Plavná plavuň mě maně napadá…

Transkript

weles
„N
eučinil z domu ještě ani dva kroky, a tu před něj něco velkého spadlo. […] Bylo to pádlo. Pádlo olbřímích rozměrů.
Nějaký velký kanoista tam nahoře se asi dostal do nezvladatelné
šlajsny a vír mu je vykroutil z rukou…“Člověk by řekl, v dnešní
době poměrně standardní situace zastihla hrdinu povídky
Tomáše Míky cestou na prvomájovou nedělní „myši“, ale
citlivější jedinec nutně pocítí jistou dávku znepokojení
a začne dolovat v mostecké uhelné svých hemisfér, pátrat
po kauzalitě dějů a pokládat si otázky, kterých je záhodno
se vyvarovat, chceme-li se vyhnout sférám obhospodařovaným psychiatry. Ano, je zde další číslo literární revue Weles,
a jak vidno, čtení to není nikterak bezpečné.
Existence nového čísla Welesu po více než půlroční
odmlce může působit dojmem olbřímího pádla zabořeného v trávníku vedle popelnic u panelového domu. I když
si uvědomujeme, že pro čtenáře nemusí být tato informace podstatná, považujeme za nutné podotknout, že osobní život značné části redakce a redakčních spolupracovníků
byl v tomto půlroce ve znamení morových ran, což vedlo
k její částečné paralýze. Omlouváme se proto za nesplnění našich závazků vůči Vám, ale také autorům, kteří na uveřejnění svých textů museli tak dlouho čekat.
Teď k tomu příjemnějšímu, v nezvladatelných šlajsnách
české poezie jsme pro vás vylovili básně ostřílených kanoistů, básnického tandemu z generace Zeleného peří Jiřího Staňka a Lubora Kasala, poezii Norberta Holuba, Jiřího
Kotena nebo Martina Langera, který sjížděl vody v poněkud vzdálenějších zeměpisných šířkách. Husí kůži existenciálního charakteru očekávejte při četbě povídek Ireny
Václavíkové a Davida Jana Žáka, ale také v pásmu, které je
věnováno prozaiku Emilu Haklovi, konkrétně 8. kapitole z jeho nepublikovaného románu Let čarodějnice aneb
Civilní dobrodružství. V žádném případě si nenechte ujít
Improvizaci nad hrstí „existenciálních“ veršů Jana Štolby, loňského laureáta Ceny F. X. Šaldy. Milou změnou snad shledáte nový výtvarný doprovod, kterého se tentokrát zhostil
výtvarník David David. Patronát nad tímto číslem Welesu
drží Fernando Pessoa, a jelikož „Umřít je pouze nebýt vidět“,
není se čeho bát.
Za celou redakci Vám přeji příjemný čtenářský zážitek.
Ondřej Slabý
obsah
poezie
Jiří Staněk
Lubor Kasal
Norbert Holub
Jiří Koten
Martin Skýpala
Martin Langer
Jan Sojka
Ladislav Puršl
Jitka N. Srbová
Orangutan v továrně
Noblesse oblige
Plamenem v lampě nekomíhá vítr
V přímém přenosu
Voněly partagasky
Mizející světlo neutěsníš
Hra o jednom prostoru
Cítím mátu na hřebenech kostí
...
...
...
...
...
...
...
...
...
4
12
20
26
34
40
46
50
56
Bílá Voda
Májová neděle
Anežka versus Dana
...
...
...
62
68
76
Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství
V čase špenátových prasat…
...
...
82
102
Kusem dědy, kusem sebe
...
106
Sprosté slunce
...
112
...
116
Duše a kanalizace
...
126
Zabijačka
...
132
...
134
próza
Irena Václavíková
Tomáš Míka
David Jan Žák
pásmo
Emil Hakl
Lukáš Bajer
krajinomalby
Mořic Klein
studie
Jan Štolba
fotografie
Olga Stráníková
překladatelská huť
Aleš Šteger
šramoty
Vladimír Šrámek
kritiky a recenze
Jiří Staněk
KVĚTNOVÉ POPR AV Y
JINOTAJE, ZÁHADY
Ach květne gilotiny!:
Jak do letících chmýří
Odkvetlých pampelišek
Sťal jsi hlavu francouzského
Krále a dav na náměstí vyl
Nadšenou hrůzou vysoce
Zdvižené modři že všeho Do konce! —
A je na čase vytáhnout z kapes
Obleku z tanečních kuličky
Naftalínu aby do orální maturity
Ten zápach vyvětral možná
Vypadne jeden zlatitě dlouhý
Dívčí vlas tam smyčka vzpomínkou
Dobrá tak k oběšení voltáží
Elektrizujícně nabitá
Každičká maličkost je nás s to
Zabít
Mimoděk neúmyslně a náhodou
Ocelový
Krasavec Krasin
Cestu si ledem razí
Na mou věru na severu
Mezi krami ó má něho
Nobileho vyhledat
Červený stan červený
Stan
Ale vlastně všechno je
Doopravdy jiné jak už
Víme Stan jsou trenky
Víta Rybáka po těláku
A ledoborec tajný borec
Někde mezi těl chumlem
Ukryt byl-li už zakrvaven
V panně zábranou blány
Na stole leží plány nad
Nimi se všichni sklání
Ptají se:
Proč vlastně žijem
A kdy zemřeme —
Elegantnější bude
Nazvat ji popravou však
12. 5. 06
4
Jiří Staněk
nar. 1957 v Brně. Vystudoval farmaceutickou fakultu v Bratislavě a nyní působí jako
lékárník. Knižně vydal: Hrací automat (soukromý tisk, 1979), Co jsem četl v sobě
samém (Rovina, 1991), Věrnosti (Protis, 1996), Na hrobech samojedů (Petrov,
1997),Jedenáct poct Tychonovi (Weles, 1999), Lepty (Salamandra, 2000), Malé
modlitby (Salamandra, 2001), Kamenný úsměv (Salamandra, 2002), Bláznivá Grete
(Salamandra, 2002), Shakespeare na piercingu (Host, 2002). Žije ve Strakonicích.
Ukázky z jeho tvorby lze nalézt na http://zbugan.host.sk a na http://www.jiristanek.
wz.cz/.
1. 7. 06
5
Jiří Staněk
Jiří Staněk
TO
Párisno víry že i později
Bohyně spravedlivě podělit lze
Tři jen jednou zlatou renetou
Kolik jsi jich měl? S ležel jsi kolika?
Ty zkušený ty sukno suknic husitských
Tak hrubé že svědí jako kopřivák uniforem
Z padesátých let kdy
Plný Leopoldov Mírova na Bytízi
Vyhřezal v Jáchymov a zářil nadějí
Radostných zítřků že každému
Podle jeho potřeb všem pastózně podle
Jejich zásluh někomu na půjčku jinému na
Dluh někdo si ho jen stále honit
Bude a jiný: heuréka! Zamyšleně v dlaních otáčet
Kulatým bude plodem nudit se na smrt čekat
Starý svou neúplností
Klon mimozemské návštěvy když matka
Ležela na břehu Svratky mezi rozrazilem
Jenom tak a snila
Že všechna jablka už shnila
A ten jež nyní kyne její břich
6
Bude zpívat šťasten bytím
Zpívat stále
Do pochodu mlčky
V kruhu na vězeňském dvoře
Vidící ZÁDA předchůdce
Ne jeho tvář
Ach ano!: Povedlo se!
TO jsem já! TO jsem já!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
2. 3. 06
»
7
Jiří Staněk
Jiří Staněk
ANDĚL NESOUCÍ VZK AZ
CHLUPY
Ach anděl bytost nehmotná —
Linie klasifikátora Linného
(Epiteta chlupů):
Plavná plavuň mě maně napadá
Drsnost hadího rdesna tak děsící
Tak děsná Prý: pýr armáda celá
To má za pár a svlékne zeleň svědivě
Kopřivovou Urtica dioica s trichomy
Žahavými blábolivý úpolín omamný
Blín Chaluha bublinatá chrchel
Vyplivnutý Noem že: vod lilo se
Už příliš dlouho v provazcích konopných
Těžnicích spojujících zemi s nebesy
Šplhavec svlačec na rzi plotu
Úšklebek srsti hrst černé prsti
Je házená níž v jámu na rakev
V níž dětství leží tvoje vyučený
V botanice jménům rostlin
Bojeschopný odvedený z ráje
Bibli přečtenou si nekonečně
Můžeš vymýšlet rafinovanost
Erotiky skryté podmanivě
Bolestný symbol pro púbos — — —
Když podvečerem červnovým
Schyluje se k pádu z mezirorýsnatého
Křičícího křižování výseče celestinu
Střechami činžovních domů
Obhrouble mlčím dost už bylo slov
Tenký pramínek krve červeného
Natéká do skla že břitvou někdo
Jako smyčcem rybovsky na hrdle zkoušel
Hrát a marně hledali bychom věšák
Na odložení SI křídel
Až hlava zlehkne pomocí vypitého
Přece jen anděl použije ústa
Přinese poselství vzkazu
(Pod pečetí ostych stud a nekonečnost
Touhy)
Vzhůru na nebe je daleko
Hrob věrně čeká
21. 4. 06
15. 3. 06
8
9
Jiří Staněk
MODLITBA
Smiluj se bože nad námi
Smiluj se bože pod námi
Smiluj se bože všude kolem nás!
Miluj nás bože okázale
Světaznale zkušeně jak
Kurva co to umí bože
Nás zalehni a oddechu nepřej
Nasyp nám do chřtánu pepře
Vzepři námi ráj a jinotaj
Okoušej námi pokušení
Satany nás nažeň do strany
A nezůstávej stranou
Se smrtí nás bože ožeň
Nabodni na kovový rožeň
Zaznít nám umožni
Nás zazdi panáka
Velkým pivem
16. 6. 06
K
10
Lubor Kasal
Lubor Kasal
nar. 1958 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity
Karlovy, v současnosti je šéfredaktorem literárního časopisu Tvar.
Vydal básnické sbírky Dosudby (1989), Vezdejšina (1993),
Hlodavci hladovci (1995), Jám (1997), Hladolet (2000)
a Bláznův dům (2004).
Námraza lepí se na sklo
do vlasů do obočí
ticho křikle splasklo
táhle to hluše hučí
jak továrna ledem zarůstá
Chlupatá ruka sahá na ústa:
Tiše — ještě nejdu
po oknech bruslím zatím
jenom se srstí vrtím
nejdu a nejdu
Nejdřív si počkejte na toho Jendu
jenž vodou oheň tříbí
benzinem hasí a hlídá hřiby
až kloboučky zdvihnou jehličí
až hvězdy zakřičí
neboť houby nejsou z tohoto světa
přišly z nebes báně
tak počkejte si na ně
počkejte až oheň prohne vodu
ze smaženic —
čekejte až Jenda smaže nic
Je to jak sklo prosté
orangutan roste
námraza na okně — ty houby ty květy
já ty
12
*
Dlouhé sněžné pláně
vtom někdo přibíhá udýchaně:
Jsou tam horký trubky a stříkají stří
břinkají bří
s tím musíme něco udělat jinak se to uvaří!
Horký trubky?
Spíš holky pipky
přišly na tokaniště — toky tok
holky blbý jak pučtok
hicujou a než si vůbec něčeho všimnou
do sucha je vymnou
A stejně v nich pořád naděje stéká
tovární řeka
a v ní dopůlpasa Makakus Jendus
zoufalý výraz vřeštivý:
Nejsem ta opice kterou vyhlížíte
že vám to tady všecko ucpe
držím tu jenom trubky horkou tyč
z vykousaných kusů skládám kusy
a hlava se mi kutálí jak míč
jsem opice na pokusy
šplíchám na vás kapky jemné
na vás i na holky ale na ty až měsíčně nikdy ve dne
»
13
Lubor Kasal
Lubor Kasal
V kantýně stmívá se
hlava je na míse
ale není to žádná běda přeběda
a pokusil se strčit mezi ozubená kola
hup péro pruživé mravenčí za kloboukem
Leč strč skrz stroj pyj
jdeme z oběda
čumíme dolů na boty
ta tvoje hlava — já a ty
pak na chvilku jazykem ve mně
holka něžná — sněžná temně
Opičáčku potichu se skryj
a už tak zůstaň!
slýchával potom Bombadír ze svého rozkroku
Sigismund proklatý
zatímco já a ty
spíme chladnými sny
spíme například takto:
*
Nejodpornější ze všech odporných slimáků ješitností vyhřezlých
je Sigismund manažer Bombadír nejlínější z líných
honil si péro tak dlouze až se mu zkrátilo na míru nejtenčí
rozměry mravenčí
a láteřil:
Di si po svejch! A nepřekážej holoto!
opici dával co proto
a kdokoli si lehl na pohovku
mohl od Sigismunda slyšet že hospodinský
točí pod míru a orangutan že je ve skutečnosti
převlečený člověk což jak každý uzná je podvod
A s manažerem děly se ještě jiné věci:
Třeba si vzpomněl jak kdysi dávno když ještě bydlel u maminky
dělal brusiče v psycholomu
14
Kvady babry kvé
ramy momry hlokenon
kraky hrkvar hrdy
vrtgo kvarky ramkrarnatek
a hlavně si hlídáme aby se to nerýmovalo
ale aby v tom zněl zmatek
nad zkřivenými osudy
nad vším co nejlínější z líných Bombadír
zkrvil krůpějcemi dítěte rákoskou řezaného
úporně a pravidelně
u maminky ramkrarnatek
»
Tak kolik nám tam ještě zbývá neviňátek?
15
Lubor Kasal
Lubor Kasal
*
Kolem skládky táhnou se stopy jak sliz. A mezi nimi Velká matka Krysa přidřepne a dlouho si předníma packama masíruje hlavu. Lízne si jogurtu z misky, pak
pohlédne na skládku a vyběhne po žebříčku do prvního patra klece.
Pozor, Velká matka vypráví příběh oživené žáby:
Stalo se za vlády Hlodavce Prvního, že žába Rampoucha, která měla v království na starosti sníh a led, zemřela. I vyhloubili potkani jamku, uložili žábu
a přivalili plochý kámen, bědujíce: Už nikdy k nám nepřijde zima a palčivé slunce nás vysuší na troud a písek. Však zaslechl to orangutan a spatřiv samce z potkaního rodu, řekl jim: Hoře nikdy nebude tak velké jako vaše hladké ocásky,
o nichž jste nikdy nezapochybovali. Odvalte ten plochý nad jamkou a věřte,
že oranžová je oranžová, protože je oranžová. Vtom žába Rampoucha procitla
a hned vymrštila jazyk — byl oranžový jako tento žebříček, jímž běhám vzhůru.
Oranžový — opak tmy. Oranžový jako lapání much, jež navěky bzučí žábami.
Oranžový jako zázraky.
Jakmile Velká matka domluví, začne hustě sněžit, sliz stop zmrzne a spustí
z nosu. Krysku tedy raději vytáhnu z klece a strčím do kapsy, aby se nenastydla.
A tak je to vždycky, sotva se něco povede, hned začne být zima. Já s chvějivým
tělíčkem v kapse a tobě zmodrává kůže u skládky materiálu — materiálu připraveného pro výrobu.
16
*
Továrna vyrábí žíly
vyrábí je z bužírky a masa
Žíly všech rozměrů od aort po nejtenčí vlásečnice
rozváženy do všech kontinentů
tepají po všech kontinentech
krůpějcemi krve
tou zvláštní šťávou
K tomu se nedá nic
leda že je to dobrý
moc dobrý akorát dost blbý
dát kulhavé nohy na vypouklé hrby
a stíhat jedno druhým
v uvozdřené noci
Ňu ňu továrna továrnička už hajá
jako ty a já
17
Lubor Kasal
*
Orangutan v pantoflích leze po jeřábu
nespadne škobrtaje — zkrátka nespadne
To neni ani možný! V pantoflích a taková vejška nad zemí!
Von je snad vopravdu vopice!
No uvidíme
eště možná bude rád dyž mu dám umělý dejchání…
Nespadne kurva nespadne!
Dokonce si tam sednul
To mu tam někdo něco vokazuje? Ženský nebo prachy nebo co?
Ňákej vokazovák? Ňákej něčí šéf?
Fůra času a von tam furt jak peň
Choď už do piči dylino
Co si vo sobě myslíš? Že seš lepčí než my?
Štyrycet dní na jeřábu! To je krámů s tim
ty — ty — hovne v pantoflích — ty!!!
Vlastně já
a ty
(Ze zatím nedokončeného rukopisu
s pracovním názvem Orangutan v továrně)
K
18
Norbert Holub
nar. 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde
pracuje jako lékař. Debutoval sbírkou veršů Zrcadlo pod jevištěm v edici Ladění Mladé
fronty v roce 1989, následovaly sbírky Muž vymýšlející vejce (Profil, 1990), & (s Luďkem
Navarou, Sfinga, 1995), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov: Cizí
sonety (Petrov, 1996), Úplně úzké úly, (Petrov, 1999), Suché sochy stínů (Petrov,
2004). Zabývá se psychopatologií uměleckých osobností (projekt Bláznící básníci). Letos mu
vyšla v nakladatelství Masarykovy univerzity, v edici Srdeční výdej, básnická sbírka Status
idem.
Norbert Holub
Noblesse oblige
***
Na betonové podlaze poskakovalo
plyšátko
s boltci, jimiž milovalo.
Styk byl samozřejmě duševně založený,
něco jako neviditelná kantáta za mrtvé.
Před dalšími projevy laskavosti
jsem ho musel důsledně varovat.
Vorvaní tuk zlepšil situaci v mořích,
voda byla kaloricky mastná…
Ale co my tady na souších?
Fénový vítr si vypouštíme
z přístrojů podobných pistolím,
uměle rozvichřeni
sníme o elektrizující bouři,
s natáčkami špendlíků ve vlasech
popichujeme pyšníky
vůči sobě navzájem.
Samozřejmě lze se stáří vyhnout,
obejít přes objížďku smrti,
ale chce to odvahu.
Zbaběle si jdu ateisticky odmodlit
svou pseudospásu
k Žižkovu soklu na Vítkově.
Praha odsud vypadá opravdu strašlivě,
okamžitě odlétám zemřít do New Yorku.
20
Černošky se tulí v mrazech k mé imigrantské šále,
ale svá tajemství nevyjevím již nikomu.
Ani knězi, ani ženě,
všichni mluví jinými jazyky,
ten první mi chce vymilovat mozek,
a ta druhá vlastně taky,
jenomže zespodu.
Oni papouškují
a ony zas mají radši to ptactvo pozemské,
nežeroucí zrní, ale dávící jej.
NOBLESSE OBLIGE
Lžibaronka v barokním skleníku
pěstovala plané palmičky,
rostlinné zrůdičky
pro slizké potěšení davu.
Ale ten se věnoval raději radiátorům,
vždyť vzestupné klokotání vody
je tak vzrušující.
»
21
Norbert Holub
Norbert Holub
Noblesse oblige
Noblesse oblige
***
Všechny choroby byly tak exotické,
že už se ani nevyplatilo tělesně cestovat,
stačilo potírat jodisolem
své africké hlízy,
americké prvoky
a asijské parazity.
Též přikládat buzerantský termofor
k arkticky prokřehlým údům.
Krokodýli žrali na požádání,
řeka Nil řekla „Dýl!“
a pyramidy měly spadeno především na Sfingu.
Její nehybná hlava se posmívala všem lvicím,
které vyceněně močily
v rozích zoologické zahrady
celé šťastné, že svými stružkami
podporují přírodu.
Výbor z jakéhokoliv díla je skrytou cenzurou,
profesionální editoři se navzájem nenávidí po hospodách.
Ale kvůli tomu jsem ještě nemusel jezdit do Prahy!
— Že ano, pane PÉ a paní Áááááá.
Stačilo navštívit pavilón opic
22
s otevřeným banánem v ruce,
vždyť makakové mají stejnou krevní skupinu.
Jsou našimi potenciálními dárci,
ale transplantace mozku
se naštěstí nikdy nedožiji.
Za zrcadly září ještě jeden Narcis
s rudým, neoholeným zadkem.
2. dubna 1999
Velký pátek
»
23
Norbert Holub
Norbert Holub
Noblesse oblige
Noblesse oblige
***
Původně, ještě než nám v šest večer odtroubili
zalehnutí, světelné přilnutí ke Křenům,
jsem chtěl políbit plukovníka V. na břicho,
uhryznout mu jeho pupeční kýlu
a nahradit ji samospasitelně mozkem.
Ale prapory páchly po ponožkách.
Oblékli jsme si ty státní pseudopodprsenky
a s jadernými vlasy
jsme k sobě lepili alespoň barevné obrázky.
Ona by sice dala přednost slunečníkům,
jenže granátů není nikdy dost.
Zalkl bych se jimi,
sám s roznětkou v každé benigní buňce,
se svými vlastními chromozomy,
které mě jednou zabijí.
Půl hodiny před snídaní mě tři sestry
naposledy převléknou
a ráj, který existoval jenom v mé lebce,
mě opustí zbytečnými očnicemi.
Na chvíli se ještě přestěhuje
do fossy pterygopalatiny,
aby i ji posléze opustil
s růžovou slinou nemluvněte na rtech.
24
Ani jedna z mých milenek
nebyla na vojně,
a tak jsme si brzy neměli
o čem povídat.
Styčný boj muže proti ženě
už jenom do svislých postýlek klade
její děti
hlavou vzhůru.
31. srpna 1999
»
K
25
Jiří Koten
POZDĚ I
DOPOLEDNE
Budí mě kohouty
roztočené do pozdních koupelí
a slavnostní salvy obstarané rachotem klíčů
kdesi dole, ve vchodě paneláku.
Ticho
jen občas přerušuje
burácení pračky z vedlejší partaje.
Možná že to bylo včera,
kdy jsem ve sluchátku domovního telefonu
zaslechl tichou modlitbu, aby dnes svět ještě nezanikl.
Možná že úloha takto proslovit připadá
— stejně jako úklid schodiště —
pokaždé jinému nájemníkovi… A možná to budu já,
kdo má zvednout sluchátko hned příští týden
…pět minut po dvanácté.
26
Jiří Koten
nar. 1979 v Jablonci nad Nisou. Je absolventem PF UJEP v Ústí nad Labem,
nyní dálkově studuje doktorandský program na FF UK v Praze. Na ústecké
fakultě vyučuje úvod do teorie literatury a kurs interpretace literárního díla. Žije
v Jablonci nad Nisou a v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval například
v Hostu, Tvaru, Welesu. Knižně vydal sbírky Přebohaté hodinky pradědečka
Emila (CKK sv. Vojtěcha, 2001) a Aby dům (Host, 2005).
Bůhvíproč pak slyšíš moře
z rychlovarné konvice.
Na okamžik se ti dokonce zdálo,
že tě voda podrazila v kolenou
a v ústech jsi už cítil sůl.
Teprve po čase znovu nabudeš jistotu,
že žiješ život odrazu
na druhé straně zrcadla.
27
Jiří Koten
Jiří Koten
POZDĚ II
(O Dušičkách)
Přijel jsem posledním vlakem. A ještě jsem tě vlekl
soumrakem nejméně na deset řeholních kuten
pozdě večer na hřbitov.
Z hrobu jsme odklidili listí. Chvíli jsme jen tak postáli,
neboť oba víme, že plamenem v lampě nekomíhá vítr,
ale že chvění přichází odspoda náhrobní desky.
VPROSTŘED NOCI
Skličující odpoledne:
ten hryzavý štěkot tě skoro pobízel,
abys se psem sdílel šílenství z luny.
Tíseň bys hmatal: i holčička
na modré značce u mateřské školy
se raději chytila ruky pána v klobouku.
Žádný div, že se ti pak zdál sen o Pekle.
Po cestě domů ses mě zeptala,
proč nepožádám hrobníka,
aby na pomníku obnovil smuteční nápis…
Když ses z něj vprostřed noci probudil,
ulevilo se ti. Nepřilehl sis ocas
ani peřinu nepotrhals kopytem…
Vysvětlil jsem ti, že si andělé
ani návštěvy ze záhrobí
na jmenovky nepotrpí.
28
29
Jiří Koten
Jiří Koten
ČASNĚ I
ČASNĚ II
Celou noc padal sníh,
jako by bylo bezpodmínečně nutné
do rána vysypat všechny jeho zásoby.
Sněžilo, až kaluže mrkaly.
Vítr ztýral tváře, takže je kolemjdoucí lidé
bázlivě ukrývali do límců.
Mrazík za nehty navlékal jehlu.
A přece ráno všechen roztál.
Země si s ním poradila s jistotou,
která dala vzpomenout na obličej kouzelníka Žita
poté, co na Staroměstském náměstí spolknul člověka
a vypil deset kádí vody.
Přání
vrátit se do tepla domova
se nejméně vyrovnalo Vergilově básni,
kterou by napsal o přístavu,
kdyby trpěl mořskou nemocí…
A to je přesně to, co se musíš naučit:
nezpanikařit v Tróji,
ani když řecký kůň vyjeví svoje tajemství.
30
31
Jiří Koten
Jiří Koten
PŘEDMĚSTSKÝ BIOGR AF
Ticho je v předměstí. Ze stolu oblohy
zbývá jen červenou kouli odehrát.
Sedl bys. Únavou bolí tě nohy,
lavičku nenajdeš snad ani natřikrát…
Stařeček šněruje, sotva s ním držíš krok.
Kam to jde? Co blázní? Slepec a do kina?
Jen za ním! Už se lije, venku bys zmok,
vevnitř jen pár dětí, smrad a zatuchlina.
Tam z okna civí holka vytřeštěná.
Čichá tér silnice, mouchy jí bzučí
okolo tváří bledých jako stěna.
A žaludek návsi je prázdný. Dál kručí.
Hodina do odjezdu. Z plátna film bliká;
za krkem se ti slepý nahlas směje…
Snad má radost, že čas ti neutíká,
snad ho baví pět let stará komedie…
20/7/2005
Hromádky domků jsou shrabané k silnici,
z jednoho slyšíš křik snad celé rodiny,
pak bití… pláč řeže rozbitou sklenicí…
Autobus nejede, zkysneš tu hodiny!
Posedíš v cukrárně, koupíš si pohár, dva;
babka za pultem, jeden host a klepy.
Než zavřou, bílou hůl stařec si podává…
Že sis hned nevšiml! Jistě! Je slepý!
Nad střechami mrak staví modrou horu.
Děda tě dovede do jiné putyky,
obsluha už staví židle do pozoru.
Hlásí se déšť, jak tu jen smrdí septiky!
32
»
K
33
Martin Skýpala
nar. 1976, absolvent Slezské univerzity, žije v Ostravě, zaměstnán jako koordinátor
překladů. Píše recenze, básně, tiskne převáženě časopisecky (Tvar, Host, Weles). Autor
sbírek Resuscitace (edice Tvary — Tvar 3/2000), Hyperboly (2002 — rkp., ukázka
v Almanachu Hořovice Václava Hraběte), Fata morgána (2003 — rkp., ukázky v Česko-polské antologii Od słowa k slovu, Racibórz 2003), Work and travel (2005 — rkp.,
ukázky v Tvaru 3/2006), Lžička medu (rkp., ukázky na www.skypaluv.blog.cz). Ve
spolupráci s nakladatelstvím Alfa–Omega se chystá výbor jeho poezie z let 1997–2007.
Martin Skýpala
INDISKRÉTNOST
Holan hovoří s Dylanem Thomasem
ale neumí anglicky
Tématem hovoru je velikost básníků
Je počátek března roku 1949
Thomas je čestným hostem Československého svazu spisovatelů
a dost se nudí
„Samé řečnění, žádná poezie
o moc radši bych se s tebou doma miloval
Momentálně se oba dost baví a ukazují rukama
Kam až sahala voda při poslední povodni
Hledají, kde se řízli ještě jako malí chlapci a zůstala jim jizva
Čtou si z dlaně a věští velkou budoucnost v nějakém lepším světě
či století
A zapomínají na téma hovoru, kterým přeci byla velikost
ostatních básníků
Pod stolem se hromadí prázdné láhve od vína
Láhve se kutálí, oni v duchu uvažují o tom
Jak málo je odděluje samotná neznalost jazyka
A co by to změnilo, kdyby ho uměli
Napíše své ženě do South Leigh
(Která právě balí, protože se už brzy budou stěhovat do
Laugharne)
Někdo jim možná mohl tlumočit
Vždy by tu ovšem bylo riziko, že by se pokusil něco sepsat
O tom, jak byl svědkem rozhovoru dvou básnických velikánů
Kteří se přece nemohli vůbec na ničem domluvit!
…ale Praha je krásná…“
Holan dopsal Návrat, vydal Rudoarmějce
Ještě mu zbývají tisíce nocí k té s velkým N
Thomase čeká poslední turné po Spojených státech
Pětadvacet básní bude muset ještě stopětadvacetkrát podepsat
»
34
35
Martin Skýpala
Martin Skýpala
K APSA PLNÁ OBLÁZKŮ
JISTOTA
Mám pocit, že jsem v zajetí otázek
Dříve mi stačilo říct: Uklidni se
Anebo Tak se prober!
A rozkvetly mi muškáty
V poslední době začínám být nahluchlý
Voda je suchá
A ztratil jsem vztah ke rzi
Kterou jsem nacházel v ložiskách sideritu
Mlha se uhnízdila ve větru
Drhne břichem po kamenitém dně
Protože obloha je příliš mělká pro plavce
Papírky z náhrobku rabiho Loewa
Ta přání pod tíhou oblázků tonou
Hvězdy padají a děti křičí —
Vím docela jistě
Že zítra vstanu
Včas
Do práce mě odveze
Spolehlivý vlak
Přesně v 7:30
I kdybych náhodou zaspal
Anebo ten vlak měl zpoždění
Nic se nezmění
Spíš naopak.
Tam! Tam! Tam!
36
37
Martin Skýpala
Martin Skýpala
PŘENOS
POVODNĚ
V přímém přenosu vidím
Jak na Radhošti sněží
První běžkař míří
na zteč k televizní věži
Voda zaplavila park
a když klesla zbyly na loukách
ryby uvězněné v loužích
kolem chodili rybáři
některé vraceli do vody
ale hodně lidí potom grilovalo
řeka vzala garáže a kus cesty
obloha se projasnila
mraky odešly
Hluboko pod ním se topím
Ve smogu, jenž klesá inverzí
Lesy se tyčí jak kopí
Strnulé ve vlastní perverzi
Běžkaři vstávají časně
Nesou svou výbavu jak já básně
Ten první jde, skoro snící
A všechno mohlo zase klidně spát.
Otvírám jogurt a sleduji běžkaře
Vím, že to tělo se najde až na jaře
A prorážím víčko lžící.
K
38
39
Martin Langer
nar. 1972. Pracuje jako reportér, scénárista a copywriter na volné noze. Žije v Praze
a ve Všetatech u Mělníka. Vydal básnické sbírky Palác schizofreniků (Pražská
imaginace, 1990), Animální evangelium (Mladá fronta, 1992), Já nezemřu
zcela (Protis, 1996), Průsmyky (Host, 1997), Pití octa (Host, 2001; Cena Jiřího
Ortena 2002) a Hlásky (dybbuk, 2007).
Martin Langer
Voněly partagasky
///
Ty ženy mluvily o strojích co vraždí
cestě co zkřivena je přímo k srdci
unese až k ocasu koně
na sáh od bronzové žíně
komára vyhládlého věčným mírem
/co zbylo ze sametu
v truhle na půdě a po myších/
VONĚLY PARTAGASKY
a ženy které nás zastavovaly a tahaly za ruce
jako kdybychom odcházeli na jistou smrt
Zaklínačky nemocí a bolesti
vytahovaly dávné škapulíře a směsi bylinek
aby dojila kráva nepřišlo krupobití
aby rodička slehla a neztratila příliš krve
Mluvily jako dnes
Z bronzové zimnice
je z odvahy vždycky pes
17. 11. 2006
Praha-Krev
Krev-Praha
jeli jsme kamsi do oněch končin
opilé tlumoky evangelií
Lidé tady ještě žijí
a lístky štípal strach
Nad českou krajinou
se válela mlha jako modlitba
Zesláble prošeptávala zmrzlá stébla trávy
a dala jí jiskřice dala jí svit
dala jí čas i kmit
břeh slova z kterého se sype řeči prach
40
»
41
Martin Langer
Martin Langer
Voněly partagasky
Voněly partagasky
///
///
HRADEC byl dnes v jednom květu
šeříky rozepnuly lampasácké informy
a močily vrchnosti na výložky
Je to závrať šeptal topič parníku Královna Eliška
Padesát kilo uhlí na jednu plavbu odpověděl kapitán pan Balský
Ty sis ale vzala blbý boty řekl odkudsi z druhého břehu lásky
muž své ženě
a ona prohnutá ke slunci
nastavena bronzovým políčkům
do píšťaly odrážející lodě
vydechla s párou smlčenou větu
A z nebe sněžily saze
jako věštby o zážehovém motoru
jako nesplněné sliby vnitřnímu dítěti
které zůstalo trčet na molu
které křičelo:
Přivez mi z plavby rákos zad!
Rozkvetlý leknín co připomíná srdce!
Žabinec tvého já!
///
V koutcích výletu
rty řekly Měsíc!
11. 5. 2006
Ještě než vznikla spisovná korejština
naparovali se vzdělanci čínskými slovy:
Vždyť pravá báseň trvá
jen odkazem Konfucia!
Netrvalo dlouho
a čínské básně nikdo nečetl
42
43
Martin Langer
Voněly partagasky
TŘI UZLÍKY
(Nisanovi Al Jazairímu)
a/ Mezi 30. až 45. stupněm severní šířky
od západního Turecka až k východnímu pobřeží Číny
tkají ženy koberce
Ovce se ostříhá
na krku zádech a hrudi
barvení příze je věcí mužů
b/ Jsou k užitku
ishafány kášány tabrízy
svými květy a stromy života
Barvy jsou z ulit
tuhy karneolu a tyrkysu
c/ Bindungslehre
veden velmi krvavým hlasem duše
tkalcovský učeň Josef Čapek
zhrozil se dřiny volontéra
pro pejska a kočičku
44
K
Jan Sojka
nar. 1973 v Plzni, kde také žije. Vydal sbírku Jazyk nad vodou
(2001) a se dvěma dalšími autory soubor básní Prostřihy (2004).
Na konci roku 2006 vyšla ve Welesu sbírka Směr spánku a letos
ve Votobii próza Podzimní lidé.
Jan Sojka
ROKY
ÚTĚK
zrazují samy sebe
mizející světlo neutěsníš
děda nebyl děda
strýc se nestřelil náhodou
do rána daleko
kmeny stromů ožívají
roky ztvrzují jistoty
temným pochodem
vládnou tvé krajině
navždy bude po Kristu
a jednou po nás
PALEOLIT
ZÁŘÍ
projdu tvou minulostí
rok slábne
dům odpočívá
kopnu do dveří
a otevřu den
kdy oheň pod tvou sukní
změnil směr
rodiče mé matky
mlčky pozorují
jak krájím jablka
za oknem leží zahrada
a v sousedství postává
kůň svatého Václava
46
projdu minulostí
»
zahlédnu se v jeskyni
jak do kamene
ryju tvou podobu
47
Jan Sojka
NOV Ý ROK
proboural ses
cos chtěl zapomenout
vstalo z popela s tebou
z korouhví čteš příští dny
HR ANICE
svět jsou výběhy
touhy přes plot nepřineseš
jsi psem
na cizím dvoře
K
48
Ladislav Puršl
///
Sevřený uvnitř
jako strom
obručí
vně jen vlastním
dechem
Za závěsem
zlé oko
pozoruje domy
a ulice
Když pod okny projde
ten
sevřený
jako strom
který jde
jako strom
popochází
karnevalem
a rozhlíží se —
Ladislav Puršl
nar. 1976 v Roudnici nad Labem, žije v Praze. Pracuje jako správce
depozitáře sbírek umění 19. století v pražské Národní galerii a jako
redaktor v Centru biblických studií AV ČR a UK-ETF. Publikoval
v Revolver Revue, Protimluvu a Hostu. Vydal knihu básní Paměť
vody (Malvern, 2004). Otištěné básně pocházejí ze stejnojmenného
rukopisného cyklu.
///
V noci v kuchyni
nějaké postavy
ve vzduchu stály
Viděl se skrze ně
V korunách stromů
postavy točily
větrnou korunou
V kole páté hodiny
někdo v domě
pustil vodu z řetězu
Nikdy ji nenašli
neví
50
51
Ladislav Puršl
Ladislav Puršl
///
///
Je-li vody po kolena,
střevíc archou
a země stále váhavá,
polokouli obzoru
zavře oko.
Až zvon
uhodí o půlnoc,
pukne země.
Sám v domě
opřený o okno
dívá se,
jako by už ani nemusel.
Bez váhání
v domě svého snu
dívá se na to, co bude,
jako by to už bylo,
ale jako by už ani
nemusel.
52
Jako vlasy
mihnou se za vsí
studené plameny ryb.
Zahoří mokrý vzduch,
střehnou psi.
Řekou kráčí kůň.
Vodou za sebou
vláčí hladinu.
53
Ladislav Puršl
///
Jak se asi cítí ten,
komu se někdo stane zrcadlem,
projde s ním všemi dny
a nechá ho dívat se
a nenechá nedívat?
K
54
Jitka N. Srbová
Jitka N. Srbová
nar. 1976 v Praze. Pracuje jako reklamní textař. Publikovala například
ve sbornících literární soutěže Ortenova Kutná Hora, v literárním
almanachu Trafalgar, v příloze časopisu Tvar, literárním on-line magazínu
Wagon (kde působí také jako šéfredaktorka). Otištěné básně jsou z rukopisné
sbírky Město, které se nejmenuje (2005–2006).
PROMLUVA
ŘEKLA
Vím jen
Že nepřetrváš
Přijdu po setmění
Řekla
Do očí mi nasněžilo
V aortě praská
Za nehty ulpím ti kocovinou
Pořád kýchám při doteku —
Léčíme se navzájem
Spolu padáme do nemoci
Jednou mě vykoupeš
Jednou strávíš
Přijdu tě do příslovcí svírat
K jezeru za bílé noci
Nezištně-krutě
Dokud je maso křehké
Nechám se zimou
Naporcovat
Do tvých úst se běžím schovat
56
57
Jitka N. Srbová
Jitka N. Srbová
NA PŮL DNE
SOTVA V MR ACÍCH
Sotva ji nalezne v průčelí domu
Jak marně fotí sníh
Proti slunci
Zavonělo novým jahodím
Na půl dne zmizí mu jako kouzlem
Zatímco
Prve se ztratila bez dotyku
S půlnocí ztratí se
V leknínech z loken
Sotva v mracích první deště
Spatřils
Už je jaro staré
Zdálky
Svůj vůz mlynář
Nakládá
Dokola bude točit nadějí
Dnes v noci
Stíny na plicích mu skryjí svatozář
Dokud na zrno tma ji
Nesemele
58
59
Jitka N. Srbová
Jitka N. Srbová
BEZRUČOV Y SADY
PRŠELO TAK
Kdosi nám značí cestu
Po kočičích hlavách
Ztrácí písek
Pršelo tak
Že mi město vlezlo do bot
To kus pouště nesl
Aby jím oázu obsypal
Tam co se příliš pije
Další noc na hřadech z hrubého dřeva
Věští Erinye
Kavárna zmizela v hnědém froté
A v knihovně si všechny léky
Někdo vypůjčil
Pršelo tak že v kolejích pili ptáci
A autobusy vystrčily zadky z přítmí smyček
Pršelo jako by nás chtěli utopit
A možná to tak
Mělo být
DOMŮ
Z těch tajných míst a zákrut
Je bez mapy až úzko
Zvlášť když lehne sníh
Od posledního autobusu
Raději jdu slepě
Po štěkotu
Po vůních
60
K
61
Bílá Voda
nar. 1978. Pochází z Dobroslavic na Opavsku, nyní žije
v Ostravě. Vystudovala
Filozofickou fakultu
Ostravské univerzity
a Přírodovědecko-filozofickou fakultu Slezské
univerzity v Opavě. Poezii
a povídky publikovala
v Hostu, Tvaru, Protimluvu, Welesu, Psím víně aj.
V roce 2006 vydala básnickou sbírku Zámlky (Host).
62
Bílá Voda
Jaroslav Huvár seděl na matraci kovové postele,
záda měl opřená o bílou chladivou zeď a jednou rukou bezmyšlenkovitě, zcela mechanicky hladil seprané vroubkované prostěradlo,
zatímco se prostornou chodbou rozléhalo
rázné ťukání dámských podpatků.
Náhle prudce vstal a přešel chvatně od
postele k otevřenému oknu. Vyhlédl. Kašta-
ny lemující přístupovou cestu začínaly pučet a tráva měla už dráždivě zelenou
barvu. Vzduch byl po dopoledním dešti tak ostrý a svěží, až příjemně štípal, ale
taky smrděl po žížalách, které byly rozházené po asfaltu, a ta žena s hnědými
vlnitými vlasy teď mezi nimi štítivě, hbitě cupitala a strašně rychle se vzdalovala,
až u hlavní brány natočila hlavu, jako by se chtěla ohlédnout, ale nakonec jen
kývla na vrátného a zmizela za rohem.
Jaroslav se pomalu odvrátil od okna, když zpozoroval na podlaze velkého,
masitého pavouka, jak se naráz zastavil, ztuhl a čekal. Huvár se rukou přidržel
okraje desky stolu, mírně se zaklonil, opatrně se přiblížil a v mžiku zvíře zašlápl. „Tak tu, tu bydlim enem ja, ty gyzdě,“ řekl vztekle, sehnul se a zdeformovanou mrtvolku setřel z podrážky o venkovní parapet. Náhle jej přepadla palčivá
lítost. Nevěděl, proč za ním ta žena přišla, ale uvědomil si, že ze sebe za celou
tu dobu, co seděla na židli u lůžka, nevypravil jediné slovo, jenom dychtivě vdechoval vůni, kterou přinesla zvenku a kterou naplnila celou místnost, a toporně seděl, potil se a bál se zvednout oči a podívat se na ni, přestože netoužil po
ničem jiném než se k ní přiblížit, dotknout se její ruky, kůže, vlasů. Možná ji už
někdy viděl, nedokázal si však na nic bližšího vzpomenout, a tak se znovu vrátil na lůžko a ulehl.
Dveře pokoje se nečekaně prudce rozlétly a vstoupila malá, mohutná zdravotní sestra s povislými prsy připlácnutými na břicho. Pozdravila a bez dalších zbytečných slov podala Jaroslavovi malý tácek se čtyřmi barevnými prášky
a sklenku vody. Dohlédla, aby všechny polkl, na kovový béžový stolek u postele položila chvatně odpolední svačinu a odešla. Huvár se zadíval na dva krajíce
chleba s rybí pomazánkou a odvrátil se. Těla sardinek byla rozmačkána tak ledabyle, že rozeznal i kostřičky jejich drobných páteří.
Ozvalo se hlasité zaklepání, a aniž by příchozí čekal na vyzvání, vstoupil.
„Nazdar, Jardo!“
63
Bílá Voda
„Aááá?“ podivil se Huvár naoko zvídavě a s nevelkým zájmem otočil hlavu
ke dveřím.
„To viš, měli zme s tu moju cestu do Javornika, tak sem si řek, že za tebu
zajdu, dyž je to enem kusek,“ zahučel zavalitý Miro Kadlec, dobelhal se doprostřed pokoje, velikou dlaní uchopil nejbližší židli a s hlasitým heknutím se na
ni svalil.
„Co tu tak robiš cely čas?“ zafuněl a kývl směrem k posteli, kde ležel Jaroslav.
„Spim.“
„To maš dobre.“
„Hm.“
„Povědali, že to tu němaš nejhorši. Daji ti fajně najesť, si v teplym, o všecko
se ti tu staraju, tak co chceš?“
„No.“
„Tak si představ, že budu měť děcko. Ta moja byla minuly měsic u doktora,
a že pry je už v šestym tydňu.“
Miro Kadlec si nebyl jist, zda ho Jaroslav vůbec poslouchá, prázdný pohled
modrých vodnatých očí měl upřený na protější zeď a bez hnutí seděl na kraji
matrace.
„Jak sem tu šel, natrefil sem aji Natašu, vypada furt dobře, to se musi nechať,
byla tu za tebu aji s děckoma? Ty dvě děvušky už možu měť tak tři, štyry roky,
že?“
Huvár náhle otevřel doširoka pusu, zaklonil se, jako by se chtěl zhluboka
nadechnout, ale staženým hrdlem se mu nedařilo nasát více vzduchu. Ucítil
strašlivou bolest na temeni a ta se rozlévala dál a dál celým mozkem.
Kadlec se zkoumavě zadíval na Huvárovy hubené ruce mihotající se rozrušením ve stále se zrychlujícím třesu. Viděl, jak na žlutavé linoleum dopadají
64
Bílá Voda
slábnoucí sluneční paprsky a v nich se ze strany na stranu komíhá silueta předkloněné Huvárovy postavy sedící na samém okraji postele. Rty na jeho neoholené, ztrhané tváři se začaly pohybovat, jako by se snažily zformulovat náhlý
proud myšlenek do slov, ale z úst nevyšel jediný zvuk.
„A davaji vam aji ty eletrycke šoky?“ napadlo ještě Kadlece, ale pak se raději
zvedl. „Už musim isť, bo ta moja čeka, měj sa,“ utrousil na vysvětlenou, hodil
na postel krabičku cigaret a zmizel za bílými dveřmi.
Jaroslav ucítil, jak mu příjemně teplý pramínek moče stéká po levém stehně,
prodírá se mezi chlupy na lýtku a ztrácí se až mezi prsty bosé nohy. Měl pocit,
jako by mu krví putovaly tisíce ostrých jehliček a zabodávaly se zevnitř do všech
žil. A s každým příštím bolestivým píchnutím mu před očima vystupoval další
a další výjev, který vždy s obrovskou námahou vyplouval kdesi z nejzazších míst
potemnělého mozku a postupně se projasňoval, až se vyčistil a vyloupl v plné
síle před jeho očima. Po hrudi se mu rozlilo neuvěřitelné horko. Uviděl místnost s bílými kachličkami s všudypřítomným pachem vnitřností a krve, svou
těžkou povoskovanou zástěru, zaslechl dusoty splašených kopyt, jež klouzala
dennodenně po zvlhlých kachličkách, připomněl si žuchnutí, jakmile některé
zvíře ztratilo rovnováhu a upadlo. Ano, a teď se zčistajasna rozpomněl na řadu
masivních háků, které se v pravidelných intervalech a s velkým hlomozem posunovaly středem jateční haly, dokonce si uvědomil, jak se tenkrát sehnul a zprudka napřímil a povolený, kymácející se hák jej udeřil do temene a nastalo nejprve
řezavé ticho a pak se mu obraz před očima s ohlušujícím hukotem vytratil a dál
nebylo nic. Obrovská mlčenlivá pauza. Bílé místo.
Až teď ten člověk, který tu byl, řekl přece „Na-ta-ša“, slyšel to docela jasně,
a Huvárovi se jemným předivem propojila ta tolik známá i neznámá vůně, kterou zanechala odpoledne v jeho pokoji ta žena s hnědými vlnitými vlasy. Teprve
nyní dokázal přiřadit jménu i kdysi povědomou tvář.
65
Bílá Voda
Jaroslav stále strnule seděl a snažil se horečnatě přemýšlet a další trýznivé
detaily zapadaly do znovuobjevené mozaiky jeho paměti. Zvenku doléhal do
místnosti vzdálený štěkot psa.
Náhle se rozlétly dveře a vešla zdravotní sestra s večeří a dalšími léky. Když
zpozorovala Huvárovy pomočené kalhoty, hlasitě povzdechla a začala jej svlé-
66
kat. Jaroslav se mezitím zahleděl na svá bosá kostnatá chodidla, brada nápadně
vyčnívající z jeho propadlých tváří se roztřásla a velmi slabým hlasem řekl sestře:
„Jak dlouho tu sem?“
K
67
Tomáš Míka
Májová neděle
Tomáš Míka
Májová neděle
Tomáš Míka
nar. 1959, básník, prozaik
a překladatel. Žije v Praze.
Debutoval sbírkou básní
Nucený výsek (Argo,
2003). Publikuje časopisecky (Tvar, Salón Práva,
Intelektuál). Překládá
z angličtiny (James Hogg,
John Bunyan, Samuel
Beckett a další). V září 2005
mu vyšla kniha povídek
Und (Argo). Je zastoupen
v antologii erotických
povídek Divoká jízda
(Knižní klub, Praha 2006)
povídkou Nevyzpytatelné
cesty paměti, která je
volným pokračováním textu
uvedeného zde.
68
Byla neděle a zároveň byl i první skutečně jarní
den. Vlastně skoro letní. Ačkoliv si vzal sako,
mohl klidně jít jen v košili. Jenže kam by pak
dal peněženku? A osobní doklady? Nosit to vše
v kapsách u kalhot stejně nemohl. A v saku se
zase pařil. Sundal ho tedy, přehodil přes loket
a chvátal na ranní myši.
Neučinil z domu ještě ani dva kroky, a tu
před něj něco velkého spadlo. Chvíli se na to
díval, obcházel to ze všech stran a pak pochopil, co to je. Bylo to pádlo. Pádlo olbřímích rozměrů. Nějaký velký kanoista tam nahoře se asi
dostal do nezvladatelné šlajsny a vír mu je
vykroutil z rukou. V takovéhle situaci pokračovat v cestě na ranní myši mu svědomí nedovolovalo.
Aspoň se za Velkého kanoistu pomodlím,
blesklo mu hlavou a ihned poklekl vedle pádla,
pozvedl oči k obloze a zděšeně se zas vymrštil
a úprkem se rozběhl zpátky k domu, z něhož
prve vyšel. Vzápětí na místo, kde předtím klečel, dopadl se zaduněním gigantický loďák.
Dopadl na výšku, zabořil se trochu do země a v polovině se tak nějak nahroutil a vychýlil do strany, takže nebýt khaki barvy, vypadal trochu jako jelito. Jelito velikosti pětipatrového domu. Zíral na to s otevřenou pusou od vchodových dveří svého paneláku. Občas s obavami vzhlédl k obloze, neboť čekal, kdy
dopadne sám Kanoista. Vyděsil se. Musí pryč. Velice živě si představil, jak velkou
část sídliště ten muž (anebo snad žena?) zalehne. Začal utíkat náhodně zvoleným směrem a přitom čas od času vzhlížel k obloze. Byla modrá, bez mráčku,
zdobilo ji jen několik křižujících se řídnoucích čar po letadlech. Nebyl zvyklý
běhat, a tak asi po sto metrech s funěním přešel do kroku.
Kdo ví, co se tam nahoře vlastně přihodilo, dumal stále ještě dosti rozrušen. Ze země se na obloze vše jeví náramně v pořádku, ale evidentně je to jen
zdání. Znovu zkontroloval stav blankytné oblohy. Co když běžím špatným
směrem? pomyslel si. Kde je psáno, že Kanoista dopadne tam, kam dopadlo
pádlo, kam dopadl loďák? Co když ho proud v šlajsně mezitím odnesl dál?
Nejspíš se motá ve víru pod jezem, usoudil. Věděl, že dostat se pod jez může
být hodně nebezpečné. Byl to zkušený vodák. O to překvapivější bylo, že
nepoznal, že se jedná o pádlo od kajaku. A i kdyby se nejednalo, neměl důvod
se obávat, že v hypotetické kánoi seděli dva? Kormidelník a háček? Tak tomu
přece obvykle bývá. Pouze ti nejzkušenější vedoucí kanoistických výprav přece
jezdí bez osoby na háčku. Jak mohl poznat, že se jednalo o takovéhoto mořského vlka a ne o nezkušenou dvojici, která se svorně motá ve víru pod jezem
anebo se ze všech sil drží kořání vrby, ale až jim dojdou síly a pustí se, dopadnou oba s temným zaduněním někam sem, do prostoru panelového sídliště
a pak: Potěš pánbůh!
Letmo se pokřižoval, a tu ho to napadlo: Co když byli v kánoi dva? Kormidelník a háček? A vzápětí se rozpomněl na tvar pádla a uhodil se dlaní do čela:
Jsem já to vrták! Vždyť je to kajakové pádlo! Takže to je tam jen jeden! Ale co ten
69
Tomáš Míka
Májová neděle
loďák? Vynořila se další pochybnost. V kajaku se přece, pokud mu bylo známo,
loďáky nepřepravují. V mysli mu vytanula hrozivá možnost hromadného ztroskotání kajaku a kánoe. To by mohlo znamenat eventuální pád na zem tří osob
obrovských rozměrů. Proč jen se muselo nebe protrhnout zrovna nad naším
sídlištěm? dumal a rychlým krokem se vzdaloval od svého bydliště.
Šel dlouho. Ráno se překulilo do odpoledne. V ulicích nyní potkával stále více
lidí, kteří vyrazili na nedělní vycházku. Pomalu zapomínal na Velkého kanoistu a hlavu mu začaly zaplňovat jiné věci. Nutkavé obscénnosti, vzpomínky
na prázdniny u babičky kdysi před mnoha lety a na její prosluněný dvorek, na
pamětihodnou sněhovou bouři tenkrát na horách, myšlenky na nedávné neúspěšné jednání s prostitutkou, provinilý pocit pramenící z toho, že se nedostavil na ranní krysy...
Vtom ho oslovila mladá maminka:
„Nepomohl byste mi prosím s kočárkem?“
Přikývl, podebral sedací kočárek s tlusťoučkým batoletem, které si ho s tupým
výrazem a slinou kanoucí od spodního rtu prohlíželo celé tři vteřiny, než kočárek nadzvedl a vsunul za jeho matkou do zadních dveří tramvaje.
„Děkuji vám,“ usmála se na něj žena, a než stačil říct prosím, ještě mu zamávala a dveře tramvaje se zavřely.
Kráčel nyní podél řeky, zapomněl už, proč se vydal na tuto pěší výpravu městem. Neutíkal již před Velkým kanoistou, jen tak bloumal po nábřeží a shlížel dolů
na hladinu, po níž dnes, poprvé v tomto roce, pluly pramice a šlapací loďky s milenci nebo rozesmátými skupinkami mládeže. Věnoval té pokojné scenérii pár nevraživých myšlenek a mezitím zahnul na most, a stále ještě ponořen do nerudného přemýšlení o pramičkách, milencích, slunci a vodě, sestoupil z mostu na ostrov.
Ubíral se po cestičce vedoucí podél břehu, když tu za sebou uslyšel silný
křik. „Klobouk!“ volal nějaký starší mužský hlas. „Můj klobouk!“ Ohlédl se a už
70
Tomáš Míka
Májová neděle
ho spatřil, tlouštíka v důchodovém věku, jak nemotorně běží měkkou hlínou
těsně u vody a na hladině vedle něj splývá jeho módní doplněk, šedivá hučka
s nenápadným vzorkem, promáčknutým dýnkem a s okrajem vzadu zdviženým,
vpředu pak mírně se svažujícím dolů. O několik kroků za pánem se kolébala zřejmě jeho manželka, i ona na tváři s výrazem, jako by jim řeka odnášela přinejmenším ledničku nebo vnouče. Ti lidé mu nebyli pranic sympatičtí,
o to nepochopitelnější bylo, že si téměř automaticky začal horečně svlékat šaty
a odkládat je na lavičku vedle cestičky, po které kráčel, a když byl vysvlečen do
trenýrek, vstoupil do vody a začal se, jak nejrychleji dovedl, brodit za kloboukem, který se pomalu vzdaloval.
Nebyl však sám, koho vyburcovalo staříkovo zoufalé volání. Nějaká skupinka mladíků poslala za kloboukem svého psa neznámé mu rasy, který se kolem
něj právě neomaleně prořítil a ohodil ho zvířeným bahnem. „Aport! Aport!“
řvala ze břehu ta banda chuligánů, a jako by jejich volání platilo i jemu, zvýšil
také on rychlost brodění.
Všechno se to seběhlo tak rychle, celá tato záchranná akce, jako kdyby se
jednalo o bleskovou partii šachu, v níž proti sobě nehraje pouze černý a bílý,
nýbrž jako by jednotlivé figurky hrály samy za sebe v zuřivé snaze uzmout strategicky významného pěšce, kterého zde představoval dědkův ošuntělý klobouk.
Pes a on totiž nebyli jediní, kdo se zapojili do pronásledování hučky. Chlapeček v krátkých kalhotkách, který si až doposud opodál cvičil hod lasem na své
sestřičce, se rozhodl uplatnit svůj um v praxi a začal provaz roztáčet nad hlavou a vrhat na vodní hladinu. Podařilo se mu ovšem pouze, a i to byl na malého
chlapce pěkný výkon, chytit psa a strhnout mu hlavu zrovna ve chvíli, kdy už
už chňapal po klobouku. V ten okamžik se však z nebe střemhlav snesl jestřáb
a uchopil klobouk do zobanu. Teprve nyní se ukázalo, že na starcovu pokrývku hlavy měla zálusk také ryba. Byla zakousnutá zevnitř do podšívky klobouku,
takže prve nebyla vidět, a nyní se s ptákem o ten kus šedivé látky přetahovala.
71
Tomáš Míka
Májová neděle
V jednu chvíli měl navrch jestřáb a zdálo se, že si odnese dvojí kořist s sebou
do oblak, ryba však byla zřejmě příliš těžká a vzápětí strhla opeřence pod vodu,
kde se pak i s kloboukem obě zvířata divoce zmítala. Konec tomuto krátkému,
leč urputnému zápasu učinil elegantní muž středního věku, který zničehonic
vytáhl ze záňadří revolver, vyšly dva výstřely a na hladinu vedle klobouku tiše
ulehly mrtvola ryby bílým břichem vzhůru a mrtvola jestřába se zakrváceným
peřím. Padl třetí výstřel a v klobouku se, vedle tržné rány způsobené jestřábovým zobanem, objevil černý kulatý otvor.
„Můj klobouk!“ znovu tiše zaúpěl stařec.
„Zastřelil jste mi cvičeného dravce,“ procedil skrz zuby muž s obrovskou
koženou rukavicí na levé ruce, který se objevil vedle elegantního muže s revolverem.
Nečekal, co bude dál, chladnou říční vodou si omyl skvrny od bahna na
nohou a boku, otočil se a kráčel ke břehu. Stařík se mezitím halasně domlouval s posádkou šlapací loďky, která se rozhodla pokračovat v pronásledování
proděravěného plstěného předmětu. Došel k lavičce, kde si prve odložil šaty,
a zjistil, že mu je někdo nejspíš vzal. Ačkoliv den byl výjimečně teplý, dala se
do něj zima. S drkotajícími zuby se zeptal lidí, kteří na lavičce seděli, zda si
nevšimli, kdo mu odnesl šaty, ale dočkal se jen příkré záporné odpovědi. Rozhlédl se kolem sebe. Na trávníku si hrály děti. Přistoupil k nim blíž a všiml si,
že si hrají s jeho oblečením. Požádal je, zdvořile, ale důrazně, aby mu šaty vrátily. Děti propukly v smích. Jeden asi desetiletý chlapeček, který měl na sobě
jeho kalhoty, jejichž nohavice si hajdalácky založil, aby mu nevadily v chůzi,
mu oznámil, že mu je vrátí pouze tehdy, když ho dohoní. A začal před ním
poskakovat, dělat výsměšné grimasy a schovávat se za stromy. Rozběhl se ze
všech sil za chlapečkem, ten ale neustále měnil směr, což byla jeho hlavní přednost. Vždy když už ho skoro měl, mu chlapeček uhnul a on setrvačností pře-
72
Tomáš Míka
Májová neděle
běhl o několik kroků špatným směrem a ztratil tak několik metrů. Po několika
neúspěšných sprintech, znepříjemněných navíc skutečností, že byl nucen běhat
bos, se celý udýchaný zastavil nedaleko bezového křoví a byl svědkem toho, jak
nějaká žena trhá na pruhy jeho zánovní košili, aby s ní mohla obvázat krvácející koleno uplakané copaté holčičky. Někde za jeho zády se vysokým hláskem
smál chlapeček oblečený do jeho kalhot. Nakonec to vzdal a vrátil se ke břehu.
Po chvíli hledání zde nalezl své boty, které předtím pravděpodobně posloužily
dětem jako nákladní lodě, neboť byly celé promáčené a plné kamínků, opodál
se válel i jeho nátělník, který byl ramínky připoután k větvi a někdo na něj neumělou rukou, nejspíš prstem namočeným do bahna, nakreslil lebku a zkřížené
hnáty. Opodál objevil dokonce své sako. Bylo obrácené naruby, avšak, jak se
ihned přesvědčil, nezmizela z něj peněženka ani doklady. Sloužilo jako střecha jakéhosi altánku, který si zde z větví zapíchaných do vlhké hlíny vytvořily děti, zatímco lovil klobouk a honil se za tím uličníkem. Oblékl si tedy, co
našel, a opustil ostrov.
Na mostě bylo rušno. Spokojeně se tvářící nedělní lidé na vycházce proudili po chodnících sem a tam a vesele se spolu bavili. Při pohledu na ušpiněného muže v mokrých trenýrkách, nátělníku s pirátským symbolem a v saku jim
však tuhl úsměv na rtech, na čele jim naskakovaly vrásky a ustávali v hovoru,
dokud ho neminuli. Přešel most a na nábřeží se ocitl vedle automobilu, který
měl zřejmě poruchu. Řidič stál na chodníku a bezradně na vůz hleděl. Ostatní
auta troubila, musela ho složitě objíždět, řidiči se vykláněli z okýnek a ztroskotanému řidiči spílali.
„Nemohl byste mi zatlačit?“ otázal se jej nešťastný majitel auta.
Přikývl. Řidič nasedl dovnitř a odbrzdil. On se do auta zezadu opřel a pomaličku je uvedl do pohybu. Napřel síly ještě víc, a auto se rozjelo rychleji. Nakonec za autem skoro běžel. Vtom v autě zahrkalo, řidič zřejmě zařadil rychlost,
73
Tomáš Míka
Májová neděle
z výfuku vyšlo pár nesmělých obláčků namodralého kouře a motor naskočil. Po
několika metrech jízdy řidič zastavil, vystoupil a vrátil se k němu, motor však
nechal běžet.
„Mnohokrát vám děkuji,“ řekl. „Nechcete někam svézt?“
Odpověděl, že by skutečně uvítal, kdyby ho mohl odvézt domů, a stručně vylíčil, co se mu přihodilo na ostrově. Navíc ho roztlačování těžkého vozu
poněkud vyčerpalo. Řidič chápavě přikyvoval, pak si nechal vysvětlit, kde bydlí, a ochotně mu otevřel zadní dveře. Odkudsi vytáhl velký igelit a s omluvným
úsměvem jej rozprostřel na sedačku.
„Mám nové potahy,“ vysvětlil.
Na předním sedadle seděla starší žena, jak se cestou ukázalo, řidičova matka.
„Nebude vám doufám vadit, že budete sedět vedle mého psa, že?“ otázal se
řidič. „Je hodný, nic vám neudělá.“
Na zadním sedadle trůnil pitbul a zkoumavě na něj upřel zrak a zavrčel.
Náhubek samozřejmě neměl.
„Hodný Rexík,“ řekl řidič psovi. „Pán si tu vedle tebe sedne, tak ne abys ho
otravoval.“
Usedl nepříliš klidně na rozprostřený igelit vedle Rexíka, který ho nepřestával upřeně pozorovat. Řidič zaujal své místo za volantem a vyjeli. Sotva se
auto dalo do pohybu, olízl mu Rexík obličej. Vyvedlo ho to trochu z míry, ale
nakonec usoudil, že se jedná o přátelské gesto, a usmál se na psa. Ten, nejspíš
povzbuzen jeho úsměvem, ho olízl ještě několikrát. Řidič zatím s matkou řešil
jakési záležitosti týkající se pravděpodobně společné zahrádky. Pitbul postupně
získal dojem, že mu páníček na zadní sedadlo pro ukrácení dlouhé chvíle předhodil sexuální objekt. Mezi zadníma nohama se mu objevil dlouhý, růžovofialový penis. Řidič s matkou na předních sedadlech se vzrušeně hádali o zahrádce, a co se odehrávalo za nimi, vůbec neregistrovali.
74
Tomáš Míka
Májová neděle
Konečně auto zastavilo před jeho domem. Když vylezl na chodník, Rexík,
který se za těch pár minut jízdy stačil zamilovat, se rozhodl, že ho vyprovodí,
vyběhl z auta, postavil se na zadní, přední tlapy mu opřel o ramena a ze zašpičatělé mordy mu na rozloučenou ze srdce zaštěkal přímo do obličeje.
„Ten si vás nějak oblíbil,“ řekl s úsměvem řidič, který také vystoupil z auta,
aby se s ním rozloučil. Nekomentoval to, ústrkům od zvířat už dávno uvykl.
Auto odjelo a on se znovu zadíval na podivný monument na trávě před svým
domem. Kolem nahrouceného loďáku si hrály děti na honěnou, což mu neblaze
připomnělo nedávné události na ostrově. Lezly i po pádle, každou chvíli z něho
některé spadlo a nesnesitelně vřískalo. Pár maminek v družném rozhovoru tlačilo kočárky s kojenci. Nějaký tatínek kopal se synkem na trávníku do mičudy.
Zdálo se, že nikomu kromě něj nepřijde divné, že se zde ty věci ocitly. Všichni
je okamžitě zařadili do ponuré krajiny sídliště, jako by tu byly odjakživa.
Nebylo pravděpodobné, že by se za celý den majitelé obřích předmětů nevymotali z víru pod jezem. Spíše se zdálo, že je, živé nebo mrtvé, proud odnesl
někam dál. Pohlédl na věž kostela. Měl půl hodiny na to se osprchovat, hodit do
gala a stihnout večerní myši. Anebo se znovu pokusit jednat s prostitutkou.
Přemýšlel, co by bylo lepším zakončením této neděle, tohoto prvního skutečně jarního dne. Zadumat se nad smyslem života, hvězdným nebem tam nahoře a mravním zákonem někde tady dole, anebo se na pár krátkých chvil proměnit v říjícího pitbula?
Zatímco takto uvažoval, vyjel výtahem až k sobě do bytu, svlékl se, vstoupil
do sprchového kouta, sprchoval se a zároveň úlevně močil. Osušil se, hodil do
gala, otevřel okno a pohlédl vzhůru k nebi, pak dolů na opuštěné pádlo a loďák.
Stále dokola zvažoval ty dvě možnosti a nedokázal se rozhodnout.
K
75
David Jan Žák
Anežka versus Dana
David Jan Žák
nar. 1971 v Prachaticích. Je
učitelem na Česko-anglickém g ymnáziu v Českých Budějovicích. Je
členem umělecké skupiny Imbecilních
realistů a stupidistů. V roce 2000 ilustroval pro Knižní klub knihu Karla Poláčka Hostinec U Kamenného
stolu. Své obrazy prezentoval na samostatných i kolektivních domácích
a zahraničních výstavách. Vydal pět
sbírek poezie: Jak padá podzim
(1991), Výkřik z hlubin psa (1994),
Výlet zpátky (1995), Dešti mezi
slova (2005), Přicházím za tebou
(2005), Na břiše svítání (2006)
a prózu AXE Africa (2006, edice
Fresh nakl. Labyrint). Jeho básně byly
přeloženy do francouzštiny, němčiny,
ruštiny a polštiny. Básník Petr Král
zařadil verše D. J. Žáka do Antologie de la poésie tchèque contemporaine 1945–2000, kterou vydalo
pařížské nakladatelství Gallimard
roku 2002. Připravuje k vydání výbor
básní Spodní zrcadla (1987–2007)
a prózu Sykot.
76
David Jan Žák
Anežka
versus Dana
Anežka — čistá, neposkvrněná, ctnostná
Dana — soudkyně
Je odpoledne na začátku prázdnin.
Lehounce se v představách dotýkám tvých
boků a cítím zvláštní opojení namíchané jako
koktejl z pocitů štěstí, strachu, dojetí, nenaplněnosti, touhy, studu a ještě něčeho.
Nikdy jsem s žádnou ženou (ani dívkou)
nebyl, má plachost mě doháněla do ústraní
záchodků a nočního ticha, kde jsem se zatajeným dechem (i několikrát za sebou) onanoval a své já splachoval hlučným proudem
vody. Míval jsem sny o dívkách, rozevřely klín
a v něm jen holou kůži. Nic víc. I tehdy jsem
se styděl a utíral se do kapesníku.
Cítím, že nejsem chlap.
Skáču do chladné řeky a pískem si rozdírám hruď, obličej i penis. Chci zmizet v jeho nánosech. Něco se rozlamuje. Je tady drobné zvířátko. Bdí. Roste.
Musím ho vyhnat.
Potkával jsem tě, Anežko, když jsi chodila s maminkou na nákup, to ještě žila,
a tys cupitala vedle ní, já se sotva batolil, a přece si na tebe pamatuju. Byly ti čtyři
roky a na neviditelném snímači času zbývalo patnáct let života. Je to vzpomínka
z oparu, ze sna. Později jsme se potkávali na školní chodbě, tys měla dva blonďaté cůpky, červené lakované střevíčky a krátkou sukýnku. Bylo mi šest a cítil jsem,
jak se někde uvnitř něco zdvihá a proplachuje. Tvá nahá bělostná kolínka a žluté punčochy. Procházel jsem kolem tebe a klopil zrak, občas jsem zavadil o tvůj
pohled, vykulené modré oči a dlouhé řasy. Vždy jsem zrudnul. Pak ses na mě
poprvé usmála, byl jsem ve třetí třídě a ty v pětce. První pusu jsem dostal ve třinácti. Já! Malý, rozdrbaný, ošklivý, pihovatý kluk ze sedmičky! Od holky ze sna!
Ano, přiznávám, že se mi o té puse jen zdálo, ale pro mě to byla skutečnost.
Vše jsem se dozvěděl až později z novin. Psali o tvém tátovi a o té tragédii.
Přeplněný autobus s turisty se převrátil pět kilometrů za hranicemi po návratu
z Chorvatska. Dvacet lidí nepřežilo a mezi nimi ani tvá máma. Jen mě napadá,
proč tam tenkrát neseděl on? Zájezd jim oběma zaplatil otec. Zůstal doma. Stále jste žili v jedné domácnosti.
Tvůj pot voněl, voněl mi tak, jako by byl tím nejvzácnějším deodorantem na
světě, jemnou voňavkou, tak drahou a vzácnou. Opíjel jsem se tou vůní a chtěl
ji ochutnat ve všech jejích skupenstvích i podobách.
Po tvé smrti našli deník, kam jsi všechno zapisovala, dokonce i to naše společné odpoledne. Tvé bledé tělo leželo a zkažená voda promíchaná s krví tě
objímala bez jediné vlnky, tak klidně. Když jsem se o tom dozvěděl ze zpráv
a spatřil titulní článek v novinách, přál jsem si být tou vodou, do které jsi uleh-
77
David Jan Žák
Anežka versus Dana
la. Spolu bychom pak putovali do pekla, kam prý sebevrazi směřují. Nevěřím
na peklo ani na ráj. Pekla sis tady užila vrchovatě, tak proč v něm pokračovat?
A Bůh? Nevěřila jsi mu, říkalas, že být nemůže, protože by to přece nemohl
dovolit, všechnu tu bolest. A jestli je, dodala jsi, tak to není Bůh, ale sadista.
Nevěděl jsem, co ti na to říct.
V té chvíli se můj penis ztopořil, všimla sis toho a vzala mě za ruku. Vešli
jsme do pestrobarevné klece květin. Svlékali jsme se otočeni k sobě zády, styděli jsme se za svou nahotu a ty ses ke mně prudce otočila a přitiskla se ke mně,
abych nemohl vidět tvé pohublé tělo plné modřin.
Vzpomněl jsem si na noční sny zakončované polucemi, na představy při onanování. Měl jsem pocit, že dělám něco špatného a nečistého, styděl jsem se.
Nejen tvůj otec, ale i já nesu vinu na tvé předčasné smrti.
V ten den jsem doběhl zpátky do města a odjel prvním spojem do Prahy.
Chtěl jsem být co nejdál a ztratit se v anonymitě velkoměsta. Několik hodin
jsem bloumal ulicemi a nakonec vyrazil zpátky k nádraží. Ochladilo se, já pil
snad již pátý grog zakoupený ve stánku s občerstvením. Od rána jsem nic nejedl. Přisedl si ke mně nějaký muž.
To je teda kláda, tenhle způsob léta se mi zdá být pěkně na hovno, zasmál
se. Pil taky grog, a když jsem si šel koupit další, podal mi peníze.
Kup mi jeden tuplovanej, jak ti mám říkat? Já jsem Filip.
Odpověděl jsem, že mi má říkat Bedřichu a že mu ten tuplovanej přinesu, a jestli chce víc cukru. Řekl, proč ne, že cukru není nikdy dost. Pak jsme si
povídali. Vyprávěl o divadle, byl dramaturgem. Ptal se, co dělám já, a tak jsem
mu vyklopil všechno o svých uměleckých snech. Studoval jsem gympl a chtěl se
dostat na FAMU, a on jen pokyvoval hlavou a říkal, s kým vším se tam zná a že
by se mohl za mě přimluvit. Popíjeli jsme grog a já byl přiopilý. Filip, už jsme si
tykali, mě pozval k sobě na večírek, prý se tam má sejít pár umělců, vesměs herci,
78
David Jan Žák
Anežka versus Dana
nějaký ten režisér a taky pár výtvarníků. To, že se s nimi poznáš, by se ti mohlo
hodit, řekl a já souhlasil, protože mi bylo najednou jedno, jestli dorazím domů
dnes nebo až zítra. Všechno mi bylo jedno.
Zvířátko se prohrabávalo ven.
Nechtěl jsem myslet na to, jestli tam pořád ještě schoulená ležíš, Anežko.
Na večírek dorazilo něco okolo patnácti lidí, já byl nejmladší. Filip mě
každému představil coby mladého začínajícího filmaře a já se, sklenku bourbonu v ruce, cítil důležitý a středem pozornosti. Byla to pánská společnost.
Nikoho jsem neznal. Hodně se pilo a pak někoho napadlo pustit porno. Jeden
asi osmnáctiletý kluk navrhl, že by bylo lepší vyrazit někam, kde jsou holky.
Souhlasil jsem. Jeho návrh se v prostoru pokoje rozpustil do vytracena. Opile
jsem se přidržoval sklenky. Ve chvíli, kdy pustili film, si ke mně přisedl Filip
a začal mě hladit. Byl jsem dost zmatený, Anežko, nevěděl jsem, co to znamená. On říkal samé hezké věci a já si ani nestihl všimnout, že už nesedím
v obýváku u videa, ale ležím nahý ve Filipově ložnici. Před mým obličejem
se houpal tmavý penis, zatímco ten můj držel Filip ve svých ústech. Připadal
jsem si jako v jednom ze svých snů, jediný rozdíl byl v tom, že mě nevzrušovala žena, ale muž. Náhle mi Filip přitiskl svůj pyj k obličeji a já pochopil, co
chce. Nebyl jsem schopný přemýšlet, jako by mou mysl někdo vypnul. Já byl
jen nástrojem, který vykonával cizí vůli. Nechtěl jsem držet něco takového
v puse, věř mi, Anežko, ale musel jsem, a na ten pocit do smrti nezapomenu,
i když vše bylo v podivné mlze. A pak jsem vystříkl přímo do Filipových úst
a bylo to jiné, než když jsem byl sám, jakoby silnější a mnohem mnohem delší. Ze rtů mi vypadl ten jeho pulzující, dosud neukojený sval, prohnul jsem
se do oblouku a hlasitě vykřikl.
A já byl náhle s tebou, Anežko, zpátky na té louce a nikdo nás už nemohl
rozdělit. Miloval jsem tě. Pak byla tma.
79
David Jan Žák
Anežka versus Dana
Když jsem se probral, držel mě Filip za pánev, jazykem přejížděl kolem konečníku. Vystřízlivěl jsem, shodil ho ze sebe a nadával. Hájil se tím, že mě miluje.
Na potácejících se nohách jsem vyběhl do chodby a na záchod, měl jsem průjem. Třásly se mi ruce, když jsem se oblékal. Filip mě sledoval usazený v rohu
postele a drmolil něco o lásce. Chtěl, abych se k němu nastěhoval. Byl jsem hluchý, ve spáncích mi bušilo a já se cítil jako začínající prostitut. Cestu nočním
městem jsem, Anežko, probrečel. To, co jsem chtěl prožít s tebou, jsem jen tak
pohodil v cizím bytě s cizím člověkem.
Do rána jsem seděl na nádražní lavičce a díval se nad střechy domů, jak obloha šediví a bledne. Bylo chladno. Já byl prázdný. Prázdný. K rodičům jsem dorazil po poledni, zalezl do svého pokoje a z něho do večera nevyšel. Ležel jsem
a díval se do stropu.
Zvířátko mě ovládlo.
Teprve večer jsem na chvilku vylezl, dostal žízeň, a zatímco jsem v kuchyni
pil celý litr studené vody natočené z kohoutku, z obýváku se řinul agresivní tón
televizního zpravodajství. Pomalu jsem se přesunul k pootevřeným dveřím, za
nimiž seděli naši a dívali se. Tvá tvář zabírala celou obrazovku. Rozklepal jsem
se. Redaktor a lidé, co tě objevili, říkali strašné věci.
Psali o tobě, Anežko, téměř každý den v novinách, probíhalo přelíčení s tvým
otcem, otiskovali celé pasáže z deníku. A nakonec i zápis z posledního dne tvého života, ze dne, kdy jsme spolu seděli na břehu řeky, dlouho se dívali do proudu a pozorovali pstruhy.
Potkali jsme se tam náhodou. Já seděl a házel drobné kamínky do pěnivé
vody, rád jsem tam chodíval. Bylo to dlouhá léta mé místo, a najednou jsi tam
přišla a usedla vedle mě.
Vyšla jsem si na procházku a zpátky do města se mi nechce, řekla jsi a dodala, nebudu ti tu vadit?
80
David Jan Žák
Anežka versus Dana
A já se usmál a podíval se do mraků odrážejících se v tvých očích, ty ses taky
usmála a mlčeli jsme dlouho. Tak dlouho, že jsem pocítil přítomnost samotného Boha a řekl ti to. Měl jsem raději mlčet. Myslím, že to odpoledne, kdybych býval mlčel, mohli jsme být oba zachráněni. To zvířátko by se možná nikdy
neprobudilo, možná by se odstěhovalo jinam, do jiné nory. Teď už vím, že se
živí mým strachem, a čím víc se bojím, tím víc ono roste a požírá zbytky mého
srdce. Už asi nemohu být zachráněn, i když jsem slyšel, že se stačí kdykoli obrátit a prosit, vše bude vyslyšeno. Dokonce i odpuštěno.
Četl jsem z rozevřených novin svému tátovi přes rameno. Otec se ani neotočil, věděl, že za ním stojím. Tys ji znal, Bédo? zeptal se a já se zmohl jen na
hm. Četl nahlas. Pak dodal: To vypadá, že měla taky nějakýho Bedřicha. Ani
ho nenapadlo, že bych to mohl být já. Rychle jsem zmizel z kuchyně i z domu.
Začínal jsem se dusit.
Nohy mě nesly samy až sem. Tady jsme, Anežko, spolu seděli. Tady jsme ještě měli srdce a taky naději.
Jistě to způsobilo to zvíře!
Za půl hodiny, déle to trvat nemůže, už budu u tebe. Budeme zase spolu a snad
se stane zázrak a my prožijeme déjà vu v tom božském tichu. Než odejdu, musím
ti toho, Anežko, ještě tolik říct. Proto jsem přišel k řece, abych ze sebe provždy
vyhnal narůstající zvířátko…
K
81
pásm
Jan Beneš — Emil Hakl
Ráno v posteli rozlámán
se Řehoř Samsa budí
a dlouho hledí do stropu
nevěda, co se stalo.
Poučen zrakem druhých,
já taky někdy mám
strach, co uvidím, až se
na sebe podívám.
Jan Beneš se narodil 25. března 1958 v Praze. Kdy a kde přijal pseudonym Emil
Hakl, přesně neví ani on sám. Podle jeho tvrzení se ale tak stalo někdy v době
studií oboru tvorba textu na Konzervatoři Jaroslava Ježka („kde jsme si všichni
vymejšleli pseudonymy v přesvědčení, že z nás budou co nevidět slavní básníci… a básník
bez pseudonymu je vyřízenej, to každej ví“), patrně pod vlivem zaujetí pro zvláštní
polopásová vozidla německé armády zvaná Hakl.
Vystřídal mnoho zaměstnání. Důvěrnou znalost míst, různých prostředí (třeba vodárny či reklamní agentury), stejně tak jako osudů lidí, které poznal, využil
později (coby Emil Hakl) pro vlastní tvorbu. V počátcích psal a publikoval poezii.
Vydal dvě básnické sbírky Rozpojená slova (Mladá fronta, Praha 1991) a Zkušební trylky z Marsu (Cherm, Praha 2000). Poté se soustavně věnoval (a dosud věnuje) téměř
výhradně próze. Postupně mu vycházejí knihy Konec světa (povídky, Argo, Praha
2001), Intimní schránka Sabriny Black (román, Argo, Praha 2002), O rodičích a dětech
(novela, Argo, Praha 2002), za kterou získal cenu Magnesia Litera a podle níž napsal scénář ke stejnojmennému filmu, O létajících objektech (povídky, Argo 2004).
Nyní je k vydání připraven rukopis románu s pracovním názvem Let čarodějnice.
Jan Beneš žije v Praze. („Praha je město, kde jsem si zvykl a začal ho mít rád, poněvadž zvyk je základ každý pořádný lásky.“) Není třeba se ptát, proč začal psát, proč
píše. Do jaké míry je autobiografický. Zda se neschovává za Emila Hakla, aby snáz
přežil. Materiál vlastního života využívá se zaujetím, avšak bez patosu, dokonce
dokáže být ironický. („Dyk je to všechno jenom let Praha–Karlovy Vary–Bombay a zpět,
vyhlídkovej let s přesnídávkou, nic víc.“) Připomíná seismograf naší těkavé současnosti. Abnormálně citlivým zrakem i sluchem zaznamenává její otřesy a pořizuje
přirozený, zároveň velice působivý záznam. Jeho výpověď o všední-nevšední skutečnosti se jeví upřímná, je věcná, neiluzívní, bez efektních gest či šarádovitých
stylizací, nevykonstruovaná. A má v sobě zvláštní, ambivalentní sílu — dokáže
vyvolat smích, z pointy vyprávění však obvykle nepříjemně a dlouze mrazí.
Rozpojená slova, 1991
Martin Fibiger
82
83
Emil Hakl
Let čarodějnice
aneb Civilní dobrodružství
LET ČARODĚJNICE ANEB CIVILNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (Román)
8. kapitola
CO JSEM VIDĚL A SLYŠEL VE SKLEPĚ
A tak jsem taky navštívil jednoho známého, jmenoval se Arnošt a měl domek
s krovem prolezlým houbou ve vsi za hlavním městem, kde žil se svou stárnoucí ženou. Dojížděl denně do Krče, kde se věnoval výzkumu nějakých drobných
živočichů, byl totiž biolog. A ta houba ve střeše byla kámen jeho úrazu. Všiml
si toho až poté, co dům koupil, a protože neměl čas ani peníze, rozhodl se to
prozatím nebrat na vědomí. Střecha. To slovo bylo lepší před ním nepoužívat.
Proč taky.
Přivítali mě, opřeli mi kolo v garáži o dřevěnou kozu a zavedli mě do
kuchyně.
„Tak co mi povíš vo světě?“ ptal se Arnošt, zatímco paní vzdychala a rachotila s čajníkem. A já mu hned tam na židli u vody se sirupem vybalil, vysvětlil
a vychválil ten svůj nový objev.
„Nadrolíš do másla a nic jinýho?“ divil se. „To pochybuju.“
„Na to vajíčka, zamíchám a snim.“
„To se mi nezdá,“ kroutil hlavou a já už viděl, jak jeho exaktní povaha směřuje k účelově namíchané směsi pochyb a drobného hostitelského nátlaku, která povede přesně k tomu, že to teda vyzkoušíme. Patřil k těm strašným vytrvalcům, co mají potřebu o všem mluvit tak dlouho, dokud to není dokonale jasné.
„Nemáš to náhodou s sebou?“ vábil.
„Máš vajíčka a máslo?“ optal jsem se.
„My máme vždycky vajíčka a máslo,“ vmísila se utrápená paní, „díky mně, že
se postarám. Arník by klidně jed pořád šišky jak husa, viď.“
84
Emil Hakl
Let čarodějnice
To už jsem se činil s vařečkou. Míchal jsem, abych nepřipálil. Hodiny hlučně a jaksi sprostě tikaly.
„Hezky to voní, tuhle vůni si budu pamatovat už pořád. Tak já vás tu nebudu rušit, mám práci nahoře,“ řekla zkušeně dlouholetá družka přírodovědcova, vzala hůlku a začala s ní ťukat do schodů. Nahoře chvilku přesouvala nějaké
předměty, abychom se, dětinové, cítili bezpečni. Dojedli jsme. Arnošt se poté
začal rýpat v zubech lesklým zubařským drátkem místo párátka, to už byl jeho
zvyk. Slyšel jsem, jak to skřípí. Hleděl jsem na zem.
„Na co myslíš?“ zeptal se ustaraně a zadíval se na mě zkoumavým okem. Na
to, že seš odpornej dobytek, svítilo mi v hlavě.
„Takhle se přece ptaj čtrnáctiletý holky,“ odpověděl jsem.
„No tak promiň, já myslel, že když přijedeš na návštěvu, že budeš mít náladu komunikovat,“ řekl.
Možná to nebude jednoduchý. Kdoví, co to hodí. Teď je přesně ta nejlepší
chvíle k pochybám. Raketa na rampě. Stopky, kouř, pára a chvění. Vyšli jsme ze
dveří. Arnošt pokynul ke zdi, kde bylo zavěšeno obrovité hnízdo, podepřené
latěmi: „Břečťan se mi vodtrh vod zdi, když byly ty poslední deště, to bys nevěřil, jakou má váhu, to je, jako když se na tu zeď pověsí zubr. Zubři jsou zpátky
v Jizerkách, ale to asi víš,“ řekl. Pak se naklonil blízko ke mně a zahučel: „Za jak
dlouho by to mělo začít?“
„Za hodinku.“
„To stihnu eště nahoře něco si,“ řekl a už taky dupal po schodech.
Dvorek byl zalehlý vegetací. Drobné lístky se třepetaly ve větru, střední listoví se rovnoměrně lesklo a jakési půlmetrové plachty visely odevzdaně z větví
mně neznámého stromu. Zubři jsou zpátky. To jsem nevěděl. Prohnutá břicha
truhlíků naplněných rostlinami stoupala v mnoha patrech k okapům. Z každé
pukliny se draly na svět netřesky a lomikámen. Při zdi se malátně leskla tůňka,
85
Emil Hakl
Let čarodějnice
pokrytá utopeným hmyzem a žabincem. Přiklekl jsem, opřel se o hrubý okraj
skruže a začal pozorovat malinké žabky, kterých byla tůň plná. Žabky se hřály,
občas hrábly nožkou. Za mými zády propajdala uvzdychaná a neforemná paní,
opírala se o hůl a nesla lavor plný slupek a natě.
„To jsou kuňky?“ nadhodil jsem.
„To jsou kuňky žlutobřichý,“ odvětila paní. „Ty dělaj u - , u - , u - , u - , a jsou
tady ve středních Čechách poměrně vzácný. Na rozdíl od kuněk ohnivejch, který dělaj to, co dobře znáte: uuu! uuu! uuu!“
„Uuu, uuu, jéžiš, ty znám vod dětství,“ přispěchal jsem s odpovědí.
„Ty známe všichni od dětství,“ doplnila paní, zapíchla špacírku a začala se
otáčet, aby odešla.
Ve dveřích se zjevil Arnošt. „Žáby jsou užitečný a zajímavý chtvoření,“ vyslovoval, jako by dojídal housku. „Tcheba jichtý auchtralský žhabichky fungujou
jako živý muchcholapky, kdychch na ně sedne moucha nebo jinej hmychch,
vypouchchtej lepkavou chchhťávu a mouchcha se přilepí. A když je zhabichka celá polepená hmyzem, tak tu chvojí kůhhi chvlíkne a sežere ji i chch těma
mouchama... Tak běžž, hop!“ řekl, vyplázl jazyk a z huby mu čile vylezla malinká
bradavičnatá žabka, vlezla mu do dlaně a z dlaně skočila do vody.
„No tak, to byla právě kuňka žlutobřichá, její kůže je lehce jedovatá a náš
Arnošt je dobytek, von přímo miluje, když ho potom brní jazyk i s patrem, viď,“
utřela si pot utrápená paní, sebrala nádobu a ztěžka zmizela v předsíni.
Nanosili jsme k ohništi vlhká polena a zapálili je. Arnošt začal oheň rozdmychávat kusem lepenky. Když bylo zákoutí naplněno dostatkem hustého,
pachem plísně prostoupeného dusivého kouře, posadili jsme se na bedny, přitažené z dřevníku.
„Co to provádíš s tou nohou furt?“ začal.
86
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Drbu se, nedávno jsem měl zánět okostice a nemoh jsem ani chodit, ani
sedět, ani ležet, ani stát, tak jsem se pomaloučku belhal po bytě. To bys nevěřil,
jak je den ve skutečnosti dlouhej.“
„Jenoms chodil? Nic jinýho?“
„Chodil jsem a jenom jsem se díval, jak žiju. Číst jsem taky nemoh.“
„Jak dlouho?“
„Skoro čtyři neděle.“
„No a cos teda dělal?“
„Sledoval předměty v bytě, jeden po druhym, a pak i větší celky.“
„Jaký předměty?“
„Všechny, co tam mám.“
„Ale jaký konkrétně, musíš nám je jmenovat!“
„Plechovky na polici plný tužek, plakáty na zdech, fotky,“ vypočítával jsem,
„koberec, různý skříně, v nich časopisy, klíče, lepicí pásky, angličáky, co jsem je
nikdy neměl odvahu vyhodit. Překvapivě hodně různejch anonymních ústřižků vlasů, který jsem srovnal na stůl podle barvy a uplně mezi nima chyběla, člověče, jakákoliv blondýna. Já to ve skutečnosti dělal i dřív, že jsem monitoroval
svuj život, jako by to byla ňáká kolonie švábů. Komu nám?“
„Na co se ptáš?“
„Řikals musíš nám je jmenovat.“
„Nám, co tu sedíme. Mně a sobě, jsme dva.“
Poleno v ohni hlasitě prasklo a rozlomilo se. V místě lomu se proti sobě
rozevřely dvě rybí tlamy, odskočily od sebe a ostře zasyčely. Pak se jedna rozštěpila na další dvě a všechny tři se v němém šátravém tanci pootočily k nám.
„Sednem si radši kousek dál, poď, takhle,“ instruoval mě Arnošt, který si
toho jako přírodovědec nemohl nevšimnout.
Dlouho jsme nic neříkali. Paní šramotila v kuchyni. Snažila se naslouchat.
87
Emil Hakl
Let čarodějnice
V jednu chvíli to nevydržela, vyšla ven a zakřičela nazdařbůh do tmy: „Máš
všechno, blázne? Neni ti zima?“
„Ne a neruš nás,“ řekl Arnošt.
„Prosimtě,“ zamlaskal po chvíli, „moh bych se tě trošku tak jako chytnout za
nohu, mě to někam táhne a zatim to neni nepříjemný, ale mohlo by začít bejt,
moh bych?“
„Klidně,“ řekl jsem. Arnošt uchopil oběma rukama mou levou nohu a přimkl se k ní, jako by to byla stará větev. Byl červenec, měl jsem kraťasy. To nevadí,
říkal jsem si, to je zkrátka noha, teď ji nepotřebuju, ať si s ní dělá co chce. Jeho
vousatá hlava strnula pět centimetrů od mého břicha v nepřirozeném úhlu, jako
by naslouchal něčemu pod sebou. V té situaci jsme setrvali hodinu, myslíce každý na své. Několikrát jsem musel odehnat zjištění, že tu sedím s mumlajícím,
chvílemi až i tence pištícím makabrickým skřetem, zaťatým kolem mého stehna. Že nás osvětluje neurvalý svit naplno se rozhořevších polen. A že tu scénu
musí při troše pozornosti vidět nejen soused z domu převyšujícího Arnoštovu
košatou, ale nízkou zahradu zleva, nýbrž že jsou rozsvícena nějaká přízemní
okna i přímo před námi, hned za plotem.
Vedle toho jsem se věnoval pableskování nicoty, prorážejícímu vetchou slupkou praktické představivosti. Přihlížel jsem, jak ta slupka doutná, jak teří. Aniž
jsem byl sebeméně připraven unést pohled na to, co za ní nutně musí být. Ačkoliv
to musí být něco, co mám dennodenně před očima. Žádná kolize galaxií. Chlupy,
drobky, smotané drátky, letitý obsah šuplíků. V těch sídlí satan.
„Ty teď myslíš na prázdnotu. A ty se jí chceš vyhnout!“ zamlaskal Arnošt.
„Jenže prázdnotě se, kamarádíčku, nevyhneš, dokud k ní nedojdeš.“
„Já se jí nemínim vyhnout,“ houpal jsem v zubech litinová slova.
„Míníš, protože se držíš těla jak hovno košile. A přitom s nim nic kloudnýho neděláš. Například mě teď neposloucháš a jenom se tak tváříš.“
88
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Máš pravdu, teď jsem pár vteřin vůbec neposlouchal,“ dosvědčil jsem.
„Neposloucháš! To si pak můžem všichni hubu vyvrátit, jak chceme něco
říct, a ty prostě nepřijímáš,“ kázal mi.
Svit nepředstavitelného, možno-li ještě, zesílil. Arnošt mě náhle tvrdě drapl
za koleno a pokoušel se s ním zacházet jako s řadící pákou obrovské lokomotivy: „Ty teď myslíš na to, že se teď tady zbláznim. A ty chceš, abych se zbláznil.
Ty víš, jak jsem na tom. Nedělej to! Nedělej to, prosimtě,“ drkotal.
Měl pravdu, dotkl jsem se té myšlenky. Měl by se asi napít.
„Napij se, musíš pít,“ řekl jsem a napil jsem se sám.
„Ale než se zbláznim, když to teda chceš, a důsledky poneseš ty, protože tě
tady všichni viděli, tak ti řeknu, kdo seš,“ nedal se zarazit.
„To se rád dozvim,“ řekl jsem.
„Ty seš nikdo!“ zachechtal se nezvykle nízko posazeným, zmnoženým hlasem. „Shromažďuješ předměty, aniž máš chuť se dozvědět, jaký jsou mezi nima
souvislosti.“
Rozhlédl jsem se, jestli by mi nějaký kout zahrady neposkytl chvilkový oddech.
Po zídce lezli masití hlemýždi. O kus dál nějaké menší zvíře valilo míč. Možná
to nebyl míč, ale něco kulatého.
„Víš, proč to je, nevíš, tak mě poslouchej,“ přednášel. „Ty totiž nejseš schopen ani chvilku zustat v rovnováze, a proč? Protože tebe klid nezajímá, ty chceš
furt jenom sledovat to státem placený představení, řikat spolu s vostatníma fuj,
to je hnusný. Ty potřebuješ vidět netvory. Tak je teď vidíš.“
Tělem mu projela série hrubých škubnutí. Pak strnul v nehybnosti jako sfinga a pomalounku začal otáčet hlavou sem a zase tam. Žhnoucí tvář přemýšlivého molocha se odvracela a přivracela jako světlomet. Hlavně pomalu a logicky,
říkal jsem si. Nedat mu záminku, aby stupňoval paniku. Trochu mi pomáhalo,
že jsem v tu chvíli byl veliký jako kůň. Hlavně vesele.
89
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Hó,“ hrábl jsem zkusmo.
„Hó, tomu jsem perfektně rozuměl,“ potěšil mě.
Nad hlavou nám tichounce rachotila omlácená kulečníková koule.
„Měsíc je, dá se říct, takovej Vinnetou Země, ne.“
„Souhlas,“ řekl, „jakkoliv je to trochu nepůvodní.“
„Čas vod času zjišťuju,“ pokračoval jsem v moderování, „že se všechno, co
zrovna probíhá, automaticky propojuje přes ňákou integrálu s minulostí. Cokoliv, co se stalo, má vyčerpávající odpověď v tom, co je teď. A ta spojnice je zajímavá tim, že je všem na vočích. Všem se nabízí, a přitom —“
„Jo. A přitom,“ edukoval. „Je to teda spíš centrála než integrála. Ale horší je, že jsem byl až do týhle chvíle, to znamená celej svuj skoro už padesátiletej život, přesvědčenej, že když se s někym bavim, že jsem povinen ho
zaujmout jako osoba. A až teď vidim, že to tak prostě neni! Že je člověk zajímavej jenom natolik, nakolik jsou zajímavý informace, který předává. Jenom
jako nosič!“
Arnoštova chodidla, oděná stodolovitými domácími přezůvkami, ze kterých lezly široké prejzovité nehty, byla nezměrná. Trčela přes zahradu až k plotu. Až k tomu břečťanovému hnízdu. Zahrádkou se valily kulaté, nepřátelské
zvuky.
„Nech toho,“ povídám. „Máš obrovský hnáty.“
„To jsou tvoje hnáty, na co ukazuješ,“ opravil mě a zase měl pravdu, zíral
jsem na vlastní chodidla.
„A proč mám pantofle?“ zeptal jsem se.
„Pučil jsem ti je asi v půl pátý, aby ses nepařil v keckách.“
„Jo, tak to díky.“
V košili mi zazvonil telefon. Měl jsem tolik rozumu, že jsem ho nechal vyzvonit.
90
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Ty nechceš mít starosti,“ bublal hluše Arnošt a do toho stále pozoruhodně hlasitě mlaskal. „Jenže pokoušet se bejt šťastnej je mnohonásobně těžší než
zustat nešťastnej. Víš to?“
Zíral jsem na displej. Jako stěžejní atrakce tam žhnul mnohoslibně rozostřený nápis. X-BARUNA, zněl obsah zvěstování. X proto, že mám v adresáři
takový systém.
„Bejt v klidu a trčet v nicotě, v tom je sice sub-tilní, ale zásadní rozdíl. A to
si ty právě pleteš. Jenže já teď chci tudletu čtrnáctiletou, cos vo ní mluvil, chci
tudletu čtrnáctiletou, poď sem, ty,“ hmatal před sebou a suše luskal bříšky prstů o dlaně.
„Sedíš,“ okřikl jsem ho vlídně, aby se bába případně nehoršila.
„Tak mi jí neber!“ vykřikl hranatě. „Ty! Seš prdelní zrůda!“ zaryčel tuřím hlasem a několik kuchyňských záclon se pohnulo. Byla už tma.
„Máš rád jenom internet, nic víc neznáš a nechceš znát! Vobrázky!“ řval
a ozvěna létala mezi domky. „Jednoduchej popis! A hezky barevný bannery, který tě zadarmo vedou dál! To tě zajímá!“
Dolehlo na mě vědomí, že možná sedím v noci na cizí zahrádce vedle
někoho, komu opravdu hráblo. Bez možnosti s tím něco dělat. Bez možnosti
úniku. Dřív nebo později se bude volat sanitka. Asi i policajti. A já budu ten,
kdo za to může. Původce toho. Z toho se nevysekám. Seděli jsme a hleděli do
ohně.
Tu na mě klesla drtivá tíha. Bzučelo to a zvonilo. A šlo to durch až na kořen.
V nosohltanu mi vybuchla suchá vůně, jako když se žehlí přeschlé cejchy. Jako
bych čichl k vaně kyseliny. Krční svaly mi začaly vyvracet hlavu ke straně. Všechno se ve mně zkroutilo. Mezi povrchem mozku a klenbou lebky hrabal tvrdými
končetinami nějaký vyděšený korýš a modlil se vysoko vytrčenými klepítky, aby
to proboha už skončilo. Co. Se to. Děje. Ani to jsem nemohl říct.
91
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Sílu ale máš,“ zabublal Arnošt. „Já je teď na tebe poslal a tys je vod sebe
vodrazil.“
„Koho?“
„Čerty.“
Čerti, to byl terminus. Nálepka. Ale něco tu bylo, co mě málem zašláplo,
rozložilo. Něco, co moc dobře vědělo, kde mám kořínek. Co otvíralo zdroj hrůzy v místech, kde bych ji nejméně čekal.
„A proč na mě, čuráku, posíláš čerty?“
„Protožes mi nevěřil. Tak jsem ti je ukázal.“
Konečně jsem docenil příběh vyprávěný mi kdesi kýmsi, hoch z Jizerských
hor, něčí brácha, týraný permanentními hlasy a tlaky, popadl jednoho pěkného
dne sekerku a vlastní rukou jim otevřel cestu ven. Přežil to, ale ne moc dobře.
„Tys mi je ukázal a já je uviděl,“ shrnul jsem.
To ho dojalo. „Jo, jenže. Mně se přihodilo, že mi jeden muj dobrej známej,“
pronášel zničehonic civilně, „nechtěl věřit, že ty síly existujou. A furt mě s tim
provokoval a furt mě votravoval, ať mu je teda předvedu. A já to. Nechtěl dělat.
Jenže von už se mi pak už v hospodě smál přede všema do vočí, tak jsem je na
něj poslal. Abych měl pokoj. A von pak bohužel umřel. A to mě mrzí, protože
já ho zabil.“
Tohle téma teď nesmím rozpatlávat. Tady pozor. „Jak víš, žes ho zabil?“
„Protože když to uděláš, tak to pak víš. Byl to inženýr. Doktor. Ale ta další
otázka, co teď konstruuješ, je tak primitivní, že mě až uráží,“ doplnil.
„Inženýr, nebo doktor?“ zeptal jsem se.
„Inženýr doktor.“
„Vlastně jsem se chtěl zeptat, kde bych moh vyvenčit lachtana?“
„Co to znamená?“
„Kam tady můžu jít s pískem?“
92
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Místo toho se radši eště napij,“ zachechtal se ďábelsky.
Napil jsem se a cítil, jak se úžasně chladná voda rozlévá po stěně žaludku,
byl jsem úplně při tom, jak si tu tekutinu buňky rychle rozebírají, jak si ji rozkládají po svém a pro sebe. „Ty máš hrozně, ale hrozně dobrou vodu,“ řekl jsem
do dvora.
„Kdoví, kdo má dobrou vodu,“ poskytl mi odpověď. „Kdoví, komu ta voda
patří.“
„Ta patří každýmu, kdo ji pije,“ přispěchal jsem s replikou.
„Cha, cha,“ odpověděl. „Ta patří každýmu, kdo ji pije, tos řek ty? Nebo já
jsem to řek?“
„To sme řekli voba,“ zadrnčel jsem.
„Tak se eště napij,“ řekl nelogicky, ale hned vzápětí zkonstruoval past: „Jenže
už nám tady u vohně došla, pro další budeš muset dojít do sklepa.“
„To si nedovedu představit,“ odříkal jsem jak kašpárek na divadle, „kde by
takovej sklep moh bejt.“
„Musíš do předsíně. Ta je za tvejma zádama. Dveřma dovnitř, pak nalevo
a tam jsou takový, přiznávám, extrémně hnusný mokrý schody,“ popisoval mi
skutečnost.
„Radši chcípnu žízní, než bych to hledal,“ odvětil jsem. „Vůbec si nepamatuju, jak ta tvoje předsíň vypadá.“
„To vim já,“ opáčil, „protože to je moje předsíň. Jenže já tam teď nejsem
schopnej dojít. Ty schody znám, ale jak se k nim de, na to ti teď precizní mustr
nedám. Jenže jaks mluvil vo tej vodě, tak bych se strašně rád napil.“
„Dobře, tak mi vysvětli, jak se tam jde.“
„První, co musíš udělat, je postavit se a votočit se zády k vohni. Je tam muj
barák. Musíš se na ten barák podivat.“
„Nemůžu. Běž tam ty.“
93
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Já nemůžu ani hnout rukou,“ máchal směrem k ohni nějakým středověkým
pahýlem. „Jako vim, že mám ruku, ale netušim, jak zformulovat povel. Aby se
hnula. A to eště ke všemu ne jakkoliv, ale tak, jak potřebuju.“
Mořili jsme se třeskutou žízní, zatímco pár metrů od nás byl sklep plný
vody, kterou Arnošt tahal služebním favoritem v petlahvích z nějaké zázračné
studánky v křivoklátských lesích. A ta voda byla pro nás nedostupná. Nakonec
se zvedl, chvíli zbujně zatínal krátká masitá lýtka. Pak se vydal přihrbeným krokem do správného kouta. Jenže ho ve chvíli, kdy míjel kvetoucí střemchu, zvedla jakási síla a nezemsky snadno ho odhodila zpět na trávník.
„Promiň,“ zabreptal.
„Za co se vomlouváš, tos nebyl ty,“ řekl jsem.
Viděl jsem, že tomu sám nemůže uvěřit. Zkusil to ještě aspoň desetkrát. Šel
do toho umíněně, ale pokaždé ho přesně na stejném místě uchopila neviditelná
ruka, a už ležel. Úplně bylo vidět, jak mu vyletěly nohy. Dopadl. Hekl. Ohmatal si záda. A znovu.
„Sáms to viděl,“ řekl a v jeho hlase se zatřepal zřejmý plačtivý tón. „Nepustěj mě tam. Čemu se směješ?“
Jak to říct, čemu. Arnošt přisedl ke světlu. Bylo znát, že dostal konečně taky
strach. Naslouchali jsme. Vítr se neslyšně protahoval větvemi. Tma za humny
měla nepokojnou podstatu. Na plotech posedávali ptáčci s krhavýma očima
a nepřetržitě si zobákem uhlazovali peří. Ale jinak se nic nedělo.
„Ty se směješ a je ti jedno, že už jsme všichni mrtví,“ začal zas chmurně, aby
řeč nestála.
„Možná ani ne mrtvý jako prázdný. Rozdíl je v tom, že bejt mrtvej je z hlediska toho, kdo zatim žije, asi blbý, kdežto na prázdnotě nic špatnýho nevidim.“
„Však už seš taky dávno mrtvej,“ stál si za svým.
94
Emil Hakl
Let čarodějnice
Cítil jsem, jak se zpocených zad znovu dotkl živý mráz.
„Vědomí ve mně pracuje,“ namítl jsem, „co je na mně mrtvýho?“
„Máš nulovej náboj.“
„A ty seš podle sebe energetickej drak, jo?“ žertoval jsem kostrbatě.
„Já už jsem skoro taky mrtvej,“ přiznal.
„Kde je ta voda?“ řekl jsem.
„Za tebou je barák. Di k němu. Eště kousek, eště, a tam před tebou jsou dveře,“ navigoval mě. „Teď vezmeš za kliku a zmáčkneš. Ale pospěš si, poněvadž
nevim, jak dlouho tady sám vydržim.“
Co jsem viděl a slyšel ve sklepě, tím nebudu zdržovat. Byl tam celkem klid,
oproti tomu, co se dělo venku. Nad hromadou koksu se vznášel mírně se usmívající, jakoby šupinatý mužíček s mrkvovitě pokroucenýma nohama. Nicméně
působilo to neškodně. Naskládal jsem těžké a studené láhve do náruče. Když
jsem se vrátil, poplácal mě po noze.
„Co mě drbeš,“ ohradil jsem se.
„Rád tě vidim, já mezitim přišel na to, kde mě nejvíc bolí,“ ukazoval si rozmrzele na břicho. „Tady.“
„Co tě bolí?“
„Ty bys tomu řek duše, protože ti nevaděj laciný pojmy. A vona to možná
vopravdu duše je.“
Napili jsme se.
„Co to tam s tebou praštilo?“ ukázal jsem do kouta.
„Nevim,“ řekl. „A to jsem za to placenej, abych věděl. A nevim.“
Mezi větvemi se zatřepetal proužek světlejšího nebe.
„Eště přilož do vohně,“ buzeroval mě ještě chvilku pro forma. „Chci abys
tohle poleno dal křížem. Eště kousek. Ne tak, to spadne, já chci, aby bylo kolmo ke mně!“
95
Emil Hakl
Let čarodějnice
Snažil jsem se mu vyhovět, abych si nekomplikoval nastávající roli nocležníka.
„Řikám kolmo, aby bylo rovnoběžný s krajem mýho betonovýho chodníčku.“
„Tobě na rozdíl vode mě vaděj laciný pojmy, a přitom používáš takhle dementní úsloví? Muj betonovej chodníček?“
„Žádný přiléhavější neznám,“ řekl pojednou ztraceně.
Už jsme se z toho vyhrabávali. „Kafe,“ řekl jeden. „Kafe, už jenom za to slovo bych ti dal půl miliónu, kdybych ho ovšem měl,“ řekl druhý. Jenže jsme byli
moc utahaní, jít vynalézat nějaké kafe.
Nahoře se pravidelně vlnilo prostěradlo pozoruhodně zbarvených mraků.
Arnošt přidřepl, popleskal zemi pod sebou plochou dlaní, lehl si a ihned usnul.
Postavil jsem se a hleděl vzhůru. Najednou se nad krajem strhl pokřik. Ze všech
stran přilétlo jakési hvízdání, pelešení, nářek a svist.
„Rorejsi nás vopouštěj, je jejich čas,“ řekl, aniž otevřel oči.
Nízko nad krajem se přehnalo chaotické dopuštění. Tisíce kmitajících srpovitých křídel pohánělo armádu pomatených, lehkých těl. Odšustilo to. Poté
nastalo ticho. Takové, jaké je slyšet jen párkrát do roka. A do toho ticha se zasekl další shon. Jeden okamžik bylo povětří prázdné, a najednou to tu bylo zas.
Jako letky bitevníků přilétala z opačné strany hejna a hejna a za nimi zase hejna.
Arnošt se posadil, víčka nadále zavřená.
„A havrani přiletěli,“ řekl.
„Je teprve třicátýho července,“ namítl jsem.
„Přesně tak,“ dotvrdil a zase si lehl.
„Rá, kráá,“ zasípal zeshora nějaký nedočkavý rekrut a tím tomu dal korunu.
Když začali chraptět kohouti, vystoupali jsme do podkroví. Ukázal mi komůrku, matraci, spacák, chvilku stál, pak zadrmolil: „Heleď, kdyby něco nebylo
v pořádku, můžu přijít?“
96
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Kam?“
„No, prostě si sem případně přijít na chvíli popovídat, nejsem přece bukvice.“
„To tvrděj všechny bukvice,“ zažertoval jsem, zavřel před ním dveře, vlezl do
spacáku a střemhlav usnul. Spal jsem, pak jsem se probudil. Zarudlé světlo se
zemdleně máchalo v okenním rámu. V nohách postele stál Arnošt v trenýrkách,
upíral na mě žluté oči, ukázal ohnutým prstem a zahučel: „Tys na mě šetřil, dals
toho tam málo. Bylo to slabý. Bylo to sskoro dobrý, ale právě že jenom sskoro.“
„Zaplaťpámbu za to,“ odvětil jsem.
„Je to temnější než houby, mnohem temnější,“ ohlásil ještě. „Těžší. Je to
těžký, uplně to trhá žaludek z těla. Tíha.“
Přetočil jsem se zpět do spánku. Kromě přesvědčení, že spím, jsem měl
dojem, že se souběžně zaměstnávám pozorováním dveří, které se tvářily jako
zavřené, ale ve skutečnosti byly zlehka pootevřené do tmy, a z té tmy mě někdo
nevyhýbavě sledoval.
Ráno jsem tiše vstal a sešel se schodů. V kuchyni jsem si umyl obličej a poslouchal řeč vody: Tak toto mi teda daj na hrob. A keď nedám? Tak si to vypiješ aj
s tými traktormi, čo hrdzavejú na poli. Ty si taký polovičný zedník. Ani to nie.
Je v tebe zakleté hyperaktívne dieťa. No nás už to nezaujíma, vieš? Ďakujem!
Ďakujem, hoši! To si pamätaj! Hi hi hi hi hi hi! Do toho tikal budík: To je tendle, tendleten, tendle, tendleten.
Na pátý pokus jsem našel správné dveře do garáže. Když jsem vedl předsíní kolo ven, stála pod schody paní v dlouhém děravém svetru přes noční košili. „Vy už nás opouštíte,“ řekla a držela v levé ruce dosti umaštěného plyšového
medvěda.
„Musim, mám doma práci,“ odvětil jsem nevěrohodně a uvědomil jsem si,
že jsem se zapomněl usmát, což jsem skokem napravil.
97
Emil Hakl
Let čarodějnice
„Ani čaj nechcete? Včera jste to s nim neměl lehký, já vim. Von má běsy.“
„Tak snad si od nich na chvilku odpočinul,“ řekl jsem a povšiml jsem si, že
to není medvěd, co drží, nýbrž malý živý pejsek, chtivě vyplazující neskutečně
široký jazyk.
„Von jo, ale vy jste si neodpočinul, von umí bejt úpornej.“
„Já si zas vodpočinu jinde s jinym, mně to nevadí,“ konverzoval jsem a v rozporu s lehkým tónem uskutečnil pár skoků na dvorek a vyzvracel se do vonící
střemchy, ještě že byly dveře dokořán.
„Odpusťte, já to zaleju vodou,“ řekl jsem.
„Jen to nechte, Arník to pak spláchne hadicí. Von už naplnil tři kýble, smrdí
to tam jak u dudků, ale to si uklidí sám, až vstane. Tak nashledanou.“
Venku to ze mě spadlo. Na cizí ulici mi bylo rázem lehce. Obdivuhodně
snadno jsem nasedl. Když jsem potřetí šlápl do pedálu, klapla vrátka a v nich
se vylíhl Arnošt. Přeleželé vousy mu prorocky trčely k levému uchu. Krátce mě
zaměřil a potom vyběhl. Doběhl mě, zpomalil a zařadil se.
„To vypadá, jako bys vod nás utikal,“ nadhodil, kráčeje dlouhými pštrosími
kroky podle kola.
„Však taky utikám,“ dosvědčil jsem kodrcavě.
„Tak na chvilku sesedni,“ žádal, „snad mi to aspoň vysvětlíš.“
„Teď ti to nevysvětlim, ahoj!“ řekl jsem.
„Co to znamená, ahoj?“
„Abych ti pravdu řek, přesně nevim,“ odvětil jsem, „nejspíš běžnej plebejskej pozdrav, původně asi námořnickej, kdovíproč zdomácnělej u národa, kterej nemá moře. Možná právě proto.“
„No tak ahoj, a nedal by sis aspoň vajíčko?“ řekl a vypadal najednou opuštěně a zoufale. Byla to však zároveň mistrovsky zkonstruovaná past. Kdybych
sestoupil z kola a opřel ho o zeď, kdybych byl řekl Arnošte, ty jeden sokole,
98
Emil Hakl
Let čarodějnice
z vajíčka bych se poblil, ale pojď si dát jedno pořádný kafe, jak jsem měl na jazyku, byl bych se ještě dlouho nevymotal. Když jsem odbočoval na hlavní, nevydržel jsem to a ohlédl se. Stál tam a kamenně mi kynul.
„Vajíčko dáme jindy,“ řekl jsem a téměř najel do starodávného pískovcového
patníku. Projel jsem mezi domky a vyrazil po výpadovce. Krajina byla vyčištěná a elegantní. Všechno ožívalo v záchvatu svítání. I ty plevami pokryté olysalé vršky nad rozbitými kravíny a z mlh se pozdvihající haly s nápisem BILLA mi
připadaly víc než v pořádku. Bylo to všechno pěkné, až moc pěkné. Až tolik, že
jsem raději sjel z dvouproudovky na první pěšinu a po té pěšině zamířil k alejím. V zatáčce u rybníka mě zaskočila silná vůně topolového listí. Jedno jsem
začínal chápat. Je to zkouška, která vůbec nikdy neskončí. Nepřestávající série
různě se překrývajících testů. Jedno, jak moc nebo málo si to člověk uvědomuje. Anebo možná přesně naopak, to, jak moc nebo málo to ví, je jediné, co nás
od sebe odlišuje. Tak jako tak jsem pořád o krok pozadu za tím, co mě táhne.
Během úvah jsem málem srazil s pěšiny zasněnou ranní slepici. Upřela na mě
červené oko a spala dál.
Projížděl jsem smrčinami, odpočíval u potoků a potil se v kukuřičných polích.
V zahradní restauraci jsem si dal čočkovou polévku. „Chutnala?“ tázal se klasický číšník. „Tak dobrou jsem nejed celý roky,“ svědčil jsem bouřlivě, „zaplatim
pivo, dva rohlíky a tu polívku.“ „Šedesát čtyři koruny,“ zněla odpověď. „A tak
drahou taky ne,“ dodal jsem. „Mouchy nám, pane, zvedaj ceny,“ namítl, „máme
jich letos tolik, že hosti nechoděj.“ A opravdu, když jsem chtěl dopít, spatřil
jsem, že je zevnitř na stěnách sklenice přilepen zmámený bzučící štětinatý dav,
který se nedal vyklepat ani vyfouknout, musel se prostě vyhnat prstem. „Běžte,
vy tetičky,“ řekl jsem jim, což číšník zaslechl.
Uchopil jsem kolo a soustředil se, abych nasedl podobně letmo jako před
Arnoštovým domkem. Podařilo se. Nohy začaly radostně šlapat, ačkoliv to bylo
99
Emil Hakl
Let čarodějnice
zrovna dost do kopce. „Nejde tu vo nic jiného, než jak aspoň na chvíli zastavit
to puchření,“ řekl jsem. Musel jsem, potřeboval jsem dát té náhlé myšlence verbální váhu. Což nejspíš ještě taky slyšel.
Obloukem jsem objížděl řevem dunící koupaliště i zase až moc ztichlé vesnice. Když už jsem nějakou musel projet, aspoň jsem pokaždé zastavil někde
za návsí a předstíraje, že hledám cestu, jsem si poznamenal na okraj mapy, jak
se to tam jmenuje. Mapu okolí Prahy jsem totiž objevil zastrčenou v zadní kapse. Musel jsem, arci, dávat pozor, názvy měly sklon dělat si samy ze sebe srandu, Staré Smrady, Mámina Pakáž, Bulejo, Pajgrmula, Vniveč. Odvodil jsem si,
že se nacházím kousek od Divoké Šárky a že tam musím být co nevidět. Ještě
mě ovšem několikrát zradil gyroskop. Respektive se mi zalíbila myšlenka navštívit místa, která se nazývala Kateřinin skok či Zubatého lávka, a tak jsem musel
odbočit.
Nakonec se přede mnou otevřela neodvolatelná pláň s výhledem na meandry Prahy 6, potažené sírou. V narvaném vagónu metra se mého bicyklu chytly
nějaké obtloustlé turistky a věrně se ho držely, tudíž jsem musel aktivně tlačit
rám ke stěně, aby se to všecko neskácelo. Doma jsem měl právě tolik síly, abych
si pustil příběh s přenádherným koncem, Five Easy Pieces od Boba Rafelsona.
Do toho jsem si nad velkým atlasem republiky zpětně kontroloval místa, kterými jsem projel. Zjistil jsem, že jsem najel dobrých sedmdesát kilometrů, ačkoliv
to bylo vzdušnou čarou nejvýš pětadvacet.
To byl zhruba obraz těch dní a týdnů. Bylo to nevšední, ale vyčerpávalo to.
K
100
101
Lukáš Bajer
V čase špenátových prasat…
Nejen česká společnost prodělala v devadesátých letech obrodu: rozmach informačních
technologií s sebou přinesl přerod člověka živícího se rukama (podle některých mých
známých poctivou prací) k člověku živícímu se ledasčím. Hranice dané tím, co člověk smí
a nesmí či jaké povolení získá, jako by se rozplynuly a zůstala jen rozplizlá nejistota.
A právě nejistota a nestálost, fascinace lidským životem v jeho nejobyčejnějších situacích spolu s nekrologem za vyhaslými tradicemi či osobitým pátráním po smyslu existence patří k úhelným kamenům próz Emila Hakla (*1958).
Haklův vstup do oficiální literatury je spojen s počátkem 90. let 20. století, kdy vydal
svou první (a na téměř celých deset let poslední publikaci), sbírku osobitých básní Rozpojená slova (Mladá fronta, 1991). Druhou knihou se pak staly Zkušební trylky z Marsu
(Cherm, 2000). Po údajném poučení od Kahudy přestal Hakl „kódovat do veršů“ a začal
„psát normálně“. Knižním prozaickým debutem se stal kritikou ceněný soubor povídek
Konec světa (Argo, 2001, 2002), následovaný románovým příběhem Intimní schránka Sabriny Black (Argo, 2002). Cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2002 přinesla Haklovi kniha O rodičích a dětech (Argo, 2002), „dialogická novela“ (pravděpodobně inspirovaná Kahudovou Technologií dubnového večera) o jedné procházce Prahou. Zatím poslední
prací z Haklovy dílny je soubor povídek O létajících objektech (Argo, 2004), v roce 2007
by měl vyjít nový román Let čarodějnice.
čtenáře, že vše, co se v jeho knihách odehrává, je holá pravda. Vrchol Haklova zaklínání
reality fikcí, jakési aranžování bludiště reality potom přináší novela O rodičích a dětech.
Postupným odhalováním osudů obou protagonistů je čtenář vmanévrován do fikčního
světa skrze vlastní svět, totožný se světem autora. Reflexe příhod získávají na naléhavosti. Fikční svět naopak prosakuje do světa reálného, události, časoprostor i osobnosti se
mísí a vytvářejí spolu směs ne nepodobnou dnešní realitě.
VE SPLETI VÝRAZŮ
Zaklínadlem Haklova vyprávění je jazyk. Z úst vypravěče nezní monotónní hlas. Zejména
starší Haklovy texty představují autorův jazyk v jeho nejlepší podobě. Do popisu jediné
situace podané nejčastěji obecnou češtinou zamíchá slova nespisovná a vulgární, obohatí tradiční metafory novým významem, připomene dnes již zapomínaná spojení. Netradiční kombinace slov Haklovi pomáhají dotvářet spojení reality s fikcí — přesná definice
situace se z ničeho nic změní v text, který vyžaduje veškerou představivost čtenáře.
ECCE, HOMO
V BLUDIŠTI REALITY A FIKCE
Ve svém románovém pokusu autor rozpracovává povídku Druhá třetina1 do téměř třistastránkového příběhu o postupném rozpadu přátelství a světa „podnikatele z nutnosti“, Haklova knižního alter ego, protagonisty Jana Beneše. Románové hledání „katarze v čase špenátových prasat“2 nabídlo prostor pro plné rozvinutí Haklovy poetiky. Příběh
z okamžiků, které v mnoha variacích prochází vypravěčovým životem, potvrzuje, a současně vyvrací dojem autenticity. Podobnou linii sleduje i Haklova poslední práce, O rodičích a dětech. Celý děj knihy je záznamem jednoho odpoledne, které stráví vypravěč se
svým otcem na procházce Prahou. Během zastávek v hospůdkách se však z obyčejného
vyprávění stává dílo nabité mnohovrstevnatostí, dílo s hořkou životní filozofií o světě
bez naděje, kdy jedinou jistotou je skutečnost, že jisté není nic…
Vybudovaný fikční svět stojí a současně padá s postavou protagonisty většiny příběhů,
s Janem Benešem. Vyprávěcí ich-forma dotvoří Haklovu brilantní hru: spisovatel, skrývající za pseudonymem Emil Hakl své občanské jméno Jan Beneš, s úspěchem přesvědčuje
102
Tok Haklových příběhů posunují vpřed postavy. Chování postaviček, povalečů, „flákačů“, hospodských, zlodějů, cizinců a jejich protikladů ze společenské smetánky slouží
v Konci světa a v novele O létajících objektech jako impuls pro vyprávění. Intimní schránka Sabriny Black přináší jen drobnou obměnu: nejsou to postavy, ale setkání s nimi, co
posunuje děj kupředu.
U Hakla se svět postav dělí na ty, s nimiž musí hrdina pracovat, a ty, s nimiž se stýká
ve svém volnu. První skupina pracovníků a majitelů reklamních agentur, partnerských
firem, zbohatlíků a nové české podnikatelské aristokracie je podrobena ostré kritice. Lidé
reklamy jsou Haklovi světem „bezstarostných, egocentrických hovad“3, před nimiž „…uhlazení
hajzlové v hadrech za sto tisíc kníkají školskými hlásky“ a „…ženské dostávají horečku omladnic“4.
Beneš kritizuje, neustále posuzuje podle dnes zaniklých kategorií věrnosti a zodpovědnosti vůči přátelům, době, společnosti. Uvědomuje si však, že jedině proměna charakteru v bezcharakternost znamená úspěch.
Ke druhé skupině postav chová vypravěč Beneš bezmeznou úctu. Dělníci, povaleči,
staří dobří zloději, lidé bez stálého zaměstnání, ale se stálým životním názorem a posto-
103
ji, ti všichni podle něj „žijí v souladu s vesmírem“ a jejich „osudy v sobě nesou ještě aspoň trochu stopu důstojnosti…“5
Svět Haklových příběhů by byl neúplný bez zmínky o jedné z nejlépe propracovaných
postav současné literatury, Ivanu Benešovi, otci z novely O rodičích a dětech. Otec stejně
jako uznávaní hrdinové a svým způsobem i modly Jana Beneše jsou s minulostí pevně
spjati. Dnes již vyčpělé zvyky, odmrštěné jako staromódní přežitky, poskytují hrdinům
jistotu, kterou jim doba nedokáže nabídnout. Haklovy postavy ukazují, jak schizofrenní je chování dnešní společnosti: zvyky odmítá, tradice jsou jí jen na obtíž, vyznavači
minulého působí jako dinosauři. Vše v lesku nových, respektive stále se vracejících akčních hrdinů, stále a znovu převypravovaných příběhů. Jako by se za minulostí nedala
udělat tlustá čára, jako by se lidské mraveniště zapomnělo v časové smyčce.
TUDY KRÁČEL ČLOVĚK
Vnímání dějin jako časoprostoru, do jehož tváře se nesmazatelně vryla přítomnost člověka, staví před Hakla další autorské východisko. Haklův prostor je civilní; doba jako by
sama způsobila, že i ty nejsugestivnější okamžiky musí mít vypálenou značku lidské přítomnosti, poznamenané chaotičností doby. „Stromovka se pomalu vlnila v hliníkovém světle měsíce. Kam oko dohlédlo, všude to vypadalo, jako kdyby si pacienti nějaké pobočky pro rehabilitaci neuróz hráli se staniolem.“6
Jediné místo, kde vypravěč umí žít, je Praha.7 Haklova Praha není Praha turistických
průvodců, jsou to periferie, otlučené fasády domů, holobyty s novinami místo koberce,
kapající kohoutky, hromady starého papíru v chodbách, hospody s ošklivými poloobnaženými servírkami tančícími na stole… Je to útulné město divadelních rozměrů, kde lidé
vypráví „všechny ty historky, jak někdo chodil na pivo a na karty s prezidentem“8.
V Konci světa se Praha stává metaforou pro celou Evropu, „biedermeierovský pokoj pro hosty“9, který si ochotně zve kohokoli dál, aniž se připravil na následky setkání. Noví lidé,
exotické zvyky, neočekávaná chování přechází postupem času do krve některých „Novoevropanů“, ti ale bohužel nepochopí jejich podstatu. Praha, Evropa, jakékoli místo, na
něž vstoupí Evropan, se tak stávají karikaturou nových poměrů. V první knize Hakl svým
„neo-Evropanům“ nic neodpustí. Proto s sebou výjezd hrdiny jedné z povídek až do daleké Indie nenese „buddhisticko-hippiesácké“ nalezení nirvány, mění se pouze v hořkou
pilulku, kterou musí spolknout, aby se vylízal z ran utržených v bitce v nevěstinci. Skoro jako by Hakl vyznával trpké: „Měli jste sedět doma, na prdeli…“10
104
KONEC?
Mihotavé a pohybující se obrázky, figurky, tříšť tradice a tápání ve vzpomínkách dnešní
společnost doslova pronásledují. Hakl je vynikající vypravěč, vtáhne svého čtenáře do
příběhu, vytvoří dokonalý popis situace, a potom nečekaně udeří postřehem, komentářem nebo jen vzpomínkou. Jeho postavy jsou každodenní lidé žijící svůj život na dluh,
který odmítají zaplatit. Utíkají před zodpovědností, někteří si ani neuvědomují, že je
doba ve vývoji předběhla, že nastupuje nová doba, éra druhu homo zappiens „virtualensis“. Ti, kdo chtějí obstát,se změnili: rozloučili se s minulostí, s tradicí, stali se poněkud
odlidštěnými stroji…
Hakl vychází ze své vlastní zkušenosti, kterou modifikuje a přetavuje v živou tkáň textu. Lidské osudy vnímá nikoli odtaženě od prostředí, ale jako jeho zákonité dotváření.
Vědomí tradice, tradice rituálu a jeho smyslu, přesahuje civilní rovinu jeho děl. I když
neklade důraz na roli idejí a mýtů otevřeně, přece jen ho rituál přitahuje: rituál každého jednoho dne s jeho bojem o přežití. Životní zkušenosti vypravěčů ukazují, že bylo
dosaženo poslední možné hranice. Vše již bylo řečeno, vše již bylo vyzkoušeno. Zbývá
už jen pohled „na dva stíny poskakující po chodníku ve žlutém světle pouličních lamp. […] Na
dva dvounožce, žijící nepříliš nápadným způsobem své dva životy uprostřed hlavního města jedné
nevelké republiky na samém konci veleúspěšné éry druhu homo sapiens.“11
Poznámky:
1
DRUHÁ TŘETINA (rychlorozpustný román), HAKL, E.: Konec světa, s. 179n.
2
HAKL, E.: Katarze v čase špenátových prasat…, Tvar, č. 7, 2002.
3
HAKL, E.: Intimní schránka Sabriny Black, s. 9.
4
5
6
7
Srov. HAKL, E.: O rodičích a dětech, s. 98.
8
HAKL, E.: O rodičích a dětech, s. 98.
9
HAKL, E.: Konec světa, s. 24.
10
HRABAL, B.: Ostře sledované vlaky.
11
HAKL, E.: O rodičích a dětech, s. 134.
K
105
Mořic Klein
Kusem dědy,
kusem sebe
(Krajem Jistebnické vrchoviny)
Mořic Klein
pseudonym, nar. 1976.
Pochází ze středočeského
venkovského města Sedlec-Prčice, nedávno se do tohoto města zase vrátil. Zaměřuje se na psaní povídek
a cestovních zápisků, některé otiskl např. v Hostu, Tvaru, Viselci, Welesu
a v internetovém almanachu Wagon.
106
Pravidelně dvakrát za rok vždy v jiném ročním období nasedám do autobusu linky
Příbram–Tábor, vystupuji z něj ve vesnici
Petříkovice a odtud nastupuji cestu krajem
na pomezí středních a jižních Čech. Kdykoli jsem Petříkovicemi projížděl jako malý,
těšil jsem se, že v zahradě před jednou chalupou uvidím kovově šedý vrak vojenského letadla. Ale jak jsem vyrostl, zešedivěla
ta klukovská atrakce i mým očím a okolní
kraj mě začal přitahovat jiným magnetismem.
Z Petříkovic vycházím po asfaltové silnici, která se zvolna svažuje mezi poli
a loukami občas zčeřenými křovím, jde se po ní, jako kdyby se člověk vzdaloval od břehu a mizel hlouběji a hlouběji pod hladinou. Asi po kilometru a půl
měním směr a scházím z hlavní silnice na vedlejší. U odbočky stojí dvě stavení,
skoro by se dalo říci, že tu stojí o samotě, kdyby takovému označení cosi nebránilo. A to je vzhled jednoho stavení. Jde o obří stavbu složenou jakoby z několika různě velkých hangárů vmáčknutých tu větším, tu menším tlakem do sebe.
Tři z hangárů zabírá autodílna Klatovský, čtvrtý hangár nejspíš pan Klatovský
obývá se svojí rodinou. Do změti hangárů je jako z velké výšky a s ohromnou
silou vražen mohutný komín, který pravidelně vyhazuje k nebi po velkých lopatách těžký kouř. Stavením naproti Klatovským je zchátralý statek, z něhož jsou
vidět jen chlívky a stáje a hnojiště.
Od odbočky stoupá silnice vzhůru, úží se, a přestože je zapuštěná skoro
do matérie konce světa, zažil jsem na ní nečekaně velký ruch. Alespoň v předjaří jsem z ní často uskakoval autům projíždějícím v obou směrech, jako kdyby
to s dobou nějak souviselo a i auta se drala či startovala zpod sněhu. Na podzim mě tu neminulo auto ani jedno a jediné, co zaokrouhlovalo a podtrhávalo zdejší ticho a nehybnost, bylo kroužení dravce nad zasněženou plání. Cesta dostoupá až k Brtci, což je první vesnice, ve které potkávám lidi, přestože
někdy jen v představě, přesněji ve vzpomínce. Ale nejdřív se tu rozštěkají psi,
jako při příchodu do každé vesnice, ale tady nějak víc. Brtec je vesnice opravdu malá, přesto jsem v ní zažil hospodu. Doprovázel jsem jednou svého dědu,
když chtěl navštívit své vzdálené příbuzné z Brtce, Čapkovy, a řízení auta sám
už nezvládal. O Čapkových bych měl mluvit spíš jako o dávných příbuzných.
Děda pro ně sice byl strýcem, ale příliš se asi v minulých letech nevyhledávali,
to až v době, kdy se mu začaly rozostřovat události přítomné a umanutělpěl na
107
krajinomalb
krajinomalb
Mořic Klein
tom, že naváže na události prastaré, dávné. Pak právě začal za doprovodu mě
a mé sestry objíždět hroby příbuzných zemřelých a svými zastávkami překvapovat příbuzné živé, s nimiž se třeba už po desetiletí nestýkal. Čapkovi patřili mezi ně. Ve štítě jejich chalupy oznamovala plechová cedule, že provozují
pohostinství. Tím pohostinstvím byla místnost, přes kterou se z chodby chalupy šlo do kuchyně. Uprostřed místnosti stály dva spojené stoly, překrytéigelitovým ubrusem, u stolů a zároveň už při zdi stály rozviklané dřevěné lavice. V chodbě bylo na několik bas naskládaných na sobě, odtud se podávaly do
hostinské místnosti lahváče protivínského pivovaru Platan. Vedle bas ležel pár
ošlapaných kožených pantoflí a pár křápů, zhotovených z holínek ořezaných
až k patě. Pantofle i křápy byly zadělané blátem a hnojem, sloužily nejspíš při
obstarávání dvora a chlívků a páchlo z nich přes pohostinství až do kuchyně.
Kuchyně byla osazena kredencem se zežloutlými a ohmatanými dvířky i stěnami, jejich barva byla na začátku asi bílá, ale teď už byla stejná jako barva pruhu
mucholapky, který visel od nízkého stropu zatížen hroznem ulepených much.
Za sklem kredence byly zastrkané zohýbané pohlednice a blahopřání. Z povídání mezi dědou a Čapkovými se mi v paměti udržela jen historka Čapkových
z nějakého zájezdu snad do Děčína či do NDR, při kterém v jakési restauraci
způsobili nevědomky malér. Celé to ale podávali tak, jako kdyby to tam v tom
Děčíně či v NDR měli přece vědět, že oni Čapkové jsou tím všude známí, že
kam přijdou, je hned veselo, tedy se tam neměli tak divit a strhávat hned takový povyk!
Z Brtce už nepokračují žádné asfaltové silnice, jen cesty vyježděné traktory, do polí mezi lesy, a to ještě jen jedna z nich po pár stech metrech nekončí,
ale přivádí do sousední, asi dva kilometry vzdálené vsi. Z téhle cesty, rozběhlé
z kopce, je přes lískové kmínky vidět do zprohýbané krajiny rozbalené do dálky až k Milevsku, ale není odtud vidět ani Milevsko, ani žádná jiná osada, ani
108
Mořic Klein
slyšet odtud po několika krocích nic není. Dojem zastrčenosti tohoto kouta je
zesílen i tím, že co je dál, nemůžu přečíst ani z mapy, protože její záběr tady
končí. Název vesnice, do které po cestě přijdu, je mi naprosto neznámý a nepovědomý.
Z této vesnice scházím ještě dva kilometry cestou mezi poli a křovím a pak
už jen po poli na asfaltovou silnici, podél které teče říčka. Její voda v roce 2001
trhala mostky i most, viděl jsem už jen následky, pole a louky zaváté bílým pískem a zasypané vyvrženým kamením. Přejdu-li po mostku a stoupám do protějšího svahu, vcházím do Vlksic. V téhle vesnici se narodil a vyrostl můj děda.
Před lety jsem si zapsal do deníku, že když sem přicházím či zajíždím, vším,
co z něj přešlo do mě, může se tu děda znovu rozhlížet. Ve středu vesnice stál
a pořád ještě stojí dvůr milevského benediktinského kláštera. Celý ten dvůr
je obehnaný vysokou zdí z hrubého kamení, jehož ostré hrany ze zdi útočně
vyrážejí. Zeď je tak vysoká, že přes ni není nic vidět. Z kamene jsou i stěny hlavní obytné budovy. Všechna okna té budovy jsou zamřížovaná. Hustou mřížkou
je krytá i malá špehýrka v masivní dřevěné brance. Do školy odtud děda chodil
sedm kilometrů, do vesnice s kostelem, který svým slohem, v němž loď je obestavěná množstvím vedlejších kaplí a vchodů, připomíná pevnost. Pevnost, která stejně jako klášterní dvůr odolá všem nájezdům i naléháním. V tom kostele
dědu biřmovali. Vzápětí ale nahmátl lano komunismu, toho se pak celý život
držel, v jeho linii a v jeho záhybech budoval. Až když mu ve stáří hlava slábla,
zase se lana pouštěl a hroby svých kamarádů soudruhů, které přežil, nezapomínal znamenat v rohu křížkem.
U klášterního dvora uhýbám z hlavní silnice a zacházím si vesnicí kolem
rybníka, u kterého muzejní kus tabule informuje, že sací hloubka „nádrže“ jsou
tři metry a dvacet centimetrů. Pod rybníkem stojí chalupa, ze které se děda po
svatbě s babičkou odstěhoval právě do Sedlce, odkud se vypravuji na popisova-
109
krajinomalb
Mořic Klein
né cesty. Posledně vjížděla vrátky k dávno prodané chalupě ženská s vyzvánějící taškou na kolečkách, chvíli předtím jsem ji potkal v místním koloniálu, kde
nejistými pohyby skládala do tašky lahváče.
Pak se vracím na hlavní silnici a nastupuji cestu do Chyšek, do vsi s nejbližší
školou. Jenže já se do té vesnice na rozdíl od školáků těším, protože pomalu
přechází poledne a i špatná hospoda by už byla dobrá, a v Chyškách je opravdu
dobrá hospoda U Čižmanských. Projít ale musím ještě dvě vesnice jiné a v nich
kolem několika robustních novostaveb z tvárnic, často neomítnutých, nejlépe
aspoň dvojpatrových, s širokými, třídílnými okny. U jedné, která se probourala
vzhůru mezi stodolami a chlívky nejspíš na místě chalupy staré, kdysi už nevyhovující, a která je šerednější než vše, co vedle ní chátrá, u té už nadávám docela
sprostě, co si to tu ti lidé vypíčili, a protože se cesta kolem ní obtáčí, nadávám
stejně ještě dvakrát, když si ji prohlížím z boční a ze zadní strany.
Kilometr nad územím tohoto stavitelského salónu, na němž vše zvrhlé je
dovoleno, sklouzává ze silnice mezi stěny z kamení a lískoví hliněná cesta, která
spojuje se světem jakousi vesnici. Čtu z jízdního řádu nalepeného na plechové
desce s horním okrajem zkrouceným do stříšky, že ráno tudy projíždí a na znamení zastaví autobus do Milevska v půl páté, potom zase až odpoledne, a přestože jsem se narodil až úchylně posedlý představami života v koncích světa,
představa, že odtud dojíždím do Milevska studovat, mě nepřitahuje, ale straší.
Ale už je blízko k hospodě a už v ní sedím. Čepují Platan. Nevaří, mívají jen
zavináče a utopence. Od podzimu do jara se tu nesvléká z kabátů, protože teplo vyšlehává v kamnech s průhlednými dvířky z jediného polena a z kamen jsou
po zdech do všech světových stran rozvedeny jen tenounké litinové rourky. Když
sem po poledni přicházím, někteří chlapi v montérkách už platí svoji útratu za
tři piva a odchází. Ti, kteří zůstávají, se zahřívají řečí. „Je ode dneška půst. To znamená, že nemáme chlastat. Ne že bysme neměli žrát maso, o to nejde. Chlastat
110
Mořic Klein
nesmíme. — A zejtra se nesmí hejbat s kontem. To se taky říká. — Říká se, že se
nesmí hýbat se zemí a se ženou. Ale jen se svojí se nesmí hýbat, se říká. — Ještě jedno malý pivo! — A dej si velký! Seš už velkej, ne? Máš ho už velkýho, ne? — Tak to
bych si musel dát tupláka. — Teda mně bejt patnáct, já bych na něj vlít, bejt ženská.
Já bejt ženská... — Ty bejt ženská, Bohouši, tak seš kurva. Dyť ty seš kurva i jako
chlap! — Dřív se smály holky na nás, dneska už se smějou jenom nám. — Aspoň
se maj čemu smát. — A řekni, jsou teď holky hezký? No jo, určitě jsou. — My jsme
si vzali ty ošklivý, tak tady na mladý zbejvaj ty hezký! — Ale je to taky dobře, že se
roděj i holky. A víš proč? — Aspoň je co šukat. — Ne. Že nebudou války. Tuhle to
tak někde psali.“ Některé hospody se mi zdají být játry, ve kterých tvrdne všechno
škodlivé. Chyšecká hospoda je spíš plící, ve které se mi dobře nadechuje.
Odtud je přede mnou do městečka, do kterého mě svým přestěhováním
děda přivedl a ve kterém jsem vyrostl a vychodil školu já, ještě dvanáct kilometrů přes pole, pastviny, lesy a hřeben Jistebnické vrchoviny. Jenže v kopcích
nad Sedlcí se asi stýkají pole s odlišným magnetismem. Je tu zaražena pomyslná
hraniční závora a u ní veletínská hospoda, které mě nepropouštějí dál. Doma
už předem vědí, že si sem pro mě budou muset přijet, vědí, že dál v jeden den
nedojdu, že za světla tenhle předěl nepřekročím.
K
111
krajinomalb
Mořic Klein
Sprosté slunce
Jan Štolba
Sprosté slunce
Improvizace nad hrstí „existenciálních“ veršů
I/
„Chlapeček kreslí / únor v listnatém lese / a obrovské / sprosté / slunce.“ Verše z dávného
debutu Petra Hrušky Obývací nepokoje (1995). Proč sprosté slunce? Kvůli své obrovitosti? Nestoudné odhalenosti, vydané na oči všem? Ano, dětské kresby dovedou s nevinností sobě vlastní vyhmátnout jakousi „sprostotu“ ve věcech i tak dětsky základních, samozřejmých, ale i přehlížených jako třeba slunce. Sprostotu,
již bychom si my dospělí netroufli tak bez zábran předestřít, ač ji dovedeme vycítit a pojmenovat.
Dítě v Hruškově básnina sebe nabírá okolní tíhu dospělé existence, bez toho
však, že by se zároveň zbavilo tíhy své vlastní nevinnosti. Báseň, z níž verš pochází, konkrétně zmiňuje rozvod, navozuje atmosféru osamění, vyhoštění z hřejivosti rodinného či vůbec lidského zázemí. Je tu však i cosi obecného navíc, vrženost
do „sprostoty“ lidské situace, lidských záležitostí, existenciální samoty. „Už mu
to končí,“ obrací básník naruby slavný Kainarův verš. Nelítostně končí doba hájení a nevydanosti, končí věk snů a nezávazného fantazírování, končí období, kdy
vábné možnosti, jichž se zdá být tolik všude kolem, zatím nemusí být naplňovány, stačí, že tu jsou. Končí čas, kdy lidské teplo a bezstarostnost jsou samozřejmým nárokem a předpokladem. Začíná něco docela jiného — a nad obzor stoupá obrovské, sprosté slunce.
„Sprostota“ má v básni několik poloh. Jednak je chlapcova kresba jejím objektivním, bezbranným nositelem. Dětská kresba vyjadřuje situaci, v níž se dítě bez
vlastního přičinění octlo. „Sprosté slunce“ je tu bezděčným hořkým obviněním,
soudem. V další rovině je toto spojení výrazem spontánního poznání: Takhle to
bude, ta obrovitá sprostota je pravý stav věcí. Sprostota jako vědomí; slunce sprosté, protože vědoucí. „Sprosté slunce“ je výrazem nově, surověji uchopených jistot. Je to spontánní „nestoudná“ reakce vůči náhle odhalené nestoudnosti života a světa. Nestoudnost: to sprosté slunce se nemusí s ničím skrývat, nemusí na
sebe upozorňovat, nemusí se mírnit, hlídat, omezovat. Nemusí se doprošovat ničí
studi
studie
Jan Štolba
něhy, ničího tepla, to sprosté slunce. A staví nám to vše na odiv. Vševidoucí, nenasytné,
zabezpečené slunce, plné lásky či lhostejnosti, vzpurné, jednoznačné. Hebkou nocí dnes
a denně pohrdající. To ono si se vším začalo, se vším tak neodbytně pokračuje. Nedá se
zastavit, je nemožné s ním cokoli usmlouvat. Tak budeme vcházet do svého osudu: se
sprostým sluncem nad hlavou.
„Sprosté slunce“ ale přece též znamená, že je nějak naše, už k nám patří; omakané, upocené. Domestikované, od nás odvozené. Podobně jako my nemůže vykročit ze sebe sama,
i ono se musí vláčet se svou obrovitostí, slepou láskou, věčnou nadsázkou, primitivním
zjednodušením. Jeho monstrózní absolutnost je však sprostotou přece jen jaksi umenšená. Sprosté slunce je snesitelné. Nějak snesitelný bude i náš osud, jakkoli, po vzoru slunce, sprostý. „Člověk / zdálky jednoduchý jak na jeskynní malbě / stojí tu, kurvuje, / […] / Nic se
tu nerozhodlo. / Jako něžný plevel / vyrostl bledý oheň, / nakonec rozdělaný / uprostřed pracovního týdne / pár stovek metrů za garážemi.“ (Petr Hruška: Oheň, Psí víno č. 40, 2007)
II/
„Zhášíš světla v celém bytě / A usedáš na to nejméně pohodlné místo.“ Verše Josefa Straky z rukopisné sbírky Kostel v mlze (2007) jsou trýznivě monotónní, dorážejí neustále na totéž místo, ustavičně se vracejí k osamocenosti, cizotě, mizení, nesrozumitelnosti, neurčitosti i trpné určenosti života a okolního světa. Zdá se, že Straka ve svých textech, které na
sebe plynule navazují, chce „pojmenovat prostor vlastních cizostí“, ve skutečnosti však jeho
naléhavá litanie tento prostor vyzpívává, dál a dál jej rozprostírá, spíš než by ho zřetelněji pojmově vytyčovala, mapovala. „Zhášíš světla v celém bytě / A usedáš na to nejméně pohodlné
místo.“ Básník jako by si s rozmyslem vybral své stanoviště. Jako by to místo bylo určeno až
matematicky; teprve z tohoto punktu bude možné zahlédnout okolní cizotu jako takovou, bez přívažků, v její nahotě a jednolitosti. Snad teprve odsud jí též budeme schopni začít čelit, až z toho nejméně schůdného, nejméně obyvatelného bodu bude možné
zahájit soustředěnou konfrontaci.
„Zhášíš světla v celém bytě / A usedáš na to nejméně pohodlné místo“ — v těch verších je cítit
zvláštní záměr, systematická rozvaha. Nalezením „nejméně pohodlného místa“ jako by byla
potrvzena výchozí existenciální pozice, bod nula, danost, s níž je nutno se smířit nebo
ji aspoň vzít na vědomí. Zároveň ale jsme usednutím do tohoto zvláštního bodu zaujali
pozici. Vyjádřili jsme se. Přijali jsme výzvu. Vytvořili jsme s cizotou skrytou rovnováhu.
Nedá se říci, že bychom si cizotu nějak přivlastnili či zdůvěrnili; naše poloha stále zůstá-
113
Jan Štolba
Sprosté slunce
vá tou „nejméně pohodlnou“. Ale naše nesamozřejmost je přijata, její bod nalezen, vlastně jsme si ho až podmanili, i když nám stále nepatří. Sedíme v něm, obklopeni tichem
zhaslého bytu, pomalu jako na trůnu nějakého tajného, nevykořenitelného království.
III/
„Do slov se mi pomalu vkrádá ticho,“ praví v jiném verši Straka. Ten verš je tak nenápadný, že
skoro „nezaslechneme“ jeho oxymóron; ostatně je tu vůbec ještě? Potřebují slova znít?
Nevystačí si s tichem? Není ticho slovům nakonec spíš úlevou, nejsou nesrozumitelnost
a ztráta významu nově se otvírající možností? Jako by ticho vniklé dovnitř slova mělo šanci stát se iniciační hranicí, za níž se otevře nový, jinak významný prostor.
V nové sbírce Ewalda Murrera Nouzové zastavení času (2007) pro změnu čteme: „Slova, která chtějí být řečí, / ale nejsou.“ I tady se nějak zachází s oxymórem; slova bez řeči jsou
přece sotva myslitelná, stejně jako řeč beze slov. Na rozdíl od pasivního vkrádání se, které má ve svém verši Straka, je tu tentokrát rozhodující jisté aktivní směřování; slova chtějí být řečí. Ale nejsou. Co je to za slova? Znamenají něco? Jaké řeči se chtějí účastnit? Zdá
se, že nic z toho tu nakonec není podstatné; nejdůležitější se zdá být vůle slov být řečí,
a skrz ni posléze paradoxně odhalená jejich nemohoucnost.
A ještě jednou verše kroužící okolo téhož. Milan Děžinský na jednom místě své čerstvé
sbírky Přízraky (2007) mluví o tom, že „slova si teprve hledají své objekty“. Do třetice oxymóron. Do třetice stav jakéhosi fatálního rozpojení mezi slovy a jejich ukotvením v řeči, ve
významu, v označovacím, vyjadřovacím modu. Do třetice, a snad úplně nejsilněji, kouzelné znejistění, napovídající „božskou“ přítomnost smyslu o sobě, magicky předbíhajícího svět věcí, z něhož ale smysl zároveň povstává, k němuž se váže. A namísto chtění
je tu tentokrát hledání; cosi méně důrazného, přitom ale důsažnějšího. Chtít jako by už
znamenalo ztratit. Zatímco hledání v sobě hebčeji skrývá — ponechávání; hledané v průběhu hledání ponecháváme nenalezeným…
Dichotomie slova a ticha, jména a nepojmenovaného věcného světa v sobě drží existenciální rozhraní, s nímž se neustále vyrovnáváme. Máme jméno, ale zároveň jsme věčně
i ti nepojmenovaní, neustále sebe hledající. Máme slova, ale stále se do nich vkrádá ticho
za významem, další možný, slovy nepostižený svět. Vztah slov a ticha, jmen a bezejmenné skutečnosti v sobě obráží dvojdomost našeho přebývání ve světě. Na jednu stranu
není nic přirozenějšího než to, že tu jsme. Děje se tak bez našeho přičinění, nemůžeme
s tím nic dělat. Z druhé strany ale přirozený fakt naší existence hned budí otázky, přináší pocit nesamozřejmosti, nesrozumitelnosti, „cizoty“. Podobně slova; ačkoli přirozeně
114
Sprosté slunce
vždy cosi znamenají, jsou svým významem
konstituována a nemohou bez něho existovat, přesto v určité poloze vnímáme
i věčnou vnitřní distanci mezi jménem
a jeho objektem, ustavičnou nedokonavost, „nepřípadnost“ označování
a nazývání uvnitř světa, jenž si vzdor
jménům neustále drží svou „sprostou“ nepojmenovatelnost.
„Vstoupil a vůbec neotevřel / ústa //
a oni poznali / svou mateřštinu.“ Verše Jiřího Golda z roku 1987 (Samospád
samoty, 1998) jako by shora zmíněnou situaci slov a člověka shrnovaly. Mlčení jako návrat
k prvotní srozumitelnosti. Mlčení důvěrně známé, navíc nikoli bez obsahu; dokonce mlčení
jako řeč — a rovnou ta první, od dětství vštěpovaná. Mlčení snad neschůdné, „nejméně pohodlné“, zároveň ale možná silnější než prvotní
lidský křik. Na chvíli teď pomíjíme důležitý sarkasmus Goldových veršů, který tu jistě je přítomen. U Golda však nejde o sarkasmus, jenž by byl
sám o sobě cílem a sdělením. Básníkův sarkasmus
slouží poznání, ukazuje dál, za sebe, říká: Takhle to
je. A navíc — v gestu zavřených úst — cítíme i jakousi
cudnost a zároveň odhodlání. Neklid, nejistota, prodleva mezi tím či oním (jménem a objektem, slovem
a tichem) tu tentokrát nemají místo. Verše rázně postulují danou situaci. Cizost a nesamozřejmost dostaly nové jméno: mateřština.
K
115
studi
Jan Štolba
fotografie
Olga Stráníková (rozená Dvořáková)
Narodila jsem se 28. 6. 1971 v Novém Městě na Moravě. Vystudovala
jsem potravinářskou průmyslovku, poté VŠCHT v Praze.
Fotografovat jsem začala koncem 90. let. Nejprve jednookou
zrcadlovkou Zenit, pak Praktikou, nyní fotografujijednookouzrcadlovkou Minolta Dynax 505 si.
Začínala jsem barevnou fotografií, ale přitahovala mě krása fotografie černobílé. Začala jsem pronikat do tajů fotografie, shánět dostupnou literaturu, materiál a vybavení do fotokomory. Nenavštěvovala
jsem žádnou fotografickou školu, jsem amatér.
Fotografie dělám sama od počátku do konce — od vyvolání filmu až po zvětšování v temné komoře — a používám většinou materiál značky FOMA.
V současnosti bydlím na vesnici na Českomoravské vysočině, tam
také nacházím podstatnou část motivů svých fotografií. Na mých toulkách s fotoaparátem mě doprovází moje dcera Eliška a syn Matouš.
Výstavy:
2003
2004
2004/2005
2005
2005
2006
Nové Město na Moravě — Klub Středozemě
Borová — evangelický kostel
Sněžné — evangelická fara
Nové Město na Moravě — Klub Středozemě
Jimramov — Výstavní síň u sv.Jana: Dvě barvy stačí
Svojanov — výstavní prostory hradu: Čtyři výtvarníci
Poličska
117
118
119
120
121
122
123
Petr Pazdera Payne
Půdní fotoskopie
Olgy Stráníkové
Půda jako duchovní prostor. Synonymum nejvýše položených zákoutí duše. Temeno příbytku našeho. Část ponorky, která vyplula nad hladinu. A ačkoli nemůžeme ven, pronikají shůry dovnitř skrze periskopy okýnek paprsky světla. Utajená fotogenie. Tušení jasného horkého dne škvírami v šupině tašek. Nechtěná camera obscura. Jakoby listovím.
Paprsky zhmotnělé ve vzduchu prachem syceném. Na fotografii se ukazují být víc hmotou než vetché trámoví krovů. Bezkrevné krovy. Ještě nenastavěli příčky, ještě nezvedli hambálky, neposunuli kleštiny. Ještě tu není kamrlíků. Půdní vestavby. Celé podkroví
jediným pokojem nejzazším. Jeho konce nedohlédneš. Ztrácí se ve tmě. Půda jako past
prostoru. Vnitřní kadlub baráku. Antipod sklepa, neboť jiný strach bývá zde přítomen.
Obydlí viselců a odložených kostitřasů. Z koutů vyskakují kulihraši, od hřebene se snáší půdní démoni. Je zakázáno, ba nemožno je vyfotografovat. Zbytečno cokoli přidávat.
Jakékoli nové předměty působí nepatřičně. Octli jsme se na posvátné půdě. Je to půda
duše a půda duší. Půda nikoho a všech. Skladiště archetypů. Předválečné lyže. Kočárek po prabábě. Plyšák. Vosí hnízdo. Vyschlá staletá prkna. Společné prostory. Takřka
synagoga. Neutrální půda. Velvyslanectví nadzemských sil v domě žití našeho. Půda, na
níž děvečka vyběhla s pláčem, aby se pomodlila k Nejvyššímu. Zjevení její košilky. Bez
anděla. Půda jákobovských žebříků a eliášovských žebřiňáků. Anebo snad jsou to rohačky s kolesy anebo... Ticho. Zpět k okamžiku. Zpět do chvíle, která se na půdě zastavila,
spolu s Olgou a jejím fotoaparátem. Jen spoušť cvakne, a zase je ticho. To půdní ticho
a světlo a tma, jako na počátku.
K
124
125
překladatelská huť
Aleš Šteger (v překladech Martiny Jahodové)
Básník a překladatel Aleš Šteger se narodil v roce 1973 v Ptuji v Slovinsku. Získal
četná slovinská a mezinárodní ocenění; jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků.
Je autorem čtyř básnických sbírek: Šachovnice hodin, Kašmír, Protuberance
a Kniha řeči. Jeho poezie se již od debutu dotýká podstatných otázek: Kdo jsem já
ve světě? Jakými způsoby můžeme popsat svět? Kdo mluví skrze má ústa? Ve středu
Štegrovy poezie je tedy rozpolcené a občas ztracené básnické já.
-mj-
Aleš Šteger
Duše a kanalizace
V VERTIK ALAH
VE VERTIK ÁLÁCH
Za vedno izgubljeni rijemo v kanalih.
Eden mimo drugega, vzporedno,
In vsak brez sebe, v vertikalah.
Nemi in polni gnusa, kot da bi nam to,
Kar slišimo znova in znova tu spodaj,
Izpiralo jezik in um in nas, krtaste
In nemočne, odnašalo globlje po ceveh.
Navždy ztraceni ryjeme v kanálech.
Každý zvlášť, souběžně,
A každý sám za sebe, ve vertikálách.
Němí a plni hnusu, jako by nám to,
Co slyšíme znovu a znovu odtud zespoda,
Vymývalo jazyk i rozum a nás, slepé krtky
A nemocné, odnášelo hlouběji do potrubí.
Nekateri med nami upajo,
Da se bodo nekega dne, neke noči prikopali do svojega dna
In našli nazaj na površje,
A že vsak površni inšpicient fekalnih kanalov vé,
Da se človekova duša in kanalizacija
Razraščata po istih zakonih.
Někteří z nás doufají,
Že se některého dne, některé noci vyhrabou ze svého dna
A najdou cestu na povrch,
Jenže už kdejaký inspicient fekálních kanálů ví,
Že se lidská duše a kanalizace
Řídí stejnými zákony.
Kamera, ki so jo prejšnji teden spustili
V jašek pred stanovanjskim blokom,
Je romala po mrtvi odtočni pokrajini,
Na koncu cevi zadela ob koleno,
Ki se je razcepilo na dve novi cevi,
Na koncu katerih sta bili dve novi koleni,
In tako dalje v labirintno neskončnost.
Zanjo pregledovalcem ni bilo mar.
Kamere niso nikoli spustili predaleč,
Kjer za vedno obtičala v kanalih.
Kamera, kterou minulý týden spustili
Do jámy před obytnými domy,
Snímala mrtvou odpadní krajinu,
Na konci potrubí narazila na koleno,
Které se rozštěpilo na dvě nová kolena,
Na jejichž konci byla dvě nová kolena,
A tak dál do labyrintu nekonečnosti.
To nebylo inspektorům po chuti.
Kamery už nikdy nespustili tak daleko,
Protože by navždy uvázly v kanálech.
»
»
127
Aleš Šteger
Aleš Šteger
Duše a kanalizace
128
Duše a kanalizace
Eden je speljan po steni moji splanice navpično v nebo.
Včasih, ko ne morem zaspati, prislanjam uho ob zid,
Prisluškujem nihanju molčecih zvezd v cevi
In čakam tiste redke trenutke, ko zašumi,
In je to božje zlato, ki pada kot milost po vekah nas,
Izgubljenih v kanalih. Za vedno.
Jedno se line po stěně mé ložnice vertikálně k nebi,
Občas, když nemůžu usnout, přitisknu ucho ke stěně,
Naslouchám vibracím mlčících hvězd v potrubí
A čekám na vzácné chvíle, až zašumí,
A je to boží zlato, které padá jako milost po věky na nás,
Ztracené v kanálech. Navždy.
TIHOŽITJE
ZÁTIŠÍ
Besede ne pomenijo.
Odklepajo prostor.
Slova nic neznamenají.
Otevírají prostor.
Čeprav stojiš, potuješ.
Kot potuje reka pod plavutjo ščuke.
I když stojíš, cestuješ.
Stejně jako řeka pod ploutví štiky.
Njeno oko te gleda iz keramične beločnice krožnika.
Ključavnice škrtajo trpko med zobmi.
Její oko na tebe zírá z keramického bělma talíře.
Zámky skřípou trpce mezi zuby.
129
Aleš Šteger
Aleš Šteger
Duše a kanalizace
130
Duše a kanalizace
VRNITEV DOMOV
NÁVR AT DOMŮ
Na vijačnem stopnišču,
Okrog lončkov z uvelimi rožami,
Cveti rja.
Na točivém schodišti,
Kolem květináčů s uvadlými květinami,
Kvete rez.
Kovčki, polni umazanega perila
In starih vprašanj, me delajo opotekavega.
Kot da bi od praga do praga selil nemir.
Kufry, plné umazaného prádla
A starých otázek, mě dělají neklidným.
Jako by se ode zdi ke zdi šířil neklid.
Poslednjih štiristo kilometrov sva molčala.
Noben od naju ne vé, če bo moč premolčati
Tudi tišino prihoda.
Posledních čtyři sta kilometrů jsme mlčeli.
Žádný z nás neví, jestli dokáže promlčet
Také ticho příchodu.
Pogled v kopalniškem ogledalu,
Pred katerim sem zbežal tako daleč,
Me ni niti za hip izgubil spred oči.
Pohled do zrcadla v koupelně,
před kterým jsem utekl tak daleko,
mě ani na okamžik nespustil z očí.
131
Vladimír Šrámek
Zabijačka
Karel se masa nedotkl několik posledních let. Ustoupil manželčinu zelenému
rituálu,nekonečným jejím litaniím o ubližování zvířatům i připomínání údajných
zdravotních výhod tohoto životního stylu. Stejně tak dceři a synovi byl naordinován tento „mechanismus zdraví“. Karel se
postupně se svým vegetariánstvím smířil a radoval se alespoň z některých kulinářských radostí, které mu byly dovo-
132
leny. Pivo — naštěstí — jsou převařené
rostliny. Radoval se vždy, když si pěnou
profoukával cestu k oblíbenému moku.
Jedno ale Karlovi chybělo. To nemohla
žádná sója nahradit. Tu neopakovatelnou
atmosféru zabijaček, jak ji ještě pamatoval z dětství. Rozespalé ráno, kdy postával u dveří chlívka, ve kterém v neblahé
předtuše kňučel čuník. Ten krátký souboj, kdy ho chlapi vlekli na dvůr, to zak-
šramot
vičení, které souznělo s výstřelem prasečí
pistole — a pak celá ta řada na sebe přesně navazujících úkonů, které neomylně
vedly ke vzniku něčeho tak dobrého, jako
byly jitrnice a jelítka. Ale hlavně — mozeček. Čerstvý, ještě teplý prasečími myšlenkami, a na něm vajíčko. Slin měl plnou
pusu i teď po letech, a jestli si něco přál,
tak to, aby alespoň prasečí mozeček patřil
k zelenině. Hned by byl ten zdravý způsob života snesitelnější…
Asi ten rybník slin vnukl Karlovi nápad.
Když ne docela, tak alespoň tu atmosféru si připomenout, aspoň naoko se vrátit do těch slastných, masitých let. A tak
na konci léta, když na zahradě dozrávaly
dýně a cukety, rozhodl se takovou vegetariánskou zabijačku zorganizovat. Pozval
panelákové sousedy a společně v pátek
dojeli na zahradu, kde v altánu obě rodiny přenocovaly. Ráno byl Karel na nohou
již po páté — hodně mu k tomu pomohly
i stísněné prostory altánu a to, že soused
neomaleně chrápal — a vyšel na zahradu. Zutý, procházel pěšinkami mezi řádky a nadzdvihoval lupeny, pod kterými si
dýně a cukety hověly. Pohladil jejich tuhé
hřbety, v dlani mu zůstaly kapičky rosy.
Zdálo se mu, jako by se tyto velké plody
pod dotykem jeho ruky zachvěly. „Máte
to, holky spočítané“ — ani nevěděl, proč
je oslovuje a proč jim automaticky přiřadil ženský rod. Snad proto, že podvědomě očekával, že se „ženské“ budou méně
bránit.
Z altánu se přestalo ozývat chrápání a po chvíli se ve dveřích objevil soused. Václav se protahoval a očima hledal
Karla.
„Tak co? Už to tuší?“ — porušil skoro
posvátné ticho toho neposvátného jitra.
Karel neodpověděl a zamířil k altánu.
Sáhl do výklenku a vytáhl láhev.
„Slivka, předloňská“ — nalil a přistrčil
sklenici sousedovi. Pak nalil stejné množství
i sobě. „Na zdraví,“ obrátil soused obsah
do sebe, „a na šťastný lov“ — ukázal směrem k záhonům. Karel přikývl. Sáhl do tašky a vyndal lovecký nůž. „Jdeme,“ řekl rozhodně a následován sousedem vyrazil.
Z pohledu dýní a cuket to byl úplný
masakr. Karel je od pupeční šňůry, která je
poutala k mateřské rostlině, odřízl všechny během několika minut. Na trávě se
povalovalo snad dvacet kusů. Karel pozoroval jen úlovek a přísahal by, že kolem
nich vidí kaluže zelené krve. Postupně
je sbíral a se sousedem nosil na verandu.
Tam už čekaly manželky. Dlouhé kuchyňské nože se zaryly do tvrdé slupky plodů. První krajíce dýní dostaly ke snězení děti. Kousaly a jen některé vyplivovaly
jadérka. Většina je polykala. Ženské nakrájely cukety na řízky a začaly je opékat na
plotně. Karlovi uhodila do nosu příjemná vůně. Chvíli měl docela zdání, že se
peče maso. Pak byla ale vidina pryč. Soused mu pod nos přistrčil další štamprdle.
„Tááááááááááááák do dna.“
„Jo, do dna,“ přitakal Karel.
Sedl si na lavici a vyndal z ruksaku
květák. Podal ho ženě a ta už věděla, co
s ním. Rozvařit —Karel ho měl nejradši
„na mozeček“…
Dopoledne pomalu končilo a Karel
nasával atmosféru. Zabijačka. Jakž takž to
fungovalo. I ty mraky nad zahradou měly
tvar prasečích hlav. Ale přeci jen… Nevěděl, zda ta neúplná dokonalost padá na
vrub těm živejm neživejm dýním a cuketám, anebo je chyba v tom, že dětství
skončilo už dávno…
K
133
recenze a kritik
kritiky
ŠTĚSTÍ, BOTY,
AUTO KR ADENÉ
J. H. Kalif: Norkovna,
Městská knihovna
Děčín v edici
Nomisterion, Děčín
2005
Sbírka se skládá z pěti oddílů s názvy
Černá díra, Fabrika, Prsty, Škoda 120
a Světlo na konci. Úvodní oddíl Černá
díra je tvořen prozaickými texty nebo
spíše malými básněmi v próze. Tady se
objevuje určující prvek Kalifovy poetiky, a tím je smysl pro silnou a ničím
nekrášlenou výpověď, například v básni Samota, která pojednává o prohýřených nocích: „Táhnu pak zarytý jako
cepín mezi hřebeny hospodských stěn, ledová pole barů a bivaky nonstopů. A končívá to neslavně a čím dále neslavněji. Je to
porážka stále citelnější. Ačkoliv si pokaždé namlouvám, že úplná kapitulace je ještě daleko“ (s. 11).
Líčeným obrazům dodává Kalif sugestivnosti mimo jiné pomocí opakování motivu, který se podílí na zápletce, jako například v básni Štěkot: „Při
každém štěknutí psa za sousedovic plotem...“ (s. 10). Naléhavost, se kterou
Kalif líčí situace, mi místy připomněla texty Filipa Topola z alba Střepy —
v básni Losí paroží: „Něco tu ale nehraje, vymyká se očekávání. Je to nehybnost.
Odřezaná plachost, senzibilita a naroubovaná lhostejnost“ (s. 6) nebo v básni
O smrti ducha: „Je to vztek a je to úbytí
mysli, je to beznaděj…“ (s. 9). Většinou
však texty takové zhušťování výrazu
nepotřebují, neboť jsou zajímavé svou
tematikou.
Druhý oddíl Fabrika je tvořen vesměs
delšími básněmi. Pro Kalifa nemůže
být fabrika nikdy jen továrnou, kam
nezúčastěný člověk přijde na exkurzi
a zase odejde, aniž se umazal od oleje
či strojní emulze. Kalif je přímý aktér
každodenních situací a dějů. Civilní
obrazy z prostředí fabriky se nejsilněji
vyjevují v detailech, na nichž je vidět,
že jsou to situace prožité a mnohdy
i procítěné, například v básni Břichatej Roman: „Před tím, než hluchá kudla / chlapskýho smradu na šatně / nakrojí den…“ (s. 27).
V oddílu Fabrika se objevuje hovorový jazyk, který dodává situacím
autentičnosti. Tenhle způsob vyprávění potom proniká i dvěma následujícími částmi sbírky Prsty a Škoda
120. Hovorová řeč, která svým spádem a nenuceností připomíná sbírku Jáchyma Topola Miluju tě k zbláznění, je tak jedním z nosných pilířů
sbírky.
Jako by se ve třech prostředních
oddílech sbírky Kalif vynořil z Černé díry na povrch, než se opět zanoří
v posledním oddílu s názvem Světlo
na konci. Ale plynutí po povrchu více
či méně obvyklých situací je pouze
zdánlivé. Civilní obrazy v sobě skrývají mnohdy jen kompozičně naznačená, jindy však explicitně vyslovená
mikrodramata zúčastněných postav.
Tak je tomu například v básni Norek:
„A kapesní telefon / se chvěje trpnou ozvěnou: / Proč zas voláš? / Dva roky, ještě dva
roky / ho potřebujem. / Na tebe se nedá
spolehnout, / nemůžu na tobě bejt závislá. / Až holka dodělá školu, / dva roky, /
pak se k tobě vrátim“ (s. 18).
Oddíl Prsty ve středu sbírky se kompozičně i tematicky vymyká ostatním.
Šestnáct variací na téma prsty dává
prostor pro černý humor: „Babi, narov-
nej ten prst! / Dědečku! Oni mi tě berou!“ (s. 34).
A také zde se objevuje Kalifův smysl pro
zachycení běžné mluvy. „Dítě: A až se vrátíme, tak táta nařeže dřevo a budeme opejkat
a to, chleba si opeču a jabko…“ (s. 38). Přes
přesvědčivé líčení obrazů „všední reality“
jako by byl Kalif ve třech středních oddílech sbírky pouze cizincem na povrchu
dění. Jako by věděl, že ve světě vyprázdněných rozhovorů a každodenní rutiny
bude jeho auto vždycky kradené, jako
v básni Boty: „Hej co blbneš? / Bosé nohy se
boří / do trávy rosou slinné / štěstí, / boty, /
auto kradené“ (s. 50).
V posledním oddílu Světlo na konci,
kde se Kalif opět vrací k básním v próze,
se zase objevuje jeho schopnost postihnout mnohovýznamovost probíhajících
dějů. Jako by až zde mohl naplno nechat
působit svoji imaginaci. Ale i tady se najdou hluché pasáže a místa, kde Kalif příliš sází na efektní a originální výraz, a to
ne vždycky funguje: „Ženě rozlité na předposledním sedadle kysličníkově hoří vlasy“ (s. 54).
Těchto věcí bych však našel v celé sbírce
málo.
Kalifovo užívání archaismů (např. „transcendentální bytost“ v básni Sláva) a černý
humor lépe pochopíme, povšimneme-li si
motta sbírky, převzatého z knihy Ladislava Klímy Jak bude po smrti: „… že kořeny vší
hrůzy spočívají v mystériu komičnosti a naopak…“ (s. 33). Tragikomedie prožívaných
situací je pak velmi zřetelná v básni Všednost (s. 56): „Zeměkoule exploduje centrickým výbuchem. Oko pláče máslo. Máslo tuhne
v symetrickou kostku a potištěný obal se zavírá.
Zapadá jako víko za slovem. Za hlesem tiku.
Oko se usmívá. Vesmírem letí střepiny sněhové koule. Hadr na podlahu vedle plynové trouby je cárovitý a páchne.“ V momentě, kdy se
čtenář nechá textem strhnout do Kalifova imaginárního světa, přichází poslední
věta, která „hrůznou“ a zároveň absurdní
i fantaskní situaci komicky odlehčí zcela
reálným a všedním obrazem páchnoucího
hadru. Všednost je tady paradoxně místem, kde se střetává hrůznost i komičnost
lidského údělu. Toto je leitmotiv, který
prolíná celou sbírkou.
Klímovský solipsismus a odvrácení od
společnosti však není pro Kalifa výzvou
ani řešením. Před všední realitou dává
přednost fantazijnímu světu, který mu
poskytuje únik. Klíma nám tak Kalifovu
poezii dává do souvislosti s českým expresionismem, který později nachází pokračovatele i v undergroundu, z něhož vzešli
také bratři Topolové. Z dalších literárních
vlivů bychom v Kalifově poezii našli civilismus Skupiny 42 nebo ještě lépe poetiku Emila Juliše, abychom zůstali na severu Čech. Oddíl Prsty se zase přimyká ke
kolážím Jiřího Koláře či Radka Fridricha.
Je však důležité vědět, že Kalifova poezie
má vlastní identitu a reprezentuje vlastní poetiku i tematiku, a dokáže si najít
své místo i v tak zahuštěném prostoru,
jakým severočeská literární scéna v současnosti je.
Martin Švanda
HR AJU ČERTA
NA ZEĎ
Sabine Eschgfäller:
in die ecke gesprochen
/ řečeno do kouta,
Knihovna Listů,
Olomouc 2005
V českém prostředí nebývá příliš zvykem,
aby vyšla dvojjazyčná kniha, ale stalo
se. Jde o knihu rakouské autorky Sabine Eschgfäller, jež se narodila v italském
135
recenze
Meranu v roce 1976, poté studovala historii a germanistiku v Insbrucku, píše básně, prózu a literárněvědné eseje. Získala
několik ocenění a stipendií a od roku 2001
působí jako rakouská lektorka na Katedře
germanistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Její sbírka vyšla v Knihovně Listů
— poezie 1, již v Olomouci vedou Václav
Burian a Tomáš Tichák. Výběr veršů a překlad zajistila autorka a David Voda.
Křehké a intimní verše Sabine Eschgfäller jsou v doslovu přirovnávány k I. Bachmannové či P. Celanovi, z českých literárních veličin je zmíněna V. Linhartová a R.
Weiner.
Budiž. V německy psaných verších určitě
překvapí rezignace na přehlásky či absence velkých počátečních písmen u substantiv. To není nic tak nového, známe to
zejména z experimentů Vídeňské skupiny
z 50. a 60. let minulého století. Zarážející
je pro mě zejména překlad do češtiny, který je důsledně zrcadlový, což znamená, že
je také částečně nefunkční a nesmyslný.
To se týká zejména formální stránky
textu, kde jsou jednotlivé verše i samostatná slova kladeny do stejných řádků;
to mnohokrát narušuje strukturu německé věty, která je na rozdíl od češtiny přísná na pozice určitých sloves, infinitivů či
substantiv. A teď k jednotlivým nesmyslům v překladu. Např. obrat „du zoegerst
das wort in die kanten“ je přeložen „otálíš
slovo do rohů“ (s. 33, báseň karmín), v básni Tři cesty, zřetelně odkazující na báseň
Čechy leží u moře I. Bachmannové, je
úvodní verš „zum meer“ přeložen jako „do
moře“ místo „k moři“ (s. 36–37).
Vadí mi také zcela nadbytečná a nefunkční osobní zájmena, která se v češtině se
slovesnými tvary neužívají, např. na s. 43
výraz „ty čaruješ“ z německého „du zauberst“ nebo v básni Karanténa na s. 49
136
kritiky
obrat „nech mě pálit / tě“ z německého „lass
mich brennen / dich“. Navíc poslední verše
básně „…kann / eigentlich / kein ende sein“
nelze přeložit s pozicí infinitivu na konci, tedy „nemůže / vlastně / žádným koncem
být“, to není pro češtinu typické a lze to
vyčíst z každé gramatické příručky němčiny. Ještě jedno zastavení z hlediska převodu frazémů; nebylo by lepší přeložit verš
„spiele nicht den teufel an der wand“ ne „nehraj
čerta na zeď“, ale opravdu česky „nemaluj
čerta na zeď“ (s. 50–51)? Ale abych jen nevytrhával z kontextu, nabízím jeden převod
celé básně bez názvu ze s. 29: „že se může
jít / do podzimní zimní, cizí / noci že se podaří dostat se / ven // já čekám // klika se nehýbe a to teplo / mizí horním, rozbitým / oknem
já / slyším ten / den chládnout nikdo nevyloví
/ tě už // čekej // čas sebe odpočítává a nechává / mě zbylou se / mnou“.
Navzdory šroubovaným výrazům a gramatickým nepřesnostem v překladu jsou
básně Sabine Eschgfäller opravdu intimní, reflexivní a „žensky jemné“. Naštěstí ne přecitlivělé, naivní či vulgární, jak
bývá často zvykem. Autorka umí načrtnout situaci jemnými tahy, náznaky, má
smysl pro pozorovaný detail, je intertextová. Do německého způsobu se vlamují
naše reálie (podzim morawa) či samotné
město Olomouc (s. 51), občas se mihne
italský výraz. Svou poetikou má autorka
blízko např. ke Kateřině Rudčenkové.
Škoda toho nedobrého překladu, přeškoda.
Radek Fridrich
DOSPĚLÉ
PROMĚNĚNÉ SNY
Petra Dvořáková:
Proměněné sny (Deset
rozhovorů o iluzích
a deziluzích, které
přináší víra), ilustrační
fotografie Petr
Francán, předmluva Jan
Jandourek, Host 2006
V naší zrychlující se době, kdy i milovníci literatury přiznávají, že častěji než po
knize sahají po časopise, je rozhovor velmi populární žánr. Rozsahem přiměřený, obsahově sevřený a navíc dynamický.
Pokud tazatel najde dostatečně přitažlivý
objekt (příběh), úspěšný výsledek v podobě zajímavého interview je zaručen. Otázky v typu rozhovoru, kdy na sebe tazatel
nestrhává pozornost, ale nechává prostor
příběhu, není potřeba nijak přehnaně originálně formulovat, stačí je klást zlehka
a jakoby jednoduše, důležité je totiž především naslouchat. Petře Dvořákové se to
v knížce Proměněné sny s podtitulem Deset
rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra daří velmi dobře. Mediálně dosud
neznámá mladá žena (ročník 1977) pracovala ve zdravotnictví, nyní dálkově studuje filozofii, nahrávky rozhovorů vznikaly v letech 2004 a 2005. Intimní a někdy
až rozjímavý charakter její knihy pomáhají rozvinout jemné černobílé fotografie (lidí, detailů, sakrálních motivů) Petra Francána.
Člověka až mrazí, jak se Dvořákové
deset žen a mužů otevřelo. Jsou to lidé,
kteří se ocitli na rozcestí — řešili či řeší
těžkou krizi v duchovním životě, pokoušejí se napravit předchozí chybná rozhodnutí, hledají sami sebe a své místo na ose
člověk–církev–Bůh (či v jinak přeskláda-
ném pořadí). Mnozí z nich přiznávají, že
se ocitli (nebo už tam několik let jsou)
na duchovní poušti. Ve většině příběhů
najdeme oblouk od hledání Boha, velikého prožitku v jeho blízkosti až k odtažení
— spíš ale od způsobu prožívání víry,
zbožnosti než od víry samé.
Autorka nezakrývá, že ji k vykročení
k cizí bolesti, hledání a tápání nasměrovala vlastní těžká situace a její — trvající — deziluze v oblasti víry; hned v úvodním slově tak nabízí vysvětlení, proč je
ve všech příbězích přítomen těžký tón;
v Proměněných snech nehledejme svědectví radostná a prosvětlená (až na výjimky; nejvíc povzbudivých prvků patrně
obsahuje příběh řeholnice Lenky). Petra Dvořáková vyváženost v tomto směru
ani nehledala. Jistě můžeme knížku brát
jako opozici (nebo jemněji — doplnění) k tomu, co se obvykle říká v katolických kruzích, protože v prostředí katolické církve se deset protagonistů pohybuje
(pohybovalo). Samozřejmě že kniha svým
způsobem provokuje. Ale není to tak jednoduché, nemáme co do činění se senzací a povrchností, těch deset rozhovorů je
zatraceně poctivých.
O osudu vypravěčů příběhů se ještě
před samotným rozhovorem dozvídáme
z krátkého popisku, za titulkem následuje křestní jméno, věk a charakteristika
muže či ženy. Ve stručnosti po pořádku:
Dočteme se o osudu v současnosti ženatého kněze Mirka; rozvedené Marty, která hledá cestu k Bohu prostřednictvím
různých projevů lidové zbožnosti; kněze a (jak sám sebe hodnotí) kritika církve
Michala; řeholní sestry Lenky — ta došla
k Bohu až po letech strávených s alkoholem, drogami a nevázaným sexem; vdané Evy, která nejprve toužila být řeholnicí; transsexuála Pavla, ženatého; Anny, jež
137
recenze
před rozvodem zažívala na sobě a své dceři domácí násilí; Marka, který se po letech
kněžství snaží žít manželský život; Aleny
— nyní vdané, dříve v řeholi; vdané Hany,
která prošla zkouškou ztráty dítěte. Škoda
že při výběru jednotlivých osudů nesehrála větší roli snaha o pestrost; jak vyplývá
z naznačených peripetií, ve čtyřech případech jde o schéma duchovní osoba, která
své původní povolání vyměnila za manželství. Některé z dotazovaných autorka znala už dříve (například z prostředí zdravotnické školy, kterou sama studovala);
se všemi si tyká, což přispívá k důvěrnému rozměru rozhovorů. Proměněné sny
jsou knihou kritickou a otevřenou, v příbězích se odkrývá celá řada bolestí, které
znají lidé žijící v křesťanských společenstvích či přímo v katolické církvi. Mluví se o předsudcích i lži; o neschopnosti
skrývané za spoléhání na Boha; o zákulisí
kněžského semináře a ženského kláštera;
o pokrytectví v některých křesťansky orientovaných rodinách; o samotě duchovních, kterým schází blízký člověk, jemuž
by se mohli svěřit… Díky tomu, že Petra
Dvořáková oslovila lidi ve věku 26 až 58
let, odráží se v příbězích i proměna společenské situace u nás po listopadu 1989
a její vliv na křesťanské prostředí; rozhovory se dotýkají také dřívějšího perzekvování věřících, disentu, tajného (a tím
atraktivního) scházení nad Písmem.
Lidé, o kterých se dočteme, ve svém
okolí „vyčuhují“ a na církevní půdě jsou
považováni za exotické nebo i za outsidery. Vědí to, ale necítí k církvi nenávist,
„spíš smutek“ (vyjádření Mirkovo). To
čtení často bolí. Petra Dvořáková vedla
deset rozhovorů s těmi, kdo jsou v mnohém zranění (a ještě nevyléčení, z popisů řady životních momentů je to znát),
podle některých měřítek možná nepo-
138
kritiky
slušní, ale ve svém hledání a nalézaní
poctiví a dospělí. Ostatně, ustáli proměnu svých snů.
Renata Bělunková
CO TEDY S MIZEROU?
Otta Mizera: Můj mozek ve skleněné
krychli (Básně a jiné texty, výtvarné
dílo), Concordia, Praha 2005
Co tedy s Mizerou — ptá se Jan Řezáč.
A já nevím, jak bych správně, přesně a úplně odpověděl. Ač se musím přiznat, že
mám jistou slabost pro takovéto temné a tajuplné postavy — ne snad že by
šlo o lumpy a darebáky, ale jejich osud
je podivný, dílo převážně skryté, konce (života i díla) zauzlované, ano tragické. Posuďte sami, zda může Otta Mizera
posloužit jako pars pro toto narodil se 29.
května 1919 v Praze. Patří tedy ke generaci,
jež zažila jak protektorát, tak Únor; tehdy už Mizera ovšem žije v Paříži — v níž
někdy kolem roku 1953 (ani tohle u něj
není jisté!) spáchal sebevraždu. Z literárního díla (víceméně ovlivněného surrealismem) jen malá část vychází za jeho
života — a pokud, pak především ve sbornících samizdatových (Roztrhané panenky; Ochranné prostředky). Z díla výtvarného, v němž se, zdá se, dostává už někam
za a nad surrealismus, zachovalo se jen
málo — vniveč přišlo téměř vše, co Mizera vytvořil za pobytu v Paříži: „Teprve v roce
1970 jsem se od Josefa Šímy náhodou dověděl, že
to, co po Mizerovi zůstalo, leží u něho ve sklepě. Všechny mé prosby na velvyslanectví aspoň
o tento návrat zůstaly oslyšeny.“ (J. Řezáč)
Ani vzpomínky pamětníků a přátel neposkytují dostatečný záchytný bod — liší se
jak v rozměrech, tak i v celkovém zabarve-
ní sledované osobnosti: srovnejme slova
Jana Řezáče (Ten, který se nechtěl dostat do
čítanek, HOST 5/1993) se vzpomínkovou
prózou Ludvíka Kundery (Zeleným inkoustem, Rovnost 28. 11. 1991)!
Co s Mizerou, nemůžeme-li se shodnout ani na jeho životě? Zabývejme se
raději tím, co je na něm pevného a neměnného, co přežilo smrt těla, a co až doposud zůstávalo kdesi v přítmí samizdatových a časopiseckých otisků nebo dokonce
rukopisů. Zabývejme se Mizerovým dílem.
Konečně (a říkám to s plným důrazem)
máme před sebou valnou většinu Mizerovy tvorby literární: více než půlstoletí
po jejich vzniku (rukopisy se zachovaly
v archivu J. Řezáče) můžeme číst Mizerovy básně, ale také prózy, drama, dopisy,
publicistiku. Šedesát let („zřejmé je pouze,
že básně zařazené do této knihy nevznikly před
rokem 1935 a po roce 1946“ — R. Kopáč) je
doba dosti dlouhá na to, aby odumřelo
vše nedomrlé, odvozené, kotvící toliko na
povrchu. Aby bylo možno říci, co je i dnes
živé a inspirativní. Aby si bylo možno uvědomit, nakolik byla česká literatura (včetně čtenářů) ochuzena nenormálním vývojem kulturním a politickým.
Nejobsáhlejší část Radimem Kopáčem
editovaného svazku Mizerových textů
(a výtvarných prací) Můj mozek ve skleněné krychli tvoří poezie (byť místy „kolísající...
mezi veršem, prozaickým tvarem a několikaslovnými aforizujícími záznamy“ — R. Kopáč). Na
ní je ostatně také možno ukázat Mizerův
tvůrčí vývoj: od juvenilních (ve studentských časopisech tištěných) prací, kombinujících proletářskou poezii s poetismem,
přes surreálné kompozice v duchu Nezvalově po zralé a osobité verše, v nichž bychom kromě surreálných aspirací našli
i jemný ironický nadhled a poetistickou
hravost vedle velmi konkrétních, konkre-
tizujících metafor (a to vše v rámci stylizace, jakou někdy provozoval J. Frič a jakou
nyní najdeme u I. Wernische): „Živé ploty
révy / přepadají přes římsu / do mlékařského
vozu / hrozí na ně paní Pechová.“ Jazyková
přesnost, jež je zde přítomna („Neřestné
slovo snoubenka“), nás spolu s intertextovými, interkulturními vazbami („Půl
Rimbaud / půl Rousseau“) upozorňuje, že
Mizera své básnění nikdy zcela nepouští z uzdy volní, rozumové kontroly. Poeta doctus a surrealismus? V Mizerově případě protiklad jen zdánlivý.
Zejména Osmerky přesvědčivě dokládají, že Mizera ani v době největšího zaujetí surrealismem (podle R. Kopáče to byla
léta 1937–1944) není básníkem jen surrealistickým; jeho verše si berou také z Apollinaira a poetismu (hojně využívajíce zvukové metafory — rytmu a především
rýmu), viz například zveršovaná pražská
domovní znamení (byť spíše svědčí o básníkově řemeslné zručnosti a jeho nemalém talentu než o nalezení vlastní cesty). Báseň na str. 138 je cele dadaistická;
ta na str. 145 pak jakýmsi průzkumníkem
možností básnické obraznosti, básnického (obrazného) výkladu světa. (Mnoho
z těchto postupů převezme — často bez
udání zdroje — česká postmoderna let
šedesátých.) Mizera dokonce svede napsat
i sonet (se všemi potřebnými náležitostmi) — mohl tedy býti virtuosem, pokud
by tomu chtěl. On ovšem raději skřípá,
než aby sehrál melodii, jíž sám nevěří.
Skřípá jenom na první poslech.
Vždyť jaký to posun od sypkých (byť
vázaným veršem psaných) juvenilních
básní k pozdějším, rytmicky velmi soudržným veršům volným. U mladého tehdy
autora nás udiví suverénní práce s hláskovou kvantitou i kvalitou (asonancí, aliterací, anaforou), s přesahem.
139
recenze
A když jsem se zmínil o tomto Mizerově mistrovství, vystavím z něj oslí můstek mezi poezií a dramatem: surreálné
a metaliterární (R. Kopáč o Mizerovi:
„Uvedl jména autorů, z jejichž děl převzal
některé motivy: Božena Němcová, František
Halas, Karel Hynek Mácha, Alfred de Musset.
Jedna z replik (...) je totožná s básní Podlehneme všichni.“) drama Viktorka si, právě pro
jeho ostré rytmování, velmi dobře umím
představit co drama rozhlasové.
Klíčem k Mizerově poezii, ale také
k jeho próze může být pasus: „je třeba
skončit krásné zahrávání se slovy, ukazují se
vztahy stále nové a naléhavější.“ Mizerovy
prózy jsou jednostejně uměleckým vyznáním, textem klíčovým, tokem nadreálných obrazů i kritickým (jemně ironizujícím) nadhledem nad tím vším. Najdeme
zde však i texty jaksi návodné, předjímající např. postmoderní experimenty Ladislava Nováka (Hlaste se za příslušníky našeho programu).
Mizerův deník nám zase ukazuje, jak
je (v duchu prací B. Brouka) surrealismus
spjat se zájmem o věci sexuální, o erotické
libůstky a perverze („Teprve tehdy, když jsem
se asi před třemi lety přestával stýkat sexuálně se svou sestrou..., teprve tehdy jsem nahradil tento styk pravidelnou onanií.“). Nutno
si však uvědomiti, kterak se vše — a to
i v tomto deníku — stává součástí literární stylizace v rámci principů onoho
směru, jemuž se tehdy v roce 1938, v čase
vzniku deníku, Mizera upsal: „Není příznačné pro mne právě to, jak dlouho onanuji, s kým jsem se pohlavně stýkal a jak často,
ale ty drobné podrobnosti na rozhraní pohybu,
řeči, myšlení a cítění, vše, co staví mrtvý předmět právě do onoho větrného svitu, který jej
objímá svými uhrančivými pohledy a dovoluje mu žíti.“ Nutno tedy Mizerův deník (též
vzhledem k tomu, jak je psán: jako řízená
140
kritiky
introspekce, jako dopis přítelkyni M. Miškovské, jako dopis čtenáři o sobě i o ní)
vnímat i jako materiál programový, zároveň ale také jako výraz naplnění určitého
uměleckého programu, jako dvojnásobně
kódovanou řeč („Nepřestávám však zavírati
ostatním to, co jsem jim právě otevřel“).
Z odpovědi na anketní otázky Václava Zykmunda (stran surrealismu) z roku
1944 je zřejmá Mizerova kritičnost, jeho
potřeba hledat uměleckou pravdu (rozuměj: tvorbu) bez ohledu na programy,
směry a skupiny: „Chci říci, že nebude příštího vývoje surrealismu, všechny známky ukazují, že se bude pouze citovat, zřeďovat, opakovat...“ Můžeme tedy rok 1944 vnímat
jako rok Mizerova rozchodu se surrealismem, alespoň v jeho dogmatické, sektářské podobě.
Z Malé úvahy nad francouzským malířstvím je zřetelné, že O. Mizera je nejen
znalcem, teoretikem, leč i praktikem —
činným výtvarným umělcem. Z malé ukázky jeho výtvarného díla v recenzované
knize si o této části jeho tvůrčí osobnosti
můžeme sice udělat představu jen velmi
nedokonalou, ale: Mizera příjemně překvapuje mužnou robustností svých kompozic.
„Co tedy s Mizerou? Co s jeho poezií? Co
s jeho obrazy?“ Především je znát a vnímat
bez brýlí jiných než dioptrických. Už
kvůli sobě. Byli bychom totiž bez nich
mnohem chudší nejen o jednu osobnost,
nýbrž i o hlubší poznání jisté etapy vývoje
našeho umění. V případě Mizerově těsně
předválečného a válečného surrealismu
(a ve výtvarném díle i válečného a poválečného postsurrealismu). Tím však nechci říci, že je Mizera posledním, kdo by měl
být vyvolán jménem.
Ivo Harák
PR ÁVO NA LIDSKOU
NENÁVIST?!
Radka Denemarková:
Peníze od Hitlera,
Host, Brno 2006
Druhý prozaický titul pražské teatroložky
a literární historičky Radky Denemarkové
vychází téměř přesně rok po její prvotině
nazvané A já pořád kdo to tluče. Vynucený
přechod z jednoho brněnského vydavatelství do druhého se nijak neprojevil na
vnější úpravě knihy, jejíž obálku i text
zdobí pečlivě vybrané černobílé snímky
nestorky české fotografie Evy Fukové.
Obdobně jsme na záložce znovu do detailů zpraveni o autorčině minulé, přítomné i budoucí činnosti; mimo jiné se nám
dostává informace o dalším připravovaném románu, nazvaném tentokrát Kam
s přebytky něhy.
Denemarková představuje autorský
typ, pro nějž je dominantní jazykový
výraz. Značná expresivita jejího vyjadřování živená naturalisticky podanými obrazy přitom nemá daleko k estetice hnusu.
Jednoznačný akcent na výrazovou složku
sugeruje leckdy zdání, že situace, v jakých
se postavy (a především protagonistka)
ocitají, jsou na ně nastraženy právě proto,
aby byly precizně popsány jejich vnitřní
monology nebo pocity. Těm pak dominují prvky fyziologična, morbidity a nevkusnosti, jež jsou v textu konkretizovány převážně dvěma způsoby:
1. Fikční entity jsou připodobňovány
k částem lidského či zvířecího těla vyvolávajícím odpor, čímž se jakoby obnažují a nenadále ukazují svůj rub. Uvádím
příklad ze strany 227: „Dopisuje a cizelu-
je. Dokumentuje svůj vnitřní vesmír. Sepisuje
všechno, slátává nitky rozpadlého masa. Předhodí krvavý flák svého života těm supům. Ať
ho vyklovou.“
2. Běžná situace je doprovázena sadistickou či masochistickou představou,
jíž se hrdinka mstí ostatním, respektive
flagelantsky trestá sama sebe. V těchto
obrazech dochází k dezintegraci lidského těla, jehož části jsou nejprve izolovány a potom zohyzďovány. Nad vysvětlitelnou nemocí z povolání protagonistky,
která léta pracovala jako patoložka, má
jednoznačně navrch až obsedantní vášeň,
s jakou prozaička její reflexe předkládá.
Obzvláště nechutný příklad takové představy, vyvolané prostou, byť rychlou jízdou autem, lze nalézt na s. 213: „Moci se tak
přikurtovat na předek jedoucího auta. A čelem
drhnout o zvrásnělou vozovku. O zrohovatělý,
chladnoucí asfalt. V rozjásaně prázdninovém
dni. Mezi posečenými poli. Zbyde po mně rudá
šmouha. Vydrhnu si maso uprostřed čela. Až
na kost. Vypadne mi mozek. Zachytím ho. Je
jako těsto, můžu ho zmuchlat. Prsty rozmačkat náplň do jitrnic.“
Oba zástupné příklady upoutají vedle originálnosti a gradujícího větného
rytmu především důsledností, s jakou
autorka rozvíjí prvotní obraz. Zdá se
mi, že autorčina potřeba čtenáře za každou cenu šokovat a co nejdrsněji odhalit „temné víry“ lidského nitra jednoznačně přebíjí záměr demonstrovat hrdinčino
odhodlání skoncovat na sklonku života
s nespravedlností, poplivat viníky pravdou a opustit svoje životní krédo „hlavně
se udržet v lati, nezkolabovat, neječet“. Neboť
kdo jiný než ona, Gita Lauschmannová,
by měl mít právo lidi a tím i sama sebe
nenávidět?! Je, jak sama říká, vůbec možné chovat se lidsky mezi lidmi? Mezi lidmi, kteří ji nechali projít peklem koncen-
141
recenze
tračního tábora, aby jí pak odebrali právo
na její domov? Mezi lidmi, kteří spálili
jejího bratra a kosti osekané z jeho těla
zakopali v jabloňovém sadu?? Mezi lidmi, kteří ji coby kojící matku znásilnili,
zabili nemluvně v kolébce a s jeho hlavičkou pak hráli kopanou??? Vskutku, tolika
neuvěřitelnými, byť ne nemožnými peripetiemi nechá autorka Gitu projít, aby
její patologická nenávist byla „autentická“. Jenže koho dnes zajímá pravda osobního příběhu staré dámy, jež chce jediné:
postavit svému otci v rodných Puklicích
pomník? Koho zajímá její trýzeň a utrpení, zvláště obávají-li se bezskrupulózní
vesničané o střechu nad hlavou?
Mnoho řečnických i reálných otázek
vyvolává druhý román Radky Denemarkové. Román, jehož výpovědní hodnota je
rafinovaně generalizována mottem: „Žádná podobnost není náhodná. Všechny ty příběhy
se staly. Pořád nevím proč.“ Balancování na
hraně fikce a skutečnosti implikuje rovněž knižní záložka ve formě dívčí podobenky opatřené slovy „Neznámá dívka.
Gita Lauschmannová“. Jakkoliv se tu předstírá iluzivní postup, přísně rozvrženému a brutalitou přesycenému příběhu lze
věřit jen stěží. Nic na tom nemůže změnit
ani mírně relativizující epilog.
Dusná a drastická atmosféra, již v prologu navozená přítomností lidské lebky vyhrabané pětiletým chlapcem, je na
rozdíl od prvotiny odlehčena několika
momenty. Je to nadužívání germanismů v mluvě Puklických, kteří Gitě vyčítají německou minulost, stejně jako hra
se zklamáním čtenářského očekávání v případě herce Oujezdského. Ten je tu přítomen jen coby epizodická a s hlavním
dějem nesouvisející figura, přestože některé indicie naznačují, že právě on by
mohl být jedním z trojice Gitiných násil-
142
kritiky
níků. Explicitně to však řečeno není a čtenář se může jen dohadovat.
K běžnému rozvržení na kapitoly, jaké
autorka použila v debutu, přibylo v druhém románu rozdělení na podkapitoly.
Jejich obrazný název (např. Rozkymácená
písmena, Tramvaj číslo třináct, Pavoučí stezka) poněkud automaticky anticipuje příměr, který je v příslušném oddíle explicitně přítomen. A to navíc nedůsledně,
neboť některé názvy se předbíhají a jsou
zmíněny teprve v následující podkapitole. Na několika místech textem prolínají
refrény z dětských lidových písní, jež se
v mnohem hojnější míře, jak název napovídá, vyskytovaly v románu A já pořád kdo
to tluče.
Není pochyb o tom, že druhý román
Radky Denemarkové znepokojuje. Přestože stylizační maska již není tak těsná
a občas odchlipuje, neztrácí nic na své
problematičnosti. Je kontraproduktivní
a škodí sugestivnosti jejího příběhu.
Erik Gilk
KR ÁSKA A ZVÍŘE
Jezdec na delfíně. Antologie české erotické
literatury 1990–2005, Concordia,
Praha 2005
S tebou sám. Antologie současné české
milostné poezie, Dauphin, Praha 2005
Na sklonku jednoho nepříliš vydařeného
večírku podařilo se jednomu mému příteli, bohemistovi, nešťastnou náhodou polít
bílým vínem Müller Thurgau dva tituly
připravené k recenzi. Šlo o antologii současné české erotické literatury Jezdec na
delfíně (Concordia, 2005) a milostný výbor
S tebou sám (Dauphin, 2005). Charakter
obou publikací doznal drobných změn
a v zájmu objektivní deskripce zmíněných
svazků nelze pominout, že zatímco Jezdec
na delfíně nevykazuje známky poškození,
snad s výjimkou stylově zatvrdnuvší titulní strany, na první pohled kvalitnější papír
publikace S tebou sám se nepříjemně zvlnil a zažloutl. Z pochopitelných důvodů
lze tedy první zmíněnou knihu doporučit i čtenářům akčnějšího ražení, zatímco antologii ryze milostnou ocení spíše zákazníci preferující při četbě klid své
pracovny či ložnice.
S tebou sám je výběr Ondřeje Horáka
(a někoho jménem Dauphin). Převažují
autoři etablovaní na poli současné poezie, každý je v knize zastoupen jednou
básní. Volba autorů a textů zahrnutých
do Jezdce je plodem spolupráce Radima Kopáče a Jana Nejedlého, kteří měli
ovšem k dispozici větší prostor. Oproti cca jedné stránce na autora (a jedné
navíc určené pro jeho medailon a fotografii) v antologii S tebou sám věnuje erotická antologie svým svěřencům nezřídka šest i více stran. To snad lze vysvětlit
i tím, že v tomto případě nejde o sborník
ryze básnický, ale že podstatnou složku
Jezdce na delfíně tvoří také próza, od prosté povídky (Koláček) přes experimentálněji laděné kousky z pera Antošové,
Blumfelda, Kozelky či Švankmajerové
až po zástupce publicistického ražení
(Žalud). Charakter knihy si vynutil větší zastoupení jednotlivých autorů. Pokud
odhlédneme od prózy, s výjimkou reedice Erotické revue I–III (Torst 2001) a vydání Halasovy sbírky Thyrsos (Primus, 2000)
se erotické produkci českých básníků
dosud popřálo sluchu jenom výjimečně,
a i potom spíše v rámci celku jejich tvorby (viz případ J. H. Krchovského nebo
Jiřího Staňka).
Ne snad že by se českému čtenáři
nedostávalo pornografie. Pulty stánků,
internetové stránky a některé televizní programy jí přetékají, takže se každý
může dosyta nabažit. O poznání pikantnější ovšem je, když lze pod dotyčnou
prasárničkou nalézt jméno potencionálního klasika. Výsledný prožitek sice nemá
daleko k dnes tak populárnímu slídění za
erotickými praktikami celebrit, potěšující ovšem je, že alespoň jistá část publika
dává stále ještě přednost fantaziím Svatavy Antošové před videozáznamem milostného dovádění Kevina Federlina a Britney Spears. I v tom je ostatně kus kouzla
erotické literatury, která poskytuje větší
prostor pro fantazii než sebenekvalitnější videozáznam pořízený skrze mřížku ve
dveřích šatníku nejmenované STAR.
Někteří z autorů jsou zastoupení v obou
sbornících, což ukazuje na dnes již poněkud „profláknutou“ paralelu mezi láskou
a tělesným dováděním, eventuálně mezi
literaturou a koitem. Z mladších autorů
si do obou knih našly cestu texty Terezy Riedlbauchové, Kateřiny Rudčenkové, Vikiho Shocka. Z dam nalezneme dále
v obou antologiích i Věru Chase. Střední generaci zastupuje František Dryje,
J. H. Krchovský, Vít Kremlička, Jiří Staněk a Karel Škrabal.
Kromě autorů „obou stran téže mince“
obsahuje exkluzivněji laděné S tebou sám
ukázku tvorby celé řady zajímavých jmen
současné české poezie. Jména jako Děžinský, Holub, Hrbáč, Hruška, Jirous, Kasal,
Kolmačka, Maděra, Slíva, Stradický ze Strdic, Šrut nebo Trojak nabízejí kvalitní texty, přičemž jako bonus může čtenář získat
ono prvotně iniciační pošťouchnutí správným směrem. Snad je tato knížka pro širší veřejnost přístupnější než jiné antologie bez tematického určení. Slovíčko jako
143
recenze
„milostná“ (a povýtce i „erotická“) mohou
upoutat čtenáře, kteří by nikdy nesáhli
po knize s tak prapodivným názvem jako
Lepě svihlí tlové, Ryby katedrál považují za
pozdně gotický prvek a na internetu se
dosud úzkostlivě vyhýbají stránkám Vrh
křídel (http://www.sweb.cz/poesie/hlavni.htm). Takoví pak možná začnou pátrat
po dalších básních od autora, který se jim
zalíbil, naleznou svého poetického favorita a nebudou nadále bloumat životem
bez dostatečné dávky lyrického dopingu
v příručním zavazadle. Pomineme-li tuto
čtenářskou skupinu, zůstává otázkou, zda
dotyčná kniha může něco nového přinést
také do knihovniček zkušenějších milovníků současné české poezie, vzhledem
k tomu, že valná většina textů již byla
publikována knižně v rámci regulérních
básnických sbírek.
Jezdec na delfíně je na tom líp. Především nabízí vtip, se kterým se na stránkách věnovaných poezii milostné setkáme
jen zřídka. Humor je integrální součástí
Jezdce, ba zaznívá leckdy hlasitěji než sexuální scéna. Češi se, zdá se, naučili pohlížet
na sex jako na dovádění a literatura erotického ražení se nebojí být veselá. Četné ukázky nesou rysy přímo programové vzpoury humoru proti tragice lásky.
Ve prospěch Jezdce svědčí také jeho všestrannost a barevnost, s níž dává prostor
pornografické říkance, inzerátu vylovenému odněkud z NEI-reportu či Sextantu, ale i skutečné erotické básni a textům
přesahujícím do politiky nebo blížícím se
(jak jinak) poezii milostné, když hovoří
o aktu lásky spíše v náznacích nežli v přímých obrazech.
To, že se obě knížky do jisté míry tematicky prolínají, je zřejmé. Mezi jejich tématy existuje ovšem i disonance, která jim
brání splynout. Autoři tuto disonanci cítí
144
kritiky
a v celé řadě případů se ji pokoušejí překonat. Píší eroticky laděné básně milostné nebo bojují s pornografickými stereotypy, aby se od nich osvobodili a nalezli
ve zobrazení sexuálního aktu víc než jen
prostředek ukojení. Na mnohých textech
Jezdce na delfíně je patrná potřeba překročit
daný žánr a přetavit ho v „něco víc“.
Pokouší se tu snad zvíře líbat krásku?
Martin Skýpala
S PETREM
MUSÍLKEM CESTOU
K ŠÍPKU A KE
ZTR ÁTĚ TÍŽE
Petr Musílek: Ztráta
tíže, vlastním
nákladem, Chotěboř
2006
Sedmnáctého října roku 2005 oslavil 60.
narozeniny básník publikující a píšící
sice již od konce „zlatých let šedesátých“,
jehož jméno však přesto nefiguruje ve
slovnících, učebnicích ani čítankách. Bez
znalosti věci bychom řekli: grafoman. Pro
nějž se vydávání jakýchsi polosamizdatů
vytištěných na počítači stalo dostupnou
formou ukájení autorského sebevědomí
a pořádání večerů, festivalů, soutěží poezie (od roku 2004 v Chotěboři vždy začátkem července pořádaná Literární Vysočina)
cestou, jak také vlastní tvorbu předvést
publiku. Doma (v rodné Chotěboři) není
prorokem, venku jej neznají.
Ale je tu ještě „ta tvorba“. Tedy něco, co
nelze změřit ani zvážit hlasitostí potlesku publika ani básníkovou obecnou proslulostí. Byť si na přebalu první ze dvou
oficiálně vydaných sbírek Petra Musílka
můžeme vedle pasáže „Co dává slovům smysl, ne-li vztah mezi člověkem, který je vyslovuje, a člověkem, který naslouchá“ přečíst slova
o potřebě souzvuku, odezvy…
V době jejího vydání měl básník za
sebou první pokusy a úspěchy v Pardubicích a především v Praze konce 60. let XX.
století, první publikované texty (Svět práce,
Mladá fronta, Rudé právo, Literární měsíčník), dlouholetou zkušenost organizátora
divadelního a literárního života v Chotěboři, v níž od 70. let pořádá autorské večery i tvůrcům druhdy proskribovaným: Stanislavu Zedníčkovi a Ludvíku Kunderovi
například. A kde také vydává samizdatovou edici Sondy (o níž viz moji studii pro
jednu z opavských literárněvědných konferencí1) a vede divadlo poezie Schod.
Obě Musílkovy sbírky vydané za předchozího režimu rámují osmdesátá léta
minulého století — čas od té nejtužší normalizace k pomalu a mnohde jen zdánlivě probíhající přestavbě. Jejich poezie,
nestojící samozřejmě mimo čas, však pod
pečetí doby neklesá. Má tudíž smysl číst
ji a hovořit o ní také dnes. Je koneckonců
tím jediným široce dostupným z rozsáhlého a mnohovrstevného Musílkova díla
(zahrnujícího kromě poezie také publicistiku a esejistiku, cestopis a dokonce
i román); pokud ovšem náhodou nezabrousíme na jeho internetové stránky, na
nichž komentuje aktuální dění svými nadčasovými blog y2.
Tichý svědek vychází v roce 1981 v královéhradeckém Kruhu (péčí Lenky Chytilové). Již prvotina shrnuje v sobě konstanty básníkovy poetiky: počínaje střídáním
(tehdy u něj dominující) sylabotónické
prozodie spádu převážně jambického
(jako dělnický kádr si ovšem Petr Musílek
může dovolit přechod od jambu k daktylotrocheji v téže básni) s volným veršem,
zálibou ve štěpných rýmech (prokládaných halasovskými „rýmy pod míru“: Krájení chleba) a údernými pointami — a konče vytvářením obrazců přírodní lyriky na
palimpsestu existenciálně laděných lyrických reflexí: Musílkův konstrukt, to je
cesta od metafory k metonymii, od alegorie k symbolu.
Úcta ke slovu a důvěra k němu bývá
místy upřílišněná, nemohoucí odlišit slovo znějící kovem od toho sémanticky
vyprázdněného (jako „láska“ nebo „lidské srdce“), byť by bylo i stokráte míněno upřímně. Některé zdánlivé emblémy
bývají však u Musílka osahány každodenní zkušeností („Ráno je černý chleba s medem
/ kouř cigarety ve spěchu“; „jak dítě které zapomene / pro svůj pláč jeho příčinu“).
Kořeny básníkova rodu sahají pod
povrch poetiky generace Května (na níž
vyrůstal). Přes Skácela a meziválečné básníky katolické provenience — z nichž si
nejvíce bere z Reynka (název jedné z básní, Odlet vlaštovek, je více než nápovědou) — až někam ke Sládkovi a Nerudovi. Tedy k těm, kteří velmi dobře věděli
o svých kořenech. „Jak každé ráno člověk
vstane / dům před dveře ho odvede / kameny
k hlíně připoutané / ho vyprovodí pohledem.“
Sklon k uzavřenosti básní (pointou)
a zároveň k návratům určitých motivů
nebo dokonce celých textových pasáží je
dán snahou rozlišit a zdůraznit podstatné — stojící vedle časného a proměnlivého: „té nutnosti / té jistoty která nevykročí / té
pravdy mravenců a hlíny.“ Žel to bývá někdy
spojeno se sklonem k poučování.
Důležitou roli hraje u Musílka reflexe samotného aktu umělecké tvorby —
kromě literární též výtvarné (s výtvarným
uměním a výtvarníky pojí Petra Musílka
dlouholetý vřelý vztah). A vůbec tvorby,
kreativity jako takové.
145
recenze
Zato reflexe zahnívajícího reálného
socialismu se objevuje toliko kradmo
(Růže). Ne že by se autor společenské
kritiky bál. Raději ji však odívá do metafory (Je jaro, Míč), přepodstatňující časné na obecně platné.
Dětsky naivní, básnicky rafinovaný
pohled místy připomene — dodnes ineditní — Musílkovu poezii pro děti: „...slunce
se schová do maliní / Kdo by si na ně sáhnout
chtěl / ten se zraní.“
Pokus o detailnější analýzu uměleckého a lidského ukotvení, ale také pokus
o gramatickou poezii, poezii tematizující mimo jiné sám stavební materiál básně
— jazyk, nalezneme v delší skladbě Sedm
pádů: „když odpovědi / mimo řeč.“
Už v debutu je přítomen celý a hotový
básník: básník nejen zvládnutím řemesla, ale především vlastním viděním světa a poezie. Básník nejsilnější tam, kde
nedopovídá, aby ponechal prostor tajemství: „Vydechněme / jako běžec před stoupáním / Nechtějme poznat / jaká zem / čeká
za vrcholem.“ Tam, kde „Svítání drhne / po
sametu dlaní.“
Proměnu osmdesátých let od počátku
k jejich konci můžeme sledovat společně
s Petrem Musílkem: cestou vyhranění, ale
také angažovanosti jeho poezie. Naštěstí se tak děje metaforou a symbolem: Jeli odvážně analytická báseň Z kroniky
zahleděna na konec let šedesátých, pro
Musílka zásadní dobu zrání uměleckého
a lidského („Je čas na rozhraní / čas ve kterém světlo již umlklo / a tma ještě nepromluvila… a sochy připravené k výkřiku / kamení
u zpovědi pozdního léta… Těžké kroky došláply na zrcadla letišť / z venkovských rybníků
vzlétla husí hejna… Málokdo ti posvítí na cestu / Málokdo…/ A stane-li se to přeci / pak je
to / příliš krutá metafora“), pak její dopovězení v básni A vlaky jedou dál je obrá-
146
kritiky
ceno k budoucímu a budoucím („Však
někde vpředu v bůhvíjakém čase / jsou kostry snů jimž maso dorůstá“).
Závažnost tématu s sebou ale přináší
také slovní frázi: „Něco tiše velikého / kouzelně prostého / jako když zasadíš strom / vypustíš holubici“. Zde by měně důvěry ke slovu
znamenalo více — více odvahy k poměřování jeho skutečné hmotnosti. Totéž bychom mohli říci „o diktátu rýmů“ v Musílkově poezii… Neboť ta nejvíce přesvědčí
tam, kde se tomuto diktátu, kde se jakémukoli diktátu (rytmu, patosu, předjednané pěknosti) vzepře, kde se snaží objevit
takto zatím nevyslovené cestou od snadnosti a líbivosti (k analýze): „Muž řekne
krásná / ale v nejhlubších záhybech / najde místo obdivu / jen žíznivou žízeň“ (b. Žena).
Od Tichého svědka k Věcem našeho života
(neboť tak se sbírka — vydaná roku 1988
opět v královéhradeckém Kruhu péčí Lenky Chytilové — jmenuje) se tedy poněkud naostřily hrany, rozvolnil se rytmus —
včetně rozvolnění strofického; oč je nyní
Musílkova poezie méně líbivá, o to je existenciálně vypjatější. Ne vždy už je nutným
pozadím reflexivní lyriky lyrika přírodní
— Musílek se vydává do města, za dramaty odehrávajícími se ve vězení jeho zdí.
S hloubkou otázek přibývá delších, cyklických textů.
Setrvalé je zakotvení místní (Vysočina) i umělecké: báseň Vychladlá hnízda
s motivem odletu vlaštovek a dedikovaná
„Památce Bohuslava Reynka“ nás upozorňuje, že sbírka, která ji obsahuje, toho nakonec má se sbírkou předchozí (obsahující Odlet vlaštovek) více společného než
rozdílného. Tam i zde — kromě alegorií příliš průhledných (Okna, Přízemí) —
najdeš také alegorie nesnadné, odehrávající se sice v čase takzvaně přestavbovém,
ale mířící za a nad tento čas, za a nad čas
vůbec (Sen o zahradě). Tam i zde staví básník proti aktuálnímu bezčasí (tehdy se mu
ještě neříkalo blbá nálada) čin — zdánlivě
lhostejný ke svému výsledku, neboť podstatným výsledkem už je on sám: „Šeptám
ti Přijď / A vím že nepřijdeš.“
Petr Musílek je spíše básníkem míjení
než setkávání — a jestliže setkání, tedy za
hranicemi hmotného světa: „Nebe nám táhlo nad hlavami / a domů jsme šli každý sám.“
Jeho naděje prochází chodníčkem hřebů
a střepů napříč beznadějí, napříč skutečností takzvaně reálnou a stejně reálnou
zkušeností, aby svědčila svojí krví a svými jizvami: „Tak blázen stokrát zahnaný /
zkrocený — osedlaný / otvírá příští romány /
a sbírá nové rány.“ Už pouhé setrvání (na
místě, zásadách, na poznané a vyznané
pravdě) může býti činem navýsost statečným: „Kdyby mi někdo řekl Uteč / neuteču /
Kdyby někdo řekl / Je to marné / neuvěřím.“
Vinou celé řady vnějších okolností
(z nichž některé jsme naznačili výše) se
další Musílkova kniha dostává před čtenáře až nyní: nic z prózy, publicistiky,
tvorby pro děti. Celkem logicky byla za
toto pokračování zvolena básnická sbírka vzniknuvší v letech 1988–1992 (a takto navazující na knížky předchozí): Cesta k šípku zachycuje tedy období, kdy se
nejen lámaly dějiny, charaktery a osudy,
ale kdy se notně proměnila také naše kultura, literatura. Kdy je sice zapotřebí na
všechny tyto proměny reagovat, nicméně způsobem takovým, u nějž by tendence nepřehlušila básnické slovo a touha po
aktuální platnosti nevytěsnila trvalé.
Můžeme se domnívat, že se v této sbírce dovršila dvojí Musílkova cesta. Jednak
ona vedoucí k alegoričnosti, totiž k vidění
přírodního dění co obrazu konání lidského — hleďme jen na takový motiv Vánoc,
který se pod básníkovýma rukama pro-
měňuje v alegorii odvěké lidské touhy po
dobru a kráse, po příchodu jiných, lepších, smysluplnějších časů. S vědomím,
že takové přání bývá často doprovázeno
iluzí — a že skutečnost je jiná, prozaická:
„Pravda na slámě / Pravda vyhnaná z poslední hospody / Pravda trpělivého čekání“. Druhou cestou je pouť od exteriéru přes interiér do nitra člověka: do míst, v nichž se
rodí řeč. Nebojte se, že by šlo nakonec
o nějaké medicinské výzkumy. Daleko
spíše půjde o ohledávání samotného slova: zda a nakolik je mu — v záplavě blábolu a žvástu — ještě možno věřit. A přiznávám raději hned, že v tomto punktu
jsem mnohem větším skeptikem. A že
mi občasné poučování („Kdo se nedokáže
poklonit / zůstává divákem“) zavání didaxí
u dospělého čtenáře nepřiměřenou. A že
autorovi více věřím tam, kde se nebojí
zpochybnit dokonce slova základní: „Láska / za určitých předpokladů“.
Koneckonců je taková deziluze pupeční šňůrou svázána s deziluzí z toho, co je
těmito slovy pojmenováváno, tedy z takzvané vnější reality: „Do starých míst / se
bláto vrací“ — což samozřejmě platí nejen
pro léta vzniku sbírky; jako starý skeptik
předpokládám, že bude platit v roce i po
roce jejího vydání: „Obvazy spadly z břehů
řek / a odkryly mrtvá rybí těla“.
V dovršení Musílkovy cesty spatřuji také
určité nebezpečí: svůdná lehkost zvládnutého řemesla (rýmované verše s vázaným
rytmem podobají se nyní nejvíce poezii
Jiřího Žáčka) se občas stává obojkem táhnoucím básníka k výplni a ozdůbkaření,
alegorie bývá i příliš průhlednou a jednosměrnou (Reálný sen), velká („virus zítřka“) a osahaná slova zavánějí obecností
i maskou. Škoda že z básníkova obzoru
mizí Vysočina — ale ta je možná uvnitř
přítomna natolik, že ji není třeba připo-
147
recenze
mínat, neboť Petr Musílek bezpečně tuší:
„…pokud v nás zůstane / jen cípek domova /
nemůžeme zabloudit“.
Uvědomuji si nicméně, jak se v Musílkově poezii ve vzácných chvílích přírodní neznatelně prolíná s lidským i s reflexí
vzpomínkovou, rytmus a rým přestávají
být osidlem a stávají se svorníkem, klenákem myšlenky: báseň Album patří k nejsilnějším — stejně tak Barvy: podzimně-zimní, přírodní i lidské, v čase a nad
časem, se starými pravdami odehrávajícími se tady a teď před našima očima, se
slovy, pravda, ohmatanými — ale jen proto, aby byly zjištěny hrany a ověřeny tvary.
Uvědomuji si, jak v jeho básních osvěživě působí rytmické rozvolnění na jedné,
epigramatická sevřenost (se satirickou
vyostřeností) na druhé straně. Jak věřím
všem těm „skřípavým tónům, zmrzlým rybníčkům náměstí“, veškeré „řeči suků“. Ostnaté, pichlavé, nicméně bez ale, ačkoliv,
nýbrž. A tudíž přesné.
A neměl bych zapomenout ani na Musílkovo tiché křesťanství, modlitbu „v nocích
kdy přetéká / tma v očích člověka“. Neboť
i v něm je skryta ona nesnadná láska, víra.
A naděje.
Budeme-li chtít nad zatím poslední
vydanou knihou Patra Musílka vážit klady a zápory jeho tvorby, uděláme nejlépe,
vyjdeme-li z básníkova postavení v české
kultuře. Totiž z jeho postavení kdesi na
jejím okraji — postavení vědomě zvoleného. Musílek je básníkem neškoleným,
živícím se prací svých rukou. Žijícím
mimo kulturní centra a snažícím se takové regionální kulturní centrum vytvořit
z Chotěboře — za sílící pozornosti kolegů a médií, bez valného zájmu institucí,
které by mohly pomoci. Sbírku Ztráta tíže
tedy vydává právě v Chotěboři, nákladem
vlastním.
148
kritiky
Potřeba dobrat se ze sebe a za sebe kořenů vlastního spisování může ovšem vést
k přílišné závislosti na vzorech a předobrazech: báseň Lidová jako by byla vzata od
Sládka, Vůně si bere hojně z Vrchlického.
A celá Musílkova poezie nadužívá velkých
slov, jimiž se právě vnucuje nepřepodstatněná básnická tradice: to jsou ony „osudy“,
„sny“ a další slova, jimiž hýřila duchovně
orientovaná poezie předválečná a především meziválečná, která se však dnes
až příliš zdají osahána a zneužita básníky druhého a třetího řádu, abychom jim
bez dalšího zdůvodnění věřili.
Jako v předchozí sbírce užívá také zde
Petr Musílek hojně zpodobení alegorického (jež se už netýká toliko přírodního
dění). Jeho poezii tedy vnímáme co fiktivní svět vytvářený na palimpsestu světa reálného, konkretizaci dávných pravd
a dějů v čase současném — s poukázáním na širší platnost toho, co se odehrává hic et nunc. Hlubinné čtení dějů, jež
probíhají vedle nás, s sebou však přináší nebezpečí, že je necháme jaksi básnit
samy za sebe, bez přepodstatnění a tvůrčího vkladu, jejž nahrazují talentové dispozice a řemeslná zručnost, totiž cit pro rytmus a rým (i pro to, kdy a kde — za jakým
účelem — použít rytmických nepřesností,
rýmů „pod míru“ nebo dokonce jen asonancí). Alegoričnost Musílkovy poezie je
navíc násobena hojnými (a místy převelice invenčními) personifikacemi.
Skutečně velký je rozdíl mezi tím, jestliže Petr Musílek básně jen píše — a když
je skutečně tvoří. Abychom lépe osvětlili, co tím míníme, posloužíme si dvěma
příklady. A dvěma zdánlivě si podobnými
básněmi. „Některé verše jsou víc modlitbami
/ To když už skoro spím / a s Bohem sami“ —
slibuje úvod první z nich, aby její závěr jen
velmi málo splnil: „do ticha padáme a blíží-
ce se snům / si probíráme všechno / co nejde na
rozum“. Dočkáme se leda nekonkrétnosti,
konvence, nenapadených veršů, v nichž
diktují zejména rytmus a rým. V jiném
kadlubu bylo odlito Odpoledne v Krásném: povšimněme si jenom té věcnosti
jdoucí od celku k nejmenším detailům:
„Na okně venkovského kostela / mezi vůněmi
dušičkových květů / umírá motýl“. Konkrétnost se dožaduje přesného určení místního i časového: „Okolní kopce přišlápla
jinovatka / Ale zde / před mlčenlivým zástupem prázdných lavic / žijí všechny barvy léta“.
Tlumená obraznost nepřebíjí, leč slouží
významu básně. Nejednoznačné tajemství vyžaduje tvůj soud, tvoji spoluúčast:
„Když naposled zapadnou těžké dveře / sestoupí anděl / sejme z průhledné paže / náramkové hodinky / a tiše je položí / na bíle prostřený
oltář“. Volný verš podporuje sémanticky
podloženou segmentaci textu do metrických úseků — významové valéry slov se
rozehrávají v polyfonii.
Nápaditost, která není než viděna, osahána a žita — ona „hrubá krajka z pytloviny“. Nic vyspekulovaného, jen každodenní
kontakt s vezdejším světem (vysočinským) — a umění zahlédnout: v pomíjejícím trvalé, podstatné v jevovém. Odvaha „vzlétnout / a nebýt kluzákem“.
Vedle básní na samu dřeň osekaných
(přidejme k nim Drážďany či Dům číslo
253) mne v této sbírce pozitivně zaujaly
také takové, v nichž jako by se představil nový Petr Musílek — Musílek satirik.
Podoben místy Jiřímu Žáčkovi („Na stínech antén televizní noci / svět přibit je jak
na kříži“ — v b. Betlém); v nejlepších číslech ovšem Havlíčkovi („I bez psů se lze
obejít / kde stádo hlavy sklání / A reptá pouze u žrádla / když stébla příliš povadlá / už
nejsou k užvýkání“ — v b. Ovce). Epizující satirické podání skutečnosti v alego-
rickém hávu jej přivádí k bajce (Mezek).
Dlužno podotknout, že tento rozměr
Musílkovy tvorby zůstává valnou měrou
skryt v rukopisech. Stejně i Musílek-prozaik, Musílek-autor pro děti nebo Musílek-publicista (komentující od počátku
70. let XX. století společenské a především kulturní dění kolem sebe).
Půjde-li další vývoj Musílkovy básnické tvorby cestou konkretizace, důkladného ověření současné váhy každičkého slova, rozvolnění rytmu i obraznosti,
úbytku ornamentu a slovní vaty, myslím,
že o Petru Musílkovi ještě uslyšíme —
a nikoli jenom jako o kulturním fenoménu významu úzce regionálního; přimlouval bych se přesto, aby vedle zaznamenání
takového posunu v umělcově tvorbě zbyl
prostor také na vydání prací prozaických
a publicistických. A aby jejich vydávání
nezůstávalo jenom na bedrech samotného básníka.
Ivo Harák
Poznámky:
1
Harák, I.: Chotěbořská samizdatová
edice Petra Musílka SONDY, in: Martinek, L.–Tichý, M. (ed.): Česká a polská samizdatová literatura, Slezská univerzita, Opava 2004, str. 75–78
2
www.leonet.cz/petrmusilek
149
Novinka vydavatelství Weles
Kniha jako celek chce formou literárně-fotograﬁcké
koláže nabídnout pohled na místa, která zůstávají
zapomenuta či z tváře města pomalu mizí.
Obsahuje čtyři desítky básnických portrétů
brněnských ulic, dvorů či zákoutí a stejný
počet asociativně přiřazených fotograﬁí.
-JUFSÈSOÓŘBTPQJTTOÈ[WFN)PTU[BŘBMWZDIÈ[FU
W1żFSPWŞWSPDF%PSPLVWZDIÈ[FM
W#SOŞB1SB[F7MFUFDIoWZDIÈ[FM
W#SOŞMFHFOEÈSOÓ)PTUEPEPNV7SPDF
[EFW[OJLMBTBNJ[EBUPWÈSFWVF)PTULUFSÈ
PESPLVWZDIÈ[ÓPmDJÈMOŞ
,BSMB)BTFMNBOOPWÈ.BIFOPWÈo
1IPUPª+JżÓ7ÓÝFL
NŞTÓŘOÓLQSPMJUFSBUVSVBŘUFOÈżF
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
-*5&3
/07
-JUFSÈSOÓOPWJOZKTPVUâEFOÓL
LUFSâQīFäJKFTLPSPWÝFDIOP
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
5BLKBLP-JUFSÈSLZOFQÓÝÓ
PLVMUVīFBQPMJUJDF
PEďOÓWFTWďUď
JTUBWVOBÝÓDJWJMJ[BDF
äÈEOÏčFTLÏOPWJOZ
-JUFSÈSLZKTPVKFEJOÏWMJWOÏ
OF[ÈWJTMÏčFTLÏOPWJOZ
KFKJDIäIMBWOÓQīÓKFNUWPīÓQīFEQMBUOÏ
OJLPMJQīÓKNZ[JO[FSDF
5ÓNKFUBLÏEÈOBOBÝFIMBWOÓPEQPWďEOPTU
OFNÈNFKJLJO[FSFOUĜN
BMFLQīFEQMBUJUFMĜN
/0
/07
,/*)
,/
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
%OFT-JUFSÈSLZUBLÏUJTLOPVUP
DPTJWKJOâDIOPWJOÈDIOFUSPVGOPV
,BäEâLEPQPÝMFUFOUPMÓTUFLEPSFEBLDF-JUFSÈSOÓDIOPWJO
1PÝUPWTLÈ$#SOPEPTUBOFUīJQīÓÝUÓčÓTMB
-JUFSÈSOÓDIOPWJO[EBSNBOB[LPVÝLV
7MFUFDIUJTLMZ-JUFSÈSLZUFYUZ
LUFSÏTJWKJOâDIOPWJOÈDIUJTLOPVUOFUSPVnJ
)VTÈLKF[BLÈ[BMBMFVäVNīFM
-JUFSÈSLZäJKÓ
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Tomáš. T. Kůs
PŘÍBYTKY
Jiří Popelínský
AMAZÓNŚTÍ MRAVENCI
ISBN: 80-239-5465-2
Ilustrace: František Hubatka
Formát 21 × 13 cm, 72 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2005
Cena 80 Kč
ISBN: 80-239-8400-4
Ilustrace: František Hubatka
Formát: 21 × 13 cm, 48 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2006
Cena 72 Kč
V Kůsově poezii je vždy něco neuchopitelného a tajemného. Civilní prostory se mísí s představou
nebo snem v bdělém stavu. Přitom básník umanutě hledá poezii v místech „důvěrně neznámých“,
kde život jen nerad odhaluje svou tvář. Jde cestou existenciální linie současné tvorby, v jejímž prachu už teď zůstávají čitelné stopy.
Jan Sojka
SMĚR SPÁNKU
ISBN: 80-239-8273-7
Ilustrace: Vít Ondráček
Formát 21 × 12,5 cm, 60 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2006
Cena 80 Kč
Sbírka plzeňského autora.
MUSÍŠ // samota bývá pomalá / stisk první hodiny / cítíš v břiše / až smečka úzkosti / vyžere srdce /
přitiskneš se k podlaze // tvůj svět se propadá // ty musíš zůstat.
Básnická prvotina brněnského autora.
NÁVŠTĚVNÍ DEN // Jiřičko běžse meslim vecurat na zehrádko / Přejela tetička z Třebůvke / ...zblajzle s babkó ke kafé izidora od pótě / a teď na reticho vevalujó vočeska / jak nedělo po mše.
František Hubatka
PASTÝŘ TRUDOMYSLNÝCH OVCÍ
ISBN: 80-239-6447-X
Formát 18,6 × 16,8 cm, 40 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2005
Cena 89 Kč
Samostatná knižní příloha literární revue Weles. Patnáct básníků z okruhu Welesu svými texty doprovází obrazy Františka Hubatky (Petr Čermáček, Robert Fajkus, Marek Fencl, Roman Kosek, Vojta
Kučera, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Mirek Maixner, Petr Bronos Novák, Ondřej Slabý, Vít Slíva,
Pavel Sobek, Josef Straka, Vladimír Šrámek, Martin Švanda).
Hubatka se nechce spoutávat realitou: maluji, co vidím. Nejde mu o fantazijní hříčky, ani o čekání na nějaký samospásný impuls. Místo logického dává přednost intuitivnímu, jeho obrazy představují komplex emocí a významů, prokazují přirozený smysl pro obrazotvornost a fantazii. Maluje jakoby zevnitř, svět, ve kterém se ocitá, leží za hranicí vyslovitelného.
Objednávky zasílejte poštou nebo emailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
Foto Petr Pazdera Payne — Lisabon
Fernando Pessoa
Smrt je zatáčkou na cestě.
Umřít je pouze nebýt vidět.
Jestliže se zaposlouchám,
Slyším tě, jak kolem mne existuješ,
Jako já existuji.
Země je vytvořena z nebe,
Lež nemá hnízdo,
Nikdy se nikdo neztratil,
Vše je pravda a cesta.
Přeložila Jana Korbelová

Plavná plavuň mě maně napadá…

Transkript

Podobné dokumenty

Praga KATALOG.indd

HLAS NADĚJKOVA

Specifická imunoterapie

Zpráva o činnosti městské policie za rok 2012

Sublingvální alergenová imunoterapie u dětských

Provedení geologických a dalších prací pro hodnocení a zúžení

Od základu nový Pod kapotou BMW

Letak Mizerovi domek bohyne