BO-Vanoce - Historie Zašové, Veselé a okolí

Komentáře

Transkript

BO-Vanoce - Historie Zašové, Veselé a okolí
Richard Sobotka
VA L A Š S K É V Á N O C E
2003
© Richard Sobotka
© Ilustrace Bára Sobotková
© Ilustrace Anièka Sobotková
N aráz se pøihnal od polských rovin
tam na severu studený povichr. Až kdesi
od polárních krajù pøiletìl a pøinesl chu zimy. Kalupem oblékal všechny do kožíškù, beranic, palèákù a teplých papuèí.
Povìtøisko nezbedné èesalo úboèí
Radhoštì a Èerné hory, silným fukem vymetlo ze sedla Pinduly všecek prach, komíny pasekáøských chalup rozezpívalo meluzínou jak
pastýøské fujary, hospodyním fuklo dým
i s pøehršlí sazí mezi rendlíky, hrnce, kastrolky, posypalo tím èertovským cukrem už navaøené, že po jídle všeckým huby tou èernou
mastnotou svítily, radìji svíèku sfouknout
a støípek zrcadla schovat aby neuhlédli, jací
jsou z nich naráz šmuríni.
Také krápání do toho èasu neèasu
pøišlo, chvílemi kapky jak palec tlusté, pak
tøeba jenom taková mlžka na zrosení.
A mráz. Pochtívaènì zkoušel štípnout, kam
jen to šlo.
Pobláznìný vítr poslední listí ze stromù trhal, smýkal jím šustivì po cestách, zvedal ty poutníèky pozdního podzimu po pøehršlích do výšky, až jako hejnko strnadù se
tam tøepetali, pak zase dolù, škarpy jimi zarovnával, zvlnìnou vodu v potoce zdobil, rozValašské
1
Vánoce
hnánìl po brázdách zoraných polí i po zapomenutém strnisku, rozséval to listí mezi prokøehlé stonky staré trávy, rozmarnì ztrácel
mezi trny šípkových keøù na kamenitých mezích.
H ospodáø obhlížel oblohu, plnou
mraèných krucancù. Spìšnì pøivíral vrata
stodoly, dvíøka pøístodolkù a chlévcù, aby to
tluèení, jako když bije Turek, co za starých èasù táhl mordovat, loupit a pálit, aby to neklidné harašení nevylekalo kravièky ve chlévì, staøíèka na peci a nedávno narozenou cérenku v kolébaèi.
Dìcka kalupem domù z pasínku, kde
mìly hlídat kozu a oveèky, aby jim mlsné huby nevešly do sousedovy rolky na zapomenuté
kvaky a øepu. Dobytek radìji domù sám pøiskákal, skrýt hlavu pøed tou nepohodou do útulných chlévcù. Pasáèky bosé nohy až chladem ozíbaly, že od bolesti a zimného štípání
skuíkali. Nepomáhalo tøít šlapky o lýtka, darValašské
2
Vánoce
mo dechem zahøívali zkøehlé dlanì. Kapsami,
ba aj všelijakýma ïùrama jim nafoukalo
do chatrných gatí, pod tenkou halenu, kabátec všelijaký snadno profouklo. Tak vyskakovali, jak kdyby jim za ušima bøeskná muzika
do kvapného tance vyhrávala, zuby drkotáním vyzvánìly jak zvonce o nedìlní bohoslužbì pøi pozdvihování.
Však dobøe vám tak, neposluchy! Už
drahnou chvilu se mìli høát u pecku, vedle
staøíèka. Šero dávno nahlíží do roklin, údolí,
oni poøád jak ten dým, po lese, po loukách.
Teï by ty svoje prostuzené zadky nejradši natlaèili málem až mezi hrnce, rovnou na rozpálený sporák.
P oøád to bylo jenom takové vìtrovské hraní, ale sotva tma zahoustla na rozsvícení šklébíka, pøidal se k podivoèelému vìtøisku mráz. Vodu, co tam kdesi vysoko na nebesích andìlé a všeci svatí už kolikátý den vylévali z putének lidem na hlavy, kapky malé,
menší i vìtší, mìnilo mrazisko ze skupenství
kapalného do skupenství pevného. Fukéø tu
materii vìtrnými dlanìmi placatil, zima
ostrými zuby vykrojovala na snìhové vloèky.
Teï by se nikdo neodvážil vystrèit
z vyhøáté chalupy mezírkou dveøí ani špièku
nosu, ba ani myš stodolná fousek spárou mezi deskami. Pes zalézal v boudì pod hrstièku
slámy, kterou mu tam hospodáø pøihodil, troValašské
3
Vánoce
chu tepla najít. Koèky se v kuchyni tlaèily co
nejvíc k vyhøátým kachlíkùm, pletly se hospodyni pod nohama. Pantáta nosil z døevníku
polínka po náruèí, kamna je hladovì polykala.
T eï koneènì pøišel èas vytáhnout
z almary škarbaly, prohlédnout komisòáky,
jestli je myši od jara nerozhryzaly, vyzkoušet,
èi do nich poøád ještì vejde noha, uvyklá
za celé léto pøi bosém chození volnosti, šlapky
jak podrážka, palce zráòané od kamení, lýtka
od trnù podrápané. Pozvymìòovat boty, komu
které ty parisky líp pasují. A když jich pochybìlo, tak rozhodnout, kdo je bude nazouvat
a nosit ráno a kdo odpoledne, èi jestli je potøeba zajít k ševcovi a nechat ušít na dluh
škarbaly fungl nové. Ty pak nejprve pro parádu ponosit do kostela, potom do školy a trochu
i po dìdinì, aby sousedé vidìli. Ale bùh chraò
se na nich šklíhat! To by mìl tatíkùv øemen,
co mu pøidržuje gatì na bøuchu, hody!
K dyž pak pøece mezírkou dveøí vyhlédli - huh! Všude bílo a bílo, sníh fujal, vršil
se do zámetí. Už zasypal støechu, zahradu,
pole, cesty i chodníky. Les pod tou bílou duchnou jenom odfukoval. I za krk to studivé pápìøí padalo. Honem beranici na hlavu, šálu
omotat kolem krku, ruce do palèákù, teplý kožíšek na ramena, nohy do papuèí.
Tohle už nebylo hraní podzimu s posledními listy stromù ve vìtrném fukéøi, ani
Valašské
4
Vánoce
rozverné zvuèení povichru na elektrické dráty, èi ogarské vyhvizdávání meluzíny na komín, nezbedné tluèení dvíøky pøístodolku. Za
humny, za kopci, za lesíkem, kolem zahrady a
kde všude teï pìknì do rytmu klapaly snìhovými cestami necestami podkùvky bílého konì. To pøijíždìl svatý Martin. Právì ve svùj
èas se ukázal a pøivezl nadílku oslnivì bílého
snìhu, jak bylo jeho zvykem. Ještì vèera to
všude byly tìžké barvy pozdního podzimu,
hnìdá a hnìdìjší, šedá, syrová, siena pálená
a zašlý okr, jen tu a tam perlièky rudé, jak
od èerstvé krve, kde ohnivì svítily v pichlavém keøi šípky, dnes už jen bílá a bílá a bílá.
Zároveò s tou bílou nádherou se pøihnal i mráz. Pospíšil vyztužit to andìlské cukrování, aby vydrželo co nejdéle. A èiní se, co
má sílu, až umrzlé zmrazky snìhu pøi každém
došlápnutí vrznou.
Pes udivenì vystrkuje nos, co to.
Koèka opatrnì zkouší tlapkou, kde se tady ta
Valašské
5
Vánoce
záplava bílého sypání najednou vzala, všechno studí, honem zpátky do teplé kuchynì.
Staøíèkovi bílé nadìlení nevadí. Pøevalí se na peci z boku na druhý bok, až kosti
zapraskají, dál spokojenì odfukuje. A když
pøece koutkem oka pøes okno tu bílou nadílku
uhlídne, zabruèí: Jen a si padá. Když je hodnì snìhu, je hodnì úrody.
Pantáta nazuje vysoké boty, jaké kdysi nosili jonáci na zboj a šohaji jimi blýskali
do oèí dìvèicám na candrbále, nedá mu to,
alespoò zahradu projít, sýkorkám a jiné polétavé havìti krmítko na jabloò zavìsit. Pes
hned za ním, aby o nìco nepøišel, zvysoka našlapuje, šlapami celou zahradu poapá. Tomu
je hej, høbet mu høeje flekatý kožich.
Však i pantáta má doma v almaøe kožušisko. Panímáma kožíšek vyšívaný, pìknì
parádivý. Ještì je na nì èas. Obléknou je, až
uhodí poøádná zima. Na hlavu beranicu,
na nohy teplé papuèe, na ruce rukavice palèáky z høejivé ovèí vlny. Pak si mùže mrznout,
jak chce, mùže zima hrozit tøeba pìstí. Takto
se kolikrát oba parádí, tak si vykraèují, až se
sousedé koutkem závistivého oka po nich
ohlížejí.
M ráz je mráz. Nìkdy vyvádí jako
zdivoèelý, oèi do škvírek, kapka u nosu málem
umrzá do rampouchu. Chlad se prodírá skulinkami v odìvu až na kùži, štípá a hryzá.
Bìs! Paráda neparáda, honem se vrátit do vyValašské
6
Vánoce
høáté jizby, horký èaj, papuèe komoèuchy
na nohy nazout, hladová kamínka voòavým
døevem pøikrmit. Tam v teple vyhøáté chalupy je o takovém èase neèase nejlíp.
Dìtem zima nevadí, nosí kamínka
v sobì, kolikrát tu výheò až snìhem musí
chladit. A mráz? Zmùže se akorát malovat jim
do tváøí rùžièky. Ti vìtší, poodrostlí, malí i ti
nejmenší se brodí snìhem po kolena, málem
po pás. Už mají ve svahu kolem pokøivené
švestky sanici uklouzanou. Sáòky jen sviští.
Na koho nezbude místo k usednutí, tož rajtuje tøeba i - s prominutím - po zadnici, po bøiše, nebo válí kotouly. Dovádìjí darebové, až
sníh kolem práší, až jim zalézá pod košili a do
kaat. No propána! Jednou ïurkou tam, druhou ven.
Nebo se zase klízají na potoce, když si
mráz pospíší a zpevní bìhutou vodu modrozelenou deskou ledu. Podrážky baganèat jen
drnèí. Héj! Héj! Kdo tvrdí, že je led tvrdý? Jak
krásnì to klouže!
Jenže pantáta, ach ouvej! Co já se natrápím po všelijaké robotì, hoøekuje, krejcar
výdìlku donést domù. Co se panímáma toho
krejcaru v dlani naobrací, než ho za nìco vydá. Tož a vy, jenom ta lumpaèina, baganèata
darmo rozdírat na zmrzlém potoce! Kalupem
vyzout a šup s nimi do almary! Zámek zaharaší. Nejvýš do školy nebo do kostela se v nich
odteï smí. A když nemùžete bez klízání být,
tož si bìžte bosky!
Valašské
7
Vánoce
Šli. Klízalo to na ledu potoka možná
ještì líp, než v baganèatech. Jenomže už za
chvilku hromsky ozíbalo. Mrazisko snadno
prohryzalo i na pùl prsta tlustou kožu na šlapách jako nic, až na kost se za chvilku dobývalo. Honem, honem domù do tepla! Skákali
ogárci v kuchyni kolem pecka, po jedné i po
druhé noze, tak hroznì je ozíbalo, skákali také po obou, tøásli se a trochu i skuíkali, až dokud to hromské zimisko pøece nepovolilo, nepøestalo hryzat a do šlap se nevrátilo pøívìtivì høejivé teplo. Když je koneènì pøestalo ozíbat, vyvrzli se dveømi na dvorek, na cestu, šli
se na potok klízat bosky zas.
P øišla v ten èas zima jako malovaná.
Jiskøivého snìhu vrchovatì. Po fùrách by ho
mohl vyvážet a tøeba prodávat do tìch dalekých teplých krajù, kde o snìhu nemají ani
potuchy, jak vypadá, jak studí, co je to za nádhera, poøád by ho dost zbylo. Vítr zarovnával
Valašské
8
Vánoce
snìhem pádoly, hrby zatláèel, až byla políèka
jedna rovina. Tetka meluzína hvízdala na komíny, radost poslouchat. Vítr provonìl borovicovým kouøem les až ke krmelci, kam srneèci
a srneèky, jelínci a lanì, zajíci a zajeèice pøicházeli na zvìdy, co jim hajný pøinesl dobrého
k snìdku.
V noci mráz uléhal do prachové závìje, jiskøil, vrzal, povrzával. Obloha èerná až
modrá a plná, plnièká hvìzd. Tolik jich bylo,
že se na oblohu nemohly vejít a už nìkteré padaly, jako nìjaké oždibky cukroví ze sváteèního stolu.
Pøes den slunéèko, když se ukázalo,
když pøece vyhlédlo z pod tìžkých mraèných
duchen, svítilo až oèi štípaly a zrak tím jasem
pøecházel.
Veèery byly o tom èase zelenkavì
modré, noci plné zvláštního záøení, rána žlutá a zlatá, dny jásavì bílé.
P odivuhodný èas. Hospodáø, když
naveèer poklidil dobytek, vyšel na dvorek rozhlédnout se po obloze. Hvìzdy a hvìzdy, plno
hvìzd. A lampᚠmìsíce. Zimní noci bývají kolikrát krásnìjší, než ty letní. Pantáta, když se
dost vynadíval, oklepá na zápraží papuèe, vejde do stavení.
Za chvilku už je na dvorku zas. Znovu
obhlíží oblohu. Poøád je plná hvìzd, jako by je
tam kladívkem natloukl a ty ledabyle pøichycené se teï sypou k zemi. Mìsíc polévá krajiValašské
9
Vánoce
nu støíbrem doširoka. Stopy v závìji prozradí
zajeèí hopsání, koroptvièky se høejí v malém
dýchánku. Otisky lišèích šlapek marnì brousí
plání, ani závan nìèeho k snìdku.
A zase honem zpátky do tepla, ohøát
se u pecku.
Už o chvilku je hospodáø na dvorku
zase. Cosi zvláštního se chvìje v mrazivé povìtrnosti, rozhlíží se, cosi neobyèejného. Co to
jen mùže být? Nic nikde nevidìt. Nikde nic.
Co tady zbùhdarma mrznout? Radìji zpátky
do tepla kuchynì.
S taøíèek sedí na lávce u kamen, vyhøívá záda, puká z dlouhé fajfky, vypráví, jaké to kdysi bývaly zimy, tenkrát za jeho mladých let. Vìtší než teï, silnìjší, mocnìjší.
Stromy od mrazu praskaly. Potoky promrzaly
až na dno, staèilo vysekat kostku ledu a jistotnì v ní byla zamrzlá ryba. Ptáci od toho
mrazu padali v letu umrzlí k zemi. A snìhu co
bývalo! Až po støechu, že oknem nevidìt. Lopatou museli proházet tunel od dveøí, aby se
dostali z chalupy, jenom ten komín kolikrát
trèel ze závìje. Divá zvìø pøicházela z lesù až
ke stodolám, pabìrkovat odfouklá stébla sena, hrstku plev. Jako domù k lidským obydlím
chodili srnci a zajíci a také divoèáci. A spolu
s nimi pøilétali strnadi a sýkory, brhlíci, strakapoudi. I vìènì ukøièení vrabèáci. Potom se
kamsi podìli do úkrytu, ale už za chvíli zase
byli zpátky. Hlad je hnal k lidským obydlím,
Valašské
10
Vánoce
spousty snìhu a mráz.
Už všichni mysleli, že zima nikdy neustane, že už ten èas nevlídný zùstane napoøád, tentokrát že už se jaro vùbec neukáže.
Pøece si nakonec dala zima povìdìt. Sotva se
slunéèko pousmálo, napøed bylo pravda zubaté, pak èím dál teplejší, sníh tál, tál, vytrácel
se, mizel, až po nìm nezùstalo ani stopy.
Zahrady, louky a pole zase rozkvetly.
Hospodáø
poslouchá
staøíèkovu
vyprávìnku jen na pùl ucha, slýchá ji rok co
rok, už ji zná málem slovo od slova zpamìti. I
to, jak staøíèek za mladých let vojákoval, to
prý bývaly jinaèí èasy! Nechá ty pøíbìhy høát se
u kamen, vyvrzne se dveømi do síòky, dalšími
z podsínku ven. Už zase stojí na dvorku,
obhlíží oblohu. Tìch hvìzd a hvìzd, žasne, tolik jich možná dosud ještì nikdy na noèní
obloze nevidìl!
P ak už najednou ví, co ho poøád táValašské
11
Vánoce
hne ven, postávat v podveèerní tmì, ve snìhu
na dvorku pøed chalupou. Tam nad pokøivenou švestkou, nad lesem, nad kopcem a nad
horou, nízko nizouèko, visí tam podivuhodná
hvìzda. Právì ta ho lákala vyjít do jiskøivého
snìhu. Taková hvìzda tam dosud nikdy nebyla. Zvláštní hvìzda. Podivuhodná hvìzda.
Pes s flekatým kožichem si stoupne
vedle hospodáøe a také se dívá na tu hvìzdu.
Také èerný kocour si pøestal všímat snìhu, co
studí do šlapek, zírá na ten zjev. Pak vyjde na
dvorek panímáma, za ní ogárci, jen tak nalehko, dìvèice bez kabátku. Akorát ta nedávno narozená cerunka zùstala v kolébaèi
u teplých kamen.
I staøíèek s fajfkou v zubech se pøišel
podívat. Starýma oèima hvìzdu pomìøuje,
obhlíží, ohmatává. Vidìl jsem v životì všelicos, povídá, hodnì zažil aj zkusil, vojny a kdo
ví co všecko. Obhlížel jsem za ty roky a roky
svìt z téj i z téj strany, pìkný i ošklivý. Ale takovou hvìzdu, velkou, jasnou a svítivou jsem
ještì nevidìl.
T aková vìc se hned rozkøikne. Lidé
postávali venku, mráz nemráz, èuèeli na
hvìzdu, hádali, co taková nevídaná vìc mùže
znamenat. Jistotnì bude válka, mínili, vojna
pøijde, strašná vojna, všude oheò a krev, kdy
kolikrát ani holý život si èlovìk neubrání. Ale
staøíèek pravili, že vojen už bylo dost, on sám
ve kterýchsi též asistoval, však je vysloužilý
Valašské
12
Vánoce
kaprál, a to už je nìjaká šarže, bøinkot šavlí,
hvizd kulí a praskot šrapnelù ho aj po té dobì
poøád ještì nìkdy budí v noci ze spaní. Všelijakého zabíjaní, válek, mordýøství a krveprolévání už bylo ažaž, pravili staøíèek. Tož enem
to pøece bude neco jiného. Ale co, ptali se lidé,
co jiného by to mohlo být, takové znamení nevídané? Což já vím, krèili staøíèek rameny,
hlavou kroutili, fajfka jim vyhasla, sirky nechtìly v tom mrazivém vìtru hoøet, aby si
znovu zapálili tu špetku tabáku. Tøeba to mùže znamenat lepší svìt, než byl doposavad,
mínili. Taková krásná hvìzda, jak když se
pìkná cérka usmìje, možná koneènì pøinese
lidem štìstí a tøeba i nadìji, trochu pokory,
skromnosti a sebezahledìní. Všeho je mezi
lidmi, po celém svìtì širém, hromsky poskrovnu.
Nikdo z jeho øeèi nebyl moudrý. Jak
by taková hvìzda, tam nad pokøivenou švestkou, nad lesem, nad kopcem, nad horou mohla zpùsobit vìci, které se lidem nedaøí udìlat
roky a roky? Mùže staøík pravit, co chce, plantala jakýsi, celé dni už jenom poléhává na vyhøátém pecku, kostmi loupá, a teï bude rozumovat o tom, co by a jak by a proè by a že by...
V ítr fièel, házel do tváøí pøehršle snìhu, ale lidé nedbali, mráz nemráz, stáli tam
venku na snìhu a poøád èuèeli na tu hvìzdu.
Ale nebyli z toho zjevení moudøejší.
Až potom zaèal blambýla zvon vysoko na vìValašské
13
Vánoce
ži kostela. Vydìšení psi, co má to vyzvánìní
tak pozdì veèer znamenat, se rozštìkali. A už
také obecní bubeník rachotil palièkama o kùži z osla. Bylo jisté, že nese dùležitou novinu,
když až tak pozdì naveèer pøichází, dìcka už
mìly dávno spát, kocouøi zívali na celou hubu, chalupy pomžurkávaly nažloutlými okny
do šera, které o tom èase padlo už brzy po
odpoledni.
Obecní bubeník pøinášel novinu nevídanou, neslýchanou. Slyšte, slyšte! Prý se
tam kdesi daleko na východì v jakémsi mìsteèku, zvaném Betlém, narodil král. Tož o to
by nešlo, králi se rodí i umírají, tajak obyèejní lidé. Král jako král. Jenomže toto prý je
král všech lidí, dokonce král všech králù!
A povídá se, že se nenarodil kdesi v paláci,
plném zlata a drahého kamení, obskakovaný
služebnictvem, ale v obyèejném chlévì, jenom
hrsteèka slámy v jeslièkách, aby ho zádièka
netlaèila, vlastním dechem volek a oslík
od nìho zimu odhánìjí a tak ho zahøívají.
Valašské
14
Vánoce
Ale jak pospìšnì se ta novina po širém svìtì rozkøikla! Už prý kvaèí pøivítat novorozeného každý, kdo má nohy. Dary pøinášejí. Všichni chtìjí obdarovat malièkého. Prý
dokonce i tøi slavní mudrci, králové z východu, na velbloudy a slony usedli, jeden z nich
èerný jak mouøenín, do Betléma spìchají, poklonit se malièkému, vzácné dary v pìkných
truhlièkách mu pøinášejí. A co kde lidu po širém svìtì, všichni do Betléma.
S otva bubeník prskl palièkou do oslí
kùže naposled, teèku za zprávou udìlal, už se
lidé dohadovali, kde to místo je, ten Betlém,
kde, kde? Jako kdyby i oni hned v pospìchu
tam také chtìli k malièkému, alespoò se poklonit, malý dárek pøinést, na zem k jeslièkám nìjakou drobnùstku položit. Jen vìdìt
kam, kterým smìrem se vydat, kudy se
do Betléma pustit.
Tož jistotnì tam, pravili staøíèek, ukazovali fajfkou nad pokøivenou švestku, nad
les, nad kopec, nad horu, kde svítila ta velká
jasná hvìzda. Jedinì tím smìrem tøeba jíti.
Znovu stáli onìmìlí a užaslí a trochu
ohromení tou zprávou a tou jistotou a zjištìním, že se taková vìc vùbec mùže pøihodit.
Mrazisko štípalo, vítr pofukoval, ale oni stáli
a stáli, obloha plná hvìzd, také nìkteré padaly, pøipomínaly nebeský prach, kusy svítivého
støíbra, ale oni poøád hledìli akorát na tu jednu, co záøila právì nad ohnutou švestkou,
Valašské
15
Vánoce
nad lesem, nad kopcem, nad horou, tam kdesi v dálce na východì, právì v tìch místech,
kde po každém zrození nového dne vylézá
usmìvavé slunéèko.
K dyž tu zprávu potvrdil také øídící
uèitel místní dvojtøídky, èlovìk uèený, moudrý a znalý vìcí mezi nebem a zemí, když také místní vìdma a koøenáøka mínila, že na
tom cosi by musí, pak všichni uznali, že to asi
opravdu není jenom tak.
Ale co vèil? Každý, kdo má ruky a nohy spìchá do Betléma poklonit se malièkému,
pøinést nìjaký drobjask coby dáreèek. Jenom
ti Valaši stojí, hubu dokoøán, že by do ní vìtr
mohl zámetì snìhu nafoukat, najednou neví,
co udìlat.
Tož co by! Když všichni do Betléma
pospíchají, pùjdou také. Kdyby hned nic jiného, alespoò se dìátku poklonit.
Poklonit se pokloní, ale co dary? Pøijít
s práznýma rukama? Strèit je do kapes kožíšku, schovávat od hanby za záda, že pøišli
s prázdnou?
To byla tìžká vìc, takové rozmýšlení.
Tož opravdu s prázdnou pøijít do Betléma nemùžeme, ozývaly se hlasy, co by si tam o nás
pomysleli?
Pravda pravda, ale co do tìch ruk dát,
když všude po horách se nejvíc rodí bída? Zaseješ jaèmeòa, sklidíš víc kamení, než zrna.
Bídnou úrodu zemákù pøebere ještì pøed hoValašské
16
Vánoce
spodáøem tlupa divoèákù. Hlávky zelí ohryzá
banda zajeèí. Kuny, tchoøi a lišky se prohryzají až do kurníkù, slépky tam mordují, vajíèka kradou. Tu trochu oøíškù ještì pøed dozráním proberou na stromech veverky, co zbude
vyklovají strakapoudi a oøešáci.
Ani co na sebe, na tu dalekou cestu,
vzít neví. V chalupì žádná velká paráda, košula jen šòùrkou ozdobená, gatì samá záplata, otluèené škarbaly, málem jenom jedny pro
celou rodinu. Na hlavu vzít, co se právì namane, tøeba huèku vyupanou z hubánì. To
jenom pantáta má dva klobouky, jeden od potu flekatý a celý umaštìný do pole, nebo když
se vypraví posedìt do hospody, ten druhý, èerný, jenom do kostela, na úøad a na pohøby,
a potom do hrobu. Všude kolem po horách
a planinách a údolích jenom tráva šustí, stromy se pøed povichrem naklánìjí, kamení hrèí
pod nohama. A teï rozumuj, co malièkému
darovat z lásky a z dobrého srdce!
Valašské
17
Vánoce
Dáme co máme, vykøikl kdosi, když
už nikdo opravdu nevìdìl, co by narozenému
darovali. Však nemusí každý pøinášet jenom
samé zlato a diamanty, které beztak nejsou
ani k jídlu, ani nezahøejí. Malièký potøebuje
košulku, papuèe, rukavice. Trochu dobroty do
žaludku, aby nebyl hladný. Napít se mléka,
nebo smetany. Tøeba mu zapískat na p횝alku, aby se pousmál. Však je to také jenom èlovìk, tak jako my, smìje se, chodí, zpívá si, pláèe, smutí, jak ty, nebo ty, nebo ty, aj já, my
všeci, co jsme jenom lidé.
V èil už vìdìli co. A zaèala sháòka.
Ruce jim skoro samy od sebe tumlovaly, udìlat kromì obživy pro sebe a rodinu nìco navíc,
též i pro toho malièkého.
Vezmu oveèku, øekl pastýø z Dolní
Beèvy, co pásával poèetné stádeèko kolem kaple na Radhošti. K nìmu se pøidal pastucha
z Velkých Karlovic, že on dá malièkému jehòátko, na krk mu zavìsí barevnou stužku
a zvoneèek s jasným hláskem. Vezmu teplou
houni na pøikrytí a vysoké soukenné papuèe
na zahøátí noh, pøihlásil se mužský z Janové.
Také z Valašských Pøíkazù oznamovali, že
udìlají pro malièkého papuèe. A já k tìm papuèím pøidám pár prošívaných podešví, aby
mìl právì narozený co rozdírat, hlásil jeden
z Francovy Lhoty. A pøidal se k nìmu i mužský ze Støelné a také z Horního Lidèe, kde
také prošívané podešve k papuèím podomáValašské
18
Vánoce
cky vyrábìli. Ze Støíteže hned nìkolik lidí
oznamovalo, že podarují malièkého vlnìnými
rukavicemi, co se v nich teplo samo drží, však
víc jak sto rodin je tam podomácky pletlo!
Pøedhánìli se, kdo co udìlá doma navíc, co vezme na podarování. Z Krhové a Valašské Bystøice, že obdarují dìátko døevìnými hraèkami. Pozdìchovští vezmou plátno na
košulku. Z Valašského Meziøíèí pošlou pevné
sukno, pøiberou pár pìkných kloboukù a barevný gobelín s dobøe utluèenými nitìmi, aby
mìl malièký také pìknou vìc na podívání.
Ve Vidèi a Tylovicích pletli punèochy, též potøe-bné. Zdìchovští honem dìlali èepce, pøida-
jí prý i pár košat. Pometla vzali i z Kateøinic.
Ale tumlovali se také Zuberští, prý nejlepší
metly jsou od nich! A že pøidají ještì kus plátna a pro strýèka pøíhodu do kapsy i nìkolik
pìknì udìlaných dýmek. Dýmky pìkné a z jalovcového døeva, co voní po pasínku, že vezmou také z Veselé. Tož trúby! Takové chlaValašské
19
Vánoce
pské výmysly. Ten tam v Betlémì je malièký,
sotva narozený a už bude pépa jak starý
drvaø, pastýø, èi nìjaký staøíèek? Když ne on,
tož tøeba Josef, mínili dýmkaøi, když po tesaøské rachotì usedne odpoèinout na chvíli.
A co když ani Josef nepépá z fajfky? Tož pokùøíme sami, aspoò nám nebude dlouhá chvíle, svornì tvrdili výrobci kumštovních fajek
a fajeèek, kde ty nejlepší a nejvoòavìjší byly
právì z jalovcového døeva.
Z Držkové oznamovali, že vezmou
pìknì malované trakaøe. Z Trnavy a Rùžïky
košíky. A aby s nimi nejeli a nenesli je po
prázdnu, že z Leskovce a z Pržna pøidají pravé valašské køiváky, pro ogárka akorát šikovnì do ruky. Z Malé Bystøice chystali okøínky
na chleba, z Ratiboøe døevìné hrábì a vidle,
z Karolinky po kousku pìkného skla. Sklo
malované vezmou také z Krásna a navrch ještì nìco hedvábného zboží. V Jarcové slíbili
udìlat necky, též vìc potøebná na všelicos.
Krejèí, ševci, mlynáøi a hrnèíøi z Kelèe se také nechtìli nechat zahanbit a chystali dárky,
každý kdo co mìl a co mohl dát. Z Lázù že vezmou do kapes alespoò nìkolik kartáèù. Z Polièné pìkné brousky, kosu nabrousit, aby málem sama sekla. A z Liptálu pøehršli lískových
oøechù, aby mìl malý co louskat. Z Juøinky
prý k tomu pøidají cukrovinky.
To už se hlásili z Hovìzí, med že už
dávno stoèili z pláství, však také mají na stopadesát vèelích klátù. Vezmou po džbánku
Valašské
20
Vánoce
s medem. I vèelí vosk, též je k lecèemu tøebný.
Ti z Hrachovce, že pošlou fùrku cihel, kdyby
se Josef, tatík malièkého, rozhodl postavit
vlastní pøístøešek. Ve Vsetínì naøežou desek,
co bude potøeba, ve Velkých Karlovicích nastrouhají šindele na celou støechu.
Jenom ti ve Viganticích zùstávali
smutní, mìli tam enem obchod s rakvemi
a smuteèními potøebami. Tož jak takovou vìcí obdarovat malièkého, sotva narozeného?
Na štìstí tamní šverci odpøisáhli, že z Uher
propašují levný tabák. Tož spadli z mìsíca?
K èemu pro malé dìátko v jeslièkách švercovaný tabák?
Ale byli aj takoví, že vezmou plucku
slivovièky, ti z Hošálkové. A z Nového Hrozenkova, že pøiberou i kapku borovièky. Však
co! Nevypije malý, vypije Josef, nebo vypije
nìkdo jiný, též potøebný. A když valašskou
medicínu nevezme do pysku žádný z nich, vypijí na zdraví malièkého sami.
Valašské
21
Vánoce
A potom ze Zašové, že pro potìchu
a trochu parády vezmou do krabice uháèkované nìžné a køehké zašovské kytièky. Robky
z Rožnova hned, že ony darují bílou rožnovskou krajku. A nenechaly se zahanbit ani zuberské vyšívaèky, protože zuberská výšivka je
prý to nejpìknìjší, co ruce valašských robek
s mušelínem, jehlou a bílou nití dovedou.
A poøád se hlásili další. Každý sliboval, co doma udìlá, vyrobí a èím malièkého
podaruje. Rožnovští formani se dušovali, že
všecko naloží na pevné vozy a párem vyšòoøených koní až do samotného Betléma dovezou.
Portáši ze Solance pod Solánìm se uradili, že
celou tu slávu svými obušky ohlídají, aby se
cestou nic neztratilo a nikdo nepøišel k újmì.
V Køivém, co byl vyhlášený fotoateliér, že
alespoò na vìènou památku poøídí ze všeho
pár momentek.
Tož tak bylo.
A litovali všeci, co se z hor valašských
vystìhovali do cizích zemí, a tøeba až za okeán, že o tom èase nejsou zase alespoò na chvilku zpátky, tam doma na Valašsku a že nebudou pøi tom, až všeci ti lidé, a s nimi stádeèko
oveèek s lahodným blambýòaním zvoncù,
a psi od døevìných chaloupek, ti vìrní hlídaèí
ovèích stád, a koèky a kocouøi, co se jenom
v teple u kamen vyvalují, až všichni vykroèí
na tu dlouhou cestu k malièkému, až tam kdesi daleko za jasnou hvìzdou do Betléma.
Valašské
22
Vánoce
T o pak bylo vzpomínání, vyprávìní,
co za slávu to bylo, když se k jeslièkám nahrnuli oni, prostí Valášci, mezi velmoži a králi a všelijakými potentáty, s obyèejnými dary
v náruèí. Však každého hned èastovali mlékem, žinèicu nabízeli, brynzu, k tomu skrojek
chutného valašského chleba. A co teprve, když
rozbalili ošatku a ukázali pravé valašské
frgály! Hmmm... až se nejprve všem sliny sbíhaly a potom se všeci tím pochutnáním oblizovali, málem až za ušima, král, dvoøan a tøeba i obyèejný pastýø.
se mu, kolikrát až od toho neumìlého klanìní
mìli hrèe na èele, jak bili hlavou o zem.
A když pak vzhlédli, tak ta jasná hvìzda, co se
tam doma ligotala nad pokøivenou švestkou,
nad lesem, nad kopcem, nad horou, teï blyskotala rovnou nad chlévem. Kolem ní poletovali andìlé s velkými køídly a v rukách drželi
papír a na nìm krasopisnì napsané: GLORIA
IN EXSCELSIS DEO! A všude rozhoupané
zvony melodickými hlasy tu radostnou zvìst
roznášely do všech konèin svìta.
No, sláva veliká!
Co všelijakých zážitkù bylo!
Když vyšli, tak tady v tìch horách
a horách valašských se málem po pás brodili
snìhem, ale tam kolem Betléma oveèky mohli na zelené trávì pást. Však od té doby až
podnes tvrdí, že to oni jsou ti betlémští pastýøi. A je tomu asi opravdu tak!
Potom i oni tam v Betlémì nasísali
do chléva na malièkého v jeslièkách a klanìli
N ikdo nelitoval, že se trmácel lán
svìta tam a zase lán svìta zpátky.
Pøi návratu zase nejprve šlapali
po zelené travièce, potom po skalách, trochu
i po blatì a nakonec se znovu brodili málem
po pás snìhem, když už zase byli v tìch svých
horách.
Tak se vrátili domù. Všeci poøád ještì
trošku rozzáøení, až jako by z nich jakési svìtlo vystupovalo.
Po cestì zpátky se nìkterým vznášel
kolem hlav svìtlavý kruh, ale nebyla to svatozáø, obyèejný dým! Ti, co u jeslièek neudali
švercovaný tabák, ani staøíèkovské fajfky
s dlouhou troubeli, vèil pépali ostošest tu
èmudivou smìs, škoda ji pøenášet sem a tam
jen tak bez užitku. A ti, co mysleli, že pacholátku udìlají dobøe demionkem slivovice èi
borovièky, zas se posilovali tímto tekutým
Valašské
23
Vánoce
Valašské
24
Vánoce
chlebem, aby jim cesta nepøipadala tak dlouhá. Jedni pépali, druzí se posilovali. A myslím, že chvílemi jedni i druzí pépali a také se
jedni i druzí posilovali.
Nìkterý si vypil jen tak na kuráž,
kdyby je v horách tøeba pøekvapilo medvìdisko, co se zapomnìlo zakutat do brlohu na
zimní spaní. Jiní slopali trošku vìcej. A další
házeli to pálení v krku a teplo v bøuše do sebe
jak do studnì, která nemá dno.
Však právì takoví se vrátili do svých
chaloupek až poslední, málem po ètyøoch,
a nìkteøí z nich cestou i poléhávali v záme-
ách snìhu. Když se koneènì i oni dobelhali
zmoøeni až domù, tož je ta jejich svátost kurýrovala z té nemohoucnosti èaganem, že už
pak opravdu kolik dní ani z loža vstát nemohli.
A nic z toho nebylo zapomenuto. Franta Maléø z Hutiska všecko peèlivì zaznamenal do kroniky, které mìla listù, že byla tlustá
Valašské
25
Vánoce
jak polt špeku z dobøe živeného èuníka. Psal
modrým i èerveným inkoustem, co si kdo
oblékal, co zpíval, jak mluvil a co se tanèilo.
Notování do pìti linek tìmi mušinci, pospojovanými èárkami, podle kterých nìkteøí umí
hrát na skøipky a jiné nástroje tak bøinkavì,
až nohy samy poskakují, pohotovì zaznamenal Cyrda Paøenica. A fotoèky všelijakých lidí
a všelièeho natrefil aparátem, co ještì míval
mìch, zase Lojza Bìlunek.
Však právì poslednì jmenovaný se
pak také dal na sepisování pamìtní kroniky,
pøipomínající slavný vánoèní èas na Valašsku.
Psal také o životì rožnovských Valachù, psal
krasopisnì, ten jeho rukopis by mu ještì
i dnes mohl závidìt leckterý pan øídící.
A potom také Josef Tvarùžek z Rožnova se dal do sepisování pamìtí. A protože byl
navíc i muzikus, kreslil linky a do nich noty
a pod nì slova. Každá z tìch not musela být
zahraná a zazpívaná akorát, i každé slovo.
Protože právì tím, jak se koleda zahrála
a zazpívala, vyjadøovala velkou pokoru Valachù a jejich chválu vìcí vznešených, poznaných i nepoznaných.
Nebylo pak vìtšího hymnusu na svìtì, než když všeci pohromadì zapìli: Tichá
noc, svatá noc... Nebo: Nám nám narodil se...
T ak zase stáli po kolena ve snìhu na
dvorku, pantáta, panímáma, hrèa dìcek kolem, pes s flekatým høbetem a èerný kocùr,
Valašské
26
Vánoce
a všeci zbožnì hledìli do té propasti hvìzd,
ze kterých obèas andìlé nebeští nìjakou
uloupli a pustili, pro vìtší slávu toho vánoèního èasu a pro potìchu lidem, z oblohy dolù.
Také se stalo, že v èase, kdy ta velká
hvìzda poøád ještì ligotala nad pokøivenou
švestkou, nad lesem, nad kopcem, nad horou,
mluvila zvíøata ve chlévì lidskými hlasy, kravièky a koza, beránek s oveèkou, i malé jehòátko, také husy a kaèeny a slepice a kohout. Všecko trvalo, až pokud andìlé, kdesi
na báni nebeské, nezaèali støásat z køídel
hvìzdný prach, neotevøeli kornouty vrchovatì
plné jiskøivì blyštivých snìhových vloèek, nezaprášili jím valašské hory, lidem hlavy, chalupám støechy, lesu vìtve a jehlièí, zvíøatùm
kožichy. Už i tak bylo snìhu habadìj, ale nevadí, tento byl jinaèí, pìknìjší, jiskøivìjší,
køehèí, sváteènìjší. Každá snìhová vloèka trochu jiná, že by náhrdelníkem z nich ani ta
nejfajnovìjší princezna nepohrdla.
Pak už to èarování koneènì ustalo.
Zvíøata zase buèela a meèela a kdákala po
svém. Dìcka zaèalo ozíbat v nohy. Chlad dotíral tenkou halenkou až na kùži. Sníh studil
na špièce nosu a tváøích a také v oèích.
H onem, honem se všichni nahrnuli
do svìtnice. Teplouèko jako v lázni. Stùl prostøený nejlepšími dobrotami, co znali, až se
èekání na ten mls nedalo vydržet. V rohu
místnosti na stole stromeèek, nastrojený jak
Valašské
27
Vánoce
nevìsta k oltáøi, barevné øetìzy, jablíèka,
ozlacené oøechy, ozdoby všelijaké. Také andìlské vlasy tam byly. A potom ty mile záøící svíèièky. Celá chalupa provonìná jehlièím.
Všichni se usadili kolem sváteèního
stolu. Nejprve dostal každý krajíèek se solí, to
aby jim chleba nescházel ani po celý pøíští
rok. Potom pøišlo na poøad podìkování
za všecko dobré, co starý rok pøinesl. A také
pøání, aby i rok pøíští byl milostivý, aby se
chalupy drželo dostatek jídla, aby v ní bylo
teplo a útulno. Aby se všichni za rok o tom èase znovu u sváteènì prostøeného stolu sešli
ve zdraví a spokojenosti.
Mìkké svìtlo se zrcadlí v oèích, tlumí
hlas a nechá ho trochu zajíkat. A tøeba i slzu
vžene pod víèka. Tak velká chvíle to je.
Potom se ozve zvon. Jeho zvuèení v lahodných vlnách letí pøes pole a lesy, pronikne
do každé chalupy, doletí ke každému.
Naveèer pak jemným hláskem cinkne
Valašské
28
Vánoce
zvoneèek, nejprve jeden, po nìm druhý, pak
další a další, jak by se oveèky znovu rozbìhly,
pøes hory doly a pøes zámetì snìhu, tam
do dáli na zelené pastviny kolem Betléma.
To je nejlepší chvíle pro mlèení. To je
ta nejlepší chvíle podat si ruce, propojit je kolem prostøeného stolu v øetìz a stisknout. Cítíš to teplo? A krev jak pulzuje? V oèích se
dosud zrcadlí jiskøení hvìzd. Poøád trvá to
ticho, prozvonìné zpìvem padajících hvìzd.
záplat do gatí, také až na holé bøicho. Nebo se
klízali na zamrzlém potoce. Juchali, výskali,
tìm byl mráz víc pro legraci, zima je spíš høála. Teprve hluboký veèer a škvrkání hladového bøicha je koneènì zahnalo domù. Tváøe
mìli èervené, jako by prošli záhonem rùží.
Staøíèek už na peci odpoèítával snové verše
svých dávných dnù. Za okny se v hustém
modroèerném šeru dál vršil sníh, jako by v šalebné úmince už nikdy nemìl pøestat padat.
S tále se hrne sníh. Sníh a sníh.
Mrzne až praští. Vítr vyhvizdává teskné melodie na komíny, rozhání kouøovou vùni pryskyøice po bílých pláních, kde se ve snìhu
znaèí stopa tuláka zajíce, nebo jak podle pravítka ubíhá drobení lišèího èarování.
Staøíèek puká na lávce u kamen z fajeèky. Zase vykládá, jaké to kdysi za jeho mladých èasù bývaly zimiska, snìhu urostlému
mužskému po pás, stromy od mrazu praskaly
a ptáci za letu padali zmrzlí do závìjí. A také
o vojnách vyprávìl, o tom jak mašírovali
na Piavu, jak válèili na Monte Grappa èi Monte Rosa. Jenom ten èerný kocour ho ještì
poslouchá, ale i on už po chvíli zívá na celou
hubu.
Pes s flekatým kožichem dávno skákal s dìckama do závìjí. Svištìli kolem pokøivené švestky na sáòkách, nebo tøeba - s prominutím - po zadnici, nebo po bøiše. A vùbec
nevadilo, že se jim sníh hrne ïùrkama kolem
J e veèer, klidný a smírný, modrý
a trochu rùžový a trochu zlatý.
V kamnech zapraská smolné polínko.
Nazdobený stromek tiše záøí do podveèera.
Oèi se zvolna klíží do spánku.
Takové jsou Vánoce na Valašsku.
Takové jsou valašské Vánoce.
Valašské
29
Vánoce
Valašské
30
Vánoce
VA L A Š S K É V Á N O C E
Vy p r á v ì n í o t o m , j a k p ø i š l y V á n o c e
n a Va l a š s k o a j a k s e Va l a š i v y p r a v i l i
do Betléma.
2003

Podobné dokumenty

Blues pro bláznivou holku

Blues pro bláznivou holku Posilnìte se veèer vás budou operovat Vezmou vám srdce Máte pøíliš velké srdce na to abyste s ním mohl žít Loupu pomeranè a vzpomínám na Prahu Èvachtá vy sníh Rackové Na 7. listopadu bylo slavnostn...

Více

Únor 2009 - i-lipa

Únor 2009 - i-lipa natolik bujná, že v polovině 15. století bylo mužům oficiálně zakázáno vstupovat v ženských šatech do konventu, aby zde nepáchali „nepoctivé skutky“. V Brazílii stejně jako u nás je v současné době...

Více

Novéna k sv. Anežce České

Novéna k sv. Anežce České nepronese. Vždyť první královna Adléta oplakává svůj smutek odložené manželky kdesi v cizině, zatímco uherská princezna Konstancie si vzala vdovce po živé, a to navzdory Božímu i církevnímu přikázá...

Více

Ruda Stančík: KONCERT V JAHODOVÝCH POLÍCH

Ruda Stančík: KONCERT V JAHODOVÝCH POLÍCH Jednou, zrovna když jsme byli v nejlepším, ukryti za vysoké køoví pøed domem, objevil se pan Brada a se smutným výrazem ve tváøi nám domlouval : Mládenci, prosím vás, nechte toho. Kdo to má poøád p...

Více