Sociologovy hrátky s (ne)modernitou

Komentáře

Transkript

Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
„Omyly“ a selhání Jana Kellera
Zdeněk Konopásek
Publikováno v mírně upravené verzi v časopise S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
Nejsem patrně sám, kdo má rozporné dojmy z Kellerovy poslední knížky Dvanáct omylů
sociologie. Procházím vlastními poznámkami z několikerého čtení a váhám: podporuje, nebo
zrazuje mne tahle kniha?
Leckteré argumenty sedí, zdá se mi. Výstižné jsou i některé dílčí diagnózy. Pohled na
moderní společnost, který Keller nabízí, je v dnešní sociologii stále ještě tak neběžný, že
může být snadno považován za originální. Navíc, málokdo tak lehce a břitce formuluje. Není
divu, že čtenář je v permanentním pokušení promíjet „drobnosti, co se nepovedly“. I já byl v
tomto pokušení: kdybych z Kellerovy knihy opatrně vypreparoval část tezí a na zbytek
zapomněl jak na smrt, mohl jsem si z ní udělat neocenitelného spojence (spojence, kterého
pro své vlastní argumenty hledám - zejména v kontextu české sociologie - jen s obtížemi).
Jakmile jsem se však jednou odhodlal takovému pokušení vzdorovat, drobnosti, co se
Kellerovi nepovedly, se mi rázem objevily před očima jako velmi příznačné, takřka
systematické nedůslednosti a selhání. Bylo to, jako když vidím své oblíbené herce hrát v sice
velmi slibně a ambiciózně pojatém, ale nepříliš vyvedeném filmu. Některé argumenty, které
jsou mně samotnému jinak velmi blízké, povolal Keller do služeb zvláštního druhu sadomasochistického sociologického populismu. Z mého hlediska jim víc ublížit nemohl.
Chci předem varovat případného čtenáře, že se ve svých úvahách o „Omylech“ Jana Kellera
budu věnovat malicherným detailům. Nakonec jsem si z celé knihy vybral pouhé dva
nenápadné momenty, jejichž přezkoumání jsem pak věnoval neodpustitelně mnoho papíru.
Rozhodně to vypadá jako značný nepoměr. Vycházím ale z mnohokrát empiricky ověřeného i
teoreticky zdůvodněného přesvědčení, že opravdu zásadní (tj. trvanlivá, všeobecně sdílená a
důležitá) konceptuální selhání na sebe takřka pravidelně berou podobu banálních
diskursivních detailů. Nenápadné drobnosti mívají dalekosáhlé následky.1 Snad právě proto
vnímáme takové drobnosti jako banální detaily a řeči o nich jako dětinské tahání se o
slovíčka: chráníme se tak před nutností vzít tyto drobnosti opravdu vážně a radikálně pak
revidovat základy celé naší praxe... a z toho Keller umí těžit.
O čem ta kniha vlastně je?
Kellerovu poslední knihu lze bezpochyby číst jako zprávu o tom, jak se sociologie
zpronevěřila svému kritickému poslání. Namísto toho, aby tato disciplína fungovala jako
„opravdová sebereflexe moderní společnosti“ (která rozptyluje všeobecné iluze, znepokojuje
unuděné a ekonomy usvědčuje z jejich omylů), propadla sama všem těm nešvarům, které
měla odhalit a diagnostikovat. Namísto toho, aby byla k bezprostřednímu užitku „konkrétním
lidem“ při řešení jejich „skutečných problémů“, příliš se „zahleděla do sebe samé“ a stala se
velmi neužitečnou, ba - v konečném důsledku - nebezpečnou součástí našeho světa. Ochotně
1
Předpokládám, že právě pro něco takového by mohl mít Jan Keller, ekologický aktivista a zastánce
marginalizovaných, pochopení.
1
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
prý totiž vzbuzuje nepřiměřená očekávání pokud jde o růst integrity moderní společnosti,
čímž vydatně přispívá k prohlubující se všeobecné deziluzi ze skutečného stavu. Taková
deziluze produkuje nezájem, odcizení a různé „strategie chování s nevypočitatelnými
výsledky“.
Proč k tomu všemu došlo? Sociologové prý konstruují neskutečné typologie a teorie, které
vůbec neodpovídají tomu, jak lidé skutečně žijí. Není proto divu, že jejich vědecké poznatky
nenacházejí náležitou odezvu u veřejnosti. Problém je předně v tom, že sociologické myšlení
se zrodilo na falešném předpokladu zásadní ruptury mezi tzv. tradicí a tzv. moderní dobou.
„Sociologie se až příliš soustředila na bombastickou výměnu kulis, než aby si povšimla, že
prostor, který vymezují a ohraničují, se nezměnil už zdaleka tak výrazně“ (str. 17).
Sociologům jinými slovy uniklo, že navzdory důležitým posunům pulsuje za „fasádou
moderních institucí“ politického, ekonomického a kulturního života nenápadný, relativně
autonomní a úžasně resistentní život sociálních sítí. Tímto selháním, touto neschopností
representovat partikularistický svět klientel a patronáží, zůstala sociologie zajatcem moderní
doby: propadla jejím vlastním iluzím a jednoduše je sama reprodukuje. Impotenci sociologie
však prohlubuje ještě jedna věc. Jestliže v lepším případě sociologické konstrukce jakžtakž
odpovídají alespoň některým stránkám sociální reality, sociologové mají neuvěřitelný talent
zabít celý problém tím, že tyto konstrukce okamžitě zabsolutizují a trvají na tom, aby byla s
jejich pomocí universálně vysvětlována sociální realita jako celek.
Modernita a sociologie jsou Kellerem představeny jako siamská dvojčata. Jestliže
modernizace se Kellerovi jeví „jako velmi komplikovaná, náročná a vysoce sofistikovaná
cesta od tradice k pseudotradici“ (str. 110; zvýraznil ZK), pak sociologie koná svoji misi tak,
že „na jedné straně od skutečných lidí abstrahuje a vzdaluje se jim, aby na druhé straně velkou
oklikou dospěla k vysoce abstraktnímu vyjádření něčeho, co tito skuteční lidé prožívají zcela
konkrétně i bez ní“ (str. 8). V případě sociologie tedy jde - abych parafrázoval autorovu tezi o
modernizaci - o komplikovanou, náročnou a vysoce sofistikovanou cestu od skutečného k
pseudoskutečnému... Lze si představit výmluvnější doklad o těsné spřízněnosti projektu
sociální vědy na straně jedné a projektu moderní společnosti na straně druhé?
Jan Keller nedává tomuto zkaženému světu mnoho šancí. Sociologii nedoporučuje ani „velká
typologizující schémata“ (ať už kolektivistická a realistická či individualistická a
nominalistická) ani jakési zúčastněné studium „sociálních ker“ čili „sítí“. Rozumným by se
mu zdál nějaký kompromis mezi oběma možnostmi (str. 23-4). Možná má jít o cosi ve smyslu
Petruskova (zejm. 1993) principu komplementarity, resp. tolerance v sociologii, tedy o jakési
pečlivě - kýmsi - kontrolované štěpení postmoderního jádra. „Od nynějška,“ píše totiž Keller
(str. 99), „lze ale koexistovat jedině v radikální různosti kulturní, ekonomické, sociální i
politické.“2 Rozhodně je prý naprosto nepřiměřené bezhlavě uplatňovat jediný výkladový
princip na všechno okolo.
Potíž je v tom, že málokdo má na nějaké změně současného stavu zájem, rozhodně ne sami
sociologové. Ti jsou zkorumpovaní svým vlastním sociálním postavením a nějakou
2
Srovnej např. Welsch (1994: 13): „Postmoderna je ona dějinná fáze, v níž se radikální pluralita jako základní
stav společnosti stává uznávanou realitou [...]. Základní zkušeností postmoderny je nepřekročitelná oprávněnost
nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů, vzorců jednání.“ O něco dále pak Wolfgang Welsch, ten
zvěstovatel náročné a přísné postmoderny, zmiňuje další charakteristiku postmoderního myšlení, která by mohla
velmi dobře sloužit též jako shrnutí Kellerova stanoviska (stačí všude na místo slova „postmoderna“ dosadit
„sociologie Jana Kellera“): „Postmoderní pluralita jde ruku v ruce nejen s větší svobodou, nýbrž je spojena
rovněž s tím, že vidíme ostřeji váhu problémů - že získáváme novou senzibilitu pro problémy. Tyto problémy
jsou jak rázu praktického, tak teoretického. Postmoderna má bytostně etický základ. Vyžaduje nový druh
zacházení s pluralitou [...]“ (str. 15).
2
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
opravdovou společnost a její problémy snad už vůbec ani nepotřebují. A tak snad „jedině
srážka s ekologickou realitou“ může sociologii a jejím dělníkům připomenout, proč jsou
vlastně tady.
O autonomní sociologii a autentické realitě
Kellerova diagnóza je nepochybně zajímavá tím, jak bídu „sociologického“ vidí skrze bídu
„sociálního“ a naopak. Nedejme se ale příliš zmást. Přestože se na první pohled zdá, že Keller
nebývale těsně propojuje problémy (moderní) sociologie s problémy moderní společnosti,
slouží ve skutečnosti myšlence jejich zásadní separace.
Podstatou krize sociologického myšlení je prý neschopnost sociologie „adekvátně [se]
přiblížit sociální realitě, kterou zkoumá,“ a zároveň její neschopnost „udržet si od této reality
potřebnou distanci“ (str. 8). Patrně si teď vykoleduju první obvinění z planého slovíčkaření,
ale dovolím si upozornit na jeden nenápadný detail této základní teze. Keller zde dvojnásobně
implikuje zásadní odloučenost a odtaženost sociologie od společnosti: sociologie selhává,
protože se neumí přiblížit společnosti a protože si neumí od ní udržet odstup. V obou
případech se samozřejmě předpokládá, že vztah „sociologického“ a „sociálního“ přirozeně
charakterizuje vzájemná distance - distance, která musí být překonávána, ale i zachovávána.
Sociolog musí umět navštívit Společnost, ale nesmí se přitom přestat cítit jako host.
Co je na tom špatného? Nemám nic proti úloze di-stance v sociologii. Sociolog skutečně
nemůže než fluktuovat mezi postavením „domorodce“ a „cizince“.3 Dávám ale přednost
obrácené optice: sociolog distanci mezi světem své disciplíny a světem, který studuje,
nepřekonává ani neudržuje (jak tiše předpokládá Jan Keller spolu s moderní ideologií
representace), ale konstruuje a aktivně buduje. Sociologie se nesnaží přiblížit se s větším či
menším úspěchem k sociální realitě, ona je v ní až po uši. Snaží-li se nám Jan Vinnettou
Keller - jak krásně říká Ida Peřinová - potichu indoktrinovat opak, je to vlastně absurdní:
institucionalizovanou realitu moderní společnosti nám sice představuje jako umně vyvedené
kulisy, kterým je lépe příliš nevěřit, sám ale bez odporu a patrně taky zcela bezděky podléhá
klíčové fintě moderní epistemologie, totiž - objektivistickému realismu. Skutečnost moderní
společnosti prý podle Kellera nikdy pořádně moderní nebyla, zato modernistické základy
sociologie jsou jím samotným akceptovány bez jakékoli diskuse. Způsob, jakým Keller
zachází se „společností“ na straně jedné a se „sociologií“ na straně druhé, prostě vůbec není
tak symetrický, jak by se mohlo na první pohled zdát.4
Jak souvisí spoléhání se na nespornou distanci mezi „sociologií“ a „společností“, resp. na
distanci mezi „věděním o realitě“ a „věděnou realitou“ (distanci, kterou je třeba překonávat,
ale udržet), s objektivistickým realismem? Jednoduše. Evokuje totiž představu, či ještě spíše
ideál „ne-sociální sociologie“ a zároveň „ne-sociologické sociální reality“. Jinými slovy,
Kellerovo stanovisko potichu předpokládá autonomní, a tudíž běžnými sociálními vztahy
nepotřísněnou Sociologii, která zkoumá autentickou, a tedy přítomností sociologie naprosto
nedotčenou Společnost. Toto stanovisko upevňuje nostalgickou představu jakési „opravdové
3
V etnografické tradici tohle pěkně dokumentují např. Brown (1977:52-58 aj.; 1990), Atkinson (1990), Woolgar
(1988) aj. Podobně to ovšem platí i pro ostatní způsoby sociologie. Etnografii či sociální antropologii zde
zmiňuji zvlášť proto, že jde o disciplínu specificky tvarovanou studiem „sociálních ker“ či „sítí“, o nichž tolik
mluví Keller.
4
Tato asymetričnost, se kterou je předpokládána zásadní distance mezi „sociálním“ a „sociologickým“, mezi
pozicí „studovaného“ a „studujícího“, není ani zdaleka záležitostí jedné věty v úvodu knihy, ale proniká potichu
do celé Kellerovy argumentace.
3
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
společnosti“, tedy představu světa tak, jak by byl před sociologií (bez sociologie, bez
sociologa); a upevňuje současně představu „exaktní a neutrální vědy“, jejíž zvláštní procedury
jsou založeny zcela jinak (vědecky, metodologicky) než obyčejné procedury světa, který je
studován (nikoli tedy sociálně). Keller nás zkrátka navzdory prvnímu dojmu učí nevidět, že
mezi sociologií a společností je intimní reflexivní spojení a že ostrá a jednoznačná hranice
mezi nimi je „pouze“ metodologickou konvencí společenských věd.5
Keller samozřejmě vidí, dokonce sám poukazuje na to, že sociologie vůbec „autonomní“ není
a že je naopak silně poplatná různým sociálním kontextům. Jenže pro něj je tato skutečnost
zásadním selháním sociologie, tedy známkou toho, jak se sociologie zpronevěřila sobě samé.
A ovšem, Keller občas reflektuje, že sociální realita není „autentická“, sociologií nedotčená.
Ale toho se vesměs děsí. Sociologie by se podle něj měla sociálního života dotýkat pouze tak,
že do něj bude jaksi zvenčí a viditelně či kontrolovatelně zasahovat, že bude korigovat a na
správnou míru uvádět postoje a poznatky obyčejných sociálních aktérů. Krátce, podle Kellera
sice sociologie podléhá „sociálnímu“, ale neměla by. Společnost podle něj podléhá
„sociologickému“ (často například podléhá iluzi o radikální ruptuře, která nás, moderní,
odděluje od před-moderních), ale neměla by. „Sociologické“ a „sociální“ se podle Kellera
prolínají a jsou si navzájem věrným obrazem, ale neměly by. Když se chce sociologie
sociologicky zabývat sama sebou, je to dle Kellera zavrženíhodná „zahleděnost do sebe
samé“. To přestože, za prvé, jsou-li předmětem sociologie lidé a jejich sociální vztahy, pak
jsou logickým a nevyhnutelným předmětem sociologického studia také sociální vztahy těch
lidí, kteří se sociologií sami zabývají (viz např. Ashmore, 1989: 32); a ačkoli, za druhé,
obyčejná sociální praxe do sebe úspěšně inkorporovala celou řadu expertních principů a
praktik, takže sociologické studium běžné sociálního sociálního provozu je nevyhnutelně také
sociologickým sebe-studiem.6 Vlastně asi nic by tak nepomohlo sociologii, aby se dostala na
dosah skutečných problémů dnešní doby, jako kdyby přestala bazírovat na přísné a de facto
velmi neskutečné distinkci mezi „sociologickým“ a „sociálním“. Pro Kellera je však takové
řešení nepřijatelné, ba zdrojem veškerých potíží.
Keller prostě přispívá k tomu, že se nevyhnutelná a stále méně opominutelná autoreferenčnost
sociologické rozpravy stává hanbou: základní potíž sociologie jako by bylo to, že se
sociologové zabývají jakýmisi „umělými“, neskutečnými problémy (problémy, které sami
vytvořili), anebo to, že se příliš zabývají jenom sami sebou, neschopni obrátit pozornost k
„opravdové“ realitě. Vzájemná kontaminace „sociálního“ a „sociologického“ je vnímána jako
deformace přirozeného stavu věcí, jako hrozba skutečnému, útok na realitu. Jenže takový
moderní realismus je stále méně přesvědčivý a užitečný. Protože reflexivní vztah mezi
sociální realitou a sociálními vědami se upevňuje a stále obtížněji ho lze obejít nebo nevidět,
tím pravým, ba jediným vskutku realistickým předmětem sociologického studia je dnes
takový svět, který není representován ani samotnou Společností, ani samotnou Sociologií 5
Tomu jsem se detailněji věnoval jinde - Konopásek (1995a: 10-11). Pro objektivistického realistu nemůže být
chápáno jako ryzí, autentická skutečnost to, co je nějak (spolu)vyprodukováno aktivitou sociologa; něco
takového je pomocí tzv. metodologie konstruováno jako „šumy“, „falešné efekty“. Na druhou stranu, skutečná
věda nemůže být z tohoto hlediska poplatná tomu, co sama zkoumá: postupy zkoumajícího a postupy
zkoumaného se musí jevit jako postupy podstatně jiného řádu. Metodologicky garantovaná konstrukce
vědeckého faktu se nesmí směšovat s etno-metodologickou konstrukcí sociální reality - právě proto je pro
objektivistického realistu jedním z největších hříchů uplatnit etnometodologii, případně etnografii na vědu (jak
to činí např. Callon, Law, Rip, 1986; Knorr-Cetina, 1983; Latour, 1987; Lynch, 1994; Mulkay, 1985 a mnozí
další).
6
K tomu viz např. Beckovu teorii reflexivní modernizace (Beck, 1992: 156-7, 172 aj.; Beck, Giddens, Lash,
1994), příp. analýzy toho, jak je umělé laboratorní prostředí vědy masově exportováno do obyčejného světa
(např. Brown, 1993 aj.).
4
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
obojí s metodologicky simulovanou autonomií, resp. autentičností; současný svět je dnes
daleko spíš představován podivnými - a z moderního hlediska jen obtížně myslitelnými hybridními sítěmi reflexivních vztahů mezi tím, čemu dosud většinou říkáme „společnost“ (a
myslíme jenom společnost), a tím, čemu říkáme „sociologie“ (a myslíme jenom sociologie) –
Konopásek (1995b: 207). Ano, nehysterické nakládání s vlastní autoreferenčností a
rezervovaný postoj k metodologii jsou podle mne nikoli bídou, ale ctností a šancí dnešní
sociologie.
Jan Keller nás nabádá, abychom nepodlehli klamu a nepovažovali kulisy moderní společnosti
za realitu. Nabádá nás, sociology, abychom se nebáli přiblížit se ke skutečné realitě, kterou
studujeme, avšak abychom si zároveň od této reality ostražitě udržovali distanci, která zabrání
tomu, abychom s ní náhodou moc nesplynuli. Tím ovšem sám pokračuje v celé té roztomilé
hře moderního rozumu, kterou na první pohled tolik opovrhuje. Společnost je podle něj
opravdu skutečná jenom bez sociologie; realita života zase bez kulis. Modernost společnosti
je mu podezřelá, zato modernost sociologie je pro něho tak přirozená, jako vzduch, který
dýchá.
O všelijakém konstruování všelijaké reality
Vydejme se ale po stopě dalšího nenápadného detailu. Tam, kde Keller mluví o tzv.
konstruktivismu (a kde zdůrazňuje jeho protichůdnost vůči teorii sociálních rolí, aby pak
mohl na tomto základě vystavět zásadní distinkci mezi světem práce a zábavy, výroby a
spotřeby - str. 26), píše o „principu konstruování sociální reality“. Zdá se vše v pořádku? Pak
si připomeňme titul konstruktivistické bible Bergera a Luckmanna (1967), které se sám Keller
dovolává: The Social Construction of Reality. Stále nic? Všimněme si řazení slov:
konstruování sociální reality vs. sociální konstruování reality. Já vím, je to detail, ale zdá se
mi, že velmi příznačný. Od jisté doby jsem si této velmi časté odchylky začal pozorně všímat
a jsem přesvědčen, že většinou nejde o náhodu, ale o signální rétorickou figuru, která by měla
zbystřit naši pozornost.7
O co vlastně jde? O to, že se často bezděčně dopouštíme dvojitého posunu oproti původnímu
smyslu konstruktivismu. Za prvé, v případě „konstrukce sociální reality“ už nejde výhradně o
sociální, tedy interaktivní či kolektivní konstrukce, ale v zásadě o jakékoli konstrukce, třeba
„mentální“, „vědecké“ atd., přičemž ty pak mohou být snadno chápány v čistě kognitivním,
nikoli interakčním smyslu (mohou být například chápány jako konceptuální nebo logické
konstrukce jednotlivé mysli). Za druhé, nejde už o konstrukci reality obecně, ale jenom o
konstrukci reality sociální.8 Tzv. sociální realita je přitom obvykle pojímána jako nestálá
7
Této záměny se často dopouští i klasik českého konstruktivismu, Jura Kabele (viz např. 1989).
8
Nutno přiznat, že sami Berger s Luckmannem logice titulu své knihy příliš důsledně nedostáli. Jejich nakládání
s pojmem „realita“ je nejednoznačné a konstrukce „objektivní reality“ jim nakonec splývá se sociální konstrukcí
společenských institucí, tedy jakýchsi social objects (Sismondo, 1993). Bergerův-Luckmannův konstruktivismus
je pečlivě uplatněn pouze na „svět obyčejných lidí a jejich etnometodologicky budovanou každodenní existenci“;
obrátit konstruktivismus proti sobě samým, tedy na svět vědců a jejich metodologicky budované nadčasové
esence („objektivní vědecká fakta“) - něčemu takovému se tito autoři zdaleka vyhnuli. To teprve proponenti
konstruktivistické sociology of scientific knowledge, zhruba od poloviny 70. let, vzali titul BergerovyLuckmannovy klasické knihy vážně do všech důsledků. Obrátili totiž pozornost k tomu, co dosud
konstruktivistické optice unikalo. Začali se zabývat tím, jak jsou sociálně konstruovány na první pohled tak nesociální entity jako vědecky garantovaná fakta - věci, příroda, materiální objekty. Udělali to tak, že suspendovali
exkluzivní metodologický výklad vědy a nahradili ho etnometodologickým výkladem. Na badatele,
experimentátory, výzkumníky se začali dívat docela podobně, jako se Berger s Luckmannem dívali na „obyčejné
sociální aktéry“.
5
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
realita subjektivních významů, které jsou neustále vyjednávány a více či méně sdíleny
ostatními subjekty. Je to realita „subjektivních pravd“, realita „intersubjektivity“ (sféra
„objektivní pravdy“ - např. fenomén vědy, a tedy i jakákoli reflexivní dimenze - je tak z
konstruktivistického paradigmatu vyloučena). Je zřejmé, že drobná modifikace, která může
být snadno vydávána za nevinné přeřeknutí, je ve skutečnosti známkou zásadního
překvalifikování obou základních pojmů konstruktivismu: vymezení „konstrukce“ je
zpovšechněno, zamlženo a zneurčitěno; vymezení „reality“ zúženo na jeden zvláštní
segment.9
Keller ví (?), co činí, když přistupuje na tuto redefinici. Kdyby tak neučinil, jeho argumenty
by nikdy nefungovaly tak mocně a elegantně. Jedině díky nenápadné záměně „sociální
konstrukce reality“ za „konstrukci sociální reality“ může Keller s pohrdáním mluvit o
konstruktivismu jako o „bezstarostné sociologii“ (str. 120), která je nepřiměřeně uplatňována
například tam, kdy jsme omezeni objektivně konečnými přírodními zdroji nebo objektivními
strukturami světa práce. A jedině díky této kastraci konstruktivistické tradice Kellerovi
vychází zápletka o tom, že konstruktivismus a funkcionalismus se vzájemně potřebují,
protože každý se váže k zásadně odlišnému sektoru reality.
Všimněme si jedné typické věci: Keller spojuje konstruktivismus výhradně s nezávazným
světem zábavy. Jenže konstruktivismus je opravdu zajímavý teprve tam, kde je uplatněn na
tak „nezábavný“ a tak „závazný“ svět, jako je svět vědy, politické moci, existenčního
ohrožení skrze plundrování životního prostředí atd. Jak to? Takto: konstruktivismus podle
mne nemá ukázat, že svět není fixovaný, že realita není objektivní; má spíš ukázat, jak je svět
fixovaný, jak to vůbec přijde, že realita je „objektivní“. Proto by bylo holým nesmyslem, aby
konstruktivista zaměřoval svoji pozornost výlučně na sféru „relativní svobody“, na libovůli
spotřeby a subjektivnost zábavy. To by prostě minul jediný rozumný cíl, který může mít - byl
by jako rybář, který mrská udicí uprostřed pole. Kdepak, konstruktivista loví jinde: vůbec se
nevyhýbá tomu světu, který mu Keller upírá, tedy světu „relativní nutnosti“, naopak. Jako
problém ho totiž eminentně zajímá nejednoznačné rozhraní obou Kellerem (str. 27) tak
samozřejmě a pečlivě separovaných světů. Chce porozumět tomu, jak se tyto dva světy
„závaznosti a objektivity“ na straně jedné a „svobody či subjektivity“ na straně druhé
navzájem konstituují.
Jan Keller tedy bezděky demonstruje jeden příznačný rys dnešních sociologických debat totiž to, jak otázku důsledných konstruktivistů po tom, jakým způsobem je vlastně
konstituována „objektivnost“ či „pravda“, přeformulovávají jejich odpůrci a ještě více jejich
nedostatečně kurážní stoupenci (quasi-konstruktivisté) na striktní odmítnutí fenoménu
objektivity či pravdy. Nu a protože normalizátoři mívají v dlouhodobém výhledu převahu,
konstruktivismus byl postupem času pomocí této reformulace ochočen, zbaven jádra své
pointy a nenápadně vtáhnut do hry, které se původně chtěl vyhnout. Proto dnes svojí
půlpravdou už jen automaticky stvrzuje půlpravdu těch ostatních - vida, princip
komplementarity v akci.
9
Jestliže Berger s Luckmannem nebyli tak radikální, jak sliboval název jejich díla, ti, co potichu překvalifikovali
jejich „sociální konstrukci reality“ na „konstrukci sociální reality“ jejich nedůslednost šetrně překryli, a přispěli
tak k tomu, že potenciální radikální náboj konstruktivismu byl ochočen, pacifikován a vykastrován.
Konstruktivismus se v důsledku toho stal dostatečně blbou doktrínou, aby pronikl do sociologických učebnic a
příruček a aby o něm se vší vážností začali mluvit i ti sociologové, do kterých bychom to vlastně ani neřekli.
6
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
To, čemu dnes říkáme „dekonstrukce“ je svým způsobem pouze znovuoživením,
aktualizováním, připomenutím a radikalizováním původního náboje konstruktivismu.10
Dekonstrukce předně připomíná, že smyslem konstruktivismu není teze, že pravda
(objektivita) není možná, ale spíš otázka po tom, jak je pravda (objektivita) možná.11 Navíc
dekonstrukce stejným způsobem problematizuje i druhou stranu mince, totiž fikci a
subjektivitu: co vlastně konstituuje fikci? jak je subjektivita možná? Toto rozšíření problému
pochopitelně mění situaci. Subjekt/ivita už nemůže být neproblematickým zdrojem sociálních
konstrukcí (tedy tím, co konstruuje), zatímco objekt/ivita jejich více či méně problematickým
výsledkem (tedy tím, co je konstruováno)12 - vždyť objektivita i subjektivita jsou nyní stejně
problematické, podobně jako pravda a fikce; obojí je stejně nesamozřejmým produktem či
výsledkem sociálního konstruování. V soudobém radikálním či důsledném konstruktivismu
tedy nejenom že „subjekty“ konstruují „objekty“, ale také obráceně, „objekty“ konstruují
„subjekty“. Jde nejenom o to, jak lidé tvarují prostředky svého kolektivního života fakta a
objektivitu, ale také o to, jak věci, materiály a objektivita tvarují tzv. sociální realitu (Law,
Mol, 1995). Předmětem zájmu sociologa-konstruktivisty se tak stávají (na první pohled)
monstrózní hybridní útvary, které lze snad charakterizovat jako „[různými způsoby]
naturalizovanou společnost a [různými způsoby] socializovanou přírodu“ (Latour, 1993) - a to
rozhodně není jenom svět skládající se výlučně z nestálých významů a symbolických výměn
mezi suverénními subjekty (jak soudí Keller), ale také svět tělesnosti v širokém slova smyslu,
svět plný tvrdých, fixovaných a hmotných prvků. Objektivita i subjektivita je potom cosi, co
je konstruováno prostřednictvím nejrůznějších materiálů (věcí), jazyků (slov) a kolektivního
života lidí (společností). Zdrojem konstruování jsou hybridní (tedy quasi-objektivní/quasisubjektivní) aktéři-sítě, které jsou „současně reálné (jako “příroda”), vyprávěné [či
symbolické] (jako “diskurs”) a kolektivní (jako “společnost”)“.13 Vulgarizujícímu
chápání
dekonstrukce jako „sémantické analýzy pojmů nepřekračující hranice tradice knihy“ se brání
např. opět Derrida (Otázky..., 1991: 27): „Je třeba stále znovu připomínat, že každé pojetí,
které redukuje dekonstrukci výlučně na čtení textu, je hrubou dezinterpretací, zvláště rozumíli se textem kniha či psaný text v knihovně, v protikladu k tomu, co bývá nazýváno
historickou, ekonomickou či politickou skutečností. [...] Dekonstrukce nemá svou vlastní
oblast, není “doma” nikde.“ Poststrukturalistický význam pojmu diskurs, příp. text, tedy nelze
redukovat na klasicky chápaný jazykový projev. Taková redukce však vždycky trochu hrozí, a
to jako způsob odporu vůči tomu, co je na dekonstrukci opravdu radikální. Možná právě proto
soudobá konstruktivistická sociologie vědy a technologií, která na poststrukturalismus
10
Mluvím teď v podstatě o tomtéž, o čem již s velkou řečnickou elegancí promluvil Miloslav Petrusek (1995,
zejména str. 247, s citací Sarbin, Kitsuse) ve svém „Dekonstruovaném Informátorovi“. Moje pointa ovšem
směřuje jinam.
11
Derrida (Otázky..., 1991: 28): „[...] dekonstrukce neznamená destrukci či znehodnocení. [...] Nejde o destrukci
[...] opozic, ale o snahu myslet půdu, na níž se stabilizují.“ Za postmodernisty něco velmi podobného deklaruje
například Brown (1995).
12
Právě tak je tomu u intersubjektivistické verze konstruktivismu, ale také, v ještě více vypreparované podobě, u
Kellera.
13
Latour (1993: 6). Nutno přiznat, že klasický poststrukturalismus, jehož je dekonstrukce dítětem, viděl jako
zdroj konstrukce objektu a subjektu cosi, co nazýval diskursem. Koncept inter-subjektivity vystřídal konceptem
inter-textuality. Proto také bývá mise poststrukturalismu a dekonstrukce často kritizována, že vše redukuje právě
na pouhý diskurs či text. V nevulgární podobě byl ovšem diskurs (příp. text) chápán nejenom jako klasická
lingvistická kategorie, ale také jako kategorie kolektivní (sociální) a reálná (materiální). Dekonstrukcionisté se
tedy nedopouštějí nějaké redukce, nějakého ontologického násilí vůči skutečnému (ať už na pólu Subjektu či
Objektu); oni jenom „realitu“ chtějí číst jako text a „textu“ chtějí přiznat reálnou existenci. Status reality tím není
redukován na status textu, naopak, status reality je rozšířen o textuální dimenzi. Text je reálný, realita textuální.
7
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
navazuje a sdílí s ním řadu východisek (viz např. Edwards, 1994), přichází raději namísto
pojmu diskurs s konceptem hybridních sítí-aktérů.
Krátce, přívlastek sociální v oblíbeném termínu „sociální realita“ není pro tyto konstruktivisty
banální samozřejmostí, ale problémem, o který jde: jak je vlastně realita parcelována na
sociální a ne-sociální? na subjektivní a objektivní? na sféru svobody a sféru nutnosti? Přitom,
a to je důležité, konstruktivisté, o kterých je řeč, nepovažují tuto parcelaci za „pouhé kulisy“,
cosi méněcenného a de facto nevýznamného; pouze ji vnímají jako podivuhodný artefakt,
který je nesmírně důležitým a vlivným prvkem života moderních společností. A oni nechtějí
tento artefakt zlikvidovat, oni ho chtějí prostě studovat.
Chtěl jsem ukázat toto: není nic cizejšího dekonstrukci či důslednému konstruktivismu než
Kellerova odmaterializovaná vize konstruování sociální reality.14 Jinými slovy, ani původní
náboj konstruktivismu, ani jeho „dekonstruktivistickou“ aktualizaci Jan Keller nebere do
úvahy. Terén k sociologickému prozkoumání rozdělil beze zbytku mezi dva hlupáčky, kteří se
nevzájem podpírají i podrývají, živí se ze slabosti toho druhého: konstruování sociální reality
a teorii sociálních rolí. Kellerova interpretace konstruktivismu, která toto dělení impéria
umožnila, ovšem není ani náhodná, ani vychytralá. Je prostě docela v souladu s obecným
Kellerovým pojetím samotné sociologie/reality. Podle Kellera se sociologie věnuje opravdové
realitě teprve tehdy, zaměřuje-li se na nepřekonatelné a přirozené „rozervanosti sociálního
světa“. Tyto rozervanosti a rozštěpenosti jsou representovány pečlivě dramatizovanými
konflikty: např. konfliktem mezi skutečnými lidmi a neskutečnými kulisami jejich
(moderního) života; konfliktem mezi stále svobodněji konstruovaným světem zábavy či
spotřeby a stále normativněji kontrolovaným světem práce a produkce; konfliktem mezi
mikrosvětem každodenního dění a makrosvětem velkých sociologických konstruktů; nebo
konfliktem mezi světem privátních klientel a veřejných formalizovaných vztahů. Jenže: Keller
tyto rozštěpenosti a asymetrie nechce ani tak studovat coby základní sociologické problémy,
jako spíš reprodukovat a fixovat jako základní sociologická východiska a danosti. Kdyby je
totiž měl postavit jako sociologický problém a opravdu je studovat,15 měl by patrně dojem, že
je tím jaksi znehodnocuje, že je suspenduje na úroveň jakési pseudoskutečnosti - právě tak,
jako podle něj konstruktivismus likviduje fenomén pravdy či objektivity a činí z něj už jen
jakousi pseudo-pravdu či pseudo-objektivitu. Jediná pro Kellera myslitelná cesta, jak
neohrozit reálnost výše uvedených rozporů, je postavit je mimo sociologické tázání.
A je to tedy tak: Jan Keller je téměř jakýmsi tichým postmodernistou tam, kde vyhlašuje
„radikální různost kulturní, ekonomickou, sociální i politickou“ a kde nechce přehlížet či
ignorovat všelijaká rozštěpení, fraktury, diference, ba nesouměřitelnosti, zatímco relativizovat
moc „moderních kulis“ mu potíže nedělá. Zdá se však, že neví, co si se svým
postmodernismem počít. Mrzačí ho totiž stejně, jako to udělal s konstruktivismem. Nechápe,
že pro důsledného postmodernistu zde nesouměřitelnosti nejsou proto, aby před nimi
kapituloval (dál je reprodukoval, a tak se jim vyhnul), ale proto, aby je myslel, dohromady a
napříč.16 Tak třeba myslet dohromady (symetricky) mikro a makro vidí Keller automaticky
jako zglajchšaltování jakýchkoli diferencí, ne jako jejich opatrné studium. Jinými slovy,
14
Do Petruskova (1995) pojetí dekonstrukce - a ostatně i konstruktivismu samotného - by se ovšem Keller se
svým konstruováním sociální reality velmi pohodlně vešel.
15
Jako to třeba činí - namátkou - Josef Alan (1995a) v případě klasické dichotomie „privátní“ vs. „veřejný“,
když studuje svět práce optikou sexu a lásky; Callon a Latour (1981) v případě dichotomie „mikro“ vs. „makro“;
Latour (1993) v případě dichotomie „kulisy“ a „realita“ moderního života nebo v případě „vědecké“ a
„politické“ representace apod.
16
Viz např. Welsch (1994) a jeho idea transverzálního rozumu.
8
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
nesouměřitelnosti, o kterých neustále mluví, je schopen pouze rétoricky fixovat a
předpokládat, nikoli se vší vážností studovat. Keller je vlastně modernista, který objevil jednu
bídu moderního uvažování (tj. bídu totalizace, vytváření iluzí o dokonale integrovaném
celku), ale to jenom díky tomu, že druhou velkou bídu moderního uvažování (tj. bídu
apriorních a zamlčených distinkcí, které hierarchizují pole myslitelného) vydává za jakousi postmoderní, resp. ne-moderní - ctnost.17 Výsledek nemůže příliš překvapit: ne jeden
dokonale integrovaný celek, ale dva - jeden mikro, privátní, neformální a bezprostřední,
svobodný, založený na spotřebě a zábavě, sociálně konstruovaný; druhý makro, veřejný,
formální a zprostředkovaný, omezující a kontrolující, založený na výrobě a práci, objektivně
daný. Keller vlastně ani tak nepěstuje úctu k diferenci a různosti, ale přispívá k záchraně
dokonale integrovaného celku sociální reality. Celý vtip spočívá v tom, že se z jednoho
takového celku udělají prostě dva, stejně dokonale integrované (z čeho jiného plyne jejich
vzájemná nesouměřitelnost?), vždy dokonale od sebe separované prostřednictvím rozporů,
které jsou předpokládány, nikdy však studovány.
Jan Keller se zoufale bojí přiznat a současně myslet konstitutivní nesouměřitelnosti
moderní(ho) rozumu/reality. Přiznává tyto nesouměřitelnosti pouze proto, aby je oficiálně
vytkl před závorku. Ačkoli z jízlivé kritiky modernistického rozumu a moderního světa čerpá
Keller mnoho ze své přesvědčivosti, modernistickými ambicemi a pointami se jeho text jen
hemží.
Reformní modernismus Jana Kellera
Jakmile jednou takhle začneme s pochybováním o Kellerově elegantně napsané knize, je
těžké skončit. Například je možné se ptát, jakouže vlastně sociologií Keller argumentuje,
když mluví o krizi disciplíny. Letmý pohled do seznamu literatury napovídá, že jen naprosto
ojediněle se autor opírá o soudobou sociologickou literaturu, tedy literaturu 80. a 90. let. To je
asi příznačné, neboť právě tato literatura již docela běžně a rutinně reflektuje přesně to, o čem
Keller přímo či nepřímo tvrdí, že je sociologií zcela opomíjeno. Mám na mysli kupříkladu
respekt vůči radikální pluralitě a důraz na diference;18 zřetel na ekologické problémy a na
vztahy mezi tzv. přírodou a tzv. společností;19 reflexivní vztah mezi moderní společností a
moderní sociologií;20 eroze společnosti práce a problém sociálního zabezpečení
marginalizovaných21 nebo „síťové“ praktiky resistence chudých tváří v tvář neosobním
17
Pravda ovšem je, že sám Keller je v tomto ohledu dost nedůsledný. Jeho sociální stratifikace podle protekcí je
stejně integrační koncept jako jakákoli jiná stratifikace. Jeho klientelismus je pouze zdokonalenější, jakoby
plastičtější verzí „homo economicus“. Nebo: v závěru knihy Keller povzdychává, že marginalizovaným je
nabízena pouhá almužna, nikoli skutečná integrace - jenže, ptám se, jak integrovat do desintegrované
společnosti? Nejsou takové povzdechy nad nedostatečnou integrací marginalizovaných pouze nepřímou obdobou
jiných, Kellerem samotným tak kritizovaných, snah sociologů vytvářet představu o dokonale integrované
společnosti? Z druhé strany, jednu velkou distinkci moderního rozumu Keller přeci jen zpochybnil, totiž přeryv a
zásadní odlišnost mezi „modernitou“ a „tradicí“. Jenže učinil tak velmi asymetricky, pouhým
zproblematizováním modernity: moderní společnost nikdy nepřestala být tradiční, modernost je vlastně jenom
kulisa, které jsme příliš podlehli. Chybí mi analogické zproblematizování tradice: tradice byla vlastně vždycky
tak trochu moderní, modernost je kulisa, kterou i „oni“ vytvářeli, ale kterou ještě ani nevnímali.
18
Postmodernisti všeho druhu, representovaní třeba již citovaným Welschem.
19
Viz např. sociologické bestsellery Ulricha Becka (1992, 1995).
20
Viz minimálně práce Anthony Giddense (1990, 1991) o „pozdní modernitě“.
21
Viz třeba rozsáhlá diskuse o tzv. basic income - existuje strašná spousta této literatury (za všechny například
Parker, 1989; nebo Van Parijs, 1992).
9
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
institucionálním soustavám;22 a v neposlední řadě důraz na logiku sítí či „sociálních ker“, na
jakousi antropologii moderního světa. Zvláštní kapitolou ve vztahu k „Omylům“ Jana Kellera
je pak kniha francouzského sociologa Bruno Latoura (1993 [1991]) Nikdy jsme nebyli
moderní. To je také velmi vášnivě napsaná kniha, s velmi podobnou pointou o moderní době
ve vztahu k tradici, s velkým důrazem na logiku sítí a „život za kulisami“, s velmi kritickým
postojem vůči zbytku sociologie a se snahou nalézt jakousi „střední pozici“. Dokonce jsem
přesvědčen, že Latourův spisek je velmi originálním, byť implicitním příspěvkem k
sociologickým úvahám na ekologická témata. Přesto je mezi Latourem a Kellerem rozdíl.
Rozdíl je například v tom, že Bruno Latour je empirik, relativista, sociolog vědy ovlivněný
poststrukturalistickým obratem 80. a 90. let, radikální konstruktivista, který programově
nerozlišuje mezi human a nonhuman aktéry a pro kterého je sociologie automatického
zavírače dveří legitimní součástí sociologického studia.23 Věřím Latourovi víc než Kellerovi.
Francouz je mnohem konsistentnější, reflexivnější a důslednější a - věřte nebo nevěřte - je s
ním i větší zábava. Navzdory všem rétorickým rachejtlím a petardám je Kellerova sociologie
vlastně strašná nuda. Keller používá učebnicové verze sociologických teorií, a to ještě v
náležitě upravené podobě, aby ukázal, že patří pouze do učebnic. Namítá-li Keller proti
představám soudobé sociologie „ale takhle lidé přece ve skutečnosti nežijí“, namítám já proti
Kellerovu líčení sociologie „ale takhle přece sociologii ve skutečnosti neděláme“. Jestliže
Keller vytýká sociologii, že se příliš spolehla na výpovědní sílu moderních institucí, pak já
vytýkám Kellerovi, že se příliš spolehl na výpovědní sílu sociologických příruček.
Podobně vypreparovaný a schematický obraz předkládá Keller tehdy, když píše o předmětu
sociologického bádání, o „realitě“. Opět si paradoxně pomáhá tím, že svůj obraz líčí v
navýsost efektních barvách a figurách.24 Vezměme například autorův bonmot o tom, že
„deklasovaní jsou vyloučeni i z debat o své vlastní vyloučenosti“ (str. 160). Jak lépe
representovat brutálně asymetrický vztah mezi marginalizovanými a marginalizujícími? Jenže
tato krásná věta má přece jen závažnou chybu: platí přece pouze to, že deklasovaní jsou
vyloučeni z našich debat o jejich vyloučenosti, nikoli z těch svých; z těch jsme zase vyloučeni
my. Keller tady prostě likviduje jednu (falešnou) asymetrii druhou (zakuklenou) asymetrií.
Jakmile si tohle uvědomíme, zjistíme, že Kellerova jízlivá kritika je velmi často úplně na
vodě, a naopak že jde často o pouhé maskování toho, že autor sám nemá ke kritizovaným
nijak daleko.
Nebo: „vykupujeme zdání vlastní jedinečnosti za cenu prodejnosti všeho a všech“ (str. 45,
zvýraznil ZK) - mluví-li Keller s pochybami o jedinečnosti, proč nemluví stejně tak o „zdání
prodejnosti všeho a všech“? Proč to, co nám moderní doba nabízí, je pro Kellera jenom
zdáním, zatímco to, čím za to platíme, je nespornou realitou? Na základě čeho činí Keller toto
nenápadné rozlišení? Čím je prodejnost všeho a všech skutečnější než jedinečnost každého z
nás? Nu, nevím...
Jan Keller na první pohled velmi nekonformně a vášnivě kritizuje moderní sociologii, ale je
přitom strašně stejný jako ti, které kritizuje. Zdánlivě nemilosrdně útočí na moderní projekt,
ale při bližším prozkoumání se ukáže, že spíš útočí na jeho nedokonalost. Keller je vlastně
jakýsi „reformní modernista“. Čtu jeho „Omyly“ jako bezvýchodnou a zoufalou knihu,
výmluvně ilustrující poměry v soudobé sociologii: jsme definitivně vyhnáni z ráje moderních
iluzí, dále už před tím nelze zavírat oči - kdo tak činí, zasluhuje výsměch; ale nechce se nám
22
Kupříkladu Jordan, James, Key, Redley (1992).
23
Latour (1987), Johnson (1988); pro Latoura to jsou právě věci, resp. soužití s věcmi, co dělá člověka
člověkem, nikoli distancování se od nich.
24
Na některé Kellerovy rétorické triky upozornil už Alan (1995b).
10
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
jednat a myslet jinak (tj. bez těchto iluzí), zdá se to příliš nejisté a nebezpečné. Zůstáváme
kdesi napůl cesty, paralyzováni pocitem, že nedá-li se dnes už věřit modernitě, nedá se věřit
ničemu. Přitom není nic modernějšího než tento pocit.
Schází odvaha ke krajnostem a k důslednosti. Nedostatek této odvahy opravdu a se všemi
důsledky se k něčemu přihlásit je vystavován pod jménem tolerance a komplementarity v
sociologii, etické odpovědnosti vůči laické veřejnosti a kritického respektování plurality. Já
tuto bezkurážnost vnímám jako selhání. Kellera je rozhodně třeba číst; netřeba mu ale cokoli
promíjet.
Odkazy
ALAN, J. (1995a): Práce, sex a láska. S-Obzor, 4, 2-3, 3-15
ALAN, J. (1995b): Kellerova sociologická bonboniera. BIOGRAF Bulletin, 5/95, 30-33
ASHMORE, M. (1989): The reflexive thesis: Wrighting sociology of scientific knowledge. Chicago: CUP
ATKINSON, P. (1990): The ethnographic imagination: Textual constructions of reality. London: Routledge
BECK, U. (1992): Risk society: Towards a new modernity. London: Sage
BECK, U. (1995): Ecological politics in an age of risk. Cambridge: Polity Press
BECK, U. / GIDDENS, A. / LASH, S. (1994): Reflexive modernization: Politics, tradition and aesthetics in the
modern social order. Cambridge: Polity Press
BERGER, P. / LUCKMANN, T. (1967): The social construction of reality: A treatise in the sociology of
knowledge. Harmondsworth: Penguine Books
BROWN, R.H. (1977): A poetic for sociology: Toward a logic of discovery for the human sciences. Chicago:
University of Chicago Press
BROWN, R.H. (1993): Modern science: Institutionalization of knowledge and rationalization of power. The
Sociological Quarterly, 34, 1, 153-168
BROWN, R.H. (1995): Postmodern representation, postmodern affirmation. In: R.H. Brown, ed.: Postmodern
representations. Chicago & Urbana: University of Illinois Press. pp. 1-19
CALLON, M. / LATOUR, B. (1981): Unscrewing the big Leviathan: How actors macrostructure reality and how
sociologists help them to do so? In: K. Knorr, A. Cicourel, eds.: Advances in social theory and
methodology. London: Routledge & K. Paul. pp. 277-303
CALLON, M. / LAW, J. / RIP, A. (1986), eds.: Mapping the dynamic of science and technology: Sociology of
science in the real world. London: Macmillan
EDWARDS, P.N. (1994): Hyper text and hypertension: Post-structuralist critical theory, social studies of science
and software. Social Studies of Science, 24, 2, 229-278
GIDDENS, A. (1990): The consequences of modernity. Cambridge: Polity Press
GIDDENS, A. (1991): Modernity and self-identity: Self and society in the late modern age. Cambridge: Polity
Press
JOHNSON, J., a.k.a. B. Latour (1988): Mixing humans and non-humans together: The sociology of a door-closer.
Social Problems (spec. issue on sociology of science, ed. by L. Star), 35, 3, 298-310
JORDAN, B. / JAMES, S. / KEY, H. / REDLEY, M. (1992): Trapped in poverty? London: Routledge
KABELE, J. (1989): Konstruování sociální reality a životopisné vyprávění. In: Výzkum rodiny IV. Praha: VÚSRP.
s. 3-23
KNORR-CETINA, K. (1983): The ethnographic study of scientific work: Towards a constructivist interpretation of
science. In: K. Knorr-Cetina, M. Mulkay, eds.: Science observed: Perspectives on the social study of
science. London: Sage, 115-140
KONOPÁSEK, Z. (1995a): Věda, reflexivita a text (aneb Některým sociologům... II. - totiž Alanovi, Hájkovi, Judy
11
Konopásek: Sociologovy hrátky s (ne)modernitou
S-Obzor, 4, 1995, 4, 76-89
& Chlupovi). BIOGRAF Bulletin, 3, 7-19
KONOPÁSEK, Z. (1995b): Sociologie babičkou (ještě jednou, po dvou letech). In: Z. Konopásek, ed.: Our Lives
As Database. Rukopis, 189-222
LATOUR, B. (1987): Science in action: How to follow scientists and engineers through society. Milton Keynes:
Open University Press
LATOUR, B. (1993): We have never been modern. Cambridge: Harvard Univ. Press
LAW, J. / MOL, A. (1995): Notes on materiality and sociality. The Sociological Review, 43, 2, 274-294
LYNCH, M. (1994): Scientific practice and ordinary action: Ethnomethodology and social studies of science.
Cambridge: Cambridge University Press
MULKAY, M.J. (1985): The word and the world: Explorations in the form of sociological analysis. London:
George Allen & Unwin
OTÁZKY SE NIKDY NELZE VZDÁT. Původní rozhovor s Jacquesem Derridou (1991). Přítomnost, 2, 3, 27-29
PARKER, H. (1989): Instead of the dole. London: Routledge
PETRUSEK, M. (1993): Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum
PETRUSEK, M. (1995): Dekonstruovaný „Informátor“ a sociální konstrukce českého národa. Sociologický
časopis, 31, 2, 245-252
SISMONDO, S. (1993): Some social constructions. Social Studies of Science, 23, 3, 515-553
VAN PARIJS, P. (1992): Arguing for basic income. London: Verso
WELSCH, W. (1994): Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon
WOOLGAR, S. (1988): Reflexivity is the ethnographer of the text. In: S. Woolgar, ed.: Knowledge and reflexivity.
London: Sage. pp. 14-36
12

Podobné dokumenty