průvodce po montánních památkách středního a východního

Komentáře

Transkript

průvodce po montánních památkách středního a východního
POZNEJ KULTURNÍ DĚDICTVÍ
PRŮVODCE
PO MONTÁNNÍCH PAMÁTKÁCH
STŘEDNÍHO A VÝCHODNÍHO
KRUŠNOHOŘÍ
Europäische Union. Europäischer Fonds für
regionale Entwicklung: Investition in Ihre
Zukunft/Evropská unie. Evropský fond pro
regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti
Obsah
Slovo úvodem
Brandov ........................................................................................................................................................................... 5
Vraťme se do časů, kdy se v našich horách „krušilo“. Kdy prospektoři
stoupali do svahů a v údolí horských potoků pátrali po stopách vzácných kovů.
Začalo to na sklonku dvanáctého věku, kdy první osadníci opustili nekončící koloběh zemědělského života a vydali se s vidinou šťastného
nálezu k hřebenům Krušných hor. Nevíme, zda na ně působil nějaký
dochovaný zlomek tradice pravěké těžby v kraji, nebo nálezy z rýžovišť
na dolních tocích potoků stékajících z hor. Bohatství rud bylo rozmanité, avšak příběhy jeho dobývání obsahují podobné motivy.
Nejvíc těženým drahým kovem bylo stříbro, nálezy zlata sice existují,
ale nepřesáhly příliš rozměry náhodných nálezů. Hlavním předmětem
zájmu horníků však ve východním Krušnohoří byly ložiska rud barevných kovů, ať šlo o cín v Krupce nebo měď nalézanou kde jinde
než v Měděnci. Neobvyklým nalezištěm je Ciboušov se svými jaspisy
a ametysty, které obdivujeme na stěnách Karlštejna.
Rozvoj těžby znamenal také příchod nových obyvatel a zakládání nových měst. Ve starším období vznikala většinou samovolně, seskupením
usedlostí podle náměstí, nebo průchozí cesty jako třeba Krupka. V pozdějším období, především v 16. století, se utvořil typický tvar hornického
města se čtvercovým náměstím a pravidelnou šachovnicovou sítí ulic.
Ten můžeme najít na Výsluní, Hoře Sv. Šebestiána, Hoře Sv. Kateřiny
a na řadě dalších míst. Představuje typ města bezprostředně spojený
s dějinami krušnohorského hornictví.
Výnosné horní podnikání bylo ve svých počátcích svázáno především
s místní šlechtou, v naší části Krušných hor to byli hlavně Lobkovicové.
Rozmach těžby znamenal ovšem také zvýšený zájem státu, který vedl
k povyšování nově vzniklých měst na královská horní města. Výhody
s tímto stavem spojené vedly pak v dobách útlumu těžby některá města
k udržování alespoň jedné funkční štoly.
V průběhu 18. století došlo na většině míst k postupnému omezování
těžby, hlavními hospodářskými činnostmi se stávala textilní výroba
a výroba hraček. Hornictví z Krušných hor však nezmizelo, využívána jsou ložiska magnetitu, antracitu nebo fluoritu a to až do konce
20. století.
Příběh krušnohorského hornictví tak zahrnuje víc než osm století
a takřka nekonečnou délku vykutaných a vyražených štol a chodeb.
Přiblížit se hornickému životu můžeme ve zpřístupněných důlních
dílech v Krupce ve štole Starý Martin, Mikulově ve štole Lehnschafter,
Hoře Svaté Kateřiny v Mikulášské štole a v Měděnci jednak ve štole
Marie Pomocné a v budoucnu také v nově zpřístupněné štole Země
zaslíbená.
Ciboušov – národní přírodní památka ............................................................................ 9
Hora Svaté Kateřiny .................................................................................................................................. 12
Hora Svatého Šebestiána .................................................................................................................... 18
Hrob .................................................................................................................................................................................. 21
Kovářská ..................................................................................................................................................................... 25
Krupka .......................................................................................................................................................................... 29
Měděnec ...................................................................................................................................................................... 37
Mikulov ....................................................................................................................................................................... 43
Místo ................................................................................................................................................................................ 46
Moldava ....................................................................................................................................................................... 48
Osek .................................................................................................................................................................................. 54
Přísečnice .................................................................................................................................................................. 60
Vejprty ........................................................................................................................................................................... 65
Výsluní .......................................................................................................................................................................... 69
Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie .......................................................... 73
Historický přehled vzniku hornických měst ........................................................ 75
3
Brandov
Tento průvodce vznikl v rámci projektu „Středoevropská kulturní krajina Montanregion Erzgebirge/Krušnohoří – cesta ke světovému dědictví
UNESCO“, který je realizován od roku 2010 prostřednictvím Programu
přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem
Sasko Cíl 3/Ziel 3, financovaným Evropskou unií; Evropským fondem
pro regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti.
V rámci tohoto projektu došlo k odbornému zhodnocení hornických
památek celého Krušnohoří z hlediska mimořádných univerzálních
hodnot požadovaných k zápisu do UNESCO.
Z české části Krušných hor byly jako nejvýznamnější vytipovány objekty
z Krupky, Měděnce, Jáchymova, Horní Blatné, Božího Daru a Abertam.
Tyto statky mají, spolu se 43 statky z německé části Krušných hor, potenciál
dosáhnout zápisu na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního
dědictví (zápis do UNESCO). A k tomuto budou směřovat společné aktivity Ústeckého a Karlovarského kraje v následujících letech.
Dědictví našich hor tak bude trvale chráněno a zachováno pro budoucí generace. Zůstane jim tak možnost vrátit se skrz zpřístupněné
štoly k dějinám hornického obyvatelstva Krušných hor. Jejich práce
zanechala své stopy v krajině, dispozici měst a jejich specifické architektuře, ale i v hornickém právu a tradicích. To vše utvářelo hornickou
komunitu působící v Krušnohoří po staletích bez ohledu na změny
hranic nebo politických režimů.
Obec Brandov, německy Brandau, leží v krušnohorském pohraničním
výběžku na soutoku vodotečí Svídnice, Flájský potok a Načetínský potok v nadmořské výšce 564 m a byla součástí panství Červený Hrádek.
Navazovala na ni osada Zelený Důl (Böhmische Grünthal), která se
rozkládala zcela při saské hranici. První písemná zmínka o Brandovu
se váže k roku 1549. Základ místního názvu vychází z německého slova „Brand“, což znamená žár, požár, pálení, když tímto způsobem byla
získávána také zemědělská půda pro nové osadníky. Jméno vzniklo
pravděpodobně v souvislosti s kácením lesa a výrobou dřevěného uhlí
pro potřeby důlních a hutních zařízení v kateřinském báňském revíru.
V brandovském výběžku se na jiných místech usadili dřevaři a uhlíři,
kteří zde založili vsi Malý Háj a Rudolice v Horách.
Již koncem 16. století byl Brandov vsí ulicového typu s naznačenou
návsí v horní části, která se rozvinula podél cesty směřující k saské hranici. Existence kostela je zmiňována v roce 1622. V letech 1720–1730
proběhla výstavba nového kostela zasvěceného Archandělu Michaelovi, jehož barokní podoba zůstala zachována do současnosti. V roce
1780 byla v Brandově nově zřízena fara. Na konci 19. století je Brandov uváděn jako ves o počtu 1168 německých obyvatel, jejichž obživa
spočívala vedle horského zemědělství a chovu dobytka také v řemeslné
výrobě, dále v dobývání kamenného uhlí a hračkářské výrobě, která
byla rozhodujícím odvětvím až do poloviny 40. let 20. století.
Brandov
4
5
Těžba antracitu v brandovské pánvi
Brandov – šachta Zdař Bůh
První pátrání po kamenném uhlí v brandovské pánvi proběhlo
v roce 1851. Při prvních hloubkových vrtech se však uhlí nalézt
nepodařilo. V následujícím roce byly provedeny další vrty, které
byly již úspěšné a stopy antracitového uhlí byly nalezeny v lese
na Koňském potoku. Brzy nato vznikla důlní společnost, v níž dominantní podíl měla majitelka panství Červený Hrádek, hraběnka
Gabriela Buquoyová. Vedením bylo pověřeno ředitelství železáren v Kalku, které zahájilo těžbu roku 1853. Uhelná šachta dostala
na počest hraběnky jméno „Gabriela“. Počátkem 60. let se těžba
značně zvýšila, když však roku 1863 hraběnka zemřela, dostaly se
brandovské doly do úpadku. Například v roce 1876 zde pracovalo
pouhých 6 horníků, do roku 1890 se tento nízký počet dokonce ještě snížil na polovinu. Rozvoj těžby po předchozím úpadku nastal
až od roku 1893, kdy z majetku červenohrádeckého panství, které
bylo v držení rodu z Hohenlohe-Ledenburgu, brandovský důl odkoupil Jan Schlutius, majitel rytířského statku na Karově v Meklenbursku. V červnu roku 1898 byla u šachty také postavena dráha
na kozách a násypka. K této šachtě náleželo 16 dvojitých dolových
měr. Počet horníků na dole postupně vzrůstal, k roku 1900 jich
zde bylo již 92. Firma pro ně proto postupně zbudovala hornickou
kolonii. V blízkosti dolu tak do roku 1902 vznikla nová část Brandova. K roku 1910 pracovalo na dole již 172 horníků.
V roce 1901 byla vyhloubena jáma Jan (Johannes), která byla vybavena parním těžním zařízením. Počátkem roku 1902 vyhořela
strojovna, přesto se nadále těžilo svážnou hlavní štolou nebo „Gabrielou“. Nová těžní jáma Glück auf (Zdař Bůh) o hloubce 140,6 m,
s rozsáhlou budovou s kancelářemi a byty pro úřednictvo, byla
zprovozněna v roce 1907 a těžilo se zde do roku 1924.
6
Šachta „Zdař Bůh“ byla spojena visutou lanovou drahou v délce
4 km se železniční stanicí Olbernhau-Grünthal v Sasku, kde v nedaleké místní části Leubnitz-Dörfel byla postavena úpravna, jíž
tvořily třídírna, prádla a briketárna a závod nesl název Olbernhauer Anthrazit-Werke GmbH. Upravené brandovské uhlí bylo
odtud dopravováno dále do světa pod názvem „Olbernhauské
antracitové uhlí.“
V roce 1921 byly práce na dolech na několik měsíců zastaveny.
Důvodem bylo zhroucení německé marky, kvůli němuž se těžba
pro firmu stala nerentabilní. Protože se finanční situace v sousedním
Německu nadále zhoršovala, byla uplatňována úsporná opatření,
která měla za následek dvoumilionový daňový dluh vůči československému státu. Důl „Gabriela“ byl dán do dražby, k níž sice nedošlo,
protože vláda ČSR schválila majitelům daňovou úlevu. Ještě roku
1924 v brandovských dolech pracovalo 73 dělníků. Téhož roku však
firma propustila všechny zaměstnance a rozhodnutím oznámila
definitivní ukončení těžby brandovského antracitu. Následujícího
roku bylo zařízení dolu demontováno. V souvislosti s poválečnou
finanční a hospodářskou krizí v Německu byly zrušeny také antracitové závody v Olbernhau.
Mnoho obyvatel Brandova si muselo najít jiné povolání. Řada zdejších
horníků se poté uplatnila jako stavební dělníci, tesaři či soustružníci
dřeva. Někteří horníci byli přijati na vzdálených dolech severočeského
Brandov – pohlednice z roku 1936. Z leva: kostel, škola, klášter, obecní úřad, pošta,
továrna na zpracování antracitu a celkový pohled.
7
Ciboušov
– Národní přírodní památka
Brandov – zkamenělina, kapradina Corynepteris sternbergii, karbon, cca 310 milionů let
uhelného revíru pod horami. Další našli zaměstnání u metalurgické
firmy Sächsische Kupfer- und Messingwerke F. A. Lange Grünthal,
která od 80. let 19. století provozovala pobočku na českém území
mezi Brandovem a Zeleným Dolem při soutoku Svídnice s Flöhou.
Počátkem druhé světové války v Brandově probíhal průzkum antracitových zásob, který měl ověřit možnosti obnovy těžby ve prospěch
německého válečného hospodářství. Důlní práce však byly v roce
1942 definitivně zastaveny. V obnovené ČSR byly opětně provedeny
tři průzkumné vrty v roce 1957, které též nepodpořily obnovu těžby antracitu, protože nejkvalitnější partie ložiska byly již nechybně
vytěženy.
Brandovská antracitová pánev přestala být hospodářsky zajímavou
lokalitou, avšak o studium paleobotanického materiálu z brandovského karbonu je stále zájem. Pískovcové polohy v sousedství
uhelných slojí obsahovaly často kmeny přesliček a zejména plavuní, mezi nimiž nechyběly ani vybrané druhy kaproďorostů, proto
jsou jejich nálezy roztroušeny po nejrůznějších středoevropských
sbírkách.
Národní přírodní památka Ciboušov o celkové výměře 4,96 hektarů
se rozkládá při patě Krušných hor severně od stejnojmenné osady.
Lokalita je významným mineralogickým nalezištěm ametystů a jaspisů v okolí zavalené středověké šachtice.
Národní přírodní památka Doupňák o rozloze 12 hektarů se nachází také při patě Krušných hor ve vrcholové partii Holubího
vrchu a přilehlých svahů. Je rovněž historicky významným mineralogickým nalezištěm ametystů a jaspisů, které není příliš vzdálené od Ciboušova. Za národní přírodní památky byly obě lokality
vyhlášeny roku 1983.
Podloží obou národních přírodních památek tvoří horniny krušnohorského krystalinika, jež jsou zde zastoupené drobnozrnou až středně
zrnitou muskovitickou a dvojslídnou ortorulou. Křemenné žíly s drahokamovými odrůdami křemene, zejména jaspisu a ametystu, se v rule
vytvořily při opakovaných tektonických procesech z hydrotermálních
roztoků na zlomech a puklinách.
Rulou prochází hydrotermální žíla, která nevystupuje na povrch. Její
úlomky, které jsou tvořeny zejména nápadně cihlově a masově červeným hematitickým křemenem-jaspisem, se na Doupňáku nacházejí
na hromadách rulových balvanů na zalesněném svahu, které sem byly
sneseny při kultivaci půdy a zemědělské činnosti během 14. až 18. století.
Obě lokality byly známé již ve 14. století. Byly zde v muskovitických
a dvojslídných ortorulách nalezeny mocné křemenné žíly s drahokamovými odrůdami, zejména ametystem a jaspisem. Od té doby
Ciboušov
8
9
lokalitami evropského významu. Výjimečnost těchto lokalit tkví
především v bohatosti výskytu drahokamových odrůd křemene
a v jejich uplatnění ve středověkém umění.
Ametysty a jaspisy z Ciboušova
byly drahé kameny na křemenné žíle intenzivně těženy hlavně
ve 14., 16. a na počátku 19. století. Pozůstatky po této těžbě nalezneme ještě dnes v podobě odvalů a zbytku těžební rýhy.
Obě naleziště byla opětovně odhalena v 80. letech 20. století, kdy zde
byl proveden rozsáhlý a několik let trvající archeologický průzkum.
K jejich objevení přispěly přípravné práce, které předcházely restaurátorským pracím na inkrustacích v obou kaplích na Karlštejně
a kapli sv. Václava v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Při průzkumu stavu obkladových destiček v kaplích se jevila nápadná shoda
s nálezy kamenů v Ciboušově. Následně bylo prokázáno, že středověké kameny, kterých bylo v karlštejnské kapli sv. Kříže osazeno
2496 a sv. Kateřiny 1138, pocházejí ze stejného naleziště v Krušných
horách. Po šesti stoletích bylo znovu objeveno naleziště a vzájemná
totožnost ve středověku dobývaného a na Karlštejně používaného
materiálu byla prokázána mineralogicky i archeologicky.
K inkrustacím byla krátce před rokem 1357 žilovina připravována
z hrubých vylámaných balvanů rozřezáním na tenké destičky o tloušťce od 8 do 15 mm. Již ve středověku byla řezba prováděna důmyslným
a výkonným mechanismem. Různě velké destičky byly na jedné straně
dokonale vybroušeny a vyleštěny. Po finální úpravě se pak destičky
vsazovaly do předem vysekaných lůžek v již nahozené omítce. Spáry
mezi drahokamovými destičkami byly dále štukově upravovány.
Stylově a materiálově jsou středověké inkrustace tvořené obklady
drahými kameny v karlštejnských kaplích a svatováclavské kapli
světovým unikátem. V architektuře zaalpského středověku nemají
ani vzory a s výjimkou kaple na hradě Tangermünde u Magdeburgu, kde na ně bezprostředně navazují, ani obdobu. Není divu, že již
od svého vzniku vzbuzovaly pozornost.
Národní přírodní památka Ciboušov, stejně jako blízká národní
přírodní památka Doupňák, jsou mineralogicko-archeologickými
10
Stěna svatováclavské kaple na Pražském hradě zdobená leštěnými jaspisy a ametysty
z Ciboušova
11
Hora Svaté Kateřiny
Hora Svaté Kateřiny vznikla ve vrcholném období urbanizačního procesu na české straně Krušných hor v těsné blízkosti hranice se Saskem,
proto je její historie úzce spjata s těžbou rud, zejména mědi a stříbra.
Území, na kterém se Hora Svaté Kateřiny nacházela, náleželo panství
Červený Hrádek. Vedla jím stará cesta podél Flöhy ke Svídnickému
a Kateřinskému potoku a dále přes horský průsmyk až ke Komořanskému jezeru, doložená již ve 12. století. Předpokládá se, že cesta zpřístupnila místa v okolí soutoku obou potoků, kde prospektoři objevili
rudná ložiska na konci 13. století. Pro sledování první nalezené žíly
zvané Nanebevzetí Panny Marie (Himmelsfahrtergang) měli být
údajně povoláni zkušení horníci z Míšeňska. K prokázání báňské
činnosti a stabilního osídlení na území Hory Svaté Kateřiny chybí
fakticky průkazný materiál pro další dvě století.
Rozhodujícím mezníkem byl rok 1473, kdy červenohrádecké panství koupil Lorenc Glac ze Starého Dvora, známý krupský patricij,
který zkušenosti získané z tamějšího dolování cínu začal uplatňovat
na svých nově nabytých pozemcích. To mělo pro vývoj kateřinského osídlení zásadní význam. K témuž roku se poprvé uvádí jméno
Catternperg, a proto zde můžeme předpokládat malou hornickou osadu v údolí Kateřinského potoka pod Městským vrchem. K roku 1480
je doložena těžba mědi ve třech nejdůležitějších dolech, a to „Beim
Reichen Geschiebe“, „Eliseasgang“ a „Georgsgruben“, kde stávala také
Hora Svaté Kateřiny
12
Hora Svaté Kateřiny – pohlednice z roku 1920
tavící huť. Lorenc Glac ze Starého Dvora zemřel v roce 1516 a ve své
závěti odkázal panství Červený Hrádek jediné dceři Anně, která byla
provdána za Šebestiána z Veitmile, tehdy rovněž známého báňského
podnikatele. Tím začíná nová fáze rozvoje kateřinského dolování.
V roce 1517 oddělil Šebestián z Veitmile horní dílo zvané Kupferhall na Hoře Svaté Kateřiny od ostatního svého majetku a udělil mu
zvláštní privilegované postavení. Krátce poté byla na Městském vrchu
objevena i stříbrná ruda. Tyto okolnosti zřejmě pohnuly Šebestiána
k založení městečka, kterému vykázal místo přímo na Městském vrchu, zatímco původní osídlení bylo situováno v údolí Kateřinského
potoka, kde se říkalo „im Grunde“. Český král Ferdinand I. potvrdil
jeho vznik 2. února 1528 a poskytl mu právo místního a výročního
trhu, právo pečetit zeleným voskem a užívat městský znak.
Postupně byly nacházeny další rudné žíly, dolování se rozšiřovalo
a spolu s ním i osídlení, které pokračovalo dále z údolí Kateřinského potoka do údolí potoka Svídnice. Střed vlastní lokality na kopci
tvořilo velké čtyřúhelníkové náměstí, jediné ploché místo městského areálu. Celý půdorys středové části byl pravoúhlý s excentricky
postaveným kostelem. Pravoúhlé uspořádání ulic však nemohlo být
provedeno do důsledku, protože ulice vycházející z náměstí musely
překonávat příliš velkou terénní nerovnost.
S úpadkem hornictví v šedesátých letech 17. století byli nuceni Kateřinští se zajímat o náhradní zdroj obživy, kterým v první fázi bylo
plátenictví a punčochářství. Obě řemesla měla koncem 18. století
13
v Hoře Svaté Kateřiny vlastní cechovní organizaci. Zboží vyrobené
pláteníky zůstávalo v tuzemsku, zatímco punčocháři měli po jistou
dobu zajištěn vývoz svých výrobků do zahraničí.
Když na počátku 19. století přijatá celní opatření negativně postihla
odbyt punčochářského zboží, začalo se intenzivněji uplatňovat jiné
náhradní zaměstnání, kterým byla dřevovýroba a výroba hraček.
V následných desetiletích se hračkářství stalo charakteristickým výrobním odvětvím ve středním Krušnohoří. Hora Svaté Kateřiny se
tak stala přirozeným centrem pro celou hračkářskou oblast.
Těžba rud
Nejvýznačnějším horním dílem v kateřinském revíru byla štola
sv. Mikuláše, ležící na tzv. Staré měděné žíle, s jejímž jménem se
poprvé setkáváme v roce 1557. Druhým měděným dílem byl důl
Sv. Jana, neboli Starý obecní důl. Měď se těžila také na dolech Staré
ženy, Veselá mysl a Telecí hlavy. Stříbro se v Hoře Svaté Kateřiny
získávalo jednak z mědi, jednak se těžilo přímo ze stříbrné rudy
z Městského vrchu v několika dolech. Na protilehlém svahu proti Malému Háji se stříbro těžilo ve štole sv. Blažeje a na Sv. Kříži.
V 16. a 17. století se nedolovalo v Hoře Svaté Kateřiny pouze stříbro
a měď, ale na Lesním potoce se krátký čas rýžovalo také zlato. Celkový přehled horních děl v období 1556–1633 podává nejúplněji
horní kniha Hory Svaté Kateřiny.
Hora Svaté Kateřiny – Mikulášská štola v roce 1936
14
Mikulášská štola v době jejího zpřístupnění v roce 1936
Zejména okolnost, že se v Hoře Svaté Kateřiny těžila měď, na kterou byly ostatní části Krušnohoří chudé, dopomohla k tomu, že
vynikl její význam. Zhruba od čtyřicátých let 16. století dodávala
Hora Svaté Kateřiny tuto surovinu i na mezinárodní trh. To byl
jeden z důvodů, proč byl kateřinský revír v letech 1562–1589 řazen
mezi nejbohatší naleziště stříbronosných rud v Čechách. V Hoře
Svaté Kateřiny sídlil také báňský úřad, který zde byl ustaven zřejmě
záhy po roce 1528. První doklad o jeho činnosti je datován rokem
1536. Pod jeho pravomoc spadalo území vymezené lokalitami Kalek,
Boleboř, Jirkov, Kundratice, Jezeří, Černice, Klíny, Osek, Hrad Osek,
Dlouhá Louka, Fláje, Český Jiřetín a zemskou hranicí. Rozloha území
se v jednotlivých obdobích báňského vývoje měnila a postupně
zmenšovala. V letech 1714 až 1786 se území dokonce zkoncentrovalo do dvou lokalit, Hory Svaté Kateřiny a Brandova.
Průběh dolování v kateřinském revíru ovlivnilo období třicetileté války.
Od roku 1634 až do roku 1713 měla těžba v Hoře Svaté Kateřiny minimální rozsah. V roce 1808 byl kateřinský revír uzavřen. V této souvislosti došlo k ukončení činnosti zdejšího báňského úřadu a jeho agenda
byla předána báňskému úřadu v Hrobu. Doly byly převedeny na obec,
která je udržovala, aby neztratila privilegia horního města.
Několikrát byly podniknuty pokusy o znovuoživení těžby. Kolem
poloviny 19. století obnovila důlní činnost ustanovena společnost
„Katharina-Frisch Glück-Gewerkschaft“, kterou tvořili zejména
místní občané. Ovšem po smrti hlavního aktivisty a sponzora
v roce 1858 došlo k opětovnému útlumu. Poslední pokus o oživení
15
hornické činnosti provedla Mostecká uhelná společnost (Brüxer
Kohlenbergbau-Gessellschaft) v letech 1900–1904. Provedla nový
báňský průzkum na části žíly Mikuláš a na žíle Gottfried, dále vyčistila vodotěžnou jámu a prohloubila ji na úroveň 5. patra, tj. do hloubky
124 m, pod úroveň dědičné štoly Mikuláš. Výsledky nebyly nadějné,
protože rudné žíly směrem do hloubky chudly a zrudnění nebylo
kompaktní. Po dalších méně úspěšných rozrážkách byly nakonec
práce zastaveny a do konce roku 1904 veškerá důlní zařízení zlikvidována. Nově byla důlní díla v Hoře Svaté Kateřiny zpřístupněna roku
1951, kdy podnik Uranové doly hledal smolinec, avšak s negativním
výsledkem.
Mikulášská štola
V roce 1936 byla štola Sv. Mikuláše zpřístupněna široké veřejnosti
jako turistická atrakce, která měla přispět ke zvýšení počtu návštěvníků města. O málo let později byly prohlídky ukončeny, protože
během druhé světové války štola sloužila místnímu obyvatelstvu
jako protiletecký kryt. Po roce 1945 již nebyla zpřístupněna. Zájem o štolu se zvýšil v 90. letech 20. století v souvislosti s hledáním
„jantarové komnaty“, která zde měla být údajně ukryta. Z Mikulášské štoly je sanováno v současné době cca 420 m. Město Hora Svaté
Kateřiny má trvalý zájem ji zpřístupnit jako návštěvnickou štolu
a k tomu otevřít hornicko-geologické muzeum.
Budova bývalé radnice a okresního soudu
Budova bývalé radnice a okresního soudu
Památkovým objektem, který se váže na hornickou minulost a život
obyvatel Hory Svaté Kateřiny, je budova radnice. Když byla roku
1850 zavedena nová veřejná státní správa a provedena nová územní reorganizace, došlo k ustanovení politického okresu Most, jehož
součást tvořil soudní okres Hora Svaté Kateřiny. Kateřinský soudní
okres zahrnoval horskou část, do jehož obvodu patřily obce Brandov s osadou Zelený Důl, Hora Svaté Kateřiny, Nová Ves v Horách
s katastrálními obcemi Mikulovice a Lesná a s osadou Mariánské
Údolí, Rudolice v Horách s katastrální obcí Malý Háj a od roku 1923
také Mníšek. Město Hora Svaté Kateřiny se stala sídlem okresního
soudu, notářství, berního úřadu, poštovního a telegrafního úřadu,
policejní stanice a finanční stráže.
Mikulášská štola v současnosti
16
17
Hora Svatého Šebestiána
Nejstarší písemné zprávy o Hoře Svatého Šebestiána jsou doloženy
v urbářích chomutovského panství z let 1558 a 1560. Jeho majitel
Šebestián z Veitmile znovu zreorganizoval zdejší dolování, v osadě
nechal postavit kostelík, který byl zasvěcen jeho patronu sv. Šebestiánovi. Toto jméno poté převzala i samotná osada, kterou roku
1558 povýšil na městečko. Díky své výhodné poloze u obchodní
cesty a rychlému rozvoji rudného hornictví městečko v těchto letech
zažívalo velký rozmach a jeho renesanční šachovnicový půdorys se
dochoval dodnes.
V roce 1563 udělil český král a římský císař Ferdinand I. Hoře Svatého
Šebestiána řadu výsad a svobod, mezi nimi byly např. právo prodeje
soli, vybírání cla, pořádání dvou výročních trhů a užívání městského
znaku. V roce 1571 chomutovské panství získal Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna a následně přešlo na jeho syna Bohuslava Jáchyma, oba se zasloužili o rozšíření protestantství a stejně jako předchozí
vlastníci podporovali hornictví. Koncem 16. století však končila konjunktura dolování a postupnému úpadku nezabránilo ani povýšení
města v roce 1597 na královské horní město, ani odpuštění berní císařem. K celkovému oživení rudného dolování v krušnohorských báňských městech měl také pomoci císařem vydaný horní řád s řadou
výsad. Po jeho vydání Hora Sv. Šebestiána zažívala nový rozmach,
který však neměl dlouhodobého trvání. V první polovině 17. století
Evropu zachvátila třicetiletá válka, která byla také pro Horu Svatého
Hora Svatého Šebestiána
18
Novodomské rašeliniště
Šebestiána pohromou, z níž se město dlouhodobě vzpamatovávalo.
Na počátku 18. století vkládalo naději do oživení důlní činnosti, která
však nenabyla trvalejšího rázu. Po zániku hornictví se hlavním zdrojem obživy obyvatel staly služby, které se zaměřily na poměrně živý
obchod se Saskem, nebo některé druhy domácké výroby. Určité zlepšení životních podmínek přinesla až stavba železniční trati v letech
1871 až 1874 a její zprovoznění s napojením na saskou dráhu. Spojila
nejen Chomutov s Vejprty, ale odbočkou z Křimova do Reitzenhainu i s Horou Svatého Šebestiána. Železnice přispěla také k rozvoji
obchodu s drůbeží a vepřovým dobytkem v samotném městě. Ustávající obchod s dobytkem poté nahradilo košíkářství. Výroba košíků
se od roku 1902 vyučovala v Hoře Svatého Šebestiána nejen ve státních dílnách pro košíkáře, ale až do 1. světové války také na Odborné
průmyslové škole pro košíkáře. Dalším zdrojem výdělků byla těžba
a zpracování rašeliny, nebo od 20. let 20. století práce v továrně na výrobu krajek.
Těžba rud a doly na tzv. Císařském pásmu
Těžba byla orientována především na stříbronosné, měděné a olověné rudy, vedle kterých se vyskytovaly v malém množství i rudy
cínu. V nepatrném množství byly zjištěny i rudy kobaltu, zinku,
niklu, vizmutu, které ale nebyly využívány. Nejdůležitější doly byly
na tzv. Císařském pásmu u Nové Vsi na jitřních žilách se stříbrnými a kobaltovými rudami v šedé rule. Dalším důležitým dolem byl
Svatý Kříž nacházející se v jižní části Nové Vsi. Vedle nich severně
19
Hrob
od Hory Svatého Šebestiána ležely doly Požehnání boží a Kníže
nebes. Odtud na severovýchod leželo v tzv. Geren Grund několik dalších šachet s dědičnou štolou Palmbaum. Severovýchodně
od města bylo ústí štoly Leopold, která měla být ražena až k Císařskému pásmu. Z roku 1665 pochází zpráva, ve které se uvádí, že
obyvatelstvo dolovalo na jednom obecním dole na vlastní náklady,
zatímco výnos daní byl věnován na provoz přísečnické štoly Dům
rakouský. Na začátku 18. století obec otevřela jeden důl, na kterém prováděla drobné průzkumné práce, které byly brzy ukončeny. K roku 1771 je dokladována jediná hornická činnost, kterou je
čištění staré štoly na Císařském pásmu. Roku 1787 byl v provozu
důl Palmbaum, na přelomu 18. a 19. století se pracovalo na štolách
Leopold a Matouš. Práce byly ale nevýnosné a byly brzy ukončeny.
Těžba a zpracování rašeliny
Od 19. století se v okolí Hory Svatého Šebestiána rozšířila těžba
rašeliny, která zde dosahovala až 10 m vrstvy. Na okraji byla postavena tovární budova a rašelina se začala těžit a zpracovávat
ve velkém. V r. 1902 zde byl dokonce založen výzkumný ústav, jediný svého druhu v rakousko-uherské monarchii. Téhož roku bylo
v budově košíkářské školy zpřístupněno muzeum rašeliny, které
prezentovalo téměř 2000 exponátů, jejichž prostřednictvím byla
dokumentována těžba a využití rašeliny. V dané době se využívala
ke zpracování dehtu, oleje, parafínu, asfaltu, koksu a jiných produktů. Vyráběly se z ní také rašelinové brikey, tzv. borky, a milířové
uhlí, které sloužily jako palivo. Nedaleko Hory Svatého Šebestiána
těžba rašeliny přetrvává do současnosti.
Od roku 1967 jsou Novodomská rašeliniště chráněnou přírodní
památkou, která byla vyhlášena na celkové výměře 574, 80 hektarů,
z níž 185,90 hektarů tvoří ochranné pásmo. Předmětem ochrany
je rozvodnicové vrchoviště s mohutnými podzemními prameny,
které je tvořeno dvěma samostatnými rašeliništi – Načetínským
a Jezerním, které jsou propojeny podmáčenou a rašelinnou smrčinou. Tato rašeliniště jsou jednou ze zastávek naučné stezky, která
vede po okolí Kalku a Hory Svatého Šebestiána.
20
Hrob
Nejstarší dochovaný záznam o Hrobu, německy Klostegrab, je datován kupní smlouvou z roku 1282, kterou abatyše benediktýnského kláštera v Teplicích prodává Hrob a Verneřice Theodorovi,
opatu cisterciáckého kláštera v Oseku. Název tohoto místa pochází
pravděpodobně od jam a příkopů, které zde vznikaly v dávných
dobách při povrchovém dobývání stříbrné rudy. Město vzniklo počátkem 14. století v souvislosti s rozvojem těžby stříbra poblíž staré obchodní solné stezky vedoucí z německého Halle an der Saale
do Prahy. Roku 1458 získal Hrob od krále Jiřího z Poděbrad první
privilegium, které umožnilo konání městského trhu. Touto výsadou
získal Hrob městský charakter. Roku 1594 byl císařem Rudolfem
II. povýšen na královské horní město. V předbělohorském období
se Hrob stává místem, kde dochází k vážným sporům mezi katolickou vrchností a hrobskými měšťany, kteří byli v převážné míře
stoupenci luteránské víry. Významnou památkou v obci jsou základy luteránského kostela z roku 1614, jehož zboření katolíky v roce
1617 patřilo k příčinám počátku třicetileté války. Osudné následky
se dotkly také města Hrobu. Odchodem protestantského obyvatelstva do Saska došlo k ochromení hospodářského života, který byl
postaven na těžbě stříbra. Po bitvě na Bílé hoře byl Hrob zbaven
privilegií horního města. Pomsta katolické reakce vyvrcholila roku
1623, kdy byla popravena celá městská rada v čele s purkmistrem.
Ani obnova těžby po ukončení třicetileté války nevrátila městu jeho
význam v rudném dolování.
21
Sám hrabě sepsal v oseckém klášteře žádost o kutací právo a stal se
hlavním těžařem. Účastnil se 30 důlními podíly, občané Hrobu 20,
obce Duchcov, Horní Litvínov a Záluží 20 a osecký opat Littwerich
15 podíly. Přestože bylo s pracemi započato ihned, z nashromážděné
rudy nebyly výsledky tavících zkoušek zřejmě uspokojivé, protože
po roce 1722 nenásledují již další zprávy a tím zřejmě končí Valdštejnovy pokusy o obnovu rudného dolování v hrobském revíru.
Těžba kovů zcela zanikla v 19. století, ale do 20. století se zpracovávalo olovo a těžily stavební hmoty, hlavně kámen, písek a jíly.
V krajině jsou viditelné četné zbytky po těžební činnosti (odvaly,
jámy, štoly, propadliny). V průběhu 19. století se prosadil zájem
o těžbu jiné nerostné suroviny, kterou bylo hnědé uhlí.
Hrob – základy zbořeného luteránského kostela
Těžba rud
Dobývání rud zažívalo rozkvět v 16. a počátkem 17. století. První
horní kniha je vedena od roku 1547, kdy zde platil jáchymovský
horní řád. Zároveň byl vytvořen samostatný báňský revír spravovaný horním úřadem v Hrobu. Těžily se hlavně stříbronosné rudy
a cín. Na počátku 18. století se pokusil rozvinout těžbu hrabě Jan
Josef z Valdštejna. Roku 1719 došlo na jeho popud k založení těžařstva na dole sv. Jan Nepomucký, sv. Zikmund a sv. Václav v Hrobu.
Hrob – Královská výšina nad nádražím patřila v historických dobách k místům intenzivní
těžby, pohlednice z roku 1911
22
Hrobské podzemí
O historii důlních děl, jejichž pozůstatky se skrývají v podzemí města Hrobu, nemáme mnoho informací. O jejich rozsahu trochu více
napověděl jejich průzkum, který proběhl v roce 2009. Přestože rozvoj
zástavby města zcela zakryl stopy po těžbě stříbra, zůstalo alespoň
částečné povědomí o dole Českoněmecký dům, který sloužil jako
dědičná štola, do níž byl vstup vlevo nad Tržním náměstím. Vstup
do dolu již není vůbec znatelný, protože se samotný vchod do štoly
nachází asi 5 metrů pod povrchem. Další důl Stará lázeňská štola se
Hrob – Stará lázeňská štola
23
Kovářská
Umělá štola v Hornickém muzeu v Hrobu
nachází vpravo nad Tržním náměstím. Kolem roku 1700 se zde těžilo
stříbro. Na povrchu již po něm nenalezneme žádný pozůstatek. Vstup
do druhé patra dolu je možné nalézt v podstatě na stejném místě jako
do dolu Českoněmecký dům. Když byla v roce 1816 budována ulice
Horní, došlo k zaklenutí výtoků z těchto dolů a následně byl upraven
terén tak, aby zde mohla být vybudována silnice a zahrady. Jediným
pozůstatkem v místě původních vchodů je obyčejný kanálový poklop, pod kterým se skrývá 10 metrů hluboká šachta, kterou protéká
voda z obou dolů. Průzkumem byl zjištěn rozsah podzemí s řadou
zajímavostí spojených s důlní činností. Průzkum České speleologické spolčenosti AGRICOLA zdokumentoval další štoly v Hrobě:
dědičná štola Marie Terezie (Theresia Erbstollen) ražena v 70. letech
18. století, Důl Čtrnácti svatých pomocníků (14 Nothelfer Zeche)
těžba stříbra v 18. století, Důl Ober Martin a Unter Martin a důl Leopoldine, zde se těžilo stříbro v 17.–18. století. Možnost zpřístupnění
hrobského podzemí široké veřejnosti by určitě přilákalo mnoho zájemců o historii rudného dolování.
Historii těžby a dolování rudy přibližuje expozice a autentická maketa štoly v Hornickém muzeu v Hrob.
V údolí Černého potoka, zvaného též Černá voda, v nadmořské výšce
zhruba 800 m n. m. leží obec Kovářská. Za svůj vznik vděčí dolování a zpracovávání železné rudy, protože již ve 14. století byly v jejím
blízkém okolí hamry. Pramenný materiál dokládá přímo na dnešním
území obce celkem 5 hamrů, které patřily rodu Šumburků.
Český název Kovářská vznikl překladem německého názvu Schmiedeberg, který se utvořil podle velkého hamru, jež zde stával. Roku
1595 postavili Lobkovicové v Kovářské pec, označovanou jako vysoká. Byla to ale jen tzv. dýmačka. O čtyři roky později zde však byla
postavena skutečná vysoká pec, jedna z prvních v Čechách. S rozvojem výroby železa nastal i rozkvět obce. Ten však byl přerušen
pobělohorskými konfiskacemi a následnou rekatolizací, během níž
protestanti raději odcházeli do Saska, aby se nemuseli vzdát své víry.
Na Kovářskou dolehla velmi těžce hlavně třicetiletá válka, a to zejména v letech 1639–1641. Po válečných útrapách se železářství vzpamatovalo poměrně brzy. Dokládá to nejen berní rula z roku 1654, podle
níž žilo v Kovářské 26 chalupníků a 30 tzv. zahradníků, z nichž byli
dva kováři, dva uhlíři, jeden havíř a jeden „kaničkář“. Podle urbáře z roku 1664 bylo v obci šestnáct domů, císařský hamr s vysokou
pecí, třemi kovářskými hutěmi, mlýn a statek s privilegiem výseku
masa a výčepu piva. V blízkém okolí byly roztroušeny další domky
Kovářská
24
25
Podél Černého potoka, na Špičáku a v okolí Kovářské leželo několik
železnorudných dolů na žilách. Starým dolem, který byl obnovoven
v roce 1840, byl důl František na Špičáku. V letech 1849 až 1850 byla
zahájena ražba štoly, která měla podsednout důl v délce asi 200 m.
Opuštěn však byl již v roce 1856.
Na tzv. Hammergebirge ležel důl František Xaverský, který otevíral
krevelové žíly štolou raženou od Černého potoka a několika šachtami. Otevírán byl po delší přestávce v 80. letech 18. století. Při velkých
nákladech se vyrubalo poměrně málo rudy, neboť krevel byl na žilách
často zatlačován křemenem, provoz byl zastaven po roce 1880. Podél
Černého potoka ležely další doly, jimiž byly Karel Boromejský, Marie
Pomocná, Antonie, Požehnání boží a Turecká štola.
Kovářská – pohlednice z roku 1936
a výrobna barviv postavená v lese pro potřeby dolu na kobaltové
rudy. Kolem roku 1730 stálo v Kovářské již čtyřiašedesát domů s 370
obyvateli a ke zdejší železárně patřilo čtyřiašedesát dolů na železnou
rudu. Za dalších patnáct let se počet obyvatel zvýšil téměř na sedm
set. Železárna měla již čtyři hutě a novou budovu šichtovního úřadu.
Období napoleonských válek přineslo stále se zvyšující potřebu železa, proto byla postavena nová vysoká pec. Během války opět došlo
k ničení kraje a po skončení bojů, kdy poklesly vojenské poptávky,
byla železárna udržována v chodu s velikými obtížemi. Když roku
1832 přísečnické panství i s Kovářskou koupila hraběnka Gabriela
z Buquoyů, majitelka Červeného Hrádku, připojila železárnu k železárně v Kalku, ale to ji zachránilo jen na pár let. Roku 1883 byla Kovářská povýšena na městys a o dva roky později byl schválen návrh
znaku, představující vysokou pec ve zlatém poli, nesoucí zlatý hornický znak a červený letopočet 1883. Do devatenáctého století bylo
zpracovávání železné rudy téměř jediným zdrojem obživy zdejších
obyvatel. Od poslední čtvrtiny 19. století se místo železářství začala
uplatňovat jiná průmyslová odvětví, jejichž rozvoj podpořila výstavba železnice z Chomutova do Vejprt. Jedním z největších podniků
ve střední Evropě se stala Kallova továrna na výrobu rybích konzerv.
Těžba rud
V okolí Kovářské se dobývala v malých rozměrech stříbronosná olověná ruda, a to na přelomu 18. a 19. století na štole Michal na vrchu
Milíř. Vedle galenitu se zde vyskytoval i fluorit. Kolem roku 1839
byla nalezena jitřní žíla, jejíž těžbu zajišťoval důl Marie Pomocná.
Výtěžkem bylo několik centýřů kobaltu.
26
Železářské hamry a výroba železa
Jedním z největších středisek železářské výroby byla od nejstarších dob Kovářská. Zpracovávala se zde železná ruda již v polovině
14. století ze sousedních ložisek v tzv. Krezigeru a snad i z dolů ležících mezi Černým potokem a Přísečnicí. V čele železářství stáli
Lobkovicové, kteří ještě na počátku 18. století měli v Kovářské vysokou pec se čtyřmi hamry. Pro jejich provoz dostávali od státu za minimální lesní poplatek ročně 1.000 sáhů dřeva. Dalším významným
provozovatelem železářské výroby byly Rottenhanové, majitelé
panství Červený Hrádek. V první polovině 19. století ve svém vlastnictví soustředily postupně četné doly včetně železáren v Kalku
Relikty uhelny zbořené vysoké pece v Kovářské
27
Krupka
Vápenka u Kovářské
a v Gabrielině Huti. Železářský provoz v Kovářské byl v polovině
19. století pobočkou železárny v Kalku. S 26 zaměstnanci, 11 uhlíři
a 10 vozky vyráběl ročně kolem 336 tun surového železa, 30 tun
litiny a 56 tun tyčového železa. Provoz byl zastaven pro nerentabilnost roku 1866. Přímo v Kovářské dodnes připomíná železářskou
produkci bývalá uhelná kolna zbořené vysoké pece.
Mezi Kovářskou a Černým potokem se velmi dlouho zachovaly zbytky hutí, vodních náhonů a struskových hald, podle kterých zde byly
nejméně tři železárny. Zajímavostí je, že četně dochovaný struskový
materiál byl použit na postavení silnice, která spojovala obě místa.
Těžba a zpracování vápence
Zhruba 2 km jihozápadně od Kovářské, v místech vzdálených asi
1 km od železniční zastávky, vystupuje krystalický zrnitý vápenec
v loži směru ZSZ–VJV s východním úklonem zhruba 40°. Těžen byl
ve dvou nevelkých lomech a zpracováván v blízké vápence. Pálené
vápno bylo používáno zejména ke stavebním účelům, na hnojení
a do místních hutních provozů.
Vápenka u Kovářské patří k mimořádným technickým památkám
a je nejstarší vápenkou tohoto druhu v České republice. Bohužel,
v současné chvíli je postupně devastována, v roce 2004 se zřítila jedna z šachtových věží, kompletně dochována je jen jedna pec a torzo
druhé pece.
28
Vznik hornického města Krupky je spojen s dobýváním cínu a počátek jeho historie spadá do 12. až 13. století. Krupka, německy
Graupen, je pokládána za nejstarší naleziště cínu ve střední Evropě.
Usuzuje se, že dobývání cínu pravděpodobně začalo v téže době jako
těžba stříbra ve Freibergu.
Název města se odvozuje od staročeského slova krupý, tedy velký,
rozlehlý. Často se nesprávně uvádí, že název pochází od krupek cínu,
které se zde od pradávna těžily. Poprvé se o Krupce zmiňuje listina
krále Václava II. z roku 1305, kde se mluví jen o hoře nebo horní osadě zvané Krupá, kde se kope cín. V listině krále Jana Lucemburského
z roku 1330, kterou potvrzoval darování hradu Krupka míšeňskému
šlechtickému rodu Koldiců, je zmiňována Krupka jako město. Z báňské osady se pod vlivem prosperity cínových dolů rychle vyvíjelo
městečko. Jeho další rozvoj na čas přerušily husitské války, při nichž
bylo město rozvráceno. Od roku 1436 postupně získávalo zpět své
významné postavení mezi městy. Roku 1478 král Vladislav II. povýšil
Krupku na královské horní město.
Pro hornictví v krupském revíru byla typická těžba cínu, stříbra,
později wolframu a fluoritu. Zhruba do 13. století byl cín získáván
rýžováním. Ve 14. století důlní provoz přešel na povrchovou těžbu v tzv. lesních dolech a později na ražbu štol po rudních žilách.
V revíru se nacházelo několik desítek dolů a štol, vznikaly i první
Krupka
29
Prohlídková štola Starý Martin
cínové hutě. Okolo roku 1370 se formovala na vrcholcích hor
osada Horní Krupka. Důlní práce začínaly také na nejvyšší kótě
Komaří vížce.
V roce 1464 získala Krupka horní řád, který byl rozšířen roku 1487.
Horní řád byl postaven na základě jihlavsko-kutnohorského práva,
do něhož pronikly i saské vlivy.
V 15. a 16. století došlo k velkému rozmachu těžby a zpracování
rud, které se rozšířily směrem k dnešnímu městu Dubí a až na vrcholky Krušných hor k obci Cínovec. Na mnohých místech jsou
dodnes znatelné pozůstatky po těchto činnostech. Rudné žíly se
táhly na saské území, kde probíhala obdobná těžba. Vzájemné kontakty krušnohorských česko-saských hornických revírů neomezovala hranice mezi oběma státy. Krupští měšťané a těžaři se podíleli
na těžbě v saském Altenbergu a v Geisingu a naopak saští těžaři,
a to zejména z Freibergu, zase vlastnili doly v Krupce. Krupka udržovala spojení zvláště s Freibergem, ale i s dalšími saskými městy.
Příkladem zůstává skutečnost, že vytěžená ruda v krupském revíru se
vozila ke zpracování za saskou hranici do Müglitz, protože v revíru
byl nedostatek potřebné vody k dalšímu zpracování rudy. Zemská
hranice nebyla překážkou ani pro intenzivní obchod s potravinami
a ostatním zbožím.
Ve druhé polovině 16. století, následkem bohatých nálezů cínu
u Horní Blatné, poklesl význam Krupky jako báňského města.
Přesto těžba cínu pokračovala s proměnlivou intenzitou až do konce 19. století.
30
Štola Starý Martin
Štola Starý Martin je jedno z nejvýznamnějších starých důlních děl
krupského revíru. Otevírá severozápadní část cínové žíly Lukáš, která patří k mnoha plochým rudním žilám uložených v rulách tohoto
revíru a v historických dobách patřila mezi nejdůležitější. Žíla Lukáš
měla výjimečný charakter, její délka je kolem 2 km, a jedná se o nejdelší cínovou rudní žílu ve střední Evropě. Mocnost v průběhu byla
průměrně 15–20 cm. V dolovém poli je žíla Lukáš uložena 60–80 m
pod povrchem terénu.
Nejstarší dobývání spadá pravděpodobně do 14. století, ale o báňském provoze nejsou zachovány téměř žádné písemné zprávy. Teprve
krupský horní řád z roku 1482 zmiňuje ražbu a udržování hluboké dědičné štoly Dürrholz (místně Duršlovka), která byla zahájena
ke konci 60. nebo začátkem 70. let 15. století. Její ústí je cca 30 m pod
štolou Martin a její průběh je znám pouze částečně. Dědičná štola
dosáhla prostoru dolů pod Komáří vížkou až v polovině 16. století
a její celková délka byla cca 1,5 km. V současné době je dědičná štola
nepřístupná, ale její spodní úsek odvádí většinu důlních vod z celého
prostoru štoly Martin.
V roce 1864 koupili krupské doly bánští podnikatelé Schiller a Lewald, kteří se pokusili o modernější a komplexnější otvírku hlavních
rudních žil, tento záměr však ztroskotal a provoz byl omezen pouze
na nejvhodnější dobývání žíly Lukáš ve štole Martin. Zajímavé bylo
zjištění, že vedle starých porubů, kde byla použita prastará dobývací
Štola Starý Martin v Krupce
31
metoda „sázení ohněm“, staří havíři kutali na slabších žílách blíže
k povrchu a větším hloubkám se většinou vyhýbali. Po tomto zjištění
se těžba cínových rud v 70. letech 19. století soustředila na dobývání
bohatých partií žíly Lukáš ze štoly Martin.
V současné době slouží štola Starý Martin jako hornické muzeum a je
významnou turistickou atrakcí s ukázkou hornictví v Krušných horách.
Hrad Krupka, zv. Růžový hrad/Rosenburg
K ochraně městečka, dolů v okolí i významné komunikace, která
vedla údolím, v němž se rozrůstala Krupka, byl počátkem 14. století vybudován hrad. Jeho založení se datuje rokem 1320, kdy král
Jan Lucemburský měl zájem na opevnění hraničního pásu proti
tehdejšímu míšeňskému markrabství. Hrad byl založen na výhodném skalním ostrohu protáhlém severojižním směrem a opevněn
příkopem. Při husitských válkách byl hrad s městem vypálen roku
1429. Hrad je znovu připomínán v roce 1436, kdy byl obnoven Janem
z Koldic. V pohusitském období, nejpozději koncem 15. století, proběhla zásadní dostavba hradu. K dosavadnímu celkem nevelkému
objektu přibylo nové opevnění, které zabíralo několikanásobně
větší plochu. Charakter opevnění byl přizpůsoben tehdy již dosti
účinné dělostřelbě. Celý původní hrad se zvětšil natolik, že délka
objektu dosáhla asi 140 m. Strategický význam hradu byl podpořen
Cínová žíla Lukáš
32
Hrad Krupka
i hospodářským významem panství, vzhledem k těžbě cínu v okolí.
Od roku 1504 prošel hrad majetkem řady držitelů. V roce 1621 již
nebyl obydlen. Po třicetileté válce zůstal hrad pustý.
Přestože samotný hrad přestal v 17. století plnit své obranné a obytné funkce a pozvolna se rozpadal, život na ostrožně neustal. V letech
1695 až 1697 Šternberkové nechali postavit ve spodní části někdejšího hradu novou budovu, tzv. úřední dům, jemuž se říkalo Horní
zámek. K jeho stavbě byl použit materiál z trosek hradu.
V úředním domě sídlila správa krupského statku a vrchnostenský
horní úřad. Opuštěné zříceniny hradu objevila doba romantismu
v prvních desetiletích 19. století. Úřední budova byla roku 1826 přestavěna a dále využívána jako restaurace. Hradní prostor i s okolím byl
upraven a zpřístupněn veřejnosti. Později zde byla zřízena promenádní
cesta a postaveny terasy, altán, nová stáj, vodárenský domek a kolna.
Krupský hrad se proměnil ve vycházkové a odpočinkové zázemí,
kterého využívali zejména lázeňští hosté z Teplic. Obdivovali nejen
romantické ruiny hradu, ale i množství růží v panské zahradě, kde jich
rostlo přes sto druhů. Podle nich se začalo hradu říkat Růžový hrad
(Rosenburg), i když název nesouvisí s historií samotného hradu.
Měšťanské domy
Historické město bylo vystavěno v příčném údolí, které směřuje
na náhorní planinu s Komáří vížkou (806 m), která tvoří jeden z výrazných vrcholů východní části Krušných hor. Krupka je typickým
33
V kapli je instalovaná expozice o vývoji osídlování příhraniční
oblasti a rozvoji řemesel. Zároveň je zde uložen kamenný smírčí
kříž, který stával u cesty před kaplí. Budova kaple byla zrekonstruována v letech 1999–2000 v rámci projektu naučné hornické
stezky, avšak bez původního vybavení, neboť se nedochovalo.
Kostel sv. Prokopa
Kostel sv. Prokopa je považován za nejstarší hornický kostel. Byl založen v době prvotního osídlení u Liščího potoka v blízkosti havířské osady Kirchlice, v níž žili horníci, kteří rýžovali cín. Písemně je
kostel zmiňován k roku 1331. Konečnou podobu získal roku 1676,
kdy byl kompletně přestavěn. Veřejnosti přestal kostel sloužit roku
Měšťanský dům čp. 2 – sídlo muzea
sídelním útvarem ulicového typu, který se svým rozložením v terénu podobá Jáchymovu. Území samotného města již v 16. století
vymezovaly hradby. Formování města určovala hlavní osa, kterou
tvořila ulice směřující z podhůří ke krušnohorským vrcholkům.
V místě, kde se rozšiřovala, se vytvořilo úzké náměstí s ulicovou
zástavbou. Do něho se dodnes obrací průčelí bývalých měšťanských
domů, které stojí převážně na úzkém gotickém půdorysu. Ve svých
počátcích byly stavby většinou dřevěné nebo hrázděné, zděné
budovy charakterizovaly gotické, nebo později renesanční štíty.
Ve středověku bylo náměstí centrem městského života. Dochované
historické jádro Krupky bylo prohlášeno za městskou památkovou
zónu, jejíž souhrn památek je nezastupitelným dokladem rozvoje
nejstarší městské lokality ve spojení s těžbou a zpracováním cínu,
užitkově nejužívanějšího kovu od středověku až po novověk.
Kaple sv. Wolfganga
Kaple sv. Wolfganga stojí v nadmořské výšce 774 m, zhruba 280 m
západně od vrcholu Komáří vížky. Původně byla postavena v gotickém slohu již ve 14. století. Za třicetileté války, roku 1634, byla
srovnána se zemí a až v letech 1692–1700 se dočkala obnovy. Kapli
v barokním slohu postavil zednický mistr H. G. Prűchel na popud
Vojtěcha V. ze Šternberka, tehdejšího držitele Krupky. Kaple byla
osazena zvonem, kterým se ohlašoval začátek a konec hornických
„šichet“. Zvon se nyní nachází v nedaleké zvoničce v Horní Krupce.
Kolem kaple byl později založen i malý hřbitov. Kaple byla zasvěcena sv. Wolfgangovi, řezenskému biskupovi a patronu horníků.
34
Kaple sv. Wolfganga
35
Měděnec
Kostel sv. Prokopa
1891. Požár v roce 1939 pohltil jeho veškeré vnitřní vybavení. Sochy
sv. Petra a Pavla, které stály po obou stranách hřbitovní brány, byly
přemístěny do kostela sv. Anny na Libušíně. Existenci kostela dodnes
připomíná zachovalé obvodové zdivo z kamene.
Naučná stezka
Město Krupka bylo vždy spojeno s historií dobývání cínu. O její
existenci se lze přesvědčit při procházce „Příhraniční naučnou hornickou stezkou“, která byla otevřena v roce 2000. Trasa stezky začíná
v Krupce u muzea, kde je expozice k historii těžby a zpracování
českého cínu. Odtud vede na nedaleký hrad Krupka a dále pokračuje k prohlídkové štole Starý Martin. Poté stoupá na Komáří vížku
kolem kaple sv. Wolfganga. Trasa dále směřuje přes Přední Cínovec
až na Cínovec. Po přechodu hranice na ni navazuje hornická stezka
na německém území směrem na Altenberg a Geising. Její délka je
40 km a turistovi zprostředkovává zhruba 70 atraktivních míst východního Krušnohoří, spojených s hornickou činností a osídlením
území. Podél stezky jsou viditelné pozůstatky po různých hornických činnostech (rýžoviště, sejpy, haldy, vstupy do štol). Nejvyššího
bodu dosahuje stezka na Komáří vížce, kde stávala těžní věž dolu,
která je dnes součástí horského hotelu. Z vrcholu se naskýtá nádherný výhled do podkrušnohorské hnědouhelné pánve a na krajinu
Českého středohoří.
Vrch Mědník byl jako rudní ložisko znám již na počátku 15. století.
V pramenech je prvně uveden až k roku 1449, a to v Deskách zemských pod jménem „Steingrün cum Kupperspergk“. Druhotně byl
název přenesen na hornickou osadu, která pod Mědníkem vznikla.
Městečkem byl Měděnec, německy Kupferberg, od roku 1520, kdy
obdržel od pánů z Fictumu privilegium svobodného výkupu stříbra. Roku 1577 bylo městečko povýšeno na horní město a v roce
1588 na svobodné horní město. Důvodem k tomuto kroku byla snaha Kašpara z Fictumu zabránit odchodu protestantských obyvatel
z obce, a tím i úbytku zapracovaných havířů z dolů.
Nejstarší písemné zprávy ze 14. a 15. století potvrzují, že u Měděnce
byla intenzívně dobývána železná ruda. Již v roce 1383 bylo v okolí
Měděnce postaveno 26 hamrů na zpracování železa, jak dokládá zápis Horního úřadu v Přísečnici.
V období rozvíjejícího se dolování v okolí Měděnce u obcí Horní
a Dolní Halže a Údolíčko byly pravděpodobně dobývány pouze stříbronosné měděné rudy, které se zpracovávaly na tzv. „černou měď“
s malým obsahem stříbra a teprve později, asi v druhé polovině
16. století, byly dobývány chalkopyrit, pyrhotin a také pyrity pro
vitriolovou huť v Horní Halži, kde se z vitriolového oleje vyráběla
zelená a modrá skalice.
Třicetiletá válka a emigrace protestantských obyvatel do Saska
v 17. století měly za následek úpadek dolování v měděneckém revíru.
Přispělo k tomu také vypálení Měděnce roku 1640. Pokus o oživení
těžby v průběhu 18. století nepřinesl očekávané výsledky a v 19. století
Měděnec
36
37
začaly doly rychle upadat. Roku 1860 byla zastavena těžba kyzových
rud společně s vitriolovým závodem. Naproti tomu se zvedla těžba
železných rud, k jejímuž omezování docházelo až v 19. století.
Mimořádný význam těžby železných rud v okolí Měděnce dokládá
i vyspělé železářství v této oblasti Krušných hor, která se zcela právem
stala druhou nejvýznamnější železářskou oblastí v Čechách, a to až
do poloviny 19. století.
Krušnohorská železnorudná ložiska jsou zastoupena dvojicí rozdílných genetických typů. Žilná ložiska se vyznačují výskytem hematitu, oxidické rudy manganu, křemenem, pyritem a fluoritem. Tyto
žíly prostupují ruly, ortoruly a migmatity většinou pod strmými
úhly. Mocnosti žil jsou velmi nepravidelné, většinou malé, a proto
z hlediska těžby mnohdy i nerentabilní. Železorudná lože nebo čočky jsou tvořeny polohami skarnů.
Vrch Mědník
Vrch Mědník tvoří charakteristickou dominantu města, které se rozkládá při jeho úpatí. Je registrovaným významným krajinným prvkem.
Na jeho svazích jsou dodnes patrné stopy po dolování, které zde trvalo
několik století. Vévoda František Julius ze Sachsen-Lauenburgu nechal
postavit v roce 1674 na temeni Mědníku rotundovou kapličku Neposkvrněného početí Panny Marie jako výraz díků za bohaté výnosy měděneckých dolů. Německý učenec Wilhelm von Humboldt považoval
výhled z vrcholu kopce za jeden z nejkrásnějších ve střední Evropě.
Štola Marie Pomocné a štola Země zaslíbená
Ve středověku se zájem těžařů v Měděnci soustředil zejména na vrch
Mědník, kde se na malé ploše ložiska během času vytvořil komplex
Vrch Mědník
38
Vstup do štoly Marie Pomocné
důlních děl. Novodobě byla věnována pozornost zejména hlavním
dědičným štolám Boží tělo a Marii Pomocné, které v minulosti sloužily nejen k odvodňování, ale i k těžbě rudy.
Roku 1910 byla široké veřejnosti zpřístupněna štola Marie Pomocná.
Její turistickou atraktivitu zvyšovala prohlídka „malachitové jeskyně“, která se nacházela v nitru Mědníku. Štola Marie Pomocná jako
turistická atrakce sloužila i po dobu 2. světové války, od roku 1939
do roku 1944, než došlo v říjnu k závalu, sloužila jako protiletecký
kryt. 9 září 1944 byla štola jako kryt použita při letecké bitvě nad
Kovářskou. Teprve počátkem 90. let 20. století byla opět zmáhána,
Štola Marie Pomocné
39
Po ukončení těžby železné rudy dále probíhala těžba muskovitických
svorů pro potřeby chemického a stavebního průmyslu a granátů
využívaných jako brusivo, která vycházela z nového výrobního
programu a v nových ekonomických podmínkách. K tomu byl
zpracován návštěvnický program s poskytováním dalších služeb. Hlubinný důl byl fáráním zpřístupněn veřejnosti, otevřeno
malé mineralogické muzeum a zřízena naučná geologická stezka.
Návštěva důlního areálu patřila k turistickým zajímavostem. Pro
odbytové a finanční potíže byla těžba zastavena v srpnu 1998, práce ukončeny, důl opuštěn a uzavřen pro veřejnost.
Dochované pozůstatky ruční těžby z nově otvírané štoly Země zaslíbená na Mědníku
aby mohla být zpřístupněna veřejnosti jako prohlídková štola. Roku
1994 byla otevřena, avšak již bez přístupu k malachitovým jeskyním.
Její provoz neměl dlouhého trvání a štola byla opět uzavřena. Nově
byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2007 spolu s malým soukromým
muzeem hornictví a života na Měděnci, umístěným v prostorách nedaleké restaurace Mědník.
V blízkosti tzv. hornické kaple je zmáhána také štola Země zaslíbená a připravována ke zpřístupnění veřejnosti, čímž se zatraktivní
návštěvnický okruh montánních památek na Mědníku.
Areál novodobého dolu
V roce 1954 byl zahájen rozsáhlý geologický průzkum v okolí Měděnce a Přísečnice, jehož cílem bylo vyhledání především fluoritových a barytových ložisek. V průběhu následujícího průzkumu byla
objevena nová skarnová ložiska magnetitu v nedaleké vzdálenosti
od vrchu Mědník. Výstavba nového dolu Měděnec s technicky moderním zařízením byla zahájena v roce 1960. První ruda byla vytěžena v květnu 1968. Řadě organizačních změn, obvyklých v letech
1969–1977, se nevyhnul ani důl Měděnec. Po roce 1968, kdy byl dán
podnět k útlumu československého rudného hornictví, byly činěny přípravy na vypracování projektu útlumu a likvidačních prací
dolu Měděnec, avšak těžba pokračovala nadále. Po vyčerpání zásob
železných rud byla těžba ukončena v červenci 1992. Vytěžilo se celkem 2,7 mil. tun kvalitního magnetitu s průměrným obsahem železa
kolem 35 %. Z vytěžené rudy bylo také ještě získáno 325 tun mědi
a 800 kg stříbra, což je považováno za poslední stříbro z Krušných
hor, které je charakterizovalo po několik století.
40
Náhrobník Jana Kryštofa Hartische
Na hřbitově v Měděnci se ojediněle zachoval figurální náhrobník z roku 1736. Epitaf náleží Janu Kryštofu Hartischovi, důlnímu
(Schichtmeister) z měděneckého dolu. Uprostřed pískovcové desky
je z pravého boku zobrazen klečící muž v dobovém oděvu se sepjatýma rukama před ukřižovaným Kristem. V levém dolním rohu
pod jeho nohou jsou umístěna zkřížená hornická kladívka. Pravý
dolní roh desky vyplňuje protažená kartuš, na níž je umístěn nápis
v německém jazyce. Z něho lze již jen částečně vyčíst další životopisné údaje. Ty nám prozrazují, že Johann Christoph Hartisch byl
rovněž měšťanem, který zemřel 7. února 1736 ve věku 61 let. Náhrobník s reliéfním obrazem je jedinou uměleckou památkou vážící
se ke konkrétní osobě a tím i k životu havířů v Měděnci.
Důl v Měděnci
41
Mikulov
Mikulov
Obec Mikulov se nachází na svahu údolí nedaleko vrchu Bouřňák
(869 m n. m.), který dominuje celému okolnímu území. Uvádí se, že
osada byla založena horníky ze Saska a nesla název Neuschellenberg.
Změna názvu přišla až za vlády Josefa II., kdy bylo městečku dáno
jméno St. Niklasberg. Město bylo založeno kolem obdélníkového
náměstí a ulice tvořily šachovnicovou síť.
Náhrobník důlního Jana Kryštofa Hartische
42
Mikulov – štola Lehnschafter
43
První zmínky o kutání stříbra v Mikulově jsou z roku 1404. V roce
1597 byla osada povýšena na horní město. Od 18. století těžba upadala a v 19. století byla zastavena. Nejvýznamnějším zachovalým
dílem je Rennerova štola, ve které se začalo těžit stříbro ve 14. století. Stříbronosná žíla přinášela nejvyšší obsah kovových rud. Ve štole je arsenový pramen. Neméně významnou je štola Lehnschafter
(1550–1858). Podle dochované dokumentace je tato štola nejstarší
částí důlního komplexu, který sestává celkem ze čtyř štol: Lehnschafter, Allerheiligen, Liebefrauen a Kreutzstollen. V letech 1550–1720
se zde dobýval stříbronosný galenit. Celý důl má 12 pater, hloubka
přesahuje 200 metrů a délka všech chodeb činí 8 km.
Část štol v okolí Mikulova a Hrobu vlastní a spravuje Česká speleologická společnost AGRICOLA, která se od roku 1991 věnuje studiu
historie rudného hornictví a stará důlní díla dokumentuje a udržuje. Na Mikulovských stráních jsou dodnes vidět důlní díla (kutací
jámy, odvaly, vstupy do štol), což jsou plochy vyznačující se tmavě
zbarvenou trávou. Za dob největšího rozkvětu hornictví jich bylo
evidováno 550.
Hrob s Mikulovem spojuje nejenom báňská minulost, ale prochází
jimi také historická železniční trať z Mostu na Moldavu v Krušných
horách, o které je samostatně pojednáno u hesla Moldava v Krušných horách.
Mikulov – štola Lehnschafter
Mikulov – štola Lehnschafter – replika středověkého rumpálu
44
45
Místo
Osídlení dnešního Místa, německy Platz, a jeho okolí není doloženo téměř až do druhé poloviny 16. století. Ve 14. století v této
oblasti začíná těžba železné rudy. Pro její zpracování byl v údolí
Prunéřovského potoka vybudován hamr, který je písemně doložen k roku 1449. Z konce 15. století se dochovaly zmínky o louce se štěpnicemi, nazývané pro svůj malý sklon Placz. V polovině
16. století, kdy Lobkovicové otevírali v okolí hradu Hasištejn další
doly, bylo na tomto místě založeno horní městečko Placz, pojmenované podle louky, na které vzniklo. Přesné datum vzniku není
známo, ale historicky doložená první zmínka o městečku pochází z roku 1569. Zakladatelem Místa byl pravděpodobně Šebestián
z Lobkovic, jeden z tehdejších držitelů Hasištejna. V této době
bylo Místo nejmenším krušnohorským horním městem. Bylo však
středem lobkovického panství, a proto se stalo střediskem cechů
35 okolních vesnic a osad. Soustředily se zde sběrné cechy pláteníků, krejčích, zedníků, kameníků, tesařů, kolářů a bednářů. Výnosy
dolů však brzy klesaly, a proto město nedoznalo takového rozvoje,
jako jiná krušnohorská horní města.
Po třicetileté válce bylo dolování již značně omezeno. Podle berní
ruly z roku 1654 poskytoval obživu obyvatelům hlavně chov dobytka, tkaní plátna a „dělání vápna“.
Roku 1791 panství zdědila hraběnka Marie Anna z Althanu, která
nechala roku 1794 vypracovat tzv. „Local Befund“, podle kterého
Lokalita v blízkosti hradu Hasištejn s doklady pravěké a raně novověké rudní těžby
zde touto dobou žilo 206 obyvatel a stálo 44 měšťanských domů,
poplužní dvůr, určený ke stržení, panská myslivna, kostel, nová
škola a v údolí Prunéřovského potoka 3 mlýny, 2 pily, drátovna
a hamr. V soupise je uváděn také stříbrný důl, zvaný Štola sv. Antonína a vápencový lom u hradu.
Štoly u Hasištejna
Lokalita v blízkosti hradu je známa četnými nálezy z mladší
a pozdní doby bronzové, jejich množství napovídá, že šlo o významné metalurgické středisko, které bylo v raném novověku
rozšířeno o těžbu železné rudy.
Vápencový lom a vápenka, která se nacházela SZ od hradu, zde
pravděpodobně byla již v době stavby Hasištejna, a to ve 14. století. Vápenec se zde lámal do roku 1870 a vápenka byla v provozu
do roku 1894. Ještě ve 30. letech 20. století byla v docela dobrém
stavu, teprve pak začala rychle chátrat. V roce 2001 byly odbornou
firmou na místě zvaném Kalköfen Koppe u Hasištejna zabezpečeny staré štoly pozůstalé po podzemním dobývání vápence
v 19. století. Z geologického hlediska je ložisko specifikováno jako
krystalický vápenec a krystalický dolomit.
Místo
46
47
Moldava
Obec Moldava, německy Moldau, v Krušných horách se rozkládá
v příhraniční oblasti teplického okresu. Hlavní osou osídlení byl
horní tok Moldavského potoka, který vyvěrá ze Sklářského vrchu
(Glaserberg), odkud dále směřuje na saské území, kde pokračuje
pod názvem Freiberská Mulda.
S názvem Moldava (Muldaw) se poprvé setkáváme v seznamu farností míšeňské diecéze z roku 1346. Tento údaj bývá některými
historiky zpochybňován, protože nelze přesně určit, zdali se jedná
o ves ležící v českém Krušnohoří nebo o městečko Mulda na stejnojmenné řece v Sasku. První písemná zmínka o lokalitě na Moldavském potoce je spojována až s rokem 1402. Prokazatelně tímto
územím již koncem 13. století procházela obchodní cesta vedoucí
z vnitrozemí Čech do Saska, jejíž průchodnost a bezpečnost byla
jištěna nedalekým hradem Rechenberg, o jehož založení se zasloužili páni z Rýzmburka, z rodové větve Hrabišiců, již kolem roku
1270. Relikty obchodní cesty z období středověku jsou dodnes znatelné na svazích Sklářského vrchu. Důležitost hraničního přechodu
na Moldavě neztratila na významu ani v novověku.
Sklářské hutě
Území kolem Moldavy patřilo do majetku českého panského rodu
Hrabišiců, jejichž rýzmburské dominium sahalo během 12. a 13. sto-
Moldava
48
letí až za hřeben Krušných hor, kde zabíralo část území dnešního
Saska. Páni z Rýzmburka se podíleli na zemědělské a báňské kolonizaci krušnohorského hřebene spolu s mnichy z cisterciáckého
kláštera v Oseku. Přípravu pro osídlení horníky a osadníky, která
spočívala ve vyklučení lesa a následné kultivaci půdy, zajišťovali
osečtí mniši. Nejpozději od poloviny 13. století přicházejí do tohoto lesnatého prostředí také první skláři a zakládají nevelké hutě.
Nejpříhodnější surovinové podmínky našli v okolí Moldavy, kde
vedle tolik potřebného dřeva, byl také dostatek křemene a vápence. Po vyčerpání dřeva v blízkém okolí hutí přesouvali své pece
na nová stanoviště. Z těchto důvodů bývají středověké sklářské
hutě nazývány hutěmi „stěhovavými“.
První doložené zprávy o sklářství na Moldavě pocházejí z posledního desetiletí 14. století. Existence hutě je doložena v listině
ze 4. února 1398, kdy Boreš z Rýzmburka spolu s dalším majetkem prodal lesní huť míšeňskému markraběti Vilémovi z rodu
Wettinů. Přestože se lesní sklo vyrábělo ještě zčásti v 15. století, v následujících stoletích stopy po hutích zcela zmizely. Objevit je v terénu nebylo snadné, protože skláři před svým
odchodem na jiné místo zbourali staré pece tak důkladně,
že se z nich dochovaly pouze nejnižší partie. Teprve na sklonku 70. let 20. století, kdy začal narůstat zájem středověkých
archeologů o problematiku výroby skla, proběhly první výzkumy
skláren v Krušných horách. Během následujících let se systematickým terénním průzkumem podařilo rozlišit ve východní části
Krušných hor několik výrobních okruhů. Z nich byl zjevně nejvýznamnějším výrobní okruh v okolí Moldavy, kde bylo prozatím
prokázáno sedm sklářských hutí. Pět skláren leží na území Čech
a další dvě se nacházejí u obce Holzhau v sousedním Sasku.
Nově získané poznatky o podobě a vybavení starých hutí byly
ověřeny experimentálním poznáním technologie výroby a zpracování skla krušnohorských hutí na počátku 15. století. Pro tyto
účely byla v letech 1991–1992 postavena ideální rekonstrukce
středověké sklářské huti. V letech 1992–1994 v ní byly realizovány
tři experimentální tavby, při kterých byly prověřovány středověké
technologie tavení, chlazení a tvarování skla. Tvarování skla prováděli nejlepší sklářští mistři z Novoborska. Rekonstrukce tavící
dvoukomorové pece, tzv. horizontálního typu, tvoří dnes součást
naučné stezky Putování za středověkým sklem v Krušných horách
a poskytuje informace o sklářském řemesle v období vrcholného
středověku.
49
Moldavská horská dráha – mikulovský viadukt s pravidelným vlakem
Moldavská horská dráha
Roku 1884 dokončila společnost Pražsko – duchcovské dráhy výstavbu železniční tratě Most – Dubí – Moldava v Krušných horách
jako pokračování železniční tratě Praha – Slaný – Louny – Most.
Vznikla tak železnice, která spojila v minulosti nejen Prahu s podhůřím a hřebeny Krušných hor, ale zároveň se stala důležitou spojnicí se
sousedním Saskem. Využívána byla pro nákladní i osobní dopravu.
Stavbu trati s normálním rozchodem 1435 mm z Mostu do Moldavy
zadala společnost Pražsko-duchcovské dráhy v roce 1873 firmě Novák a Teirich z Prahy jako generálnímu dodavateli, pro nějž pracovaly i další firmy, jako např. firma Schön a Wessely. Vlastní stavbu trati,
která byla zahájena roku 1875, prováděli především proslulí italští
barabové, jimž pomáhali pracovníci z řad místního obyvatelstva.
Trať byla postavena ve třech na sebe navazujících úsecích. Do pravidelného provozu byl úsek z Mostu do Oseka předán 18. prosince
1876, další navazující úsek z Oseka do Hrobu 15. května 1877. Pro
finanční problémy společnosti Pražsko-duchcovské dráhy a technickou nepřipravenost trasy, kdy se uvažovalo o několika variantách
překonání náročného horského hřebene, se z Hrobu stala na několik
let koncová stanice. Po překonání těchto problémů se začal stavět
nejnáročnější horský úsek, a to jak stavebně, tak i finančně. V obtížném horském terénu byla vybudována řada skalních zářezů, vysokých náspů, postaveno několik mostů a viaduktů, v horském masivu
50
proraženy dva tunely. K překonání velkého výškového rozdílu musela být trať vedena velkým stoupáním přes úvraťovou stanici Dubí,
neboť Hrob leží v nadmořské výšce 392,9 m a Moldava ve výšce
785 m n. m.
Samotná výstavba posledního úseku z Hrobu přes Dubí do Moldavy byla zahájena 1. dubna 1883 a práce byly dokončeny v závěru
roku 1884. Na saské straně byl předán do pravidelného provozu
úsek Freiberg – Bienenmühle již 15. srpna 1876, avšak navazující
úsek Bienenmühle – Moldava byl pro nákladní dopravu otevřen až
8. prosince 1884 a do pravidelného provozu předán 18. května 1885.
Na Moldavě vzniklo velké přechodové nádraží společné pro oba
státy. Místní nákladní doprava byla také velice čilá – vozilo se uhlí,
dřevo, rudy a výrobky četných místních podniků.
Provoz byl velmi náročný zvláště v zimě a vyžadoval mnoho zaměstnanců, zejména strojvedoucí, topiče, výpravčí, brzdaře, posunovače,
strážné tratě. Osobní dopravu zajišťovaly většinou 4 páry vlaků, které
byly vedeny již z pražského hlavního nádraží. Na Moldavě měly návaznost na vlaky německé.
Roku 1892 byly společnosti Pražsko-duchcovské dráhy a Duchcovsko-podmokelská dráha definitivně zestátněny a jimi provozované
tratě přešly pod správu rakouských státních drah. Po zestátnění
Moldavská horská dráha – na Václavce
51
byla na křížení obou drah postavena důležitá železniční stanice
Louka – Horní Litvínov (dnešní Louka u Litvínova) s rozsáhlým
kolejištěm a výtopnou. V závěru roku 1918 provoz převzaly Československé státní dráhy.
Během 20. a 30. let 20. století se značně zvýšila osobní přeprava. Počet cestujících ve vlaku v zimním období se šplhal k číslu 2000, a tak
musely být vypravovány speciální lyžařské vlaky. ČSD provozovaly
trať až do roku 1938, kdy po odtržení pohraničí nacistickým Německem, provoz přešel pod správu Německé říšské dráhy. Po ukončení
války došlo k přerušení provozu do Německa. K jeho obnově v následujících letech nikdy nedošlo a tento stav trvá až do současnosti,
přestože jsou oboustranně uplatňovány snahy o reaktivaci železničního hraničního přechodu Moldava v Krušných horách.
V poválečném období provoz trati opět převzaly ČSD, avšak koncovou stanicí byla Moldava. Vlivem rozvoje průmyslu a těžby uhlí
v podkrušnohorské pánevní oblasti došlo k intenzivnějšímu využití železničního úseku Most – Louka u Litvínova. Druhá část trati
v úseku Louka u Litvínova – Moldava nabyla menšího významu
pod vlivem zrušení hraničního přechodu a vysídlení německého
obyvatelstva. Obrat nastal až v 50. letech 20. století, kdy byla zahájena výstavba přehrady Fláje (1951–1964). Železniční stanice
na Moldavě se stala vhodným místem, kam bylo možné dopravovat pravidelně velké množství stavebního materiálu. Zde byl překládán do vozíků stavební lanovky a jejím prostřednictvím v délce
8 kilometrů přepravován do Flájí.
Z celkové železniční trati Most – Moldava zůstal v původním stavu
zachován pouze úsek Louka u Litvínova – Dubí – Moldava v Krušných horách. Roku 1998 pro svoji unikátnost byla Moldavská horská
dráha prohlášena za kulturní památku České republiky.
Těžba fluoritu na ložisku Moldava v Krušných horách
První zmínky o dolování na Moldavě pocházejí z 15. století. Na žilách severojižního směru se dolovalo stříbro, olovo a měď. Během
pozdního středověku se zdejší těžba nerozvinula natolik, aby nabyla
výraznějšího významu.
Moldavské fluoritové ložisko bylo objeveno v údolí Moldavského
potoka nedaleko hranice se sousedním Saskem až na počátku 50. let
20. století, kdy se zde roku 1953 uskutečnily první průzkumné práce.
Fluoritová žíla vycházela na povrch v polní cestě. Na základě zdárných výsledků průzkumů a povrchových prací byla na žíle Josef
(žíla 1) ražena štola Josef. V pozdější době došlo k vyhloubení slepé
52
jámy H-1 na úroveň patra –100 metrů. Na levém břehu potoka
probíhal v letech 1954–1955 povrchový průzkum žilného systému
Papoušek a žil č. 1a, 2. a 3. Ložiska se následně ujímá těžební organizace Rudné doly Příbram, národní podnik.
V roce 1957 pokračoval průzkum žíly Josef a hloubení slepé jámy,
která v roce 1989 dosáhla hloubky 480 metrů pod povrch. Ověřená
směrná délka fluoritové mineralizace se zvětšovala až po úroveň patra –200 m a po úroveň patra –400 m se již významněji nezměnila.
V roce 1963 byl obnoven průzkum žilného systému Papoušek
a v letech 1964–1965 bylo zahájeno z povrchu hloubení jámy H-2.
Následně bylo vyhloubeno 8 pater, úroveň –300 m jámy H-1. Pod
úrovní VII. patra byla mineralizace ověřována maloprofilovými
vrty.
Těžba byla soustředěna převážně na žílu Josef. Minimální těžba
byla evidována v roce 1957 s množstvím 249 tun, rychle se však
zvětšovala. Maximální těžby ve výši 30 000 tun bylo dosaženo
v roce 1989. Celkem bylo na ložisku vytěženo 690 tisíc tun fluoritové
rubaniny a chodby vyraženy v celkové délce 26 km. Fluoritové ložisko bylo otevřeno třemi štolami: štolou Josef, větrací štolou a štolou
provozní. Z povrchu byly vyhloubeny dvě jámy: Papoušek – H-2
a Starý Papoušek.
Moldavský revír tvoří asi 5 km dlouhou zónu ve směru SZ–JV, která probíhá od státní hranice s Německem až k západnímu okraji
teplického křemenného porfyru. Vlastní ložisko je tvořeno systémem fluorit-baryt-křemenných žil s úklonem 60–90° střídavě k SV
nebo JZ. Jedná se zejména o žílu Josef, žíly systému Papoušek, žilný
systém v oblasti Vápenice. Nejvýznamnější žíla Josef byla ověřena
do hloubky 450–470 m, směrné délce více než 1 km. Mocnosti žil
jsou velmi různorodé, od řádů cm po mocnost 6 metrů. Podobný je
i žilný systém Papoušek, kterému s hloubkou ubývá barytu. Celkové hodnoty jsou zde však menší než u žíly Josef. Nejvýznamnějším
nerostem byl fluorit, který zejména v menších hloubkách vytvářel
drúzovou výplň dutin z krychlových krystalů. Zajímavostí je, že zde
byl nalezen největší fluoritový krystal v Čechách s hranou krychle
v délce 29 cm.
Moldava patřila mezi ekonomicky nejvýznamnější česká fluoritová
ložiska vůbec. V roce 1994 byla těžba vzhledem k ekonomické situaci ukončena. V podzemí zůstalo uloženo ještě 1,5 mil. tun ověřených
kvalitních zásob fluoridu vápenatého.
53
Osek
Osada Osek, německy Ossegg, vznikla na obchodní cestě vedoucí z Čech přes Bílinu a Krušné hory do Německa. Název získala
od slova „osek“, jímž bylo kdysi nazýváno místo, kde se shromažďovaly stromy získané mýcením lesa. V pramenech se jméno osady
objevuje na přelomu 12. a 13. století. Vývoj lokality ovlivňovaly hrad
Rýzmburk a osecký klášter. Cisterciáci šířili kolem sebe pokročilé
zemědělské a montánní zkušenosti, Hrabišici byli nositeli zemědělské a báňské kolonizace. Ve 13. a 14. století sehrála v hospodářském
životě osady důležitou roli nedaleká naleziště stříbra a cínu. Během
husitských válek byl hrad dobýván husitskými vojsky jako majetek
míšeňských markrabat, kteří byli spojenci císaře Zikmunda. Klášter
byl husity vypálen a opakovaně pleněn. Ze své újmy na majetku
se vzpamatoval v období rozmachu krušnohorského rudného dolování během první poloviny 16. století. Třicetiletá válka značně
poškodila Osek s jeho širokým okolím. Hospodářský rozmach se
dostavil až na přelomu 17. a 18. století za opata Benedikta Simona
Littweriga, který se vyznačoval neobyčejným smyslem pro podnikání. V prvním desetiletí 19. století pracovaly v Oseku tři textilní
manufaktury. Nejstarší z nich byla klášterní punčochářská manufaktura, jejíž výroba byla zahájena roku 1697 a ukončena v roce
1752. Faktorem byl saský punčochář Johann Pula Röthig. Pracovalo v ní až 91 zaměstnanců. Druhým textilním podnikem oseckého
kláštera byla výrobna, kterou vedl faktor Leopold Fischer. V roce
1714 byla pro ni postavena nová manufakturní budova, kde bylo
zaměstnáno až 43 lidí. Výrobní sortiment byl různorodý, protože
Osek
54
Klášter v Oseku je národní kulturní památkou
se zde dělaly letní a kastorové punčochy, dva druhy vlněných látek
(kardis a bay), mezulán, plátno a koňské houně. Výrobna byla zrušena po roce 1730.
V prvním desetiletí byla zavedena výroba jemných vlněných látek,
tzv. cajků, z níž roku 1707 vznikla klášterní cajkářská manufaktura jako nevýznamnější z oseckých textilních podniků. Na opatovu
výzvu se v Oseku usadil tkadlec Christian Ulrich z Krupky a saský
tkadlec Johann Gottfried Schrücker, pozdější faktor klášterní cajkářského podniku, který přetrval v Oseku více než 200 let.
Během 19. století se podoba Oseka začala měnit v souvislosti s rozvojem industrializace podkrušnohorského území. Roku 1872 byla
obec povýšena na město, které postupně charakterizovala těžba hnědého uhlí. V jeho katastrálním území bylo založeno několik hlubinných dolů, z nichž od roku 1885 nejdůležitějším byl důl Nelson III.
Rozvoj těžby uhlí ovlivnila železniční doprava. Osek protínaly dvě
železniční tratě. Dolní dráha umožňovala přímé spojení s Chomutovem a Ústím nad Labem, horní trať pak byla součástí Moldavské
horské dráhy. V roce 1913 došlo ke sloučení Starého Oseku a Nového
Oseku. Od roku 1914 je používán jednotný název Osek.
Hornická činnost kláštera Osek
Klášter Osek stál u počátků rudného dolování. Prvním dokladem
o dobývání rud na panství oseckého kláštera je smlouva, která byla
uzavřena roku 1302 mezi oseckým opatem Gervikem (1299–1319)
55
Katastrofální výbuch uhelného prachu na dole Nelson III., k němuž
došlo 3. ledna 1934, byl nejtragičtější událostí v meziválečném období.
Explozí byl postižen důl v celém dobývacím prostoru o ploše téměř
5 km². V krátkém okamžiku postihla náhlá smrt 142 horníky a dodatečně přibyly 2 další oběti při zmáhacích pracích. Pouze čtyřem
havířům se podařilo uniknout smrti.
Rekonstrukční práce, původně odhadované na dobu jednoho roku,
trvaly až do letních měsíců 1938. Během zmáhacích prací byly postupně vyváženy oběti katastrofy. Poslední pozůstatky tří těl horníků
až roku 1938.
Památník obětem katastrofy na dole Nelson od Karla Pokorného
a Borešem z Rýzmburka, pánem oseckého hradu. Podle ní se měly obě
vrchnosti dělit o všechny kovy nalezené na jejich panstvích. Míněno je
zřejmě stříbro a listina předpokládá jejich těžbu již v okolí Hrobu, které
osecký klášter odkoupil od teplických benediktinek roku 1282. Hrabišicové zase prokazatelně hledali stříbro v okolí Klínů, kde se snažili
rozvinout báňskou lokalitu pod názvem Hora Svatého Václava.
Na klášterním panství v okolí Oseka byla četná důlní zařízení ve spojení s těžbou stříbra, na jejichž provozu se podíleli osečtí opati během
středověku a raného novověku, a to v hrobském revíru, v dolech u Křižanova a Domaslavic, nebo v rudním revíru Osek-Rýzmburk. Klášterní
pozemky byly pronajímány k těžbě kamence na výrobu vitriolu v Hrobě, nebo k těžbě vápence a pálení vápna v Oseku. Klášter Osek stál také
u kolébky hnědouhelného dobývání v severozápadních Čechách. Areál
kláštera je od roku 1995 národní kulturní památkou ČR.
Památník obětem katastrofy na dole Nelson
Důl Nelson III. v Oseku byl hlouben v roce 1885 jako podvojný důl
s těžní a vodotěžní jámou v blízkosti krušnohorského úpatí. Postupně k němu byly otevřeny další jámy IV.–IX., které plnily funkci jam
těžních nebo větrních. Některé větrní jámy vystupovaly na povrch
dokonce až v nižších partiích krušnohorského svahu. Provozní situaci v roce 1934 komplikovala okolnost, že díla všech nelsonských
revírů, kromě revíru Salesius, se nacházela buď mezi již vyrubanými
částmi sloje, nebo v jejich bezprostřední blízkosti. To vše bylo ovlivňováno zejména komplikovanými tlakovými poměry horského masívu
a nebezpečím průvalu teplických termálních pramenů.
56
Osek – těžní věž dolu Nelson po výbuchu v roce 1934
57
do údolí Oseckého potoka. Traduje se, že v období třicetileté války,
během níž byl i Osek s okolím obsazen a pustošen švédskými vojsky generála Bannera, jistý sedlák Hans Krawatt z nedaleké Loučné
se svými čeledíny likvidoval jednotlivce i menší skupiny švédských
vojáků a jejich mrtvá těla vhazoval do opuštěné štoly. Podle pověstné
události byla štola mezi lidem nazývána Krawattova jeskyně, o níž
tvrdili, že v noci z jejích útrob vychází neustálé kvílení. V současnosti
podzemní prostory staré štoly patří mezi chráněná zimoviště netopýrů velkého, vodního a dlouhouchého.
Krušnohorský zlom
Přestože nejsou v terénu po jamách dolu Nelson již téměř žádné
stopy, připomínají tragédii nejen úhledně uspořádané hroby obětí na hřbitově v Oseku, ale i další památníky. Jeden z nich stojí
při okraji lesa nedaleko oseckého horního nádraží. Známý sochař
Karel Pokorný ve 30. letech vytvořil z pískovce působivé sousoší
truchlící matky a otce, kteří se sklánějí nad oběťmi, jejichž všechna
jména jsou uvedena na přiložených pamětních deskách. Památník
je od roku 2002 prohlášen za národní kulturní památku ČR.
Spirálový lom na kámen
V Krušných horách patřilo k četným lidským činnostem lámání
kamene jako suroviny pro mnohostranné využití. Vhodný materiál
poskytovaly skalní útvary, jednotlivá ložiska a rozsáhlá suťová kamenná pole, na která je okolí Oseka dosti bohaté. Kámen se těžil
ručně postupným odlamováním, nejčastěji ve stupních se svislými
nebo šikmými stěnami. Odlomené balvany byly předběžně opracovány, nebo se odvážely pryč po nakloněné rovině točené do vřetene
– spirály. Nad Osekem, ve svahu Špičáku nedaleko Čertovy díry, byl
provozován malý spirálový důl, který podle vnějších znaků dosahuje
značného stáří. Zatím není určen přesný morfologický rozbor hornin, proto není dáno kým a k jakým účelům byla surovina z lomu
využívána. Předpokládáme, že možným odběratelem kamene byl
například hrad Rýzmburk nebo klášter v Oseku.
Krušnohorský zlom
V prostoru mezi Stropníkem a Bouřňákem je charakteristický úsek
morfologického vývoje jižního svahu Krušných hor. Hřebenová
oblast je v těchto místech ostře přerušena nápadným zlomovým
stupněm, tvořeným příkrou stěnou spadající hluboko do pánve, kde
odděluje třetihorní sedimenty od tzv. krystalinika. Mohutná rulová
stěna má úklon 60–70 stupňů. Jedná se o tzv. dislokační (skluzovou)
plochu krušnohorského zlomu, která se nachází na kótě 425 m n. m.
Čertova díra
Množství starých důlních děl v Krušných horách svědčí o dlouhodobé intenzivní těžbě na zdejších stříbronosných žilách. V okolí
Oseka se těžbou stříbra zabývali jak příslušníci rodu Hrabišiců,
osecký klášter, tak později i příslušníci rodu Valdštejnů.
Mnohé ze štol jsou opředeny pověstmi. Jedna z nich se váže k Čertově díře, kterou je štola při cestě vedoucí po vrstevnici od Loučné
58
Štola Čertova díra
59
Přísečnice
Přísečnice, německy Pressnitz, byla velmi starým sídlištěm, které
snad již ve 12. století leželo na obchodní cestě vedoucí ze Saska. První písemný doklad o její existenci je až roku 1335 v listině, kterou
Jan Lucemburský osvobodil od cla lidi, kteří přicházeli přes Přísečnici do Chomutova a Loun. V té době se v okolí již dobývala železná
a stříbrná ruda. Podle vlastního životopisu Karla IV. zde byly roku
1339 otevřeny doly na stříbrnou rudu a kolem roku 1342 byla vybudována i mincovna, ve které se razily celé stříbrné české groše. Roku
1352 je Přísečnice v listině Karla IV. uváděna již jako horní městečko.
Rudní revír v okolí Přísečnice byl jednou z nejstarších báňských
oblastí Krušných hor a snad i Čech. Vedle hematitových žil a magnetitu ve skarnech zde byly dobývány žíly se stříbronosným galenitem a později žíly s polymetalickou rudní výplní, které se příliš
neodlišovaly od jáchymovských a božídarských žil. Vedle stříbrných
rud, místy snad i ryzího stříbra nacházeného v oxidační zóně, se zde
vyskytovaly rudy arsenové, kobaltové, niklové, bizmutové, v menším
množství rudy mědi, cínu a wolframu, které byly v žilné výplni provázeny barytem a fluoritem.
Přísečnice prý byla původně založena v blízkosti ložiska železné rudy
na tzv. Kremsigeru, který se nacházel severozápadně od Přísečnice
v blízkosti Černého Potoka, kde byly zastiženy i stříbrné žíly. Uvádí
se, že byla během husitských válek zpustošena a proto si obnovené
městečko postavili obyvatelé o něco jižněji.
Přísečnice
60
Až do poloviny 15. století nejsou o těžbě stříbrných rud zachovány
žádné informace. Zprávy z tohoto období uvádějí jen železné doly
a s nimi spojené hamry, které dokládají větší intenzitu dobývání
a zpracování železné rudy ze začátku 15. století. Z poloviny 15. století se zachovaly poznámky o dolování drahých kovů, které se tehdy
rozvinulo natolik, že páni z Lobkovic, jako držitelé panství Hasištejn,
si vymohli roku 1459 od krále Jiřího z Poděbrad rozsáhlé horní privilegium, podle kterého mohli svobodně dolovat v okruhu 3 mil
od Hasištejna. Týkalo se to především přísečnického rudního revíru,
kde je privilegiem výslovně potvrzena těžba stříbra. Privilegii v následujících letech bylo držitelům panství opakovaně potvrzováno
oprávnění k těžbě rud. Roku 1545 totéž provedl český král Ferdinandem I., který však následujícího roku vykoupil panství Přísečnice
a dosavadní městečko povýšil na horní město. Udělené horní svobody (25. 5. 1546) podřídil jáchymovskému vrchnímu hornímu úřadu
a pro doly byl zaveden v plném rozsahu jáchymovský horní řád.
Přísečnické doly byly po dobu svého trvání neustále v provozu, proto
se postupně přestaly vyplácet. Přesto lze označit 16. století za dobu
největšího rozkvětu zdejších dolů. Svědčí o tom relace jáchymovského vrchního horního úřadu z roku 1587, která dokazuje, že se dolovalo na všech známých dolech v oblasti. Poměrně vysoká úroveň
dolování se udržela až do začátku 17. století, což dokazuje značná
suma, kterou byla schopna obec zaplatit roku 1617 jako výkupní cenu
za poddanské poplatky a reality. Přísečnice se tak stala svobodným
královským horním městem. V této době bylo ještě dobýváno značné
množství rudy, jak dokazuje nová tavící pec vybudovaná roku 1622
na tzv. Hamerním vrchu Janem Wohnsiedlerem. Důkazem je i údaj,
že následujícího roku byla zkonfiskována tavící huť na stříbro a měď
dosavadnímu císařskému hejtmanovi přísečnického panství, která
byla v provozu již v dřívější době.
Přesto se ale již začaly projevovat obtíže. Většina dolů byla vyrubána až na úroveň dědičných štol a pronikání do větších hloubek
předpokládalo vynaložení značných nákladů na jejich odvodňování. Zařízení vodotěžných strojů naráželo vzhledem k poměrně plochému terénu a malému množství pohonné vody na velké potíže
a ražení hlubší štoly než dědičná štola Dům rakouský bylo téměř
nemyslitelné, protože při relativně malém rozdílu ve svislé hloubce
by dosahovala neúnosné délky. Mnohem příznivější byla situace
železorudných dolů, protože ložiska byla mnohem méně vyrubána,
nevyžadovala tak vysoké investice a doly mohly překonat válečné
obtíže snadněji.
61
Dnes po městě Přísečnice nejsou žádné stopy, protože v roce 1962
začaly přípravy ke zřízení údolní přehrady jako zdroje pitné vody.
V současnosti pokrývá vodní nádrž o rozloze dobrých tří čtverečních
kilometrů plochu, na níž se před staletími těžilo stříbro a kde kdysi
panoval městský život.
Vodní nádrž Přísečnice
Třicetiletá válka postihla především stříbrné doly. První obnovovací kroky po válce začal provádět stát a již před rokem 1644 začal
zmáhat a čistit na vlastní náklad značně zabořenou dědičnou štolu
Dům rakouský. Štola byla postupně otevřena až do délky 1900 sáhů
(3600 m), aby na ní mohly být konány pokusy o otevření některých
starých dolů. Výsledky byly ale poměrně slabé. Teprve když Benedikt
Schmidl z Kovářské na svém železorudném dole Dorota v Mezilesí
zastihl bohatou stříbrnou žílu a vytěžil několik set hřiven stříbra,
a to na nově založených nálezných jámách Jiří a Jan, oživil se zájem
o stříbrné doly a došlo k ražení odbočky z dědičné štoly Dům rakouský, která měla uvedené nálezné jámy podsednout. Podle smlouvy, uzavřené mezi Schmidlem a jáchymovským horním hejtmanem
jménem krále, razil král odbočku na vlastní náklady, stříbrná ruda
měla být dělena na polovinu mezi oba těžaře, železná ruda zastižená
odbočkou měla patřit pouze králi.
Počet nově zpřístupněných starých dolů i štolou zastižených stříbrných žil byl vysoký. Těžaři ale nebyli odhodláni otevřít doly a královy
prostředky nedostačovaly k tomu, aby je vzal do provozu sám. Pouze
obec Přísečnice, aby jí zůstal statut horního města, dolovala se ztrátou na dvou obecních dolech Tři labutě a Požehnání Boží. Vysoké
náklady, které město zatěžovaly, vedly již v roce 1661 k opuštění dolu
Požehnání Boží.
Báňské podnikání na stříbrných dolech ve 2. polovině 17. století jen
skomíralo. Roku 1687 byly v provozu pouze štola Dům rakouský
a důl Nebeské vojsko, které tehdy poskytovaly za celý rok jen 91 hřiven stříbra (21,4 kg).
62
Štola Baumgartner
Od roku 1707 byly postupně propůjčovány dříve opuštěné stříbrné
doly a dědičná štola byla uváděna do řádného stavu. Bylo otevřeno 14
dolů a v letech 1711 a 1712 se získalo 800 hřiven (188 kg) stříbra. Dobývané rudy nebyly chudé a měly obdobnou kvalitu jako v 16. století.
Roku 1707 byl znovu dán do provozu důl Maria Kirchenbau. Na něm
byly velice záhy nato zastiženy nejbohatší rudy. Z tohoto dolu byl
otevřen také sousední důl Baumgartner. V roce 1725 spolu s několika
dalšími doly byl podsednut odbočkou ze štoly Dům rakouský. Byl
zde zřízen vodotěžný stroj, aby se mohly sledovat do větší hloubky
stříbrné a kobaltové rudy.
Obtížné zmáhání stařin, velké náklady na práce vedené pod úrovní
dědičné štoly Dům rakouský a nedostatek finančně silných těžařů
se nepříznivě projevily již ve 20. letech 18. století. V roce 1725 bylo
v provozu jen 8 dolů, vedených pouze 6 těžařstvy a roku 1771 zůstal
v provozu jen důl Maria Kirchenbau. Dědičná štola Dům rakouský
byla sice udržována dále, nikoliv pro provoz stříbrných dolů, ale pro
odvodňování železorudných dolů u Mezilesí, které podsedala svou
odbočkou zvanou Ledeburská čelba.
Štola Josef v černém křoví
Na počátku 18. století probíhaly pokusné práce na hořejší štole dolu
Josef u černého křoví. Pro špatné výsledky byly zastaveny a dělníci
přeloženi roku 1725 na nově vyzmáhanou hlubokou štolu. K přerušení slibného rozvoje těžby přispěly válečné události v nástupnických
válkách po smrti Karla VI. Po jejich ukončení nastoupila další vlna
pokusů o opětné oživení rudného dolování.
Roku 1777 byly navrhovány horním úřadem průzkumné pokusy,
neměly ale velký význam a provoz stříbrných dolů neoživily. Na přelomu 18. a 19. století byly doly v přísečnickém revíru opuštěny kromě
štoly Josef u černého křoví, která byla sice dána také mimo provoz,
ale místo ní měly být vyzmáhány štoly Krásná Marie – Svornost
a Nebeské vojsko. Důl Josef v černém křoví byl skutečně opuštěn
roku 1802, práce na dalších dolech nedosáhla žádoucího výsledku
a byla záhy zastavena.
63
Vejprty
Důl Fischer
Na jihozápad od Přísečnice ležel důl Fischer, který dobýval menší ložisko krevele a skarnovou čočku s nepravidelnými polohami
magnetitu, která byla do hloubky asi 55 metrů otevřena v pěti patrech několika šachtami. Otvírky vycházely ze staré dědičné štoly
a z hlubší odbočky z dědičné štoly Dům rakouský. Důl byl založen
někdy v 18. století. Dobývání nebylo příliš intenzivní, protože při
obnově roku 1800 byl v porovnání s ostatními doly málo vyrubán.
Teprve v letech 1827 až 1828 byly znovu obnoveny práce novým
těžařstvem, takže po roce 1833 bylo dobývání rudy značně zintenzívněno a důl poskytoval ročně stále více rudy. V následujících desetiletích měla výše těžby střídavou úroveň. Na začátku 20. století
podnikly chomutovské železárny poslední pokus o zvýšení těžby
na dole Fischer. Vytěžily zde za několik let větší množství rudy, ale
v roce 1910 se provoz zastavil definitivně.
Revír Kremsiger
Velmi významná skupina dolů na severozápad od Přísečnice ležela
na tzv.Kremsigeru nebo i Kremsiger Gebirge. Dobývala se zde rozsáhlá skarnová čočka s větším počtem poloh magnetitu, která byla
prostoupena krevelovými žilami a žilami barytovými se stříbrnými
a olověnými rudami. Různé zprávy uvádějí žíly se stříbronosným
galenitem, jejichž dobývání bylo úzce spojeno s první fází báňské
činností u Přísečnice. Galenitové žíly byly dobývány rovněž v následných fázích, avšak na konci 16. století byly již zcelavyrubány.
Hlavním důlním dílem byla dědičná štola Ferdinand, dlouhá přes
700 m, dosahovala největší svislou hloubku 40–50 m pod povrchem.
Směrem na sever podsedala četné šachty.
O založení Vejprt nejsou zachovány žádné věrohodné doklady. Někdy ve 14. století na staré solné stezce u přechodu přes hraniční potok
stával hamr na železo. Kolem něj vznikla malá osada horníků a hutníků. Když v roce 1352 území dnešních Vejprt přešlo z královské
koruny na pány ze Šumburku, dali zde hamerníkem Weyperthem
postavit jeden ze svých hamrů. O železném hamru „weyprecht“ je
první zmínka roku 1413, avšak roku 1427 byl zničen husity. Teprve
v roce 1506 je potvrzeno, že Lobkovicové, tehdejší držitelé přísečnického panství, dali v léno Hansi Schneiderovi pustý hamr Weyberth.
V roce 1530 je vedle tohoto hamru uváděn i železnorudný důl.
Nález stříbronosné rudy v polovině 16. století v Novém Zvolání
vyvolal příliv horníků z jiných revírů a vedl k rozsáhlým kutacím
pracem v okolí. K nálezu se váže pověst, podle níž zde byla větrem vyvrácena mohutná jedle, pod jejímiž kořeny, bylo roku 1550
odhaleno bohaté rudní těleso o obsahu 25–40 % stříbra. Tehdejší
přísečnický báňský hejtman, pod jehož pravomoc území spadalo, tu
nechal razit hlubokou štolu pod jménem Johann in der Wüste – Jan
na poušti. V blízkosti štoly pak vznikla samostatná hornická osada
Neugeschrei/Nové Zvolání, jejíž název je odvozen od radostného
zvolání nad novým objevem stříbra.
Roku 1570 byla po prudkém lijáku odkryta další významná žíla
a na ní byl založen důl Milostivá ruka Páně. V okolí byly raženy další
štoly, byly doprovázeny stoupami. Na konci 16. století byla zřízena
tavící huť s devíti pecemi. Důlní podnikání přinášelo velmi dobré
Vejprty
64
65
výsledky. Pozornost těžařů byla více zaměřena na stříbro než na železnou rudu. Vejprty získaly řadu svobod a privilegií. Na základě
dekretu císaře Rudolfa II. z roku 1607 se staly horním městem, které
bylo po deseti letech povýšeno na královské horní město.
Na začátku 17. století se ve Vejprtech začalo rozvíjet puškařství, které
se stalo středem zájmu během třicetileté války, kdy se navýšily vládní
zakázky na pušky. První doložený hamr na kování hlavní ve Vejprtech
postavil v roce 1630 Hans Bittner, který tím podnítil zakládání dalších
kováren. Železo výborné kvality se přiváželo z Kovářské. Na počátku
18. století byla zavedena výroba úplných pušek. Již v roce 1734 bylo tolik výrobců, že si mohli vytvořit samostatný cech puškařů. V průběhu
18. století se zvyšovaly požadavky na výrobu ručnic. Po skončení napoleonských válek se puškařství přeorientovalo na výrobu tzv. zadovek
a součástek pro puškařské firmy v zahraničí. Ještě na konci 19. století
byli vejprtští puškaři natolik úspěšní, že mohli otevírat továrny, kde
kromě běžných zbraní vyráběli i luxusní zbraně.
Po třicetileté válce začalo město od 90. let 17. století opět vzkvétat
zásluhou nového rozmachu hornictví. Vzhledem k tomu, že bohatá
stříbronosná ložiska kolem Vejprt byla objevena až po roce 1550,
nebyla příliš vytěžena. Nová éra rozkvětu města začala v roce 1685,
kdy majitel železáren ze saského Wiesenthalu shromáždil větší kapitál a v roce 1688 za podpory panovníka začal s těžbou v dole Jan
na poušti. Císař osvobodil vejprtské dolování od vojenských daní,
odpustil berní a kontribuční nedoplatky. V roce 1697 byl v širokém okolí zahájen soukromými těžaři rozsáhlý průzkum, který
vedl k otevření řady nových dolů. Za Karla VI., v roce 1713, pracovalo ve vejprtském revíru již deset a v revíru Nové Zvolání devět
dolů. Obnovování těžby v dřívějších šachtách bylo ale ztěžováno
zaplavováním šachet vodou a nutností jejího odčerpávání. Některé
z nich musely být dokonce uzavřeny, i když v nich byly nalezeny
žíly bohaté na rudy. Přestože tavírna stříbrných rud zpočátku prosperovala, začala její rentabilita klesat, až v ní byly práce roku 1751
úplně zastaveny a její budova byla stržena. Od poloviny 18. století
ještě dalších sto let trvaly snahy o udržení těžby na jednotlivých
dolech ve vejprtském revíru. Po polovině 19. století se ztrácel zájem
o málo rentabilní nebo zcela pasivní rudné doly nadobro. Během
2. poloviny 19. století si Vejprty našly novou cestu ke zcela jinému podnikání, při kterém se vedle puškařství rozvinuly jednotlivé
výroby textilního charakteru. K rozvoji přispělo i zřízení železnice
Chomutov – Vejprty, která byla dána do provozu 15. února 1872
nejprve pro nákladní, o něco později i pro osobní přepravu.
66
Štola Antonína Paduánského
Nejvýznamnější montánní památkou Vejprt je v současnosti nově
vyzmáhaná štola Antonína Paduánského, jejíž opravený portál leží
v Jiráskově ulici nedaleko kapličky Jana Nepomuckého.
Štola, mířící východním směrem tak, aby zastihla stříbronosnou žílu
Michael, jež sem pokračuje od dolu Milostivá ruka Páně, byla založena patrně už během nejstaršího období vejprtského dolování.
V roce 1766 byla na popud prezidenta Dvorské komory hraběte Kolowrata znovu obnovena a v provozu pak byla s nemalým
ziskem až do roku 1789, kdy byla těžba zastavena kvůli vysokým
nákladům na čerpání vody z hloubení pod úrovní štoly. Krátce
pak byla štola otevřena ještě v roce 1817, a to asi až do roku 1825.
V nedávné době město Vejprty uvažovalo o zpřístupnění štoly pro
veřejnost, v současnosti jsou plány pozastaveny.
Poblíž štoly Antonína Paduánského se dodnes nachází malý rybníček, napájený vodou z Vejprtského potoka (Jungfernbach), který
původně sloužil jako vodní nádrž pro potřeby dolu a stávala u ní
stoupa na drcení rudy.
Štola Antonína Paduánského
67
Výsluní
Hřbitovní kostel sv. Martina
V polovině 16. století byl ve Vejprtech postaven v gotickém slohu
protestantský hornický kostel sv. Martina, který byl obklopen hřbitovem. Za protireformace byl kostel uzavřen. Teprve roku 1642 byl
rekatolizován a zařazen do farního obvodu Přísečnice. Po vystavění katolického kostelíku Všech Svatých v roce 1660 se z kostela
sv. Martina stala hřbitovní kaple. Přestože byl hřbitov již dávno
zrušen, kostel zůstal zachován. Pouze následné četné přestavby
zakryly jeho gotický charakter.
Výsluní, německy Sonnenberg, leží na náhorní plošině v nadmořské
výšce 750 m. Do roku 1952 se nazývalo Suniperk. Za svůj vznik vděčí těžbě rud, které se vyskytovaly v okolí. Pověst o založení lokality
praví, že Bohuslav Felix z Lobkovic poslal jednou zkušené horníky
do hor s příkazem, aby kopali v místě, kam dopadne první sluneční
paprsek. V onom místě pak postavili malou osadu, kterou nazvali
Sonnenberg – Sluneční hora. První známá písemná zpráva je doložena až k roku 1547 v kadaňském urbáři, kde je zmiňován Jakob
Müller, hormistr „vom Sonnenberg“. Listina z roku 1562 hovoří již
o městečku Sunniperk. Založeno bylo na čtvercovém půdorysu,
jehož střed tvoří náměstí. Historický význam města není doposud
doceněn, přestože Výsluní patří mezi naše nejpozoruhodnější historické městské útvary.
Hornické výsady a základní městské svobody potvrdil původní
sídlištní lokalitě roku 1565 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic,
tehdejší majitel panství. Obnovena byla roku 1584 Janem Valdemarem z Lobkovic. Od roku 1589 bylo Výsluní v majetku Jiřího
Popela z Lobkovic, který se dostal do sporu s císařem Rudolfem
II. Za to mu byl majetek roku 1594 zabaven a předán do správy
královské komory. Rudolf II. roku 1597 a 1614 a císař Matyáš roku
1615 opět potvrdili udělené svobody. Dne 1. prosince 1617 povolil
Matyáš výkup poddanských povinností a Výsluní se stalo svobodným královským horním městečkem.
Kostel sv. Martina
Výsluní
68
69
Třicetiletá válka, která pro většinu krušnohorských měst znamenala
nejen vysoké kontribuce, ale i rabování a vypalování, byla pro Výsluní téměř katastrofální. Při požáru roku 1640 vyhořelo skoro celé
město, z něhož se dlouhou dobu vzpamatovávalo. Válka také ukončila většinu zdejší báňské činnosti. Obyvatelé si museli hledat jiné
zdroje obživy. Postupně se prosadilo paličkování krajek, zhotovování korálkových výšivek, pěstování a prodej různých léčivek. Během
18. století se rozšířilo pěstování lnu a tím i počet pláteníků. Během
doby se přidala další náhradní zaměstnání, kterými byla výroba
hřebenů či výroba smutečního zboží a umělých květin. V 19. století
Výsluní bylo již prosperující obcí. Na počátku 20. století je popisováno jako jedno z nejpříjemnějších míst s nádherným kostelem
a třemi barokními plastikami na náměstí.
Dobývání rud
Počátky báňského provozu u Výsluní podle nezaručených zpráv
spadají do 14.–15. století, kdy se v jeho okolí dobývaly stříbrné,
měděné, cínové i olovnaté rudy. Rozvoj těžby je spojen zejména se
16. stoletím. Po zabavení majetku Jiřího Popela z Lobkovic císařem
Rudolfem II. se ve Výsluní projevil začínající úpadek dolování, který chtěl císař zastavit vydáním rozsáhlého horního řádu pro trojici
měst, mezi nimiž bylo také Výsluní. Proces útlumu těžby urychlila
také třicetiletá válka. Přesto v letech 1644 až 1647 byla znovu otevírána štola Jonáš a po roce 1665 dolovali měšťané na vlastní náklad.
Na přelomu 17. a 18. století docházelo k pokusům o obnovování
dolování. Zpravidla šlo jen o průzkumné zmáhání stařin, které nepřineslo očekávané výsledky, a doly byly po krátké době opuštěny.
Nejdéle se udržel provoz s přestávkami na dolech Antonín, Erasmus
a na obecním dole Trojice.
Krátkodobé obnovení těžby na dole Požehnání boží v letech 1744–1745
utlumily války po nastoupení Marie Terezie. Po skončení sedmileté
války byly obnoveny doly Milostivá ruka Páně a obecní důl Juda
Tadeáš. Na podporu dolování byla věnována polovina vojenské
a kamerální daně, činící ročně asi 150 zl. Výsledek dolování byl ale
slabý a štola Juda Tadeáš byla roku 1779 opuštěna. Pozdější pokusy
o obnovení provozu v 19. století byly neúspěšné. Roku 1880 zde
sice pracovali ještě dva havíři, ale dva roky nato byla definitivně
zavřena poslední šachta.
V roce 1803 a po několikaleté přestávce byly dobývány hematitové
rudy dolem Václav mezi Výsluním a Soběticemi, který pracoval se
slabším výsledkem do roku 1818 s průměrnou těžbou asi 40 tun.
70
Od tohoto roku se těžba zvětšila na 150 tun ročně až do roku 1846.
Z poměrně mocné žíly byl dobýván chudší vláknitý hematit s příměsí manganové rudy, který byl používán jako přísada k bohatším, ale hůře tavitelným rudám. Důl byl otevřen několika šachtami
a štolou, která dosáhla největší hloubky 51 m.
Kostel svatého Václava
Významnou dominantou Výsluní je kostel sv. Václava. Dodnes tento
kostel přitahuje pozornost lidí svou výstavností, velikostí a nápadným umístěním přímo nad svahem Krušných hor. Patří mezi výrazné
krajinotvorné prvky a je viditelný i z dalekého podhůří.
První kostel ve Výsluní byl jako dřevěná stavba postaven krátce
po vzniku obce, zřejmě někdy kolem poloviny 16. století. Při požáru
roku 1640 lehl popelem také kostel. K postavení nového kostela z kamene a jílu došlo až deset let po skončení třicetileté války v letech
1658–1659.
Druhá pohroma postihla kostel roku 1843, kdy blesk zapálil věž, která
byla ve velmi špatném technickém stavu. Bylo tím znemožněno hašení a kostel zcela vyhořel. K výstavbě nového kostela, jehož podoba
se dochovala do současnosti, došlo v letech 1851–1857. Podle plánu
architekta Řivnáče kostel postavil A. Wild z Prahy v pseudorománském slohu připodobňující trojlodní baziliku s pětibokým presbytářem v šíři hlavní lodi. Presbytář oboustranně doplňují kaple, které
Kostel svatého Václava
71
Děkanský kostel
Nanebevzetí Panny Marie
výškově navazují na boční lodě kostela. K severovýchodnímu průčelí
je přistavěna čtvercová věž s patrovými přístavky po obou stranách.
V přízemí věže je hlavní vstup s portálem. Nová kostelní loď byla
dlouhá 35 m a široká 20 m, presbytář měřil 10 x 10 m. Nové vybavení
tvořilo 5 oltářů. Dále zde byly nové varhany od varhanáře Predigera
z Lichtenbergu, které byly považovány za mistrovské dílo. Zařízení
doplňovalo 36 lavic v šesti odděleních. Ve své věži se kostel mohl pochlubit třemi zvony, které ulil pražský zvonař Karel Bellmann.
V roce 1959 se konala v kostele poslední svatba a křtiny. Poté byl
kostel uzavřen a část inventáře byla přestěhována do kostela v Přísečnici. Ostatní zařízení včetně varhan postupně podléhalo zkáze.
V roce 1981 vypukl ve věži kostela požár, který zcela zničil střechu
a věž kostela. Zub času, nepříznivé povětrnostní podmínky a vandalský přístup k objektu, zapříčinily rychlé chátrání.
Kostel byl v roce 1998 prohlášen za kulturní památku ČR a díky
nadaci, které se podařilo získat finanční prostředky, byla zahájena
oprava interiéru i exteriéru kostela. Přestože opravy stále trvají, konají se v kostele kulturní akce a vybrané finanční příspěvky jsou
používány na další náročné opravy.
72
Připomínkou architektury ovlivněné hornictvím je národní kulturní
památka kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.
Původní mostecký kostel, předchůdce stávajícího kostela, byla raně
gotická trojlodní bazilika z let 1253 až 1257, jak dokládá nepřímo
listina papeže Bonifáce VIII. z roku 1296. Po velkém požáru města roku 1515 se zachovaly z původní stavby jen východní krypta
a vnitřní obvodové zdivo západní věže. Starost o výstavbu nového
kostela připadla městu, neboť na něj přešlo roku 1499 patronátní
právo. Představitelé města požadovali, aby stavba kostela byla výraznou architektonickou dominantou a přesvědčivým důkazem
velikosti města.
Obnova farního kostela, s níž se započalo roku 1517, byla svěřena
architektu Jakubu Heilmannovi ze Schweinfurtu, který stál v čele
uměleckého dění v sousedním Sasku. Ve stejné době právě započal svou práci na hornickém kostele sv. Anny v Annabergu. Nejvíce
se proslavil krouženými klenbami, které jako přímý žák pražského
královského stavitele Benedikta Rieda (Rejta) prvý uvedl na saskou
půdu a znovu opakoval v Mostě. Heilmann stavěl kromě Annabergu,
Mostu a Zwickau také řadu jiných staveb, z nichž známe především
jeho účast na znakové kapli a schodišti v Míšni, kde také roku 1526
zemřel. Stavbu v Mostě vedl osobně patrně až do července 1519, kdy
Most navštívil naposledy.
73
Historický přehled
vzniku hornických měst
Pokračovatelem v práci Heilmanna byl polír Jiří z Maulbronnu,
po němž přebíralo stavbu ještě několik dalších stavitelů. Stavba
kostela byla náročná, protože jak novostavba rostla po obvodu
baziliky, ohořelé zdi starého kostela se postupně odbourávaly. Už
k těmto nebezpečným pracím byli zváni specialisté, jak to ilustruje
také bourání mosteckého hradu na Hněvíně, k jehož demoličním
pracím kolem roku 1651 byli pozváni dokonce horníci z Freibergu.
Mostecký kostel, jehož délku určily zbylé části původního kostela
s jednou věží, je pozdně gotickou halou o třech lodích s prostorem
stejně vysokým. Zajímavostí je, že dvě kaple byly založeny mosteckými těžaři. Patří k nim kaple rodiny Kolbingů, která byla spřízněna
s rodinou Streubelů z Freibergu, a kaple patricijské rodiny Manviců
z Patokryj, kteří již v roce 1478 vlastnili huť v Kutné Hoře.
Na stavbě mosteckého kostela se setkáváme s řadou jmen, která
pocházejí z české i saské strany. Různá erbovní znamení svědčí
o osobních kontaktech měšťanů po obou stranách krušnohorské
hranice. V souladu s dobovým cítěním druhé poloviny 16. století
byl mostecký kostel doplněn renesančním zařízením. Renesanční
figurální epitaf rodiny Veitmilů, tehdejších zástavních pánů mosteckého hradu, je prací Samuela a Lorentze z Freibergu z roku
1584. Z let 1560 až 1565 je šestiboká křtitelnice s figurálními reliéfy
od Hanse Walthera ml. z Drážďan a Friedricha Grosse.
Městský farní kostel, později zvaný Děkanský kostel Nanebevzetí
Panny Marie v Mostě, prošel roku 1975 složitou technologií transferu v rámci jeho záchrany před likvidací. Byl tak uchován památkově
hodnotný objekt, který byl v roce 2010 prohlášen za národní kulturní památku. Kostel je ojedinělým hmotným dokladem propojení
česko-saských uměleckých kontaktů v konkrétní architektuře. Zároveň jeho výstavba, která trvala několik desítek let (1517–1594), je
úzce vázána na využití finančních prostředků ze středověkého rudného dolování v Krušnohoří, neboť nebýt této možnosti, nedošlo by
k obnově města v celém jeho rozsahu a k výstavbě nového kostela
v monumentální podobě.
vznik
městečka
Brandov
1549
Ciboušov
před r. 1367
královské
horní
město
město
Hora Svaté Kateřiny
1528
1556
Hora Svatého Šebestiána
1558
1561
1597
před r. 1272
1477
1594
Hrob
Kovářská
1555
Krupka
1330
1478
Měděnec
1520
1588
Mikulov
1554
Místo
1570
Moldava
1402
Osek
1597
přelom 12.–13. stol.
Přísečnice
1351
Vejprty
1532
Výsluní
1547
1546
1617
1607
1584
1597
Veřejnosti přístupné prohlídkové štoly:
Hora Svaté Kateřiny, Mikulášská štola – www.horasvatekateriny.cz
Hrob, Hornické muzeum – www.hornicke-muzeum.websnadno.cz
Krupka, štola Starý Martin – www.krupka-mesto.cz,
Muzeum Krupka – www.muzeum-teplice.cz/muzeum-krupka-1
Měděnec, štola Marie Pomocná – www.mariepomocna.ic.cz
Mikulov, štola Lehnschafter – www.hornicke-muzeum.websnadno.cz
Vejprty, štola Antonína Paduánského – www.vejprty.cz
74
75
Liberec
Ústí nad Labem
Hradec
Králové
Karlovy
Vary
Praha
Pardubice
Ostrava
Plzeň
Olomouc
Jihlava
Zlín
Brno
České
Budějovice
Průvodce po montánních památkách středního a východního Krušnohoří
Publikace byla připravena v rámci projektu „Středoevropská kulturní krajina Montanregion
Erzgebirge/Krušnohoří – cesta ke světovému dědictví UNESCO“, realizovaného prostřednictvím
Programu přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko Cíl 3/Ziel 3,
financovaným Evropskou unií; Evropským fondem pro regionální rozvoj: Investice do vaší budoucnosti.
Vydal: Ústecký kraj
Texty: Libuše Novotná Pokorná
Foto: archiv Ústeckého kraje, archiv Oblastního muzea v Mostě,
SOkA Kadaň, Destinační agentura Krušné hory
Mapová příloha: GIS Ústecký kraj
Grafická úprava a tisk: NOESIS s.r.o.
Dotisk v nákladu 3 000 kusů
Ústí nad Labem 2013
Neprodejné
ISBN 978-80-260-1589-5

Podobné dokumenty