Untitled - Webnode

K založení obce nejsou známy přesnější údaje, byla pravděpodobně založena již v
době prvního osídlování severočeského území německým obyvatelstvem na rozhraní 12.
a 13. století v letech, které se vší pravděpodobností přišlo do těchto míst z oblasti Porýní.
Zpočátku byla založena jako lesní kovářská osada, její zaměření se však postupně
vzhledem k obživě místních obyvatel měnilo v osadu zemědělskou. Velký význam pro ni
měla i bezprostřední blízkost města Benešova, vycházející z osídlení hradu. Tam nalezlo
uplatnění více tehdejších řemesel.
Nejistý je vznik původního
názvu obce Hermersdorf.
Historici se přiklánějí k tomu, že název pochází z křestního
jména Hermann, jenž patřil k tehdejším lokátorům. Lokátoři byli
jmenováni panovníkem k tomu, aby zakládali lokality
k osídlování. Jako další možnost vzniku názvu se uvádí
skutečnost, kdy obec mohla být pojmenována po děčínském
hradním pánovi z rodu Markvarticů.
Nejranější/nejstarší dochované označení Heřmanova pochází z r. 1273 jako
„Hermanesdorf“, kiteré by spíše odpovídalo jménu Hermann, druhé nejstarší z roku 1409
jako Hermanni villa“,v roce 1543 je zapsán jako „Hermesdorf“, v roce 1612 jako
„Hermersdorf“,1614 jako „Hermsdorf“ a v roce 1653 je zmiňován jako „Hermersdorff“.
Nejstarší jména předávána potomstvu pocházejí z roku 1403: Wagendgrisl /jakl/, Kreusel a
Schuehler /1511/. Teprve od roku 1580 jsou veškerá příjmení předávána dalším
generacím.
Od roku 1654 Heřmanov náležel podle dělení majetku Clary z Bynova k Benešovu 1 a
Benešovu 2.Tenkrát zde žilo 16 rolníků, 9 zahradníků a 9 domkařů na statcích a Gruntech,
celkem zde bylo 43 domů. Poté, co byl Heřmanov rozdělen mezi dvě panství, dochází k
vyčlenění horní poloviny Heřmanova a vzniká samostatná víska Fojtovice, názvem
vzniklým pravděpodobně ze jména vlastníka Vogt von Tichlowitz jako Vogtsdorf, později
Voitsdorf.
Jakmile byla ukončena lokalizace obce, bezprostředně po ní se prvním rychtářem
obce stával právě lokátor. Rychtář byl nejvyšším představitelem obce, u něj se scházely
veškeré místní daně, poplatky a úroky obyvatel. Zastupoval obec vůči okolí, mezi jeho
povinnosti patřilo nižší soudnictví v obci a byl reprezentantem vrchnosti, které ručil za
dodržování povinností a příkazů. V Heřmanově bylo rychtářství po staletí až do roku
1848 v rukou rodiny Schneidererových na čísle popisném5.
V roce 1691 žilo v Heřmanově 360 osob, o stolení později měla obec 81 domků, v roce
1833 již 93 domů se 467 obyvateli. v roce 1890 měla obec již 785 německých obyvatel,
v r. 1903 pak 142 domů a 804 obyvatel.
Dnes se tomu možná nechce věřit, ale v lokalitě Heřmanov v polovině 19. století bylo
nalezeno uhlí (v r. 1852) na pozemcích Štefana Richtera, čp. 21 panem důlním
Krümmelem na Blankartickém potoce. Toto naleziště nebylo ale veliké, navíc to bylo
mladé hnědé uhlí a bylo vybráno o čtyři roky později. Ještě před tím se vytvořila za vedení
Františka Palmeho, majitele hostince a pivovaru v Rychnově společnost pro dolování uhlí.
Členy této společnosti byli důlní František Josef Heller z Valkeřic, František Kammel, Josef
Kombholz a Josef Fiedler , všichni z Blankartic. Bylo započato s důlním průzkumem na
pozemcích, patřících k čp. 65 a 73 v Blankarticích ( v oblasti pod dolním mlýnem). Pokusy
byly úspěšné, v nepatrné hloubce pod povrchem, která byla dobře odbouratelná, byla
vrstva uhlí. Nebyla však vydatná a tak v r. 1869 byla těžba zastavena. Při dalších vrtných
pokusech se ale zjistila, že uhlí v místě ještě je, ale uloženo hlouběji. Toto uhlí bylo pak
dále dolováno štolami, hlouběji položenými do země. V průběhu dolování se narazilo na
další uhelnou stěnu ve směru na Fojtovice, která byla více vydatná. Roční výtěžek obnášel
asi 5.000 q uhlí. Koncem 19. století pak byla těžba definitivně zastavena, protože byla již
neefektivní.
Na přelomu 19. a 20. století měla stále obec zemědělskou povahu přesto, že tu
provozovali svá řemesla drobní řemeslníci, jako byli košíkáři, kováři a kožedělní
řemeslníci. Tak, jako po staletí tu vedle sebe žilo německé a české obyvatelstvo. Ani vznik
první samostatné Československé republiky v roce 1918 po pádu rakouského mocnářství
to nijak nezměnil. Společnému žití dvou národů udělal přítrž teprve konec druhé světové
války, jehož důsledkem byl odsun německého obyvatelstva ze sudetoněmeckých
příhraničních oblastí. Většina obyvatel byla odsunuta na sever od naší republiky, do
budoucí NDR, zbytek pak na západ do budoucí Spolkové německé republiky.
V letech před druhou světovou válkou měla celá čtvrtina obyvatel zajištěnu existenci
v zemědělství a lesnictví. Většina obyvatel, kromě pár drobných řemeslníků a
zaměstnanců dvou mlýnů, odcházela za prací do sousedního Benešova nad Ploučnicí do
místních textilek a ostatního drobného průmyslu.
Obyvatelé obce, tak, jako v jiných dalších, žilo v té době bohatým
společenským životem. Pochopitelně to vycházelo z tehdejších
možností zábavy ve vztahu ke stupni technických možností.
Rozhlasové vysílání bylo stále na rozvoji a jiné mezilidské technické
komunikace neexistovaly. V té době se tedy v obci lidé sdružovali
v zájmových spolcích a těch bylo opravdu dost. Pracoval zde
především spolek dobrovolných hasičů,v osvětový školní spolek,
spolek myslivců, mužský pěvecký spolek, místní spolek pro
německou kulturu, spolek pro spoření, střelecký spolek, hudební
společnost, hudební kapela, světlonoši, německá zemědělská mládež, německý tělocvičný
spolek mladé mužstvo Burgundia a spolek první pomoci.
Tento společenský život výrazně narušila později II. světová válka a po jejím skončení
se některé spolky rozpadly, tak jak už bylo řečeno odsunem německého obyvatelstva.
Ještě v době posledních výstřelů války nikdo netušil, jakým směrem se bude život v naší
obci a celé zemi ubírat.
Bezprostředně po skončení války došlo k prvnímu zlomovému okamžiku, k onomu
odsunu Němců. Ten byl schválen postupimskou konferencí vítězných velmocí v r. 1945.
Důvodem k němu byla skutečnost, že se příslušníci německé menšiny ve třicátých letech
stali nástrojem hitlerovské agrese a měli podíl na rozbití ČSR. Z iniciativy místního
českého obyvatelstva i revolučních orgánů státní moci se ještě téhož roku uskutečnila
první fáze, tzv. divoké vysídlování, které bylo provázeno násilím, krádežemi a vraždami na
německém obyvatelstvu (v celé republice bylo cca 20.000 mrtvých). Musíme si ale
uvědomit, co k takovému násilí některé naše lidi vedlo - hrůzostrašnost války, kterou
rozpoutalo hitlerovské, fašistické Německo, miliony mrtvých, vraždy a násilí na civilním
obyvatelstvu. Bohužel na to doplatili i slušní a loajální lidé. Počátkem roku 1946 proběhla
2. fáze odsunu, kterou garantovala vláda a prováděly bezpečnostní složky. Vysídlení bylo
provázeno zbavením občanství a zabavením movitého majetku. Z celé ČSR byly tak
odsunuty asi 3 miliony Němců.
Po odsunu německého obyvatelstva z obce začali uvolněné domy osídlovat lidé
z vnitrozemí. Převážná většina z nich tu zakotvila natrvalo. Byli však i tací, kteří jako
zlatokopové v krátkém čase vybydleli domy, vybrali po původních obyvatelích vše, co
zůstalo a zmizeli kamsi do neznáma za novou štací.
V první řadě se dosídlovala zemědělská stavení a prvními zemědělci, kteří se do obce
nastěhovali, byli Václav Krejčí, Hartman a Václav Moravec sr. Přistěhovali se i mlynáři
Josef Sůva, Jiří Miškovský, rovněž tak obchodník s uhlím a hostinský Bedřich Vyhnálek.
Prvním osidlovacím komisařem byl Václav Hanuš. Protože osídlenců přibývalo, byla
ustavena celá komise, jejímž předsedou byl Václav Scháněl. Od měsíce září 1945
vznikaly v obci politické strany. Prvním předsedou KSČ byl Václav Moravec sr. ,
předsedou sociálně demokratické strany byl Václav Scháněl, předsedou národně
socialistické strany Karel Chramosta, lidoveckým předsedou pak údajně František
Pospíšilík. Prvním předsedou MNV byl zvolen František Kubů. Brzy ale odstoupil, jeho
funkci převzal až do roku 1948 Antonín Novák. V tom samém roce jej vystřídal Jan
Minařík. V roce 1950 až do roku 1960 setrval ve funkci Josef Běhounek jr. V té době
dochází k důležité události – obec Heřmanov s Fojtovicemi
byla sloučena s dosud samostatnou obcí Blankartice se
sídlem v Heřmanově. Od r. 1960 se vystřídalo po sobě
několik předsedů, jmenujme po sobě Jana Minaříka (196062), Jiřího Brejchu (1962-64), Ludvíka Novotného (196470), Augustina Trkala (1970 – 1986), Zdeňka Černého
(1986 – 90).
Po pádu totalitního režimu, zrušení vedoucí úlohy
KSČ v Ústavě na přelomu roku 1989-90 a nastolení
demokracie vzniklo i v Heřmanově fórum občanů, které založili p. Hejzlar, p. Moravec a p.
Scháněl .Občanské fórum jako politická strana pak bylo založeno v únoru 1990 a za něj
byl do rady MNV zvolen p. Josef Grüner. V červnu 1990 vyšel v platnost Zákon ČNR o
obcích. MNV se přeměnily na Obecní úřady, funkce předsedy MNV na funkci starosty.
První svobodné komunální volby se konaly v Heřmanově dne 24. listopadu a nejvíce hlasů
získal Valentin Rudolf (146 za OF), který pak byl nově zvoleným zastupitelstvím dne
6.12.1990 zvolen za starostu. Ten poté k 30.9.1991 podává ze zdravotních důvodů
rezignaci na svou funkci. Novým starostou byl zvolen jeho dosavadní zástupce Josef
Sedláček, který svoji funkci vykonával až do roku 2010. Dne 11.11.2010 na zasedání
zastupitelstva, vzniklých z komunálních voleb byl zvolen novým starostou František David.
V předcházejících řádkách jsme se věnovali správě a vedení obce od konce II.
světové války do dnešních dnů, nyní si připomeneme, co nejdůležitějšího se odehrálo
v tomto dlouhém období. Kronika obce se nevedla od r. 1945 do roku 1974, nejdůležitější
události té doby zapsal pan řídící a učitel J.Holub dle zpráv od místních obyvatel. 19751978 psal kroniku již sám J.Holub, poté rok chybí. Léta 1975-1984 zapsal J.Dostál, 1985
nebyl zapsán. Roky 1986 – srpen 1990 zapsala B. Brožová, září 1990 – 1992 M.
Hrdinová, rok 1993 J. Nejedlá. Od roku 1994 do této doby kronika nebyla vůbec vedena.
Rozhodnutím nového zastupitelstva pod vedením starosty Fr.
Davida začal v prosinci r. 2010 vycházet tištěný Heřmanovský
zpravodaj, který nové události dokumentuje. Budou pak
přepsány i do kroniky, která by v nejbližší době měla být opět
vedena. Zpravodaj měsíc co měsíc přináší dění v obci a
spoustu dalších zajímavostí. Redakční rada pracuje ve složení:
předseda redakční rady František David, šéfredaktor Jiří
Zdvořáček, technický redaktor Martin Kout, redaktoři Eliška
Kratěnová, Martin Vepřek, Jakub Minařík a Jaroslav Hamberger.
K událostem od roku 1945 použijeme fakta, zapsaná J. Holubem. Ty první, až do
roku 1952 byly pouze politického charakteru, kdy komunisté převzali moc ve státě a tím i
v naší obci a začala výstavba „nepřekonatelného“ a věčného společenského systému. Po
roce 1952 se mezi zprávami, jak se slavila VŘSR, Den vítězství, 25. únor a další, objevily
občas zápisy, kdy se v obci něco hm atatelného udělalo. Tak v r. 1953 byl vybudován
v obci pouliční rozhlas a většinu prací provedli občané brigádnicky. O rok později se
vybudovalo veřejné osvětlení. Jinak se v této době prováděly většinou opravy silnice,
oprava sálu, byla zřízena autobusová čekárna. V letech 1958 – 1959 byl postaven kravín
pro 100 dojnic a nové silážní jámy. V roce 1966 se provedlo nové vedení pouličního
rozhlasu a veřejného osvětlení. V letech 1967-1968 se postavila nová prodejna, v r. 1972
bylo zakoupeno a postaveno 6 čekáren a provedla se obnova veřejného osvětlení ve
Fojtovicích a Blankarticích. V r.1974 bylo zřízeno dětské hřiště za prodejnou.
Nyní se vrátíme zase zpátky, protože v kronice je pak dále zapsáno, že rok 1949 byl
mezníkem v zemědělství v obci. Nevím, jak pro koho, když zemědělcům se sebral jejich
majetek a byli donuceni vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Prvním
předsedou družstva III. typu se stal Jan Minařík. JZD však neprosperovalo a proto v r.
1960 došlo ke sloučení tří JZD – Heřmanov, Blankartice, Fojtovice a dostalo hrdý název
JZD Vítězství. Předsedou se stal V. Moravec ml. V r. 1962 přešlo toto JZD pod Státní
statek, jehož ředitelem byl J.Dvořák. Léta patřil pod Českou Kamenici a svoji činnost
skončil v r. 1991. V roce 1993 tu pak působila firma ENSTA na pronajatých pozemcích od
St.statku Č. Kamenice, od roku 1998 zde působí Agropos Moto Servis s.r.o. se servisem
zemědělské techniky a prodejem náhradních dílů.
Škola v obci si rozhodně zaslouží být součástí naší historie. Ne nadarmo se říká, že
dokud je v obci škola a hospoda, tak obec žije. Jistě na tom něco bude.
Naše škola má dlouhou a bohatou historii a určitě by si zasloužila samostatnou
brožuru. Nám zde zbývá málo místa postihnout vše, čím si škola prošla. Pokusím se
alespoň ve zkratce přiblížit to nejdůležitější.
Jistě nás nejvíce bude zajímat historie školy po roce 1945, kdy škola byla již vyloženě
česká. Ale pěkně od začátku. Původně spadal Heřmanov pod Benešov n.Ploučnicí. V r.
1833 byla v Heřmanově zřízena pobočka, na níž vyučoval učitel Josef Alt. Stará školní
budova byla v r. 1885 nahrazena novou dvoutřídní školou s bytem pro učitele (dnešní
jídelna a kuchyň) a kanceláří Obecního úřadu, která byla v dnešních prostorách mateřské
školky. Do školní působnosti v té době patřila i osada Josefín, spadající pod Františkov.
Až do II. světové války byla celá naše oblast složena prakticky z obyvatel německého
původu, toho českého bylo nejvýše deset procent. Po hromadném odsunu německého
obyvatelstva po skončení války byly jejich usedlosti osídleny českými obyvateli z
vnitrozemí a většina z nich tu zapustila své kořeny.
Foto školy
Školní rok 1945-46 začal až 15. listopadu za účasti 32 žáků. Až na jednoho, Waltra
Šichta z Benešova n.Ploučnicí to byly všechno děti nových osídlenců. Prvním ředitelem
školy byl František Kubů a třídním učitelem Miloslav Kolínský, který po roce odešel učit do
Děčína. Učitelkou domácích prací byla Augustína Elstnerová, katolické náboženství
vyučovala Marie Skalová. Teprve ve školním roce 1952-53 se v první třídě objevilo osm
dětí, narozených v obci Heřmanov. Ředitel Kubů řídil školu celých šest do r.1951. Na
sklonku svého života se odstěhoval se svou ženou do půvabné vesničky, ležící na
Nežárce, Lásenice, kde zakončili svou životní pouť. Na jeho místo nastoupil nový ředitel
Zdeněk Havlík, který rovněž vydržel na škole 6 let, do roku 1957. Do tohoto roku se kromě
již uvedených vystřídali tito učitelé a učitelky: evangelický farář J. Mikulecký, J. Řeháková,
J. Kudrnová, V. Pospíšilová, A.Suchanová, P.Jarolímková, J.Holub,
V.Pohořelý,
M.Coufalá, M.Krátká, L. Krátká, E.Kapitánová. Školní rok 1957-58 zastávala funkci
ředitelky V. Zumrová, 1958-59 R. Zumr, (učitelky M.Holubová, V.Zumrová) jehož na další
školní ročník vystřídala opět učitelka V.Zumrová. Dva další školní roky řídila školu J.
Kynclová, kterou v pak v školním roce 1962-63 vystřídala na rok opět V.Zumrová. Od roku
1963-64 pak nastala dlouhá, desetiletá éra ředitele Jaroslava Holuba, který dříve učíval až
do zániku školy v Blankarticích. Za jeho ředitelování měla škola nejvíce žáků, ve školním
roce 1964-65 dokonce 57 žáků. Sedmým ředitelem školy po J.Holubovi byl Václav Bárta.
Po čtyřech letech ho na rok 1977/78 vystřídala P.Balíčková a v školním roce se ujal školy
J.Dostál, který vydržel ve škole celých 6 let. Učiteli v těchto dobách byli B.Hloušek,
P.Krulich, A.Pfléglová, družinářkou O.Šustrová, A.Trkalová, L.Vojířová, J.Kukačková.
Jako desátý ředitel byl jeden rok (1984-85) P.Bílek. jedenáctou B.Brožová až do školního
roku 1989-90. Následujících pět školních roků ředitelovala ,M.Hrdinová, kterou pak na dva
školní roky vystřídala opět B.Brožová. Až do roku 2005-6 se v rychlém sledu vystřídali na
místě ředitele postupně M.Bedyová, St.Pazderka, E.Vavřinová, M.Lincová. Od roku 20056 pak zaujala místo ředitelky L.Hubková, kterou teprve od září 2012 střídá G.Švandrlíková.
Ve stručném sledu další učitelé na škole – M.Knápková, Zd.Betlachová, J.Nejedlá,
Mydlochová, K.Bendová, družinářka J.Ležalová a L.Černá, poté učitelka, L.Řadová,
J.Nejedlá, družinářka D.Schánělová, I.Fricová, J.Humlová, I.Niederlová, M.Krejčí, MŠ
M.Elstnerová, MŠ J.Chlumská, družinářka J.Kukačková, M.Brabencová, L.Kantůrková,
V.Zelená, B.Pacinová, G.Švandrlíková. Budiž mi odpuštěno, přehlédl-li jsem někoho.
V letošním roce měla ZŠ 10 žáků a MŠ 17 dětí.
Tolik tedy personálie, nyní si připomeňme, události ve škole, rozhodně ne všechny.
Škola, jak už jsme se již zmínili, začala po opravách a přípravě vyučovat až 15.11.1945.
Dalších šest let nám schází konkrétní informace, protože školní kronika se začala vést od
ročníku 1951-52. Po jejím otevření jsem se ale dozvěděl, co jsem ale nechtěl – na každé
stránce neskonalá láska k Sovětskému svazu, k našim čelným představitelům KSČ. Na
školních slavnostech bylo vzpomenuto mimo jiné Den slovenského národního povstání,
Den znárodnění, výročí VŘSR, narozenin Kl.Gottwalda, narozeniny „generalissima „
J.V.Stalina atd. Za zmínku stojí zápis, že dne 20.6.1952 byli poprvé ve zdejší obci nalezeni
brouci a vajíčka mandelinky bramborové. Prvního brouka nalezl žák II. tř. Jiří Chramosta.
Z denního tisku jsme se v té době dozvěděli, že nám je sem letadlem vysypali američtí
imperialisté! Ale teď už k něčemu rozumnému: použiji teď výpisky z kroniky, které
sepsala paní Mgr. Libuše Hubková, za což jí děkuji. V srpnu 1954 postihla Heřmanov
velká průtrž mračen, rozvodnil se potok, podemlel silnici, voda dosáhla výšky mostku ke
škole. Podezdívka byla celá stržena. O rok později byla zasazena nová okna u obou tříd,
pro zajímavost tenkrát stála 15 tisíc Kč. V roce 1958 byla natřena všechna okna, v témže
roce bylo zbudováno doskočiště na školní zahradě. V r. 1961 působila škola poprvé jako
základní devítiletá škola s 1.-5. ročníkem. V témže roce byla škola opatřena novými okapy
a byly provedeny nové olejové nátěry stěn na chodbách. V roce 1963 došlo ke sloučení tří
škol. Do Heřmanova přibyly děti z Fojtovic a Blankartic, kde školy ukončili svojí činnost.
Obě pak chátraly a nakonec se z nich staly ruiny. V roce 1964-65 byla přemístěna školní
kuchyně do zemědělského útulku (dnes Obecní úřad), a obědy byly do školní jídelny
dováženy. V školním roce 1968-69 byla opravena střecha, namísto eternitu a břidlice se
škola pokryla plechem, škola dostala novou fasádu, vlastně jedinou do letošního roku.
Školní zahrada dostala nový plot. Školní družina, přesto že o ní již bylo dříve uvažováno,
stále není pro malý zájem rodičů. V roce 1975 byl přestavěn vadný komín. V roce 1978 má
škola již družinu, ve které začíná pracovat služebně nejstarší zaměstnankyně Olga
Šustrová. Vzhledem k velikým mrazům této zimy dochází k potížím se zásobováním a
zimní prázdniny byly prodlouženy až do 28.ledna 1979. V r. 1979 byla provedena
rekonstrukce elektrického topení, o rok později vyměněn starý kotel za nový. V r. 1982 se
začaly připravovat nové prostory pro školní družinu, zvětšily se o místnost bývalého
archivu MNV. O rok později byla provedena výměna všech okapů a svodů na celé škole.
V roce 1985 bylo vysázeno 60 růží a okrasné keře. O zeleň se starají děti školy a školní
družiny. V r. 1986 vznikl ve škole taneční kroužek Kolem hřiště byl natažen plot z pletiva a
na hřišti založen písek. V dalším roce členové SRPŠ zryli dětem políčko, kde vypěstovaly
ředkvičky a další zeleninu. V r. 1988 zabudovali rodiče na hřišti dvě šplhadla. V lednu
1991 byly veškeré prostory školy nově vymalovány za provozu a provedeny nátěry lavic.
Rovněž v tomto roce začínají děti vyjíždět do škol v přírodě (Krkonoše, Svojanov). Ve
škole byly provedena výměna všech dveří a zárubní, nataženo nové lino. Rok nato se
uskutečnil již třetí výjezd dětí do školy v přírodě (Albrechtice). Škola byla konečně
připojena k vodovodnímu řádu, do té doby byla používána vlastní studna. Stále byly
dováženy obědy z mateřské školy v budově Obecního úřadu.V roce 1994-95 se
uskutečnila další škola v přírodě na Nových Hutích na Šumavě a v témže roce byly děti na
ozdravném pobytu v Itálii (Bibione). V červnu 1995 po vytrvalých deštích stoupla voda,
brala sebou ploty, zatopila zahrady a, sklep ve škole byl zatopen vodou a stržen spodní
můstek. V tomto roce byla přestěhována mateřská škola do budovy školy i s kuchyní.
V roce 1999 běžely naplno kroužky karate, hra na flétnu a výtvarný kroužek. Uskutečnila
se opět škola v přírodě, tentokrát ve Starém Klíčově u Domažlic. V dalších letech se školní
kronika na samotné dění ve škole, mimoškolní činnost byla velice činorodá, od zájezdů
dětí do ZOO, návštěvy zámku, divadelních představení, návštěvy plaveckého bazénu až
po akce přímo ve škole, jako byly opékání buřtů, oslavy Dětského dne, organizovány
sportovní dny, drakiády, mikulášské a vánoční besídky, oslava 125. výročí školy a další.
V srpnu 1954 postihla Heřmanov velká průtrž mračen, rozvodnil se potok,
podemlel silnici, voda dosáhla výšky mostku ke škole. Podezdívka byla celá stržena. O rok
později byla zasazena nová okna u obou tříd, pro zajímavost tenkrát stála 15 tisíc Kč.
V roce 1958 byla natřena všechna okna, v témže roce bylo zbudováno doskočiště na
školní zahradě. V r. 1961 působila škola poprvé jako základní devítiletá škola s 1.-5.
ročníkem. V témže roce byla škola opatřena novými okapy a byly provedeny nové olejové
nátěry stěn na chodbách. V roce 1963 došlo ke sloučení tří škol. Do Heřmanova přibyly
děti z Fojtovic a Blankartic, kde školy ukončili svojí činnost. Obě pak chátraly a nakonec se
z nich staly ruiny. V roce 1964-65 byla přemístěna školní kuchyně do zemědělského útulku
(dnes Obecní úřad), a obědy byly do školní jídelny dováženy. V školním roce 1968-69
byla opravena střecha, namísto eternitu a břidlice se škola pokryla plechem, škola dostala
novou fasádu, vlastně jedinou do letošního roku. Školní zahrada dostala nový plot. Školní
družina, přesto že o ní již bylo dříve uvažováno, stále není pro malý zájem rodičů. V roce
1975 byl přestavěn vadný komín. V roce 1978 má škola již družinu, ve které začíná
pracovat služebně nejstarší zaměstnankyně Olga Šustrová. Vzhledem k velikým mrazům
této zimy dochází k potížím se zásobováním a zimní prázdniny byly prodlouženy až do
28.ledna 1979. V r. 1979 byla provedena rekonstrukce elektrického topení, o rok později
vyměněn starý kotel za nový. V r. 1982 se začaly připravovat nové prostory pro školní
družinu, zvětšily se o místnost bývalého archivu MNV. O rok později byla provedena
výměna všech okapů a svodů na celé škole. V roce 1985 bylo vysázeno 60 růží a okrasné
keře. O zeleň se starají děti školy a školní družiny. V r. 1986 vznikl ve škole taneční
kroužek Kolem hřiště byl natažen plot z pletiva a na hřišti založen písek. V dalším roce
členové SRPŠ zryli dětem políčko, kde vypěstovaly ředkvičky a další zeleninu. V r. 1988
zabudovali rodiče na hřišti dvě šplhadla. V lednu 1991 byly veškeré prostory školy nově
vymalovány za provozu a provedeny nátěry lavic. Rovněž v tomto roce začínají děti
vyjíždět do škol v přírodě (Krkonoše, Svojanov). Ve škole byly provedena výměna všech
dveří a zárubní, nataženo nové lino. Rok nato se uskutečnil již třetí výjezd dětí do školy
v přírodě (Albrechtice). Škola byla konečně připojena k vodovodnímu řádu, do té doby byla
používána vlastní studna. Stále byly dováženy obědy z mateřské školy v budově
Obecního úřadu.V roce 1994-95 se uskutečnila další škola v přírodě na Nových Hutích na
Šumavě a v témže roce byly děti na ozdravném pobytu v Itálii (Bibione). V červnu 1995 po
vytrvalých deštích stoupla voda, brala sebou ploty, zatopila zahrady a, sklep ve škole byl
zatopen vodou a stržen spodní můstek. V tomto roce byla přestěhována mateřská škola
do budovy školy i s kuchyní. V roce 1999 běžely naplno kroužky karate, hra na flétnu a
výtvarný kroužek. Uskutečnila se opět škola v přírodě, tentokrát ve Starém Klíčově u
Domažlic. V dalších letech se školní kronika na samotné dění ve škole, mimoškolní
činnost byla velice činorodá, od zájezdů dětí do ZOO, návštěvy zámku, divadelních
představení, návštěvy plaveckého bazénu až po akce přímo ve škole, jako byly opékání
buřtů, oslavy Dětského dne, organizovány sportovní dny, drakiády, mikulášské a vánoční
besídky, oslava 125. výročí školy a další.
V roce 2012 o prázdninách probíhaly na škole stavební práce na zhotovení nové
fasády, oplechování, oprava a nátěr střechy, oprava komínů, rozvod zvonků a vnitřní
nátěry stěn v jídelně a kuchyni.
Ukončili jsme historii školy v naší obci, která by si zasloužila samostatnou pamětní
publikaci. Nyní nám zbývá popsat alespoň to nejdůležitější, co se odehrálo v obci po dobu,
co nebyla vedena Obecní kronika. I v této době žila obec svým životem, rozhodně se
udělalo hodně dobrých věcí. Z investičních akcí nesmíme zapomenout na vybudování
nového, travnatého fotbalového hřiště, včetně jeho zázemí, rozsáhlou opravu kulturního
domu ve Fojtovicích a jeho restaurace, vybudování dětského hřiště, opravu střechy
restaurace "U Kálů" včetně vnitřních dílčích úprav (rozvod topení, plastová okna, místnost
pro volby a významné společenské události), plynofikaci spodní části Heřmanova,
prodloužení vodovodu dolní části Heřmanova, výstavba vodovodu ve Fojtovicích ve třech
etapách od zdroje vody, výměna vedení neisolovaných vodičů místního osvětlení za
isolované, jak ve Fojtovicích, tak v Blankarticích. V Blankarticích byly vybudovány obě
kryté autobusové zastávky. Od spodní zastávky byla provedena kompletní rekonstrukce
části obecní komunikace k objektu čp.100 V Heřmanové byl položen nový živičný koberec
na komunikaci ke statku a k odbočce ke Šrámkům. Byly provedeny drobné opravy kapličky
z 19.stol.
Nemohu při této příležitosti zapomenout na událost, která na dlouhou dobu
poznamenala život v obci. V době vrcholu léta, 7. srpna 2010 se po nebývalých
přívalových deštích přehnala přes obec blesková povodeň, která způsobila obrovské
škody na obecním i soukromém majetku. Doplatilo na ní v první řadě 7 obecních můstků
(totálně zničených) a 7 značně poškozených, které byly opraveny. Musely se tenkrát
rychle zbudovat provizorní lávky, za pomoci armády a s jejich materiálem se zbudovaly tři
provizorní ženijní mosty. Na mnoha místech byla podemletá vozovka, deset dní nemohla
jezdit hromadná doprava. Do Fojtovic byla obnovena až 1. září. Zároveň s poškozením
mostků došlo k devastaci vozovky na více místech a sesuvům půdy. Byla evakuována
rodina Kosových, jejichž dům byl sesuvem zavalen. Po dobu zbytku prázdnin bylo pro tuto
rodinu zajištěno ubytování v mateřské školce. Tři domy byly zaplaveny ve větší míře, u
dalších pak většinou sklepy, zahrádky jakbysmet. Ve Fojtovicích nešla 2 dny elektřina,
vodovodní řád se podařilo obnovit po deseti dnech. Hygienickou stanicí byly prováděny
laboratorní zkoušky vody ze studní. Povodní byl poničen i místní rozhlas a jeho
zprovoznění trvalo rovněž deset dnů. Ještě dnes se stále pracuje na nových náhonech
Heřmanovského potoka a jejich zpevnění a dokončují se soukromé mostky přes potok.
Škody po těchto povodních šly do milionů. Odhad celkových škod je cca 160 milionů
korun. Vedle velkých škod na obecním majetku došlo k dalším škodám na soukromém a
státním majetku. Ty byly hrazeny zčásti z vlastních zdrojů, nejvíce však ze státních dotací,
humanitárních darů a darů několika obcí.
Fojtovice
Od roku 1961 jsou nedílnou správní součástí obce Heřmanov Fojtovice, které na ní
přímo navazují. V letech 1869 – 1950 spadaly Fojtovice pod Děčín. Jejich název vznikl
pravděpodobně ze jména vlastníka Vogt von Tichlowitz jako Vogtsdorf, později Voitsdorf.
Blankartice
Druhou správní součastí Heřmanova je obec Blankartice, vzdálená zhruba 4 km jižním
směrem. Až do konce II. světové války byla poměrně velkou obcí se svojí samostatnou a
bohatou historií.
Je rozložena na samém severním konci Chráněné krajinné oblasti České středohoří.
Leží v údolním žlabu, Terezínském údolí, svažujícím se od jihu k severu, oboustranně
podél Dolského potoka a podél komunikace, spojující obec Slukovou ( s napojením na
Merboltice, Rychnov a Verneřice) se správní obcí Heřmanovem a městem Benešovem
nad Ploučnicí. Hranice obce jsou v délce 1,5 km s výškovým rozdílem cca 140 m.
Nejvyššími body v okolí jsou západně od obce vrchol Vraňák (624 m), kdysi Krohberg a
severovýchodně Kohout (589 m), kdysi Bärenberg – Medvědí hora. Jsou vytvořeny z
terfitu, případně z čediče. Celková rozloha obce je
455 ha.
Dolský potok, kdysi Grundbach, pramení
nedaleko nad obcí směrem k Rychnovu a ústí v
Heřmanově do Heřmanovského potoka a s ním do
řeky Ploučnice. Na dvou místech přehražením
vytváří rybníčky, které jsou využívány jako
protipožární nádrže.
V obci žije v současné době pouze několik
starousedlíků a ožívá hlavně o víkendech, kdy
přijíždí majitelé rekreačních objektů, převážně z
Prahy, Ústí nad Labem a Děčína, kteří si je zřídili ze
starých objektů. Někteří z nich se rozhodli rovněž natrvalo pobývat v obci. V obci se
podařilo do dnešní doby zachovat několik roubených a hrázděných stavení.
Počátky obce pravděpodobně sahají podle některých pramenů už do 13. století
našeho letopočtu. Blankartice vznikly německým osídlením na místě vykácených lesů,
pravděpodobně kolonizátory z oblasti Porýní. Někteří historici se přiklánějí k založení obce
kolem roku 1230. Ti se rovněž opírají o to, že nejstarší známá pojmenování míst byla ve
slovanských tvarech. To ale nemusí být rozhodující, neboť bylo čerpáno z česky vedených
zemských knih. Možná také proto, že Blankartice příslušely od 16. století panství
liběšickému, které bylo české. Naproti tomu názvy lánů, rodinných jmen a míst jsou
výrazně německého původu. Název Blankartice by mohl pocházet z osobního jména
Blankart nebo Blankhart, jehož nositelem byl pravděpodobně lokátor, zakladatel vesnice,
pověřený panovníkem. Nejstarší písemné zmínky o obci v centrálně vedených českých
archivech jsou z let 1427, 1454 a 1543. Počínaje 16. stoletím je v listinách uváděno více
podob názvu, jako Blankarticze, Plankarticze, po roce 1567 je v Úštěcko-Verneřických
listinách uváděn název Blanckersdorff, později Plankersdorff.
Blankartice kolem roku 1283 patřily k tehdy nově zřízenému panství Scharfenstein –
Ostrý a jeho pánem byl rod Michelsberg – Michalovicové. O této příslušnosti svědčí, že v
pozdější době Blankartice používaly benešovské míry a váhy a že bylo povinností mletí
obilí jen v Benešově. Až do roku 1712 se museli občané Blankartic zúčastňovat průvodu
Nanebevstoupení v Benešově. Další obdobné souvislosti byly následnou přestavbou
panství ukončeny.
V 15. století byla obec podřízena soudnímu městu Verneřice a
musela od něho odebírat sůl (1534) a pivo (1537). Stalo se tak po vyčlenění z panství
Ostrý
pány z Vartemberga v roce 1511, kdy byly Blankartice společně s celou verneřickou
oblastí podrobeny zůstavšímu panství liběšickému.
Při pozdějších dědických děleních následníky pánů Dubanských z Duban byly
Blankartice rozděleny na dvě poloviny: západně ležící část od potoka Grundbachu
(dnešní Dolský potok) se 12 sedláky a domkaři připadla k panství Niederkoblitz (Dolní
Koblice), jehož majiteli byli páni z Wrzesowitz (Vřesovicové) a od roku 1680 pražskému
Jezuitskému Kolegiu sv. Klimenta – náboženskému fondu a knížectví Lobkoviců. Proto
také se v té době levá polovina vesnice jmenovala Herz-Jesu-Seite (Srdce Ježíšovo).
Obec na druhé, východní straně potoka s 11 sedláky a domkaři, připadla panství
Ploskowitz. Zde docházelo k velkým změnám majitelů. Po rodině Vřesoviců následovali
hrabě Heinrich Schlick, vévoda Julius von Sachsen-Lauenburg, falcký hrabě Philipp
Wilhelm von Neuburg, Jülich und Berg, arcivévoda Gaston von Toskana, vévoda v
Bavorsku a po roce 1805 náležela k rakouskému císařskému dvoru. Po roce 1850 byly
obě části obce spojeny a přináležely k okresu Benešov. V té době měla obec 36 obydlí, v
roce 1713 to už bylo 50 domků a 2 mlýny. Ze spodního mlýna se dochoval do dnešní doby
pouze sklep. Kromě zemědělců byly ve vsi rodiny, které se zabývaly předením nebo
nádeničením. V té době se na východní části za potokem pěstoval na nevelkém pozemku i
chmel. Nejčastějšími rodinnými jmény obce byly tenkrát Heller, Rasche, Schirmer, Fiedler,
Hanke, Röllich, Schubert, Wagner a Wurm. V mapách této doby je obec označena jako
Blankersdorf.
V roce 1787 měla obec již 92 domů, v roce 1833 105 domů s 560 obyvateli.
Největšími zdroji obživy bylo pěstování lnu, spřádání a výroba plátna. V letech 1869 a pak
1890 proběhlo lidové sčítání a tehdy měla obec nejvyšší počet obyvatel, 654, z toho 571
německých. Není bez zajímavosti, že v tomto 19. století se na různých místech
blankartických pozemků dobývalo výtečné smolné hnědé uhlí na pozemcích u čp. 12,16 a
později i čp.80. Vydatné sloje byly zejména na území mezi Blankarticemi a Heřmanovem
(důl Segen-Gottes-Zeche – Požehnání boží) s těžbou cca 500 tun ročně a s počtem až
dvaceti horníků. Na přelomu 19. a 20. století bylo dobývání uhlí nejprve přerušeno, v roce
1911 pak zastaveno z důvodu nerentabilnosti.
Nejčastějšími rodinnými jmény v době mezi I. a II. světovou válkou byla rovněž jména,
o nichž je zmínka výše u 18.století rozšířena o další, jako např. Böhm, Janisch, Krause,
Wolf, Weigel.
Obec Blankartice se může chlubit tím, že odtud pocházeli Josef Klum sen., zakladatel
Podmokelské městské kapely (1877 – 1946 Coswig) a komponista MUDr. Franz Hortig
(nar. 1855).
V roce 1930 měla obec 540 obyvatel, z toho pouze jediného Čecha a 108 domů, v roce
1939 469 obyvatel , z toho 219 mužů. V obci se nacházela 4 pohostinství – U Simmů, U
Sommerů, U Glanzů a U Mattausche. Ve dvou případech byla vybavena tanečními sály a
jedna hospoda měla cizinecké pokoje. Od roku 1936 si v obci udržoval lyžařskou boudu
německý tělocvičný spolek ze Starého Města v pronájmu v bývalém malozemědělském
domě.
Škola v Blankarticích byla založena v roce 1833 jako pobočka školy v Rychnově a
učitelem zde byl Josef Liehman. V roce 1902 byla vystavena nová školní budova se
dvěma učitelskými byty a v roce 1935 moderně vybavena. Od dvacátých let byly učební
pomůcky poskytovány bezplatně obcí. Škola byla dvoutřídní. Dlouholetými řediteli a učiteli
byli postupně M.Chaloupka a J.Holub.
Od roku 1914 se postupně vystřídali na postu starosty obce Stephan Hanke, Adolf Fiedler,
Emil Arlt a Eduard Kochel.
Blankartice od nepaměti patřily ke kostelní farnosti sv. Bartoloměje v Rychnově. Od
roku 1530 – 1621 byly luteránské, později mezi lety 1627-1787 závislé na kostele ve
Verneřicích. Obecní matrika je zachována a uložena ve Verneřicích. Na hřbitově obce,
který byl založen v r. 1881, se nacházela pamětní deska padlých v I. světové válce, která
byla zasazena do válečného památníku z r. 1888. Hřbitov byl v druhé polovině 20. století v
obci zrušen a pohřbívá se v Heřmanově. Na pozemku vedle hřbitova se nacházela kaple
s kamenným obrazem (Wurmův pozemek, který patřil k č.p. 80).
Elektrifikace obce byla realizována v letech 1919-20 napojením na síť Nordbö
hmischen Elektrizitätswerke. Zařízení pak bylo včetně veřejného osvětlení převzato obci v
r. 1929.
Blankartice žily na přelomu 18. a 19. století i poměrně rozsáhlou kulturní a
společenskou činností, kdy již od roku 1870 působil v obci vzdělávací spolek Fortschritt
(Pokrok), jehož zakladatelem byl Dr. Franz Hortig, od roku 1880 spolek dobrovolných
hasičů Freiwillige Feuerwehr, spolek chovatelů býků, podpůrný dobytkářský spolek, spolek
pro kontrolu mléka, německý tělocvičný spolek a v roce 1935 pak dělnický tělocvičný a
cyklistický spolek. V obci byl i vzdělávací spolek, který pořádal čtenářské večery, divadelní
a pěvecký, kdy ochotnická skupina nadšenců hostovala i v okolních obcích pod
vedením kapelníka Josefa Wagnera. Našla se tu i obecní knihovna, jejíž fond čítal 1800
svazků a sedlák Josef Kleinpeter dokonce vlastnil soukromou knihovnu s krásnými 300
svazky.
Dobové foto Blankartic
Až do roku 1945 byly Blankartice pravou selskou vesnicí, pro více než polovinu
obyvatel bylo zemědělství hlavním zaměstnáním, ostatní dojížděli za prací do továren v
Benešově nad Ploučnicí, nebo se věnovali drobným řemeslům, hlavně výrobě březových
košťat, převážně v zimním období.
Zhruba uprostřed obce se až do roku 2009 nacházel koloniál, do roku 1945 v
majetku rodiny Hudlových, poté Musílků. Rodina Hudlova si pak otevřela až do svého
odsunu do Německa v obci druhý koloniál v domě, který stál v dnešní proluce pod
chalupou v majetku rodiny Černých.
Podle dochovaných pramenů zahynulo ve II. světové válce 29 mužů, obyvatel
Blankartic. Při odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce našla nový domov
1/4 v Německé spolkové republice a 3/4 v tehdejší Německé demokratické republice.
Škola v Blankarticích byla založena v roce 1833 jako pobočka školy v Rychnově a
učitelem zde byl Josef Liehman. V roce 1902 byla vystavena nová školní budova se
dvěma učitelskými byty a v roce 1935 moderně vybavena. Od dvacátých let byly učební
pomůcky poskytovány bezplatně obcí. Škola byla dvoutřídní. Dlouholetými řediteli a učiteli
byli postupně M.Chaloupka a J.Holub.
Od roku 1914 se postupně vystřídali na postu starosty obce Stephan Hanke, Adolf Fiedler,
Emil Arlt a Eduard Kochel.
Blankartice od nepaměti patřily ke kostelní farnosti
sv. Bartoloměje v Rychnově. Od roku 1530 – 1621 byly
luteránské, později mezi lety 1627-1787 závislé na
kostele ve Verneřicích. Obecní matrika je zachována a
uložena ve Verneřicích. Na hřbitově obce, který byl
založen v r. 1881, se nacházela pamětní deska padlých
v I. světové válce, která byla zasazena do válečného
památníku z r. 1888. Hřbitov byl v druhé polovině 20.
století v obci zrušen a pohřbívá se v Heřmanově. Na
pozemku vedle hřbitova se nacházela kaple s kamenným obrazem (Wurmův pozemek,
který patřil k č.p. 80).
V roce 1961 zůstalo v obci pouze 137 obyvatel a tento počet se postupně dál
snižoval. Koncem 60. let minulého století byla velká část neobydlených (vybydlených)
domů srovnána se zemí. Po nich zůstaly jako vzpomínka zavalené sklepy a studny na více
místech obce. Snížení počtu obyvatel mělo za následek, že v obci dnes není škola a ani
žádné kulturní zařízení. Školní budova je dnes v soukromých rukách a v nedobrém stavu.
Většina nemovitostí v obci je již hodně let v majetku rekreantů – chalupářů, kteří sem
jezdí trávit víkendy a ve velké většině se starají o dobrý stav svých objektů a pozemků.
Někteří z nich po dosažení důchodového věku tu tráví celý rok. V obci jsou k dnešnímu
dni tři selská stavení, evidované státem jako kulturní památka – čp.3 v majetku rodiny
Střeštíků, čp.4 v majetku rodiny Barákových a čp. 47 v majetku rodiny Kalových, všichni
rekreanti. O tyto památky se rovněž vzorně starají.
Základní údaje o obci:
Počet obyvatel celkem k 25.11.2012:
496
z toho: Heřmanov
322
Fojtovice
142
Blankartice
32
Nejstarší žijící obyvatel k 30.11.2012 - paní Miroslava Kuncová, Heřmanov, 88 roků
Nejmladší obyvatel - Veronika Podzimková, Heřmanov, nar. říjen/2012
Katastrální výměry Heřmanov 17,68 km2
Fojtovice 5,59 km2
Blankartice 4,53 km2
Závěrem
V mapování současné a budoucí historie obce rozhodně pomůže rozhodnutí o
znovuzavedení písemné obecní kroniky, která bude ještě navíc suplována naším
měsíčníkem. Příští generace by tak měly mít o našem životě dostatek konkrétních
informací a nebudou odkázány na vyprávění pamětníků, nebo na zprostředkované
informace, které mohou být mírně řečeno, ne zcela konkrétní a odpovídající skutečnosti.
Prameny:
Alfred Herr: Heimatkreis Tetschen-Bodenbach, 2.unveränderte Auflage
Obecní úřad Heřmanov
Školní kroniky
Internet
Kronika obce Heřmanov
U historie školy děkuje autor za spolupráci a podklady p. Mgr. Libuši Hubkové
Paní J.Jarošové a paní J.Chovancové.
Podle uvedených pramenů zpracoval Jiří Zdvořáček