Rozhovor Lidové noviny 2
Transkript
6 rozhovor č. 19, pátek 10. 5. 2013 Michal Singer Romantik po čtyřicítce je směšný Text: Eva Bobůrková Foto: Lukáš Bíba Po dvaceti letech tvrdé práce si může říct: Jsem svobodný. Mohu si dělat, co chci, věnovat se tomu, co mě baví a naplňuje. Nemusím brát zakázky, které mě nezajímají, nepotřebuju kšefty a nemusím dělat kompromisy. Michal Singer, malíř, ilustrátor a filozof. Mám to těžší než většina kolegů, mně to nemaluje ani nepíše, pokud se přitom nedotýkám jádra ve svém nitru. Prchavého, unikavého. V lastně původně nic nenasvědčovalo tomu, že se Michal Singer stane malířem, který bude zastoupen v Národní galerii a v mnoha soukromých sbírkách, či dokonce že bude nominován na cenu pro nejlepšího umělce Evropy, takzvanou Sovereign European Art Prize. Vždyť na Akademii výtvarných umění jej kdysi nepřijali, a tak vystudoval filozofii. Po roce 1989 spoluzakládal Respekt a stal se jeho grafikem. Ale pak, po pár letech sekl s prací pro Respekt i pro Revolver Revue, odjel do New Yorku, vrátil se a nasedl na draka svobodné tvorby. Začátky byly ovšem tvrdé. Nedařilo se malování, studovaní kolegové – malíři se pochechtávali. Nevzdal to. Výtvarné krocení živlů, tak dnes charakterizují recenzenti jeho dílo. Jeho obrazy jsou vášnivé, agresivní, expresivní. Ale také jim nechybí humor. Čerpá z kubismu, fauvismu, avšak též z pop artu a komiksu. Právě probíhá jeho velká výstava v letohrádku Hvězda. K vidění jsou tu také díla inspirovaná mýtem o argonautech. Argonautí obrazy jsou zase singerovsky, čti svérázně, pojaté. A zábavné. Výtvarných umělců jsou mraky, ale jen menšina se malováním uživí. Jak se to podařilo vám? Začátky byly kruté. Žádné výsledky, jen obrovský studený ateliér s osm metrů vysokými stěnami, vypůjčený od kamaráda. Kde byl můj sen o parketách, koberečku a křesílku s cigárkem v ruce? Tři měsíce jsem uklízel, bylo mi tam zle, a tak jsem utíkal ke své práci domů, anebo do hospod. Tam jsem si kreslil miniatury, z nich vyšla knížka, a já začal pomalinku ty kresby zvětšovat, přešel k akvarelům, z akvarelů na kvaše, z těch k temperám, až jsem se propracoval k olejomalbě. Namalovat ještě neznamená prodat. Byly i v tom směru první roky zlé? V obojím. Pět let jako bych kopal v dole, obrazy se mi nevedly, rok a půl jsem to, co jsem namaloval, zase zničil. Bylo hodně slepých uliček, někdy se všechno ztrácelo, už jsem myslel, že se ztratím i já, že svět přestane existovat. Žádné výsledky a ani výdělky. Rodinu táhla moje žena Alenka. Měl jsem z toho pěkné mindráky. Postupně, kousek po kousku, se to začalo měnit. První obrazy kupovali kamarádi, ale pak se objevili i další zájemci, dnes mám svůj okruh kupců a sběratelů i svého mecenáše a agenta. Co se změnilo? Bylo to štěstí? Výsledek zuřivého úsilí? Pomoc druhých? Nevím, ale říká se, že i v největších temnotách se vždycky najde nějaký žebřík, po němž se lze vyškrábat z nejhoršího. Po malířské stránce se zřejmě stalo to, že destruktivní síla ve mně přestala být tak ničivá. Naučil jste se ji usměrnit? Nebo jste pochopil, co máte malovat, kreslit a psát, aby se to lidem líbilo? Hledal jsem těžce, až od nějakých čtyřiceti, pětačtyřiceti začalo to, co dělám, odpovídat tomu, jaký opravdu jsem. Mám to těžší než většina kolegů, mně to nemaluje ani nepíše, pokud se přitom nedotýkám jádra bytosti v mém nitru. To jádro je však velice proměnlivé, unikavé povahy, rádo se skrývá, na druhou stranu tím zároveň provokuje. Je to jako hra na schovávanou, děti jsou vzrušené nejen ze schovávání, ale i ze samotného hledání. Takže nikdy nemůžu říci, já jsem Singer, teď už vím, co dělat a budu ze sebe sypat obrazy na stejné téma do konce života. Ne, já si nevolím ani techniku, ani žánr. To, co je ve mně, mě proměňuje k tomu, rozhovor rozhovor č. 19, pátek 10. 5. 2013 9 Repro: archiv M. Singera 8 Jste autodidakt. Zajímá vás, co o vás soudí akademicky studovaní malíři? Víte to? Zpočátku jsem byl k smrti vystrašený, odsudky profíků přišly a moc mě bolely. Jenže tak je to v životě: buď utečeš, nebo zvedneš hozenou rukavici. Uchopil jsem ji a mnohé ty kritiky nakonec překonal, a teď jim to trochu vracím. Zatímco spousta z nich musí brát kšefty, které se namanou, já jen dělám, co chci. Mám svobodu, za těch dvacet jsem si ji doslova vyrobil. Umravnil jsem se, převzal jsem řeholi, naučil se pracovat každodenně a přestal jsem lovit inspiraci po barech a mezi ženskými. Tedy zároveň přechod z bohémského do usedlého věku. Byl jsem těžký romantik. Ale dnes už vím, že je to nevhodná investice. Vložíš hodně a vrátí se ti málo, vláčí tě to vnějškem i vnitřkem, a efektivita je pramalá. Ale život pokračuje dál a člověk pochopitelně některé věci vidí, až když se ohlédne. Kolik jsem promarnil, kolik zase našel... Jisté je, že po čtyřicítce je romantický profil tvůrce směšný a trapný. Všichni malíři, kteří za něco stáli, byli zkrocení romantici, pracovali soustavně a do úmoru. Třeba Cézanne, nejdřív byl rozháraný, potácel se a pendloval mezi Paříží a Provence až do čtyřiceti, kdy mu patrně něco řeklo, už dost, rozhodni se, a hlavně pořádně maluj. A pak byly jeho práce zkrátka mnohem lepší. Výjimkou je třeba Giorgione, který umřel podobně jako Jimmi Hendrix příliš mlád, aby mohl k tomuto poznání dojít, ale přesto postavil své dílo na základě jistého romantismu. Takže i vy jste teď moudřejší. A pracovitý. Namaloval jsem přes tisíc obrazů a kreseb, to je, myslím, na jeden život dost. Ale co se moudrosti týče: Člověk asi zraje a poprvé se dotýká vůbec Michal Singer (* 1959) Vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě UK Je jedním z našich nejvýraznějších malířů, jako výtvarník je autodidakt, od roku 1993 působí na volné noze. Těžiště jeho tvorby spočívá v malbě, ale podílel se i na založení časopisu Respekt, publikuje texty v časopise Tvar, napsal básnickou sbírku Shell či nekonečnou divadelní hru Dva lidé žijící ve Světelném městě. Byl oceněn časopisem Pars jako nejlepší výtvarník České republiky za rok 2003. V roce 2008 byl nominován na cenu pro nejlepšího umělce Evropy (Sovereign European Art Prize). Novinky z jeho tvorby představuje do 19. května Památník národního písemnictví v letohrádku Hvězda. Vystavuje velký cyklus prořezávaných papírů na téma Argonautika, které ilustrují stejnojmenný epos vydaný nakladatelstvím Argo. Je ženatý, má dvě děti. první životní bilance. Jistě, za dvacet let se znovu ohlédnu a určitě se zase budu smát své nynější situaci, svým názorům. Ale efektivita se jednoznačně zvyšuje. Navenek to však může skutečně působit jako jistý robotismus, nuda, ale není to tak. Do vaší tvorby se evidentně promítá filozofické vzdělání. Dovedla vás potřeba malovat ke studiu filozofie, nebo naopak? Obojí. S filozofií je to podobně jako s lety do vesmíru. Když máš skafandr, můžeš toho vyzkoumat víc a dostat se dál. Filozofie mi poskytuje takovou výstroj, mohu se s ní pohybovat i v temných hlubinách svého nitra. Které je, jak říká Nietzsche, kluzké, odporné a temné povahy. Bez výstroje od něj všichni badatelé s hrůzou utečou. Nemají vůli, aby do té hlubiny vstoupili, setrvali tam a pohlédli do tváře Krakenovi. Raději se vůbec neponoří a brousí po povrchu. Ke všemu se navíc domnívají, že toho děsného hlavonožce vidí... Filozofie, stejně jako umění vybavuje jednoho skafandrem a baterkou, které ho chrání, svítí mu na cestu. I já jsem se léta pohyboval ve vlastních hlubinách a žil na ostří nože, když jsem se pral se svými démony. Co jste v těch hlubinách pro sebe objevil? Našel jsem ono jádro, které je ničím a vším zároveň, a které ke mně soustavně vysílá podněty. Já potom, v rámci svých, velice omezených a mravenčích možností, mohu něco málo z toho celého realizovat. Člověk je slabý jedinec vydaný napospas okolnostem. Jak řekl Charles Bukowski, peklo se může otevřít každou vteřinu. Každý si dokáže představit to své, s blízkými, se sebou i se stavem světa a vesmíru. Na druhou stranu, možná je vše jen naší představou, možná je mravencem okolní svět a my jsme jeho bohové? Nebo jsme maniodepresivně jednou mravencem a podruhé nám patří svět? Každopádně by se měl člověk na tyhle představy vykašlat a neposuzovat onen stav. Když to člověk přestane řešit, ocitne se v rovnováze, a pak může usilovně pracovat a cvičit. Vůbec nic jiného mu totiž nepomůže. Usilovně píšete, malujete, kreslíte, jste i autorem divadelní hry. Které své dílo máte vlastně nejradši? Říká se, že člověk začal filozofovat z údivu, nebo z úděsu, když si uvědomil, že tu stojí, a proti němu svět. A malovat? Mám asi nejradši ty první vážné obrázky vytvořené na kartonu nebo křídové čtvrtce špatnými barvami, které překlopily úroveň mého dětského malování na vědomější úkon. Jsou výsledkem interakce skrytého já s vnějškem, světem mezi jedním a druhým, živým nebo mrtvým. Tam někde jsem se dotkl prvně své podstaty. Od té doby jdu v malování dál, čímž ale opisuji vlastní kruh a čímž je mi umožněno se znovu vracet k tématům ze začátků. Těch prvních, která proletěla kolem jako tryskáč, ale přitom nechala stopu, otisk a vytvořila základ, na němž se nakonec utváří celý život. A já se ho tvorbou můžu dotýkat. A to je obrovské štěstí, nevím, jaká jiná profese může toto lidem umožnit. Často zmiňujete krédo svatého Benedikta: ora et labora – modli se a pracuj. Jste věřící? Katolíci se mi vždycky protivili, jejich formální uctívání boží existence, strnulost víry v mezích dogmatu a mnohé další, především jakási škrobenost a zbabělá přeslušnělost. Tedy až do té doby, než do nich začali všichni kopat... Teď už vzbuzují, jakožto mrtvola na zemi ležícího bezdomovce, u mne mnohem větší soucit. Ale stejně tíhnu spíš k buddhismu, taoismu a dalším volnějším disciplínám. Obraz Muž a hvězdy, autor Michal Singer, Odpočinek kaskadérů a ilustrace z knihy Argonautiky (zleva doprava) Teď máte svou životní výstavu v letohrádku Hvězda. Co chystáte dál? Odpočívat. Prací. Považuji za krásné, že mne vždycky něco potká, ukáže další cestu. Že jdu dál, třebaže po modré místo po žluté. I teď se objevil jeden takový ukazatel. Vypadá to na pořádně hluboký a dlouhý ponor. Už shromažďuji kyslíkové bomby a opravuji skafandr. Bude to stát za to, 20 000 mil pod mořem. Inzerce Nejlepší historický román všech dob! Držitelka dvou ocenění Man Booker Prize a Costa Book Award za nejlepší knihu a nejlepší román roku 2012 Právě vychází pokračování úspěšného románu z tudorovské Anglie Předveďte mrtvé Předveďte mrtvé na Wolf Hall přímo navazuje, začíná tam, kde dílo první končí. V hledáčku autorky se opět objevuje Cromwell, děj se pak točí kolem Anny Boleynové, druhé manželky krále Jindřicha VIII. a matky budoucí královny Alžběty I. Syna a budoucího panovníka ale králi dát nedokáže, její místo po boku krále brzy zaujímá Jane Seymourová, toho času již Jindřichova milenka. Hilary Mantelová Anny je potřeba se zbavit - vykonstruuje se obvinění ze závažných zločinů proti království a 19. května roku 1563 je popravena. V pozadí nestojí nikdo jiný než Thomas Cromwell, jenž na vrcholu svého politického vlivu a mocenských ambicí Annu Boleynovou bez okolků využije k likvidaci svých nepřátel u dvora. A k likvidaci jí samotné. Knihy nakladatelství Argo můžete pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz. VI002685 abych nacházel adekvátní prostředky. A já tak tedy tu píšu, tu maluji nebo třeba hraji na bubny. Nechám se vést v hledání. A až mi ta má podstata řekne, odejdi do Indie, zabalím to.
Podobné dokumenty
Renesanční román
celému baroku (přinejmenším jihoevropskému) blízká představa "světa jako divadla"
VíceJazyk bible v nás
jedy. A přece – podívejte se teď do této sbírky třeba na hořící keř a pak se začtěte do válečného Seiferta, co u něho tento biblismus slohově i významově dělá a co z toho pro jeho básnickou zvěst p...
VíceStáhnout eBook
Jaký bude VÁŠ příběh? Dáte světu to, co mu nikdo jiný dát nemůže? Přesvědčíte nás, že vaše know-how má pro nás cenu zlata? S tou druhou částí vám pomůžu… ale ta vášeň je na vás!
VíceČínský horoskop pro rok 2016
ve své kariéře, možná bude muset výrazně změnit obsah své práce - vzdát se některých projektů ve prospěch druhých, nebo úplně změnit místo.
VíceFestivalové listy II/2013
Čo pre vás znamená počúvať umelecký prednes? Asi na tom budeme oba stejně. Vždycky zážitek, který si vychutnáváme až svatokrádežně. Vladan je v tom trochu ukázněnější, já spíš neřestnější. To všech...
VíceKalendárium významných výročí
J.: Obětavě pomáhal lidem. Dom. deník, 10, 2001, 3. 8., č. 179, s. 14. Anotace: V roce 1917 se rodina přestěhovala do Domažlic. Při studiích na domažlickém gymnáziu jej učil malíř Jan Trefný, při s...
VíceSoučasná britská literatura
přijímá ve svém životě všechno. V Londýně se usadí uprostřed bangladéšské přistěhovalecké komunity v Brick Lane, stane se manželkou a matkou a užasle pozoruje neznámý život kolem sebe. Další díla: ...
Více