mumifikace-LR - Petra Marikova Vlckova

Vý voj mumif ikačních technik
a jednotliv ých součástí
v ýbav y těla
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
tem živých. Vyžaduje však stálou péči v podobě každodenního přísunu obětin a musí mít médium, v němž
by mohla přebývat – uchované tělo – mumii (egyptsky saah) či sochy majitele hrobky. A jeho výběr nemůže být náhodný, musí být mrtvému podobný, aby ho
duše poznala.
Slovo mumie je odvozeno od perského/arabského
termínu mum označujícího vosk, bitumen nebo smůlu a bylo používáno při popisu černé látky pokrývající
vysušená těla starověkých Egypťanů. Až do 20. století
lidé věřili, že ona černá látka byl bitumen a že mumie
vznikly, když byl naléván na těla.
V následujících chronologicky uspořádaných podkapitolách je podán stručný přehled vývoje mumifikačních technik a předmětů, jež se mumií bezprostředním
způsobem týkaly, tj. masek, jež byly kladeny na obličeje zemřelých, rakví a sarkofágů, do kterých byly mumie ukládány, a konečně kanop či kanopických skříněk
obsahujících nabalzamované vnitřnosti. Literatura uvedená za tímto úvodem představuje souhrn obecných či
přehledových děl o mumiích a mumifikaci, které byly
použity při psaní celé kapitoly. Díla uvedená pod jednotlivými chronologickými úseky se již zabývají specifickými otázkami.
Literatura: Carol Andrews, Egyptian Mummies,
(London, 1984); Sue D’Aurial – Peter Lacovara –
Catharine H. Roehrig (eds.), Mummies & Magic.
The Funerary Arts of Ancient Egypt, (Boston, 1988);
Renate Germerová, Tajemství mumií (Praha, 1997);
idem, Das Geheimnis der Mumien. Ewiges Leben am
Nil, (München – New York, 1997); Salima Ikram –
Aidan Dodson, The Mummy in Ancient Egypt.
Equipping the Dead for Eternity, (London, 1998);
Maarten J. Raven – Wybren K. Taconis, Egyptian
Mummies. Radiological Atlas of the Collections in the
National Museum of Antiquities in Leiden, (Leiden,
2005); James Romano, Death, Burial, and Afterlife in
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Mumie tvoří vedle pyramid a Tutanchamonova pokladu jednu z nejznámějších ikon staroegyptské civilizace. Zná je snad každý. Ale zná je opravdu? Díky mnoha hororovým příběhům, knihám a filmům, které je
líčí jako strašidla či příšerná monstra, bývají chápány
jako synonymum zla. Ale je tomu skutečně tak? Kde je
pravda? Co vlastně můžeme o staroegyptských mumiích říci? Proč, jak a kde vznikaly? Měnila se v průběhu
staletí jejich podoba, nebo vypadaly stále stejně? Byly
do hrobek ukládány jen tak, nebo je doprovázely další předměty?
Vývoj mumifikačních technik od samotných počátků až po Římské období lze díky rozsáhlým archeologickým výzkumům během posledních dvou set let
poměrně dobře rekonstruovat. Úzce totiž souvisel s poslední podmínkou, kterou museli staří Egypťané splnit, aby mohli dosáhnout blaženého zásvětí. Egypťané
věřili, že část jejich duše – ka, je nesmrtelná a po smrti se může volně pohybovat mezi světem mrtvých a svě-
LY
PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ
22 Bůh Anup nebo kněz s šakalí maskou se sklání nad tělem
zemřelého (Sennedžemova hrobka v Thébách,
19. dynastie, TT 1).
38
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
Ancient Egypt, (Pittsburgh, 1990); Eugen Strouhal,
Život starých Egypťanů, (Praha, 1989); John H. Taylor,
Egyptian Coffins, (Princes Risborough, 1989).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
O
U
Ze starověkého Egypta se bohužel nedochovala žádná „příručka“, jež by průběh mumifikace popisovala.
Pouze ze samotného sklonku egyptské civilizace, kolem
roku 200 před n. l., pochází tzv. Rhindův magický papyrus, v němž je uvedeno pár zaříkání, jež měla být pronášena při rituálech spojených s mumifikací. I v několika dalších textech se dočítáme o formulích, jež by se
měly pronést při tom kterém úkonu, či jaké amulety
přiložit na to které místo, ale žádné přesnější informace nemáme.
Mnohem přesnější zprávy o mumifikaci nám zanechal řecký historik Hérodotos (5. století před n. l.)
v druhé knize svých Dějin:
K mumifikování jsou určeni zvláštní lidé, kteří to
provádějí jako řemeslo. Když jim pozůstalí přinesou
mrtvolu, ukáží jim tři dřevěné pomalované podobizny
mrtvých a řeknou, že první a nejskvostnější je podoba
toho a toho, pak ukáží druhou, horší a levnější, nakonec třetí a nejlevnější. Řeknou jim ceny a zeptají se, podle kterého vzoru chtějí mít mrtvolu nabalzamovanou.
Při mumifikaci první třídy vyjmou železným háčkem
mozek nosními dírkami a co nelze vyškrábnout háčkem,
je vymyto medikamenty. Pak pazourkovým nožem rozříznou trup, vyjmou všechny vnitřnosti, do těla nalijí rozpouštěcí látky, pak ho vypláchnou nejprve palmovým vínem a poté odvarem z rozemletého koření.
Nakonec ho vyplní čistou myrhou a skořicí a dalšími
aromatickými substancemi až na kadidlo a zašijí ho.
Potom uloží tělo na sedmdesát dní – nikdy více, do natronu a zcela ho jím pokryjí. Když toto období skončí,
tělo omyjí a pak ho od hlavy k nohám zabalí do plátna nastříhaného na proužky a ze spodní strany potřeného pryskyřicí, kterou Egypťané běžně používají místo
lepu. V tomto stavu je tělo předáno rodině, která nechala zhotovit dřevěnou rakev v podobě lidské postavy, do
níž ho vloží.
Pokud je z finančních důvodů zvolena druhá kvalita, je postup odlišný: do těla se neřeže a vnitřnosti nejsou vyjmuty tímto způsobem, ale skrze konečník je do
něj stříknut cedrový olej a otvor je uzavřen. Tělo je poté
uloženo na požadovaný počet dní do natronu a poslední den je olej vypuštěn. Jeho účinek je tak mocný, že
LY
PÍSEMNÉ PRAMENY
všechny vnitřnosti rozpuštěné na roztok bere s sebou,
když opouští tělo. Díky působení natronu, který rozpustil maso, nezůstane z těla nic než kosti a kůže. Poté
je tělo vráceno rodině bez dalšího zacházení.
Třetí způsob balzamování, který si mohou dopřát
i nezámožní, je tento: do střev se vleje ředkvový olej,
pak se tělo uloží na sedmdesát dní do natronu, a potom
se už odevzdá příbuzným, aby si ho odnesli.
Hérodotos navíc dodává, že těla urozených Egypťanek byla mumifikátorům předávána až po několika
dnech, kdy se již začala rozkládat, aby se předešlo případům nekrofilie.
K mumifikaci se vyjadřují i další antičtí autoři, například Diodóros Sicilský, ale Hérodotovo líčení představuje náš nejobsáhlejší zdroj informací. Diodóros uvádí, že poté, co byl zemřelý položen na mumifikační stůl,
přistoupil tzv. písař, který vyměřil délku řezu na jeho levém boku. Rovněž dodává, že tělo bylo po 30 dní naplněno aromatickými látkami, které pak byly vyjmuty,
aby mohly být dovnitř vpraveny nové; teprve pak bylo
tělo zabaleno a uloženo do rakve.
Z různých období egyptské historie se dochovalo
několik skrýší předmětů, jež byly používány při balzamování (více viz následující podkapitola), a protože
je již nebylo možné znovu použít, musely být, stejně
jako tělo, pohřbeny. Zajímavé svědectví vydal papyrus
z Řecko-římského období, na němž se dochoval jakýsi
„ceník“ balzamovačů – ceny jsou uvedené v drachmách
a obolech (stříbrných řeckých peněžních jednotkách).
Kromě běžných předmětů, které byly nalezeny i ve
skrýších, tam jsou uvedeny položky, které jsou, přinejmenším, podivné – jako například pes (?). Uvedené
potraviny měly být snad spotřebovány během smuteční
slavnosti či mohly představovat součást platu najatých
plaček a balzamovačů.
Seznam uvádí:
keramická nádoba – 4 oboly, červené barvivo – 12
obolů, vosk – 20 obolů, myrha – 4 drachmy 4 oboly,
lůj – 8 obolů, lněný oděv – 136 drachem, maska – 64
drachem, cedrový (?) olej – 41 drachem, pryskyřice na
obinadla – 4 drachmy, olej – 4 drachmy, dobrý olej –
4 drachmy, lampy – 24 drachem, stará tunika – 24
obolů, sladké víno – 20 obolů, ječmen – 16 drachem,
droždí (?) – 4 drachmy, pes (?) – 8 drachem, malá maska (?) – 14 drachem, bochníky – 21 drachem, věnce –
16 obolů, truchlící (plačky) – 32 drachem, oslí povoz –
8 drachem, řezanka (?) – 12 obolů.
Mumifikace měla podle kánonu trvat 70 dní; po
stejně dlouhou dobu probíhala, podle mladších nábo-
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
39
Ú
Č
E
LY
ho nevíme – kromě toho, že někteří z nich měli nosit
při vykonávání svých úkolů obličejové masky v podobě
šakalího boha Anupa. Podle Hérodota tvořili balzamovači skupinu lidí, složenou z řemeslníků a kněží různého zaměření. I v tomto případě přecházela často funkce
z otce na syna. Ze 3. století před n. l. se dokonce dochovalo několik smluv, jež udávají počty jednotlivých
balzamovačských „cechů“ a výši poplatků vybíraných
za nabalzamování těla. Jeden z nich, bohužel pouze částečně dochovaný, uvádí platbu „deseti látek“ za provedení části mumifikace nejmenovaného muže z Asjútu:
... jsme ti dlužni a slibujeme tobě, Matlaiosi, synu
Petimouthe ... a Vepuete, synu Paesa: ... předáme deset látek v den uložení do rakve, ... aby byla provedena
smuteční tryzna 35. dne od uložení do rakve. Nepředáme látky, s nimiž jsme provedli smuteční tryznu, žádnému jinému muži na zemi ... ani ono (pohřební) lůžko, podušku, ani máry než balzamovači.
Diodóros uvádí, že balzamovači byli ve staroegyptské společnosti velmi ctěni, neboť to byli vlastně oni,
kdo připravovali zemřelého na věčnou existenci. Ovšem
existovala zde čestná výjimka – Diodóros je nazývá „řezači“; tito lidé vyřízli do těla otvor, jímž byly posléze vyjmuty vnitřnosti. Podle tohoto antického autora museli
být „řezači“ poté, co vyřízli otvor, vyhnáni z dílny a pronásledováni svými kolegy a přihlížející lidé na ně mohli
házet kameny. Všechno se dělo z rituálních důvodů, neboť to byli oni, kdo porušili celistvost lidského těla.
O tom, kde probíhala vlastní mumifikace, jsme již
hovořili v předcházející kapitole. Zde pouze dodejme, že říkání a svitky pojednávající o mumifikaci, byly
uchovávány v tzv. domě života (per – anch), který bychom dnes mohli snad přirovnat ke knihovně a vzdělávacímu ústavu zároveň.
Literatura: Hérodotos, Dějiny, aneb devět knih dějin
nazvaných Můzy (v překladu Jaroslava Šonky), (Praha,
2004); A. F. Shore – Harry S. Smith, „A Demotic
Embalmers Agreement,“ Acta Orientalia 25 (1956),
277 – 294.
T
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ženských textů, i první, mytická mumifikace, kterou
provedla bohyně Eset na svém zavražděném manželu
Usirovi. Toto období je označováno jako tzv. Síriova
perioda a je spojováno s dobou, během níž mizí hvězda Sírius, související s pánem podsvětí Usirem, za obzor a ohlašuje tak příchod každoročních záplav. Po 40
dní bylo tělo vystaveno účinkům natronu a po zbývající dobu bylo baleno a připravováno pro pohřeb.
I ze starověkého Egypta se dochovalo několik nápisů, zmiňujících dobu, po kterou trvala příprava zemřelých na onen svět. V thébské hrobce Džehutiho (TT
110) se uvádí:
Dobrý pohřeb přichází v míru, tvých 70 dní se naplnilo v tvém domě balzamování.
Ale tato doba nemusela být z různých důvodů striktně dodržena. Na fasádě skalní hrobky královny Meresanch III. (4. dynastie) je uvedeno, že byla pohřbena
273 nebo 274 dní po její smrti. První text se týká přímo data královniny smrti; a ačkoli není jméno vládnoucího panovníka uvedeno, badatelé předpokládají,
že jde o Šepseskafa:
Královská dcera Meresanch. 1. rok, 1. měsíc období šemu, 21. den. Spočinutí jejího ka a její přenos do
domu balzamování (purifikace).
Druhý text přesně datuje uložení těla do hrobky:
Královská manželka Meresanch. 2. rok, 2. měsíc období peret, 18. den. Její příchod do její krásné hrobky.
A podobně musel 200 dnů „čekat“ i velekněz Pašeredenptah z Memfidy (Pozdní doba), než byl uložen do
hrobky. V obou případech nejsou bohužel přesné důvody zdržení uvedeny.
O lidech, kteří balzamování prováděli, toho mno-
Í
23 Nápis z fasády skalní hrobky královny Meresanch III.
z Gízy uvádějící lhůtu 273 nebo 274 dní, které uplynuly mezi
její smrtí a uložením její mumie do hrobky.
40
ARCHEOLOGICKÉ PRAMENY
Jak již bylo naznačeno výše, přestože to žádný antický
autor nezmiňuje, je zřejmé, že veškerý materiál použitý pro mumifikaci určitého těla musel být z rituálních
důvodů po pohřbu rovněž „pohřben“. Na několika lokalitách (především v Sakkáře a v Thébách) se podařilo mnohé skrýše, jak jsou často tyto „pohřby“ nazývá-
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
O
U
Z
24 Vápencové stoly nalezené v Mit Rahíně
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
ny, najít. Bylo v nich vždy objeveno několik nádob, jež
někdy nesly nápisy ozřejmující jejich obsah: různě zabarvené prášky pro obarvování mumie; pryskyřice pro
vyplnění, dezinfekci a navonění dutin těla; plátno pro
vyplnění dutých prostor a pro zabalení mumie; natron
používaný pro vysušení těla; vosk, kterým se tělo potíralo a uzavíraly se jím tělní otvory; různé oleje pro navození příjemné vůně a konečně i piliny nebo seno pro
vyplnění dutých prostor. Kromě těchto materiálů, jež
byly používány přímo pro přípravu těla, byly ve skrýších objeveny i zbytky pohřební hostiny a zlomky košťat, kterými se měly v pohřebních komorách zametat
otisky posledního člověka, pobývajícího v hrobce.
Mezi předměty nalezenými ve skrýších bývají někdy i malé balíčky s natronem. Natron, neboli necerej, „božská sůl“, je přírodní směs uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného. Těžila se především
ve Wádí Natrúnu, ležícím asi 65 km severozápadně od
dnešní Káhiry. Zde se nacházejí mělká solná jezera, jejichž voda obsahuje natron. Pokud se část břehu přehradí a vysuší se voda, lze pak na povrchu země setřít vrstvu přírodního natronu. Tuto metodu pravděpodobně
používali i staří Egypťané. Bohužel, tento způsob zís-
kávání přírodních surovin nezanechává žádné archeologicky zjistitelné stopy.
Výjimečně se ve skrýších nacházejí rovněž dřevěné
desky potřísněné olejem, které byly používány jako tzv.
balzamovací stoly. Jsou zpravidla poměrně nízké, neboť balzamovači při své práci klečeli, obdélné a rozměry jejich desek dosahují přibližně 2,3 × 1,3 m. Někdy
jsou k nim příčně přibity dřevěné hranoly, jež umožňovaly, aby tělo přímo spočívalo na vrstvě natronu. Výška těchto stolů byla v nohách menší než v čele, aby
se napomohlo přirozenému odvodnění těla. Badatelé
předpokládají, že na takových stolech byly dokončovány přípravy těla, tj. zde bylo tělo zavinováno do obinadel. Především v době Nové říše mohlo být toto lůžko
ukládáno přímo do hrobky; například Tutanchamonovy rakve původně v sarkofágu spočívaly právě na takovém lůžku. Za nejznámější příklad těchto stolů byly
dlouho pokládány vápencové lavice, jež byly objeveny
v Mit Rahíně, které měly být během Třetího přechodného období používány pro mumifikaci Ápisů – avšak
v poslední době se objevily teorie, které upřednostňují
spíše rituální funkci těchto „lůžek“, jinými slovy, skutečná mumifikace probíhala jinde. Několik jich je vy-
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
41
stavených v káhirském muzeu – jejich delší strany jsou
zdobeny reliéfním vyobrazením lůžka, jehož nohy jsou
provedeny do podoby lvích tlap a u hlavy mají jejich
konce tvar lvích hlav.
Literatura: Herbert Winlock, Materials Used at the
Embalming of King Tut-‘ankh-Amun, (New York,
1941).
LY
PŘEDDYNASTICKÉ A RANĚ
DYNASTICKÉ OBDOBÍ
a během Raně dynastického období, kdy se architektura hrobek stala složitější. Tehdy začali být zemřelí
ukládáni do dutých prostorů rakví či pohřebních komor a ztratili tak přímý kontakt s pískem. Vzrostla tak
potřeba využití umělých prostředků pro uchování těla
a podoby zemřelého. Na počátku byla těla pravděpodobně pouze obalována plátěnými obinadly napuštěnými pryskyřičnými látkami a vnitřnosti nebyly vyjímány. O dochování pryskyřicemi nasáklých obinadel nás
informují i starší archeologické zprávy, například z pohřebiště v Hierakonpoli či Gerze (viz následující kapitola). Jedním z prokazatelně nejstarších dokladů je paže
s náramky obalená do plátěných pruhů, jež byla v roce
1900 nalezena Williamem M. F. Petriem v hrobce panovníka 1. dynastie Džera na pohřebišti na Umm el-Kábu (někteří badatelé zastávají názor, že patří jedné
z Džerových žen).
V roce 1911 se Jamesi Quibellovi podařilo objevit
na tzv. archaickém pohřebišti v Sakkáře poměrně velmi dobře zachovanou mumii ženy. Tělo bylo uloženo
ve skrčené poloze na levém boku v dřevěné rakvi a bylo
zavinuto do šestnácti vrstev obinadel. Předpokládá se,
že bylo vystaveno účinkům natronu, ale nebyly mu vyjmuty vnitřnosti.
V souvislosti s vývojem mumifikačních technik
v tomto období je třeba zmínit ještě problematiku tzv.
zbavení masa. Na některých pravěkých, raně dynastických a dokonce i staroříšských pohřebištích se podařilo
zjistit, že obinadla byla umístěna přímo na kosti, aniž
by se mezi nimi nacházely svaly a kůže zemřelého. Ačkoli je toto téma badateli stále ještě velmi diskutované, je možné učinit několik závěrů: jak v Textech pyramid, tak v Knize mrtvých se vyskytují říkadla, jež se
vztahují k rozdělování a opětovnému skládání lidského
těla, a dokonce i k pojídání jeho částí. Asi nejznámějším dokladem je tzv. Venisův kanibalský hymnus, který
tvořil součást Textů pyramid dochovaných na stěnách
vnitřních prostor Venisovy pyramidy v Sakkáře (začátek textu je uveden v kapitole Jiřího Janáka).
Venis je nebeským býkem ... a žije z projevů (manifestací) každého boha. Pojídá vnitřnosti těch, kteří přicházejí s břichy plnými magie z Ostrova ohně. (§ 397)
Je to Venis, kdo rozhoduje své záležitosti společně s Tím-jehož-jméno-je-skryto, v tomto dni zabíjení starších.
Venis je Pánem obětin, který uvazuje provaz a sám si
pro sebe obstarává obětiny potravin. Je to Venis, kdo pojídá lidi a kdo je živ z bohů... (§ 399 – 400) Je to Ten-který-je-nad-červenou (?), kdo je pro něj poráží, je to
Chonsu, kdo podřezává Vládce a utíná jim hlavy a kdo
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
Nejstarší doklady o snaze uchovat tělo a podobu zemřelého pocházejí již z Předdynastického období. Tehdy byli mrtví pohřbíváni do mělkých jam vykopaných
v písku a jejich těla se nacházela ve stálém přímém kontaktu s pískem. Bezprostředním stykem lidského těla
s horkým a suchým pískem a působením trvale vanoucích větrů došlo ke vzniku tzv. přirozených mumií.
Je pravděpodobné, že se staří Egypťané seznámili
s blahodárným působením písku při náhodném porušení staršího hrobu či když byl písečný rov odvát pouštní bouří. Poznatku, že kontaktem s pískem si tělo uchovává svou přirozenou podobu, využili na konci pravěku
25 Jednoduchý předdynastický pohřeb umožňující vznik tzv.
přírodních mumií
42
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
Í
Ú
Č
E
LY
pro něj vyjímá to, co je v jejich tělech. (§ 401 – 402)
A konečně: Je to Šezemu, kdo je pro Venise porcuje
a vaří pro něj jejich vnitřnosti na svém večerním kamenném ohništi. Je to Venis, kdo je živ z jejich magie
a požírá jejich duše. Velcí jsou pro něj snídaní, Střední
jsou pro něj večerním jídlem a Malí jsou jeho nočním
jídlem. Jejich staří, muži i ženy, jsou <určeni> pro jeho
ohniště. (§ 403 – 405)
V posledních letech přispěly k poznání tohoto problematického aspektu pohřebních praktik starověkých
Egypťanů výzkumy Francouzského ústavu orientální
archeologie na pohřebišti v Adaimě (v Horním Egyptě, mezi Esnou a Edfu). Některé z tamních 130 pohřbů
vykazují jasné známky rozřezání na kusy a následného
znovusložení, jiným byly odděleny hlavy. Na vysvětlení tohoto „zvyku“ si musíme počkat, až bude ukončen
archeologický výzkum a jeho vyhodnocení. Již dnes
však lze konstatovat, že tento zvyk pravděpodobně nebyl ve starověkém Egyptě příliš rozšířen a neujal se.
Literatura: Christopher Eyre, The Cannibal Hymn.
A Cultural and Literary Study, (Liverpool, 2002);
Michael A. Hoffman, Egypt before the Pharaohs,
(London, 1979).
D
IJ
N
26 Kanopická skříňka nalezená v šachtě G 7000x, kde byla
uložena část pohřební výbavy královny Hetepheres I.
Z
E
P
R
O
S
T
U
vnitřnosti baleny do plátěných balíčků a ukládány do
malých čtvercových nik v jižní stěně pohřebních komor – jak to je doloženo v mastabách princů Rahotepa (mastaba 6) a Ranefera (mastaba 9) v Médúmu.
William Mathew F. Petrie, který jejich hrobky poprvé
prozkoumal, si poznamenal:
Raneferova mumie ležela u západní stěny na levém
boku, s hlavou k severu a obličejem k východu; hlava
byla oddělena vykradači, avšak poté byla opětovně pečlivě přiložena k tělu a její temeno bylo podepřeno kamenem. Rovněž obinadla byla roztrhána ... na spodní
vrstvy plátna byla přidána sádra, aby se docílilo vzhledu a podoby lidské postavy. Navrchu bylo několik vrstev jemných obinadel. Oči a obočí byly na této vrstvě
namalovány zelenou barvou... V nice v jižní stěně, která se podobala té u Rahotepa, se dochovaly části vnitřních orgánů zabalených do balíčků, které vypadají jako
hroudy hmoty nasáklé pryskyřicí a omotané plátnem ...
(William M. F. Petrie, Medum, London 1892, 17f )
Na základě pokusů s novodobou mumifikací myší
a ptáků se spíše zdá, že těla byla posypána suchým natronem, než že by byla ponořena do jakési „natronové lázně“, jak se domnívali starší badatelé. Na druhou
stranu však nemůžeme vyloučit i možnost, že Egypťané na počátku Staré říše „experimentovali“ a zkoušeli
využívat i natronový roztok. Tímto způsobem by bylo
rovněž možné vysvětlit velmi špatný stav dochování těl
z počátku tohoto období, neboť natronový roztok má
velmi agresivní účinky.
Do doby vlády Snofrua je třeba rovněž klást počátky výroby nádob, speciálně určených pro uschová-
P
O
U
STARÁ ŘÍŠE
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
Poměrně dlouhou dobu se věřilo, že část nohy a chodidla s prsty nalezená v roce 1934 v zásypu pohřební
komory pod Stupňovitou pyramidou v Sakkáře představuje posmrtný pozůstatek panovníka Necericheta/
Džosera z počátku 3. dynastie. Jednotlivé prsty byly
dokonce uměle zvýrazněny, aby se dosáhlo efektu nohou zavinutých do obinadel. Avšak podle nejnovějších
poznatků, včetně datování uhlíkem C14, nejde o autentické památky z doby 3. dynastie. Nicméně v několika
bočních komorách pod panovníkovou pyramidou byly
nalezeny kamenné sarkofágy, do nichž měly být uloženy ostatky Džoserových příbuzných. Podle jejich délky
lze usuzovat, že těla byla uložena ve skrčené poloze, tj.
nemusely jim být vyjímány vnitřnosti.
Na počátku 4. dynastie, během vlády panovníka
Snofrua, dochází k rozvoji mumifikačních technik, těla
jsou pohřbívána v natažené poloze a jsou z nich vyjímány vnitřnosti; avšak mozek nadále zůstává v lebce.
Balzamovači odebírali během mumifikačního procesu z těl především játra, plíce, žaludek a střeva; praxe
vyjímat při mumifikaci i mozek se ujala až v samotném závěru Staré říše. Nejprve byly pravděpodobně
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
43
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Meneláa, který v Egyptě zemřel a byl zde také v Řecko-římském období uctíván jako jedna z forem Usira. Byly mu obětovány nádoby obsahující životadárnou vodu z Nilu, jejichž tvar se podobal lidskému tělu
a jejich uzávěr měl podobu lidské hlavy. První badatelé zabývající se starým Egyptem byli přesvědčeni, že nádoby pro uchovávání vnitřností, jež měly zpravidla zátku uzpůsobenou do podoby lidské hlavy, plní přesně
tuto funkci, a proto je pojmenovali kanopami; poprvé
tento termín použil učený jezuita Athanasius Kircher
v 17. století. Ačkoli dnes je zřejmé, že jde o historický
omyl, termín je stále používán.
V Gíze se během 5. a 6. dynastie objevilo specifické
zacházení s těly, jež byla pečlivě zabalena do obinadel
napuštěných jemnou sádrou a poté zvnějšku potřena
další vrstvou sádry. Vznikla tak pevná schránka, někdy pokrývající pouze hlavu, ale v několika případech
i celé tělo. Sádrový povlak byl aplikován až po uložení
již zabaleného těla do rakve, neboť vždy byla potřena
pouze přední část a boky mumie. Všechny spočívaly na
zádech a zátylek jim podpíraly dřevěné podhlavničky.
Sádrový povlak je připodobňoval skutečným sochám,
což mohlo být i důvodem pro toto zvláštní zacházení
se zemřelým.
Jak se zacházelo s mrtvými na provinciálních nekropolích, nevíme. Pokud se dochovaly informace o stavu
těl nalezených při archeologických výzkumech (například na nekropolích v Dešáše, Bení Hasanu či v Tehně)
z mladší fáze Staré říše, zdá se, že těla byla pouze vysušena a vnitřnosti byly ponechány na místě.
V pozdní Staré říši (druhá polovina 5. a 6. dynastie)
byl navíc kladen důraz na kvalitní provedení reliéfní či
malované výzdoby hrobek a významnou součástí výzdobného programu hrobek se staly kultovní sochy, ať
volně stojící či vázané do stěn. Jejich koncept úzce souvisí se snahou udržet podobu majitele hrobky, což našlo
své vyjádření i v mladších Textech rakví, kde se říká:
Tvé oči ti byly dány, abys viděl, uši, abys slyšel, tvá
ústa, abys mluvil, tvé nohy, abys chodil, tvé tělo je úplné, není s tebou nic špatného.
Lze říci, že se staří Egypťané chtěli tímto způsobem
„pojistit“ před vším nečekaným, co by mohlo poškodit
jejich mumie.
Literatura: Günther Lapp, Typologie der Särge und
Sargkammer von der 6. bis 13. Dynastie, (Hildesheim,
1993); Mark Lehner, The Complete Pyramids,
(London, 1997); Barbara Lübscher, Untersuchungen
zu ägyptischen Kanopenkästen. Vom Alten Reich bis
zum Ende der Zweiten Zwischenzeit, (Hildesheim,
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ní vnitřností. Nejstarší takový doklad pochází z šachty G 7000x v Gíze – ze skrýše s částí pohřební výbavy
královny Hetepheres I., manželky krále Snofrua a matky panovníka Chufua (4. dynastie), kde byla nalezena
kanopická skříňka vyrobená z travertinu. Jde o jednoduchou, kvadratickou skříňku o délce strany 48,2 cm
a výšce 35 cm, jež byla vytesána z jednoho kusu kamene. Její vnitřní prostor byl rozdělen do čtyř stejně velkých oddílů; víko, které prostě spočívalo na horní hraně
skříňky, bylo opatřeno dvěma držadly, jež umožňovaly jeho zvednutí. Skříňka byla objevena v zazděné nice
nacházející se v západní stěně komory, kde spočívala na pozůstatcích dřevěných saní. V okamžiku nálezu
byla převázána provazem a zapečetěna hliněnou pečetí s uvedením vabetu Chufua, jež byla chráněna proděravěnou keramickou miskou. Uvnitř jednoho z oddílů
se dochovala suchá organická hmota, avšak k velkému
překvapení archeologů zbývající tři oddíly obsahovaly
na dně 5 cm zažloutlé tekutiny, jež se skládala z organického materiálu a roztoku natronu – zcela jistě šlo
o pozůstatky královniných vnitřností.
Samostatné nádoby, jež dnes nazýváme kanopami,
byly poprvé objeveny v hrobce královny Meresanch III.,
manželky panovníka Rachefa (4. dynastie) v Gíze. Již
od počátku jim byla vyhrazena nika nacházející se v jižní části pohřební komory: zpravidla se jednalo o jednoduché výklenky v jižní stěně či o prohlubně vyhloubené v podlaze pohřební komory. Jejich podoba ve Staré
říši byla velmi jednoduchá – šlo o keramické či kamenné (vápencové) nádoby, jejichž maximální průměr se
nacházel přímo pod hrdlem, do kterého zapadalo jednoduché, vyklenuté víčko. Většina z nich nenesla žádné
nápisy, výjimku tvoří pouze kanopy vezíra Kagemniho
nalezené v zásypu jeho pohřební komory na tzv. Tetiho pohřebišti v Sakkáře, jež uvádějí jméno a tituly zemřelého.
Termín kanopa vznikl vlastně omylem – je odvozen od řeckého mýtu o Kanópovi, kormidelníku hrdiny
27 Příklad vápencových kanop z doby Staré říše
44
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
1990); George A. Reisner – William Stevenson Smith,
A History of the Giza Necropolis II. The Tomb of Hetep-Heres the Mother of Cheops, (Cambridge, MA, 1955).
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
28 Obličejová maska z pestře pomalované kartonáže
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Ačkoli nám z Prvního přechodného období chybí dostatek informací, lze předpokládat, že těla byla i nadále ošetřována suchým natronem, byly z nich snad vyjímány vnitřnosti a byla zavinována do obinadel. Hlavu
a obvykle i horní část hrudi překrývala tzv. obličejová
maska, jež zachycovala idealizovanou podobu zemřelého a nahrazovala tak svým způsobem sochu majitele hrobky.
Období Střední říše je typické velkou variabilitou používaných mumifikačních technik a doprovodného vybavení pohřbů – i nadále se používají obličejové masky,
kanopické skříňky, velmi zdobné dřevěné rakve a poprvé se objevují i malé sošky služebníků (tzv. vešebty). Výjimečně dobře se dochovala skupina mumií žen z královské domácnosti, jež byly pohřbeny v zádušním okrsku
panovníka Nebhepetre Mentuhotepa II. (druhá polovina 11. dynastie) v Dér el-Bahrí na západním břehu
v Thébách. Jejich těla byla vysušena pomocí natronových balíčků a poté ošetřena pryskyřicí, takže se v některých případech dochovalo i krásně provedené tetování, jímž si starověké dámy zdobily paže. Vnitřnosti
byly ponechány buď v tělech, nebo byla použita metoda podobná Hérodotovu výše popisovanému druhému
způsobu mumifikace. Mozek byl ponechán v lebkách.
V hrobce MMA 507 (= Metropolitan Museum of
Arts), nacházející se v širším zázemí Mentuhotepova
pohřebního okrsku, bylo nalezeno na 60 těl bojovníků,
kteří snad zemřeli během válečných tažení za Mentuhotepa II. nebo Amenemheta I. Těla byla vysušena pískem a zabalena do obinadel, aniž by byly vyjmuty vnitřnosti. Vše nasvědčuje tomu, že muži zemřeli v bitvách
daleko od rodných Théb, neboť při ohledání jejich těl
byly zjištěny bodné rány, rozdrcené lebky a z hrudi jednoho muže dosud trčel hrot šípu. Na šesti tělech se dokonce podařilo zjistit stopy po klování od dravých ptáků, což dokládá skutečnost, že po nějakou dobu ležela
volně na bojišti. Poté byli zahrabáni do písku a po vysušení těl byli zavinuti do obinadel a jako výraz úcty spočinuli v panovníkově zádušním komplexu.
Z doby 12. dynastie se dochovalo několik mumií,
jež byly převážně mumifikovány tradičním způsobem,
LY
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ
A STŘEDNÍ ŘÍŠE
tj. vnitřnosti byly vyjmuty, tělo vysušeno suchým natronem a mozek ponechán v lebce. Velmi často se při mumifikaci používala pryskyřice. V Lištu byl Herbertem
Winlockem objeven a prozkoumán nedotčený pohřeb
dámy Senebtisi, která žila v době vlády Amenemheta III. Mumie spočívala na levém boku s hlavou k severu a obličejem obráceným k východu. Tělo bylo mumifikováno klasickým způsobem a obě ruce i nohy byly
zavinuty samostatně. Zatímco vnitřnosti byly uloženy
do kanopické skříňky, srdce zabalené do plátěného balíčku bylo vráceno zpět na své místo. Když však archeologové otevřeli druhý, antropoidní sarkofág, nalezli silnou vrstvu smůly, která musela být nalita na tělo po
jeho uložení do rakve, těsně před pohřbem, neboť většina z ní stekla do dolního levého rohu rakve. K tomu
tedy muselo dojít těsně předtím, než byla rakev vložena
do vnější skříňové (dřevěné) rakve, kde spočívala právě
na levém boku. (Mace – Winlock 1916: 17)
Výbavu mumií tvořily i různé šperky a amulety
umístěné buď přímo na těle či vložené mezi jednotlivé
vrstvy obinadel. Nejvýznamnějším amuletem byl tzv.
srdeční skarab, který překrýval srdce, zpravidla zabalené do balíčku. Na spodní straně býval ve sloupcích
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
45
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
P
R
Č
E
N
29 Detail z reliéfně zdobeného kamenného sarkofágu královny Kavity, jedné z žen krále Nebhepetre Mentuhotepa II., zachycující
urozenou dámu při její toaletě
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
vyryt text, který se posléze stal součástí Knihy mrtvých
a v současnosti je označován jako její 30. kapitola:
Ó mé srdce, které mám od své matky; ó mé srdce,
které jsem měl na zemi; nevystup proti mně jako svědek v přítomnosti Pána (všech) věcí. Nehovoř proti
mně ve věcech, které jsem učinil. Nepředlož proti mně
nic, co jsem učinil, v přítomnosti Velkého boha, Vládce západu!
Nejzajímavějším vývojem prošly v tomto období
dřevěné rakve. Měly velmi jednoduchý, pravoúhlý tvar,
avšak jejich výjimečnost spočívala v bohaté výzdobě.
Vnitřní prostory rakví byly poprvé zdobeny již na samotném sklonku Staré říše, kdy se zde objevují jednotlivé součásti pohřební výbavy (oděvy, šperky, zbraně,
apod.) a zjednodušené nepravé dveře. Během Prvního
přechodného období se k těmto vyobrazením připojují i magické texty – Texty rakví, jejichž účelem bylo
ochraňovat zemřelého před nepřátelskými bytostmi na
onom světě. (Podrobněji o Textech rakví viz kapitola Ji-
46
řího Janáka.) Na vnějších stěnách se zpravidla nacházejí jednoduché řádky a sloupce nápisů obsahujících tradiční obětní formuli a prohlášení, že zemřelý je uctíván
v přítomnosti hlavních podsvětních bohů: Usira, Esety,
Nebthety a Anupa. Především v mladší fázi Střední říše
jsou velmi oblíbené rakve, jejichž delší stěny byly zdobené motivem nepravých dveří a motivem očí vedžat,
jež v symbolické rovině mají umožnit zemřelému „vidět“. Na víku se objevují texty žádající bohyni Nutu,
aby chránila tělo svými pažemi. Jak ve výzdobě vnitřních prostor rakví, tak v nápisech na vnějších stěnách
se výrazným způsobem projevují místní zvyklosti a tradice – lze dokonce hovořit o jednotlivých stylech, používaných například v Asiutu, Achmimu, Bení Hasanu či Méru.
Z výše popsaného vývoje vybočují rakve členů královské rodiny a vysoce postavených příslušníků královského dvora, kteří byli pohřbeni na nekropolích v Lištu či Dahšúru. Jsou označovány jako tzv. dvorský typ
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
Sargkammer von der 6. bis 13. Dynastie, (Hildesheim,
1993); Artur Mace – Herbert Winlock, The Tomb
of Senebtisi at Lisht, (New York, 1916); Herbert
Winlock, The Slain Soldiers of Neb-Hepet-Re Mentu-Hotpe, (New York, 1945).
DRUHÉ PŘECHODNÉ OBDOBÍ
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
O mumifikaci během Druhého přechodného období
nelze říci mnoho: těla se dochovala ve velmi špatném
stavu a z oblasti ovládané Hyksósy, tj. z delty Nilu, dosud nemáme žádné přesnější informace. Důležité nálezy však byly učiněny v oblasti Théb. Zkoumání těl čtyř
panovníků 17. dynastie ukázalo, že v tomto období poprvé prokazatelně došlo k odlišnému zacházení s těly
vládců a jejich podřízených. Ačkoli se to dosud nestalo pravidlem, mozek bývá vyjmut skrze nosní dírky; na
úpravu těla se používá poměrně hodně pryskyřice; každá končetina je zabalena samostatně a ruce jsou složeny volně podél těla. Pravděpodobně nejslavnější mumií
tohoto období je král 17. dynastie Sekenenre Tao, který
započal boje se severními vládci, Hyksósy. Na jeho lebce lze jasně vidět zranění způsobená hyksóským typem
seker, kterým panovník i podlehl. V jeho případě mumifikace proběhla velmi uspěchaně a nekvalitně.
Mnohem lépe dopadla mumie tzv. neznámé dámy
B nalezené ve skrýši v Dér el-Bahrí (o královských skrýších viz kapitola Jany Mynářové), jež je někdy označována za královnu Tetišeri – babičku Ahmose I., byť tato
identifikace není jistá. Mumie poměrně staré ženy byla
pečlivě upravena, zabalena do obinadel a balzamovači
k jejím šedinám dokonce připevnili umělé kadeře.
V Druhém přechodném období dochází k jasnému
nástupu antropoidních rakví, které se od tohoto okamžiku začínají vyvíjet jako samostatný prvek pohřební
výbavy. Hlavním výzdobným prvkem byly perutě, které jako by objímaly tělo uložené v rakvi. Od arabského
slova pro peří – riši – je odvozen i termín označující
tento typ rakví. Motiv perutí se objevuje i na obličejových maskách, kde překrývají pokrývku hlavy. Dochované rakve panovníků 17. dynastie Antefa V. a Antefa VI. byly původně silně pozlaceny – řemeslníci tak
snad chtěli zakrýt nepříliš vysokou kvalitu použitého
dřeva.
Motiv peří pokrýval zpravidla celý povrch víka rakve, mezi křídly byl ponechán volný prostor pouze pro
jeden sloupec textu a v nohách rakve jsou vyobrazeny
klečící postavy obou hlavních podsvětních bohyň –
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
a mají jednodušší, avšak bohatší výzdobu. Rovněž jejich
tvar je odlišný – víko netvoří prosté prkno, nýbrž je vyklenuto; a celá rakev tak připomíná starobylou Neitinu
svatyni (per-nu). Vnější stěny jsou zdobeny pásky zlata a párem vykládaných očí vedžat. Zdá se, že i při volbě textů byl kladen důraz na stylovou jednotu a eleganci provedení.
V souvislosti s rakvemi z doby Střední říše je třeba ještě zmínit vznik specifické součásti tehdejších pohřbů, totiž tzv. antropoidních rakví. Jejich tvar napodobuje lidské tělo zavinuté do obinadel s nasazenou
obličejovou maskou. Právě v tradici obličejových masek
jsou hledány kořeny tohoto typu rakví. Nejstarší doklady pocházejí z doby vlády Nebhepetre Mentuhotepa
II. I jejich výzdoba se postupně měnila, podle místních
zvyklostí – někde převažovala černá barva (barva znovuzrození), jiné byly pestře pomalovány. Snad nejkrásnější zástupce tohoto typu rakví byl nalezen v hrobce
dámy Senebtisi v Lištu.
V závěru Prvního přechodného období či na samotném počátku Střední říše doznal významných změn
i tvar kanop. Do té doby jednoduchá víčka byla najednou zdobena kartonážovými maskami v podobě lidských hlav, které se udržely až do období Nové říše.
Rovněž nápisy se změnily: zatímco dosud obsahovaly
pouze tituly a jméno zemřelého, nyní se v nich objevila jména božstev, jež měla jednotlivé nádoby a jejich
obsah ochraňovat. Šlo o tzv. čtyři Horovy syny: játra ochraňoval Amseti, plíce Hapi, žaludek Duamutef
a střeva Kebehsenuf. Každý ze čtyř božstev (duchů) byl
sám ochraňován jednou z hlavních zádušních bohyň:
Esetou, Nebthetou, Neitou nebo Selketou. V textech,
které se ve Střední říši na kanopách objevují, jsou tyto
bohyně zpravidla vzývány, aby pažemi chránily svého
ducha, a zemřelý je v nich označován za uctívaného
v přítomnosti této bohyně a příslušného ducha:
Slova k vyřknutí: Eseto, obejmi Amsetiho, který je
v tobě. Uctívaný v přítomnosti Amsetiho, N (= jméno
zemřelého), ospravedlněný.
Tvar dřevěných kanopických skříněk ze Střední říše
sledoval podobu soudobých rakví, a vnější strany víka
a boky tak jsou zdobeny pásem nápisů vzývajících hlavní božstva a uvádějících jméno a tituly zemřelého. I nadále byly skříňky umisťovány v nohách, tj. na jižní straně, pohřbu, ale objevují se prohlubně v podlaze, které
se nacházejí pod vlastní rakví.
Literatura: Janine Bourriau, Pharaohs and Mortals.
Egyptian Art in the Middle Kingdom, (Cambridge,
1984); Günther Lapp, Typologie der Särge und
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
47
šení byly mumie bohatých hodnostářů a panovníků
„kosmeticky“ upraveny – ženám byly připevněny paruky, nehty byly pomalovány henou a někdy byla linkou
zvýrazněna linie obočí. Od pozdní 18. dynastie se dokonce ujal zvyk přikládat na oční důlky vykládané „náhradní“ oči. Především v 19. dynastii se poprvé projevila snaha uchovat při mumifikaci i tvar původního těla
a dutiny jsou velmi pečlivě vyplňovány. Asi nejslavnějším příkladem tohoto trendu je „orlí“ nos Ramesse II.,
jenž je vycpán semeny a drobnými zvířecími kostmi.
Dokonalosti však tato technika dosáhne až v následujícím Třetím přechodném období. V době Nové říše se
rovněž ustaluje pozice rukou – panovníci je mají překřížené na prsou, aby mohly svírat odznaky vládcova
úřadu, zatímco nekrálovské osoby je mají volně podél
těla a kříží se jim v oblasti genitálií.
Vyjmuté vnitřnosti byly někdy rovněž zavinovány
po podoby miniaturních mumií, jež byly posléze vkládány do kanop. Nejlepší příklad tohoto zvyku pochází
z hrobky panovníka Tutanchamona v Údolí králů. Během 20. dynastie jsou však poprvé balíčky s vnitřnostmi vraceny do rakve společně s tělem a ukládány v jeho nohách.
O vývoji rakví, jejich tvaru i výzdobě pojednává příspěvek Jany Mynářové (kapitola Nová říše), proto na
tomto místě bude zmíněno pouze několik zajímavostí. Z počátku 18. dynastie pocházejí jedny z nejkrásnějších rakví, které kdy byly v Egyptě vyrobeny – byla
v nich uložena těla královen Ahmose Nefertari (sestra
a manželka Ahmose I., zakladatele 18. dynastie) a Meryetamon (sestra a manželka Amenhotepa I.). Obě rakve byly vyrobeny z kusu cedrového dřeva, byly přes
3 metry vysoké a motivy pírek (jde rovněž o typ riši)
jsou provedeny do maximálních detailů.
Zatímco pro panovníky a členy jejich rodiny se typ
riši používal minimálně do konce 18. dynastie, rakve nekrálovských osob záhy změnily podobu výzdoby
a poměrně rychle po sobě se objevují tzv. bílé a černé
rakve. Jejich pojmenování vždy zohledňuje převládající barvu výzdoby. V době vlády Thutmose IV. a především Amenhotepa III. se v pohřbech vysoce postavených hodnostářů poprvé objevily překrásně zdobené
soubory několika, zpravidla tří, rakví vložených jedna
do druhé jako matrjošky – nejznámějším příkladem
je pohřeb Juje a Cuji, rodičů královny Teje (manželka
Amenhotepa III.), který je dnes vystaven v káhirském
Egyptském muzeu. Zatímco vnější rakve jsou tzv. černého typu s jednoduchými pásy nápisů na víku a postav ochranných duchů na bocích, obě vnitřní rakve
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
Esety a Nebthety. Boky vany rakve byly ponechány
černé. Rakve nekrálovských hodnostářů pokračovaly ve
vývoji nastoleném v pozdní Střední říši; jejich tvar napodoboval starší kamenné sarkofágy – jednoduchý pravoúhlý tvar s vyklenutým víkem. V závěru 17. dynastie
se však v oblasti Théb objevují nejstarší rakve typu riši
i v nekrálovských pohřbech.
V druhé polovině 13. dynastie došlo ke změně barevného schématu výzdoby rakví, v němž začala převládat černá barva, a stejným vývojem prošly i kanopické
skříňky. Až v průběhu 17. dynastie se začalo znovu používat nažloutlé až okrové pozadí. Texty na skříňkách
zpravidla vycházejí z tradic pozdní Střední říše, avšak
obsahují velké množství gramatických chyb a zkomolenin. Kromě textů se na všech čtyřech stěnách a víku
skříněk objevilo vyobrazení šakala (boha Anupa) odpočívajícího na nízkém svatostánku, jehož stěny jsou
zdobeny hieroglyfickými značkami „látky“ a „vegetace“. Zvolené znaky zastupují obinadla a rostlinné látky používané při mumifikaci, jejímž patronem byl bůh
Anup.
Literatura: Herbert E. Winlock, „The Tombs of the
Kings of the Seventeenth Dynasty at Thebes“, Journal
of Egyptian Archeology 10 (1924), 217 – 277.
N
P
NOVÁ ŘÍŠE
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
Mumifikační postupy vstoupily v době 18. a 19. dynastie do svého „zlatého“ věku. Těla panovníků, vysoce
postavených hodnostářů i chudých obyvatel dokládají nebývalý rozmach různých technik, které byly používány pro uchování těla. Určité metody, jako například vytahování mozku přes proraženou nosní přepážku
či výrazné používání pryskyřice, se staly standardními.
V případě Tutanchamona bylo v průběhu pohřebních
rituálů vylito na jeho mumii takové množství pryskyřice, že pro její odstranění musel Howard Carter použít
rozžhavené nože a vnitřní rakev i s mumií dlouhodobě
vystavovat účinkům silného slunečního záření:
Shledali jsme, že obinadla pod mumií a samo tělo
byly tak napuštěny pryskyřicemi, až ve vaně (rakve)
vznikla krusta podobná asfaltu, v níž tělo spočívalo tak
pevně, že ho nebylo možné vyzvednout, aniž by nehrozilo jeho vážné poškození.
Po vyjmutí vnitřností byly tělní dutiny vypláchnuty
vodou, palmovým vínem a vyplněny natronovými balíčky a vonnými směsmi; poté bylo tělo zasypáno suchým natronem, který ho vysušil. Po ukončení vysu-
48
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
R
Č
E
N
P
30 Pozlacená maska Cuje, otce královny Teje, káhirské
Egyptské muzeum
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
ných v textech, se v 19. dynastii vyvíjí zdobená dřevěná
deska umisťovaná mezi tělo a víko vnitřní rakve.
O podobě královských i nekrálovských rakví z amarnského období se nám bohužel nedochovalo mnoho informací; avšak lze předpokládat, že typ riši se v královské sféře i nadále používal. To dokládá vnější rakev
nalezená v Tutanchamonově pohřební komoře, jež původně byla vyrobena pro efemérního krále Smenchkarea, který vládl po krátkou dobu před Tutanchamonem. Ostatně typ riši dosáhl právě za Tutanchamonovy
vlády svého vrcholu, jak dokládá tzv. střední rakev se
stěnami zcela pokrytými motivem rozepjatých perutí,
jejichž jednotlivá miniaturní pírka jsou vykládána polodrahokamy.
Na konci 18. a na počátku 19. dynastie se objevují
dva zcela nové typy rakví: tzv. žluté rakve, u nichž byla
hlavní barvou výzdoby žlutá či okrová barva, a pak rakve,
jejichž víka jsou zdobena postavami zemřelého oděného
do šatů, jež nosil za svého života. Ženy jsou vyobrazeny
v bílých, bohatě nařasených, splývajících rouchách, zatímco muži nosí zpravidla slavnostní, dlouhou suknici
uvázanou těsně pod prsy. U tzv. žlutých rakví jsou poprvé volná místa mezi jednotlivými pásy nápisů na víku
vyplněna vyobrazením různých podsvětních božstev –
a tento trend převládl i v následujícím období.
Z doby vlády Sethiho I. se dochoval nejstarší příklad
vnější antropoidní rakve vytesané do kamene a rovněž
tento prvek se používá i v následujícím ramessovském
období. Zatímco vnitřní rakve jsou i nadále typu riši,
na vnějších se začínají objevovat zádušní texty vycházející ze soudobých Podsvětních knih.
V Nové říši natrvalo přebírají nadvládu nad kanopami a kanopickými skříňkami zásvětní bohyně a ochranní duchové. Texty, jež se vyskytují na kanopách z doby
18. dynastie, vycházejí z tradic Střední říše a tato božstva vzývají:
Říkání pronášená Esetou: Objímám toho, jenž je ve
mně. Rozprostírám svou ochranu nad Amsetim, který
je ve mně, Ó Amseti Usire N (= jméno zemřelého), uctívaný v přítomnosti velkého boha.
Jejich postavy s rozepjatýma rukama, jež jsou někdy doplněny o perutě, zdobí rohy kanopických skříněk: asi nejkrásnějším příkladem je nádherná alabastrová kanopická skříňka krále Tutanchamona.
Jak již bylo uvedeno výše, v 18. dynastii začínají
být balíčky s vnitřnostmi tvarovány do podoby malých
mumií a jsou vkládány do kanop. Asi nejdokonaleji
zpracovaný soubor kanopického vybavení byl objeven
v Tutanchamonově hrobce: balíčky byly nejprve vlo-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
byly zcela pokryty plátkovým zlatem. Jejich víka zdobila postava bohyně Nuty s pozvednutými pažemi, nad
níž se vznášela supice s rozepjatými křídly. Jednotlivé detaily obou vyobrazení byly vykládány polodrahokamy.
Přibližně v době vlády Amenhotepa III. se objevuje nový prvek – pevné pásy z kartonáže, které chrání tělo mumie; sestávají z hlavního pásu probíhajícího
v ose těla, z něj na obě strany vycházejí příčné pásky.
Na pásu uprostřed těla rakve bývá obvykle zapsán text,
jímž se zemřelý zpravidla obrací na nebeskou bohyni
Nutu, jejíž klečící postava je vyobrazena nad centrálním
sloupcem nápisu: Ó matko Nut, roztáhni se nade mnou
a umísti mne mezi nikdy nezapadající hvězdy v Nunu. V nápisech na příčných páscích jsou vzýváni další podsvětní bohové jako Anup, Usir, Eseta či ochranní
duchové. Nejkrásnější příklady se dochovaly v hrobce
Tutanchamona, kde jsou pásy vyrobeny z tepaného zlata. Z těchto kartonážových pásů, k nimž jsou postupně připojována doprovodná vyobrazení bohů zmiňova-
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
49
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
E
Z
U
O
N
P
31 Příklad královské kanopické skříňky z doby Nové říše – panovník Tutanchamon
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
ženy do miniaturních rakví z pozlaceného dřeva, které byly zasunuty do dutin v kanopické skříňce, uzavřených víčky s panovníkovou hlavou. Přes skříňku byla
přehozena jemná látka a celek byl chráněn silně pozlaceným dřevěným svatostánkem.
Tvar víček kanop se v průběhu Nové říše pozvolna mění, až jsou v ramessovském období lidské hlavy
na zátkách nahrazeny zvířecími: Hapi má hlavu opice,
Duamutef šakala, Kebehsenuf sokola a Amsetimu zůstává lidská. Avšak i nadále se v některých hrobkách objevují balíčky s vnitřnostmi v podobě miniaturních mumií (například u Sennedžema, TT1 v Dér el-Medíně).
Kanopické skříňky ramessovského období (19. a 20. dynastie) přebírají barevnou kompozici typickou pro soudobé rakve, tj. rovněž u nich převažuje žlutá barva.
Literatura: T. G. H. James, Slavní faraóni, (Praha,
2004); Artur Mace – Herbert Winlock, The Tomb
of Tut.ankh.amen I, (London, 1923); Robert
B. Partridge, Faces of Pharaohs. Royal Mummies and
Coffins from Ancient Thebes, (London, 1994); Harco
Willems, Chests of Life, (Leiden, 1988).
50
TŘETÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ
V 21. dynastii dostoupilo umění mumifikace svého
vrcholu, neboť balzamovači se snažili co nejvíce připodobnit mumii přirozenému tvaru žijícího lidského těla. Na několika místech rozřízli kůži již vysušené
mumie a těmito otvory pod ni vpravili výplně z pilin, písku a jemného bahna. Rhindův magický papyrus,
který byl zmíněn na počátku této kapitoly, vyjmenovává sedmnáct míst, kam se obvykle otvory vyřezávaly: sedm na hlavě, čtyři na hrudi, po dvou na nohou
a rukou, jeden na zadnici a konečně poslední v břišní dutině. V některých případech balzamovači svou
snahu přehnali: například tváře princezny Henuttauej
(manželka velekněze Amonova kultu Pinodžema I.,
21. dynastie) tak přeplnili směsí tuku a uhličitanu
sodného, že explodovaly; či břišní dutinu princezny Maatkare, božské manželky Amonovy (21. dynastie), vyplnili takovým způsobem, až se badatelé
dlouho domnívali, že byla v okamžiku smrti v pokročilém stadiu těhotenství, což u držitelky titulu, který
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
dobněnu tvář, ale hlavu sokola, stejně jako na kartonážové masce spočívající na tváři mumie. Je tak zdůrazněn
nový aspekt panovníkovy existence v zásvětí. Bohužel,
chybí nám další informace, abychom byli schopni tuto
krátce trvající změnu blíže popsat.
I nadále pokračovala novoříšská tradice vkládání
zdobených desek mezi mumii a víko vnitřní rakve, která
však skončila za vlády 23. dynastie, kdy se objevil nový
typ výzdoby – korálková síť, která byla přehazována
přes tělo. Jednu z takových sítí se podařilo najít i v Abúsíru, v hrobce kněze Iufaa. Doklady o používání samostatných masek pocházejí pouze z královských pohřbů
21. a 22. dynastie (například Osorkon II.) v Tanidě,
kde se na jejich výrobu používá zlato a stříbro.
Doba 21. dynastie výrazným způsobem ovlivnila
způsob používání a význam kanop. Balíčky s vnitřnostmi byly totiž přikládány k tělu zemřelého, a kanopy tak
ztratily svůj primární účel. I přesto však byly do hrobek přidávány – prázdné. Aby nebyly zcela prázdné, tj.
nefunkční, objevují se v některých případech (například v kanopách panovníka Šešonka II.) uměle vyrobené balíčky, jež obsahují pokroucené provazy. Kanopy
v tomto období již měly pouze symbolickou roli a zastupovaly čtyři syny Hora. V několika pohřebních komorách byly dokonce nalezeny „nepravé“ kanopy, jež
byly vyrobeny z jednoho kusu vápence, a jejich „víko“
tedy nešlo otevřít.
Literatura: Andrzej Niwinski, 21st Dynasty
Coffins from Thebes. Chronological and Typological
Studies, (Mainz, 1988); Wilhelm Spiegelberg,
„Falkenbezeichnung des Verstorbenen in der Spätzeit“,
Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde
62 (1927), 27 – 34; Tanis: Ľor des pharaons, (Paris,
1987).
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
předpokládal panenskou čistotu, vyvolalo jisté rozpaky.
Poté, co bylo tělo tímto způsobem připraveno, bylo
dále „kosmeticky“ upravováno: povrch byl malován –
červená barva byla vyhrazena mužům (pohybovali se
na ostrém slunci) a žlutá ženám; byly přikládány nepravé oči z kamene či skla a běžně se používaly paruky a příčesky. Nakonec byly do břišní dutiny vráceny
balíčky s vnitřnostmi a přistoupilo se k zavinování obinadel. Někdy byly mezi nohy vkládány svitky s textem
Knihy mrtvých či Amduatu.
Avšak v následujícím období začalo umění mumifikace pomalu upadat. Poměrně záhy, již během 22. dynastie, se upustilo od podkožních vycpávek a těla byla
mumifikována poměrně nedbalým způsobem. Balíčky
s vnitřnostmi byly přikládány na stehna. Avšak přesto byly i nadále prázdné kanopy standardní součástí
pohřbů. Vnitřnosti jsou vymývány olejem (Hédorotův
druhý typ mumifikace) nebo klasicky vyjímány (mozek je spíše ponecháván na místě), ale sporadicky se
objevuje pouhé polití nevysušeného těla velkým množstvím pryskyřice.
Dřevěné rakve počátku Třetího přechodného období i nadále vycházejí z tradice tzv. žlutého typu, avšak
jejich výzdoba je postupně obohacována stále novými
a novými motivy. Již záhy byl veškerý volný prostor zaplněn a zdobeny byly i vnitřní stěny. Mezi nejčastější
náměty patří výňatky z Knihy mrtvých. V následujícím
období se začínají rakve připodobňovat sochám – pod
nohy jim je připevňován „podstavec“, a dokonce se objevuje i zádový pilíř. Lze předpokládat, že tento trend
byl vynucen změnou pohřebního rituálu, při němž nyní
musela rakev s tělem po delší dobu stát bez opory.
Podobně jako v Nové říši, i panovníci tohoto období se nechávají ukládat do rakví riši, a typickou je snaha napodobovat předměty z doby Nové říše, jak je vidět
například na pohřbu Pasbachaenniuta I. (21. dynastie)
v Tanidě. Tvar rakve a podoba výzdoby jsou téměř totožné s královskými pohřby 18. dynastie. I rakve velekněží Amonova kultu sídlících v Thébách, kteří v podstatě
ovládali jižní Egypt, se velmi podobají svým předchůdcům z vrcholného období Nové říše, a Pinodžem I. se
dokonce nechal uložit do vnější rakve původně připravené pro Thutmose I. Velekněz ji nechal pouze znovu
pozlatit a opatřit svými jmény.
Rakve nalezené na královském pohřebišti 21. a 22. dynastie v Tanidě (více viz kapitola Květy Smolárikové)
jasně ilustrují zvýšený vliv nebeských bohů, především
Hora, na panující zádušní představy. Na víku své stříbrné rakve nemá panovník Šešonk II. (22. dynastie) zpo-
POZDNÍ DOBA
V Pozdní době i nadále pokračuje úpadek mumifikačních technik a těla dokonce začínají být ukládána
s hlavou k západu, tj. není již dodržována dřívější severojižní orientace. Vnitřnosti jsou, poněkud nepietně,
vyjímány konečníkem pomocí dlouhého háku a stejným způsobem je do tělní dutiny vpravována výplň.
Mumie jsou v rakvích překrývány korálkovými sítěmi
s vyobrazeními hlavních podsvětních bohyň či jednoduchými rubáši zdobenými stejnými motivy, ale vyšitými. Na takových rubáších se objevují i miniaturní masky, kryjící část obličeje.
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
51
Dřevěné rakve vycházejí z tradic předešlého období se zpevněnými zády a podstavou, v jejichž výzdobě
hraje dominantní úlohu postava bohyně Nut. Kromě
těchto rakví se však naplno projevuje obdiv ke starodávné historii, který je typický pro celou kulturu Pozdní doby, a jsou napodobovány rakve ze samotného počátku Střední říše. S nástupem 26. dynastie dochází
k dočasnému vzestupu kvality výroby antropoidních
rakví, které se neomezují pouze na dřevo, ale po dlouhé době se znovu objevují i tvrdé druhy kamene (žula,
čedič). Typickým rysem je maximalizace tvaru a bohatá
reliéfní výzdoba doplněná množstvím textů nejrůznější provenience. Jejich tvar vychází z tradic pozdní Nové
říše a zpravidla zobrazuje zemřelého s parukou, nepravým vousem a širokým náhrdelníkem. Výjimečné místo v tomto vývoji zabírají rakve ze šachtových hrobek
generála Vedžahorresneta a kněze Iufaa prozkoumaných
českými egyptology v Abúsíru (více viz kapitola Květy
Smolárikové).
Na samotném počátku Pozdní doby rovněž dochází
Ú
Č
E
LY
k obnovení zájmu o kanopy. Nápisy i nadále vycházejí
z tradic pozdní Nové říše a jsou v nich vzývána ochranná božstva, avšak objevují se specifické texty určené pro
určité božstvo. Nádoby jsou opětovně umisťovány do
nik vytesaných ve stěnách. Avšak tento zájem o kanopy
nepřežil zánik 26. dynastie a jejich význam i používání
postupně upadají, až nakonec zcela mizí.
Literatura: Ladislav Bareš, „Pozdní doba na abúsírské
nekropoli“, in: Hana Benešovská – Petra Vlčková (eds.),
Abúsír – tajemství pouště a pyramid, (Praha, v tisku),
162–175; idem, The Shaft Tomb of Udjahorresnet at
Abusir, (Praha, 1999); Byron E. Schafer (ed.), Religion
in Ancient Egypt, (Ithaca – London, 1991).
D
IJ
N
Í
ŘECKOŘÍMSKÉ A POZDNĚ
ANTICKÉ OBDOBÍ
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
V závěrečném období existence starověké civilizace pokračoval pozvolný úpadek mumifikačních technik, až
nakonec s nástupem křesťanství toto umění zcela vymizelo. Ačkoli těla prošla velmi špatnou mumifikací, jejich obinadla byla seskládána do složitých a efektních
obrazců a na tváře jim byly upevňovány tzv. mumiové portréty. Výrazným rysem mumifikace v tomto období je rozsáhlé používání pryskyřice, kterou se vylévaly nejen tělní dutiny, ale byla aplikována i na povrch
těl. Až do 2. století n. l. byly stále ještě dodržovány alespoň základní postupy – vnitřnosti byly vyjímány, mozek vytažen skrze nosní dírku a lebka vylita pryskyřicí.
Vnitřnosti byly zabaleny do balíčků a ukládány zpět do
rakve mezi nohy mumie. Prázdné kanopy byly po určitou dobu ještě umisťovány do hrobek, ale posléze tento zvyk zaniká. Avšak mnohá těla ze 3. a 4. století n. l.
dokládají, že vnitřnosti i mozek již byly ponechány na
místě, a těla byla pouze následně polita silnou vrstvou
pryskyřice.
Ve 4. století před n. l. se v písemných pramenech
objevují zmínky o velmi zvláštní metodě používající
pro konzervaci těla med – nejslavnější osoba, jejíž tělo
bylo tímto způsobem uchováno, byl sám Alexandr Veliký. Avšak dosud se nepodařilo najít žádnou „na sladko“ upravenou mumii, a proto tyto zmínky nelze ani
potvrdit, ani vyvrátit.
V Ptolemaiovské době se naplno rozvíjí zvyk připevňovat na mumie bohaté ozdoby vyrobené z kartonáže.
Znovu se objevují i obličejové masky, často výrazně
zdobené a pestře pomalované, se zlatou tváří. Rovněž
obinadla byla velmi zdobena tradičními motivy zásvět-
32 Příklad jedné z kanop s hlavami čtyř synů boha Hora
z pohřebního komplexu kněze Iufaa z Abúsíru
52
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
LY
Ú
Č
E
Í
N
IJ
D
U
T
S
O
R
P
oáze. Díky portrétům, jež často velmi detailně vyobrazují šperky, součásti oděvů a účesy, lze pohřby poměrně
přesně datovat. V rozmezí 2. – 4. století n. l. se k mumiovým portrétům přidává bohatá štuková výzdoba zbývajících částí těl – až se někdy hovoří o tzv. štukových
mumiích. Výzdobné prvky mnohdy vytvářejí kolem obličeje a horní části hrudníku „masky“, jejichž zpracování však plně podléhá helénistickému kánonu. Hlava
mrtvého často spočívá na polštáři a na hrudi jsou dokonce naznačené ruce v uctivém gestu.
Na počátku Ptolemaiovské doby i nadále přetrvává obliba dřevěných antropoidních rakví velmi bohatě zdobených náboženskými scénami a nápisy. V tomto
ohledu nad všechny vyniká rakev Petosirise z pohřebiště
v Tuna el-Gabal (počátek Ptolemaiovského období), jejíž nápisy byly vykládány barevným sklem. Postupně se
rovněž rozmáhá pozlacování jednotlivých součástí rakví, především obličeje a širokého náhrdelníku spočívajícího na hrudi. Avšak nakonec antropoidní rakve mizí
a jejich výzdobu plně přebírá povrch vlastní mumie.
V krátkém období mezi vládou Nektaneba I. a Ptolemaia II. se naposledy objevují kamenné antropoidní sarkofágy – jsou však menší než jejich předchůdci
ze sajské doby a chybí jim vyobrazení rukou složených
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
ních bohů a bohyň, až nakonec zcela vytlačila používání antropoidních rakví.
V Římském období se v Egyptě objevují dvě skupiny mumií rozdělené podle způsobu jejich výzdoby na
tzv. egyptský, vycházející plně z domácích tradic, a římský typ, který používal prvky klasického umění. Samozřejmě se dochovalo i velké množství mumií, jež stojí
na pomezí mezi oběma výše uvedenými typy. V případě tzv. egyptských mumií se i nadále používala samostatná obličejová maska, která byla doplněna o ozdoby
na těle a nohou. Jednoznačně dominujícími prvky byly
hlava a chodidla, jež často bývaly pomocí kartonáží neúměrně zvětšeny. Avšak postupně se především v provedení masek projevoval helénistický styl a od konce
1. století n. l. se tzv. římské mumie staly zcela běžnými.
Jejich hlavním rysem byly tzv. mumiové portréty – panely připevněné obinadly na tvář, na jejichž zhotovení se často používala vosková enkaustika propůjčující
jim velmi živý vzhled. Ačkoli jsou obvykle považovány pouze za jakousi fajjúmskou specialitu, v menších
počtech se objevují po celém území Egypta: od Asuánu na jihu po Marínu el-Alamejn na severozápadě Delty. Je však zřejmé, že jejich původ je třeba hledat v silné
řecké komunitě žijící v Římském období ve Fajjúmské
Z
E
33 Jednoduché rovy a dva malé kameny dodnes označují hrobky na venkovských hřbitovech.
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A
53
fikovali, aby jeho tělo nemohlo být přeneseno do kostela
a tam uctíváno. Je ironií osudu, že mnoho významných
náboženských osobností ve skutečnosti bylo po smrti nabalzamováno a pohřbeno v kostelech a klášterech,
které se posléze staly důležitými poutními místy.
S příchodem Arabů se vývoj pohřebních praktik
a zvyklostí uzavřel a jako by se navrátil na samotný počátek. Těla byla pouze omývána, oděna do prostých rubášů a poté přímo ukládána do horkého pouštního písku. Jen zřídka se používaly rakve a místo pohřbu bylo
označeno nízkým rovem a dvěma kameny – u hlavy
a nohou zemřelého.
Literatura: Morris L. Bierbrier (ed.). Portraits and
Masks. Burial Customs in Roman Egypt, (London,
1997); A.F. Shore, Portrait Painting from Roman Egypt,
(London, 1972).
na prsou. Všechny jejich stěny (někdy dokonce včetně podstavy) byly hustě pokryty nápisy. V Ptolemaiovském období postupně kvalita sarkofágů upadá, až nakonec zcela mizí.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
P
R
O
S
T
U
D
IJ
N
Í
Ú
Č
E
LY
O křesťanských (koptských) mumiích se toho mnoho neví. Pokud je známo, těla křesťanů byla od 4. do
6. století n. l. velmi jednoduše upravena. V hrobkách
spočívala na zádech, s hlavou k západu a byla pokryta
vrstvou soli, či v některých případech i natronu. Vnitřnosti ani mozek nebyly vyjímány a rovněž se upustilo
od používání pryskyřice. Církevní otcové byli proti mumifikaci velmi silně zaujati, neboť v ní spatřovali pozůstatek pohanství. A tak sv. Antonín na smrtelné posteli
(zemřel 356 n. l.) zapřísahal své žáky, aby ho pouze pohřbili do pouštního písku a v žádném případě nemumi-
54
VÝVOJ MUMIFIKAČNÍCH TECHNIK
A J E D N OT L I V ÝC H S O U Č Á S T Í V Ý B AV Y T Ě L A