ZDE

Vogtova veduta Lysé nad Labem – „naučná stezka“ Šporkovou barokní
krajinou
Eva Semotanová
Mikroregion Lysá nad Labem
„Lysá dnešní jest město novožitné…. Na jihozápadní straně města šíří se mohutné hvozdy,
které protíná za dnů našich dráha severozápadní. Tím ovšem idylla lesní samoty byla setřena.
Avšak za dob minulých veliké lesy ty s Brandejskými sousedíce, řídce byly oživeny lidskou
společností, a mnohdy udál se tajůplný zločin v jejich úkrytu, jenž sice pobouřil lid okolní,
přes to však nevypátrán zůstal. Na samém rozhraní obou panství a bývalých krajů, pražského
i boleslavského, jest kaple sv. Vácslava. Mohutné kmeny zastiňují skromnou svatyni, a dvě
sochy, před ní postavené – památky to dle podání lidového vraždy kdysi spáchané. Podnes,
udá-li se venkovanu jíti za soumraku místem nevlídným, vzpomíná v mysli děsné události
a mimoděk zrychlí kroky své. Netřeba dokládati, že i jiné pověsti, povahy tytýž
i dobrodružné, o lesní kapli kolují. Nedaleko kaple bývala poustevna, z níž hrabě Špork učinil
klášter poustevníků sv. Augustina. Kostel i klášter, na všech stranách lesem vysokým
obklíčené, byly r. 1812 zrušeny a ve dvůr poplužní proměněny. Až do r. 1868 byl kostel,
v severní části průčelí zdvižený, ve vnější části své zachován; obnova tehdy vykonaná setřela
všechen chrámový ráz, a bývalý klášter dnes sluje dvorem Karlovem.“1
Tolik reprezentativní vlastivědná publikace „Čechy“ z přelomu 19. a 20. století, téměř dvě
století po vydání veduty Johanna Georga Mauritia Vogta, která zachytila pohled na barokní
komponovanou krajinu v blízkém okolí Lysé nad Labem. Je však veduta i stať v publikaci
pravdivá? Lze ji považovat za hodnověrný pramen? Změna v krajině je po dvou staletích od
vydání veduty zřejmá,2 prvky, které z barokní krajiny nedaleko Lysé kolem roku 1900
zůstaly, byly již tehdy, jak se zdá, nepatrné.
Také v dalším, 20. století následovaly krajinné proměny jedna za druhou. Barokní krajina
mizela, paměť místa ubývala a jeho genius loci se vytrácel. Z původního komponovaného
prostoru, vytvořeného z podnětu Františka Antonína Šporka koncem 17. a v prvních
desetiletích 18. století, nese soudobá krajina nepatrné stopy. I ty mohou časem zaniknout
a rekonstrukce původního stavu bude stále obtížnější. Mikroregion Lysá nad Labem s okolím
je na začátku 21. století úrodnou oblastí Čech s rysy urbanizovaného, industrializovaného
venkova, počátkem 18. století však tvořil zcela jiný, jedinečný komplex. Komponovanou
barokní krajinu.
V rovinatém Polabí se hrabě Špork pokusil přizpůsobit krajinu svým potřebám. Upravil ji pro
radost, potěchu, zábavu, odpočinek, reprezentaci, ale i duchovní očistu svou nebo svých
přátel, podobně jako tomu bylo na jeho dalším panství Kuks.3 Obě krajiny dokumentují
dobové popisy, dochované veduty a staré mapy.
V kombinaci se studiem současných kartografických děl a s průzkumem v terénu je možné
vytvořit přibližný obraz zmizelého. Je však třeba zdůraznit, že proměny krajiny z pohledu
1
Čechy. Společnou prací spisovatelův a umělcův českých vedou Fr. Ad. Šubert a F. A. Borovský. Díl IV. Polabí,
Praha [1900], s. 236–237.
2
1712 – cca 1900
3
K barokní krajině v Kuksu stručně Eva SEMOTANOVÁ, Barokní krajina globálním tématem historické
geografie, sborník k narozeninám prof. Marie Bláhové, v tisku.
historické geografie, krajinné archeologie a environmentálních dějin jsou pro období raného
novověku českých zemí dosud zpracovány zcela okrajově. V případě krajiny zobrazené na
vedutě Šporkovy Lysé půjde o sondu – pokus o rekonstrukci, vyjadřující fázové a prostorové
posuny krajinných změn – a zejména o využití nové metody práce s barokními
ikonografickými prameny.
Poznámka k fenoménu české barokní krajiny
Proč právě dokumentace barokní krajiny? S autory stati o barokní krajině Jiřím Sádlem
a Pavlem Hájkem se také v historické geografii otevírá otázka: česká barokní krajina, co to
vlastně je?4 Barokní krajina, resp. česká barokní krajina, hospodářsky využívaná, ale přesto
naplněná estetikou, harmonickými vztahy a idejemi barokního člověka je fenomén, rámcově
vymezený první čtvrtinou, ale spíše 2. polovinou 17. – polovinou 18. století. Charakterizuje ji
zvlněný terén s mozaikou drobných obdělaných polí, hustá síť silnic a cest, lemovaných
stromovými alejemi, města, sevřená barokním opevněním, hospodářské objekty, zasazené do
krajiny, zámecké a klášterní areály, barokní poutní kostely na návrších, vesnická sídla
s dominantami barokních kostelíků, drobná architektura ve volné krajině – Lorety, Boží
muka, kříže, kapličky, sochy svatých.
Barokní světskou i církevní architekturu často doprovází mohutné stromové solitéry, barokní
zahrady a krajinné parky. Obvykle se jedná o tzv. historickou barokní krajinu nebo též
komponovanou barokní krajinu – např. Valdštejnova a šlikovská komponovaná krajina ze
17. století na Jičínsku nebo Šporkovy komponované krajiny v Kuksu a Lysé nad Labem
z přelomu 17. a 18. století.5 Stopy barokní krajiny, volné i komponované, zůstaly v české
krajině dodnes, postupně však mizí. Současný člověk zatím ducha a dědictví barokní krajiny
intenzívně vnímá. Studuje ji a usiluje o její pochopení, uchování nebo rekonstrukci.
Ze starších pravěkých a středověkých krajin nebo z krajiny 16. století, dotknuté renesancí,
zůstalo na rozdíl od barokní krajiny jen velmi málo stop. Důvodem je mimo jiné „intenzita“
barokní krajiny, s níž se v českých zemích před třemi staletími rozprostřela. Přesto její stopy
se vzrůstajícím časovým odstupem a pokračující modernizací a urbanizací krajiny postupně
mizí. Tři staletí zpět mohou být považována za maximální horizont, kdy se image historické
krajiny dosud „udržuje“ v současné krajině za předpokladu, že nenastanou jiné, mnohem
výraznější přeměny krajinného rázu. Každá sonda, zachycující barokní krajinu v jejích
různých podobách tak může být posledním svědectvím o její existenci.
Veduta jako pramen ke studiu české barokní krajiny
Při studiu minulých krajin a tedy i barokní krajiny se v poslední době věnuje soustavnější
pozornost analýze obrazových (ikonografických) historických pramenů. Patří k nim veduty,
fotografie, pohlednice a mnohé další materiály, zachycující s větší či menší přesností
venkovskou i městskou krajinu – přehledně nebo v detailech, se všemi typy sídelních prvků.6
Barokní krajinu znázorňují veduty ze 17. a 18. století. Spolehlivost jejich výpovědní hodnoty
jako nefotografických obrazových pramenů se liší případ od případu. Při posuzování
4
Jiří SÁDLO – Pavel HÁJEK, Česká barokní krajina: Co to vlastně je? Dějiny a současnost 3, 2004, s. 29–33,
4, 2004, s. 45–49.
5
Eva SEMOTANOVÁ, Barokní krajina; Eva SEMOTANOVÁ, Historical Landscape and Landscape Memory:
Kuks Spa Exemplifying the Bohemian Baroque Landscape, Dealing with Diversity, 2th International
Conference of the European Society for Environmental History, Prague 2003, s. 114–115 (abstrakt
z konferenčního příspěvku).
6
Eva SEMOTANOVÁ, Historická geografie českých zemí, Praha 2002, s. 56–61.
věrohodnosti je proto třeba postupovat velmi obezřetně, a to nejen s ohledem na dobu vzniku,
ale na řadu dalších skutečností, zejména osobu autora (je-li znám), jeho vzdělání, profesní
aktivity a společenské postavení. Podstatný je přístup autora k informacím, které na vedutě
zakreslil, zda se sám účastnil přípravy a vyhotovení veduty nebo zda ji sestavil
zprostředkovaně, převzetím různých neověřených podkladů nestejné výpovědní hodnoty.
Pohledy na barokní krajinu jsou dochovány zejména ve starých tiscích, na samostatných
grafických listech, olejomalbách, kresbách i v kartuších starých map. Metodu práce
s obrazovými prameny nově rozpracoval na příkladu analýzy krajiny podle Merianových
vedut bitvy u Třebele Václav Matoušek.7 Zcela průkopnicky podrobil veduty studiu nikoliv
jako pramene pro poznání sídel a dobové architektury, ale jako zdroje údajů o krajině
poloviny 17. století. Na rozbor vedut napojil komplexní výzkum zobrazené krajiny s využitím
písemných a mapových pramenů, archeologických nálezů, leteckých snímků a povrchového
průzkumu terénu. Vycházel s předpokladu, že neznámý autor vedut vytvořil relativně věrný
obraz skutečnosti a ověřoval tuto hypotézu různými metodami.
Práce Václava Matouška je svou povahou transdisciplinární. Do historické geografie, krajinné
archeologie, environmentálních dějin, do dějin raného novověku, geografie, dějin kartografie,
dějin umění a dalších vědních oborů vstupuje tato problematika zcela nově jak z hlediska
pramenné heuristiky, tak užitých metod.8 Je zřejmé, že systematický výzkum vedut
komponovaných barokních krajin v Česku by přispěl k zaplnění bílého místa v historické
geografii raného novověku. Nechť je analýza Vogtovy veduty Šporkova panství Lysá nad
Labem malým příspěvkem ke studiu velkého tématu.
Johann Georg Mauritius Vogt
Johann Georg Vogt (30.6.1669 – 17.8.1730 Mariánský Týnec), řeholním jménem Mauritius,
žil a působil v cisterciáckém klášteře v Plasech.9 Od otce, zeměměřiče ve službách plaského
kláštera, získal měřické znalosti a umění mapové kresby. V Praze studoval filozofii a teologii,
oblíbil si též historii a zeměpis Čech. Roku 1692 vstoupil v Plasích do cisterciáckého řádu,
složil řeholní sliby a po dalších teologických studiích byl vysvěcen na kněze. Působil také
jako řádový hudebník, skladatel a varhanář (kromě Plas i v Mariánském Týnci) a podle jeho
návrhu byly roku 1715 stavěny varhany v Manětíně.10
K Vogtovým dílům mimořádného významu patří přehledná mapa Čech „Nova totius regni
Bohemiae tabula...“11, vydaná roku 1712 spolu s knihou „Das jetzlebende Königreich
7
Václav MATOUŠEK, Bitva u Třebele v roce 1647 – obraz a realita, příspěvek ke studiu vedut v díle Theatrum
Europaeum, Historická geografie 33, 2005, s. 249–280.
8
Fenoménem barokní krajiny v historicko geografických a architektonických souvislostech se zabývala také
Hana Hermová v rámci prostorové analýzy Lysé a okolí (Hana Hermová, fakulta architektury ČVUT Praha,
netištěné práce k tématu).
9
Ivan HONL, Životní osudy kartografa Moritze (Johanna Georga) Vogta, Sborník Československé společnosti
zeměpisné 46, 1940–41, s. 46–49.
10
Československý hudební slovník osob a institucí, M–Ž, Praha 1965, s. 892; I. HONL, Životní osudy, s. 48;
Karel KUCHAŘ, Mapy českých zemí do poloviny 18. století. Vývoj mapového zobrazení území
Československé republiky I, Praha 1959, s. 20.
11
Nova totius Regni Bohemiae tabula reverendissimis, celsissimis, Illustrissimis et excellentissimis.
Illustrissimis, perillustribus et praenobilibus dominis dominis inclyti Regni Bohemiae statibus dominis dominis
suis gratiosissimis, beningnissimis colendissimis et honorandissimis data, dicata et consecrata. ab infimo servo
Ioann Zieger bibliopol: Norimb. fecit et delineavit P. Mauritius Vogt Regis curianus in Graabfeld
S:O:Cist:Plassy: Prof. Ioannos Leon: Blanck sculpsit. Grafické měřítko (v německých, českých a
Böhmen in seiner historiích – und geographischen Beschreibung vorgestellt.“ Kniha,
věnovaná Čechám a jejich vlastivědnému popisu, vyšla ve Frankfurtu a Lipsku u Johanna
Ziegera v roce 171212 (v dalších tiscích vycházela snad až do roku 1730) a znovu ve druhém
vydání v Norimberku u Johannna Rüdigera roku 1742.13 V předmluvě knihy, věnované
vlastivědnému popisu země, nazval autor Čechy „milou vlastí svou...“,14 ačkoliv do Plas
přišel se svým otcem z dolnofranckého Königshofenu. Psal se proto obvykle „P. Mauritius
Vogt Regis curianus in Graabfeld“.
Zálibu v kartografické práci prokázal Vogt zhotovením dalších mapových děl, např. mapy
plaského klášterního majetku „Chorographia totius dominii Plassensis“ (cca 1:205 000) se
čtyřmi vedlejšími mapkami15 a několika map v rukopisu „Bohemia et Moravia subterranea“,
rovněž z roku 1729, týkající se geografie světa i českých zemí. Svůj život zasvětil
vlastivědným zájmům a všestranným aktivitám. Zemřel v Mariánském Týnci ve věku 61 let,
pohřben byl v klášterním kostele v Plasech.
Vogtova „Liessa“ – popis panství z roku 1712
„Bechreibung derer drey hochgräffl. Sporckischen Herrschaften Liessa, Hradlitz und
Konoged nebst zugehörigen Kupffern.“16
Liessa
Diese Herrschaft ist vier Meilen von Prag gegen Mitternacht in dem Bunzlauer Creis auf einer
annehmlichen Fläche gelegen; wird gegen Aufgang mit der Königl. Leibgeding Stadt
Nimburg gegen Mittag mit denen Kayserl. Herrschafften Pscherow und Brandeiss und gegen
Untergang und Mitternacht mit der Graff Schützischen Herrschaft Benateck begräntzet; Sie
hat einen guten Acker-Bau auch anmuthige Auen und Wiesen welche von dem durch die
gantze Herrschafft vorbey fliessenden Elb-Strom bewässert und befeuchtet werden: Ferner
etwelche ziemliche Teiche welche nebst denen benöthigten Fischen verschiedenes FederWildpret verschaffen. Schöne schattichte Eychen und Kiefer-Wälder welche mit Regulmässigen Alléen durchhauen wegen dem aus der daran stossenden Kayserlichen Wild-Bahn
hin und her wechselndem Wild zur angenehmen Lust dienen und fürwar etwas recht
Fürstliches seyn; einen herzlichen mit lauter zwischen aufgemauerten Pfeilern liegenden
Brettern umzäunten und im Umb-Creyss gegen zwölf tausend Ellen grossen Thier-Garten
worinnen von Dan-Hirschen wohl über tausend Stück behalten werden; und endlich einen
gleich dem Thier Garten umzäunten Phasan-Garten.
Das Schloss liegt gegen Mittag auf einem etwas erhobenen und schroffigten Berge allwo
ausserhalb dem in Felsen ausgehauenen Schloss-Graben nebst der uhralten runden Capelle
des Heiligen Desiderii, ein schönes Kirchlein unter dem Titul Mariä Geburt mit einer daran
francouzských mílích, cca 1:400 000), kolorovaná mědirytina (ryl Johann Leonhard Blanck.), výška 656 mm,
šířka 853 mm, mapový obraz vložen do zeměpisné sítě.
12
Johann Georg Mauritius VOGT, Das jetzlebende Königreich Böhmen in seiner historiích – und
geographischen Beschreibung vorgestellt , Frankfurt-Leipzig bey Johann Ziegern 1712.
13
Nákladem Johanna Rüdigera v Norimberku i v Praze; jméno „Ioann. Zieger“ je změněno na „Ioann. Rüdiger“.
Karel KUCHAŘ, Mapy českých zemí do poloviny 18. století, Vývoj mapového zobrazení území
Československé republiky I., Praha 1959, s. 54 (Vogtova mapa Čech 1712, pozn. 2).
14
„Doch habe die schuldige Liebe und Obligation gegen mein geliebtes Vaterland hiemit zeigen…“. J. G. M.
VOGT, Das jetzlebende Königreich, s. 3. Z předmluvy, datované 2. 1. 1712.
15
Příloha Vogtova díla Tilia Plassensis in horto nostro, sive Chronicum Plassense privatum“ (rukopis z roku
1729); podrobněji I. Honl, Životní osudy, s. 48, 49.
16
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, popis panství s. 40–52.
neu erbauten Loretta Capellen und einem für sechs Geistliche gestifften Clösterlein zu sehen
ist welches letztere aber samt der Loretta-Capellen biss dato noch keinem Geistlichen ist
eingeraumt worden. Dieses Schloss wird sonsten in das alte und neue Gebäu abgetheilt; doch
gleichwie der jetzige Besitzer das neue von Grund auferbauen also hat er auch das alte schier
völlig erneuern und das ein und andere mit kostbahren Einrichtungen und schönen
Schildereyen zieren lassen; Und sind unter andern im alten Gebäu in dem obern grossen Saal
alle von dem Kayserlichen General-Feld-Marschall Johann Grafen von Sporck als Dero in
GOTT ruhenden Herrn Vattern gethane Helden-Thaten sonderlich aber der Anno 1664. wider
den allgemeinen Erb-Feind des Christlichen Namens bey Sanct Gotthardt erfochtene herrliche
Sieg samt Hochgedachten Herrn Generals warhafften Abbildung zu Pferd sitzend eingentlich
entworffen.
Auf der einen Seiten des Neu-Gebäu stehet gegen dem Hoff-Platz hinein ein sowohl wegen
der Grösse als künstlichem Grotten Werck sehenswürdiges Vogel-Haus worinnen die das
gantze Jahr hindurch behaltene Vögel mit ihrem verschiedenen Gesang unter dem
angenehmen Geräusch dess aus einer mitten darinnen stehenden Fontaine springenden
Wassers ein wohl-lautend und liebliches Getöss machen. Auf der andern Seiten gedachgten
Gebäus gegen Aufgang ist ein Lust Garten angelegt welcher weil er etwas anhängig den ohne
dis allenthalben unbeschränckten Prospect desto angenehmer giebt. Dieser mit allerhand zur
Leibs- und Gemüths-Ergötzung eingerichteter Lust-Garten erstrecket sich biss an das unten
am Fuss des Schloss-Berges gelegene und dem Besitzer mit der Erb- Unterthänigkeit
zugethane Städtlein Liessa welches nebst andern schönen Gebäuen mit einer Pfarr-Kirchen in
welcher Hochgedachten Herrn Generals Seel.Ruhe-Statt und dessen Epitaphium künstlich in
Marmor ausgehauen einem Rathaus und der von Prag nach Schlesien gehenden Post versehen
ist. Eine Stund von dannen auf der Strassen gegen Prag mitten im Walde wo die Liessauer
Herrschaft mit der Brandeisser gräntzet ist zu Ehren Sanct Wenceslai des Königreichs
Böheimb Patrons und Schutz-Herrn ein Eremitorium oder Einsidlerey auferbauet, welche
insonderheit verdienet von allen vorbey Reisenden gesehen und betrachter zu werden. Dann
die Capelle des Heiligen Wenceslai ist samt dem Altar von puren Stein und von vornen wegen
Wind und Ungestümmigkeit des Wetters halben auf zwanzig Ellen weit mit schönen grossen
Fenster-Taffeln verwahret. Neben der Capellen stehen zwey grosse von Stein ausgehauene
Engel derer jeder eine Laterne mit einer ewig brennenden Lampen hält. Hinter der Capelle ist
des Einsiedlers Zell und bey derselben sein Garten und Kuchen. Uber die Strassen gegen der
Capelle überstehet ein schönes in die Runde aufgeführt – und mit schöner Mahlerey
ausgeziertes Gebäu worinnen die zu gedachter Capelle nebst dem Einsiedler wohl fundirte
zwey Priester jeder seine besondere Wohnung auch gleich daran ihren besondern Garten
haben. Unweit von diesem Gebäu ist ein vierzig Ellen hoher Thurn mit einer Wind Mühl und
Wasser-Kunst neben demselben auf jeder Seiten ein kleines Gebäu für den Gärtner und fünff
und zwanzig Staffeln hinunter auf einem ebenen Plan ein grosser in Figur eines Eyes
angelegter Garten welcher nicht nur mit verschiedenen wie zur Schönheit so zur Betrachtung
künstlich aus Steinen ausgearbeiteten vierzehen Statuen fünff steinernen Fontainen ausspringenden Wässern sondern auch zum nutzen derer Priester und zur Erquickung desser
Reisenden mit allerhand raren Früchten Blumen und Kräuter Werck aus vorsichtiger Sorgfalt
des Urhebers und Stiffters dieses völlogen Gebäues versehen ist und noch täglich mehr
versehen wird.
Es ist im eben diesem Wald etwan fünff hundert Ellen [tj. asi tři sta metrů] von dannen eine
andere Einsiedlerey zu Ehren des heiligen Francisci Seraphici gestifftet und diese stehet in
dem Mittel-Punct derer obgemeldten so schönen Alléen, wovon die gegen Mittag gezogene
welche drey tausend Ellen [tj. asi jeden tisíc sedm set sedmdesát metrů] lang ist sich bis zu
einer Prager Strassen aufgesezten steinern Statua des Heil. Antonii des Abbts erstrecket. Was
sonsten sowol vörderist zur Christlichen Auferbauung und grössern Ehre Gottes als zur Nutz
und Lustbarkeit in der Jagd Vogel-Sang und andern Gemüths Ergötzungen auf dieser
Herrschaft von dessen jetzigen Besitzer ist erfunden und hin und her angeordnet worden
hiervon wäre viel zu schreiben; Doch kan-man solches aus dem was bisshero gesagt worden
leichtlich ermessen: Und ich selbst habe nicht nur von gemeinen sondern auch fürnehmen
Stands Personen die jemahls auf der Herrschaft Liessa Lust oder Geschäfte halber gewesen
oder auch nur durchgereist seyn dieselbe nicht anders dann höchstens loben und rühmen
hören.“
Účel Vogtova popisu Šporkovy Lysé je zřejmý. Pochvalný text, věnovaný zajímavostem
na Šporkově panství, nehovoří o historii dominia, o jeho rozsahu, krajině, o počtu vsí ani
o výnosech. Vogt se zaměřil především na popis staveb, obnovených nebo zbudovaných
majitelem panství pro účely zábavy, meditace a prezentace Šporkova bohatství. Nejvíce
Vogta zaujala eremitáž sv. Václav.
Vogt v závěru stati o Lysé konstatoval, že by dokázal vše, co bylo řečeno a co vyslechl
od prostých i významných osobností, lépe vyměřit nežli napsat. To je pozoruhodný
a neobvyklý, nicméně s ohledem na jeho měřické dovednosti pochopitelný názor. Z Vogtova
sdělení však zcela jasně nevyplývá, zda byl na panství přítomen nebo získal informace
zprostředkovaně – v úvahu by přicházely vzhledem k jeho cestám při práci na mapě Čech
(srov. níže) obě možnosti. V případě, že byla veduta i popis panství zhotovena tzv. „na
objednávku“ Františka Antonín Šporka (viz níže), lze spíše předpokládat, že se Vogt do Lysé
vypravil osobně.
Vogtova veduta „Herrschaft Lyssa“ z roku 1712
František Antonín Špork (9.3.1662 – 30.3.1738) se po návratu z kavalírské cesty ujal v roce
1684 správy svých panství, Lysé (Lysá nad Labem), Choustníkova Hradiště, Malešova
a Konojed. Správním střediskem dominií byla Lysá s úrodnou krajinou a lesy, vhodnými pro
myslivost a čižbu. Roku 1722 sice prodal panství Lysou Františku Josefu Černínovi
z Chudenic, ale v roce 1734, po Černínově smrti, se na panství (které Černín zcela nesplatil)
opět vrátil.17
V průběhu života nechal Špork zbudovat v Lysé a jejím okolí četné stavby, s citem
a rozmyslem usazené do krajiny. Architekturu s okrasnými zahradami a parky propojil na
mnoha místech s lesní krajinou; inspirací mu byly zejména pobyty ve Francii u dvora Ludvíka
XIV. Interiéry barokních staveb vyzdobil množstvím obrazů s nejrůznější tematikou.18 Kromě
osobního prožitku z lovu a odpočinku v přírodě měl na paměti také osobní prestiž. Krása
krajiny, proslulost lovů a zábav i bohatství dominia ke Šporkově „image“ výrazně
přispívaly.19
Věhlas činů, bohatství a budovatelské aktivity hraběte Františka Antonína Šporka se již
v době jeho života odrazily také na mnoha vedutách – mědirytinách i olejomalbách dominií.
17
K osobnosti Františka Antonína Šporka srov. zejména Heinrich BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck
(1662–1738), zur Kultur der Barockzeit in Böhmen, Wien 1923; Pavel PREISS, Boje s dvouhlavou saní, Praha
1981; TÝŽ, František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha – Litomyšl 2003.
18
Josef NOVÁK, Soupis obrazů v zámku Lysé v letech 1723–1733, Časopis Společnosti přátel starožitností XIX,
1911, s. 89–98.
19
Josef HANZAL, Šporkova Lysá, Středočeský sborník historický 9, 1974, s. 105–117.
K nejstarší a v odborné literatuře poměrně zřídka reprodukované vedutě panství Lysá, na níž
je pěkně a zřetelně zobrazen mikroregion barokní krajiny, patří dílko nazvané „Herrschaft
Lyssa“. Veduta je součástí zmíněné publikace Johanna Georga Mauritia Vogta „Das
jetzlebende Königreich Böhmen…“, a to kapitoly, nazvané „Bechreibung derer drey
hochgräffl. Sporckischen Herrschaften Liessa, Hradlitz und Konoged nebst zugehörigen
Kupffern.“20
Veduta v rámu o výšce 175 mm a šířce 365 mm je vložena do Vogtovy práce mezi stranami
40 a 41. Číslo „p. 41.“ je uvedeno v pravém horním rohu na rámem vyobrazení. Titul
na zvlněné stuze umístěný na středu při horním okraji listu uvnitř rámu zní „Herrschaft
Lyssa.“ Na dolním okraji listu je vně rámu Ziegerovo věnování hraběti Šporkovi:
„Illustrissimo Excellentissimo Domino Dn. Francisco Anthonio a Sporck. S. Rom. Imp.
Comiti dicat dedicat et consecrat infimus Servus Ioh. Ziegerus Bibliopola Norimb.“
V levém horním a pravém horním okraji jsou v obdélných rámečcích vysvětlivky, obsahující
dvanáct arabsky pročíslovaných položek:
Vlevo: 1. das Herrschaftliches Schloss. [zámek], 2. Closter Kirch und Loreta. [klášter, kostel
a Loreta], 3. die Stattt Lissa. [město Lysá], 4. der Thiergarten [obora], 5. das neu Gebäu
genannt [budova zvaná nová, Nové stavení], 6. Eremitorio St. Francisc. [eremitáž (poustevna)
sv. Františka]
Vpravo: 7. Erem. und Cappel S. Wentzl. [eremitáž (poustevna) a kaple sv. Václava], 8.
Windmühl zum wasser Pompn. [větrný mlýn s vodním čerpadlem], 9. fasanen Garten
[bažantnice], 10. Unterschiedl. Vogelfangerey [rozličné sítě na čižbu – chytání zpěvného
ptactva], 11. der Elbflus [řeka Labe] 12. unser C. Fr. Kirch alt Buntzel [kostel Nanebevzetí
Panny Marie Stará Boleslav].
Výklad o Šporkových panstvích tvoří spolu s kapitolou o Thunovském panství asi pětinu
knihy o rozsahu sto čtyřicet tři strany.21 Tyto části jsou obsáhlejší, vymykají se koncepci díla
a ilustrují je veduty Lysé, Konojed, Valkeřic, Kuksu (tři pohledy) a Děčína. Nepoměr popisu
dvou panství vůči popisu celého Českého království zaujal již Heinricha Benedikta, autora
monumentálního díla o hraběti Šporkovi. Benedikt konstatoval, že Vogtova práce obsahuje
speciální části, věnované popisu panství Františka Antonína Šporka a Jana Ernesta Thuna.
Podle jeho názoru oba šlechtici zaplatili zhotovení popisu a vyobrazení svých panství a možná
i tisk celé publikace.22 Nasvědčuje tomu také věnování, které se vyskytuje na šesti ze sedmi
vedut v kapitolách o obou panstvích. Zní, jak již bylo uvedeno výše: „Illustrissimo
Excellentissimo Domino Dn. Francisco Anthonio a Sporck. S. Rom. Imp. Comiti dicat
dedicat et consecrat infimus Servus Ioh. Ziegerus Bibliopola Norimb.“
Šporkova vydavatelská a sponzorská činnost v oblasti tisku knih doma i v zahraničí je
dostatečně známa tak jako skutečnost, že Šporkovými třemi největšími radostmi byly knihy,
hudba a lov. Benedikt navíc uvedl Vogtovu knihu mezi 124 tisky, spjatými se Šporkovými
publikačními aktivitami.23
20
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, veduta s. 41.
Šporkovské panství je popsáno na dvanácti stranách, Thunovské na sedmnácti stranách, sedm ze čtyřiceti pěti
vedut zobrazuje uvedená panství .
22
H. BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck, s. 420.
23
H. BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck, s. 163, 420; P. PREISS, Boje, s. 72.
21
Autor, případně rytec veduty uvedeni nejsou. V celé práci jsou signovány jen dvě veduty,
Prahy – „Christ. Ferd. Krieger fecit“ a kláštera v Plasích – „F. M. Vogt delineavit.“
K autorství a předlohám vyobrazení ve Vogtově publikaci se vyjádřil v roce 1931 Werner
Kudlich.24 Konstatoval, že zatímco řada Vogtových pohledů na česká města, hrady, zámky
a kláštery byla zhotovena podle Kudlichem identifikovaných předloh, a to včetně pohledů na
lázně a zámek v Kuksu, pro vedutu Lysé, Konojed a Valkeřic autor stati žádné předlohy
nezjistil.25 Veduta mohla vzniknout na základě blíže neurčeného mapového náčrtku,
zhotoveného v terénu nebo podle neznámé předlohy.
Veduta Lysé vykazuje s vedutami Konojed, Valkeřic, ale i Kuksu určité shodné rysy.
Obdobná je kresba zeleně, vodstva, oblohy, sídel a jednotlivých budov. Jako rytce všech
obrazových příloh Vogtovy knihy identifikoval Kudlich Christiana Friedricha Kriegera
z Norimberku, přestože se jeho jméno nachází pouze na zmíněné vedutě Prahy, a to v jejím
levém dolním rohu.26 Je pravděpodobné, že ke zpracování obrazových příloh přistoupil
Krieger tvůrčím způsobem a předlohám, ať už starším rytinám nebo rukopisným náčrtům,
vtiskl vlastní výtvarný názor a styl. Tuto domněnku podpoří srovnání veduty Prahy signované
Kriegerem na straně 118 Vogtovy práce a zhotovená zřejmě podle pohledu Johanna
Wechtera, resp. Philippa van der Bossche, s ostatními vyobrazeními.27 Signovaná veduta
Prahy vykazuje výtvarné manýry, užité i na dalších přílohách Vogtovy publikace. Rytec
zřejmě upravil veduty, zpracované podle starších předloh i novějších náčrtů, jednotícím
způsobem.
Tato skutečnost nevypovídá nic o podílu Johanna Georga Mauritia Vogta na vedutách Lysé,
Konojed a Valkeřic. Lze předpokládat přímé autorství Vogtovo, který byl s ohledem na svou
mapovou tvorbu zručný kreslíř a podle svého současníka Eberharda Davida Haubera prošel
při zpracování mapy Čech celé království?28 Vogt byl bezpochyby osobností mnoha zájmů
a nevšedních schopností; talentovaný, vzdělaný. Přesto jeho mapa nedosahuje kvalit jen
o málo mladší Müllerovy mapy z roku 1720. Vogtova mapa není dílem profesionálního
vojenského inženýra, jakým byl Johann Christoph Müller, na mnoha místech je mapový obraz
zkreslený a deformovaný. Stejně tak výtvarná stránka veduty Lysé nese rysy určité naivity,
až těžkopádnosti. To ji oproti mladší vedutě panství Lysá z roku 172029 činí čitelnější
a názornější, nepostačuje však jako důkaz Vogtova rukopisu.
Vogtovo autorství tří vedut, jejichž předlohy nejsou známy, je možné. Díky vlastním
dovednostem, zkušenostem a podle poznámek a náčrtků, které si pořizoval na cestách
Českých královstvím, mohl veduty Lysé, Konojed a Valkeřic nakreslit. K potvrzení této teorie
však chybí jakýkoliv důkaz.
24
Werner KUDLICH, Die Vorbilder zu den böhmischen Stadtansichten in M. Vogt´s „Das jetzt lebende
Königreich Böhmen“, Jahrbuch des Verbandes der deutschen Museen in der Tschechoslowakischen Republik
I, 1931, s. 165–169.
25
Např. podle Matthaeuse Meriana, Carla Walentina Kirchmayera aj. W. KUDLICH, Die Vorbilder, s. 166, 167.
26
W. KUDLICH, Die Vorbilder, s. 169.
27
Vydal Aegidius Sadeler v Praze 1606, 1618. W. KUDLICH, Die Vorbilder, s. 168–169; Antonín NOVOTNÝ,
Grafické pohledy Prahy 1493–1850, Praha 1945, obr. IV.
28
„Wor wenigen Jahren aber hat der letztere eine gar schöne und accurate Charte auf 2. Böhmen ediret, welche
der P. Mauritius Vogt mit grossem Fleis gemacht, und deswegen durch das ganze Königreich gezogen ist.“
Eberhard David HAUBER, Versuch einer umständlichen Historie der Land-Charten, Ulm 1724, reprint 1988,
s. 90.
29
Panství Lysá na anonymní rytině z roku 1720. P. PREISS, František Antonín Špork, s. 31.
V případě pohledu na Lysou s okolím jde o dokumentárně topografickou panoramatickou
vedutu, v době vzniku obvyklou. Lze ji přirovnat k současnému šikmému leteckému snímku
cca z výšky 300–400 m, orientovanému k severu až severovýchodu nebo k pohledové
(panoramatické) mapě. Panoramatická mapa či veduta zobrazuje větší krajinný celek, než lze
spatřit pozorovatelem ve skutečnosti. Obsah panoramatických map se od standardních map
liší, je vyjádřen perspektivně (z tzv. „ptačí“ perspektivy) a vybrané prvky jsou
předimenzovány. V dějinách kartografie a ikonografie se mnohá díla, mapy a veduty, blíží
současným pohledovým mapám alespoň formálně; matematicky definované vztahy
moderních pohledových map však v minulosti, zejména v období raného novověku, chybí.
Vogtova veduta zachycuje hlavní krajinné prvky v otevřené krajině jižně od Lysé nad Labem,
na západě s částí lesního komplexu (dnes s pomístními zeměpisnými jmény Císařské lesy
a Pařeziny – dříve Bor) a s průhledem do krajiny severně od městečka, tedy oblast, která
tvořila větší část Šporkova dominia. Zámeček Bon Repos (u vsi Čihadla) s poustevnou, kaplí,
parkem a alejí, vystavěný Šporkem severně od Lysé nad Labem, na vedutě znázorněn není.
Při pozorování v krajině z pomyslného stanoviště u dolního okraje veduty nelze celé
zobrazené území přehlédnout. Chybí vyvýšené místo, z něhož by pozorovatel spatřil krajinu
od Staré Boleslavi přes Lysou nad Labem až ke Stratovu. Měl by podle veduty také
dohlédnout za terénní zlom mezi Lysou a Starou Lysou a od bývalé poustevny sv. Václava
přes Byšičky k Lysé nad Labem – Litoli. Pravděpodobným místem výhledu by musel být
úsek mezi Byšičkami a Sedlčánky, případně úsek zvaný Tři Chalupy či Řehákova bouda, zde
se však nadmořská výška pohybuje kolem 175–177 m n. m. Pozorovatel, nacházející se
u labských ramen, má výhled velmi omezen. K jediným vyvýšeným prvkům patří v krajině
Přerovská a Semická hůra, Vinička, Zámecký vrch a Šibák, všechny kolem 200–230 m.n.m.
Interpretace krajinných prvků Vogtovy veduty
Jak již bylo poznamenáno, na Vogtově vedutě Lysé nad Labem z roku 1712 jsou zachyceny
hlavní krajinné prvky, které plochu v rámu souvisle vyplňují: výškopis a polohopis, zejména
reliéf, sídla, vodstvo, zeleň, zemědělská i nezemědělská půda a komunikace. Krajinné prvky
veduty jsou charakterizovány s využitím interpretačního klíče prvního vojenského mapování,
na jehož sestavení se autorka stati podílela.30 Obloha, zčásti pokrytá obláčky, je znázorněna
schematicky. Obraz krajiny osvěžují jezdci na koních a povoz na zemské cestě.
Interpretace krajinných prvků:
1. výškopis:
Přestože autor naznačil plasticitu reliéfu konturami terénních vln, skutečný stav reliéfu nelze
podle veduty určit. Zobrazené území je ve skutečnosti polabskou rovinou, mírně se zvedající
k severu a dosahující u Labe nadmořské výšky 175 m, v místě bývalé poustevny sv. Františka
190 m n. m., v Lysé na zámeckém vršku cca 221 m n.m. (vrcholek se zámkem v Lysé je na
vedutě vyznačen) a na Šibáku (na vedutě zakresleno popraviště) 229 m n. m. Následuje
směrem k severu mírný terénní zlom na výšku cca 180–183 m n. m. Na vedutě se terén
zdánlivě svažuje v mírných vlnách od Lysé k Labi, v krajině však rozdíl cca 10 metrů (od
183–185 do 175 m n. m.) na vzdálenost několika málo kilometrů není patrný. Mírně zvlněný
30
Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny na mapách vojenských mapování (kolektiv
autorů), Acta Universitatis Purkynianae., Studia Geoinformatica II., Ústí nad Labem 2002 (vyšlo 2003), s. 26–
29.
reliéf na obzoru rytec modeloval drobnými vodorovnými a šikmými šrafami, které vytvářejí
dojem jemného stínování; patrnější jsou teprve při počítačovém zvětšení naskenované veduty.
2. polohopis:
Sídla:
Sídla jsou znázorněna formou nárysů, a to jak skupin budov, tak jednotlivých staveb a stavení
různých velkostí a typů. Stavby, světské i církevní, obytné a hospodářské, mají většinou
zakreslena okna a dveře. Jsou přízemní i patrové, obvykle se sedlovými střechami. Obklopují
je ploty, zdi a zídky. V krajině jsou roztroušeny kříže, sítě k chytání zpěvného ptactva,
okrasné zahrady doplňují sochy a fontánky.
Vodstvo:
Říční tok s mohutnými meandry, místy zarostlými rákosím, s mosty a přívozem je vyznačen
velmi výrazně, hladinu autor nebo rytec znázornili vlnovkami.
Zeleň a zemědělské kultury:
Zeleň tvoří souvislý lesní porost (v době vzniku veduty složený především z dubů a borovic),
pastevní řídkolesy, stromové solitéry, porostliny, sady a zahrady, louky a pastviny. Menší
počet stromů je bezlistý. Drobná obdělávaná pole vytvářejí v krajině nepravidelnou mozaiku,
ze zemědělských kultur lze rozeznat obilná pole, vinice, blíže neurčené zelinářské zahrady
a okrasné zahrady francouzského typu.
Komunikace:
Zvýrazněny jsou pouze hlavní komunikace bez i se stromovou alejí.
Popis:
Popis německým novogotickým písmem a antikvou je umístěn na stuze při horním okraji
veduty (název), v rámečkách při horních okrajích veduty (legenda) a přímo na vedutě (čísla,
vztahující se k legendě). Pod dolním okrajem veduty se nachází již zmíněné věnování, nad
pravým horním okrajem číslo strany, pod levým dolním okrajem písmeno A.
„Naučná stezka“ Šporkovou barokní krajinou
Naučná stezka je moderní pojem konce 20. a počátku 21. století. Znamená cestu krajinou,
vedenou podle předem vybraných zastavení. Cílem naučné stezky je seznámit návštěvníky se
zajímavými krajinnými prvky, zejména přírodními jevy, památkami které se na vybraném
prostoru nacházejí a také s historií regionu. K popisu jednotlivých prvků Vogtovy veduty mě
inspirovala současná naučná stezka nazvaná „Údolím Labe“ (mezi Lysou a Čelákovicemi).31
Zastavení „naučné stezky“ Šporkovou barokní krajinou byla zvolena podle legendy a obsahu
veduty z roku 1712. Jde o dvanáct hlavních zastavení (1–12) a deset doplňkových zastavení
(I–X). Doplňková zastavení jsou určena pro zajímavosti, zakreslené na vedutě, ale neuvedené
v legendě.
1. das Herrschaftliches Schloss. [zámek]
Zámek z poloviny 16. století na vyvýšenině (221 m n. m.) nad městem Lysá nad Labem,
postavený v místě původního hradu, byl za třicetileté války vydrancován. V roce 1696 zahájil
František Antonín Špork barokní přestavbu zámku včetně budování okrasné zahrady,
31
http://www.stezky.info/naucnestezky/ns–udolim–labe.htm#panely, stav k 1.6. 2006.
libosadu. Zámek byl klasicistně upraven kolem roku 1767, další přestavby a zásahy probíhaly
v 19. a v 1. polovině 20. století. Po roce 1733 založil Špork u zámku rozlehlý park a vyzdobil
ho soubory soch ze školy Matyáše Bernarda Brauna. 32 V místech parku se rozkládala ovocná
zahrada, zachycená na Vogtově vedutě. Jižně a západně od zámku jsou zakresleny vinice;
vinařství se po převzetí panství hrabětem Šporkem úspěšně rozvíjelo33. V současné době
slouží areál jako domov důchodců a pracovitě Státního oblastního archivu v Praze – Státního
okresního archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem.
2. Closter Kirch und Loreta. [klášter, kostel a Loreta]
Na vedutě je zobrazen pozůstatek klášteříku, poničeného husity, s kostelem Narození Panny
Marie ze 14. století, kaplí sv. Desideria a Loretánskou kaplí, vystavěnou roku 1704. Při kapli
založil Špork roku 1713 residenci pro šest bosých augustiniánů. Stavby dnes neexistují, na
jejich místě byl v letech 1731–1741 vystavěn klášter augustiniánů.34
3. die Stattt Lissa. [město Lysá]
Město Lysá nad Labem leží v úrodné polabské nížině. Obec, založená pod hradem Lysou,
byla roku 1291 povýšena na město. Na náměstí je zakreslen kostel sv. Jana Křtitele, původně
gotický, po roce 1666 barokně upravený. Po výstavbě nového kostela sv. Jana Křtitele
v podzámčí (po roce 1719) byl užíván jako hřbitovní kaple sv. Barbory, zrušená roku 1788
a zbořená v letech 1879–1880. Kolem roku 1700 mělo město mimo kostel 107 domů, radnici,
dvůr, špitál a poštovní úřad.35
4. der Thiergarten [obora]
Poblíž vsi Litol zřídil Špork velkou oplocenou oboru, kde choval údajně až tisíc daňků.36
Na vedutě je v oboře znázorněna budova hájovny a tři další menší stavby. Vchod do obory je
branou na východní straně, od města vedla k oboře lipová alej. Na místě obory stál ve 20.
letech 20. století cukrovar.37
5. das neu Gebäu genannt [budova zvaná nová, Nové stavení]
Nedochovaný lovecký zámeček zvaný Nová budova nebo též Nové stavení (trojkřídlá stavba
s nádvořím) stával západně od Litole při cestě, vedoucí podél toku Labe. Součástí areálu byla
okrasná zahrada s vodotryskem. V blízkosti zámečku východním směrem nechal Špork
postavit roku 1720 mlýn s pilou u sv. Anny, na vedutě však není znázorněn.38
Zámeček, dostavěný v roce 1702, byl patrový s přízemím pro služebnictvo a s dvěma horními
komnatami, zařízenými zámeckým nábytkem. V předsíni zámečku se shromažďovalo panstvo
k občerstvení před odchodem na lov. Po výstavbě špitálu severně od Neugebau poblíž hlavní
zemské silnice (po roce 1715) se ve špitálním kostele Povýšení sv. Kříže konaly před
32
Hrad, doložený v roce 1037, utrpěl za husitských válek a v roce 1558 vyhořel. V letech 1558–1598 byl
renesančně upraven. Tomáš DURDÍK, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s. 349; Emanuel
POCHE a kol., Umělecké památky Čech K/O, svazek druhý, Praha 1978, s. 334–335.
33
František OTRUBA, Paměti města Lysé n. L., panství lysského a vesnic okolních, Lysá nad Labem 1898, s.
115.
34
F. OTRUBA, Paměti, s. 105; E. POCHE a kol., Umělecké památky, s. 334.
35
F. OTRUBA, Paměti, s. 110; E. POCHE a kol., Umělecké památky, s. 335.
36
F. OTRUBA, Paměti, s. 107.
37
Cukrovar zmiňuje H. BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck, s. 288.
38
Srov. První vojenské mapování, 1:28 800, mapový list č. 92, 1783, http://oldmaps.geolab.cz,
http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-udolim-labe.htm#panely.
zahájením lovu slavnostní svatohubertské mše. Špitál začal být asi od poloviny 18. století
proměňován na hospodářský dvůr Karlov a počátkem 19. století byl zrušen. 39
6. Eremitorio St. Francisc. [eremitáž (poustevna) sv. Františka]
Eremitáž, místo, určené k meditaci, rozjímání, k požitku z klidu a samoty, ale i k zábavě v
přírodě se jako součást zahrad objevovala již kolem roku 1500 v Itálii. Probíhalo zesvětštění
pousteven, Jako eremitáže se budovaly domky, zámečky nebo zarostlá zákoutí vybavená
sedátky, lavicemi a obrazy svatých. V 18. století dosáhl počet poustevníků v Čechách až
několika set. Někteří vykonávali kostelnické, hrobnické a zahradnické práce, tak jako
šporkovští eremiti. Řada z nich však lenošila a holdovala alkoholu.40
Poustevna sv. Františka Serafínského (kaple a patrový domek Salettl, zdobený malbami,
v přízemí s prostorami pro služebnictvo, v patře pro panstvo) stála již v roce 1692. Nacházela
se v polesí Bor západně od Lysé v místě, zvaném U altánu nebo Altán.41 Vstup k poustevně
zajišťovaly dva lesní průseky, z jihu od zemské cesty, kde byla umístěna socha sv. Antonína
Poustevníka a od východu od dnešní obce Dvorce. Na vedutě stojí poustevna ve středu šesti
lesních cest, tvořících šachovnicový půdorys. Všechny cesty spojoval okružní průsek. Vzhled
poustevny na Vogtově vedutě je i po počítačovém zvětšení poměrně nejasný. Poustevna zcela
zanikla, v jejím místě vede železniční trať mezi Brandýsem nad Labem a Lysou.
7. Erem. und Cappel S. Wentzl. [eremitáž (poustevna) a kaple sv. Václava]
Poustevna sv. Václava vítala pocestné při vstupu na Šporkovo panství u staré zemské cesty
na jižním okraji lesa jihozápadně od Lysé. Ke stavbě poustevny došlo koncem 17. století.
V roce 1696 byla dokončena výklenková kaplička sv. Václava s reliéfem Zavraždění
sv. Václava, chráněná deset loktů („halben auf zwanzig“,42 tj. asi šest metrů) dlouhou předsíní
se skleněnými okny. Po obou stranách kapličky stály malé domky poustevníků, kteří
obdělávali zahradu s vodní nádržkou a s další kapličkou za kaplí sv. Václava, ty však na
Vogtově vedutě nejsou zakresleny. Ani sochy dvou andělů po obou stranách výklenkové
kapličky, jejichž autor není znám, Vogt nezachytil. Andělé, nesoucí lucerny, vyjadřovali smrt
blaženou a smrt žalostnou. Jižně od výklenkové kapličky se nacházel panský letohrádek
s okrouhlou věží, ukončenou cibulí, s bytem pro duchovního, s oplocenou zahrádkou
a vodotryskem.43 Mezi věží a výklenkovou kapličkou sv. Václava je na vedutě patrná
skulptura, která by mohla být snad jednou ze zmiňovaných soch andělů. K eremitáži patřila
rovněž vodárna a další okrasná zahrada, uvedená v zastavení č. 8.44
Svatováclavská poustevna byla opuštěna v roce 1734 a brzy nastal její úpadek a zánik.
Z celého souboru staveb svatováclavské eremitáže, zdobených obrazy, sochami a plastikami,
se zachovala jen výklenková kaplička a sochy dvou andělů na křižovatce lesní cesty
a železniční trati z Prahy do Nymburka. O založení kaple kolovala pověst, že ji hrabě Špork
nechal postavit v místě, kde byla nalezena jeho dcera, která v hlubokých lesích zabloudila.
Podle jiné pověsti u kaple přepadával legendární loupežník Babinský.45
39
P. PREISS, Boje, s. 114, 115.
P. PREISS, Boje, s. 107–109.
41
H. BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck, s. 295; P. PREISS, Boje, s.114.
42
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, s. 43.
40
43
P. PREISS, Boje, s. 111.
Celý areál poustevny sv. Václava znázorňuje anonymní veduta z roku 1720. H. BENEDIKT, Franz Anton
Graf von Sporck, obr. XXXV za s. 280; F. OTRUBA, Paměti, s. 102 (veduta datována 1712); P. PREISS,
František Antonín Špork, obd. 56 (veduta datována 1720).
45
Bohumil TUZAR, Truhlice pověstí a starých příběhů okresu Nymburk, Lysá nad Labem 2003, s. 175, 188.
44
8. Windmühl zum wasser Pompn. [větrný mlýn s vodním čerpadlem]
Největší stavbou svatováclavské eremitáže byla při zemi kvadratická, nahoře polygonální věž
vysoká čtyřicet loktů (tj. asi dvacet čtyři metrů) – větrný mlýn. Mlýn poháněl vodní čerpadlo,
ženoucí vodu do vodotrysků a bazénků. Věž stála v oplocené zahradě, do jejíž spodní části
oválného půdorysu s vodotryskem, sochami a Kalvárií s třemi kříži vedlo schodiště s dvaceti
pěti schody. Kalvárie byla umístěna nad východem k řece.46
9. fasanen Garten [bažantnice]
Oplocenou bažantnici s hájovnou zřídil Špork pod vinicí západně od zámku v Lysé.
Z bažantnice se údajně prodávalo až 200 bažantů ročně.47 František Karel Rudolf SweertsŠpork založil kolem roku 1745 v místě bažantnice dvorec Neuhöfel, ale v roce 1758
bažantnici opět obnovil; její porost byl vykácen roku 1837.48
10. unterschiedl. Vogelfangerey [rozličné sítě na čižbu – chytání zpěvného ptactva]
Čižba patřila ke Šporkovým oblíbeným zábavám, seznámil se s ní na svých cestách
po Evropě, zejména po Itálii. Věnoval se této zálibě řadu let a znal mnohá místa v Čechách,
kde se zpěvní i jiní zajímaví ptáci vyskytovali.49 Odchycené ptactvo choval ve voliérách na
různých místech lyského panství.
11. der Elbflus [řeka Labe]
Při dolním okraji veduty je zobrazen meandrující tok Labe v řečišti z 1. poloviny 18. století.
Jeho podobu výrazně změnila velká povodeň kolem roku 1750. Regulace Labe, která řeku
napřímila, probíhala zčásti již v 90. letech 19. století (u Litole) a zejména ve 20. a 30. letech
20. století. Po regulaci zůstaly z původního koryta s mnoha meandry izolované tůně,
doprovázející nové řečiště téměř souvislým pásem.
12. unser C. fr. Kirch alt Buntzel [kostel Nanebevzetí Panny Marie, Stará Boleslav].
Kostelní stavby ve Staré Boleslavi zachytila veduta těsně nad pomyslným obzorem.
I. ves Stratov východně od Lysé nad Labem (č. 3), na vedutě shluk asi desítky prostých
obydlí.
II. ves Litol (původně rybářská osada) s několika staveními jihozápadně od obory (č. 4), dnes
součást města Lysá nad Labem. Ze vsi vede na vedutě cesta přes labské rameno s mostkem,
druhým mostkem cesta pokračuje jihovýchodním směrem.
III. ostrov Holobrod jižně od Nové budovy (č. 5) se dvěma mostky. Severozápadně od ostrova
založil Špork roku 1717 ves Byšičky na půdorysu okrouhlice; starší ves Byšice byla vypálena
za husitských válek a znovu v 17. století.
IV. zemská cesta, spojující Čechy s Polskem, zvaná Slezská (též Kladská nebo Polská); vedla
z Prahy přes Toušeň (most přes Labe), Lysou, Nymburk, Hradec Králové, Náchod, Kladsko
a dále na Vratislav. Cesta byla roku 1834 odkloněna k jihu (přes Nehvizdy, Mochov
a Sadskou). Na cestě zakreslil autor veduty dva jezdce na koních a jeden povoz s vozkou,
práskajícím bičem. Je to jediný žánrový motiv na vedutě, vztahující se ke každodennímu
životu člověka v krajině.
46
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, s. 43–44.
H. BENEDIKT, Franz Anton Graf von Sporck, s. 295; F. OTRUBA, Paměti, s. 107.
48
http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-udolim-labe.htm#panely
49
J. HANZAL, Šporkova Lysá, s. 110.
47
V. budova při východním výstupu lesního průseku od poustevny sv. Františka; roku 1760
byla na jejím místě založena Františkem Karlem Rudolfem Sweerts-Šporkem ves Dvorce.
VI. socha sv. Antonína Poustevníka
VII. popraviště (šibenice)
VIII. přívoz u Litole
IX. mosty
X. kříže
O „přesnosti“ Vogtovy veduty
K určení přesnosti mapových děl slouží kartometrie, nauka o měření na mapách. Nejčastěji
jsou měřeny délky (vzdálenosti) a plochy, přesnost měření se však snižuje se zvyšováním
stáří měřené mapy. Mapy 1. poloviny z 18. století a starší neměly žádné nebo jen velmi
jednoduché měřické podklady. Měření v terénu probíhalo à la vue (v mnoha případech
skutečně „od oka“) nebo s využitím busoly (měření úhlů) a viatoria (měření délek).
Pro posouzení přesnosti obrazu krajiny, zhotoveného téměř nebo zcela bez vyměřování, je
bohužel využití kartometrie velmi vágní a získané výsledky hypotetické.
Lze provést podobné měření také na vedutě, blízké svým charakterem pohledové mapě?
V případě Vogtovy veduty byla pro pokus o stanovení její relativní přesnosti použita
Základní mapa 1:25 000 (ZM 25) z roku 2005.50 Reprodukce obou pramenů, veduty i mapy,
byly srovnány na stejnou velikost (veduta zvětšena, mapa zmenšena). Za hlavní záchytné
body byly zvoleny město Lysá nad Labem, svatováclavská eremitáž, Litol a obora u Litoli
(na ZM 25 s pomístním jménem Obora). Hlavní záchytné body i další pomocná stanoviště
obou podkladů byly vzájemně propojeny kolmicemi a na obou pramenech měřeny
vzdálenosti vybraných bodů. Největší zkreslení (zkrácení a deformace obrazu) vykázala
Vogtova veduta při celém dolním okraji, a to v rozsahu 30–40%. Nejmenší odchylka se
ukázala v prostoru velkého lesního komplexu a obou eremitáží, cca 10%.
Zjištěná „přesnost“ veduty dokumentuje míru její spolehlivosti, resp. nespolehlivosti
ve smyslu přenosu zakresleného obsahu do současné krajiny. Na významu obsahu mapy, jímž
je dokumentace barokních krajinných prvků, však toto zjištění nic nemění.
Časová vlna Šporkovy lyské barokní krajiny
Studium proměn Šporkovy lyské barokní krajiny v období od počátku 18. do počátku
21. století probíhalo v několika srovnávacích časových rovinách (vrstvách) s využitím
obrazových a mapových historických pramenů. Srovnávací roviny a historické prameny byly
zvoleny následovně:
1. počátek 18. století + 80. léta 18. století: 1712 – Vogtova veduta;51 1712 – reprodukce
Vogtovy veduty;52 1720 – anonymní veduta panství Lysá;53 1720 – mapa Čech Johanna
50
Základní mapa ČR, 1:25 000, 13–131 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, 13–132 Lysá nad Labem, Český
úřad zeměměřický a katastrální, 3. přepracované vydání 2005.
51
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, s. 41.
52
F. OTRUBA, Paměti, s. 32.
53
P. PREISS, František Antonín Špork, s. 31; pro podrobnější studium krajiny po Šporkově návratu na panství
by bylo nezbytné využít i vedutu Michaela Heinricha Rentze z roku 1734
Christopha Müllera;54 1783 – první vojenské mapování;55 1712 – Vogtův popis panství Lysá
nad Labem56
2. 70. – 80. léta 19. století + počátek 20. století: 1851–1852 v rektifikaci 1873 – druhé
vojenské mapování 1:25 000;57 1883 – třetí vojenské mapování 1:25 000;58 1880 – třetí
vojenské mapování 1:75 000;59 před 1914 – Podrobné mapy zemí Koruny české 1:75 000;60
kolem 1900 – popis Polabí61
3. počátek 21. století: 2005 – Základní mapa 1:25 00062; 2006 – průzkum v terénu
Výběr uvedených materiálů ovlivnila v případě vedut vzájemná časová blízkost (1712, 1720),
v případě map jejich charakteristika jako srovnávacích kartografických pramenů
(tj. převažující shodná nebo blízká měřítka mapových děl, pokrytí celého území Čech).63
Rozborem materiálů byly zjištěny následující skutečnosti: Vogtova veduta z roku 1712
zachytila Šporkovu barokní krajinu, vznikající v letech 1684–712, jako krajinu před
rozmachem Teprve v následujícím období (1712–1722 a 1734–1738) byly do krajiny,
zachycené na vedutě, začleněny další barokní stavby (Karlov po 1715, ves Byšičky, založená
roku 1717), provedeny dílčí přestavby a sochařská výzdoba exteriérů (např. v zámeckém
parku v Lysé64). Barokní krajina v lyském mikroregionu se koncem 30. let 18. století
naplnila,65 dosáhla relativního vrcholu a po Šporkově smrti (1738) nastal její postupný útlum.
Tento útlum byl způsoben zejména činností Šporkova zetě a dědice Františka Karla Rudolfa
Sweerts-Šporka. Jeho představy o prosperitě panství se odehrávaly spíše v oblasti
hospodářské – založení dvora Neuhöfel, vsi Dvorce, přeměna Karlova na hospodářský dvůr,
opuštění a pozvolný zánik zámečku Neugebau i obou eremitáží a další hospodářské aktivity
na panství mimo rámec Vogtovy veduty.
V polovině 18. století pozměnila tok Labe povodeň a změnila tím charakter krajiny,
zakreslené na dolním okraji veduty při labských meandrech. Strhla také litolský most.
Značnou devastaci způsobila tažení vojsk ve slezských válkách i za války sedmileté. Armády
drancovaly město a místní lesy, za války sedmileté tábořili vojáci za bažantnicí
ve Viničkách.66 Johann Gottfried Schaller se stručně zmínil o eremitáži sv. Václava, kde
54
Mappa geographica regni Bohemiae in duodecim circulos divisae cum comitatu Glacensi et districtu Egerano
adiunctis… à Joh: Christoph: Müller, S.C.M. Capitan: et Ingen: A:C: M.DCC.XX (1:132 000), výška 2403
mm, šířka 2822 mm.
55
První vojenské mapování, mapový list č. 92.
56
J. G. M. VOGT, Das jetzlebende Königreich, s. 40–52.
57
Druhé vojenské mapování, 1:28 800, mapový list č. O/7/IV, 1873, http://oldmaps.geolab.cz.
58
Třetí vojenské mapování, 1:25 000, mapový list č. 3954/1, 2, 1883, http://oldmaps.geolab.cz.
59
Třetí vojenské mapování, 1:75 000, mapový list Prag Zone 5 Col XI, Neu-Kolin Zone 5 Col. XII 1880.
60
Josef BĚLOHLAV, Podrobné mapy zemí Koruny české, 1:75 000, sv. 67, Nové Benátky-Lysá nad Labem, sv.
68, Český Brod-Nymburk-Poděbrady-Kouřim, Praha před 1914.
61
Čechy, s. 236–237.
62
Základní mapa ČR, 1:25 000.
63
Při podrobnějším rozboru krajiny je potřebné využít plán lyského panství z roku 1752.
64
V roce 1735 upravil F.A. Špork bývalý libosad (okrasnou zahradu) na francouzský park tvořený stříhanými
habrovými stěnami a terasovým parterem s barokní dispozicí osového systému hvězdice. Podnětem k tomu mu
byla návštěva zámecké zahrady barona von Globena ve Valči u Karlových Varů. V témž roce byl park osazen
sochami dvanácti měsíců a dalšími skulpturami. Srov. http://www.stezky.info/naucnestezky/ns-udolimlabe.htm#panely
65
V případě studia barokní krajiny na celém Šporkově lyském panství by se do krajiny počítal také Bonrepos a
nově založené vsi Šnepov, Vápensko a Doubrava.
66
F. OTRUBA, Paměti, s. 126–129, 137–139.
„byla“ krásná zahrada se sochami a vodotryskem. O Novém stavení uvedl, že bylo před
mnoha lety zrušeno.67
Odklon zemské silnice v roce 1834 nebo budování železničních tratí Severozápadní dráhy
roku 1873 k likvidaci barokních staveb v krajině výrazněji nepřispělo, většina
komponovaných architektonických a krajinných prvků byla v té době zničena. Ve 2. polovině
19. století pokračoval hospodářský rozvoj regionu, z města Lysé se stalo polabské centrum
s agrárním průmyslem. Do 70. let 19. století přetrvala obora u Litole, avšak o deset let později
je na jejích pozemcích doložena cihelna a cukrovar (porost bažantnice byl likvidován již
v 1. polovině 19. století). K zemědělským plodinám, pěstovaným v okolí Lysé, patřila
cukrová řepa a obilí, na Karlově se rozvíjelo zelinářství, v lesním hospodářství převládaly
borovice, smrky a duby. Doznívající krajinný ráz lyského mikroregionu nakonec podlehl
v konfrontaci se zemědělskou industrializací krajiny a s přiblížením rozvíjející se pražské
aglomerace v důsledku nového – železničního – spojení.
Konec lyské barokní krajiny ve smyslu zániku architektonických, zahradních a parkových
barokních prvků lze rámcově položit do poslední čtvrtiny 18. století. Krajinné charisma
udržovaly ještě dalších sto let spíše původní oázy zeleně, polesí Bor a velká obora u Litole,
nežli pozůstatky barokních staveb ve dvoře Karlov či v místě bývalé svatováclavské
eremitáže. Emotivní text z výpravné publikace o Polabí tento stav potvrzuje a připojuje další
prvek paměti krajiny, jímž jsou legendy a pověsti.68
Současná krajina lyského mikroregionu v sobě nese již jen nepatrné stopy paměti Šporkovy
barokní krajiny. Kromě zámku v Lysé, který prošel řadou přestaveb, zámecké terasy a parku
s barokní sochařskou výzdobou, bývalého augustiniánského kláštera a kostela sv. Jana
Křtitele v Lysé, se v prostoru, znázorněném na Vogtově vedutě dochovaly jen fragmenty
barokních staveb ve dvoře Karlov, půdorys centrální části současných Byšiček a výklenková
kaplička sv. Václava s oběma sochami andělů z bývalé svatováclavské eremitáže.
Časovou vlnu lyské barokní komponované krajiny lze stanovit přibližně takto: nástup 80. léta
17. až první desetiletí 18. století, vrchol druhé až čtvrté desetiletí 18. století, stagnace
v polovině 18. století, pomalý útlum po polovině 18. století, postupný zánik konec 18. století,
úplný zánik s malými stopami paměti od poslední čtvrtiny 19. století, přetrvání nepatrných
stop paměti do počátku 21. století.
Na závěr
Když on v ty časy, časy,
býval Špork v Lisy:
vždy slavně panoval,
po Labi jezdíval,
to byly časy.69
(lidová píseň)
Vogtova veduta Lysé a jejího blízkého okolí je historickým pramenem, který lze pro studium
barokní krajiny s určitými výhradami a kritičností využít. Výpovědní hodnotu veduty nelze
přeceňovat. Z hlediska geografického i tematického obsahu dosahuje cca sedmdesáti
67
Johann Gottfried SCHALLER, Topographie des Königreich Böhmen, vierter Theil, Prag-Wien 1790, s. 32.
Čechy, s. 236–237.
69
Karel Jaromír ERBEN, Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1898, s. 520; B. TUZAR, Truhlice, s. 172.
68
procentní věrohodnosti. Z hlediska prostorového uspořádání dosahuje po kartometrickém
vyhodnocení cca čtyřiceti procentní věrohodnosti. Další použité dobové veduty se pohybují
přibližně na témž stupni výpovědní hodnoty.
Nástin časové vlny lyské barokní krajiny není v žádném případě úplnou, podrobnou analýzou
mikroregionu. Cílem studie bylo upozornit na ikonografické prameny z 18. století, které jsou
zatím při studiu krajiny poměrně málo využívané. Krátká, pokusná sonda prokázala
životaschopnost nové metody; k podobným závěrům došel i Václav Matoušek při práci
s vedutou bitvy u Třebele.70 Pro ověření nových pracovních postupů je však nezbytné
uskutečnit srovnávací výzkum většího počtu krajinných vedut z 18. století.
70
V. MATOUŠEK, Bitva.