ze Súdánu 14.6.09 3

14.7. 2009 El Obeid Súdán
Salam Alejkum,
No tak konečně, drazí přátelé, zasílám srdečné pozdravy do českých luhů a hájů ze Súdánu a to díky malárii : )
Konečně si ji můžu přidat do sbírky svých exotických nemocí. To by nešlo, žít rok v Súdánu a nedostat ji : ) Malárii
je tu běžná asi tak jako u nás chřipka a měl ji snad každý. Má i podobné projevy jako chřipka. Doktorka při pohledu
na výsledky krevních testů řekla: „Hamdulila-díky Bohu jenom malárie.“ : ) Takže jsem se na pár dní zastavil a
napsal něco o tom co jsem od poslední zprávy zajímavého zažil.
Tož El Obeid.
Událostí bylo mnoho tak vyberu jen pár. Music
Boys občas jezdí hrát na svatby a na různé
akce. Byl jsem s nimi asi 40 km od EO v jedné vesnici, kde měli
místní lidé slavnost při níž dětičky ukončují mateřskou školku a
začínají základní. Byla to slavnost jako promoce na vysoké škole : )
Celá vesnice se nejprve sešla v prostorách školky, kde byli
zahajovací proslov a Music Boys zahráli hymnu. Pak se všichni za
doprovodu pochodové muziky vydali průvodem na vesnické
„náměstí“. Největší atrakcí krom Music Boys bylo policejní auto
s majákem a houkačkou, které jelo v čele průvodu. Na
prostranství pak program pokračoval asi hodinu a půl dlouhým
blokem proslovů, střídaných muzikou. Na závěr děti obdrželi
diplom. Na rozdíl od mužů, kteří se oblékají většinou jen do bílé
barvy, ženy jak můžete vidět na fotce barvami jen hýří, uprostřed
fotky jsou naparáděné dětičky.
Významnou událostí v naší VTC škole
bylo otevření nové učebny a učebního
oboru automechanik-specializace na
auta s počítačem. Celý projekt,
vybavení dílen, pomůcky, školení
instruktorů platila italská firma Iveco.
Otevření se zúčastnily zástupci všech
možných politických struktur, místní
biskup, a významné osobnosti. Firma
Iveco má určitě v Súdánu svůj záměr,
ale je to zároveň rozvojová pomoc pro
Súdán. Darem jsme dostali pro školu
minibus.
Při této příležitosti jsme s klukama natřeli nově
bránu.
Rozdíl jasně vidíte : )
Och, tak zářivě modrá !
Klukům Music Boys začali v březnu tříměsíční prázdniny, tak prvně co jsme udělali, tak vymalovali celý jejich dům.
Ještě na zakončení školního roku jsme byli na výletě Music Boys spolu s dětmi naší „základky“. Jsou děti z okolí, které nechodí do
státní školy, tak je to pro ně takové minimum číst, psát, počítat, zároveň příprava na základní školu.
Byli jsme v nejúrodnější části kolem EO široko daleko
v mangovníkových zahradách. Na fotce krajiny je vidět na
horizontu pás stromů mangovníků. Do těchto míst se v období
dešťů stahuje voda, do cisteren a z nich se pak celý rok čerpá.
Fotka vpravo je pohled z kopce na druhou stranu na „pole“. Vyrazil
jsem s děckama na kopec. Našli jsme hnízdo asi poštolky.
Všechno bylo supr, až v závěru, při scházení z kopce jeden klukKarbino spadl hlavou na kámen. Vypadalo to na otřes mozku, ale
sám do dnes nevím jestli to do jisté míry nehrál, což je jeho hobby. Každopádně
neodpovídal na nic, skoro se zdálo, že upadne do bezvědomí. Všechny
zdravotnické kurzy co jsem dělal, v tomto případě radí: při úrazu hlavy
neprodleně zavolat rychlou záchranou pomoc. Hmm, tak díky.
Tak jsem se za něho modlil, vzal ho na záda a vyrazili jsme zpět do zahrady.
Když jsme šli přes vesnici zastavili jsme se u pumpy, ochladil a umyl jsem mu hlavu. Domorodci se nabídli že donesou medicínu. Po
chvilce vesničan přiběhl s hrstkou soli, že prý nejlepší je dát mu do rány sůl, což jsem tedy s díky a radikálně odmítl, rozhodnutý bránit
život svěřence před místními palékařskými praktikami. Když jsme přišli do zahrady a paní učitelka ze základky ho uviděla (byl úplně
bezvládný) tak s úsměvem říká: „To nic není.“ Pak ho chytla, do rány na hlavě mu nasypala sůl, zakapala citrónem, pak ho začala
protahovat a masírovat všemi směry, no a za hodinku byl v pohodě. Inu, já jen tiše smekám a děkuji Bohu : ) Lidi jsou tu zvyklý žít bez
doktorů. Když se stane úraz někde v poušti nebo někde na vesnici žádný doktor ti nepomůže, takže lidi mají svoje lékařské postupu jak
léčit vysokou horečku, to či ono. Místo léků používají různé kořeny a listy rostlin.
Z jiného nedělního výletu.
Kluci uviděli jakousi veverku.
Co vidí to chtějí hned sníst.
Jasně jsem fandil veverce,
která se dost dobře schovala
v křoví. Tak jsem je nechal
poskakovat asi půl hodiny
kolem křoví a šli jsme se
s jinými kluky podívat o
kousek dál. Na zpáteční
cestě, koukám, no to není
možný: oni to křoví zapálili.
V pravý čas jsme to uhasili,
zachránili veverku a okolní
vyprahlou vegetaci.
←mangová hostina→
Kdo z kluků má nějaké příbuzné odjel je o prázdninách navštívit. Protože byla naděje,
že jedna organizace pozve Music Boys do Anglie a zaplatí náklady, vydali jsme se
novým minibusem do Khartoumu
natočit pár songů (viz příloha).
Nejlepší zážitky bylo návštěva
soutoku Bílého a Modrého Nilu na
lodi, koupačka v Nilu. Nil je tu
překvapivě čistý, ale nepil bych
z něho jako kluci, kterým
to nedělá žádné problémy.
Večeři jsme měli na ulici.
Škoda, že jsem nemohl
fotit, Khartoum je stále
divoké, nespoutané
město. Myslím, že do
deseti let zmizí všechna ta
tajemná, okouzlující, někde i bolestná
místa.
Tak jsem se snažil alespoň to místo
↑ na soutoku Modrého a Bílého Nilu
dobře zapamatovat. Jak tedy vypadá
jedno prostranství v Khartoumu a co
tam můžete vidět: na rohu křivolaké
uličky připravují všemožné pokrmy.
Na první pohled zaujmou zeleninou
nazdobené skopové hlavy i s rohy. Na
prostranství množství stolů u kterých
za slunka nikdo nesedí a podloubí
staré koloniální anglické budovy
táhnoucí se asi padesát metrů. V nitru
podloubí se ládují skupinky arabů,
rukama z jedné mísy. Dále jsou
v podloubí jsou hromady šrotu,
konstrukce postelí, na jedné z nich
spí nějaký kluk z ulice. Arab v tradiční
bílé „košili“ (ďalabija) sedí za
šlapacím šicím strojem a cosi spravuje asi něco pro tu mladou černošku s miminem,
která před ním sedí. V podloubí jsou ještě další dva šiči. O kousek dál muž vypadající
jako kadeřník žiletkou „stříhá“ vlasy jinému muži na židli. Všude se line orientální vůně
jakési vonné směsi, které muslimové používají proti zapuzení zlých duchů. Několik
slepic a dost troufalý kohout hledají na udusaném písku zbytky jídel. Plandavý štěně se
snaží napít z tekoucího barelu uprostřed prostranství, který slouží jako umyvadlo pro
všechny. Do toho desítky pokřikujících lidí lidí, od naproti dým ze smažených ryb,
hýkání oslů, a... skupinka hladových Music Boys v podloubí.
↑ Khartoum 21.století
O prázninách jsme s Music Boys i za pomoci
studentů natahali potrubí a vykopali zavlažovací
kanály pro stromy, které začali usychat. Zahradník
s vozíkem a oslem
nestíhal zalívat.
Pozoruhodné je
s jakou rychlostí
rostliny reagují na
vodu. Když je dost
vody můžete
pozorovat rozdíl
v hodinách.
↑↓ usychající strom
↑ po několika dnech zavlažování ↓
↑ jednodenní lístečky
← Poušť kvete : )
stačí jen trochu vody
a z písku se během
pár dní vynoří květy.
Připomíná mi to jeden
příběh jak nějaký
misionář viděl
černocha - Afričana
jak má ucho na písku.
A tak se ho opatrně
zeptal: „Co to děláš,
proč máš ucho na poušti?“. A černoch odpověděl: „Já naslouchám té poušti.“ „A co ti říká ta poušť? zeptal se misionář. „Pláče, protože
se chce stát zahradou.“
I v každém lidském srdci je ukryto tolik krásných květů, tolik dobra, stačí jen vykopat zavlažovací kanál pro Boží milost a všechno kvete
:)
V půlce dubna se objevily první černí čápy, kteří
předznamenávají blížící se období dešťů, už aby
přišlo. Zatím pršelo jen jednou 3.května a to po
neuvěřitelných sedmi měsících sucha a od té
doby zase nic.
Když se zvedne vítr, obloha se zatáhne prachem
a pískem, alespoň že tak, díky Bohu za to. Tomu
čemu v ČR říkáme pěkné počasí, tedy když svítí
sluníčko, tady je to obráceně. Pěkné počasí je
když prší. Žluté fotky dole nejsou nijak upravené,
takové osvětlení je když „prší“ písek.
↑ Na svatého Jiří 24.4 skutečně vylízají štíři
↑ Kolem šesté ráno
↑ Radost z prvního dešťě
↑ Kolem půl deváté ráno
Pár zajímavostí ze mše.
Když je pozdravení
pokoje na závěr všichni
dávají ruce nad hlavu a
mávají na všechny, do
všech stran jakože si
s nimi taky chtějí podat
ruce. Když se modlí
společně Otčenáš
všichni mají pozvednuté
ruce jako kněz.
↑ Z Velikonoční neděle
↑ Tanečnice
↑ tomu říkám velká hostie, že biskupovi zmizí hlava : )
ještě pár fotek : )
Znovu jsem se potkal místní skauty. Tentoktát na pochodu městem, který organizovali, Music Boys
jim hráli do kroku. →
Zítra se chystám na pár dní navštívit jižní Súdán
a už se moc těším na lepší počasí : )
Začíná se nezadržitelně blížit den odletu, ale
ještě mám měsíc a půl na dokončení
rozdělaných věcí.
Brzy napíšu jaké to je na
jihu.
Mějte se fajn s Bohem : )
J.Š.M
Do poustevny za otcem Serafimem přišel jednou jeden mladý člověk, francouzský filosof a žádal ho, aby ho
naučil hesychatské modlitbě, modlitbě otců a starců, modlitbě srdce.
„Otče, řekněte mě prosím něco o modlitbě srdce, co mám dělat, abych se modlil srdcem?“
A stařec mu dal radu: „Nejprve se nauč meditovat jako hora. To znamená
sednout si. Být jako hora znamená být pevně zde, mít čas, stát se uvnitř
nehybným, mýt v sobě věčnost. Být horou znamená prostou skutečnost,
že jsem. A že jsem teď, tady.“
A tak mladík se posadil a učil se být, ztišit se a být, jako hora.
Po nějakém čase šli kolem poustevny poutníci a mysleli, že mladík je už
taky nějaký mnich a chtěli se s ním dát do řeči, ale on se ani nehnul. Když
to otec Serafim uviděl, přišel k němu a řekl: „Copak jsi otupěl jako kamení
na cestě, tak dost to stačí nemá se s tebe stát mrtvý pařez. Toto už jsi
zvládl. Už nemáš rozjímat jako hora, ale jako vlčí mák. Na horu však
nezapomeň.
Rozjímej jako vlčí mák. Musíš se učit kvést a směřovat, ano
nejprve sedět růst, ale musíš směřovat. Musíš se obracet za
sluncem, z největší hloubky se sám vzpínat ke světlu, ke kráse,
musíš směřovat a zároveň však musíš zůstat pevný a rovný, ale
směřovat. A zároveň ať tě vlčí mák naučí pravé pokoře, že totiž
všechno pomíjí. Musíš se naučit kvést i vadnout.
Proč rozjímáš? Proč směřuješ? Proč kveteš? Proč kvete vlčí mák?
Prostě čistě z radosti, z potěšení ze světla. Láska si je sama
mzdou. Růže kvete, protože kvete, mák kvete, protože kvete. Ty
máš kvést, obracet se ke světlu a třeba i odkvést. Tvé srdce se
musí stát květem, který směřuje, s pokorou, že vše závisí na Bohu
a vše pomíjí.
Opět po nějakém čase, ve kterém se mladík cvičil rozjímat jako vlčí mák, vzal ho otec Serafim do zátoky na
mořském břehu a řekl mu:
„Tvé srdce se teď musí stát mořem. Sedni si tu a uč se
rozjímat jako oceán.“
„Čemu mě naučí oceán?“, přemýšlel člověk,: „čemu mě
naučí vlnobití?“
Vlny se přibližovali a vzdalovali, silnější či slabší. „Co
mám dělat?“
A Serafim odpověděl: „Rozjímat jako moře, to znamená
učit se pravidelnosti, je to vytrvalost, je to úsilí, je to
věrnost vlny, která přijde, odejde, je vytrvalá. Zároveň to
znamená zahledět se do hloubky. Vnímat svůj dech,
svoje srdce. Co je na konci výdechu? Co je na začátku
nádechu? Co je v hlubině tvého srdce?.... Je tam tichý
Boží hlas. Kdo naslouchá pozorně svému dechu,“řekl
mnich Serafim, „není daleko od Boha. Naslouchej. Co
tam je kde začíná tvůj nádech?“
Tehdy bylo pár vteřin ticho, hlubší než příchod a odchod
vln. Bylo zde něco jako pevné dno oceánu, zároveň něco živého, zároveň něco vytrvalého, rytmus,
pravidelnost, hloubka.....
„Dobře sedět, zpříma, otevřeně ke světlu, dýchat jako oceán. To, ale ještě není
hesychatské rozjímání“ řekl otec Serafim, „teď se budeš učit rozjímat jako
pták.“
Otec Serafim mu dal poustevu a u ní byli dvě hrdličky. „To jejich cukrování se
mě nejdříve líbilo, ale brzy mi začalo jít děsně na nervy.“ řekl mladý filosof.
„Zrovna když jsem chtěl spát začali si cukrovat. Jak dlouho to bude ještě
trvat?“ A otec Serafim mu říká: „Víš co je původní význam slova „meditacio“?
Znamená to mumlat slabým hlasem, tak jako pták, jako hrdlička, jako
holoubek, musíš rozjímat svým hrdlem. Jsi-li šťastný stále si něco pobrukuješ,
ani to nepozoruješ. Nauč se tedy taky si něco pobrukovat ze svého štěstí.
Rozjímání to je zpívající dech. Rozjímání to je znění tlukotu tvého srdce. Nauč
se říkat: „Kyrie eleison“, nauč se říkat: „Přijď Duchu Svatý.“, nauč se volat: „Posvěť se jméno Tvé.“, nauč se
volat, a takto se s Bohem důvěrněji sblížíš.“
A tak ho Serafim učil modlit se, dlouho, dlouho a pravidelně.
A pak řekl: „Tak teď už jsi blízko tomu jak se má rozjímat, ale to ještě nestačí. Musím tě naučit rozjímat jako
Abrahám. Jak rozjímal Abrahám? Abrahám
rozjímal tím, že se díval na stvoření a říkal:
„Můj Bože, můj Stvořiteli.“ Díval se na hvězdy,
díval se na písek na břehu moře, díval se a
rozjímal. Rozjímat jako Abrahám to znamená
také být pohostinný, jako když Abrahám přijal
Božské hosty. Rozjímat jako Abrahám
znamená zasadit se o život lidí, vidět jejich
zkaženost a přesto neztrácet důvěru v Boží
slitování, když se Abrahám modlil za
Sodomu. Rozjímat jako Abrahám to může
vést až k oběti, to když máš všechno dát
Bohu jako Abrahám Izáka, všechno přece
patří Bohu. Rozjímat jako Abrahám tě přivede k tomu, že dáš sám sebe i to co je ti nejdražší. Hledej na čem
nejvíc lpíš a s čím se ztotožňuješ. Rozjímat jako Abrahám znamená nemít nic kromě Něho. Ani v srdci, ani ve
vědomí, tvému já už nic nepatří.“
Otec Serafim byl stále zdrženlivější, cítil, že mladý muž dělá pokroky v rozjímání i v modlitbě. Jednou se ho
mládenec zeptal: „Otče, proč mi ale neřeknete nic o Ježíši, jak se
modlil On a jak On rozjímal?“ Otec Serafim vypadal zaraženě, jako by
mladý muž po něm chtěl něco nevhodného, jako by žádal, aby mu
sdělil svoje nejvnitřnější tajemství. Čím větší je přijaté zjevení, tím
zdrženlivěji je máme dále sdělovat. Otec Serafim řekl: „Tomu tě může
naučit jenom Duch svatý. Musíš se stát synem, jestliže se chceš
modlit jako Syn. Musíš prožívat stejnou důvěrnost s tím, kdo se
nazývá naším Otcem. To je dílo Duch Svatého. Ježíšovo rozjímání
shrnuje spolu všechny způsoby rozjímání. Rozjímal jako hora,
rozjímal jako mák, jako oceán, jako hrdlička, rozjímal jako Abrahám
srdcem bez hranic, plným lásky k nepřátelům a katům, byl pohostinný
k hříšníkům, k postiženým, k nemocným, k nevěstkám, ke zrádcům a
v noci odcházel modlit se do samoty a opakoval jako dítě: „Abba- můj
milovaný tatínku!“. Téměř bychom se tomu vysmáli, ale přece to byla
Ježíšova modlitba. V tomto prostém slově bylo řečeno všechno:
„Abba- tatínku!“. Nebe a země se hrozivě přiblížili, Bůh a člověk se
stali jedno. A tak Duch Svatý v tobě sám probudí tyto pocity, abys i ty
mohl z hlouby srdce a upřímně říct: „Abba-Otče!“.
Mladík se vyučil modlitbě a Serafim mu řekl: „Teď už víš, co to je
modlitba hezychastů, běž domů a tam se uvidí co zůstane z těchto
tvých krásných rozjímání.“
Mladý muž se vrátil do prací, nápadné bylo jenom to, že trošku zhubl.
Městský život však mu nedal zapomenout na učení otce Serafíma.
Když se cítil štván a měl málo času, posadil se jako skála, někde na terase. Když pociťoval pýchu nebo
marnivost vzpomněl si na vlčí mák: „všechny květy zvadnou“. A jeho srdce se opět pozvedalo ke slunci, které
nikdy nezapadá. Když se jeho duše zmocňoval smutek, zlost a omrzelost, začal dýchat zhluboka jako oceán.
Nadechl se Božím dechem, vzýval Boží jméno a potichu vyslovoval: „Kyrie eleison“. Když ho zasáhlo utrpení
lidstva, lidská zloba, nebo viděl vlastní bezmocnost a chtěl na tom něco změnit, rozjímal jako Abrahám. Když
ho pomlouvali a všechno možné mu připisovali byl šťastný, že se může tímto způsobem s Kristem modlit.
Navenek vypadal jako každý jiný člověk a on sám dokonce zapomínal, že se cvičí v umění hezychastů.
Snažil se prostě v každém okamžiku Boha milovat a žít v jeho přítomnosti : )