Můj první skautský rok - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Můj první skautský rok - Tábornický oddíl mládeže Karvinská TROJKA

Příběh jednoho skautského oddílu.
Knižnice
Tøítéčka
2
* Svazek 12.
1. JDEME DO KINA
Stáli jsme s Flintem už půl hodiny před kinem Sputnik a usilovně podpírali zábradlí. Filmové představení začínalo až za další půl hodinu. Bylo to nemožně dlouhé čekání. Pekelně jsme se nudili. Do vestibulu kina i ven
proudily davy mládeže. Každý chtěl ještě na poslední chvíli urvat nějaký ten lístek, protože dávali film s Belmondem.
„Kruci, to se to vleče,“ řekl Flint otráveně.
Měli jsme štěstí, že nám Jarča Rysová, holka ze sousedství, velký expert na filmy, koupila lístky v předprodeji.
Byl to od ní kolosální nápad, ten předprodej, když jsme teď pozorovali ten cvrkot u pokladny kina. To jsme museli
uznat. Jinak je to ale stejná káča jako ostatní holky, se kterými se potkáváme kolem našich baráků, anebo ve třídě.
A stejně tak i Flintova ségra Eva.
Vrtalo mně hlavou, co asi Jarču vedlo k tomu, že nám lístky koupila, když se navzájem moc nemilujeme, ale
žádný kloudný důvod mě nenapadl. Jen pár nesmyslů. Jeden jsem řekl nahlas.
„Jé, že ona nám ty lístky sehnala kvůli tobě, Flinte!“
Myslel jsem to samozřejmě z legrace, ale Flint to vzal vážně. Rozčílil se a nadal mi do volů.
„Já jsem to tak nemyslel,“ snažil jsem si ho udobřit. „Ty a Jarča?! Blbost. Ale stejně. Jarča je kinařské okno
a teď najednou lístky koupí nám a do kina nejde. Nebude v tom nějaký podraz?“ Oba jsme se nad tím na chvíli
zadumali. Že lístky Jarča s Evou koupily pro sebe a pak třeba nemohly do kina k vůli něčemu jít a lístky nám jen
přenechaly (samozřejmě za peníze), to nás jaksi v naší chlapské nadřazenosti nenapadlo.
Flint se mezitím zase uklidnil. Mrkl jsem znovu na hodiny umístěné nad vchodem do kina. Od posledního
mrknutí uplynuly teprve tři minuty.
„Ach jo,“ vzdychl jsem tentokrát otráveně já, „ten čas se opravdu nemožně vleče.“
V tu chvíli do mne Flint rýpl loktem. „Podívej,“ kývl hlavou směrem do davu lidí. Mrkl jsem tím směrem.
Okamžitě jsem poznal trojlístek ostrých hochů z naší třídy. Barry, Kupčák a Kytlica.
„Kde mají otroka Pátka?“ podivil se Flint.
To by bylo moc zvláštní, kdyby jim Pátek nebyl v patách. Vzápětí jsme ho uviděli. Ploužil se, jako vždy, za
trojicí s odstupem několika kroků. Na krku měl zavěšený svůj nepostradatelný fotoaparát neznámé značky. Pátek
jím fotil všude a téměř vše, ale nikdy jsme od něho žádnou pořádnou fotku neviděli. Klidně fotil bez expozice, bez
clony a bez zkušeností. A podle toho vypadal i výsledek. Obrázky byly buď tmavé, nebo šedé, ale hlavně byly
rozmazané. Dokonce si při focení před objektiv několikrát strčil prst. No co vám má povídat, emetér jako hrom.
Trojice ostrých hochů se zastavila těsně před vchodem do haly kina. Pátek je opatrně, s patolízalským úsměvem, došel.
„To jsem zvědav, co se teď stane“, těšil se Flint, ale nestalo nic. Zřejmě dnes vzali Pátka na milost. Dokonce
s ním prohodili i pár slov.
„No - né?!“ podivil se Flint zklamaně.
Přátelství trojlístku s Pátkem bylo zvláštní. Zatímco Barry, Kupčák a Kytlica tvořili jednolitou partu pod
Barryho vedením, Pátka mezi sebe nepřijali, ačkoliv se o to snažil ze všech sil. Barry, syn okresního funkcionáře,
byl chrapoun bez jakýchkoliv zábran. A Kytlica s Kupčákem si s ním v ničem nezadali.
Pátek se od nich několikrát dočkal jen výsměchu a facek. Přes to všechno jim ale pořád patolízalsky nadbíhal
a snažil se jim všelijak zavděčit. Dobrovolně jim nosil cigarety, žvýkačky a dokonce i peníze. Ani ho nemuseli
moc pobízet. Choval se opravdu jako nějaký otrok. Nikdo jsme jeho patolízalské chování nechápali a bylo nám to
3
nakonec stejně fuk. No ale, mě kdyby někdo fackoval, tak bych mu to buď vrátil, nebo bych se mu obloukem
vyhnul. Ta Pátkova podlézavá vytrvalost se s nimi spřátelit za každou cenu nám nešla na rozum.
Čtveřice chvíli postávala před kinem, když ale začali pouštět do sálu, byla stržena davem dovnitř.
„Jdeme,“ řekl Flint a odlepil se od zábradlí. S úžasem jsem zjistil, že pozorováním Barryho party půlhodina do
zahájení filmu uplynula daleko rychleji, než ta předchozí.
Film potom uběhl jako voda. Honičky, střelba, šílená jízda autem. Belmondo řádil jako smršť. Moc se nám to
líbilo.
„Něco takového se zažije jenom v kině,“ zafilozofoval Flint, když už jsme byli venku.
„To je fakt. Normální smrtelník za celý svůj život třeba ani nic vzrušujícího nezažije.“
Zrovna jsme si to šinuli napříč přes křižovatku a znovu prožívali napínavé okamžiky filmu. Ani jsme nezpozorovali, že se za naše záda nepozorovaně přikradlo embéčko. Když už bylo od nás jen pár metrů, řidič šlápl na
brzdy a zatroubil. Klakson a skřípot brzd vydaly takový zvuk, že jsme v tu chvíli určitě překonali světový rekord
ve skoku z místa, kdyby nějaký byl. Tak jsme se lekli. Než byste stačili říct švec, stáli jsme na chodníku, neuvěřitelně vyplašení. Davy lidí kolem hleděly, co se to děje.
Řidič skoro zastavil, stáhl okénko u auta a sprostě nám nadával. Lidi kolem se začali křenit, a tak jsme raději
zmizeli za rohem nejbližší ulice. Teprve zde jsme se ulehčeně rozchechtali na celé kolo.
„No vidíš, vole,“ plácal jsem se do stehen jako dement, „a pak že se nedá v našem městě nic vzrušujícího
prožít!“
2. STŘEDA, DVACÁTÉHO PRVNÍHO SRPNA
Druhý den ráno jsem se probudil kupodivu brzy. Sám od sebe. Čilý jako ryba. Tohle se mi nestalo, ani nepamatuji. Většinou mě musí maminka vyhánět z pelechu, nejlépe klackem.
Chvíli jsem civěl do stropu. Na válendě u vedlejší stěny pravidelně odfukoval můj brácha. Mrkl jsem na budík
stojící na skříňce. Půl páté!! To snad není možné. Prázdniny a já jsem vyspalý už v půl páté ráno!
Přes dveře z předsíně ke mně dolehly vzrušené hlasy. Nejdříve maminčin, potom otcův. Asi se hádali, a to mě
vzbudilo. Teď dokonce oba zvýšili hlas. Ale naši se nehádali. S někým telefonovali. Telefon jsme měli v předsíni.
Potichu, abych nevzbudil bráchu, jsem vstal a opatrně se přikradl ke dveřím. Táta se teď na cosi ptal a maminka
jakoby vzlykala. Tiše jsem pootevřel dveře. Oba byli v pyžamu, zřejmě je volající vytáhl z postele. Otci rozčílením
přeskakoval hlas a maminka opravdu plakala.
„Co se stalo, mami?“ vylekal jsem se. Přinejmenším musel někdo umřít. Na celém těle mi naskočila husí kůže.
Maminka se teď rozbrečela na plné pecky. Cosi mi chtěla říct, ale nebylo jí rozumět. Několikrát to opakovala,
až jsem pochopil, že: „Přepadli nás Rusi. Dnes v noci. Okupace!“ Větám jsem rozuměl, ale o co jde, mi nedocházelo. Muselo to být ale něco strašného, když to naše tak vzalo.
Najednou se ke mně vrhla a prudce mě objala.
„Co teď s námi bude? Co se teď stane?“ naříkala zoufale a líbala mně na tvář. Rozmazala své slzy po celém
mém obličeji. Objetí bylo tak silné, že jsem se z něho nemohl vykroutit. Otec pořád s někým telefonoval. Vypadalo
to, že na toho druhého na konci drátu křičí.
V tu chvíli vešel do předsíně brácha. Když uviděl plačící maminku, aniž by věděl, co se děje, rozbrečel se taky
a vrhl se jí kolem krku. Využil jsem toho, že maminka musela na chvíli uvolnit své sevření, aby mohla objat
i bráchu, vytrhl jsem se jí a utekl zpátky do pokojíčku. Dveře jsem v tom spěchu za sebou přirazil, div se z nich
nevysypalo sklo, ale nikoho to nepohoršilo.
Došel jsem k oknu. Vedlo do dvora mezi panelovými domy. Jednou z proluk mezi domy bylo z našeho okna
šikmo přes dvůr vidět na ulici. Překvapeně jsem si uvědomil, že je na tuhle dobu nějaký nezvyklý ruch. Po ulici
jedním i druhým směrem jela nepřetržitá řada aut. Snad všechna auta troubila. Na chodnících byly hloučky lidí.
Přes tento rambajs z ulice ke mně dolehl ještě jiný, daleko silnější hluk. Hukot těžkých motorů a klapot, který
jsem ještě nikdy neslyšel a který jsem nedokázal k žádnému vozidlu přiřadit.
Odešel jsem od okna nazpět do předsíně. Naši už netelefonovali. Všichni byli v obýváku. Maminka už neplakala a brácha také ne. Táta točil knoflíkem rádia a pokoušel se chytit nějaké zprávy. Ale naše stanice mlčely
a Svobodná Evropa nemožně chrčela. Z rádia jsme se nedověděli nic. Pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo.
„Co televize?“ napadlo mě. Vzápětí jsem si všiml, že obrazovka televize svítí, ale obraz a zvuk nejde. Někdo
předtím už měl stejný nápad. Táta bezmocně zaklel a rádio vypnul.
„Nasnídáme se!“ rozhodla maminka velitelsky. Zřejmě se už z prvního šoku vzpamatovala. Televizi jsme nechali zapnutou a sesedli se kolem stolu v kuchyni. Po půl šesté ráno se konečně na televizní obrazovce objevila
hlasatelka a vzrušeným hlasem přečetla text prohlášení předsednictva ústředního výboru KSČ.
„Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila
vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky
a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády a prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů…“
4
V předsíni zazvonil telefon. Naši byli tak zaujati prohlášením ÚV KSČ, že na vyzvánění nereagovali. Tak jsem
se zvedl a šel jsem k němu já. Byl to Flint.
„To je Flint!“ řekl jsem a zavřel za sebou dveře.
„Už to víš?“ zeptal se Flint vzrušeným hlasem.
„Jo, vím.“
„Slyšíte tam u vás ten rachot?“
„No - slyšíme.“
„To jsou tanky v sousední ulici. Jedou z polské hranice od Černého lesa.“
„Viděls je?“
„Blázníš? Naši by mě nepustili teď ven ani za nic.“
„Mě asi taky ne.“
„Ale musíme se ven dostat. Musíme to vidět.“
„To musíme.“
„Jak to provedeme? Máš nápad?“
„Nemám.“
Chvíli bylo ticho. „Já bych měl,“ řekl konečně Flint.
„Tak to vybal, vole,“ pobídl jsem ho. „Nemůžu jen tak prásknout dveřmi a zmizet z bytu.“
„Možná že nám na to neskočí, ale nabídni se, že jako něco odneseš do sklepa nebo tak. Mrkneme se, co se
venku děje a hned se zase vrátíme domů. Pro pár minut nemusí být zle.“
Chvíli jsem o tom dumal.
„To by šlo.“
„Dobrá. V osm U Slunce.“
„Ahoj,“ zavěsil jsem
Vrátil jsem se do pokoje. V televizi mezitím hlasatelka dočetla prohlášení ÚV KSČ a začali vysílat zprávy
o tom, co se děje v Praze. Tak, jak je jednotliví reportéři posbírali na své cestě z domova do redakce. Po šesté
hodině ráno už vysílaly snad všechny stanice světa o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy.
„Jdu do podniku,“ řekl tatínek. „Ne abyste se hnuli z domu, chlapi,“ varoval nás. Brácha se dušoval, že se
nehne. Já jsem neříkal nic.
Pak znovu zazvonil telefon a maminka s někým začala vzrušeně debatovat. Po chvíli zavěsila a zase ona někomu telefonovala. Z okolních ulic k nám stále doléhal rachot tanků a obrněných vozů. Vzápětí nad městem prolétlo těsně nad střechami domů několik tryskových letadel.
Ve tři čtvrtě na osm jsem prohlásil: „Skočím dolů se smetím!“ Přetékající nádoba na odpadky mi vnukla nápad
na opuštění domova. Maminka byla tak zabraná do hovoru, že se jí moje pracovní horlivost nezdála ani trochu
podezřelá. Většinou jsem vynášení smetí více méně úspěšně přehrával na bráchu, ačkoliv jsme se měli pravidelně
střídat.
„Hned se ale vrať!“ stačila jen za mnou zavolat přísně.
„To určitě,“ mumlal jsem si pro sebe a bral schody po dvou až do přízemí. Odpadky jsem vysypal do popelnice
před domem a prázdnou nádobu jsem šoupl ve sklepě pod schody. Od domu jsem upaloval, jako by mě někdo
honil. Domů jsem se vrátil až odpoledne.
3. V ULICÍCH MĚSTA
Ke Slunci jsem doběhl těsně před osmou. Restaurace stála na hlavní třídě. Čím víc jsem se k ní blížil, tím víc
byl slyšet rachot tankových pásů. Při pohledu na valící se ocelovou lavinu mi zase naskočila na celém těle husí
kůže, a pak se mi, po zbytek dne, už skoro vůbec neztratila. Rachot tanků jsme slyšeli i v našem bytě, ale jak velký
rambajs byl tady, to se nedá ani vylíčit. Všechno mi připadalo neskutečné, jako z nějakého hrozného válečného
filmu.
Na chodnících po obou stranách ulice stály porůznu hloučky lidí. Mávali zaťatými pěstmi na vojáky, kteří stáli
ve věžích tanků a na korbách automobilů. Přímo u restaurace visel na sloupu pouliční lampy vycpaný panák v životní velikosti s velkou rudou hvězdou na zádech.
Flint už tu byl. Oči mu plály vzrušením.
„Co tomu říkáš?“
Pokrčil jsem rameny. Bylo to děsné.
„Víš, kolik to musí být bojové techniky? Vždyť už tudy jedou několik hodin.“
Vyděšeně jsem pozoroval další a další přijíždějící tanky. Vynořovaly se jako černé obludy na horním konci hlavní
třídy a profrčeli kolem nás dolů do středu města a odtud snad do celé země.
„Obsadili už všechny hlavní budovy“, křičel nějaký mladý muž na asi dvacetihlavý hloučku chlapů. „Národní
výbor, Bezpečnost, poštu, OV KSČ…“
„Pojďme tam…“ Dav se pohnul směrem k náměstí dolů hlavní třídou. Cestou sebou strhával další a další muže
a ženy.
5
Zpovzdálí jsme ho následovali. Dole na
hlavní třídě odbočovaly tanky doprava na
městský vnitřní okruh a pokračovaly dál
v cestě směrem na krajské město.
Na náměstí bylo narváno. Přímo proti národnímu výboru stály v půlkruhu tři tanky obsazené sovětskými vojáky. Hlavně tanků byly
namířeny do oken budovy. Dav lidí svíral kolem tanků těsný kruh a zlobně křičel na vojáky:
„Idítě damój! Okupácija! Okupanti!“
Vojáci ve věžích tanků hleděli vyjeveně na
dav pod sebou, samopaly připraveny ke
střelbě. Když potom několik odvážlivců začalo lézt na tanky, jeden z vojáků ztratil nervy
a vystřelil dlouhou dávku do vzduchu. Kulky
se neškodně zaryly do omítky národního výboru a zanechaly v ní díry velké jako dlaň. Odvážlivci okamžitě seskákali z tanků na chodník.
„Kruci!“ulevil si Flint vzrušeně. „Kdyby to
tak do nich našil…“ Ani jsem to nechtěl domyslet. Zachvátila mě panika.
„Pojďme odtud!“ řekl jsem vyděšeně. Flint kývl hlavou na souhlas. Zmizeli jsme z náměstí úzkou uličkou,
kterou sem neproudil takový dav lidí jako jinými ulicemi a zamířili jsme směrem k OV KSČ. U budovy OV KSČ
byla situace podobná jako na náměstí. Ulice vedoucí k budově byla z obou stran zatarasena tanky obsazenými
sovětskými vojáky. Kolem skandoval dav protisovětská hesla a bezmocně zatínal pěsti.
Vrátili jsme se zpátky na vnitřní okruh. Na nejbližší křižovatce několik mužů černou barvou zatřelo ukazatel
směru. Na jiné křižovatce zase někdo ukazatel pootočil tak, že ukazoval nazpět do Polska, místo do nejbližšího
dalšího města. Když se souvislý had tanků na okamžik roztáhl natolik, že nově přijíždějící tank neviděl, do které
ulice ten předchozí odbočil, orientoval se řidič podle ukazatele směru a odbočil na křižovatce nesprávným směrem.
Ostatní tanky jely za ním. Všichni jsme vykročili po chodníku s kolonou tanků zvědavi, co se bude dál dít.
Na další křižovatce byly ukazatele zatřeny barvou a na další opět natočeny směrem k polské hranici. Malá
indiánská lest se zdařila. Kolona tanků se obrátila směrem do Polska. Další dny byla tato lest s menším či větším
úspěchem použita i na jiných místech našeho okresu. Nakonec byly, podle výzvy z rozhlasu, zatřeny tmavou barvou všechny ukazatele směru včetně označení měst a vesnic na celém území naší republiky.
V další ulici se kolem nás s ječením přehnaly dvě sanitky a zahnuly do ulice směrem k náměstí.
V Ohradách jsme narazili na Kupčáka a Pátka. Pátek se válel na zemi a Kupčák stál rozkročený nad ním
v boxerském postoji. Když se chtěl Pátek zvednout, surově ho kopl do hrudi. Pátek se svíjel na zemi a hlasitě
naříkal.
Flint bleskurychle zareagoval. Přiskočil ke Kupčákovi a nárazem svého těla ho odstrčil několik metrů od Pátka.
Rozhlédl jsem se opatrně na všechny strany, jestli někde nečíhá zbytek neslavného trojlístku Barry s Kytlicou.
Nikde jsem je neviděl. Kupčák tu byl sám. Postavil jsem se vedle Flinta.
„Vypadni odtud!“ řval Flint na Kupčáka nepříčetně. Ten se moc nerozmýšlel a dal se na ústup.
„A ty neřvi!“ osopil se Flint drsně na Pátka. „Máš, cos chtěl. Kdybys za nimi pořád nelezl, dali by ti pokoj!“
Postavili jsme Pátka na nohy. Držel si ruce na hrudi a po chvíli si začal rozpačitě oprašovat kalhoty.
„Že se na ně nevykašleš,“ mudrovali jsme.
Pátek pořád nic neříkal a veškerou svoji pozornost věnoval špíně na kalhotách.
„Kde máš foťák?“ vzpomněl jsem si.
„Doma,“ hekl.
„No sláva. Neztratils řeč,“ zasmál se Flint strojeně a plácl ho do ramene. Nevím proč, ale cítil jsem se z příhody
nějak trapně.
Ze sousední ulice k nám dolehl mohutný křik skupiny lidí. Nechali jsme Pátka svému osudu a šli se podívat,
co se děje. Středem vozovky šel obrovský dav lidí. V čele nesl nějaký mladík naši vlajku. Vedle něho šel Barrův
starší brácha. Někteří lidé měli u uší tranzistoráky a sledovali za pochodu vysílání nějaké stanice.
„Svobodu! Pryč s okupanty!“ skandoval dav.
„Generální stávka! Ve dvanáct bude generální stávka!“
Kdesi ve městě se rozezněla siréna, pak další. Dav se zastavil a několik osobních aut, která tu stála u chodníku,
začalo troubit.
6
„Co se stalo?“ zeptal jsem se stísněně Flinta. Už jsem měl zase husí kůži po celém těle. Ječení sirén a klaksonů
bylo nervy drásající.
„Asi ta generální stávka,“ mínil Flint.
„Kruci,“ zděsil jsem se ještě víc. „Kolik je hodin?“
„No asi těch dvanáct, vole, ne?“ odtušil klidně Flint.
„No nazdar. Musím okamžitě domů!“ vykřikl jsem a rozběhl se ulicemi k domovu, stávka nestávka. Flint
s Pátkem za mnou vyjeveně hleděli.
V celém městě se zastavil veškerý provoz. V pohybu jsem byl snad jenom já a Rusi. Postranní ulice, kterými
jsem běžel, byly liduprázdné a ucpané osobními auty. Rusi se pořád přesouvali po vnitřním městském okruhu.
Sirény ještě ječely, když jsem zpocený jako myš, co nejopatrněji odemkl dveře našeho bytu a tiše vklouzl do
předsíně. Než jsem stačil zalhat cokoliv na svoji obranu, už tu byla maminka.
„Ty dacane, ty lumpe, kdes byl celé dopoledne!“ křičela zoufale.
Facka zleva, facka zprava.
Po druhé ráně jsem šel takticky k zemi. Tímto manévrem jsem se vždy poměrně úspěšně dostával z dosahu
ramene spravedlnosti, ale dnes mi to nepomohlo. Jednak si maminka okamžitě klekla a pak se nedalo v úzké
předsíni nikam odkulit.
„Já tě zabiju!“ křičela nepříčetně a bušila do mě pěstmi hlava nehlava i na zemi. Když se unavila, zůstala u mě
zhrouceně klečet a usedavě se rozplakala.
„Neumíš si představit, mizero, co jsem zažila strachu!“ Pak se rozplakala ještě víc a už ze sebe nedostala ani
slovo.
Pane jo, takový výprask jsem už dlouho neutržil. Zvedl jsem se ze země a tiše vklouzl do dětského pokoje.
Koutkem oka jsem zahlédl bráchu sedícího v koutě kuchyně. Ani nedutal. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře
a dal si při tom záležet, abych s nimi tentokrát nepráskl. Potom jsem se zhroutil na válendu, zavřel oči a jal se
zpytovat svědomí.
4. DALŠÍ UDÁLOSTI
Pak jsem uslyšel, že v sousedním pokoji brácha zapnul televizi. Hlasatelka tam cosi vzrušeným hlasem oznamovala. Pak zazněla státní hymna.
Vstal jsem a opatrně se protáhl dveřmi do obýváku. Maminka seděla na kanapi a zase plakala. Tiskla bráchu
k sobě, jako by jí ho chtěl někdo vzít. Brácha samozřejmě držel, protože se mu to líbilo. Rozmazlenec! Obrazovka
blikala, ale obraz nebyl vidět. Hymna byla zrovna v polovině, když se ztratil i zvuk.
„Už je dostali!“ vykřikl brácha.
„Koho dostali?“ zeptal jsem se.
„No přece Rusi naše ve studiu. Přerušili vysílání.“
Zapnuli jsme rádio. Jakási stanice vysílala různé zprávy z Prahy a z dalších míst republiky. V Bratislavě, Brně
a hlavně v Praze bylo několik našich lidí zabito. Maminka zase začala plakat. Byla viditelně s nervy na dně. A já
měl zase husí kůži na celém těle. Už mě to pěkně otravovalo. Vrátil jsem se zpátky do dětského pokoje a znovu se
natáhl na válendu.
Odpoledne i večer jsem přečkal dobře. I když mi maminka vyhrožovala: „Však počkej, až přijde táta!“ Nestalo
se ale nic, protože otec přišel až pozdě večer, zhltl večeři a hned zase odešel na nějaké zasedání u nich v podniku.
V dalších dnech nepřicházelo vůbec v úvahu, že bych se dostal z domova. Maminka mě hlídala a já jsem si
netroufal vymyslet nějakou polopravdu, která by mi pomohla. Doma jsem si připadal jako ve vězení. Spojení
s okolním světem jsem měl nejdříve televizí, když později přestala vysílat, tak rádiem a přes otce, který vzrušeným
hlasem s plnou pusou u jídla sděloval mamince, co se u nich na závodě a v okolí děje. Rezoluce, pasivní rezistence,
jednání našich představitelů odvlečených i neodvlečených v Moskvě, co tomu říká svět, atd. Moc jsem to nechápal,
protože mě politika v mém věku nezajímala, ale že se stalo něco strašného, co bude mít nedozírné následky na náš
další život, to jsem si z toho všeho uvědomoval.
Příští den mi zavolal Flint. Dostal taky pár facek jako já, ale zaracha měl jenom jeden den. Věznit ho delší
dobu u nich doma bylo nemožné, protože oba rodiče byli zaměstnaní a jeho ségra Eva by ho doma neudržela
a žalovat na něho by si netroufla. Takže přes Flinta žádnou kontrolu neměli, snad jen trochu přes telefon. A tak
zaracha na delší dobu ani nevyhlašovali a Flint jim musel jenom slíbit, že se nebude plést pod pásy tankům, což
slíbil a taky dodržel.
Flint byl potom u nás pečený vařený. Vyprávěl mi všelijaké neuvěřitelné věci, co se kde seběhly. Nejvíc mě
z toho ale zajímalo, jestli začne škola. Nejdřív to vypadalo, že ne, ale potom přece jenom začala. Návratem našich
státních představitelů z Moskvy se situace přece jenom uklidnila. Okupační vojska se začala stahovat pomalu
a váhavě do vojenských prostorů, nebo alespoň mimo města. Němci se dokonce museli po krátkém pobytu u nás
vrátit domů.
7
Ven jsem se ale dostal, k mé veliké lítosti, až když jsem šel do školy. To mě maminka musela pustit. Neobešlo
se to bez kázání a vyhlášení všelijakých příkazů a zákazů. Ani jsem to všechno neposlouchal. Když jsem se konečně dostal na ulici, překvapeně jsem zíral, co se stalo. Ulice a vlastně celé město byly polepeny plakáty a pomalovány hesly.
Dubček! Černík! Smrkovský! Svoboda!
Jsme s vámi, buďte s námi!
Okupanti, jděte domů!
Na téměř stometrovém komínu místní továrny bylo vápnem odshora dolů napsáno velkými písmeny SVOBODA! A docela krasopisně. Ten, kdo to maloval, si s tím musel pohrát. Prý to maloval celou noc. Večer tam
ještě nic nebylo a ráno se komín dožadoval svobody. Marně.
První dny vyučování byly senzační. Kantoři se starali o všechno možné, jenom ne o učení a do výkladu látky,
pokud se nějaké učivo vůbec probíralo, každou chvíli vkládali své protisovětské názory (však jim to bylo všem
později důkladně připomenuto). Bylo to, jak už jsem řekl, prostě senzační.
Potom se stala událost, která hýbala několik dní celým městem. Toho dne přijel na hlavní náměstí ruský gazík
obsazený pěti vojáky. Již několik dnů jsme nezahlédli žádného ruského vojáka ve městě, takže jejich příjezd už
svým způsobem byla událost. Gazík zastavil na téměř liduprázdném náměstí před hotelem Jelen. Vojáci vystoupili
z auta a mírumilovně vešli do restaurace. Asi na české pivo. Protože prý nechtěli provokovat návštěvníky restaurace, jak později tvrdili, nechali v otevřeném autě bez střechy, ostře nabité samopaly, bez jakékoliv stráže. Když
se za nějakých deset patnáct minut vrátili k autu, samopaly byly pryč. Někdo jim je ukradl.
Nastal poprask. Ruský velitel vyhrožoval, že pokud se samopaly nenajdou, znovu obsadí město. Městský rozhlas vysílal téměř nepřetržitě výzvy tohoto znění: „Lidičky neblázněte. Vraťte jim ty samopaly, nebo nás všechny
postřílí. Městský národní výbor spatřuje v jednání okupačních vojsk před hotelem Jelen jasnou provokaci s cílem,
aby měli nějaký důvod znovu vtrhnout do města. Přece jim to neusnadníme! Pokud se zbraně nenajdou do dvaceti
čtyř hodin, může dojít i k nejhoršímu!"
Tak nějak podobně byla zpráva vysílána každou půlhodinu. Lidé se při vysílání výzvy usmívali a tajně drželi
palce neznámým hrdinům, kteří se takového činu odvážili. Protože kdo jiný to mohl být, než hrdinové, vlastenci,
kteří okupanty tímto činem pěkně zesměšnili. Celý národ proti přesile opět neudělal skoro nic, a tak i takováto
akce byla hojivou náplastí na bolístce národa.
Zbraně se do dvaceti čtyř hodin nenašly. Národní výbor si vyprosil dalších čtyřiadvacet hodin, ale po samopalech jakoby se země slehla. Nikdo nic neviděl a neslyšel. A kdo přece jenom něco viděl a slyšel, tak mlčel jako
hrob.
5. VÝZVA V OHRADÁCH
Po prázdninách se v naší třídě stala jediná změna. Vlád'a Kalous, který sedával přes uličku vedle mne, se
nevrátil s rodiči z dovolené z Jugoslávie. Emigrovali někam na Západ. Zprávu jsme přijali s určitým vzrušením,
ale brzy nám zevšedněla. Zatlačily ji do pozadí zprávy jiné, v tu chvíli zajímavější.
V sousední třídě se nezměnilo nic. Barry, Kupčák a Kytlica šikanovali Pátka jako předtím. Celá jejich třída se
k tomu pořád stavěla, jako by se nic zvláštního nedělo a nikdo se Pátka nezastal. Barry se svou partou, naháněli
ostatním ve třídě, i mimo ni strach. Flinkův zásah o prázdninách v Pátkův prospěch byl ojedinělý a kromě toho
jsme se střetli pouze s jedním členem party. Nevím, jak bychom se zachovali, kdyby tehdy byli v kompletní sestavě. Nicméně jsme se ale Pátka zastali a teď o hlavní přestávce na nás dělal všelijaké posuňky a oči, abychom
s ním šli někam bokem, že nám něco chce. Nejdříve jsme házeli nevšímáka, ale nakonec nás zatáhl do chodby
směrem k dílnám. Nebyla tady ani noha.
„Co chceš?“ zeptal se Flint s předstíraným nezájmem.
„Něco vám chci ukázat,“ řekl Pátek tajuplně. Z kapsy kalhot vytáhl černý notes.
„Tohle je můj deník,“ pokračoval Pátek a rozhlížel se přitom kolem sebe na všechny strany. „Tady to mám
všechno zapsané.“ Poklepal si významně na desky notesu, jako by to byl přinejmenším tajný materiál nějaké špionážní centrály.
„Co tam máš zapsané, ukaž…“ Flint natáhl ruku k notesu, ale Pátek s ním ucukl.
„Musíte mi nejdřív slíbit, že mě neprozradíte!“
Hleděli jsme na něho jako na blázna. V tu chvíli nám s tím svým tajnůstkářstvím tak připadal. Flint si významně
ťukl na čelo. „Nejsi cvok?“
„Dobře, budeme mlčet jako hrob,“ řekl jsem.
Začalo zvonit. Pátek schoval notes a bez dalšího vysvětlování odběhl do své třídy.
„Neměls mu říkat, že je cvok.“ řekl jsem. „Tak jsme se nedověděli, co nám chtěl.“
„Dělá se jenom důležitým.“ mínil Flint a tím jsme to pustili z hlavy.
8
Po vyučování nás čekal Pátek před školou. Držel v ruce na několikrát složený list papíru a rozhlížel se na
všechny strany.
„Pro koho to je?“ zajímali jsme se.
„Pro vás dva,“ řekl Pátek a zase se kolem sebe rozhlížel, tak jako na chodbě o přestávce. Po chvíli strčil Flintovi
do ruky papír a hned zmizel v davu před školou. Flint lístek rozbalil.
„Bacha!“ varoval jsem ho. Jarča Rysová, která šla kousek za námi, okamžitě projevila o naše psaníčko zájem.
„Nečum!“ sykl na ni Flint neuctivě. „To není pro tebe!“
„Pche!“ udělala kyselý obličej a minula nás hrdě jako královna ze Sáby.
Dopis byl napsán morseovkou. Skoro přes celý list papíru. Pokusili jsme se svými chabými znalostmi morseovky zprávu rozluštit, ale kromě několika jednoduchých písmen jsme nevyluštili nic.
„Necháme to na doma,“ řekl jsem. Flint schoval list do kapsy a zamířili jsme k nám. Doma nikdo nebyl. Brácha
s maminkou šli asi nakupovat. Vylovil jsem ze své skříňky poválečné vydání Zápisníku 13 bobříků, které jsem
dostal od dědečka a nalistoval jsem si stránku s morseovkou. Luštění dopisu nám zabralo skoro půl hodiny. Zpráva
zněla:
Jděte dnes večer do Ohrad k domu č. 7 v Zámečnické ulici. Tam, kde jste mi minule pomohli proti Kupčákovi.
Projděte domem přes dvůr na další dvoreček. Ten už patří k domu z ulice od benzínové pumpy. (Od benzinky byste
se na dvůr nedostali.) V koutě dvora je asi dvoumetrová hromada stavební suti. Pod vrchní vrstvou suti má být
něco velmi důležitého schované. Co to je, to nevím. Sám bych se tam neodvážil jít, vy si na to ale určitě troufnete.
Otrok Pátek.
„To je vůl, on si říká otrok.“ řekl Flint.
„Vždyť mu tak říkají všichni,“ namítl jsem.
„Stejně je to ale vůl,“ nadal se zviklat Flint.
„Myslíš, že tam něco je, nebo se dělá jenom důležitým?“
„Nic tam nebude. Jen se vytahuje.“
„Nejlíp by bylo se ho na to pořádně zeptat. Takový malý křížový výslech.“
„Tak se ho na to zítra zeptáme.“
„Proč až zítra?“
„To je fakt. Zajdeme za ním ještě dnes.“
Flint odešel domů a já se pustil do mytí nádobí, aby maminka viděla, že mám zásluhy a za zásluhy by mne
měla odměnit. Nejlépe, když mě pustí ven. Vyšlo to na sto procent.
„Ale před setměním ať jsi doma. Víš, že dnes máme oslavu!“ upozornila mě při odchodu.
Caramba! Maminka má dnes narozeniny. Úplně jsem na to zapomněl. Třeba brácha koupí kytku a já mu na ni
potom přispěji. Honilo se mi to všechno chvíli hlavou, ale to už jsem pádil po schodech dolů a z maminčiných
narozenin jsem si dělal čím dál tím menší vrásky.
Pátka jsme doma nezastihli. Chvíli jsme bloumali kolem jeho domu a nic. Pátek byl bůhví kde.
„Tak co?“ zeptal se Flint.
„No co, co…“ řekl jsem. Byl už skoro večer. Jestli chceme ještě dnes jít pátrat do Ohrad, tak máme nejvyšší
čas. Za chvíli bude tma a já jsem slíbil, že budu doma před setměním.
„Jdeme do Ohrad,“ řekl Flint. „Nemuseli bysme se ho dočkat.“
Ohradami jsme nedávno začali říkat několika ulicím ve staré části města poblíž hlavního náměstí. Městský
národní výbor rozhodl, že polorozpadlé domy v této části města budou zbourány a na jejich místě budou postaveny
domy nové. Bourací práce začaly asi týden před invazí vojsk. Teď se stavbě pochopitelně nic nedělo. Aby byl
zamezen přístup na staveniště, byla celá oblast obehnána dvoumetrovým plotem z hrubých desek. Některé ulice
tím byly úplně uzavřeny, jinde vedl plot uprostřed vozovky, takže půlka ulice byla volná a dalo se tudy projít.
A podle tohoto plotu se této části města začalo říkat Ohrady. Název se kupodivu rychle ujal.
Došli jsme do Klempířské ulice. Byla to jedna z těch mála ulic, v níž vedla ohrada středem, a dalo se jí oběma
směry projít. Ulička byla poměrně úzká, a protože zapadající slunce bylo už nízko nad obzorem, bylo tu, oproti
jiným ulicím, už docela přítmí. V chodbách prázdných domů byla dokonce tma.
Prkenná ohrada byla celá popsaná hesly a polepená plakáty. Okupace! Pryč s okupanty! Dubček! Svoboda!
Některá hesla byla parádní: Včera drazí, dneska vrazi! Sovětské automaty vás obslouží rychle a spolehlivě! Vyměním svázaného Lenina za svázaného Brežněva. Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil. Holka modrooká, nesedávej u potoka, jsou tam ruský tanky. Lidi kupujte hřebeny, nastala všivá doba.
Jen tak očima jsme bloudili od hesla k heslu, od výzvy k výzvě. Přitom jsem si všiml nevelkého letáčku s velkým odznakem junácké organizace. Až se mi zatajil dech a naskočila mi husí kůže. Konečně! Už je to tady!!
„Podívej, Flinte, Junák obnovuje činnost,“ ukázal jsem na letáček.
„Kdo?“
„Junák, skautská organizace.“ Píchl jsem ukazovákem do lilie na letáčku. Flintovi to nic neříkalo, ale mně,
pilnému čtenáři poválečných časopisů Junák a Vpřed ano. Na letáku stálo:
9
Přijď mezi nás! V pátek 13. září začíná pravidelnou činnost 3. oddíl Junáka. Sejdeme se v 16 hodin v Okresním domě dětí a mládeže. Kdo chceš zažít vzrušující dobrodružství v kolektivu dobrých a věrných kamarádů,
přijď. Zveme chlapce od jedenácti let!
Opatrně jsem strhl letáček z ohrady a strčil ho do kapsy.
„Co blbneš? Snad tam nechceš jít?“ divil se Flint.
„Jasně, že chci.“
„Ty vole…“ komentoval Flint moje rozhodnutí. Neřekl jsem na to nic, protože jsem si byl jistý, že tam se mnou
půjde také.
6. NÁLEZ NA DVOREČKU
Čtením plakátů a hesel jsme se dostali až do hloubi Zámečnické ulice.
„Až zbourají všechny domy za ohradou, bude tu místo nich postaven Dům peněz,“ informoval mě Flint důležitě. „Bude v něm banka, spořitelna, pojišťovna a kdoví co ještě. Všechno dohromady to bude stát dvacet pět
milionů korun.“
Překvapeně jsem se na něho podíval. Moje představa jen jednoho milionu korun byla mlhavá, ne tak představa
celých pětadvaceti.
„Kecáš,“ řekl jsem s podivem.
Flint si odplivl skrz desky ohrady a vrhl na mě drsňácký ksichtík. „Říkal to můj strejda. Pracuje na stavebním
odboru emenvé. Dochází ti souvislosti? Jo? Tak to jsem rád. Zkrátka, jako zaměstnanec stavebního odboru to musí
vědět.“
„No, jó…“ řekl jsem smířlivě.
Mezitím jsme došli k domu číslo sedm. Mezerami mezi deskami jsme pozorovali zanedbaný, nevzhledný dům.
Setmělo se ještě víc, takže dům vypadal dost strašidelně. Na plotě, kousek od nás, jsme si všimli tabulky:
NEPOVOLANÝM
vstup na staveniště zakázán!
A o kousek dál byla ještě jedna tabulka, která všechny nepovolané varovala dokonce pod pokutou, vstoupí-li
někdo z nich na staveniště.
„To pro nás neplatí,“ řekl Flint. Než jsem se nadál, svižně se vyhoupl na ohradu a seskočil na druhou stranu.
Rychle jsem ho následoval. S tlukoucím srdcem jsme přeběhli zemi nikoho, to jest vzdálenost mezi ohradou a domem. Vtiskli jsme se do dveřního výklenku a pohledem zpět jsme se ujistili, že nikde nenastal k vůli nám nějaký
pohyb. Nikde se nic nedělo. V průchozí části ulice za ohradou se nikdo nenacházel. Ostatně ani dřív, než se tu
začalo bourat, ulice neoplývala nějak zvlášť velkým provozem.
„Jdeme dovnitř,“ řekl Flint podivně změněným hlasem a namáhavě polkl. Jeho drsňácká póza někam zmizela.
Asi mu z nastalého nepovoleného vstupu na staveniště začaly pochodovat nervy. Musím přiznat, že mě pochodovaly taky. Přesto ale zase bez váhání vklouzl do domu. Znovu mi nezbývalo, než ho následovat.
Proniknout do domu, nebyl žádný problém. Domovní dveře totiž chyběly. Asi je odnesli při stěhování dřívější
nájemníci, napadlo mi. Byla to samozřejmě hloupost. Domovní dveře se neodnášejí. Asi je rozebrali cikáni na
topení. Několik cikánských rodin se tu těsně před zahájením stavby pokoušelo zabydlet, ale esenbáci je vystěhovali
za město.
Do přízemí vedlo asi osm schodů. V celém domě panovalo zvláštní ticho, umocňované houstnoucím šerem.
Nedoléhal sem ani hluk z nedalekého náměstí a okolních ulic. Dům působil strašidelně. Asi jako hradní zřícenina
za úplňku.
„Pojďme radši hned na dvorek,“ navrhl jsem šeptem. Necítil jsem se tu dobře. Srdce mi tak vibrovalo v těle,
že jsem měl obavy, aby si toho Flint nevšiml.
Ale on si toho všiml. Chtěl mě zdeptat zase svým drsňáckým pohledem, který nasadil už před ohradou, ale jen
se přihlouple zašklebil. „Se mi zdá, že máš nahnáno!“ dostal ze sebe namáhavě.
10
Měl nahnáno taky, i když se to marně snažil zamaskovat. Potom, aby mi zřejmě dokázal, že se nebojí, otočil
se ke dveřím na pravé straně od nás a odvážně stiskl kliku. Dveře nebyly zamčeny.
V tu chvíli mě přepadla úzkost z něčeho neznámého, nebezpečného, co na nás za dveřmi číhá. Jasně jsem si
uvědomil, že jsme sem neměli chodit. Dnes, když vzpomínám na okamžik, který rozhýbal řetěz úžasných událostí,
které potom následovaly, musím uznat, že to bylo dobře, že jsme tehdy překročili zákaz vstupu na staveniště a že
jsme potom z baráku zbaběle neutekli.
Dveře při otevírání zahrály pekelný koncert. Skřípot nenamazaných závěsů nám pronikal do těla jako nůž.
V domě se všechno rozezvučelo, alespoň nám to tak v tu chvíli připadalo. Tak, a teď se něco stane, něco strašného,
něco co na nás číhá za dveřmi. Někdo nás tu přepadne a zmlátí nás. Roztřásly se mi ruce a naskočila mi husí kůže.
Mimoděk jsem se přikrčil.
Flint otevřel dveře. Za dveřmi byla úplná tma a v té tmě se pojednou cosi objevilo nad ním a vzápětí mu to
dosedlo na hlavu. Leknutím začal ječet. Vykřikl jsem také. Potom si to Flint strhl z hlavy. Naprosto tiše to dopadlo
na podlahu a zvířilo to mračno prachu. Už předtím tu nebylo moc vidět, teď jsme neviděli vůbec nic a prachem
jsme se začali dusit.
Flint pořád ječel, jako by ho na nože brali. Oba se nás zmocnila panika. Ve zmatku jsme vyběhli na dvoreček,
namísto toho, abychom běželi nazpět na ulici. Tryskem jsme přeběhli dvorek a úzkou dírou ve zdi jsme se bleskurychle protáhli do dalšího dvora. Žádná překážka nebyla pro nás nepřekonatelná. Strach dělá divy. Určitě jste
to už také zažili. To, co jste za normálních okolností nedokázali překonat, ve strachu jste přelezli hravě. Kdyby se
to dalo nějak využít, třeba na Olympiádě, to by byly rekordy. Možná, že by to ale nějaký chytrák označil za doping
a nesmělo by se to používat.
Když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme, že jsme se dostali na dvoreček, který byl naším cílem. Na dvorečku bylo ticho rušené jen našim sípavým oddechováním. Opřel jsem se o jakousi boudu, u které jsme stáli,
a namáhavě jsem zafuněl:
„Fuj…“, řekl jsem chraplavě a víc jsem ze sebe nedostal. Původně jsem mu chtěl říct, čeho jsme se vlastně tak
vylekali, ale dostal jsem ze sebe jen to jediné slovo. Ale i tak jsem poznal, že Flint to také poznal. Lekli jsme se
obyčejného starého hadru, který tam kdosi nad dveřmi nepochopitelně zanechal a který spadl v okamžiku, když
jsme otevřeli dveře, Flintovi na kebuli.
Flint zmobilizoval všechny svoje zbývající síly a uplivl s gustem granda suchou slinu. Přistála mu pod bradou
na košili.
„Jsme srabi,“ řekl opovržlivě a znovu si odplivl.
Tentokrát si dal pozor, aby se nepoplival. Vyšlo mu to.
Když jsme se po chvíli trochu uklidnili, začali jsme
se rozhlížet kolem sebe. Tma už byla úplná, vidět bylo jen
na pár metrů. Museli jsme dávat pozor, abychom se do něčeho nezamotali, nebo někam nespadli.
Obdélníkový dvůr byl ze dvou stran obestavěn
domy. Další dvě strany tvořily cihelné zdi téměř do poloviny rozebrané. Dírami ve zdech se dalo prolézt na velké
prostranství za nimi. To tu vzniklo už po zbouraných domech. Všude byly hromady stavební suti. Za jednou z hromad jsme zahlédli dřevěnou ohradu a za ní, na druhé straně
ulice, benzínovou pumpu. Ulice byla celá osvětlená pouličními lampami. Za benzínkou byly vidět černé obrysy
mohutných stromů z blízkého dětského parku. V koutě
dvora, mezi domem a torzem zdi, byla asi dvoumetrová
hromada suti. Přesně, jak to popisoval Pátek ve svém morseovkovém dopisu. Nemohli jsme se splést. Žádná další
hromada tady nebyla.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se trochu nejistě
Flinta. „Rozebereme ji?“
Flint kopl bez nějakého zjevného úmyslu do kusu
cihly ležící před ním. Úlomek cihly narazil asi v metrové
výšce do hromady a uvolnil lavinu suti z jejího vrcholu.
Rachot laviny úlomků cihel a malty nepříjemně zaplnil
prostor dvora. Pojednou jsme překvapením strnuli. Uprostřed hromady se objevila zvláštní úzká železná trubka.
„Vypadá to jako hlaveň pušky,“ řekl Flint zmateně.
11
Chytil jsem trubku za konec a lehce ji popotáhnul. Bez větší námahy jsem z hromady vytáhl samopal. Zahnutý
zásobník se uvolnil a spadl na zem. Hbitě jsem se pro něho sehnul. Byl těžký a až po okraj narvaný ostrými náboji.
Flint vyšplhal kousek na hromadu a nohama uvolnil další lavinu suti. Pod ní se objevily další dva samopaly.
„Co to… to… to… jsou ty ruské samopaly od Jelena, co po nich pátrá celé město,“ vykoktal zděšeně a měl
pravdu.
7. SETKÁNÍ V PARKU
V domě nad námi bouchlo okenní křídlo a vzápětí se z něho vysypal zbytek skla.
„Proboha, někdo tam je!“ vyjekl jsem zděšeně. Jako na povel jsme se tím směrem podívali.
„Zahoď to!“ řekl Flint rozčíleně. „A rychle odtud! Nesmí nás tu tady s tím nikdo vidět.“
Než jsem se nadál, proběhl polorozbořenou zdí na volné prostranství nacházející se za ní. Hodil jsem samopal
na hromadu suti a rozběhl se za ním. Když jsme byli několik metrů za zdí, celá zeď pukla a s hlasitým rachotem
se sesypala nazpět do dvora. Cihly s maltou létaly kolem nás na všechny strany, jako by pod zdí explodovala
bomba. Na štěstí nás nic nezasáhlo. Vzápětí nás zahalil mrak prachu. Klopýtali jsme poloslepí a téměř udušení
z místa katastrofy, jak to jen nejrychleji šlo. Praskot dřeva a hlasitý rachot bortící se zdi nás doprovázel. Dopotáceli
jsme se až skoro k ohradě na straně u benzínky.
„Nikdy bych nevěřil, že taková malá zídka dokáže udělat takový kravál a zplodí takové velké mračno prachu,“
kašlal Flint jako nevyléčitelně nemocný tuberák. Otočil jsem se nazpět a div mi nevylezly oči z důlků. Mračna
prachu se ještě převalovala nad místem, ze kterého jsme právě utekli, ale už teď jsme viděli, že za námi nespadla
jenom zídka rozdělující dvorky, ale téměř polovina dvoupatrového domu.
„Ty vole!“ řekl Flint vyděšeně. „To jsme měli kliku!“
„A samopaly jsou pod tím pohřbeny,“ napadlo mi. „Máme je tím pádem z krku.“
Ze strnulosti mramorových sloupů nás probralo zběsilé štěkání psa.
„Hlídač!“ vzpomněl jsem si na strážce pořádku na staveništi, o kterém se zmiňoval Pátek ve svém dopise.
V obdélníku dveří jednoho baráčku, který připomínal maringotku, stál muž v tmavé uniformě strážného. Na řemenu držel vzpouzejícího se mohutného vlčáka.
„Kluci pitomí,“ křičel na nás, „co to tam děláte?“ Vzápětí pobídl psa: „Rexo, chyť je!“ a začal odvazovat řemen
od jeho obojku.
Když jsme uviděli, že pes vyrazil přímo k nám, na nic jsme nečekali a vydrápali se na ohradu. Flint byl nahoře
a tím pádem i na druhé straně za ohradou dřív než já. Mě to přes plot tak rychle nešlo, jako by mi něco vadilo
v pase. Kalhoty mě nemožně škrtily. Nechápal jsem to. Doteď jsem neměl s kalhotami žádné problémy. Štěkot
přibíhajícího psa mě přece jenom popostrčil nahoru a pomohl mi zdárně zdolat tu pitomou ohradu. Vzápětí jsme
oba pádili kolem zavřené benzínky do spásné tmy parku na druhé straně ulice. Pes pobíhal bezmocně za ohradou
a štěkal na nás jako pominutý. Zastavili jsme v hloubi parku pod rozsvícenou lampou, až když jsme nemohli
popadnout dech.
Flint se na mě podíval a zděsil se: „Co to máš, vole, v kapse?“
Plácl jsem se přes kapsu, ze které mi cosi čouhalo. Kruci, zásobník z ruského samopalu, plný ostrých nábojů.
Samopal jsem na dvorečku zahodil, ale na zásobník, který jsem si jen tak zastrčil do kapsy, aby mi v prohlížení
samopalu nepřekážel, jsem úplně zapomněl. Zásobník mi napínal kapsu k prasknutí. Proto se mi tak blbě lezlo
přes tu ohradu.
„Ty seš kretén,“ vztekal se Flint. „Jak to, že ses ho cestou nezbavil? To jsi tam odtud mohl zrovna přitáhnout
celý samopal. Tak to, vole, zahoď alespoň teď.“
„Kde, tady?“ Byl jsem z toho celý vyjevený.
„No kde jinde! Chceš s tím běžet zpátky? A měl bys z toho setřít otisky prstů, nebo nás podle nich najdou.
Počkej… někdo jde! Tak to zatím zastrč za košili, vole, do kapsy ti to nevejde. Ale nenápadně!“ Přitom nad mou
neschopností obracel oči v sloup.
Strčil jsem zásobník za košili a posunul ho pod levou paži. Ze tmy vypochodovaly mladá a stará Ryska. Okamžitě nás poznaly. Ty nám tady ještě tak scházely!
„Co tady, kluci, tak pozdě děláte?“ zeptala se nás paní Rysová udiveně. „Už máte být dávno doma. Zvlášť
v této zlé době.“
„A půjdete hezky s námi,“ řekla Jarča velitelsky.
No co ta si dovoluje! Stará Ryska se Jarčina nápadu hned chytla. „Ano, Jirko, půjdeš teď s námi hezky domů.
Maminka jistě umírá strachy, kde se tak pozdě touláš.“
Co jsem mohl dělat? Poslušně jsem se k nim přidal. Levou ruku jsem měl zastrčenou v kapse kalhot a loktem
jsem tiskl k tělu pod košilí ukrytý zásobník. Asi jsem vypadl dost křečovitě, ale ani jedna Ryska moji strnulost
nezpozorovala. Předpokládal jsem bláhově, že se cestou zásobníku někde nenápadně zbavím, ale nepodařilo se mi
to. V Březové aleji se od nás odpojil Flint, s úšklebkem zmizel ve svém domě a nechal mě v tom samotného. Sketa.
12
Obě Rysky zůstaly stát před naším domem a sledovaly přes schodišťová okna, jestli jdu po schodech přímo
nahoru. Ještě že se mnou nešly do patra až k našemu bytu, abych se na schodech náhodou neztratil. Tak tohle Jarči
nedaruji! To tedy ne.
8. TO BYL DEN!
A tak jsem se pomalu šinul po schodech do čtvrtého patra. Vždycky v mezipatře jsem nenápadně mrkl schodišťovým oknem, které sahalo až k podlaze, dolů, jestli tam ještě obě Rysky zaclánějí. A představte si, že zacláněly.
Ta jejich vytrvalost byla obdivuhodná. Přitom jsem usilovně přemýšlel, kam bych ten pitomý zásobník ulil.
Do levé ruky mě už pomalu chytala křeč.
Když jsem míjel v třetím patře hydrant, napadlo mi, že tam. Hned jsem nápad ale zavrhl. Co kdyby začalo
hořet? Někdo otevře dvířka od hydrantu a vypadne ze skříňky zásobník. Takže tam to dát nemohu. Ale kam?
Schodiště mi žádnou skrýší nenabízelo. Aha, už to mám. Na našem vécé je docela dobrá skrýš mezi stoupačkami
vody, plynu a kanalizace. Půjdu se jako vyčůrat a zásobník tam pohodlně skryji.
Opatrně jsem odemkl dveře, aby mě nikdo neslyšel, ale opatrnost mi nebyl nic platná, protože jsem uslyšel
maminčin hlas, jak říká: „Už je tady!“ A vzápětí jsem uslyšel její kroky, které neomylně mířily za mnou do předsíně. Opět mě zachvátila panika. Dnes už po kolikáté?
V předsíni, hned u dveří, máme výklenek na boty a věšák na šaty. Je tu i uskladněn nevelký štos starých novin
určených pro sběr. V tu chvíli mě nenapadlo nic chytřejšího, než že jsem zásobník bleskurychle strčil pod noviny.
Stihl jsem to jen tak tak. Ještě jsem se nestačil ani narovnat, když do předsíně vešla maminka a řekla, kupodivu
mírně: „Kde jsi byl tak dlouho?“ Ani jsem nechtěl věřit, že to dnes na facky nevypadá. Potom se zhrozila: „No ty
zas vypadáš! Rychle se umyj a pojď k večeři. Čekáme už jenom na tebe. Máš štěstí, že táta přišel také před malou
chvilinkou.“
Tak to mě zachránilo! Zapadl jsem do koupelny a maminka do kuchyně. Mrkl jsem se do zrcadla. Vypadal
jsem jako kominík. Bylo mi divné, že maminka reagovala tak mírně. Něco se děje. Ale co? Chvíli jsem si rozmazával špínu po obličeji, až jsem nakonec usoudil, že to spraví jedině sprcha.
„Ty se sprchuješ?“ uslyšel jsem z kuchyně maminčin udivený a už také netrpělivý hlas. A pak řekla bráchovi:
„Skoč, Pavlíku, zatím se smetím, než se náš mladý pán vycáká.“
Brácha cosi zahuhlal, ale šel. Než se vrátil, už jsem byl v kuchyni. Otevřenými dveřmi jsem uviděl, že je
v pokoji prostřena nevídaná dobrota. Uprostřed stolu stál dort a vedle něj nádherná kytice karafiátů. Táta dřepěl
u televize a maminka byla slavnostně ustrojená. Co se to, caramba, tady děje? A v tu chvíli mi došlo, že má
maminka narozeniny! Hernajs, ještě že jsem se z venku vrátil jakž takž. A snad brácha koupil květiny i za mě.
V předsíni klaply dveře. Brácha se vrátil.
S bráchou jsme se pravidelně střídali ve vynášení smetí. Tedy, abych byl upřímný, většinou jsem to zařídil tak,
že to vycházelo na něho. Jako třeba dnes večer jsem se tomu úspěšně vyhnul. No, ale abych se dostal k věci. Doma
v předsíni jsme vždy do vyprázdněné nádoby strčili na dno zmačkané noviny, aby se odpadky nelepily na dno.
Caramba, noviny! Zásobník jsem přece strčil pod ně.
Úplně jsem ztuhl. Pavel teď chrastil novinami, nějak dlouho a důkladně je mačkal a každou chvíli hvízdne
nebo zaječí překvapením, až objeví, co je pod nimi ukryté. To je, kruci, nervák! Zatím se ale žádné překvapivé
zvuky z jeho úst neozývaly.
„Ahoj,“ pozdravil mne Pavel a zasunul kbelík do plechového válce hned u dveří do kuchyně.
„Ahoj,“ odpověděl jsem chraplavě. Brácha s kamennou tváří přešel do pokoje. Uff, že by si ničeho nevšiml.
Popřáli jsme mamince konečně všechno nejlepší k narozeninám. Všichni jsme ji líbali na tvář. Já nerad, ale
dnes jsem se přemohl a horlivě ji celoval. Tatínek dal mamince papírovou krabici převázanou růžovou mašlí s poznámkou: „Otevřít až po večeři.“ a zasedli jsme k večeři. Večeře proběhla hladce. Oba s bráchou jsme jedli způsobně příborem a nepocákali jsme ubrus. Jen mamince jakoby nechutnalo, protože byla děsně zvědavá, cože za
tajemný dárek skrývá růžově převázaná škatule.
Konečně bylo vše snědeno, až na ten dort. Ten budeme s bráchou dojídat nejméně celý zítřejší den. Konečně
bylo maminka dovoleno otevřít krabici.
„Jé - láhev na šlehačku!“ vykřikla překvapeně a dala za to tatínkovi mlaskavou pusu. Vzpomněl jsem si, že
máme v ledničce šlehačku. Zřejmě bylo počítáno s tím, že láhev bude hned odzkoušena.
„Uděláme si šlehačku na dort!“ navrhl jsem a odběhl pro šlehačku do ledničky.
„Ve špajzce jsou bombičky!“ volal za mnou tatínek.
„Já vím,“ odtušil jsem. Samou ochotou jsem se mohl přetrhnout. Za chvíli jsem byl se šlehačkou i bombičkami
nazpět. Vytáhl jsem jednu bombičku z krabičky a podal ji mamince. Přitom jsem si dával pozor, abych mamince
podal správnou bombičku, protože na výrobu šlehačky se používají jiné bombičky než na sifon.
Maminka mi poděkovala téměř slavnostním hlasem, nalila šlehačku do láhve, láhev uzavřela, nasadila na ni
bombičku a šroubovala a šroubovala… Čekali jsme, kdy uslyšíme charakteristický sykot a bublání v láhvi, ale nic
jsme pořád neslyšeli.
„Že tys mi dal prázdnou bombičku,“ znejistěla maminka, „to přece není možné.“
13
„Určitě plnou, na mou
duši,“ dušoval jsem se.
Mezitím maminka zašroubovala bombičku až na
doraz a nic. V tu chvíli
ztratila nervy a začala láteřit, že jsem trdlo, které ji
muselo dát špatnou bombičku a že mě vůbec
k tomu neměla pouštět.
Když chtěla bombičku vyšroubovat, nějak s ní trhla,
nebo co a celou ji vytrhla
z láhve i s maticí, do které
byla bombička zašroubovaná. A v láhvi byla šlehačka stále v tekutém stavu
tak, jak ji maminka dovnitř
nalila.
„Dej to sem,“ řekl tatínek. Našrouboval vytrženou matici a láhev jí vrátil. Maminka použila jinou bombičku, kterou si tentokrát sama
vybrala. Jen s ní několikrát pootočila, už to fungovalo. V lahvi to zabublalo na znamení, že šlehačka mění stav
tekutý ve stav tuhý. Jenže ouha! Šlehačka se sice ušlehala, ale bombička s maticí tlakem plynu z láhve opět vypadla
a šlehačka spodem láhve stříkala na stůl, na koberec, na bráchu, na tatínka i na mě, zkrátka všude tam, kam v tom
fofru maminka láhev namířila. A než v láhvi klesl tlak, změnil se náš obývací pokoj na šlehačkový neobývací.
„Kvůli tobě se to pokazilo,“ obvinila mě, ale tentokrát nespravedlivě, maminka zoufalým hlasem. „Takový
krásný dárek… a taková spoušť!“ Hlas se jí zlomil. „Kdyby ses do toho nepletl, tak se to nestalo. Vůbec jsem se
tě o pomoc neprosila.“
To jsem celý já. Myslím to dobře, snažím se pomoct a vždycky to potom špatně dopadne. Většinou mám na
špatném konci svůj podíl, ale tentokrát byla maminka nespravedlivá. Podal jsem ji správnou bombičku, tím jsem
si byl jistý. Nemohu za to, že byla bombička prázdné a láhev zmetkovitá. Uraženě jsem odešel z obýváku a zavřel
se do našeho pokoje. Táta za mnou volal, ať si z toho nic nedělám, že když takhle vždycky všechno pokazím, budu
se mít v manželství královsky, protože mě moje manželky nikdy k ničemu nepustí. A chechtal se na celé kolo. Ale
smích ho okamžitě přešel, když se ho maminka zeptala, jak to vlastně myslí.
Táta si dělal legraci, ale mě do smíchu nebylo. Zahrabal jsem se do peřin, abych ho neslyšel. A ženit se stejně
nebudu! Moc mě mrzelo, že to tak všechno špatně dopadlo, i když jsem za pokojovou katastrofu nemohl.
Po chvíli vešel do pokoje brácha. Stáhl ze mne přikrývku a spiklenecky zašeptal: „Viděl jsem ten zásobník,
cos dotáhl domů. To je senzace! Kdes ho sebral? Ty náboje jsou opravdu opravdický?“
„Aúú!“ zaúpěl jsem zoufale a přetáhl si peřinu znovu přes hlavu. To byl dneska děsný den!
9. RYSKA NA STOPĚ
Ráno, před odchodem do školy, jsem se pokoušel nenápadně vpašovat zásobník do školní brašny, ale nedařilo
se mi to. Maminka se pořád kolem nás točila a pomáhala nám dát brašny na záda. Byl jsem z toho zoufalý. Nakonec
se mi ho podařilo alespoň šoupnout do rukávu svetru a s nepřirozeně strnulou levou rukou jsem rychle upaloval
přes dva schody z maminčina dohledu. Brácha mně kryl záda. Nevím, proč jsem si zásobník nestrčil do tašky už
na schodech, ale vyběhl s ním až před dům. Asi jsem chtěl přemístění uskutečnit až někde za rohem domu, abych
měl jistotu, že už nás maminka nemůže vidět. Jenže mi plány zkřížila Jarča Rysová.
Zahlédl jsem ji hned, jak jsme vyšli z domu. Frčela si to přes trávník přímo k nám. Zpanikařil jsem a než jsem
si uvědomil, co dělám, šoupnul jsem zásobník do otevřeného sklepního okénka, které bylo hned vedle domovních
dveří. Zásobník zmizel ve sklepě. Vzápětí jsem uslyšel tlumenou ránu, jak dopadl na podlahu. V duchu jsem se
modlil, aby Jarča nic nepostřehla.
„Cos tam hodil?“ vykřikla na mě Jarča podezřívavě. Hrozná ženská!
„Co je ti do toho, Rysko!“ ukecl jsem se. „Nic, nic jsem tam nehodil,“ snažil jsem se to vylepšit, ale bylo to
marné.
„Nelži! Viděla jsem to!“ rozčilovala se Ryska, že zapírám, co viděla na vlastní oči.
„Vidělas houbelec,“ vložil se do debaty brácha. „Máš vlčí mlhu!“
„To je sklep pana Nováka.“ útočila znovu Ryska.
“No a?“
„Zazvoním na něho.“
14
„Co je ti, sakra, do nás?“ vztekal jsem se teď zase já. Tím jsem ale ještě víc podpořil její podezření, že jsem do
sklepa opravdu něco vhodil.
Než jsme se s bráchou vzpamatovali a mohli ji v čemkoliv zabránit, vběhla kolem nás do domu a zabouchla
nám dveře před nosem. Pustili jsme se za ní, ale bylo už pozdě. Pan Novák bydlel v přízemí, takže u jeho dveří
byla dřív jako my. Když jsme vešli do chodby, tak už netrpělivě mačkala zvonek u Nováka. Zůstali jsme stát jako
opaření, co se teď stane. Nestalo se ale nic. Nikdo neotvíral. Novák nebyl doma. Ulehčeně jsem vydechl a naopak
výhrůžně řekl: „Nemontuj se do nás pořád, Rysko, nebo ti to dáme jednou pořádně vyžrat.“
S tím jsme oba hrdě vyšli před dům. Podíval jsem se nahoru. Maminka se vykláněla z okna, div nevypadla, a
protože nás pořád nikde neviděla, zavolala na nás: „Kde jste tak dlouho! Přijdete pozdě.“
Rozběhli jsme se ke škole. Když jsme byli z jejího dohledu, zvolnili jsme cval. U školy už byl Flint. Rychle
jsem mu vylíčil, co se stalo.
„Ta Ryska mě štve. Kdyby nebyla holka, dal bych jí pár facek.“ řekl na to Flint.
„Po vyučování ji musíme hlídat. Určitě poletí hned k Novákovi, když ho ráno nezastihla. Novák je důchodce,
často chytá do noci ryby a ráno potom chrní. Možná že spal a neslyšel zvonek. Ale taky třeba nebyl doma. To je
nakonec jedno. Hlavně že jí neotevřel. Odpoledne u něho musíme být dřív než Ryska.“
„Proč tam musíme být dřív než Ryska?“ zeptal se brácha.
„Protože kdyby s Novákem zašla do sklepa, jako že jí tam něco spadlo a našla tam ten zásobník, určitě by ho
dala do spojitosti s námi. A kdyby to potom doma vykecala svému fotrovi, tak budeme lítat v té samopalové aféře.
Její fotr je totiž esenbák.“ vysvětloval Flint.
„Vždyť jste ale říkali, že vám o nich řekl Pátek.“
„No vidíš, vole, Pátek. Měl by nám to vysvětlit. A to hned.“
Před vyučováním jsme Pátka ale nezastihli. Marně jsme na něho u jeho třídy číhali. Když zazvonilo, museli
jsme jít do třídy. Supícího Pátka jsme jen letmo zahlédli na schodech. Ve třídě na nás Ryska významně pohlédla
a vzápětí hodila nevšímáka. Byl to od ní parádní herecký výkon. To jsme museli uznat.
Když přišla na první hodinu naše třídní a my jsme vstali k pozdravu, provedl jsem za to Rysce fór s připínáčkem
bleskurychle umístěným na její židli. Fór to byl značně vousatý, ale stále účinný. Když se Ryska posadila, zaječela
vysokým přeskakujícím hlasem a vyskočila ze židle. Její jekot nám zněl jako rajská hudba. Dostala poznámku že
vyrušuje. Nepomohla jí obhajoba, že jí někdo podstrčil na židli připínáček. Já i Flint jsme se nepřiznali k ničemu.
V tu chvíli bych zapřel i svůj nos mezi očima.
Konec hodiny třídní schválně přetáhla, když jsme se zdrželi s tím připínáčkem na začátku, takže jsme Pátka
zase nezastihli. Ve třídě nebyl a na chodbě jsme ho nikde neviděli. Vrátil se odkudsi až zase se zvoněním, takže
nám bylo jasné, že se nám snaží za každou cenu vyhnout. Dostali jsme se k němu až o hlavní přestávce. Tentokrát
to vypadalo, že na nás snad čeká. Mizera!
„Co jste tam, kluci, objevili?“ zeptal se nás s dychtivým zájmem. Jasně že to na nás hrál. Přímo Barrandov.
„Nedělej, že nevíš, co je na tom dvoře schované, vole!“ vyjel na něho Flint podrážděně.
„Nevím, fakt!“ Pátek se přikrčil, jako by čekal ránu. Byl perfektně vytrénovaný Barryho partou.
„Neval nás, Pátku, určitě o tom něco musíš vědět.“ zapojil jsem se do debaty. „Vždyť jsi nás tam tím morseovkovým dopisem poslal.“
Pátek se zadíval do země a nic neříkal. Teprve po chvíli se zeptal: „Tak co jste tam, kluci, objevili?“
Málem jsem mu to sežral, že o ničem nevím a už jsem se to chystal vyzvonit.
„Bacha!“ sykl Flint. Poplašeně jsem se otočil. Zezadu se k nám blížila Ryska. Dělala jako že nic, ale určitě
měla nastražené uši. Nad jejím počínáním jsem nechápavě kroutil hlavou. Naší chvilkové nepozornosti využil
Pátek a vmísil se do proudu korzujích spolužáků. Do konce přestávky se zdržoval stále poblíž dozorující učitelky,
takže jsme si k němu nic netroufli. Ryska se zdržovala také poblíž a snažila se asi vykombinovat, co je děje mezi
námi a Pátkem. Ke konci přestávky jsem to už nevydržel, a když jsme ji míjeli, nenávistně jsem jí šeptem řekl, tak
aby to nikdo neslyšel: „Ty si budeš tak dlouho koledovat o pár facek, až zapomenu na slušné vychování gentlemana a vrazím ti je!“
„Ty nějaké vychování gentlemana máš?“ zeptala se jízlivě. „No to je ale novina!“
I další přestávky se nám Pátek úspěšně vyhýbal. Nezbylo nám, než ho nechat plavat. Horší to bylo s Ryskou.
Od ní nám hrozilo smrtelné nebezpečí a pořád jsme nevěděli, jak mu čelit. Byl jsem z toho tak vynervovaný, že
jsem v poslední hodině v matice, chytil kouli, jen to fiklo. To mě zdrblo natolik, že jsme s Flintem polevili v ostražitosti a Ryska zmizela ze školy, aniž jsme si toho všimli. Dostihli jsme ji, až když už zase zvonila u bytu pana
Nováka.
10. KRMENÍ RYBIČKÁM
„To je ale vzácná návštěva,“ rozplýval se Novák, když otevřel dveře a uviděl Rysku. Zůstali jsme s Flintem
stát jako zařezaní, neschopni jakýmkoliv způsobem zabránit rodícímu se průšvihu.
15
„Dobrý den!“ pozdravila Ryska důstojně. „Maminka vás prosí, pane Nováku, zdali byste se dnes u nás nezastavil a nespravil nám v koupelně průtokový ohřívač. Nějak přestal ohřívat vodu.“ Oddechli jsme si. A já hlupák
jsem jí ráno tak pitomě naletěl!
„To víš, Jaruško, že se u vás zastavím. Vyřiď mamince mé pozdravy. Hned k vám zajdu.“ rozplýval se Novák.
Ryska stála u dveří, jako by zapustila kořeny. Tak co je, sakra? Vyřídila děvenka, co měla a teď hajdy domů!
„Chceš ještě něco?“ zajímal se Novák, když viděl, že se Ryska nehýbá z místa.
„Ehm - víte, něco mi spadlo do vašeho sklepa.“
„Ano?“ podivil se Novák. Potom se zahleděl směrem k nám a dělal, že si nás teprve teď všiml. „Patříte k sobě?“
kývnul hlavou k Rysce.
„Ne tak docela,“ odpověděl Flint diplomaticky. Novák na to neřekl nic a dál se bavil s Ryskou.
„Co ti tam spadlo, Jaruško?“
Ryska znejistěla. „No – takový… taková…“ zajíkla se. Měli jsme škodolibou radost z toho, jak ji Novák dostal.
Novák je klasa. Vzápětí jsem jeho vyznamenání odvolal, protože Novák prohlásil: „Tak se tam půjdeme podívat.“
Sňal z háčku u dveří svazek klíčů a vyšel na chodbu. Ryska k nám vyslala významný pohled, vykročila ke sklepu
a nám spadlo srdce do kalhot. Nicméně jsme vykročili za nimi.
Novák odemkl sklep a rozsvítil světlo. Místnost byla skoro do poloviny zaplněna koksem. Jinak tu měl různé
krámy, vzorně urovnány na policích nebo rozvěšeny na stěnách. To my máme ve sklepě proti němu úplný binec.
Protáhl jsem se mezi Novákem a Ryskou do sklepa s úmyslem zmocnit se zásobníku třeba i násilím, uprchnout
s ním a následně všechno popřít. Flint okamžitě uhodl můj záměr a postavil se před Rysku tak, aby ji znemožnil
dostat se rychle do místnosti a také, aby z místnosti uviděla co nejméně. Pan Novák ustoupil od dveří a pořád se
pobaveně usmíval.
Rychle jsem přeletěl očima hromadu koksu od jejího úpatí až k vrcholu, odhadl případný směr sklouznutí
zásobníku od sklepního okénka k podlaze, ale nikde jsem zásobník nespatřil.
„Nepřekážej!“ syčela Ryska za Flintovými zády. Flint před ní poskakoval sem a tam a nakonec jí šlápl na nohu.
„Kdy ti to sem spadlo, Jaruško?“ zeptal se Novák.
„Dnes ráno,“ řekla Ryska naštvaně.
Novák se rozesmál. „Tak to máš smůlu. Tuhle hromadu koksu mi sem složili před dvěmi hodinami. Dvacet
metráků. Jestli to bylo něco křehkého, tak to bude na kaši. Co to vlastně bylo?“
Ulevilo se mi. Cha, chá! Máme to v kabeli. Zásobník je ukrytý před celým světem nejméně do příštího podzimu. A kdoví, zdali potom bude mít o něj ještě někdo zájem. Ryska prohrála.
„Nemyslete si, že vám to jen tak projde!“ zasyčela Ryska nenávistně, aniž odpověděla Novákovi na otázku.
„Něco jste vyvedli, něco nepěkného. Nevím co, ale já
na to přijdu. Tady pod tou
hromadou leží důkaz proti
vám.“
„Tak si tu hromadu přehrabej, slepice!“ pobídl ji
Flint vesele.
„Pche!“ řekla a se zdviženým nosem se rozběhla
sklepní chodbou ke schodišti. Za chvíli jsme slyšeli,
jak za ní zaklaply domovní
dveře.
„Ta je blbá jako tágo!“
ulevil si Flint. Jarčino chování jsem nechápal. Že by se opravdu cítila být detektivem, když je její fotr u kriminálky? Nebo snad má o nás
péči proto, že je předsedkyní pionýrského oddílu v naší třídě?
„No, no,“ krotil nás pan Novák důrazně, „neměli byste o své spolužačce tak mluvit. Zvlášť proto, že ten zásobník ze samopalu neleží pod hromadou koksu, ale tady v brašně.“
„Cože?“ vydechli jsme zděšeně.
Pan Novák sundal z jedné poličky plátěnou brašnu a z té vytáhl zásobník. „Tohle chtěla vidět?“ zeptal se.
„Ano,“ přiznali jsme se. Také nám nic jiného nezbývalo.
„Komu to patří? Jí, nebo vám?“
„Nám - teda, nám také ne. Patří k těm samopalům, které kdosi ukradl Rusákům.“
Překvapeně hvízdl. „Pojďte, kluci, nahoru ke mně. Všechno mi řeknete.“
Vyklopili jsme mu celé naše dobrodružství. Pozorně naslouchal.
„Co ten Pátek, od koho o skrýši věděl? A měl vůbec tušení, co ve skrýši je? Mluvili jste s ním o tom?“
16
„To je právě to,“ škrabal se Flint zamyšleně na bradě. Sledoval jsem jeho pohyb. Někteří dospěláci si tímto
způsobem prohrabávají při přemýšlení vousy. Jenže Flintovi ještě žádné nerostly. „O samopalech nepadlo ani
slovo. Pátek tvrdil, že věděl jen o nějaké skrýši na dvorečku a že je v ní něco schované. Od koho se o skrýši
dověděl, nebo jestli je to jeho dílo, to nám nechtěl prozradit.“
Pan Novák o tom chvíli přemýšlel a potom řekl: „Zvu vás, kluci, dnes odpoledne na ryby. Já jsem vám pomohl,
tak mi s něčím také pomůžete.“
„Na ryby? Nás ale chytat ryby nebaví.“ namítl jsem.
„To nevadí. Zastavte se tu pro mě ve čtyři hodiny.“ Zval nás takovým způsobem, že jsme jeho pozvání nemohli
odmítnout. Pak se s námi rozloučil, a aniž nám vysvětlil, co po nás bude chtít, vyšoupl nás z bytu na chodbu.
„Co po nás může chtít?“ přemýšlel nad pozváním Flint. „Samozřejmě tam musíme jít. Už proto, že nás neshodil
Rysce.“
„Jestli mi naši přijdou na tu kouli z matiky, tak nepůjdu nikam,“ řekl jsem prorocky.
„Nějak si to musíš zařídit,“ řekl Flint. „Když nás Novák neshodil Rysce, tak s ním na ryby musíme zajít. Třeba
si chce při chytání s někým jen tak pokecat.“
Po příchodu domů jsem žákajdu nepozorovaně zašil do šuplíku pod sešity. Kdyby naši o ni snad projevili
zájem, tak bych tvrdil, že ji mám ve škole. Jenže rodiče měli v té době jiné starosti, takže o žákovskou knížku
zájem neměli. Měl jsem vyhráno.
Přesně ve čtyři hodiny jsme zazvonili u pana Nováka. Bráchu jsem musel přibrat, protože o všem věděl, a
kdybychom ho nevzali, tak by našim mohl ze vzteku něco vykecat. Potom jsme všichni odjeli na kolech za město
k rybníku u vysoké haldy, kam jsme se často chodili koupat a kam chodilo i dost rybářů. Pan Novák nám dal
každému kus těsta, které jsme trhali na kousky a házeli do vody. Z batohu vytáhl náš zásobník a než jsme mohli
něco říct, obloukem ho hodil daleko do vody.
„Třeba ho sežere nějaká ryba. A až ji někdo vyloví, tak se bude divit.“ Byla to samozřejmě hloupost, ale z té
představy a z toho, že máme svůj problém vyřešený, jsme se rozchechtali na celé kolo.
„Tak co, pane Novák, krmíte s hochy rybičky?“ ozval se za námi ženský hlas. Otočili jsme se. Kousek od nás
stála baculatá paní ve věku pana Nováka a nejistě se usmívala.
„To je moje známá,“ řekl pan Novák potichu. „Zdržte se jakékoliv poznámky, až uslyšíte jakýkoliv nesmysl,
který budu říkat.“
A nahlas řekl: „Krmíme, krmíme. Dnes jsem si vzal na pomoc svoje kluky.“ Řekl to takovým způsobem, že
paní musela nabýt dojmu, že jsme jeho synové, o kterých do té doby neměla ani tušení. Zalapala po dechu.
„Chcete říci, že tito hoši jsou vaši…“ Vytřeštila překvapeně oči, otočila se jako na obrtlíku a zmizela se tak
rychle, jak rychle se objevila.
Novák se spiklenecky zašklebil. „Jsme si kvit. Já jsem vám pomohl v poledne a vy jste mi pomohli teď.“ Víc
to nerozebíral. I tak nám to došlo. Novák se elegantně zbavil nežádoucí nápadnice… Flintovi to došlo také. Jen
brácha dodnes nepochopil, o co tam tenkrát šlo. Novák sice toho dne nic nechytil, přesto se vracel domů rozjařeně
a u domu se s námi bodře loučil. Asi ho ta paní tvrdě tlačila do kouta.
Na druhý den městský rozhlas ohlásil, že služební psi vyčenichali na staveništi Domu peněz pod hromadou
stavební suti ukryté samopaly sovětských vojáků. Zbraně byly okamžitě vráceny Sovětské armádě. Mírně vyděšení
jsme čekali, co se bude teď dít, ale nedělo se už nic. Příhoda se samopaly, kdo je vojákům ukradl a na staveništi
schoval, zatím zapadala ve spoustě dalších událostí, aby se nečekaně vynořila až o mnoho měsíců později.
11. MLUVÍME O SKAUTINGU
V úterý odpoledne jsem přinesl Flintovi na čtení staré skautské časopisy a několik foglarovek, jak jsem mu
slíbil. Myslel jsem, jak ho tím bůhví jak nepřekvapím, ale on překvapil mě, i když úplně něčím jiným.
„Po městě kdosi roztrušuje, že samopaly Rusům měli ukrást nějací kluci. A představ si, že Ryska nakecala naší
Evě, že jsme to museli být zcela určitě my dva, když nás tenkrát večer nachytala se svou matkou poblíž místa, kde
se potom samopaly našly. Co tomu říkáš?“
Vyrazilo mi to dech. Ryska doma zřejmě od svého fotra ledacos zaslechla, a aniž znala souvislosti, dala nás
s Flintem s tou krádeží dohromady. A před Flintovou ségrou se potom jen tak předváděla. Nejdřív jsme měli trochu
nahnáno, ale nakonec jsme to pustili z hlavy, protože nás zaměstnávaly úplně jiné záležitosti. Ohlášená zahajovací
schůzka junáckého oddílu, svolaná na pátek 13. září do Okresního domu dětí a mládeže, se nezadržitelně blížila.
Flint jen tak ledabyle prohrábl časopisy a odložil je. To mě dost zklamal. Myslel jsem, že bude mít větší zájem.
„Co budeme v tom skautu dělat?“ zeptal se po chvilce.
„Tábořit, jezdit na výpravy, chodit na schůzky do skautské klubovny,“ vypočítával jsem body skautské činnosti, jak jsem si je pamatoval z otcova vyprávění, z četby časopisů a foglarovek, a jak jsem si to sám představoval.
„Jak to tak víš, vole?“ zarazil mě Flint.
„Můj otec byl jako kluk v jednom junáckém oddíle. Hned po válce. Až do doby, než je komunisti zrušili,“ řekl
jsem s jistou pýchou na otcovu skautskou minulost.
17
Flint znovu otevřel jedno číslo časopisu a pojednou se
hlasitě rozesmál. Zabodl prst do stránky a řekl: „Mrkni, vole,
junácký zákon. A jeho desátý bod: Junák je čistý v myšlení,
ve slovech a skutcích. Vysvětlíš mi, co znamená je čistý ve
slovech?“
„No, asi - že junáci mluví slušně,“ řekl jsem nejistě.
Flint se chechtal čím dál víc. „No jasně! A to je jedna
z podmínek, kterou my dva nemůžeme nikdy splnit.“
Bylo mi jasné, na co Flint naráží. Výraz vole byl nejmírnější z těch neslušných slov, které jsme běžně při hovoru používali. Jednou naši debatu mimoděk vyslechl můj otec.
Chvíli nás poslouchal, a když už to nemohl vydržet, přerušil
nás se slovy: „Kdyby mně někdo pořád nazýval volem, tak
bych ho nejdříve požádal, ať toho nechá a kdyby nepřestal,
tak bych mu asi jednu vlepil.“
No jo, jenže my jsme to tak nevnímali a slovo vole jsme používali jen jako pomocné slůvko. Přesto jsem si to
ale uvědomoval a už několikrát jsem se v poslední době pokusil svoji mluvu od pomocných slůvek oprostit, leč
marně. Doma to ještě jakž takž šlo, protože před rodiči jsem si dával pozor, ale venku a ve škole mluvit úplně
slušně snad ani nešlo.
Flint se konečně přestal chechtat. Mezitím dolistoval až k sedmnáctému číslu prvního poválečného ročníku
Junáka. Začínal v něm na konci časopisu obrázkový seriál ze skautského tábora Tajemství Žlutých skal. Do seriálu
jsme se společně začetli, i když já ho znal skoro zpaměti. Flinta příběh ze skautského tábora nadchl. Zvláště různé
legrácky, které se na táboře vyskytovaly, ho přiváděly k nadšení. Seriál nebyl špatný, jenže mně se víc líbily Rychlé
šípy…
„Co to?“ podivil se Flint, když jsme dočetli poslední číslo. „Vždyť to nemá konec.“ Ukázal na poslední obrázek, kde stálo: Hlavní příběh Žlutých skal pokračuje v samostatné části v příštím ročníku. „Máš ten příští ročník,
vole?“
„Mám.“
„Tak proč jsi ho nepřinesl?“
„Protože jsem nevěděl, jestli to vůbec budeš číst.“
„Budu. Jdeme pro příští ročník.“
Nebyl jsem proti, protože jsem viděl, že konečně zabral. Bylo důležité kout železo, dokud bylo žhavé. Doma
jsem mu dal zbývající dva ročníky, které po válce ještě vyšly, a Flint s nimi upaloval domů.
„Tak tam v pátek půjdeme?“ chtěl jsem po něm konečné rozhodnutí.
„Ještě pořád nevím. Řeknu ti to až zítra ve škole.“
Samozřejmě, že jsem byl netrpělivý, jak se Flint rozhodne. Na Flintově rozhodnutí, vstoupit do junáckého
oddílu, mi velmi záleželo. Bez něho bych tam nešel, i když mě to dost lákalo. Když konečně přišel, radost mi svou
váhavou odpovědí neudělal.
„Já ti nevím…“ řekl Flint nerozhodnut. „Aby to zas nebyla nějaká taková blbina jako v pionýru.“
„Neblázni. Tohle bude úplně něco jiného. Nakonec, můžeme to jen tak nezávazně zkusit, a když to bude blbina,
tak tam prostě přestaneme chodit.“
„To je fakt… Máš ještě lístek s tím pozváním?“
Ochotně jsem z kapsy vydoloval zvací letáček a podal mu ho. Flint ho začal znovu studovat. V pátek 13. září…
3. oddíl Junáka… kdo chceš zažít dobrodružství ve společnosti dobrých a věrných kamarádů…“
„Já fakt nevím,“ řekl znovu a vrátil mi lístek. „Do pátku jsou ještě dva dny. Uvidíme.“
Nechápal jsem, čeho se bojí. Vždyť přece za zkoušku nic nedáme. Nakonec mi Flinta pomohla přesvědčit
Ryska, aniž by cokoliv tušila. Potkali jsme ji na chodbě před naší třídou. Společně s Věrou Hajdovou nesly čerstvě
vyrobenou nástěnku.
„Dnes je středa. Nezapomněli jste?“ zeptala se nás významně.
„Na co jsme neměli zapomenout?“ divil se Flint.
„Dnes je pionýr,“ poučila nás Ryska. „Nedělejte, že o tom nevíte.“ Ryska byla předsedkyní oddílové rady.
Flint se provokativně rozchechtal. „Ty jsi s tím pionýrem zaspala dobu, Rysko! My dva nepřijdeme, protože
jdeme ke skautům, rozumíš? Takže si můžeš hrát sama na tichou poštu, nebo si dopisovat s Nastěnkou do Sovětského svazu nebo s někým, kdo je ti podobný.“ V povznesené náladě jsme oba vpochodovali do třídy. Zkoprnělá
Ryska se nezmohla ani na jedno slovo.
A bylo to! Jak jednoduché. V pátek na schůzce skautského oddílu nebudeme zcela určitě chybět.
18
12. TŘETÍ ODDÍL ZAHAJUJE
Řízením zákona schválnosti, vypuklo peklo kolem mé obdržené pětky z matematiky v pátek odpoledne. Zrovna
v pátek na to museli naši přijít. Maminka prohlásila, že mám okamžitě zaracha, to jest, že nesmím ven z bytu. A
že se budu celou sobotu a neděli učit, abych si tu pětku opravil. A s učením musím začít už teď odpoledne. Maminčino rozhodnutí ovšem hatilo mé pracně vybudované plány na páteční odpoledne.
„Ale mami“, kňoural jsem mírným hlasem, „vždyť musím jít na první schůzku junáckého oddílu. Sama jsi mi
to dovolila.“
„Nikam nemusíš. Učit se musíš!“ rozčílila se maminka. V prvním návalu hněvu s ní nikdy nebyla řeč.
Musel jsem si ji proto nějak naklonit. Moc času mi už nezbývalo. Nejdříve jsem letěl vysypat smetí, rychle a
ochotně jsem nakoupil, v pokoji jsem
vyluxoval a uklidil si věci. O půl čtvrté
jsem se ji pokusil znovu zlomit. Škemral jsem o odpuštění a sliboval hory
doly. Bez úspěchu. Škoda, že doma nebyl otec. Ten by mě určitě pustil, pětka
nepětka. A čas neúprosně běžel. Když
už jsem myslel, že je všechno ztraceno,
pomohl mi brácha. Chvíli cosi mamince
špital do ucha a ta nerozhodně rozhodila
ruce. Potom řekla: „Tak dobře. Pro tentokrát ještě můžeš jít, ale Jirka půjde
s tebou“.
Podívejme se na bráchu, jak obratně využil situaci. Ani jsem netušil, že
by na schůzku mohl jít s námi. Ale to
bylo v tuto chvíli jedno, že s námi půjde.
Hlavně že mohu jít já. A s Flintem to už
nějak kvůli bráchovi skoulím. Poděkoval jsem a než jsme vyšli z bytu, znovu
jsem sliboval hory doly.
Okresní dům dětí a mládeže byl
umístěn ve velké jednopatrové vile, poblíž hlavního nádraží ve staré části
města. Dům kdysi patřil nějakému lékaři, který v padesátých letech utekl na
Západ. Vila byla zabavena státem a předána do užívání pionýrské organizaci.
Celou dobu jsme ji říkali pionýrák. Název jsme ze setrvačnosti používali i teď,
i když dům byl krátkou dobou přejmenován na dům dětí a mládeže.
Prošli jsme polorozpadlou brankou do nevelké zahrady s ovocnými
stromy. Zahrada vypadala dost zanedbaně a jevila známky blížícího se podzimu. Po několika schůdcích a přes dvoje dveře jsme se dostali do haly. Vlevo, hned za druhými dveřmi, začínalo
dvakrát zalomené dřevěné schodišťové rameno do prvního patra. Pod schody byly dveře do sklepa, jak jsme zjistili
později. Naproti sklepním dveřím byly dvoje dveře s označením kanceláří a mezi nimi byla na zdi připevněna
tabulka s nápisem: U nás se přezouváme!
Přezůvky jsme neměli, neboť jsme to netušili. Museli jsme proto ťapat v ponožkách. Flintovi se mírně klubal
palec. Když viděl, že to vidím, snažil se tento nedostatek zamaskovat tím, že si pořád levou nohou šlapal na pravou.
Vypadal pěkně uhozeně. Nakonec si obě fusekle stáhl z nohou a narval je do kapsy.
„Tak se neklepej a zaklepej!“ rýpl jsem do něho, když se nerozhodně zastavil před dveřmi s nápisem KLUBOVNA. Za dveřmi bylo ticho, jakoby tam nikdo nebyl. Otevřeli jsme dveře a zůstali mezi nimi překvapeně stát.
Kolem stolů porůznu sedělo asi patnáct kluků našeho věku. Byli tu i Barry, Kupčák a Kytlica. A samozřejmě i
Pátek. Ten seděl na opačné straně místnosti. Daleko z jejich dosahu.
No nazdar, vyděsil jsem se, jestli tohle má být společnost věrných a dobrých kamarádů, tak to jsme sem nemuseli chodit. Mrkl jsem na Flinta. Z úšklebku, který měl ve tváři, jsem usoudil, že ho napadlo totéž. Když už jsme
tady ale byli, vstoupili jsme do místnosti. Posadili jsme se ke stolu k Pátkovi. Jednak jsme ho znali a kromě toho
u jeho stolu byla volná ještě tři místa. K Barryho partě bysme si nesedli ani za milión.
19
Když jsme se usadili, rozhlédl jsem se po místnosti. Místnost byla velká asi tak čtyři krát sedm metrů. Na
stěnách visely nástěnky s fotografiemi z činnosti různých zájmových kroužků domu. Jedna stěna byla plná oken a
na konci místnosti byly ještě jedny dveře. Vedly do příručního skladu, jak jsme se později dozvěděli.
Kromě Barryho a jeho party s Pátkem jsme nikoho z přítomných kluků neznali. Teprve teď jsem si všiml, že u
stolu bokem vstupních dveří sedí asi pětadvacetiletý mladý muž, který tady tomu zřejmě hodlal velet. Na stole
před sebou měl nějakou knihu, poskládaná různá lejstra, aktovku a svazeček novin nebo časopisů. V místnosti
pořád vládlo nepřirozené ticho. Po chvíli se mladý muž podíval na hodinky, odkašlal si a řekl: „Vítám vás chlapci,
na zahajovací schůzce - zahajovačce - třetího junáckého oddílu. Jsem jeho vůdce a mám přezdívku Robin. Můžete
mě tak od této chvíle oslovovat. V celé naší organizaci si všichni tykáme a oslovujeme se bratře a sestro. Náš oddíl
zahájil svoji činnost, po dlouhé přestávce, letos v dubnu. Zde v kronice“, ukázal přitom na tlustou knihu ležící před
ním na stole, „je to všechno podrobně zaznamenáno. Můžete si kroniku potom prohlédnout.
Po svém příchodu sem do klubovny jste si sedli celkem náhodně ke stolům, u kterých bylo zrovna místo. Aniž
jste to tušili, vytvořili jste tři skupiny. Každá taková skupina bude v našem oddíle představovat jednu družinu.
Družiny se jmenují Rysi, Lišáci a Vydry. Názvy družin vznikly ještě před prázdninami a nebudeme je už měnit.
V čele každé družiny je nejstarší a nejzkušenější chlapec, tak zvaný rádce. S dalším zkušeným chlapcem - podrádcem - tvoří vedení družiny. Jsou to hoši, kteří se mnou založili v dubnu tohoto roku oddíl a prošli u nás jakýmsi
rádcovským kurzem neboli výcvikem k vedení junácké družiny. Rádcové i jejich zástupci sedí u stolů mezi vámi.“
Teprve až teď jsme si pořádně všimli dvou asi patnáctiletých kluků u nejbližšího stolu ještě s jedním mladším,
jak se na nás uculují a rukama naznačují, že naše dva stoly tvoří jednu z těch družin, o kterých mluvil soudruh…,
vlastně bratr Robin. Oslovení „bratře“ a přezdívka „Robine“ nám z počátku znělo dost divně, ale rychle jsme si
zvykli.
Srazili jsme stoly k sobě podle družin a sesedli se kolem nich. Nejstarší kluk nám řekl, že se jmenuje Karel a
jeho zástupcem že je Samuraj. Ten kluk, který s nimi seděl, se jmenoval Láďa Mazur. V tu chvíli mne napadlo,
jakou jsme měli kliku, že jsme si nesedli poblíž Barryho party. Teď bychom možná patřili do jejich družiny a to
by byl okamžitě konec s naší účastí tady.
Celkem nás bylo v každé družině sedm. Podle slov vůdce to bylo pro začátek „tak akorát“. Naše družina se
jmenovala Vydří družina.
Když jsme se všichni znovu usadili a trochu zklidnili, Robin pokračoval: „Abychom si pořád jen nepovídali,
zahrajeme si teď pár her, které jste určitě ještě nikdy nikde nehráli.“
Nejdříve jsme hráli cinkačku. To si jedna družina, která seděla kolem stolu, podávala pod stolem korunu tak,
aby ostatní družiny nevěděly, u koho se zrovna koruna nachází. Na povel vedoucího zvedli všichni sedící sevřené
ruce nad hlavu a na další povel museli rozevřenými dlaněmi udeřit o stůl. Vtip byl v tom, že mince nesměla moc
hlasitě cinknout o stůl a musela zůstat ukryta pod některou dlaní. Kluci z druhých družin potom museli uhodnout,
pod kterou dlaní kačka je. Když uhodli, měli bod, když neuhodli, dostala bod družina, která ukrývala minci. Po
několika kolech jsme se v cinkání vystřídali. Teď hádali zase ti, kteří korunou předtím cinkali. Dlaně nás bolely
od úderů na stůl, ale všichni jsme se dobře bavili.
Pak jsme hledali lístečky ukryté v místnosti a potom si zase předávali krabičku od zápalek nasouváním na nos,
aniž bychom přitom směli používat rukou. Přitom jsme se všelijak šklebili a kroutili, jak jsme se snažili krabičku
nasunout na nos dalšímu v družině, k nemalé radosti těch, kteří zrovna přihlíželi.
Když jsme se pořádně vyblbli, Robin nás vztyčením paže utišil a řekl: „Takových podobných her budeme hrát
během roku celou řadu. Ale kromě her a další činnosti budeme hrát jednu dlouhodobou, etapovou hru, rozdělenou
na několik úseků. Hra bude mít dobrodružný námět z činnosti našich parašutistů za druhé světové války. Hru
začneme hrát již dnes. S pravidly vás seznámím až po přečtení legendy prvního úseku hry. Poslouchejte.“
Potom rozevřel sešit v černých deskách, který ležel na stole před ním a začal z něho číst.
13. OPERACE HAWKER
(První kapitola dlouhodobé hry.)
Po okupaci Československa fašistickým Německem v roce 1939, odešlo mnoho našich vojáků i civilistů do
zahraničí s cílem, aktivně se zde zapojit do boje proti německým okupantům. Dělo se tak různými cestami a způsoby, při kterých šlo skoro vždy o život. Nejdříve se naši vojáci pokusili zapojit do bojů v Polsku, později ve Francii.
Nakonec se většina z nich dostala až do Anglie.
V roce 1940 byla Anglie jedinou zemí, která Německu vojensky vzdorovala, díky kanálu La Manche a především díky hrdinným výkonům svého letectva. Zahraniční vojáci, hlavně letci, byli zde přijati s otevřenou náručí a
po výcviku zařazeni okamžitě do bojů o Británii.
Britská zpravodajská služba si záhy uvědomila, že ve válce nevystačí s klasickým způsobem své špionážní činnosti získávání informací, ale že bude muset svoji činnost rozšířit na další okruhy jako diverzi, dezinformaci, partyzánský boj přímo na území nepřítele v jeho hlubokém týlu. K tomu účelu byli vytipováni právě cizí státní příslušníci všech národností, kteří potom prošli speciálním výcvikem a následně byli vysazováni na území okupovaná
Německem.
20
Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii měl za úkol mimo jiné připravit celonárodní povstání
v závěrečné etapě války, které mělo být provedeno silami domácího odboje za podpory ze zahraničí.
V roce 1941 proběhla první vlna řízeného náboru vytipovaných vojáků všech národností z československé brigády ve Velké Británii. Výcvik parašutistů byl náročný a všestranný. Zahrnoval střeleckou přípravu a seznámení
se všemi dostupnými zbraněmi osobních a pěchotních, včetně zbraní nepřátelských. Převažovaly pistole, pušky,
samopaly, kulomety, ruční granáty a trhaviny. Cvičili se v instinktivní střelbě v různých polohách na pohyblivé
cíle, z jedoucích automobilů a motocyklů. Ale také na protivníka, který opětoval palbu ostrou municí.
Se střeleckou přípravou bylo spojováno překonávaní překážek všeho druhu: skoky do dálky a s výšky, přenášení
břemen, vniknutí do objektů okny, seskakování z jedoucích automobilů a vlaků, a to vše s použitím trhavin a hořících překážek.
Zastoupen byl také boj muže proti muži průpravou v boxu, zápase, s nácvikem juda a karate. Kopy, chvaty,
škrcení a likvidace protivníka se trénovalo do úmoru.
Výcvik dále probíhal v osvojování znalostí topografie, pochod podle buzoly neznámou krajinou hlavně v noci,
čtení mapy, maskování, spaní pod „širákem“, zřizování přístřešků, úkrytů, příprava ohniště a opatřování si potravy lovem zvěře a ryb. Není bez zajímavosti, že prvními instruktory, od kterých přebírali parašutisté poznatky a
zkušenosti pro tuto část výcviku, byli nejen tuláci, pytláci a lovci, ale hlavně skauti.
Předposledním bodem programu byl spojovací výcvik. Obsahoval znalost morseovky, signalizace, oživování
vysílačky, ladění frekvence a znalost šifrovacích klíčů.
A posledním bodem byl výcvik seskoků padákem z letounů a upoutaných balónů.
Každá skupina parašutistů, která potom byla vysazena na území Československa, dostala krycí název, pod
kterým byla ve Velké Británii registrována a kterým se hlásila.
Na jaře 1941 byly zahájeny první výsadkové operace. Nejznámější akce z tohoto období je provedení úspěšného
atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 v zatáčce u Vychovatelny v Praze - Kobylisích parašutisty skupiny ANTROPOID a SILVERU A. V našem příběhu se přeneseme také do května, ale o dva roky později, do roku
1944 a budeme sledovat dramatické osudy tří mužů, jejichž činnost byla ve Velké Británii vedena pod názvem
„Operace HAWKER“.
14. DLOUHODOBÁ HRA ZAČÍNÁ
Robin dočetl a odmlčel se.
„To je všechno?“ ptali jsme se.
„Kdepak,“ usmál se Robin. „Přečetl jsem vám z legendy pouze první úseku. První kapitolu. Čtení dalších
patnácti kapitol mám rozvrženo skoro na celý školní rok. Bude to jakési čtení na pokračování.“
S Flintem jsme se na sebe podívali. Flint uznale pokýval hlavou. V tu chvíli jsem věděl, že v junáckém oddíle
zůstaneme.
Robin pokračoval: „Každá družina bude představovat jednu skupinu parašutistů a bude na okupovaném území
plnit podobné úkoly, jako plnila skupina HAWKER. Krycí jména skupin si nebudeme dávat. Stačí vám ty vaše
družinové. To proto, abyste si na názvy družin co nejdříve zvykli.“
Aha - takže my jsme skupina VYDRY.
„První úsek hry odehrajeme na dětském hřišti kousek odtud. Teď se přezujeme a odejdeme společně na hřiště.
Pravidla úseku, co a jak budete muset vykonat, si vysvětlíme až tam. Pokud máte někdo nějaké osobní věci, tak si
je můžete nechat zde v klubovně. Mám od ní klíče a zamknu ji.“
Kousek za Okresním domem dětí a mládeže bylo v proluce mezi domy vybudováno nevelké dětské hřiště plné
různých prolézaček zhotovených z trubek a starých pneumatik. Hřiště bylo vždy dost navštěvované maminkami a
jejich ratolestmi, ale dnes v době okupace, bylo úplně opuštěné. V tu chvíli mi napadla podobnost mezi německou
okupací ve čtyřicátých létech a dnešní sovětskou.
Jen jsme se dostali do blízkosti prolézaček, rozběhli jsme se k nim s hurónským řevem a vzápětí jsme se na ně
pověsili jako stádo vřískajících opic. Marně nás tahali rádcové dolů a nabádali ke klidu. Nakonec nás vzpamatoval
až pronikavý hvizd píšťalky. Zůstali jsme sice porůznu viset na prolézačkách, ale přestali jsme ječet.
„Takhle by to, hoši, nešlo,“ řekl Robin přísně. „Budete se muset podřídit kázni, jinak bychom spolu nevycházeli. Možná, že v dřívějších organizacích, pokud jste v nějakých byli, se po vás kázeň nevyžadovala, ale u nás se
vyžadovat bude. To si uvědomte hned na začátku. Kdo se nechce podřídit kázni, může hned teď odejít.“ Podíval
se po nás přísně. Nikdo se ani nepohnul.
„Dobrá,“ řekl Robin o poznání mírněji. „Teď si všimněte, kde stojí rádcové a podrádci vašich družin a postavte
se do řady podle velikosti po jejich levé ruce.“
Po kázání jsme rychle pochopili, co po nás žádá. Strkanice vznikla jen mezi těmi, kteří byli zhruba stejně velcí
a začali se důležitě přeměřovat. Když jsme se konečně postavili do řady, vznikl nevelký čtverec, jehož jednu stranu
tvořil Robin, po jeho levé ruce stála družina Rysů, naproti němu Lišáci a po jeho pravé ruce naše družina Vyder.
„Výborně!“ pokračoval Robin. „Kdykoliv mě uslyšíte zapískat na píšťalku jednou dlouze a jednou krátce,
v morseovce to značí písmeno N, bude to znamenat NÁSTUP celého oddílu. Ať budete v tu chvíli kdekoliv, všeho
21
necháte a nastoupíte se
svou družinou přesně na
to místo, kde stojíte teď.
V pražské DVOJCE, kterou vede už několik desítek let spisovatel Jaroslav
Foglar…“
„Ten co napsal Rychlé
šípy?“ vykřikl jsem překvapeně, ačkoliv se to při
nástupu zřejmě nesmělo.
Robin se zase zamračil.
„Ano, ten. Příště mi ale
neskákej do řeči. Není to
zdvořilé. A jeden z bodů
junáckého zákona nám
říká, že junák je zdvořilý.“
Moje rozjařená nálada se
rychle změnila v pocit
hanby. Bylo mi trapně, že
mě Robin před všemi napomenul, ale ten už zase
nevzrušeně pokračoval:
„Takže, ve druhém pražském oddíle vymysleli
pravidlo, že všichni, ať jsou kdekoliv a ať dělají cokoliv, musí po vyhlášení signálu nástup, nastoupit do třinácti
vteřin.“
„I kdybych byl zrovna na záchodě?“ skočil mu do řeči pro změnu zase Barry. Ostatní jsme se začali smát.
„Jistěže,“ řekl Robin přísně a udělal dramatickou pauzu. Potom dopověděl: „Jistěže ne! Ale uvidíte, že nám
nástupy do třinácti vteřin budou docela dobře fungovat. Tímto způsobem budeme nastupovat na zahájení a zakončení oddílovky a někdy i v jejím průběhu. To když budeme muset něco projednat, nebo si něco vyjasnit. Ona se
totiž pozornost mužstva nejlépe zajistí právě při takovém nástupu.
A teď se už snad konečně dostaneme k naší dobrodružné hře. K jejímu prvnímu úseku. Z toho, co jste vyslechli
v klubovně, je vám určitě jasné, že výcvik parašutistů byl po všech stránkách důkladný a nebyla to žádná procházka
růžovým sadem.
Jak už jsme si řekli, každá naše družina představuje jednu takovou sehranou a dobře vycvičenou parašutistickou
skupinu. Ta bude postupovat v naší hře od úseku k úseku a bude za splnění úseků bodována. Získané body budeme
zapisovat do zvláštní tabulky. Za první místo v každém úseku budou tři body, za druhé místo dva body, za poslední
jenom jeden bod, a pokud některá družina z různých důvodů úsek nedokončí, nedostane ani jeden bod. Která
družina získá nejvíc bodů, ta vyhraje. Rozumíte tomu?
„Ano“, zamumlali jsme porůznu. Jen jeden maník od Lišáků zvedl ruku, ale hned ji zase vyděšeně stáhl.
„Chtěl jsi něco, Tašíku?“ zaregistroval pohyb ruky Robin.
„Néé-e,“ zapíral Tašík statečně. Přitom vykulil oči takovým způsobem, že jsme se všichni rozesmáli. Robin se
smál s námi. Když jsme se utišili, znovu pokračoval: „Parašutisté museli být fyzicky zdatní. Svoji zdatnost prokázali při závěrečných hodinách ve výcviku. Také i vy budete muset svoji zdatnost ukázat. Zde na těchto prolézačkách. Celá družina musí co nejrychleji překonat postupně všechna různá zařízení, která se nachází zde na hřišti. Je
to celkem dvanáct překážek, které budete muset prolézt, přeručkovat, přeskákat, a tak všelijak podobně.“
Rádcové si mezi sebou vylosovali, která družina začne jako první, která půjde na překážky jako druhá a která
poslední. Karel prohrál losování, takže jsme začínali.
„Celá vaše družina vyběhne společně a společně musí doběhnout. Počítá se vám čas toho, kdo jako poslední
doběhne do cíle. Je to jasné?“ zeptal se ještě Robin. Když jsme kývli hlavou, že rozumíme, tak stiskl stopky a
houkl na nás: „Start!“
Vyběhli jsme. Hned na první překážce, pěti pneumatikách trčících ze země, jsme vyrobili pěknou zácpu, ke
škodolibé radosti ostatních družin. Přitom jsme se povzbuzovali k co nejlepšímu výkonu, aniž jsme si to uvědomovali, svým navyklým způsobem: „Pohni vole!“ Když se potom brácha zadrhl na jedné prolézačce a nemohl dál,
zařval jsem na něho téměř nepříčetně: „Pohni prdelí, vole, nebo prohrajeme, vole!“
„No - no, jak to mluvíš!“ okřikl mě Robin.
V zápalu boje jsem Robinovu výtka ani nezaslechl. Naštěstí se brácha přes prolézačku dostal a upaloval k další.
Jinak bych ho těmi šprušlemi asi propasíroval.
22
„Jedna padesát šest!“ ohlásil Robin čas našeho výkonu. „Není to špatné, ale ta vaše mluva, chlapci!“
Flint se ke mně naklonil a s úšklebkem řekl: „Junák je čistý ve slovech, myšlení a skutcích, vole. Říkal jsem
ti, že s tím budeme mít potíže.“
Moc jsem ho neposlouchal. Byl jsem soustředěný na Lišáky, kteří běželi po nás. Byli lepší. I Rysi. Prohráli
jsme.
„To kvůli tobě,“ utrhl jsem na bráchu. Pomocné slůvko vole na konci věty jsem tentokrát spolkl. Brácha měl
okamžitě plné oči slz.
„Sakra nebreč!“ Utrhl jsem se na něho znovu. Bylo mi před ostatními za bráchu trapně.
„Kluci neblázněte,“ brzdil můj vztek Samuraj. „Dnes jsme prohráli, příště vyhrajeme. Je to jenom hra mimo
jiné i pro pobavení.“
První úsek vyhráli Rysi. Měli nejlepší čas, ale také si při vzájemném povzbuzování nejvíc nadávali. Pavouk se
Štikou, jejich vedoucí, je neustále napomínali, ale bylo to marné. Barry s Kupčákem a Kytlicou nás v neslušné
mluvě hravě trumfli.
Robin byl našimi sportovními výkony nadšen. „Ale ta mluva, chlapci, to je něco příšerného. Pamatujte si, že
v našem oddíle budeme mluvit jenom slušně. Uvědomte si to, a co nejrychleji se podle toho zařiďte.“
Po návratu do klubovny jsme si ještě prohlédli oddílovou kroniku, byli jsme seznámeni s nováčkovskou zkouškou a všem nám Robin rozdal přihlášku s jakýmsi ručně psaným časopisem. Na první stránce byl namalován
chlapec, který z povzdáli pozoruje stanový tábor u lesa a nad ním, jakoby vystupoval z oblak, se vznášel Indián.
Na dalších stránkách uvnitř časopisu byly vysvětleny formou dopisu cíle a záměry organizace Junák a našeho
oddílu.
Na konci schůzky nás
Robin pozval na neděli na
odpoledne na vycházku
za město. Sraz jsme si domluvili na konečné dvojky
ve dvě hodiny. Na rozloučenou jsme si potom všichni
podali levou ruku. Tedy
skoro všichni, protože
Barrymu a jeho partě bychom ruku nikdy nepodali a
oni o to zřejmě ani nestáli.
Mrkl jsem po očku na Robina, co tomu říká, ale ten si
toho v tom mumraji, který
jsme dělali, nevšiml.
Domů jsme přišli skoro
za tmy. Cestou jsme s Flintem probírali dnešní události a oba jsme se shodli, že
pátek třináctého nebyl pro
nás špatným dnem. Naopak. Tak dobře jsme se už dlouho nebavili. Přihlášky doma dáme zcela určitě podepsat a
pozítří na tu vycházku půjdeme.
Doma se na nás vrhla nejen maminka, ale i tatínek a brácha nadšeně líčil, co všechno jsme na schůzce zažili.
Maminka s napětím sledovala jeho zmatené vyprávění a tatínek se tak nějak zasněně usmíval. Jako by znovu
prožíval svoje klukovské roky těsně po válce a nakonec řekl: „Kluci, to je ono. Konečně!“ a přihlášky nám oběma
hned podepsal.
Příjemně unaveni jsme zalezli do svých pelechů. Brácha pořád ještě rozebíral odpolední závod, co jsme měli
udělat a jak jsme to neudělali, ale já ho nevnímal a pustil jsem uzdu své fantazii. V mžiku jsem se stal tajným
agentem, který vynalezl paprsky X, pomocí kterých se dala na hranicích naší republiky vztyčit neviditelná stěna
až kamsi do vesmíru a všechna nepřátelská letadla do ní narážela a v plamenech padala k zemi. Také tanky a
pěchota narazily do neviditelné stěny a nemohli dál. Žádná okupace Československa se nekonala. Já agent OO7,
jsem ji zachránil. Ale to už jsem spal jako pařez a tajemné paprsky X zmizely kdesi ve tmě.
15. SKOK DO TMY
(Druhá kapitola dlouhodobé hry.)
I když v kabině pilota byla teplota kolem nuly, všechny polil nepříjemný pot. Studená záře světlometů pronikala
do kabiny a vyvolávala ostrou bolest v očích. Poblíž letounu explodovalo několik šrapnelů a tlaková vlna smýkla
23
letounem se strany na stranu. Protiletadlová obrana do nich prala jako divá. Zřejmě si dole mysleli, že letí celý
svaz bombardérů. Několik světlometů bloudilo nervózně po obloze, ale nedařilo se jim nic zachytit.
Další a další granáty vybuchovaly zatím v neškodné vzdálenosti od letadla, ale kdoví, jak by to dopadlo, nebýt
obrovského mraku, který se znenadání objevil v dráze letounu. Nebyl to jenom mrak, jak se vzápětí ukázalo, ale
souvislá vrstva několik desítek stop vysoká. První pilot mírně vychýlil stroj a za chvíli letadlo zmizelo v mléčné
spáse. Německé světlomety ještě chvíli zmateně bloudily po obloze, a když se nic nedělo, postupně zhasínaly.
Když utichl rachot explodujících granátů a tykadla světlometů k nim už nepronikla, muži si konečně oddechli.
Flaků se ani tak nebáli, jako nočních stíhačů. Letoun oslněný světlomety se skoro vždy stal jejich kořistí.
První pilot pokynul druhému, aby převzal řízení. Po chvíli vstal a přešel do střední části stroje. Svítilo zde jen
slabé načervenalé světlo. Na sedadlech umístěných na boku trupu, sebou v rytmu letadla pohupovali tři muži
ověšeni padáky. U nohou jim ležely tmavé bedny. Pod kombinézou jednoho z nich čouhal civil.
„Za chvíli jsme doma kluci,“ řekl pilot.
„Vy jste Čech?“ zeptal se jeden z mužů udiveně a celkem zbytečně. Tak krásně česky by nedokázal mluvit žádný
cizinec.
Pilot se usmál. „Ne, Moravák.“ Pak se starostlivě zeptal: „Jak jste přežili tu kanonádu?“
„Bez následků,“ řekl velitel skupiny a snažil se přetáhnout kombinézu přes civil. „Když to poprvé bouchlo, tak
to s námi vymetlo podlahu.“ Muži se ušklíbli.
„Kličkoval jsem mezi tím jako zajíc před psy,“ křičel pilot, aby
přehlušil hluk motorů.
Velitel skupiny mávl rukou: „Jsme v pořádku, je to dobrý.
Hlavně že se do nás netrefili.“
Pilot se znovu povzbudivě zazubil a vrátil se do své kabiny.
Muži po jeho odchodu zvážněli a tiše se zahleděli do prázdna.
Neměli si o čem povídat. Jednak hovoru překážel hluk motorů a nakonec, všechno už si řekli při výcviku. A stejně teď nikomu do řeči
moc nebylo. Myšlenky se pomalu soustředily na okamžik, kdy opustí
letadlo. Co je tam dole asi čeká? Dost dobře si to neuměli představit.
Také i oni, jako mnozí jiní, utekli po okupaci Československa
v březnu v devětatřicátém do Polska. Potom přes moře do Francie
a Anglie v důvěře, že se brzo vrátí domů. A vracejí se. I když to není
tak brzy, jak si představovali, a za takových okolností, jak předpokládali.
Psal se květen 1944. Všichni tři muži prošli tvrdým výcvikem parašutistů, Lexa, Luděk i Viktor, a teď už jen čekali na pokyn, aby
mohli vyskočit do černé tmy pod sebou a tím zahájit plnění úkolů
Operace HAWKER přímo na území Protektorátu Čechy a Morava.
Válka v tom roce ještě běsnila snad na celém světě. Rudá armáda
pronikla do Polska. Spojenci byli v Itálii a druhá fronta v Evropě
byla těsně před svým otevřením. Jen v Protektorátě Čechy a Morava
byl zdánlivý klid. Klid ale opravdu jen zdánlivý. Němci řádili jako
devítihlavá saň. Denně se konaly popravy a byli zatýkaní další vlastenci.
Ve dveřích do kabiny se objevil jeden z členů posádky.
„Připravte se,“ řekl krátce a navyklým pohybem otevřel poklop v podlaze letounu. Celým svým vzezřením
nezapřel Angličana.
Muži jeden po druhé zahákovali lanka svých padáků na kovovou tyč nad sebou. Angličan zahákování pohledem
i dotykem zkontroloval. Velitel skupiny si potom sedl do otvoru a spustil pod sebe jednu z beden, kterou měl pomocí
krátkého lana připoutanou k pasu.
„Go!“ zakřičel Angličan a pleskl parašutistu do ramene. Muž zmizel v otvoru rychle následován svými druhy.
„Good luck!“ zavolal za nimi Angličan a zasunul poklop na své místo.
Letadlo se okamžitě obrátilo na zpáteční cestu. Skupina HAWKER byla vysazena na Moravě poblíž Lipníku nad
Bečvou.
Těsně nad zemí uvolnil Lexa lanko nožního pouzdra, ve kterém byl uskladněn operační materiál, přesně jak ho
to učili při výcviku. Po chvíli uslyšel žuchnutí bedny kousek pod sebou a vzápětí se sám ocitnul na zemi. Chvíli
zůstal nehybně ležet a zaposlouchal se do zvuků noci. Kromě šelestu hedvábí padáku a stále slábnoucího hukotu
motorů letadla, neslyšel nic.
Pak se vyprostil z padákových popruhů a tiše zahoukal jako sova. V nevelké vzdálenosti, vpravo od něho,
zaslechl další sovu. Byl to Luděk, který se také v pořádku dostal na zem. Jen Viktor měl smůlu. Zůstal viset na
padáku, který se zachytil v koruně vysokého dubu. Pro tmu neviděl na zem, baterku se neodvážil použít, takže
24
nevěděl, jak je vysoko. Zůstal proto viset v popruzích padáku a čekal na pomoc od svých druhů. Když ho konečně
našli a ukázali mu, že visí necelý metr nad zemí, nechtěl tomu ani věřit.
Lexa se podíval na hodinky. „Musíme sebou hodit. Do svítání zbývají necelé dvě hodiny. Nejdřív stáhněte tady
ten padák,“ ukázal na strom. S padákem ale měli smůlu. Zachytil se vysoko ve větvích a nemohli se k němu dostat.
„Nehte toho,“ změnil po chvíli velitel svůj původní rozkaz, „nejdříve zabezpečíme ostatní materiál. Padák
necháme až na konec.“
Tiše se rozběhli po terénu a horečně zahrabávali pouzdra s materiálem, zbývající padáky, letecké kombinézy
a zbraně. Nechali si jen civil, osobní zbraň, doklady a protektorátní peníze. Nakonec se znovu pokusili z dubu
stáhnout padák, ale ten jejich náporu znovu odolal.
Mezitím se skoro rozednilo. Nezbylo jim, než zanechat padák svému osudu a co nejdříve opustit místo výsadku.
Německá hláska si určitě všimla přeletu osamělého letounu a německé hlídky už určitě uzavírají celý prostor v širokém okruhu. Podařilo se jim proklouznout mezi stahující se smyčkou hlídek opravdu v poslední chvíli, aniž to
tušili. Padák na stromě byl německými vojáky objeven asi tři hodiny po rozednění. Při důkladné prohlídce terénu
byly odhaleny i zakopané schránky s operačním materiálem.
To ale parašutisté nevěděli. Zhruba ve stejné době se všichni tři blížili, každý po vlastní trase, k nádraží malého
městečka, vzdáleného necelých patnáct kilometrů od místa seskoku. Na první pohled se nelišili od cestujících, kteří
byli na nádraží. Vypadali jako dělníci, jdoucí brzy ráno do práce.
Těsně před nádražím postávala skupinka lidí, kteří se spolu bavili. Lexa i Luděk kolem nich postupně prošli,
aniž o ně hlouček projevil jakýkoliv zájem. Viktor, který žil před válkou dlouho v tomto kraji, pojednou zvolnil
krok, až se úplně zastavil. V hloučku osob před nádražím poznal jednu z žen z jeho rodné vesnice. Nebyl si tím sice
úplně jistý, a ani žena ho nemusela, poznala, ale nechtěl nic riskovat. Pomalu se otočil a vydal se směrem od
nádraží. Chvilku předtím si totiž všiml rozebraného plotu u kolejí, a tak se rozhodl, že se dostane na nádraží touto
cestou.
Když došel k rozebranému plotu, nenápadně se rozhlédl kolem, a když zjistil, že si ho nikdo nevšímá, rychle
prošel plotem ke kolejím a podél nich zamířil k budově nádraží.
Nádraží nebylo velké a nemělo nástupiště s podchodem. U nádražní budovy, mezi porůznu stojícími lidmi,
zahlédl i Luďka a Lexu. Když už byl necelých sto metrů od nich, zaslechl za sebou na štěrku spěšné kroky a hlas:
„Halt! Halt! - Tak stůjte, člověče, nebo budu střílet!“
16. V PÍSKOVNĚ
Když jsme vystoupili na smyčce dvojky a uviděli jsme zde pár pobíhajících našich kluků, vzpomněl jsem si na
přihlášku do oddílu, kterou jsem podepsanou nechal doma. A stejně i můj brácha. Co teď?
Karel se Samurajem tu už také byli. Šli nám naproti a podali jsme si ruce. Barry se svou partou se pošťuchovali
kousek za autobusovou zastávkou, nevšímali si nás a my jich také ne. Ještě dál stranou se v trávě povaloval Pátek
se svým nezbytným fotoaparátem, zavěšeným na řemínku kolem krku. Když nás uviděl, vstal a připojil se k naší
družině.
„Jé, já zapomněl doma přihlášku, vole!“ ťukl se Flint do čela.
„Řekli jsme si, že budeme mluvit slušně,“ připomněl mu Karel.
„A co jsem řekl, vole?“ podivil se Flint.
Všichni jsme se rozesmáli. Karel v první chvíli nevěděl, zdali si z něho Flint neutahuje. „Dej si na to vole
pozor,“ řekl mírně Karel. „Tu přihlášku přineseš příště. A co vy ostatní, máte je?“
Ukázalo se, že přihlášku přinesl jen Pátek.
Po silnici od města se k nám přihnal Láďa Mazur.
„Ty jsi šel pěšky?“ divili jsme se.
„Kdepak. Jen jsem se spletl a vylezl jsem z autobusu o zastávku dřív,“ smál se, když si s námi podal ruku.
Potom se posadil na mez, vybalil si z chlebníku kus suchého chleba a začal ho pracně žvýkat.
„Ty jsi neobědval?“ divili jsme.
Láďa se zarazil. „Obědval. Proč se ptáte?“
„Že se už teď cpeš,“ řekl Flint. Vida, my jsme si na jídlo ani nevzpomněli.
„A to se nesmí?“ podivil se Láďa.
„Samozřejmě může. A přestaňte se pořád divit!“ vpadl nám do naší debaty Karel. „Raději mi nadiktujte svoje
jména a adresy.“ Sesedli jsme se kolem něho a diktovali jsme.
K některým jménům si Karel připsal i přezdívky, které jsme měli už z dřívějška, jiné si hned vymýšlel, a když
jsme s ní souhlasili, tak si ji zapsal k příslušnému jménu. Mě dal, nevím proč, přezdívku Šeda, bráchovi Bráška
a Láďovi Mazurovi Bred, prý podle toho suchého chleba, který si vzal na svačinu. Flint zůstal u své přezdívky a
Pátkovi zůstalo jeho příjmení, které stejně vypadalo jako přezdívka.
25
Dalším autobusem přijel Robin a s ním i zbývající kluci. Nechyběl vůbec nikdo. Dokonce Rysi přivedli jednoho
chlapce navíc. Říkali mu Hadži. Po rituálu podávaní levé ruky jsme přešli kousek za město do nevelké, načerno
provozované pískovny. Veřejně se zde, pod pokutou, písek nesměl těžit, ale stejně tu byl písek drobnými stavebníky stále těžen. Trochu kopli do země zde, trochu kopli tam a už tu byla v krajině docela solidní díra. Následně
sem začali někteří obyvatelé naší městské čtvrti sypat odpadky všeho druhu, takže na jedné straně se těžil písek a
na druhé vzniklo parádní smetiště. Posadili jsme se nad pískovnou a Robin nám ze svého sešitu přečetl druhou
část legendy.
„Jak to budeme zahrát?“ ptali jsme se dychtivě jeden přes druhého, když dočetl. Dlouhodobá hra nás chytila
do svých chapadel. Robin se potěšeně usmál našemu zájmu o hru a začal vysvětlovat.
„Podle této kapitoly budeme hrát úseky hned dva. Jeden přímo tady v pískovně a druhý kousek dál v lese.
Celému tomuto prostoru zde za městem říkáme Území. Takže, pokud si někdy později dáme sraz na Území u
pískovny, tak to je zde. Ale teď k tomu, co vás čeká. Přineste sem, Karle, žebřík.“
Karel se Samurajem odběhli na kraj lesa a z nejbližšího křoví vytáhli téměř čtyřmetrový dřevěný žebřík. Celý
oddíl sestoupil dolů do pískovny a žebřík jsme přistavili k nejvyšší kolmé stěně pískovny, v bezprostřední blízkosti
velké hromady kyprého písku.
„Skok z letadla v noci do neznámé krajiny nebyl žádná legrace,“ pokračoval dál Robin. „Často se stávalo, že
se parašutisté při doskoku zranili nebo přistáli na stromech a na zem se dostávali jen s velkými obtížemi. Podobně
se vedlo i hrdinům našeho příběhu, i když jejich seskok nepostrádal i špetku nezbytného humoru. Teď každý z vás
takový skok do tmy uskuteční. Žebřík bude
letadlo, jeho příčky výška nad zemí a tmu si
uděláme tím, že budete mít zavázané oči.
Každý z vás postupně vystoupí se zavázanýma očima na kteroukoliv příčku žebříku
a skočí do hromady písku pod sebou. Za
každou příčku, se, které seskočíte, se vaší
družině započítá bod. Nikdo nikoho nesmí
nutit vystoupit co nejvýše. Každý se musí
rozhodovat sám.“
Střetl jsem se pohledem s Flintem. Tak tohle bylo něco podle našeho gusta. Už jsem
se nemohl dočkat, až na mne přijde řada.
Vzápětí padlo několik dotazů k doplnění a
upřesnění pravidel, potom jsme si střihli,
která družina začne a šlo se na věc.
Začínali Rysi. První šel zavalitý chlapík
s legrační přezdívkou Špagát. Robin mu zavázal oči a položil mu ruce na žebřík. Špagát začal pomalu stoupat vzhůru. Ostatní
jsme byli zticha, aby si nemohl žádný z parašutistů odhadnout výšku podle našich
hlasů.
Špagát vyšplhal na pátou příčku a opatrně
se otočil zády k žebříku. Pokud byly příčky
žebříku vzdáleny od sebe, jak jsem odhadoval, čtyřicet centimetrů, tak měl Špagát svoje nohy zhruba ve výšce
dvou metrů. Hlavu ovšem o metr šedesát výš, protože před seskokem jsme museli na žebříku stát vzpřímeně.
„Hup!“ vykřikl Špagát a vzápětí se zabořil nohama do kyprého písku.
„Pět bodů!“ ohlásil Robin Špagátův výkon a Pavouk, rádce Rysů, si body zapsal.
Špagát si strhl šátek z očí a rychle sděloval Rysům své dojmy ze seskoku. Pak už to šlo ráz naráz. Navzájem
jsme se hecovali k co nejvyššímu výkonu, ale jen v přestávkách mezi skoky, protože mlčení během skoku jsme
museli všichni dodržovat.
Když na mne přišla řada, už jsem byl rozhodnutý, že vyšplhám nejméně na osmou příčku a získám tím osm
bodů. Klukům to natřu. Nemohl jsem pochopit, proč zatím většina skočila jen z páté příčky a ne z vyšší. Pochopil
jsem to, až když jsem pomalu lezl nahoru. Moje ruce totiž osahávaly už nejméně devátou příčku, zatímco nohy
jsem měl teprve na příčce páté. A postavení nohou pro bodové hodnocení bylo rozhodující. A protože kluci dole
byli zticha, tak jsem úplně ztratil orientaci o výšce pode mnou. Ticho a tma byly velmi nepříjemné.
Posunul jsem se znovu o kousek výš, ale dál už to nešlo. Pomalu jsem se otočil a po chvilkovém zaváhání jsem
skočil. Ani ve snu mě nenapadlo, že to bude takový nervák. Nohy jsem měl na náraz naprosto nepřipravené. Bradou
jsem se udeřil do kolena, div jsem si nevyrazil zuby. Vzápětí jsem se svalil bezmocně do písku.
„Čtyři body“, ohlásil Robin.
Do pytle! Jak je to možné, že jenom čtyři body!
26
Pomalu jsem se sbíral se země. To jsem jim to tedy nandal! Ale to už mi někdo strhl s očí šátek a nahoru lezl
Flint.
„Připrav si foťák, Pátku, udělám rekord!“ řval na nás Flint z osmé příčky a z té také skočil. Pátek ho stačil
vyfotit jen tak tak a kluci ho za jeho výkon uznale plácali do ramen.
Bráška získal také čtyři body, jako já, což mě pěkně žralo, protože je mladší. Zlostí bych se byl nejraději
neviděl. Nakonec se mi vrátila ale dobrá nálada, protože naše družina tento úsek vyhrála. Lišáci byli druzí a Rysi
třetí. Barrymu a jeho partě se to nelíbilo, což dávali hlasitým remcáním okázale najevo. Pavouk, rádce družiny, je
nestačil krotit.
Celkově byl bodový stav po druhém úseku vyrovnaný. Každá družina měla čtyři body. Zdálo se, že hra baví
všechny. A to nás dnes čekal ještě jeden úsek.
17. UKRÝVÁME PADÁK
Opustili jsme pískovnu a pronikli hloub do Území. Po čtvrthodinovém ostrém pochodu se Robin zastavil na
nevelké mýtině uprostřed smíšeného lesa. Každému rádci podal zalepenou obálku.
„Můžeme se podívat co v ní je?“ zeptal se Karel.
„Můžete,“ řekl Robin. „Na plánku, který je uvnitř, je označeno místo, které tady v okolí budete muset najít.
Každá družina má označené na svém plánku jiné místo. Označená místa představují prostor, do kterého jste jako
seskočili padákem. Na každém z těchto míst visí na stromě padák a dřevěná bedna. Padák představuje staré prostěradlo a bedna je prostě bedna.“ Podíval se na hodinky.
„Teď jsou skoro čtyři hodiny. Nejpozději do pěti hodin musíte padák a bednu dostat se stromu a v kruhu nejvýše
padesáti metrů od stromu je musíte pečlivě ukrýt. Do křoví, zahrabat pod listí, nebo zakopat do země, ukrýt na
jiných stromech a podobně. Jakékoliv maskování je dovoleno. Přesně v pět hodin opustíte místo svého seskoku, i
kdyby se vám padák nebo bednu nepodařili ukrýt, a otevřete tuto obálku s dalšími pokyny.“
Při těch slovech podal každému rádci další obálku. Byla na ní napsána velká dvojka. „Podle pokynů v obálce
začnete pátrat po místech seskoku druhých družin. Na toto pátrání máte jednu hodinu. To znamená od pěti do šesti.
Mezi šestou a čtvrt na sedm se sejdeme všichni na místě, kde se nyní stojíme. Vyhodnotíme si úsek a teprve až
potom půjdeme společně domů.
Opět se pár kluků zeptalo na několik podrobností. Robin je rychle zodpověděl a teprve až potom jsme se rozešli
třemi různými směry do prostorů svých seskoků.
Náš strom jsme podle plánku našli do pěti minut.
„Propáníčka!“ vyděsil se Bráška, když strom uviděl. My ostatní se vyděsili také. Padák, vlastně kus špinavého
plátna, visel v koruně mohutného dubu, nějakých patnáct dvacet metrů nad zemí. Kousek pod ním visela na provazech stará vojenská bedna. Kmen dubu měl po obvodu přes tři metry a stejně tolik to bylo k nejspodnější větvi.
Pokusili jsme se s Flintem obejmout kmen, ale nedosáhli jsme na sebe.
„Tam nevylezeme,“ řekl Bred s beznadějí v hlase. „Po tom tlustém kmeni se nahoru nikdo nevyšplhá.“
Bráška iniciativně naskočil na kmen stromu a pokusil se na něm udržet pomocí rukou a nahou. Samozřejmě že
marně. Sjel po kmeni dolů a o mocně rozpraskanou kůru se do krve poškrábal. Vypadal přitom dost komicky,
takže jsme se jeho neštěstí museli všichni chtě nechtě smát.
„Uložme si somradla tady na zem, ať nám nepřekážejí,“ řekl Samuraj a shodil se zad tornu zvanou teletina.
Teprve teď jsem si všiml, že mu z telete čouhá jakýsi klacek jako anténa od vysílačky.
„Bacha na můj foťák, ať mi na něj některý slon nešlápne,“ strachoval se Pátek. Položil ho opatrně na zem
k našim chlebníkům. Pak si to ale rozmyslel a zavěsil fotoaparát na větev keře, který rostl hned u našich odložených
věcí.
Mezitím Karel se Samurajem vytáhli ze svých toren asi pětimetrová horolezecká lanka. Říkali tomu laso, ale
já dobře vědě, že jo to horolezecké lano. Přece nejsem pitomec.
„To je něco,“ jásal Flint.
Pak jsem se já, Flint a Samuraj postavili k dubu a Karel nám vyšplhal po zádech na ramena. Na nejspodnější
větev sice nedosáhl, ale pohodlně přes ni přehodil svázaná lanka. Po nich se s nemalými obtížemi vyšplhal na
spodní větev a hned šplhal dál k padáku. Mysleli jsme si, že teď už máme vyhráno, ale neměli jsme. Padák držel
pevně na větvi a nedal se setřást. Vysadili jsme na strom ještě Samuraje, aby mu pomohl. Společným úsilím se jim
potom podařilo dostat padák i bednu dolů.
„Kam to schováme?“ správně se zajímal Bráška. Mě to zajímalo taky.
„Jako v příběhu - všechno zakopeme.“ řekl Karel.
Než jsem se stačil zeptat, čím budeme kopat, všiml jsem si, že Samuraj drží v ruce vojenskou polní lopatku.
Tak vida, ta dřevěná anténa, která mu trčela z torny, byla vlastně násada lopatky. Všichni jsme uznali, že Karel se
Samurajem jsou šikovní kluci, připravení na všechno.
Rozhlédli jsme se po okolí, jestli v předepsaném okruhu není nějaká vhodná prohlubeň, která by se dala pro
náš úkryt využít, ale jak z udělání byl terén kolem dubu bez křovin, téměř rovný a úplně přehledný. Nezbývalo,
než pomocí lopatky vyhrabat jámu a do ní bednu strčit a zasypat. Padák i provaz jsme strčili do bedny.
27
Do předepsaných pěti
hodin jsme to stihli jen tak
tak. Byla to nepředstavitelná dřina. Půda byla kamenitá, a i když jsme se
v práci pravidelně všichni
střídali, měli jsme toho za
chvíli plné zuby. Na pravé
dlani mi naskočil parádní
puchýř, takže jsem si musel
dávat bacha, aby mi nepraskl. A praskl stejně. Zaťal jsem zuby, aby nikdo nic
nepoznal, a na lopatku jsem
tlačil víc levou rukou. Za
chvíli jsem měl puchýř i na
ní.
Konečně byla díra dost
hluboká. Bednu jsme zaházeli a přebytečnou hlínu jsme rozházeli po celém terénu v dostatečné vzdálenosti od
úkrytu. Místo, kde jsme kopali, jsme ještě zamaskovali loňským listím a trávou. Bylo to téměř dokonalé.
„Dělej, otevři tu druhou obálku,“ dorážel Flint na Karla nedočkavě, když už jsme nabyli přesvědčení, že lépe
už to zamaskovat nejde. Karel se podíval na hodinky. Bylo něco po tři čtvrtě na pět.
„Ještě máme čtrnáct minut čas.“ řekl Karel klidně.
„Cože?“ podivil se Flint. „Chceš tím snad říct, že otevřeme obálku přesně v pět hodin? Ostatní ji už dávno
otevřeli a jsou nám teď na stopě.“
Karel se zasmál. „Neboj se, určitě otevřou obálku až přesně v pět hodin, jako ji otevřeme my.“ řekl s přesvědčením v hlase. „Učte se hrát poctivě. Jinak by všechno naše snažení v oddíle nemělo smysl. Jestli ti to teď ještě
nedochází, tak ti to zcela jistě dojde později.“
„Barry, Kupčák a Kytlica jsou podvraťáci. Dobře je známe ze školy. Určitě obálku dávno otevřeli. Ti nepočkali
do pěti.“ namítl Flint.
„Jak můžeš něco takového tvrdit, když s nimi nejsi. Obálku má Pavouk, jejich rádce a ten ji otevře, tak jako
my, přesně v pět.“ Jeho přesvědčení v poctivosti ostatních rádců bylo tak veliké, že jsem tomu uvěřil i já. Také
Flint už dál nic nenamítal.
Do pěti hodin se čas potom trochu vlekl, ale dočkali jsme se jich. Karel se schválně díval na hodinky, a aby
nás trochu pozlobil, otevřel ji až několik vteřin po páté. V obálce byl plánek s popisem místa seskoků druhých
dvou družin. Abychom to všechno rychleji stihli, rozdělili jsme se na dvě party. Samuraj vedl mě, Flinta a Brášku,
Karel si k sobě přibral Breda a Pátka. Rychle jsme si rozebrali svoje věci a rozešli se do hloubi Území.
Karlova skupina šla několik minut úplně tiše. Pojednou se ozval Pátek:
„Jé, já tam zapomněl na větvi foťák!“
„Musíme se pro něj vrátit,“ rozhodl se rychle Karel. „Kdyby ho našel někdo cizí, tak by ti ho mohl ukrást a
kdyby ho našel někdo z našich, tak by jim téměř ukázal místo, kde mají padák hledat.“
„Už pro něj frčím!“ vykřikl Pátek a rozběhl se nazpět.
„Počkej na nás, půjdeme s tebou!“ nabízel mu pomoc Karel.
„Zvládnu to sám. Vy se nezdržujte a pátrejte po padácích!“ odmítl pomoc Pátek a vzápětí zmizel v houštinách.
Karel se chvíli rozhodoval, zdali mají jít za ním, ale rozumnější bylo, raději pátrat po místě seskoku Rysů. Čas
neúprosně běžel.
18. PÁTKOVY NESNÁZE
Mezitím Pátek běžel jako o závod, aby se mohl vrátit ke své skupině s fotoaparátem co nejdříve. Ve spěchu ale
odbočil ze správného směru a náš dub o vlásek minul. Když si to uvědomil, zastavil se a bezradně se rozhlížel po
okolním lese. Pak se otočil asi o devadesát stupňů a nejistě tím směrem vykročil. Vzápětí dub uviděl. Když už se
k němu rozbíhal, zastoupili mu cestu Barry, Kytlica a Kupčák.
„Podívejme, nepřátelský špión,“ řekl Kytlica.
„Máme ho, parašutistu,“ uchechtával se jízlivě Kupčák.
„To je ale náhoda, vole, že tě osud přihrál právě nám, vole. Pojď na moji hruď, ztracený synu.“ Barry roztáhl
do široka paže, jako by chtěl Pátka obejmout. Pátek vyděšeně uskočil nazpět.
„Co po mě chcete? Co chcete dělat?“ vydechl ustrašeně. Měl z dřívějška s touto trojicí tolik špatných zkušeností, že začínal tušit, že tohle náhodné setkání, může pro něho špatně skončit. Že raději nepřijal Karlův doprovod.
Barry se nezdržoval dalšími medovými řečmi a vybafl na něho přímo: „Kam jste ukryli padák, vole?“
28
„To se přece nesmí, vyzvídat na někom,“ řekl Pátek ustrašeně. Pak ho napadlo, že by měl vzít do zaječích. Než
se ale stačil rozběhnout, bylo pozdě. Barryho pěst vyletěla k Pátkově čelisti. Ten sice instinktivně nadstavil ruku,
ale nestihl to. Pěst ho zasáhla do tváře kousek od levého oka. Vzápětí šel k zemi. Oběma rukama si chytil tvář a
hlasitě naříkal.
„Bylo ti to zapotřebí, vole?“ řehtal se Barry. „Představ si, že tě chytilo Gestapo.“ Chvíli se pásl pohledem na
Pátkově schoulené postavě a potom mu přikázal: „Neřvi tady a rychle vyklop, kam jste to zakopali, vole! Nebo
chceš ještě jednu?“
Pátek se vrávoravě postavil. Rukou si třel zasažené místo. Po tváři mu tekly velké slzy.
„Dělej, vole,“ šťouchl do něho Kytlica a Pátek poslušně vykročil k našemu dubu. Po několika krocích ukázal
na místo, které jsme před chvílí s takovým úsilím tak nádherně zamaskovali.
„Tady to je?“ nechtěl věřit Barry. Chytil Pátka za košili a přitáhl ho k sobě.
„Jestli kecáš, tak si tě podáme. Nezapomeň, že tě vedu na černé listině pořád na prvním místě.“
Pátek ustrašeně polkl.
„Asi to tady bude, vole“ prohlásil Kytlica, když nohou odstranil listí. Zkypřená půda pod listím se zřetelně
lišila od sousední, nezkypřené, řádně lety upěchované.
„Máš štěstí, vole,“ zasyčel Barry Pátkovi do obličeje. „A teď vypadni. A ne abys někde něco vykecal!“ Prudce
ho od sebe odstrčil.
Pátek se zničeně dopotácel ke keři se svým fotoaparátem, jedním pohybem ho strhl s větve a rozběhl se hledat
své druhy. Tvář a dokonce i oko ho pálilo jako čert. Když byl dost daleko od místa své pohany a Barryho parta ho
už nemohla vidět, zastavil se, lehl si do trávy a hořce se rozplakal. Nad potupou, kterou mu Barry zase uštědřil,
nad svou bezmocností a strachem postavit se na odpor a nejvíc nad tím, že ze strachu zradil svou družinu, své nové
kamarády tím, že vyzradil místo úkrytu padáku.
Mezitím, co se toto všechno odehrávalo, naše skupina dorazila na místo seskoku Lišáků. Okamžitě jsme začali
prohledávat terén v okruhu předepsaných padesáti metrů. O něco později se k nám přidala i skupina Rysů vedená
Pavoukem. Překvapilo mě, že je ve skupině i podrádce Štika, tedy že je zde celé vedení Rysů. Když jsem si uvědomil, že s nimi nejsou Barry, Kytlica ani Kupčák, bylo mi jasné, proč to tak je. Určitě si Barry nechtěl nechat
nikým nic přikazovat, jeho parta se trhla a šla pátrat po padáku sama.
V počtu deseti mužů jsme v lišáckém rajónu prošťouchali kdejaký krtinec, až jsme padák našli. Polní lopatka
se zaryla do země a za chvíli byla bedna, podobná té naší, i s padákem venku. Pro nás i Rysi to byl parádní úspěch.
Nechali jsem bednu na opatrování Rysům a rozběhli jsme se na pomoc Karlovi a jeho skupině.
Objevili jsme je až skoro v šest hodin. Byla tu i celá družina Lišáků, což nás v první chvíli zmátlo. Když nám
ale řekli, že naši bednu už našli, tak nám to bylo jasné. Jen Rysi ukryli svůj padák tak dobře, že jsme ho do šesti
hodin nenašli.
„Kde je Pátek?“ zeptal se Flint Karla, když už jsme z časových důvodů museli dalšího hledání zanechat a vrátit
se na místo srazu.
„Zapomněl si u dubu foťák, vrátil se pro něj a od té doby jsme ho neviděli.“ vysvětloval Karel. „ Asi někde
bloudí po lese. Snad se mu nic nestalo. To by byl průšvih.“
Na mýtinu jsem došli něco před čtvrt na sedm. Pátek tu naštěstí už byl. Foťák měl na řemínku přehozený přes
rameno. Karlovi se viditelně ulevilo.
Když přítomní Rysi viděli, že jejich bednu neneseme, propukli v radostný jásot.
„Kde ses coural?“ zeptal se Karel Pátka.
„Nemohl jsem vás najít, tak jsem šel přímo sem.“ Opuchlou tvář sešklebil v nepřirozený úsměv.
„Co se ti stalo s okem?“ zeptal se Flint.
„Upadl jsem na kámen.“
„Dej si na to studený obklad.“ radil Samuraj. Dobrá rada. Kde tu ale vezmeme studený obklad?
Pátek se choval nějak divně, nepřirozeně. Asi to dělalo to opuchlé oko. Střelil jsem podezřívavý pohled
k Rysům. Barry s Kupčákem tam ostatním cosi nadšeně líčili, asi jak objevili náš padák, a nevěnovali nám žádnou
pozornost. Moje slabé podezření, že by na opuchlém Pátkově oku mohli mít nějaký podíl, roztálo jako jarní sníh.
Robin vyhodnotil právě skončený úsek hry. Rysi objevili náš padák a podíleli se společně s námi na objevení
padáku Lišáků. Přitom jejich padák objeven nebyl, takže tento úsek vyhráli. Lišáci nevyhráli ještě ani jeden úsek
a teď byli poslední. Stav ve hře byl takový: první Rysi se sedmi body, my s šesti body druzí a Lišáci poslední s pěti
body.
Už jsme mysleli, že je dnešní pěkné výpravy konec, ale Robin nás ještě zadržel. Ze své torny vytáhl papírovou
kouli velikosti tenisáku.
„Takových míčků ze starých novin si každý doma vyrobíte do příští oddílovky nejméně pět. Ale pozor, musíte
je vyrobit už dnes večer, nebo nejpozději v pondělí odpoledne. Nenechávejte si to na konec týdne, protože míčky
by pořádně neproschly a nedalo by se s nimi házet. Jejich výroba je jednoduchá. Na jeden míček použijete dvě
dvoustrany novin, třeba Mladé fronty, to jsou čtyři listy. Nesmíte použít ani víc ani míň listů, protože byste nedocílili správnou velikost míčků.
29
Nejdříve si uvaříte škrob a potom ho zředíte asi tak na dva litry. Obě dvoustrany novin ponoříte do škrobu a
přímo v hrnci noviny zmačkáte do tvaru koule. Vodu z koule pořádně vymačkáte a potom ji necháte pozvolna
vyschnout. A míček - střela - je hotov. Dosušení, nebo rychlé vysušení v rozpálené troubě se nedoporučuje. Míček
na spálíte a uvnitř bude stejně vlhký.“
„To je všechno?“ Výroba se nezdála být složitá.
Po instruktáži na výrobu papírových míčků jsem domů ještě nešli, i když většina z nás měla cukání, už už se
domů rozběhnout. Rysi museli najít a vykopat svoji bednu a naše družina zase pomáhala Karlovi a Samurajovi
odnést bedny do sklepa domu, ve kterém Karel bydlel. Vše po sobě uklidit, také patřilo k dobrodružství, i když se
to některým do toho moc nechtělo.
Doma jsme chtěli s Bráškou ihned vyrábět míčky, jenže se ukázalo, že maminka nemá v zásobě žádný škrob,
protože poslední vypotřebovala při posledním praní, zatímco my jsme byli na výpravě. Výrobu míčků jsme museli
přesunout na pondělí.
Večer jsme ulehli oba spokojeně do svých postelí. Napadlo mi, co všechno už jsme od jedenadvacátého srpna
do dneška prožili!. Samé vzrušující věci. Za celý život jsem toho tolik neprožil. A to máme s Karlem domluvenu
další schůzku na středu. Říkal, že máme družinovku, nebo co. Moc jsem nerozuměl, co tou družinovkou myslel,
ale to bylo jedno. Hlavně když budeme zase prožívat nějaké takové dobrodružství jako dnes. Pak jsem nad tím
přestal uvažovat, protože jsem usnul, jako by mě do vody hodili.
19. DRUŽINOVKA
Ve středu jsem potom pochopil snadno a rychle co to ta družinovka je. Karel nám vysvětlil, že každá družina
našeho oddílu se schází některý den v týdnu ke své samostatné činnosti. A této činnosti se říká družinová schůzka,
neboli družinovka. Naše družina se bude scházet ve středy, Rysi v úterky a Lišáci ve čtvrtky. Pátky, soboty případně i neděle jsou vyhrazeny k společné činnosti celého oddílu, tedy k oddílovkám a oddílovým výpravám.
„Družinovky budeme z počátku připravovat já se Samurajem,“ řekl Karel. „Později se budete na programu
podílet i vy ostatní.“
Do klubovny vstoupil Samuraj a s nějakým cizím chlapcem.
„Tohle je Vili Kamper, nový člen naší družiny,“ představil ho. Všichni jsme mu, stále ještě neobratně, podávali
na uvítanou levičku.
Když rozruch kolem vítání Viliho trochu ustal, Bráška se zeptal i za nás:
„A co na těch družinovkách budeme dělat?“
„Všelicos. Dnes se například dáme do plnění některých bodů nováčkovské zkoušky,“ vysvětloval Karel.
Všem nám rozdal sešitek velikosti slovníčku. Na obálce bylo napsáno: Junácká stezka. Pod nápisem byla namalovaná skautská lilie. Na první stránce byl text junáckého zákona a slibu, a na další stránce tabulka s vepsanými
body nováčkovské zkoušky.
„Postupně, během tří až čtyř měsíců, budete muset prokázat znalost všech bodů nováčkovské zkoušky a teprve
potom se stanete řádnými členy našeho oddílu, složíte slib a začnete plnit podmínky prvního a druhého stupně. I
tyto podmínky jsou ve stezce vypsány.“ doplnil Karla Samuraj.
„Během těch tří čtyř měsíců poznáme my i vy, zdali vás oddíl baví a jestli v něm vůbec chcete zůstat,“ pokračoval Karel. „A teď si uděláme kontrolu plnění úkolů z minula. Ale odpovězte po pravdě. Nesnažte se lhát. Tak
tedy: kdo z vás si nejpozději v pondělí vyrobil papírové míčky, jak to po nás chtěl v neděli Robin a kdo ne?“
Všichni jsme zvedli ruce, že jako ano, jenom Vili ruku nezvedl, protože s námi v neděli nebyl a nemohl o
výrobě míčků nic vědět.
„Dobře,“ řekl Karel překvapeně. Asi takovou iniciativu z naší strany nečekal.
„To jsem zvědav,“ řekl naopak pochybovačně Samuraj. Netušil jsem, proč o nás pochyboval. My s Bráškou
jsme míčky podle návodu vyrobili a dokonce každý pět navíc. A Flint je vyráběl také. „Nakonec - v sobotu
uvidíme,“ dodal ještě Samuraj.
Potom Karel vytáhl ze své torny pět kusů horolezeckého lanka, dlouhých něco přes pět metrů a řekl: „Dnes se
naučíte vázat šest základních uzlů. Každý správný skaut je zná. Tyto dvě vázačky jsou naše, moje a Samuraje, a ty
tři zbývající získají ti z vás, kteří dokáží na konci družinovky správně uvázat právě těch šest základních uzlů.“
Jeho nabídka nás všechny překvapila.
„To si je jako budeme moci vzít domů?“ zeptal se Bred.
„Jasně,“ řekl Karel. „A budete mít vázačky ve svém užívání tak dlouho, dokud budete v oddíle. A kromě uzlů
se s nimi naučíte i tohle.“
Karel i Samuraj protáhli jeden konec svého lanka, očkem na druhém konci. Vznikla tak smyčka jako na lasu.
Oba dva potom bez zvláštních potíží a na první pokus roztočili laso kolem svého těla. Jako kovboji někde na
Divokém západě. Valili jsme oči.
„Téhle figuře, kterou předvádíme, se říká krinolína.“ vysvětloval Karel.
30
Potom oba roztočili lasa před sebou rovnoběžně se zemí a tomu říkali talíř. A najednou hup, vskočili oba téměř
současně do smyčky svého lasa a zase z něho po chvíli vyskočili ven. A laso pořád střídavě kroužilo před nimi a
kolem nich, jako by bylo živé. Valili jsme bulvy ještě víc.
„Já to chci zkusit,“ žadonil Bred.
„Já taky,“ přidal jsem se.
„Já taky!“ volali ostatní. Vrhli jsme se na zbývající lasa, ale Karel nás zarazil: „Až potom! Nejdříve uzly.
Lasování není požadováno v nováčkovské zkoušce.“
Nastalo nám učení mučení. Karel se Samurajem si nás rozdělili do dvou skupin a předvedli nám postupně
jednotlivé uzly. Vzápětí jsme si je zkoušeli sami. Bylo
u toho dost legrace i vztekání, protože se nám uzly
pletly a ne a ne je správně uvázat. Ani ne tak mně, jako
ostatním klukům. Můj dřívější zájem o skautské věci
a četba časopisu Junák a Vpřed, teď sklízel ovoce.
Zvládl jsem všech šest základních uzlů jako první,
k velké radosti Samuraje, který mě cvičil.
„Karle,“ volal na našeho rádce nadšeně, „představ
si, že Šeda už umí všechny uzly!“
„Vážně?“ Karel tomu nechtěl ani věřit. Uvěřil, až
když jsem mu všechny uzly postupně předvedl.
„Jedno laso je tvoje,“ řekl na to Karel. „To které držíš, si už můžeš nechat.“ Byl jsem na svůj výkon pyšný
a navenek jsem se tvářil, jako že to nic nebylo.
Další laso získal Vili, který se ukázal jako docela
zručný chlapík, a s odřenýma ušima se to povedlo i
Flintovi. Ostatní prokázali také dost zručnosti, ale obsadili tak říkajíc nemedajlová místa. Jen Bráška uzly
nezvládl. Ke konci začal polykat slzičky a nakonec se
úplně vážně rozplakal. Ten brácha je nemožný uřvanec!
„Nic si z toho nedělej,“ konejšil ho Samuraj, „příště
to zvládneš, uvidíš.“
„Nezvládnu to,“ ječel brácha ještě víc, až jsem ho
musel šťouchancem upozornit, aby se trochu sebral.
„Přestaň!“ zasyčel jsem. Moc to nepomáhalo.
„A co my ostatní?“ zajímal se Bred. „My lasa nedostaneme?“
„Ale ano. Robin má slíbeno od jednoho horolezeckého oddílu, že nám přenechají vyřazená horolezecká lana.
Tyhle lanka máme také od nich. Zatím jsme z nich udělali jen patnáct kusů. Ty Robin rovnoměrně rozdělil mezi
všechny družiny s příkazem, že lanka zatím dostanou za odměnu jen ti, kteří s nimi prokáží nejvíc zručnosti. Což
se stalo. Ostatní budou muset počkat do příště. Až nám horolezci dodají svá vyřazená lana.“
Potom jsme se podle pokynů Karla i Samuraje pokoušeli roztočit krinolínu, ale nebylo to tak jednoduché, jak
to Karel se Samurajem předtím předváděli. Vázačka se nám pořád omotávala kolem těla, krku nebo ruky. Zkoušeli
jsme to pořád dokola, až nám umdlévaly ruce. Škoda jenom, že jsme neměli víc las. Lasa jsme si pořád nedočkavě
tahali po pár minutách z rukou. Karel se Samurajem měli co dělat, abychom se při tom nakonec nepoprali a abychom dodrželi jakous takous pravidelnost při cvičení.
Asi po dvacetiminutových pokusech se pojednou rozkřičel Vili. Doslova řval: „Mám! Podívejte! Povedlo se
mi to!“
Překvapeně jsem se otočili po hlase. Vili stál toporně jako kus dřeva, s levou rukou přitisknutou k tváři, loket
u těla, oči vykuleny a opravdu kroužil smyčkou lasa kolem těla. Vzápětí se mu laso zkroutilo kolem paže a měl po
krinolíně. To ale nevadilo. Prvního úspěchu bylo dosaženo. Měli jsme z toho radost, jako by se krinolína podařila
i nám ostatním.
„Konec lasa ti musí prokluzovat v dlani,“ poučoval ho Samuraj, „nesmíš ho držet křečovitě. Jinak se zkroutí,
smyčka se překříží, namotá se ti na ruku a máš po parádě.“
Do konce družinovky byli i ostatní více či méně úspěšní. Flint, Bred i já jsme smyčku krátce roztočili. Ale to
už byl opravdu konec družinovky.
Doma jsem chtěl našim předvést své pokroky v kovbojském umění a hned na první pokus jsem srazil stolní
lampu, která se roztříštila na tisíc kousků a rozletěla po celém pokoji. Od otce přiletělo pár pohlavků a bylo po
lasování. Kovboji zkrátka nemají lehký život. Zvláště ne v Československu. Od té doby jsem své lasařské umění
předváděl jen na hřišti. Tady se stolní lampa nevyskytovala ani náhodou.
31
20. PROZRAZENI
(Třetí kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Uplynuly již skoro dvě hodiny od vyhlášení poplachu. Oba protektorátní četníci bloumali sem tam na okraji
kolejiště. Jen tak, aby jim nemohl nikdo nic vytknout. Měli za úkol kontrolovat podezřelé osoby z této strany nádraží
a v jeho nejbližším okolí. Gestapo na všechno nestačilo. V okamžiku, kdy se kus cesty od nádrží obrátili na zpáteční
cestu, zahlédli v polovině vzdálenosti, mezi sebou a budovou nádraží, jak se dírou v polorozpadlém plotě protáhl
muž a sebejistě vykročil podél kolejiště k budově nádražní.
Oba strážníci se na sebe mlčky podívali a přidali do kroku. Chtěli muže dostihnout ještě před nádražní budovou, než se dostane mezi ostatní cestující. Muž před nimi šel pomalu, zřejmě netušil, že má za zády četníky. Vzdálenost se mezi nimi každou vteřinou zmenšovala. Pojednou se mladšímu strážmistrovi rozbušilo rozčílením srdce.
Vytřeštěně pozoroval postavu muže před sebou a nechtěl uvěřit svým očím. Ta postava, to držení těla! Ne, nemohl
se mýlit.
„Halt! Halt!“ zavolal na neznámého muže polohlasně starší strážmistr, jako by nechtěl vzbudit pozornost cestujících na nádraží. Neznámý muž na zavolání nereagoval a pokračoval dál ve své sebejisté chůzi.
„Tak stůjte, člověče, nebo budeme střílet!“ zvolal znovu starší strážmistr naléhavě, ale nemyslel to vážně,
protože oba strážníci nechali své pušky viset na rameni.
Muž se zastavil a pomalu se k nim otočil. Když mu mladší strážmistr pohlédl do tváře, nabyl nezvratné jistoty.
„Váš průkaz, prosím,“ řekl. Hlas měl podivně křečovitý, až se na něho starší strážmistr překvapeně podíval.
Muž jim podal průkaz. V jeho klidné tváři se neobjevil ani stín nějakého napětí, nebo překvapení. Mladší strážmistr otevřel legitimaci. Zněla na jméno Viktora Kroupy. Ja - blbost! Viktor Krátký se jmenuješ, chlapečku. Poznal
jsem tě.
„Kam jdete?“ zeptal se jen tak pro formu, aby zakryl napětí, ale hlas mu zněl nepřirozeně. Překvapení staršího
strážmistra z chování svého mladšího kolegy vystřídalo podezření, že se děje něco nepatřičného.
„Do Moravské Ostravy,“ řekl muž bez zaváhání.
Mladší strážmistr dlouze listoval v papírech a pak se přes postavu muže zahleděl k nádražní budově. Kontrola
průkazu nikoho z cestujících zvlášť nezaujala. Jen snad dva muži, kteří stáli na kraji nástupiště, projevovali o ně
zájem. Starší strážmistr sledoval pohled mladšího a také i on si všiml těch dvou chlápků na peróně na nádraží.
Okamžitě ho napadlo, že tihle tři muži nepatří k sobě. Znovu se zadíval na mladšího kolegu. Ten stále ještě listoval
v průkazu.
Starší strážmistr netrpělivě přešlápl. Sakra, vrať mu ten průkaz, pomyslel si a pohledem hypnotizoval svého
druha. Jestli to jsou parašutisté, k vůli kterým je teď na nohou celý okres, může dojít k přestřelce a to přece
nechceme.
Jako by mu četl myšlenky, mladší strážmistr zaklapl průkaz, vrátil ho muži a řekl: „V pořádku, můžete jít.“
Hlas už měl zase normální. Napětí se uvolnilo. Cizí muž schoval průkaz do náprsní kapsy saka, prošel nevšímavě
kolem těch dvou chlápků na peróně do nádražní budovy a zmizel směrem k pokladnám.
„Je ti něco? zeptal se starší strážmistr.
„Já ho poznal a on mě určitě taky, i když to na sobě nedal znát,“ vysvětloval mladší strážmistr. „Je od nás
z vesnice. Nějaký Viktor Krátký. Před pěti lety zmizel za kopečky.“
„Přece jenom parašutista. Tak proč jsme mu ale nepomohli, jako těm minule?“
„Protože dnes to není možné,“ odpověděl mladší strážmistr, tentokrát už ledově klidným hlasem. „Jednak by
ti dva u nádraží nepochopili, proč odvádíme jejich druha a mohli by začít střílet a kromě toho - já mu pomoci
nechtěl.“
„Ale proč?“ podivil se starší strážmistr. „Vždyť přece patříme k odboji...“
„Protože mi tenhle ten Viktor Krátký před válkou přebral holku.“
„Cože?“ starší strážmistr nevěřil svým uším. Že mu přebral holku! Taková blbost. Když se ale pozorně zadíval
na mladíka, nic na to neřekl. Tolik zloby a nenávisti u něho ještě nikdy nespatřil.
Od Přerova přijel vlak. Společně s cestujícími do něho nasedli i tři muži a vlak odjel. Oba četníci dokončili
obchůzku bez jediného slova a vrátili se na četnickou stanici. A tam, před všemi přítomnými četníky, mladší strážmistr vytočil číslo ostravské úřadovny Gestapa a nechal se spojit s kanceláři doktora Willyho Kampa.
*
Z bezpečnostních důvodů cestovali parašutisté každý v jiném vagónu. Protože se potřebovali poradit, zdali
Viktorovo setkání s protektorátními strážníky nějakým způsobem neohrozí jejich operaci, několik kilometrů za
Hranicemi se sešli Lexa a Viktor v chodbičce vagónu zhruba uprostřed vlaku. Viktor Lexu požádal o oheň, zapálili
si cigarety a dali se do hovoru. Náhodný pozorovatel musel nabýt dojmu, že se tito muži v životě neviděli a setkali
se tu čirou náhodou.
„Co se to tam dělo?“ zajímal se Lexa o příčině a průběhu četnické kontroly na nádraží.
„Asi běžná kontrola. Chtěli jen vidět můj průkaz. Když nezjistili nic podezřelého, nechali mě jít. Ale...“
„Co ale?“
„Jednoho z četníků jsem poznal.“ přiznal Viktor zamyšleně.
32
Lexa potáhl dlouze z cigarety a vyfoukl oblak kouře. „A on tebe?“
„Určitě.“
„Co určitě.“
„Určitě mě poznal také.“
„Muže nás to ohrozit?“
„Nevím. Přebral jsem mu kdysi holku a Křepelka, ten strážmistr, mi to určitě neodpustil. Už tenkrát o něm bylo
známo, že je pěkně mstivá potvora.“
Lexa opět silně popotáhl a trochu nervózně vyfoukl kouř. „To je zlé. Měli bychom na nejbližší stanici vystoupit
z vlaku. Běž zatím do svého vagónu. Poradím se s Luďkem a dáme ti vědět, kdybychom museli vystoupit. Pokud ti
nedáme vědět, pokračujeme dál v cestě vlakem.“
V chodbičce sousedního vagónu potom proběhl vzrušený rozhovor mezi Lexou a Luďkem. Luděk navrhoval,
aby z vlaku nevystupovali a dál pokračovali do cílového města. Lexovi se to moc nezamlouvalo. Opatrnost mu
velela, aby z vlaku vystoupili, ale nakonec se nechal Luďkem umluvit a oba se vrátili nazpět do svých vagónů.
Když vlak asi po deseti minutách zastavil, všichni tři muži zůstali ve vlaku na svých místech.
Když se po chvíli vlak znovu rozjel, vstoupil do oddělení, ve kterém seděl Viktor, chlap jako hora. Byl sice
v civilu, ale Gestapák z něj byl cítit na sto honů.
„Kontrola dokladů. Německá policie!“ ohlásil hřmotně česky a rozhlédl se po cestujících. Viktor si trochu
oddech, když zjistil, že muž provádí kontrolu sám. Připravil si doklady a čekal, až k němu gestapák dojde.
„Ausweis, bitte!“ požádal Viktora.
Viktor mu podal doklady. Legitimace, kterými je vybavili, byly padělány dokonale. Při zběžné kontrole dokladů
se dalo jen těžko odhalit, že se jedná o padělek. Gestapák si legitimaci chvíli prohlížel a pak se zeptal: „Vaše
jméno?“
„Viktor Kroupa.“ Gestapák ho nezaskočil. Tohle na nich při výcviku v Anglii chtěli ve dne v noci.
„Narozen?“
„Třináctého pátý dvacet.“
„Kam jedete?“
„Do Moravské Ostravy.“
„Ukažte mi jízdenku.“
Viktor mu ji podal. Přitom ho napadlo, že jestli ho Křepelka přece jenom udal, muž před ním ho bude chtít
zatknout. Gestapák se podíval na jízdenku, vložil ji do legitimace, tu vstrčil do kapsy a řekl Viktorovi: „Pojďte,
prosím, se mnou.“
Viktor pomalu vstal. Křepelka ho udal. Měl to předpokládat. O zavazadlo nad sebou ani koutkem oka nezavadil
a vykročil za gestapákem. Ten před ním otevřel dveře, dal mu přednost, a tak prošli do dalšího vagónu směrem
k lokomotivě. V okamžiku, kdy se oba ocitli na dalším spojovacím můstku mezi vagóny, Viktor bleskurychle vytál
pistoli, otočil se do protisměru a dvakrát vystřelil. Překvapený gestapák se chytil za hruď a vzápětí se zhroutil na
spojovací můstek. Viktor vešel do chodbičky, zavřel za sebou dveře a zatáhl za nejbližší záchrannou brzdu. Vlak
sebou škubl a začal prudce brzdit. Několik cestujících upadlo, padala zavazadla a ve vlaku nastal zmatek.
Ještě než se vlak úplně zastavil, běžel už Viktor po krátkém svahu pryč od trati. Když vlak zůstal stát, vyskákalo
z vagónů na trať několik civilistů. Chvíli jim trvalo, než se zorientovali, co se vlastně děje. Když spatřili na jedné
z terénních vln běžícího Viktora, několikrát tím směrem vystřelili. Vzápětí se rozběhli po jeho stopě, jako smečka
hladových vlků.
21. U ŘEKY
V sobotu jednadvacátého (vida, už měsíc uplynul od obsazení Československa), jsme od Okresního domu dětí
a mládeže vyrazili rychlým pochodem za město. Přešli jsme po dřevěné lávce úzkého koryta náhonu na městský
mlýn, kterému se říkalo Mlýnka, a po chvíli jsme stanuli na břehu řeky Olše. Dál jsme postupovali proti proudu
po úzkém pruhu území, které vytvářela Mlýnka s hlavním tokem řeky. Došli jsme se až na prostornou loučku u
splavu se stavidlem. Po pravé straně u řeky rostly husté vrby a po levé straně u Mlýnky vzrostlé olše. Řeka v těchto
místech nebyla ještě regulovaná a při každé jarní záplavě vymílala v dlouhém úseku nad splavem i pod ním nové
tůně a zátočin.
Robin prohlásil, že tady je maše dnešní tábořiště. Shodili jsme své chlebníky a sportovní pytle do trávy a
chystali jsme se rozběhnout po okolí. Jenže Robin vyhlásil nástup a začal počítat do třinácti. Zmateně jsme pobíhali
a hledali svou družinu, takže jsme to opět do těch prožluklých třinácti vteřin nestihli. Robin se pobaveně šklebil
nad našim zmateným pobíháním a když už jsme konečně stáli, tak řekl: „Příště se víc snažte. Kdo to do třinácti
vteřin nestihne, bude dělat deset kliků. No - ještě pár takových nástupů a budeme mít v oddíle samé svalovce. Tak
- teď se pochlubte svými papírovými střelami, které jste si měli vyrobit. Mělo jich být pět, že?“
Vzápětí se ukázalo, že ne všichni Robinův úkol splnili. Také ne všichni měli míčky správně vyrobené. Některé
míčky byly ještě vlhké, jiné byly malé, nebo naopak příliš velké. Podle toho, jestli bylo použito mnoho nebo málo
novinového papíru.
33
„Dopadlo to hůř, než jsem předpokládal,“ kabonil se Robin. „Mělo by se nám stát zákonem, že když si něco
domluvíme, tak to musíme všichni beze zbytku splnit!“
Potom nám rozdal za každý správně vyrobený míček malý čtvereček papíru s natisknutou květinkou.
„Každý takový lísteček představuje jeden pomocný bod do oddílového bodování. Neztraťte ho. Vždy na konci
měsíce mi je vrátíte a podle toho, kolik jich budete mít, tolik bodů vám bude zapsáno do bodovací tabulky. Způsob
oddílového bodování vám vysvětlí vaši rádcové na družinovkách. A teď se zase vrátíme k naší dlouhodobé hře.“
Rychle jsem si schoval lístečky do kapsy. Dostal jsem jich plný počet a měl jsem z nich pochopitelně radost.
Pak už jsem se soustředil na vysvětlování pravidel čtvrtého úseku hry. Každý z nás postupně bude muset proběhnout trať vyznačenou mezi keři a na volné louce. Ostatní dvě družiny budou po něm pálit papírovými střelami. To
byl Viktorův útěk z vlaku před gestapem a střelba na něho. Moc se mi to líbilo a Flintovi také. Ovšem jen do té
doby, než na nás přišla řada.
A protože už minule bylo stanoveno pravidlo, že družina která v posledním úseku zvítězila, začíná jako první
úsek nový, byli na řadě Rysi. Barry se přihlásil, že poběží jako první.
„Sledujte mě, pistolníci,“ ucedil koutkem úst a odstartoval. Vzápětí se na něho snesla sprška střel. Na neštěstí
pro nás všechny vedle. Každý střílející měl jenom jeden míček, tedy jeden pokus, při kterém mohl prchajícího
zasáhnout. Míčky, které už byly vystřeleny, se mohly posbírat a použít až při palbě na dalšího člena družiny.
Barry kličkoval jako zajíc. Vrhal se na zem, několikrát se vrátil, aby nás zmátl, a tak ho žádný míček ho nezasáhl. Tím získal Rysům jeden bod. Jeho komplici, Kytlica a Kupčák, proběhli také hladce. Ale další tři Rysi Špagát,
Mýval a Hadži, byli zasaženi. S omluvným pohledem se vrátili ke své družině, kde jim Barry začal vztekle nadávat.
V tu chvíli Špagátovi vytekly nervy. Zaťal pěsti, postavil se výhrůžně proti Barrymu a rozkřičel se: „Co nám
nadáváš? Myslíš si, že jsi superman, nebo co?“
Vypadalo to na rvačku. Pavouk se Štikou mezi ně skočili a snažili se je od sebe oddělit.
„Nechejte toho, hoši!“ okřikl je přísně Robin. „A ostatní si běžte posbírat míčky, ať mohou k úseku nastoupit
Vydry!“
Rozběhli jsme se do louky. Roztržka tím byla zažehnána, ale měl jsem pocit, že se oba později stejně utkají.
Posbírali jsme co se dalo. Spousta míčků někde zapadla, ty jsme nenašli, jiné míčky byly rozbité, ty pořádně
nedosušené, takže jsme museli použít další míčky z rezervy. Když se poslední hledači vrátili na palebnou čáru,
vydal se na svoji poslední cestu náš rádce Karel. Smrtící střela ho zasáhla zhruba uprostřed vzdálenosti, kterou
měl překonat.
„Má ji, má!“ křičel radostně Barry. Asi ho zasáhl on.
Ostatní jsme potom přebíhali se střídavými úspěchy. Já i Flint jsme zabodovali, Brášku zasáhli. Okamžitě mu
oči plavaly v záplavě slz a mě proto chytal vztek.
Všechno potom probíhalo za vzrušeného křiku, jásotu a povzbuzování až do okamžiku, kdy běžel Vasil od
Lišáků. Barry hodil a hned začal křičet, že ho zasáhl do boty, ale Vasil běžel dál, doběhl až do cíle a tvrdil, že
zasažený nebyl. Opět se schylovalo ke rvačce. Oba se chytili za košile pod krkem a opět jsme museli Barryho od
jeho protivníka tahat. Vasil byl tělesně stejně vyspělý jako Barry, možná že byl i silnější. Mohlo z toho být docela
pěkná rvačka, napadlo mně škodolibě, když jsem si uvědomil, že by mohl dostat Barry od Vasila nářez. Jenže
Robin to nedovolil. Bylo na něm znát, že ho oba tentokrát už opravdu nazlobili.
Robin vyhlásil nástup a prohlásil: „Zásah neplatí. A od tohoto okamžiku bude platit pro všechny podobné
budoucí hry následující oddílový zákon. Zásah, který není stoprocentní, neplatí. To jest takový, o němž není
pochyb. Ten, kdo je v běhu, nemusí lehký dotek míčku vůbec cítit. A další zákon. Za žádných okolností se nebudete
hádat, natož abyste se poprali. Ještě si o tom všem na konci dnešní vycházky popovídáme.“
V další části oddílového programu jsme si zahráli přetahovačku, všelijaké honičky a hru Obsaďte území. Dost
jsme při ní dostali zabrat. Ještě před setměním jsme si udělali ohníček, sesedli se kolem něho a rozpovídali se, co
a jak se bude v oddíle dělat a nakonec do debaty zasáhl Robin.
„V našem oddíle by mělo vzniknout nerozlučné přátelství nás všech na život a na smrt, bez jakýchkoliv postranních úmyslů a zloby. Tak, jak jste se někteří zachovali dnes, tak si to nepředstavuji. Sprostá slova musí zmizet
z našich slovníků. Musíme změnit svoje chování navzájem k sobě i k jiným mimo náš oddíl. Při hrách můžeme
fandit, můžeme se hecovat, ale ne nadávat a urážet soupeře. Každý přece má v úmyslu udělat podle svých možností
co nejlepší výsledek. Vyhrát může jen jeden. Poražený by to měl sportovně uznat a příště se pokusit v mezích
pravidel porážku oplatit. A vítěz by se zase neměl poraženému smát nebo ho nějak zesměšňovat. Nehrajeme
přece o zlaté katě, ale abychom si zahráli!“
34
Ještě cestou domů jsme si o tom povídali a já si umínil, že se podle jeho slov budu vždy řídit.
Druhý den v neděli jsme šli na brigádu do místního jézédé v rámci akce Služba vlasti, kterou vyhlásila Ústřední
rada Junáka. Sbírali jsme brambory. Přišli jen nadšenci. Barry, Kupčák, Kytlica a někteří další nefachčenci nepřišli.
Přesto byl Robin s účastí našeho oddílu na brigádě spokojen.
Naše další družinovka proběhla v pohodě. Chyběli sice Bred a Samuraj, ale zato přišli dva noví hoši. Jednomu
jsme začali říkat Jeff, druhý se jmenoval Honza.
S Flintem jsme několikrát Pátka přitlačili ke zdi, aby jsme z něho dostali přiznání, od koho se dověděl o skrýši
ruských samopalů, ale Pátek se kroutil, že o žádných samopalech nevěděl. A už vůbec jsme z něho nedostali, kdo
mu o té skrýši řekl. Zatím jsme to tedy pustili z hlavy. Přece to z něho nevymlátíme způsobem, jako by to udělal
Barry, když jsme teď ti skauti! Třeba nám to později, až bude chtít, sám řekne.
22. PAST
(Čtvrtá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Viktorovi se podařilo doběhnout až téměř k prvnímu stavení, když mu dávka ze samopalu podrazila nohy.
Pokusil se postavit, ale nohy ho neposlouchaly. Hlavou mu blesklo strašné poznání, že svůj boj už dobojoval. Když
si to uvědomil, nezaváhal ani na okamžik. Přiložil si pistoli ke spánku a stiskl spoušť.
Ihned po zastavení vlaku, vyskočili Lexa s Luďkem na opačnou stranu náspu, než na kterou vyskočil Viktor, a
bleskurychle zmizeli z náspu do houštin, které lemovaly několik kilometrů trať. Nikdo si jich nevšiml, protože
všichni cestující sledovali na druhé straně vlaku Viktorův zoufalý a marný běh o život. Střelba za jejich zády se
vzdalovala a slábla, až nakonec utichla. Později muži zaslechli zapískání vlaku a rachot rozjíždějící se soupravy.
Potom vše utichlo.
Lesem se dostali o dvě vlakové zastávky blíž k cílovému městu. Když nezjistili v okolí malého venkovského
nádraží nic podezřelého, nasedli zde v podvečer znovu do vlaku. Další část cesty proběhla už bez problémů. Ještě
před policejní hodinou dorazili do cílového města.
Jména, adresy a hesla měli uloženy jen ve své paměti. Bylo to prozíravé rozhodnutí. Dnes už by Gestapo mělo
pod kontrolou všechny adresy, které by u mrtvého našil někde zašité v jeho oděvu .
Oba dlouho přešlapovali před domem, ve kterém měli u spolehlivých lidí najít jídlo a ubytování. Dávno již
ztratili hodně ze své jistoty. Viktorova smrt s nimi otřásla.
„Počkej tu na mě,“ rozhodl konečně Luděk, „kdyby se něco se mnou stalo, zmiz a pokračuj v akci.“ Lexa kývl
hlavou. Jen nechápal, proč mu to Luděk připomíná. Vždyť tak to bylo nacvičováno už v Anglii.
Luděk zmizel v domě a zvolna stoupal po schodech do prvního patra. Byly tu dvoje dveře. Na jedněch bylo na
štítku napsáno jméno muže, který jim měl pomoci: Pavel Rozsoch. Luděk se zastavil u dveří. Za dveřmi bylo ticho.
Celý dům byl neskutečně tichý. Jako by v něm ani nikdo nebydlel.
Zazvonil.
V bytě klaply dveře a Luděk zaslechl přibližující se kroky. Všechny zvuky k němu pronikaly jakoby několikanásobně zesíleny. Napětí předešlých hodin se začalo nepříjemně projevovat.
Ve dveřích se objevila asi třicetiletá žena v domácích šatech. Světlé vlasy měla stočeny do uzlu, z bledého
obličeje vyzařovala přísnost.
„Co si přejete?“ zeptala se. Hlas měla neobyčejně příjemný.
„Právě jsem přijel z Brna,“ řekl Luděk první část smluveného hesla. Protože ale žena na heslo nereagovala,
Luděk se zeptal: „Je pan Rozsoch doma?“
Teprve až teď vjel do ženy život.
„Pojďte dál,“ řekla s úsměvem a otevřela dveře dokořán. „Je sice ještě v práci, ale musí přijít každým okamžikem.“ Pečlivě za ním zavřela dveře a odvedla ho do pokoje.
„Posaďte se, prosím,“ nabídla mu křeslo. „Pokusím se mu zatelefonovat do práce. Říkáte, že jste přijel z Brna?
Hm,“ zamyslela se. „A že mi o vás nikdy nic neřekl. Jak že se to jmenujete?“
„Antonín Novák!“ plácl první jméno, které ho napadlo. V ženině chování vycítil cosi podezřelého. A také nereagovala na první část hesla. Že by znal heslo jenom její manžel? Možné to je, ale v Anglii jim řekli, že o spolupráci ví jak Rozsoch, tak i jeho manželka.
„Tak se přece posaďte!“ vybídla ho znovu žena, když viděla, že zůstal nerozhodně stát. Potom zapnula rádio.
„Udělám vám trochu čaje, ano?“ Z příborníku vytáhla balíček sušenek a nasypala je do misky. Luděk se konečně
posadil. Žena odešla kamsi do kuchyně.
Zavřel oči a pohodlně se uvelebil v kožené lenošce. Takhle se teď pořádně vyspat, to by bylo něco, pomyslel si.
Čím dál víc ho zmáhala únava. Rádio se rozehrálo plnou silou. Vstal a skoro úplně ho ztlumil. Přes dveře uslyšel
ženin hlas. S někým telefonovala. Ostražitost ho postrčila ke dveřím. Opatrně je otevřel. Ženu teď slyšel zřetelně.
Hovořila německy a určitě ne se svým manželem. Hlavou mu blesklo strašlivé poznání.
Past! Rozsoch a jeho manželka jsou zatčeni a místo nich nastrčilo Gestapo do bytu svoji konfidentku.
Žena v kuchyni domluvila. Telefon cvakl. Luděk opatrně zavřel dveře a zůstal za nimi stát. Žena ho proto včas
nezpozorovala. Jednou rukou jí zacpal ústa a druhou předloktím stiskl hrdlo. Zaťala mu nehty do hřbetu ruky, až
35
mu vytryskla krev. Vzápětí se pokusila sesunout na zem,
ale zůstala viset v jeho ocelovém sevření. Luďkova síla,
posilovaná nenávistí, byla v tu chvíli strašlivá. To máš za
Pavla Rozsocha a jeho manželku, blesklo mu hlavou. Pustil bezvládné tělo pomalu na podlahu. Žena byla asi
mrtvá. Rychle vyšel na chodbu a zaklapl za sebou dveře
bytu. Dům byl stále tichý jako předtím. I na ulici byl klid.
Od domovních dveří zamířil k nejbližšímu rohu ulice.
Když Lexa spatřil vycházejícího Luďka, bylo mu
hned jasné, že se cosi nepovedlo. Přešel proto na druhou
stranu ulice a zpovzdálí ho následoval. Ještě než stačili
zmizet za roh do další ulice, zastavilo u domu auto s pěti
muži, kteří ještě za jízdy vyskočili na chodník a rychle
vběhli do domu. Gestapo přišlo tentokrát pozdě. Past
sklapla naprázdno.
23. SILNĚJŠÍ CHRÁNÍ SLABŠÍHO
Ve škole, do které chodil Honza, propukla aféra se
zavšivením skoro celé třídy. Do školy chodily i děti několika cikánských rodin a nikdo nepochyboval, že vši přitáhly ony. Pobouření rodičů neznalo mezí a málem došlo
i na fyzické napadení cikánských dětí, jakoby za to mohly
ony a ne jejich rodiče. Nepomáhalo ani prohlášení ředitele školy, že budou učiněna všechna potřebná opatření.
Nikdo totiž nevěděl jaká opatření by měla být a hlavně s kým. Nakonec cikánské děti nepřišly několik týdnů do
školy a ostatní žáci museli podstoupit různé odvšivovací procedury. Vyzkoušelo se natírání hlav petrolejem, naftou
a jinými všelijakými neřády, ale nic moc nepomáhalo. Nakonec se nejúčinnější metodou ukázalo ostříhání hlavy
dohola.
Na oddílovku přišel Honza s holou hlavou jako koleno. Po jeho spatření jsme se řehtali jako koně a i Robin se
neudržel pousmání. Já vím, že se nemáme smát neštěstí druhého, ale při spatření Honzovy holé hlavy jsme se
prostě nemohli nesmát.
„No to je toho,“ vzal to Honza kupodivu sportovně, „třeba teď budou holé lebky v módě - nó!“
Honzova ostříhaná hlava dala nakonec podnět ke vzniku jeho přezdívky. Sledujte, prosím, její vývoj: Honza,
Jan, Jen, Ostříhaný, Lysý, Lysý Jan, Lysý Jean, Lysyjen a úplně nakonec Lisien. No není to nádhera? Je! Mě říkají
Šeda a ani nevím proč.
Ale k oddílovce. Robin rozdal družinám lístek, na kterém bylo napsáno deset jmen s adresami. „Pouze na jedné
adrese je tak zvaný konspirační byt, kde se měla skupina Hawker ukrýt,“ řekl k lístku na vysvětlenou. „Všechny
adresy teď co nejrychleji obejdete a budete pátrat, pod kterou adresou se hledaný byt nachází. Při dotazování
musíte použít heslo, které máte napsané pod adresami. Pokud na svoje heslo dostanete správnou odpověď, tak jste
ten správný byt našli. Která družina konspirační byt zjistí a jako první mi správnou adresu oznámí, ta vyhrává.“
Mrkli jsme se na lístek. Dole pod adresami bylo napsáno heslo:
Heslo: Právě jsem přijel z Brna.
Otázka majitele bytu: Co jsi mi přivezl?
Heslo: Známky z první republiky.
Otázka: Je mezi nimi i karmínová Vltava?
„To je snadné,“ vykřikl Flint a nedočkavostí se už už chtěl rozběhnout do ulic. „Prostě všechny adresy oběhneme a bude to. Rozhoduje rychlost. Rychle si opíšeme adresy. Každý jednu, někdo dvě.“
„Zapisovat si nic nesmíte!“ zarazil nás Robin. „Všechny adresy, jména i heslo si musíte zapamatovat. Nezapomínejte, že skupina Hawker nesměla mít také nic zapsáno. Všichni si museli všechno zapamatovat. Tak do toho!“
Protože nás bylo osm, jen dva z nás si budou muset zapamatovat dvě adresy. Dvě adresy si vzal Karel a další
dvě byly přiděleny mě. Kromě znalosti adres jsme museli všichni znám i heslo.
Zuřivě jsem šprtal a rval si vědomosti do palice a když už jsem si byl jistý, že vše znám, vyrazil jsem přes
zahradu na ulici a hurá za adresou Haškova 3. Za mnou se postupně z Domu dětí rozbíhali na všechny strany města
i členové ostatních družin.
Až u domu číslo 3 v Haškově ulici jsem si všiml, že se mě zpovzdálí stále drží Kodžak od Lišáků. Zřejmě
hledal nějakou adresu, která byla někde v tomto směru. Moc jsem o tom neuvažoval a zmizel v domě. U bytu jsme
se potom s panem Kadeřábkem nemohl nějak domluvit. Cítil jsem se hrozně hloupě, když jsem říkal začátek hesla
a pan Kadeřábek na něj odpověděl úplně něco jiného, než co jsme měli napsáno na papíru, který nám dal Robin.
Teprve až po chvíli mi došlo, že jsem na špatné adrese a že zde ten konspirační byt není. Zmateně jsem cosi
zakoktal, že jde o omyl a dal jsem se na ústup.
36
Dole na ulici u domovních dveří jsem narazil na Kodžaka. Uvědomil jsem si, že můj špionážní rozhovor celý
slyšel, schován o patro níž, a když zjistil, že hledaný byt tu není, dál se s pátráním nenamáhal a potichu se z domu
vypařil. Inu Lišák! Ale hned ve mně hrklo. To jsem si totiž uvědomil, že kdyby tento byt byl právě ten hledaný,
Kodžak by teď měl přede mnou pořádný náskok a asi bych ho už nedohonil.
Za těchto úvah jsem mezi tím došel na druhou adresu, kterou jsem měl najít a potichu vyběhl po schodech do
patra. Očima jsem bloudil po dveřích se štítky. Měl jsem tu najít nějakého Libora Pánka. Pojednou jsem zaslechl,
že o patro výš už kdosi je a netrpělivě zvoní u dveří jednoho bytu. Podívejme, Kodžak! Je to vůbec možné? Dostali
jsme k propátrání ve svých družinách úplně stejné adresy. Lišáci při rozdělování adres postupovali jako my.
Zůstal jsem nenápadně stát v přízemí patra. Za okamžik se nade mnou opakovala situace z předchozího domu,
jenže jsme si s Kodžakem vyměnili úlohy. On blekotal heslo a já škodolibě naslouchal. Kodžak koktal skvěle. Ani
jsem nemusel vyslechnout rozhovor až do konce a už jsem věděl, že tady ten správný byt také není. Počkal jsem
na Kodžaka před domem.
„Je to jedna jedna,“ řekl jsem.
„Tys mne poslouchal?“ dovtípil se.
„Jako ty mě. A blekotals to heslo náramně. Jen co je pravda.“
„Nápodobně. Kdybych tě neznal, myslel bych si, že máš vadu řeči,“ oplatil mi to. Jako na povel jsme se oba
rozesmáli. Dlouho jsme nebyli k utišení.
„Představ si, že kdybych tady objevil ten konspirační byt, sváděli bychom teď úporné závody o to, kdo z nás
první doběhne do klubovny. Ale takhle se můžeme vydat na zpáteční cestu jen zvolna, polehoučku, abychom se
nezadýchali,“ chechtal se Kodžak. A tak jsme se tedy zvolna, polehoučku, oba vraceli nazpět.
O pár ulic dál jsme došli k nezastavěné ploše mezi dvěma domy, která byla podobně upravena na dětské hřiště,
jako ta poblíž Domu dětí a mládeže. Bylo tu i pískoviště, přes které zrovna kráčel Barry a botami necitlivě ničil
tunely a silnice, které si tu v písku pracně vybudoval asi pětiletý klučina. Barry se po pískovišti přehnal jako smršť
a zanechal po sobě zkázu Trochu mě bylo kluka líto. Vždyť Barry nemusel běžet přímo přes pískoviště. Všude
kolem měl dost místa.
Kluk si to ovšem nechtěl nechat líbit a na adresu Barryho vyslal několik opravdu šťavnatých nadávek. Žasl
jsem nad slovní zásobou pětiletého kluka. Nadávky byly tak těžkého kalibru, že i otrlého Barryho na fleku zabrzdily. Bleskurychle se otočil, udělal pár rychlých kroků nazpět a vyťal klukovi dvě vývozní facky.
„To je ale hrdina!“ řekl Kodžak rozhořčeně.
Kluk začal řvát, jako když ho na nože berou. Podvědomě jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli klukovi nepřijde
z některé strany pomoc v podobě jeho bdělé rodičky. Nic se ale nedělo. Jenom z druhé strany ulice pozorovala
celý výjev nějaká paní.
„Barry, nechej ho !“ zakřičel na Barryho Kodžak, když jsme poznali, že se Barry chystá ve fackování kluka
pokračovat. Kluk se teď rozeřval na celé kolo. Po tváři mu stékaly neobyčejně velké slzy. Ani si je nestačil rozmazávat špinavýma rukama po tváři.
Barry se v první chvíli lekl a kluka pustil. Asi si myslel, že klukovi jde někdo na pomoc. Když ale viděl, kdo
k němu běží, viditelně si oddechl.
„Neměl nadávat, mizera.“
„A ty jsi mu nemusel pobourat celé pískoviště. Mohls ho jednoduše obejít!“ nedal se Kodžak.
„Máte oba štěstí, že jsem v dobrém rozmaru. Jinak bychom si o tom mohli pokecat jinak. Ale protože jsem
zjistil, kde je tajný byt, nemám čas ani chuť se tady s vámi vybavovat.“ Nechal nás tu i se řvoucím klukem a
rozběhl se ke klubovně.
„Pojďme odtud,“ řekl jsem. Neznámá paní na protějším chodníku nás pořád ještě pozorovala. Uplakaný kluk
si mezitím posbíral svoje nádobíčko a odešel zřejmě domů, postěžovat si své mamince na nehodné kluky. Hanba
za to, co se tady před chvílí stalo, ve mně nepříjemně narůstal.
V klubovně to hučelo jako v úle, i když tu byla zatím asi jenom polovina oddílu. Kluci z naší družiny nás
vzrušeně informovali, že Lišáci jsou první, my druzí. Barry tedy doběhl do klubovny až třetí. V duchu jsem mu to
přál, grázlovi.
S vyhlášením výsledků se čekalo na opozdilce, kteří ještě někde bloudili po městě. Robin je dokonce vyšel
vyhlížet před dům. Konečně přišel poslední člen Rysů Mýval. Zaslechl jsem, jak říká Pavoukovi: „Robin venku
mluví s nějakou paní. Vzkazuje, že hned přijde.“
Nevím proč, ale vzpomněl jsem na tu neznámou paní od pískoviště. Že by se namáhala a přišla na nás žalovat?
Ale jak mohla vědět, že patříme k Robinovi? Mezitím kluci započítali dnešní výsledek do celkové tabulky. Ta teď
dostala tuto podobu: první byli stále ještě Rysi s jedenácti body, ale jenom o jeden bod před Lišáky. No a my jsme
byli s devíti body na posledním místě.
Neměli jsme z našeho umístění žádnou radost, ale i tak to, podle Karla, nebylo špatné. Vždyť rozdíl mezi námi
a Rysi byl jenom dva body. „Ještě není všem dnům konec,“ povzbuzoval nás Karel. „Jsme teprve na začátku.“
Rádi jsme mu chtěli věřit.
Konečně přišel i Robin a začal mluvit o bodování. Takže ta cizí paní, co s ní Robin mluvil před klubovnou, asi
nebyla ta paní, co nás pozorovala u pískoviště. Robin nám oznámil, že končí bodování za září a vybral od nás
37
lístečky s květinkami, které sloužily jako pomocné body. Odevzdal jsem o dva víc než Flint. Ten na to řekl: „No,
no, ty to nějak žereš!“ Ale nemyslel to zle, jen mě tak hecoval.
Při nástupu těsně před skončením schůzky nás Robin najednou vyzval: „Všichni si položte palec na malíček
na pravé ruce. Takhle.“ ukázal nám to.
Udiveně, ale celkem bez obtíží, jsme každý provedli, co se po nás žádalo. Prsty se mi přitom všelijak kroutily,
ale šlo to. Při tom jsem se všiml, že Karel a Samuraj provedli úkon s prsty bez zjevných potíží. A Robin pokračoval.
„Tohle je pozdrav skautů celého světa. Tři prostřední prsty nám připomínají tři body skautského slibu a palec
na malíčku znamená, že silnější chrání slabšího. A to jakéhokoliv slabšího. I když není členem naší organizace.“
Hrklo ve mně. Že by přece jenom ta paní byla ta paní? Barry po mě a po Kodžakovi sjel podezřívavým pohledem.
Robin pokračoval: „Byl bych rád, kdybychom tuto zásadu všichni bez rozdílu dodržovali. Jistěže, všichni
máme různé povahové vlastnosti, které se formovaly vlivem prostředí, kamarádů i různých poměrů ve vaší rodině,
ale teď jsme členy skautského oddílu a musíme se svých špatných vlastností co nejdříve zbavit a své špatné vlastnosti musíme od základů změnit na dobré. Uvažujte o tom.“
Nevím, jak jeho slova přijali ostatní kluci, ale já jsem si umínil, že se podle nich budu vždy řídit. A najednou
jsem měl pocit, že to Robin nevypráví celému oddílu, ale jen Barrymu, Kodžakovi a mě. Asi ta neznámá paní od
pískoviště Robinovi přece jenom žalovala. Škoda, že jsem se na ni nešel mrknout.
Na schodech před domem na mě počkal Barry. „Máš to u mě posrané, práskači,“ procedil mezi zuby, aby to
nikdo neslyšel. „A Kodžak taky! Zapsal jsem si vás do černé listiny. Na první místo, vole.“ Když vyslovil nade
mnou a Kodžakem svůj ortel, odpochodoval spokojeně za Kytlicou a Kupčákem, kteří na něho čekali už na ulici.
„Co se stalo?“ zajímali se kluci z naší družiny. Krátce jsem jim vylíčil příhodu s chlapcem u pískoviště.
„Co je to ta černá listina?“ zeptal se Jeff.
Pokrčil jsem rameny, ale Pátek to vysvětlil. „Tu já znám. Ohání se s ní v naší třídě. Má na ni seznam kluků a
holek, kteří mu údajně nějak ublížili a s těmi si potom ručně vyřizuje účty. Já jsme byl na prvním místě už nejméně
pětkrát a vždycky jsem potom od něho dostal nakládačku.“
„Ale to přece není možné!“ rozčílil se Karel. „To tak přece nemůžeme nechat. V oddíle jsme si navzájem
kamarády, skautskými bratry. Nemůžeme se spolu prát!“
„Barry je dacan,“ řekl Flint. „Budeme s ním mít všichni potíže. Uvidíte!“
„Jenom aby i na něho jednou nedošlo!“ řekl pojednou Pátek prudce, až jsme se na něho všichni překvapeně
podívali. Když postřehl, že ho všichni pozorujeme, rozpačitě se usmál a mávl rukou, jako že tím nic nemyslel. Ale
myslel, jenže to jsme zjistili až mnohem mnohem později.
24. NEZNÁMÝ MLADÍK
(Pátá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Oba muži se rychle vzdalovali od místa, které pro ně mohlo skončit další katastrofou. Nezdar na první adrese
s nimi otřásl. V Londýně byli sice na tuto možnost připravováni, ale nikdo z nich si neuměl představit, co to s nimi
udělá, když taková situace nastane.
„Na Gestapu nejsou hlupáci,“ varovali je. „Je to nebezpečný protivník. Stále je třeba se mít před ním na
pozoru. Na některé adrese může být nastražená past. Naše informace o adresách a o lidech na nich jsou staré i
několik měsíců a nemusí být už pravdivé. Proto postupujte při navazování co nejopatrněji. A kdyby jste měli jen
stín podezření, že něco není v pořádku, raději použijte náhradní adresu.“ A právě pro takový případ byli parašutisté vybaveni několika náhradními adresami.
Když se potom Luděk v takové situaci ocitnul, nerozeznal hned nastraženou past, i když měl. Žena v bytě neodpověděla správně na první část hesla. Asi to způsobila únava z vyčerpávajícího dne a možná i jeho podvědomé
přání, aby adresa byla nezávadná. Uniknout se jim podařilo v poslední chvíli.
Nějakou dobu se pohybovali obezřetně po městě, aby zjistili, jestli nejsou sledováni. Zdálo se být všechno
v pořádku. Teprve potom se pokusili navázat kontakt na druhé adrese. Tentokrát se o to pokusit Lexa. Jako v prvním případě vešel do domu sám. Luděk zůstal na ulici.
Prošel dlouhou chodbou až na nevelký dvůr uzavřený ze všech stan domy s pavlačemi. Do bytů v přízemí se
vcházelo přímo ze dvora, do bytů v prvním a druhém patře z pavlačí. Konspirační byt se měl nacházet v přízemí
v pravém koutě dvora. Uprostřed dvora zametala asi patnáctiletá dívka smetí. Když spatřila Lexu, na okamžik
přestala zametat, ale vzápětí opět pokračovala v práci, jako by tu ani nebyl. I v tomto domě vládlo jinak ticho,
jako by v domě nikdo nebydlel. Na dvorek se pomalu vkrádal soumrak.
Nervózně přistoupil ke dveřím bytu a zazvonil. Dívka na dvoře mu vadila. Byl by radši, kdyby neměl žádné
svědky. Zvonek bylo slyšet zřetelně až na dvůr. Dívka uprostřed dvora si ho nenápadně prohlížela. Zřetelně viděl
její obraz, který se odrážel ve skle okna hned vedle dveří. V bytě bylo ticho. Lexova nervozita ještě vzrostla, zvláště
když zjistil, že dívka při zametání postupuje zvolna k němu. Přestávalo se mu to líbit. Rozhodl se, že ještě jednou
zazvoní a pokud mu neotevřou, odejde. V tu chvíli za sebou uslyšel tlumený hlas:
38
„U Bednářů není nikdo doma.“ Dívka nezvedla hlavu od své práce a stále horlivě zametala. Mluvila do země,
takže kdyby ji někdo odněkud pozoroval, nepostřehl by, že mluví. „Před měsícem je sebralo Gestapo...“
„Dík,“ vydechl Lexa. Ani se na dívku nepodíval. Ta už mezitím odtančila s koštětem doprostřed dvora.
Lexovi poklesla ruka. Další zvonění už nebylo nutné. Potom si to ale rozmyslel, krátce zazvonil a teprve potom
vyšel ven na ulici.
„Kdo to byl, Evičko?“ uslyšel za sebou ženský hlas. „Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš mluvit s cizími lidmi...“
„Ale, mami, já jsem s ním přece nemluvila.“
„Nechej toho zametání a pojď okamžitě
domů...“
Na ulici dal Lexa Luďkovi nenápadné smluvené znamení, že i druhá adresa je pro ně ztracená. Co teď? Zbývá jim ještě jedna adresa.
Mají ji jít hned prověřit? Do policejní hodiny
jim nezbývá moc času. Za chvíli bude tma a nebude bezpečno se pohybovat bez propustky po
městě. Asi se budou muset na dnešní noc ukrýt
někde ve sklepení nějakého domu nebo v kůlnách na dvorečcích a zítra se pokusí o štěstí na
poslední adrese. Jestli ale ani ta nevyjde... Neuměl si představit, co potom budou dělat.
Luděk pro jistotu ještě chvíli počkal na
místě, aby měl jistotu, že Lexu nikdo nesleduje.
Když ho už chtěl následovat, vyšel z domu asi
dvacetiletý mladík, rozhlédl se na obě strany
ulice a vzápětí vykročil směrem, kterým odcházel Lexa. Bylo evidentní, že mladík Lexu sleduje. Na každé další křižovatce mladík vždy neomylně vykročil stejným směrem, kterým šel
Lexa. Vzdálenost mezi nimi se ani nezmenšovala, ani nezvětšovala a o činnosti mládence už neměl Luděk sebemenších pochyb.
Lexa se konečně zastavil před výkladní skříní firmy Baťa a prohlížel si výlohu. Čekal, až ho Luděk dojde.
Mladík se okamžitě také zastavil u nějakého obchodu a předstíral zájem o vystavené zboží. Když ho Luděk míjel,
snažil se ho co nejpodrobněji prohlédnout. Nemohl ale na něho dlouho civět, aby nevzbudil jeho pozornost. U
obchodu s obuví se zastavil a nenápadně řekl Lexovi: „Máš za sebou stín. Mladík, asi dvacet, tmavomodrá rádiovka, hnědá bunda, pumpky.“
„Chm...“ zachrmlal Lexa a srdce se mu hlasitě rozbušilo.
„Poflakuj se tak deset minut kolem obchodů zde na ulici. Obejdu blok a dostanu se mu do zad. Pak zapadni
někam na nějaký opuštěný dvorek. Třeba na to skočí, půjde za tebou a pak...“
Luděk se odpoutal od obchodu a zmizel za nejbližším rohem ulice. Lexa popošel o dům k dalšímu obchodu,
chvíli se díval do jeho výlohy, a pak zase o kousek popošel.. Přitom se několikrát nenápadně podíval za sebe.
Neznámého mladíka mezi lidmi opravdu zahlédl.
Asi po deseti minutách, jak měli domluveno, zanechal prohlížení výkladních skříní a svižně vykročil dál ulicí.
Několikrát přešel přes vozovku na druhou stranu ulice a přitom se vždy nenápadně ohlédl za sebe. Mladíka měl
stále v patách. Když potom na konci ulice, kterou právě procházel, zahlédl i Luďka, vybral si jeden dům s průjezdem a suverénně do něho vešel, jako by tu odedávna bydlel. Byl si jistý, že ho mladík viděl vcházet do domu.
Okamžitě po zavření vrat se čile rozběhl průjezdem na dvůr. Dvůr nebyl moc velký, ale pro jeho záměr se hodit.
Vládl tu dokonalý nepořádek. Všude byly rozházené, ale i bez ladu a skladu na sebe narovnané staré bedny a sudy.
Stálo tu i několik kůlen a dokonce i nějaké králikárny.
Dlouho se nerozmýšlel a stoupl si za jednu hromadu naskládaných beden, odkud měl výhled průjezdem na
domovní vrata. Vytáhl pistoli a odjistil ji. Ačkoliv se po celou dobu snažil zachovat klid, teď už se mu to nedařilo.
Srdce se mu napětím rozbušilo a tlouklo čím dál tím víc.
Dlouho nečekal. Ve vratech se otevřela malá dvířka a uprostřed dveřního obdélníku zůstala na chvíli stát
váhající tmavá silueta mladíka. Ale opravdu jen na chvíli. Mladík vzápětí vešel odhodlaně do průjezdu a dveře za
sebou zavřel. Lexa opatrně ustoupil dál do hloubi dvora a ukryl se za roh dřevěné kůlny. Zde se rozhodl vyřešit
nečekanou situaci.
Po chvíli k němu z průjezdu dolehly tiché kroky a vzápětí mladík vyšel na dvůr. Udělal několik tápavých kroků,
pak se zastavil a opatrně se kolem sebe rozhlížel.
Tak pojď, povzbuzoval ho v duchu Lexa, ještě pár kroků a budeme to mít oba za sebou...
39
25. ÚDOLÍ JESTŘÁBÍHO POTOKA
Letošní podzim se nádherně vydařil. Vlak nás vyplivl v Mostech do slunečního rána a i když bylo z počátku
chladno, hned první desítky metrů nás pěkně rozehřály. Nejdříve stoupáním do kopce a potom i sluníčkem, které
se vyhouplo na bezmračnou oblohu.
Na Skalku jsme dorazili za necelé dvě hodiny. Chatu chtěli vzít někteří hoši útokem, ale Robin jim to nedovolil.
Museli jsme jít dál. Zastavili jsme až v sedle mezi Skalkou a Velkým Polomem. V těchto místech měl podle mapy
na severním svahu sedla pramenit potok s dravčím jménem Jestřábí. Potok stékal do jakéhosi tajemného údolí,
které mělo být cílem naší pouti.
Robin vyhlásil přestávku v pochodu, a tak jsme se pustili všichni do jídla. Robin potom zmizel v hustém porostu na severním svahu, když ještě předtím s rádci družin projednal, že bude za sebou zanechávat pochodové
značky, po kterých se po svačině postupně družina po družině vydá. S rozkoší jsem se zakousl do housky s máslem,
šunčičkou a okurčičkou, když jsem si všiml opodál sedícího Breda, který se snažil co nejrychleji sníst krajíc suchého chleba. Div se přitom neudusil, jak spěchal, zřejmě aby si toho nikdo nevšiml. Dloubl jsem do Flinta, aby
se na něho podíval, ale to už propukl mumraj kolem Babočky, nového člena Lišáků a Bred zůstal Flintem nepovšimnut.
Babočka si z domova přinesl nedopečený hovězí přírodní řízek a teď se marně snažil z některé strany ukousnout
alespoň malý kousíček masa. Kousal do řízku postupně
ze všech stan jako bobr do stromu.
„My ti to pomůžeme rozkousat,“ nabízeli se mu poťouchle hoši z jeho družiny, ale Babočka jejich ochotu
odmítl a dál masa marně okusoval.
„Já už se na to nemohu dívat,“ prohlásil Arzén,
rádce Lišáků. „Vždyť si vykloubíš čelist. Pojďme mu,
hoši, přece jenom pomoct!“
Kluci od Lišáků přiskočili k Babočkovi za mohutného jásotu přihlížejících. Arzén ho chytil v pase,
Babočka se zakousl do masa a oběma nohama se pevně
zašprajcoval do louky. Když se takhle připravil, Ferda a
Vasil se mu potom pokusili řízek utrhnout od úst. Váleli
jsme se smíchy. Nakonec všichni skončili na zemi.
Babočka si držel zuby, Ferda s Vasilem přírodní řízek,
který byl stále neporušený, a Arzén si mnul pohmožděné
prsty.
„Hnusná hužva. Určitě je z vola a ne z krávy.“ vztekal se Babočka. Znovu se zmocnil řízku a mohutným
rozmachem ho hodil daleko mezi smrčky se slovy: „Ať
si teď vykloubí tesáky skutečná liška!“
Začali jsme balit. Vlastně jenom Lišáci, kteří měli
jít na trať první. Když po sobě zanechali jakž takž čisté
okolí, což byl další, nově vyhlášený oddílový zákon, naházeli si svoje saky paky na ramena a zmizeli ve smrčině
směrem do údolí. Za čtvrt hodiny po nich měli jít Rysi a
nakonec až my.
Krátce po odchodu Lišáků propukla u Rysů hádka. Barry totiž nechtěl dodržet domluvenou čtvrthodinu rozestupu mezi družinami a chtěl vyjít hned po Rysech. Oba vedoucí družiny jeho návrh rozhodně odmítlo.
„Nejdříve uděláme po sobě pořádek, jak nám to přikázal Robin,“ řekl Pavouk.
Barrymu to nebylo moc po chuti. Něco hudral, ale přece jenom pár odhozených papírků od bonbonů zvednul.
Většinou ty, které sám odhodil.
„Správný skaut po sobě nenechá v přírodě takový svinčík, jako se nám ho podařilo tady udělat,“ řekl Štika.
„Nech si ty politické kecy!“ okřikl ho vztekle Barry. Zanechal sbírání a posadil se trucovitě do trávy. „Já už
jsem si svoje papírky vysbíral.“ Kupčák a Kytlica ho okamžitě napodobili a sedli si vedle něho. Pavouk jim chtěl
něco říct, ale pak mávl rukou a nechal je sedět.
My ostatní jsme uklízeli ukázněně dál. Byl jsem zvědav, jestli se v nich přece jenom pohne svědomí, ale všichni
tři hodili nevšímáka a nechali nás sbírat. Pavouk proto dal pokyn své družině k odchodu po značkách, i když měli
ještě několik minut času, a tím se diplomaticky vyhnul neřešitelné situaci. Viditelně si s trojlístkem nevěděl rady.
„To jsou ale čísla,“ řekl Karel po odchodu Rysů. „Ti u nás v oddíle dlouho nevydrží.“ Jakkoliv byla jeho slova
prorocká a všichni tři u nás nepřežili první výročí založení oddílu, přesto se udrželi, navzdory své výbojné a nesnášenlivé povaze, až neskutečně dlouho.
Konečně jsme vyšli i my. Nejdříve jsme museli překonat zarostlou mokřinu. Podle toho, kolik tu všude bylo
bahna a vody, tak tu asi opravdu Jestřábí potok pramenil. Museli jsme šlapat jen na velké trsy trávy, protože jinak
40
bychom zapadli přinejmenším po kotníky do nepříjemného řídkého bláta. Pochodové značky, které před námi
nakladl Robin, zatím nebylo vidět. Ale stopy, které po sobě zanechaly obě družiny před námi, nás vedly spolehlivě
vpřed.
„Tady se někdo musel krásně vymáchal,“ ukazoval Flint na rozryté bahno. Vypadalo to, jako by se tu rochnilo
stádo divočáků. Nikdo tomu ale moc nevěnoval pozornost. Všichni jsme byli soustředěni na to, kam šlapeme.
Po několika dalších metrech jsme doskákali na pevnou lesní půdu. Potůček si konečně vytvořil malé korýtko
v okolní suché půdě. I zde jsme nacházeli zřetelné stopy po pohybu našich dvou družin. A zde jsme našli i první
značku:
„Jdi tímto směrem,“ hlásil důležitě Bráška, aby se blýsknul svými znalostmi před ostatními. Jenže tuhle značku
jsme znali všichni. Stopa směřovala stále po svahu dolů poměrně hustou smrčinou. Jestřábí potok odbočil někam
doleva do houštin. Další značky jsme už nikde neviděli.
„Asi je rozdupalo to stádo slonů, které jde před námi,“ řekl Karel a měl pravdu. Teprve při vyhodnocení stopovačky dole v údolí jsme si uvědomili, že je zhola nemožné, při takovém množství nezkušených stopařů, jací
jsme byli my, aby zanechali značky alespoň trochu neporušené. Prakticky všechny značky byly nějak poškozeny
nebo pozměněny nepozorností stopařů. Naštěstí každá družina po sobě vytvořila tolik jiných viditelných stop, že
žádná nezabloudila a údolíčko bez potíží našla. Lišáci podle značek, ostatní družiny podle jejich stop.
Údolí Jestřábího potoka, jak ho Robin pojmenoval, se mi líbilo. Svažovalo se sice od jihu k severu, takže od
severu nebylo chráněno, ale zato tu nebyla ani jedna chata nebo vůbec nějaké původní stavení. Byli jsme tu úplně
sami. Na západní a jižní straně rostly mohutné i nízké smrky, zatímco na východní straně rostly jenom buky s nádherně zbarveným listím. Přes žlutou až do hnědé barvy. Byla to nevídaná pastva pro oči. Při nástupu Robin uznal,
že tento úsek dlouhodobé hry, který měl připomínat sledování parašutistů neznámým mladíkem, se nepovedl.
„Mělo mne napadnout, že už první družina z nezkušenosti značky poškodí a zašlape do země. Příště, při podobných soutěžích, si budete muset dávat větší pozor. Ale to už určitě budete zkušenějšími stopaři. Nicméně ale
úkol splnily všechny tři družiny, takže si každá připíše tři body.“
Pak nás seznámil s bodováním za září. Všechny body, které jednotlivec získal za docházku a závody v září,
byly sečteny a podle jejich výše byl sestaven žebříček jednotlivců. Tedy od nejvyššího počtu bodů až po nejnižší
počet. Z dvaceti bodovaných hochů jsem se umístil na sedmém místě, o čtyři místa před Flintem. Náramně mě to
blažilo a Flint to komentoval slovy: „Ty to žereš!“ Že by mi přece jenom trochu záviděl?
Robin nám přitom rozdal malé lístečky k nalepení do našich junáckých deníků, kterým jsme říkali pracák. Na
jednotlivých lístečcích bylo zapsáno přezdívka každého chlapce a jeho umístění v bodování. Já jsem tam měl
napsáno: Šeda se umístil z 20 bodovaných hochů za září 1969 na 7. místě. A u textu byl namalován obrázek stanu
stojícího u potůčku. Na každém lístku byl jiný obrázek vztahující se nějak k oddílu a junácké organizaci.
K lístečkům nám Robin řekl: „Lístečky nejsou mým vynálezem. Vymyslel je, jako i jiné věci, které jsme zavedli, nebo ještě v oddíle zavedeme, spisovatel Jaroslav Foglar ve svém oddíle v pražské Dvojce. Mě se tenhle
lístečkový způsob odměňování v oddíle zalíbil, takže jsem ho převzal. Nač vymýšlet vymyšlené, že?“
V oddíle jsme potom postupně opravdu zaváděli další a další všelijaké praktiky a vynálezy pro zpestření oddílové činnosti a pokud nebyly vymyšleny u nás, patřili většinou k vynálezům Jaroslava Foglara. Mě osobně se to
náramně líbilo a představoval jsem si jako že chodím do pražské Dvojky a vede nás sám velký Jestřáb. Ostatně,
Robina jsem s Jestřábem ve svých představách ztotožňoval.
„Znovu k dlouhodobé hře,“ pokračoval mezitím Robin, „protože úsek dopadl nerozhodně, zahrajeme si ještě
jeden. Cestou jsem nasbíral dvacet listů z různých stromů. Ukáži vám je a všechny pojmenuji. Názvy stromů si
musíte zapamatovat. Tak dávejte pozor!“
Listy, které nám ukázal, si byly dost podobné, ale nebyly z jednoho stromu. Zvlášť listy dubu letního a zimního
se nám hned pletly, také javorů nám ukázal pět druhů. Za chvíli jsem měl z toho v hlavě pěkný zmatek a ostatní
také.
„To nevadí,“ povzbuzoval nás Štika, který listy dokázal pojmenovat stejně jako Robin, „však se to také naučíte.“
Mezitím Robin pokračoval: „Parašutisté dokázali rozpoznat, zdali jsou sledování, dokázali popsat osobu, která
jim byla ukázána a kterou zahlédli třeba jen na několik okamžiků. Byli tak školeni při výcviku v Anglii, protože
i toto se jim mohlo v německém týlu hodit. V našem příběhu proto Luděk poměrně přesně popsal mladíka, který
je sledoval.“
„Budeme někoho sledovat?“ vykřikl Špagát neukázněně
„Ne, už jste sledovali,“ řekl Robin tentokrát nevzrušeně a ani Špagáta nenapomenul, že mu skočil do řeči. „A
moc se vám to nepovedlo. Mám pro vás připraveno něco jiného. Ukáži vám těch dvacet listů, které jste se učili
41
rozpoznávat, v řadě vedle sebe. Jejich rozmístění si musíte zapamatovat, nic si nesmíte zapisovat. Čas na pozorování máte půl minuty. Potom se obrátíte, já v řadě navzájem přehodím dva listy a vy potom co nejrychleji musíte
poznat, které dva listy jsem prohodil.“
Prohráli jsme losování, a tak jsme začínali. Než jsem se pořádně rozkoukal, byla půlminuta pryč. Otočili jsme
se. Robin prohodil dva listy, řekl: „Teď!“ a zmáčkl stopky.
Přejel jsem očima řadu listů. Všechny se mi zdály být na svých místech. Robin snad ani žádné listy nepřehodil
a jen nás tak zkouší.
„Tyhle dva!“ vykřikl pojednou Štika.
„Osm vteřin!“ ohlásil Robin. „Je to správně. Nastoupí další družina.“
Obdivně jsme poplácali Štiku po ramenou a uvolnili místo Lišákům. Pak jsme zpovzdálí už mohli sledovat
jejich výkon, zatímco Rysi museli být mimo dohled, aby na listy neviděli a neměli tak proti ostatním výhodu.
Na Robinův povel se Lišáci snažili odhalit vyměněné listy a my sledovali na svých hodinkách vteřinovou
ručičku. Když se přehoupla přes osm vteřin, propukli jsme v jásot. Lišáky to pěkně rozhodilo, takže jim trvalo
skoro třicet vteřin, než listy uhodli. A Rysům potom jen deset. Byli jsme v tomto úseku nejlepší.
Celkově jsme ve hře po sedmém úseku dosáhli patnáct bodů, předběhli jsme zase o bod Lišáky, ale Rysi měli
před námi stále náskok jednoho bodu.
Potom jsme v údolí ještě hráli různé hry a bodovací závody, ve kterých se válečnické štěstí přiklánělo tu k té,
tu k oné družině. Bylo nám tu dobře jako nikde jinde.
Večer jsme doma vystoupili na nádraží ve skvělé náladě, plni dojmů a zážitků. Dokonce i Barry, Kupčák a
Kytlica nezlobili a protože jsme většinou bydleli na stejném konci města, šel oddíl dlouho skoro celý pohromadě.
Ještě jednou jsme prožívali jednotlivé závody a hlasitě si připomínali drobné zážitky, které se nám přitom přihodily.
Blesk do dobré pohody, jak už to někdy bývá, sjel z čistého nebe. Na rohu Haškovy ulice jsme potkali opilého
muže, který se sotva držel na nohou. Bred se zarazil a viditelně zbledl. Kytlica mu řekl: „Hele, vole, tvůj fotr.“
„Ten toho zase nasál,“ řekl Barry posměšně a ohrnul ret. Bred si ho zle přeměřil a potom se na nás rozkřičel:
„Co tu čumíte! Jděte domů!“
Byla to trapná situace. Váhavě jsme se od Breda a jeho otce odvrátili. Bred si nás už víc nevšímal. Podepřel
svého otce a odváděl ho k domovu. Chvíli jsme za nimi hleděli a nakonec jsme se v tichosti a s nepříjemným
pocitem rozešli. Bylo to nečekané a nepříjemné zakončení vydařené výpravy. Napadlo mi, co si asi o tom budeme
povídat v týdnu na družinovce. Nejlepší by bylo, nebavit se o tom vůbec. Za své rodiče přece nikdo nemůžeme!
Na družinovku jsem šel proto s jistými obavami. Zbytečně. Bred na družinovku nepřišel.
26. ZPRÁVA PRO LONDÝN
(Šestá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Mladík na dvorku se nervózně rozhlížel kolem sebe. Potom přiložil ruce k ústům a polohlasně zavolal: „Lexo!
Lipane!“
Lexu za kůlnou polilo horko. Takhle mu říkali před válkou kluci v jejich skautském oddíle. Opatrně se vyklonil
z úkrytu a pozorně se zahleděl na mladíka. Vyčouhlá postava mu nikoho nepřipomínala a hlas už vůbec ne.
„Lipane, tady je Otta.“
Teprve teď ho Lexa poznal. Schoval pistoli a vystoupil z úkrytu. Než se mladík vzpamatoval, chytil ho Lexa za
rukáv a vtáhl ho za kůlnu.
Podali si levice. „Člověče, Otto, ty jsi se změnil,“ řekl Luděk užasle, „já jsem tě nepoznal.“
Kdesi v domě klaply dveře. Lexa mu rukou naznačil, ať je zticha a opatrně přeběhl nazpět za bedny. V průchodu
domu uviděl Luďka. Lexa na Luďka zamával a ten rychle překonal vzdálenost mezi domem a kůlnou. Když uviděl
mladíka, tázavě se podíval na Lexu.
„Tohle je můj kamarád ze skautského oddílu, který jsme tu měli před válkou,“ vysvětloval Lexa. „Možná, že
nám pomůže vyřešit náš problém. Alespoň na dnešní noc.“
Luděk na tuto novou skutečnost hned nezareagoval. Hlavou mu blesklo, že od samého počátku operace je
pronásledují jen samé obtíže. Instruktoři v Anglii je sice snažili připravit na všechno, ale se zatrpklým sokem
v lásce a mladíkem z jakéhosi skautského oddílu nepočítali. Doplatil na to Viktor a teď na to mohou doplatí i oni
dva.
„Říkalo se, že jsi zdrhl za hranice,“ řekl Otta opatrně.
Lexa se zeptal: „Jak to, že jsi mne poznal?“
„To já ne, to moje sestra Eva. Ta holka, která zametala dvůr. Ta tě poznala. Věděla, že jsi nám před válkou
dělal skautského vůdce a že jsi asi utekl za hranice. Často jsme to s klukama v oddíle probírali. Když tě potom
viděla, jak zvoníš u Bednářů, které před měsícem zatklo Gestapo, okamžitě jí všechno došlo.“
Lexa nebyl schopen slova. „Ještě můžete skautovat?“ zeptal se, aby něco řekl.
„Blázníš? Před třemi roky nám to Němci zatrhli. Mohli jsme sice dál dělat v Kuratoriu, ale skoro nikdo do
toho nešel. Jenom Kiwi to s nimi peče. Asi ze strachu, nebo co.“
42
„Cože, Kiwi?“ podivil se Lexa. „Je to možné? Do toho bych to neřekl.“
„Ano, leze jim pěkně někam,“ řekl Otto hrubě. Lexa v duchu stále váhal, zdali může Ottovi věřit. Nakonec
vsadil na skautský slib. Kromě toho byl Otto natolik inteligentní, že si už stejně domyslel, o co tady jde.
„Potřebujeme se dnešní noc někde vyspat. Věděl bys o něčem?“ zeptal se Otty. „Samozřejmě by o nás nikdo
nesměl vědět!“
Otta bez rozmýšlení řekl: „U nás v domě. Máme tam domovnictví. A ve sklepě máme už rok tajnou klubovnu.
Tam to určitě půjde.“
Luďkovi se to zase nezamlouvalo. „A co byt od Bednářů? Nebydlí v něm někdo? Třeba tu Gestapo nastražilo
past.“
„Nevím, ale od zatčení manželů Bednářových jsme tam nikoho neviděli.“
„Kde je ta vaše tajná klubovna?“
„Ve sklepě na druhé straně dvora. Je do ní přístup dveřmi ze sousední ulice, než ze které jsi přišel do dvora ty,
Lipane.“
„Je z dvora od Bednářů na sklep vidět?“
„Není.“
„Kdo se v klubovně schází?“ zajímal se ještě Lexa.
„Jenom kluci z mé družiny. Určitě si je budeš pamatovat: Sumec, Palec, Kraťas a Bago. Klíče od místnosti
mám jenom já. A dnes už tam nikdo nepřijde. Tu jednu noc se snad nic nestane. Problém bude asi jenom se záchodem. Žádný tam totiž není.“
Při vyjmenovávání členů družiny se Lexovi všichni postupně vybavili před očima, jako by je viděl naposledy
včera a ne před pěti lety. Dnes už mohli mít sedmnáct, osmnáct roků. Otta už měl určitě devatenáct...
Mezitím se úplně setmělo a citelně ochladilo. Představa, že by měli přečkat noc někde venku, nebyla moc
povzbudivá.
„Tak nás tam zaveď.“ řekl Luděk.
Na ulicích ubývalo lidí a přibývalo vojenských hlídek. Blížila se policejní hodina a Otto je vybízel ke spěchu.
„Ráno musím do fabriky,“ vyprávěl cestou.
„Ale tys studoval,“ vzpomněl si Lexa.
„Jo, jenže Nácci nám zavřeli po atentátu na Heydricha školy. O tom jste tam přece museli slyšet, ne?“
Oba muži na otázku nezareagovali. Otta si uvědomil, že asi řekl něco nevhodného a snažil se to zamluvit.
„Jsme skoro všichni totálně nasazeni ve fabrice ve městě. Nějakým zázrakem jsme unikli odsunu do Rajchu. A
- jsme tady.“
Do domu vešli opravdu z jiné ulice, než ze které přišel předtím Lexa. Dům byl temný, ani v jednom okně se
nesvítilo. Všude dodržovali nařízení o zatemnění pro případ nočních náletů spojeneckých letadel. I přesto, že do
dnešního dne až sem ještě žádné spojenecké letadlo nedoletělo. Ale nařízení bylo vydáno a muselo se dodržovat
pod trestem smrti.
Přes schody v domě do sklepní místnosti proklouzli jako myšky. Dveře byly hned u schodů a vedle nich byl ve
zdi umístěn prameník s pitnou vodou. Otta zavřel dveře a hadrem, který ležel na zemi u dveří, utěsnil škvíru u
prahu a teprve potom rozsvítil malou stolní lampičku.
Samotná místnost byla velká jen dva a půl krát tři metry. Okno bylo polepeno černým papírem a vedlo přes
anglický dvorek na dvůr domu. Místnost byla vybavena stolem a několika židlemi. Zdi nebyly pomalovány žádnými
kresbami, jak to bývalo ve skautských klubovnách zvykem. Jen světlo vykouzlilo na zdech strašidelné stíny. Místnost pro jedno přespání vyhovovala.
„Přinesu z domova nějakou deku a něco k jídlu. Zatím se tu zamkněte.“ Podal jim klíč. „Svítit můžete. Ven nic
nepronikne. Zatemnění je dokonalé. Ale pod prahem je škvíra. Musíte ji zase utěsnit tímto hadrem.“
Otta se zaposlouchal, jestli je na chodbě klid, zhasl a opatrně vyšel na chodbu. Vrátil se asi za čtvrt hodiny.
Donesl několik krajíců chleba namazané margarínem, jednu deku a starý oprýskaný hrnec s pokličkou.
„Nic lepšího jsem nesehnal,“ řekl s trochu rozpačitým úsměvem. „Budete muset chodit sem na ten hrnec. Zítra
to potom uklidím.“ Oběma mužům to přišlo k smíchu.
„Je to dobrý nápad,“ pochválil ho Lexa. „Nějak to už zvládneme.“
Noc přečkali, jak se dalo. Brzy ráno, ještě před odchodem do fabriky, za nimi Otta přišel.
„Klíč od klubovny si nechejte. Mám ještě jeden. To kdybyste se zase někdy nečekaně potřebovali někde vyspat.“
řekl. Potom je obezřetně vyvedl z domu.
Na třetí adrese, která jim ještě zbývala, konečně uspěli. Na zvolání hesla dostali správnou odpověď. Muž, který
se zde s nimi setkal, se představil krycím jménem René.
„Než začnete plnit svůj úkol,“ řekl jim René, „bude nutné prověřit naši vzájemnou důvěryhodnost.“
„Ano. Rozumíme,“ odpověděl Lexa.
Vzájemné prověřování agentů bylo velmi důležité z důvodu, aby nedošlo k pronikání konfidentů Gestapa do
sítě domácího odboje. Při prověrce se postupovalo tak, že do Anglie byla vysílačkou odvysílána nějaká obyčejná
věta jako heslo, které si parašutisté s domácím odbojem navzájem dohodli, a tuto větu potom odvysílal Londýn ve
43
svém některém nejbližším vysílání pro Československo. V rádiu potom bylo možno zaslechnout mezi běžnými zprávami ze světa různé vzkazy bez zdánlivého významu pro obyčejné posluchače, ale pro parašutisty a domácí odboj
měly tyto vzkazy životně důležitý význam.
„My ale zatím nemůžeme vlastní vysílačkou vysílat,“ upozorňoval Luděk. „Máme ji ukrytou mimo město.“
„To nevadí,“ mávl rukou René. „Použijeme našeho radistu. Navrhuji heslo: V Honolulu kvete magnólie.
Souhlasíte?“
„Souhlasíme.“
„Než vás Londýn potvrdí, budete bydlet zde v tomto bytě. Potom vás přestěhujeme do jiného bytu. Rádio nepouštějte příliš nahlas, to kvůli sousedům. Jídla máte dostatečnou zásobu, takže byt nemusíte opouštět. Nikomu
neotvírejte. Vrátím se až po potvrzení vaší spolehlivosti Londýnem.“ Potom se s nimi rozloučil a odešel.
Neviděli ho potom skoro týden. Po tu dobu neopustili byt a také za nimi nikdo nepřišel. Každý večer pozorně
poslouchali vysílání londýnského rozhlasu pro Československo, zdali nezaslechnou smluvené heslo. Londýn ale
zatím vysílal všechno možné, jenom ne to, co potřebovali slyšet. Pomalu se jich zmocňovala nejistota, zdali opět
nespadli do nějaké důmyslně nastražené pasti Gestapa. Konečně šestý den večer zaslechli v rádiu očekávané heslo:
V Honolulu kvete magnólie. Heslo bylo další den ve stejnou dobu ještě jednou opakováno. Radista od Reného
odvysílal heslo do Anglie a Londýn tak potvrdil jejich vzájemnou důvěryhodnost.
27. BARRY ZLOBÍ
Bred nepřišel ani na oddílovku.
„A už asi nepřijde vůbec,“ řekl nám Karel.
„A proč? Ty o tom něco víš?“ zajímali jsme se.
„Ano. Ve čtvrtek večer jsem k nim zašel, ale nikdo nebyl doma. Chvíli jsem počkal u jejich domu a čekal, jestli
někdo nepřijde. Už se stmívalo, když jsem se dočkal. Bred přiváděl svého opilého otce domů. Raději jsem se jim
ten večer vyhnul, aby z toho nebyl nějaký další trapas. Dnes před oddílovkou jsem tam zašel znovu. Breda jsem
zastihl, ale mluvili jsme spolu jen krátce. Jeho otec je několikrát marně léčený alkoholik. Maminka jim utekla.
Chtěla, aby šel Bred s ní, ale ten zůstal s otcem a stará se o něho. Jinak by už dávno skončil někde pod mostem.“
Kroutili jsme nad tím nechápavě hlavou.
„U nich doma to vypadá jako někde ve chlévě,“ dodal ještě Karel.
„Nemohli bychom jim nějak pomoct?“ zeptal jsem se.
„My těžko. Ale řekl jsem to Robinovi. Byl překvapený a slíbil, že pro Breda něco udělá.“
„Proč ale nepřišel na oddílovku?“
„Nechtěl mi to říct. Asi se za to všechno před námi stydí, nebo co. Tatík propil každou korunu, kterou vydělal
a teď ho snad už ani nikdo nechce zaměstnat. Proto si Bred nosil na výpravy k jídlu jen suchý chleba.“
Vzpomněl jsem si, jak se na minulé výpravě posadil Bred stranou od nás a hltavě pojídal suchý chleba, zatímco
ostatní se cpali čokoládou a oplatkami.
„S tou přezdívkou Bred jsme to přepískli,“ řekl jsem.
„Nic proti tomu ale neměl,“ odporoval mi Flint.
„To je pravda, ale stejně to nebylo od nás taktické,“ nedal jsem se.
„Netaktní,“ opravil mě Karel. „Už se stalo. Třeba mu ale Robin dokáže nějak pomoct.“
Další debatu přerušila Robinova píšťalka, která nás svolávala k nástupu. I dnes jsme se sešli na hřišti poblíž
klubovny. Počasí bylo stále ještě pěkné, i když podzim se už hlásil, a tak jsme využívali každé chvilky, abychom
mohli být venku.
„Vašim dnešním úkolem v dlouhodobé hře bude odsignalizování krátké zprávy. Vysílačka odbojové skupiny
požádala Londýn o odvysílání prověřovacího hesla v zahraničním vysílání londýnského rozhlasu. Zprávy do Anglie se vysílaly šifrovaně morseovkou. Váš úkol bude podobný, i když nebudete vysílat až do Anglie,“ dodal se
smíchem. „Každá družina se rozdělí na dvě skupiny. Jedna zůstane zde, na tomto konci hřiště a bude zprávu vysílat
rukama druhé skupině své družiny. Ta zaujme postavení na opačném konci hřiště a bude zprávu přijímat.“
„Taky rukama,“ skočil mu do výkladu Kupčák.
Všichni jsme se rozesmáli. Robin se smál také a nic na to neřekl, i když neměl rád, když mu při výkladu
pravidel někdo skákal do řeči.
„Upažení jedné ruky znamená tečka, upažení obou rukou současně znamená čárka. Pokřikovat na sebe nesmíte,
jenom mávat rukama. Tak se připravte.“
Rychle jsme se rozdělili na dvě party. Když potom přijímačky odcházely na druhou stranu hřiště, zavolal Barry
výhrůžně na Pavouka a Štiku: „Ať to nezblbnete!“
Štika mu podrážděně odsekl: „Jenom ať to neblbnete vy na příjmu.“ Oba byli z Barryho a jeho party čím dál
víc otrávení.
Potom jsme ještě zaslechli, jak Štika říká Pavoukovi: „Neměl jsi je všechny tři dávat na příjem.“
„A co jsem měl dělat?“ odpověděl mu Pavouk podrážděně. „Vždyť se s nimi nedá domluvit. Chvílemi pochybuji o tom, jestli družinu vedu ještě já...“
44
Když jsme zaujali pozice, dal Robin pokyn, abychom začali vysílat.
Ach jo! O morseovku se většina z nás začala zajímat až teď v oddíle. Pořádně jsme ji ještě neovládali, a tak to
podle toho i vypadalo. Některá písmena jsme nezachytili, takže slova byla nesrozumitelná a zpráva nedávala smysl.
Často jsme vysílali předem dohodnutý signál, aby vysílačka opakovala to či ono písmeno nebo celé slovo. Za
chvíli jsme v tom měli pěkný zmatek. Zoufale jsem se rozhlížel po ostatních družinách, jak jim to jde a s hrůzou
jsem zjistil, že jejich vysílačky mávaly rukama jako větrné mlýny a přijímačky stále cosi zapisovaly. U jóviše! Asi
to prohrajeme.
Potom se ale ukázalo, že i ostatní družiny mají s vysíláním a přijímáním problémy jako my. To když Barry
porušil pravidlo o mlčení a začal na Pavouka, Štiku a Mývala řvát, ať cosi opakují a Robin ho ostře napomenul.
Nakonec jsme byli nejlepší my. Lišáci byli druzí a Rysi až třetí. Okamžitě jsem si vypočítal, že se ve hře ujímá
naše družina vedení. Rysi měli o bod míň. Když to Barry zjistil, rozzuřil se a jako smyslu zbavený začal Pavoukovi
nadávat. Robin Barryho hlasitě okřikl a nakonec ho už klidným hlasem vyzval, že pokud se mu v oddíle pořád
něco nelíbí, nemusí do oddílu vůbec chodit. Nikdo ho tu přece nedrží. To ho trochu vzpamatovalo a do konce
oddílovky si už dával pozor, aby znovu nepředvedl, jaký ve skutečnosti je. Hrubý a násilnický.
Dobrá nálada Rysů byla to tam. Naštěstí v jiných družinách nikdo takový neukázněný nebyl.
„Je to fakt divné, že Barry do oddílu ještě chodí,“ divil se Karel. „Ale jestli své chování nezmění, vsadím se,
že v oddíle nezůstane. Vždyť je zde ještě pořád na zkoušku.“
„Ale to jsme přece i my!“ vykulil očka Bráška.
Podíval jsem se na něho útrpně. Proč, proboha, do toho pletete nás! To je přece úplně něco jiného. My a Barry!
Mezitím Robin znovu zapískal nástup. Do konce oddílovky se už nestalo nic mimořádného. I Barry, jak už
jsem řekl, dal pokoj.
Koncem října jsme se dověděli, že Bredův otec znovu nastoupil protialkoholické léčení a Breda se ujala opět
jeho maminka, která na druhém konci republiky založila novu rodinu. Bred zmizel z našeho města a už jsme se o
jeho osudu nikdy nic nedozvěděli.
28. NOČNÍ SCHŮZKA
(Sedmá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Doktor Willy Kamp, člen protiteroristického oddělení místního Gestapa, doladil noční vysílání stanice BBC a
znovu se pohodlně usadil v koženém křesle. Poslech cizího rozhlasu se trestalo smrtí, ale pro pracovníky gestapa
to samozřejmě neplatilo. Naopak. Jejich technické oddělení naopak vysílání z Londýna sledovalo ve dne v noci.
Hlasatele bylo slyšet chvílemi dobře, chvílemi to nestálo za nic. To podle toho, jak kolísal bublavý zvuk rušící
stanice, umístěné kdesi na území Říše i Protektorátu. Ovšem část, informující posluchače o dalším postup spojenců
po úspěšném vylodění na pobřeží Francie, byla slyšet dokonale.
Doktor Kamp se ušklíbl. Byl sice skalním nacistou, ale nebyl fanatikem, který by stále ještě bezmezně věřil
v konečné vítězství Třetí říše. Odhadoval, že Německo vydrží nejvýš do zimy a nepomohou mu ani tajné zbraně,
které Hitler už skoro rok slibuje. Pro jednu takovou tajnou zbraň se v jeho rajónu dokonce připravuje v jenom
malém výzkumném závodě naváděcí zařízení.
Tlumené světlo v pokoji ho začalo uspávat. Protřel si oči a podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Do
smluvené schůzky s jeho agentem René zbývalo ještě patnáct minut. A René bývá přesný. Zatím se ani jednou
nestalo, že by se na sjednanou schůzku opozdil, nebo snad vůbec nepřišel.
Také i dnes přišel René do konspirační vily naprosto přesně tak, jak měli domluveno. Pod závojem tmy se
obezřetně přiblížil ke dveřím vily a smluveným signálem zazvonil. Přes dveře přitom nepronikl ven sebemenší zvuk
zvonku. Když Willy Kamp otevřel dveře, René bez pozdravu vklouzl dovnitř.
„Koňak?“ nabídl mu jako obvykle skleničku a jako obvykle ji René přijal. Kamp nalil zlatovou tekutinu do
dvou skleniček z těžkého skla a láhev postavil na stůl.
„Na zdraví!“ Oba muži si připili a potom se René rozpovídal o posledních událostech v odboji.
„Skupina Hawker byla vysazena koncem května v okolí Lipníka nad Bečvou. Svoji výstroj včetně vysílačky
zakopali na okraji lesa poblíž hradu Helfštýn. Velitel skupiny se jmenuje pravým jménem Ludvík Stern, podle
protektorátních dokladů Ludvík Straka. Radistou je Alexandr Lapáček, nyní Alexandr Pála. Třetí muž krycím jménem Viktor byl při přesunu z místa seskoku zastřelen poblíž vlaku, do kterého se jim podařilo nastoupit.“
Kamp v duchu porovnával informace od Reného s těmi, které získal z vlastního vyšetřování. Padák, který se
skupině Hawker zachytil na stromě a který se jim nepodařilo sundat, jasně ukazoval na místo, kde seskočili. Také
svoji výstroj ukryli dost ledabyle. Služební pes ji objevil téměř vzápětí po objevení padáku. Stopy po činnosti
parašutistů ukazovaly na tři muže. Hlášení od četníků z Lipníka nad Bečvou upozorňovalo na jistého Viktora
Krátkého, alias Kroupu, který byl při pronásledování o něco později zastřelen. Všechno zapadalo přesně do mozaiky událostí a Kamp měl radost z toho, že může svému informátorovi stále věřit.
René pokračoval: „Lexa s Luďkem se chystají v nejbližších dnech vrátit do Lipníka pro vysílačku. Zatím jsem
stačil jejich odjezd oddálit, dokud si nepromluvím s vámi. Zajisté by padli do léčky...“
45
„Zajisté,“ řekl Kamp. Hlavou se
mu honily dvě varianty dalšího postupu. Zatknout skupinu Hawker,
až si přijde vyzvednout vysílačku,
nebo ji ještě nechá nějakou dobu
na svobodě a teprve potom je zatkne i s jejich pomocníky. Rozhodl
se pro druhou variantu. Skupinu
Hawker nechají na svobodě pod
kontrolou Reného. Ve vhodné
chvíli potom budou muži zatčeni a
přinuceni k přímé spolupráci. Pokud ji nepřijmou, budou zlikvidováni.
„Past u Lipníka bude odvolána.
Všechny věci zůstanou na svých
místech, jenom padák někdo jakoby odstranil.“ Kamp se napil
dlouze ze své skleničky. Než polkl,
nechal lihovinu labužnicky působit
v ústech.
„Podle dosavadních náznaků je
Hawker diverzní skupinou. Cíl jejich diverze zatím neznám, ale před zahájením akce se to určitě dovím. A pokud mi prozradíte případné objekty
vhodné svým významem k provedení diverze, tak si to vydedukujeme určitě dřív.“
Doktor Kamp zamyšleně přitakal. V celku byli dohodnuti. Detaily operace budou dojednány později podle
konkrétní situace. Potom převedl rozhovor na jinou zpravodajskou skupinu. „Jeden z mužů skupiny Liquefy měl
smůlu.“
„Který?“
„Otto Linek. Byl zatčený více méně omylem při náhodné razii na ulici. Našli u něho zbraň, které se nestačil
zbavit.“
René nad zprávou žádným způsobem nezareagoval, i když Ottu Linka osobně znal. Doktor Kamp znovu upil
se své sklenice.
„Linek se zachoval jako hlupák. Naši protivníci v Anglii ho jistě prohlásí za hrdinu, ale tvrdím, že to byl hlupák.“
„Co se stalo?“
„Nechtěl mluvit. Byl proto podroben tvrdému výslechu a ani potom nepromluvil. Osobně jsem u výslechu nebyl.
To byla chyba. Postupoval bych jinak. Mám své metody. Když ho potom zhrouceného vedli do cely, dopustili se
jeho strážci nedbalosti. Dovolili mu totiž vyskočit z otevřeného okna ve čtvrtém patře. Roztříštil si hlavu o chodník.“
Kamp se odmlčel a dlouze se zahleděl do skleničky ve své ruce. Po chvíli pokračoval: „Můžete ubezpečit ostatní
ze skupiny Liquefy, že nejsou ohroženi. Otto Linek mlčel jako hrob.“ Ironicky se zasmál a dopil zbytek koňaku.
Až dlouho po půlnoci opustil René konspirační vilu. Jeho zradu bezpečně ukrývala tma.
29. MŮJ SLIB
V říjnu jsme zaznamenali nebývalý příliv nováčků. Všechny tři družiny měly najednou dvanáct členů. Robin
prohlásil, že vedení oddílu už sám nezvládne a vyhlásil za svého zástupce nejstaršího a nejzkušenějšího Karla,
rádce naší družiny. Rádcování po něm převzal Samuraj, který ho z naší družiny jako jediný dokázal nahradit.
Další nováčky jsme do oddílu zatím nepřibírali a počty v družinách se ustálily u nás a u Lišáků na jedenácti, u
Rysů na dvanácti členech. Až na členy, kteří v oddílu pracovali od jara tohoto roku a tvořili převážně vedení
družin, jsme my ostatní byli stále ještě zelenými nováčky. Ti, kteří přišli v září na zahajovačku, i ti, kteří přišli až
teď v říjnu.
Členové naší družiny se ukázali jako docela šikovní kluci, práce v družině se nám začala dařit a během krátké
doby jsme si vytvořili určitou družinovou úroveň, neboli zavládl mezi námi dobrý družinový duch, jak se o nás
nečekaně pochvalně vyjádřil Robin. Já s Flintem jsme poměrně snadno zvládli všechny body nováčkovské zkoušky
a ostatní ji s nadšením plnili.
Nejdelší kluk z naší družiny dostal přezdívku Kiliman, podle hory Kilimandžáro. Další dostal přezdívku Vantuti podle svých tak zvaných velmi dobrých znalostí angličtiny. Tvrdil totiž, že anglické číslovky jedna, dva, tři
se vyslovuje van, tu, ti... a nedal si vysvětlit, že je to trochu jinak. Tak jsme mu začali říkat Vantuti.
46
Další, Jirka Amanatidis, původem Řek, přišel ke své přezdívce také zajímavým způsobem, při jedné z našich
her. Seděli jsme kolem stolu, jeden z nás řekl písmeno, druhý po jeho pravici musel přidat další písmeno, ale
takové, aby se z písmen dalo složit nějaké slovo. Potom třetí, čtvrtý a další, až to slovo vzniklo. Pokud bylo slovo
konečné a žádné další písmeno se připojit nedalo, ten, který byl na řadě, vypadl ze hry. Kdo zůstal ve hře poslední,
vyhrál. Nu a v tomto kole jsme začali u Pátka písmenem C. Já jsem přidal L, Flint O. Zatím nám vycházelo CLO.
Potom Samuraj přidal N a Bráška A. Vzniklo slovo CLONA. Na řadě byl Jirka. Všem nám bylo jasné, že další
písmeno nemůže přidat, ale on s klidem Angličana, vlastně Řeka, přidal písmeno Ř. Vzniklo slovo CLONAŘ.
Hrozně jsme se rozchechtali. „Také slovo neexistuje!“ prohlásil Samuraj.
„Existuje!“ bránil se Jirka.
„Kdepak!!“ volali jsme jeden přes druhého. „Jsi vyřazen!“
„To slovo je ve slovníku!“ zlobil se Jirka. „Donesu vám slovník ukázat.“
„Jestli tam to slovo bude, koupíme ti všichni kofolu. Jestli ne, budeme ti tak říkat.“ navrhl Samuraj. „Souhlasíš?“
Jirka souhlasil. Clonař ve slovníku nebyl. Od toho dne jsme mu tak všichni říkali.
Téměř v polovině října konečně vyšel dlouho ohlašovaný časopis Skaut - Junák jako dvojčíslo 1 a 2. Časopis
měl být čtrnáctideníkem, ale zatím vycházel jednou měsíčně vždy jako dvojčíslo a ještě k tomu se značným zpožděním. Nic v té době nefungovalo v čas jak by mělo. Ale i tak jsme měli z časopisu radost, protože se v něm psalo
nejen o skautských věcech, ale také o Rychlých šípech Jaroslava Foglara a dokonce v něm začala vycházet na
pokračování foglarovka Boj o první místo s nádhernými ilustracemi Gustava Kruma.
22. října otiskla Mladá fronta malý článeček, který měl pro naši organizaci obrovský význam:
Stanovy schváleny. Praha (II). - Včera odpoledne předal ministr vnitra Jan Pelnář schválené a potvrzené stanovy dvou dětských organizací, Pionýra a Junáka - do rukou předsedy České rady Pionýra Oldřicha Kryštofka a
náčelníka Junáka dr. Rudolfa Plajnera. Slavnostního aktu se dále zúčastnili...
Po dlouhých dvaceti letech byli Junáci znovu úředně uznáni!!
Na počest padesátého výročí vzniku naší republiky měly být zapáleny na různých místech v okolí měst a obcí
večer táborové vatry. Středisko pověřilo náš oddíl uspořádáním jednoho takového ohně. Mělo se tak stát v neděli
27. října v podvečer, den před slavnostním 28. říjnem.
Celý týden pracovaly družiny na výrobě fakul - smolných loučí - kterými měl být potom oheň slavnostně
zapálen. Robin nám vysvětlil, že slavnostní táborový oheň nemá být zapalován pomocí benzínu a jen tak zápalkami, ale právě fakulemi. Tuto zásadu v minulosti Junáci vždy dodržovali a budeme ji dodržovat teď i my.
V devatenáct hodil vzplanul oheň. Zapalovali ho Karel, Samuraj, Pavouk a Arzen. Ustrojeni ve strakatých
stanových dílcích a s hořícími fakulemi v rukou se pomalu, důstojně přibližovali potemnělým večerem k hranici.
Byl na ně nádherný pohled. Obešli stále tím důstojným krokem hranici, zastavili se a Karel, který byl první, vysoko
zvedl hořící fakuli do výšky a řekl slavnostním hlasem:
„Zapaluji táborový oheň na počet padesátého výročí vzniku naší krásné vlasti!“
Potom hořící fakuli vtlačil mezi spodní trámky hranice. Nato postupně i Samuraj, Pavouk a Azren něco slavnostního řekli. Už si přesně nepamatuji co, ale bylo to o přátelství, čistotě, věrnosti a lásce, a také zapálili svými
fakulemi hranici. Začali jsme všichni zpívat kánon Červená se line záře... Moc nám to nešlo, chvílemi to znělo i
falešně, učitelku hudební výchovy by určitě trefil šlak nebo by jí to pokazilo hudební sluch. No ale nebyla tady a
nám to nevadilo.
Když jsme dozpívali Robin prohlásil: „...že několik hochů z našeho oddílu si už zaslouží, aby dnes večer složili
junácký slib.“ A sedm nás vyjmenoval. Já s Flintem jsme byli mezi nimi, Barry se svou partou ne, i když byli
v oddíle stejně dlouho jako my. Hrklo ve mně, jako ve starých pendlovkách a než jsem se stačil z šoku vzpamatovat, už tu byla státní vlajka a já stál u ní a zajíkavě jsem přeříkával text slibu. Jednu chvíli jsem se dokonce zakoktal
a nevěděl jak dál, ale Samuraj, který byl jedním ze čtveřice, která držela státní vlajku, mi nenápadně napověděl, a
tak jsem to nakonec zvládl.
Robin nám všem podal levou ruku a na košili připíchl slibový odznak. Mile se přitom na nás umíval a já jsem
se pomalinku probouzel z šoku. Státní hymnu na zakončení slibu jsem zpíval už pevným, neroztřeseným hlasem
a ani mi tentokrát nepřišlo nic k smíchu, jak se mu často stávalo při zpěvu hymny ve škole na zahájení školního
roku. Tohle dnes bylo úplně něco jiného. Dnes to bylo vážné. Stal jsem se junákem.
30. HRDINOVÉ MLČÍ
Pokud nám to počasí na začátku listopadu ještě dovolovalo, scházeli jsme se pořád na školním hřišti v naší
městské čtvrti Vlčině. I dnes jsme nastoupili na signál, teď už opravdu do třinácti vteřin, a nedočkavě čekali, až
nám Robin vysvětlí podmínky dalšího úseku dlouhodobé hry.
Nebylo to nic složitého, jak se nám z počátku zdálo. Úkol zněl: od tohoto okamžiku budou všichni mlčet až do
konce oddílovky (jako mlčel při výslechu chycený člen skupiny Liquefy Otto Linek). Jednalo se o necelé dvě
hodiny. Kdo promluví, zapíše se mu čas, který vydržel mlčet. Časy všech členů družiny se potom sečtou a vydělí
47
počtem přítomných členů družiny (protože nás dnes
na oddílovce není v družinách stejný počet), a která
družina bude mít nejdelší průměrný čas, ta tento úsek
vyhraje.
Jak už jsem se zmínil, nebylo to na první pohled nic
složitého. Zkuste ale běhat dvě hodiny po hřišti, vykonávat různé úkony, hrát hry, při kterých musíte řvát na
spoluhráče jako paviáni a nevydejte ze sebe ani jedinou hlásku. Úsek nedopadl pro naši družinu dobře.
Ale abych nepředbíhal.
V okamžiku, když Robin prohlásil, že od tohoto
okamžiku začíná stopovat čas a chystal se dát rozchod,
přistoupil k Robinovi neznámý rozčepýřený kluk. Ani
jsem si nevšimli, odkud se tu tak náhle vzal. Byl to
Vasilův brácha Karlík.
„Máme nového člena,“ řekl Robin a lehce popostrčil Karlíka k Liščí družině, ve které byl jeho brácha
Vasil. „Lišáci ho mezi sebe jistě rádi přijmou.“
„A to tedy ne!“ vykřikl Vasil rozčíleně.
Škodolibě jsme se začali usmívat, protože Vasil
promluvil. To je ale chobot ten Vasil, myslel jsem si.
Jeho rádce Arzen ho probodával očima.
Vasil zbledl jako stěna a málem se mu udělala pěna
u pusy. Nechápal jsem, co se to s ním děje.
Robin se překvapeně zeptal: „Cože?“ Vzápětí se podíval na hodinky a zapsal si čas, který Vasil vydržel
mlčet. Muselo to být jenom pár vteřin.
„Nesouhlasím! Nechci aby do oddílu chodil! Nepřeji si to!“ chrlil ze sebe Vasil jedním dechem, když
už teď mohl mluvit. Jeho rozčílení dostoupilo vrcholu.
Nesouhlasím! Nechci! Nepřeji si! Júvanečky, taková silná slova. Kde se to v něm vzalo?
„Cože?“ Robin byl očividně vyveden z míry. Karlík, který už už vykročil k Lišákům, se polekaně schoval za
Robina. Vasil přešlapoval na svém místě a nervózně rozhazoval rukama. Obličej měl teď popelavý a prskal jako
kočka zahnaná do kouta.
„Jestli se sem vecpeš, uvidíš, co se stane!“ vyhrožoval Karlíkovi Vasil.
Šťouchl jsem nenápadně loktem do Flinta, jako bych chtěl říct: „To je ale cirkus, co?“ Málem jsem to řekl
nahlas.
A Vasil prskal dál: „Buď já, nebo on! Buď ho vezmete a pak já tady končím!“ Znenadání vystoupil z řady a
opřel se opodál o kmen topolu.
Robin pořád nevěděl, co má dělat. Vasilova vzpoura ho vyloženě zaskočila. Nakonec zavolal na Vasila, aby se
zařadil zpět do řady. Ten chvíli ještě trucoval, ale nakonec si dal říct.
„Dobře,“ řekl Robin teď už pevným hlasem. „Vyřídíme to po oddílovce. Karlík zatím půjde k Rysům, kterých
je nejméně. A teď k naší další činnosti.“
Oddílovka se pomalu dostala do svých zajetých kolejí. Rozehráli jsme postupně několik pohybových her. Zpočátku jsme mlčeli všichni. Musel na nás být přitom komický pohled, protože jsme si dávali jen znamení rukama
a nohama. Některé situace připomínaly americké němé grotesky. A neuplynula ani čtvrthodina a polovina oddílu
vesele švitořila. Zřejmě dokáží mlčet jen opravdoví tvrďasi. Já ani Flint jsme mezi ně také už nepatřili. Ani Bráška.
Ten z naší družiny promluvil první a hned to všechno tradičně obrečel. Mám to ale bráchu!
Zkrátka. Naše družina měla nejhorší průměrný čas. Vyhráli Rysi, protože Karlík, Vasilův brácha, vydržel mlčet
jako jediný z celého oddílu až do konce oddílovky. Tím se bodový stav přehoupl znovu ve prospěch Rysů. Měli
teď dvacet bodů, my devatenáct a Lišáci, už několik kol na posledním místě, osmnáct bodů.
Hned po oddílovce zašel Robin za rodiči obou bratrů. Někteří jsme šli s ním, protože nás zajímalo, co ten
Vasilův výbuch měl znamenat. Vpředu šel Robin z Vasilem, do kterého celou cestu stále něco hučel. Vasil zarputile mlčel a jen občas kývnul záporně hlavou. Za nimi, s nevelkým odstupem, nás šlo s Karlíkem asi deset. Došli
jsme k jejich domu. Vasil s Karlíkem bydleli v přízemí. Celý rozhovor mezi Robinem a jejich maminkou se odbýval na chodbě, ačkoliv Robin navrhoval, zdali by nebylo vhodnější celou záležitost probrat u nich doma. Přes
práh bytu se ale nedostal. Proto asi jejich rozhovor trval jen chvilku. Čekali jsme před otevřenými domovními
dveřmi a špicovali uši, ale nic jsme nezaslechli. Pak se Robin s Vasilovou maminkou rozloučil a vyšel ven.
„Ach jo,“ vzdychl, „s Vasilem budeme mít ještě hodně práce. Jejich rodinné vztahy se zdají být, mírně řečeno,
zapeklité. No - uvidíme, jak se to ještě vyvine. A teď všichni domů. Je už pozdě.“ Chytrák, nic nám vlastně neřekl.
48
Na další oddílovku přišel Vasil bez Karlíka. Ten se neukázal ani později. Vasil se tvářil jako že je všechno
v pořádku. Pak jsme se z jiné strany dověděli, že Vasil má ještě pět mladších sourozenců, kterým vládne, jako
nejstarší, železnou rukou. Takže bylo jasné, že doma Karlíka zpracoval, když už se v oddíle neukázal.
V klubovně se potom rozproudila debata, kdo z nás doma bije mladší sourozence. Já v tom směru neměl moc
čisté svědomí, ale Bráška mě neshodil a já jeho gesto ocenil tak, že jsem mu už nikdy potom nedal ani ránu. Někdy
to bylo opravdu těžké, abychom se bratrsky nepoprali, ale kupodivu jsem to vydržel.
Nepřiznal se nikdo, ani Vasil. Jenom Pinďa, drobný chlapec od Lišáků, měřící sotva sto dvacet čísel, prohlásil,
že on svého bráchu mlátí. Po jeho prohlášení se ozvala salva smíchu, protože jeho brácha má už přes dvacet roků
a měří přes dva metry.
31. POSLÁNÍ SKUPINY HAWKER
(Osmá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
Heslem odvysílaným londýnskou BBC byla potvrzena důvěryhodnost obou parašutistů skupiny Hawker a také
i důvěryhodnost vysílačky pracující pro Reného. Pokud by měl Londýn v obou případech sebemenší podezření,
prověřovací heslo by neodvysílal. Po prověrce se Lexa s Luďkem přestěhovali do bytu jistého Františka Bušiny,
který se stal jejich nejbližším spolupracovníkem a z jehož bytu měli od tohoto okamžiku organizovat další průběh
své operace.
Bušina řídil konspirační skupinu tří mužů a pouze on jediný znal Reného. Nyní Bušinova skupina přešla pod
velení parašutistů. Podle instrukcí z Londýna, nenavázala skupina Hawker už další kontakt s jinými členy odboje.
Pouze velitelé obou těchto skupin se občas scházeli, a domlouvali se na případné nějaké společné činnosti do
budoucna. Renému se tak dařilo kontrolovat činnost skupiny Hawker, aniž kdokoliv obou parašutistů pojal vůči
němu jakékoliv podezření.
Nejbližším úkolem skupiny Hawker bylo zjistit umístění a co nejvíce informací o přísně tajném objektu nacházejícím se někde na území města. V objektu měli Němci vyvíjet zaměřovací zařízení pro novou řadu raket V3.
V té době byly z pobřeží Francie a Nizozemí odpalovány přes kanál La Manche nad území Anglie střely V1 a
rakety V2. Střely V1 létaly po vodorovné dráze a po vyhoření paliva spadly neřízeně na zem tam, kam až doletěly.
Často střela přeletěla město a spadla neškodně do polí, nebo byla ještě za letu sestřelena protiletadlovou palbou
ze země, nebo britskými stíhačkami ve vzduchu.
Naproti tomu raketa V2 byla už zdokonalena. Pohybovala se po balistické křivce, měla větší rychlost, a proto
byla hůře zasažitelná jak protiletadlovou obranou tak i stíhačkami. Obě tyto střely měly nevýhodu v tom, že je
nebylo možno navést přesně na cíl nacházející se na území protivníka. U rakety V3, kterou Němci překotně vyvíjeli,
už tento nedostatek měl být odstraněn.
Podle informací britské zpravodajské služby, měly mít Němci toto zařízení už téměř dokončeno. Duchovním
otcem zaměřovacího zařízení byl jistý Karl Schulzhoff, inženýr anglo-německého původu, fanatický nacista, který
pracoval se svými lidmi ve vývojovém středisku právě v přísně tajném objektu na území města. Výzkum byl zakamuflován malou nenápadnou továrnou na výroby mýdla. Ve zpravodajském vysílání byl tento objekt označován
krycím jménem Vila.
Úkolem skupiny Hawker bylo proniknout do Vily, zmocnit se plánů na řídící zařízení V3 a zlikvidovat inženýra
Schulzhoffa, pokud možno i s jeho výzkumem. Úkol to byl nesmírně těžký a pro jeho splnění nezbývalo moc času.
Každým dnem hrozilo, že zařízení bude dokončeno a převezeno jinam do některého zbrojního závodu k sériové
výrobě. Proto bylo třeba postupovat velmi rychle.
V dalších dnech, ba téměř hodinách, se začaly v rukou Lexy a Luďka soustřeďovat různé informace o Vile a
také i o všech lidech, kteří v ní pracovali. Přitom byly zjištěny další závažné informace, které bylo nutno okamžitě
odvysílat do Londýna. Nastal čas vrátit se pro ukrytou vysílačku v lese u Helfštýna. Na jedné z tajné poradě to
projednal Luděk s Reném.
„Chystáme si vyzvednout svoji vysílačku.“ oznámil mu.
„Mám kontakt na Lipník. Hlásili mi, že tam Nácci našli před několika dny na stromě padák. Když našli padák,
tak našli i zbytek a teď tam čekají, až si pro to někdo přijde. Jestli se jedná o váš materiál, měli byste ještě pár dnů
počkat, než zjistíme, zdali je vzduch čistý a jestli je vůbec co vyzvedávat.“ varoval je René. „Zatím můžete použít
moji vysílačku.“
Lexovi se to nelíbilo, že by jejich zprávy měl vysílat cizí radista, ale nedalo se nic dělat, když to tak špatně
dopadlo s tím padákem. Je vůbec zázrak, že jim Gestapo ještě nepřišlo na stopu a že operace dál pokračuje. A to
i přes ztrátu Viktora a možná i přes ztrátu ukrytého operačního materiálu, který si sebou z Anglie přivezli. Zprávu
do Londýna proto předali přes radistu ze skupiny Reného. Netušili, že tato vysílačka je pod kontrolou Němců.
32. VELKÁ ŠPIONÁŽNÍ ÚKOLOVKA
Začátkem listopadu nastalo pravé dušičkové počasí. Citelně se ochladilo, vítr serval ze stromů poslední listí a
chlad pronikal bundami pod košile. Vítr hnal těžké mraky nacucané vodou nízko nad zemí a každou chvíli z nich
49
vyfoukl hustou vodní tříšť. Počasí přesně takové, jako bylo často líčené v anglických detektivkách. Lidé se zavinuli
do dlouhých plášťů a roztáhli deštníky. Při vzájemných setkáních všichni svorně na počasí nadávali. Když svítí
sluníčko a je horko, všichni říkají, že by mohlo už konečně pršet, když prší, tak zase všichni remcají, že je psí
počasí.
Je to zvláštní, mně se ale dušičkové počasí docela zamlouvalo. Nevím proč, ale zrovna takové počasí na mě
působilo nějakým zvláštním kouzlem, nebo spíš tajemnem. Zřejmě na to měly vliv ty anglické detektivky, které
jsme hltal. Skoro v každém příběhu pořád pršelo a ulicemi se převalovala londýnská mlha. Když jsem šel teď po
ulici, představoval jsem si, že mě za rohem čeká nějaké dobrodružství. Vražda, loupež či přepadení. Nečekalo mě
tam samozřejmě nic, ale i tak jsem měl z toho příjemné mrazení. To vše bylo předtím, než jsem začal chodit do
Junáka. A v Junáka jsem se konečně dobrodružství dočkal. Nešlo v něm o život, bylo to jen hra, ale vzrušující, při
kterém mě srdce vždy vzrušením tlouklo jako hrom.
V pátek 8. listopadu napadl první sníh. Místy z něho byla okamžitě břečka, ale na mnoha místech se udržel.
Toho dne jsme se sešli u Domu dětí a mládeže k další schůzce. Sníh se nám lepil na boty, padal na hlavu a za
zvednuté límce. U dveří do domu už hlučela skupina našich kluků.
„Co se stalo? Proč nejdete dovnitř?“ ptali jsme se.
Samuraj nám podal ruku a postupně i ostatní. „Nikdo tam není,“ informoval nás. „Každou chvíli má přijít
nějaká nová uklízečka, která nám má otevřít.“
Jen to dořekl, už tu byla.
„Jé, paní Bízová, dobrý den,“ překvapeně ji pozdravil Flint. A na půl úst, aby to neslyšela, utrousil: „To je naše
sousedka.“
„Přišla jsem vám otevřít, chlapci, abyste nezmrzli.“ řekla paní Bízová.
„Vy tu pracujete?“ zeptal se Flint celkem zbytečně. Bylo to přece jasné, když nám přišla dům odemknout.
„Ano, od tohoto týdne. A - přezouváme se hned u dveří!“ rozkřičela se na kluky, kteří se při přezouvání vzdálili
kousek od dveří dál do haly. „A venku si pořádně oklepejte sníh!“ velela znovu jako generál. Svědomitě jsme
podupávali u dveří nohama, div jsme se neprodupali do sklepa.
„No ták, no ták, hoší!“ brzdila naši horlivost paní Bízová.
Vřítili jsme se do klubovní místnosti. Každá družina ke svým stolům. Pátek vysypal na náš stůl hromadu fotek
ještě z akce služba vlasti a také z výpravy do údolí Jestřábího potoka. Některé se povedly, většina ne.
„Už by ses mohl konečně naučit fotit,“ chechtal se Vili nad zvlášť rozmazaným snímkem. „Na téhle fotce
nikoho nepoznávám. Škoda papíru.“
„Ale tyhle docela vyšly,“ zastal se Pátka Samuraj. „Do kroniky jsou dobré. Nepůjde s nimi nikam na výstavu.“
Potom přišel Robin a zahájil oddílovku. Nebyli jsme ještě všichni. V každé družině někdo chyběl. Nám Clonař
a Kiliman. Museli jsme se s tím smířit. Stoprocentní účast na kterémkoliv oddílovém podniku jsme ještě nikdy
nedosáhli. K velikému žalu Robina, který nás stále vyzýval, ať žádnou schůzku nevynecháváme.
„Dnes budete plnit velké špionážní úkoly ve městě. Vytvořte si v družinách dvojice. Každá dvojice bude úkoly
plnit samostatně. Dvojice si nesmí navzájem pomáhat ani si radit. Splnění některých úkolů bude snadné, jiné vám
dají dost zabrat. Hlavní ale je, abyste mi splněné úkoly odevzdali ještě dnes před sedmou hodinou. Po sedmé
hodině už žádné špionážní zprávy nepřijímám. To je vše co potřebujete vědět.“
Jeho zástupce Karel předal každé dvojici list popsaného papíru nepopsanou stránkou navrch. Nesměli jsme list
otočit, dokud nebyly všechny listy rozdány. Teď!
Obrátili jsme list papíru. Sákryš! Bylo to napsáno morseovkou.
„Tužku, rychle!“ řekl Flint chvatně.
„Opisovat morseovku z nějakých příruček není dovoleno,“ upřesňoval Karel pravidla když viděl, že se pár lidí
vrhlo na své zápisníky. Barry měl už dokonce před sebou Zápisník 13 bobříků s nalistovanou příslušnou stránkou.
Barry zdlouhavě zavíral zápisník. „To se předtím neřeklo,“ protestoval zlobně.
„Tak se to řeklo teď!“ odsekl mu Karel.
Ostatní jsme se raději soustředili na luštění. Některé úkoly byly perné. Sežeňte starý lístek z kina Sputnik = 5
bodů. Nebo: Doneste jízdenku z autobusu s číslem menším než tisíc = 10 bodů. To jsem zvědavý, jestli ji seženeme.
Dále jsme měli sehnat a přinést list lípy za 1 bod a list ginga za 15 bodů.
„Co je to gingo?“ zeptal se mě potichu Flint.
„Až pak,“ mávl jsem netrpělivě rukou, „až to všechno vyluštíme. Pak ti to vysvětlím.“
Další úkoly zněly: sehnat otisk razítka z pošty, elektrickou pojistku 6 ampérů, opsat jména padlých z desky
umístěné na radnici a popisná čísla několika domů kolem hlavního náměstí.
Když jsme došli s luštěním až sem, vybíhal zrovna ven Pavouk s Kupčákem od Rysů a za nimi první dvojice
od Lišáků. Ani jsem si pořádně nestačil všimnout, kdo to byl. Z naší družiny zatím nevystartoval nikdo.
Poslední úkol vypadal jako vtip: přiveďte živou opici za 30 bodů.
„Ten poslední úkol za třicet bodů je snad fór, ne?“ zeptal se Flint. Robin se jenom pochechtával pod vousy.
„Říkal jsem přece, že vám některé úkoly dají pěkně zabrat.“
S Flintem jsme z klubovny jsme vyběhli až jako pátí.
„Co to je to gingo, hernajs,“ zajímal se Flint o význam mu neznámého slova.
50
„Máš mezery ve vzdělání,“ řekl jsem trochu důležitě. „Kdybys četl Rychlé šípy a jejich nesmrtelné příběhy ve
Stínadlech, tak bys věděl, že gingo je strom. A dost vzácný. Má takové zvláštní vějířovité listy. A ten měla ve
svém znaku jedna skupina Vontů ve Stínadlech. Říkali si Uctívači ginga.“
„A kdo jsou to ti Vonti a co jsou to ta Stínadla?“
„To je dlouhé vysvětlování. Dám ti to raději přečíst.“
Přestalo sněžit. Sněhové bláto sahalo místy až nad kotníky.
„Kde začneme?“ zeptal se Flint.
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl spletenec všelijakých drobností. Opatrně jsem ho začal rozplétat. Hlavně jsem si
dával pozor na různé papírky. Nakonec jsem našel co jsem hledal. Ve změti jsem našel jeden značně poškozený,
ale do hry platící, lístek z kina Sputník.
„Máme pět bodů v kapse,“ řekl jsem. „A teď hurá na poštu. Je kousek od náměstí a pak na náměstí můžeme
zjistit ta popisné čísla domů a opsat si jména z desky na radnici.“
Na poště nás jedna krásná slečna (to řekl Flint!) nezdvořile odbyla, že úřední razítka nemůže dávat na kdejaký,
ehm - záchodový papír. Asi ji už před námi otravovalo pár našich lidí. Uvažovali jsme, jak to navléknout. Flint
přišel na nápad, abychom koupili koresponďák. Ten mám ta krásná slečna potom už bez dalších řečí orazítkovala.
„No vida, jak nám to jde,“ pochvaloval si Flint. „Už máme i štempl!“
Potom opsal jména padlých za druhé světové války z desky na radnici a já jsem se zatím šťoural v nádobách
na odpadky, kterých tu bylo na okraji chodníku umístěno hned několik. Neuspěl jsem. Jízdenek jsem sice našel
několik, ale všechny měly vysoká čísla. Nejnižší byl s číslem 001013, ale ten nám byl nanic.
Lítali jsme po městě jako šílenci. Občas jsme narazili na některou dvojici z naší družiny, a to jsme měli vždycky
nutkání, vyměnit si s nimi získané informace, ale vždy jsme se včas vzpamatovali a dodrželi jsme pravidla hry.
I když by na to nikdo nemusel přijít. Mezitím se setmělo. Měli jsme mokro v botách, byli jsme skrz naskrz zpocení
a pomalu nám začínala být zima. Podíval jsem se na hodiny ve výloze hodinářství. Bylo půl sedmé a něco. Co
jsme mohli sehnat, to jsme sehnali. No, dost nám toho chybělo. Kde roste strom gingo nikdo nevěděl, rybičku jsme
také nesehnali, o živé opici ani nemluvě. Stejně to byl asi fór.
Vraceli jsme se pomalu k Domu dětí a mládeže, když jsme si všimli, že proti nám kráčí Flintova ségra Eva se
svojí nerozlučnou kamarádkou Jarčou Rysovou.
„Mám nápad!“ řekl Flint a aniž mi stačil svůj nápad prozradit, zamířil rovnou k oběma dívkám.
„Evo!“ zavolal na sestru. „Paní Bízová teď uklízí v Domě dětí a mládeže a něco po tobě chce. Máš jít hned se
mnou za ní.“ Flint to říkal se smrtelně vážnou tváří.
Eva paní Bízovou samozřejmě znala, ale i tak tím byla překvapena. „Co mi může chtít?
„To nevím. Něco ti zkrátka chce, že Šedo?!“
„No...“ řekl jsem neurčitě.
„Prý Šedo!“ ušklíbla se Ryska nad mou přezdívkou, kačena jedna pitomá. Ale daly se přesvědčit a šly s námi.
Jejich zvědavost byla silnější, než jejich ostražitost. Cestou Eva pořád hádala, co jí může paní Bízová chtít. Já
hádal taky. Vůbec jsem nevěděl, co tím vším Flint sleduje. Vždyť mu paní Bízová neřekla o Evě ani slovo!
Zavedli jsme je až do klubovny. Děvčata byla trochu překvapena, když nikde neviděla paní Bízovou, ale jenom
hlučící klukovskou chásku. Když jsme vešli, všichni jako na povel ztichli. Toho využil Flint a rozverně zahlaholil:
„Robinéé. Přivedli jsme živou opici. A dokonce dvě.“
Robin nevěděl, co na to má říct. Ostatní se rozesmáli, div nepopadali se židlí. Obě dívky zrudly a se zlým
pohledem vycouvaly z klubovny.
Robin potom prohlásil, že přivést živou opici bylo myšleno jen jako vtip. Když ale Flint opáčil, že přivedení
děvčat byl od nás také jen vtip, musel to uznat a třicet bodů bylo našich.
33. TŘETÍ JUNÁCKÝ SNĚM
I přes těch získaných třicet bodů za živou opici jsme desátý úsek hry nevyhráli my, ale Lišáci. Nejvíce bodů
sice získali Rysi, ale jejich rádce Pavouk prohlásil že podvodem, protože Barry, Kupčák a Kytlica si mezi sebou
vyměňovali informace. Nebylo to poprvé, co si Barry a spol. podvodně pomohli k vítězství. To věděla většina
z nás, jenže tentokrát to konečně někdo řekl nahlas. Všichni tři za to dostali už podruhé od Robina s pohrůžkou,
že pokud nechtějí dodržovat pravidla a oddílové zákony, nemusí do oddílu chodit. Nikdo je tu nedrží. Bylo znát,
že už s nimi začíná ztrácet trpělivost.. Rysi tím pádem přišli o všechny body z tohoto úseku a Barry se tvářil pěkně
nasupeně.
Tři dny nato se mnou zacloumala angína. Horečka vyskočila přes třicet devět stupňů a byl jsem vyřízený. A
tak jsem promarodil celý konce listopadu a ještě jsem se potom musel nějakou dobu šetřit. Že jsem nesměl do
školy, to mi vůbec nevadilo. Že ale také nemohu do oddílu, to byla pohroma. Kolik krásných dobrodružství mi
uteklo a o kolik bodů přitom přijdu. Hrůza!
Maminčina zvýšená péče o mně postihla i Brášku. Aby se mu také něco nestalo, tak mu zakázala oddíl, dokud
se neuzdravím. Asi si myslela, že jsem se nachladil v oddíle, a zákazem ho chtěla uchránit. Marně jsem se za něho
přimlouval. Maminku jsme neukecali.
51
Nemocí mi unikla účast na junáckém závodě družin, pořádaný jedním střediskem v sousedním městě. Závodilo
se ve stolním tenisu, dámě, kreslení, poznávání rostlin ze skautské praxe, morseovce a dalších soutěžích. Naše
družina Vyder skončila na bramborovém čtvrtém místě, Lišáci na desátém a Rysi až na posledním. Ze čtyřiceti
zúčastněných družin!
„Rysi nemohli švindlovat, že? A tak se svatá pravda ukázala,“ zarýpal jsem si, když mě druhý den Flint o
závodech informoval.
„Před závodem se Barry choval jako mistr světa. A nakazil tím i Pavouka. Jejich umístění potom bylo pro ně
velkým zklamáním. Pavouk po závodě prý řekl, že by Barryho, Kupčáka a Kytlicu raději ve své družině neměl.
Ale kdo by je ve své družině chtěl, že?“
23. a 24. listopadu proběhl v Praze III. junácký sněm. Flint mě informoval, že si o něm povídali v oddíle.
Mluvil o všem ale tak zmateně, že jsem se z jeho povídání nic kloudného nedozvěděl. Nakonec jsem si o tom
přečet v pondělní Mladé frontě. Článek jsem si vystřihl a nalepil do pracáku.
Zasedal III. junácký sněm. - Včera skončil v prostorách Obecního domu v Praze dvoudenní sněm junácké
organizace svolaný především proto, aby nyní, kdy je již Junák právně uznávanou organizací, zvolil svou Ústřední
radu v čele se starostou a obě náčelnictva - chlapecké a dívčí. III. sněmu se zúčastnilo přes 900 delegátů, z nichž
každý zastupoval jeden junácký oddíl.
Co řekli po sněmu?
Náčelník dr. Plajner: Jsme dítkem obrodného procesu, a nikdo nesmí pochybovat o tom, že stojíme na půdě
této socialistické republiky.
Emil Zátopek, trojnásobný olympijský vítěz z Helsinek 1952: Jestliže pro zřízení neplatí tytéž mravní zásady
jako pro jednotlivce, vede to k barbarství. Proto si vážím skautských zásad, vedoucích k mravní ušlechtilosti a chci
Junáku pomáhat.
Dr. Velen Fanderlík (na magnetonovém pásku z Kanady): Chtěl bych citovat svého velikého učence Senecu:
Myšlenky neumírají. A skauting je veliká myšlenka!
Soudruh Pelikán za pionýry: Chtěl bych k vám promluvit jazykem známé Knihy džunglí: Jsme jedné krve, vy i
já! Patříme k jiným kmenům, ale tyto kmeny nesmí být nepřátelské.
Najednou!
34. VÁNOCE U ROBINA
V prosinci mě už konečně maminka zase pustila do oddílu. Vánoce se blížily stejnou rychlostí, jakou mizel
čerstvě napadaný sníh. A na Vánoce po něm už zase nebylo ani památky. Teploty dokonce vystoupili hodně nad
nulu. Maminka mi skoro denně držela kázání, jak se mám šetřit, nemám lítat jako blázen a že nesmím pít nic
studeného, když budu uhřátý. Na všechno jsem přitakával a sliboval hory doly, už jenom abych to měl za sebou a
mohl do oddílu.
Schůzky v klubovně Domu dětí a mládeže se stávaly čím dál větším problémem. Paní Bízová nechtěla po
skončení oddílovky uklízet, protože je to pro ni už pozdě. Naši námitku, že si uklízíme sami, nebrala na vědomí.
„Musíme si najít co nejdříve vlastní klubovnu mimo Dům dětí a mládeže,“ řekl Robin.
„Tak proč ještě nemáme vlastní klubovnu?“ zeptal se Vantuti.
„Protože jsme ji nehledali, chytráku!“ odbyl ho Karel. „Ale už se na tom pracuje.“ naznačil mnohoslibně. Na
naše zvídavé otázky, jak že se na tom pracuje, už neodpověděl a tvářil se děsně tajemně.
Na závěr oddílovky nás Robin pozval na poslední neděli před Štědrým dnem k sobě do bytu na jakousi malou
oddílovou oslavu Vánoc. „Má to ale jeden háček,“ pokračoval Robin. „Přijít může jen ten, kdo připraví pro kamaráda z oddílu nějaký, i docela drobný dárek. Nebo dárek společný pro všechny. Neměla by to být věc koupená, ale
vlastnoručně vyrobená. A také si sebou vezměte z domova nějaké cukroví. Vaše maminky už budou mít jistě
napečeno. Podmínka k účasti ale není to cukroví, ale vyrobený dárek. Jak už jsem řekl, může to být cokoliv.“
Vánoce u Robina měly propuknout až za čtrnáct dní. Zdánlivě jsem měl dost času, abych pro někoho něco
vymyslel, ale dny míjely rychle jeden za druhým a já nevymyslel nic. A na ty Vánoce u Robina jsem byl dost
nažhavený, jako až dosud na každý oddílový podnik.
„Máš nějaký nápad na dárek?“ zeptal jsem se Flinta, když už mi opravdu nezbývalo moc času. Ukázalo se, jak
jsem předpokládal, že si s tím také neví rady. Bráška ve sklepě cosi kutil, dělal s tím děsné tajnosti, a čím víc
kolem toho dělal tajnosti, tím větší to bude zřejmě hloupost. I někteří kluci z naší družiny tvrdili, že nic nemohou
vymyslet a že tam tedy nepůjdou. Na poslední oddílovce před nedělí nám Robin znovu zopakoval pozvání k sobě
na Vánoce a znovu připomněl podmínku, že je to jen pro ty, kteří vyrobí pro někoho nějaký dárek.
V neděli dopoledne se vypotácel ze sklepa plačící Bráška
„Co řveš?“ řekl jsem trochu podrážděně. Kdykoliv jsem ho viděl z nějakých důvodů brečet, ztrácel jsem nervy.
„Mě se to zlomilo!“ naříkal nešťastně Bráška.
„Co se ti zlomilo?“
„Dárek.“
52
Víc jsem se nedozvěděl. Brácha řval a řval. Maminka ho přivinula na hruď a konejšila ho, jako by byl malé
dítě. Tak tohle jsem už vůbec nesnášel. Maminčin mazánek!!
Nakonec jsme s Flintem k Robinovi přece jenom šli, i když jsme žádný dárek neměli. A nelitovali jsme toho.
Přišla nás jenom polovina oddílu a dárečky přinesli jen někteří. Měli je pečlivě zabaleny v papíru s vánočními
motivy. Dárky ležely pod nastrojeným vánočním stromkem. Na stole byla hromada cukroví a Robin nám nabízel
hektolitry čaje. Přidali jsme k hromadě cukroví i svoje, a to cizí jsme hned ochutnali.
Robin zadrnkal na kytaru, naladil ji a vzápětí zazpíval několik písniček. Docela se mi líbily. Pak jsme si prohlíželi jeho knížky v přeplněné knihovně. Měl všechny foglarovky. Vyrazilo mi to dech. O některých knížkách
jsem předtím vůbec nic nevěděl.
„Jedno nakladatelství začalo vydávat sebrané spisy Jaroslava Foglara,“ informoval nás Robin. „Třeba se jim
podaří vydat knížky všechny, abyste si je mohli také koupit.“
Všiml jsem si slůvka třeba a hned jsem se zeptal, jak to myslí.
„No - vy si to, hoši, asi neuvědomujete, ale politická situace u nás není zrovna moc dobrá. Ten nešťastný srpen
se neměl stát. Zatím se možná ještě nic moc neděje, ale v příštím roce nás čeká bůhví co.“
Nechápali jsme, co by jako mělo přijít, až Flint bezděčně usměrnil debatu jiným směrem.
„Kdo je tohle?“ ukázal na fotografii mladé ženy v rámečku na zdi. Dlouhé tmavé vlasy lemovaly úzký, poněkud
pohublý obličej a sahaly až kamsi mimo obrázek.
Robin se usmál: „To je moje žena!“
Bum! To byla překvapující novina. Nikdo z nás ani trochu netušil, že je Robin ženatý.
„Jak to, že jsi nám to zatajil?“ divili jsme se.
„Proč tu není s námi?“ zeptal se Flint.
„Jela k rodičům do Olomouce,“ vysvětloval Robin s úsměvem, „proto tu s námi není. Na oddíl zatím nemá čas,
protože ještě studuje. Až dostuduje, tak mi bude pomáhat. Stačí to tak na vysvětlenou?“
Stačilo.
„Už bychom se mohli mrknout na dárky, nemyslíte?“ navrhoval Kim. Asi na hromadu pod stromeček také
něco dal a teď se už nemohl dočkat, až se dárky budou rozbalovat. My s Flintem tam nedali nic, takže jsme nebyli
na tu trapárnu, kdy nám někdo něco nadělí a my nikomu nic, ani moc zvědaví. Nakonec to ale dopadlo dobře a
nikdo to jako trapas nebral. A tak někteří hoši začali dárky rozbalovat a nadělovat.
Pátek vyrobil pro každého fotku z některého dřívějšího oddílového podniku. Byli vcelku zdařilé, ty fotky, kluci
na nich už méně. Karel vyrobil kožené turbánky na šátky. No vida, tohle mně vůbec nenapadlo. Kim každému
daroval vlastnoručně vyrobený široký kožený opasek se zvláštní drátěnou přezkou. Všichni jsme si ho hned přetáhli přes pupky. Někomu byl opasek velký, a tak si je mezi sebou hoši navzájem vyměňovali, až všem byl akorát.
I Robinovi, který si opasek zapnul na předposlední dírku.
„Nesmíš ztloustnout víc než o tu jednu dírku,“ radil mi Kim.
Robin se smál a prohlásil, že to je dobrý nápad a opaskem si bude ode dneška hlídat objem pasu.
Některé dárečky byly slabší, jako například nalepený kačer Donald ze žvýkaček na kusu papíru, ale opravdu
to nikomu nevadilo. Robin nám všem daroval vlastnoručně psaný časopis s povídkami a kreslenými seriály s poznámkou, ať si to přečteme až doma a znovu nás naléval čajem.
Domů jsme šli až pozdě za úplné tmy. V oknech se už všude svítilo. Skoro na všech balkonech stály zelené,
provázky svázané vánoční stromečky, připravené k nazdobení. Vánoce už opravdu klepaly na dveře.
35. TAJEMNÁ VILA
(Devátá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
Krycím jménem Vila byl označen komplex tří objektů v Pavelčákově ulici postavené ve tvaru písmene U. Pravé
rameno účka bylo obráceno do Pavelčákovy ulice a tvořilo se sousedními domy rovnou linii. Spodní rameno účka
vedlo do dvora kolmo na uliční linii a třetí, nejdelší rameno, bylo umístěno celé ve dvoře. Všechny tři objekty byly
navzájem propojeny. Sousední dům Vili v uliční linii, byl už před několika lety vyklizen a úředně zapečetěn.
Z Pavelčákovy ulice se vjíždělo průjezdem Vily až do dvora. Průjezd byl nepřetržitě uzavřen silnými dubovými
vraty s bohatým železným kováním. U vrat stála po čtyřiadvacet hodin denně uniformovaná hlídka SS ozbrojená
samopalem a po chodníku poblíž vrat se neustále pohyboval další příslušník SS v civilu. Obě hlídky byly se železnou pravidelností ve dne i v noci vždy po dvou hodinách střídány.
V Pavelčákově ulici byl poměrně malý provoz. Ulice ležela mimo hlavní ruch města, takže jakýkoliv podezřelý
pohyb po ulici nemohl uniknout jak hlídce SS, tak i mužům skupiny Hawker, kterým se podařilo ukrýt v podkroví
domu přímo naproti vjedu do tajné továrny. Informace získané pozorováním se každý den vyhodnocovaly.
„Po celou dobu, kterou vedeme pozorování, vjíždí dovnitř a ven, každý den, s téměř železnou pravidelností,
osm aut.“ hlásil jeden z mužů, krycím jménem Richard. „Pět nákladních aut a tři osobní. Jedno nákladní auto
přijíždí každé ráno v osm hodin, zastaví před Vilou, řidič se prokáže propustkou a potom vjede dovnitř. Ostatní
auta přijíždí a odjíždí během dne nepravidelně. Řidič každého auta se vždy prokazuje legitimací a zvláštní propustkou.“
53
„To ranní nákladní auto je vždy stejné?“ zajímal se Luděk.
„Ano, vždy stejné auto se stejným šoférem. Přijíždí stále ve stejnou dobu na minutu přesně. Zatím nevíme proč
to tak je. Doba objezdu z Vili už potom není tak pravidelná, vždy ale odjíždí pět až patnáct minut po šestnácté
hodině. Šofér je stále stejný, jak jsem už řekl. Ráno i odpoledne.“
„O šoférovi musíme získat co nejvíce informací.“
„Myslel jsem si to a už se na tom pracuje.“
„Dal by se získat nějaký kontakt přímo ve Vile?“
„Už ho máme. Ve Vile pracuje jako uklízečka jedna mladá žena. Je to Němka, ale spolupracuje s námi. Ve Vile
ještě nepracuje dlouho. Byla bezpečnostní složkou prověřena a požívá jejich plnou důvěru.“
Luděk se zamyslel nad jejich dosavadní činností. Dostali se už tak daleko, že nutně potřebují mít přímé spojení
s Londýnem. „Budeme si muset zajít pro naši vysílačku a výbušniny,“ řekl nahlas.
„Kdy se pro ně vydáme?“ zeptal se Lexa.
„Probereme to ještě jednou s Reném a pak se rozhodneme.“ odpověděl Luděk. „Mělo by to být ale co nejdříve.“
Potom se zeptal Richarda. „Dovedla by ta vaše uklízečka nakreslit plánek Vily?“
„Neměl by to být problém. Před válkou pracovala jako projektantka u jednoho stavitele..“
Během několika dalších dnů se podařilo skupině Hawker získat další důležité údaje o Vile. Dověděli se o rozmístění většiny místností a k jakému účelu slouží, zjistili kde jsou laboratoře (i když zrovna do nich neměl informátor přístup), kde jsou sklady a kde je umístěna strážní jednotka Vily. Byl sestaven denní režim vedoucího výzkumu inženýra Schulzhoffa téměř minutu po minutě. Nastal čas dokončit jejich poslání. A k tomu nutně potřebovali mít nezávislé spojení se svými nadřízenými v Londýně.
*
Na další noční schůzce podrobně seznámil René gestapáka Kampa se zamýšlenou operací skupiny Hawker.
Willy Kamp, jako vždy před důležitým rozhodnutím, nejdříve dlouze upil ze skleničky svůj oblíbený koňak a potom
ji opatrně postavil před sebe na stůl. Světlo v pokoji bylo natolik tlumené, že René z jeho tváře nedokázal nic
vypozorovat. A když Kamp stále mlčel, René pokračoval: „Potřebují svoji vysílačku a trhaviny, které mají ukryté
u Helfštýna. Chtěli to vše vyzvednout už minulý týden, ale zatím jsem jim to rozmluvil s vysvětlením, dokud mi má
spojka z Lipníka nepotvrdí, že nepadnou do léčky. Takže... co jim mohu vyřídit?“
„Past byla zrušena. Sám jsem na to dohlédl, jak jsem vám minule slíbil.“ řekl tiše Kamp. „Klidně je tam můžete
poslat.“
„Pokračujeme dál ve hře?“ chtěl se ujistit se René.
„Ano. Hra bude pokračovat až do vítězného konce.“ ušklíbl se Kamp a opět dlouze upil ze své skleničky.
36. NEPŘÍJEMNÉ ODHALENÍ
Nastal leden. Podle kalendáře by měla zima řádit plnou silou, jenže neřádila. Teploty ráno byly jen kolem nuly
a přes den vystoupily skoro na deset stupňů. Po sněhu nebylo ani památky.
Na první oddílovce v novém roce jsme dostali od Robina za úkol pátrat ve městě po nějaké vhodné místnosti,
která by se hodila za klubovnu. Označil nám několik ulic a domů, kde bychom se mohli poptat. O každém takovém
označeném místě jsme měli zjistit co nejvíce informací. A aby se jedna družina nepletla do pátrání druhé, přidělil
Robin každé družině vždy jinou část města. Získávání informací o naší případné budoucí klubovně bylo započítáváno do dlouhodobé hry. Vrhli jsme se s nadšením do pátrání a několik dní jsme potom téměř nedělali nic jiného.
V družině jsme si naši část města rozdělili ještě na polovinu a každou část dostala na starost jedna naše skupina.
My s Flintem a Bráškou jsme tvořili jednu skupinu, ostatní se Samurajem druhou.
„Bude to tak lepší,“ rozhodl Samuraj. „Rychleji se nám podaří naši část města propátrat.“
V polovině ledna se ještě víc oteplilo. Sluníčko svítilo jako na jaře. V sobotu odpoledne, jak jsme měli domluveno, zapískal Flint signál pod oknem a já s Bráškou jsme hned letěli dolů.
„Dnes se nám bude dobře pátrat ve městě, když je takové teplo,“ řekl jsem.
„Skoro jako by už fakt bylo jaro,“ přidal se Bráška.
Flint se ušklíbl. „To bude až za dva měsíce. Ještě si zimu užijeme.“
Chvíli jsme potom sledovali upachtěného chlápka, jak na sousedním plácku zběsile pobíhá za malým klukem,
kterého učil jezdit na kole. Chlápek byl ještě mladý a podle všeho v dobré formě, protože za kolem běhal s neumdlévající rychlostí. Pojednou zpomalil a my viděli, že jeho kluk jede na kole docela sám.
„Tak jdeme,“ řekl Flint netrpělivě, „přece tu nebudeme trčet až do rána.“ Vydali jsme se na cestu sluncem
ozářenými ulicemi a bylo nám moc dobře. V našem vyznačeném pásmu jsme propátrali několik domů a dvorečků,
ale na žádnou prázdnu místnost ve sklepě či na půdě, případně v kůlně na dvorku, jsme nenarazili. Zato jsme
narazili na úplně něco jiného.
Další dvorek byl poměrně prostorný s několika kůlnami, prádelnou a všelijakým harampádím, které sem nájemníci domu po několik let nastřádali. Za jednou takovou hromadou beden a různého materiálu jsme zaslechli
hlasy. Hlasy byly tlumené, ale i tak nám byly povědomé.
54
Kolmo na stěnu kůlny byly na sebe naskládány dřevěné bedny, takže tvořily jakési dvě stěny. Přes tyto stěny
byla volně položena prkna přikrytá asfaltovou lepenkou zatíženou kameny. Desky s lepenkou tvořily stříšku. Uvnitř přístřešku seděli Barry, Kytlica a Kupčák a všichni tři spokojeně pokuřovali cigarety. Barry dokonce doutník!
V první chvíli jsem si vzpomněl na povídku Šimka a Grossmanna s podobnou tematikou a musel jsem se smát.
V povídce totiž končí podobné dobrodružství pro všechny zúčastněné víc jak neslavně.
Na mé uchechtnutí vyběhl Barry rychle z přístřešku a v mžiku byl u nás. Tvářil se výhrůžně a já v tu chvíli měl
pocit, že při kouření přistihli oni nás a ne my je.
„V oddíle nekouříme,“ poznamenal trochu zbytečně Flint. „Přece jsme s tím všichni souhlasili. I vy tři.“
Barry se tvářil vzpurně. Moc si z Flintovi poznámky nedělal.
„Poslouchejte, vy tři králové, jestli někde něco kecnete, dám vás na černou listinu. Už minule jste měli namále.“
„Nevyhrožuj,“ odsekl mu Flint, „stejně se tě nebojíme.“
Barry po něm skočil a uchopil ho pod krkem za klopy bundy.
„Cos to říkal?“ vykřikl zlobně. Kytlica a Kupčák jako na povel vyběhli z přístřešku. Začínalo to tu zavánět. Ne
cigaretami, ale výpraskem.
„Ale hoši, přece byste se neprali!“ ozval se za námi přísný ženský hlas. Uprostřed dvora stála mladá, štíhlá
žena, s černými vlasy jako uhel.
Barry Flinta pomalu pustil. Toho jsme využili ke kvapnému ústupu ze dvora. Barry nás sledoval zlobným
pohledem.
Na další pátrání jsme už neměli náladu. Radost z dnešního pěkného dne byla ta tam.
„Co s tímto objevem uděláme?“ zeptal se Flint. „Řekneme to Robinovi? Co je? Ty mě neposloucháš?“ zeptal
se, když viděl že na jeho otázku nereaguji.
Jenže já jsme teď přemýšlel nad něčím jiným. Kde já jsem jen tu paní, co nás teď zřejmě zachránila před
výpraskem, už viděl?
„Co jsi to říkal?“ zeptal jsem se.
„Ty asi spíš. Ptal jsem se, jestli o tom řekneme Robinovi.“
„Asi bychom měli.“
„A nebudeme vypadat jako žalobníci?“ hrozil se Bráška.
„Musíme mu to říct. Nemělo by jim to jen tak projít. A bez Robina to nevyřešíme.“
„Třeba by je stačilo jim jenom pohrozit prozrazením.“ mínil Bráška.
„Barrymu pohrozit? Blbost! Ten by si z toho tak dělal!“
Mezitím jsme došli do klubovny v Domu dětí a mládeže. Několik kluků už tu bylo a chvíli po nás přišli i Barry
a jeho dva kumpáni. Chovali se, jako by se nebylo nic stalo. A když o něco později Robin zahájil schůzku, byli
jsme velice překvapeni, když začal hned mluvit o škodlivosti kouření a pití alkoholu. Barry vyslal naším směrem
výmluvný pohled, jako by chtěl říci:
„Tak jste to na nás přece jenom práskli!“
Tentokrát se na jeho černé listině octneme zcela určitě.
„Tedy“, uzavřel Robin svoji řeč, „do této chvíle co bylo, to bylo. Ode dneška vstupuje v platnost pravidlo, že
kuřáci nemají mezi námi co pohledávat. Buď okamžitě přestanou kouřit, nebo se s oddílem rozejdou.“
Měl jsem dojem, že se po celou dobu dívá střídavě na Barryho, Kytlicu a Kupčáka. Ostatní ten dojem měli
taky. Byli jsme ale rádi, že tím se to vyřídilo a my jsme nemuseli Robinovi nic říkat. Jen mi vrtalo hlavou, kdo mu
to vlastně řekl.
37. POCHODEŇ
Ve čtvrtek 16. ledna se na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou student filozofické fakulty Univerzity
Karlovy Jan Palach a zapálil se. Svým činem chtěl protestovat proti vyhlášené cenzuře ve sdělovacích prostředcích
a proti vydávání okupantským novin s názvem Zprávy. S těžkými popáleninami byl odvezen do nemocnice. Žil,
ale jeho život visel na vlásku.
„Co to je cenzura a Zprávy?“ zajímal se Bráška.
Moc jsme to sami nevěděli, protože politické události šly trochu mimo nás, ale nakonec jsme se celá družina
shodla v tom, že cenzura je úřední zkoumání všeho, co je určeno k zveřejnění, především tiskem, ale i rozhlasem
a televizí, a to se zřetelem na státní a politické zájmy. A Zprávy byly noviny, které v naší republice rozšiřovali
sovětští komunisté. Ve Zprávách bylo stále útočeno na naše vládní představitele, byli jsme přesvědčováni, že co
se děje v naší republice je kontrarevoluce a že se nejedná o okupaci, ale o bratrskou pomoc pěti socialistických
států, které nás tím zachránily před mezinárodním imperialismem atd.
Někteří lidé byli z Palachova činu zděšeni, jiní zprávu přijali lhostejně. Rudé právo, komunistický deník, psalo
o temných silách, které vehnaly mladého člověka do náruče smrti.
Pro mě samotného byl Palachův čin něco nepředstavitelného, strašného. Představa, že bych se polil benzínem,
nebo čím, a potom škrtl zápalkou… Jaké to musela být odvaha!
V neděli 19. ledna Jan Palach zemřel. Mladá fronta v pondělí napsala:
55
Podle zprávy tiskového mluvčího ministerstva zdravotnictví Dušana Čulíka
student Jan Palach včera v 15 hodin 30 minut zemřel. Během dne po kritické noci,
se u něho vystřídala řada konsiliářů. Všichni se shodli v tom, že byly vyčerpány
všechny možné terapeutické zásahy. Přes veškerou poskytnutou péči a obětavé
úsilí lékařů a ostatního ošetřujícího personálu organismus nevydržel těžké zatížení, jaké představovalo těžké popálení III. stupně, postihující prakticky přes 85
procent celého povrchu těla. Pacient skonal klidně.
Redakce časopisu Skaut-Junák otiskla část dopisu, který zaslala mamince Jana
Palacha.
Celou sobotu a neděli drželi žáci naší školy čestnou stráž ve vestibulu školy u
fotografie Jana Palacha. Na nás přišla řada v neděli dopoledne. Přišli jsme všichni
v junáckém kroji. Jenom Barry, Kytlica a Kupčák se k nám nepřidali. Barry tvrJan Palach
dil, že politika do Junáka nepatří a tohle je politická akce. Nikdo je nenutil. Ale
zřejmě v tom politika přece jen byla. O Barryho otci se proslýchalo, že převlekl
kabát prohlášením, že byl pomýlený. Strana mu jeho pomýlení odpustila a teď zastával na okresním výboru stany
nesmiřitelného odpůrce obrodného procesu a socialismu s lidskou tváří. Takže čestná stráž u fotky nějakého sebevraha, nepřipadala u jeho syna v úvahu. Prostě mu to zatrhl a Barry odradil od čestné stráže Kupčáka i Kytlicu,
pokud čestnou stráž vůbec chtěli odstát. Nový rok nezačal dobře. A jak se později ukázalo, nebyla tato tragédie
poslední.
Oddílový život běžel dál, ale přece jen tyto události mohly poznamenat naši činnost.
Do konce ledna družiny odevzdaly zprávy o svém pátrání po VILE. Všechny za to získaly po třech bodech,
takže pořadí družin zůstalo beze změny.
„Některé vaše objevy jsou docela zajímavé,“ zhodnotil Robin naše výsledky v pátrání. „To by v tom byl čert,
abychom z toho nějakou klubovnu nevytřískali!“
38. ZÁTAH
(Desátá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Uplynuly tři dny od okamžiku, kdy jim René sdělil, že si mohou vyzvednout svůj operační materiál, který zanechali v místě seskoku poblíž Lipníka nad Bečvou. Luděk pro ten účel vyčlenil dva muže z jejich skupiny, kteří jim
měli pomoci vysílačku a trhaviny odnést z místa seskoku nazpět do cílového města.
Na místo seskoku se odvážili až po opatrné obhlídce jeho okolí. Padák uvízlý na stromě někde zmizel. Bylo by
dobré vědět, kdo ho našel a schoval. Zdali Němci, nebo někdo z našich, uvažoval Luděk. Nikde nezjistili nic podezřelého. Po jistém pátrání našli místo, kde zakopali bedny s vysílačkou a trhavinami. A ani zde neobjevili nic
podezřelého. Značky z kamenů, nenápadně naskládané na zemi, se zdály být neporušeny.
Až do setmění se zdržovali v lese a teprve potom všechno ze skrýše vyhrabali. Materiál z beden přeskládali do
svých kufrů a po pečlivém zahlazení stop, odešli obloukem nazpět do Lipníka na vlak. Cesta vlakem proběhla bez
problémů. Měli dohodnuto, že Lexa s Luďkem odjedou s vysílačkou z nádraží první tramvají, která tu bude stát a
muži z odboje s výbušninami až další tramvají po nich.
U nádraží nasedli do tramvaje. V tramvaji už sedělo několik
cestujících. Seděli tiše, jakoby zakřiknutě a hleděli nevšímavě
okny ven nebo do podlahy před sebe. Lexa s Luďkem nasedli do
vlečky. Nikdo jim nevěnoval sebemenší pozornost. Oba zůstali stát
na plošině. Kufry postavili do kouta a stoupli si před ně.
Uprostřed vlečky stál průvodčí. Polohlasně se bavil s nějakým
starším pánem. Tramvaj stála ještě další dvě tři minuty.
„Tak ať už jedem,“ zabručel Luděk. „Přece tu nebudeme stát
věčně.“
„Jen klid,“ řekl Lexa, ale i jemu šlo čekání na nervy.
Konečně průvodčí mrkl na hodinky, zkontroloval pohledem
oba vchody a dvakrát zatáhla za koženou šňůru nad držadlem. Na
přední plošině vlečky dvakrát cinkl zvonek. V předním voze vzápětí nato cinknul průvodčí jednou a řidič tramvaje cinknul dvakrát. Po tomto rituálu, který se potom opakoval na každé zastávce,
tramvaj sebou škubla a pomalu nabírala rychlost. Oba muži byli
tak zabráni do poslechu zvonkohry, že si ani nevšimli asi pětadvacetileté dívky, která v poslední chvíli naskočila do tramvaje a
celá zadýchaná se postavila do kouta, až téměř k jejich kufrům.
„Taky mohla jít dál,“ ucedil Lexa na půl úst k Lexovi.
56
Dívka měla dlouhé, světlé vlasy, které jí spadaly téměř do poloviny zad. Na hlavě měla tmavý baret. Když si
všimla, že si jí oba muži po očku prohlížejí, otočila se k nim zády a trochu se od kufrů odtáhla. Z plošiny ale
neodešla.
Luděk řekl: „Sledujme, co se děje na ulici.“
„Však sleduji,“ odpověděl Lexa, a přestal se o dívku zajímat.
Cesta probíhala klidně. Na každé další zastávce, blíž do středu města, pomalu přibývalo cestujících. A pak
zůstala tramvaj najednou stát, ale ne na zastávce, ale uprostřed křižovatky. Venku se to najednou hemžilo přilbami
německých vojáků. Ulice byla zatarasena obrněnými vozy. Mezi nimi zmateně pobíhali civilisté, aby byli vzápětí
hrubě nahnáni ke zdem domů po obou stranách ulice.
Zátah, blesklo jim hlavou.
Předními dveřmi do prvního vozu i vlečky vstoupili vždy dva a dva vojáci se štítky vojenské policie zavěšených
na šňůrkách na prsou. Okamžitě začali kontrolovat legitimace a některým lidem i zavazadla. Tramvaj se dala
znovu pomalu do pohybu. Zřejmě řidič dostal pokyn od vojáků v prvním voze. Vojáci ve vlečce pomalu
postupovali k zadní plošině.
Lexa pozoroval ulici. Všude byli vojáci, kteří u domů prohlíželi chodce. Vyskočit teď z tramvaje by byla sebevražda. Nezbývá než zatím čekat. Možná, že tramvaj vyjede z křižovatky do ulice za obrněnými vozy, kde už nebude
tolik vojáků a třeba tam se jim podaří z vozu zmizet i kdyby si měli cestu prostřílet. Čím víc se však k nim vojáci
blížili, tím víc měli nervy napnuté k prasknutí.
„Podívají se do kufrů, nebo ne?“ uvažoval Luděk a ani nechtěl domyslet, co se stane, když budou požádáni,
aby kufry otevřeli.
„Kdybychom aspoň byli už z tady té obsazené ulice pryč.
Lexa zavadil pohledem o dívku. Také i ona pozorovala přibližující se vojáky a potom provedla něco naprosto
nepochopitelného. Když už byli vojáci téměř na zadní plošině, posadila se nenuceně na jeden z kufrů. Než se oba
muži vzpamatovali z překvapení, byli tu vojáci a chtěli po dívce legitimaci. Když se podívali do papírů, srazili
podpatky a zasalutovali. Při vracení dokladů galantně dívce popřáli pěkný den. Na Lexovy a Luďkovy doklady se
podívali jen zběžně, vyskočili z téměř už stojící tramvaje na ulici a zamíchali se mezi ostatní vojáky.
Tramvaj se znovu rozjela. Dívka se zvedla z kufrů a než jí stačili zeptat na vysvětlení, beze slova přešla vozem
na přední plošinu a na další zastávce vystoupila. Po chvíli jim zmizela za rohem domu v nejbližší ulici.
39. HONIČKA VE MĚSTĚ
Zátah jsme odehráli v lednu přímo ve městě. Počasí nám přálo. Bylo pořád několik stupňů nad nulou. Bylo to
zvláštní, vždyť byl konec ledna. Naše družina byla vylosovaná, aby jako první pronesla sítí německých hlídek
výbušninu (krabičku od zápalek zabalenou do balícího papíru a označenou T jako třaskavina) přes určenou část
města. Pokud by byl parašutista nesoucí výbušninu dotykem ruky hlídkou zneškodněn, družina by nezískala do
celkového bodování žádný bod. Nepřátelské hlídky ale nevěděly, kdo krabičku - výbušninu - ponese, a tak se
musely snažit chytit každého parašutistu.
První problém nastal, když jsme měli určit, kdo z nás krabičku ponese. Samuraj chtěl, aby se úkolu dobrovolně
ujal někdo z dobrých běžců a díval se významně na Flinta a mě, ale nikdo z dobrých běžců jsme se k tomu neměli.
„Když se nemůžete rozhodnout, budeme losovat,“ řekl nakonec Samuraj. „Ale neděláme dobře. Los může určit
toho nejméně vhodného.“
Hbitě jsem vylovil z kapsy korunu a po určení, kdo je kdo, vyhodil jsem minci do vzduchu. Všichni jsme
sledovali její let až do okamžiku, kdy cinkla o mříž kanálu a propadla se jím.
„Do pytle!“ ulevil jsem si.
„A jak se teď dovíme, kdo vyhrál?“ zeptal se bráška slabomyslně.
„Vole,“ neudržel jsem se. „Budeme losovat znovu.“
Samuraj se na mne přísně podíval a musel jsem si udělat deset kliků, abych si konečně zapamatoval, že skauti
mluví slušně.
Mezitím jsme zjistili, že už nikdo u sebe žádnou minci nemá.
Flint vytáhl z kapsy papír a tužku. „Napíšeme svoje jména na lístky.“
Každý potom hodil do čepice lístek se svým jménem. Samuraj lístky důkladně promíchal a vytáhl – mě.
„Nenech se chytit, Šedo,“ řekl klidně. Byl jsem výsledkem losování tak překvapen, že jsem se nezmohl na
žádné protesty. Samuraj mi podal krabičku, kterou jsem automaticky schoval do kapsy.
„Nejlépe bude, když půjde pár lidí před tebou,“ navrhoval Flint. „Upoutají tak hlídky na sebe, ty se na ně
vrhnou a prozradí tak své úkryty. Možná, že se ti potom snáz podaří kolem nich proklouznout.“
Ostatním se zdál jeho nápad docela dobrý. Žádný jiný plán jsme nevymysleli, a tak jsme podle Flintova prostinkého návrhu postupovali. Jako první vyrazil do útoku Pátek. Frčel si to po chodníku jako tryskáč. Asi nám
chtěl dokázat, že není taková bábovka, jak se o něm ve škole všeobecně myslelo.
57
„Trochu se kryj, hrome!“ volal za ním Flint. „Tohle je moc okaté.“ Ostatní jsme vyšli za ním daleko obezřetněji.
Pátek doběhl na konec ulice a místo toho, aby se zastavil a nejdříve propátral, jestli za rohem na něho někdo
nečíhá, vletěl bezhlavě přímo do náruče Barryho, Kupčáka a Kytlici. Ti mu zkroutili ruce za záda a zatáhli ho do
nejbližšího průjezdu.
„Tak už tě máme, vole,“ chechtal se Barry spokojeně.
„Neseš zbraně?“
Pátek se poznenáhlu vzpamatoval z prvního úleku.
„Chytili jste nepravého. Nic nenesu.“
„To se hned uvidí,“ řekl Barry. „Prohledejte ho.“
Pátek si nechal klidně prohledat kapsy.
„Fakt nic nemá, vole,“ řekl Kupčák zklamaně.
Barry si chvíli zadumaně mnul bradu a pak řekl: „Ale mohl bys nám říct, kdo třaskavinu ponese!“
„Nic neřeknu.“
„V tom případě si tě podáme jako ve škole. Jsme přece nelítostné Gestapo, ne? Chopte se ho!“ řekl Barry co
nejvíc drsně, aby mu nahnal strach.
Kupčák a Kytlica mu znovu zkroutili ruce za záda. „Ano, ano, dáme mu pěkně do těla!“ povykovali při tom.
„Co chcete dělat?“ vyděsil se Pátek.
„Kalhoty dolů!“ rozkázal Barry. „Vymácháme ti zadek v močůvce tady na dvoře. Však ty ještě rád promluvíš.“
„To se nesmí!“ polekal se Pátek ještě víc. „Násilí je ve hře zakázané!“
„Jaképak zakázané?“ chechtal se Barry a chytil ho za opasek. Pátek sebou začal škubat a kopat kolem sebe, ale
nebylo mu to nic platné. Kalhoty šly dolů. Když Pátek poznal, že to přestává být legrace, začal prosit o milost.
„Pusťte mě. Všechno řeknu. Nese to Šeda! Tak už mě konečně pusťte!“
Pustili ho a Pátek si zahanbeně natáhl kalhoty.
„Jestli jsi lhal, tak tě výprask stejně nemine. A ne abys Šedu varoval. Dostal bys tuplovanou nakládačku, vole.
A teď tady pěkně zůstaneš do konce hry, vole. A ne aby sis troufnul vystrčil rypák na ulici a varoval ho.“
Po této vyhrůžce vyběhli všichni tři na ulici a nechali zdrceného Pátka svému osudu.
Když jsme uviděli, jak bezhlavě vletěl Pátek do rukou nepřátel, rychle jsme se všichni stáhli o ulici zpět. Na
chvíli se nás zmocnil zmatek.
„Co budeme dělat?“ děsil se Bráška.
„S nějakými ztrátami jsme museli počítat,“ řekl Samuraj. „Hlavně aby prošel Šeda. Zkusíme to přes jinou
ulici.“
Držel jsem se pořád vzadu za ostatními. Kdyby odněkud vyběhly nepřátelské hlídky, mohl jsem se včas stáhnout z jejich dosahu do bezpečí. Nervy jsem měl přesto napjaty jako špagáty.
A vzápětí se to stalo. Mezi mě a naše kluky vpadla ze svého úkrytu hlídka. Naštěstí jsem je včas spatřil a stačil
se dát na ústup. Ostatní kluci se ale rozprchnuli na všechny strany a já jsem je potom už do konce hry nepotkal.
Když bylo jasné, že jsem zůstal sám, nezbylo mně, než se pokusit probít na vlastní pěst. Postupoval jsem
ulicemi hrdinně sám. Každou chvíli jsem narazil na nějakou hlídku, ale měl jsem pořád štěstí. Vždy se mi podařilo
včas ustoupit, nebo proběhnout domem přes dvorečky do další ulice, zkrátka zatím se mi dařilo vždy utéct z jejich
dosahu.
Pomalu se stmívalo. Pouliční světla se rozsvěcovala. Častými úniky před vojenskými hlídkami jsem nakonec
stanul na začátku ulice pojmenované po učiteli národů. Komenského ulice byla dlouhá nějakých dvě stě metrů a
končila přímo na hranici území, za kterou jsem se měl i s výbušninou
dostat. Ulici jsem znal velmi dobře, protože tu bydlela moje teta. Asi
v jedné třetině ulice je most přes řeku. Zprava je ulice Na nábřeží, zleva
Pod hradbami. Určitě tu bude hlídek jako máku, myslel jsem si, ale
třeba také ne. Musí přece hlídat i ostatní ulice. A tak snad budu mít
štěstí a Komenkou proběhnu bez pohromy.
Pomalu a opatrně jsem postupoval po levé straně ulice ke křižovatce
k mostu. Byl zde ještě poměrně velký pohyb lidí, takže se mi dařilo
nenápadně se mezi nimi ukrývat. Z chodníku jsem měl přehled skoro
přes celou ulici, takže jsem stačil včas odhalit nepřátelskou hlídku
špatně ukrytou za kmenem kaštanu. Hlídka za mnou, k mému překvapení, nevystartovala. Buď mne neviděla, nebo čekala na vhodnější příležitost.
Došel jsem až na křižovatku a opatrně jsem pohledem pátral po nějaké
hlídce skrývající se dál v ulici. Žádnou jsem neviděl. Když už jsem se
rozhodoval, že sprintem přeběhnu most, objevila se za mostem nepřátelská hlídka a vyrazila přímo ke mně. Současně s ní vyběhla i hlídka
ukrývající se za kmenem kaštanu. Déle jsem už na nic čekal. Rychle
58
jsem přeběhl kolmo přes Komenku a vběhl do ulice Pod hradbami. Minul jsem první a jediný blok domu a pokračoval dál ulicí lemovanou zprava zahradami a zleva kolmými vysokými hradbami. Když jsem se asi po dvou set
metrovém sprintu zastavil u rohu vývařovny, zjistil jsem, že za mnou nikdo neběží.
Objekt vývařovny, jak jsme říkali závodní kuchyni s jídelnou, byl dlouhý skoro šedesát metrů. Na obou jeho
koncích svítilo světlo. Prudce jsem oddychoval a srdce mi hlasitě tlouklo. Ohlédl jsem se za sebe. Na křižovatce
Komenské a Pod hradbami stálo pět kluků od Rysů. Jako by si byli jisti, že mne už nemusí pronásledovat, protože
mne stejně dostanou. Napadlo mi, že jsem jim vběhl do pasti! Vždyť oni mě vlastně po celou dobu ani pořádně
nepronásledovali. Vždy mi jenom zastoupili cestu a nakonec mě vmanévrovali z Komenské ulice pod hradby,
odtud jim už nemůžu uniknout.
Ulice Pod hradbami je zvláštní tím, že celá jednu strana je vytvořena hradbami města zbudovanými na skalní
vyvýšenině a druhá strana ulice je vytvořena úzkým pruhem zahrádek, za kterými opět po celé délce ulice je koryto
několik metrů široké řeky. Přelézt hradby nelze a ukrýt se někde v křovinách by se mi asi nepodařilo, když všichni
ví, že tady někde jsem. Řeka se také nedá překonat. Lávka tu není a do ledové vody v lednu bych nevlezl ani za
milion. Vývařovna je jediným domem v ulici, kromě prvního bloku na jejím začátku a v té se ukrýt nedá.
Horečně jsem přemýšlel, co bych měl udělat. Musím dál. Třeba na konci ulice nikdo nebude. Třeba to past
vůbec není. Utěšoval jsem se marně. Byla to past!
Po pravé straně zahrádky končily. Ulice mezi hradbami a řekou se zužovala až na pouhé tři metry. Už jsem
uviděl i několik schodů, kterými ulice končila, konec hradeb a další most přes řeku, po kterém bych mohl uniknout.
Nebýt ovšem deseti kluků, kteří tu na mne čekali. Musel jsem uznat, že se jim to povedlo. Jenom jsem nechápal,
jak to, že šli jenom po mně. Že mě Pátek pod tlakem prozradil, jsem nemohl vědět.
Skupina na konci ulice se teď rozběhla s hurónským řevem ke mně. Mohl jsem se vzdát, ale rozhodl jsem se
bojovat až do konce. Oběhl jsem kolem plotu poslední zahrádky a zahnul do houštin k řece. Po úzkém pruhu země,
který tu zbyl mezi plotem a řekou, jsem se začal prodírat křovinami nazpět. Musel jsem přitom dávat pozor, abych
neuklouzl po svahu do vody. Byla tu téměř tma, protože světlo z protějšího břehu sem nedosvítilo.
Pronásledovatelé za mnou dělali dost velký hluk, takže jsem mohl odhadnout, zdali se ke mně přibližují, nebo
jestli se jim vzdaluji. Zatím jsem měl před nimi dost velký náskok a ten jsem stále zvětšoval. Když jsem ale uslyšel
hlasy i před sebou, došlo mi, proč za mnou moc nepospíchají. Jejich hlídka jim jde naproti a na úzkém pruhu mezi
řekou a plotem zahrad jim nemohu uniknout. Zastavil jsem se. Hlasy přede mnou se začaly nebezpečně přibližovat.
Znovu jsem vykročil vpřed. Rukama jsem horečně ohmatával pletivo plotu. Pátral jsem po nějaké sebemenší
díře, kterou bych proklouzl. Plot byl vysoký a přelézt se nedal. Kromě toho bych hlukem na sebe hlídky upozornil
a určitě by mi zase nadběhli. A skulinku v pasti, ten příslovečný chloupek, jsem opravdu našel!
Asi tak uprostřed řady zahrad jsem najednou s překvapením zjistil, že zde není plot. Zde vzadu u řeky a také i
na druhé straně u vývařovny. Na celou šířku jedné zahrady. Když jsem se prve zastavil pod lampou na rohu vývařovny, tak jsem si toho nemohl všimnout. A teď se mi tu otevřela nečekaně úniková cesta.
Těch dvacet metrů přes zahradu jsem předběhl s tlukoucím srdcem a s husí kůží po těle. Nejvíc jsem se bál,
jestli na křižovatce ulice s Komenkou přece jenom nezůstala nějaká hlídka. Jenže všichni si byli jistí svou kořistí,
každý se chtěl zúčastnit honičky na mě v křovinách za zahradami u řeky, takže nikoho nenapadlo na křižovatce
nechat hlídku.
Ještě než jsem doběhnout nazpět na most v Komenského ulici, uslyšel jsem za sebou výkřiky zklamání a
vzteku. Zřejmě už objevili místo, kudy jsem jim proklouzl. Pak jsem uviděl houf pronásledovatelů, kteří vyběhli
ze zahrady. Na tu vzdálenost se nedalo rozeznat, jestli jsou tu úplně všichni, nebo jestli bych mohl v ulici na
nějakou hlídku ještě narazit. Na nic jsem už ale nečekal a přeběhl most dál do ulice směrem k hranici. Zbývalo mi
posledních dvě stě metrů k úspěšnému dokončení svého poslání.
Když jsem přebíhal most, spatřil jsem na konci ulice několik kluků od Rysů. Když mě uviděli, rozběhli se proti
mně. Nezastavil jsem se, ba naopak jsem ještě přidal, protože jsem už měl vykoumané, jak je doběhnu. Jen tak tak
se mi podařilo vběhnout do domu uprostřed ulice, ve kterém bydlela moje teta. Hlídka dorazila k domu, když už
jsem běžel po schodech směrem do sklepa. Zahlédli kam mířím a pustili se za mnou.
Pod schody ke sklepu se nedalo schovat a ani jsem to neměl v úmyslu. Kromě dveří do sklepa tu ještě jedny
dveře. Vedly do sklepního bytu jisté paní Kožané. Z mého vpádu byla trochu vyděšená, ale když mě poznala (občas
jsem jí nosil tvrdý chleba pro králíky), tak se uklidnila. Rychle jsem jí vysvětlil, oč jde. Paní Kožaná byla světová.
Okamžitě projevila pochopení pro naši hru a vystrčila mě na svůj dvorek směrem ke králikárně. Opatrně jsem
vylezl na králikárnu, přelezl plot do zahrady, která patřila k domu a odtud přes zídku do opuštěné vojenské zahrady
za domem. Tou jsem potom už bez nesnází proběhl až na hranici území (vojenská zahrada vedla rovnoběžně
s Komenkou za dvorky domů). Zvítězili jsme!
Teprve až po hře jsem se dověděl od Vyder, že mě Pátek vyzradil. Netušil jsem, za jakých okolností k tomu
došlo, a tak jsem se na Pátky dlouho zlobil. Nebýt ale náhody, že jedna zahrada měla zrovna rozebraný plot a že
na mostě nezůstala v záloze žádná hlídka, určitě by mě chytili.
V dalších dnech jsme si úlohy vyměnili. Žádná družina ale už neměla takové štěstí jako naše a s výbušninou
neprošla. Po tomto úseku se naše družina v dlouhodobé hře opět ujala vedení.
59
40. JSME PŘIPRAVENI!
(Jedenáctá kapitola dlouhodobé hry Operace HAWKER.)
Teprve až v bezpečí svého konspiračního bytu jim zbyl čas na úvahy o tom, kdo byla mladá žena, která jim
pomohla v tramvaji při kontrole dokladů. Musela zastávat u Němců nějaké důležitém postavení, když oba vojáci
po nahlédnutí do dokladů uctivě srazili „kufry“ a vypochodovali z tramvaje, aniž by je nějak zvlášť podrobili
kontrole. Druhý den se o tom zmínili na schůzce Renému.
„To byla Táňa,“ řekl René. „Měla vás nenápadně hlídat a v případě nesnází vám pomoci. Pracuje na náš
příkaz pro Gestapo. A ti o tom nemají ani tušení.“
Oba muži ani nešpitli.
„Kromě toho by vám mohla být třeba užitečná při plnění vašeho úkolu. To bych ovšem musel o tom vědět víc.“
„A kolik toho víš?“ zeptal se Luděk.
„Máte v plánu provést diverzi ve zdejším německém výzkumu s cílem zlikvidovat jeho vedoucího inženýra
Schulzhoffa.“
„Jak to…“ Oba parašutisté byli jeho vědomostmi překvapeni.
René se usmál. „Divíte se? Nejsem padlý na hlavu a ledacos jsem si domyslel. A také ledacos naznačuje naše
poslední relace s Londýnem. Jsem velitelem operace ENGRAVER. Londýn několikrát zdůraznil o úspěšném splnění
vašeho úkolu nejvyšší naléhavost. Takže, pánové, je třeba v tuto chvíli vyložit karty na stůl.“
„Až po naší relaci s Londýnem.“ řekl Luděk.
René pokrčil rameny. „Samozřejmě. Proč myslíte, že jsem vám prozradil krycí jméno své skupiny?“
Následující den se pokusil Lexa uvést do chodu vysílačku, kterou si přivezli z Londýna. K svému zděšení zjistil,
že se při dopadu na zem rozbila v přístroji jedna lampa a bez ní byla vysílačka k nepotřebě.
„Musíme lampu sehnat za každou cenu. Jinak budeme pořád odkázáni na Reného a nebudeme si ho moci
prověřit.“ mínil Lexa.
„Myslíš, že s Reném není něco v pořádku?“ zeptal se Luděk.
„Nevím. Můj šestý smysl mi nic neříká.“
Luděk potom vydal po jejich síti žádost o urychleném sehnání zničené lampy. V následujících několika dnech
potom celá skupina zjišťovala různé možnosti, kde lampu sehnat, ale marně.
„Zkusme to přes Reného,“ navrhl Luděk. „Třeba má větší možnosti než my. A pokud je spolehlivý, určitě nám
pomůže. Pokud ne, tak bude tvrdit, že nám nemůže pomoci.“
„Jenže tím si ho neprověříme,“ mínil Lexa. „Co když nebude mít možnost lampu sehnat? Také nám se to
nepodařilo. Z toho prostě nemůžeme dělat žádné závěry.“ Když se ale o lampě zmínili, do týdne ji René sehnal a
Lexa mohl vysílat.
Šifrovaná odpověď z Londýna přišla vzápětí a zněla: René, velitel ENGRAVERU. Vysoká spolehlivost. Úder
uskutečněte co nejdříve. Nejvyšší naléhavost. Své další kroky koordinujte s ENGRAVEREM.
„Londýn potvrdil spolehlivost ENGRAVERU,“ hlásil René na noční schůzce v konspirační vile Kampovi.
„Útok na váš výzkum je připravený. Co podnikneme?“
Willi Kam, upil dlouze ze své sklenice koňaku. Činil tak vždycky, aby získal čas a mohl si svoji odpověď rozmyslet. I když tady nebylo co rozmýšlet. Bylo rozhodnuto dávno před touto schůzkou.
Válka teď na konci roku 1944 byla prohraná, ať si Hitler a jeho kulhavý ministr propagandy vykřikovali do
světa co chtěli. A podle toho bude Kamp postupovat. Diverzní skupině HAWKER nechá padnou do rukou nepravé
dokumenty a inženýr Schulzhoff při tom zahyne. Kamp si s ním tak vyřídí vlastní nevyrovnané účty, aniž hne prstem.
Zabije dvě mouchy jednou ranou. Vyřídí Schulzhoffa a zlikviduje skupinu Hawker.
Mlčky dopil svou sklenku a oběma mužům znovu nalil.
Potom řekl: „Necháme je zaútočit. Vy a vaše skupina se po útoku okamžitě stáhnete a na nejbližších několik
dní se rozptýlíte. Předpokládám že do týdne se rozruch uklidní a za další týden se opět sejdeme. Už teď mohu říci,
že skupina HAWKER vlastně neexistuje.“
41. KLUBOVNA
V únoru vzplála další lidská pochodeň na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Stalo se to dvacátého pátého února. Komunisté kolem smrti mladého muže udělali tak dokonalou kouřovou clonu,
že jsme se málem nedověděli ani jeho jméno. Jmenoval se Jan Zajíc.
V té době vystoupil můj otec na vlastní žádost z komunistické strany. Doma jsme se potom s Bráškou stali
nedobrovolnými, ale zato pozornými posluchači rozhovoru mezi otcem a maminkou. Mluvili dost hlasitě a kromě
toho jsme měli mezi pokoji pootevřené dveře.
„Ty nemáš rozum, Jirko,“ děsila se maminka. „Copak nemyslíš na naše kluky?“
„Právě proto, že myslím“ odsekl otec prudce. „Ať si komunisti dělají co chtějí, ale beze mne.“
„Mohl ses trochu přemoct…“
„Přemoct, jo? A lézt tomu kreténovi Pazderovy do zadku? Nikdy!“
Pazdera je Barryho otec.
60
„Převlekl kabát, mizera. Byl prý taky pomýlený. Teď je z něho velký normalizátor.“
„Nekřič tak,“ tišila maminka otce. „Ještě nás sousedi uslyší. A kluci jsou u sebe v pokoji. Nemusí o tom vědět.“
Bráška vyšel z pokoje a rozhovor mezi rodiči okamžitě ustal. Když se po chvíli do pokoje vrátil, už se k debatě
o politických událostech nevrátili. Měli jsme z toho s Bráškou v hlavě zmatek a ani Robin, kterého jsme se na
politickou situaci ptali, nám nic nevysvětlil. Ať se prý o to raději nestaráme. To mě pěkně zklamal.
A mezitím dlouhodobá hra pokračovala dalším úsekem.
„Všeho nechat, všichni obléknout, jdeme ven hrát další úsek hry,“ zavelel Robin a my se nedali dvakrát pobízet.
Robinova dlouhodobá hra bavila určitě všechny. Venku mírně mrzlo, ale sníh stále nepadal. Takovou divnou zimu
jsem ještě nezažil.
Na plácku za Domem dětí a mládeže se každá družina opět rozdělila na dvě skupiny. Jedna měla představovat
vysílačku a druhá přijímací stanici. Kluci na vysílačce si dlouho zapisovali text, který jim Robin diktoval, a my na
přijímačce se pošťuchovali, abychom mezitím nezmrzli.
„Píší to nějak dlouho,“ lekal se Bráška.
„Asi to je dlouhá zpráva,“ mínil Flint. „To budou zmatky.“
„Bylo by načase se trochu ohřát,“ řekl jsem, abych také něco řekl a přitom jsem bubnoval bráchovi pěstmi do
zad. Ten se po mně ohnal pěstí.
„Upal!“ vztekal se. No jó – brácha.
„Nechejte toho,“ okřikl nás Flint. „Už vysílají.“ Okamžitě jsem měl zápisník s tužkou v ruce, připraven zapisovat zprávu. Vysílal Samuraj.
Zpočátku nám to docela šlo, ale potom jsme začali zmatkovat. Zpráva zněla: Ve Vlčině v čísle 473, jsme…
DATO – a dál to byl už samý nesmysl. Flint mával rukama, aby vysílačka opakovala zprávu, hlavně ten zmatený
konec. Samuraj s Lysýjenem nám první moment nerozuměli a začali vysílat od samého začátku.
Zkrátka byli jsme až třetí. Vyhráli Lišáci. Tímto vítězstvím dosáhli dvaceti sedmi bodů jako my, což bylo
k vzteku. Ale na druhé straně nás obsah zprávy všechny překvapil. Zpráva zněla: Na sídlišti Vlčina, v čísle 473,
jsme dnes dostali ve sklepě domu klubovnu. Máme od ní klíče a hned se tam půjdeme podívat.
„Hurá, to je přece něco!“
O překot jsme se začali Robina na klubovnu dotazovat, ale Robin nám jen řekl: „Však uvidíte!“ a víc jsme
z něho nedostali.
A také jsme viděli. Co viděli, přímo jsme zírali. V paneláku s číslem 473 byl zrušen sklepní byt. Dva pokoje,
kuchyně a příslušenství. A ten nám národní výbor přidělil jako klubovnu do užívání. Přepych mezi klubovnami
v celé republice: teplá a studená voda, WC, koupelna, parkety v pokojích, elektrika a ústřední topení! A to vše za
stovku nájemného za rok! Robin prozradil, že jsme to měli mít za tisíc korun, ale že se mu podařilo ty správné
referenty ukecat na těch sto kaček. Máme tedy klubovnu. To je něco!
„Byl už nejvyšší čas,“ řekl nám Robin. „Příští týden se má Dům dětí a mládeže stěhovat do jiné městské čtvrti,
do nějakých zrušených jeslí, a tam by pro naši klubovnu zase místo nebylo.“
„Co se stane s domem, ve kterém jsme až dosud byli?“ zeptal se Karel.
„Ten kdysi patřil nějakému lékaři. Buď mu byl z nějakého důvodu zabaven, nebo ho ten lékař věnoval státu.
To se přesně neví. A teď mu má být znovu navrácen. Óenvé už vydalo nařízení o co nejrychlejší vyklizení objektu.
Takže nám to s tou naší novou klubovnou klaplo přímo ukázkově.“
Okamžitě jsme vyrukovali s všelijakými nápady, co a jak si v klubovně zařídíme, i když většina z nás neměla
vůbec žádné představy, jak taková pořádná junácká klubovna má vypadat.
Následující týden jsme byli v klubovně téměř denně. Babočka od Lišáků se projevil jako zručný kreslíř a jednu
stěnu vyzdobil malůvkami indiánů na koních kolem týpí. Ferda prohlásil, že umí také malovat (po škole se chtěl
učit malířem pokojů) a podobnými kresbami pomaloval další stěnu. Také i jemu se výjevy z indiánského života
podařily a byly dokonce k poznání, jak ironicky tvrdily zlé jazyky. Z Domu dětí a mládeže jsme si donesli šest
starých vyřazených školních lavic a rozestavili je v nejvzdálenější místnosti kolem stěn. Každá družina obsadila
dva stolky. Kdo mohl, donesl z domova nějakou starou židli. Místnost jsme pokřtili na zasedačku. Prostřední
místnost, která měla zůstat prázdná bez nábytku, Robin označil jako nástupovku, protože se v ní budou konat
nástupy před zahájením schůzek. A z kuchyně, jsme udělali sklad. Názvy se ujaly a používají se dodnes.
Konečně jsme měli klubovnu jen pro sebe. S nikým dalším jsme se nemuseli o ni dělit, nikdo nás nebude
seřvávat kvůli přezouvání, nebo vůbec kvůli čemukoliv. Mohli jsme si přát víc?
Asi týden po našem nastěhování, proletěl prostorem mezi panelákem s naší klubovnou a panelákem na protější
straně kámen a rozbil v klubovně jedno ze tří oken. Stalo se to v podvečer, když už v klubovně nikdo nebyl.
Pachatel zmizel beze stopy.
42. ÚDER
(Dvanáctá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
Těsně před rozedněním bylo v konspiračním bytě k zalknutí. Většina mužů kouřila nervózně cigarety. Nikdo
nic neříkal. Úkoly v nastalé operaci byly všem jasné. Luděk odebral všem přítomným doklady, ať byly pravé či
61
falešné a předal je Renému. Pak překontroloval nabité zbraně. Muži
ukrývali krátké samopaly pod bundami a kabáty. Každý měl u sebe
ještě několik ručních granátů nebo zápalné láhve. Většina ještě rezervní pistoli.
„Buďte opatrní. Jestli to na někom z nás vybouchne, budeme
v pekle dřív, než tam dostaneme Nácky!“ varoval ostatní celkem
zbytečně jeden z mužů.
„Jdeme!“ řekl Luděk.
Potichu se jeden po druhém vytratili z bytu a přešli co nejopatrněji zadem přes dvorky do opuštěného polorozpadlého domu kousek
od Vily. Zde nasedli na nákladní auto, jehož řidič byl před několika
minutami nahrazen šoférem skupiny Hawker. Podle plánu mělo auto
přijet jako jindy před Vilu. Uniformovaný voják SS a muž v civilu
měli být zneškodněni a auto mělo zajet až do průjezdu Vily. Odtud
úderná skupina, která byla ukrytá pod plachtou na autě, měla proniknout do prvního patra až k Schulzhoffově pracovně, ukořistit
plány, které tu pro ně mezitím přichystal spolupracovník krycím
jménem Táňa, zničí laboratoř a vše co se dá, a stáhne se přes ulici
do domu naproti Vile. Dům bude obsazen Reného skupinou, která
má za úkol krýt jejich ústup.
Nákladní auto stálo na dvoře v dřevěném přístřešku. Muži, jeden
po druhém, mizeli tiše pod plachtou vozu. Když byli všichni na svých místech, vyjelo auto na ulici a zamířilo k Vile.
Pavelčákova ulice byla teď brzo ráno téměř liduprázdná. Pouze u vchodu do Vily stál, jako obvykle, voják SS
a kousek od něho přešlapoval civil. Z jedné i z druhé strany ulice k nim postupovali Lexa a Luděk. Vše muselo
klapnout tak, aby došli ke strážným právě v okamžiku, kdy auto sjede ze silnice na chodník a zastaví těsně u vrat.
Oba strážní se tak ocitli každý na jiné straně auta. Když se Luděk objevil těsně u civilisty, ten se vyděsil a sáhl
rukou pod kabát pro zbraň. Luděk mu přitiskl pistoli na břicho a zatlačil ho ke zdi domu. Obrátil ho obličejem
k fasádě a pistoli mu přitiskl na zátylek. Muž ztuhl a nevydal ze sebe ani hlásku.
V tu chvíli na druhé straně auta Lexa přiskočil k uniformovanému vojákovi a prudce ho udeřil krátkým ocelovým lankem ve výši očí do kořene nosu. Vojákovi se podlomila kolena a přidržován Lexou se pomalu svezl na
chodník. Lexa mu sebral samopal, vytáhl několik zásobníků z vojákovy sumky a nacpal si je do kapes. Všechno
probíhalo rychle a téměř bez hluku.
Na smluvené zatroubení se otevřela vrata domu a auto vjelo dovnitř. Teprve teď udeřil Luděk vyděšeného
esesáka pažbou své pistole po hlavě a ten se zhroutil. Oba omráčené muže zatáhli do průjezdu a zavřeli za sebou
vrata.
Mezitím úderná skupina co nejtišeji seskákala z auta, rozdělila se na dvě skupiny a rozběhla se po schodech
do přízemí a prvního patra. Luděk s Lexou je následovali. Všude zatím panovalo ticho. Měli štěstí, že Němci umístili z nějakých důvodů dost netakticky svoji strážnici v jiném křídle objektu. Ve vrátnici u průjezdu se proti nim
postavil jenom jeden muž. Byl vyřazen dřív, než stačil vyhlásit poplach.
Lexa s Luďkem spěchali nejkratší cestou k Schulzhoffově pracovně. Nervy měly napjaty k prasknutí. Každou
chvílí očekávali někde výstřel nebo hluk zápasu, ale zatím bylo všude pořád klid. Prsty na kohoutcích samopalů
jim začaly mrtvět. Když už se dostali až téměř k Schulzhoffově pracovně, vystoupila z výklenků dveří postava v bílém plášti a zastoupila jim cestu.
43. ZIMAŘKA
Rozbité okno u klubovny bylo zaskleno v rekordně krátkém čase jen díky jedné z maminek, která pracovala
ve sklenářství. Protekčně zasklené okno bylo na svém místě už druhý den. Událost vyvolala v oddíle vlnu nevole
k neznámému pachateli.
„To okno bylo rozbito úmyslně!“ vztekal se Kodžak.
„Kroť svoje pudy. Třeba ne,“ odporoval mu Arzen, který nikdy nikoho nepodezříval ze zlého úmyslu. „Třeba
si zase u oken hrály děti z okolních domů a nešťastnou náhodou okno rozbily.“
„Houbelec,“ nadal se Kodžak. „A co ten šutrák v klubovně, nó?“
„Jaký šutrák?“ chtěli vědět ti, kteří neznali podrobnosti.
„V nástupovce u protilehlé zdi jsme našli kámen v průměru asi dva cenťáky,“ řekl Hadži.
„Prosím tě, tím by to nikdo nerozbil. Takový kamínek.“ nedal se Arzen.
„Tak kde se potom tady vzal, he?“ útočil znovu Kodžak.
„Třeba ho někdo z nás měl nalepený blátem na podrážce kanad,“ řekl Arzen nejistě.
62
Kamínek se do klubovny mohl dostat tímto způsobem. Venku teď ležela rozmoklá sněhová břečka smíchaná
s blátem a štěrkem. V klubovně jsme se sice přezouvali, ale občas někdo přešel nepřezutý přes nástupovku do
zasedačky. Právě tak se to mohlo stát.
„A co na kriminální případ říká náš známý detektiv Babočka?“ zeptal se Pavouk zavalitého chlapce s kulatou
tváří, který právě přišel do klubovny. Babočka samozřejmě nemohl vědět, o čem se zrovna bavíme, nicméně sebevědomě prohlásil: „Detektiv Babočka neudělá pro tisk žádné prohlášení, protože případ je teprve v počátečním
stadiu vyšetřování. Na jakékoliv informace je vyhlášeno embargo.“ A po chvíli se zeptal se značně slabomyslným
výrazem ve tváři: „O čem je vlastně řeč?“ Všichni jsme se rozesmáli, řekli jsme mu o rozbitém okně a nalezeném
kamínku.
Na víkend 15. a 16. března jsme odjeli do Nýdku na dvoudenní výpravu na chatu patřící Okresnímu domu dětí
a mládeže. Na nádraží jsme se před odjezdem pozdravili se spřáteleným šestým oddílem, který nasedal do vlaku
jedoucí opačným směrem než my.
„Asi jedou někam na vodu,“ zavtipkoval Jeff na jejich účet. Jeho poznámka nás rozveselila, protože jsme o
Šestce věděli, že i když se prohlašují za vodácký oddíl, zatím nevlastní ani necky, natož nějakou loď. A řeky
v okolí našeho města byly stále ještě zamrzlé až na dno.
Se smíchem jsme Jeffa na to upozornili. Ten se ale nedal zmást a s klidem Angličana prohlásil: „No có, tak se
budou na řece klouzat!“
V Bystřici, kde jsme vystoupil, jsme kousek za nádražím našli na cestě zmrzlou sovu. Vypadala jako živá.
Alespoň nám to tak připadalo. Nikdo z nás totiž takhle zblízka ještě žádného dravce neviděl. Tašík ji potom po
celý víkend obětavě opatroval, aby ji mohl v pondělí dát vycpat a abychom si ji po vycpání mohli vyvěsit v klubovně. Byli jsme jeho nápadem nadšeni. Někteří z nás mu ji i chvílemi pomáhali nést. Dobrá nálada nás opustila
až při spatření chaty, ke které jsme po hodinovém usilovném pochodu sněhem došli.
„Tohle není chata, ale zřícenina,“ shodli jsme se nad stavem objektu, který kdosi honosně nazýval chatou.
Budova byla jednopatrová, určitě prostorná, ale: vstupní dveře držely pohromadě jen taktak, v přízemí byla
všechna okna rozbitá a křížem krážem chatrně zabedněná deskami. Na chodbách a ve většině místností byl katastrofální nepořádek. Jakž takž zachovalá byla v přízemí jenom kuchyně se spižírnou. Dokonce i okna zůstala celá,
zřejmě díky dřevěným okenicím, které byly vzpříčeny a nešly otevřít.
První patro mohlo s přízemím ve zchátralosti soutěžit. Zachovalých místností tu bylo ale víc než dole, včetně
kompletně zasklených oken. Ve dvou místnostech stály patrové postele s matracemi a dekami, div divoucí, že je
ještě nikdo neukradl. V místnostech byla dokonce i funkční kamna, takže se dalo zatopit. No sláva!
Zas taková sláva to ale nebyla, protože kamna pořád kouřila. Museli jsme stále větrat, abychom se neudusili, a
tak nám nakonec nejen že byla zima, ale ještě jsme páchli kouřem jako uzenky. Kdosi dal chatě jméno Zimařka.
Jméno se hned ujalo.
Když jsme konečně určili nejzachovalejší místnosti k bytování, vybral si Clonař jednu postel, hodil na ni svůj
ranec a řekl Samurajovi: „Tohle bude moje postel. Vybalím si pak. Jdu na chvíli na průzkum okolí.“ Než jsme se
vzpamatovali už pelášil po schodech dolů ven do mrazu. Pak práskly dole dveře a byl pryč.
„Počkej!“ volal za ním Samuraj. „Jaký výzkum? Já o ničem nevím. A to jsem tvůj rádce. Robine, ty o něčem
takovém víš?“
Robin jen pokrčil rameny, ale usmíval se, takže o tom musel něco vědět.
„Tak víš, nebo nevíš?“ dorážel na něho Samuraj.
„Samozřejmě, že vím. Však on se hned vrátí.“ uklidňoval ho Robin.
Clonař se vrátil asi za dvacet minut a už na schodech radostně halekal: „Je to domluveno! Podařilo se mi to
domluvit. Kdo má zájem, může hned jít!“
„Ale kam?“
„Za chvíli začíná televizní přenos v hokeji Československo Kanada. Domluvil jsem kousek odtud v jedné
chalupě, že se můžeme přijít na zápas podívat.
„Hurá!“ rozječeli se hokejoví fanoušci. Dokonce i Robin ječel. Některým to bylo ale jedno. O hokej neměli
zájem.
„Můžete tady zatím topit,“ radil jim Flint. Nakonec zůstali na Zimařce jenom dva topiči. Karel s Pepíkem.
Beskydská chalupa stála na nezalesněném, ale zato pořádně zasněženém svahu. Místy byla sněhová vrstva víc
jak metr tlustá. Chalupu obývali starší, dobrosrdeční manželé. Robin se strachoval, co řeknou našemu víc jako
dvacetihlavému stádu, ale naše smečka je nevyvedla z míry. Posedali jsme si na zem těsně vedle sebe a seděli jako
myšky, jen abychom nebyli na obtíž. Udrželi jsme se jenom do první branky. Pak už to nešlo, i když nás Robin
krotil, seč mu jeho síly a autorita stačily. Řvali jsme při každém gólu jako paviáni a majitel chalupy s námi. Dali
jsme Kanadě šest banánů, celkově jsme vyhráli 6:1, a ochraptělí jsme děkovali gorolům za možnost shlédnutí
nevídaného sportovního zážitku. A abychom jejich dobrotu nějak odškodnili, zanechali jsme jim všechny své peněžní prostředky, které jsme u sebe zrovna měli. Bylo to přesně patnáct korun, převážně v desetnících.
63
44. SCHULZHOFFOVA PRACOVNA
Rozjařeni jsme se vraceli na Zimařku. Vůbec nám přitom nevadilo, že mrholí a cesta se proměnila ve zrádnou
klouzačku, na které každou chvíli někdo upadl. V kuchyni Zimařky bylo příjemné teplo. V kuchyni i v patře si
kamna nakonec dala říct a přestala kouřit. Oba topiči, Karel a Pepík, byli na svůj výkon patřičně pyšní.
Robin podle programu vyhlásil kuchařský trénink jako přípravu na tábor. A tak jsme všichni postupně vařili,
zapékali, smažili, a také dost připalovali a následně vyhazovali. Nikomu to nevadilo a kolem kamen bylo pořád
veselo. Když bylo vše snědeno, nebo vyhozeno, a nádobí umyto, řekl Karel:
„Zatímco jste sledovali hokejový zápas z mistrovství světa, připravil jsem pro vás další úsek dlouhodobé hry.
Všichni rádcové odejdou teď s Robinem z kuchyně ven za neznámým cílem. Ostatní zůstanou tady.“
Robin vstal, přidali se k němu Arzen, Pavouk a Samuraj a společně vyšli z příjemně vytopené kuchyně do
studené chodby.
„Ne abyste to tady zorali,“ nabádal nás Samuraj, když nás v kuchyni zanechával neznámému osudu.
„No dovol, copak jsme už někdy něco zorali?“ opáčil sebevědomě Flint. Neříkal jsem nic a myslel si svoje.
Když za nimi zaklaply dveře, Karel pokračoval: „Myslete si, že se teď nacházíme v objektu továrny, ve které
Němci prováděli svůj tajný výzkum. Vašim úkolem je najít co nejrychleji pracovnu inženýra Schulzhoffa a zmocnit se v ní uložených tajných plánů.“
„Jestli tomu rozumím, tak ta jeho pracovna je některá místnost tady na Zimařce?“ upřesňoval si pro sebe, ale i
pro nás, Špagát.
„Řekl jsi to přesně. Je opravdu tady na Zimařce.“
„Tak na co čekáme. Frčíme ji hledat!“ vykřikl Jaryn a vrhl se ke dveřím.
„Počkat! Stůjte!“ zarazil Karel všechny horlivce, kteří se k Jarynovi bez dalšího pobízení rychle přidávali.
Všichni se pomalu vrátili na svá místa.
„Pátrání musíte vést podle pravidel k tomuto úseku. Vždyť ani nevíte, podle čeho tu pracovnu poznáte.“
To byla pravda. Když jsme se utišili, Karel dal každé družině jednu obálku a lakonicky řekl: „Z ní se dovíte
vše.“
Z obálky jsme vysypali nejméně třicet malých, různě počmáraných, papírových ústřižků.
„Jé, ono je to roztrhané,“ komentoval to Bráška.
„Asi to musíme složit,“ řekl jsem.
„Jasně,“ dodal Flint.
Začali jsme ústřižky k sobě skládat. Čmáranice na nich nebyla čmáranice, ale značky v morseovce. Skládání
ústřižků nám šlo strašně pomalu, ale ani ostatním družinám se moc nevedlo.
„Lušti už tady ty značky na vrchu,“ vybídl mě Flint, když už jsme měli horní část listu složený. Byl to dobrý
nápad. Než kluci složí spodní část listu, budu mít už kus zprávy vyluštěný.
Tak jsem se do toho s chutí dal. Jenže hned u prvního písmene jsem se zarazil.
„Co znamenají tři čárky a tečka?“ zeptal jsem se tiše Flinta, aby mě kluci v ostatních družinách neslyšeli a
nemohli tak náš nápad okopírovat. Naši přestali skládat ústřižky a hluboce se zamysleli. Nikdo takové písmeno
neznal
„Tak lušti další písmena,“ vzpamatoval se Flint. „To první si domyslíme z dalšího textu.“.
Měl pravdu. Další písmena mně už šla. O – G – E – T – K – T – A – G –
„Nedává to smysl,“ zašeptal jsem.
„Co nedává smysl?“ zeptal se Flint.
„Ta zpráva, hrome.“
Kluci přiložili poslední ústřižek.
„Ukaž, cos vyluštil.“ vzal mi Flint z ruky zápisník, do kterého jsem vyluštěná písmenka zapisoval.
„To je nějaká blbost.“
„No právě!“
„Třeba to bude šifra,“ řekl Clonař potichu.
„No jasně!“ rozzářil se Flint a uštědřil mu mírnou herdu do zad. V tu chvíli Bráška hlasitě kýchl a mohli jsme
zprávu skládat znovu. Ústřižky se rozletěly do všech koutů kuchyně, což vyvolalo škodolibou radost v řadách
našich protivníků.
„Já tě asi zabiju!“ vykřikl jsem na bráchu podrážděně. Než jsme zprávu zase složili, Lišáci vyběhli z kuchyně
na chodbu a třískli za sebou hlasitě dveřmi. Rysi je vzápětí následovali. Smutně jsme se zase dali do luštění. Na
další pokus jsme na to konečně přišli. Tečky a čárky byly vzájemně zaměněny. Tečka znamenala ve skutečnosti
čárku a naopak. Tím pádem bylo první písmeno V, O nebylo O, ale S, G bylo vlastně U - a už jsme to měli. Zpráva
zněla: V suterénu Zimařky v topeništi pod kotlem je pro vás v obálce další zpráva. Berte si vždy jen obálku se
jménem vaší družiny.
„Rychle, makáme, nebo nám ta obálka shoří!“ řekl jsem. Kluci se chechtali, jenom brácha to vzal vážně.
„Myslíš, že to ještě stihneme?“ zeptal se mě plačky. Obrátil jsem oči v sloup.
„Kde je tady sklep?“ zeptal se kdosi.
„Bude někde pod schody do patra.“ odpověděl jiný.
64
Schody jsme našli brzy. Vedly do prvního patra i do suterénu. Dole byla tma, ale světlo na schodišti se dalo
rozsvítit. Seběhli jsme dolů. Dostali jsme se na křižovatku několika chodeb. Všude panovalo ticho, což bylo
zvláštní. Vždyť tu někde před námi musely být naše dvě družiny.
„To je divné,“ řekl jsem.
„Co je divné?“ ptali se kluci.
„Jak to, že Lišáci a Rysi, kteří sem šli před námi, nedělají kravál?“
„Třeba už ve sklepě nejsou.“
„Kde je ale ta kotelna?“ V této části Zimařky jsme po kotelně pátrali marně. Uslyšeli jsme dupot a hlahol hlasů.
Bylo to v přízemí nad námi. Rychle jsme se vrátili ze sklepa do přízemí. Opozdilci od Lišáků, kteří nestačili
nasazenému tempu, se kolem nás protáhli na schody do patra.
„Je to někde venku za chatou.“ řekl jsem. Uvědomil jsem si totiž, že tam, kde byli Lišáci, musí být ještě Rysi.
Třeba nám svou přítomností prozradí, kde máme hledat. Nápad vyšel. Rysi luštili další zprávu za Zimařkou u
jakési dřevěné kůlny, která jakoby k Zimařce ani nepatřila. Že by to byla ta kotelna? Byla. I tady jsme museli po
schodech do suterénu. Kotel byl studený jako led.
„Vidíš, že nám ta zpráva neshořela,“ řekl jsem Bráškovi, když jsme obálku po chvíli objevili ve zbytcích popela
v topeništi. Zpráva byla zase zašifrovaná a když jsme ji rozluštili, museli jsme běžet do jednoho pokoje v prvním
patře. Odtud zase do přízemí, do sklepa, potom dokonce na půdu za komín a znovu do kotelny za chatou. Těsně
před vstupem do pracovny inženýra Schulzhoffa, nám v patře chaty před jednou místností zastoupili znenadání
cestu Robin, Karel, Pavouk a Arzen. Samuraj, náš rádce, stál kousek za nimi. Všichni měli v rukou pečlivě, do
roličky stočené deky. Ve vzduchu byl zvířený prach, asi jak tudy proběhly před námi obě družiny
„Narazili jste ve Vile na vojenskou hlídku. Přes ni neprojdete!“ prohlásil Robin, rozmáchnul se stočenou dekou
jako s kyjem a praštil mě s ní pořádně po hlavě. Asi proto, že jsem stál k němu nejblíže. Bylo to tak nečekané, že
jsem se rozpleskl na podlahu.
„Do nich!“ křičeli Karel s Pavoukem a začali nás mlátit stočenými dekami hlava nehlava. Samuraj se boje
nezúčastnil, protože by musel bojovat proti vlastní družině.
Když jsem se vzpamatoval z prvního překvapení a pochopil, o co v tomto úseku jde, zakřičel jsem na naši
družinu: „Pro deky a na ně!“ V nejbližší místnosti jsme se také vyzbrojili narychlo stočenými dekami a vrhli jsme
se do bitevní vřavy. Za chvíli jsme přes zvířený prach na sebe neviděli a někteří jedinci, kteří byli slabší přes plíce
se začali dusit. Nakonec jsme vojenskou hlídku udolali a pronikli přes ni do Schulzhoffovy pracovny. Bohužel až
jako třetí. Náskok Lišáků a Rysů v tomto úseku se nám už nepodařilo dohnat. Ale i tak to bylo nádherné dobrodružství. Zvláště nakonec ta bitva.
Večer jsme se natáhli na kavalce, dveře mezi oběma místnostmi zůstaly otevřeny, rozfofrovali jsme kamna a
za doprovodu Pavoukovy kytary jsme dlouho do noci zpívali a ještě potom vykládali různé vtipy a pitomosti, které
se komu přihodily ve škole a tak. Přes noc napadla spousta nového sněhu. Ráno přestalo sněžit, obloha se vyčistila
a vyšlo sluníčko. Byla to nádhera.
Večer jsme se vraceli na nádraží rozjaření a v dobré náladě, jaká v oddíle snad ještě nebyla.
„To je tím, že tu s námi nejsou Barry, Kytlica a Kupčák!“ řekl Pavouk.
„To je fakt,“ potvrdil to Tašík a zamával na potvrzení svých slov nad hlavou mrtvou sovou, se kterou se obětavě
tahal.
V pondělí ho potom i se sovou vyhodili z vycpavačské dílny, nebo jak se ta dílna jmenovala, sova prý už byla
příliš dlouho mrtvá a tedy ve značném stupni rozkladu a poradili mu, ať se s tím dá vycpat!
„Tomu nerozumím,“ mudroval Bráška, když nám to Tašík vyprávěl. „Vždyť on přece po nich tu sovu vycpat
chtěl, ne? Tak proč mu radili, ať ji dá vycpat a přitom mu ji vycpat nechtěli?!“
45. HOKEJOVÁ KRIZE
V pátek 21. března porazili naši hokejisté na mistrovství světa favorizované sovětské mužstvo 2:0. Po posledním hvizdu rozhodčího se v ulicích města strhla nevídaná oslava. Desítky houkajících aut vyjelo do noci a v nekonečném průvodu projíždělo dokolečka stáje jedním směrem ulicemi města. Nad město vzlétly záplavy pestrobarevných raket. Z oken a balkónů domů povykovaly všichni obyvatelé města, kteří zůstali doma a nezúčastnili se
veselice přímo na ulici.
Já s bráchou, rodiči a sousedy jsme stáli na balkóně a všichni jsme společně do ochraptění odpočítávali branky:
„Jedna - gól! Dva - gól!“ A znovu a znovu.
Druhý den jsme se dověděli, že na Václavském náměstí v Praze se shromáždilo na dva tisíce lidí, kteří sportovní
oslavy spojili s provoláváním hesel proti sovětské okupaci naší republiky.
Další pátek, 28. března, jsme si vynutili na Robinovi zkrácení oddílovky. V podvečer se měl hrát náš druhý
zápas se sověty. Všichni jsme chtěli být včas u televize. Robin chtěl zápas také vidět, takže oddílovku zkrátil
a k televizorům jsme zasedli všichni včas. Druhý zápas měl nesmírně dramatický průběh a skončil až několik
minut před desátou hodinou. Vyhráli jsme 4:3! Když zápas skončil propukly v celé republice ještě větší oslavy
než po prvním zápase minulý týden. Hlavní třídou opět projížděla troubící lavina aut s československými vlajkami,
65
k obloze létaly světlice, z oken domů byly vyhazovány zapálené prskavky, bouchaly dělobuchy, lidé křepčili, řvali
a troubili na trumpety.
Ve zprávě ministerstva vnitra bylo potom napsáno, že lidé vyšli do ulic v 69 městech naší republiky. Václavské
náměstí v Praze zaplnilo 150 tisíc lidí, kteří skandovali hesla: „Za srpen!“, „ČSSR - okupanti 4:3!“, „Neměli tanky,
dostali čtyři branky!“ V Praze byla zdemolována a vypálena sovětská cestovní kancelář Aeroflot a z třiceti šesti
sovětských posádek umístěných v Československu jich demonstranti různým způsobem napadli jedenadvacet.
V devíti městech rozbíjeli okna sovětské armády a ničili motorová vozidla.
Někde tyto útoky sovětští vojáci sami vyprovokovali. Na příklad v Mladé Boleslavi mířily projíždějící sovětské
transportéry svými kulomety na shromáždění lidí.
Druhý den jsme se v Mladé frontě dočetli: Ze Stockholmu telefonuje zvláštní zpravodaj Mladé fronty: Pro svět
senzace, pro soupeře pohroma, pro nás všechno. Ano, je to pravda! 4:3!
Moskvě se to nelíbilo a v dalších dnech a týdnech přitvrdila tlak na představitele naše státu. Alexandr Dubček
a jeho stoupenci byli postupně odvoláváni ze svých funkcí a k moci se dostal Slovák Gustáv Husák. Většině dospělým začínalo docházet, že z pevného medvědího obětí našeho silnějšího bratra z východu, se již nevymaníme.
Až o mnoho let později jsme se dověděli, že v březnu, na protest proti sovětské okupaci a proti nastupující tak
zvané normalizaci, vzplála třetí lidská pochodeň. Jmenovala se Evžen Plocek.
Politická situace v naší republice se den ze dne měnila k horšímu. My kluci jsme to ale zatím nijak nepociťovali.
Dále jsme prožívali svá oddílová dobrodružství a jakákoliv politická situace v našem státě, ba i ve světě, nám
mohla být ukradená.
46. VTEŘINY SMRTI
(Třináctá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
U Schulzhoffovy pracovny jim zastoupila cestu dívka z tramvaje, která jim pomohla propašovat výbušniny přes
síť německých hlídek při zátahu ve městě. I když věděli, že se tu mají setkat s agentem Táňou netušili, že to bude
zrovna ona. Když ji spatřili, oba si oddechli. Dívka si přiložila prst k ústům a potom poklepala na svazek listin
v černých deskách, který držela v druhé ruce. „Tohle je, co hledáte,“ řekla. Kdesi dole v přízemí třeskl výstřel a
vzápětí se ozvala dlouhá dávka ze samopalu. Jejich přítomnost ve Vile byla prozrazena.
„Je někdo uvnitř?“ zeptal se Luděk a hlavou ukázal na dveře za jejími zády.
Kývla hlavou že ano. Otevřeli dveře do místnosti a zahájili palbu. Byli tu tři muži v bílých pláštích. Zemřeli
dřív, než si stačili uvědomit, co se děje. Sklo se tříštilo a sypalo na všechny strany. Pálili kolem sebe, dokud v zásobnících měli náboje. Znovu nabyli samopaly, ustoupili do chodby a hodili do laboratoře zápalné láhve. Oheň
vzplanul okamžitě velkou silou. V laboratoři musela být i nějaká hořlavá látka.
Mezitím v přízemí útočící komando zapálilo několik místností. Černý dým se plazil chodbou od schodiště směrem k nim a začal je nebezpečně dusit. Střelba dole zesílila. Byl nejvyšší čas z Vily zmizet. Lexa od Táni převzal
listiny a zasunul je pod bundu. Pak se obezřetně vraceli ke schodišti. Ze dveří u schodiště vyběhl nějaký muž se
samopalem v ruce. Na štěstí k nim byl otočený zády. Krátká dávka z Lexova samopalu ho srazila na kolena. Zbraň
mu vypadla z rukou a Němec zůstal nehybně ležet. Schodiště nebylo nikým blokováno, takže se bez problémů
dostali do průjezdu. U ústí chodby vedoucí do dvora stáli dva muži z jejich komanda a stříleli přes dvůr do oken
protějšího dvorního traktu. Z několika oken Němci střelbu opětovali.
Lexa otevřel nezajištěná vrata a opatrně vyhlédl na ulici. Rychle ji zkontroloval v obou směrech. Na ulici byl
klid. Střílelo se jen ve Vile a na jejím dvoře. Potom zběžně přelétl pohledem protější dům, který měl být obsazen
Reného skupinou, ale ani zde nic podezřelého nespatřil.
„Poběžme!“ řekl svým dvěma společníkům a rozběhl se přes ulici ke dveřím domu. Oba se rozběhli za ním.
Když byli asi uprostřed ulice, ozvala se z horních oken Vily střelba. Kulky se odrážely od dlažby v jejich těsné
blízkosti. Oba muži doběhli nezraněni ke dveřím domu a zmizeli v něm. Táňa pojednou zavrávorala a zhroutila se
na chodník. Nejevila známky života. Z horních oken Vily se do postřelování ulice přidalo několik dalších německých vojáků.
Luděk se zastavil a udělal několik kroků nazpět ke dveřím, jako by se chtěl pro Táňu vrátit,
ale Lexa ho zadržel. „Blázníš, to by byla sebevražda!“
V domě panovalo naprosté ticho. „Jak to, že
nás nikdo nekryje? Kde jsou Reného lidi, sakra!“
uvědomil se Lexa pojednou. „Muselo se něco stát.
Pojďme se podívat nahoru.“
Oba muži rychle stoupali po schodech k půdě.
Podle dohody měla Reného skupina zajišťovat návrat jejich komanda z Vily přes tento dům do bezpečí. Jak to, že dovolili Němcům, aby po nich
66
z Vily nerušeně stříleli? Čím víc se blížili k půdě, tím víc nabývali přesvědčení, že v domě nikdo není, kdo by měl
zajišťovat jejich ústup.
„Není tu ani noha,“ řekl Lexa rozčíleně. „Vůbec se mi to nelíbí. Nechali nás úplně bez zajištění. Smrdí to
zradou!“
„Neblázni, Lexo, kdoví, co se tu stalo!“
V nejvyšším patře opatrně vstoupili vyvrácenými dveřmi do opuštěného bytu, který měl okna do ulice. V bytě už dlouho nikdo nebydlel, celý
dům byl už delší dobu opuštěný. Pootevřeli jedno z oken vedoucí na ulici.
Naproti v domě, zhruba v jejich výši, byli z okna vykloněni dva vojáci a
z lehkého kulometu stříleli po několika mužích z jejich komanda, kteří
leželi smrtelně zasaženi na zemi, nebo se stále ještě bezmocně krčili ve
výklenku vrat. Lexa bez míření vystřelil dávku do protějšího okna. Oba
vojáci přepadli na kulomet a strhli ho do místnosti. Kulomet ztichl a už
se neozval.
Ze vrat Vily vyběhla skupina pěti mužů, tryskem přeběhla ulici a zmizela ve dveřích pod nimi. Zřejmě to byli už poslední boje schopní muži,
protože za nimi následujících několik vteřin už nikdo neběžel. Z Vily opět
začal někdo střílet. Dvě tři kulky zasáhly rám jejich okna. Sklo se
s třeskotem vysypalo do místnosti. Kdesi v sousedních ulicích se ozval
slabý hlas hasičské sirény, který každým okamžikem sílil.
„Nejvyšší čas zmizet!“ řekl Lexa. Odhodil prázdný samopal na podlahu a odplížil se přes rozházené střepy z bytu na schodiště. Luděk ho
následoval. Vzápětí uslyšeli mohutnou detonaci a tlaková vlna s nimi zatřásla. Na několika místech se sesypala omítka. Ve Vile došlo k výbuchu,
který úplně zdemoloval dvě uliční patra Vily a značně poškodil okolní domy. Dalších několik slabších výbuchů
dokončilo dílo zkázy. Kusy zdiva létaly na všechny strany. Z trosek vyšlehl plamen do výšky několika desítek metrů.
Střelba utichla. Kdokoliv byl v okamžiku výbuchu na této straně Vily, nemohl katastrofu přežít. Požár stále
sílil. Všichni zbylí muži skupiny Hawker mezitím prchali přes ploty dvorečků co nejdál od místa boje. Postupně
mizeli ve městě v různých, předem připravených úkrytech.
Luděk s Lexou se zastavili na jednom z dvorečků. Luděk měl v rameni krvácející ránu a byl na konci svých sil.
Lexa mu pomohl schovat se v jedné z kůlen, které tu byly plné odložených nepotřebných věcí. Rozprostřel na
hromadu pilin starou roztrhanou plachtu kterou tu našel. Uložil na ni Luďka, který slabě dýchal a chvílemi už
ztrácel vědomí.
„Přivedu ti pomoc,“ řekl Lexa, „snaž se udržet při vědomí.“ Bylo to marné přání. Luděk slabě vydechl a
vypadalo to na jeho konec. S třesoucími prsty se mu pokusil Lexa nahmatat tep. Nenahmatal nic. Zachvátila ho
panika. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil. Pak mu rozepnul bundu a vzal si k sobě brašnu s dokumenty z Vily. Pro
jistotu mu prohledal všechny kapsy, jestli v nich náhodou nenajde něco kompromitujícího k jeho osobě, ale našel
jen náhradní zásobník do pistole. Bezděčně ho schoval do své kapsy. Chvíli pozoroval mrtvého druha a nakonec
jako stín vyklouzl na dvoreček a zamíchal se mezi dav lidí na ulici.
Do bytu k Bušinovi nešel. Jestli někdo zradil, nebo je prozradila nějaká náhoda, mohl být už teď Bušina ve
spárech Gestapa. Věděl, kam půjde. V kapse měl klíč od Ottovy klubovny. Ještě štěstí, že ho před akcí nenechal
v bytě u Bušiny i s ostatními svými věcmi. Když se po několika minutovém obezřetném kličkování po městě zastavil
před dveřmi klubovny, nezaváhal ani chvíli a nikým nepozorován se v ní schoval.
47. BARRY VYHROŽUJE
V klubovně nám opět někdo rozbil okno. Že se jednalo o záměr a ne o náhodu, dosvědčoval opět kámen ležící
v rohu nástupovky. Podle jeho velikosti Robin usoudil, že musel být vystřelen prakem z protějšího domu. Vzápětí
nám kdosi provedl další lumpárnu. Asi před týdnem jsme upevnili na dveře klubovny kus překližky se jménem a
znakem našeho oddílu. Vizitka z překližky přežila druhé rozbité okno jenom o den. Kdosi ji strhl a rozdrtil na
třísky, které nechal na schodech. Rozbitá okna a zničená vizitka jasně dokladovaly, že máme ve svém okolí někoho, kdo nám nepřeje, nebo komu je naše přítomnost v domě trnem v oku. Okno jsme dali zasklít. Vyklopili jsme
za zasklení čtyřicet pět korun. Jestli to tak půjde dál, budeme mít za chvíli v oddílové pokladně pěknou díru.
Řádění neznámého pachatele nás sice zaměstnávalo, ale ne tak, jako další úseky dlouhodobé hry nás. I tentokrát
nás nový úsek nezklamal. Robin nám k němu řekl: „Naše klubovna bude představovat Vilu. Každá družina bude
z určité vzdálenosti postupně házet do okna klubovny dva papírové míčky, které budou představovat ruční granáty
a zápalné láhve. První míček je zkušební a nezapočítává se, druhý míček musí oknem proletět dovnitř.“
Začali jsme se pochechtávat. Robin okamžitě pochopil naše úšklebky a doplnil výklad: „Samozřejmě že bude
okno otevřeno. Stačí, když nám je rozbíjejí jiní.“
První dotaz: „Co když míček zasáhne rám okna a spadne ven a ne do klubovny?“
67
„Zásah se nepočítá, je neplatný. Abyste splnili úkol, musí se ten druhý míček v každém případě dostat do
klubovny. Může se dotknout rámu, ale musí spadnout dovnitř!“
Další dotaz: „Kolik členů družiny bude házet?“
„Abychom se drželi legendy, tak jenom dva.“ dopověděl Robin.
A hrome! Mírně se mi rozechvěly ruce. Ani jsem nevěděl proč. Vždyť já přece nemusím házet. Dali jsme hlavy
dohromady. „Jak to provedeme?“ zeptal se nás Samuraj. „Kdo si troufne?“ Nikdo se k házení neměl.
„Jako vždy rozhodne los,“ řekl Samuraj. Los padl na mne a na Pátka. Já to tušil! Proto se mi asi už předem
rozklepaly ruce.
Všichni jsme vyšli před klubovnu. Robin odměřil asi dvacetimetrovou vzdálenost od oken. Karel pro jistotu
otevřel všechna okna. To kdyby se některý mistr v hodu trefil do nesprávného okna.
Rozlosovali jsme si pořadí družin. První budou házet Rysi, pak my a nakonec Lišáci. Vzrušení ze hry už zachvátilo všechny. Rysi vybrali k hodu Špagáta a Mývala. Robin dal oběma po dvou papírových střelách velikosti
tenisového míčku. Špagátovi se přitom také trochu třásly ruce. Nejsem vynervovaný jenom já, pomyslel jsem si,
ale klidu mi to nepřidalo.
První Mývalova střela proletěla krásně téměř středem okna. Rysi mu provolávali slávu, ale radovali se předčasně. Druhá střela narazila do zdi nad oknem a bezmocně spadla pod okno do trávy. Ani Špagán nebyl úspěšný.
Ten dokonce oknem neprohodil ani jednu střelu. V řadách Rysů se teď ozývalo zklamáním.
„Ne aby ses strefil,“ zaslechl jsem za sebou tichý, ale výhružný hlas Barryho. Překvapeně jsem se otočil. Barry,
Kupčák a Kytlica stáli v půlkruhu kolem Pátka a snažili se ho zastrašit. „Víš co by tě jinak čekalo...“ dodal Barry
výhrůžně.
No tohle! Co ti si už dovolují! „Vypadněte odtud a nenervujte!“ utrhl jsem se na ně vztekle. Pátek neříkal nic.
Snažil jsem se co nejvíce soustředit na hod, a tak jsem jim už víc nevěnoval pozornost. Oba dva jsme měli platné
hody. Naši kluci řvali nadšením a když po nás byli úspěšní Lišáci jenom z poloviny, všichni nás radostně poplácávali. Koutkem oka jsem zaznamenal Barryho zlý pohled, kterým sledoval Pátka. No co, tváří se jako bubák,
protože jsou poslední, myslel jsem si. Při vyhlašování dívčího stavu, jak jsem žertem nazývali dílčí stav, měli
Lišáci 32 bodů, my 31 a Rysi zůstali na svým 26 bodech, které až do tohoto kola získali.
Na Barryho výhrůžky a zlý pohled jsem si vzpomněl druhý den, když jsem ve škole potkal Pátka. Měl několik
modřin ve tváři a na jedno oko skoro neviděl.
„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se, i když jsem to tušil.
„Nic. Spadl jsem.“
Podíval jsem se mu pevně do očí. „Nekecej!“
Kupodivu pohledem neuhnul. „Nekecám!“
„Spadl jsi, až ti jednu ubalili, že?“ nedal jsem.
Na to už neřekl nic a očima ohnul. Bylo to víc jak výmluvné. „Přece to tak nemůžeme nechat. Zajdeme za
Robinem a všechno mu řekneme. Musí s nimi něco udělat. Třeba je všechny tři vyrazí z oddílu.“
„Nevyrazí. Barry má fotra na ó vé ká es čé. To si nelajzne. Pazdera byl sice byl velkým zastáncem socialismu
s lidskou tváří, ale teď žere normalizační proces.“
Podivil jsem se, kde Pátek sebral tyhle informace. „Co to má společného s Barryho vyhazovem z oddílu?“
„Všechno. Barry se chvástal, že si na něho nikdo netroufne. A Robin už teprve ne.“
Připomnělo mi to nedávný, bezděčně vyslechnutý rozhovor mezi mými rodiči. Tatínek nadával na Pazderu,
Barryho otce, že převlekl kabát a stal se z něho přes noc normalizátor. Napadlo mi, že naši mají z Pazdery strach.
Bojí se ho Robin snad také?
„Praštil tě Barry nebo ne?“ zeptal jsem se přímo.
„No jo, praštil mě!“ přiznal Pátek konečně. „Pořád mě řežou, pořád! A nemohu s tím nic dělat. Ty s tím taky
nehneš, Šedo. Nech to tak být. Za Robinen nechoď. Ještě bys to zhoršil. Však se jim jednou za všechno pomstím!
Uvidíš. A pořádně!“ dodal vztekle a odkráčel ke své třídě.
Nelíbilo se mi to. Chtěl jsem Pátkovi nějak pomoci. Když ale nechtěl, abychom to řekli Robinovi, tak jsem
nevěděl jak. A jak to chce navléknout, aby to už všechno brzy skončilo a přitom se jim ještě pomstil, to jsem také
netušil.
48. ZRÁDCOVA STOPA
(Čtrnáctá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
Otta objevil v klubovně vysíleného Lexu hned další den. „Rozpoutali jste venku peklo,“ řekl skaut Otta, když
se od Lexy dověděl podrobnosti z včerejší akce. „Němci zase řádí jako za Heydrichiády.“
„Až se trochu seberu, budeš mne muset nějak dostat z města. Kdyby mě tu našli, dopadlo by to pro vás špatně.“
řekl Lexa.
„Na ulici ale teď nemůžeš, Lipane.“ oslovil ho skautskou přezdívkou, jak byl zvyklý ještě z předválečné doby.
68
„Mám zprávy, že na Slovensku vypuklo povstání. Pokusím se tam nějak dostat přes Beskydy. Jako před pěti
lety, když jsme zdrhali do Polska.“
„Od včerejška jsi nic nejedl, že?“ zeptal se Otto.
„Od předvčerejška.“
„Máš orlí péro za hlad.“ zavtipkoval Otta. Hned ale vážně dodal: „Něco ti od nás přinesu. Musíš ještě chvíli
vydržet.“
Asi po týdnu se bouře přehnala. Skupina pět mladíků z jejich skautského oddílu Otta, Palec, Kraťas, Sumec a
Bago se po tu dobu svědomitě starala o svého bývalého oddílového vůdce. V neděli potom Otto a Lexou odešli na
hlavní nádraží a ostatní se k nim na nádraží postupně přidali. Vlakem odjeli přes Frýdlant až pod Lysou horu na své
někdejší oddílové tábořiště. Zde Lechu předali svému známému hajnému Kotasovi. Hajný byl rád, že se s Lexou opět
po tak dlouhé době vidí, ale na nic se ho neptal. Stačilo mu,
co mu řekl Otta a potvrdili ostatní. Ještě týž den ho odvedl
kolem Lysé hory hluboko do lesů. Tak se dostal Lexa až na
základnu nevelkého partyzánského oddílu, který v těchto
místech už nějakou dobu úspěšně operoval. Zde se dověděl,
že pětice skautů s hajným Kotasem vykonávají spojení mezi
partyzánským oddílem a odbojovou skupinou ve městě.
Velitel partyzánů kapitán Hájek měl vlastní vysílačku, se kterou skupina udržovala spojení s Londýnem,
takže Lexa mohl okamžitě podat zprávu o výsledku operace
skupiny Hawker, které mělo krycí označení COTTAGE VILA. Přitom varoval Londýn před agentem krycím jménem
René, velitelem skupiny ENGRAVER, který je pravděpodobně obojetným agentem. Podle jeho názoru víc spolupracuje s Němci.
Londýn obratem potvrdil veliteli partyzánů Lexovu
totožnost, poděkoval mu za výsledek operace COTTEGA a popřál mu hodně štěstí. V depeši se Londýn dále zmínil,
že pro ukořistěné písemnosti z Vily, které má předat veliteli partyzánů, pošle v nejbližší vhodné době letadlo.
Zvláštní ale bylo, že za spolehlivost Reného se v centrále zaručili. Nemusí mít obavy, vše je naprostém pořádku.
Příští den se ale zhoršilo počasí, v celé oblasti napadl sníh a letadlo nemohlo přistát. Další let byl proto odložen
na neurčito. A protože nebyla naděje, že by sníh roztál dřív než na jaře, avizoval Londýn, že pro dokumenty posílá
pěšího kurýra.
Kurýra přivedl kterýsi podvečer koncem ledna hajný Kotas. Tajný kurýr se setkal pouze s velitelem partyzánů
Hájkem. Byl to vysoký muž s mohutným prošedivělým plnovousem. Do čela měl sražený pomačkaný klobouk a
ohrnutý límec jeho kabátu mu zakrýval zbytek tváře mezi kloboukem a plnovousem. Lexa ho zahlédl jen letmo,
když už s hajným odcházeli za tmy na vlak do Frýdlantu. Přísahal by ale, že tajný kurýr nebyl nikdo jiné než René.
Znovu před ním varoval Londýn, ale byl znovu ujištěn, že je vše v pořádku a zásilka že už dorazila na ostrovy.
Lexa tomu chtěl věřit, protože jinak by se nacházelo pět skautů a hajný ve smrtelném nebezpečí. Spojení ale pořád
fungovalo, nikdo zatčený nebyl, a tak si musel Lexa přiznat, že se zmýlil.
Válka se chýlila ke konci. Lexa se zúčastnil s partyzánským oddílem několika úspěšných přepadů ustupujících
německých kolon a také i diverzních akcí na německé vlaky a muniční sklady. V dubnu 1945, kdy už stála Rudá
armáda na moravsko-polských hranicích, bylo nečekaně zatčeno všech pět skautů, partyzánských spojek. Všichni
byli po krátkém výslechu na gestapu zastřeleni. Hajný Kotas se o jejich popravě dověděl a zatčení se vyhnul útěkem
do hor.
Lexa byl z té hrozné zprávy zdrcený. Za celou válku zažil nejednu tragédii, ale žádná se ho tak nedotkla, jako
tato. Podezření, že jejich smrt má na svědomí René, v něm opět vzklíčilo. Úplnou jistotu ale nabyl až o několik
měsíců později. Už po válce jako člen vyšetřovací komise, měl možnost si prostudovat protokoly z výslechu gestapáka Williho Kampa zatčeného na jihu Čech při přechodu do Německa. Doktor Kamp přiznával, že René byl jeho
nejlepší a nejspolehlivější agent.
Tak přece jen zrádce! Při vzpomínce na zastřelené skauty v něm vzklíčila touha po pomstě. Jako zvláštní zmocněnec naší vlády vyvinul nemalé úsilí k vypátrání Reného. Marně. Jeho stopa končila v Plzni. Dotazem na velitelství americké armády a později u britské špionážní služby, se o hledaném muži nic nedověděl. Vzápětí se začala
v naší republice měnit politická situace ve prospěch Sovětského svazu a na další dotazy britská IS už nereagovala.
Koncem roku 1947 zachytila naše kontrarozvědka vysílání neznámé vysílačky z prostoru západních Čech.
Zprávu se podařilo nejen zachytit, ale i dešifrovat. Obsah zprávy byl zajímavý ve dvou směrech. Za prvé dokazoval,
že na našem území zahájila nebo obnovila činnost skupina neznámých špionů a za druhé že ji vede agent krycím
jménem René. Byla to jen shoda jmen, nebo to byl hledaný zrádce?
69
49. ROBIN VYPRÁVÍ O IVANČENĚ
V pátek 18. dubna bylo typické aprílové počasí. Chvíli sněžilo, chvíli pršelo a chvíli svítilo sluníčko. To nejméně. V klubovně bylo neobyčejně příjemně. Účast na schůzce byla stoprocentní, což byl téměř důvod k oslavě,
protože stoprocentní účast na oddílovém podniku jsme měli v našem prvním skautském roce poprvé.
Clonař s Kilimanem namalovali na kus plechu jméno a znak našeho oddílu a připevnili ho drastickým způsobem na dveře. Provrtali dveře skrz naskrz a šesti otvory protáhli tlusté svorníky, a těmi přišroubovali tabulku
zevnitř klubovny na dveře.. „Pokud to bude chtít zase někdo ukrást, tak to bude muset ukrást i s dveřmi,“ chechtal
se Kiliman a zálibně si prohlížel hotové dílo.
Někteří kluci byli, zřejmě jarem, pěkně rozjívení, ale čtrnáctou část legendy dlouhodobé hry jsme opět vyslechli
všichni pozorně. Podle ní jsme potom luštili šifrovanou zprávu, která vysílala černá vysílačka kdesi z našeho
území. Šifra byla tvořena skupinami pěti číslic a trvalo nám dost dlouho, než jsme na řešení přišli. Nejlépe si
tentokrát vedli Rysi a snížili tím trochu náš náskok. Lišáci měli 34 bodů, my 32 a Rysi 29. Kolik úseků ještě zbývá
do konce hry Robin tajil, aby hra prý bylo napínavější.
Potom nám oznámil, že další sobotu pojedeme na Ivančenu. O Ivančeně jsme většina slyšeli poprvé, takže nám
Robin řekl její historii.
„Na svatého Jiří, tedy na svátek patrona všech skautů, 24. dubna 1945 zastřelili v Těšíně nacisté pět skautů
ilegální organizace Odboj slezských junáků Vláďu Čermáka, Vláďu Pacha, Ottu Kleina, Quido Němce a Milana
Rottera.“
Mysleli jsme, že Robin pokračuje ve vyprávění legendy dlouhodobé hry, ale ten nás ujistil, že tohle není smyšlený příběh, ale skutečnost.
„Opravdu, tohle je skutečná událost.“ ujišťoval nás, aby vzápětí dodal: „I když legenda naší hry je sestavená
také podle skutečné události.“
„Těch junáků, kteří pomohli Lexovi, bylo také pět,“ upozorňoval na podobnost hry se skutečností Babočka.
Robin pokrčil rameny. „Podobnost mezi skutečností a legendou hry je zřejmě náhodná.“
„Zřejmě?“ zeptal se kdosi.
„Kdo legendu ke hře vlastně napsal?“
Robin se usmál a řekl: „Já. Podle zápisků nalezených v pozůstalosti mého strýce. Alespoň si myslím, že těch
pár poznámek, podle kterých jsem legendu napsal, si poznamenal můj strýc. Žádný další písemný dokument po
něm, bohužel, nezůstal, takže se nedá stoprocentně říct, jestli to je jeho písmo. Nemůže to potvrdit ani jeho manželka, moje teta, protože ta už také nežije. Děti neměli a moji rodiče tvrdí, že by to mohlo být jeho písmo. No - a
v těchto poznámkách se sice o popravených skautech zmiňuje, ale jména neuvedl.“
„Ani jméno Otty?“ zeptal se Babočka.
„Jméno Otta v poznámkách opravdu je,“ připustil Robin, „ale jen křestní jméno. Ostatní jména tam nejsou.
Osoby z naší dlouhodobé hry asi nebudou totožné s těmi skutečnými. Ale abych se vrátil k vyprávění o Ivančeně.
V prvních letech po válce členové 30. oddílu ostravských junáků, bývalí kamarádi těch pěti zastřelených
skautů, zanechali na hřebenu Ivančeny výzvu, aby každý, kdo půjde kolem, položil na toto místo kámen k uctění
památky pěti mrtvých. Aby tak z kamenů vyrostla mohyla. K výzvě postavili kříž ze dvou trámků, sbitý dvěma
hřebíky.
A chodili kolem skauti, trampi a dřevorubci, lesní dělníci, turisté, sportovci, lovci a výletníci. Nikdo nezaložil
výbor pro postavení pomníku na Ivančeně, a tak z vůle mladých, z kamenů posbíraných široko daleko v okolí,
nebo přivezených ze všech koutů naší vlasti, mohyla rostla a rostla. Vždy ve výroční den smrti pěti junáků - 24.
dubna - vystoupily na Ivančenu celé desítky lidí, později stovky. A každého jara lidí přibývalo. Ivančena roku
1968 byla zvlášť mohutná. Přišlo nás tam přes dva tisíce. Dva tisíce skautů hlásících se nejen k památce zabitých,
ale žádajících znovuobnovení naší organizace.
Z našeho nově tvořícího se oddílu nás tam bylo jen několik, ale odnesli jsme si odtamtud nezapomenutelné
dojmy, které se slovy nedají ani vyjádřit. Přišli neznámí přátelé nejen z naší republiky, ale i z Polska, Maďarska a
Jugoslávie. I letos je očekávána velká účast. Setkání se má zúčastnit i náčelník Junáka táta Plajner. A my, náš
oddíl, tam samozřejmě nemůžeme chybět!“
50. IVANČENA
Poslední do vlaku nastoupil Hadži. Stihl to jen tak tak. Výpravčí už pískal a zelenou plácačku měl připravenou
k zvednutí.
„Barry, Kupčák, Kytlica a Bobr jsou ještě před nádražím.“ vyrážel ze sebe zadýchaně. „Nemohou to stihnout.“
Měl pravdu. Vlak se rozjel a po jmenovaných nebylo ani vidu ani slechu. Pátek z toho měl neskrývanou radost
a dával ji všem najevo. Nikdo ho za to nenapomenul, protože jsme všichni věděli, že bez nich se výprava zcela
jistě víc vydaří. Jen Bobra mě bylo líto. Robin nad našimi projevy škodolibé radosti jen nechápavě kroutil hlavou
a potom dlouho zamyšleně hleděl oknem ven na ubíhající krajinu.
70
Při přestupování na nádraží v Českém Těšíně, naše družina způsobila oddílu nepříjemnou ostudu. O čemsi jsme
se zakecali tak dokonale, že jsme při přestupování na jiné nástupiště nepoužili podchodu, ale naprosto nepochopitelně jsme přešli koleje na konci nástupiště. Dozorujícího železničáře málem klepla pepka, jak jsme ho tím rozčílili.
Nejdříve seřval nás a potom Robina, který se za námi rozběhl, ale nestačil nás už zadržet. Bylo na něm znát, že je
mu to hrozně nepříjemné a velmi se za nás železničářovi omlouval. Přihlížející náhodní diváci z nás měli psinu.
Bráška iniciativně navrhl, abychom se přes koleje vrátili nazpět a prošli správně podchodem. Taková pitomost!
Ještě že to železničář neslyšel. Mohl by si to vyložit jako provokaci.
Robin si významně poklepal na čelo. „Co vás to, Samuraji, jenom napadalo? Mohlo se vám něco stát. Co kdyby
zrovna projížděl vlak? A o ostudě, kterou jste udělali oddílu a skautům vůbec, už ani nemluvím.“
Samuraj i já jsme zčervenali a hanbou bychom se nejraději propadli. Samuraj proto, že byl rádcem družiny a
přes ty nešťastné šíny nás vlastně vedl on, a já ještě proto, že Bráška slabomyslně navrhoval vrátit se nazpět. Se
sklopenými hlavami jsem nastoupili do vlaku na Frýdek-Místek a dlouho s námi nebylo řeč.
Z vlaku ve Frýdlantu vystoupilo ohromné množství skautů. Převážně všelijak krojovaných. Košile měly různé
odstíny, od zelené až po medovou, ale skoro všichni jsme měli kraťasy a úplně všichni jsme měli hnědé nebo žluté
šátky. Z nádraží ve Frýdlantu až pod kopec do Malenovic jsme vytvořili dlouhý lidský had. Počasí bylo nádherné,
teplé. Kdo měl kraťasy, ten si medil. Já kraťasy měl, ale v torně. Při nejbližší zastávce jsem si je oblékl a pak jsem
si medil také.
Do kraťasů se nás převlékalo víc. Jednu chvíli se od Lišáků ozval nespoutaný chechtot. Okamžitě jsme všichni
zbystřili, co že se to tam tak veselého děje. Lišáci se chechtali Babočkovi, na kterého maminka doma nabalila, aby
mu nebyla zima, následující oblečení: dvě trička, svetr, krojovou košili, zimní bundu a pod džíny si musel vzít
podvlékačky a tepláky! Babočka byl zpocený, jak se říká, jako dveře od chléva.
Kousek za Malenovicemi začínal les a kopec. Někteří cizí poutníci už měli na ramenou kameny různých velikostí. Chtěli jsme je napodobit, ale Karel nás přibrzdil, že máme ještě čas.
Kousek nad Hradovou jsme dostihli skupinu dospělých skautů, ve které byl i náčelník Junáka bratr Plajner.
Viděl jsem ho sice poprvé v životě, ale okamžitě jsem ho poznal a ostatní kluci také. Všichni jsme z toho byli
příjemně vzrušeni. Flint měl po ruce oddílovou kroniku a se svou příslovečnou odvahou ho požádal o podpis.
Myslel jsem, že ho odmítne, ale bratr náčelník se ochotně podepisoval. Pátek všechno nadšeně fotil. Jak se později
ukázalo, bylo to od Flinta neobyčejně prozřetelné, když požádal náčelníka o podpis už během výstupu nahoru,
protože později se musela stát na jeho podpis desítky metrů dlouhá fronta.
Závěr výstupu do výško skoro dvanáct set metrů nad mořem byl drsný. Už dobrých pět minut jsem si přehazoval z jednoho ramena na druhé asi pětikilový kámen. Za těch pět minut, které jsem ho teprve nesl, jsem měl dojem,
že váží nejméně cent. Byl jsem mokrý jako myš. Samotný hřeben Ivančeny měl sice už jen nepatrné stoupání, zato
do nás tím víc pražilo sluníčko.
Mohyla vypadala velkolepě. Byla vysoká skoro čtyři metry. Tolik uměle narovnaných kamenů uprostřed lesa
jsem ještě nikdy neviděl. Nahoře z mohyly čněl k obloze černý kříž. Na některých kamenech byly nápisy se jmény
a čísly oddílů s udáním místa jejich působení. Nalevo od kříže byl umístěn bílý kámen s vytesanou lilií a nápisem:
6.10.1946 založila TŘICÍTKA.
Prodrali jsme se shlukem lidí k mohyle, položili na ní své kameny a znovu jsme odstoupili, abychom uvolnili
místo dalším a dalším oddílům, které sem teprve přicházely. Přitom jsme si museli dávat pozor, abychom se v tom
hemžení navzájem neztratili. Po chvíli jsme zaslechli, jak nějaký dospělý skaut s pořadatelskou páskou na rukávě
volá: „Oddíly, které už položily své kameny, se vrátí na Hradovou, kde bude velké shromáždění!“
Robin nám pokynul rukou k odchodu. Sestoupili jsme lesem o nějakou tu stovku metrů níž na sedlo Hradová.
Sedělo tu porůznu víc jak tisíc lidí, kteří už své kameny na mohylu položili, a čekali na další pokyny. Kolem nás
procházely nahoru k mohyle ještě další oddíly.
„Jé, Bobr!“ zvolal udiveně Arzen a podával levici zpocenému Bobrovi, který se znenadání vynořil z plazícího
se lidského hada. „Jak to, že jsi tady?“
„Přijel jsem dalším vlakem. Tohle jsem si nemohl nechat ujít.“
Robin ho také potěšeně uvítal. „Přece jen máme v oddíle skauty zapálené pro oddílovou činnost. Kde jsou
ostatní?“
„Jestli myslíš Barryho, Kytlicu a Kupčáka, tak ti se mnou nejeli. Když zjistili, že jim ujel vlak, u nádraží se
otočili a šli domů.“
To jim bylo podobné. Divil bych se, kdyby přijeli. Od těch se takové nadšení, jako od Bobra, nedalo očekávat.
Během hodiny potom sestoupily na Hradovou i zbývající oddíly. Nahoru už nikdo nešel. Podle pokynů krajského činovníka Junáka Slávy Moravce, jsme po krátkém nácviku zakřičeli pokřik, který světu oznamoval, že
skautská organizace v Československu vstala z mrtvých:
„Ivančena, Ivančena, jdeme ven!
Junák! Junák! Junák!
Buď připraven!“
71
Přes kopce se několikrát vrátila ozvěna. Byla to nádhera bez ohledu na to, že jsme museli vylekat zvěř v okruhu
nejméně padesáti kilometrů. O zděšení různých normalizátorů na všech stupních ani nemluvě. Pětice trubačů odtroubila znělku na uvítání nejvyššího náčelníka bratra Plajnera, ten pronesl krátkou zdravici a potom se na něho
vrhl tisícihlavý dav žádající o autogram. Bylo to něco nepředstavitelného. Nakonec se ale všichni ukázněně postavili do několikrát zakroucené, téměř nekonečné řady a teprve teď jsme řádně ocenili Flintovu prozíravost, s kterou
nechal naši kroniku podepsat ještě při výstupu nahoru.
Na Ivančeně byla také, prý poprvé v její historii, vystavena kronika, do níž vůdcové oddílů, středisek a ostatní
činovníci zapisovali pro věčnou paměť účast svých oddílů, počet členů a místo, odkud přinesli své kameny na
mohylu. Zápisy v kronice uvedl pro tento ročník poselstvím náčelník Junáka. Ještě před odchodem na vlak se nám
ho podařilo s Flintem opsat.
Svobodu národa možno získat i udržet jen obìtí nejvyšší, obìtí života. Kdo ji pøinesli, jsou
hrdinové a jejich jména nesmí být zapomenuta. Bratøi Vladimír Čermák, Otta Klein, Quido
Nìmec, Vláïa Pach, Milan Rotter, jsou zapsáni nejen v Knize hrdinù Junáka, ale v srdcích
nás všech.
Svou poutí z Prahy s kamenem z posvátného høbitova na Vyšehradì, v jehož lùnì odpočívá
náčelník A.B.Svojsík, chci vzdát poctu tìm, kdo se obìtovali, abychom my žili.
Nech3 kamenná mohyla na Ivančenì se stane od dnešního dne památníkem všech pøíslušníkù
Junáka, padlých v boji proti fašismu a za svobodu a nezávislost republiky.
Sem a3 míøí každoročnì naše kroky na dùkaz pøipravenosti ke službì nejvyšší.
26. dubna 1969.
Dr. Rudolf Pajner.
Odcházeli jsme všichni domů s hlubokým zážitkem na celý život.
51. PAMĚTNÍ LISTINA
V pondělí o Ivančeně informovaly čtenáře krajské noviny. V závěru zpravodajství, pod názvem Kronika
v kostce, jsme se dozvěděli, že:
Účast: Náčelník Dr. Plajner a 2500 skautek a junáků ze 190 oddílů, středisek nebo rad, se 65 vlajkami nebo
prapory.
Nejvzácnější kameny: náčelníkův z Vyšehradu, 7. oddílu Ostrava ze sloje Pavel z Ostravy, 1. oddílu Háj z Ostré
Hůrky, střediska Frenštát ze Svojsíkovy stezky, Zory Vytopilové z Velkého Glockneru (Rakousko, Alpy).
Nejsilnější projev: Pokřik 2500 junáků a skautek při mítinku na Hradové.
Nejpořádnější oddíly: 42. a 47. Ostrava - Zábřeh, protože před odchodem prošly v rojnici Hradovou a vysbíraly
papíry.
Největší nekázeň: Hon na náčelníka, uspořádaný sběrateli autogramů.
Nejobětavější výkon: Autogramiáda br. náčelníka, při níž nepřetržitě 160 minut podepisoval kroniky a pamětní
listy.
*
Potěšeně jsme četli noviny a znovu jsme byli tam nahoře v kopcích u mohyly na Ivančeně. Pak kohosi napadlo,
asi pod dojmem toho všeho, abychom si sepsali listinu s nějakým takovým poselstvím, nějakou takovou listinu
úmluvy, něco jako měli Hoši od Bobří řeky a tu bychom potom, na nějakém významném místě vztahující se
k oddílu, zakopali.
„To je dobrý nápad!“ chytili jsme se toho všichni nadšeně. I Robina nápad nadchl.
„Už je to rok, kdy jsme začali budovat základy našeho oddílu.“ řekl. „Přesně před rokem jsme jeli na první
výpravu na jedno místo v Beskydech a tam začal výcvik vašich dnešních rádců. To by bylo to pravé místo, kde
bychom mohli listinu zakopat.“
„Sepišme hned text.“ navrhl Štika.
Ale Robin naše nadšení trochu přibrzdil: „Sepíšeme text listiny přes neděli společně s Karlem a v pondělí ve
čtyři ji všichni v klubovně podepíšete. Pak ji někdo může vzít domů a zapečetit ji do nějaké láhve nebo plechovky
a až pojedeme další víkend na třídenní výpravu, tak ji zakopeme.“
„Na třídenní výpravu?“ zaradovali jsme se.
„Ano. Využijeme květnové svátky a uděláme si první delší výprava pod stany. Tak dávejte pozor na moje
pokyny, ať potom všechno klapne.“
*
Nemohl jsem se pondělí dočkat. Už ve tři hodiny na mě Flint pod oknem zapískal signál a i když jsme měli
ještě dost času, tak už jsme šli. Mysleli jsme si, že tu budeme první, ale nedočkavců bylo víc. Nejméně deset lidí
se už na listinu před námi podepsalo. Podpisy byly porůznu rozházeny pod obrázkem dvou skautů, kteří si podávají
ruce u táborového ohně. U obrázku byl kratičký text napsaný pečlivě starodávným písmem:
72
U příležitosti prvního výročí založení 3. oddílu skautů si slibujeme, že budeme žít
podle skautského slibu, zákona a hesla.
Ve čtyři hodiny, kdy jsme se měli teprve sejít, byli podepsání už všichni.
„Teď ještě zbývá listinu zapečetit. Kdo si to vezme na starost?“ zajímal se Robin.
„Já, já ji zapečetím!“ vyskočil Pátek od stolu, jakoby jen čekal na Robinovu otázku. S Flintem jsme se na sebe
významně podívali. Pátek nás nabídkou svých služeb překvapil. Copak to, že se do toho tak hrne?
„Budeš si s tím vědět rady, Pátku?“ zeptal se ho Robin. „K listině se nesmí dostat vlhkost. Ta by ji zničila.“
„Já vím,“ mávl rukou Pátek. „Žádné strachy. Mám to vykoumané. Přinesu ji už zapečetěnou ukázat na družinovku.“
„Přece jenom,“ měl Robin trochu pochybnosti, „jak to provedeš?“
„Listinu dám do plechové krabičky, kterou zabalím do gumového a igelitového sáčku. Igelitový sáček teplem
svařím. Potom to ještě zabalím do látky a všechno namočím do vosku. Dvakrát.“ vysvětloval Pátek. „Voda nemá
šanci.“
Robin se usmál. „Opravdu to máš vykoumané,“ pochválil ho a podal mu listinu. „Přesvědčil jsi mě.“
A tak si v pondělí Pátek odnášel pamětní listinu domů jako nejcennější relikvii. Měl ji přinést, jak slíbil, ukázat
na naši družinovku. Ve středu na družinovku ale nepřišel a ani o sobě nedal zprávu, jak bylo nepsaným oddílovým
zákonem. Do školy chodil, to jsme věděli, takže nemocný nebyl. Bylo nám to divné.
„Běžte se za Pátkem ještě teď podívat,“ požádal nás Samuraj, když jsme se rozcházeli z družinovky domů.
„Bydlíte nejblíže a máte to po cestě. Ať vám řekne, jak to skoulel s tou listinou a proč nepřišel.“
Před dveřmi Pátkova bytu stálo několik velkých beden a květináč s palmou.
„To je dobře, že jste přišli,“ řekl Pátek, když nás uviděl. „Nemám moc času. Počkejte chvíli, hned to přinesu.“
Zmizel v bytě. Vstupní dveře nechal otevřené. V předsíni také stálo několik beden. Že by jim přivezli nábytek,
nebo co? Pátek byl v mžiku nazpět. Musel mít listinu připravenou někde po ruce. Podával nám úhledný balíček
velikosti 15 krát 10 krát 5 centimetrů.
„Tady to máte. A jak jsem řekl, voda nemá šanci.“ Flint strčil balíček do svého somradla. V bytě se ozval
rachot čehosi padajícího a řinkot rozbitého skla. Vzápětí byl slyšet rozhněvaný ženský a mužský hlas.
„Našim pochodují nervy,“ ušklíbl se Pátek.
„Co se to u vás děje?“ zeptal se Flint polohlasem. „Budete malovat, nebo co?“
„Něco horšího. Balíme. Zítra se stěhujeme. Proto jsem nemohl na dnešní družinovku.“
„Cože? Ty se stěhuješ? A kam?“
„Do jižních Čech.“
Brady nám poklesly překvapením. Bráška k tomu ještě kulil oči.
„Do jižních Čech? A už zítra? A že jsi nic neřekl. Co tak najednou?“
„Museli jsme se rozhodnout ze dne na den.“
„A ani ses s oddílem nerozloučil!“
„Nerad se loučím.“ rozhodil bezradně ruce a pojednou měl oči plné slz.
Podali jsme si s ním ruce alespoň my tři. Stále ještě zmateni z překvapivé zprávy jsme vyšli ven. Ke všemu
ještě začalo pršet.
„A na svátky máme jít poprvé tábořit...“ strachoval se Flint.
„Určitě se do soboty vyprší, uvidíš.“ řekl jsem optimisticky. Zkřehlí a promočení na kost jsme doběhli domů.
Druhý den Pátek do školy už nepřišel. Zmizel kdesi v jižních Čechách a už jsme ho nikdy potom neviděli.
Přemýšlel jsem, proč se s oddílem nepřišel rozloučit a nakonec jsem vydedukoval že to bylo asi proto, že jsme se
ho nikdy pořádně nezastali proti Barrymu a jeho partě.
52. ZAPOMENUTÝ STAN
Pršelo až do čtvrtku. Ne moc, bylo to jen takové mrholení, ale i to nás dost děsilo, protože jsme nevěděli, jestli
v pátek pojedeme, nebo ne. Na některých z nás zapracovaly starostlivé maminky a nechtěly je pustit. Jiní by zase
chtěli jet za každého počasí. Čekali jsme, až co řekne Robin.
„Pojedeme,“ řekl s úsměvem. „Kdyby bylo nejhůř a padaly trakaře, tak se večerním vlakem vrátíme domů.“
A bylo rozhodnuto.
V pátek ráno jsem kupodivu brzo vyskočil z postele a hnal se k oknu. Bylo zataženo, ale už nějakou dobu
nepršelo, protože chodníky stačily oschnout. Vypadalo to nadějně. Dokonce i barometr ukazoval na krásně. Oddechl jsem si a vzbudil bráchu a maminku.
Když jsme s oddílem sešli na nádraží, nebyl na nás pěkný pohled. Měli jsme batohy různých typů a velikostí,
někteří jen nedostatečné chlebníky či sportovní pytle. Stany a spacáky jsme nesli v rukou. Všechno se to potom
válelo bez ladu a skladu na nástupišti a marně jsme se tomu snažili, podle Robinových připomínek, dát nějaký řád.
73
Když přijel vlak, měli jsme ve svých věcech takový zmatek, že jsme málem vlak zpozdili. Když jsme se konečně
usadili s naší výstrojí ve vagónu a vlak se dal do pohybu, Barry vykulil oči, ve kterých se zračil STRACH. Muselo
to být cosi opravdu mimořádného, že ho to vyděsilo. Vzápětí se ale vzpamatoval a jen tak ledabyle řekl: „Já zapomněl na peróně stan, vole.“
„A hrome,“ ušklíbl se trochu škodolibě Flint. „Pětistovka v tahu.“
Jak jsme všichni věděli, pro Barryho to nebyla zase až tak obrovská suma. Robin se ale zlobil. Měli jsme stany,
spacáky a další tábornický materiál vypůjčený z Domu dětí a mládeže a Robin se jim zapřísahal, že se ničemu nic
nestane a že vše v pořádku po výpravě vrátíme. A teď, ještě jsme nevyjeli a už jsme ztratili stan! Potom se obrátil
na Karla, svého zástupce a řekl: „Už abychom si měli jen svoji pořádnou výstroj. Tušil jsem, že co nebude na nás
přivázané, to poztrácíme.“
„Tak co s tím uděláme?“ zeptal se Barry, na provinilce dost drze. Viditelně mu otrnulo.
„Možná, že ho někdo odevzdá na nádraží do ztrát a nálezů. Třeba budeme mít štěstí na poctivého nálezce a
dobře to dopadne.“ řekl Robin.
„Teď jsem si vzpomněl, že mám ve stanu přibalený pracák s adresou.“
„No vidíš, třeba není stan definitivně ztracen.“
„Barry bude ním nakonec přece jenom kliku,“ pošeptal mi Flint. „To je zajímavé, že ti největší lempli se
vždycky ze všeho nějak dostanou.“
Vagónem se rozezněly naše hlasy. Marně nás Robin napomínal, ať se chováme ukázněně, jak se na skauty sluší
a patří. Marně běhal od jednoho vagónového oddílu k druhému a vyhrožoval nám. Vždy to pomohlo jen na chvíli.
Pak se někomu vysypaly z batohu věci, když si z něho chtěl vzít nějakou maličkost. Zápalky, konzervy,
bonbóny, oplatky, lampion... Ano, každý měl mít přibalený i lampion. Nikdo nám nevysvětlil na co bude, ale měli
jsme si ho všichni vzít. No a to vše se válelo na zemi a Robin tiše zuřil.
Když jsme vše posbírali, několik kluků se dalo do čtení časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Potom
jsme přetřásali vše možné a nemožné a nakonec jsem začali hádat, co nás asi na výpravě čeká. Znenadání tu byl
tunel v Mostech a naše konečná stanice. Naše začínající dobrodružství mělo mít pokračování tam kdesi v kopcích,
které svíraly železniční trať z obou stran.
Za tunelem nás vlak vyplivl na travnaté nádražíčko i s nějakou přiopilou osadou trampů. Asi sedmnáctiletí
výrostci vedení značně starší šerifkou osobitého zjevu. Měla určitě přes sto kilo a vyčnívala nad ostatní nejméně
dvacet cenťáků. Na levém prsu mohutně klenutého hrudníku se jí blýskala šerifská hvězda. Vypadalo to docela
komicky. Každý si toho všimnul. Osada se klátivým krokem za opileckého halekání vydala k nejbližší hospodě
doplnit své tekuté zásoby.
Zatímco jsme se snažili na sebe naložit všechny svoje věci, které jsme doslova vyházeli z vlaku, spěchal Robin
k železniční budce s úmyslem zatelefonovat nazpět na hlavní nádraží a poptat se po zapomenutém stanu. Dověděl
se potěšující zprávu.
„Máš štěstí, Barry,“ řekl Robin, když se k nám vrátil. „Stan našla paní ze ztrát a nálezů. Až přijedeme v neděli
večer domů, můžeme si ho u ní na nádraží vyzvednout.“
„To je opravdu dobrá zpráva!“ povykovali jsme
možná víc než ti takytrampi, až jsme tím vyděsili několik
lidiček, kteří zde čekali na vlak ze Slovenska z Čadce.
„Nehulákejte tak,“ krotil nás Robin, „a do sedel! Do
sedel! Čeká nás cesta nejméně padesát kilometrů dlouhá.“
Všem bylo jasné, že si dělá legraci, jenom Bráška tomu
chvíli věřil. Rychle jsme ještě posbírali zbytek své výstroje
a vykročili z nádraží do svahu, kterým již před námi odkráčela rozjařená trampská osada.
53. VLAJKA VZHŮRU LETÍ
Výstup do kopce nad nádraží nám dal pořádně zabrat. Asi proto, že jsme ho chtěli co nejrychleji vyjít a nešetřili jsme síly. Dech jsem popadl až nad kopcem, když
svah přešel do pozvolného stoupání. A až po delší chvilce
jsem konečně začal vnímat kolem sebe krásu přírody. Po
levé straně jsme měli nádherný výhled kolem Šance do
údolí směrem na Slovensko. Po pravé straně byl svah hustě
porostlý vzrostlými smrky.
Jenže po mírně stoupající cestě jsme nešli dlouho.
Za můstkem, vedoucím přes malý potůček, jsme odbočili
mezi chatami opět do kopce. Zmizeli jsme v lese jako pára
nad hrncem. Při stoupání do kopce se oddíl opět roztrhal na
74
menší skupinky. Robin šel asi uprostřed celé naší roztahané formace a hlasitým voláním usměrňoval hlouček na
špici do správného směru. Vzápětí jsme vyšli z lesa na louku, která strmě stoupala k dřevěnému stavení nad námi.
Na špici našeho pelotonu se stále střídali Barry, Kupčák a Kytlica. Navzájem se předbíhali a předváděli nám, jací
jsou borci. Naše trojice se jich celou cestu úspěšně držela. Když jsme byli až téměř u stavení, vyřítil se z něho na
nás asi šedesátiletý muž. Obličej měl sešklebený vztekem, několika skoky byl u Barryho, uchopil ho levičkou pod
krkem a začal s ním cloumat.
„Já vás zabiju! Já vás zabiju!“ vykřikoval vztekle. V pravé ruce, kterou měl připravenou k ráně, držel šutrák
velikostí dělové koule. Tedy, on ten šutrák byl menší než dělová koule, ale kdyby s ním Barryho majznul po hlavě,
tak by ho opravdu zabil. Barry se překvapením a strachem rozječel na celé kolo. Nás, kteří jsme stáli nejblíže, se
zmocnila panika a STRACH. Robin si k nám rychle klestil cestu, sotva dechu popadal.
„Co se stalo?“ zeptal se muže. Přitom si stoupl k němu tak těsně, aby mohl případný úder zachytit.
S dědou nebyla v první chvíli řeč. Stále jen divoce koulel očima a křičel: „Já vás zabiju! Já vás zabiju!“ Připadal
mi jako šílenec, který právě utekl odněkud z blázince. Když na něho Robin také začal šíleně řvát, leknutím pustil
poloudušeného Barryho a poněkud ustoupil. Teprve teď se vysvětlilo, proč nás vlastně napadl. Šlapali jsme mu
totiž po jeho louce! Stejně jako ti opilí trampi před námi, kteří se mu ještě ke všemu vysmívali a nadávali mu. My
jsme ale horší, protože jsme skauti! Robin se dědovi omluvil a celý oddíl okamžitě odbočil do lesa mimo louku až
k potůčku, který jsme už jednou o něco níže překonali. Barrymu se chvěly ruce a Robinovi hlas.
„Jděte pořád proti proudu tady toho potůčku,“ nabádal nás Robin roztřeseným hlasem. Na opozdilce, kteří
právě dorazili k dolní části louky zavolal, ať louku obejdou okrajem lesa. Živě jsem rozebírali situaci, co by se
stalo, kdyby děda kamenem Barryho opravdu praštil. Robin to nechtěl ani domyslet, zato Flint si poťouchle zarýpal: „No bóže, bylo by o jednoho grázla na světě míň.“ Robin na poznámku nezareagoval. Buď ji nechtěl slyšet,
nebo ji opravdu neslyšel.
Po dalších pěti minutách jsme byli na místě. Potůček nás zavedl až ke svému prameni. Stála na něm bouda
postavená z cihel. Dole ze zdi trčela ocelová trubka, ze které vytékala voda. V boudě se co chvíli zapínalo a
vypínalo vodní čerpadlo.
„Zde budeme brát pitnou vodu na pití a vaření,“ poučil nás Robin. Hlas už měl v pořádku. Vlevo od studánky,
ve vzdálenosti asi pětadvaceti metrů, stála malá dřevěná chata. Zabedněné okenice a velký visací zámek na dveřích
signalizovaly, že v ní nikdo není. Prošli jsme mezi oběma staveními a vešli do nevelké skalní strže, či spíše bývalého lomu.
Severní a západní stranu tvořila téměř strmá skála. Jižní strana, hustě porostlá smrky, se pozvolna zvedala
západním směrem a tvořila se západní a severní stěnou velký kotel. Východní strana lomu, kterou jsme se sem
dostali, byla otevřená směrem k prameni. Hned u vstupu do strže rostla hustá tráva, zatímco dál k západní stěně,
byla jen tvrdá kamenitá půda. Pozůstatek dřívější těžby. Někteří padli teatrálně na zem, jako že jsou úplně vyřízení,
hned se ale zvedli, protože Robin vyhlásil nástup.
„Nejdříve si musíme postavit stany a utábořit se. Žádné polehávání, dokud nebudou stany stát. Současně vydávám přísný zákaz lezení po skalách, ať nepřijdete k úrazu. Budete je moci prozkoumat až později pod mým
dohledem. Pozor na skládky smetí v některých zákoutích strže, které tu divoce založili okolní chataři. Také i zde
byste mohli přijít k úrazu.“
Potom Robin upřesnil místo, kde postavíme stany, kam budeme ukládat odpadky, kterým směrem budeme
chodit na záchod. Přitom podrobně vysvětlil, že každý, kdo bude chtít jít na velkou stranu, vyzvedne si u něho
polní lopatku, pomocí které vyhloubí v křovinách v lese jamku, do ní uloží svůj poklad a ten pečlivě zahrabe. Naše
pobavené úšklebky přitom nebral na vědomí.
„Nesmějte se. Je to nutné hned z několika důvodů,“ zdůraznil ještě nakonec. „Jednak skauti udržují kolem sebe
čisté okolí a pak vás to ochrání před malérem, kdybyste se museli zaneřáděným neuklizením místem při některé
naší hře proplížit po břiše. Pokud bude vše důkladně zahrabané, tak se nic nestane.“ Co by se stalo v tom dalším
případě, jsme si dovedli docela živě představit.
Pustili jsme se do stavby stanů. Teprve teď jsme zjistili, jak jsme nešikovní. Mysleli jsme, že to zvládneme
rychle, ale šeredně jsme se spletli. Stany jsme postavili až po nepředstavitelně dlouhých dvou hodinách a jen
některým z nás se to podařilo na jedničku. Některé stany stály nakřivo a museli jsme je zbourat a postavit znovu.
A stavěli jsme tak dlouho, až byl Robin s našim výkonem spokojen.
„Kdo už má postavený stan, přijde mi sem nahoru na pomoc!“ volal na nás Karel z lesa nad strží. Flint, Lysýjen
a já jsem nechali vylepšování stanů a po okraji lesa jsme vyběhli nad strž. Karel seděl téměř na okraji srázu a
pozoroval hemžení pod sebou na tábořišti. Kousek od něho se pásla kráva. Byla přivázaná dlouhým provazem ke
kůlu uprostřed nevelké lesní mýtiny a naše přítomnost ji naprosto nechávala klidnou.
„S čím potřebuješ pomoct?“ zeptal jsem se.
Karel nás odvedl od okraje srázu kolem pasoucího se zvířete kousek do lesa k poražené a již oklestěné soušce.
„Tohle musíme snést do strže,“ ukázal na kmen stromu.
„Na co to bude?“ zeptal se Vantuti se zájmem.
„Na stožár.“
„Na jaký stožár?“
75
„Stožár na vlajku.“
„Jé - my budeme vztyčovat vlajku?“
„Jasně.“
Chopili jsme se kmínku, který měl nějakých osm metrů. Nebyl těžký, protože byl dokonale vysušený. Hodili
jsme si kmen na ramena a opatrně jsme s ním sešli po okraji lesa do strže. Mezitím někdo podle pokynů Robina
vyhloubil polní lopatkou na stožár skoro metr hlubokou díru. Položili jsme kmen jeho silnějším koncem k otvoru
a Karel na jeho špičku připevnil drátkem elektrický izolátorek. Očkem izolátorku protáhl tenký provázek na vlajku
a stožár byl připraven ke vztyčení. S pomocí ostatních se nám to poměrně hladce podařilo.
„Tohle byla hračka,“ řekl Karel, „na táboře budeme mít stožár dvojnásobně dlouhý. S tím to nebudeme mít tak
snadné.“ Přivázal na provázek státní vlajku, kterou přinesl z klubovny a nechal ji volně viset necelé dva metry nad
zemí. Počínal si přitom tak zručně, že to musel už někdy někde dělat.
„Kdo se před stavbou stanů vysvlékl svoji krojovou košili, tak si ji zase oblečte.“ nařídil nám Robin. „Ke
vztyčení státní vlajky budeme všichni vzorně ustrojeni v krojích.“ A začal si rychle svoji košili oblékat. A protože
se obloha vyčistila od mraků a sluníčko pěkně hřálo, nastoupili jsme všichni i v krátkých kalhotách.
Ke vztyčením vlajky byli určeni za odměnu dva nejpracovitější hoši Karel a Samuraj. Robin tím prokázal čest
i celé naší družině, protože Samuraj byl našim rádcem a Karel pocházel, než byl přeřazen do vedení oddílu, také
z naší družiny. Oba se postavili důstojně ke stožáru a chopili se lanka. My ostatní se, k mému velkému překvapení,
zachovali stejně důstojně. Nikdo se ničemu nesmál, nikdo nic nepokazil.
Robin zavelel: „Pozor, k vlajce hleď!“
Vyšponovali jsme se jako strunky. Rádcové v čele svých družin zvedli pravici se třemi vztyčenými prsty
k pozdravu a státní vlajka začala stoupat vzhůru ke špičce stožáru. V okamžiku, kdy urazila na své cestě vzhůru
několik málo pídí, ozvalo se do slavnostního ticha nad strží hlasité žalostné zabučení pasoucí se krávy. V tu chvíli
jsme všichni propukli v příšerný řehot. Dokonce se i Robin neudržel a řehtal se s námi. Karel se Samurajem
bleskově vytáhli vlajku až nahoru a Robin zavelel rozchod. Ještě dlouho potom jsme se svíjeli smíchy a nebyli
jsme k utišení.
54. BARRY A SPOL.
Po obědě vyhlásil Robin velkou soutěž mezi družinami. V uzlování, signalizaci, přetahování, šplhu na strom a
v dalších známých a neznámých závodech. Karel nám vysvětlil, velkému klání mezi družinami budeme říkat Rodeo. A protože máme jaro, tak Jarní Rodeo. Na podzim, při některé výpravě, by potom proběhlo odvetné utkání
jako Podzimní Rodeo.
Potom nám vysvětlili, jakým způsobem se budou získávat body za jednotlivé disciplíny. Tak za první místo
v každé soutěži získá družina 3 body, za druhé místo 2 body, za poslední jen bod. Pokud družina závod z různých
příčin nedokončí, nezíská bod žádný. Body z jednotlivých soutěží se budou sčítat a družina, která na konci třetího
dne bude mít nejvíce bodů, bude vítězem. Závody budou probíhat po celé tři dny, po které tady budeme tábořit.
Večer, úplně vyplivnutí, ale nadmíru spokojení, jsme si všichni nad družinovými ohníčky vařili vodu na čaj.
Po prvním dnu Rodea měla naše družina patnáct bodů, Rysi čtrnáct a Lišáci třináct. Robin měl radost, že bodové
odstupy mezi družinami jsou malé, takže není nic rozhodnuto a Rodeo neztratí na napínavosti. Zítra i pozítří budeme v soutěžích pokračovat. Slibovali jsme si v družině, že budeme i nadále bojovat jako lvi.
Ve strži se rychle setmělo. Nebylo divu, vždyť už bylo skoro osm hodin. Ještě před večerkou jsme rozlosovali,
která družina bude mít první noc hlídky. Los padl na nás. Mezi sebou v družině jsme se potom chvíli dohadovali,
kdo bude hlídat a kdo ne, protože se za noc na hlídce mělo vystřídat jen pět kluků, až za nás zase musel rozhodnout
los, protože na svoji první hlídku v životě chtěl každý. Vylosoval jsem si první hlídku.
Na Robinovu radu jsem se pořádně oblékl. Potom jsem si vzal baterku a vysoukal se ze stanu. Družinové
ohníčky pomalu dohořívaly. Všichni kluci se už dávno za hlasitého hovoru vsoukali do svých stanů, aby vzápětí
několik sklerotiků opět vylezlo a šlo na záchod. Když courání konečně ustalo, postavil se Robin mezi stany a promluvil ke všem: „Večerka je za čtvrt hodiny. Po vyhlášení večerky všichni zhasnou baterky, budou zachumláni do
spacáků a přestanou se bavit. Nechci slyšet jediné slůvko. Ani šeptané. Kdo neposlechne a bude se bavit, bude mu
zbourán stan. Rozuměli jste všichni?“
Anóóó!“ ozývalo se ze všech stanů rozjařeně, ale zřejmě Robinovu výhrůžku nebral nikdo vážně. Po vyhlášení
večerky potom Robin opravdu dva stany největším povídálkům shodil na hlavu a neukáznění kluci je museli potmě
a za úplného ticha znovu postavit. Když ostatní slyšeli, co se stalo, konečně zavládlo na tábořišti ticho. Hrozba
zbourání jejich stanu zabrala a spolehlivě účinkovala i na našich pozdějších výpravách. Tak jsem se postupně
naučili zachovávat další oddílový nepsaný zákon: Dodržujeme noční klid po večerce.
V duchu jsem si promítal události dnešního dne. Kolik nových věcí jsme se dověděli a kolik to bylo už zážitků.
Opilí trampové, příhoda s dědou na louce, stavba stanů, soutěže, Barry zapomněl na nádraží stan. Barry... Protože
Barry zapomněl stan, musel se nastěhovat do stanu ke Kupčákovi a Kytlicovi. A i když byli ve stanu namačkáni,
zachovali kupodivu, hned po večerce, ukázněné mlčení. Spíš bych věřil, že oni tři budou nejhlučnější a zatím
Robin musel boural stany jiným. Několikrát jsem se u jejich stanu potichu zastavil, abych je přistihl při bavení,
76
ale nic jsem nezaslechl. Vrtalo mi hlavou, jak to, že zrovna oni jsou takoví ukáznění. Nechtělo se mi věřit, že by
už spali.
Až ke konci mé hlídky... Když jsem se opět potichu přikradl k jejich stanu, zaslechl jsem uvnitř lehké zašustění
papíru a téměř neznatelný šepot. Po chvíli kdosi z nich škrtl zápalku. Zápalka vzplála a vrhla na plátno stíny.
Vzápětí zhasla. Skoro jsem nedýchal, abych se neprozradil. Šepot ustal. Po chvíli se někdo z nich pohnul a o něco
cinkla láhev. Jako by z ní někdo pil. Dokonce jsem uslyšel charakteristický lok.
Podařilo se mi úplně tiše přiblížit ke vchodu do stanu. A v tu chvíli mě doslova praštil přes nos zápach cigaretového kouře, který pronikal přes zdrhovadlo ze stanu ven. Bezpečně jsem poznal, že to je cigaretový kouř. Ten
mi totiž nedělá dobře na průdušky. Můj otec kvůli tomu dokonce přestal kouřit. Takže naši hoši vypalují zobáky!
Co s tím odhalením ale teď udělám?
Tiše jsem se odplížil od jejich stanu a podíval se na hodinky. Pomalu abych šel budit Flinta, pomyslel jsem si.
Flintovi se ze stanu moc nechtělo, ale nic jiného mu nezbývalo. Řekl jsem mu, co jsem právě odhalil.
„Co s tím odhalením provedeme?“ zeptal jsem se ho.
„Necháme to na ráno, neboť ráno je moudřejší večera,“ rozhodl Flint. „Tentokrát si to ale nenecháme pro sebe
a všechno Robinovi řekneme. I to, jací to jsou hajzlíci a co všechno prováděli Pátkovi.“
„Dobře,“ souhlasil jsem a vlezl do stanu. Flint vyšel do noci a já po chvíli tvrdě usnul. Probudil mě až hlas
Viliho, který měl poslední hlídku: „Budíčééék!“ Než jsem se stačil vyhrabat ze stanu, Vili pokračoval v povykování: „Přípravááá na rozcvičkůůů! Všichni nastoupí v trenýrkách bez košíííl!“
Vylezli jsme s Flintem ze stanu. Bylo chladno a do trenýrek se nám moc nechtělo. Neměli jsme ale moc času
na rozmýšlení. Asi za pět minut po budíčku zapískal Robin na píšťalku nástup a začal počítat do třinácti. To jsem
se už všichni řítili na nástup, svlečení do trenýrek více či méně. Všichni kromě Barryho, Kytlici a Kupčáka. V jejich
stanu se nic nehýbalo, jako by v něm ani nikdo nebyl.
„Vpravo bok!“ zavelel Robin. „Za mnou, poklusem klus!“
Barry a spol. pořád nikde. Vyběhli jsme ze strže na lesní cestu. Bylo mi divné, že s námi nejsou a že Robin na
to nic neříká. Nebo si toho nevšiml? Z lesní cesty, pořád v zástupu, jsme odbočili do lesa, kličkovali mezi stromy
a skákali přes potůček. Nakonec jsme si zahráli ještě honičku a přetahovanou. Za chvíli nám už nikomu zima
nebyla.
„Jak to, že tu nemáš Barryho a jeho partu?“ zeptali jsme se mezi jednotlivými cviky Pavouka, rádce Rysů.
„Mají průšvih. V noci se opili. Kytlica začal zvracet a bylo mu zle. Jedna vaše hlídka vzbudila Robina, protože
netušila, co se mu stalo. Teď se to bude muset nějak řešit.“ odpověděl k našemu překvapení Pavouk.
Rozcvička skončila. „Po družinách umýt, uklidit ve stanech a připravit si snídani!“ vyhlásil Robin program
dnešního rána. Došel ke svému stanu a natáhl na sebe kalhoty a svetr. Barry a spol. byli pořád ještě zalezlí ve svém
stanu. Když se Robin ustrojil, šel je vzbudit. I když asi už nikdo z nich nespal. Celý oddíl zpovzdálí sledoval, co
se teď stane.
Robin rozevřel stan. Hned u vchodu ležela na zemi prázdná láhev od vína. Robin k ní přičichl a pokýval hlavou.
O obsahu láhve neměl pochybnosti. Pomalu jsem se přiblížili za Robina. Ve stanu jsme spatřili spoustu cigaretových nedopalků a dva odhozené obaly od tvrdých Spart. Charakteristický zápach směsi kouře a vína pronikl až
ke mně. Barry a spol. dospávali opičku. Robin s nimi zatřásl. Budili se neradi a dlouho jim trvalo, než pochopili,
co se děje. Museli mít pořádnou kocovinu.
„Stan a věci, které nejsou vaše tu necháte. Ostatní si zabalte. Pojedete domů. Teď hned. Skončili jsme s vámi.
Nadále se nepovažujte za členy našeho oddílu. Za skauty už teprve ne!“ Robinův hlas zněl přísně a tvrdě. Ještě
nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného.
Barry, Kupčák a Kytlica začali pomalu balit. Chvíli vypadali ustrašeně, pak vzdorovitě a nakonec rozzlobeně.
Hlavně Barry se tvářil vztekle, jako by jsme to zavinili my a ne oni. Barry byl prostě nenapravitelný. Pavoukovi,
který dohlížel, aby si opravdu sbalili jen svoje věci, řekl lhostejně: „No, tak jsme kouřili a napili se vína - no a co?!
Stejně už nás to tady nebavilo.“ Pavouk na to jeho provokaci nereagoval.
Pak si naložili své rance na záda a odpochodovali ze strže a i z našeho oddílu. Nikdo se s nimi neloučil, nikdo
jejich odchodu neželel. Na nádraží je doprovodili Karel se Samurajem, dvě oddílové vazby, abychom měli jistotu,
že opravdu odjeli směrem ke svým domovům.
55. ŠPION V OSOBNÍM VLAKU Č. 2933
(Patnáctá kapitola dlouhodobé hry Operace Hawker.)
Politická a ekonomická situace po skončení války do únorového vítězství pracujícího lidu v roce 1948 byla
velmi složitá. Komunistická strana postupně obsazovala klíčová místa ve vedení státu s úmyslem převzít veškerou
moc. Politici, kteří její záměr prohlédli, byli ostouzeni a vytlačování z politického života. Naše republika se sice
osvobodila z fašistické diktatury, ale postupně se dostávala do diktatury jiné, komunistické. Co to bude pro celý
národ znamenat, jaké nepředstavitelné škody budou napáchány, to drtivá většina národa netušila.
77
Ani Alexandra Lapáčka, posledního ze skupiny Hawker, to příliš nezajímalo. Veškerou svoji energii soustředil
na vypátrání zrádce Reného, který po válce zmizel někde v Evropě a jehož pravděpodobná stopa se znovu objevila
v Čechách koncem roku 1947. Zřejmě opět ve službách některé cizí mocnosti.
V první polovině roku 1948 zachytila kontrarozvědná skupina vedená Alexandrem Lapáčkem postupně několik
zpráv vysílaných neznámou vysílačkou z našeho území. Krátce nato byla vysílačka zaměřena, radista vypátrán
a nenápadně sledován. Přes radistu a mrtvou schránku byla postupně odhalována tajná síť nepřátelských agentů,
ale Reného mezi nimi Lexa zatím neobjevil. Teprve po pozdějším zatčení celé sítě a výslechem agentů se vyšetřovatelé dověděli, že v Bohumíně poblíž hlavního nádraží bydlí muž, který si říká René. Jeho pravé jméno nikdo
neznal, ale dva zatčení agenti ho nezávisle na sobě shodně popsali a ještě uvedli, že každý čtvrtek jezdí na Slovensko do Čadce. Přes Čadcu René udržuje spojení do zahraničí.
Po úmorném pátrání byli v Bohumíně vytipováni dva muži, na které se hodil popis, jak ho uvedli do protokolu
zatčení agenti. Shodou okolností oba muži jeli poslední čtvrtek z Bohumína osobním vlakem č. 2933 směrem na
Čadcu. Oba muži byli předběžně zadrženi a předvedeni k výslechu. Oba byli vysocí kolem sto osmdesáti centimetrů, oba měli plnovous. Lexa si je bez jejich vědomí nenápadně prohlédl, ale nebyl si jistý, který z nich to je. Oba
Renému byli velmi podobní. Možná, kdyby jim oholili plnovous...
První z mužů se jmenoval Pavel Hostýn. Po zadržení u výslechu přiznal, že opravdu minulý čtvrtek vlakem
číslo 2933 jel. Ale jen do stanice Mosty u Jablunkova - zastávka. Vystoupil na zastávce hned za tunelem. Má tam
chatu. Zdržel se v ní do neděle večer. Ve čtvrtek, pátek a sobotu si vybíral řádnou dovolenou. Do Čadce vůbec
nejel a ani tam běžně nejezdí.
Druhý muž, Karel Polák, sice do Čadce jel, ale neměl tušení, že to je vlak číslo 2933. A kromě toho tam jel jen
zcela mimořádně, protože zde sháněl nějaké součástky do auta své firmy. Měl domluveno setkání s nějakým Vincencem Horthym na tržišti, ale Horthy z nějakého důvodu nepřišel. Polák stále tvrdil, že tímto směrem jel poprvé
ve svém životě.
Prověřováním výpovědí obou mužů Lexa zjistil, že Pavel Hostýn má v Mostech u Jablunkova - zastávka
opravdu chatu. Přítomnost Karla Poláka v Čadci se nedala vystopovat, protože ho tu nikdo neznal a neviděl. Také
záhadný Vincenc Horthy nebyl zjištěn. Vyšetřovatelé rozhodli, aby byli oba muži, i přes jejich rozhodné protesty,
oholeni. Ale ani potom si Lexa nebyl jistý, protože oba muži si byli navzájem velmi podobní. Ale pouze jeden z nich
byl určitě hledaný René.
Při dalším vyšetřování Lexa zjistil, že s osobním vlakem č. 2933 není všechno v pořádku. Když na to přišel,
obvinil Pavla Hostýna alias Reného, že za války jako velitel skupiny ENGRAVER spolupracoval s Gestapem a
nyní jako rezident řídil síť vyzvědačů pracujících pro britskou špionážní organizaci Intelligence Service. Usvědčený René byl za své válečné činy a za poválečnou činnost proti naší republice odsouzen k trestu smrti.
Zakrátko po vyřešení celého případu, byl kolegy ze Státní bezpečnosti zatčen i kapitán Alexandr Lapáček a
také i on byl obviněn ze špionáže pro britskou Inteligence Service.
56. TÁBOROVÝ OHEŇ
Robin dočetl patnáctou kapitolu. Její závěr nás všechny překvapil.
„Jak to, že ho zatli?“ divili jsme se upřímně.
„Co se to vlastně stalo?“
„A kdo to je ta Státní bezpečnost?“
„To už je konec příběhu?“
„Ne, konec to ještě není,“ odpověděl Robin nejdříve na poslední dotaz. „Zbývá ještě jedna kapitola. Úplně
krátká. Přečtu vám ji ale až v klubovně. A Alexandra Lapáčka zatkli jeho kolegové ze Státní bezpečnosti. A Státní
bezpečnost, neboli es té bé, je politická policie, která byla založena po válce a existuje dosud.“
„Ale proč ho zatkli? Přece nebyl špion. Naopak on sám špiony odhaloval a vyšetřoval. Tak jak je to?“ doráželi
jsme na Robina.
„Takové věci se tehdy koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let děly. Jedni zatkli špiony, aby vzápětí
sami jako špioni byli zatčeni. A to se právě stalo i Alexandrovi Lapáčkovi. Možná, že si o tom někdy později
povíme víc. Teď jen tolik, že estébé v naší republice pořád existuje.“
Nechápal jsem, jakou má stále trvající existence jakési estébé spojitost s našim příběhem, ale chápal jsem, že
to Robin nechce dál rozebírat. V tu chvíli se vrátili z nádraží Karel se Samurajem, takže další debata na toto téma
bylo definitivně odloženo na pozdější dobu.
„Nasedli do vlaku a odjeli.“ hlásil Karel Robinovi. „Barry se nám z okna vagónu poškleboval a měl docela
dobrou náladu.“
„Barry je nebezpečný grázl. Nedivil bych se, kdyby se nám za svůj vyhazov z oddílu nějak pomstil.“ doplnil
ho Samuraj.
„Máme pro strach udělána.“ řekl na to Robin. Až o hodně později jsme se dověděli, že proti nám Barry opravdu
kul pikle. Naštěstí mu to nevyšlo tak, jak si všechno naplánoval.
78
Ještě dopoledne jsme odehráli dva úseky dlouhodobé hry. Nejdříve jsme pátrali po mrtvých schránkách v okolí
strže a při tom jsme ještě luštili všelijaké šifrované zprávy, které byly ve schránkách ukryty. My s Lišáky jsme za
tyto úseky získali po pěti bodech, Rysi jen dva, vždy za poslední místo. Tím nočním průšvihem ve své družině
úplně pozbyli bojového ducha, nebo co.
„Nebo přestali fixlovat,“ poznamenal jedovatě Clonař.
„Cos to řekl?“ vyskočil podrážděně Pavouk, rádce Rysů.
Clonař se proti němu bojovně postavil. „Všichni tři, Barry, Kytlica i Kupčák švindlovali, jak jen mohli. Ještě
řekni, že jste o tom v družině nevěděli.“
Facka visela ve vzduchu, jen dopadnout. Naštěstí se Pavouk ovládl. „To bys musel dokázat.“ řekl. Clonař žádné
důkazy neměl. Podíval se k nám, jako by u nás hledal podporu, ale já i Flint jsme hodili nevšímáka. Když viděl,
že jsme ho v tom nechali, řekl smířlivě: „Důkazy nemám. Co jsem řekl, beru nazpět a - omlouvám se.“ Napřáhl
levici na usmíření a Pavouk ji přijal.
„Proč jste mě v tom nechali?“ zeptal se nás Clonař vyčítavě.
No, proč? Proč jsme se zachovali jako skety? Barry byl i se svou partou pryč, nemuseli jsme se jich už bát, tak
proč jsme Clonařovi nepíchli? Rysi byli ve hře poslední a případná ztráta nečestně získaných bodů by je stejně už
víc nemohla potopit. A stejně by se to všechno špatně dokazovalo. Tak proč do toho šťourat?
„Večer budeme mít táborový oheň. Musíme ho připravit.“ zachránil nás od dalšího nepříjemného rozhovoru
Robin. Dali jsme se do přípravy táborového ohně a k předchozí debatě jsme se, k Clonařově zlosti, už nevrátili.
Nejdříve každá družina přivlekla z lesa větší množství soušek a potom nám Robin vysvětlil rozdíl mezi pyramidou, pagodou a hranicí. I když jsem se to snažil pochopit, a vím že jedna má základnu čtverec a druhá kruh,
dodneška si rozdíl mezi pagodou a pyramidou pořád pletu. Rozhodli jsme, že postavíme pagodu.
Z jedné chaty, stojící v lese kousek od strže, jsme si vypůjčili obloukovou pilu a soušky jsme nařezali na kusy
příslušné délky. Robin s Karlem vždy pár centimetrů od obou konců každého kůlu vysekali zářez a kůly rovnali
do zářezů na sebe. Doprostřed jsme našlapali malé suché větvičky, které měly podpálit silné kůly na obvodu pagody. Všechno to pro nás bylo nové a zajímavé, nikdy jsme nic podobného nedělali. Snad jen na podzim, při oslavě
svátku republiky. Tam ale nás nováčky ke stavbě hranice nepustili, protože všechno muselo perfektně klapnout,
abychom si neutržili ostudu, kdyby oheň pořádně nehořel. Makali hlavně Robin s družinovými rádci. Dnes to bylo
něco jiného. Byli jsme tu sami, a tak jsme si museli všechno sami vyzkoušet, abychom se to naučili.
Potom každá družina, opět z cvičných důvodů, musela vyrobit fakulu. A to mě bavilo ještě víc než stavění
pagody. Postup při výrobě byl následující. Připravili jsme si asi sedmdesát centimetrů dlouhý klacek. Na slabším
konci jsme ho rozřízli v délce do dvaceti centimetrů. Do takto vzniklého rozštěpu jsem zasunuli hrst suchých
větviček nebo trs suché trávy. Přečnívající konce větviček jsme omotali kolem tyčky a pevně je k ní přivázali
provázkem. Mezitím další kluci opatrně seškrábali z okolních stromů do plechovek ztvrdlou pryskyřici. Pryskyřici
jsme potom v plechovkách zahřívali nad ohněm, dokud se neroztavila a nezačala vařit. Bublající černou hmotu
jsme museli pořád hlídat, aby oheň nepřeskočil přes výpary do plechovky a nezapálil její obsah. Což se dost často
stávalo. Oheň jsme vždy uhasili zamezením přístupu vzduchu do plechovky. Plechovku jsme přikryli nějakým
plechovým víčkem, které jsme našli na skládce odpadu, a bylo po ohni. Pryskyřičnou hmotou jsme potom obalovali první vrstvu suchých větviček na klacku. Na ni jsme nabalovali další vrstvy větviček a smůly tak dlouho, až
na konci klacku vznikla pěkně uplácaná bambulka v průměru patnáct až dvacet centimetrů. Fakule byla hotová.
Při polévání jednotlivých vrstev suchých větviček docházelo k velkým ztrátám horké smůly, které stékala na
zem. Lišáci přišli na nápad uťapkávat horkou pryskyřici rukama, když ji předtím lehce polili studenou vodou.
Kupodivu horká smůla nikoho nespálila, ale všichni z toho měli nakonec hrozně zasmolené ruce. Později, na dalších výpravách, jsme udělali zkušenost, že takto vyrobená fakule pro okamžité použití, byla sice vzhledově pěknější než neuťapkaná, asi vlivem použité vody, špatně hořela. Pokud jsme ale nechali fakuli několik dní uležet,
voda se z ní vypařila a pak hořela velmi dobře.
Těsně před setměním jsme společně všichni přišli k táborovému ohni k obřadu jeho zapálení. Postavili jsme se
do půlkruhu kolem pagody. Z hloubi strže se k nám volným krokem blížily tři postavy s hořícími fakulemi. Byli
to rádcové družin Pavouk, Samuraj a Arzen. Fakule drželi daleko od těla, aby je nepopálila ukapávající hořící
pryskyřice. Kapající plamínky vypadaly z dálky jako svatojánští broučci. Jenže ti létají naprosto tiše, kdežto ukapávající smůla vydávala zvláštní vrzavý zvuk. Robin šel těsně za nimi a hořící plamínky na zemi zašlapával.
Všichni tři obešli pagodu, zastavili se a každý, než fakulu vložil do pagody, pronesl nějakou moudrost.
Samuraj: „Zapaluji tento táborový oheň na znamení přátelství mezi námi na věčné časy!“
Pavouk: „Zapaluji oheň čistoty. Nechť spálí všechnu špatnost v našich srdcích!“
Arzen: „Zapaluji oheň věrnosti. Buďme věrni sobě a skautským ideálům!“
A na památku se od tohoto dne v našem oddíle všechny táborové ohně zapalovali pouze ze tří stran a ve
znamení přátelství, čistoty a věrnosti.
Zatímco se oheň rozhoříval, začali Lišáci zpívat kánon Červená se line záře... Ostatní družiny se přidávaly.
Pořád nám to ještě nešlo, spousta kluků zpívala falešně, protože zrovna mutovala, ale to nic neubíralo na velebnosti
chvíle.
79
57. SLAVNOST SVĚTEL
Když jsme dozpívali, Robin nám řekl: „Teď si všichni doneste svoje lampiony.“ Odešli jsme ke stanům a
postupně jsme se s rozsvícenými lampiony vrátili nazpět k ohni. Když jsme tu byli všichni, Robin nás utišil a řekl:
„Od tohoto okamžiku nesmí nikdo promluvit ani slovíčko. Pomalu pojďte v zástupu za mnou.“
Po těch slovech vykročil do tmy, aniž by nám cokoliv dál vysvětloval. Nejblíže stojící hoši se za něho zařadili
a za ně další a další. Zůstali jsme s Flintem na místě a přidali se k ostatním až jako poslední. Když jsme se trochu
vzdálili od ohně, naskytl se nám zvláštní pohled. Před námi se vinul ve tmě dlouhý světelný had. Kousek za stany
se had začal šplhat do stráně nad strž. Nikoho nebylo ve tmě vidět, jenom světýlka poletující ve tmě a občas se
ozval hluk kutálejícího se kamení. Bylo to všechno takové tajemné a zvláštní. Jedním slovem fantastické!
Vyšplhali jsme se nad strž. Kousek od okraje strže se Robin zastavil mezi stromy a my jsme kolem něho
postupně utvořili velký světelný kruh. V ruce držel váleček s naší listinou úmluvy. Když se kruh uzavřel, vložil
váleček do předem v zemi připravené kamenné schránky. Schránku přikryl velkým plochým kamenem a zahrnul
hlínou. To vše upěchoval botou a zamaskoval drnem. Místo úkrytu listiny úmluvy se mu podařilo tak dokonale
zamaskovat, že když jsme si chtěli na druhý den nakreslit plánek úkrytu, málem jsme úkryt listiny nenašli.
Až teprve nyní prolomil Robin mlčení: „Budeme tomuto obřadu říkat slavnost světel a budeme ho na památku
založení našeho oddílu každoročně v tomto období opakovat. Potichu teď sejdeme zase dolů k ohni.“
Otočili jsme se k okraji strže a pomalu tím směrem vykročili. Mýval, který došel ke srázu první, se k nám
pojednou prudce obrátil a vzrušeně řekl: „Někdo je dole! Podívejte se!“ Zvědavě jsme se k němu nahrnuli. Kolem
táborového ohně pobíhala tmavá postava a pomocí bidla zběsile rozmetávala na všechny strany hořící polena. Za
okamžik bylo po ohni.
„Co - proč to vlastně dělá?“ vysoukal ze sebe Mýval překvapeně. „Co blázní? To je nějaký šílenec, nebo co!“
Měli jsme z počínání postavy stejný pocit. Ten člověk musel být určitě šílený. Mohl by to být ten dědek z louky
ze včerejšího dopoledne, napadlo mě. Konečně jsme se vzpamatovali z překvapení a rozběhli se po stráni dolů.
No - spíš jsme drncali zadky po kamení a jako lavina jsme se valili dolů. Já jsem byl samozřejmě mezi těmi v
lavině. Dole jsem se ztěžka zvedli na nohy. Nikomu se ale naštěstí nic nestalo.
Doběhli jsme k doutnajícímu ohništi. Nikdo tu už nebyl. Tajemný útočník zmizel v lese hned při prvním zarachocení kamenů. Co nejrychleji jsme dokopali a dokutáleli doutnající polena nazpět na ohniště a po chvíli oheň
znovu vzplál.
„Pojďte se podívat na tu spoušť!“ volal někdo od stanů. „Ten tady řádil!“
Rozběhli jsme se ke stanům. Většina stanů byla vyvrácena na zemi, jako by se tu přehnala smršť.
„No tohle! Až ho dostaneme, lynčování neunikne!“ schválně křičel Babočka, aby ho neznámý útočník, ukrytý
někde v lese, slyšel. I náš stan byl v troskách. Při bližším ohledání jsme zjistili, že se ale zas až nic tak strašného
nestalo. Plátna, která ležela na zemi, jsme pomocí podpěr snadno vztyčily. Jinak nebylo ani nic moc rozházeno a
také nikdo zatím nehlásil žádnou ztrátu nějaké své věci, i když v tom zmatku se to nedalo pořádně zjistit.
„Asi jsme ho včas vyplašili,“ mínil Bráška. „Nestačil ještě nic ukrást. Jenom nám to tu trochu převálcoval.“
„Určitě to udělal ten vzteklý dědek z louky, který chtěl Barrymu včera utrhnout hlavu.“ řekl jsem.
„Možné to je. Ten by jistě nešel krást. Jen by nám to tu trochu poboural.“ podpořil moje podezření Flint.
Za neustálého nenápadného pokukování do tmy lesa směrem, kterým předtím nevítaný návštěvník zmizel, jsme
opravili stany a za vzrušené debaty jsme se postupně vraceli k ohni. Když jsme tu byli všichni, Robin nám ukázal
list kladívkového výkresu a řekl: „Náš tajemný návštěvník nám tu zanechal svoji navštívenku. Našel jsem to na
zemi u ohně, když už zase bylo trochu vidět.“ Nechal list kolovat. Brali jsme postupně papír do rukou a překvapeně
četli jen dvě slova, která na něm byla napsána: HAVRANÍ VLAS.
58. HAVRANÍ VLAS
Útočníkem asi nebyl vzteklý dědek, opravil jsem své podezření. Ten by nám tu nenechával nějaký nesmyslný
podpis.
„Co to znamená, Robine?“ ptali jsme s podezřením svého vedoucího.
Ten po chvíli zamyšleně řekl: „Asi vím, kdo by to mohl být.“
„Ty ho znáš?“ podivili jsme se. „Toho útočníka?“
A Robin, stále velmi zamyšlený, řekl geniální větu: „Jestli je to opravdu ten, koho znám, tak ho znám určitě!“
Byli jsme ze všech dosavadních událostí tak vyjukaní, že jsme se jeho kostrbaté odpovědi ani nezasmáli. A
Robin pokračoval: „A podle toho, jak moc ho znám, tak nás Havraní vlas zcela jistě ještě něčím překvapí.“
Stále jsem měl nepříjemný pocit, že nás někdo ze tmy lesa pozoruje. Několikrát jsem se více či méně nenápadně
za sebe ohlížel, ale nikoho jsem nemohl ve tmě vidět.
„Sakra, mám nepříjemné mrazení v zádech,“ svěřil se Flint.
„Já také.“ přiznal jsem. Ostatní se asi báli jako my, i když tady pohromadě kolem ohně jsme se měli cítit
v bezpečí. Přesto se STRACH zmocnil postupně nás všech.
„Právě teď nastal ten nejsprávnější okamžik, abyste prokázali svoji odvahu a statečnost,“ řekl Robin. „O bobříku odvahy jste jistě četli, nebo alespoň slyšeli.“
80
Většina z nás četla. V knížce Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Kluci na táboře museli jít každý sám v noci
lesem k nedalekému močálu.
„Takovou zkoušku si teď uděláme,“ pokračoval Robin. „Každý z vás půjde po lesní cestě, po které jsme ráno
běželi na rozcvičku, tak dlouho, až dojde k vyvrácenému smrku. Smrk leží hned u cesty, nemůžete ho minout.
V úrovni smrku je uprostřed cesty umístěná plechovka zatížená kamenem a v ní jsou uloženy označené lístky.
Každý přinese jeden lístek jako důkaz, že došel až ke smrku.“
Bobřík odvahy s námi se všemi zamával. Teď už měl STRACH snad úplně každý. Havraní vlas nás vyděsil,
schovává se někde v lese, a teď bychom tím směrem měli každý jít. A úplně sám. Robin se po nás rozhlédl, co
tomu jako říkáme a bylo mu jasné, že některé kluky samotné do lesa pro papírek nedostane ani za milion. Svoje
rozhodnutí proto okamžitě změnil.
„Zkoušku podstoupí jenom dobrovolníci. Kdybyste měli jít postupně jeden po druhém, nezvládli bychom to
ani do půlnoci. Takže půjdou jenom ti, kteří se nebojí a mají největší kuráž. Ostatní půjdou až na příští výpravě.
Na cestu si můžete vzít baterku.“
Napětí trochu povolilo. Někteří si dokonce viditelně oddechli, když je to jenom pro dobrovolníky. No sláva!
„Kdo se hlásí první?“
Všichni byli zticha. Po chvíli se přihlásil Samuraj, náš rádce.
„Já půjdu, Robine.“ Nevím, jestli byl tak bledý, nebo to byl odraz od ohně. Ale stejně měl můj obdiv. Samuraj
měl z naší družiny největší sílu a byl nejobratnější. Ten to určitě dokáže.
Robin mu podal baterku. Samuraj ji mlčky přijal a vykročil na lesní cestu. Dokud mu táborový oheň ozařoval
cestu, tak nesvítil. To já bych baterku rozsvítil okamžitě, hned jak by mi ji dal Robin do ruky. Všichni jsme zůstali
tiše jako myšky a v duchu jsme byli na cestě s ním. Měl jsem pocit, že cesta kolem strže vede do horoucích pekel,
nebo do něčeho ještě horšího, nepředstavitelně děsivého.
„Sesedněte se blíž k ohni,“ vyzval nás znenadání Robin. „Ještě
víc se k sobě přimkněte.“
Nevěděli jsme, proč to máme udělat, ale všichni jsme se rádi
stáhli blíž k ohni. Robin ztlumil hlas, že ho bylo sotva slyšet:
„Všichni se dívejte jenom do ohně. Nezvedejte hlavy a hlavně se
neohlížejte za sebe. Něco zvláštního jsem zjistil.“
Jen to dořekl, znovu mi naskočila husí kůže na zátylku a na zádech. Co se zase děje? Že by na nás zase něco ušil ten Havraní vlas.
Takový nervák nezažívám ani ve škole při vyvolání k tabuli. Všichni
jsme poslušně seděli kolem ohně a civěli do plamenů. A Robin šeptal dál:
„Na skále na strží někdo je. Nedívejte se tam, ať ho nevyplašíte.
Jsem si jist, že to s Havraním vlasem nemá nic společného.“
Mrkl jsem směrem na skálu nad strží, aniž jsem pohnul hlavou.
Mohl jsem si to dovolit, protože jsem byl obrácený obličejem ke
skále. Kluci, kteří měli skálu v zádech asi měli co dělat, aby se udrželi a neotočili se. Nic jsem ale neviděl.
„Jsou tři a všichni kouří. Nějakou dobu už tam sedí a pozorují
nás.“ pokračoval Robin polohlasem.
Znovu jsem se tam po očku podíval. Teď, když už jsem věděl,
co mám vidět, opravdu jsem zahlédl tři svítící body. Jeden bod opsal
ve vzduchu krátkou dráhu od země nahoru a na chvíli se jasně rozzářil. Vzápětí opsal oblouk opačným směrem a u země pohasl.
„Dal si šluka,“ řekl Flint. „Viděls?“
„Havraní vlas je nekuřák,“ řekl Robin. „Nemůže to být on. Ti tři
na skále do naší hry nepatří. Jsou cizí.“ Potom přiložil k ústům dlaně stočené do kornoutu a zapískal krátký signál.
Stejný signál, ale značně slabší, se ozval za námi v lese a hned nato vyšla z lesa tmavá postava a zamířila přímo
k nám. S překvapením jsme zjistili, že je to mladá žena.
Robin vstal a šel jí rychle naproti. Vzal ji za ruku a něco jí chvíli povídal. Potom oba přistoupili až k ohni.
„Je načase, abych vám představil svoji manželku,“ řekl trochu slavnostně Robin, „ona je Havraní vlas.“
Nevycházeli jsme z překvapení. „Už těch překvapovaček víc neunesu, asi omdlím,“ hekal Flint a celkem
úspěšně mdloby předstíral. Zvědavě jsem si Robinovu ženu prohlížel. Byla vysoká a štíhlá, s černými vlasy jako
uhel. I v odlesku ohně byla barva vlasů dostatečně zřetelná. Pak jsem si uvědomil, že jsem ji už někde viděl.
Stoprocentně! Na obličeje mám pamatováka. Ale nemohl jsem si honem vzpomenout, kde to bylo.
Ze tmy se vynořil Samuraj. Přišel tiše jako duch. Až jsme se ho lekli. Zase ten STRACH! Kdy už to přestane!
„Robine,“ vysoukal ze sebe zadýchaně. Musel běžet celou cestu. „Došel jsem až ke stromu, ale plechovku,
kterou jsi nám popsal, jsem nikde nenašel. Místo toho tam leželo tohle.“ Podal Robinovi list papíru. Byl z toho tak
81
vzrušený, že si přítomnosti ženy u ohně nevšiml. Podíval jsem se Robinovi přes rameno. Někdo nám napsal pěkně
sprostý vzkaz. Výraz vy hajzlové byl nejslušnějších.
„Někdo nám chtěl pokazit bobříka odvahy,“ mínil Samuraj. „Třeba ten Havraní vlas.“
„To sotva,“ řekl Robin, „protože Havraní vlast je tu s námi coby moje manželka. Tohle jsme domluveno neměli. To provedl někdo jiný.“
Jako na povel jsem se všichni podívali nahoru na skálu. Ale to již odtud přiletěla první sprška kamení. Jeden
kámen zasáhl Robinovu manželku do ruky. Ta vykřikla a upadla na zem. Ostatní kameny naštěstí nikoho nezasáhly
a neškodně dopadaly na zem kolem nás.
„Pryč od ohně!“ vykřikl Robin, když jsme zůstali jako přimražení stát. „Ustupte do tmy!“ vykřikl znovu. Chytil
svoji ženu do náruče a odnesl ji mezi stromy z dosahu zrádného světla. Konečně jsme se také pohnuli a rychle
odběhli do bezpečí tmy. Druhá vlna kamení už dopadla na prázdné prostranství kolem ohně.
„Na ně!“ zavelel kdosi z našich řad. Podrážděni zákeřným a nebezpečným útokem jsem se začali drápat do
stráně. Neznámý útočník po nás hodil ještě několik kamenů a než jsme se vyškrábali nahoru, zmizel v lese. Skoro
půl hodiny jsme potom prohledávali les nad strží a i když jsme měli baterky, nikoho jsme nedopadli. Zklamaně
jsme dalšího pátrání zanechali a opět se vrátit k ohni. Zde jsme vzrušeně jeden přes druhého vykládali své dojmy
z pronásledování útočníků a předváděli si svoje boule a odřeniny. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo. Jenom
ruka Havraního vlasu vypadala hrozivě. Velká modrá opuchlina se táhla téměř přes celé předloktí pravé ruky.
Mohla s ní ale hýbat, takže ruka nebyla zlomená.
Hlídky jsme na noc zesílily. Dlouho jsme nemohli usnout a pořád jsme se vraceli k uplynulým událostem.
Dohadovali jsme se, kdo to asi mohl být. Všechny nás napadlo, že to mohli být Barry, Kytlica a Kupčák. Třeba
vystoupili z vlaku na první zastávce a vrátili se obloukem přes les nazpět. Překazili nám bobříka odvahy a naházeli
na nás šutráky, aby se nám tím alespoň trochu pomstili. Od zastávky sem k nám to bylo necelých pět kilometrů.
Bylo by jim to docela podobné.
Robin podezříval spíš kluky z okolních chat. Zřejmě chtěli prožít nějaké dobrodružství. Když potom viděli, že
se na ně do stráně ženeme, tak práskli do bot a zmizeli v chatách. Když jsme konečně usnuli, někteří zase nemohli
dospat a dělali dlouho před budíčkem binec. A to se nám všem nevyplatilo.
59. STRŽ STRACHU
Brzy ráno jsem byl nemilosrdně vytažen ze stanu. Oči jsem měl slepeny, víčka ne a ne dostat od sebe. Po chvíli
jsem se probral a začal vnímat cvrkot kolem sebe. Svítalo. Rádcové družin tahali spáče ze stanů a Robin stál
zamračeně opodál. Vedle něho byla jeho žena a cosi do něho mluvila. Nechápal jsem, co se děje.
„Za pět minut bude nástup,“ vyhlásil Robin naštvaně. „Všichni budou jen lehce oblečeni. Pohyb! Dělejte!“
Svoji ženu vyloženě přehlížel. Ta se po chvíli od něho odvrátila a šla se posadit k jejich stanu.
Roztřásl mě ranní chlad. Mrkl jsem na hodinky. Ukazovaly čtyři hodiny. To snad není možné! Buď ještě spím
a zdá se mi to, nebo se mi hodinky zastavili včera odpoledne. Ale hodinky šly a nezdálo se mi to. Byla opravdu
doba mezi nocí a ránem. Fakt se muselo něco nečekaného přihodit.
„Nástup!“ zavelel Robin.
Nastoupili jsme kupodivu rychle a ukázněně.
„Za nedodržování nočního klidu po večerce i přes všechny výstrahy, které jsem vám dal, se nyní všichni zúčastníme malého přespolního běhu na chatu Skalku a zpět. A ti dva výtečníci, kteří se na nedodržování kázně
nejvíce podíleli, dostanou ještě jeden speciální trest navíc. V zástupu poklusem za mnou!“
A tak začal, dnes už legendární, víc jako hodinový běh lesem. V táboře nezůstal nikdo, jenom Robinova manželka.
V lese bylo ještě docela tma. Každou chvíli někdo o něco zakopl, tempo bylo víc jako svižné, takže jsme toho
měli za chvíli plné zuby. Postupně se rozneslo, že hlavními výtečníky, kvůli kterým se běží, jsou Tašík a Radek.
Naše zlost se začala obracet proti nim, i když na dnešním včasném budíčku měl svůj podíl každý. Ohlédl jsem se
po Tašinovi a Radkovi. Běželi provinile bez hlesu se sevřenými čelistmi vzadu vedle sebe. Jejich styl prozrazoval,
že nejsou žádní vytrvalostní běžci. Já nakonec také ne. Naopak Robin, který byl včele celé naší supící a hekající
tlupy, běžel neobyčejně lehce. Vypadalo to, že má nevyčerpatelné zásoby sil. Byl krátce po vojně a kromě toho
prý hrál aktivně fotbal, nějakou dorosteneckou ligu či co. A co bylo asi nejdůležitější, nekouřil, takže se mu zatím
ještě pořád nekrátil dech. Když zpozoroval, že většina z nás začíná ztrácet tempo, zvolnil. Byl nejvyšší čas. Místo
běhu už jsme se za ním jenom plazili. Tahle zabíračka se nám všem pořádně vryla do paměti. Na dalších pozdějších
výpravách jsme už noční klid po večerce úpěnlivě dodržovali.
Až na chatu Skalku nás ale nehnal. Doběhli jsme pouze na jakýsi velký, mírně svažitý palouk, ze všech stan
uzavřený lesem. Na východní straně palouku začínaly mezi větvemi stromů probleskovat sluneční paprsky. Obloha
byla úžasně modrá. Nikde ani mráčku. Určitě dnes bude zase krásně. Robin se zastavil. Ze země zvedl velký kámen
a umístil ho na vyvýšené místo mezi nízkými, necelý metr vysokými smrčky.
82
„Zde postavíme našemu oddílu kamennou mohylu. Doneste všichni ještě další kameny.“ řekl, když jsme zvědavě pozorovali jeho počínání. Rozběhli jsme se po okolí a za chvíli jsme navršili hromadu kamení do výšky
okolních smrčků. „Každý rok se sem budeme vracet a přidávat kameny.“ dokončil Robin svoji myšlenku.
„Bude to jako na Ivančeně?“ zeptal se kdosi.
„Skoro,“ řekl Robin. „Na Ivančeně je mohyla na památku mrtvých. Naše bude na památku živých a bude patřit
jen našemu oddílu. Pokud mohyla bude růst a zvětšovat se, bude žít i
náš oddíl.“
Nápad se nám všem líbil. Každý přidal ještě nějaký ten kámen a pak
už jsme dál nemuseli běžet. Vraceli jsme se krokem podél malého potůčku, který na palouku pramenil a tekl těsně kolem strže, ve které
jsme tábořili. Dali jsme mu jméno Mohylý potok. Když už jsme byli
v tom vymýšlení názvů, navrhl Karel, abychom našemu tábořišti říkali
Strž strachu. „Podle toho, že nás tu strach provázel skoro na každém
kroku,“ vysvětloval. „Nejdřív nás vystrašil ten dědek, potom nám
nahnal strach Havraní vlas, také i kuřáci, kteří na nás házeli kameny,
Samuraj ulovil bobříka strachu, černé skládky ve strži a kolem ní také
nahánějí strach.“ Název se všem líbil a byl přijat.
Při zmínce o Havraním vlasu jsem si konečně vzpomněl. „Už to
mám,“ řekl jsem Flintovi.
„Co máš?“
„Už vím, odkud ji znám.“
„Koho?“
„Robinovu manželku, přece. Celou dobu jsem měl dojem, že už jsem
ji někde předtím viděl. A teď jsem si konečně vzpomněl.“
„Tak kde?“ začalo ho to zajímat.
„Vzpomínáš, jak jsme pátrali ve městě po klubovně a jak jsme přistihli
na jednom dvoře Barryho a jeho partu při kouření? Tehdy jsme se málem poprali, jenže nás okřikla jedna ženská,
tedy žena a tím zabránila rvačce.“
Flint si vzpomněl. „Máš pravdu, to byla ona!“
„A i tenkrát jsem už měl dojem, že ji odněkud znám. Vzpomínáš. Na tom dvoře jsem to tehdy řekl. A teď se
mi to vybavilo taky. Když jsem v jenom úseku naší dlouhodobé hry hledali tajný byt, viděl jsem ještě se Samurajem, jak Barry tloukl nějakého malého chlapce. Viděla to ještě jedna žena, která stála na druhé straně ulice. A
v klubovně potom měl Robin řeči o tom, že silnější má chránit slabšího a ne ho týrat a šikanovat. Ta žena tehdy
na ulici, potom ve dvoře a teď tady ve Strži strachu je Havraní vlas, Robinova manželka.“
„Proto Robin všechno věděl. Věděl to od ní a Barry myslel, že jsme to na něho práskli my.“ řekl Flint užasle.
Bylo to jasné, jako že jedna a jednou jsou dvě.
60. KLUB VODOTRAPIČŮ
„A odsuzujeme tady Tašíka a Radka za rušení nočního klidu k polití dvakrát dvěma kotlíky vody okamžitě a
jedním kotlíkem vody nečekaně během dnešního dopoledne. Teprve potom se ukáže, zdali obstojí jako muži, nebo
se zachovají jako skety. Howgh!“ Rozsudek nad oběma hříšníky vynesl Karel po dohodě celé oddílové rady.
Tašík a Radek trest přijali, nic jiného jim také nezbývalo, svlékli se do trenýrek a lehli si na břicho do trávy.
Karel se Samurajem, kteří se ujali nevděčné funkce katů, se chopili kotlíků plných studené vody. Ostatní se seskupili kolem odsouzenců a někteří se škodolibým zájmem sledovali chvění svalů v jejich tvářích. Já jsem naopak
kluky litoval. Brr! Studená voda za krk!
Pomalu, aby jejich utrpení bylo co největší, začali oba kati malými praménky lít vodu na holá záda odsouzenců,
za krk, mezi lopatky, na nohy a zase se vraceli od nohou ke krku. Muselo to být hrozné. Tašík mučeníčko vydržel,
Radek ne. Když mu Samuraj lil už druhý kotlík na hruď, voda mu trochu stříkla do obličeje. Radek se zakuckal a
s hlasitým výkřikem: „Vy mě chcete snad opravdu zabít!“ vstal a tím přerušil exekuci. Za to ho mělo stihnout
všeobecné opovržení, jenže nestihlo, protože jsme ho litovali už všichni. Nedovedli jsme si představit, jak bychom
se zachovali my na jeho místě. Brr, ještě jednou!
Když Tašík oschnul (nesměl se utřít, ale svítilo sluníčko, bylo teplo, takže to šlo), byl polit stejným způsobem
ještě jednou. I tentokrát vydržel a ani nehlesl. Potom znovu oschnul, aby mohl být nakonec polit kotlíkem vody,
až to bude nejméně očekávat. Když se tak opravdu stalo a ani tentokrát nevydal ani hlásku, všichni jsme mu uznale
provolali slávu a někteří kluci překvapili Robina nečekaným návrhem. Totiž že i oni by chtěli podstoupit takové
mučeníčko.
„Cože?“ podivil se Robin upřímně. „Vy se chcete nechat polít vodou jen tak pro nic za nic?“
„A proč ne?“ přidávali se další.
83
Robin se rozesmál. „Pak ale můj výstražný trest, který musel vytrestat Tašíka, se minul účinkem a nebyl k ničemu! Nebo... vlastně... tak dobře. Nastupte si!“
Rychle jsme nastoupili. Daleko dřív než za třináct vteřin.
„Dobře,“ pokračoval Robin, „uděláme z trestu zkoušku. Kdo ji vydrží, tak jako Tašík, stane se členem Klubu
vodotrapičů. Není to můj vynález. Vymysleli ho ve Foglarově Pražské dvojce a my si ho také zavedeme. Pravidla
jsou přesně taková, jaká podstoupil Tašík. A Tašík se tímto okamžikem stává prvním právoplatným členem
Klubu vodotrapičů, s právem polévat vodou všechny další případné kandidáty na členství. Nemusím ani připomínat, že členství v klubu je naprosto dobrovolné!“
Založením Klubu vodotrapičů jsme byli nadšeni. Možná ne všichni, ale většina ano. Největší radost měl samozřejmě Tašík, který se okamžitě chopil kotlíků a upaloval ke studánce pro vodu. Polévání vodou jako trest mu
nevonělo, ale jako členství v klubu a následné polévání ostatních, to bylo úplně něco jiného!
„Já se hlásím ke zkoušce jako první,“ prohlásil Karel. „Tašík má morální právo jako prvního polít právě mne,
když jsem já poléval ho.“
„Já se také hlásím ke zkoušce, nejen ze stejného důvodu.“ řekl Samuraj.
„Tak lehejte do travičky a neřečněte!“ pobídl je Tašík, který se mezitím vrátil s vodou od studánky.
Podívali jsme se s Flintem na sebe a oba se zimomřivě otřásli. Tím jsme naše členství v Klubu vodotrapičů
odložili na neurčitou dobu.
Karel, Samuraj, Pavouk, Štika a ještě dva další kluci zkoušku splnili. Všichni byli prohlášeni za zakládající
členy Klubu vodotrapičů a na potvrzení svého členství dostali malou kartičku s nakresleným zeleným mužíčkem
- vodníkem Čochtanem. Voda mu kapala z levého šosu jeho zeleného kabátu. Nad ním byl nápis KLUB VODOTRAPIČŮ. Vrtalo mi hlavou, odkud Robin všechny ty obrázky jen tak z ničeho nic vyhrabal. To musel mít přece
předem připraveno už doma. Že by už dopředu předpokládal vývoj událostí kolem dodržování nočního klidu po
večerce a následného trestu dnes ráno? Jak mohl ale dopředu vědět, že někdo bude v noci zlobit a že se z toho
nakonec vyklube Klub vodotrapičů? Každopádně mu Tašík, Radek a ostatní krásně přihráli na smeč.
Po obědě se znenadání zatáhlo. Tím, že jsme se pohybovali většinou ve Strži strachu, zpozorovali jsme hrozbu,
až když byla bezprostředně nad námi. Vyburcoval nás až vzdálený hluk hromu.
„Všichni balit!“ rozhodl Robin. „Ať stihneme sbalit ještě za sucha!“
Sbalili jsme všechno včas a o nějakou tu hodinku dříve, než měl Robin v plánu. Ze Strže strachu jsme vyšli,
když už byl déšť na spadnutí. Nakonec jsme mu přece jenom neunikli. Ještě než jsme došli na nádraží, promokli
jsme na kost. Foukal silný vítr a neobyčejně hustě pršelo. Pláštěnku do deště měl málo kdo a kdo ji měl, stejně mu
byla málo platná.
„Nám to nevadí!“ hulákali cestou členové Klubu vodotrapičů. „Voda je náš živel!“ A schválně cestou vymetli
každou louži. Svou dobrou náladou strhli tím k napodobení i ostatní, a tak jsme došli k vlaku nejen mokří, ale i
hrozně zablácení. Robin se hrozil, že nejsme oddíl skautů, ale jakýchsi bahňáků.
Doma jsme se na hlavním nádraží zastavili v úschovně zavazadel pro zapomenutý stan z prvního dne.
„Ten jste si přece už dnes vyzvedli!“ divila se paní v úschovně, úplně vyvedená z míry našim vzhledem.
„Vyzvedli? Jak to? My se přece teprve teď vracíme z výpravy.“ divili jsme se zase my. „Nemohli jsme si stan
přece už vzít.“
„Ale ano,“ trvala na svém paní úschovna. „Dnes v poledne sem přišli dva chlapci, musím říci, že velice slušně
oblečení, na rozdíl od vás. Dokonce mi pomohli s nakládáním zavazadel na vozík. No a těm jsem stan odevzdala.
Popsali ho přesně a dokonce jeden z nich měl ve stanu zabalený deníček se svým jménem.“
Dál nám nemusela už nic vyprávět. Barry a spol. nás předešli. To jsou ale drzouni!
„Nevzpomínáte si na jméno, které bylo na tom deníčku?“ zeptal se Robin.
Paní se zamyslela a řekla: „Je mi líto, ale nevzpomínám.“
„Tak nám je alespoň trochu popište.“ požádal ji Robin. Popis na ně seděl docela přesně.
„To je v pořádku,“ řekl Robin paní, aby ji uklidnil. „Stan opravdu vyzvedli naši známí hoši. Děkujeme vám za
stan i za informaci.“ Pozdravili jsme a odešli.
„Co teď?“ zeptal se Karel.
„No co. Půjdeme si k Barrymu pro stan. Hned teď.“ rozhodl Robin.
Barry nechtěl o stanu ani slyšet, natož něco vědět. Teprve když Robin prohlásil, že to oznámí na esenbé a ta
paní z úschovny zavazadel to potvrdí, zasáhl Barryho otec, soudruh Pazdera. Seřval syna a ten stan okamžitě vrátil.
„Tady to máte!“ řekl vztekle. Hodil stan na chodbu a zabouchl před námi dveře. Robin si tím znepřátelil určitě
celou Pazderovic rodinu. Normálně by si z toho nic nedělat, ale v dnešní nejisté politické době, se mohl od soudruha Pazdery dočkat nějaké špinavé odvety. Své by mu o tom mohl vyprávět můj otec. Jestli si Robin uvědomoval
nějaké nebezpečí, nebo zda-li měl z Pazdery nahnáno, jsem nedovedl odhadnout.
61. DALŠÍ ROZBITÉ OKNO
V pondělí po výpravě se nás několik sešlo v klubovně, i když žádná družina neměla schůzku. Oddílová rada
se chtěla radit a my dva s Flintem jsem šli pro kroniku, abychom do ní zaznamenali bohaté víkendové události,
84
dokud si je ještě živě pamatujeme. Čekalo tu na nás opět nemilé překvapení. Okno v zasedačce bylo rozbité!
Kámen ležel v koutě klubovny.
„To je už potřetí!“ rozčiloval se Kodžak, kterého tyto útoky zvlášť rozčilovaly. „Jestli mi ten lump padne do
rukou, tak za sebe neručím!" vyhrožoval neznámému rozbíječi oken. Vzteky byl celý rudý. Překvapeně jsem na
něho hleděl. Měl jsem na neznámého rozbíječe oken také vztek, ale že bych to tak silně prožíval jako Kodžak?
Zasklení okna zařídili ještě týž den Karel se Samurajem. Měli ve sklenářství nějaké známosti, jak už jsem se
zmiňoval, takže to šlo rychle. Rozbité okno zatížilo oddílovou pokladnu o dalších padesát kaček. V klubovně jsme
se s Flintem moc nezdržovali. Jen jsme jedním uchem vyslechli nadávky vzteklého Kodžaka, vzali si kroniku, šli
domů a hned jsme se pustili do zápisu z prvního dne výpravy. Ještě do večera jsme celý první den podrobně popsali
a nakreslili dva zdařilé obrázky. Víc jsme toho už nestihli.
V úterý měli družinovku Rysi. Jejich člen Radek nepřišel.
„Že on se naštval kvůli tomu trestu ve Strži strachu,“ napadlo Pavouka. „To bychom ztratili čtyři lidi během
jednoho víkendu.“
„Kim tady také ještě není,“ upozornil Štika. „Třeba ale ještě přijdou. Byli ve škole? Kdo s nimi chodíte?“
„Já,“ přihlásil se Mýval. „Ve škole byli a nezmiňovali se, že nepřijdou.“
V předsíni zavrzaly dveře od klubovny a vzápětí hoši uslyšeli dva hlasy.
„Už jsou tady,“ oddechl si Pavouk. Ztráta pěti členů družiny by byla už na pováženou. Ukázalo se ale, že přišel
jenom Kim v doprovodu cizího chlapce.
„Radek už nepřijde,“ oznámil Kim družině. „Urazil se a není s ním řeč. Ale přivedl jsem nováčka Bohuše
Závoru. Dověděl se o našem oddílu a chtěl by k nám přistoupit.“
„Škoda, že to s Radkem tak nešťastně dopadlo,“ mínil Pavouk „ale zase máme za něho náhradu.“ Podal levici
novému chlapci a po něm postupně i ostatní. Bohuš Závora přijal levičku bez divení, asi ho Kim už upozornil, že
si skauti podávají levé ruce.
„Bohouš souhlasí, abychom mu říkali Bob.“ řekl Kim.
„Ano?“ ujišťoval se Pavouk. „Víš, u nás v oddíle používáme jen takové přezdívky, se kterými majitel předem
souhlasí.“
Bob kývl na souhlas hlavou. Dělal na všechny dojem nesmělého, slušného chlapce.
Po zahájení družinovky odešli všichni Rysi z klubovny, kterou za sebou pečlivě zamkli. Šli na Území, kde
potom až do konce trénovali uzlování a slaňování do pískovny. Po opětovném návratu do klubovny, položili oddílové lano, stočené do kruhu, do kouta zasedačky pod okno a uklidili klubovnu. Bob se snažil být ve všem družině
užitečný. Na nováčka byl neobyčejně horlivý. Pavouk potom zkontroloval okna, zdali jsou dobře zavřená a všichni
společně vyšli na chodbu. Když zavřel dveře, řekl najednou Bob:
„Jé, já v klubovně zapomněl svetr!“
„Á, nováčkovský syndrom!“ řekl Štika s úsměvem. „Je tohle možné?“
„Co to je za nemoc?“ polekal se Bob.
„Nováčkovský syndrom je souhrn vlastností typických až neuvěřitelně pro každého nováčka.“ vysvětloval
Štika. „A jedena z vlastností je, že stále něco v klubovně zapomíná. Tak si pro něj rychle syp.“
Pavouk mu otevřel dveře a Bob přeběhl nástupovku do zasedačky a na chvíli jim zmizel z očí za zdí. „Tady
je!“ uslyšeli jeho radostný hlas. „Už jsem myslel, že jsem ho nechal někde venku.“ Vzápětí se objevil ve dveřích
zasedačky i se svetrem. Pavouk konečně mohl zamknout klubovnu a Rysi se rozešli spokojeně domů.
62. KATASTROFA V KLUBOVNĚ
Ve středu bylo nádherné květnové odpoledne. Spěchali jsme do klubovny, abychom přišli včas na zahájení
družinovky. Zápis v kronice z víkendové výpravy jsme ještě neměli úplně hotový, a tak jsem kroniku nechal doma.
Když jsme přicházeli ke klubovně, tentokrát z opačné strany paneláku, zeptal se Bráška: „Je okno v klubovně
otevřené, nebo je zase rozbité?“
„Je otevřené. Asi tam už někdo bude a větrá,“ mínil Flint.
Obešli jsme barák a seběhli jsme těch devět schodů od domovních dveří ke dveřím klubovny jako valící se
lavina. Bez ohledu na Robinovy příkazy, kterými nás stále nabádal, abychom se po domě pohybovali tiše a nenápadně, aby si na nás nájemníci nemohli stěžovat. Když už jsme jeho nařízení opět nedodrželi, tak jsme alespoň
potichu otevřeli dveře. Do nosu nás udeřil nepředstavitelný zápach. V klubovně už byli Samuraj s Lysýjenem.
Stáli uprostřed nástupovky nad hromadou nakupených oddílových věcí. Knihovna byla převrácená a její zadní
stěna proražená, všude byly střepy z rozbitého skla, knihy na hromadě byli nepředstavitelně pokálené (od pohledu
nejméně dvěma vetřelci) a pomočené, vývěsky strhané se stěn a rozšlapané na padrť, židle a stoly polámané,
omítka v obou místnostech byla čímsi ostrým poškrábaná, dřevěné obložení bylo vyrváno ze zdi. Zůstali jsme stát
jako přimražení.
„Páni, kdo to udělal?“ vydechl Flint.
Rozmazaná lidská lejna příšerně páchla. Bylo mi na zvracení. Samuraj pokrčil zoufale rameny a ukázal na
jediný stojící neporušený družinový stolek. K desce stolu byl přišpendlený list papíru s jediným slovem: KURVY!
85
Přišli další kluci z naší družiny. Všichni hleděli vyjukaně na tu nechutnou hrůzu.
„Někdo by měl skočit pro Robina,“ řekl Vili.
„Jenže ten bude doma až po páté hodině,“ upozornil Samuraj. Všichni jsme na sebe bezradně hleděli. Nikdo si
s tou spouští nevěděl rady. Jeff pojednou odběhl do předsíně ke dveřím skladu.
„To je divné!“ uslyšeli jsme jeho udivený hlas. Šli jsme za ním.
„Co je divné?“ zeptal se Samuraj.
„Skleněnou výplň dveří do skladu nechali na pokoji. Je neporušená. To je divné. A dveře jsou zamčené, nevypáčené.“ Jeff na důkaz svého tvrzení několikrát stiskl kliku dveří. Ani se nepohnuly. „Takže ze skladu se zřejmě
nic neztratilo. Neznámí sem nepřišli krást. Jen nám chtěli zdemoloval a zaneřádit klubovnu.“
„Proč ale dveře nerozbili, když rozbili jiné věci?“ divil se Bráška.
„Vždyť se to snažím vysvětlit.“ řekl Jeff důrazně. „Nepřišli sem krást, jinak by rozmlátili i dveře od skladu,
aby se do něho dostali. Nebyli to zloději, ale někdo, kdo nám chtěl uškodit, kdo se nám chtěl třeba pomstít. Možná
to byl někdo, kdo je dobře seznámený, jak to tady u nás v oddíle chodí.“
Jeff se vrátil do zasedačky a přistoupil k otevřenému oknu. Chvíli si pozorně prohlížel obě křídla a pak řekl:
„Skla nejsou rozbitá jako v pondělí tento týden, nebo dvakrát předtím. Takže to nebude mít nic společného s rozbíječem oken. A rám okna není nějak viditelně poškozený.“
„Jak se tedy dostali do klubovny, když není vypáčené okno?“ zeptal se Vili.
„Klíče od klubovny mají jenom rádcové družin a Robin. Dveřmi do klubovny nepronikli, protože by museli
vylomit zámek. Mohli se sem dostat jedině oknem. A protože okno není rozbité, ani poškozené, muselo být otevřené.“ rozvíjel své dedukce Jeff, jako skutečný detektiv.
„Nebo Rysi včera po své družinovce zapomněli zamknout klubovnu,“ řekl zase Vili.
„To těžko. Spíš bych sázel na to okno. Jen si vzpomeňte, že i my jsme ho už párkrát zapomněli zavřít,“ nedal
se Jeff zviklat. Mohl mít pravdu.
„Někdo bychom měli zaběhnout za Pavoukem a zeptat se ho, zdali před odchodem zkontrolovali, jestli jsou
okna a dveře zamčené.“ řekl Samuraj.
„Letím pro něho,“ nabídl se Clonař. „Bydlí tady vedle. Vím kde.“ A hned tím směrem odběhl.
Jeff zavřel okno a pokusil se ho tahem otevřít. Nešlo to. Kování okna bylo v pořádku. „Pořád tvrdím, že Rysi
zapomněli zavřít okno a ti grázli se jím dostali dovnitř.“
„Kdo by to ale mohl být?“ zeptal se Bráška.
„Někomu pěkně ležíme v žaludku,“ dumal Lysýjen. „Nabízí se parta Barry a spol. Co myslíte?"
„Těm by to bylo docela podobné,“ řekl Samuraj. „Jenže, jak to dokážeme?“
„Pokud je někdo neviděl, jak lezou oknem dovnitř nebo ven, tak těžko.“ přidal jsem se.
„Co se tak pozeptat naproti v domech?“ Jeff hýřil nápady.
„Pokusíme se to tady dát trošku do pořádku a po družinovce to můžeme zkusit.“ rozhodl Samuraj.
„Tohle Barrymu nedarujeme!“ horlil Vili.
„Neblázni,“ krotil ho Jeff, „nemáme proti nim žádný důkaz. Šeda má pravdu. Třeba to ani neudělali. A třeba
vůbec nic nezjistíme.“
Dali jsme se do práce. Zápach moče a fekálií mi stále zvedal žaludek. A to jsem musel na všechny věci sahat.
Nemohl jsem se s tím pořád vyrovnat. Jenže někdo to uklidit musel. Zaťal jsem zuby a tajil dech, abych překonal
bouřící se žaludek. Nejhůře to odnesly knížky. Především ty jsme chtěli zachránit, ale skoro všechny byly tou
smrdutou hrůzou pomazány. Nakonec jsme je museli všechny vyhodit do smetí. Škoda. Byly mezi nimi skoro
všechny, znovu po dvaceti letech, vydané foglarovky.
Mezitím přišli Clonař s Pavoukem. „No nazdar!“ řekl Pavouk. Dával tím víc najevo své zděšení, než že by nás
zdravil. „Ale my jsme okna zavřeli. Sám jsem je všechny překontroloval. Na mou duši! Oddílový zákon jsem
neporušil.“ dušoval se, když mu Jeff předložil svou verzi o způsobu vniknutí pachatelů do klubovny. Narážel tím
na oddílový nepsaný zákon Poslední z klubovny, který byl přijat po několikerém opomenutí zavření oken a dokonce i dveří klubovny. Ten kdo odcházel poslední z klubovny musel překontrolovat okna, jestli jsou pořádně
zavřená a zajištěná a pak teprve mohl zamknout vstupní dveře.
Potom si vzpomněl na nováčka Boba, který se na okamžik vrátil do klubovny pro zapomenutý svetr. Že by
otevřel okno on? Nedalo by mu to moc práce. Stačilo by jenom pootočit olivou. Nechtělo se mu tomu uvěřit, ale
jiné vysvětlení ho nenapadalo. Když si ale znovu představil horlivého, úslužného a trochu i zakřiknutého Boba,
znovu zapochyboval. Ale když okno nebylo rozbito ani vypáčeno a dveře byly zamknuty, pak by to bylo jediné
možné vysvětlení. To by ale musel být Bob pěkně prohnaná potvora. Na oddílovce si s ním o tom promluvíme,
jestli vůbec přijde! Když se nám se svým podezřením svěřil, byli jsme si skoro jistí, že se to právě tak stalo.
„Proč by to ale dělal?“ zapochyboval znovu Pavouk.
„Dá se to vysvětlit nějak jinak?“ útočil Jeff, který byl o vině Boba okamžitě přesvědčen. „Barry si ho mohl
najat, aby nechal pootevřené okno.“
„Čteš moc detektivky,“ brzdil ho Pavouk.
„Uvidíme!“ řekl na to Jeff.
86
O půl šesté přišel do klubovny Robin, kterému se ta zvěst mezitím nějak donesla. „Tohle už přestává všechno,“
rozzlobil se. „V pátek dáme na okna mříže a bude pokoj!“
O našem podezření, že by to mohla být protiakce Barryho party, za jejich vyloučení z oddílu a že jim zřejmě
nováček Bob pomáhal, chvíli přemýšlel. Zdálo se mu to být příliš fantastické. Přesto ale po chvíli Pavoukovi řekl:
„Sežeň toho Boba, Pavouku. Velmi rád bych si sním promluvil.“
„Ještě dnes?“
„Ano, hned teď.“
„To musím ale nejdříve za Kimem, protože ten ho přivedl. Nevím ještě kde bydlí.“
„Ty sis nezapsal jeho adresu?“
Pavouk se zatvářil rozpačitě. „Ne.“
„Jak je to možné? Tak syp za Kimem a sežeňte Boba. Za každou cenu!“
Pavouk odešel za Kimem. Robin se připojil k Jeffovi a Smurajovi, aby jim pomohl s pátráním v protějším
domě a nás ostatní, k naší velké nelibosti, poslal domů.
63. VÝSTŘEL Z OKNA
Ve čtvrtek jsme se dověděli, že detektivové Robin, Jeff a Samuraj nebyli úspěšní. Vyptáváním v domě nic
nezjistili. A Bob zmizel beze stopy. Kim jeho adresu neznal.
„Ale vždyť jsi ho přivedl!“ divil se Pavouk. „Vypadalo to, že je to tvůj kamarád, nebo nějaký známý.“
„Vůbec ho neznám, no. Před družinovkou jsem ho viděl poprvé.“ pokrčil Kim bezradně rameny. „Přidal se ke
mně cestou do klubovny. Říkal, že by chtěl chodit do skautu a že slyšel o našem oddílu, že jsme dobří. Tak jsem
mu řekl, aby šel hned se mnou.“
„Vidíte?“ řekl Jeff s vítězným úsměvem. „Moje teorie o zločinu se vám zdála být bůhví jak divoká a nakonec
bude pravdivá.“
Bloudili jsme bezcílně po městě s přáním, abychom Boba někde potkali. Jenže takové štěstí jsme neměli. A
mezitím se na družinovce Lišáků pomalu schylovalo k další katastrofě.
Na schůzku přišli skoro všichni. I dva noví hoši Jirka a Tonda. Když byl program družinovky u konce a chystali
se udělat úklid klubovny, prohlásil Kodžak velkoryse: „My to tady s Jirkou a Tondou zvládneme sami. Ostatní
můžete jít klidně domů.“
Do úklidu klubovny se nikdy nikomu zvlášť moc nechtělo, a tak Lišáci velkorysou nabídku Kodžaka hned
přijali, podali si ruce a odešli z klubovny. Také Arzen Kodžakovu nabídku přijal, i když ho měl šestý smysl zkušeného rádce varovat aby hned z klubovny neodcházel. Kodžak byl trochu chlubílek a rád se před ostatními předváděl, jaký je machr. A protože nás starší členy už neměl čím ohromit, předváděl se před nezkušenými nováčky.
Arzen o této jeho vlastnosti samozřejmě věděl, ale protože věděl, že se při úklidu nemá Kodžak před nováčky čím
předvádět, tak tu jako kontrola nezůstal a šel domů.
„S čím začneme?“ zajímali se o úklid Jirka s Tondou, když za Arzenem zaklaply dveře.
„Počkejte,“ krotil jejich horlivost Kodžak, „úklid nám neuteče. Něco vám ukážu.“ Přistoupil ke knihovně,
sáhnul do mezery mezi knihovnou a zdí a vytáhl odtud krásnou vzduchovku.
„Jé,“ řekl Tonda překvapeně. „To je oddílová vzduchovka?“
„Kdepak,“ nadýmal se pýchou Kodžak. „Oddílové vzduchovky jsou zamčené ve skladu. Tohle je moje vzduchovka. Slavia 630. Úplně nová. Díky tomu, že jsem měl od klubovny klíče, podařilo se mi ji před družinovkou
nenápadně propašovat sem do klubovny a ukrýt ji za knihovnu. Můžete si vyzkoušet, jak se s ní míří.“
Podal vzduchovku Jirkovi, který se ji zapřel do ramene a zamířil na pomyslný cíl v koutě místnosti. „Kdybychom si mohli vystřelit, to by bylo něco!“ řekl nadšeně.
„A proč byste nemohli?“ opáčil Kodžak.
„Můžeme? Tady v klubovně? A máš diabolky?“ zeptal se Tonda.
„Jasně že mám. Práskneme si z okna.“ řekl Kodžak ležérně, i když moc dobře věděl, že Robin zakázal střílet
s jakoukoliv vzduchovkou v klubovně, nebo dokonce vystřelit z jejího okna. Snad pro jednu ránu nebude zle.
Stejně se to nikdo nedoví a nováčky zaváže mlčením. Řekne jim, že kdyby něco řekli, vyletěli by z oddílu.
Možná, že by všechno dobře dopadlo a že by se opravdu nikdo nic nedověděl, nebýt dvou, asi desetiletých
kluků, kteří si hráli u protějšího domu. Kodžak nabil vzduchovku a zajistil ji. Přistoupil k oknu, aby ho otevřel a
v tom si všimnul dvou kluků, stojících u protějšího domu na druhé straně dvora, kteří měli v rukou praky a mířili
do oken klubovny. Okamžitě ho napadla spojitost mezi oběma chlapci naproti u domu a záhadně rozbitými okny
v klubovně.
„A máme je!“ vykřikl vzrušeně. „To jsou ti rozbíječi oken!“
Jirka s Tondou ještě nic nevěděli o rozbitých oknech v klubovně, a tak hleděli na Kodžaka jako na blázna.
Než stačil Kodžak otevřít okno a zavolat na ně, oba z praků vystřelili kameny směrem ke klubovně. Jedna ze
střel sice narazila neškodně do zdi domu, ale druhá se trefila přesně. Kámen měl takovou sílu, že proletěl oběma
skly až k protější zdi místnosti. Střepy dopadly s řinkotem pod okno do místnosti.
87
„Konečně jsme vás načapali při činu, mizerové!“ zakřičel na ně Kodžak přes rozbité okno. „Tentokrát vám to
neprojde!“ A jak byl ve spravedlivém hněvu, prostrčil vzduchovku rozbitým oknem a jen tak, bez míření, aby
kluky postrašil, vystřelil. Náhoda je blbec, jak tvrdil nějaký klasik. Kodžak na ně opravdu nemířil, dokonce vzduchovku odklonil z jejich směru o nějakých třicet stupňů. Jenže letící diabolce se postavil do cesty kovový sloupek
věšáku na prádlo a ten změnil dráhu jejího letu tak nešťastně, že zasáhla jednoho z těch dvou kluků do tváře. Ten
vykřikl a zhroutil se na zem. Druhý kluk začal povykovat a dovolávat se pomoci své maminky.
Kodžak zbledl jako stěna. Chvíli hleděl nechápavě na scénu venku, potom schoval vzduchovku opět za knihovnu a oběma nováčkům přikázal: „Upalujte domů. Já se tam podívám, co se mu stalo.“ Vyděšení nováčci rychle
opustili klubovnu. Kodžak duchapřítomně zamknul dveře a oběhl blok domu. Na prostranství mezi oběma domy
už bylo mezitím boží dopuštění. Na křik obou chlapců se seběhlo asi dvacet dětí různého věku a několik dospělých.
Všichni se mezi sebou vzrušeně dohadovali o tom, co se stalo a ukazovali si na okna naší klubovny. Když uviděli
Kodžaka, obrátila se jejich zloba přímo na něho. Kodžaka křičící dav tak vylekal, že chtěl v první chvíli utéci.
Uvědomil si ale, že by si tím stejně nepomohl, a tak sebral poslední zbytek své odvahy a vykročil k šílícímu davu.
Postřeleného kluka nebylo nikde vidět. Ten druhý tu byl.
„To je on!“ ukázal na Kodžaka. „To on po nás střílel! Postřelil mého kamaráda!“ Prak už mezitím stačil někam
ukrýt.
Z davu se na Kodžaka vyřítila rozčílená žena a chytila ho pod krkem za košili. „Ty syčáku! Tys postřelil našeho
Pepíčka!? To ti přijde draho! Vezeme ho do nemocnice a esenbáci jsou už na cestě sem!“ Vzápětí mu vrazila
facku, jen to mlasklo. Dav povykujících lidí se sevřel kolem nebohého Kodžaka a chystal se ho přinejmenším
lynčovat. Z okna nad klubovnou si přiložil polínko do ohně i pan Škrtavka: „Já to pořád říkal, že je máme vyhnat
z domu, než se něco stane! A už je to tady! Nejlepší by bylo zase je zrušit! Všechny skauty!“ Vypadalo to, že
Kodžakovi nastala poslední hodinka.
*
Když přijel večer Robin z práce domů, čekala ho na autobusové zastávce jeho manželka Lexa - Havraní vlas.
„Co se stalo?“ podivil se Robin, když uviděl svoji choť na autobusové zastávce. „Proč jsi tady a ne doma?“
„Průšvih! Kodžak někoho postřelil. Střílel ze vzduchovky z okna klubovny. Už to vyšetřuje esenbé. Běž se tam
hned podívat. Tašku mi nechej. Vezmu ti ji domů.“
„Jak se dostal k oddílové vzduchovce, k čertu?“ podivil se Robin.
„Nevím. Prý střílel ze své. A přijď mi hned říct, jak to dopadlo. Jsem z toho úplně vedle.“
„A co ten postřelený?“
„Nevím, nic nevím! Běž už, prosím tě!“ řekla netrpělivě.
Když došel Robin ke klubovně, byl tu už zdánlivý klid. V klubovně se nás mezitím sešla dobrá polovina oddílu.
Kodžak mezi námi nebyl. Prý ho sebrala policie. Jirka a Tonda podrobně líčili, co se tu asi před hodinou odehrálo.
Robin si prohlédl rozbité okno a podíval se ven. Mezi paneláky si netečně hrálo několik dětí. Dospělí tu už
nebyli. Pojednou Jirka ukázal na skupinku dětí a překvapeně řekl: „Vidíte ho? Tamhle je určitě ten postřelený
kluk! Ten v tom zeleném tričku.“
Kluk v zeleném tričku běhal čile s ostatními, jako by se nic nepřihodilo. Na levé tváři, pár centimetrů od oka,
měl malou náplast. Postřelení přečkal bez větší újmy na zdraví. Kodžak měl štěstí v neštěstí. Stačilo, aby zasáhl
oko chlapce a byla by to hrozná tragédie. Robin to ani nechtěl domyslet.
„Co teď podnikneme?“ zeptal se Karel Robina.
Místo odpovědi se Robin zeptal: „Víte někdo, jak se ten kluk jmenuje a kde bydlí? Zcela určitě bydlí někde
tady poblíž, když si tu hraje.“
„Jmenuje se Navrátil a bydlí naproti ve třetím patře,“ řekl Samuraj. „Byli jsme u nich včera, když jsme se
vyptávali, jestli někdo neviděl někoho lézt do naší klubovny.“
„Zajdu za jeho rodiči. Kdo nespěchá domů, může tu na mne počkat. Kdybych potřeboval někde něco zařídit,
tak byste mi pomohli.“ Po jeho odchodu se rozproudila debata, co se teď bude asi dít, ale neuměli jsme si to nikdo
představit.
Kousek za domem potkal Robin Pazderu, se kterým se předtím ještě nikdy neviděl. Pazdera se ušklíbl a řekl
mu: „Vy to pěkně vedete, soudruhu, jen co je pravda. Však na vás brzy dojde. Na celou organizaci!“ dodal výhrůžně. Odplivl si a zanechal zkoprnělého Robina jeho chmurným myšlenkám.
Paní Navrátilová seděla v křesle, popíjela kávičku a pokuřovala cigaretku. Viditelně se z prvního šoku už
vzpamatovala.
„Na štěstí se, milý pane, nic nestalo,“ řekla chladně, „ale stačil kousek a mohlo být oko venku. Celou záležitost
nahlásím zítra na Národní výbor a ve škole budu žádat o nejpřísnější potrestání toho kluka.“ S rozkoší vyfoukla
kouř a zadívala se na Robina, co tomu jako říká.
Nic se k tomu říct nedalo. Kodžak se provinil proti všem pravidlům zdravého rozumu a i našim oddílovým
zákonům. Stačil opravdu jenom kousek a mohl mu vystřelit oko, nebo mohlo dojít i k nejhoršímu. Slyšel už o
případu, který se stal v Bratislavě. Při střelbě ze vzduchovky nešťastnou náhodou jeden chlapec zastřelil druhého
tak, že ho zasáhl do oka a brok měkkou částí oka pronikl až do mozku. Hrůza domyslet.
88
Nakonec se s paní Navrátilovou dohodli na tom, že Kodžak bude z oddílu vyloučen a Navrátilovi nebudou
muset zaplatit okno, které jejich syn prokazatelně úmyslně rozbil kamenem z praku. Dokonce jí nabídl, že by se
Pepík mohl stát členem našeho oddílu. Paní Navrátilová prohlásila, že o tom bude uvažovat. Pak si podali na
usmířenou ruku a Robin od Navrátilů odešel. Jak se od ní také dověděl, nic na policii nehlásila. Robin si viditelně
oddechl, když nemusel pro Kodžaka jít na esenbé.
64. OSAZUJEME MŘÍŽE
Už dlouho před zahájením oddílovky bylo v klubovně neobyčejně živo. Přetřásali jsme divoké události tohoto
týdne. Dohadovali jsme se, jestli zdemolování klubovny má na svědomí Barry a jeho parta, nebo Bohouš Závora
- Bob, který mohl být ve spojení s Barrym, nebo to mohla být třeba i jeho soukromá akce.
Kodžak se na oddílovku s námi nepřišel rozloučit. Položil všechny oddílové věci, které měl vypůjčené u dveří
klubovny, zabouchal na ně a utekl. Po zahájení oddílovky ho Robin jménem oddílové rady z oddílu vyloučil s tím,
že na tuto skutečnost budou písemně upozorněni jeho rodiče. Při nástupu jsme ještě zjistili, že nováčci Jirka a
Tonda, přímí účastníci Kodžakovi střelby, také dnes nepřišli a nikdo nevěděl, co s nimi je. Asi z toho všeho byli
zklamaní, takže už asi nepřijdou. Na oddílovku nepřišel i Kiliman a protože chyběl i na naší družinovce ve středu,
a také o sobě nepodal žádnou zprávu, bylo to s členstvem oddílu za poslední období na pováženou.
Robin nám ještě oznámil, že ocelové mříže, které chceme nasadit na okna, už jeho kolega přivezl a jsou opřeny
o barák pod okny a že se hned do toho dáme. Pár kluků vyskočilo, i když se to nesmělo, otevřeným oknem z klubovny ven (podlaha klubovny byla ve stejné výši jako terén pod okny). Tím jsme na sebe ale prozradili, jakým
způsobem na družinovkách, když tu Robin s námi není, někdy odcházíme z klubovny.
„Však už vám to, opičáci, dneškem skončí!“ reagoval na jejich troufalost Robin. „A nezahálím, nečekám na
nic, jdeme na to!“ pobídl nás nadšeně. Ostatní jsme ale vyšli spořádaně s Robinem dveřmi. Za domem byly o zeď
opřeny tři mříže. Byly pevně svařeny z betonářské oceli. Každá měla nějakých dva krát dva metry. A byly pěkně
těžké.
„Pro každou mříž budeme muset vysekat do panelu čtyři kapsy asi patnáct cenťáků hluboké.“ poučoval nás
Robin. „Mříže do nich potom vsadíme a zabetonujeme a...“
„...a budeme je držet tak dlouho, až to ztuhne!“ doplnil jeho výklad malý blonďáček Ferda, který si pořád ze
všeho dělal legraci.
„Držet ne,“ usmál se Robin. „Mříže po osazení zašprajcujeme deskami. Bude to držet samo. Neboj se!“
Z klubovny jsme přes okno vytáhli tři lavice. Postavili jsme je ke stěně, na každou z nich vylezli vždy dva kluci
a s pomocí kladiva a sekáče začali vysekávat kapsy. Celý čtyřpatrový panelák se rozezvučel hlasitým rachotem.
Okno nad klubovnou se rozevřelo a rozlícený pan Škrtavka se na nás osopil: „Zbláznili jste se? Hned toho nechejte!“ Práce ustala, jako když utne. Všechny hlavy se zvedly nahoru.
„Zbláznili jste se?“ opakoval vřískavým hlasem pan Škrtavka. „Teď, když naši zlatí hoši nastupují k existenčnímu zápasu? Teď, když jsem si zrovna zapnul televizor a milióny diváků v celé naší krásné vlasti taky, tak vy
začnete mlátit do baráku?! Obraz mi poskakoval i s televizorem!!“
„S kým hrajeme, prosím pěkně?“ zeptal se Ferda zdvořile. Jeho dotaz mohl být snadno považován za provokaci.
„Vy ignoranti!“ rozpálil se pan Škrtavka do běla. „Vy nevíte, že hrajeme z N-S-R? A máte to mlácení do baráku
vůbec povolené, po tom všem, co tady provádíte?“
„Samozřejmě,“ řekl Robin. „Dokonce písemně. Kdy to podle vás ale máme udělat?“
„Až po fotbale! To se rozumí.“
„Jenže zápas končí až v sedm. A to už zase chodí spát malé děti.“ namítl Robin. „Tak kdy to tedy můžeme
vysekat?“
„To je mi srdečně jedno. Jenom ne teď!“
Bum! Práskl oknem, div se nevysypalo sklo a zmizel za záclonou. Robin se rozpačitě podrbal na bradě. „Dobře,
počkáme. Pojďte do klubovny. Dovyprávím vám alespoň poslední kapitolu naší dlouhodobé hry.“
To byla ovšem příjemná změna programu. Okamžitě každému vypadlo z ruky jeho pracovní nářadí a ti co stáli
na lavicích přelezli okny zpátky do klubovny.
„Copák, copák je to?“ divil se naoko Robin.
„No - když už je to skoro naposledy...“ řekli Lišáci lišácky.
„To je pravda!“ uznal jejich námitku Robin a proskočil oknem také, následován zbytkem oddílu.
65. KONEC OPERACE HAWKER
„Poslední šestnáctou kapitolu napsanou nemám,“ začal poslední úsek dlouhodobé hry netradičně Robin. Svoji
pověstnou, ručně psanou knihu, nechal neotevřenou ležet na stolku. „Co se dělo s Alexandrem Lapáčkem po jeho
zatčení a obvinění ze špionáže se můžeme dnes už jenom dohadovat. S jistotou ale víme, že byl nejdříve odsouzen
k trestu smrti za vlastizradu, ale potom mu byl trest změněn na doživotní žalář. Výkon trestu nastoupil v pověstných uranových dolech v Jáchymově.“
89
„Byl opravdu špionem, který pracoval proti naší republice,“ zajímali jsme se.
Robin zavrtěl záporně hlavou. „Nebyl. Za války sice pracoval pro Angličany. To ale bojoval proti Němcům za
osvobození své vlasti. Teď po válce neměl s Inteligence Service žádné spojení a ani o to nestál. Za války byl stále
v ohrožení života, proto si zasloužil jiného ocenění, než jakého se mu teď dostalo. Bohužel, právě tato skutečnost,
že byl za války agentem IS, mu při soudním přelíčení nejvíce uškodila. Prokurátor vše překroutil tak, že to vypadalo, jako by celá jejich skupina Hawker spolupracovala s Němci a po válce on zase s Angličany.“
„Ale jak je to možné? Vždyť přece zrádcem byl René!“ horlili jsme.
„Jenže tehdy vítězná komunistická strana prováděla hon na bývalé příslušníky západních armád. Pokud se jim
nepodařilo uprchnout, podobně jako před téměř desíti lety, za hranice, byli postupně pozatýkáni, obviněni a odsouzeni k nejvyšším trestům. Byla to taková zlá doba.“
Tak tohle jsme nechápali. Vlastenci, kteří pomáhali s nasazením života osvobodit republiku od fašismu, byli
zavíráni a popravováni.
„Co bylo dál?“
„Moc už toho nevím,“ pokračoval Robin. „Jen to, že se Lexa setkal v jáchymovském lágru s uvězněným agentem Reném. Bylo to něco neskutečného. René, který měl vinu na smrti skautů z Lexova oddílu a na smrti řady lidí
z domácího odboje, jemuž byla dokázána spolupráce s nejhorší zločineckou organizací, s Gestapem, a po válce
spolupráce s cizí rozvědkou proti naší republice, a který si za to všechno zasloužil nejvyšší trest, ten nakonec
popraven nebyl a odpykával si trest ve stejném lágru jako úplně nevinný Lexa. Když se jeden o druhém dověděli,
bylo jim jasné, že jenom jeden z nich může kriminál přežít.
Jak jsem se ale později dověděl od propuštěných spoluvězňů, nepřežil ani jeden. Jakým způsobem zemřeli,
nikdo nevěděl. Někteří tvrdili, že se pobili navzájem, jiní zase, že jejich smrt mají na svědomí bachaři. Je také
možné, že zemřeli na nemoc z ozáření, nebo byli zastřeleni na útěku. Všechny tyto způsoby nenadálých úmrtí
vězňů se v jáchymovských lágrech staly. A to je konec historie.“
Robin skončil. V klubovně zavládlo ticho jako v kostele. Nikdo z nás takový podivný konec příběhu nečekal.
„Jak to chceš s oddílem sehrát?“ zeptal se Karel.
Robin se trochu křečovitě usmál. „Poslední úsek hry se nadá sehrát podle naší legendy. Abychom hru ale
dohráli, musíme se vrátit do předchozí kapitoly. Ještě než vysvětlím pravidla úseku, připomeneme si bodový stav.
Lišáci mají 39 bodů, Vydry 37 a Rysi 31. Za poslední úsek neobdržíte obvyklé tři, dva a jeden bod, ale celých
deset bodů. Když úkol vyřešíte, získáte deset bodů, když úkol nevyřešíte nezískáte nic.“
Pavouk, rádce Rysů okamžitě ožil. „Takže, když my získáme deset bodů a ostatní družiny žádný, budeme mít
celkově 41 bodů, nejvíc a tím pádem vyhrajeme?“
„Pochopil jsi to správně,“ potvrdil to Robin. „Tím by vaše družina celou hru opravdu vyhrála.“ V řadách Rysů
to radostně zašumělo.
„Jenže to vám nepomůže, protože my také získáme těch deset bodíků!“ kasal se Ferda od Lišáků. „A tím pádem
bude vítězství naše.“ Po jeho slovní provokaci nastala obvyklá vřava se slovními výpady jedné družiny proti druhé.
„Tiše!“ uklidňoval nás Robin. „Nechejte toho! Vždyť ještě nevíte, co se bude po vás požadovat.“ Měl pravda.
Když jsme se utišili, Robin pokračoval: „Jak už jsem řekl předtím, pro vyřešení úkolu se budeme muset vrátit
k předchozí kapitole legendy. Vzpomínáte si ještě? Jmenovala se Osobní vlak číslo 2933. Alexandr Lapáček zatkl
dva muže: Pavla Hostýna a Karla Poláka. Podle legendy víme, že hledaným agentem s krycím jménem René byl
Pavel Hostýn. A jistě si pamatujete, jak na to vyšetřovatelé přišli.“
„To je přece jednoduché!“ vykřikl Špagát. „Nechali je přece oholit a Lexa Reného poznal.“
„Pamatuješ si to správně. Jenže Lexa už předtím přišel na to, že Pavel Hostýn - René ve své výpovědi lhal. A
vy máte určit v čem lhal a jak se mu to Lexa dokázal.“
„Můžeme si tu patnáctou kapitolu znovu přečíst?“ zajímal se Jeff.
„Detektiv Jeff je na stopě,“ zasmál se Robin. „Ano, můžete si patnáctou kapitolu znovu přečíst. Pro všechny
tři družiny jsem vyrobil její kopii.“
Po těch slovech nám rozdal papíry s textem legendy předposledního úseku. Dali jsme se do čtení zrovna ve
chvíli, když se nad naší klubovnou otevřelo okno a v něm se opět objevil rozčílený Škrtavka. Tentokrát se ale
nezlobil na nás.
„Haló,“ zavolal, „jste tam? Ti naši zmetci prohrávají už tři nula. Nedá se na to dívat. Musím jít ven, na vzduch,
nebo se v bytě zalknu. Nebo se neudržím a rozmlátím ten blbý televizor. Klidně můžete pokračovat ve své práci!“
Dvakrát nervózně cukl hlavou a okno zase zavřel.
„Tak už ne zlatí hoši, ale zmetci!“ smál se Robin. „Hurá, můžeme makat! Konec čtení a do práce! Hádanku
můžete vyluštit až doma, nemusí to být už dnes a tady v klubovně.
Moc se nám ven nechtělo, ale nedalo se nic dělat, museli jsme jít dělat.
„Jenom aby s námi nevyběhly ostatní partaje,“ strachoval se kdosi. Ale nikdo na nás nepřišel. Bušili jsme do
paneláku tak dlouho, dokud jsme neměli vysekané všech dvanáct kapes. V sekačských pracích jsme se všichni
pravidelně střídali. Kdo zrovna nesekal, pokoušel se z textu, který nám dal Robin, vyčíst, v čem agent René lhal.
90
Žádné družině se to ale do konce oddílovky nepodařilo. Mříže naopak se nám osadit podařilo. A tím, jako mávnutím kouzelným proutkem, skončily všechny patálie kolem rozbitých oken. Pepík Navrátil nám dal od toho dne
pokoj. Robinovu nabídku, aby vstoupil do našeho oddílu, nepřijal. A možná, že to bylo tak lepší.
Další týden nás na družinovce překvapil Jeff tvrzením, že se mu podařilo vyřešit Robinovu hádanku. Samozřejmě, že jsme chtěli hned vědět, jak na to přišel, protože my ostatní jsme nepřišli na nic.
„V legendě jsme se dověděli, že s osobním vlakem číslo 2933, se kterým oba podezřelí muži jeli, bylo něco
v nepořádku. Když na to Lexa přišel, měl případ vyřešený i bez toho, že by musel vidět Pavla Hostýna oholeného.
Protože se vyprávění pořád točili kolem toho vlaku, napadlo mi podívat se do jízdního řádu. Vlak číslo 2933 končí,
dokonce i dnes po tolika letech, svoji túru v Čadci, ale nezastavuje v Mostech u Jablunkova - zastávka. Takže
v tomto bodě své výpovědi Pavel Hostýn lhal, když tvrdil, že v Mostech u Jablunkova - zastávka vystoupil z vlaku
a šel na svoji chatu. Na chatu jel zřejmě jindy a jiným vlakem. Z vlaku číslo 2933 nemohl v Mostech u Jablunkova
- zastávka vystoupit.“
„Máš postřeh!“ pochválil ho na oddílovce Robin uznale, když jsme mu ohlásili výsledek našeho, tedy Jeffova,
řešení. Je to tak. A protože ostatní družiny na to řešení nepřišly, zvítězili jste v naší první dlouhodobé oddílové hře
celkovým počtem čtyřicet sedm bodů!“
66. VEČERNÍ PŘEPADENÍ
„Byl tady někdo od vás z oddílu a chtěl si odnést oddílovou kroniku,“ překvapila mě maminka o několik dnů
později, když jsem se vrátil ze školy. „Nedala jsem mu ji, protože jsem ji nemohla najít.“
Brácha ještě nebyl doma. Odložil jsem si tašku v předsíni na poličku pod zrcadlo a překvapeně jsem se zeptal:
„Kdo to byl? A kdy tady byl?“
„Asi před čtvrt hodinou. A říkal, že je z vašeho oddílu. Měl takovou legrační přezdívku. Provaz, nebo Tkanička...“
„Špagát?“
„Ano, Špagát?“
Otevřel jsem skříňku se svými věcmi. Kronika tam byla. Oddechl jsem si. Zrovna včera jsme s Flirtem dokončili zápis ze Strže strachu i s velkým plánkem místa, kde byla zakopaná oddílová listina úmluvy. Další zápis do
kroniky neměl dělat Špagát, ale Arzen. Proč tedy Špagát kroniku chtěl? Hlavou mi blesklo podezření.
„Jak ten kluk vypadal?“
Maminka se ho snažila popsat, ale buď to neuměla, nebo se popis hodil na někoho jiného. Špagáta jsem v popisu pořád nepoznával.
„Neměl tmavé vlasy a takovou patku do čela jako Hitler?“ napovídal jsem jí.
„Co ty víš, jak vypadal Hitler?“
„Viděl jsem ho na obrázku.“
„Ano - zrovna takovou patku měl. Jako Hitler.“ řekla s údivem.
Musel to být Barry. Měl bych to říci Flintovi. Nejlépe hned.
„Mám jít něco nakoupit do obchodu?“ zeptal jsem se lstivě, i když jsem věděl, že mám. Cestou do obchodu
jsem zaskočil k Flintovi. Moje podezření ho vyděsilo.
„Musím ti také něco říct,“ řekl váhavě. „Včera večer se mi něco přihodilo.“
„A co?“ zeptal jsem se zvědavě. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky.
„Včera večer jsem byl přepaden.“
„Kým?“
„Byli to nějací čtyři kluci.“
„Nějací? Ty nevíš, kdo to byl?“
„Byli maskovaní. Měli přetaženy přes hlavu černé pytlíky s otvory pro oči.“
„Kecáš!“
„Ne, nekecám.“
„Proč jsi mi to neřekl už ve škole?“
„Bylo mě to blbý.“
„Co blbý?“
„No - nic mi neudělali. Jenom chtěli vědět, u koho je zrovna oddílová kronika. Strachy jsem se sesypal a
vykecal jim to.“
Vzal jsem ho na milost. Asi bych to také vykecal.
„Myslíš, že to mohla být Barryho parta?“
„Nevím. Byli čtyři. To by museli někoho přibrat. Kromě toho mi ani jeden hlas nepřipomínal žádného z nich.
Všichni měli takové nakřáplé hlasy.“
„Hlasy mohli měnit, abys je nepoznal. A ten čtvrtý mohl být Bob. Co chtěli ještě vědět?“
„Víc nic. Jenom to, u koho je kronika, když ji v klubovně marně hledali. Z toho jsem usoudil, že to byl zrovna
tenhle čtyřlístek, který nám zdemoloval klubovnu.“
91
„Jak to řekli? Že v klubovně nenašli kroniku?“
„No, tak nějak.“
„Takže ti co tě teď přepadli, zdemolovali i klubovnu. Podezříváme z toho Barryho partu a Barry se dnes zřejmě
sháněl po kronice u nás doma. Musíme sehnat jeho fotku.“
„Na co fotku?“
„Ukáži ji doma. Musíme mít jistotu. Jestli máti potvrdí, že to byl Barry, tak budeme mít potvrzeno i řádění v
klubovně.“
„Jak to?“
„No - přece řekli, že v klubovně kroniku marně hledali. Kdy ji tam asi mohli hledat? No - a dnes někdo hledal
kroniku u nás doma. Den po tom, co jsi jim to řekl. Špagát to nebyl. A z cizích to věděli jenom ti, kterým jsi to
řekl.“
„S tou fotkou to nebude problém,“ řekl rychle Flint, asi proto, abych to dál už nerozpitvával.
„Jak to?“
„Určitě nějaká bude v kronice, přece.“
U Jóviše, jak by řekly Rychlé šípy, no jasně! „Jdu nakupovat. Půjdeš se mnou?“ Šel. Nejdříve do obchodu a
potom k nám. V kronice jsme opravdu našli Barryho fotografii.
„No ano, to je on, ten Tkanička.“ potvrdila maminka, když se na fotografii podívala.
„Jaký Tkanička?“ podivil se Flint.
„Řekl, že se jmenuje Špagát,“ zašeptal jsem.
Flint byl z toho trochu zmatený, ale dál se na nic neptal, dokud maminka neodešla z pokoje. „Tak proč mu říká
Tkanička?“ zeptal se potom.
Obrátil jsem oči v sloup a řekl netrpělivě: „To je jedno. Hlavně že víme, že to byl Barry a ne Špagát.“
„Co teď uděláme?“
„Sejdeme se v šest večer u Robina. Musíme mu všechno říct.“
67. BYL TO BARRY!
Otevřel nám Robin. „Ále,“ protáhl udiveně, když nás spatřil. „Co se to dnes děje? Roztrhl se s vámi pytel, nebo
co? Pojďte dál, ale tiše. Lexa se učí. Příští týden má zkoušky.“
„Co studuje?“ ztišil hlas Flint.
„Ekonomku.“
„Šeptáte zbytečně. Stejně vás slyším!“ ozval se z jednoho pokoje ženský hlas. Vzápětí stála ve dveřích.
„Dobrý den!“ pozdravili jsme uctivě.
„Udělám si pauzu, nebo z toho zcvoknu,“ zasmála se. „Chcete, kluci, čaj?“
„Tak tedy, chceme,“ řekl Flint pohotově.
Vešli jsme do druhého pokoje. Byli tu už Pavouk a Štika od Rysů a Arzen s Pinďou od Lišáků. Překvapeně
jsme jim podali ruce. Havraní vlas – Lexa – přinesla čaj a sušenky.
„Už abych to měla za sebou.“ Domysleli jsme si, že mluví o škole. „Pak se vám začnu míchat do vašich problémů ještě já. Už se mě nezbavíte.“ Hrábla Robinovi do vlasů a zase vyšla z pokoje. Robin se uculoval a vypadal
docela spokojeně.
Vytáhl jsem z brašny oddílovou kroniku a položil ji na stůl. Potom jsme si navzájem sdělovali, co se nám
v posledních dnech přihodilo a k jakým závěrům jsme došli. Pinďa od Lišáků přiznal, že byl před několika dny
také přepaden maskovanými výrostky. Přesně tak, jak to popisoval Flint. I oni se ho ptali na naši kroniku. Po jeho
přiznání jsme si byli téměř stoprocentně jistí, že útoky na nás má na svědomí Barry se svou partou.
„K čemu ale potřebují naši kroniku?“ zeptal se Robin zamyšleně.
„Prolistovali jsme ji s Flintem dnes odpoledne celou tam a pozpátku a na nic jsme nepřišli,“ řekl jsem. Robin
otevřel kroniku právě na stránce, na kterou Flint namaloval plánek Strže strachu s vyznačením místa uložení listiny
úmluvy.
„Kdo to kreslil? Ty Šedo?“ zajímal se.
„Já,“ pospíšil si Flint s odpovědí.
„Kresby dělal Flint, já jenom text,“ upřesnil jsem.
„To se vám, kluci, povedlo. Hezký zápis.“ pochválil nás. Pak otočil o několik stránek nazpět. „Zřejmě budou
mít zájem o některý zápis před výpravou do Strže strachu. Několik zápisů sem provedli Barry, Kupčák a i Kytlica.“
Sklapl kroniku a rozhodl: „Kronika zatím zůstane u mne. Pořádně si ji pročtu a pokusím se přijít na to, proč po ní
tak touží.“ Kroniku uložil na stolek pod oknem.
„A teď k dalšímu problému. Ztratilo se dlouhé oddílové lano. To třiceti metrové. Ve skladu není. Vím zcela
jistě, že před výpravou do Strže strachu bylo uloženo v nástupovce za knihovnou. Na výpravu jsme lano nebrali.
Potom nastal kolotoč kolem těch rozbitých oken, zdemolování klubovny a další události. Pokuste si vzpomenout,
jestli jste ještě potom na družinovkách něco s lanem dělali, nebo jestli jste ho viděli někde v klubovně se povalovat
za skříní nebo v družinových lavicích.“
92
Namáhali jsme si lebky k prasknutí, ale nic se nám ve spojitosti s lanem nevybavovalo. Dokonce jsme si přestávali být jisti i tím, že lano zmizelo až po výpravě do Strže strachu.
„To lano stálo tři stovky. Na trestný čin to není. Pokud lano ukradl Barry, těžko mu to dokážeme. Sondoval
jsem opatrně na esenbé, zdali by s podezřením na Barryho nešlo něco dělat, ale přítomný policejní orgán mi to
otcovsky rozmluvil. Zvláště když se jedná o Pazderovic syna. Toho Pazdery, který zastává velkou funkci na okresním výboru strany a který má pověst nesmlouvavého normalizátora. Doporučil mi, abychom to nechali plavat. Ve
vlastním zájmu. Takže o tom mimo oddíl s nikým nemluvte.“ S tímto téměř výhružným závěrem jsme od Robina
odešli.
Na nejbližší oddílovce Robin všechny před případným dalším přepadením neznámými výrostky varoval. Doporučil nám, abychom všude nějaký čas chodili ve skupinkách. Na větší počet si třeba netroufnou. K čemu by
Barry a jeho parta, nebo někdo jiný, pokud to nebyl Barry se svou partou, mohli potřebovat naši kroniku, jsme
nepřišli. Ani Robin to netušil. Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že ji chtěli asi jenom poškodit, nebo dokonce
zničit. Robin si proto nechal kroniku u sebe a zápisy do ní dělal až do konce školního roku jenom on.
Opatření, chodit ve skupinkách se ukázalo jako účinné, protože od té doby nebyl nikdo žádnými maskovanými
rabiáty přepaden. Až já jsem se nechal poslední týden před prázdninami dost hloupě překvapit.
Kterýsi večer jsem se vracel ze Staré části a cestu jsem si zkracoval přes stále rozestavěné Ohrady. V Hrnčířské
ulici mi zastoupili cestu tři maskovaní výrostci. Zřejmě mě předtím nenápadně sledovali do Staré části a pak nějak
odhadli, kudy se budu vracet nazpět. Překvapili mě dokonale. Abych nějak překonal strach, který se mě zmocnil,
vztekle jsem vykřikl: „Stejně víme, že jsi to ty, Barry. A kroniku od nás nikdy nedostaneš!“
Barry si strhl s hlavy kuklu a řekl: „To se ještě uvidí!“ a skočil po mně, následován oběma maskovanými
hromotluky. Vzápětí mi uštědřili takovou nakládačku, jakou jsem v životě od nikoho ještě nedostal. To, že jsem
Barryho vyprovokoval k odmaskování, bylo jen slabou náplastí na moji poničenou tělesnou schránku.
S Flintem a některými našimi staršími jsme potom plánovali tajnou odvetnou akci, když oficiálně jsme nesměli
nic podniknout, protože to Robin zakázal. Jenže přípravy na začátek prvního oddílového tábora, které v následujících dnech propukly, nás natolik zaměstnaly, že jsme museli odvetnou akci odložit na pozdější dobu.
Táborem skončil můj první skautský rok.
OBSAH
1. Jdeme do kina………………………………… 3
2. Středa, dvacátého prvního srpna……………... 4
3. V ulicích města……………………………….. 5
4. Další události…………………………………. 7
5. Výzva v Ohradách……………………………. 8
6. Nález na dvorečku……………………………. 10
7. Setkání v parku……………………………….. 12
8. To byl den!........................................................ 13
9. Ryska na stopě……………………………….. 14
10. Krmení rybičkám…………………………… 15
11. Mluvíme o skautingu……………………….. 17
12. Třetí oddíl zahajuje…………………………. 19
13. Operace Hawker……………………………. 20
14. Dlouhodobá hra začíná……………………… 21
15. Skok do tmy………………………………… 23
16. V pískovně………………………………….. 25
17. Ukrýváme padák……………………………. 27
18. Pátkovy nesnáze…………………………….. 28
19. Družinovka………………………………….. 30
20. Prozrazeni…………………………………… 32
21. U řeky……………………………………….. 33
22. Past………………………………………….. 35
23. Silnější chrání slabšího……………………… 36
24. Neznámý mladík……………………………. 38
25. Údolí Jestřábího potoka…………………….. 40
26. Zpráva pro Londýn………………………….. 42
27. Barry zlobí…………………………………... 44
28. Noční schůzka………………………………. 45
29. Můj slib……………………………………... 46
30. Hrdinové mlčí………………………………. 47
93
31. Poslání skupiny Hawker…………………….. 49
32. Velká špionážní úkolovka…………………... 49
33. Třetí junácký sněm………………………….. 51
34. Vánoce u Robina……………………………. 52
35. Tajemná Vila………………………………... 53
36. Nepříjemné odhalení………………………... 54
37. Pochodeň……………………………………. 55
38. Zátah………………………………………… 56
39. Honička ve městě…………………………… 57
40. Jsme připraveni!.............................................. 60
41. Klubovna……………………………………. 60
42. Úder…………………………………………. 61
43. Zimařka……………………………………... 62
44. Schulzhoffova pracovna…………………….. 64
45. Hokejová krize……………………………… 65
46. Vteřiny smrti………………………………... 66
47. Barry vyhrožuje…………………………….. 67
48. Zrádcova stopa……………………………… 68
49. Robin vypráví o Ivančeně…………………... 70
50. Ivančena…………………………………….. 70
51. Pamětní listina………………………………. 72
52. Zapomenutý stan……………………………. 73
53. Vlajka vzhůru letí…………………………… 74
54. Barry a spol…………………………………. 76
55. Špion v osobním vlaku č. 2933……………... 77
56. Táborový oheň……………………………….78
57. Slavnost světel………………………………. 80
58. Havraní vlas………………………………….80
59. Strž strachu………………………………….. 82
60. Klub vodotrapičů……………………………. 83
61. Další rozbité okno…………………………... 84
62. Katastrofa v klubovně………………………. 85
63. Výstřel z okna………………………………. 87
64. Osazujeme mříže……………………………. 89
65. Konec Operace Hawker……………………...89
66. Večerní přepadení…………………………... 91
67. Byl to Barry!................................................... 92
J.Č.Grifin © Můj první skautský rok
V legendě dlouhodobé hry byly použity motivy z českého filmu Skok do tmy,
z polského televizního seriálu Podzemní fronta a z knížky Jiřího Šolce: Bylo málo mužů.
Ilustrace Grifin, Mona
Na straně 165 byla použita ilustrace Marko Čermáka
z knihy Jaroslava Foglara Strach nad Bobří řekou vydané v roce 1993.
Toto přepracované a doplněné vydání vyšlo v roce 2013.
Knižnice Tøítéčka svazek 12
94