ZIMA – ČAS PŘÁSTEK A DRAČEK Když nastaly dlouhé zimní

ZIMA – ČAS PŘÁSTEK A DRAČEK
Když nastaly dlouhé zimní večery, do
vesnických chaloupek přišel čas přástek a draček.
Byl to čas sousedských návštěv, při kterých se
pro některé roznášely po vesnici jen „drby“, jiní
se těšili na poetiku, které tyto společné zimní
večery přinášely při vyprávění povídek, pohádek,
někdy žertovných a škádlivých hádanek nebo
třeba při zpívání písniček.
Náš první československý prezident T. G.
Masaryk k tomu řekl: „…pořád se má dítě nač
těšit. Nejvíc na draní peří; tehdy se sešlo a
sesedlo až dvacet lidí – to bylo povídaček! My
děcka jsme se štípaly a žduchaly, abychom
neusnuly a nepřišly o nějakou tu strašidelnou
historku, a pak se rozdávaly koláče nebo
placky.“1
Na ten čas vzpomíná i Karel Václav Rais
v básni Kolovrat.2
Kahan mrká po světnici
chudé české chaty –
zavrčely u kamínek
staré kolovraty.
Hle, jak je hned po světnici
veselo a čilo,
pohádek se celé hejno
v síňku vyrojilo.
Písní na sta z chaty letí,
na tisíce v chatu –
a to všecko ze starého,
věřte, kolovratu!
Někde se s draním peří a přástkami započalo počátkem adventu, někde ještě dříve. Zpravidla to
však bylo tehdy, když na podzim ustaly polní práce. Božena Němcová k tomu napsala: „Svatý
Martin přinesl jim dobré rohlíky a po svatém Martinu držely se dračky.“3 V některých vesnicích
bylo zvykem ukončit přástky masopustem, jinde se přástevnice scházely k práci až do jara.
Dračky
Drát peří se chodilo zpravidla po skupinách. Hospodyně jedna po
druhé zvala své známé na dračky, které trvaly vždy tak dlouho, dokud
peří z hus nebylo „odřeno“. Takovým sousedským výpomocem se ve
Slezsku říkalo „pobaba“. Někdy přicházely drát jenom ženy, někde se
přizvali i muži. Tam, kde při dračkách byly přítomné i panny, nechyběli
i mládenci, kteří však, jak napsal větřkovský kronikář Josef Kresta, byli
často jen pro „dožeru“ (rozuměj pro zlost), když do peří foukali, lezli
pod stoly a chytali děvčata za nohy. Chlapci však prováděli dívkám i
jiné schválnosti. Peří na dračkách střásaly slovy: Spynky pro synky,
perky pro dcerky.“4 Vysoká hromada bílého peří uprostřed stolu
vyžadovala přepečlivé zacházení. Stačí zavzpomínat na počínání
babičky ze stejnojmenné knihy Boženy Němcové: „…tu odháněla
babička Adélku a chlapce ustavičně od tabule dále. Ono se totiž
Loučník pro přisvícení přihodilo jednou, že Jan jsa mezi dračkami, do té hromady upadl; jaký
to byl rámus, snadno si pomyslit. Od té doby říkala babička o těch
malých, že není radno vzít to ke stolu. Ba ani pořádně zadovádět si nesměly okolo stolu, ani
fouknout, ani dveře příliš otevřít, hned dostávali láni.“
1
Peří bylo vzácným artiklem. Vždyť peřiny a polštáře byly prvním, co se vynášelo ze stavení, které
požíral oheň, a byly tím, co si i chudá dívka přinášela do manželského svazku. Tam, kde ve
staveních nechovali husy, si peří hospodyně musela alespoň čas od času zakoupit pro doplnění peřin
a polštářů.
Otický kronikář detailně popsal, jak dračky postupovaly při práci: „Ženy levou rukou peří
nabíraly, palcem a ukazováčkem jednotlivá pírka přidržovaly a pravou rukou ze stvolu odíraly.“5
Při draní bývalo veselo. Jak vzpomíná Jan Beinhauer z Jakubčovic, při draní se „probrala“ celá
vesnice. Pozdě do noci se vyprávěly nejrůznější pohádky a strašidelné příběhy, jindy se vyprávěly
zážitky z války nebo z dalekých cest. Když byla po ruce kniha nebo nějaká kronika, předčítaly často
děti dospělým, aby jim šla práce lépe od ruky. „Málo kdy se rozešli, dokud knížka nebyla přečtena
celá, jsouce nedočkaví zvěděti, co se stalo s hrdinou povídky. Na druhou zimu čítaly se kroniky se
stejnou zálibou znovu.“6
Po strašidelném vyprávění nechtěl jít domů nikdo sám. Každého se muselo doprovázet až k jeho
chalupě, děti šly se staršími. Jak asi bylo tomu, který zůstal jako poslední?
Na závěr draček připravila hospodyně pro všechny malé pohoštění. V Ostravě a okolí takovému
poslednímu sezení říkávali „federbal“, ve vesnicích v okolí Opavy se mu říkalo „hajdamáš“.
Některá hospodyně dávala malé pohoštění, kakao nebo čaj s rohlíkem. Poslední den, kdy draní
končilo, domácí připravila „hajdamáš“ – pohoštění za draní. Pohoštění bývalo různé, třeba
koblihy, čaj, kakao a namazané housky, někdy opečené jitrnice apod. Při „hajdamáši“ se
domluvilo, kde se bude drát příště.7
2
Přástky
Lamačka lnu - lamka
Potírka
Vochle na česání lnu
Motovidlo na přízi
Nástroj na česání lnu
Přástkám se ve Slezsku neřeklo jinak nežli „přidky“. Stejně se
označovaly i ženy a dívky, které k přástkám přicházely. Dříve,
nežli přidka začala z koudele odvíjet niť, muselo se kolem lnu
udělat mnoho práce.
Len se na Opavsku pěstoval ještě v druhé polovině 19. století.
To již však tovární výroba nití a plátna započala postupný zánik
domácího předení. Len se nejdříve ručně vytrhal a vymlátil.
Svazoval se „do kozelkuv“ nebo též „kapliček“. Z lněných semen
se v „olejnicích“ lisoval olej, který se přidával do barev či
kolomazí, případně sloužil jako omastek. Podle záznamů8 se ze
tří kilogramů lněného semene vylisovalo přibližně ¾ litru oleje.
Len se rosil a následně sušil v budovách nazývaných „pazderny“.
Ty stály zpravidla až za vesnicí z důvodu požáru, aby nebyly
ohroženy ostatní budovy v obci. V uhlířovské kronice se píše, že
len se v obci dosušoval „po chlebě v pekarské peci.“ Na
jednoduchých zařízeních „lamkách“ se sláma lámala, na
„potírkách“, které měly podobu velké dřevěné břitvy, se len
zbavoval „pazdeří“. Na „vochli“ nebo také „hachli“ se len
pročesával. „To, co se vyčesalo, byla kuděl neboli hruba přaza, a
to pročesané, co zůstalo v hrsti, byla těnka přaza. Přaza se
motala na motovidlo. To byl jeden kolík rovno a druhý košinum.
také se přaza motala na přaslicu a na kužel. Vřeteno mělo
hliněný prstýnek.“9 Přeslice (ve Slezsku nazývaná „přaslica“) se
skládala z nohy a hlavy, které se říkalo „kužel“. Noha se
zasouvala do třínožky. Na nohu se zastrkával kužel, který býval
zdobený vysoustruhovanými prstýnky. Vřeteno (ve Slezsku
„vřetěno“) bývala oblá tyčinka dlouhá asi 36 cm zakončená
hrotem. „Prstýnek“ neboli také přeslen, o kterém se výše zmiňuje
kronikář Vojtěch Vavrečka, sloužil jako závaží vřetena. Býval
vyrobený z pálené hlíny, z tvrdého dřeva nebo i porcelánu. Býval
prostý i malovaný, někde jej oblévali cínem.
Když „přidky“ měly všechno připravené, mohly začít příst buď
na kolovrátku, nebo pouze vřetenem. Nebylo zvykem si příst
doma o samotě. Na přidky chodila děvčata, matičky s dětmi i
pacholci. Společně se všichni skládali na světlo.
O přidkách v Podvihově přináší svědectví Jan Vyhlídal10: „Jak
se přadlo, vypravuje děvucha z Podvihova takto: „V zimě jest
dobře vždycky, gor jak měsíček svítí radujem se všichni. Jak jsme
byli malučcí, prosili jsme matičku: „matičko, půjdem na
přidky?“ Tatíček dycky byli proti přidkám a napomínali matičku,
aby zůstala doma: „seď doma, neslyšíš, nepřidáš, budeš vždy
pokoj mívať.“
„Ale tatíčku,“ pravila matička,“dobře je se též scházívať,
bližního svého navštěvovať, jak Pán Ježíš činíval, jenom zlosti a
klebet – od těch utíkať.“
Tatíček neřekli už nic a my s matičkou šli. Dali jsme pozdravení
“Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ a domácí nás pěkně uvítali a
kázali nám se posaditi.“
3
Kolovrat, tkalcovský stav a napravo trojnožka s přeslicí
Když nastalo postní období, zábava při přástkách utichla. Během předení se modlíval růženec a
zpívaly se náboženské písně. Ve vzpomínkách Jana Vyhlídala čteme dále: „Stalo se mi a jiným, že
jsme při růžanci spali. Matička honem vzaly vody do hrnka a „čuch, čuch“, kde jsme seděli. My
skočili a říkali dál.“
Když na některou z přadlen přicházela dřímota, zpívala si:
Něnamluvaj dřimadlo,
bo ešče mam malo,
jak potaček namulim,
to se s tebum pokulim
za pec do kutka;
budu ležet jak buchta.
Z Komárova
Vrť se, milé vřetenko,
tuč se, kolovratku,
ať namoceš předenko,
sporého potáčku!
Pochválí tě hospodyň,
že si dobra přadka,
že němrha svých hodin
ospala zahalka.
Cnosnu, pilnu denici
všichni radi maju,
ospalu zahalici
z dilnych vybiraju.
Ospale zahalice
sotva kdy su ščastne
blede su jejich lice,
oči nesu jasné. 11
Čas od času se musely přástevnice protáhnout od dlouhého a jednotvárného sezení u kolovrátků.
K tomu posloužily společné hry nebo tance. Tančíval se „mlýn“, „kolomajka“, tanec „žabský“, při
kterém se zpívala píseň
Ja sem žaba,
Na kobyle vožu dyle
ty si žaba, žaba koberata
na valachu snopy
hop, hop!
hop, hop!
Najedli se suchych otrub,
oblekli do zlata
hop, hop!
Kera divka řiťum kruti
to ma rada chlopy
hop, hop!
Z Uhlířova12
4
Při přástkovém tanci neboli hulánu zpívaly dívky
Tuč se, mile vřećěno, tuč se kolovrátku,
ež napřadźěno, sporého potačku.xiii
Pro posílení, pro chuť, ale i pro zahnání žízně (práce s přízí vysušovala) přinášely
hospodyně „poslinek“ – sušené jablka, švestky, hrušky a další plody.
Na konci přástek se scházívaly dívky ke společné hostině, „mrviochu“. Podávaly se placky,
špek, slanina. Bylo co oslavovat, čas přástek je u konce, hrubá „přaza“ bude na pytle a
chlapům na kalhoty, ta tenká na košile.
Oj, což při těch přástkách našich
bývali jsme věšeli,
všude živo, jasno, čilo
jako v jeteli;
písně proudem přilétaly
z kolovrátku na ústa,
že mi jenom v upomínce
peruť narůstá!
Letím, letím přes ty hory,
tam k nám domů do dálky,
z koutků známých kývají mi
šotci, rusalky –
a babička odhazuje
honem starý kolovrat:
„Pojď sem, ty můj kloučku věrný,
ty nás přec máš rád!“
Písní v síňku napadalo
jako z jara do mlází,
babička jen naříkala:
„Ach, dech dochází!“
Přitiskl jsem duši drahé
rety žhoucí na ústa…
škoda, že již na hrobě jí
tráva vyrůstá!
Přástky, K.V.Rais
5
Aktivita nejen pro děti pro zimní časy draček a přástek
Čas dlouhých zimních večerů
můžeme využít i my dnes
k tomu, abychom si s dětmi
vyprávěli příběhy a zážitky ze
svého dětství. Děti milují
dobrodružné povídky, zároveň samy rády
své prožitky sdělují.
Společný čas můžeme využít i k vyprávění
pověstí a pohádek. Mnoho obecních kronik
z našeho regionu zaznamenává pověsti
z míst, které mohou být dětem známé. Když
si pověst děti mohou spojit s konkrétním
místem (skálou, studánkou, památným
stromem atd.), o to více zaujme. Když nám
místní pověsti „dojdou“, nebojme se
vytvořit si své vlastní, případně přepracujme
ty stávající. Níže uvádíme některé aktivity, Lamačka lnu, Rožnov pod Radhošťem
které uplatníme ve větších kolektivech děti i v rodinách.
1. Vymysleme s dětmi, jak vznikly názvy obcí, názvy kopců, potoků, kapliček apod.
2. Vymysleme pověst k významnému místu v obci nebo jeho okolí. Např. „o lípách u
kapličky“, „o bludném balvanu“,…
3. Přečtěme si část z regionálních pověstí, domýšlejme její zakončení.
4. Přečtěme dětem pověst. Vymysleme k ní nejpříhodnější název.
5. Diskutujme s dětmi o místních pověstech. Co je jejich základem? Které postavy v pověsti
vystupují? Roztřiďme je na hlavní a vedlejší postavy.
6. Přepracujme pověst do podoby komiksu, z prací dětí udělejme výstavu ve třídě nebo na
chodbách školy, případně si jimi ozdobme třeba jenom ledničku v kuchyni.
Nezapomeňme naše vyprávění proložit písněmi. Sourozenci Ulrychovi v písni Kdysi před
léty zpívají v refrénu slova: „Jít krajinou a učit se zas slyšet slova těch starých písní, které
člověk znal.“ Ta nám mohou být motem pro zimní večery. Nezapomeňme ke všem výše
popsaným aktivitám navodit pěknou a pohodovou atmosféru třeba pomocí svíčky, vonné
tyčinky nebo ohně v kamnech.
V knize
Eduarda
Petišky
doprovázené
ilustracemi
Zdeňka Milera Jak Krtek ke
kalhotkám
přišel,
si
připomeňme jednotlivé kroky,
kterými Krtek prošel od svého lnu ke
kalhotkám s kapsami. Vezměme velký balicí
papír a vypišme všechny účastníky
„výrobního procesu“ plátna na kalhoty a
jejich konkrétní práci. Variantou tohoto
úkolu může být tvorba ilustrací namísto
psaného slova. K Petiškovým aktérům
přiřaďme činnosti a nástroje, které se při
zpracování lnu používaly před sto lety, jak
jsou popsány v kapitole Přástky.
6
1
Čapek, K.: Hovory s T.G.Masarykem, Rok na vsi, Československý spisovatel v Praze, 1990, str. 26
Rais, K., V.: Doma, Nové Město nad Metují, 1883, str.18
3
Němcová, B.: Babička, Nakladatelství Svoboda, Praha 1987
4
Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 42
5
Kronika obce Otické, založena roku 1908, kronikář Fr.Mader, L.Hill
6
Bartoš, Fr.: Lid a národ, sv.1; Velké Meziříčí, nakladatel J.F.Šašek, 1883, str. 140
7
Beinhauer, J.: Vzpomínky na dětství a život v Jakubčovicích, Městský úřad Hradec nad Moravicí, 2007, str. 9
8
http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/prohlidka-muzea/mlynska-dolina/objekty-mlynskedoliny/lisovna-oleje-olejna-z-brumova.html
9
Kronika obce Uhlířov z roku 1389 – 1945, str. 213
10
Vyhlídal, J.: Naše Slezsko, v Praze, Tiskem družstva Vlasť, 1903, str. 3
11
Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 44
12
Kronika obce Uhlířov z roku 1389 – 1945, str. 228
xiii
Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, Praha 2006, str. 44
2
7