Skody zveri

Ing. Roman Jelínek,
Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část I.
Škody zvěří - všeobecný náhled
V posledních letech, vlivem nárůstu početních stavů spárkaté zvěře (tab. 1 a 2) a
změnou systému zemědělského hospodaření, se stává stále častější realitou vymáhání
náhrad škod způsobených zvěří na zemědělských kulturách nebo lesních porostech.
Vzhledem k rostoucím početním stavům a plošnému rozšíření některých druhů spárkaté
zvěře po ČR, má největší podíl na způsobených škodách jelení a černá zvěř. Škody
způsobené zvěří, v posledních letech narůstají do takové míry, že v mnoha honitbách výše
jejich náhrad přesahuje hodnotu vlastního nájemného (tab. č. 3). Zákon o myslivosti ukládá
všem držitelům honiteb hmotnou odpovědnost za škody způsobené zvěří. V této souvislosti
jsou držitelé honiteb nuceni tyto škody omezovat a snižovat, případně po dohodě
s majitelem pozemků (porostů) jim předcházet (stavbou a údržbou oplocenek), aby zabránili
způsobení škod a jejich následnému hrazení.
V podmínkách současného zemědělského využívání krajiny, nachází spárkatá zvěř
ideální podmínky k životu a rozmnožování. V rozsáhlých plochách monokulturních plodin
má nejen dostatek potravy, ale především klidu, jelikož v lesních porostech je díky
rozmachu rekreační turistiky (houbaření, sporty, pěší a cyklo turistika) neustále vyrušována.
Výraznou měrou se na nárůstu početních stavů v některých oblastech podepisuje i
myslivecké hospodaření. Jedná se především honbu za co největší trofejí, tzv. ,,kult trofeje“.
Díky němuž dochází k zašetřování holé zvěře pod heslem ,,kde je holá přijde i trofejová“.
Tento neuvážený způsob hospodaření měl a má za následek rozpad sociální struktury,
hlavně u černé a jelení zvěře. Jde přitom o téměř úplnou absenci dospělých kňourů a jelenů
III. věkové třídy, bohužel dnes jsme svědky podobné situace i u ostatních druhů spárkaté
zvěře. Vlivem nárůstu početních stavů některých druhů zvěře a zvyšování výměr pro zvěř a
atraktivních kultur (kukuřice, řepka), které umožňují zvěři téměř celoroční nerušený pobyt,
dochází uvnitř takovýchto kultur ke způsobování výrazných škod.
V lesním hospodářství je do dnešních dnů vypracován ucelený systém ochrany kultur
proti škodám zvěří, většina těchto opatření je financována z potenciálního ,, zisku“. Jedná se
tedy o prostředky, které by nemusely být vynakládány pokud by docházelo ve všech
podmínkách lesního hospodaření k bezproblémovému odrůstání přirozeného zmlazení, které
by mělo být hlavním prostředkem obnovy lesa. Přitom v přirozeném zmlazení se vyskytuje
nejvyšší počet jedinců na jednotku plochy a tudíž i při vlastní výchově porostu má lesní
hospodář možnost vybírat ty nejkvalitnější jedince z velkého souboru.
Tab. č. 1: Jarní kmenové stavy hlavních druhů zvěře v ks (Mze, ČSÚ)
Zvěř
Jelen lesní
Daněk skvrnitý
Muflon
Srnec obecný
Černá zvěř
2000
2001
24 004
17 605
16 476
269 542
43 771
23 809
17 591
15 721
261 208
43 433
2002
23 096
17 727
15 572
272 864
44 705
2003
2004
25 012
19 055
15 891
295 092
44 666
27 378
20 667
17 026
302 988
49 909
2005
26824
21 676
18 201
300 811
46 193
1
Graf č.1: Jarní kmenové stavy vybraných druhů spárkaté zvěře
Jarní kmenové stavy vybraných druhů spárkaté zvěře 2000 - 2001
60000
310 000
50000
300 000
ks
Jelen lesní
290 000
40000
Daněk skvrnitý
280 000
30000
Muflon
270 000
20000
Černá zvěř
260 000
10000
250 000
0
240 000
1
2
3
4
5
Srnec obecný
6
roky
Tab. č. 2: Lov hlavních druhů zvěře (odstřel + odchyt) v kusech (Mze, ČSÚ)
Zvěř
Jelen lesní
Daněk skvrnitý
Muflon
Srnec obecný
Černá zvěř
2000
2001
2002
2003
2004
2005
19 069
9 651
7 974
113 320
68 571
19 366
9 642
7 724
115 832
74 883
18 572
8 390
6 642
112 808
82 632
18 491
8 647
6 265
118 795
77 955
19531
9 335
6 652
121 000
121 979
19 560
10 307
7 214
123 937
100 081
Graf č. 2: odlov vybraných druhů spárkaté zvěře
Odlov vybraných druhů spárkaté zvěře 2000 - 2005
140 000
odlov srnčí a černá
zvěř
odlov jelen, daněk,
muflon
25 000
120 000
20 000
100 000
15 000
80 000
10 000
60 000
40 000
5 000
20 000
0
0
2000
Jelen lesní
2001
2002
Daněk skvrnitý
2003
Muflon
2004
2005
Srnec obecný
Černá zvěř
2
Tab. č. 3: Škody způsobené zvěří v tis. Kč, podle jednotlivých krajů (ČSÚ, VÚLHM)
Region
2000
2001
2002
2003
Praha
0
0
0
0
Středočeský
3 189
3 985
7 540
3 163
Jihočeský
2 309
4 891
9 273
3 891
Plzeňský
3 805
3 897
7 369
3 092
Karlovarský
4 841
1 869
3 540
1 486
Pardubický
1 052
1 733
3 281
1 376
Královéhradecký
1 185
1 920
3 753
1 575
Ústecký
3 798
2 077
3 930
1 649
Liberecký
1 884
1 827
3 454
1 449
Vysočina
3 609
2 747
5 200
2 182
Jihomoravský
3 066
2 565
4 850
2 035
Zlínský
1 612
2 053
3 882
1 629
Olomoucký
3 352
2 311
4 425
1 857
Severomoravský
2 672
2 571
4 847
2 033
Celkem ČR
36 374
34 446
65 344
27 417
Při dlouhodobém srovnávání vyčíslených škod působených zvěří v časové řadě 2000 –
2003 lze konstatovat výrazný pozitivní zlom v roce 2003. Postupný trend zvyšujících se
škod na lesních a polních kulturách byl v tomto roce zastaven a v mnoha krajích i výrazně
snížen.
Tab. č. 4: Obnova lesa v ha (ÚHÚL, ČŠÚ).
Způsob obnovy
umělá
Z toho opakovaná
přirozená
ze změn majetku
celkem
2000
2001
2002
2003
2004
21 867
4 371
3 422
487
25 776
19 109
3 934
2 956
347
22 421
17 142
3 212
2 956
347
20 527
16 481
3 284
2 728
329
19 538
18 618
2 766
3 401
215
22 234
V roce 2004 tvořila přirozená obnova jen 15,3 % z celkového rozsahu obnov, což
znamená nárůst o 2 % oproti roku 2000 (tab. č. 4).
Pojem škoda a poškození
Pod pojmem poškození Pfeffer (1961) uvádí fyziologickou újmu tj. každé porušení
zdárného vývoje dřeviny, popřípadě porostu, mající za následek snížení produkce nebo její
jakosti. Škodu můžeme definovat jako zmenšení užitné hodnoty tedy její ekonomické
3
vyjádření. Velikost škody se vyjadřuje ve srovnávacích jednotkách jako jsou kubické metry
(dřevo) nebo u plochy poškozených porostů se vyjadřuje v hektarech (KRČMA, 2004).
Škody způsobené zvěří především na lesních či polních kulturách souvisejí hlavně s jejími
skutečnými stavy na dané ploše a množstvím dostupné potravy. Podle Padajga (1984)
přiměřený okus pouze nejatraktivnějších dřevin v honitbě ukazuje na stavy, které se blíží
stavům únosným pro daný biotop. Ekologicky únosné stavy zvěře jsou podle Zatloukala
(1995) takové stavy zvěře, při kterých zvěř nezpůsobí překročení ekologicky únosnou
výši škod více než 10 % nezajištěných kultur nebo přirozené obnovy a dále více než
0,1 % výměry lesa při postižení ohryzem a loupáním. V 18 stol. byly početní stavy
zejména spárkaté zvěře často neúnosně vysoké a poškozovaly tak les i úrodu zemědělských
plodin. Ve snaze po zvelebení lesa a po dosažení co nejvyšší produkce, byly masově
vysazovány jehličnaté dřeviny. Aby se zamezilo škodám na lese i na polích, byla zvěř
uzavřena do, obor a ve volných honitbách byly její stavy výrazně sníženy. Extrém zrodil
extrém (Zatloukal, 1998).
Vysoký podíl smrkových a borových monokultur v posledních více jak dvou stech
letech sice zvýšil výtěž dřeva z lesů, učinil je však náchylné k různým kalamitám – větné,
kůrovcové i imisní. Pastevní podmínky pro zvěř se v důsledku ochuzení vegetace
v jehličnatých monokulturách a snížení výměry lesních luk a polí výrazně zhoršily. Tím se
škody působené zvěří soustředily na lesní dřeviny, které jsou předmětem hospodářského
zájmu (Zatloukal, 1998).
Jak uvádí Boisaubert a kolektiv (1990) početnost jednotlivých druhů dřevin sice
nezávisí na denzitě býložravců, ale je možné podle ní odhadnout hustotu populace
býložravců a její následné změny, pomocí sledováním jejich vlivů na vegetaci.
Vyjádřením vlivů zvěře na vegetaci nezískáme podle Mitchelle a Kirbyho (1990) údaj o
absolutní, ani relativní denzitě býložravců, ale pouze tzv. index přítomnosti býložravců.
Tato míra působení je ovlivňována momentálním počtem zvěře, jejím potravním
chováním, typem prostředí a zastoupením vyhledávaných druhů rostlin. Z těchto důvodů
nebyla nalezena jednoduchá závislost mezi stupněm působení a denzitou býložravců
(MAYLE ET AL., 1999).
Jako nejčastější původce způsobovaných škod zvěří, bývá v ČR zmiňována zvěř jelení
včetně jelena siky dále zvěř mufloní a černá zvěř. Největší podíl na způsobovaných škodách
je připisován právě jelení a černé zvěři. Proto se v posledních 15 letech projevovala snaha
o silnou redukci početních stavů zvěře, která je místy dotažena až do absurdních podob.
Především se nejčastěji pod záminkou snižování početních stavů redukuje samčí zvěř pokud
4
možno s největší trofejí, zřejmě ,,aby náhodou touto velkou trofejí nemohla způsobit ještě
nárůst škod vytloukáním paroží“.
Je neoddiskutovatelné, že zvěř byla, je a doufejme, že i nadále bude součástí lesních
a agrocenózních společenstev. Přitom je důležité udržovat takové stavy zvěře, při kterých je
její působení na les jak ekonomicky, tak i z hlediska plnění všech jeho ekologických funkcí
únosné. Problém nastává především při určování této optimální populační hustoty. Ta by
neměla být nadále určována centrálně vyhláškou, aniž by zohledňovala místní lokální
podmínky to je úživnost prostředí, krytové, klidové podmínky, způsoby zemědělského a
lesnického hospodaření. Za únosné poškození a škodu lze podle mě považovat poškození
nebo škodu na té části zemědělských porostů, jejichž výnos odpovídá průměrným ztrátám
vzniklých během růstu, dozrávání a především při vlastní sklizni. U lesních porostů můžeme
za únosné poškození (škodu) považovat ohryz, okus a loupání na těch stromech, které
budou odstraněny během výchovných zásahů (především prořezávek) nebo nejsou vedeny
jako cílové produkční dřeviny. Ovšem v mýtném věku by na porostech nemělo být znát, že
les během svého vývoje byl poškozen zvěří. Hlavně u uměle založených kultur by nemělo
docházet v důsledku impaktů zvěře k prodlužování doby, která je nutná k jejich zajištění.
Dále v rámci celého ekosystému nesmí docházet k ochuzování druhové skladby (úbytku
druhů), na vhodných stanovištích při správném hospodaření i ke znemožnění přirozené
obnovy lesních porostů. Za poškození kultur by neměl být považován boční okus, při
kterém nedojde k poškození terminálního vrcholu (hlavního průběžného kmínku) a jedinec
dále vykazuje výškový a tloušťkový přírůst.
Přitom například podle Kořínka (1975) lze považovat porosty, u nichž je poškozeno
více jak 70% kmenů za trvale poškozené, protože ani pěstebními zásahy nelze zdravotní
stav podstatně ovlivnit. Např: mechanická poranění povrchu kořenových náběhů a kmenů
smrku jsou infikována téměř výlučně saprofytickou dřevokaznou
houbou pevníkem
krvavějícím – (Stereum sanguinolentum) (NOVOTNÁ, 2006). Velmi často infikuje živé
jehličnaté dřeviny v místech poranění a působí značné škody hnilobou dřeva na živých
stromech.
V případě, kdy však již dojde k nárůstu či vzniku škod a to nejen na lesních porostech,
je nutné začít stavy zvěře regulovat. Vždyť cílem mysliveckého hospodaření by mělo být
zachování všech druhů volně žijících živočichů při minimálním vzniku škod na ekosystému.
Vlastní snižování početních stavů zvěře je třeba začít u holé zvěře. Opačný postup, bohužel
dnes často aplikovaný, vede jen k devastaci populační struktury, snižování věkového
průměru zejména u zvěře trofejové, dále vede k neodpovídajícímu zastoupení věkových tříd
5
a prohlubujícímu se nepoměru pohlaví. Bohužel takový způsob hospodaření nevede k
vytčenému cíli tj. snížit způsobované škody, ba naopak vede k jejich dalšímu nárůstu.
Škody způsobené především černou a vysokou zvěří na lesních kulturách
U černé zvěře lze v lesním hospodářství její činnost prohlásit spíše za prospěšnou.
Působí zde jako významný činitel biologického boje proti hmyzím škůdcům a hlodavcům.
Pozitivně působí i při přerýváním půdního povrchu čímž zlepšuje možnosti uplatnění
přirozené obnovy. Za škodu můžeme snad označit jen vyrývání sazenic, když na ploše po
výsadbě hledá černá zvěř drobné hlodavce a pomístně vyryje sazenice, ale tato škoda
nepřevyšuje její užitečnost při sběru podzemních vývojových stádií hmyzu, plžů a
hlodavců.
Výrazněji škodí především jelení a srnčí zvěř okusem a to jak pupenů tak i vlastních
letorostů. Pokud se nejedná o skousnutí celého terminálního vrcholu, jde o poškození které
nemá výrazná vliv na tvorbu přírůstku. Daleko vážnější poškození představuje narušení
kůry a kambia stromů. Nebezpečí takovýchto poškození spočívá především v tom, že
poškozenou plochou pronikají do vnitřních pletiv dřevokazné houby, které ve spolupráci
s dřevokazným hmyzem mohou vést k odumření jedince. Mezi hlavní způsoby poškozování
kůry patří ohryz a loupání. Ohryz je poškození kůry mimo vegetační období, při kterém je
kůra skousávána řezáky po malých částech jelikož ve vodivých pletivech chybí míza, tudíž
kůra s lýkem nejde sloupnout v celých pásech. Zimní ohryz (loupání) kůry mívá všeobecně
menší rozsah, protože kambium při něm nebývá poškozeno, nejsou jeho následky tak vážné
jako u loupání letního.
Opakem ohryzu je loupání, které nastává během vegetačního období, kdy jsou pletiva
prostoupena mízou, při loupání je kůra spolu s lýkem sloupávána v dlouhých pruzích. Ve
vegetačním období hrozí i vyšší riziko infekce oslabeného stromu dřevokaznými houbami a
dřevokazným hmyzem. Z toho hlediska je nutné každé poškození co nejdříve po zjištění
ošetřit. Značný je i podíl loupání na kořenových nábězích. Na některých lokalitách bývá
často větší než loupání na kmenech. Poškození kořenových náběhů dochází zejména na
stávaništích (NOVOTNÁ, 2006).
Na stávaništích a v jejich blízkosti nelze pominout ani škody působené vytloukáním
kůry vyzrálými parohy. Poškození po vytloukání se projevuje na slabších kmíncích, kde
bývá kůra sedřena od 30 - 40cm do výšky až 1m nad zemí. Otloukání se projevuje
6
roztržením kůry parožím na silnějších kmenech. Toto poškození nacházíme zpravidla ve
smrkových porostech současně s loupáním.
Vodňanský (1997) uvádí v souvislosti s problémem možných škod na lesních
porostech nebezpečí nesprávně prováděného přikrmování. Jeho nesprávná technika a doba
může mít za následek zvýšenou intenzitu okusu a ohryzu lesních dřevin
Škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách
První výrazný střet mezi užitečností a vznikem škod lze zaznamenat při přerývání
drnu na loukách, pastvinách či porostech vojtěšky, které jsou určeny ke sklizni. Černá zvěř
zde hledá především bílkovinou složku potravy jako jsou: hnízda hrabošů (čímž nám černá
zvěř pomáhá zabránit jejich přemnožení), hmyz, ale i kořínky, cibule a hlízy rostlin. Při
pohledu na takto poškozené porosty je nutné posoudit skutečný rozsah poškození a porovnat
ho s náklady na případnou deratizaci. Ve většině případů, pokud nejsou vyryté hluboké rýhy
či není poškozená výrazná část porostu a k poškození dojde v podzimním až časně jarním
období, stačí louku ponechat přirozenému vývoji či poškozenou část louky na jaře převláčet.
Při takovém poškození se porost většinou sám znovu zapojí a vzniklá škoda není po pár
týdnech vůbec patrná.
Výrazný konflikt mezi ekonomickými zájmy zemědělského a mysliveckým
hospodaření nastává při poškození obilnin a jiných ekonomických plodin. Černá zvěř
s oblibou navštěvuje oseté plochy, kde vyhledává v celých řádcích vzcházejí zrno. Po té se
soustředí až na porosty ve stádiu mléčné zralosti, kdy konzumuje dozrávající laty, většinou
způsobí větší škodu tím, že porosty více poválí a pošlape než sama zkonzumuje.
Mezi nejatraktivnější plodiny patří bezesporu kukuřice setá (Zea Mays), její porosty
navštěvuje zvěř již od zasetí. Především na polích v těsné blízkosti lesních porostů, kde má
svá stávaniště, dokáže za noc ,,sklidit“ podstatnou část nově osetých ploch. V okamžiku,
kdy kukuřice odroste do výšky a poskytuje jí dokonalý kryt, se v ní zvěř cítí bezpečně.
V porostu pak zůstává po celý den a opouští ho jen když přechází za vodou či za jinou
potravou. Při dozrávání palic, které především černá zvěř s oblibou konzumuje, dochází
často k vylamování celých rostlin a sešlapávání velkých ploch. V těchto plochách se černá
zvěř zdržuje často v celých tlupách až do vlastní sklizně, čímž často dochází ke kumulaci
poškození a následnému vzniku škod.
7
Dalším vlivem, který ovlivňuje výši škod na porostech je i neřízená turistika. U zvěře,
která je velmi vyrušována a může se pást jen brzo ráno, pozdě večer a v noci se projevují
důsledky zhoršené výživy a z ní plynoucími následky (NEČAS, 1959, BALIŠ, 1980, GARAJ,
1983). Soustavně zneklidňovaná zvěř se obvykle soustřeďuje do větších tlup, vyhledává
klidná místa v honitbách a na těchto místech, kde dochází k jejímu soustřeďování vznikají
vysoké škody především na lesních porostech (ŠVARC, 1981). Vzhledem k tomu je nutné
v honitbách zajišťovat dostatek klidových ploch a to buď přirozených nebo uměle
vytvořených pomocí nově založených trvalých či dočasných remízků.
Kontaktní adresa :
Ing. Roman Jelínek
Středoevropský institut ekologie zvěře
CENTRUM ŠUMAVSKÁ, Šumavská 416 – 15
CZ - 602 00 Brno
8
Ing. Roman Jelínek,
Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část II.
Předcházení škod na zemědělských plodinách a lesních porostech
Ke škodám zvěří na zemědělských plodinách docházelo odjakživa, měnil se pouze
pohled na ně a na samotnou zvěř, která je způsobovala. Poddaní museli tyto způsobované
škody trpět a přitom se nemohli proti zvěři, která jim škody způsobovala, bránit. Tato
situace trvala až do vydání patentů Marií Terezií (1776 a 1770) a následně Josefem II.
(1786) na jejichž základě byla černá zvěř ve volnosti ,,vyhubena“, byla vybudována řada
obor a do nich byla zvěř zavřena a chována až do konce II. světové války. Následně
v průběhu druhé světové války byla rozbořena řada oborních oplocení a dále k nám byla
postupujícími armádami zatlačena zvěř ze Slovenska, kde se ji nikdy nepodařilo ,,vyhubit“ a
uzavřít do obor.
V současné době, kdy se nám snad podařilo zastavit nebo alespoň omezit populační
explozi černé zvěře, by mělo být naším cílem nastolení a udržení početních stavů této zvěře
na optimální úrovni. Významným cílem chovu zvěře je udržení správné věkové a pohlavní
struktury spárkaté zvěře. Pro její stabilizaci je nutné dodržovat především při společných
lovech zásady správného odlovu. Např. u černé zvěře bychom měli lovit především mladou
zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černá zvěř nad normovanými početními
stavy výrazněji odlovovat z populace i dospělé bachyně. Zašetřování dospělých kňourů
považuji za hlavní možnost, jak snížit populační explozi, která vede ve svých důsledcích ke
vzniku a zvyšování škod především na zemědělských pozemcích. U ostatní spárkaté zvěře
se taktéž v mnoha případech negativně projevuje absence dospělé samčí zvěře (II. – III. v.
tř.). Ta je z populace vystřelována z ekonomického hlediska, ale i z obyčejné lidské závisti
(když ho nestřelím já, tak ho stejně střelí soused). Vlastní příjmy za poplatkový odlov
přitom částečně hradí nesmyslně vysoké výdaje za nájmy a úhrady škod především
v lesních honitbách. Přitom mnohá chovatelská doporučení se dají realizovat jen v
rozsáhlých honitbách či oblastech chovu spárkaté zvěře, ale musí být mezi námi vůle je
všeobecně dodržovat. Tyto oblasti chovu nejsou ovšem všude, kde by to bylo vhodné
zřízeny nebo obnoveny. Podle toho však hospodaření se zvěří mnohde vypadá. Jsou mi, ale
známi případy honiteb, které nejsou zařazeny v takové oblasti chovu zvěře a přesto se v nich
9
společně hospodaří a to nejen s černou zvěří, ale i s ostatními druhy spárkaté zvěře a v jejím
chovu to přináší to výrazné výsledky. Dá se říci, že pro ně platí heslo ,,Mysli globálně,
jednej lokálně“.
Wolf (1977) uvádí, že si část škod zaviňují zemědělci sami. Příčinou je nejčastěji
nevhodně sestavený osevní plán polí, které navazují především na lesní porosty nebo
vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné
kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je
zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina
pro černou zvěř. Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli
posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců.
Výrazným faktorem pro omezování škod působených zvěří na polních plodinách
(zejména v zimním období) je úprava životního prostředí pro daný druh zvěře, která
odpovídá jeho nárokům. Především zvěři poskytuje dostatek klidových, pastevních
a rozmnožovacích možností. Jedná se zejména o zakládání políček pro zvěř, výsadbu
trvalých a dočasných remízků v zemědělské krajině, úpravu či obnovu vodního režimu
v krajině. V lesních, ale i zemědělských ekosystémech by měla mít zvěř dostatečné
zastoupení plodonosných a okusových dřevin (dub, buk, vrba, jeřáb, osika, habr, jasan,
hrušeň, jabloň), důležité je i dostatečné množství kvalitního bylinného a keřového podrostu
(lipnicovité, jeteloviny, bez, hloh, růže, kalina líska, meruzalky, vrba).
Důležité je zachování klidových oblastí v honitbě ve kterých se zvěř pouze přikrmuje a
zásadně neloví. Tyto plochy by měli být dostatečně vzdáleny od ohrožených zemědělských
kultur.
Nečas (1959) uvádí jako jednu z příčin působení škod zvěří, zdravotní stav chované
zvěře, nemocná zvěř trpící např. poruchami trávicího traktu silně loupe a působí tím výrazné
poškozování porostů.
Nutná je i správná doba a technika přikrmování, jeho složení, množství, plynulost,
pravidelnost a dlouhodobost s vhodným začátkem a koncem přikrmovacího období (u
některých druhů zvěře již od září až do dubna).
Vlastní ochrana proti škodám způsobených zvěří
Zabránit škodám je možné buď ochranou ohroženého objektu, nebo redukcí
škodlivého činitele (Vít, 1987). Ochranu proti škodám působených zvěří a dalšími volně
žijícími živočichy lze rozdělit na mechanickou, biotechnickou, chemickou a vlastní
10
spolupráci mezi hospodařícími subjekty. Jako ochranu před škodami, které působí spárkatá
zvěř můžeme označit soubor chemických, mechanických, biotechnických a organizačních
opatření. Jejich přehled je uváděn níže.
Mechanická ochrana
Do skupiny mechanické ochrany porostů a kultur před zvěří se řadí především různé
druhy oplocení a mechanických zábran (opichy, pokládky, chrániče), elektrické ohradníky,
optická zradidla, nátěry a repelenty, biologické chrániče (vlna, vlasy).
V lesním hospodářství se jako prevence škod způsobovaných zvěří nejčastěji používají
různé druhy oplocení a to buď pro celý porost či skupinu dřevin, nebo jen pro jednotlivé
dřeviny. Z provozního hlediska se jeví jako vhodnější pletivové oplocenky pro svou
dlouhou životnost (často až dvojí použití, pokud výrazně neprorostou buření), náklady
na zbudování 1 km oplocení se pohybují ve výši cca 75 tis. Kč. Výhodou dřevěných
oplocenek je možnost jejich rychlé výměny jednotlivých poškozených dílů a především
použití přírodního materiálu.
Parametry oplocenky musí být vztaženy k hlavnímu druhu zvěře, kterému mají
zabránit v pronikání do oplocené plochy. Pro srnčí zvěř se uvádí výška cca 160 cm, pro
jelení zvěř až 250 cm, u černé zvěře stačí parametry určené pro srnčí zvěř jen je nutné
zpevnit spodní část oplocenky (deskové zábrany, silnější drát) nebo raději vybudovat tzv.
branky, které umožní divočákům průnik dovnitř oplocenky, ale umožní jim ji i opustit.
Jako ochranu sazenic lze použít smrkové větve nebo špičky stromů z prořezávek,
silnější větve položené nad menší sazenice tzv. pokládky, brání především okusu stejně jako
průmyslově nebo podomácku vyráběné chrániče na terminální vrcholy (Vít, 1987). Jako
chránič terminálu můžeme použít i smotek ovčí vlny. Na ochranu proti ohryzu a loupání,
především ovocných stromků v krajině, můžeme používat i zábaly s chvojí nebo PVC.
Velmi dobře se na ochranu jednoduchých kmínků především ovocných dřevin, které nemají
ještě plně vyvinutou korunu osvědčily papírové trubky (tubusy), na které se roluje při
výrobě textilní nebo koženkový materiál. Tyto papírové tubusy vydrží na kmínku stromu až
7 let, následně se dají lehce odstranit. Spolehlivě chrání kmínek stromku, jak proti ohryzu,
tak především proti vytloukání. Jedinou nevýhodou je, že se musí navlékat na stromky,
dříve než založí korunu.
Další možností omezení působení škod zvěří a na zvěři je používání zradidel (optická,
zvuková, dotyková – klopýtadla), např.: praporky ze staniolových folií (alobal), pro jejich
11
delší výdrž je vhodné je umístit do průhledné folie, nebo malá zrcátka, sklíčka, případně
plechovky zavěšené na provázku tak, aby se mohly pohybovat při proudění vzduchu
a vydávat i zvukové efekty. Taková zradidla je vhodné umisťovat jen tam, kde nenarušují
ráz okolní krajiny. Jsou-li umístěna v blízkosti komunikací, ruší zvěř i v noci, když se
od nich do prostoru odráží světla projíždějících automobilů. Poměrně levné a snadno
vyrobitelná optická zradidla uvádí Babička v Myslivosti č. 6/2006. Dále je možné instalovat
optická zradidla vybavená blikajícím majáčkem, mají však velkou nevýhodu v podobě
nutnosti vlastního zdroje el. energie a možnosti odcizení.
Vhodné je optická zradidla kombinovat se zvukovým nebo světelným (majáčky)
efektem či repelentem (např. HUKINOL, LENTACOL, PELLACOL). Tato zradidla
nechrání jen zemědělské plodiny, ale jsou-li správně a včas umístěny před sklizní pícnin a
trvalých travních porostů dovedou zachránit značnou část přírůstku především u srnčí zvěře.
Pro odrazení na zemi hnízdících druhů pernaté zvěře je nutné je instalovat ještě před
počátkem snůšky.
Optická zradidla, která dostatečně odrážejí sluneční svit dokáží sekundárně ,,chránit“
drobnou zvěř před dravci. Na základě vlastního terénního výzkumu byla na plochách, kde
byly umístěny optická zradidla, zaznamenána nižší četnost přeletu dravců (moták pochop,
jestřáb lesní a krahujec obecný). Nevýhodou optických zradidel je skutečnost, že si zvěř na
ně brzo zvykne a tím ztrácejí svou účinnost (Vít, 1987).
V samotné zemědělské praxi nepřipadá v úvahu budování nákladných oplocení kolem
pěstovaných kultur. Vhodnější je spíše dočasná ochrana pomocí elektrických ohradníků
nebo tzv. klopýtadel. Ty ovšem bývají instalovány pouze kolem pastvin a to spíše jako
zábrana v útěku pastvených zvířat a v poslední době i v příhraničních oblastech se
Slovenskem, jako ochrana před útoky velkých šelem. Ze zkušeností mnoha zemědělců se
zvěř naučí jednoduché elektrické ohradníky přeskakovat nebo podlézat. Proto je nutné
natahovat více vodičů v různých výškách (20 – 80 cm od země) a to tak, aby se zábrana
stala neprůchozí především pro mláďata. Další formou zradidel založených na principu
ohradníku jsou uváděna Vítem (1987) tzv. klopýtadla, většinou se jedná o silnější drát či
pevnější šňůru nataženou ve výši 20 – 60 cm kolem ohrožených kultur. Důležité je, aby
nebyla opticky příliš nápadná. Jejich účinnost lze zvýšit, pokud se na ně zavěsí plechovky,
chrastítka, která opět při dotyku zvěře nebo poryvu vzduchu začnou chrastit a způsobí tak i
zvukový efekt.
Velkou nevýhodou elektrických ohradníků a klopýtadel je, že si je zvěř často namotá
na paroží, což bývá spojené s jejím případným zraněním nebo až z úhynem (udušení).
12
Chemická ochrana lesních a polních kultur proti škodám působených zvěří
Do této skupiny patří různé druhy zavětřovadel a dále nátěrové a odpařovací repelenty,
které mají za úkol zabránit zvěři buď v konzumaci rostliny nebo její části, případně
zabraňují přímo pronikání zvěře na ohrožené plochy. Repelenty se pro potřeby praxe dělí
na:
•
Repelenty proti letnímu okusu zvěří
•
Repelenty určené na ochranu kultur proti zimnímu okusu zvěří
•
Repelenty proti letnímu a zimnímu okusu
•
Repelenty proti loupání a ohryzu zvěří
•
Balzámy k ošetření mechanického poškození stromů
V současné době je na trhu nepřeberné množství nátěrových repelentů, které fungují
na různém principu, jsou vyráběny z biologických i syntetických látek a mají různou dobu
účinnosti. Většinou se jimi natírá terminální vrchol rostliny. V případech, že jsou určeny
jako ochrana proti loupání a ohryzu kůry především jelení (zaječí) zvěří se nanášejí přímo
na kmen. Jako nátěrové repelenty lze uvést např. LAVANOL, REPELAN mají výhodu, že
je lze nanášet na rostliny i za mírného deště. Přípravek MORSUVIN, který je na trhu již
několik desetiletí je přitom stále vyhledáván především pro svou dlouhou dobu účinnosti.
Repelent LAVANOL zvěř odpuzuje pachem ovčího lanolinu smíchaného s mletým
vápencem, který znepříjemňuje zvěři okus, má jedno z nejnižších dávkování a to 1,5 až 2 kg
na tisíc sazenic. Jak uvádí výrobci repelentů v případě předávkování rostlin repelenty
dochází k omezenému prorůstání pupenů a u listnáčů se výjimečně mohou objevit i
nekrotické skvrny na kmíncích či letorostech. Přitom neuvážená aplikace repelentů je pro
majitele lesa i zdrojem zbytečně vysokých nákladů. Aplikace repelentních přípravků se
provádí dvěma základními způsoby: nátěrem a postřikem. Nátěrové repelenty bývají
většinou určeny pro zimní ochranu kultur nebo ošetření mechanického poškození stromů.
Aplikace repelentů postřikem je nejčastěji určena pro ochranu kultur proti letnímu
poškozování a preventivně proti ohryzu a loupání.
Do vysoké obliby zejména u zemědělců se vlivem pozitivních zkušeností během
posledních dvou let dostal přípravek HUKINOL, který odpuzuje všechny druhy spárkaté
zvěře. Účinný je zejména na zvěř černou, kterou odpuzuje pomocí koncentrovaného pachu
lidského potu. Roztok se nakape na látkové proužky nebo buničinové vatičky a zavěšuje se
13
ve vzdálenosti cca 10-20 m na sloupky ve výšce v účinné výšce tj. cca 50 cm od země, na
okraj kultury do které
má zamezit vstup černé zvěři. Dle počasí a způsobu aplikace
HUKINOLU se účinnost pohybuje od 14 dnů do 2 měsíců. Na základě praktických
zkušeností je vhodné napuštěné vatičky či textil umísti do nepromokavého obalu a nechat
jej řízeně unikat pomocí knotu, z kterého se účinná látka odpařuje. Jednotlivé láhve se
umisťují ve vzdálenosti 30 až 50 m od sebe. Dle informací od výrobce jedno balení
přípravku HUKINOL ochrání cca 2 ha polních kultur po dobu 2 – 3 měsíců.
Krátkodobě zvěř odpuzují i lidské vlasy, musí být ovšem umisťovány přímo na
ochozy vedoucí k ohrožené kultuře a často vyměňovány.
Biotechnická ochrana kultur proti škodám působených zvěří
Jedná se o kombinaci technických a biologických opatření, s využitím rostlin a dřevin
a dalších biologických materiálů. Tato opatření nejméně negativně ovlivňují životní
prostředí, ale přitom mají za úkol především zlepšit ekosystém zvěře a dostupnost potravy.
Nejznámějším a poměrně účinným opatřením v zemědělské krajině, ale i lesním
prostředí je využívání a udržování současných, ale i zakládání nových potravních políček
pro zvěř, biopásů a remízků. Část těchto biotechnických úprav lze zahrnout do vytvářených
skladebných prvků Územních systémů ekologické stability a tím jim zaručit určitý stupeň
legislativní ochrany. V případech, kdy uživatelé honiteb narazí na problém se získáním
pozemků pro tyto výše uvedené účely je vhodné vstoupit do jednání s nájemcem
zemědělské půdy a požádat ho o vytvoření biopásů či dočasných biokoridorů, na které
může každoročně čerpat řadu dotačních titulů. Případně je možné vyvolat jednání o
komplexních pozemkových úpravách (KPÚ) v katastru dotčené obce, v rámci jejich
projednávání jsou tyto tzv. celospolečenské funkce zahrnuty a mohou být s myslivci
konzultovány.
Jako vhodné pozemky na založení políček pro zvěř jsou např. v lesním prostředí
dočasně nevyužívané skládky dřeva, pozemky pod a nad produktovody, např. pod vedením
velmi vysokého napětí musí být udržován porost do max. výšky 3 m. Majitelům tak vznikají
vysoké náklady spojené s údržbou takovýchto ploch a jistě rádi, snad i bezplatně, poskytnou
tyto pozemky uživatelům honiteb pro založení políčka pro zvěř.
Na políčkách pro zvěř je vhodné pěstovat pro zvěř atraktivní plodiny, které se
v nejbližším okolí nevyskytují. Jejich úkolem je soustředit většinu zvěře z okolí na námi
zaseté plodiny a omezit tak její impakt na okolní ekosystém. Jako vhodné plodiny jsou
14
nejčastěji uváděny: luskoviny, oves, okopaniny, ranné odrůdy kukuřice, kapusta, kedluben,
řepa. Musíme brát v úvahu, zda políčka chceme zvěři zpřístupnit během vegetačního období
nebo až v průběhu pozdního podzimu a zimy. Vhodné je, aby jednotlivé zaseté druhy plodin
měli postupnou dobu dozrávání, čímž si zajistíme potravní atraktivnost políčka po co
nejdelší období. Při zakládání políček pro zvěř bychom měli brát v úvahu, že čím menší je
přirozená úživnost honitby tím více by mělo být, byť i menších, políček pro zvěř.
Při zakládání remízků lze do výsadeb použít především okusové a plodonosné druhy
dřevin, jako jsou: duby, buky, habr, vrby, jírovce, osiky, jeřáb, jabloně, hrušky. Materiál na
jejich výsadbu lze opět poměrně levně získat v ovocných školkách, které každoročně
vyřazují určité procento stromků, jež nejsou vhodné do prodejní sítě a následně jsou páleny
(pokřivené stromy, dvojáky, předrostlíky atd.), ale pro naše potřeby jsou plně dostačující.
Stromky je vhodné vysazovat v otevřené zemědělské krajině především kolem polních cest,
ale jen po jedné straně komunikace, aby následným růstem nesnížily průjezdný profil a
nebránily v průjezdu zemědělské mechanizace. Samozřejmě takové výsadby nelze provádět
nejlépe bez písemného souhlasu majitele dotčeného pozemku.
V současné době tvoří hospodářské lesy v ČR z velké části jehličnaté monokultury,
které zvěři nezajišťují dostatek vhodných pastevních příležitostí. Z tohoto hlediska jsou
preventivní, biotechnická opatření v lesích podstatná pro systematické řešení problému
snižování škod.
Mezi
základní
preventivní
opatření
v lesích
řadím
přeměnu
současných
,,hospodářských lesů“ na tzv. lesy přírodě blízké, především změnou druhové a prostorové
skladby v rámci celé ČR v závislosti na lokálních podmínkách. Považuji za vhodné zejména
v oblastech jehličnatých monokultur zvyšovat zastoupení plodonosných listnáčů a vytvářet a
pěstovat několika etážové porosty s bohatým bylinným patrem. Takto pěstované listnaté či
smíšené porosty by měli lépe snášet pastevní tlak zvěře, jelikož produkují výrazně větší
objem a ,,kvalitu“ dostupné biomasy pro zvěř.
Odváděcí přikrmování
Racionálním přikrmováním zvěře v mimovegetačním období se zabývali např.
Hoffmann (1978), Onderscheka, Vodňanský (1987) a Hintnaus (1996). Všichni se
shodují na tom, že zvěř je třeba vydatně přikrmovat od poloviny září do konce listopadu
a dále v období od února do dubna. V průběhu prosince – ledna by se mělo provádět
pouze tzv. udržovací přikrmování, aby se zamezilo vzniku škod.
15
Odváděcí přikrmování by se mělo provádět hlavně v lesních celcích, z kterých migruje
především černá a vysoká zvěř do okolních polí, kde následně způsobuje škody.
Přikrmování v čistě zemědělské krajině během vegetačního období, kde má zvěř relativně
dostatek potravních příležitostí (do žní) je zcela zbytečné a neúčinné.
Zvěř je potřeba přikrmovat co nejblíže jejich stávanišť, nejlépe v místech s dostatkem
přímého slunečního světla. Účelem odváděcího přikrmování je odvést pozornost zvěře od
ohrožených kultur, soustředit ji co nejdéle na plochách, kde nemůže způsobit škody a z části
ji i nasytit. V okolí míst, kde provádíme odváděcí přikrmování, by mělo docházet
k minimálnímu rušení zvěře a samozřejmě by se zde nemělo lovit. Naopak bychom měli
odlov maximálně soustředit na plochy těsně přiléhající k ohroženým zemědělským
kulturám.
Krmivo je vhodné rozhazovat tak, aby zvěř byla co nejvíce zaměstnána jeho sběrem.
To znamená rozhazovat ho na co největší plochu např. pomocí rozmetadla hnojiv, které
krmivo rovnoměrně rozmístí po velké ploše. Krmivo bychom měli předkládat podle toho
jak rychle ho stačí zvěř konzumovat. Při nepravidelném předkládání krmiva ztrácí odváděcí
krmení smysl.
Vlastní odváděcí přikrmování může pomáhat i při řešení toulání zvěře během říje po
několika sousedních honitbách a její následné újednictví ,,odstřelování především trofejové
zvěře na hranicích honiteb“
Samozřejmostí je, že zvěř má k dispozici také dostatek soli, ale i dostupné vody v
honitbě během celého roku. Korhon a Zabloudil (2006) uvádějí pro jelena průměrnou
spotřebu vody 15 – 23 litrů a u srnce 5 - 8 litrů za den, jedná se i o vodu, kterou zvěř přijme
v potravě. Proto v oblastech ve kterých chybí dostatek přirozených napajedel měli být
budovány umělé vodní zdroje - napáječky (beton, folie a jiné materiály).
V zimním období, zejména při vysoké sněhové pokrývce je vhodné provádět kácení a
ořez tzv. okusových dřevin (borovice, jeřáb, osika, buk, ovocné dřeviny), jakmile si na ně
zvěř zvykne musíme větve na okus pravidelně doplňovat nebo zvěř začne okusovat okolní
stromy. Především pro zaječí a srnčí zvěř se mi osvědčilo předkládání větví z jabloní,
hrušní, třešní, osik, dubů, ale i borových vršků.
16
Ing. Roman Jelínek,
Středoevropský institut ekologie zvěře Wien – Brno - Nitra
Část III. Organizační opatření pro omezení působení škod a poškození zvěří
Základním opatřením pro omezování působení škod působených zvěří na lesních
porostech a zemědělských plodinách je vhodné, kvalitní a správně prováděné přikrmování.
Na toto téma byla již napsána spousta článků a další články z našeho institutu budou nadále
postupně uveřejňovány.
Jednou z možností pro omezování škod působených jelení zvěří především během
zimních měsíců je budování přezimovacích objektů (obůrky). Jejich cílem je uzavření
maximálního množství zvře na malé oplocené ploše cca 50 ha. Vít (1987) uvádí, že
přezimovací objekty se zakládají především v mýtných porostech, pouze cca 5 -10 % tvoří
mlaziny, měl by jimi protékat vodní zdroj, důležité je zbudování záskoků. Negativní
stránkou těchto přezimovacích objektů jsou: nepřirozené koncentrace zvěře na malé ploše,
zvýšené riziko přenosu řady chorob a parazitózy, ale především jejich pořizovací cena.
První dva přezimovací objekty v ČR byly vybudovány v letech 1968 – 70 na území
KRNAP, v tomto národním parku v současné době ,,přezimuje“ v přezimovacích oborách
90 – 95 % jelení zvěře (KOSTEČKA, 2006). Počet ,,přezimující“ zvěře záleží na konfiguraci
terénu, rozsáhlosti zájmového území a vhodnosti zvoleného místa pro výstavbu přezimovací
obory.
Důležitým opatřením při omezování či eliminaci škod, především na zemědělských
kulturách, je správná volba především osevního postupu a umisťování jednotlivých plodin
v rámci jednotlivých honů.
Správně volená plocha pro pěstování plodin náchylných k poškozování zvěří dokáže
mnohdy škody eliminovat nebo alespoň v kombinaci s dalšími efektivními opatřeními sníží
impaktů zvěře na zemědělské plodiny.
Základním opatřením je omezit pěstování atraktivních plodin (kukuřice, řepka,
brambory, slunečnice) na polích navazujících na les. Pokud nelze plodiny pěstovat na jiných
plochách, je vhodné alespoň kolem lesa zaset na šířku 10 – 20 m nízkorostoucí plodinu,
nebo travní směs, pícniny. Důležité je, aby takto volené plodiny byly sklízeny dříve než
hlavní plodina, či dosahovaly takové výšky, která umožní efektivní odlov přecházející
17
zvěře. Tento pás plodin umožní efektivní lov zvěře a zároveň se stane pastevní plochou,
čímž se splní jedna z podmínek eliminace škod zvěří.
Další možností je založení tzv. nárazníkového pásu (Vít, 1987). Jedná se o pěstování
plodin v pásu cca 20 - 30 m širokém v okolí lesa, za účelem zastavit přecházející zvěř.
Pěstované plodiny by měly být pro zvěř atraktivnější než pěstovaná hlavní plodina. Mezi
vhodné nárazníkové plodiny lze zařadit: kukuřici, řepku, luskoobilné směsky, luskoviny. Na
těchto plodinách se má zvěř napást, aby již v ohrožených porostech nezpůsobovala výrazné
škody tj. již do nich zatahovat relativně nasycená. Účinnost tohoto opatření je nutné
podpořit lovem zvěře na polích za nárazníkovými plodinami.
Nutná je správná volba po sobě následujících plodin. Jelikož po sklizni plodin zůstává
na polích dostatečné množství posklizňových zbytků, které jsou stále především pro černou
zvěř atraktivní, hrozí proto na následně pěstované plodině vznik škod. I v případě že je např.
po kukuřici provedena hluboká orba, tak se tato plocha stává po následující období výrazně
atraktivní plochou pro černou zvěř. Po následném osetí především ozimou obilninou
dochází při jejím klíčení k hlubokému přerývání půdy a sběru nejen zaoraných
posklizňových zbytků a chytání hlodavců a hmyzu, ale i ke sběru nového osiva a
poškozování nově osetých ploch.
Vzhledem k výše uvedeným faktům je vhodné především po sklizni kukuřice na zrno,
ponechat část ploch, nejlépe těch co navazují na les, bez chemického ošetření a provedení
orby do jara. Jak se přitom často vlivem klimatických faktorů děje, po pozdní sklizeni
následuje např. brzký příchod mrazů nebo sněhové pokrývky, která zamezí provedení orby.
Tím, že je orba provedena na jaře, nedojde k výraznému poškozování osetých ploch v okolí,
jelikož se na takto ponechanou plochu se spoustou posklizňových zbytků bude soustředit a
následně i pastvit zvěř ze širokého okolí a tím se sníží její působení na okolní porosty. Jedná
se vlastně o beznákladově zřízené odváděcí přikrmování zvěře se všemi jeho kladnými
stránkami.
Správné myslivecké hospodaření se zvěří
Především na téma hospodaření s černou zvěří bylo už napsána řada odborných článků
a knih. Pokud je ovšem všechny shrneme do několika vět, jedná se především o zastavení
populační exploze a správnou sociální strukturu černé zvěře. Přitom tyto dvě nejčastější
otázky spolu úzce souvisí.
18
Populační exploze se nám s pomocí posledních dvou extrémních zim a intenzivního
lovu a opatření vydaných MZe - Doporučená opatření pro redukci početních stavů
prasete divokého na území České republiky (zdroj: www.mze.cz) (na základě
povolených vyjímek § 45, zákona č. 449/2001 Sb., ve znění předpisů pozdějších, byl
vyjímkami povolen lov veškeré černé zvěře na naháňkách, lov černé zvěře pomocí umělého
zdroje osvětlení atd.) podařila snad zastavit. Má-li se tento trend udržet i nadále, musíme
upravit i populační strukturu uvnitř populace této zvěře.
Nebude-li obecně v populacích spárkaté zvěře dostatek dospělých a vyspělých jedinců
samčího pohlaví a k nim i vhodný poměr holé zvěře. Vlivem této skutečnosti například u
černé zvěře do chrutí vstupují bachyňky již ve věku selete. Díky tomu nám bude stále růst
početní stav populace nejen u černé zvěře. Je zbytečné a neúčinné opatření, když řada
honiteb hospodaří se spárkatou zvěří dle všech pravidel a právních pramenů a přitom jejich
sousedé uloví každý kus trofejové zvěře, jakmile překročí hranice jejich honitby, a to bez
ohledu na platné předpisy a plány lovu. Příklad: z leče vyběhne kňour, který je na naháňce
přítomnými střelci bez výstřelu ,,puštěn“ z leče a následně je uloven v sousední honitbě
hned jak překoná hranici honiteb. Nehledě na jasné porušení zákona č. 449/2001 Sb. o
myslivosti, ve znění předpisů pozdějších (odst. 2, § 45, písmeno k), r), s), u)), který např.
zakazuje lovit jakoukoliv zvěř na čekané ve vzdálenosti do 200 m od hranic sousední
honitby, zde hrozí i nebezpečí ohrožení zdraví nebo života z účastníků společného lovu ze
strany střelce čekajícího bezprostředně za hranicemi sousední honitby. Na druhou stranu
nelze nic namítat pokud při naplnění všech ustanovení zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb.
ve znění předpisů pozdějších, dojde při individuálním lovu v sousední honitbě k ulovení
selete či lončáka.
U ostatních druhů spárkaté zvěře se opět jedná bohužel většinou jen o ,,silnější“
trofejovou zvěř (nad 3 roky stáří). Samozřejmě taková nejsou všechny MS, ale jak si lze i
přečíst na různých internetových diskusích (např. www.myslivost.cz), lov na hranicích
honiteb, především pokud se u sousedů koná naháňka, se provádí téměř po celé ČR. Dnes
není problém, aby na některé naháňce byl v rozporu s prameny práva uloven např.
medailový kňour, dospělá bachyně nebo trofejový jelen. Fotografiemi s tímto úlovkem se
navíc některá myslivecká sdružení ještě pochlubí v některém z mysliveckých časopisů
(např. Myslivost, 1/2006). V této fázi by pak měli zasáhnout orgány státní správy myslivosti
a na základě takovýchto důkazů zahajovat s příslušnými honitbami správní řízení.
19
Lov zvěře jako nástroj k předcházení a snižování škod
Lov zvěře patří mezi základní a v současné době jediné řešení jak udržet přiměřené
stavy zvěře v ekosystému. V současné době již nelze pomýšlet na možnost nahrazení
myslivecké činnosti – spíše vlastního lovu např. návratem velkých šelem jako přirozených
regulátorů spárkaté zvěře na téměř celé území ČR. Pro tyto živočichy, bohužel již na většině
území ČR není vlivem výrazné lidské činnosti v řadě ekosystémů místo, a jejich zbytkové
populace se vyskytují pouze v příhraničních pásmech.
Během celého vegetačního období bychom měli soustředit lov zvěře, která může
způsobit škody na pěstovaných plodinách a porostech, do míst, kde tyto škody vznikají.
Proto lovecký tlak musíme vyvíjet v těsné blízkosti těchto ohrožených kultur a podle
místních možností a dohod se zemědělsky hospodařícím subjektem i v nich. Zvěř bychom
měli rušit lovem především v těch částech honiteb, kde se pěstují atraktivní plodiny s
rizikem vzniku škod a poškození a naopak v přilehlé lesní porosty a mlaziny by měli zůstat
ušetřeny loveckému tlaku.
Dle mé vlastní praktické zkušenosti mohu říci, že výrazného úspěchu v omezení
dopadů černé zvěře na danou plodinu dosáhneme pokud z tlupy, která ji navštěvuje,
ulovíme lončáka nebo sele. Vedoucí starší bachyně zpravidla na delší dobu odvede tlupu
z dané lokality, a tím pádem se sníží riziko působení škod. Naopak jako opačný efekt může
působit, pokud ulovíme vodící bachyni. V případě, že byla s ulovenou bachyní selata sama
budou se po delší dobu zdržovat v místě ulovení matky, kde je z jejich hlediska
nejdostupnější potrava. Takový to zásah do populace je většinou jen příčinou dalších škod
na zemědělských plodinách. V tomto případě bychom se měli pokusit o jejich co
nejrychlejší ulovení.
V polních kulturách, které dosahují značného vzrůstu (řepka, slunečnice, kukuřice), je
důležitá spolupráce s místním zemědělským podnikem. Ten nám může lov černé zvěře
usnadnit pomocí vytvoření průseků v takových to plodinách. Průsek by měl být široký cca
10 metrů což jsou 2 až 3 záběry sklízecí mechanizace (viz fotografie č. ). Jako nejvhodnější
se jeví vytvoření průseku zasetím jiného druhu plodiny s výrazně častější nebo dřívější
dobou sklizně (vojtěška, ječmen). Na takto vytvořené průseky zvěř mnohem lépe a častěji
vytahuje. Z mých osobních zkušeností totiž v okamžiku, kdy do vysokorostoucí plodiny
(kukuřice, slunečnice) vjede sklizňová mechanizace, byť pouze za účelem vytvoření
průseků, tak ji černá zvěř v průběhu prvního večera do východu slunce většinou opouští a
pak dlouho trvá, než se na dané pole opět černá zvěř vrátí. Tudíž nemá smysl vytvářet
20
průseky 1 – 10 dnů před úplnou sklizní plodiny. V případě, že jsou průseky vytvořeny již při
osetí pole nebo při obsékání kukuřice na siláž je vhodné do nich umístit lovecká zařízení
pokud průseky nejsou vytvářeny již kolem stávajících loveckých zařízení. U pojízdných
posedů je výhoda rychlého převozu na místa na kterých zvěř přetahuje přes průsek. Posedy,
lovecké žebříky jsou nejen vhodnější pro vlastní střelbu, která je z nich pohodlnější, ale
hlavně bezpečnější, jelikož v pozadí za zvěří, kterou chceme lovit je půdní povrch. Zvlášť
v období dozrávání palic kukuřice je třeba si také dávat pozor na samozvané sběrače,
jelikož se kukuřice stává i předmětem krádeží.
Závěr
Lesní dřeviny, polokulturní, ale i kulturní trávy a byliny jsou přirozenou součástí
potravy všech druhů volně žijících býložravých živočichů. Z toho plyne, že živočichové
mají vždy vliv na obnovu lesních ekosystémů a podle velikosti své populace a úživnosti
daného prostředí, se podílejí na škodách a poškození, která vznikají na lesním či
zemědělském hospodářství. Úkolem správného mysliveckého hospodaření je tomuto
negativnímu působení zvěře na okolní ekosystémy zabránit nebo ho alespoň zmírnit.
Při řešení dané situace by se mělo vždy vycházet vždy z konkrétní situace a lokálních
podmínek. Důležité je vždy správně určit příčinu vzniku škod, tj. druh volně žijícího
živočicha, který danou škodu způsobil (myš, srnec, černá zvěř). Následně je nutné správně
určit i příčinu vzniku škody či poškození. Někdy může být opravdu příčinou vzniku škod
přemnožení daného druhu zvěře, ale mnohem častěji se jedná o souhru více faktorů zejména
antropogenních vlivů současně působících na konktrétní lokalitě. Zcela běžným a každý rok
opakujícími se a vzájemně propojenými faktory, jsou: nedostatek přirozené potravy,
nesprávné nebo chybějící především podzimní a zimní přikrmování, nevhodné krmivo,
nedostatek klidu pro zpracování a natrávení přijaté potravy zvěří a především nesprávné
hospodaření ,,management“ s chovanou zvěří.
Vlastní omezování škod působených zvěří je vzájemně provázáno s celou řadou
opatření, z nichž pár jsem se zde snažil nastínit. Mnoho preventivních ochranných opatření
mají v rukou i samotní myslivci (kontrola a jednoduchá oprava oplocenek, umisťování
zradidel atd.), na celé řadě další opatření se mohou podílet po dohodě spolu s majitelem a
hospodařícími subjekty (nátěr repetentů, výstavba oploceném). Z toho to hlediska je nutné,
aby plně fungovala spolupráce nájemce honitby, majitelů a uživatelů zemědělských, lesních
pozemků a taktéž orgánů státní správy.
21
Na závěr berte prosím tuto sérii článků jako snahu o pomoc a radu všem těm, kteří se
snaží především v zemědělské krajině o výsadbou dřevin a zakládání pastevních ploch, jak
tyto výsadby ochránit, aby skutečně splnily cíl a zvěř je nespásala dřív než budou plnit svůj
účel.
Kontaktní adresa : Ing. Roman Jelínek
Středoevropský institut ekologie zvěře,
Šumavská 416 – 15
CZ - 602 00 Brno, tel: 604 284 608
22
Použitá literatura
BALIŠ, M.: Jelenia zver, Bratislava, nakladatelství Priroda, 1980. 335 s
BOISAUBERT, B., MAILLARD, D., GAILLARD, J. M., PICARD, F.: Use of biological
indicators (shrub browsing) to appraise roe deer density, Sborník 19'h ILJBG
Congress, Trondheim, 1990, s. 308 - 314.
HINTNAUS, J.: Výživa a přikrmování srnčí zvěře. In: Srnčí zvěř, Litoměřice, 1996, s.
36 - 44.
HOFMANN, R. R.: Wildbiologische Informationen ftir den Jdger. Stuttgart, 1978, 144
s. HOFMANN, R. R.: Evolutionary steps of ecophysiological adaptation
and diversification of ruminants: a comparative view of their digestive
systém. Oecologia, 78, 1989, s. 443-457.
GARAJ, J.: Návštěvnost lesa a denný rytmus aktivity jelene zveri, In. Vývoj, súčasný stav
a rozvoj ochrany lesa, Zvolen, VŠLD, 1983
KORHON, P, ZABLOUDIL, F.: Význam vody pro zvěř. Myslivost č.9, 2006, s. 38 – 39,
KOSTEČKA, J,: Přezimovací obory a oblasti chovu zvěře jako nástroj ochrany lesa,
sborník ze Semináře – Předcházení škod spárkatou zvěří, Hranice na Moravě,
19 – 20 října 2006, s. 31 – 34, 56 s.
KRČMA, J.: Okus dřevin působených spárkatou zvěří na ŠLP Masarykův les Křtiny,
Kandidátská disertační práce, MZLU Brno, Ústav ochrany lesů a myslivosti,
2004. 85 s.
MAYLE, B.A., PEACE, J., GILL, R.M.A.: How many deer? A field Guide to estimating
deer population size. The Research Communications Officer, Forest
Research, Surrey, 1999.
MITCHELL, B., KIRBY, K. J.: The impact of large herbivores on the conservation of
semi-natural woods in the British uplands. Forestry, 63, 4, 1990, s. 333 354.
NEČAS, J.: Jelení zvěř – Myslivecký chov, státní zemědělské nakladatelství Praha 1959,
196 s.
NOVOTNÁ, P.: Škody zvěří na lesních porostech ve vybraných honitbách Plzeňska,
Bakalářská práce, Brno, 2006, 53str.
ONDERSCHEKA, K., VODŇANSKÝ, M.: Wuntertiitterung des Rot - und Rehwildes.
Wild und Hund, 90 (11), 1987, s. 437 - 465.
PADAJGA, V. L: Ekologičeskije osnovy upravlenija čis- lennosti olenich v Litovskoj
SSR. Diss., Tartu, 1984, 33 s.
PFEFFER, A. et al.: Ochrana lesů. SZN Praha, 1961, s. 9 - 15.
ŠVARC, J. a kol.: Ochrana proti škodám působeným zvěří. Praha, 1981, s. 143
VÍT, A.: Omezování škod působených černou a jelení zvěří, ČMS ve SZN, Praha, 1987,
35 str.
ZATLOUKAL, V.: Úloha a postavení státní správy při řešení škod zvěří. In: Škody
zvěří a jejich řešení, MZLU Brno, 1995, s. 59 - 62.
23