Page 1 Říjen 2012 Muzikus 107 INCUBUS HQ Live (Sony Music

co měly přinášet jednotlivé
samostatné díly. Najednou to
vše zní skladatelsky i produkčně
ještě působivěji. Komorní
éterické snění, dynamický disko
pop, výbušné metalové salvy,
nevyčerpatelná porce hravosti
a humoru, nezničitelné melodie,
přímo nukleární energie...
Devin je na scéně už nějakých
dvacet let. Zdálo se, že ukázal
prakticky vše zásadní, co jeho
pestrobarevný rukopis přináší,
a nyní už bude točit sice skvělé,
ale z hlediska stylu rutinní věci.
Touto deskou se však vrací do
absolutní top formy. A že to
někomu bude připadat moc
komerční a pompézně líbivé?
Všechno má svůj čas a sám Devin
se nikdy netajil, že i tohle je
nedílnou součástí jeho hudebního
cítění. Výtečné album navíc
vychází obohaceno o druhý disk
s dalšími deseti písněmi, které
rozhodně nejsou do počtu,
a i když rozpočet neumožnil
doladit je produkčně do top
formy, fanoušci si díky tomuto
demo-bonusu mohou mnout ruce
podruhé.
Zlatý hřeb: Liberation
Zní to jako: dokonale vyladěná
erupce inteligentního popu
a rocku

Michal Husák
ODIUM
Burning the Bridges to Nowhere
(Year of the Sun Records) 45:20
Tentokrát to vypadá skoro na
kanadskou invazi. Odium hrají
vybroušenou směsici deathu
a moderního metalu s velmi
decentními coreovými názvuky
a pronikavě silnými melodiemi.
Kdybychom se u druhé desky
kvinteta z Ontaria zaměřili čistě
na profesionalitu zpracování,
tedy na sílu zvukové produkce,
na hráčské schopnosti, atraktivitu
jednotlivých kompozic,
důmyslnost aranží, vyváženost
jednotlivých stylových složek...
V žádném z těchto aspektů
není desce co vytknout a museli
bychom zamířit někam k šesti
hvězdičkám. Jenže pokud máte
podobné muziky naposloucháno
trochu víc, brzo si uvědomíte, že
na produkci Odium přece jen cosi
neladí. Celá ta dokonalá práce zní
při vší úctě instantně, konfekčně
a emočně sterilně. V žádném
případě to není placatá nuda,
ale chybí nějaký přesah, prvek
osobitosti, který by opravdu vtáhl
do děje a umožnil kapelu odlišit
mezi tucty klonů slavnějších jmen
z kolonky „zní to jako“.
Zlatý hřeb: Blue Channel
Zní to jako: Soilwork, Killswitch
Engage, Five Finger Death Punch,
In Flames
civilních detailů jako zdobení
zdí malůvkami) i komentářů
jednotlivých muzikantů. Více než
dvouhodinový proud funguje velice
dobře, samozřejmě především díky
mistrovsky sehrané kapele, nad níž
se jako pomyslný surfař tyčí zpěvák
Brandon Boyd. Nejen díky jeho
výrazu a lehce vedderovské póze
připomíná klidná, ale silná vnitřní
energie Incubus právě pozdní Pearl
Jam.
Zlatý hřeb: Wish You Were Here
Zní to jako: hřejivě
opravdový crossover/pop rock


Michal Husák
Lukáš Nevola
INCUBUS
HQ Live
(Sony Music) DVD 130 min.
+ CD 70:55
Kalifornská hravě crossoverová
formace Incubus se nikdy
nevyznačovala obzvláštní
stylotvornou originalitou, zato však
odjakživa měla dar obrovského
přirozeného charismatu. Od
třaskavě rošťáckého mládí v duchu
devadesátkového crossoveru
zráli do mainstreamově rockové
dospělosti plné chytrých hitů, až
v poslední době došli do stádia
delikátního nadhledu a uvolněnosti,
v níž se někdejší napětí mistrně
ukrývá hlouběji pod povrchem. Síla
písniček ale zůstává a zřetelně to
dokresluje toto koncertní DVD/
CD. Incubus, kteří už v posledních
letech fungují spíše nárazově
a právě ohlásili další větší pauzu,
v souladu se svým vývojem zvolili
„komorní“ variantu vystoupení.
Namísto velkého stadionu či
haly si pronajali v Los Angeles
volnou galerii, kde odehráli
sedm nocí po sobě emotivně
intenzivní vystoupení pro sešlost
vybraných fanoušků. Ti v hloučcích
postávali po okraji místnosti
a užívali si blízkost kapely, která
v elektrizujícím vzepětí hrála
v jejich středu. Jednotlivé večery
se přenášely jako stream po
webu a zde recenzovaný záznam/
dokument přináší výběrový sestřih
sestavený jako organický proud
muziky, krátkých komentářů
přítomných fanoušků, zajímavých
záběrů z příprav celé akce (včetně
ALANIS MORISSETTE
Havoc and Bright Lights
(Sony Music) 61:54 + 55:55
Zlatý hřeb: Numb
Zní to jako: zkušená písničkářka
v dobré pohodě

Lukáš Nevola
BILLY TALENT
Dead Silence
(Warner Music/Supraphon) 53:56
Bylo by moc tvrdé říkat, že
přímočarý písničkový styl
kanadských Billy Talent se
s dosavadními třemi alby vyčerpal.
Přišli totiž s natolik strhující
a nakažlivě chytlavou variantou
melodického hardcore/punku, že jim
nedělalo problém rychle se uchytit
jak mezi alternativněji smýšlejícími
posluchači, tak na poli ryzího
rockového mainstreamu. Nicméně
úvaha, že pomalu bude načase
svou nařvaně energickou šablonku
trochu rozvinout, evidentně lechtala
i samotnou kapelu. Že možná
něco bude tentokrát trochu jinak,
naznačuje už název desky, kde
poprvé nenajdeme římskou číslici
(zde eventuálně čtyřka). Co se týče
vyznění muziky, nemusíte se bát
nějakých odvážných kotrmelců,
spíše jde o ten pověstný „mírný
pokrok v mezích zákona“. Pocit
z desky je o chloupek odlehčenější,
nenápadně provzdušněný, víc
než dříve se objevují explicitně
semiakustické pasáže, při
podrobnějším „zkoumání“ se
v aranžích objevují dílčí inovace
a překvapení. Jinak ale nemůže
být i nadále pochyb, čí song
posloucháte, a v tomhle bude (spolu
s čichem na melodie) vždycky
největší síla Billy Talent. Co na tom,
že to není žádné vysoké umění?
Místy sice čtveřice málem vstupuje
na „tekutější písky“ – třeba letní
pohodařina Stand up and Run
je trošku úlet, kde už rozšíření
aranžérského záběru zavání spíš
zbytečným rozmělňováním zmíněné
typické identity. Jindy se naopak to
dílčí rozčeření stojatých vod daří
– svižné Runnin’ Across the Track,
Man Alive! nebo volnější Crooked
Minds.
Zlatý hřeb: Viking Death March,
Man Alive!
Zní to jako: typičtí Billy Talent ve
fázi dílčího hledání
Snažení Alanis Morissette
v posledních letech by se
dalo škodolibě shodit krátkou
vzpomínkou na její nejslavnější
desku Jagged Little Pittle, jejíž
svěží rozvernou jiskřivost už
se této kanadské poprockové
písničkářce nikdy nepovedlo v tak
přesvědčivé síle zopakovat. Také
novinka Havoc and Bright Lights
podle očekávání přináší příjemné
a řemeslně poctivé songy plné
melodií i drobných aranžérských
radostí, které neodvádějí pozornost
od všeobecně přístupného vyznění
nahrávky. Prostě slušný pop
s občasnou rockovější krustičkou.
Po velmi zdařilém začátku však
další průběh desky přináší stále více
rutinních a průměrných momentů.
Nakonec ale deska přece jen
vychází z pomyslných misek vah
vítězně – za přispění bonusového
druhého disku s bezmála
hodinovým koncertem, jenž
nenásilně a organicky dokresluje
vyznění celého kompletu. Je to
počin, který by mohl obstát i jako
samostatné živé album. V přehlídce
největších hitů ještě víc vynikne
zpěvaččino osobité kouzlo a stále
jedinečná barva hlasu. Navíc
se nepřímo potvrdí, kde jsou
nejsilnější místa nové studiové
desky, protože právě tři songy
(Woman Down, Guardian a Numb),
které vyznívají nejpůsobivěji,
nakonec také byly vybrány na

připojený živák.
Michal Husák
Říjen 2012 Muzikus 107