odchyt zvěře a legislativa

ODCHYT ZVĚŘE A LEGISLATIVA
JUDr. Jiří Kšica
Vojenské lesy a statky ČR, s.p.
Mendelova univerzita v Brně, Lesnická a dřevařská fakulta
ABSTRAKT
Škody zvěří jsou již roky v některých regionech České republiky a na nesčetných
konferencích, odborných seminářích a rozličných diskusních fórech velmi častým tématem.
Stěžejní otázkou nejen pro uživatele honitby a nájemce (pachtýře) honebních pozemků a
další nepřímo zainteresované strany je, jak těmto škodám (majetkovým újmám) předcházet
a tak je eliminovat na nejnižší možnou míru. Nepochybně primárním hlediskem je
přiměřenost početních stavů zvěře k určitému přírodnímu prostředí, kde se vyskytují. Česká
myslivecká legislativa má nástroje jak regulovat početní stavy zvěře, jen nejsou z různých
důvodů plně využívány. Základním právním předpisem pro posuzování škod způsobených
zvěří – odpovědnost za škodu, uplatňování nároků na její náhradu - je zákon č. 449/2001 Sb.,
o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený právní předpis je veřejnoprávní povahy a
vzhledem k uvedeným škodám je předpisem speciálním.
Klíčová slova: zvěř, uživatel honitby, škody zvěří, odchytová zařízení
ÚVOD
Nejdříve je vhodné si osvětlit několik pojmů, byť ne bezprostředně se vztahujících k dané
problematice, a proto malý exkurz do obecné právní úpravy. Nový občanský zákoník – zákon
č. 89/2012 Sb. (dále jen ObčZ) rozděluje zvířata do různých kategorií a úprava zvířat není
soustředěna do zvláštního samostatného oddílu (či pododdílu), ale rozpadá se do několika
částí a ze systematického hlediska kopíruje právní úpravu věcí (jmenovitě nabývání
vlastnického práva). Zásadní ustanovení nové úpravy představuje § 494 ObčZ. Ustanovení
jednoznačně udává, jaké postavení živá zvířata v právním řádu zaujímají. „Živé zvíře má
zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení
o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho
povaze.“ Zákonodárce záměrně hovoří pouze o živém zvířeti. Naopak mrtvé zvíře či jeho části
se z právního hlediska za věci považují a jsou samostatným předmětem právních vztahů.
Úprava zvířat v ObčZ však nekončí pouze u § 494, ale se zvířaty se setkáváme především v
úpravě nabývání vlastnického práva v § 1046 - § 1049 ObčZ. Pro účely přivlastnění ObčZ
rozlišuje několik kategorií zvířat – divoká, zajatá, zkrocená, domácí a zvířata v zájmovém
chovu. ObčZ však neobsahuje definice ani seznamy, podle nichž by bylo možné jednoznačně
určit, které zvíře kam patří; na to lze usuzovat jen z výkladu jednotlivých ustanovení a z tzv.
důvodové zprávy (zpráva autorů ObčZ obsahující vysvětlení a odůvodnění jednotlivých
ustanovení).
ObčZ pro účely nabývání vlastnického práva rozeznává několik základních kategorií zvířat a s
tím související různé režimy. Základní kategorií zvířat jsou divoká zvířata. Podle důvodové
zprávy se za divoká zvířata pokládají všechna zvířata, která nejsou domestikovaná. Divoká
zvířata jsou bez pána, dokud žijí na svobodě (§ 1046, odst. 1 ObčZ). Nejsou tedy předmětem
vlastnického práva, nicméně mohou být přivlastněny, pokud tomu nebrání jiné právní
předpisy, např. zákon na ochranu zvířat proti týrání, zákon o myslivosti, zákon o rybářství a
další.
Divoké zvíře je zvíře, které žije volně na svobodě. Divoká zvířata se dále rozpadají na
podkategorie zajatých zvířat a zkrocených zvířata. Zajatá zvířata jsou taková zvířata, kterým
je fyzickými překážkami bráněno v útěku (např. pomocí klecí, voliér, ohrad, apod.).
Dostanou-li zajatá zvířata možnost uniknout, stanou se opět zvířaty bez pána (srna chycená v
ohradě uteče) za předpokladu, že jeho vlastník je bez prodlení nestíhá nebo nehledá ve
snaze je znovu zajmout nebo je-li označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit (§
1046, odst. 2 ObčZ). Zkrocená zvířata (§ 1047 ObčZ) jsou taková zvířata, kterým se zpravidla
trvale nebrání ve volném pohybu, ale která si na svého pána natolik zvykla, že se u něho
samovolně zdržují, anebo se k němu pravidelně vrací, zachovávajíce si návyk vracet se
(důvodová zpráva k § 487 návrhu ObčZ).
Kupodivu se ObčZ nezmiňuje o pojmu zvěř, přestože se poměrně obsáhle věnuje
problematice zvířat. Zvěř je bezesporu podskupinou pojmu divoké zvíře. V ustanovení § 2
písm. b) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen MyslZ)
se uvádí, že zvěří se rozumí obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů
volně žijících živočichů uvedených v písmenech c) a d). Jedná se o druhu zvěře, které nelze
lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve
Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, nebo druhy zvěře, které jsou zvláště
chráněnými živočichy podle zvláštních a nebyla-li k jejich lovu povolena výjimka podle těchto
předpisů.
Naše tuzemské zákonodárství historicky považovalo a i nyní považuje divoká zvířata a tedy
zvěř za res nullius – věc ničí, nepatřící nikomu, ve smyslu terminologie ObčZ věc bez pána.
Nevylučují-li to jiné právní předpisy, může být divoké zvíře zajato. Tím k němu vzniká
vlastnické právo osobě, která je zajala, respektive osobě, která je následně nabyla do
vlastnictví i jiným způsobem např. smlouvou, děděním apod.
Ve vztahu k otázce škody, kterou v honitbě způsobila zvěř, je třeba uvést, že ObčZ také nově
pracuje s termínem újma a pojem škoda používá pouze pro újmu na jmění neboli
majetkovou újmu, která spočívá buď v reálné újmě, či v ušlém zisku. Škoda způsobená
zvířetem je novou skutkovou podstatou. Východiskem je pravidlo, že škodu hradí vlastník
zvířete, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil,
anebo se zatoulalo nebo uprchlo (§ 2933 ObčZ). [ Pozn.: Za pouhou náhodu naproti tomu
neodpovídá nikdo, i když ObčZ výslovně stanoví, že újmu způsobenou náhodou nahradí ten,
kdo ze své viny dal k takové náhodě podnět].
Speciální předpis vůči ObčZ pro řešení škod zvěří je MyslZ, konkrétně ustanovení § 52 a násl.
Konstrukce odpovědnosti uživatele honitby za škodu podle tohoto předpisu je objektivní, a
tedy bez ohledu na zavinění (odpovědnost za výsledek), a vzhledem k tomu, že zde nejsou
obsaženy tzv. liberační důvody, tak se jedná o odpovědnost absolutní.
KAM SMĚŘUJE MYSLIVOST
V podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami
aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře.
Předmětem práva myslivosti je zvěř, která v abstraktní rovině představuje především
přírodní bohatství, které si stát vytkl za cíl chránit. Závažnost a zásadnost této ochrany je
dána především skutečností, že ochrana přírodních hodnot se stala předmětem regulace
přímo v Ústavě České republiky, podle jejíhož čl. 7 stát dbá o šetrné využívání přírodních
zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
Podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje jednak k naplnění zmíněného ústavního
cíle, tedy k ochraně zvěře, ale také k ochraně myslivosti jako národního kulturního dědictví.
MyslZ rozumí myslivostí soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři
jako součásti ekosystému a spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých
tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního bohatství.
Současně není pochyb o tom, že pohled na myslivost se v dnešní době z mnoha různých
důvodů mění, a to jak v široké společnosti občanské, tak ve společnosti odborné. Na jedné
straně stojí myslivost jako lidská činnost - odborné působení na populace zvěře a životní
prostředí. Na druhé straně pak stojí prostý lov – redukce populací zvěře, které se vymkly
přírodním, autoregulačním mechanizmům. My myslivci – uživatelé honiteb si musíme v prvé
řadě uvědomit, co chceme a co se od nás očekává. Jednoznačně konstatuji, že chci být u té
„prvé“ myslivosti, ale zároveň mám ve smyslu předchozího morální a profesní povinnost se
aktivně zapojit do toho druhého úkolu. Byť jsem hluboce vnitřně přesvědčen, že nejsem jako
myslivec ten jediný a snad ani hlavní viník současného stavu.
Není předmětem tohoto pojednání zabývat se povinnostmi jednotlivých odborných osob na
straně uživatele honitby, jako je myslivecký hospodář, či myslivecká stráž, vlastního uživatele
honitby nebo uživatele honebních pozemků (nájemce – pachtýř, vlastník) při eliminaci škod
působených veškerou spárkatou zvěří. Cílem je představit možnosti, které lze společným
postupem shora uvedených partnerů při užívání a využívání volné krajiny, dosáhnout.
Přímo z MyslZ je možné se zejména opřít o dvě ustanovení, a to § 36 odst. 5 a § 39. Prvé
z citovaných říká: V honitbách, kde pro některé druhy spárkaté zvěře nejsou stanoveny
minimální a normované stavy, lze po vyjádření orgánu státní správy myslivosti u těchto
druhů zvěře lovit samičí zvěř a samčí zvěř do stáří 2 let ve stanovené době lovu bez omezení
a bez vypracování a projednání plánu.
Druhé zmíněné ustanovení říká: Vyžaduje-li zájem vlastníka, popřípadě nájemce honebních
pozemků nebo zájem zemědělské nebo lesní výroby, ochrany přírody anebo zájem
mysliveckého hospodaření, aby počet některého druhu zvěře byl snížen, orgán státní správy
myslivosti povolí, popřípadě uloží uživateli honitby příslušnou úpravu stavu zvěře. Nelze-li
škody působené zvěří snížit technicky přiměřenými a ekonomicky únosnými způsoby, uloží
orgán státní správy myslivosti na návrh vlastníka, popřípadě nájemce honebního pozemku
nebo na návrh orgánu ochrany přírody nebo orgánu státní správy lesa snížení stavu zvěře až
na minimální stav, popřípadě zruší chov druhu zvěře, který škody působí. Ustanovení § 39 je
ze své podstaty zásadnější zásah do přírody a již vyžaduje povolovací invenci státní správy.
Ale i tak v tom nelze spatřovat zásadní problém, zejména když bude objektivní podnět
uživatele honitby názorově podpořen držitelem honitby a uživateli honebních pozemků.
Za použití všeobecně uznávaných legislativních výkladových pravidel můžeme konstatovat,
že prase divoké je druhem spárkaté zvěře, pro který nejsou v „běžných“ honitbách stanoveny
minimální a normované stavy. Podle § 5 vyhlášky MZe č. 491/2002 Sb., o způsobu stanovení
minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do
jakostních tříd, v honitbě s výjimkou obory, se minimální stav černé zvěře stanovuje pro
každých 1 000 ha výměry lesního celku při zachování poměru pohlaví takto: 5 jedinců prasete
divokého. Tedy na prase divoké se ve většině společenstevních honiteb může pohlížet jako
na druh spárkaté zvěře, pro který není stanoven minimální a normovaný stav, tudíž na něj je
možné aplikovat ustanovení § 36 odst. 5. Proto je plně dostačující, když uživatel honitby
prokazatelným způsobem, nejlépe písemně, seznámí státní správu na úseku myslivosti s tím,
že v zájmu předcházení respektive snižování škod působených černou zvěří na zemědělských
plodinách bude neomezeně ve stanovených dobách lovu lovit samičí černou zvěř, tedy selata
a lončáky po celý rok a bachyně od 1. srpna do 31. prosince. Samce černé zvěře bude lovit
tak, že opět kategorii selat a lončáků od 1. ledna do 31. prosince. Orgán státní správy by se
měl k takovému oznámení jakkoli postavit, ale hlavně aktivně, neboť zákon říká po vyjádření.
Vyjádření může být odmítavé, negativní, polemizující apod., ale zákon pro „aktivaci“ povolení
lovit zvěř v uvedených věkových a pohlavních strukturách nic jiného nevyžaduje. Pokud by
státní správa měla v úmyslu vydávat k této věci jakékoliv správní rozhodnutí, tak se
domnívám, že takové správní rozhodnutí má nicotný (nulitní) charakter, neboť mu zřejmě
chybí důvod v právním podkladu nebo je plně vnitřně rozporné pro nesmyslnost.
Zvěř samčí starší dvou let by musel uživatel honitby mít povolenou orgánem státní správy
myslivosti. Vzhledem k apelu v různých metodických pokynech ústřední státní správy na
úseku myslivosti by taková žádost o povolení lovu této kategorie černé zvěře podpořené
držitelem honitby (např. honebním společenstvem zastoupeným honebním starostou) a
nejlépe i uživateli honebních pozemků v honitbě. I když upřímně, kňouři nejsou tou zvěří, co
působí hlavní škody, a nejsou nositeli přírůstků a snad naopak by měli být do určité míry
tolerování jako nezbytný a přínosný sociální prvek ve struktuře populace černé zvěře.
LOV ZVĚŘE ODCHYTEM
Z cynického pohledu práva na zmocnění se zvěře jako věci bez pána a nabytí vlastnictví k ní je
nepodstatné, zda se tak stane palnou zbraní nebo jejím zajetím v živém stavu. Tímto
konstatováním jsem se chtěl dostat k podstatě věci, že jako jeden z účinných aktivních
nástrojů, jak regulovat početní stavy zvěře, je lov zvěře pomocí odchytových zařízení.
Zejména tam, kde klasický způsob lovu pomocí palné zbraně není k dynamice populace
daného druhu zvěře a porostním či přírodním podmínkám honitby dostačující k naplňování
zásad chovu zvěře, zejména vyjádřenému v ustanovení § 3 odst. 1) třetí větě MyslZ. Kdy se
chovem zvěře rozumějí odborné zásahy sledující určité biologické cíle, zachování rovnováhy
mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené
zvyšování chovné kvality zvěře a úprava stavů zvěře na optimální stav.
Všichni víme, že jsou druhy zvěře, které lze obhospodařovat lovem (§ 2 písm. d) MyslZ). Tedy
mají vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 245/2002 Sb., o době lovu jednotlivých druhů
zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu, ve znění pozdějších předpisů, stanovenou
dobu lovu. Zařízení k odchytu (lovu) konkrétního druhu zvěře lze doporučit uživateli honitby
používat pouze v citovanou vyhláškou vymezené době lovu toho kterého druhu zvěře.
Rovněž musíme mít na paměti ustanovení § 45 MyslZ o zakázaných způsobech lovu. Tedy
především nesmíme chytat zvěř do ok, na lep do želez, apod. Dále odchytové zařízení musí
splňovat technické podmínky, aby nemohlo docházet ke zraňování zvěře, a uživatel honitby
se musí vyvarovat toho, aby se při chytání respektive po chycení chycená zvěř zbytečně
trýznila (týrala). Což je i naplnění zákazů stanovených zákonem ČNR č. 246/1992 Sb., na
ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.
Usmrcovat chycenou zvěř lze pouze legálními způsoby podle platné legislativy. Předně musí
být použita zbraň s nábojem s patřičnou energií. Zcela zbytečně podotýkám, že k usmrcení
selat a lončáků v odchytovém zařízení nelze použít brokovnici s jednotnou střelou.
Chci se pozastavit u zákazu vymezeného pod písm. t) § 45 odst. 2) MyslZ, kdy je předpisem
zakázáno střílet spárkatou zvěř v odchytových a aklimatizačních zařízeních a v přezimovacích
objektech, s výjimkou zvěře poraněné a chovatelsky nežádoucí. Jsem přesvědčen, že není
třeba žádat orgán státní správy myslivosti o stanovení, že neplatí tento zákaz v případě zvěře
přemnožené, kdy při dodržení chovatelských zásad o poměru pohlaví a věkovém zastoupení
lze usmrcovat tuto zvěř jako chovatelsky nežádoucí.
ZÁVĚR
Velmi dobře si uvědomuji, že používání odchytových zařízení k regulaci spárkaté zvěře je
velmi citlivou záležitostí jak mezi myslivci navzájem, tak i ve vztahu k nemyslivecké
veřejnosti. Domnívám se, že skrývání se za pojem etiky zejména při usmrcování chycených
jedinců zvěře je krátkozraké a jen do doby, kdy nám většinová společnost jasně vzkáže, že
situaci byť lokálně s neudržitelnými stavy zvěře bude řešit novými legislativním kroky
s celostátní působností. Neshledávám ani zásadní právní překážku pro používání chytacích
zařízení pro lov zvěře v kterékoli honitbě v České republice. Rovněž je lichá domněnka, že
usmrcení zvěře v takovém zařízení podléhá nějakému schvalovacímu řízení orgánu státní
správy myslivosti. Pochopitelně za dodržení elementárních pravidel a zásad pro chov a lov
zvěře.
Kontakt: JUDr. Jiří Kšica, Vojenské lesy a statky ČR, s.p., Pod Juliskou 5, 160 64 Praha 6,
[email protected]
21. 10. 2014, určeno pro seminář Užívání odchytových zařízení na černou zvěř,