17. Dadaismus, surrealismus a jejich projevy v české a

17.
Dadaismus, surrealismus a jejich projevy v české a světové
meziválečné literatuře, zvláštní pozice poetismu v domácí literární
tvorbě
V důsledku společenských změn začínají po válce vznikat nové umělecké směry:
Dadaismus – vznikl jako reakce na válku, vyjadřuje k ní odpor, pocit nesmyslnosti života, hrůzy války chce
zastřít radostí a všeobecným veselím. Odmítal evropské kulturní tradice, stávající společnost a politické instituce,
všechny konvence v životě i v umění, zdůrazňoval neslučitelnost umění s logikou, hlásal absolutní nadvládu
spontality, destrukce všech uměleckých forem i jazyka, uměleckou absurditu a primitivitu (dada v dětské řeči =
hračka). Princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů. Zakladatel francouzský básník rumunského původu
Tristan Tzara. Úsilí šokovat, burcovat, provokovat.
Reakce na 1. světovou válku – útěk emigranů do Švýcarska. Roku 1916 založen Voltairův Kabinet –
v čele s Tristanem Tzarou, ostatní byli Německého původu. Napsal první manifest dadaismu. Skupina se
přesunula do Paříže – sociální aspekty, zaniká 1923 (po válce). Vyjadřovali nechuť k válce pomocí groteskní
hry (mistifikace, absurdita), forma: koláž, montáž. Texty popíraly formy a pravidla – vše se snažili zlikvidovat
a vysmát se tomu (vše co předcházelo dadaismu – kubismus, futurismus...) se jim zdálo nesmyslné . Texty
založené na mechanickém automatismu – volně spojovali slova a výrazy.
básnická sbírka Tzara: Kalendářní biograf abstraktního srdce
Dadaisté: Man Ray – fotograf, malíř Salvator Dalí, malíř Max Ernst, Picubia
Ch.Morgenstern – dadaisté u něho hledali inspiraci, báseň Košilela
Surrealismus – fr. surréalisme = nadrealismus. Vznik po 1. světové válce ve Francii, kde doznal největšího
rozmachu ve 20. a 30. letech, ovlivňoval literaturu v mnoha evropských zemích, v době 2. světové války se stalo
centrem surrealistického hnutí USA. Jako literární směr odmítal pevnou významovou a kompoziční výstavbu
literárního díla. Hlavní roli připisovali tzv. automatickému textu – rozumem nekontrolovanému proudu
asociací, který se měl podobat skutečnému průběhu myšlení. Vycházel z Freudovy psychoanalýzy: vyjádření
bezprostředních subjektivních dojmů, fantasie a snů (hypnóza, delírium, sny). Surrealismus navazuje na
dadaismus (řada jeho stoupenců přešla k surrealismu). Kromě literatury se projevoval i ve výtvarném umění,
divadle a filmu.
Zakladatelem je André Breton (1896 – 1966) – jeden z hlavních mluvších surrealismu, vydal Manifest
surrealismu. K surrealismu jej přivedlo studium neuropsychologie a nechal se inspirovat Freudem a Bergsonem.
Bělovlasý revolver, Magnetická pole, Spojité nádoby, Bláznivá láska – nahodilost, neplánovanost předstaf
Nadja – román – děleno na 2 části. 1 část – filosofické úvahy, popisy skutečných událostí; 2. část –
„milostný román“ – aplikuje metody surrealismu
Guillaume Apollinaire (1880 – 1918)
byl polák, žil v prostředí umělecké francouzské bohémy, jeho přítel byl Pablo Picaso. Narukoval jako
dobrovolník na vojnu – zraněn (operace lebky), pak pracuje jako cenzor, zaměstnanec ministerstva kolonií.
Zemřel na nemoc, vystřídal spoustu zaměstnání.
Rysy jeho poezie: vliv války, obdiv k moderní technice, civilizaci, městu; krása je v nejvšednějším životě,
obraznost, fantazie, volná asociace představ
Prsy Tiresiovy – poprvé použil termín surrealismus, divadelní hra – totální divadlo, popřel klasickou
strukturu hry (časy, děje, dějství). Žena feministka – Tereza – uřízla si prsa na protest utlačování žen
(starat se o děti, o manžela, vařit!!!)
Alkoholy – básnická sbírka, báseň Pásmo: spontánní proud představ, obrazů, skutečnost zachycena
z mnoha pohledů, prolínání časových rovin (tempo moderního světa), narušena logická souvislost veršů,
bez interpunkce, stírají rozdíly mezi lyrikou a epikou, verše o Praze (okouzlení Prahou)
Kaligramy – básnická sbírka
Paul Eluard (1895 – 1966) – autor protiválečných básní
Veřejná růže – básnická sbírka, obsahuje 19 básní + 1 báseň v próze, intimní lyrika
Nepřerušená poezie – volná představivost
Surrealismus u nás - Roku 1934 byla založena Surrealistická skupina, hlavním mluvčím byl K.Teige a
V.Nezval. Rozpadla se roku 1938. Nehledá jen zdroje štěstí a zábavy, ale odhaluje stavy podvědomí (skutečné
zdroje hodnoty) – automatický záznam. Vrací se do dětství, snaha odhalit zákonitosti podvědomí;
protiměšťácké – spojeno s komunistickým hnutím
Vítězslav Nezval (1900 – 1958)
vydal sborník Surrealismus v ČR. Ve svých surrealistických dílech používal motivy Prahy a ženy
Žena v množném čísle – sbírka, paralelní řazení subjektivních představ, využití obrazotvornosti a fantazie
Absolutní hrobař – sbírka, zde obraznost posloužila pro výraz odporu k fašismu
Praha s prsty deště – sbírka, okouzlující lyrická krása Prahy, mnohostrannost skutečnosti, střídání úhlů
pohledu, prolínání minulosti a přítomnosti
Sbohem a šáteček – sbírka, okouzlení z cesty po Francii a itálii, pocit štěstí
Skleněný Havelok, Zpáteční lístek – sbírky
Karel Teige (1900 – 1951)
kritik a teoretik umění, ve 30. letech mluvčí surrealismu
Surrealismus proti proudu
Konstantin Biebl (1898 – 1851)
v závěru období své poetické tvorby napsal surrealistické sbírky:
Nebe, peklo, ráj; Zrcadlo noci
Poetismus – výlučně český avantgardní směr (od pol. 20. let 20. stol.). Vznikl okolo avantgardní skupiny
Devětsil (zal. 1920), která združovala literáty, kritiky, výtvarníky, hudebníky a dramatiky. Poetismus je
reakce na ideologičnost a tendenčnost starší literatry: využíval obraznosti, fantazie, princip lyrismu, volné
asociace představ. Narušuje logickou výstavbu básně, odstraňuje interpunkci. Chtěl být metodou „jak nazýrat
na svět, aby byl básní“ (Nezval) a „uměním žít a užívat“ (Teige). Zakladateli a mluvčími byli K.Teige a
V.Nezval. Vydávali měsíčník ReD (Revue Devětsilu). 1930 vyšel poslední manifest, potom autoři přešli
k surrealismu.
Touha osvobodit literaturu od konvencí, překonat odcizení mezi jedinci, jedincem a společností; cílem ale
nebylo vymýšlet nový svět. Zbavení se předsudků a zábran vyjádřit se.
Báseň: důležité bylo to, jakým estetickým zážitkem ta báseň působí. Štěstí je základ, optimistické ladění,
uvolněná skladba, volné kupení představ, volný verš, rým na základě asonace – bez zvukové shody, rytmu.
Rozvíjení citového života člověka. Poetismus se nejvíce promítnul v lyrice, divadelní tvorbě a v hudbě –
navazoval na jazz. Cílem bylo znovu objevit pro člověka krásu – štěstí – hodnota, která je určena každému,
krása ve všedních věcech, ztotožnění se s obyčejnými lidmi. Ztotožnění swe s manuálně pracujícím člověkem –
s kolektivem. Poetisté se nepovažují za význečné lidi.
Karel Teige
autor manifestu Poetismus (1924). Vymyslel označení „poetismus“
Vítězslav Nezval
autor manifestu Papoušek na motocyklu (1924)
Podivuhodný kouzelník – básnická skladba, vydána v Devětsilu, básnický autoportrét, „čaroděj“ učí člověka
chápat krásu světa
Pantomima – sbírka, programová manifestace poetismu; členitě sestavený celek: drobné hříčky a kaligramy,
divadelní a pantomimické scénky, básnické manifesy (Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém)
Básně noci – sbírka, její součástí je skladba Edison – vážnější, hlubší pohled na skutečnost (vliv
společenských událostí); oslava tvůrčí činnosti člověka, pojetí práce jako dobrodružství, hrdinství;
polytematická báseň; inspirace – osobnost vynálezce žárovky; autorovo básnické vidění moderního světa a
člověka;
Podivuhodný kouzelník, Akrobat - básně
Konstantin Biebl
ve svém poetickém období využívá svých zkušeností z cest, vztahu k domovu, vlivu války a sociálních problémů:
Zlatými řetězi; S lodí, jež dováží čaj a kávu
Nový Ikaros – lyrickoepická skladba, vrchol poetismu, 4 zpěvy, polytematická báseň, volný proud
podvědomých představ, mnohotvárnost současného světa; obrazy z dětství, zážitky z tropů, milostné
vzpomínky, válečné hrůzy, smutek a tíha života; básník = mytický mořeplavec Ikaros, vznáší se
v prostoru a času
Jaroslav Seifert (1901 – 1986)
básník, měl poetické období – hravá lyrická obraznost; novinář, překladatel, získal Nobelovu cenu
Na vlnách TSF – sbírka, snaží se rozbít strukturu verše (oslava techniky, civilizace, exotika – moře,
cestování); hra se slovy a se zvukem; optimistické
Slavík zpívá špatně – sbírka, pocity radosti i zklamání, napsáno po cestě ze sovětského svazu – zklamání,
vystřízlivění
Poštovní holub – sbírka
17b – Veřejné mluvené projevy – funkce, podstata
(referát, přednáška, oslavný projev)
Veřejné mluvené projevy mají význam všude tam, kde je třeba věcně a srozumitelně sdělovat poznatky a myšlenky. Mohou to
být např. politické projevy, slavnostní projevy jako svatby, pohřby, významné kulturní událostí, zahájení výstavy atd. Tyto
projevy mají veřejný charakter – konají se za účasti veřejnosti, mají oficiální povahu. Jsou to projevy monologické, ale
řečník se snaží být v kontaktu s posluchači. Dosahuje toho způsobem svého vyjadřování, zvukovými prostředky jazyka a
mimikou. Součástí veřejně mluvených projevů je také emotivní působivost a agiční naléhavost. Řečník se obrací nejen na
intelekt, ale i na cit. Mluvené výklady (přednášky) vědecké a populárně odborné působí především na rozum posluchače, ale
zejména přednášky s tematikou společenskou mívají také ještě úkol získávací, úkol získávat pro jisté postoje a jednání.
Historie řečnictví:
Řečnické umění, jeho praxe i teorie, má počátky v antice, ve starém Řecku a Římě, kde osoby se státnickými a vojenskými
funkcemi museli oplývat řečnickým uměním. Významnými řečníky byl např. Aristoteles nebo Cicero. Antická rétorika měla
vliv i na církevní spisovatele a kazatele středověku – v Čechách Jan Hus, v 19. století např. Fr. Palacký
Oslavný projev:
Tyto projevy mívají povahu kladně hodnotících úvah, působí především na city a postoje posluchačů, v popředí úsilí řečníka
pak jev vytvořit citově působivý text. Působení na city musí být uměřené, autor užívá emocionálních prvků s rozvahou, a to
opět v závislosti na tom, jaký je vztah mezi ním a oslavencem, na jehož počest řečník vystupuje. Řečník nesmí upadnout do
příliš pohnutého a bezobsažného patosu, aby nepůsobil směšně. Slavnostní příležitéstné projevy pracují s bohatým obrazným
vyjadřovacím aparátem. Autoři užívají k zvýšení citové působnosti a k zvýšení názornosti textu metafor, jiných obrazných
obratů, např. metonymie a jiných prostředků běžně označovaných jako prostředky umělecké stylové oblasti. Tady se řečnický
styl těsně váže na styl umělecký.
Referát:
V tomto projevu nevystupuje do popředí osobnost přednášejícího tak jako v politických nebo slavnostních příležitostných
projevech. Jde však opět o veřejný projev, ovšem veřejnost je omezena na odborníky nebo na zájemce o danou problematiku;
projev je adresný, věcný. Důležité je udržovat pozornost posluchačů, vzbuzovat jejich zájem, popř. zvědavost, jde o to, aby
posluchači byli ochotni s řečníkem spolupracovat.
Přednáška:
Přednášky jsou mluvené projevy naučného obsahu. Jejich podstatou jsou výkladové a úvahové postupy, které jsou zpracovány
řečnickým stylem. Jejich působivost je nejen v jejich obsahu a věcnosti i jasnosti podání, ale také v jejich kompozici a jazykové
formě. Některé přednášky jsou určeny posluchačům s odbornými znalostmi, některé jsou přístupny široké veřejnosti.
Výstavba řečnického projevu:
1. Úvod: a) Oslovení posluchačů, získání jejich sympatií
b) Vytčení tématu jako důležitého a aktuálního a stanovení cíle řeči
c) Přehledné rozvržení řeči
2. Stať: a) Rozvedení myšlenek naznačených v úvodu a odůvodnění pravdivosti jistých tvrzení
b) Uvedení možných námitek a jejich vyvrácení
c) Vyzdvižení hlavních tvrzení jako dokázaných
3. Závěr: a) Stručné shrnutí závěrů, ke kterým řečník dospěl
b) Působení na cit posluchačů, aby bylo u nich dosaženo cíle řeči
Všechny uvedené části se realizují především v těch delších projevech, ve kterých dochází k střetnutí řečníka s rozdílnými
názory na otázky politické, kulturní a vědecké, k zápasu mezi zájmy jednotlivců nebo společenských skupin.
Řeči, které spíše jen osvětlují na základě jednoho názoru význam např. událostí a výročí, seznamují s vědeckými poznatky a
technickým pokrokem, a ovšem projevy užšího společenského dosahu nemají tak rozvinutou a výrazně rozčleněnou výstavbu
(kompozici). Zejména získávání přízně posluchačů bývá stručné (nebo se od něho upouští), podle situace se upouští i od
uvádění námitek a jejich vyvracení.
Působivosti se dosahuje: oslovením, 1 os. mn. č., otázkami, opakováním, fonetickou stránkou