Manažerské flight-simulátory

Manažerské flight-simulátory
Marek Šusta, MBA
www.proverbs.cz
Předchozí přednášky pojednávaly o nejrůznějších
aspektech elektronického vzdělávání, já nyní pohovořím o
postupu, kterým se vyrábějí počítačové manažerské
simulátory. V první řadě je nutné vlastnit software. Zmíním
Obr. 1 Simulátor CASH-FLOW
dvě prostředí, norský produkt Powersim Studio a americký
ITHINK. Teoretickou základnou pro oba je systémová dynamika prof. Forrestera z MIT. Teprve po 40
letech bylo možné jím vyvinuté grafické symboly použít přímo jako základní stavební kameny modelů.
Pro systémově dynamické modelování platí několik pravidel. Jedním z nejdůležitějších je nutnost
modelování konkrétního problému, nikoli celého systému. Modelováním systému získáme stejně
složité prostředí se kterým se setkáváme v realitě, to že model reaguje rychleji je jen malou výhodou.
Dále je důležité zpracovávat modely, které budou zvládnutelné. V praxi se setkáváme s přehnanými
požadavky na počet modelových parametrů, jdoucí v několika případech do řádu stovek. Takový model
nelze uřídit (potažmo odladit a verifikovat). Pokud jsou tyto podmínky dodrženy, získáme „virtuální
světy“ s těmito vlastnostmi:
1. Relativně levné laboratoře pro učení se
2. Simulaci je možné kdykoli zastavit a diskutovat o dalším postupu
3. Akce mohou být opakovány
4. Umožňují časovou a prostorovou kompresi (nebo expanzi)
5. Poskytují kvalitní zpětnou vazbu
6. Umožňují bezpečné zkoušení „katastrofických“ scénářů
Postup při vytváření modelů ve většině případů začíná hledáním odpovědí na následující otázky:
1. Co je vlastně problémem?
2. Jaké jsou klíčové proměnné a koncepty?
3. Jaký je nejvhodnější časový horizont?
4. Jak se proměnné chovaly v minulosti a co lze očekávat v budoucnosti?
5. Jak si nyní vysvětlujeme pozorované chování?
6. Kde leží hranice modelovaného problému?
7. Co je v modelovaném systému hladinou (akumulátorem peněz, osob, zboží…) a co tokem?
Pokud na tyto otázky známe odpovědi, je možné začít
s vlastním modelováním. Výstupem naší práce je model, který
je třeba ve spolupráci se zadavatelem testovat. Pokud je
prohlášen za funkční je k němu možné přidat uživatelské
rozhraní a vzniká simulátor. Snad je třeba ještě dodat, že
simulátory vytváříme jedno- a více- uživatelské (tzv. síťové
hry), které dále dělíme na symetrické (všichni uživatelé hrají
jednu roli) a asymetrické (uživatelé zastávají různé role).
Simulátory si získávají stále větší oblibu, proces učení se
oproti klasickým způsobům podstatně zrychluje, je třeba ale
Obr. 2 „Každý zaměstnanec ve
farmářově kůži“
upozornit na dodržení „rozumné míry“. Je zde jisté nebezpečí
vzniku syndromu hráče videoher, kdy člověk hodně hraje a
málo myslí. Neměli bychom zapomínat, že úkolem simulátorů je obohatit naše nedokonalé
mentální modely a umožnit učení se věcem, které jsou jinými nástroji neuchopitelné.