církev jako společenství lásky ve službě trpícímu člověku

církev jako společenství lásky ve službě trpícímu člověku

CÍRKEV JAKO SPOLEČENSTVÍ LÁSKY VE SLUŽBĚ
TRPÍCÍMU ČLOVĚKU
ThLic. Jakub Doležel, Th.D.
Anotace: Účastníkům jsou nastíněny základní okruhy pomáhající praxe v církevním prostředí.
Zaprvé jde o pojetí člověka, neboť pomáhání je setkání dvou či více osob. Zadruhé jde o
témata, s nimiž se dobrovolník setkává z důvodu realizace svého dobrovolnictví v církevním
prostředí. Zatřetí jsou nastíněny některé prvky spirituality pomáhání, která představuje
v dobrovolnictví základní energetický motiv.
POJETÍ ČLOVĚKA A POMÁHÁNÍ
(podle encykliky Deus caritas est 2006)

Povolání člověka k lásce – jednota a komplementarita erós/agapé;

Pomáhání jako nonverbální komunikace oceňující schopnosti druhého – podpora
svépomoci, adresát pomoci jako subjekt, ne objekt lítosti, paternalistický a
„mesiášský“ přístup jako deformovaná praxe
Od povolání člověka k lásce – jednota a komplementarita erós/agapé – k praxi lásky
Člověk je pozván nalézt svou identitu ve svém povolání k lásce, která má zároveň
povahu touhy po druhém i sebedarování druhému, erótu i agapé. Erós i agapé jsou dvě tváře
jediné lásky.
S odvoláním na druhou biblickou zprávu o stvoření člověka („Proto muž opustí otce a
matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk“, Gn 2,24) může Benedikt XVI. tvrdit, že
erós je součástí lidské přirozenosti (srov. čl. 11).
Úzké spojení erótu a agapé má svou podobnost v neoddělitelnosti lásky k Bohu a
k bližnímu:„… láska k bližnímu je cestou k setkání s Bohem, a že uzavření očí před bližním
činí člověka slepým vůči Bohu“ (tamtéž).
Odtržení lásky k Bohu od lásky k bližnímu vede k pokroucené, charitně abstinující
spiritualitě. Důvod: „Jedině má ochota vycházet v ústrety bližnímu a projevovat mu lásku
mne činí vnímavým také vůči Bohu“ (čl. 18).
Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče
Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro
konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
K degradaci erótu podle papeže dochází tehdy, je-li erós ponechán sám sobě a
nepostupuje cestou odříkání, očišťování a uzdravování (čl. 5): překonat původní egoistické
zaměření lásky, usilovat o dobro druhého, osvobodit erós v sebedarování (čl. 6) Tehdy se
k erótu připojuje agapé (čl. 7).
Pomáhání jako nonverbální komunikace oceňující schopnosti druhého
Erós je blízký terapeutickému postoji oceňující lásky. Oceňovat znamená spatřovat
v druhém hodnotu, která přitahuje, je atraktivní. To ovšem předpokládá být přesvědčen a věřit
v niterné dobro člověka, nezávislé na jeho bio-psycho-socio-spirituálním stavu. Toto pozitivní
ocenění si druhého nepřizpůsobuje, nýbrž přijímá bez podmínek.
Láska jako sebedarující příklon k druhému má ovšem svůj pramen a fundament: „Kdo
chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar“ (čl. 7). Toto pravidlo reciprocity
je např. důvodem nezbytnosti rodičovské lásky pro zdravý rozvoj dítěte a jeho fungující život.
Pokud člověk tuto zkušenost postrádá, bude zapotřebí dalších osob, které např. v rámci
charitních služeb, nebo intenzivního terapeutického doprovázení, tuto lidskou potřebu budou
alespoň zčásti doplnit.
Pro laiky zapojené do dobrovolnických projektů je významné, že v teorii pomáhání
nefungují léčivě pouze informace, rady, poskytnuté prostředky atd. (projekt), nýbrž stejně
silně i osobní pomáhající vztah. Křesťanská filozofie pomáhání má tedy blízko k základním
parametrům terapeutického vztahu, jak je zformulovala humanistická psychologie:

osobní otevřenost a opravdovost,

oceňující přijetí klienta

a empatické porozumění.
Důsledkem pojetí pomáhající praxe jako jednoty erós/agapé Boha je požadavek
„vášnivé“ služby potřebným. Cílovým obrazem charitního pomáhajícího vztahu proto není jen
soucitná, spolu-trpící postava pomáhajícího, ale pomoc nesená a inspirovaná entusiasmem a
fascinací osobou druhého. Pomáhání může a musí přinášet také radost – erós.
Pokud erós vede v charitní praxi k postoji oceňující lásky, pak je dalším důsledkem
koncept pomoci ke svépomoci, podle nějž přednostním aktérem pomoci není pomáhající
(profesionální, dobrovolný), nýbrž sám jednotlivec, příp. skupina přímo postižena
sociálním problémem. Tento koncept chrání příjemce potřebné před takovým přístupem, kdy
je adresát právě jen objektem vnější akce, a naopak vede k odlehčení odpovědnosti
pomáhajícího, jehož úkolem není daný problém vyřešit „za“ adresáta, být jeho „spasitelem“.
2
Praktickým projevem této koncepce je především podporou svépomocné energie ‚adresátů‘
v rámci svépomocných skupin. Možnost pomáhat a nebýt jen příjemcem pomoci zvenčí
zvyšuje pocit vlastní hodnoty, chrání před „klientifikací“ a otevírá vlastní zdroje kreativity a
energie. Pokud nepřipadá v úvahu vysloveně svépomocný model řešení problému, je třeba
hájit povahu subjektu ‚adresátů‘ tím, že budou v rámci pomoci zvenčí (třeba profesionální)
mít podíl na definování samotného problému i navrhovaných postupech jeho řešení.
Koncept svépomoci lze podepřít také duchovně (teologicky): podobně jako nauka o
spáse rozlišuje aspekt vykoupení, nezasloužený dar Boha člověku (milost), a aspekt nutnosti
lidské spolupráce s tímto darem (lidská svoboda), je vhodné dodržet pravidlo v církevní
službě potřebným, aby její projekty zahrnovaly kromě ‚vnějších‘ forem pomoci také otevírání
prostoru pro sebeorganizaci a vlastní iniciativu osob v obtížných životních situacích, jak se
tomu děje ve svépomocných skupinách.
Takové pojetí pomáhající praxe je vyjádřené v Kodexu Charity ČR z 21. 1. 2009, který
zavazuje ke svépomocnému přístupu. Nejprve se v článku 1.5:
„Tam, kde se člověk ocitá v různorodých situacích ohrožení nebo nouze, jsou
pracovníci Charity zavázáni poskytovat mu účinnou pomoc a zároveň podněcovat
jeho samostatnost a schopnosti svépomoci.“
Dále, v rámci interpretace „zásady solidarity“ je použit koncept participace, který
charitním pracovníkům ukládá umožnit klientům „zapojení do rozhodovacích procesů, které
se jich dotýkají.“
Zatřetí, „zásada subsidiarity“, následující v Kodexu za zásadou solidarity, je
interpretována pomocí konceptu zdrojově orientovaného přístupu ke klientovi:
V rámci pomáhajících vztahů mezi charitními pracovníky a jejich klienty tato zásada
zavazuje k podpoře a aktivizaci vlastních schopností klientů (hledat jejich zdroje a
ne nedostatky), podněcovat je, aby se aktivně podíleli na změně vlastní obtížné
situace, vyrovnávat jejich šance na uplatnění a zapojení do přirozeného života
společnosti a vést je k samostatnému a odpovědnému životu.
3
POMÁHÁNÍ V PROSTŘEDÍ CÍRKVE
Triáda „funkcí“ církve
Pozdní středověk – Kalvín (1509-1564): pokus systematizovat úkoly církve
Z nauky o třech „úřadech“ Krista (učitelský, kněžský, pastýřský) se vytvořil model
třech „úřadů“ církve, resp. kněží a biskupů (úkol posvěcovat, vyučovat, řídit)
V polovině 20. století: nástup nových pokusů o systematizaci tzv. základních úkolů
života církve – tedy vymezení typů jednání církve, bez nichž by církev nebyla církví.
Zatímco v tomto původním modelu úkolů církve bylo velmi málo prostoru pro charitní
praxi – povětšinou byla součástí pojednání o pastýřských úkolech faráře1, kde představovala
jednu z osobních ctností duchovního pastýře a osvědčený prostředek jeho boje proti
mravnímu úpadku farníků – součástí nového schématu byly od počátku samostatná pojednání
pod názvy caritas, agapé nebo služba křesťanské lásky. Záhy se pro tyto ekvivalenty prosadil
jako zastřešující pojem „diakonia“, který spolu s „martyria“ a „leiturgia“ vytvořil více či
méně ustálený model tří, příp. čtyř (koinonia) základních úkolů církve.
Kérygma
=
Kristus přítomný v hlásaném evangeliu
Liturgie
=
Kristus přítomný ve svátostech
Diakonie
=
Kristus přítomný v trpícím člověku
Tyto tři funkce (kérygma-liturgii-diakonii) můžeme považovat za konstitutivní prvky
života církve, protože v nich se privilegovaným způsobem může člověk setkávat s živým
Bohem.
Z hlediska psychologie komunikace víme, že účinné slovo zahrnuje také analogické,
tzn. nonverbální komunikační prvky. Chce-li vyřčené slovo ustavit vztah (např. navázání
přátelství), resp. uzdravit vztah (např. smíření mezi dvěma osobami), vyžaduje nezbytně a
přirozeně také prvky nonverbální, tzn. vztahové komunikace.
Diakonie a liturgie představují z hlediska teorie komunikace vlastně hlásání dobré
zprávy (kérygma) pomocí nonverbálních znamení lásky (diakonie) a víry (liturgie), a jsou
tedy kérygmatem přeloženým do nonverbálního jazyka vztahů (blízkosti, přijetí, empatie,
1
Okrajově byla caritas pojednána také v rámci učitelského úřadu faráře v podobě útěchy pro chudé a napomínání
pro bohaté a dále v rámci kněžského úřadu faráře se drobné místo pro caritas našlo v souvislosti se zpovědí a
ukládaným pokáním v podobě almužny (kromě modlitby a půstu)
4
úcty, pozornosti a podpory) a symbolů (liturgické symboly: znamení kříže, stání, klečení, bití
v prsa, žehnání, liturgický průvod atd. Srov. R. Guardini, O posvátných znameních).
Podle papežského dokumentu „Evangelii nuntiandi“ verbální hlásání slova má
následovat až za nonverbálním svědectvím skrze skutky (čl. 20, 21, 41, 76). V obráceném
pořadí zase platí, že funkcí hlásaného slova-kérygmatu je zvýraznit a upřesnit význam
skutečnostem zakoušeným a předávaným v diakonii a liturgii.
Úrovně naplňování diakonické funkce (aktéři) –
Encyklika DCE vychází důsledně z principu komuniality (od lat communio =
společenství, farnost) charitní praxe: „…skutečným subjektem různých katolických
organizací, které se věnují charitativnímu dílu, je sama církev, a to na všech úrovních,
počínaje farnostmi, přes partikulární církve, až po univerzální církev“ (čl. 32).
Jelikož eklesiologie učí, že církev se stává událostí především v místní obci věřících
– ve farnosti – a „diakonia“ je nedispenzovatelnou složkou života církve, je nutné trvat na
tom, že primární místem charitní praxe církve je farnost.
Charita (ve) farnosti a charitní instituce (zjednodušeně Charita) tedy nejsou dva aktéři
stejné úrovně. Farnost je podle CIC (1983) součástí hierarchického zřízení církve, zatímco
Charita má podle téhož CIC charakter veřejného sdružení křesťanů. Právní tradice odlišuje
oba subjekty také terminologicky, když farnost označuje za „communitas“ a veřejná sdružení
za „consociationes“.
Charita (oblastní, diecézní, národní) má tedy své poslání odvozené od farností,
děkanátů, diecézí a provincií. To znamená, že církevní představení dávají svolení ke zřízení
těchto specifických subjektů, aby jednaly „jménem církve“ (can. 313) a doplňovaly, nikoliv
nahrazovaly, charitní poslání místních farních společenství.
Zmíněný vztah je možné si představit tak, že Charita svou specifickou organizační
formou a svými zdroji doplňuje (žádoucí, byť ne vždy existující) charitní aktivitu lokálních
farností tak, aby dosáhla větší účinnosti, resp. tam a v těch oblastech, kde potenciál (časové
možnosti, odborné kompetence, finanční zdroje) farnosti již nestačí. V tomto pořadí má
potom místní farnost atd. subsidiární odpovědnost (poskytnout subsidium) za ‚dobro‘
příslušné Charity, což může vyjadřovat nejen svou duchovní podporou, materiální podporou,
ale také svou nabídkou vlastních dobrovolníků nebo vhodnou účastí na strategických
rozhodnutích takové Charity.
Subsidiární vazba mezi Charitou a farností ovšem nemůže být jednostranná. Charity
disponují obvykle zdroji, na které farnosti obvykle nedosáhnou. Nejde ani tak o finanční
5
prostředky, jako spíše o mimořádnou kumulaci „know how“, tedy poznatků, kompetencí,
kontaktů, partnerů a profesních zkušeností, díky nimž Charita reaguje na příslušné sociální
problémy určité cílové skupiny klientů kompetentně a zodpovědně. Tento potenciál však –
opět ve smyslu principu subsidiarity – nesmí Charita uzurpovat jen pro sebe, ale vhodným
způsobem jej nabízet k podpoře přiměřených charitních projektů v místních farnostech.
Příkladem by mohlo být zajištění jednoduchého sociálního průzkumu farnosti, aby se
získal přehled o nejpalčivějších sociálních problémech lidí žijících na území farnosti (mapa
sociálních problémů), nebo zajištění základní odborné formace (vzdělávací kurz) skupiny
dobrovolníků farnosti, která se rozhodne systematizovat návštěvní službu nemocných a
osamělých apod.
Komuniálnímu ukotvení charitní praxe odpovídá velmi dobře institut Farních charit.
Ty představují jednak skutečně farní platformu pro charitní aktivity věřících ve farnosti, resp.
jednají jménem farnosti jako celku, a zároveň tvoří základní a nejmenší organizační jednotku
instituční Charity. Institut Farních charity navazuje na fungující začátky diecézních charitních
svazů po roce 1922 (Ludmily – farní odbory charity), na obnovu charitního díla po roce 1989
a v nejnovějším dokumentu (Motu proprio Intima ecclesiae natura z 11.11. 2012) ukládá
papež každému biskupovi, aby zajistil, že v každé farnosti bude nějaký takový institut
fungovat. Naneštěstí vedl rozvoj institučních, profesionalizovaných Charit po r. 1990
k postupné likvidaci těchto základních jednotek charitního díla v naší zemi. Posledních
několik (12 v olomoucké arcidiecézi) fungujících farních charit se navíc potýká ze strany
institučních Charit s nezájmem, přehlížením, ba dokonce s pokusy o jejich rozpuštění ve
prospěch Oblastních charit.
Příklad: Farnímu ukotvení charitní praxe církve velmi dobře odpovídá právní institut
Českobratrské církve evangelické2, který ustanovuje, že každé středisko Diakonie
(obdoba oblastní Charity) má svůj spolupracující lokální sbor (farnost), jenž za něj nese
především duchovní odpovědnost, ale také konkrétní manažerskou odpovědnost, neboť
staršovstvo sboru volí dozorčí radu střediska Diakonie, která je poradním a kontrolním
orgánem střediska. Zvolení členové dozorčí rady poté zpečeťují přijetí svého
komuniálního mandátu před sborem (pokud možno během bohoslužby) slibem.
2
Srov. Rozhodnutí Správní rady Diakonie Českobratrské církve evangelické č. 3 /2009 – změna přílohy
Organizačního řádu.
6
Kodexu Charity Česká republika vyjadřuje komuniální usazení práce Charity v čl. 1.6
takto: Charita respektuje, že původním místem uplatňování „caritas“ je přirozené
sociální prostředí farních společenství. Charita nenahrazuje osobní a nepřenositelnou
odpovědnost každého křesťana za sebe samotného a za službu bližním, ale svou činností
ji podporuje a doplňuje tam, kde síly a schopnosti jednotlivců nebo místních farních
společenství nestačí nebo tam, kde je potřeba zajistit odborný charakter služby.
Realizace diakonie v mezinárodním srovnání – bez dobrovolníků nebylo a nebude
charity
Jestliže platí, že primárním místem uplatňování „caritas“ je farnost, pak jde přirozeně
o záležitost dobrovolnického angažmá. Tomu odpovídá také realita Charity prakticky
kdekoliv na světě. Je obvyklé, že charitní praxe církve stojí z kvantitativního hlediska
převážně na dobrovolnících a jen menšinově na placených profesionálech. Počty se různí.
Např. v USA jsou to 4 dobrovolníci na jednoho profesionála, ve Francii je poměr 67:1, ve
Španělsku 20:1. Celosvětový průměr se může pohybovat kolem 15-20:1. Tak tomu bylo také
v počátcích českého charitního díla, které po svém ustavení (1922) jako první strategický bod
zvolilo zakládání farních charit (Ludmily, farní odbory charity) složených z dobrovolníků.
V současné době tvoří paradoxně jediné dvě výjimky z uvedeného celosvětového pravidla
právě Charita ČR a Deutscher Caritasverband (DCV). V rámci DCV máme k dispozici
podrobné a pravidelně aktualizované (každé dva roky) statistiky o počtu a struktuře
spolupracovníků a dobrovolnictví se zde věnuje intenzivní pozornost. Dobře to ilustruje název
deklarace z července 2010 „Ohne Ehrenamt keine Caritas“ a také početné vědecké studie
týkající se výzkumu a inovativních modelů dobrovolnictví. Podle statistiky z r. 2008
zaměstnával DCV 507.477 pracovníků a jejich službu doplňovalo cca 500.000 dobrovolníků.
Údaje o české Charitě jsou vcelku zmatené, nicméně se dá oprávněně předpokládat, že
v jejích zařízeních pracuje kol 6000 placených pracovníků a přibližně stejný počet
dobrovolníků. Jak u nás, tak v sousedním DCV je tedy poměr profesionálů k dobrovolníkům
tedy cca 1:1. I když můžeme s ohledem na naši zem argumentovat pošlapanou hodnotou
dobrovolnictví z doby před r. 1989 a mimořádným odcírkevněním společnosti, aktuální
výzkumy přesto ukazují, že i v české společnosti je obliba dobrovolnictví na vzestupu.3
3
Srov. EUROPEAN VOLUNTEER CENTRE (ed.), Volunteering in the Czech Republic. Facts and Figures
Report. Written by Jana Knechtlová. Brusel, July 2007. Dostupné online na
http://www.cev.be/data/File/FactsandFiguresCzechRepublic.pdf
7
Z toho vyplývá oprávněná domněnka, že Charity u nás sotva vyčerpaly potenciál, který
dobrovolnictví pro účinnost charitní praxe představuje.
Realizace diakonie v prostoru farnosti
sociální „mapa“ farnosti, plánování, realizace a vyhodnocení sociálního projektu4
V rámci Kněžského dne olomoucké arcidiecéze 2007 poskytli účastníci údaje o těchto
charitních aktivitách ve farnostech:
-
bezplatné služby právníka, lékaře, psychologa
-
setkání bezdomovců
-
odvoz z bohoslužby
-
obvazy pro misie
-
návštěvy nemocných
-
klub důchodců
-
výpomoc s péčí o nemocného doma
-
misijní půst
-
společná adopce na dálku
-
sbírky
Charita ve farnosti
úkoly, oblasti působení, organizace, spolupracovníci, financování
Úkoly

Nejen materiální pomoc (šatník, polévky…; nejenom chlebem živ je člověk…“), ale
poskytnout prostor pro chápající naslouchání, podporu při hledání smyslu a naděje
v krizových situacích života, ve vnímání vlastní důstojnosti a v neposlední řadě vlastní
zodpovědnosti; je prostorem, v němž člověk může dospět k uzdravení svých vztahů –
k sobě, k bližním a k Bohu.

Charita ve farnosti je službou „životu v plnosti“ jak jednotlivců, tak rodin i celých
komunit. Není tedy ničím odlišným od pastorace ve farnosti, je vždy součástí
pastorace a dovolují-li to okolnosti, využívá i cest svátostné pastorace.

Podporovat prosociální postoje a chování – podporovat takovou atmosféru ve farnosti,
kde je charitní angažmá vnímáno jako možnost a úkol všech; prostředkem k tomu
4
Podle REFERAT PFARR-CARITAS DER ERZDIÖZESE WIEN, Praxismappe Caritas. Wien, 2002
8
může být zdůraznění charitní tématiky při různých liturgických příležitostech nebo
informování farníků o nouzi a potřebnosti na území farnosti

Tam, kde jsou farníci osloveni charitní dimenzí své víry, je třeba hledat jejich
obdarování-charismata, poskytovat inspirace ke konkrétnímu uplatňování charitní víry
a rozvíjející se modely uspořádat tak, aby se na nich mohli podílet i lidé s nepatrnými
zkušenostmi a nedostatkem volného času

Rozvíjet sociální kompetence farníků pomocí nabídky vzdělávání a pomocí možnosti
„probrat“ svou sociální praxi v následném rozhovoru ve skupině ostatních
angažovaných nebo (u náročnějších forem nasazení) v odborné supervizi.

Tam, kde se narazí na opakující se stavy nouze, je možné, že jsou zapříčiněny
strukturálně. V takovém případě nejednat jen individuálně, případově (hasit oheň), ale
politicky. Informovat místní politiky a orgány o nouzi.
Oblasti
osoby s omezenou soběstačností a jejich blízké osoby – odkázané na ošetřovatelskou a jinou
péči – po lékařských zákrocích, senioři, chronicky nemocní, lidé se zdravotním nebo
mentálním postižením – osoby pečující o tyto jedince v domácnosti (poskytnutí odlehčení)
skupiny ohrožené sociálním vyloučením – alkoholici, narkomani, zadlužení-předlužení,
propuštění z věznice (odmítání a strach okolí), bezdomovci. Při zvažování pomoci dbát ale na
zkoumání reálného stavu nouze, snižovat možnost ‚švindlování‘.
Cizinci a uprchlíci – jiný jazyk, jiná kultura, právní situace
Nouze v rozvojových zemích (Haiti)
Organizace

každý farář nebo kaplan byl svěcen i k diakonátu

potřeba struktur: pastorační rada – výbor pro charitu – charitní referent – charitní
skupina
Možnosti motivace a získávání spolupracovníků

speciální nedělní bohoslužby v rámci liturgického roku !!! Jak je tomu u nás?

Vyhledávání spolupracovníků (specifikovat k čemu, časové nároky, oslovit centrální
postavy…)
9

Doprovázení spolupracovníků (kontaktní osoba, reflexe angažmá, supervize, projevy
uznání)

Další vzdělávání
Práce s veřejností

v rámci farnosti

mimo farnost
Možnosti financování

sbírky

složenka ve farním zpravodaji

bazary, bleší trhy, plesy, firmy

model daně z luxusu???
Použití finančních prostředků

vzdělávání

organizační náklady (transport)

finanční podpora – při dodržení zásad
Čtyři příklady charitních ‚projektů‘ ve farnostech
(Podle REFERAT PFARR-CARITAS DER ERZDIÖZESE WIEN, Praxismappe Caritas. Wien, 2002 )
Příklad 1: Sociální telefonní linka mládeže
Počátky byly skromné. Malá skupinka mládeže Farnosti sv. Josefa (Vídeň 6) chodí po
dvojicích navštěvovat staré lidi v rámci dlouhodobé akce „přání k narozeninám“. Seniorům
předají při té příležitosti psané blahopřání a láhev vína. U některých zůstane jen u toho, u
jiných z toho vznikne víc. Dvě dívky začnou chodit se „svou“ starou paní na procházky,
prohlíží si s ní její fotoalba, udělají si společně kávu. Dva z chlapců stráví celé odpoledne
v domově důchodců, poté tam pravidelně docházejí…
Pastorační asistentka rozhodla, kteří ze seniorů jsou vhodní pro mládežníky (a obráceně).
Vybavila mládež potřebnými radami a pro případ nouze byla k dispozici na telefonu. Dvojice
se poté setkají a vyměňují si zkušenosti.
10
Je zřízena „sociální telefonní linka mládeže“. Každý čtvrtek od 16 do 19 hod. Je jedna
z dvojic mládeže k dispozici na telefonu. Úklid kuchyně, bytu, přenášení krabic atd. je
promptně vyřízeno. Někdy má dvojice co dělat, aby to stihla, jindy není co dělat nebo se
ochota skupinky využije k pomoci s administrativou ve farní kanceláři. Pečovatelka – osoba,
která je v úzkém kontaktu se starými a nesamostatnými seniory na území farnosti – také
sestavuje seznam úkolů na čtvrtky a koordinuje práci. Most, který se podařilo mezi
generacemi vytvořit, se rozvíjí i jinak. Skupina mládežnických hudebníků zorganizovala
hudební večer v klubu důchodců.
Příklad 2: Charitní kavárna
Farní úřad byl konfrontován s existenčními problémy mnoha rodin nejprve v rámci příprav na
první sv. přijímání. Rozhovory s dětmi a rodiči ukázaly, že v důsledku vysokých nájmů,
měsíčních splátek nebo zcela desolátního rodinné situace se některým dětem nedostává ani
jednoho teplého jídla denně.
Ženy ve farnosti vypomohly, doma navařily a jídlo donesly přímo do rodin. Zemědělci a
drobní pěstitelé darovali brambory, zeleninu a vejce.
V každotýdenních návštěvních hodinách (středa dopoledne), které musely být zřízeny, si
mohly ženy (muži nikdy nepřišli) vyzvednout potraviny, oblečení pro děti a také potravinové
šeky. Stud a strach však přetrvával – nepřišel prakticky nikdo, kdo by nebyl osobně pozván
některým farníkem nebo bývalou „klientkou“. Při bohoslužbách byly čteny prosby o oblečení,
dětské postýlky, dětskou stravu a co bylo právě třeba.
Ve středu dopoledne se „pomoc“ vydávala. Díky tomu se potkávalo více žen na faře zároveň.
V rozhovorech, ke kterým během čekání na vydání pomoci spontánně docházelo, mohli
zjistit, že jejich prekérní situace není ojedinělým osudem. Aby se komunikace mezi
přítomnými ještě více otevřela, nabídla jim charitní referentka farnosti šálek kávy – charitní
„kavárna“ byla na světě.
Najednou z fary nikdo nepospíchal. Ústní propagandou se zakrátko vytvořila skupina sedmi
až deseti žen s malými dětmi. Charitní referentka se velmi snažila využít tento termín jako
možnost kontaktu, nabízela k odnesení domů moučník, ovoce a zeleninu z vlastní zahrádky.
Další pokus, jak setkávání rozšířit o ruční práce, selhal. Ženy se necítily dostatečně zručné a
tak zůstalo jen u rozhovorů s kávou. Časem se rozhovor stával stále důvěrnější, ženy se
sdílely se svými starostmi a problémy. Skupina se tak stala místem psychické podpory a ve
spojení s konkrétní pomocí také možností nového začátku. Pro někoho byla rozhodující
11
materiální pomoc a zprostředkování práce, pro jiné už jen pravidelný termín, pevný bod
v týdnu, pomohl překlenout krizi.
Díky této směsi charitního projektu farnosti a svépomocné skupiny se „klientky“ podařilo
získat pro další aktivity ve farnosti. Aktivně vystupují třeba na svátku Díkuvzdání za úrodu,
při farním setkání u kávy atd.
Příklad 3: Setkání osob s postižením
V jedné z vídeňských farností se každý měsíc setkává skupina lidí trpících roztroušenou
sklerózou. Účastníci jsou sváženi pomocí přepravní služby pro vozíčkáře z různých částí
města. Jejich přáním a cílem je možnost společného spirituálního hledání a náboženských
aktivit. Tato setkání vytváří pevný bod smyslu v životě postiženého člověka.
Na počátku stojí praxe studentky teologie v této farnosti, která sama trpí touto chorobou, a
přání faráře navázat kontakt s postiženými ve farnosti. Na základě typů od farníků a cíleným
vyhledáváním bytů postižených (např. stavební úpravy vchodů) mohli oba vykonat řadu
osobních návštěv. Ačkoliv se tyto návštěvy setkaly převážně s velmi pozitivním přijetím,
z různých důvodů se nepodařilo dát dohromady dostatek účastníků vlastní skupiny (pracovní
vytížení, strach před církevním prostředím, snaha vytrvat v izolaci…).
Ve stejné době ovšem informovala faráře jeho známá, že její přítelkyně a spolupacientka má
náboženské zájmy. Sice má možnost setkání se stejně nemocnými v Klubu rakouské
společnosti roztroušené sklerózy, ovšem bez jakéhokoliv duchovního doprovázení.
Mnozí z pozvaných okamžitě přijali pozvání na setkání ve Farnosti St. Klaret. Pastorační
praktikantka měla na starosti duchovní impulsy, které účastníci vnímali velmi pozitivně.
Kromě toho se také vydatně diskutovalo u kávy s moučníkem. Vrcholem kalendáře této
skupiny byly společné bohoslužby, resp. pouť do Mariazell. Po odchodu praktikantky se
moderace skupiny ujaly dobrovolnicky dvě farnice.
Příklad 4
(Podle Menschen am Rande. Mitten unter uns! Ein Handbuch für Ehrenamtliche. CaritasKonferenzen Deutschlands e.V. 2009, 74 s.)
„U husy“ se jmenuje denní centrum, které vzniklo pro účely setkávání lidí bez domova a
funguje už 12 let. Celá záležitost vznikla na popud všímavých a angažovaných věřících
12
z několika farností jednoho německého města, které nenechala chladnými smutná situace
těch, kdo posedávali v mrazivé zimě na lavičkách, schodcích a obrubnících ve městě.
Bylo jasné, že jako jednotlivci s tím mnoho nezmůžou. První kroky tedy vedly do charitních
výborů farních pastoračních rad. Následovaly dlouhé a nároční diskuze, kde zaznívaly mnohá
„co když“ nebo „ale“. Nicméně podařilo se vzbudit zájem. Na výsledek jsme pyšní, říká jedna
z dobrovolnic projektu, který nese jméno „U husy“.
Dům se nachází v centru města, je tedy snadno dostupný jak pro hosty, tak pro zvědavé
návštěvníky. Poskytuje obývací halu s integrovanou kuchyní, počítačový koutek, dílnu, kde se
opravují a prodávají použitá kola, dvě toalety s umývadlem a sprchou, pračku a sušičku, řadu
uzamykatelných polic a tzv. ordinaci lékaře.
Jsme k dispozici pět dní v týdnu od 9 do 13 hodin.
Více než 20 dobrovolníků se střídají ve službě podle svých možností, jednou/14 dní, jednou
nebo vícekrát/měsíc. Jsme podporování na místě jedním placeným pracovníkem, který má na
starosti péči o domácnost, a jedním opravářem v dílně. Jedna sociální pracovnice je nám na
požádání k dispozici. Často se u nás zastaví tzv. kontaktní policista a udržuje s námi i našimi
hosty přátelský vztah.
Naše práce spočívá v poskytování snídaní a obědů. Mezitím může každý dělat, co uzná za
vhodné: rozhovory, praní prádla, společenské hry, nakupování, návštěva lékaře nebo úřadu
atd. Původně mělo jít o místo setkávání lidí bez domova. Mezitím se z toho stalo místo
setkávání lidí, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, tzn. jsou delší dobu nezaměstnaní,
rezignovaní nebo mají osobní či rodinné problémy a hledají kontakty.
Někteří se zde chtějí setkat se známými, jiní doufají v pomoc od nás dobrovolníků: materiální
pomoc ve formě potravin nebo šatů, ale i lidskou pomoc. Mnoho z nich v nás hledá
naslouchání, které neposuzuje ani neodsuzuje.
Je jasné, že se v projektu objevují i obtížné momenty. Jsme dobrovolníci a často jsme
konfrontováni s problémy alkoholismu nebo závislosti na drogách. I když v centru netrpíme
žádný alkohol či drogy, dostáváme se často do kontaktu s lidmi pod “vlivem“. Akceptujeme
je stejně jako ostatní, ale musíme dbát na to, aby tím ostatní netrpěli. Když je věc ošidná,
máme možnost alarmovat odbornou sílu nebo policii. V extrémním případě můžeme udělit
přechodný nebo trvalý zákaz vstupu. Naštěstí k tomu dochází jen zřídka.
Mám-li po deseti letech bilancovat, můžu říci toto:
Všechny obtíže se určitě vyplatily: v centru jsem poznala tolik lidí v obtížných životních
situacích, které jsem jinak ve městě potkávala, aniž bych věděla o jejich osudu:
13
Zažili jsme také méně šťastné případy. Právě u alkoholiků a narkomanů vidíme sotva kdy
úspěch. Někteří se snaží zbavit se závislosti, podstoupí odvykací léčbu, ale pak se dostanou
zpět do staré party a recidiva je přeprogramovaná.
Řada našich hostů je s ohledem na zaměstnání problematických. Nemají dostatečné nebo
vůbec žádné vzdělání, jsou už příliš dlouho bez práce, nevydrží už pracovní rytmus nebo jsou
fyzicky tak zdecimováni, že skutečně pracovat nemohou. K tomu ještě i to bydlení, které
mají, je ve špatném stavu. Ale kdo by pronajímal pěkný byt těmto lidem,
Škoda, že máme několik „štamgastů“. To jsou lidé, kteří jsou na nás skutečně už závislí nebo
chtějí být závislí. Byla bych radši, kdybychom byli něco jako přechodné řešení na cestě
k novému startu.
Poznámky k tématu „lidé na okraji společnosti“

Jaké vnímáš postoje a názory v soukromých i veřejných diskuzích?

Přehlížení společenských a ekonomických podmínek (sezónní nabídky práce, nejistá
pracovní místa, chybějící místa pro nekvalifikované, nedostatečná sociální podpora
nebo nabídka služeb

Každodenní realita (nezdvořilost, pohrdání, nerespektování jejich limitů, agresivita)

Projevy agrese a resignace považovány za příčinu jejich problémů, ne za výraz jejich
stresu

Lidé v dnešní společnosti se více stahují do vlastní „sociální vrstvy“. Stále méně
příležitostí setkat se „lidmi na okraji“.

To blokuje společné zkušenosti, solidaritu a vzájemnou úctu.

Obrazy chudoby a vyloučenosti už v širokých vrstvách společnosti nevznikají
z přímých kontaktů, ale z mediálních zpráv nebo z vjemů „na dálku“ (nádraží, určité
městské čtvrti nebo ulice).

Podle jednoho výzkumu v Německu (2008) zná jen 13% obyvatelstva někoho chudého
z vlastní rodiny nebo okruhu přátel.
14

Vědomí, že trvalá vyloučenost lidí ve společnosti se týká všech, se vytrácí a bývá
vytlačováno.

Zodpovědnost za pomoc se přesouvá automaticky na veřejné nebo neziskové – zkrátka
specializované – instituce.

Navíc musíme u mnoha lidí předpokládat také strach z vlastního sociálněekonomického ohrožení.

To vše může vést k úbytku ochoty dávat k dispozici nezbytné finanční prostředky
k řešení vyloučenosti.
Jaké strategie změny máme ve vlastních rukách:

upozorňovat, že „lidé na okraji“ tu jsou,

že představují výzvu nejen pro veřejné struktury (stát, samosprávu), ale také pro
církev,

zcitlivovat lidi pro životní podmínky „lidí na okraji“ (princip solidarity)

a jejich práva na participaci
-
účast na politických, ekonomických, kulturních a sociálních procesech ve
společnosti
-
Právo rozvíjet a uplatňovat své schopnosti,
-
zastávat své zájmy,
-
organizovat si volný čas,
-
cítit se přijatý a pro druhé důležitý.
-
Práce, vzdělání, zdravotní péče a přiměřené bydlení jsou nezbytným základem.
-
Tam, kde to lidé nemohou, potřebují podporu – subsidium (princip
subsidiarity). Nesmí být jen objektem pomoci, péče nebo dokonce milodarů.
15
-
Právě lidé, kteří zakusili mnoho odstrkování, přehlížení a vyloučení, potřebují
kontakty a setkávání, kde mohou zakusit opak: respekt a úctu. Že jejich situaci,
představy a přání někdo bere vážně. „Lidé na okraji“ jsou našimi bližními.
Nenahraditelná role dobrovolníka v sociálních projektech

V rámci svých úkolů se setkávají s problémy a situacemi, které se v jejich vlastním
soukromí vyskytují jen zřídka nebo vůbec

V rámci svého angažmá vstupují do jiného „světa“, překračují hranice vlastního světa
do jiného, cizího a vrací se zpět. Hranice ne na mapě, ale v hlavách.

Dobrovolník vytváří most k lidem často ve zcela odlišné životní situaci tím, že se
s nimi setkává jako subjekt, jako osoba

Biblická inspirace: můj protějšek je Bohem stejně milován jako já

Odvaha vstoupit do vztahu k „člověku na okraji“ znamená překročit imaginární
společenskou hranici

Dobrovolníci jsou „znalci“: dívají se kolem, co se děje, vidí každodenní nouzi rodin,
seniorů, nemocných, nezaměstnaných, lidí bez domova, atd.

Se zkušenostmi se dobrovolník může stát „poslem“ – nositelem poselství, být
prostředníkyem mezi oběma světy, vyprávět v jednom o druhém a naopak.

Poslové tohoto druhu propojují společnost s jejími různými světy – jsou zdrojem
fundovaných informací, odstraňují předsudky…
Dva příklady:
„Je důležité, aby vaše dítě mohlo dělat domácí úkoly. Kdyby nemohlo, mělo by ve
škole problémy a nezvládlo by ji. A když nezvládne školu, nenajde později práci.“
Zde promlouvá dobrovolník jako „posel“ společnosti a jejích vzdělanostních měřítek.
„Jak si můžou lidé z příspěvku v nezaměstnanosti zaplatit ještě školní pomůcky, kde na
to mají brát peníze?“
Tady směřuje poselství jiným směrem. Znalecky propůjčuje hlas prostředí, které
mnoho dobře situovaných nezná, o němž ale z důvodu politického nebo profesního
mandátu rozhodují.
Být „znalcem“ a být „poslem“ – integrální součást úkolu dobrovolníka v sociálním
projektu.
16
Analýza sociální situace komunity – farnosti, městské čtvrti, obce
…Vidět – posoudit – jednat…

Analýza situace (vidět-posoudit) je nezbytně nutná, aby se zajistila dlouhodobá a
udržitelná pomoc (jednat), resp. neunikly pozornosti skryté formy nouze.

Čím větší počet zapojených do analýzy, tím větší šance, že kontakt se sociální realitou
přeroste u zapojených také do ochoty k pomoci.
Podněty pro analýzu sociálních potřeb, realizovanou např. pastorační radou farnosti,
staršovstvem sboru, pracovní skupinou děkanátu, projektovou skupinou městské čtvrti atd.:
Kdo může pomoci s poznáním lidí a jejich potřeb?

vyhledejte osoby, které znají lidské problémy z titulu své profese nebo zkušeností

lékaři, sociální pracovnice, učitelky, vychovatelky, pracovnice sociálních odborů
úřadů, předsedové občasných sdružení, dobrovolníci v sociálních projektech, kněží,
kaplani, řeholníci, pastorační asistenti atd.

aby vznikl co neucelenější názorový obraz, je třeba hovořit s více osobami

informovat oslovené o tom, v jaké souvislosti žádáte o jejich názory, s jakým
mandátem

ujistit se, jestli by eventuálně oslovení nebyli ochotní spolupracovat
Na co se ptát?

Jaká je v městské čtvrti, farnosti… atmosféra? Atraktivní, přátelská, podporující nebo
odmítavá, nudná, odrazující, nepřátelská…? Z čeho na tyto charakteristiky oslovení
usuzují (např. chybějící dětská hřiště, zeleň, zchátralá zástavba, statistika vloupání,
chybějící místa setkávání a komunikace atd.)? Jak je lokalita bezpečná, jakou má
pověst?

Co je nápadné na infrastruktuře lokality: např. sociálně vyloučená lokalita, ubytovna
pro zahraniční dělníky, nezaměstnanost, národnostní rozmanitost, věková struktura,
podmínky bydlení…?
17

Jaké jsou nákupní možnosti v lokalitě, možnosti setkávání ve skupinách? Jaká je
„občanská vybavenost“? Hřiště, kulturní domy, sportovní kluby, zdravotní služby,
sociální služby, poradny, školka, škola…?

Pobočka banky, obecní zařízení? Kulturní nabídka? Spolky, kluby a sdružení v místě?
Restaurace?

Dopravní spojení?

Které skupiny, grémia nebo organizace se věnují otázkám, žádostem, potřebách a
nouzi jedinců, rodin nebo sociálních skupin?

Existují nějaké sítě, které by zachytili ty, co se ocitnou v obtížných životních
situacích?

Funguje nějaká forma sousedské výpomoci? Organizovaně, spontánně?

Jaké jsou pro lokalitu typické tradice a zvyky?

Nějaké zvláštnosti ve věkové struktuře?

Podíl migrantů? Jaké národnosti?

Jaká je situace bydlení? Typ bydlení (rodinné domy, sídliště …)?

Faktor životního prostředí (průmyslová zástavba, hustá doprava..)

Firmy v lokalitě (drobné, střední, velké)?
Jak naložit se získanými údaji?

protokoly z rozhovorů (s kým, funkce, informace, nápady a přání samostatně)

srovnat rozdílné názory

vytvořit souhrnný obraz údajů, odvodit důsledky
Jak mohu získat další „nadšence“?

kdo by mohl být spojencem v projektu? Je možné dostat takové k jednomu stolu, do
pastorační rady, do výboru…?

využijte redakci místního tisku, pastorační rady, místní o.s.
Prezentace výsledků analýzy

zachování ochrany osobních údajů

prezentace při poradě nebo výjezdním zasedání pastorační rady farnosti

písemný podklad pro poradu charitního/diakonického výboru farnosti

informační tabule instalovaná při farní slavnosti, ku příležitosti Dne charity (27.9.)
18

podklad pro „kulatý stůl“ o sociální situaci (z iniciativy farnosti) pro obec, magistrát
městské části…, aby se mohla diskutovat kvalita života v lokalitě

podklad pro interview s místním tiskem, rádiem, do farního zpravodaje…
Sociální projekt
Sociální projekty mají za cíl zlepšit ekonomické, emocionální nebo sociální situaci
znevýhodněných lidí.
Základem projektu jsou potřeby cílové skupiny
Projekty jsou akce, které:

zapojují hledisko a potřeby cílové skupiny

mají konkrétní úkoly

mají dosažitelný cíl

přizpůsobují se místním podmínkám

jsou časově ohraničené (krátko- středně nebo dlouhodobé)

se pravidelně vyhodnocují z hlediska metod práce a nezbytnosti
Příklad: Několik dobrovolníků prochází pravidelně jednou částí města, kde si všimnou, že se
potlouká mnoho bezdomovců, i když je venku velmi chladno (místní podmínky). Tak dojdou
k otázce, proč bezdomovci nevyužívají dostupnou noclehárnu. Z toho vznikne nápad zeptat se
přímo jich (hledisko cílové skupiny). Pravidelně docházejí za bezdomovci v malých
skupinkách (poznání životní situace). Tak se s nimi dostanou do řeči, proč nevyužívají místní
noclehárnu. Ti vyprávějí, že podmínkou přijetí tam je nebýt pod vlivem alkoholu a drog. Přáli
by si přístřešek, který by mohli využívat i bez omezení hladiny alkoholu (potřeba).
Dobrovolníci se rozhodnou, že navzdory očekávaným problémům pomůžou bezdomovcům se
stavbou provizorního přístřešku.
Dobrovolníci znají ze svého okolí řadu tísnivých životních situací, na něž by chtěli reagovat
odpovídající nabídkou. Zda se pro to hodí půdorys sociálního projektu, je možné lépe
posoudit, vezmou-li se v úvahu tyto známky projektů:

cílová skupina má už dlouho konkrétní potřebu, problém nebo tíseň. Projekt může
jejich situaci podstatně zlepšit, stabilizovat nebo změnit.

Cíle projektu jasné a reálné
19

Jsou k dispozici partneři, kteří se mohou na projektu podílet (čím více subjektů,
organizací, lidí…, tím více zkušeností a schopností)

Projektový tým je motivovaný

Úkoly projektu jsou konkrétní a časově strukturované
Z hlediska realizace projektu je vhodné rozlišit jeho jednotlivé fáze (detailní rozpis
jednotlivých úkolů přiřazených jednotlivým fázím najdete v příloze).




Předprojektová fáze
-
Identifikace problému a vymezení cíle
-
Vymezení cílové skupiny
-
Vyjasnění hlavní úkolů
-
Vyjasnění rámcových podmínek
-
Zvážení zdrojů a nároků prostředí
-
Zvážit rizika
Konkretizační fáze
-
Formulace dílčích cílů
-
Zformulovat a rozdělit úkoly
-
Získat partnery pro spolupráci
-
Práce s veřejností
-
Stanovit místo/prostor pro projekt
-
Vyjasnit čas/dobu projektu
-
Zajistit financování
Realizační fáze
-
Zahájení
-
Pravidelná kontrola
-
Informovanost veřejnosti
Ukončení projektu
-
Zaznamenat a zkontrolovat změny
-
Vyjádřit výsledky
-
Zakončovací oslava
20
SPIRITUALITA POMÁHÁNÍ

Komplementarita odbornosti a osobního lidskost (formace srdce)

Nemanipulativní přístup

Víra-naděje-láska v praxi

Modlitba – duchovní palivo i psychohygiena

Pokora a trpělivost – relativita vlastního výkonu

Postavit se na stranu osob na okraji společnosti – lokálně politické důsledky
Podle POMPEY, H. Kirche für andere. Handbuch für eine diakonische Praxis. Mainz:
Matthias-Grünewald-Velag, 1998, s. 213-364.

Angažovat se s tím vědomím, že vlastní čin může nejenom pomoci jednotlivému
člověku, ale je také účinným znamením Boží vlády a přítomnosti ve světě. Na druhou
stranu si však přiznat, že toto angažmá nemusí svět za každou cenu zachránit; to
zmůže v posledku jen Bůh.

Angažovat se s motivací, která je živena vědomím vlastní obdarovanosti a nikoliv
nutkáním vykonat pro Boha, bližního nebo sebe něco mimořádného.

Jednat s vědomím, že péče o druhé může a musí být v rovnováze s péčí o sebe
samého, neboť zanedbávání vlastních potřeb nikomu dalšímu neprospěje.

Těžit ze své angažovanosti (kdo dává, smí i přijímat): ze setkávání s novými lidmi;
z radosti z pomáhání; ze společenství druhých; z toho, jaké poznatky nebo dovednosti
si osvojím.

Spatřovat v člověku jednotlivce s nezaměnitelným charakterem a důstojností a
zároveň i bytost, jež vytěsněna mimo společenství jen živoří.

Spatřovat v něm Božího tvora, jemuž je vlastní důstojnost a niterná dobrota a jehož
život se nikdy před Bohem nemůže stát bezvýznamný nebo ztracený. Zároveň je třeba
v něm spatřovat také trvale nedokonalou bytost, která si vlastními silami nikdy nebude
schopna zajistit dokonale šťastný život. Z této spirituality pak může vyrůstat praktický
postoj, v němž pomoc nebude nic menšího a nic většího než pomoc ke svépomoci.

Smířit se s tím, že sice mám pomáhat druhým, aby se oni změnili, ale ne já je mám
měnit. Neboť jako jedinečný Boží tvor má každý člověk také svůj nezaměnitelný
charakter – a tím i právo na originalitu.
21

Vnímat a akceptovat sebe sama jako toho, kdo je sám odkázán na pomoc a podporu
druhých, kdo sám se musí vyrovnávat s těžkostmi; a proto také chápat, že rozlišování
mezi klientem a pomáhajícím je sice smysluplné, ale zároveň relativní. Z tohoto
vědomí vyrůstá postoj solidární pomoci.

Promýšlet reálnou přítomnost Ukřižovaného v trpícím člověku, která odpovídá reálné
přítomnosti Krista v eucharistii. Tímto způsobem je možné se v „chudém“ setkávat
s Kristem, čímž toto setkání získává hloubku. Možnost setkat se s Kristem v chudém a
trpícím ale nesmí vést k instrumentalizaci chudého pro mou vlastní náboženskou.

Kultivovat společenství a zejména společenství věřících (ve skupinách, farnostech,
zařízeních a sdruženích) jako místo, z něhož může pramenit orientace a posila pro
vlastní dobrovolné angažmá.

Chápat a praktikovat pomoc v zásadě jako uvádění do společenství, tzn. jako vytváření
vztahové sítě.
22
Použitá literatura:

DOLEŽEL, J. Biblické kořeny sociální práce. In MARTINEK, M. a kol. (vyd.)
Praktická teologie pro sociální pracovníky. Praha: Jabok - Vyšší odborná škola
sociálně pedagogická a teologická, 2008, 176 stran, s. 26-39.

PETERS, N. Die soziale Fürsorge im Alten Testament. Paderborn: Bonifacius, 1936.

POMPEY, H. Ježíšovo pomáhání u rybníka Bethesda v Jeruzalémě. Sociální práce,
2008, č. 4.

THEIßEN, G. Die Bibel diakonisch lesen: Die Legitimtätskrise des Helfens und der
barmherzige Samariter. In SCHÄFER, G. K., STROHM, TH. Diakonie – biblische
Grundlagen und Orientierungen. Ein Arbeitsbuch. 3. Aufl. Heidelberg: HVA, 1998, s.
376-401.

Menschen am Rande. Mitten unter uns! Ein Handbuch für Ehrenamtliche. CaritasKonferenzen Deutschlands e.V. 2009.

Referat Pfarr-Caritas der Erzdiözese Wien, Praxismappe Caritas. Wien, 2002.

DOLEŽEL, J. Farnost jako místo sociální práce církve. Novozákonní východiska a
příklady dobré praxe. In Spravedlnost a služba II. Sborník odborných příspěvků a
studijních textů CARITAS - VOŠ sociální Olomouc. Olomouc: CARITAS-VOŠs, 2007,
s. 43-56.

Doležel, J. Sociální práce v premoderní době. In Matoušek, O. (ed.), Encyklopedie
sociální práce. Praha: Portál, 2013, v tisku.

Doležel, J., Matoušek, O. Sociální práce v moderní době. In Matoušek, O. (ed.),
Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013, v tisku.

Doležel, J. Církevní sociální práce na pozadí encykliky Deus caritas est. Olomouc:
UP, 2012, v tisku.
23
Přílohy
Fáze sociálního ‚projektu‘
(Podle Menschen am Rande. Mitten unter uns! Ein Handbuch für Ehrenamtliche. CaritasKonferenzen Deutschlands e.V. 2009, 74 s.)
A. Předprojektová fáze
Identifikace problému, hrubý nárys projektu, vyjasnění rámcových podmínek projektu,
zjištění partnerů spolupráce, rizik, vytvoření týmu
Identifikace problému a vymezení cíle
O jaký problém jde a čeho má O co jde zcela konkrétně?
projekt dosáhnout?
Jakým směrem se má situace zlepšit?
Co má být pro cílovou skupinu změnit?
Kdy budeme považovat projekt za úspěšný?
Vymezení cílové skupiny
Pro koho má projekt být?
Lidé bez domova (využívající/nevyužívající služby)
Nejsou uvnitř cílové skupiny Nezaměstnaní
ještě další podskupiny, které Nemocní (nemocnice/doma)
by
měly
být
z projektu Postižení (zdravotně, mentálně)
vyloučeny?
Vyjasnit hlavní úkoly
Co je třeba udělat, abychom Popis nabídky projektu: co vlastně nabízíme konkrétně?
dosáhli cíle?
Vyjasnění rámcových podmínek
Co potřebujeme: kolik času, Kolik
materiál, finance?
potřebujeme
dobrovolníků?
Pomoci
od
profesionálů…
S kým můžeme spolupracovat?
Prostředí a jiné projekty
Jaké osoby a instituce je třeba Kdo má zájem na realizaci projektu?
k realizaci projektu?
Kdo nás může podpořit?
24
Koho musíme dostat na svou stranu, aby se projekt dal
realizovat?
Kdo by byl asi proti projektu?
Jaké
projekty
v okolí
už K jakému projektu bychom se mohli připojit?
fungují?
K jakému projektu bychom mohli připojit naši cílovou
v okolí
Kde
je
něco skupinu?
podobného?
Ostatní projekty v okolí nám mohou být cenným zdrojem
informací!
Vytvoříme konkurenční situaci?
Zvážit rizika
Jaké
problémy
se
mohou V čem problémy spočívají, jak vypadají?
vyskytnout?
Jakým problémům se dá předem vyhnout?
Jaká rizika projekt obsahuje?
Jak vysoké může být riziko, které chceme připustit?
Jaká se nabízí řešení?
B. Fáze konkretizace
Tvorba projektového týmu, konkretizace cíle, formulace a rozdělování úkolů, zahájení
projektu
Cíl
Formulace cíle projektu
Rozčlenit hrubý cíl na části
Formulace dílčích cílů
Dílčí kroky (etapy) zaznamenat
„Etapové cíle“ zvyšují motivaci a zvýrazňují cestu
k celkovému cíli
Důležité: Klást cíle jen tak vysoko, aby byly reálné.
V ideálním případě umístit viditelně projektový cíl v místě
setkávání projektového týmu.
Zformulovat a rozdělit úkoly
Zformulovat
Popsat a zaznamenat dílčí kroky projektu jako jednotlivé
úkoly
Rozdělit
V týmu podle těchto kritérií:
25
Jaké jsou v týmu schopnosti, zájmy a znalosti?
Jaké existují možnosti spolupráce („znám jednoho, co
pracuje u novin…“)?
Kolik lidí je třeba na jednotlivé úkoly?
U koho se budou sbíhat všechny „nitky“?
Kdo bude kontaktní osobou pro kontakt s veřejností?
Jaké dovednosti a znalosti jsou třeba a v týmu přitom
nejsou k dispozici?
Spolupráce
Získat partnery pro spolupráci
Popsat konkrétně prvky spolupráce.
Oslovit možné podporovatele.
Jak můžeme přesvědčit další zájmové skupiny pro náš
projekt (vytvořit koncept prezentace pro veřejnost)?
Práce s veřejností
Reklama/získávání
účastníků Jaké
informace
potřebuje
naše
cílová
skupina
(veřejnosti)?
projektu
Jak ji přesně oslovíme (leták, plakáty, osobní návštěva,
prostřednictvím třetího ...)?
Zastupování zájmů
Jaké akce náš projekt zviditelní na veřejnosti?
Místo
Stanovit
místo/prostor
projekt
pro Umístíme projekt záměrně do prostředí cílové skupiny?
Budeme používat externí prostory (školu, faru, poradnu
nebo jinou instituci)?
Čas/doba projektu
Stanovit
Na jakou dobu je projekt zamýšlen (měsíce, roky, na
trvalo)?
Projekt
bude
probíhat
eventuálně
sezónně
(před
Velikonocemi, o letních prázdninách, v zimě ...)?
Projekt bude trvat od ... do...
26
Financování
Peníze a materiál
Kolik asi bude realizace projektu stát?
Kde a jak zajistíme financování?
Jaký materiál budeme potřebovat?
Vlastní účast
Můžeme použít část svých peněz?
Budeme vybírat poplatek za náklady?
Jaké instituce/osoby můžeme požádat o sponsoring (např.
Dary
prosba v lokálních novinách, osobní oslovení ...)?
C. Realizace
Zahájení
Získat účastníky
Reklama: viz práce s veřejností
Zahajovací akce
První akce, zorganizovat první setkání
Probíhající projekt
Nabídka projektu se pravidelně opakuje
Každý člen týmu plní své úkoly
Cílová skupina je aktivně zapojena
Pravidelná kontrola
Projekt žije z toho, že se neustále mění situace a dochází
Zachytit stav a zhodnotit ho
ke změnám. To není špatně – naopak je to známkou, že se
projekt orientuje podle potřeb a možností cílové skupiny.
Přesto sleduje cíl nějaký cíl, který by měli mít všichni
zúčastnění před očima. Aby se neztratil v neustálém
přívalu nových témat a požadavku.
Přizpůsobovat
dílčí
cíle
a Sledovat:
kroky/plánovat následující kroky
Kde se právě nacházíme, v jaké etapě projektu?
Co se už změnilo?
Jaké dílčí cíle už byly dosaženy?
Máme stále tentýž cíl, je náš směr správný?
Jaké budou naše další kroky?
27
Informovanost veřejnosti
„Jen ten, kdo troubí, toho je Náš projekt je důležitý a chceme, aby o něm veřejnost
slyšet“
věděla (info v místním tisku, rádiu, regionální televize,
tématická bohoslužba...)
Zapojit ostatní
Pozveme lidi, aby se o našem projektu dozvěděli (příjemné
odpoledne, výstava s obrázky, nástěnky na náměstí...)
Prezentace
projektu
pro Ve stručnosti je síla... K prezentaci důležitých prvků
veřejnost a partnery spolupráce
projektu nepotřebujete nikdy víc než 2 strany A4!
Krátké,
heslovité
charakteristiky
projektu
vzbuzují
zvědavost!
Vždy uvádět kontaktní osobu a údaje.
D. Závěr projektu
Zaznamenat
a
změny
zkontrolovat Závěr projektu je něčím mimořádným. Vyžádal si mnoho
práce a přinesl řadu překážek. Je třeba se ptát přímo cílové
skupiny, jak hodnotí projekt.
Vyjádřit výsledky
Čeho bylo dosaženo?
Co se skutečně změnilo?
Jaké byly náklady?
Jaké se vyskytly překážka a řešení?
Dá se projekt opakovat?
Jaké zkušenosti jsou důležité pro další projekt?
Komu a v jaké formě budeme prezentovat výsledky
(zpráva,
veřejná
prezentace,
tisková
konference,
noviny...)?
Zakončovací oslava
Je důležité projekt formálně ukončit. Výsledky jsou tak
zveřejněny a je příležitost je znovu ocenit. Je třeba se
rozloučit s cílovou skupinou a vedoucí projektu musí být
uvolněni z úkolů. Jak?
28