povídka

„Mračím se naň, on přesto plane.“
„Mé úsměvy nejsou tak požehnané.“
„NE, ne, NE! Stop! Stop! Takhle to dál nejde. Winry, hraješ Helenu, ta láskou přímo zmírá,
chápeš? Zmírá! Tak zmírej taky. Ty to říkáš jak bába na tržišti. Jasné? Tak znova,“ zarazil
zkoušející dopálený řežisér. Upozorňovaná herečka protočila oči v sloup, ale nekomentovala jeho
rozhořčení.
„Mé,“ dala na něj důraz. „Úsměvy nejsou tak požehnané.“
„Já se mu rouhám, on mě zbožňuje.“
„Mé zbožňování mu k smíchu je.“
„Už zmírá, koukejte,“ řekl se smíchem Havoc. Bohužel, jeho poznámku zaslechla jak Winry tak
režisér. „Ty malej,“ zavřeštěla a hodila po překvapeném Havocovi klíč, který vytáhla neznámo
odkud. „Ven,“ zašeptal režisér. „Všichni ven! Tohle není slepičárna, tohle je Shakespeare! Vy
barbaři!!!“ Tohle už nešeptal, tohle doslova ječel až se studio otřásalo. Ustašení kulisáci upustili
všechno co drželi a zbaběle prchli. Herci se pomalu s mumláním : „Už zase.“ rozcházeli a opouštěli
improvizované jeviště. „No tak, bráško, uklidni se,“ odvážila se zamumlat jedna postava směrem k
doběla rozpálenému rejžovi. „JAK se mám uklidnit, když tohle je banda evidentních tupců!“ řekl
rejža. Alphons si utřel pot z čela. „Podívej, tenhle soubour hraje Shakespeara poprvé. Nemá a nezná
ty jemné nuace jeho dokonalého projevu. Hráli provinční představení, samé komedie..,“ chystal se
mluvit dál, ale něco na výrazu jeho bratra ho zarazilo. „Tohle je taky komedie,“ zavrčel Edward.
„Pro-pro-promíííň,“ vypískl Al a prchl. Edward se zhroutil na režisérskou židli. A to má představení
nacvičit do konce měsíce.
„Kam, zpupná Titanie, při měsíčku?“
„Žárlivec Oberon! Pryč elfe pryč! Já přísahala, že ho znát už nechci,“ proneseno to bylo tichým
hlasem plným strachu. „Slečno Rossová, jste Titanie, královna. Jasné, nemůžete se bát! A už vůbec
ne svého manžela. „On není můj mažel,“ vyhrkla Maria. „Myslím tím v této hře. Četla jste vůbec
scénář?“ Tenhle jízlivý hlas znali všichni rejža se dostával do ráže. „Ehm...samozřejmě, že četla.
Jednou, ale četla.“
„Au,“ ozvalo se v zákulisí. „Jednou. Chcete tím říct, že jste jednou jedinkrát četla celý
třísetstránkový scénář? A to mi chcete namluvit, že to umíte?“ Maria Rossová přikývla. Edward si
posunul brýle. Marii stekla po čele kapička potu. „Hele, rejžo, kam stím velkým stromem?“ zeptal
se Greed. „Strčte si ho třeba..“ nedokončil. Greed se ušklíbl na Marii, která ulehčeně vydechla.
„Znova a pane Armstrongu, přestaňte se nad ni tak naklánět, děsí ji to!“ řekl jen Edward a unaveně
se svalil na žildli.
„Puk, kde je sakra ten Puk!!!“ ječení se rozléhalo sálem už hodnou chvíli. „Jsem tady,“ pípl Roy
Mustang hlavní hvězda večera, nebo chcete – li nejdůležitější postava hry - Puk. Sice jako skřítek
nevypadal, ale to už je vedlejší, pomyslel si Edward. A taky, jako jediný má trochu toho hereckého
nadání. „Za chvíli jdete na jeviště, tak hodně štěstí,“ popřál mu a všichni herci na něj udiveně
pohlédli. „Co mu je?“ zeptala se Winry, když za Edem zaklaply dveře. „Ještě včera byl jak pes a
dneska samý úsměv a pochvala?“ Nikdo si to nedovedl vysvětlit.
Ve své osobní pracovně si Ed netpělivě kousal nehty. Zatím to šlo všechno dobře. Zaklepal to do
stolu. Teď záleží na Mustangovi a na konci. „Bude to úspěch a show musí pokračovat,“ zamumlal
si a bežel do své lóže.
„Kdyby jste nám stínům snad
chtěli něco vytýkat,
myslete si, že jste spali,
co jsme se vám zjevovali.
Nikdo nebuď pohoršen!
Kus to nebyl, byl to sen.
Jestli však poshovíte,
časem lepší uvidíte.
Jako, že jsem poctivec!
Uniknem – li na konec
vypískání, které mrzí,
líp vám zahrajeme brzy.
Dobrou noc, vám přeje Puk.
Chcete – li však ztropit hluk,
rarachovi bude milé,
zatleskáte – li mu čile.“
Sálem se zvedl mohutný potlesk. Ale i přes ten jste mohli zaslechnout rejžův úlevný povzdech.
Všechno bylo skvělé...
Konec.
V povídce byly použity verše z Shakespearovi komedie Sen noci svatojánské a postavy z Fullmetal
Alchemist.