Duch centrálního místa Spirit of Central Place

Komentáře

Transkript

Duch centrálního místa Spirit of Central Place
Duch centrálního místa
Spirit of Central Place
Ing. Aleš Máca, Ing. et Ing. Lukáš Kalecký
Abstrakt
Tento příspěvek je zaměřen do oblasti geografické teorie. Snaží se navrhnout postupy,
pomocí kterých je možné vysvětlit chování sídelního systému odporující základním
předpokladům teorie centrálních míst. Jednotlivá tvrzení se opírají o skutečnosti, které byly
popsány různými autory z oblasti geografie, ekonomie a logistiky. Náležitá pozornost je
věnována předpokladu homogenní roviny, pravidelného uspořádání sídel a statické povaze
modelu, tedy částem které jsou po desetiletí předmětem kritiky a omezují uplatnitelnost
teorie centrálních míst. Článek navrhuje alternativní přístup, nazvaný „duch centrálního
místa“, jako způsob jak do modelu zahrnout celkovou dynamičnost i heterogenní povahu
prostředí.
Klíčová slova
Teorie centrálních míst, Christallerův model, centrální místo, model prostorových interakcí,
path dependence, vnímání prostorovosti, lokační úloha, regionální rozvoj
Abstract
Aiming of this article is on area of geographic theory. It tries to propose methods by which it
is possible to explain the behavior of settlement system contrary to the basic assumptions of
Central place theory. Each statement is based on facts described by various authors from
geographic, economic and logistic field. Appropriate attention is given to assumptions of
homogeneous surface, regular arrangement of setlements and to static nature of model, ie
parts that are a subject of criticism for decades and which limit the applicability of Central
place theory. This article proposes an alternative approach called „Spirit of central
place“ which enables to include a general dynamism and a heterogeneity of environment
into the model.
Key Words
Central place theory, Christaller’s model, central place, spatial interaction model, path
dependence, perceiving spatiality, location problem, regional development
Úvod
Teorie centrálních míst (TCM) řeší problematiku prostorového uspořádání sídelní struktury –
snaží se vysvětlit počet, velikost a rozmístění sídel v sídelním systému. Teorii poprvé
publikoval v roce 1933 německý geograf Walter Christaller a mezi zastánci a odpůrci se
po celá desetiletí vedla vášnivá diskuze o její platnosti. Po 2. světové válce se princip
centrality stal základem studií rozvoje osídlení v řadě evropských zemí, u nás se uplatnil
v podobě tzv. střediskové soustavy osídlení. Dnes již TCM není považována za obecně
platnou.
Jednou z neuspokojivých stránek TCM je nízká úspěšnost při popisu skutečných systémů
osídlení, především s ohledem na frekvenci center podle tříd, velikostí nebo úrovní
hierarchie. Další potíží je statická povaha existujících modelů, které aplikujeme na sídelní
systém, který byl v průběhu vývoje podroben řadě vzájemně podmíněných adaptací
k ekonomickým, technologickým, nebo společenským okolnostem.
Rovnovážné pojetí modelů vychází z neoklasické ekonomie 30. let s mnoha tehdejšími
zjednodušujícími předpoklady (dokonalá informovanost, dokonalá konkurence, absence
úspor z rozsahu, homogenní produkční faktory apod.). Neoklasické modely později dál
rozpracovává nová ekonomická geografie. Její zastánci (P. Krugman, M. Porter, R. Barro,
W. B. Arthur) jsou přesvědčeni, že současný matematický aparát umožňuje matematicky
modelovat i složité nelineární a k disekvilibriu směřující tendence regionálního vývoje. Jejich
modely obsahují externí úspory, aglomerační výhody i rostoucí výnosy, omezují se však jen
na sféry, které lze kvantifikovat. Výsledkem jsou potom formálně dokonalé, ale nerealistické
modely, jejichž nedostatkem je výchozí parciálnost a jednostranné filozofické
a epistemologické základy (Blažek 1999).
Za současného stavu potřebujeme alternativní pohled, který by přinesl modely schopné
uvažovat změnu uvnitř systému centrálních míst. V článku zmiňujeme postupy, pomocí
kterých je eventuálně možné vysvětlit chování sídelního systému, které není v souladu se
zjednodušenými ideálními předpoklady TCM. Postupně jsou zkoumány jednotlivé odchylky
od ideálního uspořádání a způsob jakým odstranit strukturní nedostatky Christallerových
modelů. Výchozím bodem je Parrův článek z roku 1980 a jeho pojetí vývoje sídelní struktury.
Dále je použito konceptu path dependence, vnímání prostorovosti podle Hynka a Vávry
a modelů prostorových interakcí. Výsledkem je přístup nazvaný „duch centrálního
místa“ (DCM), o kterém lze uvažovat jako o přístupu, který umožní do modelu zahrnout
celkovou dynamičnost i heterogenní povahu prostředí.
Uvedení do sledované problematiky
TCM v podobě střediskové soustavy osídlení u nás po několik desetiletí patřila k základním
prvkům územního rozvoje. Kostru sídelní sítě tvořila hierarchická soustava tzv. střediskových
sídel (místního, obvodního a oblastního významu). Tato centra byla cílem investic, tvořila
ohniska rozvoje a poskytovala občanskou vybavenost pro své spádové území. Hlouběji se
tématem TCM zabýval například (Kalecký 2012).
Christallerovy modely
Původní verze Christallerových modelů obsahuje řadu zjednodušujících předpokladů, které
upravují ekonomické chování subjektů a pojetí prostoru: dokonale rovný terén
bez jakýchkoliv překážek, pohyb v rovině možný všemi směry, naprosto rovnoměrné
rozmístění obyvatel i zdrojů a stejná kupní síla všech zákazníků, kteří se vždy snaží
minimalizovat dopravní náklady přímo úměrné vzdálenosti.
Základní koncept centra (anglicky central place), které poskytuje služby svému
zázemí (anglicky sphere of influence), je ilustrován obrázkem č. 1 vlevo. Každý zákazník je
ochoten urazit pro danou službu nebo výrobek pouze omezenou vzdálenost - maximální
práh (anglicky range), který je dán finančními nebo časovými dopravními náklady. Maximální
práh (též dosah) určuje velikost zázemí, a tím i celkovou poptávku uspokojovanou centrem.
Pro samotnou existenci obslužné funkce, tzn. pro existenci obchodu, střediska ap., je
nezbytná jistá minimální velikost trhu - minimální práh (anglicky threshold). Tento
práh (též prahová populace) závisí na zřizovacích a provozních nákladech.
Obrázek č. 1: Centrální funkce v idealizovaném a v reálném prostředí (zdroj: http://keithtravelsinindonesia.blogspot.cz)
Obrázek č. 1 napravo popisuje, jak vypadá skutečné (neidealizované) rozmístění obyvatel.
Obyvatelstvo se koncentruje v různě velkých sídlech, z nichž pouze některá jsou
centry (zde označené market), a vytváří tak soubor nepravidelně rozmístěných shluků.
Na základě našeho studia problematiky se domníváme, že skutečné rozmístění lze za jistých
podmínek modelovat pomocí běžných statistických metod a fuzzy přístupů, na tomto místě
však danou metodu detailně nerozebíráme.
Walter Christaller navrhl tři základní modely (na obrázku č. 2), které se vzájemně liší
hodnotou tzv. k-funkce, v našem případě tedy počtem šestiúhelníků, které připadají na každý
šestiúhelník vyšší úrovně.
Obrázek č. 2: Christallerovy modely
Pro plánování jsou z hlediska účelu modelování klíčové rovněž specifické vlastnosti každého
z modelů. Tržní princip minimalizuje počet center, administrativní princip umožňuje zachovat
princip subsidiarity a dopravní princip minimalizuje vzdálenost centra k centru vyšší úrovně.
Tržní princip má největší využití především pro komerční zboží a služby (např. pekárny,
novinové stánky, kadeřnictví, obchodní řetězce), kde lze očekávat snahu subjektů pokrýt
co největší trh s co nejmenšími zřizovacími a provozními náklady. Dopravní princip potom
může najít uplatnění při plánování služeb, které mají síťovou povahu (např. poštovní služby,
veřejná doprava, telekomunikace), nebo těch, u kterých logistické dopravní náklady převyšují
náklady skladovací (např. přepravní služby, různé produktovody), nebo je prioritou
bezpečnost sítě (např. služby integrovaného záchranného systému). Zpravidla se jedná
o veřejné služby nebo o služby se strategickým významem. Administrativní princip má
význam při plánování služeb, které vytváří hierarchický systém obslužných míst. Typickým
příkladem jsou služby spojené se správou daného území (např. armáda, policie, úřady nebo
soudy).
Strukturní nedostatky modelů
TCM často není schopná popsat skutečné systémy osídlení. Pokud porovnáme reálný sídelní
systém s Christallerovými modely, objevíme v jeho struktuře řadu odchylek: Neodpovídá
celkový počet center ani jejich distribuce podle úrovně. Existují také prostorové
nesrovnalosti – jednotlivá centrální místa jsou vychýlená, nebo leží na zcela jiném místě.
Jednotlivé odchylky jsou podrobně řešeny v části výsledný návrh.
Christallerovým modelům neodpovídá ani dopravní síť. Ve skutečnosti původní verze modelů
předpokládá jediný druh dopravy, přičemž doprava je možná všemi směry se stejnými
dopravními náklady; a předpoklad pohybu všemi směry vylučuje existenci jakékoli sítě cest.
Podmínku lze nahradit pravidelným uspořádáním dopravních cest, které bude v souladu
s uspořádáním sídel. Naproti tomu skutečná dopravní síť je téměř vždy nepravidelná
i heterogenní a její odchylky mají vliv na chování systému. Strukturní nedostatky modelů
ohledně komunikačních sítí si zajisté zaslouží samostatnou pozornost, hlavním předmětem
tohoto článku jsou však odchylky od pravidelného uspořádání sídel.
Použité metody
Parrův přístup
Různé možnosti, jak interpretovat odchylky reálných sídelních systémů od modelových
výsledků, diskutuje John B. Parr. Z hlediska tohoto článku je klíčový zejména jeho vlastní
návrh, popisující vývoj sídelní struktury. Jako důvod strukturních odchylek vnímá úzký
teoretický rámec TCM a skutečnost, že se snažíme na dynamicky vyvíjející systém aplikovat
statický rovnovážný model (Parr 1980).
Parr předpokládá, že celkový počet centrálních míst se v čase mění, stejně jako úroveň
centrálního místa - buď celkovým vývojem sídelní struktury nebo vývojem počtu obyvatel.
Parr také navrhuje zavést úroveň osídlení 0 (tj. sídla bez centrálních funkcí), ze které by
povstávala některá nová centra, nebo se do ní naopak zanořovala některá stará (Parr 1980).
Výsledkem jeho pojetí je zahrnutí celé řady faktorů, které ovlivňují sídelní systém. Parr se
zaměřuje především na velké strukturální transformace. Např. zásadní pokles ve venkovské
populaci podle něj vede ke snížení počtu center nejnižší úrovně; vyšší úroveň příjmu
na obyvatele, a s tím spojené zvýšení poptávky, vede ke zvýšení počtu obslužných míst dané
hierarchické úrovně; technologický pokrok redefinuje počet obslužných míst některých
úrovní, př. počet úrovní jako takový. Parr dále vysvětluje proces jednotlivých změn
a jak změny v jedné úrovni ovlivňují jiné úrovně. Celkově se však ve svém pojetí omezuje
pouze na vývoj sídelní struktury jako celku. Nejmenším nositelem navržených změn tak není
centrum, ale úroveň center (Parr 1980).
Modely prostorových interakcí
Jean-Paul Rodrigue definuje prostorovou interakci jako „realizovaný pohyb lidí, nákladu nebo
informací mezi zdrojem a cílem. Jedná se o nabídkový/poptávkový dopravní vztah vyjádřený
v geografickém prostoru. Prostorové interakce pokrývají širokou škálu činností jako jsou cesty
do práce, migrace, turistika, využití veřejných zařízení, přenos informací nebo kapitálu, tržní
oblasti u maloobchodních činností, mezinárodní obchod a distribuci nákladu“ (Rodrigue 2006:
164) [volný překlad autora].
Edward Ullman v roce 1956 popsal tři základní předpoklady prostorové interakce mezi
dvěma místy: komplementaritu, přenositelnost a intervenující příležitost. V Christallerově
modelu vztah centrum – zákazník a reálná dostupnost centra naplňují předpoklady
komplementarity a přenositelnosti. Chybí zde však intervenující příležitost (alternativa),
jelikož zákazník navštěvuje vždy pouze jedno nejbližší centrum.
Jednotlivé toky mezi zdrojem a cílem se vyjadřují pomocí matice O/D (anglicky
origin/destination matrix) na podobném principu jako vyvážená dopravní úloha. Obrázek č. 3
znázorňuje tři základní typy modelů. Gravitační model (anglicky gravity model) slouží
pro zachycení prostorových interakcí mezi veškerými možnými páry. Potenciální
model (anglicky potential model) zachycuje prostorové interakce jediného místa
s ostatními (vztah 1:n, př. n:1). Retail model umožňuje pro dvě vzájemně konkurenční místa
popsat, kde leží hranice jejich tržních oblastí.
Obrázek č. 3: Základní typy modelů prostorové interakce (zdroj: Rodrigue 2006: 166)
Na obrázku č. 3 můžeme rovněž vidět obecnou formulaci modelu prostorové interakce
a speciální formulace pro jednotlivé typy. Tij označuje prostorovou interakci mezi
oblastí i (zdrojem) a j (cílem), která je definována jako funkce atributů zdrojové lokality Vi ,
atributů cílové lokality Wj a dopravní frikce Sij . Atributy lokalit mohou být různé
socio-ekonomické proměnné (např. počet obyvatel, počet volných pracovních míst, HDP,
atd.), vzájemně však musí být komplementární (např. průměrný věk populace vs. celková
zaměstnanost). Dopravní frikce vyjadřuje dopravní náklady daného spojení. Prostorovou
interakci lze vyjadřovat v libovolných jednotkách v závislosti na konkrétní úloze.
Path dependence
Modely neoklasické ekonomie většinou vycházely ze současného stavu, aniž by přisuzovaly
velký význam tomu, jak ho bylo dosaženo. Tím však zcela ignorovaly některé historické
faktory. Odpovědí se stal ekonomický koncept path dependence (teorie závislosti na zvolené
cestě), který byl ovlivněn teorií chaosu. Ten předpokládá vysokou závislost konečného
výsledku na výchozích podmínkách, „uzamčení historickými událostmi“, a to zejména
„nevýznamnými“ událostmi. K uzamčení dochází kvůli vysokým nákladům na změnu směru
již jednou nastoupeného vývoje.
Chápání historie v teorii path dependence, je však do jisté míry také velmi úzké. Path
dependence je odvozena od teorie QWERTY, popisující suboptimální celospolečenské
důsledky při decentralizovaném výběru technologií. Teorie path dependence představuje
spíše popis historických událostí, než analýzu historického kontextu a procesu společenského
vývoje a podle některých autorů její aplikace na problematiku regionálního vývoje působí
mechanisticky (Blažek 1999).
Můžeme rozlišit několik stupňů path dependence. První stupeň předpokládá uzamčení
ve vývojovém směru, který je optimální. Naproti tomu druhý stupeň path dependence
předpokládá suboptimální vývoj, u kterého jsou náklady na změnu vyšší než přínos plynoucí
z dosažení optimální vývojové linie. Hypoteticky je možný ještě třetí stupeň path
dependence, se suboptimálním vývojem, u kterého by přínos změny byl větší než náklady na
změnu, přičemž daný systém však přesto setrvává v suboptimálním vývojovém směru. Tato
path dependence je považována za příklad tržního selhání (Liebowitz 2000).
Obrázek č. 4: Rozložení pracovní síly mezi dvěma regiony (zdroj: Krugman et al. 1999: 38,40)
Zajímavou aplikaci této teorie na regionální vývoj přinesl Paul Krugman. Obrázek č. 4
popisuje Krugmanovo pojetí pomocí jeho grafů. Zjednodušená situace uvažuje uzavřenou
ekonomiku se dvěma regiony. V obrázku nalevo A představuje míru mobility obyvatelstva a λ
podíl průmyslové (mobilní) pracovní síly alokované v prvním regionu. Existuje ještě konstanta
B, která brání přesunu pracovní síly. Za daných podmínek λ ovlivňuje A, takže dochází
k pozitivní zpětné vazbě a jestliže A překročí hodnotu 0, λ začne růst/klesat v závislosti
na vlastní velikosti, tzn. že se pracovní síla bude postupně stále více koncentrovat v jednom
z regionů, jakmile se λ na okamžik odchýlí od rovnovážného stavu mezi oběma regiony (tj. λ
= 0,5), stavu který je nestabilní. Z grafu je zřejmé, že skutečnost, zda region nakonec
koncentruje nebo ztratí veškerou dostupnou průmyslovou pracovní sílu, bude záviset
na počátečním vychýlení z nestabilní rovnováhy (Krugman et al. 1999: 34-41 ).
Obrázek č. 4 napravo popisuje odlišnou situaci, kdy uvažujeme nad možností vychýlení proti
směru původně nastoleného vývoje. Jakmile jednou došlo ke koncentraci v jednom z
regionů, stav zůstává stabilní, dokud A vlivem vnějších podmínek neklesne pod hodnotu
označenou jako sustain point, poté dojde ke změně λ na 0,5. Obdobně, aby došlo ke
koncentraci, musí být překročena hodnota označená jako break point, která je dána
konstantou B. Krugmanovo pojetí umožňuje, aby při hodnotách A a B ležících v určitém
intervalu byla ekonomická úroveň regionu uzamčená na hodnotě, která odpovídá
historickému vývoji (Krugman et al. 1999: 34-41).
Čtyři druhy vnímání prostorovosti
Alois Hynek a Jaroslav Vávra rozpracovali téma prostorovosti ve vztahu ke krajině.
Tu pojímají jako soubor přírodních, antropogenně ovlivněných a kulturních krajinných
ekosystémů, přičemž nejmenší elementární prostorovou jednotkou krajiny jsou topy (neboli
stanoviště). Společně vymezují čtyři různé rozlišitelné úrovně prostorovosti, které se
vzájemně prolínají jako koprodukt. Jejich pojetí znázorňuje cibulový graf na obrázku
č. 5 (Hynek, Vávra 2007).
Obrázek č. 5: Čtyři prostorovosti krajiny
První prostorovostí krajiny chápeme její přírodní geometrii, tzn. prostorové uspořádání
krajinných ekosystémů. Celkové uspořádání ovlivňují tři látkově-energeticky působící faktory
– teplo, vlhkost a látková úživnost (trofita). Klimatologové a pedologové ještě často
zdůrazňují roli času (Hynek, Vávra 2007).
Druhou prostorovost tvoří kulturní krajina. Tu utváří společnost, když působí na přírodní
složky krajiny. Příroda představuje jeden z výrobních faktorů, člověk využívá její látky,
energii, ale i vzhled (např. turistika). Pro druhou prostorovost je typická interakce města a
venkova. Její součástí jsou také komunikační a informační sítě (Hynek, Vávra 2007).
Pro třetí prostorovost jsou velmi důležité významy, které jako jedinci krajině přisuzujeme.
Tyto významy jsou dány naší percepcí a závisí na vzdělání, výchově, vzpomínkách
a zkušenostech, hodnotách, ap. Důležitým médiem je řeč. Součástí třetí prostorovosti jsou
jak morální soudy, tak i různé normy jako zákony, územní plán, aj. (Hynek, Vávra 2007).
Čtvrtou prostorovost Hynek s Vávrou popisují jako performační, mocenskou. Narozdíl
od třetí prostorovosti nezahrnuje slova, ale spíš jednotlivé činy některých jedinců, kteří svým
konáním zásadně pozměňují charakter krajiny. Typické jsou fyzický kontakt a pohyb. Jako
negativní příklad je uveden bezohledný jezdec na čtyřkolce v přírodním parku (Hynek, Vávra
2007).
Výsledný návrh
Řešení strukturních nedostatků
Výchozím bodem našeho návrhu se stal příspěvek Johna B. Parra, který vysvětluje odchylky
v počtu center a jejich distribuci podle úrovně. Ten poskytuje uspokojivý nástroj,
jak modelovat vývoj sídelní struktury jako celku, ať už na základě libovolných vnějších změn,
nebo vnitřních změn v populaci. Nicméně, Parrovo pojetí pracuje pouze s celými úrovněmi,
takže odchylky konkrétního centra od postavení v rámci dané úrovně zůstávají nedořešeny.
Stejně tak zůstává nedořešena případná odchylka od očekávané hierarchické úrovně.
Protože jednotlivá centra obklopuje síť dalších center, případná prostorová odchylka bude
mít vliv na počet obyvatel. Například tím, že se centrum přiblíží k centru vyšší úrovně,
poklesne počet jeho obyvatel ve prospěch většího centra. Dalším důsledkem prostorové
odchylky potom bude deformace tvaru tržní oblasti.
Jelikož popsané odchylky zpochybňují Christallerův model, musíme je buď uspokojivě
vysvětlit, anebo se pokusit původní model opravit. Domníváme se, že korekce modelu je
možná pomocí modelů prostorových interakcí.
Využijeme skutečnosti, že jsme schopni podle Christallerova modelu určit očekávanou pozici
i velikost centra. Změnu v počtu obyvatel určíme potenciálním modelem a pro změny tržních
oblastí použijeme retail model. Narozdíl od běžného použití, kdy se hodnoty jednotlivých
parametrů určují měřením, tak aby co nejlépe odpovídaly konkrétní situaci, v našem případě
bude nutné výpočet provádět s některými normovanými teoretickými hodnotami, které
budou vycházet z Christallerova modelu. Do modelů prostorových interakcí je třeba zahrnout
i nepravidelnosti dopravní sítě, o kterých jsme se zmiňovali dříve. Výsledkem potom bude
koeficient, kterým se v případě potenciálního modelu vynásobí počet obyvatel dotčených
center; v případě retail modelu bude koeficient určovat hranice zázemí centrálního místa.
Postupně provedeme v celém Christallerově modelu korekci odchylek.
Další nevyřešenou otázkou zůstává odchylka centra od očekávané úrovně. Tuto odchylku
můžeme vysvětlit analogicky se změnami celé úrovně, jak je navrhl Parr. Ten předpokládal,
že úroveň bude závislá na počtu obyvatel. Jinými slovy, pokud počet obyvatel centra výrazně
poklesne nebo se zvýší, poklesne nebo se zvýší i úroveň centra. Odchylku v hierarchické
úrovni potom můžeme současně chápat jako odchylku v počtu obyvatel. Jak uvádíme dále,
tvrzení lze opřít o některé ekonomické modely.
Další strukturní nesrovnalostí je nesouhlasný počet center. K jeho vysvětlení využijeme
Parrův předpoklad existence úrovně 0. Chybějící nebo přebývající centra byla jednoduše
degradována až na tuto úroveň, nebo se z ní rozvinula. Jedná se tedy spíše o odchylku
hierarchické úrovně, nebo jak jsme ukázali, nesoulad v počtu obyvatel.
Poslední nesrovnalostí, kterou je třeba odstranit, je odchylka v počtu obyvatel. K tomu
využijeme některé modely, které rozvinul na základě TCM ekonom Paul Krugman. Ten
předpokládal, že úroveň ekonomické činnosti daného centra nebo regionu závisí jednak
na historickém vývoji a jednak na počtu dostupné pracovní síly. Postupně vypracoval modely
umožňující popsat uzamčení daného regionu na určité hladině ekonomiky. Předpokládal
totiž, že existující strukturu ekonomické činnosti nemůže narušit malé zvýšení nebo snížení v
počtu dostupné pracovní síly.
Podíváme-li se na Krugmanovy modely z pohledu humánní geografie, mobilní pracovní síla,
která se za určitých podmínek koncentruje v jednom z regionů, představuje zároveň
obyvatele těchto regionů. Současně ekonomická činnost do značné míry odpovídá
centrálním funkcím, jejichž struktura je dána velikostí sídla a v souladu s Parrovým pojetím
má také určitou stabilitu.
Uvedený Krugmanův model (obrázek č. 4 napravo) lze potom transformovat. Proměnná A
bude označovat počet obyvatel centrálního místa a λ bude označovat jeho úroveň.
Předpokládejme, že centrální místo spadá například do druhé úrovně hierarchie. Dostáváme
potom obrázek č. 6, který popisuje chování centrálního místa. Centrum setrvává na druhé
úrovni, dokud A nepřekročí break point, nebo naopak neklesne pod sustain point.
Obrázek č. 6: Transformovaný Krugmanův model
V následující části je dále rozvíjen návrh na řešení odchylky v počtu obyvatel. Stejně jako Parr
se domníváme, že strukturní odchylky mají původ v úzkém rámci TCM, případně jejích
zjednodušujících předpokladech a v statické povaze modelu. Protože dosavadní stav znalostí
neumožňuje dostatečně přesně kvantifikovat veškeré aspekty reality, které Christallerův
model opomíjí, rozhodli jsme se navrhnout originální řešení. Snažíme se celkovou odchylku
v počtu obyvatel centra pojmout jako jediný ukazatel, který odpovídá míře naší entropie,
a rozvinout postup, který by nám umožnil s tímto ukazatelem dále efektivně pracovat.
Protože jsme se v dostupné literatuře s podobnou snahou nesetkali, vytvořili jsme vlastní
myšlenku, kterou jsme nazvali „duch centrálního místa“.
Duch centrálního místa
Navrhovaný termín duch centrálního místa (DCM) je metaforou k pojmu genius loci (duch
místa), konceptu používanému v architektuře a krajinářství. Termín se v současnosti vztahuje
především na krajinu a místo a převládá jeho použití v kontextu města. Genius loci označuje
atmosféru místa, kvalitu jeho prostředí. Některé lokality zkrátka mají svoji přitažlivost, která
nás naplňuje jistým příjemným pocitem, díky kterému cítíme potřebu se na dané místo
vracet (Jivén, Larkham 2003). Duch místa je nehmotná součást krajiny. Vyplývá
ze vzájemného vztahu přírodních aspektů s komplexně pojatým životem lidí uvnitř krajiny.
Genius loci krajinu „oživuje“ a současně je jí aktualizován. Ovlivňuje život lidí, přičemž oni
sami jej dotvářejí. Je jakýmsi posvátným dědictvím minulých generací, které má povahu
kořenů (Vencálek 2009).
Jestliže pojmem duch místa označujeme atmosféru určité lokality, máme na mysli soubor
specifických faktorů, známých i neznámých, které souvisí s danou lokalitou, a přestože
ovlivňují výsledný dojem, nebylo možné je doposud uspokojivě teoreticky popsat. Podobně
DCM vyjadřuje „atmosféru“ konkrétního centrálního místa, která vede k tomu, že v daném
sídle žije více nebo naopak méně obyvatel, než bychom na základě ostatních ukazatelů
očekávali. Jinými slovy, duch centrálního místa představuje souhrn vlivů, které nebyly
součástí původních modelů.
Pokud náš návrh formulujeme matematicky, dostaneme rovnici (1). Proměnná P vyjadřuje
skutečnou populaci daného centrálního místa; P’CP je hodnota očekávaná na základě
Christallerova modelu, který jsme přepočetli kvůli prostorovým odchylkám, X je duch
centrálního místa a ds je statistická odchylka. Duch centrálního místa působí jako určitý
modifikátor, vyjádřený jako bezrozměrná veličina v procentech, aby se dal použít pro různě
velká sídla.
′
 = 
∙  + 
(1)
Počet obyvatel očekávaný na základě původního Christallerova modelu (PCP) je středem
intervalu, který přísluší centrům dané úrovně. Statistickou odchylku ds, která působí v obou
směrech, a u které předpokládáme, že je důsledkem oboustranného normálního rozdělení
počtu obyvatel, můžeme při výpočtech zanedbat.
Předpokládáme, že DCM má několik vzájemně provázaných vrstev, s vlastní dynamikou.
V rozdělení vrstev vycházíme z práce Hynka a Vávry o lidském vnímání prostorovosti
krajiny (obrázek č. 5). Oproti jejich návrhu má DCM jen tři vrstvy: přírodní,
socioekonomickou a „dynamickou“, která v sobě spojuje imaginativní a performativní
prostorovost krajiny. Jednotlivé vrstvy tvoří celá řada faktorů, které mají nakonec vliv na to,
zda v centrálním místě bude žít více (nebo naopak méně) obyvatel.
Z hlediska DCM je důležitou charakteristikou vrstev jejich uzamčení a stabilita. Vrstva je
uzamčená ve smyslu path dependence na určité hladině vlivu na hodnotu DCM. Stabilitu
chápeme jako úsilí nutné k překonání efektu uzamčení. Představuje množství energie
potřebné k takové změně uvnitř vrstvy, která by vyvolala změnu hodnoty DCM. Jakožto
rezistence vůči změnám dodává stabilita modelu jistý aspekt časovosti.
Za základ hodnoty DCM považujeme přírodní vrstvu, od které odvozujeme působení
ostatních vrstev. Součástí přírodní vrstvy jsou většinou faktory, které byly přítomné ještě
předtím, než se v krajině objevili první lidé, proto lze přírodní vrstvu pokládat za velmi
stabilní. Jelikož není primárně tvořená člověkem, ke změně celé řady faktorů bychom museli
vyvinout obrovské úsilí. Přírodní vrstva tak zůstává v krátkém nebo středně dlouhém
ekonomickém období konstantní, mění se až v průběhu velmi dlouhého období, dokonce
delšího než s jakým jsou běžně ekonomové zvyklí pracovat.
Na obrázku č. 7 vlevo je zeleně znázorněno, jakým způsobem se přírodní vrstva podílí
na duchu centrálního místa X. Přírodní vrstva představuje určitou konstantní úroveň DCM.
Neměnná je však pouze do určitého bodu, než úsilí E působící směrem k její změně přesáhne
míru její stability. Poté se její úroveň zvýší nebo sníží, přičemž nová úroveň bude záviset
na celkovém rozložení jednotlivých faktorů a nelze jí proto odhadnout bez jejich detailní
znalosti.
Obrázek č. 7: Duch centrálního místa
Z grafu je zřejmé, že socioekonomická vrstva působí jako odchylka od přírodní vrstvy.
Hodnotu DCM může zvýšit i snížit. Svojí povahou představuje určitý přechod mezi přírodní
a dynamickou vrstvou. Zatímco přírodní vrstvu tvoří přírodní faktory a dynamická vrstva
odráží výhradně lidské aspekty, socioekonomická vrstva vzniká jako důsledek
organizovaného působení člověka na přírodní složky krajiny. Není tak stabilní jako přírodní
vrstva, ze které je odvozena, ale je stabilnější než dynamická vrstva.
Socioekonomická vrstva je výsledkem historických scénářů. Část z nich si zvolili lidé žijící
v krajině a část z nich byla důsledkem vnějších okolností. Vrstvu v průběhu času formovaly
různé změny v sídelní struktuře, technologické nebo socioekonomické změny, zásadní
historická rozhodnutí nebo třeba změny v koncepci plánování. Z ekonomického hlediska se
jedná o změny v průběhu středně dlouhého nebo dlouhého až velmi dlouhého období.
Graf na obrázku č. 7 uprostřed zobrazuje chování socioekonomické vrstvy v situaci, kdy je
podrobena řízené změně. Ve zvoleném příkladu předpokládáme dva možné scénáře. První je
vyjádřen modrou barvou a představuje volbu varianty 1. Scénář je stabilní pouze do určitého
bodu, vyjádřeného kroužkem. Překročí-li úsilí ke změně stabilitu, původní varianta bude
opuštěna ve prospěch varianty 2. Druhý scénář je vyjádřen žlutou barvou, představuje volbu
varianty 2 a platí pro něj totéž.
Pokud vezmeme v úvahu pouze působení přírodní a socioekonomické vrstvy získáme duch
centrálního místa znázorněný žlutě na obrázku č. 7 napravo. Tato hodnota je jakousi osou,
okolo které osciluje dynamická vrstva. Ta představuje krátkodobou výchylku
od rovnovážného stavu. Vyjadřuje aktuální činnost nebo události vedoucí ke zvýšení nebo
snížení DCM a je přímo úměrná vyvinutému úsilí.
Dynamická vrstva představuje faktory, které jsou buď prchavé, přechodné nebo
nekoordinované, jejich vliv je však přesto patrný. Ze střednědobého hlediska je vrstva zcela
nestabilní, proto se ani neprojevuje efekt uzamčení. Vytrvalým úsilím lze sice po určitou
dobu výchylku udržovat, ovšem z dlouhodobého hlediska bude DCM neustále tíhnout zpět
k úrovni dané přírodní a socioekonomickou vrstvou, s tím jak budou krátkodobé vlivy
odeznívat.
Celková hodnota DCM leží na obrázku č. 7 napravo v oblasti vyznačené fialovou barvou a je
důsledkem společného působení tří uvažovaných vrstev. Chování DCM je přitom nahlíženo
z perspektivy středně dlouhého ekonomického období. Můžeme říct, že výsledný model
vysvětluje odchylky v počtu obyvatel centrálního místa a tím umožňuje navrhované řešení
strukturních nesrovnalostí Christallerových modelů.
Výsledný návrh nabízí řešení popsaných nedostatků TCM. Navíc do modelů vnáší dynamiku
založenou jak na diskrétním časovém pojetí, které vychází z teorie path dependence,
tak na spojitém časovém vývoji, který reprezentuje dynamická vrstva. Dále je zaveden pojem
„duch centrálního místa“ jako označení pro modifikátor, který má umožnit vypořádání
s odchylkami v počtu obyvatel centrálního místa. Jeho vlastnosti jsou přizpůsobeny tak, aby
modifikátor do modelu zahrnul některé aspekty reality, které původně model opomíjel.
Následuje diskuze, ve které se snažíme nastínit, jaké má toto řešení důsledky a využití.
Diskuze
Navržený přístup na jedné straně nabízí ucelený teoretický rámec k uchopení problému,
na druhé však vyvolává otázku, jakými metodami určit velikost jednotlivých vrstev DCM.
Návrh neuvádí žádný výčet známých faktorů, které jednotlivé vrstvy utváří, ani případný
způsob jak faktory určit. Pro jednotlivá tvrzení a závěry není dán empirický důkaz.
Předpokládáme, že si další rozvoj navrženého přístupu vyžádá značné výzkumné úsilí.
Odstraněním strukturních nedostatků se podstatně zvyšuje výpovědní hodnota
Christallerových modelů a zvětšuje se tak prostor pro aplikaci TCM na běžné problémy
územního plánování a geografie. Zdokonalení modelů nabízí také značný teoretický potenciál
pro rozvoj souvisejících vědních oblastí, jako je například prostorová ekonomie, nová
ekonomická geografie, regionální věda nebo location science, tj. disciplín které v minulosti
z TCM čerpaly inspiraci pro rozvoj vlastních modelů.
Z pohledu location science a regionální vědy by se například mohlo jednat o rozvoj zcela
nového typu lokační úlohy, která by pomohla řešit problémy integrovaného plánování
veřejné infrastruktury a služeb. Okrajově se již touto otázkou zabýval například (Bigotte et al.
2010). Podobně spojení TCM s lokačně-alokační úlohou by umožnilo plánování veřejných
služeb hierarchické povahy, viz (Kalecký, Máca 2013), zejména by se uplatnilo v případech,
kdy máme nedostatek finančních prostředků.
Příkladem může být otázka lokace lékařských služeb, kdy by jednoduchou hierarchii tvořily
třeba krajská nemocnice, běžná nemocnice, klinika a ordinace místního lékaře. TCM by mezi
jednotlivými sídly stanovila centra a jejich úroveň v hierarchii. Lokačně-alokační úloha by
potom určila efektivní kombinaci všech čtyř druhů uvažovaných zařízení a daný počet
zařízení rozmístila do jednotlivých sídel. Obměnou úlohy by byla situace, kdy se počítá
s budoucím omezením poskytovaných služeb.
Navrhovaný přístup DCM by nám mohl napovědět, jaký je dlouhodobý stav populace daného
sídla, otázky důležité při plánování ideálního počtu zařízení pro každé sídlo. Ve spojení
s demografickými modely by se například DCM mohl uplatnit při řešení aktuálního problému
plánování předškolních zařízení nebo při plánování služeb pro seniory.
Na základě dosavadního i predikovaného vývoje je navíc pravděpodobné, že demografické
stárnutí a snižování mobility velké části obyvatelstva oživí společenskou diskuzi o všeobecné
dostupnosti základních služeb. Souběžně s tím také do budoucna poroste jak význam TCM
založené na principu prostorové spravedlnosti, tak s ní spojených aplikací.
Závěr
Příspěvek se zabývá teorií centrálních míst. Navrhuje postupy, které by vysvětlily chování
sídelního systému odporující jejím základním předpokladům. Postupně jsou zkoumány
jednotlivé odchylky od ideální struktury Christallerových modelů, předpoklad homogenní
roviny a statická povaha modelu. Řešením je návrh alternativního přístupu, nazvaný „duch
centrálního místa“, který reflektuje dynamickou a heterogenní povahu systémového okolí.
Řešení vychází z Parrova pojetí vývoje sídelní struktury, dále je použito modelů prostorových
interakcí, konceptu path dependence a vnímání prostorovosti podle Hynka a Vávry. Nejprve
jsou vyřešeny nesrovnalosti v poloze jednotlivých center, poté nesrovnalosti v jejich
distribuci podle hierarchické úrovně, odchylky v počtu center a nakonec odchylky v počtu
obyvatel. Výsledný návrh zavádí pro modifikátor, který má umožnit vypořádání s odchylkami
v počtu obyvatel, označení „duch centrálního místa“.
Duch centrálního místa vyjadřuje „atmosféru“ konkrétního centrálního místa, která vede
k tomu, že v daném sídle žije více nebo méně obyvatel, než bychom na základě ostatních
ukazatelů očekávali. Umožňuje do modelu zahrnout některé aspekty reality, které model
původně opomíjel. Zároveň do modelů vnáší dynamiku založenou na diskrétním i spojitém
časovém vývoji. Duch centrálního místa tvoří přírodní, socioekonomická a dynamická vrstva.
Jednotlivé vrstvy se skládají z celé řady faktorů a mezi sebou se liší svojí dynamikou i mírou,
v jaké jsou utvářeny člověkem a přírodou.
V diskuzi jsou nastíněny přínosy a nedostatky navrhovaného řešení, praktické a teoretické
důsledky a potenciál z pohledu příbuzných vědních disciplín. Pozornost je věnována
možnostem rozvoje nového typu a aplikací modelů lokačních úloh pro potřeby regionálního
plánování.
Literatura
Bigotte J. F., Krass D., Antunes A. P., Berman O. (2010): Integrated modeling of urban
hierarchy and transportation network planning. Transportation Research Part A: Policy and
Practice, 44: 506-522.
Blažek J. (1999): Regional development theories: a vicious circle? (Teorie regionálního vývoje:
je na obzoru nové paradigma či jde o pohyb v kruhu?). Geografie-Sborník ČGS, 104: 141-159.
Fujita M., Krugman P. R., Venables A. (1999): The spatial economy: cities, regions, and
international trade. MIT Press, Cambridge; ISBN 0-262-56147-6.
Hynek A., Vávra J. (2007): (At least) four spatialities of landscape ((Přinejmenším) čtyři
prostorovosti krajiny). MU Brno, Brno.
Jivén G., Larkham P. J. (2003): Sence of place, authenticity and character: A commentary.
Journal of urban design, 8: 67-81.
Vencálek J. (2009): Genius loci. Geografické rozhledy, 18: 4-5.
Kalecký L. (2012): Central place system – modern utopia or traditional instrument of space
arrangement? (Středisková soustava osídlení - moderní utopie, nebo tradiční nástroj
uspořádání prostoru?). Obec a finance, 17: 52-54.
Kalecký L., Máca A. (2013): Facility location-allocation problem and centrality (Lokačněalokační úloha a centralita). ČZU v Praze, Praha.
Liebowitz S., Margoli S. (2000): Path dependence. Encyclopedia of law and economics, 1:
981-998.
Parr J. B. (1980): Frequency distributions of central places in Southern Germany: A further
analysis. Economic geography, 56: 141-154.
Rodrigue J. P., Comtois C., Slack B. (2006): The geography of transport systems. Routledge,
New York; ISBN 0–415–35440–4.

Podobné dokumenty

Desifrak - FP|Katedra geografie

Desifrak - FP|Katedra geografie Z těchto otázek i z myšlenek J.Hradeckého a L.Sýkory je zřejmé, že geografie není oním učebním předmětem jen s ukazováním na mapě, místopisem a encyklopedickými fakty o výšce hor, délce řek, počtu ...

Více

Sbornik - FP|Katedra geografie

Sbornik - FP|Katedra geografie A konečně třetím je propojení konceptu hybridity a ANT (viz výńe) vycházející z nańeho textu (A. Hynek, N. Hynek, 2006) a S. Whatmore (2002), jejíņ názory komentoval P. Harrison (2006, in Aitken S....

Více

globální metropole - Katedra urbanismu a územního plánování

globální metropole - Katedra urbanismu a územního plánování většině rozvojových zemí dochází zejména přirozeným přírůstkem – podíl migrace z venkova do měst je méně významný  k nejvýznamnějšímu populačnímu růstu dochází ve městech do 500,000 obyvatel, kde ...

Více

Handout 7 - Jingjixue

Handout 7 - Jingjixue – Situace, kdy země vyváží a současně dováží stejné či velmi podobné komodity, jsou velmi časté • Např.: ČR a automobily

Více

Stručná historie geografie

Stručná historie geografie geografie na světě (Berlín) Rozpracoval teorii geografického determinismu (pozdější zneužití) Jeho žákem byl Jan Křtitel Kašpar Palacký – první profesor geografie na české části Univerzity Karlovy

Více

Okruhy státních zkoušek 2010/2011

Okruhy státních zkoušek 2010/2011 Celý průběh SBZ řídí předseda zkušební komise nebo jím pověřený člen zkušební komise. SBZ je zpravidla zahájena obhajobou bakalářské práce, po níž bezprostředně následují ústní zkoušky z jednotlivý...

Více

Okruhy státních zkoušek 2012/2013

Okruhy státních zkoušek 2012/2013 Celý průběh SBZ řídí předseda zkušební komise nebo jím pověřený člen zkušební komise. SBZ je zpravidla zahájena obhajobou bakalářské práce, po níž bezprostředně následují ústní zkoušky z jednotlivý...

Více

Vynalézání venkova v ČR po roce 1989

Vynalézání venkova v ČR po roce 1989 binujeme řadu teoretických a metodologických přístupů, na prvním místě mezi nimi je však přístup konstruktivistický, který přistupuje k venkovu jako k něčemu, co se vytváří (tedy ne k něčemu, co je...

Více

obecná regionální politika - Katedra regionálních studií

obecná regionální politika - Katedra regionálních studií ekonomické geografie“ jsou přesvědčeni, že současný matematický aparát již umožňuje podchytit i složité nelineární a k nerovnováze směřující tendence regionálního vývoje do exaktních matematických ...

Více