04/0910 - Střední lesnická škola Hranice

Lesu zdar.
Tak je to tu počtvrté a naposledy za tento rok. Pro rejpaly, kteří by chtěli komentovat četnost vydání,
upozorňuji na email redakce ([email protected]). Tam vřele čekáme na vaše příspěvky,
díky nimž můžeme vydávat častěji. Děkuji za pochopení. Příští rok máte znovu šanci se zapojit do
toho koloběhu kolem časopisu. Takže pěkné prázdniny všem za celou redakci.
Šéfredaktor a holka pro všechno
Tomáš Kopčík
Zástupce šéfredaktora, grafik
Marek Vavřička
Příležitostný ilustrátor
Jarek Hůšť
Recenzentka, morální podpora
Pavla Ptáčková
Titulní strana
Barbora Honajzerová
Nedílná součást redakce a rejpal
Daniel Gajdoš
OBSAH
2.
Rozhovor
3.
Expedice Skandinávie
7.
Pozdrav
10.
Být neviditelným?
14.
Perličky
15.
Knižní recenze
16.
Filmová recenze
17.
Nimrod
16.
Reprezentace školy
18.
D’n’B
19.
Činnost střeleckého kroužku
21.
Dárek pro tetu
Příloha – Anketa o…
2
ROZHOVOR S P. ŘEDITELEM
na téma jeho působení v ekologické komisi.
Jaký je úkol ekologické komise?
1. Úkolem Ekologické komise je sladit problematiku myslivosti a chovu zvěře
s ochranou a tvorbou životního prostředí. Zvěř je nedílnou součástí naší přírody,
krajiny. Správným mysliveckým hospodařením je třeba vytvářet takové podmínky,
aby zvěř i životní prostředí, ve kterém žije, byly v souladu.
Co plánuje v následujících letech ekologická komise?
2. Ekologická komise v následujících letech se bude muset více zabývat využíváním
dotačních titulů z EU. Půjde o zjednodušení tvorby projektů a rozšíření o nové
nabídky přes Ministerstvo zemědělství i Ministerstvo životního prostředí. Bude se
i nadále zabývat harmonizací soužití jednotlivých druhů naší zvěře a neúměrnou
ochranou některých skupin živočichů, kteří již dnes prokazatelně činí škody na
hospodaření zemědělců, rybářů i lesníků.
Největší úspěchy v minulých letech?
3. Za uplynulých pět let bylo dosaženo mnoho dobrého v ochraně zvěře a jejího
životního prostředí -viz záležitosti ohledně nevhodně ozeleňovaných komunikací,
řešení problematiky dopravy a střety se zvěří, propagace a prosazení pachových
ohradníků, rekreace a vliv na zájmy ochrany přírody a myslivosti, podpora biopásů a
vytvoření biokoridorů aj.
Co si myslíte o geneticky modifikovaných druzích v myslivosti?
4. Geneticky modifikovaná zvěř v našem prostředí, díkybohu, neexistuje. Myslivci svojí
činností, kterou provádějí převážně zdarma, zachránili pro věky příští mnoho druhů
zvěře i živočichů. Stalo se tak přirozenou cestou. Žádným umělým genetickým
ovlivňováním. To, co se děje na některých farmách (většinou v zahraničí), vytváří sice
obrovské a členité trofeje, avšak ne přirozené. Mám za to, že je třeba vše posuzovat
zdravým rozumem. Důležitý je správný marketing před bezohledným byznysem.
S pozdravem Lesu a myslivosti zdar
Zpracoval Daniel Gajdoš.
3
EXPEDICE SKANDINÁVIE
21.5. - 30. 5. 1994
Inspirativní pohled do ne tak dávné historie školy
Díky organizátorům ze SLŠ Hranice (ing. Kutý, Ing. C. Juráň, žáci 3. B třídy) jsme se stali my pracovníci
SLŠ, školního polesí, VLS Lipník a LČR součástí expedice do Skandinávie po boku celé třídy 3. B, která
do toho vložila své úspory z praxí a naše sponzorské příspěvky. Tvůrcem itineráře a zajišťovatelem
cesty byl emeritní ředitel SLŠ Trutnov pan Doležal, pro své zkušenosti s podobnými akcemi. Záměrem
bylo navštívit lesnické školství, lesnický provoz a samozřejmě také něco z kultury, historie či sportu
Švédska, Norska a
Dánska.
Předpokládaná
vzdálenost byla cca
5.500 km.
21. 5.
10.00 - Odjezd od SLŠ
Hranice směrem na
Olomouc, Trutnov, kde
přistoupil pan Doležal,
který nám upřesnil
program zájezdu na
příští dny. Pro začátek
je třeba říct, že jsme
měli v plánu vidět co
nejvíc, ale s tím, že nebudeme zničeni dlouhými přesuny bez přestávek. Proto jsme si udělali zastávku
v Jizerských horách, kde jsme absolvovali hřebenovou túru na vyhlídku Máří Magdalény, na Šámalově
chatě (obr.) jsme si dali poslední český oběd a pokračovali jsme na Liberec a Varnsdorf.
19.30 - Překročili jsme hranice SRN a nočním přesunem jsme pokračovali na Berlín, Oranienburg,
Stralsund do přístavního města Sassnitz.
22. 5.
03.00 - Nalodili jsme se na poslední chvíli na trajekt směřující do švédského Trelleborgu. Plavba
trvala skoro 5 hodin, ale byla klidná, takže neplavci, kteří měli obavy, z velkého množství vody, usnuli
a málem přišli o rozednění a první pohledy na skandinávské pobřeží.
08.00 - V Trelleborgu jsme se zdrželi jen na chvíli, než jsme našli všechny studenty, spočítali je a
vyrazili směrem do Malmö. Po procházce velmi pěkným městem jsme se přesunuli do univerzitního
města Lund, které nás velmi zklamalo všeobecným nepořádkem na ulicích, který byl snad zapříčiněn
nějakými oslavami před naším příjezdem.
16.00 - Odpoledne jsme přijeli do Osby, malého městečka, ve kterém sídlí lesnické učiliště, které
jsme navštívili a absolvovali exkurzi po jejich provozech. Jedná se o učební obor lesní mechanizátor,
rybář, a aby tam těm švédským klukům nebylo tak smutno, jsou spojeni s rodinnou školou, která
vychovává hospodyňky. Ty tady zajišťují vaření pro všechny a ostatní domácí práce. Vařit opravdu
umějí, protože nás pohostily také.
Po exkurzi jsme se ubytovali v kempu na břehu místního jezera s velmi pěkným okolím.
4
23. 5.
7.00 - Po vydatném spánku, který nám už trošku chyběl, jsme vyrazili směrem na Stockholm. Za
Jönköpinkem jsme viděli zříceninu Brachehus u jezera Bettern,
které je dlouhé 31 km a místy až 14O metrů hluboké. Je
obklopeno smíšenými lesy, jež jsou takřka bez výchovných
zásahů, tedy jde o mnohoetážové houštiny.
16.00 - Už vidíme hlavní město Švédska, Stockholm, respektive
jeho nejvyšší dominantu, televizní věž. Abychom jej lépe
poznali, dali jsme si asi hodinku bloudění, než se nám podařilo
dorazit do centra, k radnici, která je celá obrostlá psím vínem.
Potom už jsme se věnovali návštěvě některých zajímavostí.
Bylo to například Muzeum vikingské lodi Vassa, která je
zakonzervovaná v bazénu s mořskou vodou, protože byla
mnoho století potopena v přístavu. Zajímavé bylo také
muzeum hologramů a královská věznice na ostrově Langhollen
(obr.). Ta je však přestavěna na moderní hotel, ovšem se
zachováním rázu, včetně zamřížovaných ochozů a původních dveří do cel. Měli jsme to štěstí, že jsme
zde byli ubytováni (já a Ing. Kutý na cele č. 218). Ještě že to nebylo doopravdy.
24. 5.
7.00 - Ve vězeňské jídelně jsme si dali vydatnou snídani ve formě švédských stolů. Tato forma
snídaně pro nás byla ještě poněkud nezvyklá a podle toho si s tím někteří nevěděli rady a nakládali si
na talíře tak nesmyslnou směs jídel, až jsme se za ně museli stydět. Vypadali opravdu jako vězňové po
hladovce. Ale vše se musí každý naučit.
08.00 - Odjeli jsme do univerzitního města Upsala, kde sídlí největší státní švédská univerzita. Zde na
nás čekal absolvent naší školy Ing. Mazur, který tady vyučuje na lesnické a dřevařské fakultě.
Zajímavé bylo pro nás jejich výzkumné pracoviště, zabývající se možnostmi impregnace dřeva.
Srovnávali jsme také způsoby hospodaření ve Švédsku a u nás. Pan Ing. Mazur označil naše lesníky ve
srovnání se světem za zahrádkáře, kteří se piplají s každým stromečkem.
12.00 - Naše další cesta vedla směrem na město Sundswal, které leží v zálivu s velkým průmyslovým
přístavem.
18.30 - Je poznat, že se blížíme k polárnímu kruhu, poněvadž s nastávajícím večerem je pořád světlo.
Když přijíždíme do Bispgardenu, máme ve 20 hodin domluvenu besedu na „Skoginstitutu“, což je
dvouletá lesnická škola, poskytující bakalářské vzdělání pro absolventy jednoho ročníku vyučení a
jednoho roku praxe. Po vyčerpávající diskuzi jdeme spát do kempu ve čtvrt na dvanáct a na obloze
zapadá (vlastně ani nezapadne) slunce a vychází měsíc. Tak se projevuje polární den.
25. 5.
07.30 - Odjíždíme do lesních porostů s naším průvodcem – „studiedirectorem“ školy panem Gunarem
Issacsonem. Tyto porosty jsou často postihovány požáry, někdy i úmyslně založenými a řízenými,
které však nezničí místní pomalu rostoucí borovici. Na řezu kmenů jsme se mohli přesvědčit o tom, že
při tloušťce 8 cm byl počet letokruhů 90 a u tloušťky 45 cm to bylo již 350 let. Je zde také poznat,
v jakém časovém odstupu procházely tyto stromy požárem. Letokruhy jsou zde minimální, nebo
dokonce začernalé. Na této pochůzce jsme se dostali k „suchému vodopádu“ Dodo Vaten, který se
plní pouze při tání sněhu.
5
11.00 Po návratu
k autobusu jedeme do města
Östesund, kde si kupujeme za
11 SEK čerstvý chléb (1 SEK
=asi 5 Kč), protože ten český
už je vhodný tak akorát pro
ryby.
12.15
Přijíždíme na
parkoviště, kde nás vítá velký
hukot, jsme totiž u jednoho
z nejvydatnějších vodopádů,
kde z výšky 32 metrů padá
700
metrů
krychlových
křišťálové vody za vteřinu.
Jmenuje se Tänforsen (obr.).
16.30 - Naše další cesta vede přes hory a planinu Sandwika směrem na západ. Jsou zde ještě zbytky
sněhu, kolem nich se pasou sobi, losi, bílí zajíci a jsou zde vidět z jihu se vracející ptáci, jako např.
husy, jespáci a mnoho dalších. Občas zastavujeme na vyhlídkách. Při jedné zastávce se kolega Mirek
K. pokusil s kamerou přiblížit k losici s teletem, ale jakmile jej tato zahlédla, musel se dát na zrychlený
ústup.
18.00 - Aniž by zde bylo jakékoliv znamení, najednou jsme podle ukazatelů směru zjistili, že jsme
v Norsku. Začali jsme sjíždět dolů k Atlantiku.
19.45 - Přijeli jsme do norského města Lewanger, po ubytování ve Wandrheimu, jak se zde říká
levným ubytovnám, jsme si udělali procházku po městě.
26. 5.
06.30 - Jedeme se podívat do norského korunovačního města Trondheim. Je to velice zajímavé
historické město s množstvím pamětihodností. Kamarád Tonda Tomečka potřeboval vyměnit nějaké
peníze, tak jsme s naší neznalostí jazyků vyrazili do banky, kde jsme uspěli díky mezinárodním
posunkům, zlomkům ruštiny, němčiny a angličtiny. Potom jsme navštívili rybářský přístav
s množstvím rybářských lodí, které se vracely z lovu. Díky našim komunikačním schopnostem jsme se
nechali pozvat na loď a ochutnali jsme čerstvé krevetky. To nás naladilo a vyměněné peníze jsme pak
nechali v prodejně už upravených ryb, takže nám zůstaly i chuťové vzpomínky.
17.30 - Z krásného Trondheimu jsme odjeli na ubytování v Andalsnessu, města Trollů a nádherného
fjordu, který jsme překonali v trajektu, jen o něco větším než náš autobus.
27. 5.
07.00 - Odjíždíme strmými serpentinami nahoru do „Údolí trollů“ takzvaného Trollstigenu.
V některých zatáčkách si cestující odsedávali od oken, protože měli pocit, že jsou už ve vzduchu
a některé zatáčky jsme dokonce ani nevytočili najednou. Na 20-ti kilometrech jsme vystoupali z nuly
do výšky 850 metrů nad mořem. Tady jsme si zašli na krkolomné vyhlídky a mohli si zakoupit i různě
velké „trolí“ talismany. Po překonání průsmyku jsme klesli zase k moři do městečka Validal, odkud
nás trajekt převezl do osady Eisdal. Odtamtud jsme se zase drápali nahoru, podívat se na ledovec
Dalsnibba, který je nádherný. Hlavně nás upoutaly azurově modré laguny tající vody, v tuto chvíli díky
bezmračné modré obloze zbarvené modře (někteří podezřívali Nory, že tam nalili okenu). Pokračovali
jsme cestou dolů směrem na Lillehammer a čekal nás přitom přejezd největšího fjordu Norska
„Geiranger“. Projeli jsme lyžařským rájem v Lillehameru a dorazili jsme do hlavního města Norska –
Osla, kde jsme nocovali.
6
28. 5.
7.30 - Dnes jsme měli na programu prohlídku městských lesů Osla, kde už se alespoň trošku
hospodaří, zčásti parkovým způsobem a dál od města i lesnicky. Zbytek dne jsme věnovali prohlídce
města a večer jsme se přesunuli na ubytování ve Varbergu. Cestou jsme se stavili na prohlídku
Götteborgu.
29. 5.
8.00 - Ráno jsme popojeli do Helsingboru, kde jsme se nalodili na trajekt, jímž jsme se po vodě
dostali do dánského Helsingoru. Další naše cesta už směřovala k domovu. Navštívili jsme Kodaň, která
je stylově velmi zajímavá jako historické obchodní centrum. Pokračovali jsme do Rodby, odkud jsme
absolvovali poslední plavbu trajektem do Hamburku, kde byla malá zastávka na pouze částečnou
prohlídku města. Potom už nás čekal jen dlouhý transit přes Německo domů.
30. 5.
Při noční dlouhé cestě jsme si už mohli jen třídit vzpomínky a zážitky z této velmi pěkné studijní
exkurze po Skandinávii. Domů jsme se vrátili plni dojmů a hlavně všichni ve zdraví.
Zapsal Jiří Gratcl
7
POZDRAV
Pozdrav je nejjednodušší, nejelementárnější společenský kontakt,
nejzákladnější projev zdvořilosti. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost.
Ale i pro tento zdánlivě tak prostý projev existuje mnoho pravidel.
Je takové pěkně rčení: nejdůležitější u dětí je, aby uměly pozdravit a říci děkuji.
Je v tom hodně pravdy. Když potkáváme děti a mládež v domě ve městech, kde
je anonymita vysoká, všimneme si, že nezdraví, koho neznají, a často ani toho,
koho znají: jsou nevychovaní.
Nepozdravit je v chování hrubým přestupkem. V domě, ve kterém bydlíme a nejsme
si jisti, že bezpečně známe všechny nájemníky, zdravíme každého. Když to platí pro
dospělého, tím spíše to platí pro mládež a děti. Jestliže tuto povinnost děti a mládež
nedodržují (menším dětem ji odpouštíme, každé dítě není stejně chápavé), je jisté, že
k tomu nejsou vedeni. Každý se potom může domnívat, že nejsou rodiči dostatečně
vychovávání nebo že rodiče sami nahlížejí na slušné chování s nezájmem a nebo že
pravidla slušného chování neznají. Ani jedno jim čest nedělá.
Zásadou je, že pozdravem nešetříme a že se při pozdravu díváme protějšku do očí.
Platí pravidlo, že mladší zdraví staršího a muž ženu, přičemž druhé pravidlo má
přednost s určitými odchylkami, o kterých se dozvíte níže.
Pozdrav je důležitý ve vztahu mezi lidmi, tak
důležitý, že ovlivňuje úplně základní vztahy. Pevnou
zásadou také je: Pozdravit je zdvořilostí, ale
odpovědět povinností.
Zdravíme-li, neukláníme se tělem, působí to vtíravě,
a uděláme úklon hlavou (i při smeknutí klobouku).
Zdravíme-li skupinu osob, pozdrav poněkud
zvýrazníme a prodloužíme.
Jestliže se zastavíme s někým na ulici, nejdříve
pozdravíme a pak hovoříme. Také chceme-li se někoho
na ulici zeptat (na cestu apod.), je nezdvořilé klást hned
otázku,
i
kdyby
začínala
zdvořilými
slovy
"s prominutím", "prosím vás", neboť jako první máme
pozdravit: to je nejzdvořilejší způsob, jak upoutat
pozornost. Na ulici zdravíme všechny známé, i ty, se
kterými jsme se dříve setkali jen náhodně, ale byli nám
představeni.
Zdravíme-li přítele nebo
nám dobře známou ženu, je pozdrav založen na upřímnosti
a přátelskosti a přibude k němu pohyb ruky a úsměv. Při pozdravu dámy méně nám známé projevuje se
především úcta a stejně tak vůči
podstatně starší osobě, která nám není příliš
blízká: pozdrav bude vážnější, úklon
zřetelnější a pohled zdrženlivější.
Jdeme-li po ulici se svým známým a on
někoho pozdraví, připojíme též svůj pozdrav a
nikoliv nevšímavým způsobem. Otáčet se
ale za pozdraveným a vyptávat se, o koho jde, je
neslušné. Jestliže nám to chce známý sdělit, řekne nám to sám.
Pozdrav neopakujeme, jestliže nás ten, kterého jsme před chvílí již zdravili, opět míjí. Potkáme-li ho po delší
době, v rozmezí například odpoledne, pozdravíme ho způsobem jednodušším, kývnutím hlavy, úsměvem.
Zdravíme jen, jestliže víme, že jsme viděni. Pochybujeme-li o tom, raději pozdravíme. Nevadí nám, když jsme se
nedočkali odpovědi, protože předpokládáme, že jsme nebyli viděni.
8
Potkáme-li na ulici známého, který není sám, nezastavujeme se s ním, když jsme jej pozdravili: můžeme to
učinit, jsme-li k tomu vyzvání. Jestliže se s námi zastaví starší osoba nebo jsme mužem a zastaví se s námi žena,
přestaneme s činností, kterou právě děláme (včetně kouření, cigaretu však uhasíme jen tehdy, když se setkání
prodlouží). Stává se také, že potkáme někoho, o kom se domníváme, že ho známe, ale nejsme si jisti. V takovém
případě, otálí-li s pozdravem ten, který by měl pozdravit jako první, nezazlívá mu ten druhý jeho výpadek
paměti a dá mu mírným pokývnutím hlavy znamení, že se znají. Ten pak jistě pozdraví a vše je v pořádku.
Pozdrav se uskutečňuje buď mlčky, nebo je provázen slovy. Platí, že čím je nám
osoba bližší, tím spíše přidáme slova a jejich vřelost. Není ale slušné zdravit beze
slov, působilo-li by to odměřeně nebo jako plnění neradostné povinnosti. Je vhodné
také pozdrav zdůraznit, chceme-li projevit svoji zřetelnější náklonnost, slovy "přeji
vám hezký den" a podobně, zvláště při loučení. Při loučení též přidáváme slova
"těšilo mne" nebo "rád(a) vás zase uvidím". Výběr slov k pozdravu je přizpůsoben
osobě, kterou zdravíme a stejně tak i výraz tváře (uctivý nebo přátelský). Nejčastěji
říkáme "dobrý den, ráno, jitro, večer", "nazdar" nebo mezi přáteli a blízkými též "ahoj" (což je pozdrav, který
byl dříve považován za příliš pouliční, ale hojně se rozšířil).
Je nevhodné pozdrav volat na dálku, neboť dbáme toho, aby byl vysloven tak, že jej slyší především zdravená
osoba. Na druhé straně můžeme slov použít k tomu, abychom na svůj
pozdrav zdravenou osobu upozornili. Není slušné zdravit kamaráda,
který jde se ženou, jež není naší kamarádkou, kamarádským
pozdravem, protože pozdrav patří oběma. Je ale možné pozdravit
každého zvlášť.
Pokud jde o děti, vypadá dobře, když ve svém okolí zdraví všechny
dospělé osoby, objevují-li se jen občas a v malém množství. Nejbližším
okolím se myslí část obce nebo nejbližší okolí u vchodu do domu. Dítě,
které pozdraví cizího, vypadá mile: učí se základům slušnosti, umí zdravit a přijímat za pozdrav odpověď.
Blízcí sousedé na pozdrav nečekají: zdraví jako první ten, kdo k tomu má rychlejší příležitost. Jestliže v domě,
kde bydlíme, zdravíme někoho, koho neznáme, vůbec nevadí, že případně v domě nebydlí. Protože by bylo
větší chybou nepozdravit toho, kdo v domě bydlí a my to jen nevíme: vždyť je naším sousedem.
Vejdeme-li do místnosti, vždy zdravíme nahlas, ne jen kývnutím hlavy. Ve veřejné místnosti pozdravíme i cizí
osoby, se kterými hodláme pobýt, nebo osoby, s kterými možná navážeme konverzaci, např. několik lidí u baru,
kteří nás vidí. Odcházíme-li z veřejné místnosti, pozdravíme ty, s kterými jsme měli kontakt, a osobu, která
společnost nějak reprezentuje. Odpovídáme na pozdrav, jestliže nás zdraví číšník, což znamená, že zdravíme
jeho prostřednictvím všechny hosty. Pozdravíme v kanceláři, kam jsme přišli něco vyřizovat. Někdy musíme
rozhodnout o pozdravu podle situace. Nebudeme zdravit například, vejdeme-li do banky, kde je řada přepážek
a úředníků a před nimi lidé, s kterými do kontaktu nepřijdeme, ale pozdravíme na malé poště, kde je jeden
úředník a u přepážky několik osob.
Jako místnost posuzujeme i jiný ohraničený prostor určený pro lidi, například kupé ve vlaku. Je slušné pozdravit,
když vejdeme do kupé a odcházíme z něj. V případě, že jsou ve vlaku jen boxy v jinak
otevřeném prostoru, nemusíme zdravit cestující v boxu, kam se chceme posadit, jen se
ptáme, zda je tam volno. Ale sedíme-li pak s nimi, tedy navázali jsme kontakt,
pozdravíme, jestliže box natrvalo opouštíme. Je trapné, přistoupí-li někdo a sedne si a
pak po nějaké době odejde bez jakéhokoliv projevu slušnosti. Působí to neotesaně.
– Další informace na www.chovani.eu
9
PÍSEMNÉ MATURITNÍ PRÁCE Z ČESKÉHO JAZYKA
Být neviditelným?
Neviditelnost. Již od pradávna je neviditelnost spjata s
lidskou civilizací. Dávné primitivní kmeny i vyspělé zaniklé
civilizace uctívaly rozličná božstva a bály se duchů a přízraků,
kteří touto vlastností disponovali. To co bylo neviditelné, bylo
také nedosažitelné. Vždyť už učení alchymisté na dvorech
středověkých králů a císařů se pokoušeli vyrobit elixíry
neviditelnosti, avšak bez výsledků. Každé malé dítě pomyslelo
na to, jaké by to asi bylo, být alespoň na okamžik neviditelným. I já jsem nesčetněkrát přemýšlel, co
všechno bych mohl s touto vlastností dokázat. Je však neviditelnost dar, nebo prokletí? Kdybych byl
neviditelný, zneužíval bych toho, nebo raději pomáhal lidem a svému okolí? Když pomyslím na
veškeré možnosti, přiklonil bych se už k té horší variantě. Vstupoval bych na místa, která jsou mi
normálně uzavřena, prováděl bych věci, o kterých se mi zatím jen zdá. Zkoušel bych šmírovat děvčata
při sprchování, a ne jen tam. Zajít si na nákup a neplatit, škádlit a provokovat lidi kolem sebe a
sledovat jejich zmatené reakce. Je tu možnost dělat i lepší věci, ale ty nejsou tak lákavé. Třeba přidat
se k strážcům zákona a pomáhat jim v udržování pořádku. Vždyť s neviditelností bych se mohl
infiltrovat mezi dealery, mafii a jiné kriminální živly a zničit je tak snadno a rychle, že by nikdo
nevěděl, co se stalo. Jenomže komu by potom šly zásluhy? Tomu neviditelnému chlapíkovi? Ale kdo
ho viděl? Kdo potvrdí, že tam vážně byl a udělal dobrý skutek? Nikdo. A koho by věčně bavilo
pomáhat ostatním, když mi ani nepoděkují? Mě rozhodně ne. Za každý dobrý skutek by měla být
odměna, alespoň motivační, nějaká drobnost. Jenže když nic nedostanu, tak si to prostě můžu vzít
sám, když mě nikdo nevidí. A když jsem si vzal jednou, můžu i podruhé a potřetí. Najednou si
uvědomím, že dělám něco špatného, ale to už je příliš pozdě. Nakonec se stanu něčím, proti čemu
jsem bojoval. Z toho vyplývá, že i ušlechtilá myšlenka a čin se může později zvrtnout. Chtěl bych být
tedy neviditelný i za cenu toho, že by se ze mne stal padouch?
Přinesla by mi neviditelnost nějakou nevýhodu? Nevýhod je rozhodně celá řada. Nejsem-li
viděn, nemůže na mě být brán zřetel. Kdo mě ošetří, když se zraním? Kdo bude ochotný mluvit
s něčím, co není vidět? Jaké slečně se zalíbím, když ani neví, jak vypadám? Můžu vůbec žít
plnohodnotný život? Záleží na tom, co považuji za plnohodnotné, ale krádeže, sex, zneužívání této
schopnosti a lidí rozhodně ne. Všechny tyto nastolené otázky odpadají, pokud bych tuto dovednost
mohl ovládat. To bych neviditelnost rozhodně uvítal, protože bych ji mohl využít v okamžicích, kdy by
se mi hodila. Ale tím pádem se vracíme zpátky ke zneužívání. To proto, že bych neviditelnost využil
k dosažení osobního cíle.
Všichni ale neviditelnost nezneužívají, někteří ji k životu potřebují. Mám na mysli zvířata.
Nejsou neviditelná tak, jak si to představujeme ve sci-fi filmech my lidé, ale svým vlastním způsobem.
Dokážou splynout s prostředím, pohybovat se tiše, využít každé drobnosti, aby byla neviditelná.
Spoustu druhů zvířat jejich vlastností k životu v neviditelnosti předurčují. To je důvod, proč mě již
tolikrát napadlo, že chci být neviditelný. Z čiré lidské závisti. Když to má on, tak já to chci taky. Ptáci
umí létat, postavíme letadlo, abychom se jim vyrovnali. Gepard je nejrychlejší běžec, postavíme auto,
abychom byli rychlejší. Odtud pramení má touha, i touha všech ostatních lidí, kteří na neviditelnost
alespoň jedenkrát pomysleli. Ale co když už jsme neviditelnosti dosáhli? Co když jsem neviditelný,
10
i když mě někdo vidí? Je to ignorace. Nejhorší druh neviditelnosti. Ta neviditelnost, která nejvíc bolí a
každý z nás už si ji prožil. Pocit nepotřebnosti, opovržení, samoty a bezmoci. Není lepší snažit se
neviditelnost, jako je tato, vymýtit? Já nechci být okolím ignorován, já chci žít a bavit se. Bohužel se
s tímto druhem neviditelnosti, nebo tomu říkejte, jak chcete, setkávám naprosto běžně.
Ale co skutečná neviditelnost? Díky vědě a fyzikálním jevům se jí dá dosáhnout. Lom světla,
mikrosenzory a podobná zařízení vědci vyvíjejí již léta. Pokud by se na trh dostalo zařízení nebo oblek
umožňující zneviditelnění, rozhodně bych si ho koupil. Mnohem pravděpodobnější však je, že tato
zařízení jsou konstruována pro armádní účely. Takže pokud chci být neviditelný někdy v budoucnu,
musím se dát k armádě. A u vojska se rozhodně nedá mluvit o správném využití. Pokud bych byl
neviditelným na bojišti, dostal bych se za nepřátelské linie a zabíjel bych tajně zezadu. To není moc
fér a opět je to pouze zneužití pro cíle mých nadřízených. Tento vývoj bohužel nejde zastavit, ale
kdybych měl tu možnost, udělal bych to.
Chci být tedy neviditelný? Mohl bych si dělat téměř cokoli, co by se mi zachtělo, ale jaké by to
mělo důsledky pro mě a mé okolí? Bavila by mě ta samá činnost i přesto, že je zakázána, stále
dokola? Neomrzel by mě pohled na nahé dívčí tělo při šmírování ve sprchách? Chtěl bych stále krást,
nebo někomu pomáhat? Na tyto otázky nedokážu odpovědět a nedokáže to ani nikdo jiný, protože
nikdo neví, jaké to je. Každý by chtěl být neviditelný, ale nikdo si neuvědomuje následky, jaké by to
mohlo mít. S velkou mocí přichází ještě větší odpovědnost. Tím se vracím k základní otázce, která je
zároveň nejdůležitější. Je neviditelnost dar, nebo prokletí? To nikdo neví, ale sám za sebe můžu říct,
že být neviditelný pro mě znamená být nešťastný.
Jan Hrozek (4. C)
NÁVOD, JAK SE STÁT NEVIDITELNÝM
Jak se staneme neviditelnými?
Ukradněte černého kocoura a kupte bez smlouvání nový hrnec, zrcadlo, cihlu rašeliny, achát, něco
uhlí nebo troudu. Nabeřte vody, právě když bije půlnoc. Vložte kocoura do hrnce a přistavte na oheň.
Hrnec držte v levé ruce. Nehýbejte se a neotáčejte se ani při sebevětším hluku. Vše vařte 5/4 hodiny.
Potom položte kocoura na misku, strhněte maso a hoďte je za sebe přes levé rameno se slovy:
»Accipe quod tibi do, nihil amplius.« Dívajíce se do zrcadla, vkládejte si do úst jednu kost po druhé.
Když se již neuzříte, obraťte se a proslovte: »Pater, in manus tuas, commendo spiritum meum.«
Uschovejte kosti tak, aby je nikdo nemohl spatřiti, a napříště, až se budete chtít státi neviditelným,
vložte je opět mezi zuby.
(Černý drak)
11
Být (nejen) neviditelnou?
Píše se rok 1991 a v kalendáři je zaškrtnutý 22. duben.
V tento den se život jedné dívky stává jiným, zcela odlišným od ostatních.
Začalo to jako obyčejný den. V 6: 00 zazvoní budík. S každodenní nechutí a s nepříliš líbivými
slovy na rtech vyleze z postele a pomalu se odbelhá o patro výš ke snídani. Otevře chlebník a z něj
zeje opět jen prázdnota. Naštvaně odsykne a pokračuje vedle k ledničce. Najde jen kousek másla,
které mimochodem z duše nenávidí, a půlku papriky. Znechuceně zabouchne dveře ledničky a
odebere se zpátky do svého kutlochu. S hladovým žaludkem na sebe naháže oblečení do školy a
vyráží směr její Alma mater.
Po cestě se jí hlavou honí myšlenky o touze mít klid. Mít čas sama na sebe. Nemuset se každý
den honit pro někoho jiného. Kéž by se to dalo nějak změnit. Hlavou jí bleskla myšlenka. Aspoň chvíli
být neviditelná a vidět, co dělají ostatní ve svém volném čase. Mají také tolik povinností? Také mají
někdy pocit, že se musí rozdělit na tři části, aby vše zvládli? Nebo jsem já tak rozmazlená a mám
pocit, že si stále jen stěžuji? Dorazí do školy a usedne do lavice. Přece jen je to zcela obyčejný den.
Tak jako každý jiný… Vyučování končí, a tak urychleně spěchá domů, aby stihla být do půl hodiny
v hudebce, ve které stráví celé odpoledne.
Po hudebce domů a konečně spát. Usne jako mimino. Probudí se kolem jedenácté hodiny a
snaží se vzít si do rukou telefon. Ale nejde to. Nemůže ho uchopit, jako by byla vzduch. Telefon leží
jako přibitý. Vstane z postele a běží k zrcadlu. Uvidí jen rám, ale nikdo v něm není. Co se děje?
„Proboha co se to děje!“ říká si. Pomalu se otočí a jde do kuchyně. Hlavu položí do rukou a pláče.
Najednou si uvědomí, že si to vlastně přála. Chtěla být neviditelná.
A vlastně to není tak špatné. Má to i své výhody. Může přece udělat cokoliv. Utře si slzy a vyráží
využít své schopnosti: Prochází se po městě a sleduje východ slunce. Vidí, jak lidé, stejně naštvaní a
ospalí jako ona včera, vycházejí z domů a vyrážejí do práce. Vždycky ji zajímal život těžce pracujících
lidí. Projde kolem starého kravína a zpoza rohu sleduje práci zaměstnanců. „Vždyť jsem vlastně
neviditelná.“ řekne si a vejde dovnitř. Ženy nabírají hnůj vidlemi a pod tou tíhou se jim bolestivě
ohýbají záda. Podívá se na hodiny a zjišťuje, že je sedm hodin ráno. „Ti lidé tak brzy vstávají a k tomu
musí hned po ránu tahle tvrdě pracovat,“ pomyslela si. Nemají to jednoduché. Z dálky slyší zvuk
motorové pily, tak se jde podívat, odkud ten zvuk přichází. Dojde k lesu, kde vidí dva muže, kteří už
takhle brzy ráno kácejí mohutné stromy. „ Také to nemají jednoduché,“ řekne si. Projde ještě mnoho
dalších míst, kam by se bez své neviditelnosti nedostala, a zjišťuje, že skoro všichni tvrdě pracují.
Pořád si víc a víc uvědomuje, že to vlastně nemá tak špatné, jak si myslela. Začíná se stydět za svoji
sobeckost.
Vrací se zpět ke svému domu a potkává spolužáky, svou kamarádku, bráchu. Tolik by chtěla
říct, co se jí stalo. Že si tak přála být neviditelná a že se ji to opravdu splnilo. Jenže nemůže. Nikdo ji
nevidí. Zaslechla spolužáky, jak se o ní baví. Někdo z nich řekl: „Jak se mohla jen takhle vypařit?“
Křičela na ně: „Já jsem tady!“ Nikdo ji neslyší. Smutně dojde domů a naříká: „Už nechci být
neviditelná, slibuji, že už si nikdy nebudu stěžovat.“ Vždyť vlastně neexistuje. Kdo za ni odehraje
koncerty? Přece v tom holky nemůže nechat. V duchu křičí: „Poučila jsem se, chci být normální!“
Vtom ji slunce začne lechtat po tváři. Něco z dálky dělá strašný hluk a pořád se to přibližuje.
Ten zvuk je jí povědomý. Co to jen může být? Už ví! Budík!
Magdaléna Důjková (4. C)
12
PERLIČKY
Vychovatel: Fuj, vám to tady smrdí, jako kdyby někomu praskla hlava!!
Vychovatel: Zavři tu beletrii, buci, buci!!
Vychovatel: Kluci, neserte mě, já vám takovou písknu, až vám to z pr… vyskočí.
Vychovatel: Vypni to! V mžiku! Nebo ti z toho udělám létající talíř.
Dějepis: No, pohanské slavnosti vypadaly asi tak: jedlo se, pilo se a všecko skončilo hromadným
sexem.
Biologie: Ty se neučíš!!! Já tě zabiju!!
Biologie: Ovečky už nemám, ukradly mi je snědé tváře, tak jsem se na to vys…
Dějepis: Všecky ženy jsou kur…, akorát moje matka je svatá.
VKO: Co po mě ňafáš?
Žák: Bil sinus cosinus… ale já to mám v sešitě.
Zeměpis: Běžte za ředitelem, ať mě vyhodí!! - Žák: Já du.
Biologie: A tohle určitě znáte: Schránka měkkýše na 5? - Žák: Slipy.
Dějepis: Vy se stěhujete jak banda špinavých beduínů!!!
Biologie: Ale Karle, to není sopl, to nejde potáhnout zpátky!!! (pohlavní ústrojí muže)
Zeměpis: Stupnice pro zemětřesení? - Žák: Jooo, to je ta Rychtářova stupnice škály…
PIP - zahradnice: To je počasí. Nohy do vody, hubu do piva
Chemie: (ieden žák drží druhého za hlavu a buší mu do ní svou hlavou)
Učitel: Co děláte?
Žák: Dáváme hlavy dohromady, víc hlav, víc ví…
Učitel: Ale dva krát nula je pořád nula…
Zeměpis:
Učitel:Tak co je to za plochu?
Žák: Mo-ho-vo-ri-vo-či-voči-va-čova plocha diskontinuality.
Učitel: Radši říkej Novákova
Zpracovali žáci 1. A
13
KNIŽNÍ RECENZE
Isaac Asimov - Nahé slunce
Příběh začíná přeložením pozemského detektiva Eliáše Baleyho na
decentralizovanou Solárii, kde si místní bezpečnost neví rady
s vraždou váženého vědce. Vzhledem k tomu, že na místě byli
přítomni pouze roboti a těm První zákon nedovoluje ublížit člověku,
je za pachatele považována jeho žena Gladia. Baley brzy zjistí, že
vyšetřovat zločin na planetě, kde je osobní kontakt takřka
nepřípustný, ba dokonce nemorální, a lidé jsou od sebe vzdáleni
stovky kilometrů, je prakticky nemožná věc. Aby uspěl, musí zbořit
zažité bariéry, překonat svůj vlastní strach a pochopit jednání
Solárijců. Vydatnou pomocí mu přispívá jeho přítel, robot R. Daneel
Olivaw. Společně rozplétají sítě intrik a klamu a zjišťují, co se skrývá
pod slupkou nevinného vyspělého světa…
Kniha líčí problémy budoucího lidstva, týkající se morálky a zločinnosti.
Vzhledem k rozmáhajícímu se vývoji robotů poukazuje autor na možné důsledky tohoto nového
trendu. Protože se o tuto problematiku intenzívně zajímal, vymyslel tři zákony robotiky, což mu dalo
skvělou záminku napsat detektivní román. Zároveň rozvíjí teorie o způsobu chování lidí vůči jiným a
zamýšlí se nad pocitem nadřazenosti Vesmířanů vůči obyčejným lidem ze Země. Nicméně knížka je
přece jen trochu staršího data a každému její styl nesedne. Přesto si myslím, že Asimovovy knihy jsou
velmi čtivé, svižné a i po tolika letech od jejich vydání jsou pořád velmi oblíbené.
Hodnocení: ***
Ivona Březinová
Holky na vodítku - Jmenuji se Ester
Kniha líčí příběh šestnáctileté Ester, která se léčí ze své závislosti
na hracích automatech. Pochází z velmi početné rodiny, kde se
sice mají všichni rádi, ale dívka pociťuje nedostatek soukromí.
Čím dál víc využívá pohostinnosti rodinného přítele, majitele
baru a herny. Od první výhry se pomalu propadá až k závislosti,
které ještě napomáhá Roman, který ji v baru zaměstná, aby
dělala reklamu automatům. Právě v baru potkává slepého
Kristiána, do kterého se zamiluje. Kristián se snaží přinutit Ester,
aby přestala s hraním, ale její postupující závislost už nejde
zastavit…
Knížku píše zčásti sama Ester jako svůj deník, popisuje své první
zkušenosti s hraním a své zážitky z doby, než se dostala do
bezděkovské léčebny.
Všechny knihy z téhle série jsou velmi emotivní a nabádají
k zamyšlení
nejen mladé lidi, ale i jejich rodiče. A to nejen ty, kteří se s tímto někdy setkali. Knížka je moc hezky a
čtivě napsaná a nudit se s ní rozhodně nebudete.
Hodnocení:****
Pavla Ptáčková (1. C)
14
FILMOVÁ RECENZE
Je to i můj život
Film, o kterém chci psát, jsem objevila úplnou náhodou, ale už jen ten název mě zaujal. Film
z loňského roku, který režíroval Nick Cassavetes a v hlavních rolích se představili Abigail Bresling.
Cameron Diaz, Sofia Vassilieva, Jason Patric a Alec Baldwin, má název Je to i můj život.
Tento film vznikl podle knižní předlohy napsané spisovatelkou Jodi Piccolout. Anna se narodila proto,
aby zachránila svou starší sestru Kate, u které byla už ve dvou letech diagnostikována leukémie. Až do
svých třinácti let Anna své sestře darovala geneticky vhodnou krev, kostní dřeň a podstoupila spoustu
bolestných procedur. I přes to všechno se
nemoc neustále vracela. Kate selhaly ledviny a
od Anny se čekalo, že jednu poskytne své
sestře. Ta si místo toho najala právníka, aby
rodiče nemohli rozhodovat o jejím těle. Za
tímto rozhodnutím se však vyskytuje víc než
jen rozmar mladší sestry…
Vztah matky k oběma dcerám a motivace
jednotlivých
členů
rodiny
jsou
divákovi
postupně odhalovány. Jak se vyostřují vztahy
v rodině, začíná se čím dál jasněji rýsovat, že
boj o záchranu života dcery je vlastně to
jediné, co dává matce naději. Je to velmi
emotivní film, který vám dá sto minut emocí a
soucitu, ale zároveň otevře jedno velké
morální dilema. Je možné zničit život jedné
z dcer jen proto, aby byl prodloužen život té druhé?
Překvapilo mě, že i herečka jako je Cameron Diaz, která hraje převážně ve filmech komediálního
charakteru, dokázala zahrát i takovouto dramatickou roli matky vážně nemocné Kate. V roli této
dcery se představila mladá herečka Abigail Bresling, která svým hereckým výkonem dokazuje, že
v současnosti patří k těm největším dětským filmovým talentům. Jedna z posledních scén filmu, scéna
s fotoalbem, patří podle mého názoru k těm nejdojemnějším ve snímku.
Jednoznačně působivé od začátku do konce. Nezapomenutelný příběh k zamyšlení.
Michaela Kruttová (1.A)
15
NIMROD
Pro myslivce snad známé jméno, ve slovníku překládané jako lovec, myslivec. Proč? Přiznejme si, kdo
z nás ví, kdo to vlastně Nimrod byl. Proto jsem si dovolil sehnat několik informací, zpracovat je a
uveřejnit.
Nimrod (hebr. ‫ִמרֹוד‬
ְ ‫ )נ‬je biblická postava, která je zmíněna zejména v 1. knize Mojžíšově. Podle
biblické zprávy byl synem Kúše, vnukem Cháma a pravnukem Noemovým. Založil několik měst
v Mezopotámii. Je charakterizován jako „bohatýrský lovec před Hospodinem“ - odtud jeho jméno,
které zobecnělo jako označení lovce či myslivce (nimrod).
Nimrodovo jméno se zachovalo v několika
místních názvech a rovněž v legendách
v sumerštině,
asyrštině
a
pozdějších
jazycích.
Nimrod je mezopotámský monarcha, jak
jest psáno v knize Genesis. V Bibli je
popsán jako mocné pravítko a stavitel
národa, který založil mnohá města včetně
velkého Babelu neboli Babylonu. Přestože
to byl silný vůdce, jeho pověst byla
poskvrněna právě vztahem ke konstrukci
Babylonské věže. Mimoto je zmiňován
v midraších.
Dle Septuaginty byl Nimrod označován za
gígas, - obra. Jeho jméno ale může
znamenat i rebel. Jiné teorie o Nimrodovi
mluví jako o Nejvyšším Bohu Babyloňanů
Mardukovi.
Další
jej
přirovnávají
k Ninurtovi, bohu války a lovu, či k bohu
Namra-du.
Když se vás tedy někdo někdy zeptá, proč právě Nimrod, budete mu schopni říct aspoň to minimum
informací, které jsem vám nabídl.
Zpracoval Kopčík Tomáš
16
REPREZENTACE ŠKOLY
Matematická soutěž
Dne 10. 6. 2010 jsme se zúčastnili s dalšími žáky naší školy matematické soutěže, která se
konala na zámku v Hranicích. Původně jsme si mysleli, že soutěžíme za naši lesnickou školu, ale po
bližším seznámení jsme se dozvěděli, že soutěžíme za samotné město Hranice.
A teď, abych vám akci trochu přiblížila, tak vám o ní něco málo napíši: Ve čtvrtek v osm hodin
ráno jsme měli sraz ve hranickém zámku, kde nás brzy poté odvedli do zasedací místnosti městské
rady. Zde jsme se usadili a konečně jsme dostali zadání se sedmi úkoly, na které jsme měli pět hodin.
My si říkali, že pět hodin bude akorát stačit, což se potvrdilo. Aby se popravdě řeklo, tak za jedinou
hodinu jsme vlastně neměli co dělat, jelikož ty úkoly byly tak těžké a na tak složité přemýšlení, že
jsme si s nimi nevěděli rady. Ale i tak jsme to nevzdali a pustili se do toho s plným nasazením. Měli
jsme jediné štěstí, a to že jsme u některých zadání mohli odpovídat ANO nebo NE. Bylo to opravdu
těžší, než jsme čekali, takže jsme to po třech hodinách vzdali a vrátili se s chutí do školy. Přísahali si,
že už do takové soutěže nevkročíme. Ale po čase určitě zjistíme, že taková soutěž je dobrá, a rádi se
do ní v příštích letech opět zapojíme.
Markéta Šatánková (1. C)
Střelecká soutěž
O vzornou reprezentaci hranické SLŠ na veřejnosti se zasloužili členové střeleckého
kroužku, kteří reprezentovali
školu na
IV. ročníku střelecké soutěže
“O pohár předsedy OMS
Jičín“, kde družstvo ve složení
Michal KREMSER, Radek
LUBINA
(2A),
Josef
MIKULENČÁK a Kamil HORÁK
(2C) obsadilo první, druhé,
třetí a sedmé místo ve svých
kategoriích. Všem patří naše
poděkování
za
vzornou
přípravu k reprezentaci školy,
které obětovali hodiny svého
osobního volna. Absolutním
vítězem soutěže se s počtem 398 bodů stal Michal KREMSER (2A). Počtem nastřílených
bodů vytvořil nový rekord soutěže. Věříme, že i další ročníky budou pro nás stejně úspěšné.
Členové střeleckého kroužku pro to udělají maximum. Družstvo školy již potřetí obhájilo
putovní pohár pořadatele soutěže. - Věříme, v kroužku pro to udělají maximum. Družstvo
školy již potřetí obhájilo putovní pohár pořadatele soutěže.
Zpracoval pan vychovatel Srnka
17
D’N’B
Na akademii jste mohli vidět skákání podobné divokým domorodým tancům. Bylo to D’n’B. Tanec
moderních válečníků. Tradiční bubínky a jednostrunné nástroje jsou TABU. Nahradila je elektrická
hudba. Zde vám přinášíme vyjádření aktérů.
Drum and Bass je druh tance, při kterém se používají
nejvíce nohy. D’n’B dance jsem se učil asi týden.
Z prvopočátku to vzniklo tak, že v mých deseti
letech jsem se dostal k hudebním nahrávkám D’n’B.
Poslouchalo se mi to celkem dobře, takový ten první pocit
byl, že při poslouchání je to pro mé uši ráj. Až ve druhém
ročníku SLŠ jsem se dozvěděl, že něco jako D’n’B dance
(DRUM STEP) existuje. Bylo to pro mě něco nového a snad
jako každý jsem chtěl něco nového zkusit. A tak jsem
začínal s prvním krokem, ale stále neúspěšně. Skákal jsem
a skákal, ale pořád marně. Jsem takové povahy, že co mi
příliš nebo vůbec nejde, už nikdy nezkouším. Jenže D’n’B
mi nedalo spát a zkoušel jsem to stále. Jednou odpoledne
jsme se spolubydlícím došli na pokoj utahaní ze školy a
pustili jsme si úplně odlišný druh hudby, než je D’n’B. Bylo
to tekno, to je o něco rychlejší a drsnější žánr, ale to nebudu rozebírat. No a zničehonic jsem ze
srandy dvakrát poskočil: ,,Ty…!“ Vykřiikl jsem. Byl to
ten správný krok a měl jsem pocit, jako bych D’n’B uměl
delší dobu.
O historii D’n’B se nestarám a jedu tzv.
freestyle, tedy ne podle nějakých určených pravidel
k tanci D’n’B. A tak, když jsem něco málo uměl, přidal
se ke mně Roman a byl jsem rád, že se to taky někomu
líbí a zajímá ho to. Většina lidí se tomu zasměje a
ukazuje si prstem. Říkají si, co to je za blbce. Ale tak
nějak jsme si na různé posměšky s Romanem zvykli a
jen nad tím máváme rukou. V našem stádiu D’n’B stepu
vydržíme tak 10-20 minut skákání, pak musí přijít pauza
a v ten moment přichází i okamžitá bolest nártů,
kotníků, kolen, stehen a pánví. Pro tělo je to celkem
náročné, jsou to velké rány, ale pozor, pro mozek je to
taky náročné, náročné v tom, že musíte stále sledovat
nohy a přemýšlet předem, kdy a jak přejít na další krok
a hlavně sledovat rytmus. S Romanem pořád zkoušíme
nové kroky. Jestli se chcete dobře unavit, nebo jen tak z nudy pobavit, tak si D’n’B zkuste sami.
Skyline- Candy a Roman Kohler (2. A)
18
Činnost střeleckého kroužku ve školním roce 2009/2010
Nová etapa činnosti střeleckého kroužku začíná dnem 1. března 2010, kdy se po odchodu
pana Pospíšila do důchodu novým vedoucím kroužku stává pan Srnka. Cílem činnosti bylo
navázat na úspěšnou činnost kroužku v minulém období, včetně reprezentace školy na
veřejnosti. Počáteční zájem o činnost byl velký. Do kroužku se přihlásilo 85 studentů prvního
až třetího ročníku, převážně z DM Teplická. Abychom zabezpečili pravidelné střídání všech
členů kroužku, rozdělili jsme celou skupinu na čtyřčlenná družstva, vzhledem k možnostem
střelby na střelecké učebně na DM. Doba pro střelecké nácviky byla od pondělí do čtvrtka
v době od 16 do 17 hodin a 18 až 19 hodin. U prvního ročníku jsme kladli důraz na bezpečné
zacházení se zbraní a pravidla střelby. Při samotné střelbě jsme postupovali metodou
postupného zvyšování náročnosti v podmínkách střelby. Členové kroužku si postupně
vyzkoušeli střelbu vleže na terč s kruhy, střelbu na terč s kruhy a lovecké terče s oporou loktů,
střelbu ve stoje s oporou pevné a volné tyče a řadu dalších disciplín.
Od května do poloviny června probíhala na „střelnici“ DM soutěž v uvedených
disciplínách. Fotogalerii z činnosti kroužku jako i vyhodnocení střelecké soutěže si v níže
uvedených můžete prohlídnout na intranetových stránkách školy.
Je ale smutné, že z celkového
počtu 17 družstev a 85 členů se soutěže
zúčastnili pouze dvě kompletní
družstva a 27 členů kroužku. Ukázalo
se, že s postupným zlepšováním počasí
klesal zájem o činnost v kroužku. To
bude pro nás poučením do budoucna,
kdy svou činnost zaměříme spíše na
kvalitu než kvantitu.
Členové kroužku se aktivně
zúčastnili pomoci studentům třetích
ročníků při přípravě na praktickou
zkoušku k získání zbrojního průkazu.
A jak dál v novém školním roce?
Důraz chceme položit na kvalitu. Jednak ve výběru členů kroužku a jednak v samotné
náplni činnosti. U prvních ročníků se zaměříme na zvládnutí bezpečné manipulace se zbraní
a zvládnutí střelby se vzduchové pušky, u druhého ročníku rozšíříme náplň o střelbu
z malorážky s využitím střelnice „Pod hůrkou“ a u třetího ročníku se zaměříme na přípravu
ke zkoušce na získání zbrojního průkazu.
Samozřejmě, naše snaha je jedna věc a ta druhá bude zájem
studentů. Ale to se uvidí až příští školní rok.
Zatím si užijte prázdnin –
19
Pan vychovatel Srnka
20
Dárek pro tetu
Když jsem byla stromek malý,
srnečky si se mnou hrály.
Vysadili kolem mě jedličky,
zaplnily jsme palouk celičký.
Jak jsme povyrostly trochu,
Řekl otec svému hochu:
„Břízky plevelí nám les,
půjdem na ně s pilou dnes.“
Byla jsem tak krásní břízka,
však teď ze mě létá tříska.
Za traktorem ve vozíku
nejdu pěšky, to mám kliku.
Na dvoře mě poštípali,
na cirkuli pořezali.
Teď se svými bratříčky
budu hřát v krbu naší tetičky.
Markéta Šatánková
21
22
23
24