První oběť - Euromedia

Tami Hoag
První oběť
Copyright © 2013 by Indelible Ink, Inc.
All rights reserved
Translation © 2014 by Ludmila Hanzlíková
ISBN 978-80-242-4732-8
1
Sam Kovac už byl na tolika místech činu, že je ani nepočítal. Vraždy,
sebevraždy, napadení. Byl poldou už spoustu let. A většinu z nich působil na vraždách. Člověk by předpokládal, že po všech těch vraždách
mu veškeré detaily začnou splývat a mísit se, že jména a tváře obětí již
pozapomene, ale nestalo se.
Stejně jako si hráči baseballu pamatují každý důležitý zápas, jaký kdy
odehráli, pamatoval si Kovac „své“ vraždy. Pamatoval si, co právě dělal,
když přišlo hlášení. Pamatoval si, jaké bylo počasí. Pamatoval si místa
činu – pod střechou, venku, v domech, bytech, zablešených motelech.
Některé případy měl spojené s různými pachy – vařící se večeře na sporáku, rozkládající se mrtvola nahoře v rozpáleném podkroví.
Také si pořád pamatoval ten první pohled – místo, polohu a stav
těla. Tyto obrazy měl uložené v mozku jako jakési makabrózní album
fotografií. Některé z nich byly ostřejší, žádný však zcela nevybledl. A jak
tu teď stál v mrazivém lednovém ránu a hleděl na oběť, dobře věděl, že
ten obraz mu už z paměti nikdy nevymizí.
Tělo v příkopu leželo v prapodivném úhlu, ruce a nohy rozhozené
jako hadrová panenka. Vlasy v délce po ramena podle všeho měly tmavě
rusou barvu. A rozprostřené kolem hlavy. Tvář pokrytá krví. Rysy zčásti
čímsi rozmlácené – snad cihlou, pěstí či kladivem. Představovalo studii
v rudém: zrzavé vlasy, červený obličej, červený kabát. Krvavě rudá na bílém. Jako zlomená růže pohozená ve sněhu.
Zimní růže.
Divné pomyšlení. Kovac nebyl žádným milovníkem poezie. Byl jen
6
TAMI H OAG
obyčejný člověk, polda ze staré školy. Nic ho nepřekvapilo. Neměl žádný
skrytý talent: nebyl tajným spisovatelem ani utajeným milionářem či
neznámým počítačovým géniem, jací se vyskytují v detektivních románech.
Byl to jen chlapík dělající svou práci, kterou měl rád… v šíleném
ledovém mrazu. Na knírku mu už rostly rampouchy. Chloupky v nose
měl zmrzlé. Přestával mít cit v nohou.
Bylo prvního ledna 7.22 ráno a většina obyvatel Minneapolisu
a všech jeho předměstí byla doma v posteli. Vyspávala kocovinu a čekala
na televizní přenos průvodu Rose Parade. Kovac věděl, že stále bude
ještě na místě činu, až se v troubě začnou péct novoroční kýty. Možná
to stihne domů na poslední zápas amerického fotbalu.
„Veselé, podělané svátky,“ přivítal svou parťačku.
Nikki Lisková pohlédla do příkopu. Malá skřítkovská postava na­
vlečená ve vlněném kabátě, s šátkem kolem krku a v kulichu jako Elmer
Fudd z populárního komiksu. Vypadala spíš jako malé dítě batolící se ze
školy než coby zkušená policistka z vražd.
S hlubokým povzdechem vydechla do ledového vzduchu obláček.
Denní teplota měla vystoupat na minus 12. Ale zatím se tak nestalo.
„Neexistuje žádný vhodný čas na umření,“ poznamenala.
Rukou v rukavici mu podala kelímek s kávou, ten druhý si ponechala. „Co víme?“
„Moc toho není. Řidič náklaďáku zahlédl mrtvou, zastavil a šel se
podívat. Myslel, že je to krejčovská figurína.“ Napil se a spálil si jazyk,
ušklíbl se. „Netuším, proč si tohle lidi vždycky pomyslí. Kolik figurín už
jsi u silnice viděla?“
„Normálním lidem mrtví nikdy nepřipadají opravdoví.“
„Ale figuríny přece nekrvácejí, Elmere.“
„Jen si dělej legraci z mé čepice,“ ohradila se Lisková. „Šedesát procent tělesného tepla uniká temenem hlavy. Nějaký doklad?“
„Je to jen čtyřicet procent, když máš husté vlasy,“ nedal se Kovac. Byl
to jejich oblíbený žert. Kovac měl vlasy jako kožich starého medvěda:
husté a hnědé, místy stříbrně prokvetlé. Už dvacet let se dával stříhat
u jednoho norského holiče.
„Žádný průkaz,“ řekl. „Žádná taška ani peněženka, vůbec nic.“
„Bezva. Naše první Jane Doe1 hned na Nový rok.“
1 Používá se jako obecné označení neznámé mrtvé ženy.
PRVNÍ OB ĚŤ 7
Mrtvou teď obklopil forenzní tým, pořizoval snímky, točil video,
do sněhu zapichoval důkazní značky.
„Co myslíš?“ zeptala se Lisková. „Byla to chodkyně, kterou zachytilo
auto?“
„Proč by se tu kdokoli procházel?“
Byli na silnici, daleko od obytných čtvrtí i obchodních center. V blízkosti nebylo nic, kam nebo odkud jít pěšky.
„Třeba se jí porouchalo auto…“
„Ale žádné tu není.“
„Někdo ji tu odhodil,“ usoudila Lisková.
Oba si zhluboka povzdechli. Neměli místo činu. A bez místa činu
nemají skoro žádné důkazy – jen minimum důkazů a neznámou oběť.
Žádné jméno, žádná rodina, žádní přátelé, žádní svědci.
Sestoupili do příkopu za techniky z laboratoře. Ta jejich Jane Doe
měřila asi metr šedesát osm, spíš štíhlá, i když těžko říct vzhledem
k tlus­tému červenému zimnímu kabátu. Věk? S ohledem na k poraněný
obličej těžko odhadnout. To bude muset zjistit lékařský vyšetřovatel.
V blízkosti nenašli nic, co by mohlo být smrtícím nástrojem.
Řidič, který si mrtvé všiml a ohlásil to, seděl v kabině svého auta
na silnici o kus dál. Motor náklaďáku tiše běžel. Byl to starší typ skříňového kamionu, nejméně sedm metrů dlouhý, ne‑li víc, s poznávací značkou státu Iowa. Lisková s Kovacem tam došli a Kovac zaťukal na dveře
a ukázal řidiči svůj odznak. Otevřelo se okénko a z kabiny se vyvalil
teplý vzduch a cigaretový kouř.
„Kovac. Jsem z oddělení vražd. A vy jste…?“
„Frank Fitzgerald,“ řekl řidič. „Říkejte mi Fitz. Každý mi tak říká.“
Vypadal jako milý chlápek pár let po třicítce, s kulatým upřímným
obličejem a velkýma hnědýma očima, které vyjadřovaly lehký údiv. Začínal plešatět a tmavé vousy a knírek měl tak nakrátko střižené, že se to
strnisko podobalo spíš kovovým pilinám.
„Tak vy jste to ohlásil.“
„Jo,“ odvětil řidič. „Jedu po silnici a koukám na něco, co vypadá
jako kupa oblečení či co to vlastně bylo tam v příkopu. Nejdřív mě nic
nenapadlo. Ale jak jsem jel kolem, podívám se na to a říkám si: Páni,
vypadá to jako mrtvola. Ale co to sakra vlastně je? To přece nemůže být
člověk, ne? Bude to nejspíš nějaká figurína nebo co.“
Zahleděl se vzhůru. Kovac udělal totéž. Ve zpětném zrcátku na druhé straně měl výhled na laboratorní tým brodící se ve sněhu kolem
mrtvé.
8
TAMI H OAG
„Asi ji smetlo nějaké auto, co?“ pokračoval Fitz. „Přesně tak vypadala. Jako by do ní narazilo něco obrovského.“
„Šel jste se tam podívat?“ zeptala se Lisková.
„Jo. Co kdyby byla ještě živá?“
„Ale nebyla. Dotkl jste se jí?“
Fitz zvedl husté obočí a zkřivil tvář. „Né-é-é-é. Bylo víc než jasné, že
už pro ni nic udělat nemůžu.“
„Jela před vámi nějaká auta, než jste uviděl tu mrtvou, pane Fitzgeralde?“ zeptal se Kovac.
„Ne. Silnici jsem měl jen pro sebe. Kdo by taky na Nový rok za úsvitu někam jezdil?“
„Ale vy ano,“ podotkl Kovac. „Co vás přivádí do města, pane Fitzgeralde?“
„Velká prodejní výstava starožitností, která zítra začne. Chtěl jsem
tu být brzy, přihlásit se v hotelu a kouknout na fotbal. Udělat si pěkný
odpočinkový den, víte? To je teda sakra bezvadný začátek.“
„Budeme potřebovat, abyste přišel na stanici a učinil výpověď,“ řekl
Kovac. „A – nevykládejte si to špatně – budeme muset prohlédnout vaše
auto.“
„Udělejte, co potřebujete,“ souhlasil Fitz. „Nemám co skrývat. Nakupuju a prodávám staré harampádí. Přesně to mám také naložené. Staré vývěsní štíty, automobilové sběratelské doplňky, staré hračky, takové
věci. Nemyslíte si přece, že ji tu někdo jen tak pohodil, že ne?“ zeptal
se. „Určitě to byla nehoda, ne? Který zkurvený šmejd něco takového
dokáže udělat?“
„Takový, jakého s radostí pošleme do vězení,“ pravila Lisková.
„A proč jste tu zůstal?“ zeptal se Kovac. „Stačilo zavolat policii a mohl
jste jet dál.“
„A nechat ji tu samotnou?“ Frank Fitzgerald zavrtěl hlavou. „Lidé by
neměli umírat opuštění. Já sám bych tak nechtěl umírat.“
„Byla přece už mrtvá.“
„Ale ani mrtvý bych nechtěl být sám,“ trval na svém Fitz. Prstem
v rukavici ukázal na fotografii přilepenou na palubní desce. Blonďatá
dospívající dívka se plaše usmívala do kamery. „Mám dceru. Melissu.
Kdyby ji potkalo něco takového, přál bych si, aby někdo zastavil. Chtěl
bych, aby se o ni někdo postaral. Vy snad ne?“
2
Všem je to jedno, pomyslela si skepticky Jeannie Reiserová. Zažívá noční
můru, křičí o pomoc, ale jako by ji nikdo neslyšel. Dala telefon od ucha
a nevěřícně na něj zírala. Možná nefunguje. Třeba ji ten člověk na druhém konci v St. Louis vůbec nepochopil.
„Vy mi asi nerozumíte, seržante,“ snažila se zůstat klidná. „Má dcera
se pohřešuje. Chci ohlásit pohřešovanou osobu. Potřebuju, abyste s tím
něco udělali.“
„Jak dlouho jste říkala, že se vám neozvala?“
„Tři dny, ale…“
„A kolik je vaší dceři?“
„Osmnáct, ale…“
„Tak to už je plnoletá, madam.“
„Právě jí bylo osmnáct,“ nedala se Jeannie. „Je prvním rokem na univerzitě v Saint Louis. Volá mi denně. A když ne denně, tak alespoň
obden,“ vysvětlovala. „Ale neozvala se ani na silvestra, ani na Nový rok.
Ještě se nestalo, aby mi o svátcích nezavolala.“
Policistou na druhém konci to nehnulo. „Není nezákonné nevolat
vlastní matce, madam.“
Jeannie by ráda dosáhla skrz telefon až do St. Louis a praštila ho.
Vyhrkly jí slzy. Hrdlo jí sevřel strach.
Věděla, co si ten na druhé straně nejspíš myslí: že je přehnaně starostlivá matka a také směšná. Osmnáctiletá vysokoškolačka teď žije ve velkém městě, poprvé v životě bez matčina dohledu, a nejspíš je někde
na večírku s kamarády, užívá si nebo vyspává u kamarádky. A asi nechce
10
TAMI H OAG
matce volat, jen aby dokázala svou nezávislost. Nejspíš pomyslel na program Girls Gone Wild.
On její dceru nezná. Nemohl nic vědět o jejich vztahu. Nezná jejich
rodinu.
Na stole před sebou má jako karty rozložené fotografie z Vánoc. Snažily se, seč mohly, udělat si hezké svátky – první od chvíle, co Dean
prohrál svůj boj s rakovinou. Ale bylo víc smutných chvil než těch šťastných. Až příliš vzpomínek, které v této fázi smutku přinášely spíš truchlivé okamžiky než ty úsměvné. Příliš mnoho vzpomínek v tomto období
smutku způsobovalo spíš bolest z té ztráty, žádnou radost.
Dcera ve snaze vyhnout se příliš emocionální atmosféře prvních Vánoc bez otce se rozhodla vrátit se zpět do St. Louis a strávit silvestra
s novými spolužáky.
Když se dcera neozvala na silvestra, Jeannie si nedělala velkou starost.
Mládež se určitě vypravila na večírek. A když nezavolala ani na Nový
rok, snažila se nevnímat strach, který v ní začal pomalu růst. Silvestrovské večírky přinášejí novoroční kocovinu, nebo aspoň dlouhé vyspávání.
Když telefon nezazvonil ani večer, veškeré její zdůvodňování bylo rychle
rozmetáno rostoucí panikou.
Volání na dceřin mobil končilo rovnou v hlasové schránce. Dceřin
veselý, rozesmátý hlas sděloval volajícím, že jim brnkne, hned jak to
půjde. A když už schránka byla plná jejích čím dál zoufalejších vzkazů
a ozval se anonymní hlas telefonní společnosti, který ji informoval, že
ve schránce již není místo pro další vzkazy, znovu zavolala na policii.
„Nemluvila jste s někým z dceřiných přátel?“
Jeannie byla natolik ponořená do svých úvah, že ji ten hlas polekal.
„Její spolubydlící je v zahraničí.“ Je na lodi někde v teple se svou
rodinou. Která jen to je plavba? Na jaké ostrovy? Nedokáže si vzpomenout.
„Byla jste v dceřině bytě?“
„Jsem ve Wichitě. To je sedm hodin jízdy. Nemohl byste někoho
poslat, aby se tam aspoň zašel podívat?“ požádala, ale i kdyby souhlasil,
sama už věděla, že si sbalí tašku a vyrazí do St. Louis, jen co položí telefon.
„Co když upadla ve vaně nebo se jí stalo něco jiného?“ naléhala
a zmocnila se jí rostoucí panika. „Co když je jí zle? Nemohl byste někoho poslat, aby to tam zkontroloval?“
Muž na druhém konci si zhluboka povzdechl, jako když dospívajícího podesáté žádáte, aby vynesl smetí. „Je vaše dcera nemocná?“
PRVNÍ OB ĚŤ 11
„Ano, je,“ zalhala Jeannie, chopila se té příležitosti jako hladový skývy chleba. „Je diabetička. Mohla by být v diabetickém kómatu!“
Policista dál zůstával skeptický. „Proč jste to hned neřekla?“
„Panebože!“ odsekla. „Já tu šílím strachy! Co ode mě ještě chcete?“
„Jak se jmenuje vaše dcera, madam?“
„Rose. Rose Ellen Reiserová.“
Rose bývala krásné dítě. Vypadala jako z pohádky: kudrnaté rusé vlasy, velké modré oči a rty jak růžová poupata. Od malička si potrpěla
na umění a módu. Od malička měla také sklon k dobrodružství – v osmi
spadla ze stromu, ve dvanácti z poníka.
S Rose si zažili svoje. Hormony vyvolaly záchvaty rebelantství už
ve vyšších třídách základky, údobí, které Rose teď nazývala „roky vzdoru“. Chodila jen v černém, barvila si vlasy a zkoušela to s drogami, alkoholem a zaplétala se s darebnými chlapci. V létě před posledním ročníkem na střední si na pár týdnů vyjela s partou náhodných kamarádů, jen
aby ukázala, jak je už samostatná a dospělá. Ten výlet skončil autonehodou, kdy pocítila náhlý strach ze smrti, který ji přiměl k vystřízlivění.
Vyšla z toho jako člověk probuzený z hrozivého snu a zase to byla jejich
milá holčička.
Pak její otec onemocněl a ta tíha a úzkost spojily vystrašené dítě a mladou ženu v srdcelomně silnou, avšak zároveň křehkou bytost. Jeannie
s dcerou se navzájem povzbuzovaly, jejich vztah se prohloubil a zesílil.
Život je tak nespravedlivý, přemýšlela Jeannie, když odjížděla do St.
Louis. Tak nespravedlivý k jejímu manželovi, který byl hodným člověkem, dobrým otcem. Měl žít, aby viděl, jak dcera vystuduje, zamiluje se
a bude mít děti. Bylo nespravedlivé uloupit konec dětství vlastní dceři.
Každé svátky, každý důležitý okamžik v Rosině životě teď bude poznamenaný a ovlivněný smutkem, že se toho otec nedožil.
Jeannie se snažila nevnímat, jak nespravedlivé to je pro ni. Přišla
o manžela, svého nejlepšího přítele a partnera. A teď se pohřešuje její
dcera. Snažila se na to nemyslet, když teď směřovala do St. Louis.
Mohla tam letět, čert vem peníze. Ale Rose jezdila těmito cestami
v jejich starém Fordu Focus. Jeannie chtěla jet v jejích stopách, zastavovat tam, kde ona zašla na oběd, na kávu, navštívila toaletu. Chtěla
ukazovat dceřinu fotografii servírkám a zaměstnancům u pump a v motelech nacházejících se na cestě.
Neviděli jste tuto dívku? Byla v pořádku? Nepozoroval ji někdo nebo
snad nesledoval?
12
TAMI H OAG
Říkala si, že to asi přehání. Párkrát s dcerou mluvila, když už byla
po Vánocích na cestě. Obě předstíraly klid. Jeannie předstírala, že je to
dobrý nápad, aby dcera strávila silvestra s novými kamarády ze školy.
Rose zase předstírala, že ani ona Vánoce nepřetrpěla. Obě hrály svou
statečnost.
Teď Jeannie pro změnu předstírala, že není nutné být statečná. Bude
to nakonec zbytečná cesta. Dojede do St. Louis a Rose najde doma, obě
budou rozpačité a Rose bude tajně ráda, že matka přijela.
Každých patnáct minut volala dceři na mobil.
Když s Rose naposledy mluvila, dcera se právě nedaleko Columbie
zastavila na kávu a pro benzin, než se vydá k východu po posledním
úseku na I-17. Měla se sejít s přáteli na večeři v nějaké pizzerii ve městě.
S jakými přáteli? V které pizzerii? Dojela vůbec do města?
Ozval se ten seržant a informoval Jeannie, že policisté se byli podívat
u Rosina bytu, ale neobjevili nic podezřelého. Co to znamená? Vešli
dovnitř? Ne, madam. To nemůžou. Tak k čemu to bylo dobré? Nenašli
žádné známky, že by byl někdo uvnitř. A také nenalezli žádné stopy, že
by se někdo snažil vniknout do bytu. Auto její dcery nestálo na vyhrazeném místě za domem.
Co když to auto někdo ukradl? namítla Jeannie. Co když její dcera
leží někde zraněná, nebo ještě hůř, přímo doma ve svém bytě a útočník
ujel v jejím autě?
„Neurazte se, madam, ale asi se moc díváte na televizi.“
V krátkém zimním odpoledni se už setmělo, když Jeannie dojela k domu
poblíž kampusu Univerzity St. Louis, kde měla její dcera byt. Trvalo jí
dlouho, než našla v ulici místo k zaparkování. Musela se v ledovém větru
vrátit tři bloky k tomu domu. A když tam došla, co teď?
Neměla klíče. Nebylo jak se dostat do bytu. Na zvonění nikdo neodpovídal. Její klepání nakonec přivolalo do chodby rozzlobeného s­ ouseda.
„Sakra, co je, dámo?“ mračil se. „Nejsou doma. Vykašlete se na to.“
Jeannie divoce bušilo srdce, v hlavě jí z toho dunělo. Souseda si nevšímala. Bylo to, jako by byl jen snovou loutkou. Přála si rychlé probuzení, a to ve své posteli.
Bylo jí na omdlení a lapala po dechu. Už tři dny skoro nic nejedla
a téměř vůbec nespala. Strach v ní číhal jako divé zvíře, vířil a vířil, hledal únikovou cestu. Nohy jí podklesly a upadla na zem.
Soused zavolal na 911.
3
Ten první večer v St. Louis ztratila drahocenný čas na pohotovosti plné
opilců, feťáků a obětí masové otravy z jídla v jedné rybí restauraci. Napůl v bezvědomí a dehydrovaná tam ležela dlouhé hodiny v chodbě
na nosítkách s kapačkou solného roztoku v žíle. Byla totálně vyčerpaná
a co chvíli usínala.
Když ji konečně propustili, využila svou poukázku na taxi a nechala
se dovézt na nejbližší policejní stanici… i kdyby to k ničemu nebylo.
Snažila se vyplnit formulář o pohřešované osobě u službu konajícího
seržanta. Říkal, že její dcera je nejspíš někde s přítelem. Také mohla
odjet s přáteli na prodloužený víkend. Vysokoškolačky bývají přelétavé,
rády chodí na večírky. A přednášky na škole začínají přece až za pár dnů.
Do té doby se určitě objeví.
Jeannie, celá rozzlobená a frustrovaná, zavolala policistovi, s kterým
původně telefonovala ještě z domova, a ten člověk jí pověděl to samé, co
jí řekl seržant ve službě. Kdosi jiný vzal telefon. Řekli jí, že má volno, že
však by si každopádně měla promluvit s kampusovou policií. Věděla ale,
že kampusová policie se tím zabývat nebude, protože i když Rose byla
zdejší studentkou, její byt se nenacházel v areálu kampusu.
Celá vyčerpaná si vzala taxíka a jela pro své auto u Rosina domu, aby
tam našla za stěračem pokutový lístek za parkování. Zničená a promrzlá
se na zbytek noci uchýlila do hotelu. Chvílemi neklidně usínala mezi
bezúspěšnými pokusy dovolat se dcery. V koutku mysli jako by jí vyhrávala písnička Baby, where are you? Já tě najdu, moje Růžičko. Slibuju,
že tě najdu.
14
TAMI H OAG
Ráno začala silnou kávou a s novým odhodláním.
Doteď jednala pod vlivem strachu a adrenalinu. Pouze reagovala
na okolnosti, situaci neměla pod kontrolou. Musí ten strach co nejvíc
odsunout stranou a vypracovat nějaký plán. Pokud jí policie nehodlá
pomáhat, musí sama promyslet, co má udělat, aby dceru našla.
Jeannie spolupodepsala smlouvu o nájmu, což jí dávalo právo vstoupit do bytu. Zavolala správci a vysvětlila mu situaci, ale ukázalo se, že
správce nemá klíče od bytů vzhledem k podmínkám nájmu. Navrhl zámečníka.
Ubíhal vzácný čas. Jeannie silou přemohla paniku. Co jiného může
dělat? Kde jinde hledat rozluštění?
Rose vlastnila kreditku. Kdyby v bytě našla výpisy z účtu, zjistila
číslo té kreditky, dotyčná společnost by jí mohla prozradit, kde byla
použitá. Přesně tohle by udělala policie, kdyby se namáhala vůbec něco
podniknout.
„S podobnými případy se setkáváme neustále, madam. Potomci si poprvé
užívají svobodu. Chtějí se zbavit rodičovského dohledu. Je Nový rok, a tak…“
Když se konečně dostala do bytu, nebylo tam nic k vidění. Žádné
stříkance krve, žádná mrtvola, žádné stopy zločinu. Byt vypadal jako
každý jiný, který obývají dvě dívky. Byly tu stohy učebnic a módní magazíny, čisté i ušpiněné oblečení pohozené přes opěradla židlí. Neustlané
postele. Nic překvapivého. Rose si v životě dobrovolně neustlala.
Žádná stopa, že by nedávno byl někdo v bytě. Ručníky v koupelně
byly suché. V lednici zkyslé mléko. Rose i její spolubydlící odjely ze St.
Louis už před Vánoci.
Na kuchyňské lince našla poloprázdnou lahev vodky a v kuchyňské
skříňce pár lahví levného vína. Ve vzduchu se vznášela slabá nasládlá
vůně marjánky jako závan nějaké dávno zapomenuté voňavky.
No bezva, pomyslela si Jeannie. Kdyby přiměla policisty, aby sem
přišli, uviděli by ten alkohol a ucítili drogu, což by je pouze utvrdilo
v přesvědčení, že Rose je jen další nezodpovědná holka do větru.
„Měla vaše dcera už dřív nějaké problémy? Brala drogy? Opíjela se?“
Jeannie uklidila, vylila zkažené mléko a otevřela okna, aby tu vyvětrala. Alkohol dala do kredence.
Na malém psacím stole v dceřině pokoji prošla zápisníky a poštu,
hromady papírů a vánoční pohlednice. Chtěla najít adresář, aby obvolala kamarády, ale žádná dívka v Rosině věku už žádné adresáře nepěstovala. Ty teď byly v mobilech a ten svůj měla Rose s sebou. Adresáře žily
uvnitř laptopů a iPadů – čili též s Rose.
PRVNÍ OB ĚŤ 15
Našla dceřiny účty ve světlezeleném drátěném košíku napůl schovaném za štosem časopisů o umění a sedla si ke stolu, aby tam hned
zavolala. Probíjela se skrz automatem generované informace, zatímco
druhou rukou hledala čistý arch papíru a propisku. Rostoucí pocit naděje byl záhy zadušen.
Neznala zpaměti číslo Rosina sociálního pojištění. A neznala ani
Rosina hesla. Nepomohly žádné prosby, žebronění ani žádosti, nic se
nedozvěděla. Kontaktovala policii? dotazovali se skoro všichni. Vyplnila
formulář o pohřešované?
Jeannie se odpotácela zpátky do malé kuchyně k lahvi vodky, kterou
předtím schovala. Nikdy nepila, ale takhle to lidé ve filmech vždy dělali,
když čelili starostem. Trochu si nalila do sklenice a napila se. Zakuckala
se a vyplivla to do dřezu. Do očí jí vhrkly slzy, jednak kvůli alkoholu
a také kvůli emocím, které se snažila potlačit.
Když se vrátila do nevelkého obýváku a usedla do starého, tvídem
potaženého křesla, zmocnil se jí zdrcující pocit prázdna. Ticho útočilo
na její sluch.
Její dcera byla veselá a temperamentní, byla ztělesněním radosti a života. Dokázala prozářit místnost úsměvem, vzduch nabila svou energií. Byla jako šťastné lidské tornádo, které za sebou zanechává binec –
u dveří odkopnuté boty, šperky zapomenuté na stole, kabelka odhozená
na křeslo, na podlaze se válející kusy oblečení, jak mířila do své šatny,
aby se oblékla na další zábavnou výpravu.
Pokud Rose dojela zpátky do St. Louis, nevyndala jediné zavazadlo
ze svého auta, žádný vánoční dárek ani bágl. Nepřevlékla si kabát ani se
nepřezula.
Je tu dokonale mrtvo, pomyslela si Jeannie.
Její dcera se sem vůbec nevrátila.
Prosím tě, Panebože, dej, ať je má dcera v bezpečí, kdekoli teď je, modlila se v duchu. Ale už když na to myslela, zmocňovala se jí hrůza.
Na kuchyňské lince našla Žluté stránky a vyhledala čísla do místní
televize. Jestli se policie nehodlá pustit do hledání její dcery, vynechá ji
a obrátí se rovnou na média.
„Má dcera, studentka zdejší univerzity, se ztratila a nikdo mi nechce
pomoct.“
„Máte číslo případu od policejního oddělení, madam?“
„Nemám. Nevěří mému oznámení.“
„To je mi líto, madam, ale my nemůžeme přinést zprávu o pohřešované osobě bez oficiálního policejního hlášení, které to dosvědčí.“
16
TAMI H OAG
„Panebože,“ vyhrkla Jeannie, zmocňovala se jí hysterie. „Ale tohle je
ta zpráva!“
„Je mi líto, madam. Takový je náš postup. Pokud policie nebere vaše
prohlášení vážně, má pro to asi důvod.“
„No ano,“ řekla Jeannie a pak zařvala do telefonu: „Je jim to doprdele
jedno!“
Seržant u pultu byl zabrán do hovoru s mužem, který si hlasitě stěžoval,
že soused fouká sníh na jeho pozemek. Několik sklíčeně se tvářících
občanů čekalo usazených na řadě sedadel. Přicházeli uniformovaní policisté a prošli místností. Zvonily telefony.
Snad nikdo si Jeannie nevšiml, když tam vešla. Stála uprostřed místnosti a rozhlížela se. Lidé tam seděli zabraní do vlastních úvah, ustaraní
kvůli svým problémům a v nejistotě, zda jim někdo pomůže. Nezajímalo je, proč tam jsou ti ostatní.
Jeannie už čekala dost dlouho. Bylo načase, aby se ti ostatní začali
zabývat jejím problémem.
„Má dcera je pohřešovaná!“ zakřičela z plných plic. „A já odtud neodejdu, dokud mi někdo nepomůže!“
4
„Jak jen se může taková dívka ztratit a nikdo kolem ní si toho nevšimne,
ani si nedělá starost?“ zjišťovala Lisková a otočila se na křesle od svého
stolu. „Kdyby se jeden z mých kluků jen o dvacet minut opozdil, rovnou bych volala Národní gardu.“
„Všechny matky nejsou jako ty, Tinks,“ prohodil Kovac a ani se neotočil od obrazovky počítače.
Říkal jí tak od jejích prvních dnů, co spolu řešili vraždy. Ta přezdívka
pocházela od jména Tinker Bell2 z Petra Pana. Prohlásil, že je jako Tinker Bell na steroidech: malá, ale sakra tvrdá. Po pár týdnech spolupráce
to zkrátil na Tinks.
„To já vím,“ řekla. Při tomhle zaměstnání člověk snadno uvěřil, že
dobrých matek je méně než těch špatných. „Přesto…“
Rvalo jí to srdce. To nemusela říkat. A Kovac to věděl. Byli už léta
kamarádi. Prakticky sourozenci. Poldové tvoří rodinu.
Kovac ji svým způsobem adoptoval, když přešla na vraždy. Byl tu už
veterán. Cynický a ironický, svým způsobem skromnější varianta Harrisona Forda – vzhled opotřebovaného kocoura, světem znavený pohled,
ironická inteligence. O jejím soukromém životě věděl víc, než by si přál,
zatímco ona si libovala v tom, že jej uváděla do rozpaků popisováním
podrobností. A taky byla jediná, kdo věděl, jak měkké má srdce pod tou
drsnou slupkou sarkasmu.
Vidina Jane Doe z 1. ledna, jak tam leží mrtvá jako nakašírovaná
2 Víla Zvonilka.
18
TAMI H OAG
figurína ve sněhu, je oba pronásledovala. Oba byli u pitvy. Předběžná zpráva lékařského vyšetřovatele uváděla, že oběť je běloška ve věku
mezi patnácti a jednadvaceti. Zdravá a dobře živená. Zbývající zuby jsou
zdravé a dobře ošetřované. Neměla žádné tetování, zato několik piercingů – v uších, nose a pupíku. V době, kdy byla nalezena, neměla žádné
šperky, což nasvědčuje, že vrah si je možná ponechal jako suvenýry.
Kdysi měla zlomenou klíční kost a v minulosti také frakturu levé
ruky, obě kosti těsně nad zápěstím. Lisková jako by viděla malou holčičku, jak padá ze stromu nebo z růžového kola s lesklými fábory na řídítkách.
Poranění způsobená té mladé dívce těsně před smrtí stačilo, aby se
Liskové zvedal žaludek už jen pomyšlením na ně. Popáleniny od cigaret. Zlomená žebra. Četné bodné rány na hrudi, hlavě a krku. Mlácená
do hlavy a obličeje nějakým tupým předmětem – nejspíš kladivem –,
což jí roztříštilo pravý oční důlek, lícní kost, nos a čelist. Bylo to s takovou silou, že jí úlomky kostí pronikly do mozku a zuby se jí vylomily
a odlétly z roztříštěné čelisti.
Při tom bití byla ještě naživu. Zuby se našly v jejím žaludku a zabodnuté vzadu v hrdle.
Byla násilím pohlavně zneužitá. Patrně nějakým neznámým předmětem. Nenašlo se žádné sperma.
Stručně řečeno, dívka byla svým vrahem děsivě mučená a oni neznali
její totožnost, nemluvě o pachateli.
Otisky jejích prstů nebyly nikde vedené, což znamenalo, že nemá
žádný záznam v trestním rejstříku a ani nesloužila v armádě. Nenašli
žádnou odpovídající zprávu o pohřešované osobě v okruhu pěti států,
která by odpovídala této dívce.
Lisková přidala tento případ na seznam NCIC, Celostátního informačního centra o trestné činnosti (National Crime Information Center).
Hlášení pak bylo umístěno do celostátní databáze přístupné všem policejním složkám po celé zemi k porovnání s hlášeními o pohřešovaných
osobách. Informace se ukládaly též do databáze NamUs, Celostátního
systému pohřešovaných a neidentifikovaných osob (National Missing
and Unidentified Persons System), a také na ViCAP, Program dopadení
násilných zločinců (Violent Criminal Apprehension Program), aby se
mohly porovnat s podobnými trestnými činy v jiných částech země.
Bohužel ViCAP pro ně zatím znamenal jediný úspěch. Brutální
vraždy mladých dívčích obětí byly až příliš časté. Zmučené, zavražděné
a odhozené jako smetí zjevně pokrývaly značnou část země. Kovac si
PRVNÍ OB ĚŤ 19
dal tu práci a srovnával jednotlivé zločiny. Upřeně hleděl na obrazovku
počítače, oči pod brýlemi celé rozbolavělé. Příliš mnoho vražd. Příliš
mnoho zapomenutých žen a dívek.
„Potřebujeme přibližný portrét,“ prohlásila Lisková. V posledních
dvou dnech to řekla snad popáté.
Dosud ho ještě neměli. Forenzní portrétista je dopředu varoval, že
podoba, jakou dokáže zachytit, bude jen odhadem, jak asi oběť vypadala zaživa. Měl k dispozici méně než polovinu obličeje, se kterou musel
pracovat.
Jakmile budou mít portrét, objeví se v místních médiích. Fajn – pokud ta dívka byla zdejší. Pokud však její blízcí žijí v Kansasu, nikdy si
to nepřečtou.
Portrét se také dostane všude tam, kam to bylo nahlášeno – na webové stránky, ke kterým mají přístup jen policejní složky. Matka pohřešované dívky to nikdy neuvidí. Existovaly také webové stránky, na které měli
lidé přístup při pátrání po svých blízkých, jak se ale o tom taková matka
dozví? A i kdyby se dívčina matka nějak dopátrala www.doenetwork.org
a prošla tím pekelným množstvím stránek neidentifikovaných mrtvých,
poznala by portrét vytvořený jen díky představivosti forenzního portrétisty pracujícího podle roztříštěné lebky?
Lisková zvedla oči od pitevních snímků Jane Doe z 1. ledna 2011,
které měla na stole, a podívala se na webovou stránku na svém počítači. Pocítila beznadějnou hrůzu ve svém mateřském srdci při pomyšlení:
Jehlo, vítej v kupce sena.
5
Rozhovor s detektivem byl problematický a nepříjemný. Odstranil kaž­
dou překážku, kterou Jeannie uvedla. Rose je podle zákona dospělá,
může jít, kam se jí zlíbí, a dělat si, co chce, nemusí se matce s ničím
svěřovat. Nechtěl slyšet, že její dcera taková není. Nevěřil jí. Určitě už
slyšel jiné rodiče říkat totéž.
Argumentoval, že neexistují žádné důkazy o spáchaném zločinu.
Jean­nie namítala, že dceřino zmizení je dostatečný důkaz.
„Vaše dcera už někdy utekla, paní Reiserová?“
„Ona neutekla,“ ohradila se Jeannie. „Pohřešuje se.“
„Byla už dříve někdy pohřešovaná?“
„Ne,“ zalhala s vědomím, že kdyby se jen trochu obtěžoval, našel by
si, že s Deanem oznámili, že se jim ztratila dcera, to léto, kdy si s kamarády vyjela na výlet.
„Co myslíte, že se vaší dceři přihodilo, paní Reiserová?“
„Já nevím, co se přihodilo,“ odsekla Jeannie. „To je snad vaše práce,
ne? Zjistit, co se stalo. Mohla mít nehodu. Mohli ji unést.“
„Máte nějaký důvod myslet si, že byla vaše dcera unesená?“
„Pohřešuje se.“
„Ale nikdo vás nekontaktoval kvůli výkupnému nebo tak něco.“
Jeho přístup v Jeannie vyvolával touhu jednu mu vrazit. „Jak se opovažujete se ke mně takhle chovat! Má dcera je bůhvíkde. Přišla jsem vás
požádat o pomoc. Máte děti?“
„Nemám, madam.“
PRVNÍ OB ĚŤ 21
„Tak s vámi jsem skončila.“ Vstala a nahlas oslovila všechny přítomné detektivy: „Kdo z vás má děti? Kdo z vás mě hodlá brát vážně?“
Usadili ji k jinému stolu dalšího detektiva a ona začala zase od začátku, znovu vyvracela stejné námitky. Tenhle detektiv sice nevěřil všemu,
ale aspoň byl nestranný.
„Kdy jste s dcerou mluvila naposledy?“
„To bylo dvacátého devátého kolem páté. Zastavila se pro benzin
a na kafe blízko Columbie.“
„Jaké má auto?“
„Modrý Ford Focus, ročník 2006.“
„Víte poznávací značku?“
„Ne. Ale je kansaská.“
„A je auto registrované na vaši dceru?“
„Ne. Na manžela, Deana Reisera.“
„Chcete ohlásit jeho krádež?“
„Krádež?“
Jeannie připadlo neuvěřitelné, nejen že je snadnější ohlásit krádež
auta než pohřešovanou osobu, ale navíc že to auto vzbudí větší pozornost než pohřešovaný dospělý.
Dospělý. Bylo opravdu těžké zvyknout si, že její děťátko je považované za dospělou osobu, a ještě těžší bylo smířit se s tím, že být Rose jen
o pár měsíců mladší, její případ by byl řešen úplně jinak.
V případě osmnáctiletých nebyl vyhlašován žádný Žlutý poplach
kvůli dítěti v ohrožení. Ale i kdyby byl, Jeannie bylo řečeno, že policejní složky musí mít jistotu, že jde o únos, než můžou vyhlásit poplach.
Podle všeho jediné, čeho může dosáhnout, když už ne přímo poplachu,
je „Všímejte si okolí“, což s sebou nenese zrovna nádech naléhavosti.
Nicméně očekávala, že bude mít pocit větší síly a větší naději. Že ji
posílí to, že to ohlásila na policii a přiměla je, aby ji vyslechli. Ale nestalo
se. Odešla odtamtud vyčerpaná a vyděšená. Vrátila se do Rosina bytu
a zbytek dne protelefonovala.
Obvolala všechny nemocnice v St. Louis a okolí a všechny mezi Columbií a městem. Zavolala na všechny policejní stanice. A také všem,
kdo ji jen napadli, a když už neměla komu zavolat, v duchu se obrátila
na manžela v nebi, prosila ho, aby se poohlédl po jejich holčičce.
Noc strávila v dceřině posteli, objímala její polštář a vdechovala vůni
svého dítěte.
6
Nic tak neuklidní matčinu mysl jako pohled na spící děti, pomyslela si
Lisková. Pokud byli vzhůru, div si kvůli nim nervala vlasy. Ale ve spánku to byli její andílci, stejně nádherní a nevinní, jako když se narodili,
a ona je z plného srdce milovala.
Stála ve dveřích pokoje mladšího syna. Nějak se stalo, že R. J. se ze
dne na den proměnil z děťátka v chlapce na prahu puberty. Byl věrnou
kopií svého otce: vlnité světlé vlasy, modré oči s rošťáckým pohledem,
úsměv signalizující průšvih. Srdce na dlani, tak zranitelný a snadno ztrácející rozvahu. Na rozdíl od otce loajální za každou cenu.
Tolik ho milovala, až jí to rozdíralo srdce.
Naproti přes chodbu spal její starší syn. Kyle byl vzhledem podobný
bratrovi, ale tím to končilo. Byl zamlklý, o všem přemýšlel, s ničím se
nesvěřoval. Byl citlivý a hluboce vše prožíval. Sice jen o dva roky starší
než R. J., byl ale natolik vyspělý, aby vnímal napětí a nesoulad mezi
rodiči na konci jejich manželství. Zatímco jeho bratr se bouřil, vztekal
a dával najevo nesouhlas, Kyle se uzavřel do sebe a s nikým nemluvil.
I když byl z těch dvou odpovědnější, právě o něj si Nikki dělala
větší starost. Pokud se R. J. dostal do maléru, bylo vše jasné a očividné.
U Kylea však měla obavu, že se nic nedozví, nebude nic vědět, až už
bude pozdě.
V duchu viděla to mrtvé děvče ve sněhu. „Novoroční Jane Doe“, tak
ji nazvali reportéři. Neznámá. Nehledaná. Má někde matku. Bděla ta
matka dnes v noci, stála ve dveřích, hleděla na prázdnou postel a přemýšlela, proč ji nic nevarovalo?
PRVNÍ OB ĚŤ 23
Lisková byla policistkou už řadu let. Stejné zaměstnání měl i její otec.
I její exmanžel je polda. Moc dobře věděla, že žádný zločin nesmí brát
osobně. Nebylo radno příliš se do oběti vžívat. Je jich moc. A všechny
měly svůj příběh. Všechny patřily do nějaké rodiny.
A to byla ta potíž s novoroční Jane Doe. Dokud se nezjistí její totožnost, nemá nikoho, jen je.
Lisková si vzpomněla, co řekl ten řidič náklaďáku, Frank Fitzgerald:
že kdyby se něco tak hrozného stalo jeho dceři, přál by si, aby se o ni
někdo postaral.
Zahleděla se na spícího syna a pomyslela si totéž.
Vrátila se do obýváku a pohlédla na papíry, které měla rozložené
na konferenčním stolku. Okopírovala si načrtnutý identikit. Usedla
na pohovku a vzala ho do ruky. Přemýšlela, jestli ta tvář opravdu vypadá
jako té dívky, které ji přisoudili.
Portrétista jí namaloval rovný pravidelný nos. Co když ho měla
na špičce zvednutý? Nebo nerovný či ve tvaru skoby? Dokázal by ten
rozdíl způsobit, že by ji její blízcí nepoznali? Na portrétu měla rovné
vlasy. Byly zmáčené krví, když ji našli. Na pitevně ji celou umyli; vlasy
měla světlé do zrzava. Jak ale mohli vědět, jaký účes ta dívka mívala?
Nosila vlasy rozpuštěné? Vyčesané nahoru? Vzadu sepnuté? Vyfoukané?
Výraz v obličeji byl prázdný a bezvýrazný. Bývala ta dívka vážná?
Nešťastná? Usměvavá? A usmívala se široce a rovně, nebo měla jeden
koutek úst výš? Měla v očích ohníčky? Šilhala? Dělaly se jí při úsměvu
dolíčky?
Bylo tolik drobných maličkostí, které rozhodovaly, jaký je kdo člověk a jak ho svět vnímá. Pokud by portrétista namaloval její obličej bez
života a výrazu s obyčejným, rovným nosem, pomyslela si Lisková, poznala by sama sebe?
A co víc, poznal by ji ten, kdo ji měl rád?
7
Kovac žil sám. Jako řada policistů, které znal, byl dvakrát ženatý a dvakrát rozvedený, a také měl za sebou pár nevydařených známostí. Tahle
práce vztahům příliš neprospívala.
Kdesi u Seattlu měl dceru, kterou neviděl od chvíle, kdy byla ještě
mimino. Už dávno se naučil na to nemyslet. Popravdě řečeno, nebyl si
zcela jistý, že to dítě je jeho. Aspoň tohle si říkal, když se snažil na to
nemyslet. Hned po rozvodu se jeho bývalá žena nečekaně rychle znovu
vdala a šťastná nová rodinka se vypařila někam k západnímu pobřeží
a už je nikdy neviděl.
Bylo zvláštní na to myslet při práci na tomhle případu. Přišel o dceru. Netušil, kde je ani co dělá, jestli je v pořádku a zda je vůbec naživu.
Jeho vlastní dcera mohla klidně ležet mrtvá někde v příkopu a on by
se to nedozvěděl a nikdo by se ani neobtěžoval mu to říct. A on tu teď
vyšetřuje smrt dívky bez rodiny a beze jména.
Podělaná ironie.
Nenáviděl ironii skoro stejně jako náhodu, a co nenáviděl ještě víc,
byli nadřízení.
Jeho poručík byl už netrpělivý kvůli množství času, který spolu s Liskovou věnovali té své Jane Doe. Nepsaným pravidlem na oddělení vražd
byly tři dny věnované novému případu. Když nebyl do tří dnů vyřešený,
byl odsunut na vedlejší kolej, zatímco trávili čas nad nejnovějším zločinem a na tom starším pracovali podle možností, pokud vůbec. S každým dalším dnem, kdy zločin nebyl vyřešený, rostla možnost, že nebude
nikdy.
PRVNÍ OB ĚŤ 25
Poručíci z vražd žili jen pro jejich vyřešení. Počítali statistiky zločinů
místo oveček večer před spaním. Museli podávat hlášení zástupcům šéfa
a šéfovi a šéfové zase politikům, radním a starostovi. Poručíci neradi
viděli, když jejich detektivové trávili příliš času nad ztracenými případy,
a Jane Doe z prvního ledna 2011, jak to zatím vypadalo, k nim bude
nejspíš také patřit. Neznali místo činu, jen to, kde byla pohozená. Neměli žádné svědky. Neměli nic. Vyšetřování už probíhalo tři týdny a oni
byli pořád na začátku.
Vytvořený portrét byl uveřejněný na všech obvyklých portálech. Pořád neměli žádné vodítko. Ubíhal drahocenný čas a oni končili ve slepých uličkách a možné identifikace se ukázaly jako nepravdivé.
A jak zatraceně skličující to bylo? Vždyť tu byli v pěti státech a dvou
kanadských provinciích rodiče denně očekávající dcery, které se patrně už nikdy domů nevrátí. A to byli ti, co zavolali. Jen ti, kdo bydleli
natolik blízko, že se doslechli o novoroční Jane Doe v minnesotském
Minneapolisu.
Kovac si nalil další hrnek kávy tak silné, že by odloupla malbu, a usedl ke stolu. Okrajem košile si otřel skla brýlí a narovnal se jako člověk
připravený fyzicky pracovat. V pozadí kanál s cestopisy ukazoval tropické kraje, zatímco venku skučel vítr a hustě sněžilo.
Jeho počítač byl už beznadějně zastaralý, ale on kašlal na nejnovější
techniku. To, co potřeboval, mu vyhledal.
Stačilo pár kliknutí a byl tu jeho večerní rituál: procházel webové
stránky s pohřešovanými, hledal jméno patřící jeho Jane Doe.
V současnosti bylo podle záznamů NCIC pohřešováno víc jak osmdesát pět tisíc osob. Mladistvých pod osmnáct let byla skoro polovina
z nich. Hledaných mezi osmnácti a dvaceti dalších deset tisíc. I když
Kovac zúžil vyhledávání podle pohlaví, pořád ještě zbývala skoro polovina. A při dalším omezení podle rasy jich stále ještě zbývalo až příliš.
Stále jich bylo moc.
Nedalo se nijak zjistit, kdy Jane Doe začala být pohřešovaná. Vypadala příliš dobře na to, aby to byla bezdomovkyně nebo aby uprchla
z domova a už delší dobu se jen tak toulala. Nevykazovala žádné známky
dlouhodobějšího zneužívání, což ho vedlo k úvahám, že okolnosti vedoucí k její smrti se patrně odehrály v rozsahu pouhých několika dnů.
V mysli zvažoval dvě možnosti. Zaprvé: že je zdejší a zabil ji někdo,
koho znala, buď partner nebo rodič, a proto nikdo neohlásil její zmizení. Nebo zadruhé: že byla unesena někde jinde a jen tak pro zábavu
odhozená v Minneapolisu.
26
TAMI H OAG
To první bylo pravděpodobnější. To druhé bylo děsivější. Statisticky
vzato bývají lidé zavražděni zpravidla někým, koho znali. Bez ohledu
na to, co se média snaží lidem nakukat, únosy někým cizím byly vzácné – 0,1 procenta všech pohřešovaných podle odhadu NCIC. A ještě
vzácnější byli sérioví vrazi.
Nicméně jak se tak Kovac probíral snímky z místa činu v případě
novoroční Jane Doe, které měl položené na jedné straně stolu, zmocnil
se ho velmi nepříjemný pocit. Ten vrah byl sexuální sadista. Tělo oběti
bylo odhozené u příjezdové cesty k dálnici. Kovac mohl brát v potaz
dobrou pětici sériových vrahů s tímto způsobem chování.
Pokud by mu kdokoli tuto teorii veřejně předložil, jen by se ušklíbl.
Tohle byla vražda, jedna oběť bez jakékoli podobnosti s jiným případem. Ale byl tu sám a viděl už dnes dost hovadin.
Prošel také všechna ViCap hlášení za poslední tři týdny, aby porovnal
možnosti. Nebylo snad jediného státu v zemi, kde by nějaký parchant
nepohodil tělo zavražděné dívky někde u silnice. A skutečnost, že vrah
odhodil dívku blízko města, ho značně znepokojovala. Proč to udělal?
Proč tak riskoval? Kvůli vzrušení. Kvůli slávě. Protože to byla hra.
Projížděl případy NCIC a hledal fotografii, která by odpovídala sestavenému portrétu umístěnému v rámečku vedle monitoru. Stejně jako
Lisková si dělal starost, že je ta kresba příliš všeobecná, ale s tím se nedalo nic dělat. Přejížděl pohledem z obrazovky na portrét, sem a tam,
většinu snímků vyřadil, některé si bedlivě prohlédl. Žádná shoda.
Na jeden se zahleděl déle, pocházel z Missouri: osmnáctiletá dívka
podobné velikosti. Obličej však byl spíš srdcovitý, nikoli oválný, vlasy
husté a vroubící nepravidelně hlavu. Ta jeho Jane Doe měla vlasy rovné
a bylo jich méně, barva tmavší. Oči na fotografii tvarem téměř mandlové. Ale na fotografii se usmívala, což pozměnilo tvar obličeje. Nikdo
neumírá s úsměvem.
A datum nesedělo. To ho nakonec přimělo jít na další stránku. Naposledy byla dívka viděna 7. ledna. Jeho Jane Doe už 1. ledna ležela
na stole v pitevně.
Litoval tu svou mrtvou dívku. Přál si, aby měla jméno. A tohle jméno by k ní sedělo dobře.
Rose.
Přál si, aby měla rodinu, lidi, kteří přijdou, vyžádají si ji a vezmou
ji domů. Na druhou stranu očekával, že rodina Rose Ellen Reiserové se
právě vyhnula kulce. Pokud jejich dcera neleží v márnici v Minneapolisu, existuje šance, že dosud žije. Kdesi.
8
Vše trvalo tak dlouho. Vše si žádalo tolik úsilí. Jeannie měla pocit, že
zažívá jeden z těch zlých snů, v kterém utíká a utíká, ale nikam nedoběhne. Vše kolem se pohybovalo neskutečně pomalu. Denně měla nervy
k prasknutí napjaté.
Získat záznamy Rosiných telefonátů trvalo déle, než by čekala. Znovu se utkala s faktem, že Rose už je dospělá a má nárok na soukromí. Telefonní společnost se zdráhala předat informace přímo Jeannie. Co když
byla Rose terčem domácího násilí? Telefonní společnost na sebe nemůže
brát odpovědnost, že ji vystaví dalšímu nebezpečí. Trvali na úřední žádosti s číslem případu.
Když je konečně získala, bylo zjištěno, že Rosin poslední telefonát
byl přenášen přes BST poblíž Columbie. A tehdy to bylo naposled, kdy
s ní Jeannie 29. prosince mluvila.
A v té chvíli policie v St. Louis prohlásila, že to pod ni nespadá a ať se
Jeannie obrátí na dálniční policii. Načež trvalo další hodiny, než znovu
převyprávěla svůj příběh a zopakovala veškeré informace nutné k vyplnění nekonečných formulářů.
Byla už natolik znechucená tou byrokracií, znechucená praktikami,
lhostejným přístupem a blahosklonnými frázemi policejního personálu.
Jediné, co uměli, byly řeči a otázky, na které už předem znali odpověď,
neboť i když Rose neznali a o Jeannie vůbec nic nevěděli, byli přesvědčeni, že Rose je jen další nezodpovědná puberťačka a Jeannie příliš starostlivá matka.
Jeannie doslova potřebovala, aby kdokoli prostě něco udělal. Pokud
28
TAMI H OAG
by našli Rosino auto, měli by výchozí bod k pátrání. Ale dny ubíhaly,
aniž by Ford Focus byl nalezen. Jeannie trávila dlouhé hodiny jízdou
oběma směry po dálnici 70, pátrala v příkopech, na parkovištích, na odpočívadlech a benzinkách. Vylepila plakát o pohřešování na každé pumpě a v každém obchodě ze St. Louis až na západ ke Columbii.
Rose už byla pohřešovaná dvacet dní, když se konečně její auto našlo
v Columbii. Stálo zaparkované na málo užívané příjezdové cestě vzadu za rozlehlým parkovištěm, schované za stromy a pokryté sněhem.
Na opačném konci parkoviště stál obchod řetězce FastLane.
Když se to Jeannie dozvěděla, udělalo se jí zle. Byl to zlom, za který
se modlila a zároveň se ho děsila. Její dcera se zastavila v bufetu na kafe –
a zmizela. Kdosi odvezl její auto z blízkosti obchodu na místo, kde ho
tak rychle a snadno nenajdou.
Kdosi se zmocnil její dcery.
Bezpečnostní kamera zachytila Rose, jak si kupuje kávu a čokoládovou tyčinku. Bylo vidět, jak mluví s několika lidmi, když prochází
obchodem. To byla celá Rose – pro ni nikdo nebyl cizí. Vždy vstřícná
a zvědavá, klidně se bavila s kdekým. Nevyužil někdo z těch lidí to chvilkové popovídání?
Poslední záběr s Rose na tom videu ukazoval její odchod z obchodu
a zabočení doleva. Venkovní kamera ten večer nefungovala.
Až do tohoto okamžiku se Jeannie jakž takž během celé té kalvárie
kolem Rosina zmizení držela, vedla ji vnitřní síla, odhodlání a cílevědomost. Šlo jí to náramně, říkala si. Ale při pohledu na dceru, jak odchází
z obchodu, a s představou, co se patrně přihodilo, když zmizela ze záběru kamery, to Jeannie zlomilo.
V duchu si představila, jak Rose někoho potkala a v domnění, že by
to mohl být nějaký další z mnoha chvilkových kamarádů, si příliš pozdě
uvědomila, že něco není v pořádku. Ten děs, jaký zažila, když jí došlo, že
je v nebezpečí, Jeannie natolik zaplavil, až měla pocit, že ji zcela zahltí.
Zalapala po dechu, rychle vstala a otočila se, jako by chtěla utéct
z místnosti. Ale kam by šla? I kdyby tak unikla pohledům dvou dálničních missourijských policistů, kteří s ní to video sledovali, nemohla
utéct před tím, co se odehrávalo. Na celé planetě nebylo místo, kam by
utekla před skutečností, že její dcera byla unesena. Nebylo kam utéct
před hrůznými představami, které jí prolétly hlavou, ani před v duchu
slyšenými výkřiky její dcery volající o pomoc.
Zmocnila se jí slabost. Padla na kolena, schoulila se a začala vzlykat.
9
„Udělali jsme vše, co se dalo. Je ve všech databázích, na všech webových stránkách a její DNA odeslali na CODIS.“ Lisková si povzdechla
a zvedla obočí při pohledu na parťáka. „Co ty na to?“
Seděli v kóji a oba jedli čínu. Už celé hodiny měli po službě. Ani
jeden z nich nevyfasoval příslužbu. Měli být už dávno doma a dělat to,
co většina takzvaných normálních lidí večer dělá. Místo toho zůstávali
v práci a snažili se vyrýžovat z bláta zlato.
„Zjistil jsem, že jedenadvacetiletá dívka jménem Melissa Romeyová zmizela během Oktoberfestu v Milwaukee,“ řekl Kovac a na vidličku si nabral moo-goo. „Vím, že její mrtvola se našla u dálnice kousek
od Omahy na Halloween. Byla znásilněná a umlácená k smrti. Trvalo
osm týdnů, než bylo tělo identifikováno. Vím, že se našlo tělo mladé
dívky o víkendu na Den díkůvzdání poblíž Moline v Illinois. Ještě nebyla identifikována.“
„Jak byla zavražděná?“
„Pobodaná na hrudi a krku. Také znásilněná a mučená. Vrah jí rozmlátil hlavu dvacetikilovým šutrem – příhodná zbraň, zůstala na místě
činu.“
„Halloween, Díkůvzdání, Nový rok.“ Lisková vyjmenovala svátky.
„A co Vánoce?“
„Zdá se, že Vánoce vynechal. Třeba je věřící.“
„Myslíš, že náš špatný chlapec je sériovým vrahem?“
„Víš, co si myslím o náhodách,“ podotkl Kovac. „Kdybych já byl
mladá ženská a bydlel na Středozápadě, trávil bych Valentýna doma
30
TAMI H OAG
za zamčenými dveřmi a s pistolí u ruky pro případ, že by na návštěvu
zavítal ,Doc Holiday‘.“
„Ještě štěstí že mám kluky,“ poznamenala Lisková.
„Kde jsou dnes večer?“
„Speed je vzal na hokej.“
Kovac zvedl obočí. „Vážně se ukázal?“
Jeho nevalné mínění o exmanželovi Liskové nebylo žádným tajemstvím. A nijak se nezměnilo ani poté, co se Lisková přestěhovala ze St.
Paul do Minneapolisu a Speed Hatcher vymýšlel ještě víc výmluv, proč
nemůže podniknout krátkou jízdu přes řeku a navštívit své syny.
„No jasně. Protože to chce on.“ Zamračeně nabrala na vidličku kuřecí kung-pao. „Kretén. Tuhle večer zavolal, aby mi řekl, že mě viděl
ve zprávách, kde se mluvilo o Novoroční Jane Doe – jen aby mi sdělil,
že mi stárnutí nepřidává na kráse. Jako kdybych sama nevěděla, že vypadám, jako bych měsíc nespala.“
Kovac se narovnal. „Kašli na něj!“
„Večery věnuju prohlížení webů s pohřešovanými osobami,“ při­
znala.
„Já taky.“
„No jo, ty ale opravdu vypadáš hrozně,“ pokusila se zažertovat.
„Slyšel jsem, že holky letí na zraněné veterány.“
„Opravdu? No, zůstal jsi tu se mnou…“
Vrátil se k tématu. „A našla jsi na těch stránkách něco slibného?“
„Jednu zrovna včera večer. Dívku z Missouri.“
„Tu jsem taky viděl. Ale datum nesouhlasí.“
„A ani to oblečení,“ dodala Lisková. „Naše dívka měla na sobě červený kabát. A tahle měla mít černý.“
„Ale ten obličej docela odpovídá,“ prohodil Kovac a vyhledal obrázek v počítači.
Oba se zahleděli na fotografii osmnáctileté Rose Ellen Reiserové. Vypadala šťastná a plná života. Kovac ani nechtěl pomyslet na to, že by zlý
predátor dokázal zničit tak slibný život.
„Víš, kdyby se nám povedlo přimět taková paka, aby se navzájem
pobili, všem by se ulevilo,“ poznamenal Kovac.
„Zlosyna nepřitahuje jiný zlosyn,“ podotkla Lisková. „Temno baží
jen po zahubení světla.“
10
Nejtemnějšími dny v životě Jeannie Reiserové byly poslední dva týdny
před smrtí jejího manžela. Vidět ho trpět a bojovat se zdálo nesnesitelné. Ale ta doba se teď zdála skoro pohodová ve srovnání s nekonečnou
prázdnotou, která ji zaplavila, když se našlo Rosino auto.
Pokud šlo o Deanovu nemoc, byl přece jen konec na dohled. Věděli,
co je čeká. Matka pohřešovaného dítěte takovou útěchu nemá. Nemohla se nijak dozvědět, jestli její dcera snáší hrůzu a děs, nebo je už mrtvá
a má klid. A muka při rozhodování, která z těch odpovědí je horší, byla
peklem sama o sobě.
Představy ji vedly na hrozná, nepředstavitelná místa. Přečetla dost
knížek a viděla v televizi hodně kriminálek, aby věděla, že pachatelé
unášející mladé ženy jsou schopní meze neznajících úchylností. Jak má
doufat, že je její dcera naživu, ale v rukou šílence? Jak by ale mohla doufat, že je její dcera mrtvá?
Naděje byla jen dalším výrazem pro očistec.
Vrátila se domů do Wichity, protože počáteční pátrání nikam nevedlo a nebyl důvod zůstávat dál v Missouri. Byla v denním kontaktu
s missourijskou dálniční policií, aby se dozvěděla, jestli došlo při pátrání
k nějakému pokroku a zda to už neodložili. Snažila se, aby o Rose nepřestali psát v novinách, ale nepodařilo se jí získat pozornost celostátního
tisku, v kterou doufala.
To, že Rose už jednou zmizela, že si prošla obdobím vzpoury, spíš
média odrazovalo. Mělo se za to, že sama nejspíš zariskovala, nebo
začala chodit s nějakým průšvihářem a prostě se vypařila. A už vůbec
32
TAMI H OAG
nepomohlo, když se jiný nedávný případ pohřešované vysokoškolské
studentky ukázal jako bouda a všichni, kdo se v tom angažovali – včetně
médií –, pak vypadali jako hlupáci.
Jeannie dělala, co mohla. Založila webovou stránku a šla na Facebook.
Většina příspěvků pocházela od Rosiných kamarádů a od lidí, kteří, jak se
zdá, pěstovali zvláštního koníčka sledování podobných případů. Spousta
lidí držela palce. Spousta věřících se modlila, aby aspoň nějak pomohli.
Ale jak dny ubíhaly, bylo pro ni stále těžší ty stránky prohlížet.
Jednou večer zapnula počítač a vyhledala nikoli své stránky, aby našla
podporu, ale stránky neidentifikovaných mrtvých, aby hledala dceru.
Pocit viny na ni dolehl jako olověné závaží. Měla pocit, jako by to
vzdávala, ale zároveň cítila nutkání, že to musí udělat. Pochopitelně si
nepřála Rose najít mezi tisíci nevyžádaných mrtvých z celé země, ale
stejně tak nemohla vystát tu představu, že její dcera leží někde v márnici
nebo je už pohřbená někde u zdi hřbitova, sama a opuštěná.
Skoro se nedokázala dívat na obrazovku, sledovala ji jen koutkem
oka. Střídající se tváře jí rozdíraly srdce. Tolik mladých životů bezdůvodně vyhaslých.
Dál už to nevydržela. Přestala s tím a rozplakala se, dnes večer už
toho nechá. Nazítří se k tomu vrátila a zkusila to znovu. A stejně tak
i příští večer. A příští. Chvílemi se jí zastavilo srdce, když se zadívala
na některý forenzní portrét a pomyslela si možná…
Možná… jen kdyby ty oči nebyly tak kulaté…
Možná… kdyby tvář měla víc srdčitý tvar…
Možná… kdyby tahle nebyla tak vysoká…
Čas jako by se zastavil, když se podívala na portrét z Minneapolisu.
Jane Doe z 1. ledna 2011.
Možná… kdyby ten nos byl kratší a na špičce zvednutý…
Možná… ale čelist úplně nesedí…
Možná… ale tohle nejsou dceřiny husté vlnité vlasy…
Minneapoliská policie ji pojmenovala jako „Novoroční Doe“. Dívka
byla odhozena do příkopu u silnice, její tělo bylo nalezeno na Nový rok.
Byla zavražděná. Na sobě měla červený vlněný kabát a boty velikosti
devět.
Rose měla černý vlněný kabát. A velikost bot osm.
Nemůže to být ona. Přesto Jeannie nedokázala odtrhnout pohled.
Kdyby ten nos byl trochu menší…
Kdyby ta čelist byla trochu užší…
11
Halloweenská Doe (Melissa Romeyová) zmizela nedaleko Milwaukee.
Naposledy byla spatřena na velké slavnosti Oktoberfest v zábavním parku poblíž dálnice. Nalezena byla na Halloween – o dva dny později –
mrtvá v příkopu u dálnice 80 na předměstí Omahy v Nebrasce. Znásilněná, mučená, pobodaná, umlácená k smrti.
Jane Doe ze Dne díkůvzdání (dosud neidentifikovaná) byla nalezená
u dálnice 280 blízko letiště Quad Cities. Znásilněná, mučená, pobodaná, umlácená.
Novoroční Doe byla nalezena u příjezdové silnice na dálnici 35W.
Znásilněná, mučená, pobodaná, umlácená.
Kovac seděl v křesle a zíral na bílou tabuli, kde byly zachycené všechny klíčové body. Nedokázal usnout, a tak se ve dvě v noci vrátil na oddělení a usadil se v zasedačce. Na dlouhý stůl pod bílou tabulí rozložil
snímky z místa činu těch dalších případů.
Tři surové vraždy. Těla nalezená ve třech okrscích, stovky kilometrů
od sebe vzdálených. Místa nálezu vždy poblíž mezistátních dálnic.
Náramně by to pasovalo na nějakého kamioňáka. Pro sériového vraha práce snů. Je pořád na cestách. Mučicí komora je pojízdná. A spousta možných obětí všude po cestě, kudy šoféři často projíždějí. Oběť si
vybere na jednom místě, nechá si ji, jak dlouho bude chtít, a odhodí ji
někde jinde.
V posledních dvou dnech Kovac mluvil s detektivy z oněch dalších
dvou případů. Vzájemně si postěžovali, jak málo mají důkazů. A všichni
34
TAMI H OAG
se shodli na jediném závěru: nejspíš mají co do činění se stejným vrahem. Neoficiálně ho pojmenovali Doc Holiday.
Halloween, Den díkůvzdání, Nový rok.
Rychle se blížil den svatého Valentýna.
Z těch tří obětí znali celý příběh jen halloweenské Doe. Melissa Romeyová byla identifikovaná podle otisku prstů jen pár dní po objevení
jejího těla. Detektiv z Omahy se ke konci jejich rozhovoru zmínil o jisté
zvláštnosti: když ji našli, oběť neměla na sobě svoje oblečení.
Jedním z důvodů, proč Kovac odmítal považovat jejich Jane Doe
za to děvče z Missouri, byl červený kabát a boty devítky. Rose Ellen Rei­
serová byla naposledy viděna v černém kabátě. A boty nosila osmičky.
Také si tu novoroční Jane Doe pamatoval právě kvůli tomu červenému
kabátu. Ale kdo tvrdí, že ten kabát byl její? Sexuální sadisti si v takových
věcech libovali – schovávali si oblečení svých obětí a sami se pak do nich
oblékali, aby si oživili to vzrušení, nebo oblékali své milenky do šatů
mrtvé dívky.
To ale pořád ještě nevysvětlovalo tu nesrovnalost v datech. Jeho Jane
Doe byla nalezená na Nový rok. Datum vztahující se k Rose Ellen Reiserové v registru NCIC bylo 7. 1.
Rose Ellen Reiserová se ztratila poblíž Columbie v Missouri. Naposledy byla viděna v obchodě u dálnice 70. Odpovídá popisu oběti. Věk
souhlasí, popis také. Specifické podrobnosti ne.
Datum nesouhlasí.
Kovac dál trávil večery prohlížením snímků mrtvých dívek na internetu. A každou noc byla poslední dívkou, na kterou se podíval, Rose
Ellen Reiserová.
12
Viděla tam tu podobu, protože si přála, aby to byla Rose? Nebo si všímala odlišností, protože nechtěla, aby to byla Rose?
Jeannie se přistihla, že sedí ve tři ráno u počítače a zírá na přibližný
portrét „Novoroční Doe“. Pokud lze definovat peklo jako zjištění, že její
dcera byla zavražděná, pak tohle je očistec.
Kolem páté ráno vešla do dceřina pokoje, usedla na postel, v ruce
Rosina medvěda, a rozhlédla se kolem. Dětství jejího dítěte bylo tady
kolem. Fotografie. Panenky. Odměny za hláskování. Tolik vzpomínek.
Nechtěla vědět, že je její dcera mrtvá, ale představa opuštěné Rose,
jak leží v márnici a kolem jen samí cizí lidé…
V osm ráno třesoucí se rukou a s těžkým srdcem zvedla telefon a vyťukala číslo minneapoliské policie, oddělení vražd, a chtěla k telefonu
seržanta Kovaca.
13
Do NCIC seznamu pohřešovaných osob byla Rose Ellen Reiserová
zapsaná sedmého ledna, toho dne, kdy policejní oddělení v St. ­Louis
předalo její případ missourijské dálniční policii. A toto datum bylo
omylem zapsáno jako den, kdy byla dcera Jeannie Reiserové naposledy viděna. Jeannie Reiserová tuto zprávu vůbec neviděla, protože byla
umístěna na webovou stránku přístupnou pouze pro oprávněné úřední
osoby.
Úřednická chyba matku ponechávala v nevědomosti víc jak měsíc.
Aspoň Kovac to tak bral.
Jeannie přemýšlela a viděla to jako měsíc zbytečných muk, ale zároveň jako měsíc bez absolutní jistoty smrti. Jakkoli si tolik přála dozvědět
se, co se dceři přihodilo, pravdou bylo, že ve skutečnosti tohle vědět
nechtěla. Nechtěla vědět, že Rose byla mučená a znásilněná, že umírala
vyděšená a sama jen v přítomnosti svého vraha.
Detektiv Kovac se zprvu snažil Jeannie vyjmenovat důvody, proč ta
jeho Novoroční Doe nejspíš není Rose. Ale tyto důvody se brzy rozplynuly tváří v tvář skutečnostem. Jeho oběť a její dcera v dětství utrpěly
přesně stejná zranění. A měly zcela totožný piercing. A obě měly za levým uchem úplně stejné mateřské znaménko.
Zjištění DNA už bude jen formalitou.
Osmého února Jeannie odletěla do Minneapolisu.
Detektiv, který na ni na letišti čekal, byla malá světlovlasá a modrooká osoba. Představila se jí, podala Jeannie ruku a řekla: „Je mi moc líto,
že vás postihlo takové neštěstí, paní Reiserová. Taky jsem matka.“
PRVNÍ OB ĚŤ 37
Kovac na ně čekal v okresní márnici. Vypadá jako detektiv ze starých
filmů, pomyslela si. Tahle představa jí připadla legrační v tom zoufalém
úsilí, s jakým se člověk chytá čehokoli, jen aby zapomněl na svou bolest.
Byl štíhlý a měl mírně drsné rysy. Hnědý oblek na něm trochu visel
a jeho oči viděly už příliš mnohou smrt.
„Máte děti, detektive?“ zeptala se.
Jako by zaváhal, než odpověděl: „Ne, madam, nemám. Je mi líto vaší
ztráty.“
Oba detektivové ji přemlouvali, aby identifikovala Rosino tělo jen
na videomonitoru, místo aby vešla dovnitř a viděla všechna dceři způsobená poranění. Jeannie to odmítla. Přivedla dceru na svět. Do smrti
by ji pronásledovalo, kdyby nebyla u ní, když ho teď opouští. Nemůže
nesplnit svou povinnost.
„Je to mé děťátko,“ dokázala jen říct, když Kovac opatrně nadzvedl
okraj bílé plachty, aby odhalil levou stranu dívčina obličeje.
Slzy jí vyhrkly z takové hloubky, jako kdyby jí prýštily přímo z duše.
V životě se necítila tak opuštěná. Osmnáct let byla manželkou a matkou. Teď už nebyla ani jedním. Teď a navždy.
Detektiv Lisková položila Jeannie chlácholivě ruku na rameno, a tak
tam stáli všichni u zakrytého těla její dcery. Tři lidé, které sem přivedlo
násilí a smutek.
Když vyšli z márnice, obloha byla modrá a slabé zimní slunce mírně
ozařovalo centrum Minneapolisu. Kolem jezdila auta. Přes ulici v Lékařském centru bylo rušno. Život šel dál.
Jak krutá pravda. To nejhorší, co se mohlo přihodit, se také stalo,
a nikoho to nezasáhlo, jen ji. Život však jde dál. Bude třeba vyplnit pár
formulářů. Řadu věcí je třeba zařídit. Bude muset uspořádat pohřeb –
už druhý během jediného roku. Bude se muset rozhodnout, čím teď
bude, když už se dál nemůže prezentovat jako Rosina matka. Musí se
pokusit vymyslet, jakou si stvoří budoucnost, když už nikdy nezažije
dceřinu promoci, její svatbu, ani narození prvního vnoučete…
„Chytnete toho, kdo jí to udělal?“ zeptala se. „Chytnete ho, než to
provede nějaké další dívce?“
„Uděláme vše, co je v našich silách, abychom ho postavili před soud,“
ujistila ji Lisková.
Všichni tři opomenuli pravděpodobnost, že už je možná pozdě pro
nějakou další dívku.
„Děkuju vám, že jste mi ji našli,“ řekla Jeannie. „A že jste se o ni
postarali.“
38
TAMI H OAG
Lisková ji objala. Kovac se tvářil rozpačitě, ale Jeannie ho stejně
­objala.
Poté udělala to jediné, co mohla. Vzchopila se a začala zařizovat dceřin převoz domů.
14
Pití ten večer objednal Kovac. Seděli s Liskovou sami v boxu baru
U Patrika, v baru nesoucím jméno irského patrona. Patřil švédským
majitelům a pravidelně jej navštěvovali policajti, protože sídlil na půl
cesty mezi policejním okrskem a úřadem šerifa. Byl večer všedního dne
a po výměně směn tu teď byl klid.
Mírně pozvedl sklenici, naklonil hlavu a řekl: „Na Rose.“
Napili se, oba si povzdechli a odložili sklenice. Podobalo se to rituálu.
Udělali to už tolikrát, mělo to svůj rytmus, známý a příjemný. A i když
to byla svým způsobem oslava, zároveň obsahovala i jistou melancholii.
Dočkali se v tomto případu úspěchu – vrátili matce její dítě –, ale
žádný případ by se nekonal, kdyby jedna lidská bytost neskoncovala
s životem jiné bytosti. To nebyl důvod k oslavě. Dokonce i když se jim
třeba podařilo chytit zločince a zavřít ho, pociťovali jisté zadostiučinění,
ale štěstí…? To ne.
Lisková znovu pozvedla sklenku. Kovac také. „Na Rosinu matku.“
Napili se, oba si povzdechli a sklenky odložili na stůl.
„Zůstanu s ní ve spojení,“ řekla.
Mezi nimi a Jeannie Reiserovou teď existovalo hrůzné pouto. Tak
jako matku pojilo jisté pouto k doktorovi, který přivedl na svět její dítě,
teď sdílela pouto s policisty, kteří vyšetřovali vraždu jejího dítěte. Byl to
klub, do kterého nikdo netoužil vstoupit.
Tato zkušenost vyčlení Jeannie Reiserovou ze společnosti všech, které
v dřívějším životě znala. Lidé o vraždách nic nevědí a nechtějí s tím nic
mít. Budou se teď dívat jinak na matku Rose Reiserové, jako kdyby byla
40
TAMI H OAG
vystavena smrtící chorobě, jež by mohla být nakažlivá. Ale bude se moct
obrátit na ně – na Liskovou i na něho.
Byla jim dnes vděčná, že jí našli dceru. Za den, za dva nebo za deset
dní jim začne volat, jestli už chytili vraha. A s každým dalším voláním
se její vděk bude zmenšovat až k frustraci. A pokud nenajdou člověka,
který jí zavraždil dítě, ta frustrace se změní v hněv a posléze v zlost. Nenapadne ji, že si přejí ten případ uzavřít stejně naléhavě jako ona.
Kovac naposled pozvedl sklenku. „A na bastarda, co to udělal…“
„Ať se smaží v pekle,“ dodala Lisková.
Dopili, povzdechli si a odložili sklenky.
Kovac vytáhl z peněženky pár bankovek a položil je na stůl. Vyšli
z baru a stáli na chodníku v té zimě se zvednutými rameny.
„Dnes večer obejmi své kluky, Tinks,“ řekl a jeho dech se v té noční
zimě podobal kouři. „Buď šťastná, že je máš.“
Praštila ho do lokte. „Já jsem šťastná, že mám tebe, Kojaku. Zvu tě
na večeři. Udělala jsem domácí sekanou.“
Zkřivil koutek úst v ironickém úsměvu. „Tu už jsem měl. ,Domácí‘
je přehnaný výraz.“
Bouchla ho do paže a zasmála se. „Tak jo, objednám pizzu.“
„To je rozumná řeč, parťačko. Budeme chvíli předstírat, že jsme úplně normální.“
Lisková na něj vrhla pohled a vykročili ulicí. „No jaká by to jinak
sakra byla legrace?“
15
14. února
Davenport, Iowa
„To vy jste nás zavolal?“ zeptal se zástupce šerifa.
„Jo,“ odpověděl řidič náklaďáku, vykloněný z otevřeného okna kabiny. Vločky sněhu na jeho neoholeném strništi připomínaly koudel. „Jo,
volal. Zahlídl jsem v příkopu nějaký balík šatstva, nebo snad figurínu či
co. Ale řekl jsem si, že raději zastavím, pro všechny případy.“
„Jak se jmenujete, pane?“
„Gerald Fitzpatrick. Říkejte mi Fitz. Všichni mi tak říkají.“
Ukázal prstem v tlusté rukavici na snímek přilepený na palubní desce auta. Dospívající dívka s hustou nazrzlou blond hřívou, stydlivě se
usmívající do kamery.
„Musel jsem zastavit,“ vysvětloval. „Mám taky dceru. Jmenuje se
Rose.“
Tami Hoag
PRVNÍ OBĚŤ
Z anglického originálu 1st Victim,
vydaného jako e-book nakladatelstvím Dutton v New Yorku v roce 2013,
přeložila Ludmila Hanzlíková
Obálku navrhla Kateřina Stárková
Redigovala Markéta Hofmeisterová
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5
v roce 2014 jako svou 1310. elektronickou publikaci
www.euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz