Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVIII. (XL.) • č. 3 • 2014
„Luční altán“ v nivě Blanice upomíná na „Amorův templ“, který v zámeckém parku ve Vlašimi stál
přibližně na stejném místě před dvě stě lety (foto: A. Polesná; k článku na straně 2).
Mykologická výstava v Louňovicích nabídla návštěvníkům 207 nejrůznějších druhů hub z blanických
lesů (foto: I. Křížová; k článku na straně XII).
OBSAH ČÍSLA
Nová naučná stezka ve vlašimském parku (P. Pešout, J. Zenáhlíková) .......................................................................... 2
Pozoruhodný kůrovec (L. Hanel) ..................................................................................................................................... 5
Zajímavý nález kožojeda Attagenus pantherinus na Podblanicku (M. Krejčíř) ........................................................... 6
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (7) (P. Jakubův) ................................................................................................ 7
Pražské jaro a kremelský mráz v kraji pod Blaníkem (2) (E. Renner) ......................................................................... 8
Prusko-rakouská válka a její dopad na život ve vlašimském regionu (I. Preislerová) .............................................. 12
Významný český houslař 19. století, rodák z Domašína (J. Moudrý) ......................................................................... 15
Pozvánky na taneční zábavy (V. Kapková) .................................................................................................................... 17
Z pamětní knihy kostela sv. Václava v Libouni (R. Cáder, Z. Otradovec) ................................................................... 19
Z historie ochotnického divadla v Týnci nad Sázavou (2) (S. Rýdlová) ..................................................................... 21
PŘÍLOHA
Ze starších čísel
Košářská pěšina (V. Kadeřábek) .................................................................................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Dopis z fronty (3) (J. Jindráková) ............................................................................................................................... III
Regionální literatura
Český Merán 17/2013 (V. Kovařík) ........................................................................................................................... IV
Na bicyklu za geologickými zajímavostmi okolí Votic (K. Červenková) ................................................................. V
Mladovožický uličník (P. Pešout) ................................................................................................................................ V
Zprávy a sdělení
Ekologická olympiáda (J. Pavelka) ............................................................................................................................ VI
Podblanická galerie v roce 2014 (S. Příhoda) .......................................................................................................... VII
Podblanický plenér (J. Pavelka) ................................................................................................................................. IX
Letní tábory Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim (J. Pavelka) ......................................................................... X
Výstava hub blanických lesů 2014 (I. Křížová) ...................................................................................................... XII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (S. Němec) .............................................................. XIII
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli .......................................................................................................................... XV
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................................... XV
VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
Ročník XVIII. (XL.), číslo 3, 2014
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 31. 8. 2014
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Turistické informační centrum, Masarykovo nám.;
Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac:
Potraviny Macešková; Louňovice
p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené
zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
v třetím letošním čísle vlastivědného časopisu Pod Blaníkem
najdete, věřím, opět mnoho zajímavých příspěvků z kraje
pod Blaníkem.
Rád bych vás upozornil na článek V. Kadeřábka přetištěný
ve vnitřní příloze z ročníku 1931–32 časopisu Pod Blaníkem. Poutavě pojednává o jedné z mnoha hojně užívaných
cest, či spíše pěšin, které hustě protkávaly ještě v nedávné
minulosti náš kraj. Autor nás seznamuje s těmi, kdo po této
cestě putovali; s hokynáři putujícími dvanáct hodin z Třemošnice na pražská tržiště, ba i s plavci – „horáky“, kteří
se po pěšině vraceli ke Kácovu, Zruči či Vlastějovicím poté,
co předali splavené vory v Poříčí nad Sázavou „dolňákům“,
jak ve svých románech z Posázaví barvitě popisuje F. Morávek. V článku je ale také zachycen rychlý úpadek a zánik
významu této košářské pěšiny spojený zejména s výstavbou
posázavské železnice, kam se přesunula většina jejích tradičních uživatelů.
Vedle socializace vesnice způsobil právě rozvoj dopravy
nejzásadnější proměny krajiny. A nejenom to, stejně velký
vliv měl na naše vnímání krajiny. Je zřejmé, že když jsme
krajinu přestali užívat, přestali krajinou putovat a dnes jí
jen projíždíme po dálnicích či rychlostních železnicích mezi
hradbami protihlukových stěn, musí se to odrazit na našem
vnímání měřítek krajiny, vzdáleností a času.
Dnes po zaniklých pěšinách najdeme pozůstatky především v lesích. Všímejte si při podzimních procházkách v lese
či houbaření těchto historických cest a zkuste si představit
na nich jejich ne až tak dávné uživatele. Budeme rádi, když
nám o svých pozorováních napíšete a cesty, patníky, mostky,
rozcestníky, tarasy a další svá pozorování zdokumentujete.
Pokud znáte místní názvy, pověsti či vyprávění, které se
vážou k zdokumentované cestě či pěšině, mezníku apod.,
určitě nám je napište také! Ty nejlepší otiskneme na stránkách Pod Blaníkem.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo
XVIII. ročníku) bude 15. listopadu 2014. Uvítáme kratší
i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku – v Kraji
blanických rytířů. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví,
Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky pokud možno
doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
NOVÁ NAUČNÁ STEZKA VE VLAŠIMSKÉM PARKU
První návrh naučné stezky v zámeckém parku
vznikl již v roce 1991. Zrealizovat se ho podařilo
Českému svazu ochránců přírody Vlašim (ČSOP)
v roce 1995. Zároveň byl vydán první průvodce
parkem. Hlavním důvodem pro vytvoření naučné
stezky a průvodce bylo tehdy především zvýšit zájem vlašimských občanů o park, který byl do roku
1992 značně zanedbáván a neudržován. I díky tomu
se postupně ČSOP podařilo přesvědčit tehdejší vedení Města Vlašim o významu parku pro obyvatele,
ale i pro turistický ruch. Postupně byla ustanovena
správa parku, schválen návštěvní řád a v roce 1993
započala postupná obnova parku. Město rekonstruovalo nejdůležitější památky – Vlašimská, Znosimská a Domašínská brána, Starý hrad a Čínský pavilon – i ty drobnější – Benátská studánka, Balustráda,
socha Samsona, mosty, základy koupadla. Podařila
se obnova jezírek a dalších vodních prvků, lesních
porostů, ČSOP zde vysadil 5000 dřevin a 9000 trvalek. Nejviditelnější změna oproti stavu před dvaceti
lety nastala u luk, které jsou dnes díky Správě parku
v bezvadném stavu a zvou k spočinutí.
Dnes, po dvaceti letech, již jen málokdo o významu a kráse vlašimského zámeckého parku pochybuje a stará naučná stezka parkem tak přestala plnit
svůj původní účel a také už dožívala. Proto ČSOP
navrhlo kompletní obnovu naučné stezky a její doplnění. Byli jsme vedeni především snahou představit hodnoty parku turistům, kteří v čím dál větší
míře Vlašim vyhledávají, a přinést nové informace
a prožitky vlašimským občanům.
Projektových prací se ujal Architektonický atelier
2H s.r.o. Díky tomu, že je park nejen historickou,
ale i významnou přírodovědnou lokalitou, podařilo
se Městu Vlašim na realizaci projektu získat podporu z evropského Operačního programu životní
prostředí. V této době realizace projektu realizovaného ČSOP a Stavební firmou Pazdera s.r.o. finišuje.
A na co nového se můžeme těšit?
Obnovení nových cest
Projekt navazuje na předchozí etapy rekonstrukce parku a pokračuje v obnově cest, které v parku
Stavba „Stromového altánu“ nad jezem u Znosimské brány (foto: A. Polesná).
2
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Na naučné stezce v zadní části parku najdeme různá hravá zastavení pro děti i dospělé
(foto: J. Zenáhlíková).
Ukázka jedné z pohledových tabulek s rytinou od A. Pucherny, V. Bergra, na které je zobrazen
částečně zidealizovaný pohled na město z vyhlídky nad sochou Samsona.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
3
ještě před sto lety existovaly. Asi tou nejdůležitější
je kočárová cesta podél řeky Blanice na loukách
pod Starým hradem. Návštěvníci parku jistě ocení
tři cesty překonávající lávkami či šlapáky vodní
toky (od Benátské studánky přes náhon k parkovišti u kurtů, od sekvojovců na louku k Blanici, přes
Domašínský potok do Benešovské ulice) a okružní cestu, která zarámovala palouk kolem Čínského
pavilonu.
Interaktivní naučná stezka
Naučná stezka prochází prakticky stejnou trasou
jako ta původní. Jen místo jedenácti zastavení jich
bude osmnáct. Informační panely získaly novou
tvář odpovídající soudobým požadavkům. Každý
se na nich bude moci seznámit s kulturními památkami a přírodními hodnotami parku. Některé tabule
budou obsahovat i různé kvízy a čekají Vás i další
překvapení (např. virtuální prohlídka interiéru Čínského pavilonu). Na stezce je také umístěno mnoho
zastavení určených pro děti, kde mohou informace
o přírodě parku získat hravou formou. Nové herní
prvky by měly představit především malým návštěv-
níkům živočichy, rostliny a houby žijící a rostoucí
ve Vlašimském zámeckém parku. Jedním z těchto
prvků je třeba Mravkolví past, která znázorňuje
past larvy mravkolva, pomocí které loví svoji kořist. Na stezce se děti dále setkají s hmyzí chodbou,
průlezem páchníka, pavučinou nebo mraveništěm.
Ze stezky také odbočují tři tematické cesty – cesta
lučního koníka, vydry a páchníka. Děti jistě ocení,
že na každou z nich Vás pozve jejich dřevěná plastika. Navíc jsou na mnoha místech v parku umístěny
malé tabulky, kde budou instalovány kopie kolorovaných rytin A. Pucherny a V. Bergra zpodobňující
park na počátku 19. století.
Nové altány
V parku přibyly tři nové altány. V nivě řeky Blanice tzv. „Luční altán“, který svou podobou upomíná
na bývalý Amorův templ, nacházející se ve stejných
místech před více než sto lety. V tomto altánu nás
dokonce přivítají motýli.
Vysoko na skále nad řekou, nad sochou Samsona, byl vybudován altán „Nejkrásnější vyhlídka“,
můžeme zde porovnat stávající výhled s výhledem,
Dřevěné sochy budou uvozovat tematické odbočky naučné stezky (foto: J. Zenáhlíková).
4
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Ve skalních výchozech nad řekou Blanicí byly vybroušeny nábrusy ve skále, které jsou součástí informačního panelu věnovanému pararule, hornině tvořící podloží parku. Filmové záběry prací budou
součástí nového filmu o geoparku Kraj blanických rytířů (foto: J. Zenáhlíková).
který se ze stejného místa naskýtal návštěvníkovi
v roce 1806.
Třetí altán je zbudován ve svahu nad loukou přes
řeku naproti Znosimské bráně. Kolem altánu najdete
několik naučných hracích prvků a i z něj je krásný
výhled do údolí Blanice.
V rámci projektu je samozřejmě realizován i drobný mobiliář, lavičky a odpadkové koše a bude také
vydána nová propagační tiskovina pro turisty, zvoucí k návštěvě parku.
Pavel Pešout, Jitka Zenáhlíková
POZORUHODNÝ KŮROVEC
Kůrovci jsou početnou skupinu brouků čítající
celosvětově na 6000 druhů, u nás je známo přes sto
druhů. Vyskytují se nejčastěji v lýku a dřevě stromů.
Spolu s dřevokaznými houbami jsou postrachem
lesníků, neboť leckde způsobují kalamitní škody
v lesním hospodářství. Mnohé druhy škodí svým
úživným žírem, některé si v chodbičkách pěstují
houby, kterými se pak živí. Další druhy jsou přenašeči houbových onemocnění.
Nejznámějším druhem je jistě lýkožrout smrkový.
K jiným známým škůdcům lze zařadit dřevokaze
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
čárkovaného, který škodí hlavně na uskladněném
dřevě, v sadech patří k významným škůdcům bělokaz švestkový. Někoho možná překvapí, že i mezi
kůrovci najdeme druhy velmi vzácné, které si
zaslouží i ochrany, což ovšem souvisí především
s ubýváním jejich živných dřevin (např. jilmů) či
určitých věkovitých stromů (např. starých borovic).
V tomto článku chci upozornit na běžnější druh,
jehož výskyt lze poměrně snadno vizuálně v přírodě
určit. Jedná se o bělokaza březového (Scolytus ratzeburgi), dříve nazývaného také vypukločlenec březo5
Uspořádání vzdušníků bělokaza březového
na bříze na Velkém Blaníku u Veřejové skály.
Matečná chodba a larvové chodby bělokaza
březového.
vý, který hlodá pod kůrou (borkou) bříz. Jde o malého černě lesklého brouka o velikosti 5 až 6 mm.
V přírodě ho zahlédneme málokdy, jeho činnost je
ale docela nápadná. Brouci se objevují v červenci
a mají jedno pokolení do roka. Jeho opakované žíry
způsobují odumírání bříz, přičemž bělokazi napadají
hlavně starší chřadnoucí břízy na jejich kmenech
a silných větvích. Jeho přítomnost na bříze lze poznat podle uspořádání vzdušníků (dýchacích otvorů)
o průměru asi 2,5 mm, které jsou umístěny za sebou,
jako by byly vytvořeny s pomocí pravítka.
Lubomír Hanel
Foto: autor
ZAJÍMAVÝ NÁLEZ KOŽOJEDA ATTAGENUS
PANTHERINUS NA PODBLANICKU
Dne 10. května 1990 jsem na svých toulkách
údolím Blanice zavítal k Blanickému mlýnu. Tento
starý mlýn, tehdy známý spíše jako Kupsův, právě
začala pomalu rekonstruovat parta nadšenců. Prohlížel jsem zdi zchátralých hospodářských stavení a tam mě na jedné z nich zaujal poměrně velký
brouk z čeledi kožojedovitých (Dermestidae). Při
velikosti okolo 6 mm se totiž mezi kožojedy jedná
o opravdového obra. Brouk byl neobvykle pestře
6
zbarvený, takže mi okamžitě bylo jasné, že se jedná
o zajímavý nález. Nicméně pátrání v okolí už žádný
další úlovek nepřineslo.
Doma jsem kožojeda vypreparoval a jelikož jsem
v té době neměl žádnou literaturu, podle které bych
ho dokázal určit, zařadil jsem jej do sbírky a postupně na něho zapomněl.
Až někdy v roce 2012, tedy o 22 let později, jsem
si přečetl článek z roku 2010 na slovo vzatého odPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
borníka Jiřího Hávy, Rozšíření druhu Attagenus
pantherinus (Coleoptera: Dermestidae: Attageninae) v České republice. Podle fotografie v článku
jsem okamžitě poznal svého kožojeda od Kupsova
mlýna … Celý článek si zájemci mohou prostudovat
na http://www.elateridae.com/clanky/hava_2010_
attagenus.pdf.
Byl jsem velice překvapen, když jsem se dočetl,
že tento druh nebyl v ČR nalezen od počátku 80.
let! Z celého 20. století je známo jen několik nálezů
a poslední byl učiněn v roce 1983. Autor článku
v závěru píše, že druh je patrně v ČR již vymizelý.
Po tomto zjištění jsem autora kontaktoval, nejprve
mailem, pak osobně na entomologickém výměnném
dnu v Pardubicích, kde jsem mu svého pantherinuse
předal k determinaci. Řekl bych, že jeho tvář v tu
chvíli vykazovala známky snad příjemného překvapení.
Determinace druhu byla potvrzena a následně byl
můj nález publikován v článku, který je k dispozici
na http://www.elateridae.com/elateridarium/page.
php?idcl=225. Máme tedy osobou nejpovolanější
potvrzeno, že náš pantherinus z údolí Blanice je
nejnovější, jaký byl na území ČR nalezen. Doufejme
jen, že nebyl poslední. Pro jistotu přikládám jeho
portrét a prosím každého, kdo by se s ním setkal,
aby ho šetrně odchytil a donesl buď přímo mně,
nebo do vlašimského ekocentra.
Miloš Krejčíř
Habitus druhu Attagenus pantherinus
(Ahrens, 1814).
STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (7)
Pokračujeme v našem seriálu o starých odrůdách,
se kterými se můžeme na Podblanicku setkat:
Astrachán bílý
Jistě každý již slyšel o takzvaném „letňáku“ a pokud většině lidem řeknete tento lidový název odrůdy
průsvitné letní, každému se vybaví zelené, po dozrání žluté jablko, které velmi rychle moučnatí.
To, že existuje více letních jablek, už ví mnohem méně lidí a přitom některé z nich mají i velice
zajímavé vlastnosti. Jedním z nich je i Astrachán
bílý, který je s největší pravděpodobností původem
z Ruska a v minulosti byl u našich sadařů velice
oblíbený. Především proto, že je to první odrůda,
kterou lze v létě sklidit a konzumovat. Chutný je
dokonce ještě před dozráním. Strom je to také velice
odolný a nenáročný na polohu. Ve všech krajích,
ať teplých či chladných, zůstává strom Astrachánu
vždy zdravý a netrpí rakovinou ani jinými nemocePod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
mi. Plody jsou střední velikosti, zploštělé, se žlutobílou slupkou na sluneční straně červeně žíhanou.
Některé plody mají sklovitou dužninu, která se
při pohledu proti slunci jeví jako průsvitná. Tyto
plody vydrží déle chutnější než plody, které sklovité nejsou. Plody je nutné podtrhnout cca 10 dní
před zralostí. Takto podtržené plody lze uskladnit
ve sklepě, kde dozrají a vydrží déle než utržené
zralé plody. Jablka, která dozrají na stromě, velice
rychle moučnatí a jejich kvalita se rychle zhoršuje.
Jak z popisu vyplývá, nejedná se o jablko, které by
bylo vhodné na skladování, ale určitě v červenci,
kdy dozrává, přijde k chuti mnohým milovníkům
domácího ovoce.
Jablko citrónové zimní
Tato stará odrůda je na rozdíl od Astrachánu odrůdou zimní. Dle starých pomologií to byla odrůda
také velice oblíbená a doporučovaná na výsadbu
7
Plody Astrachánu bílého (Moravské ovoce, František Suchý 1907).
do vyšších oblastí, kde i přes poměrně jemnou
slupku netrpí strupovitostí a strom snáší i chudší
půdy. Strom je to vhodný do sadů a zahrad, již méně
vzhledem k nízkému vzrůstu k silnicím a cestám.
Plody mají žlutozelenou až citrónově žlutou barvu,
na osvětlené straně jsou mdle načervenalé. Plody
mají tvrdou po dozrání kyprou dužninu, která je
velice šťavnatá sladkokyselé chuti. Ovoce dozrává v prosinci a v dobrých podmínkách vydrží až
do května. Sklízí se až počátkem října a jen velmi
málo hnije či se kazí. Dříve se hojně využívalo pro
výrobu ovocných vín a marmelád. Jeden exemplář
tohoto zimního odolného jablka byl objeven při
mapování starých odrůd jádrovin na Jistebnicku.
Tento strom bude zanesen do celostátní databáze,
která vzniká v rámci projektu ČSOP ochrana biodiverzity. V letošním roce se nám podařilo zmapovat
a odebrat vzorky z 21 potencionálně zajímavých
stromů jádrovin. Všechny nalezené odrůdy byly také
přeneseny do genofondové plochy Českého svazu
ochránců přírody Vlašim v Jetřichovicích, kde již je
naroubováno přes sto starých odrůd jádrovin.
Pavel Jakubův
PRAŽSKÉ JARO A KREMELSKÝ MRÁZ V KRAJI
POD BLANÍKEM (2)
Následující text je pokračováním stejnojmenného
článku z předchozího čísla Pod Blaníkem. Opakuji, že jeho cílem není zachytit události roku 1968
– 1969, ale pouze jejich odraz v jednáních předsednictva a okresního výboru KSČ. Vpád vojska
ve středu 21. srpna 1968 byl opravdu šokem pro celý
národ i pro komunistickou stranu. Nikdo podob8
ný zásah nečekal, jen několik vlastizrádců (Biľak
a další) bylo předem informováno. Stranické orgány od ústředního až po okresní výbor nevěděly,
jak mají na tuto nepředstavitelnou situaci reagovat.
Většina občanů odpověď znala – postavit se na odpor agresi. Už 21. srpna prošel Benešovem průvod
mladých lidí k budově stranického sekretariátu. Tam
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
k nim promluvil vedoucí tajemník Josef Podrabský.
Na náměstí ve Vlašimi se shromáždilo 4500 demonstrantů, do konce září dostal okresní výbor KSČ 554
rezolucí s 29 tisíci podpisy. Okresní vedení strany
dalo vytisknout čtyřjazyčný leták „Proč“ a výzvu
„Všem, všem“, v níž vyzývalo hlavně ke klidu,
vlastně k pasivitě.
Zápisy z jednání předsednictva a okresního výboru z prvních dnů okupace se nezachovaly. Zasedání
okresního výboru 28. srpna se zúčastnilo 41 členů
okresního výboru, 11 kandidátů, 12 členů okresní
revizní komise a 13 předsedů základních organizací.
Bylo to tedy reprezentativní stranické jednání. Tajemník Podrabský podal zprávu o jednání ústředního
výboru strany, který hodnotil vystoupení stranické
a vládní delegace v Moskvě. Na dotaz, proč k nám
vojska vpadla, odpověděl, že na to podle dohody
v Jaltě mají právo a žádný stát se proti jejich vstupu nepostaví. Mezitím přišel na sekretariát sovětský
podplukovník s poručíkem a žádali jednat s vedoucím
tajemníkem. Podrabský se zeptal přítomných, zda má
s nimi jednat rusky. Tato otázka mu bude brzy předhazována jako důkaz jeho protisovětského postoje.
Tajemník Cacák na zasedání vysvětloval, že musel vzhledem k situaci vydat prohlášení proti vpádu
vojsk bez předběžného souhlasu okresního výboru.
Už tady se projevilo, že vedení strany není jednotné.
Jaroslav Svítil1 řekl, že Cacákovo vysvětlení stojí
proti názoru základních organizací strany, k němu
se proti Cacákovi přidal předseda revizní komise
Josef Pecka2 a tajemník OV Josef Podhorský. Proti
nim naopak ostře vystoupila MUDr. Hana Camrdová a Ján Vozár. Do napjatého sporu vstoupila Jar.
Malecká výzvou: „Pojďme se najíst.“
Nakonec vydal okresní výbor prohlášení, že nesouhlasí s okupací a děkuje občanům za klid a rozvahu. Rezoluce byla přijata jednomyslně i hlasem
Josefa Pecky a dalších odpůrců reformní lednové
politiky.
Na mimořádném zasedání OV 29. srpna seznámil
Podrabský s obsahem svého jednání se sovětskými
důstojníky. Prý nabízeli pomoc při polních pracích,
kulturní vystoupení a besedy s mládeží. Podrabský
jim odmítl dát požadované informace o okrese. PoJaroslav Svítil (1911) vyučený truhlář, v KSČ od roku
1945, od roku 1952 náměstek předsedy ONV Votice, pak
předsedou dopravní komise ONV Benešov, od roku 1970
předseda ONV Benešov
2
Josef Pecka (1920), vyučený zámečník, od roku 1948
KSČ, před tím národní socialista, dělníkem u fy Jícha
Kozmice, Rudý Letov Letňany, Šroubárny Hvězdonice,
1945 – 1956 tajemníkem MNV Benešov, od roku 1956
tajemníkem OV KSČ Benešov 1
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
drabský jednal také se sovětským vyslancem Červoněnkem a pověřencem Kremlu Kuzněcovem. Ten
prý byl přístupnější než panovačný vojenský velitel.
Kuzněcov na dotaz, kdy vojska odejdou, odpověděl:
Až si uděláte pořádek.
Vztah občanů k sovětskému vojsku byl různý. Například v Lešanech sovětští vojáci uhasili požár kravína, ale lidé nedovolili, aby jim předseda KSČ poděkoval. Lešanská posádka odmítla dát svůj prostor
k dispozici sovětskému oddílu, který měl problém
se zásobováním a pitnou vodou. Ján Vozár řekl,
že je nikdo nezval, že nemůžeme za to, že nemají
co pít. Naopak zase opilí sovětští vojáci vytloukli
okna budovy posádky. Na vesnici byl vztah obyvatel
k vojákům vstřícnější. Předsedové JZD často přijali
jejich pomoc při polních pracích a žádali o ni někdy
tak často, že velení už pomoc při sklizni brambor
odmítlo. Okresní vedení KSČ rozhodlo, že styky
občanů se sovětskými vojáky nebude organizovat,
ale také jim nebude bránit. Nejistota, jak se bude
situace dál vyvíjet, vedla ke vzniku různých fám. J.
Malecká se například na předsednictvu OV ptala,
zda Sověti žádají redukci členské základny KSČ
a zda budou naši vojáci nasazeni na sovětsko-čínskou hranici. Okresní výbor byl zavalen dotazy ze
základních organizací: Kdo vojska pozval, zda byl
Dubček v internaci bit, co dělá Novotný, Indra,
Šalgovič, Kolder, proč byla porušena postupimská
dohoda, podle které nesmí německá armáda vstoupit na území jiného státu. Členská základna byla
silně rozkolísaná. Za rok 1968 ztratila 205 členů,
za první pololetí 1969 pak 374. Přijato bylo pouze
14 kandidátů. Počet členských schůzí silně klesal,
účast na nich nepřesáhla 40 %, suma nezaplacených
příspěvků stoupala. Jindřich Kuchař odmítal, že
tento stav způsobila polednová reformní politika,
ale příčinou je skutečnost, že lidé už nemusí bát ze
strany vystoupit, že tím nepoškodí sebe nebo rodinu.
Rozjitřenou atmosféru mezi straníky ilustruje například pouliční rvačka okresních funkcionářů Jeništy,
Skalického a Šimečky. Jeništa si vzal následně dovolenou, aby nemusel přiznat pracovní neschopnost.
Odpor proti okupaci a podpora reforem nemohly
stále sílit, naopak při pasivitě a často zradě vedoucích stranických funkcionářů slábly k rezignaci. To
samozřejmě povzbudilo dogmatické křídlo ve straně. V říjnu 1968 žádala „určitá skupina komunistů“
přijetí u Podrabského. Navrhovali, aby se uskutečnily oslavy VŘSR s průvodem občanů Benešovem k mauzoleu. Zároveň chtěli, aby Podrabský
svolal aktiv „komunistů marxistů“. To Podrabský
pochopitelně odmítl, nic jiného mu nezbylo, vždyť
9
to bylo namířeno v důsledku přímo proti němu.
Veřejné rozloučení Skočdopolovy skupiny s odcházejícím sovětským oddílem nebylo povoleno, avšak
oslava VŘSR u mauzolea se konala a sešlo se zde
asi 400 občanů. Jiří Uhlík ve svém projevu také
řekl, že vstup vojsk se dotkl našeho národního cítění. To rozzuřilo „zdravé jádro strany“ a také Sověty. Skupina kolem Skočdopole stále ostřeji vystupovala proti současnému okresnímu výboru, proti
Cacákovi, Podrabskému a všem, kdo zůstali věrni
reformní politice. Silnou podporu získávala z ilegálního časopisu Zprávy a z vysílání stanice Vltava. Obojí zajišťovala sovětská strana z území NDR
a benešovští dogmatici poskytovali těmto mediím
udavačské materiály. Nejsilnější posilou jim byla
rezoluce listopadového pléna ústředního výboru
KSČ 1968, která ukončila polednovou reformní
politiku. S obsahem rezoluce seznámil účastníky benešovského aktivu protřelý obojetník J. Piller. Řekl,
že se bude pokračovat v polednové politice, ale že
je třeba ukončit bezbřehou demokracii, zarazit studentské stávky a potrestat viníky – novináře. Podlehl
jsem vzteku a ve svém diskusním vystoupení jsem
jmenoval konkrétní benešovské osoby, které chtějí
návrat k předlednovým poměrům. V sále nastalo vyděšené ticho. Obojetný Piller řekl, že mě zcela chápe.
V okresních stranických orgánech neustále sílil
tlak dogmatických komunistů proti ustupujícímu reformnímu proudu. Hlavními útočníky byli Jaroslav
Svítil, předseda revizní komise Josef Pecka, Josef
Podlaha, B. Kohoutek, Josef Podhorský a další. Jejich útoky směřovaly hlavně na Stanislava Cacáka,
Jána Vozára a postupně i na Josefa Podrabského.
„Staří a zasloužilí“ se sešli 21. února 1969. František Oliverius, zde odsoudil Palachův čin. Upálení
prý není vlastenectví a za vzor dával krasobruslařku
Maškovou. Předválečný komunista Zima vzpomněl
na porážku renegátů Jílka a Bolena a tvrdil, že podle
Lenina socialismus nemusí mít lidskou tvář. Dolejší řekl, že třídní boj trvá dál, protože nepřátelé
z února 1948 ještě žijí. Soudruh Krátký vyslovil
nesrozumitelnou sentenci, že „kdyby byl Heydrich,
tak by to snad tak nedopadlo.“ Komunista Kuchař
z Načeradce byl přesvědčen, že dogmatismus není
nebezpečný, protože je revoluční.
V souvislosti s tímto je zajímavý postoj Stanislava
Cacáka. Přijal za svůj názor Mira Kusého, že ultraradikální síly hrají pozitivní úlohu, protože nutí k progresi. Avšak levicoví „ultraradikálové“ získávali
stále víc, „progresivisté“ šli od porážky k porážce.
Předsednictvo OV přijalo 16. května 1969 rezignaci
Jána Vozára a Hany Camrdové. Dál odešel z před10
sednictva proti své vůli poslanec České národní rady
L. Svoboda a Stanislav Cacák. Toho se už zřekl
i Jiří Uhlík. Prý podlehl nacionalistické vlně a vlivu
ing. Smoláka a Ericha Rennera, kteří musí být ze
strany vyloučeni. Josef Pecka povýšeně poradil Cacákovi, aby nepodléhal emocím. Pecka byl ukázkový dogmatik. Byl přesvědčen, že vzdělání zastiňuje
třídní pohled na věc. Také tvrdil, že komunista musí
být nejdříve komunistou a teprve potom člověkem.
Předsednictvo bylo doplněno o odpůrce reformní
politiky (J. Malecká, V. Šíma, J. Šebek, J. Podhorský). Zároveň byla zrušena funkce předsedy OV,
kterou zastával Ján Vozár.
Agresivita dogmatiků stále rostla. Skočdopole
jezdil do Bystřice k předsedovi JZD B. Kohoutkovi a šířily se domněnky, že sestavuje nový okresní
výbor. Podobně objížděl některé závodní organizace
ing. K. Melen. V oficiálních stranických orgánech
měla tato skupina své lidi v Josefu Peckovi a Josefu
Podhorském. Ti stále nutili Podrabského, aby se se
skupinou Skočdopole sešel a přijal je zpět do funkcí.
Jinak prý hrozí rozbití okresní stranické organizace. Vždyť M. Bezouška prohlásil, že když stranické
věci neřeší OV, bude je řešit SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Pecka a Podhorský
Podrabského žádali, aby se Skočdopolovi a jeho přívržencům omluvil za kritiku a postihy z roku 1968.
Podrabský se bránil, že se nemá za co omlouvat,
on je prý dogmatiky nenazval. Avšak na ústup dogmatické skupině naléhali také zástupci krajského
výboru KSČ František Červinka a ing. Jiří Burian.
Skočdopolova skupina zatím organizovala pod
značkou SČSP veřejné mítinky. Na veřejném shromáždění k výročí přepadení Sovětského svazu Německem se sešlo 350 konzervativců. Jejich rezoluce
žádala propustit z OV KSČ, ONV a z OV Národní
fronty ty, kdo se angažovali v reformní politice,
a odvolat rezoluce z roku 1968.
Útok se soustředil na tajemníka pro ideologii
Stanislava Cacáka. Byl to přesvědčený komunista,
pevně věřil, že strana se dá reformovat a sám ve své
funkci o to usiloval. Chtěl, aby si strana vydobyla
své místo ve svobodné soutěži, odmítal prosazovat
její vedoucí úlohu mocensky. Chtěl zachovat, spíš
obnovit jednotu stany a lidu. Proto inicioval odchod
funkcionářů, kteří se v období „přísné diktatury proletariátu“ provinili. Usiloval o nový styl politiky
s novými lidmi. Domníval se, že československý
obrodný proces bude příkladem pro ostatní země
komunistického bloku. Postupně se na sekretariátu
OV dostával do izolace a ideologická komise byla
doslova démonizovaná. Jako její člen vím, že v tom
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
byl její význam přeceněn. Já ji viděl spíše jako diskusní klub s malým vlivem na okresní stranickou
politiku. Cacákovi se kladlo za vinu, že se zúčastnil
otevření výstavky fotografií k 21. srpnu, že připustil
vydání protisovětské brožury a tisk letáku s článkem
sovětského disidenta Sacharova. Cacák sám požádal o rozvázání pracovního poměru na sekretariátu,
ale to jeho nepřátelům nestačilo. Nesměl pracovat
ve školství a na okrese vůbec.
Ze sekretariátu a z volených orgánů KSČ museli odejít další lidé, kteří stáli za reformní politikou – ing. Smolák, J. Smrž, J. Fára, L. Tomeš
a další. Konzervativní křídlo bylo posíleno novým
tajemníkem pro ideologii Miroslavem Soukupem3
a tajemníkem Miroslavem Stuchlem4. Nemocného
Stanislava Houdka nahradil ve vedení Jiskry Zdeněk
Skála. K personálním změnám došlo také v hospodářských organizacích, v bezpečnostních sborech,
ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou).
Avšak dogmatické křídlo vedené Skočdopolem
usilovalo o úplné ovládnutí stranické organizace.
Žádali odvolání usnesení z roku 1968 a návrat
tehdy odvolaných lidí (J. Pazdírek, J. Matěja, Mir.
Kalous, V. Škorpa, M. Skočdopole, A. Petruželka).
Požadovali odvolání Podrabského z funkce a jmenování Josefa Podhorského vedoucím tajemníkem.
Tyto požadavky vyjádřili v tzv. Dopise dvacetiosmi.
Ten byl na zasedání OV přečten, ale jeho písemná
podoba nebyla poskytnuta ani členům OV. Vedoucí funkcionáři tomu urputně bránili, jistě proto, že
dopis napadal také je.
O Josefu Podrabského byl veden uvnitř OV ostrý
spor. Frontální útok začal na zasedání OV 4. září
1969. Odvolání Podrabského podporovali tajemníci KV KSČ František Červinka a ing. Jiří Burian.
S likvidační kritikou vystoupili J. Pecka, F. Kuzba,
J. Svítil, Š. Johanis, J. Matějovský. Vytýkali mu,
že nebojoval proti pravici, odmítl setkání s komunisty marxisty, neumožnil setkání revizní komise
s předsednictvem OV, neprosazoval květnovou a listopadovou rezoluci ÚV KSČ a podléhal ideologické
komisi. Podrabský se hájil tím, že mnohé věci dělal
proti svému přesvědčení, aby zabránil hrozícímu krveprolití. Staré členy strany prý nikdy za frakcionáře
neoznačil, to udělal Renner v Jiskře.
3
Miroslav Soukup (1929), vyučený automechanik, v KSČ
od roku 1947, 1950 – 1956 náčelník politického oddělení
pluku Československé armády, 1956 – 1966 v aparátu
OV KSČ Litomyšl, 1966 – 1969 vysoká stranická škola
4
Miroslav Stuchel (1930) vyučený cukrář, v KSČ od
roku 1955, vystudoval tříletou stranickou školu, uvolněný
předseda celozávodního výboru KSČ Okresního stavebního podniku Benešov Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Na obranu Podrabského se postavil Rudolf Beran,
Zd. Hrabáková a Růžena Řemínková. Beran tvrdil,
že Podrabský „nemůže být hozen do stejného pytle“
jako Cacák. Výsledek pléna však byl jednoznačný.
Podrabský odstoupí z funkce a na jeho místo bude
„zvolen“ Podhorský. Všichni „staří soudruzi marxisté“ zasednou v okresním výboru.
Triumfální plavba skočdopolovského pirátského
korábu však narazila na nečekané úskalí. V červnu
a v září vyšly v týdeníku byra ÚV Tribuna dva články o problémech KSČ na Benešovsku. Šéfredaktor
O. Švestka se důsledně zastal Podrabského a Uhlíka
z vděčnosti za to, že v době nástupu obrodné politiky
prosadili na okresní konferenci KSČ jeho kandidaturu do ÚV KSČ a morálně ho podpořili v dnech vstupu vojsk. Napsal, že „Skočdopole, Škorpa a Matěja
mají málo citu pro pravdu a komunistickou morálku.
Diskreditují politiku strany. Měli by provést sebekritiku za křivdy, které chtějí páchat na druhých.“
Články vyvolaly senzaci, v Benešově bylo okamžitě vyprodáno všech 500 čísel Tribuny, kterou
předtím četlo několik jednotlivců. Lidé provokativně
články předčítali na veřejnosti. Bouři vyvolal Švestkův text také uvnitř strany. Články se staly hlavním
námětem pléna OV 22. září. Skočdopolovce rozzuřila hlavně záhada, kde Švestka získal jejich Dopis
dvacetiosmi. Tajemník Stuchel naznačil, že mu ho
dali komunisté z Blanických strojíren. Většina členů
OV považovala články za porušení stranické linie
a hlavně za útok na usnesení OV ze 4. září, které
odvolalo Podrabského z funkce. J. Matěja přirovnal
Švestkův článek ke kontrarevolučnímu provolání
2000 slov. Obsah dopisu hájil sprostým slovníkem
Skočdopole, tvrdil, že Podrabský připravoval přechod strany do ilegality, že hájil práva menšiny, což
je oportunismus. Jeho klon Škorpa, poukázal na to,
že Tribunou se chlubili největší nepřátelé KSČ, například lidovci. Proti Dopisu dvacetiosmi vystoupila
asi poctivá a naivní Růžena Řemínková. Podle ní
odešli „staří soudruzi“ z funkcí po dohodě. Popírala,
že by se Podrabský setkal s KANem, „jak to Škorpa
kruci hergot sakra ví?“ Beran Škorpův příspěvek
označil za „žvanění, z kterýho bolí hlava, kruci
nekecejme takový voloviny.“ Slovník diskutujících
ukazuje vzrušenou atmosféru jednání. Proti Dopisu
dvacetiosmi a za článek v Tribuně se postavil i městský výbor KSČ ve Vlašimi, dokonce zde padl návrh
požádat o přijetí u Husáka.
Výsledek pléna OV však prokázal jasnou převahu stoupenců nastoupené normalizační politiky
ve straně. K Pillerovi, který měl řídit stranickou práci v českých zemích, byla vyslána delegace (Pecka,
11
Podhorský, Šebek), dopis s kritikou článku v Tribuně byl poslán předsedovi ústřední revizní komise
Jakešovi. Piller články odsoudil, ale nabádal k tomu,
aby nepokračovala polemika v tisku. Výsledek byl
takový, že zmíněné články nepomohly těm, kterým
pomoci měly. Proti agresivní skupině dogmatiků,
kteří se oháněli bojem proti kontrarevoluci a mohli
počítat s podporou sovětské strany, nezmohl nic ani
vysoký funkcionář v podstatě stejného reakčního
ražení jako oni.
V první polovině roku 1970 ovládli dogmatičtí
normalizátoři všechny politické pozice. Prvním
tajemníkem OV KSČ se stal Josef Podhorský,
předsedou ONV Jaroslav Svítil, jeho tajemníkem
Miroslav Skočdopole, tajemníkem Národní fronty J. Matěja. Razantní kádrové změny proběhly
i na nepolitických postech. Odvolán byl ředitel
Blanických strojíren Rudolf Beran, ředitel Tesly
Votice Táborský, ředitel Skláren Růženín Rohlík.
„Uvolněni“ byli tři školní inspektoři, pět ředitelů
základních škol, ředitel zemědělské školy v Benešově, gymnázia v Benešově a průmyslové školy
ve Vlašimi.
Podstatně se změnil počet členů KSČ. Několik
stovek jich vystoupilo už v roce 1969 a šlo většinou
o dělníky ve věku 18 až 40 let. Hlavní odliv přišel při
takzvané výměně legitimací v první polovině roku
1970. Ta zpočátku probíhala umírněně, vyloučeny
byly jen 2 %. To rozzuřilo Škorpu a Podhorského,
který řekl, že takový výsledek by soudruh Husák
vůbec za čistku nepovažoval. Prověrkové komise
byly posíleny o tvrdší „čističe“ a někdy byla do příliš mírné závodní organizace vyslána komise přímo z okresního sekretariátu. K 1. lednu 1970 měla
okresní organizace KSČ 9245 členů (okres měl
91487 obyvatel) na konci roku pak 7547. Z toho
bylo však 1958 důchodců a těch ubývalo ročně prů-
měrně 150. Proti diktátorskému postupu stranického
vedení nenašli vystrašení řadoví členové odvahu vystoupit. Odpor v BS Vlašim, v Jawě Brodce a Tesle
Votice byl snadno potlačen. Samozřejmě byl to už
vzdor bez naděje na úspěch. Byla obnovena stará
dogmatická strana a její diktátorská politika. Občané
byli na dvacet let odsouzeni k nesvobodě, bez práva
usilovat o život podle svých představ, bez možnosti
podílet se na vývoji národního společenství.
Sledoval jsem události let 1968 až 1970 z hlediska
jednání tehdejší hlavní politické síly, komunistické
strany. Zjednodušeně je možné zaznamenat tři proudy v členské základně a ve funkcionářském sboru.
Byla zde početně nemalá, ale hlavně velmi agresivní
konzervativní část, která odmítala jakékoliv změny
v stranické politice a bránila se přehodnocení minulého období. K ní patřil Skočdopole, Škorpa a další.
Druhá část straníků si uvědomovala, že jsou nutné
určité změny, ale neměla k nim odvahu ani intelektuální potenciál. Obávala se jich, protože sama byla
s problematickou minulostí strany spjata. Do této
skupiny patří Podrabský, Uhlík, Beran a početná
řada dalších. Třetí skupinu tvoří komunisté, kteří
věděli, že politika strany se musí podstatně změnit,
jsou stoupenci zásadních reforem v hospodářské,
politické a ideologické oblasti. Zde lze jmenovat
Cacáka, Smoláka, Vozára. Tito lidé měli nejblíže
ke kvasu, který probíhal v celé společnosti. V podstatě však neměli a ani nemohli mít jasný cíl. Vždyť
zachovat socialistický charakter společnosti a dát
ji plnou hospodářskou, politickou a myšlenkovou
svobodu bylo nemožné. I tak tito progresivní lidé
ukázali, že současné uspořádání společnosti není
dobré a že je nutné usilovat o jeho změnu. To nebylo málo.
Erich Renner
PRUSKO-RAKOUSKÁ VÁLKA A JEJÍ DOPAD
NA ŽIVOT VE VLAŠIMSKÉM REGIONU
V roce 1863 zemřel dánský král Bedřich VII.
a v Německu se rozpoutala mocná agitace pro odtržení Šlesvicka, Holštýnska a Lauenburska od Dánského království. Tato agitace byla podnícena
pruskou vládou, která v budoucím konfliktu viděla
vhodnou záminku k tomu, jak se zbavit rakouského
předsednictví v Německém spolku a provést sjednocení německých zemí cestou shora s Pruskem
v čele. Pod záminkou „ochrany německé národnosti
v těchto zemích“ uspořádalo Prusko společně s Ra12
kouskem válečnou výpravu proti Dánsku. Výprava
to byla vítězná a Prusko získalo správu Šlesvicka
a Rakousko správu v Holštýnsku. Jablko sváru mezi
oběma zeměmi bylo získáno. Brzy po uzavření míru
začaly hádky o způsobu správy v obsazených zemích a tyto hádky vyvrcholily v srpnu 1865, kdy
pruský kancléř Bismarck prohlásil, že končí společná država v obsazených vévodstvích a pruské
vojsko vtrhlo do Holštýnska. Spory se řešily ještě
ve spolkové radě, ale nedořešily se. Válka začala.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
V rakouských zemích žili lidé svými starostmi
o rozšíření liberálních práv, zlepšení ústavy i jazykovými spory, starostmi o každodenní chléb. Na tuto
dobu vzpomíná PhDr. Servác Heller slovy: „Byli
jsme to tehda bezstarostní lidé. Celou zimu stahovaly
se nad námi a Rakouskem těžké chmury, hrozící velkou, světodějnou bouří, a my žili jsme bezstarostně
svým věcem domácím, nevěnujíce rakousko-pruské
zápletce větší pozornosti, než např. nyní věcem německým1. Nevěřili jsme prostě, že by z té tahanice
o Šlesvik a Holštýnsko něco vážného vzejíti mohlo
a zejména že by se Prusko odvážilo krvavého boje
s Rakouskem ... a sledovali jsme tudíž s neochabujícím interesem jenom rozvoj věcí domácích, až
do konce března ... Teprv dne 1. dubna dospěly ‚Národní listy‘ k přesvědčení, že válka je neodvratna.“2
Dne 22. června 1866 obdržela pruská vojska rozkaz, aby překročila české hranice. Válečné operace
na českém území začaly. K rozhodující bitvě došlo
3. července 1866 u Sadové poblíž Hradce Králové,
8. července se o porážce rakouských vojsk dozvěděli Pražané z vyhlášek. „Praha spala asi neklidně,
neboť již o šesté hodině hemžily se ulice svátečně
vystrojeným lidem obojího pohlaví a všelikého stáří
a lid ten kupil se dychtivě kolem nároží, na něž nalepovali právě pruskou vyhlášku, jejíž český text zněl
takto: ‚Královské pruské vojsko zvítězivši v mnoha
bitvách, jmenovitě pak v bitvě u Králové Hradce nad
c. k. vojskem rakouským, jemuž velké škody učinilo,
tak že toto na zpáteční pochod dáti se musilo, blíží
se ku Praze. Ač hlavní město a země koruny české
starati se musí o zaopatření král. pruských vojů válečných potřebnou potravou, neublíží se přece nijakž
svobodě osobní a majetku soukromému ... Živnostem a obchodům kladeny nebudou nijaké překážky.
Ukládá se však majetníků živností takových, aby
krámů a skladišť neuzavírali.‘... Vyhláška tato, kterou také noviny již přinášely, připravila obecenstvo
pražské na velikou, památnou událost: po 122 letech
otevíraly se brány pražské zase vojům pruským!“3
Vojska byla ubytována v soukromých bytech
a lidé nesli tíhu nákladů na jejich obživu i ubytování.
A to nejen v Praze, ale i na venkově. Vláda situaci
nezvládala. Císař zůstával ve Vídni a lidé byli často
dezinformováni. Šířící se zprávy často zmatek ještě
zvyšovaly. Lidé ve zmatku utíkali z měst a hledali
úkryt na neobsazeném území. Svědčí o tom zápis
v domašínské kronice:
Hellerovy paměti vyšly v roce 1923!
Heller Servác, Z minulé doby, díl IV, Praha 1923, s.
67-68.
3
Tamtéž, s. 109-110. 1
2
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
„Více set vozů přípřežních s erárními zásobami
táhly hned na to skrze krajinu naši za noční doby
a tím více tu zastrašily, štafeta za štafetou pak přijížděla na okresní úřad, a tento s četnictvem a s celým
císařským lidomorným aparátem rozprchl se, a nechal v nebezpečí svěřence své, jimž za času pokoje
umí, přísně a důtklivě poroučet, bez něhož nesmělo
se ničeho činiti. Teď slavný c. k. okr. úřad neslavně
utíkal, a dokázal věru tím a celým jednáním vůbec,
že jest ve správě občanské zbytečným.“4 Kronikář
dále kritizuje zbytečnost okresních úřadů a naopak
vyzvedává obecní samosprávu, která situaci zvládala obdivuhodně: „Pan Jakub Vosátka, t. č. starosta,
staral se pečlivě o město své. Bezohledně mnohdy
odepíral požadavků, a zmírnil je tak, že staly se
městu snesitelnějšími.“5 Po uzavření příměří mezi
Rakouskem, Itálií a Pruskem a po odstoupení Benátska vrací se úředníci zpět do úřadů a domáhají
se důsledného placení daní.6 Do Domašína a jistě
i do jiných obcí přichází nařízení o zřízení zemské
hotovosti, která byla v předchozím období odmítána.7 Toto nařízení vyznívalo skutečně paradoxně:
„Pane starosto v Domašíně!
Jeho c. k. apoštolské Veličenstvo ráčilo zemskou
hotovost v části země české, kde nepřítel se neusadil,
naříditi, a jí čestný účel přiřknouti, že má nepříteli zabrániti, aby se dále do Čech rozšířil, a má tedy zemská
obrana zabraňovati, a nikoliv na nepřítele udeřiti.
Též má zemská obrana nepříteli všechny dovozy
a transporty odříznouti, a jemu užívání telegrafu
a pošt nemožným činiti, a jej znepokojovati, tak aby
se nejistým cítil.
K zemské obraně jsou všickni k zbrani spůsobilí
mužští od 18 až do 45 let povoláni; dostanou dle
potřeby zbraně od vysoké vlády, a mají sobě připraviti kosy a cepy.
Kosa se zdvihne do výšky jako píka, a nechá se
na střevíc nahoru pobít plechem, taktéž cepy nechají se
plechem pobít. Každý úd zemské obrany dostane plat,
jakmile z okresu Vlašimského vystoupil neb vykročí.“8
Starosta se měl postarat, aby se zbraně připravovaly a donášely na radnici a aby měl k dispozici hodně
SokA Benešov, Kronika obce Domašínské, s. 130. Bez
pravopisné úpravy. 5
Tamtéž 6
23. 7. 1866. 7
Svou pomoc ohrožené vlasti nabízeli ještě před obsazením země Pruskem například sokolové. 8
SOkA Benešov, AM Domašín, Pamětní kniha města
Nového Domašína, s. 131. Bez pravopisné úpravy. Srov.
Slavík F. A., c. d. s. 198. 4
13
Jeden z pruských táborů – Brno 1866 (zdroj: sbírka Muzea Podblanicka).
Jeden z pruských táborů – Brno 1866 (zdroj: sbírka Muzea Podblanicka).
bojovníků. Do 29. července měl odeslat zvláštního
posla a oznámit úřadu, jak daleko je zemská obrana
připravena, jak mnoho má k dispozici zbraní a kdo
se ke zbrani přihlásil. Lidé z obavy z blízkosti pruského vojska se k obraně nehlásili.
Prusové přišli do Domašína 6. srpna a obsadili
i celé okolí. Obyvatelstvo mělo za povinnost vydržování vojska do 10. srpna 1866. Každý jednotlivý
pruský voják měl podle nařízení c. k. státního ministerstva dostat denně stanovené množství chleba, libového masa nebo uzeniny, luštěniny a čtvrt žejdlíku
kořalky. Důstojníci měli dostávat stravu přiměřenou
jejich stavu. Stanoveno bylo i množství píce pro
koně. Od 10. srpna se vojsko mělo živit ze svých
zásob a jen v případě, že by nemělo zásob, měli
být vydržováni za stanovenou kvitanci. Důstojníci
však nechtěli tuto kvitanci platit, od 14. srpna bylo
tedy úřadem nařízeno, aby jim byla strava vydávána
a kvitanci aby obyvatelé předložili okresnímu úřadu.
Od 16. do 30. srpna byla v Domašíně jedna dělostřelecká baterie, druhá dělostřelecká baterie byla
pro nedostatek zásob rozptýlena do sousedních ves14
nic. Nepřátelská děla a vojenské vozy stály uprostřed náměstí k soše Jana Nepomuckého.
Poslední pruské vojsko bylo v Domašíně 9. a 10.
září. Škoda způsobená pobytem pruských vojsk byla
vyčíslena na 3013 zlatých 50 krejcarů.9
Brzy po odchodu vojsk z Domašína vypukla
v obci, stejně jako na mnoha místech v monarchii,
epidemie cholery. Cholera se v době velkého pohybu obyvatelstva za nedostatečných hygienických
podmínek a u vyhladovělého obyvatelstva šířila
rychle.10
Nemoc se nejdříve rozšířila v části zvané „Kavčíny“, pak podél silnice pod Domašínem, až nakonec začala řádit i v samotném Domašíně. Nejdříve
ve dvoře čp. 1, tedy v zámku, pak v čp. 37 a dále
i v dalších domech. Hrozba smrti se plížila městem
9
Pro představu: v roce 1883 stál 1 kg másla 1,07 zlatých, 1 kg mouky 0,21 zlatých. Srov. http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/1-zlaty-kupni-sila. 10
Původcem cholery je gramnegativní bakterie Vibrio
cholerae. Choroba se šíří nejčastěji znečištěním pitné
vody (fekáliemi) nebo potravinami.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
od září až do 12. listopadu. Nakazilo se 46 osob,
z nichž 37 nemoci podlehlo.11 Nemoc se rozšířila
i do okolních obcí. V Hrazené Lhotě se nakazilo
dvanáct lidí, 11 zemřelo a v Polánce jeden obyvatel.12
Vlašimsky lékárník Kristian Kittl poskytoval
obcím léky na dluh, avšak dlužné částky nemohl
ani po letech vymoci zpět. Ještě v roce 1888 mu
zůstávaly dlužny obce Vlašim, Domašín, Bílkovice,
Bolina, Chotýšany, Lbosín, Načeradec, Radošovice,
Rataje, Arneštovice, Čechtice, Želiv.
Dlužná částka činila sumu 805 zlatých 42 krejcarů. V souvislosti s tímto vymáháním si v jednom
Z toho 12 osob mužského pohlaví a 25 ženského pohlaví. V Hrazené Lhotě zemřelo 5osob mužského pohlaví
a 6 ženského pohlaví. Ve Vlašimi zemřelo na choleru 80
lidí, z toho 21 osob mužského pohlaví a 51 osob ženského
pohlaví. (Slavík F. A. Dějiny města Vlašimě a jeho statku,
reprint Vlašim 1994, s. 350).Muži byli tedy vůči choleře
zřejmě odolnější. 12
Farní úřad Vlašim, Pamětní kniha fary domašínské I,
s. 90.
11
ze svých dopisů stěžuje na nepořádek v městské
kanceláři ve Vlašimi, kde mu některé z jeho účtů
byly ztraceny a jiné hlášeny jako zaplacené, ačkoli
zaplaceny nebyly. Příliš mnoho mu nepomohla ani
argumentace, že dlužnou částku chtěl doplnit na tisíc zlatých, které chtěl věnovat jako základní fond
pro výstavbu okresní nemocnice. Tuto sumu se mu
nepodařilo získat zpět ani po několika letech, ačkoli svůj požadavek několikrát písemně urgoval, a to
ještě později, v roce 1896. Jak to nakonec dopadlo,
ze zachovaných pramenů zjistit nelze, ale víme, že
přes uvedené útrapy pan lékárník nezatrpkl, protože,
když 11. března 1904 umírá jako čestný občan Vlašimi, odkazuje vlašimským chudým jako Kittlovu
nadaci 4 tisíce korun a vlašimské obci na stavbu
radnice 3 tisíce korun.13
Ivana Preislerová
Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim
2010, s. 51.
13
VÝZNAMNÝ ČESKÝ HOUSLAŘ 19. STOLETÍ,
RODÁK Z DOMAŠÍNA
Den příchodu na tento svět slavného houslaře Jana
Kulíka byl 14. leden 1800. Narodil se v Domašíně
v čp. 11. Nepochybně jej zavál prach zapomnění.
Človíček, spíše řečeno významná osobnost, tvůrce
mistrovských hudebních nástrojů, který se snad i
s mnoha jinými, na které ještě čeká odhalení, prohnal dějinami městečka Domašína.
Dějiny Domašína, Frant. Aug. Slavíka, vydané
roku 1882 (reprint 2007), i jeho dřívější rozsáhlý
rukopis Dějin Domašína z roku 1869 se o něm nezmiňují. Stejně tomu tak jest v nejstarší kronice města
Domašína, psané stejným autorem od roku 1864. Vysvětlení se zdá být asi jednoduché, neboť mladý Jan
Kulík záhy odjel do Prahy. Mnohé drobné historické
události jsou většinou ještě pečlivě ukryty v archivech pod „vrstvou prachu“. Je mnohdy velká náhoda,
že se na ně přijde, jak tomu je i v tomto případě.
Vraťme se však k významnému houslařskému mistru, rodáku z Domašína Janu Kulíkovi. Jeho otec
František Kulík byl mlynářský mistr a jeho žena
Kateřina, rozená Němcová, byla dcerou Jakuba
Němce soukeníka v Domašíně, čp. 29. Mladý Jan
záhy odešel do Prahy, kde se stal žákem známého
houslaře Karla Václava Šembery (1781 – 1821). Po
vyučení odešel v roce 1820 do Vídně. Zde pracoval jako tovaryš u známého mistra houslaře MarPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Portrét Jana Kulíka namaloval v roce 1843
Jozef Božetěch Klemens, olejomalba (zdroj:
Národní muzeum – České muzeum hudby).
15
Jan Kulík a jeho hudební nástroje (zdroj: Národní knihovna Praha, hudební oddělení).
16
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
tina Strosse (1778 – 1838), u kterého se Jan Kulík
zdokonalil v houslařském řemesle. V roce 1824 se
vrátil do Prahy a založil si svoji houslařskou dílnu.
Prvé jeho práce jsou zhotoveny např. podle Ant.
Stradivariho, Josefa Guarneriho a dalších tehdejších
slavných mistrů. V témže roce, 10. května se oženil
s Marií Annou, roz. Vyhnálkovou (nar. 1801). Po
druhé byl ženat s Marií, roz. Šťastnou (nar. 1808).
Z obou manželství měl devět dětí, z toho tři velmi
záhy zemřely.
Jedna z dcer Jana Kulíka, Žofie Voršila (Uršula),
narozená 20. 1. 1830, se provdala dne 5. 11. 1848
za Antonína Sitta (1819 – 1878), houslaře, který
byl v té době pomocníkem Jana Kulíka. Manželům
Antonínu Sittovi, již vynikajícímu houslaři, a Žofii
Voršile, rozené Kulíkové se narodil syn Anton Johan
Sitt. Ten se později stal vynikajícím houslistou i hudebním skladatelem, byl žákem profesorů Mildnera
a Bennwitze. Prošel různými orchestry a divadly
v cizině, jako dirigent. Zemřel v Helsinkách v roce
1929. Jedna z dcer manželů Sittových, tedy vnučka
Jana Kulíka, Marie Žofie (nar. 30. 1. 1852), se stala
operní a koloraturní pěvkyní a členkou Prozatímního a Národního divadla v Praze.
Jan Kulík se stal 26. července 1931 pražským
měšťanem na Starém Městě. Svoji první houslařskou dílnu měl v roce 1824 v Praze na Maltézském
náměstí v čp. 481. Své působiště později velmi často
měnil (v Lázeňské ul. čp. 290, v Míšenské ul. čp. 67
a 68, od roku 1828 působil na Malé Straně v domě
„U Savojů“, v letech 1847 – 1853 v čp. 269 na Malostranském nám. a dalších). Kulíkovým žákem byl
také Jan Babtista Barchánek (1817 – 1850) a Jan
Babtista Dvořák (1825 – 1890), nejstarší člen proslavené houslařské rodiny Dvořáků.
Od roku 1853 bydlel již ve vlastním domě v Praze
– Karlíně, tehdejší Palackého třídě, nyní Křižíkově ul. čp. 62, kde také dne 5. května 1872 zemřel.
Pohřben byl v Praze na Olšanském hřbitově III. 5.
odd. č. 95 – 95.
O Janu Kulíkovi se píše, že působil pedantskou
přísností na své žáky, kteří si již od mládí zvykli na
největší dostupnou přesnost. Dosáhl tím vysokého
standardu, který byl závazný i pro Kulíkovy konkurenty a všechny pražské houslařské školy. Vyráběl housle, violy, violoncella, kontrabasy, kytary a
harfy. Jeho nástroje jsou naprosto dokonalé a patří
mezi nejlepší umělecká díla celé houslařské školy.
Jan Kulík patří právem mezi nejlepší houslaře české houslaře. Jeho práce byla vždy vysoce hodnocena
a obdivována.
Josef Moudrý
Zdroje a literatura:
Archiv hudebního oddělení Národního muzea v Praze.
Národní knihovna Praha, hudební oddělení.
Homolka, Eduard Emanuel, Životopisné zprávy o houslařích a loutkářích v Praze a okolí 1602 – 1896, vlastním
nákladem Praha 1896.
Karel Jalovec, Čeští houslaři, Praha SNKLHU Praha
1959.
Vladimír Pilař, František Šrámek, Umění houslařů, Praha
1986.
POZVÁNKY NA TANEČNÍ ZÁBAVY
Od roku 1895 žila v domě čp. 9 v Prčici rodina
mých předků z matčiny strany. Můj dědeček Bohumír Petr koupil v tomto roce opuštěnou, zdevastovanou zemědělskou usedlost, v níž jeho předchozí
majitel provozoval pekařskou živnost. Bohumír
Petr, rovněž vyučený pekař, zde založil rodinu.
Po smrti mých předků jsem při rovnání pozůstalosti objevila mnohé zajímavé písemnosti týkající
se minulosti Prčice i širokého okolí. Mezi nimi byly
také pozvánky na taneční zábavy, plesy, maškarní
reje a věnečky od různých společenských organizací. Mnohé z těchto organizací a spolků v průběhu let
zanikly a i jejich názvy upadly v zapomnění.
Všechny tyto spolky a organizace vedle své základní činnosti, ke které byly zřízeny, pořádaly
v zimních měsících různé taneční zábavy. Jejich
účelem bylo nejen poskytnout lidem zábavu, ale
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
také si přivydělat na zajištění svojí základní činnosti. Pozvánky, z nichž některé byly velmi vkusné
a výtvarně zdařile provedené, občanům většinou doručovali členové pořádající organizací. Každá měla
zájem, aby se prodalo co nejvíce vstupenek, a tím
vybralo co nejvíce peněz.
Většina spolků měla svého osvědčeného tiskárenského podnikatele. Nejčastěji se pozvánky tiskly
v tiskárně u Bohuslava Volného ve Voticích, u pana
Franka nebo Jana Nepomuckého v Táboře a Jana
Šťastného v Sedlčanech. Další vytiskl Jan Jiránek
až z dalekého Turnova, jiné zase Josef Hrádek z Uhlířských Janovic, pan Jelen z Mělníka či Antonín
Bureš v knihtiskárně v Praze 2. Na pozvánkách se
ale objevují i jména knihtiskařů Vojtěcha Chytry
ze Škvrňan, Teodora Venty z Prahy, Karla Bursíka z Milevska, Františka Drtiny z Vlašimi a Josefa
17
Glose ze Semil – ten byl tvůrcem jedné z prvních
pozvánek z roku 1908 pro věneček pořádaný Sborem dobrovolných hasičů v Jetřichovicích.
Na pozvánce, kromě podstatných údajů a toho,
zda je ples pořádán pouze pro zvané, jestli mají dívky a ženy přijít v krojích, byly někdy také informace
o tom, k jakým účelům bude použit čistý výnos ze
vstupného. Nezřídka byla připojena i prosba pořadatelů o hojnou účast občanů.
18
Taneční zábavy se pořádaly nejen ve větších sálech hostinců a hotelů, ale i normálních hostinských
místnostech, případně dalších příhodných prostorách. V některých hospodách se vystřídalo v průběhu let i více majitelů a s nimi se měnily také názvy
pohostinství, mnohé z nich bohužel neznáme. Jako
tomu bylo například u hostince Emanuela Macešky
v Prčici, který pochází z doby po velkém požáru
Prčice v roce 1701 a původně se nazýval Panský
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
dům. Od té doby měnil názvy i majitele, krátký čas
se jmenoval U Nemocnice, později U Lišků, U Bartáků a nyní U Škrpálu. Proto by se tomu, kdo nezná
místní poměry, mohlo zdát, že zde bylo mnohem víc
pohostinských zařízení než ve skutečnosti.
Tancovalo se také na radnici v Prčici, kde bývala hospoda Bohumila Sovy, v hostinci Emanuela
Vodňanského v čp. 7 v dolejší části prčického náměstí. Taneční podniky se konaly i u Nováků v čp.
88 u kostela v Prčici, kde je nyní opět hospůdka.
V Sedlci se nejčastěji taneční zábavy odehrávaly
ve dvoraně hotelu Záložna, v sále hotelu Na Knížecí
a v hostinci na Brandíře. V Jetřichovicích se konaly plesy v hostinci u pana Neužila nebo v hospodě
v pivovaře, v Červeném Újezdě v hostinci U Loudů,
ve Vrchoticích v hostinci Karla Berana, v Heřmaničkách u Pokorných.
K tanci hrávaly různé kapely, nejčastěji to byla
hudba Františka Jelena z Prčice. Také kapela pana
Náhody a jeho hudebního kroužku hrála často, oblíbená byla i hudba pana Šišky. Na pozvánkách však
často figurují i vojenská hudební tělesa, například
hudba 48. pěšího pluku Jugoslávie z Benešova
osobně řízená dirigentem Léblem, hudba C. a K.
75 pěšího pluku, dále hudba Československého 102.
pěšího pluku nebo ČS pluku Č. 11 z Písku. Z mladších kapel to byla hudba Františka Petra – soubor
mladých (rok 1951).
Našla jsem celkem 86 pozvánek na různé taneční
zábavy v rozmezí let 1905 až 1965 – ta nejstarší je
na vínek dívek prčických, která byla v našem sborníku (č. 12/2008) již uveřejněna spolu s osmi dalšími pozvánkami v článku „Z minulosti tanečních
zábav v Prčici a Sedlci“. Nejmladší pozvánka z roku
1965 je od Sboru dobrovolných hasičů z Přestavlk.
V loňském sborníku č. 16/2012 byly otisknuty tři
pozvánky na plesy spolku vojenských vysloužilců
v článku „Prčičtí vojenští vysloužilci“ a dvě v příspěvku „Město Sedlec-Prčice na stránkách Vltavských Proudů, rok 1939.“
Věra Kapková
Z PAMĚTNÍ KNIHY KOSTELA SV. VÁCLAVA V LIBOUNI
Lidská paměť je krátká a ošemetná. A proto, aby
lidé uchovali co nejvíce vzpomínek na dobu, v níž
žili, pro budoucí generace, sepisovali od pradávných
dob nejrůznější kroniky, pamětní knihy, zápisy či
deníky. Takové písemnosti jsou pro nás dnes bohatým zdrojem informací o životě v minulosti. Nejen
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
o velkých dějinných událostech, o těch nás obvykle
zpravují i další historické prameny, ale především
o každodenním životě našich předků, který by jinak
často nenávratně upadl v zapomnění. Proto představují kroniky, a to nejen obecní, ale také farní,
školní, kroniky podniků či nejrůznějších spolků
19
Na Zlatodole Roudný 1910, sedící zleva v bílém paní Marie Kráčmerová – později provdána
Neradová (zdroj: archiv Z. Otradovce).
a zájmových sdružení, a pamětní knihy, do nichž
činili zápisy návštěvníci nejrůznějších zajímavých
míst, institucí či významných událostí, velice cenný
pramen poznání a je nutno pečovat o jejich uchování
pro budoucnost. Jak by taková péče měla vypadat,
o tom je možno získat informace v každém státním
okresním archivu či jiné paměťové instituci.
Jako ukázku toho, že se z výše uvedených historických pramenů můžeme dozvědět leccos zajímavého
a málo známého o tom, jak se dříve na Podblanicku
žilo, ocitujme zde úryvky z Pamětní knihy kostela
sv. Václava v Libouni. Konkrétně ze zápisu, který
do této pamětní knihy učinila paní Marie Neradová
v roce 1963.1
dne 5. září léta Páně 19632
Připozdívá se a den mého života se nachýlil, a nežli vepluje loďka mého žití do přístavu ticha a zapomenutí, dovoluji si napsat do této knihy několik
malých vzpomínek. Jsem již 74 roku stará a od roku
1910, co jsem se provdala, zdobila jsem dle mé možnosti tento náš malý kostelíček. Když rodiče mého
muže zemřeli a můj muž zemřel, vzala jsem úřad
sakristiánky sama. Jezdili sem páni faráři ze Šlapánova…, někdy zde vypomáhal pan farář z Veliše
Marie Neradová, rozená Kráčmerová, byla kostelnicí
kostela sv. Václava v Libouni. V dobách největšího rozmachu zlatodolu v nedalekém Roudném zde měla v pronájmu tzv. Dolní hotel. 2
Zápis z Pamětní knihy kostela sv. Václava v Libouni
byl redakčně zkrácen a jazykově a stylisticky upraven. 1
20
nebo i z Louňovic. Dříve se konaly mše jednou za tři
neděle, teď je tu důstojný pán mladý, přijede na motorce a máme zde mši o hodně častěji, o Vánocích
i půlnoční, na Velikonoce pašije na Velký pátek, zelený čtvrtek a vzkříšení. Třikrát v týdnu hezké májové,
to tu nikdy za mě nebylo. Dříve zde byly hezké slavnosti, na svátek sv. Prokopa přicházeli z Roudného
v průvodu, v parádě havíři a po mši svaté se v hospodě tancovalo až do rána. A což v neděli po Božím
těle, to byla úcta k nejsvětější svátosti, veliký průvod
s hudbou ke čtyřem oltářům. Svatováclavská pouť
s posvícením, to jsou mého mládí nezapomenutelné
chvíle; teď vše zašlo, prchlo. Na kůru nejsou varhany, za první republiky se z nich vybraly píšťaly,
pak to všelijak naříkalo a při opravě kostela v roce
1947 kluci si ostatní píšťaly rozebrali. Varhany, stará
památka zašlých dob se rozpadla.
Dříve sem chodili zpěváci ze Šlapánova, pan řídící
učitel Bluďovský s dcerami krásně zpívali, pak pan
učitel Paleček a pan Pangrác ze Zvěstova. Teď se
toho ujmuli Kráčmerovi, on hraje na housle a ona
ještě s několika ženami zpívá. Hasičský sbor zakoupil harmonium, nikdo na něj nehraje.
Za první světové války nám též sebrali zvony, byly
pojmenovány velký Václav, Anna a umíráček; byly
ulity zvonařem Brikcím.3 Zvonilo se proti bouři…
V roce 1929 byly zdejšími občany koupeny zvony
Popis původních zvonů libouňského kostela, pocházejících z 16. století, lze nalézt v práci Antonína Podlahy
Soupis památek historických a uměleckých. Politický
okres benešovský, Praha 1911, s. 148-150. 3
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
za 8000,- Kč a byly vysvěceny 29. září na jubilejní
rok sv. Václava… Za okupace se zase sebraly, zase
jsme na jiné žebrati já a paní Havlíková od čísla
k číslu [chodily]… dohromady [bylo] 49100,- Kč
sebráno na zvony a opravu kostela a vše propadlo
při první měně neuvědoměním jednoho souseda.4
13. dubna 1962 uhodilo do kostela, nic se nestalo,
jen omítku ze zdí to strhalo.
Končím, těchto pár řádků jsem si dovolila napsat
do vzpomínek a na památku.
Marie Neradová se narodila v roce 1889 jako druhá dcera Antonína Kráčmery – polýra (sekretáře ředitele Zlatodolu Roudný) a hostinského z Libouně.
Seznámila se s Hynkem Neradem z protější chalupy
na stejném dvoře. Chtěli uspořádat svatbu, ale vznikl
problém – chalupa Neradova byla velice zadlužena
a této nemovitosti hrozilo, že přijde na buben. V té
době si vzal otec Hynka Nerada úvěr na nákup dobytka, ale nesplácel úvěr a problém byl na světě.
Tudíž došlo k tomu, že oba mladí snoubenci museli
vzít osud stavení do svých rukou. Babička si jako
osmnáctileté děvče pronajala spodní hotel na Roudném a děda Hynek nastoupil na loď a odcestoval
do Ameriky, kde pracoval v Kansasu City jako topič
na lodi. Po dvou letech dali dohromady vydělané
finance a dluh na chalupu splatili a nastoupili společnou cestu manželství.
Babička vždy vyprávěla, jak na Roudném, kde
pracovalo v té době spoustu zahraničních horníků,
vládla přátelská nálada. Horníci z Itálie, Rakouska
a Čech se po šichtě scházeli u ní v hospodě, kde
se zpívalo a hrálo v několika jazycích. V žádném
případě nebyl problém národnostní ani jazykový.
Důl prosperoval a tak se dařilo i dělníkům. Vždy
vyprávěla, že na svátek sv. Prokopa šli horníci
z Roudného do kostela na mši svatou v hornických
Míněna pravděpodobně měnová reforma, která proběhla v Československu v roce 1953.
4
uniformách a po mši svaté se ve dvou libouňských
hospodách tančilo až do rána. Horníci také chodili
na slavnost Božího těla a to byla velká sláva. Dělníci
brali za to, že kostel byl založen ve středověku okolo
roku 1150 právě roudenskými havíři.
Babička, paní Neradová, byla velká historička,
pamatovala si spousty písniček jak v italštině, tak
němčině. Po vzniku televize běžel pořad „Babiččina
krabička“, tak televizní pracovníci jezdili za babičkou a ona jim zpívala, nejdříve si zapisovali do not
a později do magnetofonu. Když běžel pořad, tak
vždy říkala, to jsou mé písničky. Jen jí mrzelo, že jí
tehdy slíbili apanáž, ale nic nedostala.
Kostelnicí v kostele sv. Václava se stala po úmrtí
Neradových. Zažila zde deset farářů povětšinou ze
Šlapánova a o všech velice pěkně vyprávěla. Rotunda velice chátrala a bylo třeba oprav. Babička
se vždy za tuto věc zasahovala. Třikrát vybírala peníze na zvony, které byly za obou válek odvezeny
na kanony, a pěstovala květiny pro výzdobu kostela.
Zemřela v prosinci roku 1969, zůstala po ní modrá
tříkoruna jako celé jmění.
Po její smrti převzala úděl její dcera Marie Otradovcová Neradová, která pokračovala v její tradici.
Zemřela v roce 1998. Škoda, že se obě dámy nedožily dnešní doby kdy naše rotunda je po rozsáhlých
opravách jak interiéru, tak venkovních omítek, vazby střechy, hřbitovní zdi a úpravy návsi v Libouni.
Náš románský hornický skvost září do dálky jako
nikdy před tím.
Však také libouňští občané si velice vzácné památky považují, v letošním roce jsme uspořádali
historicky první sraz rodáků Libouně a nově jsme
založili spolek pro kulturní a duchovní obnovu Libouně.
Radovan Cáder,
Zdeněk Otradovec
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVIII.
Z historie ochotnického divadla v Týnci nad Sázavou (2)
Po čtrnácti letech, v červnu 2003, stály u založení nového spolku Adriana Bursová a Marta Vrňatová. Po zveřejnění výzvy v okresních novinách,
určené zájemcům o práci v divadle, se sešlo třicet
nadšenců. V listopadu dostal spolek název Habaděj a v prosinci byla pod režijním vedením Marty
Vrňatové uvedena Ladova pohádka O statečné
Máně.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Na jaře 2004 se však Habaděj, pro vážné neshody
ve směrování a hlavních cílech činnosti, rozdělil
na spolky dva. Původní Habaděj si ponechal svůj
název a pokračoval v činnosti v čele s Martou Vrňatovou.
V červnu 2004 byl zaregistrován nový divadelní spolek jako občanské sdružení pod názvem
Ochotnický divadelní spolek Netopýr působící při
21
Hra Saturnin v podání ochotnického divadelního spolku Netopýr, zleva: Petr Macháček, Jiří Chvála,
Hana Nikrmajerová, Jaroslav Hes.
Městském muzeu pod záštitou kastelánky Andrey
Bursové. Pod jeho hlavičkou se prezentuje soubor
dospělých, dětský divadelní soubor a maňáskové
divadlo. Vedoucí se stala Jaroslava Raková.
Ve spolku působily do roku 2007 dvě režisérky: Anna Svobodová, která vedla dětský soubor,
a Marie Veselá, emeritní sólistka opery ND. Po jejím odchodu veškerou režijní činnost zastává Anna
Svobodová. Hudbu k představením zajišťuje Lucie
Kyptová a scénu navrhuje a s pomocí členů spolku
realizuje Magdalena Timplová.
Hned v roce 2004 potěšili divadelníci veřejnost
uvedením dvou inscenací.
V režii A. Svobodové pohádkou O kohoutkovi
a slepičce a v režii Marie Veselé Werichovou Lakomou Barkou obohacenou zpěvy. Na této inscenaci
se podíleli herci všech věkových kategorií.
O rok později ochotníci poprvé organizačně
připravili ochotnický divadelní festival v zahradě
Společenského centra. Podařilo se tak založit tradici
pravidelného setkávání ochotnických spolků z okolí.
22
Na letní slavnosti s názvem Týnecký střep byla uvedena dramatizace detektivního historického příběhu
Zločin na Zlenicích hradě v režii A. Svobodové.
Na Mikuláše se diváci potěšili zhlédnutím Drdových
Hrátek s čertem v režii M. Veselé.
Od jara 2005 je spolek členem místní akční
skupiny Posázaví. Členové divadelního spolku se
každoročně podílejí na zajištění adventních nedělí
na týneckém hradě a na pořadatelské pomoci při
akcích pořádaných MěÚ, KIS a Městským muzeem
v Týnci nad S. Tradicí se stalo pořádání Mikulášské nadílky u Týnecké rotundy, velikonočních pašijí
a Svatomartinského průvodu s programem.
Od uvedení prvních inscenací uplynulo deset let.
Spolek nezahálel. Inscenoval řadu dalších pohádek v režii A. Svobodové, např. Ostrov pokladů,
Vánoce u zobáků, Popelka, Královna koloběžka,
O Koblížkovi.
O kvalitě inscenací svědčí i účast na mnoha divadelních festivalech a přehlídkách, např. Lážov Káji
Maříka, Popelka na dlani v Mladé Boleslavi.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
Ožilo i maňáskové divadlo díky Václavu Kolářovi. Uvedeno bylo několik představení, ve kterých
nechyběly tradiční loutkové postavy jako Kašpárek,
Honza, čerti a vodníci. Hlavní aktéři maňáskového
divadla jsou starší věkové kategorie ale s nevšedním
nadšením a porozuměním pro nejmenší publikum.
V kategorii her pro dospělé byly Netopýrem uvedeny do roku 2007 v režii M. Veselé Šamberkova
opereta Podskalák a Drdovy Hrátky s čertem. V režii
A. Svobodové pak dramatizace románu J. Šimáčka
Zločin na Zlenicích hradě, velice úspěšný Jirotkův
Saturnin a G. B. Shawa Pygmalion.
Původní spolek Habaděj po osamostatnění pokračoval v tradici Ladových pohádek a uvedl v režii
Marty Vrňatové Líného Honzu a Anka a Petrovští.
V roce 2007 přechází ze spolku Netopýr Marie Veselá a spolu s Martou Vrňatovou a Terezou Kadlecovou
zakládají Studio 3 Týnec (divadlo, hudba, poezie).
Do čela se staví Marie Veselá jako organizátorka
a režisérka, která je se svým profesionálním přístupem k jevištní práci zárukou kvality všech inscenací.
Důvod založení formulují zakladatelky slovy:
„Studio 3 je seskupení převážně divadelních nadšenců, kteří chtějí v tomto globalizovaném světě naší
národní kulturní identitu zachovávat živou. Snaží
se vzbudit v dospělých a dětech zájem o divadelní
činnost, ale také o hudbu a poezii. Svým působením
chce vytvořit pro tyto volnočasové aktivity odpovídající prostředí. Stále přijímá s otevřenou náručí
další nové členy.“
Spolek se z počátku scházel ve společenské
místnosti městského úřadu a nyní využívá sálku
v Domově seniorů. Od svého založení uvedl v režii Marie Veselé za spolupráce Terezy Kadlecové
pohádky Koza Róza, Princezna rohatá, Čáry báby
Cotkytle, O bojácném Floriánkovi, Sněhurka a Pyšný banán. Pro dospělé diváky např. F. R. Čecha
Dívčí válku a z vlastní dílny Zločin v Posázavském
Pacifiku. Inscenace jsou většinou oživeny hudbou
a zpěvem. Je také třeba připomenout i jiné formy
jeho prezentace, jako jsou adventní programy a pořady k vítání léta.
Oběma spolkům se daří a oba mají své diváky,
kteří vděčně čekají na další divadelní počiny.
Prameny:
Kroniky souborů.
Rozhovory s členy spolků.
Slávka Rýdlová
(foto: archiv autorky)
Hra O Koblížkovi, divadelní spolek Netopýr, zleva: Jaroslav Hes, Míša Příkopová.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
23
Studio 3 Týnec nad Sázavou, hra Dívčí válka Františka Ringo Čecha, zleva: Eliška Němcová,
Petr Svačinka, Eva Veselá, Maria Vlatkovičová, Martin Tysl a Tereza Kadlecová.
Studio 3 Týnec nad Sázavou, hra Čáry báby Cotkytle Zdeňka Kozáka, zleva: Eva Svačinová,
Marta Vrňatová Martin Tysl a Eva Veselá.
24
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3
ZE STARŠÍCH ČÍSEL
KOŠÁŘSKÁ PĚŠINA
Jihovýchodně od Třemošnice nad Křešickým
potokem zvedá se příkrá stráň. Na té stráni zarůstá travou klikatá pěšina. Je to část bývalé
košářské pěšiny, která vedla od Zruče do Prahy.
Jak na ní bývalo živo! Ve dne i v noci nosili
a vozili tudy hokynáři z celého okolí potraviny
do Prahy. Byli to menší hokynáři, kteří nosili zboží v nůších, nebo je nakládali na trakař,
a chudí domkáři, kteří, aby ani o krejcar nepřišli, prodávali svoje výrobky v Praze sami.
Drobní hokynáři nosili v nůších a vozili na trakařích do Prahy drůbež, vejce, máslo, tvaroh,
houby, brusinky, černé jahody. Všecko, co si
od úst odtrhla vesnice a co nasbírali lidé v blízkých posázavských lesích. Majetnější hokynáři vozili zboží povozem přes Divišov, Benešov
a dále po císařské silnici.
Hokynáři chodili od Zruče, Trhového Štěpánova a Kácova přes Šternov, odkud vedla košářská
pěšina na Třemošnici, Vodslivy, Vestec, Chocerady, Ondřejov, Mnichovice, Všestary, Benice,
Hostivař a Strašnice do Prahy. Z Třemošnice
do Prahy trvala cesta 12 hodin. V kolik hodin
vyšli hokynáři ráno z Třemošnice, v tolik hodin
byli odpoledne v Praze. Ve Všestarech bylo polovina cesty. Tam se obyčejně odpočívalo.
Kdo přišel do Prahy večer, zůstal v zájezdní hospodě přes noc. Hokynáři z našeho kraje zůstávali většinou na Král. Vinohradech
v hostinci na „Cikánce“ v dnešní Fochově třídě,
nebo na Koňském trhu, nynějším Václavském
náměstí, v hostinci „U zlaté husy“ a u „Štočků“. Časně ráno šli do trhu. V koňské bráně
na Václavském náměstí se platila potravní daň; z husy se platilo 10 krejcarů. Trh byl
v Rytířské ulici. Každý vyložil u chodníku zboží
a zaplatil obecnímu zřízenci poplatek z místa.
Kdo prodal, dlouho se v Praze nezdržel. Koupil
sobě a známým nezbytnosti pro domácnost,
neboť tehdy ještě obchodníků na vsích nebylo,
a vracel se domů.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Cesta s potravinami do Prahy nebyla lehká. Košářská pěšina se nevyhýbala kopcům
a dolíkům, hledala přímý směr, šla místy přes
pole i po mezích. Nůše tlačila k zemi, popruhy
se zařezávaly do ramen, trakař napínal ruce
k prasknutí a tělo klesalo. Staré olše a vrby
u košářské lávky *) viděly mnoho potu a snad
i krve, které odnesl Křešický potok do moře
minulosti. A snad proto byly hrstky peněz, čas
od času těžce vydělané, tak pečlivě k sobě
střádány, že daly mnohému základ k menší
zámožnosti.
Po košářské pěšině chodili také hodně plavci.
Plavili po Sázavě vory, které spouštěli na vodu
ve Vlastějovicích, Zruči a Kácově. Doplavili se
s nimi do Poříčí nad Sázavou, kde je předali jiným plavcům a vraceli se domů košářskou pěšinou. Pasáci u Třemošnice na ně pokřikovali:
„Plavci plavají,
chleba nemají,
do vody lezou,
kameny hryzou“.
Nestačili ovšem potom před plavci utíkat.
Hokynáři a plavci chodili košářskou pěšinou
do roku 1900, kdy byla dostavěna posázavská
dráha z Čerčan do Kácova. Od té doby jezdili
drahou, jen někteří starší hokynáři stále ještě
chodili, ale i ti přestali úplně. Košářská pěšina
ztichla. Hokynáři na ní zapomněli. Ani dráze
nezůstali věrní.
Dnes přijede do Třemošnice nákladní automobil, zastaví na návsi, několikrát zahouká
a již přicházejí hospodyně s ošatkami vajec,
žluťoučkým máslem, tvarohem a drůbeží.
Franta Martínků drží pár zamračených holoubat a slibuje si: „Řeknu mu za ně deset, ale
*) Dosud se tam tak říká, ač po lávce není
už ani památky.
I
Pomník padlým vojákům v Třemošnici. Nakreslil A. Grunt.
II
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
pod osm je nedám.“ Hokynář kupuje, ukládá
do auta a tu a tam prodá hospodyni zeleninu,
citron nebo kyselou okurku. Za chvíli auto ujíždí ku Praze.
Košářská pěšina zarůstá travou. Kde vedla přes pole, zmizela úplně, a dnes i ten,
kdo po ní chodíval v noci, sotva by ji ve dne
nalezl.
Po košářské pěšině už nikdo nebude chodit …
V. Kadeřábek
Pod Blaníkem, ročník XI., 1931–32
REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE
DOPIS Z FRONTY (3)
Jan Dvořák
Když se šlo asi tak hodinu v srbské zemi, bylo
už sem a tam slyšet zahřmění palby z děl, připadalo to tak, jako když se blíží bouřka. Zde
to bylo obráceně, my jsme šli za bouřkou. Čím
blíže jsme šli, tím více bylo slyšet hřmění a palbu děl a do konce bylo slyšet i palbu z kverů a
strojních pušek. To už bylo velmi příšerné. Bylo
to znamení, že už nejsme daleko od cíle. Dověděli jsme se, že jdeme za našimi kamarády od
regimentu. Po čtyřech hodinách ostrého marše
dorazili jsme do oné vesnice před bitevní čarou,
kde se nalézali naši kamarádi. Zde už ležely po
zemi kulky z kverů jako kroupy po krupobití. Teď
si představte to přivítání od našich kamarádů.
Zde Vám uvádím nějaká pozdravení a přivítání: „Nazdar, Vašku, nazdar, jsi ještě živ?“
„No jo, kamaráde, to víš, každého netrefí!“ „Co
je s Tondou?“ „O je! Ten už dávno hnije, ten
chudák čekal na tu smrt čtyři neděle!“ „Tak vidíš, kamaráde, já mu nesu pozdrav od rodičů.
Chudáci rodiče vzkazují syna pozdravovat a on
už dávno hnije“ „Tě Bůh Karle, Tě Bůh! Ty ještě
žiješ?“ „No jo, proč ne? Tvoji rodiče i celá ves
už Tě oplakali, přišla tam zpráva, že jsi mrtev,
to bude mít maminka radost, jestli se dočkáš
návratu!“ Takového přivítání a vyptávání bez
konce, hoši vypadali jako divoši. Osm neděl
neholení, nemytí, šaty a boty rozbité a zamazaní od paty k hlavě. Mohli jsme si představit,
co ti lidé prodělali, jaké zkoušky! V té vesnici
jsme už jen trochu odpočinuli a šlo se do boje.
Přišli jsme k tomu komandantovi, který nás do
těch pro nás udělaných zákopů měl rozděliti.
Lehli jsme na zem a sotva že poslední muž
zaběhl do svého zákopu, už přiletělo asi 15 srbských šrapnelů zrovna na místo, kde jsme leželi
v chumáči. Kdybychom byli běželi o pět minut
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
déle, byli jsme všichni zabiti. To bylo pěkné přivítání od nepřítele. To si nedovedete představit,
jak jsme se v těch zákopech krčili, když to létalo. Malé kulky z kverů létaly bez přestání přes
nás, ale když je člověk v zákopu krytý, nemůže
mu taková malá kulka ublížit. Naši kamarádi
– staří válečníci – si z nás tropili žerty, když
viděli, jak to s námi po každé ráně trhne. Oni
se z toho už tak nelekali. Nejhorší bylo, když
měl jít některý na stranu. To každý držel, jak
dlouho bylo možno, když už to nešlo, vylít ze
zákopu o pár kroků do kukuřice a už to šlo a jak
rychle! Hned tu každý byl zas nazpět. Tak nám
uteklo to první odpoledne. Byl večer a já dostal rozkaz v noci dávat pozor, abychom nebyli
přepadeni. Představte si tu příšernou službu!
V cizí zemi, na blízku před nepřítelem, tma jak
v pytli, vpředu les a houští a za námi kukuřice.
To jsem vystál strachu! V noci nás hned nepřítel
skutečně navštívil, udělal na nás útok, který byl
od nás odražen. Střílelo se ze zákopů, nebylo
to tak zlé. Měli jsme jenom dva lehce zraněné.
Když bylo ráno asi o pěti hodinách, lehl jsem
si a myslel trochu zdřímnout, ale sotva jsem
přimhouřil oči a už zde byl rozkaz, všecko si
připravit, půjde se kupředu. Toho jsme se právě
nejvíce báli. Rozkaz přišel, tak se šlo. Nepřítel
jak viděl, že jdeme kupředu, spustil vší silou.
To byl hlomoz. Strojní pušky, kanony, kvery, to
bylo koulí jako krupobití a v tom hlomozu a dešti
kulí pokračovali jsme vpřed. Můžete si myslet,
jak měl každý malou dušičku. Když jsme sebou
praštili o zem a jenom trošku jamky pro schování hlavy vyhrabaly, bylo cítit, jak se ta zem
otřásá, to bylo zrovna zemětřesení, když ta děla
spustila. Hoši se hlavně modlili, někteří tu modlitbu až křičeli. Obličeje nebyly k poznání, každý
III
až k zoufání zdrcen. Když jsme se podívali zpět,
to bylo teprve vidět, co válka umí, těch mrtvých!
Těch raněných co na cestě zůstalo! Toho nářku!
A té bolesti! Já šťastný člověk to všecko přeběh bez úrazu; ale bylo mně těch kamarádů, co
jsme ztratili, velmi líto. Zakopali jsme se znovu
asi na 100 kroků před nepřítelem. Teď teprve
nastaly zákeřné boje. Tak zvaní „čužáci“, to jsou
civilní srbské bandy, seděli před námi po stromech a kdo vystrčil hlavu ze zákopu, byl syn
smrti. Každý den bylo mrtvých a těžce raněných
hojnost. Oni střílí starými, velkými, olověnými
kulkami. Ty dělají ukrutné rány a otravu krve.
Večer jsme měli vždycky nejsmutnější práci,
naše mrtvé kamarády zahrabávati. To mně bylo
vždycky teskno. Teď si představte ty zkoušky,
na holé zemi celý den a noc nic nejíst a nepít
a každou hodinu i minutu se loučit se životem!
Do zákopů nám pršelo, takže jsme leželi zrovna
v blátě. Každý klepal zuby zimou a žádná vyhlídka na vysvobození. Já jsem si zrovna zoufal.
Spadl jsem za čtyři dny, že jsem byl kost a kůže.
Kdo měl černé vlasy tak vůčihledě zešedivěl.
Tady jeden uraženou ruku, tady jeden uraženou nohu. To byly obrazy smutné, když člověk
přemýšlí, že musí býti na ruce živ.
Srbové útočili za jednu noc až čtyřikrát na
nás a my musili jejich útoky odrážet. To byly
pěkné noci. Když přijeli naše kuchyně s masem, tak do nich Srbové pustili pár šrapnelů
a ty museli s nepořízenou zmizeti a bylo po
obědě. Ráno byla vždycky největší zima, hoši
volali: „zlaté slunéčko, pojď nás ohřáti!“ Jinak
naděje na ohřátí nebylo.
Když odnášeli kamarádi nějakého těžce zraněného z řady, tak to obyčejně ze čtyř tři zaplatili životem. Byli po cestě od „čužáků“ zastřeleni, tak že už žádný nechtěl raněným pomoci.
Těm kamarádům, kteří byli jenom lehce ranění
a mohli se sami z bojiště vrátit, jsme to skoro
záviděli, že jsou aspoň na čas té zkoušky zbaveni. Každý si přál být lehce zraněným, aby byl
vysvobozen, a já také měl jsem pořád bratra
Toníka na mysli, jak se mu vede.
(pokračování příště)
Jana Jindráková
REGIONÁLNÍ LITERATURA
ČESKÝ MERÁN 17/2013
Sborník vydávaný Městem Sedlec-Prčice,
sestavený čtyřčlennou redakční radou a graficky upravený Alicí Valsovou navazuje na Český Merán 16/2012. Na 186 stranách přináší 17 článků od 13 autorů a na úvod přináší
báseň spisovatelky M. Šárecké, která prožila
část života v Sedlci. Za nejcennější příspěvek
můžeme považovat zprávu o výsledcích archeologického výzkumu na Vítkově náměstí
v Prčici, který proběhl v letech 2010 a 2011.
Zejména nálezy středověkých mincí, prstenů
a klíčů ze sídla prvních Vítkovců označují odborníci za „opravdové rarity“. Již tradičně následují články o malířích Českého Meránu. První
pojednává o pedagogovi, malíři a hudebníkovi
Jaroslavu Zdeňkovi (1902 – 1955), který se
narodil v Sedlci a poslední část života prožil
v Praze. Převážně se věnoval grafice a ilustraci knih. Druhý článek připomíná okolnosti
vzniku dvou reliéfů na vile Adelaydy Heintschelové v Červeném Újezdě, které byly zhotoveny
podle předloh malíře Františka Bílka (1872 –
IV
1941). Soupis bibliografie sedleckého rodáka
Jaroslava Spirhanzla-Duriše (1889 – 1960) provází četné kresby tohoto významného zemědělského odborníka, spisovatele a výtvarníka.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Genealogické příspěvky pojednávající o rodech
Červových z Božetína a Blaschkových z Mitrovic. Několik vzpomínek místních občanů se
vztahuje ke konci druhé světové války v Sedlci, k zaniklé Plochově chalupě ve Vrchoticích,
k mládí prožitému v městečku Prčici a k příběhu za začátků očkování proti neštovicím na Zá-
borsku. Dva přírodovědné články se zabývají
geologickými poměry v Českém Meránu a rostlinami jehličnatých stromů. Kratší příspěvky
pojednávají o kmotrech a šenkýřích, starých
příjmeních v Českém Meránu, jménech Kroš,
Krošík, Krošíček a o kostelní sbírce v Sedlci.
Václav Kovařík
NA BICYKLU ZA GEOLOGICKÝMI ZAJÍMAVOSTMI
OKOLÍ VOTIC
Tento netradiční cyklistický průvodce je určen každému, kdo rád na kole objevuje krajinu. Autor Jaroslav Kadlec, který je geologem,
naplánoval a podrobně popsal pět půldenních
a pět celodenních výletů na kole vždy se startem
ve Voticích. U každého výletu je uveden popis
trasy, její délka a výškový profil, geologická mapka s vyznačenou trasou. Trasy propojují místní
geologické zajímavosti, z nichž většina asi zůstává běžnému výletníkovi utajena. Jednotlivá
zastavení dokumentují kromě textu i barevné
fotografie a vtipné ilustrace. Publikace je uvedena povídáním o geologii kraje a uzavírá ji mapa
s vyznačením všech popsaných tras. Formát
publikace A5 zaručuje, že se vejde do každého
cyklistického batůžku. Obsažené informace ocení i pěší turisté, učitelé a všichni zájemci o region
a přírodu.
Kateřina Červenková
MLADOVOŽICKÝ ULIČNÍK
… aneb Jak ulice k názvu přišly. Tak zní celý
titul knihy z pera Jiřího Kohouta, kterou vydalo
Město Mladá Vožice v roce 2013. Jak již z názvu publikace vyplývá, pojednává o názvech
jednotlivých ulic ve městě. Čtenář má možnost
seznámit se s významnými vožickými osobnostmi, podle nichž dostaly ulice svá jména,
ale také s původem různých poetických názvů
vázaných na charakter ulice, historické události či místopis, jako je třeba ulice Purkrecht,
Plaňková, Podplužní, Lipová, Sluneční či Souhradí. U každé ulice je zmíněn nejen původ
jména, ale také její vývoj (občas spojený i se
změnami názvu, jak je přinášela doba) a podrobnější informace k osobnosti či události,
k níž se název ulice váže.
Mladá Vožice se tímto zařadila po bok řadě
většinou větších měst, které své uličníky již
mají vydány.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Publikaci lze zakoupit v Památníku Mladovožicka a Infocentru v Mladé Vožici.
Pavel Pešout
V
ZPRÁVY A SDĚLENÍ
EKOLOGICKÁ OLYMPIÁDA
Studenti z jedenácti středních škol celého
Středočeského kraje se 18. až 20. září 2014
sjeli do Vlašimi, aby se zúčastnili 20. ročníku
středočeského kola Ekologické olympiády.
V tříčlenných týmech se zde utkali ve dvou
praktických a dvou teoretických úlohách,
ve kterých měli za úkol zapojit nejen svou paměť, ale také logické uvažovaní, prezentační
dovednosti a praktickou zručnost. Titul vítězů
získalo družstvo Gymnázia Benešov ve složení Jakub Hradečný, Jonáš Vlasák a Veronika Wagnerová, které získalo 284,5 bodu
z 399 možných. Druhé místo obsadili studenti
z Gymnázia Z. Wintra Rakovník a třetí místo
patřilo Gymnáziu Joachima Barranda Beroun.
Krajským koordinátorem kola ve Středočes-
kém kraji je ZO ČSOP Vlašim a tradičním
pořadatelem soutěže na celonárodní úrovni
je Český svaz ochránců přírody. Vítězné družstvo bude Středočeský kraj reprezentovat v celonárodním kole, které proběhne 12. až 14. 6.
v Hradcích u Vrábče v jižních Čechách.
Smyslem ekologické olympiády není pouze
soutěž pro soutěž, nýbrž zejména prohloubení motivace studentů k ochraně životního
prostředí a podpora jejich vzájemného seznámení a sdílení zkušeností, společných zájmů
a zážitků. Ústředním motivem letošního kola
bylo „Geologické dědictví ČR“. Studenti na toto
téma zpracovávali praktické úlohy. Jejich prvním úkolem bylo vyhledat místní typy hornin
v okolí Podblanického ekocentra a po jejich
Během druhé praktické úlohy studenti okusili, jak je studená voda v řece Blanici. Odměnou jim
bylo vyrýžované zlato (foto: J. Dufalová).
VI
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Vítězství a možnost postupu do národního kola Ekologické olympiády vybojovalo družstvo
Gymnázia Benešov (foto: J. Pavelka).
identifikaci provést popis vzorku s výpisem minerálů. Následně vytvářeli quest neboli hledačku na vybrané území. Ve druhé praktické úloze
si vyzkoušeli rýžování zlata z řeky Blanice, která protéká geoparkem Kraje blanických rytířů
a byla v historii známa svou zlatonosností.
Generálním partnerem soutěže Ekologická
olympiáda je společnost NET4GAS, dalším
partnerem soutěže je Správa CHKO Blaník.
Finanční podporu na konání středočeského
kola Ekologické olympiády poskytly Středočeský kraj, MŠMT a Lesy ČR a.s., knižní ceny
pro studenty finančně podpořilo benešovské
knihkupectví Daniela.
Jiří Pavelka
PODBLANICKÁ GALERIE V ROCE 2014
Již osm let pracuje ve Vlašimi kulturní instituce pod názvem Podblanická galerie ČSOP
Vlašim. Sídlí ve známé Vlašimské bráně, která
byla vybudována za Karla Auersperga v roce
1846 jako součást romantických staveb zámeckého parku, dle dochovaných údajů v ní žil
hlídač Karel Čížek s manželkou, později rodina
Havránkova a Laurova. Sloužila i jako šatna
pro parkové zahradníky, pak zde měl čtvrt století ateliér malíř Stanislav Příhoda. Ten také
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
inicioval opravu této památky a vybudování
galerijního stánku pro výtvarníky Podblanicka.
K velké přestavbě došlo v roce 2006, zřizovatelem galerie se stal Český svaz ochránců přírody Vlašim. Ateliér v prvním poschodí slouží
i jako místo schůzek Klubu přátel Podblanické
galerie, který byl také založen v roce 2006.
Galerie shromažďuje výtvarné práce regionálních umělců – profesionálů i amatérů.
V tomto souznění obou pólů výtvarné tvorby
VII
bude zřejmě unikátem. Ve sbírkách jsou zastoupeni z již nežijících malířů např. A. Roškotová, R. Dušek, F. Motejzík, J. Sůra, O. Holub,
K. Myslbek, V. Motyčka, J. Podolský, J. Mádlo,
M. Kříženecký, Ž. Kopecká-Horská, J. Tříška,
J. Polívka, V. Cidlinský, J. Bárnet, J. Kraus, V.
Had, J. Polívka – ze současných pak S. Zapletal, F. Mrkvička, A. Král, J. Dvořák, F. Kocura, F.
Matula, J. Svoboda, D. Svobodová, L. Hejzlar,
J. Burkhard, S. Příhoda, J. Kronus, J. Petrásková, A. Kadavá a další.
V oddělení plastiky a grafiky se setkáte se
jmény jako P. Rajdl, M. Exner, O. Jahodář, M.
Blažejová, F. Kupsa, E. Čečetka – J. Švengsbír,
K. Franta, F. Burant, J. Černý, P. Urban, K. Beneš, A. Vodičková, M. Houra, R. Pilař, O. Čechová, J. Hejtmánek…
V poslední době došlo k obohacení sbírky
Podblanické galerie zásluhou paní Aleny Kovářové, dcery ak. mal. Josefa Černého (1934
– 2012). Galerii věnovala cenný obraz od svého otce, rodáka z Pravonína. Dílo má název
„Soudce a jeho kat“ (olej 45 x 60 cm).
Navštivte galerii a prohlédněte si vystavená díla v romantickém prostředí Vlašimské
brány. Můžete navštívit i věžičky „paletovou“
a „strašidelnou“, z okének brány se pokochat
neobvyklými pohledy na město Vlašim. Prohlídku zařizuje přímo ČSOP Vlašim (naproti
bráně), nebo je zařazena do prohlídkového
okruhu zámeckým parkem (vlašimské infocentrum).
Stanislav Příhoda
Josef Černý: Soudce a jeho kat.
VIII
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
PODBLANICKÝ PLENÉR
V sobotu 13. září 2014 proběhl na Podblanicku již 18. ročník výstavy obrazů v přírodním prostředí zámeckého parku ve Vlašimi
s názvem „Podblanický plenér“. Setkávání
výtvarníků z Podblanicka organizuje Podblanická galerie ČSOP Vlašim pod vedením malíře Mgr. Stanislava Příhody a na letošní ročník
přijali pozvání k účasti tito umělci.
Z Vlašimi vystavovali F. Kocura, A. Král, A.
Kovářová, S. Tomaštík, J. Svoboda, D. Svobodová, S. Příhoda a V. Zeman. Mnoho dalších
vystavujících pocházelo z bližších i vzdálenějších destinací. Konkrétně J. Hauptmann z Domašína, F. Mrkvička z Bořeňovic, O. Hejzlar
z Býkovic, A. Fraitová z Benešova, F. Provazník z Třebešic, L. Zeman z Hrazené Lhoty, S.
Zapletal z Ostrova a F. Matula z Dolních Kralovic. Většina umělců se zúčastnila plenéru již
opakovaně, ale proběhla také premiéra dvou
nově vystavujících. Byli jimi řezbář Vratislav
Hrubant z Malovid a Alena Kovářová – Černá,
která představila zajímavé výtvarné hlavičky
z hlíny.
Podblanický plenér byl zahájen ve 14 hodin
přivítáním návštěvníků a představením přítomných vystavujících. Těm byl slavnostně předán
pamětní list na 18. ročník výstavy, která spojuje
jak zkušené výtvarníky, tak začínající umělce.
Zakončení proběhlo při společné besedě v ateliéru Podblanické galerie, která sídlí ve Vlašimské bráně. Tam se také schází
Klub přátel Podblanické galerie, jehož členy
jsou nebo se mohou stát vystavující umělci
na Podblanickém plenéru, ale také další zájemci o výtvarné umění. Více informací, kdy se
klub schází a jaký je program schůzek, získáte
na emailu [email protected].
Jiří Pavelka
Na Podblanický plenér se dostavilo 14 vystavujících výtvarníků, zleva: O. Hejzlar, V. Zeman,
L. Zeman, F. Kocura, F. Provazník, J. Hauptmann, S. Tomaštík, S. Příhoda, A. Kovářová,
V. Hrubant, A. Král, F. Mrkvička, D. Svobodová a J. Svoboda (foto: S. Vrtiška).
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
IX
LETNÍ TÁBORY PODBLANICKÉHO EKOCENTRA
ČSOP VLAŠIM
Tajemství Jana Tleskače
odhaleno
Tak by ve zkratce mohl znít výsledek letního
tábora mladých ochránců přírody Včelojedi,
který uspořádal Český svaz ochránců přírody
ČSOP Vlašim od 30. června do 13. července 2014. Na tábor s tematikou knih Jaroslava
Foglara se vypravilo 28 tábornic a táborníků
z Vlašimi i blízkého okolí. Jejich kroky je zavedly do přírodní památky Na Ostrově, o kterou dlouhodobě pečuje Český svaz ochránců
přírody Vlašim i ve spolupráci s oddílem MOP
Včelojedi. Mimo tradiční mezioddílové soupeření čekala na děti také práce při úklidu salaše pro ovce, prosvětlování jalovcové stráně,
vypouštění vyléčených zvířat ze Záchranné
stanice pro živočichy ČSOP Vlašim na svobodu nebo dvoudenní výlet do Sluneční zátoky
a na Stvořidla.
Na táboře si děti vyzkoušely ulovit také několik bobříků, nejobtížnějším se nakonec ukázal
bobřík mlčení, kterého dokázal ulovit pouze
jeden táborník. Možná, že bobříkem odvahy
pro některé táborníky bylo natáčení rozhovoru s redaktorkou Českého rozhlasu Věrou
Hájkovou, která přijela na letní tábor natočit
reportáž. Velkým zážitkem spojeným s tradicí vzájemných sportovních klání byla zajisté
návštěva skautského tábora v Měsíčním údolí,
protože jeho vedoucí dětem zajistili adrenalinové zážitky na nízkých i vysokých lanových
překážkách. Závěr tábora pak patřil honu na Široka, tajemnou postavu, která vlastnila ježka
v kleci. Během nočních her dětem vždy unikl,
avšak posledního dne se při svém skoku poranil a my mu zranění ošetřili. Poděkováním
nám byl právě tajemný hlavolam Jana Tleskače ježek v kleci. Budete-li chtít navštívit letní
Při hledání ježka v kleci zavítali táborníci také do Sluneční zátoky k památníku Jaroslava Foglara.
X
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Během příměstského tábora si děti vyzkoušely nakrmit nejedno zvíře. Na snímku je zachyceno
krmení krávy na farmě Krišnův dvůr, kde je považována za posvátné zvíře.
tábor Tajemství Jana Tleskače, můžete tak
učinit na fotogalerii http://vcelojedi.rajce.idnes.
cz. A pamatujte: „Buďme svorni! Žlutá je barva
naše! Nevyzraďme nic, co víme! Mlčenlivost
chrání nás!“
ParaZOO podruhé přivítalo
příměstské táborníky
V Podblanickém ekocentru proběhl o prázdninách druhý ročník příměstského tábora
v paraZOO, který nabídl dětem ve věku od 7
do 15 let nahlédnutí do zákulisí unikátní expozice handicapovaných zvířat z České republiky. „Protože zájem o účast přesáhl kapacitu
jednoho turnusu, přistoupili jsme k jedinému
možnému řešení a uspořádali turnusy dva“ –
prozrazuje hlavní vedoucí tábora Jiří Pavelka.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
Na šedesát účastníků čekal tematicky zaměřený program na zvířata nejen z volné přírody,
ale také na zvířata chovaná na farmách. Mimo
tradiční program tábora, kterým je krmení
a přímý kontakt s chovanými zvířaty v paraZOO nebo vypouštění zvířat do volné přírody v areálu Záchranné stanice pro živočichy
ČSOP Vlašim, čekaly na děti zajímavé exkurze
do okolí Vlašimi. V rámci nich si děti vyzkoušely dojení krávy a koz, vaření v přírodě, pečení
chleba v peci nebo poznaly svět z koňského
hřbetu. Slova nevykreslí zážitky dětí tak jako
fotografie. Chcete-li vidět to, co viděli účastníci
příměstského tábora v paraZOO, podívejte se
na fotoalbum http://csopvlasim.rajce.idnes.cz.
Jiří Pavelka
Foto: archiv ČSOP Vlašim
XI
VÝSTAVA HUB BLANICKÝCH LESŮ 2014
Rok se s rokem sešel a 13. září zavítali
houbaři a milovníci hub na v pořadí již sedmý
ročník výstavy hub blanických lesů v budově
Správy CHKO Blaník.
V letošním roce se organizátorům i návštěvníkům výstavy podařilo nalézt celkem 207 druhů nejrůznějších hub, z nichž některé patřily
k vzácným.
Nejvzácnějšími exponáty byly kriticky ohrožené druhy ryzec bledoslizký a řasnatka fialovomléčná, z jejíž temně fialových plodnic
při poškození vytéká modrofialové mléko.
K vzácným druhům patřily ohrožené druhy jazourek srstnatý a čirůvka peřestá. Nejhojněji
byly zastoupeny holubinky a pavučince (po 19
druzích), mezi kterými nejvzácnějším byl pavučinec nachový. Mezi 17 vystavenými druhy
ryzců byl kromě ryzce bledoslizkého dalším
vzácným druhem ryzec rašeliníkový. S velkým zájmem návštěvníků se setkaly hřibovité
druhy, které díky příznivému počasí byly hojně
zastoupeny. Zaslouženou pozornost přitaho-
Některé exponáty přímo lákaly návštěvníky.
valy vzrostlé exempláře kozáka topolového,
křemenáče osikového, hřibu smrkového a díky
svému nápadně zbarvenému klobouku i plodnice hřibu červeného. Zajímavé byly i svým
tvarem zvláštní hvězdovky, pýchavky nebo
chřapáč kadeřavý.
Výstavu již tradičně svou přítomností obohatil mykolog Pavel Špinar, který odpovídal
na nejrůznější dotazy návštěvníků a určoval
jimi přinesené exponáty. Příchozí se také dozvěděli, jak bezpečně poznávat některé méně
známé, avšak výtečné druhy a jak je v kuchyni
upravit. Nejvíce dotazů se týkalo rozpoznávání
jedlých druhů ryzců a holubinek.
Návštěvníci se i přes proměnlivé počasí dostavili v hojném počtu a nezbývá než připojit
pozvánku na osmý ročník výstavy hub opět
v září v Louňovicích pod Blaníkem.
Pavel Špinar s návštěvníky výstavy.
XII
Ivana Křížová
Foto: autorka
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE
PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM
Léto v Záchranné stanici pro živočichy
ČSOP Vlašim bylo pro ošetřovatele a dobrovolníky poměrně náročné. Za měsíc červen,
červenec a srpen bylo přijato téměř 300 živočichů, což je víc než polovina přijatých zvířat z minulého roku. Polovina zvířat z tohoto
čtvrtletí se nám již podařila vypustit nebo jsou
v léčení. Ostatní to štěstí neměli a následkům
svého zranění buď podlehli, nebo museli být
utraceni. Podařilo se nám odchovat spoustu
mláďat menších ptáků, z těch vzácnějších to
byl například dlask tlustozobý, pár vlaštovek
nebo rorýsi.
Jako každé léto, tak i toto jsme uspořádali vypouštěcí akce s letními tábory. Na těchto
vypouštěcích akcích jsme navrátili společně
s dětmi několik poštolek, káni lesní, puštíka
obecného, krahujce obecné, kachny divoké
a ježky. Mezi takovéto tábory patřil také příměstský tábor ve Vlašimi, kde děti společně
s lektory ekocentra navštívily léčebnou část
Záchranné stanice pro živočichy u Pavlovic
a mohly se tak podívat, kolik zvířecích pacientů
zde máme, a také se dozvědět něco víc o záchranné stanici. Děti se podívaly na krmení
mladých ježků a staly se svědky vypouštění
odchovaných hrdliček zahradních.
V současné době máme ve stanici okolo 60
zvířecích pacientů, z čehož se někteří připravují na vypuštění. Mezi tyto šťastlivce můžeme započítat například dva výry velké, přičemž
o jednom jsme Vás informovali v minulém čísle
Podblaníku. Tento výr se k nám dostal jako několikadenní mládě, které měřilo okolo 10 cm.
Mládě se k nám dostalo díky pozornosti lidí,
kteří si všimli, že na hnízdě výra se hromadí
zbytky ulovené kořisti, ale nikdo jimi nekrmí. To
znamenalo jediné, samec nosil potravu, kdežto
matka nekrmila. Nejspíše uhynula v důsledku
lidské činnosti, nebo byla ulovena predátorem.
Dnes je již mladý výr v rozletové voliéře a připravuje se na svůj první velký let.
Mladý výr těsně po přijetí do Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
XIII
Dospělý výr v rozletové voliéře.
Dále se chystá na vypuštění kalous ušatý
a poštolka obecná, kteří spolu sdílejí rozletovou voliéru. Nesmíme zapomenout ani na další šikovné ošetřovatele v naší záchranné stanici, jimiž jsou pro někoho možná překvapivě
dvě domácí kachny. Možná se ptáte, proč
zrovna domácí kachny? Odpověď je jednoduchá – samice kachny domácí nahrazují matky
divokých kachen. Jsou to vlastně takové adoptivní matky pro osiřelá či opuštěná kachňata. V letošním roce jsme přijali okolo deseti
malých kachňat a díky zásluze našich dvou
kachen mohly být vypuštěny. Nemusí však
vždy jít o kachňata, například v tuto dobu nám
kachny odchovávají čtyři poláky chocholačky,
které jsme přijali jako mláďata, co se vešla
do dlaně, a zanedlouho je budeme moci vrátit
zpět do přírody!
Samozřejmě velký dík patří také prázdninovým praktikantům a dobrovolníkům, kteří nám
velice kvalitně pomáhali s odchovem zvířat,
úklidem ubikací a voliér a také s léčením zvířat.
XIV
Díky jejich pomoci jsme mohli v těchto letních
měsících vypustit téměř stovku zvířat.
Jedním z méně častých případů jsou odchyty ochočených dravců. V měsíci srpnu jsme
do záchranné stanice přijali jestřába lesního,
který nejspíše unikl ze zajetí. Jedná se o sokolnického ptáka, který měl na nohou pouze
řemínky. Kroužek ani jiné označení postrádal.
Proto se domníváme, že to byl načerno držený
jedinec, který unikl svému majiteli. Pokud by se
nám podařilo skamarádit naší jestřábí samičku
Doubravku s tímto krasavcem, mohli by tvořit
v paraZOO pěkný pár. Zatím ale uvidíme, jak
bude probíhat seznamování.
Zatímco jestřáb v paraZOO své místo ještě
jisté nemá, orel mořský obývající záchrannou
stanici u Temelína, jenž patří pod ZOO Ohrada,
k nám doputuje koncem září. Jde o trvalého
hendikepa, který kvůli svému zranění nemůže
být vypuštěn zpátky do přírody.
Stanislav Němec
Foto: Michala Jakubův
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
DO TOHOTO ČÍSLA PŘISPĚLI
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06
Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.
[email protected])
Jana Jindráková, Pražská 1687, 256 01 Benešov ([email protected])
Věra Kapková, Benešovská 9, 257 91 Sedlec-Prčice
Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov
Ing. Miloš Krejčíř, Havlíčkova 1706, 258 01 Vlašim ([email protected])
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Stanislav Němec, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (stanislav.
[email protected])
Zdeněk Otradovec, Zahradní 208, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Ing. Jitka Zenáhlíková, Ph.D., Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM
MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM
http://www.muzeumpodblanicka.cz
VÝSTAVY
Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h..
2. 10. – 26. 10. 2014: Po stopách ticha. Obrazy Naděždy Smolkové – Popovové. Vernisáž ve
čtvrtek 2. 10. 2014 v 18 hodin.
30. 10. – 30. 11. 2014: Podblanický patchwork aneb velká krása z malých kousků látek.
Vernisáž ve čtvrtek 30. 10. 2014 v 17.00 hodin, vystoupí smíšený pěvecký sbor Dech.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 14. 10. 2014: Zahrady pod Pražským hradem. Přednáší Mgr. Václav Kovařík
Úterý 11. 11. 2014: Meziválečná Vlašim III. Přednáší PhDr. Ivana Preislerová.
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha
XV
KONCERTY
Zámek Vlašim
Čtvrtek 23. 10. 2014: Tango koncert – „Něco málo na dobrou noc“. Poetická show (pohádky, básničky, příběhy – Ch. Morgenstern a Frederico García Lorca) v podání Saši Rašilova a
Ensemble Martinů. Začátek v 19.00 hodin.
Úterý 28. 10. 2014: Radosti a strasti zámků. Jan Škrdlík – violoncello, začátek v 16.00 hodin.
Čtvrtek 20. 11. 2014: Pražské dechové trio. Zdeněk Rys – hoboj, Milan Polák – klarinet, Lukáš
Kořínek – fagot. Začátek v 19.00 hodin.
VÝZNAMNÉ DNY
Úterý 28. 10. 2014: Den Středočeského kraje. Vstupné do expozic 10 Kč.
Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Zrcadlo minulosti – dlouhodobá
výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství sklepení, Město pod věží
aneb Vlašim na dlani.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Otevřeno úterý – sobota 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
18. 9. – 1. 11. 2014: Podblanický Josef Suk. Výstava k 140. výročí narození významného
skladatele.
27. 11. 2014 – 4. 1. 2015: Křehká krása betlémů. Vánoční výstava.
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Prohlídky na objednání.
Otevřené expozice: Kraj tónů
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM
http://www.csopvlasim.cz
Sobota 11. 10. 2014: Farmářské trhy. Na Žižkově náměstí ve Vlašimi bude na prodej pestrá
nabídka dušičkových vazeb a pochutin vhodných na zimní období.
Jménem redakce se omlouváme za chybně uvedené jméno mostu v článku „PRACUJTE DÁL,
ODCHÁZÍM…“ časopisu Pod Blaníkem č. 2, ročník XVIII. Most v Týnci nad Sázavou se jmenuje
Masarykův, nikoliv most Ing. Fr. Janečka. Po Ing. Františku Janečkovi je pojmenována ulice,
která přes Masarykův most vede od železničního přejezdu ke křižovatce pod Společenským
centrem.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim
– krajského střediska environmentálního vzdělávání,
výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
XVI
Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 3 – příloha