Pohádka o malé ptačí holčičce

Pohádka o malé ptačí holčičce
z knihy Za hranice mýtů o dominanci od Edwina Mc Mahona (1993), přeložil Karel Kopřiva
Bylo nebylo – malé ptačí hnízdo se krčilo vysoko v
koruně stromu. A v tom malém hnízdě bylo jedno
nádherné, modrofialové vejce. Ptačí máma byla
na něj tak pyšná, že ho ukazovala všem ostatním
ptákům v okolí. Jednoho dne náhle vejce puklo a
ven vylezla maličká, mokrá ptačí holčička. Ptačí
holčička špatně viděla, bylo jí zima a byla trochu
vylekaná, a tak máma ji schovala pod křídla, aby
byla v bezpečí, zatímco ptačí táta odletěl najít
nějaké droboučké, lahodné brouky k obědu.
Po nějaké době, zhruba tak za pár dní či o něco později, začaly ptačímu děťátku růst vlastní
hebká pírka, aby mohlo být pořád v teple. Pak pocítilo chuť otevřít oči a dívat se na všechno
kolem. Avšak čeho si všímalo nejvíc, byl ten zvláštní pocit hluboko dole uvnitř.
"To bych ráda věděla, co to je, ten divný pocit uvnitř mne", říkala si ptačí holčička. Jak dny
plynuly, ten zvláštní pocit rostl a rostl, a ptačí holčička se divila a divila, co to všechno má
znamenat.
Pak jednoho dne uslyšela mámu, jak si cvrliká, když poklízela kolem hnízda. Najednou ptačí
holčička věděla, co znamená ten divný pocit. Chtěla cvrlikat! Ptačí holčička vlastně věděla,
že to MUSÍ udělat. A tak aniž by na něco čekala, otevřela ústa a zacvrlikala hlasitěji, než jak
to kdy slyšela. Děti, které si hrály v domě, dokonce vyšly ven se podívat, co to bylo za zvuk.
Psi začali štěkat a paní z vedlejšího domu, která právě věšela prádlo, přestala a rozhlédla se
kolem naslouchajíc.
Ptačí máma, která si holčičky vůbec nevšímala, neboť se zabývala svými domácími
povinnostmi, se tak polekala, že pozadu přepadla z hnízda. Ale protože uměla létat,
rozevřela křídla a hned letěla zpět zjistit, co se děje. Když holčička viděla, že se vrací, měla
radost. Když teď věděla, z čeho byl ten divný pocit, cítila, že je čas pro další veliké
zacvrlikání, a tak to vyběhlo ven znovu!
V té chvíli se ptačí táta přiletěl z větve, na které předtím trpělivě čekal na brouka. Pak sem
přiletěli sousedi od vedle, tety, strýčkové, bratranci a přátelé, až byly všechny větve kolem
hnízda zaplněny ptáky, kteří se dívali dolů na holčičku.
Když viděla všechen ten rozruch a cítila všechnu tu pozornost, řekla si ptačí holčička: "No
ne, já jsem skutečně někdo, a to je uvnitř tak dobrý pocit. Asi teď budu skákat nahoru
a dolů." A to také udělala.
Ale potom, ještě dřív, než ptačí holčička mohla zacvrlikat znovu, řekla teta: "Ale my
necvrlikáme tak rychle a tak vysoko," a jeden z bratranců řekl mámě: "Musíš to zarazit,"
a někdo další dodal: "Měli byste ji naučit správně cvrlikat.“ Ostatní souhlasně kývali, dál a dál
říkali mámě a tátovi podobné věci.
Ptačí holčička jen seděla v hnízdě a dívala se kolem. Ten radostný, dobrý pocit uvnitř začal
mizet. Začínala se cítit velmi zmatená. Začínala se cítit osamělá. A začínala se cítit
smutnější a smutnější, protože všichni ptáci měli další a další poznámky. "Moje cvrlikání - to
jsem já a já jsem moje cvrlikání", říkala si ptačí holčička sama pro sebe. "Ale všichni tihle
ptáci, kteří jsou starší a větší a chytřejší než já říkají, že tohle není to správné ptačí cvrlikání".
Tohle znepokojovalo ptačí holčičku velmi, velmi silně - tak moc, že všechny radostné a dobré
pocity uvnitř se ztratily. Ptačí máma toho moc neříkala, protože byla taky zmatená a v
rozpacích z toho, že všichni přátelé a příbuzní si myslí, že je špatná matka. A ptačí táta se
pokoušel předstírat, že se nic nestalo - odletěl, jsa tak jako jindy velmi zaneprázdněn
hledáním červů a brouků k obědu.
To způsobilo, že ptačí holčička zůstala velice osamělá a neměla nejmenší chuť do cvrlikání.
Vlastně se bála vůbec to znovu zkoušet. Den za dnem rostl uvnitř pocit smutku a samoty.
Každý den seděla sama na kraji hnízda nebo na některé blízké větvi, protože teď už její pří
dorostlo. Jedinou zábavou v životě bylo pro ni poskakovat na větvích kolem.
Někdy se zastavili její bratranci, cvrlikali, hráli si a vybízeli ji, aby se k nim přidala. Avšak
kdykoliv se ptačí holčička odvážila zacvrlikat, byť i co nejtišeji, říkali: "Ale takhle my
necvrlikáme. Buď se naučíš být jako my, nebo si s tebou nebudeme hrát." To vyvedlo ptačí
holčičku natolik z míry, že z ní zacvrlikání stejně vyskočilo, a pak se ostatní ptáci snažili ji
překřičet, peří lítalo a všechen ten hluk způsobil, že paní z vedlejšího domu vyběhla a bušila
do pánvičky, aby je všechny zaplašila. A tak se ptačí holčička přestala pokoušet hrát si
s ostatními ptáky a jen seděla den za dnem úplně sama vedle hnízda.
Pak jednou letěla kolem moudrá, stará sova a viděla osamělou ptačí holčičku, která vypadala
moc a moc smutná. Slétla dolů k hnízdu. Když se ptačí holčička podívala do vlídné tváře
velké sovy, něco uvnitř pocítilo bezpečí a právo na otázku: "Co to vlastně dělám?"
Stará sova se tiše přesunula k ptačí holčičce a řekla: "Když se uvnitř uklidníš, můžeš skoro
slyšet, jak k tobě mluví. Poslouchej ho. Je v celé té změti pocitů nějaký, který víc než ty
ostatní potřebuje, abys mu naslouchala?"
Tiše začala ptačí holčička prozkoumávat všechny pocity v těle pod novým, narůstajícím
peřím. Stará sova neříkala nic, ale ptačí holčička cítila její uklidňující přítomnost, a to jí
pomáhalo zůstat uvnitř sebe se svými pocity. Netrvalo příliš dlouho a tělo jí řeklo: "Je mi
hrozně, hrozně smutno." A tak to staré, moudré sově řekla. Pak se sova velmi tiše posunula
ještě blíž k ptačí holčičce a řekla: "Můžeš se k tomu smutnému místu v sobě přiblížit, tak jako
se já přibližuji k tobě, a dát mu vědět, že jsi tady a že mu budeš trpělivě naslouchat?"
Z toho, jak stará sova byla u ní, cítila ptačí holčička, jak má být u svého smutného místa.
Posouvala se stále blíž ke smutnému místu uvnitř. Ona a sova byly spolu velice potichu. Po
nějaké chvíli sova tiše řekla: "Teď si dovol v těle doopravdy procítit, jaké to je, být vedle
svého smutku tak, jako jsem já vedle tebe." A pak se obě ještě víc ztišily, jak se ptačí
holčička pokoušela právě toto udělat. Po chvíli stará sova tichým šeptem jemně povzbudila
ptačí holčičku, aby zůstala u smutného místa. Řekla: " Nech si čas a naslouchej tomu místu
uvnitř, protože když ho budeš cítit, poznáš, že ti chce něco říct".
To pomohlo ptačí holčičce být velice tichá a přítomná ve svém těle a u smutného místa
uvnitř. Vlastně cítila, jakoby stará sova byla přímo tam s ní a tím to pro ni bylo snazší protože to bolelo a ona měla strach.
Jak minuty míjely, ptačí holčička si uvědomila, že smutné, trpící a polekané místo se už
necítí tak zle, protože už není samo. Najednou jí došlo: "Je to lepší pocit, když nenechám
svá smutná, vylekaná zmatená a osamělá místa samotná. Měla bych se o ně starat a hrát si
s nimi!" A pak to ptačí holčička řekla přímo nahlas staré sově, která se jen usmála
a odpověděla: "Dej si teď čas na to, aby sis všimla, jak tohle cítíš ve svém těle. " Ptačí
holčička si tedy všímala, jak tato slova prožívá ve svém těle. A téměř okamžitě si povšimla,
že smutné místo se teď necítí tak smutné. "Myslím, že mi to chce říct něco jiného," řekla. Na
to sova odpověděla: "Jen zůstaň tam uvnitř s tím, jak to cítíš, a trpělivě poslouchej".
Náhle se ptačí holčička podívala na velkou šedou sovu, jak trůní vedle ní, a řekla: "Cvrlikat!"
"Ano, to je ono, já potřebuju cvrlikat a cvrlikat a cvrlikat a cvrlikat!" A ptačí holčička začala
cvrlikat a usmívající se sova odletěla se slibem, že se zase vrátí, když ji ptačí holčička bude
potřebovat. Ale čím víc ptačí holčička cvrlikala, tím líp se uvnitř cítila. A tak cvrlikala
a cvrlikala, den za dnem, týden za týdnem, dokonce i tehdy, když sousedi vypadali otráveně
a tety a strýcové letěli kolem a vyjadřovali svůj nesouhlas. Ptačí holčička si nevšímala toho,
jak se kaboní, a stále cvrlikala tak, jak to cítila jako dobré.
Ačkoliv ptačí holčička cvrlikala na větvi pořád ještě sama, uvnitř už nebyl žádný smutek ani
zmatek. Smutek a zmatek už nebyly samy, protože ona vcházela dovnitř, aby byla s nimi,
a tak se staly jejími přáteli. Vlastně jí mohly říci, co chtěly, a tak už neměly pocit, že by se jich
musela bát. Mohly teď říci to, co jí říci potřebovaly, a to změnilo způsob, jak ona je prožívala
v těle. Jednou se ptačí holčička cítila uvnitř velmi zvláštně a přitom pěkně. Zase se vrátil ten
podivný pocit, která měla kdysi dávno. "To bych ráda věděla, co je to tentokrát," pomyslela si.
Jak dny plynuly, zvláštní pocit uvnitř sílil tím víc, čím víc čím ptačí holčička cvrlikala, až cítila,
že už to právě musí ven.
Pak jednoho slunečného rána, když se ptačí holčička probudila a otevřela ústa, aby
zacvrlikala, vyšel z nich ten nejkrásnější zvuk, jaký kdy kdo předtím slyšel. Ptačí holčička
začala zpívat! Nebylo to obyčejné zpívání, ale krásnější než byl zpěv jejích příbuzných
a ptačích sousedů. Všichni ptáci přestali cvrlikat a užasle naslouchali. Psi dole v ulici přestali
štěkat a děti jdoucí do školy si přišly poslechnout. Brzy lidé z okolí přicházeli jen tak si
sednout pod strom na trávník a naslouchat krásnému zpěvu ptačí holčičky. Trylkovala sem
a tam mezi dvěma tóny tak rychle, že to znělo jako jeden plný tón, a tím byl její zpěv
líbeznější a melodičtější než u jiných ptáků. Tak zpívala a zpívala a zpívala pro každého, ale
nejvíc ze všeho pro sebe.
Všichni ostatní ptáci si mezi sebou říkali: "Proč my nemůžeme zpívat taky tak? Proč je ta
ptačí holčička tak jiná?" Kdyby ptačí holčička a moudrá, stará sova (která také přicházívala
poslouchat) tohle slyšely, jistě by se usmály a zamrkaly by jedna na druhou.
A tak ptačí holčička zpívala každý den stále krásněji, protože nikdy nenechala ta zvláštní
citová místa uvnitř sebe samotná.