IX. Veřejný pořádek ve světle uznávání cizích soudních rozhodnutí

Transkript

IX. Veřejný pořádek ve světle uznávání cizích soudních rozhodnutí
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
IX. Veřejný pořádek ve světle uznávání cizích soudních
rozhodnutí
Mgr. Růžena Sklenářová
Tento krátký příspěvek by se měl týkat především dvou právních institutů,
které velmi úzce souvisí s vytvořeným Evropským justičním prostorem. Tím
prvním je otázka uznávání cizích soudních rozhodnutí, tím druhým pak otázka
ordre public a jeho výkladu – právě v rámci uznávání, resp. výkonu cizích
soudních rozhodnutí.
Vstupem České republiky do Evropské unie, který datujeme k 1. květnu 2004,
nabyly na našem území účinnosti právní předpisy EU. Úprava mezinárodního
práva soukromého a procesního není v komunitárním právu systematicky
harmonizována – jedno je ovšem jisté -- cílem zákonodárné aktivity v této oblasti
bylo vytvoření ”prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti”, tak jak to
stanovila Amsterodamská smlouva z října 1997, která vstoupila v platnost
1.5.1999; k zabezpečení tohoto cíle předvídala úpravy na poli azylové a
přistěhovalecké politiky, soudní spolupráce v civilních věcech (oblasti 1. pilíře) a
úpravy na poli policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (3. pilíř).
Výrazným posunem na tomto poli pak bylo zasedání Evropské rady v Tampere v
říjnu roku 1999, které odstartovalo několik zásadních programů spojených
s ustavením Evropského justičního prostoru.
Na základě článku 65 SES1 (Justiční spolupráce v civilních věcech) vydala
Rada již několik nařízení, která vytváří významné a účinné komunitární justiční
předpisy - mezi nejvýznamnější sekundární akty patří bezpochyby nařízení Rady č.
44/2001 o pravomoci a uznávání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních
2
věcech (dále jen nařízení), z jehož úpravy budu vycházet a jež přebralo text
3
Bruselské úmluvy I. , jež byla vytvořena na základě článku 293 SES. V preambuli
nařízení je stanoven požadavek na zachování kontinuity mezi nařízením a
Bruselskou úmluvou, a to i pokud jde o její jednotný výklad, který je v případě
Bruselské úmluvy institucionálně zajištěn řízením o předběžné otázce u
4
Evropského soudního dvora podle Protokolu o výkladu Bruselské úmluvy ,
v případě nařízení č. 44/2001 pak předběžným řízením u Evropského soudního
1
Smlouva o založení Evropských společenství v konsolidovaném znění
2
V rámci EU vstoupila v platnost 1.3.2002
3
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and
Commercial Matters
4
Protocol of 3 June 1971 on the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27
September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial
Matters
117
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
dvora, ovšem tentokrát na základě čl. 234 SES. Dlužno tudíž dodat, že dříve
vydaná judikatura Evropského soudního dvora k Bruselské úmluvě je i nadále
použitelná pro nařízení.
Dříve než se začnu zabývat samotnou materií uznání a výkonu cizích
soudních rozhodnutí, je třeba tyto instituty vymezit. Uznání rozhodnutí spočívá
v přiznání týchž právních účinků cizímu rozhodnutí, jako má rozhodnutí tuzemské.
Důsledkem uznání je potom takový právní stav, který by nastal, kdyby o téže věci
bylo stejně rozhodnuto českým orgánem.Výkon rozhodnutí spočívá v přinucení
osoby, které je cizím rozhodnutím uložena jistá povinnost, k splnění této
povinnosti, jestliže ji na základě rozhodnutí sama nesplnila, stejně jako se v
takovém případě vykonává rozhodnutí českého orgánu. Každý výkon předpokládá
uznání rozhodnutí.5
O institutu veřejného pořádku bude pojednáno níže v souvislosti s možnostmi
odmítnutí uznání cizího soudního rozhodnutí.
Úprava uznávání nařízením Brusel I. zatlačuje na základě svých vlastností
charakteristických pro acquis communautaire do pozadí veškeré předpisy
národních právních řádů. Z nařízení, resp. úmluvy, vychází všechny předpoklady
uznávání cizích rozhodnutí.
Rozhodnutí o občanských a obchodních věcech vydaná soudem jednoho
členského státu, budou podle článku 33 nařízení uznána automaticky, tzn. bez
zvláštního řízení. Jinými slovy můžeme říci, že nařízení zavádí tato pravidla:
rozhodnutí vydaná a vykonatelná v jednom členském státě mohou být vykonána i v
dalších státech po tom, co jsou prohlášena za vykonatelná (v případě Velké
Británie za registrované) na základě žádosti podané kýmkoli, kdo má na věci
zájem.
Uznatelnými a vykonatelnými rozhodnutími jsou ve smyslu nařízení zejména
soudní rozhodnutí jako rozsudek, usnesení nebo nařízení výkonu rozhodnutí včetně
rozhodnutí o úhradě nákladů vydané soudním úředníkem.6 Rozhodnutí se musí
týkat věci, která odpovídá článku 1 nařízení - v žádném případě se nemůže jednat o
případy uvedené v článcích 34, 35 a 72 nařízení.
Rozhodnutí nebude podle článku 34 nařízení uznáno:
1.
2.
jestliže by uznání zjevně odporovalo veřejnému pořádku členského státu, ve
kterém je o ně žádáno;
bylo-li rozhodnutí vydáno bez účasti žalované strany, které nebyl návrh na
zahájení řízení nebo jemu rovnocenná písemnost doručena natolik včas a
5
Kučera Zdeněk: Mezinárodní právo soukromé, 5.vydání, Doplněk Brno, 2001, s. 381
6
Rozhodnutí ve smyslu článku 32 nařízení Brusel I.
118
International and Comparative Law Review
3.
4.
No. 11/2004
takovým způsobem, aby si mohla zajistit obranu; ledaže žalovaná strana
nezačala činit úkony namířené proti rozsudku, i když tak učinit mohla;
je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím, které bylo vydáno ve věci mezi
týmiž účastníky v členském státě, v němž je uznání požadováno;
je-li rozhodnutí v rozporu s dřívějším rozhodnutím, vydaným v jiném
členském nebo v nečlenském státě mezi týmiž účastníky ve sporu týkajícím
se téže věci, splňuje-li toto rozhodnutí nutné předpoklady pro uznání ve
státě, ve kterém je uznání požadováno.
Pokud jde o vzájemný vztah odstavců 1, 2 a 3, můžeme vycházet z judikatury
ESD k článku 27 Bruselské úmluvy I., resp. čl. 34 nařízení. ESD konstatoval, že
odst. 2, 3 jsou speciálními ustanoveními vůči odstavci prvnímu.7
K článku 34 odst. 1 nařízení Brusel I.
V článku 34 odstavci prvním se stanoví, že rozhodnutí nebude uznáno, pokud
by uznání odporovalo veřejnému pořádku státu, ve kterém je uplatňováno. Na
tomto místě je nutné položit si otázku, podle jakého práva by měl být institut
veřejného pořádku vykládán.8 Zde je bez pochyb míněn veřejný pořádek
uznávajícího státu. I když si lze představit důvody, které by směřovaly k
samostatnému výkladu. V této souvislosti by měla být vyvinuta snaha o vytvoření
evropského standardu. Cílem snažení na tomto poli by měl být všeobecný evropský
veřejný pořádek (ordre public européen)9.
Čistě národní chápání ustanovení veřejného pořádku musí narazit na námitku,
že účely úmluvy – pomoc mezinárodnímu právnímu styku a integraci – musí být
zohledněny. Toto by mělo být zaručeno ESD. Určení, jak tato střední cesta mezi
národní orientací a evropsky sjednocujícího pojmu veřejného pořádku10 může
vypadat, se zdá s ohledem na rozdělení úkolů mezi jednotlivé státní soudy a
Evropský soudní dvůr problematické. Návrh je, aby ESD rozhodoval o tom, jaké
normy jsou obecně vhodné nebo nevhodné podpořit použití výhrady. Národnímu
soudu by pak zůstalo ponecháno rozhodnout o existenci národních právních
7
Např. rozhodnutí ve věci Hendriksman und Feyen v. Magenta Druck und Verlag GmbH, C-78/95,
rozhodnutí ve věci Hoffman v. Krieg, 145/86.
8
Obecně lze rozlišovat několik alternativ pro výklad: tak např. Scholz, Ingo: Das Problem der
autonomen Auslegung des EuGVÜ, Tübingen, Mohr Siebeck, 1998 uvádí: 1. samostatné
(alternativní) řešení,2. řešení podle různých práv - lex fori, lex causae, lex rei sitae, 3. řešení podle
různých států - právo státu vydání rozhodnutí, právo státu výkonu.
9
Srov. Jean-Paul Béraudo: Droit int. fasc. 633 (cah 1), in Juris-Classeur, Procedure 1, 1988
10
Srov. např. pojem mezinárodního veřejného pořádku, čímž jsou rozuměna nadnárodní pravidla,
pravidla mezinárodní (universální) justice – zahrnující boj proti apartheidu, modernímu otroctví,
dále pak v rámci určité etiky mezinárodních závazkových vztahů (právo mez. obchodu) boj proti
korupci, drogovým deliktům apod. in J.M.Jacquet, P.Delebecque: Droit du Commerce international,
2.vydání, Dalloz, Paris 2000.
119
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
předpisů a jejich výkladu, tedy vyplnit pojem veřejného pořádku jednotlivého
státu.
Lze pochybovat o tom, zda je takové abstraktní rozhraničení mezi vhodností
norem ustanovovat veřejný pořádek a jejich výkladem proveditelné. Viděno méně
formálně je ESD přidělena úloha vytyčit rámec pro pojem veřejného pořádku.
Národní soudy pak mají zohledňovat cíl evropské integrace a hodnotit národní
hodnoty a zájmy. 11 Tuto otázku řešil ESD ve věci Dieter Krombach v. André
Bamberski C-7/98, kde vznikl spor o to, jak má být vykládán pojem „veřejný
pořádek státu výkonu“ ve smyslu čl. 27 odst. 1 Úmluvy. Ke skutkovému stavu:
V Německu bylo zahájeno přípravné řízení proti D. Krombachovi kvůli smrti
čtrnáctileté Francouzky. Posléze bylo řízení zastaveno. Otec dívky podal ve
Francii, jejíž soudy se považovaly za příslušné z důvodu francouzské státní
příslušnosti oběti, trestní oznámení na D. Krombacha. Na základě tohoto
přípravného řízení byla proti němu vznesena žaloba ke Cour d’assises Paris. Tato
žaloba i civilní žaloba otce oběti byly D.Kromachovi doručeny. I když bylo
nařízeno, aby se osobně dostavil k jednání, neučinil tak. Soud proto použil
ustanovení čl. 627 an. francouzského trestního řádu. Na základě jeho článku 630,
podle kterého nesmí za nezúčastněného obžalovaného vystupovat žádný zástupce,
vydal rozsudek, aniž by vyslyšel zplnomocněného zástupce D.Krombacha, v němž
tohoto odsoudil za úmyslné ublížení na těle s následkem smrti bez úmyslu zabít
k patnácti letům vězení. Dále byl v adhezním řízení Krombach odsouzen – taktéž
v nepřítomnosti – k zaplacení náhrady škody ve výši 350.000 FRF. Na návrh
A.Bamberského nařídil předseda občanské komory místně příslušného zemského
soudu, aby byl rozsudek opatřen doložkou vykonatelnosti. Krombach proti tomuto
podal stížnost k Nejvyššímu zemskému soudu – a po jejím zamítnutí stížnost ke
Spolkovému soudnímu dvoru. Na svou obranu použil, že se nemohl účinně hájit
před francouzským soudem. V této souvislosti byly ESD položeny otázky, zda
mohou předpisy ohledně soudní příslušnosti spadat pod veřejný pořádek ve smyslu
článku 27 odst.1 Bruselské úmluvy, pokud původní stát stavěl svou příslušnost
vůči určité osobě, která má bydliště v jiném smluvním státě, jen na státní
příslušnosti poškozeného. Pokud by tato otázka byla zodpovězena záporně, pak –
smí soud státu výkonu (čl. 31 odst. 1 Úmluvy) v rámci veřejného pořádku ve
smyslu čl. 27 odst. 1 Úmluvy zohlednit, že trestní soud původního státu zamítl
obhajobu dlužníka advokátem v civilním adhezním řízení (čl. II Protokolu),
protože obžalovaný bydlící v jiném smluvním státě byl obžalován z úmyslného
trestného činu a osobně se nedostavil k řízení? Pokud i druhá otázka bude
zodpovězena záporně – smí soud výkonu v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl.
27 odst. 1 Úmluvy zohlednit, že soud původního státu založil svou příslušnost jen
11
Srov. Dieter Martiny: Anerkennung nach multilateralen Staatsverträgen, in: Handbuch des
Internationalen Zivilverfahrensrechts, svazek III/2, Tübingen 1984, str. 11-211; Dieter Martiny:
Autonome und einheitliche Auslegung im Europäischen Internationalen Zivilprozessrecht, in:
Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht 45, 1981, str. 427-444.
120
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
na státním občanství oběti (viz otázka 1) a k tomu bránil zastupování obžalovaného
advokátem (viz otázka 2)?
Podle judikatury ESD se má za to, že článek 27 Úmluvy musí být vykládán
úzce, neboť představuje překážku pro uskutečnění základních cílů Úmluvy. Co se
týče speciálně klauzule veřejného pořádku v článku 27 odst. 1 Úmluvy, pak tato
může hrát roli jen ve výjimečných případech. Ačkoli si smluvní státy na základě čl.
27 odst. 1 Úmluvy mohou stanovit, jaké nároky podle vlastního vnitrostátního
náhledu vyplývají z jejich veřejného pořádku, přeci patří ohraničení tohoto pojmu
k výkladu Úmluvy. Bylo stanoveno, že i když definování obsahu veřejného
pořádku není věcí ESD, musí přesto dbát na ochranu mezí, ve kterých se soud
smluvního státu o tento pojem může opírat, chce-li odepřít uznání rozhodnutí
jiného státu. V tomto rozsudku bylo řečeno, že ustanovení veřejného pořádku čl.
27 odst. 1 Úmluvy se použije jen tehdy, pokud by se uznání a výkon rozhodnutí
pocházejícího z jiného smluvního státu příčilo základním zásadám, a tím by se
dostalo do rozporu s právním řádem státu výkonu.12
ESD došel k závěru, že soud státu výkonu nesmí v případě obžalovaného
s bydlištěm na jeho území stavět odvolání se na veřejný pořádek podle čl. 27 odst.
1 Úmluvy jen na tom, že soud původního státu zakládal svou příslušnost na státní
příslušnosti oběti trestného činu. Dále však bylo rozhodnuto, soud státu výkonu
smí v rámci veřejného pořádku podle čl. 27 odst. 1 Úmluvy zohlednit, že soud
původního státu neposkytl obžalovanému právo nechat se hájit ve své
nepřítomnosti.
Zůstaneme-li u tohoto konkrétního ustanovení (čl. 27 odst. 1 Úmluvy)
poskytne nám rozhodnutí ve věci Régie nationale des usines Renault SA v.
Maxicar SpA und Orazio Formento C-38-98 stejné závěry. Účelem tohoto
ustanovení je chránit domácí právní řád a jeho zásady, na kterých je nutné
bezvýhradně trvat. V souvislosti s nařízením veřejný pořádek nabývá charakteru
procesního a obecného (kolizního). Veřejný pořádek procesní se vztahuje k
minimálnímu procesnímu standardu, týká se procesních aspektů řízení, především
tzv. nepravidelností v řízení, kdy žalovaným stranám nejsou dostatečně zajištěna
jejich práva.13 Veřejný pořádek kolizní souvisí s obsahem rozhodnutí a s jeho
účinky ve státě, který jej má uznat.
12
Je relativně málo případů, kdy nedošlo k uznání cizího rozhodnutí kvůli veřejnému pořádku – to je
zapříčiněno nutností splnění tří podmínek současně: 1. záleží na účinku (ne na abstraktním právu),
2. musí se jednat o rozpor se základními (hlavními) zásadami tuzemského právního řádu, 3. tento
rozpor musí být jednoznačný.
13
Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), 1.vydání, Brno,
Masarykova universita, 2003, str. 307 an.
121
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Zajímavý konkrétní problém k veřejnému pořádku vzniká, pokud by měl být
rozsudek vykonán ve více státech Bruselské úmluvy, resp. členských státech EU.
Ale o tom příště.
122
International and Comparative Law Review
No. 10/2004
IX. Ordre Public in the Light of Recognition of Foreign
Judgments
Mgr. Růžena Sklenářová
This short essay will concentrate on two legal institutes that are closely
connected to the established European judicial space. The first one is the issue of
recognition of foreign judgments; the second then is the question of ordre public
and its interpretation – within recognition or execution of foreign judgments,
respectively.
Legal regulations of the European Union have become effective in our
territory upon the entering of the Czech Republic to the Union on May 1, 2004.
Regulation of international private and procedural law is not systematically
harmonised in the community law. However, one thing is clear: the objective of the
legislative activity in this sphere was to establish the “space of freedom, security
and justice”, as stated by the Amsterdam Treaty of October 1997, that entered into
force on May 1., 1999. In order to ensure the objective, the Treaty envisaged
certain adjustments in asylum and immigration policy, cooperation of courts in
civil proceedings (the area of the 1st pillar) and amendments in police and judicial
cooperation in criminal matters (3rd pillar). A significant move in this field was the
meeting of the Council of Europe in Tampere, October 1999, that launched some
key programmes related to the establishment of the European judicial space.
Based on Article 65 EC Treaty1 (Legal cooperation in civil matters), the
Council has already issued several regulations that establish important and
effective legal provisions of the community. Among most important secondary acts
undoubtedly belong the Council Regulation No. 44/2001 on jurisdiction and the
2
recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters
(hereinafter as Regulation), provisions of which I will examine and which used the
3
wording of the Brussels I Convention , based on Article 293 EC Treaty. Preamble
of the provision lays down a requirement to maintain continuity between the
regulation and the Brussels Convention, also as concerns its uniform interpretation,
which is in the Brussels Convention institutionally ensured by preliminary
proceedings at the European Court of Justice under the Protocol on the
1
The Treaty Establishing the European Community, Consolidated Version
2
Entered info force in the EU on March 1, 2002
3
Convention of 27 September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and
Commercial Matters
123
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 10/2004
4
interpretation of the Brussels Convention , in the case of the Regulation No.
44/2001 by preliminary proceedings at the European Court of Justice, under Art.
234 EC Treaty. It is noteworthy that earlier case law of the European Court of
Justice as concerns the Brussels Convention is still applicable for the regulation.
Before we start exploring the substance of recognition and enforcement of
foreign judgments, it will be necessary to define its institutes. Recognition of
judgements lies in awarding the foreign judgement effects identical to domestic
judgments. The recognition results in a legal state that would have been established
if the same case had been ruled upon by a Czech institution. The judgment
execution lies in forcing the person who has been imposed a duty by a foreign
judgment to do such duty, if the person failed to do so, i.e. the same procedure as if
the judgment has been delivered by a Czech body. Every enforcement assumes
recognition of judgment.5
The institute of ordre public will be discussed later, in connection with the
possibility to reject recognition of foreign judgment.
The recognition under the Regulation Brussels I, due to its features typical for
acquis communautaire, suppresses all national legal orders regulations. All
presumptions for the recognition of foreign judgments originate from the
Regulation or Convention, respectively.
Under Art. 33 of the Regulation, judgments in civil and commercial matters
given by courts of a Member State shall be recognised automatically, i.e. without
any special procedure. In other words, the Regulation introduces the following
rules: judgments given and enforceable in a Member State can be enforced in other
Members States after having been determined as enforceable (in Great Britain as
registered) based on application made by anyone interested in the matter.
Under the Regulation, recognisable and enforceable are namely court
decisions like a judgment, decree or writ of execution, as well as the determination
of costs or expenses by an officer of the court.6 The judgment must concern matters
as per Art. 1 of the Regulation, strictly excluded are cases laid down in Art. 34, 35
and 72 of the Regulation.
Under Article 34, a judgment shall not be recognised:
1. if such recognition is manifestly contrary to public policy in the Member
State in which recognition is sought;
4
Protocol of 3 June 1971 on the interpretation by the Court of Justice of the Convention of 27
September 1968 on Jurisdiction and the Enforcement of Judgments in Civil and Commercial
Matters
5
Kučera Zdeněk: Mezinárodní právo soukromé, 5th edition, Doplněk Brno, 2001, p. 381
6
Decision under Art 32 of the Brussels I Regulation
124
International and Comparative Law Review
2.
3.
4.
No. 10/2004
where it was given in default of appearance, if the defendant was not served
with the document which instituted the proceedings or with an equivalent
document in sufficient time and in such a way as to enable him to arrange
for his defence, unless the defendant failed to commence proceedings to
challenge the judgment when it was possible for him to do so;
if it is irreconcilable with a judgment given in a dispute between the same
parties in the Member State in which recognition is sought;
if it is irreconcilable with an earlier judgment given in another Member
State or in a third State involving the same cause of action and between the
same parties, provided that the earlier judgment fulfils the conditions
necessary for its recognition in the Member State addressed.
As concerns mutual relationship of paragraphs 1, 2 a 3, we can refer to ECJ
case law as to Art. 27 of the Brussels Convention I and Art. 34 of the Resolution,
respectively. The ECJ stated that paragraphs 2 and 3 are special to paragraph 1.7
Article 34 (1) of Brussels I
Article 34(1) states that a judgment shall not be recognised if such recognition
is contrary to public policy in the Member State in which recognition is sought.
Here we must raise a question under which law the institute of ordre public should
be interpreted.8 Meant is undoubtedly public ordre of the recognising state, even
though we can imagine reasons that may lead to a different interpretation. In this
respect, there is an effort to establish a standard resulting in a general European
ordre public (ordre public européen)9.
Strictly national understanding of the public ordre public provisions will face
the objection that the purpose of the Convention - assistance to international legal
interaction and integration – must be taken into account. This should be guaranteed
by the ECJ. The specification of how such middle way between the national
orientation and the European unifying term of ordre public10 should look like seems
7
E.g. decision in case Hendriksman und Feyen v. Magenta Druck und Verlag GmbH, C-78/95,
judgment in case Hoffman v. Krieg, 145/86
8
In general, we can differentiate several interpretation alternatives: e.g. Scholz, Ingo: Das Problem
der autonomen Auslegung des EuGVÜ, Tübingen, Mohr Siebeck, 1998 presents: 1. independent
(alternative) solution, 2. solution under different laws - lex fori, lex causae, lex rei sitae, 3. solution
under different states - the law of the state of issuance of the decision, the law of the state of
enforcement.
9
Cf. Jean-Paul Béraudo: Droit int. fasc. 633 (cah 1), in Juris-Classeur, Procedure 1, 1988
10
Cf. e.g. the term international ordre public, understood as supranational rules, rules of international
(universal) justice – including fight against apartheid, modern slavery, further, within certain ethics
of international commercial obligation (international trade law) fight against corruption, drug
delicts, etc. in J. M. Jacquet, P. Delebecque: Droit du Commerce international, 2nd edition, Dalloz,
Paris 2000.
125
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 10/2004
to be rather complicated, as concerns the division of tasks between national courts
and the European Court of Justice. The ECJ should decide which standards are
generally suitable or unsuitable and to support the use of proviso. National courts
are then left to decide upon the existence of national legal regulations and their
interpretation, and therefore to fill in the term of public order in the particular state.
There may be doubts concerning feasibility of such an abstract division
between the suitability of standards to constitute the ordre public and their
interpretation is. Seen less formally, the ECJ is awarded the role to establish a
framework for the term of ordre public. National courts are then to pursue the
objective of the European integration and to evaluate national values and
interests.11 This issue was solved by the ECJ in the case Dieter Krombach v. André
Bamberski C-7/98, where there was a dispute to interpret the term “ordre public of
the states of enforcement“ in the sense of Art. 27 (1) of the Convention. As to the
facts of the case: In Germany was opened preparatory proceedings against D.
Krombach for the death of a 14-year-old French girl. The proceeding was later
discontinued. The father of the girl filed criminal information on D. Krombach in
France, whose courts considered themselves competent due to French nationality
of the victim. Based on this preparatory proceeding, D. Krombach was charged at
the Cour d’assises Paris. Both this action and civil charge were delivered to him.
Even though ordered to be present at the hearing, he failed to do so. The court
therefore applied Art. 627 an. of the French Criminal Code. Under its Art. 630,
stating that an absent defendant cannot be represented, the court made a decision,
without hearing the authorised representative of D. Krombach, and sentenced him
to fifteen years of imprisonment for intentional deadly injury without intention to
kill. Consequently, in adhesion proceedings Krombach was sentenced - also in the
absence - to pay damages in the amount of FRF 350.000. Upon petition by A.
Bamberski, the chairman of the civil chamber of the court with local jurisdiction
ordered that the judgment be furnished with enforcement clause. Krombach
appealed at the Supreme Land Court - and after rejection at the Federal Court of
Justice. He argued that he was not allowed to effectively defence himself before
the French court. In this respect, the ECJ was enquired if regulations on nationality
can fall within ordre public as under Art. 27 (1) of the Brussels Convention, if the
original state grounded its competence towards a person residing in another
Member state solely on nationality of the injured. Should this question be answered
negatively, then - can a court of the state of enforcement (Art. 31 (1) of the
Convention) within the framework of ordre public in the sense of Art. 27 (1) of the
Convention take into account that a criminal court of the original state rejected the
defence of a debtor’s attorney in a civil adhesion proceedings (Art. II of the
11
Cf. Dieter Martiny: Anerkennung nach multilateralen Staatsverträgen, in: Handbuch des
Internationalen Zivilverfahrensrechts, volume III/2, Tübingen 1984, p. 11-211; Dieter Martiny:
Autonome und einheitliche Auslegung im Europäischen Internationalen Zivilprozessrecht, in:
Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht 45, 1981, p. 427-444.
126
International and Comparative Law Review
No. 10/2004
Protocol), because the defendant residing in another Member State was accused of
intentional bodily harm and was not personally present at the hearing? If also the
second question were answered negatively - can the court of the state of
enforcement take into account, within the framework of ordre public under Art. 27
(1) of the Convention, that the court of the original state grounded its competence
solely on the nationality of the victim (see question 1) and in addition prevented
the representation of the defendant by his attorney (see question 2)?
The ECJ case law suggests that Art. 27 of the Convention must be interpreted
narrowly since it represents an obstacle to implementation of the basic objectives
of the Convention. Especially, as concerns the ordre public clause in Art. 27 (1) of
the Convention, the clause should be applied only in exceptional cases. Even
though the Member States may, on the basis of Art. 27 (1) of the Convention,
determine entitlements which, in their own national view, arise from their public
order, the determination of the term still belongs to the interpretation of the
Convention. It has been stated that even though the definition of the contents of
ordre public does not fall within the ECJ competence, the Court still has to guard
the limits within which the Member state courts may lean upon the term, if it
intends to reject foreign decision. This judgment stated that the provision on public
order, Art. 27 (1) of the Convention, shall be applied only if recognition and
enforcement of judgement from another Member State should be contrary to the
fundamental rules and thus contravene the legal order of the state of enforcement.12
The ECJ came to the conclusion that the court of the state of enforcement, in
the case of a defendant residing in its territory, must not ground the reference to
ordre public under Art. 27 (1) of the Convention solely on the fact that the court in
the original state based its competence on the nationality of the victim. Further, it
was ruled that the court of the state of enforcement, under Art. 27 (1) of the
Convention, may take into account the fact that the court of the original state
deprived the defendant the right to defence in absence.
In connection with the Regulation, ordre public gains procedural and general
(conflict) features. Procedural ordre public applies to the minimum procedural
standards and concerns procedural aspects of the proceedings, first of all the socalled irregularities in proceedings, when rights of parties are insufficiently
secured.13 Conflict ordre public is connected with the contents of the decision and
its effects in the recognising state. Should we stay at this particular provision (Art.
27 (1) of the Convention), the judgment in case Régie nationale des usines Renault
12
There are relatively few cases when a foreign judgment was not recognised due to ordre public - it
is caused by the necessity to meet the following three conditions at the same time: 1. concerned is
the effect (not the abstract law), 2. there must be contradiction with fundamental (basic) rules of the
national legal order, 3. this contradiction must be explicit.
13
Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), 1st edition, Brno,
Masarykova universita, 2003, p. 307 an.
127
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 10/2004
SA v. Maxicar SpA und Orazio Formento C-38-98 will provide us with identical
results. The purpose of the provision is to protect the national legal order and its
rules, which have to be followed unconditionally.
128

Podobné dokumenty

Maxicar 486 N á v o d n a o b s l u h u

Maxicar 486 N á v o d   n a   o b s l u h u (při zapnutém alarmu). Siréna bude houkat a světla budou blikat. Pro vypnutí houkání stiskněte toto tlačítko znovu. Protiúnos Pokud je Vaše auto zcizeno, a jste ještě v dosahu ovladače, stiskněte t...

Více

Montážní návod

Montážní návod (při zapnutém alarmu). Siréna bude houkat a světla budou blikat. Pro vypnutí houkání stiskněte toto tlačítko znovu. Protiúnos Pokud je Vaše auto zcizeno, a jste ještě v dosahu ovladače, stiskněte t...

Více

Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) z 9. května 1980

Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) z 9. května 1980 vykonatelné v každém z ostatních členských států, jakmile ve státě, ve kterém má být rozsudek vykonán, jsou splněny předepsané formality. Věcné přezkoumání případu není přípustné. Tato ustanovení p...

Více

Maxicar 786 - LevneAlarmy.cz

Maxicar 786 - LevneAlarmy.cz Alarm zapnutý za chodu motoru reaguje na otevření zavazadlového prostoru/kapoty a dveří. Narušení způsobí spuštění 30-vteřinového poplachu. Po poplachu všechny zóny zůstávají opět aktivní. Pokud po...

Více

Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo

Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo nìkteré známky nebo žádost o rozšíøení ochrany uplatnìné ve smyslu èl. 3 ter, prohlásit, že této známce nemùže být na jejich území poskytnuta ochrana. Takové odmítnutí bude však možno uèinit jen za...

Více

Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich

Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich c) Nehledì k ustanovením písmena b), je-li na zasedání poèet zastoupených zemí nižší než polovina, ale èiní-li aspoò jednu tøetinu èlenských zemí Shromáždìní, mùže Shromáždìní èinit rozhodnutí; nic...

Více

mediation_EU_cs - european e-justice

mediation_EU_cs - european e-justice a mezinárodních nástrojů na pojem „rodičovská zodpovědnost“. Cílem je odstranit terminologické zaměření v této oblasti práva na práva rodičů a uznat stejný význam povinností rodičů a práv a blaha d...

Více

Dokazovanie v civilnom a trestnom konanÍ

Dokazovanie v civilnom a trestnom konanÍ ačkoli jsou nejblíže obrazu práva a jsou výlučnou doménou právníků. V oblasti zjišťování faktů – tedy hledáním na faktické otázky – je totiž právo vystaveno metodologiím dalších věd, zejména přírod...

Více