Sborník 2006

Transkript

Sborník 2006
KROMĚŘÍŽ 2006
Klub UNESCO Kroměříž
HISTORICKÉ ZAHRADY KROMĚŘÍŽ 2006
Klub UNESCO Kroměříž - historie, současnost a výhled do budoucnosti.
Klub UNESCO byl založen v září 1991 jako občanské sdružení, představiteli kulturního společenského
i politického života ve městě. Město tím získalo prvenství mezi evropskými městy, neboť šlo o první klub tohoto
druhu. Ve své činnosti sleduje a snaží se naplňovat program světové organisace UNESCO. Posláním a cílem klubu
byla, a nadále zůstává, především všestranná péče o památky města a regionu, inicioval a podílel se na zápisu
komplexu kroměřížských zahrad a Arcibiskupského zámku na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví
UNESCO. Podílel se rovněž na na obnovení Biskupské mincovny. Organizuje každoročně „Dny zahrad a zámku“
k připomenutí jejich zápisu na Listinu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Tradicí se staly
i odborné konference na téma: historické zahrady, které jsou klubem pořádány každým druhým rokem. Jsme
přesvědčeni, je součástí péče o památky je i jejich adekvátní využití, proto od r.2000 pořádáme v letních měsících
festival „Hudba v zahradách zámku. Bohatá hudební tradice, počínaje slavným obdobím biskupa Karla z Lichenstejna,
jeho zámecké kapely v čele s P. J. Vejvanovským, unikátní zámecký hudební archiv, mnohaletá působnost a vysoká
úroveň hudebního školství, včetně velmi krásného a vhodného prostředí, vytváří předpoklady pro založení této
festivalové tradice.
Klub UNESCO od svého vzniku vyvíjí rovněž soustavnou vzdělávací a výchovnou činnost. Od r. 1991 započala
dekáda každoročních konferencí s tematikou lidských práv, kterých se zúčastnila řada významných osobností veřejného
života jako např. prezident V. Havel, Petr Pithart, arcibiskup J. Graubner, T. Halík, V. Špidla, I. Hoffmann, J. Šiklová,
H. Haškovcová, J. Moserová....mnozí opakovaně. Od r. 2001, který byl Mezinárodním rokem dobrovolníků, jsme
zahájili novou dekádu konferencí společně s Národním dobrovolnickým centrem Hestia, s tématem dobrovolnictví
a dárcovství - obnova občanských ctností. Cílem těchto konferencí je především podpořit myšlenku dobrovolné práce
a dárcovství, dát těmto pojmům současný obsah.
Pro seniory pořádá klub - akademii III. Věku, trénink paměti, koncerty s cílem jejich aktivního zapojení do
společenského života ve městě.
Klub UNESCO pracuje i s mládeží zejména v přidružených školách UNESCO, do všech akcí se snaží zapojit
především středoškolskou mládež.
Záměry klubu pro příští léta vycházejí z memoranda , které bylo přijato na společném zasedání členů klubu
a zastupitelstva města Kroměříže na podzim 2001, při příležitosti desátého výročí založení Klubu UNESCO.
Chceme pokračovat v tradičních osvědčených aktivitách a nově se věnovat i péči o přírodní dědictví, lidovou kulturu,
nemateriální kulturní dědictví. Témata konferencí budou vycházet z programu OSN /mezinárodní roky/ a UNESCO.
Činnost klubu bude navazovat a rozvíjet oboustranně obohacující spolupráci s představiteli Města Kroměříže,
kulturními, společenskými a vzdělávacími institucemi.
MUDr. Eva Nováková
předsedkyně Klubu UNESCO Kroměříž
členka České komise UNESCO
-1-
KROMĚŘÍŽ 2006
VILA TUGENDHAT – SOUBORNÉ UMĚLECKÉ DÍLO
Kamila KREJČIŘÍKOVÁ, Přemysl KREJČIŘÍK
Motto:
Otázka: Považujete-li stavby za neutrální rámec, jako roli hraje příroda ve vztahu ke stavbám?
Také příroda by měla mít vlastní život. Neměli bychom ji rušit barevností našich domů a vnitřního zařízení. Ale měli
bychom se snažit spojit přírodu, domy a lidi ve vyšší jednotu. Vidíte-li přírodu skleněnými stěnami domu paní
Farnsworthové, dodává se jí hlubšího významu, než když stojíte venku. Dokáže toho o sobě daleko víc vypovědět stává se součástí velkého celku.
Christian Norberg-Schultz - Stavění, rozhovor s Miesem van der Rohe
Historie vily
První návštěva architekta Miese van der Rohe v Brně proběhla v září roku 1928, po předjednání v Berlíně rok
před tím. Projekt byl hotov na Silvestra 1928 a stavební práce začaly v červnu 1929, stavbu realizovala firma Mořice
a Arthura Eislerových. Práce byly dokončeny v prosinci 1930, kdy se do ní manželé nastěhovali. Bydleli zde pouze do
roku 1938, kdy museli odejít před nacisty do Švýcarska a v roce 1941 do Venezuely. Nacisté zabrali vilu v březnu 1939.
Vilu využíval letecký konstruktér Albert Messerschmidt. Pro tento účel zde proběhly stavební úpravy. Ve válce byly
rozbity až na jednu všechny velké zásuvné skleněné tabule a celá vila byla poničena. Po válce zde byla škola baletu,
později dětská rehabilitace. Vila byla opravena v letech 1983-85 pod vedením Kamila Fuchse. Vila sloužila jako
reprezentační zařízení národního výboru města Brna pro konání recepcí a jednání (na jednom z nich bylo domluveno
rozdělení Československa). Zpřístupněna pro veřejnost byla jako exponát muzea města Brna v roce 1994 po zhotovení
replik podle zachovaných kusů originálního nábytku, ostatní mobiliář byl doplněn sériově vyráběnými replikami firmy
Alivar. V prosinci 2001 byla vila zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Zapsání předcházely
velmi bouřlivé diskuse, vila je totiž teprve čtvrtou památkou moderní architektury na tomto seznamu.
Dům a vazby na panorama města Brna:
Dům byl stavěn na parcele, která byla součástí staršího parku, přiléhajícího k secesní vile rodičů paní Tugendhat.
Leží na svahu obráceném k jihu, který poskytuje jedinečné výhledy na historické dominanty města Brna. Jsou to
především kostel sv. Petra a Pavla, Špilberk, kostel sv. Tomáše a sv. Jakuba, kostel sv. Michala a celé historické jádro
města.
Poloha parcely byla údajně jedním z rozhodujících důvodů, proč architekt zakázku přijal. Vila je umístěna tak, aby
maximálně využila této polohy. Umístění hlavní obytné místnosti do jihovýchodního rohu budovy bylo zřejmě voleno
s ohledem na vyhlídku, která byla součástí starého parku. (je vidět na překrytí plánů zaměření pozemku se zákresem
novostavby a plánu obytného prostoru).
Dřeviny v obvodové části parku, z nichž mnohé se dochovaly ještě ze starého secesního parku, tvořily aktivní kulisu,
která vymezovala průhledy a pohledy na město. Některé části hlavní obytné místnosti byly komponovány s ohledem na
tyto vyhlídky.
Pozoruhodné je i členění vertikální. V horních patrech je možné z terasy, ložnic a pokojů dětí vnímat panorama
města Brna. Sestoupíte-li do nižšího patra, vstupujete do soukromého prostoru od města odděleného promyšleně
komponovanou hradbou stromů, která propouští pohledy na zajímavé dominanty města podpořené uspořádáním
nábytku. Do vlastní zahrady – intimního prostoru již město téměř nevstupuje.
Vztah domu a zeleně na fasádách a konstrukcích.
Jedním z důležitých aspektů navrhovaného uspořádání hmot vily bylo optické rozpuštění větších nečleněných ploch
domu v závoji popínavých rostlin. Záměr byl umocněn doplněním hmot domu popínavými rostlinami na konstrukcích.
Nejvýraznější úlohu hrály rostliny na fasádě nejnižšího podlaží směrem do zahrady, která přímo navazovala na
velké pásové okno hlavní obytné místnosti. Použití popínavých rostlin mělo za následek optické rozpuštění hmoty
domu v přírodním prostředí zahrady.
Tento proces optického odclonění větších nečleněných ploch fasády se opakoval u vstupu do vily z Černopolní
ulice (na fasádě garáže) a také na severovýchodní části domu obrácené do ulice Černopolní, i na jihovýchodní fasádě
zdi ložnice paní Tugendhat, která přiléhá k terase. Tento záměr je doložen jak skicami, tak dobovými fotografiemi, ale
i nálezem velkých betonových van - květináčů zabudovaných přímo v konstrukci domu pod podlahou teras.
Součástí tohoto „ozeleňování“ domu bylo také použití rostlin v nádobách. Ze skic je patrné použití nižších keřů
v hranatých nádobách ve vstupní části z ulice Černopolní. Dobová fotodokumentace dokládá použití fíkovníků
v nádobách na terase přiléhající k východu z hlavní obytné místnosti a stromkových růží v nádobách na zahradní terase
při patě vily.
Tento proces úzkého vztahu domu a vegetace byl dovršen v interiéru zimní zahrady, která bezprostředně navazuje
na hlavní obytný prostor. Uspořádání tohoto protáhlého prostoru bylo velice jednoduché. Vpravo od vstupu bylo
obdélníkové jezírko s vodními rostlinami a na parapetech kryjících topení byly rozmístěny květináče s rostlinami.
Pravděpodobně není bez náhody, že rostliny v zimní zahradě za sklem mají strukturu blížící se struktuře onyxové stěny.
Nejzajímavější je onyxová stěna při západu slunce, kdy se osvícená stěna v některých místech rozzáří proniknuvšími
slunečními paprsky. Toto je podmíněno ročním obdobím a určitou polohou slunce.
-2-
KROMĚŘÍŽ 2006
Vztah domu a vlastní zahrady:
Přímou návaznost na interiér domu měla terasa pod vrbou, která byla vybudována v proporcích okrouhlého jídelního
prostoru umístěného, na ose tohoto stromu. Vlastní terasa byla vysunuta z osového poměru směrem k východu. Tento
aspekt je dokumentován na dobové fotodokumentaci i mapových podkladech. Strom (převislá vrba) byl sám o sobě
spojnicí domu a zahrady, neboť nerozdílně patřil ke kompozici domu a jeho optickému začlenění do okolního terénu
(viz skici a plány Miese van der Rohe v New Yorku).
Součástí plánů domu byla také terasa, která byla s domem spojena schodištěm. Svah pod touto terasou byl členěn
třemi suchými zídkami s prostorem pro výsadby trvalek. Tyto zídky původně končily v prostoru pod vrbou, a dále volně
přecházely ve svah snad s výsadbou keřů. Zídky s trvalkami jejichž výšková úroveň tvořila horizontální linii, byly
významnou součástí kompozice domu a jeho zapojení do terénu. Tvořily optickou podnož a zdůraznění horizontálního
charakteru vily.
Na tuto terasu navazovala na jihozápadní straně přibližně čtvercová plocha, kterou Mies van der Rohe ve svých
skicách pojednává jako uzavřený útvar se stříhaným plůtkem a pravidelným vnitřním členěním. Na jihovýchodní straně
zahradní terasy je volně řešené schodiště z lomového kamene, které přechází v obdélníkovou trávníkovou plochu,
doplněnou šlapáky z lomového kamene lemujících plochu v obrazci obdélníka. Tyto dvě formálně řešené plochy hrají
významnou úlohu ve vztahu domu a zahrady, neboť jsou volným přechodem půdorysu domu do členění zahrady.
Vlastní zahrada byla členěna cestní sítí, která zde zůstala ještě z kompozice starého parku. Jedná se především
o okružní cestu a spojnici terasy a zahrady rodičů paní Tugendhat.
Původnost jednotlivých dřevin a jejich kompoziční hodnota byly vyjádřeny v mapové příloze inventarizace.
Nejvýznamnější úlohu ze všech dřevin hrály tři dnes již neexistující jedinci. Byla to především výše zmiňovaná vzrostlá
vrba před jižním průčelím domu, pak vzrostlý javor umístěný na jihovýchodním rohu budovy, který je vidět již na
skicách k výstavbě domu a bylo s ním počítáno jako se součástí kompozice vily, dále vrba ve východní části, která byla
snad na architektův pokyn vysazena.
Fáze vývoje zahrady
Dle fotografické dokumentace je možné rozdělit vývoj zahrady do několika fází:
Založení zahrady 1930
Zahrada vychází z původní dispozice starého parku s vyhlídkami. Na skicách je respektován i starý altán vedle
domu. Na některých stěnách jsou upevněny popínavé rostliny. Na horní terase vily je dokonce na jednom z plánů
navržen trávník (viz skica), tento unikátní návrh nebyl realizován. Terasy pod vilou jsou osázeny trvalkovými
výsadbami. Suchá zídka je pečlivě řemeslně zvládnutá. Zajímavé je i úcta ke stromům – javor u paty domu (ve
vzdálenosti do 1 m od stěny) byl zachován.
Toto řešení je nejčistší a zřejmě vedené pod přímým vlivem Miese van der Rohe dbajícího na všechny sebemenší
detaily a to i v zahradě. Na terasách pod domem jsou vysazeny většinou trvalky. Fotodokumentace výsadeb z této doby
zachycuje jiné taxony než na pozdějších. Na fotografiích nejsou vidět žádné keře. Müllerová po odchodu slavného
architekta zahradu s nejvyšší pravděpodobností přepracovala.
Dosadby rodiny (1931-1938)
Rodina měla na zahradu další požadavky. V zahradě se objevují růže na přání paní Tugendhat. Tento motiv byl
později výrazně doplněn v poválečném období. Na terasách se objevují i další keře ve volné půdě i v nádobách. U
Populus nigra ´Italica´ byly vysázeny ještě dva další v jedné řadě kolem plotu – dnes existuje pouze jeden. Zahrada
zatím stále nese základní ideu o propojení a splynutím s okolím.
Válečné období
V tomto období byly údajně dosazeny ovocné dřeviny. Javor těsně u paty domu byl odstraněn. Tlaková vlna
v dubnu 1945 zničila velká okna. O škodách v zahradě nevíme.
Poválečné období
Zahrada chátrá, objevují se zde náletové dřeviny a nevhodné náhodné výsadby. Zahrada byla využívána pro
rehabilitační školu.
První obnova
Byla realizována pod dohledem M. Müllerové. V zahradě se objevují další růže v prostoru vedle teras ve sponu
2,5m. Byl také rozšířen sortiment jehličnanů.
Druhá úprava
Při rekonstrukci vily v letech 1983-85 byla rekonstruována i zahrada. Nově byly založeny terasy, které se od
původních liší v materiálu, původně přírodní na sucho ložený nahrazen pravidelně opracovaný kámen v maltě. Cestní
síť je změněna. Chybí cesta směřující od vily k domu rodičů. Okraje cest jsou zpevněny obrubníky z kamenných
kvádrů. Byl vytvořen lem kolem hranice pozemku z tisových výsadeb doplněných o kvetoucí keře. Trvalky na terasách
jsou nahrazeny ve velké části naprosto nevhodnými jehličnany. Dnes jsou rostliny přerostlé a ruší kompozici. Bylo by
vhodné přerostlé dřeviny neprodleně odstranit a doplnit o vhodnější rostliny.
Výsadbový materiál byl brán ze školek z Borotína. Realizaci provedli zahradníci z Bohunické zahradnické školy.
Sortiment rostlin je poplatný době.
-3-
KROMĚŘÍŽ 2006
Závěr
Z uvedeného je vidět, že vila navržená jako souborné umělecké dílo vytvořené přímo pod vedením Miese van der
Rohe se od svého dokončení vyvíjela dle potřeb majitelů. Paní Tugendhat si do zahrady prosadila růže. Po válce se
zahrada mezi domy rozdělila, úplně se změnila dispozice cestní sítě, zmizela kruhová terasa pod vilou a byl upraven
terén. Kamenná zídka z volně ložených lomových kamenů byla změněna v zídku vyzděnou z opracovaného pískovce.
Změněný sortiment rostlin nerespektuje horizontální linii stavby. Stěny vily jsou bez popínavých rostlin. Základní idea spojit přírodu, domy a lidi ve vyšší jednotu se vytratila. Plně doufám, že plánovaná obnova navrátí původní ideu.
Základní informace o vile:
Architekt: Mies van der Rohe (1886-1969)
Materiály a barevnost v interiéru ve spolupráci s Lilly Reich
Zahradní architekt: Markéta Müller (Greta Roder)
Stavebník: Manželé Grete (1903 – 1970) a Fritz Tugendhat (1895 – 1958), děti Ernst (1930), Herbert (1933), Ruth
(1942), Daniela (1946).
Historické podklady převzaty z:
Archiv Muzea města Brna
Archiv Státního památkového ústavu v Brně
Krejčiřík P. et Tošková K. – Zahrada, část D In Ksandr K. a kol.: Vila Grety a Ftitze Tugendhatových -Stavebně
historický průzkum; 2001
Dokumentace byla řešena jako součást výzkumného záměru: MSM: 435100003, „Obnova památek krajinářské
architektury a zahradního umění“
WWW prezentace:
http://www.tugendhat-villa.cz
Kontakt:
VILA TUGENDHAT
Černopolní 45, 613 00 Brno, tel./fax: +420-5-45 21 21 18
Památka světové moderní architektury, která je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
AUTOR: LUDWIG MIES VAN DER ROHE, 1929 - 1930
Vila Tugendhat – historie, architekt, stavebník – stálá expozice
Otevřeno:
středa až neděle 10 – 18 hodin
Prohlídka pouze s průvodcem každou hodinu, poslední prohlídka v 17,15 hodin
Vstupné: plné vstupné 80,- Kč, snížené vstupné 40,- Kč, rodinné vstupné (2 dospělí + 1 a více dětí) 170,- Kč
Spojení tramvají číslo 3, 5 a 11 – zastávka "Dětská nemocnice".
Muzeum města Brna
Špilberk 1, 662 24 Brno, tel./fax: +420-5-42 21 15 84, +420-5-42 21 50 12
www.spilberk.cz e-mail: [email protected]
ARCHITEKTONICKÉ SKVOSTY V JINOŠOVSKÉ OBOŘE
NA TŘEBÍČSKU
Gabriela KRATOCHVÍLOVÁ
Jinošovský park, náležící k budově zámku Schönwald, se rozkládá na jih od hranice obce Jinošov. Zámek byl
vystavěn v letech 1826 - 1829 v klasicistním slohu a v letech 1795 - 1798 přestavěn na letní společenské sídlo majitele
náměšťského panství – hraběte Haugvice.
V současné době v budově zámku sídlí Ústav sociální péče. Jinošovský lesopark je ve správě podniku Lesy
České republiky. Celá oblast okolí Náměště nad Oslavou byla prohlášena za krajinnou památkovou zónu Náměšťsko.
Park vznikl v přírodním prostředí nad údolím Jinošovského potoka. Základním principem kompozice parku je
šesticípá hvězdice sbíhající se v průhledu s drobnou stavbou na vrcholu, který je osově vázán na zámek. Účinnost
celkové kompozice umocňuje rybník s ostrůvkem a rozmanitá členitost terénu. Jinošovský park je pro svou
sounáležitost v celkovém krajinném komplexu náměšťského okolí a pro svoji původní kompaktní kompozici s mnoha
zajímavými stavbami velmi důležitým dochovaným dokladem tvořivého a uměleckého cítění hraběte Haugvice.
Společenský život hraběte Viléma Haugvice byl velmi pestrý. Hrabě byl znám svou láskou k hudbě, která se
stával velkou módou bohatých šlechtických sídel. Hudební život veden repertoárem význačných klasiků probíhal na
zámku v Náměšti nad Oslavou. Chrámové skladby zaznívaly v zámecké kapli, ostatní hudební díla v sále náměšťského
zámku.
-4-
KROMĚŘÍŽ 2006
Hrabě se s významnými hudebníky té doby stýkal osobně a mnozí byli jeho hosty na zámku. Dříve tichý a
zřídkakdy obývaný zámek byl najednou zaplaven hudebníky, kteří zde provozovali velkolepá hudební díla, jaká bylo
možné slyšet jen ve Vídni. Hrály se skladby Haydnovy, Mozartovy. Händlovy, Straussovy a další.
Koncerty, zpěvohry, oratoria a kantáty dosud prováděné na jevišti největšího sálu na zámku v Náměšti nad
Oslavou byly po dostavění zámečku v Jinošově přeneseny v letních měsících do prostředí, nad které nemohlo být
krásnějšího a půvabnějšího - do Hudebního pavilónu v zámeckém parku.
Ve fázi budování letního sídla, obklopeného přírodně krajinářským parkem, tak jak to odpovídalo tehdejším
potřebám šlechty, vznikaly drobné romantické stavby klasicistního charakteru zasazené v členitém terénu lesoparku
a zasvěcené různým druhů požitků té doby.
V grafickém návrhu, který představuje kolorovaná klasicistní mapa, bylo v lesoparku rozmístěno množství
zahradních okrasných i užitkových staveb:
• Apollónův chrámek
• Silvanův chrámek
• Hudební pavilon
• Ananasovník, teplý a studený skleník
• Fíkovna a chladný skleník
• Letohrádek u bažantnice
• Čínský pavilónek
• Obydlí zahradníka
• Stáje
• Chalupa
• Skalní studánka
• Přístaviště
• Odpočívadla a sedátka zhotovená z větví
• Mostky
• Kůrový seník
Apollónův chrámek:
Jemná klasicistní stavba kruhového půdorysu s kopulí, postavená na jónských sloupech, přístupná ze dvou stran
čtyřstupňovým schodištěm. Kopule je zdobena ilusivní kazetovou malbou.
Hudební pavilón:
Volně stojící stavba půlkruhového půdorysu. Průčelí pavilónu je otevřeno třemi arkádami, které jsou neseny
čtyřmi sloupy. Prostřední půlkruhová arkáda je lemována bočními zídkami s bohatým dekorem hudebních nástrojů
a váz.
Silvanův chrámek:
Stavba půlkruhového půdorysu s bočními obdélnými přístavky s bohatou výzdobou plastickými reliéfy
loveckých zbraní a věnců květin.
Ovčín:
Hospodářské stavení, jehož existence je doložena na kolorované klasicistní mapě Jinošovského lesoparku ze 30.
let 19. století. Jedná se o stavbu obdélníkového půdorysu se sedlovou střechou. Využití této stavby je v současné době
podřízeno potřebám Ústavu sociální péče, dříve sloužila jako přístřešek pro ovce.
Kůrový seník:
Dřevěná lesní stavba pro skladování sena, její boky jsou uzpůsobeny jako krmelec. V zimním období slouží pro
úschovu sena pro lesní zvěř. Jedná se o dřevěnou stavbu pokrytou kůrou ze stromů. Povrch seníku je dekorativně
upraven do ornamentů z přírodních materiálů, jemné ozdoby jsou z břízových větví.
Z bohatého výčtu drobných klasicistních staveb rozmístěných v Jinošovském lesoparku byly představeny ty
nejvýznamnější a nejlépe zachované.
Jinošovský přírodně krajinářský park slouží jako obora. Svou rozmanitostí a krásou vybízí k procházkám,
odpočinku a relaxaci i k společenským kulturním setkáváním.
Použitá literatura:
Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy
a Slezka, 2.svazek J/N, str.114-115, Praha 1999
Pěnčík, Josef: Vzdálené světlo domova, Třebíč 1992
Gabriela Kratochvílová
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně
Foto: Miroslav Zavadil
Archivní prameny: Eva Staňková
-5-
KROMĚŘÍŽ 2006
JIHOČESKÉ NOVÉ HRADY A W.A.MOZART
(Zpráva o návštěvě W.A.Mozarta v Nových Hradech a Terezině údolí na podzim roku 1784.)
Jaroslav ŠUBR
Společným tématem letošní konference Historické zahrady Kroměříž 2006 je „Umění a společenský život
v historických zahradách“. Téma zajímavé, méně obvyklé a povětšině dosti osobní a často i citové (a to je dobře).
V mém případě je to dlouholetá láska k jižním Čechám (kam jezdíme každoročně na část své dovolené) a jejich
historickým zahradám a lidem kolem nich. A právě dvě milé kolegyně z Památkového ústavu v Českých Budějovicích
mě při jedné pracovní návštěvě v Nových Hradech (v době zpracování studie památkové obnovy parku Terezino údolí
v roce 1991) upozornily na čerstvě vydanou knihu „Novohradské divertimento“, která mě přivedla na místě navštívit
knihkupectví a dnes i k tématu mého příspěvku. Navíc v jubilejním roce i mého oblíbeného skladatele Wolfganga
Amadea Mozarta.
V úvodu mi dovolte pár slov o autorech :
EDUARD MÖRIKE (1804 – 1875)
Německý romantický básník a prozaik, vytvořil žánrově pestré, ale nevelké dílo převážně pod vlivem
Goethovým. Půvabná novela „Mozartova cesta do Prahy“ je odrazem autorova vyjímečného citového vztahu
k Mozartově hudbě, zejména k opeře Don Giovanni, na kterou v roce 1787 do Prahy Mozart s manželkou jel. Novela
poprvé vyšla v roce 1855, tedy 68 let po cestě W.A.Mozarta.
MARGARETE BUQUOYOVÁ (* 1942 v Karlových Varech)
Neteř posledního z novohradských Buquoyů. Po odsunu rodiny žila v Německu, vystudovala na univerzitě
v Mnichově historii a romanistiku. Působila jako pedagog na několika bavorských gymnáziích. Je autorkou publikací
o buquoyském skle, dějinách Čech a Rakouska, místní jihočeské historii a architektuře a hudebních skladatelích
Vojtěchu Jírovcovi a Václavu Janu Tomáškovi.
V knize „Historický rámec Mörikovy novely“ se hraběnka M.Buquoyová zabývá problémy historických
pramenů a vzorů novely, ovšem ne jako první. V úvodu své studie upozorňuje na práci českého kulturního historika
Hugo Rokyty v ročence vídeňské Goethovy společnosti z roku 1967, ve které dokazuje, že dějištěm novely je zámek
a park hraběcího rodu Buquoyů v jihočeských Nových Hradech. Ve své práci T. Buquoyová tuto teorii podporuje,
upřesňuje a přináší některé zcela nové pohledy.
Je třeba dodat, že po uveřejnění novely Eduarda Mörikeho (1855) nevěnovalo literární bádání otázce místa děje
novely pozornost a nebylo to chápáno jako důležité. Zřejmě pod vlivem názorů autora novely, který v roce vydání
(1855) napsal svému nakladateli Cottovi :
„Mým úkolem bylo vytvořit v této povídce drobnou charakterovou črtu Mozartovu (prvou svého druhu, pokud vím),
přičemž by na základě volně smyšlených situací měla vyniknout radostná stránka a vzniknout tak živý soustředěný
obraz.“
I když Mörike neusiluje o historickou přesnost co se týče dějiště, osob i samotného Mozartova životopisu, je jeho
snahou přiblížit Mozarta jako umělce a člověka. Kdy pojal úmysl napsat mozartovskou novelu neznáme, ale již od
dětství byl hluboce osloven Mozartovou hudbou (především operou Don Giovanni) a vycítil v ní i určitou osobní
spřízněnost a hudba této opery mu byla vrcholem toho, co člověk v hudebním umění vytvořil. (Buquoyová, 1991)
Určení konkrétního dějiště a argumenty pro jeho potvrzení :
„Třetího dne cesty, čtrnáctého září, okolo jedenácté hodiny dopoledne, nebyli ještě manželé Mozartovi, jinak výborně
naladění, mnoho přes třicet hodin od Vídně, jeli směrem severozápadním, měli už za zády Mannhardsberg i rakouskou
Dyji, blízko Skřemelic (Schrems). Co nevidět měli být na druhé straně krásného moravského pohoří.“
(Mörike, 1855)
(Poznámka autora přednášky: myšlena Českomoravská vrchovina u Nové Bystřice a Slavonic.)
Další trasa je doložena přes Třeboň a dále přes Veselí nad Lužnicí, Tábor a Benešov do Prahy, z uvedeného
Schrems jsou dvě možnosti propojení trasy, dvě historické poštovní silnice :
1. přes Litschau a Chlum u Třeboně
2. přes Gmünd a Nové Hrady
Vezmeme-li v úvahu popis zámku v novele, pak zámek v Chlumu popisu neodpovídá, stejně jako jeho park a krajinné
prostředí, pak se nesporně jedná o Nové Hrady.
Další výchozí bod nabízí následující úryvek :
„Zatím už sjeli dávno do roviny a blížili se k vesnici, kterou viděli už předtím z návrší a za kterou bylo vidět v přívětivé
rovině malý zámeček moderního vzhledu, sídlo jakéhosi hraběte z Schinzbergu. v té vesnici se mělo krmit, odpočívat
a obědvat. Hospoda, u které se zastavili, stála sama u silnice na konci vsi a od silnice vedla topolová alej, asi šest set
kroků dlouhá, k panské zahradě.“
(Mörike, 1855)
(Poznámka autora přednášky: jméno hraběte je fiktivní, topolová alej podél silnice od Weitry směrem nahoru
k zámku je doložena, lipová alej v zámeckém parku, dlouhá 540m – tedy asi 600 kroků existuje dodnes.)
E.Mörike popisuje Mozartovu procházku vesnicí a parkem takto :
-6-
KROMĚŘÍŽ 2006
„Tak tedy šel a došel brzo po krátké cestě k otevřené mřížové bráně a potom prošel pomalu vysokou lipovou
alejí a najednou měl kousek před sebou po levé straně průčelí zámku. Bylo to stavení v italském slohu, natřené světlou
barvou, a daleko dopředu vybíhalo dvojité schodiště. břidlicovou střechu zdobilo několik obvyklých soch, bohové
a bohyně a nízká balustráda.
Od dvou velikých květinových záhonů, ještě bohatě kvetoucích, šel náš mistr ke křovinatým částem parku, minul
několik krásných skupin tmavých pinií a pak šel dál po točitých pěšinkách, blíže se tak zase k světlejším částem
zahrady a dávaje se vésti živým šumotem vodotrysku, ke kterému brzo došel.
Značně veliký oválový bazén byl kolem dokola obstaven pečlivě udržovanou oranžerii v kbelících, vždycky jeden
oleandr a jeden vavřín. Kolem dokola obíhala také měkká písková stezka, na kterou se otvírala úzká mřížová besídka.
Besídka byla nejpříjemnějším místečkem k odpočinku. Přes lavičkou stál malý stolek a Mozart si sedl vpředu u vchodu.
Poslouchaje s potěšením šplíchání vody a očima utkvívaje na oranžovníku prostřední velikosti, který stál mimo
řadu, hned vedle něho, ověšený nejkrásnějšími plody, byl náš přítel ihned uveden touto jižní podívanou na líbeznou
vzpomínku ze svých chlapeckých let. Zamyšleně se usmívaje sáhl po nejbližším plodu, jako by chtěl ucítit v dlani jeho
nádhernou oblost a šťavnatý chlad. Avšak v těsné souvislosti s tím výjevem z mládí, který se před ním opět vynořil byla
jistá hudební reminiscence, dávno už vyhlazená z paměti, po jejíž neurčité stopě se nyní chvilku snivě prochází.
Najednou jeho pohled zazáří, těká sem tam – Mozarta napadla myšlenka, kterou ihned horlivě pronásleduje.
V roztržitosti sáhne znovu po pomeranči, ten se oddělí od větve a zůstane mu v ruce.“
„Vtom slyší nablízku kroky, lekne se, a najednou se mu rozbřeskne, kde je a co udělal. Už už chtěl pomeranč
schovat, ale pak toho přece nechal, ať už z pýchy nebo protože na to bylo pozdě. Veliký ramenatý muž v livreji, zámecký
zahradník, stál už před ním. Zahlédl ještě poslední Mozartův podezřelý pohyb a několik vteřin zaraženě mlčel.“
„Mozart vstal a dělal, jako by chtěl jít.
„S dovolením, pane – jak přicházíte k tomu, že na takovém místě a takovým způsobem berete věci?“
„Cože“ zvolal Mozart, že beru věci? U všech čertů, on si snad myslí, že jsem chtěl krást a tohle tady sežrat?“
„Milý pane, myslím si to, co vidím. Tyhle pomeranče jsou spočítány, já za ně odpovídám. Ten stromek je panem
hrabětem určen k jisté slavnosti, právě má být odnesen. Nepustím vás pryč, dokud tu věc neohlásím a dokud mi
nedosvědčíte, jak se to všecko stalo.“
„Budiž. Já tu zatím počkám. Spolehl se na to.“
„Zatím přišli skutečně dva pacholci, naložili oranžovník na nosítka a odnášeli jej pryč. Náš mistr vytáhl tašku,
vyndal z ní bílý papír a zatím co se zahradník nehýbal z místa, začal na něj psát:
„Nejmilostivější paní! Zde sedím já neblahý ve Vašem ráji jako kdysi Adam, když okusil jablka. Neštěstí je
hotovo a já ani nemohu svésti vinu na svou dobrou Evu, která právě užívá v hospodě nevinného spánku, zatím co kolem
ní skotačí na lůžku s nebesy gracie a amorkové. Poručte a já se Vám budu osobně odpovídat z pychu mně samému
nepochopitelného. S upřímným zahanbením nejoddanější sluha Vaší milosti
W.A.Mozart,
na cestě do Prahy.“
Umělec a zámecká společnost : podle Mörikeho je vlastník panství (hrabě Schinzberg) tlustý, trochu prchlivý
avšak dobromyslný muž a velkorysý hostitel a Mozarta oslovuje takto :
„Jste nám, nejmilejší maestro, tak málo cizí, že mohu vskutku říci, že jméno Mozart je sotva kde vyslovováno
častěji a s větším nadšením než tady. Má neteř zpívá a hraje, stráví skoro celý den u klavíru, zná vaše díla zpaměti a má
největší přání, vidět vás jednou z větší blízkosti, než vás viděla minulou zimu na jednom z vašich koncertů.“
Na Nových Hradech mu podle T.Buquoyové odpovídá hrabě Johann Buquoy (1741-1803), sociální reformátor,
který na svých panstvích vytvořil model pro tereziánskou a josefínskou reformu péče o chudé, který byl císařem
Josefem II. jmenován do čela presidia sociální a zdravotní služby celého mocnářství, v době vlády Leopolda II. byl
vedoucí osobností pokrokové stavovské opozice v českém sněmu, požadující ústavu. Byl velkým milovníkem hudby
a mecenášem umění, stejně jako jeho žena, hraběnka Therese (Terezie), rozená Paarová (1747-1819), zakladatelka
krásného romanticko-krajinářského parku v nedalekém Údolí u Nových Hradů, který dnes nese název po ní, Terezino
(Terčino) údolí. Hrabě Johann i jeho žena Terezie patřili nesporně k osobnostem české šlechty, kteří v Čechách
podporovaly Mozartův kult i kult jeho následovníků Václava Jana Tomáška (1774-1850) a Vojtěcha Jírovce (Adalbert
Gyrowetz, 1763-1850).
„Terezie Buquoyová dala u Nových Hradů založit park pojmenovaný po ní Terezino (Terčino) údolí
a věnovaný kultu přátelství, v němž vytvořila nejen vlastní malé tuskulum, ale zároveň okouzlující příklad krajinné
tvorby, který přitahoval obdivovatele zblízka i zdáli. Její veliký ctitel, státní ministr hrabě Karl von Zinzendorf,
vzpomíná na ni a její malý ráj nejednou ve svém vlastním životopise i v řádcích svých deníků. Jedné učitelské dcerce
z Nových Hradů financovala tato žena herecké a pěvecké vzdělání v Praze.“
(Buquoyová, 1991)
A další postavy novely : Syn Max neexistoval, ale je tu synovec a jediný dědic Georg Buquoy (1781-1851),
který byl po smrti svého otce přijat strýcem a tetou do opatrování. Po studiích se z něj stal „osvícený a vzdělaný muž,
který si dopisoval s Goethem a Schellingem, francouzskými vědci a umělci, se kterými se seznámil v době svých
-7-
KROMĚŘÍŽ 2006
přednášek na Institut de France a byl hostem i u Alexandra von Humboldta.“ Psal především matematické, fyzikální
a ekonomické práce, ale i filozofická a básnická díla. A hlavně, vynalezl a do výroby zavedl černé sklo (hyalit), které
přineslo jeho sklárnám světové uznání (jeho největší sbírka je dnes v expozici hradu Nové Hrady), a další objevy, vč.
parního stroje na rašelinné palivo a další. V době Mozartovy návštěvy byl ještě dítě (6 let), byl však Mörikovým
současníkem a mohl tedy být předlohou „syna Maxe“.
Obdobně slečna Eugenie (neteř hraběte, žijící ve strýcově rodině jako vlastní dcera) byla ve skutečnosti neteř
Pauline, přijatá do hraběcí rodiny jako sirotek a později provdaná za hraběte Kounice.
„Kromě podobnosti s postavami novely dají se nalézt i další argumenty pro vztah Mozarta a Buquoyových:
v březnu roku 1786, tedy rok před cestou do Prahy, zpívala oslavovaná pěvkyně Josefina Dušková (1753-1824), žena
pražského komponisty Františka Duška, po vícekráte v paláci knížete Paara ve Vídni a u jeho zetě hraběte Johanna
Buquoye, který ve Vídni působil ve funkci prezidenta nadační dvorské komise a bydlil v domě svého tchána. Během
téhož vídeňského pobytu vystoupila také, provázena na klavír samotným Mozartem, v císařském divadle, stejně jako
v soukromé audienci před císařem. Mozart se s ní seznámil už roku 1777 v Salcburku,kde žil její dědeček. Už tehdy na
něho krásná a duchaplná žena učinila velký dojem. hrála rozhodující roli při jeho kontaktech s nadšeným pražským
hudebním publikem. V neposlední řadě to byla právě ona, která způsobila, že premiéra Dona Giovanniho se konala
v pražském Stavovském divadle, a ne ve Vídni. Duškovi byli i Mozartovými pražskými hostiteli. V jejich domě,
smíchovské Bertramce, tehdy ještě statku uprostřed vinic před branami Prahy, dokončil Mozart předehru k Donu
Giovannimu.“
(Buquoyová, 1991)
ZÁMECKÝ PARK V NOVÝCH HRADECH
Jeho historický vývoj sahá do roku 1593, kdy zde byla za Viléma z Rožmberka založena renesanční zahrada,
podrobnější zmínka pochází z roku 1630, kdy zde hraběnka Marie Magdalena Buquoyová dala zřídit okrasnou zahradu.
Největšího rozkvětu dosáhla zahrada v letech 1715-1720, kdy byla pod vedením dvorního zahradníka Jana
Bartuška provedena její barokní přestavba s parterem, na který navazovaly skleníky, fíkovna, oranžérie (1715) a letní
jízdárna, ovocná a zeleninová zahrada a další vybavení. Okrasná část byla propojena přímou alejí k vyhlídkové terase a
příčnou lipovou alejí do bažantnice se dvěma hvězdicemi průseků.
20 m dlouhý a 9 m široký skleník sloužil zřejmě i jako oranžérie (viz výuční list zahradníka z roku 1775,
vystavený výslovně pro „hraběcí buquoyskou zahradu, park a oranžérii). Tovarišský list Egidia Václava Suchého
z Třeboně, vystavený v Nových Hradech 11.11.1775 Johannem Peterem Botemem (Bolemem ?), zahradníkem a
správcem oranžérie u hraběte Johanna Buquoye. (viz obr.6)
Z let 1716-1720 pocházejí zmínky o plastikách a vázách s antikizujícími motivy.
Již koncem 18.století (tedy v době návštěvy W.A.Mozarta) dochází k postupné přeměně pravidelné zahrady na
romantický krajinářský park s rybníkem (na místě staršího obdélníkového bazénu), loukami, lipovým rondelem,
vodopádem a romantickou „vesničkou“ (1796).
Výstavba nového zámku v dnešní empírové podobě probíhala v letech 1801-1810, tedy po návštěvě
W.A.Mozarta, ale před návštěvou Eduarda Mörikeho a mohla ovlivnit některé části popisu prostředí zámeckého parku i
interiéru zámku.
(Volně podle Popela, Popelová, Pavlátová, 2004)
Na závěr ještě jedna připomínka. Děj se mohl odehrávat i v parku Terezino údolí, v objektu Václavových lázní
(Wenzelsbad) o kterém je navíc i zmínka v novele a byl jejímu autorovi také znám, ale to už je jiný příběh.
LITERATURA :
BUQUOYOVÁ Margarete: Historický rámec Mörikovy novely – Historischer Ramen zu Mörikes Novelle, 1991. In.:
Novohradské divertimento – Gratzener Divertimento, str. 104-139 (česky), 140-155 (německy), Jihočeské
nakladatelství Růže, 1991, 157 s.
MÖRIKE Eduard: Mozartova cesta do Prahy. Novela z roku 1855. In.: Novohradské divertimento – Gratzener
Divertimento, str. 7-51 (česky), 52-103 (německy), Jihočeské nakladatelství Růže, 1991, 157 s.
POPELA,P.,POPELOVÁ,I.,PAVLÁTOVÁ,M.: Nové Hrady – zámecký park, str.88-91. In:.Pavlátová,M.,Ehrlich,M.:
Zahrady a parky Jižních Čech. SZKT Praha, Nakladatelství Nebe, České Budějovice, 2004, 415 s.
ŠUBR,J.: Údolí u Nových Hradů – park Terezino údolí, str. 95-98. In.: Pavlátová,M.,Ehrlich,M.: Zahrady a parky
Jižních Čech. SZKT Praha, Nakladatelství Nebe, České Budějovice, 2004, 415 s.
ŠUBR,J.: Terezino údolí, studie památkové obnovy parku a obnovy jeho porostů, Brno, 1991, nepublikováno.
Ing. Jaroslav Šubr, autorizovaný architekt pro obor zahradní a krajinářská tvorba ČKA, člen IFLA, absolvent ZF VŠZ
Brno v Lednici na Moravě, v současnosti vědecký pracovník VÚKOZ Průhonice, oddělení historické kulturní krajiny,
kde se zabývá obnovou městských a historických parků, zahrad a hřbitovů, praktikující zahradní a krajinářský architekt.
-8-
KROMĚŘÍŽ 2006
ZAHRADA – MAJETEK I OÁZA ŠTĚSTÍ
Božena PACÁKOVÁ - HOŠŤÁLKOVÁ
Román o růži z 15. století je ve skutečnosti báseň. Vypráví o putování mladého muže za láskou, nejlepším místem pro
setkání je zahrada. Brána do ní se otevírá za odměnu.
Stejně tak se v zahradě odehrává láskyplné dobrodružství, které je ústředním motivem Boccaciova Dekameronu.
V obou a mnoha jiných dílech, jejichž verše zní staletími, zhmotnila zahrada sen
o harmonii a ideál křehkosti, vroucnosti a vědění.
Jako každý jiný pozemek je i zahrada majetkem a ve smyslu právním tedy nemovitostí. Na umělecký artefakt
proměnila obdělaný kus půdy lidská činorodost vedená jak fantazií a vynalézavostí, tak vědomostmi o přírodě.
Kompoziční syntéza živých a neživých složek je u tohoto artefaktu zdrojem nesmírné výrazové mnohotvárnosti.
Zároveň ale také proměnlivosti, která od těch, kdož mají produkty zahradního umění na starosti, vyžaduje pochopení,
představivost a notnou dávku trpělivosti.
Zastoupení, vzájemný poměr i ztvárnění živých i neživých komponentů se odvíjí od slohového pojetí zahrady.
A naopak. Rozdíly v trvanlivosti slohového výrazu, předznamenaného slohovým pojetím, patří k projevům resp.
důsledkům kompoziční syntézy živých i neživých komponentů, z nichž ty neživé fixují slohový výraz lépe než živá
rostlinná složka. Produkty zahradního umění jsou v důsledku toho díly svým způsobem delikátními.
Pokud se týče slohového výrazu tak velmi ceněny jsou jakékoliv součásti nebo pozůstatky středověkých zahrad
i formací renesančního a posléze manýristického původu, kterých už není mnoho. K nejvíce frekventovaným patří
v rámci dochovaného fondu základy, které vznikly v baroku, klasicismu a romantismu. Nejmladší a v některých
případech paradoxně málo poznaný okruh představují díla založená v historizujících analogiích starších stylových forem
a nezřídka i v jejich kombinacích, i pod vlivem módních trendů nesených secesí, kubismem i funkcionalismem.
Na uchování slohového výrazu je pochopitelně kladen důraz především u památkově chráněných či historických
zahrad a parků, pro něž se v odborné terminologii víceméně ustálilo označení památky zahradního umění. S živými
vegetačními komponenty je v nich proto zcela nezbytné zacházet
způsobem reflektujícím uměleckou vůli
předznamenanou původním kompozičním ztvárněním. Jde o proces průběžného a cílevědomého usměrňování, a to
v ploše, hmotě i dokonalém časovém koloběhu.
U památek zahradního umění hraje významnou roli též uchování druhové specifičnosti, na jejímž základě je lze
zařadit do skupin jako jsou zahrady klášterní, hradní, palácové i měšťanských domů, zámecké zahrady, parky
a královské i panské obory, zahrady nebo parky usedlostí a vil, městské parky, botanické zahrady a arboreta,
zahrady/parky léčebných zařízení.
Zahrady či parky určitého druhu nepochybně vznikaly v závislosti na potřebách zakladatelů. Významnou roli
přitom hrálo jejich postavení a ekonomické možnosti. Zakladatelé, tedy majitelé v roli stavebníků, reflektovali při
budování svých zahrad či parků dobovou slohovou notu a v zásadě tudíž určovali také jejich stylové pojetí i výpravnost.
Vlastní ztvárnění obvykle svěřovali uměleckým zahradníkům, architektům, sochařům a malířům, nezřídka se však na
něm i osobně podíleli nebo je ovlivňovali. Obdobně si počínali i jejich následníci při pozdějších úpravách nebo
přeměnách, což se u některých druhových skupin odráží širším slohovým rozsahem.
Druhová profilace, na jejímž základě můžeme zahrady či parky zařadit do zmíněných skupin, rozhodně souvisela
i se společenskými podmínkami v širším kontextu. Velmi názorným příkladem je nejčetnější druhová skupina
představovaná zámeckými zahradami a parky, které vznikaly v 17., 18. a ještě i 19. století jako součást zámků
– šlechtických sídel uvnitř panství. Atraktivní druhová skupina palácových zahrad, jejichž doménou je naše hlavní
město Praha, má naopak spojitost s přepychovými šlechtickými sídly, budovanými ve městech. Vznikaly již v
renesanci, slavnou érou jejich rozvoje však bylo baroko, a tedy 18. století. Takřka sílu hnutí měla např. profilace
druhové skupiny představované městskými parky. Hlavní vlna jejich zakládání nastala v 19. století, v časové shodě
s rozvojem měst a oživením českého kulturního života.
Zahrady a parky vznikaly v minulosti pro obytné, reprezentační a hospodářské účely zakladatelů. Tyto tři základní
funkce se v průběhu doby nezměnily, avšak již výrazový posun v označování funkcí (obytná → rekreační, reprezentační
→ společenská, hospodářská → užitná) signalizuje modifikaci způsobu i intenzity využívání.
K této modifikaci došlo v důsledku společenských a vlastnických změn. Problémy z toho plynoucí jsou
nejzřetelnější v případech, kdy zahradní či parkové privatissimum určitého druhu (např. zámecká zahrada nebo park,
palácová zahrada, klášterní zahrada) bylo zpřístupněno veřejnosti a tudíž vystaveno tlaku směřujícímu
k novodobému přizpůsobování, vkládání novotvarů a zařízení vyžadovaných novými uživatelskými poměry. Zařízení
potřebná zejména z provozních důvodů (např.osvětlení – bezpečnost) nebo z důvodu obohacení rejstříku využívání
o společenské aktivity (např. nábytek pro příležitostné kulturní akce – koncerty) je pak třeba volit a koncipovat tak, aby
do prostředí zapadla. Současná nabídka naštěstí umožňuje řešit tato zařízení citlivě, bez zvlášť negativních dopadů na
památkovou substanci. Zcela odmítnout je nutné zábory pro skladovací zařízení, sportoviště, parkování apod., tedy
tendence k utilitárnímu využívání, které je s funkcemi zahrad či parků v naprostém rozporu.
Smyslem památkové ochrany zahrad a parků je uchování slohového pojetí, druhové specifičnosti i jejich výrazové
svébytnosti, která se odvíjí od zastoupení, poměru a charakteru
živých i neživých komponentů.
-9-
KROMĚŘÍŽ 2006
V důsledku expanzivních zásahů, nevhodného a nepřiměřeného využívání, nízké kvality a intenzity údržby potažmo její
úplné absence i procesu přirozeného chátrání, dochází k ohrožení památková substance. Pokud zahrada či park není
v dobrém stavu, nemá ani předpoklady k hodnotnému využívání. Náprava je věcí kvalifikované památkové obnovy.
Volbu správné metody památkové obnovy a zdařilost obnovného procesu má zaručit objektivní výchozí podklad,
pořízený na základě všech potřebných průzkumů. Obnovné postupy vyžadují metodické ujasnění
a usměrnění jednotnými pravidly. Realizace podléhá správnímu řízení včetně kolaudace. Již při obnově je žádoucí
stanovit program následné péče zahrnující soustavnou údržbu, konzervaci a přiměřený způsob využívání co do
vhodnosti i intenzity.
Památková obnova má vycházet z kvalifikovaných průzkumů. Jejich rozsah a hloubka (specializované průzkumy
a rozbory), se podle povahy jednotlivých památek zahradního umění určuje na základě základního vyhodnocení jejich
stavu.
Vedle umělecko-historického průzkumu nebo rozboru a průzkumu stavebně historického, které se pořizují
obdobným způsobem jako u jiných druhů památek, vznikají u památek zahradního umění podle potřeby další
specializované průzkumy nebo rozbory. Buď samostatně nebo v rámci stavebně historického průzkumu jsou to zejména
dendrologický průzkum nebo rozbor, pedologický rozbor, hydrogeologický a geotechnický průzkum. Samostatně se
realizuje průzkum restaurátorský a vyžadují-li to okolnosti, také průzkum archeologický.
O tom, zda se dendrologický průzkum nebo rozbor podnikne samostatně nebo v rámci stavebně historického
průzkumu by se mělo každopádně rozhodovat na základě slohové podstaty. Je logické, že u zahradních či parkových
teritorií jejichž kompozice je do značné míry postavena na hmotových seskupeních dřevin a sortiment dřevin se do
kompozice
promítá
také
svou
barevností,
texturou
nebo
jinými
vlastnostmi,
převážně
tedy
u krajinářský parků a parků v historizujícím krajinářském provedení, je nutné pořídit samostatný dendrologický
průzkum, který následně spolu s kompoziční analýzou sehraje určující roli v přístupu k obnově parku.
Pedologický rozbor, kterým se zjišťují vlastnosti a složení půdy, má ve vztahu k památkám zahradního umění
charakter pomocné analýzy, ale měl by být mnohem víc využíván.
Za určitých okolností je třeba přistoupit ke specifickým průzkumům jako je hydrogeologický, zabývající se
výskytem a pohybem spodní vody, geotechnický jehož pomocí lze kopanými sondami nebo vrty ověřit např. stabilitu
svahů, zjistit stav rozhraní země a podzemních nebo do země zapuštěných staveb a jejich částí jako jsou štoly, umělé
vodní kanály a nádrže, základy staveb apod.
Archeologický průzkum znamená pro památky zahradní umění progresivní a u nás v plné míře zatím nepříliš
frekventovanou techniku. Pokud se totiž v zahradě či parku archeologický průzkum aplikuje, je povětšinou zaměřen na
zjištění
nebo
ověření
původní
situace
staveb.
Zkoumání
terénní
konfigurace
i
dispozice
a kompozice zahrady/parku není u nás prozatím prostřednictvím archeologického průzkumu obvyklé. Volá se však jak
po jeho zavedení, tak po prezentaci některých památek zahradního umění prostřednictvím archeologických nálezů
ponechaných in situ, event. formou archeologické anastylosy tj. rekompozice nalezených součástí s rozeznatelným
užitím doplňujících prvků.
Ve smyslu Benátské a Florentské charty se pod pojmem „restaurátorský průzkum“ rozumí objektivní výchozí
podklad pro obnovu památky, tedy i památky zahradního umění, a to jako celku. U nás však takřka bez výjimky platí,
že pokud je zahrada/park předmětem restaurátorského průzkumu, je tento průzkum zaměřen na sochařská díla nebo na
sochařskou, plastickou, malířskou výzdobu staveb nacházejících se v zahradě/parku a v některých případech na dílčí
stavební součásti jako jsou např. obruby kašen, schodišťové stupně, balustrády apod. Pokud mají být zásady obsažené
v Benátské a Florentské chartě brány vážně, bude muset u pojmu „restaurátorský průzkum“ nezbytně dojít
k významovému posunu.
Uchování památkové substance, autenticity a celkového dobrého stavu zahrad a parků a tedy i možnosti jejich
kvalitního využívání, do značné míry závisí na údržbě a konzervaci, t.zn. pravidelném, systematickém, kvalifikovaném
a patřičně intenzivním ošetřování pokrývajícím všechny komponenty. Absence údržby a konzervace nebo i jejich
nedostatečná intenzita a profesionalita, patří k příčinám vyvolávajícím potřebu obnovy památek zahradního umění.
Mnoho problémů vzniká v důsledku různých mezistupňů jako jsou příležitostný úklid a nárazová opatření obvykle pod
tlakem kritického stavu. Také však v důsledku nízké profesionality, špatného pochopení díla a jeho trvalého
deformování v dobré víře (k nejčastějším patří laické vysprávky, náhrada původních součástí novodobými, pomíjení
probírek, výsadby na kompozičně důležité volné plochy aj.).
Pro pravidelnou a kvalifikovanou údržbu a konzervaci je třeba cílevědomě vytvářet podmínky a za žádnou cenu
nepřipouštět improvizaci nebo laické zacházení s kteroukoliv složkou historické zahrady či parku. Pokud památka
zahradního umění vyžaduje památkovou obnovu, mělo by se spolu s ní prosadit zajištění následné údržby a konzervace.
Bez nich se totiž námaha, vynaložená na obnovu, stává zbytečnou a draze zaplacenou zkušeností.
Památky zahradního umění jsou stejně jako jiné nemovité kulturní památky chráněny podle zákona č. 20/87 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje formy péče, mezi nimi i povinnost vlastníků starat
se o památky tak, aby nebyla porušena jejich podstata. Rozpory mezi zákonnou ochranou a faktickou péčí ilustrují
především obtíže ve zvládání péče o památky zahradního umění, a to dokonce v případech, kdy jsou součástí těch
nejcennějších památkově chráněných areálů.
Problémy se zajištěním péče nepochybně souvisejí s možnostmi financování. Prakticky jediným zdrojem, z nějž bylo
do roku 2001 možné podporovat rehabilitace i údržbu památkově chráněných zahrad a parků, byl Fond životního
- 10 -
KROMĚŘÍŽ 2006
prostředí. Avšak i poskytování prostředků z tohoto zdroje je od roku 2001 omezeno, a to v důsledku změny
rozpočtových pravidel, nepřipouštějící souběh s jiným zdrojem napojeným rovněž na státní rozpočet.
Paradoxní na této situaci je, že péči o památky zahradní umění lze sice omezeně, avšak přece jen, podporovat
z prostředků určených pro jiný úsek státní správy a že programy péče o památky zahradního umění je nutné podřizovat
pravidlům, která zásadám památkové péče nemusí zcela vyhovovat. Historickým zahradám a parkům by pochopitelně
nejlépe svědčil samostatný program financovaný Fondem záchrany a péče o památky zahradního umění. Pokud ale
v památkové péči nedojde k systémovým opatřením, směřujícím m.j. k zajištění finančních zdrojů, lze jeho zřízení těžko
očekávat.
Jak stojí v úvodu, zahrada je majetkem a ve smyslu právním nemovitostí. Majetek vždy znamená starost.
Majetek v podobě zahrady je však i oázou štěstí. Přetrvává Román o růži, v němž popis zahrady nezapře inspirační
vliv Plinia mladšího z doby kolem roku 100. I verše Dekameronu, který má snad ve všech dobách své literární
následovníky. Spolu s nimi zprostředkovává ideje myslitelů, kteří žili a učili téměř před dvěma a půl tisíciletími
převážně v Aténách. Patřil k nim i velmi obdivovaný a stejně tak haněný Epikuros. V jeho zahradě rozmlouvali mistři se
žáky o správném způsobu života a zahradním štěstí bytí. Tak jako tehdy i dnes pociťují toto štěstí všichni, jimž krásy
zahrady zjasňují svět a pro něž je zahrada stále tím nejlepším místem k přátelským i láskyplným setkáním.
Existuje však ještě i další forma zahradního štěstí. Dopřána je tomu, kdo o zahradu pečlivě a vytrvale pečuje a tato
starost je mu radostí. Podobá se nebo patří k Čapkově odrůdě druhu člověk. Jde o odrůdu, která zná výtečný recept na
anglický trávník, jenž – podobně jako recept na worcesterskou omáčku – pochází od „anglického venkovského
šlechtice“. Tomuto šlechtici pravil jeden americký miliardář: „Pane, já vám zaplatím co chcete, když mi prozradíte,
jakými prostředky se udělá tak dokonalý, tak zelený, tak hustý, tak bezvadný, tak sametový, tak stejnoměrný, tak svěží,
tak nezničitelný, zkrátka tak anglický trávník jako je ten váš.“ – To máte docela prosté,“ pravil na to ten anglický
venkovský šlechtic: „To se musí dobře a hluboce připravit půda; musí být živná a propustná ani kyselá ani mastná ani
těžká ani jalová; potom se musí dobře urovnat, aby byla jako stůl; pak zasejete travní semínko a půdu pečlivě
zaválcujete; potom to denně kropíte, a když tráva vyroste, týden co týden ji posečete, posečenou vymetete košťaty
a trávník zválcujete; musíte jej denně kropit, rosit, zvlažovat; a když to budete činit tři sta let, budete mít právě tak dobrý
trávník jako já.“
Ing. Božena Pacáková-Hošťálková
NÁVRAT K POSLÁNÍ ZAHRAD A PARKŮ
Miroslav PEROUT
Obnova a regenerace zámeckého parku v Korozlukách
Záměrem obnovy kulturní památky je kultivace celé plochy zámeckého parku v chráněné krajinné oblasti Českého
středohoří navazující na Národní přírodní památku Jánský vrch oplývající nepřeberným počtem chráněných rostlin. A
tím zvýšení kvality životního prostředí regionu Mostecka po dlouholeté devastaci zdejší krajiny hnědouhelnými doly.
Postupné oživování a zviditelňování obce Korozluky a širšího okolí veřejnosti vlivem narůstajícího cestovního ruchu.
... z nejstarší historie
Na jižním svahu Jánského vrchu, patrně na místě někdejší tvrze, byl postaven v roce 1775 pozdně barokní zámeček
s rokokovými a klasicistními prvky. Dal jej vystavět Franz Wenzel Rayssky, svobodný pán z Dubnice, krajský hejtman
litoměřického kraje. Zámeček byl v roce 1786 soudně prodán na zaplacení dluhů. V roce 1806 rytíř Václav Beníško
z Dobroslavi upravil malý, dvoukřídlý zámeček v klasicistním výrazu. Zámeček od roku 1848 vlastnili pivovarští
podnikatelé Fleischerové z Mostu. Koncem 19. století byl po vyhoření obnoven v neorenesančním slohu při nezměnění
půdorysné dispozice, byla postavena u příjezdové cesty ode vsi malá kaple, zasvěcená sv. Josefu a byl založen okrasný
parter na jižní straně zámecké budovy, přecházející v přírodně krajinářský romantický park s oborou. Od roku 1887 do
roku 1945 byli vlastníky Richterové. V jejich majetku byl zámek několikrát, zejména v interiérech upravován. Po roce
1945 byl zámek určen pro odborné zemědělské učiliště a poté jako administrativní budova JZD a Státního statku. Poté
byla ponechána osudu a posléze připravena k demolici stojící ruina čtyř obvodových zdí bez střechy, s vytlučenými
okny, vytrhanými podlahami, zborceným schodištěm, zdevastovaná kaple a silně zanedbaný a poškozený park s oborou.
...zámecký park
Z dosažitelné dokumentace je zjevné, že kolem zámečku, stojícím na okraji kamenitého, suchého svahu nad vesnicí,
nebyla žádná větší parková úprava. Lze předpokládat existenci parterů v bezprostřední blízkosti objektu a na vedutách
i pozdějších fotografiích jsou patrné aleje kolem cesty od dvora pod zámečkem a alej kolem cesty, vedoucí k zámečku
po hřebeni svahu. Jakési parkové úpravy byly založeny kolem roku 1870 po přestavbě zámečku. Ty ale spočívaly ve
výsadbě několika dalších stromů v okolí zámečku, zjevně bez výrazných komposičních ambicí.
V posledních několika desetiletí celé okolí zámečku, včetně svahů, zarostlo plevelnými keři a náletovými stromy, ve
kterých převažuje trnovník (Robinia pseudoacacia), jemuž suché a slunné svahy vyhovují.
- 11 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Stromy, které desetiletí rostly ve stále zahušťovaném zápoji jsou beztvaré, bez vyvinutých korun, mnohde proschlé,
pokřivené. Prostorovou konkurencí byly postiženy i stromy z dřívějších alejí a několik stromů na parteru před zámkem.
Park je v podstatě bez bylinného podrostu, protože extrémní půdní podmínky jsou násobeny agresivitou trhovníkových
porostů i v rhizosféře.
Po celé ploše parku, zejména pak v místech dvou skalních čedičových výstupů, jsou skládky odpadu, především popela
a škváry z kotelny. Tento odpad se v prostoru vršil celá desetiletí a spolu s trhovníkovým porostem zásadně ovlivnil
biologickou podstatu parku.
...návrh regenerace parku
Základním záměrem
regenerace zámeckého parku v Korozlukách je nejen vyčistit a upravit okolí zámecké budovy tak,
aby bylo příjemným a representativním prostředím stavební historické architektury. Jelikož zámecký park v podstatě
nemá výraznou historii, je navrženo, jako základní myšlenka a náplň parku, aby presentoval, v kultivované podobě,
pozoruhodné xerotermní fytocenosy, které jsou chráněny (a ohrožovány) v sousední Národní přírodní památce Jánský
vrch, která je pod přímým devastačním vlivem obyvatelstva a návštěvníků.
Park se navíc může stát určitou bankou a množitelským stanovištěm druhů, které jsou ve volné přírodě ohroženy buďto
přemírou (těžba, skládkování, sportovní agresivní aktivity), mnohde i nedostatkem (absence pastvy domácího zvířectva
a po staletí přirozeného hospodaření na pozemcích) lidské činnosti.
V prostoru zámeckého parku bude ve spolupráci se státní ochranou přírody v rámci krajinářské zahradní komposice
postupně vysazeno společenství teplomilných a suchomilných bylin, které si budou moci návštěvníci prohlédnout, aniž
by svou zvídavostí zatěžovali přírodní výskytiště. V rámci parku to bude naopak určitou atraktivitou. V atraktivní
podobě bude možno návštěvníky informovat o přírodních artefaktech, o ochraně zachovalých částí přírody, ochraně
rostlinstva a živočichů a ukazovat devastační vlivy lidské činnosti na blízkou krajinu.
Vedle tohoto základního námětu je navržena, samozřejmě, obnova přístupové aleje a vytvoření slohově odpovídajícího
předzámeckého parteru, jehož někdejší stav není doložen, protože byl časově zjevně značně proměnlivý. K tomu bude
zakomponováno aranžování a deposit ohrožených drobných památek sakrálních, zachráněných v devastovaných
územích.
Parkový prostor musí do komposice zahrnout i nezbytné komunikace, provozní plochy, stavby a další potřeby správy
areálu a jeho provozů. Lze předpokládat i zařízení, doplňující služby a nabídky pro návštěvníky. Vzhledem
k dosažitelnosti velkého města a naopak absence podobného druhu památek a prostředí je pravděpodobné, že bude
zájem i o společenské využití prostoru. To je nutno promyšleně do návrhu zakomponovat, aby se jednotlivé služebnosti
nestřetávaly s potřebami vegetační složky zámeckého parku.
Architektonickým záměrem
je programové uskutečnění výše uvedených zásad.
Při příchodu k areálu bude návštěvník veden již alejí stromů kolem přístupové cesty k bráně do parku. Tato alej bude
zároveň odpoutávat pozornost od nevzhledných prostorů hospodářského dvora pod zámeckým areálem. Po levé straně
je opravená zeď zámeckého parku, nad kterou přesahují stromy. Tato zeď, která dnes působí trochu tvrdě bude
v budoucnu změkčena přerůstajícím břečťanovým porostem z parku. Před vstup do parku bude vysazen červenolistý
kultivar buku lesního (Fagus silvatica Atropurpurca), jako „uvítací“ atraktivita, jasně vymezující vstup do
architektonisovaného přírodního prostoru.
Za bránou do parku po několika metrech stojí obnovená kaple sv. Josefa. Naproti ní bude vytvořen půlkruhový prostor
o povrchu jako komunikace, pro zdůraznění duchovního akcentu kaple a zároveň pro umožnění shromáždění lidí
k církevním obřadům v kapli. Ve vrcholíku půdorysu této plochy v ose kaple, jako její protiváha, bude instalována
jedna ze zachráněných soch.
Prostor kolem této plochy bude uzavřen skupinovou výsadbou tisu červeného (Taxus baccata), formovanou do skupiny
„přirozené“, nikoli opakující formální půdorys plochy. Další část cesty bude z obou stran také osazena několika jedinci
tisu, aby navazující plocha byla akcentována. Stejně tak svah za kaplí bude osazen několika tisy pro vytvoření pozadí
světlé stavební architektuře a visuelnímu oddělení horní části parku.
Po několika metrech je vyčištěný skalní výstup na pravé straně cesty, do kterého bude vysazeno společenství bylin
podle konsultace s pracovníky ochrany přírody. Ve středu této scenerie bude umístěna další zachráněná socha,
předpokládá se socha Panny Marie. Protipólem na levé straně cesty bude opět zpevněná plocha jako v předchozím
případě. I tato plocha bude ve vrcholíku akcentována sochařským artefaktem. Kolem budou v půlkruhu umístěny
lavičky, doporučeny stabilní, kamenné. Výsadby tisů kolem budou obdobné jako v předcházejícím případě. Před skalou
ale už je vidět budova zámku, od níž a na níž je v této části veden i zarámovaný průhled od příjezdové cesty. Pod
svahem je nad nevzhlednou hospodářskou budovou vysázena velká modelovaná skupina listnatých keřů, které relativně
vydrží zastíněni (Philadelphus, Sorbaria, Ligustrum), na osvětlenějších okrajích na jaře zářivě kvetoucí kontrast zlatice
(Forsythia).
V zatáčce před zámkem je odbočka na úzkou cestu, klesající ke vrátkům v ohradní zdi vedle hospodářské budovy
a cesta na vyhlídku nad vesnici v ose zámecké budovy. Tento pohled je i ze zámecké budovy a zejména pohled na
zámek ze státní silnice akcentován průhledem mezi stromy.
Celý svah po obou stranách přístupové komunikace od brány k zámecké budově je fixován prostorem břečťanu (Hedera
helix), který je zde domácí dřevinou. V několika místech je jeho přemíra, která může v budoucnu působit poněkud
stísněně, oživena jeho barevnými kultivary (zejména žlutolistými). Břečťan pomůže po vzrůstu a postupném
- 12 -
KROMĚŘÍŽ 2006
(v budoucnu regulovaném) růstu po holých kmenech stromů zmírnit i nepříznivé působení stromů bez spodních pater
větví.
Před zámeckou budovou je vytvořen malý parter, akcentovaný ve středu umístěnou další sochou, orámovanou
v pravidelném kruhu výsadbou bergenie (Bergenia cordifolia), která vytvoří podnož v této zastíněné části.
Z pravé strany, před hlavním vstupem do zámecké budovy, je již zmíněný průhled, který bude v této poloze zdůrazněn
pravidelně umístněnými a stabilními lavičkami a ve středu sochařským artefaktem.
Na jižní straně zámecké budovy bude vytvořen formální parter, vyjádřený v tvarovaném trávníku, s možností
květinových stylových výsadeb a s možností instalování dalších artefaktů. Parter bude vytvořen tak, aby byly srovnány
disproporce mezi osou zámecké budovy a jejím vchodem a zároveň obnovenými stavbami teras na protější straně
parterové plochy. Zachovalé stromy budou respektovány. Před vjezdem do garáží je vysázen habr (Carpinus betulus
Fastigiata), formovaný do střihané stěny. Pomůže nejen zakrýt hospodářské vstupy, ale i vyvážit asymetrii obnovených
staveb proti parteru.
Na plochu nad parterem se vstupuje širokým schodištěm, po levé straně terasy je menší schodiště, po pravé straně cesta,
která umožňuje příjezd do horní části parku. Meziterasa je vyjádřena zahradní výsadbou periodických a proměnlivých
seskupení. Na terase je plocha, která navazuje na terén mezi vzrostlými stromy. Tato plocha i terén jsou pochozí,
v „přírodní“ podobě, bez přesného ohraničení. Je to místo, které umožňuje proměnlivé konání kulturních
a společenských aktivit.
Hlavní akcent této části tvoří očištěný skalní výstup s výsadbou bylin a keřů v dohodě se Státní ochranou přírody
a s respektováním grafického vyznění kořenů na skále rostoucích.
Závěr horní části parku je opět zarámován výsadbou kvetoucích keřů v běžné sestavě zámeckých parků s respektováním
průhledu do části obory.
... závěrem
Hlavním cílem projektu je záchrana a obnova dominantní kulturní památky zahradního umění v regionu Mostecka, je
potřebné její zachování pro budoucnost jako doklad kulturně historického vývoje společnosti. Historický areál zámku
bude využíván pro kulturní a společenské účely, muzeum, galerii, výstavní plochy, stálé expozice.
Obnovený zámecký park, který se stane estetickou a výchovnou součástí přírodního a společensky využívaného
prostředí, bude využíván celoročně. Celkovou rekonstrukcí parku dojde k ozdravení a zvýšení estetické kvality
původních výsadeb a podstatnou měrou i k modelaci prostoru pomocí nové výsadby stromů, keřů a chráněných bylin.
Ozeleněním lokality dojde ke zvýšení ekologické stability v daném území. Navrženou výsadbou bude posílena přírodní
vegetační složka v krajině, která bude mít kromě krajinotvorného i protierozní význam.
Jde především o prezentaci kulturních památek jež vedle architektonických hodnot tvoří dominantu zdejšího regionu se
zvláštním významem pro okres Most. Po rozsáhlé a dlouhodobé devastační povrchové důlní činnosti v krajině zdejšího
regionu je záchrana zbývajícího architektonického a přírodního dědictví naléhavou a nezbytnou potřebou.
Miroslav Perout
BAROKNÍ SLAVNOSTI V ZAHRADÁCH
ČESKOKRUMLOVSKÉHO ZÁMKU
Pavel SLAVKO, Jiří OLŠAN
I. Českokrumlovská zámecká rezidence
Město Český Krumlov se zámeckým komplexem se stalo významnou panskou rezidencí již ve středověku
a největšího rozmachu doznalo v 16. století za pánů z Rožmberka. Po prodeji města a panství posledním vladařem
rožmberského domu, Petrem Vokem, královské komoře a následující císařské vládě, jež nepřinesla větších změn, přišlo
neklidné období války třicetileté. Za nových majitelů, knížat z Eggenberku, zažilo město obnovení svého významu,
potvrzeného povýšením panství na titulární vévodství krumlovské. Barokní fáze českokrumlovské zámecké rezidence je
spjata s vládou třetího z pánů z Eggenberku, Jana Kristiána a jeho manželky Marie Ernestiny ze Schwarzenberku. Po
polovině šedesátých let 17. století barokní úpravy svého českokrumlovského zámeckého sídla. „Rezidence měla
splňovat nejen nové nároky kladené na kulturní reprezentaci barokního velmože, ale měla se stát prostředím,
umožňujícím pořádání velkých barokních slavností. Sama podstata barokní festivity byla hluboko zakořeněna
v mentalitě této doby, chápající svět a život jako divadlo a povyšující zdání nad bytí: charakteristický rys barokního
theatra představovala iluze. 1 Mentalitě barokních slavností odpovídaly divadelní produkce i úprava zámecké zahrady.
Eggenberská zahrada byla budována nad zámkem od konce sedmdesátých let sedmnáctého věku: již o pár let později
tryskala voda z barokních fontán, šlechta se projížděla na loďkách na umělém rybníku, meditovala v umělé jeskyni,
rozptylovala se hrou v kuželky. To vše v prostředí, jež bylo chráněno masivní zdí, ve stínu lip, habrů a buků, v příjemné
1
Bůžek, V.: Český Krumlov jako „dlouhodobá“ velmožská rezidence, IN: Barokní divadlo na zámku v Českém
Krumlově , Divadelní ústav Praha a Památkový ústav v Českých Budějovicích, 1993.s. 185 n.
- 13 -
KROMĚŘÍŽ 2006
vůni květin. 2 Permanentní slavnost barokní zámecké společnosti vycházela na přelomu 17.a 18. století ven za zdi
rezidence … do okolních zahrad a letohrádků.
Svoje postavení si udrželo město i za knížat ze Schwarzenberku kteří
zdědili krumlovský zámek a panství v roce 1719. Nejvýznamnějším představitelem rodu byl v 18. století Josef Adam ze
Schwarzenberku (1722 – 1782). Pod dojmem silných kulturních vlivů pozdního vídeňského baroka věnoval pozornost
přestavbám těch částí českokrumlovské rezidence, které měly hrát rozhodující roli při dotváření kulturní úrovně jeho
dvora. Postavil zimní zámeckou jízdárnu, podnítil iluzivní malířskou výzdobu Maškarního sálu a letohrádku Bellarie,
soustředil se na stavbu kaskádové fontány s postavami vodních božstev, na projekty labyrintu v zámecké zahradě.
Český Krumlov si udržel svůj charakter rezidenčního města po více než 300 let – od století šestnáctého do konce století
osmnáctého.
V českých zemích lze nalézt stejně dlouhou kontinuitu pouze u dvou rezidenčních měst
– Kroměříže jako sídla olomouckého arcibiskupa a Jindřichova Hradce (za pánů z Hradce, Slavatů a Černínů). 3
II. Pět zahradních slavností v českokrumlovské zámecké rezidenci 18. století
1732
Roku 1732 císař Karel VI. navštívil Čechy, kde se kromě lázeňském pobytu v Karlových Varech chtěl věnovat své
zálibě v lovu a také hudbě a divadlu. Svého nejvyššího podkoního, knížete Adama Františka ze Schwarzenberku,
pověřil uspořádáním divadelní slavnosti na počet císařovny Kristýny na českokrumlovském zámku. Opera Pietra
Metastasia L´asilo d´Amore měla být provedena v pro tento účel zvlášť postavené aréně, již společně s jevištní výpravu
navrhnul tehdejší císařský divadelní architekt Giuseppe Galli Bibiena. 4 Na stavbě arény před letohrádkem Bellarie
v zámecké zahradě bylo zaměstnáno 100 dělníků. Přípravy byly v plném proudu, když přišla zpráva, že 10. června
1732, při lovu na jelena císař Karel VI. nešťastně zasáhl ze své ručnice knížete Adama Františka a ten druhé dne
skonal. Divadelní slavnost byla zrušena a o dva měsíce později ( 28. srpna 1732) se pro Krumlov připravené operní
představení odehrálo na slavnosti v hornorakouském Linci. 5 Bibienovy divadelní scény byly průhledné a divadlo samo
bylo osvíceno více než 4 tisíci světel.
1745
30. 9. 1745 bylo na jízdárně v zámecké zahradě aranžováno slavnostní osvětlení s pochodněmi, dřevěnými pokovenými
svícny a pyramidami.
1747
27. prosince 1747 byla u příležitosti narozenin tehdejší zámecké paní, kněžny Marie Terezie ze Schwarzenberku,
vedena alegorická slavnostní hra skutečně na „obrovském jevišti“ („ingens theatrum“) v horní zámecké zahradě 6. Je
pozoruhodné, že se toto představení navzdory pokročilé roční době konalo pod širým nebem. 7 „ nejjasnější kníže
vytvořil ve větší zámecké zahradě z lásky ke své … manželce … překrásné osvětlení (iluminaci): neboť mnoha tisíci
svítilen a hořících váz … nebyla osvětlena půvabně jen celá zahrada s Bellarií a zahradnictvím (Topiario), ale i velké
divadlo, postavené před Bellarií. V něm velmi vkusně zpívaly mistrným zpěvem svá přání čtyři světadíly. Každý byl
bohatě oblečen ve svém běžném oděvu a ze čtyř koutů zahrady zněla až k divadlu jejich obvyklá hudba. … Samotný
kníže představoval Asii, ostatní světadíly hráli a skvěle zpívaly … hrabě de Thierheimb se svou manželkou a … baron
Kfellner. Poté společně pojedli za líbezné hudby v již zmíněné Bellarii. K ní se sbíhal a s velkým obdivem a potleskem
si prohlížel nespočetný lid vchod do divadla, osvětlení zahrady i samotnou boatou stavbu divadla dosud nikdy
v Krumlově nevídanou a dílo vskutku hodné knížete8
1750
15. prosince 1750 …. uvedl v noci mladší nejjasnější pán ve Favoritním dvoře (dnes nazýván Kvítkův dvůr) za velkou
zámeckou zahradou velmi příjemnou komedii. Poté bylo očím s úžasem přihlížejících připraveno neobyčejné ohnivé
představení (tj. ohňostroj)9
1768
Od časného jara se upravovala zámecká zahrada a Bellarie, a to i s nasazením robotníků.10 Snad největší starost dělala
2 Tamtééž s. 186.
3 Tamtéž, s. 183.
4 Schindler, O.G.: Smrt na lovu v Brandýse a zmařená divadelní slavnost v Krumlově, IN: Divadelní revue, březen
1996, roč. 1, č.7, str. 14n.
5 Náklady na lineckou slavnost byly vyčísleny na 22 000 zlatých (tamtéž – viz ponámka 1), což lze považovat rovněž
za výši předpokladaných nákladů neuskutečněné krumlovské slavnosti; zmíněných 4 tisíce světel stálo 2186
zlatých! V této souvislosti je zajímavé porovnání s náklady na úpravy tehdejších zahrad – účet za celkovou
přestavbu letohrádku Bellarie, provedenou v roce 1755, činil celkem 1159 zlatých....
6 Teatralia zámecké knihovny v Českém Krumlově, díl 1, Národní muzeum v Praze, 1976, s. 31
7 Před pavilónem Bellarií – tedy na témž místě , kde dnes monstrózní hlediště zakrývá výhled na arhitektonický
skvost Bellarii a hyzdí barokní zahradu (pramen – viz poznámka 1)
8 Libri Magistralis 1738-1747, str. 645n., SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov
9 Libri Magistralis 1748-1771, str. 95n., SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov
10 Záloha, J.: Divadlo na zámku v Českém Krumlově, IN: Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově, Divadelní
ústav Praha a Památkový ústav v Českých Budějovicích, 1993.
- 14 -
KROMĚŘÍŽ 2006
zámeckému vrchnímu hejtmanovi Ambrožovskému slavobrána. Na výtvarném řešení se podíleli malíři Wetschel
a Merkel. Květinové ornamenty rámovaly figurální výzdobu, hlavní motiv představoval personifikovanou Poezii, génia
s tributy a znaky novomanželů. Líbily se i vybrané verše a bylo ponecháno na vůli malířům, kam je umístí.
Do zámecké zahrady se připravovaly vhodné transparenty, které zprvu maloval místní malíř Potz z Plešivce (předměstí
Českého Krumlova), pozdějí malíři Wetschel a Merkel. Mezitím došly do Českého Krumlova přesné dispozice: sňatek
bude být uzavřen 24. července 1768, 16. července přijedou novomanželé do Třeboně a 21. července na
českokrumlovský zámek. Byl nejvyšší čas dokončit všechny práce. V Zrcadlovém sále, který zdobili jmenovaní malíří
nástěnnými malbami, se připravovala scéna pro pantomimu a bohatá iluminace, v Bellarii byla celkově upravena salla
terrena. Natíraly se treláže u Bellarie a zcela nově byl ozdoben parter u tohoto letohrádku. K výzdobě byla dovezena
sklářská tavenina ze skláren v Novohradských horách. Nově zhotovené kamenné vázy byly osazeny na kaskádové
fontáně. Na letní jízdárně se opravovaly dřevěné bariéry.
Kromě stavebních úprav musel Ambrožovský opatřit v okolí dostatečný počet trubačů a tympanistů. K osvětlení
zámecké zahrady sloužilo 20 000 světel. V kahancích a lucernách se svítilo máslem a lojem – spotřeba byla plných 25
metrických centů! S přípravou osvětlení byly velká práce, protože se muselo rozsvítit prakticky najednou a určení
zaměstnanci zámku stačili připravit denně pouze 1400 lamp. V den slavnosti bylo iluminováno celé město, zejména
náměstí, prelatura a jezuitská kolej. Při iluminaci využili českokrumlovští zámečtí zaměstnanci zkušenosti z podobné
slavnosti, která se konala v menším měřítku v Třeboni. Dispozice pro průběh slavností byly sice dány, ale vše se
rozběhlo až o dva dny později. Novomanželský pár přijel do Českého Krumlova ve směru od Hluboké nad Vltavou
odpoledne 23. července. Po krátkém odpočinku a seřazení se vydal průvod na cestu do města a pak na zámek. Napřed
jel jen jednospřežní knížecí kočár, potom třináct městských jezdců v husarských uniformách se svými důstojníky,
knížecí myslivci, komorníci a lokajové, stájový personál, za nimi v kočáře novomanželé, štolba s dalším jezdcem, druhý
knížecí kočár, slavnostní vůz s preláty z Vyššího Brodu, rakouského Schläglu a Českého Krumlova, 48 měšťanských
dragounů a nakonec knížecí cestovní vůz doprovázený čtyřmi měšťanskými husary.
Průvod přijel do města po mostě na Horní bráně, vyzdobené květinami a chvojím. U samostatné slavobrány přispěli ke
slavnostní náladě trubači a tympanisté. V okamžiku, kdy se průvod octl před jezuitskou kolejí, kde byla další
slavobrána, byla z knížecích a městských děl odpálena čestná salva. Další „skvostnou“ slavobránu, jak zmiňuje očitý
svědek, dal postavit magistrát u radnice: v ní byli opět usazeni hudebníci. Na náměstí očekávalo průvod obyvatelstvo
města a dvě roty 228 měšťanů, oblečených v slavnostních husarských uniformách. Na slavobráně bylo rozsazeno 36
horníků rovněž v krojích, s rozžatými kahanci. Pak se průvod hnul po Lazebnickém mostě Latránem k Červené bráně,
za níž stála další slavobrána. Na rejdišti (prvním zámeckém nádvoří) se shromáždily tři roty císařsko-královského
dělostřelectva, které byly ve městě právě posádkou. Druhá slavobrána stála u mědvědího příkopu, na druhém zámeckém
nádvoří očekávalo průvod 48 knížecích granátníků. Na Horním hradě byli novomanželé přivítáni členy rodiny
a četnými hosty z šlechtických kruhů. Večer v devět hodin se pořádala večeře a po ní zábava, která trvala až do noci.
… Slavnostní osvětlení bylo hlavně v Horním zámku, v zámecké zahradě a na ostrůvku v zámeckém rybníku,
osvětlena byla též Bellarie a kaskáda v dolní zahradě. Slavnosti trvaly až do 7. srpna.
III. Principy barokní iluminace
Kouzlo svíčkového a plamenného osvětlení
Světlo plamene svíčky - jeho intenzita, barevnost a mihotavý efekt - je jeden z nejdůležitějších principů vytvářejících
působivou imaginativní atmosféru barokního prostoru. Převážná většina návštěvníků, která přijde do styku s původním
osvětlením zámeckých exteriérů či interiérů může potvrdit, že autentické světelné prostředí zasahuje každého s mnohem
větším účinkem než jsou ochotni připustit. Odborníci na psychologii vnímání zde především zdůrazňují působení
tajemného pološera, teplou a mihotavou záři, která tu zdůrazňuje a jinde diskrétně zahaluje. Mihotavé přítmí jitří
divákovu fantazii, ale současně pouze napovídá a ponechává možnost pro dotvoření účinku v divákově nitru. Dává
prostor pro osobní zkušenost vnímání. A bude nejspíš skutečností, že osobní niterné prožitky jsou pro vnímatele vždy
bohatší, něž působení okázalých a technicky vyspělých vnějších vlivů.
Naše dnešní znalosti a zkušenosti se světlem plamene svíčky či olejovým nebo tukovým osvětlením jsou velmi mlhavé
a tak pro dosažení výše uvedených účinků je zapotřebí značné dávky chladné, věcné a racionální úvahy, analýzy
a experimentů.
Je překvapivé, jaká změna světla nastane, jestliže přestaneme vnímat světlo svíčky jako doplňkový dekorativní prvek
pro dotvoření atmosféry, ale naopak zacházíme s ním jako s jediným zdrojem osvětlení.
Průsvitové efekty
Jedna oblast světelných efektů je stále opomíjena zájmovou i odbornou veřejností a ani literatura ji nevěnuje náležitou
pozornost. Jde o efekty průsvitu, které v podmanivém a inspirativním pološeru barokní scény působí až imaginativně,
doslova rozněcují jiskry fantazie a obrazotvornosti. V prostředí promyšlené kompozice tvarové, výtvarné, světelné,
odstupněné velikostí, důmyslných klamů a optické iluze, tajemného pološera, vytvářejí průsvity další iluzivní plán
v celkové harmonii tvarových a světelných vztahů. Mezi jednoduché průsvitové prvky patří lampiony, balony, jehlany
či pylony potažené transparentním papírem nebo látkou, často barevně a výtvarně dekorovány. Rafinovanější skupinou
průsvitů jsou pak exteriérové kulisy. Průsvity zde tvoří plátěný nebo pergamenový výkryt otvorů v kulise, ze zadní
strany prosvětlené svíčkou či tukovým světelným zdrojem. Oblíbeným motivem průsvitů byla okna architektury, oči
zvířat, plody citrusových stromů, hrozny vinic, pásy trávy nebo také plameny ohně.
- 15 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Rozvržení světelných zdrojů v exteriérech
Dobová schémata či situační a technické plány pro iluminaci, dobová ikonografie a popisy světelných efektů potvrzují,
že koncept a rozvržení světel měly svůj řád, svá pravidla. Zejména v kombinaci s pyrotechnickými efekty, výtvarnými
doplňky, technickými stavbami, s kostýmním návrhem, s gastronomií a aranžérskou prací šlo o „velké umění“
a renomovaní „mistři zábav“ požívali velkého věhlasu a finančního ocenění.
Řád a symetrie horizontál, vertikálních akcentů, barevných světelných variací a překvapivých efektů od klidného
plamene, přes záblesky, výbuchy, dýmy, kombinace živlů (oheň a voda) atp. byly pro barokní období typické.
Z praktického pohledu při rozvrhu světelných hladin lze nejsnáze rekonstruovat tyto zásady :
1.
2.
3.
4.
Světlo na úrovni země – keramické misky v rytmu cca 1,5 až 2 metry vytváří malebnou světelnou geometrii
půdorysné dispozice zahrady, zdůrazňuje osové souvislosti linií cest a zdůrazňuje kompozici záhonů či
vegetačního rozvrhu. Zároveň je praktickým přízemním osvětlením, které upozorňuje na překážky, nerovnosti
a orientuje a směřuje účastníka zahradní slavnosti.
Světlo ve výšce cca 60 cm – 100 cm - keramické misky či svíčky na balustrádách, květináčích, stolech atp.
nasvětlují optimální „pracovní výšku“ pro hry, aranžmá na tabulích, pro gastronimii, pro nasvětlení sedící
společnosti atp.
Světlo ve výšce cca 200 cm – plamenné osvětlení na tyčích, osvětlení na balustrádách, vázách, atikách,
zavěšené lampy, lampiony atp. tvořilo horní světelný parter, který modeloval scenérii prostoru. Světlo zde
zdůrazňovalo křivky kmenů a větví, klenbu listoví, reagovalo s malbou či reflexními materiály vertikálně
tyčících se staveb /brány, sloupy, baldachýny, girlandy/
Světelné pyrotechnické efekty ve značné výšce nad zahradou či krajinou.
Základní charakteristika prvků pro exteriérové iluminace podle druhu osvětlení :
Knotové osvětlení :
1. Keramická miska – je základním osvětlovacím prvkem. Jednoduchá konstrukce umožňovala snadnou výrobu,
přípravu a manipulaci. Její tvar, velikost a způsob uchycení knotu zabezpečoval optimální plamen, doba
hoření náplně je cca 3 – 4 hodiny, plamen nezhasne při mírném vánku či mírném dešti. Původní náplní byl
méně hodnotný živočišný tuk, v současnosti je optimální náhradou parafín. Kvalitu plamene výrazně ovlivňuje
kvalita knotu. Pletená šňůra z přírodních vláken či stará konopná lana jsou ideálním a levným řešením.
Z dochovaného množství keramických misek (na Českém Krumlově cca 4.000 ks), z dobových informací
a popisů zábav a festivit na evropských dvorech vyplývá, že toto osvětlení bylo užíváno v množství několika
desítek tisíc kusů !!! Např. Český Krumlov 20.000 ks, Godollo 50.000 ks, Esterhaza 55.000 ks atp.
Keramické misky vytvářely světelné linie na obrubnících cest, kopírovaly geometrii výsadby zeleně zahrad,
lemovaly balustrády, římsy architektury, byly stavěny do kostrukcí jehlanů, pylonů, do květináčů atp.
2. Svíčka – je typicky interiérovým osvětlením. Pro exteriér se užívala na osvětlení stolů ve svícnech,
v závěsných lampách, lampionech a na předmětech s průsvitovým efektem. Technologie výroby svíček
namáčením, litím či tažením ze včelího vosku různých úprav či loje hovězího, ovčího atp. byla náročná časově
i finančně. Nechráněné svíčkové osvětlení je velmi náchylné na vánek či průvan, rychle a nestejnoměrně hoří,
zvyšuje se odkap či stékavost vosku.
Naopak dobře ošetřená svíčka (vrstvením při výrobě či namočením do solného roztoku atp.) v chráněném
prostředí (lampa, lampion) hoří cca 3 hodiny při minimální čadivosti a roztékání.
Intenzitu svíčkového osvětlení je možné výrazně ovlivnit kvalitou a tloušťkou knotu nebo reflexní odrazovou
plochou.
3. Pochodně – především ikonografické podklady, popisy a pak několik velmi vzácně dochovaných reálií nám
dává představu o v rukách neseném osvětlení. Pochodně byly používány do slavnostních průvodů, pochodů či
procesí. Principem tohoto osvětlení je zesílený knot, který nezhasne pohybem při chůzi nebo výkyvná nádoba
s hořící hmotou na rukojeti. Variant pochodní tedy osvětlení do rukou je mnoho. Zesílené svíce s několika
knoty, svazek svíček, provazy a juta nasycená tukem či pryskyřicí a namotaná na konec dřevěné rukojeti,
spletený a vyztužený provaz nasycený pryskyřicí a zasazený do dřevěné rukojeti.
Velkou nevýhodou pochodní je jejich nebezpečnost vůči okolním osobám a vysoká pravděpodobnost
znečištění rukou, oděvů atp.
Plamenné osvětlení :
V kotlících, keramických či kovových nádobách, na tyčích či vyvýšených kamenických prvcích (např. vázy
balustrád a atik) vytvářelo toto osvětlení horní světelný parter. Přestože je základem tohoto osvětlení zapálený
knot, tak vlivem vyšší teploty hoření a pevného okraje roztavené hladiny hořící náplně dochází k plošnému
hoření. Plamen je pak velmi efektní, světelně intenzivní a velmi odolný povětrnostním vlivům včetně deště.
Plamenné osvětlení vyžaduje zvýšenou opatrnost a zkušenost. Reálně zde hrozí nebezpečí popálení osob hořící
tekutinou nebo poškození materiálu památkového prvku vysokou teplotou.
Původně používané náplně živočišných tuků, pryskyřic a dehtů lze v současnosti úspěšně nahradit parafínem.
Základní charakteristika prvků pro exteriérové osvětlení podle typu osvětlení :
- 16 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Svíčka – relativně nejsnadnější způsob osvětlení. Dobové svíčky snadno nahradí typizované parafínové svíčky. Rozdíl
světla v barvě a intenzitě není podstatný zejména v exteriérovém použití. Podstatné je respektovat velikost a barvu
svíček.
V případě zájmu o rekonstrukci svíček podle dobových technologií a ověření problematiky náročnosti výroby,
svítivosti, čadivosti, doby hoření atp. vstupujeme na velmi exaktní pole. Podle dobových informací byl používán včelí
vosk nečištěný, čištěný a bělený, v případě loje pak lůj hovězí či ovčí. Technologie výroby je odléváním, namáčením,
tažením a stáčením či vrstvením. Svíčky ze včelího vosku jsou stálejší, hoří delší dobu a spíše voní. Lojové svíčky byly
horším typem osvětlení, poměrně páchnou páleným živočišným tukem, rychle měknou a roztékají se.
Nevýhodou svičkového osvětlení je jeho citlivost na povětrnostní vlivy, roztékání a odkapání.
V lampiónech a menších průsvitech je svíčka ideálním světlem.
Dobře vyrobená a ošetřená svíčka hoří cca 3-4 hodiny.
Keramická miska s knotem, s tukovou (novodobě parafínovou) náplní. Tvar a velikost misky byla generační zkušeností
dovedena do potřebné a odpovídající velikosti. Náplň zajišťuje cca 3 – 4 hodiny hoření, tvar okraje misky způsobuje
pomalé tavení spíše ve střední části, postupné sycení knotu a zabraňuje utopení knotu ve větším množství roztavené
hmoty. Jde o ideální osvětlení do exteriéru, odolné proti mírnějším povětrnostním vlivům (vítr, déšť). Kvalita
a materiál knotu výrazně ovlivňuje velikost plamene, tedy i svítivost a dobu hoření. I v dnešní době není zásadnějším
problémem vyrobit, naplnit a užívat několik tisíc kusů tohoto osvětlení. Desítky až stovky metrů světelných linií,
podtrhující půdorysné členění barokní zahrady, jsou nezapomentelným zážitkem.
Praktická rada při zhášení – na zhášení je ideální používat sklenici a na okamžik přiklopit knot.
Květináč (dřevěný, keramický) vyložený keramickou miskou – toto vyvýšené osvětlení tvoří střední světelný parter
v prostoru a v detailu velmi malebně modeluje stromek – rostlinu v květináči. Je zajímavé, že dobové ikonografické
prameny zachycují téměř výhradně citrusové stromky s plody. Toto osvětlení využívá přirozené prvky v kompozici
zámecké zahrady a z praktických zkušeností je nutná opatrnost. Při poryvech větru může plamen teplem poškodit
kmínek pěstěného stromku, suchá vlákna na bázi listů palem se mohou vznítit.
Trojnožka, jehlan, obelisk – dřevěné konstrukce jako podstavce pro keramické misky a tedy pro vertikální světelné
prvky, které propojují jednotlivé světelné partery, byly jak jednoduché, tak monumentální. Z ikonografie jsou patrny
stavby mnohametrové výše se stovkami světelných bodů.
V komorních parterech zahrady se nám osvědčily trojnožky o výšce cca 2,5 metru s 10 – 13ti kusy keramických misek.
Osvětlení je velmi působivé, při doplnění o zeleň či lampion a symetrickém rozmístění jde o velmi významný světelný
prvek.
Kotlík na tyči – tento typ plamenného osvětlení s vertikálním akcentem světelné kompozice je pro Český Krumlov
charakteristický. V depozitáři zámku byly nalezeny dva kusy tohoto osvětlení. Nutno dodat, že po generace
nepovšimnutý nenápadný prvek byl rozpoznán na základě ikonografického srovnání. Dřevěná tyč dlouhá cca 2 metry
má dolní konec okován do špičky pro snadnější zaražení do země a na horním konci je kovářsky upravena vidlice
s načepovaným, volně výkyvným kotlíkem. Ve středu kotlíku je bodec na uchycení knotu, který byl zalit do tukové či
dehto pryskyřičné směsi. Plamen tohoto osvětlení je skutečně impozantní, ale samotné osvětlení je nebezpečné
a vyžaduje zkušenost při použití. Knot je nutno vyrobit na míru nejlépe ze starého konopného lana a jako hořící nápň se
osvědčil parafín. Při rozhoření dojde k roztavení náplni v kotliku a ta hoří celým povrchem. Pro stabilitu a pro udržení
bezpečné vzdálenosti hostů jsme osvětlení opatřili trojnožkou, která zamezuje bezprostřednímu přístupu a případnému
převrhnutí kotlíku. Doba hoření je cca 3 – 4 hodiny a zhášení je možné výhradně přiklopením a zadusením plamene.
Keramické či kovové nádoby, umisťované do otvorů ve vázách balustrád a atik, je obdobným typem světla.
Ikonografické a textové podklady nás navedly na pozornější průzkum a ohledání kamenných váz. Bylo prokázáno
a restaurováním potvrzeno, že mladší druhotné zásahy vedly k pevnému přikotvení snímatelných pokliček na vrcholu
váz a tím k zapomenutí světelné funkce kamenických dekorativních prvků zámecké zahrady. V současné době
restaurování váz a pořizování jejich kopií respektuje i výše uvedené poznatky. V nejblížší budoucnosti bude možno
tento světelný efekt experimentálně prověřit a začlenit ho do celkové světelné kompozice zahradních slavností.
Závěsné lampy – kovové či dřevěné lampy se svíčkou, zavěšené na zvýšené konstrukci (brány, baldachýny, slunečníky,
tyče, překlady či větve stromů) osvětlovaly konkrétní místa z důvodů estetických a praktických.
Lampiony – jsou často zmiňovaným a v ikonografii zachyceným světelným prvkem. Byly nošeny či zavěšeny a tento
tvarově jasně definovaný zdroj měkého a stejnoměrného světla se snadnou možností barevné úpravy byl velmi oblíben.
Průsvitové či transparentní svítidla – vyráběná z dřevěné kostry potažené papírem či látkou v podobě jehlanů, obelisků
atp. tvarů, byly především tvarovým světelným zpestřením. Transparentní jehlany jasně určovaly rytmus či
zdůrazňovaly kompoziční bod, působily obdobně jako lampiony efektem tvarovaného světla.
Praktickým problémem tohoto osvětlení je potřeba výraznějšího světla vzhledem k velikosti konstrukce/lze posílit
reflexní odrazovou plochou umístěnou za světlem/ ale výraznější knotové osvětlení zase vede k začazení vnitřních stěn
obalu a zániku efektu.
Jiné průsvitové efekty na kulisách keřů, stromů, zvířat, staveb či architektury jsou velmi málo prozkoumanou
záležitostí. Současné poznání prozatím příliž nerozlišuje divadelní kulisu s průsvitovým efektem od průsvitových efektů
používaných při zahradních slavnostech. Určité indicie z dobových popisů naznačují, že například vinice či citrusové
- 17 -
KROMĚŘÍŽ 2006
stromy s prozářenými plody nemusely být pouze divadelní dekorací, ale vytvářely pověstné mirákulum i v prostředí
zámeckých zahrad.
Pyrotechnické efekty lze z části také považovat za světelný efekt. Vedle jiných působivých vjemů (točivý moment,
stoupající stopa dráhy, sršení, výtrysk či pád ohně, barva, dým, hluk atp.) je zde jeden důležitý moment – krátký, ale
výrazný záblesk, osvětlující široké okolí zahrady či krajinu, doznívající na sítnici pozorovatele. Tento prchavý okamžik
extrémní světelné intenzity v časech, kdy základním osvětlením byl chvějivý plamen svíce s matným kuželem světla
o průměru několika málo metrů, musel zapůsobit hlubokým dojmem.
PhDr. Pavel Slavko, Ing. Jiří Olšan
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích,
Správa hradu a zámku Český Krumlov
MORAVSKÉ VODNÍ ZAHRADY
Dušan RIEDL
Voda je jedním ze základních prvků existence zahrady. Poskytovala totiž dvě původní základní potřeby: závlahu jako
podmínku bytí jejích rostlin, které tvoří její podstatu, a občerstvení jako atraktivní prvek pro člověka jako jejího tvůrce
a uživatele.
Voda se proto stala mnohdy i ústředním motivem utváření prostoru její zahrady a vodní zdroj byl postupně přetvářen
ve výrazné architektonické a často i sochařské dílo, které dlouho zastávalo dominantní roli v zahradě.
Setrváme-li v časovém rozmezí do 18.století, - před příchodem krajinářských tendencí, kdy voda v parku přijala zcela
novou roli – měla voda v zahradě dvě základní formy:
v italském pojetí voda dynamická, v pohybu, ve tvaru tekoucích pramenů do kašen nebo prýštících fontán, která je
blízká území dramatického svažitého terénu, anebo ve francouzském pojetí voda klidná jako vodní zrcadlo ve tvaru
velkých ploch bazénů, která je blízká území plochého, rovinatého terénu.
Rozhlédneme-li se po moravských zahradách s tohoto hlediska, je dobré si uvědomit, že jsme na území zdrojů, které se
slévají v jedinou skutečnou řeku – Moravu. Neoplýváme tedy množstvím vod a přesto – nebo snad právě proto – zde
vznikly zahrady, jejichž hlavním prostorovým tematem byla voda – tedy vodní zahrady.
Celá skupina takovýchto zahrad je na jihozápadní Moravě. V JAROMĚŘICÍCH nad Rokytnou je zahrada za zámkem.
Přestavba zámku původně renesančního Janem Adamem z Questenbergu v letech 1709-1737 podle návrhu Jakoba
Prandtauera vyvolala i novou úpravu někdejší renesanční zahrady, která ležela uvnitř opevnění, které se zdvihalo nad
řekou. Nová barokní zahrada byla navržena vídeňským architektem Jeanem Trehetem, který tehdy pracoval ve Vídni
a pro Questenbergy navrhoval zahradu v Rappoldskirchen a jinou pro Althany, pány na Vranově. Nová zahrada pojala
řeku do svého prostoru a rozšířila se i za ni. Voda zde sehrála rozhodující prostorovou roli – určila základní perimetry
zahrady: řeka v ní byla zdvižena jezem, před hlavním průčelím zámku rozšířena na 22 m a získáno tak vodní zrcadlo,
v němž se odrážel obraz zámku. Současně byl v nové části zahrady zřízen trojúhelníkový ostrov pro přírodní zahradní
divadlo, obtékaný vyzděným kanálem.
Pro naše téma společenského života v zahradách je významné, že již v letech 1720-1722 stavěl Josef Centon, stavitel
lodí, dvě „gondoly“ pro jaroměřický kanál. Zřejmě se již počítalo s dostatečnou vodní plochou pro vodní projížďky
a dosvědčuje to, že vodní plochy již tehdy neměly jen estetický, umělecký význam,ale i praktické poslání pro vodní
plavbu. Pro život v parku je dále charakteristické, že Kašpar Ober v roce 1738 mimo soch dodává do zahrady
i 8 kamenných židlí a kamenné lavice. Ovšem 38 párů kamenných lavic, proplacených Janu Michalu Simonovi v roce
1739 byly nepochybně určeny do zahradního divadla na ostrově. V této barokní době se tak na Moravě setkáváme se
dvěma velmi výraznými společenskými aktivitami v zahradách: plavbou na zábavních člunech a zahradním divadlem.
V sousedství Jaroměřic je další vodní zahrada v MYSLIBOŘICÍCH. Také zde byl renesanční zámek přestavěn do
barokní podoby na začátku 18. století a to pro Ondřeje Ostašovského z Ostašova. Poněvadž Questenbergové si ke
stavbě svého zámku zvali pracovníky ze stavby z Myslibořic, byly zde nepochybně určité odborné vazby. Také zde je
hlavním prostorovým motivem zahrady vodní zděný kanál, který je zde uprostřed překlenut kamenným mostkem.
I když zahrada v okolí kanálu byla v zásadě formována hmotou stromových stříhaných bosketů, tvořil zde vodní kanál
cezuru v obklopující jej hmotě a nabízel náhlou překvapivou hladinu vodního zrcadla. I když dnes neznáme přesné
kompoziční začlenění kanálu v osnově zahrady, je dnes kanál nově zvýrazněn alejí nábřeží, právě vzorně upravenou,
která dává opět vyniknout vodní hladině, i když již ozdobenou romantickými ostrůvky.
O něco pozdější je barokní zahrada hraběte Františka Václava Walise v BUDIŠKOVICÍCH. Tato „znamenitá zahrada“
byla v 18.století jako nová pověstná svojí nádherou i velikostí. Také zde byla hlavním prostorovým motivem vodní
- 18 -
KROMĚŘÍŽ 2006
hladina několika obdélných bazénů, které tvořily komponovanou soustavu. Toto půdorysné T z vodních nádrží bylo
ovšem v 19.století přetvořeno v krajinářském pojetí.
V této oblasti ještě můžeme uvažovat o vodní kompozici v Paarovském BUDIŠOVĚ, kde vodní plocha rybníku
zakončovala osový průhled mezi boskety, zakončený schodištěm, sestupujícím k vodě.
Obdobný případ kompozice můžeme uvažovat i v jiné oblasti Moravy, u zámku biskupa Blümegena ve VIZOVICÍCH.
I zde je hlavní osa barokní zahrady, navazující na osu zámku, vedena mezi boskety k vodnímu zrcadlu, které je zde
viděné z nadhledu s tzv. Růžového kopečku. Obdobnou kompozici můžeme předpokládat i v nedochované barokní
zahradě hradišťských premonstrátů v ŠEBETOVĚ, kde ústřední osa pravidelné kompozice také končila vodní nádrží.
Dnes neznáme již celou původní kompozici těchto posledních zahrad, ale dochované fragmenty hlavních kompozičních
směrů a zejména vodní plochy, ať dnes jakkoli deformované, nám dávají předpoklady k úvaze o původní funkci
vodních ploch, jejichž forma ani výzdoba se na místě již nedochovala.
Klasickými příklady vodních zahrad jsou dvě moravské zahrady, jež časově od sebe dělí celé století.
Rottalovská zámecká zahrada v HOLEŠOVĚ, o níž soudíme, že je současná s přestavbou zámku po roce 1650 podle
návrhu Filiberta Luccheseho, má osobitou a nejen u nás ojedinělou osnovu: za zámkem je na plochém parteru postaven
bazén ve tvaru U, který je uprostřed prolomen dalším dlouhým bazénem, který je plněn vodní kaskádou a který
pokračuje k zámku v jeho ose, kde je ukončen centrální fontánou. Tento „Poseidonův trojzubec“navazuje pak na vodní
zámecké opevnění.. Všechny kanály jsou lemovány stříhanými alejemi, které prostorově zvýrazňují ústřední kdysi
broderiový parter kolem fontány, který je proťat ústřední osou zámku, končící v krajině dominantou Hostýna. I když je
zahrada po stranách doplněna dalšími dekorativními částmi, vodní soustava kanálů je její určující a hlavní prostorový
prvek, i když je zde doprovázen kulisou alejí, které však ve hmotě vykreslují půdorys vodního obrazce.
Kounicův SLAVKOV je druhý příklad velkorysé koncepce vodní zahrady, zde zřetelně odvozený od soudobých
francouzských vzorů. Petruzziho kresba z roku 1732 zřetelně zakresluje horní parter za zámkem s dvěma velkými
fontánami po stranách kompoziční osy zámku, jež sbíhá do dolního parteru vodní kaskádou, na niž navazuje dlouhý
kanál, vyvádějící osu přímo do alejí v krajině. I když další návrhy, např. z roku 1774, a také přímo archeologické
výkopy z 20.století nám předvádějí následující úpravy, např. změnu dvou fontán ve sled tří fontán v příčné ose na
horním parteru nebo rozčlenění osového kanálu ve sled tří bazénů, vodní plochy zůstaly vždy jádrem všech variant
barokní kompozice. Slavkov představuje jistě vrcholný příklad naší vodní zahrady.
Je třeba se však zmínit ještě o dvou příkladech, které ukazují další formy a vazby barokních vodních zahrad:
v KRAVSKU premonstrátů v 2.polovině 18.století byla postavena v zahradě před zámkem půlkruhová terasa nad
rybníkem, která nabízela široký pohled na vodní zrcadlo jeho hladiny, jejž umožňoval výškový rozdíl zámecké terasy
nad vodní hladinou. Ten bezprostřední kontakt zámku a vodní plochy, který byl dosud sledován jen v dálkovém
nadhledu s balkonů či teras zámku, se zde dostává do přímého kontaktu s výšiny zahrady s vodní plochou jak jsme
viděli ve Vizovicích nebo Kravsku. Jen ve slezských Kravařích však zámek sestupuje téměř až k vodní ploše
a umožňuje přístup k vodní hladině kamenným schodištěm, komponovaným v ose zámku.
Jako zvláštní příklad snad stojí za zaznamenání případ Sinzendorfských ŽIDLOCHOVIC. Významná zahrada, na níž
snad v letech 1708 – 15 působil Ernest August Charbonier, žák Le Notrův a ve 20. a 30. letech Josef Hatzl, kterého po
zhlédnutí židlochovické zahrady povolala Marie Terezie do Schönbrunnu, měla svůj vodní prvek v těsném sepjetí se
zámkem: totiž vodní příkop v bastionové pevnosti, jež zámek do roku 1822 obklopoval. Soudobé kresby zakreslují na
něm labutě a divoké kachny , zprávy mluví o rybách. Tento kanál působil tedy zřejmě jako společenská součást
zahrady, umožňující například lov vodního ptactva, ale kompozičně do zahradního souboru nezahrnutý. Je však zřejmé,
že obranná funkce příkopu byla již minulostí a byla nahrazena funkcí zahradní vodní plochy, která odpovídala
současným společenským požadavkům.
Nyní uvažme, jsou-li i na Moravě zahrady italského typu, s vodou prýštící a tekoucí.Uvedu tři příklady:
Biskupská knížecí zahrada – Libosad – v KROMĚŘÍŽI. Navržena postupně dvěma italskými architekty Lucchesem
a Tencallou v letech 1665-75, je naplněna řadou vodních hříček, které významně svědčí o jejím společenském významu
a o pojetí zábavy v té době: v ústředním pavilonu zahrady, Rotundě, byly po obvodu zřízeny grotty, v nichž stříkaly
vodotrysky a satyři postřikovali nic netušící návštěvníky a z váz prýštily prameny vod, v zahradě byly dominantně
umístěny kašny Lví a Tritonů, v oranžerii fontána s nadživotní sochou Neptuna alias Moravuse, alegorizujícího chrlící
pramen řeky Moravy, ve vivariu králíčí kopeček, kde vyplavením zvířat byl otevřen jejich lov. Také kuželna v hlavní
ose zahrady byla spojena s vodními hříčkami, jež překvapovaly hráče netušenou sprškou. Složitou síť vodního vedení
umožňovalo jeho zásobování ze dvou nádrží uvnitř zahrady a z velké vodní nádrže před původním vstupem do zahrady,
která ostatně také sloužila k lodním projížďkám. Množství vodních detailů, kašny a nádrže s alegorickými sochami
charakterizují italský ráz zahrady.
K italskému typu můžeme přiřadit i původní petřvaldskou zahradu v BUCHLOVICÍCH, o níž ostatně víme, že byla
zbudována pro italskou šlechtičnu, aby jí připomínala domov. Je významná už tím, že je klasicky rozložená ve svahu na
terasách: na nádvoří horní terasy kašna s pylonem, na střední terase nad protékající vodotečí salla terrena s předloženým
- 19 -
KROMĚŘÍŽ 2006
parterem a velká fontána se sochařskou výzdobou na dolní terase. Právě tato dynamika terénu spolu s vodními prvky je
osobitým obrazem italského pojetí.
Ovšem vrcholnou ukázkou tohoto typu zahrady je původní, dnes již nedochovaná zámecká zahrada v žerotínských
VELKÝCH LOSINÁCH, vybudovaná v letech 1731-38 ve svažité podhorské krajině. Jejím ústředním motivem je
vysoká vodní kaskáda, vyzdobená sochami, stékající do zdobného parteru, kde jí odpovídá fontána s řadou vodotrysků
a dva postranní pavilony v příčné ose parteru. Stříhané stěny prostorového amfiteátru po bocích kaskády sice již
navozují francouzské vlivy, ale celkový dramatický pohyb s dynamikou vodních prvků nezapře hlavní dojem italského
rázu.
Je možno uzavřít, že vodní zahrady byly u nás v 17. a 18. století, v období manýrismu a baroka, dobře známé a že
v obou svých formách zanechaly u nás významné svědectví a v dějinách našeho zahradního umění mají významné
a nezastupitelné místo.
Dušan Riedl
ZÁPADOČESKÉ ELYSIUM ANEB
POZAPOMENUTÁ ZPRÁVA O POZORUHODNÉM PARKU HRABĚTE
ČERNÍNA PŘI ZÁMKU V KRÁSNÉM DVOŘE
Ondřej ZATLOUKAL
Již při přípravě výstavy a její doprovodné publikace o historických zahradách Kroměříže jsem si uvědomil
nutnost a také závažnost dobových popisů významných zahradních realizací v českých zemích. Vedle jejich
samozřejmé historicko-dokumentační hodnoty nás dnes v podobné míře může oslovit krása a poetičnost autorských
písemných sdělení. Z celé řady takovýchto popisů a zpráv na mě zvláště silně a emotivně zapůsobil popis parku
v Krásném Dvoře, na nějž jsem doslova narazil při listování jedním z významných moravských osvícenských periodik,
jímž byl Patriotisches Tageblatt. Při pročítání mnoha dalších podobně laděných dokumentů na mě současně padla jistá
sklíčenost a žal nad úrovní a frekvencí dnešní veřejné diskuse na téma zahradního umění u nás, které se stále ještě těší
míře mnohem menší než mu po právu náleží. Bylo to navíc v době, kdy došlo ke zveřejnění a ikonografickému rozboru
dalšího, v tomto případě staršího, popisu krásnodvorského parku z pera pražského historika umění Pavla Vlčka.
Rád bych v úvodu laskavého čtenáře upozornil, že v tomto příspěvku v první řadě nepůjde o uměleckohistorický
rozbor jednoho z nejkrásnějších parků v českých zemích, i když to považuji za jeden z předních úkolů a dluhů historiků
zahradní kultury u nás, ale o publikování dalšího z řady důležitých dokumentů, poeticky zachycujícího atmosféru
čerstvě dokončovaného areálu. Z pochopitelných důvodů bych však rád alespoň v pár odstavcích reagoval na několik
postřehů, jež vyslovil ve svém příspěvku Pavel Vlček, který podle mého soudu v uměleckohistorickém rozboru zdejšího
areálu došel nejdále.
Park v Krásném Dvoře vznikal v přelomové době, kdy poprvé začaly do českých zemí pronikat – zejména přes
francouzskou a německou oblast a především pak přes jedinečný areál ve Wörlitz – zásadní myšlenky anglické
krajinářské školy. Již dlouhá desetiletí spekuluje celá řada badatelů o autorství krásnodvorského parkového areálu,
neboť se bohužel do dnešních dnů nepodařilo nalézt žádný řádný a přesvědčivý písemný dokument. Přesto že již Hugo
Rokyta snesl celou řadu pádných, byť nepřímých, argumentů, jež představují hraběte Černína nejen jako milovníka
a štědrého mecenáše, ale především jako předního znalce v oboru umění u nás. Tuto myšlenku dále rozvedl Pavel Vlček
a doplnil o některá další důležitá zjištění, z nichž zde připomeňme alespoň upozornění na doprovodné texty k několika
grafickým listům představujícím některé vybrané partie zdejšího zámku publikované v tehdy nesmírně populárních
vzornících vydávaných na přelomu 18. a 19. století lipským profesorem filozofie Johannem Gottfriedem Grohmannem
(1763-1805). Již v úvodu proto musím upozornit laskavého čtenáře, aby nepřehlédl důležitou zmínku o autorství parku
v předkládaném textu a podpořil tím podíl majitele a mecenáše parku v Krásném Dvoře na jeho budoucím vzhledu.
Západočeský park jeho autor Jan Rudolf hrabě Černín z Chudenic (1757-1845) záměrně koncipoval jako první
a zároveň v mnohém výjimečný příklad v českých zemích neobvyklého uplatnění několika zahradních principů později
shrnutých pod všeobsáhlý pojem pittoresque. Toto pojmenování představovalo tehdy jednu z vrcholných forem
francouzského krajinářsky komponovaného parku, v té době ne zcela správně odvozovanou z již důsledně vyhraněného
termínu picturesque, představujícího zase jednu z variant ostrovní odborné debaty. V roce 1779 podnikl hrabě Černín
kavalírskou cestu po Evropě, která jej vedle obvykle navštěvovaných zemí jakými byly Itálie, Francie, Německo
a Švýcarsko zavedla až na britské ostrovy. Mnohé nabyté podněty pak vzápětí, v průběhu 80. a 90. let, prakticky
uplatnil u svého zámeckého sídla v Krásném Dvoře.
Zcela správně v celkovém konceptu parku Vlček spatřuje vliv dvou velkých osobností evropského zahradního
umění Williama Chamberse a Christiana Cay Lorenze Hirschfelda. Nesmíme však zapomenout i na několik dalších,
dnes neprávem českými historiky opomíjených postav tohoto oboru, které mnohdy nepřímo, přesto zcela zásadně
ovlivnily vzhled a podobu většiny českých zahradních realizací druhé poloviny 18. století, Krásný Dvůr nevyjímaje.
1
2
3
- 20 -
KROMĚŘÍŽ 2006
V prvé řadě jde o osobnost pionýra anglického zahradního umění na starém kontinentě, malíře, básníka,
dramatika a teoretika Claude-Henri Wateleta (1718-1786). Watelet již v roce 1774 vydal základní teoretický spis Essai
sur les jardins, v němž nejenže prosadil evropskou formu pittoresque jako ambivalentní pendant vůči importované
anglické zahradě a nakonec i vůči představě Jardin anglo-chinois, kterou George-Louis Le Rouge publikoval mezi léty
1776-1789. Zejména však pro Evropu zprostředkoval anglickou krajinářskou školu, kterou dále dokázal náležitě
rozčlenit a charakterizovat (jardin pittoresque, jardin poètique, jardin romantique, Fermé ornéé ad.).
Pojem picturesque či pittoresque ve své době charakterizoval jednu z možných variant pojetí přirozeně
komponované zahrady, založené jak na starším malířském principu Williama Kenta (1685-1748), tak na nově se rodící
estetické zkušenosti člověka druhé poloviny 18. věku, kterou vrcholně zapracoval do svého systému politik, spisovatel
a filozof Edmund Burke (1729-1797) v knize Philosophical Inquiry into the Origin of our Ideas of the Sublime and
Beautifu, vydané v roce 1756. Charakteristickým pro jeho dílo je především důraz na vnímání jednotlivých objektů jako
pouhých symbolů použitých k subjektivnímu prožitku a pocitům vnímatele. Ve své práci tak navázal na spisy předních
dobových evropských duchovních veličin Davida Huma a Immanuela Kanta. V tomto novém pojetí pak princip
picturesque chápe i Francouz Watelet a vytváří pro starý kontinent obdobnou formu (doplněnou však o několik dalších
podstatných charakteristik) prostě nazvanou pittoresque. A tak především díky Wateletovu snažení se vliv Anglie na
kontinent, ovšem prostředkovaný (a tím i notně zkreslený) francouzským prostředím, stal v posledních desetiletích 18.
století zásadní a s velkou pravděpodobností zaujal i tvůrce parku v Krásném Dvoře.
Vůbec první teoretickou prací představující anglický kořen pojmu picturesque v oblasti zahradního umění byl
však spis Thomase Whatelyho Observations on Modern Gardening, který poprvé (a dokonce hned ve dvou vydáních)
vyšel v roce 1770, pro velký zájem znovu v následujícím roce a nakonec ještě jednou roku 1777. V roce svého vydání
byl přeložen do francouzštiny a němčiny. O překlad do francouzštiny se postaral François de Paule Latapie a kniha
nesla název L´art de Former Les Jardins modernes ou L´art des Jardins Anglois.
Rozhodně nesmíme zapomenout ani na již Vlčkem vzpomenutého Williama Chamberse (1723-1796), jenž
pojem picturesque teoreticky podpořil vydáním spisu Dissertation on Oriental Gardening, který vyšel v roce 1772 jak
v Anglii, tak opět i ve Francii.
Whateletův spis Essai sur les jardins byl tak jen logickým pokračováním v řadě pronikání ostrovní debaty na
kontinent. V roce 1776 byl pro neutuchající zájem přeložen do němčiny a v nezvyklé míře tak zasáhl čerstvě se rodící
odbornou debatu ve středoevropské oblasti. Po jeho vydání následovalo v krátkém sledu publikování několika dalších
spisů, z nichž zde vzpomeňme především velmi populární Considérations sur le jardinage a Sur la formation des
jardins Antoine-Nicolase Duchesne z roku 1775, Jean–Marie Morelovu Théorie des jardins 1776 a René de
Girardinovu De la composition des paysages 1777. Tuto řadu skvěle doplnila publikace Jardin de Monceau Louis
Carrogis de Carmontella vydaná v roce 1779 a nakonec i řada dílů o Jardins anglo-chinois zmíněného George-Louise
Le Rougeho vycházejících mezi léty 1776-1789.
Další důležitou a v mnoha ohledech také iniciační postavou byl spisovatel, literát a filozof Jean Jacques
Rousseau (1712-1778). Pro dnešního čtenáře může být překvapením jeho odsouzení vrcholu anglické krajinářské školy
– parkového areálu ve Stowe, na jehož koncipování se podílely přední doboví architekti a teoretici Charles Bridgeman,
William Kent a Lancelot Brown. Ještě více zarážející se může zdát literátova touha po co nejprostším parku zcela
v moderním smyslu postaveném skromně a jednoduše pouze na místní flóře. Příznačně v duchu své životní pouti
nakonec proti všem svým prohlášením skonal ve francouzsky malebném a okázalém Elysiu markýze Giradina
v Ermenonville. Rousseau však po sobě nezanechal jen písemnou představu přirozeně utvářené krajiny, ale ještě za
života dokázal v rodné zemi vyvolat doslovnou parkománii. Jeho vliv zasáhl i představy královny Marie Antoinetty,
která se je pokusila ztělesnit v idealizovaném prostředí Malého Trianonu křehkou architekturou Belvederu a především
malebnou okrasnou vesničkou Hameau v sousedství majestátních dvorských zahrad Versailles.
Dalším důležitým momentem, opět připomenutým již Vlčkem, bylo důsledné zpracování a roztřídění dobové
evropské debaty kielským profesorem filozofie Christianem Cay Lorenzem Hirschfeldem (1742-1792) v podobě
pětidílné Theorie der Gartenkunst jež vycházela mezi léty 1779-1785 a která se stala především pro oblast střední
Evropy určující. Přesto si myslím, že v případě návrhu parku v Krásném Dvoře nesehrála tak významnou roli jako
u většiny dalších zdejších realizací.
Na úplný závěr však nesmíme zapomenout ani na vlastní cestu zakladatele západočeského parku hraběte Černína
do Francie a Anglie a možnost seznámit se s vývojem tamního zahradního umění přímo, tak říkajíc in situ. A právě
v přímém poznání a studování vrcholných francouzských (Petit Trianon a Hameau ve Versailles, Ermenonville,
Moulin-Joly ad.), ale také mnohých anglických příkladů spatřuji hlavní příčinu odklonu hraběte od obvykle uplatňované
středoevropské teorie zahradního umění završené v Hirschfeldově díle. Tak jako mnoho krásnodvorských partií evokuje
významná evropská místa, období či styly, tak je také palouk při Gotickém templu snad jediným místem u nás, kde je
vytvořena dokonalá iluze anglické parkové krajiny. Toto místo silně připomíná Hawkwell Field ve Stowe a snad ještě
více zakončení pozoruhodného areálu ve Studley Royal, kde point de vue, podobně jako v krásnodvorském parku, tvoří
drobná architektura neogotického kostela a obelisk. Obě dominanty jsou navíc podobně pohledově propojeny dlouhou
alejí s kostelem v blízkém městečku.
V žádném případě však není možné souhlasit s názorem vysloveným Pavlem Vlčkem o představě romantického
parku v Krásném Dvoře jako předobrazu dnešního Disneylandu. Předně, pojem romantický park, mylně vytvořený až
z dnešního odstupu, nepředstavoval a nepředstavuje žádnou ucelenou všezahrnující formu zahradního umění druhé
poloviny 18. století, ale naopak úzce vymezený směr, který jako jeden z mnoha prosazovaných navrhoval ve svém spise
již několikrát zmíněný Claude-Henri Watelet. A zrovna park v Krásném Dvoře jeho charakteristice jardin romantique v
4
- 21 -
KROMĚŘÍŽ 2006
žádném případě neodpovídá. Jak jsem se snažil naznačit, šlo spíše o formu pittoresque, která byla navíc často
propojována s příbuznou formou poètique. Ale opět pouze jako forma výchozí, neboť tak, jako tomu bylo téměř
u každého většího středoevropského příkladu, došlo v době vzniku k promísení a propojení mnoha dalších vlivů ať již
z německy či francouzsky hovořících oblastí. V případě krásnodvorského parku navíc došlo k u nás ojedinělému
propojení jak výše naznačených evropských vztahů, tak především k obohacení zdejší zahradní kultury o přímou
anglickou zkušenost a přenesení ostrovních myšlenek do jednoho ze vzdálených údolí kdesi v západních Čechách.
A konečně nejednalo se také o příklad nevkusně založeného zámeckého areálu, podobného těm, které svého času
podrobil zdrcující kritice například Friedrich Schiller v recenzi na Hirschfeldův Zahradní kalendář na rok 1795. Ale
naopak, zdejší park představuje vrcholný příklad důmyslně a velkoryse komponované krajiny na základě přímých
evropských souvislostí.
Nechme však již planého teoretizování a zaposlouchejme se konečně do poetického vyprávění jistého pana
Rausche.
„Za Žatcem směrem ku Karlovým Varům vytvořila příroda jedno z nejkrásnějších údolí Čech, na jehož polední
straně se rozprostírá jeden z prvních parků Německa zvaný Krásný Dvůr. Směrem od Žatce se do údolí, formovaného
dvěma hřebeny hor, vchází mezi dvěma velkými skalními stěnami. Údolí se rozkládá do daleka a je rozmanitě zkrášleno
vesnicemi, kostely a kostelními věžemi. V létě všechny odstíny zeleně způsobují, že údolí působí nepopsatelnou krásou.
Na jihovýchodním konci údolí leží vesnice, která se opírá o úbočí mírnějšího východního řetězce hor. Jeho
stráně vytvářejí mírné lesnaté návrší. Tím směrem přitahují pohled pozorovatele velký, vkusný a obdivuhodný zámek
a všeliká pěkná stavení. Sotva dosáhneme zámku, naskytne se nám pohled na úzký konec parku, který se napravo
i nalevo rozbíhá do stále větší, nepřehlédnutelné šíře. Stezka, která se vine vlevo, nás zavede k nádhernému glorietu
a odtud do údiv budícího údolí (nazývaného rokle), kde jsou kroky poutníka dychtivého zážitků zpomaleny díky
poustevnám a kaplím položeným nahoře na vyvýšeninách. Tak poutník stoupá po útesech nahoru a po skalách leze
dolů, nevychází z údivu a jedno jeho podivení hned střídá druhé. Nejedná se o navezená návrší či hluboce vyhloubené
soutěsky, které podobně vzbuzují úžas návštěvníků většiny anglických zahradních partií, ale o skutečné hory budící
hrůzu a o údolí vytvořená samotnou přírodou. Tu strmé skály, tu všeliké dřeviny, tu rozmanité formy přírody, tu
zručnost, s kterou přírodě přišel člověk na pomoc tak mocně posilují a proměňují pocity, že poutník musí mít podezření,
že je začarován v Elysiu. Mezi pěknými překvapeními, na která zde poutník v hojné míře narazí, zaujímá první místo 80
stop dlouhý velkolepý most (Sprengbrücke), který spojuje dva skalní vrcholky ve výši 57 stop. Poté, kdy poutník popásl
svůj zrak na pěkných jeskyních a skvostně zařízených poustevnách, poté, kdy je téměř unaven nesčetnými skupinami
hor a ještě více množstvím sestupů do údolí, mu novou energii v tomto ohledu poskytne překvapivý úkaz. Obrazu
mostu, který tvoří vysoký oblouk, dodává na úplnosti celkového dojmu starostlivá snaha člověka, aby bílým či
pestrobarevným nátěrem nebo i jakýmikoliv ozdobami nevnesl nesoulad do úžasného pocitu, který tento kraj vykouzlil
plnou měrou. Působnost tohoto pocitu není nikterak umenšena ani výtečným výhledem, který se rozprostírá na několik
mil a korunuje stavbu mostu.
Středobodem tohoto parku je ovšem prozatím gotický templ. Srovnání snese jen s veleslavným chrámem
v Pillnitz, provedeným v tom nejlepším stylu.
Leží na výšině, z níž je možno přehlédnout nejen část parku, ale i okolní krajinu. Na prostorném pozemku se tam
majestátně tyčí do výše jeho špičatá věž a vedlejší vížky a poutník neví, zda má více obdivovat jeho skvostnou polohu
nebo výtečný vzhled. Velikostí je plně podoben malému kostelu. Jeho okna vytvořená z pestrých, mnohobarevných skel
udiví poutníka již při pohledu zvenčí, jakmile ale vstoupí dovnitř, přeroste tento pocit díky oslepujícímu smíšení barev
téměř do jistého druhu slastiplného omámení.
Vedle vstupních dveří se vzhůru až nad fronton zvedají dvě gotické věže, které jsou zcela otevřené a tvořené
pouze točitým schodištěm a železnými mřížemi. Z nich se nad frontonem vystoupí k patě věže, kterou nese střed
klenby. Tímto způsobem je nad kostelem vytvořena krásná vyhlídka, z které lze přehlédnout nejen celý park, ale
i skvostné okolí. V největší dálce se dá spatřit i osm mil vzdálený Házmburk. Méně jedinečný, ale přece vždy
překvapivě krásný je světle modrý čínský domeček zbudovaný na ozdobném pozemku. Střed střechy přechází ve
zvonkovou pyramidu, která při mírném povětří rozveseluje svým zvukem. Dojem z okouzlujícího domečku je jistě
onoho druhu, jaký pro většinu poutníků musí zůstat nezapomenutelný.
Jakmile bude ale dokončen, bude s gotickými věžemi o přízeň návštěvníků parku jistě mocně soupeřit velký,
ještě nedokončený obelisk, kterým majitel (pan hrabě Černín) postavil pomník vítězství, jež vybojoval arcivévoda Karel
na hranicích Čech nad Jourdanovou armádou. Již samotných osmdesát stop výšky propůjčuje pomníku na významu
tolik, že se v důsledku jistě vyplatí námaha na míle dlouhé cesty, po níž bude spatřeno toto majestátní umělecké dílo.
Žádná anglická zahrada není hodna pozornosti, pokud nemůže vykázat tu či onu nápaditou partii, na kterou
obdivovatelům zůstane téměř nesmazatelná vzpomínka. Vše ostatní může být pěkné, zůstane ovšem všední věcí, neboť
hory a údolí, mosty a chrámy, pomníky a poustevny jsou všude. Návštěvník si je opětovně rád prohlédne třebas
i v případě, že nejsou znamenité, sotva však opustí zahradu - jsou zapomenuty. Kdyby nyní mělo pro ocenění Krásného
Dvora platit toto měřítko, muselo by se po posudku nejnáležitějšího znalce uznat, že mezi všemi anglickými zahradami
nejen v Německu, ale i v Anglii je jich jistě jen málo takových, které by se s ní mohly měřit. To dokazují i některé další
významnější partie, které by zde ještě měly být zmíněny.
Z nich by se nemělo zapomenout na 600 sáhů dlouhou, pěknou, přímou a širokou alej, jejíž konec tvoří výše
dotčený obelisk. Cesta vede celá po rovině, což v tak nerovném terénu muselo vyžadovat nemalých nákladů.
Na dvou různých místech poutníka velmi příjemně překvapí dva chrámy pěkného vzhledu, stejně krásné, ale
ještě nestejně skvostně zařízené. Nejsou zbudovány ze dřeva ani ze zděných sloupů, nýbrž je řeč o masivním stavebním
- 22 -
KROMĚŘÍŽ 2006
stylu, o sloupech z jednoho kusu kamene, což sotva potřebuje zmínky, poněvadž se to dá očekávat již po spatření
předchozího. Rovněž z této stránky se Krásný Dvůr vyznamenává, neboť člověk si nikde nepovzdychne: Já bych rád
a tak dále. Zde je vše dokončeno svým způsobem pozorně a na vysoké úrovni. Vstoupí-li poutník do čínského domku,
pomyslí si, že se ocitl v přijímacích komnatách v okolí Pekingu. Vkročí-li do jednoho z chrámů, nákladná vnitřní
výzdoba mu sdělí, že se ocitl v knížecím slavnostním sále. Vše se odehrává v takové symetrii luxusu a nákladů, jakou
často postrádají nejslavnější parky.
Tvrdí se, že k nejkrásnějším částem parku náleží partie květinová a vodní, tvořená rybníky u rybářského domku,
a já o tom nepochybuji. Avšak ta první nebyla ještě případným způsobem osazena pestrými dětmi Flory, ta druhá pak
opatřena náležitou vodou a musel jsem se tedy omezit na to, že jsem tento obraz dokončil svou obrazotvorností podle
předložených půdorysů.
Vodopád, hospodářský dvůr a tak dále, nic z toho zde nechybí a vše je krásnější než ve většině lepších
německých parků. Ale kdo viděl ony středobody, považuje něco takového za všední záležitosti a sotva považuje za
cennou námahu, aby čtenáři o nich sdělil některé detaily.
Tento park měří v obvodu tři hodiny a po parku Esterházyů v Uhrách, který jsem navštívil před nějakými dvaceti
lety, se mi zdá být v rakouském státě také největším. V mých očích je jeho největší předností to, že jeho hrozivé partie,
které jsou tak obzvláště způsobilé vykouzlit tisíce melancholických pocitů, byly se znalostí psychologie zřízeny hned
při vstupu, takže poutník směrem k východu nalezne vedle sebe seřazené veselé, různobarevným inkoustem vykreslené
partie. Tím se celek stává pěkným obrazem přechodu strašlivých údolí smrti do Elysia. Něco takového nejpatrněji
ukazuje, že stvořitel, kterým je zde sám majitel, k tomuto uměleckému dílu přistoupil s filozofickým ostrovtipem.
Nemohu popřít, že jsem zatoužil po pěkném mědirytu tohoto tak vzácně krásného místa pobytu, aby mohl přijít
na pomoc mým vzpomínkám v okamžicích dalšího sladkého požitku.
Poznámka:
Tento článek, vypůjčený ze Schlesischen Provincialblättern, (měsíčníku, jemuž podobný by měla mít každá
země, avšak žádná z nich kromě Slezska podle mého vědomí žádný tak účelný a výborný měsíčník nevykazuje) napsal
Slezan pan Rausch (?) během svého pobytu v Karlových Varech, aby pochválil nejpozoruhodnější park Čech. Samy
dědičné země mají ještě mnohé vynikající anglické zahrady. Kdyby tak chtěli patrioti o oněch zahradách, které jsou jim
známé, podat v novinách krátkou zprávu, zčásti podobnými popisy, jaký je tento o parku v Krásném Dvoře!“ R.“
5
Ondřej Zatloukal
________________________________________________________________________________________________
Anonym (Rausch), Der Park zu Schönhof, Patriotisches Tageblatt 4. … 1802, s. 266-269.
Pavel Vlček, Anglický krajinářský park v Krásném Dvoře, Umění XLIX, 2001, č. 3-4, s. 337-349. – Pavel Vlček,
Adenda k romantickému parku v Krásném Dvoře a parku na Cibulce v Praze, Umění, 2003, č. 5, s. 423-427.
Již dříve byly publikovány některé starší popisy parku v Krásném Dvoře. Např. Hugo Rokyta, Cestovní zpráva z roku
1791 o zahradní drobné architektuře zámeckého parku v Krásném Dvoře, in: Památková péče 1945-1970. Praha 1973,
s. 153-157. – Helena Lorenzová, Estetika ve střední Evropě na sklonku 18. století. Časopis Apollo, Estetika XXXVII,
2001, s. 65-93. – Pavel Vlček (cit. v pozn. 2).
Které zde prozatím nebudu vzhledem k odlišnému zaměření a rozsahu tohoto příspěvku uvádět.
Za pomoc při překladu děkuji Martě Perůtkové.
1
2
3
4
5
ZÁMECKÝ PARK V ŽIDLOCHOVICÍCH A JEHO SPOLEČENSKÝ ŽIVOT
Renata LANKOVÁ - ŠUBROVÁ
Společenský, politický ale i reprezentační význam šlechtických sídel a jejich zahrad byl po staletí vytvářen
a přetvářen v závislosti na postupujících společenských změnách feudální společnosti. Významným podnětem bylo jistě
společenské zařazení příslušného vlastníka v hierarchii feudální společnosti a státu (mocnářství), stupeň jeho
politického, vojenského, společenského nebo hospodářského vlivu, u nás tedy vztah k mocnáři, k „Vídni“ případně
k církvi (především k vyššímu kléru).
Dalším a pro kulturní stránku společenských vztahů má rozhodující vliv vzdělání vlastníka a jeho rodiny, vztah
k umění a umělcům, k hudbě, divadlu, literatuře, architektuře a výtvarnému umění. To se pak odráží i při výběru
architekta a stavitele zámku či paláce, nejen pod vlivem aktuálních módních trendů, módních autorů a jejich stylu.
Z toho pohledu je nesporně jiný u vojáka (rytíře nebo vojevůdce), u politika, diplomata a vládce nebo u církevního
hodnostáře.
K tomu od konce 18. století přistupuje i vztah podnikatele (velkostatkáře, majitele manufaktur, těžebních
společností apod.), který má vliv na společnost a později i politické změny a příslušnou strukturu společnosti a jejich
vztahů mezi sebou i k umění.
- 23 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Rozhodující základ pro společenský vývoj v Židlochovicích položili v 16. století Pernštejnové (1508-1562).
Udílením hospodářských výsad, povyšováním vsí na městečka, podporou řemesel a především zakládáním vinohradů
a obchodu s vínem, čímž dali základ budoucí prosperitě a společenskému sebevědomí obyvatel. V době panství
Vratislava z Pernštejna dobové zápisy naznačují čilý pracovní ruch a všeobecně dobrý hospodářský rozvoj.
Židlochovické sídlo je zde poprvé označeno jako „zámek“ v listině Jana z Pernštejna z roku 1542.(Zámek byl
vybudován na místě pravěkého hradiska a pozdější tvrze, chráněné systémem vodních příkopů a valů.) Podoba této
stavby ani úprav okolí není známá.
Období předbělohorské renesance – za pánů z Žerotína znamenalo pro židlochovické panství velký majetkový,
společenský a kulturní vzestup, umožněný žerotínskou tolerantní a liberální politikou.
V roce 1570 se Židlochovice stávají majetkem nejvýznamnějšího pána z Žerotína – Fridricha (=Bedřicha)
z Žerotína. Fridrich z Žerotína byl jeden ze čtyř nejstatečnějších válečníků čtyř císařů (Karla V, Ferdinanda I,
Maxmiliána II a Rudolfa II) a zastával různé zemské úřady (zemský hejtman, místodržící nejvyššího komornictví
moravského, rádce za tureckých válek.
V roce 1592 dal přestavět renesanční opevněný zámek, na zámek s kaplí, který se stal centrem moravské politiky,
zejména na konci 16. století, kdy byl Fridrich z Žerotína zemským hejtmanem a hostil zde mnohé významné osobnosti
té doby (např. Karel starší z Žerotína často navštěvoval svého strýce).
V té době nabylo židlochovické panství definitivního rozsahu a patřilo tak k největším moravským panstvím.
Židlochovice se tak staly poprvé v historii politickým střediskem Moravy. Pozemkové knihy (z roku 1609) dokládají
dobu hospodářského rozkvětu, který byl bohužel zničen třicetiletou válkou.
V letech 1645-1647 byl zámek dobyt Švédy a značně poškozen, kolem roku 1690 (za hraběte Vincenta Paara)
opraven a částečně přestavěn. Zahradní úpravy z této doby nejsou v dostupných archivních dokladech dokumentovány.
Roku 1697 získává Židlochovice hrabě Filip Ludvík Václav Sintzendorff, (rakouský diplomat) který velkoryse
zasáhl do vývoje židlochovického panství jako nikdo před ním ani po něm.
Přestavba zámku na reprezentační barokní sídlo proběhla v letech 1722-1728. Autorem projektu byl slavný
rakouský císařský architekt Jan Lukas Hildebrandt a stavbu řídil stavitel Ludvík Šebestián Kaltner. Případně pařížský
architekt Robert de Cotte. (V Paříži byla nalezena v dokumentaci tohoto tvůrce autorizovaná situace návrhu barokní
zahrady a okolní krajiny z roku 1720, která se v hlavních rysech shoduje s kopií stabilního katastru z roku 1825, což
naznačuje, že by mohlo jít o jeden z chybějících vývojových článků židlochovické zahrady.) Podrobně byl tento
koncept zhodnocen, popsán a dokumentován na tomto místě v roce 2004.
(Šubr, 2004)
Výměny pozemků umožnily vytvořit dostatečný prostor pro reprezentativní barokní zahradu u nově budovaného
honosného zámku. Návrh barokní zahrady zpracoval (podle jiných autorů) v roce 1708 francouzský zahradní architekt
Arnošt August Charbonièr (Ernest August Carbonnier) a dále řídil jeho stavbu v letech 1714-1715. Podle jeho návrhu
pokračoval v realizaci zahradní inženýr Josef Hatzl do roku 1746. V letech 1727-1728 se rovněž budují rozsáhlé
skleníky (oranžérie).
Vlastní vzhled zahrady je znám pouze z dobových popisů :
„V pojetí Charbonierově měl židlochovický park čistě francouzský ráz. Stromy a křoviny byly sázeny do špalírů a jejich
koruny byly přistřihováním a vázáním dovedně tvarovány do vzoru proslulého parku ve Versaillích. Zvláště znamenité
byly židlochovickém parku chodníky a chodby vroubené zelenými stěnami, které byli povinni udržovat a šestkrát do
roka stříhat hrušovanští poddaní Jiří Ledaměsťan a Ondřej Šebek za ročních 300 zl. Také pěstování ovoce a zeleniny
byla věnována velká péče. V té době tam byly vysázeny rozsáhlé meruňkové sady.“
V roce 1742 (za války s Marií Terezií) pobýval na zámku v Židlochovicích pruský král Bedřich II.
V roce 1743 židlochovické panství přechází do rodu Ditrichštejnů (1743-1819). Leopold z Ditrichštejna jako
první přestavěl a dal nově vyzdobit zámeckou kapli. Za něho navštívila Židlochovice císařovna Marie Terezie, které se
zámecký park zalíbil natolik, že byl zahradní inženýr Josef Hatzl povolán v roce 1746 do Vídně a ustanoven správcem
schönbrunnských zahrad. Kolem zámku byl vybudován široký vodní kanál (příkop) v němž se pěstovaly ryby, labutě
a divoké kachny. Za knížete Karla Maxima z Ditrichštejna, (který dal upravit zámecký park), byl tento podle
dobových pramenů pokládán za nejkrásnější na Moravě.
Koncem 18. století byl park značně poškozen mrazy, proto bylo rozhodnuto změnit park ve štěpnici, výrazně
omezit prostředky na údržbu parku a zrušit oranžerii (1801, za knížete Karla z Ditrichštejna). V té době byly vykáceny
i stříhané stěny v parku a plocha postupně měněna v ovocný sad a zeleninovou zahradu. Ovocné stromy byly
nakupovány od významného pomologa P.M.Rösslera z Poděbrad. Úplný konec barokní zahrady přinesly napoleonské
války (1805), kdy bylo panství i park zpustošeny a Ditrichštejnové neměli prostředky na jejich obnovu.
V roce 1798 zde byla rozložená ruská pomocná vojska (Suvarov), po kapitulaci Ulma (17.října 1805) generál
Mack zbavený velitelství bydlel nuceně tři týdny na židlochovickém zámku. (potyčky mezi nepřátelskými vojsky
skončily vítěznou bitvou pro Francouze – bitvou na Prateckých návrších.. V roce 1808, za knížete Františka
z Ditrichštejna, po srážce u Znojma přitáhli první Francouzi do Židlochovic a zámku. Dne 19. září 1809 projížděl
Židlochovicemi sám císař Napoleon do Hustopeče. (Mír byl ujednán 14. října téhož roku.)
Po napoleonských válkách (v roce 1805) byly zbourány hradby s baštami a byl zasypán vodní příkop kolem
zámku a původní zadní vstup do zámku (směrem k městu) byl změněn na hlavní vstup. Prostor takto vzniklého čestného
- 24 -
KROMĚŘÍŽ 2006
dvora (cour dhonneur) byl upraven do dnešní podoby (tedy již jako krajinářský) podle návrhu zahradníka Karla Marxe
(dvě varianty signované: Carl Marx, 1809, 1822).
Rok 1819, tedy znamenal nový rozkvět pro židlochovické panství, za působení nového majitele (zetě Marie
Terezie) vévody Alberta Sasko-Těšínského. V roce 1822 dědí s knížectvím Těšínským i Židlochovice arcivévoda
Karel Ludvík, který do Židlochovic často zajížděl a rád zde pobýval. Na panství v Židlochovicích se rovněž zastavil
císař a král Ferdinand V., když tudy jel roku 1836 na korunovaci do Prahy. Vývoj Habsburskolotrinského rodu tedy
úzce souvisí s dějinami Židlochovic.
V roce 1836 bylo povoleno Florentu Robertovi zřízení cukrovaru u zámku z vrchnostenského dvora a téhož roku
se začala stavět severní dráha (tzv. dráha císaře Ferdinanda). Za jeho syna arcivévody Albrechta (pozdější vítězný
vůdce našich vojsk v Itálii). v roce 1848 se 12. října v Židlochovicích zastavil císař a král Ferdinand s četným
doprovodem své císařské rodiny, mezi nimiž byl i pozdější císař pán František Josef I. 3.4.1873 byly Židlochovice
slavnostně povýšeny na město.
Židlochovické panství bylo ve vlastnictví Habsburků až do roku 1918, posledním majitelem zámku se stal v roce
1896 arcivévoda Bedřich – pověstný „markýz Gero“, který figuruje i v básni Petra Bezruče „Židlochovický park“
z roku 1948. Za něho navštívil Židlochovice 18.11.1905 španělský král Alfons XIII. Od té doby je ve vlastnictví
Československé, dnes České republiky.
(volně podle Horák, 1968, Ondrůj, 1948, Kratochvíl, 1910)
Za 1.Republiky sloužil zámek jako letní sídlo prezidenta republiky, byl využíván ke státní reprezentaci a to i ve
vazbě na prominentní státní honitbu a bažantnici k ubytování představitelů států a dalších vysokých zahraničních
osobností.
Tomáš G. Masaryk navštívil Židlochovice jako prezident poprvé 17.6.1924 a později zde pobýval ještě pětkrát
(v letech 1928, 1929, 1930, 1931 a 1933). Dokumentoval tím svou oblibu rodné jižní Moravy a jejich obyvatel. Při jeho
pobytu v roce 1930 (7.3.1930) byla na jeho paměť vysazena lípa u západní strany zámku, roste zde dodnes a je
označena pamětní deskou.
Prezident dr. Edvard Beneš navštívil zámek poprvé bezprostředně po nástupu do funkce kolem roku 1936,
podruhé pak 2.11.1937.
Park byl v té době v dobrém stavu díky pravidelné údržbě s potřebnými pěstebními zásahy, v nezměněné
historické rozloze, tedy vč. užitkových a zásobních zahrad.
Také po 2. světové válce sloužil objekt ke státní reprezentaci i když jednostranně v souvislosti se světoznámou
honitbou. Obliba myslivosti mnohých vedoucích představitelů režimu vedla mimo jiné k vysazení spárkaté zvěře do
parku a ke stavbě dřevěného „obvodového“ plotu pod zámkem a dalších potřebných zařízení. Vysoké stavy zvěře
(cca 60 ks mufloní a 30 ks jelení) vedlo k velkému poškozování dřevin okusem, loupáním kůry a vytloukáním paroží,
které ve svém důsledku znamenalo zničení keřového patra a vedlo k neodvratnému poškození mnoha stromů, zvláště
mladých a perspektivních pro obnovu parkových porostů.
Průvodním jevem vysokého stavu zvěře byla i degradace bylinného patra, které zvláště v polostinných a stinných
partiích nahradily ruderální druhy s převahou kopřivy dvoudomé (vlivem výběrového pasení a přehnojení dusíkem ze
zvířecího trusu).
Po roce 1964 byla provedena v parku rekonstrukce podle projektu Stavoprojektu Brno. Znamenala především
dnešní úpravu celé zámecké terasy vč. cest a zpevněných ploch (litý asfalt, mozaika 4/6), zjednodušující půdorys
klasicistního původu (po roce 1822), někde v dosti nelogických tvarech (záhon v čestném dvoře nebo opakování
parabolického oblouku SZ zahradního parteru v uzavřeném JV parteru u kaple) a výstavbu oplocení u zahradního
průčelí k zabezpečení „vládní“ části objektu zámku. Na vlastní prvky zeleně neměla úprava podstatnější vliv. Pro dolní
park znamenala pouze výstavbu dřevěného oborového plotu pod zámeckou terasou a postupné zpevnění hlavních
parkových cest (OŠP), bez podstatnějšího vlivu na vegetační prvky parku, výsadba jehličnatých exotů byla vzhledem
k vysokému stavu zvěře v parku neúspěšná. Cestní síť byla postupně zjednodušena, při zachování základních, historicky
doložených tras.
Negativním zásahem do plochy zámeckých zahrad byla výstavba školy, která poprvé od začátku minulého století
zmenšila rozlohu parku o 4,7 ha. Nepříznivý vliv na porosty měl jistě i pokles hladiny spodní vody po
vodohospodářských úpravách v okolí parku.
(Šubr, Šubrová, 1998)
Teprve po roce 1989, díky pochopení nového vedení uživatele zámeckého areálu (Lesy české republiky, lesní
závod Židlochovice, ředitel závodu ing.J.Vybíral, provozní náměstek ing.Z.Nečas a vedoucí oddělení investic a dopravy
p.A.Karmazín bylo přikročeno k systematické péči o park (v rámci finančních a personálních možností lesního závodu)
a hlavně jeho odbornou a dlouhodobou památkovou obnovu pod dohledem Památkového ústavu v Brně a Referátu
životního prostředí Okresního úřadu Brno-venkov.
LČR, LZ Židlochovice zajistil přesné zaměření celého parku vč. všech významných stromů a porostů (Lesprojekt
Brno), průzkum parku vč. inventarizace a bonitace porostů (ing.J.Šubr, ing.R.Šubrová, 1994) jako podklady pro další
stupně dokumentace (památkový záměr, studie obnovy a projekty na jednotlivé etapy).
Současně s projektovou přípravou byly prováděny cílevědomé práce na obnově porostů (asanace suchých a
nemocných stromů 1994-1995, 1.etapa obnovy porostního pláště 1996, 2.etapa obnovy porostního pláště 1997 a
soustavná údržba travnatých ploch, pokus o ozdravení starých lipových alejí a další nutné práce. Výsadby dřevin
- 25 -
KROMĚŘÍŽ 2006
porostního pláště byly prováděny vždy po postupné asanaci příslušného porostu a do oplocenek na ochranu proti okusu
zvěří.
V roce 1998 následovala 1. a 2.etapa kompozičních výsadeb vzrostlých stromů v dolní části parku a na zámecké
terase (v předprostoru zámku a vstupní, SZ části). Pro rok 1999 byla připravena 3.etapa vč. obnovy lipových alejí
v dolní části parku a stromořadí v prostoru jižního parteru. Výsadby vzrostlých stromů mimo oplocené území (zámecká
terasa a oplocenky na obvodu dolního parku) jsou zabezpečeny kromě tří stabilizačních kůlů i stabilní ochranou proti
poškozování zvěří.
Již v první fázi úvah o obnově parku byla řešena otázka o chovu spárkaté zvěře. Kromě uvedených negativních
vlivů na parkové porosty byla zvažována i návštěvnická obliba „volně“ žijící zvěře a určitá tradice, která sem přivádí
mnoho návštěvníků i z Brna a vzdálenějších míst. Proto byl navržen kompromis: radikální snížení stavu zvěře (na cca
10-15 muflonů obecných a 5-7 jelenů sika – jelen sika západní Dybowského) a zabezpečení porostů proti nadměrnému
poškozování. Dnešní zkušenosti ukazují, že je to kompromis možný, poškozování porostů bylo sníženo na únosné
minimum.
Památkový záměr (Šubr, Šubrová, 1997) byl zpracován až po provedení nezbytných pěstebních a asanačních
opatření v letech 1995-97, jejichž postupu předcházely konzultace zástupců Památkového ústavu v Brně (ing.Z.Horsák,
od roku 1996 ing.D.Fetterová), Referátu životního prostředí Okresního úřadu Brno-venkov (ing.P.Svoboda), správce a
uživatele parku Lesy České republiky. Lesní závod Židlochovice (p.A.Karmazin) a projektantů (ing.J.Šubr,
ing.R.Šubrová) a po zpracování a schválení dílčí dokumentace jednotlivých opatření. Studie památkové obnovy
zámeckého parku v Židlochovicích byla zpracována v roce 1998 (ing.J.Šubr, ing.R.Šubrová).
Neformálně vytvořená „pracovní skupina“ (dnes již v částečně změněném složení, za LZ Židlochovice p.Č.
Pokorný nástupce p.A.Karmazína) se schází podle potřeby a rozhoduje o postupu prací. Každoročně posuzuje výsledky
prací a stanovuje jejich další postup i dlouhodobou strategii.
Jako poslední byla navržena a realizována regenerace zámeckého parteru v roce 2000-2001 (ing.J.Šubr,
ing.R.Šubrová).
V dnešní době zámek v Židlochovicích a jeho park neslouží výlučně ke státní reprezentaci – poslední významný
státní akt se zde odehrál roku 1993, kdy došlo k podpisu rozdělení Československa za přítomnosti tehdejšího předsedy
vlády České republiky Václava Klause a Slovenské republiky Vladimíra Mečiara. Jinak šlo „pouze“ o ubytování a
relaxaci významných zahraničních osobností a diplomatů (vládních hostů) ze spřátelených zemí.
Dnešní správce objektu Lesy České republiky (Lesní závod Židlochovice) zde nechal vybudovat moderní
konferenční centrum (v posledním patře zámku) s nadstandartním ubytováním v zámeckých pokojích a zámeckou
kuchyní (evropská a zvěřinová menu). Dále se zde pořádají řízené poplatkové lovy bažantů a spárkaté zvěře pro movité
návštěvníky.
Park byl a je veřejně přístupný (už i jako letní sídlo československých prezidentů od roku 1918), mimo malou část
parteru u zámku, slouží jako největší veřejný park města Židlochovic a blízkých Hrušovan u Brna. Prioritou jeho
obnovy však i nadále zůstává jeho památková a umělecká hodnota, tomu se musí další činnosti podřídit.
Ing. Renata Lanková – Šubrová, absolvent ZF VŠZ Brno v Lednici na Moravě, v současnosti výzkumný pracovník
VÚKOZ Průhonice, oddělení historické kulturní krajiny, kde se zabývá obnovou městských a historických parků,
zahrad a hřbitovů, praktikující zahradní a krajinářský architekt.
LITERATURA :
HORÁK,F.,ONDRŮJ,A.: Židlochovice ve vývoji národnostním a hospodářském. MNV v Židlochovicích, 1968, 72 s.
KRATOCHVÍL,A.: Vlastivěda Moravská, Židlochovický okres. Muzejní spolek v Brně, 1910.
KŘÍŽ,Z.,RIEDL,D.,SEDLÁK,J. a kol.: Významné parky Jihomoravského kraje. Blok Brno, 1978, 623 s.
ONDRŮJ,A. a kol.: Židlochovice v letech zápasů a budování. Okresní muzeum v Židlochovicích, 1948, 83 s.
ŠUBR,J.: K vývoji zámeckého parku v Židlochovicích. In.: Sborník semináře Historické zahrady Kroměříž 2004 –
Vývoj zahradní kultury, klub UNESCO Kroměříž, Agentura Bonus, 2004, str.41-45.
ŠUBR,J.,ŠUBROVÁ,R.: Židlochovice, památková obnova zámeckého parku. Studie památkové obnovy, průvodní
zpráva, 1998, 32 s. + přílohy 24 s., nepublikováno.
- 26 -
KROMĚŘÍŽ 2006
HISTORIE ROMANTICKÉHO PARKU VE VLAŠIMI
Veronika PINCOVÁ
Je rok 1744 a mladičká, dvacetiletá, dědička vlašimského panství Marie Josefa hraběnka Trautson se provdala za
Karla Josefa knížete Auersperga. Tímto rokem začala éra Auerspergů na Vlašimi, která trvala dalších 201 let.
V zahradnické literatuře, zabývající se historickými parky se můžeme dočíst, že kolem roku 1755 byl ve Vlašimi
založený romantický park. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o jeden z prvních romantických parků na území Čech a byl
by založený právě tímto manželským párem. Uvedené tvrzení nelze ničím doložit, naopak, následující fakta jej
vyvracejí a nepřímo dokládají založení romantického parku o 20 let později, tedy kolem roku 1775. To ovšem jsou
manželé Karel Josef a Marie Josefa již padesátníci. Jde o přinejmenším neobvyklé jednání. Historické prameny
dokládají, že majitelé změny a úpravy na svých panstvích prováděli obvykle hned v prvních letech vlastnictví a to
v případě, že panství získali v mládí, tj. ve věku 20 až 35 let, kdežto Auerspergové po svém nástupu ještě dalších 30 let
zachovávali vlašimské panství v podobě, jakou mu dala po třicetileté válce praprabába Marie Josefy, Beatrix kněžna
z Portia.
Skutečnost, že v polovině 18. stol. ještě nebyla zámecká obora ve Vlašimi proměněná na romantický park, lze
doložit 1. vojenským mapováním, prováděným z nařízení Marie Terezie v letech 1763 – 67. V mapování byl zakreslený
zámek, který obepínaly hradby a na území pozdějšího romantického parku byla zakreslená panská obora, tj. přírodní
porost obehnaný zdí. V SHP se dočteme, že v roce 1771 byly zbourány zámecké hradby a zasypány vodní příkopy. Šlo
o zcela zásadní změnu, která otevřela zámek okolnímu přírodnímu prostředí. Dále se v SHP dovídáme, že v roce 1775
byla na nedalekých Domašínských horách zřízená nová panská obora. Dalším bádáním se ukázalo, že jde o informace
logicky zapadající do sebe. V publikaci F. A. Slavíka Dějiny města Vlašimi a jeho statku (1889) se dočteme, že se
zřízením nové panské obory byly určité potíže. Jediné příhodné místo v nedalekém okolí Vlašimi byly jmenované
Domašínské hory, což byla ovšem honitba města Vlašimi. Tuto skutečnost si město nechávalo potvrdit od každého
nového majitele panství a mělo ji potvrzenou i od Auerspergů a to již celých 30 let. Když se v rodině Auerspergů
objevila idea proměny obory na romantický park, bylo bezpodmínečně nutné zajistit si náhradní honitbu, protože
pořádání honů, kterých se zúčastňovali pozvaní hosté, představovalo zcela neodmyslitelnou součást společenského
života aristokracie. Zde ovšem vyvstala určitá potíž. Město se patrně nechtělo svého oprávněného nároku vzdát, takže
vznikla jakási vleklá patová situace. F. A. Slavík totiž uvádí, že...“poté, co si Auerspergovi přisvojili Domašínské hory,
byla zde zřízená nová panská obora a na vrcholu byl vystavěný gloriet pro krásné vyhlídky do kraje.“ Auerspergové
tedy, když se nemohli s městem domluvit, ukončili patovou situaci kolem náhradní honitby přisvojením území
Domašínských hor. Tato obtíž vysvětluje čtyřletý časový posun mezi zbouráním zámeckých hradeb a počátkem tvorby
romantického parku, který byl závislý na zajištění náhradní honitby.
Určité změny a to především zbourání zámeckých hradeb, coby důležité informace z hlediska vojenské strategie,
nám dokládá rektifikace 1. vojenského mapování, prováděná z nařízení Josefa II. v letech 1780 – 83. Na mapě Vlašimi
je dobře čitelný kolem zámku výmaz hradeb včetně nárožních bastionů. Rektifikace měla sice za úkol provést opravná
měření původně nepřesných zákresů, ale současně prováděla také aktualizaci zásadních změn. Můžeme se domnívat, že
za zásadní změnu bylo považováno zbourání hradeb, ovšem již nikoli romantické stavby a vycházkové pěšiny v parku,
protože ani toto tzv. Josefské mapování ještě nedokládá romantické parkové úpravy. Přesto počátek romantického parku
ve Vlašimi můžeme odvozovat od doloženého vzniku nové panské obory na Domašínských horách.
V dosud tradovaných informacích bylo ještě několik dalších rozporů. Jak již bylo výše uvedeno, romantický park ve
Vlašimi vznikl za vlastnictví manželského páru Karla Josefa a Marie Josefy, autorství tedy bylo logicky připisováno
jim, zejména pak Marii Josefě, jak uvádí F. A. Slavík. Když se ovšem podíváme blíž na životní příběh této ženy,
dovíme se, že ve věku 21 let porodila své první dítě, ve věku 44 let porodila své poslední, celkem třinácté dítě. Rodila
24 let, v roce 1752 dokonce porodila dvě děti, aniž by šlo o dvojčata, dvojčata neměla nikdy. Z třinácti dětí jí 6 zemřelo.
Přesto, že o své děti Marie Josefa nikdy nemusela pečovat sama, svá těhotenství a porody musela vždy prodělat sama
a podobně i ztráty svých dětí, i když vysoká dětská úmrtnost v té době byla běžná zkušenost všech rodičů. Je poněkud
obtížné představit si padesátiletou ženu s uvedenou životní zkušeností jako romantičku, která iniciuje, nebo se dokonce
aktivně podílí na tvorbě romantického parku ...
Při bádání po inspiračních zdrojích pro vlašimský romantický park opakovaně nitky vedly do císařského
Laxenburgu. Toto tradiční císařské letní sídlo, ležící 15 km jižně od Vídně, zaznamenalo období největšího rozkvětu za
panování Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského. V roce 1755 zde začal panovnický pár tvořit
romantický park, který byl jeden z prvních na evropském kontinentě.
Auerspergové měli velmi úzké vazby na Vídeň a císařský dvůr. Auersperský vídeňský palác za Karla Josefa a Marie
Josefy představoval nejvýznamnější vídeňské kulturní centrum s bohatou hudební tradicí. Koncertoval zde např.
šestiletý Mozart, coby zázračné dítě, přímo pro Marii Terezii. Povzbuzen obdivem panovnice ji po koncertě vyskočil na
klín a políbil ji, později v tomto paláci provedl rakouskou premiéru své opery Idomeneo, palác je spojen se jmény
hudebních velikánů jako byli J. Haydn a Ch.W. Gluck. O častých a dlouhých pobytech Auerspergů ve Vídni svědčí též
sňatky uzavírané většinou v hlavním městě a Vídeň byla i častým rodným městem dětí, jak plyne z auersperského
rodokmene. Vzhledem k této úzké vazbě na Vídeň lze předpokládat, že Auerspergové znali i letní rodinné sídlo
Habsburgů Laxenburg a měli možnost sledovat i tvorbu císařského romantického parku.
- 27 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Další a to soukromá vazba na Laxenburg vedla přes švagrovou vlašimských manželů, proslulou krasavici Vilemínu
Auersperg, rozenou Neipperg, která od roku 1754 vlastnila poblíž Laxenburgu venkovské sídlo.
V roce 1764 se nejstarší dcera Auerspergů provdala do rodiny Daunů, kteří rovněž vlastnili panské sídlo
v Laxenburgu a to přímo v sousedství císařského sídla. V době, kdy začínal vznikat císařský romantický park,
panovnický pár dospěl k závěru, že jejich pozemky nemají dostatečnou výměru, proto od rodu Daunů odkoupil část
panství zvanou Modrý dvůr. Zde bylo později situováno císařské divadlo a ubytovací prostory pro početné
aristokratické hosty. Přes všechny tyto skutečnosti císařský romantický park celých 20 let od svého vzniku neoslovil
vlašimské manžele tak, aby je inspiroval k realizaci ve Vlašimi.
Další skutečností, která vedla k zamyšlení, byla pozoruhodná obrazová dokumentace, dokládající romantický park
ve Vlašimi, ze které jsou často publikovány v literatuře ukázky. Při bližším studiu těchto materiálů se ukázalo, že mezi
léty 1802 – 1805 byly vyhotoveny celkem tři obrazové cykly na téma tohoto romantického parku. Všechny cykly
nechal vyhotovit Vilém I. Auersperg, nejstarší syn Karla Josefa a Marie Josefy, tedy dědic vlašimského panství.
Obrazové cykly vznikly až po smrti obou rodičů přesto, že dědická práva nabyl Vilém již po smrti matky.11 Na
vyobrazeních se podíleli proslulí doboví výtvarníci a rytci Václav Berger, Antonín Pucherna, František Hoffmann a
František Karel Wolf. Pracovali ve dvojicích Pucherna – Berger (1802), Hoffmann – Berger (kolem 1803) a Wolf –
Berger (1805), přičemž Berger pokaždé provedl rytiny. Cyklus od výtvarné dvojice Pucherna - Berger znázorňuje
celkem 24 motivů z romantického parku.
V roce 1804 Vilém publikoval ve specializovaném dobovém časopisu Ideenmagazin...12, který vycházel v
Grohmanově nakladatelství v Lipsku, ukázky z romantického parku ve Vlašimi.
V roce 1805 Vilém vlastním nákladem vydal publikaci, dalo by se říci, monografii o vlašimském romantickém parku.
Autorem textu, můžeme se domnívat, že dle instrukcí Viléma, je F. K. Wolf, obrazové přílohy pro publikaci vyhotovila
výtvarná dvojice Wolf – Berger. Publikace obsahuje též mapové vyobrazení parku, které v roce 1805 již nepředstavuje
plán, ale vyobrazení skutečného stavu. Zdá se, že publikace se nenachází na území naší republiky ani v jednom
exempláři, proto zatím nebylo možné do ní nahlédnout. Nachází se ovšem ve Vídni v rodinném archivu Auerspergů,
který není zpřístupněn veřejnosti k badatelským účelům. Přes tuto skutečnost se podařilo pracovníkům Muzea
Podblanicka z vlašimského zámku získat aspoň černobílou kopii mapového vyobrazení romantického parku. Výkres je
označený ozdobnou dobovou rozpiskou, která zní : Knížecí park Viléma Auersperga ve Vlašimi. Tento nápis je
poněkud zarážející. Na jedné straně dokládá skutečnost, že jde o park, který v době vzniku publikace byl jeho
majetkem, na druhé straně tato společenská vrstva ctila odkazy svých předků a byla na ně patřičně hrdá, přičemž
v případě Viléma I. Auersperga zde zaznívá jakási naprostá negace rodičů, coby zakladatelů romantického parku. Když
si ale uvědomíme skutečnost, že manželé Karel Josef a Marie Josefa přesto, že měli možnost, až do svého vskutku
zralého věku netvořili žádný park, je zde výzva zamyslet se nad tím, zda iniciátorem a motorem celého díla nebyl někdo
jiný, mladší, například syn Vilém I., který projevoval pro park tak mimořádné a pozoruhodné nadšení.
Podívejme se tedy na Viléma I. blíže. Narodil se v roce 1749 jako čtvrtorozené dítě, přičemž předchozí dva
sourozenci v dětském věku zemřeli, ale žila starší sestra. Byl budoucím dědicem auersperských statků a tedy
i vlašimského panství. V roce 1755, kdy začal vznikat císařský romantický park v Laxenburgu, bylo Vilémovi 6 let.
V témže roce přibyla do rodiny krásná Vilemína, majitelka venkovského sídla poblíž Laxenburgu, která se stala tetou
šestiletého Viléma.13 Když se v roce 1764 Vilémova devatenáctiletá sestra vdávala za mladého hraběte Dauna, jejichž
statky sousedily v Laxenburgu s císařskými, bylo Vilémovi 15 let. Můžeme se domnívat, že příležitostné návštěvy
v Laxenburgu, v císařském romantickém parku, emotivně působily právě na tohoto dospívajícího mladíka. Když v roce
1771 došlo ke zbourání zámeckých hradeb ve Vlašimi, Vilémovi bylo již 22 let a byl na hranici plnoletosti. Je
nanejvýš pravděpodobné, že tedy on byl iniciátorem a duší celého budoucího romantického parku.
Další skutečnost, která nasvědčuje o Vilémovi, že byl zakladatel romantického parku ve Vlašimi, bylo velmi
intimní parkové zátiší zvané Tajný soud, jindy také Dům noci. F. A. Slavík toto zátiší popisuje následujícími slovy : „...
kolem kamenného stolu sedm kamenných židlí, na stole černé sukno, otevřená kniha, lebka a tasený meč...“. Jde
o symboly, které používali svobodní zednáři, takže další badatelská činnost byla zaměřená na tuto problematiku.
Ukázalo se, že Vilém, coby nositel pokrokových myšlenek, byl členem svobodného zednářství. Světlo obdržel ve věku
25 let ve Vídni 13.12.1774, později byl afilován do pražské lóže U tří korunovaných hvězd. O svobodných zednářích je
známo, že byli nositeli dobového romantizmu, což zapadá do celkového kontextu.
I Vilémův osobní život měl určitý přídech romantizmu. V roce 1776 ve věku 26 let se Vilém oženil s velmi
mladičkou, pouze patnáctiletou, Leopoldinou Františkou hraběnkou z Waldsteina – Wartenberga.
Pokud budeme předpokládat, že syn Vilém I. byl iniciátorem a skutečným tvůrcem romantického parku, tak
vznikla poněkud neobvyklá situace. Vilém realizoval své životní dílo v době, kdy ještě nebyl vlastníkem panství,
nedisponoval kromě osobní apanáže žádnými finančními prostředky a na své dědictví si musel počkat až do věku 43 let,
tedy asi dalších 20 let. Vilémova realizace romantického parku za vlastnictví jeho rodičů byla pro budoucí generace
natolik zavádějící, že historie Viléma jako zakladatele parku nepochopila a nezaregistrovala. Když ovšem akceptujeme,
že Vilém I. Auersperg byl zakladatel romantického parku ve Vlašimi, pak je romantizmus ve spojení s mládím
odpovídající, mládí, které má budoucnost před sebou, má právo snít a být hravé. U Viléma jako zakladatele parku je pak
1
Matka zemřela v roce 1795 ve věku 71 let a otec v roce 1800 ve věku 80 let.
„Ideenmagazin für Liebhaber von Gärten, englischer Anlagen und für Besitzer von Landgüten - Nové nápady pro
milovníky zahrad, anglických parků a majitelů statků“.
3
Pokud pobývali tito Auerspergové, tj. Jan Adam a Vilemína v Čechách, žili na zámku Žleby u Kutné hory.
2
- 28 -
KROMĚŘÍŽ 2006
zcela přirozené jeho mimořádné nadšení pro park, jsou srozumitelné i 3 cykly vyobrazení, které nechal vyhotovit, svou
logiku a opodstatnění má jak publikace v lipském Ideenmagazin, tak monografie o parku vydaná vlastním nákladem,
včetně rozpisky na mapovém vyobrazení, která nyní již oprávněně uvádí, že jde o knížecí park Viléma Auersperga
nejen jako majitele, ale i zakladatele.
Ještě jedna otázka si zasluhuje zamyšlení a objasnění. Z původních 24 romantických objektů v parku se zachovaly
pouze 3 a to Starý hrad, Čínský pavilon a Saul, neboli Samson. Proč pouze 3 objekty, kde jsou ostatní, co se s nimi stalo
? Zachované objekty jsou zděné, případně z kamene, ostatní objekty byly ze dřeva, čímž byla jejich kratší životnost
dána. Proč byla většina romantických objektů vytvořená pouze ze dřeva? Můžeme se zcela prostě a logicky domnívat,
že z úsporných finančních důvodů. Vilém přeci zatím nebyl majitelem panství a o každou finanční investici musel žádat
otce. Otec patrně odsouhlasil romantický park, ovšem z podmínkou, že bude tvořen co nejúsporněji. Nikoli, že by
Auerspergové neměli dostatek finančních prostředků, ale otec Karel Josef patrně neměl zcela pochopení pro tuto
dobovou a módní záležitost, která se pojila spíše s mládím. Zde si ovšem lze docela dobře představit roli Marie Josefy
jako matky, která měla pochopení pro synův romantický záměr takže jej morálně podporovala, z čeho mohla vzniknout
fikce uváděná F. A. Slavíkem, že zakladatelkou parku byla především Marie Josefa.
Hypoteticky tedy můžeme předpokládat, že pokud by byl mladý Vilém zakládal romantický park již jako
svrchovaný vlastník panství, byl by patrně tvořil romantické objekty z trvalejších materiálů, náklady by byly podstatně
vyšší, ovšem romantický park by se snad byl zachoval ve větším rozsahu. Dřevěné stavbičky většinou podlehly
klimatickým vlivům, především vlhku a některé dokonce shořely.
To je tedy příběh romantického parku ve Vlašimi včetně zakladatele, kterého historie mylně odsunula zcela
stranou.
Literatura a prameny :
Antonín L. (1999): Příspěvky k ikonografii zámeckých zahrad a lázeňských parků ze zámeckých knihoven Zprávy památkové péče, ročník 59, číslo 7, separát
Vydává Státní ústav památkové péče v Nakladatelství Jalna, Praha
Dokoupil Z., Naumann P., Riedl D., Veselý I. (1957): Historické zahrady v Čechách a na Moravě
Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha
Hieke K. (1984): České zámecké parky a jejich dřeviny
Státní zemědělské nakladatelství, Praha
Kašička F., Novosadová O. (1974): Stavebně - historický průzkum zámku Vlašim
Nepublikováno, Praha, Archiv památkového ústavu středních Čech
Oulík V. (1996) : Po stopách Habsburků
Erika, Praha
Pacáková – Hošťálková B. et al. (1999): Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Libri, Praha
Podškubka J. (2004) : České svobodné zedářství v průběhu XVIII. Století
Národní knihovna České republiky, Praha
Slavík F. A. (1889): Dějiny města Vlašimě a jeho statku
Čtenářský spolek, Vlašim
Sedláček A. (1927): Hrady, zámky a tvrze Království českého
Šolc a Šimáček, Praha
Tywoniak J. (1989): Historické památky okresu Benešov – II
Okresní muzeum a okresní archiv, Benešov
http://www.auersperg.com/
http://pages.prodigy.net/ptheroff/gotha/auersperg.html.
Ing. Veronika Pincová
Výzkumný ústav Silva Taroucy Průhonice
- 29 -
KROMĚŘÍŽ 2006
PROBLÉMY VYUŽITIA HISTORICKÝCH PARKOV A ZÁHRAD V NITRE
Zoltán BALKO
Každý sídelný útvar má svoje charakteristické identifikačné znaky a prvky, ktoré vytvárajú jeho originálny obraz
a jedinečnú atmosféru. Zhmotňujú v sebe históriu a životnú úroveň spoločnosti, ktorá ich zanechala po sebe. Okrem
významných architektonických dominánt a urbanistických štruktúr je to sídelná zeleň či už vo forme pôvodných
prírodných segmentov, alebo parkov a záhrad založených človekom. Zeleň je jedným zo základných mestotvorných
prvkov a je organickou súčasťou kultúrneho a historického dedičstva miest a obcí.
Rekonštrukcie a dostavby historických mestských štruktúr realizované v súčasnosti reagujú na aktuálne
požiadavky nových vlastníkov alebo nové podmienky a nároky na využitie týchto priestorov, odlišné od pôvodných
funkcií. Snaha o najefektívnejšie a ekonomicky najvýhodnejšie využitie plôch často nerešpektuje historické
a architektonické hodnoty týchto priestorov. Tým sa stráca neopakovateľná atmosféra, vyvážená proporcionalita
a jedinečnosť pôvodných mestských štruktúr v prospech nekvalitných, kozmopolitných a univerzálnych riešení
s krátkodobým efektom. Problémy hľadania možností a alternatív vhodného riešenia historických priestorov a najmä
plôch zelene historických urbánnych štruktúr s akceptovaním súčasných požiadaviek majiteľov a investorov je možné
demonštrovať na príklade Horného mesta v Nitre.
Norberg – Schulz píše v knihe Genius loci o starej Prahe, ako mieste, kde obyvatelia nových obytných súborov
prichádzajú, aby si tu potvrdili svoju identitu. Dnešná Praha by bola bez starého centra sterilná a jej obyvatelia by sa
premenili vo vzájomne si cudzie prízraky. Podobným príkladom je Mestská pamiatková rezervácia - Horné mesto pre
obyvateľov Nitry.
Historická časť Nitry nazývajúca sa Horné mesto je veľmi špecifickou lokalitou. Pôdorys územia ako i stavebné
možnosti sú veľmi limitované svažitou konfiguráciou terénu a skalným podložím, jeho história ako i súčasné využitie je
veľmi odlišné od celého ostatného mesta. Vytvára jedinečný ostrov v centre mesta s vlastným životom a atmosférou.
Práve vďaka týmto danostiam vznikla mimoriadne pozoruhodná urbanistická substancia s dominantou areálu hradu –
Národnou kultúrnou pamiatkou. Väčšina objektov vrátane hradu slúži dodnes katolíckej cirkvi ako príbytky a učebne
kanonikov a priestory cirkevných hodnostárov vrátane biskupa a kardinála, ostatné pôvodné meštiacke domy sú sídlom
inštitúcií, najmenej objektov je rodinných domov. Rovnako história je úzko spojená s cirkvou. V súčasnosti je územie
Horného mesta Mestskou pamiatkovou rezerváciou (MPR), vyhlásenou v roku 1981. Z hľadiska historického vývoja
bolo Horné mesto urbanisticky zrastené s areálom hradu do prelomu 15. a 16. stor. Turecké nájazdy a stavovské
povstania trvajúce 200 rokov si vynútili oddelenie hradu mohutným hviezdicovým opevnením. Z Horného mesta sa
stalo podhradie opevnené rovnako mohutným prstencom hradieb. Nepokojné 16. a 17. stor. výrazne poznačilo pôvodnú
zástavbu a mnoho objektov bolo zničených. Zachovali sa pivničné priestory, ktoré nekorešpondujú so súčasnými
domamy na ktorých stoja, sú zaujímavé tvarom, hĺbkou, klenbami a odvetracími šachtami. Ich pôvod a funkcia sú
dodnes nejasné. Pokojnejšie 18. a najmä 19 stor. znamenajú stavebný rozmach. Najvýznamnejšími stavebnými objektmi
rovnako v hľadiska záhradných priestorov sú ( vyznačené v mapovej prílohe ) :
1 - Meštiacky dom na Samovej ul č. 1, kde sídli Krajská knižnica K. Kmeťku
2 - Meštiacky dom na Samovej ul č. 3, sídlo CHKO Ponitrie
3 - Meštiacky dom na Samovej ul č. 9, sídlo Ústavu vedecko-tech. Informácií
4 - Malý seminár na Pribinovej ul. č. 5, sídlo internátu bohoslovcov
5 - Veľprepošstvo na Hradnom nám. č. 5, sídlo prepozitúry
6 - Kanonický dom na Hrad. nám. č. 8, sídlo Krajského pamiatkového ústavu
7 - Župný dom na Župnom nám. č. 3, sídlo Nitrianskej galérie
8 - Františkánsky kláštor na Samovej ul. č. 4, slúži svojmu účelu dodnes
9 - Promeritae quieti na Samovej ul. č. 12, ubytovňa penzionovaných kňazov
10 - Veľký seminár na Samovej ul. č. 14, Kňazský seminár sv. Gorazda
11, 12 - Južné opevnenie hradu, slúži ako hospodárska záhrada a oddychový a meditačný priestor cirkevných
hodnostárov
V rámci vypracovaných zásad obnovy MPR je zeleň chápaná ako súčasť verejných priestorov určených na relax
a prechádzky a zeleň historických záhradných priestorov. V zásadách je odporúčanie zachovať hodnotnú vzrastlú zeleň
a využiť ju aj ako optickú clonu u nevhodných novostavieb alebo stavebných úprav. U súkromných záhrad zachovať
hodnotné solitérne dreviny. Jediná konkrétna zmienka o možných úpravách záhrad je u záhrady Veľkoprepošstva, a to
náročnou formou terasovitého rozária. Týmto sme naznačili jeden z hlavných problémov nových realizácií plôch zelene
v predmetnom území, a to nevyvážené určenie podmienok zásahov do jestvujúcich cenných historických objektov
a priestorov zelene – historických záhrad. V praxi to znamená novodobé úpravy záhradných priestorov bez
rešpektovania špecifík územia a bez využitia ich jedinečnosti. Ďalším veľkým problémom pre mesto je zneprístupnenie
týchto priestorov verejnosti okrem ojedinelých kultúrnych akcií. Bez preháňania je možné konštatovať, že Horné mesto
v sebe ukrýva hodnoty, ktoré nepozná väščina obyvateľov mesta, o turistoch ani nehovoriac. Mnohé zo záhrad kvôli
zložitej svažitej dispozícii sú riešené terasovaním vo dvoch až troch terasách. Nie len samotné záhrady, ale i celková
urbanistická štruktúra silne pripomína zmenšenú podobu záhrad v Prahe pod hradom na južných svahoch. Samozrejme,
že je nutné chápať snahu majiteľa – cirkev o zachovanie intimity priestorov a súkromie. Nastolená je však otázka, či nie
- 30 -
KROMĚŘÍŽ 2006
je možná koexistencia súkromných ( intímnych ) priestorov so sprístupnením aspoň u vybraných častí záhrad. Podobné
príklady sú štandardné v západnej Európe ( Francúzsko, Švajčiarsko a pod. ).
Ďalším okruhom problémov sú nové požiadavky na využitie týchto záhrad pre súčasný život najmä pre
bohoslovcov. Treba si uvedomiť, že v seminári je trvale ubytovaných niekoľko sto mladých ľudí, ktorí majú obmedzené
možnosti trávenia voľného času v historických záhradách. Otázne však je, do akej mieri je možné a únosné vytvárať
v týchto záhradných priestoroch športoviská, či ihriská pre kolektívne športy. Paradoxne vyznieva návrh na využitie
jednej z dvoch terás záhrady Veľkoprepošstva na polyfunkčné ihrisko, keď ako jediná je aspoň rámcovo uvedená
v spomenutých zásadách obnovy Horného mesta z pamiatkového hľadiska. Argument, že vlastník má právo nakladať so
svojim majetkom podľa svojich potrieb, veď aj tak sú priestory cudzím neprístupné nie je na mieste. Rovnaký problém
predstavujú záhrady na južnom opevnení hradu. Je pravdou, že nie sú zachované podklady pôvodných dispozícií
a záhrady vznikli ako sekundárna funkcia po strate obranného významu opevnenia. Ich poloha v centre mesta
s výhľadom na centrum, ako i samotná atmosféra týchto priestorov by mala byť využitá ako súčasť verejnosti
prístupných priestorov hradného areálu.
Okrem cirkevných majetkov sú zaujímavé aj záhrady bývalých meštiackych domov, kde sídlia najmä štátne
inštitúcie. Tu je iný, opäť špecifický problém, a to snaha o vlastné rekonštrukcie a realizácie záhradných dispozícií pre
vlastné potreby využitia. Sme svedkami nevhodných a neodborných zásahov budovaných v dobrom úmysle majiteľa.
Výsledkom sú skalky, nevhodné materiály spevnených plôch a cestičiek, budovanie altánkov, záhradných krbov
a podobných aktivít. Z hľadiska vhodnosti rastlinného materiálu a kompozície záhrad ani nehovoriac.
Stará ľudová múdrosť vraví, že všetko je v ľuďoch. Áno, je to pravda, a problémy záhrad Horného mesta v Nitre
to plne potvrdzujú. Meniaca sa životná úroveň a názory ľudí, tiež generačná výmena so sebou nesú novú vlnu názorov
na život a stvárnenie mesta. Pochopenie, že jedinečnosť a historické hodnoty nie sú plnohodnotne nahraditeľné môže
pomôcť aspoň čiastočne preklenúť aj súčasné problémy s historickými záhradami Horného mesta. Zároveň príklady zo
zahraničia jasne ukazujú, že je možné nekonfliktne spojiť verejný záujem so súkromnými požiadavkami na využitie
historických priestorov. Rovnako ako aplikovanie nových prvkov a funkcií harmonicky s geniom loci daného priestoru.
Preto veríme, že záhrady Horného mesta sa stanú vyhľadávaným turistickým miestom a rozšíria jedinečnú ponuku
atraktivít mesta Nitra.
Ing. Zoltán Balko, MsÚ Nitra
HISTORICKÉ ALEJE - CESTY DO HISTORICKÝCH ZAHRAD.
Miloslav VYSLOUŽIL
Historické aleje a stromořadí mají svoje dějiny dané věkem či významnými událostmi na jejichž počest byly
mnohdy založeny. Jsou nenahraditelným fenoménem kulturní krajiny a významným prvkem spojujícím architekturu
s okolní krajinou a staly se součástí krajinného rázu. Mají funkci estetickou, kulturní, společenskou, orientační,
hygienickou, ochrannou a hospodářskou.
Význam pojmu alej či stromořadí lze z etymologického pohledu považovat za synonymum. Pojem ALEJ pochází
z francouzského "allee" čili cesta, chůze, vycházka (někdy chodba), z čehož lze dovodit, že alejí rozumíme stromy
vysázené kolem cesty. Také v různých pojednáních, profesních a naučných slovnících jsou oba pojmy mnohdy
zaměňovány a jejich charakteristika není jednoznačná. Např. v Zahradnickém slovníku je ALEJ charakterizována jako
liniově uspořádaná většinou stromová vegetace, která má zpravidla doprovodný charakter (tj. doplňuje některé,
nejčastěji technické prvky v území - komunikace, vodoteče, hranice pozemků apod.), zatímco STROMOŘADÍ je
označením pro alej tj. doprovodnou výsadbu navazující svým pojetím na určitý typ komunikace nebo jiný liniový
prvek. V tomto smyslu představuje stromořadí zpravidla alej jednořadou. ČSN pro sadovnictví a krajinářství
charakterizuje STROMOŘADÍ jako liniovou výsadbu stromů zpravidla jednoho druhu často tvořící doprovod liniového
prvku nebo stavby. Za ALEJ je považováno dvou a víceřadé stromořadí podél pozemní komunikace. Zřetelnou
odlišnost v chápání pojmů alej a stromořadí lze zaznamenat již v zákonu o povinnosti výsadby stromů kolem silnic
( z roku 1884), kde se uvádí, že všude kolem silnic musí být vysazovány aleje nebo jednoduchá stromořadí......
Historický vývoj alejí začíná u chodníků, pěšin a cest, které existovaly od nepaměti. K významnému rozvoji
a zahušťování sítě cest a místních spojnic, které zajišťovaly komunikaci mezi jednotlivými vesnicemi a panstvími
dochází na našem historickém území zejména od třináctého století, tedy v průběhu strědověké kolonizace, kdy u nás
vyrostl velký počet nových dvorců, dědin i nejstarších měst, která posouvala trvalé osídlení z centra země do doté doby
neprůchodných a nevyužívaných oblastí vrchovin a pohraničních hor. Tím se v průběhu 13. a 14. století měnila tvář naší
krajiny, kdy pralesy byly na úrodnějších půdách vystřídány poli, loukami a pastvinami a krajina byla také obohacena
o vodní plochy nových rybníků, zakládaných nejdříve ve vyšších místech zejména na církevních statcích. S opačným
směrem postupující velkou vnější kolonizací (zejména z Německa), k nám byl zaváděn tzv. trojpolní (trojhonový)
způsob obhospodařování půdy, který měl významný podíl na organizaci a vzhledu venkovské krajiny. Tento nový
způsob obhospodařování - zkulturňování krajiny byl stále výraznější a dále se rozšiřovaly rozsáhlé plochy pastvin, luk,
- 31 -
KROMĚŘÍŽ 2006
polí a úhorů na úkor okolních lesů. Čtrnácté století a zejména doba panování Karla IV. je pro toto období a krajinu
obzvláště významná, neboť rozkvět našich zemí je dán nárůstem počtu obyvatelstva, zakládáním nových dvorů, vsí
a měst, rozmach dolů, hutí, ale i zakládání vinic, zahrad a chmelnic. Karel IV., který od mládí trávil mnoho času na
cestách a dobře znal jejich vojenský a komunikační význam a systém, začal zavádět silné cesty (silnice) zpevněného
povrchu o šířce kolem 5 metrů. I když některé prameny se zmiňují o výsadbě stromů kolem cest již v této době bylo
k alejím a stromořadím v našem pojetí ještě daleko. Naopak kolem cest bývaly stromy odtraňovány, aby se lapkové
neměli kde skrývat. I v pozdější době (17.stol.) bývaly porosty na nepříznivých místech u cest odstraňovány na dostřel
pistole jako bezpečnostní pás.
Následné období husitských válek mělo po období rozkvětu za následek zpustošení naší krajiny a úbytek
obyvatelstva. Zmizelo mnoho vesnic a dvorců, četná města byla vypálena, mnoho polí, luk a pastvin znovu zarůstalo
křovinami a lesy. Až druhá polovina 16. století znamenala hospodářskou konjukturu a také oživení krajiny. Nastal
značný rozkvět vinařství a také chmelnice byly obvyklou součástí statků po celé naší zemi, docházelo k rozsáhlému
budování rybníků a rybničních soustav, jejichž hladiny příjemně oživily krajinu.
Renesanční způsob života šlechty, která opustila hrady a usídlila se v pohodlnějších zámeckých budovách, což bylo
podnětem ke zkrášlení i jinému způsobu využití okolí těchto sídel. Byly nově zakládány obory a bažantnice. Slibný
rozvoj však zastavilo období Třicetileté války, které mimo útrap obyvatelstva znamenalo opětovné vylidnění a devastaci
krajiny.
Výrazná změna nastala až v druhé polovině 17. století, kdy se dostává k moci pobělohorská šlechta, vzrůstá vliv
a moc církve. Architekturu ovládá a začíná se u nás zvýšenou mírou šířit barokní sloh, který má vliv i na krajinu a vtiskl
jí nové charakteristické znaky mezi které patří i nově zakládané aleje. Záliba v honosných sídlech poskytla náhle
zbohatlým panovníkům, církevní vrchnosti a šlechtě příležitost k rozsáhlým a nákladným investicím do staveb, ale také
zkrášlování jejich okolí zakládáním zahrad, obor a bažantnic s typickými alejemi.
Za první zmínku jako náznak aleje tohoto typu lze považovat spojnici mezi Pražským hradem a Královskou
oborou, kterou dal již koncem 16. století olemovat lipovou alejí císař Rudolf II. Alej se nedochovala, když byla
v polovině 18. století zničena francouzským vojskem.
Za první alej, která pravděpodobně vstoupila do ryze volné krajiny je možno považovat impozantní čtyřřadou
lipovou alej směřující od nově budovaného sídla panství Albrechta z Valdštejna v Jičíně k letohrádku v Libosadu, který
byl budován jako součást velkorysé barokní krajinářské kompozice. Čtyřřadá tvarovaná lipová alej ze čtyřicátých let
17. století je dlouhá téměř 2 km a bylo v ní vysázeno asi 700 lip, které se z několika obměnami dochovaly do
současnosti. Podobným průnikem do krajiny byla také původní alej Lichtenštejnského panství směřující z Valtic
(rodové sídlo) do Lednice (letní sídlo) založená po roce 1650, která byla původně vysázená ze smrků. Tyto však
neprospívaly a byly v letech 1715 - 1717 nahrazeny lipami, javory, jasany a topoly v celkovém počtu 2201 ks, jako
součást soustavy baroknich alejí komponované krajiny Lednicko-valtického areálu.
Nově vytvářená barokní krajina byla dobře organizovaná, bezpečně průchodná a příjezdové cesty k zámkům,
panským sídlům, k větším usedlostem doprovázené alejemi dodávaly sídlům důstojnosti a velkoleposti. Také "církevní
krajinářství" spoluvytvářelo barokní a později klasicisní krajinu množstvím poutních míst s kostely, kaplemi, křížovými
cestami situovanými na vyvýšených místech a zvýrazněnými liniemi alejí. Na tuto "panskou" krajinnou architekturu
navazovalo "lidové krajinářství" s kapličkami, křížky a božími mukami, kdy soliterní stromy, venkovské aleje
a stromořadí mnohdy vedoucí např. k mlýnům, kovárnám, bělidlům, valchám apod. propojovaly místa a vesnice
s okolím a mezi sebou propracovaným systémem cestní sítě, aby byl zajištěn přístup ke každému stavení či pozemku.
Vesnice a stavení spojené cestami s alejemi tak nebyly vedle krajiny, ale byly s krajinou srostlé.
Řadové výsadby stromů zejména kolem cest - ALEJE, přebíraly podstatnou roli a stávaly se kompozičním
prvkem používaným v prostoru zahrad, parků a krajiny. Zahradním kompozicím dávají pevný řád a prochází jimi
mnohdy důležité kompoziční osy. Kratší i dlouhé linie alejí směřovaly pozornost na významné body v okolí, zejména
architektonická díla. Umožňovaly propojení zámeckých sídel s různými stavbami v krajině, oborami s loveckými
zámečky apod.
Nejčastěji používanými druhy v té době byly lípy, javory, jasany, duby, buky, později topoly a zejména módní u nás
nepůvodní jírovce. Z jehličnanů modříny event. borovice. Nelze také opomenout zejména ve venkovském prostředí
používané ovocné druhy.
Za období pozdního baroka u nás, lze považovat počátek výstavby císařských silnic a vznik alejí kolem nich.
V přípisu z r. 1752 je uložena povinnost sázet stromy u všech nových silnic a to z důvodu hospodářských, estetických,
orientačních a bezpečnostních. Kolem císařských silnic celostátního významu se doporučovalo vysazovat lípy, moruše,
jeřáby, jasany, ořešáky, buky, jilmy a divoké ovocné stromy. Vzdálenost mezi nimi byla stanovena zpravidla na 6 sáhů,
tj. 11,4 m. Ke konci 18. stol. a začátkem 19. stol. přichází do našich zemí nový styl krajinářské tvorby pocházející
z Anglie jako reakce na formální zahrady odcizené přírodě. Mnohé barokní a klasicisní úpravy jsou adaptovány podle
nově se prosazujícího přírodně krajinářského pojetí.
Aleje jako významný kompoziční prvek odcházejícího období sice ztrácí na důležitosti, ale jako tvaroslovný prvek je
u většiny přírodně krajinářských úprav používán i nadále. Novým prvkem v krajině se stávají pyramidální topoly
vysazované kolem silnic v době Napoleonova tažení Evropou. Jejich rychlý růst, nezvyklý tvar a velikost usnadňující
orientaci v krajině z něj udělal velmi oblíbenou dřevinu pro aleje a stromořadí i v pozdějším období. Kolem poloviny
19. stol. byla dokončována dostavba císařských (státních) silnic a bylo započato s vedlejšími nestátními silnicemi podél
nichž bylo zákonem nařízeno sázet aleje a stromořadí, obzvláště stromů ovocných a morušových. Výsadba ovocných
stromů u silnic prožívala v 19. stol. konjunkturu zatímco aleje v krajině z období baroka zestárly, některé byly
- 32 -
KROMĚŘÍŽ 2006
předělány a zlikvidovány, jiné ustoupily při úpravě silnic. Šíření zejména ovocných stromořadí v krajině u komunikací
všeho druhu pokračovalo i ve 20. století hlavně z důvodu hospodářského využití ovoce a využití hůře
obhospodařovatelných ploch. Formou alejových výsadeb se tak do krajiny dostávala prakticky jedinná záměrně
zakládaná zeleň mimo les.
Obliba alejí se postupně přenesla do sídel, zejména městských ulic, kde spoluvytváří příznivé životní prostředí jejich
obyvatelům, ale to už je jiná historie, ale i jiná cesta v budoucnu historických alejí.......
Dle výpisu z ústředního seznamu památných stromů je v současnosti na našem území registrováno 184
památných stromořadí a alejí.
Význačné historické aleje jsou většinou chráněny jako :
VKP
- významný krajinný prvek
CHPP - chráněná přírodní památka
CHPV - chráněný přírodní výtvor
PA
- památné aleje nebo jen jednotlivé stromy
památkově chráněná je podle mých informací jen Zámecká alej ve Slavkově u Brna
Nejčastější uplatnění historických alejí a stromořadí mimo zámeckých a parkových úprav:
- podél cest a silnic v krajině
- na hrázích rybníků
- vedou ke kostelům, klášterům, kaplím a hřbitovům
- jsou doprovodem křížových cest
- vedou podél rybníků, potoků či jiných vodotečí
- vedou k železnici, do mlýna, k pivovaru, ke dvoru, k lesu
apod.
Názvy alejí většinou souvisí s druhy stromů, které je tvoří nebo souvisí s místem kam směřují, ale zajímavé či poetické
jsou i některé další názvy :
např. Alfrédovská, Jakubská, ke sv. Anně, u Aniny cesty, Mikulášské lípy, princezny
Marie, Žižkovo pole, Sokolí hnízdo, Vlčí kopec, Uhlířský kopec, Knížecí a
Císařská alej, ale také alej Vzdechů, Svobody či Smíření.
Ze 184 registrovaných památných alejí a stromořadí tvoří nejvíce položek :
Tilia cordata
76 alejí
Quercus robur
32
Aesculus hippocastanum 14
Platanus x acerifolia
8
smíšené
8
Acer pseudoplatanus
4
Fagus sylvatica
4
Fraxinus excelsior
4
ostatní
méně než
4
Nejdelší naše památné aleje dle počtu stromů jsou :
Lipová podél Rakovnického potoka 595 ks
Knížecí v Tachově
481
Alej svobody
403
Ploskovská kaštánka
400
Lipové stromořadí v Telči
378
atd.
K nejznámějším památným alejím patří: Knížecí v Tachově, Trhanovská (Domažlice), Platanová (Protivín),
Kilometrovka v Plzni, Lípy na Uhlířském vrchu u Bruntálu, Valdštejnská v Jičíně a mnohé jiné, které nejsou součástí
tohoto seznamu.
O některé další historické aleje bude doplněna vlastní přednáška s fotodokumentací.
Použitá literatura :
Bulíř, P. (1988): Vegetační doprovody silnic. - Aktuality Výzkumného a šlechtitelského
ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, Novinář,Praha, 198 s.
Low, J.; Míchal, I. (2003): Krajinný ráz. - Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 552 s.
Mareček, F. [red.] (1994): Zahradnický slovník naučný. Díl 1.- ÚZPI, Praha, s. 60
Svoboda, P. (1973): Krajinárstvo III., - 1.vyd.,Vysoká škola lesnícka a drevárska, Zvolen, 255 s.
Vaníček, V. (1973): Ochrana a tvorba krajiny I., - 1.vyd.,VŠZ v Brně, Brno, 199 s.
Ing. Miloslav Vysloužil,
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví Průhonice
- 33 -
KROMĚŘÍŽ 2006
ZAPOMENUTÉ ORANŽÉRIE NA ZLÍNSKU
Dagmar FETTEROVÁ
V úvodu bych se ráda zmínila o různých druzích skleníků, které můžeme rozdělit do tří skupin:
1. Menší pěstební skleníky, v nichž se okrasné nebo užitkové rostliny pěstovaly i dále pěstují a rozmnožují a slouží též
pro botanicko-vědecké pokusy. Skleníky sloužily i pro pěstování ovoce, vinné révy, orchidejí, růží, léčivek, vodních
rostlin, cykasů, kapraďorostů, ananasovníků, fíkovníků aj. Fíkovny představovaly především dřevěné jednoduché
stavby, někdy rozebíratelné nebo s posuvnými střechami (např. v Lysicích), ve kterých se pěstovaly fíkovníky.
Vytápění bylo rovněž jednoduché, na zimu se zakrývaly.
2. Větší sbírkové skleníky sloužily a slouží k udržování sbírek rostlin, převážně k vědeckým účelům ale i pro poučení
veřejnosti (např. v botanických zahradách).
3. Třetím typem jsou reprezentační skleníky, někdy též nazývané zimními zahradami, které jsou většinou součástí
zámků a vil. Zimní zahrady sloužily nezřídka jako společenská místnost budovy (zámku či obytné budovy) a byly
reprezentativně vybaveny. Někdy sloužily jako palmový skleník určený pro vysoké vzrostlé palmy a jiné tropické
dekorační rostliny. Jindy byly přizpůsobeny pěstování vodních rostlin (např. Victoria regia). Do této třetí skupiny lze
zahrnout i oranžérii jako umělecky ztvárněný typ skleníku. V mnoha případech dochází k prolínání výše uvedených
typů.
Společenské uplatnění oranžérií:
Již od dob renesance bývaly oranžérie součástí mnohých zámeckých zahrad i ozdobou panských sídel, mnohdy
i klášterů a představovaly touhu majitele pro zdůraznění moci a především pro reprezentaci. Staly se přirozenou
součástí zahrady a sídla, někdy byly i bohatě zdobené freskami (např. ve Slavkově), jindy byly vybaveny grottami,
ozdobnými bazény s rybkami, voliérami, zahradním nábytkem, osázeny exotickými rostlinami. Hodovní stůl majitele
při každé příležitosti zdobily nejen květiny, ale i mísy bohaté jižním ovocem, vypěstovaných v jejich vlastní oranžérii.
Nejdříve se oranžérie používaly pro pěstování citrusovitých rostlin, zejména pomerančovníků a citroníků, které rostly
v nádobách. Přes letní období se rozmísťovaly na chráněná prostranství před oranžérií. Zpříjemňovaly tak zahradní
intimní prostředí svojí podmanivou krásou, znásobenou vůní květů a později zářivými plody.V tomto období byly
prázdné budovy využívány k recepcím, slavnostem či divadelním představením. Citrusovité rostliny se pěstovaly i pro
vonné květy, které byly používány do květinových vazeb. Postupně byl pěstovaný sortiment citrusovitých rozšířen
o granátová jablka, myrty, vavříny, kdouloně, cypřiše, růže, oleandry aj.
Prvotní typ oranžérie byl rozebíratelný a vzhledově nebyly nijak pohledné. Většinou to byly dřevěné stavby s malými
okny. Teprve později se začaly stavět zděné s mírně zakloněnou přední stěnou a většinou byly situované směrem k jihu.
Střecha bývala kryta šindelem, někdy břidlicí, v pozdějším období pak plechem anebo krytinou. Otop býval zajištěn
kanálovým topením. K významnému rozvoji oranžérií došlo v baroku zejména v období vzniku francouzských zahrad
v Evropě.
S nastalým rozvojem techniky a rozvíjejícího se obchodu s exotickým ovocem oranžérie postupně ztrácely svůj
význam, rovněž náklady na jejich provoz neúměrně stoupaly. K úpadku oranžérií dochází v 19. století. Bylo zrušeno
mnoho reprezentačních staveb, některé byly přebudovány a v lepším případě nebyly zničeny a některé z nich dodnes
slouží jiným účelům jako kulturní domy, restaurace, prodejny, obytné domy, kina, skladiště, tělocvičny aj. Jiné dosud
slouží po předchozí rekonstrukci původnímu zahradnickému účelu, další jsou v havarijním stavu anebo se vyskytují
pouze v torzu, ostatní jsou nenávratně ztracené.
O historických zahradách a parcích byla u nás publikována řada knih, ale o sklenících, oranžériích a fíkovnách
dosud žádný ucelený materiál neexistuje. V roce 2000 jsem se rozhodla v rámci zpracování institucionálního úkolu
Ministerstva kultury České republiky o zpracování průzkumu a inventarizaci skleníků, oranžérií a fíkoven. Metodika
práce spočívala ve výběru staveb z odborné literatury, nejdůležitější částí však byla průzkumná práce přímo v terénu.
Výsledkem úkolu, který byl ukončen v roce 2004, je soupis 226 fyzicky prozkoumaných lokalit, které byly zpracovány
do tabulek a zaneseny do digitálních map. Kolegyně Eva Staňková probádala v archivu 22 oranžérijních objektů, Tomáš
Vícha provedl technický průzkum 3 staveb. Průzkum byl prováděn nejen v Jihomoravském kraji, ale byl rozšířen na
celou naši republiku díky pochopení a spolupráci kolegů z ostatních Národních památkových ústavů, územních
odborných pracovišť. Tímto úkolem však nemohly být podchyceny všechny oranžérijní stavby u nás. Byl však získán
určitý přehled a také jisté zkušenosti, že se jedná o zajímavý obor, který byl u nás dosud opomíjen a je třeba v něm
pokračovat.
Z méně známých oranžérijních staveb (existujících i zaniklých) na Zlínsku uvádím:
Buchlovice
Zámek se svým nejbližším okolím byl při výstavbě kolem roku 1700 pojat jako italská vila ve svažitém terénu.
Okolí zámku bylo rovněž upraveno italským způsobem a vznikla typická terasová úprava. V přírodně krajinářském
parku roste množství vzácných dřevin, vysázených dle výběru Leopolda Berchtolda a botanika Bedřicha Berchtolda.
Přirozenou součástí bylo i rozsáhlé zámecké zahradnictví s palmovým skleníkem z roku 1887, který je dodnes používán
pro zimování velkých dekoračních rostlin, které jsou přes léto letněny v areálu parku. Není veřejnosti přístupný. Ostatní
skleníky byly postupně koncem 20. století přebudovány a slouží k pěstování květin a zejména fuchsií. Tato jedinečná
- 34 -
KROMĚŘÍŽ 2006
sbírka fuchsií každoročně přiláká velké množství návštěvníků, neboť tento největší sortiment fuchsií u nás zásluhou Ing.
Pavla Vláška se neustále rozrůstá.
Bystřice pod Hostýnem
Po roce 1765 byl renesanční zámek upraven za hraběte Františka Antonína de Monte L´Abbate na barokní
zámek, který projektoval František Antonín Grimm. V této době vznikla koncepce pravidelné geometrizované formální
zahrady, která navazovala alejí na přiléhající oboru. V klasicistní úpravě za Laudonů byl parter doplněn sochou
generála Gideona Ernesta Loudona. Kolem roku 1800 došlo k přeměně v krajinářský park s rybníky v hlavní ose za
parterem, byla vybudována švýcárna, skleníky a grotta.
U zámku byla za Oliviera Loudona v 80. letech18. století zřízena zimní zahrada (oranžérie), na kterou navazoval
palmový skleník (projektoval G. Mayreder, postavil Otto Zeman). Ze zimní zahrady vedla přízemníarkádová prosklená
chodba přímo do západní části zámku. Ocelovou konstrukci objektu tvořila žebra s dvojitým zasklením, která byla
ohnuta do oblouku. Vodní rostlina Victoria regia a rostlina ananasovníku.
byly velkou atrakcí skleníku. Blízko palmového skleníku stával mohutný červený buk (Rohanův), který však byl při
zavádění teplovodu poškozen a uschl. Paralelně s frontou skleníku, zimní zahrady a chodby do zámku se nacházely
2 hospodářské budovy. Jižní je bývalá konírna a severní kočárovna. Prostor mezi nimi byl tvořen jakýmsi čestným
dvorem. Zámecký park patřil v té době mezi významné parky na jižní Moravě.
Objekt zámku s parkem byl od roku 1935 ve vojenské správě. Pro neutěšený stav a nevyužívání byla oranžérie
s palmovým skleníkem zbourána. V dobách existence jistě svým příjemným vnitřním vybavením sloužila nejen
k odpočinku a relaxaci bývalých majitelů, ale působila jim i potěšení ze zajímavých rostlin v palmovém skleníku.
V roce 1989 převzal zámek do své správy Městský úřad v Bystřici pod Hostýnem. V současné době spravuje i část
zámeckého parku, zbylá část stále náleží vojenské správě.
Stavebně historický průzkum zpracoval PhDr. Jan Eliáš.
Kroměříž – Květná zahrada
V roce 2001 probíhal v části zahrady zv. holandská archeologický průzkum s cílem zjistit případné zbytky
zaniklých oranžérijních staveb z doby barokní. Výzkum provádělo archeologické pracoviště Muzea Kroměřížska ve
spolupráci s Arcibiskupským zámkem a zahradami v Kroměříži a Státním ústavem památkové péče v Praze.
V holandské zahradě se pěstovaly hrnkové a kbelíkové rostliny, okrasné keře a teplomilné exotické rostliny – citroníky,
oranžovníky, fíky, vavříny aj. a některé méně známé druhy zeleniny. Tato část zahrady se do dnešních dnů nedochovala
a její podobu známe pouze z vyobrazení. Součástí holandské zahrady byly fontány, sochy, skleníky a oranžérie. Při
archeologickém průzkumu byly nalezeny zbytky stavby o velikosti 45x10m situované přibližně uprostřed zahrady. Tím
se potvrdilo, že jde o bývalou barokní oranžérii, která zřejmě zanikla v 1. polovině 19. století. Záměr o postavení nové
budovy oranžérie (repliky) s víceúčelovým využitím na půdorysu zaniklé se zatím neuskutečnil. Veškerá dokumentace
je uložena v Muzeu Kroměřížska.
Další základy jiné stavby, zřejmě další oranžérie, byly nalezeny u severní obvodové zdi v holandské zahradě.
Jelikož další dva empírové skleníky (oranžérie) v Květné zahradě jsou dobře známé, pouze se o nich krátce zmíním:
Vznikly zřejmě v letech 1840-1845, kdy byly propojeny administrativní budovou. Vzniklo tak nádvoří, kterým se
vcházelo z města do Květné zahrady (Libosadu) kratší cestou. Větší „chladnomilná“ budova je využívána
k přezimování velkých dekoračních rostlin a dříve byla její součástí i ptačí voliéra. V letním období, po vyprázdnění
velkého prostoru, slouží pro pořádání koncertů a divadelních představení. Druhá menší stavba „teplomilná“ je
zahradnicky využívána a jsou v ní pěstovány teplomilné rostliny. Je přístupná veřejnosti.
Kroměříž – Podzámecká zahrada
Oranžérie po požáru v roce 1941 byla přebudována na voliéry pro exotickou zvěř a ptactvo. Další oranžérie
byla situována v traktu za tímto zookoutkem, kde je v současné době zázemí pro zahradní mechanizaci. Sloužila jako
výstavní prostor s akvarijní expozicí, po požáru byla zbourána.
Litenčice
Koncem 18. století byl zámek přestavěn v doznívající pozdně barokní tradici. Po polovině 17. století vznikly
na jižní straně zámku okrasné a uniové zahrady. V roce 1818 vyhotovil M. Erras plán úpravy zahrady pro Viléma
Františka Podstatského. Nová část parku byla založena na svahu s paloukem, níže založena kaskáda dvou jezírek.
K hospodářskému zázemí nepochybně náleželo i skleníkové hospodářství a oranžérie, která byla v 50. letech 20. století
přebudována na tělocvičnu. V současné době, po navrácení majetku původním majitelům, je využívána jako skladiště.
Jelikož stavba zůstala neporušena, pouze byly provedeny stavební úpravy (např. zazdění přední části) je zde do
budoucna možný předpoklad k rekonstrukci a obnovení do původního stavu včetně zahradnického využití.
Bývalá oranžérie v Litenčicích v roce 2005
Střílky
Oranžérie (zimní zahrada) se zahradním domkem byly založeny pravděpodobně v 18. století a do dnešní
podoby upraveny v 1. polovině 19. století. Objekt se sestává ze dvou bočních zděných budov a je spojen oranžérií, která
- 35 -
KROMĚŘÍŽ 2006
je v přední části prosklená, sešikmená a ukončení této části na horní straně je dřevěné a prohnuté (tzv. „labutí krk“).
Orientace je k jihu. Před rokem 1989 byl objekt využíván pro ubytovací, společenské a rekreační účely zaměstnanců
výchovného ústavu mládeže, který byl umístěn v zámku. Z těchto důvodů byl uvnitř stavebně upravován včetně
zavedení instalací – vodovodu, elektroinstalace, kanalizace a vytápění. V letech 1999 byla provedena rekonstrukce
objektu s novým využitím (v přízemí navrženo apartmá pro 2 osoby s hygienickým zázemím a malou saunou,
v podkroví
přístupném
po
novém
schodišti
navrženo
rovněž
ubytovací
apartmá
pro
2 osoby s hygienickým zázemím). K osvětlení podkroví byly navrženy 2 vikýře. Oranžérie byla ponechána
k původnímu zahradnickému účelu s rozšířenou funkcí – slouží jako relaxační a meditační zázemí uprostřed rostlin pro
současné aktivity správy objektu. Pod oranžérií jsou další pěstební skleníky, staršího data
i novější, využívány pro pěstování zeleniny a květin. Celá plocha zásobního zahradnictví je ohražená
a nachází se severozápadně od zámku v severní části přírodně krajinářského parku, nedaleko rybníčka.
Oranžérie ve Střílkách, rok 2005
Troubky, osada Zdislavice
Před rokem 1827 byl u zámku založen krajinářský park, v jehož spodní části pod silnicí byla
v r. 1830 postavena rodinná hrobka Dubských, kde je pohřbena M. E. Eschenbachová. Park je dendrologicky cenný,
doplněn altánky, čínským pavilonkem, bazénem. Pramen z konce 18. stol. popisuje dům zahradníka,
u kterého byl založen chřestový záhon a stromořadí ovocných stromů, dále záhony bylin a koření, údajně zde stála
oranžérie s velkým počtem plodících stromů (zřejmě citroníků). V současné době je plocha bývalého zahradnictví
neudržována a pěstební skleník je v dezolátním stavu.
Havarijní skleník ve Zdislavicích, rok 2006
Prameny:
• Jaroslav Petrů, Bystřice pod Hostýnem – zámecký park, in: B. Pacáková a kol., Zahrady a parky v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, Naklad. Libri, Praha 1999, s. 88
• Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, č.10/2000 a 5/1995
• Dušan Riedl, Litenčice – zámecká zahrada, in: B. Pacáková a kol., Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, Naklad. Libri, Praha 2004, s. 215
• Helena Chybová, elaborát: Zjišťovací a předstihový archeologický výzkum Květné zahrady v Kroměříži,
10.12.2002
• Jaroslav Petrů, Buchlovice – zámecký park, in: B. Pacáková a kol. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku, Naklad. Libri, Praha 2004, s. 84-87
• Jaroslav Petrů, Kroměříž – zámecký park zvaný Podzámecká zahrada a Libosad zvaný Květná zahrada, in: B.
Pacáková a kol. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Naklad. Libri, Praha 2004, s. 175-186
• Dušan Riedl, Střílky – zámecký park, in: B. Pacáková a kol. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
Naklad. Libri, Praha 2004, s. 382-383
Fotografie:
• Antonín Lukáš (Kroměříž), ostatní Dagmar Fetterová
KVĚTINY V HISTORICKÝCH OBJEKTECH
Evžen KOPECKÝ
1.
2.
3.
4.
5.
6.
hrnkové a kbelíkové rostliny
aranžmá ze živých květin
aranžmá ze sušených případně umělých květin
výstavy květinové i jiné doplněné květinami
příležitostní výzdoba – slavnosti, vernisáže, koncerty apod.
dekorace pro komerční účely – svatby, rauty apod.
1. hrnkové a kbelíkové rostliny
limitující jsou světelné a tepelné poměry v místě umístění rostlin
možnost přezimování – temperovaný interiér, skleníky, oranžérie, místnost s přisvětlením
sortiment – biologická, historická a estetická vhodnost
nádoby – pěstební - možno i plast pokud je v obalu,
estetické – repliky historických nádob, zakázková výroba, vhodný sortiment i v běžných obchodech.
péče o rostliny – maximální ochrana mobiliáře. Na údržbu vyčlenit jednu vhodnou proškolenou osobu, která bude
kytky zalévat a pečovat o ně dle nároků rostlin.
- 36 -
KROMĚŘÍŽ 2006
2. aranžování a práce s živými květinami
historicky věrné aranžmá – ojediněle- náročné zajištění autentického materiálu, velké nároky na odbornost
aranžéra
zabydlující a oživující – pouze je inspirováno historickou předlohou, možnost použití levných nádob (současná
keramika a sklo, snadná dostupnost – bazary apod.)
Volnost při volbě sortimentu květin, louky, zahrádky, příroda.
3. aranžování ze suchých případně umělých květin
může někdy nahradit aranžmá živé. Takřka vylučuje poškození mobiliáře, je výhodné finančně i časově, lze jej
umístnit i tam, kde živé květiny nemohou být např. z nedostatku světla. Nekombinovat živé a suché aranžmá. Včas
vyřadit zaprášené a vybledlé vazby. Umělé kytky jen výjimečně do interiérů 19. století – hedvábné květy,
Makartové kytice. Nikdy ne plastové.
4. výstavy květinové i jiné doplněné květinami
účinná forma zatraktivnění stálé zámecké instalace, zvýšení návštěvnosti
možnost spolupráce s jinými subjekty (svatební šaty a kytice v Rájci) zahrádkáři, školy, firmy..
realizace – dodavatelsky nebo vlastními silami
5. příležitostná výzdoba – slavnosti, vernisáže
podtrhnutí slavnostního rázu a významu akce zaměřením aranžmá k danému tématu výstavy
možnost krátkodobé proměny interiéru
6.
dekorace pro komerční účely svatby, rauty
zatraktivnění nabídky pro firmy, svatebčany, zajištění netradiční výzdoby (použitím jedinečných rostlin a plodů,
které nabízí zámecké zahrady) bez finančních nároků
PĚSTOVÁNÍ SUBTROPICKÝCH A TROPICKÝCH ROSTLIN
V LEDNICKO – VALTICKÉM AREÁLU
Lenka KŘESADLOVÁ
Pěstování subtropických a tropických rostlin se stalo v Evropě v průběhu 15. a 16. století zálibou majetných vrstev
společnosti a svou atraktivitu si udrželo prakticky do současnosti. Jejich vlastnictví se stalo symbolem bohatství hlavně
v zaalpských zemích Evropy, kde se tyto rostliny nemohly pěstovat celoročně venku v zahradě, ale musely být pro ně
zřízeny speciální stavby na přezimování (fíkovny, oranžérie, skleníky). Rostliny byly přiváženy do středu Evropy
především z jihu (Itálie, Španělsko), ale také z Ameriky a Asie. Pěstování teplomilných subtropických a tropických
rostlin však nemuselo být podníceno jen touhou po reprezentaci, často odráželo zálibu majitele o botaniku a sbírání
novích exotických věcí.
Území Lednicko – Valtického areálu (LVA) bylo po dobu více než 500 let v majetku Liechtensteinů, kteří
systematicky měnily nejen tvář krajiny, ale především intenzivně upravovali vzhled budov dvou šlechtických sídel,
zámků v Lednici a ve Valticích, a jejich zahrad tak, aby odpovídaly dobovému vkusu a mohly sloužit k prezentaci
tohoto významného knížecího rodu. Pro ztvárnění idejí zahradního umění byly příhodné podmínky především v okolí
lednického zámku. Zde je doložena existence staveb pro pěstování teplomilných rostlin od 17. století a kromě budovy
„velké oranžérie“ zde bylo v průběhu staletí postaveno i množství menších pěstitelských staveb. Ve Valticích je
doložena existence „Triebhausu“ (pěstírny určené pravděpodobně pro pěstování zeleniny) z počátku 19. století
a skleníku pro pěstování meruněk z poloviny 19. století. Lze předpokládat existenci menší oranžérie ve Valticích
v období baroka, kdy byly subtropické rostliny v nádobách důležitou součástí výzdoby zahrad v letním období.
Zajímavostí je, že skleník pro pěstování květin a citrusů byl postaven také u jednoho ze saletů v krajině, u Hraničního
zámečku, který měl i svého zahradníka (Obr.č. 6).
První zprávy o pěstování teplomilných rostlin v LVA pochází z období vlády Karla I. von Liechtenstein (15851627), kdy měly být pro lednickou zahradu nakoupeny rozmarýny u zahradníka v Olomouci (Novák 2004), ale o stavbě
určené k pěstování teplomilných rostlin se nezachovaly žádné informace. Další vládnoucí kníže Karel Eusebius (16111684) byl stavitelem první doložené dřevěné oranžérie postavené v roce 1642. O existenci nějaké stavby pro teplomilné
rostliny již před tímto datem svědčí zpráva z roku 1639, kdy byly knížeti doručeny mladé rostliny Limonen,
Pomeranzen (Citrus aurantium L.), Citronen (Citrus limon Burm.), Adamapfel (Citrus medica L.), Jasminen (Jasminum
L.), Lorberen (Laurus nobilis L.) a jiné stromy, celkem 344 rostlin výšky od 2 - 4,5 stop (HALW karton H12). Průběžně
docházelo k nákupu dalších rostlin. U obchodníka Francesco Bianchi byly objednány v roce 1644 Citronen, Limonen
(Citrus limon Burm.), Adamapfel (Citrus medica L.), Zipressen (Cupressus sempervirens L.), Palmen (Phoenix
- 37 -
KROMĚŘÍŽ 2006
dactylifera L.?), Granatapfel (Punica granatum L.), Rosen (Rosa L.), Feigen (Ficus carica L.), celkem 450 ks rostlin.
Další zásilky následovaly (HALW H12).
V roce 1665 měl lednický okrasný zahradník (Lustgärtner) Comino Manini a jeho pomocník Paul Köck na starosti
již 810 ks stromků a keřů v nádobách - Jasminstrauch (Jasminum L.), Limonen (Citrus limon Burm.), Orangen,
Pomeranzen (Citrus aurantium L.), Lorbereenbaum (Laurus nobilis L.), Adamapfel (Citrus medica L.), Pfefferstrauch
(Capsicum L.), Oliven (Olea europaea L.), Granatapfel (Punica granatum L.) Dorn-christ-baum (Paliurus spina-christi
Mill.), Feigenbäumen (Ficus carica L.) aj. a 857 ks květin např. Rosen (Rosa L.), Tuberosen (Plianthes tuberosa L.),
Indianische Janeinten (Canna L., Tagetes L. ?), Tulpen (Tulpen L.), Narzissen (Narcissus L.), Hyacinten (Hyacinthus
L.), gelbe Lilien (Lilium L.) aj. (HALW H12).
Dřevěné části oranžérie podléhaly rychle zkáze a v archivních dokumentech je zachováno množství informacích
o jejich opravách a i o budování úplně nových staveb.Tak byla za knížete Jana Adama Ondřeje (1662 - 1712) na jaře
roku 1700 v Lednici vybudována nová, již částečně zděná, oranžérie, ve které byly v roce 1712 pěstovány malé
Pomeranzenbäumen (Citrus aurantium L.), 82 ks Jasminen strauch (Jasminum L.), 483 ks - Adam Apfel (Citrus medica
L.), Limonen, Citronen (Citrus limon Burm.), Pfeigen (Ficus carica L.), Lorbeeren (Laurus nobilis L.), Buchsbaum
(Buxus sempervirens L.) a jiné, dohromady 893 rostlin, k tomu 70 ks Holandische Tulpen (Tulpen L.), 50ks
Wolblühende Jonquily (Narcissus jonquilla L.), 24 ks Tageten (Tagetes L.) (HALW H12). I kníže Antonín Florian
(1656-1721) nechal v Lednici roku 1716 vybudovat novou oranžérii. Severní stranu měla zděnou, zbylé části dřevěné
a její délka měla činit 95 sáhů (cca 170 m). Ve své době měla být „největší v císařství rakouském a německém, uvnitř
s množstvím velmi starých citroníků a pomerančovníků a velmi vzácných exotických rostlin v tisíci nádobách“. V roce
1715 měly být postaveny ještě dva „Triebhäuser“ (pěstírny) a jeden „Ananashaus“ (pěstírna ananasů) v okrasné
zahradě. Bohužel v roce 1726 celá oranžérie v lednické zahradě vyhořela (Hitringer 1994).
Jaké využití nacházely teplomilné rostliny v zahradách barokní doby? Stelně jako v období renesance byly
v letních měsících rozestaveny v zahradě - lemovaly cesty, okraje záhonů, okraje teras a jiné zpevněné plochy. Dále
býval v zahradě zřizován tzv. ranžírunk, plocha určená specielně pro vystavení rostliny v nádobách. V Lednické
zahradě se taková plocha nacházela na dvou místech. Část rostlin byla umístěna přímo před oranžérií, část potom na
stupních zahradního amfiteátru, který tvořil vstup do grotty pod zámkem. Některé rostliny mohly být rozmístěny také
přímo v zahradě.
Vyhořelou budovu nahradila další nová oranžérie, ve které se pěstovaly především citrusy. Významná byla nejen
jejich okrasná funkce, ale byly zaznamenávány i počty sklizených plodů, které přicházely na knížecí stůl a byly
i prodávány. Zachovaly se seznamy plodů sklizených v oranžérii z let 1790 a 1798, v kterých jsou kromě citrusových
plodů uváděny také ananasy a fíky. Roku 1790 byly sklizeny následující plody: 5563 ks Limonen (Citrus limon Burm.),
6308 ks Süs maltheser, 3697 ks Saure orange (Citrus aurantium L.), 2200 ks Extra saure orange, 50 ks Cedrate (Citrus
medica L.), 48 ks Bergamoten (Citrus aurantium L. var. bergamia), 29 ks Melarose; 156 ks ananasů (Ananas comosus
Merr.). Z jedné rostliny se tehdy u citrusů počítalo se sklizní 10 - 15 plodů za rok podle druhu. Umístění pěstíren
ananasů je doložena na plánech lednické zahrady z roku 1789 a 1799 (HALW G3) (Obr.č. 1).
Díky změně na postu vrchního zahradníka, byl roku 1807, za vlády knížete Jana I. Josefa (1760-1836), vytvořen
soupis všech rostlin, pěstovaných toho času v lednické oranžérii. Jednalo se především 828 ks citrusů v nádobách.
V soupisu je kromě druhu uváděno i stáří a výška rostliny a také velikost nádoby, ve které byla pěstována. Jednalo se
o 377 ks Limoni ordiner (Citrus limon Burm. (L.) Burm. f.), 212 ks Süsse Pomeranzen (Citrus limon Burm. (L.)), 153
ks Bitere Pomeranzen (Citrus aurantium L), 4 ks Asirischr Limoni (Citrus maxima Merr.), 22 ks Cederat Paradeisapfel
(Citrus x paradisi Macf.), 2 ks Cederat snedalota (Citrus medica L.), 10 ks Gargamuth orang (Citrus bergamia Risso et
Poit.), 5 ks Limoni mit Süssen saft (Citrus limetta Risso), 6 ks Pomeranzen mit süssen saft (Citrus sinensis (L).Osbeck)
16 ks Limonschella, 1 ks Lusitanische Limoni, 4 ks Melarosa, 8 ks Süsse Malthesere Pomeranzen mit rothen saft.
O tom, že šlo především o rostliny ve tvaru stromků, svědčí fakt, že je uváděna výška „od korunky ke kořenům“. Na
konci inventáře bylo zapsáno ještě několik dalších druhů rostlin, pěstovaných v oranžérii: Lorbeerenbaum (Laurus
nobilis L.), Oliander (Nerium oleander L.), Aloe (Agave americana L.), Mirted (Myrtus communis L.), Dateln (Phoenix
dactylifera L.), Ananas (Ananas comosus Merr.) V soupisu rostlin (také z roku 1807), pěstovaných v tzv. Gewäschhaus
(pěstírna) a Glashaus (skleník), stojících v kuchyňské zahradě v Lednici, jsou zaznamenány další teplomilné rostliny:
Crataegus azerolus (Crataegus azarolus L.), Cupressus sempervirens (Cupressus sempervirens L.), Datura arborea
(Brugmansia arborea (L.) Lagerh.), Jasminum azoricum (Jasminum azoricum L.), Jasminum odoratisimum (Jasminum
odoratissimum L.), Jasminum officinale (Jasminum officinale L.), Kigellaria africana (Kigelia africana (Lam.) Benth),
Laurus penzion (Laurus benzoin (L.) Bl.), Melia azederach (?), Pinus pinea (Pinus pinea L.), Pistatia terepintus (Pistaci
terebinthus L.), Punica granada (Punica granatum L.), Ruscus acoleatus (Ruscus aculeatus L.), Ruscus hypoclossum
(Ruscus hypoglossum L.), Ruscus hypopellum (Ruscus hypophyllum L.) (HALW G4).
V letech 1814–1815 byla při přestavbě lednického zámku, doposud samostatně stojící oranžérie, propojena
několika pokoji přímo se zámeckou budovou. Vznikl tak nový vstup do právě přebudovaného parku. Cesta přes
oranžérii byla dle dobových zpráv lemována dvěma řadami 900 ks citrusů starých 100 - 200 let. V letním období byly
citrusy vystaveny na ploše ranžírunku před oranžérií ve 13 řadách. Z výkazu prací prováděných v zahradě z roku 1824
víme, že rostliny byly z oranžérie vyváženy v měsíci květnu a znovu „uklízeny“ v říjnu. V zimním období byly
v oranžérii drženy noční služby, zajišťující vytápění (HALW G3).
Z roku 1836 se dále zachoval seznam 156 ks kamélií (Camellia L.) v 65 druzích a odrůdách, pěstovaných
v oranžérii. Kamélie byla v této době velmi oblíbenou rostlinou. Květy nosily dámy ve speciálních držáčcích jako
doplněk k šatům na plesy a do divadel.
- 38 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Alois II. Josef Liechtenstein (1796-1858) jako císařský diplomat navštívil Anglii a po prohlídce anglických
aristokratických sídel se rozhodl přestavět lednický zámek v novogotickém slohu. Nejdříve byl však vyhotoven projekt
na nahrazení staré oranžérie skleníkem s železnou konstrukcí. Stará oranžérie byla zbořena roku 1842 a v letech 18431845 byl postaven nový skleník s obloukovitým pláštěm připojený k severnímu křídlu zámecké budovy (Obr.č. 2).
Skleník o rozměrech: délka 92 m, šířka 13m, výška 10m, byl vybaven parním topením a dále sloužil jako oranžérie,
rostliny (citrusy a novoholandské rostliny) zněj byly na letní období vyváženy na ranžírunk (Witzany 1907). V zimním
období byl skleník uspořádán jako zimní zahrada. Rostliny v nádobách byly seskupovány do větších skupin a jejich
květináče byly zakrývány mechem, tufovými kameny a velkými mušlemi, byli zde chováni exotičtí ptáci a ryby
(Obr.č. 3).
Další stavby pro pěstování rostlin byly umístěny v kuchyňské zahradě. Nejdříve sloužily bezpochyby k pěstování
ovoce a zeleniny, ale v roce 1833 byla pro kuchyňskou zahradu vyprojektovaná budova pěstírny přímo pro „exotické“
rostliny (obr.č. 4) a později i tzv. „Blumenkasten“ (skleník pro květiny) (obr.č. 5). V letech 1850 – 1853 byly
vybudovány další dva zásobní skleníky s litinovou konstrukcí.
Bližší informace o sortimentu rostlin, pěstovaném v druhé polovině 19. století, nám poskytují seznamy rostlin
pořízené v roce 1877. Byly sepsány rostliny určené k prodeji z teplého a pěstebního skleníku (zásobní skleníky) a dále
byl vyhotoven seznam všech hrnkových rostlin pěstovaných v „Lednickém skleníku“. Je zde uvedeno 6500 ks rostlin
přibližně 100 druhů např: Acacia lophanto (Albisia lophantha Benth.), Aletris fragrans (Dracaena fragrans Ker. Gawl.),
Aralia papyrifera (Tetrapanax papyrifer K. Koch) Araucaria exelsa (Araucaria heteroplylla Franco), Azalea indica
(Rhododendron indicum Sweet), Begonia fuchssoides (Begonia fuchsioides Hook.), Begonia Rex (Begonia rex Putz.),
Camelia japonica (Camelia japonica L.), Cyperus alternifolius (Cyperus alternifolius L.), Eugenia australis (Syzygium
paniculatum Banks ex Gaertn.), Francisiea Lindenii (Brunfelsia lindeniana), Marantha discolor (Calathea discolor
G. Mey.), Melalauca alba (Melaleuca armillaris Sm.), Musa Carendishei (Musa acuminata Colla), Nirembergia gracilis
(Nierenbergia gracilis Hook.), Pandanus utilis fol. varg. (Pandanus utilis Bory.), Pelargonium zonae (Pelargonium
zonale Lher.), Pinus australis (Pinus palustris Mill.), Strelicia Regina (Strelitzia reginea Banks), Viburnum tenua
(Viburnum tinus L.) aj. (MZA F63).
Po roce 1880 již nebyly ve velkém zámeckém skleníky uchovávány rostliny jen v zimním období, ale na
asfaltovou podlahu byla navezena zemina a rostliny se zde začaly pěstovat celoročně. „Zatím co dříve se za hlavní účel
stavby pokládalo přezimování velkých exemplářů pomerančovníků, kamélií a novoholandských rostlin, v novější době se
upustilo od pěstování mnohých z těchto rostlin, jež během léta nesnesou pobyt ve skleníku a na jejich místo se vysázely
nové. Stavba byla přeměněna jen na skleníkovou zahradu, která v létě i v zimě ukazuje svou krásu a v níž se uchovává
subtropická vegetace“ (Witzany 1907). Velké rostliny však nebyly vysazeny přímo do půdy, zůstaly v dubových
kbelících, které zemina pouze zakrývala. Kostru nové úpravy ve skleníku tvořily velké exempláře palem Chamaerops
L., Howea Becc., Livistona R.Br., Phoenix L., Washingtonia H. Wendl. a dále Camellia L., Acacia Mill., Musa L.
s podsadbou Rhododendron L., Hydrangea macrophylla Ser., Pteris cretica L., Nephrolepis exaltata Schott., Asplenium
bulbiferum G. Forst., Aspidistra elatior Blume, Tradescantia L., Selaginella P. Beauv., Begonia rex Putz., Hedera
canariensis Willd., aj. Skleníku se začalo říkat „Palmový“. V sezóně byly do záhonů a na parapety umísťovány
kvetoucí rostliny ze zásobních skleníků: Pelargonium zonale L´Her., Calceolaria L., Gloxinia L´Her. (Krejčiřík 2002).
Lednický skleník, se zachoval do dnešních dnů a je nejstarším skleníkem této konstrukce na evropském kontinentu.
Díky citlivé rekonstrukci je zde možné zažít atmosféru, kterou tento prostor navozoval na začátku 20. století.
Sortiment rostlin pěstovaných v lednické zahradě mohl být značně obohacen po roce 1886, kdy byl vybudován
komplex skleníků pro sbírky tropických a subtropických rostlin na ploše nového zámeckého zahradnictví (Obr.č. 7),
které vzniklo z důvodu zrušení bývalé kuchyňské zahrady. Byly zde umístěny sbírky rostlin z čeledi Arecaceae,
Nepenthaceae, Bromeliaceae, Cactaceae, Zamiaceae a velmi proslavená sbírka orchidejí, která měla čítat 1000 druhů
a mělo jít o jednu z největších sbírek v Evropě (Ujhehyi 1900 s.45). V jednom ze studených skleníků byly pěstovány
fíkovníky (Ficus carica L.), které přinášely každoročně plody, a vinná réva. V dalším studeném skleníku byly
pěstovány velké exempláře agáve (Agave americana L.), další sukulentní rostliny a kaktusy, novoholandské rostliny,
vřesovce aj. V květinovém skleníku se celoročně pěstovaly rostliny ozdobné květy, které byly dle potřeby přenášeny do
palmového skleníku. V teplém skleníku byly pěstovány tropické rostliny. Rostly zde vzácné druhy jako Anoectochilus
(Anoectochilus Blume), Bertolonia (Bertolonia Raddi), Sonerila (Sonerila Roxb.). V malých sklenících se pěstovaly
ananasy (Ananas comosus Merr.) a sadba květin určených k výsadbě na letní květinové záhony v zahradě (Witzany
1907). Část těchto skleníků zůstala zachována, ale již bohužel neslouží ke sbírkovým účelům.
Botanické bohatství lednické zahrady nebylo určeno jen malému okruhu lidí z aristokratických vrstev, ale
nejpozději na začátku 19. století byla zahrada zpřístupněna veřejnosti: zvědavcům i lidem toužícím po vzdělávání či
umělcům. Není bez zajímavosti, že o povolení malovat v lednické zahradě žádal svého času také Max Švabinký (MZA
F63).
POUŽITÉ PRAMENY
Hintringer, J. Schlosspark Eisgrub. Diplomarbeit TU München, 1994, 143 s.
Novák, Z. Skleník v historickém kontextu. In Zámecký palmový skleník – sborník. Brno: SPU, 2002. s. 6 – 16. ISBN
80-85032-90-2.
Krejčiřík, P. Památková obnova palmového skleníku. In Zámecký palmový skleník – sborník. Brno: SPU, 2002. s. 42 –
53. ISBN 80-85032-90-2.
- 39 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Ujhehyi, F. Der Hofgarten zu Eisgrub. in Zeitschrift für Landschaftgärtnerei und Gartenarchitektur, Wien: 1900 s. 4445.
Wimmer, C.A. Die Pflanzenbestände der Orangerien. In Der Süden im Norden,. Regensburb: Verlag Schnell, 1999. s.
14-19, ISBN 3-7954-1257-9.
Witzany, M. Die marktgemeinde Eisgrub, III. Teil. Lednice: Heinrich Kreuzig, 1907.
Moravský zemský archiv, Brno, fond F63-Lednický velkostatek, fond 115–Liechtensteinské stavební ředitelství(MZA)
Hausarchiv der regier. Fürsten von und zu Liechtenstein, Wien. Karton H12, G3, G4 (HALW)
BYLINKOVÁ ZAHRADA TIREE CHMELAR VE VALTICÍCH
Mirka SVOROVÁ, Přemysl KREJČIŘÍK, Jakub FINGER , Adam BAROŠ
Zámecký park ve Valticích by po dlouhou dobu opomíjen a zastiňován známějším parkem v Lednici. Z parku se
téměř vytratily květiny, proto se objevila skupina dárců s návrhem sponzorského daru na založení květinových záhonů.
Jako vhodné místo bylo vybráno zámecké zahradnictví. Objekt se nachází v místech, kde byla ještě před rokem 1880
vesnice. Po té byly domy odkoupeny a demolovány. Zahradnictví se skleníkem vzniklo pravděpodobně kolem roku
1900. Od té doby je prostor využíván jako kuchyňská, později jako zásobní a květinová zahrada. Květiny jsou dodnes
využívány pro výzdobu interiérů zámku.
Projekt byl připravován od podzimu roku 2004. Hlavními iniciátory byli manželé Tiree a Lubomír Chmelar, kteří
dlouhodobě zajišťují kontakt s americkými nadacemi a prezentují Českou republiku a především Lednicko–valtický
areál v USA. Zájem o zahrady není náhodný, pradědeček paní Tiree byl zadavatelem řešení parku Sheringham, jež je
považován za vrcholné dílo H. Reptona. Také jejich přičiněním byly u nás založeny cyklostezky Greenways nebo
festival barokní hudby ve Valticích. Dlouholetá je i spolupráce s Zahradnickou fakultou MZLU v Lednici na
studentských cenách Hickory Foudation. Cenu - stipendium na cesty - obdrží studenti za nejlepší ateliérové práce ve II.
a IV. ročníku zahradní architektury. Za tuto filantropickou činnost získali loni manželé Chmelar cenu děkana
Zahradnické fakulty.
Také k návrhu budoucího řešení zahrady byli přizváni studenti. 9.3.2005 byla vyhlášena studentská ideová soutěž
se zadáním:
„Vytvořte návrh bylinkové zahrady prezentující v architektonicky působivém celku rostliny používané v gastronomii,
rostliny aromatické, léčivé i kvetoucí - využitelné k řezu pro výzdobu zámku. Zahrada bude věnována pietní vzpomínce
na duchovní autorku zahrady paní Tiree Chmelar. Zámecké zahradnictví je přímou součástí památky zapsané na
světový seznam památek UNESCO, tedy i návrh musí respektovat tuto skutečnost. Dispozice musí být řešena
s ohledem na horní pohled z terasy zámku.“
Konečný termín odevzdání soutěžních elaborátů byl 12. dubna 2005. Hodnotící zasedání poroty ve složení (Petr Kučera
- ZF MZLU – předseda, Darina Horká - SZ Valtice, NPÚ v Brně; Dagmar Fetterová – NPÚ v Brně; Tatiana Kuťková ZF MZLU; Miloš Pejchal - ZF MZLU; Kamila Krejčiříková – nezávislá; sekretář soutěže Přemysl Krejčiřík – ZF
MZLU) proběhlo 14. dubna 2005. Soutěž probíhala nad rámec běžné výuky, proto i pouhá účast v soutěži v tak krátkém
termínu byla velmi náročným úkolem. Zhostili se jej tudíž pouze jen ti nejagilnější studenti. Bylo odevzdáno 6 návrhů
řešení. Vzhledem k vyrovnanosti dvou velmi kvalitních návrhů studentů Adama Baroše (V. ročník) a Jakuba Fingera
(III. ročník), bylo doporučeno hodnotící komisí předložení donorům obou výše zmíněných návrhů spolu s návrhem
Mirky Svorové (III. ročník), jež byla hodnocena jako třetí v pořadí.
Prezentace tří vítězných návrhů proběhla 20. dubna 2005 na Českém centru v New Yorku za účasti 17
významných osobností a přátel Tiree Chmelar. Manžel Tiree a spoluzakladatel Greenways Praha-Viden, Lubomír
Chmelař, moderoval tuto pracovní schůzku. Akce se mimo jiné zúčastnila Bonnie Burnham presidentka World
Monument Fund, Jacqueline Fazio ředitelka zahradnictví Brooklyn Botanic Garden, Susan Moody ředitelka zahrad The
Cloisters při Metropolitan Museum of Art. Správu Central parku zastupovala Dana Molina. Zahradní architekty
zastupovali Mary McCarthy z Anglie, Titiana Hardy (Bryant Park v New Yorku), Stefan Yarabek (Hudson and Pacific
Design). Za nadaci Hickory Foundation ochotnou podpořit tento program byla přítomna Virginia Manheimer. Dále byly
přítomny také blízké přítelkyně Tiree a podpůrkyně myšlenky založení zahrady: Jane Garmey, Roxana Laughlin, Julia
Scott, Jill Slatter, Lise Stone a Zywia Wojnar z Environmental Center při Bard College. Celou akci organizovala
Zuzana Halsey (Friends of Czech Greenways) ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku. O akci informovala i
ČTK a Český rozhlas.
V hodinové diskuzi byly podrobně připomínkovány jednotlivé návrhy, jak předností zvolených řešení, ale i
možných problémů. Byly stanoveny zásady řešení na základě zkušeností ze zdejších bylinkových zahrad. Závěr byl
hodný krále Šalamouna: „vytvořte z těchto nadějných architektů tým, který vyřeší prostor zahrady společně s ohledem
na vznesené připomínky a doporučení. Protože se jedná o zahradu věnovanou památce Tiree Chmelar, dejte prostor
ženskému pohledu Mirky Svorové.“
Výsledek týmové práce můžete posoudit sami dle následujících popisu řešení:
- 40 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Bylinková zahrada Valtice/ popis řešení/ Mirka Svorová
Výsledný návrh bylinkové zahrady vychází z nápadů všech tří vítězů soutěže a je výsledkem týmové práce, která
z velké části proběhla během pracovní dílny přímo v prostorách Valtického zámku v červenci 2005.
Úvodem je potřeba zmínit jedinečnost managmentu celého projektu, neboť kvalitní provoz je jedním ze základních
kamenů návrhu. Péče o zahradu spadá pod správu zámku Valtice, ale náplň a provoz jsou řešeny nezávisle na provozu
zámku s možností dalšího individuálního využití zahrady.
Dále je nutno připomenout, že cílem nebylo vytvořit historickou zahradu či její rekonstrukci a z tohoto pohledu se také
k návrhu v procesu tvorby přistupovalo.
Bylinková zahrada vychází z principu Giardino segreto, a také z provozních důvodů je celá oplocena. Vzniká tak
samostatný naučný areál s možností nákupu bylinek přímo z expozice zahrady, nejedná se však o bylinkovou školku, je
zde spíše preferován prodej bylinek ve formě suvenýrů či předmětů dárkového charakteru.
Kompozice zahrady vychází vstříc všem funkčním a obsahovým prvkům v zahradě , zároveň je však v přísné osové
návaznosti na zámek, neboť rytmus a velikost jednotlivých polí a celků je určena právě architektonickou výzdobou
terasy zámku. V každé vzniklé ose, či průhledu zahrady je tak vnímána stavba jako nedílná součást prostoru. Důležitým
bodem je také pohled na zahradu s nadhledu zámecké terasy, kde je kompozice vnímatelná jako čistá geometrická hra
čtverce a obdélníku podbarvená jemnými přechody v záhonech.
Svou roli zde také hrálo respektování původní středové cesty - osy lemované krušpánkem, která zahradu dělí na
dvě asymetrické poloviny. Tato diagonální osa, která se ze začátku zdála být problematická, tak ve finále dává celé
kompozici dynamiku a švih. Proto byla zvýrazněna pergolou z kovových lamel a popínavých růží a vzniklý zelený tunel
tak symbolicky navádí návštěvníka ke vstupu do zahrady (vchod do zahrady je řešen malou brankou s turniketem a je
situován tak, že návštěvník vstupuje do zahrady ze zámeckého parku). Pergola je v centrálním prostoru přerušena, a tím
je podpořen maximální rozptyl návštěvníků do všech částí zahrady, přičemž však optický efekt zeleného tunelu je díky
perspektivě stále zachován.
Expozice jako taková má za úkol představit veřejnosti použití, význam a krásu bylinek, nemá však striktně určenou
prohlídkovou trasu. Prioritou je tak spíše příjemný pobyt a postupné objevování, dostupnost a zajímavost informací,
s již zmíněnou možností nákupů bylinek v květináčích.
Nosným bodem expozice jsou tematické zahrady, které ve formě čtvercových polí tvoří souvislý pás v severní
části zahrady. Jedná se o šest tematických zahrad - Léčivá zahrada, Barvířská zahrada, Kulinářská zahrada, Mýtická
zahrada, Aromatická zahrada a Zahrada afrodiziak. Každá z těchto zahrad je vybavena grafickými informačními
tabulemi, neboť v této části je kladen důraz na vzdělávací funkci. Návštěvník se zde dozví k čemu se bylina používá, co
se zní vyrábí, jaké má účinky a podobně.
Další část zahrady je řešena jako okrasný parter, kde rostliny tvoří výhradně dekorativní záhony a je tak poukázáno
na jejich estetický potenciál. Tato prezentace estetických vlastností bylin byla zvolena i vzhledem ke kompozičním
záměrům v řešení. Okrasné záhony zde lemují hlavní osu zahrady , směřující a otevírající architektonicky nejcennější
pohled ze zahrady na valtický zámek. K dokonalému prožití pohledu na monumentální barokní portál slouží zákoutí
s lavičkami a stříhanou habrovou stěnou, která v těchto místech zahradu uzavírá. V kompozici je použita i u nás
unikátní sbírka věkovitých stříhaných Laurus nobilis, které zámek vlastní. Těmto rostlinám v nádobách je vyhrazena
západní část, kde vytvářejí rastr s mediteránní atmosférou a zároveň mají vhodné životní podmínky - to hlavně díky
blízkosti stinné partie stávajících vzrostlých stromů, které částečně zlepšují mikroklima v této části zahrady.
K odpočinutí a meditaci, k plnohodnotnému pobytu v zahradě a k pocitu soukromí je v zahradě navržen systém
zelených paravánů, popnutých révou vinnou. Tyto zelené stěny člení prostor do malých pokojíčků, ve kterých expozice
nenásilně přechází na extenzivní způsob využití rostlin. Navržené travnato - bylinné partie opět nesou tematické znaky,
jedná se o Aromatickou louku, Motýlí louku, Kamennou zahradu, Stepní louku, Medonosnou louku a Obilné políčko.
Každý z pokojů je vybaven lavičkami.
Poslední funkční a prostorovou částí zahrady je sad. Sad z okrasných jabloní je zde pojat jako místo setkávání,
zároveň je hmota stromoví využita jako pohledová bariéra před areálem zásobního zahradnictví , jež k bylinkové
zahradě bezprostředně přiléhá. Prostor sadu je oproštěn od veškeré výsadby rostlin, estetickou náladu zde přebírá
a vytváří život stromu a jeho proměny v čase. Tento prostor je možno využít jako místo větších společenských akcí,
rautů, ochutnávek vína, svateb apod. Hosté se mohou opět dle potřeby rozptýlit do soukromí zelených pokojů, ve
večerních hodinách lze tyto místa efektně nasvítit lampiony a loučemi.
Zbývá představit detaily a materiálové řešení zahrady. Mezi nejvýznamnější detaily patří již zmíněné dřevěné
lavičky a informační systém grafických tabulí, které jsou navrženy speciálně pro Valtickou zahradu. Taktéž prodej
bylinek přímo z parteru zahrady je u nás asi novinkou. Bylinky jsou tu nabízeny přímo z dřevených plat, na která jsou
průběžně doplňovány zahradnickou službou, která by měla být příležitostí po letní praxi studentů. Způsob rozmístění
jednotlivých květináčků je opět striktně podřízeno tematickým zahradám.
Záhony jsou lemovány dřevěnými deskami, povrchy jsou navrženy jako mlatové či štěrkové. Významným
detailem je vodní prvek, který vnáší do zahrady hravou náladu - jedná se o dvě naproti sobě stojící zídky s patinovanou,
vápennou omítkou, ve kterých je zabudován měděný vodovodní kohoutek, ze kterého se může návštěvník osvěžit
vodou, či zalít připravenou konvičkou libovolný záhon (tato zábava je určena hlavně pro děti). Povrch mezi těmito
dvěma vodními zídkami je řešen jako oblázková mozaika.
Provozně - technické zázemí, pokladna, prodejna literatury drobných předmětů s bylinkovou tematikou a toalety
jsou umístěny v přilehlé budově skleníku, odkud je také řešen východ zpět na hlavní parkoviště u zámku.
- 41 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Harmonogram dalšího postupu
Dokončení prováděcí projektové dokumentace květen 2006 a realizace první etapy – srpen-září 2006. Projekt je
financován prostřednictvím nadace Partnerství americkými dárci s možností finanční a materiální podpory i domácích
dárců.
Projekt můžete sledovat na adrese: www.herbgardenvaltice.wz.cz
Údaje o zúčastněných organizacích:
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zahradnická fakulta v Lednici - univerzita se věnuje vzdělávání
odborníků v oboru Zahradní a krajinářské architektury. Její absolventi mohou jako jediní získat autorizaci České
komory architektů v oboru zahradní a krajinářské tvorby. Dlouhodobě spolupracuje na péči o Lednicko-valtický areál.
www.zf.mendelu.cz
Nadace Partnerství - je nezávislá nadace, jejíž posláním je stimulovat aktivní účast občanů na zlepšování životního
prostředí ve svém regionu. V současné době je největším soukromým zdrojem finanční podpory ekologických projektů
obcí a neziskových organizací v ČR. Svým programem Zelené stezky Greenways podporuje ochranu dědictví a
udržitelný rozvoj prostřednictvím šetrné turistiky. www.nadacepartnerstvi.cz
V New Yorku pracuje nadace Friedens of Czech Greenways, zprostředkovávající kontakt mezi příznivci v USA a ČR.
www.pragueviennagreenways.org
Národní památkový ústav územní odborné pracoviště v Brně, Správa zámku ve Valticích - státní rozpočtová organizace
pověřené památkovou péčí na jižní Moravě. Spravuje pozemek zahradnictví. www.npu.cz
Hickory Foundation - soukromá americká nadace vedená paní Virginii Manheimer. V České republice podporuje
obnovu zámeckých areálů v Lednici a ve Valticích, především ošetření významných stromů. Po tři roky podporuje
nadějné studenty zahradní a krajinářské architektury.
Projekt je financován z prostředků Fridens of Czech Greenways prostřednictvím nadace Partnerství.
Garanti akce:
Ing. Přemysl Krejčiřík, Ph.D., ZF MZLU, [email protected]
Ing. Juraj Flamik, Nadace Partnerství, [email protected]
PRŮHONICE U PRAHY – ARNOŠT EMANUEL SILVA TAROUCA
(1860-1936)
Antonín Marián SVOBODA
Přírodní a krajinářský park v Průhonicích je nyní v těsné blízkosti velkého města, v nezvlněné krajině, z níž
vyčnívá jen věž zámku. Poprvé – podle vlastních slov, přišel Arnošt Emanuel Silva Tarouca do Průhonic - na jaře
v roce 1885, když se projížděli se svou nastávající manželkou Marii Antonií Nostitz-Rieneck (a v doprovodu její sestry
rozené hr. Swerts-Sporck, jejího manžela Chotka) . V další zprávě – krok za krokem - popisuje toto území sám
zakladatel parku již v roce 1908, když uveřejnil také plán pro budoucí budování parku. Úkol byl těžký, protože hluboce
vyhloubeným údolím protékal potok, do okolní ploché krajiny nebyl z žádné strany přirozený výhled.
Již víme, že Arnošt Emanuel Silva Tarouca vyrůstal v Čechách pod Kosířem, pravda nepříliš radostně, když ve
svých dvanácti letech byl oboustranným sirotkem Rovněž víme o jeho zálibě v myslivosti, která ho přiváděla do
vysokých hor, ale také do rozsáhlých krajinářských parků u zámků v Čechách i na Moravě
Pro Průhonický park se zachoval původní návrh plánu, který byl již několikrát vydán tiskem. Nabízí se však
otázka, kdo vedl ruku, kdo vložil hlavní myšlenky? Současníkům, se znalostí dalšího vývoje se přímo nabízí pozdější
nejbližší spolupracovník dendrolog a znalec zahradního umění Camillo Schneider. V nekrologu, který po nečekaném
a překvapivém úmrtí napsal uvádí, že se tito dva protagonisté poprve poznali v roce 1908! Potom již v roce 1909
vychází prvý sešit z řady Gartenanlagen .., vydávaný Dendrologickou společností ve Vídni ( Geselschaft für Förderung
der Gehölzkunde und Gartenkunst in Österreich-Ungarn). Ten obsahuje podrobné popisy dvou parků: prvý na
Konopišti, který budoval Ferdinand d´Este a druhým byl Průhonický park (máme nyní nejen původní text, ale
i několik překladů, vč. katalogu pamětní síně z roku 1985). Na tomto plánu je pozoruhodná věrnost, tedy např.
navrhované cesty - tehdy ještě jen zamýšlené, na okrajích parku jsou zakresleny dřeviny jehličnaté a v údolí listnaté,
vč. starých původních dubů. (Plán byl připraven pro zahradnickou výstavu v Praze - tehdy významnou firmou Pleskot).
Význam díla Arnošta Emanuela Silva Taroucy, které ocení každý návštěvník Průhonického parku, však
vycházel z hlubokého zájmu o dendrologii, doložený tím, že poskytl podporu nově zakládané Spolkové pokusné
a introdukční zahradě, jejímž sekretářem byl Camillo Schneider. Dendrologická společnost mohla podpořit jeho cestu
na Kavkaz (1908) a expedici do Číny (1914-). Vypuknutím I.světové války však již nezbývaly finanční prostředkyvyšly jen sešity Gartenanlagen..v nichž byly popisy významných parků mocnářství. ( Die Gartenanlagen Österreich-
- 42 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Ungarns in Wort und Bild). Rozvíjela se činnost Dendrologické zahrady (po r.1920, když byla založena
Čs.dendrologická společnost, zahrada dosáhla vysokou úroveň, což dokládá Katalog dřevin z roku 1930). Ve
spolupráci vycházely nadále příručky pro členy Dendrologické společnosti – zaměřené postupně na dřeviny jehličnaté,
listnaté a trvaly.
Zakladatel Průhonického parku představoval vysoce postaveného státníka (byl např. ministrem orby-Topinková
2005). Do životního stylu patřila rovněž myslivost a lovy v horách (dokládají to fotografie výřadu jelenů u zámečku
Kalwang u Štýrského Hradce, ovšem významněji dvě knihy: Mé šťastné dny a Bez chovu - není lovu).Ve srovnání
s bratrem Františkem Josefem II. Silva Taroucou, zůstává nejvýznamnějším především Průhonický park, edice sešitů
Gartenanlagen.. zásluhy o celkový rozvoj dendrologie. Příručky: (Kulturhandbücher für Gartenfreude) - o dřevinách
jsou stále ještě nepřekonané, protože v té době se objevovaly nové dřeviny v Číně a Japonsku.
O Průhonickém parku máme ještě jednu přednášku, totiž při prodeji panství, a jednotlivé zmínky vzpomínky
popisující soukromý život, např. rozhovor s malířem Brožíkem (Urbanová).
Překvapením je nyní poprve představovaný rukopis, který se zachoval péčí dlouholetého zahradníka Františka
Krause (stejně jako původní plán) Oba bratři – zřejmě v návaznosti psali své poznatky získávané během let (Čechy pod
Kosířem 1922-1936), přičemž u Průhonic neznáme začátek, ale jen konec-úmrtím v r. 1936 (rukou je dopsáno: alles
erfroren 1927/8).
Nezbývá než - stejně jako u Františka Josefa II . - vyslovit přání, aby se dílu Arnošta Emanuela věnovala větší
péče a porozumění.(vodítkem může být osnova rukopisu - německy a česky) Zaslouží si to nejen pro jeho postavení u
nás, ale také ve vývoji zahradní tvorby v Evropě a konečně na světě.
PRŮHONICKÝ PARK - je posledním velkoryse a záměrně vybudovaným přírodním a krajinářským územím.
PRAMENY (elektronika)
SILVA Tarouca A.E. ( CD/cop. E-mail a.m. svoboda @quick.cz
Průhonický park
Hrabě Arnošt SILVA Tarouca /č. překlad/: Der Pruhonitzer Park. Wien 1909
-Repr. Botanický Ústav AV ČR /ed. Staňa Ivan/ Průhonice 2005:131,foto,pl./ISBN 80-86188-18-1
Pamětní síň
Průhonický zámek a park – dílo přírody a lidského ducha. Katalog výstavy.
-Botanický ústav AV ČR /ed. Staňa Ivan/ Průhonice 2005:1-31,foto,pl./ISBN 80-86188-19-1
Pamětník – Zámecký park Průhonice /žeton- Pamětník ČR –22/ Cu 35mm/ http://pamětník.wz.cz
SVOBODA A.M.
Přínos Průhonického parku pro současné přírodní a krajinářské parky – dílo A.E.SILVA Taroucy
-Tvář Země, Praha /dodatky 2005:25-27/ISBN 80-86512-35-5
Význam osobnosti A.E. SILVA Taroucy – Průhonice (1885-1936)
-Průhonice – dříve a nyní. /Historické parky zahrady 2005/21:1-85/; Průhonice 2005:34-38
ADRESA: Svoboda.A.M. ALEJ: SILVA TAROUCA. Cz 252043 Průhonice VUKOZ
E-mail [email protected] / www.zahrady.org
HISTORICKÉ PARKY PODPORENÉ Z FONDOV EU
Anna DOBRUCKÁ
1. Úvod:
Tvorby systému zelene je samozrejmou súčasťou územného i strategického plánovania. Zeleň je tou zložkou sídelnej
štruktúry, ktorá skvalitňuje životné prostredie a zvyšuje kvalitu života. Súčasťou systému zelene sú parky. Najmä
historické parky predstavujú významné plochy zelene. Predstavujú naše kultúrne a prírodné dedičstvo, zároveň sú však
významnými prvkami z hľadiska environmentálneho, ekostabilizujúce, urbanistického i architektonického. Obnova
a údržba historických parkov je nevyhnutná. Slovensko nemá dostatok finančných prostriedkov na obnovu či kvalitnú
údržbu historických parkov, preto sa rekonštruuje len minimálny počet parkov, nové parky sa prakticky nezakladajú.
Od vstupu Slovenska do EU má však Slovensko možnosť čerpať finančné prostriedky z rôznych Európskych fondov.
V roku 2005 sa podarilo z projektu PHARE získať 6 mi. Sk na projektovú prípravu 6 vybraných parkov. Regionálna
rozvojová agentúra v Lučenci (ďalej len RRA) získala prostriedky na riešenie grantového projektu č. 2002/000.603-01011 „Svedkovia minulosti – mapovanie a rekonštrukcia historickej zelene v regióne ako záchrana prírodného
a kultúrneho dedičstva“.
2. Ciele a metodika práce:
Projekt si stanovil viacero cieľov:
- 43 -
KROMĚŘÍŽ 2006
•
•
•
•
•
•
zmapovať objekty historickej zelene vo vybranom území (okresy Veľký Krtíš, Lučenec, Rimavská Sobota, Poltár
a Revúca – prieskum spracovala Slovenská agentúra životného prostredia v Banskej Bystrici)
pre 6 vybraných parkov vypracovať dendrologický prieskum a štúdiu ich rekonštrukcie (RRA spolupracovala
v tejto etape s SPU v Nitre)
zhodnotiť stavebné objekty týchto parkov a navrhnúť ich rekonštrukciu a nové funkčné využitie (RRA
spolupracovala na tejto úlohe s Fakultou architektúry STU v Bratislave)
spracovať návrh ekonomického a sociálneho využitia objektov i parkov v rozvoji príslušných obcí (spolupráca
s Fakultou managementu UK v Bratislave)
pracovať v multiprofesnom tíme riešiteľov a prepojiť akademickú obec troch univerzít s praxou (akademickú obec
koordinovala SPU v Nitre, celý projekt koordinovala RRA)
pre 4 parky spracovať realizačné projekty, podľa ktorých by bola rekonštrukcia či obnova parkov realizovaná
(spolupráca s autrizovanými krajinnými architektami pri SKA)
Koordinátorom projektu bola Regionálna rozvojová agentúra v Lučenci. Koordinátorom univerzít bola SPU v Nitre.
V priebehu prác boli organizované 1x v týždni pracovné stretnutia riešiteľov z akademickej obce (študenti
a pedagógovia) a dva prezentačné dni. Jeden prezentačný deň bol venovaný výsledkom a hodnoteniu študentských
prác, druhý prezentačný deň bol venovaný predstaveniu realizačných projektov ostatným účastníkom projektu. Na záver
projektu bol usporiadaný seminár k projektu „Svedkovia minulosti“ za účasti partnerskej maďarskej strany a donorov
projektu.
3. Výsledky:
V 1.etape bol spracovaný terénny prieskum, ktorý potvrdil, že parky na juhu banskobystrického kraja sú vo veľmi zlom
stave a je ich stále menej. Niektoré parky prešli do súkromných rúk nesolventných majiteľov, iné partia obci, ktorá
nemá na ich údržbu dosť finančných prostriedkov. V regióne bolo pôvodne do 100 parkových objektov. Z nich je dnes
32 pomerne zachovalých. Tie je vhodné rekonštruovať. Pre 7 parkov boli spracované podrobné prieskumy:
° park v Opatovej Vsi (v súkromnom vlastníctve solventného majiteľa)
° park v Malej Vsi (v súkromnom vlastníctve solventného majiteľa),
° park v Dolnej Strehovej (obecný park pri Múzeu maďarov žijúcich na Slovensku)
° park v Modrom Kameni (vlastníkom je Slovenské národné múzeum)
° park v Kalinove (vlastník obec),
° park v Behynciach (vlastník obec),
° park vo Valiciach (vlastník obec).
V rámci 2.etapy bola realizovaná inventarizácia drevín (SPU v Nitre), zhodnotenie stavu stavebných objektov (STU
v Bratislave), analýza využitia objektov a parkov v plánoch regionálneho rozvoja (UK v Bratislave).
° hodnotenie drevín a kompozície: Vo všetkých parkoch boli navrhnuté výruby drevín zo zdravotného hľadiska, a to
hlavne v Behynciach. Pomerne dobre bol udržiavaný park vo Valiciach a v Dolnej Strehovej. Park v Kalinove
prakticky už neexistoval. Pri inventarizácii parkov boli hodnotené nasledovné parametre: dendrometrické
parametre, zdravotný stav stromov, stabilita, vitalita, význam v kompozícii, perspektíva stromov, spoločenská
hodnota a návrh na ošetrenie. Snaha bola výruby minimalizovať, viac stromov bolo navrhnutých na ošetrenie.
° hodnotenie stavebných objektov: vo Valiciach bol zachovaný kaštieľ v čistom architektonickom sluhu z obdobia
renesancie, využívaný bol ako materská škôlka i obecný úrad. V Dolnej Strehovej bol kaštieľ po rekonštrukcii.
V Modrom Kameni boli jednak zvyšky stredovekého hradu, jednak klasicistický kaštieľ a v ňom múzeum.
V Kalinove bol kaštieľ úplne zbúraný a na jeho mieste sa nachádza obchodný dom Jednota. Z kaštieľa v Opatovej
a v Behynciach zostali už len ruiny.
° Sociálno-ekonomické problémy a strategický rozvoj: najväčšie sociálne problémy boli zistené vo Valiciach. Obec
nemá iné využiteľné objekty, len kaštieľ. Z tohto hľadiska možnosť využitia kaštieľa pre turizmus a ekonomický
zisk sa javila ako málo pravdepodobná. Naopak, najväčší potenciál pre celý okolitý rozvoj regiónu predstavoval
hrad Modrý Kameň. Tu však nie je vybudovaná infraštruktúra, napr. ubytovacie kapacity v meste. Dolná Strehová
je obec s dlhodobou perspektívou rozvoja, preto investícia do parku a kaštieľa určite budú návratné. Kaštieľ a park
v obci Behynce má síce lukratívnu polohu pri ceste I.triedy, ale jeho technický stav nedáva prísľub návratnosti
investície. Parky Opatová a Malá Ves sú v rukách solventných fyzických osôb a je predpoklad ich využitia
i návratnosti tejto dlhodobej investície.
Ideové štúdie boli predmetom riešenia 3.etapy projektu. V tejto etape si kolektívy riešiteľov vyskúšali svoju tvorivosť
a spoluprácu. Pre ilustráciu sú uvedené len hlavné myšlienky riešenia:
° Park v Behynciach: inšpiračným zdrojom bol „svet vtákov“, autori štúdie navrhli vytvorenie „chodníka“
v korunách stromov.
° Park v Opatovej pri Lučenci: majiteľ prebuduje areál na penzión vysokého štandardu. Hlavnou myšlienkou návrhu
je „kontrast v čase“. Ten sa bude odrážať v tvaroch, materiáloch, zachovaní pôvodných fasád a ich doplnenie
o high-architektonické riešenie ubytovacieho objektu.
° Park vo Valiciach: ide o rekonštrukciu pôvodného stavu, ktorý bol konzultovaný i s pôvodnými majiteľmi žijúcimi
v súčasnosti v USA. Park bude využívaný na rôzne obecné slávnosti a podujatia.
° Hrad Modrý Kameň s lesoparkom: inšpiračným zdrojom bola uhorská šľachtická rodina Balassovcov. Z tejto
- 44 -
KROMĚŘÍŽ 2006
°
°
rodiny sa neblaho preslávil najmä Imrich Balassa, pripisujú sa mu min. dve vraždy, vražda manželky a vražda
kapitána cisárskych vojsk Schramma. Vražda manželky sa stala inšpiračným zdrojom pre architektonickoumelecké stvárnenie priestoru na hradbách nad nádvorím kaštieľa. Účastníci z FM UK v Bratislave riešili najmä
možnosť získania dotácií na záchranu hradieb, ktoré sa začínajú rozpadávať.
Park v Kalinove: inšpiračným zdrojom bol život Gejzu Torőkai (Trukoviča), ten sa po návrate zo štúdií sa venoval
výsadbe parku a šľachteniu ovocných drevín. Vyšľachtil novú krajovú sortu slivky „cecuša“, ktorá má ojedinelý
tvar a je veľmi sladká.
Park v Dolnej Strehovej: inšpiračným zdrojom bolo dielo maďarského spisovateľa narodeného na Slovensku Imricha Madácha (1823-1864) „Tragédia človeka“, ktoré má 4 základné časti: Raj, Peklo, Vesmír a Začiatok
nového života. Tieto časti diela sa premietli i do kompozície parku. Kompozícia: Návštevník parku bude postupne
prechádzať rajom i peklom. V časti „Raj“ bude prevládať duchovno, poriadok, čistota, pravidelná úprava.
Dominantou tejto kompozície bude plastika – rajské jablko. V časti „Peklo“ bude vytvorená krajinárska úprava,
jazierko s ostrovčekom, dva stromy (strom poznania a strom života), ktoré podľa diela daroval Boh človeku.
„Strom poznania“ je jabloň, okolo nej sa bude ovíjať had (plastika v podobe hada). „Strom života“ je lipa a je pri
hrobke I. Madácha. Park navštevujú často maďarskí turisti, každoročne sa tu konajú Dni Maďarov žijúcich na
Slovensku, preto je tu navrhnutý prírodný amfiteáter. Stromy pri hrobke budú vysadené v skupinách vždy
s dvojnásobným počtom drevín, čo symbolizuje zrod nového života – množiace sa bunky.
Predmetná štúdia bola predstavená v rámci “Dní Maďarov žijúcich na Slovensku” v Dolnej Strehovej. Na základe
dohody bude štúdia dopracovaná medzinárodným, slovensko-maďarským riešiteľským kolektívom. Projektu bude mať
teda pokračovanie.
V 4. etape riešenia projektu boli pre 4 parky spracované realizačné projekty, a to park Kalinovo, park Opatová, park
Valice a park Malá Ves. Realizačné projekty spracovali autorizovaní krajinní architekti, ktorí využili výsledky
spracované v predchádzajúcich etapách. Zároveň do práce zapojili študentov, ktorí sa podieľali na tvorbe štúdií, čím títo
študenti mali možnosť vstúpiť do problémov praxe. Výsledky práce boli odkonzultované s dotknutými orgánmi
a odbornými organizáciami. V súčasnej dobe sa pripravujú projekty do fondov EU na získanie prostriedkov na
realizáciu spracovaných projektov. Tým by sa celý projekt úspešne zavŕšil.
4. Záver:
• potenciál parkov nie je docenený, štandardne sa s parkami neuvažuje ako s potenciálom využiteľným pri rozvoji
regionu
• osvedčila sa tvorba multiprofesných tímov na projektoch, práve manažéri vniesli nové pohľady na využitie parkov
a objektov v nich
• osvedčil sa perspektívny, ale náročný spôsob výuky, výstupy i prezentácie boli na dobrej úrovni, študenti mali o
riešenie projektu záujem
• záujem maďarského partnera o výsledky projektu bol potešiteľný
• historické objekty predstavujú významný prvok v rozvoji obce i regiónu a zároveň zvyšujú atraktivitu územia,
kvalitu života občanov i záujem turistov. V prípade obce Kalinovo sa opäť do popredia dostala tradičná krajová
odroda slivky „Cecuša“.
• pri riešení boli uplatnené nové metodické postupy v hodnotení drevín, pri riešení projektov i vo vyučovacom
procese
• grantová úloha bola splnená a priniesla hodnotné výsledky pre obce, zúčastnené organizácie i samosprávy. Je
potrebné však spracované projekty realizovať.
5. Literárne zdroje
• Brath, J.: 2001: Úvahy o architektúre, urbanizme i fenoméne človeka. Vydavateľstvo STU v Bratislave, 164 s,
ISBN 80-227-1592-1
• Dobrucká, A. a kol.: Územný plán obce Dolná Strehová. 2004
• Gregor, P., 1998. Obnova pamiatok. Skiptum. FA STU, Bratislava
• Otruba, I.: Záhradní architektura – tvorba zahrad a parků. Vydavatelství ERA group, s.r.o. 2002 Šlapanice, 357 s.,
ISBN 80-86517-13-6
• Supuka, J.: Normy zelene a oceňovanie stromov v sídlach. VEDA, vydavateľstvo SAV, Bratislava 1987, 180 s.
• Štěpánková, R.: Negatíva a pozitíva súčasnej dediny. In: Obnova vidieckej krajiny, FZKI SPU, Nitra
• Smolková, E., 2004. Strategické partnerstvá. Iris, Bratislava
6. Táto práca bola podporovaná:
• Grantom č. 2002/000.603-01-011 “Svedkovia minulosti – mapovanie a rekonštrukcia historickej zelene v regióne
ako záchrana prírodného a kultúrneho dedičstva”
• Grantom APVT A-200 „Uchovanie a trvalo-udržateľné využívanie genetickej základne úžitkových druhov pre
výživu, poľnohospodárstvo a rozvoj vidieka“
• Grantom VEGA č. 1/1314/04 „Zásady obnovy štruktúry vidieckeho sídla“
• Agentúrou na podporu vedy a techniky na základe Zmluvy č. APVT-20-032104 “Metodika tvorby strategického
rozvojového plánu obce”
- 45 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Autor:
Ing. Anna Dobrucká, autorizovaný krajinný architekt
Katedra záhradnej a krajinnej architektúry, Fakulta záhradníctva a krajinného inžinierstva, SPU v Nitre, Tulipánova 7,
949 01 Nitra, [email protected]
„ZÁHRADY VEČNOSTI“ - MIESTA STRETNUTÍ
Denisa HALAJOVÁ
Cintoríny – „ záhrady večnosti, záhrady posledného bytia“ - aj tieto špecifické objekty záhradnej architektúry, či
už historické alebo súčasné, môžu byť miestami stretnutí. Vynímajúc tie najbolestivejšie, sú to aj stretnutia s históriou
národa, obce, rodiny, s umením, ale aj samých so sebou. Najmä historické cintoríny s hrobmi slávnych osobností, so
sochárskou výzdobou, či výnimočným architektonickým riešením stavebných objektov sú vyhľadávanými objektmi
návštevníkov našich miest (nedá mi nespomenúť nádherné objekty Dolného cintorína v Ždáře n. Sázavou, cintorín
v Střílkách, Slavín na Vyšehrade, bohatú tvorbu funerálnych plastík 18. až 20. storočia najmä na pražských
cintorínoch, osobnosť secesnej funerálnej plastiky Františka Bílka, na Slovensku Národný cintorín v Martine, Slávičie
údolie v Bratislave, či bohaté dielo Dušana Jurkoviča od areálov vojenských cintorínov po pamätníky a náhrobky
jednotlivcov). Takéto objekty sú obrazom kultúrnosti nášho národa a starostlivosti o odkaz našich predkov.
Z histórie máme rôzne doklady priamo aj o spoločenskom živote na pohrebiskách, ktorý súvisel najmä
s predstavou smrti v danej dobe. V Ríme sa napr. každoročne v čase od 13. do 21. februára konali spomienkové
slávnosti na počesť zosnulých priamo na hroboch, ktoré tomu boli prispôsobené. Okolo cesty Flaviovcov boli budované
honosné dvojposchodové hrobky s mramorovými sarkofágmi. Vyzdobené boli mozaikami a vybavené murovanými
sedadlami a lehátkami, ktoré zaisťovali pohodlie účastníkom spomienkových slávností.
Od povolenia kresťanstva ako štátneho náboženstva vznikajú kostoly s relikviami svojich patrónov a aj
pochovávanie sa uskutočňuje priamo v chrámoch, alebo vo vysvätenej pôde v ich bezprostrednom okolí. Cintoríny sa
tak stávajú miestami pravidelných stretnutí členov cirkevnej obce. Dodnes pohrebiská, ktorých súčasťou sú sakrálne
stavby (kostoly, kaplnky, kalvárie), sú obyvateľmi navštevovanejšie a venuje sa im väčšia pozornosť.
Najväčší rozmach kultúry cintorínov (a tým aj spoločenského života v ich priestoroch) nastal v dobe osvietenstva,
a to najmä vo Francúzsku. Nový duch doby vyžadoval od cintorínov, aby okrem plnenia svetského účelu – teda
pochovávania, návštevníka aj morálne vzdelával a pozdvihoval. Prostriedkom mali byť stavby a monumentálne
náhrobky v klasicistickom slohu so symbolmi a nápismi (Jennerich, Otto, 1993). Elyzejské pole (jeden z typov
cintorínov z tohoto obdobia) predstavuje typ cintorína kombinovaného s parkom. Prvou najznámejšou realizáciou
tohoto typu bol parížsky cintorín Pére Lachaise (obr. 1), otvorený v r. 1807. Architekt A. T. Brongniart pretvoril
zvlnený krajinu na park. Podľa (Jőckla, 2000) chcel architekt vyhovieť požiadavkám J. J. Rousseaua a cintorín
koncipoval ako elysium pre unavených životom, „nasiaknuté melanchóliou ich snov“, park mali tieniť cyprusy, topole
s chvejúcim sa lístím a „smútočné“ vŕby. Na cintorín boli prevezené náhrobky najslávnejších milencov stredoveku,
Abélarda a Héloise a po vydaní diela Nová Héloise J. J. Rousseaua sa ich hroby stali miestom návštev mileneckých
párov.
V polovici 19. storočia sa menili ideály cintorínov. Pod vplyvom anglického prírodne - krajinárskeho parku, ale aj
nemeckého romantizmu vznikla záľuba skôr v krajinárskom a parkovom stvárnení plôch cintorínov. Príkladom
parkového cintorína je cintorín v Hamburgu – Ohlsdorfe. V rokoch 1897 – 1913 bol areál o rozlohe 400 ha upravovaný
J. W. Cordesom (1840- 1917) ako prírodný park, do ktorého boli zakomponované hrobové polia. Už v r. 1900 na
svetovej výstave bol tento plošne najväčší cintorín sveta vyznamenaný ako vzorová záhradná architektúra. Cordesovým
zámerom bolo takouto úpravou cintorína, väzbou prírody, krajiny a umeleckých diel, sprostredkovanie morálne
poučných úvah o živote a smrti, prírode a umení. „Cintorín nemá byť len miestom mŕtvych a tlenia. Návštevníkovi sa
má javiť milo a priateľsky…Správne prepojenie architektúry, sochárstva a utvárania krajiny ponúka veľký priestor pre
fantáziu…“ (Cordes in Jőckle, 2000). V Amerike pod vplyvmi z Európy taktiež vznikajú romantické krajinné cintoríny,
rovnako ako v severských krajinách sa obnovuje tradícia lesných a krajinných cintorínov. Takéto pohrebiská zamerané
na budovanie ideálneho priestoru na prechádzku, rozjímanie aj pomocou zážitkov z prírody, potlačujúce tak klasické
memento mori, boli obľúbenými miestami spoločenského života. Cintorín Ohlsdorf je aj v súčasnosti atraktívnym
objektom s tromi poznávacími okruhmi, ktoré oboznamujú návštevníkov s hrobmi významných osobností, pamätníkmi,
ale aj prírodným krásami.
V 20. storočí kultúra cintorínov upadla a na súčasných pohrebiskách (okrem nedostatkov v ich záhradne architektonickom stvárnení a údržbe) absentuje najmä duchovná náplň, osobitosť, spätosť s minulosťou, tradíciami,
krajinou. Monumentálny cintorín ohradený múrmi a plný kamenných náhrobkov nepripomína miesta spoločenského
života.
V súčasnosti tvorba nových, či revitalizácia starších pohrebísk vedie nielen k primárnej funkcii pohrebísk, ale aj
k návratu spoločenského diania na tieto plochy zelene, čo je asi zámerom každého architektonického diela určeného
- 46 -
KROMĚŘÍŽ 2006
verejnosti. Súčasný trend krajinných a lesných cintorínov vzhľadom na väčší podiel zelene umožňuje napr. napojenie na
okolitú krajinu, prímestskú rekreáciu. Budovanie pohrebísk v nových mestských štvrtiach (napr. cintorín Riem –
Mníchov, r. 2000) využíva zámerne pešie a cyklistické prepojenia mestských častí cez plochy pohrebiska, pričom sa
vôbec nenarúša ich pietny charakter. Takéto pohrebiská v obytných štvrtiach (naproti veľkým pohrebiskám mimo
sídiel) umožňujú využitie plôch na krátkodobú pasívnu rekreáciu, z dôvodu menšej dochádzkovej vzdialenosti je vyššia
ich návštevnosť a umožňujú identifikáciu sa obyvateľstva s pohrebiskom. Historické pohrebiská, najmä po revitalizácii
na parkové plochy (Ondrejský cintorín v Bratislave, obr. 2) s ponechaním významných hrobov a stavieb, či po zriadení
lapidária náhrobkov, môžu byť taktiež miestami turistického ruchu, rekreácie, prezentovania umenia (koncerty, výstavy
sochárskych diel). Pre takéto využitie pohrebísk je okrem autorskej myšlienky potrebná spolupráca mnohých profesií,
ktoré sa podieľajú na skvalitnení vzhľadu týchto objektov (historici, architekti, sadovníci, kamenári, sochári, správcovia
atď.) Často krát však pre sprístupnenie plôch historických pohrebísk stačia aj menšie úpravy. Veď koľko pohrebísk
(navštevovaných hlavne staršou generáciou) môžeme považovať za bezbariérové?
Zaujímavými objektmi z hľadiska poznania našej histórie ale aj turistického ruchu sú vojenské cintoríny
a pamätníky. V rokoch 1997 – 1998 bol zrealizovaný vďaka Nadácii starostlivosti o nemecké vojnové hroby, nemecký
vojenský cintorín vo Važci (obr. 3) pre vojakov padlých počas 2. sv. vojny. Autori rešpektovali prírodné danosti kraja
pod Vysokými Tatrami a podarilo sa im vhodne zakomponovať stavbu do krajiny. Pri riešení stavebných objektov sa
taktiež nechali inšpirovať ľudovou architektúrou regiónu, vstupná brána vychádza z tvaroslovia drevených zvoníc,
ústredný drevený kríž je inšpirovaný ľudovým rezbárstvom drevených náhrobníkov. Cintorín je v súčasnosti vďaka
svojej polohe a prostrediu často navštevovaný domácimi i zahraničnými turistami.
Svojím rešpektovaním tradícií regiónu a krajiny cintorín vo Važci pripomína cintoríny Dušana Jurkoviča
z prvej svetovej vojny v Halíči. Práve k lepšiemu poznaniu a tým snáď aj k záchrane nádherných Jurkovičových
cintorínov spätým s okolitou krajinou má slúžiť publikácia „Sprievodca - Vojenské cintoríny v západnej Haliči“ od
Matúša Dullu, vydaný v r. 2002. Aj toto je forma ako upozorniť odbornú, ale aj laickú verejnosť, na historické objekty
pietneho charakteru.
Špeciálnym objektom pietneho charakteru, zrealizovaným v r. 2000 – 2003, je Mauzóleum Chatama Sofera
v Bratislave(obr. 4). Mauzóleum sa nachádza v centre Bratislavy v blízkosti nábrežia Dunaja pri južnom portáli tunela
trate električiek na mieste pôvodného židovského cintorína zo 17. storočia. Tento cintorín bol zrušený pri výstavbe
tunela v r. 1942, cesta tunela viedla ponad cintorín a torzo cintorína vytvorilo podzemnú kryptu, kde sa ponechali len
hroby a náhrobky najvýznamnejších predstaviteľov židovskej obce. Medzi nimi sa nachádza aj hrob rabína Chatama
Sofera, ktorý pôsobil v Bratislave od r. 1806 a mauzóleum dnes nesie jeho meno.
Vzhľadom na medzinárodný význam a navštevovanosť hrobu Chatama Sofera sa rozhodla židovská obec
vybudovať dôstojnú budovu mauzólea. Mauzóleum je navrhnuté ako ako modlitebňa a expozičná miestnosť.
Mauzóleum má plniť religiózne funkcie (modlitebňa) a zároveň aj umožniť návštevu pohrebiska náhodným
návštevníkov a to tak, aby sa navzájom tieto funkcie nerušili. Bratislava je týmto dielom súčasnej architektúry bohatšia
o objekt veľkého historického významu.
Spomínané príklady tvorby odrážajú súčasné chápanie tvorby a obnovy pohrebísk, ktoré ako so samozrejmou
súčasťou ráta so spoločenským dianím v týchto priestoroch.
Príspevok bol spracovaný vďaka finančnej podpore grantových projektov VEGA č. 1/1318/04 a VEGA č. 1/1314/04.
Literatúra:
1. Dulla, M. 2000. Obnova mauzólea Chatama Sofera - sila jednoduchosti. In: Projekt revue slovenskej architektúry,
roč. 42, 2000, č. 1, s. 55.
2. Dulla, M. 2002. Vojenské cintoríny v západnej Haliči: Sprievodca. Bratislava: Vysoká škola výtvarných umení,
2002. 135 s. ISBN 80-88675-80-4
3. Etlin, R. A. 1984. The architecture of death. Cambridge: The MIT Press, 1984. 429 s. ISBN 0–262–05027-7
4. Jennerich, L. – Otto, P. 1993. Der Friedhofsgärtner : Leistungen, Rechte, Pflichten. Braunschweig: Thalacker,
1993. 170 s. ISBN 3–87815–049–0
5. Jőckle, C. 2000. Memento mori : Historie pohřbívaní a uctívaní mrtvých. Praha : Balios, 2000. 160 s. ISBN 80–
242–0101-9
6. Lány, J. 1991. Olšanské hřbitovy. Praha: Elfa, 1991. 93 s. ISBN 80-900197-0-6
7. Leontievová, I. 1992. Revitalizácia cintorínov. In: Projekt revue slovenskej architektúry, roč. 34, 1992, č. 6., s. 3637.
8. Otruba, I. 2000. Zahradně architektonická tvorba – význačné zahradní a parkové celky. Brno: MZLU, 2000. 97 s.
ISBN 80-7157-461-9
9. Petrů, J. 2003. Hřbitovy – opomíjená kategorie naší památkové péče. In: Udržovací péče o zeleň: zborník
vybraných prednášok zo seminára Dni záhradnej a krajinárskej tvorby. Luhačovice: Společnost pro zahradní a
krajinářskou tvorbu, 2003. s. 73 – 83. ISBN 80 - 902910-5-8
10. Urban, M. 1998. Prostory smrti – nástin vývoje hřbitovů zemí českých. Sokolov: Okresní muzeum a knihovna,
1998. s. 1–12.
11. Zbušková, Z. 1992. Európsky cintorín. In: Projekt revue slovenskej architektúry, roč. 34, 1992, č.6, s. 70-71.
Ing. Denisa Halajová, Katedra záhradnej a krajinnej architektúry, FZKI SPU, 949 01 Nitra, Tulipánová 7,
[email protected]
- 47 -
KROMĚŘÍŽ 2006
NIEKOĽKO NÁVŠTEV VÝZNAMNÝCH ĽUDÍ V KAŠTIEĽOCH
A ICH VZŤAHU K TOMU MIESTU.
Veronika VÁGENKNECHTOVÁ
Vysoká šľachta na Slovensku, ako súčasti Rakúsko–Uhorska, sa podieľala ako na vedení štátu, tak aj na
kultúrnom a spoločenskom živote krajiny. Vzájomné návštevy jednotlivých jej príslušníkov boli nie len povinnosťou
ale často aj udalosťou, ktorou žilo celé okolie. K takýmto návštevám patrilo aj pozývanie v tom čase známych
hudobníkov, ktorých jednotlivé rody často celé roky podporovali. Dnes známi hudobní skladatelia sa často živili ako
učitelia hudby v rodinách vzdelaných a osvietených príslušníkov šľachty. Vzhľadom na vtedajšie dopravné možnosti
bolo nutnosťou, aby takéto návštevy resp. pobyty trvali niekoľko dní alebo aj mesiacov. Z praktických dôvodov sa tieto
návštevy konali predovšetkým v jarných a letných mesiacoch, pričom na jeseň sa konali niekoľkodňové spoločné
poľovačky.
Snáď najčulejší „cestovný ruch“ máme v dostupnej literatúre opísaný za vlády Márie Terézie, kedy bola na
Slovensku pomerne kľudná celková politická situácia a šľachta sa tak mohla venovať viac kultúrnemu životu
a spoločenskej zábave.
Bernolákovo, ktoré leží neďaleko Bratislavy, bolo už aj v tom čase pomerne ľahko prístupné a často sa sem schádzala
šľachta z Bratislavy. Gróf Jozef Esterházy tu v roku 1722 ukončil stavbu svojho rozsiahleho kaštieľa, ku ktorému
následne pripojil v tom čase ešte barokovú záhradu. Jej krásu a bohatstvo spolu s upravovanými lesmi a alejami opisuje
Gottfried šľachetný pán z Rotensteinu vo svojej knihe „Cesta Maďarskom, Rakúskom, Čechami....... od A 1763 do
1783“. Podľa datovania obrazu rokom 1773, ktorý videl autor v pustovni pri kaštieli, možno predpokladať, že jeho
návšteva sa uskutočnila po roku 1773. Podľa jeho opisu už okolo kaštieľa nebola len pravidelná záhrada s vázovým
parterom, ale aj úpravy porastov, formovanie alejí a budovanie rôznych menších zábavných stánkov zasahovalo aj do
okolia, ktoré bolo postupne pretvárané v duchu tohto obdobia.
Rozsiahle aleje upravené na spôsob arkád „ako vo Francúzsku v Chantilli“, spájali jednotlivé priestory obyčajne
ukončené zaujímavou stavbou alebo úpravou. Podľa opisu sú medzi sebou vzdialené „na dobrú pol hodinu chôdze“.
Medzi nimi sa spomínajú už aj priestory starej a novej bažantnice, ktoré sú dokumentované na mape panstva z roku
1842. Veľkú pozornosť venuje autor opisu obďaleč stojacej „okrúhlej talianskej budovy“ s množstvom pozoruhodných
umeleckých predmetov. Súčasťou bažantnice je aj poľovnícky domček a množstvo rôznych druhov vtáctva „vo
vtáčnikoch“ a lesnej zvere v rôznych ohradách a klietkach. Ďalej prechádza k bohato zariadenému záhradnému
domčeku, do malej botanickej záhrady a včelínu. Za vinohradom a ovocnými stromami „sa v inej časti lesa dostaneme
k pustovni“, odkiaľ vedú kryté stromoradia ku zverincu a k malým domčekom s rôznym vtáctvom a ku priestranstvu
s jeleňmi a srnami. Z iného záhradného domu je zasa cez aleje výhľad na bernolákovský kaštieľ. Neďaleko od neho
v lese sú rôzne kolotoče, hojdačky, kolkárne a iné podobné zábavy.
Takto bola prezentovaná nielen záhrada, ale predovšetkým širšie okolie kaštieľa v Bernolákove po roku 1773
a takto ju pravdepodobne zažila aj spoločnosť, ktorá sa tu schádzala na záhradných slávnostiach. Jedno je isté,
Bernolákovo bolo v tom čase „pravým domovom zábav“, ktoré využívala najmä arcivojvodkyňa Kristína, manželka
holandského guvernéra Alberta, ktorá tu každý rok strávila spolu s manželom niekoľko mesiacov.
V roku 1766 tu bol celý cisársky dvor z Viedne a pri tejto príležitosti bol v Starej bažantnici, v tom čase
nazývanej tiež „Calipso“, vybudovaný červený čínsky pavilón, odkiaľ členovia dvora sledovali rybárske preteky na
Dunaji /pravdepodobne to bolo len na ramene Dunaja, ktorých bolo v tom čase niekoľko dokonca splavných/. Na inom
mieste boli zasa „čínske konské dostihy, lezenie na strom na holandský spôsob“, orientálny jarmok s jarmočníkmi, ktorí
boli preoblečení za Turkov, Maurov, Indov, Arménov, Holanďanov, Angličanov a Talianov a krámy mali vyzdobené
kvetinovými vencami a čečinou. Večer celý dvor opustil „Calipso“ a prešli do zámku, kde bol veľký parter a taliansky
letohrádok so sochami a vázami ožiarený mnohými svetlami. V alejovom lese bol nádherný ohňostroj, ktorý trval
hodinu. Potom nasledovala veľká večera.
Ďalšia návšteva cisárskeho dvora v Bernolákove sa uskutočnila o desať rokov, t.j. v roku 1776, o ktorej však
nemáme presnejšie informácie. Možno len predpokladať, že pre celú spoločnosť bolo vytvorených niekoľko obdobných
atrakcií, ktoré boli rozmiestnené tak, aby vzdialenosti medzi nimi boli približne na pol hodinu chôdze.
Rotenstein opisuje aj ďalšiu záhradnú slávnosť, ktorá sa konala v Bratislave u grófa Pálffyho v roku 1767 a mala
charakter čínskej záhradnej slávnosti. Rytieri, dámy ale aj hudba boli oblečení na čínsky spôsob v žltom hodvábe
s obrazmi modrých šarkanov. V tomto duchu boli vymaľované a vyzdobené aj vnútorné priestory kaštieľa, kam prešla
neskôr celá spoločnosť. Na slávnosti sa zúčastnila aj Mária Terézia s Jozefom II.
Osobný zážitok z takejto slávnosti v záhrade grófa Grassalkovicha, ktorá sa konala 10.8.1775 opisuje opäť
Gottfried šľachetný pán z Rotensteinu vo svojej knihe „Cesta Maďarskom, Rakúskom, Čechami....... od A 1763 do
1783“. Záhrada bola osvetlená 50 000 lampami, bolo tu niekoľko hudieb včítane tureckej a v stánkoch s kvetinovými
girlandami predávali rytieri a dámy v maskách. Na túto slávnosť sa prišla pozrieť aj Mária Terézia.
V kaštieli v Dolnej Krupej /cca 55 km severovýchodne od Bratislavy/ koncom 18. a začiatkom 19. storočia bývala
rodina grófa Jozefa Brunsvika, v tom čase vysokého úradníka vo Viedni. Jeho zásluhou tu bolo postavené
pravdepodobne prvé divadlo na Slovensku /1800 – 1805/, ktoré sa spomína tiež v súvislosti s pobytom L.v. Bethovena.
Za jeho života sa stal kaštieľ významným centrom spoločenského a kultúrneho diania a prichádzali sem známe
osobnosti nielen z radov šľachty, ale aj umeleckého a vedeckého sveta. Na mieste „milej záhradky“ /Rotenstein, Pavel
- 48 -
KROMĚŘÍŽ 2006
Jedlicska/ dal vybudovať rozsiahly park, na ktorom sa podieľal významný záhradník belgického pôvodu Henrich
Nebbien /zakladateľ parku v Betliari a vo Veľkom Blhu/.
Napriek svojim štátnickým povinnostiam a z toho vyplývajúcej častej neprítomnosti, gróf nezanedbával ani svoju
rodinu, ba dokonca po smrti svojho brata Antona sa stal viac menej poručníkom jeho detí. Ku všeobecnému vzdelaniu v
tom čase patrila nesporne aj hra na klavíri. A práve z tohto dôvodu pozval do svojej rodiny Ludvika van Beethovena,
ktorý sa stal učiteľom jeho a bratových detí. O čase pobytu veľkého skladateľa sa vedú viaceré polemiky, v každom
prípade ide o niekoľko opakovaných pobytov v posledných rokoch 18. a prvých rokoch 19. storočia. Dodnes sa malému
domčeku pri kaštieli, v ktorom mal umelec bývať pri svojich opakovaných návštevách rodiny, nepovie inak ako
„Beethovenov domček“ a o neteri Terézii Brunsvikovej hovorili len ako o „nesmrteľnej milenke“ veľkého umelca.
Literatúra uvádza aj niekoľko hudobných skladieb, ktoré mali byť komponované v Dolnej Krupej a na ktoré mal
nemalý vplyv aj vzťah L.v. Beethovena k neteriam Jozefa Brunsvika - Terézii a k Jozefíne, ktoré boli už od roku 1799
jeho žiačkami vo Viedni. Teréziu uvádza aj autor životopisného diela Romain Rolland ako „nesmrteľnú milenku“,
ktorej matka a strýko sa nedovolili vydať za L.v. Beethovena „pre neurodzený hudobníkov pôvod“. Kaštieľske
služobníctvo vedelo aj o tajných skrýšach, kde si milenci nechávali svoje listy. Do vysokého veku bol neďaleko
skladateľovho domčeka ošetrovaný pagaštan, do dutiny ktorého vkladal umelec svoje listy. Na „lipovom pľaci“ bola
bútľavá lipa, do ktorej vkladala zasa Terézia svoje odpovede. Na jednej z najstarších litografií kaštieľa a parku je
zachytená vtedy už obrovská jedľa pod ktorou milenci údajne najradšej sedávali. Terézia Brunsviková žila do svojej
smrti v kaštieli, zostala slobodná a ešte vo vysokom veku navštevovala svoje obľúbené miesta v parku.
Na umelcov pobyt v kaštieli dlho spomínali aj Chotekovci ako dedičia panstva po Brunsvikovcoch /Henrieta,
dcéra J. Brunsvika vydatá za Hermana Choteka/. Výsadby v tvare hudobných motívov s použitím skladateľových
obľúbených kvetov boli upravované najmä v okolí domčeka a za kaštieľom ešte začiatkom 20.storočia.
V hudobnom svete je tiež známy pobyt Franza Schuberta v Želiezovciach v okrese Levice. Pamätná izba je
zriadená v dome, kde mal bývať počas svojho pobytu. Už menej známy je fakt, že v Brestovanoch pri Trnave sa na
svojich cestách zastavil Frederik Chopin. V kaštieli sa našla zbierka tlačených hudobnín a bohatá korešpondencia
z pozostalosti Ľudmily Gizyckej – Zamoyskej, ktorá bola výbornou klaviristkou, hudobnou skladateľkou a neskôr
významnou organizátorkou hudobného života na cisárskom dvore vo Viedni.
Slovensko ako krajina rozsiahlych lesov bolo vždy pomerne bohaté na zver prirodzene žijúcu v prírode, ale už aj
v 18. – 19. storočí umelo dochovávanú v oborách. Mnohé z kaštieľov slúžili na ubytovanie a spoločenský život zväčša
len počas poľovačiek a to nie len v období jesene. Jedným z najznámejších kaštieľov tohto druhu je kaštieľ
v Palárikove, kde už v 19. storočí bola najväčšia bažantnica v strednej Európe a z dôvodov poľovačiek sa tu často
schádzala vysoká šľachta z blízkeho aj ďalekého okolia.
Ing. Veronika Vágenknechtová
SOUČASNÝ ŽIVOT V PALÁCOVÝCH ZAHRADÁCH
s přihlédnutím k jejich historickému vývoji a době nedávné obnovy
Inka TRUXOVÁ
Komplex Palácových zahrad pod Pražským hradem je většině z vás pravděpodobně dobře znám, já bych se dnes ráda ve
zkratce zmínila o jejich historii a soustředila se především na jejich současný život.
Zdejší barokní skvosty vznikaly postupně, většinou na základě starších renesančních zahrad, jejichž
předchůdkyněmi byly od 14. století vinice a užitkové zahrady.
Původní měšťanské domy spolu vzájemně srůstaly a postupně se s novými či bohatšími majiteli měnily ve skvostné
paláce a jejich zahrady získávaly více reprezentativní charakter. Barokní styl jenž měnil a zdobil vše, nejen domy, ale
i každé volné místo kolem a bravurně využíval sebe složitější terén tak přinášel nová obohacení v podobě
architektonicko-sochařských kompozic, vyvolávajících v divácích a návštěvnících neopakovatelné zážitky.
Dnešní názvy paláců a jejich zahrad jsou odvozeny od svých posledních majitelů, jejich staviteli a vlastníky však byla
celá řada známých šlechtických rodů jako Černínové, Gallasové, Trautmansdorfové, Lamingerové, Valdštejnové
a další.
Nejzápadnější cíp svahu pod jižními zahradami Pražského hradu zaujímá zdobná Ledeburská zahrada
pozoruhodná nejen velkolepou gradací svých teras, ale také svoji sala terrenou s nádhernou malířskou výzdobou. K této
zahradě z východní strany přiléhá svoji výpravou jednoduchá zahrada Malá Pálfyovská, plná ovocných dřevin a na ni
navazuje rozsáhlejší a výpravnější zahrada Velká Pálfyovská s vloženým osovým schodištěm. K ní pak přiléhá úzká
a jednoduchá zahrada Kolovratská, na jejíchž terasách lze najít opět jen ovocné dřeviny. Za zdí se však začíná odvíjet to
nejmalebnější kompoziční divadlo v podobě až rokokové Malé Fürstenberské zahrady. Komplex uzavírá Velká
Fürstenberská zahrada, která v současnosti nenáleží do systému Palácových zahrad.
Mé osobní dětské vzpomínky vztahující se k těmto místům mají nádech určité tajemnosti, neb v době mých prvních
návštěv byly zahrady již nepříliš opravované a zakryté bujnou vegetací, jenž v očích dítěte působila jako záhadná
- 49 -
KROMĚŘÍŽ 2006
džungle skrývající tajemství. Až daleko později, na konci osmdesátých let 20. století jsem se do těchto míst dostala
znovu, již jako pracovnice památkové péče a tehdy byl stav již nepřístupných zahrad velmi neutěšený (z havarijních
důvodů byly zahrady uzavřeny od 70. let 20. století). Obnovné práce se plánovaly několik let, bylo provedeno zaměření
a zpracována studie, posléze opravy začaly, ale plná rehabilitace celého komplexu pěti zahrad v majetku ministerstva
kultury, byla stále hodně vzdálena.
Velmi dobře tento vývoj zachytil ve svém článku pro časopis Zahrada-Park-Krajina v roce 1995 pan kolega ing.
Jan Ondřej, který rekapituloval veškeré dění. Jednou z hlavních překážek bylo vhodné sladění veškerých nutných
průzkumů, nalezení dostatku financí, ale především také řešení organizace prací a mezím náklady rostly a stav zahrad
bez údržby se stával více havarijním. Vlastní obnova pak proběhla od počátku devadesátých let ve dvou etapách
– Ledeburská a Malá pálfyovská zahrada jako první a následně pak Velká Pálfyovská, kolovratská a Malá
Furstenberská, včetně nástupního prostoru, směrem z Valdštejnské ulice. První etapa byla dokončena roku 1995. Od
roku 1992 stavbu převzal tehdejší Státní ústav památkové péče v Praze. Generálním projrktantem byla Projektová
a inženýrská organizace ministerstva kultury, rozpočet stavby pak 115,2 mil. Kč. Na této částce se podílel i Pražský
památkový fond Evropské komise a program „Kulturní dědictví“. Jak už to tak bývá, při obdobných pracích ve
srovnatelných obtížných terénech, tvořily náklady na konkrétní zahradní úpravy v tomto ojedinělém terasovitém
prostředí jen zlomek celkových nákladů.
Již při přípravě obnovy zahrad se počítalo s uplatněním nových funkcí pro původně reprezentačně, či jen
hospodářsky využívané prostory teras, a tak byla plocha stylově uspořádaného parteru Ledeburské zahrady
přizpůsobena možnostem pořádání kulturních akcí. Jedná se o uplatnění ocelového roštu, do kterého je možno velmi
jednoduše instalovat speciálně navržené duralové židle a rychle tak vytvořit hlediště. Díky systému západkových poklic
v trávníku parteru nepůsobí údržba prostoru žádné problémy. Pravděpodobně i díky instalovanému zavlažovacímu
systému nevzniká v uličkách mezi sedadly žádný rastr a plocha tak působí stále celistvě.
V současné době je již možné posoudit i předpoklad, že bude potřeba více jak deseti let k plnému rozvinutí a zapojení
všech vegetačních prvků do rovnocenné podoby se stavební podstatou zahrad. Dnes je již zřejmé, jaké rostliny se kde
osvědčily a co bylo méně vhodné, či zcela špatné. Přes tuto znalost je obtížné sjednat nápravu, neb limitujícím faktorem
jsou finanční prostředky. Daleko závažnější problémy se vyskytují na stavebních konstrukcí systému schodišť a zídek
jednotlivých teras a jak jsme se přesvědčili letos na jaře, jeden rok bez vytrvalé stavební údržby znamená v takto
extrémních svažitých podmínkách mnoho. Části jednotlivých zahrad musely být dokonce částečně uzavřeny, jedná se
zejména o schodiště či terasové zídky, ale i velké plochy vysokých zdí. Ač by se mohlo zdát, že stavební podstata
terasového komplexu po celkem nedávné masivní obnově nevyžaduje větších finančních nákladů, opak je pravdou,
ročně je na provoz zahrad a běžnou údržbu třeba 5 mil korun.
Od roku 2004 začíná v komplexu Palácových zahrad působit nový nájemce – Protocol Service, s.r.o. Tato
společnost se od té doby snaží promýšlet nové celoroční programové náplně pro tento v Praze ojedinělý prostor, kde se
téměř vše odehrává na terasách. Zdá se být až neuvěřitelné, že přes veškerou masivní informační a propagační kampaň
jsou lidé stále jěště udiveni existencí zahrad. Roční návštěvnost zahrad činí přibližně asi 75 000 návštěvníků.
V Ledeburské zahradě se zcela běžně pořádají svatební obřady a v přilehlých prostorách paláce i hostiny, ale nově také
křty. Jak již bylo zmíněno parter, jenž se dá rychle a jednoduše změnit v hlediště je pravidelně využíván ke koncertním
účelům, zejména vážné hudby, ale pořadatelé se nebrání ani modernějším směrům. Tento komorní prostor však nelze
využívat pro hudbu rockovou. Divadelní představení jsou na programu již pravidelně v letním období a myslím, že
divákům přinášejí mnohá obohacení, nasvětlený prostor zahrad je sám o sobě velkým zážitkem. Členitost terénu se
báječně hodí i pro různé netradiční typy výstav, ale také módní přehlídky. Pro svoji exkluzivitu jsou Palácové zahrady
vyhlešdávaným prostorem pro drobné, ale i obří firemní akce v podobě různých prezentací a rautů. Návštěvnost se pak
pohybuje od několika set až k extrému přes tisíc lidí, tato čísla definitivně již představují enormní zátěž křehké krásy
zahrad a lze je uskutečnit jen vyjímečně. Veškeré akce musí být vždy dobře zabezpečeny pořadateli i ostrahou, ale
důležité je již v počátku sjednávání akce myslet na případné negativní důsledky a vše předem smluvně ošetřit. Zahradní
prostředí je vyhledávano i v rámci seminářů a konferencí a tak se jen potvrzuje široká škála možného využití. Naprosto
neopomenutelným faktem však je běžná návštěvnost domácích i zahraničních návštěvníků, kteřéí sem přicházejí od
dubna do konce října a hledají zde nejen klidné posezení, ale i překvapivé výhledy na přažské panorama a v neposlední
řadě i zajímavé rostliny, které jinde běžně nepotkají. Užaslí bývají nad keři smokvoní, plody mišpulí, ale i květy
trubačů, vistárií a texturou větví cedru. V zimním období jsou zahrady uloženy k pomyslnému spánku, přesto je však
třeba postarat se o všechny ty dřeviny, jenž by krutost českých zim venku nepřežily a byly uloženy do vnitřních prostor
dvou původních drobných oranžérií. Je třeba topit, zalévat i větrat, a tak sem pravidelně dochází zahradnice.
Ne vždy vše probíhá zcela optimálně, často je nutno řešit zcela nečekané problémy, největší překážkou současnosti je
nedostatečné množství finančních prostředků a možnost realizovat nejen nutné opravy, ale i vylepšení vedoucí ke
zlepšení dojmu návštěvníka a tudíž i spokojenosti provozovatele. Dle dosavadních zkušeností je spolupráce mezi
nájemcem a památkovým ústavem nastartována dobře a lze si tak jen přát co nejvíce vzájemného porozumění a chuti
uskutečňovat nové cíle. Na konci roku příštího by mělo dojít ke zpřístupnění vrchní terasové části Velké Fürstenberské
zahrady (dnes v majetku Magistrátu hlavního města Prahy) a tak snad konečně dojde k logickému propojení a uzavření
celého unikátního terasového komplexu.
Ing.Inka Truxová, Praha
- 50 -
KROMĚŘÍŽ 2006
DIETRICHSTEINSKÉ ZAHRADY NA MORAVĚ V 18. STOLETÍ
Jiří KROUPA
Knížecí a hraběcí rod Dietrichsteinů byl po knížatech z Liechtensteina a olomouckém biskupovi nejvýznamnějším
pozemkovým vlastníkem na Moravě. Jeho příslušníci byli svými úřady úzce spjati s habsburským dvorem ve Vídni.
Byli mecenáši a stavebníky a proto by mohlo být jistě zajímavé povšimnout si, jak byla na dietrichsteinských panstvích
rozvíjena zahradní kultura v době barokní. Bohužel dietrichsteinské zahrady nejsou již dnes k dispozici ve svém
původním stavu a proto je musíme především rekonstruovat. Na druhé straně ovšem z pramenů známe jména některých
zahradních architektů a zahradníků, kteří pro tento rod pracovali a známe i některé projekty zahradních úprav.
S Dietrichsteiny je nakonec spjata i také (na základě dobových svědectví) údajně jedna z nejkrásnějších barokních
zahrad na Moravě – zahrada židlochovická. Je tedy možné, abychom na základě některých pramenů dokonce propojili
dietrichsteinský mecenát se stručnými dějinami zahradního umění ve střední Evropě.
Zahrady „krásného staviteltství“
Počátky zahradní kultury 18. století ve střední Evropě jsou spojeny s architektonickou generací představitelů tzv.
„krásné architektury“ ve Francii (architekti jako např. Robert de Cotte, Jacques V. Gabriel, Jean Aubert, aj.). Snahou
příslušníků této generace byla jednoduchost a akademická racionalita koncepce, propojení rokokových
a klasicizujících prvků a především „bienséance“ – tj. přiměřenost stylových prostředků architektonické úloze oproti
„velkému stylu“ v pozdním období vlády Ludvíka XIV. To se týkalo rovněž zahradní tvorby; ta sice stále spatřovala
svůj hlavní vzor v André Le Nôtrovi, ale základní principy jeho zahradní tvorby převáděla do racionálního zjednodušení
- srov. Jean-Baptiste Alexandre Le Blond (1679-1719) případně Claude Desgots (před 1732).
V habsburské podunajské monarchii byla typickým příkladem tvorba a teoretický přístup k architektuře
francouzského architekta Jeana Treheta (1654 - 1723). Trehet pracoval na vídeňském dvoře již od roku 1686. Byl
znám jako tvůrce dekorací a ornamentů, ale též jako projektant letohrádků na „francouzský způsob“. Na
dietrichsteinském dvoře v jihomoravském Mikulově působil kolem roku 1700 rovněž jako architekt, tvůrce interiérů,
zahradní architekt. Brněnský historik umění Zdeněk Kudělka poukázal na podkladě pramenů, že jeho významnou
činností byla dokonce práce jako knížecího uměleckého poradce a nákupčího uměleckých děl v době vlády knížete
Leopolda z Dietrchsteina (1698-1708). Právě pro tohoto aristokrata navrhl Trehet v letech 1686-1692 úpravu zahrady
pod mikulovským zámkem. Na jiném místě jsem se domníval, že tyto úpravy mohly být spojeny s některými rannými
projekty architekta Johanna Bernarda Fischera von Erlach. Nás ovšem bude zajímat zahrada, jejíž podobu známe na
schematické kresbě z doby kolem roku 1710. Zahrada byla založena na terase pod zámkem s vyhlídkou do jižního
okolí. Ze schematického náčrtu můžeme usuzovat, že byla rozdělena do dvou částí: vstupní partery od městského
předzámčí byly vybudovány kolem velkého kruhového bazénu. Na konci zahrady byla vytvořena další, menší parterová
část (z barevného písku?) kolem menšího bazénu. Součástí zahrady byly sochařské práce v jejím interiéru a rovněž
dlouhá oranžérie připojená ke skále pod zámkem. Podobné rozdělení zahradních parterů bychom zjevně nalezli na
plánech zahrady zahradního Paláce Schönborn (zde jsou doloženy jednak zahradní partery, jednak z písku vybudovaný
„parterre de la comedie“). Tento palác vystavěl architekt Johann Lucas von Hildebrandt v letech 1706-1711; autor
zahrady není sice znám, ale Jean Trehet by jím mohl velmi dobře být.
V pramenech je Jean Trehet zmiňován i na jiných místech u Dietrichsteinů a obdobná, malá parterová zahrada
byla též součástí Dietrichsteinského letohrádku v Laxenburgu. Z proslulých vídeňských zahrad byl rovněž autorem
zahrady Liechtensteinského zahradního paláce v Rossau (po 1691), zahrady při císařské Favoritě (po 1692), původního
projektu zahrady v Schönbrunnu (1695), aj. Z Trehetova díla se dodnes vlastně kromě dílčích projektů nic nezachovalo
a my je můžeme pouze rekonstruovat na základě o něco mladších vedut. Přece jen se však zdá, že můžeme zjistit
některé konstanty jeho zahradní tvorby na počátku 18. století:
a) zdůraznění hlavní osy prostřednictvím stromových alejí, nebo alespoň alejí obelisků či váz;
b) „výšivkové partery“ ohraničené trávníkem a sochařskými pracemi;
c) ukončování zahrad drobnými stavbami (kasíno, vodotrysk) či vyhlídkou, z nichž mohl být veden zpětný pohled na
hlavní budovu.
Francouzská „klasika“ a rezidenční zahrada
Zřetelné prvky rychle se měnící zahradní módy na počátku 18. století můžeme pozorovat ve Vídni na zahradě
Paláce Mansfeld-Fondí (později Schwarzenberský palác), budovaného spolu se zahradou kolem roku 1700, a vedlejšího
Belvederu prince Evžena Savojského z pozdější doby. Na vedutě Salamona Kleinera z roku 1731 starší zahradu uvidíme
v jejím původním stavu. Tato zahrada spolu s boskety a hlavní perspektivní osou se asi nejvíce blíží klasickému
francouzskému konceptu André Le Nôtra; stromové aleje, aleje kamenných obelisků a utváření parterů ovšem dobře
odpovídají způsobu práce Jeana Treheta. Vedle ní jsou zleva doprava: Belvedere a jeho zahrada – rezidenční zahrada
„po-Lenôtrova“ Dominiqua Girarda a konečně rokokově komorní zahrada oranžérie prince Evžena Savojského. Nejprve
se zastavíme u zahrady, kterou nazývám „rezidenční“, tj. zahrada při stavbě, která má významný vrchnostenský
a rezidenční rámec.
Za nejkrásnější zahradu na Moravě byla ve druhé polovině 18. století považována dietrichsteinská zahrada při
zámku v Židlochovicích. Tato zahrada měla již značně zajímavé „předdějiny“. Při jejím budování pro dvorského
kancléře Filipa Václava hraběte Sintzendorfa se setkáváme se jménem Ernsta Augusta Charbonniera (1677-1747),
- 51 -
KROMĚŘÍŽ 2006
syna slavného zahradníka Martina Charbonniera. Oba prosluli jako zahradní architekti rezidenční zahrady
v Herrenhausenu u Hannoveru. Bohužel nemáme přesnější informace o Charbonnierově pobytu v Židlochovicích
(údajně si odsud odvezl do Hannoveru manželku, dceru jednoho z panských úředníků). Nelze však vyloučit, že zde
mladý Charbonnier zakládal před rokem 1721 zahradu podle projektu francouzského královského architekta Roberta de
Cotte.
Původní projekt židlochovické zahrady máme dochován v de Cottově pozůstalosti. Přesto, že nemáme detailnější
plány z pozdějšího období, lze předpokládat, že základní rozvrh zdejší zahrady zůstal i později zachován:
a) zahrada měla tvar příčného obdélníka se segmentovým vypnutím v ose proti zámecké „insule“;
b) půdorys byl rozdělen do tří paralelních částí (prostřední záhony s ubíhající perspektivou v ose, na bocích vždy
dvojice pravoúhlých ploch);
c) boční půdorysné plochy obsahovaly za sebou partere a bosket.
Z tohoto projektu vyčteme, že Robert de Cotte (1656-1735) ve svém konceptu „krásné architektury“ pracoval
s racionální a jasnou zahradní strukturou, podobně jako jeho současník Claude Desgots. Kdo však konkretizoval další
výstavbu v následujících letech, přesně nevíme. Lze však upozornit na to, že na Moravě se v této době pohybuje další
z velkých zahradních architektů Dominique Girard (doložen 1709 - 1738). Jako „Brunnenmeister“ je totiž doložen
nejprve u bavorského kurfiřta (Schleissheim – Lustheim, zahrada, 1715), o něco později ve Vídni u prince Evžena
Savojského. Kromě vídeňského Belvederu je Girard doložen i na Moravě při budování zahrady v Jaroměřicích nad
Rokytnou (1719). Je tedy možné, že zde zhotovil projekt zahrady, který je dochován na prospektu Nicolase Millicha
v zámeckých sbírkách. Zahrada na tomto prospektu má řadu rysů, známých z Le Nôtrových dispozic (hlavní
perspektivní osa, využití kruhových bazénů v této ose, boskety po stranách hlavních květinových parterů). Kromě
Jaroměřic je Girardova přítomnost doložena i na jiných místech na Moravě a ve Slezsku u Liechtensteinů, takže jeho
možná – přinejmenším konzultační účast na židlochovické zahradě by mohla být pravděpodobná.
Pokud hovoříme o konceptu „rezidenční zahrady“ na Moravě, vzpomeneme si zjevně na inženýrské projekty
z pozdějšího období: na projekt Václava Petruzziho pro Slavkov ze 30. let 18. století, na nový projekt z okruhu Josefa
Ignáce Ciraniho z Bolleshausu pro kroměřížskou podzámeckou zahradu z 50. let 18. století a nakonec ještě na pozdní
„opatský“ projekt pro rajhradský klášter od Josefa Anneise.
Dietrichsteinové a Schönbrunn
Po smrti Filipa Ludvíka ze Sintzendorfu koupil židlochovické panství roku 1743 hrabě Leopold z Dietrichsteina.
Jeho zahradním architektem se stal Josef Hätzl, jenž asi v Židlochovicích pracoval již dříve. Nový majitel pokračoval
dále ve francouzsky orientované stavbě s dílčími úpravami za pomoci architekta Františka Antonína Grimma. Jeho
zahradník pracoval v zahradě přibližně do roku 1748. Tehdy, po návštěvě Židlochovic Marií Terezií, byl povolán do
císařského Schönbrunnu. Pro císařský dvůr okamžitě vypracoval poměrně známý, tzv. Hätzelův plán. Ten je jednou
z typických ukázek pozdně barokního, monumentálního řešení, modifikujícího francouzské ideje Roberta de Cotta
i středoevropsky naturalizovaného Dominica Girarda. Hätzl přitom v Schönbrunnu vychází z původního Trehetova
projektu, ale novým hlavním motivem se stala integrace kaštanové aleje do osy parku před zámeckým průčelím. Plán
Židlochovic z tzv. prvního vojenského mapování Josefa II. ukazuje tutéž základní dispozici a můžeme proto
předpokládat, že jeho autorem byl ve 40. letech 18. století rovněž tento zahradník. Úpravy stromových řad jsou ostatně
v Židlochovicích za Dietrichsteinů doloženy i dalšími prameny.
Na konci 40. let získal Židlochovice majorátní pán z Mikulova, kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina. Také
pro něj pracoval architekt František Antonín Grimm a nově též vídeňský zahradní architekt Anton Zinner. Ten
vypracoval ve 30. a 40. letech 18. století na vídeňském dvoře celou řadu intimně založených rokokových zahrad.
Zinnerovým oblíbeným motivem se stala „komorní zahrada“, jejíž ústřední, ne příliš velký parterre byl ohrazen trejáží
s popínavými rostlinami, do níž byly vsazeny dřevěné pavilony. Uprostřed byly travnaté partery, mimo ústřední část se
potom nalézaly boulingriny, drobné letohrádky, případně oranžerie. Takovou zahradu dobře známe z grafických listů,
znázorňujících „malou – rajskou zahradu“ vídeňského Belvederu. Grafik Salomon Kleiner tyto grafické listy
vypracoval roku 1737 a toto datum je možné považovat za datum právě dokončovaných zahradních prací (oranžerie se
v té době právě stavěla). Stejnou zahradní koncepci známe z plánů pro malou zahradu (dnes nazývanou
Kronprinzgarten) při parku v Schönbrunnu aj. Pozoruhodné Zinnerovy výkresy jsou ovšem zachovány v souvislosti
s výstavbou dietrichsteinského letohrádku s hřebčincem v Kupařovicích u Pohořelic z doby před polovinou 18. století.
Na dvou variantách jsou zde použity všechny motivy, kterými byl Anton Zinner proslulý. Podobně komorní ráz měly i
další dietrichsteinské zahrady, např. při bažantnici v Mikulově, Pohořelicích a na dalších místech. Neznáme sice vždy
jejich přesnou podobu, známe však alespoň dílčí kresby a projekty parterů a basketů, uchovávané mezi výkresy
inženýra a architekta Františka Antonína Grimma.
Mezi užitkovostí a přirozeností
Na sklonku 18. století zájem Dietrichsteinů o jejich zahrady a parky začal upadat. Exemplárním příkladem jsou
zde opět Židlochovice. Ještě v 80. letech 18. století je zahrada zmiňována jako nesmírně krásná, roku 1784 se stane
navíc proslulou: kněžna Marie Kristýna zde dává vzlétnout montgolfiéru. Ale již na počátku 19. století je zahrada
pozvolna rušena, je rozprodávána bohatá oranžérie. Stav zahrady na mapách v první polovině 19. století již jen
v nejběžnějších obrysech připomíná její původní geometrickou podobu.
V této době jsou u Dietrichsteinů obecně přetvářeny zahrady do modernější – volnější podoby. Není to spojeno
pouze s estetickým zhodnocením; často působí i význam učelovosti. V Kupařovicích jsou ku příkladu vysázeny jetelové
záhony. Dietrichsteinský zahradní architekt první poloviny 19. století, Carl Marx, vypracoval velkou řadu projektů,
- 52 -
KROMĚŘÍŽ 2006
které v podstatě zjednodušeně přetvářely zahradní partery do podoby přírodních parků s klikatícími se cestičkami. Stalo
se tak v Židlochovicích, Boskovicích, Sokolnicích i v Mikulově. Jedním z ambiciózních projektů tohoto druhu byl
posléze plán na přestavbu letohrádku obklopeným sentimentální zahradou na Porzinsel u Mikulova (Johann Philip
Joendl).
Jedním z propagátorů těchto zahrad byl na Moravě především Franz Anton Schrämbl, ředitel „normální školy“
v Opavě a později majitel nakladatelství, sídlící v Brně, v Dietrichsteinském paláci. Roku 1805 popsal pro časopis
Patriotisches Tageblatt moderní „sentimentální zahrady“ na Moravě a když se stal v pozdější době vydavatelem
a nakladatelem ve Vídni, i zde vydal zde práci s nákresy nejvýznamnějších „anglo-čínských zahrad“ ve střední Evropě.
Ve Schrämblových zahradách byly budovány antikizující chrámy, ruiny a pitoreskní pavilóny. V nich mohl jejich
objednavatel nebo návštěvník odpočívat, přemýšlet a meditovat. Byly zde jmenovány např. již zahrada lednická
a obdobná zahrada v Nových Zámcích u Litovle (knížata Liechtensteinové), dále dvě brněnské zahrady hrabat
Mittrowských, brněnské Lužánky, a další zahrady v Kroměříži (olomoucký arcibiskup), v Paskově (Josef Mittrowský),
Lysicích (hrabě Dubský), Javorníku (biskup vratislavský), Veselí nad Moravou (hrabě Frant. Ant. Magnis), v Dolní
Rožínce (Jan Nepomuk Mittrowský) a na Pernštejně (svob. pán Ignác Schröfl z Mannbergu). Na severní Moravě zvláště
zahrady v okolí Opavy: při hradbách a v těsném okolí (hrabě Karel Čejka z Badenfelsu), Dobroslavice (rytíř Josef
Czaderský), Velké Heraltice (hrabě Eugen z Wrbna), Schönstein- Štáblovice (Sobkové z Kornic) aj. Vcelku
symptomatické však bylo, že v jeho pracích se již s dietrichsteinskými zahradami nesetkáváme. Jejich význam jako
objednavatelů byl totiž poměrně úzce spjat pouze s 18. stoletím a s jedinou rezidenční zahradou v Židlochovicích,
kterou si ovšem dnes již můžeme pouze představovat.
Jiří Kroupa
HISTORICKÉ ZAHRADY KROMĚŘÍŽ 2006 “
„Umění a společenská činnost v historických zahradách“
- sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 8.-10.6.2006 v Kroměříži
Ing.Jana Lepičová – Agentura BONUS, Hrdějovice (Tel.: 602 175 664)
Publikace neprošla jazykovou úpravou.
C Agentura BONUS
ISBN 80-86802-07-8
Agentura BONUS
- 53 -

Podobné dokumenty

SBORNIK 04 - Agentura Bonus

SBORNIK 04 - Agentura Bonus Bohatá hudební tradice, počínaje slavným obdobím biskupa Karla z Lichenstejna, jeho zámecké kapely v čele s P. J. Vejvanovským, unikátní zámecký hudební archiv, mnohaletá působnost a vysoká úroveň ...

Více

ukázkové číslo (Font 61)

ukázkové číslo (Font 61) na klíč. Židovské muzeum zase mělo velmi jasné požadavky, co chtějí a co jim naopak nevyhovuje. I pro Správu Pražského hradu jsme dělali velkou kolekci, kterou nafotil Pavel Štecha. Byli spokojeni....

Více

hobCheckPDF

hobCheckPDF • intuitivní ovládání • rychlé měření v kombinaci s kamerovým zpracováním obrazu • reprezentativní dokumentace výsledků dle DIN 3968 • zařazení nástrojů do tříd přesností dle DIN V oblasti Tool man...

Více

Květná zahrada - Východní Morava

Květná zahrada - Východní Morava šlechtický titul kníže. Kroměřížský zámek a zahrady využívali především jako letní rezidenci k prezentaci svého šlechtického postavení. Oddávali se zde svým zálibám a odpočinku.

Více