3/2013 - Pasecké hudební slavnosti

Svatováclavská poutní oslava v kostele sv. Václava v Pasekách
před 175 lety
„Pasecká pouť. Krásné jasné nebe, slunce jako ohnivá koule se vznášelo nad
hlavami našimi an jsme proti Vysockým s procesím šli. Zatroubili jsme na
přivítanou do D a oni do Dis. Mše od Schiedermeiera Primiční šla dobře. Ku
Graduale od Wintra Terceto Canto Tenore Basso mělo okrášlit obzvláště slavnost
tu a právě naopak. Polobenskýho učitele děvče 14 jar staré, krásně, příjemně,
líbezně a s rozumem zpívalo tu Arii – avšak, kam nemůže čert, nenastrčí vždy
bábu, to je lež, také i děvče 19ti leté. Příchovickýho kantora dcera vzala tomu
děvčeti hlas z ruky a dá se do škvěku, až se vrabci z věže zvedli a letěli do pole. Ó
to byla krása – kdybychom byli po obědě bývali, vrhli bychom všickni – až posud
mně to v hlavě zní jak to a nízko bylo, a ona myslila, že v nebi se topí. Kdyby bylo
po mé bývalo, já bych byl přiskočil, partes vytrh, dva pohlavky dal přes tu karkuli
poutnickou, až by z toho byl dlašek a Arii dal děvčeti s hlasem lidským a ta by mi
nekokrhala“.
Zapsal do svého deníku Věnceslav Metelka 28. září 1838
Svatovác
clavský sbor v Pasekách na
ad Jizerou
Pasecké čttení
3/2013
letos
Sobota 28. září 2013 v 10 hodin
JAN NEPOMUK AUGUST VITÁSEK
MISSA SOLEMNIS IN C
Svatováclavský sbor a orchestr
Jan Nepomuk August Vitásek (1770 – 1839), klavírista, varhaník
a skladatel, patřil mezi nejvýznačnější pražské hudební skladatele.
Byl kapelníkem u hraběte Nostice, odmítl místo kapelníka u sv.
Štěpána ve Vídni, stal se nástupcem svého učitele J. A. Koželuha u
sv. Víta. V chrámové hudbě působil zvláště na skladatele mladší
generace, R.Führera a V. A. Horáka. Patřil mezi nejhranější autory.
Jednu jeho skladbu, Offertorium in Es, najdeme též v našem
kostelním hudebním archivu z dob Věnceslava Metelky.
Vydává Svatováclavský sbor v Pasekách nad Jizerou 2013
512 47 Paseky nad Jizerou 110, tel. 481 523 738
e-mail: [email protected]
Havína ze Ska
alského vršku
Pasecké reminiscence V.
Čekání na sníh
Lidé, kteří věří na příznivé působení silových polí Země a různých vodních (i
podzemních) toků na lidský organismus tvrdí, že naši předkové pozorovali
chování stád dobytka na pastvě a tam, kde stáda odpočívala nejraději, si stavěli
svá obydlí. Věří, že dobytek také dobře vycítí příznivé působení těchto dosud
neprobádaných sil. Pokud ale pozoruji ovce pasoucí se na Vystrkově, vidím, že ty
nejčastěji uléhají do stínu nemnoha zbylých stromů a také se rády drápou na
hromady kamení jako německý turista na Sněžku. Studiu působení silových polí
na živý organismus se ale na druhé straně věnují i významná evropská univerzitní
pracoviště s cílem najít vztah mezi orientací jednotlivých usedlostí nebo celých
lidských sídel a převládající orientací odpočívajících stád v krajině.
Podíváme-li se ale na roztroušená horská stavení našich krajin, pak můžeme
říci, že ze zcela praktických důvodů jsou podélné osy usedlostí paralelní
s vrstevnicemi, přičemž obytná část většinou je orientována k jihozápadu.
Orientace po vrstevnicích je také výhodná s ohledem na umístění chlévů a jejich
čištění. Z každého pravidla jsou ale výjimky, takže nacházíme i domy orientované
obytnou částí k jihovýchodu nebo domy orientované kolmo na vrstevnice.
Obytná část domu byla původně vesměs dřevěná, roubená, často svázaná
kleštinami s povalovým stropem, který byl nesen jedním nebo více silnými trámy
– stropnicemi – často nazývanými římsa. Tyto byly v některých případech
zpevněny další stropnicí ode dveří ke štítové stěně – na ní vznikal volný prostor
k ukládání různých drobností, včetně peněz. Podepření celého stropu jedním nebo
více sloupy bývalo možná kdysi běžné – vzácně se takové světnice dochovaly,
nebo jsou známy z literatury (např. i z Jiráskova románu U nás). Etnografická
literatura také uvádí podepřený strop světnice v Sekyrkových Loučkách – zde se
zřejmě jedná o původní konstrukci. V Pasekách jsem osobně znal takový případ
jediný: v dnes již neexistujícím domě č. 135, který byl bez řádného
zdokumentování v nedávné době zbořen. Těžko proto posoudit, zda-li sloup
stával uprostřed světnice od výstavby domu, nebo byl přidán dodatečně (což je
pravděpodobnější, stejně tak bylo dodatečné i stahování roubení do kleštin).
Domek to byl zřejmě velmi starý, dle záznamu z poloviny 19. století se o něm
hovoří jako o bývalé kovárně u silnice (rozuměj „staré silnice“ – před stavbou
současné silnice po roce 1847). Dle ústního podání pocházela z uvedeného domku
rodina Štěpánkova – stavitelé hospody „Prdeček“.
Vyprávěla mi před lety paní Karolina Schulze (Rejdice č. 3), že dědeček
posledního majitele „Prdečku“ z rodu Štěpánků v dobách (kolem roku 1860), kdy
se také šenkovalo v malém domku č. 122 (staří Pasečáci domek dlouho
označovali „V Putyce“) vroucně toužíval: „Kdybych měl takový „prdeček“, tak
To čeká maringotka, v zimě sloužící provozování snowtubingu (rychlá jízda na
sněhu na velké duši z pneumatiky) poblíž paseckého lyžařského areálu. V zimě
nově zavedený snowtubing měl potíže s nedostatkem sněhu, přesto udělal radost
několika dětem. Méně radostí dělá maringotka s modrým igelitem na střeše od
chvíle, kdy kolem ní rozkvetla jarní louka.
Přežila zde jaro, horké léto, zřejmě přežije i
podzim a bude zde čekat na sníh. Podnikatelé
snowtubingu se asi zapomněli podívat na
maringotku nejen očima trvale zde bydlících
obyvatel, ale i očima turistů a návštěvníků
Pasek. Snad by si uvědomili, že tady
maringotka očím nelahodí a přírodě rozhodně
ubližuje. Přejme jim, aby napadlo dost sněhu a
udělali radost mnoha dětem, a přejme si, aby s končícím sněhem skončil taky
pobyt maringotky v tomto místě.
Bohužel zavedením snowtubingu přišel lyžařský areál o stráň, která bývala vždy
rolbou upravená a sloužila k sáňkování mnoha nejmenších dětí s rodiči.
2
11
Na úpatí Mechovice
Kdo viděl ruiny havírenského mlýna, nikdy mu tento obraz z paměti nevymizí.
Tragický osud opuštěného a rozpadajícího se mlýna zpečetila zima v roce 1955
(?), když napadlo mnoho sněhu. Prolomilo střechu a mlýn spadl úplně. Havírna
ztratila svoji nejstarší a nejkrásnější budovu. Zmizel mlýn, do krásy dorostla lípa,
Havírenský potok nepřestal zpívat, ale idylické místo začalo rychle zarůstat. Jen
naučná tabule turistům začala vyprávět, že tady kdysi stál mlýn, vzácné dílo
lidové architektury.
Dnes tento kouzelný kout přírody na úpatí
Mechovice jako zázrakem ožívá. To díky
lidem, kteří milují přírodu, ctí život našich
předků a Havírnu si zamilovali. Proslunili
celé místo, vyčistili potok a dali se do
budování repliky mlýna. A z bídného stavu
malé stodůlky, která mlýn přežila, udělali
pohledné obydlí. Spoutali dokonce i pramen
vody ve stráni u cesty, který zve
kolemjdoucí turisty. Přijďte ochutnat!
méně kolmo na hlavní středový řapík listu. Lístky jsou dále rozděleny na
jednotlivé lístečky či úkrojky. Počet a tvar úkrojků jsou právě jedněmi
z rozlišujících znaků. Řapíky listů jsou pokryty drobnými výrůstky, tzv.
plevinami, jejichž tvar a barva také vypovídají o druhu kapradiny, k jejich
zkoumání ale většinou potřebujeme botanickou lupu.
Jako příklad nám poslouží kapradina tohoto dílu - kapraď samec (Dryopteris
filix-mas). Kapraď samec má 10 – 20 párů úkrojků, zatímco kapraď hřebenitá
jich má
jen 5 – 8 párů. Dle tvaru úkrojků zase poznáváme kapraď samec od kapradě
rezavé. Kapraď samec má zubatý okraj úkrojků (jak je patrno na
přiloženém obrázku vlevo dole) a kapraď rezavá má úkrojky celokrajné.
Pleviny kapradě samce jsou široce kopinaté a mají světlou barvu, kdežto
pleviny kapradě rozložené jsou světle až tmavě hnědé s výrazně tmavším
středovým pruhem. Dost však citací z botanického klíče.
Zajímavou zmínku o kapradi samci nalezneme ve čtvrtém svazku Polívkovy
Názorné květeny zemí koruny české (1902), odkud je i náš dnešní obrázek, kde se
píše: „Vzhledem k tomu, že nelze na rostlině nalézti květů ani plodů, vznikla o
kapradi podivná pověra, která v některých krajinách mezi venkovany dosud se
udržuje, že totiž vytváří semena pouze v noci před sv. Janem mezi 11. a 12.
hodinou a to ve způsobě zlatých zrnek, která ihned zapadnou do země. Kdo by si
taková semena opatřil, stane se sám neviditelným, může otvírati uzavřené
poklady, zachovati si věčnou mladost, zjednati si
neobyčejnou sílu atd.“ Skutečné použití kapradě
v lidovém léčitelství bylo však mnohem
prozaičtější. Protože má mírně jedovaté účinky,
využívala se dříve proti střevním parazitům.
Kapraď samec je rozšířena od Evropy přes
Kavkaz, západní Sibiř, Střední Asii a Himálaj do
východní Asie, dále také v Severní Americe a
jižním Grónsku. Hojně roste po celé České
republice, ve stinných lesích, křovinách a hájích,
podél potoků, na okrajích lužních lesů a také v
horských nivách. V paseckých lesích se také
vyskytuje hojně. Pokud na tuto kapradinu
narazíte, neváhejte ji utrhnout a věnovat ji svému
protějšku, určitě ho potěšíte. Dle Květomluvy
totiž darování listu kapradě samce vyjadřuje: „Miluji tě od prvního spatření.“
Marie Ráčková
10
bych také šenkoval“. Svoji touhu nakonec realizoval. Protože matka paní
Karoliny Schulze pocházela z domu č. 11 v Pasekách a sama Karolina v tomto
domě také dlouho žila, znala asi mnohá vyprávění z Hořeních Pasek.
Počátkem šedesátých let 20. století poslala Dr. Stránská, docentka Univerzity
Karlovy, která na Vysocku prováděla etnografický výzkum, do této oblasti
studenta Ladislava Holého, aby zdokumentoval vybavení světnic starých
usedlostí. V předloženém vyprávění jsou uvedeny dva příklady z Pasek. Je to
vybavení světnice domu č. 11 („U Pavlků“) a domu č. 191 („U Blažeje
Silvestrova“). V době dokumentování nebyla v těchto usedlostech ještě zavedena
elektřina, zato se zde nacházely „zadní“ – chlebové pece; jako ostatně v řadě
jiných domů v Pasekách v té době. Pec v domě č. 11 byla ještě v období první
republiky používána k pečení chleba, v řadě jiných domácností byly používány již
jen příležitostně – např. k pečení koláčů a vánoček před Vánoci. Stopy pece je
možno pozorovat i v rozvalinách malého domku č.116 („U Mařky Rydvalovy“ –
matky „Elektronka“), kde musela zabírat poměrně velkou část světnice. Jinak
vybavení světnic bývalo velmi skromné, již s ohledem na stísněné prostory.
V domě č. 11 je zachycen starý stůl s rozkročenými trnoži podobného typu, jako
v paseckém Památníku, datovaný rokem 1832, dle vyprávění výrobek truhláře
Františka Čermáka z Pasek. Tento stůl jsem ještě vídal na půdě uvedeného domu
při občasné výpomoci při zemědělských pracích. Ve světnici domu č. 11 je také
zakreslen truhlářský ponk, podobně jako tomu bylo v řadě jiných obytných
světnic v Pasekách ještě v té době i v dobách pozdějších – např. u houslaře Petra
Schovánka, ale i jinde. Hospodáři u něho opravovali drobné zemědělské nářadí a
také, hlavně v zimním čase, vyráběli drobné výrobky ze dřeva – hrábě, stoličky
apod. „Na Dančici“ (č. 34) a „Na Kazdici“ (č. 6) vyráběli také různé bednářské
výrobky – škopky, bečky na nakládání zelí, dřevěné vany apod.
Tkalcovský stav ve světnici byl v té době v okolí zaznamenán již jediný – pod
„Esperem“ v domě č. 124, který však již leží na katastru obce Zlatá Olešnice.
Hugo Štěpánek – „Prdeckej“ - na něm zhotovoval jednoduché koberce – „hadry“
– na podlahu z nepotřebných textilií rozstříhaných na proužky. Stav stával po tři
generace v podkrovní světničce v hospodě „Prdeček“ – dnes je vystaven
v Památníku v Pasekách. Ve světnici jmenovaného domu č. 124 stál i knihařský
lis – Hugo byl vyučeným knihařem. Bylo obvyklé, že v řadě hospod vedle vlastní
hostinské živnosti museli se zabývat jinou činností nebo řemeslem aby se uživili.
Zásoby potravin bývaly ve skříních (často ve starých malovaných almarách)
v předsíni nebo v komorách situovaných vedle chléva. Šatstvo a prádlo bývalo
většinou v suchých komorách na půdách domů nebo jen na půdách („nad
schody“).
Tyto materiály shromážděné asi před šedesáti lety odrážejí v sobě do určité míry
3
i zařízení domácností mnohem starší doby. Bylo by možno připomenout i kout
v rohu světnice mezi štítovou a okapovou stěnou s okny, kde kdysi v řadě
domácností s ohledem na potřebu světla stával stav a kde také tam, kde se
netkalcovalo, nebo když stav byl zrušen, stával často stůl a na zdi v rohu nad ním
řada obrazů s náboženskými motivy (tzv. svatý kout, umístěný diagonálně proti
vstupu, se někdy předpokládá již v nejstarších slovanských obydlích, zemnicích).
Původně se zřejmě jednalo o podmalby na skle; také jsem viděl malované
obrázky na papíru (snad památky z poutních míst) ale později se jednalo již pouze
o barvotisky, které ovšem měly také svůj půvab.
Pavel a Ladislav Burgetovi
Přílohy: Nákresy interiérů domů, zachycené studentem Ladislavem Holým kolem
r. 1950.
Popisky k obrázkům:
Obr. 1: Vybavení světnice domu čp. 11: 1 – vchod, 2 – okna, 3 – pec, 4 – kamna,
5 – sporák, 6 – postel, 7 – stůl (datován rokem 1832), 8 – stolek, 9 – kanape, 10 –
truhlářský ponk, 11 – prádelník, 12 – lavice, 13 – židle, 14 – šicí stroj, 15 –
vodovod, 16 – malovaná skříň v síni.
průvodce křesťanstvím a Desatero Božích přikázání, které z německého originálu
přeložila rovněž Helena Medková.
Neděle – závěrečný den Paseckých hudebních slavností, je tradičně věnován
duchovní hudbě při slavnostní bohoslužbě. Byla provedena Missa in C Franze
Schuberta. Svatováclavský sbor a sólisty provázel orchestr Akademie svatého
Václava. Představila se nová sólistka, slovenská sopranistka Zuzana Kissová,
která také za doprovodu orchestru a varhan skvěle zazpívala Schubertovu
modlitbu Salve Regina. Žalm 150 pro sbor a orchestr Césara Francka byl poslední
skladbou, která zazněla z kůru kostela a ukončila tři dny hudebních slavností.
Budou Pasecké hudební slavnosti zase za rok? Po čtyřiadvacáté? Radostné
tváře skvělých posluchačů, kteří společně s umělci tvoří tu zvláštní atmosféru
slavností, jako by o tom nepochybovaly. Rok je dlouhá doba čekání pro lačnou
muzikantkou duši. Škoda, že pro mnohé zůstává nepovšimnuta hudba a zpěv
Svatováclavského sboru během roku. Již třiatřicet let zaznívají z paseckého kůru
významná česká i světová hudební díla na velmi slušné amatérské úrovni. Toto je
hlavně pasecká otázka. Když na varhanním koncertě 1.srpna 1957 zpívala
studentka jilemnického gymnázia Eva Czapková Schubertovo Salve Regina,
skladbu, kterou jsme slyšeli v závěrečný den slavností, kostel byl plný paseckých
posluchačů.
Obr. 2: Vybavení světnice domu čp. 191: 1 – vchod, 2 – okna, 3 – pec, 4 –
kamna, 5 – postel, 6 – stůl, 7 – židle, 8 – kufr, 9 – lavice, 10 – polička na nářadí,
zavěšená na zdi.
Kapradiny pasecké přírody – kapraď samec
Na úvod dnešní minisérie o kapradinách Pasek si popišme, jak vypadají listy
kapradin obecně, protože nesou důležité určující znaky pro jednotlivé druhy této
skupiny rostlin. Listy kapradin se tedy skládají z lístků, které vyrůstají více či
4
9
s třináctiletou zkušeností člena Vídeňské filharmonie. Spolu s ním u prvního pultu
primů hrála Magdalena Mašlaňová, zástupkyně koncertního mistra České
filharmonie.
Program obou koncertů byl nastudován v Pasekách, a tak v provedení skladeb
se zřetelně projevovala radost z hudby hrané v inspirujícím prostředí paseckého
kostela. Jména autorů, jako Benjamin Britten, Béla Bartók a Arvo Pärt
prozrazovala, že půjde o posluchačsky náročnou hudbu. Po zkušenostech
z minulých let, kdy publikum bylo nadšeno Straussovými Metamorfózami a
Schönbergovou Zjasněnou nocí, nebylo se čeho obávat. A možnost slyšet
Brittenovu Serenádu, cyklus pěti písní pro tenor, smyčce a lesní roh, v němž
skladatel vedle nesmírně obtížného hlasu svěřuje neméně obtížnou úlohu lesnímu
rohu, to je málem zázrak. V Pasekách dobře známý tenorista Karel Jakubů,
zpěvák ze souboru Musica Bohemica, všechny mile překvapil. Hráčka na lesní
roh Hana Lišková, laureátka několika soutěží, studentka Univerzity umění
v Berlíně a členka Státní opery v Hannoveru si svou hrou také zasloužila velký
obdiv. Oslava 100. výročí narození největšího anglického skladatele 20. století
byla velice důstojná. Vedle Serenády zahrál orchestr vtipnou, velice oblíbenou
Brittenovu Simple Symphony. Na koncertě zazněla také krátká skladba
posluchači dnes ještě stále objevovaného estonského současného skladatele Arvo
Pärta Fratres, hudba, která má meditativní charakter a byla použita v několika
filmech.
Na své si přišli také milovníci barokní hudby. Hobojista Jiří Zelba, člen České
filharmonie, a hobojista Jan Souček, člen Pražské komorní filharmonie, brilantně
přednesli Vivaldiho Koncert pro dva hoboje a smyčce, orchestr zařadil do
programu Bachův Braniborský koncert číslo 3 a číslo 6. Mezi hudebními
skladbami přednesl herec Stanislav Zindulka dva příběhy z Čapkovy Knihy
apokryfů. Koncert zakončil orchestr Rumunskými tanci maďarského skladatele
Bély Bartóka. Šest propojených tanečních melodií přijalo publikum s velikým
nadšením.
Sobotní koncertování Akademie sv. Václava bylo spojeno s besedou Pasecké
setkávání. K besedování byla pozvána klavíristka a překladatelka Helena
Medková, žena v Pasekách dobře známého a velice váženého Ivana Medka,
a oblíbený herec, jilemnický rodák Stanislav Zindulka. Besedu vedl zkušený,
posluchačům již také dobře známý Pavel Ryjáček. Tématem přátelské besedy
byla tradice Paseckých hudebních slavností, hlavně pak úloha lidského svědomí.
Posluchači se současně dověděli o závažných hudebních dílech o J. S. Bachovi
od amerického muzikologa Christopha Wolffa a o A. Dvořákovi od německého
muzikologa Klause Dögeho, která přeložila Helena Medková. Obě díla si mohli
posluchači po skončení matiné prohlédnout a zakoupit i s knihami Moderní
Tvůj rodný dům stojí takřka ve středu Pasek, mezi
Makovem a Hořenskem. Leží na Buďárce, důležité
cestě, která vede celými Pasekami z Makova do
Hořenska, a z ní před vašimi okny odbočuje cesta,
která nás dovede přes Skalí za Vršek a do Havírny.
Za života našich rodičů a prarodičů, kdy se po těchto
cestách chodilo jen pěšky, prošlo kolem vás mnoho
lidí, což vám záviděli
bydlící daleko od
hlavních cest, když
třeba za celý den kolem jejich domu nikdo
nepřešel. V tehdejší době byly všechny domy ve
vašem okolí trvale obydleny, všichni se dobře
znali a určitě se vzájemně navštěvovali. Jak se na
to pamatuješ ze svého dětství?
Pamatuju se dobře na Annu Pičmonskou, která se u nás zastavila vždycky, když
šla z kostela.
Vždycky? To znamená i v zimě, když byly špatné cesty?
To každou neděli přicházela za mou maminkou. Pak k nám hlavně chodila
Pavlina Bártlová z Hrachovce. Vona měla takovýho muže zalezlýho většinou
někde na půdě, tam měl soustruh, věčně něco strouhal, a tak vona bejvala u nás.
A co pověstný Otto z Pasíčky, ten k vám nechodil?
Ten ne, ale chodívala k nám jeho žena se svou dcerou Milkou.
To byla Mária Starůstková, kterou si na inzerát přivedl Otto z Moravy, říkali
jsme jí Pasíčková.
A dobře se pamatuju, jak k nám taky chodila tvoje maminka.
A brala mě s sebou. Spolu s tvou maminkou navlíkaly korále a povídaly si.
Taky z dřevěných korál jsme dělali tašky. A to jsme taky museli pomáhat. Děda
dělal faktora.
A taky k nám chodila ta Baruška, co léčila, Jarči Pelíkánovy babička. A pamatuju
se, že jsem jednou stonala, že jsem ležela na otomaně a že u nás byla a že měla
provaz, já musela ležet na tom otomaně a vona mě všelijak měřila na všechny
strany tím provazem, něco bublala a já jsem byla vyléčena, chachacha. To
pamatuju, jak nade mnou čarovala.
Ale hlavně k nám chodili chlapi. Chodili navečer a karbanili. Hrávali mariáš
třeba až do třech hodin do rána. A voni tam čedili a my jsme v tom spali.
8
5
Jak se navštěvovali naši rodiče a prarodiče
Vzpomíná Aninka Špidlenová, roz. Patočková
To nebylo všední den.
Ne, to obyčejně v sobotu večír nebo v neděli dopoledne nebo odpoledne. Jak měli
chuť na ten mariáš.
O poutích se taky lidé hodně navštěvovali.
To jo. To se pekly koláče, my jsme měli ty dvě kozy, takže bylo i máslo, maminka
tloukla kozí máslo, maminka pekla dost ráda. My jsme máslo moc nemívali, to
jenom to kozí. Chodívala hlavně babička z Makova, někdy teta Anča a sestra
maminky. To babička většinou přinesla nějaký ovoce, hlavně jabka.
Máš nějaké vzpomínky na návštěvy za války?
Za války k nám chodil hlavně Míra Štěpánků a Dobra Nosků. Chodili za tátem,
poněvadž to byli myslivci. A před Vánoci chodili střílet kvíčaly. A bylo to
legrační, protože kvíčaly sedly na ty jeřáby, aby se nažraly jeřabin, a Franta vod
Karlů, ten, co se zavřel v tý truhle a udusil se, ten vždycky ňákým prkýnkem
zabouchal a plašil jim je.
Můj tatínek uměl dělat na kvíčaly pasti, uměl je chytat, ale polívku jsem nikdy
neochutnal. Maminka se nedala přesvědčit.
Těch kvíčal bylo strašné množství. Jenom má maminka vždycky nadávala, když
z toho musela vařit polívku. Vono se jí to nelíbilo. Ty ptáky musela maminka
voškubat, spařit, no a já jsem musela pro ty postřílené kvíčaly lítat.
Lidi se setkávali a povídali si, když si pomáhali, třeba při sázení nebo kopání
brambor, při sušení sena, ale i při žních.
No, to bylo, to teď už vůbec není. Maminka chodila pomáhat nahoru k Sajdlovem
u Tomášků nebo k Pilářovem. A to mně bylo asi pět, když jsme chodívali sbírat
kamení, taky k Tomáškovem. A pamatuju, jak jsme sbírali kamení na Pilářově.
Oni měli veliký jeteliště za námi, za boudou. Já měla takovej malinkej košíček a
maminka mi vždycky vyvejtkovala kousek pole a tak jsme vedle sebe sbíraly a to
kamení mně vždycky vysypala.
No my jsme tak všecko dělali s mámou od malinka, tak jsme byli vedeni. Toho
kamení jsem se nasbírala hodně.
Taky jsem pomáhal u Tomášků, se senem. To nás bylo víc kluků a šlapali jsme
seno ve stodole. Vždycky jsme se těšili na svačinu. To byl chleba, který byl
namazaný výborným voňavým máslem. A to rychle mizelo. Paní Sajdlová
vždycky říkala „Jen jezte, my máme.“ Ale většinou už nic nepřinesla.
To bylo takhle a za práci se dostával třeba tvaroh. No a když se sázely brambory?
No to bylo! Chleba čerstvej, máslem namazaný krajíce, to byla dobrota, a jak to
vonělo. A obyčejně se pilo podmáslí k tomu.
A jak to bylo, když děti chtěly někam z domu odejít za kamarády nebo někoho
navštívit?
O to jsme museli rodiče vždy poprosit. Kam já jsem strašně ráda chodila a koho
6
jsem měla strašně ráda, to byla ta vaše babka, Anežka, u Nácků, co bydlíte. Tam
jsem chodila každou chvíli. Vona byla na tom křesle, nemohla chodit, pěkně
uměla vyprávět a vždycky mně dala pěknou velkou žlutou hrušku dobrou..
A když jste byli větší?
A když už jsme byli větší a chtěli někam jít, muselo se nejdřív všechno udělat.
Přišla Irena nebo Vlasta Prajzlerová, vzaly hrábě a hrabat pomohly.
Když jsme někam chtěly jít, museli nám to rodiče dovolit.
Sousedé si ochotně pomáhali, rádi se potkávali a navštěvovali, ale víme, jak se
zdravili ?
A víš, že to vlastně ani nevím. Žádné velké zdravení asi nebývalo, hned se dávali
do řeči, mlčky kolem sebe určitě nepřešli. Ale
rozcházívali se se slovy Přiď pobejť!
A po návštěvě při loučení říkali „A přiď zas“ nebo
„Přiď zas.“
To říkali a já to teď říkám taky.
A co se mi líbilo, že hosta při loučení vždycky
vyprovázeli, někdy i kus cesty, vždycky alespoň na
násep. Rád vzpomínám na Béďu ze Závršku nebo Miloše
Bělonožníka. Nohy je už neposlouchaly, ale vždycky mě
vyprovodili. A Miloš říkal a několikrát opakoval „A
hochu, zas přiď, přiď zas!“
Bylo to upřímné a milé. Lidé si věřili a měli k sobě blíž. Ráda na tu dobu
vzpomínám.
S Aninkou Špidlenovou na své rodiče a prarodiče vzpomínal Josef Waldmann
Po třiadvacáté
Po třiadvacáté se na začátku srpna sešli
v Pasekách ctitelé krásné hudby. Třídenní
hudební slavnosti i letos potěšily mnoho
posluchačů, kteří tak jako každým rokem
přišli do Pasek i z širokého okolí.
Jaké byly letos?
Po všechny tři dny hrál orchestr Akademie
sv.Václava. Orchestr mladých vynikajících
hráčů, které vede Tomáš Vinklát, houslista
7