autor: Daniel Březina (Hi-Fi Voice) | 26.06.2015 |

Transkript

autor: Daniel Březina (Hi-Fi Voice) | 26.06.2015 |
autor: Daniel Březina (Hi-Fi Voice) | 26.06.2015 |
Když se řekne C.E.C., znalejším audiofilům se vybaví řemínek. Tato japonská společnost byla
prvním tamním výrobcem gramofonů a dodávala jako OEM producent i značkám jako Grundig,
Marantz, Sony, Alpine, Kenwood, Sharp a dalším. To vše od roku 1954, v takzvaném "zlatém věku"
hi-fi tak velká část pokroku v oblasti pohonu gramofonů pocházela právě od C.E.C. Po 29 letech
analogových zkušeností uvedla firma první CD přehrávač - a rozhodla se využít znalostí právě z
gramofonového průmyslu, takže namísto přímého náhonu se kompaktní disky v jejích přehrávačích
roztáčely a dodnes povětšinou roztáčí za pomoci řemínku; přesně jako u gramofonů.
V roce 1991 pak společnost zabrousila do vod high endu a vytvořila model TL 1. To je dodnes
legendární produkt, jehož přímého následovníka C.E.C stále vyrábí a byl to první řemínkem
poháněný CD transport na trhu. V současnosti je na vrcholu firemního "potravního řetězce" zcela
nekompromisní transport TL 0 ve třetí generaci, ale v roce 91 bylo i uvedení na dnešní poměry
relativně nepřekvapující mechaniky obrovskou senzací.
C.E.C. má na systém pohonu celosvětové patenty, ostatně řemínkový pohon je velmi výjimečný - v
historii se do něj pustili snad v Parasoundu, B.M.C. a samozřejmě Burmester (protože kolem roku
1990 s C.E.C. spolupracoval), možná i několik dalších. Filozofickým cílem této koncepce je
minimalizovat přenos vibrací motoru na disk, který je v klidu přesněji načítán. Nutností je motor s
nízkým točivým momentem, který roztáčí velkou hmotu. Třeba jen samotný velký a těžký clamp,
který u mechanik C.E.C. najdete, zvyšuje odolnost disku proti vibracím 26x (tvrdí v C.E.C.).
Samotný pohon mechaniky je velmi těžký a má dvojité odpružení. Samotný laser je tak s
veškerými zdroji vibrací spojen nakonec jen a pouze řemínkem, ten zase poskytuje velmi dobrý
útlum vibrací.
V roce 2015 firma uvedla nový model integrovaného CD přehrávače CD 5, následující firemní
tradice, patřící doprostřed portfolia nedělených přehrávačů a přinášející "nutnosti" pro moderní
dobu, zejména tedy USB s podporou vysokého rozlišení. Najdete tu ale i vlastní sluchátkový
zesilovač s regulací hlasitosti, takže CD 5 snad míří na mladší či spíše moderněji smýšlející
audiofilskou komunitu.
C.E.C. CD 5 je na první pohled běžně velký přístroj (43,5 x 33,5 x 10,9 cm (š x h x v) a 9 kg - tedy
žádný cvalík) s mechanikou umístěnou na horní straně, kde jí zakrývají manuálně ovládaná,
lehoučká dvířka. CD 5 je pojato designově jako minimalistické dílo, zepředu polovinu čelního
panelu zabírá černá plocha s maličkým, ale dostatečně informativním displejem, vedle kterého se
do černého obdélníku vešly ještě indikátory provozního stavu (vstup, filtr, DSD,...) a čtyři malá
tlačítka pro přímé ovládání přehrávacích funkcí. V levé části předního panelu je spínací tlačítko a
druhé tlačítko pro výběr vstupu, v pravé části panelu je pak 6,3 mm sluchátkový výstup a vedle něj
malý, ale masivní knob pro regulaci hlasitosti. Vše je mechanicky výborně zpracované.
Zadní panel se zdá být stejně minimalistický, jako pohled zpředu. Každý kousek přehrávače jako by
vám dával na srozuměnou, že tohle je účelný stroj, že byl vytvořen k práci a tu hodlá odvést, aniž
by se nechal rušit. CD 5 nabízí spíše adekvátní množství konektorů, ale potěší analogový výstup v
podobě symetrických XLR i nesymetrických RCA konektorů, stejně jako možnost přivést do
přístroje digitální signál jak přes optiku, tak přes koaxiální digitální vstup. To v případě, že budete
chtít CD 5 využít jako externí D/A převodník pro některý z dalších komponentů své audiovizuální
sestavy. Jak už bylo řečeno, CD 5 může fungovat také jako součást systému pro přehrávání přes
USB. Pokud byste časem usoudili, že je třeba posunout zvuk dále, můžete z přehrávače vyvést
digitální signál - opět přes optiku i přes koax.
Vraťme se ale zpět k řemínkové mechanice, tomu zásadnímu odlišení se od konkurence. Už jsme
naznačili, že řemínkový pohon má výrazně nižší přenos vibrací do roztočeného CD. Je to také
proto, že během čtení se rychlost otáčení snižuje tím víc, čím blíže vnějšímu okraji disku čtecí laser
zrovna je. Klasický, pevný motor, umístěný přímo pod diskem a pod mechanismem právě při
změnách rychlosti vibruje. Pochopitelně, i motor v CD 5 vibruje, má ale díky přenosu energie
řemínkem nižší točivý moment a tedy i nižší vibrace, ty se navíc přes pružný řemínek významně
utlumí. Nevýhodou pak je snad to, že řemínek - tak jako u gramofonu - budete muset po čase
vyměnit. Je na něj ale vidět hned po odkrytí mechaniky, takže to není větší problém. Vibrace, jak
už jsme také říkali, redukuje i mohutný clamp o průměru 7 cm s vahou 330 g.
Protože CD 5 může sloužit i jako jakýsi digitální rozcestník pro váš systém, stojí na dnes asi
nejpopulárnějšího high endovém čipu pro D/A převod, na ESS ES9018K2M; ten je tu jediný a
zpracovává tak oba kanály. Signál je zpracován plně symetricky po celou cestu, čip zvládne
rozlišení až 32 bit / 384 kHz, z USB umí zpracovat pomocí metody DSD-over-PCM také jednobitové
signály DSD64 a DSD128. Mechanika jako taková však zůstává věrná výhradně CD standardu.
Pro hračičky si v C.E.C. připravili ještě možnost experimentovat s digitálním filtrem. Ten má
možnost přepnutí do dvou poloh - první je "FLAT", tedy klasický filtr s lineárním průběhem, druhý
je "PULSE", který ještě pod hranicí 20 000 Hz měkce, ale rychle utíná signál. To zamezuje
nežádoucím záznějům a celkově zklidňuje reprodukci. Filtry lze přepínat během okamžiku, není tak
problém si přímo z poslechového místa vyhrát s optimálním nastavením.
C.E.C. CD 5 má velmi dobré parametry odstupu signálu a šumu a také celkového harmonického
zkreslení (při 1 kHz / 0 dB) - ten první nabývá hodnoty 105 dB, ten druhý nepřekračuje 0,016%.
Některé dražší přístroje jdou dosahují ještě lepších hodnot, ale v kontextu dané třídy jde o dobrá
čísla.
Přehrávač C.E.C.CD 5 jsme poslouchali jako zdroj signálu (včetně jeho dobře fungujícího USB) na
sestavách sNaim Nait XS, NAD C370, Musical Fidelity M6si nebo třeba Onkyo P-3000R / M-5000R.
Pro srovnání hrál Naim CD5si, Pioneer BDP-LX71, ale třeba též ASUS Xonar Essence One
MUSES MK2 nebo Onkyo C-N7050. Poslouchalo se přes Harbeth Monitor 30, Xavian Bonbonus, PMC
Twenty 26 a Fischer & Fischer SN/SL 70.
Už od prvních tónů „Moonlight" Charlieho Hadena („Nocturne" | 2001 | Gitanes | 013 611-2) bylo
jasné, že CD 5 vkládá do přednesu něco z analogové uvolněnosti, s níž se setkáváme u dobrých
gramofonů. Snad je to právě přenos točivého momentu řemínkem, snad celková koncepce,
technické řešení ve výsledku dokázalo „prodat" Hadenův kontrabas s nadstandardní uvolněností, v
lehce hřejivějším duchu, bas byl kulatý a měkký, nicméně jednotlivá brouknutí byla zřetelně
oddělena, plynule přecházela jedno do druhého s klidem pohupující se mořské hladiny. Energie pak
má nástroj dost, basové tóny nejsou ploché, ani příliš opatrné – skutečně jen měkce uvolněné.
Pokud máte rádi přesně vysoustružený zvuk, možná na vás bude CD 5 přeci jen trochu
volnomyšlenkářsky hrající – Cohenův vokál v „Closing Time" („The Future" | 1992 | SONY BMG|
472498 2) zněl velice bohatě, jako velký, plný a dokonce i zcela přirozeně prokreslený, byť nijak
nezdůrazňovaný. Jednotlivá slova a hlásky, jak u Cohena, tak u jeho ženského sboru, působila
naprosto samozřejmě artikulovaná, s až téměř elektronkovou podmanivostí; přehrávač ovšem
netrpí na „rozmazávání", spíše vykazuje lehoučce elektronkový, takzvaně „analogový" nádech a
hladkost. Jsou rozhodně i přehrávače, které vám dají pocit větší konkrétnosti, ty ale spíše
zdůrazňují alespoň některou část reprodukce, kdežto CD 5 prostě nechává hudbu plynout.
Celková laskavost, až něžnost zvukového podání propojuje všechna pásma – i výrazné, cinkavé
činely a vibrafon na začátku „Ralph´s New Blues" The Modern Jazz Quartet (2008 | Prestige |
0888072306530) jsou hebké, velmi jemné a klidné, každý úder dřevěné paličky do vibrafonu
vystřelí hotové fontány detailů. Tón má pak slušně dlouhý dozvuk, přehrávač ho umí odlišit od
zbytku hudebního dění, i když vše je opět spíše měkčí a pohodovější.
Se svým až nenápadným nadhledem, uklidňujícím celou reprodukci, si C.E.C. CD 5 poradí i s
dynamikou velkých orchestrů. Pusťte si klidně nahlas Verdiho „Requiem No.2" v podání London
Symphony Orchestra pod taktovkou Sira Colina Davise a uvidíte, že i v náročných okamžicích drží
přehrávač dění pod kontrolou. Zaujala nás zejména hloubka zvuku a celková sytost. Přehrávač
zvládá jakousi zajímavě působící kombinaci neoslňující, uvolněné pohody s velice dobrou kontrolou
dynamických špiček. V kontextu stotisícové kategorie už zní naprosto dospěle, byť hraje skutečně s
takovou zvláštní, ale rozhodně příjemnou umírněností.
Zdálo se nám, že lepší z pohledu mikrodynamiky nástrojů i celkové energie a živosti přednesu je
určitě mechanika a roztáčené kotoučky, než soubory přehrávané přes USB. Dobré DSD mají naproti
tomu jemnější kresbu a více detailů, ač si udržují stejnou „analogovost".
C.E.C. CD 5 vás nikdy nebude bombardovat zvukem, nebude tlačit na pilu. Často je tato uvolněnost
spojená i s faktem, že se neponoříte tak úplně do hloubky a detaily v celkové rozvolněnosti trochu
splývají. Kresba smyčců ve Vivaldiho "Koncertu v D dur, RV 208" v podání I Solisti Italiani ("6
Concerti" | 1995 | Denon | CO-78824) byla ovšem velice solidní, byť je nejlepší zavřít oči, uvolnit
se a postupně se nechat hudbou obejmout. Přednes je neobvykle nevtíravý a nepodbízivý, spíše
hladký, ale hlavně pečlivě rozvrstvený. Drobné nuance tam tak jsou, přehrávač je jen neakcentuje
a nechává je jen přirozeně vyplouvat. Hudba se tak nejlépe poslouchá na nepřehnaně tiché i
nepřehnaně vysoké hlasitosti, tak jak hrají nástroje skutečné - pak se blíží skutečnosti nejvíce. V
celkově mírně hladším přednesu má ale každý tón své místo.
Stingova "Englishman in New York" ("Symphonicities" | 2010 | Deutsche Grammophon | 274 2537)
opět poukázala na zjevnou tendenci C.E.C. CD 5 nepoukazovat na jednotlivosti, ale předávat dojem
z celkové propojenosti hudby. V pravolevém směru je scéna široká a velmi sebejistě ukotvená,
lokalizace nástrojů pak není vůbec špatná. Od CD 5 se nedočkáte holograficky vyřezaných kontur,
spíše proporčně věrného podání nástrojů s dobrou plasticitou. Nástroje mají váhu a hlavně umí
přehrávač vzbudit dojem, že hudební dění se odehrává ve skutečném prostoru, plném vzduchu, že
nejde jen o průzračný hologram; přednes má syté tělo.
C.E.C. CD 5 je skutečně excelentní v jedné velmi důležité věci - v zachycení atmosféry nahrávky,
ve schopnosti předat radost z poslechu. "Please read the letter" Roberta Planta a Alison Krauss
("Raising Sand" | 2007 | Decca | 475 9382) tak zněla s nádhernou muzikálností, s pohodou a
sytostí, s celkovou relaxovaností a s pocitem plynulosti, kdy se vás hudba téměř fyzicky dotýká.
Neměli jsme pocit, že by se hudba nějak podbízela, nebo na nás tlačila a přesto si snadno získávala
trvalou pozornost. Přehrávač má dar dát přednost hudbě před zvukem, klade důraz na hudebnost a
na celkové kouzlo.
Japonští C.E.C. jdou trochu proti proudu tamního tradičního zvukového podání, nejsou precizní a
techničtí, ale naopak velmi emocionální a hudební. Tuto pohodu a uvolněnost se jim podařilo vložit
i do integrovaného přehrávače střední high endové třídy, což se rozhodně cení. CD 5 vám do
sestavy vnese klid, velkou dávku analogového feelingu a relax. Pokud tak hledáte kouzlo hudby,
pokud chcete hrát čistě, jasně a přitom nechcete následovat moderní trend až zdůrazněného
zvuku, je CD 5 dobrou volbou. Navíc vám poslouží i jako D/A převodník v srdci sestavy a i když
USB není tak dobré, jako roztáčení kotoučků pod masivním klampem, je dostatečně důstojné,
abyste mohli bez větších obav prozkoumávat nový svět digitálních souborů ve svém počítači a to
včetně raketově rostoucího DSD. Sečteno a podtrženo, CD 5 je radost poslouchat...
Kč 84 990,--- --- --- --- --KLADY
+ velmi analogový feeling
+ možnost využití v roli dobrého převodníku
+ podpora DSD přes USB
+ nádherně muzikální podání
ZÁPORY
- přehrávač má tendenci trochu hudbu změkčovat a zjemňovat