MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra psychologie
soutěžní práce
(upravená bakalářská práce)
Kvalita života u osob praktikujících meditaci
Vypracovala: Petra Mirčevská
Vedoucí práce: Mgr. Martina Augustinská
Brno
2008
1
Mé poděkování patří především Mgr. Martině Augustinské za její odborné vedení při
zasvěcování do problematiky, poskytnutí odborné literatury a za cenné podněty při
vedení práce. Děkuji také Mgr. Stanislavu Ježkovi, Ph.D. za užitečné rady v oblasti
statistického zpracování dat. Ráda bych vyjádřila vděčnost též všem respondentům za
jejich ochotu zúčastnit se výzkumu.
2
Obsah
I. Úvod ........................................................................................................................................4
II. Teoretická část .....................................................................................................................5
1. Meditace..............................................................................................................................5
1.1 Vymezení meditace.......................................................................................................6
1.2 Cesta meditace .............................................................................................................8
1.3 Typy meditačních tradic z hlediska praktikovaných technik.......................................9
2. Vzájemný vztah mezi kvalitou života a subjective well-being (SWB) ............................10
3. Subjective well-being (SWB) ...........................................................................................11
3.1 Vymezení konceptu SWB ...........................................................................................11
3.2 Nejvýznamnější prediktory SWB ...............................................................................12
4. Výzkumy – dosavadní výzkumná zjištění ........................................................................15
4.1 Meditace a well-being .................................................................................................15
III.Výzkumná část ..................................................................................................................18
1. Cíl výzkumu ......................................................................................................................18
1.1 Výzkumný problém a hypotézy ..................................................................................18
2. Výzkumný soubor .............................................................................................................20
3. Realizace výzkumu ...........................................................................................................22
4. Použité metody .................................................................................................................23
5. Výsledky ...........................................................................................................................24
5.1 Životní spokojenost u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců ..................25
5.2 Porovnání spokojenosti u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců.............26
5.3 Míra negativního rozpoložení ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace ......27
5.4 Frekvence pozitivních emocí u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců ....28
5.5 Frekvence negativních emocí ve vztahu k pravidelnému praktikování meditace ......29
6. Interpretace výsledků a diskuze ........................................................................................30
IV. Závěr ..................................................................................................................................36
V. Literatura............................................................................................................................38
3
I. Úvod
Tato práce se zabývá problematikou kvality života. K tomuto mnohoúrovňovému a
mnohokomponentovému konceptu se pokusí příblížit skrze jeden z jeho projevů, který
v rovině psychické reflexe představuje prožívání spokojenosti a pohody spolu s přesvědčením
o hodnotnosti vlastního života.
Přestože meditace vyvstala z jistých filozofických či náboženských systémů, jež v ní
kromě kultivace schopností mysli umožňující šťastný život spatřují také cestu vedoucí
k přiblížení se duchovnímu rozměru života, potažmo „vyššímu“ způsobu bytí, neklade si
v tomto smyslu podmínky pro svoji účinnost, ani si nevybírá, komu bude ku pomoci a komu
nikoli. Snad i postoj vyjadřující opačné přesvědčení, často podpořený neznalostí a jistou
zdrženlivostí, ztratí s přispěním zde prokázaných závěrů na síle. Ačkoli se tato práce primárně
nezabývá duchovním rozměrem, jehož přítomnost může být při praktikování meditace
(třebaže nezáměrně) pocítěna, nemá v úmyslu jej jakkoli popřít. Snad by to i znamenalo jistý
krok zpět. Vždyť sama psychologie již začíná přiznávat, že i duchovní rovina má v životě
člověka své nezastupitelné místo. A ve snaze pojmout jej jako bytost v celé jeho celistvosti
bychom ji neměli přehlížet.
Strukturou i obsahem bude tato práce, jak bylo výše naznačeno, směřovat
k zodpovězení otázky, zdali meditace přispívá ke kvalitě života, konkrétně k prožívání vyšší
úrovně spokojenosti a pohody. Teoretická část se bude nejprve věnovat oblasti meditace, dále
se zaměří na vymezení pojmu kvalita života, přičemž přiblíží v současnosti patrně
neucelenější a nejpropracovanější model kvality života, jenž se mimo jiné nevyhýbá ani
otázce vzájemného vztahu mezi kvalitou života a pohodou („subjective well-being“), jejímž
konceptualizacím bude přenechán prostor hned následující. Současně s nimi budou také
nastíněny některé ze zásadních faktorů, jež nezanedbatelně ovlivňují její úroveň v prožívání.
Praktická část bude jakýmsi průvodcem výzkumu uskutečněném v rámci této práce.
Půjde přitom o kvantitativně laděný výzkum, jehož se zúčastní pravidelně praktikující jedinci,
členové meditačních skupin v Brně hlásících se ke třem různým meditačním školám, a
srovnávací vzorek sestavený z jedinců bez zkušeností s meditací, kteří se zároveň pravidelně
nevěnují ani žádnému jinému duchovnímu směru či náboženství. K výzkumným závěrům
práce povede analýza dat získaná z použitých dotazníkových metod.
4
II. Teoretická část
1. Meditace
V posledních desetiletích psychologie začala směřovat svoji pozornost z oblasti patologie
k oblastem jako jsou duševní zdraví, životní spokojenost či touha po smysluplnosti lidské
existence. Ty jsou postupně vnímány jako více relevantní a zasluhující si zájem vědecké obce.
Spolu s posunem k optimističtějšímu a komplexnějšímu nazírání na lidskou duši se také
pozměnilo vnímání její hloubky, zejména doplněním o spirituální a morální faktory, kterým
tak psychologie přidělila status významných činitelů determinujících právě takové rozměry
lidského života jako je jeho kvalita či smysl.
Podíváme-li se na první z výše zmiňovaných faktorů, zjistíme, že „spiritualita, jakkoli
je doposud nejednotně pojímána, začíná hrát nezastupitelnou roli v některých teoriích vývoje
osobnosti“ (Cagaš, 2005, s. 37). V nich je často spiritualita pojímána jako vrcholná a
nejvyzrálejší podoba lidského zakotvení, odrážející se následně ve způsobu života, pohledu na
svět, ve volbě okolností, v nichž jedinec spatřuje zdroj radosti. K jejímu rozvoji je přitom
nezbytný aktivní přístup jedince, záměrně participujícího na svém sebevývoji (Cloninger
1999, Wilber, 1999, cit. dle Cagaš). Aby se stal jedinec bezezbytku celistvým a naplnil tak
svoji seberealizaci, musí si připustit, že jej něco přesahuje, s čímž může, byť mimo jeho
schopnost racionálně porozumět, navázat vztah a to skrze prožitek, „kdy ztrácíme orientaci
v čase a / nebo v prostoru (…), kdy naše osobní hledisko ztrácí na důležitosti a my ve vesmíru
pociťujeme vyšší intuitivní harmonii“ (Goleman, 2001, s. 9).1
I východní náboženství zdůrazňují nutnost praxe, která jej k tomuto prožitku dovede.
Stav prožitku s tímto něčím hinduisté nazývají néti – „ne toto“, buddhisté nirvánou - „něčím,
o čem nelze nic vypovědět“, taoisté tao – „jediné, co lze vypovědět“. Pojmenováním se
náboženství od náboženství liší, avšak významem, jenž tato jména nesou, hovoří všechna o
tomtéž. Podobně i v technice vedoucí ke vztahu s transcendentnem a spolu s tím i k určitému
osobnostního růstu, se shodují. „Od pradávna neexistovaly žádné dvě cesty. Ti, kdož přišli,
kráčeli všichni stejnou cestou“ (Goleman, 2001, s. 19), jak tvrdí prastarý zenový výrok. Tou
cestou je meditace.
1
Toto pojetí spirituality je ve své podstatě spíše humanistické, tedy neodvolávající se primárně na Boha.
„Spiritualita se obvykle definuje značně široce jako hledání smyslu života, jistoty, souvislosti, transcendentnosti,
výšin lidských možností apod.“ (Stríženec, 2001). Často je spojována zejména s hledáním smyslu života.
Například Viktor E. Frankl, jak se zmiňuje S. H. McFadden (2000) „považuje spiritualitu za motivační podnět,
který vede k hledání smyslu v sebe, ve vztazích s jinými lidmi, v kontaktu s přírodou, s lidskými výtvory
a v pocitu kontaktu s posvátným“ (cit. dle Stríženec, 2001, s. 45).
5
1.1 Vymezení meditace
Při pokusu o definici meditace brzy zjistíme, že bez jistých komplikací se to neobejde. Je
známo, že západní nazírání na svět, definování určitých jevů či procesů vyžaduje, aby byla
těmto skutečnostem plně uznána jejich existence. Podívejme se tedy na některé pokusy o
vyjádření klíčové podstaty meditace.
D. M. Ugrinovič vymezuje meditaci jako „psychickou aktivitu osobnosti, jejímž cílem
je dosažení stavu „pohroužené koncentrace“. Z psychologického hlediska předpokládá
meditace odstranění krajních emocionálních projevů a značný pokles reaktivity. Pro
somatický stav meditujícího je příznačné oslabení, pro psychický stav zase vzrušení a jisté
odpoutání se (od vnějších objektů a jednotlivých vnitřních zážitků)´“ (Ugrinovič, 1989,
s. 140).
M. Stríženec definuje meditaci následovně: „Meditace je záměrně navozený stav
tělesného a duševního pokoje (o samotě nebo ve větší skupině) za účelem „ponoření“ se do
vlastního nitra, dosažení vyššího poznání, osvícení apod. Vyznačuje se omezením anebo
přerušením komunikace s vnějším světem (prostřednictvím smyslového vnímání), jako také
pasivitou vlastního Já (vyřazením zejména jeho řídících a kontrolních funkcí)“ (Stríženec,
2001, s. 92).
Mezi další patří D. H. Shapirová a R. Walsh (2006). Pojmem meditace označují
skupinu sebe-regulačních praktik zaměřených na trénování pozornosti a uvědomění, obvykle
s cílem přenést mentální procesy pod větší volní kontrolu a tím podporovat celkovou duševní
pohodu a zároveň rozvoj specifických schopností jako jsou klid, duševní očištění a
koncentrace.
Bylo by namístě předložit definici, která by pocházela z primárního zdroje, ze systému
východní psychologie, kde meditační praxe probíhá již několik tisíciletí a kde je považována
za klíčový prostředek k ukáznění mysli a srdce (Goleman, 2001). Faktem ale je, že ačkoli o
meditaci nemá nikdo více empirických poznatků než právě východní psychologie,
nenalezneme zde žádnou ucelenou definici meditace. Dokonce ani jednotný ekvivalent ke
slovu „meditace“.2 D. Fontana, který relativizuje pro nás tak typickou potřebu definic
upozorňuje na to, že definování je především západní způsob vysvětlení „významu“ slova.
2
Pojem meditace pochází z latinského slova meditatio - úvaha, které původně označovalo každý druh tělesného
nebo intelektuálního cvičení. Ke konci 19. století jej přejali teosofové k popisu různých spirituálních cvičení
čerpajících z hinduismu, buddhismu a jiných východních náboženství (Tart, 1990). Tímto pojmem tak byla
označována široká škála často i velmi odlišných technik, což může být jedním z důvodů obtížnosti definovat
meditační techniky obecně.
6
„Definice“ jsou podle něj „pouze útržky informací, použitelné pro konkrétní účely, ale
nepoužitelné, když chceme vědět, jaké věci skutečně jsou“ (Fontana, 1998, s. 42). Jediná
možnost komplexního vnitřního pochopení vychází skrze autentickou zkušenost. Východní
mudrcové to vědí, proto žádná verbální definice.3
Doposud byla meditace zmiňována jako určitá metoda či technika vedoucí
k prozkoumání našeho vnitřního světa. Meditace ale spíše než činnost je často chápána jako
určitý stav, „jakési pohroužení do sebe sama“ (Kroulíková, 2005, s. 36).
Hlavním smyslem meditace je nalézt odpověď na otázku „Kdo jsem?“ Poznat sami
sebe, poznat, co je to, co nazýváme „já“ a k čemu se tak silně upínáme, znamená mimo jiné
poznat svoji mysl. Poznání vlastní mysli zahrnuje poznání na úrovni vědomé, ale i nevědomé.
V průběhu meditace se setkáme nejprve s úrovní vědomou. Ve snaze se koncentrovat jsme
přerušováni záplavami nejrůznějších myšlenek a pocitů, úvah od nich se odvíjejících, které
jakoby se nás znovu a znovu pokoušely svést z našeho záměru zklidnit svoji mysl, a tak ji
umožnit obrátit se a nahlédnout do sebe samé.
Pokud se nám konečně podaří myšlenky pozorovat bez náznaku jakékoli zaujatosti,
soustředíme se na bod, z něhož se vynořují a v němž mizejí, a na prostor mezi nimi. Podle
Carla Albrechta (1958) dochází v procesu hroužení k postupné přeměně vědomí, to znamená,
že bdělé vědomí se dezintegruje a pozvolna přechází v hlubší vědomí. Jde tedy o přeměnu
vědomí, nikoli o jeho absenci (cit. dle Vencálková, 2006). V tomto stavu tak docházíme k
poznání, „že za všemi těmi pocity a myšlenkami je něco většího, absolutního“ (Kroulíková,
2005, s. 36).4
Goleman (2001) popisuje další průběh meditace jako pochopení, že obsah mysli, tedy
kontemplované jevy, nejsou myslí samotnou, tedy subjektem, který si dané jevy uvědomuje.
Tyto jevy jsou od ní odlišné, přestože právě ona o nich kontempluje. Mysl je nyní prázdná a
existuje pouze ve své vlastní podstatě, která se zdá být všeobjímající a absolutní. Hranice,
které se až doposud jevily jako naprosto přirozené, se nyní rozplývají a my vstupujeme
s hlubokým porozuměním a moudrostí do mnohem hlubší dimenze zkušenosti. Meditace nám
otevírá oči, ukazuje nám, že existuje i něco jiného než logické a racionální vnímání světa,
umožňuje nám celostně vnímat realitu (Osho, 1991). Podle Fontany (1998) nás meditace
3
Z moderních psychologů to byl C. G. Jung, který si byl vědom nedostatků pokusů „vědecky“ definovat. Tuto
skutečnost však konkrétně spojoval s pochopením a vyjádřením významu symbolů.
4
Podle Říčana (2002) účinek plánovité koncentrace při meditačních praktikách spočívá v tom, že usilovným
soustředěním se uvolní vědomá, zejména racionální kontrola nad jinými psychickými jevy a procesy, jež se pak
mohou spontánně rozvinout a stát se více vědomými.
7
uvádí do světa bytí, do stavu „teď a tady“, stavu neulpívavého bytí5, kde se naše „já“ jeví jako
relativní. Tehdy se před námi odhaluje realita, v níž se dualita subjektu a objektu vytrácí, kde
zde splývá s tam, vnitřní svět je zároveň tím vnějším a naopak. Fenomenologicky „já“ mizí a
my vidíme jednotu všeho. Slovy C. Albrechta (1958) je ponořenost do sebe sama „plně
integrovaný, nesmírně čirý a vyprázdněný stav vědomí, jehož proud zážitků je zpomalen,
jehož základním laděním je klid a jemuž je přiřazeno vnitřní vidění jakožto jediná funkce jen
pasivně vnímajícího Já. Je to zírání do temnoty, ne však vidění temnoty. Je to vidění, jímž se
nevidí nic, není to však vidění nicoty. Neboť v temnotě, do níž se zírá, a v procesu nevidění je
současně a neustále obsažena mystická Přítomnost“ (cit. dle Vencálková, 2006, s. 47).6
1.2 Cesta meditace
Na počátku samotné meditační praxe prochází každý praktik obdobím příprav. Jedná se o
systematickou kultivaci ctnostného myšlení, slov a skutků zaměřující úsilí meditujícího na
změnu vědomí v meditaci. Zároveň tento proces představuje (v buddhistické tradici) jednu ze
tří hlavních součástí výcviku. Dalšími dvěma jsou meditativní koncentrace (samádhi) a
intuitivní vhled (neboli paňňá). Všechny tyto složky jsou vzájemně velmi úzce spjaty,
přičemž síla jedné složky napomáhá dvěma ostatním. Například mysl očištěná od
rozptylujících myšlenek usnadňuje koncentraci, která následně otevírá prostor pro vhled.
Prožitek přicházející skrze vhled směřuje meditujícího k intuitivní volbě čistoty, přičemž se
rozhoduje s lehkostí a vyrovnaností, bez pocitu nějakých ztrát. Konečně koncentrace může
mít, jak podotýká D. Goleman (2001), vedlejší produkt jak vhled, tak čistotu.
Výcvik koncentrace7 je zdůrazňován napříč všemi východními systémy. Potřeba, aby
meditující cvičil pozornost je jedinou konstantní složkou v návodech pro změnu vědomí ve
všech meditačních systémech (Goleman, 2001). Existuje však více než pouze jedna strategie
5
Termín neulpívavé bytí označuje stav, kdy meditující dospěje k poznání, slovy Ch. Trungpy, že ego není nic
jiného než veliká bublina, zabraňující tomu, aby mohl čerstvý vzduch vstoupit dovnitř. Tak funguje „já“ – ego.
V tomto smyslu ego existuje, ale ve skutečnosti je iluzorní. (…) Podvědomě víme, že toto já je pouze bublina
a každou chvíli může prasknout, proto se ho snažíme, jak to jenom jde, chránit – vědomě nebo podvědomě.“
(Trungpa, 2006, s. 69). Když si toto meditující uvědomí, vztahovat se k této iluzorní představě ega pro něj již
nemá význam a tak volí raději formu bytí vyznačující se odpoutaností.
6
Popis stavů, které nám meditace může zprostředkovat, se velmi podobají zážitkům, o nichž Maslow říká, že
jsou to zážitky tzv. vrcholné či maximální – „peak experiences“. Tyto zážitky jsou naplněny prožitkem jednoty.
Zajímavým poznatkem se zdá být, že zážitek totality je zřejmě příznačný pro veškerou mystiku a možná pro
intenzivní zážitky vůbec. Dále má jedinec v takových momentech sklon prožívat skutečnosti mimo sebe jako
odtržené od normálních oblastí lidského života a vnímá je jako platné samy o sobě, tzn. nevyžadující stvrzení
ničím vnějším, ale pouze sebou samými. Také zde dochází ke změně vědomí času a prostoru (Holm, 1998).
7
Aby nedocházelo k nejasnostem, bude nadále pojem koncentrace ve svém obecném významu, tedy jako
synonymum pro pozornost, nahrazeno právě tímto termínem. V následujících řádcích bude pojmu koncentrace
užito v užším významu, konkrétně jako jedna z meditačních strategií.
8
výcviku učení se pozornosti. V zásadě platí, že všechny techniky jednotlivých meditačních
systémů jsou podle Vissudhimággy klasifikovány do třech klíčových skupin. Jako klasifikační
kritérium slouží mechanismus příslušné techniky, přesněji řečeno pozornostní strategie, na níž
jednotlivé techniky staví. Rozdílné názvy těchto technik jsou více způsobeny jazykovými a
filozofickými nuancemi, než skutečnou diferenciací na poli praxe. Strategiemi pozornosti,
s nimiž se můžeme v jednotlivých technikách meditačních systémů setkat, jsou:
• koncentrace, v níž se mysl soustřeďuje na konkrétní mentální objekt;
• bdělost, v níž mysl pozoruje sama sebe;
• integrovaný postup, v němž jsou přítomny koncentrace i bdělost zároveň.
Každý systém obvykle staví svoji meditační praxi na výběru z těchto třech
potenciálních variant. Zajímavým faktem je, že se tyto strategie liší nejen v otázce
jedinečnosti svých postupů, kterými zaručují zklidnění mysli, čímž jí vytvoří příležitost
k nahlédnutí do vlastního nitra (viz Fontana, 1998, s. 58). Rozdíl je přítomen i v samotném
vhledu, tedy v tom, co mysl ve svém nitru prožije. Tyto základní pozornostní strategie jsou
hlavním vodítkem pro jednu z typologií meditace, s níž se setkáváme hlavně u Golemana
(2001, 2004).8
1.3 Typy meditačních tradic z hlediska praktikovaných technik
I když k hlubšímu porozumění meditace je užitečné zajímat se též o duchovno, z něhož
jakákoli meditační tradice povstala a v němž se rozvinula (Fontana, 1998), není to
bezpodmínečně nutné. Východní náboženské či filozofické systémy se opírají především o
prožitek, který zaručuje meditační praxe. Není potřeba strávit léta studiem tradičních textů,
než tento prožitek můžeme na vlastní kůži sami zakusit. Následující tabulka č. 1 je přehledem
meditačních systémů spolu s přiřazenou typologií pozornosti u jednotlivých meditačních
technik.9
8
Podrobnější popis obou základních strategií (strategie koncentrace a strategie bdělosti), tak i deskripci vývoje
meditačních stavů v případě použití té které strategie je obsažena v původní verzi bakalářské práce (viz
Mirčevská, 2007).
9
Podrobnější rozbor dvou z těchto systémů – tibetský buddhismus (konkrétně školy buddhismus Diamantové
cesty a dzoghenová tradice) a zen buddhismus (škola Kwan Um) (viz Enomixa-Lassalle, 1995; Kapleau, 1992;
Keown, 2003; Nydahl, 2006, Suzuki, 1994 ). Právě členové těchto škol tvoří výzkumný vzorek této studie.
9
Tab. 1: Typologie pozornosti u meditačních technik
Systém
bhakti
kabala
hésychasmus
súfismus
rádžajóga
transcendentální meditace
kundalinijóga
tibetský buddhismus
zen
Gurdjieff
Krišnamurti
théraváda
Technika
džapa
kavana
modlitba srdce
zikr
samádhi
transcendentální meditace
siddhajóga
vipassana
zazen
sebeupamatování
sebepoznání
vipassana
Typ
koncentrace
koncentrace
koncentrace
koncentrace
koncentrace
koncentrace
koncentrace
integrovaná
integrovaná
bdělost
bdělost
integrovaná
Zdroj: Goleman, 2001, s. 116.
2. Vzájemný vztah mezi kvalitou života a subjective well-being
(SWB)
Podle Kováče se kvalita života jako víceúrovňový a multikomponentový fenomén „projevuje
v psychické reflexi jako přetrvávající spokojenost, dlouhodobě jako pohoda a chvílemi i jako
štěstí“ (Kováč, 2004b, s. 463). Psychická rovina kvality života tak čerpá z kognitivního,
emočního a konativního potenciálu jedince (Ty se pak společně mimo jiné odráží také v jeho
postojích pramenících opět z hodnot jemu vlastních).
Z předpokladu, že kvalita života se na psychické rovině odráží především skrze jednu
ze svých komponent, tedy SWB, můžeme usuzovat, že Kováčův model se řadí k proudu,
který „považuje kvalitu života za multidimenzionální konstrukt, který integruje subjektivní
pohodu“ (Džuka, 2004, s. 43). Dalším reprezentantem je mimo jiné i definice WHO (1997,
cit. dle Kováč, 2004b, s. 460). Zde je psychická dimenze kvality života vyjádřená totožně
jako emocionální komponent SWB, a proto je možné SWB považovat za jeden z komponentů
kvality života (Džuka, 2004).
Tato práce bude následně vycházet z předpokladů tohoto proudu,10 konkrétně z
Kováčova hypotetického modelu kvality života. Ten v současnosti nabízí patrně nejucelenější
10
Důležité je i přesto reflektovat skutečnost, že tento proud není jediným interpretačním rámcem, který
v psychologii můžeme ohledně vztahu těchto dvou konceptů nalézt. J. Džuka (2004) zmiňuje celkem čtyři
proudy mezi kvalitou života a SWB. Příčinou tohoto stavu je především nedostačující preciznost dosud
předložených teorií kvality života a SWB. Setkáváme se především s nejednoznačným vymezením těchto
10
pohled, jak na oblast definování kvality života, určení jejích stěžejních komponentů, tak také
na začlenění konceptu SWB, který prostřednictvím tohoto modelu získal v otázce vztahu ke
konceptu kvality života své (alespoň do určité míry a na určitou dobu) pevné místo.
3. Subjective well-being (SWB)
Koncept SWB představuje jednu z reakcí zapříčiněnou transformací industriální společnosti
na společnost postindustriální, společnost hojnosti (viz Rabušic, 2000). Jedná se o poměrně
novou oblast v psychologii, která se pokouší porozumět vlastnímu hodnocení života lidí.
Protože pro většinu lidí je žádoucí považovat svůj život za dobrý, zaměřují se výzkumy v této
oblasti v první řadě na studium pozitivních forem lidského bytí. Základní otázkou přitom není
kdo je šťastný, jako tomu bylo dříve. Nynější zájem se upírá k otázkám, kdy a proč jsou lidé
šťastní (přesněji, kdy a proč hodnotí svůj život jako šťastný) a jaké procesy to ovlivňují
(Diener, 2000).
3.1 Vymezení konceptu SWB
Ve svém rámci SWB zahrnuje takové proměnné jako jsou životní spokojenost a materiální
satisfakce, chybění deprese a úzkosti a konečně pozitivní nálady a emoce. Diener, Suh a
S. Oishi (1997) rozlišují tři kardinální charakteristiky SWB. Zaprvé, SWB se nezaměřuje jen
na příčiny deprese a úzkosti, ale také na faktory, které odlišují mírně šťastné od jedinců
středně až extrémně šťastných. Druhou charakteristikou, vyplývající již ze samotného názvu
konceptu, se SWB poněkud vymyká tradiční klinické psychologii. Namísto externích kritérií
vycházejících ze strany expertů, zde zaujímají svrchovanou důležitost subjektivní interní
prožitky daného jedince a jeho osobní přesvědčení o jeho SWB. Svoji subjektivitou však
SWB ztratilo možnost dostát požadavků dokonalé definice duševního zdraví. Tak lidé, ačkoli
postiženi duševní chorobou, mohou být šťastní.11 Posledním charakteristickým znakem podle
těchto autorů je, že SWB zahrnuje pouze dlouhotrvající stavy, nikoli chvilkové či krátkodobé
nálady. Faktory vyvolávající okamžité štěstí a ty, které determinují to dlouhodobé, nemusí být
tytéž. Navíc, momentální nálady a rozpoložení nejsou přímým způsobem reflektovány, když
konceptů na základě definic, což způsobuje překrývání se v oblasti metodologické – v operacionalizaci a
následném měření. Vzhledem k „mladosti“ zájmu o pozitivní sféru lidského života je však současný stav
pochopitelný.
11
SWB tedy není synonymem pro duševní nebo psychologické zdraví. Ačkoli se zdá, že SWB představuje
nezbytnou podmínku mentálního zdraví, samo o sobě není podmínkou jedinou, dostačující. Podle Laška (2004)
SWB slouží jako jeden z obecných indikátorů psychologického zdraví. Vyřešena však ještě není otázka, která je
ta optimální úroveň pro dobré duševní fungování.
11
jedinec sestavuje globální úsudek. Je tudíž nutné globální úsudek a momentální, přímé pocity
a mínění diferencovat jako specifické fenomény. Tímto vymezením SWB získává mimo jiné
status osobnostní charakteristiky či rysu, poměrně výrazně vzdorujícího změnám (Křivohlavý,
2004).
SWB jakožto globální ocenění vlastního života obsahuje podle Dienera (2000) dvě
základní složky. Ta první, kognitivní, zahrnuje na straně jedné globální úsudek jedince o jeho
životě, pro který Diener dále používá termín životní spokojenost, a na straně druhé
spokojenost s dílčími oblastmi jedincova života, jako např. spokojenost s prací. Druhá
komponenta představuje hodnocení ve formě emocionální. Zaštiťuje pozitivní prožívání, tedy
prožívání mnoha příjemných emocí a nálad, a nízkou úroveň prožívání negativního, což
znamená, že jedinec zakouší jen zřídka nějaké nepříjemné emoce či nálady.12
Ne všichni autoři však definují SWB stejným způsobem. Proto se setkáváme
s nejedním strukturálním vymezením tohoto konceptu. J. Lašek (2004) stejně jako Diener
rozlišuje kognitivní a emocionální složku SWB. Kognitivní složka v jeho pojetí představuje
výsledek srovnání aktuálního stavu se stavem očekávaným nebo vytouženým, přičemž pokud
je rozdíl nulový nebo pozitivní, jedinec prožívá určitou míru spokojenosti se svým životem.
Emocionální stránka SWB reprezentuje všechny aktuální každodenní zkušenosti, které jsou
vyhodnocovány na základě emocí, které vyvolávají. Případná satisfakce na této úrovni je
výsledkem kladného rozdílu mezi pozitivními a negativními prožitky.
A. Grob, tvůrce velmi známého Bernského dotazníku subjektivní pohody hovoří o
habituální a aktuální SWB. Habituální SWB je podle Groba (1995) dosahováno
uspokojováním přirozených nebo získaných potřeb a motivů. Jakékoli vzdalování se od
možného uspokojení má za následek prožívané nepohodlí. Aktuální SWB se odvíjí od
v přítomnosti aktivních faktorů, které svým působením zprostředkovávají pozitivní zážitky
nebo přinejmenším eliminují ty nepříznivé (cit. dle Lašek, 2004).
3.2 Nejvýznamnější prediktory SWB
Na základě závěrů výzkumných studií se zdá, že nejsilnějšími faktory ovlivňujícími
dlouhodobou úroveň SWB jsou osobnostní predispozice. Například P. T. J.
Costa a
R. R. McCrae (1985) postulovali některé vztahy mezi osobností a SWB. Podle nich je SWB
12
Způsob, jakým Diener ve své teorii chápe emocionální formu hodnocení vlastního života, se opírá
o předpoklad, že pozitivní a negativní afekty jsou zcela na sobě nezávislé dimenze, nikoli opačné póly téže
dimenze. Vysokou pravděpodobnost této teze potvrzují závěry řady studií, které např. ukazují, že příjemné
a nepříjemné afekty korelují se zcela jinými fyziologickými projevy nebo, že tyto dva oddělené faktory často
korelují s rozdílnými osobnostními rysy (Diener, Lucas, 2000), jak bude ještě podrobněji rozvedeno později.
12
časově stabilní proměnnou, která je předpověditelná z osobnostních konstruktů (cit. dle
Džuka, 1994b). Velmi mocný efekt na SWB má patrně temperament. A. Tellegen a další
(1988) studií dědičnosti, při níž byla zkoumána již dospělá jednovaječná dvojčata žijící od
narození odděleně, zjistili, že jak příjemné, tak i nepříjemné afekty mají silný genetický
základ (cit. dle Diener, Suh, Oishi, 1997). V oblasti pozitivních emocí podle nich působí
genetická výbava ve 40ti %, zatímco u negativní emocionality je to 55%. Dále zjistili, že
genetická determinace u aktuální SWB představuje 40-55%, u dlouhodobé (habituální) SWB
je podíl dědičnosti až 80ti %. Slovy Tellegena (1988), „je stejně těžké změnit něčí štěstí jako
je těžké změnit něčí osobní váhu“ (cit. dle Lašek, 2004, s. 217).13
Extraverze a neuroticismus jakožto významné povahové rysy, které jsou součástí
známého modelu „Big Five“, vykazují velmi úzkou spojitost s některými komponentami
SWB. Extraverze má sklon korelovat s příjemnými emocemi, zatímco neuroticismus koreluje
naopak daleko silněji s negativními emocemi. Ačkoli se zdá, že extraverti zažívají více
pozitivních afektů, úroveň těch nepříjemných u nich není predikovatelná. Extraverze a
dimenze negativních emocí mezi sebou korelaci nevykazují. U neuroticismu naopak nebyla
nalezena žádná výrazná souvislost s dimenzí afektů pozitivních. Zdali by však data
z rozdílných kultur potvrdila tyto korelace ve stejné míře, však není dosud ověřeno (Diener,
Suh, Oishi, 1997; Diener, 2000).
C. L. Rusting a R. J. Larsen (1997) při zkoumání reakcí na určité podněty
v laboratorních podmínkách prokázali, že extraverti patrně reagují silněji vůči pozitivním
podnětům v porovnání s negativními. U neurotických jedinců se projevil opačný princip, tedy
intenzivnější reakci vykazovali v případě negativních podnětů (cit. dle Diener, 2000).
Blatný a L. Osecká (1998) při svém studiu došli k závěru, že extraverti jsou
spokojenější (vykazují vyšší SWB) a mají vyšší sebehodnocení. Životní spokojenost je dále
spojována s emoční stabilitou a pozitivním přístupem k sociálnímu okolí (cit. dle Lašek,
2004). Podobně R. E. Lucas a další (1998) zjistili silný vztah mezi extraverzí a pozitivní
emocionalitou. Korelace mezi latentními vlastnostmi pozitivní emocionality a extraverzí
podle nich odpovídá 0,74 (cit. dle Lašek, 2004).
13
Ta možnost působení určitými prostředky zde přece jen v otázce váhy stále existuje. A to stejné platí i pro
SWB. Ačkoli hraje roli třeba i značný podíl genetického vybavení jedince, přece jen se na jeho definitivním
vlivu a projevu podílí charakter prostředí (ve smyslu jakékoli vnější intervence), v němž se člověk vyskytuje, a
v neposlední řadě jedincova vlastní vůle (Diener, Suh, Oishi, 1997). H. Weinberg ukázal, že „geneticky jsou
dána rozpětí „od-do“ pro naši kladnou i negativní afektivitu“ (Berman, Weinberg, 1998, cit. dle Křivohlavý,
2004, s. 82). A jak dodává J. Křivohlavý, „záleží na nás, na kterém stupni necháme svou náladu fungovat“
(Křivohlavý, 2004, s. 82).
13
Kromě výše zmíněných osobnostních rysů, má SWB souvislost i s některými dalšími
osobnostními charakteristikami. Jednou z nich je sebeúcta. Konkrétně, SWB koreluje se
sebeúctou pozitivně, avšak vzorec vztahu mezi těmito proměnnými, především jeho síla, se
v různých kulturách může lišit. Korelace je signifikantně vyšší v tzv. individualistických
kulturách a to zřejmě pro jimi kladený důraz na autonomii a vnitřní přesvědčení jedince
(Kwan, 1997, cit. dle Lašek, 2004; Diener, Diener, 1995, cit. dle Diener, Lucas, 2000). Dle
S. Harterové (1999) představuje sebeúcta jeden ze základních indikátorů SWB jedince. Chápe
ji jako „index mentálního zdraví a emočního přizpůsobení, obecné schopnosti vyrovnat se se
životem a spokojenosti v životě“ (cit. dle Lašek, 2004, s. 218).
K dalším osobnostním charakteristikám, které doposud byly v souvislosti s úrovní
SWB jedince zkoumány, patří locus of control a sebeuplatnění ve smyslu self-efficacy.
V. Kebza a I. Šolcová (2005) se nechali inspirovat dřívějšími výzkumnými závěry a pokusili
se o jejich další ověření. Regresní analýza ukázala statisticky vysoce signifikantní vztah mezi
SWB a těmito dvěma zkoumanými proměnnými a to ve prospěch vyšší úrovně self-efficacy a
interní lokalizace kontroly.
Proč nejsou mezi významnými prediktory SWB zařazeny také demografické
proměnné? Dříve byla pozornost vědců upírána právě na tyto „vnější“ podmínky. Základní
výzkumné otázky a hypotézy reflektovaly teoretický předpoklad, podle něhož jsou lidem
vlastní určité univerzální potřeby, přičemž stupeň, v němž externí podmínky a okolnosti
vycházejí těmto potřebám vstříc, determinuje lidské štěstí. Brzy nato však řada výzkumů
zaměřujících se např. na proměnné materiální bohatství, věk, pohlaví, zdraví, vzdělání (viz
Balcar, 1995; Diener, Lucas, 2000; Diener, Suh, Oishi; 1997; Džuka 1994a, 1995; Kebza,
Šolcová, 2005) tento předpoklad značně oslabila.14 Velký podíl na tom mají určité
psychologické proměnné, které inhibují efekty těchto vnějších faktorů, jejichž hodnota,
význam a důležitost jsou proměnlivé v čase, i vzhledem ke každému jedinci, a to, jestli budou
vyhodnoceny jako dobré či špatné je také založeno na okolnostech, v nichž daný jedinec žije.
Relevantní je tedy kontext. V tomto, lze říci, vznikla mezi různými badateli shoda. Různé,
14
Snad jedinou výjimkou potvrzující pravidlo nacházíme u sociálních vztahů. Ač také demografický ukazatel,
jedná se patrně o jeden z nejintenzivnějších pozitivních prediktorů SWB, tvrdí Myers (1993) (cit. dle Džuka,
1995). Diener a Seligman prověřovali charakteristiky vysokoškolských studentů, kteří z celkového počtu 222
respondentů, vykazovali nejvyšší úroveň SWB z daného vzorku. Jejich závěr zněl, že nejšťastnější respondenti
nepraktikovali signifikantně častěji nějaké cvičení, neúčastnili se signifikantně častěji náboženských aktivit,
nezažívali více objektivně dobrých událostí. Žádná z těchto proměnných se nezdála být dostačující pro SWB.
Jediné, co pro tyto probandy bylo opravdu nezbytně důležité byly harmonické sociální vztahy (Diener, 2001). Ty
totiž mohou mít jakožto projev sociální opory, nezávisle na úrovni působícího stresu, příznivý účinek na SWB
(Šolcová, Kebza, 1999, 2003, cit. dle Lašek, 2004).
14
posléze navržené a předložené teorie se však rozcházejí v tom, co je v daném kontextu tím
stěžejním psychologickým mechanismem, jenž primárně dokresluje jedincovo vnímání jeho
životních podmínek a následné hodnocení jeho života. V čem ale všechny tyto kontextové
modely souhlasí, je přesvědčení, že zdali je něco hodnoceno jedincem jako dobré či špatné a
do jaké míry, se odvíjí spíše od proměnlivých faktorů než od jakýchsi biologických
univerzálií (viz Mirčevská, 2007).
4. Výzkumy – dosavadní výzkumná zjištění
4.1 Meditace a well-being
Pravým znakem meditujícího člověka je podle dalajlámy to, že ukáznil svou mysl tím, že ji
osvobodil od negativních emocí.15 Není možné zabránit vzniku negativních emocí v každém
životním okamžiku. Jde spíše o to, umět co nejdříve jejich přítomnost zaznamenat a posléze je
určitým způsobem zpracovat, aniž bychom se s nimi jakkoli ztotožňovali. Goleman (2001) ve
svém experimentu dospěl k zjištění, že meditující vnímají hrozbu daleko přesněji a reagují
excitací jenom tehdy, je-li to nutné. Z případné excitace se zotavují velmi rychle, takže další
situaci budou chápat jako potenciální hrozbu s menší pravděpodobností než nemeditující,
nebo třeba osoba se sklonem k úzkosti.
Podle R. Taylora (1988) je centrálním efektem meditace „zklidnění mysli a eliminace
úzkosti“ (cit. dle Shapirová, Walsh, 2006, s. 230). Poslední studie dosvědčily, že meditace,
ale i praktiky jako progresivní relaxace, redukují akutní i chronickou úzkost, což je zcela
v souladu s cíli tradičních učení usilujících o odstranění neospravedlněných obav a strachu.
Kabat-Zinn a jeho kolegové (1992) zařadili do svého výzkumu dvaadvacet
participantů, u nichž byla diagnostikována úzkostná či panická porucha. Tito se pak účastnili
osmi-týdenního meditačního cyklu založeného na redukci stresu a následně programu
relaxace trvajícího tři měsíce. Výsledky prokázaly signifikantní redukci ve skórech úzkosti
a deprese, ale i pokles v panických symptomech, a to u dvaceti pacientů (cit. dle Murphy,
Donovan, 1999b).
Shapirová (1976b) ve své studii pracovala s kombinací technik sebe-kontroly, zenové
meditace a behaviorálního self-managementu. Zkoumanými osobami zde byly vysokoškolské
15
Dalajláma přitom míní negativními (destruktivními) emocemi takové, jež narušují klid a vyrovnanost mysli.
Mezi ně tudíž spadají i ty, které jsme obvykle zvyklí v našem společenském prostředí chápat jako pozitivní,
např. intenzivní stavy vytržení, oddání se pocitům extáze apod. Můžeme vzpomenout Dienerovu poznámku o
neprospěšnosti intenzivních afektů ve vztahu na SWB (viz Diener, 2000).
15
studentky, které si stěžovaly na volně plynoucí úzkost a pocity ztráty sebe-kontroly. Zároveň
prožívaly samy sebe jako by obklíčené a svázané určitými mocnými silami. Během
intervence, zahrnující trénink behaviorálního sebe-pozorování a funkční analýzy, dále víkend
zaměřený na zenové prožitky a tří-týdenní formální a neformální meditaci, výsledky
indikovaly významný pokles v každodenních pocitech úzkosti a stresu (cit. dle Murphy,
Donovan, 1999b).
R. J. Davidson (1976a,b) v dotazníkovém šetření rozdělil zúčastněné subjekty do čtyř
skupin na základě kritéria vztahujícího se k délce jejich meditační praxe. Kontrolní skupinu
reprezentovali ti, kteří sice nikdy nepraktikovali meditaci, ale zajímali se o ni. Výzkumná
skupina byla reprezentována jednak začátečníky praktikujícími kratší dobu než jeden měsíc,
následoval vzorek krátkodobě meditujících, jejichž pravidelná praxe probíhala v rozmezí
jednoho měsíce až dvou let, a konečně pokročilí meditující déle než dva roky. Výsledky
skutečně prokázaly spolehlivé snížení úzkostnosti ve vztahu k délce praktikování meditace
(cit. dle Murphy, Donovan, 1999b).
M. M. Delmonte (1980) se místo na délku meditační praxe zaměřil na proměnnou
pravidelnost cvičení. Délka v jeho výzkumu byla tedy pro všechny probandy konstantní,
konkrétně se jednalo o osmnáct měsíců. Výzkumným zjištěním této studie bylo, že
pravidelnost meditace negativně koreluje s neuroticismem a přecitlivělostí. Ti, kteří
nevydrželi a po určitém čase přestali meditaci praktikovat, se vyznačovali signifikantně
vyššími hodnotami v případě neuroticismu a přecitlivělosti než zkoumané osoby po celou
dobu pravidelně meditující (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b).
Účinky meditace však přesahují samotné odstraňování nežádoucích emocionálních
stavů. Meditace nezpůsobuje u praktikujících pouze redukci na úrovni prožívaného stresu
a úzkosti. Stejně tak efektivní je i ve zvyšování pozitivních psychologických afektů a stavů
(Goleman, 2001), např. kultivace radosti, lásky, empatie, soucitu, čímž získává na atraktivitě
pro takové oblasti psychologie, jejichž paradigmata spatřují v podstatě lidského bytí více než
jen absenci nežádoucího.
Co se týče SWB, Shapirová s Walshem (2006) tvrdí, že meditace úzce souvisí s vyšší
životní spokojeností, ale i s vyšší prožívanou úrovní celkového SWB. Goleman spolu
s Davidsonem (1977) u jedinců praktikujících meditaci naměřili ve svém výzkumu vyšší
skóre v různých indikátorech SWB (cit. dle Murphy, Donovan, 1999b). Zklidnění mysli a
vnitřní akceptace, jevy, které bezezbytku doprovází každou meditaci, byly samotnou laickou
veřejností označeny jako jedny z nejužitečnějších strategií v dosahování vyššího SWB (viz
Henryová, 2006).
16
V předchozí kapitole bylo naznačeno, že úroveň SWB je poměrně stálou osobnostní
charakteristikou, odvíjející se od určitých osobnostních předpokladů, spíše než od vnějších
faktorů. K jakémusi predeterminismu podle Shapirové a Walshe (2006) v otázce prožívaného
štěstí psychologové donedávna tíhly. Nyní však závěry týkající se působení meditačních
praktik formují nové pole zatím ne zcela využitého potenciálu možné intervence. Davidson a
kol. (2003) zabývající se mozkovou činností dospěli k názoru, že meditace může měnit
strukturu a fungování mozku. Pokročilí meditující totiž podle jeho studií vykazují jedinečný
stupeň lateralizace prefrontální kortikální aktivity, jež pravděpodobně představuje neurální
indikátor pozitivní afektivity (cit. dle Shapirová, Walsh, 2006). Zároveň však také platí, že
právě díky samotné struktuře mozku a jeho fungování, zejména kvůli jeho plasticitě, je
systematický výcvik mysli, pojímající mimo jiné i kultivaci pozitivních emocí, možný
(Goleman, 2004). Vzájemná souhra těchto skutečností tak v konečném důsledku nabízí jakýsi
teoretický základ k úvaze, že prožívání štěstí není zcela neměnnou charakteristikou.
17
III.Výzkumná část
1. Cíl výzkumu
Cílem výzkumu je zjistit, zdali existuje vztah mezi meditací, přesněji pravidelným
praktikováním meditace, a kvalitou života. V souvislosti s případným vlivem meditační praxe
na kvalitu života bude pozornost soustřeďována především na její pozitivní účinky, tedy do
jaké míry meditační praxe ke kvalitě života přispívá. Kvalita života zde bude reprezentována
konceptem „subjective well-being“ (SWB), jenž je podle Kováčova hypotetického modelu
kvality života jednou z klíčových složek tohoto víceúrovňového a mnohokomponentového
fenoménu.
Vzhledem k povaze výzkumného cíle bylo k jeho naplnění využito kvantitativního
designu. I vzhledem ke skutečnosti, že již existují určité dotazníkové metody, které se
v měření úrovně prožívaného SWB v posledních letech v psychologii osvědčily (Křivohlavý,
2004), je možné se domnívat, že jejich použití by mohlo být užitečné i v tomto případě, kdy
konkrétních vědeckých závěrů o vztahu meditační praxe a SWB, které by vycházely z analýzy
kvantitativních dat, není mnoho, obzvláště v rámci českého prostředí.
Kvůli skutečnosti, že jen velmi málo studií si ve svém výzkumném záměru stanovilo
podobný cíl, jde v tomto případě o výzkum spíše explorativního charakteru. Přímá souvislost
mezi meditací a konkrétně konceptem SWB totiž zkoumaná dosud nebyla. Pokud ano, tak na
jiném výzkumném vzorku, pomocí odlišných měřících nástrojů.
1.1 Výzkumný problém a hypotézy
Výzkumný problém vyplývající z výše uvedeného výzkumného cíle zní následovně:
„Přispívá pravidelná meditační praxe k vyšší úrovni SWB?“
V rámci vymezení konceptu SWB bylo v teoretické části naznačeno, že dosavadní zjištění
poukazují na jeho relativně stabilní charakter. To, jak jedinec prožívá svůj život, zda jej
hodnotí jako uspokojivý a šťastný, bude tudíž daleko více souviset s jeho vnitřními atributy,
tzn. např. temperamentem, sebe-úctou, lokalizací kontroly, či hodnotovou orientací, namísto
vnějších proměnlivých okolností. Bylo by však mylné se domnívat, že úroveň prožívaného
SWB je zcela nezměnitelná a neovlivnitelná vlastní motivací a vůlí jedince. Některé studie
naznačují, že schopnost usměrňovat vlastní pozornost představuje jeden ze způsobů, jak lze
18
vědomým úsilím ovlivnit také to, jak šťastnými se cítíme být (např. Benda, 2007;
Csikszentmihalyi, 1996; Frýba, 2003).
Meditace, jak uvádí tradiční texty určitých (převážně východních) filozofických
systémů, nabízí jakousi cestu osobního sebevývoje. S tím, jak jedinec kráčí po této cestě,
postupně objevuje další a další vrstvy podstaty svého bytí. Spolu s tímto poznáním zároveň
dozrává jeho srdce. To se oprošťuje od negativních emocí, tím, jak slábne jedincova
identifikace s nimi, a místo toho se naplňuje emocemi pozitivními, jako jsou např. radost,
vnitřní spokojenost, láska či soucit. Nezbytnou podmínkou k celému tomuto procesu je přitom
kultivace mysli.
Bez schopnosti vědomé kontroly nad svojí pozorností však kultivace není téměř
dosažitelná. Tento pohled na meditaci, s nímž je možno se v tradičních textech setkat,
podporují mimochodem i některá výzkumná zjištění do nynějška realizovaných studií.
Potvrzena byla nejen značná redukce prožitků úzkosti, stresu, či sklonů k neuroticismu, ale
také kultivace radosti, pocitů lásky, nárůst ve schopnosti být empatickým a to vše právě na
pozadí určitého zklidnění a usměrnění mysli.
Zdá se, že meditace a SWB se v jistém bodě setkávají. Lze tudíž předpokládat, že
meditace zastřešující vždy určitou pozornostní strategii by mohla sehrávat roli prostředníka
vedoucího k prožívání životní spokojenosti a převaze pozitivních emocí nad těmi negativními.
Na základě výzkumného problému a z výše uvedeného předpokladu lze teoretickou
hypotézu formulovat takto: „Pravidelná meditační praxe přispívá k vyšší úrovni SWB.“
Z ní odvozené pracovní hypotézy jsou tyto následující:
H1: Jedinci pravidelně praktikující meditaci budou vykazovat vyšší míru
spokojenosti se životem, jakožto kognitivní složky SWB, než jedinci nemeditující. Úroveň
zakoušené životní spokojenosti zde bude zhodnocena prostřednictvím metody SWLS.16
H2: Pravidelně meditující jedinci budou obecně17 spokojenější než nemeditující
jedinci. Vymezení spokojenosti bude vyplývat z teoretických předpokladů, na nichž Grob
sestavil dotazník BSW-A zacílený na měření celkové úrovně SWB.
H3: Jedinci pravidelně meditující budou obecně vykazovat nižší míru negativního
rozpoložení než jedinci, kteří meditaci nepraktikují. I negativní rozpoložení jakožto určitá
zaznamenatelná entita v souvislosti s touho hypotézou vychází z Grobova pojetí SWB,
přičemž i její míra bude posouzena ze skórů dosažených v dotazníku BSW-A.
16
Použité metody jsou uvedeny již nyní a to zejména pro zřetelnější nastínění rozdílnosti významu obsahů těchto
hypotetických výroků, přestože svým vyzněním jsou si velice podobné.
17
Slovo obecně je v této hypotéze uvedeno záměrně. Jeho smyslem je odlišit význam v ní zmiňované
spokojenosti od konceptu životní spokojenosti, definované jako kognitivní složka SWB v Dienerově pojetí.
19
H4: Jedinci, kteří pravidelně meditují, budou prožívat pozitivní emoce častěji než
jedinci nemeditující.
H5: Pravidelně meditující jedinci budou v rámci svého emocionálního prožívání
vykazovat nižší frekvenci výskytu negativních emocionálních prožitků než jedinci, kteří
meditační praxi neprovádějí. Kvalita emocionálního prožívání neboli posouzení úrovně
komponent SWB, jež se do roviny pozitivních a negativních emocí promítají, bude
v souvislosti s posledně jmenovanými hypotézami zkoumána prostřednictvím metody DEP36.
2. Výzkumný soubor
Výzkumný soubor této studie zastřešuje dvě skupiny. První tvoří jedinci, kteří se pravidelně
věnují meditační praxi. Minimální doba, po kterou se měli respondenti meditaci věnovat, byla
stanovena na jeden rok. Frekvenci reflektující pravidelnost byla vymezena spodní hranice na
tři cvičení meditace v průběhu jednoho týdne.18
Probandi splňující tyto podmínky jsou členy třech rozdílných meditačních škol
sídlících v Brně. Meditující se pravidelně scházejí za účelem skupinové meditace. Konkrétně
se jedná o tyto školy: buddhismus Diamantové cesty a dzogchenová tradice vycházející z
tibetského buddhismu a nakonec škola Kwan Um řadící se k zenovému buddhismu.
Rozložení zúčastněných respondentů podle jejich příslušnosti k jednotlivým meditačním
školám zobrazuje tabulka č. 2.
Tab. 2: Struktura výzkumného vzorku meditujících podle jejich příslušnosti ke konkrétním
meditačním školám
Meditační školy
Buddhismus Diamantové cesty
Dzogchenová tradice
Škola Kwan Um
Celkem
N
%
35
2
3
40
87,5
5
7,5
100
Druhá skupina zahrnutá do výzkumného vzorku představuje skupinu srovnávací.
Základním kritériem pro zařazení jednotlivých osob do této skupiny byla absence pravidelné
18
Jedinci, kteří nesplňovali kritérium vztahující se k frekvenci meditační praxe, ti, kteří meditovali nepravidelně
nebo jednou až dvakrát do týdne, do výzkumného vzorku zařazeni nebyli. Mohlo by být sice také zajímavé
porovnat nejen skupiny jedinců pravidelně se věnujících meditační praxi a nemeditujících, ale i těch, kteří ať už
z jakéhokoliv důvodu pravidelnost v meditační praxi nedodržují. Nabízela by se možnost ověřit, zdali je
skutečnou proměnnou v úrovni prožívaného SWB frekvence meditační praxe. Vyžadovalo by to však další
výzkumnou skupinu, přibližně o čtyřiceti členech, což by bylo mnohem náročnější vzhledem k realizaci.
Bohužel především časové limity toto neumožnily.
20
meditační praxe v současnosti či minulosti. Zařazeni nebyli ani ti, kteří se pravidelně aktivně
věnují jinému duchovnímu směru či náboženství. V tomto vzorku však byli ponecháni ti, jež
uvedli, že se sice aktivně duchovní praxi a duchovnímu životu v rámci určitého směru nebo
náboženství nevěnují, ale objevuje se u nich jistý zájem. Pouhý zájem by podle předpokladů,
z nichž jsou formulovány hypotézy této studie, neměl sehrávat roli intervenující proměnné,
která by mohla vést k nějakým zkreslením. Tabulka č. 3 se vztahuje ke struktuře srovnávací
skupiny podle zainteresovanosti jednotlivých respondentů v určitém duchovním směru či
náboženství.
Tab. 3: Struktura srovnávací skupiny podle výskytu duchovní praxe a zájmu
Věnování se duchovní praxi
Platných údajů
„Ano“
„Ne, ale zajímám se o to.“
„Ne, o tyto záležitosti se nezajímám..“
Celkem
Chybějících údajů Neodpověděl/a
Celkem
N
2
22
33
%
5,4
24,3
59,5
89,2
4
37
10,8
100
9
Může být překvapující, že se ve srovnávací skupině přesto objevují dva respondenti,
kteří vypověděli, že se věnují určité duchovní praxi. Na základě hodnot v následujících
položkách dotazníku zabývající se frekvencí duchovní praxe, bylo zřejmé, že v rámci své
duchovní praxe nenaplňují kritérium pravidelnosti, tudíž mohou být ve srovnávacím vzorku
ponecháni. Čtyři z respondentů srovnávací skupiny v souvislosti s touto položkou
neodpovědělo. Vzhledem ke způsobu vyplnění pozdějších dotazů se ukázalo, že tito jedinci
skutečně žádnou duchovní praxi ve svém životě nevedou.19
Charakteristika jednotlivých vzorků a jejich srovnání z hlediska rozložení hodnot
demografických proměnných, které v rámci výzkumu byly reflektovány, jsou věk, pohlaví,
zaměření současného studia či povolání (viz Mirčevská, 2007). Je však užitečné uvést, že
tento výzkumný soubor zahrnující vzorky z hlediska demografických charakteristik vcelku
korespondující
(s
výjimkou
zastoupení
studentů/pracujících),
nelze
považovat
za
reprezentativní. Ambice dosáhnout reprezentativnosti a tak co největšího potenciálu
19
Důležité je podotknout, že rozhodovacím kritériem byla praxe meditace, nebo jiných technik praktikovaných
v jiných náboženských systémech jako je např. modlitba, které však mají podobné či shodné účinky na vědomé
ovládání mysli, myšlenkových obsahů. Respondenti ze srovnávací skupiny tedy nemuseli být ateisté, tedy bez
víry v Boha či transcendentno.
21
generalizace se tato výzkumná studie musela vzdát a to z několika důvodů. Prvním je
samovýběr výzkumného souboru. Ten je dán neexperimentální povahou výzkumu, kdy nelze
ze strany výzkumníka korigovat úrovně působení nezávislé proměnné, ale také dobrovolností
participace, což se později může projevit jako významný faktor při interpretaci výsledků.
Další limit je do značné míry zapříčiněn oblastí, jíž se výzkum zabývá. Meditace je stále
v našem prostředí fenomén spíše specifický než celoplošně se vyskytující. Dosud tato oblast
nebyla zcela zmapována, není tudíž známo, jakých charakteristik by měl reprezentativní
vzorek meditující populace nabývat.
3. Realizace výzkumu
Samotná realizace výzkumu byla velmi úzce spjata s výběrem výzkumného souboru.
Výzkumný vzorek pravidelně praktikujících, jak již bylo zmíněno v předcházející kapitole,
zaštiťuje členy třech brněnských meditačních škol. Prvním krokem bylo navázání kontaktu na
základě telefonického rozhovoru s lektory, kteří vedou skupinová sezení. Poté proběhlo
osobní setkání s meditujícími, jež se sešli při příležitosti skupinové meditace. Při něm byly
přítomným členům dané skupiny rozdány formuláře obsahující sadu dotazníků, spolu
s přiloženou žádostí k účasti na výzkumu, objasněním jeho cíle, nabídkou ke zpětné vazbě
týkající se vyhodnocení dat z vyplněných dotazníků a ubezpečení o naprosté anonymitě.
Nechyběly samozřejmě ani instrukce potřebné k přesnému a správnému vyplnění. Na závěr
byli meditující požádáni, aby ti, kteří se rozhodnou k participaci, formulář donesli na
následují skupinové setkání, popřípadě na některé z příštích.
Výběr respondentů do srovnávacího výzkumného vzorku probíhal podobným
způsobem. Tentokrát byli nejprve o spolupráci požádáni vyučující a v případě jejich kladného
přijetí také studenti z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Fakulty strojního
inženýrství Vysokého učení technického. Co se týče Fakulty sociálních studií, pozornost byla
soustředěna na jiné obory než je psychologie. Nakonec velký podíl zúčastněných tvořili
studenti z oborů politologie a mezinárodní vztahy.
Studentům, jež ve svém blízkém okolí věděli o někom, kdo by byl ochoten se na
výzkumu podílet, bylo formulářů předáno více. I to je zřejmě důvod, že se mezi probandy ve
srovnávacím vzorku vyskytli někteří jedinci starší než je ve studentské populaci běžné a ti,
kteří již vykonávají nějaké povolání.
Vzhledem k tomu, že vyplnění této dotazníkové baterie trvá více než 30 minut, nebylo
reálné, aby ti, kteří se rozhodnou na výzkumu participovat, ji vyplnily přímo na místě.
22
Narušen by tak byl čas určený pro skupinovou meditaci či harmonogram daného kurzu
navštěvovaného studenty. To, že respondenti nevyplnili dotazníky bezprostředně po jejich
rozdání, ale za jiných, individuálních podmínek, by mimo jiné mohlo ovlivnit volbu odpovědí
u jednotlivých položek. Na jedné straně mohli respondenti zvolit podmínky a prostředí svým
charakterem vhodnější, např. bez přítomnosti druhých osob, v místě, kde se cítí být uvolnění a
v bezpečí. Na straně druhé tomu však mohlo být i zcela obráceně, zejména pokud je řeč o
přítomnosti druhých osob, což představuje značně rušivý faktor, který bohužel za těchto
podmínek mohl být jen těžko eliminován.
Formuláře, které byly během příštích týdnů doručeny zpět, byly posléze předběžně
zhodnoceny a některé podle požadovaných kritérií vyřazeny tak, aby získaná data co nejvíce
sloužila výzkumnému záměru a splňovala požadavky zvoleného designu.
Dotazníkové soubory byly rozdány v únoru 2007. Převážná většina z nich byla také
v tomtéž měsíci vrácena. Některé, řádově v jednotkách, ale byly navráceny později.
4. Použité metody
Jak již bylo naznačeno, pro získání potřebných dat pro tuto výzkumnou studii byla využita
sada dotazníků. Kostru celého předkládaného formuláře je možno rozdělit do třech částí:
úvod, jenž zahrnoval položky vztahující se k demografickým údajům. Následovala klíčová a
nejpodstatnější část, tedy baterie metod, jejíž součástí byla dotazníková metoda SWLS
(Satisfaction with Life Scale - Škála spokojenosti se životem), dotazník BSW-A (Bern
Questionnaire of Subjective Well-being (for Adults) – Bernský dotazník subjektivní pohody
(verze pro dospělé)) a konečně metoda DEP36 (Dotazník emocionálního prožívání).
Závěrečný oddíl formuláře se týkal otázek zaměřených na duchovní praxi a duchovní život
v rámci nějakého náboženství nebo duchovní tradice.20 První z těchto položek plnila filtrovací
funkci, což znamená, že respondenti posléze zařazeni do srovnávacího vzorku zbývající
položky zpravidla vůbec nevyplňovali.21
Analýza psychometrických charakteristik metod SWLS a BSW-A, tedy vhodnosti
jejich použití v rámci tohoto výzkumu, byla provedena zejména cestou úvahy. Řeč je
především o obsahové, kritériové a konstruktové validitě metod (viz Mirčevská, 2007).
V otázce těchto ukazatelů metody DEP36 odkazuji na u metody DEP36 autor odkazuje na
20
Dotazník duchovní praxe překračuje hranici oblasti samotné meditační praxe. Koncipován byl tak, aby
vyhovoval vícerým náboženským směrům, a tak jej bylo možno eventuálně v budoucnu využít i pro jejich
vzájemné srovnání. Takovéto srovnání však předmětem této studie není.
21
Celé znění předkládaného formuláře spolu s bateriemi jednotlivých dotazníkových metod (viz
Mirčevská, 2007).
23
explorační a konfirmační analýzu Koženého, který tento dotazník vytvořil a standardizoval
pro české prostředí. Jen ve stručnosti, podle Koženého jsou psychometrické charakteristiky
tohoto dotazníku více než dostatečné pro jeho použití k podobným výzkumným účelům jako
jsou tyto (viz Kožený, 1993). K posouzení reliability posloužil primárně výpočet
Cronbachova alfa. V tomto výzkumu dosažená hodnota tohoto koeficientu u jednotlivých
dotazníkových škál je následující: SWLS: 0,72; BSW-A: škála pozitivní postoj k životu
(POPŽ): 0,80, uvědomování si problémů (PRBL): 0,68, somatické potíže (SOMP): 0,76,
sebeúcta (SEBÚ)22: 0,81, chybění depresivního naladění ((ch)DEPN): 0,63, radost ze života
(RADŽ): 0,77; DEP36: frekvence výskytu pozitivních emocionálních prožitků: 0,93, frekvence
výskytu negativních emocionálních prožitků: 0,93. Jednotlivé hodnoty koeficientu
Cronbachovo alfa jsou pro záměry této studie, konkrétně porovnání hodnot dvou skupin, lze
považovat za minimálně dostatečné (viz Halama, 2005).
5. Výsledky
Protože se jedná o výzkum opírající se o kvantitativní metodologii, klíčový postup pro
ověření zde vyslovených hypotéz budou představovat především statistické procedury.
K porovnání výzkumného vzorku pravidelně meditujících se srovnávacím výzkumným
vzorkem posloužil T-test - parametrického testu pro srovnávání skupin na základě středních
hodnot, konkrétně průměrů.
Pro prozkoumání vztahů mezi jednotlivými proměnnými byla také využita analýza
korelací, která kromě odhalení případné souvislosti mezi proměnnými poskytne také
informace o síle a směru vztahu mezi nimi či o velikosti účinku („effect size“) jedné
proměnné na druhou. Z nabízených koeficientů se vzhledem k charakteru proměnných uplatní
konkrétně Pearsonův korelační koeficient23 (viz Mirčevská, 2007).
Všechny statistické operace jsou provedeny v programu SPSS, verze 12.0. Pro větší
přehlednost příštích stran a srozumitelnost výsledků zaznamenaných v tabulkách, bude
užitečné zmínit nyní termíny a zkratky, které se budou následně vyskytovat:
22
Přestože byla škála sebeúcta při výpočtu úrovně SWB z faktoru obecné spokojenosti vyřazena (z důvodu
domněnky, že se spíše než o jednu ze složek SWB, jedná o jeho prediktor), ukazatele jejích psychometrických
charakteristik zde byly také zjišťovány. Výpočet hodnoty úrovně sebeúcty u obou vzorků sloužil k reflexi jedné
z možných intervenujících proměnných na úroveň SWB.
23
Důležité je zmínit jistá omezení využití tohoto koeficientu v rámci výzkumu. Především jde o to, že Pearsonův
koeficient se vztahuje k odhalení lineární korelace. Navíc, jisté riziko v rámci tohoto výzkumu vyvstává také z
malé velikosti výzkumného souboru, která může výslednou hodnotu tohoto koeficientu zkreslit. Pakliže se těmto
skutečnostem nelze v daných podmínkách nijak vyhnout, je přinejmenším vhodné brát je na vědomí.
24
X´ (Mean) - Průměrná hodnota znaku
SD (Std. Deviation) – Standardní odchylka
SE (Std. Error) – Standardní chyba
Dif (Mean Difference) - Rozdíl průměrů
SE Dif (Std. Error Difference) - Standardardní chyba rozdílu
Sig. - Hladina významnosti
r - Pearsonova korelace
5.1 Životní spokojenost u pravidelně meditujících a nemeditujících jedinců
První z přednesených hypotéz výzkumu se týká úrovně prožívané životní spokojenosti a
vyjadřuje předpoklad, že pravidelná meditační praxe zvyšuje míru životní spokojenosti
jedince. Pro podporu této hypotézy byl použit T-test, porovnávající úroveň životní
spokojenosti respondentů ze vzorku pravidelně meditujících s respondenty zařazenými do
vzorku srovnávacího. Životní spokojenost, chápaná jako kognitivní složka SWB, je měřena
pomocí metody SWLS. Výsledek srovnání průměrů celkového skóru u obou skupin nabízí
tabulka č. 4.
Tab. 4: Srovnání úrovně životní spokojenosti u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi
Životní
spokojenost
(SWLS)
Výzkumný vzorek
Meditující
X´
26,45
SD
3,97
SE
0,63
Nemeditující
24,14
5,00
0,82
Dif
Sig.
SE Dif
2,32
0,03
1,03
Jak je vidět, jistý rozdíl v úrovni životní spokojenosti mezi oběma výzkumnými
vzorky prokázán byl. Pravidelně meditující v průměru zažívají o něco vyšší míru životní
spokojenosti než jedinci, jež se meditační praxi nevěnují. Naměřený rozdíl činí 2,32 bodů
v celkovém skóru SWLS. Jedná se o hodnotu o necelé dvě setiny překračující polovinu
standardní odchylky rozložení hodnot životní spokojenosti v celém výzkumném souboru (Ta
se rovná hodnotě 4,61). T-test mimo jiné potvrdil statistickou významnost tohoto rozdílu,
tudíž s 95% pravděpodobností není způsoben výběrovou chybou.
25
5.2 Porovnání spokojenosti u pravidelně meditujících a nemeditujících
jedinců
Spokojenost, jak již bylo zmíněno, je pojem pocházející od Groba a označuje faktor II. řádu
zahrnující škály pozitivní postoj k životu (POPŽ), sebeúcta (SEBÚ), chybění depresivního
naladění ((ch)DEPN) a radost ze života (RADŽ). Skóry dosažené v těchto škálách nám podle
Groba umožní posoudit celkovou či obecnou spokojenost daného jedince (zde však nebude
zahrnuta škála sebeúcta). K porovnání průměrů ve skórech těchto škál mezi výzkumnými
vzorky je opět proveden T-test. Blíže tabulka č. 6.
Tab. 6: Srovnání úrovně spokojenosti u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi
Škály BSW-A,
Faktor
spokojenost
POPŽ
(ch)DEPN
RADŽ
Výzkumné vzorky
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
X´
SD
SE
Dif
Sig.
SE Dif
35,40
32,22
22,75
20,47
15,23
13,58
3,62
4,63
1,45
3,11
2,27
3,09
0,57
0,77
0,23
0,52
0,36
0,52
3,28
0,00
0,95
2,25
0,00
0,57
1,64
0,01
0,63
Na základě tabulky č. 6 je patrno, že průměrné hodnoty celkových skórů všech škál
spadajících pod faktor spokojenost mezi oběma skupinami respondentů se liší. Ve všech
případech se jedná o rozdíly statisticky významné. Skupina pravidelně meditujících dosahuje
na úrovni všech třech škál o něco vyšších skórů než skupina srovnávací. Největší rozdíl se
projevil u míry pozitivního postoje k životu (POPŽ), kde představuje (v celých číslech) tři
body, přesně 3,28 bodů. Standardní odchylka platná pro celý výzkumný soubor v rozložení
hodnot této škály je 4,40. Takovýto rozdíl by již mohl kromě statistické významnosti
znamenat i významnost věcnou, meritorní. Také na škále chybění depresivního naladění
((ch)DEPN) rozdíl v průměrných hodnotách celkových skórů není zanedbatelný. Pravidelně
meditující dosahují průměrně o 2,25 bodů vyššího skóru než nemeditující, což představuje
téměř celou hodnotu z celkové standardní odchylky, která zde činí 2,63 bodů. Vzhledem
k tomu, že tato škála má ve srovnání se zbylými dvěma nejméně položek, je velikost rozdílu
průměrů mezi oběma skupinami právě zde nejvýraznější. V případě škály radost ze života
(RADŽ), rozdíl mezi oběma skupinami představuje 1,64 bodů, a to ve prospěch pravidelně
meditujících. I zde velikost rozdílu převyšuje polovinu z velikosti celkové standardní
odchylky. Ta dosahuje v souvislosti s touto škálou pro celý výzkumný soubor hodnoty 2,80.
26
5.3 Míra negativního rozpoložení ve vztahu k pravidelnému praktikování
meditace
Druhý v BSW-A se vyskytující faktor II. řádu Grob nazývá negativním rozpoložením. Jeho
úroveň se posuzuje na základě celkových skórů dosažených na škálách uvědomování si
problémů (PRBL) a somatické potíže (SOMP). Čím vyšších hodnot dosahují celkové skóry
těchto škál, tím vyšší míře negativního rozpoložení to odpovídá. Zároveň s tím se také snižuje
úroveň prožívaného SWB. Výsledné srovnání průměrů obou skupin předkládá tabulka č. 8.
Tab. 8: Srovnání úrovně negativního rozpoložení u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi
Škály BSW-A,
Faktor negativní
rozpoložení
PRBL
SOMP (TEL)
SE Dif
Výzkumné vzorky
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
X´
SD
SE
Dif
Sig.
16,52
17,28
11,78
13,17
5,56
5,83
2,60
4,69
0,88
0,97
0,41
0,78
-0,75
0,57
1,37
-1,39
0,12
0,88
Ačkoli se směr rozdílu v průměrech celkových skórů škál uvědomování si problémů
(PRBL) a somatické potíže (SOMP) skutečně potvrdil, tzn. pravidelně meditující dosahují
v rámci tohoto výzkumného souboru průměrně nižších hodnot v míře negativního rozpoložení
než jedinci meditaci nepraktikující, tento rozdíl, jak je vidět, není příliš markantní. U škály
uvědomování si problémů se jedná o necelý bod (přesně 0,75 bodu), na škále somatické
těžkosti se skupiny liší v průměru o 1,39 bodu v celkovém skóru. Zjištěné rozdíly průměrných
hodnot u obou škál navíc nevyšly statisticky významně. Zamítnutí nulové hypotézy o
neexistenci rozdílu v průměrných hodnotách míry negativního rozpoložení by tedy bylo
doprovázeno rizikem chyby, vyšším než na zvolené 95% hladině významnosti.
Přestože se oba výzkumné vzorky průměrně v úrovni uvědomování si problémů
nelišily, mohlo by být zajímavé srovnat průměrně dosažené hodnoty u jednotlivých položek
této škály. Objasnilo by to více, zdali na výsledky vztahující se k úrovni prožívaného SWB,
zde konkrétně k míře negativního rozpoložení, měly výrazný vliv jisté nevyrovnanosti
v demografických charakteristikách výzkumných vzorků, zejména rozložení obou skupin
respondentů podle toho, jsou-li stále studenty nebo již pracujícími. Rozdíly v průměrně
dosažených skórech na úrovni dílčích položek škály uvědomování si problémů (PRBL)
dokládá tabulka č. 9.
27
Tab. 9: Srovnání úrovně negativního rozpoložení jedinců u jednotlivých položek škály uvědomování si
problémů v závislosti na pravidelné meditační praxi
Škála BSW-A: PRBL
PRBL_1 (lidé, s nimiž
máte problémy)
PRBL_2 (vztahy se
svými přáteli)
PRBL_3 (práce)
PRBL_4 (zdraví)
PRBL_5 (stárnutí)
PRBL_6 (partner/ka),
snoubenec/ka)
PRBL_7 (finanční
problémy)
Výzkumné vzorky
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
Meditující
Nemeditující
X´
2,13
2,58
2,13
2,39
2,75
3,28
2,30
2,33
1,65
1,58
2,58
2,34
3,03
2,83
SD
1,27
1,73
1,44
1,54
1,39
1,56
1,44
1,35
1,00
1,01
1,39
1,59
1,19
1,50
SE
0,20
0,29
0,23
0,26
0,22
0,26
0,23
0,23
0,16
0,18
0,23
0,27
0,19
0,25
Dif
-0,46
Sig.
0,20
SE Dif
0,35
-0,26
0,44
0,34
-0,53
0,12
0,34
-0,03
0,92
0,32
0,07
0,78
0,24
0,24
0,50
0,35
0,19
0,54
0,31
Z tabulky je zjevné, že rozdíly v průměrných skórech na úrovni jednotlivých položek
škály uvědomování si problémů (PRBL) se porovnávané výzkumné vzorky liší jen velmi
nepatrně. Tyto rozdíly v průměrech navíc nejsou statisticky významné. Položka, v níž se
průměrné skóry meditujících a nemeditujících nejvíce odlišují je položka č. 3 (týkající se
zakoušených problémů kvůli práci), v níž pravidelně meditující dosahují v průměru o půl
bodu (přesně 0,53 bodu) nižší úrovně uvědomování si těchto těžkostí než nemeditující. Tato
položka je také nejblíže hranici rozhodující o statistické významnosti. Druhý největší
nalezený rozdíl se týká položky č. 1 (odkazující se na obavy kvůli lidem, s nimiž má daný
jedinec problémy). Rozdíl zde bez čtyř setin dosahuje půl bodu.
Poslední tři položky vykazují opačnou než z teorie odvozenou a předpokládanou
tendenci, tj. vzorek pravidelně meditujících v nich dosahuje vyšších průměrných hodnot než
srovnávací skupina.
5.4 Frekvence pozitivních emocí u pravidelně meditujících a nemeditujících
jedinců
Pro statistické ověření platnosti hypotézy, že mezi výzkumnými vzorky v závislosti na
praktikování meditační praxe bude nalezen signifikantní rozdíl v průměrných skórech v
dotazníku DEP36, u položek vztahujících se k zachycení frekvence prožívaných pozitivních
emocí, je možné využít T-testu. Hodnoty získané jeho prostřednictvím jsou k dispozici
v tabulce č. 10.
28
Tab. 10: Srovnání frekvence pozitivních emocí u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi
Frekvence
pozitivních
emocí
(DEP36)
Výzkumný vzorek
Meditující
X´
70,33
SD
8,56
SE
1,35
Nemeditující
62,68
13,41
2,21
Dif
Sig.
SE Dif
7,65
0,00
2,54
Jak dokládají výsledky, v celkovém skóru z osmnácti položek dotazníku DEP36,
rozdíl mezi oběma výzkumnými vzorky dosahuje 7,65 bodů. Kladná hodnota přitom
znamená, že vyššího průměrného skóru dosahují jedinci pravidelně se věnující meditační
praxi. Vzhledem k tomu, že směrodatná odchylka celého výzkumného souboru v rozložení
hodnot této proměnné odpovídá hodnotě 11,73, z velikosti rozdílu průměrů vyplývá, že má
smysl se jím zabývat. Nenabízí se totiž potvrzení pouze signifikance statistické, ale také
úvaha o významnosti věcné.
5.5 Frekvence negativních emocí ve vztahu k pravidelnému praktikování
meditace
Další rovinou, do níž se úroveň SWB promítá, je frekvence negativních emocí. Zdali se i
v případě této proměnné signifikantně liší rozložení hodnot u jedinců ve skupině meditujících
od rozložení vlastnímu srovnávací skupině, se lze přesvědčit závěry vyplývajícími z T-testu.
Zjištěné rozdíly v průměrných hodnotách celkového skóru mezi oběma výzkumnými vzorky,
znázorňuje tabulka č. 12.
Tab. 12: Srovnání frekvence negativních emocí u jedinců v závislosti na pravidelné meditační praxi
Frekvence
negativních
emocí
(DEP36)
Výzkumný vzorek
Meditující
X´
31,08
SD
8,42
SE
1,33
Nemeditující
39,49
10,15
1,67
Dif
Sig.
SE Dif
-8,41
0,00
2,12
Záporné znaménko před hodnotou rozdílu potvrzuje očekávaný směr v rozdílech
průměrných skórů mezi meditujícími a nemeditujícími respondenty. Signifikance zcela
bezpochyby umožňuje zamítnout nulovou hypotézu o neexistenci či nahodilosti tohoto
rozdílu. Naměřený rozdíl dosahuje hodnoty 8,41 bodů ze skóru. V porovnání s velikostí
celkové směrodatné odchylky výzkumného souboru se jeho významnost do jisté míry
potvrzuje. Směrodatná odchylka zde odpovídá rozpětí 10,16 bodů. Rozdíl průměrů se bez
necelých dvou bodů tomuto bodovému rozpětí rovná.
29
6. Interpretace výsledků a diskuze
V souvislosti s dílčími výzkumnými hypotézami je důležité si uvědomit, že v jejich znění se
zrcadlí dvě od sebe poněkud odlišná pojetí konceptu SWB – Dienerovo a Grobovo. To, co
staví mezi tyto dva přístupy k SWB určitou dělící linii, není až tak uchopení daného konceptu
a definování jeho dílčích komponent, jako spíše jejich následná operacionalizace. Způsoby,
jakými zmínění autoři tento fundamentální postup realizovali a čím jej naplnili, si nejsou
zcela rovnocenné, jak také mimo jiné naznačila analýza míry reliability, ale zejména pak
validity měrných nástrojů, které na základě své teorie pro měření úrovně SWB zkonstruovali.
Zde získaná data naznačují, že i toto hledisko je v případné diskuzi nezbytné sledovat, tj.
přistupovat k Dienerovu a Grobovu pojetí do jisté míry nezávisle a stejně tak i hodnotit
závěry, k nimž jejich různé náhledy vedou.
Dienerovo vymezení SWB (viz kapitola 3.1 teoretické části) přispělo k formulaci hned
několika zde stanovených hypotéz. Konkrétně jsou to H1, H4 a H5. Každý z těchto výroků
vyjadřuje předpoklad, že se v rámci tohoto výzkumného souboru podaří odhalit významné
rozdíly v průměrných hodnotách vyjadřujících stav jednotlivých dílčích složek SWB, přičemž
by charakter (především směr a velikost) těchto rozdílů svědčil o celkově vyšší úrovni SWB u
vzorku jedinců pravidelně se věnujících meditační praxi.
Škála spokojenosti se životem (SWLS), jíž byly skóry pro obě skupiny respondentů
zjišťovány, si dokázala i po analýze ověřující její psychometrické charakteristiky udržet svůj
status dostatečně spolehlivého a validního nástroje. Srovnání průměrů vypovídajících o
úrovni životní spokojenosti u obou skupin respondentů skutečně jistý rozdíl, potvrzený i
statistickou významností, prokázalo. O čem však tento rozdíl v reálu vypovídá? Podle
Dienerovy interpretace výsledných skórů dosažených v SWLS respondenti zařazeni do
srovnávací skupiny spadají do intervalu průměrného skóru pro ekonomicky rozvinuté země.
Většina lidí, kteří jsou zde spadají, se vyznačuje obecnou spokojeností. Patří sem ti, kteří jsou
ve většině oblastí svého života spokojeni, ale v každé z nich zároveň mají ambice něco málo
změnit, nebo ti, kteří jsou u téměř všech oblastí života zcela spokojeni, ale v jedné či dvou
jsou jejich potřeby po zlepšení rozsáhlejší. Univerzálním prvkem tohoto skórového rozmezí je
vždy přítomná touha dosáhnout vyšší úrovně prožitku životní spokojenosti na základě
určitých změn (Diener, n. d.).
Průměrný skór SWLS pravidelně meditujících jedinců v rámci tohoto výzkumného
souboru se řadí do intervalu reprezentujícího vysokou míru spokojenosti. Diener (n. d.) o
takovýchto jedincích tvrdí, že mají rádi svůj život a cítí, že se jim v něm daří. Samozřejmě si
30
uvědomují, že jejich životy nejsou perfektní, ale zároveň primárně pokládají věci za dobré.
Jejich život je pro ně radostný, stejně tak jako jeho dílčí sféry. Tato skutečnost nijak
nevylučuje reflexi určitého růstu a přítomnosti výzvy. Naopak. Růst a výzva zde ale nejsou
vnímány jako prostředek k uspokojení, ale představují spíše jeho nezbytnou součást.
Porovnání se závěry jiných výzkumů týkajících se vztahu mezi meditací a životní
spokojeností, není možné, neboť se jím žádné (autorovi známé) studie nezabývaly. I
s vědomím jistého rizika se přesto hypotéza H1 považuje za vhodnou k přijetí. Meditující
patrně dosahují vyšší úrovně životní spokojenosti - kognitivní složky SWB.
Otázka spojitosti pravidelné meditační praxe a emocionální složky SWB je obsahem
dvou zbývajících (stále v Dienerově pojetí formulovaných) hypotéz, H4 a H5. Obě dvě
hypotézy, ač každá zaměřená na jinou stránku emocionálního prožívání, jsou posuzovány
pomocí
hodnot
získaných
metodou
DEP36.
Na
základě
Koženým
uváděných
psychometrických charakteristik je možno ke skórům naměřených v obou škálách dotazníku
přistupovat s dostatečnou důvěrou v jejich exaktnost a relevantnost vzhledem k zachycení
reálné skutečnosti. Teoretické východisko předpokládá, že meditace přispívá k vyšší úrovni
emocionální složky SWB tím, že stimuluje výskyt pozitivních emocí a inhibuje vznik těch
negativních.
Co se týče rozdílu průměrů u frekvence pozitivních emocí, nejen jeho statistická
významnost, ale i jeho velikost vypovídá o tom, že si zaslouží jistou pozornost. Pro srovnání,
Kožený (1993) ve své metodické studii jako průměrnou hodnotu u vzorku studentů24
(čítajícího 221 respondentů) uvádí 67,3 bodů se směrodatnou odchylkou 10,5 bodů. Na
základě Koženého závěrů lze tudíž soudit, že průměrný skór vypovídající o výskytu
pozitivních emocí, jež dosahují pravidelně meditující, je vyšší nejen v porovnání se
srovnávací skupinou respondentů tohoto výzkumu. Pro podporu tohoto zjištění, prokázána
byla i existence středně silného vztahu
mezi pravidelnou meditační praxí a výskytem
pozitivních emocí, orientovaného pozitivním směrem.
Podnětné závěry nabízí i posouzení rozdílu mezi výzkumnými vzorky z hlediska jejich
průměrně dosažených hodnot ve výskytu negativních emocionálních prožitků. Rozdíl,
vyznačující se významností, byl v tomto případě ještě o něco vyšší než v souvislosti
s emocemi pozitivními. Korelace o střední síle zjištěný trend v rozdílech posléze potvrdila.
Nutno však doplnit, že při zhodnocení skóru pravidelně meditujících s průměrným skórem
24
Kožený (1993) také uvádí hodnoty zjištěné u reprezentantů dospělých. S přihlédnutím k faktu, že jejich
průměrný věk je podle uvedených údajů daleko vyšší než je průměrný věk obou výzkumných vzorků této studie,
zdá se být přijatelnější a pro srovnání smysluplnější zmínit zde respondenty patřící k vysokoškolským
studentům.
31
dosaženým u souboru studentů ve výzkumu Koženého tak významný rozdíl nalezen nebyl.
Kožený (1993) v této souvislosti uvádí průměrnou hodnotu 32,3 bodů, směrodatná odchylka
je 10,5 bodů. Přestože meditující jedinci stále vykazují nižší častost negativních emocí, rozdíl
v průměrech jen o dvě desetiny přesahuje 1 bod. Na základě těchto údajů se nabízí úvaha, že
v této práci odhalený výrazný rozdíl mezi oběma výzkumnými vzorky nemusí ještě nutně
poukazovat na výjimečnost nízkého výskytu negativních emocí u pravidelně meditujících, ale
spíše na poněkud vyšší frekvenci negativních emocí u zařazeného vzorku srovnávacího.
Je tedy možné tvrdit, že pravidelné věnování se meditaci souvisí také s kultivací
emocionální komponenty SWB (tím, že podporuje emoce pozitivního charakteru a tlumí vznik
těch negativních) a tak meditující dosahují vyšší prožívané úrovni tohoto konstruktu jakožto
celku? S přihlédnutím ke zde potvrzeným výsledkům spolu se zřetelem k dosavadním
výzkumným zjištěním zabývající se emocionalitou ve spojitosti s meditační praxí (viz
Goleman, 2004; Haynes a kol. 2004; Kabat- Zinn, 1999; Kaszniak, Nielsen, 2006; Murphy,
1999; Murphy, Donovan, 1999a; Murphy, Donovan, 1999b; Murphy, Donovan, 1999c;
Rogers, 1998; Thananart, Tori, Emavardhana, 2000, Shapirová, Walsh, 2006; Walsh, 1993) se
zdá být příhodné se k tomuto tvrzení přiklonit a tím současně přijmout platnost hypotéz H4 a
H5.
Jak ale bude znít odpověď na výzkumný problém týkající se vlivu pravidelné
meditační praxe na úroveň prožívaného SWB, pokud by východiskem výzkumného pátrání
bylo pojetí Groba a nástrojem měření jeho Bernský dotazník subjektivní pohody? Na tuto
odpověď odkazují hypotézy H2 a H3. První z výroků se zaměřuje na úroveň spokojenosti,
druhý na míru negativního rozpoložení. Oba komponenty (faktory) podle Groba naplňují
dvojdimenzionální charakter konstruktu SWB.
Nejprve k úrovni spokojenosti. Podle autora dotazníku se prožívání spokojenosti
promítá do čtyř dílčích rovin – pozitivního postoje k životu, sebeúcty, absence depresivního
naladění a radosti ze života. Psychometrické charakteristiky jednotlivých škál dotazníku, které
tyto roviny odrážejí se jeví být pro účely tohoto výzkumu přinejmenším dostačující.
Konstruktová validita kromě toho také naznačila blízkost faktoru spokojenosti a jeho dílčích
komponent spolu s Dienerovým pojetím SWB v otázce životní spokojenosti a frekvence
pozitivních emocí. Jisté úpravy dotazníku však přece jen proběhly.? Co se týče výsledných
hodnot, byly nalezeny jisté rozdíly v úrovni pozitivního postoje k životu, chybění
depresivního naladění i radosti ze života, a to ve všech případech ve prospěch vyššího
průměrného skóru (svědčícího pro vyšší míru spokojenosti a tudíž i silnější míru konstruktu
SWB) pro výzkumný vzorek pravidelně meditujících. Všechny rozdíly byly současně
32
zhodnoceny jako statisticky významné. Nejvýznamnější rozdíl mezi meditujícími a
srovnávací skupinou z hlediska věcnosti se týkal úrovně chybění depresivního naladění. To,
že existuje statisticky významná, středně silná souvislost mezi pravidelným praktikováním
meditace a spokojeností, bylo taktéž potvrzeno (viz Mirčevská, 2007). Nejvíce zřejmě
působení meditační praxe souvisí s úrovní depresivního naladění. Hypotéza H2 hovořící o
vyšší spokojenosti pravidelně meditujících v porovnání s nemeditujícími je tedy přijata. Četné
důkazy vyplývající z nejrůzněji navržených studií spolu se samotnými tvrzeními východních
systémů meditaci pěstujících navíc k relevanci jejího přijetí přispívají: snížení úzkostnosti,
depresivního naladění, kultivace radosti, nalezení smysluplnosti v životě v podstatě nehovoří
o ničem jiném.
K ucelení Grobova pojetí SWB je třeba ještě posoudit vztah meditační praxe k
dimenzi tohoto konstruktu reprezentovanou faktorem negativního rozpoložení. Úroveň
negativního rozpoložení se v dotazníku skrývá za skóry škál uvědomování si problémů
(PRBL) a somatické potíže (SOMP). Čím nižší úroveň je u obou škál naměřena, tím nižší je
podle Groba míra negativního rozpoložení a současně tím vyšší míra konstruktu SWB je
naplněna. Hypotéza H3 pramení z očekávání právě takovéto tendence u pravidelně
meditujících.
Zjištěné rozdíly na úrovni celkových skórů obou škál sice tuto tendenci opravdu
projevují, avšak dosahují příliš malé velikosti, postrádající statistickou významnost.
Naměřené rozdíly průměrů u jednotlivých položek škály uvědomování si problémů (PRBL)
hlubší porozumění vyplývající z detailnějšího rozlišení také nepřineslo.
Plyne z těchto empirických závěrů nutné zamítnutí hypotézy H3? Nasvědčují tomu, že
pravidelně meditující se v míře negativního rozpoložení od skupiny srovnávací neliší, což
v důsledku znamená, že neprožívají vyšší úroveň SWB? Při rozboru psychometrických
parametrů se ukázalo, že validita škál uvědomování si problémů a somatické potíže je nižší
než u škál zbývajících.25 Podle Džuky (1994a), jak už bylo vzpomenuto, uvědomované a
prožívané problémy ještě nutně neznamenají přítomnost subjektivních těžkostí. Neměl by
však nástroj reflektující negativní rozpoložení měřit právě toto (míněny jsou subjektivní
těžkosti)? Důvod, proč v dotazníku BSW-A nebyly odhaleny žádné významné rozdíly v míře
negativního rozpoložení mezi pravidelně meditujícími a srovnávacím vzorkem, tkví patrně ve
způsobu, jakým tuto dimenzi SWB Grob uchopil a operacionalizoval. Škály, které podle něj
25
Řeč je především o konstruktové validitě. Negativní rozpoložení, tak, jak jej vymezuje Grob ve svém
dotazníku, totiž podle korelační analýzy téměř nijak nesouvisí s životní spokojeností, s výskytem pozitivních
emocí jen slabě (viz Mirčevská, 2007).
33
negativní rozpoložení zachycují, jako by spíše reflektovaly výskyt objektivních faktorů
v životě jedince, které k negativnímu rozpoložení mohou přispívat.26 To, že pravidelně
meditující v případě negativního rozpoložení nevykazují nižší míru (která by nasvědčovala
zároveň o vyšší úrovni prožívaného SWB) v porovnání s respondenty ze srovnávací skupiny,
může spíše poukazovat na to, že negativní rozpoložení (tak, jak je definováno a měřeno
prostřednictvím BSW-A) není součástí konstruktu SWB. Bernskému dotazníku subjektivní
pohody by patrně prospělo bližší prozkoumání a ověření některých psychometrických
charakteristik a s tím souvisejících možností jeho využití pro naše prostředí. Hypotéza H3
odkazující na úroveň negativního rozpoložení tedy na základě uvážení výše zmíněných
skutečností zůstává stále přijatelná a možno k ní přistupovat jako k námětu příštího bádání.
Jak již bylo řečeno, tento výzkum se vyznačuje primárně explorativní funkcí. Kapitola
3.2 teoretické části naznačila, že existuje celá řada prediktorů, které významnou mírou
ovlivňují úroveň prožívaného SWB jedince. Ve vztahu k tomu, s jakou jistotou mohou být
závěry týkající se platnosti hypotéz akceptovány, hrají roli intervenujících proměnných, které
je nutno brát v úvahu. Zde však mohou být na základě použitých metod posouzeny pouze dvě
z nich – úroveň sebeúcty a kvalita sociálních vztahů, v nichž se respondenti pohybují.
Přestože ne jako součást spokojenosti, byla posouzena také úroveň sebeúcty u obou vzorků.
Při srovnávání průměrů byla odhalena vyšší míra sebeúcty u pravidelně meditujících, avšak
tyto rozdíly vyšly velice malé, nebyly ani statisticky významné. Sebeúcta by tedy v tomto
případě neměla být proměnnou, která nějak významně zkresluje výsledky výzkumu.
O kvalitě sociálních vztahů respondentů můžeme alespoň částečně usuzovat
z odpovědí na položky škály uvědomování si problémů a to konkrétně těch, které se týkají
problémů s lidmi obecně, s partnerem (partnerkou) či snoubencem (snoubenkou) a konečně
problémy ve vztazích s přáteli. Hodnoty těchto položek se mezi výzkumnými vzorky liší jen
nepatrně, v případě prvních dvou položek ve prospěch meditujících, v posledně zmiňované ve
prospěch srovnávací skupiny. Ani v jednom případě navíc nemáme záruku statistické
významnosti. Přece však mohou mít pravidelně meditující určitou výhodu a tou je členství v
sociální skupině či komunitě, která je pro ně pravděpodobně významná, což se může výrazně
26
Naskytuje se zde ještě možnost určité snad podnětné úvahy. Stručně, respondenti zahrnutí do výzkumného
souboru jsou vystaveni více či méně stejnému množství problémů, přesněji uvědomovaných problémů, a
somatických potíží. Přesto, ti, kteří pravidelně praktikují meditaci, zakoušejí výrazně nižší míru negativního
rozpoložení (bylo-li by definováno jako výskyt negativních emocí) než zkoumané osoby, jež do svého života
meditaci nezačlenily. Vedlejším produktem procesu ověřování platnosti vysloveného výzkumného předpokladu
H3 je tedy do jisté míry potvrzení relativní nezávislosti úrovně konstruktu SWB na vnějších okolnostech a tudíž
její pravděpodobné podmíněnosti pramenící primárně z osobnostních charakteristik jedince.
34
promítat do zažívané spokojenosti či štěstí jedince. V případě probandů srovnávacího vzorku
nejsou informace o vlivu této proměnné k dispozici.
Kvůli nedostačujícímu teoretickému zázemí problematiky meditace (zvláště ve vztahu
ke konceptu SWB), jež by čerpalo z empiricky ověřených zjištění, mohly být snadno
nedoceněny jisté faktory a souvislosti. Jednou z nich může být vliv konkrétního náboženství
na úroveň SWB. Výzkumný vzorek pravidelně meditujících představuje především jedince
z řad tibetského buddhismu, konkrétně buddhismu Diamantové cesty. Zbývající dvě školy
kvůli nízké návratnosti dotazníků tvoří jen marginální podíl v rámci výzkumného vzorku.
Nelze tedy porovnat úrovně SWB u jedinců v závislosti na náboženství, v jehož rámci
meditaci praktikují, ačkoli to byl také jeden ze záměrů studie. Protože všechny tři školy
praktikují v rámci meditace strategii pozornosti integrovaného postupu, tzn. založenou na
kombinaci cesty koncentrace a cesty bdělosti, příčiny případných rozdílů v úrovních SWB by
bylo možno hledat právě u odlišných náboženských či filozofických pozadí.
I v dalších rovinách sebou charakter výzkumného souboru pravděpodobně přinesl
určité limity, z nichž některé již byly reflektovány. Příčiny těchto limitů pramení především
z malého počtu zkoumaných osob ve výzkumných vzorcích, jisté nevyrovnanosti týkající se
demografických proměnných, dobrovolnosti participace na tomto výzkumu a konečně
nereprezentativnosti výzkumného vzorku pravidelně meditujících (způsobenou v první řadě
neznalostí parametrů jejich základní populace).
Konečně několik poznámek k dotazníkovým metodám obecně. Je nesporné, že
způsob, jakým respondenti na otázky položené v dotazníku odpovídají, podléhá mnoha
vlivům. První skupina vlivů vyplývá z podoby a kvality dotazníku, např. znění jednotlivých
položek, formulace položek předcházejících, rozmístění položek v dotazníku, celková
přehlednost struktury dotazníku apod. Další faktory možno hledat ve vnějších okolnostech, za
jakých byl dotazník vyplňován, např. v jakém prostředí se jeho rozdání a vyplnění odehrálo,
kdo jej respondentovi předložil a jakým způsobem byl dotazník představen, zdali bylo
vyplnění dobrovolné či nikoli. V neposlední řadě nelze opomenout ani osobnost samotného
respondenta, jeho momentální náladu, motivaci, ale také míru obecné tendence k souhlasu či
sklon k sociální žádoucnosti. Jistě ne nadarmo je ve výzkumu upřednostňována kombinace
více charakterově odlišných metod. Vzhledem k podmínkám realizace výzkumu bohužel není
vždy možné se tohoto principu držet.
35
IV. Závěr
Ústřední linii dodávající této práci a jejím dílčím tématům a myšlenkám jistou celistvost
formuje snaha o přiblížení se k rozřešení otázky, zdali pravidelná meditační praxe přispívá
k dosažení takového stupně kvality života, jež by byl mimo jiné
příslibem k prožívání
spokojenosti a pohody v životě, na nějž je pohlíženo s vědomím, že stojí za to jej žít.
Pro výzkumné záměry této práce byla kvalita života pojímána v rámci hypotetického
modelu Kováče, jež úroveň SWB považuje za významný projev na jedné z úrovní kvality
života jakožto mnohokomponentového a víceúrovňového fenoménu. Právě na tento projev a
jeho změny pod vlivem působení pravidelné meditační praxe zde byla soustředěna pozornost.
Vycházeje z Dienerova pojetí SWB, pozitivní účinek pravidelné meditační praxe na
úroveň prožívaného SWB se skutečně prokázal. Pravidelně meditující dosahovali statisticky
významně vyšší úrovně spokojenosti se svým životem, jenž byl současně častěji naplňován
prožitky pozitivních emocí než u jedinců, kteří s meditační praxí v rovině zkušeností neměli
nic společného. Zároveň výsledky naznačují, že pravidelná meditační praxe patrně sehrává
jistou roli v prevenci vzniku emocionálních prožitků negativního charakteru.
Grobovo chápání SWB se ve fázi analyzování zjištěných dat ukázalo být do značné
míry problematické. Jedná se zejména o způsob, jakým jednotlivé komponenty či dimenze
formující celkovou úroveň SWB ve svém Bernském dotazníku subjektivní pohody (BSW-A)
operacionalizoval. Řeč je zejména o dimenzi negativního rozpoložení, které pravděpodobně
čeká v budoucnu jisté ověření, jež by bylo více než žádoucí.
Tím se dostáváme k některým potenciálním námětům budoucího výzkumu. Kromě
kritického zhodnocení Bernského dotazníku subjektivní pohody, by bylo užitečné provést
metodologickou studii zaměřenou také na Škálu spokojenosti se životem (SWLS). Třebaže se
obecně vyznačuje dobrými psychometrickými charakteristikami, v našem prostředí dosud
prověřeny nebyly.
Pokud jde o výzkumy týkající se konstruktu SWB ve spojitosti s meditací, podnětná
by jistě byla studie poukazující na případné rozdíly v úrovni SWB u praktiků meditačních
technik, jež se liší filozofickou tradicí, o niž se ve své meditační praxi opírají. Také studie
dokazující vztah mezi frekvencí meditační praxe a času stráveném meditací a úrovní
prožívaného SWB by dokázala s větší přesností poukázat na to, do jaké míry je vztah
36
meditační praxe k úrovni SWB podmíněn přítomností jisté míry religiozity, jakožto dalšího
významného faktoru.
Za pozornost by jistě stálo realizovat longitudinální studii, která by umožnila zachytit
úroveň SWB u daných jedinců před samotným zahájením meditační praxe, spolu
s průběžným sledováním následných změn. Takový výzkum by do jisté míry překročil
omezení designu korelační studie, jež obvykle o procesu změn a možných intervenujících
proměnných může prozradit jen málo.
Dřívější výzkumné poznatky poukazují na spojitost mezi praktikováním meditace a
kultivací některých osobnostních složek, např. sebeúcta, lokalizace kontroly, vědomí vlastní
účinnosti či sebeakceptace, jejichž rozvoj sám o sobě pravděpodobně vede k vyšší úrovni
SWB. Zdalipak meditační praxe ovlivňuje mimo jiné i jedincův pohled na sebe a na svět
v tom smyslu, že se případná změna promítá i do oblasti voleb okolností, v nichž jedinec
spatřuje zdroj radosti. Tímto by totiž mohla meditace taktéž zprostředkovat vyšší úroveň
SWB a to skrze charakter cílů, k nimž jedinec ve svém životě směřuje (viz Diener, Oishi, Suh,
1997).
Zjištěné závěry netvrdí (ani to nebylo jejich cílem), že pouze na základě pravidelné
meditační praxe lze vysvětlit úroveň SWB. Prvotní snahou bylo podnítit k takové výzkumné
činnosti, jež by svými závěry přispěla k odhalení možností k uplatnění aktivního přístupu
každého, kdo o zkvalitnění svého života, spolu s důsledky, jež tento proces doprovází, tedy i
zakoušení spokojenosti, upřímně usiluje. A jak zjištění této studie naznačují, meditace může
být jednou z potenciálních cest, které se nabízí.
37
V. Literatura
Balcar, K. (1995). Životní smysluplnost, duševní pohoda a zdraví. Československá
psychologie, 5, 421-424.
Benda, J. (2007). Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi. Československá
psychologie, 2, 129-140.
Cagaš, P. (2005). Spiritualita a osobnostní vývoj. Psychologie dnes, 5, 35-37.
Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života: Můžeme ovládat své prožitky a
ovlivňovat jejich kvalitu?. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Diener, E. (2000). Subjective Well-Being: The Science of Happiness and a proposal for
a National Index. American Psychologist, 1, 34-43.
Diener, E. (2001). Five Recent Pieces: New Featured Work—2001. Staženo únor 21, 2007,
dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener
Diener, E. (n. d.). Understanding Scores on the Satisfaction with Life Scale. Staženo říjen 9,
2007, dostupný z:
http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/Understanding%20SWLS%20Scores.pdf
Diener, E. & Lucas, R. E. (2000). Subjective Emotional Well-Being. In M. Lewis & J. M.
Haviland (Eds.), Handbook of Emotions (pp. 325-337). New York: Guilford. Staženo,
duben 3, 2007, dostupný z: http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/paper2.html
Diener, E. & Pavot, W. (1993). Review of the Satisfaction With Life Scale. Psychological
Assessment, 2, 164-172. Staženo, duben 15, 2007, dostupný z:
http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/pavotDiener1993.pdf
Diener, E. & Suh E. & Oishi S. (1997). Recent Findings on Subjective Well-Being. Indian
Journal of Clinical Psychology, 1, 25-41. Staženo, duben 15, 2007, dostupný z:
http://www.psych.uiuc.edu/~ediener/hottopic/paper1.html
Džuka, J. (1994a). Subjektivna pohoda u slovenskej a rakúskej mládeže. Československá
psychologie, 3, 193-205.
Džuka, J. (1994b). Sebaaktualizácia a subjektívna pohoda u slovenskej a nemeckej mládeže.
Československá psychologie, 1, 28-39.
Džuka, J. (1995). Faktorová analýza modifikovanej verzie Bernského dotazníka subjektívnej
pohody (BDP). Československá psychologie, 6, 512-522.
Džuka, J. (2004). Kvalita života a subjektívna pohoda – teórie a modely, podobnosť
38
a rozdiely. In J. Džuka (2004). (Ed.), Psychologické dimenzie kvality života (pp. 42–53).
Prešov: Prešovská univerzita. Staženo květen 6, 2007, dostupný z: www.pulib.sk. (sborník
z konference konané 19. a 20. 5. 2004 v Prešově)
Enomiya-Lassalle, H. M. (1995). Zenová meditace. Brno: Cesta.
Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.
Fontana, D. (1999). Cesta ducha v moderním světě: možnosti duchovního růstu z pohledu
psychologie a spirituálních tradic. Praha: Portál.
Fontana, D. (1998). Kniha meditačních technik: psychologicko-duchovní uvedení do
západních i východních meditačních technik. Praha: Portál.
Frýba, M. (2003). Umění žít šťastně: Buddhova Abhidhamma v praxi meditace a zvládání
života. Praha: Argo.
Goleman, D. (2004). Destruktivní emoce: Rozhovory s dalajlámou. Praha: Ikar.
Goleman, D. (2001). Meditující mysl: typy meditačních technik. Praha: Triton.
Halama, P. (2005). Princípy psychologickej diagnostiky. Trnava: TYPI UNIVERSITATIS
TYRNAVIENSIS.
Haynes, A. a kol. (2004). Meditation and Health: An Annotated Bibliography. Reference &
User Services Quarterly, 1, 18-25. Staženo únor 13, 2007, z databáze OVID.
Hendl, J. (2006). Přehled Statistických metod zpracování dat: Analýza a metaanalýza dat.
Praha: Portál.
Holm, N. G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál.
Kabat- Zinn, J. (1999). Introduction. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.),
The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary
Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 29, 2006, dostupný z:
http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch_intro2.htm
Kapleau, R. P. (1992). Tři pojednání o zen – buddhismu. Bratislava: CAD PRESS.
Kaszniak, A. W., Nielsen, L. (2006). Awareness of Subtle Emotional Feelings:
A Comparison of Long-Term Meidtators and Nonmeditators. Emotion, 3, 392-405. Staženo
únor 19, 2007, z databáze PsychArticle.
Kebza, V. & Šolcová, I. (2005). Predikátory osobní pohody (Well-Being) u reprezentativního
souboru české populace. Československá psychologie, 1, 1-8.
Keown, D. (2003). Oxford Dictionary of Buddhism. New York: Oxford University Press.
Kováč, D. (2004a). Quality of life: A megaconcept of coming époque. Psychology Science, 1,
167-186.
Kováč, D. (2004b). K pojmo-logike kvality života. Československá psychologie, 5, 460-464.
39
Kožený, J. (1993). Dotazník emocionálního prožívání (DEP36): explorační a konfirmační
analýza. Československá psychologie, 6, 523-533.
Kroulíková, D. (2005). Buddhismus a psychologie. Psychologie dnes, 4, 35-37.
Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál.
Lašek, J. (2004). Subjektivní životní spokojenost u tří věkových skupin respondentů.
Československá psychologie, 3, 215-223.
Mirčevská, P. (2007). Kvalita života u osob praktikujících meditaci. Nepublikovaná
bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno. dostupný z:
https://is.muni.cz/auth/th/144188/fss_b/
Murphy, M. (1999). Scientific Studie sof Contemplative Experience. In M. Murphy &
S. Donovan (Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of
ttps://is.muni.cz/auth/dok/fmgr.pl?use=fmgrag;ag=th_mContemporary Research. Sausalito:
Institute of Noetic Science. Staženo listopad
30, 2006, dostupný z: http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch1.htm
Murphy, M., Donovan, S. (1999a). Physiological Effects. In M. Murphy & S. Donovan
(Eds.), The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary
Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 11, 2006, dostupný z:
http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch2_1.htm
Murphy, M., Donovan, S. (1999b). Behavioral Effects. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.),
The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary
Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 30, 2006, dostupný z:
http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch3_1.htm
Murphy, M., Donovan, S. (1999c). Subjective Reports. In M. Murphy & S. Donovan (Eds.),
The Physical and Psychological Effects of Meditation: A Review of Contemporary
Research. Sausalito: Institute of Noetic Science. Staženo listopad 30, 2006, dostupný z:
http://www.noetic.org/research/medbiblio/ch4.htm
Nydahl, L. O. (2006). Velká pečeť. Brno: Bílý deštník.
Osho (1991). Oranžová kniha. Praha: Pragma.
Říčan, P. (2002). Psychologie náboženství. Praha: Portál.
Rabušic, L. (2000). Je česká společnost „postmaterialistická“?. Sociologický časopis, 1, 3-22.
Rogers, C. R. (1998). Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího
zakladatele. Praha: Portál.
Shapirová, S. L. & Walsh, R. (2006). The Meeting of Meditative Disciplines and Wester
Psychology: A Mutually Enriching Dialogue. American Psychologist, 4, 227-239.
40
Stríženec, M. (2001). Súčasná psychológia náboženstva. Bratislava: IRIS.
Suzuki, S. (1994). Zenová mysl, mysl začátečníka. Praha: Pragma.
Tart, C. T. (1990). Adapting Eastern spiritual teachings to Western culture: A discussion with
Shinzen Young. The Journal of Transpersonal Psychology, 22, 149-165. Staženo únor 21,
2007, dostupný z: http://www.paradigm-sys.com/ctt_articles2.cfm?id=11
Thananart, M., Tori, C. D., Emavardhana, T. (2000). A Longitudinal Study of Psychosocial
Changes among Thai Adolescents Participating in a Buddhist Ordination Program for
Novices. Adolescence, 138, 285-293. Staženo duben 5, 2007, z databáze EBSCO.
Trungpa, CH. (2006). Meditace v akci. Praha: Eminent.
Vencálková, K. (2006). Kvalita života a meditace. Nepublikovaná magisterská práce,
Masarykova univerzita, Brno.
Walsh, R. (1993). Meditation Research: The State of the Art. In R. Walsh & F. Vaughan
(Eds.), Paths betone Ego: The Transpersonal Vision (pp. 60-66). New York: G. P. Putnam´s
sons´.
Ugrinovič, D. M. (1989). Psychológia náboženstva. Bratislava: Pravda.
41