George Bernard Shaw - Pygmalion

George Bernard Shaw Pygmalion
AUTOR
Shaw byl anglický dramatik, prozaik, divadelní kritik a esejista, nositel Nobelovy ceny za
literaturu za rok 1925, narodil se roku 1856 v Dublinu a zemřel 1950 v Anglii. Byl
spoluzakladatelem tzv. Fabiánské společnosti, která odsuzovala zejména Marxovy
myšlenky. Pokoušel se psát romány, ale neúspěšně. Našel se až v dramatické tvorbě a
stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a také druhým nejvýznamnějším
anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. Po smrti své ženy ztratil chuť k životu
a postupně přestal i psát.
Tvorba: humornost, satira v dramatické tvorbě uplatnil svůj jasný, kritický a ironický
intelekt. Své hry Shaw tvořil podle své koncepce tzv. sociálně diskuzní komedie a přivedl
na scénu dramatickou debatu, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých
a překvapivých zvratech. Novinkou byly také jeho důkladné předmluvy k tištěným vydáním
jeho her, což jsou vlastně eseje o jejich hlavních myšlenkách a obsahují ostrou kritiku
viktoriánské morálky a zbídačování člověka. Celým svým dílem Shaw směřoval ke
kritickému hodnocení společnosti, kterou vidí pod zorným úhlem palčivých sociálních
otázek a svého pokrokového zaměření.
Kontext autorovy tvorby:
•
Ironizující postoj k předsudkům
•
Tvůrce tzv. diskusní komedie
•
Hry s detailními scénickými poznámkami a podrobným úvodem
DÍLO
drama, 5 dějství
• Komedie je autorem napůl ironicky označena jako romantická hra. Inspirací ke své
nejslavnější komedii nalezl Shaw v Ovidiových Proměnách. Hra svým názvem i základním
situačním východiskem odkazuje k příběhu o Pygmalionovi, který vytvořil sochu krásné
dívky, do níž se zamiloval. Svojí lásku kámen oživil, načež dívka umělcovu lásku
opětovala.
Shaw tento příběh přenesl do Anglie své součastnosti a už z tohoto napětí mezi antickou
reminiscencí a moderním světem vytěžil řadu skrytých i méně skrytých vtipů a narážek.
Především ovšem došlo k proměně ústředního tématu. Není jim jako u Ovidia mýtus o
všemocné síle lásky, nýbrž aktuální problematika ženské emancipace a v širším kontextu
otázka důstojnosti vůbec.
Kritika anglického konvencí, pokrytectví, falešné morálky, měšťáctví
Postavy:
Henry Higgins samolibý profesor fonetiky věří, že je to on, kdo z obyčejné květinářky
stvořil
okouzlující dámu. Její proměna však není zapříčiněna jen profesorovým působením.
Mnohem více je výsledkem Lízina vlastního zrání, rozvinutí jejího talentu a jejích
schopností.
Líza pouliční květinářka, citlivá, opětuje city zamilovaného Fredyho, ale on sám pro ní není
zdaleka ideálním partnerem, zůstává společenským outsiderem, kterého dívka svou
citlivostí a přirozenou inteligencí několikanásobně převyšuje.
Doolittle Lízin otec popelář, prochází zajímavým vývojem. Přijímá od Higginse peníze za
to,
aby propagoval mravní konvence, kterými přitom sám předtím pohrdal.
Pickering plukovník, Higginsův přítel, bezstarostný
Děj a kompozice:
• Higgins uzavře sázku s přítelem plukovníkem Pickeringem, že pouliční prodavačku květin
Lízu Doolittlovou naučí vystupovaní ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné
konverzace. Pod vlivem Higginsovy intenzivní výuky, avšak ještě více pod vlivem
pozorného Pickeringa i ctihodné hospodyně paní Pearcové se dívka postupně proměňuje
ve vznešenou dámu. Nikdo ve společnosti nepochybuje o jejím skvělém původu. Jakmile
Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu dál zajímat. Dívka se však nemůže vrátit tam,
odkud přišla, a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Posléze příjmá lásku chudého a
netalentovaného mladíka Fredyho, a to navzdory Higginsovu náhlému přemlouvání, aby u
něho zůstala. Hra je rozdělena do pěti aktů. Romantický půdorys je narušován jejím
kompozičním uspořádáním tak, aby vyústění jednotlivých situací odporovalo
všeobecnému předpokladu. Nejvýrazněji v závěru hry, který lze označit jako happyend, ale
pouze zdánlivý, falešný.
Jazyk a styl:
• V úmění duchaplných dialogů Shaw úspěšně navázal na konverzační komedie O.
Wildea.
Hlavním stylotvorným prvkem se mu stala ironie. Autor chápe ironii jako jedinečný
prostředek k tomu, aby s vtipem, nadhledem a elegancí bez hořké jízlivosti vystavil kritice
špatné vlastnosti lidí, společenské konvence a předsudky, které považuje za hloupé a
nebezpečné. Ironie mu také umožňujě vyhnout se laciné sentimentálnosti a přidává hře na
zábavnosti, a tím i viděno s odstupem let na živnosti.
Okolnosti vzniku díla:
• Trvalo dlouho, než Shaw objevil v dramatu onu cest, která umožnila rozvoj jeho talentu.
Posléze dramata nejen psal, ale dokonce i režíroval. Pygmalion neboli Hra o moderní
Popelce byla poprvé předvedena ve Vídni a v Berlíně a teprve v dubnu 1914 v Londýně.
Vliv díla:
• Shaw byl ve své době známou osobností, intelektuální autoritou. Rozpaky však vyvolala
jeho návštěva SSSR (1936) a jeho nekrtitický obdiv Stalina. K popularitě Pygmalionu
nepochybně přispěla jeho muzikálová verze My Fair Lady (1956) v režii F.Loewa. Určitý
vliv také nacházíme ve Vančurově hře Josefina.
LITERÁRNÍ KONTEXT
•
Světová literatura 1. poloviny 20. století
•
Realismus
•
Orientace na široký okruh čtenářů
•
Objektivní obraz skutečnosti
Další autoři: Romain Rolland- Petr a Lucie, Antoine de Saint-Exupéry-Malý princ,
Henri Barbusse-Oheň (Francie), James Joyce- Dubliňané, Odysseus, John
Galsworthy-Sága rodu Forsythů (Anglie), Thomas Mann- Buddenbrookové, Josef a
jeho bratři, Henrich Mann- Profesor Neřád, Erich Maria Remarque- Na západní frontě
klid, Cesta zpátky, Vítězný oblouk, Lion Feuchtwanger- Židovka z Toleda, Bertolt
Brecht- Žebrácká opera (Německo), Kafka- Proces (Pražská německá škola), Maxim
Gorkij- Matka, Michail Šolochov- Tichý Don (Rusko), také zde patří autoři ztracené
generace (Hemingway, Faulkner, Steinbeck, Fitzgerald)