VV reakce na ing. Navrátila

Vyšel druhý díl seriálu Dr.Strasserové Zdravé kopyto. A k němu opět komentář, tentokrát od Ing.Navrátila.
S dovolením, opět cítím povinnost se k němu vyjádřit.
V první řadě mám radost, že pan inženýr dosáhl úspěchů v mistrovských soutěžích dvouspřeží vždy s
bosými koňmi. A také mám radost ze sdělení, že pokud to není potřeba, nekove koně.
Ovšem dovolil bych si podotknout, že by bylo dobré to zařídit tak, aby „potřeba kovat” vůbec nenastala. A
z toho důvodu se snažíme publikovat fakta, která osvětlují základní podmínky k tomu, aby to tak mohlo
být. Protože právě způsob chovu a navyklé stereotypy,které se staly dogmaty, vytvářejí prostředí, které
vede právě k problémům s pohybovým aparátem koní. Nedostatek času je v současné době velikou
bolestí nás všech, ale pokud chci hledat hůl, měl bych nejdřív zjistit proč pes štěká.
Chápu a rozumím tomu, že pan inženýr je se svými zkušenostmi a vzděláním mnohdy v rozporu s tím, o
čem se mluví v textu, který kritizuje a chápu, že takto zažitý způsob myšlení je obtížné změnit,ale spoustě
nedorozumění by se dalo předejít, pokud by zbyl čas na podrobnější seznámení se s prací paní
Dr.Strasserové, kterou pro veřejnost prezentuje ve svých knížkách. Dokonce, pokud by měl zájem se
opravdu podrobně seznámit s tímto úhlem pohledu na věc, který je třeba opravdu chápat v souvislostech
a ne jen vytržený z kontextu, rád bych mu poskytl obsáhlou příručku kopytní anatomie od paní doktorky,
kterou jsme nechali přeložit do češtiny za účelem našeho studia ošetřování kopyt.
Takže konkrétně od začátku a k jednotlivým bodům.
Smozřejmě v jednom článku, navíc ve 2/5 seriálu o kopytech nemusíme nalézt informace jako že kůň
potřebuje pastvu a pastvinu – to si snad ani nikdo nemůže myslet, že pokud plédujeme za volné ustájení
koní a co nejpřirozenější podmínky jejich chovu, že bychom jim i snad chtěli tuto jejich potřebu upřít.
Také mi není jasné, proč se pan inženýr pozastavuje nad obraty „čerstvé povětří, tělesné výměšky,
orgány nastavené na vzájemnou souhru, patkové korunky, zhoršené zavěšení kopytní kosti”, naopak
připouštím, že se třeba daly lépe přeložit obraty jako „tělní bílkovina, rohové spirály(spirálové rourky)” a
souhlasím s tím, že podlom není onemocnění kopyta (opět chyba v překladu), ale naopak špatná funkce
kopyta a špatný krevní oběh v něm, k podlomu vede. Ale o tom se jistě ještě v dalších dílech bude mluvit.
Poznámka k pravidlu 2. Chudáci koně, kteří čekali a trpěli 60 milionů let, až se konečně dočkali
podestýlky. Je tu další nedorozumění. Nikdo z nás nechce, aby koně leželi na tvrdé podlaze. Ani bych jim
asi nevyčítal, že by si na ni nelehli. Mluvíme o pevném povrchu, na kterém by se koně měli pohybovat.
Lehnou si třeba na louku (to větsinou) nebo v případě, že je horko nebo např.delší dobu prší mohou si
pochopitelně lehnout např.na pružnou gumovou podlahu v přístřešku (nebo, pokud se o to někdo zajímá,
existují koncepty tzv.aktivních stájí, kde dokonce kdosi vymyslel měkké gumové matrace, na které si koně
lehají s oblibou. Podle mého názoru to ale není nutné, naopak nevýhodou tohoto je, že takový povrch je
nevhodný k stání). Ale koně, pokud je mi známo, leží denně možná tak pár desítek minut. Zbytek doby,
který denně věnují spánku (celkem tak max.4 hodiny), klímají (omlouvám se předem za ten neodborný
výraz) vestoje.
Podestýlka rozhodně není něco, co by bylo koním přirozené a pokud vezmeme v úvahu všechny její
nežádoucí účinky (o tom bude ještě řeč), nevidím důvod, proč by ji koně, žijící ve volném ustájení, měli
potřebovat.Ovšem polemika pana inženýra Navrátila evidentně vychází z toho, že by kůň měl stát v
boxe.To je ale něco, co je naopak podle mně v rozporu se zásadami wellfare a to i dokonce v případě, že
je v boxe pěkně nastláno. Ale já opravdu nechci tuhle polemiku takhle hrotit. Pochopitelně, že pokud je
kůň v boxe, podestýlku potřebuje. Chci jen říct, že pokud mluvíme o zdravých kopytech, je řeč o boxovém
ustájení nepatřičná.
K bodu 3.poznámka překladatele.
Ano, když má kůň hlavu nízko, přenese váhu na špičky prstů, které se zaboří do měkkého povrchu.
Zvedne - li hlavu, přenáši se váha na patky, ty když jsou přerostlé a narušené čpavkem, tak se podsazuji.
Pokud se však špičky předtím zabořily do podestýlky, přenesení váhy na patky je nevytáhne.Seno se
nedávalo vždy na zem, ve starých stájích bývaly žebříky na seno ve výšce. Nicméně jadrné krmivo se
podává z výšky stolu stále .
Není pravda, že kůň nekouká od země. Autor tvrzeni by měl prostudovat bifokalitu koňskeho oka danou
zvláštnim zakřivenim sítnice. V pastevni poloze je kůň nejzranitelnějši a za normálních okolností v ní tráví
naprostou většinu dne, potřebuje vidět do dálky, vidět nebezpečí, dokud je vzdálené, aby měl čas dát
nohy pod tělo a hlavu nahoru, což pak umožňuje rychlý start. Toto znamená prodlevu, třeba jen zlomky
vteřin, avšak ty mohou rozhodnout o přežití. Když má kůň hlavu nahoře, vidí naopak lépe nablízko. Lidské
oko je jiné.
K bodu 4.
Pokud mají koně možnost pohybu, zácpové koliky jim opravdu nehrozí. A to ani v případě, že mají seno
od vody daleko třeba 3 km. Nemyslím, že by bylo moudré držet koně v boxech jen proto, že si někteří
jedinci, donucení žít tímhle způsobem, máčí seno ve vodě.
Bod 5.
Autorka si opravdu neodporuje, pokud mluví o namáčení kopyt koní ve vodě. Pokud koně žijí v horách či
stepích a tím pádem si nemohou každé sousto potravy máčet ve vodě stojíce při tom v hydroskopické
podestýlce, musí alespoň jednou za den najít zdroj vody. A to je většinou řeka, potok či jezero. Aby se
napili, vstoupí do vody a tím si namáčí kopyta. Břehy přirozených napajedel jsou většinou rozbahněné,
rozšlapané, takže koně „překonají svou hrůzu z velkých vodních ploch” (v boxe většinou kůň zná vodu jen
z kýblu), vstoupí do napajedla a pijí.
K replice na bod 6.
Člověk si mnohdy za celý život nemusí všimnout některého celkem běžného detailu.Já se nepohybuji
kolem koní celý život, prvního vlastního koně jsem si pořídil před 12 ti lety. Mám momentálně čtyři koně,
se kterými ve volném ustájenéí žije dalších 6 koní. Nemyslím, že mí koně jsou nějak extravagantní, ale
velice často, během pastvy, je možné je vidět v postoji, kdy mají jednu přední nohu mírně vzadu a
opřenou o špičku kopyta. Nebo naopak lehce předkročenou. Ale to je normální. Občas. Právě proto ale
má mít kůň dostatek pohybu aby tím kompenzoval takové „hovění”.
Napadlo někoho, že defektní, nesprávné postoje končetin, které se většinou odůvodňují geneticky, mohou
být dané právě nevhodným způsobem chovu celých generací koní?
A pokud jsou získané, něco to zapřičinilo. Pokud se to „něco” odstraní, můžeme takové vady zase přece
napravit. A napadlo někoho, že nepravidelné postoje mohou být důsledkem deformovaných kopyt a
nedostatku pohybu?
No a co říct k tomu, že je článku vytýkáno, že doporučená literatura „není citována podle běžných
zvyklostí” , nebo že se oponent článku pozastavuje nad obratem „korekturu provedl” s tím, že se provádí
kůň při kolice nebo kráva či koza při nadmutí a takový obrat je údajně „česky totálně nesprávný”? Asi bych
doporučil konzultaci s češtinářem. Myslím, že provádět se dokonce, kromě koní, krav a koz, dají i svinstva
či jiné úkony včetně korektur. Nehledě na to, že o tenhle problém v článku opravdu nejde.
Naproti tomu je „metodě” vytýkána demagogie, absolutismus, zaslepenost a nesprávné argumenty.To
jsou dost silná slova proti někomu, kdo se snaží vysvětlit příčiny, proč jsou koně utráceni v naprosté
většině kvůli problémům s pohybovým ústrojím či díky následkům „komfortu”stájového života a dožívají
se „úžasného” průměrného věku okolo 10 ti let.
A na závěr – shodou okolností znám chovatele – začínajícího – u kterého se pan ing.Navrátil setkal s
někým, kdo mu předváděl koně, který nechtěl chodit po tvrdém a kdo se oháněl tím, že si koně upravuje
sám touto metodou. Samozřejmě jsem tam nebyl a nemohu posoudit, jak vypadala kopyta onoho koně,
ale vím, že na to, aby někdo mohl upravovat kopyta podle této metody, musí absolvovat dvouleté studium
u paní doktorky Strasserové, složit zkoušky a mít certifikát, který toto vše stvrzuje.V současnosti je u nás
takových lidí 6 (dalších 13 začíná v únoru studovat) a ani jeden z nás koni onoho pána kopyta neupravuje.
Pokud tak pán činí sám, velmi pravděpodobně se nedá mluvit o metodě Strasser. Nedoporučuji nikomu,
aby si kopyta svých koní upravoval sám a to ani po absolvování základního semináře, který pořádám a
který má ty, kteří jej absolvují uvést do celé problematiky a umožnit jim pochopit principy úpravy kopyt a
přirozeného života koní. Ale nikdo nemůže předpokládat, že za tři dny bude schopen naučit se řemeslné
zručnosti a pochopil složitost všeho, co s tím souvisí. Může si nanejvýš, pod vedením certifikovaného
ošetřovatele, v době mezi jeho návštěvami provádět pouze drobné nejnutnější úpravy. Ale může se
zdokonalovat a časem si svého koně třeba strouhat zvládne.Také je potřeba uvážit, že upravovat
normální kopyto (fyziologicky správných tvarů) je daleko jednodušší než upravovat a léčit kopyto
nemocné. A takových je, bohužel,většina.
Jsme opravdu v začátcích a čeká nás velmi dlouhá cesta.
Nepředpokládám, že je pan inženýr Navrátil podrobně seznámen s metodou Dr.Strasserové a proto
pokládám tenhle jeho argument za poněkud podpásový a s článkem a argumenty v něm obsaženými,
nesouvisející.
A pokud jde o doušku pí ing.Starostové,rád bych jí tu ocitoval v úplném znění:
Ing. Vinčálek odpověděl v minulém čísle zcela vyčerpávajícím způsobem
na veškerý vývoj nerespektující závěry a nebezpečné a demagogické
myšlenky. Jakákoliv další diskuse k danému tématu
(stejně jako téma samo) je bezpředmětná, neboť celý chov, odchov,
péče o koně, využití sportovní i zájmové jsou nezpochybnitelnou daní
za to, že koně přežili do dnešních dnů v takovém počtu.
Ing. Lucie Starostová
katedra speciální zootechniky FAPPZ ČZU Praha
Tak dobu takových komentářů máme, doufám, už 20 let za sebou.
Václav Vydra