Výstava 1814: Neuvěřitelný rok

1814
NEUVĚŘITELNÝ ROK
200 LET NORSKÉ ÚSTAVY
1
SPOLEČNOST ROLNÍKŮ
V roce 1814 bylo Norsko společností rolníků, z nichž většina vlastnila
malý kousek půdy. Byli mezi nimi samozřejmě i velkostatkáři, ale celkově
panovala mezi rolníky větší rovnost než v kterékoli jiné evropské zemi.
Na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí nemělo Norsko téměř
žádnou šlechtu. Města nebyla příliš rozlehlá a žila v nich asi jen desetina
z celkových 900 tisíc obyvatel. Největším městem byl Bergen s 18 tisíci
obyvateli a přibližně 10 tisíc obyvatel žilo v Christianii (dnešní Oslo),
která se v roce 1814 stala hlavním městem země. V Christianii byla v roce
1811 založena první norská univerzita.
ELITA
V Norsku existovaly zejména dvě společenské skupiny, které tvořily tamní
elitu. První z nich byl kupecký patriciát předních obchodníků a průmyslníků. Nebylo jich mnoho, ale někteří byli velmi bohatí. Druhou skupinou byli
veřejní činitelé, od prefektů a vysoce postavených vojenských důstojníků
až po kněze, soudní vykonavatele a úředníky se soudní pravomocí, kteří se
nacházeli níže na společenském žebříčku.
V Norsku se neobjevovalo moc známek opozičního politického hnutí
a volání po nezávislosti. Na počátku roku 1814 si jen málo Norů, ne-li vůbec
žádný, dovedlo v blízké budoucnosti představit nezávislý norský stát.
2
MÍROVÁ SMLOUVA
V Evropě to byly dramatické časy. Francouzská revoluce rozpoutala
války, jež zuřily téměř nepřerušovaně po více než dvacet let. V roce 1814
se však už napoleonské války chýlily ke konci.
ŠVÉDSKO PROTI DÁNSKU A NORSKU
Početná aliance států byla blízko porážce francouzského císaře.
Království Dánska a Norska se ocitlo na „špatné“ straně, jelikož
podporovalo poraženého Napoleona. Švédové byli oproti tomu členy
vítězné aliance.
Švédsko po Norsku prahlo již dlouhou dobu. Na podzim roku 1813
zaútočily švédské jednotky na Dánsko z jihu, a hrozilo, že Švédové
ovládnou celé Jutsko. Dánský král Frederik VI. volal po míru.
KIELSKÁ MÍROVÁ SMLOUVA
V Kielu byla 14. ledna 1814 podepsána mírová smlouva. Nadvláda
nad Norskem přešla z dánského krále na krále švédského. Staré norské
državy, Grónsko, Island a Faerské ostrovy, nebyly do tohoto převodu
zahrnuty a i nadále patřily Dánsku.
V Norsku panovala během napoleonských válek jistá nespokojenost
s vládou. Mnoho obchodníků mělo úzké vazby na Velkou Británii
a nelíbilo se jim, že byli vtaženi do války na straně Napoleona. Přesto
byla rychlost uzavření Kielské smlouvy překvapivá. 3
KAREL JOHAN
Drama, jež se v roce 1814 v Norsku odehrávalo, mělo dva velké
protagonisty. Jeden z nich založil novou dynastii a druhý byl členem
staré dynastie.
Jedním z těchto protagonistů byl Karel Johan (1763-1844). Jeho
příběh připomíná skutečnou pohádku Velké francouzské revoluce.
Tento muž byl pokřtěn Jean-Baptiste Bernadotte a byl synem
právníka z jihofrancouzského Pau. Bernadotte byl výjimečně
zdatný voják a ve francouzské revoluční armádě postupoval rychle
vzhůru. V roce 1804 dosáhl nejvyšší hodnosti, když byl jmenován
francouzským maršálem.
V roce 1810 byl Bernadotte zvolen následníkem švédského trůnu
a přijal jméno Karel Johan. Švédský král byl starý a churavý,
a tak nový korunní princ nelenil a převzal otěže do svých rukou.
Když Švédové vybrali za následníka trůnu Karla Johana, důvodem
pro tuto volbu bylo jejich přání spojit se s francouzským císařstvím
proti Rusku. Rusko se v roce 1809 zmocnilo Finska a Švédové doufali,
že se eventuální švédsko-francouzské alianci podaří Finsko Švédsku
navrátit.
NEČEKANÝ KROK
Karel Johan však neudělal to, co Švédové očekávali. Obrátil proti svému
někdejšímu příteli Napoleonovi a přivedl Švédsko do války proti Francii.
Odměnou, jež ho lákala, bylo Norsko.
Karel Johan založil ve Švédsku novou dynastii. Současný švédský král
Karel XVI. Gustav je přímým potomkem tohoto vojáka Velké francouzské
revoluce.
4
KRISTIÁN FREDERIK
Druhým velkým protagonistou byl princ Kristián Frederik (1786-1848),
příslušník oldenburské dynastie, která vládla Dánsku a Norsku
bezmála 400 let. Kristián Frederik byl bratranec krále Frederika VI.
(vládl 1808-1839) a byl dědicem trůnu Dánska a Norska. V květnu
1813 byla válečná situace kritická a šestadvacetiletý Kristián Frederik
byl tehdy do Norska vyslán jako místodržící.
Kristián Frederik byl okouzlující, horlivý a planoucí nadšením, už
dlouhou dobu měl mezi Nory přátele a poradce a jako místodržící
se v Norsku stal brzy populární. Okamžitě začal navazovat nová
přátelství a spojenectví a projevil se jako schopnější politik a správce,
než kdokoli očekával.
5
POVSTÁNÍ
VZPOURA PROTI ŠVÉDŮM
Princ Kristián Frederik odmítal přijmout Kielskou smlouvu a pokoušel
se v Norsku podněcovat vzpouru. Norská elita nadšeně zareagovala
a podařilo se mu získat i příznivce v armádě. Na jaře roku 1814 v Norsku
neexistoval snad nikdo, kdo by vzpouru nepodporoval.
Načasování revolty bylo velmi příhodné. Karla Johana zaměstnávala
válka proti Napoleonovi v kontinentální Evropě a Karel Johan neměl
tudíž čas jít si pro odměnu, kterou mu Kielská smlouva přiznala.
SHROMÁŽDĚNÍ VLIVNÝCH OSOBNOSTÍ
Revolta Kristiána Frederika byla zaměřená proti Kielské smlouvě a proti
Švédům. Jeho proklamovaným cílem však nebyl návrat k dvojí monarchii
Dánska a Norska, nýbrž vztyčená standarta norské nezávislosti.
Kristián Frederik původně zamýšlel, že by se nechal prohlásit králem
a svrchovaným vládcem Norska z titulu svého práva na trůn, avšak
jeho myšlenka se setkala jen s malou podporou. Dánský princ spolu
s vybranou skupinou vlivných Norů uspořádal 16. února neveřejnou
schůzi v Eidsvollu, která vešla ve známost jako shromáždění vlivných
osobností z roku 1814. V Eidsvollu Kristián Frederik také souhlasil s tím,
že se nechá zvolit norským králem. Bylo rovněž rozhodnuto, že se svolá
národní shromáždění, jež zvolí krále a zároveň rozhodne o nové ústavě
pro Norsko.
PŘÍSAHA LIDU
Po tomto shromáždění se Kristián Frederik projevil jako brilantní
politický taktik. Vydal vyhlášku, jež stanovovala, že se všichni norští
muži sejdou v kostelích na mimořádné pobožnosti a zvolí delegáty
do národního shromáždění. Bezprostředně před volbou se ale museli
zavázat přísahou. Museli „přísahat, že budou prosazovat nezávislost
Norska a že za svou milovanou zemi nasadí i svůj život“. Nikdo nemohl
složení této přísahy odmítnout a díky tomu mohl Kristián Frederik tvrdit,
že jeho vzpouru podporuje všechen lid.
NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ
Ústavodárné národní shromáždění čítající 112 mužů se sešlo 11. dubna.
Tito muži se sešli šedesát kilometrů severně od Christianie v Eidsvollu
na panství, jež patřilo Carstenu Tanku Ankerovi (1747-1824), obchodníkovi, který byl jedním z nejbližších norských poradců Kristiána
Frederika. Podle evropských měřítek nebylo toto panství ani nikterak velké, ani luxusní a celá řada delegátů se tam musela spokojit
se stísněnými podmínkami a jednoduchým ubytováním.
6
SHROMÁŽDĚNÍ
V EIDSVOLLU
Celkem 33 ze 112 členů národního shromáždění bylo zvoleno přímo
z armády, zbytek delegátů tvořili zástupci z venkovských oblastí a měst.
Převládali veřejní činitelé z civilní i vojenské sféry, kteří představovali více
jak polovinu shromáždění, avšak nebyli mezi nimi zastoupeni vrcholní
představitelé. Několik málo delegátů představovali vlastníci panství
a závodů a třináct delegátů kupci. Pravidla volby, jež stanovil Kristián
Frederik, zaručovala, že byli dobře zastoupeni rolníci, kteří tvořili téměř
třetinu shromáždění.
ZEMĚ BEZ VŮDCŮ
Mnoho mužů v Eidsvollu bylo velmi mladých a průměrný věk delegátů činil
42,8 roku. Takové národní shromáždění by tehdy bylo v jakékoli jiné zemi
neslýchané, snad jen s výjimkou Francie v určité době během revoluce.
Odhlédneme-li od početní síly jednotlivých skupin, odráželo ústavodárné
shromáždění norskou společnost v roce 1814. Norsko bylo, jak řekl jeden
historik, „zemí bez vysoce postavených a zemí bez vůdců“. Ti se objevili
až během kampaně.
7
STRANA NEZÁVISLOSTI
Dominantní frakci tvořili v Eidsvollu příznivci Kristiána Frederika,
kteří celým srdcem podporovali revoltu proti Švédům. Říkali si Strana
nezávislosti, ale jejich oponenti je nazývali „princovou stranou“.
Nejvýznamnějším členem Strany nezávislosti byl úředník se soudní
pravomocí Christian Magnus Falsen (1782-1830). Byl cílevědomý,
průbojný a mimořádně efektivní, když se mu vše dařilo, avšak když
měl potíže, bylo s ním těžké pořízení. Pociťoval romantickou úctu vůči
rolnické třídě.
FALSEN, OTEC ÚSTAVY
Falsen se účastnil přípravy důležitého návrhu norské ústavy: z tohoto
důvodu a také s ohledem na svou vůdčí roli, kterou v Eidsvollu
sehrál, bývá nazýván „otcem ústavy“. Falsen byl však zastáncem
silné monarchie a v nedávných historických publikacích byl označen
za „obhájce královské moci“.
Další vlivnou postavou Strany nezávislosti byl profesor Georg Sverdrup
(1770-1850). Sverdrup, jenž se zabýval antickými civilizacemi, byl
vášnivým odpůrcem absolutistické monarchie a unie se Švédskem,
ačkoli zcela nezavrhoval možnost obnovení unie s Dánskem.
8
UNIONISTICKÁ STRANA
Druhá hlavní frakce v Eidsvollu měla ke Švédům smířlivější postoj
a byla zároveň skeptická vůči Kristiánovi Frederikovi a jeho spojencům
ze Strany nezávislosti. Ti je proto nazývali „švédská strana“, avšak později
vešli ve známost jako Unionistická strana.
Přirozeným vůdcem unionistů byl hrabě Herman Wedel Jarlsberg
(1779-1840), jeden z velmi mála norských šlechticů. Wedel Jarlsberg měl
pravděpodobně více politických zkušeností a znalostí než jakýkoli jiný
představitel v Eidsvollu. Od roku 1809 byl v kontaktu se švédskými kruhy
a jeho snahou bylo dosáhnout unie Norska a Švédska. Existují mnohé
doklady o tom, že tato unie byla pro Wedela primárně prostředkem
k dosažení cíle spočívajícího v oproštění země od politického systému
absolutistické monarchie.
WEDEL A WERGELAND
Když Kristián Frederik vztyčil standartu revolty proti Kielské smlouvě,
musel Wedel spolu se svými příznivci jednat nenápadně, ovšem upozornili
na sebe následně v Eidsvollu. Podle jejich názoru byla unie se Švédskem
nevyhnutelným a jediným realistickým řešením a Kristiána Frederika
a jeho příznivce podezírali z toho, že jejich hlavním cílem je opětovné
sjednocení Norska s Dánskem.
Jedním z Wedelových nejvýznamnějších spojenců byl Nicolai Wergeland
(1780-1848), kněz a otec básníka Henrika Wergelanda (1808-1845).
Zatímco hlavní hnací silou revolty Kristiána Frederika byla nenávist
proti Švédům, Wergelanda poháněla v první řadě nenávist směřovaná
vůči Dánům.
9
HLAVNÍ PRINCIPY
ÚSTAVY
Na shromáždění v Eidsvollu se objevovaly mnohé názory na to, jaký
typ ústavy by Norsko mělo mít. Absolutistická monarchie nicméně
měla jen málo výslovných obhájců, ne-li vůbec žádné. Přijatá ústava
tak představovala zcela radikální rozchod s minulostí. Elita, která byla
v Eidsvollu, získala své vzdělání v Kodani a Kodaň byla v 90. letech
18. století místem, kde intelektuálové debatovali o nových myšlenkách,
zejména o státoprávních konceptech francouzského osvícenství. Mnohé
z těchto představitelů tyto myšlenky okouzlily.
SVRCHOVANOST LIDU, DĚLBA MOCI A SVOBODA
Dne 17. května 1814 podepsali všichni zástupci v Eidsvollu novou ústavu
pro nezávislé Norsko a zvolili Kristiána Frederika králem. Nejvýznamnějšími myšlenkami vyjádřenými v ústavě byly radikální názory, jež zvítězily
i v americké válce za nezávislost a ve Velké francouzské revoluci. Mezi
hlavními principy byly následující:
Svrchovanost lidu. Moc měl mít de facto v rukou lid. Eidsvollské
shromáždění se vnímalo jako ztělesnění tohoto principu: jakožto zástupci
lidu měli Norsku zajistit nový politický systém.
Dělba moci. Moc by měla být v politickém společenství sdílená.
V Království Dánska a Norska držel král ve svých rukou absolutistickou
moc, nyní se však král Kristián Frederik musel o moc dělit s lidově
zvoleným shromážděním. Králova moc měla být výkonná, zatímco zvolené
shromáždění mělo mít primárně legislativní úlohu spolu s ukládáním
daní a přidělováním finančních prostředků. Král osobně měl jmenovat
své ministry.
Svoboda jednotlivce. Všem norským občanům byla přiznána určitá
práva, z nichž nejdůležitější byla svoboda slova. Rovněž jim byl zaručen
právní stát.
PŘEDLOHY
Eidsvollské shromáždění se zabývalo několika návrhy ústavy, které
vycházely z různých zahraničních prototypů. Nejvlivnějším z těchto
prototypů byla francouzská revoluční, a přesto monarchistická ústava
z roku 1791.
10
NORSKÉ
PRVKY ÚSTAVY
Norská ústava byla v porovnání s většinou tehdejších ústav vysoce
demokratická. Právo volit ve volbách bylo podmíněno vlastnictvím
nemovitosti, ale jelikož byla spodní mez opravňující volit stanovena nízko,
bylo volební právo přiznáno téměř polovině dospělé mužské populace.
V roce 1814 neexistoval nikdo, kdo by tehdy chtěl přiznat volební právo
ženám.
STORTING
Nové národní shromáždění bylo nazváno Storting. Tento název asocioval
slovo „ting“ ze staré norštiny, které znamenalo poradní shromáždění.
Jeho dvě komory byly pojmenovány Odelsting a Lagting, což rovněž
evokovalo norské dějiny.
Silné postavení veřejných činitelů se v ústavě projevilo dvojím způsobem.
Všichni dostali volební právo a též bylo rozhodnuto, že úředníka lze zbavit
funkce pouze poté, co proběhne líčení před soudem. Zájmy rolníků byly
ochráněny tím, že byla do ústavy zakotvena zásada předkupního práva
a odkupu rodinné půdy. Tento systém vlastnictví a dědění je považován
za specificky norský a zároveň za základní stavební kámen svobodné
norské rolnické společnosti.
ČLÁNEK 2
Ústava obsahovala jeden ostudný prvek, jmenovitě článek 2, který
zakazoval Židům právo vstoupit do země a jenž dále uváděl, že nebudou
tolerováni jezuité ani řeholní řády. Tento článek působil obzvláště
nepřijatelně, neboť měl původně obsahovat pasáž o náboženské svobodě
v Norsku, ale během vyjednávání se tato pasáž vytratila. Bylo to dáno
pravděpodobně pouhým přehlédnutím a v článku zůstaly pouze výjimky.
11
VELMOCI
V létě roku 1814 se muselo nezávislé Norsko vydat do války proti Švédsku.
Karel Johan se vrátil z války proti Napoleonovi a byl nyní rozhodnutý
se Norska zmocnit.
Norové válčili bez velkého nasazení, výsledkem čehož bylo rychlé vítězství
Švédů. Kristián Frederik byl v určitých kruzích považován za zbabělce,
neboť celá řada Norů chtěla bojovat až do posledního muže.
Na jaře a v létě roku 1814 však události de facto rozhodly evropské
velmoci. Vyslancům Kristiána Frederika se pro revoltu nedostalo žádné
podpory. Velmoci daly záruky Švédům a Karlu Johanovi a tyto záruky
byly pevné, a to i ze strany Velké Británie, která cítila pro norskou
vzpouru značné sympatie. Norsko mělo vstoupit do unie se Švédskem.
Norsko a Švédsko podepsaly 14. srpna v městě Moss dohodu o příměří,
jež Norsku ukládala přijetí této unie. O Kielské smlouvě však nepadla
ani zmínka a kromě toho dohoda naznačovala, že je Karel Johan ochotný
zahájit vyjednávání o nové norské ústavě. Tato dohoda vešla ve známost
jako úmluva z Mossu.
Zapálení Kristiána Frederika pro norskou revoltu ale rychle ochabovalo.
Onemocněl a začal trpět depresemi a 10. října 1814 oficiálně rezignoval
na norský trůn. Vrátil se poté do Kodaně.
Posléze Kristián Frederik zdědil dánský trůn a v letech 1839 až 1848 vládl
jako král Kristián VIII.
12
OBHAJOBA ÚSTAVY,
PODZIM ROKU 1814
Na podzim roku 1814 bylo svoláno mimořádné zasedání národního
shromáždění. Toto shromáždění bylo opět ústavodárné a cílem tohoto
mimořádného zasedání Stortingu bylo vyjednat se Švédy podmínky unie.
PŘETAHOVÁNÍ
Obratné manévrování norské strany při úporném probíhajícím
přetahování však Norům přineslo velmi uspokojivé výsledky. Švédové
vzdali svou snahu vynutit ustanovení Kielské smlouvy silou. Nová unie
Norska a Švédska byla volná: ačkoli tyto dvě země měly mít společného
krále, Norsko mělo mít svou kompletní domácí samosprávu. Nová
norská ústava byla schválena 4. listopadu a byla jen mírně upravenou
verzí ústavy ze 17. května. Některé změny si sice vyžádala švédsko-norská
unie, která byla téhož dne slavnostně vyhlášena, tyto úpravy ovšem vedly
pouze k oslabení moci monarchie. Vzhledem k tomu, že král měl mít
sídlo ve Stockholmu, nemohl např. mít vládu v Christianii pod neustálým
dohledem.
CHRISTIE
Na podzim roku 1814 vedl vyjednávání za norskou stranu předseda
Stortingu Wilhelm Frimann Koren Christie (1778-1849). Christie byl
právník, který byl přítomen i v Eidsvollu, kde na sebe sice neupoutal
zvláštní pozornost, avšak během podzimních vyjednávání se ukázal být
diplomatem značného mezinárodního kalibru.
13
DAR SVOBODY,
ANEBO PROCES EVOLUCE?
Historikové v Norsku se ve výkladu událostí roku 1814 rozcházejí.
Po více než sto let existují dvě proti sobě stojící myšlenkové školy.
Jedna z nich zdůrazňuje to, že základní předpoklady pro svobodu
a nezávislost byly v Norsku přítomny jakožto výsledek staletí přirozeného
vývoje. Tento výklad nese silné stopy národních hodnot a můžeme
jej označit za nacionalistický. Nejvýznamnějším představitelem této
myšlenkové školy byl Johan Ernst Sars (1835-1917).
Druhý výklad akcentuje jiné faktory, zejména velmoci a jejich mezinárodní politiku. Historik Jens Arup Seip (1905-1992) satiricky píše, že Norové
dostali v roce 1814 svou svobodu darem.
KONSTITUČNÍ KONZERVATISMUS
Přestože se názory na výklad událostí z roku 1814 liší, vždy panovala
naprostá shoda na tom, že ústava z roku 1814 musí být zachována.
Ve 20. a 30. letech 19. století se Karel Johan několikrát pokusil ji
změnit, avšak Storting to vždy zamítl. Královy snahy byly vnímány jako
nepatřičný nátlak vyvíjený ze strany monarchie a Švédska. Netrvalo
dlouho a ústavní konzervatismus se v Norsku stal principem: do ústavy
nebylo radno zasahovat. Je ale pravda, že během let bylo učiněno několik
úprav. Nechvalně známá klauzule vylučující Židy byla odstraněna v roce
1851. Ústavní konzervatismus se však v Norsku stal tradicí.
14
MODERNÍ STÁT
Moderní norský stát byl založen v roce 1814.
Od té doby byl politický systém několikrát reformován, aby se stal
demokratičtějším. Velký význam sehrály zejména dvě reformy.
V roce 1837 byla v obcích zavedena místní samospráva. V současnosti
existuje v Norsku komplexní systém místní samosprávy, který se skládá
z poradních shromáždění na okresní a obecní úrovni.
V roce 1884 byl v Norsku zaveden parlamentarismus, v důsledku čehož
král již nemohl nadále jmenovat vládu podle své libovůle. Od roku 1884
odpovídají vlády Stortingu.
VOLEBNÍ PRÁVO
Volební právo se od roku 1884 postupně rozšiřovalo. V roce 1898 získali
volební právo všichni dospělí muži a v roce 1913 posléze i všechny ženy.
V tomto směru Norsko výrazně předstihlo drtivou většinu evropských
i světových demokracií. V roce 1905 se Norsko odtrhlo od Švédska
a zvolilo si svého vlastního krále Haakona VII. (vládl 1905-1957),
původem dánského prince, zakladatele v Norsku dodnes vládnoucí linie
glückburské dynastie.
Ústavu ale nebylo nutné měnit ani po přijetí zákona o obecní samosprávě,
ani po zavedení parlamentarismu. Parlamentarismus byl do ústavy
formálně zapsán až v roce 2007. Norové si tedy zachovali svou ústavu
z roku 1814. Je to nejstarší dosud platná ústava v Evropě.