Richard Komárek: Zaživa pohřben

Zaživa pohřben
Richard Komárek
1
Anotace:
Tato poněkud temnější komedie vypráví příběh Kolmačky a jeho rodiny. Je to
příběh o tom, jak se mohou sebelepší a sebepřipravenější lidé ocitnout na pokraji
šílenství a mimo společenské konvence. Kolmačka žije život, který je dopředu
nalinkovaný. Je to puntičkář chovající se naprosto korektně a spořádaně vůči
společnosti. Avšak tato jeho vnější dokonalost drhne tím, že vztahy v rodině jsou na
nulovém bodě.
To, co změní Kolmačkův život, je náhoda a paradoxně správná věc. Snaží se
pomoci bližnímu, ale místo toho, aby ho zachránil, ho nešťastnou náhodou zabije.
V tomto okamžiku se Kolmačkův svět propadá do hlubin nedůvěry vůči celé
společnosti a systému. To, čemu věřil, ho zrazuje. Dostává se na šikmou plochu, což
pro něj bylo něco do té doby nemyslitelného. Zkratovitě se rozhodne nečekat na
vyšetřování či rozsudek a začne se schovávat.
V novém prostředí, kam s manželkou a dcerou přijíždí, na ně čeká sok a přítel
z mládí Vaněček. Kolmačka utíká před hrozbou vězení, ale jeho skrýš stane se mu
vězením mnohem záludnějším a rafinovanějším. Musí přestát Vaněčkovo svádění
jeho manželky, musí přestát proměnu jeho dcery, u níž se její předstíraná nenávist
k němu postupně mění v nepředstíraný stesk. A co musí přestát nejvíc, je on sám. Je
pohřbený zaživa.
Paralelní k příběhu Kolmačky je příběh Vaněčky a jeho matky. Oba příběhy se
protínají v místě příjezdu Kolmačkových do jejich rodného města. Vaněček je osoba
poněkud omezená a naivní. Pracuje jako obchodní detektiv. V této práci se přímo
vyžívá. Touží po autoritě, která z jeho profese pramení, ale v jeho případě je to
autorita jen mizivá. V prostředí domova je pod tvrdým diktátem své matky, která ač
připoutaná na lůžko, ho jen využívá.
Film je především o proměnách. O vnitřních proměnách, kterými si projdou
všechny postavy. Kolmačka nakonec svůj sklep a vzdor vymění za opravdové vězení
a jeho pedantství je to tam. Kolmačková se z ušlápnuté a nevýrazné ženy mění
v emancipovanou a samostatnou bytost. Kolmačkova dcera Lucie najde cestu ke
svému otci. Vaněček konečně přijme fakt, že Kolmačková není pro něj ta pravá a
současně se odstřihuje od matčiny pupeční šňůry.
Je to také film o falešném hrdinství, o stereotypních vztahových rovinách,
které jsou jen slepě přijímány a žity s utkvělou představou, že jednou bude líp. Je to o
neschopnosti odpoutat se od lidí, které bychom měli milovat, o odpoutání se od
minulosti. Je to film o vzkříšení vztahů, o nalézání toho, co je přes svoji blízkost
neviditelné, film o prozření. Je to smutný příběh, který se tváří vesele.
2
Postavy:
Kolmačka:
45 let. Pracuje jako exekutor. Celý život se řídí pravidly. Nic nedělá jen tak. Není
schopen nadhledu. Je kulatý, menší a výbušný. Myslí si, že v rodině má veliký
respekt, v čemž ho uměle udržuje jeho žena. Ve skutečnosti si z něj nikdo nic nedělá.
Svými věčnými přednáškami však dokáže pěkně potrápit.
Kolmačková:
40 let. Manželka Kolmačky. Zpočátku je nezaměstnaná, ale najde si práci jako
prodavačka v supermarketu. Působí jako zakřiknutá přiživovačka manželovy autority.
Není nějak výrazně krásná, spíše obyčejná. Když však nastane okamžik, že chce být
pro někoho krásná, je k nerozeznání od staré Kolmačkové.
Lucie:
15 let. Dcera Kolmačky a Kolmačkové. Jedináček v telecích letech. Má brýle,
rovnátka, všechno co dívky v jejím věku mohou nenávidět. Je to inteligentní, šprtka.
Vaněček:
Starý mládenec. Žije se svojí matkou Anastázií v dvoupodlažním domě. Pracuje jako
obchodní detektiv v supermarketu a tím si vysvětluje nebo spíš omlouvá to, že je
doposud sám. Na svůj věk vypadá velmi zachovale. Má sportovní šlachovitou postavu
huňatou kštici a pověst čestného muže.
Anastázie:
75 let. Matka Vaněčka. Žije v bytě s Vaněčkem. Je nemocná, nechodí, jen leží. Spíš ji
baví manipulovat lidmi, chce vzbuzovat lítost. Kdyby ale chtěla, mohla by klidně
chodit.
Potůčková:
35 let. Vypadá jako když zamrzla v ranných osmdesátých letech. Stejně se maluje i
obléká. Sociální pracovnice, která se stará o Anastázii, lépe řečeno vozí jí jídlo.
Postupem času se z ní vyklube jedinec s psychopatickým jednáním, když zavraždí
Anastázii, aby na pohřbu potkala Hrobníka, do kterého se zamilovala.
Půlpánová:
30 let. Prostitutka, která žije ve stejném domě jako Anastázie s Vaněčkem. Je
opuštěná a neschopná najít stálého partnera, proto dělá, co dělá. Tváří se, že je
spokojená, ale vnitřně se cítí velmi opuštěná.
Mirek:
20 let. Je to zaměstnanec stejné bezpečnostní agentury jako Vaněček. Je nový a do
této práce šel jen proto, že má pomáhat svému kamarádovi krást. Lépe řečeno, má ho
krýt. Zamiluje se do Lucie.
Hrobník:
55 let. Hrobník hrozně chraptí, vypadá, že každou chvíli vykašle plíce, ale pálí jednu
od druhé. Je to ale taky velký prasák, který nejdříve chodí za Anastázií, ale nakonec
podlehne Potůčkové.
3
1.Obraz
Zoologická zahrada – den - exteriér
Je vlahý podzimní den. Stromy jsou zahaleny do teplých barev a slunce je měkké,
přívětivé. Nedá se mluvit o žádném vedru, ale je dost teplo na to, aby si rodinka sedla
na lavičku před voliéru s dravými ptáky, snědla zde párek s hořčicí a nemusela se
klepat zimou. Lidé jsou rozdrobeni do malých skupinek, které se zastavují u klecí se
zvířaty a šermují rukama, jak se snaží ukazováčkem poukázat na to, co má v kleci žít.
Panuje zde líná atmosféra.
Pan Kolmačka stojí u stánku s občerstvením. Má na sobě pumpky, teplé podkolenky a
šusťákovou bundu. Na krku se mu houpe mapa zatavená do nepromokavé fólie. Stojí
sám, a tak tvoří jednočlennou frontu. Líná atmosféra se pochopitelně přenesla i na
prodavače klimbajícího v prosklené kukani s velikým nápisem Coca-cola. Stánkař je
mastný kníratý podsaditý chlápek, který kulhá na pravou nohu a svoji nelibost, že si
ho někdo dovolil vyrušit z poledního rozjímání, dává najevo přehnaným práskáním
vším, co vezme do ruky.
Kolmačka:
Nic naplat, rodina by měla být aspoň v neděli pohromadě…
Stánkař neodpovídá. Vezme tři papírové tácky. Na každém z nich je párek s hořčicí a
krajíc chleba. Nízké slunce povykukuje za horizontem a stánkaři svítí přímo do očí.
Když se sehne, aby předal Kolmačkovi objednané jídlo, místo úsměvu vyloudí
odpudivý škleb. Kolmačka je otočený ke stánkaři zády a vstřebává sluneční paprsky.
Z letargie ho vyruší stánkařovo pšiknutí, které vyplaší holuby krmící se pohozeným
zbytkem rohlíku. Kolmačka se otočí na šklebícího se stánkaře.
Kolmačka:
Budu doufat, že jste si zakryl ústa…, protože bakterie z vašich úst
mohou letět rychlostí až šedesát kilometrů v hodině.
Stánkař:
Tak to doufám, že byly připoutaný.
Stánkař si začne otírat dlaň do utěrky, která se mu do teď kývala za pasem, pověšená
za opasek. Kolmačka posune tácky a jeden palec mu skončí v hořčici.
Kolmačka:
Budu doufat, že ne touhle rukou…
Stánkař:
Pětasedmdesát.
Kolmačka z dlaně vysype nachystané peníze. Nějaké desetikoruny, pětikoruny a
drobné.
Stánkař:
Je to přesně?! Doufám.
4
Kolmačka neodpoví a odchází se svačinou směrem k lavičkám, kde se sluní
Kolmačková a dcera Lucie. I ony jsou oděny do turistického. Obě mají sluneční brýle,
rozhalené šusťákové bundy, aby si opálily i krk, a stejně jsou i zakloněné. Kolmačka
si sedá na kraj lavičky vedle napěchovaného batohu, rozdá tácky a zakousne se do
párku. Kolmačková sedí uprostřed, Lucie na druhém konci lavičky.
Kolmačka:
To je krásně na světě. Kdepak podzim, to maluje samo…
Lucie:
S plnou pusou se nemluví.
Kolmačková s Lucií se pustí do párku.
Kolmačka:
Čerstvej vzduch…
Kolmačka to říká způsobem, jako by tomu sám nevěřil. Tváří se nezúčastněně. Za
jejich zády je voliéra s dravými ptáky – supy, orli… Lucie z ničeho nic vezme
polovinu párku a hodí ji za sebe. Kolmačka těžce polkne a podívá se na Lucii. Ta si
olízne prsty a opráší neviditelnou špínu. Kolmačka odloží tácek s párkem vedle sebe
na lavičku a vstane. Kolmačková se podívá na manžela, pak na Lucii a zhluboka si
povzdechne. Kolmačka obejde lavečku a postaví se k voliéře, kde je nápis „Nekrmit
zvířata!“
Kolmačka:
Pojď sem milá dámo…
Lucie se znechuceně zvedá a jde si stoupnout vedle svého otce. Paní Kolmačková
využívá chvíle nepozornosti a vyměňuje svůj nakousnutý párek za párek Kolmačky,
který je už z více než poloviny snězený.
Kolmačka:
Co je tady napsaný…?
Založí ruce za záda, vypne hruď a zatváří se důležitě. Lucie našpulí pusu, posune si
sluneční brýle na čelo a provokativně začne předčítat.
Lucie:
Sup bělohlavý. Gyps fulvus patří mezi nejčastěji chované i
rozmnožované druhy. V Evropě se vyskytuje na Balkáně a na
Pyrenejském poloostrově, občas hnízdí i v Alpách…
Kolmačka:
Dost…
Kolomačka jde na své místo. Vezme si párek a ani si nevšimne, že je skoro celý.
Kolmačková chce situaci nějak zachránit, a tak si kousne co nejvíc do párku a
s plnými škraněmi se na Kolmačku usměje… Lucie pokračuje v předčítání…
5
Lucie:
…požírá hlavně vnitřnosti. Počátkem jara začíná hnízdit na skalních
útesech, méně již na stromech. Snáší jen jedno vajíčko. Samice na něm
sedí přes 50 dnů. Rodiče mládě krmí přes tři měsíce.
Kolmačka:
My tě krmíme patnáct let. A tohle je vděk. Nejsi ochotna dodržovat ani
ty naprosto základní pravidla. Ne - krmit! Jak může takový člověk
například ne - krást!?
Kolmačka u toho šermuje párkem, který je namočený v hořčici, takže s ní cáká kolem.
Lucie:
A nebo ne - křičet?
Kolmačka se najednou opře do lavice a chytne se za srdce. Vytáhne z kapsy plácačku
a nahne si. Pak se příšerně zakření.
Lucie:
Proč to piješ, když ti to nechutná.
Kolmačka se na ni přísně podívá a skoro hrdelním hlasem jí odpoví, přičemž slovo
lék nepřirozeně natáhne.
Kolmačka:
Protože je to léééék. A je vědecky dokázáno…
Kolmačková:
…táto, nemáš papírový kapesník? Jsem od těch párků úplně
umaštěná…
Kolmačka změní výraz a zjihne, dostane se do své obvyklé poučovací polohy. Odloží
tácek s párkem, vezme na klín svůj obrovský batoh a začne se v něm prohrabávat.
Kolmačka:
…a to jste se mi posmívali… na co potřebuju takový velký batoh. A už
je to tady. Nikdy nevíte, kdy se co se může hodit.
Kolmačka nemůže kapesník nikde najít.
Klmačková:
Nebo víš co, já bych se napila čaje. Zbyl ještě?
Lucie:
Můžu dostat taky kapesník?
Kolmačka:
Ne.
6
Kolmačka nalévá kouřící čaj z termosky. Uličkou se blíží multikára s hnojem. Lucie
vytáhne z kapsy papírový kapesníky a podá je Kolmačkové. Kolmačka to už
nevydrží, vezme párek a hodí ho po Lucii. Ta uhne a párek skončí ve voliéře.
Multikára zastaví.
Zřízenec:
Vidíte co je tam napsáno? Jak tu cedulku mám kurva udělat velkou?
Multikára se rozjede a kousek hnoje spadne na chodník.
Lucie:
Dýchej z hluboka.
2. Obraz
Jízda autem – večer – exteriér
Vaněček vyjíždí z parkoviště supermarketu. Na sobě má šusťákovou soupravu a
kšiltovku s logem BMW. Sedí ve Škodě 120, která je vylepšena všemi možnými i
nemožnými věcmi. Je červené barvy, k ní jsou přilepené nárazníky z felicie, má
rozšířené blatníky a širší kola, vzadu vysoké křídlo, na přední kapotě má přilepené
falešné sání, ve předu má připevněné další čtyři přídavné světlomety a po bocích jsou
nakreslené plameny, které začínají na předních blatnících a končí na zadních dveřích.
Vnitřek je laděný do fialova. Sedadla jsou potažena fialovými potahy s dlouhými
chlupy, na zpětném zrcátku se houpají plyšové kostky a přední palubovce vévodí
krabička navigačního systému (GPS), která mluví.
GPS:
Na příští křivatce zatočte v pravo.
Na kruhovém objezdu Vaněček zastaví, protože musí dát přednost jinému autu. Celou
dobu túruje motor. Pak prudce pustí spojku, takže kola několikrát zahrabou, ale
Škodovka nevyrazí, jen několikrát cukne a zvolna se rozjede. Chvíli jede po dálnici,
pak ale sjede a projíždí po malé okresce. Na polích jsou naskládané obrovské balíky
slámy, které oproti zapadajícímu slunci ukazují jen své obrysy.
GPS:
Na příští křižovatce zatočte v levo.
Vaněček odbočuje do vesnice, spíše městyse, které má cca 2000 obyvatel. Náměstí
dominuje barokní kupole kostelní věže, kolem které Vaněček projíždí až na konec
městyse, kde zastavuje. Před domem je mezi auty jedno volné parkovací místo u
obrubníku. Vaněček se usměje, vyplázne špičku jazyku, kšiltovku si otočí kšiltem
dozadu, rozhlédne se a prudce se rozjede tak, že kola krátce písknou. Když je
nedaleko aut, prudce zatáhne ruční brzdu a otočí volantem. Jeho auto se zasune přesně
mezi dvě zaparkovaná. Když zastaví, kšiltovku si dá kšiltem dopředu a pohladí
škodovku po palubovce.
Vaněček:
Hodná holka.
7
Vaněček si vystoupí a jde k vratům činžovního domu. Když je na prahu, otočí se a
dálkovým ovladačem zamíří na auto, které kvikne a otočí mechanizmus zámku.
3. Obraz
Chodba domu, kde bydlí Vaněček – noc - interiér
Vaněček vchází do domu. Rozsvítí chodbové světlo, ze schránky vybere noviny,
letáky… Když vyjde po schodech a stane před svým bytem, světlo zhasne. Chce je
rozsvítit, ale rozsvítí se samo. Když se nakloní do schodiště, zjistí, že jde po schodech
nahoru jeho sousedka Půlpánová. Je to mladá třicetiletá sexy bruneta, která i v této
roční době nosí minisukni a ty nejvyšší podpatky, jaké Vaněček kdy viděl. Co
Vaněčkovu bystrému oku ujde je, že Půlpánová si vede kunčafta. Vaněček dá proto
dopisy do tašky a nenuceně jde schodištěm zase dolů, jakoby odcházel. Když se míjí
na schodišti, Vaněček uvidí obrovského chlapa, který jde za Půlpánovou a plácá ji po
zadku.
Půlpánová:
Dobrý den… Nech toho…
Půlpánová okřikuje kunčafta. Na Vaněčkovi je vidět zklamání, ale nakonec se
vzmůže na pozdrav.
Vaněček:
Dobrý den.
V tom ho vysvobodí jeho mobilní telefon. Dále schází po schodech dolů. Mluví
schválně nahlas.
Vaněček:
Ano?... Pošlete mi to na účet… Tolik?
Dveře kdesi nahoře klapnou a s nimi je utnut i pronikavý vysoký smích Půlpánové.
Vaněček najednou přejde do šepotu. Světlo zhasne, a tak se vydá potmě zpět do svého
bytu.
Vaněček:
Už jdu maminko, už jdu.
4. Obraz
Byt Vaněčka – noc - interiér
Vaněček bydlí se svojí matkou Anastázií ve starém činžovním domě, kde jsou ještě
další čtyři bytové jednotky. Anastázii stáří a věk upoutaly na lůžko. Ve skutečnosti
chodit může, ale líbí se jí být obskakována od druhých. Jejich byt je dvoupokojový,
skládá se prakticky ze dvou ložnic. Nábytek v ložnici Anastázie je skoro starožitný.
Výzdobu tvoří věci spojené se železnicí. Kdyby uprostřed neležela Anastázie
v posteli, dalo by se říct, že jde o muzeum železnice. Anastázie leží v manželské
posteli. Po její pravici je prázdné vždy ustlané lůžko a nad ním fotografie jejího
8
manžela v uniformě přednosty stanice. Po její fotografii, která tam také kdysi visela,
zbyl jen rámeček - letitý otisk prachu a slunce.
Vaněček přichází unaven z práce. Vysvleče se a jde se podívat na Anastázii. V pokoji
je zapnutá televize. Anastázie sedí na okraji postele a po chvíli vstane, chce jít na
záchod. Když zaslechne kroky, rychle se vrátí do postele a čeká. Vaněček přichází do
pokoje.
Anastázie:
Dobře, že jdeš… potřebovala bych …
Ukáže na plného bažanta, který je u postele. Vaněček pochopí, odhrne peřinu, vezme
matku do náruče a odnáší ji na záchod. Tam ji posadí na mísu a dveře za ní zase
zavře.
Anastázie:
A nezapomeň, že je dnes patnáctého…
Vaněček vezme v koupelně lavor a napustí ho horkou vodou. Pak lavor vezme a
postaví ho k posteli. Anastázie po potřebě začne klepat mohutným prstenem do trubky
ústředního topení na znamení, že už je. Vaněček ji vyzvedne a posadí na postel. Její
nohy dá do lavóru. Pak vezme bažanta a odchází s ním na záchod.
Ze sousedního bytu se začíná ozývat sex v pravidelném rytmu. Anastázie si ze stolku
vezme stopky, které spustí.
Anastázie:
Ta voda je moc horká.
Vaněček:
Zvyknete si.
Anastázie:
Dnes tu byla Potůčková…
Vaněček bere z koupelny kleště na nehty. Sedne si vedle Anastázie.
Vaněček:
Co přinesla dobrýho?
Anastázie:
Nevím, nejedla jsem to, máš to v lednici. Je to moc hodná ženská.
Vaněček bere její nohu do rukou a začíná jí stříhat nehet na palci. Anastázie se podívá
na prázdného bažanta a pohladí Vaněčka po hlavě.
Vaněček:
Nezačínejte s tím…
9
Anastázie:
Já už tu dlouho smrdět nebudu…
Vaněček bere druhou nohu a začne zase od palce.
Anastázie:
Co máš proti Potůčkové?
Vaněček:
Není náhodou vdaná?
Anastázie:
Byla. Už je vdova.
Vaněček:
Vdova?! To mě uklidnilo.
Rytmické klepání z vedlejšího bytu vystřídá táhlé ticho. Anastázii zmáčkne stopky.
Anastázie:
3:18, tak to bude ten rychlík z Prahy. Ten za chvíli pojede zas. Má
menší výluku.
Vaněček:
To mu to měříte na kilometry?
Anastázie:
Při průměrné délce a dvou přírazech za vteřinu je to skoro šedesát
metrů.
Vaněček vezme lavor a jde ho vylít do záchodu. Jde ke kredenci, kde je postavených
dvacet jedna plastových lahviček. (Sedm vedle sebe ve třech řadách. Všechny jsou
pojmenované, tzn., že vychází tři lahvičky na každý den. Na lahvičkách je vždy
napsáno Po – ráno, Po – poledne, Po – večer… Použité lahvičky jsou otočeny dnem
vzhůru. Vaněček vezme lahvičku s léky Út – večer a vysype z ní léky do dlaně. Jde
k Anastázii a dá ji prášky polknout a zapít. Pak ji křečovitě pohladí po bílých vlasech.
Anastázie:
Je trochu přiblblá, ale je hodná…
Anastázie vezme ze stolku sešit založený pravítkem a do kolonky Úterý večer si udělá
křížek. Do dalšího sešitu si napíše do kolonky Rychlík z prahy 3:18 – 60 m. Vaněček
neodpovídá a odchází.
Vezme si z lednice kastrol s jídlem a sedá si ve svém pokoji k obrovskému
dalekohledu. Dívá se do dalekohledu a u toho pojídá. Jeho pokoji vévodí velký stůl,
který připomíná spíš velký ponk. Vlastně celý jeho pokoj je podoben spíše dílně než
ložnici. Všude se válí části různých elektrických přístrojů a nářadí. Krom těchto věcí
je na stěně pověšeno staré závodní kolo zn. Favorit, a stěny zdobí i několik pohárů a
fotografií Vaněčka, který asi osmnáctiletý, celý od bláta, odkrývá bílé zuby… Na
10
některých fotografiích je v objetí s jiným cyklistou, jeho obličej je však vyříznutý. Za
nimi stojí plavovlasá dívka. Až po chvíli je nám jasné, že je to Kolmačková lehčí o
patnáct let.
Vaněček odloží kastrol, přichází ke skříni a z ramínka vytáhne pověšený závodnický
dres, který je vidět i na fotografiích. Pověsí ho na dveře skříně zvenku a oprašuje ho
kartáčem, láskyplně ho pohladí, je v něm plno vzpomínek.
Když Půlpánová zase začne s kunčaftem tlouct do stěny, nandá si vlastní sluchátka,
sedne si na postel, opře se o stěnu a nechá po sobě přejíždět reflektory aut z ulice.
5. Obraz
Industriální město – ráno – exteriér
Údolí je zahaleno do nepropustného chuchvalce smogu. Jen tu a tam se tyčí vysoké
komíny, které vypouští bílé čárance hustého dýmu, který se rozplývá proti světle
modré obloze. Není to azur obarvený sytým sluncem, je to azur mnohokrát sepraný
oparem, který se nad městem vznáší.
Ulice i tlusté rezavé železné trubky, vedoucí teplo nebo jiné látky různého skupenství,
kterých je všude dost, jsou mokré drobounkými kapičkami rozpouštějící se mlhy.
Ojínění aut se začíná třpytit těmi nejprůbojnějšími paprsky, které se protlačily až k
peřinou mraku zahalené zemi.
Domy ulice, ve které se zastavíme, jsou tmavé. Jejich omítka je jako kůže zvrásněna
léty pod širým nebem. Místy chybí úplně, čímž vystavuje holé maso rozpadajících se
cihel na odiv hnízdícím ptákům, kterým, jak se zdá, tento stav naprosto vyhovuje.
Oknům chybí záclony, někdy sklo. Některá jsou zaslepena hadrou, aby skryla, co má
zůstat zvědavým očím skryto.
Postavy se objevují jen sporadicky. Na rohu se odhrne železná roleta a za ní se objeví
obchod se smíšeným zbožím, z níž vyjde muž ve středních letech, na němž je vidět
únava z dalšího ztraceného dne. V ruce má kbelík ze kterého sálá teplo ve formě páry.
Přijíždí zelená škoda favorit, která zastaví nedaleko. Z ní vystoupí Kolmačka
s aktovkou a lejstry v podpaží. Zamkne auto a zakloní se pohledem vzhůru někam do
posledního patra budovy. Nakonec zmizí v jeho útrobách. Muž to vše pozoruje a u
toho ždímá hadru, kterou pak kouřící odloží na jediný schodek, který do obchodu
vede. Pak vezme kbelík a vylije ho do kanálu na okraji silnice.
6. Obraz
Anonymní byt – den – interiér
Z kulatého skleněného popelníku, který vypadá spíš jako cukřenka a kdysi jí nejspíš i
byl, trčí zapálená cigareta. U stolu v kuchyni sedí žena asi čtyřicet let, která z cigarety
oklepe popel, a pak si potáhne. Kolmačka sedí naproti ní. Před ním na stole je
rozložen spis. Jednopokojový byt je vybaven jen sporadicky. V kuchyni je starý
oprýskaný stůl se čtyřmi židlemi, na němž je igelitový ubrus a něco, co lze popsat
jako gauč. Ve vedlejším pokoji je stará skříň, jedna manželská postel a ještě jedna
postel v rohu. Na stolku u stěny je stará černobílá televize a to je vše. Všude je
11
rozházené oblečení a kupa nedopalků od cigaret. Na ledničce je malé kulaté
akvárium, ve kterém plavou dvě závojnatky. Akvárium je velmi čisté a celkem dobře
vybavené. Působí vzhledem k bytu cizorodě. Žena má natáčky na hlavě, je v noční
košili a tváří se znechuceně až přezíravě. Kolmačka demonstrativně stiskne propisku
a pokouší se zapsat něco do protokolu o soupisu movitých věcí.
Kolmačka:
Jestli pak víte, že váš manžel dluží na sociálním zabezpečení dvacet
tisíc korun.
Žena:
Jestli dluží on, tak byste se měl bavit spíš s ním.
Kolmačka:
Kdyby se chovali všichni jako on,… jak by jsme k tomu přišli my
slušní? Co?
Kolmačka začne přísně. Zjistí, že mu propiska nepíše a hledá v aktovce další.
Kolmačka:
A kde ho vůbec máte hrdinu? Kde se schovává? Takový jsou
nejlepší… Teď ale přistupme k soupisu movitých věcí.
Kolmačka zjistí, že ani druhá, „záložní“ propiska nefunguje a poněkud znejistí. Žena
mezi tím dokouří, típne cigaretu a zapálí si další.
Kolmačka:
Nemáte prosím vás náhodou na zapůjčení propisku?
Žena:
Ne.
Kolmačka vezme do rukou prázdný spis, pak vstane, chodí po kuchyni a otevírá
zásuvky a kredenc.
Kolmačka:
Peníze v hotovosti? Nějakou vkladní knížku? Cennosti?
Žena:
Ne.
Kolmačka obchází po bytě a snaží se vypadat důležitě. Jeho úřední tón ale zmizel, a
tak se jen bezradně otáčí po místnosti a předstírá, že takhle to všechno má být, takhle
to všechno normálně probíhá. Začíná se potit. Pak ale upře oči na ledničku, kde je
mimo nezaplacených složenek a akvária i propiska. Rychle přiskočí k ledničce, vezme
propisku mezi palec a ukazováček a s opětnou jistotou se pomalu otočí k ženě, která
ho nejspíš ani nesledovala.
Kolmačka:
Zabavuje se!
12
Kolmačka si znovu sedá za stůl a vyplňuje spis. Žena mezi tím vytáhne z županu lak
na nehty a začne si rudou barvu nanášet na staré oprýskané zbytky, které lakem někdy
nejspíše byly. Kolmačku to znepokojí, ale přejde to.
Kolmačka:
Jelikož jste přítomna soupisu movitých věcí, potřeboval bych vaši
občanku.
Žena:
Tak tu vám nedám.
Kolmačka:
Odmítá předložit občanský průkaz…
Kolmačka vyplňuje protokol a snaží se chovat profesionálně.
Kolmačka:
Kolik vás tu v bytě bydlí?
Žena:
Čtyři.
Kolmačka:
Čtyři?
Žena:
Já, manžel a naše dvě děti.
Kolmačka:
Kde manžel pracuje?
Žena:
Nezaměstnaný.
7. Obraz
Před úřadem práce – den - exteriér
Na zastávce, která stojí přes silnici, stojí pět lidí. Jeden z nich je shrbený stařec, který
se opírá o hůl. Ostatní také nejsou žádní mladíci. Lidé postávají, různě popochází.
Stařík stojí hned u cedule zastávka, kde čeká, že autobus zastaví. Najednou se všichni
postaví k okraji chodníku, se staříkem v čele. K jeho smůle však autobus nezajíždí až
k ceduli se zastávkou, ale zastaví o něco dříve. Dobržďující autobus zakryje celou
zastávku kromě staříka, který se teď otočí a velmi drobnými krůčky se musí vrátit pár
metrů zpět.
Když autobus odjede, odkryje novou várku lidí, mezi nimiž je i Kolmačková. Ta se
rozhlédne kolem sebe a čeká, až se hlavní nápor vystupivších rozejde, aby pak mohla
rázně vykročit k budově, kde úřad sídlí. Stojí na okraji zebry, auta ji míjejí. Po chvíli
13
některé zastaví, a tím ji donutí k pohybu. Zastaví se až u vývěsky, kde jsou inzeráty s
volnými místy. Rychle je přelítne očima, a pak se posune až před dveře, které jsou na
fotobuňku. Jak pořád někdo prochází, dveře se otevírají a zavírají. Pak se náhle ozve
autobus, který jede z druhého směru. Kolmačková se po něm podívá, pak projde
dveřmi, a ty se za ní zavřou. V jejich odrazu vidíme jak autobus zastaví. Jeho panty
zasyčí otevírajícími se dveřmi. Řidič se podívá do bočního zrcátka, a spustí znamení,
které ohlašuje ukončení nástupu. Náhle ze vchodu úřadu práce vyběhne Kolmačková,
a na poslední chvíli skočí do autobusu. Řidič v zrcátku vidí jen překvapivý skok.
Řidič:
Tak jste to stihla…
Kolmačková:
Zaplať pánbů.
Kolmačková se ohlédne za úřadem práce, pak sklopí zklamaně hlavu a sedne si na
volné místo.
8. Obraz
Anonymní byt – den – interiér
Kolmačka už opět prochází bytem. V rukou má spis a arch se žlutými nálepkami, kde
je napsáno „Exekučně zabaveno.“ Žena stále kouří. Nehty má nalakovány a tak jen
máchá rukama před sebou, aby lak rychleji zaschnul.
Kolmačka:
Jak je ta lednice stará?
Žena:
Dvacet let.
Kolmačka:
Protože tu s vámi bydlí děti, musím vám ledničku nechat, i pračku…
Žena:
Jste šlechetnost sama.
Kolmačka:
Co třeba tahle skříň?
Žena:
Dvacet let.
Kolmačka:
Ta by se mohla za stovku prodat nebo to akvárium…
Žena:
Ta skříň je ale moje a rybičky dětí…
14
Kolmačka jako by na tuhle větu čekal. Rychle se skloní k ženě a polohlasem pečlivě
převaluje v ústech každé slovo.
Kolmačka:
To mě nezajímá, to budete muset prokázat vy. Podáte si vylučovací
žalobu a… SOUD… rozhodne, čí ty věci jsou. Já můžu zabavit
všechno… VŠECHNO.
Žena si začne sundávat natáčky a rovnat je na stůl před sebou. Kolmačka ji chvíli
pozoruje, a pak se vrátí zpět do své role.
Kolmačka:
To by mohl říct každý…, kam by sme pak přišli
Žena si sundá poslední natáčku, pak si rukama prohrábne vlasy, zapálí si další
cigaretu a rozhrne si župan tak, že na pana Kolmačku vyskočí trochu povadlé poprsí.
Pak se lokty opře o stůl a svůdně na Kolmačku vyfoukne kouř.
Žena:
Takovej sympaťák? A takový řeči.
Kolmačka zbledne a orosí se. Posadí se zpět na své místo a kapesníkem si otře čelo.
Žena:
Já tě nekousnu… jestli nebudeš chtít…
Kolmačka:
…to, to… nebude nutné… Víte co? Napíšeme protokol o
bezvýslednosti soupisu…Vždyť tu vlastně nic nemáte…
Kolmačka začne vypisovat protokol, žena se opět zahalí do županu a odchází se
obléct do vedlejšího pokoje. Kolmačka pozoruje její obrysy přes skleněnou výplň
dveří. Pak vstane a přiloží list protokolu na sklo dveří.
Kolmačka:
Ještě podpis… a je to.
Žena:
Já nic podepisovat nebudu.
Kolmačka:
..odmítá podepsat… Problémy neexistují, milá paní, jen jejich řešení…
jen jejich řešení.
Kolmačka pronese poslední slova téměř neslyšně, přičemž vypisuje papír na skle.
Ještě chvíli stojí před dveřmi a nakonec bez pozdravu odchází.
15
9. Obraz
Před supermarketem – den – exteriér
Hned vedle vchodu pro zaměstnance je zaparkovaná Vaněčkova Škoda 120 a řve
alarmem, který má několik melodií, které postupně mění. U toho ještě bliká všemi
světly. Po chvilce ze vchodu pro zaměstnance vyběhne nasupený Vaněček. Když u
auta nikoho nevidí, rozhlédne se kolem sebe, ale široko daleko nikdo. Na dálkovém
ovládání zmáčkne tlačítko, které alarm umlčí. Pak jde a ze všech stran auto obejde,
Když nenajde žádné škrábnutí, vrací se zpět.
10. Obraz
Supermarket, místnost ochranky – den – interiér
V místnosti jsou monitory, ke kterým Vaněček usedá, když znechuceně mrskne klíči
na stůl. Pak rychle přepíná mezi jednotlivými kamerami v supermarketu, jako by něco
hledal. Po chvilce přeblikávat přestane. Na monitoru se objeví dobře rostlá blondýna
s malým dítětem. Dítě si veze malý kočárek pro panenky. Vaněček si kamerou najede
až na polodetail, takže teď vyniká enormní poprsí blondýny. Z letargie ho vyruší až
vysílačka jeho kolegy, který v tu dobu bloudí supermarketem a sleduje lidi z placu.
Kolega m.o.:
Vaněček, podívej se ke kabinkám, je tam nějakej chlap a má
napěchovanou bundu, přepínám.
Vaněček si znechuceně přepne kameru a sleduje muže v napěchované bundě u
kabinek. Ten se poflakuje kolem, a když nějaká žena vejde do kabinky, snaží se
škvírou mezi závěsem šmírovat. Aby jen tak nestál, prohrabuje se věcmi, které jsou
před ním. Zvedá ponožky a zase je ukládá zpět. Pak změní stanoviště a ani si
nevšimne, že se najednou přehrabuje v dámských kalhotkách. Mezi tím k němu
přistoupí prodavačka, která se ho táže, zda si něco nepřeje. Vše se odehrává na
monitoru, takže bez zvuku. Muž rychle upustí kalhotky a odchází.
Vaněček:
…je čistej, přepínám… Amatér (pro sebe)
Vaněček se pokouší znovu najít blondýnu, která mezitím přešla k regálu s alkoholem.
Vaněček si znovu najede na polodetail. Mezi rty se mu leskne špička jazyka. Žena
bere láhev s koňakem a nahne se k dítěti, čímž se její ženství snaží vydrat výstřihem
na svobodu. Vaněček si přisedne k monitoru blíž. Žena si přičupne a odhrne peřinku
v kočárku své dcery. Pak tam vloží láhev s koňakem, peřinku zase přikryje a jde
k pokladnám. Vaněček zakroutí hlavou na znamení vnitřního zklamání.
Vaněček:
…máme tu terč… je to žena s dítětem. Počkej si na ní za pokladnou,
má to dítě v kočárku.
Kolega m.o.:
Jdu tam…
16
Vaněček se opře do židle a založí si ruce přes prsa. Na monitoru sleduje, jak je žena
polapena a spokojeně se usmívá. Na stěně visí v rámečku jeho fotografie a pod ní
nápis „Zaměstnanec měsíce“.
11. Obraz
Před supermarketem – den - exteriér
Muž s napěchovanou bundou, se setkává s komplicem. Stojí u vchodu pro
zaměstnance. Muž z napěchované bundy vytáhne flašku, holicí strojek, cigarety a dá
je komplici. Ten je ihned vezme, dá do tašky a oba se beze slova rozchází. Cestou
ještě ten s napěchovanou bundou kopne do pneumatiky Vaněčkova auta, které se zase
rozeřve alarmem.
12. Obraz
Sídliště kde žijí Kolmačkovi – den – exteriér
Sídliště nevypadá moc přívětivě. Na místech, kde by měla růst tráva, jsou jen
ostrůvky zažloutlé slámy. Před domy jsou vysázeny javory, které jsou vysoké zhruba
půl druhého metru a jsou ještě podpírány dřevěnou trojnožkou. Mez, která je před
domy, je rozťata umělou stezkou, která vypadá spíše jako začínající koryto řeky, jen ji
nevyhloubila voda, nýbrž lenost obyvatel sídliště, kteří nedošli na vzdálenější
chodník. Co se však musí obyvatelům sídliště nechat, hnojí dostatečně. Veškeré skoro
zatravněné plochy a někdy i chodníky jsou pokryty psími výkaly. Jen těžko se jim
vyhýbá a Kolmačková, která se vláčí s napěchovanými igelitkami, to nezvládla. Otírá
si podrážku boty o asfalt chodníku, na který se konečně vyškrábala, když si krátila
cestu po mezi. Rozhlédne se kolem sebe a když zjistí, že si toho nikdo nevšiml,
zakleje si sama pro sebe a mírně se u toho začervená.
Kolmačková:
Do prdele.
Když míjí místo vyhrazené pro kontejnery, zastaví se, protože ji zaujme velká
skleněná mísa na ovoce. Odloží igelitky, vezme ji do rukou, setře bláto a pak ji sevře
do podpaží. Ještě se nahne do kontejneru, jen tak ze zvyku, ale nic ji tam nezaujme
natolik, aby to vzala sebou. Když kontejner zavře, zpoza něj vypadne bezdomovec,
který tak tak, že Kolmačkové nespadne na nohy. Ta uskočí. Bezdomovec něco
mumlá, pořád dokola opakuje a směje se výrazem šílence.
Bezdomovec:
Budete mít štěstí, budete mít štěstí…
Kolmačková:
Co?
Bezdomovec:
Šlápla jste do hovna, šlápla jste do hovna…
Kolmačková vezme igelitky a spěchá domů. Bezdomovec má divný výraz na tváři,
který se podobá smíchu, ale Kolmačková by za to ruku do sněhu nedala. Ještě se
17
ohlédne a rychle otevírá domovní dveře. Bezdomovec se usadí a opře se o zídku,
která prostor vymezený kontejnerům obepíná.
Bezdomovec:
Jako já…
13. Obraz
Byt Kolmačkových – den – interiér
Byt Kolmačkových je plný všelijakých poliček a míst na odkládání těch
nejkýčovitějších váziček, talířků a jiných nalezených věcí, které se povalují
nazdařbůh vyhozené. V kuchyni je s pýchou vystavena sbírka autíček, kterou opatruje
Kolmačka jako oko v hlavě. Je jimi pokryta celá stěna, která je rozdělena do malých
rámečků, spojených v jeden obrovský rám. Když do bytu vejdete, máte pocit, že se
zde nemůžete pohnout – nepůsobí to však jako nepořádek, ale naprostá přeplácanost.
Lucie sedí za kuchyňským stolem, jí a studuje něco ze svého sešitu. Kolmačková
přichází a postaví před ni skleněnou salátovou mísu. Lucie se podívá rozpačitě na
Kolmačkovou, a pak její pohled ztroskotá na míse. Kolmačková postaví igelitové
tašky na linku, jde k Lucii a vymění dvě autíčka ve stěně vedle ní.
Kolmačková:
Nedráždi tatínka.
Lucie sklapne sešit a podívá se na Kolmačkovou. Ta vybaluje nákup a snaží se
vyhnout Lucii pohledem.
Lucie:
…jak si dopadla?
Kolmačková:
…strašný je, co lidi dnes dokážou všechno vyhodit.
Lucie:
Takže nebyla.
Kolmačková:
Nebyl ten pravý čas.
Lucie vezme ze stěny dvě autíčka a začne jimi narážet do skleněné mísy.
Lucie:
Hlavu ti za to neutrhne.
Kolmačková:
…ale za sebe já neručím… máš úkoly…
Na chodbě něco zarachotí. Kolmačková se lekne, přiskočí ke stolu a dá autíčka zpět
na své místo. Když však nikdo nejde, oddychne si.
18
14. Obraz
Sídliště kde žijí Kolomačkovi – večer – exteriér
Kolmačka prochází kolem kontejnerů a všimne si bezdomovce, který nejeví známky
života. Rozhlédne se kolem sebe, a pak k bezdomovci přistoupí. Nahne se nad něj a
hned se zase odvrátí, protože bezdomovec silně zapáchá. Ještě jednou se rozhlédne
kolem sebe a vyzkouší tep na krku. Vstane a odchází. Po několika krocích se zastaví a
vrátí se zpět. Položí ucho na bezdomovcovu hruď a chvíli poslouchá. Pak vytáhne
z kufříku igelitový sáček, udělá v něm díru, vytáhne bezdomovci jazyk a přiloží igelit
na jeho ústa. Pak dvakrát hluboce vdechne, zapře se a stlačuje rytmicky hruď. Vezme
telefon a volá záchranku, přičemž stále provádí resuscitaci. Několik lidí stojí na
balkonech svých bytů a kouří, přičemž sledují divadlo hluboko pod sebou.
15. Obraz
Byt Kolmačkových – noc – interiér
Kolmačka přichází domů. Lucie si čte ve svém pokoji, Kolmačková připravuje večeři.
Kolmačka přichází v povznesené náladě.
Kolmačková:
Jdeš dnes nějak pozdě, budeme to mít studený.
Kolmačka se trochu zamračí, přistoupí ke stěně s autíčky a dvě přehodí. Dále to však
nekomentuje.
Kolmačková:
Lucino, večeře.
Lucie zaklapne knihu a vchází do kuchyně, kde už otec sedí v čele stolu a opírá si
hlavu o sepnuté ruce. Sleduje Lucii, která když dosedne, Kolmačka položí obě ruce
dlaněmi na stůl a sedí rovně jako by spolkl pravítko. Tváří se velmi slavnostně.
V rukou drží noviny.
Lucie:
Buď pozdraven otčíme.
Kolmačka:
Neříkej mi otčíme… to jsou nemístné vtipy.
Kolmačková:
…mohlo by to alespoň jeden večer proběhnout bez toho, aniž byste se
vy dva hádali?
Kolmačka:
Je zarážející, jak někteří lidé pohrdají ostatními.
Lucie obrátí oči v sloup. Kolmačková dává mezi tím na stůl talíře s houskovými
knedlíky a příbory. Nakonec přinese pekáč s kuřetem a postaví ho doprostřed stolu.
19
Lucie:
Můžu si vzít večeři k sobě?
Kolmačková:
Ne.
Zadívá se na Lucii přísně. Pak se usadí a nasadí dobrácký výraz. Kolmačka s nelibostí
pozoruje dění kolem sebe, neboť je mu jasné, že ho nikdo neposlouchá.
Kolmačková:
Schválně, kdo bude dnes král. A ty to nečti, u večeře…
Kolmačková porcuje kuře.
Kolmačka:
Nebuď prosím tě dětinská.
Lucie:
Byl jsi v práci, zabavoval chudákům to poslední co jim zbylo, musel to
být asi príma den?
Kolmačková (ke Kolmačkovi):
Co si dáš? Stehno nebo křídlo?
Kolmačka:
Mně je to jedno. Pořádek musí být… (k Lucii)
Kolmačková (ke Kolmačkovi):
No mně je to taky jedno, tak co?
Lucie (ke Kolmačkovi):
Ty jsi takový udržovatel pořádku.
Kolmačka (ke Kolmačkové):
Vyřiď své dceři, ať se chová slušně k někomu, kdo zachránil lidský
život. (k Lucii) Lidský život…
Kolmačková:
Stehno nebo křídlo?
Kolmačka:
Dám si stehno, jako vždy.
Lucie:
A koho jsi zachránil, ó největší.
Kolmačka:
Člověka bez domova. Představte si, že ležel u kontejnerů. Válel se
v odpadcích já nevím jak dlouho a nikdo nebyl sto mu pomoct…
Takoví jsou dnes lidi.
20
Kolmačka zavře noviny a položí je na stůl.
Lucie:
A jak jsi ho zachránil?
Kolmačka:
Dal jsem mu první pomoc.
Lucie:
To jako dýchání z úst do úst?
Kolmačka:
To jako dýchání z úst do úst.
Lucie:
Takže sis před večeří umyl… alespoň ruce…
Kolmačka odsune talíř před sebe a tváří se, že hodlá záchranu života kompenzovat
zabitím.
Lucie:
Nebudu si holit nohy…
Kolmačka se na Lucii podívá, ale nerozumí. Lucie v klidu pojídá… Pak vezme
křidýlko do rukou, lokty se opře o stůl a začne ho okusovat.
Lucie:
Rozhodla jsem se, že budu feministka.
Kolmačka se zakucká a podívá se na Kolmačkovou. Kolmačková pokrčí rameny a
pokračuje v jídle jako by nic.
Kolmačka (ke Kolmačkové):
To chytla od tebe…
Kolmačková se na Kolmačku zadívá překvapeně a trochu vyčítavě.
Lucie:
Dost bylo nadvlády mužů…
Kolmačka:
Dokud jíte pod mojí střechou, z mých talířů, budete muset nadvládu
mužů ještě chvíli snášet.
Lucie:
To je typické mužské majetnické chování…
Kolmačková:
Král…
Lucie se na Kolmačkovou káravě podívá.
21
Lucie:
Když už tak královna…
16. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
Vaněček sedí u svého pracovního stolu. Který osvětluje jen lampička. Kouř z cigarety
zahaluje celý pokoj do závoje mlhy. Vaněček lepí zrovna jakýsi rámeček. Čtyři
lištičky jsou už nařezané a on smirkovým papírem opracovává poslední kousek. Když
ho přiloží k ostatním, utvoří obdélník o hraně asi dvacet krát třicet centimetrů. Když
nanáší lepidlo na spoj, který chce spojit, ozve se klepání prstenem na topení. Vaněček
zasupí, stiskne k sobě pevně zuby, típne cigaretu, zhasne lampičku a jde za Anastázií.
Anastázie:
Je čas…
Vaněček bere Anastázii do náruče a odnáší ji do koupelny. Pustí vodu, svlékne jí
noční košili a posadí ji do vany, kde je jen trochu vody. Sedá si pak na zavřený
záchod, který je hned vedle vany, opře se o chladnou mísu a hlavu zvrátí se
zavřenýma očima dozadu. Anastázie k němu sedí zády, takže ho nevidí a nevidí ho
ani v zrcadle nad umyvadlem. Tam se jí odkryje kus stropu a starý bojler.
Anastázie:
Takhle to mám ráda. Nejlepší na koupání je, když horká voda pomalu
přibývá… Nechápu jak můžeš lézt do napuštěné vany, to pak přijdeš o
to nejlepší. Je to jako bych se propadala někam hluboko. Do hrobu…
Bože, jak já bývala… mladá…
Vaněček:
Pořád jste…
Vaněček jen konstatuje, ani se nesnaží aby to znělo jako lež.
Anastázie:
Jen se vysmívej.
Vaněček:
Tak se předkloňte.
Vaněček vezme žínku a namydlí ji. Pak začne Anastázii drhnout záda.
Anastázie:
Co my jsme se za mlada nadřeli… to není jako dnes. Museli jsme
stávat k dobytku, na pastvu, ani na školu jsme neměli čas…
Vaněček:
Ruce.
22
Anastázie:
Už je taky mrtvej…
Vaněček:
Kdo?
Anastázie:
To je jedno…
Vaněček zapíná sprchu a zaklání Anastázii hlavu, aby jí mohl namočit vlasy. Pak
vezme šampón a mydlí Anastázii vlasy. Zrcadlo nad umyvadlem je zamlžené.
Anastázie:
Takhle nás tu nechat…
Vaněček:
Kdo?
Anastázie:
Tvůj otec?!... Kdy ty’s naposledy někoho obskočil?
Vaněček:
Ale maminko…
Anastázie:
Potřeboval bys trochu pustit žilou… řekni té děvce odvedle…
sousedská výpomoc.
Vaněček oplachuje Anastázii z hlavy šampón tak, že jí štiplavá pěna stéká do očí.
Anastázie:
Dávej pozor!
Vaněček pak vytáhne špunt z vany. Na mizící hladině se objeví vír, kterým mizí
vlažná voda a potrubí zachrochtá. Hladina postupně klesá a vystupují z ní dvě
Anastáziiny šlapky pokryté bílou pěnou smytého šamponu.
Anastázie:
Takhle bys mě neměl vidět,… takhle ne.
17. Obraz
Sídliště, kde žijí Kolmačkovi – den – exteriér
Na parkovišti před domovním vchodem myje muž svého čtyřkolového miláčka. Auto
je napěněno a muž ho houbou tře, až mu na čele vyskakují krůpěje potu. Na prsou a
zádech už mu pot vykreslil mokré táhlé skvrny. Ze rtů mu visí cigareta. Opodál stojí
Kolmačka oděn do cyklistického oděvu. Má černé elastické kalhoty, křiklavý trikot,
na hlavě cyklistickou přilbu a černé brýle. Podél zdi jsou opřena tři kola. Kolmačka
klečí u jednoho z nich a kontroluje, jak jsou nahuštěny jeho pneumatiky. Ze vchodu
23
vychází nakonec i Kolmačková a Lucie, které jsou oděny podobně jako Kolmačka,
barevné kombinace jsou jiné.
Kolmačka:
Kdyby se tak lidi starali o ostatní, jako se starají o sebe…
Kolmačka to řekne tak, aby to slyšel i muž myjící auto. A pak se začne protahovat,
Kolmačková s Lucií ho napodobují. Muž jen zvedne oči, z cigarety mu odpadne
popel, který neodklepával, co si zapálil.
Kolmačka:
Nic naplat, rodina má být aspoň v neděli pohromadě.
Kolmačka vezme na záda veliký batoh, zapustí naklapovací klipsnu levé nohy do
šlapátka, rukou dá povel k odjezdu a pravou nohou udělá ladný oblouk, kterým
překoná sedátko, přičemž si velmi hlasitě uprdne.
Kolmačka:
Příroda dokáže být někdy krutá…
Kolmačková a Lucie se na sebe podívají, nicméně ho následují. Když vyjedou ze
silnice, která sídliště obepíná po celém jeho obvodu, dostávají se na hlavní silnici.
Kolmačka na křižovatce vzorně rozpaží levici, čehož poslušně následují i
Kolmačková s Lucií, a tak se dostávají na silnici hlavní, která vede přímo z kopce. Na
mezi je poslušně sledují jejich tři stíny. Když ujedou asi dvě stě metrů, Kolmačka
odbočí k budově vlakového nádraží, kde zastaví. Kolmačka umně vysune klipsnu
pravé nohy a ladným obloukem přešvihne sedátko, přičemž přistane na zemi po levé
straně jeho kola.
18. Obraz
Vlakové nádraží – den – interiér
Kolmačka (ke Kolmačkové):
Ty jdi koupit lístky… (k Lucii) a ty tu pohlídej ta kola, já si musím
něco zařídit.
Kolmačková odchází směrem k pokladnám a Kolmačka dobíhá na nádražní toaletu.
Když však vyzkouší otevřít kabinku, je zavřená a na dveřích je nápis – „Klíč na
výdeji zavazadel“. Kolmačka zakleje a zase jde přes celou nádražní halu k okýnku
výdeje zavazadel. Totiž jde, snaží se nedělat dlouhé kroky. U okýnka je další cedulka
„Je-li zavřeno, zvoňte“. Kolmačka nečeká a zazvoní. Po chvilce otevře plešatý
nádražák v uniformě, který má na stolku na mastném papíře rozdělaný kus špeku a
chleba.
Kolmačka:
Klíč.
Nádražák:
Vrátit.
24
Kolmačka použije nejzoufalejší výraz jakého je schopen. Nádražák uřízne kus
slaniny, pak skoro stejně velký kus chleba, špičkou nože napíchne špek a pak
propíchne i chleba, aby dal celé sousto do úst. Pak se zvedne, zašmátrá někde nad
okýnkem, takže místo je Kolmačkovi skryto a podá mu klíč na šňůrce, která kdysi
byla bílá. Kolmačka klíč vezme a co nejrychleji se sune zpět k záchodům. Ještě stačí
pokynout Kolmačkové, která na něj mává koupeným lístkem, ale to už mu na čele
vyráží studený pot. Když konečně odemkne i kabinku, s hrůzou zjistí, že chybí
toaletní papír. Znovu něco zakleje a sune se tentokrát ne k okýnku, ale ke kolům, kde
zanechal i svůj obrovský batoh. Chvíli v něm šmátrá až nalezne celou roli toaletního
papíru. Vítězoslavně bere za kliku kabinky s toaletním papírem v ruce, ale kabinku
mezi tím někdo obsadil. Začne tlouct na dveře.
Hlas:
Polib mě prdel.
Kolmačka je zoufalý, rozhlédne se kolem sebe, až uvidí malé umývadlo. Rozhodne se
rychle. Chce rozepnout punt, ale zjistí, že má elastické kalhoty na kšandy, rychle ze
sebe shodí trikot a začne rvát i kšandy, ale zřejmě v tom okamžiku svěrač povolí.
Kolmačka si zase trikot oblékne a vrací se ke kolům krokem, který mají lidé jezdící
několik hodin v sedle. Nádražní halou se ozve hlas nádražáka, který je tlumený
špekem v jeho ústech.
Nádražák:
Klíč.
Kolmačka:
Polib mě prdel.
Kolmačka přichází ke kolům, kde už netrpělivě vyhlíží Kolmačková. Lucie sedí na
bobku a něco čárá klacíkem do písku.
Kolmačková:
Dost, že jdeš… nám to ujede.
Kolmačka:
Ujede.
Lucie:
Jako výlet dobrý.
Lucie klacíkem přečmrká kresbu.
Kolmačková:
Stalo se něco?
Kolmačka:
Defekt.
Kolmačková:
Je to vážný?
25
Kolmačka:
V tomto stavu bych to asi neujel.
Kolmačka vezme kolo a chce nasednout, použít ladný oblouk, ale v poslední chvíli si
to rozmyslí a kolo vede vedle sebe.
Kolmačka:
Co jsi to včera vařila?
Kolmačková:
Kuře, minulej týden jste si nestěžovali..
19. Obraz
Před domem Vaněčka – den – exteriér
Z horizontu se objevuje černé auto. Že se jedná o pohřební vůz, je nám jasné, až auto
zaparkuje před domem. Z auta vyskákají dva pohřebováci a otevřou zadní dveře, ze
kterých vytáhnou rakev a postaví ji před auto, pak kufr zavřou. Ze vchodu vychází
Půlpánová a hned za ní vybíhá i Vaněček, který v ruce drží odpadkový koš. Když ve
dveřích uvidí rakev, lekne se a nechá Půlpánovou běžet. Zřízenci prochází s rakví
kolem Vaněčka do domu. Vaněček nese pytel s odpadky do popelnice, a pak vchází
zpět do domu.
20. Obraz
Byt Vaněčka – den – interiér
Když se vrací k bytu, zřízenci i s rakví zvoní na jeho zvonek.
Vaněček:
Koho hledáte?
Hrobník:
Nějakou paní Vaněčkovou.
Vaněček jen tak chvíli kouká, a pak beze slov otevře dveře. Zřízenci vezmou rakev do
předsíně, čímž zamezí Vaněčkovi, aby vešel do jakýchkoliv dveří. Anastázie začne
klepat prstenem na topení.
Anastázie:
Co se to tam děje?
Vaněček:
Plyn!...přišli zkontrolovat plynoměr…
Pohřebováci se po sobě podívají. Vaněček dává ukazováček před rty v naději, že tak
donutí přítomné k tichosti.
Hrobník:
Tak kdepak máme nebožtíka?
26
Anastázie m.o.:
Ti jsou moji.
Vaněček:
Cože?
Anastázie m.o.:
Myslím, že už to na mě jde…
Hrobník:
To má být vtip? Protože já se nesměju.
Hrobník mluví vážně bez emocí. Vaněček vytáhne z peněženky dvoustovku a dá ji
hrobníkovi do dlaně, přičemž se snaží o úsměv. Pohřebováci zvednou rakev a odchází
z předsíně.
Anastázie m. o.:
Vemte si mě, jsem vaše…
Na chodbě se srazí s Půlpánovou. Ta zůstane zírat na Vaněčka, který je konsternován
a neví, co má říct.
Půlpánová:
Upřímnou soustrast.
Vaněček:
Děkuji.
Půlpánová:
Pak mi určitě dejte vědět, kdy je poslední rozloučení... abych to
neprošvihla.
Vaněček:
To by bych nechtěl.
Vaněček je pořád ještě jako v Jiříkově vidění, když ho Půlpánová míjí, ale pak se
probere a jde k Anastázii. Beze slova ji z nočního stolku vezme telefon.
Anastázie:
Stejně ho už nebudu potřebovat.
Vaněček práskne s dveřmi a jde do svého pokoje. Na jeho ponku je do dřevěného
rámečku vložené zrcadlo. Otevře zásuvku ponku a vytáhne olejničku. Pak vezme
deku, kterou na podlaze rozestře. Ze stěny sundá kolo a opatrně je postaví vzhůru
nohama na sedlo a řídítka. Pak začne promazávat osu kol, řetěz… Roztočí kolo, na
které se zasněně dívá proti oknu a zaposlouchá se do cvrkotu převodu.
27
21. Obraz
Ulice městyse – den – exteriér
Vaněček jede ve své škodovce. Okýnko má stáhnuté proklatě nízko a vyčuhuje mu
z něj loket. Hudba je puštěná patřičně nahlas (hraje Michal David). Vaněček zastaví
na křižovatce, kde dává přednost a jak se tak rozhlíží, tak si na nástěnce, která zde
stojí, všimne parte. Chvíli se na něj dívá a pak ho napadne spásná myšlenka. Nechá
auto nastartované a vystoupí. Z kufru si vezme velký šroubovák a nenápadně si to
šine k nástěnce. Znovu se rozhlédne, jestli ho někdo nevidí a když je vzduch čistý,
začne otevírat odklápěcí přední skleněnou stěnu.
Ozve se znělka hlášení místního rozhlasu, což ho poleká. Protože má ale nástěnku již
otevřenou, vytáhne parte a rychle odjíždí z místa činu. Na nástěnce tak zůstává jen
přišpendlený karafiát a z ampliónu se dozvídají vážení občané, že tuto sobotu se
budou v sokolovně prodávat kuřata a brojleři...
22. Obraz
Velká administrativní budova – den – exteriér
Kolmačková dobíhá před budovu. Cestou ještě zakopne a z igelitové tašky se jí
rozsype nákup. Kolmačková se kolem sebe rozhlíží, jestli ji někdo v její trapné situaci
nevidí. Rychle cpe nákup zpět do igelitové tašky. Na dveřích je zatím cedulka nebo
spíše čtvrtka bílého papíru na které je nápis černou fixou: „KURZ ASERTIVITY
MÍSTNOST č. 176“.
23. Obraz
Supermarket – místnost pro detektivy – den – interiér
Vaněček sedí za svým stolem a před ním leží parte. Zrovna vystřihuje z papíru úzký
proužek, na kterém je jméno Anastázie Vaněčková. Když je proužek vystřižen,
Vaněček ho přiloží na parte, kde překryje jméno cizího člověka. Když proužek padne
přesně, vezme lepidlo a přelepí cizí jméno tím Anastáziiným. Pak ještě přelepí i
datum proužkem, který je již připravený. Opravené parte dá do kopírky, a když ta na
něj vyplázne dokonalý padělek o Anastáziině smrti, jeho spokojený výraz rozzáří
služebnu.
24. Obraz
Administrativní budova – den – interiér
Po dlouhé prázdné potemnělé chodbě se ozývá ozvěna rychlých kroků. Teprve po
chvíli se v protisvětle objeví silueta Kolmačkové, která běhá od dveří ke dveřím, až se
konečně u jedněch zastaví. Zhluboka si vydechne a vstoupí dovnitř. Zde sedí sedm
žen na židlích a tvoří kruh kolem přednášející. Ta stojí vedle clipboardu, na kterém
jsou černými písmeny napsaná slova „SEBEKONTROLA, SEBEOVLÁDÁNÍ“.
Přednášející je asi třicetiletá žena, která má delší tmavé vlasy stažené dozadu a na
nose jí lze jen tušit drobné brýle bez obrouček. Na prsou má cedulku se jménem
JANA. Přísnost a sebevědomí z ní přímo vyzařuje. Ostatních sedm žen vypadá
podobně. Jsou to manažerky, podnikatelky, vyšší střední třída upnutá do
nevýstředních barev svých kostýmků.
28
Kolmačková:
Dobrý den. Já se moc omlouvám...
Kolmačková pověsí baloňák na věšák a rozhlíží se, kde si má sednout. Ženy se na ni
dívají střídavě udiveně a znechuceně.
Kolmačková:
...fronta na pokladně, to se urychlit nedá...
Kolmačková si sune židličku a snaží se ji prostrčit do kruhu, ale ani jedna žena ji
neuvolní místo. Kolmačková si tedy sedne do druhé řady a snaží se opřít igelitovou
tašku o nohu židličky, což se jí nedaří.
Jana:
Dobrý den. Neomlouvejte se.
Jana něco zašmátrá v zásuvce stolu a vytáhne cedulku.
Jana:
Tady si napište své jméno. Já jsem Jana.
Kolmačková:
Kolmačková.
Jana jde zpět ke clipboardu. Ostatní ženy si Kolmačkovou prohlíží jako nechtěného
vetřelce. Kolmačková zatím dokončí své jméno a přišpendlí si cedulku se jménem
KOLMAČKOVÁ.
Jana:
Co byste doplnila na tuhle tabuli? ...Kolmačková.
Z její intonace je znát jisté znepokojení, protože očekávala křestní jméno, tak jak je
mají všechny ostatní ženy.
Kolmačková si prohlíží tabuli, pak vytáhne brýle a zamyslí se.
Kolmačková:
Sebe... sebeobětování.
Jana:
Sebezpytování... možná...
Jana zvýší hlas tak, že sebou škubnou i ženy, které jsou na její výklad již zvyklé.
Přísně se podívá na Kolmačkovou, ale náhle se promění a rozzáří se úsměvem. Pak
jde ke Kolmačkové, která je stále ještě vyděšena.
Jana:
Zde máte typický příklad ženy, která je zcela oddána muži a rodině.
Zcela pod nadvládou. Podívejte se jak trpí tradičním vzorcem rodiny,
kde žena je brána jako služka, jako chůva, jako prostitutka...
29
Kolmačková se rozpačitě dívá kolem sebe. A když se nad ní Jana při posledním slově
sklání, Kolmačková je vtlačená hluboko do židle a křečovitě svírá ucha igelitky.
Jana:
Ale tady jste správně, přišla jste právě v čas.
Jana se opět usmívá a když prochází ke clipboardu, kruh žen se rozestupuje, jako
Černé moře před Ježíšem. Kolmačková se sice opatrně, ale přece přisune do kruhu,
který je tak opět uzavřený. Ještě se zadívá na igelitovou tašku, kterou zapomněla
vzadu, ale nechá ji tam.
Jana:
...protože co je naše heslo?
Všichni:
NE!
Jana:
...co je naše odpověď?
Všichni:
NE!
Jana:
...a co nám řekne nováček?
Všichni se podívají na Kolmačkovou a ta se jen váhavě osmělí...
Kolmačková:
...ne?
Ženy se začnou smát, protože jde o známí vtip, kterým si pravděpodobně prošly
všechny.
Jana:
...nám řekne ano.
25. Obraz
Supermarket – den – interiér
Vaněček před sebou tlačí nákupní vozík. Vedle něj jde Mirek, kterého Vaněček
zaučuje. Mirek je vytáhlý hubený chlapec, který vypadá na patnáct. Je to absolvent
policejní školy. Mladík se zadívá na ženu v minisukni, která se snaží podat něco
z vrchního regálu. Jak se natahuje, sukně odkrývá víc, než si žena přeje.
Vaněček:
Nezírej tolik. Musíš se tvářit naprosto nenuceně. Kam by ses díval,
kdybys byl normální zákazník?
30
Mirek se začervená a s rozpačitým úsměvem se podívá na Vaněčka.
Vaněček:
Bože, co mi to zas dali za materiál… ženský nás zničí, kamaráde…
Mezi regály se mihne muž s napěchovanou bundou, kterého už Vaněček jednou
sledoval.
Vaněček:
Cíl!
Mirek se rozhlédne kolem sebe, ale nikoho podezřelého nevidí. Vaněček ho chytne za
paži a jde tak, aby mu nadběhl, což znamená jít na začátek řady regálů směrem
k pokladnám. Do vysílačky se ozve hlas kolegy.
Kolega m.o.:
Máme cíl. Je to muž v černé zimní bundě, je v drogerii.
Vaněček:
Kretén. Nikdy si nezapomínej vypnout vysílačku, když seš na
sledovačce, jinak seš prozrazenej.
Vaněček s mladíkem dojedou až na kraj řady regálů s drogistickým zbožím. Vaněček
si roztáhne leták s akční nabídkou a Mirek zírá na muže s bundou. Ten si ho všimne a
rozhlédne se kolem sebe.
Vaněček:
Nečum na něj… musíme ho dostat za pokladnama, tady mu
nedokážeme nic. Můžou si klidně strkat věci do kapes, ale když je
chytneš, tak řeknou, že to chtěli u pokladny zaplatit.
Vaněček stále zírá do letáku.
Mirek:
Je pryč.
Vaněček:
Jdeme.
Vaněček chytne mladíka za paži a prochází kolem pokladny. Prodavačka se na ně
usměje, mladík úsměv opětuje.
Vaněček:
Nemusíš se chovat jako debil.
Postaví se za pokladnami. Vaněček vrazí mladíkovi do rukou leták a vyčkávají.
Mladík s napěchovanou bundou se mezitím postaví do fronty k pokladně. Nervózně
se rozhlíží kolem sebe, když si všimne dvojice za pokladnami. Vaněček i Mirek
zvednou současně oči od letáku, a tak se jejich pohledy střetnou s mužovým. Ten se
usměje, rozepne bundu a vytáhne dvě krabičky s parfémy, které položí do chladicího
31
boxu s limonádami, který u pokladny stojí. Pak si vezme ze stojanu čokoládovou
tyčinku a prodavačce podá deset korun. Vaněček zmačká leták, hodí ho do koše a
odjíždí s ním pryč. Mirek ještě chvíli čeká, pak zjistí, že osiřel a rozejde se ve směru
odchodu Vaněčka.
26. Obraz
U Kolmačků doma – noc – interiér
Kolmačka s Kolmačkovou a Lucií sedí u televize a sledují AZ-kvíz. Kolmačka sedí
předkloněný a pekelně se soustředí. V rukou drží „lahváče“. Kolmačková luští
křížovky a Lucie si trhá rozdvojené konečky vlasů, které pak hází na zem. Moderátor
zadává otázku. (Musí být použit reálný pořad.)
Moderátor:
Co je lepší než holub na střeše?
Na obrazovce zasvítí písmenka VVH.
Kolmačka:
Vrabec v hrsti.
Kolmačka to ze sebe vyhrkne co nejdřív, jako by s ním někdo hrál. Místností se ozve
potlesk, který jako by patřil Kolmačkovi, který jediný je osvětlován obrazovkou.
Kolmačková i Lucie jsou ozářeny vysokou lampou se stínidlem. Kolmačka vysrkne
zbytek piva a zamává do prostoru prázdnou lahví, kterou pak postaví na stůl.
Moderátor:
Velitel první jízdní armády, jeden z pěti maršálů mladé sovětské
republiky se stal v Sovětském svazu legendou. Už za jeho života se o
něm skládaly písně. Jak zní alespoň příjmení tohoto kozáka?
Kolmačka sedí s otevřenými ústy. Na obrazovce svítí písmena SMB.
Kolmačka:
B, b, b
Lucie:
Semjon Michajlovič Buďomnij.
Moderátor:
Semjon Michajlovič Buďomnij.
Kolmačka vezme láhev a zamává s ní opět do prostoru. Kolmačková zvedne oči, ale
pokračuje dál v luštění. Lucie si nepřestává trhat konečky vlasů.
Kolmačka:
Kdybych nebyl tak dlouho ze školy, tak bych si taky vzpomněl.
32
Moderátor:
Z různých druhů masa a zeleniny, promíchaných s majonézou se
připravuje pochoutka, která se obvykle pojídá za studena s bílým
pečivem. Jak se pokrm nazývá?
Na obrazovce visí písmena VS. Kolmačka sedí na samém okraji křesla a nervózně se
pohupuje.
Kolmačková:
Vlašský salát.
Moderátor:
Vlašský salát.
Kolmačka:
To byla ale blbá otázka. Tak donese mi někdo to pivo?
Kolmačková se z hluboka nadechne a pak skoro zakřičí.
Kolmačková:
NE!
Kolmačku to překvapí, ale dělá jakože nic. Dvakrát po sobě prohrát nesmí. Bere
ovladač na televizi a přepíná programy, až zůstane na slavnostním udělování cen za
hrdinství, které předává prezident ČR. Je to za záchranu života. Kolmačka sleduje se
zatajeným dechem.
Kolmačka:
Za rok.
Lucie:
Za rok?
Kolmačka:
Za rok bych tam mohl stát já…
Kolmačková se chvíli dívá na televizi, a pak se vrátí ke své křížovce. Kolmačka
vstane a zmizí v kuchyni. Ozve se randál, jak padají kastroly a jiné věci. Po chvíli se
Kolmačka vrátí se stohem papírů a trofejí pod paží. Je to zaprášená postavička na
kole, cena z okresního přeboru závodu silničních kol. Kolmačka postaví trofej na stůl
a začne se prohrabovat diplomy. Jsou to většinou ceny z pionýrského tábora, za
plavecké výkony…
Kolmačka:
Neměl bych je zarámovat?
33
27. Obraz
Před úřadem práce – den – exteriér
Kolmačková stojí před zebrou. V ruce ji tíží igelitová taška s nákupem, která jí mírně
naklání na stranu. Mezitím zastavují některá projíždějící auta a chtějí ji pustit, ona
však nereaguje, jen stojí u přechodu. Některé auto na ni zatroubí. Nějaký muž ke
Kolmačkové přistoupí.
Muž:
Chcete převést?
Kolmačková:
Cože? … ne, ne, děkuji.
Kolmačková přejde silnici a zastaví se před dveřmi na fotobuňku. Váhavým krokem
se rozejde směrem ke dveřím, kde se málem srazí s mladou dívkou. Ta chce starší
ženské vynadat, ale v poslední chvíli si to rozmyslí…
Dívka:
Jé, dobrý den, paní učitelko. Na koho tu čekáte?
Kolmačková:
Já tu jen… jdu kolem…
Dívka:
Jo, jasně…
Kolmačková se podívá na igelitovou tašku, pak se otočí a jde na zastávku, kde si čte
odjezdy autobusů.
28. Obraz
Chodba domu, kde bydlí Vaněček – den – interiér
Prosklenými vchodovými dveřmi je vidět příjezd Vaněčkovy červené škodovky.
Zastaví přímo před vchodem. Vystoupí, rozhlédne se kolem sebe, dálkovým
ovládáním zavře auto a jde ke dveřím, které otevře. Pak Vaněček vytahuje a připíná
na nástěnku v přízemí domu parte své matky, které si sám vytvořil.
29. Obraz
Hřbitov – den – exteriér
Proti obloze stojí socha anděla, z něhož jsou vidět jen kontury. Socha je dominantou
křižovatky, k níž se paprskovitě sbíhají cestičky do různých světových stran, mezi
všemožné hroby. Pár zřízenců shrabuje po travnatých pláccích listí, poklidně bez
rychlých pohybů. Po jedné cestičce se vydala i postava Vaněčka. Přichází
k hrobníkovi, který je po kolena v hrobě. Hrobník je holohlavý a shrbený, známe ho
z návštěvy Anastázie. Vše sledujeme z velkého celku. Vaněček něco vysvětluje.
Hrobník vytáhne z kapsy plácačku a přihne si. Vaněček mu podává balíček peněz.
Hrobník chvíli jen tak stojí, opírá se o lopatu, ale nakonec vezme peníze a dá se zpět
do kopání.
34
30. Obraz
Byt Kolmačky – den – interiér
Kolmačka sedí u stolu v kuchyni. Za jeho zády jsou zarámované diplomy, pod nimi
stojí trofej. Kolmačková vchází do bytu, s nákupní taškou. Začne vyskládávat nákup.
Kolmačka si z průsvitné láhve nalije slivovici do malé štamprle. A kopne ji do sebe.
Přitom se začne strašně šklebit.
Kolmačková:
Proč to piješ, když ti to nechutná.
Kolmačka:
Protože je to léééék.
Poslední slovo protáhne hrdelním hlasem.
Kolmačková:
Jsi doma nějak brzy.
Kolmačka:
Vzal jsem si dovolenou.
Kolmačková dává chléb do spížky. Stojí ke Kolmačkovi zády a utírá si slzy do
rukávu. Pak položí igelitku na zem a jde si sednout ke Kolmačkovi. Vytáhne z rukávu
svetru kapesník a vysmrká se. Kolmačka jakoby se na ni ani nedíval.
Kolmačková:
Já už takhle dál nemůžu.
Kolmačka:
Ten hajzl zdechl.
Kolmačková takovouhle reakci nečekala, a tak se zatváří trochu překvapeně, ale nic
neříká. Chce aby Kolmačka pokračoval sám.
Kolmačka:
Já ho nezachránil… Normálně jsem ho zabil… Přišli si pro mě až do
práce. Rozumíš... fízlové... pro mě... taková ostuda... a víš co prej
můžu být rád? Že mě budou vyšetřovat na svobodě... Kurvy!
Kolmačka vstane, strhne zarámované diplomy a začne je rozbíjet o podlahu a šlapat
po nich.
Kolmačka:
Prý jsem mu zlomil žebro a propíchl plíci a srdce... Žádná cena, žádný
diplomy... žádný uznání... žádnej president...
Při posledním slově konečně přestane šlapat po rozdrcených diplomech a podívá se
Kolmačkovou pohledem šílence.
35
Kolmačková:
Vždyť jsi mu chtěl pomoct.
Kolmačka:
Až dva roky na ostro. To se jim nepovede.
Kolmačka se řízne do nohy a s bolestivou grimasou se posadí na židli. Zvedne nohu,
sundá ponožku a vytáhne ze šlapky střep. Kolmačková vytáhne z kabelky čistý
kapesník, namočí ho ve dřezu, pak si klekne a ováže Kolmačkovi nohu. Kolmačka ji
pohladí. Kolmačková mu ponoří hlavu do klína a po tváři ji stékají slzy, což
Kolmačka nevidí. Kolmačková se dívá oknem ven. Stromy už jsou skoro holé.
Kolmačka si nalije dalšího panáka.
Kolmačka:
Mám to naplánovaný. Musím se schovat.
Kolmačková:
Proč schovat, vždyť jsi nic neudělal?
Kolmačka:
Udělal.
Kolmačková se zvedne a jde pokračovat ve vyskládávání nákupu. Kolmačka chvíli
sedí a pozoruje Kolmačkovou. Pak k ní přistoupí zezadu, chytne ji za poprsí a začne ji
líbat na krku. Kolmačková se vysmekne a postaví se mu čelem. Kolmačka ji chytne
v pase a tlačí ji před sebou, až narazí na ledničku, která zacinká svým obsahem.
Kolmačková se brání a pak se přestane hýbat. Kolmačka ji rozepne knoflíky na blůze
a začne ji rty zarývat do výstřihu. Nehybnost Kolmačkové ho ale odradí. Hranou
dlaně si setře vlastní sliny a otočí se. Kolmačková si začne zapínat knoflíky na blůze.
Kolmačka:
Stání je ve čtvrtek.
Kolmačková vezme smetáček a lopatku a začne pod Kolmačkem zametat střepy.
31. Obraz
Před domem Vaněčka – den – exteriér
Před vchodem zastavuje auto pečovatelské služby. Z něj vystupuje Potůčková.
Z kufru auta vytahuje tři přenosky s jídlem. Vezme je všechny tři a vchází do domu.
Zastaví se však u nástěnky, kde si přečte parte. Chvíli nevěřícně hledí, a pak jde
roznést jídlo, přičemž jednu přenosku položí v rohu u vchodových dveří.
32. Obraz
Soud – den – interiér
Ze soudní síně vychází Kolmačka s Kolmačkovou a s nimi obhájce. Zastaví se na
chodbě. Obhájce je postarší člověk s kulatými brejličkami, který ráčkuje.
36
Obhájce:
Je to v suchu… já myslím, že z toho vylezete s podmínkou.
Kolmačka:
Jak s podmínkou…
Obhájce:
Když to dobře půjde…
Kolmačka nemůže uvěřit vlastním uším. Ze sálu vychází i žalobce, soudce a ostatní.
Žalobce (k obhájci):
Budu dole v bufetu…
Obhájce:
Už jdu… Takže zatím naschle (Ke Kolmačkovým)
S oběma si podává ruce.
33. Obraz
Byt Vaněčka – den – interiér
Anastázie podřimuje ve své posteli. Na očích má brýle a v rukou drží ovladač a
televizní program. V programu má pečlivě zakroužkované pořady na které se chce
dívat. Bytem se opět ozývá rytmické přirážení postele Půlpánové o stěnu. Vaněček
sedí ve svém pokoji a dokončuje svůj vynález. K vyrobenému zrcátku je teď
připevněna tyč, která je přichycena na delších stranách obdélníku, což umožňuje
zrcátko polohovat. Vaněček si sundá ochranné brýle a vyjde se zrcátkem na balkón,
který je v těsné blízkosti balkónu Půlpánové. Odděluje jej jen tenká přepážka.
Nejprve jen tak stojí a pozoruje okolí. Když zjistí, že je vše v pořádku, vezme zrcátko
na tyči a vsune ho na sousedčin balkón. V bytě se svítí a okno je bez záclony
s roztaženými žaluziemi. Kolmačka se snaží manipulovat se zrcátkem, ale po chvíli se
mu začnou třást ruce. Navíc se ozve klepání na topení. Vaněček se lekne a rychle
spěchá za Anastázií.
Anastázie:
Dnes nikdo nepřinesl jídlo. Měl bys Potůčkové zavolat.
Vaněček nejprve zprávu přejde bez povšimnutí, ale pak si uvědomí, co se asi stalo.
Vaněček:
Něco vám uvařím…
Anastázie:
…toho jsem se bála. (pro sebe)
Vaněček vezme plastovou tubu s prášky označenou „Středa večer“, nasype si je do
dlaně a chce je dát Anastázii zapít. Pak se ale vrátí a zaštěrchá lahvičkou „Středa
odpoledne“, ta je také plná. Chvíli se zamyslí, ale pak do dlaně vysype prášky i z této
lahvičky. Pak je dá Anastázii polknout a zapít vodou. Postel Půlpánové se uklidní.
37
Vaněček má divný výraz v obličeji. Ruka se mu třese. Myšlenka na to, jak snadné by
mohlo být zbavit se matky, ho podivně vzrušuje. Anastázie rychle nahmátne stopky,
které ji mezitím ukryla peřina.
Anastázie:
Sešit. Dvacet sedm šestnáct.
Vaněček vytáhne sešit z nočního stolku a podá ho Anastázii. Ta nalistuje patřičnou
stránku a posune si brýle na nose.
Anastázie:
Šourák z Kolína, ten si dneska ale dal na čas… ten to má skoro půl
kilometru.
Anastázie si pečlivě zanese informace do patřičné kolonky a usíná. Vaněček se na ni
chvíli dívá, pak jde pomalu k ní. Chvíli se na Anastázii dívá zblízka, pak přitlačí dva
prsty na krční tepnu. V jeho obličeji se odehrává podivná hra. Jeho pohyby jsou velmi
pomalé. Pohladí ji po hlavě, vypne televizi a zhasne v pokoji. Pak jde do svého
pokoje a sedne si zase k dalekohledu. Ve zhasnutém pokoji ho osvětluje jen světlo
z ulice.
34. Obraz
Cesta autem – den – exteriér
Kolmačková řídí, Kolmačka sedí na místě spolujezdce. Projíždí ulicemi města
poněkud neplynule, protože Kolmačková je řidič sváteční. Kolmačka jí nikdy auto
nesvěřil, jen ve velmi výjimečných případech. Kolmačková je namáčknutá na volantu
a soustředí se na jízdu. Kolmačka má nepřítomný výraz. Po chvíli zastavují před
domem. Kolmačková vypne motor a sedí. Kolmačka sedí taktéž. Nehýbají se.
Kolmačková:
Advokát si ještě ponechal lhůtu na odvolání.
Kolmačka sedí a kouká před sebe. Kolmačková znovu nastartuje auto. Zařadí
zpátečku. Převodovka zarachotí a auto se rozjede. Vyjíždí za město, kde sjede na lesní
cestu. Tam opět vypne motor. Kolmačková se odpoutá a odpoutá i Kolmačku. Ten
nereaguje. Kolmačková vezme Kolmačkovu dlaň a něžně ji políbí. Pak si ji přiloží ke
tváři a pohladí se s ní. Se zavřenýma očima si sjíždí Kolmačkovou rukou přes prsa,
kde se chvíli zastaví, a pak zvolna sjíždí až do rozkroku. Kolmačka se stále dívá před
sebe. Kolmačková pustí Kolmačkovu ruku a ten si ji stáhne zpět do vlastního klína.
Pak odvrátí hlavu a opře se o boční okýnko. Jak dýchá, okýnko se zamlžuje.
Kolmačková:
Dobře, pojedeme, ale kvůli tobě to nedělám.
35. Obraz
Byt Vaněčka – den – interiér
Vaněček je v černých kalhotách a v bílé košili s černou kravatou. V kuchyni
připravuje jídlo Anastázii. Na talířek vyklopí dva dietní párky, k nim přidá lžičku
38
hořčice a lžičku křenu. Vezme tác na který talířek s párky položí a k nim dá ještě dva
rohlíky. To vše pak odnese do pokoje Anastázie. Otevírá si dveře loktem a zavírá
nohou, takže dveře práskají. V předsíni neudrží balanc a párky mu spadnou na
podlahu. Přičupne si, položí tác dá párky zpět na talířek a vrací se zpět do kuchyně.
V polovině cesty si to však rozmyslí, pokrčí rameny (vždyť je to vlastně jedno).
Anastázie leží v posteli a spí. Vaněček si sedne na okraj postele a nahne se nad
Anastázii. Ta se nehýbe a Vaněček se naklání blíž a blíž. Když se skoro dotýkají,
Anastázie otevře oči a oba se leknou.
Anastázie:
Ty budeš jednou moje smrt.
Vaněček:
Tady máte maminko oběd.
Anastázie:
Já mám radši jeden, zato pořádnej…
Anastázie vytasí ruku zatnutou v pěst.
Vaněček:
Nezapomeňte, že jste na dietě.
Anastázie jí rukama. Vezme nožičku párku, smočí ji v hořčici s křenem a pomalu
pojídá, přičemž ji mezi zuby křupají kamínky. Vaněček sleduje hodinky a vypadá
nervózně. Pak se zvedne, jde do svého pokoje, odkud vezme zrcátko na tyči a
pokračuje na balkón. Chvíli se rozhlíží, a pak se podívá do sousedčina okna. Tam je
však prázdno. Půlpánová nikde. Opět se podívá na hodinky a vrací se k Anastázii. Ta
mu podává tác s prázdným talířkem.
Anastázie:
Kam jsi se tak vyparádil? Někdo umřel?
Vaněček:
Nemůžu pořád chodit jako šupák.
Vaněček chce odejít z pokoje, ale Anastázie ho zastaví.
Anastázie:
Ještě počkej.
Anastázie vytáhne z úst zubní protézu a podává ji Vaněčkovi. Ten jen na prázdno
polkne, položí tác a vezme ze stolku skleničku s vodou. Anastázie spustí zuby do
skleničky až to žbluňkne.
Anastázie:
Je možný, aby se mi tam udělal vodní kámen?
39
36. Obraz
Hřbitov – den – exteriér
Vaněček s hrobníkem, který je převlečen za kněze stojí u vykopaného hrobu. Černá
rakev je v hrobě. Vaněček je oblečen celý do černého. Kromě nich dvou vedle hrobu
nikdo nestojí. Hrobník zašmátrá pod kněžským rouchem a vytáhne cigarety. Když
promluví, jeho hlas se udržuje stále ve stejné výšce, bez jakéhokoliv zabarvení. Stejné
tempo, monotónní zvuk.
Hrobník:
A až tam budete házet hlínu, tak s citem, ať mi tu rakev nezaserete
nebo už ji neprodám.
Nabídne Vaněčkovi cigaretu, ten odmítne a pak si sám zapálí.
Hrobník:
Celej den na to nemám, šéfe.
Na konci uličky, která se svažuje k vysoké kamenné soše anděla, se objevuje
osamocená černá postava.
Vaněček:
Už to bude, klidně můžete začít.
Hrobník típne cigaretu a hodí ji do hrobu. Vaněček se na něj vyčítavě podívá.
Hrobník se zatváří provinile.
Hrobník:
Síla zvyku…
Vaněček vytáhne z kapsy lahvičku s kapátkem a udělá si umělé slzy. Postaví se čelem
k hrobu a shrbí se smutkem.
Hrobník:
Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili se zesnulou Anastázií
Vaněčkovou. Byla to dobrá žena…
Hrobník se zasekne. Černá postava, která se blížila uličkou má jasné ženské rysy a
postavila se za Vaněčkem, který dává hrobníkovi rukou znamení aby pokračoval.
Černá postava dá něžně Vaněčkovi ruku na rameno, ten se lekne a začne předstírat
pláč. Černá postava je Potůčková.
Hrobník:
…ve jménu otce, syna i ducha svatého amen.
Hrobník pokropí rakev svěcenou vodou a dá Vaněčkovi pokyn. Ten vezme lopatku a
na rakev hodí hlínu, což vydá dutou ránu. Hrobník jen bolestivě zavře oči. Vaněček
podá lopatku Potůčkové, poprvé se na ni podívá.
40
Vaněček:
Proboha ženská, co tu děláte?
Potůčkové tečou po tvářích slzy, vytáhne kapesník a začne smrkat.
Potůčková:
Takhle bez obřadu, bez lidí, to si vaše matka nezasloužila.
Potůčková nabírá na lopatku velkou hromádku hlíny. Když to hrobník uvidí, přiskočí
k Potůčkové a lopatku ji vezme.
Hrobník:
To je dobrý, to stačí…
Vaněček:
Moc přátel nemáme.
Potůčková podává Vaněčkovi ruku, ten se dívá uličkou, jestli nezahlédne ženu, pro
kterou tohle všechno zorganizoval.
Potůčková:
Upřímnou soustrast.
Vaněček:
Děkuji. A teď půjdeme.
Potůčková:
Vaše matka vás měla moc ráda.
Vaněček:
Já vím.
Vaněček bere Potůčkovou kolem ramen a odvádí ji od hrobu pryč. Ta stále natahuje a
smrká do kapesníku. Mezi tím se za jejich zády objeví čtyři chlapi v montérkách a
vytahují rakev z hrobu. Hrobník pak bere metličku a ometá z rakve hlínu.
Potůčková:
Napadlo… napadlo mě, když je teď takováhle situace… asi budete
chtít být sám, že…
Potůčková na odpověď nečeká a pokračuje.
Potůčková:
Napadlo mě… že bychom mohli zajít někam na skleničku… pietně.
Vaněček:
No, já si myslím, že při této příležitosti…
Potůčková přikyvuje, protože očekává kladnou odpověď.
41
Vaněček:
…bychom měli jít asi každý domů…
Potůčková se ohlédne a uvidí, jak muži odnáší rakev pryč od hrobu. Vaněček si
všimne, že Potůčková si všimla. Vaněček dlouho hledá, co říct a pak se křečovitě
usměje.
Vaněček:
Apríl.
Potůčková se na něj vyčítavě podívá, dá mu facku a beze slova odchází rázným
krokem pryč. Vaněček schází za ní a sedne si na lavičku vedle obřadní místnosti.
Zapálí si cigaretu a dívá se na kamennou sochu anděla, která je teď k němu čelem.
Kolem něj přenesou vytaženou rakev, přičemž hrobník na něj vystřelí natažený palec
a spiklenecky se zakření.
37. Obraz
Cesta autem – noc – exteriér
Celé sídliště je pokryto bílou sněhovou pokrývkou. Je hluboká noc, nikde ani živáčka.
Kolmačková sedí v autě a svým dechem si snaží zahřát ruce. Lucie sedí vedle ní.
Kolmačková se rozhlíží, jestli je nikdo neviděl a pak nastartuje .
Z parkoviště začíná kostrbatě couvat favorit Kolmačkových. Zůstane po něm jen
černý obdélník asfaltu. Lucie je silně rozespalá. Auto je vymrzlé a od úst se jim kouří.
Sedí mlčky, Lucii se zavírají oči. Má na sobě pleteného kulicha, rukavice a silnou
bundu. Pod ní je jen noční košile.
Lucie:
…kdys` mi to chtěla říct?
Kolmačková:
Dáme jen tátovi za vyučenou… spi…
Lucie:
Není tohle únos?
Kolmačková:
To je jen taková hra… na schovávanou.
Lucie:
Mami… A co se stane, až nás najde?
Kolmačková:
Neboj… a spi.
Lucie:
A to budeme hrát celý prázdniny?
42
Kolmačková:
Spi.
Lucie se tváří spokojeně. Auto projíždí kolem továrních zdí, tlustých plechových
potrubí, které lemují cestu a sem tam ji přemostí, aby uhly do některého jiného
podniku. Cesta je prázdná, bez živé duše. Za městem mizí i pouliční osvětlení, ale že
by byla hluboká tma, to se říct nedá. Noc je jasná a když auto projíždí mezi poli,
měsíc v úplňku jiskří na zamrzlé sněhové krustě. Kolmačková se dívá přímo před
sebe, Lucie se nahne a položí ji hlavu na rameno.
Lucie:
V neděli by měla být rodina pohromadě…
Poslední věta už zazní z polospánku. Cesta míří na dálnici a z dálnice zpět na silnici,
až se za svítání vyloupne již známí kostelík a kousek dál dům Vaněčka, kolem
kterého Kolmačková projíždí, aby zastavila o několik set metrů dál u rodinného
domku, který vypadá velmi zchátrale a neudržovaně.
Kolmačková zastaví před brankou, a pak vystoupí. Chvíli se na dům dívá a zvažuje,
zda jít dovnitř. Pak přece jenom zkusí nízkou branku z rezivého pletiva, která je
pootevřená. Kvůli napadané vrstvě sněhu se jí podaří brankou pohnout jen o několik
centimetrů, sotva proklouzne dovnitř. Lucie se vzbudí a zmateně se rozhlíží kolem
sebe.
Lucie:
Kde to jsme?
Kolmačková:
Jsme na místě. Rychle, pojď.
Kolmačková vytáhne Lucii z auta a vede ji do domu. Otevře dveře, vtlačí Lucii
dovnitř a zamkne za ní. Rozhlédne se jestli někoho neuvidí. Jde ke kufru auta, který
otevře a z něj skoro vypadne naštvaný Kolmačka. Lucie začne tlouct na dveře,
protože neví co to má znamenat.
Kolmačka:
Proč to trvá tak dlouho?...ta holka ještě všecko zkazí.
Kolmačková:
Dělej.
Kolmačka se pomalu šourá z kufru, ale zapomene za sebou nohu.
Kolmačková:
Co děláš?
Kolmačka:
Přeležel jsem si ji.
43
Kolmačková ho vezme pod paží a oběhne dům zezadu, kde je ještě jeden vchod. Ten
odemkne a nechá Kolmačku čekat. Pak rychle oběhne dům a odemkne Lucii. Ta má
rozkročené nohy a sepnuté ruce před sebou.
Lucie:
Chci domů.
Kolmačková:
Nějak se to zaseklo. Pojď, vezmeme tašky.
Kolmačková jde k autu a Lucie jde pomalu a nevěřícně za ní.
38. Obraz
Nový dům Kolmačků – noc – interiér
V kuchyni je posunutý stůl, vedle něj je zaklapnutý poklop, který není příliš nápadný.
Kolmačková položí tašku na podlahu a stůl posune na poklop. Pak jde k vypínači.
Kolmačkova tvář je zkřivena překvapením. Teprve mu dochází, co vše jeho plán na
záchranu znamená. Světlo však zháší a Kolmačkova tvář mizí. Ve zvuku jen slyšíme,
že Kolmačka udělal krok a o něco zakopl.
39. Obraz
Byt Vaněčka – den – interiér
Vaněček sedí v pyžamu na posteli. Je rozcuchaný a pomačkaný spánkem. Promne si
obličej a jde ke svému dalekohledu. Sehne se a podívá se. To, co vidí ho však zaujme
natolik, že si k dalekohledu pomalinku sedá. Pak se opře do křesla, aby ve zmatku
vyskočil a běžel do koupelny. Až teď se podaří i nám nahlédnout do dalekohledu,
který je namířený na nové obydlí Kolmačkových. Před domem je zaparkované auto,
kouří se z komína a z korby Avie se snáší několik kusů nábytku a plno velkých krabic
s krámy.
Vaněček se najednou v pokoji objevuje jen ve slipech s mokrými, ale sčesanými
vlasy. Obřadně vytáhne ze skříně svůj dres a začne se do něho soukat. Když se křídlo
skříně otevře vlastní váhou, vidíme za zrcadlem zastrkané další fotografie jeho, muže
s odříznutou hlavou v cyklistickém dresu a za nimi poznáváme také Kolmačkovou za
mlada. Na Kolmačkovi je vidět, že na tento okamžik čekal velmi dlouho. Když je
patřičně nastrojený, se stejnou obřadností sundá i zavěšené kolo.
40. Obraz
Před novým domem Kolmačků – den – exteriér
Dva stěhováci zrovna sundávají poslední krabici z korby a staví ji k dalším, kterých je
teď plný dvorek. Kolmačková je po jedné nosí do domů. Na práh vychází Lucie, která
očividně právě vstala. Trochu zmateně se kolem sebe rozhlíží.
Lucie:
Co to je? Neříkala jsi, že je to na chvíli?
44
Kolmačková kolem ní projde s krabicí a nepromluví.
Lucie:
Co to má znamenat všechny tyhle věci? Co zůstalo tátovi?
Kolmačková:
Ten už je nebude potřebovat…
Lucie:
Jak nebude potřebovat? Já tady v tý prdeli nebudu…
Kolmačková:
Lucie!
Lucie:
Jsi lhářka…
Kolmačková:
Rozmyslela jsem si to.
Lucie za sebou práskne dveřmi a podlouhlá tabulka se s řinkotem rozletí na několik
kusů, které dopadnou dovnitř domu. Kolmačková si otře pot z čela a sedne si na jednu
z beden. Po ulici se belhá postava obalená sněhem, vedoucí kolo vedle sebe. Je to
Vaněček, kterého na kluzkém povrchu zradily galusky. Když prochází kolem plotu
Kolmačků, odvrátí hlavu a nedívá se přes plot, ale Kolmačková si ho všimne.
Kolmačková:
Vašku! Je to možný? Jsi to ty?
Vaněček:
Ježíši, Marie, tak tebe bych tu nečekal…
Kolmačková:
Kolik je to už let? Devatenáct?
Vaněček:
Dvacet.
Vaněček ze sebe vyhrkne číslovku bez rozmyslu. Kolmačková se nahne přes plot a
zadívá se na něj se zvláštním výrazem napolo tápavým, napolo překvapivým. Jak tak
stojí, pokouší se o něj zima. Přece jenom tenký přiléhavý dres není příliš výhřevný a
zmijovka to nezachrání.
Kolmačková:
To je zvláštní…
Vaněček:
Ále, jedu náhodou kolem…
Kolmačková:
45
Byla bych přísahala, že jsem tě viděla přesně takto, když jsi se byl
s námi rozloučit. Vypadáš pořád stejně…
Vaněček:
S tebou… člověk se musí pořád udržovat v kondici.
Vaněček začíná modrat najednou mu kolo vypadne z rukou a volně se skácí na silici.
On však zůstane ve stejné pozici. Kolmačková už by chtěla hovor ukončit, ale neví
jak slušně vycouvat. A tak začne přeskládávat bedny z jedné hromady na druhou,
jako by něco hledala. Postupně tak zastavuje Vaněčka.
Kolmačková:
Máti je na tom líp?
Vaněček:
Jo… Co Karel? Jen a tom hůř?
Kolmačková:
Jo.
Kolmačková chvíli zaváhá. Sehne se ke krabicím, aby nedala Vaněčkovi na odiv své
rozpaky. Ten využije situace a odhodlá se. Opatrně se zvedá pro kolo, což trvá
několikanásobně déle než normálně. Když se Kolmačková zvedne od krabic, Vaněčka
není vidět. Rozhlédne se kolem sebe, ale uslyší Vaněčkovo sténání a pomalé
narovnávání někde pod sebou. Vaněček se narovná i s kolem, vítězoslavně a zároveň
křečovitě se usměje.
Kolmačková:
Umřel.
Vaněčkovi kolo zase spadne. Jeho hranou lítost přemůže lítost skutečná. Podívá se na
kolo, jestli je v pořádku.
Vaněček:
Upřímnou… upřímnou radost z toho mám…
Kolmačková:
Po těch letech… vždyť je to pryč.
Vaněček:
Nikdy!
Z domu vychází Lucie, která se mezitím převlékla a sbalila. Prochází kolem
Kolmačkové aniž by něco řekla.
Kolmačková:
Kam si milá dámo myslíš, že jdeš?
Lucie:
Za tátou.
46
Kolmačková (k Vaněčkovi):
Ještě se z toho nevzpamatovala.
Kolmačková po ní skočí a chytne ji kolem ramen. Vaněček se jen stěží otočí za Lucií
a Kolmačkovou, která ji vede zpět do branky.
Vaněček:
To je kdo?
Kolmačková:
To je moje dcera Lucie. Lucie, tohle je pan Vaněček, kamarád z mládí.
Lucie:
Koukám, že v tom středověku zůstal.
Kolmačková:
Je rozrušená, díky, že ses zastavil…
Vaněček natáhne pomalu s bolestivou grimasou ruku, ale Lucie mu ji nepodá.
S Kolmačkovou kolem něj projdou a zachází do dveří, které za nimi zapadnou a
nechají Vaněčka samotného s jeho zimou. Ohne se pro kolo a jen velmi zvolna se
rozchází k domovu.
41. Obraz
Sklep nového Kolmačkova domu – den – interiér
Sklep se skládá ze dvou místností. Do sklepa se dá vejít jen poklopem v podlaze,
která je sama o sobě těžká a kvůli bezpečnosti na ni Kolmačková ještě staví těžký
stůl. V jedné místnosti jsou všelijaké zavařeniny, staré oblečení, spousta starých knih,
vyhozená stará pračka, lyže, kočárek… nepořádek, který se nevešel na půdu a nikdo
ho neměl to srdce vyhodit.
Je zde také studna, která je zakryta betonovými pláty, které se ale dají odsunout.
V druhé místnosti je kotel, obrovská hromada brambor a v současné chvíli i něco jako
postel, která je za kotlem schovaná. Z ní vykukuje Kolmačka. Obě místnosti oddělují
plechové dveře. Dvakrát ve sklepě zhasne a rozsvítí se. To je tajné znamení.
Kolmačka vychází ženě v ústrety. Ta v ruce drží přenosku s jídlem.
Kolmačka:
Ty jsi mě normálně pohřbila...
Kolmačková:
Byl to tvůj nápad.
Kolmačková rozloží přepravku a z kapsy vytáhne příbor. Kolmačka si vezme první
kastrolek s polévkou a hladově se do ní pustí.
Kolmačka:
To, že to tu vypadá jak v hrobce, ještě neznamená… Mohla jsi mu říct
něco jinýho… třeba že jsem někam odjel.
47
Kolmačková:
Nebo že jsi zavřenej.
Kolmačka:
Vaněček. Idiot.
Kolmačka procedí skrz polévku.
Kolmačková:
Tak jak jsi se měl?
Kolmačkovi zaskočí a přísně se na Kolmačkovou podívá, při tom mu ze rtů visí
několik nudlí. Ozve se melodie klaksonu.
42. Obraz
Před novým domem Kolmačků – den – exteriér
Před domem stojí Vaněček se svým nablýskaným autem. Zatroubí, což místo táhlého
tónu vydá melodii. Pak vystoupí, obejde auto a opře se o blatník. Tentokrát je
oblečený do péřové bundy a šusťákových kalhot se čtyřmi pruhy. Na hlavě má
kšiltovku s nápisem ADIBAS. Kolmačková otevírá dveře, v jejichž výplni je místo
skleněné tabulky kus papírového kartonu.
Vaněček:
Chtěl bych se omluvit za včerejšek…
Kolmačková:
Nemusíš se omlouvat.
Vaněček:
Napadlo mě, že by ses mohla chtít projet. Že nechceš být sama…
Kolmačková:
To je od tebe moc milý, ale já se ještě… nevzpamatovala.
Vaněček:
Mám zimní gumy…
Vaněček kousek poodstoupí a kopne do předního kola. Kolmačková se rozpačitě
usměje.
43. Obraz
Sklep nového Kolmačkova domu – den – interiér
Kolmačka vystrkuje hlavu ze sklepa a snaží se, aby mu neuniklo žádné slovo.
Kolmačková m.o.:
Obávám se, že tě budu muset zase odmítnout.
48
Vaněček m.o.:
Proč, proboha… Karel je v pánu…
Kolmačková m.o.:
Jako by tu s námi stále byl… kam jdeš Lucie?
44. Obraz
Před novým domem Kolmačků – den – exteriér
Zpoza domu vychází Lucie, která v ruce drží kříž, na kterém je cedulka Karel
Kolmačka. Lucie přichází k vysoké zdi, která s domem sousedí, a zde kříž začne
zatloukat do země. Když Lucie prochází kolem Kolmačkové s Vaněčkem, usměje se
provokativně na Kolmačkovou. Ta je v rozpacích. Kolmačka rychle zavírá poklop,
který ale neudrží, takže to vydá ránu. Vaněček zpozorní, protože ho rána trochu mate.
Kolmačková:
…to, to je od tebe moc milé, Lucinko…
Lucie m.o.:
Nejsem žádná Lucinka.
Vaněček m.o.:
Můžeme jet všichni tři… přijít na jiný myšlenky…
Kolmačková m.o.:
Dnes ne, promiň.
Kolmačková zavře dveře, Vaněček kopne znovu do pneumatiky, ale tentokrát
naštvaně. Začne houkat alarm. Vaněček rychle z kapsy vytáhne klíče a alarm vypne.
45. Obraz
Nový dům Kolmačků – den – interiér
Je to přízemní domek starého stylu. Dlouhá nudle. V přízemí je jen kuchyně spojená
s jídelnou, pokoj, kde Kolmačková i Lucie spí, a koupelna se záchodem. Po pokoji
jsou ještě nevybalené krabice. Lucie stojí u okna a dívá se někam na obzor.
Kolmačková k ní přichází zezadu, pohladí ji po vlasech a políbí ji na hlavu. Dialog je
natáčený z venku. Obě postavy jsou za filtrem odrazu venkovního prostoru.
Kolmačková:
Co mi se tu za mlada vyblbli. Támhle pod lesem jsme v tuhle dobu
vždycky jezdili na igelitu.
Lucie:
S tátou?
Kolmačková si Lucii přitáhne na prsa a zezadu ji obejme.
Kolmačková:
Měla by ses jít projít. Seznámit se…
49
Lucie:
Můžu za to já, že?
Kolmačková:
Kdepak.
Lucie:
Já tomu nerozumím…
Kolmačková:
Ani já…
Kolmačková odchází ze záběru, Lucie stojí za oknem. Lucie se pak ohlédne a jde za
Kolmačkovou. Kamera klouže po zdi domu, až se zastaví v druhém okně, kde je
Lucie i Kolmačková. Kolmačková stele postel.
Lucie:
Víš co je dnes za den?
Kolmačková nereaguje, stele pořád dál. Kamera odjíždí do nadhledu, kde se v celé
kráse ukáže celý dům.
46. Obraz
Vaněčkův byt – noc – interiér
Vaněček je doma jen v trenkách a nátělníku. Otevře lahvičku s nápisem NE – ráno.
Vysype obsah dlaně Anastázii do úst a podá ji sklenici vody na zapití.
Anastázie:
Kdo jinej by ti takhle zobal z ruky?
Vaněček neodpovídá. Zrovna vyprazdňuje do záchodu obsah bažantů, když se ozve
zvonek u dveří. Otře si ruce do ručníku a spěchá je otevřít. Anastázie ho jen přejede
očima, když prochází.
Anastázie:
To bude tvoje svědomí…
Vaněček:
Co vám do těch prášků dali?
Vaněček otevře dveře a za nimi stojí Půlpánová. Vaněček si chce zakrýt citlivá místa,
ale nakonec rezignuje a opře se o futra dveří. Půlpánová za zády drží kytici karafiátů.
Půlpánová:
Já jsem se přišla omluvit, že jsem nepřišla na ten pohřeb, byla jsem…
pracovně mimo.
Půlpánová vytáhne kytici zpoza zad, ale Vaněček, který by ještě nedávno vzrušením
nedýchal, je naprosto chladný.
50
Vaněček:
To jste nemusela, teď už je to stejně jedno…
Půlpánová:
Přemýšlela jsem jak to odčinit a napadlo mě, že … zkrátka nejsem
dobrá kuchařka ani hospodyňka a ve výběru dárků jsem naprosto
příšerná… přesto je tu ale jedna věc, kterou bych vám ráda dala…
Vaněček:
To má být nějaká hádanka?
Vaněček si vychutnává rozpaky Půlpánové.
Anastázie m.o.:
Jestli je to ta kurva od vedle, tak jí řekni, že nám ještě dluží kafe za
minule.
Půlpánová se nejdřív lekne, ale pak pochopí. Vaněček jen pokrčí rameny.
Vaněček:
Udělalo se jí líp…
Vaněček za sebou práskne dveřmi, a když prochází kolem koše, kytici vyhodí, přitom
se blaženě usměje.
47.Obraz
Nový dům Kolmačkových – den – interiér
Lucie si balí batoh. Cpe si ho oblečením a jídlem. Přitom kouše do jablka. Oblékne se,
ohlédne jako by ještě naposledy zapochybovala, a pak vykročí ven.
48. Obraz
Ulice, uličky, pole a les městyse – den – exteriér
Lucie přijde k zastávce autobusu a začne studovat jízdní řád. Podívá se na hodinky a
rozčílením kopne do odpadkového koše, který je k zastávce připevněný. Ten povolí a
spadne na zem. Lucie do něj ještě několikrát kopne, až sjede ze stráně někam
k zamrzlému potoku. Lucie se rozběhne, potok přeskočí a dere se na protější mez.
Sníh je docela hluboký, a tak její snažení vyžaduje velké vypětí. Pak se boří kousek
po poli až narazí na polní cestu. Ta je rozdrásaná od kmenů stromů a pneumatik
traktoru, jak po ní lesníci stahují stromy. Jde se po ní však mnohem lépe než
v závějích sněhu. Lucie prochází lesem až vyjde pod zasněženou loukou, která stoupá
vzhůru.
Lucie si stoupne zády ke svahu a volným pádem spadne na zem. Začne pak mávat
rukama a nohama, aby udělala ve sněhu anděla.
51
49. Obraz
Úřad práce – den – interiér
Kolmačková sedí v kanceláři, která připomíná spíše kukaň. Je celá dřevěná o
rozměrech dva krát jeden metr. Naproti ní sedí úřednice. Za úřednicí pokračuje
místnost, která je propojena s ostatními kukaněmi. Úřednici je asi pětadvacet. Na sobě
má slušivý kostýmek a chová se naprosto suverénně.
Úřednice:
Teď, když jsme vás zaregistrovali, podíváme se na nějaká volná místa.
Máte nějakou představu?
Kolmačková:
Mně je to jedno.
Úřednice:
Nebudu vám nic předstírat. Ve vašem věku to nebude jednoduché…
hlavně jste nepracovala patnáct let…
Kolmačková z tašky vytáhne balíček kafe a postaví ho na stůl. Úřednici to očividně
překvapí.
Úřednice:
Od té doby se ledasco změnilo.
Kolmačková:
Nepovídejte.
Kolmačková se nedá a zabojuje. Posune balíček ještě víc před sebe a při tom se
upřeně dívá před sebe. Úřednice ťuká něco do počítače.
Kolmačková:
Prosím vás… jsem sama s dcerou…
Úřednice:
To nezáleží na mně, my zde jen práci zprostředkováváme… teď před
Vánoci se tu ale něco najde…
Kolmačková sáhne do tašky pro obálku. Vtom se úřednice lekne a protože je na
jezdící židli, odrazí se od stolové desky a vykoukne do propojovací místnosti. Pak se
stejnou technikou vrátí zpět.
Úřednice:
To si zase hezky schovejte… napíšu vám zde nějaký kontakt, půjdete
se zeptat, a pak mi přijdete říct.
Úřednice vzhlédne od počítače a rychle se opraví.
Úřednice:
…a nebo zavoláte.
52
Kolmačková obálku schová do tašky a s úlevou si oddechne. Vezme si lísteček od
úřednice a má se k odchodu. Úřednice ještě zvedne balíček kávy demonstrativně do
vzduchu, že si něco zapomněla, ale Kolmačková se jen usměje a zavře za sebou
prosklené dveře.
50. Obraz
Pole a les městyse – den – exteriér
Lucie leží na zádech a pořád máchá rukama a nohama. Když kamera odjede, odkryje
se nám několik andělů vytlačených do sněhové pokrývky louky. Lucie leží už několik
metrů nad cestou. Najednou ze z vrchu ozve křik. Lucie zvedne hlavu a vidí, jak se na
ni řítí lidé na linoleu, které je asi metr a půl široké a dva metry dlouhé. Na něm sedí tři
kluci, mezi nimi Mirek. Lucie odskočí a podivné sáňky zastaví na cestě. Za chvíli se
objeví další dvě linolea obsazená podobnými smíšenými posádkami. Skoro všichni na
sobě mají ušanky, zateplené kalhoty, vaťáky a kanady, takže to vypadá jako nová
invaze sovětských vojsk. Z první trojice promluví nejsmělejší kluk v ušance.
Rozhlédne se po Luciiných výtvorech.
Kluk v ušance:
Nechybělo moc a bylo po tobě, anděli.
Lucie se začne oprašovat a jde si pro batůžek, který nechala dole u cesty.
Lucie:
Žádná škoda.
Mezi tím zastavují i ostatní posádky. Smějí se a oprašují ze sebe sníh. Mirek si sundá
brýle, protože jsou zamlžené, čistí si je kapesníkem. Když si je nasadí, podívá se na
Lucii a usměje se. Pak vezme batoh a podá ho Lucii. Ta mu ho vytrhne z rukou a
probodne ho očima. Kluk v kulichu s bambulí se osmělí a také promluví.
Kluk v kulichu s bambulí:
Hele, jestli jde tady o to…
Ukáže směrem k rozježděným andělům.
Kluk v kulichu s bambulí:
…tak tomu se dá pomoct.
Kluk v kulichu s bambulí se rozběhne a skočí po zádech do sněhu a začne mávat
rukama a nohama. Několik přítomných se k němu připojí. V přítomných slečnách se
probudí žárlivost. Něco si šuškají, ukazují na Lucii, a pak vybuchnou smíchem.
Mirek:
Můžeš jet s náma… jestli chceš…
Lucie na něj hodí ten nejpohrdavější pohled jakého je schopna.
Lucie:
To že sem se nechala málem přejet ještě neznamená, že jsem sebevrah.
53
Kluk v ušance:
Auč…
Kluk v ušance zatřepe rukou a pak si dá ukazováček do pusy.
Kluk v ušance:
…ostrá jako břitva.
Lucie už déle nečeká a odchází pryč. Cestou ještě vrazí do slečen, které opět vybuchly
v smích. Ostatní se vydávají do kopce. Linolea táhnou za sebou. Mirek se ještě za
Lucií dívá, ale kluk s ušankou do něj zezadu strčí a i on se pohne v jejich směru.
51. Obraz
Sklep nového Kolmačkova domu – den – interiér
Kolmačka má kolem sebe rozházených pár krabic s autíčky. Sedí u stolku a vyřezává
něco z malého špalku. Kolem něj už je několik vyrobených postaviček. Nejsou to
zrovna výtvory akademického sochaře. Asi dvaceticentimetrové špalíky jsou hrubě
otesané a mají lidskou siluetu. Místo údů jsou však vsazeny klacky a místo hlavy je
napíchnutá brambora. Když se otevře poklop, do sklepa vlítne ostrý cíp světla, před
kterým si Kolmačka schová oči. Kolmačková přináší jídlo a prázdný kbelík, který
postaví vedle podobného kbelíku stojícího u schodů. Kolmačka sedí a dělá, že je
zabrán do práce.
Kolmačka:
Kde jsi byla?
Kolmačková:
Byla jsem shánět práci.
Kolmačka:
A je to tady.
Kolmačka odhodí vše, co má v ruce, na podlahu. Pak vezme nohavici kalhot
Kolmačkové a vyhrne ji nad lýtko.
Kolmačka:
To už sis taky přestala holit nohy?
Kolmačková:
Dávno…ale to s tím nemá nic společnýho.
Kolmačka vstane a začne nervózně popocházet.
Kolmačka:
Nikdy bys nemusela pracovat, kdyby se to nestalo…
Kolmačková:
Mně to nevadí.
54
Kolmačková nezakryje nadšení, skoro radostně vykřikne.
Kolmačka:
Ale mně jo…
Kolmačka stále vyřezává, ani se na Kolmačkovou nepodívá. Ta rozloží přepravku na
jídlo a starou sebere.
Kolmačková:
Nemáme na výběr.
Kolmačka si sedne a dá se do jídla. Je naštvaný, ale hlad je silnější než zloba.
Kolmačková vezme kbelík s výkaly, který je přikrytý překližkovou deskou.
Kolmačka:
Potřeboval bych se vykoupat…
Kolmačková:
Zítra nebudu dávat na poklop stůl, můžeš se dopoledne vykoupat.
Vezmu Lucii s sebou.
Kolmačková odchází a Kolmačka ji padne k nohám. Obejme ji kolem kolen a pevně ji
stiskne.
Kolmačka:
Kam?
Kolmačková stojí bez hnutí, dívá se nahoru.
Kolmačková:
Na kontaktní místo…
Kolmačková se tváří tajemně.
Kolmačka:
Řekni, že nejsem k ničemu.
Kolmačková ho pohladí po hlavě.
Kolmačková:
Nejsi k ničemu. Můžeme tý frašky nechat…
Kolmačka:
To ne.
Kolmačka se nadechne k naprosté rozhodnosti.
Kolmačková:
Už je načase, abys mě pustil…
55
Z Kolmačky rozhodnost najednou vyprchá.
Kolmačková:
Za chvíli přijde Lucie.
Kolmačka povolí sevření a Kolmačková odchází ostrý cíp světla zmizí se zaklapnutím
dveří. Žárovka slabě zabliká.
52. Obraz
Nový dům Kolmačků – noc – interiér
Celý byt je zhasnutý až na jednu malou lampičku, která osvětluje Kolmačkovou, která
si čte inzeráty s prací. Lucie leží vedle ní a je odvrácena na druhou stranu, utopená ve
stínu. Kolmačková si sundá brýle a položí je na stolek. Když se podívá naproti sobě,
vidí svůj odraz v zrcadle. Je hned za dveřmi. Je to zrcadlo se šminkami a malou
židličkou pod ní. Vidí sebe a Lucii. Mluví nejprve k odrazu zrcadla.
Kolmačková:
Jak bylo?
Lucie:
Normálně.
Kolmačková:
Zvládneme to, neboj…
Lucie se nehýbe. Kolmačková se otočí k ní.
Kolmačková:
Až ti to vysvětlím, tak to pochopíš, ale teď nemůžu.
Lucie:
Jsou všichni chlapi takoví kreténi?
Kolmačková nečekala tuto reakci. Zaklapne knihu a do tváře se jí vrátí úsměv.
Kolmačková:
Tady už si někdo začíná zvykat…
Kolmačková se nahne k Lucii a rošťácky s ní zatřese.
Lucie:
Ani ne… Jsou nebo nejsou…
Kolmačková se chvíli zamyslí.
Kolmačková:
Nejsou… Někdo je menší kretén a někdo větší.
Lucie zhluboka vzdychne zklamáním.
56
53. Obraz
Sklep nového Kolmačkova domu – noc – interiér
Kolmačka leží ve sklepě ve své posteli a dívá se do stropu, kde kolem žlutého světla
tančí můra. Jak nekoordinuje svoje pohyby a chce se dostat co nejblíže světlu, občas
narazí do baňatého skla žárovky a ta zazvoní v neurčitém tónu. Kolmačka to nevydrží,
vstane z postele, vezme botu a je rozhodnutý ji zabít. Postaví si stoličku pod světlo a
když se na ni postaví, skoro se jí dotýká. Cítí její teplo a tak jen zavře oči a chvíli se
nechá ve stavu snění. Pak oči otevře, sleze ze stoličky a zhasne. Nechá sebe i můru
pohltit neprostupnou tmou. Tlumeně k němu doléhají hlasy jeho rodiny.
Kolmačková m.o.:
Dobrou noc.
54. Obraz
Před supermarketem – den – exteriér
Vaněček přijíždí se svojí škodovkou. Projíždí parkovištěm, až zastaví nedaleko místa,
kde chce zaparkovat. Otočí si kšiltovku kšiltem dozadu a prudce se rozjede. Když je
těsně před místem, kde chce zaparkovat, prudce zatáhne ruční brzdu a otočí volantem.
Zaparkuje přesně do mezery mezi dvě auta. Pak si kšilt otočí dopředu a vystoupí.
Rozhlédne se kolem sebe, a když zjistí, že ho nikdo nesledoval, nasadí zklamaný
výraz. Dálkovým ovládáním zamkne auto a vejde služebním vchodem do
supermarketu.
55. Obraz
Supermarket – den – interiér
Mirek po prodejně tlačí vozík. Stojí u regálu s elektronikou a sleduje televizi,
v dopoledních hodinách je na programu nějaká telenovela, což Mirkovi zjevně nevadí.
Přichází k němu Vaněček, který se k němu začne plížit, až ho prudce chytne za
rameno. Mirek se lekne, ale rychle se uklidní.
Vaněček:
Takhle by to nešlo, mladej.
Mirek:
Co by nešlo? Sleduju…
Vaněček:
To vidím, ale parchanti zlodějský by ti odnesli půl krámu…
Mirek:
To není pravda, říkal jste nenápadně, sleduju lidi v odrazu obrazovky.
Vaněček se na něj nevěřícně podívá, a pak se sehne, aby se přesvědčil, jestli je něco
vidět.
57
Vaněček:
To tak. Chtěl jsem ti svěřit důležitý úkol, ale vidím, že to raději udělám
sám. Půjdeš se mnou a budeš mě sledovat.
Mirek:
Rozkaz.
Vaněček:
Máme tu novou prodavačku, musíme ji otestovat.
Vaněček jde s Mirkem po obchodě a vybírá velké krabice, které vždy otevře a do nich
dá nějakou menší krabici či jiné zboží. Když má vozík zpola plný, zamíří
k pokladnám.
Vaněček:
Musíme prověřit, zda dodržují vnitřní předpisy.
Když přijedou k pokladně, prodavačka se na ně usměje ještě neopotřebovaným
úsměvem. Vaněček úsměv opětuje, Mirek se začne kolem sebe nervózně ohlížet.
Když prodavačka otevře první velkou krabici s varnou konvicí, vypadne na ni
krabička s lepicí páskou. Její úsměv poněkud ztvrdne. Když na ni i z varné konvice
vypadnou čokoládové tyčinky, nesměje se.
Prodavačka:
To je také vaše?
Vaněček na úsměvu neztratí, dokonce se jeho úsměv a spokojený výraz prohloubí. Za
nimi se začíná tvořit menší fronta. Zákazníci se baví, někteří pohoršeni povykují.
Když prodavačka nachází i v ostatních krabicích nepatřičné zboží, zavolá telefonem
ochranku. Mirek se začíná nervózně potit. Všimne si, že k pokladně míří i
Kolmačková s Lucií, kteří zůstanou stát za pokladnou. Vaněček si jí však nevšimne.
Dál si vychutnává pocit falešného zloděje, který svoji pravou totožnost odhalí až na
poslední chvíli. Mirek nemůže z Lucie strhnout oči a ta si toho všimne. Schová se za
záda Kolmačkové a jen sem tam vykukuje.
Mezitím přichází další jeho kolega, který přichází za prodavačkou. Nahne se k ní a ta
mu něco pošeptá. On jen přikyvuje hlavou a usmívá se. Náhle Vaněček uvidí
Kolmačkovou a trochu se zarazí. Když zpoza jejích zad vykoukne Lucie, zarazí se
víc. Lucie se podívá na Mirka, ale pak sjede na Vaněčkův pohled a zatváří se kysele.
Vaněček se podívá na prodavačku, na zboží a znovu na Kolmačkovou. Ta přistoupí
k právě příchozímu kolegovi a na něco se ho zeptá, to však Vaněček neslyší. Kolega
jen natáhne ruku, v její směru Kolmačková odchází. Lucie se ještě ohlíží za Mirkem,
Kolmačková ji však táhne pryč. Vaněček zcela konsternován vytahuje průkaz a
ukazuje ho prodavačce. Mluví však tak nahlas aby to slyšela celá fronta. Očima však
stále sleduje odcházející Kolmačkovou. Mirek se vrátí do reality a taktéž vytáhne
čerstvou průkazku, se kterou se otočí, aby i ti za ním dobře viděli.
Vaněček:
Obchodní detektiv. Dobrá práce.
58
56. Obraz
Supermarket – místnost pro detektivy – den – interiér
Vaněček sedí opřen do křesla v místnosti s monitory. Dlaně má sepnuty za hlavou a
nevypadá, že by sledoval obrazovky. Přichází jeho kolega a dává mu štos fotografií.
Kolega:
Máme tu od policie nějaký hledaný osoby, tak se na to podívej.
Vaněček vezme listy papírů, kde jsou na A4 na kopírce vyjety fotografie se jmény.
Mezi nimi je i fotografie Kolmačky.
Vaněček:
Někdo nám tu vstal z mrtvých…
Vaněček se sám zarazí nad tím co právě řekl.
Kolmačka:
Na chvíli si odskočím…
57. Obraz
Nový dům Kolmačků – den – interiér
Kolmačka vylézá ze sklepa. Jde rovnou do koupelny, ale tam se lekne. Ve vaně plave
kapr. Kolmačka se podrbe na hlavě, pak napustí lavór, a kapra do něj hodí.
Vypuštěnou vanu vypláchne a začne si do vany napouštět horkou vodu. Koupelna je
celkem bíle sterilní, nad vanou jsou natažené šňůry na prádlo, ze kterých visí několik
kusů oblečení. V rohu pod oknem je potom velký proutěný koš na prádlo.
Po chvilce si Kolmačka uvědomí, že je hlučný, a tak pustí sprchu a nechá téct sprchu
pod vodou. Nemůže najít své holení, a tak sáhne po strojku na nohy, který je
Kolmačkové nebo Lucie. Překvapivě si ho prohlíží, ale pak se dá do holení. Místo
pěny použije sprchový gel. Když se svlékne do naha, strčí nohu do horké vody a
ihned ji vytáhne, má však labužnický výraz ve tváři, který utne až zvuk klíčů
v zámku.
Kolmačková m.o.:
…a jdi se umejt, než si vezmeš to jídlo.
Kolmačka se lekne a začne panikařit. Podívá se na kapra v lavóru, na napuštěnou
vanu a směrem ke dveřím.
Lucie vkročí do koupelny, kde je plná vana horké vody. Celá koupelna je zamlžená a
zapařená. Kolmačka nikde. Ve vaně plave kapr břichem nahoru. Lucie se na kapra
podívá a chvíli hledá slova. Kolmačková postaví malý vánoční stromeček do kouta a
posouvá stůl na své místo.
Lucie m.o.:
Mami, ten kapr si asi napustil teplou vodu.
59
Kolmačková:
Tak to máme polívku pro celou charitu… hlavně si umyj ty ruce…
Kolmačková se usměje, jako by to byl nějaký vtip, ale pak jí dojde, že to asi nebyl
kapr, kdo vodu napustil. Kolmačková jde rychle do koupelny a rozhlíží se kolem
sebe. Kolmačka vše pozoruje mrňavými škvírami z proutěného koše.
Lucie:
Divný, co? Rafinovaný způsob sebevraždy.
Kolmačková:
Chudák.
Lucie:
Nebo byl radioaktivní.
Kolmačková se rozhlíží pátravě kolem, a pak se podívá na prádelní koš. Chytne Lucii
za ruce a podívá se jí přímo do očí.
Kolmačková:
Máslo.
Lucie se udělá bublinu ze žvýkačky, a ta jak praskne, přilepí se jí k nosu.
Kolmačková:
Zapomněli jsme máslo.
Lucie:
No jasně…
Lucie odchází pryč. Kolmačková otevírá koš, odkud se hrabe Kolmačka.
Kolmačka:
Jste tu moc brzy.
Kolmačková:
Je skoro poledne.
Kolmačka:
A jak to tam dole mám asi poznat, bez hodin…
Před domem zastaví Vaněčkovo auto a zatroubí známou melodii. Kolmačková rychle
zavře koš, pak ho zase rychle otevře a spěchá s Kolmačkou k poklopu ke sklepu.
Společně odtlačí stůl a otevřou poklop…
Kolmačka:
Zabiju ho, zabiju tebe a pak i sebe… myslím to vážně, už jsem zabil…
Kolmačková:
Kapr se nepočítá, zalez do nory, šelmo.
60
58. Obraz
Před novým domem Kolmačků – den – exteriér
Vaněček stojí opřený o auto. Chvíli si ještě zkouší různé pozice a čeká, která by
mohla nejvíc zabrat, která je nejvíc sexy. Kolmačková otevírá dveře a jde směrem
k brance.
Vaněček:
Chtěl jsem, aby sis nemyslela… já tam nekradl…
Kolmačková:
Ne? To jen tak vypadalo.
Vaněček:
Abys tomu rozuměla, já jsem detektiv.
Kolmačková jen pokyvuje hlavou.
Vaněček:
Obchodní detektiv… jak jinak si myslíš, že bych k tomu přišel…
Vaněček chce zase kopnout do pneumatiky, ale rozmyslí si to a mírně auto poplácá po
kapotě.
Kolmačková:
To se musíš činit…
Vaněček:
Zaměstnanec měsíce. Několikanásobnej…
Kolmačková se otáčí a chce odejít zpět do domu.
Vaněček:
Napadlo mě, že by ses mohla chtít projet?!
Kolmačková:
Já myslím, že ne.
Vaněček otevírá branku a jde ke Kolmačkové. Z kapsy přitom vytahuje zmačkaný kus
papíru, který podává Kolmačkové.
Vaněček:
Já myslím že tě asi přemluvím.
Vaněček mluví skoro pološeptem. Kolmačková otevírá list s Kolmačkovou
podobenkou.
Vaněček:
Není to štěstí? Když se vdova dozví…
61
Vaněček chvilku hledá slova.
Vaněček:
…že není vdova? Uvidíme se zítra v práci.
Kolmačka se vítězoslavně usměje a nasadí si sluneční brýle. Vrátí ke svému autu a na
rozloučenou ještě zatroubí. Když však zkouší startovat, motor se zadrhne a baterie dá
najevo, že pozbyla síly. Vaněček otevře dveře.
Vaněček:
Nemohla bys do mě… zatlačit?
Kolmačková zmačká v ruce papír a jde do domu. Vaněček se opře do sloupku u dveří
a několikrát podklouzne a spadne. Nakonec se mu podaří autem pohnout z místa.
59. Obraz
Supermarket – interiér – den
Mirek stojí u pokladen a skrz hlavní vchod sleduje dění na parkovišti. Najednou se ve
dveřích objeví Lucie, která Mirka zpozoruje, ale vydá se směrem do supermarketu.
Vezme si košík a pomalu se plouží mezi regály. Mirek si vezme vozík a jde za ní.
Mezi tím si dává nějaké věci do košíku. Lucie se zastaví u chladícího boxu a bere do
ruky máslo. Pak jde pomalu k pokladnám. Mirek jde stále za ní. Když Lucie zastaví,
zastaví se i Mirek. Mezi nimi je stále dostatečná vzdálenost. Lucie se ohlédne, a když
vidí, že Mirek zase stojí a v ruce třímá krabici s rýží a čte si návod k přípravě, naštve
se jeho nedostatečným odhodláním k seznámení a tak vezme máslo a strčí ho do
kapsy. Košík položí na zem a jde rychle k pokladnám. Mirek to uvidí a trochu ho to
vyvede z míry. Nechá vozík vozíkem a spěchá za ní. Projde pokladnami a čeká na
Lucii. Ta když přejde, Mirek ji ukáže svoji průkazku.
Mirek:
Pojďte se mnou slečno a nedělejte žádný problémy.
Lucie se rozhlédne kolem sebe, jestli neztropila větší rozruch, než bylo nutné, a když
zjistí, že to skoro nikdo nezpozoroval, jde za Mirkem. Prochází dlouhou chodbou, až
se zastaví před dveřmi bezpečnostní služby. Mirek vypne všechny monitory, aby
neprozradil rozestavění kamer. Předpis je předpis.
Mirek:
Co to máte v té kapse?
Lucie:
Máslo.
Mirek čekal lež, a tak neví, co má říct. Připravovaná nit otázek se přetrhne a vžene
Mirkovi do obličeje stín zmatenosti.
Mirek:
Teď bych klidně mohl zavolat policii.
62
Lucie:
Jak je libo.
Lucie si sundá bundu a posadí se na hranu stolu. Mirek popochází po místnosti
s rukama za zády. Lucie si sundá brýle a stáhne si rukáv volného svetru, takže ji
vykoukne rameno obepnuté ramínkem podprsenky. Rozcuchá si vlasy a když se
Mirek otočí, Lucie si odfoukne ofinu, která ji padala přes oči až ke rtům. Mirek se
zastaví s otevřenou pusou. Lucie se snaží o smyslný pohled, ale rovnátka jí to nějak
kazí.
Lucie:
Chceš mě?
Mirek na sucho polkne.
Mirek:
Protentokrát bychom to mohli nechat.
Lucie:
Kdepak, ztrestej mě!
Lucie sleze ze stolu a pomalými pohyby, které by se daly nazvat tancem, se dohoupe
až k Mirkovi. Postaví se k němu zády a začne kroutit zadkem. Mirek ani nedutá.
Mirek:
Já jsem Mirek.
Lucie:
Lucie. Máš auto?
Mirek:
Auto? Kamarád má…
Lucie se kolem něj obtočí a tře se o jeho záda. Pak vezme tužku a na kus papíru
napíše adresu, tu pak strčí do ruky Mirkovi. Upraví si svetr, sepne vlasy do gumičky,
obleče si bundu a nasadí si zpět brýle, čímž zmizí i její pokus o smyslnost.
Lucie:
Tak zítra v pět.
Mirek:
A kde?
Lucie:
Je to ve tvých rukou.
Lucie vezme máslo a odchází z kanceláře. Mirek stojí jako opařený.
63
60. Obraz
Před domem Vaněčka – noc – exteriér
Vaněček zrovna parkuje auto, když před ním zastaví auto pohřební služby. Z něj
vystoupí hrobník a rukou si učeše vlasy. Pak jde dozadu k autu, ale tam už na něj čeká
Vaněček.
Vaněček:
To nebude nutný…
Hrobník se podívá na Vaněčka, a pak na dům, kde jsou rozsvícena všechna okna.
Hrobník:
No, jak myslíte.
Hrobník si vytáhne z krabičky cigaretu a zapálí si. Pak si sedne zpět do auta. Vaněček
jen kroutí hlavou a jde do domu.
61. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
Vaněček sedí ve svém pokoji a do promítačky zakládá osmimilimetrový filmový
pásek. Pouští si ho na bílou stěnu, odkud sundal kolo, které se teď krčí na balkóně.
Obraz je černobílý a vše se odehrává jen pantomimicky. Vaněček si sedne do křesla,
jeho hlava vykrajuje z promítacího plátna černý půlkruh. Na stěně se objeví mladá
Kolmačková s Kolmačkou a Vaněčkem. Sedí na dece v trávě a vše vypadá jako
poklidný piknik. Kolmačka se najednou zvedne a odchází z obrazu. Vaněček se na
Kolmačkovou sápe a snaží se ji políbit, ta se brání. Přichází Kolmačka a v ruce má
kytici, kterou Kolmačkové předá, ta ji nadšeně přijímá. Vaněček se zvedá a odchází
ze záběru. Kolmačka se na ni sápe a chce ji políbit. Kolmačková se brání. Za chvíli do
obrazu vchází Vaněček a ze zad shodí kance. Kolmačková spráskne ruce a pak
vyzkouší Vaněčkovy svaly na ruce. Pak se dívá střídavě na Kolmačku a Vaněčka.
Nakonec se podívá před sebe a zhluboka si vzdychne.
Vaněček v reálu se podívá na vycpanou hlavu kance, kterou má pověšenu na stěně.
Na plátně zatím běží Kolmačková a drží se za ruce s Kolmačkou a Vaněčkem. Běží
na náměstí ke kostelu, který známe z městyse, ve kterém se teď nachází. Na dřevěném
sloupu veřejného osvětlení je připíchnutý plakát, který zve na oblastní cyklistický
závod. Kolmačková se podívá na oba chlapce vedle sebe, ukáže na plakát a pak ukáže
na sebe. Oba kohouti se na sebe přísně podívají.
Na startu stojí několik desítek závodníků. Celé náměstíčko a jeho stromy jsou
ozdobeny pentlemi. Vaněček je ve stejném závodnickém úboru a na stejném kole, na
kterém přijel uvítat Kolmačkovou v současnosti. Závodníci stojí pod dlouhým
transparentem s nápisem START. Kolmačková stojí a mává kapesníkem, menší
obtloustlý muž zvedne pistoli a vystřelí, peloton se dává do pohybu.
Kolmačka s Vaněčkem jsou v čele, ujíždí celé skupině ostatních závodníků. Jejich
závod je nečestný, po cestě se stále pošťuchují. Kolmačka neudrží rovnováhu a padá.
64
U cílové pásky už čeká Kolmačková. Vaněček projíždí jako první. V cíli pouští kolo a
běží za Kolmačkovou, kterou zvedne do vzduchu.
Vaněček v reálu sedí v křesle a na obličeji se mu odráží paprsky z projekce na zdi.
Kolmačka na plátně jde za Vaněčkem a gratuluje mu, přičemž se dívá na
Kolmačkovou a ta na něj.
Na plátně se objeví nový dům Kolmačkových, před kterým čeká Kolmačka s kufrem.
Za chvíli oknem vyskakuje Kolmačková, která si bere kufr a běží k brance, kde se
políbí s Kolmačkem. Kolmačková se ještě ohlédne za rodným domem a utře si
kapesníkem slzy.
V promítačce to cvakne a filmový pás se začne točit na kotouči naprázdno. Vaněček
vstane jde promítačku vypnout.
62. Obraz
Před novým domem Kolmačků – den – exteriér
Před dům předjíždí trabant, který řídí Mirek. Je to trabant kombi a obsah kufru je
zakryt zelenou kostkovanou dekou. Mirek vystoupí a otevře Lucii dveře. Lucie chce
nastoupit, ale v kapse kabátu nahmatá bílou hranatou obálku dopisu, který napsala.
Rychle běží zpět do domu a hned zase vybíhá. Strčí batoh na zadní sedadla a sedne si.
Mirek oběhne auto a sedne si na místo řidiče. Pak se podívá na Lucii, která se
netrpělivě dívá před sebe.
Mirek:
A kam jedeme.
Lucie:
Do Ostravy.
Mirek:
Aha.
Mirek nastartuje trabanta a rozjede se.
63. Obraz
Vaněčkův byt – noc – interiér
V pokoji Anastázie stojí stromeček. Je naproti její posteli u zdi. Vaněček šroubuje na
zeď hodiny s kukačkou a poté vezme obláčky, které jsou z překližky a šroubuje je ke
stropu nad stromečkem. Pod stromečkem jsou jesličky a dřevěné sochy Panenky
Marie a svatého Josefa. Vlevo od nich stojí ještě dřevěné tele a ovce. Za stromečkem
jsou ještě dva velké reproduktory a CD přehrávač. Od Hodin vedou drátky, které
končí někde za deskami mraků. Vaněček si bere pájku a něco za mraky pájí.
Anastázie:
Rok od roku se s tím víc sereš.
65
Vaněček:
Tentokrát to bude epochální….
64. Obraz
Supermarket – den – interiér
Kolmačková sedí za pokladnou a bere zboží, které vždy, když přejede přes scanner
kódu, zapípá. Kolmačková se usmívá na zákaznici a bere od ní peníze. Přichází
Vaněček, který se postaví za ženu a čeká až odejde.
Vaněček:
Dnes večer si obleč něco slušnějšího.
Kolmačková:
Není mě dnes nějak dobře.
Vaněček:
Podruhé už si tě utéct nenechám.
Za Vaněčkem se postaví důchodce a začne skládat nákup na pás.
Kolmačková:
Víš, proč jsem si tě nevybrala?
Vaněček:
Proč?
Kolmačková:
Pro tohle.
Kolmačková pokyne hlavou směrem na Vaněčka. Ten se ohlédne, pak se podívá na
sebe, ale nic nemůže najít.
Vaněček:
Já nevidím nic zvláštního.
Kolmačková:
Já taky ne.
Kolmačková začne markovat důchodcovo zboží, Vaněček odchází. Když
Kolmačková bere od důchodce peníze, Vaněček je zpět. Má v ruce fotografii
Kolmačky, kterou přilepí lepicí páskou na plexisklo vedle pokladny.
Vaněček:
Pro případ, že by sis všimla.
66
65. Obraz
Cesta autem – den – exteriér
Lucie s Mirkem projíždí zasněženou krajinou. Lucie má hlavu opřenou o okýnko a
dívá se na ubíhající cestu. Lucie se podívá na palubovku a pak na Mirka. Ten se
soustředí na cestu.
Lucie:
Má to auto rádio?
Mirek se taky podívá na palubovku a začne mačkat tlačítka, která tam jsou. Pustí tím
stěrače, větrák, v ruce mu zůstane ruční brzda.
Lucie:
Prosté „ne“, by stačilo.
V předním skle se odráží obloha okousaná siluetami stromů. Mirek je velmi nesmělý.
Pokouší se něco říct, ale jen těžko k tomu nachází odvahu.
Mirek:
A to už tam zůstaneš?
Lucie se dívá pořád u okýnka.
Lucie:
Asi jo…
Mirek:
Asi nebo určitě?
Lucie:
Asi určitě.
Mirek:
Takže už se nevrátíš?
Lucie se na Mirka otočí.
Lucie:
Bystrá hlavička.
Mirek zapne pravý blinkr a zastaví u krajnice. Zůstane ve stejné poloze, jako když
řídil. Ruce na volantu, pohled upřený před sebe. Motor si rytmicky bublá.
Lucie:
Co je?
Mirek:
Věříš v lásku na první pohled?
67
Lucie:
To né…
Mirek:
Věříš nebo ne.
Mirek se stále dívá před sebe, ale už se pouští volantu. Lucie se na něj podívá s lítostí.
Mirek:
Já tě nemůžu jen tak odvézt, abys tam zůstala.
Mirek se opatrně podívá na Lucii, která pohledem uhne.
Lucie:
Víš, já bych tě nechtěla nějak zklamat, ale… já jsem asi lesba.
Mirka to očividně překvapí.
Mirek:
Asi nebo určitě?
Lucie:
Asi určitě.
Mirek:
Jdu na záchod.
Mirek otevře dveře od trabantu a vystoupí. Prochází kolem a šplhá kamsi do meze.
Lucie se dívá za ním, když najednou trabant začíná pomalu couvat. Lucie se lekne a
chvíli mačká na vše, co je po ruce, pak se ohne a začne mačkat všechny pedály. Motor
se rozeřve a hned na to sebou trabant prudce trhne, to jak Lucie zamáčkne brzdu.
Lucie ani nedýchá a drží.
66. Obraz
Nový dům Kolmačků – noc – interiér
Na kuchyňském stole leží obálka. Kolmačková na ni pokládá tašky s nákupem. Pak se
opře do stolu a odtlačí ho. Ze země vylézá Kolmačka.
Kolmačková:
Kde je Lucie?
Kolmačka:
Ještě nepřišla.
Kolmačková:
Tak nechoď moc daleko.
Kolmačka:
…na záchod je to daleko?
68
Kolmačka se usměje a vzápětí si uvědomí svou situaci a smát se přestane.
Kolmačková se v koupelně svléká z oblečení ve kterém přišla a obléká si společenské
šaty. Jde ke Kolmačkovi, který se vrací ze záchodu. A otočí se k němu zády. Rukou
ukáže, aby jí zapnul zip.
Kolmačka:
Kam jdeš?
V otázce je slyšet překvapení spojené s apriorní žárlivostí. Vezme zip a pomalu ho
zapíná.
Kolmačková:
Kde se jen ta Lucie toulá.
Kolmačka:
Nedělej to.
Kolmačková:
Co? Měl bys jít dolů.
Kolmačka:
Nedělej, žes mě neslyšela.
Kolmačková jde do koupelny a začne se před zrcadlem malovat.
Kolmačková:
Uvítací večírek.
Kolmačka stojí opřený o futra koupelny a pozoruje Kolmačkovou.
Kolmačka:
S prodavačkama?
Kolmačková:
No!?
Kolmačková se podívá na stůl, kde je nákup.
Kolmačková:
Můžeš prosím tě zatím uklidit nákup, nestíhám.
Kolmačka vezme tašky ze stolu a jde s nimi k lince. Jak tašky bere, dopis spadne do
sklepa otevřeným poklopem, aniž si toho Kolmačková či Kolmačka všimne.
Kolmačka vytahuje nákup a dává jej na linku.
Kolmačka:
A to se kvůli tomu takhle vyšňořuješ? Nedělej ze mě vola.
Z venku se ozve klakson Vaněčkova auta.
69
Kolmačka:
Vždyť to je Vaněček…
Kolmačková:
Taky tam pracuje.
Kolmačka:
Tak to teda ne, s ním nikam nepůjdeš.
Kolmačková:
Jdi dolů…
Kolmačka:
Já nikam dolů nejdu.
Kolmačková:
Dělám to kvůli tobě.
Kolmačka:
Kvůli mě?
Kolmačková:
Ví o tobě.
Kolmačka:
Co ví?
Klakson auta se ozve znovu. Naléhavěji.
Kolmačková:
Ví, že tě hledají… ale neví, že jsi tady…
Kolmačkovi se nechce, ale jde do sklepa. Kolmačková za ním zavírá poklop.
Kolmačka:
Už to dlouho nevydržím…
Kolmačková zavře poklop a posune stůl.
67. Obraz
Před novým domem Kolmačků – noc – exteriér
Kolmačková schází ze schodů, Vaněček je opřený o auto. Na sobě oblek, který měl na
předstíraném pohřbu Anastázie. Kolmačková se zastaví před autem.
Kolmačková:
Kam jedeme.
Vaněček:
Na večeři….
70
Kolmačková nastoupí do auta.
Vaněček:
Pro začátek.
68. Obraz
Sklep v novém domě Kolmačků – noc – interiér
Kolmačka přechází po malém prostoru sklepa. Pak vezme zavařeninu a mrskne s ní
do zdi. Pak vezme další a další, nakonec popadne celý regál, který svrhne na zem.
69. Obraz
Cesta autem – noc – exteriér
Mirek s Lucií pokračují v cestě. Okresní silnice se změnila v dálnici. Jedou pomalu a
všechna auta je předjíždí. Protože už se setmělo, Lucie pozoruje spíš cestu před
sebou. Choulí se zimou. Mirek po chvíli prolomí ticho.
Mirek:
Máš přítelkyni?
Lucie:
Ne.
Mirek:
A měla‘s?
Lucie:
Ne.
Mirek:
Tak jak to víš?
Lucie:
Protože by mě ani ve snu nenapadlo mít nějakýho chlapa.
Na palubovce se rozsvítí hladové oko.
Mirek:
Musíme vzít benzín.
Auto odbočí a zajíždí k benzínce.
Mirek:
Máš nějaký peníze?
Lucie:
Ne.
71
Mirek:
Běž zatím koupit něco k pití.
70. Obraz
Cesta autem – noc – exteriér
Vaněček s Kolmačkovou přibržďují před restaurací. Na parkovišti je jedno místo u
obrubníku. Vaněček se chce předvést a zaparkovat tak, jak je zvyklý parkovat před
supermarketem. Vytočí motor do vysokých otáček a s pozdviženým obočím se podívá
na Kolmačkovou. Pak šlápne na plyn a prudce se rozjede. Kolmačková se vystrašeně
vzepře a vyjekne. Vaněček zatáhne ruční brzdu a stočí volant. Kola se však dostanou
na zamrzlou kaluž a auto jede rychleji, než má. Auto sice trefí mezi dvě zaparkovaná
auta, ale místo aby zastavilo, obě kola na pravé straně se zaseknou o obrubník a auto
se převrátí a kutálí z meze.
71. Obraz
Benzínka – noc – exteriér
Mirek dává tankovací pistoli do nádrže a čepuje benzín. Při tom se dívá na Lucii,
která se baví s prodavačkou. Na stojanu se míhají čísla. Je tam 490… Mirek si
přestane dívat co se děje na benzínce a sleduje čísla. Pekelně se soustředí, aby měl
přesně 500. S citem mačká čepovací pistoli. Na displeji se objeví 499, 90. Mirek
zatají dech a krátce zmačkne. Přestřelí. Na displeji je 500, 10. Mirek zakleje.
72. Obraz
Benzínka – noc – interiér
U pokladny stojí Lucie, která se baví s prodavačkou a obě se smějí. Mirka přepadne
žárlivost. Přichází k pokladně a stoupne si před Lucii.
Mirek:
Na dvojce.
Prodavačka:
Pět set.
Prodavačka se na Mirka usměje.
Prodavačka:
Totiž pět set korun a deset haléřů…
Mirek po ní nenávistně šlehne očima.
Mirek:
A ty vody k tomu.
Prodavačka:
Pět set padesát a deset haléřů.
72
Lucie bere vody a odchází zpět do auta, zdraví se s prodavačkou.
Lucie:
Tak ahoj.
Prodavačka:
Měj se.
Mirek vytahuje z peněženky bankovky. A podává je prodavačce. Pak se nahne
k prodavačce a polohlasem, ale dosti výhrůžně sděluje.
Mirek:
Hele, ona neví, jestli je na holky… určitě… tak ji nech bejt…
Mirek si vezme vrácené peníze. Prodavačka se na něj dívá opovržlivě a překvapeně.
Ze žvýkačky udělá bublinu a ta praskne. Udělá to ránu.
Prodavačka:
Přejete si účet?
Mirek natáhne ruku a chce si účtenku vzít. Prodavačka se na něj usměje, přičemž
účtenku zmačká a hodí do koše. Mirek polkne hořkou pilulku a odchází.
Mirek:
…si budu stěžovat.
73. 0braz
Před restaurací – noc – exteriér
Na parkovišti stojí sanitka, do které dávají na nosítkách Kolmačkovou, která je
pořezaná a je v komatu. Vaněček má jen krvavý šrám na tváři, na kterém si drží
kapesník. Je v šoku a nemluví. Kolem se hemží policisté a hasiči.
74. Obraz
Před domem Kolmačků – noc – exteriér
Před domem je několik cigánů, kteří se jen tak ve skupince baví. Mirek zastaví ve
svahu nedaleko nich. Když vystoupí, zamkne a pak obejde auto a zkontroluje i zámek
kufru a dveře spolujezdce. Pak se ještě přísně podívá po cikánech, ale ti si ho
nevšímají.
75. Obraz
Dům Kolmačků – noc – interiér
Lucie si otevírá klíčem vchodové dveře a jde po schodišti nahoru. Mirek jde za ní
jako stín. Lucie nakonec stane před dveřmi jejich bývalého bytu a zkusí si odemknout.
Klíč ale nepasuje. Lucie tedy zazvoní. Po chvilce se dveře otevřou a za nimi stojí cizí
muž. Lucie je chvíli zaražená.
73
Cizí muž:
Co je?
Lucie:
Dobrý den, já hledám pana Kolmačku.
Cizí muž:
Kolomačkovi se odstěhovali.
Lucie:
To není možný… a kam?
Cizí muž:
Jak to mám vědět.
Muž zavře dveře a nechá Lucii s Mirkem na chodbě. Interval dojde a světlo na chodbě
zhasne.
76. Obraz
Sklep nového domu Kolmačků – interiér – noc
Kolmačka nervózně přechází sklepem a leze po schodcích k poklopu, kde naslouchá,
jestli v domě někdo není. Zkouší zády poklop otevřít, ale ten se ani nehne. Pak se
zadívá na něco bělostného, dole pod schody. Je to obálka. Otevře ji a sedne si na
schody. Do očí se mu derou slzy. Znovu začne zuřit a mlátit do věcí kolem sebe.
Zuřivost se pomalu mění v zoufalství. Křičí, ale nikdo ho neslyší. Jde a svalí se na
postel. Vedle ní je obrovská hromada oloupaných brambor.
77. Obraz
Před domem Kolmačků – noc – exteriér
Lucie s Mirkem vychází ven, kde kolem trabantu stojí čtyři cigáni a opírají se o něj.
Mirek se rozběhne směrem k nim.
Mirek:
Dáte ty svý špinavý pracky pryč od toho auta!
Cigáni se na sebe podívají a zachovají klid.
Cigán:
Dost, že jdete. Asi vám nebrzdí brzda.
Mirek s rozpaky jde ke dveřím auta a otevře dveře. Nasedne a zařadí pořádně kvalt.
Cigán:
Jsme mysleli, že tu budem do rána…
Mirek:
Díky.
74
Cigáni se pustí auta a odchází. Lucie si sedne vedle Mirka. Oba sedí s vlastními
myšlenkami.
78. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
Vaněček otevře dveře bytu a klíče odhodí v předsíni na botník. Když vejde do
kuchyně, zarazí se, protože Anastázie stojí u otevřené lednice a nabírá na talířek sýry
a salám. Na lince je otevřené víno a dvě sklenice. Anastázie se otočí a zkamení taktéž.
Anastázie se podívá na své nohy, pak zpět na Vaněčka.
Anastázie:
No co, no… Měl jsi přijít až zítra…
Vaněček neodpovídá. Jde ke stolu a sedá si za něj.
Anastázie:
Asi zázrak…
Hrobník m.o.:
Čekám…
Vaněček sebou trhne a jeho ztrhaný výraz se ještě prohloubí.
Vaněček:
Kdo to je?
Anastázie mlčí. Hrobník leží na posteli na místě Vaněčkova otce.
Hrobník:
Dělej nebo tu zapustím kořeny… jeden kořínek je pořád volnej… Za
chvíli bude celá…
Vaněček vejde do ložnice a Hrobník se lekne. Vaněček se rozzuří, a protože po ruce
nic nemá, vezme bažanta a výhružně se na hrobníka dívá. Ten si přitáhne peřinu až
pod krk, ale pak se pakuje.
Hrobník:
Hele, nemysli si nic špatnýho. Když to vezmeš kolem a kolem, vlastně
už neexistuje, vždyť si ji nechal koneckonců pohřbít…
Hrobník se obléká, Vaněček není schopen pohybu ani reakce. Jen stojí zeširoka
rozkročený s bažantem v ruce. Hrobník si natáhne kalhoty a zbytek věcí zmuchlá do
neúhledného balíčku, který drží před sebou.
Hrobník:
Poroučím se.
Hrobník odhopká z místnosti, je slyšet jen zabouchnutí dveří. Vaněček padne na
kolena, a pak si sedne. Tak nějak vypadá hromádka neštěstí. Anastázie si sedne
75
v kuchyni ke stolu a nalije si víno. Hodiny s kukačkou začnou odbíjet celou. Ozve se
fanfára. A za zvuku koledy Narodil se Kristus pán se z dřevěných obláčků začne
snášet Ježíšek, který míří do jesliček pod stromečkem. CD přehrávač se ale zasekne a
skladba přeskočí. Začne zpívat Karel Gott - Z něj každé ráno vyletává včelka Mája,
naše kamarádka včelka Mája, Máme jí co závidět, Výšku z které vidí svět… Zpoza
stromečku se spustí miniaturní světelná show. Střídají se barvy žluté, červené a zelené
barvy, které točí a kreslí svými kužely po zdech. Když písnička dohraje, Ježíšek zase
na nebe vstoupí a schová se za mrakem.
78. Obraz
Nemocnice – interiér – noc
Kolmačková leží na jednotce intenzivní péče. Dýchá za ni přístroj a pokojem se ozývá
jen tlukot jejího srdce proměněný do pískavých impulsů kardioskopu.
79. Obraz
Auto před domem Kolmačků – ráno – exteriér
Pod kolem trabantu je velký kámen, z výfuku se kouří. Lucie s Mirkem sedí uvnitř.
Lucie zpola leží na zádech, Mirek zpola leží na boku a dívá se na ni. Lucie otevře oči
a Mirek se otočí na záda.
Mirek:
Co když ho zabila?
Lucie zívne a protáhne se.
Lucie:
Kdo? Koho?
Mirek:
Tvoje matka, tvýho otce.
Lucie:
Ty seš vadnej, ne?
Mirek:
Vždyť to sedí. Zabila ho, někam zakopala, prodala byt a odstěhovala
se i s tebou.
Lucie neodpovídá. Jen kroutí nevěřícně hlavou.
Mirek:
Dám ti hádanku. Jsou dvě sestry na pohřbu manžela jedné z nich. Ten
manžel zemřel přirozenou smrtí. Další den ta jedna sestra zabije tu,
které zrovna manžel umřel. Proč?
Lucie sen a něj podívá nevěřícně.
76
Lucie:
Ty si vážně vadnej.
Mirek:
Hádej.
Lucie:
Protože měla ráda manžela své sestry a ta ho utrápila k smrti. Chtěla se
pomstít.
Mirek:
Ne.
Lucie:
Protože jí něco udělala.
Mirek:
Ne, měly se rády.
Lucie:
Byly to lesby.
Mirek se na Lucii podívá pohoršeně.
80. Obraz
Hřbitov – den – exteriér
Potůčková vchází na hřbitov. Hned u vchodu je automat na svíčky. Vhodí do něj
několik mincí a svíčka vypadne. Prochází se svíčkou v ruce kolem kamenné sochy
anděla a rozhlíží se po hřbitově, jestli nespatří hrobníka. Vydá se do spleti uliček a jak
je unavená z hledání, začíná se rozhlížet po hrobech kolem sebe. U jednoho se zastaví
a začte se do náhrobku. Za ní se vynoří hrobník s cigaretou v puse, přes kterou něco
procedí. V rukou drží shrnovač na sníh.
Hrobník:
Hledáte něco?
Potůčková se vyleká… a začne po kapsách hledat sirky.
Hrobník:
A nebo někoho…
Potůčková:
Ne.
Hrobník se potutelně usměje a předpaží ruku se zapalovačem. Potůčková hlavou
pokyne na znamení díků a zapálí si o zapalovač svíčku, kterou pak položí na hrob.
77
Potůčková:
Děkuju.
S díky se otočí a rychlým krokem odchází ze hřbitova. Za sebou nechává jen stopy
v neporušené sněhové pokrývce. Hrobník se s úsměvem dívá za ní, a pak se z něj
vydere chraplavý kašel. Následně si odplivne.
81. Obraz
Sklep nového domu Kolmačků – den – interiér
Kolmačka má v ruce kus železa, který někde našel pod rozbitým harampádím a
zkouší do zdi dělat díru, ale moc mu to nejde. Začne tedy dělat díru do podlahy, která
je hliněná. Kolmačka je špinavý a jeho oblečení je roztrhané. Po chvíli se zastaví a
sedne si vedle svého mělkého výkopu. Rukama začne vyhrabávat hlínu.
82. Obraz
Auto před domem Kolmačků – den – exteriér
Lucie s Mirkem sedí v autě.
Lucie:
Fakt nevím.
Mirek:
To je dobře, že to nemůžeš uhádnout, je to totiž psychopatická reakce.
Lucie:
Dávám se podat.
Lucie je unavena hádáním, navíc si uvědomuje, co se stalo a kde je. Mirek vycítí, že
už hádání Lucii nudí.
Mirek:
Zavraždila svoji sestru jen proto, že potkala někoho na pohřbu a chtěla
ho vidět zase.
Lucie:
A jak to souvisí s našima?
Mirek:
To nevím.
Lucie:
Musíme zpátky.
Mirka evidentně potěší rozhodnutí Lucie. Vyleze z auta a odkopne kámen.
78
83. Obraz
Byt Vaněčka - den - interiér
Vaněček leží v horké vaně. Nad vanou je na šňůře pověšené oblečení. Ze spodu
vypadá oblečení zvláštně. Vaněček je chvíli pozoruje a pak jednou rukou rozkýve
něco, co připomíná noční košili. Pak košili strhne na sebe. Košile do sebe pomalu
vsakuje vodu a lepí se na nahé Vaněčkovo tělo. Vaněček začne strhávat vše na co
dosáhne. Za chvíli je pokryt nasáklým prádlem. Vaněček zastaví kohout nohou.
Ozve se zvonek, Anastázie jde otevřít. Ve dveřích stojí Půlpánová, která podává
Anastázii obálku.
Anastázie:
Moment.
Anastázie na chvíli odběhne, a pak se vrátí se svým sešitkem.
Anastázie:
Podle mýho jízdního řádu to tento měsíc dělalo třináct kilometrů osm
set padesát metrů.
Půlpánová:
To souhlasí, plus nájem.
Anastázie:
Vypadá to, že jsi seškrtala dost spojů… budeme muset zvýšit taxu za
kilometr…
Půlpánová se jen provinile podívá. A nahlíží Anastázii přes rameno, jestli neuvidí
někde Vaněčka.
Anastázie:
No, tak odjezd.
Půlpánová:
Nashledanou.
Anastázie zavře dveře a když se otočí, stojí za ní Vaněček, který má kolem pasu
ovázaný ručník. Anastázie se na něj podívá a projde těžkým krokem kolem něj.
Anastázie:
Snad si nemyslíš, že se ti budu omlouvat. Už jsi tu vůbec, kurva, neměl
být. Kolik ti je? Nejseš schopnej se postavit na vlastní nohy. Jak si
myslíš, že jsem to celý ty léta táhla…
Vaněček se otočí a dívá se, jak si Anastázie lehá do postele.
Vaněček:
To mám za to všechno…
79
Anastázie:
Za co? Už nevím, jak se tě zbavit… ale pán si hraje na svatouška, stará
se o svoji starou matku a pak si honí péro u dalekohledu nebo u
zrcátka. Ty by‘s mě opravdu dojal…
Vaněček si sedá sklesle na postel.
Anastázie:
Po dobrým to zkrátka nešlo… závaží… táhneš lidi ke dnu… a co ta
Kolmačková? Dočkal jsi se…
Vaněček:
Jak dlouho jste předstírala…?
Anastázie:
Od samýho začátku… jsi stejnej zoufalec jako byl tvůj otec. Vy
Vaněčkovi na všechno skočíte. Blbost se holt dědí.
84. Obraz
Cesta autem – den – exteriér
Lucie s Mirkem jedou zpět, cestu si krátí hrou na způsob slovního fotbalu.
Mirek:
Lípa… a, a, a, Akát.
Lucie:
Trám.
Mirek:
Trám není rostlina, to musí být rostlina.
Lucie si trhá konečky rozdvojených vlasů, které pak hází na podlahu.
Lucie:
Trám je ze stromu, takže je to rostlina.
Mirek:
V tom případě tady ta flaška je řeka.
Mirek ukáže na láhev s vodou, která se válí na podlaze auta.
Lucie:
Tak topol…
Mirek:
Už bylo…
Lucie:
Tak tis…
80
Mirek:
S, s,s, sakra
Lucie:
Cože?
Mirek:
Musíme vzít benzín… svízel, ha há
Lucie:
Lať…
Auto přijíždí k benzince, kde už jednou tankovali.
Lucie:
Benzinka.
Mirek chce odbočit, ale pak si vzpomene na prodavačku. Rychle změní směr, a tak se
dostane zpět na silnici. Dostane mírný smyk, ale auto vyrovná.
Mirek:
To tak… ještě vydržíme…
Najednou se za nimi ozve policejní siréna. Mirek se podívá do zpětného zrcátka a
šlápne na plyn. Auto nepatrně zrychlí.
Lucie:
Možná chtějí, aby’s zastavil…
Mirek neodpovídá a přilepí se na volant. Popohání auto pohledem. Policejní auto je
předjede a zastaví, přičemž mu na houkačce bliká červené „stop“. Mirek ale
nereaguje, vyhodí blinkr a policejní auto předjíždí. Policista opět skočí do auta a
pronásledování pokračuje.
Lucie:
To jim chceš ujet?
Mirek:
Musím…
Lucie:
Nemám tlačit?
Mirek se na ni podívá. Policejní auto je opět předjede a zastaví. Mirek aniž by se díval
jinam než před sebe změní předpisově směr jízdy a pokračuje dál.
Lucie:
Třeba se chtějí jen zeptat na cestu.
81
Policejní auto je opět předjíždí, Lucie mává na policisty, který nemá pro její pozdrav
pochopení. Policejní auto zastavuje v mírném kopci. V trabantu to zarachotí a motor
začne vynechávat, až vynechá úplně. Trabant se pomalinku došourá až k policejnímu
autu, kde už stojí policista s plácačkou. Tam zastaví. Mirek je stále v předklonu a
nehýbe se. Levou rukou otevře okýnko a policista s pozdravem přikročí.
Mirek:
Vás tu dnes je…
Mirek se pokusí o nenucený úsměv. Policista chce něco říct, ale trabant se začne
samospádem rozjíždět dozadu. Policista stojí a nešťastně se dívá za ujíždějícím
trabantem.
85. Obraz
Nový byt Kolmačkových – den – interiér
Kolmačka je vyčerpaný, leží u díry, která je o něco málo hlubší než před tím, ale stále
je to ještě spíš ďolík než díra. Jde ke studni, odklopí s velikou námahou betonové víko
a hodí dolů umělohmotný kbelík, který je přivázaný na provaze. Kbelík se však
nechce potopit, je moc lehký. Když ho Kolmačka vytáhne, je prázdný. Zkusí to
znovu, ale situace se opakuje. Opře se o stěnu studny a začne se smát. Pak ale uvidí
na zemi mezi střepy a rozházenými věcmi zavařené okurky. Rukou oddělá víčko a
začne jíst okurku a zapíjet ji lákem.
86. Obraz
Auto – den – exteriér
Trabant stojí v ďolíku a u něj i policejní auto. Policista se dívá do dokladů, které mu
Mirek podal.
Policista:
Jestlipak víte, co znamená ten červený nápis, který bliká u houkačky?
Mirek:
Stop.
Lucie:
Pelyněk.
Policista se na Lucii podívá a stejně tak se podívá i Mirek.
Policista:
Což jste nerespektoval.
Mirek:
Já si toho asi nevšiml.
Policista:
A proč jsem se vás pokusil zastavit?
82
Mirek:
Nevím?
Lucie:
Máta.
Lucie se na oba usměje, a pak se dívá z okýnka.
Policista:
Tím vaším manévrem jste neohrozil jen sebe, ale také vozidla
protijedoucí i ty, co jeli za vámi. Pil jste?
Policista vytáhne alkoholický tester.
Mirek:
Ne.
Policista:
Vystupte si.
Lucie:
E, e, eukaliptus…
Mirek se souká pomalu z auta. A na Lucii zakřičí.
Mirek:
Přestaň už.
Lucii to vyděsí, protože takhle přísně se Mirek ještě neprojevil.
Policista:
Vy jste nějaký podrážděný.
Policista podává Mirkovy tester a ten do něj fouká. Ozve se táhlý tón a policista
Mirka gestem zastaví v nafukování škraní. Na displeji se objeví nula. Policista je
mírně zklamaný.
Policista:
Ještě si projdeme povinnou výbavu… Otevřete mi kufr.
Policista jde ke kufru a postaví se před něj se založenýma rukama. Ještě se zhoupne
v kolenou a přísně našpulí rty. Mirek se začne potit a koktat.
Mirek:
Ale já výbavu nemám.
Policista:
Tak mi otevřete ten kufr.
83
Mirek vytáhne klíč ze zapalování a jde k policistovi. Pak klíč zastrčí do zámku a
pokouší se otevřít.
Mirek:
Asi se to zaseklo.
Policista:
Ukažte.
Policista Mirka odstrčí a odemkne kufr, který následně i otevře. Mirek se otočí zády.
Policista odkryje kostkovanou deku a pod ní je několik nových DVD přehrávačů,
nějaké kazeťáky, notebooky a jiná elektronika. Lucie se podívá dozadu a nechápavě
se zamračí. Policista si spokojeně mlaskne. Mirek stojí zády k autu i policistovi.
Policista:
To bude bohatý Ježíšek…
87. Obraz
Nemocnice – noc – interiér
Kolmačková leží stále na jednotce intenzivní péče. Najednou otevře oči a pohne
rukou. Chvíli se rozhlíží kolem sebe a odhaduje co se s ní asi stalo. Přichází sestra,
která je ráda, že se Kolmačková probrala.
Sestra:
Vítám vás zpět.
Kolmačková se na sestru podívá a zkouší mluvit. Sestra se nad ní nahne a snaží se
vyposlouchat, co se jí Kolmačková snaží říct.
88. Obraz
Supermarket – noc – interiér
Vaněček se prochází po supermarketu a nějak nevnímá dění kolem sebe. Obchod je
prázdný. Po uličkách se projíždí jen čistící stroje. Přichází studenti a mezi nimi pár
Ukrajinců, kteří jdou doplňovat zboží, a muž „s napěchovanou bundou“ (už jsme ho
viděli, když kradl v úvodu filmu). Když muž prochází kolem místa, kde Vaněček
obvykle parkuje svoji škodovku, podiví se nad jeho prázdnotou.
Vaněček pozoruje příchozí z dálky, ale spíš se dívá skrze ně. Nikdo si ho nevšimne.
Stojí za automatem s nápoji, je opřený o zeď a nejeví známky života. Najednou uvidí
známý obličej a krev se mu v žilách znovu rozproudí tou správnou rychlostí a tlakem.
Je to muž s napěchovanou bundou, který už ho několikrát převezl. Teď je však jen
v tričku.
Vaněček jde tedy do své kanceláře, a tam ho pozoruje kamerou. Muž má veliký
plastový pytel do kterého sbírá krabice rozházené všude kolem a sem tam do pytle
přihodí i nějaké zboží z regálu. Jakmile to Vaněček na monitoru uvidí, spěchá do
míst, kde jsou kontejnery a vjezd pro zásobování a popelářské vozy.
84
Vaněček stojí hned za vchodem přitisknutý ke zdi, takže ho přicházející muž nemůže
vidět. Vejde a před kontejnerem udělá na igelitovém pytli uzel. Ten pak nevhodí do
kontejneru, ale postaví ho vedle. Když na něj sáhne zezadu Vaněčkova ruka, jeho
svěrače drží jen silou té poslední vůle. Bledý se otočí na kontrastně štěstím zářícího
Vaněčka. Vaněček vytáhne pouta, která se mu houpají za opaskem a muže spoutá, ten
se nevzpírá. Vaněček vezme vysílačku a začne do ní mluvit.
Vaněček:
Máme tu expresní zásilku.
Kolega m.o.:
Mám volat cajty?
Vaněček:
Tohle si vyřídím sám, nebudu pryč dlouho…
89. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
V ložnici vyplazuje prázdná postel peřinu, která se svým cípem dotýká země. Po
podlaze jsou rozsypané umělohmotné lahvičky s nápisem dní. Jsou prázdné. Celou
dobu je slyšet napouštění vody.
90. Obraz
Nový dům Kolmačkových – noc – interiér
Dva policisté vyráží dveře. Prochází pokoje a pak jdou přímo ke stolu, který odsunou
a otevřou poklop vedoucí do sklepa. Kolmačka stojí rozkročený a v ruce třímá
železnou tyč. Když uvidí policisty, tyč mu vypadne z ruky a Kolmačka se na policisty
vrhne. Objímá je a jeho oči září štěstím.
91. Obraz
Policejní stanice – noc – interiér
Chodba je přehrazena bílou oprýskanou mříží. Po obou stranách jsou lavice. Na jedné
sedí Lucie s Mirkem. Sedí vedle sebe. Mirek je předkloněn a dívá se na špičky
vlastních nohou. Lucie sedí opřena po jeho pravici. Její pravá ruka je vklíněna
v podpaží levé, která je volně položena na levém stehně.
Mirek:
Promiň.
Lucie nemění výraz, ale její levá ruka se velmi volně proplete do Mirkova klína, kde
se chytne Mirkovi dlaně. Chodbou se najednou ozve smích a kroky. Za mříží se
objeví Kolmačka doprovázený policisty. Lucie si stoupne a zírá na něj. Kolmačka je
taktéž překvapený, ale na dobré náladě mu to neubere. Když policisté mříž otevřou,
Kolmačka se rozběhne k Lucii. A Obejme ji. Policisté se rozběhnou za ním, ale
Luciina reakce je zastaví.
85
Lucie:
Táto.
Její oslovení zní překvapeně. Jako by se sama sebe ptala, jestli je normální.
Kolmačka:
Lucinko.
Lucie:
Kdes` byl?
Kolmačka:
To je jedno...
Mříž se opět otevře a vstupuje Vaněček s mužem v poutech a s policistou. Vaněček se
podívá na Kolmačku, a Lucii a na Mirka, který se pokouší schovat, ale není mu to nic
platné.
Vaněček:
Proč mě to nepřekvapuje?!
Muž v poutech se posadí naproti Mirkovi a Kolmačka se vrhne Vaněčkovi kolem
krku. Ten je z toho tak konsternovaný, že se nebrání. Mirek se podívá muži do očí,
pak sáhne do kapsy a hodí mu klíče od trabantu, se stříbrným znakem mercedesu.
Muž je chytne a dívá se na Mirka, který sklopí oči a dívá se zpět do země.
Kolmačka:
Nechme toho…
Vaněček se na Kolmačku podívá lítostivě, a pak ho bere bokem. Lucie si sedne vedle
Mirka, který teď chytne za ruku ji, ale ta pozoruje Kolmačku a Vaněčka jak o něčem
hovoří. Mirka téměř nevnímá. Kolmačka stojí zpříma, Vaněček má sklopenou hlavu.
Najednou Kolmačka zdvihne pravici a praští Vaněčka, pak se údery opakují a
stupňují. Vaněček se nebrání. Policisté se na ně vrhnou a Kolmačku z Vaněčka
odtrhnou.
92. Obraz
Cesta autobusem – noc – interiér
Vaněček si nastoupí do poloprázdného autobusu. Cvakne si lístek a ani se nedívá
kolem sebe. Sedne si hned vepředu a nechá se unášet vibrováním motoru, který
nakonec rozhýbe pneumatiky autobusu a Vaněčkovi se dá obraz zarámovaný do okna
do pohybu. Když se podívá do bočního okýnka, uvidí jen sebe, proto se dívá do
kuželu světla reflektorů, který se rozplývá někde vepředu.
Vaněček je zbitý. Má natrhnutý ret a přibila mu i nějaká modřina. Přistoupí k němu
Půlpánová, kterou nezaregistruje, protože obličej je teď pro něj někde vysoko
v nedohlednu.
86
Půlpánová:
Můžu si přisednout?
Vaněček:
Je tu plno volných sedadel, tak proč zrovna…
Vaněček odpovídá pasu, ale pak stejně zvedne hlavu a zarazí se.
Vaněček:
…ne sem.
Vaněček poposedne, jako by dělal víc místa, ale bez efektu, je to jen rozpačitá reakce.
Chvíli sedí a nic neříkají. Trapné ticho prolomí až Půlpánová.
Půlpánová:
Co se vám stalo?
Vaněček se chvíli dívá upřeně do jejích očí, až se ty jeho začnou lesknout. Vaněček se
dá do pláče. Obejme Půlpánovou a pláče jako malé dítě v náručí své matky. Řidič se
jen nechápavě podívá do zpětného zrcátka, čehož si Půlpánová všimne a Vaněčka
ještě více zabalí do pevného objetí.
93. Obraz
Zastávka nedaleko Vaněčkova domu – noc – exteriér
Autobus zastavuje na prázdné ulici. Předními dveřmi vystoupí Vaněček a Půlpánová.
Mlčky jdou k Vaněčkovu domu. Autobus zavře dveře a odjíždí. Autobusák jen kroutí
hlavou.
Půlpánová:
Půjdeme ke mně anebo budete mlžit zrcátko?
Vaněček odemyká hlavní dveře. A předstírá, že poslední půlku věty neslyšel.
94. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
V koupelně se vznášejí chuchvalce páry. Na šňůře nad vanou je pověšené prádlo, ale
je neurovnané. Některé kusy jsou pokrčené, některé visí jen za jeden cíp, dobrá
polovina plave ve vaně. Na podlaze je kaluž vody a stopy. Mezi prádlem, které se ve
vaně volně vznáší, vykukuje obličej Anastázie. Do stěny začne v přísném rytmu
narážet postel Půlpánové. Klidná hladina ve vaně se začne vlnit.
95. Obraz
Byt Půlpánové – noc – interiér
Ve zhasnutém pokoji osvětluje dvě nahé postavy jen osvětlení z ulice. Vaněček funí
na Půlpánové a když náhodou otevře oči, v okně se chvěje jeho zrcátko. Protože si
myslí, že je to Anastázie, jeho tempo se ještě zvýší. Na obličeji a na krku mu
naskakují tlusté žíly. Půlpánová řve rozkoší. A mezi vzdechy se snaží něco říct…
87
Půlpánová:
Kdes`… byl… tak… dlou…ho.
Vaněček se podívá na zrcátko, které zmizí. Vaněček se odkulí na záda, Půlpánová se
přikryje peřinou a dívá se směrem od okna…
Vaněček:
Pořád na blízku…
96. Obraz
Byt Vaněčka – noc – interiér
Po podlaze odchází dvě cizí šlapky. Jsou to ženské nohy, které se u dveří zastaví,
otočí se do směru, ze kterého právě přišla. Kamera odjíždí a my poznáváme ve tmě
obrysy obličeje Potůčkové. Znovu se ozve rytmické klapání a kukačka, která dá do
pohybu proces Ježíškova zrození. Potůčková si oddychne a vyplíží se na chodbu.
97. Obraz
Nemocnice – den – interiér
Kolmačková je už na normálním pokoji, ve kterém jsou ještě dvě postele a na nich
podřimují dvě staré ženy. Obě mají kapačku. Kolmačková se dívá na okna, která jsou
z poloviny natřená bílou barvou. Horní čirá polovina ukazuje plovoucí těžké mraky.
V rohu je vidět moucha, která se pokouší sklo prorazit, ale nedaří se jí to a po čtyřech
marných pokusech odpočívá. Do pokoje vchází Lucie. Podpaží má časopisy a pomalu
se šourá ke Kolmačkové.
Lucie:
Dobrý den.
Nesměle pozdraví. Kolmačková se otočí a otevře náruč. Lucie si sedne na pelest
postele a nechá se obejmout. Dlouho jen tak leží.
Lucie:
Já jsem blbá…
Kolmačková:
Máš to v genech…
Kolmačková se pokusí o úsměv, ale hned se její obličej pokrčí bolestí. Moucha se
zase s bzukotem znovu snaží prodrat oknem ven.
98. Obraz
Hřbitov – den – exteriér
Do vykopaného hrobu je spouštěna rakev. Kněz ji ještě pokropí svěcenou vodou, a
pak už rakev dutě narazí o dno. Jedním ze spouštějících je hrobník. Po hrobníkově
levici stojí Vaněček s Půlpánovou a Potůčkovou, která se chlípně usmívá na
88
Hrobníka. Když si hrobník Potůčkové všimne, ona si olízne rty a přivře oči. Hrobník
se rozhlédne kolem jestli se někdo nedívá. Když zjistí, že každý je uzavřený v sobě,
opětuje Potůčkové úsměv.
99. Obraz
Vazební věznice – den – exteriér
Cedule s nápisem „VAZEBNÍ VĚZNICE“ je oprýskaná jako celá budova. Hnědá
plechová vrata jsou na dlouhé zdi jako bradavice. Vedle těchto vrat jsou ještě menší
dveře, kterými vchází do věznice Lucie s Kolmačkovou. Na pás odkládají kabelku a
baťůžek, poté prochází rámem.
100. Obraz
Před domem Vaněčka – den – exteriér
Na chodníku je kontejner, který už je zpola plný. Vidíme zde věci, které ještě před
chvílí vévodily celému bytu a Vaněčkovi samotnému. Je tam postel Vaněčkové,
fotografie, všechny věci spojené s železnicí, ale také Vaněčkovo kolo a dres.
Půlpánová vynáší další Vaněčkovu historii a hází ji k ostatní. Otáčí se a jde znovu.
Vaněček se opře o okraj rezavého kontejneru a dívá se dovnitř. Pak vezme kanistr
benzínu a do kontejneru ho vyprázdní. Půlpánová jde s další várkou, kterou hází do
ocelového žaludku.
Půlpánová:
…a bude to vůbec hořet?
Vaněček:
Nevím.
Vaněček škrtne zápalkou a odstoupí před šlehajícími plameny.
101. Obraz
Vazební věznice – den – interiér
V místnosti je několik kukaní, ve kterých sedí vězni a proti nim jejich minulost a jak
oni věří i budoucnost. Kamera pomalu přejíždí od prvního v řadě, až se dostane na
Kolmačku, před kterým sedí Kolmačková. Kolmačka má velmi dobrou náladu. Je
oholený, umytý a čistý. Drží Kolmačkovou za ruce.
Kolmačka:
Na tuhle neděli hned tak nezapomenu.
Kolmačková:
To nikdo z nás…
Kamera pokračuje dál a zastaví se na Mirkovi, před kterým sedí Lucie. Kamera se
vzdaluje, až je vidět celek místnosti.
89
102. Obraz
Pohřební ústav – den – interiér
Ve skladu rakví jsou o stěnu opřená víka, která jsou naskládaná na sobě. Některé
rakve jsou položeny na zemi, na nich je poházené oblečení, z jedné vykukuje
hrobníkova noha. Sklad není plný nejen rakví, ale také křížů, madel na rakve a
různých věcí, které hrobník při své profesi využije. Prostor osvětluje jen několik
nakradených svíček, které dělají podlouhlé stíny.
Hrobník leží v rakvi na zádech a oddychuje. Na jeho břiše leží Potůčková. Hlavu má
položenou na hrobníkově hrudi. A usmívá se tak, jak jsme ji ještě neviděli. Září
štěstím, které přebijí i plamínky, jež se jí v očích odráží od svíček, kterým už moc
života nezbývá. Nejsou zde zapáleny poprvé a podle vosku na podlaze a okraji jedné
z rakví to nejsou svíčky první. Potůčkové to ale nevadí. V tuto chvíli nepřemýšlí o
tom co bylo nebo co bude. Přítomnost je ztělesněním její tužby. Hrobník si zapálí
cigaretu o jednu ze svíček a podá ji Potůčkové.
Potůčková:
Dám ti hádanku…
Hrobník:
Já na tohle nejsem.
103. Obraz
Hřbitov – večer – exteriér
Na náhrobku je napsáno jméno Anastázie Vaněčková. Kamera se pomalu zvedá do
nadhledu na velký celek. Potůčková pokračuje.
Potůčková m.o.:
Jsou dvě sestry na pohřbu manžela jedné z nich. Ten manžel zemřel
přirozenou smrtí…
Její hlas dozní do ztracena. Hřbitovu z nadhledu dominuje kamenná socha anděla,
kterou olizují oranžové paprsky zapadajícího slunce. To po chvíli zmizí. Země se
ponořila do vlastního stínu.
Konec.
90