Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 1 • 2010
Nově opravená fasáda domu čp. 140 na vlašimském Žižkově náměstí (k článku na str. 6).
Opravená fasáda domu čp. 135 v severním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi (k článku na straně 6).
OBSAH ČÍSLA
Nález největšího zimoviště netopýra hvízdavého na území ČR
(V. Hanzal, K. Kříž, P. Pešout, B. Obstová)
Kulík zlatý na průtahu Podblanickem (P. Procházka)
Program obnovy fasád historických domů ve Vlašimi (I. Hořejší)
Obnova sochy „Samsona“ ve vlašimském parku (P. Pešout, D. Talavera)
Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století (J. Moudrý)
Založení pošty ve Vlašimi (2) (J. Moudrý)
Zmizelý kouř Posázavského Pacifiku (J. Košťák)
Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka (J. Nusek)
Ubytovací zařízení pro turistiku na Podblanicku v roce 1974 (F. Procházka)
Z historie ochotnického divadla v Borovnici (1912 – 1948) (S. Rýdlová)
PŘÍLOHA
Ze starších čísel:
Pod Blaníkem (L. Kuba)
Publikace:
Zdislavický volejebal (D. Tlustošová)
Kousek starých vltavských břehů (P. Pešout)
Praha – Prčice. 40 ročníků pochodu (J. Urban)
Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (R. Cáder)
Jan Disman Zelenka
Pověsti a povídky
Pod Skálou (7) (J. Jarolímková-Lipinská)
Zprávy a sdělení
Kraj blanických rytířů – bilancování (P. Zapletal)
Začátek roku v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim (Š. Tlustá)
Středočeská síť ekoporaden (J. Urban)
2
5
6
8
9
12
15
18
20
22
I
III
IV
IV
V
V
VI
VIII
X
XIV
Vážení čtenáři,
Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 1, 2010
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka ve
spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 28. 2. 2010
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 18 Kč (DPH 10 %),
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit na
následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
před dvaceti lety (25. 9. 1990), byla založena v erbovní síni
zámku ve Vlašimi základní organizace Českého svazu ochránců
přírody (ČSOP) Vlašim. V roce 1991 si tato organizace schválila
plán činnosti, který zahrnoval m. j. tyto aktivity: Obnova zámeckého parku ve Vlašimi, ochrana povodí Blanice (jako tehdejšího
zdroje pitné vody pro Vlašim) před znečištěním, ochrana a péče
o zeleň ve městě, vybudování naučné stezky parkem, řešení dopravní situace ve městě, zajišťování ekologické výchovy, péče
o chráněná území a realizaci programů druhové ochrany. Od
té doby výroční členská schůze schvaluje aktualizované plány
činnosti pravidelně každý rok. Velmi si však vážím toho, že první
plán se podařilo splnit a zejména, že se činnost vlašimské organizace ochránců přírody po celých dvacet let od cílů formulovaných
při zahájení své existence neodchýlila.
Výročí založení organizace ČSOP ve Vlašimi si připomeneme
ve třetím čísle našeho časopisu Pod Blaníkem, který tato organizace spolu s Muzeem Podblanicka od roku 1997 nepřetržitě
vydává, a také samostatnou publikací, o jejímž vydání Vás budeme na stránkách časopisu informovat. Celý rok nás také bude
provázet logo, jehož autorkou je Lenka Suchanová:
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XIV.
ročníku) bude 30. dubna 2010. Uvítáme kratší i delší příspěvky
o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy
z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví,
Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv
písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo
e-mailem. Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
Netopýr hvízdavý (foto: K. Kříž).
Nález největšího zimoviště netopýra
hvízdavého na území ČR
Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipisterllus) je
spolu se svým dvojníkem netopýrem nejmenším
(Pipistrellus pygmaeus) náš nejmenší netopýr. Vzájemné rozlišení obou nedávno odlišených podvojných druhů je však velmi obtížné a spolehlivé jen
s využitím molekulárně genetické analýzy. Dalším
zásadním znakem jsou rozdíly v koncové frekvenci
echolokačních hlasů. Z morfometrických rozdílů je
zásadní poměr délky 2. a 3. článku nejdelšího (3.)
prstu křídla, tvar čenichu a zbarvení penisu. Situaci navíc komplikuje značná podobnost s dalším
zástupcem rodu Pipistrellus netopýrem parkovým
(Pipistrellus nathusii). Pro přesnou determinaci
těchto hnědavě zbarvených druhů je tak třeba mít
dlouholeté zkušenosti a v případě nálezu je vždy
nutné obrátit se na místně příslušného odborníka
(muzea, akademická pracoviště, pracoviště AOPK
ČR, základní organizace ČSOP).
Netopýr hvízdavý obývá celou západní polovinu
palearktické oblasti od Portugalska po Balchašské
jezero, na jihu od marockého Atlasu přes středozemní ostrovy, Malou Asii, Írán, Afghánistán až
2
po severní Indii, na severu od Orknejských ostrovů a jižního Švédska, přes Estonsko a Bělorusko
až po jižní Ural. V Evropě chybí pouze na Islandu
a v severní Skandinávii.
Na většině našeho území jde o druh poměrně běžný, avšak v některých oblastech takřka zcela chybí
(Českomoravská vysočina) nebo se objevuje teprve
v posledním desetiletí (střední Čechy, Polabí). Jinde naopak tradičně vystupuje jako jeden z nejhojnějších druhů (Plzeňsko, Pošumaví, Nízký Jeseník).
Rozšíření tohoto druhu však bude nutné revidovat,
neboť zahrnuje i výše zmíněný nově odlišený druh,
netopýra nejmenšího.
Je to typický štěrbinový druh a jako všichni naši
netopýři (na území ČR je k dnešnímu dni evidován
výskyt 26 druhů) přečkává zimní období ve stavu
hibernace, kdy se výrazně snižuje intenzita metabolických pochodů, a dochází tak ke značným
úsporám energie. Všichni evropští netopýři tímto
způsobem de facto přečkávají období bez potravní
nabídky – jsou totiž výhradně hmyzožraví. Zmíněná úspornost metabolismu pak mj. patrně přispívá
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
k výrazné dlouhověkosti netopýrů. Kroužkováním
totiž byl u netopýra hvízdavého zjištěn maximální
věk 16 let (nejvyšší věk mezi netopýry vůbec byl
zjištěn u netopýra velkého – 38 let).
Zimuje nejčastěji v různých sklepních prostorách, ale i ve skulinách zdí budov či např. za obrazy v klášterních chodbách. Ve štolách a jeskyních
bývá nacházen výjimečně. Nápadný je poměrně
malý počet nálezů ze zimovišť oproti frekvenci nálezů z léta a z období pozdně letních a podzimních
přeletů. Největší a vlastně jediné masové zimoviště
na území ČR bylo do této doby známo v nadzemních prostorách kostela ve Šternberku u Olomouce,
kde pravidelně zimuje 500 až 1300 jedinců.
Letní kolonie (20 až 600 jedinců) nacházíme
především ve štěrbinových úkrytech různých budov, ale také v budkách a stromových dutinách.
Některé z nich se objevují ve stejných úkrytech
po řadu let, jiné jsou využívány vysloveně krátkodobě.
Charakteristické jsou pro netopýra hvízdavého
pozdně letní a podzimní migrace, které díky své masovosti vzbuzuje často značnou pozornost. V první
fázi přeletů (srpen – začátek září) naletují celé početné
zbytkové kolonie (často stovky kusů), tvořené vesměs
mláďaty, do nejrůznějších úkrytů v budovách – vyhle-
dávají štěrbiny za okenními rámy, prostory mezi okny,
skuliny v místnostech, za obrazy či ve skříních apod.
Často je tomu tak i uprostřed velkých měst (Brno,
Plzeň, Klatovy, České Budějovice). Tyto kolonie většinou po několika dnech zmizí, resp. se rozpadnou
na menší skupinky (3 až 40 ks), které postupně obsazují vhodná zimoviště.
Popis zimoviště
Nově objevená lokalita je situována na pravém
břehu Vltavy (230 m n. m.) na samém kraji okresu
Benešov (katastrální hranici tvoří přímo tok řeky)
cca 300 m pod hrází vodního díla Slapy. Nachází se
v místě legendárních Svatojánských proudů. Přes
řeku, na protějším břehu, se nachází obec Třebenice.
Jedná se o obtokový tunel vylámaný v letech
1949 – 1951 při stavbě Slapské přehrady. Má podkovovitý tvar s plochou profilu 100 m2 a jeho
délka byla v době stavby přehrady 360 m. Po dokončení stavby přehrady a před jejím napuštěním
byl v roce 1954 uzavřen. Spodní část tunelu – cca
200 m – je až k betonové uzávěře zatopená a přístupná pouze loďkou. Obtokový tunel měl být
rovněž plánovanou součástí lodního zdvihadla pro
lodě s výtlakem do 300 t, z jeho realizace z finančních a časových důvodů však nakonec sešlo.
Kolonie netopýra hvízdavého v obtokovém tunelu VN Slapy (foto: K. Kříž).
3
Vstupní portál do obtokového kanálu (foto: M. Klaudys).
Popis nálezu
Při první kontrole 4. 12. 2010 byl zjištěn pouze
1 exemplář netopýra velkého (Myotis myotis), 1 ex.
netopýra vodního (Myotis daubentonii) a 1 ex. netopýra hvízdavého. Dále byly pozorovány výlety
z dutin ve stěnách tunelu (ve výšce cca 4 m nad
vodní hladinou) několika jedinců (cca 15), pravděpodobně rovněž netopýra hvízdavého. Kontrola
však proběhla v dopoledních hodinách za nízkého stavu vodní hladiny. Z tohoto důvodu nebylo
možné detailně prohlédnout všechny části tunelu
(dutiny, škvíry), neboť se nacházely příliš vysoko. Proto se druhá návštěva lokality uskutečnila
3. 2. 2010 až ve večerních hodinách (20.00 – 23.00
h.), kdy je stav vodní hladiny naopak nejvyšší, cca
o 2,0 až 2,5 m více než v dopoledních hodinách
(plán provozu Vltavské kaskády). Při této kontrole bylo zjištěno opět po 1 ex. netopýra velkého
a netopýra vodního. Dále však bylo nalezeno 3909
ex. netopýra hvízdavého. Ti zimovali jednotlivě
či v menších skupinkách do 10 jedinců, ale také
v koloniích čítajících až 500 ex. Zjištěná početnost netopýra hvízdavého je pak na úrovni minimálního odhadu, neboť jednotlivá seskupení by4
la pozorována i v horních částech tunelu, ale přes
vysoký stav vodní hladiny opět nebylo možné počty jedinců v těchto koloniích přesněji specifikovat.
Zhodnocení nálezu
V obtokovém tunelu pod VN Slapy byl prokázán výskyt 3 druhů netopýrů: netopýra velkého,
netopýra vodního a netopýra hvízdavého. Význam
lokality však zvýrazňuje výskyt posledně jmenovaného druhu, především ve vztahu k zjištěné
početnosti. Výše již bylo uvedeno, že údaje o výskytu netopýra hvízdavého ze zimovišť na území
ČR, obzvláště pak z jeskyní a štol, jsou nepočetné.
Největší doposud uváděné zimoviště ve Šternberku u Olomouce čítá až 1300 jedinců. Mezi masová
evropská zimoviště pak patří jeskynní systém Sura
Mare v Rumunsku s počtem okolo jednoho sta tisíc jedinců, jeskyně Erňa na Slovensku s desítkami
tisíc exemplářů, anebo zimoviště v Marburgském
zámku v Německu s pěti tisíci jedinci.
Z uvedených skutečností vyplývá, že obtokový
kanál pod VN Slapy představuje největší doposud
zjištěné zimoviště netopýra hvízdavého na území
ČR a řadí se mezi největší zimoviště druhu v Evropě.
Samostatnou kapitolou zůstává ověření možného
výskytu podvojného netopýra nejmenšího, se kterým může netopýr hvízdavý tvořit směsné kolonie.
Vladimír Hanzal, Karel Kříž,
Pavel Pešout, Barbora Obstová
Literatura:
Anděra M., Hanák V. (2007): Atlas rozšíření savců v České republice – Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera)
– část 3. Netopýrovití (Vespertilionidae – Vespertilio,
Eptesicus, Nyctalus, Pipistrellus a Hypsugo). Národní
muzeum, Praha.
Matis S., Pjenčák P. et Uhrin M. (2002): Zimovania
netopierov v Hačavskej a Marciho jaskyni. Vespertilio, 6: 231 – 233.
Nagy Z. et Szanto L. (2003): The occurence of hibernating Pipistrellus pipistrellus (Schreber, 1774) in
caves of the Carpatian Basin. Acta Chiropterol., 5:
155 – 160.
Rumler Z. (2001): Šternberk – unikátní zimoviště netopýrů v nadzemních úkrytech. Vespertilio, 5: 251 – 255.
Sendor T., Roedenbeck I., Hampl S., Ferreri M. et Simon
M. (2002): Revision of morphological identification
of pipistrelle bat phonic type (Pipistrellus pipistrellus
Schreber, 1774). Myotis, 40: 11 – 17.
Kulík zlatý na průtahu Podblanickem
Kulík zlatý je dnes systematicky řazen do řádu
dlouhokřídlých, podřádu bahňáků, který ještě v nedávné době figuroval jako samostatný řád bahňáci.
Patří spíše mezi větší zástupce řádu, je jen o málo
menší než známá čejka chocholatá. Ta spolu s ostatními kulíky tvoří nejbližší příbuzenstvo tohoto druhu. Druhový název pochází od výrazného žlutookrového skvrnění vrchní části těla i hlavy. Takovéto
vybarvení je výrazné pouze u ptáků ve svatebním
šatě, u nás jej nosí v jarním období pouze menší
část ptáků.
Hnízdním rozšířením je omezen na severní Eurasii.
Nejbližší hnízdní populace od nás se nalézaly v Pobaltí (Německo, Polsko), dnes již ale neexistují nebo
jsou blízko vyhynutí. Při jarním návratu na hnízdiště
a během podzimního průtahu do zimovišť v západní
Evropě a Středomoří se pravidelně objevuje na území České republiky. V načasování jeho jarní zastáv-
Kulík zlatý (foto: Roman Fišer).
5
ky na našem území došlo za posledních přibližně
dvacet let k výraznějším změnám. Dříve první ptáci
přilétali v první dekádě března a ještě během dubna
se objevovali ve větším množství. Od devadesátých
let jsou první kulíci zlatí registrováni již v poslední
dekádě února, většina jich protáhne během března
a v dubnu ho lze pozorovat méně často než dříve.
Výrazný posun nastal také v poměrném zastoupení
na obou tazích. Četnější podzimní výskyt, ještě donedávna udávaný v literatuře, je již minulostí. Nyní
silně převažují údaje z jarního období, také velikost
skupin v této době je násobkem podzimních hodnot
a v některých oblastech jsou pravidelně pozorováni
v hejnech přesahujících 100 ex.
Podblanicko nepatří svým kopcovitým charakterem krajiny k oblastem, které by protahující kulíky lákalo k zastavení. Vyhovuje jim spíše rovinatá zemědělská krajina s loukami a vlhčími poli.
Do roku 2002 je známo pouze sedm záznamových
dat, z toho čtyři z jarní migrace v rozmezí od 8. 3.
do 29. 3., tři podzimní údaje pochází z období
3. 10. až 30. 11. (Vašák a kol. 2006). Po roce 2002
jsem zaznamenal další tři výskyty kulíků zlatých.
Spolu se členem České společnosti ornitologické
J. Veselým jsme zjistili 25. 2. 2008 11 ex. na poli
západně od Velkého rybníka nedaleko Jezera.
Ptáci sbírali potravu na ozimu v sousedství čejek
chocholatých. V roce 2009 při sledování průtahu
ptáků u rybníka Klen severozápadně od Postupic
jsem 8. 11. zaslechl několikrát opakované volání jedince přeletujícího východním směrem, ptáka se
mi nepodařilo během krátké doby přeletu zahlédnout. Naposledy jsem měl možnost pozorovat kulíky 3. 3. 2010 opět u Jezera. Tentokrát jsem je nalezl
na rozhraní louky a ozimu jihovýchodně od rybníka Havras. Hledali si potravu na podmáčených
místech v sousedství menší skupiny čejek chocholatých. Na lokalitě v té době ještě převažoval sníh,
jen mozaikovitě byly vytvořeny sněhuprosté plochy
na zamokřených částech zemědělských pozemků.
Z deseti dosud shromážděných dat na Podblanicku jsou tři situovány do okolí Jezera. Relativně
rovinatá oblast polí v okolí jezerské rybniční soustavy nejspíše láká protahující kulíky zlaté k odpočinku častěji, než je patrné z dosud známých údajů. Po většinu roku ornitology často navštěvovaná
oblast je ale v časném období předjaří, v době tahu
kulíků zlatých, kontrolována sporadicky.
Pavel Procházka
Literatura:
Vašák P. a kol. 2006: Ptáci Podblanicka. ČSOP Vlašim.
Muzeum Podblanicka, Vlašim
Program obnovy fasád historických domů
ve Vlašimi
V roce 2009 byla zvětšiny provedena realizace
stavby „Obnova historického centra města Vlašim“, v rámci které budou upravena tři historická
náměstí a související prostory (více viz Nusek,
Pešout 2009). Během projektu se ukázalo, že by
bylo vhodné také opravit alespoň hlavní průčelí domů orientovaných do náměstí. Proto byla
již v únoru 2008 vypracována Architektonickým ateliérem 2H s.r.o. studie úprav hlavních
průčelí domů na Žižkově a Palackého náměstí
a tato studie se stala podkladem programu úprav
fasád. Zastupitelstvo města Vlašim na začátku
roku 2009 schválilo program finanční dotace
úprav fasád z rozpočtu města a schválilo pravidla pro použití prostředků s termínem do konce
roku 2009. O příspěvek byl poměrně značný zájem a bylo podáno 25 žádostí o poskytnutí příspěvku. Žadatel musel předložit popis a výkres
úprav, před projednáním měli žadatelé možnost
konzultovat své návrhy s autory studie úprav fa6
sád. Po vyhodnocení žádostí rozhodla pro tento
účel ustanovená komise o výši příspěvku na jednotlivé fasády.
Dnes je možné konstatovat, že program byl
úspěšný. Celkem 21 fasád domů na historických
náměstích bylo do konce roku 2009 opraveno
a některé z nich velmi zdařile. Opravená průčelí a úpravy parteru náměstí značně pozvednou
estetickou kvalitu historického centra Vlašimi.
Bohužel ještě zůstalo několik domů, jejichž majitelé ponechali domy v původním stavu a program
nevyužili. Dalším obtížně řešitelným problémem
je nevhodné umísťování reklam a nápisů, které
i u některých hezky opravených domů působí rušivě.
Ivan Hořejší (foto: autor)
Literatura:
Nusek. J., Pešout P.: Obnova historického centra ve
Vlašimi. Pod Blaníkem XIII/2:3-7.
Železářství (čp. 130) u západního vjezdu na Žižkovo náměstí.
Opravená fasáda domu čp. 54 v západním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi.
7
Obnova sochy „Samsona“ ve vlašimském
parku
Zámecký park ve Vlašimi byl založen po roce
1771, kdy byly zbourány hradby včetně většiny
nárožních bastionů, a zámek si tak vytvořil přímý
kontakt s okolním přírodním prostředím. Park proslul zejména množstvím drobné architektury, která
byla inspirována antikou, gotikou, orientem, ale
i přírodou a dalšími vzory, což plně odpovídalo
romantickému parku konce 18. století. Jednotlivé
parkové objekty vznikly z většiny mezi lety 1775
– 1785 (Pincová V. 2005).
Od roku 1994 probíhá rozsáhlá rekonstrukce
celého zámeckého parku (Pešout P. 2006) – přírodních prvků i staveb. Většina velkých stavebních
památek je již zrekonstruována, některé dochované
prvky drobné architektury ještě na obnovu čekají.
Jednou z nich je socha Samsona, resp. Herkulův
sloup, který je umístěn na vrcholu skalního masivu
nad řekou Blanicí v zadní části parku a byl znovu
zpřístupněn nově obnovenou cestou a schodištěm.
Herkulův sloup (vysoký 260 cm) je zhotoven
z jemnozrnného pískovce neznámým autorem.
Z válcovitého do země zapuštěného sloupu vyrůstá
mýtická polopostava Herkula, držící v obou rukách
balvan.
Současný stav sochy je značně problematický.
Vážně je narušena statika sloupu. Povrchová eroze
a postupné obrušování kamenného materiálu vandaly zapříčinilo zeslabení především jeho horní
části. V minulosti byl celý sloup zpevněn (zesílen)
vrstvou hlazeného betonu. Toto opatření částečně
vyřešilo statické zajištění, nastal však další problém. Pod neprodyšnou betonovou vrstvou začalo
docházet ke zvyšování koncentrace solí, způsobujících degradaci kamene. Laboratorní analýza
odebraného vzorku kamene pod vrstvou betonu
potvrdila vysoký obsah chloridů a síranů, jejichž
zdrojem je vzlínající voda z půdy a kyselé deště.
Betonová vrstva zadržuje v kameni vodu. Zřejmě
vlivem zmrznutí zadržené vody v zimních měsících došlo v betonové vrstvě k podélné prasklině.
Povrchová modelace sochy je značně poškozena množstvím vrypů způsobených vandaly. Před
delším časovým úsekem došlo k odlomení celého
předloktí pravé ruky a pravé části hlavy. Povrch
Herkulův sloup (tzv. Samson) je nejohroženější památkou ve vlašimském zámeckém parku.
8
kamene je porostlý mechem a lišejníky, místy je
socha znečištěna barvou.
Socha Samsona je bezesporu nejohroženější
dochovanou památkou v parku a její stav se rychle zhoršuje. Proto Český svaz ochránců přírody
Vlašim inicioval v roce 2009 její obnovu a zadal
restaurátorský průzkum. V závěru roku 2009 pro
Město Vlašim, které je vlastníkem sochy, zpracovali vlašimští ochránci přírody za pomoci náměstka hejtmana prof. Zdeňka Seidla žádost o finanční
podporu na obnovu sochy z Programu záchrany
kulturního dědictví Středočeského kraje. Z důvodu velmi špatného stavu sochy bylo nakonec po
konzultaci s památkáři rozhodnuto, že bude socha
sejmuta, restaurována a originál bude umístěn ve
zpřístupněném zámeckém sklepení. Na jeho místo nad Blanicí bude zhotovena kopie z pískovce
odpovídající původnímu Herkulovu sloupu před
poškozením vandaly.
Pavel Pešout, Daniel Talavera
(foto: D. Talavera)
Literatura:
Pincová V. (2005): Historie zámeckého parku ve Vlašimi.
30 s. Město Vlašim.
Pešout P. (2006): Rekonstrukce vlašimského parku. Pod
Blaníkem X/1:7-13.
Samson – celkový pohled od svahu.
Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století
Připomeňme si úvodem nejstarší stavební památky na Vlašimsku, kterými bezesporu jsou kostely
z doby románské. K těm z 12. století patří kostel
sv. Petra a Pavla v Načeradce, kostel sv. Bartoloměje v Kondraci a kostel sv. Václava v Libouni,
inklinující k zaniklému louňovickému klášteru,
zbořeného husity v roce 1420. V Louňovicích se
z té doby zachovaly jen zbytky některých zdí a část
klášterních základů, jak se o nich zmiňuje Pavel
Radoměrský (Blaník a Louňovice pod Blaníkem.
Historicko-archeologický přehled /1966). Nelze
opomenout zbytky kamenných valů na Velkém
Blaníku, pocházející snad z doby knížecích Čech.
Právem lze předpokládat, že i v některých dalších
obcích se zachovaly podobné zbytky zdiva, bude
tomu jistě i ve Vlašimi, před stavbou jednoduché
gotické stavby z let 1522 – 1523. I když dochované
písemné zmínky o vlašimském kostelu pocházejí
až ze začátku 14. století. Z málo pozdější doby,
ze 13. až 14. století pocházejí kostelíky v severní části Vlašimska, jež lze řádit mezi ty nejstarší.
Jsou to především kostel sv. Martina v Měchnově,
kostel Všech Svatých v Třebešicích a kostel Nejsvětější Trojice v Psářích, blíže někdejšího kláštera
sázavského, ale také kostel sv. Jakuba v Souticích
a kostel sv. Prokopa v Tehově, pocházející také ze
14. století.
Již v 16. století byl ve Vlašimi, můžeme-li to tak
nazvat, čilý drobný průmyslový život. Vlašim patřila významnému rodu rytířům Vostrovcům z Kralovic (1588 – 1621). Ve městě byli řemeslníci, jako
mečíř, uzdař, ručnikář (puškař) a další. Vyráběly
se zde také umělecké předměty, jako měděné nádobí, konvice, svícny a také zvony i jiné světské
a sakrální výrobky. Velká většina těchto předmětů
pocházela z řemeslné dílny provozované na Velkém, dnešním Žižkově náměstí (čp. 133). Původní
dům, který byl v minulosti několikrát přestavován,
naposled vyhořel v roce 1808, dnešní podoba domu
s mansardovou střechou pochází z doby po roce
1808. Byl to dům, kde se dne 11. 1. 1812 narodil
známý badatel, historik, spisovatel P. Antonín Norbert Vlasák, na dolní části náměstí, ve kterém je již
od roku 1824 lékárna.
9
Faksimile nápisu na zvonu z roku 1322
(Antonín Podlaha, Soupis památek historickýcha uměleckých, okres Benešovský, 1911).
Mezi velmi stará řemesla patří bezesporu zvonařství. Lidé zvonům, které byly od pradávna spojeny
s jejich životem, dávaly a dávají jména, a tak je
povyšují i na něco víc, než jen na pouhý výrobek,
a dobrý zvonař vždy usiloval, aby byl také dokonalým hudebním nástrojem.
Živnost konvařskou, chcete-li zvonařskou, provozoval ve zmíněném domě do roku 1598 Matyáš konvař. Po jeho smrti tento dům koupil Jakub
Klobása, konvař, nebo jak zní nápis na jeho zvonu
„Jakub konvař Vlašimský“.
Již v 16. století patřil Klobásův rod mezi nejstarší
ve Vlašimi a také mezi ty zámožné, jež vlastnily
slušný majetek. Mnozí z rodu zastávali významné
funkce (městský úředník, městský písař) a v roce
1574 se stal Jan Klobása vlašimským purkmistrem.
Přibližme si nyní příběh o zvonech, které vznikly
ve vlašimské zvonařské dílně.
Známy jsou dva zvony, které byly na začátku
17. století, na sklonku rudolfínské doby, péčí dílny
Jakuba Klobásy ulity ve Vlašimi. Jeden do děkanského chrámu sv. Mikuláše v Benešově Na Karlově
a druhý do kostela Proměnění Páně v Kožlí u Ledče
nad Sázavou.
Benešovský zvon je z roku 1603. Je 70 cm vysoký, o průměru 88 cm a hmotnosti 428 kg, nazvaný
Salvátor. Zvon byl zdokumentován dne 22. 2. 1989
v Manouškově dílně ve Zbraslavi panem Mgr. Petrem Váchou z Národního památkového ústavu
(pracoviště Středočeského kraje v Praze). Zvon je
podrobně popsán takto:
Koruna zvonu je se 6 uchy se stupňovitými patkami. Ucha jsou zdobena rytím: krokve, vně stylizovaná, provazec a linka. Na patkách v dolní části
zářezy v podobě V. Základ široký se 6 žebérky
výraznými, nedosahujícími k okraji. Základ v horní
části trychtýřovitý, dole šikmý s fabionem. Na horním okraji: Kolem provázku(?) ovíjející se rozviliny. Dvojlinka. Zavěšený ornament: v linkách perlovec (2 perly kulaté, 1 protáhlá), zavěšený akant
(plastický ozdobný prvek odvozený od listů paznehtníku – pozn. J. M.), střídaný liliovitým lalokem
s květem v horní části (polovina květu). Na čelní
straně nápis:
LETHA PANIE 1 6 0 3
TENTO ZWON GEST VDIELAN
ZAGEHO MILOSTI VROZENEHO
PANA PANA ARKLEBA ZKVNO
WICZ NABRODIE VHERSKEM
HLVKV AKONOPISSTI
(I)AKVB KONWARZ WLASSIMSKY
Benešovský zvon z roku 1603, zhotovený
Jakubem Klobásou z Vlašimi
(archiv Muzea Podblanicka, pobočka Benešov,
PhDr. Libuše Váňová).
10
Po stranách hlavičky andílků. Nahoře a dole ženská hlavička v kartuši. Na zadní straně dva světci:
sv. Petr s knihou v pravé ruce, v pozdvižené levé
drží klíč; sv. Juda (?) s knihou v pravé ruce a s kyjem. Věnec oddělen linkou – lištou – linkou. Zavěšený akant ve dvojím plánu. Dole hladká obruba.
Zvon je prasklý a je v současné době uložen
v kostele.
Na základě tohoto zjištění lze konstatovat, že
údaje o váze zvonu jsou v pracích Františka AugusPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
tři zvony. Ve farní kronice se o jednom z nich píše:
Největší zvon má průměr 84 cm, výšku 59 cm.
Text legendy na plášti zvonu – písmo gotická majuskule (písmo velké abecedy – pozn. J.M.), zní
takto:
PŘI POŽARŮ DNE 14. SRPNA 1868 BYLY
ZWONY ROZLITY A Z OSTATKŮ
ZWONOWINY ZA ČASU P. WACLAWA HERTIGA A DŮSTOJNÉHO P. ANTONINA
ŠTIKY, DĚKANA LEDECKEHO WE WÍDEŇSKÉM NOWOMĚSTU OD HYNKA HILZERA
A SYNA R 1875 ZASE ULITÉ.
Dobová rytina zvonařské dílny z 16. století
(archiv autora).
tina Slavíka, Dějiny města Vlašimě a jeho statku,
1889, reprint 1994, str. 120, a Antonína Norberta
Vlasáka, Bibliotéka Místních dějepisův, svazek
III., okres Benešovský, 1874, str. 31, jen odhadnuté. V prvém případě je uváděna váha zvonu asi
900 kg, v druhém případě asi 1000 kg.
Druhý zvon z kostela v Kožlí u Ledče nad Sázavou (také Kožlá, Kožly, nebo Kožlé), zhotovený
taktéž Jakubem Klobásou z Vlašimi, pochází z roku
1609. Jeho příběh je však o mnoho pestřejší a snad
i zajímavý, nahlédneme-li až do dnešní doby, nebylo jednoduché se dopátrat, jaký byl jeho osud.
Začněme však od začátku.
Původní farní kostel v Kožlí se uvádí již v letech
1370 a patřil mezi kostely, které náležely k arciděkanství Štěpánovskému. Z děkanské kroniky z Ledče nad Sázavou se na straně 728 dovídáme, že nápis
na zvonu zněl takto:
LETA PÁNIE 1609 TENTO ZWON JEST
SLÍVÁN K OHLAŠOWÁNÍ JMÉNA BOŽÍHO,
A JEST SLÍWÁN NA MIESTIE WLAŠÍMI
OD JAKUBA KONWAŘE
V roce 1868 zachvátil kostel v Kožlí požár, ten
vyhořel, a zvon z roku 1609 vyrobený ve Vlašimi se
roztavil. Po letech byl kostel obnoven a dostal nové
Na druhé straně pláště se nalézá reliéf krucifixu.
Horní a dolní okraj je oživen renesančním
ornamentem. Tak zanikl původní zvon, a tento
nový z roku 1875, v kterém byla použita „vlašimská zvonovina“ byl pak navíc zrekvírován Němci
v počátcích druhé světové války. Příběh zde však
nekončí. Po mnoho let neměl kostel v Kožlí hlavní
zvon. Změna nastala až v roce 1999, kdy se splnilo
přání pana Zdeňka Belady z Kožlí. V tomto roce
byl opět instalován a vysvěcen nový zvon, který
nese jméno Zdeněk. Váží 95 kg a odlil jej Petr Rudolf Manoušek ze Zbraslavi. Byla to právě Zdeňkova maminka Margita Beladová, která věnovala
synovy finanční úspory společně s dalšími farníky
na pořízení opět nového zvonu, on sám se však nového zvonu nedožil, tragicky zahynul při dopravní
nehodě. Na jeho památku byl zvon pojmenován
Zdeněk. Tím končí příběh původního zvonu z roku
1609 z Kožlí u Ledče nad Sázavou, pocházejícího
z vlašimské zvonařské dílny.
Umění zvonařské se však rozvíjelo ve Vlašimi
i v 18. století. Je znám zvonař Kristian Joachim Jihlavský, který ve městě provozoval zvonařskou dílnu. Zda sídlil v již zmíněném domě čp. 133 po Jakubu Klobásovi s jistotou však nevíme. Je však
jisté, že jsou známy tři zvony, které byly péčí Kristiana Joachima Jihlavského v jeho dílně ve Vlašimi
ulity. První do kostela sv. Petra a Pavla ve Zdislavicích, pochází z roku 1701. Zvon byl 60 cm vysoký,
o průměru 79 cm, na plášti nahoře byl nápis: GOSZ
MICH CHRISTIAN JOACHIM MEISTER VON
IGLAV IN WLASCHIM 1701. Druhý zvon byl ulit
do kostela sv. Bartoloměje v Kondraci také v roce
1701. Zvon byl vysoký 45 cm, o průměru 60 cm.
Nápis v horní části zvonu byl stejný jako na zvonu
ve Zdislavicích. Třetí zvon byl ulit Kristiánem Joachimem Jihlavským ve vlašimské zvonařské dílně
v roce 1720 jako velký zvon do klášterního chrámu
Páně v Želivě. Žádný z jmenovaných třech zvonů
11
SVATÝ VÁCLAVE NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM
NI BUDOUCÍM KONDRAC LP 1983. Oba zvony
mají na zadní straně korpusu: ULILI MATOUŠKOVI ooo PRAHA: ZBRASLAV. Uprostřed textu jsou
značky autorů: malé reliéfy zvonku, květiny a klíče
(Rudolf, Květa a Petr).
Není bez zajímavosti, že nejstarší zvon v Čechách (pocházející z roku 1322) se nachází u nás
na Podblanicku je v Benešově Na Karlově. Je umístěný v nízké hranolovité zděné zvonici v blízkosti
zřícenin někdejšího minoritského kostela, pocházejícího z konce 13. století, vypáleného a zbořeného
v roce 1420.
Josef Moudrý
Zvon z roku 1322 ze zvonice v Benešově
vedle zřícenin minoritského kostela Na Karlově
(Antonín Podlaha, Soupis památek historických
a uměleckých, okres Benešovský, 1911).
se však do dnešní doby nezachoval, byly zrekvírovány v první nebo druhé světové válce.
V Kondraci byly v roce 1986 instalovány nové
dva zvony. Větší zvon o hmotnosti 186 kg a spodním průměru 64,9 cm byl laděn na nárazový tón
hlavní D2, má nápis: SVATÝ BARTOLOMĚJI PATRONE NÁŠ ORODUJ ZA NÁS LP 1983. Menší zvon o váze 90 kg a spodním průměru 52,2 cm
byl laděn na nárazový tón hlavní Fis 2, má nápis:
Literatura:
Slavík František Augustin, Dějiny města Vlašimě a jeho
statku, 1889, reprint Vlašim 1994, s. 120 s. 125, s. 257.
Podlaha Ant., Soupis památek historických a uměleckých
v politickém okresu Benešovském, Praha 1911, s. 19,
s. 36 – 37, s. 111, s. 293, s. 299.
Podlaha Ant., Posvátná místa království českého, Arcidiecese Pražská, díl III., Viktoriát: Vlašimský, Praha
1909, s. 174 – 183.
Vlasák Ant. Norb., Bibliotéka místních dějepisův, okres
Benešovský, svazek III., Praha 1874, s. 31.
Gedenkbuch des decanat Der stadt Ledeč, 1847, s. 725
(Pamětní děkanská kniha, Ledeč n. Sáz.).
Růžička Josef, Nejstarší stavební památky na Vlašimsku,
Pod Blaníkem, r. XIX. / 1939 – 40, č. 6, s. 82 – 84.
Švastal Josef, Gotická a barokní proměna románského
kostela sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi, Památky 1991, s. 331 – 345.
Moudrý Josef, Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 120, s. 138.
Založení pošty ve Vlašimi (2)
Od 16. října 1869 byla zavedena přímá poštovní doprava mezi Vlašimí a Kolínem, přes Kácov
a Uhlířské Janovice. V roce 1873 vznikl požadavek vlašimského velkostatku, aby poštovní správa
zřídila ve Vlašimi také telegrafní úřad. Záměr se
uskutečnil a v rohové věžičce u hostince „Zur Stadt
München“ (dnešní Blaník) v prvním patře, s vchodem z ulice, na jehož střeše byl kozel držící nádobu
s pěnícím pivem (Bockbier). Telegrafní stanici tehdy obsluhoval špatně mluvící Němec, jmenoval se
Brener, pamětníci o něm říkali, že jeho doručované
české telegramy, byly hotovými rébusy.
12
V té době byl již poštmistr Karel Blabol po druhé
ženatý. V roce 1858 se oženil s druhou ženou Julií
Šubrtovou-Eggerovou z Pardubic, měl s ní celkem
15 dětí, čtyři hochy a jedenáct dcer. Za deset let
po té byl zvolen jako radní do zastupitelstva města
Vlašim a v roce 1872 byl Karel Blabol c. k. poštmistr spoluzakladatel bývalé Spolkové spořitelny,
později Městské spořitelny ve Vlašimi.
Nyní jaký byl provoz na tehdejší vlašimské poště kolem roku 1874. Jednokoňská pošta vyjížděla
pravidelně v 6 hodin ráno z Vlašimi přes Louňovice
do Načeradce a vracela se v 8 hodin večer. DvouPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
spřežní pošta vyjížděla v 8 hodin ráno z Vlašimi
přes Kácov do Kolína, a vracela se v 6 hodin večer.
Kolem poledne se křižovaly ve Vlašimi poštovní
vozy od Benešova a od Čechtic a po předání zásilek
a vystoupení nebo nastoupení cestujících odjížděly opačným směrem. Totéž se provozovalo mezi
jednou a půl druhou hodinou v noci. Navečer pak
po šesté hodině odjížděla jízdní pošta z Vlašimi
do Benešova a vracela se kolem páté hodině ranní. Cestující měl právo na zavazadlo do hmotnosti
30 liber, což se rovnalo něco málo přes 13,5 kg.
Poštovní vozy mezi Vlašimí, Benešovem a Čechticemi doprovázel pokaždé konduktér, který přijímal a odváděl poštu. Měl vyhrazené sedadlo na
zadní straně vozu, po levé straně. Postoupil-li konduktér dobrovolně své místo uvnitř vozu pasažérovi
a sedl si ven na sedadlo vedle postilióna, patřila mu
náhrada od cestujícího. Mezi Benešovem, Vlašimí a Čechticemi jezdily dva druhy vozů. Vůz pro
zrychlenou jízdu (Eilpost), při které musela pošta
přijmout neomezený počet cestujících a nestačil-li
jeden vůz, musel poštmistr dodat druhý nebo více,
kolik jich zkrátka bylo potřeba. Poštmistr pro tyto
případy musel mít v zásobě další kočáry a koně.
Bylo však obvyklejší, že měl s mnohými občany,
kteří měli kočár a koně smlouvu, že tuto službu
za sjednanou cenu za něho zajistí. Tato neomezená
jízda byla však dvakrát dražší.
Druhý druh dopravy byla jízda omezená (Malepost). Přijel-li do Vlašimi vůz zcela obsazený, poštmistr nemusel dát další vůz, pokud bylo ve voze
volné místo, obdržel jej ten, kdo si zakoupil lístek
dříve, ostatním jízdné poštmistr vrátil.
Je třeba však říci, že každý cestující měl právo
žádat na poštmistrovi zajištění zvláštního vozu (Extrapost). Tento druh dopravy by se dal asi přirovnat k dnešní taxi službě. Tato jízda byla však velmi
drahá. Ceny byly však předem pevně stanoveny,
včetně spropitného pro postiliona.
Mimo tyto jízdy chodili denně, kolem poledne, pěší poštovní poslové, kteří poštu přinášeli a
zase odnášeli. Byly to směry: Štěpánov – Soutice,
Zdislavice a Pravonín. Do Divišova bylo poštovní
spojení přes Benešov, ale poštovní soukromý posel docházel denně 12 kilometrů do Vlašimi, poštu
bral také pro Radošovice a tuto doručoval. Vlašimské úřady a velkostatek si dávaly poštu doručovat
svými sluhy. Pro ostatní venkov obstarával tehdy
Pohlednice hotelu „Na Knížecí“, s přístavbou pošty, zprovozněné 1. června 1926, vydaná
hoteliérem Otakarem Freiwaldem v roce 1929.
13
Fotografie z oslav konce 2. světové války z roku 1945 před Poštovním úřadem ve Vlašimi,
Komenského ulice.
doručování pošty posel Vejvoda. Ve Vlašimi se
roznášela pošta dvakrát denně. Zajišťoval ji starý
Ferdinand Straširybka. Býval ve Vlašimi puškařem
v čp. 23 a když řemeslo upadalo, dal se najmout
jako listonoš již prvním poštmistrem Josefem Blabolem.
Postilioni při příjezdu a odjezdu poštovního vozu
troubívali na poštovskou trubku nám všem známou
písničku: „Jede, jede poštovský panáček…“, říká
se, že obyvatelé města prý si podle troubení mohli
řídit čas.
Poštmistr Karel Blabol stárnul. Vedle svého úřadu řídil poměrně rozsáhlé hospodářství, která čítalo
více než 44 ha půdy. Byl tedy čas se poohlédnou se
po svém zástupci. Za svého nástupce si vybral svého nejmladšího syna Bohumila, narozeného 1. listopadu 1871, který se po studiích stal magistrem
farmacie ve vlašimské lékárně. Na žádost otce
opustil lékárnu a po absolvování předepsaných
zkoušek byl dekretem poštovního a telegrafního
ředitelství jmenován dne 30. ledna 1896 poštovním expeditorem ve Vlašimi. Místo poštmistra
bylo tehdy finančně velmi výhodné, neboť vlašimská pošta vynášela čistých ročně 6 000 zl., což se
rovnalo 96.000 prvorepublikových korun. Tehdejší
14
nejvyšší státní úředník ve Vlašimi mohl dosáhnout
nejvyššího ročního služného jen 2.240 zl. Prostě,
místo poštmistra nebylo k zahození, zvláště pak
v souvislosti s výnosem značného hospodářství, neboť poštmistr držel tehdy pro poštu a hospodářství
14 i více koní. Karel Blabol se proto snažil vlašimskou poštu i hospodářství udržet pro syna. Všechny
pokusy však selhaly, neboť ředitelství v Praze si
přálo osobu na místo poštmistra služebně staršího,
Bohumil Blabol byl pro ně příliš mladý úředník.
Byl to důvod k tomu, aby se Bohumil Blabol vzdal
nároku na řízení vlašimské pošty, a vrátil se zpět
k lékárenství. Zemřel v roce 1936 jako majitel vlašimské lékárny.
Na poště bylo pořád dost práce, poštovní vozy
přijížděly a odjížděly od časného rána až pozdě do
večera a pak opět v noci. Bylo mnoho spěšné práce,
a proto vypomáhaly nejen všechny k tomu schopné
děti, ale i poštmistrova manželka. Na poště se také
vystřídalo hodně potřebných pomocných sil. Byl to
Koštialovský, který byl pak poštmistrem v Divišově, Karel Toula, později poštmistr v Blovicích, dále
Antonín Podbrdský, potom poštovní oficiál v Praze, Schack, Kamenický, Eduard Schulz a další.
Když již poštmistr Karel Blabol nemohl stačit na
řízení pošty, byl do Vlašimi dosazen administrátor
p. Škoda a o něco později v roce 1926 se stal poštmistrem ve Vlašimi p. Paďour.
Vlašimská pošta se v červnu 1926 přestěhovala
do nové přístavby, tehdejšího hostince „Na Knížecí“ (dnešní Blaník) v Komenského ulici, zde sídlila
do roku 1966. V tomto roce byla dokončena stavba
nové, na tu dobu moderní, nynější pošty na rohu
ulic Blanická a Velíšská.
Tak končí krátký příběh o vzniku vlašimské pošty protkaný převážně rodinou prvního poštmistra.
Karel Blabol zemřel ve věku 78 let dne 15. února
1904. Bohumilem Blabolem, lékárníkem, vymřel
rod Blabolů ve Vlašimi po meči, ač byli čtyři bratři, všichni, ale zemřeli svobodni. Rod Blabolů pak
žil jen po přeslici a to: Paní Julie Burešová, roz.
Blabolová, manželka řídícího učitele a bývalého
vlašimského purkmistra Ladislava Bureše, a jejich dcery, paní PhMr. Anna Procházková, bývalá
majitelka lékárny, a paní Anna Zimová, vdova po
státním lesním radovi.
Josef Moudrý (foto: archiv autora)
Zmizelý černý kouř Posázavského pacifiku
Snad každý technický přínos – ať už je to železnice, dálnice, vodní cesta nebo letiště – nám vždy
něco přinese a něco vezme. Zhruba před 110 lety
končilo budování lokálky Dolního Posázaví z Čerčan do Davle, kde se Sázava spojuje s mocnější
Vltavou. Úsek z Braníka do Modřan byl uveden
do provozu dříve, stejně jako některé úseky vedoucí
z čerčanské úvratě (odbočky). Řece vzala voraře,
ale v přilehlých lesích ponechala kameníky, dřeva-
ře, občasné pytláky. Do romantické krajiny začala
vozit první trampy, pak chataře a naději průmyslového probuzení. To se uchytilo v Týnci a v přilehlých Brodcích, hlavně z Pecerad se vozily žulové
kvádry k dalšímu opracování do Kamenného Přívozu, kde se navíc také kámen úspěšně těžil zásluhou konopišťského následníka rakousko-uherského
trůnu. Na lokálce bodovaly hlavně Modřany zásluhou cukrovarů. Druhou vlnou využití byla stavba
Tradicí na tratích Posázavkého Pacifiku jsou výletní parní vlaky, většinou vedené parní lokomotivou
434.2186, která představuje typickou lokomotivní řadu pro hromadu tratí. Na snímku postrk zvláštního
vlaku v úseku mezi zastávkami Petrov u Prahy a Luka pod Medníkem (foto: Jakub Džurný).
15
Zamračená 749.006 v čele osobního vlaku na
mostě přes Benešovský potok (foto: J. Kulíček).
přehrad. První měla stát v Kamenném Přívoze, ale
kvůli sanatoriu v Prosečnici se neuskutečnila. Pak
vznikla ve Vraném, za války ve Štěchovicích a v letech 1949 – 1954 na Slapech. Svou roli sehrály
za druhé světové války drážní tunely.
Trochu historie
V druhé třetině 19. století byla dostavěna základní síť železničního spojení. Platil ji erár RakouskaUherska a hlavní tahy směřovaly na Vídeň. Stavební zkušenosti, sehrané party dělníků a jejich
mistrů, ale také šikovně sestavené zákony, z nichž
poslední ze 17. 12. 1892 umožňoval pokračování výstavbou lokálních tratí formou stavebních
družstev pro jednotlivé úseky. Tak se začala vznikat vedlejší trať kopírující břehy Sázavy od Davle do Světlé nad Sázavou v délce 157 kilometrů.
K celkové trase musíme připočítat úsek z Braníka. Už v roce 1882 se jezdilo do Modřan, hlavně do cukrovaru. Že nebylo vše tak říkajíc košer,
svědčí chybějící tramvajová linka z Prahy do Braníka a také několik let přeprava osob po vlečce
od vápenek v Michli, která nesla jméno „Izidorka“
po příslušném ministru Dr. Isidoru Zahradníčkovi.
Veřejnost i přepravní předpisy vymohly tramvaj
i regulérní vlakové spojení.
Při stavbě se, dnešními slovy, lámaly časové rekordy. Také se však šetřilo. Z hlediska technického
se budovaly malé oblouky, šetřilo se na materiá16
lu svršku pod kolejnicemi, protože se nepočítalo
s rychlíkovými soupravami, s nejkratším odklonem v místech, kde se nemohl kopírovat břeh řeky.
V úseku Poříčí – Svárov se jen těsně nepřekročil
přípustný limit stoupání ve výši 24 promile. Škudlilo se při stavbě nádražních budov. Už tenkrát byly
typizované a podle místa i ty nejjednodušší měly
byt pro přednostu, výdejnu jízdenek, nechyběla
uzavřená a v zimním období vytápěná čekárna,
venkovní přístřešek s lavicemi, ale také vždy suché WC v uctivé a označené vzdálenosti. Samozřejmostí byl drážní telefon, většinou telegraf, venku
rampa, skladiště, obvykle také nákladní váha a pracovní zázemí pro pomocný personál.
Mzda a naturální nároky byly odstupňovány.
Od kapesních hodinek – cibulí, protože dráha musela jezdit přesně – po kožich, až na počet vyřazených švelí (tvrdé dřevo pod kolejnicemi) jako
prostředek k topení doma. Zaměstnanci dráhy –
ajzboňáci – byli pod penzí. A to byl důvod, aby si
lidé vážili práce, případně u jistých kategorií zákonného i platového postupu.
Neokrajoví cestující
Byla to zvláštní sorta mladých lidí, jež opouštěli
na několik hodin město. Do noci vysedávali u táboráku v blízkosti Zlaté řeky (Sázavy) a jejích přítoků,
hodně dlouho zpívali bez vlivu alkoholu a přespávali
pod širákem. I jinak se chovali mravně, protože se
obávali postihu zvaného „Lex Kubát“. Pan doktor Kubát byl totiž v první polovině minulého století ministr,
jenž dbal prostřednictvím četníků, policie i starostů,
aby nepobývaly spolu ve volné přírodě nesezdané
páry. Zákon měl vážnost, a proto byl dodržován!
Trampové, kteří se většinou zhlédli v mužích Divokého západu, ironicky přejmenovali místy pomale se vlekoucí lokálku na Posázavský Pacifik.
Zejména v úseku stoupání k prvnímu z pěti tunelů
od Braníka musela občas lokomotiva zastavit, topič
usilovně přiložil, aby nadělal páru. Stroj zabafal,
vyvalil se mohutný černý kouř a mohlo se pokračovat. A protože zejména v sobotu byl lid trampský
přizdoben na hlavě širáky typu Mexiko či Divoký
západ, dole okovanými šněrovacími botami, kanadami, později půllitry, uprostřed širokým opaskem
s nožem v pouzdře, polní lahví a mezitím bytelnými
kalhotami, strakatou košilí, po poslední válce kožešinovými vestami z armádních přebytků. Do torny
či ruksaku se vešlo vše nezbytné včetně stanových
celt nebo spacáku. Navrchu nosili dovedně připevněný ešus, kotlík a nejméně jeden z deseti pak sladké dřevo v podobě hudebního nástroje.
Tohle těžké vybavení svádělo k vystupování mimo
zastávky. Buď se lokomotiva „zakuckala“, a proto
vyskočit (po předcházejících boulatých zkušenostech) nebyl problém nebo se pomohlo zatočením
brzdy, která měla podobu kola a byla umístěna u výstupních dveří. Ještě v šedesátých letech minulého
století patřily k vozovému parku dřeváky (dřevěné
vozy) či dokonce vylepšené nákladní vozy, kterými
se zdolával nával cestujících ve sváteční dny.
Výhodné vystupování nastalo před tunely. Předpisy
nařizovaly zpomalení a dlouhé pískání. Ovšem tunely
v době deště posloužily dokonce jako přístřešek.
Pozapomenutá tajemství
Týká se pěti tunelů (skochovický, libřický, havelský, pikovický, jílovský). V červenci 1942 byly
„zrekvírovány“. Postupně sem bylo dopraveno
1200 Moravanů na výrobu v závodě – český název
Avia Letňany. Tunely byly chráněny před napadením vzdušnými torpédy zvláštními uzávěry. Vnitřek byl teplovzdušně vytápěn, kolejnice ponechány a nad ně byly umístěny na důkladných pilotech
„chytré“ mašiny. Pravděpodobně se vyráběly některé ze součástí k německým raketám s označením
Modernizovaná motorová jednotka řady 814
tvoří současnou tvář vlaků na trati
Posázavského Pacifiku. Snímek z března 2008
ji zachycuje u mechanických návěstidel na
odbočce Skochovice (foto: Jakub Džurný).
V1 a V2. Oblast byla přísně střežena. Zaměstnanci
byli ubytováni v provizorních stavbách na stanici
Luka pod Medníkem a u tunelu zastávky Libřice.
Z místních lidí byl zaměstnán zřejmě pouze jediný, a to B. Kufner z Luk pod Medníkem.
Když končila druhá světová válka, stal ten první
tunel středem zájmu. Údajně tady hlídkovala německá trysková letadla i Američané. Ne dlouho.
V květnových dnech se zde samozřejmě objevili sovětští vojáci. Svědci mi vyprávěli o požáru
nákladního vagonu naplněného elektronem. Prý to
byl takový žár, že se roztavil i podvozek včetně
nápravy a kol. A měl jsem si představit, že kolem
se nacházely hromady třeba pancéřových pěstí
a spousty „diváků“.
TOO
To byla vlastně zkratka, která znamenala Technicko-organizační opatření a měla zabránit zranění
cestujících při nastupování do Posázavského Pacifiku v Braníku v dobách, kdy denní kapacita činila 35.000 sobotních zájemců v odpoledním čase
třicátých let. (To se pracovalo ještě do 12 hodin.)
Japonský vynález postrkovačů sem nepronikl. Příkaz k odjezdu se v těchto chvílích nekonal úřední
výpravkou (plácačkou) a hvizdem, ale slovy z bezprostředního kontaktu s mašinfýrou a vlakvedoucím, který se přesunul na lokomotivu. Pokyn byl
dlouhý, ale jednoznačný. Zněl asi takto: „Máte
volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte,
jinak se nerozjedete!“
Většinou se všichni někam vtěsnali. Na WC,
na střechu, odvážlivci seděli na náraznících, torny
visely z oken. Až k prvnímu tunelu se jelo hlemýždím tempem kvůli přetížení. Pak se ozvaly pokyny
vlakového personálu. „Opusťte střechu, přijdete
o kebule!“ Pokyny byly přerušovány trvalým pískáním, okolí pokryl černý kouř.
Tenkrát výjezdní nádraží Braník splňovalo skutečně
všech 5 P. Plné pražské perony psanců a pistolníků. To
poslední naštěstí jen obrazně. Ovšem ještě v šedesátých letech, kdy jsem víkendové soupravy i v podobě
tzv. hytláků (nákladní vagony opatřené jednoduchými
lavicemi) využíval k cestě na Dobříšsko, jsem občas
vyslechl zpověď průvodčích. „Jsme rádi, když nastoupíme, i když by bez nás vlak neodjel.“ A kontrola
jízdenek? „Prosím vás, doma mám tři děti! Což, oni
mě nevyhodí. Dráha, ani trampové. Ale přimáčknout
žebra, to sem zažil(a) mockrát. Takže – nevidím,
neslyším kritiku, ale také se neodvážím kontrolovat
jízdenky. Zato poslouchám živou hudbu, obdivuji nekonečný repertoár i výkony třeba trumpetistů a ob17
čas se snažím zapamatovat něco legračního z jejich
fórů. Většinu cestujících znám od vidění. A když chtějí
vystoupit mimo štaci – děj se jejich vůle! V tichosti
pohnu kolem, abych soupravu odbrzdil(a) – a hotovo,
šinem se dál!“
Pár postav
S Davlí jsou spojovány postavy Ing. V. Kryšpína
i Ant. Borovičky. Ten byl konstruktérem parních
lokomotiv za Rakouska-Uherska. V roce 1901
obohatil tento dopravní svět rychlíkovou lokomotivou, která dosahovala rychlosti 140 km/h. Tenkrát
to byl technický zázrak. Prospěšný ve svém oboru
byl i v novém státě. Ten druhý skládal populární
polky a valčíky. Luka pod Medníkem jsou spojována v polovině 20. století s Bobem Hurikánem,
vlastně Josefem Peterkou a jeho usměvavou více
než družkou Bó. Před válkou se věnoval trampu,
v 50. letech, když se budovala Slapská přehrada,
zprvu nedobrovolně pomáhal obsluhovat lanovku
dopravující písek, cement a štěrk.
Žampašský viadukt můžeme v době válečné výroby spojit se jmény Ing. Fischera a B. Kaufnera.
První byl Rakušan a údajně řídil práci více než tisícovky Moravanů včetně 30 kantorů. Druhý byl
z Luk a snad jako jediný z místních do tunelů dovážel na vozících bez lokotky vše potřebné.
V Prosečnici pobývalo v plicním sanatoriu také
hodně umělců a techniků. Jen zmapování zatím
chybí. Na Kamenný Přívoz a jeho J. Morávka se
nezapomnělo. Leč to by bylo dlouhé vypravování
o vorařích i lidu chudém, ale bohatém láskou i jistým druhem nenávisti.
Jako vojín základní služby jezdil do posádky
W. Matuška. Vystupoval v Krhanicích. Nevím, zda
se někdy setkal s básníkem Fr. Hrubínem, který
tudy jezdil do nedalekých Lešan, dokud je neměl
zakázány v padesátých letech.
Hned za Janečkovým Týncem (výrobky značky
Jawa) se nachází ruina někdejší hradu Kostelce.
Pod ní na louce „křtil“ trampský potěr extramp
J. Hartman. Důstojný, zásluhou vlasů a vousů bělošedý muž, který byl nazýván Kostelíkem.
V Poříčí nad Sázavou se scházela v třicátých letech minulého století pestrá paleta kumštýřů. Přitahoval je v době letního pobývání poslední český
bohém, ale také spisovatel E. A. Longen. Snad i M.
Kuděj se tady na chvíli zastavil s J. Haškem. Daleko častěji sem zavítal S. K. Neumann. Pamětníci
vyprávěli o jejich cestách pěšky do Čerčan. Kvůli
povídání, ale také dobré hospodě, když je ta poříčská už neměla čím překvapit. A po válce? No
přece komik Fr. Filipovský. Ten už tady měl jednu
z prvních, ale pěkných chat.
Jaromír Košťák
Prameny:
M. Berka: Posázavský Pacifik
J. Snížek: Posázaví (encyklopedie, 1913). Soukromé
paměti autora
Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka
Dílo i život Václava Vladivoje Tomka, předního
českého historika 19. století, se těší v posledním desetiletí zvýšenému zájmu. K 100. výročí jeho úmrtí
proběhla v dubnu 2005 v Hradci Králové konference „Historie jako politika (1818 – 1905)“ se špičkovou odbornou účastí. Tomkovou vášní zůstaly
po celý život výlety „ku poznání míst historicky
důležitých neb pro vyhlídky zajímavých“. Nověji
se jeho zálibou zabýval např. Tomáš Kalina (Václav Vladivoj Tomek, chodec a výletník ve světle
svých vzpomínek. Stopami dějin Náchodska, 12
[2008], s. 279 – 290). Postřehy z cest, podnikaných
často z Prahy a pěšky, se objevují ve dvou svazcích Tomkových „Pamětí z mého života“ (Praha
1904). Několikrát mířil také na Podblanicko nebo
jím alespoň procházel.
Již v dubnu 1835 se Tomek, jako student filozofie, vypravil s bratrem Josefem pěšky na schwar18
zenbergský Orlík. Pozval je přítel, zámecký kaplan
P. Josef Rozsypal. Dne 3. dubna odpoledne vyšli
Vyšehradskou branou a po noclehu v Kamenném
Přívoze pokračovali na jih podblanickou krajinou.
Kopcovitý terén s cestami „brzy nahoru brzy dolů“
Tomka unavoval. Byl zvyklý „dotud jen na rovinu
Hradeckou a na širokou silnici císařskou z Hradce
do Prahy“. Nebyli si často jisti směrem „na cestách, na kterých se méně chodí než po hlučné silnici“. Potkávali málo lidí a „povětří bylo velmi
proměnlivé“. Z podblanických zastávek připomíná
Tomek Netvořice a Krchleby, kde obědvali. Směřovali na Osečany a Sedlčany, „kde pro déšť musili
zastaviti v jakési vinárně“. P. Rozsypal je na Orlíku
uvítal 5. dubna kolem poledne. Tomkovy nohy byly
„schvácené a potlačené i puchýřů plné“. (Tomek,
Paměti… I., s. 40 – 41) Na zpáteční cestu se vydali
13. dubna přes Příbram, Dobříš a Zbraslav.
Prof. Václav Vladivoj Tomek.
„Po nějakém aspoň kratším výletu z Prahy“ zatoužil V. V. Tomek také v létě roku 1841, již jako
absolvent práv a „kriminální praktikant“. Jednu
srpnovou neděli tedy vyrazili kolem čtvrté ráno
s bratrem Dobrodějem, několika spolubydlícími
a přáteli po „Táborské silnici“ na „pěší cestu, jejímž cílem bylo pobřeží Sázavy“. Spočinuli „pod
památnými zříceninami hradu Kostelce“ a dali se
převézt do Týnce. Tam poobědvali a pokračovali
v procházkách po levém i pravém břehu. Z Kamenného Přívozu se pak vrátili přes Jílové a Zlatníky
do Prahy asi „po deváté hodině večír“. (Tomek,
Paměti… I., s. 173)
Přímo cílem se stal „zámek Kostelec nad Sázavou“ o 31 let později. Na cestu se V. V. Tomek,
tehdy již dlouholetý profesor rakouských dějin
na pražské univerzitě, vydal 1. května 1872 s Vilémem Gablerem, ředitelem Vyšší dívčí školy v Praze. Vyjeli „v 6 hodin ráno po železnici Františka
Josefa až do Čerčan“. Odtud pokračovali pěšky
do Poříčí nad Sázavou a dále do Benešova, kde „si
oběd zamluvili“. Přes Nespeky a Ledce došli k zříceninám Kostelce, které „stojí... na vršku na pravém břehu řeky Sázavy“. Po průzkumu se vydali
zpět přes Pecerady k Poříčí. Odtud vyrazili v půl
páté na čerčanské nádraží a vlakem zpět do Prahy.
(Tomek, Paměti… II., s. 235)
S přítelem P. Meinradem Dvořákem, farářem
v Břevnově, podnikl Tomek cestu 21. až 23. července 1873. Hlavním cílem bylo Meinradovo roPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
diště – Prčice, „malé městečko ležící v krajině mezi
Benešovem a Táborem“. Vyjeli ráno „po železnici
až na stanici v Heřmaničkách mezi Votici a Miličínem“. Poprchávalo, tak se svezli „odtamtud
po poště jezdící do Sedlce“. V Prčici se ocitli ve tři
čtvrtě na jedenáct a byli „hostinsky přijati od pana
vikáře Buriana“. (Tomek, Paměti… II., s. 262)
Podrobněji připomněl prčickou výpravu M. Fiala
v měsíčníku „Náš domov“ (březen 2006, s. 9 – 10).
V červnu 1874 navrhl Tomkovi kolega, profesor matematiky František Josef Studnička výpravu
do Benešova a okolí. Dne 7. června provázel Studnička otce jedoucího vlakem do Soběslavi a v Benešově
vystoupil. V. V. Tomek za ním vyrazil „v půl druhé
odpoledne z nádraží Františka Josefa“. Ženskou
společnost mu dělaly příbuzné a známé: Fanynka
Wolcová, Gustynka Wintrová, Paulinka Keindlová,
Ludmila Kawková a Liduška Swobodová. Studnička
se jich ujal na benešovském nádraží a vedl je „přes
tak zvanou Šibernu, venkovskau restauraci, na pěkný
zámek Konopištský“. Ten „ze všech stran ohledali“
a při zpáteční cestě na Šiberně poseděli. Potkali se
tu „s paní Zapovau vdovau, tehdáž v Benešově přebývající“. Do Prahy odjížděli vlakem v devět večer.
(Tomek, Paměti… II., s. 283)
Výlet si zopakoval Tomek se společností i o rok
později. Dne 13. června 1875 vyrazili do Benešova
s prof. Studničkou, literárním historikem Josefem
Jirečkem, jeho synem Josefem a dámským křídlem: „Fanynkou, Karolkou, Marynkou Straubovic
a slečnou Paulou“. Vlakem vyjeli tentokrát ráno
v devět hodin a měli „tudy víc času než v loni
Prof. František Josef Studnička.
19
k ohlédnutí se po Benešově samém“. Prohlédli si piaristický kostel, farní kostel i zříceniny „někdejšího
kláštera Františkánů“. Odpoledne navštívili Konopiště a nevynechali Šibernu. Ku Praze odjížděli
z Benešova ve tři čtvrtě na pět. (Tomek, Paměti…
II., s. 304 – 305)
V hvězdné sestavě se pak odehrála výprava
do Vlašimi a okolí 4. června 1881. Tomek se opět
vydal „na cestu k poznání krajin českých, tentokrát
do jihovýchodní části země“. Účastnilo se jí „šest
společníků, dobrých známých“: prof. Studnička,
poslanec Toman, cukrovarník Swoboda, ale především docent českých dějin Josef Kalousek, docent
všeobecných dějin Antonín Rezek a profesor všeobecných dějin Jaroslav Goll. Vyjeli vlakem v devět
hodin ráno a v Benešově se oddělil Studnička, který
mířil do Soběslavi. Ostatní pokračovali dvěma objednanými kočáry „v stranu východní do Vlašimě“.
Tam poobědvali a odpoledne vyrazili do Kondrace,
kde je „zajímal starožitný kostel“. Dojeli do Louňovic, „městečka se zámkem se čtyřmi věžemi“
a vystoupali na památný Blaník. Z Louňovic pokračovali kočáry na Jankov a do Votic „k železnici
zpět“. (Tomek, Paměti… II., s. 406) Až v půl dvanácté v noci dorazili do Tábora, kde je na nádraží
čekali gymnaziální profesoři Kolář a Šanda. Druhý
den vyšli po prohlídce města na Choustník a setkali
se s kněžnou Helenou, rozenou z Auerspergu, manželkou prince Ludvíka de Rohan-Guémenée. Bratrem jejího dědečka Františka Xavera byl vlašimský
Karel Josef z Auerspergu. Jejich cesta pokračovala
do Jindřichova Hradce a Jihlavy, odkud se 8. června
vraceli vlakem do Prahy.
O rok později čekala profesora Tomka, autora
proslulého dvanáctisvazkového „Dějepisu města Prahy“, další akademická pocta. Byl zvolen
prvním rektorem nově oddělené české univerzity.
Milovaných výletů se ale nevzdal, ani po jmenování poslancem panské sněmovny roku 1885.
„Místa historicky důležitá“ ho vábila do konce
života.
Jindřich Nusek (archiv Muzea Podblanicka)
Ubytovací zařízení pro turistiku
na Podblanicku v roce 1974
Rekreační aktivity
v Československu
kolem roku 1970
V Československu (v období vyhlášeném jako
období vytváření materiálně technické základny
pro přechod ke komunismu) byly oficiálně rekreačními aktivitami: různá tělesná cvičení, sport, brigády, cestování, turistika, pobyt a táboření v přírodě,
práce na zahradě, četba, hudba, zpěv, hry, přednášky, divadla, koncerty, biografy, rozhlas, televize
a jiné. (1)
Turistika byla chápána jako jedna ze základních forem tělovýchovného systému. Byla ale
zároveň i součástí cestovního ruchu, který byl
členěn na organizovaný a volný. Základním předpokladem pro širší rozvoj turistiky byla ubytovací zařízení, která byla chápána jako součást
pohostinství.
V teorii cestovního ruchu se ubytovací zařízení řadí mezi realizační faktory, které mají zásadní
úlohu při konečné fázi uskutečňování cestovního
ruchu. Spolu s dopravou, stravovacími, sportovními a zábavnými zařízeními tvoří tzv. nabídkový
strop pro realizaci jednotlivých akcí. Historicky se
novodobá ubytovací zařízení vyvinula z taveren
20
ve starověku, přes kláštery s refektáři pro poutníky
a ubytovací hostince vzniklé při poštovních stanicích. Formálně začíná tradice českého pohostinství
v roce 1918.
Článek mapuje situaci ubytovacích zařízení
na Podblanicku (dle vymezení (5)) v roce 1974
a ilustruje stav oblasti určenou oficiálně pro rekreaci a turistiku pracujících.
Kategorizace
ubytovacích zařízení
Výnosem ministerstva obchodu ČSR a SSR byla
ubytovací zařízení rozdělena podle kvality a rozsahu vybavení do různých kategorií na základě
tříd A, B, C a D. Jednalo se o: 1. hotely, 2. motely, 3. botely, 4. ubytovací hostince, 5. turistické
ubytovny, 6. chatové osady (nejméně 8 chat anebo
25 lůžek), 7. autokempinky, 8. stanové tábory. Pro
každou kategorii byly stanoveny minimální úrovně
poskytovaných služeb.
Obce s turistickým zařízením
Turisté organizovaní v Československém svazu
tělesné výchovy umožňovali na základě příslušné
smlouvy s ubytovacími zařízeními zvláštní tzv.
všeobecné turistické služby ostatním turistům.
Registrovaná turistická zařízení na Podblanicku v roce 1974
Pro volný turistický ruch byla podle (4) na Podblanicku registrována k 1. 1. 1974 následující zařízení
podle měst a obcí.
Č.
Název
1 Hotel „Pošta“
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
Turistická ubytovna Na stadionu
Hotel
Hotel „Škvor“
Hotel „Park“
Hotel „Pod hradem“
Stanová osada (tábor)
u řeky Sázavy
Tábořiště
Hotel „Praha“
Hotel „Ostende“
Hotel „Vila“
Tábořiště
Ubytovací hostinec
Hotel „Jednota“
Město a adresa
Benešov, Tyršova ulice 163
Počet lůžek/
kapacita tábořiště
Provozovatel
50
(nouzově + 10) Podnik: Restaurace a jídelny
Benešov, na stadionu
Bystřice u Benešova, Náměstí
Čerčany
Český Šternberk
Český Šternberk
50
11
10
21
15
Český Šternberk
30
Český Šternberk, u mlýna na břehu Sázavy
Hvězdonice
Chocerady
Kácov nad Sázavou
Kácov nad Sázavou, na břehu Sázavy
Kácov nad Sázavou, u železniční stanice
Konopiště, pod zámkem
200 m2
30
36
32
50 m2
6
68
44
15 Hotel „Myslivna“
Konopiště, pod zámkem
(nouzově + 10)
16 Hotel „Motel“
Konopiště
80
17 Autokemp
Konopiště, pod motelem
80
18 Ubytovací hostinec „U mostu“ Ledečko nad Sázavou, čp. 31
12
19 Ubytovací hostinec „U nádraží“ Ledečko nad Sázavou, Nádražní 94
5
20 Hotel „Česká Sibiř“
Miličín
40
21 Hotel
Nespeky čp. 42
13
22 Turistická ubytovna
Neveklov, Rákosníková 162
50
23 Ubytovací hostinec
Poříčí nad Sázavou čp. 90
5
24 Tábořiště „Velká Baba“
Poříčí nad Sázavou, na levém břehu Sázavy
200 m2
25 Hotel „U Břečků“
Rataje nad Sázavou, čp. 18
14
26 „Hotel Pošta“
Rataje nad Sázavou, čp. 38
25
27 Tábořiště (vodácké)
Rataje nad Sázavou, na břehu Sázavy
200 m2
28 Autokemp
Sázava nad Sázavou, proti sklárnám
36
kapacita
29 Tábořiště
Sázava nad Sázavou, u rybníka Pstruhovec nevymezena
30 Hotel „Český Merán“
Sedlec-Prčice, čp. 5
32
31 Ubytovací hostinec
Teplýšovice, sokolovna
70
Týnec nad Sázavou, pravý břeh Sázavy,
32 Tábořiště
400 m2
nad mostem proti proudu
33 Hotel „Blaník“
Vlašim, Komenského 22
15
34 Hotel „Budvar“
Vlašim, Lidická 902
14
35 Hotel „Sport“
Vlašim, u železniční stanice
34
36 Hotel „Na Vorlině“
Vlašim, u železniční stanice
30
37 Hotel „Modrá hvězda“
Votice, Komenského nám. 141
37
38 Turistická ubytovna „U nádraží“ Votice, vedle nádraží
25
„Sázavan“,
39 Hotel
Zruč nad Sázavou
60
společenský dům
40 Tábořiště
Zruč nad Sázavou,
na levém břehu Sázavy pod mostem
pro obě tábořiště
ve Zruči nad
Sázavou: 500 m2
41 Tábořiště
Zruč nad Sázavou,
na levém břehu Sázavy nad mostem
pro obě tábořiště
ve Zruči nad
Sázavou: 500 m2
Tělovýchovná jednota: TJ ČSAD
Podnik: Restaurace a jídelny
Lidové spotřební družstvo Jednota
Zařízení obce: Komunální služby
Divišov
Obec: Místní národní výbor
Podnik: Interhotel
Podnik: Interhotel
Tělovýchovná jednota Sokol
Obec: Městský národní výbor
Organizace: Svazarm
Město: Městský národní výbor
Tělovýchovná jednota Sokol
Národní podnik Technosport
Organizace: Svazarm
V odkazovaném seznamu je rovněž uveden hotel Sázava v Sázavě nad Sázavou s poznámkou, že ubytovací zařízení není dosud v provozu.
21
Šlo o tyto služby: zavedená turistická kuchyňka,
úschova zavazadel, sušárna oděvů a jiných svršků,
zařízení turistického kabinetu (s mapami, průvodci, jízdními řády, apod.), půjčovna táborových potřeb a dobré stravovací služby.
Na Podblanicku existovaly v roce 1974 tyto obce
se zavedenými turistickými službami: Benešov,
Bystřice u Benešova, Čerčany, Český Šternberk,
Hvězdonice, Chocerady, Konopiště, Miličín, Nespeky, Neveklov, Poříčí na Sázavou, Prčice-Sedlec,
Teplýšovice, Týnec nad Sázavou, Vlašim a Votice.
Závěr
Dnes jsou ubytovací zařízení na Podblanicku
v roce 1974 hodnocena v rámci celkového turistického ruchu v letech 1945 až 1989. Uvádí se, že
„v domácím cestovním ruchu převládal krátkodobý, neorganizovaný cestovní ruch, koncentrovaný
do letní sezóny, který se odehrával z 90 % formou
chataření, chalupaření, stanování a cest za příbuznými a známými.“ (1)
V roce 1974 již bylo pohostinství ve volném turistickém ruchu na Poblanicku rozděleno do několika organizačních celků, z nichž nejvýznamnější
byly Interhotely určené pro zahraniční hosty, Restaurace a jídelny, mající své provozovny ve městech, a družstevní podnik Jednota, do jehož sféry
patřilo pohostinství na venkově. Charakter pohostinství na Podblanicku byl dán tím, že 19 podniků
z 33 objektů s lůžky, tedy největší část, provozovalo Lidové spotřební družstvo Jednota, 6 podnik
Restaurace a jídelny, 2 Interhotely, 3 tělovýchovně
jednoty, 1 podnik městských komunálních služeb,
1 národní podnik Technosport (Vlašim) a 1 organizace Svazarmu. Tábořiště byla provozována obcemi – MNV – místní nebo městský národní výbor
a v jednom případě organizací Svazarm. Ubytovací
zařízení v turisticky atraktivních místech Podblanicka byla v letní sezóně přednostně zařazována
do nabídky cestovních kanceláří, především cestovní kanceláře REKREA (patřila do družstevního vlastnictví a specializovala se na venkovskou
klientelu).
Kvantitativně vyjádřeno existovaly na Podblanicku tyto ubytovací možnosti ve volném turistickém ruchu: 1080 lůžek v 33 objektech a 8 tábořišť
s kapacitou 1550 m2 vymezené plochy. Největší
počet objektů pro ubytování se nacházel v Benešově včetně ubytovacích zařízení Konopiště (6),
pak ve Vlašimi (4) a Českém Šternberku (4), což
zhruba odpovídá koncentraci na tři nejdůležitější
turistická místa v regionu: Konopiště, Blaník a řeku
Sázavu s dominantou Českého Šternberka.
Největší ubytovací možnosti na Podblanicku nabízel hotel „Motel“ Konopiště s 80 lůžky a autokemp „Konopiště“ s 80 lůžky, a to pro zahraniční
hosty. Nejmenší ubytovací možnosti pak existovaly
v ubytovacím hostinci v Poříčí nad Sázavou a ubytovacím hostinci v Ledečku nad Sázavou, vždy po 5
lůžkách. Ubytovací zařízení na Podblanicku využívali i filmaři – vedle motelu „Konopiště“ (Televizní
seriál 30 případů majora Zemana: Díl 1973. Růže
pro Zemana) je ve světě asi nejvíce znám hotel „Sázavan“ ve Zruči nad Sázavou z filmu Lásky jedné
plavovlásky Miloše Formana.
Ve srovnání s údaji uvedenými v publikaci z roku
1964 (2) zanikly (případně přestaly být uváděny
jako ubytovací zařízení splňující požadovaná kritéria) během deseti let ubytovací možnosti v hotelích
a ubytovacích hostincích v Bělokozlech, Čechticích, Divišově, Dolních Kralovicích, Domašíně,
Načeradci a Trhovém Štěpánově.
František Procházka
Literatura:
Česká centrála cestovního ruchu – CZECHTOURISM.
Ve: http://www.czechtourism.cz/
Doubek, E., Tomášek, R.: Posázaví. Praha, Sportovní
a turistické nakl. 1964. 199 s.
Heslo rekreace. Ve: Příruční slovník naučný, Praha, Academia, 1966.
Veselý, F., Murin, M. a kol.: Přehled hotelů, turistických
ubytoven, tábořišť a autokempů v ČSSR. Praha, Sportpropag Praha 1975. 311 s.
Kovařík, V., Pánek, J., Pešout, P.: Geografické vymezení Podblanicka. Pod Blaníkem, 2 (XXIV.), čísl. 4, 1998, s.1 – 5.
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXIV.
Z historie ochotnického divadla v Borovnici (1912 – 1948)
Nejstarší písemná zmínka o ochotnickém divadle pochází ze zápisu ve školní kronice Obecné
školy v Borovnici z období vedení školy řídícím
učitelem F. Forstem. „Dne 8. února 1912 bylo se22
hráno žáky zdejší školy divadelní představení hry
F. Pravdy Učitelem ve francouzském zajetí v režii učitele Václava Zvoníka, které bylo 11. února
reprizováno pro veřejnost.“ Jak dále praví zápis,
Titulní strana stanov Spolku divadelních ochotníků pro Borovnici a okolí.
23
finanční zisk nebyl velký, jelikož výlohy spojené
s pořízením celého nového jeviště byly značné.
Záznam pokračuje sdělením, že toto první dětské
představení za spoluúčasti dospělých z řad veřejnosti mělo za následek založení Ochotnického
sdružení v Borovnici. V archivním fondu se nacházejí z téhož roku ručně psané, velmi podrobně
propracované stanovy Jednoty divadelních ochotníků, které vymezují účel založení spolku slovy:
„Povzbuzovati a pěstovati ušlechtilé zábavy, zejména dramatické umění a podporovat národní
a dobročinné podniky.“
Záznamy o činnosti Jednoty od jejího založení až
do roku 1925 se nezachovaly. Dá se však předpokládat, že činnost s delšími či kratšími přestávkami
probíhala, což potvrzují jednatelské knihy (zápisy
z členských schůzí a valných hromad) vedené podrobně v letech 1925 až 1940.
Dne 11. ledna 1925 na členské schůzi vedené
místopředsedou Jednoty Antonínem Klepáčem je
konstatováno, že se jednání koná po delší odmlce.
Po zprávě pana Martínka o stavu pokladny, ze které
vychází, že vydání převýšilo příjmy a je tedy nutné
ho vyrovnat z další činnosti, došlo k volbě výboru. Předsedou Spolku se stal J. Turek, jednatelem
J. Kačírek, pokladníkem K. Šindelář. Dále byla
jmenována revizní komise a za režiséry ustaveni
pánové A. Klepáč a F. Nebřenský.
Následně bylo jednáno o výběru titulu pro chystanou premiéru. Volba padla na veselohru J. Kühnla Následky dostaveníčka. Premiéra se odehrála
15. února za velké účasti publika. Po představení
následovala taneční zábava. Příjem z představení
vyrovnal pokladní manko. Zkoušky na další hru J.
Skružného Románek na horách probíhaly ve škole. Premiéra se konala 15. března. Zápisy hovoří
tentokrát o malé účasti veřejnosti způsobené nepříznivým počasím.
Všechna představení, schůzky vedení spolku
a valné hromady se konaly od založení spolku
v hostinci U Martínků. Přibližně šest let uplynulo
od posledního jednání výboru, kdy na 22. listopadu 1931 byla svolána valná hromada. V úvodním
projevu A. Klepáč připomněl zakladatele spolku
F. Forsta a apeloval na zvýšení činnosti spolku.
Ve volbách výboru se stal předsedou F. Nebřenský.
Součástí jednání bylo i ověření evidence členů, kteří mimo domácích docházeli do spolku z Chmelné,
Kuňovic a Otročic. Závěrem bylo rozhodnuto sehrát o koledě veselohru, uspořádat první divadelní
ples a připravit masopustní průvod. Závěry, které
vyplynuly z valné hromady, byly naplněny.
24
Z jednací knihy vyplývá, že činnost spolku v letech 1931 až 1939 byla pravidelná a bohatá. Spolek
organizoval vedle divadelní činnosti plesy, taneční zábavy, masopustní a silvestrovská vystoupení.
Ze zisku zakoupil skládací lavice do sálu hostince,
nové kulisy a rekvizity. Na jevišti se střídaly veselohry, např. R. Mařík – Hvězda veletrhu, K Novák – Není zajíček jako zajíček, R. Branald – Dva
vojáci od muziky. Ve funkci předsedy se vystřídal
s F. Nebřenským A. Klepáč z Chmelné. Jeviště bylo
zapůjčováno i Sdružení katolické mládeže, které
v roce 1936 sehrálo dvě představení ve prospěch
nově ustavenému Hasičskému sboru ve Chmelné.
Valná hromada konaná 17. ledna 1937 rozhodla
o změně názvu spolku a přepracování stanov. Oficiální název Spolek divadelních ochotníků v Borovnici a okolí a stanovy spolku pak byly v květnu téhož roku zaregistrovány na Zemském úřadě
v Praze. Soubor v té době eviduje 31 činných členů.
Na valné hromadě, konané 13. června 1937, byl
do funkce předsedy opětovně zvolen A. Klepáč.
Valící se historické události spojené s okupací
otřásly i členskou základnou spolku. Valná hromada 30. dubna 1939 se pro nedostatečný počet členů
nebyla schopna usnášet. Okresní úřad v Ledči nad
Sázavou opětovně žádal potvrzení o pokračování
činnosti spolku. Dne 15. května, po delší diskusi
přítomných na valné hromadě, byla do Ledče odeslána kladná odpověď.
Zápisy v jednací knize ubývají. Dne 19. dubna
1941 informuje jednatel na valné hromadě o vyúčtování divadelního představení a o daru spolku
ve výši 700 Kč od Národního souručenství. Na vědomí je vzato odstoupení předsedy spolku Antonína
Klepáče z důvodu mnoha neodkladných povinností.
Následně byl zvolen novým předsedou F. Kletečka.
Záznamy z let 1942 až 1943 hovoří pouze o členské základně čítající okolo třiceti evidovaných členů.
Jednací kniha se uzavírá rokem 1948, kdy 19. prosince zaznamenal jednatel zprávu o vyúčtování sehraných představení a o stavu financí. Spolek divadelních ochotníků pro Borovnici a okolí vlastnil
v té době na vkladních knížkách cca 15 000 Kč a na
hotovosti 4 002 Kč. Zápis stvrdil předseda spolku
pan Kletečka.
A tady končí exkurs do počátků historie ochotnického divadla v Borovnici a okolí.
Slávka Rýdlová
Prameny a použití literatura:
SOA Benešov
Školní kronika obecné školy v Borovnici
Jednací knihy spolku
Ze starších čísel
Pod blaníkem
Napřesrok tomu bude čtyřicet let, co se
ke mně přihlásil v Mnichově (München)
jako krajan a malíř vysoký mladý muž mohutné postavy, mohutných svalů a vousů,
které splývaly na hruď tak hluboce, že ani
nevím, nosil-li kravatu, v kterémžto případě by se mohlo mluvit o dvojnásobném
přepychu. Byl to šestadvacetiletý kouřimský rodák Augustin Satra, kterého jsem
znal již dříve z ilustrací v Zlaté Praze, jež
na sebe upozorňovaly ráznou kresbou
a světelností. Šel do ciziny, protože dostal
stipendium. Maloval již také na Jadranu,
a to ho ke mně přilákalo. Přivítal jsem ho
srdečně a od té doby k nám občas zašel.
Vypravoval mi, že začíná pracovat v podblanickém kraji, že se mu tam líbí a že kondracký rodák dr. Navrátil mu tam poskytuje
všecku pomoc, ba, že mu v Kondraci chce
uspořádat potom výstavu. Dodám k tomu
hned, že se Satra asi za dvě, tři léta poté
pustil do Ameriky, z čehož jsem soudil,
že jeho podblanické údobí i s výstavou
(ke které došlo) mu nepřineslo kýžené
ovoce. Ale ani v Americe nenašel štěstí,
nýbrž jen předčasnou smrt.
Byl to člověk od rány: přímý a otevřený,
což jeho postavě, vhodné pro hodnost
spolkového praporečníka, dobře slušelo.
Chci touto zmínkou nadanému a záhy zesnulému malíři vzdát čest, ale přece mu
nemohu odpustit, zejména teď, kdy jsem
Podblanicko poznal, že mi tehdy o zajímavém kraji nic neřekl, co by ve mně vzbudilo
touhu, abych si tam zajel. Nepotřeboval
jsem tenkrát mnoho. Ač poděbradský rodák, snil jsem od malička o Sázavě a Blaníku a sliboval jsem si, že se tam podívám.
A potom téměř celý život – až do svého
sedmasedmdesátého roku – jsem si vyčítal, že tam nejdu. Kdyby se mi Satra rozpovídal o krásných stráních pohádkové
hory, o Kondraci, Libouni, Louňovicích,
Načeradci a o Blanici, která se jako užov-
Ludvík Kuba: Nejstarší část Louňovic.
I
Ludvík Kuba: Louňovice pod Blaníkem.
ka svíjí mezi lučinami a pod stínem vrb,
jistě bych se tam dostal dříve. I když snad
znešvaření románského kostelíčka kondrackého nebo hříšné zanedbání krásné
rotundy libouňské způsobilo, že si Satra
těch míst nevšiml, proč, proboha, jako krajinář nespustil u mne chvalozpěv na Louňovice, kde historie, archeologie a stará
architektura umělecká i lidová jsou modrými rybníčky a zeleným stromovím setkány
v guirlandu tak půvabnou, že zdejší pivovar (ostatně se chlubí, že jeho sklepy jsou
z roku 1350) je snad jedinečný na celém
světě v tom smyslu, že tvoří se svým okolím překrásný poetický obrázek, ať za kterékoliv doby denní či roční.
Tak jsem se pod Blaník dostal o hodně
později. Zatím bylo aspoň kdy, aby se stavitelský nešvar s kondrackého kostelíka
odstranil. Ovšem také zas mnohé uteklo,
co nemělo utéci. Strašné mrazy před jedenácti lety zbavily Louňovice více než tisíce
stromů. Ale tak to na světě chodí: život,
jako řeka, na jedné straně ubere, na druhé nanese. Jen snad lidé se v Louňovicích
nezměnili. Či snad nebyli dříve tak hodní
a polepšili se?
Zažil jsem tam totiž při svém malířském
řemesle něco, co se mi ještě nikdy nikde
nepřihodilo. Stávalo se, že jsem z neznalosti místních poměrů strádal ledajakým
nedostatkem a byl jsem tak zdržován
Ludvík Kuba: Starý Špýchar v Louňovicích.
II
v práci, ale nikde mi nebyl naopak překážkou v díle, jako v Louňovicích, kde mi
děda Kožíšek, když jsem maloval za dopoledního slunka nádherný starý špýchar
a dychtivě chytal měnící se světla a barvy,
přinesl na čistém papíru krajíc chleba, namazaný medem, a hrníček mléka. Podával
mi to, neznámému cizinci, tak mile, tak neodolatelně, že jsem mu proti své nejlepší
vůli nemohl odříci, že jsem položil štětce
a pustil se do jídla.
Milý pane Kožíšku, jste hodný člověk,
mám vás rád – ale věřte, že tenkrát jsem
měl na vás nehorázný dopal!
Ludvík Kuba
Ludvík Kuba, významný český malíř,
hudebník a spisovatel, narodil se dne 16.
dubna 1863 v Poděbradech. Již v mládí
projevoval nadání k malířství a hudbě.
Roku 1871 odešel na varhanickou školu
do Prahy, ale ani tam neutuchl jeho zájem
o malířství. Od r. 1879 navštěvoval učitelský ústav v Kutné Hoře, kde vydal r. 1882
svou první hudebně etnografickou práci.
Roku 1885 se vzdal učitelství a věnoval se
sbírání písní. Roku 1884 je začal vydávat
pod názvem „Slovanstvo ve svých zpěvech“. V roce 1891 vstoupil na pražskou
malířskou akademii a v letech 1896 – 1904
studoval na malířské akademii v Mnichově
(München). V minulém roce mu byla udělena státní cena za celoživotní práci.
V poslední době tráví akademický malíř
Ludvík Kuba každé léto v Louňovicích pod
Blaníkem, jejichž krása a krása jejich okolí
jej přilákala do našeho kraje. Vítáme jej
v něm i v našem měsíčníku „Pod Blaníkem“ a děkujeme mu za článek, který nám
do tohoto čísla poslal, i za obrázky, které
dovolil bez jakéhokoli honoráře v našem
vlastivědném sborníku otisknout. Děkujeme také panu řídícímu Vencourovi z Louňovic, že se o to velmi přičinil.
Pod Blaníkem, ročník XXI.,
1941 – 42, č. 9
Poznámka redakce: V termínu od 6. prosince. 2010 do 31. ledna 2011 připravuje Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim ve svých
prostorech výjimečnou výstavy obrazů Augustina Satry.
regionální literatura
Zdislavický volejbal
Publikaci zpracoval učitel a malíř Podblanicka Stanislav Příhoda, jenž stál u zrodu
organizovaného volejbalu ve Zdislavicích.
Zachycuje hlavně období let 1959 až 1970,
kdy místní volejbal dosahoval mimořádné
úrovně v rámci celého kraje. Muži hráli
krajskou soutěž, žáci dvakrát získali titul
„Přeborníci Středočeského kraje“, dorostencům scházelo málo k účasti v celostátní lize. Oddíl získal osm titulů „Přeborník
okresu“, muži reprezentovali Středočeský
kraj na celostátním turnaji v Dřevěnicích,
dorostenci na Slovensku, podnikli i historicky první zahraniční zájezd do Bernburgu. Ve Zdislavicích byl také zorganizován
celostátní turnaj žactva. Kniha, ve které je
velké množství historických fotografií, tabulek, přehledů (místo pro vzpomínání dostali i pamětníci), je k dostání na Úřadu Městyse Zdislavice, který ji v roce 2009 vydal.
Dagmar Tlustošová
III
Kousek starých vltavských břehů
Veden snahou nahlédnout a zavzpomínat na časy „staré řeky“, kterou lemovaly
potahové stezky, vesnice, mlýny a samoty,
plavecké hospody a kamenolomy, zpracoval autor Jiří Staněk velmi hezkou knížku
plnou dokumentační fotografií. V jejím závěru uvádí: „Touto knihou jsem chtěl dát
dohromady obraz žebrákovských a protějších břehů Vltavy tak, jak ji stvořila sama
příroda, ale i na odvěkou snahu člověka
o její podmanění a využití. Napsat o lidech, kteří u vody žili své životy, o rodinách, které musely opustit své domovy …,
ze kterých zbyly povětšině jen hromady
kamení pod hladinou nebo ruiny při břehu
řeky. Hromady a ruiny, které při snížení
hladiny přehrady jakoby ožijí a přitáhnou
zpět nejen jejich původní majitele a rodiny, cítící, že právě zde mají své kořeny,
ale i lidi hledající ve své představivosti, jak
tady asi „stará řeka“ vypadala. …“
Záměr se autorovi bezesporu vydařil.
Na 130 stranách nás v osmi kapitolách
s textem bohatě doplněným dobovými fotografiemi i snímky ze současnosti provází
břehy Vltavy přibližně v úseku od Solenic
až po osadu Břehy. V knize je přetištěno
i několik výtvarných děl. Publikace vyšla
v roce 2008.
Pavel Pešout
Praha – Prčice. 40 ročníků pochodu
„Chodec je druh nepřizpůsobeného vozidla.“ – tak začíná útlá brožurka o snad
nejznámějším českém pochodu. První myšlenky na opravdu dlouhý pochod se zrodily
IV
na sklonku padesátých let minulého století, kdy členové Tlupy, jak si parta mladých
lidí z TJ AZKG Praha založená Janem
Květem kolem roku 1960 říkala, zkoušeli,
jak dlouho vydrží člověk beze spánku a co
to s ním udělá či kolik může normální smrtelník ujít na jeden zátah. První dálkový
pochod u nás se uskutečnil 1. června 1963
a mířil z Čechtic do Prahy. V následujících
letech se chodily další „stovky“ a v této
vlně zájmu vznikl i Klub přátel dlouhých
kilometrů v Sedlci-Prčici, který své kilometry šlapal i v dalekém zahraničí.
První Pochod Praha – Prčice se šel 17. dubna 1966, publikace Stanislava Rataje popisuje i všechny další až ke 40. ročníku
v roce 2005. Připomíná i jednotlivé organizátory a vůdčí osobnosti této masově
turistické akce, nejrůznější zajímavosti kolem pochodu (mýty o vzniku či úrazy) i píseň Ivana Mládka. Publikace vyšla v roce
2006 v Sedleckém knihkupectví Antonína
Podzimka.
Jan Urban
Bukovany. kapitoly z dějin posázavské vesnice
V roce 2009 vydala Obec Bukovany
knihu věnovanou své historii s názvem
„Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské
vesnice“. Jméno autorky PhDr. Evy Procházkové je dostatečnou zárukou vysoké odborné kvality publikace. Stejně jako
v předchozích obdobných pracích se autorce podařilo zdařile skloubit mikrohistorii
malého území s dějinami širšího regionu
a zasadit ji do obecného rámce. Čtenář má
možnost se seznámit s tím, jak probíhalo
osídlování Bukovan a okolí od nejstarších
historických dob, s vývojem vlastnických
práv v obci či se způsobem venkovského
života v průběhu staletí. Velkou pozornost
věnuje kniha též vývoji obce ve 20. století
a nechybí ani chronologický přehled života
obce po roce 1989, který vypracoval autorský kolektiv pod vedením starosty obce
Miroslava Šišky. U knihy je nutno vyzdvihnout vysokou úroveň zpracování. Precizně připravený text, kvalitní grafika a tisk,
množství zajímavé obrazové dokumentace, to vše činí z publikace o obci Bukovany
další vítaný přírůstek při mapování dějin
našeho regionu.
Radovan Cáder
JAN DISMAS ZELENKA
O této knize se zmiňuje literatura k článku „Výročí Jana Dismase Zelenky a jeho
dílo“, uveřejněném v č. 2/2009. Kniha autora prof. PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc.,
známého českého muzikologa a skladatele, vypráví velice obšírně příběh života a tvorby tohoto významného českého
skladatele vrcholného baroka, louňovického rodáka. Umělecké kvality a hodnota
tvorby J. D. Zelenky byly modernímu světu
20. století dlouho utajeny. Autor knihy zde
uvádí velké množství zajímavých postřehů o tomto hudebním velikánu v přehledu jeho děl. Konstatuje, že Jan Dismas
Zelenka je rovnocenně řazen k Johannu
Sebastianu Bachovi, Georgu Friedrichu
Handlovi, Antoniu Vivaldimu a dalším vrcholným hudebním tvůrcům baroka.
Dosud žádná monografie Jana Dismase
Zelenky či jiná rozsáhlejší knižní publikaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
V
ce o jeho osobnosti a uměleckém přínosu
však dosud neměla česká muzikologická
literatura, tedy kultura národa, ze kterého skladatel vzešel a k němuž se po celý
život hlásil. Je jí až tato kniha, která přináší i nové poznatky a charakteristiky děl
dosud v literatuře podrobněji nerozebíraných. K četným tvrzením předchozích autorů se staví kriticky, některé prameny čte
jinak než oni. Postupuje chronologicky,
člení skladatelův život na deset období,
kterým odpovídá deset prvních kapitol.
Autorovi se podařilo do knihy zařadit nejen ukázky z originálů jeho partitur, ale
i dosud nejrozsáhlejší přehledný rejstřík
více než 200 děl Jana Dismase Zelenky,
což je bezesporu velkým přínosem této
zajímavé publikace.
Knize lze snad vytknout jediné – výtisk
poměrně velkého rozsahu, s množstvím
vyobrazení, jmenným rejstříkem apod.
na 338 stránkách byl vydán v brožovaném
vydání. Publikaci vydala Akademie múzických umění v Praze roku 2006.
Josef Moudrý
Uvedené publikace si lze vypůjčit
v Knihovně přírodovědné a regionální
literatury v Podblanickém ekocentru
ČSOP Vlašim.
pověsti a povídky
Pod skálou (7)
Červencové dny vrcholí. Rána jsou
svěží a zářivá a sotva sluníčko vyjukne
zvědavou tvářičkou za Blaníkem, hned
se všechno rozzáří. Maminka jde časně
ráno králíkům na trávu do Paseky. Lída
jde s ní, aby jí pomohla odnést těžký
košík. V trávě se červenají jahody, rudé
jako rozsypané korále. Trávnice jsou větší a mají takovou zvláštní dobrou chuť.
Lída tu voňavou nádheru sbírá, má jich
plné hrstě pro sebe i pro maminku. A ještě navléká na dlouhé stéblo trávy, aby si
trochu té pochoutky odnesly domů. Sluníčko pálí stále více, vzduch se jen tetelí
a také ptáčkové po ranním koncertování
pomalu utichají.
Žita už zbělela a domácích se chystají
kosit. Lída půjde s nimi na pole a budou
s Máňou dělat povřísla. Maminka doma
pro všechny uvaří. Panička jí říká, aby
uvařila bramboračku a slívové knedlíky.
„Však víte, kde co máme, tak si vemte,
co je potřeba.“ U domácích ani u Jindrů
se nezamyká, věří jedni druhým. Kosit se
začíná na Žebráku. Sotva se kosa zakousne do žita, vyběhne z obilí zajíc a peláší
do Paseky. Pan domácí seče dlouhé rovné
řady, panička sbírá a holky se předháněVI
jí, která dříve položí povříslo. Napřed se
musí zkusit přes koleno, jestli je dost pevné. Josef domácích váže snopy a než zazní z kapličky polední Anděl Páně, leží už
na poli snopů, jako padlé vojsko po bitvě.
Všichni jsou zpoceni, mládež stahuje snopy do jedné řady a rodiče panákují. Občas
zavane větřík, který je jak vlahé a občerstvující pohlazení. Brzy stojí na poli řada
panáků a také na vedlejších polích u sousedů jich přibylo.
Domů jdou znaveni prašnou cestou mezi
poli a přes Paseku. Pestří motýlci létají
nad mezemi s květu na květ. Po cestě pospíchá velký, kovově zářivý střevlík. Lída
si ho dá na ruku a říká: „Majko, majko, dej
mi masti na bolesti!“ Majka vytlačí na ruku
na svou ochranu trochu žlutavé tekutiny,
sklouzne z ruky a snaží se rychle zmizet.
Lída jí nebrání. Panička se zlobí: „Co to
děláš? Hned si běž umýt ruce do rybníčka,
vždyť je to jedovaté!“
Maminka už má uvařeno. Bramboračka
voní na stole a slívové knedlíky, posypané mákem a omaštěné máslem, se jen
v puse rozplývají a jsou příjemně nakyslé.
Slívy jsou malé, tmavé, kulaté plody, dozrávají právě ve žních, zatímco švestky až
na podzim. Všude jich mají kolem plotu
nebo alespoň jeden strom na zahrádce.
Také v létě dozrávají velké blumy, ale ty
jsou dobré za syrova. Odpolední práce
na poli pokračuje až do večera. Lída odchází trochu dříve, protože musí napást
Šárynu. Máňa jde domů pro husy, aby
je vzala na strniště. Ty si, ale, umějí nacpat volátka, hnedle po zobák. Hlavu mají
nahoru a domů se sotva kolébají, pěkně
v řadě, jedna za druhou.
Po svaté Maří Magdaleně je na Malém
Blaníku pouť. Již v sobotu večer jde procesí z Louňovic na jeho vrchol. Přitom se
modlí křížovou cestu a zpívají. Putují pomalu přes Lhotku a lesem vzhůru. Když
docházejí k vrcholu, je již tma. Ale je teplý
letní večer, na nebi září tisíce hvězd. Zpěv
poutníků se rozléhá lesem a z druhé stany
jakoby jim odpovídali poutníci z blízkých
Býkovic. Nahoře se obě procesí setkají,
vykonají krátkou pobožnost u kapličky
a pak se vracejí domů. Lída jde s jednou
sousedkou setmělým lesem Hřivami. Teď
už je tichá letní noc. Ani ptáček nezapípá, jen hvězdy se třpytí a les voní. Lída
s „tetou“ mluví jen potichu, aby ten poklid
nerušily.
Zato druhý den je zase zářivý a jasný.
„Magdalenka bude plakat, zmokneš,“ varuje maminka Lídu, která se chystá znovu na Blaník. Bude tam velká poutní mše
svatá a z Louňovic zase půjde procesí.
Tentokrát po silnici, pak po široké lesní
cestě, s hudbou, družičkami a korouhvemi jako při každé řádné pouti. I kramáři sem na vozíku s koníkem vyvezli
své zboží. Po slavné mši svaté, která se
koná pod přístřeškem u oltáře se sochou
svaté Maří Magdaleny, se děti rozběhnou ke krámkům s pouťovým zbožím.
Potom v letním stínu posvačí a vydávají
se na zpáteční cestu. Ubíhá jim vesele
a už jsou za louňovickou cihelnou. Ale
maminka měla pravdu. Než děti došly
do „višňovky“, na obloze se nakupily černé mraky, hřmí a zvedá se vítr. Za chvíli
padají první velké kapky deště. „Pojďme
se schovat do panáků,“ volají děti. „Tam
ne, do těch bije hrom. Pojďme radši pod
lísku. Do lísky nikdy neuhodí,“ radí dětem
Lída. A když se všichni krčí pod hustým
keřem, Lída pokračuje: „Četla jsem takovou legendu o Panně Marii, jak utíkala
s Ježíškem před králem Herodesem. Vojáci je pronásledovali a žádný strom jim
nechtěl poskytnout úkryt. Jen líska sklonila své větve až k zemi a skryla Matku
Boží i s Jezulátkem. A ještě jim poskytla
sladké oříšky, aby se na cestě posilnili.
Proto do lísky nikdy hrom neuhodí.“ Bouře se přehnala, děti jsou trochu umáčené,
ale to osuší sluníčko, které se zase usmívá na modré obloze.
Prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Strniště jsou holá a na nich se popásají hejna
hus. Nikdo je nehlídá a večer napasené
husy, volátka plná až po zobáky, seřadí
se jedna za druhou a zamíří každá řada
do svého domova. Dny jsou teplé, že se
dá ještě koupat v rybníce. Švestky se zapalují a dozrávají raná jablka.
Ale maminka je smutná a potají si často
zapláče. Teta Sluková, její jediná sestra,
se jí takřka ztrácí před očima. Přemáhá
se, den za dnem bere na sebe svůj kříž,
který je čím dál těžší. Nedá si poradit, aby
hledala pomoc, protože ví, že už jí pomoci
není. Její krásné oči jsou hluboko zapadlé a stále smutnější. Ví, že už brzy ty její
dvě děvenky tady zůstanou bez mámy,
a proto chce s nimi a pro ně využít každého dne. Aby je ještě, co jí síly stačí, hřála
svou láskou. Ta láska a to utrpení ji zbavuje síly. Jednoho dne najdou tetu ve stodole ve slámě, zhroucenou, promodralou
a blízkou smrti. Celý týden zápasí lékaři
v benešovské nemocnici o její život, ale
marně. Osmého září, v den svátku narození Panny Marie, ukládají tetu do hrobu
k její mamince, babičce Ludmile.
V chalupě je najednou tak prázdno,
smutno a studeno. Dvě opuštěná kuřátka
bloudí po domě, po dvoře a po zahradě,
ale maminka není nikde. Už ani nepláčí,
jen udiveně a zaraženě čekají, co bude
dál. Když přijdou k Jindrovům, teta nad
nimi zapláče, potěší je dobrým slovem
a snaží se jim něčím přilepšit. Lída je časVII
to navštěvuje. Jsou jí blízké, jakoby to byly
její sestřičky, a snaží se je zabavit. Ještěže
už je zase škola, tam se na žal na chvíli
zapomene. Strejda Sluků mnoho nemluví.
Zdá se, že sirotkům přivede novou maminku. Ale jaká bude?
V bolesti i radosti, jako černé a bílé
ovečky, utíkají dny. Už je po Dušičkách.
Už napadl první sníh. Večery jsou dlouhé.
Někdy je venku nevlídno a sychravo a tak
ani v neděli odpoledne se dětem nechce
ven. Máňa domácích už do školy nechodí.
Když je v Sedlečku muzika, stojí pod okny
nebo v síni hospody, dívá se na tančící
páry. Natřásá se, nohy jí brnkají v rytmu
hudby a potom si doma pobroukává písničky, co tam slyšela.
Ale s dětmi ještě občas drží partu a ráda
si s těmi většími někdy zahraje. Sem tamto
zkoušejí i s divadlem, jen tak pro sebe.
Máňa ráda čte románky a když si přečetla
„Vdavky Nanynky Kulichovy,“ rozhodla se,
že to s dětmi zahraje. Hned se také ujímá
režie. Děti se v nedělním odpoledni zamkly u Kuthanů v parádní světnici, hra se
provádí ve zkratce. Hlavní věcí jsou přece
námluvy a svatba. Rekvisity jsou na místě.
Máňa a Lída si obléknou sváteční kazajku
a sukni tety Kuthanové. Sukně je dlouhá
a Lída si na ní šlape, div neupadne. Proto
si ji musí podkasat. Pepík vytáhne ze skříně tatínkovy nedělní kalhoty a sako. Toník
hraje zamilovaného pana učitele Dundra.
Také pro něho se najde něco ve skříni,
pěkný tvrďák. Bláže hraje Nanynku a nastrojí se, jak umí nejlépe. Hra může začít.
Milenci se procházejí pod velkým parapletem a „rodiče“ besedují opodál. S námluvami se nedělají veliké průtahy a hned
je svatba. Hosté zasedají za stůl. Cinkají lžícemi o talíře a „jako“ jedí. Připíjejí si
malovanými skleničkami a zpívají. Když
jsou v nejlepším, zabuší teta Kuthanová
na dveře. Nikdo nemá odvahu otevřít. Teta
bouchá po druhé a už se zlobí: „Zpropadená holoto, otevřete!“ Mezi svatebčany
nastává zmatek. Rychle se herci odstrojí, ani nestačí „kostýmy“ složit. Nahrnou
se za dveře, otevřou a vyřítí se jak velká voda, div tetu neporazí. Teta spráskne
ruce nad tou spouští. Nic není sice rozbito, ale ten nepořádek. Pepik a Růža pak
dostanou své, mají domácí vězení a musí
vše uklidit na místo. Ostatní děti se tetě
Kuthanové nějaký čas vyhýbají, ale teta
se ani doopravdy nezlobí. Musí mít dobré
nervy, aby zvládla svých sedm čiperných
potomků.
Také ve škole se zkoušejí a hrají divadla, většinou pohádky. Lídě nevadí, že
jsou líbivé role vyhrazeny jiným. S chutí si
zahraje babku kořenářku, nebo Barušku,
ševcovu ženu. Ale když na ni potom kluci
pokřikují „Baruško“, má na ně dopal. Snaží
se s nimi vypořádat po svém, i když se jí
to většinou nedaří.
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
(dokončení příště)
zprávy a sdělení
Kraj blanických rytířů – bilancování
V roce 2010 se uskuteční již čtvrtá turistická sezóna, ve které region Podblanicko
vystupuje pod novým turistickým názvem
Kraj blanických rytířů. Cílem záměru, který
se zrodil v Českém svazu ochránců přírody ve Vlašimi v roce 2005, bylo posílení
regionu v oblasti cestovního ruchu především s akcentem na jeho udržitelné formy.
V našem případě je to především pěší turistika a cykloturistika.
VIII
Díky usilovné práci, finančně podpořené
ze strany partnerských měst, obcí a dalších partnerů i dotacemi Evropské unie,
jsme vyhledali všechny turistické zajímavosti a možnosti turistického rozvoje regionu. Na základě analýzy vznikly propagační
materiály v jednotné grafice s dominantním motivem blanického rytíře na kole.
Každoročně materiály aktualizujeme a přidáváme další témata. V loňském roce jsme
vydali souborně základní turistické a pěší
trasy i tipy na výlety. V následujícím období
připravíme přehled naučných stezek na území regionu. Propagace se kromě tiskových
materiálů, jejichž součástí jsou i nové publikace, zabývá také propagací na internetu
(www.blanicti-rytiri.cz) a publicitou v tištěných i elektronických médiích.
Aktivita kolem Kraje blanických rytířů
se nesoustředí pouze na propagaci, ale
jde o širší iniciativu, jejímž výsledkem je
rozvoj turistické infrastruktury, který dostal
od roku 2004 významný impuls díky Strukturálním fondům Evropské unie.
Na relativně malém území je již realizováno nebo vzniká mnoho zajímavých
projektů, které by měly svým charakterem
naplnit původní záměry rozvoje regionu
v oblasti cestovního ruchu.
Mezi první aktivity patří dvě fáze rekonstrukce zámeckého parku ve Vlašimi, jejichž součástí je i cyklotrasa „Vlašimské
aleje“ a projekt „Po stopách blanických rytířů na kole i pěšky“, který přispěl ke vzniku cyklotrasy „Po stopách blanických
rytířů“, ubytovny v Kondraci s půjčovnou
kol i naučné stezky. Dále následovaly projekty interaktivní naučné stezky „S rytířem
na Blaník“ a „Farní muzeum v Kondraci –
návštěvnické centrum“. Před realizací jsou
projekty interaktivního muzea „Včelí svět
v Hulicích“, naučné stezky kolem bývalého
zlatodolu Roudný a rekonstrukce zahrady Podblanického ekocentra ve Vlašimi
na návštěvnickou stanici s výběhy pro
divokou zvěř. V přípravě jsou projekty
„Domu přírody“ v lokalitě pod Velkým Blaníkem, „Vodní dům“ u přehradní nádrže
Švihov na Želivce, rozhledny na Javornické hůře a rekonstrukce kostnice ve Zdislavicích.
Jsme přesvědčeni, že všechny plánované projekty vhodně doplní turistickou nabídku Podblanicka, jemuž vévodí zachovalá příroda a i přes zvýšenou návštěvnost
turistů, která každoročně stoupá, přispějí
k šetrnému rozvoji regionu.
Projekt Kraj blanických rytířů je postaven
na partnerství Českého svazu ochránců
přírody ve Vlašimi s obcemi Kamberk,
Kondrac, Načeradec, Pravonín, Ratměřice, Veliš, městysem Louňovice pod Blaníkem, městem Vlašimí a mikroregionem
Český smaragd. Nově se k projektu přidaly také městyse Čechtice a Křivsoudov.
K dalším partnerům patří např. Muzeum
Podblanicka, Správa CHKO Blaník i někteří podnikatelé v ubytovacích službách.
Petr Zapletal
Začátek roku v Záchranné stanici
pro živočichy ČSOP Vlašim
Dlouhotrvající mrazy a vysoká sněhová
pokrývka, tak typické pro letošní začátek
roku, dolehly i na volně žijící živočichy. Ti
se často ve snaze najít potravu stahovali
do blízkosti lidských sídel, kde na ně však
kromě potravy čekalo i mnoho nástrah –
haly, prosklené plochy, automobilová doprava, volně pobíhající psi apod. Do naší
IX
Záchranné stanice se tak během prvních
měsíců roku dostávali kromě vysílených
živočichů hlavně živočichové zranění.
Šťastný konec měl náš první letošní
zásah, kdy jsme byli přivoláni k odchytu
kosa uvízlého ve výrobní hale v Benešově. Kosa se podařilo úspěšně odchytit a vzhledem k tomu, že nejevil žádné známky poranění, mohl být obratem
vypuštěn zpět do přírody. Bohužel další
uvízlý kos, tentokrát v obchodním domě
v Pelhřimově, již takové štěstí neměl.
Při svém pokusu o únik ze zajetí narazil do skla a způsobil si natolik závažná
poranění, že mu již nešlo pomoci. Zranění způsobené nárazem do skla si tak
vybralo svoji daň, stejně jako v případě
dalšího kosa, jehož téměř bezvládné tělíčko k nám donesli žáci základní školy
z Vlašimi. Náraz do skleněných ploch
je pro ptáky velmi nebezpečný, záleží
na rozsahu poranění, které zvíře utrpělo. Někdy již bohužel nelze zvířeti pomoci, jindy jsme naopak schopni zvíře
zachránit. Důkazem toho je vyléčený
a zpět do přírody vypuštěný zvonek zelený, který narazil do prosklených dveří
rodinného domu.
V zimních měsících roste také počet živočichů, kteří jsou do záchranných stanic
přijímány se zraněními způsobenými dopravními prostředky. Vysílená zvířata, především dravci a sovy, se stahují k silnicím,
které jsou v důsledku solení a prohrnování
často jediným místem v krajině bez sněhové
pokrývky. Dravci a sovy se zde snaží ulovit
potravu nebo se živí živočichy sraženými
auty, přičemž se však často sami stávají
oběťmi silničního provozu. Způsobená zranění jsou bohužel často velmi závažná, ať
Zvonka zeleného jsme po pár dnech péče v Záchranné stanici mohli
vypustit zpět do přírody.
X
Káně s trvale poškozeným křídlem po střetu s autem.
už jde o různé komplikované zlomeniny či
vnitřní zranění, často se jedná také o kombinace více vážnějších zranění a zvířata již
nelze zachránit. Jediné, co pro ně lze udělat,
je alespoň bezbolestně zkrátit jejich utrpení,
neboť v přírodě by umírala dlouhou a často
krutou smrtí. Proto má bez pochyby smysl
dovézt k nám i takovéto zvíře a ne jej ponechat bez povšimnutí svému osudu. Bohužel
není výjimkou, kdy se setkáme nejen my, ale
často také sami nálezci zvířat, s bezohledností a nepříjemnými poznámkami řidičů.
Následkem srážky s automobilem se
k nám dostala např. káně lesní, kterou se
podařilo sice zachránit (vinou svého trvale
poškozeného křídla se však zpět do přírody již nikdy nevrátí), nebo dva kalousi
ušatí nalezení u silnice s komplikovanými
mnohačetnými zlomeninami obou dolních
končetin. Podobný osud stihl i zajíce polPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
ního, který utrpěl poranění páteře a přerušení míchy, což mělo za následek ochrnutí
zadních končetin.
Velmi závažná jsou také zranění způsobená popálením elektrickým proudem.
To dokládá i případ káně lesní nalezené
nedaleko sloupů elektrického vedení se
zcela obnaženou loketní kostí bez kůže
a svaloviny, od které zcela chyběl zbytek
křídla. K tomu přidejme šok a silné krvácení. Také v tomto případě platí zvíře alespoň co nejrychleji a bezbolestně utratit.
Letošní dlouhá a tuhá zima si vyžádala
své oběti také z řad vodních ptáků, kteří
jednak trpí nedostatkem potravy, což může
vést až k totálnímu vyčerpání organizmu
s následkem úhynu jedince, a jednak jim
hrozí přimrznutí k zamrzlé vodní hladině.
Volavce popelavé, nalezené na ledě řeky
Sázavy, bohužel již nebylo pomoci. Byla
XI
Hrůzný pohled na káni popálenou elektrickým proudem.
Tato volavka popelavá uhynula následkem totálního vyčerpání organismu.
XII
Probuzení netopýři jsou v zimních měsících častými pacienty záchranných stanic.
natolik slabá a vyčerpaná, že jsme při našem příjezdu sebrali již jen jedince s velmi
slabounce bijícím srdcem. Stejný osud stihl i další volavku popelavou odchycenou
na potůčku ve Vlašimi.
Početnou skupinu zvířat přijímaných
v zimních měsících tvoří také probuzení
hibernanti. Jedná se především o ježky
a různé druhy netopýrů. Tito živočichové
zůstávají v péči naší stanice do doby, než
budou moci být vypuštěni zpět do přírody.
A na závěr dovolte ještě prosbu. Blíží se
jaro a s ním období mláďat, což mnohé
lidi nutí k tomu tyto „bezbranné tvorečky“
zachraňovat. Nesbírejte prosím bezhlavě
každé mládě, které v přírodě najdete. Ne
každé mládě potřebuje zachránit. Pomáhejte jen těm živočichům, kteří to opravdu
potřebují. Svým zásahem můžete zvířatům často více ublížit než pomoci. Pokud
si nejste jistí, co v konkrétní situaci dělat,
zavolejte do Záchranné stanice pro živočichy, kde Vám její pracovníci rádi poradí
(pohotovostní telefon: 777 800 460).
Šárka Tlustá
(foto: Marta Kravčíková)
Středočeská síť ekoporaden
V lednu tohoto roku byl ve Vlašimi
a na dalších místech Středočeského kraje
zahájen dvouletý projekt „Středočeská síť
ekoporaden“. Jeho cílem je zajištění standardizovaných ekoporadenských služeb,
které pomáhají občanům, veřejné správě,
podnikajícím fyzickým a právnickým osoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1
bám, neziskovým organizacím při řešení
konkrétních otázek a životních situací souvisejících s životním prostředím na území
Středočeského kraje.
Standardizované ekoporadenské služby
se týkají kvality infrastruktury (bude zajištěna dostupnost ekoporadenství a kvalitní
XIII
materiálně-technické a personální zázemí
ekoporaden), procesů (ekoporadny např.
garantují lhůtu na odpověď a její správnost), každá ekoporadna také bude mít
zpracován koncept zeleného/udržitelného
úřadování v ekoporadně.
Projekt „Středočeská síť ekoporaden“
naplňuje požadavky Rozvojového programu environmentálního poradenství
v České republice pro období 2008 – 2013
a Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Středočeského kraje
v letech 2003 – 2010. Jednotlivé účastníky
směruje k dodržování základních principů
environmentálního poradenství, kterými
jsou nezávislost, týmová práce, profesionalita, sepětí s regionem, preventivní
ochrana životního prostředí, udržitelný
rozvoj a pilotní řešení.
Občanům Středočeského kraje pomáhá projekt řešit konkrétní otázky a životní
situace související s životním prostředím
na území kraje prostřednictvím přímého
poradenství (osobně, telefonicky, e-mailem, přes webové rozhraní), dále osvětovými aktivitami (přednášky, semináře,
workshopy, přímé akce v terénu, vydávání tiskovin, publikace v médiích apod.)
navíc podporovat změnu návyků směrem
k environmentálně příznivějšímu chování
a jednání, propagovat environmentálně
příznivé produkty a služby, umožnit osobní účast na ochraně přírody a životního
prostředí a v procesu rozhodování o životním prostředí v jejím bezprostředním
okolí. Pracovníky veřejné správy projekt
orientuje na oblast zeleného/udržitelného
úřadování, podnikající fyzické a právnické
osoby projekt vede k environmentálně příznivému podnikání a ekoporadcům projekt
vzděláváním, výměnou zkušeností a stážemi zvyšuje kvalifikaci. Projekt spolufinancuje Státní fond životního prostředí
ve spolupráci s Ministerstvem životního
prostředí částkou 2.951.670 Kč.
Na realizaci projektu se podílí Český
svaz ochránců přírody Vlašim jako realizátor spolu s následujícími partnery: Ekodomov Kutná Hora, Český svaz ochránců
přírody Vrané nad Vltavou, Muzeum Říčany, Český svaz ochránců přírody Polabí
a Centrum ekologického výzkumu a výchovy ve Svatém Janu pod Skalou.
Jan Urban
do tohoto čísla přispěli
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
RNDr. Vladimír Hanzal, AOPK ČR, Nuselská 39, 140 00 Praha 4 ([email protected])
Ing. arch. Ivan Hořejší, Architektonický ateliér 2H s.r.o., Brdlíkova 285/1b, 150 00 Praha 5,
Motol ([email protected])
Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Ing. Karel Kříž, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Barbora Obstová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
XIV
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected])
Ing. Pavel Procházka, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Mgr. Daniel Talavera, akademický sochař a restaurátor, Pod Lihovarem 2232/2, 256 01 Benešov
Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Dagmar Tlustošová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Petr Zapletal, Buchov 3, 257 01 Postupice ([email protected])
přehled akcí
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
PŘEDNÁŠKY A BESEDY
Zámek Vlašim, přednáškový sál, začátek v 17.00 h.
Úterý 11. 5. 2010: Z ikonografie Posázaví (II. část), Mgr. Jan Heřman.
VÝSTAVY
Zámek Vlašim, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno)
Do 9. 5. 2010: Dřeva a dřívka (Oldřich Jahodář), Obrazy a obrázky (Libuše Ladianská)
13. 5. – 6. 6. 2010: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ Vlašim.
Vernisáž ve čtvrtek 13. 5. 2010 v 16.00 h. Slovo k výstavě: Mgr. Jan Dvořák.
27. 5. – 13. 6. 2010: Obrazy. Gilda Solis (mexická malířka), přednáškový sál.
KONCERTY
20. 5. 2010: Quartetto Telemann. Vladimír Petr – flétna, altová zobcová flétna, pikola;
David Prosek – hoboj; David Holý – mandora, kytara; Václav Petr – violoncello.
Koncert k 20. výročí založení souboru se koná za podpory Nadace Leoše Janáčka
(na programu: G. Ph. Telemann, J. S. Bach, J. Ch. Naudot, A. Vivaldi, J. N. Hummel,
J. D. Zelenka, A. Dvořák, L. Janáček, W. A. Mozart.
Sobota 1. 5. 2010: Májové slavnosti ve Vlašimi. Vstupné do zámku za 10 Kč.
Neděle 16. 5. 2010: Mezinárodní den muzeí. Vstup do zámku za 10 Kč.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov,
otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno)
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk
Pátek 7. 5. 2010: VI. muzejní noc. Otevřeno do 24 hodin
Sobota 15. 5. 2010: Mezinárodní den muzeí. Vstup do expozic za 10 Kč.
29. 4. – 29. 5. 2010: Výstava – Netradiční šperky Bohdany Homolkové.
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice
Otevřeno od 4. května, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno),
na objednání tel.: 317 842 927
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka; Exteriér: Procházka krásnou zahradou
XV
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
Výstavy
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední
dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h.
Do 2. 5. 2010: Výstava Velká výzva. Informační výstava Hnutí DUHA představuje návrh jízdního řádu pro snižování skleníkových exhalací v České republice. Jednotlivé panely přibližují příležitosti pro omezování emisí v energetice, dopravě, nakládání s odpady,
zemědělství či lesním hospodářství. Úvodní a závěrečné panely představují
ekologický projekt Hnutí DUHA s názvem Velká výzva, který usiluje o přijetí přelomového zeleného zákona o snižování znečištění.
19. 4. – 24. 4. 2010: Záchranná stanice pro živočichy. Vždy v 16.00 h. komentované
prohlídky Záchranné stanice pro živočichy s odborným průvodcem, vstup zdarma.
10. – 28. 5. 2010: Pohledy do přírody. Putovní výstava fotografií s přírodní tématikou
představuje vítězné práce z 14. ročníku fotografické soutěže Pohledy do přírody,
vypisované každoročně Sdružením Mladých ochránců přírody ČSOP a Lesy ČR, s.p.
Soutěž je určena pro děti a mládež. Mohou se jí zúčastnit všichni, kdo mají zájem o
fotografování a pozorování přírody. Soutěž je podporována Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR. Vystavené fotografie zapůjčil pořadatel soutěže Sdružení
Mladých ochránců přírody ČSOP.
23. – 24. 4. 2010: Výstava k 20. výročí založení ČSOP Vlašim. U Městského úřadu
Vlašim (u supermarketu Albert). Ve stanu budou připraveny i aktivity pro děti, vstup
zdarma. Otevřeno: 23. 4. od 12.00 do 20.00 h., 24. 4. Od 8.00 do 16.00 h.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoporadna a Ekoobchůdek
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264,
Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně
pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem).
Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období
od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.).
Nabízíme
- vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
- biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další)
- potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena),
konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí,
- řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky
- ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
XVI
Severní průčelí
č. p. 129
č. p. 130
č. p. 131
č. p. 132
č. p. 133
č. p. 134
č. p. 135
č. p. 136 č. p. 137
č. p. 138
č. p. 139 č. p. 140
č. p. 141
č. p. 142 č. p. 1730
č. p. 17
Východní průčelí
č. p. 244
č. p. 245
č. p. 246
č. p. 247
č. p. 248
č. p. 249
č. p. 250
č. p. 251
č. p. 252 č. p. 253 č. p. 254
č. p. 255
č. p. 267
č. p. 256
č. p. 53
č. p. 54
Severní průčelí
Východní průčelí
č. p. 71
č. p. 104
č. p. 104
č. p. 106
č. p. 107
č. p. 108
č. p. 109
č. p. 111
č. p. 112
č. p. 113
č. p. 114
č. p. 115
Západní průčelí
č. p. 58
č. p. 59
č. p. 60
č. p. 61
č. p. 62
č. p. 64
č. p. 144
Západní průčelí
Jižní průčelí
č. p. 175
č. p. 19
č. p. 65
č. p. 66
č. p. 67
č. p. 68
č. p. 69
Návrh úprav průčelí domů na Žižkově náměstí (nahoře) a Palackého náměstí (dole) ve Vlašimi (Architektonický ateliér 2H s.r.o.) – k článku na straně 6.
č. p. 71
č. p. 118
č. p. 1860
Stálá výstava
podblanických
umělců
ve Vlašimské bráně
Otevřeno
od května do září
Od 1. 6. do 31. 8.
denně
od pondělí do neděle
po předchozí dohodě
i mimo sezónu.
Provozní doba:
10.00 – 12.00 hod.,
13.00 – 16.00 hod.
(v květnu a v září
je výstava otevřená jen o víkendech)
Významné dny
Den Země a akce k Týdnu Země
Neděle, 18. 4. 2010: Den Země na Blaníku.
Přijďte na Den Země na památnou horu Blaník. Na začátku naučné stezky
u parkoviště u Louňovic od 9.30 do 14.00 h. ekostezka pro rodiče a děti,
infostánek s materiály ČSOP Vlašim a CHKO Blaník, zdarma průvodce po
naučné stezce. Akce probíhá ve spolupráci se Správou CHKO Blaník.
Sobota, 24. 4. 2010: Den Země ve Vlašimi
8.00 – 16.00 h.
stan s výstavou k 20. výročí založení ČSOP Vlašim
u Městského úřadu Vlašim (u supermarketu Albert),
pro děti 13.30 – 16.00 h.
prohlídky Záchranné stanice pro živočichy (zdarma) v Podblanickém ekocentru
13.00 – 16.00 h.
otevřen ekoobchůdek v Podblanickém ekocentru
(sleva 15% na certifikované zboží)
13.00 – 16.00 h.
výstava Velká výzva – ekologický projekt Hnutí DUHA, který usiluje
o přijetí přelomového zeleného zákona o snižování znečištění.
Sobota, 1. 5. 2010: Májové slavnosti
Stanoviště Podblanického ekocentra (v parku za Vlašimskou bránou).
Program:
jak sázet stromy, představení činnosti Záchranné stanice
pro živočichy, prezentace ekologicky šetrných výrobků, aktivity pro děti,
vyrábění, prodej sazenic okrasných dřevin s poradenstvím, ukázka vaření
na solárním vařiči a další. V Podblanickém ekocentru bude otevřena výstava
Velká výzva, ekoobchůdek, Záchranná stanice pro živočichy.
Bude otevřena Podblanická galerie ve Vlašimské bráně.
Neděle, 23. 5. 2010: Vycházka přírodou Podblanicka
Přírodovědná vycházka do okolí Louňovic pod Blaníkem pod vedením
Ing. Mgr. Martina Klaudyse ze Správy CHKO Blaník se koná u příležitosti
Evropského dne parků. Sraz účastníků na autobusové zastávce
v Louňovicích v 8.30 h., konec tamtéž v cca 12.00 h. Akce je zdarma.
Stálá výstava
Vlašimský zámecký park
(ve Starém hradu)
Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku,
informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově,
přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž.
Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým
parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Podobné dokumenty

Broumovské noviny

Zpravodaj venkova 12-2011 - SPOV

ELIŠKA NOVOTNÁ

Otevřít PDF

Seznam zvukových knih ve formátu mp3

Seznam Vojenem Ložkem zpracovaných, rozpracovaných a

Preface

Žena z Ria - Realm of antisubtext

I. Průvodní zpráva