post analytická filosofie

89 S T A T E P O S T ­ A NALYTICKÁ FILOSOFIE J a r o s l a v P E R E G R I N POSTANALYTIC PHILOSOPHY The contemporary popularity of the prefix post has found its expression also in the realm of analytic philosophy ­ there arises something which has come to b e called postanalytic philosophy. We put forward that this branch of the analytic movement, germinating in the writings of the late Ludwig Wittgenstein, of Willard Van Orman Quine and Willfrid Sellars, and coming to full blossom with Nelson Goodman, Donald Davidson, Hilary Putnam and Richard Rorty, springs first and foremost from the repudiation of the doctrine of logical atomism as entertained by Bertrand Russell and the early Wittgenstein. The dismantling of this doctrine means especially the denial of the following four points: (1) the atomistic character of language; (2) the sharp boundary between analytic and contingent statements; (3) the sharp boundary between 'given' and 'inferred' knowledge; and also (4) the essential cummulativity of knowledge. Postanalytic philosophy is thus essentially holistic; and we put forward that in fact postanalytic philosophy equals analytic philosophy minus logical atomism. 1 Postanalytická filosofie? Od té doby, co Francois Lyotard zpopularizoval pojempos/modernity, stala se předpona post nebývale produktivní součástí jazyka. Žijeme ve světě, který j e nejenompostmoděrní, ale i/xMftndustriální; m y navíc i ve světě/wsrtotalitním či /mŕkomunistickém. Ve filosofii máme kromě ^os/moderny i />os/strukturalismus; a máme u ž také i />osranalytickou filosofii ­ j a k .dokazuje přinejmenším sborník tohoto názvu, vydaný v roce 1986 J.Rajchmanem a C.Westem.' Přidat k něčemu předponu post obvykle znamená říci, že to, k čemu tuto předponu přidáváme, se dostalo do jakési agónie, že to dále nebylo udržitelné j ako jednotný celek; a to, co označujeme oním novým slovem s předponou post, ozna­
čuje něco, co vyrůstá z trosek onoho rozpadajícího se celku, zpravidla j ako soubor nějakých různě se proplétajících výhonků. N e pro každého bude ovšem představa ORANON F 1 (1994), N . 2, 89­108 Copyright © Filozofický ústav SAV, Bratislava 90 Jaroslav PEREGRIN agónie analytické filosofie, sugerovaná onou předponou post, stravitelná. Pro někoho nebude stravitelná proto, že bude přesvědčen, že ti, kdo j i hlásají, prostě přehánějí, že se nechali strhnout současnou obecnou módou agónií a z nich vzešlých postagónií; pro jiného třeba proto, že se s analytickou filosofií ztotožnil natolik, že jakékoli zpochybnění jejich východisek chápe j a k o útok na sebe sama. Ať tak či onak, něco, co lze postanalytickou filosofií nazývat, t u j e , a stojí z a to zrekapitulovat, kde se to vzalo. Je asi předčasné činit nějaké závěry či bilance; a následující přehled m á tedy spíše charakter galerie postav a myšlenek, které se zdají být pro postanalytickou filosofii podstatné. Přesto bych ale rád ukázal, že existuje něco, co všechny ty filosofy, o kterých bude dále řeč, spojuje; a toto něco že j e radikální odmítnutí atomismu, tak charakteristického j a k pro klasickou analytickou filosofii, tak pro common sense. Začneme tedy náčrtem této klasické doktríny. 2 Klasický obrázek: logický atomismus Průkopníci moderní analytické filosofie, zvláště Russell (1914; 1918/19; 1924), Wittgenstein (1922) a Carnap (1929), razí názor, pro který j e výstižný Russellův termín logický atomismus. Tento způsob vidění jazyka, světa a lidského poznání j e možné vidět jako systematické rozpracování přirozené představy, že slova označují věci a že lidské poznání j e jakýmsi pojímáním věcí do lidské mysli. Rozvoj atomistického vidění světa j e úzce spjat s rozvojem moderní logiky a teorie modelů; a mnohým analytickým filosofům se dodnes jeví j ako naprosto samozřejmý. Principy logického atomismu, tak j a k j e dnes nejčastěji chápán, můžeme zjednodušeně a zkratkovitě přiblížit následujícím způsobem. Základními stavebními kameny světa j s o u individua (věci v širokém slova smyslu) plus vlastnosti a vztahy (vlastnosti i vztahy můžeme také nahlížet j ako pojmy). Všechny možné instance vlastností a vztahů, tedy všechny možné kombinace vlastnost plus individuum, či vztah plus příslušný počet individuí, vytvářejí prostor j akýchsi potenciálních atomických faktů, či proto­faktů. Některé z těchto proto­faktů j sou (aktuálními) fakty, (aktuální) svět j e pak dán souhrnem všech (aktuálních) atomických faktů. (Jiné soubory proto­faktů pak mohou být brány j a k o charakterizující jiné možné světy.) Základním stavebním kamenům světa odpovídají základní stavební kameny jazyka (slova); atomickým proto­
faktům odpovídají atomické (tj. jednoduché) výroky, atomickým faktům odpo­
vídají ty atomické výroky, které jsou pravdivé. Složené jazykové výroky pak vznikají jako logické kombinace výroků jednoduchých; můžeme říkat, že zobrazují složené fakty, které jsou konstituovány z faktů atomických. Elementy světa a jazyka si tedy můžeme představit jako odpovídající si principiálně následujícím způsobem: POST­ANALYTICKA FILOSOFIE S VĚ T předmět vlastnost, vztah atomický proto­fakt (vlastnost+předmět, nebo vztah+předměty) atomický f a k t proto­fakt fakt 91 JAZYK slovo (jméno) slovo (sloveso, nebo přídavné jméno) atomický výrok pravdivý atomický v ý r o k výrok pravdivý v ý r o k Logičtí empiristé Vídeňského kruhu přijali tento obrázek za základ své epistemologie (a ne nepodobně se s epistemologickými otázkami vypořádal i Russell). Podle jejich epistemologie stojí v základě našeho poznání pozorování, která de facto znamenají zaznamenávání atomických faktů, a j sou tedy vyjádřitelná atomickými výroky, kterým pozitivisté říkají výroky pozorovací nebo také protokolární. Verifikace pozorovacích výroků j e pro nás bezprostřední; zda j sou pravdivé nebo ne prostě nahlížíme (a zaznamenáváme). Atomické fakty n ám tedy j s o u prostě dány. Složené výroky pak verifikujeme tak, že jejich verifikaci redukujeme na verifikaci jejich složek, takže j i nakonec redukujeme n a verifikaci nějakých výroků atomických. Jinými slovy můžeme říci, že složené fakty pozná­
váme tak, že j e "vyvozujeme" z faktů jednodušších a potažmo z faktů atomických. "Trojjediný řád" našeho světa, našeho jazyka a našeho poznání tedy můžeme znázornit tak, j ak ukazuj e Obrázek 1. Díváme­li se na tento obrázek j ako na deskripci světa, chápeme kroužky jako fakty a šipky jako něco jako vztah "konstituce"; díváme­li se na něj jako na deskripci jazyka, pak nám kroužky označují výroky a šipky relaci vyplývání; a díváme­li se na něj z hlediska poznání, vidíme kroužky jako nějaké elementární poznatky ("pozorování") a šipky jako vztah vyvození. Tak se logický atomismus stává východiskem logického empirismu. Kromě výroků, které takto zobrazují fakta a které jsou tudíž někdy pravdivé a jindy nepravdivé (podle toho zda jsou jimi zobrazované fakty aktuální, či ne), jsou ovšem v našem jazyce i výroky jiného druhu, výroky nutné. Ty nevyjadřují konstelace předmětů a pojmů, ale vztahy mezi pojmy. Nejsou to tedy v jistém smyslu výroky o světě, ale výroky o pojmovém aparáte, kterým svět uchopujeme. Doménou filosofa jsou právě takovéto analytické výroky (výroky kontingentní pak jsou doménou vědce). Podstatné přitom je, že jednota mezi řádem jazyka a řádem světa, tedy korespondence mezi jazykem a světem, není vždy dokonalá (jazyk není Jaroslav PEREGRIN 92 vždy zcela věrohodným zrcadlem) a my potřebujeme logickou a filosofickou analýzu, abychom j e h o vztah ke světu pročistili a zjednoznačnili. e ' \ / © i / / . / / / / // ' / • ~ \ As­ r*\ / ! \ / ® © © 7
/ \
/ 1
! */' ® "7\/\^'\ ' i / i ' ! ® \
/ \ © •'! I s 1 / 1
y
y © / ] A \ \ J —If \ y © • \ \ / • ' i!
N N © / 1 © © © ^ i Í~ ' ' ~*?\ \ \ i í\ •' © A \ / \ © '
© /
7". 1 © \ \ \ N ® O b r á z e k 1 Povšimněme si následujících čtyř charakteristických rysů tohoto přístupu: 1 . Atomistická povaha jazyka. Výraz můžeme co do jeho významu zkoumat nezávisle n a ostatních výrazech jazyka, podstatné j e izolovat ten kousek světa, který j e tímto výrazem označován (přičemž, a to zdůrazněme, svět nemusíme nutně chápat j ako hmatatelný, fyzický svět). Podobně můžeme výrok co do j eho pravdivostní hodnoty zkoumat (tedy tento výrok verifikovat) tak, že najdeme onen kousek světa, onen fakt, jehož aktuální existence činí tento výrok pravdivým. 2. Opozice mezi kontingentními a analytickými výroky. Kontingentní a analytické výroky se od sebe zásadním způsobem liší: ty první zobrazují svět, ty druhé nikoli. Každý výrok j e buď kontingentní, nebo analytický; nic mezi tím, ani nic mimo to, nedává dobrý smysl. Kontingentní výrok se nemůže stát analytickým, a analytický se nemůže stát kontingentním. 3. Opozice mezi 'bezprostředním' a 'vyvozeným'poznáním. Lidské poznání j e striktně rozdělitelné na dvě odlišné fáze: na pozorování, při kterém nahlížíme aktuálnost určitých atomických faktů ('pojímáme tyto fakty do své mysli'); a na POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 93 vyvozování, p ř i k t e r é m z p o z o r o v á n í z í s k á v á m e další p o z n a t ky . E x i s t u j e t e d y ostrá h r a n i c e m e z i p o z n a t k y , k t e r é j s o u b e z p r o s t ř e d n í , a t ě m i , k t e r é j s o u o d v o z e n é . 4 . Kwnulativita skutečného poznání. S k u t e č n é l i d s k é p o z n á n í j e k u m u ­
lativní. P o z o r o v á n í , k t e r á č i n í m e , n e m o h o u s v o u p o d s t a t o u protiřečit p o z n á n í m , k t e r é j s e m učinili p ř e d t í m . P o d o b n ě o d v o z e n í , j s o u ­ l i č i n ě n a p o d l e s p r á v n é h o k á n o n u ( k t e r ý m n á m p o s k y t u j e logika), n e m o h o u o d p o r o v a t j i n ý m s p r á v n ý m o d v o z e n í m . P ř i p o z o r o v á n í i v y v o z p v á n í o v š e m m ů ž e d o c h á z e t k o m y l ů m , s k u t e č n é p o z n á n í v š a k p o s t u p u j e j e n o m p ř i d á v á n í m n o v ý c h p o z o r o v á n í a u s k u t e č ň o v á n í m n o v ý c h o d v o z e n í . 3 Quine: "dogmata empirismu" W . V . Q u i n e f o r m u l o v a l s v é z á s a d n í v ý h r a d y p r o t i l o g i c k é m u e m p i r i s m u p ř e d e v š í m v e s v é m č l á n k u Dvě dogmata empirismu z r o k u 1951; p o z d ě j i j e r o z p r a c o v a l v ř a d ě k n i h , z n i c h ž u v e ď m e a l e s p o ň Svět a předmět, Ontologická relativita a jiné eseje a Hledání pravdy. O n ě m i " d v ě m a d o g m a t y " , k t e r é Q u i n e z p o c h y b ň u j e , j s o u j e d n a k p ř e s v ě d č e n í o m o ž n o s t i r o z d ě l i t p r a v d y ( j e d n o u p r o v ž d y ) n a analytické a k o n t i n g e n t n í , a j e d n a k p ř e s v ě d č e n í , ž e k a ž d ý j e d n o t l i v ý smysluplný v ý r o k m u s í b ý t l o g i c k o u k o m b i n a c i n ě j a k ý c h v ý r o k ů p o z o r o v a c í c h a ž e t e d y m u s í být s a m o s t a t n ě v e r i f i k o v a t e l n ý p o z o r o v á n í m . T o , c o Q u i n e n a p a d á , j s o u t e d y de facto d v ě z v ý š e u v e d e n ý c h tezí: p o p í r á j e d n a k existenci o p o z i c e m e z i a n a l y t i c k ý m a k o n t i n g e n t n í m , a j e d n a k a t o m i s t i c k ý c h a r a k t e r j a z y k a . Q u i n o v a z á k l a d n í v ý h r a d a p r o t i p ř e d s t a v á m l o g i c k é h o e m p i r i s m u a lo­
g i c k é h o a t o m i s m u v y c h á z í z j e h o p o c h y b n o s t í o t o m , ž e v e r i f i k o v a t m ů ž e m e j e d n o t l i v ý v ý r o k ; Q u i n e j e p ř e s v ě d č e n , ž e verifikovat j e m o ž n é j e d i n ě c e l o u teorii n e b o n ě j a k o u j e j í n etriviální část. D ě l á ­ l i v ě d e c p o k u s , a b y v e r i f i k o v a l n ě j a k o u hypotézu, j e zpravidla tím, c o v e skutečnosti v e r i f i k u j e , n i k o l i s a m a h y p o t é z a , a l e hypotéza spolu s celou teorií, kterou vědec bere za nediskutovaný základ', to, že p o v a ž u j e j e d e n v ý r o k z a h y p o t é z u a o s t a t n í z a n e z p o c h y b n i t e l n ý z á k l a d ,j e p a k č i s t ě p r a g m a t i c k o u záležitostí. N e p o t v r d í ­ l i p o k u s h y p o t é z u ,j e o d m í t n u t a ; a l e m o h l a b y b ý t d o c e l a d o b ř e z a c h o v á n a a n a m í s t o n í o d m í t n u t a n ě j a k á v ě t a n e b o n ě j a k á č á s t t o h o , c o s e b e r e j a k o p o d k l a d o v á t e o r i e . Q u i n e ( 1 9 9 2 , s. 17) u v á d í p ř í k l a d s k u p i n y mineralogů, k t e r á o b j e v í n e z n á m ý n e r o s t . M i n e r a l o g o v é o d h a d n o u c h e m i c k é s l o ž e n í t o h o t o n e r o s t u a n a z á k l a d ě svých c h e m i c k ý c h znalostí usoudí, ž e j e ­ l i j e j i c h h y p o t é z a o složení p r a v d i v á , m ě l b y n e z n á m ý n e r o s t p ř i u r č i t é m z a h ř á t í v y l u č o v a t u r č i t ý p l y n ch ar ak t er i st i ck éh o zápachu. U d ě l a j í t e d y p o k u s : nerost o h ř e j í a č i c h a j í ­ neucítí­li o č e k á v a n ý z á p a c h , b u d o u h y p o t é z u p o v a ž o v a t z a f a l s i f i k o v a n o u . A v š a k n e p ř í t o m n o s t z á p a c h u j e m o ž n é vysvětlit i j i n a k , n e ž o d m í t n u t í m h y p o t é z y o složení: t o , c o j s m e s k u t e č n ě falsifikovali, n e b y l a p ř í m o o n a , a l e p o z o r o v a c í v ý r o k t v a r u Po zahřátí je cítit to 94 Jaroslav PEREGRIN a to. T e n t o v ý r o k o v š e m z h y p o t é z y o s l o ž e n i n e r o s t u v y p l ý v á ­ a v y p l ý v á ­ l i z n ě č e h o n e p r a v d a , n e m ů ž e t o b ý t s a m o p r a v d a . V ý r o k Po zahřátí je cítit to a to, a t o j e p o i n t o u Q u i n o v a a r g u m e n t u , v š a k n e v y p l ý v á z h y p o t é z y o s l o ž e n í s a m o t n é , v y p l ý v á z t é t o h y p o t é z y p l u s n ě j a k ý c h (implicitně p ř e d p o k l á d a n ý c h ) t e z í c h e m i c k é t e o r i e ( a t a k é spousty dalších p ř e d p o k l a d ů , j a k o j e t ř e b a t e n , ž e e x p e r i m e n t á t o r o v i f u n g u j í č i c h o v é b u ň k y ) . A vyplývá­li n e p r a v d a z n ě j a k é m n o ž i n y v ý r o k ů , j e z ř e j m é j e n o m t o , ž e n e m o h o u b ý t p r a v d i v é všechny v ý r o k y t é t o m n o ž i n y ­ n i k o l i t o , ž e j e n e p r a v d i v ý n ě j a k ý u r č i t ý v ý r o k , k o n k r é t n ě t e n , k t e r ýj e p o v a ž o v á n z a hypotézu. T a k o v é ú v a h y v e d o u Q u i n a k o b r á z k u v z t a h u j a z y k a a světa, k t e r ý s e z á s a d n ě liší o d o b r á z k u n a b í z e n é h o logickým a t o m i s m e m a l o g i ck ý m e m p i r i s m e m . " V e š k e r á v ě d a j e j a k o s i l o v é p o l e , " p í š e Q u i n e ( 1 9 5 3 , s. 4 2 ­ 4 3 ) , " j e h o ž o k r a j o ­
v ý m i p o d m í n k a m i j e z k u š e n o s t . K o n f l i k t s e z k u š e n o s t í n a p e r i f é r i i v y v o l á v á ú p r a v y u v n i t ř p o l e . . . . Ž á d n é j e d n o t l i v é z k u š e n o s t i n e j s o u s p o j e n y s j e d n o t l i v ý m i v ý r o k y u v n i t ř p o l e j i n a k n e ž s krze ú v a h y o r o v n o v á z e t ý k a j í cí s e p o l e j a k o c e l k u . " T o z n a m e n á , ž e v z t a h m e z i j a z y k e m a s v ě t e m j e p o d l e Q u i n a t ř e b a v i d ě t n e atomisticky, ale holistický. V z t a h j a z y k a j a k o c elku k e světu j a k o c elku n e n í j e n o m hyposta tickou výslednicí j e d n o t l i v ý c h v z t a h ů s l o v o ­ p ř e d m ě t ; n a o p a k , j e d n o t l i v é vztahy s l o v o ­ p ř e d m ě t j s o u j e n o m h y p o s t a t i c k ý m r o z p r o j e k t o v á n í m v z t a h u c e l k u j a z y k a k c e l k u s v ě t a ( a t o t o r o z p r o j e k t o v á n í m ů ž e b ý t č i n ě n o r ů z n ý m i z p ů s o b y ) . " Č l o v ě k n a v r h u j e ; s vět ruší," ř í k á Q u i n e ( 1 9 9 2 . s.44), " a l e j e n o m h o l o f r a s t i c k ý m i v e r d i k t y t y p u a n o ­ n e o p o z o r o v a c í c h v ě t á c h , k t e r ý m i j s o u z t ě l e s ň o v á n y p ř e d ­
p o v ě d i č l o v ě k a . " Z t o h o v y p l ý v á , ž e v e r i f i k a c i v ý r o k u n e m ů ž e m e p ř e v é s t n a v e r i f i k a c i j e h o a t o m i c k ý c h částí, a t y p a k v e r i f i k o v a t t a k , ž e n a h l é d n e m e j i m o d p o v í d a j í c í a t o m i c k é f a k t y ( t e d y s k u t e č n é k o n s t e l a c e p ř e d m ě t ů o d p o v í d a j í c í c h j e d n o t l i v ý m s l o v ů m t ě c h t o v ý r o k ů ) ­ p r o t o ž e n i c j a k o a t o m i c k é f a k t y , k t e r é b y existovaly nezávisle n a j a z y k u a j e d n o t l i v ě o d p o v í d a l y a t o m i c k ý m v ý r o k ů m , n e n í . J e d n o t l i v é p r a v d y , k t e r é t v o ř í "síť n a š i c h p ř e s v ě d č e n í " t e d y n e m o h o u b ý t d ě l e n y p o d l e t o h o , j a k ý m z p ů s o b e m s e v z t a h u j í k e s v ě t u , t j . n a t y , k t e r é z r c a d l í f a k t a ( p r a v d y k ontingentní) a ty, k t e r é j e n o m v y j a d ř u j í v z t a h y m e z i p o j m y ( p r a v d y a n a l y t i c k é ) . M o h o u s e dělit n a n e j v ý š p o d l e s t u p n ě s v é z a p l e t e n o s t i d o sítě: j a k o o k o n t i n g e n t n í c h m ů ž e m e h o v o ř i t o t ě c h , j e j i c h ž p r o p o j e n í s e z b y t k e m sítě j e natolik volné, ž e j e j i c h odstranění n e v y v o l á v á n u t n o s t d a l š í c h ú p r a v ( n e b o j e n o m minimální), z a t í m c o j a k o o nutných m ů ž e m e h o v o ř i t o t ě c h , j e j i c h ž o d s t r a n ě n í b y z p ů s o b i l o n u t n o s t z á s a d n í h o p ř e b u d o v á n í c e l é sítě. T a k o v é r o z l i š e n í m e z i k o n t i n g e n t n í m i a n u t n ý m i v ý r o k yj e o v š e m z á l e ž i t o s t í s t u p n ě ; a c o víc, j e z á l e ­
ž i t o s t í p r a g m a t i c k o u , p r o t o ž ej e z á v i s l é n a t o m , c o v i d í m e j a k o m í r u obtíží p ř i p ř e b u d o v á v á n í sítě. V ý r o k , k t e i ý s e j e v í j a k o n u t n ě p r a v d i v ý j e t a k p o d l e Q u i n a p r o s t ě v ý r o k , k t e i ý j e v "síti n a š i c h přes v ě d č e n í " zapleten n a t o l i k , ž e si n e d o v e d e m e p ředstavit, POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 95 ž e b y c h o m h o m o h l i o d m í t n o u t , a n i ž b y c h o m t u t o s í ť d r a s t i c k y narušili. Q u i n e ( 1 9 5 3 , s . 4 2 ) t e d y ř í k á , ž e j e " n e s m y s l e m a k o ř e n e m m n o h a n e s m y s l ů h o v o ř i t o lingvistické s l o ž c e a f a k t u á l n í s l o ž c e v p r a v d i v o s t i j a k é k o l i j e d n o t l i v é věty. V z a t a souhrnně, m á v ě d a d v o j í závislost n a j a z y k u a z k u š e n o s t i ; t a t o d u a l i t a v š a k n e n í smysluplně vystopovatelná k v ý r o k ů m v ě d y b r a n ý m j e d e n p o d r u h é m . " T o z n a m e n á , ž e " h r a n i c e m e z i a n a l y t i c k ý m i a s y n t e t i c k ý m i v ý r o k y p r o s t ě n e b y l a vytyčena. T o , ž e t a k o v ý r o z d í l v ů b e c m ů ž e b ý t č i n ě n j e n e e m p i r i c k ý m d o g m a t e m e m p i r i s m u , j e t o m e t a f y z i c k ý č l á n e k v í r y . " (ibid., s . 3 7 ) 4 Sellars: "mýtus d a n é h o " P ř i b l i ž n ě v e s t e j n o u d o b u , k d y Q u i n e p u b l i k u j e s v o u k r i t i k u p r i n c i p ů logického empiris mu, o b j e v u j e s e v r á m c i analytické filosofie i j i n á kritika, kritika, k t e r á p o n ě k u d z a o s t a l a z a t o u Q u i n o v o u c o d o o h l a s u , n i k o l i v š a k c o d o z á v a ž n o s t i . J e t o z p o c h y b n ě n í e m p i r i s t i c k é o p o z i c e m e z i d a n ý m a o d v o z e n ý m , k t e r é p u b l i k o v a l W i l l f r i d Sellars v r o c e 1 9 5 6 v e s v é m č l á n k u Mýtus daného. S e l l a r s o v o u ( 1 9 5 6 , s . 1 2 7 ) t e z í j e , ž e " f r á z e ' d a n é ' j a k o s o u č á s t h a n t ý r k y o d b o r n é e p i s t e m o l o g i e s s e b o u n e s e p o d s t a t n é t e o r e t i c k é z a t í ž e n í , a j e m o ž n é popřít, ž e b y existovala 'data' n e b o cokoli j i n é h o , c o b y b y l o v t o m t o s m y s l u 'dané', a n i ž b y s e t í m č l o v ě k d o s t a l d o r o z p o r u s e z d r a v ý m r o z u m e m . " A u t o r p o u k a z u j e n a t o , ž e e m p i r i s t i c k é p a r a d i g m a v y c h á z í z n e o p o d s t a t n ě n é h o s b l í ž e n í m e z i v n í m á n í m a p o z n á v á n í m č i m y š l e n í m , a p o t a ž m o m e z i v j e m y a m y š l e n k a m i ­
p o z n á v á n í j e c h á p á n o p r o s t ě j a k o v n í m á n í ( ' p o j í m á n í d o m y s l i ' ) n ě j a k ý c h e l e m e n t á r n í c h f a k t ů . V n í m á n y j s o u a l e p ř e d m ě t y , z a t í m c o p o z n á v á n a j s o u f a k t a ­ a j e z á s a d n í r o z d í l m e z i předmětem ' z e l e n ý strom', k t e r ý m ů ž e b ý t p ř e d m ě t e m v n í m á n í , a faktem 'tento s t r o m j e zelený', k t e r ý m ů ž e b ý t p ř e d m ě t e m p o z n á n í . Ř e č e n o z j e d n o d u š e n ě , m ů ž e m e v n í m a t ' z e l e n ý strom', a n i ž b y c h o m p o z n á v a l i , ž e j e t o s t r o m a ž e j e zelený; cesta o d v j e m u k p r o p o z i c i v y ž a d u j e p o u ž i t í " k l a s i f i k a č n í h o p o t e n c i á l u " j a z y k a j a k o c e l k u . Sellars (ibid., 1 7 6 ) ř í k á : " N a m í s t o a b y c h o m k p o j m u n ě č e h o p ř i š l i t a k , ž e b y c h o m s i v š i m l i v ě c í t o h o t o d r u h u , m í t s c h o p n o s t v š í m a t s i v ě c í t o h o t o d r u h u j i ž z n a m e n á m í t p o j e m t o h o t o d r u h u v ě c í " . T u d í ž (ibid., 168) "člověk n e m ů ž e m í t p o z o r o v a c í p o z n á n í ž á d n é h o f a k t u , p o k u d n a v í c n e v í s p o u s t u j i n ý c h v ě c í . " P o d o b n ě j a k o u Q u i n a , j e i z d e t í m , c o j e p o d r o b o v á n o k r i t i ce, a t o m i s t i c k é c h á p á n í v z t a h u j a z y k a a s v ě t a . J a z y k n e m á 'základ', k t e r ý b y s l o u ž i l k b e z ­
p r o s t ř e d n í m u z o b r a z e n í 'základu' světa, a z e k t e r é h o b y p a k b y l y v y v o z o v á n y j e h o v yšší vrstvy. " M e t a f o r a ' z á k l a d u ' j e z a v á d ě j í c í , " ř í k á S e l l a r s (ibid., 170), " p r o t o ž e n á m b r á n í vidět, ž e e x i s t u j e ­li l o g i c k ý r o z m ě r , p o d l e k t e r é h o ostatní e m p i r i c k é p r o p o z i c e s p o č í v a j í n a z p r á v á c h o p o z o r o v á n í , j e t u i j i n ý l o g i c k ý r o z m ě r , p o d l e 96 Jaroslav PEREGRIN k t e r é h o j e t o m u o b r á c e n ě . " Empi ri s t i cká epistemologie, snažící s e vyvodit n a š e p o z n á n í z e z á k la d u , k t e r ý m j e p o z o r o v á n í , j e p a k n a š patné cestě. Sellars (ibid., 171) t a k dochází k následujícímu z ávěru: "Empirické p o z n á n í stejně t a k j a k o j e h o sofistikovaná extenze, v ě d a , j e racionální n e p r o t o , ž e m
á základ, a l e p r o t o , ž e j e t o s e b e o p r a v u j í c í p o d n i k , k t e r ý m ů ž e zpochybnit jakékoli tvrzení, i k d y ž n e všechna n a j e d n o u . " T o , v c o Se lla r so v a kritika ústí, j e t e d y o p ě t j i s t á f o r m a holismu. N a š e p o z n á n í n e n í atomistické; n e n í m o ž n é h o c h á p a t t a k , ž e d o s v é m y s l i p o j í m á m e n ě j a k é základní k a m e n y ('pozorování') a z nich p a k hierarchicky b u d u j e m e s tavbu n a š e h o v ě d ě n í . P o k u d b y c h o m n a t a k o v o u m e t a f o r u p o z n á n í j a k o stavění přistoupili, n e z b ý v a l o b y n á m n e ž učinit závěr, ž e k a ž d á další cihla m ů ž e z n a m e n a t p ř e b u d o v á n í c e l é stavby o d z ákladů. 5 Antipozitivistický o b r a t v e filosofii vědy Doktrína logického atomismu a n a n i navazující pozitivistická epistemologie v e d l a k p ř í m o č a r é m u o b r a z u v ě d e c k é h o b á d á n í : p r a c í filosofa j e vybrousit p o j m o v ý aparát, k t e r ý n á m p o s k y t u j e j a z y k , a p r a c í v ě d c e p a k j e třídit v ý r o k y n a t y , k t e r é j s o u p r a v d i v é a n a ty, k t e r é n e j s o u . V ý r o k m ů ž e b ý t n a h l é d n u t j a k o p r a v d i v ý p r o s t ř e d n i c t v í m p o z o r o v á n í , n e b o t a k , ž e j e p o m o c í pravidel logiky v y v o z e n z v ý r o k ů , k t e r é u ž j a k o p r a v d i v é n a h l é d n u t y byly. D o t é m í r y , d o j a k é m á m e j a z y k p ročištěný tak, ž e nezkresleně odráží svět, j e v ě d e c k é b á d á n í striktně k u m u l a t i v n í záležitostí: v ě d e c j e n o m p ř i d á v á další v ý r o k y p r o k á z a n é j a k o p r a v d i v é k t ě m , k t e r é u ž b y l y j a k o p r a v d i v é p r o k á z á n y p ř e d t í m . V šedesátých letech s e vš ak takovéto chápání v ě d y stává t e r č e m všestranné k r i t i k y ­ filosofové v ě d y z a b ý v a j í c í s e historií v ě d e c k é h o b á d á n í d o s p í v a j í k z á v ě r u , ž e skutečnost j e r a d i k á l n ě odlišná o d t o h o , j a k š i j i pozitivistický m o d e l p ř e d s t a v u j e . A s i p r v n í z á s a d n í z p o c h y b n ě n í p ř i n e s l N . R . H a n s o n . V e s v é k n i z e Schémata objevování z r o k u 1961 tvrdí, ž e v ý v o j v ě d y n e n í kontinuální a kumulativní, ž e n o v é o b j e v y n e p ř i n á š e j í j e n o m p ř i d á v á n í n o v ý c h v e r i f i k o v a n ý c h v ý r o k ů , ž e p ř i n á š e j í n o v é z p ů s o b y vysvětlování, t e d y i n o v é z p ů s o b y c h á p á n í z á s a d n í c h p o j m ů j a k o j s o u pozorování, zákon č i fakt; ž e s e p r o s t ě m ě n í celý z p ů s o b v ě d e c k é h o m yšlení. P o d r o b n ě s e H a n s o n z a b ý v á p o j m e m pozorování, který j e p r o epistemologii logického empirismu základním stavebním k a m e n e m . H a n s o n tvrdí, ž e pozorování n e n í z d a l e k a n e p r o b l e m a t i c k ý p o j e m a ž e t o , c o v ě d e c p o z o r u j e , j e z p o d s t a t n é m í r y o v l i v n ě n o teorií světa, k t e r o u u ž m á ( H a n s o n ů v n á z o rj e z d e t e d y b l í z k ý n á z o r ů m Sellarsovým). Příklad: J o h a n e s K e p l e r a T y c h o d e B r a h e stojí n a k o p c i a p o z o r u j í z á p a d slunce. C o v i d í ? K e p l e r m á z a p e v n ý b o d slunce, a v i d í t e d y Z e m i , j a k s e p o h y b u j e . T y c h o d e B r a h e m á n a p r o t i t o m u z a p e v n o u Z e m i , a p r o POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 97 n ě j s e t e d y p o h y b u j e slunce. J e m o ž n é namítnout, ž e o b a v ě d c i de facto v i d í t o t é ž , ž e s i t o j e n o m j i n a k vykládají. H a n s o n ale namítá, ž e n ě j a k é v i d ě n í per se j e iluzí: f o t o n y d o p a d a j í c í n a sítnici j e š t ě n e j s o u v i d ě n í m ; v i d ě n i j i ž v ž d y z a h r n u j e j i s t o u k a t e g o r i z a c i a t e d y interpretaci. K e p l e r o v a a B r a h o v a sí t n i ce j s o u v y s t a v e n y analogickému p r o u d u f o t o n ů ; t o , c o k a ž d ý z n i c h vidí j e v š a k n u t n ě f o r m o v á n o u ž i j e h o o b e c n ý m i n á z o r y n a s v ě t . C o H a n s o n ř í k á , m ů ž e m e osvětlit j e d n o d u c h ý m p ř í k l a d e m . P o d í v á m e ­ l i s e n a n á s l e d u j í c í ř á d e k , u v i d í m e n a n ě m ­ " n a p r v n í p o h l e d " ­ s l o v o H L A V A . MLAVM V i d í m e t e d y p r v n í p í s m e n o t o h o t o s l o v a j a k o H , a p o s l e d n í j a k o A . P o d í v á m e ­ l i s e v š a k p o z o r n ě j i , v i d í m e , ž e j s o u o b ě p í s m e n a i d e n t i c k á ­ t o , ž e j s m e p r v n í p ř e č e t l i j a k o H a p o s l e d n í j a k o A
, j e d á n o k o n t e x t e m a n a š i m i " o č e k á v á n í m i " . P ř i t o m s e n e z d á b ý t n a m í s t ě ř í k a t , ž e v i d í m e d v ě s t e j n á p í s m e n a a r o z d í l n ěj e t e p r v e i n t e r p r e t u j e m e ; i n t e r p r e t a c e j e i n h e r e n t n í u ž s a m o t n é m u p r o c e s u v i d ě n í . N e j p r o s l a v e n ě j š í m p ř e d s t a v i t e l e m n o v é h o p o h l e d u n a v ě d e c k é b á d á n íj e b e z e s p o r u k n i h a T h o m a s e K u h n a Struktura vědeckých revolucí z r o k u 1 9 6 2 , z a v á d ě j í c í p o z d ě j i v e v š e c h p á d e c h s k l o ň o v a n ý p o j e m paradigmatu. K u h n n a h i s t o r i c k ý c h p ř í k l a d e c h u k a z u j e , ž e v ě d a s e n e v y v í j í k o n t i n u á l n ě , a l e j a k o b y v e s k o c í c h . V ě d c i " n o r m á l n ě " p r a c u j í v r á m c i u r č i t é h o v š e o b e c n ě p ř i j í m a n é h o systému předs tav a p o j m ů , z a k l á d a j í c í m s e n a v š e o b e c n é m k o n s e n s u o t o m , c o s e v ů b e c b e r e z a p r o b l é m a c o z a ř e š e n í p r o b l é m u . N a h r o m a d í ­ l i s e ale m n o h o o t á z e k a n e j a s n o s t í , s e k t e r ý m i s i u ž n e l z e v r á m c i s o u č a s n é h o p a r a d i g m a t u p o r a d i t , d o c h á z í k v ě d e c k é r e v o l u c i a p a r a d i g m a s e m ě n í . T a k o v á z m ě n a m ů ž e z c e l a změnit z p ů s o b v ě d e c k é h o v i d ě n í s v ě t a a p ř e d s t a v o t o m , n a j a k é o t á z k y b y v ě d c i v l a s t n ě m ě l i o d p o v í d a t . Ještě radikálněji s e proti pozitivistickému chápání v ě d y vyslovuje P . F e y e r a b e n d . T e n u ž m l u v í p ř í m o o metodologickém anarchismu a p o p í r á , ž e b y existovaly j a k é k o l i m e t o d o l o g i c k é p r i n c i p y , o k t e r ý c h b y s e d a l o říci, ž e v ě d e c k é b á d á n í v e d o u . J e h o z á v ě rj e radikální: " e x i s t u j e j e n o m j e d i n ý p r i n c i p , k t e r ý m ů ž e b ý t o b h a j o v á n z a v š e c h o k o l n o s t í a n a v š e c h s t u p n í c h l i d s k é h o v ý v o j e . J e t o princip: všechno jde." ( 1 9 7 0 , s . 2 2 ) V z a t o d o s l o v a , j e t o j i s t ě p ř e h n a n é , i l u s t r u j e t o a l e o d s t ř e d i v o u sílu, k t e r o u b y l i f i l o s o f o v é , k t e ř í s e p o n o ř i l i d o r e á l n ý c h peripetií historie v ě d y , p u z e n i o d pozitivistického p o h l e d u n a v ě d u j a k o n a č innost shromažďující fakta podle pevných, j e d n o u provždy daných metodických principů. 98 Jaroslav PEREGRIN 6 Wittgenstein: "jazykové h r y " Quinova i Sellarsova kritika, a podobně i kritika Kuhna & spol., tedy směřují proti atomistickému chápání vztahu jazyka a světa a zdůrazňují nutnost chápat tento vztah holistický. Je nutno zkoumat ne vztah jednotlivých výrazů a výroků k nějakým jednotlivým kouskům světa, ale vztah jazyka jako celku ke světu j a k o celku, dívat se na jazyk ne jako na soubor jme n věcí, ale jako na komplexní prostředek naší interakce se světem, tedy j ako na specifický druh lidské aktivity. Toto j e ale de facto také myšlenka, která stojí v základě pozdních prací Ludwiga Wittgensteina a která se odráží ve Wittgensteinově pojmu jazykové hry. Wittgenstein se v rámci své pozdní filosofie především odmítá smířit s tím, že jazyk j e možné obecně nahlédnout j ako prostředek vyjádření faktů nebo jejich reprezentací v lidských myslích. Říká (1953, §304): "Paradox mizí jenom tehdy, rozloučíme­li se radikálně s představou, že jazyk funguje vždy jenom jedním způsobem, že slouží vždy stejnému cíli: přenášet myšlenky ­ ať už jsou to myšlenky o domech, bolestech, dobru a zlu, nebo čemkoli." Mnohem přiměřenější j e podle Wittgensteina pohled, který vidí jako primární fakta jazykové hry; a který vidí obraty typu reprezentování faktů, vyjadřování myšlenek, korespondence jazyka a světa jako prostředky, které jsou užitečné pro zachycení a osvětlení některých aspektů některých z těchto her. Proto nabádá (1953, §656): "Dívej se na jazykovou hru jako n a t o primární! A na pocity atd. j ako na způsob uchopení [BetrachtungsweiseJ, výklad [Deutung] této hry!" Otázka Co (jaký fakt, jakou myšlenku) tento výraz vyjadřuje? j e pro něj tedy jenom speciální, a jenom v určitých kontextech použitelná náhrada obecné otázky Jaké je místo tohoto výrazu v jazykové hře, k čemu se tento výraz hodí, co je jím možné dosáhnout? Co tedy Wittgenstein navrhuje, j e de facto to, abychom se nesnažili vysvětlit užívání jazyka způsobem, j a k to činí logický atomismus (a j a k t o činil i on sám v Traktátu), totiž na základě relace reprezentace mezi slovy a věcmi, ale abychom vztahy mezi slovy a věcmi, či mezi slovy a myšlenkami, naopak nahlédli jako druhotné způsoby popisu a teoretické rekonstrukce jednotlivých jazykových her, a tyto hry tedy j a k o to, co j e nám fakticky bezprostředně dáno. Takový pohled s sebou přináší podstatný posun v pohledu na význam ­ význam u ž není předmětem popisu, j e jeho prostředkem. Nelze se tedy dobrat odpovědi na otázku, co j e skutečně významem daného výrazu, protože význam není věc, která by se dala najít prozkoumáváním světa, význam j e tím, co nám pomáhá jazyk uchopit a pochopit, a není tedy žádnou určitou věcí ­ může být jednou tím a jindy oním. To, o co Wittgensteinovi jde, tedy můžeme znázornit j ako posun od chápání jazyka jako sady obrázků nějakých věcí k chápání jazyka jako sady nástrojů užívaných pro dosažení nějakého cíle. Funkcí obrázku j e prostě předvedení zobrazované věci; pochopit j eho konkrétní "význam" j e tedy záležitostí nalezení POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 99 věci, kterou zobrazuje. Význam obrázku j e tudíž zcela nezávislý na jakýchkoli jiných obrázcích sady, do které může patřit. V případě sady nástrojů j e vše jinak: funkce, a tedy "význam" nástroje spočívá v tom, j a k tento nástroj přispívá k dosa­
žení celkového cíle, a funkce jednoho nástroje může být naprosto nepochopitelná, neuvážíme­li jeho vztah k jiným nástrojům. (Brousek může být užitečným nástrojem v souvislosti s posekáním louky, jeho funkci však není možné pochopit z jeho vztahu k louce, aniž bychom vzali v úvahu jiný nástroj, kosu.) Díváme­li se na jazyk j a k o na médium jazykových her, můžeme říci, že omyl atomistického chápání jazyka j e jenom zvláštním případem omylu chápání jazykových her j ako her s fixovanými pravidly. Představme si nějakou hru, j ejíž pravidla skutečně fixována jsou ­ třeba fotbal. Cokoli, co hráč fotbalu udělá, j e možné vidět j ako výsledek dvou faktorů: toho, co mu dovolují pravidla a toho, co chce dosáhnout. Pravidla vždy vymezují určité spektrum možností a hráč z nich vybírá tu z hlediska svých cílů nejpříhodnější. Budeme­li nahlížet jazyk analo­
gicky, budeme podobně vidět každou výpověď jako výsledek interakce dvou faktorů: toho, co dovolují pravidla jazyka a toho, čeho chce mluvčí dosáhnout. V případě jazyka j e spektrum možností dáno souborem výrazů, které nám jazyk dává k dispozici; a nejpříhodnějším z nich bude pro mluvčího ten, jehož význam j e nejbližší tomu, co chce vyjádřit. Použije­li například mluvčí výrok Na dvoře je pes, pak to lze vidět jako důsledek dvou faktů, totiž toho, že (1) tento výrok j e zpravidla užíván tehdy, je­li na dvoře pes; a toho, že (2) na dvoře j e pes mluvčí to chce někomu sdělit. Jinými slovy toho, že ( ľ ) uvedený výrok m á určitý význam; a (2') mluvčí chce právě vyjádřit to, co j e dáno tímto významem. Představme si ovšem člověka, který poprvé v životě pozoruje fotbal. Dohaduje se, jaká jsou pravidla. Vidí­li například, že hráč do míče kope místo aby h o vzal do ruky a hodil, může si to vysvětlovat dvěma různými způsoby: buď může usoudit, že se hrát rukou nesmí, ž e t o zakazují pravidla, nebo může učinit závěr, že hráč hraje nohou proto, že to považuje za výhodnější. N áš pozorovatel se ovšem může snadno přesvědčit, že správná j e první z těchto úvah ­ stačí, aby nahlédl do Pravidel fotbalu. Zásadním omylem nyní j e brát analogii mezi hrou s fixovanými pravidly (jako j e fotbal) a jazykem za absolutní; předpokládat, že s jazykem jsou spojena nějaká jednoznačná fixovaná, explicitní či alespoň jednoznačně explikovatelná pravidla, která nám dovolují od sebe vždy j asně oddělit to, co se nesmí a to, co se nehodí. Taková pravidla může explicitně konstruovat jedině vnější pozorovatel jazykové hry, a to j ako svůj prostředek přehlédnutí hry a jejího porozumění. N a rozdíl od pozorovatele fotbalu tu ale nejsou žádná Pravidla, do kteiých by nahlédl ­ hra s a m a j e vše, co mu j e dáno. 100 Jaroslav PEREGRIN 7 Davidson: " t ř e t í d o g m a " Pozoruhodným, snad nejvýznamnějším současným představitelem myšlení, které zde nazýváme postanalytickým, j e Donald Davidson. Davidson se v mnohém hlásí ke Quinovi, podstatně více než Quine se ale přiblížil wittgensteinovskému stanovisku, ze kterého j e jazyk nahlížen především jako činnost. Davidsonovy práce podstatné z tohoto hlediska j sou soustředěny především v knize Zkoumání pravdy a interpretace z roku 1984. Centrální otázkou Davidsonovy filosofie jazyka j e problém vztahu teorie významu a teorie toho, co se mluvčí domnívají a o čem j sou přesvědčeni. Jak j sme poznamenali v předchozí kapitole, pozorujeme­li jazykovou hru, vidíme její účastníky j a k činí různá tvrzení a chápeme to j a k o výsledek interakce dvou faktorů: toho, co mluvčí jazyka mohou (jaké spektrum možností j i m jazyk skýtá) a toho, co chtějí. Máme za to, že to, co mluvčí chce, j e zpravidla vyjádřit nějakou domněnku nebo nějaké přesvědčení; a mezi možnostmi, které mu nabízí jazyk, tedy mezi výrazy, vybírá mluvčí ten, jehož význam nejblíže odpovídá tomu, co chce vyjádřit. Fakt, že mluvčí M tvrdí větu V se tak j eví jako výsledek "součtu" dvou na sobě nezávislých faktů: (i) M m á přesvědčení P ; a (2) V vyjadřuje P. Druhý z těchto faktů se jeví být záležitostí teorie významu (která j e zcela nezávislá n a tom, jaká mají mluvčí přesvědčení); zatímco první j e záležitostí teorie přesvědčení (která zase nijak přímo nesouvisí s teorií významu). Jenomže hranice mezi tím, co j e třeba připsat pravidlům a tím, co připsat úmyslům, tedy mezi teorií významu a teorií přesvědčení je, j a k jsme viděli, v jistém smyslu arbitrárni. Představme si neznámého člověka, který činí nějaké nám naprosto nepochopitelné tvrzení, třeba "Prasata mají křídla". Máme pocit, že buďto nerozumí některému ze slov, která jsou v tomto tvrzení obsažena (že si třeba myslí, ž e prase znamená vrána), nebo zastává absurdní přesvědčení. Davidson poukazuje na to, že není nic, co by nám dovolilo jednoznačně rozhodnout, která z těchto možností j e pravdivá, a že tedy rozhraní mezi nimi j e opět vlastně pragmatické a umělé. Budou­li například další tvrzení zmíněného muže nasvěd­čovat tomu, že prostě používá prase namísto vrána (bude­li tedy například říkat Viděl jsem na obloze hejno prasat a Prase je velký černý pták), řekneme, ž e prostě nezná význam slova ­ kde j e ale hranice mezi tím, kdy ještě budeme ochotni připustit, že m á ten člověk j enom divné názory a kdy se už bude jednat o nepochopení slov? 2 Co přičteme významu a co přesvědčení j e pouze záležitostí naší interpretace, která j e vedena úsilím co nejjasněji a nejpřehledněji popsat a vysvětlit jazykové chování! Davidson (1984, s. 196) říká: "Problémem interpretace j e abstrahovat z toho, co j e dáno, fungující teorii významu a přijatelnou teorii přesvědčení." POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 101 Davidson se tedy důsledně staví na wittgensteinovské stanovisko, ze kterého vidí jazyk především určitou komplexní formu lidského jednání. Význam, ana­
lytička, reference a podobné pojmy j sou j enom našimi více nebo méně užitečnými prostředky j a k popisovat a vykládat jazykové hry. Nejsou tedy předmětem teoretického popisu, j sou j eho nástroji ­ předmětem j e určitá forma chování lidí. Je zavádějící vidět uživatele jazyka jako chovající významy někde ve svých myslích a zvnějšňující j e pomocí slov ­ význam není nic než náš hypostatický prostředek zachycování pozorovatelných pravidelností v jazykovém chování mluvčích. Davidson tedy zdůrazňuje, že teorie jazyka není skutečným součtem teorie významu, která by nám řekla, j aká jsou obecná pravidla užití výrazů a vět, a teorie toho, j aká jsou faktická přesvědčení lidí, kteří činí konkrétní výpovědi. Žádné rozdělení na tyto dvě teorie nemá přímou empirickou opora a j e jenom naší pomůckou. S tím souvisí i Davidsonovo odmítnutí toho, co nazývá třetím dogmatem empirismu. Davidson poukazuje n a to, že lidé, kteří uznali závažnost Quinových či Kulmových argumentů a přijali z nich vyplývající relativismus, mají mnohdy tendenci vidět vztah člověka a světa j ako záležitost vnímání nějakého neutrálního obsahu prostřednictvím prismat různých pojmových rámců. Taková vize může být užitečná j ako metafora, ale vzata doslova j e jenom dalším dogmatem: tak j a k nelze vést pevnou dělící čáru mezi významem a přesvědčením, nelze vést ani pevnou dělící čáru mezi schématem a obsahem. Davidson (ibid., s. 197) říká: "Rozhodne­
me­li se překládat nějakou cizí větu odmítanou jejími mluvčími jako větu, na které my a naše společnost lpíme, budeme mít tendenci to nazývat rozdílem v rámcích; rozhodneme­li se zachytit toto pozorování jinak, může být přirozenější mluvit o rozdílu v názorech. Mají­li ale jiní jiný názor, nemůže nás žádný obecný princip, nebo odkaz k pozorování přesvědčit o tom, že ten rozdíl spočívá v našich přesvěd­
čeních, a ne v našich pojmech." 8 P u t n a m : "interní realismus" Hillary Putnam byl jedním z prvních filosofů, kteří navrhli dívat se na lidskou mysl jako na zvláštní druh počítače, jako na počítač operující s vnitřními reprezentacemi vnějšího světa. Tím se mimoděk stal vzorem mnohých pozdějších představitelů toho křídla analytických filosofů, kteří se skrze atomistický pohled na lidské vědomí obrátili proti quinovskému holismu. Putnam sám však touto cestou nešel a přesto, že s Quinem zdaleka ne ve všem souhlasil, se ke quinov­
skému holismu nakonec přihlásil. Říká (Putnam, 1988, s. 119): "vědět, co slova v jazyce znamenají (...), j e záležitostí chápání toho, j a k jsou užívána. Ale užití j e holistické; protože vědění, j a k j s o u slova užívána, zahrnuje vědění, j a k ustanovit přesvědčení, která tato slova obsahují, a ustanovování přesvědčení j e holistické." 102 Jaroslav PEREGRIN Putnamovy kontroverzní a často se měnící názory se do centra pozornosti analytických filosofu dostaly také v souvislostí s diskusí o podstatě významu, kterou vyprovokoval j eho článek Význam slova 'význam' z roku 1975. Putnam v něm polemizuje s názorem, že významy jsou "v hlavě" ­ dokládá to poněkud krkolomnými "myšlenkovými experimenty". Donekonečna diskutovaným se stal j e h o příklad Dvojčete Země ­ planety která j e naprosto identická s naší Zemí (každý z nás tam má i svého dokonalého dvojníka) s tím jediným rozdílem, že tamější "voda" není H 2 0 , ale XYZ. Jediná rozdílnost, která může existovat mezi mou myslí a myslí mého dvojníka na Dvojčeti Země j e tedy způsobena rozdílem našich přesvědčení o složení toho, čemu říkáme voda. Představíme­li si ale Zemi i j ejí Dvojče před několika sty lety, kdy ještě nebylo složení vody známé, budou mysli obyvatel Země identické s myslemi jejich dvojníků na Dvojčeti Země ­ a přece bude slovo voda označovat něco jiného tam, než tady. Ergo, uzavírá Putnam, významy nejsou v hlavě. Putnamova úvaha se opírá o dva předpoklady, které se zdají být zřejmé, které ale mají ale ve skutečnosti co dělat s atomistickým pohledem na jazyk: (i) význam j e záležitostí označovaného předmětu a (ii) teorie významu j e záležitostí neutrálního pozorovatele, který automaticky ví vše to, co j e vědět potřeba. Před­
poklad (i) se opírá o představu, že slova jsou jména věcí ­ opustíme­li atomismus a přijmeme­li pohled holistický, ztotožníme význam s pozicí výrazu v jazykové hře či v systému jazyka, který na základě studia této lny hypostazujeme; a ztratíme důvod říkat, že m á slovo voda na Zemi a na Dvojčeti Země různý význam. N a obou planetách bude význam slova voda dán tím a jenom tím, že bude toto slovo užíváno pro tekutinu, která plní jezera a řeky, kterou lidé pijí atd. (bez ohledu na její složení). Předpoklad (ii) se pak opírá o představu, že teorie významu, aby měla smysl, musí být absolutní, musí transcendovat každou časově a místně omezenou komunitu mluvčích, musí být tedy formulována jakoby "z pohledu Boha". Jakmile ale dojdeme k závěru, že není nic j ako absolutní význam, že existují jenom různé formy hypostazování pravidel jazykových her, ztratí i tento předpoklad dobrý smysl ­ teorie významu nemůže být nikdy absolutní, j e vždy jenom nutně relativní záležitostí nějakého konkrétního pozorovatele či interpretanta. T o Putnama postupně vede k důsledné revizi úvah o významu a označování, na jehož konci dospívá k závěru, který h o řadí mezi postanalytiky: Obecná teorie významu a označování podle něj vyžaduje absolutní vymezení nějakého univerza všech těch objektů, které se mohou stát předmětem označení; teprve máme­li takové univerzum, můžeme uvažovat o tom, jak j e který objekt spojený se kterým slovem. Potřebujeme tedy přehlédnout univerzum jako Jeden Uzavřený Systém, a to můžeme udělat jenom z Archimédovského bodu, který stojí mimo tento svět. Takový Archimédovský bod j e ale podle Putnama pro člověka nedosažitelný, protože každý člověk oběma nohama vězí ve svém jazyce a ve svém společenství. POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 103 Nemůžeme přehlédnout vše co existuje v absolutním smyslu; vidíme vždy j enom to, co existuje z našeho omezeného hlediska a skrze náš specifický jazyk. Můžeme být realisty (tj. vidět věci j a k o nezávislé na našem jazyce), ale jedině interními realisty: realisty uvnitř našeho jazyka a našeho přístupu ke světu, nikoli realisty v nějakém absolutním smyslu, zřící věci tak j a k "skutečně" (tj. nezávisle na jakémkoli jazyce a jakémkoli lidském stanovisku) jsou, pohledem z neutrálního Archimédovského bodu. To vede ke zpochybnění jakékoli teorie vztahu jazyka a světa v absolutním smyslu, jakékoli teorie, která by dokázala předestřít celek univerza a ukázat, ke kterým předmětům se vztahují jednotlivé výrazy. "Co vypadalo jako nevinná formulace problému," říká Putnam (1988, s. 120), 'Tady j s o u předměty, které mají být označovány. Tady jsou mluvčí užívající slov. Jak můžeme popsat vztah mezi mluvčími a předměty?' ­ už vůbec není nevinným, je­li tím, co j e žádáno, ne 'procesor přirozeného jazyka' pracující v nějakém omezeném kontextu, ale 'teorie označování'. Z hlediska interního realisty, j e celý tento problém nesmyslný." 9 G o o d m a n : "cesty tvoření světů" Nelson Goodman lnul j i ž od konce padesátých let k velice radikálnímu chápání úlohy jazyka v našem vztahu ke skutečnosti. U ž ve svém článku O tom, jak je svět z roku 1960 polemizuje se smysluplností korespondenčního pohledu na jazyk a na pravdu a říká: "Není nic takového jako struktura světa, s níž by něco mohlo korespondovat nebo nekorespondovat" (Goodman, 1960, s.56). Svět nemá žádnou podobu sám o sobě, získává j i nutně až skrze jazyk, neexistuje žádné 'nevinné oko', které by h o dovedlo nazřít 'tak j a k opravdu je', nezávisle na jakémkoli jazykovém uchopení. Tuto myšlenku pak Goodman podrobně rozebírá ve svých knihách Cesty dělání světů a O mysli a jiných věcech. Svět j e podle něj vždy konstituován prostřednictvím nějakého symbolického systému; neexistuje tedy nic jako svět v absolutním smyslu, existují jenom různé verze světa, některé z nich správné, jiné nesprávné. Verzi světa tvoříme tak, že se se skutečností vypořádáváme pomocí určitého jazyka. Goodmanovou (1984, s. 28) základní myšlenkou tedy j e , že "jakýkoli svět, docela tak j ako hudební představení, j e vytvářen a tvarován verzí konstruovanou v symbolickém systému." Způsob našeho uchopení skutečnosti j e podstatným způsobem ovlivněn našimi zájmy a potřebami ­ tedy tím, čemu přikládáme větší a čemu menší důležitostí (to j e ovšem Wittgensteinovo "jazyk j e způsob života"). Goodman (ibid., s. 21) zdůrazňuje, že "formy a zákony našich světů v nich neleží hotové a j e n čekající na objevení, ale jsou kladeny verzemi světa, které utváříme ­ ve vědách, umění, vnímání i každodenním jednání. To, j a k se pohybuje Země, je­li svět složen z částic nebo vln jevů, jsou věci dané ne 104 Jaroslav PEREGRIN pasivním pozorováním, ale trpělivým spřádáním. Přírodní druhy nejsou dány u ž hotové oddělené nepřekročitelnými mezerami nebo nevyhnutelným diktátem přírody, ale závisí n a tom, jaké relativní váhy přikládáme určitým rysům z hlediska daných vědeckých cílů." Podotkněme, že Goodmanův přístup není v zajetí davidsonovského "třetího dogmatu" ­ j e h o názor nelze chápat tak, že b y jednotlivé verze světa znamenaly různé způsoby tvarování nějaké neutrální skutečnosti, protože nikde "za" jednotlivými verzemi neexistuje nic, co b y bylo samo o sobě srozumitelné. Goodmanův postoj, a obecněji holismus stojící v základu postanalytického postoje, nutně znamená relativismus: existují různé, a n e nutně v každém smyslu kompatibilní verze světa. Tady j e nasnadě podezření z absurdního idealismu: zdá se, ž e to, co Goodman říká, znamená, že si svou verzi světa můžeme stvořit pouhou hrou se slovy nebo prostě tak, že š i j i libovolně vymyslíme ­ že vymyslet si, že 2+2 j e 5 nebo že Měsíc j e hrouda sýra, není o nic horší než vymyslet, že 2+2 jsou 4 a že Měsíc j e nebeské těleso. 3 Vytvářením svého světa přece tvoříme věci a fakta ­ a vytvořit věc nebo fakt přece nejde j e n o m manipulací se slovy nebo s myšlenkami! Skutečně vytvořit třeba židli dokáže j e n o m málokterý člověk, a vytvořit třeba (živého) psa žádný! Podezírat ovšem filosofa z toho, že b y popíral tento očividný fakt, nebo že b y neviděl rozdíl mezi 2+2=4 a 2+2=5, znamená připisovat m u notnou dávku slabomyslnosti; a Goodman, jakkoli s ním můžeme nesouhlasit, slabomyslný není. Neříká samozřejmě, ž e bychom spřádáním své verze světa vytvářeli věci a fakta v tomto smyslu. Jazyk však dodává nutnou podmínku existence konkrétních věcí a faktů ­ totiž prostředky jejich individuace, tedy nutnou podmínku pro to, abychom j e mohli vnímat jako takové. S tvorbou své verze světa tedy v tomto smyslu věci tvoříme. "Můžeme zastavit slunce," říká Goodman (ibid., 42), "ne ovšem tak j a k o Jozue, ale tak j a k o Bruno." Představme si, že j s e m v pokoji, v e kterém j e zhasnuté světlo a uvažme fakt vyjádřený výrokem světlo svítí. Tento fakt samozřejmě n emohu vytvořit tím, že si t o prostě pomyslím, nebo že defmitoricky přiřadím výroku světlo svítí pravdivostní hodnotu PRAVDA. Nutnou podmínkou existence tohoto faktu j e , abych zmáčkl vypínač. Jinou nutnou podmínkou, aby pro mne tento fakt existoval, j e ale určitý způsob mého vztahu k e světu, určitý jazyk ­ a sice jazyk, který m i dovoluje svícení světla pojmenovat a tedy individuovat, vyčlenit z celku skutečnosti. Předmět či fakt nemůže existovat bez toho, abychom měli jazyk, kterým ho budeme schopni uchopit; na druhé straně však nemůžeme předmět či fakt vytvořit j e n o m tak, ž e vyrobíme verzi světa, ve které bude tento předmět či fakt existovat: "Jenom pravdivá deskripce vytváří věci; a vytvoření pravdivé verze může být tvrdá práce," říká Goodman (ibid., s.35). POST­ÄNALYTICKÁ FILOSOFIE 105 Tím se Goodman dostává ke credu svého relativismu; ke credu, kterým můžeme dobře charakterizovat nejen filosofii jeho vlastní, ale i filosofii Wittgen­
steinovu, Davidsonovu, či Rortyho. "Můj druh relativismu tvrdí," říká (ibid., s.53), "že j e mnoho správných verzí světa a že některé z nich jsou ve vzájemném rozporu, ale trvá na rozlišování mezi správnými a nesprávnými verzemi." Pravda má.mnoho tváří; z toho však neplyne, že by bylo cokoli nějakou tváří pravdy. 10 R o r t y : " h r a interpretací" Nejpopulárnějším představitelem postanalytické filosofie a současně jedně­
mi zbožňovaným a druhými vysmívaným prototypem postmoderního myslitele se stal Richard Rorty." Podobně jako Davidson a Goodman si Rorty uvědomil celý dosah přijetí holistického pohledu na vztah jazyk­svět i myšlení­svět; ale více nežli oni popustil uzdu své filosofické obrazotvornosti a své rétorické obratnosti, aby svým čtenářům maloval barvité obrazy všech j e h o možných důsledků. "Pojem logické analýzy," zní Rortyho (1982, s. 227) radikální diagnóza současného stavu analytické filosofie, "se obrátil proti sobě samému a spáchal pomalou sebe­
vraždu." 5 Rorty si především uvědomil, že opustíme­li atomismus, musíme se zříci představy člověka j ako "zrcadla přírody", jako něčeho, co svou "myslí" a pomocí svého jazyka odráží ("reprezentuje") vnější svět. To j e námětem jeho knihy Filosofie a zrcadlo přírody z roku 1980, která vyvolala nemalý rozruch. Rorty v ní tvrdí, že musíme odmítnout to chápání lidského poznání, které ve filosofii dominuje nejméně od dob Descarta a Locka a které chápe poznání jako budování vnitřních reprezentací a které vidí poměřování správnosti poznání jako posuzování přiměřenosti těchto reprezentací skutečnosti. "Pojem 'přesné reprezentace'," říká Rorty (1980, s.10), "je jenom automatický a prázdný kompliment, kteiý skládáme těm přesvědčením, které nám úspěšně pomáhají dělat to, co chceme." 'Správnosť lidských názorů a teorií není podle Rortyho možné chápat jako to, že věrně kopírují svět ­ protože svět j e vždy světem uchopeným skrze nějaký jazyk a nějakou teorii, a nelze tedy porovnávat svět podle teorie T se světem jak je 'doopravdy' ­ můžeme ho porovnat nanejvýše se světem podle teorie T'. To ovšem zase neznamená, že by nebyly lepší a horší, či správné a chybné teorie ­ znamená to ale, že se správnost či chybnost teorie nedá měřit věrností, s jakou tato teorie odráží svět, ale musí se měřit tím, jakou pro nás má tato teorie cenu v našem 'srovnávání se se světem'. Řekneme­li tedy třeba, že teorie subatomických částic, j a k j i prezentuje současná fyzika, j e správná, nemá smysl říkat, že j e správná proto, že subatomické částice skutečně existují (správnost této teorie a existence subatomických částic j sou dvě stránky téže mince, ne důsledek a příčina); smysl má říci, že správnost teorie j e dána tím, že tato teorie úspěšně funguje (alespoň v 106 Jaroslav PEREGRIN současném stavu našeho poznání) v rámci našich všeobecných teorií světa, pomáhá nám činit správné předpovědi testovatelné v makrosvětě. Ve svých dalších pracích, především v knize Kontingence, ironie a solida­
rita z roku 1989 a v bezpočtu článků se pak už Rorty zcela nepokrytě hlásí k přesvědčení, že s odmítnutím atomismu a reprezentacionalismu padá jakýkoli důvod chápat analytickou filosofii jako vyhraněný filosofický směr. Poukazuje na to, že přijetí holismu neznamená j enom drobnou úpravu, že znamená změnu zcela radikální; a že v podstatě znamená stržení zásadního rozdílu mezi analytickou a hermeneutickou filosofií. Odhlédneme­li od různých slovníků a různých způsobů vyjadřování daných tradicí, neříká Davidson podle Rortyho v podstatě nic jiného než Hans­Georg Gadamer či Jacques Derrida či Umberto Eco. 6 Zbavíme­li se představy, že j e význam výrazu věcí, která j e n a tomto výrazu nezávislá a která j e s ním jenom nějak náhodně, ať u ž 'kauzálně' nebo 'konvenčně' spojena, zbavujeme se i představy, že teorie jazyka j e záležitostí přírodovědeckého zkoumání vztahů dvou různých typů věcí (totiž slov a nejazykových věcí), a musíme se smířit s tím, že j e záležitostí interpretace. Rorty zdůrazňuje, že z tohoto hlediska jsou n a tom stejně všechny jazykové hry ­ texty filosofů jako přírodovědců, Russellajako Nietzscheho. Nelze­li tedy porovnávat svět podle teorie T se světem jak je 'doopravdy', ale vždy zase jenom se světem podle teorie T', znamená to, že nelze de­inter­
pretovat, ale jenom re­interpretovat. "Na redeskripci," konstatuje Rorty (1989, s. 80), "není j iná odpověď nežre­re­deskripce." I nejrigoróznější přírodověda j e tedy svého druhu interpretací a i nejexaktnější analýza j e svého druhu hermeneutikou. Jakákoli lidská snaha o uchopení světa, věda i umění, j e nějakou formou ztvárnění skutečnosti j ako "textu" ­ spisovatel to samozřejmě činí jinak než vědec (a Rorty tento podstatný rozdíl nepopírá), rozdíl mezi nimi však není ve způsobu odrážení, ale spíše v míře kanonizace metod. Podobně j e jakákoli metateorie tohoto uchopování, filosofie jako literární kritika, vždy formou konfrontace různých textů ­ nacházení paralel a kontrastů. 11 Z á v ě r Teze, kterou jsme v tomto článku předložili, může být vyjádřena následující rovnicí: postanalytická filosofie rovná se analytická filosofie minus logický atomismus. Je ovšem docela zřejmé, že analýza a atomismus jsou v jistém smyslu dvě stránky téže mince: analýza se stává univerzální filosofickou metodou na základě přesvědčení, že jakýkoli celek j e možné vysvětlit z jeho částí. Pojem holistická analytická filosofie je tedy do jisté míry contradictio in adjecto ­ do té míry, do jaké chápeme analytickou filosofii skutečně jako filosofii analýzy. Myšlenka, že části j e někdy možné vysvětlit j enom určením j ejich místa či funkce POST­ANALYTICKÁ FILOSOFIE 107 v rámci celku (například že význam jazykového výrazu j e možné vysvětlit poukazem na místo tohoto výrazu v systému jazyka nebo na j eho roli v jazykové hře) j e charakteristická pro hermeneutiku a pro strukturalismus ­ tedy pro směry, od kteiých se analytičtí filosofové obvykle distancují. 7 Avšak postanalytická filosofie, ačkoli j e holistická, j e stále do velké míry zakotvena v tradici analytické filosofie a představuje tak specifický směr současného filosofického myšlení ­
přese všechno sblížení j e naprosto patrný rozdíl mezi texty Davidsona či Rortyho na jedné straně, a texty třeba Derridovými či Levinasovými na straně druhé. Je nyní n a nás, j a k se k výzvě postanalytických filosofu postavíme: můžeme j i odmítnout jako krátkozrakou módu, můžeme j i přijmout v j e j í umírněné wittgensteinovsko­quinovské podobě, nebo se můžeme ztotožnit s Rortyho radikálním přehodnocením celého našeho vztahu k analytické filosofii i k filosofii vůbec. Ať tak či onak, měli bychom to udělat se znalostí věci; a k tomu j sem chtěl tímto článkem přispět. Filosofická fakulta UK, Palachovo nám. 2, 110 00 Praha 1, Email: [email protected] POZNÁMKY 1
K tomu navíc poznamenejme, že i sama analytická filosofie už byla charakterizována pomocí předpony post ­ a sice, Michaelem Dummettem (1978), j ako filosofie posífregovská. Ještě j s e m sice neslyšel o postfenomenologii a postexistencialismu; myslím ale, že pokud se tak ještě nestalo J e jenom otázkou času, kdy někdo označí Heideggera za postfenomenologa a třeba Levinase za postexistencialistu. 2
Viz k tomu též Peregrin (1993). 3
Srovnej úvod Pavla Materny k eseji Richarda Rortyho v e Filosofickém časopise 3/1994. 'Podrobněji o Rortyho filosofickém vývoji viz Peregrin (1994). 5
Rorty, R., Consequences of Pragmatism, University of Minnesota Press, Minneapolis, 1982, s. 227. 6
Poznamenejme, že Rortyho 'ekumenismus' není takovým extrémismem, jakým by se mohl zdát být: s konstatováním principiálních shod či paralel mezi analytickými a neanalytickými filosofy, či s 'analytickým čtením' neanalytických filosofu (zvláště Heideggera a Derridy) se v poslední době můžeme setkat u celé řady autorů (Okrent, Kusch, Wheeler, Malpas). 'Filosofie Wittgensteina, Quina a jejich následovníků j e skutečně v podstatě štrukturalistická ­ ovšem chápeme­li pojem strukturalismus v j e h o primárním smyslu ­ viz Peregrin (v tisku). LITERATÚRA [1] DAVIDSON, D. (1984): Inquir ies into T r u t h a n d I n t e r p r e t a t i o n . Clarendon Press, Oxford. [2] DUMMETT, M. (1978): T r u t h a n d O t h e r E n i g m a s . Duckworth, London. [3] FEYERABEND, P. (1970): Against method: Outline of an anarchistic theory of knowledge. In: Minnesota studies in the Philosophy of Science 4 (ed. by M.Radner & S.Winkour), University of Minnesota Press, Minneapolis, 17­130. 108 Jaroslav PEREGRIN [4] GOODMAN, N . (1960): The Way the World is. T h e Review of Metaphysics 14, 48­56. [5] GOODMAN, N . (1978): W a y s o f W o r l d m a k i n g . The Harvester Press, Hassocks. [6] G O O D M A N , N. (1984): O f M i n d a n d O t h e r M a t t e r s . Harvard University Press, Cambridge (Mass.). [7] HANSON, N . R (1961): P a t t e r n s of Discovery. Cambridge University Press, Cambridge. [8] K U H N , T.S. (1962): T h e S t r u c t u r e of Scientific Revolutions. University of Chicago Press, Chicago. [9] PEREGRIN, J. (1993): Jazyk, Existence a Mytizace, In: Česká mysl XLIII, 113­129. [10] PEREGRIN, J. (1994): Richarda Rortyho cesta k postmodernismu. In: Filosofický časopis 3. [11] PEREGRIN, J. (v tisku): Structuralism: slogan or concept?. Vyjde v L i n g u a e Stile. [12] PUTNAM, H. (1975): The Meaning of "Meaning". In: Language, M i n d a n d Knowledge (ed. by K.Gunderson), M i n n e s o t a Studies in t h e Philosophy of Science VII, University of Minnesota Press, Maples. [13] PUTNAM, H. (1981): R e a s o n , T r u t h a n d History. Cambridge University Press, Cambridge. [14] PUTNAM, H. (1988): Representation a n d Reality. MIT Press, Cambridge (Mass.) [15] QU1NE, W.V.O. (1960): W o r l d a n d Object. MIT Press, Cambridge (Mass.). [16] QUINE, W.V.O. (1963): F r o m a Logical P o i n t o f V i e w . Harper and Row, N e w York. [17] QUINE, W.V.O. (1992): P u r s u i t of T r u t h (revised edition), Harvard University Press, Cambridge (Mass.); citováno podle českého překladu H l e d á n í p r a v d y , Herrmann & synové, Praha, 1994. [18] RAJCHMANN, J. a WEST, C „ eds. (1985): Post­analytic Philosophy. Columbia University Press, N e w York. [19] RORTY, R. (1982): Consequences of Pragmatism. University of Minnesota Press, Minneapolis. [20] R O R T Y , R. (1980): Philosophy a n d t h e M i r r o r of N a t u r e . Princeton University Press, Princeton. [21] RORTY, R. (1989): Contingency, I r o n y a n d Solidarity. Cambridge University Press, Cambridge. [22] RUSSELL, B. (1914): O u r K nowledge of t h e E x t e r n a l W o r l d . Allen & Unwin, London. [23] RUSSELL, B. (1918/19): The Philosophy of Logical Atomism. In: M o n i s t 28, 495­527; Monist 29, 32­53, 190­222, 345­380. [24] RUSSELL, B. (1924): Logical Atomism. C o n t e m p o r a r y British Philosophy: P e r s o n a l Statements. First Series, Allen & Unwin, London, 356­383. [25] SELLARS, W. (1956): The Myth of the Given: Three Lectures on Empiricism and the Philosophy of Mind. In: T h e Foundations of Science a n d the Concepts of Psychology and Psychoanalysis (Minnesota Studies in t h e Philosophy of Science I), ed. by H.Feigl and M.Scriven, University of Minnesota Press, Minneapolis; přetištěno v a citováno z Sellars (1963). [26] SELLARS, W. (1963): Science, Perception a n d Reality. Routledge, N e w York. [27] WITTGENSTEIN'. L. (1922): T r a c t a t u s Logico­Philosophicus. Routledge and Kegan Paul, London. [28] WITTGENSTEIN, L. (1953): Philosophische U n t e r s u c h u n g e n . Blackwell, Oxford.