O spisovateli, který měl být uloven

O spisovateli, který měl být uloven
Osoby:
Pan spisovatel – P
Vypravěč – V
V:
Sednul k stolu jeden pán
myšlenkou svou silně hnán.
Že spíše příběh o jedné dívce
a hned s tou touhou kreativce
dal se prostě do psaní.
P:
Jak mám ale jenom začít?
na tvorbu se nesmí tlačit!
Začnu zlehka, první větou,
(nejsem totiž žádnou sketou.)
Já to řeknu, proč ne? Rovnou.
Ta dívka měla duši lovnou!
To tak vyšla jednou z domu
neřekla kam, snad měla komu?
Šla a já tam čekal, stál,
hromy, blesky, vítr vál.
V:
Psal se říjen, pátek snad?
Dva kabáty, stejně chlad.
I v té zimě, dešti, nouzi,
někdo chtěl mít tuze rád.
P:
Já to nebyl, nemoh být!
Já chtěl radši nemít, snít!
Ale ona koukla, ztichla,
mlčela, jen sotva dýchla!
Málo měla co jen říct.
V:
A tak došlo k vyprávění,
že bez mouky buchta není.
A že v moři po hodině
dojde nutně k utopení.
P:
Že se hrášek snadno kříží,
že se ke dni noc zas blíží.
Bez hlavy a bez paty
konverzační přehmaty.
V:
Tak šli oba městem spolu.
On nahoru, ona dolů.
I když stejnou cestu měli
a možná že si rozumněli,
stáli tam tak každý sám.
Šafrán si jim pod nohama
rostl jako z vody tráva,
žádná bída, žádná sláva.
A v té chvíli, bloudná ruka!
chytit druhou, už v ní cuká.
P:
To přišlo náhle! V okamžení!
K rozmyšlení čas už není,
rozhodla se pro ten čin!
V:
Lovec duší, lovec tělem!
Obrátila k muži čelem!
A z fantasie vykouzilila
Falcon, ráže 50!
P:
Jen tak z vzduchu, jen tak z větru,
míří na mě, v šedém svetru!
Oči jak dva molotovy,
hned jsem celý fialový!
Blednu, blednu. Červenám?
V:
Z té smrti plné běsné hrůzy
v sevření jak od medúzy,
pán se prostě červenal.
P:
V ramenou se jemně chvěla,
v očích sléz a rákos měla,
řasy jako pýrovník.
V:
Šel by s ní až za rovník.
P:
A ve vlasech jí tužanka,
krásnila víc než sasanka.
A na srdci tajničku,
nosila jak básničku.
Hned jsem vstanul do boje,
ty oči chci mít oboje!
Ať si ona s puškou míří,
mně se v hlavě touha víří,
ať si ona klidně střelí,
já k ní budu vždy jen vřelý.
V:
No ač nechtěl, sám tam spad.
Do těch očí, do těch vnad.
Ona s hlavní u jeho čela,
zamířila z nevesela,
že ho ona bude mít,
ne že si on jí smí vzít.
Pojistku si odjistila,
spoušť už prst jí objímá,
pánův úsměv nevnímá.
Líbí se jí, jak se směje,
strhla by ho do závěje
strhla by ho do listí.
Lovec se svou kořistí.
P:
A tam mi došlo!
Já chtěl radši nemít, snít!
Já to nemoh, nemoh být!
S láskou k veršům, probůh prosím!
Srdce své už pár let nosím!
Nosit ještě musím chvíli.
Nestřílejte, zbraně milý...
Nesmím býti uloven!
Tak přemýšlel jsem,
jak z toho ven?
A vybásnil jsem v svojí hlavě
pistol ostrou celkem hravě.
A revolverem k její duši,
zamířil jsem, jak se sluší.
V:
Na tom kopci, v širém lese,
zem se pod oběma lehce třese.
Jak tam střílí, kulky letí,
První, druhá, čtvrtá, třetí.
Střelný prach se vznáší vzhůru...
P:
Tak se musí na nestvůru!
V:
Po tom boji, měsíc září,
však její tvář už neozáří.
P:
Zabil jsem ji, osmou ranou,
to je tak, když city vzplanou.
Mám já za to nosit vinu,
že se sotva zřídka minu?
Lovit mě, toť špatný nápad,
musíte mě trochu chápat.
Ač byla lovcem sebevíc,
chtěla mě a nemá nic.
V:
Hodiny tikají o něco rychleji,
za rohem strašáci do zelí kvílejí.
P:
Byla hezká, byla milá,
na mě však až příliš žila!
Trošku smrti sluší více,
radši bledší, když jsou líce.
O tom se dá lépe psát,
nechat si vše raděj zdát
a pak to dát až na papír.
V:
Jsou i tací, milí, zlatí,
co se v lásce vždycky ztratí.
Jedni loví, druzí střílí,
třetí čekaj na tu chvíli,
až je někdo polapí.
A pak jsou další, zrovna tihle,
co prsty k psaní mají štíhlé.
A drží tak moc poesie na dlani,
že daleko víc si cení krásy svítání,
než v očích rákosí a slézu.
P:
Jak mám teda zase začít?
Na tu tvorbu nesmím tlačit.
Začnu asi první větou,
slova se mi zase pletou,
napíšu to prostě rovnou,
ta dívka měla duši lovnou!
V:
Sednul k stolu jeden pán
myšlenkou svou silně hnán.
Že spíše příběh o jedné dívce
a hned s tou touhou kreativce
dal se prostě do psaní...