stáhnout

Jazykověda a etnogeneze Slovanů
Oleg Nikolajevič Trubačov
Staří Slované podle údajů etymologie a onomastiky
Následující práce je věnována problému lingvistické etnogeneze Slovanů – otázce staré a stále
aktuální. Téma osudu slovanských Indoevropanů nemůže nebýt rozsáhlé a složité a zároveň je
z hlediska jedné vynuceně kratičké eseje až příliš významné. Proto je nejdříve nutné zříci se
podrobného a lineárního osvětlení a sdělit pouze některé, dle našich představ nejzajímavější, závěry
a pozorování, hlavně ty, které pocházejí z nových etymologických studií slov a jmen vlastních.
Musí se však jednat o závěry, před nimiž je vytčen vyšší cíl – kombinace a rekonstrukce okamžiků
vnější jazykové a etnické historie.
Úkol je vlastně tak prostý, jak prostá může být monumentální úloha: zabrat si a zrekonstruovat
formu, význam a původ dávného lexikonu Slovanů a vytěžit z tohoto lingvistického materiálu
maximum informací pro historii etnika. Co se týče nových velkých etymologických slovníků, jistě
na obnovování protoslovanského slovního fondu pracují v Moskvě i v Krakově (1). Tím chceme
říci, že na těchto a podobných tématech pracuje velký okruh osob u nás a v mnohých jiných zemích.
Důvěryhodné obnovení slov a významů- to je cesta k rekonstrukci kultury ve všech jejích
projevech. Proč Slované nahradili indoevropské pojmenování brán (zemědělského náčiní) novým
slovem? Jak se vytvořilo označení platnosti skutku- „platit“- u starých Slovanů? Co vše je třeba
promýšlet ohledně situace „Slované a moře“? Jak u Slovanů vzniklo pojmenování pro loď? Na tyto
a mnohé jiné otázky už odpovědi známe (k problému moře se ještě vrátíme). Nicméně mnohá slova
jsou stále neobjasněná, další slova, vzešlá z běžného užívání, jsou zapomenutá, v lepším případě se
dochovala jen na onomastické úrovni. Z toho pramení náš akutní zájem o onomastické materiály a
nové práce typu Slovník hydronym Ukrajiny [2], které prohlubují naše znalosti dávné slovanské
apelativní slovní zásoby a poskytují nám zdroje pro výzkum nových principiálních otázek
onomastiky, např. o slovanském toponymickém naddialektu, o existenci těch slovanských
hydronym, u nichž chybí apelativní stádium, např. *morica, a o jejichpokračování v nejrůznějších
slovanských hydronymech.
A nakonec dávné sídelní území, pravlast Slovanů, též nelze odhalit bez osvojení si etymologie a
onomastiky. Jak tuto otázku řešit? Existují široké a přímočaré cesty (najít teritorium, kde jsou
všechna nebo mnoho toponym-hydronym čistě slovanského původu) a existují také, lépe řečeno
musejí existovat, daleko užší a dokonalejší cesty. Co se stalo se zásobou lexiky a onomastiky, když
migrovalo pradávné etnikum? Pojmenovávalo si jen to, co samo vidělo a znalo ? Ale „slovník
národa předstihuje reálnou (aktuální) praxi“ [3, s. XLVII] a národ si tedy opatruje nejen svoji
petrifikovanou zkušenost, ale i cizí, zaslechnutou. V tom je také rezerva našeho výzkumu.
Slovanské písemnictví započalo v historicky pozdní době – v 9. stol. Ovšem slovanské slovo nebo
jméno, včetně ozvěny v cizím jazyce, to je taktéž jakýsi záznam, i když bez písemné památky.
Například vlastní jméno krále Antů Boze (obvykle se čte Bož, božský), jež odráží raně slovanské
*vozhь, ruské lid. вож (vož; vellum rex), kniž. вождь (vožď; vůdce, otec), podstoupilo už ve 4. stol.
palatalizaci do plně moderní formy.
1
Slované a Dunaj
Čím byly vyvolány vpády Slovanů v 6.stol. do podunajských zemí a dále na jih ? Spojenectvím
s Avary? Slabostí Říma a Konstantinopole? Nebo k nim daly podnět mýty, předávané
prostřednictvím ústního podání, o dávném sídelním území na Dunaji? Možná tehdy celá ta proslulá
dunajsko-balkánská migrace Slovanů nabyla smyslu reconquisty, opětovného vybojování; pravda, i
pod příslibem výhodné konjunktury a též vlivem povahy Slovanů, jež se snadno nechala unést a jež
se v tomto případě poněkud „vylila z břehů“… Čím jiným než vzpomínkou na dávné dunajské sídlo
jsou inspirovány např. staré písně o Dunaji u východních Slovanů tj. národů, u nichž podotýkáme,
že až kam sahá písemná historie nikdy na Dunaji (resp. na středním Dunaji) nežily a raně
středověkých balkánských výprav se neúčastnily. Pokud bychom se zatvrzele bránili přijmout tento
předpoklad, velice bychom si ztížili další směr uvažování, jak se to stalo K. Moszinskému, který
pojal vlastní koncepci středně-dněprovské pravlasti Slovanů příliš striktně a došel dokonce
k tvrzení, že v ruských bylinách se Dunajem nazýval Dněpr [4, str. 152-153]. Zbytečná a
abnormální domněnka. Jako ještě daleko obtížnější se ukazuje pozice těch vědců, kteří se, spolu
s Lehr-Splawińským, snaží dokázat, že v počátcích nebylo u Slovanů široce rozšířeno hydronymum
Dunaj, nýbrž apelativum dunaj, louže, moře, jakoby z indoevropského *dhou-na [5, str. 74-75].
V posledních letech tuto nevydařenou etymologii zopakoval J. Udolph [6, str. 367]. Podotýkáme, že
všichni tři vědci hledají pravlast Slovanů na různých místech: Lehr-Splawiński mezi řekami Odra a
Wisla, Moszinski na středním Dněpru a Udolph v Podkarpatí. Zdá se, že je spojuje pouze snaha
vyvrátit dávnou známost Slovanů s Dunajem, hydronymem a řekou, známost vytrvale našeptávanou
jazykem. A zajisté se sluší naslouchat hlasu jazyka.
„Pravlast“-„dobytí vlasti“
Termín „pravlast“ je zde krajně nešťastný a zatížený biologickými představami, které nasazují
okovy mysli a zavádějí ji na falešnou stopu (nicméně na výběr je užití slova daleko romantičtějšího
a přiměřeně méně vědeckého než je pravlast – je jím Urheimat, polská prakolebka, pradávná
kolébka [7, str. 721 a násl.], angl. cradle). Lze z něho vyvodit, že pokud má člověk vlast, pak má
být jen jedna. A stejně tak u národa či jazyka má být – jedna vlast. Avšak malá typologická analogie
stačí k tomu, abychom se zamysleli nad jinou možností. Například Maďaři měli několik vlastí:
přiuralská, kde se zformovali a vyčlenili se z uherské větve, severokavkazská, kde se stýkali s
turkickými Bulhary, jihoukrajinská, kde začala jejich symbióza s Alany a nakonec „dobytí vlasti“
na Dunaji, maď. Honfoglalas, něm. Landnahme, mimochodem termín velmi praktický a vrcholně
adekvátní, neobsahující představu počátku, jež je nevyhnutelně přítomna ve slově pravlast.
Islanďané si také velmi dobře pamatují své „dobytí vlasti“ (landnama). Proto se metodicky účelněji
soustřeďují nikoliv na vyhledávání jedné ohraničené vlasti, ale na lingvistickou etnogenezi nebo na
jazykové aspekty etnogeneze. Jasná a zřetelná vzpomínka na obsazení vlasti se u Slovanů
nedochovala, čehož na jedné straně můžeme litovat, s odkazem na doloženou a působivou
trajektorii starověkých Maďarů z Přiuralí na Dunaj a vzpomínku na ní, na druhé straně je nutné
naučit se správně interpretovat sám fakt nedostatku vzpomínek na příchod Slovanů. Koneckonců
existují příklady tisícileté paměti, jež uchovala výrazné události v životě národa (především etnické
migrace) dokonce v podmínkách naprosté neexistence písemnictví. Chybějící vzpomínka na
příchod Slovanů může sloužit jako jedna z nápověd, jež nás vedou k myšlence věky a věky
trvajícího pobytu Slovanů a jejich předků na rozlehlých územích středo-východní Evropy.
Myslím, že se nemůžeme mýlit, když řekneme, že je v současné době nutné považovat za ukončené
(vyčerpajíc samo sebe) předcházející období přímočarých hledání vlasti Slovanů, kdy urychlení
změn jazyka a slovní zásoby přímo souviselo se zrychlením tempa migrace, kdy se všichni snažili
doložit počáteční charakter etnické oblasti a všemi prostředky přitom dokazovali slovanskou
příslušnost její (makro)-hydronymie či zaručený výskyt čistě slovanské toponymie, ať už se jednalo
2
o oblast viselsko-oderskou s postupným šířením do odersko-dněprovské [8] či pravý břeh středního
Dněpru [9] nebo o oblast pripjaťsko-polesnou [10].
Počáteční ohraničené území?
Nežli přistoupíme k revizi dnes rozšířeného odůvodňování vlasti, neuškodí vzpomenout si na
moudrá slova Brücknera, který dávno vycítil metodologickou nedostatečnost postulátu ohraničené
vlasti: „Nedělej jinému to, co je protivné tobě samému. Němečtí vědci by milerádi utopili všechny
Slovany v bažinách Pripjati a ti slovanští zase všechny Němce v Dollartu (ústí řeky Ems- T.O.); to
je naprosto marná snaha, oni se tam stejně nevejdou; je lepší zanechat tohoto úsilí a netrápit boží
svět ani jedněmi ani druhými“ (cit. podle [11]). To byl pochopitelně vtip, ovšem problém velikosti
vlasti má vážný vědecko-metodologický význam. Nutno podotknout, že idea ohraničené vlasti (v
německé etnogenetické literatuře aktivně používají ještě termín Keimzelle, doslovně zárodečná
buňka, což nás jasně zavádí k vývojové biologii) je důsledkem teorie rodokmenového stromu [12,
str. 342]. Je nezbytné počítat s pohyblivostí praslovanského areálu, s možností nejen expanze, ale i
jeho zmenšení, obecně s faktem existence různých etnik jak uvnitř tohoto území, tak i celkově, s
nepřehledným charakterem osídlení dávné Evropy, dále s nestabilitou etnických hranic a
s propustností protoslovanského teritoria. Vzpomeňme na poučný průchod Maďarů v IX. stol. přes
východoslovanské země, už v období Kyjevského státu. Specifikum etnika nevylučovalo jeho
rozptyl [13], ve starověku s ním, naopak, zcela určitě počítalo.
Původnost dialektového členění
Třebaže současný směr výzkumu indoevropských dialektů obecně pochází od Meyera, přesto tento
vědec zcela odváděl daň unitaristické koncepci indoevropského prajazyka [12, str. 330] a slovanské
jazyky o to více odvozoval od „téměř jednotného nářečí“ [14, str. 1]; v dané otázce přitom opomíjel
odkaz svého učitele F. de Saussure o nářečním členění uvnitř počátečního areálu. Není tedy divu, že
se donedávna hovoří o „jednotě“ všeslovanského jazyka [15]; nebohý Z. Stieber dospěl dokonce
k závěru, že do r. 500 n.l. existovalo ve slovanském světě jen jedno (!) dialektové specifikum,
přičemž proti tomu naštěstí zarezonovaly námitky, že to tak v tehdejších podmínkách prostě
nemohlo být [16].
Malá výměra praslovanského teritoria, jakož i bezdialektovost protoslovanského jazyka – to nejsou
dokázané pravdy, nýbrž předpojaté ideje. Věda nahromadila mnoho materiálu svědčícího o něčem
jiném. Indoevropeistika už dlouho počítá s dialektovými odlišnostmi uvnitř počátečního areálu [17].
Současná romanistika se už nedrží myšlenky jedné národní latiny [12, str. 326]. Z různých stran je
poukazováno na to, že jazyk znamená integraci [18], že slovanský jazykový typ je důsledek
konsolidace [19], že je vhodné hovořit o mnohokomponentnosti každého jazyka [12, str. 334] a
nakonec – dostupné písemné doklady o dávných časech jednoznačně ukazují, že čím dále a hlouběji
do minulosti, tím více existovalo jazyků, nikoliv méně.
Jistě, v duchu snah o pochopení těchto nebo podobných faktů se můžeme v současné literatuře,
ohledně historie ruského a slovanských jazyků, častěji setkat s výrazy jako „slovanská etnojazyková
jednota“ [20]. Správné je však zpozorovat, že protoslovanský jazyk nebyl žádný umělý model, ale
živý mnohonářečový jazyk.
Protoslovanský jazyk– živý jazyk nebo „jednotný“ model?
Éra strukturálního modelování se v posledních dvou desetiletích citelně dotkla i proto-slovanského
jazyka, čímž mírně přibrzdila úplnost pochopení jeho původních vlastností, neboť v simulaci,
v konstruování „nerozporného“ modelu, se, jako nikde jinde, projevuje reductio ad unum [21], jež
3
zjednodušuje a nikoliv obohacuje naše představy o tématu.
Vzhledem k uznávanosti jazykovědy lze docela dobře pochopit, že unitaristická koncepce
protoslovanského jazyka nemohla nemít negativní vliv na historii a archeologii, viz např. výrok
historika o jediném „státě“ (!) všech Slovanů před jejich expanzí (2) nebo mezi archeology
rozšířené, přehnané, názory o jednotné hmotné kultuře starých Slovanů, ačkoliv Slovanstvo ve
skutečnosti vůbec není archeologicky monolitní [22].
Starobylost jazyka nikterak přímo nevyplývá z autochtonnosti národa, stejně tak i inovace nejsou
nezbytně spojené s migracemi. Vše toto jsou nezávislé lingvistické otázky. Co se týče etnické
autochtonnosti, to je obzvláštní problém: např. Hirt věřil, že Slované a Baltové zůstávali, déle než
jiní, v hranicích indoevropské pravlasti [23, str. 23], zatímco archeolog Kossinna tvrdil, že Slované
a Árijci (Balty zde vůbec nebral v úvahu) byli nejdále ze všech od centra na východ [24].
Unitaristická koncepce považovala lingvistickou diferenciaci (Meyer: „náš vlastní styl“) za
důsledek vnějšího impulsu, jenž měl zapůsobit dovnitř substrátu [25; 5, str. 95]. Níže se ještě
dotkneme, ve smyslu rekapitulace, různých modelů protoslovanského jazyka. Ale v otázce substrátu
nám velmi imponuje hledisko Pokorného: „každý národ reaguje na svůj substrát různě“ [26]. Tak
tedy: namísto představy o původně bezdialektovém protoslovanském jazyku přichází učení o
dialektově složitém dávném jazyku Slovanů se silně rozvinutým starobylým nářečním slovníkem
(3). Jako nesprávné se ukazuje populární dělení historie protoslovanského jazyka na dvě obdobíkonzervativní (jakoby usedlé) a dále období radikálních změn (migrační). Existují pádné argumenty
pro vyslovení myšlenky, že právě usedlý život vytváří podmínky pro diferenciaci jazyka, zatímco
kočovný život zahlazuje rozdíly [12, str. 340].
Z vyvážené obecné pozice o završení jazykové dospělosti není třeba vyvozovat závěr, že
v podmínkách prajazyka a pravlasti je nějaký jazyk možné přiblížit jen tak, že ho postavíme k
jinému jazyku; tedy podobnou metodou, jaká je mnohdy používána v archeologii- ozřejmováním
určité kultury pomocí nějaké jiné kultury.
„Metoda eliminace“
Je možné najít čistě slovanskou hydronymickou oblast? Ne, to je naivní koncept. Uvnitř
slovanského území vždy existovaly předslovanské a neslovanské prvky, přesně jako tomu bylo i
v karpatské oblasti, což byl nucen přiznat i Udolph. Sterilně čistý (bez substrátu) etnický prostor –
to je výjimečný a podezřelý úkaz.
Neexistují čistě slovanská toponymická teritoria [29]. Jediná tato expresivní konstatace definitivně
škrtá „eliminační metodu“ německé školy (Vasmer, nyní Udolph), která, je-li aplikována přímo
(„kde všude nežili Protoslované?“), úplně vylučuje Slovany z Evropy; což samozřejmě neodpovídá
skutečnosti a nemůže to vymazat fakt, že Slované obývali středo-východní Evropu na dosti
rozsáhlých (a pohyblivých) územích.
Pohyblivost dávného areálu
Jak zkoumat dávnou pohyblivost slovanského areálu jazykovědnými prostředky- onomastikou a
etymologií? Jako důležitý materiál poslouží obsah a původ místních (vodních) názvů. Přitom je
třeba dávat pozor na shlukování stejnorodých pojmenování, nu a poté je možné oblast koncentrace
vodních názvů původního slovanského typu prohlásit za oblast dávného rozšíření Slovanů, jinými
slovy za jejich pravlast. Právě takový jednoduchý závěr ohledně Přikarpatí (bývalá Halič) udělal ve
své nové velké knize (viz [6]) J.Udolph. Avšak dynamika přesunů etnik se v toponymii neodráží
přímo, nýbrž lomeně. Seskupení homogenních slovanských názvů jen charakterizuje zóny expanze,
kolonizované oblasti, a ne ohnisko vzniku; toto ohnisko musí ze své logiky působit leda nejasným
4
rozmazaným obrazem a nikoliv jasným vzplanutím. Takovou tezi doložil V.A.Nikonov [30, str.
478]. Udolph v Přikarpatí podle všeho objevil jednu z oblastí, která byla ovládnuta Slovany, ale
není to jejich hledaná pravlast. Druhá Nikonovova teze- o relativní nesmyslnosti toponymie („v
nekonečných lesích je nesmyslné nazvat něco Les….“) [30, str. 478] – má naprosto přímočarý vztah
k objasnění dynamiky osídlování skrze analýzu toponymie; avšak tato teze bohužel prošla bez
povšimnutí jak okolo Udolpha, tak okolo jeho recenzenta Dickenmanna [31]. Oba se diví, proč se
v hydronymii bažinatého Polesí nesetkáš s termínem bažina; přitom v Polesí, jak víme, to nehraje
roli a vše je tam v pořádku.
Současné indoevropeistice by neškodilo šířeji používat uvedené pozice, pomohlo by to vyvarovat se
chyb nebo zjevných přehánění, z nichž jedno speciálně prozkoumáme.
Slovanský a baltský
Důležitým kritériem lokalizace starobylého území Slovanů jsou blízké vztahy slovanského jazyka
s jinými indoevropskými jazyky, především – s baltským. Přijatý model či charakter těchto vztahů
zásadním způsobem předurčuje představy jazykovědců o místech pobývání Protoslovanů. Například
podle Lehr-Splawińského a jeho žáků diktuje blízká podobnost baltského a slovanského jazyka
potřebu hledat pravlast Slovanů v bezprostřední blízkosti počátečního území Baltů [5, str. 28]. Sama
příbuznost slovanského a baltského jazyka je pro badatele tak přesvědčivá, že je odvádí od svého
složitého charakteru. Ostatně, právě povaha balto-slovanských jazykových vztahů se stala
předmětem nekončících diskusí v současné jazykovědě, což (a zde dávám za pravdu) v otázce
lokalizace pravlasti Slovanů odhaluje balto-slovanské jazykové kritérium jako krajně nespolehlivé.
Proto se nejprve musíme alespoň krátce zastavit u samotných balto-slovanských jazykových vztahů.
Podobnosti a rozdíly
Začneme se slovní zásobou jako nejdůležitější oblastí pro etymologii a onomastiku. Stoupenci
balto-slovanské jednoty poukazují na rozsáhlou lexikální shodu mezi těmito jazyky- na více než
1600 slov [5, str. 25 a násl.]. Kiparský odůvodňuje éru balto-slovanské jednoty potřebou společných
důležitých inovací lexiky a sémantiky: viz názvy jako hlava, ruka, železo a jiné [32]. Ovšem železo
– to je kov nejpozdějšího starověku; neexistence dávných společných balto-slovanských názvů pro
měď (bronz) obrací naší pozornost k vzájemným kontaktům v době železné tj. k posledním stoletím
před naším letopočtem (srov. analogii kelto-germánských vztahů). Novotvary typu hlava, ruka
příslušejí k často novelizovaným lexémům a rovněž mohou spadat k daleko pozdějšímu období.
Uvedený „argument železa“ s naprostou jistotou odhaluje ošidnost určování doby, ve které měl být
protoslovanský jazyk vyčleněn z balto-slovanského tj. okolo r. 500 před n.l. [33].
Existuje nemálo teorií o balto-slovanských vztazích. V roce 1969 jsme jich napočítali pět [34]: 1)
balto-slovanský protojazyk (Schleicher); 2) nezávislý paralelní vývoj blízkých baltských a
slovanských dialektů (Meyer); 3) opětné sblížení baltského a slovanského (Endzelin); 4) pradávné
společenství, poté dlouhotrvající pauza a nové sblížení (Rozwadowski); 5) vznik slovanského
jazyka z periferních baltských dialektů (Ivanov-Toporov). Tento přehled není vyčerpávající a není
ani zcela přesný. Jestliže teorie balto-slovanského protojazyka či jednoty již téměř odeznívá, i přes
ojediněle nové zkušenosti, a jestliže se velice rozumná koncepce nezávislého vývoje a opětovného
sblížení bohužel nedočkala nového detailního zpracování, zákonitě musí prožívat svůj boom
radikální teorie, které vysvětlují vznik slovanského jazyka z baltského. Avšak bylo by chybné
všechny je zahrnout k teorii pod č. 5 (viz výše), neboť je zde ještě Sobolewski, jenž navrhl teorii o
slovanském jazyku, který měl vzniknout sloučením jazyků íránského-ch a baltského-s [35].
Analogicky vykládal vznik slovanského jazyka i Pisani – z protobaltského s íránským superstrátem
[36]. Podle mínění Lehr-Splawińského jsou Slované v podstatě západní Protobaltové, na nichž prý
5
jsou navrstvení Veneti [5, str. 114]. Podle Gornunga se zase západní periferní Baltové odtrhli od
„Protoslovanů“ [37]. Myšlenku o vyčlenění protoslovanského jazyka z periferního baltského, neboli
slovanský typ jakožto transformace typu baltského, vyzdvihují práce Toporova a Ivanova [38-39].
Toto hledisko sdílí i řada litevských jazykovědců [40]. Blízko k teorii Lehr-Splawińského, ovšem
zachází ještě dál, je Martynov, který odvozuje protoslovanský jazyk ze součtu západního
protobaltského a italického superstrátu – prostřednictvím migrace z 12. stol. před n.l. (?) – a přidává
k tomu íránský superstrát [41-43]. Německý lingvista Schall předkládá kombinaci: Baltoslované =
jižní (?) Baltové + Dákové [44]. Nedá se říci, že by tato kombinovaná lingvo-etnogeneze všechny
uspokojila. W.P.Schmid, jakožto horlivý zastánce „baltocentrického“ modelu zahrnujícího vše
indoevropské (o tom viz níže), je nicméně přesvědčen, že nelze vykládat vznik baltského ze
slovanského ani slovanského z baltského ani obou z balto-slovanského [45].
Koncepce balto-slovanské jednoty či vyčlenění slovanských reálií z baltského modelu považuje
H.Mayer za metodicky nepříjemné a nespolehlivé [46-47]. Již před dlouhou dobou byl zpozorován
výskyt četných nesrovnalostí a nedostatek prostupů mezi baltským a slovanským [48], ovšem
upřednostňovalo se smýšlení o balto-slovanském jazykovém svazku [49-50], který byl doplněný
znaky vykazujícími sekundární jazykové příbuzenství a zdůrazňujícími různé místní kontakty. Za
těmito kontakty a konvergencemi se však skrývají hluboké vnitřní rozdíly. Ještě Lehr-Splawińský,
když kritizoval teorii o vyčlenění slovanského modelu z baltského, upozorňoval na nerovnoměrnost
tempa baltského a slovanského jazykového vývoje [51]. Balto-slovanskou diskusi je třeba vytrvale
přenášet ze schématu příliš abstraktních pochybností (o „rovnocennosti“ obou jazyků) na schéma
konkrétní srovnávací analýzy forem, etymologie slov a názvů. A je nutné to dělat stejným počtem
„kroků“, jaký učiní ta či ona strana (což, jak se zdá, nikdo nenastoluje). Faktů se nahromadilo dost,
o čemž svědčí byť jen letmý pohled.
Hluboké rozdíly baltského a slovanského jsou patrné na všech úrovních, v lexikálně-sémantické
rovině vykazují starobylý charakter. Podle údajů Etymologického slovníku slovanských jazyků jsou
tak klíčové pojmy jako jehně, vejce, bít, muka (trápení) život, panna, dolina, dub, dlabat (hloubit),
holub, pán, host, kovářská výheň vyjadřovány jinými slovy v baltských a jinými ve slovanských
jazycích. V tomto seznamu je samozřejmě možné pokračovat až na onomastickou úroveň
(etnonyma, antroponyma).
Elementární a staré jsou rozdíly ve fonetice. Zde je třeba poukázat na postupný pohyb v baltské
řadě střídání hlásek oproti protoslovanskému konzervativnímu uchovávání indoevropských vrstev
ablautu (4). Naprosto samostatně proběhla v baltském a slovanském satemizace reflexů palatálních
zadněpatrových souhlásek, přičemž protobaltský reflex i-e. k’ – sh je v protoslovanském neznámý,
neboť protoslovanský prodělal vývoj k’ > с > s (5). Najít zde „společnou inovaci systému
souhlásek“ není v zásadě možné; i nedávný pokus Schmalstiega dát do přímé souvislosti slovanské
sh, pishetь, píše (ze sj !) a litevské sh, pieshti, kreslit [53] musí být zavržen jako anachronismus.
Ještě daleko výmluvnější jsou poměry v morfologii. Jmenná flexe je v baltském jazyce archaičtější
než ve slovanském, nicméně i zde se objevují protoslovanské archaismy jako *zheny < *guenom-s
(6). Co se týče slovesa, jeho tvary a flexe jsou v protoslovanském archaičtější než v baltském a jsou
bližší indoevropskému tvaru [55]. Dokonce ty slovanské formy, které vykazují transformovaný stav,
jako např. flexe 1. os., jedn.č., přít.čas –o (< i-e. о + sekundární koncovka –m ?), jsou zcela
originální a nepřipouštějí vysvětlení na baltské bázi. Naprosto úžasné je rozdělování jednotlivých
flexí, srov. např. -s- jako formant slovanského aoristu, ovšem v baltském je to formant– budoucího
času [14, str. 20]. Starý aorist –e je zachován ve slovanském (мьн-Ь), ale v baltském je prezentován
v rozšířených formách (litev. minejo) [56]. Slovanské perfektum *vede stoupající k indoevropskému
perfektu *uoida(i) – to je archaismus bez jakékoliv baltské korespondence [57]. Slovanský
imperativ *jьdi, jdi, pokračuje z indoevropského *i-dhi, které není v baltském přítomné. Slovanská
příčestí –lъ mají indoevropský podklad (arménský, tocharský); baltský nic podobného nezná [14,
str. 211]. Problém sám o sobě představují flexe 3. osob jedn.-mn. č. [58], přičemž slovanský dobře
6
odráží i-e. formanty -t : -nt, které jsou totálně nepřítomné v baltském; pokud dokonce vyvodíme, že
v baltském máme co do činění s jejich dávným nezačleněním do slovesného paradigmatu, je ve
slovanském zastoupena raná inovace spojující slovanský s řadou indoevropských dialektů
s výjimkou baltského. Je jasné, že slovanské slovesné paradigma – to je indoevropský model
nedovedený až k baltskému (7). Rekonstrukce slovesa disponuje ve slovanském daleko větší
hloubkou než v baltském [60].
Co se týče jmenné slovotvorby, tak na hluboké rozdíly baltského a slovanského upozorňovali jak
stoupenci, tak odpůrci balto-slovanské jednoty [61-63].
Pozdní Baltové v horním Podněpří
Po této krátké, avšak co nejkonkrétnější charakteristice balto-slovanských jazykových vztahů, bude
přirozeně konkretizován i pohled na vzájemnou lokalizaci.
Éra rozvinutého baltského jazykového typu zřejmě Balty zastihla v místech blízkých jejich
současnému areálu tj. v oblasti horního Dněpru. Začátkem I. tis. n.l. tam v každém případě převládá
baltský etnický prvek [64, str. 236]. Pro domněnku, že hydronyma horního Podněpří připouštějí
širší balto-slovanskou charakteristiku [65], není dostatečně silný důvod, stejně tak i pro snahu
hledat raný areál Slovanů na sever od Pripjati. Rozvinutý baltský jazykový typ – to je systém
slovesných tvarů s jedním prézentem a jedním préteritem, což velmi připomíná finské jazyky [66]
(8). V souvislosti s nyní řečeným je možné zaujmout stanovisko ke hřebenové keramice jakožto k
pravděpodobně finskému kulturnímu substrátu tehdejších Baltů; zde je vhodné poukázat na
strukturální balto-finské shody ve vytváření složitých hydronym, především s druhým
komponentem „-jezero“ (9).
Pohyblivost baltského areálu
Ale k baltskému areálu musíme přistupovat se stejným kritériem mobility (viz výše); to je velice
podstatné, neboť to boří obvyklé názory na toto téma („konzervativnost“ = „teritoriální stabilita“).
Přitom vyvstávají různé osudy etnických Baltů a etnických Slovanů, podle nápověd jazyka.
Balto-dáko-thrácké styky v III. tis. před n.l. (slovanský jazyk
se nepodílí)
„Prakolébka“ Baltů se vždy nenacházela kdesi na území horního Podněpří nebo v povodí Němenu
[68]; důvody pro to jsou následující. Už dosti dávno bylo upozorňováno na propojení baltské
onomastické nomenklatury s dávnou indoevropskou onomastikou Balkánu. Příslušné izoglosy
obepínají zejména východní dáko-thráckou část Balkánu, avšak týkají se v řadě případů i západní
ilyrské části Balkánského poloostrova. Srov. thrácké Serme a litev. Sermas, názvy řek;thrácké
Kerses a staropruské Kerse, jména osob [69, str. 93, 100]; thrácké Edessa, název města, a baltské
Vedosa, hydronymum horního Dněpru;thrácké Zaldapa a litev. Zeltupe a jiné [70]. Z apelativní
slovní zásoby je třeba připomenout blízkost rumun. doina (původní balkánský prvek) a litev. daina,
píseň [71]. Pro rané datování jsou obzvláště významné maloasijsko-thrácké korespondence
s baltskými názvy, srov. výrazné thrácké Prousa, název města v Bithýnii, a baltské Prus-,
etnonymum [72]. Maloasijsko-thrácko-baltské korespondence mohou být ještě rozmnoženy pomocí
takových podstatných shod jako Kaunos, město v Carii, a litev. Kaunas (10); Priene, město v Carii,
a litev. Prienai; Sinope, město na pobřeží Černého moře, a litev. Sampe < *San-upe, název jezera.
Zmíněné thrácké formy zahrnují nejen Troas, Bithýnii, ale i Carii. Rozšiřování thráckého elementu
v západní a severní části Malé Asie platí pro velice rané období (asi II. tis. před n.l.), a proto je
7
možné souhlasit s určením doby, kdy probíhaly odpovídající teritoriální kontakty baltských a
thráckých kmenů – přibližně v III. tis. před n.l. [69, str. 100]. Nemůže nás nezaujmout údaj, že se
slovanský jazyk na těchto kontaktech nepodílí [69, str. 100].
Na ranou spřízněnost baltské oblasti s Balkánem poukazují stopy přítomnosti baltských prvků na jih
od Pripjati, a to včetně případů, ve kterých je dokonce obtížné rozpoznat přímou participaci
baltského či balkánsko-indoevropského jazyka tj. v hydronymech Cerem, Ceremský, Saremský <
*serma- [75, str. 284]. Západobalkánské (ilyrské) elementy je třeba také brát v úvahu (zvláště
v Přikarpatí, na horním toku Dněstru), stejně tak jejich kontakty s baltským [75, str. 276 a násl.; 76].
Kdy se objevil protoslovanský jazyk?
K řešení nebo alespoň k položení otázky, kdy se objevil protoslovanský jazyk, byli nejvíce náchylní
ti lingvisté, kteří spojovali jeho první výskyt s vyčleněním z balto-slovanské jednoty, přičemž se
snažili tuto událost časově přizpůsobit předvečeru jakési nové éry či době o několik století před
touto novou érou (Lamprecht viz [33] a také Lehr-Splawiński, Vasmer). V současné době se
prosazuje objektivní tendence k posunutí vzniku starých indoevropských dialektů dále do minulosti,
což se týká i slovanského jakožto jednoho z nich. Nicméně problém dnes není v tom, že se dávná
historie protoslovanského jazyka může měřit mírami II. a III. tis. před n.l., ale v tom, že je pro nás v
zásadě obtížné, i hypoteticky, datovat „objevení“ či „vyčlenění“ protoslovanského jazyka nebo
protoslovanských dialektů z indoevropského základu, a to právě z důvodu vlastních kontinuálních
indoevropských zdrojů slovanského jazyka. Přesvědčení o kontinuálních indoevropských
pramenech je v souladu se závěrem Meyera:slovanský jazyk- to je indoevropský jazyk archaického
typu, jehož slovník a gramatika nezažily otřesy, na rozdíl od slovníku např. řeckého [14, str. 14, 38,
395].
Slované a střední Evropa (Baltové se neúčastní)
Ohledně dávné doby, jmenovitě období zmíněných balto-slovanských dotyků, je patrně nutné
hovořit o vazbách Slovanů převážně směrem na západ, na rozdíl od Baltů. Nejstarší z těchto vazeb
je orientace Protoslovanů na kontakty s protoitalickými kmeny. Tyto kontakty odrážejí ve slovní
zásobě, sémantice a slovotvorbě nekomplikované soužití a společně sdílené změny životních
podmínek a okolního prostředí, ve fázi raného protojazykového vývoje, bez znaků znatelné převahy
partnera či zřetelného jednostranného převzetí. Srov. korespondence lat. hospes a slov. *gospodь,
favere- *goveti (obec, obyčej), struere (*stroi-u-?) – *strojiti (domácnost), paludes - *pola voda
(bydliště) (11), po-mum (plod, ovoce) < *ро-emom (uvolněné, utrhnuté) – *роjьmо (rus. поймо,
hrst; kolik klasů se při žni vezme do jedné ruky; Dahl), zemědělství. Je pravidlem, že se na těchto
vztazích nepodílí Baltové, jejichž vlastní vztahy k italickému (latinskému) jazyku jsou
charakterizovány příznaky jako polygeneze, koincidence jevů, tj. absence bezprostředních kontaktů
[88]; bez ohledu na výskyt ojedinělých (daleko pozdějších ?) kulturních výpůjček jako litev. auksas,
zlato, které pokud pochází z italického*ausom [23, str. 8], přesto se nestalo všeobecně baltským
termínem. Západní styky Protoslovanů, které zahrnují nejen Italiky, ale i Germány, patrně příslušejí
k pozdějšímu období, k epoše rozvinuté metalurgie, a vyznačují se konceptem středoevropského
kulturního okruhu [79, str. 331 a násl.]. Srov. protoslov. *esteja (: germ.), *vygnь (: germ., kelt.),
*gъrnъ (: ital.), *kladivo (: ital.), *mоltъ (: ital.). Tyto fragmenty germánsko-slovanských vztahů
jsou patrně starší (a dochovaly se hůře) než nejznámější germánsko-slovanské jazykové styky, jenž
jsou reprezentované velkým množstvím slov (germanismů ve slovanské slovní zásobě) a zachycují
období po provedení germánského přesunu souhlásek; v rovině etnické historie – jde o symbiózu
(těsnou koexistenci) Germánů a Slovanů považovanou některými vědci za przeworskou
archeologickou kulturu [80, str. 71, 74]. Ovšem tomuto předcházely jiné kontakty Slovanů na jiných
8
teritoriích.
Slované a Ilyrové
II. tis. před n.l. zastihlo Italiky na cestě ze střední Evropy na jih (zde je důvod, proč je pro nás tak
obtížné souhlasit se ztotožněním Italiků s nositeli lužické kultury a s tvrzením, že ve XII. stol. před
n.l. konkrétně Italikové, spolu se západními Balty, vygenerovali Protoslovany). Přibližně v tomtéž
období postupují jižním směrem i Ilyrové, kteří se, nikoliv ihned, mění na „balkánské“
Indoevropany. V zásadě akceptuji teorii o dávném přebývání Ilyrů na jih od Baltského moře [81; 82,
str. 169] a domnívám se, že může být ještě užitečně využita (12). Je docela možné, že Ilyrové prošli
přes zemi Slovanů na jih a Slované, při svém rozšiřování na sever, zase nacházeli zbytky Ilyrů či
pozůstatky jejich onomastiky. To nám dává právo hovořit o ilyrsko-slovanských vztazích. Jinak je
obtížné vysvětlit několik vlastních jmen jako Doksy, místní název v Čechách, srov. Daksa, ostrov
v Jaderském moři, glosu daksa thalassa. ‘Epeirotai (Hesychios) [84] (13); Dukla, průsmyk
v Karpatech, srov. Duklja v Černé Hoře, Doklea (Ptolemaios) [75, str. 282]; a nakonec hapax rané
polské historie Licicaviki, název připisovaný slovanskému plemeni, ale vysvětlitelný jen jako ilyr.
*Liccavici; srov. ilyrská vlastní jména Liccavus, Liccavius a místní název Lika v Jugoslávii [84].
Podle pojmenování místního větru vanoucího v Apulii (Atabulus, Seneca) srov. ilyr. *bul-, burion,
obydlí; rovněž od ‘Ataburia (Zeus, ‘Ataburios) se rekonstruuje ilyr. *ata-bulas, analytický
prepozitivní ablativ od/z domova, srov. paralelní slovanské staroruské от рода Рускаго, z ruského
rodu (Ipatěvský letopis, l. 13), spolu s postpozitivní konstrukcí ablativu ind-evr. *ulkuo-at, z vlka. Je
zde představena ilyrsko-slovanská izoglosa, cenná vzhledem k nejistotě okolo ilyrské jmenné flexe
[84].
Kentumové prvky v protoslovanském jazyce
Kromě raných italicko-slovanských vztahů, účasti na společných inovacích středoevropského
kulturního okruhu a jiných izoglosách (např. ilyrsko-slovanských), se právě ve střední Evropě
obohatila slovní zásoba protoslovanského jazyka o řadu kentumových prvků, které měly bezesporu
kulturní charakter [86-87]. Odpovědnost za ně ve značné míře nesou, podle všeho, kontakty s Kelty.
Tak třeba protoslovanská *korva, název domácího zvířete, patrně stoupá skrze stádium *karava (14)
až k formě blízké keltskému car(a)vos, jelen; prapůvodně slovanské slovo by se očekávalo ve
formě *sorva se správným satemovým reflexem i-e. k’ [4, str. 18-19], který se ve slovanském jazyce
běžně vyskytuje ve formě *sьrna označující divoké zvíře; to dodává epizodě *korva kulturní zvuk.
Protoslovanský jazyk patrně předal své *karava či *korva, společně se svou stoupavou intonací,
baltskému jazyku (litev. karve) a v něm tak ono slovo vyhlíží izolovaně.
Baltové na Jantarové stezce
Co se týče Baltů: jejich kontakt se střední Evropou, ještě raději s jejími emanacemi, není primární,
patrně má počátek v onom nemálo raném období, kdy Baltové spadali do zóny Jantarové stezky, k
dolnímu toku Wisly. Pouze podmíněně je možné datovat jejich tamní opodstatnění do II. tisíciletí
před n.l., ne dříve, ovšem ani později, protože etruské arimos, opice, se mohlo ve východobaltském
dialektu (lotyš. erms, opice) zachytit, zřejmě, v období před hlubokou přestavbou samotného
baltského jazykového areálu a před úpadkem Etrurie, který začal již v I. tis. před n.l. Pobaltí si vždy
udržovalo význam okrajového území, ale zásluhou Jantarové stezky na Wisle se fragmentárně
projevily bilaterální vztahy s Jadranem a severní Itálií a mohou se objevovat ještě dnes. Zajímavý
příklad- je zde nabízeno nové pojetí ligurského názvu řeky Pád v severní Itálii, Bodincus, předkládá
ho Plinius a dává tak na srozuměnou i jeho apelativní smysl: „Ligurum quidem lingua amnem
ipsum (scil. – Padum) Bodincum vocari, quod significet fundo carentem, cui argumento adest
9
oppidum iuxta Industria vetusto nomine Bodincomagum, ubi praecipua altitudo incipit“ (C. Plinius
Sec., Nat. hist. III, 16, ed. C. Mayhoff). Tedy Bodincus či Bodinco znamenalo ligursky fundo
carens, bezedný, a může být rekonstruováno, po sejmutí pravděpodobně keltských (lepontských)
vrstev, jako *bo-dicno-/*bo-digno- < *bo-dugno-, bezedný, beze dna, což dostatečně přesně
odpovídá litevskému be dugno, beze dna, bedignis, hlubina, rovněž v hydronymii Bedugne,
Bedugnis, a dovoluje vložit korektiv do známé geografie balt. be(z), slov. bez (a indo- írán. paralel).
Údolím Wisly se k Baltům šířily i izoglosy staroevropské hydronymie, jež se odtrhávaly směrem na
západ (mezera mezi Odrou a Wislou). Krahe zdůrazňuje předbaltský charakter staroevropské
hydronymie [89] a já myslím, že si tato teze drží svoji hodnotu, vzhledem k ne až tak
předdialektovému, jako spíš naddialektovému statutu této hydronymie (všeobecný hydronymický
fond je zde produktem kontaktů mezi rozličnými indoevropskými dialekty). W.P.Schmid plodně
rozšířil pojem „staroevropské“ hydronymie do indoevropských rozměrů, ovšem dopouští se
skutečného přehánění, když se ve svých posledních pracích snaží potvrdit ideu jejího centra
v baltském jazyce a dokonce vyzdvihuje baltocentrický model všeho indoevropského [90] (15); [91;
93, str. 11; 94] (16). Avšak přesnost „staroevropských“ hydronym na baltském jazykovém teritoriu
připouští jiné vysvětlení, v duchu již námi předloženého výkladu. Baltský jazyk (historicky) – to
není centrum staroevropské hydronymie (W.P.Schmid: “Ausstlahlungszentrum“), ale zafixované
vzplanutí v zóně expanze Baltů na východ, kam se Baltové rozšířili a odnesli tam s sebou i
rozmnožená staroevropská hydronyma.
Sblížení Baltů a Slovanů
Teprve až po nezávislých raných migracích Baltů a Slovanů se začalo rýsovat jejich následné
sblížení (srov. známou faktickou přítomnost raně slovanských výpůjček v baltském jazyce před
finálním dokončením slovanské asibilace i-e. k’ > *c > *s, např. litev. stirna < raně protoslov.
*cirna, protoslov. *sьrna a jiné) [95]. Chronologicky to mělo blízko ke slovanskému přechodu s >
x, v známých pozicích; někteří autoři považují tento přechod dokonce za „první krok“ na cestě
k vydělení protoslovanského jazyka z baltského, což z celkové perspektivy vyhlíží velice podivně.
Z pohledu úplné chronologie se tyto balto-slovanské kontakty (sblížení) vztahují již k době železné
(viz výše „argument železa“) tj. k posledním stoletím před naším letopočtem.
Tomu předcházela velice dlouhá epocha života Protoslovanů ve střední Evropě – života vzdáleného
od nějaké izolující odloučenosti, života na území, jež mělo rozostřené hranice a bylo otevřené jak
západním, tak i východním vlivům.
Oleg Nikolajevič Trubačov
Autor byl ruský lingvista. Článek poprvé vyšel v Otázkách jazykovědy č. 4, str. 10-26, Moskva,
1982. Z ruského originálu přeložil Hlutwig.
zdroj: http://www.philology.ru/linguistics3/trubachev-82.htm
článek vyšel v listopadu 2013 jako tištěná příloha internetového časopisu Slavonie
www.slavonie.org
10
Poznámky:
1. Podrobná charakteristika viz [1]
2. Viz [4, str. 115-116].
3. O dávné dialektové složitosti protoslovanské slovní zásoby viz zejména [27]. Např. slov.
vesna je praindoevropského původu, nikdy nebylo všeslovanské, v jihoslovanském prostředí
chybí- viz [28].
4. Své místo měl přímý odraz vokalismu i-e. *pro-, *ро-> slov. pra-, pa- a transformace i-e.
*pro-, *рo-> balt. *pra-,*pa-, jinak by se očekávalo pravidelné balt. (litev.) *pruo-, *puo-,
viz [47, str. 57]
5. Viz O.N.Trubačov a [52].
6. Viz Knobloch a [54].
7. Přirozený závěr o indoevropské identitě a hluboké, srovnatelně s baltským jazykem,
archaičnosti slovanského slovesa nebyl v práci [59] bohužel vyvozen. Taktéž nebyl vyvozen
závěr, že slov. sloveso nelze spojovat se situací slovesa baltského.
8. Autor poukazuje na slovesný systém finského jazyka (jedno prézentum-jedno préteritum)
v souvislosti se zjednodušením časování v germánském jazyce. O finském substrátu
dnešního baltského areálu viz [67].
9. Viz litev. Aklezeris, Baltezeris, Gudezeris, Juodozeris, Klevzeris, lotyš. Kalnezers,
Purvezers, Saulezers a jiné složeniny na -ezeris, -upe, -upis finského typu, srov. Выгозеро
(Vygozero), Пудозеро (Pudozero), Топозеро (Topozero) na ruském severu; viz [64, str. 169171].
10.Viz Studerus, Frenkel a [73-74]
11.S využitím prací O.N.Trubačova a jiných viz [73].
12.Popírání značného rozšíření Ilyrů a jejich sousedství se Slovany viz [83].
13.Podrobně o etymologii daksa viz [85]. Autor uvádí souběh Budimirova epir. daksa, moře
(dapsa), se zaps, příboj, se jménem mořské bohyně Thetis < *Theptis, a rovněž s alb.
det/dejet, moře, jakožto ilyrské a předřecké pokračování i-e. *dheup/b, hluboký.
14.Takové rané plně samohláskové varianty pro neruská teritoria viz [88].
15.Mapa-viz str. 11,13- nepříjemná chyba: hydronyma Tain ve Skotsku a Tean v Anglii autor
postavil k *Tania, které etymologizuje pomocí slov. tonja, „tiefe Stelle im Wasser“, ovšem
to vychází jen z *top-nja a k ostatním evropským názvům vztah nemá.
16.Mimochodem, baltocentrickou teorii evropské pravlasti obhajoval už Poesche před více než
sto lety [3, c. XXXII].
11
Literatura:
1. Копечный Фр. О новых этимологических словарях славянских языков. – ВЯ, 1976, №
1, с. 3 и сл.
2. Словник гiдронiмiв Украiни. Ред. колегiя: Непокупний А. П., Стрижак О. С., Цiлуйко
К. К. Киiв, 1979
3. Mallory J. P. A short history of the Indo-European problem. – In: Hehn V. Cultivated plants
and domesticated animals in their migration from Asia to Europe (= Amsterdam studies in
the theory and history of linguistic science. Series I. V. 7). Amsterdam, 1976.
4. Moszynski K. Pierwotny zasia,g je,zyka praslowianskiego. Wroclaw – Krakow 1957.
5. Lehr-Splawinski Т. О pochodzeniu i praojczyznie Slowian. Poznan, 1946.
6. Udolph J. Studien zu slavischen Gewassemamen und Gewasserbezeichnungen. Ein Beitrag
zur Frage nach der Urheimat der Slaven. (= Beitrage zur Namenforschung. Neue Folge.
Beiheft 17). Heidelberg, 1979.
7. Rudnicki M. O prakolebce Slowian.- In: Z polskich studiow slawistycznych. Seria 4.
Jezykoznawstwo. Warszawa, 1973.
8. Лер-Сплавинский Т. – ВЯ, 1958, № 2, с. 45-49
9. Кипарский В. – ВЯ, 1958, № 2, с. 49.
10.Vasmer M. Die Urheimat der Slaven.- In: Der ostdeutsche Volksboden. Hrsg. vou Volz W.
Breslau. 1926, S. 118-143
11.Labuda G. Alexander Bruckner und die slavische Altertumskunde.- In: Bausteine zur
Geschichte der Literatur bei den Slawen. Bd. 14, I. Fragen der polnischen Kultur im 16.
Jahrhundert. Vortrage… zum ehrenden Gedenken an A. Bruckner, Bonn, 1978. Bd. I.
Giessen, 1980, S. 23, примеч. 28.
12.Solta G. Gedanken zum Indogermanenproblem.- In: Die Urheimat der Indogermanen. Hrsg.
von Scherer A. Darmstadt, 1968.
13.Королюк В. Д. К исследованиям в области этногенеза славян и восточных романцев. –
В кн.: Вопросы этногенеза и этнической истории славян и восточных романцев. М.,
1976, с. 19.
14.Мейе А. Общеславянский язык. М., 1951.
15.Patrut I. О единстве и продолжительности общеславянского языка. – RS, 1976, t.
XXXVII, cz. I, с. 3 и cл.
16.Stieber Z. Problem najdawniejszych roznic miedzy dialektami slowianskimi. – In: I
Midzynarodowy kongres archeologii slowianskiej. Warszawa, IX. 1965. Wroclaw –
Warszawa – Krakow, 1968, s. 97.
17.Порциг В. Членение индоевропейской языковой области. М., 1964, с. 84.
18.Pisani V. Indogermanisch und Europa. Munchen, 1974, passim.
19.Polak V. Konsolidace slovanskeho jazykoveho typu v sirsich vychodoevropskych
souvislostech. – Slavia, 1973, rocn. XLVI.
20.Филин Ф. П. О происхождении праславянского языка и восточнославянских языков. –
ВЯ, 1980, № 4, с. 36, 42.
21.Silvestri D. La varieta linguistica nel mondo antico. – AION, 1979, 1, p. 19, 23.
12
22.Рыбаков Б. А. Новая концепция предыстории Киевской Руси (тезисы). – История
СССР, 1981, № 1, с. 57.
23.Hirt Н. Die Heimat der indogermanischen Volker und ihre Wanderungen. – In: Die Urheimat
der Indogermanen. Hrsg. von Scherer A. Darmstadt, 1968.
24.Kossinna G. Die indogermanische Frage archaologisch beantwortet. – In: Die Urheimat der
Indogermanen, S. 97.
25.Мейе А. Введение в сравнительное изучение индоевропейских языков. М. – Л., 1938,
с. 59.
26.Pokorny J. Substrattheorie und Urheimat der Indogermanen.- In: Die Urheimat der
Indogermanen, S. 209.
27.Трубачев О. Н. Принципы построения этимологических словарей славянских языков.
– ВЯ, 1957, № 5, с. 69 и сл.
28.Popovic J. Les noms slaves de ‘printemps’.- Annali [del] Istituto universitario orientale. Sez.
lingu. I, 2. Roma, 1959, p. 184.
29.Polak V. Slovanska pravlast s hlediska jazykoveho. – In: Vznik a puvod Slovanu. I. Praha,
1956, s. 13, 23.
30.Никонов В. Л. – В кн.: IV Международный съезд славистов. Материалы дискуссии. Т.
II. М., 1962, с. 478.
31.Dickenmann Е. – Onoma, 1980, XXIV, S. 279. – Рец. на кн.: Udolph J. Studien zu
slavischen Gewassernamen und Gewasserbezeichnungen. Heidelberg, 1979.
32.Кипарский В. – ВЯ, 1958, № 1, c. 50.
33.Lamprecht A. Praslovanstina a jeji chronologicke cleneni. – In: Ceskoslovenske prednasky
pro VIII. mezinarodni sjezd slavistu v Zahrebu. Praha, 1978, s. 150.
34.Karaliunas S. – In: Frenkelis Е. Вaltu kalbos. Vilnius, 1969, p. 13.
35.Соболевский А. Что такое славянский праязык и славянский пранарод? – Известия II
Отд. Росс. АН, 1922, т. XXVII, с. 321 и cл.
36.Pisani V. Baltisch, Slavisch, Iranisch. – Baltistica, 1969, V (2), S. 138-139.
37.Горнунг Б. В. Из предыстории образования общеславянского языкового единства. М.,
1963, с. 49.
38.Иванов В. В., Топоров В. Н. К постановке вопроса о древнейших отношениях
балтийских и славянских языков. – В кн:. Исследования по славянскому языкознанию.
М., 1961, с. 303.
39.Топоров В. Н. К проблеме балто-славянских языковых отношений. – В кн.:
Актуальные проблемы славяноведения (КСИС 33-34). М., 1961, с. 213.
40.Maziulis V. Apie senoves vakaru baltus bei ju. santykius su slavais, ilirais ir germanais.- In:
Is Lietuviu etnogenezes. Vilnius, 1981, p. 7.
41.Мартынов В. В. Балто-славяно-италийские изоглоссы. Лексическая синонимия.
Минск, 1978, с. 43.
42.Мартынов В. В. Балто-славянские лексико-словообразовательные отношения и
глоттогенез славян. – В кн.: Этнолингвистические балто-славянские контакты в
настоящем и прошлом. Конференция 11-15 дек. 1978 г.: Предварительные материалы.
М., 1978, с. 102.
13
43.Мартынов В. В. Балто-славянские этнические отношения по данный лингвистики. – В
кн.: Проблемы этногенеза и этнической истории балтов: Тезисы докладов. Вильнюс,
1981, с. 104-106.
44.Schall H. Sudbalten und Daker: Vater der Lettoslawen. – In: Primus congressus studiorum
thracicorum. Thracia II. Serdicae, 1974, S. 304, 308, 310.
45.Schmid W. P. Baltisch und Indogernaanisch. – Baltistica, 1976, XII (2), S. 120.
46.Mayer H. E. Kann das Baltische als Muster fur das Slavische gelten? – ZfslPh, 1976,
XXXIX, S. 32 и cл.
47.Mayer Н. Е. Die Divergenz des Baltischen und des Slavischen. – ZfslPh 1978 AL, S. 52 и
cл.
48.Булаховский Л. А. – ВЯ, 1958, № 1, с. 41-45.
49.Трост П. Современное состояние вопроса о балто-славянских языковых отношениях.
– В кн.: Международный съезд славистов. Материалы дискуссии. Т. II. М., 1962, с.
422.
50.Бернштейн С. Б. – ВЯ, 1958, № 1, с. 48-49.
51.Лep-Сплавинский Т. [Выступление] – В кн.: IV Международный съезд славистов.
Материалы дискуссии. Т. II. М., 1962, с. 431-432.
52.Pohl H. D. Baltisch und Slavisch. Die Fiktion von der baltisch-slavischen Spracheinneit. –
Klagenfurter Beitrage zur Sprachwissenschaft. 1980, 6, S. 68-69
53.Schmalstieg W. Common innovations in the Balto-Slavic consonantal system. – В кн.: IV
Всесоюзная конференция балтистов 23-25 сентю 1980 г.: Тезисы докладов. Рига, 1980,
с. 86.
54.Топоров В. Н. Несколько соображений о происхождении флексий славянского
генитива. – In: Bereiche der Slavistik. Festschrift zu Ehren von J. Hamm. Wien, 1975, c.
287 и cл., 296.
55.Топоров В. Н. К вопросу об эволюции славянского и балтийского глагола – Вопросы
славянского языкознания. Вып. 5. М., 1961, с. 37.
56.Курилович Е. О балто-славянском языковом единстве. – Вопросы славянского
языкознания. Вып. 3. М., 1958, с. 40.
57.Kurilowicz J. The inflectional categories of Indo-European. Heidelberg, 1964, p. 80.
58.Kortland F. Toward a reconstruction of the Balto-Slavic verbal system. Lingua, 1979, 49, p.
64 и сл.
59.Иванов Вяч. Вс. Отражение в балтийском и славянском двух серий индоевропейских
глагольных форм: Автореф. дис. на соискание уч. ст. окт. филол. наук. Вильнюс, 1978.
60.Савченко А. Н. Проблема системной реконструкции праязыковых состояний (на
материале балтийских и славянских языков). – Baltistica, 1973, IX (2), c. 143.
61.Meillet A. Etudes sur l’etymologie et le vocabulaire du vieux slave. 2-e partie. Paris, 1905,
p. 201-202.
62.Эндзелин И. М. Славяно-балтийские этюды. Харьков, 1911, с 1. = Endzellns J. Darbu
izlase. II. Riga, 1974, lpp. 170.
63.Vaillant A. Grammaire comparee des langues slaves. Т. IV. La formation des noms. Paris,
1974, p. 13 – 14.
14
64.Топоров B. Н., Трубачев О. Н. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего
Поднепровья. М., 1962.
65.Birnbaum H. О mozliwosci odtworzenia pierwotnego stanu jezyka praslowianskiego za
pomoca rekonstrukcji wewnetrznej i metody porownawczej. – In: American cotributions to
the Seventh International congress of Slavists. Warsaw, Aug. 21-27, 1973, V. I, p. 57.
66.Pokorny J. Die Trager der Kultur der Jungsteinzeit und die Indogermanenfrage. – In: Die
Urheimat der Indogermanen, S. 309.
67.Prinz J. – Zeitschrift fur Balkanologie, 1978, XIV, S. 223.
68.Milewski T. Dyferencjacja jazykow indoeuropejskich. – In: I Miedzynarodowy kongres
archeologii slowianskiej. Warszawa, 1965. Wroclaw – Warszawa – Krakow, 1968, s. 67-68.
69.Duridanov l. Thrakisch-dakische Sludien. I. Die thrakisch- und dakisch-baltischen
Sprachbeziehungen (= Linguistique balkanique XIII, 2). Sofia, 1969.
70.Топоров В. Н. К фракийско-балтийским языковым параллелям. – В кн.: Балканское
языкознание. М., 1973, с. 51, 52.
71.Pisani V. Indogermanisch und Europa. Mimchen, 1974, S. 51.
72.Топоров В. Н. К фракийско-балтийским языковым параллелям. II. – Балканский
лингвистический сборник. М., 1977, с. 81 – 82.
73.Топоров В. Н. К древнебалканским связям в области языка и мифологии. – В кн.:
Балканский лингвистический сборник. М., 1977, с. 43.
74.Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь. I – К. М., 1980, с. 279.
75.Трубачев О. Н. Названия рек Правобережной Украины. М., 1968.
76.Топоров В. Н. Несколько иллирийско-балтийских параллелей из области
топономастики. – В кн.: Проблемы индоевропейского языкознания. М., 1964, с. 52. и
сл.
77.Pohl Н. D. Slavisch und Lateinisch (= Klagenfurter Beitrage zur Sprachwissenschaft.
Beiheft 3). Klagenfurt, 1977.
78.Ademollo Gagliano M. T. Le corrispondenze lessicali balto-latine. – Archivio glottologico
italiano, 1978, 63, p. 1. и сл.
79.Трубачев О. Н. Ремесленная терминология в славянских языках. М., 1966.
80.Седов В. В. Происхождение и ранняя история славян. М., 1979.
81.Krahe Н. Die Sprache der Illyrier, I. Teil: Die Quellen. Wiesbaden, 1955, S. 8.
82.Krahe H. Sprache und Vorzeit. Heidelberg, 1954.
83.Georgiev V. I. Illyrier, Veneter und Vorslawen. – In: Linguistique balkanique, 1968, XIII, 1,
c. 5 и сл.
84.Трубачев О. Н. Illyrica. – В кн.: Античная балканистика (в печати).
85.Katicic R. Ancient languages of the Balkans. Part I. The Hague – Paris, 1976, p. 64-65.
86.Golob Z. “Kentum” elements in Slavic. – Lingua Posnaniensis, 1972, XVI, c. 53 и сл.
87.Golob Z. Stratyfikacja slownictwa praslowianskiego a zagadnienie etnogenczy Slowian. –
BS, 1977, XXXVIII, 1, s. 16 (Warstwa “kentumowa”).
88.Mares F. V. The origin of the Slavic phonological system and its development up to the end
15
of Slavic language unity. Ann Arbor, 1965, p. 24-25, 30-31.
89.Krahe H. Vorgeschichtliche Sprachbeziehungen von den baltischen Ostseelandern bis zu den
Gebieten urn den Nordteil der Adria. – In: Akademie der Wissenschaften und der Literatur.
Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse. Mainz, 1957, № 3, S. 120.
90.Schmid W. P. Baltische Gewassernamen und das vorgeschichthche Europa. IF, 1972, Bd.
LXXVII, S. 1 и сл.
91.Schmid W. P. Baltisch und Indogermanisch. – Baltistica, 1976, XII (2).
92.Schmid W. P. Alteuropaisch und Indogermanisch. – In: Probleme der Namenforschung im
deutschsprachigen Raum. Darmstadt, 1977, S. 98 и сл.
93.Schmid W. P. Indogermanistische Modelle and osteuropaische Fruhgeschichte. – Akademie
der Wissenschaften und der Literatur. Abhandlungen der Geistes- und
Sozialwissenschaftlichen Klasse. Jg. 1978, Nr. 1. Mainz – Wiesbaden, 1978.
94.Schmid W. P. Das Hethitische in einem neuen Verwandtschaftsmodell. – In: Hethitisch und
Indogermanisch. Hrsg. von Neu E. und Meid W. Innsbruck, 1979, S. 232 – 233.
95.Трубачев О. Н. Лексикография и этимология. – В кн.: Славянское языкознание. VII
Международный съезд славистов. М., 1973, с. 311.
16