Filozofie pro pomáhající profese 2014

Transkript

Filozofie pro pomáhající profese
doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.
Studijní text
Akademický rok 2014/2015
Filozofie pro pomáhající profese
Autor: Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.
Neprošlo jazykovou korekturou.
Zpracováno dle:
BLECHA, Ivan. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. ISBN807182-147-0
RICKEN Friedo. Antická filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc. 2002.
ISBN 80-7182-134-9
STÖRIG, Hans. Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996,
559 s. ISBN 80-7113-175-X
Obsah
Obsah ....................................................................................................................... 3
Osnova ..................................................................................................................... 5
Význam grafických symbolů ................................................................................... 6
Literatura .................................................................................................................. 8
1 Filozofie jako vědní disciplína, význam pro metaparadigma ošetřovatelství ...... 9
2 Filozofie ve východních kulturách a význam pro současné myšlení ................. 12
2.1 Filozofie staré Indie ..................................................................................... 12
2.1.1 Buddhismus .......................................................................................... 13
2.2 Filozofie staré Číny ...................................................................................... 17
2.2.1 Konfucius .............................................................................................. 17
2.2.2 Lao-c’' ................................................................................................... 20
3 Filozofie v řecké a helénistické kultuře. Hippokratovská filozofie zdraví ........ 23
3.1 Milétští přírodní filozofové .......................................................................... 23
3.2 Pythagoras .................................................................................................... 24
3.3 Eleaté ........................................................................................................... 25
3.3.1 Xenofanés z Kolofónu .......................................................................... 25
3.4 Herakleitos z Efezu ...................................................................................... 27
3.5 Demokritos z Abdéry ................................................................................... 28
3.6 Vrcholné období řecké filozofie .................................................................. 28
3.6.1 Sofisté ................................................................................................... 28
3.6.2 Sokrates, Platón Aristoteles .................................................................. 29
3.7 Filozofie zdraví ............................................................................................ 36
3.8 Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice .................................. 36
3.8.1 Hippokrates ........................................................................................... 36
3.8.2 Corpus Hippocraticum .......................................................................... 37
3.8.3 Hippokratova přísaha ............................................................................ 37
4 Středověká filozofie ........................................................................................... 40
4.1 Scholastika ................................................................................................... 40
4.1.1 Vrcholná scholastika ............................................................................. 40
4.2 Německá mystika ......................................................................................... 42
4.3 Filozofie renesance a humanismu ................................................................ 42
4.4 Období baroka.............................................................................................. 43
4.5 Německá filozofie ........................................................................................ 48
4.6 Anglická filozofie ........................................................................................ 49
5 Filozofie osvícenství .......................................................................................... 52
5.1 Montesquieu a Voltaire. ............................................................................... 52
5.2 Encyklopedie věd, umění a řemesel (1751-1772) ....................................... 53
5.3 Jean Jaques Rousseau ............................. Chyba! Záložka není definována.
6 Novověká filozofie ............................................................................................ 56
6.1 Immanuel Kant ............................................................................................ 56
6.2 Německá filozofie ........................................................................................ 58
6.2.1 Fridrich Schiller (1759 – 1805) ............................................................ 58
6.2.2 Johann Gottfried Herder (1744 – 1803) ................................................ 58
6.2.3 Johann Gotlieb Fichte (1762 – 1814) ................................................... 59
6.2.4 Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854) ............................. 59
6.2.5 Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 – 1731) ..................................... 59
6.2.6 Ludwig Feuerbach (1804 -1872) .......................................................... 59
6.2.7 Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) .................................................... 60
6.2.8 Friedrich Nietsche (1844 – 1900) ......................................................... 61
7 Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika, fenomenologie ....................... 62
7.1 Martin Heidegger (1889 – 1976) ................................................................. 62
7.1.1 Heigeggerova fenomenologie ............................................................... 62
7.1.2 Fenomenologický výzkum .................................................................... 62
7.1.3 Hermeneutická metoda ......................................................................... 62
7.2 Filozofie existence ....................................................................................... 63
7.2.1 Soren Aabye Kierkegaard (1813 – 1855) ............................................. 63
7.2.2 Martin Buber (1878 – 1965) ................................................................. 63
7.2.3 Karl Jaspers (1883 – 1969) ................................................................... 64
7.2.4 Gabriel Marcel (1889 – 1973) .............................................................. 64
7.2.5 Jean-Paul Sartre (1905 – 1980) ............................................................. 64
7.2.6 Albert Camus (1913 – 1960) ................................................................ 65
7.3 Hermeneutika ............................................................................................... 66
7.3.1 Hans Georg Gadamer (1900-2002)....................................................... 66
8 Pozitivizmus....................................................................................................... 68
8.1 Auguste Comte (1798 – 1857) ..................................................................... 68
8.1.1 Sociologie, její geneze .......................................................................... 68
8.2 Bertrand Russel (1872 – 1970) .................................................................... 69
8.3 Ludwig Wittgenstein (1889 – 1951) ....................................................... 69
9 Česká filozofie ................................................................................................... 70
9.1 Bernard Bolzano (1781 – 1848)................................................................... 70
9.2 Augustin Smetana (1814 – 1851) ................................................................ 71
9.3 Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) ..................................................... 71
9.4 Emanuel Rádl (1873 – 1942) ....................................................................... 73
9.5 Jan Patočka (1907 – 1977) ........................................................................... 74
10 Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka. Fenomény důstojného umírání 76
Osnova
Filozofie jako vědní disciplína, význam pro metaparadigma ošetřovatelství.
Filozofie ve východních kulturách a význam pro současné myšlení.
Filozofie v řecké a helénistické kultuře. Hippokratovská filozofie zdraví.
Středověká filozofie (Descartes, Spinoza).
Filozofie osvícenství.
Novověká filozofie (Kant). Německá filozofie.
Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika, fenomenologie (Gadamer,
Husserl, Heidegger).
8) Pozitivismus
9) Česká filozofie 19. a 20. stol. a její odkaz pro současné pojímání
metaparadigmatu ošetřovatelství.
10) Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka.
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
Význam grafických symbolů
Průvodce studiem
Shrnutí
Literatura
K zapamatování
Otázky k zamyšlení
Studijní cíle
Rozšiřující text
Korespondenční úkoly
Klíčová slova
Cíl
Cílem studia disciplíny „Filozofie pro ošetřovatelství“ a „Filozofie pro zdravotně
sociální práci“ je získat ucelený přehled o vývoji filozofie od starověku
po současnost. Pozornost je zaměřena na stěžejní osobnosti filozofie, které
ovlivnily další vývoj a na ty pilíře filozofie, které se zabývaly postavením
člověka, jeho bytím i jsoucnem. Filozofie je zvláštní myšlenkové úsilí, které
si klade za cíl zkoumat jednotlivá jsoucna nikoli jako ostatní vědy v jejich dílčích
projevech, ale z hlediska jejich bytí. Filozofovat znamená přemýšlet, hloubat.
Klíčová slova
Filozofie, bytí, člověk, příroda, hodnota, vůle
Čas k prostudování
Čas k prostudování nelze přesně stanovit, ale obecně lze konstatovat, že časově
se jedná o náročnou disciplínu, kdy nezbytný základ musí být uveden v širším
kontextu. V průměru je nutno počítat na každou kapitolu asi 5 hodin, někdy více,
někdy méně.
Literatura
BLECHA, IVAN, Filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. s.277,
4.vyd. ISBN 80-7182-147-BLECHA, I. Filosofická čítanka. Olomouc:
Nakladatelství Olomouc, 551 s. 2002. ISBN 80-7182-112-8
Coreth, E., Ehlen, P., Haeffner, G., Ricken, F. Filozofie 20.století. Olomouc:
Nakladatelství Olomouc, s.r.o. 2006, ISBN 80-7182-209-4
Edwards, Steven, D. Philosophy of nursing: an introduction. Basingstoke
(Anglie), Palgrave, 2001. 1.vyd., s.212, ISBN 033374991X (brož)
HORYNA, B.; ŠTĚPÁN, J.; BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd.
Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4
McGREAL,Ian,P. Velké postavy Východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha:
Prostor, 1998. ISBN 80-85190-93-1
McGREAL,Ian,P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů. Praha:
Prostor, 1999. ISBN 80-7260-002-8
SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print.1994. ISBN 80-85873-16-8
STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON, 1996,
559 s. ISBN 80-7113-175-X
TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení: od Thaleta k Rousseauovi.
4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002. 374 s. ISBN 80-7185-171-X
1 Filozofie jako vědní disciplína, význam pro
metaparadigma ošetřovatelství
Studijní cíle
Ať chce nebo nechce, musí člověk své bytí vést, rozhodovat se, jednat a nést za
svá jednání odpovědnost. Filozofie je humanistickou vědou, protože je vědou
o společnosti a je současně individuální záležitostí jednotlivce. Filozofie je pro
každodenní život velice významná, protože nám dává základ pro chápání našeho
bytí a smyslu našeho bytí v individuálním projevu každého jednotlivce. Ptát se po
tom, co je filozofie, ještě neznamená filozofovat.
Literatura
BLECHA, IVAN, Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. s.277,
McGREAL,Ian,P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů. Praha:
Prostor, 1999. ISBN 80-7260-002-8
559 s. ISBN 80-7113-175-X
TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. 4.
vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002. 374 s. ISBN 80-7185-171-X
K zapamatování
Filozofie
Univerzální nauka o celku všeho jsoucího, o bytí světa a existenci člověka, o jeho
poznávání pravdy a mravním jednání. Je to základní a nejobecnější pojetí
vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo činnosti (filozofie:
práva, dějin, náboženství, kultury, medicíny, člověka, atd.). Filozofie je životní
názor.
Pod pojmem filozofie shrnujeme určité problémy, které se vynořily při vývoji
lidského ducha, a pokusy o jejich řešení. Proniknout do nich a učinit si o nich
představu lze jen tak, že si je zpřítomníme v jejich dějinném vzniku. To znamená,
že filozofii nelze studovat bez dějin filozofie. Filozofie vždy odráží myšlení určité
doby. Žádný filozof nemůže přemýšlet odlišně od způsobu myšlení své doby.
Immanuel Kant ve vysokém věku napsal, že chtěl dát odpověď na tři otázky.
Formuloval je takto:
Co můžeme vědět?
Co máme dělat?
V co smíme věřit?
První otázka se týká lidského poznání. Jaký je svět a jak si ho máme
představovat? Co o něm mohu vědět? Kant klade důraz na to, co mohu o něm
vůbec vědět jistého.
Druhá otázka se týká lidského jednání. Jak mám vést svůj život? O co mohu
rozumně usilovat a o co usilovat mám. Jak se mám chovat ke svým bližním a jak
k lidské společnosti?
Třetí otázka se týká lidské víry. Ptá se po věcech, o nichž se nic neví, zda lze
o nich zjistit něco přesného, které na nás nicméně neustále doléhají, pokud
Dělení filozofie
V tradičním dělení se za důležité části filozofie považují:
Metafyzika – zabývá se celkem světa tím, co je smyslově nepřístupné
Ontologie – zabývá se bytím v jeho celku.
Metafyzika a ontologie se překrývají.
Logika – nauka o správném myšlení a o pravdě.
Etika – nauka o správném chování, teorie poznání a poznávání a jeho hranicích
Estetika - nauka o kráse
Filozofie přírody – pojednává o přírodě
Existují filozofie státu, práva, řeči, dějin, techniky, peněz, medicíny,
ošetřovatelství atd.
Předmět filozofie
Co je předmětem filozofie? Jestliže tuto otázku položíme různým filozofům,
dostaneme různé odpovědi. Předmětem filozofie bylo v minulosti snad vše:
od vzniku a stavby světa až po správné každodenní chování, od nejvyšších otázek
po svobodě, smrti, nesmrtelnosti až po jídlo a pití. Všechno se může stát
předmětem filozofické reflexe.
Specifická filozofická metoda
Jestliže se filozofie zabývá týmiž předměty jako speciální vědy, ale přesto se
od nich odlišuje, pak se jimi musí zabývat specifickým způsobem, který přísluší
jenom jí. Tím vzniká otázka po specifické filozofické metodě. V jednotlivých
vědních oborech se také používají metody, které původně vznikly ve filozofii
a naopak používá metody různých speciálních věd. Rozdílem je, že pouze
filozofie zkoumá celkovou souvislost bytí.
Rozdíl mezi filozofii a jednotlivými vědami
Co filozofii odlišuje od jednotlivých věd? Zatímco jednotlivé vědy si kladou
za úkol prozkoumat a vyložit určitý ohraničený obor jevů, filozofie se snaží
zařadit jednotlivé životní jevy do velké, všeobjímající souvislosti, nalézt jejich
společný smysl a také spojit výsledky jednotlivých věd v jednotný obraz.
Filozofii a její předmět nelze přesně vymezit nějakou definicí už jen proto,
že filozofie není abstraktní pojem, který by bylo možno jednou provždy stanovit,
nýbrž pojem dějinně vzniklý a neustále se vyvíjející.
Filozofie ošetřovatelství
Filozofie ošetřovatelství obsahujete tyto filozofické disciplíny:
Ontologie – studuje povahu ošetřovatelství,
Epistemologie – je teorie poznání a aplikovaná na ošetřovatelství studuje nové
ošetřovatelské poznatky.
1. Zamyslete se, zda jste ve svém životě zažili událost, která vás přiměla
změnit životní hodnoty?
2. Uveď knihu nebo film, který vás vedl k zamyšlení o smyslu života a
změnil Váš pohled na vaše bytí.
3. Máte svou filozofii života? Popište?
2 Filozofie ve východních kulturách a význam pro
současné myšlení
Průvodce studiem
Evropská kultura považuje za zdroj svého myšlení řeckou a helénistickou
filozofii, ale ve stejné době jako u řeckých filozofů se otázka po tom, co je
základem všeho jsoucího objevuje také v Indii a Číně. Řecká filozofie vznikla
v 6.st. před n.l. v Milétu, řecké maloasijské osadě, významném přístavu, kde
končily karavanní stezky z východu. Zde docházelo nejen k výměně zboží, ale
i myšlenek, proto je důležité věnovat pozornost i filozofii ve východních
kulturách. Omezíme se na buddhismus a konfucianismus, protože přetrvaly
do současnosti a také měly vliv na postoj člověka ke zdraví.
Literatura
BLECHA, IVAN, Filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. s.277,
McGREAL,Ian,P. Velké postavy Východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha:
Prostor, 1998. ISBN 80-85190-93-1
559 s. ISBN 80-7113-175-X
WERNER, K. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno :
Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1
2.1 Filozofie staré Indie
Průvodce studiem
Z hlediska zeměpisného, ale také v duchovním smyslu je Indie svět sám pro sebe.
Dějiny Indie jsou stejně staré jako dějiny Egypta. Dějiny indické filozofie je
obtížné rozčlenit do zřetelně vymezených období, souvisí to se specifickou
vlastností indického ducha, který odedávna směřoval spíše k věcem věčným než
k časovým. Filozofie Indů se podobá moři, vnoříme-li se do něho, těžko v něm
hledáme nějaké orientační body. U většiny děl indické filozofie je těžké stanovit
i dobu vzniku. Na rozdíl od evropského světa, v němž jsou všechna období
a zvraty vymezeny jasně, ustupují v Indii jednotliví autoři za svá díla.
Počátky staroindického myšlení jsou zachyceny v rozsáhlém souboru mytického
a náboženského vědění, v tzv. védách (datují se od období 1500-500 př.n.l.)
K zapamatování
Počátky staroindického myšlení jsou zachyceny v rozsáhlém souboru mytického
a náboženského vědění, v tzv. védách (datují se od období 1500-500 př.n.l.)
První období můžeme klást přibližně do doby 1500 - 500 př.n.l. a lze je podle
souboru spisů - védy, kterým vděčíme za znalosti o této době, označit jako
védské.
Nejde přitom o jednu knihu, nýbrž o celou literaturu vytvořenou v různých
dobách mnoha neznámými autory. Véd znamená náboženské, teologické vědění,
což v nejstarších dobách znamenalo soubor takového vědění, které musí být
zapsáno.
Rozsahem jsou védy asi šestkrát větší než Bible. Nejzajímavější část tvoří tzv.
upanišady, které pomohly formulovat pozdější základní filozofický okruh
uvažování, které se opírá o učení o brahmanu a átmanu a o tzv.karmanovém
zákonu. Proroci, kteří šiřili toto učení, se nazývají bráhmani. V průběhu staletí
a také podle místních podmínek se ovšem výklad véd proměňoval a vytvářel
různorodé proudy a variace. Obvykle je celý tento myšlenkový směr nazýván
bráhmanismem, v novější době hinduismem.
Pochopení života jako strasti, je základním motivem indického myšlení.
Všechny směry indického filozofického myšlení preferují askezi jako únik
před trýznivou skutečností a stupňovitou cestu k ní, která se rovná stupňům
tajného zasvěcování, jehož vrchol je dopřán jen vyvoleným.
2.1.1 Buddhismus
Průvodce studiem
Buddhismus je jedním z nejvýznamnějších systémů indické filozofie je to
neortodoxní systém indické filozofie
Budha (asi 564-484 – př.n.l.)
Budha - vlastním jménem Siddhártha Gautama. Byl synem krále v Kapilavastu,
hlavním městě země ležící na jižním úpatí Himaláje. Král se jmenoval
Suddhádhana, byl z roku Šákjů a jeho příjmení znělo Gautama. Syn byl
pojmenován Siddártha, tj. Ten, který dosáhl cíle. Jméno Buddha, Probuzený,
používal sám, ovšem teprve po osvícení.
Životopisné údaje
Buddhův život je obestřen bohatě vyšperkovanými legendami. V buddhistické
tradici početí a zrození Buddhovo začíná vyprávěním o zázračném a prorockém
snu jeho královské matky. Zdálo se jí, že ji unesli čtyři králové, přivedli
do zlatého paláce na stříbrné hoře, kde ji třikrát obkroužil slon nesoucí ve svém
chobotu lotosový květ a pravým bokem vešel do jejího lůna. Král povolal
čtyřiašedesát moudrým bráhmanů, aby mu podali výklad tohoto snu. Vyložili jej
tak, že královna porodí chlapce, který se stane, zůstane-li doma, králem a vládcem
světa, opustí-li však dům svého otce, stane se osvíceným, jenž sejme ze světa
závoj nevědomosti. Král chtěl, aby syn byl raději jeho nástupcem než mudrcem
odvráceným od světa. Nechal jej tedy vychovávat v přepychu a bohatství a snažil
se jej odvracet od toho, co by dospívajícího mladíka mohlo upozornit na bídu
světa.
Jednou však, když se Buddha vezl do zahrady, spatřil vetchého, třesoucího se
starce, při druhé vyjížďce pak nemocného, kterým lomcovala horečka, potřetí
rozkládající se mrtvolu. Naposled uviděl mnicha, v jehož rysech se zračil jasný
pokoj, povznesený nad všechnu bídu světa.
Obrazy stáří, nemoci, utrpení a smrti se nesmazatelně vryly do mladíkovy
duše. Buddhy se zmocnila hluboká nespokojenost, odpor k jeho přepychovému
prostředí. Rozhodl se vzdát majetku i práva na vladařský trůn. V noci opustil spící
choť a svého právě narozeného syna a jako asketa a hledač spasení z bídy světa se
odebral do samoty. Opustil říši svých otců, putoval dál a usadil se v cizí zemi
v místě zvaném Uruvéla, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění.
Svá pokání vykonával s nesmírnou horlivostí, vyhubl na kost a křehké vlasy mu
vypadávaly v chomáčích z těla. Když však došel až na samu možnou mez
trýznění, poznal, že toto není cesta k pravému poznání, a askeze se vzdal. Upustil
od askeze a usadil se ve stínu stromu pevně odhodlán toto místo neopustit
do doby, dokud mu nevzejde pravé poznání. A zde se stalo, že v nadlidském
vidění uzřel věčný koloběh, v němž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí.
Sama sebe se tázal, proč proud utrpení se stále znovu obnovuje v ustavičném
zřetězení stále nových zrodů.
Později po svém „probuzení“ navštívil zem a palác svého otce, kde požehnal své
ženě, která mu po celou dobu zachovala věrnost, přijal do svého úřadu svého syna
a zase odešel. Až do smrti žil Buddha životem putujícího kazatele, učitele
a pomocníka lidí. Prošel celou severovýchodní Indií, shromažďoval kolem sebe
žáky, učence a sláva jeho moudrosti se šířila. Zemřel v náručí svého oblíbeného
žáka Ánandy a podle legendy přitom z nebe pršely květiny a ozývala se nebeská
hudba. Buddhismus je náboženství bez boha, je to ateistické náboženství, ve své
původní podobě bylo. V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se dostalo
i Buddhovi božského uctívání.
Buddhovo učení
K zapamatování
Po dny a noci trvajícím úporném zápasu o prozření mu vytanula jednoduchá
formule O čtyřech ušlechtilých pravdách , která se pak stala základem celého jeho
učení. Tak se Siddhárta po sedmiletém hledání a uvažování stal Buddhou,
Probuzeným, který se vydal sdělit své poznání lidem.
O čtyřech ušlechtilých pravdách
1) Všechno žití je strast.
2) Všechna strast má příčinu v žádosti „žízni“.
3) Odstranění této žádosti vede k odstranění utrpení, k přerušení řetězu nových
zrodů.
4) Cestou k tomuto osvobození je ušlechtilá osmidílná stezka.
Ušlechtilá osmidílná stezka
1) Stezka prvé víry.
2) Stezka pravého myšlení.
3) Stezka pravého mluvení.
4) Stezka pravého jednání.
5) Stezka pravého života.
6) Stezka pravého snažení.
7) Stezka pravé bdělosti.
8) Stezka pravého soustředění.
Buddhistické myšlení je jednou velkou negací: neexistuje žádný bůh, žádný
tvůrce, žádné stvoření, žádné já, žádné trvající bytí, žádná nesmrtelná duše, tedy
žádná substance, žádné trvání, žádná blaženost. Blažeností je přitom třeba
rozumět pozitivní štěstí. Zjevně nemůže existovat žádná „věčná blaženost“ nebo
jiný pozitivní stav štěstí, neboť neexistují ani věčná duše, ani nebesa, ani peklo.
Čeho bychom tedy dosáhli? Nirvány.
Nirvána
Doslova přeloženo to znamená stav plamene, který vyhasl. Co však zbývá
z plamene, který vyhasl? Nic! Proto bývá pojem nirvány často opisován výrazem
„nic“.
Pro Buddhu samého ovšem nirvána znamenala stav, v němž vyhasla všechna
sobecká žádostivost, a člověk se tím vyprostil z řetězu znovuzrození. Nirvána je
cosi, o čem nelze naprosto nic vypovídat, co se vymyká všem slovům a pojmům.
Pak ovšem není možné beze zbytku objasnit to, co pro buddhisty znamená
nirvána, byť bychom přitom použili nespočet výrazů. Nýbrž lze to, jako v podstatě
každou indickou moudrost, poznat jen vcítěním a pohroužením.
Praktická etika
Když byl Buddha požádán, aby stručně vyložil své pojetí správného života
vedoucího ke spáse, vyslovil následujících pět příkazů.
1) Nezabíjej živé.
2) Neber, co ti nedávají.
3) Nemluv nepravdu.
4) Nepij opojné nápoje.
5) Nebuď necudný.
Shrnutí
Z Indie se buddhismus rozšířil téměř do celého zbývajícího asijského světa.
Přizpůsoboval se samozřejmě národnímu charakteru a proměňoval se podle jinak
zaměřených směrů, které zde panovaly. Dnes má asi 150 miliónů stoupenců.
Existuje také několik systémů buddhistické filozofie.
Pozoruhodnou vlastností indických myslitelů je jejich velkorysá tolerance.
Ve společnosti ovládané knězi se mohly rozvíjet materialistické, skeptické
a ateistické nauky. Dochované zprávy mluví sice o sporech, polemikách
a duchovních zápoleních, avšak skoro nikdy o urážkách, potlačování anebo
fyzickém pronásledování. Za zmínku také stojí zjevný sklon k podceňování
pozemských věcí.
1.
2.2 Filozofie staré Číny
Klíčová slova
Čína je vedle Indie druhým kulturním okruhem, z něhož se nám dochovaly
dokumenty filozofického myšlení přibližně stejného stáří. Pozdější filozofové
přirovnávali vývoj čínské filozofie k duchovní symfonii o třech větách.
Duchovní symfonie o třech větách
V první větě zní tři hlavní témata: konfucionismus, taoismus, mohismus1, a vedle
nich čtyři témata vedlejší: sofistika, legismus, neomohismus a učení jin a jang.
V druhé větě se sbíhají do středověké čínské filozofie, jehož kontrapunktem je
buddhismus přicházející z Indie.
Třetí etapa sahá do současnosti a představuje syntézu (sjednocení) rozmanitých
prvků.
2.2.1 Konfucius
Konfucius byl nejvlivnějším čínským myslitelem. Je dle tradice Číny považován
za prvního filozofa a největšího mudrce všech dob. Jeho filozofické učení
o přírodních vztazích a zákonitostech se stalo Východiskem klasického čínského
lékařství.
Konfucius vlastním jménem Kchung Čchiou (551-479 př.n.l.) se narodil
ve státečku „Lu“ v dnešní šantunské provincii. Pocházel ze starého šlechtického
rodu Kchung, jehož potomci žijí dosud. Jeho čínské jméno zní Kchung-fu-ć, což
znamená Mistr z rodu Kchung. Konfucius je latinská forma tohoto jména, kterou
1
Mohismus je třetím velkým filosofickým systémem starověké Číny. Jeho název odvozujeme od filosofa Muo Ti (Mo-c';
500-396 př. n. l). Mohismus je praktickou filosofií zaměřenou na prospěch. Každou teorii a každé praktické opatření je
třeba budovat podle toho, zda napomáhá blahobytu a populačnímu růstu. Z toho vyplynul mimořádně silný odpor vůči
válce, který vedl až k odzbrojovacím kampaním. Hlavním mottem mohismu je: „Napomáhat všeobecnému blahu a bojovat
proti zlu.“ Mohismus zdůrazňuje při vytváření filozofie její podrobení praktické životní zkušenosti. Teorie musí: mít
prověřený základ, či je v souladu s harmonií nebes a starých vládců, být ověřená zkušeností, být aplikovatelná.
Pozoruhodný se však opět stává fenomén lásky k bližnímu, který najdeme i v myšlení Muo Tia. Jedná se o všeobecnou
lásku k lidem, kdy zacházíme s druhými jako se sebou samým. To má být zárukou všeobecného
zavedli Evropané. Konfucius již v mládí zařídil svůj dům jako školu a vyučoval
žáky, kteří se kolem něho shromáždili dějinám, básnickému umění a formám
slušného chování. V padesáti letech se stal ministrem spravedlnosti a dosahoval
přitom mimořádných úspěchů. Traduje se, že sám jeho nástup do úřadu stačil
k tomu, že se zločinci sami rozprchli a lid usiloval o správný život. Vládce
sousedního státu začal státu „Lu“ závidět jeho rozkvět. Poslal tedy jeho knížeti
darem družinu mladých zpěvaček a tanečnic a krásné koně. Tím dosáhl, že vládce
se oddal radovánkám a odvrátil se od Konfuciových zásad. Zklamaný Konfucius
odstoupil ze svého úřadu a rodnou zemi opustil. Po třináctiletém putování byl
s úctou povolán nazpět do vlasti, kde se v posledních letech svého života věnoval
shromažďování a vydávání dochovaných písemných památek a psal kroniku své
rodné země. Veřejný úřad již žádný nepřijal. Po smrti, kterou si sám předpověděl,
byl s velkou okázalostí pochován svými žáky. Sám se však rozloučil se životem
zklamán tím, že žádný z vládců nedbá jeho učení a nechce uskutečňovat jeho
zásady. Netušil, jaký trvalý úspěch je souzen jeho myšlenkám.
Konfuciovo učení
Konfucius vypracoval velice složitý systém předpisů a pravidel, jak postupovat
v různých situacích. Úkolem bylo, disciplinovaně se jich držet. Hlásal potřebu
řádu, jenž by podobně jako řád vesmírný prolínal celou společností a upravoval
vztahy mezi lidmi. Lidskost a dobro se podle něj měly stát vrcholným principem
lidského jednání, znemožňujícím zvůli mocných. Jeho výroky posbírali po
Konfuciově smrti jeho žáci a vydali jako Vybraná rčení. Konfucionismus se stal
oficiální ideologií čínské říše a výrazně ovlivnil i valnou část staré čínské
literatury.
Konfucius měl také vynikající žáky. Např. Mencius vypracoval konkrétní teorii
lidské povahy a vynikl jako politický myslitel.
Česky vydal Konfuciovy Rozpravy, hovory a komentáře český sinolog Jaroslav
Průšek (1906-1980).
Praktická etika
Základem Konfuciovy etiky bylo: „Co nechceš, aby ti činili jiní, nečiň ani ty jim!“
Konfucius věřil, že dosáhne-li člověk „Dobra“, může nabýt zázračné ctnosti
panovnické, jež mu umožní nastolit mír a řád na světě.
Devět klasických knih
Vedle vypracovávání vlastní filozofie, kterou však sám nikdy nevydával
za původní výtvor, nýbrž ji vždy označoval za pouhé sdělení toho, čemu se naučil
od bájných císařů nejstarší doby, je Konfuciovou velkou zásluhou, že shromáždil
nejstarší podání čínské kultury a zachoval je potomstvu. Z pěti vzniklých
kanonických knih – ting, pocházejí první čtyři se značnou jistotou od Konfucia
a v páté jsou jeho dílem některé části.
Jin a jang v pojímání zdraví člověka
Konfuciues hledal analogie mezi přírodními a společenskými jevy a vyjádřil je
jako bytí jin a jang. Těmto prasilám jin a jang byla přiřazena všechna tělesa
a jevy v přírodě.
Jin znamenal původně temnotu, tj. noc. Jin byl obrazem a principem tělesnosti.
Této síle byla přiřazena země, žena, pasivita.
Jang znamenal sluncem ozářenou stranu pahorku a byl obrazem funkční aktivity
a činnosti. Této síle byly přiřazeny nebe, muž, aktivita.
Harmonický vztah obou protikladných sil byl výrazem zdraví. Nadbytek nebo
nedostatek jedné z obou „stran“ vede k onemocnění. V lékařských spisech byly do
skupin jin a jang rozděleny všechny části a orgány lidského těla i všechny tehdy
poznané druhy konkrétních nemocí.
Špatný způsob života vede k poruchám rovnováhy jin a jang a tím k onemocnění.
Takové poruchy mohly být odstraněny akupunkturou a moxou (požehování
zapálenými smotky). Vedle duálního vyjádření shody protikladů a rovnováhy
principů jin a jang se ve 3 st.př.n.l. rozšířilo učení o proměnách, které všechny
jevy v přírodě vyjádřilo změnami v rovnováze pěti základních elementů:
Pět základních elementů
1) dřevo
2) oheň
3) země
4) kov
5) voda
Uvedené elementy se mění, vzájemně do sebe vplývají a mohou se vzájemně
nahrazovat v „pěti různých proměnách“.
Rozdělení vnitřních orgánů lidského těla
Pět zásobních orgánů
játra
srdce
slezina
plíce
ledviny
Šest palácových orgánů
žlučník
tenké střevo
žaludek
tlusté střevo
močový měchýř
osrdečník
Jednotlivé orgány byly spojeny kanály a drahami. Tradiční čínská medicína
usilovala o odstranění a napětí v jednotlivých orgánech, které způsobovaly
překážky (blokády) ve vzájemném spojení.
Čchi
Systém dvou základních principů jin a jang doplňovalo v klasické čínské
medicíně ještě učení o „čchi“ o „dechu života“. Toto učení vycházelo
z přesvědčení, že všechnu živou a neživou přírodu prostupuje a naplňuje síla,
esence, která všechno objímá. Pojem čchi byl spojován s výrazy dech, vítr,
oblak. Zmíněná síla obíhala v lidském těle v celém systému vymezených drah.
Význačným rysem Konfuciovy filozofie, a vlastně základním rysem veškerého
čínského filozofování, je příklon k člověku a praktickému životu. Proto také
nepředkládá žádný propracovaný systém etiky, logiky, nebo metafyziky.
Urozeného člověka představuje ustavičná sebevýchova, mravní vážnost ve všem
konání a upřímnost v jednání s bližními. Postavením ani hmotnými statky
nepohrdá, ale vždy je ochoten se jich vzdát v zájmu svých mravních principů.
2.2.2 Lao-c’
Lao-c’ byl druhým nejvýznamnějším čínským myslitelem, je jednou
z nejvýraznějších postav čínské filozofie, jejíž historická existence je ovšem
nejasná. Legendární zakladatel filozofického směru, který dostal název taoismus.
Lao-c’ (570 – 490 př.n.l.) je jako historická osobnost problematický. Žil dlouhá
léta v Čou a byl historikem státního archívu v Čou. Viděl pád města Čou a odešel
odtud. Nikdo neví, jak skončil jeho život.
Dílo
Kniha Tao Te Ťang, tj. Kanonická kniha o Cestě a její síle
Lao-c’ si hleděl tao, což znamená:
1) za prvé: cestu, tok, koloběh, ale též původní bytí, přírodu.
2) za druhé: rozum a ctnosti.
Tao znamená cestu. Ideálem vyznavačů taoismu je splynout s „taem“, oprostit se
od věcí tohoto světa, pohroužit se do vlastního nitra, a tak dosáhnout ztotožnění
s všehomírem. Zásadou taoismu bylo do ničeho nezasahovat, neboť moudrý
poznává svět, aniž vyjde ze svého domu, rozlišuje věci, aniž je vidí, uskutečňuje
vše, aniž jedná. Ideálem byl mudrc, který se v ústraní, v samotě hor oddává
rozjímání. Lao-c’ věří, že člověk osobnostně zralý má cit pro to, co je správné
a dobré. Proto mu ponechává plnou míru svobody jednat moudře a laskavě podle
vlastního uvážení.
Myšlenky taoismu působily na utváření čínské mentality. Myšlení Lao-c’e jde
ve srovnání s Konfuciem metafyzickým směrem. Tao se skrývá v bezejmení. Tao
je neuchopitelné a nepojmenovatelné, je věčné a nemá žádné jméno, tím naše
poznání může nanejvýš dospět k jistotě našeho nevědění: „Vědět, že nevím, to je
nade vše“. Klíčem k etice obsažené v tao je prostota. Prostý život nedbá o zisk,
chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání. Dokonalý člověk si přeje být prost
všech přání.
Shrnutí
Charakter a význam čínské filozofie
 Základem filozofického myšlení Číňanů bylo usilování o harmonii.
 Toto usilování vedlo ve všech čínských filozofických školách k myšlence
souladu člověka s přírodou, s „veškerenstvem“. Čínská filozofie pohlíží
na člověka nejen v jeho začlenění do přírody, nýbrž vždy také jako na součást
rodiny, společnosti a státu. Je současně politikou a sociální filozofií.
 Čínské myšlení se vyznačovalo světonázorovou tolerancí. V Číně žila vedle
sebe tři náboženství: konfucianismus, taoismus a buddhismus.
 Čínské myšlení mělo světský charakter. Podle Lao-c’e dokonalého života
se dosahuje splynutím s přírodou a dodržováním jejích zákonů, zatímco podle
Konfucia k tomuto cíli vede plné rozvíjení člověka samého.
 Čínská filozofie byla humanistická. Konfucianismus i taoismus svůj hlavní
zájem věnovaly lidskému života jeho správnému utváření.
 Podle čínského nazírání jsou pro lidské štěstí nepostradatelné střídmost,
uměřenost, vnitřní vyrovnanost a duševní klid.
V etice platilo Východisko, že „člověk je dobrý“. Čínská filozofie vidí svůj
konečný cíl v návodu k správnému chování a jednání, je proto v zásadě etikou.
A konečně je čínskému myšlení stejně jako celé čínské kultuře vlastní určitá
izolace a sebeuspokojení. Až do počátku novověku byl buddhismus jediné
nečínské duchovní hnutí, které dokázalo v Číně natrvalo zakotvit.
Znalost čínské filozofie pronikla do Evropy teprve koncem 13. století a přinesli ji
benátští kupci. Když Marco Polo podával zprávu o této vzdálené říši a její
rozkvétající kultuře, bylo to považováno za fantastické chvástání blázna. Prvním
významným evropským myslitelem, který si uvědomoval velikost a kulturní
vyspělost tohoto vzdáleného světa byl německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz
(1646-1716).
V 18. století, kdy vzrůstá zájem o čínské zahradní umění, porcelán, nábytek, atd.,
se do Evropy dostává také důkladnější znalost čínského filozofického myšlení.
Významní filozofové a učenci jako Denis Diderot (1713-1784), Voltaire (vlastním
jménem François Marie Arouet, (1694-1778), Johann Wolfgang von Goethe
(1749-1832) patřili k těm, kteří studovali a obdivovali čínskou filozofii.
1. Přijali jste někdy myšlenky východní filozofie, aniž byste si uvědomili, že
jsou mimoevropské?
2. Přišli jste již v praktickém životě do kontaktu s východními filozofiemi
a jejich konkrétními projevy? Uveďte.
3. 3 Filozofie v řecké a helénistické kultuře.
Hippokratovská filozofie zdraví
Klíčová slova
Zakladatelé řecké filozofie jsou zároveň praotci naší vlastní filozofie. Dějiny
řecké a římské filozofie, kterou lze považovat za jejího potomka, zabírají období
celého jednoho tisíciletí. Začínají v 6.st.př.n.l. a končí v polovině 6.st.n.l. Řecká
filozofie se vedle křesťanství stala druhým základním pilířem evropské kultury.
Periodizace
 Nejstarší období,
 6.st.př.n.l. - 4.st.n.l., se nazývá obdobím přírodní filozofie nebo také období
filozofie předsokratiků, protože působili před vystoupením Sokrata.
 Na prahu mezi prvním a druhým obdobím stojí řečtí sofisté, kteří odkrývají
rozpory v dosavadním filozofickém myšlení a ukazují jeho nedostatky.
Připravují zároveň cestu třem největším myslitelům: Sokratovi, Platónovi,
Aristotelovi, kteří představují vrcholné období řecké filozofie. Toto vlastní
období rozkvětu mělo své centrum v Aténách a tato filozofie se nazývána
atickou. Začíná vystoupením sofistů zhruba v polovině 5.st.př.n.l. a sahá až po
smrt Aristotelovu roku 322 př.n.l.
 Třetí nejdelší období zahrnuje dobu od Aristotelovy smrti až ke konečnému
rozkladu v prvních stoletích našeho věku. Vyznačuje se tím, že ustupuje smysl
pro přírodní bádání. Školy, které v tomto období vládnou, stoikové
a epikurejci, zaměřují svůj zájem hlavně na člověka a etiku. Současně s nimi
se objevují i skeptici. Ze smíšení těchto a předchozích systémů vznikl
eklekticismus.
3.1 Milétští přírodní filozofové
Na pobřeží západního okraje Malé Asie podél Egejského moře, založili Iónové
dvanáct vzkvétajících měst. Zde končily hlavní stezky karavan, které vedly
z vnitrozemí asijského kontinentu, zde bylo přivezené zboží překládáno na lodě
a dopravováno do Řecka. Touto cestou přicházely k Řekům z Východu i poznatky
o mnoha kulturních vymoženostech asijských národů. Astronomie a kalendář,
mince a závaží, snad i písmo dorazily z Východu nejprve k maloasijským Iónům
a ti je předávali ostatním Řekům. Nejjižnější z dvanácti iónských měst byl Milét.
V 6.st.př.n.l. významný obchodní přístav a snad nejbohatší město tehdejšího
řeckého světa. Toto místo, v němž se setkávaly rasy, jazyky i náboženství, je
rodištěm řecké a tím i západní filozofie.
Thales (asi 524-548 př.n.l)
Je považován za zakladatele řecké filozofie. První z milétských přírodních
filozofů. Byl to velmi zcestovalý kupec, který procestoval i Egypt. Byl také
státníkem a všestranným přírodovědcem. Seznámil se s astronomickými poznatky
Východu a k úžasu svých současníků správně předpověděl zatmění Slunce.
Zabýval se magnetismem, zjistil výšku egyptských pyramid tím, že v určitou dobu
změřil jejich stín. Objevil řadu známých matematických základních pouček,
z nichž jedna dosud nese jeho jméno. První Řek, který si osvojil orientální vědění
v oboru matematiky a astronomie a samostatně je rozpracoval.
Podle antické tradice odpověděl na otázky:
 Co je nejobtížnější ze všech věcí?
Znát sebe sama.
 Co je nejsnadnější?
Poradit druhým.
 Co je Bůh?
To, co nemá ani počátek, ani konec.
 Jak lze žít v dokonalém souladu se ctností? Tak, že nikdy nečiníme to, co
odsuzujeme u druhých.
Základní myšlenka jeho přírodní filozofie: Voda je pralátkou, z níž všechno
vzešlo.
Anaximandros (asi 610-546 př.n.l.)
Občan Milétu a Thaletův současník. Své názory uložil v nedochovaném spise
O přírodě. Původním principem světa a příčinou všeho bytí je pro něho neurčité
a neomezené řecky apeiron, z něhož vyděluje studené a teplé, suché a vlhké. Svou
myšlenkou, že Země - kterou si představujeme jako volně se vznášející v prostoru
– byla nejprve v kapalném stavu a při postupném vysoušení dala vznik
živočichům, kteří nejprve žili ve vodě a později přesídlili na zem, předznamenal
zčásti moderní vývojovou teorii. Svou nauku, že ohnivý prstenec, který původně
obklopoval Zemi, po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň,
se poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd.
Anaximenés
O jeho životě není nic známo. Současník předcházejícího Anaximandrose, třetí
milétský přírodní filozof. Také o jeho díle víme málo. Považoval za pralátku
vzduch, ovšem nikoliv v doslovném smyslu, neboť jím rozumí i duši. I on hlásal
periodické střídání vzniku a zániků světa.
3.2 Pythagoras
Pythagoras (570-610), matematik, astronom a filozof. Narodil se na ostrově
Samos. Po dlouhých letech putování, které ho prý dovedlo i do Egypta a Orientu
se stal učitelem a zakladatelem náboženského řádu v Krótonu (dnešním Crotone
v jižní Itálii). Pythagoras se zabýval matematikou účelově. Nauku o číslech
postavil do středu filozofie.






Byl prý první, kdo použil slovo filozofie v našem dnešním slova smyslu.
Filosofos byl přítelem či milovníkem moudrosti.
V číslech spatřuje pythagorejská nauka vlastní tajemství a stavební prvky
světa. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní moc a význam, především však je
dokonalá a úplná desítka.
Svět nazval kosmem. Harmonie světa spočívá v tom, že je v něm vše
uspořádáno dle číselných vztahů. Důkazem toho je hudba. Hudební harmonii
nalézá i ve stavbě vesmíru.
Tajemství světa nehledá v nějaké pralátce, nýbrž v prazákonu, totiž
v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi našeho světa.
S naukou čísel spojuje hluboké náboženské a mystické ideje, patrně
orientálního původu, zvláště víru ve stěhování duší. Podle ní prochází
nesmrtelná lidská duše dlouhým procesem očišťování ve stále nových
vtěleních, v nichž může přijímat i podobu zvířete. S tím souvisí stejně jako
v Indii zákaz zabít nebo obětovat zvíře a požívat jeho maso. Cílem života je
vysvobodit duši čistotou a zbožností z koloběhu nových a nových zrození.
Pythagorejská etika vyžaduje: disciplínu, střídmost a zdrženlivost. Tím
se podobá etice indické.
Řada přísných pravidel učinila z náboženského spolku založeného Pythagorem
společenství navenek uzavřené, střežící svá tajemství. Spolek přijímal i ženy
a pythagorejské ženy, vzdělány ve filozofii, literatuře, v ženských a domácích
dovednostech, byly prý ve starověku uctívány jako nejvyšší typ ženství, jaký kdy
Řecko zplodilo. Členové spolku byli zavázáni k bezpodmínečné poslušnosti
a mlčenlivosti. Předepsáno bylo absolvovat pětileté studium při dodržování přísné
mlčenlivosti. Vzdělání ve vědách (filozofii) si pythagorejci vysoce vážili a vedle
hudby, gymnastiky a lékařství ho velmi podporovali.
Při přijetí museli slíbit, že:
 budou žít zdrženlivě a skromně,
 neusmrtí zvíře, které nenapadá člověka,
 každý večer budou zpytovat své svědomí a zkoumat, jakých se dopustili chyb,
které příkazy zanedbali.
3.3 Eleaté
Elejská – Elejská škola (vnikla v5.-6.st.př. n.l.) patří do předsokratovské filozofie.
Elea ležela jižně od dnešního Salerna. Zde asi ve stejné době jako pythagorejský
spolek vznikla filozofická škola, která se nazývala elejská. Má tři nejvýznamnější
zástupce, kteří na sebe myšlenkově navazují. Za jejího předchůdce je považován
Xenofanés z Kolofónu a zakladatelem je jeho žák Parmenidés.
3.3.1 Xenofanés z Kolofónu
Xenofanés z Kolofónu (570-480 př.n.l.), pocházel ze západního pobřeží Malé
Asie, osídleného Řeky. Hodně cestoval po řeckých městech jako putující básník
a pěvec, až se nakonec usadil v Eleji.
Xenofannés je první řecký filozof, který jako střízlivý logik vytáhl do boje proti
tradičnímu náboženství, dále proti každému druhu pověry a proti víře v zázraky
i proti nauce o putování duší. Tím, že ztotožnil nejvyšší bytost s jednotou celku
světa, stal se zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí.
Kritizoval staré řecké náboženství. Zdá se mu, že bozi jeho doby, kteří mají příliš
mnoho lidských vlastností a rysů, nejsou hodni jména Bůh. Vyčítá Homérovi
a Hesiodovi, že bohům přisoudili činy, které mezi lidmi platí za hanebné, jako
krádež, podvod a cizoložství. Zesměšňuje zlidštěnou (antropomorfní) představu
o bozích. Podle něj si lidé namlouvají, že bozi se rodí jako oni, že mají lidskou
podobu, pohybují se z místa na místo, nosí oděv, apod. Kdyby ale voli, koně a lvi
měli ruce a mohli by jimi zhotovit obrazy nebo sochy svých bohů, bezpochyby
by jim dali podobu volů, koní a lvů, tak jako lidé svým bohům dávají podobu
lidskou. Černoši své bohy tvoří černé, Thrákové modrooké a rezavé.
Ve skutečnosti lidé o bozích nikdy nic jistého nevěděli a nikdy také vědět
nebudou. Jen jedno je pro Xenofana jisté, nemůže být množství bohů. To, co je
nejvyšší a nejlepší může být jen jedno. Tento Bůh je všudypřítomný a jeho
podobu ani jeho myšlení nelze srovnávat se smrtelníky. Nejvyšší Bůh je
pro Xenofana zároveň identický s jednotou celku světa, takže jeho nauka může
být nazvána panteistickou.
Parmenidés (510-450 př.n.l)
Žák Xenofantův, narodil se v Eleji, kde byl později ctěným občanem, stal se
nejvýznamnějším filozofem elejské školy. Ve starověku byl jedním
z nejváženějších filozofů vůbec a Platón jej pokládal za „otce filozofie“. Byl
prvním filozofem, který soustavně pochyboval o smyslovém poznání a věnoval se
otázce bytí. Přijel Xenofantovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu
a systematicky se jí věnoval. Postavil proti sobě pravdu a vědění na jedné straně
a zdání a mínění na straně druhé. Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým
poznáním. Učí, že může být jen bytí a nikoliv nejsoucno. Je jen jsoucno a to je to,
co vyplňuje prázdný prostor, tedy nic.
Zenón z Eleje (asi 490-430 př.n.l.)
Obdivoval a hájil Parmenidovo učení, které popírá jakoukoliv změnu, a přitom
vyvinul důvtipné a rafinované umění důkazu. Bývá považován za zakladatele
dialektiky, která později dosáhla v Řecku neobyčejného rozkvětu. Zenón se snaží
dokázat, že přijetí mnohosti jsoucna a reality vede k neřešitelným rozporům. Jako
příklad argumentace dva z jeho důkazů.
V závodě Achilla s želvou, při kterém by želva měla jen sebemenší náskok,
by ji Achilles nemohl nikdy dohonit. Neboť v okamžiku, kdy Achilles dosáhne
určitého bodu A, v němž se bezprostředně předtím nacházela želva, želva
se přesunula dále k bodu B, dosáhne-li Achilles bodu B, želva ho již opustila
a přesunula se k bodu C atd. Achilles tedy může náskok zmenšovat, ale nikdy
želvu nedohoní.
Letící šíp, pozorován v kterémkoliv jednotlivém momentě svého letu, se nalézá
na určitém místě v prostoru, v němž je v tomto okamžiku v klidu. Když je
v každém okamžiku svého letu v klidu, pak je v klidu i v celém čase. To znamená,
že se letící šíp nepohybuje, že v prostoru není žádný pohyb.
Přirozeně nelze předpokládat, že Zenón byl vážně přesvědčen o tom, že želvu
nelze dohonit. Jeho důkazy byly již ve starém Řecku velmi populární.
3.4 Herakleitos z Efezu
Efez byl ve starém Řecku kvetoucím městem, kde byl postaven také jeden
ze sedmi divů světa (Artemidin chrám). Zde vzniklo fizolofické učení
Herakleitovo, kterého nelze pro jeho originalitu zařadit do některé filozofické
školy.
Herakleitos z Efezu (540-480 př.n.l.)
Předsokratovský filozof. O jeho životě víme málo a část informací je zřejmě
smyšlená. Narodil se ve vznešené rodině, byl samotář - potomci mu dali přídomek
temný. Je charakterizován jako tupitel davu a nepřítel demokracie. Ve vysokém
věku se údajně odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách, kde se živil
rostlinami. Pravděpodobně byl prvním známým poustevníkem. V životě i myšlení
hledal vlastní, dosud neznámé cesty. Své myšlenky uložil ve spise „O přírodě“.
Myšlenky - výroky
 „ Množství neformuje ducha.“
 „Nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky.“ – Mezitím přitekla jiná voda a my
jsme také již jiní.
 „Vše plyne, nic netrvá“.
Herakleitos pro vznik světa předpokládal jednu substanci, ale nikoliv jako
Miléťané vodu nebo vzduch. Mluví o praohni, z něhož podle věčného zákona jeho
vzplanutím a uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a opět se do něho
navrací. Patrně ohněm myslí nějakou pra-energii.
Jednota protikladů
Hovoří o jednotě protikladů. Veškerý vývoj se odehrává v polární souhře
protikladných sil. Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad. V boji
ideje s ideou, člověka s člověkem, muže se ženou, třídy s třídou, národa
s národem se utváří harmonická celistvost světa. Každá věc potřebuje k svému
bytí svůj protiklad. Pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid, nastane smrt.
Proto by pro člověka nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání. Neboť
je to nemoc, která činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro,
jen vzhledem k hladu nasycení, jen vzhledem k námaze klid.
Touto naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů vytvořil Herakleitos
model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech od jeho
smrti znovu ožilo u Hegela.
Logos
Pro zákon světa Herakleitos poprvé používá slova logos, které v řečtině znamená
„slovo“, „rozumnou řeč“, vůbec „rozum“. Úkolem člověka je, aby poznal logos,
světový rozum, který vším vládne.
Hodnocení
Učení Herakleita z Efezu představuje první obsáhlý filozofický systém na řecké
půdě. Nezkoumá jen látkový svět, ale obrací svou pozornost také do propastí
duše.
3.5 Demokritos z Abdéry
Pocházel z Abdéry ležící v Thrákii na severním pobřeží Egejského moře a žil prý
109 let. Zdědil velký majetek, který použil na cestování do Persie, Indie, Egypta.
Po návratu žil skromně ve svém rodném městě. Stranil se veřejných rozprav
a nezaložil ani žádnou školu. Zavedl a použil pojem atom – neviditelné
a nepoužitelné částice. Byl velmi všestranný, studoval podle antických pramenů
matematiku, fyziku, astronomii, navigaci, geografii, anatomii, fyziologii,
psychologii, lékařství, hudbu a filozofii. Prohlásil prý o sobě: Já jsem mezi svými
vrstevníky prochodil nejvíce zemí, zkoumaje největší věci a uviděl jsem nejvíc
podnebí a krajů, vyslechl jsem nejvíce učených lidí.
Myšlenky
 „Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu
a nutnosti.“ To je jasná formulace kauzality.
 Atomy: Tvoří je nespočetná nepatrná tělíska, která pro jejich malé rozměry
nevnímáme. Nejsou také dělitelná, a proto se nazývají atomy. Nespočetné
atomy se pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže.
 Duše člověka: Člověk, jeho tělo a duše, se skládá z atomů. Duše je tudíž něco
tělesného, i když je tělem velmi jemným. Po smrti se atomy duše rozptýlí.
 Etika - blaženost, které může člověk dosáhnout, spočívá v radostné
spokojenosti mysli (řecky – ataraxia). Vede k ní umírněnost, pohrdání
smyslovými požitky a především vysoké hodnocení duchovních statků.
Tělesná síla je dobrá u tažných zvířat, ale člověka šlechtí jeho síla duševní.
3.6 Vrcholné období řecké filozofie
3.6.1 Sofisté
Vrcholné období řecké filozofie představují sofisté. Řecké slovo sofistai znamená
učitele moudrosti. Sofisté vyučovali nejrůznějším uměním a dovednostem, zvláště
výmluvnosti. Nebyli to tedy filozofové ve vlastním slova smyslu, nýbrž praktici
a jako všichni praktici nepřikládali velký význam teoretickému poznání. Většina
sofistů si brzy osvojila názor, že objektivní poznání není vůbec možné. Své
východisko formulovali: Neexistuje-li žádná objektivní míra, která by umožnila
rozhodnout, kdo má v určité otázce pravdu, půjde právě o to, komu je za pravdu
dáno. Tedy za pravdu je dáno tomu, kdo umí své stanovisko nejobratněji
prosadit.
Význam sofistiky tkví:
 Sofisté poprvé v řecké filozofii odvrátili pohled od přírody a zaměřili se
na člověka.
 Předmětem bádání učinili myšlení a začali s kritikou jeho možností a hranic.
 Etická měřítka podrobili výlučně rozumovému zkoumání a otevřeli tím
možnost zabývat se etikou vědecky a důsledněji ji začlenit do filozofického
systému.
Prótagorás z Abdéry (480-410 př.n.l)
byl rétor, moderně řečeno advokát a při svých cestách po Řecku, Itálii a Sicílii
vyučoval a za vysoké honoráře vystupoval u soudu. V Athénách založil
filozofickou školu. Přátelil se s Periklem2, s nímž diskutoval o právních otázkách.
Později byl pro bezbožnost z Athén vypovězen. Utonul na cestě do vyhnanství
na Sicílii.
Ve spise O bozích tvrdil, že nemůžeme vědět, zda jsou nebo nejsou. Uznával
pouze užitečnost náboženství pro společnost. Učil přesvědčivě prosazovat svou
věc, získal tím v zvláště Athénách slávu a bohatství. Jeho nejslavnější výrok zní:
Člověk je mírou všech věcí jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Tím je
řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani
objektivní pravda, nýbrž jenom pravda subjektivní. Jedna a tatáž věta může být
jednou pravdivá a jednou nepravdivá podle toho kým a za jakých okolností je
vyslovena.
3.6.2 Sokrates, Platón, Aristoteles
Trojice filozofů Sokrates, Platón, Aristoteles představují vrcholné období řecké
filozofie a představují základ, na němž vyrůstá evropská kultura. Starší byl vždy
učitelem mladšího, tedy Sokrates byl učitelem Platóna a ten učitelem Aristotela.
Sokrates (469-399 př.n.l.)
Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, jeho zájem
se soustředil na záležitosti člověka a společnosti. Cicero (106 - 43 př.n.l.)3 řekl,
že snesl filozofii z nebe na zem. Svou dialektickou metodou položil základy
západního kritického myšlení.
Narodil se v Athénách, otec byl sochař a matka porodní bába. Své rodné město
opouštěl jen tehdy, když se zúčastnil polních tažení. Vyučil se povolání svého
otce, tj. sochařství. Téměř legendárními se staly výčitky jeho ženy Xantipy.
2
Periklés (500 - 429 př. n. l.) byl starověký řecký athénský demokratický státník a politik.
Marcus Tullius Cicero, římský řečník, politik, filozof. Řada jeho spisů je psána formou dialogu
podle Platónových Dialogů.
3
Nestaral se prý o rodinu a nuzně oblečen se procházel každý den po athénských
ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků mezi nimi i mnoho
mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a byl živ z pohostinnosti
svých žáků a přátel. Když v Athénách došlo po peloponéské válce (431- 404
př.n.l.) k svržení demokracie, byl Sokrates postaven neoprávněně před soud kvůli
bezbožnosti. Byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu. Jeho smělá obhajoba
se nám dochovala v Platónově pojednání.
Sokrates nezanechal nic písemného, obraz o jeho filozofii máme ze zpráv
Platónových, Xenofantových a Aristotelových. Delfská věštírna ho označila
za nejmoudřejšího Řeka.
Sókratovská=maieutická metoda
Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání,
která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování
hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány. Název maieutická
metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní
názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké maieutria znamená
porodní bába).
Vyučování
Vyučování tvořil pouze rozhovor – hra otázek a odpovědí. Sokrates se neobracel
jen na své na žáky, ale rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí, příslušníky všech
vrstev. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil,
dokud rozhovor nepřivedl k obecným filozofickým otázkám.
Např.: Co je to zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ústava je nejlepší?
Říkal, že jeho úkolem není moudrost rodit, ale pomáhat při zrození myšlenek
druhým. Se sofisty má společné to, že jeho zájem se obrací výhradně k člověku
a pomíjí spekulaci o přírodě. Vyslovil slavnou větu: Vím, že nic nevím
Význam Sokratův
Sokratův význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, která nám může být
lidsky blízká ještě i po tisíciletích, než v jeho učení. Se Sokratem vstoupilo
do dějin něco, z čeho se postupně stávala důležitá kulturní síla - sokratovské
evangelium, vnitřně svobodný člověk, který koná dobro kvůli němu samé
Sokratova smrt
Líčení Sokratovy smrti je v Platónově „Faidónu“.
Odmítl prosit o milost. Odmítl i útěk, k němuž mu byla poskytnuta příležitost.
Bylo mu 70 roků. Zdálo se mu nesmyslné opustit Athény a žít v exilu. Ani nechtěl
uprchnout svému osudu.
Čekali jsme tehdy a rozmlouvali sami mezi sebou o tom, co se mluvilo,
a zkoumali to; hned zase jsme rozjímali, jak veliké neštěstí nás stihlo, soudíce,
že zrovna tak, jako bychom pozbyli otce, budeme od té doby žít osiřelí. Když
se umyl, byly k němu přivedeny jeho děti, měl dva malé chlapce a jednoho
velkého, a také přišly příbuzné ženy; promluvil s nimi před Kritónem a uložil jim,
co chtěl, potom kázal ženám a dětem odejít a sám přišel k nám. Bylo již blízko
západu slunce, neboť strávil dlouhý čas tam uvnitř.
Když přišel, posadil se umyt a potom již mnoho s námi nemluvil. Přišel zřízenec
jedenácti, stanuv vedle něho pravil: Sokrate, od tebe se mi nestane, co se mi stává
od jiných, že se na mne zlobí a proklínají mě, když je na rozkaz úřadu vybídnu
vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího
a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli a také nyní dobře
vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty, vždyť znáš, kdo tím jsou vinni. Nyní
tedy, vždyť víš, co jsem ti přišel říci, měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nést,
co je nutné. Přitom zaslzel, obrátil se a odcházel.
Sokrates, pohleděv na něj, řekl: I ty se měj dobře a já to udělám. Zároveň řekl
nám: Jak slušný je ten člověk! Po celý ten čas ke mně přicházel, leckdy se mnou
hovořil, byl velmi milý a nyní jak ušlechtile pro mne pláče! Nuže tedy, Kritóne,
poslechněme ho a ať někdo přinese ten jed, je-li utřen; pakli ne, ať jej ten člověk
utře. Kritón řekl: Sokrate, já myslím, že na horách je ještě slunce, že ještě
nezapadlo. A také vím, že i jiní pijí velmi pozdě potom, co dostanou rozkaz.
Napřed se ještě dobře najedí a napijí a někteří si i dopřejí styku s tím, po kom
právě touží. Jen nic nespěchej, neboť ještě je čas! Sokrates řekl: Přirozeně,
Kritóne, dělají tyhle věci ti, o kterých mluvíš, myslí totiž, že z toho mají zisk,
když to udělají, a já to přirozeně neudělám. Myslím, že když vypiji jed o něco
později, nebudu z toho mít nic jiného, než že se stanu směšným sám u sebe,
že lpím na životě a šetřím ho, když už žádný nezbývá. Než jdi, poslechni, jak já
pravím.
Kritón po těch slovech pokynul sluhovi stojícímu nablízku. Sluha vyšel ven
a zdržel se tam dlouhý čas, přišel spolu s tím, který měl dát jed, ten jej nesl utřený
v číši. Sokrates, spatřiv toho člověka, řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchto
věcí, co se má dělat? Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet,
až se ti dostane do nohou těžkost, potom si lehnout, a pak to bude už samo
působit. Zároveň podal číši Sokratovi. A ten ji vzal, nic se nezachvěl a nezměnil
ani barvy, ani rysů obličeje, nýbrž jak měl ve zvyku, upřel své velké oči na toho
člověka a docela klidně se zeptal: Co říkáš, jak je to s tímhle nápojem, když
se chce někomu ulít za oběť? Smí se to nebo ne? Jen tolik, Sokrate, třeme, kolik
si myslíme, že náleží vypít. Rozumím, řekl Sokrates, ale pomodlit se k bohům,
to smím i musím, aby to přestěhování odsud na onen svět bylo šťastné, za to
se modlím a nechť se tak stane! Zároveň s těmito slovy dal číši k ústům a zcela
lehce a klidně ji vypil. Z nás mnozí až potud dost dobře dovedli se zdržovat, aby
neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno; přemohlo mě
to a mně samému proudem tekly slzy. Zahalil jsem si obličej, plakal jsem sám nad
sebou, nad ním jistě ne, nýbrž nad svým vlastním osudem, jakého přítele jsem
zbaven. Kritón ještě přede mnou, když nemohl zadržet slzy, vstal a odešel.
Apollodoros již dříve bez ustání slzel, tehdy však dal se do takového nářku z hoře
a rozčilení, že nabylo mezi přítomnými nikoho, komu by nebylo pukalo srdce,
kromě samého Sokrata. Ten řekl: Co to děláte, bláhoví? Vždyť jsem právě proto
poslal ženy pryč, aby neudělaly takové zbytečné věci; vždyť jsem slýchal, že
se má umírat v tichu. Nuže zachovejte klid a buďte silní! My jsme se po těch
slovech zastyděli a zdrželi jsme se pláče. On pak se procházel, a když cítil tíhu
v nohou, lehl si naznak, tak totiž mu poručil ten člověk a ten, který mu podal jed.
Po chvíli mu zkoušel nohy dole i nahoře a pak mu stisknul silně chodidlo a ptal
se, zda to cítí, on řekl, že ne. Potom zase lýtka; a takto postupuje vzhůru, ukazoval
nám, že chladne a tuhne. Sám se ho dotýkal a řekl, že až se mu to dostane k srdci,
tehdy že skoná. Tu mu již chladlo tělo tak asi kolem života; on se odkryl, ležel
totiž přikryt, a řekl, to byla jeho poslední slova: Kritóne, Asklépiovi4 jsme dlužni
kohouta. Dejte mu ho, nezapomeňte! Ano, stane se tak, řekl Kritón, ale hleď, zdali
chceš říci něco jiného. Na tuto otázku již nic neodpověděl, ale po krátké chvíli
sebou škubl a ten člověk ho odkryl, měl oči obráceny v sloup. Kritón mu zavřel
oči i ústa. Takto nám skonal náš nejlepší přítel. Muž, mohli bychom říci, ze všech
lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší, nejrozumnější a nejspravedlivější.
(Jazykově upraveno.)
Platón (427-347)
Platónovo dílo je velmi úctyhodné, jeho díla mají vesměs formu dialogu.
V prvních dialozích sepsaných brzy po Sokratově smrti, vystupuje Sokrates jako
hlavní postava. Téměř ve všech pozdějších spisech hraje vůdčí roli, je obtížné
rozlišit, kolik z toho, co zde Sokrates říká, pochází z jeho výroků, a nakolik Platón
používá postavu, aby vyslovil své myšlenky.
Pocházel z přední athénské rodiny. Bylo mu 20 roků, když jeho cestu zkřížil
Sokrates a rozhodujícím způsobem ho navždy ovlivnil. Vzdal se svých literárních
pokusů a obrátil se k filozofii. Osm roků byl Sokratovým žákem. Pod dojmem
Sokratova odsouzení a jeho popravy své rodné město opustil a odešel do Megary5.
Uskutečnil rozsáhlé cesty: do Egypta, Indie, byl delší dobu v řeckých koloniích
v jižní Itálii a na Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pythagorejskou školou a kde
4
Asklépios byl řeckým léčitelem, v 5.st.př.n.l. se stal v Řecku velmi populárním božstvem.
Podle pověsti se Sokrates s Asklépiem při jedné události vsadil o kohouta.
5
Jedno z nejstarobylejších měst v Řecku, leží asi 35 km od Athén.
získal rozhodující podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký čas se zdržoval
v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se snažil, nakonec bezvýsledně,
získat pro své ideje. Roku 387 př.n.l. otevřel na své zahradě v Athénách školu,
která ještě celá staletí po jeho smrti existovala jako platónská Akademie. Zde
vyučoval bezplatně a žil touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými
a marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.
Nejdůležitější Platonova díla
Obrana Sokratova - přebásnění Sokratovy obhajoby v soudním procesu proti
němu
Protagoras - konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti = ctnosti.
Faidon - O nesmrtelnosti, počátek formování Platónské nauky o idejích.
Ústava - nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platónovo dílo. Dialog přechází
od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti
Platónovy filozofie.
Tiamos - Platónova přírodní filozofie.
Zákony - Platónovo poslední velké dílo, které již nedokončil.
Platónovo učení
Eros: K poznání idejí se může povznést jen ten, kdo má filozofický pud. Tento
pud nazývá „eros“. Eros je snahou přejít od smyslového k duchovnímu. Nazírání
krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznání idejí je pojmové, nebo
jak ho nazývá Platón, dialektické myšlení.
Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je
všeobecně platné. Dialektické myšlení jednak stoupá od jednotlivého
k všeobecnému, od podmíněného k nepodmíněnému, jednak sestupuje všemi
mezičleny od všeobecného k jednotlivému.
Duše člověka má podle Platona tři části: myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení má
své sídlo v hlavě, cit v hrudi, žádostivost v podbřišku. Myšlení, rozum je jedinou
nesmrtelnou částí duše, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi.
Nesmrtelná duše nemá začátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše
světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích
stavech a vtěleních.
Význam
Vliv Platónovy filozofie je nedozírný. Prvního obnovení se dočkala
v novoplatonismu, který byl po několik staletí hlavním filozofickým systémem
pozdní antiky. Ve středověku se stala nejsilnějším spojencem rozvíjející se
křesťanské teologie a filozofie. Filozofický zájem se k ní obrací stále a stále
znovu. Platónova velikost spočívá v pronikavosti jeho psychologického pohledu,
předjímal mnohé poznatky moderní hlubinné psychologie. Je zakladatelem
idealistické filozofie, bojovníkem za vládu ducha v životě, je jedním z největších
vychovatelů lidstva.
Platónův život
Tenkrát, když jsem byl mlád, bylo to se mnou zrovna tak jako s mnoha jinými,
myslil jsem si, že jakmile se stanu svéprávným, hned se oddám politické činnosti.
A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života. Protože bylo tehdejší
ústavě mnohými mnoho vytýkáno, nastal převrat a v čelo nového zřízení
se postavila vláda jedenapadesáti mužů a třicetičlenná vláda se ujala neomezené
moci. Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí a hned mě vybízeli k veřejné
činnosti. Myslil jsem totiž, že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vyvedli
z nespravedlivého života k spravedlivému jednání, a proto jsem napjatě
pozoroval, co budou dělat. Když jsem ovšem viděl, že zásluhou těchto mužů se
v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější. Mezi jiným také povolali
mého staršího přítele Sokrata, o němž bych snad bez ostychu mohl říci, že byl
nejspravedlivější muž své doby, a poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana, aby
jej násilím přivedli na popravu, patrně za tím účelem, aby byl zapleten do jejich
počínání. On neposlechl a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání, než
aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků. Když jsem tedy viděl
všechno to i jiné takové věci, pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od tehdejších
špatností. Za nedlouhý čas padla vláda třicítky a spolu s ní celá tehdejší ústava.
Tu opět, sice už méně prudce, ale přece mě táhla touha po veřejné a politické
činnosti.
Zvláštním dopuštěním osudu pohnali někteří mocní lidé zase toho našeho
nešťastného druha Sokrata na soud, uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu, jaká
byla právě pro Sokrata nejméně vhodná. Jedni totiž jej pohnali, druzí odsoudili
a usmrtili jako bezbožného. Muže, který se tenkrát nechtěl zúčastnit
nespravedlivého zatčení jednoho z přátel tehdejších vyhnanců. Jak jsem tak
pozoroval ty věci i lidi činné v politickém životě i zákony a občanskou mravnost,
čím lépe jsem do toho viděl a věkem byl pokročilejší, tím obtížnější se mi jevilo
správně řídit veřejné věci. Neboť ta činnost, jak jsem viděl, nebyla možná
bez přátel a věrných druhů. Také psané zákony i mravy se kazily udivujícím
způsobem.
Neustal jsem uvažovat, jakým způsobem by asi bylo možno napravit toto
i všechen ústavní život, ale čekal jsem na příhodnou dobu k činnosti. Konečně
jsem však usoudil o všech nynějších státech, že všechny jsou spravovány špatně,
neboť stav jejich zákonů je téměř nezhojitelný bez nějakého neobyčejného
opatření provázeného štěstím. Byl jsem přinucen říci ke chvále filozofie, že jen
z jejího hlediska je možno spatřit, v čem záleží spravedlnost jak ve státě, tak
v soukromém životě, že tedy lidské pokolení nevyjde z běd, dokud se buď stav
pravých a opravdových filozofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída
držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážně filozofii.
(Jazykově upraveno, J.K.)
Aristoteles ze Stageiry6 (384-322 př.n.l.)
Platónův největší žák a odpůrce.
Pocházel z rodiny lékaře. Narodil se v Thrákii, dnešním severním Řecku.
Ve 20 letech přišel do Athén a byl žákem Platónovy Akademie. Byl vychovatelem
Alexandra Makedonského7. Když se Alexandr ujal vlády, odešel Aristoteles
do Athén a otevřel zde vlastní školu zvanou Lyceum. V Athénách rozvinul
rozsáhlou badatelskou a pedagogickou činnost. Kromě vlastního majetku měl
pravděpodobně k dispozici rozsáhlé prostředky, které dostal od Alexandra
Velikého. Aristoteles si založil velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou
sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa. Alexandr údajně svým
zahradníkům, lovcům a rybářům přikázal, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech
vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Za účelem srovnání pořídil také sbírku
tehdy všech známých „ústav“. Shromáždil jich 158. Po Alexandrově smrti
ho čekal stejný osud jako Sokrata, odešel do exilu (Chalkida, asi 60 km
na severovýchod od Atén), kde za rok zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním,
aby byl pochován vedle své ženy.
Aristotelovo dílo
Jeho spisy jsou velmi rozsáhlé a jsou rozděleny podle obsahu do skupin:
 Spisy o logice
 Spisy přírodovědecké
 Spisy metafyzické
 Spisy etické
 Spisy politické
 Spisy o literatuře
Shrnutí
Za základní životní jevy považovali Řekové biologické procesy oplodnění,
narození, stárnutí a smrt. Proto již neodvozovali vznik světa od mytologické
hádky bohů, ale uvažovali v analogiích s narozením a úmrtím živých bytostí
o teoretických pojmech vzniku a vývoje až k zániku. Takové úvahy předpokládaly
6
7
Osada Stageira na dnešním poloostrově Chalkidiké v Makedonii
Alexandr Makedonský (356-323 př.n.l.), syn Filipa Makedonského a jeho druhé ženy Olympie
poměrně vysokou schopnost abstrakce, která se pak projevovala v různých
oblastech hmotné a duchovní kultury, v každodenním životě i v umělecké
a řemeslnické práci. Nejdůležitějším výsledkem řecké filozofie 6.-5.st.př.n.l. bylo
nové chápání pojmu přírody, která byla všemocná a určovala vznik, vývoj i zánik
všech pozorovatelných jevů. Všechny jevy tedy Řekové vysvětlovali racionálně
jako jevy přírodní a svým způsobem i přirozené. Takový způsob myšlení
a poznávání způsobil, že medicína byla přímo prostoupena filozofií a představou
o pomíjející přírodě.
3.7 Filozofie zdraví
Cílem lékařů bylo poznat příčiny a důsledky působení přírodních zákonů
na člověka, snažit se léčbou o obnovení ideálního souladu, který onemocnění
porušovala. Řecká medicína dala světu Hippokrata (5.st.př.n.l.) a Polyba8, který
napsal spis O podstatě člověka. Polybos vycházel z úvahy, že všechno v přírodě
závisí na vzájemném poměru a působení různých faktorů, které nazval kvalitami.
Takovými kvalitami byly například teplo a chlad, sucho a vlhko.
Základ lidského organismu tvořily čtyři tělesné skupiny: krev, hlen, žlutá a černá
žluč. Jejich vzájemná vyváženost byla podmínkou zdraví, poruchy byly potom
příčinou vnitřních nemocí. Zdravý organismus musel být naplněn tekutinami
symetricky, potom bylo tělo v harmonii, která mu dodávala sílu. Polybos však
vzájemné poměry tělesných tekutin nijak nestanovil.
Klíčová slova
Hippokratova přísaha, paternalistický vztah, nemoc, zdraví
3.8 Hippokratova přísaha a hippokratovská tradice
3.8.1 Hippokrates
Hippokrates (460-370 př.n.l.), starořecký lékař, který pocházel z ostrova Kos.
Do lékařského povolání zasvětil Hippokrata v rodinné tradici již v útlém věku
jeho otec Herakleidas. Hippokrates hodně cestoval po Malé Asii a Řecku,
na ostrov Kos se vrátil jako uznávaný lékař a žil zde až do své smrti. Stáří prožil
v Larise, kde se dochoval jeho náhrobní kámen. Tradici Hippokratovy lékařské
rodiny později úspěšně rozvíjeli jeho synové Drakon, Thessalos a Polybos, tak
8
Polybos, zeť Hippokrata, napsal spis De natura hominis – O podstatě člověk
vznikla na ostrově Kos samostatná lékařská škola. Hippokrates se stal po smrti
Héroem a byl kultovně uctíván.
3.8.2 Corpus Hippocraticum
Corpus Hippocraticum obsahuje asi šedesát spisů, které vznikly ještě za života
Hippokratova nebo dokonce o něco dříve. Dílo představuje ucelený
a systematický výsledek jedné z nejstarších lékařských škol starověku.
Hippokratův soubor byl přepisován, rozšiřován a doplňován až do 2.století našeho
letopočtu. Takzvaná Hippokratova přísaha tvoří dodnes základ zdravotnické etiky.
Pravděpodobně tato část proslulého souboru Corpus Hippocraticum nebyla
vlastním Hippokratovým dílem, vyjadřuje však jeho morální zásady.
Ve vědách o člověku se traduje Hippokratova teorie temperamentů, která lidi
rozděluje na flegmatiky, sangviniky, choleriky a melancholiky. Hippokrates velmi
oceňoval význam pozorování a komplexního vyšetření osobnosti pacienta. Tímto
systematickým přístupem oddělil natrvalo medicínu od náboženství a odstranil
z diagnózy spojení léčby s vírou a léčebnou mocí nadpřirozených sil.
Není shoda v názorech, kolik pojednání souboru Corpus Hippocraticum bylo
napsáno Hippokratem a existují i názory, že ona známá přísaha nepochází z jeho
pera. Datum jejího vzniku není možné přesně určit. Někteří je kladou
do 6.st.př.n.l., jiní do začátku období křesťanského. Nejuznávanější je názor,
že jejím autorem byl někdo, kdo byl stoupencem učení starověkého filozofa
Pythagora (580-500 př.n.l.).
3.8.3 Hippokratova přísaha
Podle Hippokratovy přísahy lékař ctí svého učitele za vědomosti, které od něho
při studiu získal. Lékař má závazek vůči svému učiteli a jeho rodině, bude si
učitele vážit stejně, jako si váží svých rodičů. Přísaha lékaři dále ukládá povinnost
předávat získané vědomosti a zkušenosti žákům, kteří se chtějí věnovat umění
lékařskému - ars medici. Výuku poskytuje zdarma a bez smlouvy. Lékaři je
uloženo, aby zasvětil svůj život prospěchu nemocných s tou výhradou, že míra
tohoto zasvěcení je ponechána na lékaři samotném, neboť lékař má pracovat podle
svých sil a svědomí, ať již jde o léčení nemocného, či o jeho ochranu před úhonou
a bezprávím.
Přísaha obsahuje zásady chování lékaře při návštěvě v bytě nemocného. Klade
důraz na to, aby se lékař choval k pacientovi slušně a s respektem, aby vstupoval
do bytu nebo domu pouze s čistým úmyslem pacientovi pomoci a ulevit mu od
bolesti, popřípadě si lékař může promluvit s pacientem o jeho problémech, ať už
jde o problémy soukromé nebo zdravotní. Velice důležitá je pasáž týkající se
profesionální mlčenlivosti nebo, jak bychom řekli dnes, povinné mlčenlivosti
zdravotnického pracovníka. Lékař se zavazuje, že pokud uvidí nebo uslyší při své
lékařské praxi něco, co by mělo být utajeno, bude to považovat za tajemství,
protože kdyby nějakou informaci vyzradil někomu třetímu, ten by ji mohl využít
ve svůj prospěch a poškodilo by to nejen pacienta, ale i lékaře, který by se musel
vzdát svého lékařského umění. Dodržování přísahy bude odměňováno tím, že se
k lékaři budou všichni lidé chovat slušně a s úctou, nedovolí na něm páchat
bezpráví, bude mu dopřáno žít navždy šťastně a těšit se z výsledků svého umění.
Lékaři, který si dovolí přísahu neplnit či dokonce zneužívat se pak „stane opak“.
Řecký filozof Platón (428-347 př.l.) zařadil Hippokratovy spisy do systému
přírodní filozofie, protože Hippokrates tvrdil, že každý lékař musí znát „celou
přírodu“ dříve, než začne s léčbou pacienta. Lékař měl léčit na základě pečlivého
pozorování projevů zdraví a nemocí. K pochopení vlastních příčin nemoci, se
musel naučit zkoumat jednotlivé elementy, jejichž harmonie je základem zdraví.
Porušením vyváženosti vzniká nemoc, vlastní léčba měla obnovit původní
„přírodní“ harmonii. Pro léčbu měly podle jeho názoru význam i geografické,
klimatické a meteorologické podmínky prostředí, v kterých lidé žili. Na nemoc
působila různě čtyři roční období a jejich průběh významně ovlivňovaly různé
„typy“ pacientů.
Hippokratova přísaha - text
(5.- 4. st.př.n.l.)
Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii9 a při všech
bozích a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností
a podle svého úsudku tuto přísahu a smlouvu:
Budu považovat toho, který mě naučil tomuto umění za rovnocenného svým
rodičům a budu žít svůj život v partnerství s ním; bude-li mít potřebu peněz,
rozdělím se s ním o svůj díl, budu se dívat na jeho potomky tak jako na své bratry
v mužské linii a budu je učit tomuto umění, budou-li si přát být tomuto učeni,
a to bez odměny a bez smluvní listiny. Podělím se o předpisy, ústní instrukce
a o všechny vědomosti se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří
podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným.
Budu aplikovat dietetická opatření pro dobro nemocných podle svých schopností
a podle svého úsudku; budu je chránit před poškozením a před křivdou. Nepodám
nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost
9
Apollón: Syn nejvyššího boha Dia a jeho milenky Léty, bůh světla a slunce, ochránce života
a pořádku, neomylný střelec a věštec.
Asklépios: Syn boha Apollóna a jeho milenky Korónidy, slavný lékař a později bůh lékařství.
Z Homérových básní ho známe jen jako vynikajícího lékaře. Jako boha ho začali Řekové uctívat
teprve od 7.-6. st.př.n.l. Podle mýtů se vyučil lékařskému umění u kentaura Cheiróna na hoře
Péliu, a to tak dokonale, že dovedl léčit všechny nemoci a zranění, dokonce křísit i mrtvé. Příliš
rozsáhlá praxe tohoto druhu se mu stala osudnou, protože nikdo neumíral, podal si na něho bůh
smrti Thanatos stížnost k nejvyššímu bohu Diovi a ten ho jako narušitele světového řádu usmrtil
bleskem. Božský původ Asklépia a jeho prastarý původně mytický symbol hada, tedy symbol
náboženského spojení s hlubinami země, poznáním tajemství a dosahováním moudrosti
a nesmrtelnosti, mají zaručit vysokou úroveň léčitelského umění.
Hygieia: Dcera boha lékařství Asklépia, zosobněné zdraví. V mýtech nehrála významnou úlohu,
ale antičtí umělci ji často zobrazovali, a to jako mladou ženu, která napájí hada z misky. Tento
symbol se udržel ve zdravotnictví dodnes, stejně jako její jméno v kmeni slova hygiena a v jeho
odvozeninách.
Panaceia: Dcera boha lékařství Asklépia, představovala léčení (byla tedy všeléčitelkou).
nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek. V čistotě a v posvátnosti
budu střežit svůj život a své umění.
Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch
těch, kteří se zabývají touto prací.
Navštívím-li kterýkoliv dům, přijdu pro blaho nemocného a budu prost jakékoliv
záměrné nepravosti, veškeré zlomyslnosti a obzvláště sexuálních vztahů
ať se ženami nebo s muži, ať se svobodnými nebo otroky.
Cokoliv uvidím nebo uslyším v průběhu léčení nebo dokonce mimo léčení
v pohledu na život lidí, to se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše
si nechám pro sebe, vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.
Jestli-že splním tuto přísahu a neporuším ji, mohu mít zaručeno, že se budu
radovat ze života a z umění, a že budu ctěn a proslulý mezi všemi lidmi
na všechny časy, které přijdou, jestliže ji však poruším a budu přísahat falešně,
ať je opak toho všeho mým údělem.
1. Zkuste vysvětlit rozdíl mezi pojmy bytí a jsoucno?
2. Co ze svého pohledu považujete v Hippokratově přísaze za významné?
3. Čím je tato přísaha aktuální i v současnosti? Co je naopak v současnosti
překonané?
4. Víte, koho znázorňuje uprostřed své fresky Athénská škola italský
renesanční malíř Rafteaelo Santi?
5. Co Vás na řecké a helénistické filozofii nejvíce zaujalo?
4 Středověká filozofie
PIEPER, Josef. Scholastika. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-131-8
DE VRIES, Josef. Základní pojmy scholastiky. Praha: Rezek, 1998. ISBN 8086027-11-2
4.1 Scholastika
Pojem scholastika vychází z latinského základu scholasticus, což znamená
školský. Představuje období 11.-15.st. Scholastika byla zejména rozvíjena
na univerzitách západní Evropy.
 Raná scholastika je datována 11.-12.stoletím.
Nejvýznamnější představitelé: Anselm z Canterbury, Piérre Abélard.
 Vrcholná scholastika je datována 13.stoletím.
Nejvýznamnější představitelé: Robert Bacon, Albert Veliký, Tomáš Akvinský
 Pozdní scholastika je datována 14.-15.stoletím, ale časovou hranici, která
odděluje vrcholnou a pozdní scholastiku, nelze přesně určit.
Nejvýznamnější představitelé: John Duns Scotus, William Ockham
4.1.1 Vrcholná scholastika
Svět ovládl Aristoteles. Od 12. století jeho dílo platilo za nepřekonatelnou sumu
veškeré světské moudrosti, za vzor pravdy. Aristotelovská filozofie se ujala vlády
nad světem a tato vláda trvala až do 16. století. Nejvýznamnější představitelé
scholastiky jsou Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Tomáš byl Albertovým žákem.
Albert své vědění nepodal v systematickém souhrnu, pouze shromáždil
a uspořádal obrovské množství materiálu, které Tomáš využil. Tomáš Akvinský,
který, jak se říká, stojí na ramenou Albertových, vytvořil největší naukový systém
středověku. Albert byl orientován přírodovědně, Tomáš byl orientován duchovně.
4.1.1 Albert Veliký (1193 nebo 1206/1207 -1280)
Jeden z nejvýznamnějších středověkých učenců. Pocházel ze šlechtického rodu.
Studoval na univerzitě tzv. svobodná umění, přírodovědu, medicínu
a Aristotelovu filozofii. Působil na řadě evropských univerzit, včetně pařížské,
která byla nazývána zářivé slunce středověké křesťanské učenosti. Zanechal
rozsáhlé dílo. Jeho sebrané spisy představují 21 svazků. Věnoval se filozofii,
metafyzice, logice, etice, právní vědě a přírodovědným oborům. Pro svou filozofii
využíval Aristotelovo dílo.
4.1.2 Tomáš Akvinský (1225-1274 )
Narodil se v Itálii jako syn Ladulfa z Aquina příbuzného hohenstaufské císařské
rodiny. Jako pětiletý byl dán na vychování k benediktýnům a ještě jako chlapec
odešel na univerzitu v Neapoli, aby studoval svobodná umění. V sedmnácti letech
vstoupil do dominikánského řádu. Ten jej vyslal ke zdokonalení vzdělání
do Paříže a tam se stal žákem Alberta Velikého, kterého Tomáš ctil po celý život.
Albert ho po tříletém studiu v Paříži vzal s sebou do Kolína nad Rýnem, kde
Tomáš studoval další čtyři roky. Roku 1252 se vrátil opět do Paříže, aby tam
zahájil svou akademickou činnost. Věnoval se jí s plnou oddaností.
Dílo
Jeho dílo je stejně úžasné a rozsáhlé jako dílo jeho učitele Alberta. První souborné
vydání vyšlo v Benátkách koncem 16.století. Má 25 svazků a francouzské vydání
z konce 19.století 34 svazků. Ve svém díle vychází z Aristotela. Díla se vyznačují
přehledným členěním. Je pro něho charakteristické úsilí o jednoznačnost a přesný
výraz.
V oblasti vědění je přesvědčen:
 Existuje zákonitě uspořádaná říše skutečnosti a můžeme ji poznat.
 Trvá na možnosti pravdivého, objektivního poznání a odmítá veškerou
filozofii, která skutečnost pokládá jen za myšlenkový výtvor lidského ducha.
Ducha chce omezit na poznávání vlastních forem.
 I když je naše poznání objektivní a pravdivé, přece to ještě nestačí. Nad říší
poznání – filozofického, metafyzického – se klene říše nadpřirozené pravdy.
Do této říše nelze proniknout pouhou schopností myšlení.
 Tvrdí, že pravda může být jen jedna. Jeho poznání pravdy je silně teologické.
 Podobně jako Aristoteles vidí člověka veskrze začleněného do společnosti
a státu. Člověk je pro Tomáše Akvinského stejně jako pro Aristotela „zóon
politikon, živočich společenský“. Jestliže-li je tedy pro člověka přirozený život
ve společenství s ostatními, pak také musí mezi lidmi existovat něco, čím je
toto množství řízeno. Při tak velkém počtu lidí a při snaze jednotlivce jednat
egoisticky pro svůj soukromý zájem, by se lidská společnost rozpadla, pokud
by nebylo nikoho, kdo by se staral o společné dobro společnosti právě tak,
jako by se muselo rozpadnout lidské tělo a vůbec každá lidská bytost, kdyby
nebylo v těle nějaké společné řídící síly, která je zaměřena na společné dobro
všech údů. Tak je Tomášem odůvodněna nutnost sociální autority.
Učení Tomáše Akvinského (tomismus) – vychází ze skutečnosti, že odpovědi
na všechny otázky, které zajímají filozofii, jsou obsaženy v Bibli. Úlohou filozofů
je, aby pochopili tyto odpovědi a přivedli k nim lidský rozum, ten přijímá
nadpřirozené jako nadrozumovou pravdu, kterou lze postihnout jen pomocí
náboženské víry.
Roku 1322 byl prohlášen za svatého.
4.1.3 Roger Bacon (1214 – 1294)
Charakteristika Baconova učení
Významný představitel vrcholné scholastiky, i když svým dílem podkopal její
základy. Osvojil si důkladnou znalost matematiky, medicíny, teologie a filozofie
v Oxfordu a potom v Paříži. Vědec, který značně překročil svou dobu, který nejen
že napadá tomismus, nýbrž otřásá principy scholastiky vůbec. Za největší filozofy
všech dob považoval Aristotela, Avicennu10 a Averroa11, kteří nebyli křesťany.
Tomáši Akvinskému se vysmíval za jeho neznalost řečtiny a kritizoval ho za to,
že psal o Aristotelovi, aniž by znal jazyk, kterým sepsal svá díla. Dále vytýkal
scholastikům, že jsou málo znalí matematiky, která je podle něho základem všech
věd. Bacon, stejně jako ostatní vůdčí myslitelé pozdní scholastiky, patří
k františkánskému řádu, v němž tomistická filozofie od počátku narážela
na odpor.
Dílo
Jeho spisy se nazývají: Větší dílo, Menší dílo, Třetí dílo, O užitečnosti věd.
Scholastice vytýká její vědeckou metodu, která řešila všechny otázky tak,
že se odvolala na to, co říká příslušná autorita (Bible, Aristoteles) a z toho pak
vyvozovala závěry logickou dedukcí. Bacon naproti tomu požaduje návrat
k bezprostřední zkušenosti, k pozorování a dotazování přírody prostřednictvím
experimentu, ve kterém spatřuje pramen veškerého pravého vědění o světě.
4.2 Německá mystika
4.2.1 Mistr Eckhart (1260-1327)
Pocházel z rytířské rodiny, získal vynikající teologické12 a filozofické vzdělání.
Byl asi Albertovým žákem v době jeho působení v Kolíně nad Rýnem. Ovládal
Aristotela a scholastiku. Jeho dílo je velmi teologické. Dle Eckharta mystika jako
duchovní postoj není časově vázána. V každé epoše a v každém okamžiku svého
života má člověk možnost zavřít oči, nehledět na svět a hledět do vlastního nitra.
Nepodává propracovaný systém, ve kterém má všechno své místo, nestará se
o jednotlivosti světa a přírody, nýbrž krouží výhradně okolo věčných pólů
mystiky tj. boha a duše.
Na Eckharta pak výslovně navazovali tak rozmanití myslitelé, jako byl Wilhelm
Friedrich Hegel, Friedrich Wilhelm Schelling, Heidegger a Erich Fromm.
4.3 Filozofie renesance a humanismu
Nová evropská situace (např. dobytí Cařihradu Turky, luterská reformace, začíná
se hroutit poměrně stabilní společenská struktura středověku) vyžadovala zcela
nové právní a státnické myšlení. Zájem o antiku, ve filozofii běžný již dříve, byl
10
Avicenna (980-1037) neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná.
Byl středověký perský učenec, lékař a básník. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za
nejvýznamnější postavu arabské středověké filozofie.
11
Averroes, nebo také Ibn Rušd, (1126- 1198, Marrákeš) byl arabský filozof.
12
Mistr Eckhart byl mimo jiné v dominikánském řádu generálním vikýřem pro české kláštery.
ve 14. století oživen a prohlouben zcela novým způsobem. Humanismus
se neomezoval jen na literaturu, nýbrž zasáhl do všech oborů duchovního života.
Ve filozofii humanisté podnikli řadu pokusů probudit k novému životu antické
systémy v jejich pravé podobě, tj. scholastickým výkladem neovlivněné.
Pro filozofii humanismu je důležitý postoj, který vychází z uznané hodnoty
každého lidského života. Renesanční člověk se vymaňuje ze středověkého
způsobu myšlení, zájem se od Boha obrací směrem k člověku samému.
K významným renesančním myslitelům patřili:
Francesco Petrarca (1304-1374)
Mikuláš Kubánský (1401-1464)
Erasmus Rotterdamský (1466-1536)
Niccolo Machiavelli (1469-1527)
Thomas More (1478-1535)
a další
4.3.1 Niccolo Machiavelli (1469 -1527)
Machiavelliho13 nejvýznamnějším spisem je Vladař, za hlavní princip politického
jednání považuje sebezachování státu a stupňování jeho moci.
Machiavelli je hluboký znalec lidské psychiky a slabostí člověka, kterých politik
musí využívat: státník musí mít na paměti, že všichni lidé jsou špatní a většina je
ještě také hloupá. Chválí rychlé bezohledné jednání. Právu důvěřuje jen velmi
rezervovaně. Jeho kritikové poznamenali: Tento muž, zrozený a vychovaný pro
diplomacii, měl odvahu sobě i celému světu přiznat to, co diplomaté všech dob
prozrazovali jen svým jednáním.
4.4 Období baroka
Obsáhlé filozofické systémy vytvořilo teprve období od baroka až po 19. století.
Filozofie 17. století se vyznačuje relativní jednotností a plynulostí vývoje. Jestliže
máme v matematice metodu neotřesitelných důkazů, pak vznikla otázka, proč
by nebylo možné založit podobným způsobem veškeré lidské vědění, tedy
všechny vědy a především filozofii. Filozofii tohoto období nelze oddělit
od matematiky. Filozofové byli geniálními matematiky. S tím velmi úzce souvisí
další zvláštnost, totiž snaha o přehledné uspořádání, harmonickou stavbu,
vyváženost všech částí celku. Výraz této snahy nalézáme nejen ve filozofii, nýbrž
ve všech oblastech kulturního života. Podstatné problémy období vrcholného
13
Machiavelli, významný florentský myslitel, který byl prodchnut myšlenkou národní jednoty
a velikosti roztříštěné Itálie pokud možno pod vedením rodného města Florencie. Byl plný
nenávisti vůči papežovi, kterého považoval za překážku takového procesu.
středověku nalézáme ve filozofickém systému Descartově, Spinozově
a Leibnizově.
4.4.1 René Descartes (1596-1650)
Descartes chtěl filozofii přetvořit v univerzální matematiku, vědu, ve které je
všechno získáno přesnou dedukcí z nejjednodušších základních principů.
Narodil se roku 1596 ve francouzské šlechtické rodině. Vzdělání získal u jezuitů.
Odsud si odnesl zálibu v matematice spojenou se skepsí ke všem ostatním vědám.
V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v naprostém ústraní a soustředění,
a období nestálého a dobrodružného života. Po krátké době, kdy se zúčastnil
života pařížské společnosti, jako to bylo v jeho společenské vrstvě běžné,
se v Paříži na dva roky uchýlil do ústraní (jeho bydliště neznalo ani pět jeho
nejbližších přátel a věnoval se studiu matematiky). Potom se jako voják zúčastnil
třicetileté války, protože chtěl důkladně poznat svět. Život u vojska vystřídalo
několik let cestování. Pak opět následovalo období života v ústraní. Žil tehdy
v Amsterodamu. Se světem byl v kontaktu jen prostřednictvím jednoho
francouzského přítele. Švédská královna Kristýna I., která studovala jeho díla
a přála si, aby jí některé otázky vysvětlil, jej v roce 1649 pozvala za velice
výhodných a lichotivých podmínek do Švédska, kde ovšem následujícího roku
zemřel následkem špatného klimatu.
Dílo
Všechna jeho díla byla sepsaná v Holandsku.
 Svět, první dílo, když bylo téměř dokončeno, dozvěděl se Descartes o
odsouzení Galilea Galileiho (1633) a pod dojmem této zprávy svůj spis zničil,
protože se chtěl vyhnout podobnému konfliktu.
 Rozprava o metodě, jak vést správně rozum a jak hledat pravdu
ve vědách - nejprve vydal anonymně.
 Meditace o první filozofii (tj. o metafyzice), 1641 vydal své hlavní dílo, kde
dokazuje boží existenci a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Descartes spis
věnoval teologické fakultě pařížské univerzity, nikoli aby se chránil před
osočováním ze strany církve, byl přesvědčen, že svými myšlenkami věci
náboženství prokáže službu. Přesto byly jeho knihy později zařazeny mezi
zakázané a zatraceny jak protestantskou církví, tak i státem.
 Principia Philosophiae (1644) systematický výklad myšlenek.
 Dopisy o lidském štěstí a Vášně duše, oba spisy byly napsány pro falckou
hraběnku Alžbětu, kterou Descartes poznal v holandském exilu.
Myslím, tedy jsem. - Cogito ergo sum.
Říká: Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si
napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je jisté? Abych mohl
bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu
pochybovat o všem, abych zajistil, co obstojí před touto radikální pochybností.
Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo
stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně
existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť
vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím
rovněž o tom, co se zdá vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je
možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí
v omyl. Začnu-li však filozofovat tím, že všechno uvedu v pochybnost, je zde
něco, o čem nejen pochybovat nemohu, totiž prostý fakt, že teď v tomto okamžiku
myslím. Myslím tedy jsem.
Za plnohodnotné pokládá pouze poznání, jež myslící rozvažování může vyjádřit
ve zcela průzračných, rozumových, matematických pojmech.
Descartovo dílo mělo mimořádně významný dějinný vliv. Je považován za otce
moderní filozofie. Jeho dílo je velmi náročné a složité, principy přírody vykládá
z mechanického a matematického hlediska, jeho dílo je empiristické a
Východiskem jeho myšlení je zkušenost a pojmové myšlení, které později uvedl
do pravého a správného vztahu Kant.
4.4.2 Spinoza (1632 – 1677)
Spinoza, vlastním jménem Baruch De Spinoza vytvořil dílo, jež hloubkou a
velkolepou sevřeností má v dějinách filozofie jen málo sobě rovných. Spinozova
filozofie je zaměřena především eticky. Vystihují to jeho slova:
Když mne zkušenost poučila, že všechno to, co tak často poskytuje obyčejný
život, je plané a nicotné, a když jsem spatřil, že vše čeho jsem se bál a co se bálo
mne, obsahuje dobro a zlo jen potud, pokud je to pohnutkou mysli, rozhodl jsem
se prozkoumat, zda existuje nějaké pravé dobro, které může sdělit duchu svou
dobrotu samo o sobě, bez příměsi ostatních věcí, ano, zda existuje něco takového,
čeho nalezení a dosažení může poskytnout stálou a nejvyšší radost pravdy.
Narodil se v židovské rodině, která pocházela ze Španělska. Po vyhnání Arabů
ze Španělska byli židé pronásledováni jak katolickou církví, tak i španělským
státem a stanuli před volbou: podřídit se křesťanskému prostředí nebo odejít.
Velká většina dala přednost druhé možnosti. V době, kdy se Spinoza narodil,
existovala v Amsterodamu vzkvétající židovská obec. Spinoza prokázal v dětství
vynikající nadání a byl svým otcem určen pro dráhu rabína. Jako mladík studoval
Bibli, Talmud (dílo židovského náboženství, které obsahuje komentáře a výklad
k pěti knihám Mojžíšovým), středověkou židovskou filozofii, naučil se latinsky,
studoval středověkou scholastiku a jejím prostřednictvím řeckou filozofii, dále
studoval Descarta. Dostal se do ostrého sporu se svými souvěrci. Nebylo mu ještě
24 let a ještě nezveřejnil žádný spis, když byl na základě ústních projevů
obžalován z kacířství a vyloučen z židovské obce. Pro žida, který žil uprostřed
cizího národa, pro kterého židovská obec nebyla jen náboženskou oporou, ale
představovala skutečnou vlast, byla exkomunikace zvlášť těžkou ránou. Spinoza
měl sice daleko k tomu, aby si zoufal, ale důsledky této události znamenají jednak
bezmeznou osamocenost, která byla teprve později zmírňována korespondencí
s významnými osobnostmi, jednak vnitřní nezávislost a osvobození od předsudků,
jakého vůbec dosáhlo jen málo lidí. Spinoza žil po celý život velmi osamoceně
a skromně na různých místech v Holandsku. Ačkoliv ze základních spisů, v nichž
je vyloženo jeho vlastní myšlení, vyšel za jeho života pouze jeden, rozšířila se
jeho sláva po celé Evropě, zčásti díky styku s přáteli a zčásti díky korespondenci
s významnými osobnostmi. V roce 1673 dostal nabídku, aby vyučoval filozofii
na univerzitě v Heidelbergu. Odmítl. V mládí se při studiu naučil brousit optická
skla, židovská tradice totiž žádala, aby učenec ovládal nějaké řemeslo. Touto
činností si vydělával na živobytí a ta také zavinila jeho předčasnou smrt
na tuberkulózu plic. Zemřel v pouhých 44 letech.
Dílo
Spinoza vycházel z toho, že Bible nebyla zjevena pouze několika vyvoleným,
ale celému národu, případně celému lidstvu. To znamenalo, že jazyk Bible musel
být přizpůsoben chápavosti prostého lidu, který tvoří většina lidstva. Širokou
masu neoslovíme apelem na rozum, nýbrž tím, že podnítíme její obraznost. Písmo
Svaté se musí tedy chápat a vykládat ve dvojím smyslu. Má jakýsi povrch, který
je určený pro lid, uspokojuje jeho potřebu náboženství vyzdobeného obrazy
a zázraky. Pod tímto povrchem však filozof nalézá, neboť dokáže v povrchu
objevit rozpory a omyly, hluboké věčné myšlenky velkých duchovních tvůrců.
Žádá, aby postava Ježíše byla oproštěna od dogmat, která ji obklopují a vedla
pouze ke sporům a nesnášenlivosti. Spinoza nepovažuje Krista za Božího syna,
nýbrž za největšího a nejušlechtilejšího ze všech lidí. V následování takto
pochopeného Spasitele a jeho učení se budou moci sejít nejen židé s křesťany,
nýbrž v jeho jménu by se mohly sjednotit všechny národy.
 Teologicko-politický traktát. To co je v něm řečeno o náboženství, se nám
nebude zdát příliš kacířské a revoluční, avšak ve věku náboženských válek to
stačilo k rozpoutání bouře, která Spinozovi definitivně vzala chuť a snad i
praktickou možnost, aby dále publikoval.
 Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii leželo až do konce jeho
života uzamčeno v psacím pultu a Spinoza žil v posledních letech života
v neustálém strachu, že by se kniha po jeho smrti mohla ztratit. Ve
skutečnosti byla však jeho přáteli vydána ještě v roce jeho úmrtí a dosáhla
vlivu, který lze jen stěží dohlédnout.
Etika
Spinozovu Etiku lze studovat jen s hlubokou znalostí filozofie a geometrie.
Východiskem jeho učení je substance. Slovo má mnoho významů, nejen hmotu
v dnešním slova smyslu. Spinoza tímto myslí také nekonečno. Substance je věčná,
nekonečná, existuje sama za sebe. Není nic mimo ni. Protějškem pojmu substance
je pojem modus-to je svět věcí v nejširším smyslu. Nekonečná substance neboli
Bůh má dvě vlastnosti: myšlení a rozlehlost. Bůh je jednak nekonečná rozlehlost,
jednak nekonečné myšlení, tedy nikoliv určité čili omezené myšlení.
Věnuje se také otázce svobodné vůle a dospívá k závěru, že člověk si namlouvá,
že může svobodně volit, rozhodovat a srovnává ho s kamenem vrženým
do vzduchu, který padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu
a místo dopadu. Naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako všechno
přírodní dění. Neexistují ani všeobecně platné pojmy dobra a zla. Co podporuje
zachování jednotlivé bytosti je dobro, co brání zachování bytosti, se nazývá zlo.
Musíme se ptát, kde je vlastně v takovém světě místo pro etiku, která přece chce
vyložit obecně platný princip lidského chování. Má vůbec smysl, pokoušet se
o etiku ve světě, kde se každá jednotlivá bytost nutně řídí „zákonem“, z něhož
vzešla, tj. podle Spinozy zákonem sebezáchovy, a kde svoboda náleží jen
nejvyšší, všeobjímající bytosti?
Celek je větší než jeho část
Podstatou všeho jsoucna je snaha zachovat sama sebe. To platí i pro člověka:
Protože rozum neukládá nic, co by odporovalo naší přirozenosti, žádá nás, aby
každý miloval sám sebe, vyhledával to, co je nám skutečně užitečné, a směřoval
k tomu, co člověka vede skutečně k větší dokonalosti. A vůbec, aby se každý
pokud je sám sebou, snažil zachovávat své vlastní bytí. A to je pravdivé se stejnou
nutností, jako celek je větší než jeho část.
Ctnost, přirozené právo člověka, vlastní přirozenost
Ctnost je schopnost člověka prosadit své snažení. Ctnost je tudíž totéž co moc
a přesně tam, kam až sahá tato moc, sahá i přirozené právo člověka. Neboť
přirozeným právem lze rozumět přírodní zákony neboli moc přírody konat podle
vlastní přirozenosti. Co však je vlastní přirozenost člověka? Člověk je podle své
přirozenosti rozumná bytost. Jedná podle své přirozenosti tehdy, když usiluje
o svůj vlastní užitek pod vedením rozumu.
Člověk jako rozumová bytost
Člověk ovšem není jen rozumovou bytostí, je také ovládán a zmítán instinkty,
pudy a vášněmi. Jaký je vztah rozumu k vášním? Spinoza je natolik důkladný
znalec lidské přirozenosti, že nemůže prostě žádat, aby rozum vášně zkrotil
a potlačil. Co tedy zmůže rozum? Něco přece. Jednotlivé vášně mají tu zvláštnost,
že každá usiluje o úplné uspokojení bez ohledu na ostatní vášně a na blaho celé
osoby. Ve vášni se člověk zcela oddává okamžiku na to, co se může stát. Jestliže
se jí beze všeho oddáme, nesloužíme vlastnímu, správně chápanému užitku.
Teprve rozum poukazuje mimo prchavý okamžik ke vzdáleným budoucím
následkům současného jednání, a tím nám pomáhá získat celkový přehled
a správně jednat. Pudy tedy potřebujeme jako hnací sílu, jako motor života.
Rozum nás poučuje, abychom pudy, působící proti sobě navzájem, koordinovali,
uváděli v rovnováhu a takto jich využívali k pravému užitku pro celou
harmonickou osobnost. Bez vášní lidé nemohou být. Ale vášně mají být
uspořádány a vedeny světlem rozumu.
Spinozův vliv na pozdější myšlení se nezačal uplatňovat hned po jeho smrti,
i po smrti byl stejně jako za svého života nenáviděn a zakazován. Židovská obec
ho exkomunikovala, katolická církev zařadila jeho díla do indexu zakázaných
knih. V Německu mu první veřejně vzdal hold Gottfried Wilhelm Leibniz (16461716), následovali ho Johann Gottfried Herder (1744-1803) a Wolfgang Goethe
(1749-1832), který se k jeho učení hrdě hlásil. Mezi filozofy, které ovlivňovaly
jeho myšlenky, patří také Arthur Schopenhauer (1788-1860), Fridrich Nietsche
(1844-1900), Henri Bergson (1859-1941) a další.
1. Vidíte rozdíl Boha mezi katolicismem a jinými náboženstvími?
2. Vysvětlete Spinozovo učení „celek je větší než jeho část“?
4.5 Německá filozofie
4.5.1 Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 – 1716)
Zakladatel německé filozofie, která později zaznamenala mohutný rozmach. Jeho
mnohostrannost ve všech oborech vědění nemá v německých duchovních dějinách
obdoby. Spolu s René Descartem a Baruchem Spinozou byl jedním ze tří
největších racionalistů 17. století. Jeho filozofie však zároveň odkazovala
na scholastickou tradici.
Narodil se v Lipsku v roce 1646, krátce před uzavřením vestfálského míru, brzy
osiřel, již v dětství si osvojil rozsáhlé vzdělání, které mu umožnilo vstoupit
v patnácti letech na univerzitu, v sedmnácti se stal bakalářem, doktorem
ve dvaceti. Bylo mu ihned nabídnuto místo vysokoškolského pedagoga, odmítl jej
a nikdy v životě se pedagogické činnosti nevěnoval. Ve službách mohučského
kurfiřta odešel do Paříže se samostatně vypracovaným plánem odvrátit jiným
směrem výbojnost francouzského krále Ludvíka XIV. Leibniz navrhoval, aby
státy křesťanské Evropy neplýtvaly už svými silami v boji mezi sebou, ale aby
se společně obrátily proti nekřesťanskému světu. Doporučoval, aby Francie
obsadila Egypt, jak to později učinil Napoleon I. Neměl však úspěch. Bylo mu
naznačeno, že křížové výpravy vyšly z módy. V Paříži navázal kontakt s mnoha
významnými osobnostmi tehdejší vědy. Při zpáteční cestě navštívil Spinozu. Roku
1676 odešel, jako vévodský knihovník a duchovní rádce, do Hannoveru. Z jeho
podnětu byla v roce 1700 založena Berlínská akademie věd. Navázal také kontakt
s ruským carem Petrem Velikým. Ke konci života upadl v nemilost a zemřel
osaměle.
Dílo
Jeho filozofické myšlenky jsou rozptýleny v četných dopisech a menších
pojednáních.
Teodicea (O Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla). Spis vznikl z rozmluv
s pruskou královnou. Nejvýznamnějším spis.
Učení o monádách
 Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové
substance.
 Monády jsou síly, silová centra. Těleso není podle Leibnize nic jiného než
komplex bodových silových center.
 Monády jsou duše. Nižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení. Mají
temné, neuvědomělé představy. Vyšší monády jako je lidská duše, mají
vědomí. Nejvyšší monáda je Bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.
 Monády jsou individua. Nejsou dvě stejné monády.
V této koncepci se v pozměněné podobě Leibnizovi vrací problém, který
zaměstnával již jeho předchůdce. Descartes znal dvě substance: myšlení
a rozlehlost. Jejich vzájemný vztah, především v člověku, dokázal však vyložit
pouze s nesmírnými obtížemi. Pro Leibnize existuje nekonečně mnoho substancí,
právě monády. Každá monáda má svůj vlastní svět představ. Celý svět se skládá
z monád a jejich představ. Všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa.
Základní myšlenky, na nichž spočívá Leibnizův systém, a které zaujímají důležité
postavení ve vývoji filozofie po Leibnizovi, jsou tyto:
 Myšlenka dokonalé rozumnosti univerza, to je myšlenka jeho logické
zákonitosti
 Myšlenka samostatného významu individuality ve vesmíru
 Myšlenka harmonie všech věcí
 Myšlenka kvantitativní a kvalitativní nekonečnosti univerza.
 Myšlenka mechanického výkladu přírody.
4.5.2 Christian Wolf (1679 – 1754)
Profesor v Halle a Magdeburgu. Uvedl Leibnizovy myšlenky v propracovaný
systém a seznámil s ním široký okruh veřejnosti. Vznikl tzv. leibnizovowolfovský systém, který je jeho dílem. Stal se základem německé filozofie
až do doby filozofie Immanuela Kanta (1724 – 1804).
4.6 Anglická filozofie
4.6.1 Francis Bacon (1561-1626)
Je považován za zakladatele empirismu. Vytvořil program obnovy lidského
vědění, jehož základem bude výlučně experiment a zkušenost, a cílem praktické
ovládnutí přírody člověkem
4.6.2 Isaac Newtona (1643-1727 )
Fyzik, matematik, filozof. Tvrdil, že čím hlouběji člověk nahlíží do tajemství
přírody, tím se stává pokornějším a skromnějším. Newton si až do konce života
uvědomoval, že lidský duch může postihnout jen zlomek pravdy. Své životní
vědecké dílo uzavřel slovy: Bytí a vědění je moře bez břehů. Čím dále pronikáme,
tím nezměrněji se rozprostírá to, co ještě leží před námi, každý triumf vědění
v sobě zahrnuje sterý poznatek o nevědění.
4.6.3 John Locke (1632 - 1704)
Studoval přírodní vědy, lékařství a státovědu. Seznámil se s lordem Ashleyem14
a zůstal svázán s několika generacemi jeho rodiny jako domácí učitel, rádce
a lékař. Podílel se na proměnlivé státnické dráze svého příznivce. Když
Shaftesbury vykonával úřad lorda kancléře, dostalo se i jemu státního úřadu, který
však po pádu svého ochránce ztratil. Po čtyřletém pobytu v jižní Francii v letech
1675-1679 se vrátil do Anglie spolu se Shaftesburym, který byl mezitím znovu
povolán do čela kabinetu. Ani toto období však netrvalo dlouho. Po novém pádu
svého ochránce odešel Locke do Holandska, kde se od roku 1683 do roku 1688
skrýval, protože mu hrozilo politické pronásledování. Když v roce 1689 usedl
na anglický trůn Vilém Oranžský, následoval jej do Anglie i Locke, vykonával
úřad komisaře pro obchod a kolonie. Roku 1700 odešel na odpočinek a poslední
čtyři léta strávil v ústraní na statku svého šlechtického přítele.
Dílo
Jeho hlavní dílo se jmenuje Esej o lidském rozumu. Navenek se vyznačuje
srozumitelným jazykem i obsahem. Východiskem jeho filozofie je stejně jako
u Descarta pochybnost. Základem Lockova díla je nauka o poznání. Významné
jsou i jeho myšlenky o výchově, názory politické, nábožensko-filozofické
a etické.
4.6.4 George Berkley (1684 - 1753)
Byl Ir, studoval v Dublinu. Hodně cestoval, poznal na svých cestách celou
Evropu, několik let strávil na Bermudách.
Dílo
Své hlavní dílo Pojednání o základech lidského poznání vydal v pětadvaceti
letech. Později podal populární výklad své filozofie formou dialogu. Navazuje
na Locka a všímá si v jeho myšlenkách dvou nedůsledností, které mají týž kořen.
První nedůslednost: Smyslově vnímatelné kvality zraku, sluchu, čichu a chuti
chápal Locke jako subjektivní, a proto je označoval jako sekundární.
Druhá nedůslednost: Naproti tomu rozlohu, pevnost a pohyb, ačkoliv je vnímáme
také smyslově, totiž hmatem, postavil jako primární kvality před kvality
sekundární a vyslovil hypotézu, že jejich původem je určitá skutečnost, která
přesně odpovídá našemu vjemu.
14
Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury (1671-1713), anglický politik.
Tyto rozpory odstranil Berkley tak, že se přidržel principu, podle kterého vše,
co vnímáme a poznáváme, ať prostřednictvím vnějšího nebo vnitřního vnímání,
ať jako primární nebo sekundární vlastnost, ať jako jednoduché nebo složené
ideje, je nám vždy dáno jen jako fenomén našeho vědomí, jako stav našeho ducha.
4.6.5 David Hume (1711 – 1776)
Pocházel ze Skotska, narodil se v Edinburghu. Jeho život byl bohatý na úspěchy
a vnější pocty. Jako vyslanecký sekretář pobýval v Paříži, zde se seznámil
s francouzskými osvícenci, zejména s Rousseauem. Poslední léta života strávil
jako bohatý a nezávislý muž v kruhu svých přátel.
Dílo
 Pojednání o lidské přirozenosti
 Zkoumání lidského rozumu.
 Dějiny Anglie. Toto dílo mu přineslo slávu a hmotný zisk.
Ve své teorii navazuje na Locka. Složené ideje jsou vytvořeny v rozumu
kombinací jednoduchých elementů. Paměť a představivost, na nichž
spočívá celý vyšší duchovní život, jsou totiž bohužel uzpůsobeny tak, že
při sdružování představ se mohou velmi snadno mýlit.
1. Jaký význam měla anglická filozofie pro další filozofický vývoj?
2. Evropské myšlení není jednolitým celkem. Můžeme mu porozumět?
3. Můžeme porozumět myšlení tak odlišnému, jaké je ve střední a východní
Asii?
4. Jaké zdroje poznání považují středověcí myslitelé za základní a v čem se
liší?
5 Filozofie osvícenství
Osvícenství je evropské intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr,
který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Národní povaha
a historické podmínky vtiskly přirozeně osvícenství každého velkého národa
vlastní tvář. Druhá polovina 17. století je ve Francii vyplněna vládou Ludvíka
XIV., kdy dochází ke společenskému a duchovnímu rozkvětu, který ji staví
do čela vývoje v Evropě. Mimo jiné Francouzi začali studovat anglickou ústavu
a společenský systém, anglickou přírodovědu a filozofii. Počali si uvědomovat,
že Anglie ve svém duchovním vývoji již uskutečnila mnohé z toho, co ve Francii
na svou realizaci teprve čeká a do Francie začal proudit široký tok myšlenek, které
zrodila Anglie. Z Francie se tyto myšlenky přelévaly do celé západní Evropy.
O zprostředkování anglických myšlenek Francouzům se zasloužili především
Montesquieu a Voltaire. Pro celé myšlení osvícenské doby je charakteristické
ztotožnění rozumu a přírody reprezentované Rousseauem.
Osvícenství bylo završeno v roce 1781, kdy vyšlo Kantovo hlavní dílo Kritika
čistého rozumu.
5.1 Montesquieu a Voltaire.
5.1.1 Charles de Montesquieu (1689-1755)
Celým jménem: Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu
Roku 1721 vyšly v Paříži Perské listy, v nichž se líčí cesta dvou mladých Peršanů
po Francií. Ti ve svých dopisech domů studují a kritizují společenské, státní
a církevní poměry. Dílo jako celek bylo skvělou satirou na státní absolutismus,
církevní nesnášenlivost a všeobecné mravní uvolnění mravů v tehdejší Francii.
Kniha, která zprvu nebyla brána vážně, se pro svou duchaplnou formu brzy stala
slavnou.
Po svém pobytu v Anglii napsal svá dvě hlavní díla Úvahy o příčinách velikosti
a pádu Římanů a Duch zákona. Na obsáhlém historickém materiálu dokládají
obě díla v zásadě stejnou myšlenku: Rozhodujícím momentem dějin, na němž
závisí štěstí i neštěstí národů, není vůle či svévole vládců, nýbrž celková povaha
společenských a státních poměrů. Stát a zákon nejsou vytvořeny libovolně, nelze
je libovolně měnit, vyrůstají z přírodních a historických podmínek, jako je ráz
krajiny, podnebí, mravy, vzdělanost, náboženství. Správný zákon je ten, jenž je
nejlépe přizpůsoben charakteru a stupni historického vývoje daného národa. Proto
neexistuje žádný abstraktní a univerzální ideál či schéma nejlepšího státu.
5.1.2 Voltaire (1694-1778)
Vlastním jménem Francois Marie Arouet Jeho dílo má 99 svazků Přistoupíme-li
k němu s otázkou, jakými novými a původními myšlenkami obohatil filozofii,
sotva v nich nalezneme něco nového. Nenajdeme však jiného myslitele, který by
to vyslovil tak dobře jako on, a především nikoho, kdo by to vyslovil tak vášnivě,
tak vytrvale a s tak pronikavým úspěchem. Proto mu patří čestné místo v dějinách
filozofie.
Narodil se jako syn zámožného notáře, v 21 letech přišel do Paříže, kde si záhy
získal pověst stejně duchaplného jako lehkomyslného posměváčka. Když regent,
vládnoucí Francii po smrti Ludvíka XIV, prodal z úsporných důvodů polovinu
koní z královských stájí, koloval po Paříži výrok připisovaný Voltairovi, že by
bylo bývalo lepší prodat polovinu oslů, jimiž se hemží královský dvůr. Tento
i jiné vtipy připisované Voltairovi mu právem i neprávem způsobily jeho střetnutí
s královskou mocí. Regent ho dal uvěznit v Bastile, ale brzy jej zase propustil.
Svou první tragédii Oidipus, která byla krátce na to uvedena, položil Voltaire
základ ke svému jmění, které dokázal po celý svůj život udržovat s pozoruhodnou
obratností, ale s bohatstvím rostla i jeho štědrost.
Druhé střetnutí s vládnoucí mocí mělo osudovější důsledky. Při jedné společenské
konverzaci odpověděl Voltaire jistému šlechtici podle tehdejších měřítek velmi
smělou replikou. Šlechtic dal Voltaira v noci přepadnout najatými ničemy a zbít.
Voltaire jej vyzval na souboj. Místo souboje byl na příkaz policejního ministra,
který byl příbuzným jeho protivníka, znovu uvržen do Bastily a propuštěn pouze
pod podmínkou, že odejde do Anglie. Do roka se nejen naučil anglicky,
ale beznámil se i s nejvýznamnější anglickou literaturou té doby. Byl také dva
roky hostem pruského krále Fridricha II., potom mezi nimi došlo k roztržce
a nakonec se uchýlil do Švýcarska do města Ferney.
Dílo
 Filozofické listy o Angličanech, zde postavil anglickou svobodu velmi ostře
proti zkorumpované vládě šlechty a s ní spojeným duchovenstvem ve Francii.
 Esej o mravech a duchu národů, publikoval v Berlíně. Voltaire chtěl psát
dějiny, které by objasnily, jak lidé žili v kruhu své rodiny a jaká umění
společně pěstovali. Voltairovo dílo charakterizuje do té doby neznámá šíře
rozhledu, velkorysost v pojednáních o cizích kulturách a náboženstvích. Byl
jedním z prvních, kdo pochopili velikost a bohatství vzdálených světů, Persie,
Indie a Číny. Evropa už není svět, nýbrž jeden duchovní svět vedle
rovnocenných jiných. Židovství a křesťanství jsou náboženství jako každé jiné
– tím ovšem ztrácejí svou absolutní platnost. Právě tím jeho dílo pohoršovalo.
 Příspěvky do Encyklopedie mají zásadní význam.
 Filozofický slovník, navazuje na práci pro Encyklopedii.
 Pojednání o snášenlivosti, zde se zamýšlí nad náboženskou tolerancí
5.2 Encyklopedie věd, umění a řemesel (1751-1772)
Základní dílo osvícenské doby. Věk náboženství a filozofie ustoupil století vědy.
Tato hrdá věta stojí v úvodu k Encyklopedii věd, umění a řemesel, která
v 28 svazcích vycházela od roku 1751 do roku 1780. Měla uspořádat veškeré
vědění té doby. Vzdor opakovaným zákazům se Encyklopedie šířila
v desetitisících exemplářích a brzy byla přeložena do několika cizích jazyků
a měla značný vliv na obecný způsob myšlení.
Aniž bychom snižovali zásluhy jiných spolupracovníků, lze říci, že Encyklopedie
jako celek byla především dílem dvou mužů: Diderota a d´Álemberta.
5.2.1 Denis Diderot (1713-1784)
Proslavil se jako vedoucí osobnost kolektivu (asi 200 autorů), který pracoval na
Encyklopedii věd, umění a řemesel. Diderot napsal asi přes tisíc hesel. Diderot žil
i po vydání Encyklopedie nuzně. Když chtěl prodat svou knihovnu, dozvěděla se
o tom i ruská carevna Kateřina II., tak mu za ni zaplatila 15 000 franků a přidala
roční rentu. Diderot ji z vděčnosti navštívil v Petrohradě, kde se zůstal několik let
a těšil se zde velké úctě. Ve Francii se mu dostalo uznání až po smrti.
Filozofické myšlenky (1746), v nich se názorově shoduje s Voltairem.
Jean d´Alambert (1717-1783)
Všestranně vzdělaný filozof, literát, matematik, který byl druhým vydavatelem
Encyklopedie. Napsal úvod k celému dílu, v němž je vyloženo stanovisko a cíl
Encyklopedie. Pod tlakem státních a církevních úřadů proti tomuto dílu se stáhl
do ústraní a v práci pokračoval Diderot sám.
5.2.3 Jean Jaques Rousseau (1712 -1778)
Jeden z významných učenců a pilířů francouzského osvícenství.
Svůj život vylíčil s neslýchanou otevřeností ve svých vyznáních (Confessions,
vydáno posmrtně 1781). Je to život člověka zmítaného rozpory, vnitřními zápasy
a vášnivými city, člověka věčně nestálého, hluboce nešťastného, se silně
psychopatickými rysy. Narodil se v roce 1712 v Ženevě, v šestnácti letech utekl
z učení a zamiloval se do ženy o mnoho let starší, která se mu stala matkou
i milenkou. Žil zčásti v Paříži, zčásti na jiných místech Francie, dále žil v Ženevě,
v Anglii, znovu ve Francii. Zemřel v Paříži 1778.
Dílo
V roce 1749 vypsala Akademie v Dijonu jako námět rozprav o její cenu otázku
„Zda pokrok věd a umění od renesance přispěl ke zlepšení mravů?“ Toto téma
bylo jiskrou, která naráz zažehla v Rousseauovi všechno to, co v sobě
nashromáždil hloubáním ve své venkovské samotě. Po domluvě s Diderotem
odpověděl spisem Rozprava o vědách a umění (1750). Spis byl poctěn cenou
a rázem učinil autora oslavovaným spisovatelem. Rousseau dal zadané otázce
obecnou podobu, zda umění a vědy jsou užitečné pro mravnost a lidské štěstí.
Odpověděl na ni rozhodným „nikoli“. Rousseaův spis a diskuze, která se
rozvinula, přiměly Akademii k vypsání druhé soutěžní otázky: „Jak vznikla
nerovnost mezi lidmi?“ Rousseau odpověděl Rozpravou o původu a základech
nerovnosti mezi lidmi (1753). Rozlišuje mezi přirozenou čili fyzickou
nerovností, přirozené rozdíly způsobené stářím, tělesnými silami a duševními
vlohami, nerovností mravní čili politickou. Základní myšlenka, prostupující celým
Rousseauovým dílem, že člověk vychází z rukou přírody a teprve společnost jej
kazí, ukazuje, jak mimořádnou důležitost musel Rousseau přikládat výchově
a také ukazuje kam má výchova směřovat – Émile, román o výchově.
Když si Voltaire přečetl Rozpravu o nerovnosti, napsal Rousseauvi: Právě jsem
dostal, vážený pane, vaši novou knihu proti lidskému pokolení. Nikdo nikdy
nevynaložil tolik důvtipu, aby z nás udělal zvířata. Když člověk čte Vaše dílo,
dostává chuť lézt po čtyřech. Ale protože jsem tomu více než před šedesáti lety
odvykl, cítím bohužel, že je nemožné abych tomu zase přivykl.
Protikladnost obou myslitelů se projevila ještě po zemětřesení v Lisabonu15, kdy
Rousseau napsal: Lidé jsou sami vinni! Kdybychom místo ve městech bydleli
v polích, nemohli bychom být masově usmrcováni, kdybychom neobývali domy,
ale přebývali pod širým nebem, nemohly se nám zřítit střechy nad hlavou.
1. V čem vidíte přínos osvícenství pro současnost?
2. Má osvícenství význam pro pojímání zdraví?
15
Ničivé zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, 30 000 mrtvých.
6 Novověká filozofie
6.1 Immanuel Kant (1724 – 1804),
Immanuel Kant jeden z nejvýznamnějších filozofů v dějinách. Jeho filozofie je
dualistická. Člověk je občanem dvou světů. Existuje svět jevů a věcí o sobě.
Narodil se v Královci16 ve východním Prusku jako syn sedláře. V šestnácti
letech v roce 1740 začal studovat na univerzitě svého rodného města nejprve
teologii, kterou však opustil, a věnoval se filozofii a přírodním vědám. Devět let
pak působil jako domácí učitel na šlechtických statcích v okolí Královce. Roku
1775 promoval a zůstal na univerzitě jako soukromý docent. Za dalších patnáct let
(1790) získal profesuru logiky a metafyziky, kterou si podržel až do konce svého
života. Přednášel více než čtyřicet let logiku, metafyziku, matematickou fyziku,
zeměpis, antropologii, přirozenou teologii, morálku a přirozené právo. Byl
oblíbeným a inspirujícím učitelem.
Německý filozof Johann Gottfried von Herder, který studoval v Královci
v prvních letech Kantova docentského působení, jej chválí v jednom dopise,
že ve svém kvetoucím věku se radoval jako veselý mladík, jeho široké k myšlení
vybudované čelo bylo sídlem nezničitelného veselí a radosti, řeč překypující
myšlenkami plynula z jeho rtů. Žert, vtip a rozmar měl pohotově a jeho poučná
přednáška byla skvělou zábavou. Povzbuzoval a příjemně nutil k samostatnému
myšlení.
Právě tak živě jako o filozofických problémech uměl Kant vykládat ve svých
zeměpisných přednáškách o cizích zemích a národech, ačkoliv nikdy neopustil
Královec a jeho okolí. Kantův život byl velmi chudý na vnější události
a vyznačuje se velkou stálostí. Souvisí to patrně s tím, že jeho zdraví bylo
od narození podlomeno. Byl malý, slabý a nesouměrné postavy, protože měl
jedno rameno o něco výše než druhé. Sám si zvolil přísná pravidla k udržení
zdraví, která dodržoval se železnou kázní a dožil se vysokého věku.
Dílo





16
Kritika čistého rozumu, 1781, 1787
Kritika praktického rozumu, 1788
Prologomena ke každé příští metafyzice, 1783
Základy metafyziky mravů, 1785,1786
Náboženství v mezích pouhého rozumu, 1793
dnes Kaliningrad
Kritika čistého rozumu
Kantovo nejvýznamnější dílo. Zde píše, že všechno poznání začíná zkušeností.
Jak bychom mohli poznávat, kdyby se předměty nedotýkaly našich smyslů
a neuváděly naši rozvažující činnost do pohybu? Zkušenost předchází časově
každému poznání. Tím ovšem není řečeno, že každé poznání pochází
ze zkušenosti. Lidský rozum má zvláštní osud, doléhají na něj otázky, kterých se
nemůžeme zbavit, neboť jsou mu dány jeho vlastní povahou, rozum však na ně
nemůže odpovědět.
Člověk je poznávající bytost, jako takový používá svůj rozum teoreticky. Člověk
je stejnou měrou bytost jednající. Jako takový používá svůj rozum prakticky.
Některé základní pojmy
 Autonomie a heteronomie
Jak máme jednat? Čím má být určována naše vůle? Jsou dvě možnosti. Buď
je naše vůle určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu.
V tomto případě bude rozum autonomní, bude si sám dávat zákony, nebo je
naše vůle určována něčím, co je mimo nás, mimo náš rozum. Pak je naše vůle
určována cizím zákonem, heteronomie.
 Maxima a zákony
Maximou nazývá Kant zásadu, která má platit jen pro jednání jednotlivého
člověka. Jestli-že se rozhodnu, že již nebudu kouřit, týká se to jenom mne, zda
ostatní kouří, nehraje žádnou roli.
 Hypotetický imperativ
Jsou to věty, které platí všeobecně, ale jenom podmíněně. Vedle toho existují
 Kategorický imperativ
Jsou to věty, které platí všeobecně, ale nepodmíněně. Je zřejmé, že etika, která
má platit všeobecně a nepodmíněně, může být založena jen na kategorickém
imperativu. Chce-li člověk dosáhnout vysokého věku, musíš pečovat o své
zdraví. Platí to pro každého člověka. Škodí-li svému zdraví, onemocní, zemře.
Tento příkaz pro platí ovšem jen tehdy, že člověku vůbec záleží na tom, aby
dosáhl vysokého věku.
 Dobro a zlo
Jak se má jednat neplyne z toho, co je dobré, nýbrž z mravního zákona, který
říká, jak se má jednat a z toho plyne, co je dobré. Dobrá je mravní vůle. Kant
říká, že ve světě, ba ani mimo něj, není myslitelné vůbec nic, co by bylo
možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle. Záleží na vnitřním
postoji. Ten, kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí,
že to společnost očekává, ten sice (navenek) koná to, co žádá mravní zákon.
Jeho jednání má legalitu. Nevykonává-li to však z povinnosti, nýbrž z jiných
motivů a takovému jednání chybí mravnost.
 Soudnost
Pouze díky soudnosti jsme s to se orientovat ve světě. Soudnost je jednotící
člen mezi teoretickým a praktickým rozumem. Soudnost posiluje v člověku
sféru praktickou před teoretickou. V soudnosti má kořen intuice a genialita.
Soudnost uzavírá propast mezi dvěma světy – přírodou a svobodou. Princip

soudnosti pochází také z nás samých. Nemůžeme věci poznávat jako účelné,
musíme je podřizovat příslušnému posouzení.
Nauka o ctnosti
Část nauky o ctnosti pojednává o povinnostech člověka k sobě samému.
Pojem povinnost obsahuje moment nucení. K tomu nutně náleží subjekt, který
zavazuje a subjekt, který je zavazován. Protože člověk je na jedné straně
smyslová bytost (čistě přírodní bytost) na druhé straně rozumová bytost,
nadaná mravní svobodou (člověk o sobě), povinnost k sobě znamená,
že člověk jako mravně svobodný dává zákon sám sobě jako bytosti smyslové.
Člověk má povinnosti k sobě jako k morální bytosti: nazývají se pravdivost
a sebeúcta. Jejich protikladem je lež a skrblictví – ovšem nikoli ve smyslu
chamtivosti nebo skouposti, nýbrž jako zanedbávání sebe sama pod míru
vlastních přirozených potřeb a falešná pokora (podlézavost).
Člověk má povinnost k sobě jako přirozenému soudci sebe sama, k vlastnímu
svědomí: Poznej sám sebe! Nikoliv co do své fyzické dokonalosti…, nýbrž co
do mravní dokonalosti ve vztahu k své povinnosti – svému srdci, zda je dobré
nebo zlé.
6.2 Německá filozofie
6.2.1 Fridrich Schiller (1759 – 1805)
Schiller spojoval básnické nadání s filozofickým. Byl žákem I.Kanta a rozvinul
jeho teorii. V jeho životě však filozofický zájem zvolna ustupoval do pozadí
či spíše filozofické myšlenky plně vplynuly do jeho básnické tvorby. Schiller
rozpracovává především Kantovu etiku a estetiku. Umění a kráse přisuzuje
důležitou úlohu ve výchově celého lidského rodu.
Dílo
Nejdůležitějšími Schillerovými filozofickými spisy jsou:
 Filozofické listy
 O půvabu a důstojnosti
 Listy o estetické výchově lidského rodu.
6.2.2 Johann Gottfried Herder (1744 – 1803)
Herder pocházel také z východního Pruska. Podobně jako Schiller spojoval v sobě
Herder básnické nadání s filozofickým, ale na rozdíl od Schillera nevtělil svou
filozofii do básnických děl, nýbrž filozofický záměr v jeho životě nakonec
převážil. Herder nebyl tak kritický a systematický jako Kant. Dokázal však
postihnout zvláštnosti v duchu, dějinách a jazyku národů, individuální odlišnosti a
ducha národa.
Dílo
 Ideje k filozofii dějin lidstva
 Dopisy na podporu lidskosti
 Rozvažování a skutečnosti, rozum a jazyk, metakritika ke kritice rozumu.
6.2.3 Johann Gotlieb Fichte (1762 – 1814)
Fichte pocházel z Horní Lužice z velmi chudé rodiny, jen díky bohatému
mecenáši mohl studovat. Když příznivec zemřel, protloukal se několik let jako
domácí učitel. Byl vynikajícím řečníkem. Podílel se na založení berlínské
univerzity.
„Filozofii si volíme takovou, jací jsme sami.“ Podle soudu vrstevníků byl Fichte
„posedlý šílenou vírou v tvůrčí moc vůle“. Sám často říkával, že zná jedinou
potřebu, potřebu jednat a působit mimo sebe. Tvrdil, že filozofie zkoumá samo
vědění, proto je vědou o ostatních vědách a před nimi, je vědoslovím. Počátkem
filozofie musí být myslící subjekt.
Dílo
 O pojmu vědosloví neboli takzvané filosofie
 Základ veškerého vědosloví
6.2.4 Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854)
Narodil se ve Švábsku, již v 15 letech uzavřel přátelství s Hegelem. Vycházel
z Fichtovy filozofie. Představitel idealismu. Jeho systém se nazývá filozofie
identity. Podle něj nebyla příroda nic samostatného, nýbrž byla produktem „Já“,
vytvořeného proto, aby „Já“ mohlo uskutečňovat samo sebe.
Dílo
Filozofická bádání o podstatě lidské svobody
6.2.5 Georg Wilhelm Fridrich Hegel (1770 – 1731)
Narodil se ve Stuttgartu. Choval velký obdiv k řecké kultuře. Stal se „pruským
státním filozofem“ a uznávanou hlavou německé filozofie, jeho přednášky na
Berlínské univerzitě se těšily velkému zájmu a pozornosti i od předních činitelů
státu, i když nebyl vynikající řečník a dokonce zadrhával. Jeho díla patří ve
filozofické kultuře k nejobtížnějším. Kritika o nich napsala „Jsou to mistrovská
díla nesrozumitelnosti, znejasněná abstraktním a úsporným stylem, nešťastnou
terminologii a přehnaně obezřetným vymezováním všech tezí bezmála gotickou
přemírou omezujících klauzulí.“ Je zakladatelem moderní dialektiky. Vychází
z Herakleitovy nauky o jednotě protikladů.
Dílo
 Věda o logice
 Encyklopedie filozofických věd
 Fenomenologie ducha.
6.2.6 Ludwig Feuerbach (1804 -1872)
Narodil se v bavorském městě Landshutu v rodině významného německého
právníka. Nejprve začal studovat teologii v Heidelberku, po roce studia utekl
do Berlína, kde navštěvoval Hegelovy přednášky. Tehdy psal v dopise otci,
že kdyby měl zůstat u studia teologie, stal by se ze svobodného člověka otrokem.
Po vystudování filozofie působil několik let jako soukromý docent v Erlangenu,
ale protože nedosáhl profesury, uchýlil se na venkov. Tam psal všechny
filozofické práce.
Dílo
Postupně se vzdaloval od Hegelova učení, až se s ním definitivně rozešel a odmítl
celý hegelovský idealismus. Soustředil se na kritiku náboženství. Za základní
pojmy filozofie považoval přírodu a člověka. Vytýkal Hegelovi, že převrátil
poměr ideje a světa, ducha a těla. Proti tomu stavěl materialistický názor
o prvotnosti přírody, o člověku jako její součásti, o jednotě fyzického
a psychického, duchovního a tělesného.
Obdobně kritizoval náboženství za převrácení vztahu mezi bohem a světem,
přírodou a člověkem. Základní Feuerbachova myšlenka je, že nikoli Bůh stvořil
člověka, ale naopak člověk stvořil Boha. Představa Boha jako předpokladu
člověka a tvůrce světa je pouze personifikovanou podstatou člověka. Zdůrazňoval
nutnost spojení filozofie s přírodními vědami, zejména s antropologií, proto
hlavním principem jeho filozofie je antropologický princip. Feurbachův
materialismus je označován jako antropologický materialismus. Fyzické jevy jsou
základem psychických jevů. Myšlení je vlastností hmoty - mozku. Absolutním
zdrojem všeho je příroda, z které postupně vzniklo duševno. Člověk je přírodní
bytost, podléhající týmž zákonům jako celá příroda. Duše není nesmrtelná.
Vymanit se z kruhu myšlení, kde i bytí je jen myšlenkovým bytím, nám umožňuje
smyslové bytí.
Láska člověka k člověku je podle něho nejvyšším a skutečným projevem lidskosti.
Jde ještě dále a tuto humanitu povyšuje nad jakési nové náboženství.




Podstata křesťanství (1841)
Ke kritice Hegelovy filozofie (1839)
Podstata náboženství (1845)
Přednášky o podstatě náboženství (1851)
6.2.7 Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)
Teoretické základy jeho díla tvoří klasická idealistická filozofie, zejména
Kantova, sám sebe považoval za pokračovatele a dovršitele jeho filozofie. Velmi
na něho působilo studium Platóna, indické filozofie a buddhismu.Ve shodě
s Kantem rozeznává nepoznatelnou „věc o sobě“ a „jev“. Poznání je buď
bezprostřední - intuitivní, anebo abstraktní - reflexivní, tj.poznání rozumem.
Za hlavní poznání považuje poznání intuitivní. Základní vlastností vůle je
neutuchající nespokojenost, která žene svět k neustále změně.Vyvolává střetání
protichůdných sil nálad a tím působí strast a bolest. Tento svět pokládá
Schopenhauer za nejhorší ze všech možných, neboť lidský život je neustálé
chtění, které je utrpením, a splnění přání vede buď k novému chtění, anebo
k nudě. Smysl Schopenhauerovy filozofie spočívá v hledání odpovědí
na problémy lidského života.
Dílo

Svět jako vůle a představa.
6.2.8 Friedrich Nietsche (1844 – 1900)
Působil jako profesor klasické filologie v Basileji.
Nevěřil v poznávací schopnost rozumu. Pramenem pravého poznání je intuice,
kterou člověk postihuje základní princip života, jimž je „vůle k moci” a ta je
základní lidskou vlastností.
Nietscheismus je filozofie zaměřená k problémům lidské existence. Umožňuje
všem, kdož nejsou schopni racionálně pochopit absurdnost světa, iracionální útěk
do individuálního světa „nadlidí”.
Dílo

Tak pravil Zarathustra 17
1. Kantovy myšlenky významně ovlivnily následný vývoje filozofie. Uveďte
které?
17
Zarathustra žil asi v letech 660-583př.n.l. Byl to staroperský společenský a náboženský
reformátor. Nietschovy filozofické názory nemají nic společného s původním Zarathustrovým
učením ani s jeho osobou.
7 Filozofie bytí. Existencialismus, hermeneutika,
fenomenologie
7.1 Martin Heidegger (1889 – 1976)
Je pokládán za jednu z nejvýznamnějších osobností filozofie 20.století. Německý
filozof, který vycházel z fenomenologie.
7.1.1 Heideggerova fenomenologie
Ve svých raných spisech měl mnoho společného s Kierkegardem - úzkost jako
základní fakt. Později vtiskl fenomenologii specifický ráz (fundamentální
ontologie). Do centra Husserlova zájmu se dostala otázka po smyslu bytí. Tradiční
metafyzice vytýkal, že nedovedla otázku po bytí správně položit, neboť
nerespektovala tzv. ontologickou diferenci, tj. rozdíl jsoucna a bytí. Ten, kdo
se táže po jednotlivém jsoucnu, prokazuje, že již předem rozumí bytí samému.
Tak se právě tázající lidská bytost stává oním specifickým jsoucnem, jehož rozbor
nás může k pojmu bytí a jeho smyslu dovést. Nejdůležitější součástí
Heideggerovy fundamentální ontologie je proto analýza způsobu lidské existence.
Fundamentem (základem), z něhož lze bytí odkrýt, musí být takové jsoucno, které
samo, ve způsobech jakými existuje, na bytí odkazuje. Takovým jsoucnem je
lidská existence, neboť jí jde vždy o její vlastní bytí a tak mu současně předem
rozumí. Protože bytí a jeho smysl nejsou předmětně tematizovatelné, ale mohou
být pouze odkrývány, je hlavní metodou fundamentální ontologie fenomenologie.
7.1.2 Fenomenologický výzkum
Fenomenologický výzkum má u Heideggera trojí podobu :
 fenomenologické redukce: sestup od běžného pojetí jsoucna k porozumění
bytí tohoto jsoucna,
 fenomenologická konstrukce: pozitivní rozvrh bytí,
 fenomenologická destrukce: kritika dosavadního ontologického
pojmosloví až k etymologii jednotlivých pojmů.
7.1.3 Hermeneutická metoda
Pro vlastní popis způsobů, jakými člověk ve své existenci rozumí bytí, je nutno
používat ještě hermetickou metodu. V celkovém pohledu je lidská existence
místo:
 v němž se zjevuje bytí,
 kde vystupuje ze své skrytosti,
 kde může být odhaleno ve své pravdě.
Velký podíl na neautentickém pobývání mezi věcmi světa přičítal Heidegger
novodobé vědě a technice, které činí ze světa pouhý obraz a změť spočitatelných
a objednatelných položek.
Významné byly jeho přednášky o filozofii F. Nietscheho a četné často sporné
komentáře k antické filozofii, v jejímž presdokratovském období spatřoval projev
filozofování, spjatý ještě s původním porozuměním bytí.
Dílo



Bytí a čas
O pravdě a bytí
Konec filozofie a úkol myšlení
7.2 Filozofie existence
Za prvního představitele filozofie existence je pokládán Soren Aabye
Kierkegaard. Hlavními představiteli této filozofie byli v Německu Martin Buber
a Karl Jaspers a ve Francii Gabriel Marcel, Jean-Paul Sartre a Albert Camus.
7.2.1 Soren Aabye Kierkegaard (1813 – 1855)
Dánský filozof, teolog a spisovatel. Za svého života byl Kierkegaard téměř
neznámý. Pro myšlení 20.století ho objevil německý filozof K.Jaspers.
Lidská existence se dle něj vyznačuje radikální osamoceností a nutností volit, při
čemž nemá oporu v ničem, čím by si mohla své počínání předem vysvětlit. Jejím
faktickým údělem je tedy prodleva na hranicích nejsitoty, z toho plynoucí stavy
úzkosti a možného rozčarování.
Záchranou může být víra v Boha, chápaného ovšem v radikální transcendenci (jež
nepotřebuje zprostředkování církevní dogmatikou), která je ve své
neuchopitelnosti dosažitelná pouze skokem. Takovému skoku je člověk nejblíže,
projde-li třemi základními životními stádii:
 Estetické stadium: odbývá se ve smyslových požitcích a hrozícím
rozčarování.
 Etické stadium: znamená odpovědné přitakání povinnosti volit.
Je provázeno trvalou úzkostí v rozporu konečného a nekonečného.
 Náboženské stadium: dokáže překonat úzkost odevzdáním se milosti
transcendentní bytosti.
Dílo





Bázeň a chvění
Buď – anebo
Filosofické drobky aneb Drobátko filosofie
Pojetí úzkosti
Stadia na cestě životem
7.2.2 Martin Buber (1878 – 1965)
Představitel filozofie dialogu. Vyšel z humanistického přesvědčení, že k nalezení
společenství vede cesta prostřednictvím dialogu, cesta prožitků sdílnosti
bytostných vztahů. Základním slovem Já - Ty je ustanoven náš svět vztahů. Slovo
Já - Ono vymezuje svět jako zkušenost. Řekneme-li Ono, současně vyslovujeme
dvojici Já - Ono. Pojmem „vztah“ rozumí „vzájemnost” a uvádí tři sféry, v nichž
je budován náš svět vztahu:
 život s přírodou
 život s lidmi
 život s duchovními jsoucny
Podle Bubera existuje každé Já pouze ve vztahu k Ono nebo k Ty. Vazba Já - Ono
činí z Já pohou věc mezi věcmi, prosté individuum, nevyžaduje vzájemné
účastenství. Teprve vztah k Ty činí z Já osobnost a vyžaduje žitou spoluúčast,
vzájemnost a odpovědnost. Věcné Ty je Bůh. I ve vztahu k Bohu platí rovnocenná
vzájemnost. Proto je možno i nutno chápat komunikaci s Bohem jako vzájemné
oslovování (dialog), nikoli jako jednostrannou výpověď o neprožitelném
a nakonec nutně zpředmětněném božství.
Na principu dialogu je založen již starozákonní poměr člověka a Boha. Dialogický
vztah ke sféře Ty, jenž pomáhá potlačovat nároky vzrůstající vlády Ono.
Dílo

Já a Ty (1923)
7.2.3 Karl Jaspers (1883 – 1969)
Vyšel z psychologických a psychopatologických výzkumů. Ovlivněn
Kierkegaardem a částečně fenomenologií dospěl k zájmu o povahu lidské
existence. Z hlediska celkového členění své koncepce chápe filozofii jako tázání
se po celku jsoucího, jehož jsou schopny jednotlivé vědy jen nepřímo. Ty, podle
Jasperse, připravují půdu budováním dílčí orientace ve světě. Tázání po celku
jsoucího je možné až postupným prosvětlováním naší vlastní existence, jejích
stavů a prožitků. Kromě četných studií z dějin filozofie je autorem polemických
spisů, jež se zabývají celkovou duchovní situací současnosti.
7.2.4 Gabriel Marcel (1889 – 1973)
Byl představitelem křesťansky orientovaného existencialismu. Člověk je podle
Marcela situován v rozporné pozici mezi stavem „jmění” (vlastnění) a „bytí”.
Původnější je bytí, nelze je však tématizovat tradičně jako určitý problém. Musí
zůstat mystériem - tajemstvím, na němž máme živoucí účast, především
prostřednictvím základní existenciální naděje, jejímž centrálním vztazným pólem
je absolutní Ty. Marcel ovlivnil pozdější filozofii dialogu.
Dílo

K filozofii naděje (česky 1970)
7.2.5 Jean-Paul Sartre (1905 – 1980)
Filozof a spisovatel, který se metodicky opíral o fenomenologii. Naše existence je
podle Sartra svobodná, ale k této svobodě zárověň odsouzena, nemůže nevolit,
neboť i rezignace na volbu je volbou, takže je radikálně odpovědná a to za sebe
i za jiné. Všechny tyto náležitosti se nejzřetelněji projevují v extrémních situacích.
V nich se zpravidla dostaví pocit nečekaného vytržení, nálady jako nevolnost,
nuda, úzkost a následně povinnost jednat vzdor tomu, že dosavadní běžně
uplatňované nortmy selhávají. Ovlivněn vlastní zkušeností z německé okupace
Francie a angažován v poválečné francouzské i mezinárodní politice, věnoval se
rovněž analýzám současné situace. Kromě vlastní literární tvorby (romány, eseje,
dramata) věnoval pozornost problémům estetiky a zvláště literatury (studie
o Baudelairovy aj.).
Dílo

Bytí a nicota ( 1943 )
7.2.6 Albert Camus (1913 – 1960)
Spisovatel a filozof, hledal východisko z odcizení současného člověka a spatřoval
je v revoltě pocitu absurdity18, který se člověka zmocňuje při náhlé reflexi odrazu světa a svého dosavadního postavení v něm. Absurdita se stává znakem
lidského postavení ve světě v okamžiku, kdy člověk nečekaně nahlédne smysl
světa odlišný od dosavadních výkladů. Nemá-li být východiskem z absurdní
situace sebevražda, je třeba ji umět zvládnout, což je možné revoltou. Znamená to
s absudrní situací nesouhlasit, ale neutíkat před ní. Revolta podle Camuse obnaží
čistý plamen života, který už neklade otázky a který ted, když už na ničem
nezáleží, teprve člověku plně patří.
Dílo
Cizinec (1942)
Pro existencialismus je rozhodující rozdíl mezi objektivní a subjektivní reflexí,
mezi objektivitou a existencí. Jde zde o filozofování, které nás vyzývá, abychom
opravdově existovali. Existencialisté kladou před člověkua jeho vlastní “Já” jako
svobodu, jako volbu, jako možnost. Tato výzva, abychom realizovali své
nejvlastnější bytí, je základním prakticko-etickým požadavkem. Člověk je volán
ze svého sebezapomenutí a v každodenním bytí na světě je konfrontován se svou
odpovědností jako svobodná existence. Je vrhán do starostí, strachu, zoufalství
vyvolaných absurditou existence, perspektivou neodvratného ztroskotání a smrti.
Existencialisté rozhánějí mlhu každodennosti, konzumní mentality a průměrné
bezmyšlenkovitosti, která zahaluje existenci, a bezohledně odkrývají
problematiku smyslu lidského bytí. Tato problematika smyslu je ovšem různě
interpretována.
Kierkegaard viděl jedinou možnost jak překonat zoufalství v existenciální vazbě
člověka a Boha. Stejně tak pro Marcela znamená pravé existování podíl
na božském bytí v lásce, naději a věrnosti. Jaspers vidí v mezních situacích
a posléze ve smrti poslední ztroskotání šifry Boha, jejichž smysl máme odhalit.
Pro Sartra je Bůh jako poslední základ a smysl vyloučen. Z toho pro něho vyplývá
základní absurdita existence, kterou má člověk přestát a v ní vytrvat.
Existencialismus je filozofií, která je orientována antropocentricky, soustřeďuje se
na problémy člověka. Nechce být výpovědí o světě, systémem poznatků či
světovým názorem. Předmětem filozofování je subjektivně prožívaná individuální
reakce lidské existence na svět a jiné lidi. Existencialismus je produktem určitých
podmínek společnosti 20.století. Vyjadřuje obavu intelektuálů z technizace
člověka, z prohlubujícího se odcizování člověka od produktů jeho práce.
Je pokusem o vyjádření protestu proti konformismu.Tento protest však často
končí v rezignaci.
Hlavními stanovisky existenciální filozofie jsou:
18
z lat. absurdus - sluchu nepříjemný, nevhodný, nesmyslný



Skutečným zdrojem poznání je reálý, konkrétně existující člověk.
Jen v hraničních existenciálních situacích jeko jsou úzkost, hrůza, strach,
zoufalství, utrpení, naděje je východisko pro poznání základů bytí.
Vědecké poznání je jen jednou z cest k pravdivému poznání.
7.3 Hermeneutika
Klíčové slovo
Hermeneutika: od Hermés, posel bohů. Původně umění zvěstovat, tlumočit
a vykládat. Hermeneus = řecky Herold, tlumočník.






Když se snažíme vyložit, pochopit a interpretovat texty, nauky, události,
fakta a umělecká díla, jde vždy o něco více než o pouhou reprodukci.
Porozumění je možné jen tak, že ten kdo se snaží porozumět, vnáší
do toho své vlastní předpoklady.
Předpokladem porozumění je tedy vždy určité předporozumění. S tímto
předporozuměním přistupujeme k tomu, čemu chceme porozumět
a vnášíme toto předporozumění do porozumění.
Každé porozumění je ovlivněno předporozuměním toho, kdo se snaží
porozumět. Jestliže chci toto předporozumění reflexivně osvětlit, pak to
činím opět v určitém předporozumění, které je neosvětleným
předpokladem. V této souvislosti se mluví o hermetickém kruhu.
Ústřední význam zde má jazyk. Určitý živý jazyk je výrazem společného
předporozumění. Aktualizuje se v komunikaci. Svět je vždy
komunikativně prožívaný a jazykově odhalovaný. Už jazyk je pro
každého, kdo jím mluví, určitý způsob předporozumění a potud ovlivnňuje
každé porozumění.
Hermeneutika má velký význam pro moderní chápání duchovních věd.
7.3.1 Hans Georg Gadamer (1900-2002)
Německý filozof, hlavní představitel hermeneutiky. Nejprve se zabýval dějinami
filozofie, zejména Platónem, jeho etikou a povahou jeho dialogů. Uvědomuje si,
že myšlení je v nich pojímáno jako rozmluva, tedy především jako umění tázat se
a vyvolávat další otázky. Byl ovlivněn fenomenologií a zejména tzv.
hermeneutikou fakticity. Ve filozofii M. Heideggera to byl výklad způsobů,
jakými se lidová existence nalézá ve světě). Gadamer navazoval na Heideggerovu
myšlenku apriority předreflexního rozumění bytí (apriorní znamená ve filozofii
jakoby daný před zkušeností ). Hovoří o tzv. přeporozumění, do jehož rámce je
každý výklad nutně již zařazen a z něhož musí být pojímán.
1. Které pojmy existencionalismu se odrazily v ošetřovatelství? V čem vidíte
spojení filozofie a ošetřovatelství.
8 Pozitivizmus
Jedním z nejrozšířenějších a nevlivnějších směrů filozofie 19. a 20.století je
pozitivizmus. Někdy se setkáváme s názvem novopozitivizmus nebo logický
pozitivizmus. Vyjadřuje význam v moderní společnosti a reaguje na její
problémy. Nevytvořil ucelený filozofický systém, spíše se soustřeďuje na některé
vybrané problémy, především metodologii. Ke kladným rysům pozitivizmu patří:
 důraz na racionální prvky poznávacího procesu
 obrácení pozornosti filozofů ke struktuře vědeckého poznání.
Podle novopozitivistů podstata světa není záležitostí filozofie, ale fyziky. Vědomí
je záležitostí psychologie. Otázkou je, co bude předmětem filozofie. Odpověď zní:
to, co je společné všem vědám, tj. metody poznání, způsob myšlení, verifikace
vědeckých poznatků neboli metodologie vědecké práce, včetně problematiky
vědeckého jazyka. Analýza jazyka vědy vedla k zájmu o logiku a k vytvoření
novodobé logiky. Tu vytvořili právě novopozitivisté. Bez ní by nebyla
kybernetika, počítače atd. Tady je zásluha novopozitivistů nepopíratelná.
První období pozitivizmu se datuje od druhé poloviny 19. století., nejvýznamnější
představitelem je francouzský filozof a zakladatel sociologie Auguste Comte.
8.1 Auguste Comte (1798 – 1857)
Podle Comteho musejí všechny vědy projít třemi vývojovými stádii:
 teologické stadium, který události vysvětluje zásahem bohů nebo jediného
boha;
 metafyzické stadium,, které pracuje s obecnými bytostnými pojmy a
přírodními silami;
 pozitivní stadium, které se omezuje na popis faktů a jejich zákonitostí.
8.1.1 Sociologie, její geneze
1. stadium:
Pozitivní stadium je výsledkem pokroku lidstva. Teprve zde lidstvo překonalo
náboženské a metafyzické pověry a dosáhlo stupně vědeckosti. Pozitivizmus
vznikl jako „pozitivní filozofie“, tj. filozofie orientující se na to, co je dáno, co je
„faktické“, a odmítající všechno nadpřirozené nebo „vyspekulované“. Vědu
prohlašuje za jediný prostředek poznání. Filozofie je pozitivním životním
postojem. Comte přišel s myšlenkou, že společenské vědy zaostávají
za přírodními. Mělo by se v nich přestat s planou spekulací a začít pracovat
matodologií přírodních věd (fyziky, biologie). Přírodní vědy si již vypracovaly
účinnou vědeckou metodologii, k níž především patří shromažďování vědeckých
faktů, později jejich třídění a klasifikace. V případě, že společenské vědy budou
pracovat tímto způsobem, dostanou se do pozitního stádia. Takto nově
koncipované vědě o společnosti dává Comte název sociologie. V sociologii
se pozitivizmus projevuje výrazným empirismem, snahou o matematizaci
a formalizaci vědecké práce.
2. stadium
Druhé stadium pozitivizmu - mechanismus a empiriokriticismus - je spojeno
především s pracemi rakouského filozofa působícího na pražské německé
univerzitě Ernesta Macha (1838 – 1919), švýcarského filozofa Richarda
Avenaria a s pracemi některých fyziků jako byl např. němec Herman Helmhotz
(1821 – 189 ). Je to období konce 19. a začátku 20. století.
Empiriokriticismus se omezuje především na gnoseologickou problematiku.
3.stadium
Třetí stadium představuje novopozitivizmus (od 20.let 20.století). Vyrůstá z úsilí
řešit problémy matematické a formalizované vědy rozvinuté v industriální
společnosti. Zabývá se problémy moderní logiky, jazyka a struktury vědeckého
poznání, sbližuje se s matematikou.
8.2 Bertrand Russel (1872 – 1970)
Anglický filozof a matematik, významný představitele novopozitivizmu.
Významná osobnost mírového hnutí 20.století
8.3 Ludwig Wittgenstein (1889 – 1951)
Narodil se ve Vídni v bohaté rodině, byl nejmladší z osmi dětí. Rakouský filozof
působící ve Velké Británii, přátelil se s Bertrandem Russelem. Jedno životní
období působil v Olomouci. Další významný představitel novopozitivizmu.
Dílo
Zabýval se analytickou filozofii a filozofii jazyka, vztah jazyka ke skutečnosti
a předpoklady jeho smysluplnosti. Důsledky koncepce jazyka mají dát odpovědi
na otázku po funkcích a úloze filozofie v poznání světa a mají být podnětem
pro zhodnocení postavení metafyziky a etiky.
 Tractatus Logico-Philosophicus
 Filosofická zkoumání
úzkost ) a následně povinnost jednat vzdor tomu, že dosavadní běžně uplatňované
nortmy selhávají.
Ovlivněn vlastní zkušeností z německé okupace Francie ( a angažován
v poválečné francouzské i mezinárodní politice ) věnoval se Sartre rovněž
analýzám současné situace. Kromě vlastní literární tvorby ( romány, eseje,
dramata) věnoval pozornost problémům estetiky a zvláště literatury ( studie o
Baudelairovy aj.).
Dílo : Bytí a nicota ( 1943 )
1. Proč se sociologie oddělila od filozofie?
9 Česká filozofie
Česká filozofie vždy doháněla evropský filozofický vývoj. Vždy jsme byli
minimálně o generaci pozadu.
9.1 Bernard Bolzano (1781 – 1848)
Narodil se jako syn obchodníka italského původu s uměleckými předměty
a pražské rodačky německého původu. Celý život prožil v Praze a jejím okolí. Byl
vychován v duchu myšlenek josefínského osvícení. Bez náboženské motivace
na přání matky a v duchu josefínského pojetí kněžského povolání - jako
nejvhodnější mravní působiště mezi lidem - začal roku 1800 studovat teologii.
Roku 1806 se stal na pražské univerzitě profesorem stolice náboženské nauky.
Ta byla zřízena vládou, aby se čelilo pokrokovým myšlenkám revolučního
osvícení. Bolzano však svou činnost naplnil úplně jiným obsahem. Josefinismus
měl původně tendenci racionalisticky podepřít byrokratický stát. U Bolzana
se však stal z velké části kritikou statu quo. Za svého působení na univerzitě
vychoval řadu generací svobodomyslného kněžstva, které později hrálo důležitou
úlohu v českém národním obrození. Byl obviněn z podvratné činnosti. Ačkoliv
josefínsky smýšlející úředníci a část šlechty Bolzana podporovali, rozhodl císař
na základě denunciace (udání) v prosinci 1819, aby byl s pokáráním a bez penze
propuštěn. V českém prostředí vyvolal Bolzanův proces reminiscence na Husa
a husitství.
Dílo
Dostatek volného času po propuštění z univerzity mu umožnil věnovat se vědecké
práci.
 Athanasia aneb Důvody pro nesmrtelnost duše (1827)
 Nauka o funkcích (1830)
 Vědosloví (1830, vydaná 1837)
V díle Athanasia aneb Důvody pro nesmrtelnost duše se zabýval ontologickými
otázkami (ontologie je nauka o bytí, jsoucnu.
Vědosloví mělo být součástí obecné společenské reformy. Věda, uložená
v dokonale zpracovaných pojmech, měla přispět k duševnímu vzestupu a blahu
všech. Vědosloví mělo být reformou celé filozofie, jejím povýšením na stupeň
skutečné vědy. Jeho výklady obsahují důvtipnou kritiku skoro všech klasických
filozofických nauk a hluboké poznatky o nejdůležitějších filozofických
kategoriích. Mezi „pravdy o sobě“ počítal nejvyšší mravní zákon: Jednej tak,
abys, uvážíš-li všechny možné následky svého chování, prospěl co nejvíce celku,
ať už v kterýchkoli jeho částech.
Bolzano patřil k vědeckým a filozofickým osobnostem 19. století. Jeho význam
tkví především v analýze vědy, jejích postupů a vnitřní výstavby. Bolzano nebyl
Čechem, po otci Ital, po matce Němec, bylo jeho dílo poznamenáno českým
prostředím, kde vznikalo. Náleží mu důležité místo v dějinách českého
filozofického myšlení.
9.2 Augustin Smetana (1814 – 1851)
Vedle Bolzana nejvýznamnější filozof české společnosti 19. století.
Působil na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V revolučním roce 1848 se stal
děkanem Filozofické fakulty UK, stál na straně revoluce a vyzýval studenty, aby
se chopili zbraní a bojovali za svobodu. V roce 1850 vystoupil veřejně z církve,
dodatečně byl exkomunikován a až do své smrti byl pronásledován církví
a rakouskými úřady. Smetana se vyvíjel od ortodoxně věřícího příslušníka
křížovnického řádu až k bezvěrci a ateistovi, který se veřejně zříká náboženské
víry a demonstrativně vystupuje z katolické církve. Jeho filozofickou orientaci
ovlivnila v roce 1842zvláště studijní cesta po Německu, kde poslouchal přednášky
na univerzitách v Lipsku, Halle a v Berlíně. Výsledkem byly jeho přednášky
z dějin filozofie, v nichž poprvé uvedl v celé šíři na univerzitu německou
pokantovskou filozofii, zvláště Hegela a jeho logiku.
Dílo
Pokusil se o syntézu toho nejcennějšího, co přinesl vývoj filozofie
 Význam současného věku (1848)
 Obrat a vyústění dějin filozofie (1850).
 Vznik a zánik ducha (1856)
Smetana doufal, že nová společnost přijde s osvobozením lidského vědomí. Věřil,
že zvláštní úlohu při tom sehraje „slovanský národ“, který má spojit politické
svobody Francouzů s německou vzdělaností a dále je zušlechtit uměleckou
činností Slovanů.
9.3 Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937)
Významný český filozof, politik, státník, první prezident Československé
republiky (1918 – 1935).
Narodil se v Hodoníně. Na univerzitě ve Vídni studoval filozofii, estetiku
a psychologii. Studium ukončil doktorátem filozofie. V Lipsku, kde se
připravoval na docenturu, se seznámil se svou budoucí ženou Charlottou
Garrigueovou, která zde studovala hudbu. Habilitoval se spisem o sebevraždě.
V letech 1879 – 1882 přednášel ve Vídni. V roce 1882 přešel na pražskou
univerzitu jako profesor filozofie.
Dílo
 Sebevražda (1881)
 Základy konkrétní logiky (1885)
 Počet pravděpodobnosti
 Humova skepse (1883)
 Rukověť sociologie (1901)
 Česká otázka (1885)
 Karel Havlíček (1896)
 Jan Hus (1896)
 Palackého idea národa českého (1898)
 Moderní člověk a náboženství (1898)
 Ideály humanitní (1901)
 Otázka sociální (1898)
 Světová revoluce (1925)
 Cesta demokracie (1934)
 atd.
Do české filozofie vnesl světový vzhled. Její smysl neviděl pouze v teoretické
činnosti, nýbrž v řešení praktických otázek. Hlavními tématy jeho filozofie jsou
otázky dějin, morálky a politiky. Mezi ně patří zejména otázka smyslu českých
dějin, kterou Masaryk položil v souvislosti s otázkou politického programu
českého národa. Dále to byl např. problém krize moderního člověka, etické otázky
demokracie, náboženství a etika, problémy společenského vývoje apod. Svou
filozofii a politickou koncepci označil jako „realismus“. Byl přesvědčen o autoritě
vědeckého poznání a podřizoval mu i další oblasti teoretické i praktické činnosti
člověka. Požadoval, aby náboženství nebylo v rozporu s nároky vědy. Byl
přesvědčen, že demokracie se musí opírat o vědecké poznání. Ve filozofii dějin
vyšel Masaryk z koncepce Palackého, avšak interpretoval ji tak, že vůdčí ideou
českých dějin je náboženská otázka. České dějiny byly poznamenány úsilím
o čistší křesťanství, které se v českých i evropských dějinách projevuje střetem
zkaženého katolicismu s reformačním protestantismem. V Čechách se projevilo
vystoupením Jana Husa a náboženskými myšlenkami jednoty bratrské, v ní viděl
rozhodující přínos českého ducha dějinám (spojení humanity a náboženství).
Evropské dějiny se Masarykovi jevily jako vývoj od středověké teokracie
k novověké demokracii, od aristokratismu k uskutečňování humanitních ideálů.
Takto chápal i první světovou válku jako „boj teokracie s demokracií“.
Zvláštní místo v Masarykově filozofii má problém humanity. Humanitní ideál,
„čistou člověckost“ postuloval jako program bratrské lásky a vztahu člověka
k člověku, začlenil do něj i řešení sociální otázky. Tu však nechápal jako
dělnickou, nýbrž jako mravní otázku. Jde o to „zjednávat v celé naší společnosti
cit pro spravedlnost“. V tomto smyslu má být etika základem utváření
demokratické společnosti.
Sociologický výzkum sebevražednosti, téma jeho habilitační práce, ho přivedl
k problematice krize moderního člověka. Příčinou krize je ztráta jednotného a
světového názoru Ta byla způsobena deformací křesťanství katolicismem, jenž
vyústil v teokracii, a vědeckým poznáním, které narušilo tradiční víru. Projevem
krize je podle něho rozpolcenost společnosti, duchovní anarchie, přílišný
individualismus a subjektivismus, nedostatek harmonie duševních a tělesných sil.
Nápravu hledal Masaryk ve vytvoření nového náboženství, které by sjednotilo
humanitní ideály s reformou společnosti, mravní hodnoty s demokratickou
organizací společnosti. Jeho krédem bylo: být objektivní, tolerantní, ale pevný
a důsledný.
Masaryk požadoval smír vědy a náboženství, pokorné sklonění se nespolehlivému
rozumu před jistotou víry. Doporučoval věřit v Boha, neboť náboženství
poskytuje klid duše. Ve svých základních spisech reagoval pružně na všechny
základní ideové problémy své doby. Masarykova filozofie spojovala požadavek
empirického bádání a racionalistické kritiky s uznáním role emocionálních
a volních postojů člověka ke světu s požadavkem zkoumat metafyzické problémy,
zvláště otázky smyslu světa a života člověka. Masaryk tím zdůraznil
antropologické, etické a praktické (životní) poslání filozofie. Posiloval vlivy
anglosaského myšlení, oslaboval působení německé, zvláště hegelovské, filozofie
a marxismu.
Masarykovy historické podněty měly ve spojení s velkou společenskopolitickou
autoritou jeho osobnosti silný vliv na české filozofické myšlení, na českou
sociologii a na ideologii české sociální demokracie. Měl vliv na Emanuela Rádla a
řadu dalších filozofů a sociologů.
9.4 Emanuel Rádl (1873 – 1942)
Byl profesorem na Karlově univerzitě v Praze, představitelem Masarykova
filozofického realismu v období mezi dvěma válkami a jednou
z nejvýznamnějších osobností českého filozofického života. Byl redaktorem
vědeckých časopisů Nové Atheneum a Křesťanská revoluce, předsedou Jednoty
filozofické, členem redakce České mysli.
Původním vzděláním byl biolog, Před první světovou válkou publikoval práce
z biologie a z přírodovědeckého východiska, na rozdíl od sociologicky
orientovaného Masaryka, rozvíjel všechna základní témata Masarykovy filozofie.
Dílo






Dějiny vývoje teorií v biologii
Úvahy vědecké a filozofické (1914.
Moderní věda (1926)
Filozofie a teologie (1927- 1928)
Dějiny filozofie I.-II. (1932 – 193 )
četné studie o náboženství a politice, o vztahu Východu a Západu,
o německém problému, o filozofii českých dějin.
Řešil problémy předmětu a metod moderní vědy, dospěl až k přísně vymezené
podřízenosti vědy filozofii a filozofie teologii. Propracoval se k syntetickému
pohledu na dějiny filozofie. Rádl měl silný vliv na protestantské kruhy. Jeho
jediným skutečným myšlenkovým nástupcem byl Jan Patočka.
9.5 Jan Patočka (1907 – 1977)
Přednášel dějiny filozofie na Karlově univerzitě. V letech 1928-1929 studoval ve
Francii, kde poprvé slyšel Husserla přednášet. Byl jedním z jeho posledních žáků.
V roce 1932 -1933 studoval v Berlíně a Freiburgu u Husserla a Heideggera.
Později přispěl k tomu, že Husserl přednášel i v Praze - přednáška „Krize
evropských věd“, která byla jádrem jeho nedokončeného posledního díla. V roce
1936 se Patočka habilitoval. V roce 1949 musel z univerzity odejít. Vrátil se tam
jako profesor až v roce 1968 a v roce 1972 musel znovu odejít. Na pravidelných
soukromých seminářích seznamoval posluchače s problematikou
fenomenologické filozofie. Na sklonku života se stal jedním z hlavních iniciátorů
a prvních mluvčích Charty 77.
Přirozený svět
Ve své první knize „Přirozený svět jako filozofický problém“ řešil otázku smyslu
filozofie, její vztah k vědě a její poslání v životě člověka vůbec. Smysl filozofie
viděl v úsilí o vytvoření uceleného, jednotného obrazu o světě a v hledání místa
„lidského bytí“ v tomto světě. Jeho výklad přirozeného světa není výkladem věcí,
s nimiž se setkáváme, nýbrž analyzuje to, díky čemu věcem rozumíme, což je svět
v původním významu slova. Zkoumat „přirozený svět“ znamená zachytit to, co
nějak podstatně patří ke všem způsobům lidského života, co je všem společné.
Přirozený svět je třeba pochopit, jako základ všech možností naší existence.
Patočkova filozofie přirozeného světa jako pohybu lidské existence je
fenomenologie dovedená od Husserla přes Heideggera až do naší doby.
Dílo







Přirozený svět jako filozofický problém (1936), habilitační spis
J. A. Komenský Nástin života a díla (1957)
Bolzanovo místo v dějinách filozofie (1958)
Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové (1964).
Přeložil Hegelův spis Fenomenologie ducha (1960).
Úvod do Husserlovy fenomenologie (1965 Filozofický časopise č. 5)
Kacířské eseje o filozofii dějin (1990)
Z let po druhé světové válce pocházejí především jeho studie komeniologické,
bolzanovské a práce z dějin antické a novověké filozofie. Spolu s J. Kopeckým
a J. Kyráškem vydal knihu J. A. Komenský „Nástin života a díla“. Vrcholem jeho
filozofického uvažování jsou „Kacířské eseje o filozofii dějin“, které představují
nejdůležitější výtěžek o jeho filozofii dějin, v němž pokračoval po druhém
nuceném odchodu z filozofické fakulty.
1. Čím přispěla česká filozofie světové filozofii?
2. Který z českých filozofů dosáhl světového významu? Zdůvodněte.
10 Filozofie úcty k životu a důstojnosti člověka.
Fenomény důstojného umírání
Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším
zlem; třeba je pro člověka největším dobrem. [Platón (427-347 př.n.l.) ]
Pojetím obsahu důstojné umírání se zabývají filozofové, psychologové,
zdravotníci, teologové a další. Filozofii úcty k životu rozpracoval ve svém
filozofickém díle Kultura a Etika Albert Schweitzer.
Pro mnohé lidi splývá strach ze smrti se strachem z umírání, které je spojováno
s obavou z utrpení a bolesti, s bezmocí, izolací a prožívanou osamělostí, závislostí
a ztrátou osobní identity a důstojnosti. Strach ze smrti je jevem všeobecně
lidským. Každý chce žít v pravém slova smyslu do okamžiku smrti. Záleží na
každém z nás, co uděláme pro to, aby lidé umírali pokojně a důstojně. Strach ze
smrti je fenomén, s kterým se běžně setkáváme, považujeme jej za něco
biologicky daného, nutného a zcela přirozeného, projevem je úzkost. Jeho
hlavním zdrojem je uvědomění si vlastní konečnosti. Strach je daní za lidskou
individualitu a autonomii, které bývají doprovázené prožitkem osamělosti
v hraničních životních situacích. Představa smrti je něčím zcela nepatřičným,
protože přichází „ příliš brzy“. Z trochu jiného hlediska je nepřiměřený strach
ze smrti dán i jejím tabuizováním. Jedinec pak nemá možnost se na ni vnitřně
připravovat.19
Klíčová slova
Autonomie, důstojnost, jedinečnost, odpovědnost, respekt, strach, smrt,
Filozofie důstojnosti lidské osoby
Důstojnost lidské osoby spočívá v nedotknutelném právu každého člověka. Práva
člověka jsou společná všem lidem a platí i pro ty, kteří jsou slabí a jsou závislí
na druhých lidech. Jenže umírající člověk se mnohdy stává vyloučeným,
opuštěným, „vyhnaným“ ve společnosti, kde vedle sebe stojí izolovaně
jednotlivec. Rodina se vytrácí a jednotlivec mnohdy ztrácí smysl pro povinnost
vůči druhému člověku. Dokladem toho je stále více chybějící pocit sounáležitosti
se slabšími členy společnosti - včetně starých a umírajících.20 V mnoha
historických kulturách bylo stáří obdařeno důstojností a provázeno úctou. Lidé
19
20
Vymětal, 2003, s. 271
Taylor Ch.,2001, s.34
starší věkem byli uznávání pro svou moudrost, zkušenost a vnímáni jako
nenahraditelné dědictví každé rodiny a rodu. V důsledku různých ekonomických,
sociálních a lékařských vymožeností vystoupila v dnešní společnosti do popředí
„kultura mladých“. Představy stáří a umírání působí bizarně a nepřirozeně, nikoli
jako nevyhnutelná a očekávaná část našeho života.21 Současná moderní společnost
téměř vytěsnila smrt jako přirozenou součást z každodenního života rodin
a komunit. Ta je dnes brána více méně jako selhání medicíny. S tím souvisí
i představy o stáří a o umírání, které působí bizarně a nepřirozeně, nikoli jako
nevyhnutelná a očekávaná část našeho života. Jsou kultury, které nepěstují kult
mládí. Stárnutí, nemoc a smrt mají v těchto společenstvích své přirozené místo.
Za těchto podmínek člověk dokáže s daleko větší pravděpodobností chápat smrt
jako něco, co lze očekávat, jakkoli je to bolestné a nevítané S tímto postojem je
spojeno i vnímání smrti okolím, které může žal mnohem lépe přijmout
a pochopit.22
Důstojnost člověka, hodnota života
Zdraví zahrnuje aspekty fyziologické, psychologické, interpersonální a sociální,
které jsou v každém člověku neoddělitelně spojeny. Umírání není nemoc, také to
není zdraví. Je součástí života. Je tedy otázkou, jak přijmout umírání? Z pohledu
druhého, který se tu vynořuje jako někdo, kdo je konfrontován s umíráním
se můžeme a musíme zaměřit na jeho postoj k umírajícímu a jeho jednání v situaci
umírání. V každé situaci je mravní jednání definováno v termínu jeho záměru
a jeho přiměřenosti ke kontextu osoby a její situace. V ošetřovatelství je
zachování důstojnosti člověka v posledních chvílích života jedním
z nejdůležitějších úkolů. Důstojnost je zdůrazňována nejen v právech pacientů
a ve všech etických kodexech, ale musí být realizována hlavně ve vzájemném
vztahu dvou osob v procesu péče.
Jak chápat důstojnost člověka? Důstojnost lidské osoby spočívá v nedotknutelném
právu každého člověka na život.Nedůstojné je takové jednání, které je proti
životu. Nedůstojné je vše, co uráží samu podstatu lidského života. Důstojnost
člověka je v jeho existenci, v jeho životě a život je dobro, to je zdůrazňováno již
v Bibli. Důstojnost člověka je nejvíce ohrožena v situaci, kdy je nejkřehčí a nemá
žádnou možnost se bránit. Nebezpečí narušení důstojnosti člověka hrozí tam, kde
jsou nevyléčitelně nemocní a umírající. V sociálním a kulturním kontextu dnešní
doby, kdy se obtížněji přijímá a snáší utrpení, jsou lidé spíše pokoušeni k tomu,
aby zcela odstranili problém utrpení tím, že ho prostě vyloučí a tabuizují. Utrpení
neohrožuje důstojnost člověka. Utrpení patří do života, i když silné prožívání
utrpení zvyšuje pocit úzkosti a neštěstí, někdy dokonce zoufalství.23
Role sestry
V procesu umírání je jedinec, zvláště chronicky nemocný, odkázán na podporu
profesionálních zdravotnických skupin. Sestra je tím profesionálem, který
s umírajícím tráví nejvíce času, samozřejmě pokud je hospitalizován
ve zdravotnickém zařízení. Od sestry se tedy očekává, že poskytne žádoucí
odbornou podporu nemocným v terminálním stádiu tak, aby respektovala
pacientovu důstojnost. Respektování a zachování důstojnosti je možné jen
21
DiGulio, 1997, s.10
DiGulio, 1997, s.10-11
23
Evangelium Vitae, část 15
22
ve spojení s dalšími fenomény, kterými jsou úcta k člověku, spravedlnost,
autonomie, prospěšnost, důvěrnost atd.
Úcta
S důstojností člověka se nejúžeji pojí úcta k člověku. U ošetřujícího personálu je
to úcta k sobě samému a úcta k jiným lidem. Úctou k sobě ukazujeme, nakolik si
ceníme sebe a úctou k ostatním zase vyjadřujeme, jakou hodnotu vidíme v nich.
To, jak člověk vnímá sám sebe, jaké má sebehodnocení a sebeúctu se odráží
v zacházení s jinými lidmi. Umět s druhým zacházet s úctou může být v praxi
velmi obtížné, zvláště když se jedná například o sociálně problémové skupiny.
Každý člověk si zaslouží úctu, to znamená, že máme na zřeteli jeho cíle, kterých
chce dosáhnout a ty bychom mu také měli pomoci naplnit.
Autonomie
Úcta k člověku je velmi úzce propojena s etickým principem respektu
k autonomii. Autonomní osoba je ta, která je schopna uvažovat o osobních cílech
a na základě takových úvah jednat. Každý jedinec je nejlepším strážcem svých
zájmů, proto bychom ho měli (vzhledem k jeho zdravotnímu stavu) zapojovat
do rozhodování o sobě a o všem co se ho týká. Autonomie je schopnost řídit,
zvládat a ovlivňovat způsob každodenního života podle určitých pravidel
a představ. Člověk nabývá pocitu „zachování nezávislosti“, což je pro něj
projevem důstojnosti: „Moje rozhodnutí jsou především moje.“ Svoboda
rozhodování patří k hlavním zdrojům lidské důstojnosti. Zásada důstojnosti
se vztahuje i na lidi, kteří již nejsou schopni vlastního rozhodnutí.
Být autonomní znamená řídit se vlastními pravidly (autos-samo, nomos-pravidla,
vláda-zákon). Základem autonomie je svoboda a schopnost jednání (schopnost
záměrné činnosti) Princip respektu k autonomii spočívá v uznání práva člověka
na to mít vlastní názor, dělat rozumná rozhodnutí, jednat na základě osobních
hodnot a přesvědčení. Porušit autonomii člověka znamená zacházet s ním jako
s prostředkem tj. v souladu s cíli jiných, bez ohledu na cíle tohoto člověka.
Princip respektu k autonomii spočívá v uznání práva druhého na vlastní názor,
tj. činit rozhodnutí a jednat na základě osobních hodnot a přesvědčení s respektem
k hodnotám a přesvědčením druhého, pomoci lidem v dosažení jejich cílů
a posilování jejich vlastní kapacity jako jednajících. Autonomie je úzce propojena
s principem beneficence. Splnění respektu k autonomii pacientů vyžaduje,
abychom jim pomohli v překonání jejich závislosti na druhých. Na naše jednání
působí nejrůznější faktory osobní, společenské kulturní politické, které jsou
součástí naší podmíněnosti. I když o nich vědomě nepřemýšlíme, neseme si
v sobě hodnoty a představy svého okolí, ať už se jich chceme držet nebo se proti
nim vědomě bouříme.24 Autonomie neznamená libovůli, je výsledkem tvořivého
nakládání s tím, co máme k dispozici. Abychom mohli realizovat svou autonomii,
potřebujeme dostatečnou svobodu jednat, ale také musíme být připraveni převzít
za své jednání odpovědnost. Projevem vnitřní svobody je odpovědnost. Být
odpovědný není totéž jako být poslušný.25
Spravedlnost (Ekvita)
Spravedlnost jako jediná z oblasti ctností je „dobrem druhého“, protože
se vztahuje na druhého, uskutečňuje totiž to, co prospívá druhému. Filozofie úcty
24
25
Beauchamp, Childress, 2001, s. 73
Thompson, 2004, s. 31
k životu předpokládá porovnání toho co je, s tím co má být a to nejenom
ve smyslu události, ale také činů jako události způsobené někým. Kromě toho je
potřeba porovnat to, co je s tím, co by mohlo být a to v podobě činů osob s intencí
konat dobro.26 Otázkou je, proč by někdo způsoboval zlo druhému, většinou
proto, aby činil dobro sobě samému. Každý člověk má právo na spravedlivé
zacházení, které znamená: nezaujaté zacházení, dostupnost odborné pomoci,
podání informací, zdvořilý a uctivý přístup, právo na soukromí, důvěrnost,
zachování anonymity, prospěšnost.
Prospěšnost (beneficence)
Princip beneficence vyjadřuje morální povinnost jednat ve prospěch druhého,
podporovat jeho sebejistotu a legitimní zájmy. Prospívat druhým je považováno
za aspekt lidské přirozenosti, který nás motivuje jednat v zájmu druhých. Příklady
pravidel beneficence v nejobecnější formě jsou:
 Ochraňuj a braň práva druhých.
 Předcházej poškození druhých.
 Odstraňuj okolnosti, které způsobují poškození druhých.
 Pomáhej postiženým osobám.
 Zachraň osoby v nebezpečí27
Abychom mohli realizovat svou autonomii, potřebujeme dostatečnou svobodu
jednat, ale také musíme být připraveni převzít za své jednání odpovědnost.
Projevem vnitřní svobody je odpovědnost. Být odpovědný není totéž jako být
poslušný.28
Důvěrnost (confidentiality)
Důvěrnost je nejčastěji definována jako zajištění, že informace jsou přístupné
nebo sděleny pouze těm, kteří jsou k tomu oprávněni. O nežádoucím zpřístupnění
určitých informací se proto hovoří jako o narušení důvěrnosti. Důvěrnost je také
pojmenování vztahu mezi pacientem a zdravotníkem, kdy obě strany věří
v nezpochybnitelnou pravdivost předávaných informací.
Empatie
Empatie je komunikační dovednost. Schopnost vcítění, vžití se do situace druhého
je základem správného chování lidí k sobě navzájem, proto empatie nemůže
absentovat. Empatický zájem o člověka znamená také myslet na blaho jiných osob
a chovat se způsobem, který přináší prospěch.
Respektování hodnot
Lidé touží po mnoha různých hodnotách zároveň, jejich potřeby a přání mohou
být tedy v dané situaci v rozporu. Respektování hodnot je vyústěním principu
důstojnosti člověka a platí i v procesu umírání a je součástí všech výše
charakterizovaných principů.
26
Wolff in Švec, 2006, s. 32
Beauchamp, Childress, 2001, s. 167
28
Thompson, 2004, s. 31
27
Pokud chtějí zdravotníci pomáhat pacientům, musejí přijmout vztah člověka
k člověku a musejí sami sobě rozumět jako člověku, musejí sami sebe chápat jako
člověka, který pečuje o sebe sama a má určité představy o tom kam tím směřuje.
Obecně je úroveň této starosti o sebe sama (sebepéče) vázána na vývoj jedince
v dané společnosti, jeho hodnotový systém a charakterové vlastnosti každého
jedince. Člověk tak, jak o sebe pečuje, tím vyjadřuje chápání svoji existence, svůj
rozvrh, který si stanovil, a který je i jeho směřováním do budoucnosti. Do tohoto
rozvrhu je včleněno i jedincovo pojetí sebepéče. Vědomým jednáním ve smyslu
sebepéče je jedinec schopen uskutečňovat svůj vlastní vývoj, podporovat pocit
pohody stejně jako i svého zdraví případně důstojného umírání. Toto jednání je
uskutečňováno jedincem v souladu s jeho chápáním vlastního bytí a je projevem
jeho autonomní volby.29
Umírající má právo na všechny požadavky života. Žije do svého posledního dechu
a jeho nevysloveným požadavkem je zvládnout poslední úkol svého života
důstojně a ve společenském komfortu a to je imperativ pro zdravotníky, pokud je
umírající ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení, a měl by být imperativem
také pro rodinu a v tom je úkol společnosti - kultivovat celou společnost tak, aby
tento imperativ přijala. Důstojnost lidskému životu bychom měli projevit
především v závěru života, kdy sám člověk hodnotí svůj vlastní život a kdy
prostřednictvím projevů důstojnosti respektujeme a uznáváme jeho životní příběh.
ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Rezek, Praha 1996
BEAUCHAMP, T. L., CHILDRESS, J. F. Principles of biomedical ethics.
Oxford: Oxford University Press, 2001. 431 s. ISBN 13 978-0-19-514332-4
CALLANOVÁ, M, KELLEYOVÁ, P. Poslední dary. Praha: Vyšehrad, Cesta
domů. 2005. ISBN 80-7021-819-3
DiGIULIO, R; KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Lidové noviny. 1997. ISBN 807106-210
HALMO R. , ŠIMEK J. Determinovanost vztahu pacient – lékař. In
Sociokulturní, právní, ekonomické a politické determinanty v ošetřovatelství a
porodní asistenci, Olomouc: VUP, 2008, ISBN 978-80-244-2105-6
HALMO R., ŠIMEK, J. Odvrácená strana vztahu s pacientem. In: Důstojné
umíráni, Olomouc 4.12. 2007. ISBN 978-80-244-2016-5
HALMO, R. Sebepéče jako vědomé jednání člověk v procesu péče a její
filosoficko etická východiska. Praha: Univerzita Karlova.1.lékařská fakulta. Ústav
pro humanitní studia v lékařství. Disertační práce. rkp.práce. 2009
JAN PAVEL II. Encyklika O životě, který je nedotknutelné dobro. Evangelium
Vitae. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-139-3
29
Halmo, 2009
KUTNOHORSKÁ, J. Etika umírání a smrti.s.20-24. In: Důstojné umírání.
Sborník z mezinárodní konference 4.12.2007. Olomouc: Lékařská fakulta UP,
2007. ISBN 978-80-244-2016-5
KUTNOHORSKÁ, J. Důstojnost člověka v závěru života. s.206-215 In:
Sociokulturní-právní, ekonomické a politické determinanty v ošetřovatelství a
porodní asistenci. Sborník z mezinárodní konference Ústavu ošetřovatelství a
Ústavu porodní asistence Olomouc: FZV UP, 2008. ISBN 978-80-244-2105-6
RICOEUR, P. Filosofie vůle I, Fenomenologie svobody, Praha: Oikoymenh,
2001,ISBN 80-7298-033-5
ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky. Praha:
Vyšehrad,1999. ISBN 80-7021-302-7
ŠVEC, O a kol. Filosofie jednání. Praha: Oikoymenh, 2006.ISBN 80-7298-146-3,
239 S
TAYLOR CH. Etika autenticity. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 2001.ISBN 807007-150-8
THOMASMA, D.C.; KUSHNEROVÁ, T. Od narození do smrti. Praha: Mladá
fronta, 2000. ISBN 80-204-0883-5
THOMPSON, M. Přehled etiky. Praha: Portál, 2004. 176 s. ISBN 80-7178-806-6
VYMĚTAL, J. a kol. Lékařská psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178740-X
1. Jaký je význam osobnosti lékaře, teologa, filozofa Alberta Schweitzera
pro filozofii zdraví?
2. Znáte ještě jiného lékaře 20.století, který významně ovlivnil filozofické
vnímání člověka?
Doporučená a rozšiřující literatura
[2 ]ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Rezek, Praha 1996
[2 ]BEAUCHAMP, T. L., CHILDRESS, J. F. Principles of biomedical ethics.
Oxford: Oxford University Press, 2001. 431 s. ISBN 13 978-0-19-514332-4
[2 ]BLECHA, I. Filosofie. 4. oprav. a rozš. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002.
271 s. ISBN 80-7182-147-0.
[2 ]BUBER, M. Chasidská vyprávění. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní
nakladatelství, 1990. 575 s. ISBN 80-7017-072-7.
[2 ]BUBER, M. Já a ty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 107 s.
[2 ]BUBER, M. Problém člověka. 1. vyd.. Praha: Kalich, 1997. 159 s. ISBN
80-7017-109-X.
[2 ]CALLANOVÁ, M, KELLEYOVÁ, P. Poslední dary. Praha: Vyšehrad,
Cesta domů. 2005. ISBN 80-7021-819-3
[2 ]DiGIULIO, R; KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha: Lidové noviny. 1997.
ISBN 80-7106-210
[2 ]HALMO R. , ŠIMEK J. Determinovanost vztahu pacient – lékař. In
Sociokulturní, právní, ekonomické a politické determinanty v ošetřovatelství a
porodní asistenci, Olomouc: VUP, 2008, ISBN 978-80-244-2105-6
[2 ]HALMO R., ŠIMEK, J. Odvrácená strana vztahu s pacientem. In:
Důstojné umíráni, Olomouc 4.12. 2007. ISBN 978-80-244-2016-5
[2 ]HALMO, R. Sebepéče jako vědomé jednání člověk v procesu péče a její
filosoficko etická východiska. Praha: Univerzita Karlova.1.lékařská fakulta.
Ústav pro humanitní studia v lékařství. Disertační práce. rkp.práce. 2009
[2 ]HORYNA, B.; ŠTĚPÁN, J.; BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 2.
rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182064-4
[2 ]JAN PAVEL II. Encyklika O životě, který je nedotknutelné dobro.
Evangelium Vitae. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-139-3
[2 ]KOMENSKÝ, J.A. Cesta světla. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1961. 307 s.
[2 ]KOMENSKÝ, J.A. Komenský kontra Gracián: pansofie prodromus, aneb
o pravé a plné moudrosti. 1. vyd. Praha: Evropský literární klub, 2006. 99 s.
ISBN 80- 86316-67-X
[2 ]KUSCHEL, K. J. [ed.]. Teologie 20. století: antologie. 1. vyd. Praha:
Vyšehrad, 1995. 462 s. ISBN 80-7021-074-5.
[2 ]KUTNOHORSKÁ, J. Etika umírání a smrti.s.20-24. In: Důstojné umírání.
Sborník z mezinárodní konference 4.12.2007. Olomouc: Lékařská fakulta UP,
2007. ISBN 978-80-244-2016-5
[2 ]KUTNOHORSKÁ, J. Důstojnost člověka v závěru života. s.206-215 In:
Sociokulturní-právní, ekonomické a politické determinanty v ošetřovatelství a
porodní asistenci. Sborník z mezinárodní konference Ústavu ošetřovatelství a
Ústavu porodní asistence Olomouc: FZV UP, 2008. ISBN 978-80-244-2105-6
 McGREAL,Ian,P. Velké postavy východního myšlení. Slovník myslitelů.
Praha: Prostor, 1998. ISBN 80-85190-93-1














McGREAL,Ian,P. Velké postavy západního myšlení. Slovník myslitelů.
Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-002-8
PELCOVÁ, N. Filozofická a pedagogická antropologie. 1. vyd. Praha:
Karolinum, 2000. 201 s. ISBN 80-246-0076-5.
PELCOVÁ, N. Vzorce lidství: filosofie o člověku a výchově. 1. vyd. Praha:
ISV, 2001. 163 s. ISBN 80-85866-64-1.
RICOEUR, P. Filosofie vůle I, Fenomenologie svobody, Praha:
Oikoymenh, 2001,ISBN 80-7298-033-5
ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Základní otázky lékařské etiky.
Praha: Vyšehrad,1999. ISBN 80-7021-302-7
SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print.1994. ISBN 8085873-16-8
STÖRIG, Hans, Joachim, Malé dějiny filozofie. 5. vydání, Praha: ZVON,
1996, 559 s. ISBN 80-7113-175-X
ŠVEC, O a kol. Filosofie jednání. Praha: Oikoymenh, 2006.ISBN 807298-146-3
TAYLOR CH. Etika autenticity. Praha: Filozofický ústav AV ČR,
2001.ISBN 80-7007-150-8
THOMASMA, D.C.; KUSHNEROVÁ, T. Od narození do smrti. Praha:
Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0883-5
THOMPSON, M. Přehled etiky. Praha: Portál, 2004. 176 s. ISBN 807178-806-6
TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi.
4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002. 374 s. ISBN 80-7185-171-X.
VYMĚTAL, J. a kol. Lékařská psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-740-X
RORTY, R. Filozofia a zrkadlo prírody. 1. vyd. Bratislava: Kalligram,
2000. 339 s. ISBN 80-7149-325-2.

Filozofie pro pomáhající profese 2014

Transkript

Podobné dokumenty

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Řízení a

20 let terapeutické komunity

Plné znění

Celý výzkum si stáhněte zde

Malé dějiny filozofie

stáhnout článek - Dějiny - Teorie