Biblická etika SZ

Biblická etika
Proč?
Proč se vůbec zabývat etikou, jak ji nacházíme v Bibli? Odpověď je poměrně jednoduchá.
Zabýváme se v našem předmětu křesťanskou etikou a křesťanství, jak známo, se neobejde
bez Bible. Je to totiž jeden z nedůležitějších pramenů (někdo tvrdí, že jediný), ze kterých
křesťané čerpají své přesvědčení a svou víru, své hodnoty, své ukazatele na cestě životem a
venkoncem i svou etickou a morální orientaci. Než se tedy dostaneme ke speciální etice, je
nutné znát obecné předpoklady, ze kterých budeme vycházet.
Starý zákon
Celá biblická etika, tedy etika SZ i NZ, se vztahuje k Bohu, je tedy podřízena jeho absolutní
autoritě. I když je možné mluvit o odlišném charakteru etiky SZ a NZ, přesto je etice SZ a NZ
mnohé společné. Následující body na tomto místě charakterizují určité základní vlastnosti
etiky SZ. Co se na této základní charakteristice mění přechodem k NZ uvidíme později.
•
•
•
•
•
•
•
•
Etika bez Boha nemá smysl – zdrojem etických norem je Bůh a jeho Zákon nikoliv
rozumová úvaha filosofů
Etika má dialogický charakter – vždy je to první Bůh, který se k člověku sklání,
něco mu nabízí, zachraňuje ho a obdarovává ho a poslušnost jeho autoritě je teprve
lidská odpověď na Jeho prvotní dobrotu. (stvoření, Abrahamovo zaslíbení, exodus, …)
Bůh člověku něco nabízí a lidská odpověď na jeho dobrotu je poslušnost, úcta a
dodržování určitého ethosu. Není to tedy tak, že by bylo řečeno, když budeš dělat to
a to, tak pak možná si zasloužíš náklonnost strašného Boha. Nikoliv. Bůh se k lidem
sklonil a jako odpověď na jeho dobrotu je lidská poslušnost jeho Zákonu a Smlouvě.
Měřítko dobra je osobní – každý člen Božího lidu je stejným způsobem zavázán
Bohu a smlouvě bez ohledu na jeho postavení
Respekt vůči lidské osobě – v Izraeli nenajdeme brutální tresty jako v okolních
národech. Je tomu však třeba rozumět v kontextu místa a doby. Ukamenování se
nám dnes zdá dostatečně brutální, aby vyvrátilo tuto tezi, ale byl to nejvyšší možný
trest a v porovnání s např. Chamurapiho kodexem, který zná odsekávání různých
částí těla, vytrhávání jazyka a podobně, se zdá ještě jako celkem mírumilovný.
Nejenom mírumilovný, ale můžeme říci, že se opravdu izraelský zákon oproti okolním
národů respektem vůči lidské osobě vyznačuje.
Zdrojem morálky je zjevení – poznání Boží vůle se děje skrze znalost Zákona,
nikoliv skrze libovolné úvahy
Morálka je závazná a kategorická – morální učení je vždy formulováno jako
příkaz, nikoliv jako prohlášení. Dostatečným argumentem je zjevená Boží vůle bez
dalšího ospravedlňování. Pouze v mudroslovné literatuře je možné se setkat se
zdůvodňovací rozumovou argumentací.
Základní požadavek je jednání podle Božího příkladu – protože Bůh je dobro a
vše, co dělá je dobré, proto lidem „stačí“ následovat jeho příkladu
Víra a etika jsou neoddělitelné – biblická etika je teocentrická, s vírou tedy padá i
biblická etika. Biblická etika bez víry ztrácí své ospravedlnění.
1
Rozdělení etiky SZ
Podle současného rozdělení SZ na knihy historické, prorocké a mudroslovné se také dělí etika
SZ. Proč? Protože se v bibli objevuje několik etických etap, které korespondují s uvedeným
rozdělením a v každé etapě můžeme najít různé důrazy podle toho, jak se v dějinách vyvíjel
vztah Izraele a Boha, víra Božího lidu a cesty , kterými kráčel a byl Bohem vychováván. Tři
etické etapy nejsou nijak striktně od sebe odděleny ani časově, ani věcně, ve značné míře
existují současně a obsahují mnohé shody a společné rysy. SZ etiku tedy můžeme rozdělit
na:
•
•
•
Étos zákona
Étos proroků
Étos moudrosti
Étos zákona
V bibli je patrný pokus shrnout dané množství eticko-právních ustanovení pod pojem zákona
= tóry. Tóra obsahuje 613 předpisů a zákazů. Zde můžeme najít předpisy právní (právo
trestní, občanské a procesní – Ex 20 – 23 a Dt), kultovně-náboženské (nařízení týkající se
kultu, čisté a nečisté,... – Lv 1-15, 17 – 25, Nm) a etické (požadují a zakazují určitá jednání,
ale nejde jen o mravní kodex, ale zejména se jedná o vnitřní postoje). I když můžeme
biblický zákon takto pracovně rozdělit, bible mezi různými prvky zákona nerozlišuje v tom
smyslu, že by měli různou váhu. Izraelita vždy chápe všechny požadavky zákona jednotně
jako požadavky přicházející od Boha. Zákon ve SZ ještě nepředstavuje dokonalý zákon,
můžeme ho vnímat jen jako začátek dějin spásy. Je totiž do jisté míry historicky ohraničený,
tzn. že není konečný a směřuje k vyšší dokonalosti, NZ a naplnění v konečném vykoupení
lidstva.
Můžeme se tedy v něm setkat se skutečnostmi, které nám nějak nepasují do dnešní
křesťanské NZ etiky a mohou nám připadat i nesmyslné či kruté. Několik příkladů za
všechny:
1. láska k bližnímu je ohraničena pouze na lásku k příslušníkům judského společenství, na
cizince se nevztahuje, neboť nevlastní žádná práva
2. existovala polygamie, právo na rozvod ze strany muže či žena jako majetek – nicméně
určitá vidina ideálu v nerozlučitelné monogamii a rovnoprávnosti existovala
3. láska k nepříteli zůstávala na rovině představy o spravedlnosti a smíření, i když např. „lex
talionis“ „Oko za oko, zub za zub“ (Ex 21,23-25) bylo na svou dobu převratné. (spravedlivá
odplata v Izraeli totiž na rozdíl od běžné krevní msty okolních národů bylo opravdu něco
výjimečného a eticky o mnoho dál, i když v perspektivě NZ odpuštění se nám zdá drsná)
I v žalmech můžeme najít častěji ducha odplaty než modlitby za nepřátele.
Zákon ve SZ stojí na dvou důležitých základech. Stvoření a Smlouva.
Stvoření
Stvoření světa, tak jak je podáno v Gn ustavuje určité základní principy, na který
zákon stojí a z nichž zákon vychází. (respektujme však historickou podmíněnost
zákona):
• je to poselství o náklonnosti Boha ke světu a člověku
• stvoření a vypsání toho, co Bůh udělal pro člověka stojí na začátku před
jakýmikoliv Božími příkazy
• správné jednání člověka je odpovědí na Boží velké činy
• člověk a jeho centrální postavení, člověk jako obraz Boží
• existující a možný vztah člověka a Boha, osobní vztah já-ty
• svoboda lidského rozhodování
• vláda člověka je Bohem svěřená služba, panování musí být spojeno s péčí
• podobnost Bohu se stejnou měrou týká muže i ženy, z čehož plyne jejich
rovnoprávnost
• „ne“ vůči Bohu v prvotním hříchu pak automaticky vede i k „ne“ mezi Adamem
a Evou i mezi dalšími potomky (Kain, Ábel)
2
Zde můžeme vidět jednu důležitou věc. Sice je dán Zákon, který musí Izrael
dodržovat a kterému se nelze vyhnout. Jeho dodržování je dokonce vynucováno
sankcemi. Ale Zákon není jen tak dán zuřivým neosobním bohem či panovníkem a ty
člověče, poper se s tím nějak, jinak budeš o hlavu kratší. Ještě před Zákonem, před
jakýmikoliv dějinami, úplně na začátku, podává bible příběh o stvoření světa. (mýtus,
nikoliv historické líčení) A právě v příběhu o stvoření světa můžeme nacházet výše
uvedené principy, které jsou dány ještě před Zákonem a na kterých Zákon stojí.
Vidíme zde tedy to, že Bůh byl první, který se k člověku přiklonil a zároveň zde
nacházíme základní výpovědi o člověku, jaký je a co od Boha obdržel. Neboť nebylo
by člověka bez Boha. Nikoliv tedy zákon "jen tak", ale zákon až po vysvětlení lidské
podstaty a vylíčení obdarovanosti a závislosti člověka. Zákon jakoby druhá strana
mince stvoření.
Smlouva
Étos SZ stojí velkou měrou na smlouvě mezi Bohem a Izraelem. Zákon by bez
Smlouvy neměl význam jako by bez stvoření neměl východisko. Ve smlouvě se vždy
obě strany k něčemu zavazují a smlouva platí do budoucna, poskytuje jistotu. Ve
smlouvě se znovu objevuje Boží náklonnost k lidem. Ve smlouvě vždy nacházíme Boží
závazek k lidem, je to On, kdo smlouvu nabízí, ale smlouva má dvě strany a lidé zas
musí zodpovědně nést důsledky uzavřené smlouvy a adekvátně odpovídat na Boží
milost.
Boží vůle doprovázet lidstvo vede ke smlouvě mezi Bohem a Noemem (Gn 9) a všemi
národy následující doby. Obsahem této smlouvy je slavnostní Boží závazek, že již
nikdy v budoucnu nezničí zemi a lidstvo potopou. Je to SMLOUVA PŘÍSLIBNÁ. Stejně
jako náklonnost k ABRAHÁMOVI: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“.
(Gn 15).
Nejznámější a v dějinách Izraele nejdůležitější smlouvou je smlouva, kterou Bůh
uzavřel zvláštní vztah s Izraelem. Smlouva na Sinaji po vyvedení z Egypta. Po božské
nabídce smlouvy (Ex 19, 4-6) následuje toto slavnostní uzavření mezi Bohem a
Izraelem prostřednictvím Mojžíše (Ex 24, 1-11). SMLOUVA je nyní skutečným
svazkem, který Boha a Boží lid spojuje a svazuje. Opět se zde jako dříve objevuje
znamení smlouvy, Desatero. (po potopě duha, po zaslíbení Abrahámovi obřízka)
Bůh se zavazuje, ale i Izrael se má jemu svobodně zavázat navždy. Lid staré smlouvy
byl vyčleněn ze společenství národů a žil pod výslovně sděleným, Bohem zjeveným
zákonem, kterým je Mojžíšova tóra.
Bůh činí smlouvou z Izraele svůj vyvolený lid, dává mu zaslíbení, milost a vedení a
oznamuje lidu své požadavky (zákon a pravidla života). Lid odpověděl souhlasem,
kterým se zavazoval Bohu, že „poslušně bude dělat vše o čem Bůh mluvil“ (Ex 24,7).
Za povšimnutí stojí to, že se vztah Boha a člověka ve smlouvě týká výhradně
jediného národa.
JÁDRO SMLOUVY TVOŘÍ BOŽÍ SLOVO A ODPOVĚĎ ČLOVĚKA.
SZ má mravní zkušenost a vědomí konkrétní mravní povinnosti ještě před smlouvou na
Sinaji. Adam, Eva, Kain, Noe, Josef a jeho bratři, všichni mají vědomí dobra a zla. Všichni se
cítili vázáni nepsaným zákonem. Tento se zjevuje právě tak v srdci člověka jako v povědomí
skupin, a to bude stále chápáno jako hlas Boží.
Zákon a smlouva
V Bibli se sotva rozlišuje mezi různými prvky zákona (např. soudními, obřadními a mravními).
Izraelita chápe všechny požadavky, jako požadavky přicházející od Boha.
Zákon je darem Božím, privilegiem, který z Hebreů vytváří národ převyšující svou moudrostí
ostatní národy.
3
Zákon je podstatnou součástí smlouvy. Dekalog je dán lidu spolu s uzavřením této smlouvy.
Zákon (tóra) a Smlouva (berit) jsou v korelativním vztahu – stávají se dokonce synonymem.
Věrnost Zákonu je věrnost Smlouvě.
Zákon je blízkost Boží vůči svému lidu, je jeho hlasem, slovem, je radostí Božího lidu.
Mojžíšův zákon byl chápán jako Boží dar. Židé vnímali tóru jako zákon, který nebyl jen
dokonalejší než u jiných národů, nýbrž veskrze dokonalý. Mravní dokonalost pozůstávala v
dokonalém plnění zákona . Byli vytvářeny stále nová dodatečná ustanovení a zákony. V
pozdním judaismu (farizeismu) dochází k zabsolutizování jednotlivých dílčích přikázání na
úkor celkového smyslu zákona (v konfliktních případech chybí milosrdenství, spravedlnost a
láska). To byla situace v době Ježíšově.
Desatero
Desatero je dokladem resp. chartou smlouvy. Jeho text je uveden na dvou místech Ex 20,217; Dt 5,6-21.
Prolog "Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví…" je třeba připojit ke každému
přikázání, neboť bez něj by jednotlivá přikázání ztrácely část svého významu. Úvodní věta
totiž vyvolává vzpomínku a naznačuje, že chování Izraele dle Desatera má charakter
odpovědi = nejprve Bůh osvobozoval a nyní lid vyzývá, aby také žil jako Bohem
osvobozený. Proto je také třeba přikázání nahlížet budoucně: Já jsem vás osvobodil, proto vy
budete dodržovat přikázání.
Desatero neuvádí maximální příkazy, nýbrž minimální požadavky. Je vytýčena nejzazší mez,
za níž se člověk ocitá v pásmu smrti, tzn. že ztrácí život ve svazku, vypadává ze společenství
s Bohem.
Historie
Z historického hlediska je jisté, že Desatero nevzniklo při putování pouští, nýbrž v pozdní
době královské. Bylo sestaveno z řady příkazů již delší dobu existujících a původně zcela
samostatných (8.-7. stol před. Kr.). Jedná se o text, ve kterém byl koncentrován seznam
nejdůležitějších pokynů. Zcela ústředních pro život mezi lidmi, pro život s Bohem. Má se za
to, že izraelský původní étos měl své místo v rodině, v příbuzenstvu a kmeni. Novější
výzkumy a názory tvrdí, že z časového hlediska je text v Dt starší než v Ex, který
pravděpodobně vznikl přepracováním znění Dt a byl dodatečně zařazen do jiných starších
knih Ex. Při vyhodnocování tohoto díla byl úsek Dekalogu uveden do souvislosti s vyjitím z
Egypta a zařazen do Exodu
Teologie
Teologické hledisko je následující: Líčení okolností vyhlášení Desatera na Sinaji se chápe jako
teologicky motivovaný výklad pozdější doby. Izrael si vybíral a přizpůsoboval mnoho zákonů
a ustanovení od vedlejších národů (prostor pro zvláštní vedení a inspiraci ze strany Boha, při
formování zákona). Nějaký autor pak v pozdější době podsunul etické formulace
legitimizujícímu a ochrannému řádu Boha smlouvy a tím získalo Desatero jako část zprávy o
epifanii (zjevení) pečeť božského původu. Ať byly empiricky zjistitelné dějiny jakékoli, pro
věřícího člověka je Bůh ten, od něhož pocházejí přikázání. Na Desatero pohlížíme v rámci
teologie smlouvy, tj. té představy, podle níž sám Bůh hledal a založil zvláštní společenství s
národem Izraele.
Prolog
Prologem myslíme úvod k celému desateru: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z
egyptské země, z domu otroctví“. (Ex 20,2). Při četbě Desatera je nesmírně důležitý. Jako v
matematice existuje znaménko před číslem, které je rozhodující a co stojí za znaménkem,
nelze číst bez znaménka, tak Desatero nelze číst bez prologu. Prolog je klíčem k správnému
pochopení Desatera, ve kterém se Bůh slavnostně představuje jako osvoboditel a spasitel,
není tedy pouze Bohem přikázání a soudu. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z
egyptské země, z domu otroctví“. (Ex 20,2) Bůh sám sebe představuje jako radostnou zvěst.
4
Přikázání nejsou nějaké izolované a náhle vznesené požadavky, nýbrž vycházejí z Božího
předcházejícího skutku (vzpomínka na jeho zachraňující a osvobozující jednání pro Izrael).
Nejsou to autoritativní předpisy zlovolné síly, ale rady nakloněného Boha. Nejsou to
autoritativní omezení, ale rady pro další život. Jinými slovy, pokud Desatero omezíme na
vyjmenování jednotlivých přikázání, jsme vedle.
Jak je to se závazností Desatera? (kdysi i nyní)
•
•
•
•
•
•
O závaznosti Desatera pro starověký Izrael až po dnešní judaismus není třeba
pochybovat, neboť je stále ústřední částí Zákona.
V Ježíšově době platilo Desatero za jedno z nejdůležitějších míst v Bibli a bylo částí
denních modliteb.
Teorie, že deset Božích přikázání Starého zákona už pro křesťany neplatí, byla
rozhodným způsobem odmítnuta na Tridentském koncilu (DS 1569).
Kristovým vykoupením Starý zákon pominul, avšak mravní příkazy SZ platí stále,
neboť jsou to příkazy přirozeného práva a byly potvrzeny Kristem (Mt 5,17-20; Mt 19,
16-20). Pominula však platnost obřadních předpisů, neboť tyto měly především
předobrazný a přípravný ráz (Gal 3,23-25) A rovněž soudní předpisy ztratily svou
závaznost. Boží lid Nového zákona není již organizovaným státním společenstvím.
Apoštolský koncil v Jeruzalémě potvrdil svobodu křesťanů od starého zákona (Skt 15,
7-11.28n), ale Desatero zůstává v platnosti.
Názor, že křesťan je vázán pouze Kristem a Novým zákonem bez jakéhokoliv ohledu
na Starý zákon, je tedy naprosto mylný. Vždyť Kristus, jehož má křesťan následovat,
desatero dodržoval a neprojevil sebemenší pochybnosti o jeho závaznosti.
Jednotlivá přikázání
Na tomto místě neuvádím jednotlivá přikázání s čísly, jak je běžně zvykem, protože v bibli
číslovaná nejsou a způsob číslování se liší dle různých tradic a to následovně:
Judaismus
Římskokatolická
církev(nejen)
Evangelické církve
1. Já jsem tvůj Bůh, který tě
vyvedl z egyptské země
2. Nebudeš mít jiné bohy
3. Nezneužiješ Božího jména
4. Pamatuj na den
odpočinku
5. Cti otce svého a matku
svou
6. Nezabiješ
7. Nesesmilníš (nezcizoložíš)
8. Nepokradeš
9. Nevydáš křivého svědectví
10. Nebudeš dychtit po ženě
či něčem jiném, co patří
bližnímu
1. Nebudeš mít jiné bohy
2. Nezneužiješ Božího jména
3. Pamatuj na den
odpočinku
4. Cti otce svého a matku
svou
5. Nezabiješ
6. Nesesmilníš (nezcizoložíš)
7. Nepokradeš
8. Nevydáš křivého svědectví
9. Nebudeš dychtit po ženě
svého bližního
10. Nebudeš dychtit po
ničem, co patří tvému
bližnímu
1.
2.
3.
4.
5.
5
Nebudeš mít jiné bohy
Nezobrazíš si Boha
Nezneužiješ Božího jména
Pamatuj na den odpočinku
Cti otce svého a matku
svou
6. Nezabiješ
7. Nesesmilníš (nezcizoložíš)
8. Nepokradeš
9. Nevydáš křivého svědectví
10. Nebudeš dychtit po ženě
či něčem jiném, co patří
bližnímu
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne
•
•
v rámci smlouvy nebudeš uznávat jiné bohy, neboť to vůbec nepotřebuješ, protože
Bůh sám stačí
člověk je stvořen pro Boha, který se pro člověka rozhoduje a odpovídající rozhodnutí
očekává od něj
Nezobrazíš si Boha
•
Boha nikdo nikdy neviděl, není možné ho uzavírat do lidských představ...natož se
takovým výtvorům klanět – zdá se, že to má co do činění s lidským sklonem k
modloslužbě – jak je snadné od uctívání Boha sklouznout k uctívání jeho symbolu...
Nezneužiješ jména Hospodina
•
v chápání jména v Přední Asii a Egyptě bylo v souvislosti se samou bytostí nositele,
kdo znal jeho jméno, mohl jistým způsobem do bytosti nahlédnout, získat nad ní moc
a disponovat s ní a zejména s bohy pomocí magických formulí a tak je řídit ke službě
lidem – to se zde zapovídá
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý
•
sabat pro odpočinek v práci, pro kterou člověk nemá žít, zastavení pro hlubší
zamyšlení nad životem, je to den smlouvy zasvěcený Bohu, poukaz na stvoření a
Stvořitele – člověk stojí nad prací a svým dílem, vzpomínka na osvobození, slavnost
svobody
Cti svého otce i matku
•
•
•
•
spojuje úctu k Bohu s úctou k rodičům, ale nedává mezi ně rovnítko, pro úctu k Bohu
a rodičům je použito stejné slovo – přiznávat náležitou vážnost, rodiče respektováni
jako ti, kdo mají udržovat v paměti pokolení velké Boží činy
sociální závazek odpovědnosti za materiální zabezpečení rodičů ve stáří – tehdy velký
význam, když rodiče předali majetek dětem
jediné přikázání, které v sobě obsahuje i zaslíbení - …, abys dlouho živ byl a dobře se
ti vedlo na zemi
neplatí jen pro děti, ale též pro rodiče ve smyslu "jednejte tak, aby vás děti mohli mít
v úctě"
Nezabiješ
•
•
život člověka je dar od Boha a svou hodnotu má též odvozenu od své podobnosti
Bohu dané ve stvoření, proto s ním nikdo nesmí svévolně nakládat
odmítá zabití ve významu vraždy
Nesesmilníš
•
•
rámec a hranice, mimo něž není zachován mravní řád pohlavnosti a vztahu muže a
ženy, chápáno jako řád života vložený do stvoření Bohem, zavržen není až čin, ale již
předcházející postoj dychtění (viz. nebudeš dychtit po ženě…)
v původním významu zní "nezcizoložíš"
Nepokradeš
•
•
zákaz jakéhokoliv poškození cizího vlastnictví svým přivlastněním a vykořisťováním +
v úzké souvislosti s posledními dvěma přikázáními
nejedná se pouze o krádež věcného vlastnictví, ale v první řadě o zotročení člověka či
jeho prodání do otroctví, lidská svoboda je prvním jměním chráněným tímto
přikázáním
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví
•
původně se vztahovalo na soudní proces, kdy dva svědci mohli usvědčit a zpečetit
osud souzeného a tak se i provinit krví, zaměřeno proti způsobení škody bližnímu a
tak o narušení Smlouvy
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního
•
je v úzké souvislosti s "nesesmilníš", objevuje se tehdy, když žena již není součástí
majetku muže (v Exodu začleněno k dychtění po majetku, v Deuteronomiu před
dychtěním po majetku a samostatně - v rané době Izraele byla žena ještě součástí
majetku muže)
Nebudeš dychtit po něčem, co patří tvému bližnímu
podobná situace jako u přikázání "nepokradeš", ale zde je již odsouzen byť jen úmysl
krádeže
6
Étos proroků
Není možné tvrdit, že proroci v Izraeli přinášeli úplně nový pohled na Zákon a Smlouvu, ale
spíše připomínali její pravý a původní význam. Je naprosto lidské, že na to důležité člověk
začne dříve nebo později zapomínat. Stejně tak i Izrael začal po obsazení zaslíbené země po
nějaké době ochabovat ve své lásce k Bohu a ve svém přimknutí ke Smlouvě a Zákonu.
Zákon začal být dodržován jen formálně a porůznu překrucován tak, aby vyhovoval lidské
pohodlnosti. Zkrátka když se lidem vede dobře, zapomínají na to, kdo je původcem jejich
blaha a kdo je vyvedl z nesnází. Proto se v prorocké etice tak často setkáváme s připomínkou
jádra a podstaty Smlouvy a zákona, s připomínkou starého učení a jeho původního významu,
s připomínkou starých závazků, které vyplývají ze Smlouvy na Sinaji.
Proroci obohacují vztah smlouvy mezi Bohem a Izraelem, který byl původně představován v
jurisdickém světle, dalšími analogiemi a novými aspekty. Izrael je syn a Bůh otec (Oz 11, 14; Jer 31,20). Izrael je stádce a Bůh je pastýř (Ez 34, 11-23). Izrael je nevěsta a manželka a
Bůh je ženich nebo manžel (Iz 54, 1-10; Jer 2,2f; 31,3f; Oz 1-3). Tyto obrazy ukazují
smlouvu na Sinaji jako smlouvu lásky (srv. Ez 16,6-14). Pozorná a nezasloužená láska Boží
volá po odpovědi lásky, která se pěstuje v poslušnosti.
V neposlední řadě je nutné říci, že proroci volají po změně ve dvou rovinách. V rovině člověk
– Bůh a tím jim jde zejména o dodržování prvního přikázání a v rovině člověk – člověk, kde
tepou zejména sociální nešváry.
Zdůrazňují etické prvky před kultovními. Odmítají postoj, kdy je bohoslužba primární a
pomoc bližnímu sekundární (Iz 1,10;Mich 6,8; Oz 6,6) – dobré činy (pomoc chudým v jejich
problémech, ochrana sociálně slabých, úcta k právu, dodržování spravedlnosti) jsou
předpokladem pro dobrý kult.
V prorocké etice pak můžeme vidět několik podstatných prvků, které se opakují:
1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael:
•
•
•
•
proroci nepřichází v první řadě s tím, že by chtěli bezhlavě kritizovat, kritizovat bez
východiska není možné
proto se před výtkami a voláním po nápravě ukazuje, že Bůh je Bohem spásy, je
Bohem, který chce a přináší vysvobození z otroctví nejen egyptského, ale jakéhokoliv
jiného, z otroctví vlastního ega, chamtivosti, nelásky a neupřímnosti
v první řadě ukazují Boha žárlivě milujícího Izrael
z toho však má vyplývat odpověď, odpověď ve formě dodržování smlouvy a věrnosti
Hospodinu
2. Kritika praxe
•
•
•
•
správná praxe by měla být odpovědí na velké činy Boží
upozorňují na neshodu víry a skutků – být Bohem vyvolený lid, být jeho služebníkem
a nechovat se podle toho, to není možné: i dnes se s tím můžeme setkávat v
nejrůznější formě, i dnes existuje zbožnost bez praktického osvědčení, i dnes se
můžeme setkávat s lidmi, kteří horlivě studují Bibli, což je pro ně jediný a postačující
důvod k jejich spáse, a kteří jsou zároveň v praktickém životě nejrůznějším způsobem
zlí
proroci volají po shodě náboženské praxe a běžného života
není možné si zajistit přístup k Bohu jen vykonáváním nějakých kultických předpisů,
není možné se pokoušet Boha manipulovat do mých představ, kupovat si ho obětmi v
chrámu
3. Nutnost proměny srdce
•
•
pokud bude celý život vyplývat z čistého smýšlení, z upřímného úmyslu a zbožného
srdce, pak se automaticky objevuje praktický život, který odpovídá Smlouvě, Zákonu
a Božímu vzoru
Zákon a předpisy je nutno dodržovat ne jako vnější řád, ale jako praktický dopad
mého vnitřního přesvědčení
7
•
•
•
•
proto se objevují ostré prorocké soudy typu, že Bůh nechce oběti Izraele, že se mu
přímo hnusí a že pro něj nic neznamenají, protože člověk obětuje z povinnosti a
zvyku a zároveň myslí na to, jak doma zbičuje své otroky, které by ani neměl mít
vnitřní účast na kultu, skutky konané z vnitřního přesvědčení a s pravou láskou k
bližnímu, to je to, co chce Bůh, nikoliv mechanické výkony, jen abychom vyhověli
Zákonu
Odmítají prázdné rituály a vše co nepřináší ovoce do života - výzva k zvnitřnění –
ztotožnění se s obsahem, nejen poslušné vykonávání a snaha o vyhovění zákonu.
Ozývá se: "Milosrdenství chci a ne oběti…"
můžeme říci, že proroci zde místo litery ukazují na ducha zákona
4. Zvěstování a příslib příchodu Mesiáše
•
•
do lidského chaosu a bídy zaznívá slovo o příchodu Mesiáše, který má přinést
spravedlnost a mír – má přinést konečnou realizaci spravedlnosti a pravého vztahu k
Bohu
má učinit přítrž nekonečně roztočené spirále lidské neposlušnosti a porušenosti
Étos moudrosti
Skutečnost zákona a řádu ve SZ není jenom záležitost tóry, ale také mudroslovné literatury.
Její autoři jsou hluboce přesvědčeni o moudrém řádu, který je patrný v celém stvoření. Tato
zkušenost je popisována jako moudrost, která ještě něž bylo stvořeno nebe dlela u Boha.
Tato moudrost volá člověka, aby ji naslouchal a žil v harmonii s řádem, který ona
vybudovala. Moudrost závisí na bázni před Hospodinem je udělována lidem z milosti.
Harmonie s moudrostí znamená život, rozbroj s ní znamená smrt. Je to vyslovené ultimátum.
Cesta, která vede k poznání správného prožívaní života, spočívá především v hodnocení
dobrých nebo zlých následků jednání.
Přes všechno zaměření na moudrost, lidskou zkušenost a úspěch života se nakonec ale
setkáváme s tím, že to, zda je lidské jednání hodnotné nebo ne bude definitivně zhodnoceno
teprve z pohledu věčnosti. Správný řád hodnot není možné omezit na horizont tohoto světa,
ale v konečném důsledku je podřízen Bohu.
Nápadně málo se zde mluví o smlouvě.
Podstatné prvky:
•
•
•
•
•
•
•
•
Étos moudrosti, na rozdíl od étosu zákona a proroků se nikdy neprojevuje požadavky
nebo zákazy, nýbrž zprostředkováním názorů a zkušeností jde o rady, upomínání,
reflexe, dialog…Je zde tedy více zdůrazněn rozum a zkušenost člověka.
Nápadně málo se zde mluví o Smlouvě
Týká se často praktického života, úplně obyčejného úspěchu lidského bytí
Moudrost je zde perzonifikována, byla u Boha, ještě než byl stvořen svět (Přísl.
8,22-31)
Moudrost bez Boha je k ničemu (velký rozdíl oproti okolním národům)
"Počátek poznání, je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci"
(Přísl. 1,7)
"Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať" (Přísl. 3,7)
Étos moudrosti je naší mentalitě nejbližší: hledat Boží vůli ve styku se
skutečností.
8