Beroun-Na Stranou-2011

Antologie Stranou – evropští básníci naživo 2011
Obsah:
Úvod............................................................2
Kateřina Bolechová (CZ)................................3
Nataša Burger (SLO/CZ)...............................7
Erika Crosara (IT)........................................11
Yvetta Ellerová (CZ).....................................15
Renzo Furlano (IT).......................................17
Irena & Vojtěch Havlovi (CZ)........................21
Markéta Hejná (CZ) ....................................23
Stanka Hrastelj (SLO) .................................29
Petr Hruška ................................................33
Jaroslav Hutka (CZ) ....................................39
Genowefa Jakubowska-Fijalkowska (PL)......43
Alenka Jenstrle-Doležal (SLO/CZ) ...............51
Hana Kniežová (SK/CZ) ..............................57
Ryszard Krynicki (PL) ..................................63
Malgorzata Lebda (PL)..................................71
Michael Lorenc (CZ).....................................75
Andraž Polič (SLO/CZ) ................................81
Monika Šatavová (CZ)..................................87
Petr Štengl (CZ) ..........................................93
Tomáš Weiss (CZ)........................................97
Při příležitosti 4. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo
vydalo občanské sdružení Stranou, červen 2011.
1
2
Kateřina Bolechová
Kateřina Bolechová (1966) se narodila v Českých Budějovicích. Během 90.
let se zúčastnila mnoha literárních soutěží, v roce 1994 získala jednu z
hlavních cen literární soutěže Hořovice Václava Hraběte (kategorie próza). V
roce 2007 jí vyšla v edici Stůl sbírka Rozsvícenou baterkou do pusy jako
neprodejná příloha časopisu Psí víno, v téže edici pak v roce 2009 sbírka
Antilopa v moři k majáku daleko má. Od roku 2000 se také věnuje tvorbě
koláží.
3
ANDĚL
Na náměstí, vždycky před Vánoci, lítá anděl.
Letí z věže po laně. Taky se stalo, že se zaseknul uprostřed.
Kroutil se jak slanina na rozpálený pánvi.
Od andělů lidé čekají zázraky.
Co ale čekat od zaseknutýho anděla ?
O POHŘBU
Příbuzní leda tak
po infúzi
Kdepak se sejdeme ?
Je pozdní zima
den předposlední
některá ústa mumlají
Otče náš
Krademe kytky
z vlastního hrobu
Medvěd se až k zemi pokloní
čí hřbet se přitom ohne?
Ivane doba je tvá
NEJSME OBYČEJNÍ
Muž v obleku
bílých polobotkách
a kostkovanou nákupní taškou
U křižovatky billboard
„Nejsme obyčejní“
Metronom semaforu
jen klavír tu chybí
MIMO DĚJ
Žabky na nohou
mlaskají jako kdysi
V zahradě otec
ve starých plavkách
Stejné místo
a přece jinde
4
KONEC SEZONY PLESŮ
Vstoupili jsme do pradleny
těla v neckách jak Elida
v krabici po babičce
s jistotou kapra na pánev
osádrovaný konferenciér
v mlze předsálí těstoviny od Zátky
pro vítěze
5
ARCHITEKT FANTA DÁVNO JE MRTEV
Na jehlách kozačky pod kolena
jak kozí nohy v čerstvém asfaltu
Je slyšet prázdno nádražní haly
a kdyby dál po kolejích
tam Fantova "drogová" kavárna
a všechny ty příběhy pod secesní kopulí
architekt Fanta ze své jistoty
tiše přehlíží
***
A kdyby pod tramvaj
úleva v hrůze
ne my ne já
ne naše ne moje
to něčí
krev cizí
A přece teče
***
Matko má
jenž sedíš tu
v županu kytkovaném
s touhou
co byla visutou hrazdou
veletoč utržený
do zasutých zahrad
s křečemi v nohou
hledáš vůni
dávno spadaných jablek
***
Až uvidíš na rukou svých přátel
pigmentové skvrny
a výtah se sousedem
aby řeč nestála
řeč o počasí
zima tuhá
jako ti Broučci
Ne
Ještě si pamatuješ rozpaky
nad první menstruační krví
a světla nad soutokem
co zadírají se do sítnic
Přemysl Otakar II. byl důmyslný
Jako ti Broučci
Ne
Tohle je začátek
JINAKOSTI
Růženec albín na zpětném zrcátku
a někde jeskyně
po ohni paměť
za nárazem blanitých křídel
Netopýr bílý
všechno je jinak
ŘEKA
Nad jezem
ženy pasou
obstarožní kozy
tachykardie
a záda opřená
o kamenný břeh
Žiju ještě ?
6
Nataša Burger
Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani.
Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990
přijela do Prahy, studovala čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde
byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU
autorskému divadlu na katedře herectví u profesora Vyskočila.
Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger,
1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine
(2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera.
Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a
Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry.
V současné době žije v Praze.
7
OLGA:
Zamilovala jsem se do námořníka...bydlí vedle mě...milujeme se tajně....má
svou loď a touží, aby s ní vyplul z přístavu do oceánu....představ si, do
oceánu...to mě zaujalo....no, nicméně, pořád je ještě v přístavu...a řeknu ti
proč...totiž...vždycky to proběhne takhle...námořník je v
přístavu...připraven...a....přijde chvíle...a on se odrazí...začne plout...počasí
je krásné, nebe se třpytí, je křišťálově čisté, modré, slunce svítí, vane
tenounký vítr, je tam moudrý racek, bílé mraky, voda....krása.....břeh už
není vidět...a najednou loď podivně zavrže....co to je?....co se děje?....ptá se
námořník...opustí kormidlo...běží do podpalubí a do patra...hledá, kde je
chyba...někde chyba evidentně je, jinak by lod nevypouštěla tak divné
zvuky...na stole před sebou rozhrne mapu, na které je podrobně nakreslena
konstrukce lodi....a zkoumá....a přemýšlí...co by to asi mohlo být?....co
nevím?....a loď si mezitím pluje po svém....narazí na útes a úplně se
rozláme....co to je!....zakřičí námořník....běží na palubu...a vidí
ztroskotanou loď...chytne se za hlavu....a pláče...pláče...s velkým úsilím
přitáhne loď do přístavu....zamkne se do pokoje a přemýšlí, co se mu to
stalo, na co zapomněl...co nevěděl...snad není dobře udělaná ta jeho loď
nebo co.....tak ji upraví...celý šťastný sedí na své lodi a zase touží, aby
vyplul, čeká na správné počasí...krásné počasí zase přijde a on
vypluje....sotva opustí břeh, zase se ozve podivné vrzání, zase běží do
podpalubí, zase přehlédne stejný útes a zase...zase....a námořník je zase v
přístavu...celý zdrcený...bezmocný...zoufalý...a oceán nikde....
Zamyslela jsem se....proč se nedívá radši do nebe, na mraky, na racka, do
vody...no a co, že loď vrže...no a co....co, když vrže proto, že se tak těší, že
už do sebe nasává vůně oceánu a dělá jí to nesmírně dobře....proto
vrže....proto bzučí...krásná loď....možná je to její smích...její štěstí, že ji
čeká neznámá cesta....a tak se těší na námořníka za kormidlem...těší se na
to, že se spolu vydají na oceán...no a co on!...a jeho mozek, který všude vidí
jen chybu...pořád se musí v něčem hrabat...a snaží se něco opravovat, co
vůbec není zapotřebí...a on to vše schvaluje....a opustí kormidlo...své
srdce...zapomene na něj!... loď pak pluje sama dál a jak se má samotná
vyhnout útesům...no, ale pak už nejde o nějaké divné vrzání, ale o
opravdovou ránu...která ji rozbije úplně ..teď ji musí opravdu opravovat a
jak ji to bolí.. jakou ránu utrpěla!...to je mu asi jedno...vždyť loď je jenom
prostředek, že jo...je to věc...která slouží...a slouží někdo jí?....proč nemá
rád svou loď.... proč jí nedůvěřuje...proč všechno ničí...proč chce vědět to,
co se nedá vědět...to, čemu se jen věří a to je celé....proč...proč...vždyť být
námořníkem, to je vše co by ho mělo zajímat.... plout.....vždyť ta loď vůbec
není jeho....je mu propůjčena....dána...takže má loď....krásné
počasí...kormidlo a to stačí....pluj...pluj...
No, to je celé....ještě je pořád v přístavu...ale vypluje...určitě jo....možná že
mě vezme s sebou...jen abych ho neotrávila svými otázkami...myslíš, že to je
možné?
Ono: Je tady Nadja....Nadjo....pojď dál....copak?...jsi celá nejistá....co je?
8
NADJA:
Já už se mu nelíbím, nejsem dost přitažlivá...nejsem dost hezká pro něj,
myslím, že už mě má dost....co, když mě opustí?...já bez něj nemůžu žít...
jsem na něm závislá...já to vím...pořád myslím jen a jen na něj...je tak
krásný....tak krásný...a proč by tak krásný muž chtěl být se mnou.....on
sice tvrdí, že jsem taky krásná, úžasná...že mě miluje, ale já mu nevěřím...
Dnes v noci jsem zase nespala....nemohla jsem vůbec usnout...řeknu ti, co
se stalo...leželi jsme v posteli...večer...a četli jsme si knížky...najednou na
mě dolehl ospalý vzduch....a přála jsem si, abychom se probudili...nechtěla
jsem usnout...a řekla jsem mu:
Když řeknu, že tě miluju, je to jako bych řekla, že miluji sebe...já už jsem
totiž ty a ty jsi já...nebo takhle...ty jsi vlastně mým stínem. To znamená, že
jsi to, co já mám v sobě skryté, co o sobě jen tuším, a bojím se toto skryté
žít...jsi takové mé tajemství...tma, mí démoni...a taky velká radost, obrovské
nadšení ze života...a když žijeme spolu, neustále připomínáš mé tajemné
bytí...je to krásné!...co tomu říkáš?
Otočila jsem se k němu a byl ješte ospalejší než předtím...miláčku, co tomu
říkáš?...tak jsem toužila, aby k tomu něco dodal, zaujal stanovisko, svůj
postoj a on řekl svým pomalým, ospalým hlasem:
Milá moje...je to krásné...není k tomu co dodat...jsem unavený, rád bych
spal...
Spal!...vykřikla jsem rozhořčeně...jak můžeš spát po tom, co jsem ti
řekla....teď nesmíš spát...tak upřímně jsem se ti vyznala....musíš k tomu
něco říct, nebo mě aspoň obejmout...cokoliv, jenom nespat...
Milá moje...přeháníš...všechno je v pořádku...jsi úžasná...krásná...všechno
jsi řekla úplně přesně...nevím, opravdu nevím, co bych k tomu ještě
řekl...líbí se mi to....a teď prosím...prosím....chci spát...
Tak dobře...řekla jsem..hluboce, ale hluboce mě to zabolelo...ale dobře...já
to dokážu...tak nic....zhasla jsem světlo...otočila jsem se od něj pryč...snažil
se mě obejmout, vůbec jsem nereagovala...pokoušela jsem se
usnout....vůbec to nešlo...zmocnil se mě takový smutek...takový
smutek...vždyť jsem mu to všechno neříkala jen kvůli tomu, abych se
vyznala, jen jsem si přála ho zahřát, oživit...jde mi tak strašně na nervy,
když je ospalý...jeho ospalost je pro mě něco tak strašného...tak
strašného...ale všechno bylo nakonec jinak....já jsem ožila a on byl ještě
ospalejší....tma na mě začala působit...přiskočili mí démoni...
jsi strašná....únavná...hrozná....a tak nudná....už nejsi létající, šťastný
motýl.....ne....prosím ne...nechte mě být...před chvílí jsem cítila, že jsem
létající, šťastný motýl....chtěla jsem, aby se z toho radoval....je to pryč...jsi
noční můra....všechno, co tebe pozvedává, jeho uspává....je to tak...už pro
něj nejsi žádnou inspirací.... je z tebe úplně vyčerpaný...jsi pro něj tyran a
on je tvoje oběť....nemá žádnou sílu, aby zdrhnul, ačkoliv si to velmi
přeje...a teď vedle tebe pomalu chátrá...umírá...ne!...neříkejte to!....já to
nechci...všechno...všechno bych mu dala....i svůj život...jen aby se
proboudil...ale on radši spí...já se zabiju....takové hluboké nedorozumění...
9
Už jsem to nevydržela...vstala jsem...oblékla se a utíkala ven ....nadechla
jsem se nočního vzduchu...a tramvají odjela do města...ve dvě v
noci...krásně jsem se procházela po Karlově mostě a Hradčanech...skoro
nikdo tam nebyl...dlouho....dlouho jsem chodila...asi dvě hodiny....a pak
jsem zase jela tramvají domů....v tramvaji byli policajti a revizoři...ukázala
jsem svoji legitku....ostatní ale lístek neměli...jak by ho ve čtyři ráno vůbec
mohli mít...je to nelidské...a poslouchala jsem výmluvy, hádky, řev,
výhrůžky cestujících....a to mě uklidnilo...bylo to jako sen...vše mi přišlo
nesmírně komické...a vrchol komiky bylo, že jsem si připadala já jako ten
policajt a revizor...který chce od toho druhého ten lístek, důkaz....jinak
nemá co dělat v té tramvaji.. je na úplně špatném místě....ale má-li lístek,
je všechno v pořádku...chtělo se mi opravdu smát....šla jsem do postele a
usnula....ráno jsem se probudila docela dobře naladěná.....jenže....zase ke
mně přiskočil démon:....vůbec si nevšiml, že jsi v noci bloudila po
městě....vůbec sis nevšimul, že jsem v noci bloudila po městě...jsem mu
řekla...máš mě rád?....číhala jsem na jeho odpověď...a pak to přišlo...jeho
mám tě rád zaznělo jako pouhá formalita, která mu pro tuto chvíli zabezpečí
žádaný klid....nevěřím, nevěřím ti...a začala jsem plakat...teď mě měl
opravdu dost a odešel...není divu...
Co to je?...to není žádná láska...asi se rozejdeme...zabije mě to...ale jiná
cesta už není....je to k nevydržení...vůbec nenacházím cestu k jeho
nitru...neumím žít sama se sebou vedle něj....ale...já ho miluju...
Ono: Někdo ťuká, dveře jsou otevřené....to jsi ty....Anno....vítej...copak je
nového?
10
Erika Crosara
Erika Crosara se narodila roku 1977 v italské Vicenze. Žila ve městě
Caldogno a v Benátkách, kde vystudovala fakultu Ochrany kulturního
dědictví. V současné době žije v Galleriano di Letizza v kraji Udine, kde také
pracuje.
Její básně byly publikovány v několika italských antologiích (Dall’Adige
all’Isonzo. Poeti a Nord-Est, Fara Editore, 2008; Notturni di_versi. Crisi,
Nuova Dimensione, 2010; Salvezza e impegno, Fara Editore, 2010), v
italských časopisech a literárních blozích. V roce 2010 vyšla v
nakladatelství Anterem Edizioni její básnická prvotina Ius, která získala
téhož roku cenu Lorenza Montana.
11
*
počítal po dvou během prvních hodin, počítal
po třech, počítal, ale brzy znovu pocítil lítost
když neudržel dobré číslo, kéž by ho dokázal vybrat.
zatímco stupeň bělosti, kůže zasněžené a ponechané
odejít, říkal, že řád důstojnosti rozkvetl, že
už vezme celý dům anebo milé pokoje, ve
starší ze starých, celé spodní patro.
12
*
když jí položil semeno kouzla zvětšil
oči, podél první poloviny obracel dech.
když zapálil ohňostroje kolem ní, jakoby zežloutlé nemocí,
předem určené a také obrovitější než obvykle.
nakonec mluvili o desce rozlomené na čtyři části,
o vonné nevěstě, o zralých houfech
zapletených do chomáčů
*
daniele s.
možná se zvětšovala překážka nebo možná
taková byla. přepadené drápy a trička nezakrývala
dost. otázka vláken není způsob jak
být vyslovena? byla tu pro každý láskyplný dům starost.
(zůstali jsme bez dárků: les a bílé
stuhy aniž by bylo vidět dovnitř na dno. stud
navždy zmenšený na lilii, na pozdrav se skokem).
(momi b.)
všechny olistěné hlavice a kadeřavý roh plátna,
seříznutý dole. tihle místní, byli varováni, řeknou
nejlepší tvář města, řeknou zítra, možná,
já. budou odcházet jistí, my jsme viděli
mačkat pouze tlačítka jemnosti. starý pán
posílá zdvořilé pozdravy.
(dvacátého šestého června dva tisíce sedm) 1
tak vzácný tanec ratolestí, vymrštění
větví mezi mlhami složenými a teď vítr, který ti přináší
neurčitý, letní; další bojkot, vysoký, z pokojů.
zacvrčel a zoufalý pád každé slabiky,
její vyklopení jen v představách: oblek z pusinek
svěšený v den odjezdu, potom
nad úsvitem slovo «konec».
13
*
na křižovatce kasáren, maličký
«hovnajs!» objevil se na zápěstí: je to
polský suvenýr mezi bílými konfetami,
jemné provedení, s kadeřemi, mirko.
(bělostné dámičky)
alessandru z.
vrátil se zpátky ze studenější země, ze
základů jiných rozloh až k nabíleným domům,
potom k blízkým vesnicím. se světlem se daly ještě pozorovat
různé rozdíly místních rysů, pozorovat vrásy
úst, konečnou cestu vitrín k studu
nebo půvabnou nákazu, žalostných doprovodů, tudu.
“tady dole je lásky málo. vezmi si je. uspořádej
své pomeranče po stanovený čas.”
(bílé, kameny)
zjevností obrazu ukazoval přesnou
vůli vklíněných (nejenom proto
se jí líbil). klidný vrchol mířící do vzduchu
a stropy stále nižší, růže také
stálejší růže končívají ve sklepě. ve všem
stejný vztek a “nezničit to protože
ti to skočí na záda, žije”.
*
1
datum, kdy zemřel spisovatel Luigi Meneghello, slavný rodák z provincie Vicenza
jako chatrče zkřížené venkovem
viděné čtyřma čelníma očima protože my podnikáme
výlet jsme výletníci kteří se přihodili mocné planetě.
byly tam cihly, čtvercové kameny, keře.
artušovi
“třešeň má hlad je vidět ze všech stran
a ty bys musel spadnout, když se budeš dál dívat
potká tě neštěstí, přijde jako harmonický
výčet. nebe má obláčky a mrtvé hermy.”
(ach trubky!)
avšak závěsy velikonoční rušily mnohem déle
než do jedenácti večer. eroze dorazila ke dveřím
s důsledky a minimálním voláním: díry
které byly teplé nebyly pro obřady
a procítěně zpívaly.
nejít žádným směrem, neospravedlnit
svátky, nebyly v ničem božím hněvem. ukazovaly
jenom rozladění, vzácnou přeměnu očí
které se násobí: takže se jeví zamyšlené, uplynulé.
z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni
14
Yvetta Ellerová
Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka ostravského hudebního seskupení
Norská trojka.
Norská trojka vznikla v roce 1996. Impulsem pro společné zpívání bylo
koncertním turné Pěveckého sdružení Slezská Ostrava v Norsku. Odtud si
tedy přivezli nápad, který pak v Česku realizují dodnes.
Zakladatelkou Norské trojky je Yvetta Ellerová, která zpívá občasně i sama a
doprovází se na stařičký metalofon.
Ellerová studovala hudbu na Střední škole pedagogické, Univerzitě
Palackého v Olomouci a zpěv na Lidové konzervatoři v Ostravě; nyní pracuje
jako ředitelka Alternativní mateřské školy v Ostravě se zaměřením zaměřené
na waldorfskou pedagogiku a umělecké činnosti. Zhudebnila většinu textů
repertoáru Norské Trojky a na všech se podílela úpravami.
Norská trojka zhudebňuje a zpívá básně Petra Hrušky, Marka Pražáka,
Jaroslava Žily, Zbyňka Hejdy, Karla Šiktance, eskymáckou poezii v
překladu Ladislava Nováka a jiné.
15
16
Renzo Furlano
Narodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník
a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství
Edizioni Culturaglobale, zorganizoval 27 národních a mezinárodních výstav,
vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny “Vileg novella dal Judri”,
mezinárodní soutěž “Filari in versi”, Festival Itinerante Internazionali di
Poesia “Acque di acqua”, čtyři ročníky festivalu “Festival del libro e
dell’informazione Cormònslibri”, a dalších přibližně dvě stovky autorských
čtení, hudebních představení, divadla a tance atd.
Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány
v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a
slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním
časopise AKT.
17
Hledám se mezi zrnky písku
Ty jež soudíš
neptej se mě kdo jsem
kam moje nejisté kroky vedou.
Zeptej se mě co bych chtěl
když písek drsně protéká
pod mýma nohama.
Racek si hraje se mnou a s povětřím
v tichu hlubokého hřmotu
větru a moře.
Nebe, jež se odívá svátečně
v noci svatého Lorenza
do elegantního srpnového indiga.
Zářivé hvězdy padají
pro každou slzu
jež smáčí košili.
Mezi zrnky vlhkého písku
ztratí se pohled
v marném pátrání po kometě.
Nekonečno
Já bych jen chtěl
v tenké noci
provoněné svěžestí
mluvit o nekonečnu
a ukazovat přitom v indigu
pozadí hvězd.
Poslední píseň
Někdy / mám slitování / sám se sebou
zatímco vítr mi přináší
po nebi
Píseň hromů (američtí indiáni Ojibway – Chippewa)
Dříve nebo později
se to stane
a moje cesta se zastaví
18
když umřu
jen doufám že toho
dne nebude
slunečno
když umřu
neoblešu se svátečně
toho dne
odejdu takhle v klidu
když umřu
němé zvony
budou poslouchat píseň
ptáků na jaře
když umřu
bude plakat země která mě přijme nebo budu plakat já?
země. země potřísněná krví a rozdupaná záští
v ní nechci shnít
když umřu
jako svobodní indiáni před amerikou
na strom
vyzvedněte mé tělo
když umřu
ohřívaný sluncem, osvětlený měsícem
voda mě bude laskat
ve svém volném letu
když umřu
uslyším šustění měsíčního hedvábí
které v kousku stínu
projde za mrakem
když umřu
poslední noty flétny
rozvlní ve větru
jež křičí
Tady budu já
19
Prokletý básník
Chuť myšlenky
starodávná modř
nekonečného moře
v písku
otisk
voní láskou
hladí mě
myšlenka
básníka
prokletého,
jenž se opije
svými myšlenkami
píše slova lásky
jež se stydí vyslovit
ze strachu že ho odhalí
staví sny
z písku
jež ujíždí
nic neznamená
let
papírového draka
pokračuje
v psaní
o klesání a stoupání
sní v pokoji
sám, se vzduchem
a slovy tančí
v prázdnu
těsném
polibek opuštění
z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni
20
Irena & Vojtěch Havlovi
Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala
Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se
začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha)
vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984).
Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma
jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit
již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu.
Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla
experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě
provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a
Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i
novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou
originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi
se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje
rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou
(nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného
uměleckého zrání.
21
22
Markéta Hejná
Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové.
Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v
knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77
jako uklizečka na AVU. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a
tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v naklatelství Albatros, v letech 19891990 jako jeho redaktorka. Od roku 1991 do 1997 pracovala jako
redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí
redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.),
Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.
Před r. 1989 publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro
mladou literaturu, Zlatém máji, poté např. v Literárních novinách, Salonu
Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz . V samizdatu vyšla
její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala řadu esejistických knížek. Vydala
bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a
editor Vilém Stránský, Praha 1986 /60 výt./), básnické sbírky Vážná
radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991) a Fuga (Winston Smith,
Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000).
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili
Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek, se kterým
nadále spolupracuje. Maluje obrazy. Žije v Praze.
23
ALE TEĎ V AZURU
Zdobeny kresbami – říkáš, že zdobeny?
V kořeni stromu s větvemi skřípnutými,
v kameni starého listí pod kmeny
a v kleči jako z trestu. Zdobeny kresbami.
Přes rok! Ale teď v azuru
jara si země sní, jsme znovu malí.
Ó všechny dívky berlemi kdysi byly,
jež podpírajíce se nikdy neopřely.
Všecky dívky navždycky ohlédnuté.
Navždy obrazů plné, navždycky opleteny
planoucím jíním, navždycky pod kameny
a všechna mávání skončena s kuropěním.
Bože můj, zjeví se Kvítek na nebesích,
prý poletíme za ním.
NO ANO!
No ano, hudba!
To mi povídejte...
Nebo nepovídejte,
a hrejte.
Mám malé srdce
v hrudním koši
a dobré uši.
Taky duši.
Nevím, kde je,
vím jen, že taje,
když krásná hudba
krásně hraje.
24
SÍLA
Síla je zmar. Obrací věci středu,
kamkoli vrhne se. A pochopí jen málo
z toho, co překotí, neboť je sama vpředu
a ohlídnout se by moc času stálo.
Síla je rozměr. Zrod a růst. Je sebou.
Vítězně zamíří i do kotle vstříc bědám,
nerozmýšlí se, kde zůstat natrvalo,
a ani k soucítění neusedá.
Síla je semeno, co puká vprostřed cesty,
puká a zároveň se střemhlav řítí vpřed,
aby už byla tam, kde hoří její štěstí,
a to, jak tušíme, je mimo tento svět.
Je zcela mimo, ale kde je tedy?
To neví nikdo, ani síla sama,
taví se v pustinách a dře se mezi ledy,
pathosem svým jak místní blázen známá.
Pepku, vyskoč! jí řeknou a ona povyskočí
v naději, že její setrvalá snaha,
oděná ve směšnost pro lidské oči,
k proudění živoucího napomáhá.
Ach život přes všechno! To jsou mé síly slova.
Zborcená u cesty si přes noc pofňukává
a ráno pod růžovým sluncem znova
se nadechne a do letu se dává.
25
OBRAZ
Na konci světa
vypučí
z některých pařezů růžové růže
a obzor se čistě zazelená.
Kde jsou ty dávné stromy? ptá se malíř.
V růžích přece,
přece v těch růžových růžích!
A ty ostatní?
OBRÁZEK
Černé kotě jí líže nohu
a ona truchlí. Nevrhá
do pozornosti Pánubohu
nářek. On každý jinde sám
si kane jako borovice
svá zranění a o to více,
uvolněněji, borovice
vyplýtvá smůlu na pažit.
Noc prorve jek. A v kontryhelu
se Mariina rosa sbírá.
Milenec milence dá místo domu celu
vypřezdobenou od andělů,
milenka poslušně jde loukou,
tu rosu pije, neumírá.
26
ŽENA HORA
(O té nebezpečné lásce)
Do vážnější polohy ještě
dobývá se láska.
A ptá se: jsem tím, čím se zdám? když se musím
dobývat do vážnější polohy ještě?
Nemám to nechat být? Nejdu nad lidské možnosti?
Člověk je jednodušší než já, zkoumá a uzavírá láska.
A já jsem oblak nad člověkem,
podobná tomu atomovému hřibu.
Jak by mě mohl pojmout, zvládnout?
Láska chce za a nemá prostředky.
Praví: Raději umřu, než bych vyznala,
že prsa a klín a slovo stačí,
když nestačí. Když se vznáším
sirá jak způsob velehory,
která poskytne lyžařům nadšený sjezd
a ocení jejich elegantní sjezd.
Leč po noci studené, kdy firn brousí
její hrany a zuřivě pohupuje se a povykuje jako zlé mláďátko
po jejích bocích (po bocích hory) a štká,
rozeštkané plnoprávně protivné dítě její,
kdy hrůzná strašidla pracují na ní
a účinně sněmují u samého vstupu do jejího nitra,
po noci rozhodně ledové –
– jakou má hodnotu lyžařů sjezd?
Mé hnusné sovy, svou pravdu zvažte
a uvažte, je-li vám zapotřebí
má strmá společnost? Nu vidím,
hned jak to vyslovím, že jistě –
– bez kavern mých nebyly byste,
je nárok váš
v pořádku oprávněný.
Ale mám sen: Zámek chci, kde bych zkoušela, velebná,
27
vcházet s hřmotem a vycházet němá
omrzlými zdmi,
a Honza bůhvíkterý nepostačí mi,
lepší než lyžaři, on, jenž se hladový džbánu chápe,
jenž neptá se, tak přirozeně svůj.
Patří mu poklad, ať si ho užije,
lyžařům svah. A vás
ponechám vám, sovy, bubáci.
Neberu vám strusku svou, morénu svou.
Avšak
blahé a mé je modro, v němž se vznáším za dne.
A zodpovím si, že je zdánlivé,
sluncem kryté,
zářením slunce vytvořené, žádné, žádné.
LITANIE
Můj otec ještě neví,
jak moc mě má rád.
Vstanu a půjdu k svému otci.
Až bude sám
a bude se bát,
vstanu a půjdu k svému otci.
Zraní mě ještě
několikrát.
Já vstanu a půjdu k svému otci.
Až bude si psát
osmdesát,
vstanu a půjdu k svému otci.
Kéž nebyl by sám
a nemusel se bát!
Vždyť vstanu a půjdu k svému otci.
28
Stanka Hrastelj
Básnířka Stanka Hrastelj (1975) se narodila se v Brežici na jihovýchdě
Slovinska, ukončila tamější gymnázium a vystudovala teologii na lublaňské
univerzitě. Svoji poezii už během studií publikovala časopisecky, v řadě
antologií, prezentovala v rozhlase a na různých (i mezinárodních) literárních
festivalech. V roce 2005 debutovala sbírkou Nizki tony (Nízké tóny) a vzápětí
za ni obdržela Cenu Slovinského knižního veletrhu za nejlepší prvotinu. O
dva roky později se stala Rytířkou poezie na lublaňském festivalu Dny
knihy. V letošním roce vydala svoji druhou básnickou knihu Gospod, nekaj
imamo za vas (Pane, máme pro vás něco).
29
A ÚSTA ŘEKLA ADAM
Viděla jsem: nejprve byla nějaká ústa
a chodidla se dotýkala bolesti kamení,
a ústa řekla Adam, řekla jako kočka,
řekla s konečnou platností, jméno měla
připevněné na mase. Byla nevychozená
stezka, vykreslená mnohem později – po ní přišla,
spouštěla se do údolí po stopách gazel,
které tudy chodily před ní. Slunce
ještě nevyšlo, když řekla Adam, ještě na
popelavou zemi nerozházelo perníčky,
nehladilo horizont, dopadlo do něj. Čekala jsem
na jeho odtisky v písku, očekávala
s očima trojského koně – jako kdybych
nesměla, protože Nesmíš rušit příliv.
Nesmíš rušit, když se měsíc dotkne
prsty z ebenového dřeva svých svatých.
Viděla jsem poté: chtěla ho udržet stejnou silou,
jakou udeří velryba po hladině, viděla jsem to
na jejím krku, když ho nastavila
motýlovi – kdyby ho chtěl tykadly políbit,
noži, kdyby ho chtěl usmrtit.
VŮNĚ PAPÍRU
Déšť má vůni po papíru,
stejně jako Versaceho Black Jeans, proto
dnes čtu a píšu, píšu
a čtu a učím se žít,
i když se to vůbec nedá srovnat
se změnami, které přinese březen
či s Alešovým přesvědčením, že je dobrý milenec,
což mu začali kluci věřit.
Do papíru vstupuji jako do Říma,
Bosá přes rubikon, poručil Fellini,
spouštím se po stránkách jako po duze,
věřím, že v parfému je
i pepř, ale muži nevoní
pepřem ani papírem,
všichni do jednoho používají starý nudný Old Spice
a považují každé zapalování svíček za posedlost
romantikou.
30
Zbytečné je zmiňovat, že o ženě neví nic,
o ženě věděli něco málo leda
Andrej Rublev, Peter Abelard a Jan Křtitel.
A co vůbec kdo o kom ví?
Posledně jsem zapálila všechny svíčky, které jsem našla,
oblékla sukni a kolem boků si
uvázala šátek s třásněmi a mušličkami
a zatančila břišní tanec.
Ale tady není fór v romantice, doznal můj muž
A z časopisu nahlas přečetl
Děloha netouží po dítěti, ale po falu.
Kdo teď o kom co ví?
Slova nás zcela neodhalí, ani činy ne.
(Možná to, že si v naší knihovně
nemůžeš vypůjčit Seferise, řekne hodně,
možná nic.
Knihovník mi do rukou vrazil Richarda burnse
a visel na mně očima Ani to tě nespasí,
pak nás stáhni s sebou.
Ze světové literatury by rádi sestavili
knihu knih, Pentateuch by vyměnili
Za Gričskou čarodějnici, Jozuovu knihu za Americké psycho,
Soudce za jméno růže
a tak dál až k Apokalypse.
Pominula doba čtení Bible a Koránu,
židovství a manichejství zestárly,
Kristovy nauky pozbyly pružnosti.
Nepožaduji moc, řekl Richard Burns,
Nepožaduji moc, jen obyčejný zázrak.)
Dnes čtu a píšu, píšu
a čtu a učím se žít,
knih se dotýkám jako ostrého nože,
vděčně vracejí stejnou měrou,
přestože v nich není moc událostí,
žádná Ofélie v bílém, jen drobná
lidská křehkost, pod níž se propadá země.
Poezie, že Bohu není zapotřebí stvořit vše,
Skutečnost, že ďábel má čisté svědomí.
31
ANATOMIE V POKOJI
Je podzim. Ve tři odpoledne je můj pokoj
nejteplejší místnost v domě.
Všichni do něj chtějí, i když je stůl
plný ostrých předmětů z nerezavějících kovů.
Beru je do rukou s velkou srdečností
a něžností: jsem velice vnímavá.
Na zahradě se řeřicha rozrůstá jako mořská
pěna, už už se přelije přes
manžety šalvěje a rozmarýnu.
32
Mámě se rozrůstá šedý zákal,
ale nepřelije se přes okraje víček. Vezmu na něj
skalpel docela vlevo a rozdrásám
duhovku. Má ráda, když to dělám pomalu:
cítí se bezpečně.
Otec si nechá otevřít prsní koš. Přeříznu
Tepnu centimetr nad pravou předsíní
a zabořím do ní prst. Stěny jsou bez nánosů
cholesterolu, což dává příslib
dlouhému životu.
Prosím je, aby mi od chodidla k temeni
Vyřízli pár pásů kůže v jednom kuse.
Otec zakreslí, máma nařízne. Je velmi zručná
moje máma, dělá to nehty, ostré
kovové předměty vůbec nepotřebuje.
Z pásů upleteme lano,
vypadá jako růžová liána. Připevníme ho
na strop a s vřískotem se houpáme od východní
k západní stěně. Jeden na druhého voláme
Tarzane. Den je svěží a voní.
přeložil Petr Mainuš
Petr Hruška
Petr Hruška (* 7. června 1964, Ostrava) je český básník, scenárista,
literární historik a vědec. Vystudoval VŠB v Ostravě, Filozofickou fakultu
OU v Ostravě, a FF MU. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v
Brně; jeho badatelskou oblastí je česká poezie po roce 1945. Podílel se na
zpracování čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945 - 1989, druhého dílu
Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 a Slovníku českých literárních
časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000.
Českou literaturu učí střídavě na Masarykově univerzitě v Brně a na
Ostravské univerzitě. Je členem redakční rady časopisu Host a redaktorem
časopisu Obrácená strana měsíce; v letech 1995 - 1998 se podílel na
vydávání časopisu Landek (s Janem Balabánem a dalšími). Spoluorganizuje
literární pořady, festivaly a výstavy v Ostravě.
33
CHLAPČE
Chlapče!
Viděl jsi mě,
jak si nesu plnou láhev.
Díval ses mi pozorně
na prsty.
Poslouchal jsi,
jak volové kácejí ořešáky v ulici
jeden za druhým,
aby město vypadalo nově.
Včera ti na internetu někdo nabízel
další život.
Mačkal a hladil jsi
svoji čepici,
když se mě tvá matka ptala,
jestli mi něco říká láska.
Máš její oči a moje prsty.
Jsi připraven,
chlapče.
Ještě počkej,
teď kouř z ranní kantýny
stoupá do zmateného pruhu slunce
a mění se
v oranžový kouř.
–––
Dneska u řeky
řval jsi něco na mě
přes kalné peřeje
a nebylo ti rozumět,
znělo to jako
Darmata!
Ochcaná darmata!
Řeka byla strašně dlouhá,
řval jsi na mě,
chlapče,
mával nahnilou větví
a oči jsi měl doširoka otevřené.
Jako úvěr.
34
–––
Nachystal jsem
rajčatový salát na balkóně
v tomhle poddolovaném městě.
Budeš si to pamatovat?
Vzpurná kusová červeň
ve skle misek
na kraji betonové římsy
v srpnu.
Zkrátka slavnost.
Lhal jsem ti po celý čas,
chlapče,
že se netahám s marností.
Že usínám chvíli po tobě
a nepekelcuju po samotách
s varletem holé žárovky u stropu.
Lhal jsem ti,
že chlístance po stěnách
jsou dobré mapy,
že jsem četl smlouvu se světem
a že je psána srozumitelným písmem,
podobným matčinu rukopisu.
Lhal jsem.
Jen rajčata na betonu
jsou pravda.
BOTA
Sundej tu botu.
Poslední dětské číslo.
Na lepidlu návod
výsměšně malým písmem,
budeš ho muset přečíst ty.
Skloněni
nad zasviněnou mokrou botou.
Zdrsníme povrch pryže,
necháme v prasklině pracovat chemický proces.
Uvědom si,
že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku
pradávných hvězd.
Dalekých, osamocených hvězd.
Mluvíš o mamince.
Tak polož prst na smyčku,
slepenou podrážku stáhneme tkanicemi.
Svištící noc,
Bláznivě svázaná bota.
Poslední dětské číslo.
35
POŘÁDNÉHO TUŇÁKA
Janu Balabánovi
Pořádného tuňáka
aby s námi otřáslo
to nehasnoucí stříbro ryby
plesknuté do listů novin
mrtvých novin na ryby
Pořádného tuňáka
který by stačil na nějaký čas
aby nás zase jednou
záblo v zápěstích
nad těžkým stříbrem světa
pronést ho kolem
strmých zad
bankovních domů
a společně pak doma rozbalit noviny
předvolební držky potřísněné rybinou
vyhlížejí ještě vychcaněji
veliké tělo na mělčině novin
na mělčině stolu
Pořádného tuňáka
až se rozčeří
seprané volány domácího ticha
až si najednou vzpomeneme
co všechno jsme tady sakra
chtěli
O ŽIVOT
Pokud vím, Adame, říkal jsi, že máš strach o život.
Že jsi musel platit její dluhy, její pokuty i její pojištění.
Že ti vyhrožovala chlapy z vedlejších vchodů.
Vyprávěl jsi, jak tě skřípli u sklepa, když jsi se kradl
štípat kradená prkna do kradených kamen.
Jak se ti smála, když jsi se sekl a přinesl zamazané třísky.
Jak nadávala, že špatně hořely.
A jak jsi tam nakonec musel nechat i pracovní boty, když jsi utíkal.
Říkal jsi, Adame, že máš strach o život.
Tak co tu teď meleš o ženské zimě,
o nové hromadě krásného kradeného topolového dřeva.
36
ŠTĚKOT
Matka se dívá,
jak syn zase napodobuje retrívra.
On má sedmadvacet,
ona pětačtyřicet,
oba na světě až po uši.
Zkusili ledacos,
většinou přes inzeráty a přes doktory.
Oba patrně věřící.
Oba pravidelně v tom nonstopu,
skuteční jako hák krásy.
Syn zapřený o stůl,
matka nehybně naslouchající,
kam až tu může dolehnout
štěkot retrívra.
DCERA
Doufám, že mě po cestě
pro ten chleba
srazí auto!
křikla jsi
dovnitř domácnosti
A co si myslíš
že jsem měl dělat
se svýma otcovskýma rukama
celou tu dobu
než jsi přišla
Sedej ke stolu
ber máslo
tvrdé a bílé jako stěna
a připrav se –
budeme dlouho jíst
37
38
Jaroslav Hutka
Narozen 21. dubna1947 v Olomouci, český folkový hudebník, skladatel,
písničkář a básník.
Studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole. Na konci šedesátých let
začal vystupoval s Vladimírem Veitem. Později se svým vlastním hudebním
programem, ve kterém mimo jiné popularizoval moravské lidové písničky.
Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář
roku. Byl zakladatelem a členem folkového sdružení Šafrán. Stal se
signatářem Charty 77.
Kvůli soustavné policejní šikaně (akce Asanace) opustil v říjnu 1978
Československo a žil v emigraci v Nizozemsku. Po pádu komunismu se 26.
listopadu1989 vrátil a stejného dne již zpíval na manifestaci Občanského
fóra na Letenské pláni. Postupem času se z něho stal kritik české
postkomunistické demokracie.
Dnes si vydává svou tvorbu sám. Vypaluje si CD na svém domácím počítači,
sám si kreslí a tiskne obaly a sám je prodává nebo rozdává na svých
koncertech. Svou edici pojmenoval „Samopal“ a dal si za úkol vydat
veškerou svou tvorbu na CD. Vystupuje v malých sálech a klubech společně
s kytaristou Radimem Hladíkem. Pravidelně publikuje své fejetony.
Je členem čestného předsednictva občanského sdružení Společnost pro
trvale udržitelný život a Čestné rady sdružení Děti Země.
Podílel se na tvorbě cyklů ČT Příběhy železné opony a V zajetí železné
opony.
39
***
ROTTERDAM
město proti mé vůli
a přesto setrvávám
a mám už sny o místech
které se bráním znát jménem
Jsme příbuzní
Mne začali bombardovat o třicet let později
také ne tak mnoho jak tvrdím
to ta vichřice všechno vypálila
ale bombardují dále
ještě nepřestali
a oba se dnes můžeme chlubit
pláněmi trosek
kterých přibývá do desítek pater
stěhují sochy
stěhují ulice
evakuují kanály
jen kořeny se nestěhují
neboť už nejsou
a lokální večírek nejapných básníků
probíhá i ve mně
škobrtá nedoučenými slovíčky tří cizích jazyků
ale žiji
a má vzpoura je nezajímá
odmítá až k umlčení si zvyknout
tak jako ty se odmítáš podobat městu
a v tom je pro nás naděje
že se spolu zase setkáme
na už zcela nepodobném místě
a rozeznáme konečně cosi jasně
naši ztracenost
dál už nevyvratitelnou
jako cesta
která má na veselém praporu
ponuré heslo: ODCHOD
Začnou si nás plést
ale nebudeme nikomu chybět
a na můj hrob kdesi v nepodobném místě
napíšou nečitelným jazykem
v tomto těle dožil a smířen umřel
dnes už neznámý Rotterdam
***
Patřil jsi k Praze
jako dláždění
jako řeka
nedovedl jsem si Prahu bez tebe
dál představit
napsal mi člověk z Kanady
40
Když jsi odešel
přestala být Praha Prahou
bylo v ní prázdno
vytratila se duše
odešel jsem tedy také
Učil jsem se kompjútry
a teď meju s jedním Číňanem
v Torontu nádobí
zpívám mu tvé písně
a on začíná chápat Prahu…
Jsem v Rotterdamu
odpovídám
duši mám s sebou
ale nevidím ji
ztratilo se tělo
které jí půjčovalo údy
a Praha zůstala za hranicí zlého snu
který se mi nebude znovu zdát
a už nepláču
na slzy je také třeba síly
Kdo při měření
Kdo při měření mých básní zjistil
že jsou příliš dlouhé
naměřil také
že mé pohlaví je příliš krátké
na všechny ty ženské láhve
při chůzi otočené hrdlem dolů
prázdnota uprostřed
na které se žena přesto pevně točí jako na hrazdě
nohy nahoru
nohy dolů
a jsou tedy duše o tolik mělčí
že mnoho slov při ponoření jim činí bolest?
Je to příjemné
říkalas mi
když je skutečně dlouhý
a velký jako u koně
Věřím tomu
a také proto se mi básně tak topoří
tak rostou
tak vybíhají
neboť hledají duše
které pojmou přinejmenším tolik
co to běžné
to nejběžnější
ženské otevření
41
Jako staré stromy
Jako staré stromy
je jazyk vrostlý do vlastního údolí
a ani jarní nezastavitelná zeleň
ani podzimní barevné umírání
ani zimní vichrové lámání větví
ani těhotné ticho léta
nevtiskne kořenům zprávu
o nezakotvenosti mraků
Slova se nevztahují k člověku
stejně jako skála nepřidržuje ptáka v letu
ale přesto když si v zoufalství otevíráme žíly
krvácíme jazykem
a samota má na zatlučených dveřích štítek
NENALEZENÍ SLOVA
Jsou dva dny po úplňku
Jsou dva dny po úplňku
Běžím v kruhu ulic
které jsou mi každodenním domovem
Zvíře vyběhne z doupěte
a šmejdí po potravě
a po znameních těch stejného druhu
a celé týdny a měsíce
nedolehne k němu zpráva
o kamenech v řece
a lese za horou
a o sluníčku
v neosvětleném prázdnu
skutečných zářících obrů
Je těžká doba
Je těžká doba
právě tou svobodou
tou lehkostí
kterou jsme nesvázáni
a nadlehčeni vším
co je přístupné
a možné je vše
až po tu zeď
kterou jsme označili
pro přehlednost našich volností
konec vesmíru
A naše svobody
zajištěné na dosah ruky
neprchají
neutečou
a nepustí nás…
42
Genowefa Jakubowska-Fijałkowska
Debutovala v roce 1972. Poblikovala mimo jiné v časopisech Odra, Opcje,
Fraza, Arkusz, Topos, Kwartalnik Artystyczny, Zeszyty Literackie. Nositelka
cen mnoha polských básnických soutěží. Vydala sbírky básní: „Dożywocie”
(Doživotí), „Pan Bóg wyjechał na Florydę” (Pán Bůh odjel na Floridu),
„Pochylenie” (Nachýlení), Czuły nóż (Něžný nůž), poslední sbírka
Performance vyšla v roce 2011. Bydlí v polském Mikołowě. Nakladatelství
Protimluv připravuje výbor její poezie v češtině.
43
--pianistka
vkládá
matce
lžičku
do úst
úzko je
z té lásky
matka
nebo klavír
--v malých městečkách
má kominický mistr
učňů
jako Ježíš
v Kafarnaumu
--náměstí
beton
poledne
nůž slunce
večer
fontána
cukrátková
růž nebe
44
--den
za dnem
šíříš bacily
piješ
nemáš
stín
bratra
ani ochránce
svého
--postavili
dům
dostala
mrtvičku
nechodí
ani v domě
ani v zahradě
--dcerka
Josefa a Marie
původ dělnický
vdaná
kvůli fantazírování
hospitalizována
bratra
ukřižovali
45
--nové zuby
příliš rovné
příliš bílé
bezzubého psa
toho
uspí
tobě
v šátečku
samet
vloží
do rakve
--žiješ
tak dlouho
přinesl jsi
všechny oběti
utichla vánice
v krvi
rozpadávají se kosti
už ani
nespíš
--buď
připravený
stříhej si nehty
na nohách
modli se
horoucně
přijde
smrt
krásná jako oči koní
46
--no a na co ti je
ten pes
abys ho mohl bít
za ploché nohy
za nezaměstnanost
za hlad lásky
za Caritas
a bratra Alberta
za království nebeské
--nenápadně se
v třetím pokolení
vrací
schizofrenie
teď
obřady
rány
cos jí to na těle
udělal
--jdeš
za rakví
černá vdova
v průvodu
nervózně dokuřuje
cigaretu
ten druhý
47
--spal
s tebou
a s ní
jak fena
jsi v posteli větřila
cizí pot
bylo
minulo
sama spíš
--propil jsi
ženu
dítě
děláš modela
na www
nahý
stvořil tě
k obrazu svému
--po deseti
letech
dítě
Bůh
není mstivý
nedozvíš se
že anděl
zvěstoval
48
--doktorovy fenky
štěkají
celé dny
doktor má ještě
králíka
trpasličího
ženu
syna
dcerku
kurva
jednou roztrhne
toho králíka
nebo dcerku
--děkuji Pane
za plackovité plešatění
neudržení moči
strukturální fondy
zaskoč někdy
do Evropy
v létě
nedej Bože
aby sis
ve studených katedrálách
měchýř nachladil
49
--na konci léta
v županech
v křeslech
ženy na podpoře
kouří
kouření zabíjí
50
tropická
vlhkost seriálů
v podpaží
se jim perlí
vlasy
jak teplý
oceán
--paní psycholožka
nezvládá
sbírá do gumičky
mastné vlasy
horkou kávou
si pálí jazyk
s ručním pletením
v čekárně
pacientka
trhá nit
zuby
v ordinaci
voní skořice
z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
Alenka Jensterle-Doležal
Alenka Jensterle Doležalová je slavistika a básnířka. Pochází ze Slovinska a
žije v České republice skoro 15 let. Působí na Filozofické fakultě v Praze a
Brně a přednáší slovinskou literaturu.
Napsala dvě vědecké monografie: Mit o Antigoni v zahodno- in
južnoslovanskih dramatikah sredi 20. stoletja, 2004 a V krogu mitov: O
ženski in smrti v slovenski književnosti, 2008. Publikovala také četné
vědecké články a studie.
Vydala 4 básnické sbírky a jednu sbírku prózy: Juditin most, 1991, Temno
mesto, 1993, Pokrajine začetka, 1993, Přeludy, 1996 a Zapisi za S. G.,
2006. Knihu Přeludy přeložil Luděk Marks /spolu s autorkou/, nové básně
většinou přeložil Aleš Kozár. Její básně byly přeložené do chorvatštiny,
srbštiny, angličtiny, polštiny a slovenštiny. V současné době připravuje
další sbírku překladů básni do češtiny.
Její poetika je lyrická a reflexivní. Ve stylu vychází ze zkušenosti
avantgard. V její poezií autorský lyrický subjekt spojuje literární
dobrodružství v poetickém prostoru, kde převládávají tmavé, fantastické
tóny a určitá skepse ke světu. Jeden z důležitých rasů jejího výrazu je
symbolika archetypalných obrazů. Poezie je pro ní i otázka jazyka a pokus
znovuobjevení mýtů ve fragmentech a epických okamžicích.
51
Útržky z deníku
(Kartuziánský klášter v Ittingenu)
Tak opět zde
po pár zmařených letech
vstřícně přitakávám přízrakům a nechávám se svádět démony
otevřená novému
okouzlená pravidelným bitím zvonů z věže
moje touha po bytí tak nemožně zachumlaná do labyrintu možností
jen nebe je mi vzdálenější
a nebeská klenba se více sklání do přístavu nemožného
tím pádem ji mohu nazvat pokřiveným obzorem
Vůně hlíny přitahuje mě více k nicotě
do hlubin
barvy kolem mě zůstávají zelenomodré
ale ne tak světlé jako hladina jezera
klášteru dominuje tmavá barva nábytku studní a odpoledních hodin
dokonce i obloha nad klášterem, kterou trhají neznámí koně, je tmavá
Ještě stále nejsem svá a přílivy deště mě dosud nepoznamenaly
dokonce jsem smířena s tím, že stromy ztrácejí na podzim listí
v říjnu z krajiny trčí kostry
více skončilo nežli začalo
Na kamennou klášterní lavici vyryl neznámý básník svou píseň písní
kéž by i mé básně tak zazářily krví v renesančních větvích šeříku
kéž by i mé básně pocházely z počátku, kdy věci byly ještě plné něhy a
milosti
ale nerozumím již žádným polibkům
jsem zatrpklejší a starostlivější
porodila jsem již mnoho dětí
I lidi jako bych viděla více z dálky
všechno je jinak
potřebuji víc prostoru a času
protože i v sobě nosím více mrtvých
Dveře jsou stále otevřené dokořán zapomenutí a smrti
kéž bych zapomněla na otázky
ale jíž mi nic nebrání pohledu na vydělanou zvířecí kůži
Můžu se jen pochválit
každé ráno se znovu narodím
bez výčitek přijímám závěje dne
Břečťan leze po zdi odříkaní
nevím zdali to jsem ještě já
52
moje jméno jako by mělo vyčerpané tělo
na vlakových nádražích bývám čím dál více unavená
až v tichém pološeru slepím rozbitý džbán
Na fotografiích si připadám v popředí
ale ne upřednostněná
už nejsem tak plachá protože jsem se uviděla očima jiných
Jsem blíže zvířatům
a dokonce i ptáci se mi po ránu rozletují z neviditelného středu
53
A úplně nakonec mi i růže kvetou z jiné pravdy
a bledé pnou se někam zcela jinam
přeložil Luděk Marks spolu s autorkou
Krkavec a tajemství percepce
Hommage à Dane Zajc
Odcestovat na opačný konec světa proto
abys potkal krkavce
Lesknoucí se přízrak z černé tmy
zrozený ze samoty
Ohromný
Krkavče na koho čekáš
Koho volá osudová spirála tvého křiku
Co to znamená
Když se něžně proplétáš závoji
mého prožívání
Odcestovat na opačný konec světa proto
abys potkal krkavce
Který jen děsuplně zakrákorá a navždy
odletí pryč
Vzpomínka jeho těla páře kůži
zapadajícího obzoru
Jako by byl stvořen navěky a
mimo náhody
Přelétnout půl světa, jen abys potkal
krkavce
Krkavče čí osud zvěstuješ a čí
duch se v tobě skrývá
Jaké vzkazy z hlubin tlumočíš
Krkavcův tvrdý kámen nicoty?
přeložil Aleš Kozár
zápisy pro brancusiho
malá chyba osudová propast nás dělí od barevné části new yorku
jsem šťastná bydlím na začátku
bydlím pod obloukem bydlím v předdveří páté avenue
na ulici s dvěma neogotickými hrami dvěma popsanými skalami na zahradě
a domem s psychoanalytiky zde zůstane až do konce už jsem zažila skoro
všechno vypila poslední koktejl v srpnovém světle nad centrál parkem co by
se mohlo ještě stát nemá se toužit po nemožném
setkala jsem se s phillis viděly the esence of being
popovídala s agathou na večeři si objednala ravioli s něčím zeleným
jen v kavárně reggio přetrval básnický duch josifa brodského
někdy večer zabloudím do libanonské restaurace salam vymalované zdi
nejsou špatné zvlášť
ta fialově římská
ale proč i číšníci čtou knížky o divadelní režii a navštěvují kurz
creative writting zbytečně mě obtěžují z metaforami
sara se mi svěřila zde je těžko narazit na muže aby nebyl gay všechny jsou
gay ještě ti rusové na brighton beachu odhalující svá těla vsadím se že ti ani
nepřemýšlejí o samotě nějakého rozanova sara stále stejně truchli za
petrem a ten spí jen se svým milencem a s tím konečným řešením ještě
pořád otravuje mark
matka mu utekla s přítelkyní do kanady kdy venku prý strašil nějaký vrah
zradil mě určitě si něco píchnul byl divnej
byl jako nepřítomný před záchodem a ještě mě urážel a pak odešel jako už
tolik mužů před ním
u vchodu ještě stále opakoval o záplavách sněhu v kanadě proč ho ta
matka tak pronásleduje hořkost mě zaplavila z jeho odchodu
všichni dřív nebo později odejdou
i umřou a narodí se na pusté pláni jako oidipus co mi je do toho
dokonce phillis objevila čtvrť která se táhne až do nekonečna do špinavého
kanálu piera třicet čtyři a tam už prosvítají obrysy new jerseya a potom ty
rozhovory z goranem nad kapučínem před dvanácti roky to neměl udělat a
teď dokonce ví kdo ho nakazil kdo ho odsoudil k nočním můrám
má svého advokáta i svého psychiatra už mi prozradil že se chce vrátit na
ostrov
death I love you dad I love you
podat ruku ognjenovi podat ruku městu obdivuji ho protože jsem posedlá
ohněm skulit se do klubíčka do pozice novorozence do světla mušle odejít
na protibushovské demonstrace dneska jsem čekala ve frontě hodinu a pak
mě to přestalo bavit a odešla jsem do knihkupectví strand na rohu
broadwaya a osmé ulice a pak jsem se ztratila v knížkách je to můj osud
smrt ať to proběhne tak nenápadně jako švihnutí prutem žádné rozčilení
žádné scény jen ticho jako v minulosti
54
spokojená židovská rodina v brooklynském parku ženy mají bílé blůzy a
černé sukně jako já někdy v práci je to nuda co si budeme povídat dnes
phillis odlítá do paříže všechno je ok přilítá zase saša
skenderija
s kamarády z itahu a na zítra už mám přeplněný diář
budu obdivovat turnera v frick muzeu s rachel wetzsteon židovkou
vychovanou na východní straně parku všechno je strašně komplikované
nebezpečné známosti nebojím se už sama vystoupit na canal streetu
jednou v neděli jsem dokonce sama prošla celý harlem phillis mě zoufale
volala a já měla vybitý telefon pak jsme si objednaly suši z japonské
restaurace
nejsem sama nikdy nebudu sama vždycky budu pít šampaňské na
brooklynském mostu tak jako postavy z sofiiny volby
přeložila autorka spolu s Alešem Kozárem
55
56
Hana Kniežová
Narodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii ha filozofické
fakultě Universita di Bologna v Itálii. Překládá z italštiny, stará se o dvě
děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku. Publikuje na
literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.
57
sen město ves
mám ruce plné medvědích chlupů
za krkem sníh
jdu
k domu
dům plane
okna žhnou
nekouří
schody uhořely
stoupám do přízemí
se závěsy si pohrává
můj doprovodný vlk
dáme si drink
vlku
je čas slehnout
budem si povídat o medvědech proč nespí nočním vzduchem projdem v leže
městem
racek rohlík věž holub babička pes
ves
nečas
pozdný
podzim
bude
mlha
vroste do dne
přerychle
ubýváním
zkrátím noc
v nečase
hloubek
vyklestím
stezky
ovcím
58
setrvalý stav
zatopím
do ticha
ještě hudbu
ženský hlas
jež slyší moc
setrvalých stavů
sladký pramen
pramen
je na opačné straně
moře
lysé stromy
snít s knihou pod lavicí je slast!
že právě vy
s povinnou četbou porád dokola...
aspoň něco jste mohla změnit.
účes, aspoň.
konec konců
kolik se spí v životě!
je to marnotratnost
a smrtelný hřích
zabouchnout si právě tyhle dveře
před nosem
stromy lysé
udržet se
dvojživota
dejž to!
59
podzimní
poslední
řebříčky
kropenatá osika
z lesa lysina
z lesníků psi
značkují cesty
odřezky
cesta
jak ta řeka
tudy uhni!
byl jeden.
třískal bránou snu.
(mladík byl nalezen v ranních hodinách v louži. žádal o pomoc. kněz byl
přivolán.)
řeka
jak ten most
tudy přejdi!
tůdle
není most jako most
nestojí na každém svatý jan
farby
hmla zasnežila
zažltnuté polia
na obzore
stromy sú šedivé
a čierna na bielom?
šedivá na čiernej
horí už tak dosť
60
salašské mikroklíma
Sú vatové gate, dvoje ponožky vrchné vlnené
flanelka, sveter do v z vlny od ženy
a kožuch.
V každom vrecku polka vodky
a rádio
a stopaťdesiat ovcí a traja psi
a v kapse syr, chlieb a nožík.
Nožík v kapse ako pištoľ
zavesená,
fľašky nábojnice.
S rannonočnou oblohou
hadi ešte spia.
Aj preto sa ovce pasú tak skoro ráno
pod Tatrami,
trebárs..
A vstane sa o tretej
a ide sa kilometre
a každá jedna ovca
smrdí a bľačí,
kožuch je rosou
stále ťažší
Slniečko k obedu
uľaví
V daždi
ale ovce nikam nechcú,
ani psi
a ani ženu by nevyhnal
Z kožucha kvapká
káva v nedohľadne,
už vobec teplá
v tejto sveta riti
bez ženy, bez detí
do dušičiek
v nedohľadne
keď zatiaľ len
lipka kvitne..
Kurva!
61
62
Ryszard Krynicki
Narodil se v roce 1943 v Sankt Valentinu (Dolní Rakousko), básník,
překladatel, vydavatel, jeden z nejvýznamnějších tvůrců v současné polské
poezii. Na počátku 70.let pracoval v redakci dvoutýdeníku „Student”,
časopisu, kolem kterého se ve velké míře formovala generace Nové vlny. V
roce 1975 se stal signatářem „Memoriálu 59”, protestujícího proti
plánovaným změnám v Ústavě PLR, v důsledku čehož mu bylo v letech 1976
– 80 zakázáno oficiálně publikovat. Člen opozice, spojený s podzemním
hnutím. V roce 1976 obdržel Cenu Nadace Kościelskich. V roce 1988 založil
nakladatelství a5, vydávající především současnou polskou poezii. Autor
překladů z německého jazyka, např. Brechta, Gotfrieda Benna, Paula
Celana, Reinera Kunze. Většinu života strávil v Poznani, v současné době
žije v Krakově.
Česky vyšla jeho sbírka básní Kámen a jinovatka (Burian aTichák, 2006) a
Magnetický bod (Protimluv, 2010).
63
** *
komukoliv jsem věrný – jsem věrný tobě
kohokoliv zrazuji – zrazuji tebe
po komkoliv teskním – teskním po tobě
pokud už jsem jen ozvěnou stínem z tvého snu
na kohokoliv zapomínám – jako bych na tebe zapomínal
Rodný list
narozenému v transportu
připadlo na mě místo smrti
kult jednotky
měr
a vah
vojenské jednotky
postupná paralýza
paralyzující postup
každý den slyším
poslední zprávy
žiji
na místě smrti
Teď, když vím
Teď, když vím, že jsi neumřela:
skřípění brzdící tramvaje, telegram,
náhle roztříštěný pohled, sen o bílém dítěti,
předpověď počasí a – cokoliv se stalo
teď, když už vím, že ne o tobě,
ale o komsi cizím – nejbližším mluvily
pobledlými hlasy
jsou jako zrcadla
64
Jazyk, to divoké maso
Panu Zbygniewu Herbertovi
a Panu Cogito
Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně,
v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou,
jazyk, to obnažené srdce, nahé ostří,
které je bezbranné, ten roubík, který dusí
povstání slov, to ochočované zvíře
s lidskými zuby, to nelidské, co roste v nás
a co nás přerůstá, ta červená vlajka, kterou vyplivujeme
spolu s krví, to rozdvojené, co obklopuje, ta
opravdová lež, která balamutí,
to dítě, které, učíc se pravdě, opravdově lže
Katastrofik roku 1972
Když se katastrofik roku 1972 vrací ráno domů
vidí dělníky vybíhající ze chřtánu nádraží
i ty, kteří přijíždějí na služební cesty a instruktáže
s aktovkami nacpanými nesplněnými sny;
z levé kapsy srdce vytahuje účet za světlo
a plyn, kterým se plánoval otrávit,
ale včas si připomněl, že by nemusel stihnout zasedání
klubu sběratelů barevných snů;
z pravé kapsy srdce vytahuje pokutu za nesprávný přechod
cesty života na planetě Fantasmagorie,
který by ho na zemi mohl opravňovat
k bezplatné jízdě na státní železnici;
ze srdce pravé kapsy vytahuje nafukovacího dvojníka,
kterého každý den usazuje za svým kancelářským stolem,
z levé – klíč k rozlišování přátel zvířat
od přátel své ženy;
z levého profilu je démonem rychlosti ve střídání kůže,
z pravého - mužem tvého života, Krystýnko,
levým okem vidí svůj stín, odrážející se ve výkladní skříni
literárního nakladatelství,
pravým – čistou myšlenku chodící líně se plazícími ulicemi
a tak dále
65
Předměstí
Vedou se války
mění se roční doby
a jak tvrdí horští pastevci, mění se trochu klima,
což může znamenat,
že prožijeme novou dobu ledovou a novou oblevu,
budeme rozmrazeni v lepších časech,
anebo nepřežijeme;
američtí astronauti krouží nad námi uvnitř „Skylabu“
jako naše nejasné výčitky svědomí
a nudí se tak, jako by byli spolu s námi na zemi,
tak málo mohou změnit;
tisícdevětsetsedmdesáttříletý
Kristus, tolikrát zabíjený a vzkříšený
v modlitbách celého světa
vystoupil z podzemí, možná sestoupil z nebes
a krouží kolem nás jako krev v našich žilách, přechází
předpisově ulici,
jeho stigmata září nelidským světlem,
avšak nikdo si toho nevšímá, protože každý
má dost svých problémů s vlastním nebytím
a pospíchá do svého světského kostela;
večer, zadržený ochráncem pořádku,
absolventem večerní univerzity
marxismu-leninismu,
nemá sice občanský průkaz ani cestovní pas,
ani nikde nepracuje,
ale, jak vysvětluje, pokoušený vidinou lepší budoucnosti,
nemusí jíst ani pít,
neboť se živí světlem a živí lásku k lidem
což přece nemůže být záminkou ke zinscenování
ještě jednoho ukázkového procesu
pilnými soustružníky dějin;
děti – květy dohořívají v nemocnicích a na náměstích
dalekých, neznámých měst,
čas od času někdo na ulici opustí svůj automobil
a jak se snaží poznat sama sebe
zjišťuje, že je někým úplně jiným,
čemuž se nemohou vynadivit privilegovaní turisté
a nemohou se smířit s tím, že clo je tak vysoké;
dívky, které ještě chodí po ulicích,
jakoby se nad nimi lehce vznášely,
nosí sešity v plastových taškách
s natištěnou tváří Janis Joplin,
Janis Joplin vypadá jako živá, její tvář
rozmnožuje se z hodiny na hodinu,
66
z rozbitých automobilů líně ukapává krev;
v průběhu několika hodin armáda Varšavské smlouvy,
v průběhu několika hodin fašistická vojenská junta
změnila Chile anebo jinou zem
ve velký koncentrační tábor
využívajíc bohatých zkušeností
zavírání celých národů
do jednoho velkého vězení;
ve tvé malé zemi na planetě Fantasmagorie
jedině ženy odedávna věřily v telepatii,
jedině ženy jsou si jisty, že yetti opravdu existuje,
že nejsme ve vesmíru sami
a že přijde zvýšení cen;
ani ony však nevědí, co podraží, jestli
jako obvykle maso nebo opět byty,
benzín nebo plyn,
tělo či krev;
jako obvykle z oken svého pokoje
(pokud máš kde bydlet na planetě F.)
vidíš stále stejné muže,
kteří už přečetli dnešní noviny
informující o dalším zvýšení cen masa a bytů
v kapitalistickém světě
(dnešní noviny
kazí se rychleji než maso a otravují vzduch);
někomu vypadla legitimace PS VB,
kterou čas od času straší svou ženu
zatímco ji jen tak mimochodem oplodňuje;
ženy nosí svou smrt pod srdcem
a jenom chvílemi
pokradmu stisknou pulsující spánky
a jenom chvílemi pohlížejí
do neproniknutelné propasti proměnlivých oblaků
a jenom chvílemi vrhají neproniknutelné pohledy
do jiskřivé temnoty míjející chvíle
do oslepující hlubiny zítřejšího dne
67
Svět ještě existuje
nic se nemění
každý den čekáš na přidělení bytu
vstáváš svět ještě existuje
vracíš se z práce svět ještě existuje
čteš v novinách
že Číňané objevili kost která může
zrevolucionizovat vědu
a vyvrátit Darwinovu teorii
ukládáš se k spánku usínáš
neslyšíš do konce poslední zprávy
spíš nesníš o ničem
vstáváš tvoje kosti nezrevolucionizují vědu
jedeš do práce ulicí Rudé armády
svět ještě existuje nic se nezměnilo
po levé straně ulice
záleží na směru v kterém se pohybuješ
spolu s celou zemí
po levicové straně ulice
po ultralevicové straně ulice
po levácké straně ulice
po levitující straně ulice
vidíš heslo nejvyšším cílem ulice je člověk
po pravé atd. straně heslo nejvyšším cílem
níže se ti to nedaří přečíst
níže padají kapky deště letadla vločky sněhu
nic se nezměnilo
auta otiskují do asfaltu
tajemný znak &
čas plyne v nehybnosti jak elektrický proud
a tvoje dítě vracejíc se ze školky už ví
že nejvyšším cílem je
atd.
68
Můj přítel se odděluje od světa
Můj přítel, o kterém vím jenom tolik,
že je někým jiným
klade se na lůžko a přikrývá tvář novinami
oddělujíc se od světla;
jeho tělo se přeměňuje v tělo kohosi
o kom právě sní,
že za něj umírá;
noviny přikrývají ho jak přehoz
líbají jeho rty
jeho rty upíjejí tisk
tisk pije jeho krev
noviny prosáknuté jeho krví
padají na podlahu
a vrací se k sobě:
bílé jak papír
Minulé noci
Minulé noci
zdál se mi nápis v neznámém jazyce:
Jsa člověkem
máš právo chybovat –
avšak máš právo pouze na lidské chyby,
avšak máš právo na takové chyby,
které dokážeš napravit –
nemáš však právo na chybu nenapravitelnou,
chybu, která zabíjí
Jak daleko
Skládám se z buněk:
jak mám daleko
k jejich nelidské dokonalosti.
69
Je to tvůj problém
Už je to tvůj problém – jakoby říkal
čtenáři Blakea jeho oblíbený kocour,
když před něj klade čerstvě ulovené pískle sýkorky.
Zapomněl jsem
70
Pokoušel jsem se naučit psa trpělivosti.
Můj Bože, zapomněl jsem,
žes mu dal jiný život.
Téměř všechno
Je dvacáté století,
jdu do postele s novinami,
v dosahu ruky leží brýle,
prášky a hodinky:
nevím, zda usnu,
nevím, zda se vzbudím
to je všechno.
Issa
Danušce a Adamovi
Issa, o kterém jsem nedávno četl,
že i když trpěl chudobou a bídou
dožil se šťastně stáří,
říká v jedné ze svých
nepřeložitelných básní:
„Šplhej šnečku,
na horu Fudži
ale pomalu“. Pomalu.
Nespěchejte slova a srdce.
z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
Małgorzata Lebda
narozena v roce 1985 v Nowém Sączi v Polsku. Stipendistka Tvůrčího
stipendia města Krakova (2006) a Stipendia Grazelli (2006). Získala mnoho
ocenění v polských literárních soutěžích. Vydala básnický arch Otwarta na
77 stronie (Otevřená na 77 straně, Kraków 2006) a básnickou sbírku Tropy
(Stopy, Gniezno 2009). Žije v Krakově, kde také studuje. Fotografuje a
cestuje.
71
halný vítr
táta má stále hubenější ruce zapaluje si cigaretu vdechuje kouř
hledíme z verandy na lednové tělo vesnice rozryté mezemi
bříšky prstů narážím na hřeb všechno tu voní
voskem a my dlouho mlčíme cítím jako bych byla jeho prvorozeným
synem od starého sącze se blíží tmavé mraky halný modeluje linii lesa
zanechává po sobě větrolamy špatný pocit revma vplétá studené ruce do
mých vlasů vytrhne cigaretu nasaje kouř a v noci přichází k
oknu olizuje chlad a jde dále jak říká sousedka ukazovat silné
větve těm kteří chtějí odejít
příběh jistého místa
místo do kterého nedojdou zvuky jenom části těl lepkavý vzduch se chvěje
znovu umírá a zapouští kořeny a my přecházíme na druhou stranu
potoka tam kam odcházejí zvířata roste rozpuk
ženy přinášejí z měst vyprávění o vůních nasazují si šátky na hlavy jdou do
březoví sbírají chrastí večer pece vybuchují vůní chleba ústa natékají
loretánskou litanií tváře padají z masky
pod okapy staví sršni hnízda z dřeva rozžvýkaného se slinami potom
kladou žihadla do pergamenových míst
v nás
nad velkou a čistou vodou
dívám se na otce který vykrajuje z rámku plást medu
v takových chvílích nevěřím na odcházení na spalování v nic
povídáme si o vesnicích zalitých vodou o nádržích přehradách
které v sobě ukrývají Atlantidy vesnické cesty kapličky tam se teď všechno
odehrává ve vodním kyslíku
ryby zapouštějí kořeny kvetou a plodí
rolníci vědry čerpají ze studní vítr svážejí půdu mají vlhké dlaně slepené
vlasy v prsou vyvinuté žábry babičky varují bledé děti před tůní vzduchu
která stahuje
a v zimě Bůh vysekává díru do nebe ledu odpaluje hvězdy čistí svoje šupiny
72
zkouška víry
měl jsi rány na loktech děti zpoza meze do nich vkládaly prsty a nevěřily
všechno se odehrávalo příliš pomalu čekali jsme na noc nízko létající
netopýři
a prvky z naší představivosti ruce voněly hlínou a včelím tmelem
kterým jsme zalili škrábance toho jara včely neopustily
vlhké úly mysleli jsme že je to konec že si musíme pospíšit
tehdy se na okně objevila skvrna ve které lidé viděli znamení
tvář madony byli jsme blíže Bohu šílenství bylo nám blíž
žně
jsme jenom tehdy když na nás někdo myslí ne naopak říkaly
kolumbijské děvky na velkém plátně toho malého kina a teď
tě vezmu na začátek tam nic nebolí představ si
že šňupeme tabák a procházíme se po stezce vyšlapané
bažanty po polích na kterých dozrává obilí obklopuje nás proso
špalda mohutné ženy přinášejí chlapům na polích kyselé
mléko placky slaninu sbírají klasy na strništi
trhají na mezích tymián a náprstník a my
rozkousáváme zrna pšenice zapouštíme
žíly do země
přednáškový sál
v žárovkách se rozehřívá wolfram čekám až všechno
vybuchne a tmavá místa proniknou do sálu na prsou
cítím střepy otázek vzduch námi dýchá přežvykuje
neřekla jsem ti to ale umím vydobýt z prostoru fragmenty
seškrábat čas z tváře neúčastnit se přemýšlím o bohu a jizvě
jakou má na břiše ano brzy se objeví pochybnosti a výběžky
na kůži olížeme si rány a prsty
cítíš zvuky oněch nocí pracují v nás až na skle objeví
se mráz a bradavice tichne světlo
víš neřekla jsem ti to ale jsem vším vinna
všemu lhostejná
73
mušle
otevřené prostory se dějí za dunami žena
s břichem nechává stopy na písku mluví k břichu
tady na severu je chlad silný vchází do očí pozoruje
vlny k molu jemně připlouvají lodě balt trvá do stadia moře
my a nahé děti vědí co je třeba dělat sbírají kraby rozemílají
písek v dlaních pozorují puchýře na kůži vedle mola nacházejí
velké mušle přikládají k tělům a mušle poslouchají jak v dětech
šumí souš
74
kouzla
sourozencům
zůstala po nás dětinská místa dřevěné kostky pouťové
perníky fotografie na kterích víme tak bezpečně málo
sloužíme tajemné rituály
trháme květy dřišťálu přinášíme je na místa kde
jsme pochovali zvířata tak jim vzdáváme čest
nepamatujeme si jména jenom pocity
a srst
v zimě věším kousky slaniny na drát
krmíme mráz špekem
ozvěna
v potoce nacházíme bezvýznamné artefakty času křeslo které síla
vody přinesla z horního konce vesnice kameny dáváš jim jména tíhu
cítíš se jako Bůh? jak je ve středu Boha? jak je v bohu
Středu?
cikánské mýdlo schne vetřené do kostnatých ramen slyšíme hlas
táty jeho ozvěnu topíme ve vodě jako sousedi malé fenky o desítku
let později čtu u różewicze člověk je jediným stvořením
které stvořilo Boha který stvořil člověka náhle se chci vrátit
k prameni vytáhnout ozvěny z vody aby nás volaly
síra a chlad
v igelitce mám dvě hřbitovní svíčky kráčíme dolů do spící vesnice
po páteři asfaltu míjíme knihovnu vybitá okna potok
kapličku místa čekající na vzkříšení nebo svítání táta
si zapaluje cigaretu ostrý kouř vstupuje do mlhy
na místě myslíme úplně na totéž pozorujeme
les borovic jak od severu rozežírá zeď vyluzuje zvuky
cítím, že Temné tam má své doupě zapaluji zápalku
je cítit síru a chlad táta se ptá jsi? nevím
z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
Michael Lorenc
Michael Lorenc se narodil 29.8.1943 v Olomouci.Vystudoval Konzervatoř v
Ostravě, obory housle, dirigování a skladba. Absolvoval též studium na
AMU Praha v oboru dirigování orchestru. Pracoval jako violista v orchestru
ostravské opery, dále jako sbormistr olomoucké opery a jako sbormistr a
dirigent opery v Ústí nad Labem. Později působil jako symfonický dirigent v
Praze. Založil Studio - Fórum při Moravském divadle v Olomouci,
Olomoucký komorní orchestr, organizoval večery poezie v tamním Divadle
hudby. V Praze se podílel na činnosti klubů a studiových divadel. V pražské
Viole měl pořady ze své poezie. Skládal scénickou hudbu, spolupracoval s
časopisem Divoké víno a organizoval pořady z poezie mladých autorů v
Divadle v Nerudovce. Měl několik výstav ze své výtvarné tvorby.
Po roce 1989 dirigoval symfonické koncerty v Praze i v zahraničí. Jeho
umělecká agentura organizovala hudební festivaly v Praze.
Publikoval v časopisech Host, Tvar, Protimluv,Texty, Dobrá adresa, Mladá
fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách
a v mnoha almanaších.
Vydal sbírky poezie: Průvody k popravám (2001), Visuté zahrady deště
(2005), Monogramy (2005), Les citadel (2005), Bezdomovci duše (2006),
Urousaný orel (2007), Srocení (2007) a Jízlivosti (2009).
75
LOM
I.
Šel jsem
jako někdo jiný
zeleným lesem
dobrodiní
Moje já se motá
v lomu osamění
kde je dávnem dávno
které dávno není
Půjdu
jako někdo další
územím dubů
které teprv raší
II.
Šel jsem s ní
pak vedle ní
nakonec za ní
Oči řez smaragdem
vlasy vlnitý plech
ústa letící kormorán
Vlekli jsme svá těla
po cestě zákazových
značek
Najednou prostranství
lom jako náměstí
zatemněných oken
76
III.
Co jsem pohledával v jámě
ve které netěží
už ani ďábel
Pod nohama voda
průhledná a tichá
nad hlavou plující
bílé bunkry
Zrcadlící se zrcadla
a lom
vylámaný dlátem
Nahrň si listí do klína
tu podzimní sychravou
krev
NEODPOVÍ
Strom,
prasklé sklo
pod lehkým těžítkem nebe.
Za oknem člověk,
současně kámen
v deskové hře
i vášnivý hráč.
Březen je březí
budovou prosektury,
duben má za lubem
urnový háj.
Vítězný oblouk života,
nebo ono nevýslovné,
vyjádřené slovy?
77
TAM
Tam, kde smrti
není vidět do tváře,
kde ohně neplanou,
tam, kde život ustoupil
hře na život,
kde voda není mokrá,
tam, kde je čas hodinový
hotel, v kterém
svokra krapet krade,
tam je svět dům bez vůně
a bez záře,
tam se vchází zadem.
Jenže právě tam
zkoušíš tvrdost nerostů,
tam klíčí tvé kosti,
skelet poezie,
tam se chvěje osika,
když vysychá Dyje,
tam vkládáš své touhy
do mostů.
LETNÍ NOC
Pár starých habrů,
modříny,
chalupy ztichlé,
každá jiná,
pěšina k řece
maliním.
Řeka a studený
gejzír v ní,
plážový balet
v bikinách času,
hra plachých světel
se stíny.
I když noc dopila
svou černou kávu,
ještě si dlouho
držela hlavu
v průhledných dlaních
dní.
78
ESTER
Koupeš se ve světle
zelených lampionů,
když krev je tma
a tma je krev,
když ladíš srdce zvonu.
Omýváš tělo z lamp,
věrná svému jménu,
když má tě smrt
a smrt tě má
bílou jako stěnu.
Můj zpěv ti vyzouvá
boty i s obutím,
když znak je kříž
a kříž je znak
života bez smrti.
PROMLUVA K SOBĚ
Jsi temnotou, která zvrací
světlo slov,
jsi žravostí nových korporací,
černochem nalíčeným na bílo,
jsi důsledkem svých vlastních činů,
voličem
Pol Potů a Ho Či Minů,
očima bez víček.
Vábné klíny
rodí svůdné mýty.
Dá ti každá druhá
z třetích zemí.
Dobrodiní
totality.
79
KOUZLO
Kluzké jelce
hledám pod kameny,
v peřejích hladké
tělo ženy.
Od moře řečí
vracím se k řece,
to jenom na báseň
půjdu od lesa.
Až vykouzlím rým,
až vytáhnu z klobouku
králíka za uši
psa.
80
Andraž Polič
Narozen ve Slovinsku roku 1972. Vystudoval filosofii. Je básník a hudebník.
Na Slovinsku mu vyšlo pět básnických sbírek, jedna z nich získala
mezinárodní ocenění. Věnuje se scénické hudbě a své skupině Hamlet
Expres, se kterou hrají především šansony. Hraje na mnoho hudebních
nástrojů, ale základním zůstává kytara.
81
(ze sbírky ŠEPOTY)
I.
řekl
začne to
existuje slovo
to, jež na tebe čeká
ještě než umíš mluvit
to ze tmy
to z ticha
krouží jak jestřáb nad kořistí
rozpozná tě
a skočí do tvých úst
ve chvilce tě obydlí
při narození
ty jsi však ještě slepý
a i když prohlédneš
nerozumíš
protože slovo si tě ještě neochočilo
a ty sis je neosvojil
vzpíráš se mu
jako bys celou svou bytostí cítil
že před tebou skryje pravdu
že skryje samo sebe
to, první, to, tobě určené
neboť ještě nevíš
že se skrývá do smrti
neboť ještě nevíš
že jsi zrozen pro smrt
nic nevíš
jenže slovo ví
slovo je řekou jazyka
v neznámu pramení
a teče do nekonečnosti
spadl jsi do řeky
teď se budeš muset naučit plavat
neboj se
řeka tě naučí
začne to
aniž bys myslel
neboť ještě nemyslíš
slova ti ještě nezabydlela dutinu hlavy
nepostavila mosty mezi věcmi a jmény
přesto řekneš
či spíš vykřikneš
pocítíš potřebu
lačnost děsivou
a rozkřičíš se
82
na plné hrdlo
je to křik, jenž nemá slov
slovo se vytrvale plazí ke konci jazyka
každým dnem rozpálenější
chce být vysloveno
křik mu dělá místo
v němž bude slyšet
neboť lačnost není nikdy utěšena
stále jí po boku stojí přání
jak smrt po tvojí levici
avšak prostor se neotevře
ohraničí se předmětem touhy
ale dostal jsi, cos chtěl
tehdy si uvědomíš, že jsi vyřkl
slovo, jež volá svět
slovo, jež na okamžik spasí
i když zapomněním
jež tušíš
neboť nemáš ještě paměť
a odnáší tě řeka
bez ústí
rozmnožilo se
slovo má mladé
mezi doteky se vrývají
ještě vrávoravá a zajíkavá
přesto tajemně čarovná
sestry slova
poznáváš jména
rodokmen
jenž roste v čase
matka má matku
otec zapomněl na otce
bratr je cizinec
teta je sladká
strýc je šerý
a pokojem se rozlévá sluneční světlo
zlaté kapky se ti lepí na řasy
vpád věčnosti tě probodne
zaplaví tě pocit nepojmenovatelného
uvízneš
ve ztišeném světě
co ho rozpárají hlasy
a znovu je zvuk všude kolem
tvaruje se do významu
jehož smysl nevidíš
a přesto jej následuješ
jak uřknutý
teď už se můžeš ptát
teď si pamatuješ odpovědi
jimž věříš
a vůbec netušíš
83
že tě brzy zradí
vzbudíš se ze snů
baživě vzduch vtáhneš
neboť by tě skoro udusila
těžká slova
jak kameny z nebe
nemilosrdný déšť
tě izoloval ve skrýši
ukáže se, že skrýš je vězení
přeplněné zákazy
na všech zdech jsou oči
jež jsou pány
tak se díváš do země
uhýbáš pohledem
jako bys byl vinen
ačkoli víš, že nejsi.
a přesto začneš časem věřit, že jsi
a slova jsou kameny
jež na tebe hází
neznámý dav zdivočelých lidí
kamenují tě
otvorem v nebi se valí kameny
a ty se tiskneš do kouta
rád by ses zachránil
rád bys zakřičel a vyložil bezpráví
došel ti však dech
konec, pomyslíš si
tehdy se vzbudíš
ulehčeně si oddechneš
jenže jazyk máš tvrdý
jako by zkameněl
a začíná ti být jasné
že sny žijí
proto o ně začneš pečovat
v samotě
v tichu
kde roste strom
a vidíš, že kořeny vedou do země
a větve do nebe
poznáváš
jak tiché je ticho
nasloucháš nevyslovenému slovu
jak se vylupuje z přírody
jak tě obklopují zvuky
jako krev?
krouží ve dvou tónech
jako kámen?
ploše puká
jako kmen?
temně mumlá
84
jako déšť?
snivě škrábe
jako nebe?
zhluboka dýchá
jako květ?
voňavě bzučí
jako listí?
opadaně šelestí
jako hora?
zamlkle duní
jako soumrak?
zatají ozvěnu
jako les?
napjatě drnčí
jako vítr?
syčí a vyje
jako potok?
hravě zurčí
pomalu se brousí říční proud
tak, že si ani nevšimneš
jsi jen svědkem uvědomění
v průseku časení
jazyk se odpařuje
ze slov se kouří
jsi blízko zřídla nevědění
necháš slova, ať jsou, čím jsou
ať samy pro sebe nejsou nic
ať je vsákne vzduch
a dýcháš
dýcháš
jen dýcháš
řekla
končí to
prostě
jako přestane déšť
a nikdo se neptá
není už co říct
mlčení převládá
ale pocit je pro každého jiný
někomu se svírá srdce
druhému z něj spadne kámen
i oči se zavřou
jako by světlo bylo násilné
jako by obnažené ticho bolelo
nebo se dívají oči do prázdné dálky
skrze věci
skrze lidi
jak slepci bez sluchu
tak to končí
můžeš si vzpomenout na důvody
85
sleduješ následky
jenže čas už nevrátíš
ticho je rozlehlé
jak pustina
jak oči bohyně
teď už jsou z tebe jen kroky
teď je nebe jasné
a ty odcházíš
prostě
není už co říct
86
ze slovinštiny přeložila Magdalena Slezáková
Monika Šatavová
Narodila se v roce 1964 v Praze, kde většinou i dále žije. Původním
povoláním je uklízečka a živí se různě. Někdy připraví novelu zákona, někdy
svatební hostinu, jindy upeče finanční analýzu. Putuje, nohama snaží se
došlapovat až na zem. Píše pomalu, pomaleji, než by odpovídalo její vrozené
dyslexii. Co si napíše, to si také vytiskne – sama doma. Někdy také do
novin.
87
*
stříbrné kavyly
na útesech skal ani vlasy
ještě mi nedorostly
aby moji hanbu
milosrdně skryly
kdybych ti řekla i ne
stejně jenom jsem
lehká jako je olej
na vodě
ani ti dva andělé
nad vodopádem
nic na tom nezmění
kdybych i na tebe pořád čekala
zatím jen
samými tupými nástroji
dutými předměty
k pokladu cestu prohrabuji
po bílé sobotě zas neděle byla
ty vlasy však – ještě mi nedorostly
abych už nohy ti otřít směla
čtverec
Bylo nejprve třeba opatřit vodítko dlouhé hodně, tak alespoň na tři roky,
bokem na tři kroky za roh a třikrát s ním oběhnout dokola betonový
květináč se zakrslou borovicí, co na pláni žulově leštěné, za věžovým
hotelem, co v korintském slohu nepobral ani ten stojánek na ubrousky,
předstírá les, ale je tu ještě ten březový hájek, a pevné důkladně, aby, až se
rozběhne, smyčka se jen těsným třením kolem dříku zatáhla, aby ten pes
ušlechtilého vzhledu bez rasy a teď už i bez pána nemohl běžet za tím, který
zrovna metrem ujíždí i s tou svou vlastní schránou s pevným dnem. Ten
hlas pak řek´: tak leť. Ale kolik je třeba ještě domů a bytů postavit a koupit
a prodat a směnit a o patro jazykem obrátit a polknout bez žvýkání, aby se
našel jeden domov? V mezipatře, na mezi suché a teplé, v proluce zmizí. Tak
leť. Peníze letí. Turistika taky. Všechno, co peří má. Postavíš hrad a křídla
paláců rozpažíš kolem pevně, ani ramenem váhy zimního nebe, ani rukou
sluneční hodiny se nepohne, jen plechový kohout korouhve na střeše se
otočí a zaleskne a otočí a zase ne, kam vítr. Vlasy ti z čela učeše, kam dlaň,
dáš tam, tvář plá, kam dlaní si nedosáh´, tam zář hvězdy, roky. Letí. Tak leť.
Napřed. Mír s tebou a salám alíkům.
stopy
déšť děje se za dveřmi
na zápraží stojí stopy
o to se opírám
jak o hůl, k obílenému obzoru
- někdo už přede mnou šel
88
to nic
to nic
když tůň je
beze dna nezbývá
než plavat nebo splývat
podle sil
splynout
a zpívat
ořechy
Ten stesk asi mi už zůstane, za všechny radosti, kterým jsem dveře
neotevřela a v rukou nepodala, z dlaní jak hejno lesklých kuliček utekly do
různých koutů:
když skládáme křídla
jako bychom odkvétali
řídnoucím stropem začínají
hvězdy prosvítat
každým jemným pádem – zrnkem písku
tichým táním střechy
s Pánem Bohem ořechy
posbíráme z trávy
TEN MUŽ, co miloval svou ženu, nosil si její parfém v peněžence, mezi
občanským průkazem a kartou pojištěnce, v kalhotách, v zadní kapse, v
tramvaji, když ji otevřel, aby si k ní jen přivoněl, aby si ji jen připomněl,
náhle tu byla i ona s námi, se všemi, a pak my všichni jsme se stali z
přísedících účastníky, tak stali jsme se, svědky.
lýkovce
po jednom čas krájí krajíce
pojíme, ale konce bochníku nevidět
jenom lýkovce květy
fialkově skláním se, kde rty
chladem tají se
že až sem
je sen
*
jsou to ještě květy slivoní
nebo už sněhové vločky
co větrem slétají
na hladinu řeky?
89
podzimní koupání
poránu věže se bez hlavy ztrácejí
a rudé víno z plotů rozlévá
do větví
když vážím, kterou cestou
dobývat znovu hrad z růžového kamene
z kterého okna zaslechnout moře zlámané
co bývalo dávno, kdysi plamenem
a břízy ty manévry mají
s rozhledem
proč nebýt krásná
jen tak
řeka s kamenitým během
proč podmiňovat sebe
sypanou hrází a přepadem
jen jediné věci mě ušetři, pane
muže, co by mě zbožňoval
nahonem
náhon vodu k proudu pohání
mě, jako zlaté loďky
poslední podzimní koupání
vítr po hladině jezera
žne prsty stébla slunce
ty, říkej mi sladce
jak chutná vracet
pastýř
na sever sedím
když přichází vždy jako pozdě
teď s výhradou pozdního příchodu
jakoby čas byl snad něco objektivního
jako ty kameny vsazené do cesty
jako ta voda v řece
však také časem si pro sebe cosi vynahradím
jen mělkou podmítkou
kopce jsou k obzoru přeškrtané
když odejdou stáda
zůstane pastýř stát
90
*
všechno se to stane
v prostoru jedné dlaně
když se prsty cestou
nespletou
o tři zlaté vlasy
a zpěvavými hlasy
proti proudu ramene
devíti jmény kamene
vyrostla bílá růže
tak se laně zastaví už v polovině pole
strnou v té září západní
co odevždy my chtěli s ní
být dobří, být a hořet
ježaté stvoly složené
ve tvaru staré věštby
a modřínům v tom tichu
zamrzly slzy smíchu
do křišťálových závěsů
na šíji si ponesu
jen jednu bílou hvězdu
tak takhle se to stane
na ploše jedné dlaně
*
mlhy je v sadu od kotníků jenom tak po kolena
blíže jsem v pádu červeným jablkem k zemi
obrácená
nebylo komu žalovat na ovoce nesebrané
ve větvích tísní se hvězdy neopadavé
záhony
přívaly vod slyším přicházet
rovinou, plochou krajinou
bílého břicha a horkých dlaní
dej mi projít tím deštěm, paní
jako otvíráš laním
cestu v tmavém lese
hřebeny září chladem cest
sbírá prameny a vodí plameny
zkamenělé tělo krajiny
svěř mi tu radost, paní
přesadit všechny bílé květiny
z mého záhonu na tvůj
91
*
měla panna bílá
prsten zlatý
hluboko ukrytý
v srdci ho nosila
prsten zlatý
hluboko ukrytý
jeho velká záře
přivedla před dveře
sokola jasného
miláčka bílého
zaletí on nad hory
a hory mu napoví
písničku silnou
pro jeho milou
vyletí pak nad hory
a hory jí odpoví
to tvůj pravý milý je
štíhlá bílá lilie
zlatý prsten vyzvedne
prsten zlatý
hluboko ukrytý
ach bože můj, bože
prsten zlatý
vyzvedne
92
Petr Štengl
Povoláním tiskař, žije a pracuje v Praze. Narozen 9.10.1960. Od roku 2006
šéfredaktorem Psího vína. Verše publikoval v časopisech Tvar, Host, Weles,
Psí víno, Dobrá adresa. V roce 2005 v edici Stůl Psího vina (vydavatel
Jaroslav Kovanda) vyšla sbírka s názvem Co říkal Zouplna.
93
OSTRAVA
NÁSTĚNKA
Dole v přízemí visí nástěnka. Svozil se už naštval a přišpendlil na ni tohle:
Lidičky v baráku, nechtějte mě nasrat s tím nedovíráním
hlavních dveří. Jestli někoho uvidim, tak mu nakopu prdel. Týká se to jen
těch, kteří to neustále nemůžou pochopit. Není přece problém to dovřít.
Uvědomte si, že jde o naši bezpečnost proti krádežím a proti bezdomovcům.
Svozil
Občas Svozila potkám, jak nadává u nezamčených dveří:
To snad není možný! Ty lidi jsou totální idioti!
Občas taky potkám Svozilovu manželku. Nikdy nezamyká. Já pokaždé tajně
připichuju na nástěnku báseň týdne. Pokaždé ji někdo strhne.
Houpy hou
Jestliže vlny, pak ty televizní. Omývají mozek. Proto ty obliny a rýhy.
Obliny a rýhy. Opakuj stále: obliny a rýhy. Nepřestávej opakovat. Prolom
vlny. Dívej se, dívej a opakuj. To nevadí, že tomu nerozumíš.
Tomu se ani nedá rozumět. Hlavně pořád opakuj: obliny a rýhy, dívej se,
dívej. Můžeš se přitom rytmicky kolébat a zpívat houpy hou. Občas se
můžeš mrknout i k majáku. Občas můžeš uvěřit, že jednou přečteš tu haldu
knih, která se ti kupí u postele. Třeba až budeš ležet se zlomenou nohou.
Zlomíš si nohu jen aby sis mohl přečíst knihy.
Tomu se nedá rozumět. Vytvoř si ochrannou helmu ze staniolu od čokolády.
Prolomíš vlny. Nesnaž se ale plavat. Víš přece, že nemáme žádné moře. Až
roztají ledovce a hladina moří se zvedne, budou všichni nosit ochranné
helmy z obalů od čokolády. Ale zatím tomu nikdo nerozumí. Není proč.
Houpy hou.
Seděli jsme před začátkem čtení.
Přišel chlap, sebral ze stolu sbírku, prolistoval.
„To je poezie?“ zeptal se.
„Jo“ řekli jsme.
„Kdo to napsal?“ chtěl vědět.
„Já“ přiznal se básník Hejátko.
„Vy trpíte?“ zajímalo chlapa.
„Ano“ řekl básník Hejátko.
„Proč a za co?“
„Za všechny lidi.“
„Opravdu? I za mě?“ byl neodbytný chlap.
„Ano, opravdu! I za vás!“ ujistil ho básník Hejátko.
Chlap sklapl sbírku, vrátil ji zpátky na stůl a odešel.
„No vážně i za něho!“ snažil se Hejátko.
„No jasně“ řekli jsme.
94
Seděl jsem skrytý ve křoví
u tramvajové zastávky. V každé ruce půllitr s drinkem. Lahůdky na rohu.
No a co, tak zaplatím až zítra. Teď jsem byl neviditelný a seděl ve křoví. Lidi
se dívali skrz řídké listí a říkali si: copak je to asi za ptáčka? Co má asi tak
za lubem? Ale mně o nic nešlo. Chtěl jsem jen sedět ve křoví u tramvajové
zastávky, pít si v klidu své drinky a být neviditelný. Protože po neviditelném
člověku nevrhají ostatní nevraživé pohledy. Protože neviditelný člověk je
každému lhostejný.
Protože o něm nikdo neví. Protože neviditelných lidí můžou být plná křoví u
tramvajových zastávek. Plné ulice a byty a vůbec nikdo o nich neví. Protože
neviditelní lidé nemůžou mít v lahůdkách na rohu sekeru
a ani volit nemůžou. Protože na smutné neviditelné pijáky nečekají doma
smutné ženy. Pokud na ně vůbec ještě někdo čeká. Reflektory aut začaly
šacovat křoví a já byl pořád ještě neviditelný. Půllitry prázdné. Pak přijela
tramvaj. Prázdná. Nasedl jsem a jel domů
ke své ženě, pro kterou jsem byl neviditelný.
To víte, dneska je to samá pochybná branže!
Kam ten svět jenom spěje? Kdo ví? Děti pořád píší Ježíškovi.
Z denního chleba se hnětou malé figurky. Jen co se do nich vdechne život,
už běží do práce, už šoustají, už se opíjejí.
některé spadnou na hubu, do louže, rozpustí se a pochutnají si na nich
nakažení holubi. Nikoho ani nenapadne, aby z chlebového těsta hnětl
holuby, dokud ještě létají.
Moc stará,
moc ošklivá. Sedávali spolu na schodech. Na vypelichaném trávníčku se
popelily děti. Pod schody se to hemžilo potkany. Bála se jich.
Vysedávali a vyhřívali se na sluníčku. Pokaždé si přisedl a vedl řeči,
až se kolikrát rozbrečela. A najednou, jakoby se nevědělo jak dál,
ani potkani nevěděli jak dál, tak se pro jistotu pořád množili a schody taky
nevěděly kudy kam, tak pro jistotu někam vedly.
Seděli v kruhu
a věděli, že jsou dobrý. Vzájemně se hodnotili a byli fakt dobrý. Občas
někdo cizí začal obcházet kruh. To se pak trochu smáčkli
a udělali místo, ale ne moc, jen malou mezírku tak akorát, aby se ten pešek
vešel. Asi tak po hodině mlčení, dýl to většinou žádnej nevydržel, se pešek
zvedl a odešel. Tak se zase trošku roztáhli, aby se mezírka zacelila, a byli
vážně dobrý.
95
Prádlo na šňůře
obrovské postavy prostěradel se probudily, a bez váhání, jako vždy,
jdou po mně. Černá postava ve výskoku míjí mě jen těsně a promění se
v noční stolek.
To bychom měli noc.
V promrzlém autobusu nasraný šofér si pouští teplo jen u sebe v kabině.
Maluji na sklo kolečko. Vydrží tak dvě, tři stanice,
než zmizí.
To bychom měli ráno.
Za dvě hodiny se rozední, a všechny postavy se definitivně změní v nábytek.
Zejména pak noční stolky budou ukázněné. Šoférovi bude vedro.
Začíná se šeřit, prádlo na šňůře ještě neuschlo. Noční stolek začíná
nervózně přešlapovat. Sedím u okna rozhodnutý neusnout. Prstem maluji
kolečko. Pořád tam je. Nemizí. Smradi práskají petardy. Je tohle snad
nějaká válka, na kterou už jsme si zvykli? Prostě to k tomu patří. Výbuchy.
To bychom měli vánoce.
Městští umělci vědí,
co je pro beton nejlepší. Městští policisté také. Jen beton to neví,
proto chodí k psychiatrovi. K nevydržení plyšový medvěd má vzteklinu, nebo
příšernou depresi, v sámošce, v regálu vedle bonbónů.
Nějaká matka koupí méďu svému neurotickému děcku odkojenému
betonem. A tak hned první noc přijde méďa o očička. Ale co na tom,
deprese je daleko horší, než nějaké to očičko. K ukojení neodbytného
nutkání se báječně hodí ouška. K čemu očička, když potmě stejně není nic
vidět, což pro paneláky neplatí. V nich jezdí auta po stropě. A tak malý
neurotik s depresivním méďou nastoupí do první káry, která jim zastaví,
šofér na to dupne a všichni se rozšvihají na kaši o nejbližší betonovou zeď.
A jen co ji skotskými střiky ostříkají hadicí, už se na ni vrhne další umělec
se sprejem.
96
Tomáš Weiss
Narozen 1966 v Praze, žije v Berouně. Editor knihy Beaty, bigbeaty,
breakbeaty (Maťa / Dharmagaia), spoluautor knižního rozhovoru s
Jáchymem Topolem Nemůžu se zastavit (Portál 2000), překladatel ze
slovenštiny. Vlastní texty časopisecky publikoval v Souvislostech a v
Revolver Revue. Vydal sbírky Orchestr kostitřase (Dauphin, Protis, Praha
2007), Neděle sv. Snipera (Dauphin, 2009), Postkomunismus: záškrt (Za
tratí, 2011).
97
Nejsem přítel starých pořádků
Ale nepřítel současných nepořádků
Nestačí mi
Že dřív nebyly vložky vůbec
A teď jsou i zimní
Tak je to
Nestačí mi, že je to lepší
Učím se smrtelnosti
V provincii pyšné na svoji zabedněnost
Postkomunisticky vypatlaná kotlina
Sem tam říhne po mléce
Ublinkne strdí
Učím se deziluzi
V zemi estrádních umělců, co zpívali snad už Heydrichovi
V zemi, kde se konec krize pozná podle toho, o kolik
škodovek prodáme víc než vloni
Sám sebou zklamaný
Klátím se krajinou
A myslím na jinou
Do války bych za tuhle zemi nešel
Ani za zlatý prase, ať Tři králové prominou
Jen tu vlajku máme furt správně
Červené a bílé pole s modrým klínem
Republika imrvére nakopávaná do rozkroku
Přirození samá modřina
Tady bejvávalo pohraniční pásmo,
Český les, vstup zakázán
Já tady sloužil léta
Támhle byla sila pro ruský rakety
Támhle už začínal elektrickej plot
5000 voltů, panečku
I dneska, po těch letech
Se tam bojej jeleni přejít na druhou stranu
Za bouřky bylo o život jenom tam hlídkovat
Přeskočil ti výboj na samopal a byls na uhel
Tamhle byla rušička
Jinak nic
Ticho a klid
V noci černo
Mír
98
Půjdete dělat rebélii
Jasně!
Nedáte si přece líbit všechno!
Vyrazíte do ulic
Natvrdo a přísně!
Jenže demonstrace to nejni žádná prdel!
Jen tak někam jít!
Jen tak něco řikat!
Jen tak něco dělat!
To má svoje pravidla, chlapci a děvčata
V klidu se jde městem, nenarušuje se doprava
A neomezuje pohyb nezúčastněných osob
Podle vyhlášky může se křičet Fuj, Hanba i Odstupte
Za splnění určitých podmínek i Už jsme tady! a Máme toho
dost!
Všechno je třeba řádně ohlásit, nahlásit a přihlásit
Dopředu říct, co se bude dít
Garantovat, co se dít nebude
Transparenty budou buď vtipný, nebo žádný!
Kdo hodí vejce, bude střelen gumovým projektilem
Bude-li porušena hygienická norma hluku, pokuta
Na každých padesát demonstrujících je třeba v průvodu nést
jednu kabinku toi-toi
Jak můžete protestovat, vám za správní poplatek rádi
řekneme a pomůžeme s organizací
Demonstrační oddělení
pondělí a středa od 8 do 18 hod.
Šourá se přede mnou
Nahrbená
Páchnoucí léky a močí
Zmateně mžourající do mlhy zákalu
Obrysy, stíny, obrysy
Kdo asi jsi?
Stará jak republika
Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila?
Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany?
Hajlovala jsi, nebo roznášela letáky?
Bylas to ty, kdo umlátil souseda Němce po válce latí z plotu,
protože jako pošťák věděl, kdo posílá ty bílé dopisy
na gestapo?
Znásilnil tě ruský voják? Celá ruská četa?
Okradli tě komunisti, nebo jsi ty kradla druhým?
Vězenkyně všech koncentráků světa,
nebo kovaná soudkyně z lidu?
Sledovaná?
Sledující?
Nebo jen členka ROH, obyčejná šedá zóna,
spolehlivá docházka k volbám?
Kdo jsi?
Stará jako republika
O berličce, hnáty křivé
Pach moči a léků
Obrysy, stíny, obrysy
99
Šourá se přede mnou
Nahrbená
Páchnoucí léky a močí
Zmateně mžourající do mlhy zákalu
Obrysy, stíny, obrysy
Kdo asi jsi?
Stará jak republika
Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila?
Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany?
Hajlovala jsi, nebo roznášela letáky?
Bylas to ty, kdo umlátil souseda Němce po válce latí z plotu,
protože jako pošťák věděl, kdo posílá ty bílé dopisy
na gestapo?
Znásilnil tě ruský voják? Celá ruská četa?
Okradli tě komunisti, nebo jsi ty kradla druhým?
Vězenkyně všech koncentráků světa,
nebo kovaná soudkyně z lidu?
Sledovaná?
Sledující?
Nebo jen členka ROH, obyčejná šedá zóna,
spolehlivá docházka k volbám?
Kdo jsi?
Stará jako republika
O berličce, hnáty křivé
Pach moči a léků
Obrysy, stíny, obrysy
Ústava jedna báseň - Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku
V čase obnovy samostatného českého státu
Jsme na rozpacích
Nějak uondaní, uvláčení
Neumíme svobodně žít
Cítíme se mizerně
Vystresovaní u plných hrnců
Tak trochu pacienti ze zoologické
Tak trochu sociální autisti
Odhodlání
budovat, chránit a rozvíjet republiku
Jako vlast rovnoprávných občanů
Vyprchává
Mizí
S každou další vychcanou politickou fi gurou
S každým dalším novoročním projevem
Pokaždé, když zaklepe kvůli deseti tisícům exekutor
Klidně u rodičů dlužníka
a sápe se jim po televizi a pračce
Synek dluží, jménem zákona, naval spotřebiče!
Ta hranice bezpečí je prý od stovek milionů nahoru
S takovou sumou se zvyšuje lidské právo na vítězství
Člověka nějaká ta kačka navíc hodí do kategorie
vyšší právní ochrany
Zodpovědnost vůči druhým i vůči celku vyšla z módy dávno
100
Podobně jako mrkváče nebo papírový bundy
Do rodiny evropských a světových demokracií
Jsme se vrátili vybaveni jako vidláci
Hřeben trčí z kapsy, z bot čouhá sláma a bílý ponožky
Odhodlání
střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní,
hmotné a duchovní bohatství
Mají nejsilnější synci komunistických tradic
A jiné smějící se hyeny
Zrozené v Omnipolu, Strojexportu nebo před Tuzexem
blahé paměti
My je nezajímáme
Chtějí vytěžit uhlí
Prodat lesy nastojato
A bydlet na nějakým romantickým ostrově
s panenskou přírodou
Jak že získali ty první miliony?
Samý blbý otázky
Ptáte se pořád dokola jako pitomci, dámy a pánové
Co na tom, že stavíme za erár aquapark ve vesnici
bez vodovodu?
Ty daňový peníze stejně nikdy neohlídáte
Tam, kam my, vy rozhodně nedohlídnete, jste druhá liga,
sorry
A potom, moc se neplašte
Kde by byla vaše životní úroveň
Bez našich lumpáren?
Je přece jasný
Že nějak tady ten kapitál vzniknout musel
Protože jak víme všichni
Samo se nenakope!
Na konci roku zas
Pravidelně štědří víc než obvykle
Tvoje prachy, tvoje Vánoce
Když už to musí být
Mysli na to, kde pustíš chlup
Dones bankovky svejm lidem
Pro který nejsi peněženka s ušima
Ještě se najdou slušný
Když už to musí být
Vyplázni peníze tam, kde ti dávali na dluh
Kde se smějou a znají tě jménem
Nebuď ta svině svinutá
Která celej rok chodí ke konkrétním bytostem
A o Vánocích zanáší k anonymům
Pro pár špinavejch zlaťáků
Když už to musí být
Utrať peníze
Zn: jen do dobrých rukou
101
Ještě dnes jsou ordinace psychiatrů
plné potomků rodin,
ve kterých řádil holokaust
Ty lidi mají strašný sny, přestože jsou ročník 66
Jak je ta hrůza přes generace zahryzlá!
Jeden pacient dokonce vyprávěl, jak šel na fotbal
Jeho mužstvo hrálo proti Bayernu Mnichov
Najednou se nad stadionem ozvalo:
Bayern München Deutschlands bester bis in alle Ewigkeit
A on najednou slyšel sirény, povely, hlava v helmě se před
ním zastavila
A modré oči se na něj dívaly tak dlouho, dokud neomdlel
I dnes jsou ordinace lékařů plné obětí komunismu
Jsou to týraní, děti těch týraných, jsou to i děti těch dětí
Tak hluboko je krumpáč v hrudním koši
Z toho ukradenýho majetku
Z toho odvlečení do koncentráků
Z toho věčnýho špiclování a kádrování
Z toho šedýho, slizkýho, hadího strachu
Sedí v těch lidech bolest u srdce a rakovina
Mysli na to
Ty jedna nechutná
Kateřino Konečná, členko KSČM, 29 let
Dívám se na fi lm Cesta
Opakovaně na tu scénu
Jak se rodina pár let snaží přežít katastrofu světa
Ale pak už to nejde
Smysl všeho se ztratí úplně
A jednou večer žena naposledy umyje svoje dítě
Uloží ho do postele
Zavře dveře ložnice
Obejme se s manželem
A odejde dobrovolně umřít někam do tmy
Později otec učí syna
Jak se zabít, kdyby bylo nejhůř
A zlí lidé je chtěli chytit a sníst
A pak na něm vidí, že to nedokáže
A tak mu v těžký chvíli drží pistoli na čele
Říká mu promiň
A syn se ho ptá, jestli se ještě někdy uviděj
Ve fi lmu se to nakonec nemusí stát…
Jo vlastně… ten fi lm začíná rozkvetlými stromy, projížďkou
na koni, láskou rodičů, lidským štěstím… až jednou v noci
se párkrát zableskne, země se zatřese a přestane jít elektrika
a téct voda…
102
103
Antologie Stranou – evropští básníci naživo 2011
Při příležitosti 4. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo
vydalo občanské sdružení Stranou, červen 2011.
Cena 70 Kč