Spravodaj c 170 - szcpv

Komentáře

Transkript

Spravodaj c 170 - szcpv
Spravodaj c 170
Motto 70: „Prekrásne horí plameň jazyka, vo vatre ducha praskajú slová, zhrievaj nám srdce,
divná muzika, prastaro-múdra, naveky nová.“
Alexander Kormoš: Polyfónia
++++++++++++++++++++++++++++++
DAJ BOH ŠŤASTIA TEJTO ZEMI
Zo zbierky Gašpara Drozda z Chrenovca (1. pol. 19. storočia)
C
F
C
G
1. Daj Boh šťastia tejto zemi, všetkým ľudom v
Nech im slnko jasne svieti každý Boží deň.
C
G
C
F
C
G
Nech ich sused v láske má, nech im priazeň,
C
F
C
G
Daj Boh šťastia tejto zemi, všetkým ľudom v
2. Daj Boh
Nech im
Hladným
Daj Boh
C
nej.
C
F
pokoj dá,
C
nej.
šťastia celej zemi, všetkým národom.
svetlo hviezdy lásky ožiaruje dom.
chleba dobrého, chorým zdravia pevného.
šťastia celej zemi, všetkým národom.
3. Dopraj, Bože, svojmu dielu večné trvanie.
Nech sa samo nezahubí všetci prosíme.
Rybám čistej vody daj, vtáctvo a zver zachovaj.
Dopraj, Bože, svojmu dielu večné trvanie.
http://matakopc.webovastranka.sk/file/2750/4492
++++++++++++++++++++++++++++++
- 30.12.2011, 18.00, Ev. kostol na Legionarskej ulici, Organovy koncert, Vladimír
Kopáčik, Juraj Slovík http://www.youtube.com/watch?v=enhFYE71UI0
http://www.youtube.com/watch?v=SxeJu5udELE
http://www.razus.sk/
+++++++++++++++++++++++++++++++++
- Pozývame Vás na prednášku spojenú s diskusiou na tému: Je v prírode morálka? ktorá sa
bude konať v stredu 4.1. 2012 o 18:00 hod. na Zrínskeho ulici č. 2 v Bratislave (konečná
trolejbusu č. 208 na Šulekovej ulici). Prednášať bude Mgr. Ing. Štefan Šrobár, CSc.
+++++++++++++++++++++++++++++++++
10. januára 2012, t. j. v utorok, o 17,00 hod. v Kultúrnom centre "Fontána" na Ožvoldíkovej ul. v Dúbravke
(zástavka MHD "Saratov") bude prednáška prof. Ing. Milana Šikulu, DrSc. na tému
++++++++++++++++++++++++++++++
Konecne niekto povedal PRAVDU bruselskym nenazratym byrokratom!
Stlacte title a vyberte si jazyk.
http://www.topky.sk/cl/11/1294691/Odvazne-vystupenie-sefa-Ryanairu-v-Bruseli--Verejna-potupaeurobyrokratov-
Odvážne vystúpenie šéfa Ryanairu v Bruseli: Verejná
potupa eurobyrokratov!
BRUSEL - Európska komisia zažila tento rok poriadny trapas. Na tradičnú konferenciu o
inováciách totiž pozvali aj šéfa leteckej spoločnosti Ryanair Michaela O’Leareho, ktorý však
poňal svoje vystúpenie trošku netradične. Už po pol minúte od začiatku jeho príhovoru
väčšina prítomných neveriacky púlila oči. Takúto verejnú kritiku vo svojej histórii zrejme
žiadny orgán Európskej únie ešte nezažil.
Ten, kto nemá čas alebo chuť si pozrieť celé video z jeho prejavu s českými titulkami, môže
si prečítať aspoň najlepšie O´Leariho vyjadrenia. Tu sú.
Dobré ráno, dámy a páni. Je pre mňa veľkou cťou byť dnes ráno tu. Myslím, že je to prvýkrát,
čo som bol ja alebo Ryanair pozvaný Európskou úniou na konferenciu, pretože ako väčšina z
vás vie, Európska únia trávi väčšinu svojho času buď tým, že ma žaluje, mučí, kritizuje alebo
zavrhuje kvôli tomu, že som po celej Európe znížil ceny leteckého cestovania a tak som dosť
sťažil život ich obľúbeným aerolinkám.
Budúcnosť Európy spočíva v tom, že donútime ľudí platiť 800 eur za hodinové lety cez
kontinent.
Budúcnosť Európy spočíva v tom, že donútime ľudí platiť palivové príplatky za právo cestovať
s najlepšími európskymi aerolinkami riadenými Nemcami, Francúzmi a Britmi.
Keď sa pozriete na ten bordel, v ktorom je Európa a pozriete sa na ten bordel, v ktorom je
európska ekonomika, tak z toho existuje len jedna cesta von a nevyrieši to nikto z európskych
politikov a určite to nebude na konferencii v Bruseli, kde posledná inovatívna myšlienka
prišla v roku 1920.
Pretože Brusel ... tí z vás, ktorí poznajú trilógiu Hviezdne vojny... základňou zlého Impéria je
Berlaymont (sídlo Komisie) je Hviezda smrti, kde každá inovácia zostane predo dvermi.
Dôvod, prečo je odvetvie aeroliniek v takom bordeli, je ten, že ho riadia politici a byrokrati,
ktorí nemajú radšej nič iné ako schválenie ďalšej regulácie, keď niečo funguje.
Náš zákaznícky servis nepozostáva z toho, že vám dáme kvalitné vína a obrovské sedadlá pre
vaše obrovské zadky.
Ale išiel som na túto konferenciu tento týždeň a ako hovorím, som panic bruselských
konferencií. Takže doteraz som nikdy nebol na bruselskej konferencii, ale niekto z Komisie bol
taký láskavý, že mi poslal správu, ktorá hovorila: Veľmi radi Vám preplatíme Váš let, Váš
hotel a Vaše taxi a pošleme pre Vás limuzínu, ktorá Vás vyzdvihne a všetko. Takže som
odpovedal: "To je dobre, priletíme na Brusel-Charleroi letom Ryanairu z Dublinu v pondelok
večer, pôjdem do centra mesta a ak mi môžete nájsť hotel, tak Novotel stačí, ale budem rád za
čokoľvek, kdekoľvek Komisia ubytováva ľudí."
Dostali sme e-mail minulý piatok, v ktorom stálo: "Je mi ľúto, ale Komisia nemôže preplatiť
let Ryanairu, pretože v rámci Komisie je zákaz nízkonákladových letov. Nemôžeme Vám
zaistiť taxi z letiska Brusel-Charleroi, pretože posielame taxíky jedine na letisko Brusel
(drahšie) . Ale môžeme vám zaistiť hotel v centre Bruselu. Takže ak sa sem dostanete a
priletíte na Brusel-Charleroi."
Myslím, že to je koniec mojej prednášky o inováciách a teraz odovzdám slovo tým ľuďom,
ktorí sú naozaj dôležití, čo sú tí štyria mladí inovátori, na ktorých znova nalieham: Užite si
dnešnú prezentáciu, nebuďte nervózni a nezabudnite vypadnúť z Bruselu, ako najrýchlejšie
budete vedieť a vráťte sa späť k biznisu. Ďakujem vám, dámy a páni.
–––––––––––––––––––––––––Nechapem, co sleduju ludia, ktori na Slovensku siria euroskepticizmus?
Poznaju solidne nahradne riesenie pre Slovensko mimo Europskej unie? Ak nie,
tak preco navadzaju ludi na hazardne riesenia? Panslovanske snenia o ulohe
Ruska a spojenectve s nim patri do rise rozpravok a spojenectvo s Slovenska
s Cinou a Indiou pre psychiatrov:-))) Nevidia euroskeptici, ze proti
spojenej Europe su iba konkretne anglo-americke zaujmy, ktore neradi vidia
v EU silnu konkurenciu?
–––––––––––––––––––––––
Tu v tom vystupeni toho Ira nie je ani zmienka o ulohe Ruska ba ani
spojeniectvo s Cinou alebo Indiou. Ked niekto vystupi s realnou pradou to
je
euroskkepticizmus?
Bol som splnomocnencom Slovenska za Informacnu spolocnost v roku 1996/97.
Vypracovaval som spravu za Slovensko, kolko mame pocitacov, kolko
televizneho
kabloveho rozvodu, kolko pocitacovych sieti, kolko ustredni atd. Niektori
pracovnici statnej spravy odmietali so mnou komunikovat, ze nie som na ich
urovni, preto som sa musel stat riaditelom odboru informatiky, aby som bol
pre
nich partner. Myslim ze to bol zastupca Ministerstva zdravotnictva, to aj
tak
odmietol vypracovat, povedal ze to je akoby akcia STB vysetrovania. Tak ci
tak
bolo to uznesenie vlady SR a uloha sa musela splnit. HOvorili ku nam
vseliaki
pracovnici Bruselu, uz ani neviem kolkych odborov (tam sa to vola DG), ake
je
to dolezite pre rozvoj informacnej spolocnosti. Vypracovali sme to a
vyhodnotenie jednotlivych statov bolo v Budapesti. Bola z toho sprava zo
vsetkych vychodoeuropskych statov a mala asi 350 stran. Utrpel som sok, ked
do
Budapesti prisli aj zastupcovia megaspolocnosti ako je Nokia, Erikson a uz
ani
neviem ake spolocnosti a bez toho, aby dali co i len 1 USD na prieskum trhu,
v
Budapesti dostali tuto spravu ZADARMO. Tak kto je tu skeptik, kto podfukar
a
vycuranec? A kto patri na psychiatriu? A o tom je ten prispevok na youtube.
Alice in wonderland
++++++++++++++++++++++++++++++
- Vážení priatelia / Dear Friends,
chcel by som vám s radosťou oznámiť / I´m happy to announce,
že naša výstava Nulté roky (Slovenské výtvarné umenie 1999-2011)
/ that our exhibition Zero Years (Slovak Visual Art 1999-2011)
kurátorov Juraja Čarného, Gabriely Garlatyovej, Richarda Gregora a Miry Sikorovej
/ curated by Juraj Čarný, Gabriela Garlatyová, Richard Gregor and Mira Sikorová
získala tretie miesto v ankete denníka SME VÝSTAVA ROKA 2011!
/ won 3rd place in the survey of newspaper SME - The Exhibition of the Year 2011!
Link (in Slovak only):
http://kultura.sme.sk/c/6195211/vystavou-roka-je-nove-slovensko.html
Zároveň pripájam link na recenziu výstavy Nulté roky v denníku Pravda:
/ I enclose here link to the other review of the show in daily newspaper Pravda:
http://kultura.pravda.sk/nulte-roky-subjektivny-pohlad-dzi-/sk-kgaleria.asp?c=A111223_133147_sk-kgaleria_p46
Zelam vam vsetko najlepsie v roku 2012. Hodne Bozieho pozehnania, zdravia, stastia, uspechov- a to aj
kolektivne pre nasu vlast Slovensko!
Aby z rokom 2011 odisli do rise zabudnutia aj tatokrajinari!!!!
Nech zije Slovensko!!!!
Vivat Slovakia!!!!!!!
++++++++++++++++++++++++++++++
Kdo kontroluje minulost, kontroluje i budoucnost. Kdo kontroluje současnost, kontroluje
minulost."
- George Orwell
++++++++++++++++++++++++++++++
KOCUROVE NOVOROCNE VINSE.
> Stary rok nam rychlo usiel,
> ako ked sa blysne
> a uz sa nam zase novy
> z kalendara tisne.
>
> Nuz teda so starym rokom
> lucime sa vsetci,
> spominajuc, ze zanechal
> dobre i zle veci.
>
> Les za vsetko, co priniesol,
> dnes mu patri vdaka> dufajuc,ze len dobre nas
> v novom roku caka.
>
> Kocur zici citatelom
> po com kazdy tizi> v prvom rade dobre zdravie
> nech kazdemu sluzi.
>
> Nech vam usmev po cely rok
> nevymizne z tvari
> a nech sa vam kazda praca
> bez tazkosti dari.
>
> Kazdej dievke vinsujeme
> nech je ako ruza
> a nech si do takto roku
> isto najde muza.
>
> Mladencom tiez vinsujeme
> tu radostnu zmenu,
> nech si najdu nielen driecnu,
> lez aj dobru zenu.
>
> Vdovickam a vdovcom nech sa
> ujde radost daka
> a nech ich v tom novom roku
> potesenie caka.
>
> Do vinsov tiez zahrnieme
> domovinu milu,
> nech jej Pan Boh aj nadalej
> dava vzrast a silu.
>
> A podobne vinsujeme
> nasej starej vlasti,
> aby sme ju o rok nasli
> radovat sa v stasti.
>
>
>
> Na svete nech vladne pokoj
> bez vojny a vrazdy
> a slobody pozehnanie
> nech dosiahne kazdy.
>
> Nase rady nech zas svornost
> ako retaz spoji,
> nech svet vidi podla lasky,
> ze sme vsetci vsoji.
>
> Nase hnevy, zvady, skriepky
> nech sa terazminu
> a nech nam dni v novom roku
> iba v stasti plynu.
>
> Nuz nech ziari iba radost
> teraz v kazdom oku
> a nech vas Boh pozehnava
> v tomto novom roku.
++++++++++++++++++++++++++++++
Neskutocne nadherne video, casozberne video o Slovenskej prirode
http://dl.dropbox.com/u/16220179/honney/index_.html
++++++++++++++++++++++++++++++
http://www.youtube.com/watch?v=IV0xZb37bwM&feature=related
++++++++++++++++++++++++++++++
Poklad víry v nás roste tím víc, čím více se o svou víru dělíme s druhými. Ježíš je
nám tím bližší, čím častěji o něm vydáváme přesvědčivé svědectví. Tím úžeji
žijeme s Kristem, čím lépe učíme druhé s Ježíšem žít.
Rodiče, kteří budují v dětech Boží přátelství, sami do něho vrůstají;
tím, že děti učí pravdám víry, sami je nově a hlouběji chápou;
tím, že učí děti dobré modlitbě, sami se stávají mistry modlitby;
tím, že svou víru nechají pronikat do všedního života, stávají se tvůrci kultury
života.
Ti, kteří druhé přivádějí ke Kristu, se stávají apoštoly a ti, kdo vnášejí evangelium
do veřejného života, stávají se budovateli nové politiky.
Radost z narozeného Krista a šťastný vstup do požehnaných dnů nového roku
přeje
Jan Graubner
arcibiskup olomoucký
POŽEHNANÉ VÁNOCE I KLIDNÉ ZAMYŠLENÍ U BETLÉMA,
KTERÝ UKAZUJE MNOŽSTVÍ POSTAVIČEK,
KTERÉ NEJDOU K JEZULÁTKU S PRÁZDNÝMA RUKAMA A ANI SAMY.
VÁNOČNÍ RADOST A VDĚČNOST OTEVÍRAJÍ SRDCE I RUCE,
PŮSOBÍ ZMĚNU ŽIVOTA A OCHOTU DAROVAT NEJEN NĚCO,
ALE I VŠECHNO, ČI DOKONCE I SEBE SAMÉHO.
UŽASLÉ SRDCE NAD BLÍZKOSTÍ BOHA SE TOUŽÍ ROZDĚLIT
A PŘIVÁDĚT K JEŽÍŠI…
VÁNOCE 2011
OLOMOUC
++++++++++++++++++++++++++++++
List Diognetovi
V dnešnej dobe je veľmi typickým javom nejednoznačnosť – nerozlíšiteľnosť – kto
kresťanom je a kto nie je. Mnohí sa za kresťanov nepovažujú, iní áno, ale ich životná prax je
na svetelné roky vzdialená od Evanjelia. Niektorí bojujú so svojou slabosťou úprimne, iní si
vyhlásili zvrchovanosť a autonómiu svojho kresťanstva. Sú ľudia, ktorí by lepšie urobili, keby
nikde o sebe nehovorili, že sú pokrstení, lebo s krstom nemajú nič spoločné, sú zas ľudia, ktorí
sú azda úprimní a pritom príliš zakríknutí. Aj preto je dobré všimnúť si text z 2.-3. storočia,
ktorý akoby sa pokúsil definovať, čo znamená byť kresťanom. Udivuje, že je tak starý, zdá sa
mi, a určite sa bude zdať aj vám, akoby bol vystrihnutý z dnešných novín. Ale len vtedy, ak
hovorí o opravdivých kresťanoch – priateľoch a učeníkoch Ježiša Krista a aktívnych členov
jeho Cirkvi.
„Kresťania sa nelíšia od ostatných ľudí ani krajom ani rečou ani spôsobom života.
Lebo neobývajú vlastné mestá, nepoužívajú nijakú osobitú reč, ani nežijú nejakým nápadným
životom. Toto učenie nevynašli oni dajakým rozumovaním alebo úsilím bádavých ľudí, ani
nehája ľudskú náuku, ako niektorí.
Obývajú aj grécke aj barbarské mestá, podľa toho, ako komu určil osud. V obliekaní
a strave, ako aj v ostatných oblastiach života sa držia domorodých obyčají, no ukazujú
obdivuhodný, ba podľa všeobecnej mienky až neuveriteľný životný postoj. Bývajú vo svojej
vlasti, ale ako cudzinci. Všetko majú s ostatnými spoločné ako občania, a všetko znášajú ako
prišelci. Každá cudzia krajina je ich vlasťou, a každá vlasť cudzinou. Ženia sa ako ostatní
a plodia deti, ale nemluvňatá neodhadzujú. Stôl majú spoločný, ale lôžko nie.
Sú v tele, ale nežijú podľa tela. Bývajú na zemi, ale svoj domov majú v nebi. Vydané
zákony poslúchajú, a svojím životom prevyšujú zákony. Všetkých majú radi, a všetci ich
prenasledujú. Nepoznajú ich, a predsa ich odsudzujú. Zabíjajú ich, a oni ožívajú. Sú
žobrákmi, a predsa mnohých obohacujú. Všetko im chýba, a pritom všetkým oplývajú.
Potupujú ich, a v potupe získavajú slávu. Kazia im povesť, a vydáva sa svedectvo o ich
spravodlivosti. Nadávajú im, a oni žehnajú. Urážajú ich, a požívajú úctu. Hoci robia dobro,
trestajú ich ako zločincov. Keď sú trestaní, radujú sa, akoby ožívali. Židia proti nim vedú
vojnu ako proti cudzincom a pohania ich prenasledujú. Ale tí, čo ich nenávidia, nevedia
povedať príčinu svojho nepriateľstva.
Jedným slovom: Čím je duša v tele, tým sú kresťania vo svete. Duša je rozptýlená
po všetkých údoch tela, kresťania po mestách sveta. Duša býva v tele, ale nie je z tela; aj
kresťania bývajú vo svete, ale nie sú zo sveta. Neviditeľná duša je uzavretá vo viditeľnom
tele; aj kresťanov vidieť vo svete, ale ich nábožnosť je neviditeľná. Telo nenávidí dušu
a bojuje proti nej, hoci mu ona nekrivdí tým, že mu bráni oddávať sa pôžitkom; aj svet
nenávidí kresťanov, hoci mu nerobia krivdu, len preto, že sa stavajú proti rozkošiam.
Duša miluje telo, hoci ju ono i jeho údy nenávidia; aj kresťania milujú tých, čo ich
nenávidia. Duša je uzavretá v tele, ale ona udržiava telo; aj kresťanov drží svet ako vo väzení,
no oni udržujú svet. Nesmrteľná duša prebýva v smrteľnom stánku; aj kresťania putujú
uprostred porušiteľných vecí, ale očakávajú nebeskú neporušiteľnosť. Duša sa krotením
v jedle a pití stáva lepšou; aj kresťania vystavení mukám deň čo deň vzrastajú počtom. Boh
ich postavil na také význačné miesto, ktoré nesmú opustiť.“
S láskou žehná svoju farnosť duchovný pastier Milan, Vrútky
List Diognetovi
23.1. 2009
Český překlad nádherného apologetického starokřesťanského dopisu anonymního
autora, jenž byl napsán pravděpodobně mezi 2.-3. stoletím. Jedná se o nejstarší
dochované křesťanské apologetické dílo, jež místy až poetickým jazykem vyjadřuje, kdo
jsou křesťané oproti nevěřícím a jaký je jejich Bůh oproti ostatním, tehdy uctívaným
bohům.
Úvod
Je s podivem, že tento list tak brilantního stylu i obsahu nebyl nikde v křesťanském starověku
citován. Zachován nám zůstal jen v opise mezi Justinovými spisy ve štrasburgské knihovně v
tzv. štrasburgském kodexu z 13.-14. století. Bohužel i tento kodex v německo-francouzské
válce při obléhání Štrasburgu r. 1870 shořel. Naštěstí byl již v 16. a 17. století vydán spolu se
spisy sv. Justina (r. 1592 jej tiskem vydal Jindřich Štěpán v Paříži a 30 let před zkázou kodexu
jej r. 1843 z tohoto kodexu připravil do tisku Th. Otto). Autor listu je neznámý. Poněvadž
obraz ráje ve 12. kapitole se vyskytuje u sv. Justina (též u Papia), soudilo se, že autorem je sv.
Justin. Autor listu má však názory na židovství a pohanství příbuzné s autorem Barnabášova
listu a odlišné od Justinových. Sv. Justin má totiž více pochopení pro pohanství a židovství
než autor listu Diognetovi a kromě toho způsob vyjadřováni a líčení je odlišný od Justinových
listů, dokonce s nimi kontrastuje. Někteří považovali za autora vedoucího alexandrijské školy
Pantaena (Dunin-Borkowski) a konečně, poněvadž dvě poslední kapitoly tvoří závěr
Hippolytových Filosofumen, bylo autorství přisuzováno Hippolytovi. Obsahově jsou však
poslední kapitoly vzdáleny od předešlých, takže se zdá, že byly do spisu vloženy a patří
některému z výše uvedených starokřesťanských spisovatelů, nejpravděpodobněji Hippolytovi.
Autorem musí být kdosi z 2. či 3. století. Pro podobný styl byl připisován filozofu z 2. stol.
Aristidovi z Athén. Harnack a Seeberg vsazují list vzhledem k umělecké formě a některým
narážkám na Klementa Alexandrijského (v 9,2 to podle nich má být citát ze spisu Protreptikos
9,62) až do třetího století. Adresován je jakémusi Diognetovi, snad stoickému filozofu a
učiteli císaře Marka Aurelia.
Svým obsahem - je to první křesťanská apologie - je to odpověď na tři otázky, které položil
pohan svému křesťanskému příteli:
1. Jakým způsobem křesťané uctívají Boha a proč odmítají způsob, jakým jej uctívají
pohané a Židé,
2. jak vypadá křesťanská láska a
3. proč křesťanské náboženství přišlo na svět tak pozdě.
Z věroučného obsahu stojí za povšimnutí toto:
1. Dokonalé poznání Boha nemá člověk sám ze sebe, nýbrž mu bylo zjeveno (kap. 8,5).
Zjevení a život musí být v souladu (k. 12).
2. Kristus je vlastní, jednorozený Boží Syn, je nesmrtelný (kap. 9), povýšený daleko nad
anděly (kap. 7-8), je Vládce a Soudce. Účelem vtělení byla jeho oběť na kříži za naše
hříchy; jen On mohl podat za lidstvo smírnou oběť (kap. 9).
3. Lidská přirozenost se skládá z těla a nesmrtelné duše (kap. 6.). Člověk vyniká nad
ostatní tvory (kap. 10).
4. Milost působí vnitřní posvěcení, poněvadž svaté a nepochopitelné Slovo v nitru
věřících je budováno a upevňováno (k. 7), neustále se v jejich srdcích rodí (kap. 11) a
naplňuje je radostí (kap. 10).
5. Jedině církev je jistým měřítkem. Jen v ní se udržuje správná víra evangelia a
apoštolská tradice. Je provázena milostí (kap. 11), je pokračovatelkou Krista.
ThDr. Josef Novák
List Diognetovi
I.
1. Velmi šlechetný Diognete,
vidím, že se upřímně snažíš poznat víru křesťanů. Velmi důkladně a podrobně se vyptáváš,
jakému Bohu uvěřili, jak jej uctívají, proč je svět pro ně něčím cizím, proč pohrdají smrtí,
proč nezachovávají židovské obřady, proč jsou vůči sobě tak laskaví, proč toto nové pokolení
a nový způsob života přišly teprve nyní a ne dříve.
II.
1. Zbav se předsudků, jež mají v moci tvou mysl, zřekni se falešné zvykovosti a začneš být
jakýmsi zárodkem nového člověka i posluchačem nového učení, jak jsi slíbil. Nuže, nejen
očima, ale i rozumem se snaž poznat, z čeho a jací jsou ti, které nazýváte a pokládáte za bohy.
2. Není to kámen, podobný tomu, po kterém šlapeme? Není to snad jen lepší kov, než z
jakého jsou užitkové nádoby? Není ten bůh již jen shnilé dřevo? Není to stříbro, které musí
člověk hlídat, aby je někdo neukradl? Není to železo rozežrané rzí? Není to jen hliněná
nádoba, snad lépe vypracovaná než ta, která byla zhotovena ke každodenní potřebě? 3. Zdaž
toto všechno není z pomíjející hmoty? Nejsou bozi uděláni z roztaveného kovu? Nevytvořil je
kameník, kovář, zlatník či hrnčíř? Dříve než dostala hmota uměním těchto řemeslníků podobu
bohů, nezpracovávali jednotliví řemeslníci tutéž hmotu, která je i nyní? Zdaž i dnes by
nevytvořili titíž umělci, kdyby tu byli, podobnou sochu z téže hmoty, ze které jsou nádoby? A
naopak zase nemohli by lidé udělat z toho, čemu se klaníte, zcela obyčejné nádoby? Není to
vše bez moci, slepé, bez ducha, bez citu, bez pohybu? Neshnije to, nepodléhá to všechno
zkáze? 5. To nazýváte bohy, toho jste otroky, tomu se klaníte. Ano, i vy se tomu podobáte. 6.
Nenávidíte křesťany proto, že něco takového nepovažují za bohy. 7. A nepohrdáte těmi svými
bohy? Nevysmíváte se jim? Neopovrhujete jimi? Nekřivdíte jim, když kamenné a hliněné
necháváte bez strážců, zatím co stříbrné a zlaté na noc uzavíráte a ve dne dáváte strážce, aby
je někdo neukradl? 8. Jakou myslíte, že jim prokazujete čest? Chápou-li to, trestáte je.
Nevnímají-li, proč se snažíte uctívat je krví a dýmem? 9. Zkus to někdo z vás, zda to vydrží.
Ani jeden člověk se nedá dobrovolné takto trestat. Kámen to vydrží. On to necítí. Nedokážete,
že má cit. 10. O tom, proč křesťané neslouží takovým bohům, mohl bych mluvit velmi dlouho.
Pokládám za zbytečné více o tom mluvit, i kdyby někomu to bylo málo.
III.
1. Potom si myslím, že bys velmi rád slyšel o tom, proč křesťané nemají tytéž obřady jako
Židé.
2. Židé nechtějí uctívat modly, o nichž jsem mluvil. Právem považují za důstojné uctívat jen
jednoho Boha, Pána všech. Jestliže jej však uctívají tvým způsobem, nejednali správně. 3.
Jestliže Řekové obětují mrtvým a němým bohům, ukazuje to na jejich pošetilost. Jestliže Židé
obětují Bohu, jako by toho potřeboval, mělo by se to pokládat spíše za pošetilost než za
bohoslužbu. 4 Ten, jenž učinil nebe, zemi a vše, co je na nebi i na zemi, a jenž nám dává vše,
co potřebujeme, nepotřebuje totiž nic z toho, co sám dává těm, kteří mu domněle něco dávají.
5. Domnívají se, že oběť splnili krví, dýmem, celopalem a že Boha tím uctili. Nijak se mi
nezdá, že se liší od těch, kteří obětují stejným způsobem mrtvým bohům. Pohané totiž obětují
těm, kteří tu oběť nemohou přijmout. Židé zase tomu, který nic nepotřebuje.
IV.
1. O zakázaných pokrmech, o strachu před pracemi o sabbatu, o vychloubání se obřízkou, o
předstírání postu, o slavení novoluní, o takových směšnostech. nezasluhujících si zmínky se
domnívám, že se nepotřebuješ ode mne dozvědět. 2. Což není nespravedlivé z toho, co Bůh
stvořil k potřebě lidí, jedno považovat za dobré a druhým jako naprosto neužitečným
opovrhovat? 3. Což není bezbožné nalhávat si, že Bůh zakazuje v sobotu konat něco dobrého?
4. Což není směšné vychloubat se, že zákaz požívání masa je důkazem vyvolení, jako by byli
ve zvláštní milosti u Boha? Kdo by pokládal za uctívání Boha, když podle hvězd a měsíce
stanoví, kdy nastává den[1], kdy měsíc[2], co chce Bůh, a když podle ročních dob podle své
libosti určují dny radosti[3] a dny smutku[4]? Nepokládal bys to spíše za důkaz pošetilosti? 6.
Domnívám se, že ses dostatečně poučil, proč se křesťané právem zdržují každé pošetilosti i
toho, čím se Židé ze zvědavosti zabývají. Nedoufej však, že tě člověk může poučit o tajemství
jim vlastní bohoslužby.
V.
1. Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. 2. Nemají
vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. 3. Jejich učení není
výsledkem přemýšlení zvídavých lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u některých. 4.
Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se
přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života.
5. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou.
6. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují[5]. 7. Mají společný stůl[6],
ne však lůžko. 8. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. 9. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. 10.
Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. 11. Všechny milují
a ode všech jsou pronásledováni. 12. Neznají je a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni a dostávají
život. 13. Žebrají a přece mnohé obohacují. Všeho jsou zbavováni a vším oplývají. 14. Jsou
zbavováni cti a tato bezectnost je jejich oslavou. Pomlouvají je a oni podávají důkaz své
spravedlnosti. 15. Zlořečí jim, a oni žehnají. Ubližují jim, a oni to považují za čest. 16. Když
prokazuji dobrodiní, trestají je jako zločince. Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu
dostávali život. 17. Židé proti nim bojují jako proti cizincům. Řekové je pronásledují. A ti,
kdo je nenávidí, nemají žádný důvod k nepřátelství.
VI.
1. Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. 2. Duše je rozptýlena ve
všech údech těla a křesťané ve všech městech světa. 3. Duše dlí v těle, avšak není z těla.
Křesťané bydlí ve světě a nejsou ze světa. 4. Neviditelná duše je chráněna ve viditelném těle.
I křesťany je možné ve světe poznat, avšak jejich zbožnost zůstává neviditelná. 5. Tělo
nenávidí a bojuje proti duši, poněvadž ona mu brání, aby se oddávalo rozkoším, a přece jí
nemůže uškodit. I křesťany, protože se stavějí proti rozkoším, svět nenávidí a přece jim
nemůže uškodit. 6. Duše miluje nenávidějící tělo i jeho údy. I křesťané milují ty, kdo je
nenávidí. 7. Duše je sevřena tělem, avšak sama tělo udržuje I křesťany drží jako ve vězení
svět, oni však udržují svět. 8. Nesmrtelná duše přebývá ve smrtelné schránce. I křesťané žijí v
pomíjejícím světě, avšak očekávají v nebesích nesmrtelnost. 9. Duše se stává lepší a sílí
hladem a žízní. I křesťané den ze dne více rostou, když je stíhají tresty. 10. Bůh jim určil
takové místo, které nesmí opustit.
VII.
1. Jak jsem řekl, jejich učení, které tak pečlivě střeží, není ze světa, ani není pomíjející, ani
jim nebyla svěřena lidská tajemství. 2. Sám vládce a stvořitel všeho Bůh seslal z nebes mezi
lidi pravdu a svaté nepostižitelné slovo a vložil do jejich srdcí. Neposlal lidem, jak by se
někdo domníval, nějakého služebníka či anděla, knížete nebo někoho z těch, kteří řídi zemi,
nebo někoho z těch, jimž je svěřena péče o nebeské věci. Poslal samého Tvůrce a Stvořitele
všeho, skrze nějž stvořil nebesa, mořím vymezil hranice. Jeho tajemství[7] věrně střeží
všechny hvězdy, od něho přijalo slunce moc střežit běh dnů, jeho poslouchá měsíc, aby v noci
svítil, na jeho rozkaz doprovázejí hvězdy měsíc na jeho dráze. On všechno řídí, vymezuje
hranice. Jemu je všechno podřízeno: nebe i co je na nebi, země i co je na zemi, moře i co je v
moři, oheň, vzduch, hlubiny, co je ve výšinách a v hlubinách i co je mezi nimi. Toho k nim
poslal. 3. Nuže, kdo z lidí by se domníval, že tak učinil z mocichtivosti či aby naháněl strach?
4. Nikoli. Z dobrotivosti a lásky jako Král poslal Syna Krále, poslal jej jako Boha, poslal jej k
lidem jako člověka. Poslal jej, poněvadž chtěl zachránit, přesvědčovat, ne nutit násilím. Bůh
totiž neužívá násilí. 5. Poslal jej, poněvadž volá a nepronásleduje. Poslal, poněvadž miluje,
nesoudí. 6. Jako soudce jej pošle. Kdopak unikne jeho příchodu?[8] ... 7. Nevidíš, jak jsou
křesťané předhazováni zvěři, aby zapřeli Pána, a nejsou přemoženi? 8. Nevidíš, že čím více
jsou trestáni, tím více že jich přibývá? 9. To není z lidské moci, to je síla Boží. To je důvod
jeho příchodu.
VIII.
1 Kdo z lidí vůbec věděl, kdo je Bůh, dokud nepřišel? 2. Zda schvaluješ prázdná a žvanivá
slova těch hodnověrných filosofů? Někteří z nich hlásali, že oheň je bohem a k němu že
přijdou. Jiní pokládají za boha vodu, jiní něco z toho, co Bůh stvořil. 3. Věru, kdybychom
něco z těchto názorů schvalovali, bylo by pak možné nazvat bohem všechno tvorstvo. 4. Jsou
to však bajky a šalba kejklířů. 5. Nikdo z lidí Boha ani neviděl ani nepoznal, avšak On sám se
zjevil. 6. Zjevil se skrze víru, jíž jediné je dovoleno Boha spatřit. 7. Bůh, vládce a stvořitel
všeho, jenž vše učinil a uspořádal, nebyl k lidem jen laskavý, nýbrž i shovívavý. 8. On byl, je
a bude vždy týž. On je upřímný, dobrý, nehněvá se, je pravdivý. Jedině On je dobrý. 9. Svou
velkou a nepochopitelnou myšlenku sdělil pouze Synu. 10. Když svůj moudrý úmysl choval a
střežil v tajnosti, zdálo se, že se o nás nestará. 11. Když pak skrze milovaného Syna zjevil a
ohlásil, co připravil již na počátku, dal nám tím všechno. My máme účast na jeho dobrodiní,
my jej vidíme a poznáváme. Kdo z nás by se toho nadál?
IX.
1. Všechno tedy se Synem u sebe zařídil. Dokud nenadešel čas, nechal nás podle naší libosti
unášet nezřízenými pudy, rozkošemi a vášněmi. Nikterak neměl radost, že hřešíme. Jen to
trpěl. Neschvaloval dobu nepravosti, tvořil však nynější čas spravedlnosti, abychom v tomto
světě a s tímto světem byli usvědčeni, že nejsme hodni vlastní silou zasloužit si život, a
abychom uvěřili Boží lásce. My sami jsme měli podat důkaz, že sami vlastními silami
nemůžeme vejít do Božího království, Boží mocí však že tam vejít můžeme. 2. Když se
navršila naše nepravost a když se naprosto jasně ukázalo, že odměnou za to nám hrozí trest a
smrt, tehdy přišel čas, kdy se Bůh rozhodl zjevit svou lásku i moc. Jaká to nezměrná dobrota a
láska Boha k lidem! Nechoval vůči nám nenávist, nezavrhl nás, ani nevzpomenul naši
nepravost. Byl shovívavý. Trpělivě snášel naši špatnost. Sám vzal na sebe naše hříchy, jako
výkupné dal za nás svého Syna[9]. Svatého za hříšné, dobrého za špatné, spravedlivého za
nespravedlivého[10], nepomíjejícího za pomíjející, nesmrtelného za smrtelné. 3. Co jiného
totiž mohlo zakrýt naše hříchy než jeho spravedlnost? 4. Čím jsme mohli být my
nespravedliví a hříšní ospravedlněni, ne-li jedině Božím Synem? 5. Jak sladká to výměna! Jak
nepochopitelné ustanovení! Jak nečekaná dobrodiní! Nepravost mnohých se skryla v jednom
spravedlivém a spravedlnost jednoho napravila mnohé nepravosti. 6. Napřed ukázal, že naše
přirozenost nemůže dosáhnout života. Teď nám ukázal Spasitele, který může zachránit i to, co
nemohlo být zachráněno. Z obojího chtěl, abychom uvěřili jeho lásce, abychom jej pokládali
za živitele, otce, učitele, rádce, lékaře, za rozum, světlo, sílu, život, abychom nepečovali
úzkostlivě o oděv a jídlo.
X.
1. Kdybys zatoužil po takové víře, dospěl bys k poznání Otce. 2. Bůh totiž měl lidi rád. Pro ně
stvořil svět. Jim podřídil všechno na zemi. Jim dal řeč, rozum. Jedině jim dovolil hledět
k němu nahoru. Stvořil je ke své podobě. K nim poslal svého jednorozeného Syna. Jim
přislíbil nebeské království a dá je těm, kteří jej milovali. 3. Až to poznáš, nemyslíš, že tě to
naplní radostí? Nebudeš milovat Toho, který tebe miloval dříve než ty jej[11]? 4. Až si jej
zamiluješ, budeš se snažit napodobit jeho lásku. A nedivil by ses, že člověk může napodobit
Boha. Může, chce-li. 5. Utiskování bližních, snaha potlačit slabší, obohacování ani násilí vůči
slabším nečiní člověka šťastným. V tom nikdo nemůže Boha napodobovat. To nepatří k jeho
vznešenosti. 6. Kdo však pomáhá bližnímu, kdo chce prokazovat dobré slabšímu, kdo od
Boha přijaté dary postupuje potřebným, ten se stává pro podarované bohem[12], ten
napodobuje Boha. 7. Tehdy uvidíš ještě na zemi, že Bůh v nebesích řídí svět jako nějakou
obec. Tehdy začneš mluvit o Božích tajemstvích. Tehdy budeš milovat a obdivovat ty, kteří
jsou trestáni za to, že nechtějí zapřít Boha. Až poznáš opravdový nebeský život, až pohrdneš
tím, čemu se říká smrt, až se začneš bát skutečné smrti, připravené odsouzeným do věčného
ohně, tehdy budeš odsuzovat klam a podvod světa. Tento oheň bude věčně trestat odsouzené.
8. Tehdy budeš obdivovat ty, kdo pro spravedlnost podstoupili pomíjející oheň, a budeš je
velebit, až poznáš onen věcný oheň.
XI.
1. Nemluvím o ničem cizím, ani se nesnažím slepé přemlouvat. Jako žák apoštolů jsem
učitelem pohanů. To, co mi bylo svěřeno, odevzdávám těm, kteří chtějí být učedníky pravdy.
2. Kdo totiž, když byl správně poučen a stal se přítelem Slova, se nesnaží bezpečně se naučit
tomu, co jasně zjevilo Slovo učedníkům? Zjevilo jim to Slovo, které se zjevilo, které mluvilo
pravdu, které nepoznali nevěřící, které však mluvilo k učedníkům. A ti byli uznáni hodnými
poznat tajemství Otce. 3. Proto poslal Slovo, aby to zjevilo světu. Lidmi bylo zneuctěno,
apoštolové je hlásali, pohané v ně uvěřili[13]. 4. Slovo bylo na počátku[14]. Ač staré, zjevilo
se jako nové a v srdcích svatých je stále novým. 5. Slovo bylo vždy. Dnes jako Syn, skrze
něhož je obohacována církev, ve svatých rozmnožována milost. Tato milost skýtá moudrost,
zjevuje tajemství, raduje se z věrných, dává, kdo ji hledá, kdo neporušuje přísahu, kdo
neopouští cesty otců[15]. 6. Důsledkem toho je, že velebíme úctu k zákonu, že poznáváme
milost proroků, že je utvrzována víra evangelií, že se chrání apoštolská tradice a že plesá
milost církve. 7. Kdybys tuto milost nezarmucoval, poznal bys, o čem mluví Slovo
prostřednictvím těch, skrze něž, kdy chce, mluví. 8. Co jsme byli povinni na příkaz Slova říci,
to vám z lásky k tomu, co nám bylo zjeveno, sdělujeme.
XII.
1. Když to pozorně přečtete, poznáte, co Bůh dává těm, kteří jej správně milují. Stali se
radostným rájem, krásným zeleným stromem plným rozličných plodů. 2. Tady byl zasazen
strom poznání a strom života. Nehyne strom poznání, hyne však neposlušnost. 3. Co bylo
napsáno, není nejasné. Bůh doprostřed ráje zasadil strom poznání a strom života. Poznání
představuje život. Poněvadž první lidé nesprávně užili poznání, lest hada je prozradila. 4.
Není život bez poznání, ani poznání bez opravdového života. Obojí je zasazeno blízko sebe. 5.
Když apoštol uvažoval o tomto vzájemném vlivu a o poznání nesprávně ovlivňujícím život, v
rozhořčení praví: „Poznání vede k domýšlivosti, láska však buduje."[16] 6. Kdo se domnívá,
že něco ví bez pravého a životem potvrzeného poznání, nic neví. Had jej svede, poněvadž
nemiloval život. Kdo v bázni poznává a hledá život, ten seje v naději, že bude sklízet. 7.
Poznání ať je ti srdcem, životem pak pravé, upřímně přijaté slovo. 8. Když budeš úrodným
stromem, budeš neustále sklízet, co na Bohu budeš žádat. Na to had nesahá, toho se lest
nedotýká; Eva nepřichází o život, považuje se za pannu[17]; 9. zjevuje se spása, apoštolové
dostávají moudrost, přicházejí velikonoce Pána, shromažďují se zástupy a poslušně se řadí,
Slovo, které učí svaté, se raduje. A skrze Slovo je oslavován Otec. Jemu sláva na věky. Amen.
(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Třetí patristická čítanka, Česká
katolická Charita, Praha 1985. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)
Související články:
Tichon Zadonský: Křesťanova vlast
Poznámky:
[1] Příchod dne a noci určovali objevením se hvězd. Objevením se tří hvězd střední velikosti
na obloze končil den a nastala noc. Jestliže tedy kalendářní den začínal ne jako u nás od
půlnoci, nýbrž po západu slunce, když se objevily na obloze tři hvězdy, proto vykladači
Zákona velmi pozorně sledovali oblohu v pátek navečer, aby si přesně zjistili, kdy začíná
sobotní klid, který nesměl být žádnou prací porušen.
[2] Tj. k určení slavnosti novoluní.
[3] Velikonoce, Letnice, Slavnost stánků a svátek nového roku.
[4] Den smíření slavený v září (Leviticus 23,27n).
[5] Ve starověké Spartě bylo kupř. nezdravé dítě odloženo do Taygejských hor a tam
ponecháno napospas dravcům.
[6] Je možné tím rozumět jednak tzv. agapé, křesťanské hostiny, jichž se společně účastnila
celá křesťanská obec, jednak sv. přijímání při mešní oběti.
[7] Tj. zákony, jimiž řídí svět.
[8] Zde chybí část textu.
[9] Ř 8,32.
[10] 1P 3,18.
[11] 1J 4,19.
[12] Autor listu tím připomíná Diognetovi dobře známé přísloví: „člověk člověku bohem".
[13] 1Tim 3,16.
[14] J l,ln.
[15] Tj. kdo zachovává ustanovení křesťanských Otců.
[16] 1Kor 8,1.
[17] Smysl této vědy je asi tento: „Budeš-li v sobě pěstovat strom poznání i života, nezhřešíš,
budeš bez hříchu."
http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=490
++++++++++++++++++++++++++++++
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀฀
„mužovi plnom viery a Ducha Svätého,
฀
ktorý činil veľké zázraky a znamenia medzi ľudom“.
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
Ale povstali niektorí z takzvanej synagógy
(nazvanej synagóga Libertíncov), Kyrénčan a Alexandrijčan,
z Cilície a Ázie, a hádali sa so Štefanom, ale nevládali
odporovať múdrosti a Duchu, ktorým hovoril.
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
čo
฀ ฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
jedno
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
to ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
tí kresťania
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
im
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
ich
rodiny ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
Lebo
tak Boh miloval svet, že Syna Svojho jednorodeného dal, aby
nezahynul, ale večný život mal každý, kto verí v Neho.
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
A kameňovali Štefana, ktorý sa modlil: Pane
Ježiši, prijmi môjho ducha. Potom pokľakol, zvolal silným
hlasom: Pane, nepočítaj im tento hriech! A len čo to
dopovedal, usnul.
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
odpustil
฀
฀
฀ ฀฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀ ฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
prosil
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
aj za nich ฀
฀
฀฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
modlil
฀฀
฀
฀
฀฀
my
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀฀ ฀
฀
my
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
Kto ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
On
฀ ฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
Proste v mojom mene a dostanete!
฀
฀
Synova (Dana Krajcera) kazen na 2. sv. vianočny
++++++++++++++++++++++++++++++
฀
฀
Poslanci prijali nový volebný zákon, voliť budú aj
zahraniční Maďari
23. decembra 2011 - (TASR)
Poslanci maďarského parlamentu prijali dnes nový volebný zákon. Podľa neho bude mať
parlament od budúceho volebného obdobia namiesto 386 už iba 199 členov, voliť budú môcť
aj maďarskí občania žijúci v zahraničí. Kombinovaný volebný systém bude na rozdiel od
doterajšieho dvojkolového jednokolový, menšiny žijúce v Maďarsku budú mať zvýhodnenú
možnosť získať mandát. Maďarskí občania žijúci v zahraničí budú môcť voliť zo straníckej
listiny. Parlament nesúhlasil s návrhom svojho predsedu Lászlóa Kövéra, ktorý by umožnil
zahraničným Maďarom voliť aj individuálnych kandidátov. Zmenia sa aj hranice volebných
obvodov. Opozícia v tejto súvislosti kritizovala, že vládnuce strany si obvody prispôsobili tak,
aby boli pre ne výhodné.
Maďari šetria, parlament príde o polovicu poslancov
Maďarský parlament schválil nový volebný zákon, ktorý od budúcich volieb v roku 2014
znižuje počet poslancov v jednokomorovom zákonodarnom zbore takmer o polovicu - zo
súčasných 386 na 199. Okrem toho zákon prizná volebné právo početne veľkej skupine
etnických Maďarov žijúcich v zahraničí. Oznámila to agentúra MTI. Budapešť tým ušetrí
značné prostriedky. Podľa nového volebného zákona vyberú voliči 106 poslancov
väčšinovým spôsobom v jednomandátových obvodoch a 93 poslancov pomerným spôsobom
na základe celoštátnych straníckych kandidátok. Doposiaľ dvojkolové voľby budú odteraz len
jednokolové. Etnickí Maďari z okolitých krajín, ktorí si zabezpečia maďarské občianstvo,
budú môcť hlasovať iba v rámci celoštátnych straníckych kandidátok. Národnostným
menšinám v Maďarsku umožňuje zákon zvoliť zástupcov do parlamentu za preferenčných
podmienok. Ak v tom niektorá z menšín neuspeje, môže za seba vyslať do parlamentu
jedného „hovorcu”.
Rada pre rozhlasové a televízne vysielanie odsúdila
Maďarský magazín slovenskej televízie
22. decembra 2011 - (JÁNOS KOKES / FELVIDEK.MA / MTI)
Kvôli istej českej spomienkovej reportáži na Jánosa Esterházyho odsúdila bratislavská Rada
pre rozhlasové a televízne vysielanie Maďarský magazín Rozhlasu a televízie Slovenska
(RTVS). Podľa rozhodnutia, ktoré sa objavilo v stredu na internetovej stránke orgánu, ktorý
má dozor nad slovenskými médiami, redakcia Maďarského magazínu peňažnú pokutu síce
nedostala, ale kvôli nedodržaniu princípu vyváženosti ju odsúdili. Proti rozhodnutiu sa
televízia môže odvolať. Konanie proti RTVS kvôli reportáži odvysielanej 3. augusta sa začalo
v októbri po tom, ako členovia rady „dospeli k názoru, že televízia porušila požiadavku
mnohostrannosti a plurality názorov”. Slovenská televízia Maďarský magazín vysiela raz
týždenne na druhom kanály vždy v stredu poobede. V magazíne 3. augusta bola odvysielaná
reportáž Évy Kendyovej, ktorú pripravila pri príležitosti kladenia vencov pri náhrobku Jánosa
Esterházyho v Mírove na Morave. V niekoľkominútovej reportáži hovoril mírovský
spoluväzeň Jánosa Esterházyho Jozef Janku, jezuitský mních František Lízna, historik Imre
Molnár a bývalý predseda Strany maďarskej koalície (SMK) Pál Csáky. Hovorilo sa o
osobnosti Jánosa Esterházyho, o jeho väznení na Mírove, prípadnom vyhlásení za
blahoslaveného, kým Csáky upozornil na slovenské problémy týkajúce sa rehabilitácie
Esterházyho. Podľa informácie portálu Bumm.sk proti reportáži sa sťažoval istý slovenský
historik tvrdiac, že v programe nezabezpečili pluralitu názorov. Vychádzajúc z platných
zákonov frekvenčná rada sa musí zaoberať každou sťažnosťou. Združenie českomoravských
Maďarov koncom deväťdesiatych rokov postavili symbolický náhrobok Jánosovi
Esterházymu v Mírove neďaleko Olomouca a na náhrobok každoročne kladú vence. János
Esterházy (1901-1957) v období medzi dvoma svetovými vojnami, potom v čase druhej
svetovej vojny dôsledne bojoval za zachovanie slovenského maďarstva a za ich práva. V čase
svetovej vojny ako jediný maďarský poslanec slovenského parlamentu iba on hlasoval vo
vtedajšom fašistickom slovenskom štáte proti zákonu o deportácii Židov. Zomrel v roku 1957
na Mírove, jeho popol umiestnili v Prahe v spoločnom hrobe na cintoríne v Motole.
Vláda SR odobrila vydávanie dvojjazyčných dokumentov
19. decembra 2011 - (SITA)
V obciach, kde sa podľa zákona používa jazyk menšiny v úradnom styku, bude mať príslušný
zamestnanec orgánu verejnej správy priamo na svojej menovke pri dverách kancelárie
uvedené, že používanie menšinového jazyka zabezpečuje. Vyplýva to z vládneho nariadenia,
ktoré dnes schválil kabinet s pripomienkami ako vykonávací predpis niektorých ustanovení
novely zákona o používaní jazykov národnostných menšín. Novela zaviedla niekoľko nových
inštitútov a nových povinností pre orgány miestnej štátnej správy, orgány územnej
samosprávy a územnou správou zriadené právnické osoby v obciach. Napríklad na
dvojjazyčnom rodnom liste, sobášnom liste a úmrtnom liste, ako aj na dvojjazyčnom úradnom
formulári sa text v jazyku menšiny uvedie pod textom alebo za textom v štátnom jazyku,
pričom veľkosť písmen v jazyku menšiny je totožná s veľkosťou písmen v štátnom jazyku.
Dvojjazyčný úradný formulár vyplnený len v jazyku menšiny alebo dvojjazyčne sa považuje
za podanie v jazyku menšiny. Na dvojjazyčnom povolení, oprávnení, potvrdení, vyjadrení a
vyhlásení sa uvedie text v štátnom jazyku na ľavej strane listiny v jednom stĺpci a text v
jazyku menšiny na pravej strane listiny v druhom stĺpci a opäť platí pravidlo o rovnakej
veľkosti písmen. Nariadenie obsahuje aj vzor informácie o možnostiach používania jazyka
menšiny. Národná rada SR 28. júna prelomila veto prezidenta Ivana Gašparoviča, ktorý plénu
vrátil na prerokovanie novelu zákona o používaní jazykov menšín a navrhol, aby ju odmietlo
ako celok. Poslanci sa nestotožnili s pripomienkami hlavy štátu, ktoré im adresoval na
desaťstranovom zozname. Podľa novely sa právo používať menšinový jazyk v úradnom styku
rozšíri a zákonné kvórum na jeho používanie bude 15 percent. Aj napriek tomu, že poslanci sa
zhodli na 15-percentnom kvóre, zoznam viacjazyčných obcí sa podľa novely do roku 2021
nerozšíri, na druhej strane, do roku 2031 žiadna obec o viacjazyčný status nepríde. Na
priznanie dvojjazyčného statusu sa totiž vyžaduje prekročenie 15-percentnej hranice podľa
výsledkov v dvoch po sebe nasledujúcich sčítaniach ľudu, ktorých výsledky budú zverejnené
po prvom júli tohto roka. Na odňatie dvojjazyčnosti bude zasa potrebné, aby podiel
príslušníkov národnostných menšín v obci trikrát po sebe klesol pod 15 percent. Novela
rozširuje právo používať menšinový jazyk v úradnom styku. Verejné orgány budú povinné na
ústne alebo písomné žiadosti odpovedať okrem štátneho aj v menšinovom jazyku. Úrady budú
povinné poskytovať občanom príslušné tlačivá aj v menšinovom jazyku. Dvojjazyčné obce
budú po 30. júni 2012 na požiadanie vydávať rodný, sobášny či úmrtný list aj ďalšie
dokumenty dvojjazyčne. Príslušník národnostnej menšiny bude mať právo dávať podania v
jazyku národnostnej menšiny, používať ho v ústnej komunikácii, predkladať ústne alebo
písomné podania vrátane predkladania písomných listín a dôkazov v menšinovom jazyku. Po
novom sa rozšíri okruh osôb, ktoré môžu na rokovaní obecného zastupiteľstva používať
menšinový jazyk aj mimo miestnych poslancov, budú s tým však musieť súhlasiť všetci
miestni poslanci aj starosta či primátor. Úrady budú môcť viesť svoju agendu dvojjazyčne,
matrika sa však bude viesť vždy výlučne v slovenčine. Obce si budú môcť vyhradiť čas, kedy
budú vybavovať agendu dvojjazyčne. V zdravotníckych zariadeniach a zariadeniach
sociálnych služieb bude zabezpečenie komunikácie v menšinových jazykoch dobrovoľné.
Okrem iného zostáva zachovaná povinnosť titulkovať menšinové televízne vysielanie. Na
staničných budovách sa budú môcť uvádzať aj menšinové názvy obcí, pričom slovenský
názov musí byť uvedený prvý a nesmie byť menší ako menšinový. Všetky nápisy a oznamy
určené na informovanie verejnosti, napríklad v predajniach, na športoviskách, v reštauráciách,
autobusových a železničných staniciach, na pamätníkoch alebo pamätných tabuliach sa budú
môcť uvádzať aj v menšinovom jazyku, vždy však musí byť prítomný aj nápis v slovenčine.
Pri prehreškoch voči ustanoveniam zákona bude možné uložiť pokuty od 50 do 2 500 eur.
Správne delikty bude prerokúvať Úrad vlády SR, pričom najprv musí upozorniť na nedostatky.
Ak sa ani v danej lehote neudeje náprava, môže uložiť pokutu. Viacjazyčnosť sa bude týkať
kodifikovaných alebo štandardizovaných jazykov tradične používaných na území SR,
konkrétne maďarčiny, češtiny, bulharčiny, chorvátčiny, nemčiny, poľštiny, rómčiny, rusínčiny
a ukrajinčiny.
Kabinet schválil zoznam obcí s dvojjazyčným názvom
Vláda dnes schválila zoznam obcí, ktoré majú okrem slovenčiny označenie názvu obce či
označenie na budovách orgánov verejnej správy, uvedené aj v jazykoch národnostných
menšín. Podpredseda vlády pre ľudské práva a národnostné menšiny Rudolf Chmel
predložením nariadenia vlády reagoval na stav, ktorý vznikol po zrušení zákona o označovaní
obcí v jazyku národnostných menšín. Ten obsahoval vo svojej prílohe zoznam označení obcí
v jazykoch národnostných menšín, no od 1. júla tohto roka neplatí. „Účelom predkladaného
návrhu nariadenia vlády je doplniť zoznam obcí, v ktorých občania Slovenskej republiky
patriaci k národnostnej menšine tvoria najmenej 20 percent obyvateľstva, o zoznam označení
týchto obcí v jazykoch národnostných menšín. Zoznam obcí, v ktorých občania patriaci k
národnostnej menšine tvoria najmenej 20 percent obyvateľstva, bol vypracovaný na základe
výsledkov sčítania obyvateľov, domov a bytov v Slovenskej republike v roku 1991,” píše sa v
materiáli. Do zoznamu je zaradených 655 miest a obcí, v ktorých žijú príslušníci piatich
národnostných menšín. Ide o maďarskú, rusínsku, rómsku, nemeckú a ukrajinskú menšinu.
Pri rómskej menšine je však názov obce v rómskom jazyku rovnaký ako v slovenčine, preto
pri obciach, kde žije viac ako 20 percent Rómov, tabule nepribudnú. Vicepremiér zriadil na
účel spracúvania zoznamu označení obcí v jazykoch národnostných menšín, ktorý je súčasťou
predkladaného návrhu, odbornú pracovnú skupiny zloženú z historikov a jazykovedcov
ovládajúcich jazyky príslušných národnostných menšín. Pri príprave boli zohľadnené aj
označenia obcí uvedené v prílohe zákona o označovaní obcí v jazyku národnostných menšín z
roku 1994, ktorý bol 1. júlom 2011 zrušený, ale aj jazykové a spoločenské hľadiská. „Zoznam
označení obcí v jazykoch národnostných menšín uvedený v návrhu novely nariadenia vlády
vychádza z tradičného používania označení príslušných obcí, pričom berie ohľad na súčasné
požiadavky miestnych obyvateľov a na mierové spolunažívanie rôznych národností,”
uvádzajú autori nariadenia.
Rumunskí hráči spievali maďarskú hymnu
20. decembra 2011 - (TASR / MTI)
Rumunsko zvažuje pozastavenie dotácie pre tamojší Zväz ľadového hokeja po tom, ako hráči
rumunskej reprezentácie maďarskej národnosti spievali maďarskú štátnu hymnu. Škandál sa
udial v rámci prípravného turnaja Euro Ice Hockey Challenge pred stretnutím národných
tímov Rumunska a Maďarska. Dejiskom inkriminovaného zápasu bolo v piatok rumunské
mesto Miercurea-Ciuc. Šéfka štátnej inštitúcie pre šport Doina Melinteová v reakcii pre
denník Libertate uviedla, že rumunská štátna hymna by mala byť svätou pre všetkých
športovcov, ktorí si oblečú dresy so štátnym znakom krajiny. Súčasne poznamenala, že
piatkovú udalosť nepovažuje za normálnu a takisto kriticky reagovala na fakt, že sa prezident
rumunského hokejového zväzu Barna Tánczos zvečnil pred zápasom s hráčmi pred sikulskou
vlajkou. Požadujeme vysvetlenie, vyhlásila Melinteová, ktorá v spravodajskej televízii
Realitatea konštatovala, že pozastavenie dotácie by bolo extrémnym riešením, po ktorom však
rumunské orgány môžu siahnuť. K záležitosti sa vyjadril aj šéf Rumunského olympijského
výboru Octavian Morariu, ktorý udalosti z Miercurea-Ciucu označil za vážne, avšak zdôraznil,
že zrušenie národného zväzu ľadového hokeja zatiaľ nie je na programe dňa. Do diskusie sa
pridala aj žijúca rumunská tenisová legenda Ilie Nastase. Ten pre denník Adevarul
poznamenal, že je rozhorčený tým, že hokejový zväz i olympijský výbor sa len nečinne
prizerajú udalostiam. „Stala sa zrada a aj verejnosť musí takéto prípady odsúdiť. Ak to takto
bude pokračovať ďalej, pomaly Maďari vyvesia na víťazný oblúk v Bukurešti aj svoju
vlajku,” dodal Nastase. Stretnutie sa skončilo víťazstvom hostiteľov 4:1, ktoré bolo prvým
triumfom rumunskej reprezentácie nad Maďarskom od 27. marca 1997. V rumunskom tíme
bolo 18 z 20 hokejistov maďarskej národnosti.
G. Papuček: Ach, tie naše skomolené mená!
Színcsók NIE je „rýdzi bozk“ a Ádámcsókné NIE je „manželka Adamovho bozku“ - Už 1108 rokov žijeme tu
spolu s Maďarmi. Z toho 1024 rokov priamo v spoločnom štáte. Boli sme naraz aj rovní (totiž ako
obyvatelia Uhorska aj oni boli Uhri, aj my sme boli Uhri), ale aj rôzni (lebo my sme boli slovenskí Uhri,
oni boli maďarskí Uhri). Od r. 1920 žijeme v osobitných štátoch, každý vo svojom, ale vedľa seba. Obaja
máme však u toho druhého svoju početnú menšinu. Je takmer neuveriteľné, že napriek tomu natoľko
nepoznáme jeden druhého, ako keby sme sa boli stretli len včera.
Slovenské mená v maďarskom prostredí sa komolia občas až do nepoznania. Často aj tým, že v maďarskej
tlači sa svojvoľne vypúšťa (či nevšíma?) mäkčeň. Potom ak sa niekto volá Čech, tu bude z neho Cech, čo
nie je to isté. Z toho vidno, že mäkčeň sa nemôže ignorovať, lebo má v slove významotvornú funkciu.
Neochota písať mäkčene v maďarskej tlači spôsobuje, že Slovák hovorí o voze, a Maďar o koze. Zo slova
čap tak bude cap (šteňa - stena, štep - step, žobral - zobral, čičíkal - cicíkal, čipka - cipka, štekal - stekal,
atď...). Pritom dnes, v dobe osobných počítačov, tu nejde o neprekonateľný technický problém, len a len o
vzájomné vzťahy a teda ochotu. Ani v slovenčine nie sú také písmená ako ü a ö, predsa meno ako Fükö
dokážu takto napísať aj v tlači, aj na televíznej obrazovke. Nerobí to problémy na Slovensku ani
redaktorom maďarského denníka Új Szó.
Skomoleniny však nevznikajú len ignorovaním mäkčeňov. Maďarčina má svoje gramatické pravidlá, čo je
prirodzené. Tie sa však nemôžu používať pri písaní a vyslovovaní nemaďarských, inojazyčných textov,
lebo to spôsobuje deformáciu v sémantike. Písomných príkladov na to máme v telefónnom zozname
Budapešti neúrekom, a ústne vyslovené ich deň čo deň počujeme v maďarskom rozhlase. Na poučenie a
tiež aj pobavenie, zoberme si aspoň zopár takýchto príkladov.
Z maďarského rozhlasu často počuť priezvisko Stélik (Štélik). Ide tu o pekné slovenské meno Stehlík
(Sztyehlík). Keďže v maďarčine naše s sa vyslovuje ako naše š, samohláska e nemäkčí t, spoluhláska h sa
vo vnútri slova nevyslovuje, a samohláska i v takejto polohe sa kráti, pekné meno Stehlík podľa týchto
pravidiel sa zmení na Stélik, to jest Štélik. Kým pôvodné meno znamená aj spevavého vtáčka (po maď.
tengelic), nové meno druhotne neznamená nič. Také vážne následky to teda má, ak pravidlá maďarského
jazyka používame na slovenský text.
Ľahšie sa je dovtípiť, že meno Szuha pôvodne bolo: Suchá. Že maďarský variant je skomolenina, to vidno z
toho, že nemá význam. Slovenský variant znamená opak mokrej. Skomolený variant vznikol tak, že
slovenské meno bolo zapísané maďarským pravopisom, kde naše S=Sz, hlásku ch maďarčina nemá (zato sa
vyslovuje spravidla tam, kde slovenčina má h: Boch), preto namiesto nej sa píše h, a hláska á na konci
slova sa kráti.
Meno Stedra som našiel v našich Ľudových novinách pred mnohými rokmi pekne vyskloňované takto:
Stedraová! Vzniklo z mena Štedrá. Bez ďalšieho vysvetľovania genézy týchto zdeformovaných mien,
pozrime si niekoľko ďalších, nie menej zaujímavých príkladov: Durkó (Ďurko), Sztakó (Stacho), Tahó
(Stacho), Andrékó (Andrejko), Pelehács (Plecháč), Banóczki (Bánovský), Maglóczki (Maglódsky), Muha
(Mucha), Pejkı (Pejko), Petykó (Peťko), Petı (Peťo), Reményik (Remeník), Nevihostényi (Nevyhostený),
…
Pravda, každý takýto prípad je aj sám osebe zaujímavý a oplatilo by sa jeho vznik tiež podrobne rozobrať.
Nedá mi nespomenúť, že napríklad meno Tahó má v maďarčine nelichotivý význam: neokrôchanec. Prečo
by sa niekto mal volať „neokrôchancom“ len z toho dôvodu, že voľakto nedokáže na začiatku slova
vypovedať „St“, nemá v abecede hlásku „ch“, a keď na konci slova uvidí krátke „o“, zmocní sa ho
neodolateľná túžba položiť naň dĺžeň! Keby ma takto nazývali, dotiaľ by som sa dožadoval nápravy, kým
by môjmu menu príslušný úrad nevrátil jeho pôvodnú podobu: Stacho.
Slovenské mená sa u nás komolia už aj tým, že sa píšu po maďarsky (Gyivicsán). Nastávajú tým občas aj
nepríjemné „presluchy“, ako napr. v prípade mena Hudec, ktoré pôvodne vzniklo z profesie jeho nositeľa.
Bol to hudobník, muzikant, čiže hudec. Keby som sa tak volal, určite by som nedovolil, aby mi v mene
písmeno d zmenili na gy, lebo potom v maďarčine časť môjho mena pripomína nepríjemné slovíčko Hugy(moč), čo slovenský variant neobsahuje.
Milučký je prípad, keď pomaďarčený Slovák (či Slovenka), ktorý už reč svojich predkov neovláda a cíti sa
byť Maďarom, vo svojom írečitom našskom priezvisku stredoslovenskej proveniencie Synčok, alebo
Adamčok, si odrazu len objaví originálne maďarské meno, lebo to sa už dávno píše maďarským
pravopisom v podobe Színcsók, alebo Ádámcsókné. Totiž to v maďarčine znamená „rýdzi bozk“, resp.
„manželka Adamovho bozku“. Nebolo by ľahké presvedčiť nositeľa takéhoto „romantického“, rýdzo
maďarsky znejúceho mena, že jeho priezvisko je vlastne slovenské zdrobnené meno utvorené príponou čok, ktorá s bozkom nemá nič spoločného.
Gregor Papuček
http://www.oslovma.hu/index.php/sk/historia/165-historia2historia2/574-hlboke-vekomoravske-korene-na-junom-slovensku
Zbierka publikovaných Bartókových slovenských
ľudových piesní
V roku 1911 Bartók išiel na Slovensko a zistil, že slovenská poézia je najkrajšia
v Uhorsku, preto sa rozhodol ju systematicky zbierať.
++++++++++++++++++++++++++++++
Co je hlad (alias, co je to potravinova neistota)
Esej o stupiditě František Koukolík.avi
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=aRSZeTPQFA
E
++++++++++++++++++++++++++++++
Vesmírna krása cez Hubblov teleskop
http://www.sme.sk/c/6192904/vesmirna-krasa-cez-hubblov-teleskop.html
++++++++++++++++++++++++++++++
Este raz aj s reakciami
„Impérium zla“ – fakty a obrazy
Autor: Veniamin Sergejev
Zdroj: radosvet.net.
Tam, kde impérium budovali Rusi – zachránili sa všetky národy. A zachránili sa
v plnom význame – vrátane jazyka, kultúry, literatúry. Tam, kde kultúry vôbec
nebolo, pod ruským (sovietskym) vplyvom ona vznikla. Tam, kde chýbala medicína,
vzdelávanie – objavili sa. A všetko dodnes trvá a žije.
Otázka: Pri akom spôsobe fungovania spoločnosti žijú ľudia normálne?
• Pre tých, čo celkom nedomýšľajú, niekoľko faktov. Evenkovia, Tungusi,
Tuvijci, Kareli, Komi, Mordva, Kazaši a ďalšie stovky zo zoznamu národností všetci existujú dodnes, ich populácia vzrástla. Kto z nich nemal abecedu –
dostal. U koho z nich nebolo učiteľov a doktorov – prišli ruskí učitelia i
doktori, u koho nebolo škôl a nemocníc – prišli ruskí robotníci a postavili.
Dnes už majú svojich vlastných profesorov a učiteľov, doktorov a inžinierov.
• Gruzínci, Arméni, Uzbeci, Tadžici a ďalší z radu – mali svoju civilizáciu,
literatúru, kultúru – všetky sa zachránili a zveľadili a stali sa cestou záujmu
k ZSSR známymi po celom svete. Akadémie vied sa u nich objavili v sovietskych
časoch. Zo všetkých strán, aj z Kaukazu, aj z Ázie – slúžili od nich generáli
ako v ruskej, tak i v sovietskej armáde.
A dane i zdroje sa rozdeľovali takým spôsobom, že v Rusku na osobu (1940-1989)
bol rast produkcie v priemere 15-násobný, no na územiach odľahlých národností
až 40-násobný. To znamená, že Ruská federácia tam investovala viac, než do
samotného Ruska.
• Zatiaľ čo 90% konštruktérov, vedcov, inžinierov, doktorov boli v rámci ZSSR
Rusi, sami Rusi tvorili asi polovicu obyvateľstva ZSSR. Veď by sme plným právom
mohli využívať tieto zdroje pre vlastný rozvoj – no v tom prípade by detská
úmrtnosť, dĺžka života, zdravie, vzdelávanie v strednej Ázii, na Kaukaze a
ďalších okrajových oblastiach ostávali na strašne nízkej úrovni.
• Ruskí doktori riskujúc vlastný život, chodili bojovať s epidémiami smrteľne
nebezpečných chorôb dovtedy, kým nad nimi nezvíťazili. Z tohto dôvodu tých, čo
okrajové časti ZSSR a Ruska nazývajú kolóniami a Rusov – okupantmi – bolo by
potrebné súdiť za ohováranie.
• Z množstva príkladov možno uviesť „pozitívny“ faktor skončenia „okupácie“
Baltských štátov - za dvadsať rokov sa počet obyvateľstva troch baltských
štátov zmenšil viac ako o poldruha milióna osôb – a z nich reemigrácia Rusov do
Ruskej federácie je pomerne nízka. Samotné tieto štáty – proste bankroty.
• Vzrástlo množstvo samovrahov a narkomanov. Štátny dlh vzrástol natoľko, že už
nie je jasné, ako ho splácať. „Utópia“ – príklad hlbokého ekonomického realizmu
v porovnaní napríklad s ich programami a projektmi pre zvládnutie krízy.
Rozvinutý je akurát sex-turizmus z Nemecka, Švédska, Fínska. Toto sa nazýva
sloboda a demokracia, no v sovietskych časoch – oni trpeli pod okupáciou a
strádaniami ako sebavedomé národy.
A čo sa takto pozrieť do Ameriky? Poznáte nejakých generálov z kmeňa Šošónov?
Akadémiu vied kmeňa Čerokí? Literatúru v jazyku Delavarov? Umelcov Irokézov?
Fyzika Siuxov? A kdeže sa podeli desiatky miliónov Indiánov? A – žiadne
špeciálne slovo na vyjadrenie tohto zločinu neexistuje...
• Nuž, prichádzali s nástupom ich moci nie staviteľ, inžinier, lekár a učiteľ,
ale kšeftár, úžerník a plantážnik. Ale títo neliečili indiánske deti, skôr
zbierali indiánske skalpy – koľko skalpov, toľko peňazí platila vláda vrahom, 5
dolárov za kus. A nie školy, nemocnice, obydlia, závody stavali, ale tržnice a
obchodovali nie s liekmi, ale naopak najmä deky, osýpkami a kiahňami nekazené,
Indiánom predávali. A alkohol. Prichádza Vám na myseľ napríklad doktor Watson,
ktorý bol v Indii, bojovať s epidémiou cholery? Aha, až dvakrát...
• V prériách sa pásli stáda bizónov, odhadom asi 70 až 100 miliónov kusov. V
týchto prériách žilo 20-25 miliónov Indiánov. Náhle, no veľmi organizovane –
americkí občania začali používať bizónov od expedícií na prípravu sušeného mäsa
a koží, po športový lov – prechádzajúc vedľa vo vlaku, za chodu strieľali
bizónov z okien, proste len preto, aby zabili. Všetky „nikoho“ bizóny boli
zabité. Prečo? Veď toto bola potravinová základňa Indiánov z prérií. Za pár
rokov vymreli všetci. Celé desiatky miliónov ľudí. Toto sa stalo pred trochu
viac ako 100 rokmi v najcivilizovanejšej demokratickej Amerike.
• V hitlerovskom Nemecku na ľudí, ktorí mali viac ako 1/16 židovskej krvi sa
zaviedli obmedzenia nájsť si prácu. Bolo im zakázané viesť bankové podnikanie,
zaujímať vysoké postavenie v štátnej správe, pracovať v oblasti médií, novín,
kina, rozhlasu – to jest mať politickú moc a prostriedky propagandy. Pri tom
dokonca ½ židovskej krvi nebola prekážkou pre obsadenie postavenia zástupcu
reichministra, náčelníka pluku alebo divízie – výnimky sa týkali iba vyšších
mocenských skupín.
A byť v demokratickej Amerike Japoncom! Za takého sa považoval človek majúci
1/32 japonskej krvi, pri tom sa to netýkalo iba obmedzení v práci. Všetci, bez
výnimky, takíto „Japonci“, na všetkých územiach kontrolovaných USA, boli
nezákonne, to znamená protiprávne a bez súdu pochytaní a posadení do
koncentračných táborov, kde si odsedeli celú vojnu.
• Na ostrovoch v tichom oceáne, vrátane Havajských ostrovov, tábor – ostnaté
dráty, plechové prístrešky, hnijúca voda, 40 stupňové horúčavy, 100% vlhkosť
vzduchu, malária, týfus, vši, nákazy, neprítomnosť lekárov. Čo si myslíte, veľa
„Japoncov“ toto prežilo? A takýchto „Japoncov“ v Amerike a jej kolóniách boli
stovky tisíc – a všetci sa dostali do táborov. Všeobecná štatistika úmrtnosti
nebola zverejnená doteraz. Rasové zákony v USA boli surovejšie ako u fašistov.
• V Rusku mali „inorodci“ osobitné privilégia, no v Amerike sa Indiáni na
svojej vlastnej zemi nestali občanmi, boli mimo zákona u seba, doma. A dnes –
žijú v rezerváciách.
Áno, Rusko je nenormálna krajina. Na rozdiel od civilizovaného Západu, oni
nemajú zvyk vtrhávať do stoviek iných krajín a okupovať ich z určitých dôvodov,
aj bez nich. Zakladať svoje vojnové základne po celom svete. Rusko
neuskutočňuje teroristické letecké nálety pod zámienkou boja za život občanov,
neorganizuje oranžové revolúcie pod heslami slobody a demokracie, negeneruje
drogové cesty a nechráni polia osiate ópiovým makom svojimi ozbrojenými
silami...
• Z uhla pohľadu Západu – my nie sme normálni. Nerozumejú nám, preto nám
neveria a boja sa nás. A tak ako napriek politike posledných desaťročí našich
vlád, sme všetci ešte silní – boja sa nás naozaj veľmi, a nie menej silno nás
nenávidia. Silná zloba plodí nenávisť.
• Nuž, toto je Rusko, samozrejme „Impérium zla“ a „Väzenie národov“. A Rusi :
okupanti a kolonizátori. Lenže menovite Američania teraz zjednocujú svet pod
svoju moc a podľa svojich pravidiel.
A teraz trocha štatistiky na margo „ruskej okupácie“ :
• Na jeden rubeľ vlastných prostriedkov, jednotlivé republiky dodatočne dostali
na účet Ruskej federácie v rokoch 1985 a v roku 1990 naviac:
Moldavsko – 22 kopejok a 90 kopejok (4,1 násobné zvýšenie)
Litva – 33k a 64k (2 násobok)
Turkménsko 58k a 89k (1,5 násobok)
Estónsko – 69k a 1 rubeľ 27k (1,8 násobok)
Uzbekistan – 60k a 1 rubeľ 63k (2,7 násobok)
Kirkizsko – 6k a 56 k (9 násobok)
Tadžikistan – 65k a 1 rubeľ 85k (2,8 násobok)
Arménsko – 1 rubeľ 52k a 2 ruble 9 k (1,4 násobok)
Gruzínsko – 1 rubeľ 46k a 2 ruble 96k (2 násobok).
• Produkujúc viac ako 61% národného dôchodku v ZSSR, Ruská federácia zaujímala
v roku 1987 11. Miesto v oblasti spotreby medzi republikami, v roku 1990 bola
celkom posledná. Kapitálové vklady do kultúry, vzdelania, a ostatných odvetví
nevýrobnej sféry vzrástli od roku 1975 v Ruskej Sovietskej Federatívnej
Republike len o 1 %, ale v Kirkizsku na 13 %, v Moldavsku na 9 %, v Uzbekistane
na 10 % .
• V ruských dedinách pripadalo na 10 tisíc hektárov ornej pôdy v priemere 12,5
km ciest s tvrdým povrchom a v Baltských krajinách 70 km.
• V centrálnom Rusku na 100 hektárov roľníckohospodárskych výhod hodnota
základných výrobných fondov predstavovala 142 tisíc rubľov, v baltských štátoch
255 tisíc rubľov.
• Objem obratu rozličného tovaru na jedného obyvateľa v Rusku bol menší ako
napríklad v Estónsku o 24% v potravinovej a 32% a nepotravinovej oblasti. Pri
tom sa republiky dotovali na úkor Ruskej federácie. Tak, ako sa dnes dotuje
severný Kaukaz.
Hotové predstavy o Rusku ako o „impériu zla“ a „väzení národov“ sa každodenným
opakovaním vnucujú už mnoho rokov. V danom článku sme preskúmali taký spôsob
informačnej vojny, ako je úmyselná zámena faktov za chcené predstavy, či
obrazy. Obrazy hovoria jedno, no samotné nepostačujú a vyžadujú doplnenie
vedomostí faktami.
Z ruského jazyka preložil Tibor Korečko.
––––––––––––––––––––––––––––––––Je to velmi tendencny a politicky motivovany clanok, ktory porovnava dve opacne stranky dvoch spektier
Gaussovej krivky. Teda neporovnava stred Gaussovej krivky Ruska so stredom Gaussovej krivky USA. Ale
porovnava len horsiu stranku americkeho spektra s lepsou strankou ruskeho spektra. Teda porovnava dobre
jablka s hnilymi hruskami a snazi sa z takejto typicky socialistickej propagandy urobit prilis dalekosiahle uzavery.
A vela veci Veniamin Sergejev pre istotu uplne vynechal.
Zabudol napr. spomenut, ze daleko horsie, nez Americania zaobchadzali s Japoncami pocas WW II, urobili
Sovieti s Nemcami zijucimi vtedy v ZSSR. To znamena, ze ked sa hitlerovci blizili k nemeckym dedinam v Rusku,
Rusi ich deportovali do ovela horsich taborov na Sibiri. A ze po nezakonnej anexacii Baltskych krajin miliony
Litevcov, Lotysov a Estoncov skoncili na Sibiri. A tisice cestou zamzli v zamknutych dobytcakoch zamerne
odstavenych na vedlajsich kolajach. (Pretoze na Sibiri ich aj tak nemali kam dat, lebo tam chybala infrastruktura.)
Zabudol tiez spomenut, ze Rusi napr. uplne vyludnili Rigu od povodnych obyvatelov, ktori skoncili bohviekde (na
Sibiri, alebo pod zemou) a nastahovali tam Rusov. A ze rovnako po anexovani Zapadnej Ukrajiny tamojsi Poliaci
boli deportovani bud na Sibir, alebo do Kazachstanu. A toto su ovela novsie dejiny, nez dejiny indianov v USA.
Ak je dnes tak strasne zle v Pobalti, preco sa nechcu tieto krajiny vratit spat do Ruska, kde im bolo tak dobre!?
Ved nech tam ide s. Sergejev zrobit referendum. Asi by ho prinajmensom vysmiali, ak by nedopadol horsie.
Rad by som sa tiez sudruha Sergejeva spytal, preco sa dnes nehrnu Americania, Nemci, Poliaci, Cesi, atd... do
Ruska? Ak ano, tak velke americke firmy podnikat. Ale nie obycajni ludia. Zato pocas 20. storocia miliony
chudobnych Slovakov, Cechov, Madarov, Poliakov, Talianov, Nemcov skoncilo v USA a v Kanade a nie v ZSSR?
A iba par blaznov odislo do ZSSR, co potom do smrti lutovalo. A ktokolvek z Ruska bol schopny po r. 1917 utiect
kamkolvek, povazoval sa za stastlivca. A este aj dnes sa spusta Rusov (bohatych aj chudobnych) hrnie do
Zapadnej Europy a USA. Spusta Poliakov z Kazachstanu sa snazi dostat do Polska, spusta ruskych Nemcov do
Nemecka. Videl som reportaz o potomkoch Cechov a Slovakov z Interhelpa v Kirgizsku. Veruze som ich lutoval!
A bolo preco. Niektorym, tym stastlivejsim, co este mali pribuznych u nas, sa aj podarilo repatriovat na Slovensko
a do Ciech.
Nedavno som dostal list od jednej Moravacky, co pracuje v Anglicku. Byva tam na ubytovni s Rusmi z Lotysska. A
stazuje sa na nich, ze je to banda ozranov, co tam robia vytrznosti. (Teda ruska svolota a nie ruski doktori, co
prisli zachranovat ubiedene Aglicko ci lotyssko; ako by ich rad videl s. Sergejev.) Presne ta ista crta, co som si ja
vsimol tu v USA u Rusov: Zvaz Sov. Soc. Alkoholikov. (Lenin kedysi nazval nabozenstvo opiom ludstva a
nahradil ho alkoholom.)
A este nieco, o com s. Sergejev asi nechce vediet. Este stale tu v USA zije spusta indianov. A su medzi nimi aj
lekari, inzinieri, pravnici... Vacsina tych schopnejsich sa etablovala a pomiesala v americkom hrnci. Napr. moj
zememerac, Thomas Nichols, co mi vymeriaval moju parcelu, bol Am. Indian. Mal som tu potom druheho
znameho, 80-rocneho Slovaka. Volal sa pan Kuc'ko. A bol to velmi aktivny a nekompromisny obcan, ktoreho
preto Thomas Nichols navrhol za cestneho clena ich indianskeho kmena (taka zaujimava historka). Bol som
kedysi vo Vancouveri u prof. Petra Petra. A bol som sa tam pri tej prilezitosti pozriet v indianskej stvrti. A videl
som tam opitych alkoholikov valat sa po zemi na uliciach. Take nieco som nevidel od svojho detstva v Brezovici
na Orave.
Este na zaver vtip:
Vies, aky je rozdiel medzi Moskovskym Slacikovym Kvartetom a Moskovskym Symfonickym Orchestrom?
Moskovske Kvarteto je Moskovsky Symfonicky Orchester po navrate z turne v USA.
L.
––––––––––––––––––––––
Nesmies sa na mna hnevat, ale toto, co si mi poslal, su take strasne dristy!!! Sudruh Sergejev moze nimi
ohlupovat starych Rusov, co prezili vacsinu svojich zivotov v sovietskom socializme a v zivote nevystrcili paty zo
Sov. Zvazu:"V ri.. bol, ho... videl". Ale pre ludi, co videli trochu viac, su toto na prvy pohlad bohapuste lzi.
Zober si tento priklad:
"Z množstva príkladov možno uviesť „pozitívny“ faktor skončenia „okupácie“
Baltských štátov - za dvadsať rokov sa počet obyvateľstva troch baltských
štátov zmenšil viac ako o poldruha milióna osôb – a z nich reemigrácia Rusov do
Ruskej federácie je pomerne nízka."
Za tych 20 rokov totizto tieto krajiny vstupili do EU a mnoho mladych, podobne ako zo Slovenska, sa rozutekalo
po svete na zarobky. Preto sa ich pocet obyvatelov znizil o 1,5 miliona. (Niektorych z nich poznam aj osobne.)
A reemigracia Rusov z baltskych krajin do Ruska je preto nizka, lebo ako obcania EU teraz maju moznosti ist do
sveta. A boli by sprosti, keby s tymito moznostami teraz sli do Ruska.
Dalsi priklad:•
"V ruských dedinách pripadalo na 10 tisíc hektárov ornej pôdy v priemere 12,5
km ciest s tvrdým povrchom a v Baltských krajinách 70 km.
• V centrálnom Rusku na 100 hektárov roľníckohospodárskych výhod hodnota
základných výrobných fondov predstavovala 142 tisíc rubľov, v baltských štátoch
255 tisíc rubľov."
Vr. 1939, pred Stalinovou nezakonnou okupaciou baltskych krajin, tieto boli vyspelymi europskymi krajinami.
Daleko vyspelejsimi, nez Rusko. To neboli Rusi, co tam postavili tie cesty. Tie tam uz boli pred sovietskou
okupaciou.
A to dotovanie bola choroba sovietskeho socializmu. Totizto Sovieti sa snazili za kazdu cenu presvedcit
okupovane krajiny a cely svet, ze sovietsky system funguje. Po nanuteni sovietskeho systemu (napr. v Pobalti)
tam do veducich miest natlacili neschopnych ruskych politrukov (a nie najkvalitnejsich ruskych odbornikov, ako
tvrdi pisatel tohoto nezmyslu). A ak nechceli po nasledujucom drastickom pade produktivity ukazat celemu svetu
ocividnu neschopnost sovietskeho systemu a politrukov, museli tento rapidny pokles produktivity kompenzovat
dotaciami.
Klasickym prikladom je Kuba. Po rozpade ZSSR a limitovani ich dotacii dneska Kuba zivori. Maju velke problemy
prebudovat neefektivnu sovietsku infrastrukturu. Je tam stale pomerne velka komunita ruskych politrukov. Ale
mnohym z nich sa stale nechce spat do Ruska a spekuluju kde inde by sa mohli uchytit.
Okrem tohoto cely Sergejevov clanok od hlavy az k chvostu smrdi sovietsko-ruskym mesianizmom. Rusi sa velmi
radi vidia ako spasitelia okolitych krajin. Bez ohladu na to, ci tieto krajiny o ich spasu stoja. A velmi casto si
zamienaju pojmy ruskeho expanzionizmu s ruskym mesianizmom. Proste radi zabaluju svoju rozpinavost do
tohoto spasonosneho mesianizmu:"My sme vas neprisli obsadit, ale spasit pred XYZ." Nech sa len idu spytat
Finov, baltske narody, Poliakov, Cechov, Madarov, Bulharov, Rakusanov, ci akykolvek iny europsky narod, ci
stoja o rusku spasu, a ruske dotacie!!! Fini su dnes jeden z najvyspelejsich europskych narodov. A to bez ruskych
dotacii. Hlavne vdaka tomu, ze sa im po r. 1917 podarilo udrzat si nezavislost od ZSSR.
Co priniesol ZSSR do okupovanych krajin Europy bol upadok a nie progres. Ved som tam sam prezil 30 rokov a
dalsich 30 rokov som prezil v USA. Tak uz mozem trochu porovnavat. Mal s. Sergejev podobnu skusenost!? Mne
sa zda, ze v zivote v USA nebol a berie svoje informacie z tretej ruky, pritom poriadne preosiate ideologickym
sitom.
L.
++++++++++++++++++++++++++++++
Julia nam spieva k Vianocam.
http://www.youtube.com/watch?v=U_j2UXrxIOg
http://www.youtube.com/watch?v=iL_bbbOoiDc
http://www.youtube.com/watch?v=FHW08Cgujsk
http://www.youtube.com/watch?v=fyw69m_Ele4
http://www.youtube.com/watch?v=CFi1jr6Pibk
http://www.youtube.com/watch?v=b_sw8JgMjZ0
http://www.youtube.com/watch?v=gGrKSDNzN_c
++++++++++++++++++++++++++++++
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
1 13
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
2 13
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
3 13
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
4 13
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
5 13
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
6 13
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
7 13
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀ ฀ ฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
8 13
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀฀
฀฀ ฀
฀ ฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
9 13
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
10 13
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀ ฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀ ฀ ฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀ ฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀฀
฀฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀฀฀
฀
฀฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
11 13
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀฀ ฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
12 13
฀฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀ ฀฀ ฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀฀
฀
฀฀
฀฀฀
฀฀฀
฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀
฀
฀฀
฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
13 13
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀
฀฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀ ฀฀
฀ ฀฀
฀
฀ ฀
฀ ฀
฀฀
฀฀
฀
฀฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀ ฀ ฀
฀ ฀
฀
฀
฀฀ ฀฀ ฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀ ฀
฀
฀ ฀ ฀
฀
฀
฀ ฀
฀
฀
++++++++++++++++++++++++++++++
Práve vyšlo/ Just published:
Aj s esejami spoluautora/with essays co-author : Viliam
Jablonický
1
Kirilo-Metodievskoto kulturnoto nasledstvo i naciolnanata
identičnost /Cyrilo-metodské kultúrne dedičstvo a národna
identita.
Kirilo-Metodievski-studii-20. Kirilo-Metodievski naučen.
Blgarska akademija na naukite centr. Slavistický ústav
Jána Stanislava Slovenskej akadémie vied. Bulharsky a
Slovensky, Sofia 2011.
CYRILLO-METHODIAN MANIFESTATIONS IN MUSIC, ART,
AND CULTURE AS A TRADITION OF SLOVAKS ABROAD
2
Fenomén Bratislava
Ústav pamäti národa v spolupráci s občianskym združením Pamäť národa, Hlavným mestom
Slovenskej republiky Bratislavou, Európskou sieťou Pamäť a Solidarita a Nordost-Institut pod
záštitou primátora hlavného mesta SR Bratislavy Andreja Ďurkovského zorganizoval v
septembri 2010 medzinárodnú vedeckú konferenciu s názvom Fenomén Bratislava. Cieľom
konferencie bolo popísať udalosti, ktoré ovplyvňovali charakter mesta v minulom storočí.
Jedinečnosť mesta, ktoré sa vyznačovalo multikultúrnym a multietnickým charakterom
poskytuje dobré možnosti na výskum nielen historických udalostí a súvislostí, ale aj
sociálnych a demografických štruktúr, náboženskej a kultúrnej rôznorodosti, dopadov represií
totalitných režimov voči rôznym skupinám obyvateľstva či ďalších socio-historických
fenoménov. Výstupom z podujatia je zborník príspevkov, ktoré odzneli na konferencii a ktoré
čitateľom priblížujú roky 1939 – 1989 aj z pozície regionálnych dejín. Publikácia vyšla ako 3.
zväzok Spisov Európskej siete Pamäť a Solidarita.
++++++++++++++++++++++++++++++
Mame dost namesti?...............
Ruský denník chce mať v Moskve Havlovo námestie
฀฀ ฀
฀
฀
฀
฀
฀
฀ ฀
฀
MOSKVA - Ruský denník Novaja Gazeta navrhuje premenovať jedno z moskovských
námestí po zosnulom českom exprezidentovi Václavovi Havlovi.
Opozičný denník zverejnil v piatok na svojej stránke petíciu za premenovanie Bolotného
námestia na Havlovo. Chce takto vyjadriť protest proti konaniu ruskej vlády, ktorá do Prahy
neposlala kondolenciu pri príležitosti nedeľňajšieho skonu českej ikony Nežnej revolúcie.
Naopak, na zosnulého severokórejského vodcu Kima Čong-ila Kremeľ nezabudol.
Bolotné námestie si redaktori Novaja Gazety vybrali pre fakt, že sa na ňom v decembri konala
zatiaľ najväčšia protivládna demonštrácia proti výsledkom parlamentných volieb. Ruský
denník bol taktiež médiom, ktoré uverejnilo posledné Havlovo verejné vyjadrenie. V ňom
tvrdo skritizoval priebeh kontroverzného hlasovania a stav ruskej spoločnosti.
฀
•
฀
฀ ฀
฀
Som zvedaný, kde a ktoprvý navrhne vybudovať maulóleum velkého Vencu.
Kto predbehne Prahu?!!! Čo ešte stihnú bulvoTOPky predostrieť, že ešte niekto
vo svete bude chcieť premenovať, označiť, či inak okolkovať niečo názvom
•
Vencu z H.
dojemné den pred pohrebom bola manželka položiz kvietok na truhlu mala síce čierny
kabát no čerený šál -i ked je to v čechách normálne nosia smútok iba v den pohrebu
inak nie
•
mame dosť namesti pre všetkých čo nas oje bali?
Ale Havol´s platz ešte nemáme. Možno bude prvé v Košicoch. Ale ani Gratislava
•
možno nezaostane.
Námestie ožratého humanitárneho bombardéra
•
Noviny jidackeho vlastnika... Sranda velika,
•
este nejaku palenicu ci pivovar treba
•
po nom pomenovat, to by sa viac hodilo.
LUDIA DAJTE UZ TOMU HAVLOVI POKOJ!
NECHAJTE HO SI V KLUDE VYCHUTNAT TEN HORUCI KOTOL DOLE V
PEKLE!
BAFA TAM CIGARETY BEZ NIKOTINU A PIJE RUM BEZ ALKOHOLU.
POZERA AKO SI DASENKA UZIVA NOVY SKVELY ZIVOT.
URCITE JE ODMENENY SPRAVODLIVO ZA SVOJE SKVELE CINY.
NAS VECNY SVATY VASEK, KTORY VYNASIEL DEMOKRACIU !!!
•
Keby nebol dal Havel zavriet poslanca Sladeka pred volbami na 24 hodin, tak by
druhykrat prezidentom nebol. A taky z m r d ako Havel ide niekoho kritizovat!
++++++++++++++++++++++++++++++
Perfektné autá i pesnička
http://www.youtube.com/watch?v=CwcoPbIUUSA
++++++++++++++++++++++++++++++
Nemecke peniaze v akcii
Pred rozsirenim rozhlasu pisane a tlacene slovo boli hlavnymi nastrojmi politickej propagandy. Preto bolsevici hned po
navrate zacali skupovat tlaciarne. Ich hlavny organ Pravda zacal onedlho vychadzat v milionovych nakladoch. A na rozdiel
od ostatnych stranickych casopisov, bolsevici rozdavali Pravdu citatelom zadarmo. Okrem toho tiez tlacili a rozsirovali
spustu politickych a agitacnych plagatov. Tieto sa distribuovali najprv v Petrohrade a neskor v celej europskej casti Ruska.
Bola vojna a nebolo penazi ani roboty. A bolsevici mali cim platit tlaciarov, sadzacov, kurierov, distributorov,
propagandistov i lepicov plagatov.
Napriek mohutnej a dobre financovanej propagandistickej kampani, bolsevici nemali podporu mas. Ale mali peniaze a vedeli,
ze sa za ne da kupit podpora. Aspon v Petrohrade. Preto napr. platili aj svojim demonstrantom, ktori boli ochotni
manifestovat pod ich heslami. Napr. za pokojnu manifestaciu sa platilo ucastnikom 70 rublov. Ak sa tam aj strielalo, odmena
sla hore na 100 az 120 rublov.
Julove dni
Po necakanom pade tristorocnej vlady carskeho rezimu dynastie Romanovcov sa Rusko ocitlo v mocenskom vakuu. Velmi
skoro po nastupe nepripravenej Docasnej Vlady bolo mozne vidiet, ze Rusko nie je schopne sediet na dvoch stolickach a
bojovat naraz na dvoch frontoch. Pez ohladu na to, aka vlada by bola pri moci, Rusko nebolo schopne sucasne zvladat
situaciu aj na frontovych poliach v Zapadnej Europe, i stale rastuci vnutorny chaos na ruskych uliciach. Co sa tyka
vnutorneho frontu, tento bol hadam tazsi, nez ten zahranicny.
Ako sme spominali vyssie, udalostiam v r. 1917 predchadzalo minimalne 50 - 100 rokov vnutorneho rozkladu Ruska pocas
tvrdo centralizovanej vlady ultra konzervativnych a zaostalych carov a ich ministrov. A tento dlhodobo progredujuci rozklad
sa nedal napravit, ci zastavit za par mesiacov. Rusko aspon na cas potrebovalo tvrdu ruku. A nie experimenty s demokraciou,
na ktoru obyvatelia Ruska v tom case este nedozreli.
Alexander Kerensky (1881 - 1970)
Tento mlady a ambiciozny pravnik mal vsetky predpoklady vyviest Rusko z vojny, chaosu a vladnej krizy. Bol to talentovany
a charizmaticky recnik, ktory mal za sebou mandat silnej rolnickej strany Socialnych Revolucionarov - Eserov. Avsak v
tomto velmi tazkom a kritickom obdobi, kedy bol prominentnou osobnostou Docasnej Vlady, urobil niekolko velmi
dolezitych a nespravnych rozhodnuti. Tieto sa neskor ukazali osudne nielen pre Rusko, ale aj pre neho sameho. Na jeho
obranu vsak treba pripomenut, ze on vtedy nevedel ani zdaleka to, co vieme dnes my. Hadam jeho najvacsim omylom bol
fakt, ze nespravne odhadol nebezpecie opozicie sprava a zlava. Podcenil bolsevikov a precenil praviciarov - armadu.
Bolsevikov omylom povazoval za svojich revolucnych spojencov.
V prvom rade sa Kerensky snazil pokracovat za kazdu cenu v neuspesnej a velmi nepopularnej vojne. Odhaduje sa, ze v tom
case dezertovalo z frontov do 2 milionov ruskych vojakov. Preto Kerensky, vyuzivajuc svoj recnicky talent, sam, ako
minister vojny vysiel na fronty dvihat moralku radovych ruskych vojakov. Hned nato v juni a juli 1917 nasledovala velmi
neuspesna ruska ofenziva proti Nemecku a Rakusko-Uhorsku. Vysledkom bola este hlbsia demoralizacia a dezercie ruskej
armady. Toto fiasko sa vzapati nato odrazilo na znacnom poklese popularity Docasnej Vlady a na nepokojoch na ruskych
uliciach, hlavne v Petrohrade. Nasledovala seria strajkov a demonstracii, ktora vosla do dejin ako Julove Dni.
Medzicasom britska rozviedka vynuchala spojenie medzi Nemcami a bolsevikmi v Petrohrade a upozornila Kerenskeho
vladu. Nasledovala silna protibolsevicka kampan. Docasna Vlada aj tlac vsak vtedy povazovali bolsevikov za nic viac ako za
nemeckych spionov. Zjavne este vtedy nevedeli, ze tito pripravuju sprisahanie a prevrat. Kerensky vtedy nechal uvaznit
viacerych prominentnych bolsevikov, vratane Trockeho. Lenin vtedy usiel do polo-nezavisleho Finska.
A v tomto momente sa historia Ruska dostala na klucove razcestie, kedy jedno rozhodnutie mohlo zmenit smer dejin o 180
stupnov. Tu mal totiz Kerensky jedinecnu prilezitost uplne zlikvidovat bolsevikov: bud ich vyhnat spat, odkial prisli, alebo
ich proste a s cistym svedomim popravit ako nemeckych spionov. Mal na to plne pravo aj podporu verejnosti, ktore vsak
nevyuzil. Bol k nim ovela tolerantnejsi, nez boli neskor oni tolerantni nielen k nemu, k celej docasnej vlade, ale aj k celej
politickej opozicii mensevikov, eserov i armady.
General Lavr Kornilov (1870- 1918)
Ako sa historia dalej odvijala v klucovom roku 1917, bolo stale jasnejsie, ze v tomto krizovom obdobi Rusko nebolo zrele na
demokraciu. Demokraticke reformy Kerenskeho vlady iba dalej demoralizovali rusku spolocnost i armadu a zvysovali
vseobecny chaos doma i na frontoch. Docasna diktatura triezvo rozmyslajucich ludi bola v tomto momente zjavne ovela
rozumnejsia alternativa.
A o toto sa pokusil general Kornilov v auguste 1917. Zmobilizoval cast armady, s ktorou vytiahol proti Petrohradu s
umyslom nahradit stale klesajucu autoritu Docasnej Vlady vojenskou diktaturou. Kerensky sa tu zjavne bal o svoju vlastnu
kozu. Neskor prehlasil, ze mal obavy, aby Kornilov neprerastol v Napoleona ruskej revolucie. Preto Kerensky prepustil z
vazenia vsetkych uvaznenych bolsevikov, ktori mu pomohli zmobilizovat pro-bolsevicky Petrohradsky Soviet proti
Kornilovovi. Kerensky vzapati nato vyzbrojil jednotky dobrovolnikov pod vedenim Petrohradskeho Sovietu proti
Kornilovovej armade. (Ako sa neskor ukazalo, tymto si fakticky kupil gulku do vlasnej hlavy, ktora ho napokon minula len o
vlasok.) A general Kornilov v tom okamihu radsej ustupil a dobrovolne sa vzdal Kerenskemu, aby predisiel zbytocnemu
krviprelievaniu. A v tomto momente Kerensky stratil autoritu aj podporu ruskej armady, co bola jeho posledna chyba, ktora
specatila osud Ruska a aj jeho vlastny.
Na rozdiel od neho my, co dnes pozname historiu ktora nasledovala vieme, ze Kornilovova vojenska diktatura by bola byvala
daleko lepsia alternativa, nez lavicova diktatura zabednenych a krvilacnych fanatikov - bolsevikov. Kornilov, ktory sa
nakoniec sam a dobrovolne vzdal Kerenskemu, sa tu prezentoval ako poctivy vlastenec, ktoremu viac lezal na srdci osud
Ruska, nez jeho vlastna kariera a napokon aj zivot. Takehoto kroku Lenin ani jeho nasledovnici neboli schopni. Kerensky sa
sice obaval Kornilova ako mozneho buduceho Napoleona ruskej revolucie. Avsak vdaka jeho naivnej hluposti sam nepriamo
dosadil na tron Lenina. Z tohoto sa nakoniec vyklul daleko horsi diktator, zradca a nepriatel revolucie, a tiez ovela horsi
expanzionista, nez bol Napoleon.
Docasna vlada bez ochrany a podpory
V Kornilovovej afere, kedy sa Docasna Vlada spojija s bolsevikmi proti schopnemu a respektovanemu ruskemu generalovi,
stratil Kerensky dolezitu podporu armady. A na druhej strane, vytrvalou snahou pokracovat v nepopularnej a vycerpavajucej
vojne stratil Kerensky podporu mas. A tieto chybne kroky Docasnej Vlady nahnali vodu na mlyn bolsevikom.
Bola to vsak len a doslova "dosasna" vlada, preto sa cakalo na vysledky pripravovanych volieb v novembri 1917. Vtedy sa
mala zostavit nova vlada podla volebnych mandatov prvych demokratickych volieb v Rusku. Najsilnejsimi stranami boli
vtedy Socialni Revolucionari - Eseri, ktori zastupovali rolnikov. A potom Mensevici, co bolo vlastne stredne kridlo
socialnych demokratov. Lave kridlo - bolsevici, napriek ich rozsiahlej propagandistickej kampani, nemali v tychto volbach
ani sancu dostat sa do vlady.
Preto bolsevici zorganizovali ozbrojeny puc na predvecer tychto volieb v novembri 1917. Kerensky im predtym pomohol
vyzbrojit ich vlastnych ludi proti sebe samemu. Okrem toho armada bola na frontoch. Preto v Petrohrade vtedy nebolo
ziadnej organizovanej sily, ktora by bola schopna branit vladu. Jedina ozbrojena zlozka armady, ktora sa vtedy nachadzala v
Petrohrade, posadka kriznika Aurora, bola uz v rukach bolsevikov. Velmi pravdepodobne si ich kupili uplatkami a prislubmi
dolezitych postov v buducej bolsevickej vlade.
Novembrovy puc bolsevikov
Kratko pred pripravovanym pucom sa zamaskovany Lenin (bez brady a s parochnou) vratil z Finska do Petrohradu. A hned
nato v noci pred bolsevickym utokom na Zimny Palac, kde sidlila Docasna Vlada, ozbrojene jednotky Petrohradskeho
Sovietu obsadili vsetky dolezite strategicke body v Petrohrade.
Samotny utok na Zimny Palac nebol ani zdaleka taky razny a organizovany, ako sa nam snazili nahovorit tendencne
sovietske filmy. Skor to bol material pre dobru grotesku. Docasnu Vladu vtedy naozaj udatne ale marne branili dobrovolnici.
Boli to doslova a do pismena zeny a deti - Zensky Batalion, kadeti (junkeri) a par vojnovych invalidov. A dezorganizovane
zlozky pro-bolsevickeho Petrohradskeho Sovietu a vojenskej posadky z Kronstadtu proste nemali guraze strielat do zien a
deti. Lenin vtedy pobehoval po Petrohrade zamaskovany so zafacovanou hlavou, ako by bol prave vstupil do zubnej
ambulancie. A este pritom, aby ho nechytili, predstieral, ze je opity.
Kerensky, prezleceny za srbskeho dostojnika, utiekol zo Zimneho Palaca v americkom diplomatickom aute. Snazil sa nato
zmobilizovat kozakov proti bolsevikom a na obranu Docasnej Vlady, ktora netrpezlivo cakala na ich pomoc v Zimnom Palaci.
Ale narazil na hluche usi kozackej Tretej Kavalerie, ktora mu nemohla zabudnut, ze ich kedysi, pocas Kornilovovej afery,
nazval zradcami revolucie. Ani to, ze Kerensky potom uvaznil oblubeneho generala Kornilova, plus dohnal ich milovaneho
generala Krymova k samovrazde. Podobne sa Kerensky nedockal ziadnej pozitivnej odpovede od ruskych generalov na
zapadnych frontoch: "Teraz vidis, ako sa ti odplatili bolsevici za to, ze si sa s nimi spojil proti nam." L.
++++++++++++++++++++++++++++++
RNDr. Naděžda Johanisová, Ph.D.
učo 38023
[email protected], pošta je přeposílána na [email protected]
Pracoviště
Katedra environmentálních studií - Fakulta sociálních studií
Funkce: odborná asistentka
Kontakt: místnost 314, tel. 549 495 324, 549 49 3005
Studium
Program: FSS D-SO Sociologie, doktorský studijní program Školitel: prof. PhDr. Jan Keller, CSc.
Stav: ukončení studia včetně státní zkoušky, udělen titul: Ph.D., v roce 2007
Závěrečné práce: A Comparison of Rural Social Enterprises in Britain and the Czech Republic
Obor: FSS HE Humanitní environmentalistika
Konzultační hodiny: V podzimnim semestru 2008/9 ctvrtky 14:30 az 16:30, mistnost 3.14 na FSS MU,
Jostova 10, Brno, pripadne dle dohody na e-mailu [email protected]
V uvedene dobe budu tez na telefonu 549 49 5324. Hodiny odpadaji ve ctvrtek 13.11.2008 (pobyt v
zahranici)
RNDr. Naděžda Johanisová, Ph.D., učo 38023
A Comparison of Rural Social Enterprises in Britain and the Czech
Republic
Anotace: Tato disertační práce (Venkovské etické podnikání v Británii a České republice) se zabývá
fenoménem venkovského etického podnikání (social enterprise) v Británii a České republice, jeho
možnou environmentální dimenzí a jeho širším kontextem historickým, sociálním a ekonomickým. Je
psána anglicky. Základ tvoří výsledky terénního výzkumu v obou zemích v letech 2002-2003, který
zahrnul 71 organizací (46 v Británii a 25 v České republice). Výsledková část shrnuje motivace
respondentů, organizační strukturu jejich organizací, jejich strategie přežití a bariéry dalšího rozvoje.
Teoretický úvod se zabývá významem a souvislostmi pojmu “venkov”, vztahem etického podnikání a
ekonomické moci, alternativními ekonomickými přístupy v současnosti a minulosti, a definicemi
etického podnikání, včetně exkurse do historie československého zemědělského družstevnictví. V
diskusi se zabývám zjištěnými rozdíly a podobnostmi v obou zemích a snažím se vysledované
strategie přežití zahrnout do širších souvislostí, naznačených v teoretické části. V příloze jsou anotace
a kontakty všech zkoumaných organizací.
Abstract: This dissertation is focused on the phenomenon of rural social enterprise in Britain and the
Czech Republic, its possible environmental dimension and its wider historical, social, and economic
context and implications. It is based on a field study in both countries in 2002-2003 involving 71
social enterprises (46 in Britain and 25 in the Czech Republic). The motivations of the respondents,
the structure and governance of the organisations, their survival strategies and problems identified by
respondents are presented. The theoretical background includes sections on the “rural”, on social
enterprise as a possible factor in economic power diffusion, on historical and current thinking about
alternative economic approaches and on social enterprise definitions with an excursion into
Czechoslovakian rural co-operative history. In the discussion, I look at the differences and similarities
encountered in both countries and try to put the survival strategies encountered into a broader
perspective. Annotations and contact details of all the projects interviewed are in the Appendix.
KS: etické podnikání, venkov, Česká republika, Británie, životní prostředí, social enterprise,
rural, Czech Republic, Britain, the environment
Jazyk práce: angličtina
Zveřejnit od: 20. 4. 2007
Obhajoba závěrečné práce
proběhla 12. 10. 2007, práce byla úspěšně obhájena.
Vedoucí: prof. PhDr. Jan Keller, CSc., učo 992
Katedra environmentálních studií - Fakulta sociálních studií
Oponenti: doc. Ing. Marie Dohnalová, CSc.
Fakulta humanitních studií UK v Praze
prof. Ing. Lubomír Mlčoch
Fakulta sociálních věd UK v Praze
Předmět SZZ: Obhajoba disertační práce
Naďa Johanisová: Ekonomický růst je vážný problém
15. 4. 2005 - PRAHA [EkoList]
„Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. Musíme jim připomínat, že vycházejí z
neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí,“ říká
Naďa Johanisová, jedna ze zakladatelek občanského sdružení Trast pro ekonomiku a společnost.
EkoList: Mluvíte o současné převládající ekonomické ideologii. Je možné ji nějak
charakterizovat?
Naďa Johanisová: Mám tím na mysli způsob myšlení, který zjednodušuje náš svět ve snaze vtěsnat ho
do šablon standardních ekonomických pouček. Mezi ně patří třeba myšlenka existujícího trhu, kterému
se musíme přizpůsobovat. Přitom čistý trh, jak si ho představuje ekonomická teorie, stejně neexistuje.
Řada věcí ho deformuje, například monopoly, manipulativní reklama, ale také skutečnost, že naše
ekonomické aktivity mají neočekávané následky, s kterými si my, ani ekonomie neví rady. Třeba
globální oteplování.
Ekonomická teorie, o které mluvíme, je jen jedna?
Mám na mysli tu standardní, převládající, která se vyučuje na ekonomických fakultách. Říkejme jí
třeba neoklasická ekonomie nebo neoliberální ekonomie. Někteří myslitelé ji přirovnávají k
náboženství. Ne proto, že by byla duchovní, ale proto, že je dogmatická. Neochvějné je třeba
přesvědčení, že je vždycky lepší, když mezi sebou země obchodují, než když podporují místní
produkci. To je ale velmi problematická myšlenka. Na tomhle „obchodování“ vždycky vydělají víc
bohatí, ať už jsou to firmy, nebo lidé z bohatých zemí.
Podle liberálních ekonomů ale s bohatnutím bohatých bohatnou i chudí...
O této teorii skapávání už hovořil David Hume v 18. století. Když prý budou bohatí bohatší, skape
bohatství i k chudým. To se ale neděje, naopak vznikají uzavřené okruhy – bohatí si kupují luxusní
zboží od jiných bohatých. Chudí si půjčují, platí úroky a dále chudnou. Statistiky hovoří jasně. Nůžky
mezi chudými a bohatými se stále rozevírají.
Jedním z problémů ekonomie je to, že na rozdíl třeba od biologie svoje předpoklady téměř neověřuje v
praxi. Když se pak něco nepotvrdí, ekonomové začnou tvrdit, že nějaká teoretická podmínka nebyla
splněna, nebo šlo o jinou situaci. To kritizují i lidé zevnitř ekonomické hierarchie – například Joseph
Stiglitz.
Kromě volného obchodu je ústředním pilířem systému ekonomický růst. Když si pustíte rádio, hned
slyšíte, že roste hrubý domácí produkt (HDP) a to je dobře. Když by HDP klesalo, bylo by to špatně.
Nejhorší je, že je to pravda, protože při poklesu HDP se zvyšuje nebezpečí nezaměstnanosti,
hyperinflace atd. Jenomže když HDP roste, roste i spotřeba výrobků a služeb, čímž stále víc ždímáme
přírodu. Ochranáři říkají, že není třeba spotřebovávat víc a víc, žít bychom měli skromně. Politici
naopak říkají, že musíme zvyšovat spotřebu: ekonomika musí pořád růst, jinak krachne. Je tu
obrovský rozpor, o kterém se nediskutuje.
Do určité míry mají politici pravdu, protože systém je skutečně nestabilní. Na to ostatně kritikové
ekonomie, jako jsou Richard Douthwaite nebo Margrit Kennedyová, poukazují: systém je nestabilní,
protože je založený na neudržitelném růstu peněžní zásoby. Peněz je strašně moc, navíc rostou formou
dluhu.
Jak to?
Banky neustále „tvoří“ nové peníze, které si ale neodečítají z celkového majetku. Říká se tomu
multiplikovaná expanze depozit. Banka někomu půjčí peníze, ale tyto peníze zůstávají dál vedené jako
aktiva banky. Ten někdo další peníze zase uloží do banky, která z toho část půjčí dál a zase to neškrtne
ze svých účtů. K tomu ještě přispívá splácení peněz s úroky. Zjednodušeně řečeno: peněžní zásoba
stoupá a pokud by s ní nestoupala produkce zboží a služeb, nastala by silná inflace. I to je jeden z
důvodů, proč je takový tlak na to, aby produkce zboží a služeb, tedy tzv. ekonomický růst, šla stále
nahoru. Ekonomický růst zase vede k nárůstu peněz v oběhu. Je to složitý systém s řadou posilujících
zpětných vazeb – vše prudce roste, ale také může najednou začít silně, byť i jen dočasně, klesat. Třeba
proto, že praskne nějaká cenová bublina, investoři stáhnou své peníze, lidé si přestanou půjčovat
… a peněžní zásoba půjde prudce dolů. Takže žijeme ve vysoce nestabilním systému, na kterém
jsme přitom stále závislejší. Tím víc, čím víc likvidujeme místní toky peněz.
Velmi problematická je také myšlenka konkurence dohnaná ad absurdum, která prosákla z
ekonomických učebnic do politických ideologií. Jako by jediné, na čem záleží, byla cena. Na světě
jsou ale i jiné důležité věci – třeba stálost komunity, ve které žiji, nebo nezničená příroda.
Konkurence vede k efektivnosti výroby, ta je ale v současné době dotována hlavně fosilními
palivy. Fosilní paliva jsou stále ještě levná, resp. dotovaná (i nepřímo – amortizace), a tudíž se
vyplácí automatizace výroby. Je to efektivnější často jen v uvozovkách, protože tím vznikají tzv.
negativní externality, tedy vedlejší náklady, které dopadají na životní prostředí nebo zdraví obyvatel.
Není potom efektivita jen v tom, že se náklady přenášejí na někoho jiného? Ať už na budoucnost, na
třetí svět nebo na nezaměstnané, kterým musí poskytovat dávky obec nebo stát?
Kdo se zajímá o životní prostředí, rozhodně by měl začít přemýšlet o ekonomii. Je v ní řada
neověřitelných konstrukcí, které vycházejí z problematických předpokladů. Mezi ně patří třeba
to, že každý spotřebitel je perfektně informován anebo že všichni hráči na ekonomickém poli
jsou jakoby stejně mocní, ať je to dělník v Bangladéši nebo firma Nemak. Každý ale víme, že tenhle
předpoklad neplatí. Aby ekonomická teorie mohla vůbec něco předvídat, musí silně abstrahovat od
skutečnosti a strašně ji zjednodušovat. Pak to dopadá tak, že se zruší malá vesnická škola, protože
náklady na žáka jsou vysoké. Ale nikoho nezajímají náklady na dojíždění žáků někam jinam nebo
náklady pro obec v důsledku snížení spotřeby v místních obchodech, či „náklady“ ještě hůře
vyčíslitelné – ztráta životnosti obce, vztahu dětí k místu, pocitu hrdosti obyvatel.
Další zjednodušená vize současné ekonomie je rozdělení na producenty a konzumenty. Domácnosti
jsou prý konzumenti a firmy jsou tzv. producenti. Domácnosti ale byly odjakživa i producenty –
nejen že pěstovaly mrkev, ale také produkovaly děti. Proto se futurolog Alvin Toffler ptal
nejmocnějších manažerů světa, co by dělali, kdyby jejich zaměstnanci neuměli chodit na záchod. Tím
chtěl říct, že bez infrastruktury nepeněžní ekonomiky, například maminek, které učily děti chodit na
záchod, by se zhroutila i peněžní ekonomika. Jenomže dnešní ekonomie nepeněžní ekonomiku vůbec
nebere v úvahu. A podobně to dělá s přírodou. Když nebudeme moct dýchat, těžko budeme
produkovat nějaký zisk. Jenomže příroda nevystrčí ruku a neřekne si co za to. A tím je celý
ekonomický model naprosto deformovaný, protože nebere v úvahu náklady na služby a statky přírody
a náklady na statky a služby, které si poskytují lidé navzájem. Co hůř – nepeněžní a neformální
ekonomika je nahlodávána a lidé, kteří nejsou finančně aktivní, jsou ostrakizováni. Společnost se na
ně kvůli převládající ekonomické ideologii dívá skrz prsty.
Co z toho nejvíc působí na životní prostředí?
Největší problém je oddanost ekonomickému růstu. Už to, že se o něm vůbec nediskutuje! Druhým
problémem z hlediska životního prostředí je tzv. diskontování budoucnosti. Ekonomové často pracují s
metodami, které jsou založené na tzv. „diskontování“ budoucích nákladů a přínosů nějaké činnosti. V
praxi to znamená, že čím se něco odehraje ve vzdálenější budoucnosti, tím je to pro nás méně
důležité. Při tomto způsobu uvažování je nebezpečí, že nám vyjde, že je výhodnější pokácet les a
uložit stržené peníze v bance, protože si vypočítáme, že na rozdíl od lesa porostou tyto peníze v bance
tempem 10 % za rok. Exponenciální růst ale není přirozený, jak upozorňuje německá ekonomka
Margrit Kennedyová. V přírodě se vyskytuje jen výjimečně, například u rakovinných buněk. V
ekonomické praxi exponenciální růst, ať už produkce ekonomiky nebo peněžní zásoby, také
nemůže pokračovat donekonečna.
Třetí problém z hlediska životního prostředí je dogma volného trhu. Vychází při tom z teorie
komparativní výhody, kterou vymyslel anglický ekonom David Ricardo v roce 1817 a která tvrdí, že
pro každou zemi je prakticky vždy výhodné se specializovat a své produkty vyvážet. Sám Ricardo ale
velmi pečlivě vyjmenoval mantinely, v nichž jeho teorie platí. Předpokládal například, že existuje
stoprocentní zaměstnanost, že kapitál se nemůže pohybovat mezi zeměmi a že náklady na dopravu
jsou nulové. Žádná z těchto podmínek dnes splněna není. Vezměme jen náklady, které všichni
platíme za zbytnělou dopravu – nové a nové dálnice, astma, nehodovost, hluk a zápach ... To by
Ricardo koukal.
Můžeme se ze závislosti na růstu nějak vymanit?
Otázka je to velmi důležitá, ale není na ni snadná odpověď. Klasičtí ekonomové jako David Ricardo,
John Stuart Mill, Malthus a Adam Smith nevěřili, že růst bude navždy exponenciální. Až neoklasičtí
ekonomové od konce 19. století začali věřit, že růst bude neustálý a ještě se bude zvyšovat. Malthus,
Ricardo a Smith předpokládali, že po „završení růstu“ nastane dost obtížné období. John Stuart Mill
naopak předvídal období pozitivní, kdy se vymaníme z mentality konzumu a budeme žít důstojnějším,
tvořivějším a duchovnějším životem.
Dnes se tedy věří v neomezený růst, což je ale nemožná věc. Nejlepší mozky by měly začít hledat k
růstu alternativy. To není legrace, ekonomický růst je vážný problém. Jde o věc, do které jsme se
zasekli a která už nesouvisí se zvyšováním životní úrovně. Něco jiného zažíváme a něco jiného se nám
říká. Není to tak markantní jako za komunismu, rozdíl mezi slibovanými zářivými zítřky blahobytu a
tím, co vidíme kolem sebe, je ale příliš jasný.
Celá společnost je založená na tom, že se zvýšila efektivnost, ale zároveň se snížila zaměstnanost v
primární výrobě (zemědělství apod.). A aby se nezaměstnaní uživili, vznikají všelijaké další
výroby a služby, balení zboží nebo jeho transport nebo se na něj dělá reklama atd. Potravní řetězec se
zvětšil, ověsil dalšími činnostmi, zkomplikoval – a zároveň se přestaly využívat místní zdroje. Je
absurdní, že Evropa dává peníze na to, aby se nevyužívala místní půda, protože podle současné
ideologie je lepší něco vyrábět na druhém konci světa, kde se to zdánlivě finančně vyplatí. Mocní
hráči na světové scéně pak podnikají tam, kde mají nejnižší ekologické a sociální náklady. Vyrábějí
například palmový olej na Filipínách, kde nemusejí mít čističku odpadních vod, a vykácení pralesa v
Malajsii je také „zadarmo“ – nikoho už nezajímá, že tamější přírodní národy pak nemají kde žít.
Mně ale třeba nepřipadá automaticky špatné, že lidé jsou místo na poli u baličky...
No jasně, kdyby všichni dělali na poli, nemohl by být nikdo novinář. Jde ale o otázku míry. Už je nás
v kancelářích moc. Na jednu stranu se snažíme být efektivní, což znamená likvidaci zaměstnanosti,
místních komunit a přírody, a na druhé straně se z peněz, které jsme si tou likvidací vydělali, snažíme
zaměstnanost, komunity a přírodu uměle vytvářet. Současná environmentální ekonomie se snaží škody
na životním prostředí vyčíslit. V jistém smyslu je to důležité, protože to ekonomům, politikům i
veřejnosti ukáže, že příroda má hodnotu, se kterou se musí počítat. Na druhé straně je tohle
vyčíslování ceny zároveň redukcí přírody – je přece spousta věcí, které se vyčíslit nedají. Třeba lidský
život, ptačí zpěv, vůně nebo pocit. Ekonomie by si měla uvědomit, že existuje obrovská sféra, ať už
jde o nepeněžní transakce nebo transakce s přírodou, vůči níž by měla být pokorná, a ne tvrdit, že to co
nejde vyčíslit, žádnou hodnotu nemá. Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. A když jim to
budeme připomínat, snadněji si uvědomí, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se
snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí.
Mohou být peníze společným jmenovatelem, na který budeme všechno přepočítávat?
Australský ekologický ekonom Clive Hamilton se domnívá, že bychom se měli vymanit z nadvlády
peněz v tom smyslu, že bychom namísto své role konzumentů zdůrazňovali svou roli občanů. Je-li
něco levné, neznamená to ještě, že je to dobré. Ekonomické analýzy, které neberou v úvahu názor
občanů, nás okrádají o demokratické právo rozhodovat, v jakém světě chceme žít. Jestliže chceme mít
ve vesnici školu, tak bychom měli mít právo si ji zachovat. Pokud je to na první pohled drahé, je to jen
proto, že jsme nezapočítali všechny pozitivní externality, které malá vesnická škola s sebou nese.
Peníze jsou dobrý služebník, ale zlý pán.
Je v naší společnosti dnes množství peněz automaticky bráno jako rozhodující
ukazatel? Nebo se snažíme zvážit všechna pro a proti a ty školy na vesnicích nebo
čisté životní prostředí nám prostě nestojí zato?
V současné době nemáme na vybranou, protože úředník školu zakáže. Při tom vychází ze skrytých
hodnot ekonomie, které se táhnou od Adama Smithe. Tyhle skryté hodnoty říkají, že peníze jsou až na
prvním místě. Je potřeba jasně říct, že to tak není, a uvědomit si, že peníze určité hodnoty nejsou
schopné rozpoznat. Trh dostává nebo chápe signály opožděně a pak se to, co zmizelo, třeba vesnická
škola, nahrazuje velmi těžko. Když zlikvidujeme infrastrukturu zemědělství, je pak velmi těžké
nějakou lokální produkci znovu vybudovat. Přitom místní produkce úzce souvisí s kulturou a s
hrdostí lidí na místo, kde žijí. Naše bytostná potřeba nejsou jen statky a služby (v tom ekonomové na
lidi nazírají strašně zjednodušeně), naše bytostná potřeba je i patřit k nějakému místu.
Existují ekonomické systémy nebo postupy, které by byly k přírodě šetrnější?
Záleží na tom, čemu říkáme ekonomické systémy. Co třeba zásobování? Když se podíváme do historie
lidstva, vidíme, že jsme po většinu doby dokázali přežít s místními zdroji. Něco se sice dováželo, ale
jde zase o otázku míry: těžiště bylo v místních zdrojích. To mělo dopad nejen na šetrnost vůči
přírodě (bez dopravy se míň znečišťovalo prostředí), ale i na pocit existenciální jistoty. Hodně lidí, s
kterými se setkávám, o tom mluví: šli na venkov mimo jiné proto, aby neměli pocit, že když se
odřízne plyn, tak je konec. My všichni máme zdánlivě svobodu, ale ve skutečnosti jsme silně závislí
na nějaké trubce s plynem třeba z Ruska nebo z Německa. Kdežto tradiční člověk, který žil třeba z
80 procent z místních zdrojů, měl určitou jistotu. Na druhé straně když vůbec neexistovala možnost
dovozu, žili lidé v nejistotě, že jim brambory shnijí – a bez možnosti si je dovézt pak čelili velkým
problémům. Vždycky je to otázka míry, dnes jsme ale příliš závislí na nestabilních vnějších trzích.
Na současný vývoj ve světě se můžeme dívat i tak, že likviduje samozásobitelství a nutí lidi
vstoupit do peněžní ekonomiky. V té už ale čekají daleko větší hráči s obrovským finančním
zázemím, kteří v konkurenci zvítězí. Vůbec myšlenka růstu taženého vývozem je problematická,
protože nemůžou všichni převážně vyvážet. Vždycky bude někdo prohrávat.
Systémy šetrnější k přírodě by tedy měly být založené na využívání místních zdrojů. Třeba využívat
slámu jako zdroj energie se vyplatí pouze ze vzdálenosti asi 50 kilometrů. V současné době je ale
celý systém nastavený na pravý opak. Říká se, že globalizace je nevyhnutelná. Ona je ale dílem
mezinárodních pravidel, které podporují činnost velkých firem. Jedním z těch pravidel je otevírání
hranic, aby měly peníze snadnější podmínky pro přesun do dalších zemí. Ale to není nic daného, tak se
jenom dohodli naši zástupci. Ale proč? Protože existuje takové dogma. To, co každý může udělat, je
začít nad tím přemýšlet a nebrat to jako samozřejmost. Není vůbec jisté, že volný obchod je vždycky
dobrý.
Najdeme v ČR příklady místní ekonomiky?
Většina malých firem zakořeněných v místě nemá jen cíle ekonomické, ale i sociální nebo ekologické.
Malý příklad: byla jsem ve vesnici v obchodě a paní prodavačka se mě ptala, kde je sousedka – že si
nepřišla pro chleba. Tak jsem se stavila u sousedky a zjistila jsem, že je nemocná a potřebuje, abych jí
chleba donesla. To je typická sociální funkce, prodavačce by mohlo být jedno, jestli je sousedka
nemocná. Tohle se vám v supermarketu samozřejmě nestane.
Jiný příklad: u nás je už několik desítek obcí, které používají dřevo z vlastních lesů k
vytápění štěpkou. To je typická, cenná lokální ekonomika, která má celou řadu zisků.
Ekologický zisk spočívá v používání obnovitelných zdrojů k výrobě tepla a ve vyloučení
dopravy z velké vzdálenosti. Sociální je v tom, že zaměstnání najde několik místních lidí.
Obec navíc může sama rozhodnout, kolik to občany bude stát, takže nejsou tolik závislí na
ceně plynu někde na světových trzích. Samozřejmě může dojít k vichřici, ale i tak je zdroj
víc pod kontrolou než fosilní palivo, které je vzdálené tisíce kilometrů daleko a vystavené
šíleným nápadům nějakého teroristy.
Konec rozhovoru
Článek jsme převzali se svolením redakce on-line deníku EkoList po drátě. 15. 4. 2005 – PRAHA
Trast pro ekonomiku a společnost – právě vznikající občanské sdružení, jehož hlavním cílem má být
podpora odborníků, praktiků i obyčejných lidí, kteří nejsou spokojeni se současnou převládající
ekonomickou ideologií a hledají k ní alternativy. „Bezprostředním podnětem k založení sdružení jsou
naše zkušenosti s pošlapáváním práva, s kterým jsme se setkali v právních sporech s nadnárodními
firmami (například Nemakem) přicházejícími do ČR,“ říká jeden ze zakladatelů, právník Pavel Franc z
Ekologického právního servisu. Sdružení chce usilovat o ekonomiku vstřícnou k životnímu prostředí a
k místním společenstvím, která zároveň nebude ničit demokracii a právní stát. Naďa Johanisová je
dalším ze zakládajících členů sdružení. Chce se v jeho rámci věnovat hlavně lokálnímu rozvoji.
Naďa Johanisová – přednáší sociální ekologii, výchovu k trvale udržitelnému životu a
environmentální ekonomii na Jihočeské univerzitě. Environmentální ekonomii učí i na Masarykově
univerzitě v Brně, kde zároveň studuje doktorské studium. Tématem její práce je hledání
ekonomických alternativ pro rozvoj venkova směrem k trvalé udržitelnosti. Pravidelně publikuje v
časopise Sedmá generace. Žije v malé vesnici v jižních Čechách. Už sa presťahovala do Brna a učí
na Masarykovej univerzite. J.V.
Naďa Johanisová přednáší na Fakultě sociálních studií MU v Brně a je členkou Trastu pro ekonomiku
a společnost.
Publikace N. Johanisové
ekonomika jinak
9. prosince 2008
Právě dnes vychází letošní poslední číslo Sedmé generace, které pátrá po downshiftingu a bere si na
mušku známé heslo "čas jsou peníze". Downshiftingem se už inspirovali i někteří členové redakce, tak
věříme, že toto vydání časopisu bude mít blahodárný dopad i na vás. Vedle textů, které najdete v
prostředním sloupci webu, upozorňujeme rovněž na novinky v pravidelných sloupcích Klimax,
Mediana a Před 7G.
++++++++++++++++++++++++++++++
John Stuart Mill: družstevní kapitalismus a konec ekonomického růstu
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 6/2008)
Ivan Illich: Čím jsme bohatší, tím jsme chudší
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 5/2008)
Model třípatrového dortu s polevou
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 4/2008)
E. F. Schumacher: Ekonomie, jako kdyby na lidech záleželo
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 3/2008)
České etické fondy: těžba, jádro a mlha
Autor: Jiří Jeřábek (vyšlo v čísle 2/2008)
Máhatmá Gándhí: Ekonomická lokalizace a princip správcovství
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 2/2008)
Karl Polanyi: Seberegulující trh je nebezpečná utopie
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 1/2008)
Jak se daří Fair Trade?
Autor: Pavel Kovařík (vyšlo v čísle 6/2006)
Pestrý a zelený konzum
Autor: Vít Kouřil (vyšlo v čísle 5/2006)
Za kulisami ekonomických frází
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 6/2005)
Život v puklinách
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 1/2005)
Anatomie globalizace
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 12/2004)
Pohled do ledví britských hypermarketů
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 11/2004)
Ideály, realita a ztracené iluze
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 10/2004)
Duše kampeliček aneb Jak přežít vlastní úspěch
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 9/2004)
Lokalizace ekonomiky: pohádka, nebo nutnost?
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 6/2004)
Lokální ekonomika v praxi
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 5/2004)
Cechy, občiny a spor o slovo socialismus
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 3/2004)
Z krabice Plunkettovy nadace
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 2/2004)
Hlasy z minulosti
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 1/2004)
Méně mobility, více prosperity
Autor: Vojtěch Kotecký (vyšlo v čísle 1/2004)
Půjčování peněz bez úroku: sen, či skutečnost?
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 12/2003)
O bankách, penězích a záludnostech exponenciálního růstu
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 11/2003)
Města duchů v Británii
Autor: Naďa Johanisová (vyšlo v čísle 10/2003)
2008 Sedmá generace, Bratislavská 31, 602 00 Brno
[email protected], 545 214 431
design: Jana Kudrnová, www.janakudrnova.com
webmastering: stanyslaw, [email protected]
++++++++++++++++++++++++++++++
Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem.
Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku.
Johanisová Naďa Stehlík | 11/
O knihe „Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem.“
Bezúročné bankovnictví? Lokalizace jako alternativa globalizace? Trojitý namísto
jednoduchého zisku? Odlehčené texty s ilustracemi Vladimíra Jiránka a předmluvou Táni
Fischerové nabízejí průhled do světa zmizelých družstev i dnešních sociálních podniků, ale
také nové ekonomické nápady a náměty, zvláště aktuální v době hypotéční krize.
++++++++++++++++++++++++++++++
DOMOV
Naďa Johanisová
Patnáct miliard
Patnáct miliard zisku, které za první čtvrtletí vykázala společnost ČEZ, skýtá výbornou
příležitost k zamyšlení, odkud, s kým a kam se naše dnešní společnost ubírá.
Každá doba má své slepé skvrny, nad kterými pozdější generace často kroutí hlavou. V
devatenáctém století se třeba věřilo, že dáma nevydrží delší dobu bez korzetu, protože její
jemná kostra neudrží bez opory tělo vzpřímené. Na začátku století jednadvacátého máme v
České republice jinou víru: věříme v neviditelnou ruku trhu. Ta hlásá, že stát se musí zříci
své paternalistické role a omezit regulaci ekonomické aktivity na minimum. Podniky budou
vzkvétat a díky skapávání bohatství směrem k občanům prostřednictvím daní a posilování
kupní síly se budeme mít všichni stále lépe. Ceny statků a služeb v tomto modelu pak musejí
kopírovat ceny na světových trzích, a to i v případě zboží, jako je jídlo, bydlení nebo elektřina.
Tolik převládající ideologie. Když se ale podíváme do ekonomických učebnic, zjistíme, že
neviditelná ruka funguje jen tehdy, pokud je splněno asi dvacet podmínek, mezi nimi i ta,
že se na trhu pohybuje mnoho malých hráčů – výrobců, obchodníků i spotřebitelů. Teprve
tehdy nastává kýžená „optimální alokace zdrojů“ a „rovné hrací pole“, v němž řada malých
producentů vytváří stále více stále lepších a stále levnějších výrobků. Vnímavější čtenář jistě
postřehl háček: co se stane, když na „rovné hrací pole“ vpustíme řadu drobných firem, které si
začnou konkurovat, a omezíme regulaci na minimum? Správně. Požerou se navzájem a
vznikne jedna, případně několik velkých firem. Spotřebitelé se ovšem navzájem nepožírají a
tak dnes občané či spotřebitelé mají stejnou velikost, jako dříve. Naproti tomu firmy nám
zbytněly a dnes připomínají obry z pohádek, jejichž hlavy sahají nad oblaka a jedinou
šlápotou dokáží rozmáčknout celou vesnici. Běžně se uvádí, že z padesátky největších
ekonomik světa většinu tvoří nadnárodní firmy. Hrací pole spotřebitel versus korporace, které
vyklidil další obr – stát, tak dnes trochu připomíná pole, kde se utkali David a Goliáš.
V pohádkách jsou ale jak zlí, tak hodní obři. Jak je to s korporacemi? Nejsou to nakonec
obři hodní? Vždyť podepisují různé kodexy, sponzorují dětská centra, z jejich reklam žijí
média a možná budou za chvíli tito obři pomáhat i rozpočtům vysokých škol… Tak co
kdybychom jim odpustili, že občas něco rozšlápnou?
++++++++++++++++++++++++++++++
Nepohádkový obr
Vezměme si třeba jednoho našeho domácího, českého obra – energetickou společnost ČEZ.
Mezi svými světovými bratranci patří asi zatím spíše k obrům (či obryním) menší postavy.
Její zisky za první čtvrtletí tohoto roku tvořily nicméně patnáct miliard korun, čili dvě
procenta všech příjmů státního rozpočtu v roce 2007. Odpovídaly mimochodem čtvrtině
státních výdajů za zdravotnictví v témže roce. Je to tedy obr bohatý, a také občas něco
rozšlápne – viz nešťastní odběratelé, kterým bez varování odpojoval elektřinu či které údajně
vyslýchal ve svých kobkách. Na druhé straně je dnes ČEZ ve velké většině našich médií
jedním z hlavních inzerentů. Možná i proto se tato média příliš nedomáhají vysvětlení
rozporu mezi jeho rostoucími zisky a stále rostoucími cenami elektřiny. Ani se státu, který je
majoritním vlastníkem, neptají, zda bude management žádat o rozdělení alespoň části zisku
akcionářům – včetně státu, tedy nás. Stát je navíc také obr, kterému běžný občan do očí
nedohlédne.
++++++++++++++++++++++++++++++
Zdroj: Jan Beránek Patnáct milard díky ruce trhu?
Mohli bychom namítnout, že rostoucí ceny elektřiny jsou dobrá věc, protože nutí spotřebitele
šetřit vzácné zdroje a tím i přírodu. V tom případě by ale ČEZ, vlastněný státem, respektive
stát, vlastnící ČEZ, měl využít své zisky k zahájení dotačních programů na omezení
energetického plýtvání, výzkumu obnovitelných zdrojů či například k podpoře obecních
výtopen, které by mohly vyrábět nejen teplo, ale i elektřinu a využívat ve větší míře
obnovitelné zdroje. Jak naznačují zkušenosti z rakouského Güssingu, vedle podpory místní
ekonomiky je tu i ekologický efekt a v neposlední řadě energetická bezpečnost. Energie, jídlo
a bydlení totiž není zboží jako každé jiné. Je to zboží, uspokojující základní lidské potřeby, a
tudíž by je stát a zejména obce, které jsou na rozdíl od firem odpovědné občanům, neměly tak
docela pouštět z ruky.
Namísto toho však ČEZ hlásí (Hospodářské noviny z 9.–11. května 2008), že svůj zisk
hodlá investovat do velkých plynových elektráren v Čechách, na Slovensku, Maďarsku a
Bulharsku, navzdory tomu, že ceny plynu na světových trzích rychle stoupají.
Než však ČEZ odsoudíme jako zlého obra, měli bychom si uvědomit, že je pouze produktem
výše zmíněné ideologie, respektive víry jednadvacátého století. Obři, kteří dokáží rozšlápnout
vesnici, se nebudou patlat s obecními elektrárnami. Jednak je to pod jejich rozlišovací
schopnost, jednak skutečně „hodný“ obr, který by se nechal svým majoritním akcionářem
přesvědčit, aby investoval do výzkumu obnovitelných zdrojů či zvolil jiné dlouhodobě
rozumné strategie, by mohl podlehnout v krátkodobém konkurenčním boji, v němž nevyhrává
nejhodnější, ale nejlevnější. A konečně: proč by se ČEZ namáhal chodit nevyšlapanou cestou,
když řada jeho odběratelů nemá šanci obrátit se jinam a když má navíc v kapse velká
média a nejspíš i stát? Vysoké školy dosud nikoli. To se ale možná změní. V tom případě i mě
bude možná za pár let platit ČEZ…
Obři si nejlépe rozumějí zase jen s obry, zvláště tehdy, když mohou svou moc, například
politickou a ekonomickou, zkombinovat. Problém je, že k obřím korporacím dnes často patří i
média, navíc jsou na jejich reklamách existenčně závislá. To ztěžuje sebereflexi společnosti,
která často jen neurčitě cítí, že něco není v pořádku. Možná bychom měli lépe zaostřit na obry
kolem nás, přemýšlet, kde se tu vzali, zda svou koncentrovanou mocí neohrožují demokracii a
nakolik jejich moc paradoxně vyrůstá z živné půdy naší víry v neviditelnou ruku trhu. Pokud
by se to zdálo jako poněkud obtížný úkol, může nás povzbudit, že David tehdy vyhrál.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-21 na straně 3.
++++++++++++++++++++++++++++++
Publikováno online 17.6.2008
TK KBS - DOM
Homília bratislavského arcibiskupa Mons. Stanislava Zvolenského
( TK KBS, jh; ml ), 20111223053
Vydané dňa 23. 12. 2011
--------------------------------------------------------------------------Bratislava, 23. decembra (TK KBS) - Bratislavský arcibiskup a metropolita
Mons. Stanislav Zvolenský dnes v Katedrále sv. Martina v Bratislave slávil
svätú omšu za zosnulého prezidenta Václava Havla. TK KBS prináša homíliu
arcibiskupa Zvolenského, ktorý je zároveň predsedom Konferencie biskupov
Slovenska (KBS). Text homílie poskytol hovorca Bratislavskej arcidiecézy
Jozef Haľko.
V evanjeliu, ktoré sme práve prečítali, sa Ježiš Kristus predstavuje ako
„cesta, pravda a život“. Tieto tri slová možno chápať aj ako definíciu
ľudského života: život – to je cesta v pravde. Život - to je pravda na
ceste. Pravda, to je trvalý pevný orientačný bod uprostred pohybu,
smerovania, kráčania. Kto je na ceste bez pravdy, je tulák. Kto kráča s
pravdou, je pútnik. Pútnik je ten, koho kroky vedie jeho svedomie.
V roku 2009 sa na knižné pulty dostalo dielo pápeža Benedikta XVI. nazvané
„Chváloreč na svedomie“. V nej Svätý Otec detailne analyzuje ľudské
svedomie. Poukazuje na univerzálnu Pravdu, čo presahuje človeka a súčasne
ho oslovuje v jeho najhlbšom jadre. Upozorňuje na skutočný význam slobody a
na nebezpečenstvo do seba uzavretého subjektivizmu. „Svedomie“ - napísal
Svätý Otec - „je vnímateľným imperatívom hlasu pravdy vo vnútri človeka;
svedomie je prekonaním púheho subjektivizmu cez stretnutie ľudského vnútra
s Pravdou - s Pravdou pochádzajúcou od Boha“.
Tieto slová zostávajú aktuálne nielen v dnešnej dobe všeobecného
relativizmu, ale boli aktuálne aj v čase, keď sa komunistická moc snažila
vyfabrikovať „človeka nového typu“, človeka závislého a nezávislého,
nezávislého od univerzálnej pravdy, no o to závislejšieho - cez mechanizmy
strachu - od nepravdy predkladanej ateizátormi totalitnej moci. Keď padla
železná opona, každému realisticky uvažujúcemu človeku bolo jasné, že
nastávajúci prechod bude bolieť, lebo ani kľúčikmi na námestiach
neodzvonilo tomu, čo je kdesi hlboko v človeku: ochota vystriedať
komunizmus konzumizmom; materializmus ideologický materializmom praktickým;
ochota nechať sa ujarmiť namiesto diktátu štátostrany diktátom finančných a
politických záujmov mocných tohto sveta. Aj tieto javy sú napokon tiež
dôsledkom subjektivizácie pravdy, ktorú bez prepojenia na nemenný boží
princíp pohltí momentálny osobný záujem. Preto bolo dôležit?
?, že medzi protagonistami nežnej revolúcie boli osobnosti, ktoré pravdu a
svedomie pokladali za veľmi cenné a posvätné hodnoty, ktorým treba
podriadiť všetko rozhodovanie i konanie.
Začiatkom deväťdesiatych rokov stál na týchto miestach našej Katedrály
svätého Martina muž, za ktorého je obetovaná táto svätá omša: prezident
Václav Havel. Konal sa vtedy koncert od skladateľa Jozefa Haydna nazvaný
Sedem posledných slov Ježiša Krista na kríži. Medzi viacerými prezidentmi
predniesol jednu meditáciu aj Václav Havel. Je dnes priam symbolické, že
meditoval o Ježišových slovách „Otče, do tvojich rúk porúčam svojho ducha“.
Doslova povedal: „Otče, do tvojich rúk porúčam svojho ducha... Jedno sa mi
zdá byť isté: že naše Ja - pokiaľ sa mu ešte úplne nepodarilo potlačiť
svoju orientáciu k Bytiu a celkom sa rozplynúť v pobyte - je zodpovedné len
a len preto, že sa bytostne vzťahuje k Bytiu. K Bytiu ako k tomu, v čom
cíti jedinú súvislosť, zmysel a akési nevyhnutne existujúce vysvetlenie
všetkého jestvujúceho. Že sa k nemu vzťahuje a vzpína celou svojou bytosťou.
Že počuje v sebe i okolo seba
onen hlas, ktorým ho toto Bytie oslovuje a volá. Že v tomto hlase poznáva
volanie svojho pôvodu i cieľa, svojej pravej príslušnosti i svojej pravej
zodpovednosti. A že tento hlas berie zo všetkého najvážnejšie“.
Takže tu, medzi stenami tohto chrámu odznelo rozjímanie, ktoré pozoruhodne
rezonovalo s vyššie spomenutými úvahami o ľudskom svedomí. O tom, že jeho
hlas je hlasom bytosti s veľkým B, ktorému sa má všetko podriadiť. O tom,
že tento vnútorný hlas je volaním o pôvode, zodpovednosti, pravej identite
i konečnom cieli človeka. O tom, že človek sa na ňu bytostne orientuje a
nachádza v nej zmysel i súvislostí všetkého jestvujúceho. O tom, aké
nebezpečné je potlačiť v sebe tento hlas a rozplynúť sa v obyčajnom
materiálnom pobyte...
Tajomnú bytosť s veľkým B nazval Václav Havel pri inej príležitosti tým,
„kto má v rukách tajomný beh všetkých vecí“. Bolo to pri uvítaní Svätého
Otca Jána Pavla II., ktorého nazval apoštolom duchovnosti v krajine
zdevastovanej vyháňaním ducha. Hovoril vtedy o zázraku, ktorý videl v páde
železnej opony i rôznych duchovných bariér.
Pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka v deň smrti svojho bývalého
spoluväzňa vydal svedectvo o tom, že spolu viedli dlhé duchovné rozhovory.
Svedectvo o tom, že Václav Havel cez krst, eucharistiu a birmovanie patril
do spoločenstva Cirkvi. Cirkvi, ktorá je mu vďačná za nadobudnutú slobodu
bez preliatia krvi. Arcibiskup Duka vydal svedectvo aj o tom, že posledné
úvahy medzi ním a prezidentom sa týkali TOHO, KTORÝ JE. Arcibiskup Duka
vyjadril tiež presvedčenie, že jeho priateľ Václav ho už stretol.
Tieto myšlienky dnes - pred niekoľkými hodinami počas zádušnej omše v Prahe
- pán arcibiskup Duka zopakoval. A s pohľadom na rakvu zosnulého dodal:
„Nech ťa svätá Anežka odprevadí do kráľovstva, kde panuje ten, KTORÝ JE.
Ten, o ktorom si v posledných týždňoch svojho života a pri našom poslednom
stretnutí hovoril ako o našom pravom Bohu.“
Áno, náš pravý Boh sa ľuďom predstavil slovami JA SOM, KTORÝ SOM. V týchto
slovách je istota a pokoj. Večnosť i prítomná sekunda. V týchto slovách je
vyjadrená aj - všetko podmieňujúca - Božia prítomnosť. Prítomnosť Pána
dejín, minulosti i budúcnosti. Václav Havel zomrel v dobe, keď sa budúcnosť
javí neistá a Európa stojí v novom bode zlomu, na novej križovatke svojich
dejín. Budú akútne potrebné osobnosti, vnímajúce hlas svedomia, svedomia
otvoreného nadčasovej pravde.
Stojíme na prahu Vianoc, a reflexie o smrti akoby kontrastovali s duchom
sviatočnej romantiky. No v skutočnosti nás majú sviatky - opakovane slávené
koncom roka - upriamovať na vrcholný sviatok na konci nášho života. Lebo ak
je náš život jeden veľký advent, potom naša smrť je našimi poslednými
existenciálnymi Vianocami. Lebo Vianoce sú stretnutie s tým, ktorý JE: s
Ježišom Kristom. Veď o ňom hovoríme, keď sa za našich zosnulých - a dnes aj
za zomrelého Václava Havla - modlíme: nech odpočíva vo svätom pokoji. A
SVETLO VEČNÉ nech im - nech mu - svieti!
–––––––––––––––––––––––
Proti zádušnej sv. omši ak by prebiehala v určitej jednoduchosti ani tak by
som nemal výhrady, ale javí sa mi, že v tej homílii odznela akási čudná
nadpráca. Tak napr.:
Preto bolo dôležité, že medzi protagonistami nežnej revolúcie boli
osobnosti, ktoré pravdu a svedomie pokladali za veľmi cenné a posvätné
hodnoty, ktorým treba podriadiť všetko rozhodovanie i konanie.
Doslova povedal: „Otče, do tvojich rúk porúčam svojho ducha...
Tajomnú bytosť s veľkým B nazval Václav Havel pri inej príležitosti tým,
„kto má v rukách tajomný beh všetkých vecí“. Bolo to pri uvítaní Svätého
Otca Jána Pavla II., ktorého nazval apoštolom duchovnosti v krajine
zdevastovanej vyháňaním ducha. Hovoril vtedy o zázraku, ktorý videl v páde
železnej opony i rôznych duchovných bariér.
Arcibiskup Duka vydal svedectvo aj o tom, že posledné úvahy medzi ním a
prezidentom sa týkali TOHO, KTORÝ JE.
Cítiť tam veľa typickej tajuplnosti slovných hračiek zasvätených (ako je
VH)..., ten tajomný beh všetkých vecí v tejto dobe totiž podľa havlovcov
riadi a bude riadiť Maitrea... nepravý Kristus či Boh a nie náš pravý Boh
Stvoriteľ!
––––––––––––––––––––––––
Čo ty na ten trojuholník-hostiu?
–––––––––––––––––––––––ktorý potvrdil že videl v prenose tiež tú trojuholníkovú hostiu. Pán
organista povedal, že sa rozprával o tom "kresťanskom pohrebe" a iných
ceremóniách s našimi farármi a že sa im to nepáčilo. Neviem iste, ale možno
by bolo dobre im poslať Váš poznatok, aby vedeli, že to my laici citlivo
vnímame, najmä chovanie našej hierarchie. Porozmýšľajte.
Čítali ste ten článok o VH od Branislava M.? Čo Vy na to? Mne sa to páčilo,
je fundovaný.
Celé to divadlo slobodných je akoby predpríprava pohrobkov charty, VPN a
čechoslovakistov na marcové voľby i na voľby "prezidentky" a: nastolenie
svetovlády (toľko vyvolených tam bolo, že je to až okato zarážajúce). Ešte
aj koledy a piesne v slovenskom rozhlase sa celý čas nesú v prísnej
šablóne: jedná slovenská, jedna česká a jedna anglická. Opis tradícii sa
nesie poväčšinou v judaistickom duchu i ich osobami.
––––––––––––––––––––––––Hostii v tvare trojuholníka. Nebolo to pri pozdvihovaní, ale pri
pozdvihnutí Hostie pri Hľa Baránok Boží. Vtedy, keď kňaz po rozlomení
Hostie vysloví tie slová. Vtedy mala tá pozdvihnutá časť tvar
rovnoramenného trojuholníka, pričom kňaz držal v ruke akoby jeho základňu,
čo som doteraz ešte nikdy nevidela. Bola to akoby presne "podľa pravítka"
vyrezaní časť. Moáno som v tej atmosfére bola pricitlivá a keď som videla
naozaj trojuholník v rukách arcibiskupa, bolo mi veľmi smutno. No a potom
tá reč panej, čo kedysi nazvala Slovensko Čiernou dierou o Masarykovi,
komenskom a humanizme... v katolíckej katedrále za ú
časti mnohých biskupov a kňazov. Po "štátnomi pohrebe" s omšou (?) s
najvyšším hodmostárom Cirkvi a množstvom biskupov a kňazov Čechách_za
účasti mnohých zasvätených a po omši v našej konkatedrále mám dojem, že
dostali oficiílne u nás "zelenú". Musím sa na to povypytovať, aby som mala
v tom jasno.
Prepáčte, že to pripománam v takýto veľký sviatok, ale chcela som dať "do
poriadku to, že ten trojnuhoľník nebol sez pozdvihovanie, ale pri Baránok
Boťí.
–––––––––––––––––––
Všimla som si pri pozdvihovaná Hostiu v tvare trojuhoľníka..
––––––––––––––––––
Dukovu kázeň som nepočula, videla som len časť omše asi od obetovania.
Zarazilo ma - ešte som to naozaj nevidela -, že keď arcibiskup Duka
pripozdvihol Hostiu pri slovách : "Hľa Baránok Boží... " (teda po prelomení
Hostie) držal v ruke jej časť presne v tvare trojuholníka. Ešte
som nevidela, že by sa niekomu podarilo rozlomiť Hostiu tak, aby jej časť
tvoril presne rovnoramenný trojuholník. Poznám symboly, ale pri omši v
katolíckom chráme??? No a vrcholom bola dáma menom "Čierna diera",
pozdravila prezidenta, aj Clintona a jeho ženu, aj "Dášu", na arcibiskupa
"zabudla", no nezabudla na Masaryka, Komenského a humanizmus... - to opäť v
katolíckom chráme. Je zaujímavé, že v médiách sa stále hovorilo o štátnom
pohrebe Ja som sa opýtala jedného z našich mladých kňazov, či nevie o tom,
že česká a slovenská cirkev legalizovala členstvo katolíkov v istej
organizácii, čo bolo do teraz nezlučiteľné s členstvom v Katolíckej cirkvi.
++++++++++++++++++++++++++++++
Kauza Danubiana
Vážení kolegovia a priatelia výtvarného umenia,
vzhladom na rozporné vyjadrenia v médiách v súvislosti s Danubianou, ktoré v konecnom
dôsledku môžu poškodit naše spolocné záujmy, pozývame výtvarníkov a výtvarných teoretikov na
stretnutie dna 9.1.2012 o 9:00 v priestoroch Galérie Slovenskej výtvarnej únie na Dostojevského rade
2 v Bratislave, s cielom - v co najširšom zastúpení rôznych zoskupení z oblasti výtvarného umenia vyjasnit si navzájom situáciu a pokúsit sa dospiet k spolocnému návrhu na riešenie.
V záujme vecného a konštruktívneho dialógu sa na stretnutí budeme venovat výhradne tejto
jednej téme.
Návrh budeme môct tlmocit dna 16.1.2012 na stretnutí zástupcov výtvarníkov s ministrom
kultúry Danielom Krajcerom, ktorý prejavil ochotu problém riešit. Termín stretnutia bol dohodnutý na
zasadaní Rady pre umenie ministra kultúry dna 22. decembra 2011, za prítomnosti Pavla Krála, ako aj
Juraja Carného, jedného zo signatárov výzvy na odvolanie ministra kultúry, Mareka Adamova, Adriana
Rajtera a dalších clenov Rady.
..................................................................................................................................................................
Niekolko poznámok k téme
Slovenská výtvarná únia sa dlhodobo aktívne podiela na príprave konkrétnych návrhov pre
zlepšenie situácie v kultúre na Slovensku, verejne sa vyjadrujeme k otázkam právneho a sociálneho
postavenia umelcov a vystupujeme ako kritici postoja zodpovedných predstavitelov za to, co sa
v oblasti kultúry na Slovensku za posledných 20 rokov urobilo a najmä neurobilo. Teraz však – najmä
v záležitosti Danubiany - cítime povinnost vyjadrit vážne výhrady voci iniciatíve za odvolanie ministra
kultúry.
Situácia dlhodobo nie je dobrá a chápeme umelcov, že už stací niekedy aj iskricka, aby
vzblkol požiar. Obávame sa však, že prebiehajúca protestná akcia za odvolanie ministra kultúry je
neadekvátna a môže umenie a kultúru poškodit.
Co sa v súvislosti s Danubianou, ktorá je uvádzaná ako jeden z dôvodov na odvolanie
ministra, udialo:
- v rozpore s niektorými vyjadreniami v médiách nie je pravda, že štát podporí majitela
Danubiany, ale naopak: majitel Danubiany p. Meulensteen podporí štát: rozhodol sa - zjednodušene
povedané – venovat Danubianu, majetok v hodnote rádovo 300 miliónov Sk (resp. 10 miliónov Eur)
Slovensku,
- Danubiana už nie je súkromný majetok, je to neziskovka s rozhodujúcim podielom štátu,
- štát samozrejme bude rozhodovat aj o jej smerovaní, o jej budúcej kvalite ci nekvalite: má
mat väcšinu v správnej i dozornej rade,
- po 20 rokoch prejde Danubiana ako celok definitívne do vlastníctva štátu,
- vláda schválila mimoriadne financné prostriedky vo výške 12 miliónov Eur, co umožní
dostavat výstavné priestory Danubiany, a zároven zacat rekonštrukciu SNG a rozbehnút dalších cca
5 projektov.
Aké problémy slovenskej kultúry toto rozhodnutie rieši
1/ na Slovensku nie je stála zbierka súcasného svetového umenia:
a/ nemáme co vystavit,
b/ keby sme aj mali co vystavit, nemáme to kde vystavit.
Vznik neziskovky prezentáciu súcasného svetového umenia umožní: p. Meulensteen, (nie
obchodník s umením, ale zberatel umenia a podporovatel slovenského výtvarného umenia) umožní
neziskovke pocas 20 rokov využívat na výstavné projekty jeho zbierku súcasného svetového umenia
(ktorú aukcná spolocnost Christie´s ohodnotila na 12 miliónov Eur),
2/ nemáme vyhovujúce priestory na velké výstavy súcasného umenia: dostavaním by sa
v Danubiane výstavná plocha okolo 1 800 m2 rozšírila na približne 3 500 m2 .
A tu vznikol problém:
V situácii trvalého podfinancovania kultúry a výtvarného umenia zvlášt teraz skupina umelcov
žiada odmietnutie daru (galérie s plochou 1 800 m2 a návštevnostou 30 000 divákov rocne)
i financného príspevku zo strany Ministerstva financií SR, hoci je viazaný na túto konkrétnu akciu
(a v prípade odmietnutia reálne hrozí jeho presun mimo rezort kultúry) a hoci nie je cerpaný na úkor
ostatných výdavkov Ministerstva kultúry SR.
Navyše nie je pravda, že Ministerstvo kultúry konalo proti vôli samotných umelcov, nie je
pravda, že umelci o príprave tejto dohody nevedeli, nie je pravda, že všetci umelci odmietnutie daru
podporujú:
- Už v júni 2011 sa v priestoroch Danubiany za úcasti výrazných osobností konalo verejné
zhromaždenie výtvarníkov. Na zhromaždení sa spontánne sformulovala písomná výzva ministrovi
kultúry. Následne zástupcovia výtvarníkov tlmocili ministrovi kultúry Danielovi Krajcerovi 4 požiadavky
umelcov. Jednou z požiadaviek bolo zabránit reálne hroziacemu ukonceniu cinnosti Danubiany.
Následne, na svojom júlovom zasadaní, vláda SR uvolnenie potrebných financných prostriedkov
schválila.
- Situáciou sa zaoberala aj Rada Slovenskej výtvarnej únie, ktorá na svojom zasadaní dna
24.6.2011 prijala - ako reakciu na zhromaždenie v Danubiane a písomnú výzvu ministrovi kultúry - toto
uznesenie: Rada SVÚ podporuje aktivity súvisiace s Danubianou a poveruje predsedu SVÚ p. Krála
a súcasné Vedenie k dalším krokom, pokial si to bude situácia vyžadovat.
- Informácia o situácii v súvislosti s Danubianou bola na programe aj nasledujúcej Rady SVÚ
dna 9.septembra 2011.
Záver:
Áno, problémov je vela, v tom s iniciátormi súhlasíme. Neexistuje však riešenie, ktoré odstráni
všetky problémy naraz. Ak vytvorenie Centra vizuálneho umenia Danubiana (bez ohladu na to, ako sa
bude nakoniec volat) aspon niektoré problémy výtvarného umenia rieši, sme presvedcení, že je našou
morálnou povinnostou takéto riešenie podporit.
Stretnutie výtvarníkov v co najširšom zastúpení by mohlo pomôct zadefinovat spolocný postoj
výtvarníckej obce, namiesto trieštenia síl v nekoordinovaných a neraz až protichodných aktivitách.
Ak je minister kultúry ochotný diskutovat o takomto stanovisku zástupcov z oblasti výtvarného
umenia, ktorých sa to týka predovšetkým, považujeme za neštastné a nezodpovedné pokracovat v
snahe o odvolávanie ministra (z dôvodu, že má podiel na zvýšení financných prostriedkov pre
Ministerstvo kultúry...). Skúsme sa – ešte pred tým, ako sa rozhodneme – bez emócii a s nadhladom
zamysliet nad možnými dôsledkami v budúcnosti, ak by si verejnost i kompetentní ministri vyvodili
z prebiehajúcej kauzy zjednodušený, ale nie celkom neopodstatnený názor:
- ak výtvarníkom neposkytnete dostatocnú financnú dotáciu, stažujú sa,
- ak im ju poskytnete, niektorí sa stažujú aj tak a navyše žiadajú aj odstúpenie kompetentného
ministra...
Za Vedenie Slovenskej výtvarnej únie
Akad. mal. Pavol Král
Predseda SVÚ
Prezident IAA / AIAP Europe
Co robi slovenska cirkevna diplomacia????????
Prosim o upresnujucu
informaciu o planovanej navsteve Bendikta XVI.
Z pomerne hodnovernych zdrojov som sa dozvedel,
ze v buducom /marianskom/ roku 2012 by mal navstivit iba Slovensko,
a nasledujuci 2013, spaty s vyznamnym jubileom cyrilometodskym,
IBA Moravu /CR/, s vynechanim Slovenska,
co ma dost zarazilo a prekvapilo.
Ak by to bola pravda, hoci nevylucujem ze ista zaujmova skupina by sa aj
o taketo /zredukovane/ zacielenie misijnej cesty mohla usilovat,
dufam, ze vcas dojde ku korekcii aj zo strany SR...?!
Dakujem za /akukolvek/ odpoved
Viliam Jablonický
publicista, kritik, historik kultury
Kapicova 4, 85101 Bratislava
[email protected]
Informáciu z prameňa nemám. Ale dovolím si pripomenúť to, čo už opakujem
dobrých dvadsať rokov na Slovensku a čo som sa usiloval vyše štyridsať rokov
šíriť po svete, ale čo paralyzovali "vedecké" knihy zo Slovenska a najmä z Česka:
Kým sa neodvážime zbaviť čechoslovakistického mýtu o "Veľkej Morave", aký štát
nikdy nikde na svete neexistoval - lebo všetky pramene z 9. storočia poznajú iba Moravu,
Moravské kráľovstvo a Moravskú ríšu kráľa Svätopluka I. Veľkého, ktorú vytvorili a
zveľaďovali stredovekí Slováci, Sloveni, Sloväni - tak sa nemôžeme čudovať, že
svetové strediská, k akým patrí Vatikán, budú brať Moravu ako časť Českej republiky.
"Veľká Morava" je český mýtus, ktorý im pomáhal zmocniť sa Moravského Slovenska,
ktorému svojim školstvom počas storočí nanútili svoj český jazyk, a to ich povzbudzovalo
v snahe o celé Slovensko.
Pekny den, nemozem vam taketo informacie potvrdit, nakolko sa
nezakladaju na ziadnych skutocnych a podlozenych informaciach. Okrem
toho mi nie je zname, ze by buduci rok mal byt Marianskym rokom. Svaty
Otec zacne v buducom roku Rok viery.
áno je to presná správa, r. 2013 sa na Velehrade otvorí centrum slovanských štúdií
či ako sa to bude volať, ktoré horúčkovito stavajú a zároveň opravujú baziliku...
mal by si už v Tvojom veku raz vedieť, že vatikánska politika je založená na systematickom utajovaní a ututlávaní
informácií, takže sa nečuduj, ak dostávaš z cirkevných štruktúr, aj slovenských, informácie aké dostávaš a divím
sa Ti vôbec, že si ich tak naivne pýtaš. V cirkevných štruktúrach platí nepísaná zásada, že sa máš pýtať iba na to,
na čo Ti môže byť daná odpoveď...
Oficiózna, teda dosiaľ úradne nepotvrdená informácia je, že Benedikt XVI. má Slovensko navštíviť v júli
2012– ak pápežov vek (*1927) cestu vôbec umožní.
Uvedom si, že tí, čo tento štát nechceli a ktorí mu vládnu, z neho spravili operetný štát – ako chceš, aby sa k
nemu stavali mocnosti, keď ani vlastní ho neberú vážne... Ak by SR mala pri Svätej stolici poriadneho vyslanca,
nuž by sa už pápežova návšteva bola dávno uskutočnila.
Je az neuveritelne, ako si nechavame kradnut historiu.
++++++++++++++++++++++++++++++
Komu patrí tento štát?
Pôvodne som na tomto mieste chcel napísať niečo o Vianociach. Text je hotový, ale musel som ho odložiť. Nedá
sa inak.
.jaroslav Daniška
22. december 2011 |
Nepatrím do spravodajskej komunity a ani som o to nikdy nemal záujem, takže texty údajných prepisov pána
Haščáka so slovenskými politikmi a politickými nominantnami som si prečítal až na internete.
A odvtedy sa nestačím čudovať.
Začnem od konca.
Televízia Markíza v stredu 21. decembra otvorila svoje hlavné večerné správy príspevkom o uniknutých
odposluchoch bez jediného mena. Dala slovo dvom ľuďom, ktorých označila za expertov, a tí jej potvrdili, že
prepisy odposluchov považujú za pravé, Markíza však pred tým zavrela oči aj uši. Dezorientovaný divák sa teda
nedozvedel nič. Ani jedno meno, ani jednu sumu, žiadnu firmu, žiadnu stranu. Absurditu tejto vykastrovanej
správy podčiarkla za ňou nasledujúca, kde sa redaktor tejto obrázkovej televízie rozohňoval nad vianočnými
odmenami vo výške 700 eur pre jedného z úradníkov platinovej kauzy.
Lepšie sa témy nechopil ani denník SME. Slovo si zobral jeho komentátor Lukáš Fila, pre ktorého je politika
nanajvýš tak zdrojom inšpirácie pre ironické poznámky. Ale dobre, pripusťme, že aj to je metóda.
Fila chcel ukázať, ako sa vie „medzi gorilami“ orientovať, ako vie rozlišovať medzi skutočnou kauzou (Galkove
odposluchy) a „protokolmi sionských mudrcov“ (paralela s Gorilou). Nuž, vtipné. Len čo je pravda.
A nepoctivé, ako sa len dá.
Aby bolo jasné, neviem, či sú tieto odposluchy pravé alebo pravdivé. Viem, ale niečo iné. Je v nich príliš veľa
konkrétnych údajov, aby zostali ignorované.
Toto nie sú žiadne protokoly, žiadna fikcia Umberta Eca. Všetci menovaní sú verejne známi, diskutované témy sa
naozaj riešili, vláda o nich hlasovala, rozhodnutia padali.
Otázka preto stojí úplne inak.
Komu vlastne patrí tento štát?
Nejde len o tie milióny, ktoré lietajú, akoby išlo o drobné. Aj keď už to je pohoršujúce. Ako môže ľubovolný politik
z prepisov tvrdiť, že živnostníci majú platiť vyššie dane, ak existuje podozrenie, že on žije z ukradnutých peňazí?
Ako sa môže pozerať do očí voličom, ktorí nemajú na zaplatenie nedoplatku za plyn? Ako môže tvrdiť, že na
niektoré operácie, ktoré môžu zachrániť život nie sú peniaze, ak je dosť peňazí na každé jedno kolečko v tom
skorumpovanom v stroji?
Čo je vlastne politika? Súboj o čo?
Existuje jediná cesta. Ak je tento štát štátom, musí sa podľa toho správať. Ľudia ako Malchárek sa musia vrátiť
pred kamery, musia im byť kladené otázky, a musí to ísť pekne pomaly a trvať únavne dlho. Pred kamery a
verejnosť musia ísť aj zainteresovaní zahraniční investori. Bez rozdielu.
Gorila totiž nanovo otvorila vážnu otázku. Tú najvážnejšiu, aká tu od vzniku Slovenska je. Tento štát v roku 1992
založili ľudia, ktorí neboli vlastenci. Pre nich to bola iba hra, iba prostriedok.
Náš štát však má zmysel. A od roku 1993 sa to už viackrát potvrdilo. Tento zmysel mu však dávajú len naozajstní
vlastenci. Pretože k patriotizmu patrí aj to, že si nenecháme brať, čo je naše. Nech už je to územie, symboly,
alebo majetok.
Nie, tento štát nepatrí politikom. Ani keď majú preferencie ako Vladimír Mečiar v roku 1992 alebo Robert Fico v
roku 2011. Tento štát nepatrí ale ani tým najbohatším podnikateľom. Nech je ich majetok veľký ako majetok
Penty a J&T dokopy.
Tento štát patrí nám všetkým. A ak je to tak, tak podobné kauzy musia vyvolať krízu, ktorá prinesie
katarziu. Najhoršia totiž nie je samotná kríza. Najhoršia je vynútená normalizácia, ktorá kríze zbráni.
Navyše, ak je pravda, že v politike sú traja muži (Palko, Lipšic, Minárik), s ktorými sa o takýchto spôsoboch „nedá
diskutovať“, nejde len o mravný, ale aj o politický spor. Spor, ktorý má dve strany. Nielen vinníkov, ako falošne
píše Fila. A tento spor treba dotiahnuť.
Ak by sa to nestalo, riskujeme totiž hneď dve veci. Po prvé, že nevylúčime podozrenie, že SDKÚ, KDH aj Maďari
sú rovnakým produktom postkomunizmu, ako HZDS, SNS a Smer.
A po druhé, že svoj štát dobrovoľne odovzdáme niekoľkým oligarchom.
A to sa nesmie stať.
Diskusia (24)
1.
.pán Daniška, držím Vám palce!!! od .milas | 27. december 2011 17:07
Vidíte, koľko je tu expertov, ktorí Vám silou mocou chcú dokázať, ako sa to nedá? Ale máte pravdu, ten
Augiášov chliev je treba konečne vyčistiť od hnoja politických skrachovancov, ktorí si naozaj myslia, že
len oni a nik iný nemá v tomto štáte patent na rozum!!!
2.
.novinár vo vývoji.. od .slavius | 27. december 2011 07:48
Najlepšie na celom článku je to,že novinár s hrubým kresťanským koreňom uprednostnil tento (
novátorský...) článok, pred článkom o narodení JK. Pán JD, na znovuzrodenie vašich ideálov,treba
slamu a chliev!
3.
.schizofrenia od .bombaklat | 26. december 2011 20:17
"tento stat nepatri politikom, nepatri bohatym podnikatelom. tento stat patri nam vsetkym." hmmm. tak
toto je najromantickejsia myslienka roku 2011. iba podciarkuje schizofreniu neo-liberalneho ideologa.
pravou polovicou mozgu uctieva kapitalizmus, lavou preklina konzum. tuzi po malej vlade a potom sa
rozculuje, ked mala, bezmocna vlada prostituuje so silnymi podnikatelskymi skupinami..... nuz ale ked to
tak chcete, pan D. tak tento stat patri nam vsetkym, len niektorym z nas patri viacej.
4.
.a zase ti madari od ..citatel | 24. december 2011 11:01
Vy si proste neodpustite v ziadnom clanku poznamku na ich ucet. Ale inak Vam zelam stastne a vesele
:)
5.
.pan Daniska- nas stat? od .vilo | 24. december 2011 08:59
Pocujem v tom vela naivneho hipies socializmu. Su len dve moznosti: Bud budu na Slovensku bohati a
pri moci vzdelani ludia allebo hnoj. Zatial na 80 percent vyhrava hnoj. Moznost ze politika nebude o
peniazoch pre konkretnych mocenskych skupin nie je v ziadnej krajine na svete. Zacnite konecne pisat
PRAVICOVE NOVINY a pomahat aby vzdelani ludia boli na Slovensku pri moci a hnoj posluchal.
6.
.systematizovane od .feroXX | 24. december 2011 08:06
organizovane rozkradanie je uz etablovany system tejto krajiny. Sproste uz je len to, ked s vaznou
tvarou pytaju vyssie dane od ludi - aby udrzali v case krizy mieru rozkradacky verejnych zdrojov. Poslite
to do eu v preklade. Ze potrebujeme popravit tychto zlodejov, nie narovnavat banany.
7.
.a pamatate si ... od .mk | 24. december 2011 01:21
ako jan carnogursky povedal, ze otec zakladatel by nemal byt sudeny za ziadne zlociny? no tak on je
mečiarov krstny otec. a meciar je krstny otec tych, ktorym patri tento štát. Tusim vtedy, ked to vtedajší
predseda KDH povedal ste boli clenom KDH. a nepamatam, ze by ste boli proti. Veselé Vianoce!
8.
.prekvapuje ma, pán Daniška... od .svatozar slobodnik | 24. december 2011 01:15
... že niekto tak vzdelaný a triezvo a súvislo uvažujúci môže pokladať otázky, o ktorých by jeden
predpokladal, že v nich má jasno. Som nútený upodozrievať vás z idealizmu ... . Pýtate sa: "Čo je
vlastne politika? Súboj o čo?" Odpoveď znie: Je to bojisko. Bojuje sa o zdroje. V modernom svete sú
vyjadrené najmä peniazmi. Bojové operácie prebiehajú na mentálnej úrovni. V prípade vyčerpania
možností sa plynule prechádza na úroveň fyzickú. . Pýtate sa: "Komu vlastne patrí tento štát?" Odpoveď
je: Nie, tento štát nepatrí politikom, patrí tým, ktorí tých politikov vlastnia. V žiadnom prípade nepatrí nám
všetkým, patrí elitám, ktoré ovládajú jednotlivé časti toho bojiska, takže áno, nikdy sa nestane, že "My"
tento štát odovzdáme dobrovoľne niekoľkým oligarchom, nemôžme totiž odovzdávať niečo, čo sme
nikdy nemali. Oni si ho odovzdávajú medzi sebou navzájom. . Ktosi raz vtipne poznamenal: "Tento svet
obývajú realisti a idealisti. Realisti ho celý vlastnia aj s idealistami a idealistom patrí všetko ostatné. . Aby
sme si rozumeli, realista nieje ten, kto dokáže vidieť predmetnú realitu nepokrivene. To sa z viacerých
dôvodov nedá a odlišnosti teda sú len v miere pokrivenosti videnia. Realista je ten, kto tú realitu priamo
vytvára. Na to je ale potrebný elitný mozog a zdroje. Čím väčšími zdrojmi daná elita disponuje, tým viac
a väčšiu časť časopriestoru môže zakrivovať. "My" na takto vytvorenej "zemeploche" tancujeme dobové
tance a vytvárame ďalšie zdroje. . Nespochybňujem vlastenectvo, tvrdím ale, že je do značnej miery
vymedzené, minimálne, výškou osobných dlhov a ambíciami v oblasti zdravia a budúcnosti potomkov
každého patriota. Škála vymedzení je samozrejme v skutočnosti podstatne členitejšia... . Netvrdím, že
nemá význam viest úvahy ako je tá hore, tvrdím len, že svet, ktorý hľadáte, nikdy neexistoval a existovať
ani nebude..
9.
.palko od .joko | 23. december 2011 23:52
Mikloško, Ažaltovič, Minárik,Cebo, Janota, Chren.... HNUS
10. .penta mala kúpeného od .jan Kap | 23. december 2011 16:29
i Palka. Minárik inkasoval.
11. .plna podpora pre pana Danisku od .dzurinda ml. | 23. december 2011 15:12
pan daniska, som Vas kritik a na viacero otazok mam uplne odlisny nazor ako vy, pricom si
uvedomujem, ze nemusim byt tak dobre informovany ako vy. Aj v tomto clanku odmietam Vas
ultrakonzervativny patriotizmus a naivny zmysel pre verejne blaho (ktory vidim vo Vasom presvedceni,
ze stat patri vsetkym). Ale s podstatou clanku musim suhlasit a chcel by som ho ocenit a vyjadrit mu plnu
podporu. Musim uznat, ze toto je, myslim, Vas najlepsi za poslednych 6 mesiacov. A nezabudnite: nikdy
neviete, kto Vas cita. :)
12. .farizej a klamar Daniska od .informovany volic | 23. december 2011 10:22
Rozculuje sa tu nad tym, ako si Penta kupuje politikov a na titulke noveho .tyzdna svieti Pentacka tvar z
INESS-u. Farizejstvo a loz. Penta vlastni nielen tuto krajinu, ale aj .tyzden.
13. .samozrejme od .fram | 23. december 2011 02:02
1. Samozrejme, ze stat uz davno patri oligarchom. 2. Samozrejme, ze o tom politici dobre vedia, lebo to
umoznili a pri moci su casto len z vole oligarchov. 3. Samozrejme to vedia aj skuseni jurnalisti. Ale
samozrejme vedia aj to, z coho ziju. Preto cusia a obcas sa realizuju, ked vypukne vojna medzi
oligarchami a dostanu prikaz pustit do eteru fragmenty pravdy. 4. Samozrejme to vie aj nejeden obcan,
ale co uz, kosela je samozrejme blizsia ako kabat. 5. Samozrejme aj pan Daniska to vsetko dobre vie. A
vie aj, ze ako ciste z toho vychadza len SAS a Matovicova partia, ktorym tyzden zameta cesticku k moci.
Len aby vedel aj to, kto si prave teraz kupuje ich. Lebo v tejto hre je skutocne cisty len ten, kto okolo
Slovenska este ani len nepresiel. A aj sucastou postkomunizmu, ktory je stale nasou realitou.
14. .páči sa mi tá naivita od .drevokocur | 22. december 2011 22:36
Páči sa mi tá vlastenecká naivita pána Danišku. Fašista sa nezaprie...
15. .farizej a pokrytec? od .alfonz Halenar | 22. december 2011 22:11
Nepoznam pana Danisku. Jeho tento text vsak hovori presne to iste, co si myslim aj ja. Ze v tych
prepisoch je prilis vela logickych detailov na to, aby to bol podvrh. Nakoniec: kto v tejto krajine caka na
nejaky vyrok sudu, aby si urobil obrazok o pravde/nevine? Okrem toho vyssie je tu jasny apel pana
Danisku na nas citatelov, aby sme si zacali chranit tento stat. Tie prepisy totiz ukazuju na desivu mieru
drzosti, s akou sa ludia ako Fico (napr.) ukazuju ako ochrancovia tohto statu, resp. jeho obcanov. Fico
vyzera byt skor ten, kto priamo podkopava jeho krehke zaklady.----- Je tu vyzva nenechat tuto vec
vyhnit, ako sa o to pokusa napr. Fila zo Sme. A to je cenne. Dnes a pred volbami 2012 najmae.
16. .trefny clanok... od .trillatore | 22. december 2011 18:53
Pan Daniska uz som si zvykol citat tuna niektore « pikantne » komentare na Vasu pracu. Ako jurnalista
tam mate tazky – velmi tazky zivot, ktory je ale umerny vo svojej komplexite k realnej existencii
priemerneho cloveka na Slovensku. Obdivujem Vas tam vsetkych co pracujete v casopise .Tyzden, ze
ste este nezahorkli a ze pisete stale velmi objektivne a s velkym rozhladom, takym ako ma zvycajne
nestranny clovek zijuci mimo Slovenska. Vas clanok je velmi trefny a vyjadruje fakt nestrannym a
globalnym pohladom celkovu situaciu co tam zial mate. Treba takto pokracovat a dufat, ze si tam raz
vacsina ludi zacne uvedomovat kde sa nachadzaju tie prave hodnoty, ktorych sa oplati zastat. Prajem
Vam vesele Vianoce.
17. .farizej a pokrytec Daniska od .naivny a hlupy citatel | 22. december 2011 18:01
AD 1) J. Daniska zatajuje konflik zaujmov, kedze od Palka dostal za jeho ministrovania vysoky post na
ministerstve vnutra. AD 2) J. Daniska zatajuje, ze sa ako blizky spolupracovnik V.Palka spolupodielal na
prinajmensom zvlastnom a bezdovodnom odvolani Jozefa Sateka, ktory okrem ineho pracoval aj na
mnohych korupcnych kauzach znamych financnych skupin. Informovani vedia, ze Satekove odvolanie
bol obchod niekoho s niekym. AD 3) J. Daniska zatajuje, ze na vianocny vecierok .tyzdna bol pozvany aj
sa ho zucastnil pan Spirko, ktory figuruje v tych prepisoch. AD 4) J. Daniska prehliada, ze .tyzden dava
ovela viac ako ktorekolvek ine medium priestor "nezavislemu" think-tank-u INESS, ktoreho pozadie a
financovanie je dobre informovanym tiez zname (hoci pred verejnostou utajovane). ZAVER: Pretvarka,
falos a loz.
18. .palko? od .mouton rothschild | 22. december 2011 16:50
Som zhnuseny z tohto nasho mafianskeho statu, ktory kazda vladnuca skupina povazuje za svoj
majetok, ktory moze bezostysne humplovat. Obcanov zdieraju, aby bolo co rozkradat. Sikovnejsi mladi
absolvent VS dostane trochu nadpriemerne vyssiu mzdu (na slovenske pomery) a musi platit tzv.
milionarsku dan. Pritom malu holu onu, nie miliony. Ti hore si prehadzuju miliony vidlami. Nesuhlasim ale
s glorifikaciou Palka. Akyze svatec? Preco investigativa .tyzdna nevysetruje, ako sa mlady chlapec, za
Palka sef verejneho obstaravania na ministerstve vnutra, dopracoval k bytu na Palisadach? Z
uradnickeho platu?
19. .mY NIE SME ŠTÁT od .tuNeCedeMalis | 22. december 2011 15:30
"MY” nie sme štát. Štát nie je “náš”. Vláda v akokoľvek presnom zmysle “nezastupuje” väčšinu ľudí.Ale
aj keby zastupovala, aj keby 70% ľudí rozhodlo o vyvraždení zostávajúcich 30%, stále by to bola vražda
a nie dobrovoľná samovražda zmasakrovanej menšiny. (www.iness.sk
20. .a co investigativci v .tyzdni? od .matus Ritomsky | 22. december 2011 11:43
pan Daniska, casopis .tyzden ma predsa tiez novinarov, ktori sa zaoberaju investigativou. ak mate pocit,
ze by sa tym media a novinari mali zaoberat inak, preco neadresujete svoju poznamku predosvetkym
svojim kolegom?
21. .hmm od .michalT | 22. december 2011 10:54
Už trochu chápem, čo chcete povedať, pán Daniška. Súhlasím, že reakcia v Galkovej kauze bola
neprimeraná a zaujatá. S tým, že by sa tento prípad nemal len tak zmietnuť zo stola, súhlasím vcelku
tiež. Mám trochu problém s dvomi vecami. Prvá je overiteľnosť, o ktorej tiež hovoríte. Myslím si, že keby
sa dala pravosť ľahko a spoľahlivo overiť, v SME by sa s tým asi vyhrali a vychutnali by si to. Taká kauza
by im asi zdvihla čítanosť. Asi to však nie je také jednoduché, keď neprišli s dôkazmi. Tým sú tie tvrdenia
trochu spochybniteľné. Znovu však pripomínam, že chápem, že sa na to nemá len tak zabudnúť. Ďalší
rozmer, ktorý mi na tom smrdí, je ten, že keď niečo z tajných služieb unikne do novín, obyčajne to má iný
dôvod ako očistiť spoločnosť. Niekoho zdiskreditovať a odstrániť, niekomu pomôcť alebo zabrániť
nejakému nepohodlnému obchodu. V mnohých predchádzajúcich kauzách sa časom ukázalo, že
podstata bola niekde celkom inde ako sa z odposluchov zdalo. Tak často novinári nechtiac spravili
službu "temnej strane." Ťažko sa mi z toho robia jednoznačné závery. Principiálne s Vami súhlasím v
tom, že ak je na niečom tieň podozrenia (a ten tu tiež cítim), mali by sa zainteresované strany preveriť a
vyvodiť zodpovednosť. Na Slovensku však nedúfam, že sa o to niekto čo i len pokúsi. Ak sa pravosť
nepodarilo overiť novinárom, komu sa to podarí? Generálnej prokuraúre? Ak sa nepodarí overiť pravosť,
zainteresovaní budú tvrdiť, že sú to bludy a žiadny pobyt pred kamerami sa konať nebude. Ďakujem za
objasnenie Vašej myšlienky.
22. .odpoved spoluziakovi od .jD | 22. december 2011 09:56
Nezvyknem velmi diskutovat pod textami, ale ked ide o spoluziaka, rad urobim vynimku. Myslim si, ze
Galkova kauza si zasluzila pozornost, ale robit z toho to, co urobili sefredaktori novin, to, ako sa zastali
skompromitovanej Pravdy a TA3, bola zbytocna hysteria. Pisal o tom u nas kolega Hanus, podpisujem
jeho zavery. To, co mi vadi teraz, je obratena hysteria - porovnanie s protokolmi sionskych mudrcov, de
facto zmietnutie temy zo stola, jej odmietnutie, akoby islo o fabulaciu, ktoru nemozno preverit. Pritom, co
take v nasom state ohrozila Galkova kauza? Povest VOS, ale nic viac. A co pripadne ohrozuje
Hascakova kauza? Povedal by som, ze nepomerne viac, preto si zasluzi uplne iny pristup. Obvinenia su
prlis vazne.
23. .uniká mi od .michalT | 22. december 2011 07:54
Často sa mi páči pohľad pána Danišku na veci, ale logika tohoto príspevku mi celkom uniká. Prosím,
pomôžte mi niekto :-). V prvej časti autor kritizuje Markízu. Beriem. Telku nesledujem, tak tomu
nerozumiem. Komentár v SME som však čítal a nezdal sa mi nijako "nepoctivý." Veď tam Lukáš Fila len
napísal, že seriozne noviny publikujú prepisy až po dokázaní ich autenticity. Inak je to len špekulácia,
ktorá môže byť umelo vytvorená s istým cieľom. Ak nie je autenticita, nie je kauza. To mi príde
novinársky korektné a "poctivé." Potom pán Daniška píše, že nevie, či sú prepisy pravé. Fajn, čitateľ
berie na vedomie. Je v nich priveľa konkrétnych údajov, aby boli ignorované. Veď nie sú ignorované.
SME o nich informovalo s rozumným odstupom, že ich vierohodnosť je otázna. Ďalej pán Daniška tvrdí,
že to nie je fikcia. To však nemôže vedieť (ako sám tvrdí pár viet skôr). To, že prepisy sú dostatočne
konkrétne, neznamená, že sú pravé. Alebo áno? Na základe čoho autor získal istotu, kým napísal pár
viet. Vo zvyšku článku už prepisy považuje za pravé, pretože z nich indukuje morálne a spoločenské
dôsledky. Ako keby fakt, či sú tie nešťastné prepisy pravé alebo nie, vôbec nebolo relevantné. A ako
keby tí, pre ktorých je ich pravosť esenciálna, boli nepoctiví. Naozaj tomu ani trochu nerozumiem.
Nespochybňujem autorov názor na korupciu, spochybňujem vzťah tejto širšej problematiky k
spomínaným prepisom. A nechápem ten útok na SME, ktorý manifestuje (podľa mňa prijateľne), kde sú
pre tieto noviny hranice. Tak prosím, pomôžte slabomyseľnému spolužiakovi :-).
24. .odvrátená strana Mesiaca od .anka G. | 22. december 2011 07:44
Ako vznikli prvé politické strany? Zhora - v parlamentoch z rôznych skupín s opačnými záujmami. Ako
dobre platení žoldnieri brániaci záujmy toho ktorého lorda, cirkvi, veľkopriemyselníka, oligarchu. Neskôr
sa zmobilizovali aj proletariáti a aktívne vstúpili na bojisko. A dnes tu máme zasa len boj bohatých o
väčší kus mäsa s retorikou socialistov a komunistov, vraj hľadiac predovšetkým na záujmy tých "dolu".
Je to v jadre boj intelektuálov v danej dobe, ktorí dodávajú "muníciu" , tvoria spoločenský diškurz. Jedni
bojujú vedomky i nevedomky za "pentu", iní za "JaTy", iní za mečiarovských privatizérov, atď. Prečo sa
kedysi lordi nedokázali dohodnúť a podeliť si korisťaj z kolónií fifty-fifty? Jednoducho preto, lebo
nevedomky boli a dodnes oligarchovia sú hnaní nižšími materiálnymi potrebami (+ sebeckým génom),
na subhumánnej úrovni len sčasti využívajúc veľký mozog. Prečo ich bránia dobre platení žoldnieri, t.j.
politici, politickí nominanti, partajníci aj jednotlivé média? Lebo len sčasti využívajú veľký mozog,
nedokážu odhodiť bojovné "mapy" v mysli, ani urobiť deadline za minulosťou, zjednať nápravu a
naštartovať "vyššie" duchovné potreby sebarozvíjania. A to naprieč našim svetom. Lebo partokracia je
takmer v každom štáte. A tak tu máme tie skupiny, čo bojujú raz za toho, potom za onoho v línii.
Búchajúc sa do hrude, že tí "Ich" sú kvalitnejší, lepší, užitočnejší pre ľudí. A potom sú tu "ostrovy
pozitívnej deviácie", kde medzi sebou nebojujú, ale kooperujú, spájajú sa a rastú. Sem-tam tým
darwinistom s modelom myslenia výhra-prehra nastavujú zrkadlo, aby hodili záchrannú sieť pre jedincov,
schopných odplávať od váľova. Či sa sformuje "božia armáda", závisí na každom jedincovi a jeho
vlastnom rozhodnutí. K sebarozvíjaniu nemožno nikoho dokopať. Prajem vám získať nadhľad a otvoriť
obe oči.
++++++++++++++++++++++++++++++
Odporucam do pozornosti clanok "Genocída rusínskeho národa" z BLOG.SME.SK:
http://martinsicak.blog.sme.sk/c/281763/Genocida-rusinskeho-naroda.html
Autorom clanku je Martin Sičák.
++++++++++++++++++++++++++++++
Kniha
Jan Pilat: Mahatma Gandhi. Praha, Edice PORTRETY, 1964.
V nej su na konci publikovane aj reprodukcie jeho vybranych clankov a myslienok, a tam najdes aj clanok, ktory
uverejnil - tusim v roku 1906 - o nasej "zapadnej civilizacii".
++++++++++++++++++++++++++++++
Práve vyšlo nové číslo internetového časopisu
http://www.druhasvetova.sk/
s prednáškou ruského historika Marka Solonina...
++++++++++++++++++++++++++++++
Kardinál Vlk se přátelí s estébákem, šokoval klausovský katolík
EXKLUZIVNĚ Spor mezi tradičními a liberálními katolíky nabral na obrátkách. Vložil se do
něho i kardinál Miloslav Vlk, který se opřel do tradičních katolíků okolo Michala Semína,
který má blízko k prezidentu Václavu Klausovi a jeho vicekancléři Petru Hájkovi. Označil je
za fundamentalisty a extremisty. Semín kontroval s tím, že Vlk a Tomáš Halík se přátelí s
estébáckým knězem Františkem Holečkem, který dostal za komunismu řadu lidí do vězení.
Redakce požádala kardinála Vlka o vyjádření. Ten se vyjádřil jen k části Semínových
námitek. Na problematiku své spolupráce s Holečkem nereagoval.
Vlk napsal, že kruh „popíračů“ kněžství Tomáše Halíka se rekrutuje z řad konzervativních a
fundamentalistických extremistů, „kteří se před několika lety aktivizovali jako sympatizanti
lefebvristů, jako odpůrci některých dokumentů II. vatikánského koncilu a směřovali za
Marcellem Lefebvrem a jeho následníky ke schizmatu v církvi.“
++++++++++++++++++++++++++++++
Dokumentace činnosti tradicionalistů
„Mnozí z této skupiny se pak spojovali i s fašizujícími tendencemi politických extremistů
(Dělnická strana, Sládkovci),“ napsal Vlk.
„Do tohoto okruhu patřili vedle Kartáka i Čejka, Blahník, ano i pan Semín (oddával ho P.
Halík, platně?), který je dnes poradcem na Hradě. Ve svém osobním archívu mám o tom
bohaté doklady, několik set položek o činnosti těchto osob i celé jejich skupiny. Tehdy se o ně
zajímalo i oddělení naší bezpečnosti, sledující extremismus,“ uvedl Vlk.
Agent StB ve Vatikánu František Holeček
Na to reagoval v komentáři pro ParlamentníListy.cz novopečený předseda konzervativní Akce
D.O.S.T. Michal Semín. Vlkovi vyčítá, že přátelí s dlouholetým spolupracovníkem
komunistické Státní bezpečnosti Františkem Holečkem.
„Kardinál Vlk mě dává do souvislosti s jakousi skupinou, napojenou na ´fašizující tendence
politických extremistů´. Uvádí několik jmen údajných členů této skupiny, přičemž se mu
v případě Petra Bahníka (´Blahník´) nedaří jeho jméno ani správně vyhláskovat. Tato chyba
zvláště překvapuje v souvislosti se sdělením, že má pan kardinál Vlk ve svém ´osobním
archívu několik set položek o činnosti těchto osob i celé jejich skupiny´. Prý se o nás zajímala
i StB, pardon, chtěl jsem říct ´oddělení naší bezpečnosti, sledující extremismus´. Zmínka o
StB tu je přesto na místě. Tuším totiž, kdo se za těmito stohy údajně kompromitujících
materiálů skrývá. Je jím dlouholetý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti František
Holeček, jenž byl StB vyslán na teologická studia do Říma, aby po svém vysvěcení na kněze
zpravodajsky působil v řadách kněžské emigrace,“ reagoval Semín.
Semín píše, že ze spisu, který je od roku 2006 veřejně k dispozici, jasně vyplývá, že ateista
František Holeček, zvaný Čeřich či Juvan, pro StB pracoval přinejmenším do konce roku
1988, rozhodně však ještě v době krátce před přijetím kněžského svěcení.
Související text:
•
Michal Semín: Čím se v průběhu své pastýřské služby kardinál Vlk tak intenzivně
zabýval? Špehováním
Holeček blízkým spolupracovníkem Vlka a Halíka
„Podle získaných informací i svědectví obětí zátahu proti katolickému samizdatu to byl právě
F. Holeček, kdo se osobně ´zasloužil´ o uvěznění skupiny věřících v komunistickém žaláři. Po
roce 1989 nastoupil F. Holeček úspěšnou církevní kariéru, když byl jmenován do čela tzv.
husovské komise, usilující o církevní rehabilitaci Janu Husa. Stal se blízkým
spolupracovníkem kardinála Vlka a Křesťanské akademie, založené a vedené Prof. Tomášem
Halíkem,“ píše Semín.
Semín dále píše, že ho překvapilo, když od Holečka začal dostávat dopisy, v nichž mu
vyjadřoval sympatie a pochopení pro můj kritický vztah k liberálním změnám posledních
desetiletí a způsobu, jakým Církev v Čechách řídí kardinál Vlk.
na fotografii Kardinál Vlk s Františkem Holečkem na Poutní slavnosti - Vranov u Brna 5. září
2010
„Chtěl vědět, jaké akce chystám, co hodlám publikovat a zjišťoval, jaké názory k důležitým
otázkám církevního a veřejného života zaujímám. Později jsem zjistil, že podobné dopisy
obdrželi také jiní věřící, známí svým kritickým postojem k relativizaci katolického učení.
Souběžně s touto korespondencí se stupňovaly mediální útoky kardinála Vlka na časopis Te
Deum, Institut sv. Josefa, Lipový kříž či Hnutí pro život. To, co mě na nich nejvíce zaráželo,
nebyly jen věcné omyly a dezinterpretace, ale jejich celková dikce a slovník, stylově
připomínající posudky psané komunistickou státní bezpečností či redaktory Rudého
práva,“ vypráví Semín.
Psali jsme:
•
•
•
•
Čerti po sobě házejí shnilá jablka, glosuje spor Hájka a Halíka řádová sestra
Profesor Halík ani o půlnoci nespí. Hájek dostal příkaz. A zasmradil
Nová zjištění. Církev nevyvrátila pochybnosti o Halíkově kněžství
Hájek: Trvám si na svém. Pořád nevěřím, že Halík je kněz
„Jsem přesvědčen o tom, že i kardinálu Vlkovi musela být Holečkova minulost známa, neboť
věrohodné pochybnosti o jeho morálních kvalitách se objevovaly již před zveřejněním důkazů
o jeho podílu na pronásledování Církve,“ říká ParlamentnímListům.cz Semín.
Co je to za materiály?
Semín se vyjádřil i k Vlkově výtce, že jeho skupina má „starost o záchranu pravé víry“. „Inu,
to už tak u katolíků bývá. Pokud jsme svědky relativizace katolické nauky či upadlé praxe, jak
o tom hovoří i Benedikt XVI., pak je naší povinností těmto rozkladným jevům čelit.
Nepopírám, že péče o neporušené předávání Kristovy nauky, obsažené v Písmu svatém,
Tradici a učení Církve, je předně úkolem pastýřů. Pokud však pastýř není svému poslání
věrný, má katolický věřící právo na tuto skutečnost nejen upozornit, ale i vyžadovat
nápravu,“ říká Semín.
Semín míní, že kardinál Vlk by měl oněch „několik set položek o činnosti těchto osob a jejich
skupiny“, vyžadujících zvýšený zájem policejních orgánů, na svých internetových stránkách
zveřejnit. „Už proto, abychom si plně uvědomili, čím se v průběhu své pastýřské služby, či
spíše panování, tak intenzivně zabýval. Špehováním, získáváním rádoby kompromitujících
materiálů na osoby, mající na některé věci odlišný názor, jejich démonizací v církevním
prostředí a následným šířením pomluv v médiích. Z lásky k němu bych si přál, aby neodešel
z tohoto světa s nenávistí vůči komukoli, tedy i svým názorovým oponentům. Proto jsem
kdykoli připraven, bude-li si to pan kardinál přát, k osobnímu setkání a smíření. Já tomu
překážky rozhodně klást nechci a nebudu,“ uzavřel Semín.
Holeček se za spolupráci s StB omluvil
Sám Holeček se v listopadu 2007 na stránkách Christnet.cz věřícím omluvil, že ve Vatikánu
působil jako agent československé komunistické rozvědky s tím, že se obrátil a svěřil se
generální zpovědi. „Ve velké důvěře, lásce, oddanosti a účasti s vámi, milovaní spolubratři,
vás prosím, přijměte mou kající a upřímnou omluvu za špatné skutky, které jsem učinil a
kterými nyní Církev trpí, odpusťte mi, a znovu mne prosím přijměte pro lásku, které nás učí
náš Pán Ježíš Kristus. Svoji kající omluvu jsem veřejně učinil sám, aby Církev nebyla
vystavována útokům a netrpěla pro mé dřívější hříchy,“ uvedl Holeček.
„Je to moje životní chyba. Nepokoušel jsem se kvůli tomu v církvi o žádnou kariéru a vstoupil
jsem také do kajícného řádu. Od té doby je můj život naplněn prací,“ řekl Holeček v roce
2006 LN.
Kardinál Vlk pro ParlamentníListy.cz replikoval na Michala Semína. „Ke stylu, tónu,
invektivám a hrubostem článku se vyjadřovat nehodlám. Čtenář si o této úrovni vedení
dialogu udělá úsudek sám. Ani nepokládám za odpovídající, abych v diskusi vyvracel řadu
podezření, výmyslů a nepravd autora,“ napsal kardinál na úvod s tím, že vyjádří jen
k některým prohlášením Michala Semína.
Archiv z veřejně přístupných materiálů
„K výzvě pana Semína, abych zveřejnil „materiály“ k činnosti osob z okruhu lefebvristů,
časopisu Te Deum a dalších institucí a skupin, chci říci, že „několik set položek o činnosti
těchto osob a jejich skupin“, které ve svém počítačovém archivu skutečně mám, jsou články
publikované především na nejrůznějších mediálních portálech psaných i digitálních, které
byly veřejně přístupné, jako Christnet, Te Deum, Karolik Revue.cz a další internetové stránky,
např. Altermedia, dále Kartákův Kontras, lefebvristické fórum Traditione, a řada dalších,
domácích i zahraničních.
O povinnosti a zodpovědnosti biskupa sledovat dění v diecézi, i když to pan Semín nazývá
odlišnými pojmy, nehodlám diskutovat. Po technické stránce jsem vlastně dělal to, co dělá
každá redakce nebo úřad, odpovědný za určitou sféru života, že si vytváří tematický archív,
informační databázi. Tak to žádala má zodpovědnost, není to nic tajného a nevidím důvod,
abych tyto věci zveřejňoval,“ uvedl kardinál Vlk.
„K návrhu osobního ´setkání ke smíření´, které pan Semín navrhuje, se samozřejmě stavím
pozitivně. Je však pro mne málo pochopitelné, že po dlouhé řadě tirád, invektiv a nepěkného
napadání p. Semín říká, že by si ´z lásky ke mně přál, abych neodešel z tohoto světa
s nenávistí vůči komukoliv´, abychom se ´smířili´. Nehodlám to nazvat neupřímností a
farizejstvím, ale chci ho ujistit, že svou zodpovědnost biskupa vůči dění v diecézi a vůči
osobám a činnosti různých názorových proudů nepokládám za ´nenávist vůči komukoliv´, i
když jsem byl povinen vydávat rozhodnutí, která nebyla ve shodě s tím, co si ti druzí mysleli
a přáli. Přál bych si, aby si p. Semín uvědomil (a to neříkám s postojem povýšenosti), že naše
pozice zodpovědnosti a vztah vůči zmíněným názorovým proudům jsou odlišné. V naukových
věcech v církvi není demokracie. Není tu dialog rovnocenných partnerů, i když uznávám
nutnost bratrského dialogu v církvi i o různých naukových otázkách. Aby navrhované setkání
bylo upřímné a poctivé, aby mělo smysl a nebylo pouze nějakým divadýlkem, byl bych rád,
abychom se shodli na výše uvedených základních východiscích,“ uzavřel kardinál Vlk.
Rádio Vatikán
Sporu tradicionalistických katolíků a Hradu na straně jedné a liberálních katolíků s Tomášem
Halíkem v čele si všiml již i Vatikánský rozhlas.
„Pokud si kněz dlouhodobě plete náboženskou činnost a politiku, nemůže se pak divit, že s
ním jeho názoroví protivníci, zvláště ti zavilejší, začnou jednoho dne jednat jenom jako s
politikem, tedy prostřednictvím mediálních podpásovek, tj. běžných komunikačních
prostředků politické scény. Avšak ruku na srdce. Vyjádření, jaká použil Otec Tomáš v
médiích na adresu prezidenta České republiky, byla více než jednou také nemálo provokativní.
Jeho tvrzení o ´afinitě k fašizujícímu světu maloměšťáků´ (Novinky.cz, 28.2..2011) a ´poruše
osobnosti´ (Týden, 21.3.2011) - toto rozhodně nejsou výroky, které by si katolický kněz v
kterékoli zemi někdy dovolil vyřknout v médiích na adresu svého nejvyššího státního
představitele. V tomto bodě je Otec Tomáš mezi kněžími v Evropě a patrně i v globálním
měřítku bezpochyby ojedinělý,“ uvedl ředitel české sekce Rádia Vatikán Milan Glaser.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Kardinal-Vlk-se-prateli-sestebakem-sokoval-klausovsky-katolik-216957
++++++++++++++++++++++++++++++
Čudne
http://www.kdh.sk/spravy/stanoviska/odkaz-vaclava-havla-ostava-trvalym-posolstvom
++++++++++++++++++++++++++++++
ISLAM
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_mosques_in_Germany
http://gatesofvienna.blogspot.com/
http://www.pi-news.org/2007/10/stefan-herre-about-the-islamization-of-germany/
http://en.wikipedia.org/wiki/Islamization
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Europe
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Asia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Africa
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Oceania
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Argentina
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Brazil
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Canada
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Guyana
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Mexico
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Panama
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Suriname
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Trinidad_and_Tobago
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_the_United_States
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Venezuela
Americky svetadiel nema taky podiel moslimov za cely svet, tak som vybral tie staty kde pocet moslimov je
znacny. Ine svetadiely nemaju az taky podiel moslimov..
Islam v Azii treba prezriet podla jednotlivych krajin.
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Afghanistan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Armenia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Azerbaijan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Bahrain
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Bangladesh
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Bhutan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Brunei
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Burma
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Cambodia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_the_People%27s_Republic_of_China
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_East_Timor
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Georgia_(country)
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_India
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Indonesia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Iran
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Iraq
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Israel
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Japan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Jordan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Kazakhstan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_North_Korea
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Kuwait
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Kyrgyzstan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Laos
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Lebanon
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Malaysia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Mongolia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Nepal
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Oman
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Pakistan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_the_Philippines
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Qatar
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Russia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Saudi_Arabia
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Singapore
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Sri_Lanka
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Syria
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Tajikistan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Thailand
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Turkey
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Turkmenistan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_the_United_Arab_Emirates
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Uzbekistan
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Vietnam
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Yemen
http://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Abkhazia#Islam
Australian Muslims
http://www.youtube.com/watch?v=RrHAGAXX230&feature=related
http://archive.newsmax.com/archives/articles/2001/10/16/210223.shtml
http://www.warriorsfortruth.com/christians%20in%20muslim%20countries.html
http://www.chick.com/bc/2001/muslim.asp
http://www.persecution.org/2011/01/09/islamic-countries-are-top-persecutors-of-christians/
http://www.americanthinker.com/2007/07/islams_global_war_against_chri.html
http://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=6226
http://ironicsurrealism.com/2010/09/02/islamization-in-france-jaw-dropping-examples-ofmuslims-asserting-their-red-carpet-supremacy/
Islamsky Jihad in Indonesia
http://atlasshrugs2000.typepad.com/atlas_shrugs/2006/11/islamic_jihad_i.html
http://www.youtube.com/watch?v=auBm5-SPL74
http://old.nationalreview.com/comment/comment-duin010202.shtml
http://atlasshrugs2000.typepad.com/atlas_shrugs/2006/11/islamic_jihad_i.html
Islamic Jihad in Indonesia - tvrde
The price for being a Christian.... in Indonesia...and soon to be Malaysia (allegedly reported
in the local daily news yesterday and today.)
Death for abandoning (lapsing) Muslims and for Christians who preach in Malay.
Indonesia. An Islamic democracy. Is Islam compatible with democracy? These pictures were
forwarded to me from a friend who knows a Christian in Indonesia......I cannot reveal too
much or I will jeopardize the lives of those that smuggled these pics out. I am running them
beneath the fold as they are too graphic to run on the main page. I am running them so
the world will know and see that Indonesians are NOT the friend of anyone who is not
Muslim.
Indonesian Islamist Terror Threatens Bush Visit China Confidential
There are graphic pictures should you click on the link on the bottom of this post (the link
that says "click to continue"), consider yourself warned.
****THESE ARE GRAPHIC ********VIOLENT PICTURES. ****
*******WARNING WARNING WARNING**********
******* BEHEADINGS**** VIOLENT PICS******GRAPHIC*******
UPDATE: I will have more details on these pics shortly. There is enormous fear in those I
communicate with. Will post soon.
UPDATE: Malkin has assassination mania in Indonesia here. The jihadis are apoplectic in
Indonesia. (Hat tip: Shawn Wasson, who has more Bush-deranged photos.)
Security is tight and President Bush's visit is expected to last six hours tomorrow. I will be
praying for his safety.
UPDATE November 20: These pictures are from the late nineties early zeros. There is more
background on them here. They are horrible proof of the torture and oppression Christians
suffer at the hands of Muslims in Indonesia. Whether it was yesterday or six years ago, the
brutality, the horror is the same. It is happening as we speak. This latest beheading in
Indonesia was just last week here. So while these pictures are from a few years ago, the
practice continues apace.
Beheaded girls were Ramadan 'trophies' The Australian
November 9 2006
THREE Christian high school girls were beheaded as a Ramadan "trophy" by
Indonesian militants who conceived the idea after a visit to Philippines jihadists, a
court heard yesterday.
The girls' severed heads were dumped in plastic bags in their village in Indonesia's strifetorn Central Sulawesi province, along with a handwritten note threatening more such attacks.
The note read: "Wanted: 100 more Christian heads, teenaged or adult, male or female;
blood shall be answered with blood, soul with soul, head with head."
And it continues, just this past September, Indonesian Catholics were put to death by firing
squad amid doubts of guilt.
And last September , three Christian girls were beheaded walking home from school
here (warning GRAPHIC PICTURES.) September 2005
A terrible crime has been committed in Poso, in Central Sulawasi, Indonesia, which for
several years has seen sectarian violence against the Christian minority. Thugs have beheaded
3 Christian 16 year old girls walking back from school. This Voice of America report tells
how the anti-Christian violence has attracted Islamic militants to Sulawasi. GRAPHIC
PICTURES WARNING
More here. So what follows are photos from the late 1990s before the US went into
Afghanistan and Iraq. Here we have Christian girls beheaded in Indonesia late last year.
And here we have more Christian girls beheaded last week with the promise of more.
It's the jihad.
The girls' severed heads were dumped in plastic bags in their village in Indonesia's strife-torn
Central Sulawesi province, along with a handwritten note threatening more such attacks.
The note read: "Wanted: 100 more Christian heads, teenaged or adult, male or female;
blood shall be answered with blood, soul with soul, head with head." More here
These pictures depict the cruel, oppressive existence that non Muslims live under in Islamic
countries. No matter how the left twists and squirms to rationalize, this is the ugly truth. And
the barbarism continues before the US intervened and after.
UPDATE: Bush's Blood Halal Indonesia Matters
Habib Rizieq of the Islam Defenders’ Front says it is religiously permissible to murder
George Bush.
During a speech given to a large crowd protesting against the upcoming visit by George Bush
to Indonesia Habib Rizieq said at Jakarta on Sunday 19th November:
Bush can be killed by anyone who has the chance to kill him. It’s not just that it is permissible
to kill him, he must be killed. I am prepared to be responsible for [saying] this in the hereafter.
(Bush halal dibunuh bagi siapa saja yang punya kesempatan untuk membunuhnya. Bush
bukan saja boleh dibunuh tapi wajib dibunuh. Saya bertanggung jawab dunia akhirat.)
Upon saying these words Habib, who is the leader of the Front Pembela Islam (FPI), a radical
Islamic group, was greeted with cries of “Allahu Akbar” (God is great) from the tens of
thousands of people present at the demonstration outside the Istana Merdeka palace.
Habib said that Bush could legitimately be murdered because he has committed crimes
against humanity, not because he is of a different religion and race. More blood-curdling cries
of “Allahu Akbar” ensued. [1]
Islamization in France: Jaw Dropping Examples of
Muslims Asserting their Red Carpet Supremacy [Videos]
On September 2, 2010, in islam, by velvethammer
O
nce preferential treatment is given to a certain group, equality is removed from the
equation. And that has been Islam’s intention since it’s conception. Islam refuses to adapt,
Islam demands adaption to Islam.
Muslims illegally occupying streets of Paris to pray
Obvious offence – the Moslem militia of the Polonceau mosque blocks the street of the
Fishmongers!
Notice the men with the orange arm bands, they are private security. Private security for an
illegal activity. Islamic supremacy in action. Live in the area? Own a business? To bad,
because the entire neighborhood is frozen in time while they pray to mecca. Like it or not. Not
to mention their arrogance is a total disregard for public safety, as no emergency vehicles
could possibly get through with out mowing them over. I’m no expert at crowd estimates but
it looks as if there are a few hundred of them. They are as far as the eye can see. And don’t
kid yourself, they all are not local. They bring in extra troops, to make it seem as if there is an
overwhelming need for a new mosque. Voilà! Monstrous mosque after monstrous mosque is
built. You see it is not the need, that is their cover. It is about having mosques outnumber
other houses of worship. Conquest.
Description (translated from the original French) on the video’s YouTube page.
In this Friday April 2, 2010, with only a few meters in front of the author, a member of the
Moslem militia of the Polonceau mosque bars the street of the Fishmongers. A car hoots, but
it is not possible any more to pass. A member of the militia precipitates towards the car, and
exclaims, for the driver: “You cannot pass! One is stopped there! One is stopped! ». Here
thus where we are, because of the guilty inaction of Bertrand Delanoe, mayor of Paris, and
Brice Hortefeux, Minister of Interior Department: a Moslem militia imposes now its law in
the Barbès district, at the point to block the streets according to its goodwill, without any fear
of being prevented of it by the police force!
Come to read the articles devoted by Laic Riposte to this scandal:
http://www.ripostelaique.com/ (Translated)
For the twenty-sixth consecutive week, Laic Riposte continues its investigation in the
Islamized zones of France.
Here is another French neighborhood Friday prayer Islamic conquest.
Watch as the police sit by and do nothing while muslims gather inside their cordoned off self
appointed designated prayer space, with…bike racks?
The party taken of the Prefecture of police force in favour of the Islamization of Paris!
Description (translated from the original French) on the video’s YouTube page:
On June 15, the Prefecture of police force prohibited the aperitif sausage-plonk (sausage and
wine protest -VH) which Laic Riposte and 22 other organizations wanted to organize in the
district of Drop-in Or, in Barbès (18th district of Paris), at the time of the commemoration of
the call of June 18, to protest against the illegal Moslem prayers which have taken place there
each Friday for 15 years. But this same Prefecture of police force did not intervene to make
respect the law in this district, and put an end to there these illegal prayers! Indeed, in this
Friday June 18, of the thousands of Moslems, as usual, the streets Myrha, Polonceau and of
the Fishmongers barred, and occupied them to request there illegally in public! Mr Michel
Gaudin, prefect of police force of Paris, betrays the French Republic while taking left in
favour of the Moslems blockers streets, and while refusing to give the order to the police
officers to apply the law and to release these streets! These illegal Moslem prayers have taken
place for 15 years, without any action of the authorities to put an end to this illicit occupation
of the public domain (law of 1905) and this disorder with the law and order.
Insanity! I would be like move NOW or my car and I will take you off at the knees.
These videos my friends showcase prime examples of “stealth jihad”. No car bombs, no AK47”s, no rockets or suicide vests. Just everyday non- violent muslims doing as they please. At
the inconvenience of all, satisfying their desires, the hell with everyone else. And they get
away with it! Thanks to kowtowing dhimmi elitists bowing down in servitude. Frankly I am
surprised this sort of illegal protest is not occurring at the proposed Ground Zero mosque
location.
YouTube user ciceropicas has many, many, many more videos documenting this outlandish
muslim appeasement. And as mentioned above here is the website he/she is associated with:
http://www.ripostelaique.com/ (Translated) Check ‘em out.
Still not convinced islamization is not a reality and rather a fantasy whipped up by crazy
wound up islamophobes ? Think again!
Consider the 751 No-Go Zones in France as reported in this 2006 expose by Daniel Pipes:
"Choropleth map of Microstates in France" - Click for higher resolution.
They go by the euphemistic term Zones Urbaines Sensibles, or Sensitive Urban Zones, with
the even more antiseptic acronym ZUS, and there are 751 of them as of last count. They are
convienently listed on one long webpage, (Google translation) complete with street
demarcations and map delineations.
What are they? Those places in France that the French state does not control. They range from
two zones in the medieval town of Carcassone to twelve in the heavily Muslim town of
Marseilles, with hardly a town in France lacking in its ZUS. The ZUS came into existence in
late 1996 and according to a 2004 estimate, nearly 5 million people live in them.
Comment: A more precise name for these zones would be Dar al-Islam, the place where
Muslims rule. (November 14, 2006)
Read it all!
As I have been saying for years, if Americans want to see their future all they have to do is
look towards Europe. Unless of course the powers that be grow backbones.
Also see:
•
•
•
•
No Go Zones Berlin German News – Vlad Tepes
Muslim Enclaves U.S.A. - Front Page Mag
Ramadan Rioting in Europe’s No-Go Areas – The Brussels Journal
Bishop warns of no-go zones for non-Muslims – Telegraph UK
http://www.sns.sk/aktuality/andrej-danko-islam-je-nebezpecny-agresor/
http://www.meforum.org/337/islam-in-france-the-french-way-of-life-is-in
Islam in France: The French Way of Life Is in Danger
by Michel Gurfinkiel
Middle East Quarterly
March 1997, pp. 19-29
Michel Gurfinkiel is editor in chief of Valeurs Actuelles, France's leading conservative weekly
newsmagazine. A specialist in international affairs, he has recently written Israel:
Geopolitique d'une Paix (Michalon, 1996) and Geopolitique de la Criminalite (La
Documentation française/Institut des Hautes Etudes de la Securite Interieure, 1996).
American visitors to Paris or other major French cities often are amazed when they see how
the multiethnic way of life there resembles that in the United States.
Some see this as positive: in a Newsweek cover story, John Leland and Marcus Mabry assert
that a "new creative energy -- in terms of art and music -- is bursting out of the multiethnic
suburbs" of France.1 Others are more pessimistic, pointing to La Haine (Hate), a movie about
immigrant or minority teenagers in Marseilles that tells a story of street violence and
confrontation with the police that brings the 1992 Los Angeles riots to mind.
But multiethnicity in France goes beyond that in the United States, for it includes a religious
dimension in addition to racial and ethnic differences. If the most important minorities in the
United States (the black and Hispanic) are overwhelmingly Christian, French minority groups
are largely Muslim. American minority groups share many basic values with the rest of the
country; in contrast, French minority groups tend to have alien values, to think of themselves
as a new nation, and even to have hopes of superseding the present Judeo-Christian nation of
France.
WILL FRANCE REMAIN FRENCH?
Nor is this Muslim aspiration a pipedream. Jean-Claude Chesnais, one of France's leading
demographers at the National Institute for the Study of Demographics (Ined), is very blunt:
Migration trends are to intensify over the coming thirty years... . All developed countries will
be affected, including East Asia and the former communist countries. There will be an overall
mingling of cultures and civilisations that may lead, as far as France is concerned, to the
emergence of a predominantly African population and to rapid Islamization."2
Today, France's immigrant population amounts to 15 percent of the total population, with
lower figures for the Muslim community: hardly a tidal wave. It is also true that France
remains an overwhelmingly Roman Catholic country, with a Catholic baptism rate of 84
percent in 1990. In addition, France is one of the oldest, if not the oldest, nation-states in
Europe, and it can claim one of the world's great and most attractive cultures; these attributes
have helped it absorb and thoroughly assimilate large numbers of immigrants during the past
century or so, including Belgians and Germans, Italians and Spaniards, Poles and Portuguese,
Jews from Eastern Europe and North Africa, Armenians, and West Indian blacks, plus Asians
from Indochina, China, and India. Why should not the same pattern prevail throughout the
twenty-first century as well?
Still, the prospect of the French's converting en masse to Islam and France's turning into an
Afro-Mediterranean country is not to be dismissed. Mass conversion and ethnic transition are
not rare in history. The Roman Empire, one the world's most formidable and enduring polities,
was transformed in the half-millennium between the first century B.C.E. and the fourth
century C.E., as ethnic Romans were replaced by neo-Romans of many ethnic or racial stocks
and various parlances, from proto-Berber North Africans and Arabs to Slavs and Germans,
not to speak of Greeks and Hellenized easterners. Simultaneously, while Christianity abruptly
replaced the sophisticated pagan culture of Rome.
To assess the chances of the French's converting en masse to Islam and France's turning into
an Afro-Mediterranean country is not to be dismissed.
To assess the chances of France's Islamicization over the coming thirty to fifty years, we look
at four factors: the high demographic rates of French Muslims, their aloofness from
mainstream society, their increasing religious assertiveness, and the growing appeal of Islam
to non-Muslims.
I. Demographic Disparity
As in the United States, there are no accurate population figures on religious affiliation in
France, for French law prohibits a census along religious lines in almost all circumstances,
even of foreigners.3 Polls and surveys do exist but vary widely in scope, methodology, and
results.
The Ministry of Interior and Ined routinely speak of a Muslim population in France of 3
million. Sheikh Abbas, head of the Great Mosque in Paris, in 1987 spoke of twice as many -6 million.4 Journalists usually adopt an estimate somewhere in the middle: for example,
Philippe Bernard of Le Monde uses the figure of 3 to 4 million.5 The Catholic Church, a
reliable source of information on religious trends in France, also estimates 4 million.6 A
French-Arab journal published in Paris provides the following breakdown: 3.1 million
Muslims of North African origin, 400,000 from the Middle East, 300,000 from Africa, 50,000
Asians, 50,000 converts of ethnic French origin, and 300,000 illegal immigrants from
unknown countries.7 This brings the total to 4.2 million. One can state with reasonable
certainty that the Muslim population of France numbers over 3 million (about 5 percent of the
total French population) and quite probably over 4 million (6.6 percent).
Perhaps more important than exact numbers is the spectacular rate of growth since World War
II. Muslims in France in 1945 numbered some 100,000 souls; fifty years later, the population
has increased by thirty or forty times.8 It continues to grow at a rapid clip, through further
immigration (illegal but until now poorly suppressed), natural increase (immigrant Muslim
families retain a comparatively high birthrate), or conversion (either as the result of
intermarriage or out of a personal religious quest).
If birthrate figures cannot be precisely computed, enough data exists to make educated
estimates. Algerian women in France in 1981 had a fertility rate of 4.4 births per woman; in
1990, it had declined to 3.5 births. (Comparable figures for Moroccan women in France are
5.8 and 3.5; for Tunisian women, 5.1 and 4.2.) While declining, the birthrate of immigrant
Muslims remains three to four times higher than that of non-Muslim French, which is
estimated at 1.3 percent. There is no specific reason to believe that the Muslim rate will
eventually parallel the non-Muslim one. It is noteworthy that while in 1981 Tunisian women
in France had a slightly lower birthrate than their counterparts in Tunisia (5.1 against 5.2),
nine years later it had grown higher (4.2 against 3.4). The reasons for this growth are not clear,
but they could include the higher welfare payments in France or the relative ease of family
planning, including the choice for a large family, in democratic France compared to semiauthoritarian Tunisia.9
In all, the 1992 fertility rate in France was 1.8 births per woman, a figure slightly above those
of Germany (1.3), Italy (1.3), and Spain (1.2) but well beneath that of the United States
(2.1).10 France's demographic advantage over other European Union countries is due largely
to its larger percentage of Muslims and their higher birthrate.
Extrapolating from these numbers, the low Muslim-population scenario (low immigration,
diminishing birthrate, few conversoins) results in a 50 percent increase over twenty years;
between 4.5 and 6 million Muslims in France by the year 2016, out of 60 million French, or 7
to 10 percent of the total population.11 The high-number scenario (rampant immigration,
higher birthrate for Muslims than for non-Muslims, and a higher share of young people in the
Muslim population than among non-Muslims) points to a 100 percent or even a 200 percent
increase: 6 to 12 million Muslims by 2016, or 10 to 20 percent of the total population. Then
there is the superhigh scenario, in which a rapidly expanding, young, and assertive Muslim
community simply outpaces a declining, aging, and unsure non-Muslim community.
According to the interior ministry, two thirds of Muslims in France live in major urban areas:
38 percent in the Ile-de-France (Paris and its region), 13 percent in the Provence-C"te d'Azur
(Marseilles and Nice, as well as the Riviera), 10 percent in Rh"ne-Alpes (Lyons and
Grenoble), and 5 percent in Nord-Pas-de-Calais (around Lille). To get the full measure of
Islam's impact on French society, those figures must be translated into numbers and then
related to the size of the local population: 1.37 million Muslims in Ile-de-France out of a total
population of 11 million (10 percent); 471,000 Muslims in Provence-C"te d'Azur out of 4.3
million (11 percent); 363,000 in Rh"ne-Alpes out of 5.3 million (6.8 percent); and 181,000 in
Nord-Pas-de-Calais out of 3.9 million (5 percent). The Muslim presence is much greater in
key areas than the overall figures would suggest. Many cities or neighborhoods in France
have turned into all-Muslim territories.
The birthrate of Muslims being three to four times higher than that of non-Muslims, the
proportion of children, teenagers, and young adults in urban France is not 5-11 percent but a
very impressive 33 percent or so.
II. Outside the Mainstream
Are Muslims in France subject to racism or discrimination? In a 1996 CSA poll, 56 percent of
foreigners living on French soil and 61 percent of naturalized French citizens deemed racism
"a threat." Indigenous French citizens do not share this concern: only 27 percent of them
mentioned racism as a major threat; they found unemployment, poverty, and AIDS far more
worrisome (74, 53, and 50 percent, respectively). Despite this difference of view, a wide
consensus exists that North African Muslims are the main victims of racist behavior: over
two-thirds of all French citizens agree about that.12
The picture is not all negative. A 1995 Louis Harris poll for Valeurs Actuelles shows an
astounding 71 percent of all Muslims living in France, foreigners and citizens alike, feel
"welcomed" by the French.13 Many French Muslims are middle class or even upper class. A
growing Muslim presence is felt in the liberal and learned professions, particularly medicine
(Dalil Boubakeur, head of the Great Mosque in Paris, is a respected physician). Some
Muslims have made their way well into France's ruling elite, the Grands Corps de l'Etat and
the Conseil d'Etat. Djamal Larfaoui, an Algerian-born French Muslim, was sousprefet (local
governor) of Nanterre, a vibrant and densely populated city in the Paris area, until his sudden
death in December 1996; he was granted a state funeral. Others are senior executives in major
corporations, such as Yazid Sabegh, chairman of the high-technology Campagnie des Signaux,
or Lofti Belhacine, founder of the leisure and vacation company Aquarius and the airline
company Air Liberte. This upper crust of French Islam mixes freely with non-Muslims and
does not stick to its own neighborhoods. Indeed, no case of housing discrimination against
upper- or middle-class Muslims has ever been reported.
Many working-class Muslims also follow this pattern and mingle with non-Muslims; that was
particularly the case with immigrants who came in the 1950s and 1960s. Arriving as single
men, they frequently intermarried with non-Muslim women, French-born or immigrant, and
were quite easily absorbed into mainstream society. Isabelle Adjani, the famed actress, is the
daughter of an immigrant Algerian Muslim father and an immigrant German Catholic mother.
Ali Magoudi, a well-known psychoanalyst, was born to an immigrant Algerian Muslim father
and an immigrant Polish Catholic mother.
But a very high proportion of French Muslims are in the underclass, that segment of the
population that relies not so much on education and work as on welfare and predatory
activities. Most members of this underclass tend to be Muslims who arrived in France as
whole families, including Harkis14 and post-1974 immigrants. Their condition is not that
different from the underclass of blacks and Hispanics in the United States, though there is one
striking geographic difference: the American underclass concentrates in the inner cities, while
the French is found in the new and dull public-housing neighborhoods that mushroomed at the
cities' peripheries. Suburb and suburbanite have precisely the opposite meaning in France
from what they have in North America.
According to Lucienne Bui-Trong, the officer in charge of the Towns and Suburbs
Department at the Renseignements generaux (general intelligence) of the French police, no
less than one thousand Muslim neighborhoods are under monitoring throughout France,
which means that the National Police keeps more personnel there to prevent public disorder.
Violence and crime are rampant in those areas. Seven hundred Muslim neighborhoods are
listed as "violent"; four hundred are listed as "very violent," meaning not just that organized
crime and firearms are present but that residents have a systematic strategy to keep the police
out. The Ile-de-France has 226 violent neighborhoods, Provence-C"te d'Azur has 89, Rh"neAlpes 62, and Rh"ne-Pas-de-Calais 61.15.
Unemployment is rife in these suburbs, with 470,000 registered unemployed adults in 1993,
or roughly one third of the total adult manpower.16 Violence ranges from theft and looting of
cars (58 percent of all offenses) and street fighting to assault on teachers and civil servants (10
percent). Perhaps most distressing are the high numbers of assaults or rebellions against the
police (19 percent).17 Periodic outbursts of large-scale unrest or rioting sometimes occur. The
first major riots occurred at Vaulx-en-Velin, a Lyons suburb, in 1990; since then, further riots
have taken place in the Paris suburbs. In addition, riots have even taken place at the seaside or
mountain resort sites where suburbanite youngsters are sometimes placed for governmentsponsored vacations.
As the notion of a government-sponsored vacation suggests, French suburbs have hardly been
neglected by the authorities. Since the riot there in 1990, Vaulx-en-Velin has benefited from a
$50 million program financed by the central government since 1990: each of the town's
45,000 inhabitants has had $1,000 spent on him for parks, sport facilities, underground
parking lots, public libraries, and kindergartens. The money even goes for museums,
including France's most modern planetarium and a Permanent Exhibition Center for
Minorities. At the national level, $3 billion has been earmarked in French fiscal year 1995 for
"urban policies" (a euphemism for ghetto rehabilitation).18
And yet, the government has little to show for its expenditures: crime and unrest are both
sharply on the rise at Vaulx-en-Velin and everywhere else. The basic assumption underlying
this welfare policy -- that unrest is the result of poverty and a shabby urban environment -would seem to be proven wrong.
In fact, as many sociologists -- including Muslim ones -- acknowledge, an almost symbiotic
relationship exists in the ghettoes between the underclass way of life and ethnic/religious
separatism. Conservative Muslims see the ghettoes as a way to benefit from immigrating to
France without having to assimilate into French society. Some level of violence has the
advantage of ensuring separation from the outside world and can be used as a bargaining tool
with the authorities to get more de facto autonomy -- meaning that Muslim enclaves are ruled
only by Muslims according to Islamic law and mores -- as well as to obtain more funding. It
also serves as a social control tool against liberal-minded Muslim individuals, for
conservative Muslim leaders can easier exert pressure on liberal-minded Muslims -- for
instance to compel females to don the veil -- within the context of the ghettos' violence.
III. Increasing Religious Assertiveness
Just how Islamic are French Muslims, how religious and how orthodox? The breakdown of
Muslim religious practice according to gender, age, ethnicity, and geographic origin is worth
noting. Muslim men are less religious than Muslim women (26 percent of whom pray at least
five times a year), in large part due to very low attendance among the main male group,
French-born young males of Algerian origin (under 6 percent). Turks -- many really Kurds
from Southeast Anatolia -- are quite religious (36 percent), followed by Moroccans (27
percent).19
Nowadays, one thousand mosques are said to operate in France, almost all of them built or
organized during the past thirty years. Eight of them, including the Great Mosque in Paris, are
"cathedral mosques," large monumental buildings with a capacity of more than a thousand
worshippers. A further hundred mosques are quite large structures, with a capacity of several
hundred worshippers. The rest are small, accommodating from thirty to one hundred
worshippers -- not entire buildings, but simple rooms at factories or in the basement of public
housing units.20
Though the demand for mosques is growing, attendance is not high: Ined reports that just 23
percent of Muslims in France join public prayer at least five times a year. Still, this is slightly
higher than Catholic attendance at seasonal high services (Christmas, Easter, All Saints Day),
which is 20 percent. But is regular mosque attendance the true hallmark of Islamic religious
practice? Perhaps more significant is that some exceptional holidays, such `Id al-Adha (Feast
of the Sacrifice), draw thousands of worshippers not just into the mosques but outside as well.
In principle, public funding is not available for mosque building because of the 1905 Law of
Separation of Churches and State, according to which the French Republic "neither
recognizes nor funds" any religious organization. Various ways have been devised, however,
to circumvent these laws, to the point that any Islamic congregation with a sound building
project can count on extensive public help, either in cash or credit. Most mosque projects
include not just the house of worship but also baths, clinics, and bookshops. The demand for
Islamic schools is also growing: according to the 1995 Louis Harris poll, 76 percent of all
Muslims in France would like to send their children not to secular schools but to Islamic
schools run under the benign supervision of the state and with its financial help, the same
arrangement that Catholic and Jewish schools have.21 The same applies to ritually acceptable
(hallal) food: the government has no choice but to extend to Muslims the same slaughtering
and processing privileges customarily granted to Jews. As for Ramadan observance, also on
the increase, the government takes it into account in the case of Muslim civil servants.
Several facts point to a gradual shift among French Muslims toward increased identification
with religion and a more rigorous practice of the faith. Women and teenage girls are wearing
the Islamic veil, even in public schools. Immigrant groups with a secular agenda, like Arezki
Dahmani's France Plus (a group concerned with civil liberties and civic rights for North
African immigrants, aiming at organizing the North African vote to support the conservative
parties), associate with Islamists to retain their constituency. Mosques or other institutions run
by mystical brotherhoods (tariqat) from distant Egypt, Turkey, or Pakistan tend to take over
"immigrant mosques" run by North African imams closely associated with their home
governments.
There is no central religious organization of Islam in France; each local congregation is
registered as a separate entity under the 1901 law on nonprofit organizations. Several attempts
have been made in recent years to place Muslims under the authority of a national Islamic
federation,22 modeled somewhat on the Jewish Consistoire. All these efforts failed, in part
because they sought to absorb French Muslims in mainstream French society. The French
government hopes to exert more control over French Islam through an established Islamic
"church," while Muslim groups tend to see this as a way for Islam to be recognized as an
autonomous group within the French body politic. Fundamentalist leaders state this aim
unabashedly, moderate leaders do so in a more subtle and astute way; all claim full adherence
to orthodox Islamic laws and teachings regarding relations with non-Muslim powers.
In this context, it is worth quoting Dalil Boubakeur, the French-born and thoroughly
gallicized head of the Great Mosque and the driving force behind the Representative Council
of French Muslims (CRMF). In January 1995, he presented a Platform for Islamic Worship in
France (Charte du culte musulman en France) to Minister of the Interior Charles Pasqua, a
document (and its elaborate commentary, also by Boubakeur) subsequently accepted as a
French-Islamic manifesto of sorts. Article 32 asserts:
The Muslims of France, in close association with other believers, intend to develop a concept
of secularism that establishes harmonious relations between the religions and the state.23
Now, this is not secularism as the French have understood it since 1905 -- the complete
separation of church and state -- but a situation reminiscent of the Ottoman Empire under the
Tanzimat regime, in which all religions enjoy public recognition and varying degrees of
autonomy within the state. The word "concord" refers to the old Catholic practice of
concordats, full-fledged bilateral treaties between the Vatican and sovereign powers
delineating the powers and privileges of the church and state. Boubakeur seems to be saying
that the French Republic should write a treaty with Islam regarding the Muslim community in
France.
Boubakeur makes clear in his commentary that "according to the Shari`a [Islamic sacred law],
a non-Muslim country is not to be seen any more as Dar al-Harb [house of war] but rather as
Dar al-`Ahd [house of covenant]"; and "the Platform is an expression of such a covenant."24
Fully aware of the legal or constitutional difficulties implied in such a statute of covenant, the
platform refers to a de facto revision of the 1905 law of separation: "Islam did not emerge as
one of the major faiths of France before the second half of the twentieth century, long after
the 1905 law. ... Muslims look forward to a friendly interpretation of the law ... enabling them
to join harmoniously into the French society and the French state."25
IV. Islam's Appeal to Non-Muslims
Some fifty thousand French Muslims are said to be converts of non-Muslim origin. Their
numbers include well-known intellectuals and artists, including Maurice Bejart, the world-
famous choreographer who has settled for a low-profile brand of Sufism; and Roger Garaudy,
a former communist philosopher who is leader of the Spain-based International Islamic
Center. Quite a few converts have achieved positions of leadership within Islamic circles:
Daniel-Youssouf Leclerc, the leader of the strictly orthodox Sunni group Integrite and the
only European-born member of the World Islamic League's High Council; Ali-Didier Bourg,
the founder of the Islamic University in Paris (a part-time seminary rather than a university
but still very influential); and Jacques-Yacoub Roty, who was rumored in the early 1990s to
be the next head of the Great Mosque.
Formal conversion is only the most visible manifestation of a much wider move toward Islam.
For one, Islam (unlike Judaism or Catholicism) does not insist on conversion in a mixed
marriage but makes do with the children's being raised as Muslims. And they are; a rather
significant and growing proportion of Muslim children in France were born of non-Muslim
mothers or even of non-Muslim fathers.
Secondly, interest in Islam has become politically correct in France, notwithstanding a very
real concern about fundamentalist Islam. In part, this reflects a taste for the religiously exotic
that has been apparent in European and American culture for well over a century. But today it
fits into a new paradigm: intellectuals, academics, even priests are not supposed to see Islam
as something worthy and alien but as part of a common heritage. In great measure, Islam has
become a second Judaism in France: another non-Christian faith and culture with intimate
relevance for the Christian world.
This new approach gains in importance by virtue of its surprising endorsement by the
Catholic Church. As Alain Besancon, a leading Catholic intellectual, has noted, "It is
syncretism in the guise of oecumenism." To posit the Qur'an as a sacred book "rooted in
Biblical Revelation," as do many contemporary Catholic authors or preachers, or even as a
late "Biblical book" runs not just against Catholic theology (which knows only of the
canonical Bible) but aligns the church with the Islamic theological notion according to which
Qur'anic revelation includes all previous revelations. As Besancon puts it, the Christian
ministry is gradually shifting to a crypto-Islamic ministry: "De propaganda fide islamica."26
In contrast, it bears noting, Muslims are not in the least reciprocating, not retreating from their
own indictment of the Torah and the Injil (Christian Revelation) as adulterated or falsified
versions of God's word.
Why has the church succumbed to such syncretist trends? Besancon draws a telling parallel
with an earlier infatuation, that with Marxism. Christianity may be so weak in contemporary
France (and probably throughout much of Europe) that it must to look to other religions,
either the apocalyptic church of Revolution or para-biblical Islam, to rejuvenate and survive.
Indeed, the Catholic Church is far weaker in France today then it was in the heyday of
communism in the years after World War II.
Observant Catholics (Catholiques pratiquants), a quarter of the French population in 1950,
well-entrenched, and highly visible, have dwindled into a remnant (less than 5 percent in
1995). Moreover, the substance of Catholic observance has been so modified that to be fully
observant today equals the lukewarm religiosity of yesteryear. Observant Catholics once
would go to church on Sunday to attend services in Latin, send their children to Catholic
schools or Catholic youth organizations, vote for Catholic parties, support Catholic unions.
They insisted on strict sexual behavior and severely opposed divorce. Their families would be
two to three times larger than the national average. Almost none of this is found today:
church-going is marginal, services are in French, Catholic schools hardly differ from others,
Catholic political parties or unions have been secularized, Catholic sexual mores are like
everyone else's, large families are rare, and divorce is rampant.
The decline of the Catholic clergy is even more dramatic: from 200,000 priests, monks, and
nuns in the 1950s, many of them young, to less than 100,000 today, most of them over sixtyfive. Clerical scarcity has in turn led to a growing involvement of less educated laymen in the
ministry, plus heavy recourse to foreign clerics, especially from the Third World. Black
African priests can be seen today throughout the country, even in rural areas of France; a
black Zairian priest held mass for President Jacques Chirac in mid-1996. Female religious
communities are, if anything, even more foreign: a substantial number of French nuns under
thirty are of African or Asian origin.
A declining church seems to take comfort in the assertiveness of other faiths. French
Catholics have over the years sought inspiration not just from Islam but from a wide range of
non-Catholic religions: the study of Judaism, both Biblical and post-Biblical, is encouraged,
as well as the imitation of Jewish ritual; Protestant revivalism has been cloned into the church
as "Pentecostal," "charismatic," or Renouveau ("Renewal") Catholicism; monasteries are
remodeled after their Hindu or Buddhist equivalents; yoga and Oriental meditation are
frequently fusioned with Christian prayer and other spiritual exercises. But Islam as a role
model is growing, for it offers the best and closest example of a "living religion": a religion
that appears quite close to Christianity in some terminology, that serves the masses and the
elites alike, and whose adherents really believe in God and His law.
That said, a growing number of Catholic leaders have expressed concern and dismay about
the rise of Islam in France and the church's pro-Islamic tendency. Archbishop Jean-Marie
Lustiger of Paris, the chief Catholic authority of France, has publicly opposed the
establishment of a state-supported central Islamic organization:
It is not the job of the French government to set up a French-flavored Islam. One should not
mistake the twentieth century for the Age of Louis XIV or Napoleon, when worship could be
regulated by decree. There is no other alternative but to enforce the law of the Republic in a
wise and gentle way, and to wait for some thirty years or two generations, until Muslims with
French citizenship will regard themselves and be regarded as French people of the Islamic
faith.27
Archbishop Lustiger -- himself a converted Jew -- evidently takes seriously the potential
dangers involved in the combination of growing Muslim demographics, growing Islamic
assertiveness and declining Catholic morale. His strategy to check Islam's growth is
apparently a strict enforcement of laicite, the separation of church and state, while rebuilding
Catholicism from within; for example, he has despaired of the standard Catholic seminaries
and set up parallel, more conservative training colleges for the clergy.
As Besancon points out, "Muslims already outnumber observant Catholics" in France,28 and
this trend seems likely to continue. Why should the average French of Catholic origin not
forsake a dying African-ministered religion for an expanding, living religion that is anyway
described as Christianity's younger sister?
Other Factors
Other factors may also come into play. We note two briefly: the sharp decline in the French
nation-state and the growing power of Muslim voters.
Decline in the French nation-state. It was one thing for France to absorb large numbers of
Italians, Spaniards, Portuguese, Poles, Jews, Armenians, and Asians29 into a highly
centralized, well-managed, and fully sovereign state, with a unified school system, a strong
police, and compulsory military service for all male youth, as was the case until the 1960s. It
is another thing altogether to absorb yet larger numbers of Arabs, Berbers, Turks, and black
Africans into a much weaker state, with many powers devolved to the local authorities, a less
powerful police, a dismembered school system, no draft, and the prospect of merging into the
European Union.
Corsica, the birthplace of Emperor Napoleon and of untold numbers of French soldiers and
civil servants, once a peaceful island departement off the Riviera, has over the past twenty
years gradually slid into anarchy, terrorism, and then into separatism, all without eliciting a
credible response from the national government. This precedent cannot be lost on Muslim
activists.
At the same time, sovereign attributes -- money issuance, border control, and much else -- are
being transferred from the French state to the European Union: radical French Muslims may
wonder why they should come to terms with the national government in Paris rather than the
supranational authority in Brussels.
The Muslim vote. The routine process of French politics may accelerate Islamization. Almost
50 percent of Muslims living in France today are French citizens and eventually nearly all of
them will become French citizens. France has an extremely generous naturalization policy,
one that permits all legal residents to apply for citizenship after five years in France and every
child born on French soil to apply for citizenship, even if his parents are in the country
illegally. (In this, it is very like the United States and very unlike Germany, which rarely
bestows full citizenship to resident foreigners, even those born in Germany.)
In the longer term, as Muslims become citizens, their vote will be as crucial in many elections
as the observant Catholic vote used to be; to win it may mean having to woo it, notably by
allowing for further immigration and the consolidation of Islam in French society. Along
these lines, one might also wonder whether Jacques Chirac's pronouncements in late 1996
strongly favoring an independent Palestinian state and the lifting of the embargo against Iraq
were not intended to garner the Muslim vote in France.
Conclusion
In sum, a growing proportion of non-Muslim French find the prospect of Islamization less
shocking than would have their more patriotic-minded forefathers. On the other hand, the
scope of the immigration and Islamization process may bring about a backlash. According to
a December 1995 survey carried out by CSA and published in La Vie, a liberal Catholic
weekly, 70 percent of the French are "afraid of religious fundamentalism" and a further 66
percent think that "fundamentalism is more prevalent in some religions than in others." As
even La Vie's editors had to recognize, perhaps reluctantly, the issue here is not
fundamentalism as such but Islam, both fundamentalist and moderate: "The French do believe
today in a specific political-religious threat. And Islam, quite probably, is what first comes to
their minds."30 Concern about Islamization is an important element in the rise of Jean-Marie
Le Pen's far-Right party, the National Front, but is much broader in scope and has compelled
the mainstream parties to echo portions of Le Pen's program (he calls for the deportation of all
aliens, they call for a tightening of the very liberal immigration or naturalization laws).
Every community has the right to uphold and protect its way of life, so long as minorities'
rights are protected as well. Not so long ago, this consideration applied primarily to colonial
areas threatened by the industrial West. Arguably, it applies to Western industrial nations as
well, should they be threatened by mass immigration. In the case at hand, the main point is
not whether mosques may be built or if hallal food may be distributed; but whether polygamy
is to be tolerated and the police to operate in Muslim neighborhoods. In other words, Islam
ought to adapt to the traditional French way of life, with its emphasis on individual freedom
and secularism, rather than the reverse.
The current debate about immigration in America is much more about ethnicity and language
than about religion. Still, many lessons may be drawn from the case of France.
Muslim Immigration to France
Most Muslims living in France are either North African immigrants or their offspring. Their
presence in France results directly from French colonial rule over the three Maghreb countries
(Algeria from 1830 to 1962, Tunisia 1881-1956, and Morocco 1912-1956).
Although a few Muslim subjects immigrated to France even before 1914, substantial numbers
came only with the Great War. Three hundred thousand North Africans were drafted, twothirds as soldiers in various units of colonial troops (Chasseurs indigènes, Infanterie de
Marine, Tirailleurs Sénégalais, Tirailleurs Algériens, Tirailleurs Marocains, Spahis) and onethird as workers in the armament industry. Many were killed or died of disease, others were
forcibly sent home after 1918, but more than eighty thousand stayed in France. Their presence
won symbolic recognition in 1920, when parliament passed a law funding a Great Mosque in
Paris (a law that, incidentally, directly contradicted the 1905 law prohibiting public funding
for religious organizations).
In 1936, the Socialist-led government of Léon Blum lifted all limitations to travel and
residence for North African Muslims, leading to an influx of immigrants from there. World
War II repeated the Great War's pattern, especially after the Allied powers took North Africa
in 1942; some one hundred thousand Muslims were drafted into the Free French Army in Italy,
many of whom ended up in France. Right after the war, Algerian Muslims arrived to take
industrial jobs. In 1962, when Algeria, the oldest and the largest territory of French North
Africa, achieved independence, France had a Muslim population of 400,000.
In less than ten years that number doubled. First came the Harkis, or the Français-Musulmans
of Algeria, 250,000 draftees in a Muslim auxiliary force who served in the colonial war
against the Algerian National Liberation Front (FLN) from 1954 to 1962. Most of those
unfortunate loyalists were simply left behind in 1962, a deliberate and dreadful decision that
meant torture and death for them at the hand of the winners. Some 20,000, however, were
transferred to France, along with their families: almost overnight, French Islam acquired a
new community of 75,000 souls. Housed in distant rural villages, secluded both from the
mainstream Muslim immigrants and the French but legally deemed to be full-range French
citizens, the Harkis doubled their numbers by the end of the decade.
Secondly, some former FLN fighters, either Berber-speakers from the Kabyles or
disenchanted members of the new elite, were also allowed to settle in France as (most
ironically) "repatriated citizens." In 1967 alone, no less than 127,000 Algerian Muslims came
to France to stay permanently. Clearcut provisions of citizenship and travel were not defined
until 1968.
Thirdly, in 1962-1974, with government approval and under government supervision, a
booming French industry hired half a million migrant workers (travailleurs immigrés), chiefly
from Algeria and Morocco but also from Tunisia. Almost to a man, they stayed in France.
French corporations saw this economic immigration as a tool to keep industrial wages low;
the French government used it as a bargaining chip in relations with the North African states,
particularly oil-rich Algeria. More emigrants to France brought them two advantages: less
pressure in an already depressed employment market and a sustained flow of remittances in
hard currency.
By 1973, the total North African population of France in all probability had exceeded one
million. When Valery Giscard d'Estaing became president of the republic in May 1974, right
after the Yom Kippur War and the oil shock, he was quite concerned about this number. He
earnestly tried to reverse the trend, first by formally putting an end to the economic
immigration policy, then by initiating a policy to repatriate (or "reemigrate") the migrant
workers from North Africa. He failed miserably in both efforts, however, for the utter
ideological incorrectness of these policies, in terms of both domestic politics and foreign
policy, required so many qualifications that the entire scheme was rendered unworkable. For
instance, the measures of July 3, 1974, were articulated in such as way as to infringe neither
on human rights nor family rights: however unwelcome they were, migrants actually received
new subsidies for housing, welfare, and education. They also won permission to bring in their
relatives -- even polygamous wives.
The efforts of Giscard d'Estaing brought about another dramatic increase in Muslim
population, so that by 1981, when François Mitterrand became president, some 2 million
North African Muslims lived in France. For the most part, they were either French citizens
themselves or the parents of French citizens. In retrospect, French Islam reached a critical
mass at this time, becoming a permanent element of French national life.
The Muslim numbers continued to grow during Mitterrand's presidency, 1981-1995. Some
attempts were made to curb illegal immigration more effectively, but by then the Socialists
and Conservatives feared that too much posturing on this issue would further fuel the rise of
the far Right, namely Jean-Marie Le Pen's National Front. Immigration from Morocco and
Tunisia stabilized or dropped, as citizens of these countries increasingly went to other
European countries (especially Spain, Italy, and Belgium). In contrast, immigration from
Algeria to France increased with the economic and political difficulties of that country.
Immigration, legal and not, from other Muslim countries also increased, particularly from the
former Senegal, Mali, the Comoros, Turkey, Iran, and Pakistan. Natural increase was more
important than immigration, however, for "reunited" families now outnumbered single males.
1 Newsweek (Atlantic Edition), Feb. 26, 1996.
2 Interview with Jean-Claude Chesnais, Valeurs Actuelles, Oct. 6, 1996. Similar anxieties are voiced by Jean-Claude Barreau, a former
government official in charge of immigration and the author of books on Islam and the Middle East, in La France va-t-elle disparaŒtre?
(Paris: Bernard Grasset, 1997).
3 The German system of state-sponsored churches remains in effect in the three departements of the former Alsace-Lorraine (Bas-Rhin,
Haut-Rhin, and Moselle) but it provides religious statistics only for the pre-1918 "established" faiths, i.e., Christianity and Judaism; Muslims
and other post-1918 communities are not counted.
4 Valeurs Actuelles, Sept. 1987.
5 Philippe Bernard, "M. Pasqua reconnait un Conseil representatif des musulmans,"Le Monde, Jan. 12, 1995.
6 "L'Eglise catholique de France, sa mission, ses organisations," LES. [TB: something wrong here?]
7 Arabies, Oct. 1996.
8 Rene Gallissot, "Le mixte franco-algerien," in Les Temps Modernes devoted to L'Immigration maghrebine en France, vol. 40, nos. 2-3-4,
Mar.-May 1984.
9 Y. Courbage, "Demographic Transition in the Maghreb Peoples of North Africa and among the Emigrant Community," in Peter Ludlow,
ed., Europe and the Mediterranean (London: Brassey's, 1994).
10 Ibid.
11 The World Bank Atlas (Washington, D.C.: The World Bank, 1995).
12 Nathan Keyfitz and Wilhelm Flieger, World Population Growth and Aging (Chicago, Ill.: University of Chicago Press, 1990), p. 262,
project 60 million as the population of France in 2020.
13 Le Nouvel Observateur, Oct. 17, 1996.
14 Harkis were Algerian Muslims loyal to French rule in Algeria who, to avoid persecution by the new Algerian government in 1962,
precipitously had to flee their homeland; their numbers in France then numbered some 75,000. Today, Harkis and their descendents number
about 500,000.
15 Jean-Marc Leclerc, "Ces banlieues du non-droit," Valeurs Actuelles, Mar. 4, 1995.
According to the French Ministry of Interior and Ined, quoted in Liberation, Sept. 20, 1995. See also Hubert de Beaufort and Jacques de
Zelicourt, Pourquoi la crise et comment en sortir (Paris: Mame, 1993), an innovative book with additional figures about illegal immigration.
Leclerc, "Ces banlieues."
Eric Branca, "Ramener l'Etat dans les cites" (an interview with Eric Raoult, Minister of Social Integration), Valeurs Actuelles, Oct. 14, 1995.
Ibid.
Ined and Ministry of Interior, quoted in Liberation, Sept. 20, 1995.
Valeurs Actuelles, Mar. 4, 1995.
Notably the Council for the Future of Islam in France (Corif), the National Coordination of French Muslims (CNMF), the Representative
Council of French Muslims (CRMF), and the Muslim High Council of France (HCMF), all created under the aegis of the minister of interior.
The first one under Pierre Joxe, a Socialist, in 1990, the second and the third under Charles Pasqua, a Conservative, between 1993 and 1995,
and the fourth one in 1996 under Jean-Louis Debre, a Conservative too. The National Federation of French Muslims (FNMF), founded in
1985, is largely a Moroccan lobby, while the slightly older Union of Islamic Organizations in France (UOIF), founded in 1983, is seen as a
front for the Muslim Brotherhood.
In French: "Les Musulmans de France, en communion avec les autres croyants, entendent oeuvrer au developpement d'une expression de la
la‹cite qui instaurerait entre les religions et l'Etat une situation de concorde." Charte du Culte musulman en France, Presentation et
commentaires du Dr Dalil Boubakeur (Monaco: La Mosquee de Paris/Editions du Rocher, 1995), p. 57.
Ibid, p. 34.
Ibid, p. 56.
Alain Besancon, Trois Tentations dans l'Eglise (Paris: Calmann-Levy, 1996), p. 201.
Franois Devinat, "Ce n'est pas … l'Etat de creer un islam francais" (interview with Archbishop Jean-Marie Lustiger), Liberation, Nov. 14,
1995.
Besancon, Trois Tentations, p. 211.
Meaning some 400,000 Vietnamese, Laotians, Cambodians, Chinese from China, Hong-Kong, and Macao, ethnic Chinese from Vietnam,
Laos, Cambodia, Thailand, and Tahiti, Indians from India, French citizens of Indian origin from the former French dependencies in India,
ethnic Indians from Indian Ocean countries, Sri Lankese, and even some Japanese and Koreans.
++++++++++++++++++++++++++++++++
http://www.cbn.com/cbnnews/world/2010/August/Islamization-of-Paris-a-Warning-tothe-West/
'Islamization' of Paris a Warning to the West
By Dale Hurd
CBN News Sr. Reporter
Tuesday, December 28, 2010
5 Comment(s)
Ad
Feedback
PARIS - Friday in Paris. A hidden camera shows streets blocked
by huge crowds of Muslim worshippers and enforced by a private
security force.
This is all illegal in France: the public worship, the blocked
streets, and the private security. But the police have been
ordered not to intervene.
It shows that even though some in the French government want
to get tough with Muslims and ban the burqa, other parts of the
French government continue to give Islam a privileged status.
An ordinary French citizen who has been watching the
Islamization of Paris decided that the world needed to see what
was happening to his city. He used a hidden camera to start
posting videos on YouTube. His life has been threatened and so
he uses the alias of "Maxime Lepante. "
Lepante's View
His camera shows that Muslims "are blocking the streets with
barriers. They are praying on the ground. And the inhabitants of
this district cannot leave their homes, nor go into their homes
during those prayers."
"The Muslims taking over those streets do not have any
authorization. They do not go to the police headquarters, so it's
completely illegal," he says.
The Muslims in the street have been granted unofficial rights that
no Christian group is likely to get under France's Laicite', or
secularism law.
"It says people have the right to share any belief they want, any
religion," Lepante explained. "But they have to practice at home
or in the mosque, synagogues, churches and so on."
Some say Muslims must pray in the street because they need a
larger mosque. But Lepante has observed cars coming from
other parts of Paris, and he believes it is a weekly display of
growing Muslim power.
"They are coming there to show that they can take over some
French streets to show that they can conquer a part of the
French territory," he said.
France's Islamic Future?
If France faces an Islamic future, a Russian author has already
written about it. The novel is called "The Mosque of Notre Dame,
2048," a bestseller in Russia, not in France.
French publisher Jean Robin said the French media ignored the
book because it was politically incorrect.
"Islam is seen as the religion of the poor people, so you can't say
to the poor people, 'You're wrong,' otherwise, you're a fascist,"
Robin explained.
The book lays out a dark future when France has become a
Muslim nation, and the famous cathedral has been turned into a
mosque.
Whether that plot is farfetched depends on whom you ask.
Muslims are said to be no more than 10 percent of the French
population, although no one knows for sure because French law
prohibits population counts by religion.
But the Muslim birthrate is significantly higher than for the native
French. Some Muslim men practice polygamy, with each extra
wife having children and collecting a welfare check.
"The problem of Islam is more than a problem of numbers," said
French philosopher Radu Stoenescu, an Islamic expert who
debates Muslim leaders on French TV. "The problem is one of
principles. It's an open question. Is Islam an ideology or just a
creed?"
"It doesn't matter how many there are," he aded. "The problem is
the people who follow Islam; they're somehow in a political party,
which has a political agenda, which means basically
implementing Sharia and building an Islamic state."
In Denial or Fed Up
From the 1980s until recently, criticizing or opposing Islam was
considered a social taboo, and so the government and media
effectively helped Islam spread throughout France.
"We were expecting Islam to adapt to France and it is France
adapting to Islam," Robin said.
About the burqa controversy, one French Muslim man told a
reporter that Europeans should respect Muslim dress. One
Parisian woman wearing a headscarf said "the veil is in the
Koran" and "we only submit to God and nobody else."
But even if many government elites are in France are in denial
over Islam, the people in the streets increasingly are not. Some
have become fed up with what they see as the growing
Islamization of France.
They've started staging pork and wine "aperitifs," or cocktail
parties in the street. They're patriotic demonstrations meant to
strike back against Islam. Another national demonstration is
planned for Saturday, Sept. 4.
A Warning to the West
The French parliament debated the burqa law in this year. JeanFrancois Cope, president of the Union for a Popular Movement
political party, has a warning for the West and for America.
"We cannot accept the development of such practice because it's
not compatible with the life in a modern society, you see," he
said. "And this question is not only a French question. You will all
have to face this challenge. "
For more insight on the slide toward a post-Christian Western
society, check out Dale Hurd's blog Hurd on the Web.
For more insight on 'Islamization' around the world, check out
Stakelbeck on Terror.
**Originally published September 1, 2010.
++++++++++++++++++++++++++++++++
Christians in Indonesia
Allowing persecution to happen.
By Julia Duin, an assistant national editor at the Washington Times
January 2, 2002 9:15 a.m.
first became aware of central Indonesia eleven years ago, when I bought a map in an airport
shop in Cebu, in the middle of the Philippines. A portion of this 17,000-mile archipelago was
taken up by a huge island shaped like a pinwheel: Sulawesi. In 1999, horrific stories about
Christian persecution in that part of the world started to leak out. A radical Islamic group
called Laskar Jihad was terrorizing Christians in a group of islands called the Moluccas, just
east of Sulawesi. Christians who refused to convert to Islam were killed; those who did
convert were then separated from their families, given Muslim names, and forcibly
circumcised — without anaesthetic, and with dirty instruments. Scissors were used on the
adults. They were then told to wash in the sea to disinfect their wounds. The women
underwent female genital circumcision.
Why, I wondered, weren't journalists reporting on this tragedy? It turns out that getting a
journalist's visa to enter that part of the country is next to impossible. One has to first go to
Jakarta to state the purpose of one's trip, and then wait for approval. But there are planes or
ferryboats to these islands daily, so a truly dedicated reporter could slip in. One gets the
impression that, when it's Christians being murdered or tortured, the international press isn't
really interested. That's how Joanna Milosz — a member of the London-based Christian
Solidarity Worldwide who recently traveled around the Moluccas — sees it: "The whole
Moluccas conflict has been fraught with misinformation from the beginning," she says. "The
Western press goes overboard in being sensitive to the Muslim community. They do not want
to be Islamophobic, so they ignore the realities of the situation. What has been so astounding
is how few other Indonesians know what the actual situation is. The Bacan-Seram islands are
where people have faced forced conversions and circumcisions. Christians are subject to
especially severe circumcisions. I've heard reports of them doing it to girls as young as 2."
I e-mailed a journalist in Jakarta who works for a respected international magazine, asking her
about the refugee camps that ring the area. At least 5,000 people have died in the fighting
between Muslims and Christians, and nearly half a million have been driven from their homes.
Many of them are in refugee camps; the camp in Manado, a mainly Christian city on the
northeastern tip of Sulawesi, alone numbers 50,000.
"I've been to many refugee camps in Manado and surrounding areas," she wrote me back.
"The government does as little as they can. It's a diabolical situation that does not get much
attention."
I kept on reading horror stories — mostly from Christian mission organizations monitoring
the area, as they seemed to be the only ones brave enough to venture into the region. One
Washington, D.C.-based group, International Christian Concern, interviewed a woman with a
horribly disfigured face who had been attacked in Duma, a Moluccan village on the island of
Halmahera.
"When I saw the jihad warriors approaching," the woman told the interviewer, "I cried out,
'Lord help me.' Then a jihad warrior came up to me and said, 'I'll show you how God helps
you,' and then placed the pistol in my mouth and pulled the trigger."
The same interviewer met a twelve-year-old boy named Noledy on the same island. The boy
had seen his parents hacked with machetes, then buried alive by jihadists. He managed to
escape into the jungles, where he wandered for about a week before encountering other
Christian refugees. Indonesian Christians on other islands have made cloak-and-dagger
missions to these islands by boat to rescue such people; to date, about 2,700 have benefited
from the boat rescues. Another 6,000 still need help.
Why have journalists ignored a group that equals the Taliban in cruelty? Laskar Jihad even
have their own website, where they blame "Christian priests" for carrying out mission
activities against their Muslim brethren. Their propaganda tells of Muslims who have been
attacked and tortured by Christians. The Islamist group is involved in importing warriors into
various trouble spots around the Indonesian islands. They had already made Ambon, an island
in the southern Moluccas, a living hell for Christians, and starting a few months ago, they
aimed their sights farther north. Their goal: Sulawesi.
Sulawesi is 1,000 miles east of Jakarta, Indonesia's capital. As for the government sending in
its own military to keep the peace, the Indonesian military is not known for its fairness and
impartiality — as the world saw in East Timor's fight for independence. The navy and air
force are trustworthy, but the army — which leans heavily to the side of the Muslims — is
fearsome to Christians.
Eighty-seven percent (174 million) of Indonesia's 201 million people are Muslim — the
largest Muslim population of any country in the world. The goal of Laskar Jihad and likeminded radicals is to make Islam the country's official religion, and to impose sharia law. It
already exists in Ternate, a small island-city just off of Halmahera. Christian pastors
unfortunate enough to be discovered in the area simply get beheaded.
Steven Snyder of International Christian Concern and Dr. David Harding, a Maryland
physician, recently visited Sulawesi to examine the situation there. They came back nine days
later with a horror story: 7,000 jihad warriors were amassing to attack Christians in central
Sulawesi, specifically Tentena, a lakeside city of 63,000 — about 28,000 of them refugees
from around the island. Like the Israelites defending Jerusalem's walls during the time of the
prophet Nehemiah, the men of the city were posted about city limits with whatever weapons
they could scrounge up, while the women and children had gathered their belongings for a
possible flight into the jungle. The 35 policemen in town had a total of three rifles.
The two men, plus an Australian translator who knows the island intimately, got through to
Tentena with the help of an eight-man military escort. The worst part was the 70-mile drive
from Poso, a larger city on the coast, south into Tentena. Along the way they saw burned-out
Christian villages, and roadblocks with signs that read "jihad post." The men lounging by
them carried AK-47s.
"Our police escorts were petrified," Mr. Snyder says. "We stopped at one jihad post and
offered them coffee if we could take photos. They didn't know what to make of us; all these
white guys emerging from behind a car with tinted windows." Somehow they got through,
only to discover legions of sick and homeless in Tentena.
"Dr. Harding saw a seven-month-old baby that looked about three weeks old. She had only
been fed with sugar water," Mr. Snyder says. "The pharmacy there was pretty pathetic, too."
They stayed for several days, interviewing residents and police, who told them that a boatload
of 1,000 Laskar Jihad had arrived on the island just before they came — and that another was
due the following week. The Indonesian Islamists have direct links to international Islamic
extremists, including those in Afghanistan and in Osama bin Laden's network. Six Afghani
and Pakistani "visitors" had been seen in the area when Harding and Snyder were there.
Indonesian mujahedeen had fought in Afghanistan during the 1980s, and the jihad posts had
bin Laden's picture on them. An Australian magazine, Tempo, reported in October that
trainers from Bosnia as well as Afghanistan were working with Laskar Jihad.
In addition, Baroness Carolyn Cox, Deputy Speaker of the British House of Lords, who heads
up Christian Solidarity Worldwide, met up with some Afghan jihadists when she visited
Ambon two months ago.
"They weren't there for a picnic," she said. The head of Laskar Jihad, Jafar Umar Thalib, is
said to be a disciple of bin Laden's.
Now back in the United States, Mr. Snyder is pressing for some response from the American
government in the matter of Tentena's beleaguered Christians. Megawati Sukarnoputri was
one of the first foreign leaders to visit the United States after the terrorist attacks, and she was
rewarded with a $130 million aid package. An additional $10 million was given to her by
President Bush for assisting refugees, particularly in the Moluccas. And, with congressional
approval, another $10 million will go for police training.
But to what end? The police almost always take the side of the Muslim majority in these
conflicts, and have apparently helped arm groups like Laskar Jihad. Furthermore, they have
stood by while Russian arms shipments purchased through Philippine channels have arrived at
various island depots.
Not all Indonesian Muslims embrace Laskar Jihad. In Tentena, 31 Muslim families live in
peace with their neighbors. But Indonesia's radical Muslims elicit little more than a yawn
from most quarters. At a reception for journalists, held in December at the vice president's
mansion, I asked Dick Cheney if he was aware of the problem. No, he was not. "Forgive me
for being cynical," my journalist contact in Jakarta wrote me, "but stories on Muslim radicals
in Indonesia are a dime a dozen."
But the tortured and persecuted are not a dime a dozen. By mid-December, some government
forces, ranging from 2,000-4,000 troops, had flooded the Poso-Tentena reason, making it
impossible for Laskar Jihad to achieve their goal of domination of central Sulawesi by the end
of Ramadan on Dec. 16. So Laskar Jihad will simply wait. They've been at this for several
years now, and their supreme commander, Jafar Umar Thalib, remains at large. Meanwhile,
tens of thousands of refugees are sick and homeless because evil will happen, as the saying
goes, if good men are content to do nothing.
"We were able to board our plane and depart in safety," Mr. Snyder says, "but our hearts cried
out for our dear brothers and sisters trapped in the district of Poso. Many are simple peasants,
farmers, fishermen and villagers. They are defenseless, weaponless and confused. They know
nothing of all the political, religious or financial manipulations going on. Their only hope is
that God will intervene."
http://old.nationalreview.com/comment/comment-duin010202.shtml
Hroza
http://atlasshrugs2000.typepad.com/atlas_shrugs/2006/11/islamic_jihad_i.html
++++++++++++++++++++++++++++++
Píše sa 17. november roku 1989 na konári sedí vrana a v zobáku drží syr
Beží okolo líška a pýta sa jej: - "Vrana, pôjdeš na námestie štrngať kľúčmi?"
- "Nie!", odpovie vrana. Syr jej vypadol zo zobáka, líška ho uchmatla a odbehla za ďalšou vranou s tou istou
otázkou.
- "Vrana, pôjdeš na námestie štrngať kľúčmi?"
- "Áno!", odpovedala druhá vrana. Syr jej vypadol zo zobáka, líška ho uchmatla a odbehla za ďalšími ukrákanymi
vranami z kŕdľa.
Píše sa 17. november roku 2011, osol sedí v na mieru ušitom obleku a stoličke predsedu predstavenstva,
potkan sa váľa v pancierovom BMW,
sviňa sa bahní v Piešťanoch,
líška si vyhrieva kožuch a zakladá novú spoločnosť na Kajmanských ostrovoch.
Len vychudnuté a uzimené vrany sedia na stromoch v parku a ďalej krákajú...
++++++++++++++++++++++++++++++
Sedia chlapci z J&T na brehu Štrbského plesa a chytaju ryby.
V tom jeden chytí zlatu rybku. Kuká na ňu a po chvíľke jej vraví:
"No povedz, čo by si chcela" ?
++++++++++++++++++++++++++++++
MIKI ZAHRANIČNY
Hovorí anglický chirurg:
- Doviezli mi chlapíka s odtrhnutou rukou, ja som ju prišil
a on teraz hrá husľové koncerty ako nič.
Na to hovorí francúzsky chirurg: Ja som prišil odtrhnutú nohu
chlapíkovi, ktorý teraz
preteká v šprinte s najlepšími černochmi.
Slovák na to:
- Doviezli mi cigána, bicykel a fúzy a ja som poskladal ministra
zahraničných vecí!
++++++++++++++++++++++++++++++

Podobné dokumenty

inkvizícia

inkvizícia • Já osobně si pořád myslím, že ve skutečnosti nejde o křesťanskou úchylku, ale, jak už jsem říkal, o jme náboženství, které jen příležitostně užívá slovníku a rituálů, jež se jeví jako křesťanské....

Více

2 - Secure.Katolik.cz

2 - Secure.Katolik.cz tvrdit, že tento Katechismus je plodem spolupráce celého episkopátu katolické Církve, který velkodušně přijal mou výzvu, aby vzal na sebe svou část odpovědnosti v iniciativě, která se bezprostředně...

Více

stáhnout - Katedra antropologie | FF ZČU

stáhnout - Katedra antropologie | FF ZČU Oblíbený internetový vyhledávač Google indexuje jen v českém jazyce přibližně 15 tisíc dokumentů obsahujících toto sousloví. Avšak kdybychom stejným způsobem „pátrali“ před deseti lety, stěží bycho...

Více

Břeclav

Břeclav zákonov (zákon o slobode informácií) v znení neskorších predpisov. 7.7 Strany tejto Dohody vyhlasujú, že si túto Dohodu prečítali a porozumeli jej obsahu. Táto Dohoda vyjadruje ich chcenú, vážnu a ...

Více

Nepokoje Nepokoje

Nepokoje Nepokoje Příklady nepokojů 2010 Velká Británie (studentské) – listopad 2010 – zvýšení školného – „To násilí bylo děsivé. Zřejmě se to vymklo z rukou a lidé nezamýšleli, aby to došlo tak daleko. Ale myslím,...

Více