soubor - Tady jsem doma

Zemědělství
na Hřebečsku
Vlastimil Novák
Zemědělství
na Hřebečsku
Vlastimil Novák
Region Moravskotřebovska a Jevíčska je krajem hlavně zemědělským. Ne všude měli
k pěstování plodin stejné podmínky. Lépe na tom je rovinaté Jevičsko, které zasahuje do
oblasti označované jako Malá Haná – díky své podobnosti s úrodnou Hanou. O tom, jak
vypadalo zemědělství na Moravskotřebovsku, vypovídá popis obce Útěchov z roku 1749:
"Tato obec je položena v údolí, její pole jsou většinou písčitá, plná drobných kamenů. Na
mnoho polí se dá hnůj vyvézt jen na zpola naloženém voze vytaženém nahoru a úroda se
odnáší na zádech nebo se sváží sáněmi a vozem za nebezpečí, že se převrhnou. Žádná
pšenice, žádné proso, jen špatný oves a špatné žito s krátkými stébly. Polovina polí musí
zůstat ležet ladem. Len je již po mnoho let špatný, škoda drahého lněného semene".
Od středověku se pěstovalo obilí (žito, pšenice, oves), len (který byl v některých dobách
důležitější), od 19. století brambory a jetel, až později se přidaly další rostliny, které dnes na
polích potkáváme. Na zahrádkách se pěstovala zelenina – zelí, luštěniny...
Devatenácté století, a zvlášť jeho poslední třetina, přineslo do po staletí téměř neměnného
zemědělství mnoho převratných změn: nové plodiny, zavádění strojů poháněných parním,
později spalovacím i elektrickým motorem. Koncem devatenáctého století začala ve velkém
vznikat různá zemědělská družstva, která si společně kupovala zemědělské stroje, zakládala
tírny lnu, mlékárny, organizovala meliorace...
Další zásadní změna pro zemědělce nastala po roce 1948, kdy se moci v naší republice chopili
komunisté. Rolníci pracující na vlastních polích děděných mnohdy po staletí z generace na
generaci, byli donuceni vstoupit do jednotných zemědělských družstev (JZD). Veškerá půda
na vesnicích se tím dostala pod jednoho správce, samostatní zemědělci se stali zaměstnanci
JZD. Někde tato družstva celkem prosperovala, jinde se na společném nikomu nechtělo
pracovat a celá vesnice pak živořila.
-3-
Ve všech regionech JZD (příp. velké státní statky) zavedly nový způsob hospodaření na
velkých lánech, rozorávaly se meze, scelovaly polnosti, zvířecí sílu definitivně nahradila
mechanizace. Ve velkém se prováděla meliorace luk a jejich přeměna na ornou půdu,
protože se extenzívní způsob chovu dobytka změnil na intenzívní, čímž velké louky a pastviny
přestaly být potřebné.
Po pádu totalitního režimu v roce 1989 se sice lidé mohli vrátit k původnímu samostatnému
hospodaření, životní styl se mezitím změnil natolik, že potomci dřívějších rolníků často volí
spíš pronájem polností velkým zemědělským společnostem. Tomuto trendu také nahrává
stále se zvětšující velikost a komplikovanost zemědělských strojů, čemuž odpovídá i jejich
cena.
Dříve vlastnit pole bylo zárukou, že rodina bude mít co jíst. Zemědělci byli především
samozásobitelé. Dnes v dobách, kdy české výpěstky z obchodů vytlačuje sice méně kvalitní,
ale levnější zboží z Asie a Jižní Ameriky, se práce v zemědělství stává velmi nejistým
povoláním. Novodobí rolníci tak alespoň nějakou jistotu hledají v nových plodinách
používaných v energetice (řepka, šťovík, rychle rostoucí topoly...), které však mohou půdu
velmi rychle znehodnotit.
OTÁZKY A ÚKOLY
1) Zkuste vysvětlit pojmy: meliorace, mez, družstvo
2) Z jakých důvodů vznikala první zemědělská družstva? Jakou má družstevnictví výhodu?
3) Meliorace a likvidování mezí měly na českou krajinu neblahý dopad. Víte jaký?
4) Jaký je rozdíl mezi extenzivním a intenzivním chovem dobytka?
5) Víte, k jakým účelům se používá řepka, šťovík, topoly a podobné nově pěstované plodiny?
-4-
SETÍ
Práce na polích začíná jejich přípravou pro novou setbu. Se setím ozimů se začalo po svátku
Narození Panny Marie (8. 9.) a končilo se nejpozději na Štědrý den. Jařiny se vysévaly o
velikonočním týdnu.
V dobách, kdy ještě náboženství určovalo život lidí, se zrní před setím kropilo svěcenou
vodou, do polí se vedla prosebná procesí za dobrou úrodu. Na vlastní setí se rolník pečlivě
umyl, aby zrno bylo čisté, první hrst obětoval cizím silám – ptákům v křoví. Věřilo se, že
v době setí se otevírá zem, aby přijala zrno, ale tím se také otevírá brána na onen svět.
Nesměl se proto dělat hluk, aby se neprobudily síly z onoho světa. Rozsévač při práci
nemluvil, často držel v ústech několik zrn.
Po staletí se selo ručně.
Hospodář si přes rameno uvázal plátěnou
rozsívku s osivem a
rozhazoval je po poli,
další členové rodiny je
zahrnovali do půdy.
Začátkem 19. století
začaly zdlouhavou práci
nahrazovat secí stroje
různých druhů, koncem
19. století již byly běžné.
Na menších polích se
používaly ruční secí
-5-
stroje, velká pole se osévala podstatně mohutnějšími stroji.
Dnešní secí stroje vypadají téměř stejně jako na začátku 20. století, jen dřevo nahradil kov a
změnila se tažná síla.
OTÁZKY A ÚKOLY
6) Co je to ozim a jař?
7) Vymyslete, v čem je strojová setba lepší než ruční.
-6-
SKLIZEŇ
Sklízení vypěstovaných plodin, hlavně obilí bylo pro zemědělce obdobím, kdy nejvíc
s obavami hleděl k obloze a doufal v dobré počasí, které by mu nezničilo celoroční práci, kdy
měl hodně práce od svítání až do noci, kdy se mohl těšit z úrody, která ho zabezpečí na další
rok.
Po sv. Janu (24. 6.) začala senoseč, později také sklizeň pícnin.
Pícniny se začaly pěstovat v průběhu 19. století. Úplně změnily osevní postupy. Do té doby
bylo zvykem nechávat část polností rok ležet ladem, na nich se pásl dobytek a půda zatím
obnovila svou úrodnost. S pícninami již úhor nebyl potřeba, a navíc pícniny zajistily dostatek
krmiva pro dobytek na zimní měsíce.
K čemu dříve sloužily kosy a hrábě,
dnes zastanou stroje. Na velkých
loukách ruční hrábě již dávno
nahradily pohrabovačky zapřahované
nejdřív za koně, později za traktory.
Kosy a lidskou dřinu vystřídala žací
ústrojí různých tvarů a konstrukcí,
které během více jak sta let vývoje
prodělaly převratné změny.
Krom traktorů se závěsnými
žacími stroji (na obrázku žací
trojkombinace na traktoru John
Deere 7930 z roku 2009) se
k sečení
pícnin
používají
například i univerzální sklízecí
řezačky Claas Jaguar 850
vyráběné na začátku 21. století.
-7-
O správné usušení se místo děvečky s hráběmi dnes postará traktorista s rotorovými
obraceči a shrnovači.
Po polovině 20. století se pro odvoz pícnin z polí začaly
používat sběrací vozy, které si pomocí sběracího ústrojí
samy posekanou plodinu nahrnou do svých útrob (na
našem obrázku je vůz za traktorem Zetor 3011).
Od konce 18. století se hlavní potravinou chudých lidí stávají brambory.
Brambory se u nás pěstovaly od 16. století jako pochoutka pro šlechtu, v 18. století se
dostaly i mezi obyčejné lidi. Masového rozšíření se dočkaly po velké neúrodě obilí a
následném hladomoru v letech 1771 – 1772. Tehdy lidé jedli i lišejníky, mouku mleli i
z březové kůry, a přesto desetitisíce lidí umíraly na podvýživu. Spoustu lidí zvlášť
v podhorských oblastech zachránily právě brambory.
Jan Braum, měšťan z Týna nad Vltavou, tehdy vychvaloval brambory: "Jestliže člověk má
brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoli hladem a tento znamenitý a pro
lidskou výživu tak zdravý plod země je také takřka jedinou plodinou, která šťastně prospívá,
když se obilí buď nezdaří pro špatné počasí, nebo když je zničeno krupobitím. Je jen třeba, aby
-8-
byla chráněna před vodou a silným mrazem. Z této plodiny se může připravovat nejen dobrý
chléb, nýbrž i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a
jemném pudru na vlasy. Výborně se hodí k výkrmu hovězího i vepřového dobytka i drůbeže, k
němuž se v naší vlasti spotřebuje hodně obilí“.
Nedaleko odsud, v obci Bělá nad Svitavou, kolem roku 1777 napsal tamější rychtář Pavel
Heger návod, jak brambory pěstovat: Pěstují se v úhorech, kde není jílovitá půda, nýbrž kde je
půda trochu sypká a trochu se k nim hnojí. Sázejí se do země v měsíci květnu, když je úplněk.
Sázejí se zcela řídce, a když trochu povyrostou, okopávají se jednou nebo dvakrát jako zelí a
nejsou obilí ke škodě. Půda se může opět na zimu osít žitem. Brambory jsou dobrou potravou
pro lidi i pro dobytek.“
Na přelomu léta a podzimu se sklízí brambory, nasázené zjara do hrůbků, vzdálených od sebe
asi 65 cm. Malí rolníci a zahrádkáři dříve i nyní veškeré práce kolem brambor zvládnou
motykou, větší se musí uchýlit k mechanizaci.
Pro ulehčení sklízení brambor sloužil vyorávač, kterému se říkalo čert. Tento stroj řádek
nejdříve podebral radlicí a brambory vyhrábl zadními rotujícími vidlicemi. Používal se mnoho
desítek let téměř beze změny, v zápřahu za koňmi i traktorem.
-9-
Z pole se brambory stále musely sesbírat ručně. Byla to práce náročná a zdlouhavá, proto se
ve 2. polovině 20. století začaly používat sklízeče brambor, které hlízy dostaly nejen ze země,
ale dopravily je přímo do souběžně jedoucího valníku.
- 10 -
Zprvu se používaly v podobě taženého stroje za traktorem, později získaly vlastní motor.
Výsadní postavení ve sklízení zemědělských plodin má sklizeň obilí – žně. Na Moravskotřebovsku začínaly v průběhu srpna, kolem Jevíčka začínaly trochu dřív, koncem července.
Na sečení obilí se zprvu používala kosa s hrabicemi, které useknuté klasy odhrnuly stranou,
aby po nich sekáči nešlapali.
Za žencem šli odebírači (většinou ženy), kteří z posečeného obilí dělali hrsti a povřísly
(„provázkem“ spleteným z několika klasů) je svazovali do snopů. Z pěti až sedmi snopů se
stavěli panáci. Úkolem dětí bylo poté paběrkování – posbírání klasů zapomenutých na
strništi.
- 11 -
Namáhavou práci s kosou se již před tisíci lety starověcí Egypťané a u nás Keltové snažili
nahradit žacími stroji.
- 12 -
V roce 1800 spatřila světlo světa žací lišta, která se v téměř nezměněné podobě používá i
dnes. Od 60. let 19. století se používá tzv. hrsťovka. U ní se žací lištou useknutá stébla
položila na desku, z níž je rotující ramena s hráběmi shrnula v úhledné kupičce (hrsti) na
pole. Za hrsťovkou pak šel člověk, který klasy svazoval do snopů.
Vylepšením hrsťovky vznikl samovaz, který jak již název napovídá, dokázal snopy uvázat sám.
- 13 -
Hrsťovky i samovazy se zapřahovaly za koně i traktory, běžně se používaly až do 60. let 20.
století.
Když bylo posekáno celé pole, odvážela se úroda do stodol k výmlatu.
Výmlat se prováděl zprvu cepy (u malých hospodářů se cep používal ještě ve 20. století), kdy
se této činnosti účastnili všichni členové statku. Aby práce byla účinná, musely být údery
všech zúčastněných rytmické. K tomu sloužily různé říkanky. Mlácení obilí cepem bylo zimní
prací, nevymlátila se najednou celá úroda, ale postupně – když došla mouka, trochu klasů se
- 14 -
vymlátilo a odvezlo
k mlynáři. Skladovat
obilí
bylo
jednodušší než opatrovat mouku před
vlhkostí,
škůdci
apod.
Mlat
(plocha
uprostřed stodoly)
se hustě pokryl
vrstvou
nerozvázaných
snopů,
mlatci se postavili
naproti sobě a klasy
nahrubo
omlátili.
Poté
se
snopy
rozvázaly a proces
se opakoval do
vymlácení posledního zrníčka.
Vymlácené obilí se muselo zbavit plev, provádělo se to vyhazováním zrn do vzduchu při
otevřených vratech, kdy lehčí plevy odlétaly a těžší zrna padala zpět na zem. Později se
k tomuto účelu používaly čisticí mlýnky (fukary), kterým se říkalo fofr. Nečistoty v nich
odděloval proud vzduchu od rotujících lopatek.
- 15 -
Když se v 19. století začaly k výmlatu obilí používat stroje, vymlátila se hned po sklizni celá
úroda. Mnohde se tak dělo přímo na poli, kam se přivezla mlátička a její pohon: lokomobila
či stabilní motor.
- 16 -
Za mlátičku se často připojoval ještě lis na slámu, poháněný stejně jako mlátička plochým
řemenem.
Na začátku 20. století se v Americe začínají vyrábět sklízecí mlátičky. Protože v sobě
kombinovaly žací stroj a mlátičku, vžil se pro ně název kombajn. Do Evropy se začaly dovážet
v roce 1925. Na začátku svého vývoje byly kombajny tažené traktorem, roku 1930 kanadská
firma Massey-Haris vyrobila první samojízdnou sklízecí mlátičku.
Do českých zemí se kombajny dostávají až po roce 1945 (na obrázku kombajn Claas
z počátku 50. let za traktorem značky FaMo).
- 17 -
V roce 1955 byl v Agrostroji Prostějov zkonstruován nový kombajn ŽM – 330 s motorem
Tatra. Na základě rozhodnutí RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci států východního
bloku se sídlem v Moskvě) byla jejich výroba v roce 1957 předána do Maďarska.
V následujících letech se na českých polích objevovaly převážně kombajny z SSSR (např.
kombajn SK - 4 ze 60. let).
- 18 -
V roce 1971 přišel Agrostroj Prostějov opět s novým kombajnem SM – 500. Ani u něj se
sériová výroba nerozjela, jeho vývoj byl předán do Německé demokratické republiky, kde se
stal základem pro kombajn E – 516, vyráběný firmou Fortschritt. Výrobky této firmy získaly
v českém zemědělství dominantní postavení po celá 70. a 80. léta 20. století.
Dnešní moderní kombajny, které u nás na polích jezdí (značek Claas, New Holland,
Caterpillar, John Deere...), jsou ještě větší a výkonnější, není pro ně problém sklidit až 45
hektarů za den.
- 19 -
OTÁZKY A ÚKOLY
8) K čemu se pícniny používají? Co mezi ně patří?
9) Víte, odkud se brambory do Evropy dostaly? Jaká další významná plodina z této části světa
pochází?
10) Jakým způsobem se v 18. století využívaly brambory?
11) Podle textu vysvětlete, k čemu slouží hrabice, samovaz, povříslo, mlat.
12) Podle historických fotografií v textu
označte, kudy se do mlátičky vkládaly
klasy, odkud se sypalo zrní a vymlácená
sláma.
13) Čím bylo způsobeno, že se dnes musí
veškeré kombajny do České republiky
dovážet?
B
C
A
14) Představte si, že na náměstí v Moravské Třebové roste obilí. Kolik takovýchto náměstí by
moderní kombajn za den sklidil, když jeho rozměry jsou asi 120 x 100 metrů?
- 20 -
Po žních nastala sklizeň lnu. Len se
vytrhával i s kořeny a usušil. Poté byl zbaven
semen na drhlenu a znovu na poli rozložen,
aby znovu navlhl. Přitom se musel
pravidelně obracet, dokud nezískal modrošedou barvu.
Poté byl len dovezen do budovy, které se
říkalo pazderna. Zde se svazky lnu na
stojanech nad ohništěm usušily. Stébla se
pak lámala na trdlicích, poté vyčesávala na
vochlicích, kde se zbavila pazdeří (dužina
stonků) a zůstala jen samostatná vlákna. V zimě se pak z vláken na kolovratu spřádala nit.
- 21 -
Během roku se z vlákna na
tkalcovských stavech tkalo
plátno.
Uvedeným způsobem se len zpracovával do konce 19. století, kdy se i v tomto oboru začala
prosazovat strojová výroba (jak dokládá obrázek trhače lnu za traktorem Deutz F2M 417).
OTÁZKY A ÚKOLY
15) Zkuste podle obrázků vysvětlit, jakým způsobem se používal drhlen, trdlice a vochlice.
- 22 -
HNOJENÍ
V dobách, kdy se praktikovalo trojpolní hospodaření, se cílevědomě téměř nehnojilo, protože
na třetině polí, která jednou za tři roky „ležela ladem“, se pásl dobytek a přirozeně tento
prostor hnojil.
Když se začátkem 19. století přestal úhor používat, bylo potřeba vrátit půdě živiny (a zajistit
si tak dobrou úrodu) jiným způsobem - hnojením. Nejběžnějším hnojivem v tradičním zemědělstvím byl a dodnes je hnůj – směs výkalů dobytka a podestýlky (sláma nebo piliny, dříve se
používalo i pazdeří nebo hrabanka z lesa).
Výrobcem hnoje jsou
hospodářská
zvířata,
místem výroby stáj nebo
chlév. Hospodář, aby měl
dobré hnojivo a jeho
zvířectvu se dobře dařilo,
musí podestýlku pravidelně měnit.
Hnůj se z chléva vyváží na
hnojiště (v některých
velkých chlévech k tomu
sloužily visuté drážky jako
na vedlejším obrázku), kde
dva až tři měsíce „zraje“.
- 23 -
Zrání hnoje je složitý biochemický proces, při němž hnůj získává vlastnosti, které z něj dělají
cenné hnojivo.
Na podzim, po sklizni, se hnůj rozhazuje po poli, ideálně 500 kg na 1 hektar. Dříve se to
dělalo ručně pomocí hnojných vidlí, až později se začaly používat různé rozmetače.
Ještě před tím se však hnůj na pole musel dopravit. V 50. letech k tomu sloužilo i monstrum
na spodním obrázku – nakladač na sovětském traktoru Stalinec-80.
- 24 -
Hnůj není jediným statkovým
hnojivem. Tekutými hnojivy
živočišného původu je kejda
(směs tuhých a tekutých
výkalů hospodářských zvířat
rozředěná vodou) a močůvka
používaná hlavně k hnojení
lučních porostů.
Od poloviny 19. století se
začínají používat i umělá
hnojiva, na začátku 20. století
se na našich polích objevují první chemické prostředky na ochranu rostlin před škůdci a
chorobami.
K rozmetání sypkých a rozprašování tekutých hnojiv a postřiků na pole slouží různé stroje,
výsadní postavení mezi nimi má létající traktor - letadlo Z-37, které společně vyvinuly továrny
Let Kunovice a Moravan Otrokovice. Letadlo známé pod jménem Čmelák se vyrábělo v letech
1965 – 1984. Uvezlo 650 litrů chemikálie.
OTÁZKY A ÚKOLY
16) Používání umělých hnojiv má krom pozitivních účinků na velikost úrody i několik
nevýhod. Jaké to jsou?
- 25 -
ORBA
Poté, co se sklidí pole, provede se tzv. podmítka – zpracování půdy talířovým kypřičem, aby
lépe přijímala vodu, dala se snadněji zpracovávat, zahubil se plevel a snadněji se mohly
vstřebat živiny z hnojiv.
Následovala fyzicky nejobtížnější polní práce: orba. V dávných dobách se rolník na první orbu
pěkně oblékl, vzal si čistou košili. Kolem pole se nejdříve udělal pluhem magický kruh, někdy
se pokropilo svěcenou vodou a teprve potom se začalo pracovat. Orba se provádí nejlépe,
když půda není ani příliš mokrá, ani příliš suchá.
Při orbě se mnohde do druhé poloviny 19. století používala tradiční, staletími prověřená
oradla a háky, vyráběné místními kováři, které byly jen postupně vytlačovány celoželeznými
pluhy s radlicemi z továren.
Výjimečné postavení pro orebné práce v Čechách má rok 1827, kdy bratranci Václav a
František Veverkovi představili svůj vynález – ruchadlo (později dostalo lidový název
„veverče“). Zkombinovali výhody tzv. pražského pluhu (dobře ovladatelný, ale s mělkou
orbou) a trutnovského háku (vhodný pro hloubkovou orbu, ale oráč se s ním velmi nadřel),
- 26 -
přidali dvě kola, aby pro oráče orba nebyla tak fyzicky náročná (bez kol musí hloubku orby
regulovat pouze rukama), tvar radlice upravili tak, že zeminu odkrojila, rozdrolila a obrátila.
Předtím používaná oradla zeminu obracela jen velmi špatně, pročež se pole muselo
několikrát přeorávat. Ruchadlo se pak stalo základem pro mnoho různých typů pluhů
podobné konstrukce, které záhy zahltily celou střední Evropu a brzy se dostaly i mnohem dál.
V Americe podobné pluhy vyráběl od roku 1837 kovář John Deere.
Koncem 19. století se objevily víceradličné pluhy, na velkých polích se prosazovala parní orba
(u nás poprvé odzkoušená roku 1861), prováděná pomocí dvou lokomobil, které stály
naproti sobě na krajích pole a mezi sebou pomocí navijáku na ocelovém laně přetahovaly
pluh.
Parní oračky byly u velkých hospodářů velmi úspěšné a oblíbené, proto se začátkem 20.
století začaly v mnoha firmách vyrábět motorové pluhy (včetně české továrny Laurin &
Klement, která produkovala pluhy Excelsior). Mohutné pluhy vybavené vlastním motorem se
- 27 -
však již většího rozšíření nedočkaly, musely ustoupit tehdy rychle se rozvíjejícím
zemědělským strojům univerzálního využití – traktorům.
S pomocí traktorů probíhá orba dodnes.
Orba se musí stihnout do zámrzu. Na pole se rolníci opět vrátí až na jaře, kdy se již rozpadlé
hroudy urovnají branami a připraví opět k setbě. (pokud se tak již neučinilo na podzim při
setbě ozimů).
- 28 -
OTÁZKY A ÚKOLY
17) Z jakého důvodu se pole orají?
18) V textu je uvedeno, že nejlépe se pole orá, když je půda vlhká – ani mokrá, ani suchá.
Proč myslíte, že tomu tak je? S čím by se musel zemědělec potýkat, když by na pole vyjel
právě v těchto nevýhodných podmínkách?
19) Krom prací uvedených v textu existuje ještě řada dalších činností, které se na polích i
zahrádkách provádí. Vymyslete jich co nejvíce.
20) Následující obrázky přiřaďte do období, kdy se zemědělské práce prováděly zobrazeným
způsobem.
1850 - 1900
1900 - 1950
1
1950 - 2000
2
3
4
5
6
- 29 -
7
8
9
10
11
12
- 30 -
CHOV HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT
Koně chovali jen bohatí sedláci, pro něž bylo
vlastnictví alespoň jednoho páru stejnobarevných koní stejného plemene výrazem
příslušnosti k selskému stavu, odlišnosti od
obyčejných rolníků. V největší míře se chovali
tažní studenokrevní koně.
Mnohem rozšířenější byl chov skotu. Krávy měli
nejen na statcích, ale i v mnoha menších
usedlostech, kde se využívaly jak pro mléko a
maso, tak k tahu.
Velkého rozvoje a zvýšení výnosů se chov dočkal poté, co se opustil úhorový systém
hospodaření, kde se dobytek pásl na neobdělávaných polích. V těchto dobách se totiž v zimě
nedostávalo dostatečného množství kvalitního
krmiva, což bránilo držet větší počet zvířat. Tento
problém odpadl s rozšířením pěstování pícnin. Od
konce 19. století se zde rozšiřuje speciální hřebečské
plemeno hnědočervené barvy s bílou hlavou a
břichem, vážící asi 500 kg.
Kozy, velmi nenáročná a užitečná zvířata, chovali
téměř všichni domkáři. Díky nim měli vlastní mléko,
máslo, tvaroh, sýr, hnůj na zahrádku, nakonec i maso
a kůže.
Dlouhou tradici má na Hřebečsku také chov prasat,
v dřívějších dobách, kdy se ještě nepěstovaly
brambory a nebyl dostatek vhodného krmiva, se chovala pomalu rostoucí plemena, která se
do zabíjačky krmila dva roky. Běžně se nechávala pást i v lesích (což nebylo výjimečné ani u
skotu), díky tomu lesy vypadly trochu jinak než dnes – byly řidší, téměř bez podrostu.
- 31 -
Celoroční chov ve vepřínech se prosadil až mnohem později. Obvyklé bylo chovat maximálně
pět prasat, víc se jich objevovalo jen na velkých statcích.
Dalším zvířetem, které se v hojné míře na Hřebečsku objevovalo, byla ovce. Význam chovu
ovcí v historii kolísal podle toho, jaký byl zájem o vlnu. Počty ovcí začaly rapidně klesat
s rozmáhajícím se dovozem levné bavlny v 19. století, která vlnu nahradila. Stejně jako dnes
se ovce chovaly ve větších stádech, proto se objevovaly spíše jen na velkostatcích.
Do středověku sahající tradici mělo také včelaření.
V roce 1880 bylo na třebovském panství 258
včelařů a 1 572 úlů, o dvacet let později zde bylo
dokonce 3 244 úlů. Postupem doby, jak klesal
zájem o med a vosk, klesal i počet včelstev.
Historicky i hospodářsky méně důležitým byl chov
králíků, byť jejich maso jedli již staří Římané,
cíleně se v Evropě začali králíci ve větší míře
chovat až v 18. století, u nás až koncem 19.
století. Původně se králík choval kvůli kožešině, až
později na maso. K nám se jeho chov dostal
z Německa (odtud pochází i slovo „králík“. V němčině se mu říká Kaninchen, což je podobné
slovu Königchen = malý král).
OTÁZKY A ÚKOLY
21) Proč v dřívějších dobách byl med a vosk mnohem potřebnější než v moderní době, co je
nahradilo?
22) Text se nezmiňuje o chovu drobných, mnohostranně užitečných zvířat, která byla dříve
alespoň v několika kusech přítomna ve všech chalupách. O jaká zvířata jde? Co všechno
z nich lze využít?
- 32 -
Použitá literatura
Nekuda, Vladimír a kol.: Moravskotřebovsko Svitavsko. 1. vyd. Brno 2002
Novák, Pavel a kol.: Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého
a první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha 2007.
www.klubcv.wz.cz/Ostatni/Prace%20Cv.pdf
www.letistecr.cz
www.massey-haris.com
www.orba-cr.cz/index.php?clanek=historie_orby
www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/247006
Fotografie
Fotoarchív Národního zemědělského muzea v Praze
Fotoarchív Městského muzea v Moravské Třebové
Fotoarchív autora (fotografie pořízeny v terénu, skanzenu Krňovice, Národním zemědělském
muzeu v Čáslavi a Kačině, Průmyslovém muzeu Mladějov)
- 33 -
Zemědělství na Hřebečsku
Mgr. Vlastimil Novák
Zemědělství na Hřebečsku
Mgr. Vlastimil Novák
Region Moravskotřebovska a Jevíčska, 2012
NEPRODEJNÉ