Občasník - jaro 2015

BUREŠOVSKÝ
OBČASNÍK
JARO 2015
Umění života je v tom,
užívat si všední okamžiky dne.
JARO
Na zlatých jehlicích
první jarní slunce,
gobelín svůj splétá.
Mrazivému dechu
neduživých dnů teď,
bledulemi zvoní.
Na plamínky jehněd,
první včelka vzlétá,
láska se probouzí
ze zimního spánku.
Kytičku sněženek
natrhám já pro ni.
Teď ze svícnů květů,
pel do tváře slétá.
Nezůstalas lásko,
kdesi za obzorem.
Nejsi moje lásko,
dokončená věta.
-2-
Standard kvality sociálních služeb č. 11
Místní a časová dostupnost poskytované sociální služby
Standard č. 11 nám udává povinnost poskytovat sociální službu tak, aby byla dostupná lidem,
pro které je určena.
Sociální službu poskytujeme nepřetržitě. Podle zákona o sociálních službách (z. č. 108/2006
Sb., v platném znění) poskytujeme následující činnosti:
- ubytování,
- stravu,
- pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu,
- pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,
- zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
- sociálně terapeutické činnosti,
- pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
-3-
Standard kvality sociálních služeb č. 12
Informovanost o poskytované sociální službě
Na základě standardu č. 12 musí mít naše organizace zpracované informace
o poskytované sociální službě. Základní informace jsou uvedené v „Informačníku“, brožuře,
která je k dispozici na nástěnkách na odděleních.
Dalším zdrojem informací jsou webové stránky (www.dsburesov.cz), registr poskytovatelů
sociálních služeb, katalog poskytovatelů sociálních služeb, informace na městském
informačním centru aj.
DOMOV PRO SENIORY
Poslání
Cílová
skupina
Poskytovat uživatelům potřebnou
péči a zároveň je podporovat
zachování jejich soběstačnosti.
od 65 let
Senior, který není schopen být
doma ani za pomocí pečovatelské
služby.
DOMOV SE ZVLÁŠTNÍM
REŽIMEM
Poskytovat uživatelům přiměřený dohled
a péči v bezpečném prostředí při
zachování jejich důstojnosti.
od 60 let
Senior, který není schopen být doma ani
za pomocí pečovatelské služby a který má
diagnózu demence nebo Alzheimerovy
choroby.
Kapacita
70
Základní
cíle
-
zkvalitňovat službu s důrazem na individuální přístup k uživateli,
-
vybavovat zařízení kompenzačními pomůckami a podporovat uživatele
v soběstačnosti,
-
vzdělávat zaměstnance,
-
modernizovat prostředí domova s ohledem na potřeby uživatelů,
-
zvyšovat prezentaci domova.
Zásady
poskytování
sociální
služby
102
Individuální přístup
Důstojnost
Samostatnost
Sociální začleňování
Lidská práva a svobody
Údaje v tabulce nejsou přesnou citací.
Uhlířová A.
Individuální přístup
Důstojnost
Samostatnost
Sociální začleňování
Lidská práva a svobody
Bezpečné prostředí
-4-
NAROZENINY V OBDOBÍ OD 1. 1. 2015 DO 30. 6. 20
Smejkalová Zdenka
Baťová Anežka
Kotrcová Jarmila
Kalivoda Pravoslav
Vaverková Marie
Krátká Ludmila
Hošťálková Františka
Kubečková Miroslava
Hanáková Helena
Ingrová Květoslava
Šmatlová Anna
Rybková Květoslava
Fimbingerová Oldřiška
Danešová Antonie
Vavrušová Aloisie
Polášková Anežka
Michnáčová Marie
Glůzová Mariana
Škutková Miroslava
Novotná Jarmila
Hubíková Jiřina
Buryánová Františka
Juráková Růžena
Hotařík František
Szczotková Rozálie
Mazlová Marie
93
99
95
96
96
96
92
92
93
95
92
92
92
101
92
95
80
91
94
91
91
91
94
80
93
90
-5-
ZAHRADNÍ KLUB
Na přelomu měsíců ledna a února jsme v našem domově založili ZAHRADNÍ KLUB.
Spousta našich uživatelů s láskou vzpomíná na svoje zahrádky, záhonky, skalničky a bylinky,
na práci a radost, kterou jim tyto záliby poskytovaly. Protože je za oknem ještě zima, zahájili
jsme ho přesazováním květin uvnitř domova. Poradili jsme si i s tím, když se už nemůžeme
ohnout a pracovali jsme u stolu. Naši snahu ocenilo i okolí pochvalou a nás to povzbudilo do
další činnosti. Chystáme se vysazovat zeleninu i květiny. Rádi se zde na těchto stránkách s
Vámi příště podělíme o nové zážitky a výsledky našeho klubu.
Ilona Vichtorová, instruktorka soc. péče
KLOBOUKOVÝ PLES
26. 3. 2015 od 14 hod. pořádáme Kloboukový ples
Letošní plesová sezóna už je sice u konce, ale naši klienti se ještě mají na co těšit. Na čtvrtek
26. 3. 2015 jsme pro ně připravili slavnostní odpoledne pod názvem Kloboukový ples. Jak už
z názvu vyplývá, vstup je podmíněný pokrývkou hlavy, abychom klientům nejen výzdobou
sálu připomněli atmosféru společenských událostí z jejich mladých let. Zahájení je
naplánováno na 14 hodin a v průběhu odpoledne klienti shlédnou řadu vystoupení dětských
účinkujících, poslechnou si hudbu z různých žánrů. Doufáme, že někteří i opráší své taneční
dovednosti. I chuťové buňky si přijdou na své. Přichystáno bude občerstvení i dobré vínečko.
A jak se říká, to nejlepší nakonec, dojde i na losování tomboly, takže někteří šťastlivci
neodejdou s prázdnou, odnesou si některou z pěkných cen.
Touto cestou bychom rádi pozvali také všechny rodinné příslušníky a přátele našich klientů,
kteří s námi chtějí strávit příjemné odpoledne. Srdečně zveme také zaměstnance našeho
domova.
Michaela Schinckeová, vedoucí přímé obslužné péče
-6-
LETOS UPLYNULO 660 LET OD KORUNOVACE KARLA IV. LOMBARDSKÝM KRÁLEM
A CÍSAŘEM ŘÍŠE ŘÍMSKO-NĚMECKÉ
Kopie železné koruny Karla IV. z korunovace v Miláně .
Na Tři krále roku 1355 byl korunován v bazilice sv. Ambrože v Miláně lombardskou železnou
korunou pozdější císař Svaté říše římské Karel IV. Ještě téhož roku v dubnu dosáhl korunovace
římským císařem v bazilice sv. Petra.
Před 660ti lety se český král Karel IV. vydal na cestu do Říma, kde získal císařskou korunu a stal se
panovníkem Svaté říše římské. Ještě předtím, v lednu 1355, se v Miláně stal i lombardským králem.
Právě tuto historickou událost si Češi a Italové uplynulý víkend připomněli v areálu milánské baziliky
sv. Ambrože, přesně v místech, kde Karel IV. korunu slavnostně přijal.
Zvony věže baziliky sv. Ambrože, tedy patrona Milána se rozléhají nad centrem někdejšího
královského města, podobně, jako před 660ti lety. Tehdy po dlažbě románského kostela kráčel i
římsko-německý a český král Karel IV. Lombardskou korunu přijal v sousední, mnohem menší kapli.
„Nacházíme se v kapli sv. Zikmunda v sousedství baziliky sv. Ambrože, kde vždy byli králové
korunováni. Proč si ale Karel IV. vybral skromnější svatostánek? Zřejmě proto, že z Francie do Čech
přivezl ostatky sv. Zikmunda. Později dal toto jméno i jednomu ze svých synů", vysvětluje Carlo
Capponi z Milánské arcidiecéze.
Kaple sv. Zikmunda v Miláně.
-7-
Konference na počest Karla IV.
Před oltářem je výjimečně vystavena kopie koruny, kterou byl Karel IV. v lednu 1355 v Miláně
korunován.
„Vidíme třicet let starou kopii železné koruny. Železné proto, že je do ní vložen železný pásek
považovaný za hřeb z Kristova kříže. Samotný originál pocházející z 2. poloviny 9. století je ale jinak
zlatý a zdobí ho emaily a drahokamy", ukazuje Carlo Capponi.
Jak dodává, obě koruny jsou dnes uloženy v Monze, kopii proto do Milána přivezl zdejší český
honorární konzul právě jen u příležitosti vzpomínkové akce.
„Je tu vystavena jen díky konferenci pořádané na počest Karla IV., aby si kopii železné koruny mohli
její účastníci prohlédnout", říká Giorgio Aletti. Připomenutí korunovace Karla IV. lombardským
králem v Miláně, což mnoho místních dnes neví, bylo hlavním smyslem celé akce.
„Bazilika sv. Ambrože je jedním z hlavních kostelů v Miláně. Většina Italů neví, že Karel IV., císař
italský, byl korunovaný tady. Smyslem akce je seznámit s českou historií i italskou veřejnost,“ říká
Kateřina Bělunková, ředitelka Czech Tourismu v Miláně.
Bazilika sv. Ambrože v Miláně
Nákladná a riskantní jízda
Jak je vidět na davu lidí proudících do kaple sv. Zikmunda, všichni si chtějí prohlédnout korunu, která
díky Karlu IV. přinesla do zdejších končin relativní klid, jak potvrzuje profesor Andrea Dallanoce.
„Nejdůležitější bylo, že zajistil politickou stabilitu, že nedocházelo k dalším krizím mezi Milánem a
ostatními městy. A podobné to bylo i v případě samotného papežského stolce".
Jak vůbec taková římská jízda vypadala? Podle Lenky Bobkové z Ústavu českých dějin Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy v Praze byla cesta velmi nákladná, namáhavá a nejednou riskantní. Musela
být diplomaticky i logisticky připravena.
„Protože ne vždy průvod dorazil do příhodného místa, museli počítat i s tím, že eventuálně přenocují
ve volné krajině. Museli mít dostatek zásob, kdyby takový stav nastal. Část jízdy probíhala v zimních
měsících a překročit Apeniny nebylo úplně nejsnadnější.“
-8-
A jaký byl celý smysl římské jízdy? Zdůraznila, že tento panovník nevládne jen v prostoru na sever od
Alp, ale že mu náleží práva na část Itálie na sever od Říma. Korunovaci v Římě nepodnikl nikdo před
Karlem IV. od roku 1220.
Důležitou skutečností bylo, že Karel IV. přišel do Říma v míru, dosáhl tedy korunovaci v bazilice sv.
Petra bez boje, na rozdíl od Jindřicha VII. S jeho korunovací souhlasil papež, to se nepovedlo
například Ludvíku Bavorovi. Korunovaci nebyl samotný papež osobně přítomný, jelikož tehdy nesídlil
v Římě, ale v Avignonu.
KAREL ČAPEK (9.1.1890 - 25.12.1938)
Český prozaik, dramatik a novinář. Také básník, překladatel, kritik a filozof. Významná osobnost
české literatury přelomu 19. a 20. století.
Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích u Náchodu. Byl ze tří dětí, jeho bratr Josef
Čapek byl známým malířem a spisovatelem. V literatuře se prosadil stejně úspěšně, jako jeho bratr
Karel, ačkoli Karel Čapek byl literárně mnohem produktivnější. Oba bratři spolupracovali na hře „Ze
života hmyzu“ a pohádkové knížce „Devatero pohádek“ a několika dalších knihách.
Od roku 1917 byl Karel Čapek redaktorem Národních listů a od roku 1921 redaktorem Lidových
novin. Od roku 1925 byl předsedou Penklubu, (československé části mezinárodní spisovatelské
organizace Penklub).
V roce 1935 se oženil s Olgou Scheinpflugovou, o rok později byl navržen na Nobelovu cenu za
literaturu. Významně se podílel na práci v Peklubu, byla však proti němu vedena nenávistná kampaň
na stránkách pravicového tisku. V roce 1938 pomáhal Karel Čapek likvidovat škody po povodních,
nachladil se a na první svátek Vánoční, 25. 12. 1938 podlehl ve věku 48let zápalu plic.
Otec bratrů Čapkových byl lékařem. Karel Čapek studoval na gymnáziu v Hradci Králové, později
filozofii v Praze. Podle některých literárních zdrojů byl Karel Čapek velmi plachý a vnímavý mladík,
rád cestoval a zajímal se o dění kolem sebe. To dokazují jeho romány „Krakatit“, „Bílá nemoc“,
„Válka s Mloky“ a „RUR“, jejichž tématem je hrozba fašismu a rasismu, před nimiž Čapek ve svých
dílech varoval. Stejně tak byl Karel Čapek postaven na opačném břehu, pokud se jednalo o
komunismus. Ve své úvaze „Proč nejsem komunistou“, píše:
„Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti
komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to
znamená velmi nekomunistický temperament.“
-9-
„Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění
společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec
pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu
ani tato podmínečná spása není textově zaručena.“
„V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému
není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.“
Jeho úvahy jsou aktuální i dnes a dokazují Čapkovu neuvěřitelnou otevřenost a sečtělost i přirozenou
inteligenci, která se odráží ve všech jeho dílech.
Stýkal a přátelil se Fráňou Šrámkem a také s T. G. Masarykem. Z tohoto přátelství vznikly jeho knihy
"Mlčení s T. G. M.", "Hovory s T. G. M." a "Nablízku T. G. M."
Karel Čapek byl významným autorem své doby, jeho díla jsou však aktuální i dnes. Ačkoli jsou jeho
romány s nádechem sci-fi, hlavním tématem je varování před fašismem a rasismem, který v době
Čapkova života mohutně sílil. Čapek ve svých dílech používá zástupné postavy, charakteristické právě
tak, aby i méně pozornému čtenáři došla jasná souvislost mezi jeho románem a reálným světem.
Vynikajícím zpracováním slova jsou Čapkovy povídky a fejetony.
Karel Čapek byl nepochybně jedním z největších spisovatelů české literatury.
Díla:
Povídky: Boží muka, Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy, Trapné povídky
Hry: Loupežník, R. U. R., Ze života hmyzu (spolupráce s bratrem J. Čapkem)
Romány: Továrna na absolutno, Krakatit, Válka s mloky, První parta, Život a dílo skladatele Foltýna
(nedokončeno)
Drama: Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka, Lásky hra osudná
Překlady: Francouzská poezie moderní doby
Cestopisné fejetony: Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na
sever
Románová noetická trilogie: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život
Pro děti: Dášenka, čili život štěněte, Devatero pohádek (spolupráce s J. Čapkem)
Sbírky: Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny (na obou spolupracoval s J. Čapkem)
Filozofická revue: Adam Stvořitel
EMA DESTINOVÁ 26. 2. 1878 – 28. 1. 1930
Pěvkyně světové úrovně, herečka, spisovatelka. Žena velice inteligentní
a vzdělaná, s hlubokým zájmem o divadlo, hudbu, literaturu a výtvarné
umění. Se smyslem a láskou k přírodě, starožitnostem a kuriozitám, kterých
měla i na strážském zámku bezpočet.
Ema Destinnová pocházela z rodiny dobře známé a vážené v pražské
vlastenecké společnosti. Její původní jméno znělo Emílie Pavlína Kittlová.
Vyrůstala v rodině velice zámožné. Ema svůj krásný hlas získala jako
dědictví po své matce, která krátce zpěv studovala a měla i angažmá
v pařížské opeře.
-10-
Ema Destinnová byla členkou Národního divadla v Praze, Dvorní opery v Berlíně a Metropolitní
opery v New Yorku. Vystupovala po celém světě v operách mnoha známých hudebních skladatelů.
Mezi nejvýznamnější role patří Mařenka z Prodané nevěsty, Milada z opery Dalibor, Aida, Carmen,
Salome a další.
Milovala přírodu a rybaření na Třeboňsku. Na zámku ve Stráži nad Nežárkou, k němuž později
přikoupila mlýn a vilu, a ke kterému patřily lesy, několik rybníků, pivovar a lihovar, se usídlila již na
vrcholu své slávy a díky ní je městečko v kulturních kruzích známé dodnes. Zde také napsala román
Ve stínu modré růže o životě předchozích majitelů Stráže. Celý život toužila po lásce, v r. 1923 se
dokonce vdala za mnohem mladšího muže zcela jinak založeného než ona. Manželství se nevydařilo,
Destinnová se stále více stranila lidí a obracela se k přírodě.
Čtyřverší na jejím pomníčku u Nové řeky vystihuje její rozpoložení: „Žijící, jež
smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých ptáků samot duše mé,
jež dozajista vtělena do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.“
Zemřela v lednu r. 1930 na mozkovou mrtvici. Po její smrti nechal její přítel statkář Vladimír
Hofbauer ze Stříbce u Nové řeky vybudovat žulový pomníček. Tento pomník naleznete na cyklostezce
s názvem Stezkou Emy Destinnové.
12. 1. – SVĚTOVÝ DEN MANŽELSTVÍ
Světový den manželství nemá pevně stanovený datum, připadá vždy na druhou neděli v únoru. Tento
den se stal světovým symbolem pro manželství, které je po léta osvědčeným vztahem mezi mužem a
ženou, zároveň oficiálním svazkem tento vztah upevňujícím. Pojem manželství má v různých
kulturách různý význam, ale pro všechny kultury platí, že právě manželství je ekonomicky, sociálně,
právně i nábožensky uznáváno jako základní společenská instituce pro výchovu dětí.
Neodháněj nikdy lásku od sebe.
Je jí tak málo na světě.
Božena Němcová
-11-
BOŽENA NĚMCOVÁ 4. 2. 1820 – 21. 1. 1862
„Písmo sebemoudřejší nenahradí živé slovo. “
Životopis
Božena Němcová, za svobodna Panklová, byla česká spisovatelka, jedna ze zakladatelů moderní české
prózy, autorka venkovských povídek a pohádkových sbírek. Život se s ní nikdy nemazlil. Dětství
prožila v Ratibořicích. Otec byl kočí a matka služka, peněz nikdy neměli nazbyt, takže vzdělání
dostala jenom základní. Manžela, Jozefa Němce, který byl od Boženy o 15 let starší, jí vybrali rodiče.
Jejich manželství bylo bez lásky, jediné, co měli společné, byl odpor k Rakousku-Uhersku a děti.
Často se pro manželovu práci stěhovali. V roce 1842 se v Praze Němcová seznámila s předními
českými spisovateli, kteří se scházeli v společnosti vlastenecké inteligence. Bylo to zejména díky
jejímu osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti. Právě v téhle době nastal
u ní velký duševní a vzdělanostní vývoj. Němcová ze svého těžkého života unikala k literatuře a do ne
celkem platonických přátelství se spisovateli.
Literární začátky
Její literární začátky byli básnické. Do české literatury vstoupila básněmi Ženám českým, Moje vlast a
Slavné ráno. Zajímala se o folklór a lidové tradice, vrchol jejího díla tvoří povídky a rozsáhlejší prózy
z vesnického prostředí, ale také lidové pohádky. Za opomenutí stojí sedm svazků Národních báchorek
a pověstí – knihy lidové prozaické slovesnosti, pohádek, legend a pověstí a deset svazků Slovenských
pohádek a pověstí, kde se například zachovala známa slovenská pohádka O dvanácti měsíčcích. Její
pohádky byli zvýrazněny jednoznační spravedlností, vždy nechává zvítězit dobro a lásku. Němcová se
snažila o vlastní převyprávění lidových pohádek, ne o zachycení původní podoby pohádkového
motivu.
-12-
František Klácel
Němcová se v Praze seznámila s vydavatelem Moravských novin Františkem Klácelem. Poté zahájila i
svou publicistickou činnost, seriálem národopisů Obrazy z okolí domažlického, Selská svatba v okolí
Domažlic a O prostonárodním léčení na Domažlicku, dále přispívala články z Chodska. Je také
autorkou mnoha cestopisů, zejména ze Slovenska. Jsou to díla Kraje a lesy na Slovensku, Obrazy ze
života slovenského, Vzpomínky z cesty po Uhrách a Z Uher.
Literární činnost
Literaturu, kterou tvořila, byla tradičně sociální. Povídkám se začala věnovat až v posledních letech
svého života. Kritizovala nadutých zbohatlíků a idealizovala dobrý, obyčejný lid, který nezná alkohol,
násilí, nadávky, nechytračí a navzájem si pomáhá. Takoví jsou hrdinové povídek Dobrý člověk, Pan
učitel, nebo Chýše pod horami. Venkovský lid si ji velmi oblíbil. Je autorkou i dalších povídek: Chudí
lidé, Baruška, Divá Bára, Karla, Pomněnka šlechetné duše, V zámku a podzámčí, Podhorská vesnice.
Divá Bára, další Němcové velké dílo, pojednává o nebojácné venkovské dívce, která při hledání přátel
najde lásku. Na její škodu však pověrčivost a zloba vesničanů připraví Báře velmi těžké chvíle.
Babička
Její tvorbu ovlivnila zejména babička Magdaléna Novotná, prostá venkovská žena, která ji byla
vzorem pro psaní povídek. „Babiččini“ zkušenosti a znalosti přírody opsala Božena po smrti svého
syna Hynka, v povídce Babička. Povídka je plná idealizace a schematickosti a stala se čarovným
čtením pro několik generací.
České národní obrození
Dílo Boženy Němcové spolutvoří vrcholné období českého národního obrození. Buditelská práce,
která byla v tom čase tak populární, a psaní proti tehdejšímu systému znamenali, že manželé Němcovi,
byli často pronásledováni a ocitli se v obrovských materiálních těžkostech. Smrt syna měla velký vliv
na její chatrné zdraví. Vánoce 1961 ještě strávila s dětmi, a den před svojí smrtí 20. ledna 1962 dostala
do rukou první exemplář Babičky. Zpráva o její smrti se nesla celou českou i německou krajinou,
otiskly ji všechny noviny. Na jejím pohřbu se zúčastnilo tisíce lidí. Je pochovaná na vyšehradském
hřbitově.
Závěrem
Na své blízké i široké okolí působila jako svobodomyslná žena těžkého osudu, ale nevšedního
rozhledu. Vším, co utvořila, čím strádala a čím žila, vyvolávala bázeň i odvahu, obdiv i pohoršení,
soustrast i závist. Byla to velká žena české historie.
-13-
ZDENĚK BURIAN 11. 2. 1905 – 1. 7. 1981
Před 110 lety se narodil v Kopřivnici proslulý malíř pravěku a populární ilustrátor stovek
dobrodružných knih Zdeněk Burian. Jeho obdivovatelé si ho mohou připomenout aktuálními
výstavami v kopřivnickém Lašském muzeu a v sousedním Štramberku, kde umělec strávil první čtyři
roky života.
Už v dětství nacházel milovník přírody Zdeněk Burian inspiraci pro své budoucí velké téma ve
štramberské jeskyni Šipka, ve které pobývali pravěcí lovci. Zásadní pro jeho umělecké směřování pak
bylo jeho setkání s paleontologem Josefem Augustou, který si ho roku 1935 vybral jako malíře pro
vědecké rekonstrukce pravěkých zvířat, rostlin a prehistorických krajin.
Zásadní setkání s paleontologem Augustou
Augustu zaujaly jeho ilustrace k povídce Eduarda Štorcha Lovci sobů a mamutů. "Pozval si mne
domů a předložil mi obrázek kostry diplodoka - býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během
dvaceti minut - zvířecí anatomii jsem dobře znal, vždyť jsem mezi zvířaty vyrostl. Měli jsme doma
dva tažné a dva kočárové koně, psy, kočky. Na severních svazích Beskyd byla spousta zvěře, ještěrek,
hadů, v oboře na Hukvaldech jsem pozoroval jeleny," vzpomínal Zdeněk Burian v jednom z
rozhovorů.
"Měl mimořádný talent vycítit zákonitosti přírodního vývoje. Měl vrozenou intuici a pozorovací talent.
Perfektně ovládal anatomii žijících zvířat, dokázal kombinovat a strefit se do podoby jejich pravěkých
předchůdců," říká Aleš Durčák z Muzea Zdeňka Buriana ve Štramberku. Ještě důležitější je ale podle
něho to, že jeho obrazy mají duši. "Nejsou to pouhé rekonstrukce, vdechl těm zvířatům život. A i když
budou některé jeho obrázky a ilustrace časem stárnout, ta duše, kterou jim dal, bude věčná," říká
Durčák.
Vedle pravěkých obrazových rekonstrukcí, které mu přinesly mezinárodní věhlas a inspirovaly řadu
tvůrců jako například režiséra filmu Cesta do pravěku Karla Zemana, oslovil generace čtenářů
ilustracemi dobrodružných knih. Bylo jich kolem pěti set. Jeho kvaše, perokresby nebo temperové
ilustrace doprovázely knihy Eduarda Štorcha, Jaroslava Foglara, Karla Maye, Julese Verna, Jacka
Londona, Rudyarda Kiplinga, Roberta Louise Stevensona, Edgara R. Burroughse a další slavné
autory. Přes dvacet let rozněcoval fantazii mladých čtenářů časopisu Pionýr, kde ilustroval
dobrodružné povídky a vytvářel obálky.
Lašské muzeum v Kopřivnici vytáhlo ze svých sbírek jeho méně známé práce, především kresby nebo
náčrty i s poznámkami. Jedna část výstavy je věnovaná ilustracím z roku 1944 k chlapeckému románu
Jana Čaříka Na tajné stezce, který nikdy nevyšel. Burianovu portrétní tvorbu zastupuje například obraz
jeho otce v historickém kostýmu.
Otec chtěl, aby se učil lesníkem
Zdeněk Burian projevoval výtvarné nadání od dětství. Přes nesouhlas otce, který rozhodl, že studia
-14-
druhého syna si rodina nemůže dovolit a vybral mu profesi lesníka, ho jeho matka jako čtrnáctiletého
tajně odvezla na přijímací zkoušky na pražskou výtvarnou akademii. Mezi těmi, kteří rozhodli o jeho
přijetí, byl Max Švabinský. Absolvoval ale jen dva ročníky a začal se v Praze sám protloukat. Pomáhal
na stavbách, nosil kufry na nádraží. Přálo mu však štěstí a už jako šestnáctiletý získal první
ilustrátorskou zakázku. V té době také začal pravidelně trampovat.
Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé, znalci odhadují, že vytvořil asi 14 tisíc prací. Jeho píle byla
nevyčerpatelná. Po smrti paleontologa Augusty spolupracoval s dalšími vědci - například se zoologem
Vratislavem Mazákem nebo antropologem Josefem Wolfem, se kterým vytvořil také velké oleje s
etnografickou tématikou. Žádný jiný malíř na světě se nevěnoval pravěku v takové šíři jako on.
Jako umělec byl v nucené izolaci. Umělecká obec ho neuznávala, výhrady vyjadřovali někteří vědci,
představitelé komunistického režimu ho snášeli jen těžce. Jeho orientace na západní literaturu nebo
tramping byla ideologicky nevyhovující. Pracovat ale mohl a občas také vystavoval. Roku 1980, rok
před jeho smrtí, mu komunisté dokonce udělili titul zasloužilý umělec. Ve světě je známý především
díky obrazům pravěku, hranice země ale překročily ilustrace ke knihám, které vyšly v asi dvaceti
jazycích. Burian má dodnes stovky obdivovatelů, kteří vášnivě sbírají jeho dílo.
-15-
MATĚJ KOPECKÝ 24.2.1775 – 3.7.1847
Když se řekne Matěj Kopecký, člověka hned napadne slovo Kašpárek. Je to tak jméno Matěje
Kopeckého je nerozlučně svázáno s loutkovým divadlem, českým národním obrozením a loutkou
Kašpárka. Ovšem faktem rovněž zůstává, že k divadlu se tento legendární český loutkář, dostal
hodně velkou oklikou a až téměř na sklonku svého života.
Matěj Kopecký se narodil 24. února 1775 v Libčanech, v rodině loutkoherce Johanese Kopeckého.
Díky kočovnému způsobu rodiny (Matěj byl označován jako dítě potulného kejklíře) moc do školy
nechodil a již v šestnácti letech jej otec zanechal jako poddaného malého panství Lažanského na
Blatensku. Odtud mladého Kopeckého čekala cesta do Prahy, kde se alespoň vyučil nějakému řemeslu
– hodinařině.
V roce 1795 osud dvacetiletého Matěje zavál do jihočeských Mirotic, kde se zamiloval do Rozálie
Holzäpfelové, kterou si posléze vzal. Její otec, pláteník ho pak přesvědčil, aby pracoval v rodinném
podnikání a tak se Matěj stal kočovným kramářem a trhovcem. O dva roky později získal loutkářskou
licenci a pokoušel se využít zkušenosti získané od otce. Jenže v tu chvíli do jeho života zasáhly
Napoleonské války a Matěj ve stejném roce narukoval na vojnu.
Z války se vrátil až po dlouhých jedenácti letech v roce 1808. Jako vojenský vysloužilec – invalida.
Aby zabezpečil sebe i svou rodinu, živil se jako cestář, kramář i jako hodinář. Obchodoval mimo jiné
i s knoflíky a velbloudí srstí. Společně s tím ale rovněž zájmově provozoval loutkové divadlo, které se
nakonec přeci jenom stalo jeho osudem. Navzdory všem vlasteneckým legendám o bohatém
mirotickém občanovi, který po zhoubném požáru města, začal šířit vlasteneckou osvětu pomocí loutek
na venkově, faktem zůstává, že onen legendární Matěj Kopecký s Kašpárkem požádal o jednoroční
licenci na provozování mechanických představení ve svých čtyřiačtyřiceti letech, v roce 1819. Tu pak
musel každoročně prodlužovat. V té době čekala jeho žena patnácté dítě.
Všechno ostatní již sedí. Pro většinu lidového publika, hlavně na venkově, byl Matěj Kopecký a
ostatní loutkoherci, jedinými nositeli české divadelní kultury. Kopecký samozřejmě nebyl ve svém
„podnikání“ osamocen. Společně s ním na českém venkově fungovaly i loutkářské rody Maiznerů,
-16-
Kočků, nebo Viničtích. Ti všichni byli kulturními průkopníky na venkově stejně jako
zprostředkovatelé nové myšlenky osvícení i národního obrození. Jenže Matěj měl svého Kašpárka a
ten se stal hitem. I díky tomu začal z tohoto kočovného společenství vyčnívat. Vesle kašpára bylo
Kopeckého oblíbeným tématem her pověst o Faustovi.
Ale nebyl to jen Kašpárek, kdo Matěje Kopeckého „udělal“. Podíl na jeho glorifikaci jakožto
nejvýznamnějšího loutkoherce své doby podpořilo zejména vydání her z jeho repertoáru sepsané
synem Václavem (1862) a hlavně kresby mirotického rodáka Mikoláše Alše. Ten dal fiktivnímu
obrazu Matěje Kopeckého symbolickou platnost.
Poslední měsíce svého života prožil Matěj Kopecký v Kolodějích nad Lužnicí u svého přítele Václava
Šonky, kde také 3. července 1847 zemřel. Byl pochován v Týně nad Vltavou. V úmrtní knize
napsáno, že zemřel "komediant z Mirotic, vdovec a žebrák".
Se svou ženou, která zemřela v Miroticích, roku 1841 měl Matěj Kopecký celkem 15 dětí, dospělosti
se dožilo jen šest z nich. Z toho jenom tři - synové Josef, Václav a Antonín - se věnovali dále rodinné
loutkářské tradici, která s jejich dalšími potomky přežívala dále.
28. 3. DEN UČITELŮ V ČESKÉ REPUBLICE
S učiteli jsme se setkali za svůj život všichni. Lemují naší cestu vzděláváním, od nesmělých pokusů
nad Písankou, až po ambiciózní cíle úměrně rostoucí s věkem. Někteří učitelé se nám vryjí do paměti
svou nesmazatelnou stopou a některé vnímáme spíše jako ty, kteří nás nudili svým výkladem. Tak
jako v každém povolání, i mezi pedagogickými pracovníky jsou někteří lepší, než ostatní.
Den učitelů připadá na 28. března. Na otázku: „Proč právě toto datum?“ můžeme odpovědět třemi
slovy. Jan Ámos Komenský.
Už je to bezmála 420 let od narození velkého „učitele národa“ Jana Ámose Komenského. Dodnes patří
mezi nejvýznamnější české a světové vzdělance. To dokládá i americký Magazin Life, který
Komenského dílo Informatium školy mateřské údajně označil jako jednu ze stovky nejvýznamnějších
událostí předchozího tisíciletí. Právě na jeho počest vznikl tento svátek, který se dokonce ministerstvo
školství snaží prosadit jako významný den. Odkaz J. A. Komenského by podle návrhu zákona měl být
zapsán do kalendářů.
-17-
95. VÝROČÍ OD VZNIKU PRVOREPUBLIKOVÉ ÚSTAVY
V sobotu 28. února uplyne 95 let od přijetí první prvorepublikové ústavy z roku 1920. Tzv. revoluční
parlament jí schválil právě na půdě dnešní Poslanecké sněmovny.
K připomenutí zrodu tohoto základního dokumentu tehdejšího Československa Sněmovna uspořádala
výstavu ústavy a dalších souvisejících dokumentů. Slavnostního zahájení expozice v předsálí
jednacího sálu se zúčastnil předseda Sněmovny Jan Hamáček, který při té příležitosti vyzdvihl význam
dokumentu pro naše novodobé dějiny.
Výročí první prvorepublikové ústavy není jen formální událostí. Právě v poslední době je toto téma
velmi aktuální v souvislosti s diskusemi o možných úpravách její současné podoby. Je dobré si
připomenout, že i přes mnohé společenské výkyvy i rozdělení společného státu se tato základní právní
norma za 95 let v zásadě nezměnila. Základní teze zůstaly platné dodnes, což svědčí o kvalitě, kterou
jí dali do vínku její tehdejší tvůrci. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 byla
jednoznačně hlavní předlohou pro první českou ústavu, která byla sepsána v roce 1992 a platí až na
několik úprav i nyní.
V roce 1920 Ústavní listinu schvaloval jednokomorový, tzv. revoluční, parlament. Na textu naší první
ústavy se podílely významné osobnosti tehdejší politiky – především sociální demokrat Alfréd
Meissner, ministr a pozdější premiér Antonín Švehla nebo profesor Jiří Hoetzel. Listina vycházela
z několika vzorů – rakouské ústavy, z ústavy třetí francouzské republiky a z americké ústavy.
„Projednávání ústavy tehdejším Národním shromážděním nebylo ani tenkrát vůbec jednoduché.
Schůze trvala 20 hodin a poslanci ji ukončili v půl čtvrté ráno 29. února zpěvem hymny a provoláním
slávy prezidentovi Masarykovi,“ vysvětluje předseda Sněmovny Jan Hamáček a dodává: "Tento
významný den dodnes připomíná pamětní deska z roku 1933 na budově Poslanecké sněmovny ve
Sněmovní ulici, kam jsme u příležitosti výročí vzniku ústavy položili květiny.“
Jak bylo již uvedeno, prvorepubliková ústava představovala hlavní inspirací při formulování textu
dnešní ústavy. Oba dokumenty mají obdobnou strukturu, využívají stejných pojmů a názvů. Již při
nahlédnutí na jednotlivé hlavy ústavy je tato shoda naprosto zřejmá. Obdobně jako prvorepubliková
ústava vycházela ta nynější z principu parlamentní formy vlády, kde Poslanecká sněmovna vyjadřuje
vládě důvěru a nedůvěru. Ve svém původním znění se rovněž téměř shodoval způsob volby prezidenta
oběma parlamentními komorami, podobně jako například pasáže týkající se doživotní imunity
poslanců.
Pravomoci prezidenta, postavení ústavních soudců, délky jejich funkčního období, způsob jmenování
bankovní rady, klouzavý mandát poslanců nebo odstranění některých nelogičností jsou předmětem
diskusí, které by měly vyvrcholit změnou současné ústavy. Jde však většinou o technické záležitosti,
nikoliv o změnu ducha dokumentu.
-18-
SANDRO BOTTICELLI 1. 3. 1445 – 17. 5. 1510
Alessandro di Mariano Filipepi, známý jako Sandro Botticelli (1. března 1445, Florencie, Itálie –
17. května 1510, tamtéž) byl italský renesanční malíř, významný představitel florentské školy.
Život
Byl synem koželuha Mariana di Vanni Filipepi, jenž se usadil se svou ženou a šesti dětmi nedaleko
kostela d´Ognissanti (Všech svatých) ve Florencii. Přezdívka jednoho z jeho starších bratrů
Giovanniho, který našel smysl života ve světě financí, Botticeli (Soudek) se později přenesla na
Sandra. Existuje také verze, že jeho přezdívka pochází z italského „battigello“ – tedy zlatotepec. Tu
pravděpodobně získal během několika let práce ve zlatotepecké dílně svého již zmíněného bratra.
Jeho umělecká dráha začala patrně ve zlatnické dílně jeho bratra Antonia, později byl rodinou svěřen
do péče Filippa Lippiho, uznávaného malíře a zběhlého mnicha.
Jako významný umělec získal přátele a mecenáše v nejvýznamnějších florentských rodinách. Pracoval
především na zakázku rodu Medicejských. Roku 1481 byl společně s dalším významným florentským
malířem Domenicem Ghirlandaiem povolán do Říma, aby se podílel na výzdobě Sixtinské kaple.
Roku 1491 byli oba jmenováni do poroty, která měla rozhodnout o zakázce na výstavbu průčelí
florentského dómu.
Na konci svého života pracoval zřejmě pod vlivem Savonarolových plamenných kázání výhradně na
obrazech s křesťanskými tématy. Sandro Botticelli zemřel 17. května 1510 a byl pohřben v kostele
d´Ognissanti (Všech svatých). Jeho dílo brzy upadlo v zapomnění. Znovuobjeveno bylo až na konci
19. století.
Své příjmení získal díky pobytu u svého bratra, který byl pro svou enormní tloušťku nazýván
"botticelli", to znamená bečka. Poté, co se krátce učil u druhého ze svých bratří, zlatotepce, odešel
roku 1465 na dva roky do učení k Filippu Lippimu. Krátce nato pracoval nějaký čas v dílně Andrey
del Verrocchia. Od roku 1470 měl Botticelli vlastní dílnu, ve které se učil syn někdejšího učitele,
Filippino Lippi.
První doložená Botticelliho malba vznikla v roce 1470 pro Sala della Mercanzeria ve Florencii,
pravděpodobně podle návrhu Pollaiuola. Představuje Statečnost a dnes se nachází v galerii Uffizi ve
Florencii. Ve stejné době vznikla také, Sacra Conversazione, která je dnes rovněž v galerii Uffizi ve
Florencii a na níž měli ještě zřetelný vliv Lippi a Verocchio.
-19-
Kolem roku 1477 namaloval Botticelli obraz Primavera, který mu přinesl slávu, a spolu se Zrozením
Venuše z roku 1482 ho lze počítat k jeho mistrovským dílům. Oba obrazy se nacházejí ve Florencii v
galerii Uffizi a jsou pokládány za vrchol evropského malířství.
Zrození Venuše se během posledního sta let stalo jedním z nejslavnějších pláten světa. Plátnem tak
běžným, že je obtížné pojímat je neotřelým způsobem.
TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK 7. 3. 1850 – 14. 9. 1937
Tomáš Garrigue Masaryk byl bezpochyby jednou z největších postav naší historie. Nebyl jen naším
historicky prvním prezidentem, ale byl i významným filozofem a pedagogem. Je všeobecně znám jako
mimořádně populární prezident nově vytvořené republiky, ale je třeba zdůraznit, že byly i období, kdy
většina společnosti stála proti němu. Bylo to dáno tím, že se nebál stát si za svým názorem, i když
většina společnosti měla odlišný názor.
Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně do středostavovské rodiny. Vystudoval filozofii na
Vídeňské univerzitě. Při studiu na univerzitě v Lipsku se seznámil se svojí pozdější manželkou
Charlotte Garrigue. V roce 1879 se Masaryk habilitoval na Vídeňské univerzitě. Po rozdělení
Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část získal Masaryk místo mimořádného
profesora na její české části. Velmi brzy po svém příjezdu z Vídně se Masaryk začal zapojovat do
veřejného života. V mimořádně vášnivé debatě o platnosti rukopisů Královédvorského a
Zelenohorského vystoupil proti jeho platnosti. To mu vysloužilo nepřízeň většiny veřejnosti. To bylo
dáno tím, že rukopisy byly chápany jako důkaz toho, že náš jazyk je rovnoprávný německému jazyku.
Snaha o dokázání jejich nepravosti, tak byla částí veřejnosti chápána, jako útok na snahu o dosažení
jazykové rovnoprávnosti na našem území.
V 90. letech devatenáctého století se Masaryk rozhodl zapojit do politiky. Vytvořil kolem sebe
takzvanou skupinu Realistu, kde kromě něj byli nejvýznačnějšími představiteli ekonom Josef Kaizl a
-20-
Karel Kramář, který se později stal prvním premiérem Československa. Tato skupina nejdříve
vyjednávala o vstupu ke staročechům, ale nakonec se rozhodla vstoupit k mladočechům. Roku 1891
při nečekaně velkém úspěchu mladočechů ve volbách byli všichni tři zvoleni za tuto stranu do Říšské
rady. Masarykovo působení v mladočeské straně nemělo dlouhého trvání, protože nesouhlasil
s přílišnou radikalitou některých významných mladočechů. V roce 1893 se vzdal svého mandátu
v Říšské radě.
Jeho dočasný odchod z politického dění mu umožnil plně se věnovat publikační činnosti. Ve druhé
polovině devadesátých let napsal svá klíčová díla a formuloval koncepty rozvoje našeho státu, ze
kterých vycházel během své snahy o samostatnost našeho státu za první světové války. V roce 1895
vydal práce Česká otázka a Naše nynější krize. V první práci shrnuje snahu o obrození našeho národa.
Ve druhé se vyjadřuje k aktuálním politickým otázkám. Následující rok vyšly jeho díla Jan Hus a
Karel Havlíček. V roce 1898 mu vyšla práce Otázka sociální, kde se věnuje sociálním problémům
tehdejší doby. Masaryk v této práci odmítl marxismus, ale na druhou stranu označil tehdejší
požadavky dělníků za oprávněné.
Ke konci století se Masaryk opět ocitnul v nepřízni velké části veřejnosti. Vystoupil totiž proti pověře
o židovské rituální vraždě, která se rozmohla v době takzvané hilsneriády. Tato aféra vznikla v roce
1899, kdy bylo nalezeno mrtvé tělo Anežky Hrůzové, která byla brutálně zavražděna. Z vraždy byl
obviněn žid Leopold Hilsner, který měl údajně spáchat židovskou rituální vraždu. Masarykovo
vystoupení proti této pověře vedlo k tomu, že se ocitl v nelibosti u části veřejnosti. Na začátku nového
století se Masaryk rozhodl vrátit do politiky. Založil stranu Českou stranu lidovou, která byla později
přejmenovaná na Českou stranu pokrokovou. Tato strana nedokázala příliš oslovit veřejnost a
sdružovala především intelektuály. Masaryk byl za ni zvolen do Říšské rady v letech 1907 a 1911.
-21-
Na začátku první světové války se Masaryk rozhodl odjet do ciziny. Je potřeba zdůraznit, že v době
svého odjezdu byl sice významným intelektuálem, ale měl za sebou jen svojí malou politickou stranu.
V emigraci začal spolupracovat s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Ten
pomohl navázat Masarykovi kontakt s nejvýznamnějšími představiteli Francie. V roce 1915 Masaryk
ve Francii založil Český komitét zahraniční. V Čechách byla vybudována tajná organizace Maffie,
která měla zajištovat kontakt emigrace s vlastí. Masarykovo snažení o budoucí nezávislost našeho
státu bylo podpořeno vznikem legií, které byli aktivní především na východní frontě. V roce 1918
jednal Masaryk o vytvoření nového státu v USA, kde získal velkou podporu českých a slovenských
krajanů. Vrcholem jeho snahy Washingtonská deklarace, která byla přijata 18. října 1918. Masaryk
v ní oznámil zásady nového státu, který měl být republikou a měl hájit práva národnostních menšin.
Do vlasti se Masaryk vracel jako národní hrdina a byl vítán nadšenými davy. 14. listopadu 1918 byl
Masaryk zvolen poprvé prezidentem jednohlasnou aklamací. Podle prozatímní ústavy měl mít
prezident republiky jen velmi malé pravomoci, ale Masaryk si váhou své osobnosti vymohl podstatné
rozšíření pravomocí hlavy státu. Prezident byl volen na sedm let v nepřímé volbě. Masaryk se ve
svém úřadě snažil podporovat umírněné politiky na obou dvou stranách politického spektra. Jeho
neformální vliv výrazně převyšoval jeho formální pravomoci. Snažil si najít spojence ve všech
důležitých stranách první republiky. Dokázal prosadit, že ministrem zahraničí byl po celou dobu
existence první republiky až do svého zvolení prezidentem Edvard Beneš a to i době, kdy jeho národní
socialisté byly v opozici.
Naposledy byl zvolen prezidentem 24. května 1934, když jeho protikandidátem byl Klement
Gottwald. V této době však již byl jeho zdravotní stav špatný. Kandidoval především proto, že nebylo
jisté, že by byl zvolen jeho nejbližší spolupracovník Edvard Beneš, kterého chtěl Masaryk za svého
nástupce. 14. prosince 1935 Masaryk rezignoval ze zdravotních důvodů na post prezidenta republiky.
Jeho nástupcem byl zvolen Edvard Beneš. Masaryk zemřel 14. září 1937. Byl mu uspořádán státní
pohřeb. Jeho úmrtí bylo vnímáno jako velká symbolická rána pro republiku v době, kdy musela čelit
narůstajícím požadavkům Sudetoněmecké strany
-22-
ALOIS JIRÁSEK 23. 8. 1851 – 12. 3. 1930
Životopis
Alois Jirásek český prozaik, dramatik a tvůrce historického realistického románu, se narodil 23. 8.
1851 v Hronově v rodině drobného živnostníka. Jeho otec nebyl dobrý podnikatel, rodinu zatížil
splácením dluhů.
Jirásek vystudoval gymnázium a poté se rozhodoval mezi malířstvím, ke kterému měl velký talent a
historií. Nakonec si vybral, hlavně z existenčních důvodů, studium na pražské filozofické fakultě.
Díky pobytu v Praze měl možnost se seznámit se spisovateli, kteří psali pro časopis Lumír a také M.
Alšem.
Po úspěšném ukončení studií, jako středoškolský profesor vyučoval v Litomyšli. Zasloužil se o to, že
se Litomyšl stala mimopražským kulturním centrem. Pobyt v tomto kraji ho inspiroval k jeho literární
tvorbě. Později přesídlil do Prahy, kde vyučoval na gymnáziu a v této době napsal většinu svých
velkých románů.
Dílo Aloise Jiráska je umístěno do časového rozmezí od dob mystických (Staré pověsti české) až do
19. Století. Upíná se především k době husitské, pobělohorské a k národnímu obrození. V květnu 1917
stál Jirásek spolu s J. Kvapilem v čele Manifestu českých spisovatelů. Manifest si kladl za cíl přimět
české poslance k hájení národních zájmů.
Po vzniku Československa zvolili Jiráska do Národního shromáždění. Byl také senátorem za
pravicovou národní demokracii v letech 1920-25. V roce 1925 se začal veřejnosti stranit a o politické
dění se nezajímal. Alois Jirásek zemřel v 12. 3. 1930 v Praze.
Díla Aloise Jiráska:
Mezi proudy – třídílný román / Dvojí dvůr-1887, Syn Ohnivcův-1888, Do tří hlasů -1890/. Jirásek
zde zobrazil dobu husitskou, vládu Václava IV. a vznik českého reformního hnutí.
-23-
Proti všem – třídílný román / Skonání věků, Kruciata, Boží zástup – vše 1894/. Trilogie je rovněž z
doby husitské. Jirásek zde přibližuje husitskou revoluci, radikální tábory, chiliastické sekty, umírněné
Pražany. Děj se skládá z osudů zemanské dcery Zdeny z Hvozdna a jejího
milence fanatického kněze Bydlinského. Dílo končí dramatickým popsáním bitvy na Vítkově.
Bratrstvo – třídílný román, který volně navazuje na předchozí trilogie. / Bitva u Lučence- 1899,
Mária- 1904, Žebráci -1909/. Děj se soustřeďuje na doznívání a rozklad husitství. Hlavními hrdiny
jsou hejtman Talafús a jeho milenka vášnivá a zrádná Mária, kterou Jirásek představuje jako
plnokrevnou, nebojácnou ženu.
Husitský král – /1920/ – román o životě Jiřího Poděbradského.
Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – dramatická trilogie o životě těchto osobností.
Skály - /1886/ - román z doby pobělohorské popisující utlačování společenské třídy feudálním řádem
a katolickou církví.
Psohlavci -/1883-1884/ - tématem tohoto díla je rovněž protifeudální odboj. Hlavní postavou je Jan
Sladký- Kozina, který je vůdcem Chodů v boji s Lamingerem. Kozina je bojovníkem za práva lidu.
Skaláci - /1874/ - poslední román zachycující dobu pobělohorskou, popisuje poslední vzpouru z roku
1775 na Náchodsku.
Temno - / 1912-1914/ - román z doby protireformačního útlaku.Zachycuje špatnou morální a kulturní
situaci národa. Celá země podlehla katolicismu, jen pár nekatolíků se brání jezuitskému tlaku.
F.L.Věk - /1888-1906/ - pětidílný román z dob národního obrození. Jde zde o období od
sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století. Román popisuje životní osudy F.L.Věka.
Vystupují v něm i další postavy , např. Václav Thám, Jan Theobald Held, Václav Matěj Kramerius aj.
Nejvýznamnějšími postavami kromě Věka jsou kněz P.Matouš Vrba, nepřítel francouzské revoluce a
vzdělaný dr. Srnka, vyznavač revoluce a nepřítel absolutismu.
U nás - čtyřdílná kronika / Úhor - 1899, Novina - 1899, Osetek - 1902, Zeměžluč - 1903/, Zabývá se
národním obrozením v rodném kraji A. Jiráska. Díky knězi Pavlovickému tu obrozenecké hnutí jinou
podobu, řeší sociální otázky a snaží se zlepšit úroveň života venkovského lidu.
Filosofská historie - /1877/ - povídka z prostředí litomyšlského kraje líčí osudy povahově rozdílných
studentů a jejich lásek. Osudy nebojácných mladíků kontrastují s osudy věčně ustrašeného aktuára
Roubínka.
Vojnarka - /1890/, Otec /1894/ - povídky nastiňují reálné konflikty venkova.
Lucerna - /1905/ - symbolická hra, ve které se vzájemně prolíná pohádkový svět se světem panstva a
poddaných.
Staré pověsti české - /1894/ - dílo věnované mládeži.
Z Čech až na konec světa - /1890/ - převyprávění cestopisu Václava Šaška z Bířkova.
Na dvoře vévodském /1876-1877/- psáno pro světozor
-24-
AMÁLIE KUTINOVÁ 22. 6. 1898 – 30. 3. 1965
Amálie Kutinová se narodila 22. června 1898 v Rouchovanech u Moravského Krumlova jako desáté
dítě Jana Taubera a jeho ženy Amálie.
Jan Tauber byl řídícím učitelem v rouchovanské škole. Rodina se v roce 1903 přestěhovala do Štítné
nad Vláří a tuto vesničku, kde prožívala šťastné dětství, považovala Amálie Kutinová po celý život za
své rodiště a pravý domov. Po těžkém onemocnění otce (při hašení požáru Štítné ho ranila mrtvice a
zůstal nehybný) a jeho penzionování se rodina přestěhovala do Valašského Meziříčí, kde dcery
studovaly na gymnáziu.
Když otec zemřel, čekal matku tvrdý život vdovy s dětmi. Aby se rodině ulevilo, odešla Amálie ze
sexty gymnázia do lékárenské praxe do Tábora, kde přežila první světovou válku jako praktikantka za
byt a stravu.
-25-
Po válce vystudovala farmacii a nastoupila praxi magistry v lékárně na Pankráci. Tam se seznámila s
Ing. Janem Kutinou, za kterého se provdala a pracovala s ním v jeho nakladatelství. Spolupráce s
manželem jí otevřela cestu k literární práci. Nakladatelství, které bylo orientováno na edici
tělovýchovných materiálů, za druhé světové války stagnovalo. Rodina se proto odstěhovala do Křince
u Nymburka, kde se Amálie stala správkyní lékárny a tím i živitelkou rodiny v letech válečné
nejistoty.
K původnímu povolání lékárnice se vracela dvakrát; poprvé krátce před druhou světovou válkou jako
spolumajitelka lékárny v Karlových Varech, podruhé brzy po válce.
V klimatu padesátých let (hlubokého komunismu) se Kutinová nemohla vrátit ke spisovatelské práci;
našla si náplň dní ve sběratelské činnosti v regionu Krkonoš. Poslední desetiletí života prožila u své
dcery Marie Kubátové ve Vrchlabí. Ta svou matku následuje jak v povolání magistry farmacie, tak v
dráze spisovatelské a sběratelské.
Spisovatelka Amálie Kutinová zemřela ve Vrchlabí ve věku 67 let dne 30. března 1965. Je pochována
na venkovském hřbitůvku v Horních Štěpanicích, v kraji krkonošských poudaček a písní, jak si přála.
MEZINÁRODNÍ DEN PTACTVA
První duben nepatří jen aprílovým žertíkům, ale i všem opeřencům. Už více než 100 let se
tento den slaví Mezinárodní den ptactva. Prvního dubna roku 1906 byla totiž podepsána
mezinárodní Konvence o ochraně užitečného ptactva. A právě na památku podpisu této
konvence se již od roku 1906 slaví 1. duben jako „Mezinárodní den ptactva“. Jedním z jeho
hlavních cílů je obrátit pozornost veřejnosti k nebezpečím ohrožujícím ptáky na celém světě a
pomoci tak jejich ochraně a ochraně jejich stanovišť. K efektivní ochraně ptactva tedy nestačí
pouhá ochrana jednotlivých druhů, ale spolu s ní je zároveň nutná i ochrana stanovišť těchto
druhů.
-26-
JAKUB JAN RYBA 26. 10. 1765 – 8. 4. 1815
Jakub Jan Ryba byl český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a
sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou
pro vánoční období je Česká mše vánoční.
Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír a učil se na housle a varhany. Od roku 1780 studoval
s pomocí svého strýce v Praze piaristické gymnázium, po jeho ukončení v roce 1785 studoval filozofii.
Byl přívržencem osvícenecké ideologie. Po pěti letech jej však otec, který byl učitelem v Přešticích,
povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitelského pomocníka. J. J. Ryba toto místo ale
nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku a od roku 1788 až do smrti působil jako
učitel v Rožmitále.
V roce 1790 se oženil, byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z jeho synů byl i
významný český oftalmolog prof. Josef Arnošt Ryba (1795–1856). Později žije skladatel v bídě –
místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu – avšak v této době skládá svojí
nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho
názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I
další svá díla psal s českým textem.
V roce 1815 odešel po práci směrem k Voltuši, kde ho na druhý den nalezli mrtvého pod kopcem
Štěrbina s podřezanými žilami. Až po čtyřiceti letech byl pochován na rožmitálském hřbitově.
Na místě jeho smrti v roce 1854 postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 byl doplněn
kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku
Československa.
Dílo
- Česká mše vánoční
- Věnec ze zpěvů vlastenských
- Vlastenské písně
-27-
22. 4. – DEN ZEMĚ
Den Země je den věnovaný Zemi, který se každoročně koná 22. dubna. Tento svátek je
ovlivněn původními dny Země, které se konaly při oslavách jarní rovnodennosti, 21. března, a
oslavovaly příchod jara. V moderním pojetí jde o ekologicky motivovaný svátek, upozorňující
lidi na dopady ničení životního prostředí. Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969,
kdy především John McConnell začal volat po vzniku mezinárodního dne Země a v rámci
těchto snah vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v San Francisku. Tato oslava
byla pravděpodobně zamýšlena nejen jako ekologicky zaměřený svátek, ale i jako levicově
orientovaný happening bojovníků proti válce ve Vietnamu. Kampaň s tímto svátkem spojená
si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou
účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Tato akce měla velký ohlas
zejména mezi studenty. Pro první oslavu dne 22. dubna 1970 byl zvolen den 100. narozenin
Vladimíra Iljiče Lenina.
OSN začala tento svátek slavit o rok později (1971). V roce 1990 se k Americe připojil i
zbytek světa a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země.
Dnes slaví Den Země víc jak miliarda lidí ve 175 státech světa. Den Země se tak stal
největším sekulárním svátkem, který slaví lidé společně na celé planetě bez ohledu na původ,
víru či národnost.
-28-
JIŘÍ Z PODĚBRAD 23. 4. 1420 – 22. 3. 1471
Český král Jiří z Poděbrad se narodil 23. 4. 1420 v Poděbradech. Pocházel z rodu pánů z Kunštátu.
Jeho otec Viktorin Boček měl na tehdejší poměry velkou politickou moc, tu měl většinou pouze
panovník a několik málo šlechticů. To vysvětluje, proč se Jiří mohl stát králem. V českých dějinách
nikdy neseděl na trůnu král, který by měl původ v domácí šlechtě. To se povedlo jen jemu. Jiří byl
výborný diplomat a politik. Jeho cesta ke královskému titulu ale nebyla jednoduchá. To, že se dokázal
povýšit nad sobě rovné, mu tuto cestu zkomplikovalo.
V roce 1437 byl Jiří plnoletý a mohl se politicky angažovat. Ještě jako nezletilý se zúčastnil bitvy u
Lipan. Po smrti císaře Zikmunda se české země ocitly bez vládce. Docházelo k roztržkám katolíků s
kališníky a šlechty s městy. Tím docházelo ke společenskému úpadku, proto musela šlechta spolu s
královskými městy vytvořit útvary /landfůdy/, na ochranu pořádku. V čele těchto seskupení stály
hejtmanové, každý z nich zastupoval jeden kraj. V čele východočeských landfůdů stál od roku 1440
Jiřího přítel Hynek Ptáček z Pirkštejna. V té době se stal Jiří boleslavským hejtmanem a za čtyři roky
Hynek zemřel a Jiří nastoupil na jeho místo.
V roce 1448 dobyl Prahu, kterou tehdy ovládali katoličtí pánové. Přivedl s sebou arcibiskupa
Rokycanu. Usiloval o obnovu politické jednoty v zemi a o to, aby zde opět vládl král. Kališnická
šlechta a východočeská šlechta mu byly oporou. Snažili se o to, aby v zemi skončilo bezvládí.
V roce 1452 zvolil sněm Jiřího za zemského správce. S tehdy vládnoucím nezletilým králem
Ladislavem Pohrobkem, Jiří příliš nevycházel a to zejména proto, že nepřijímal jeho rady ve prospěch
země, ale řídil se pomluvami nepřátel. Funkci správce vykonával Jiří pět let a během této doby se mu
podařilo urovnat poměry v zemi a upevnit mezinárodní postavení českého státu.
Díky tomuto byl v březnu 1458 Jiří zvolen českým králem. Katolické panstvo z jeho zvolením
souhlasilo, doufalo, že Jiří bude tvárným a povolným panovníkem. Před korunovací musel Jiří slíbit
papežským legátům poslušnost a odpor proti kacířům, pro obnovení víry. Protože musel svůj slib
splnit, vystoupil v roce 1461 proti jednotě bratrské. Větší zásahy proti kališníkům ale neudělal.
Papež Pius II. vyžadoval po Jiřím, aby přistoupil na katolickou víru a kališnictví zrušil. Na to ale Jiří
nepřistoupil. Věděl, že jednou dojde k jeho neshodám s kurií a snažil se získat spojence.
V letech 1462 – 64 se šířilo po západní Evropě poselství vládcům. Jeho cílem bylo vytvoření mírové
unie evropských států, ve kterém by měli jeho členové stejná práva a vzájemné spory by se řešily bez
použití násilí. I když se tento plán vydával za společnou obranu proti turecké expanzi, bylo jasné, že
jde o ochranu českého království před papežem.
-30-
Boj mezi českým králem a kurií nabíral na obrátkách. Vznikala vnitřní opozice. Katolické panstvo
vytvořilo tzv. Zelenohorskou jednotu a s požehnáním papeže Pavla II. zahájilo boj proti králi. V roce
1466 byl Jiří papežem prohlášen za kacíře a čelil křížovému tažení, v jehož čele byl Jiřího bývalý zeť,
uherský král Matyáš. V únoru 1469 se však Matyáš ocitl po bitvě u Vilémova, v královském obležení.
V zajetí slíbil , že se bude snažit o smíření Jiřího s papežem. Po propuštění se ale nebránil zvolení
katolickými pány za českého krále. Jiří věděl, že jeho synové se české koruny nedočkají a proto se
rozhodl přenechat ji Jagellovcům. Český sněm Matyáše jako krále odmítl a přiznal právo na českou
korunu synovi krále Kazimíra IV., Vladislavu Jagelonskému. Ten se stal českým i uherským králem a
země Koruny české byly opět spojeny.
Po vyčerpávající válce v roce 1471 se objevily naděje na smír obou stran. Jiří z Poděbrad ale nečekaně
v březnu 1471, zemřel.
Zásluhy Jiřího z Poděbrad:
Jiří z Poděbrad byl nejmocnější a nejbohatší pán východočeského kališnického svazu. Přispěl k rozvoji
českého království a to jak hmotně, tak i kulturně. Obnovil hospodářství země, které narušily
dlouholeté války. Zasloužil se o obnovu dolování stříbra v Kutné Hoře, o ražbu českého groše.
Podporoval obchodní cesty, které byly nutné pro rozvoj zahraničního obchodu. Pro podporu řemesla a
obchodu uděloval cla a tržní předpisy. Chtěl stejně jako Karel IV., obnovit jednotu českého státu a
posílit královskou moc navrácením statků.
-----------------------------------------------------------------------------------Trávo, trávo - (Fr. Hrubín )
Trávo, trávo, jak jsi sladká
pro kůzlátka, pro housátka
a co šťávy pro včeličky
přichystaly jetelíčky!
Kdo je mladý, ten si zpívá
a těm starším copak zbývá?
Přidat se k těm písním taky,
zahnat všelijaké mraky.
-31-
ČESKÉ PANÁTKY UNESCO – malý kvíz
Do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO jsou zapsány nejkrásnější a
nejhodnotnější památky a krajiny na světě. V současné době je zde již zapsáno více než osm
set kulturních památek a přírodních krajin. Je mezi nimi i dvanáct památek z Česka. Jejich
znalost si ověříte z následujícího zábavného testu:
1. Tento soubor památek asi každý z nás zná. Je to historické jádro města, které patří k nejkrásnějším
městům na světě. Množství staveb na Hradčanech, Malé Straně, Starém Městě a Novém Městě nabízí
ucelený pohled na období gotiky a baroka. Je to historické jádro:
a)
Prahy,
b) Brna,
c) Znojma
2. Toto město se díky těžbě stříbra stalo na dlouhý čas po Praze druhým nejdůležitějším a největším
městem v Čechách. Mezi jeho významné památky patří Vlašský dvůr, ve kterém se razily stříbrné
pražské groše, gotický chrám sv. Barbory a katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Je to město:
a)
Příbram
b) Litoměřice
c) Kutná Hora
3. Tento poutní kostel byl postaven v první polovině 18. století architektem Janem Blažejem SantinimAichlem. Chrám vybudovaný ve stylu barokní gotiky patří k vrcholným evropským architektonickým
dílům. Byl vybudován na půdorysu pěticípé hvězdy, má pět vchodů a pět oltářů. Je to poutní kostel:
a)
Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami
b) Panny Marie na Svatém Hostýnu
c) sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru na Sázavou
4. Pro toto město je charakteristický velký hrad s mohutnou kulatou věží na návrší nad řekou Vltavou.
Pod hradem se vinou úzké uličky městské čtvrti Latrán. Na druhém břehu Vltavy se nachází Staré
město s křivolatými uličkami, náměstím, domy řemeslníků a měšťanskými paláci. Zdejší Staré město
patří k nejkrásnějším uskupením středověkých staveb v Evropě:
a)
Český Krumlov
b) Vyšší Brod
c) České Budějovice
-32-
5. Toto město bývá nazýváno pohádkovým městem. Jeho chloubou je náměstí, které je lemováno
renesančními domy s podloubím a krásnými renesančními, barokními a klasicistními štíty. Na konci
náměstí stojí pěkný renesanční zámek. Je to město:
a) Jindřichův Hradec
b) Telč
c) Slavonice
6. Malebná vesnice, ležící v jihočeské rovině, patří svojí architekturou k nejkrásnějším příkladům
jihočeského selského baroka. Na návsi stojí řada výstavných selských statků se štíty obytných a
hospodářských budov zdobených geometrickou a květinovou štukovou dekorací. Na stavbách
selského baroka z 19. Století, stavitele využívali barokní, rokokové a klasicistní stavební prvky a
dokázali je mistrně zapracovat do okolní krajiny. Je to ves:
a)
Dubné
b) Holašovice
c) Češnovice
7. Honosný barokní zámek byl arcibiskupskou rezidencí. Na zámku je významná obrazárna s díly
starých mistrů, například Antony van Dycka, Lucase Cranacha, Pietra Brughela st. nebo Tiziana. Na
zámek navazuje Podzámecká zahrada s romantickými stavbami, vodními plochami a cizokrajnými
stromy. V nedaleké Květné zahradě jsou rozlehlé květinové záhony, labyrinty z rostlinných plotů a
aleje z okrasných keřů a stromů. Tento zámek a zahrady najdete v:
a) Kroměříži
b) Hradci nad Moravicí
c) Jaroměřicích nad Rokytnou
8. Bohatě zdobený renesanční zámek má krásné sgrafita a arkády. Na zámku se taky zachovalo vzácné
barokní divadlo. V zámeckém pivovaru, který je rovněž součástí, zámku se narodil světově proslulý
hudební skladatel Bedřich Smetana. Je to zámek v:
a) Pardubicích
b) Litomyšli
c) Mělníku
9. Krásná, uměle vytvořená krajina mezi dvěma nádhernými zámky o rozloze 200 kilometrů
čtverečních, bývá nazývána zahradou Evropy. Jeden zámek je barokní a druhý pak novogotický.
V krajině je řada vodních ploch, cizokrajných stromů a taky romantických staveb. Je to:
a) Znojemský areál
b) Kyjovský areál
c) Lednicko-Valtický areál
-33-
10. V jednom městě na Horním náměstí, poblíže Staré radnice, stojí sloup Nejsvětější Trojice. Je 35 m
vysoký a zdobený je více než třiceti sochami a reliéfy světců a světic. Na vrcholu sloupu se nachází
sousoší Nejsvětější Trojice. Tento sloup představuje největší a figurálně nejbohatší příklad památky
tohoto typu na sever od Alp. Vysvěcení barokního sloupu Nejsvětější trojice se v roce 1754 zúčastnila
taky císařovna Marie Terezie. Sloup Nejsvětější Trojice stojí ve městě:
a) Olomouci
b) Jihlavě
c) Znojmě
11. Vila Tugendhat architekta Ludwiga Mies van der Rohe je pěkným příkladem mezinárodního stylu
architektury z dvacátých let 20. století. Vila Tugendhat stojí ve městě:
a)
Čáslavi
b) Chrudimi
c) Brně
12. V jednom našem městě stojí velmi zachovalá židovská čtvrť a v jejím sousedství stojí románskogotický chrám sv. Prokopa. Je to pěkná připomínka soužití židů a křesťanů od středověku do 20.
století. Židovskou čtvrť a chrám sv. Prokopa najdeme ve městě:
a) Třebíči
b) Hodoníně
c) Břeclavi
Správné odpovědi: 1a, 2c, 3c, 4a, 5b, 6b, 7a, 8b, 9c, 10a, 11c, 12a
-34-
Přejeme Vám
hezké velikonoční svátky,
radostné jaro
a hodně sluníčka v duši.