Uplatňování základních složek nonverbální komunikace

Uplatňování základních složek
nonverbální komunikace
Marcel Horák
Obsah
ÚVOD .......................................................................................................................................................... 3
1. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE ...................................................................................................... 5
2. DRUHY NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE ....................................................................................... 7
2.1 MIMIKA .............................................................................................................................................. 8
2.2 PROXEMIKA ...................................................................................................................................... 10
2.3 HAPTIKA ........................................................................................................................................... 12
2.4 POSTUROLOGIE ................................................................................................................................. 14
2.5 KINEZIKA.......................................................................................................................................... 15
2.6 GESTIKA ........................................................................................................................................... 16
2.7 ŘEČ OČÍ ............................................................................................................................................ 18
2.8 PARALINGVISTIKA ............................................................................................................................ 20
2.9 VIZÁŽ ............................................................................................................................................... 22
3. KOMUNIKACE PROSTŘEDNICTVÍM PŘEDMĚTŮ ................................................................... 24
ZÁVĚR ...................................................................................................................................................... 25
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ........................................................................... 26
MONOGRAFIE ......................................................................................................................................... 26
ELEKTRONICKÉ ZDROJE .......................................................................................................................... 27
ÚVOD
Slova selhávají, podvádějí nebo se ukazují jako zbytečná, ale někdy vyjadřují tak málo, že je
lépe dívat se než naslouchat, a je to také mnohem zajímavější. (Warren Lamb)
Komunikační dovednosti lze považovat za jednu z nejdůležitějších podmínek pro úspěchy
v osobním životě, pro budování interpersonálních vztahů, pro úspěšné studium, pro úspěšné
podnikání či kariéru v zaměstnání. Jednou ze součástí umění komunikace je neverbální
myšlení.
Cílem práce je stručné představení základních vybraných prvků neverbální komunikace.
Nonverbální komunikace vždy byla a lze předpokládat, že i v budoucnu bude významnou
součástí procesu sociální interakce. Práce by měla poukázat na nepostradatelnost znalostí
neverbální komunikace.
Neverbální nebo nonverbální komunikace1 je souhrn mimoslovních sdělení, která jsou
vědomě nebo nevědomě předávána člověkem k jiné osobě nebo lidem. Ukazuje se, že největší
vliv na výsledek prezentace (cca 55%) má neverbální a paraneverbální komunikace tzv. řeč
těla (mimika, gestika, pachy a vůně, styl oblékání, společenské vystupování atd.). Na druhém
místě (cca 38%) posluchače výrazně ovlivní náš hlas, to jak s ním pracujeme. Jak přecházíme
z tóniny do tóniny tzv. modulace hlasu. Jakou má náš hlas melodii tzv. intonaci. Zda
srozumitelně vyslovujeme tzv. artikulace. Pro práci s hlasem platí, že člověk, který hovoří
pomaleji a hlubším hlasem, je vnímán jako silná a důvěryhodná osobnost, která si zaslouží
dostatečnou pozornost. Slova, která sdělujeme během prezentace, mají překvapivě pouze 7%
účinek. Zjednodušeně lze říci, že značná část naší image více závisí na tom, jak vypadáme,
zníme, jak se chováme a jak obecně vládneme uměním nonverbální komunikace než na tom,
co říkáme. Ve srovnání s dorozumíváním prostřednictvím slov je neverbální komunikace
vývojově starší, bohatší a pravdivější. Zpravidla ji nedokážeme tak dobře ovládat, abychom
přesvědčivě obelhali druhou stranu. Je známo, že když člověk cítí nesoulad mezi slovním
sdělením a neverbálním signálem, pětkrát častěji uvěří právě neverbálnímu sdělení než
slovům. Pro řečníka je důležité, aby se naučil rozumět a mluvit řečí těla. Největší význam je
připisován výrazům tváře (mimika) a sdělení očí. Dále se posluchači soustředí na gesta
(gestika) a doteky (haptika). Poslední informace získávají z pohybů celého těla (kinezika),
1
Neverbální komunikace. In Wikipedia: the free encyclopedia [online Wikipedia]. St. Petersburg (Florida):
Foundation, 2008, last modified on 12. 4. 2011 [cit. 2011-04-26]. Dostupné z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Neverbální_komunikace>.
3
postoje a pozice (prosturologie) a vzdálenosti (proxemika). Řečníci mohou pomocí těchto
nástrojů výrazně ovlivnit dynamiku a účinek vystoupení.
Je prokázána existence neverbální komunikace se vznikem lidstva. Tedy pokud hovoříme o
neslovním sdělení mezi jedinci lidského druhu; u zvířat samozřejmě funguje doposud a to
především. Pokud vycházíme z Darwinovy teorie evoluce, zachovalo si lidstvo neverbální
komunikaci ze své „zvířecí“ minulosti. Význam této komunikace značně ztratil na významu
s rozvojem slovního sdělení, které se u lidí rozvíjelo. Podstata neverbální komunikace však
nemizí.
Velice zajímavý je přístup k neverbální komunikaci, který je známý ze starého Řecka a Říma.
Zde řečníci museli zvládnout dokonale oba prvky sdělení (neverbální i verbální) a jejich
proslovy byly důmyslnou montáží obou prvků. Mnohokrát byla skladba vět podřízena
gestům, pozici, mimice… V této době začaly vznikat první teorie neverbální komunikace a s
nimi první publikace, např. Institutio oratoria, ve které se Markus Fabius Quintilianus zabývá
právě kombinacemi řeči mluvené a nemluvené. Quintilianus se pokusil nastínit uspořádání
mluvení beze slov. Neverbální komunikace byla dělenananejvýše prakticky2. Kategorie byly
dvě. Omnium hominum communis sermo (řeč všem lidem společná) a Oratorum communis
sermo (řečníkům společná řeč). Římané do první skupiny řadili mluvení beze slov „kterým se
domluvíš i s barbarem mluvícím nesrozumitelným jazykem“. Například zaťatá pěst
znamenala boj (pugno), předpažená ruka se svěšenou dlaní představovala odměřený pozdrav
(relervatione faluto), předpažená ruka a zvednutá dlaň znázorňuje požehnání (benediqo), i
dnes známé podání ruky chápali jako akt usmíření (reconcilco). Kategorií v této skupině bylo
24. Druhá skupina neverbálních projevů pomáhala řečníkovi k vyjadřování myšlenek,
zjednávání si klidu apod. Například zvednutá ruka se vztyčeným palcem, ukazovákem a
prostředníkem značila zjednávání si pozornosti (audientiam facit), napřažená ruka se
vztyčeným ukazovákem a malíčkem představovala učinění výtky řečníkem (exprobrabit).
Mnohé z výrazů zpracovaných Římany se používají i dnes, význam některých je však
částečně jiný.
Důležité je mít na paměti, že v každé kultuře se vyvíjela neverbální komunikace poněkud
odlišně a tudíž stejné gesto nemusí mít všude na světě stejný význam. Velice snadno se
jedinec díky neznalosti dané kultury může dostat do velice trapné a nepříjemné situace.
Samozřejmě může situaci zkomplikovat i svým partnerům v komunikaci. Pokud se tedy
2
DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001. 420 s. ISBN 80-7169-988-8.
4
chystáme jakkoli komunikovat v pro nás cizím prostředí, měli bychom se seznámit alespoň se
základy dané kultury včetně místního významu základních neverbálních projevů.
S neverbální komunikací velice úzce souvisí i vytváření prvního dojmu, který se vytváří právě
na základě komunikace neverbální (mimoslovní např. gesta, mimika) a paraneverbální (např.
vůně). Výzkumy ukazují, že lidem stačí k prvotnímu ohodnocení člověka a vytvoření prvního
dojmu pouhých 5–10 sekund. Do 50–55 sekund se jim tento podvědomý názor potvrdí nebo
jej podle okolností lehce upraví. Podle psychologů, je snazší přelít moře čajovou lžičkou, než
změnit hodnocení člověka, na kterého jsme neudělali dobrý první dojem. Právě těch několik
sekund může rozhodnout o našem dalším profesním i osobním osudu. Proto se vyplatí osvojit
si pravidla pro vytvoření co nejlepšího prvního dojmu3. Musíme se soustředit se na to, jak
můžeme vytvoření prvního dojmu pozitivně ovlivnit. Kromě promyšlené přípravy úvodních
vět je důležitý i náš vzhled a chování potažmo tedy neverbální projevy. Samozřejmostí je
kvalitní péče o tělo tzn. o pleť, účes a fyzickou kondici. Publikum od řečníka očekává, že
bude ctít základní pravidla společenského chování a má vytříbený osobní styl oblékání. Platí,
že řečník by měl být vždy oblečen raději o jeden stupeň lépe než posluchači. Pro formální
prezentaci je u muže žádoucí tmavý oblek, bílá košile a karmínová nebo šarlatová kravata s
decentním vzorem. Ponožky by měly být tmavě modré nebo černé a bez vzorku. Boty černé a
pečlivě vyleštěné. Ženy mohou kombinovat blejzrová saka se sukněmi, kalhotové kostýmky a
šaty. Barvy oblečení by měly ladit s barvou vlasů, očí a pleti. Tato pravidla mohou do určité
míry působit až úsměvně ale v neverbální rovině mají skutečně velice často velký význam.
1. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Každý z nás má svůj vlastní způsob chůze, pohledů a gestikulace. Přesto lze najít určité
společné znaky. Určité signály řeči těla mohou naznačovat určité vnitřní postoje, myšlenky a
pocity. Naše tělo nás prostě prozrazuje4. Neverbální komunikace, či nonverbální komunikace
je komunikace beze slov, komunikace viděná, mimoslovní. Slovo vzniklo z latinského výrazu
3
Forexample [online]. 17. 02. 2011 [cit. 2011-04-26]. První dojem. Dostupné z WWW:
<http://www.forexample.cz/view.php?nazevclanku=prvni-dojem-jak-udelat-tennejlepsi&cisloclanku=2011020022>.
4
Google knihy [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Řeč těla: jak neverbálně působit na druhé a rozumět řeči těla.
Dostupné z WWW:
<http://books.google.cz/books?id=SQ9PxAKqDUsC&pg=PA23&lpg=PA23&dq=%C5%99e%C4%8D+t%C4%
9Bla&source=bl&ots=Ei6sWdFlcX&sig=IFC1jwrOxCGWv_FSCPZnwtfh0nc&hl=cs&ei=X62TenjEc3OswbBkt3FDQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=2&ved=0CCwQ6AEwATgU#v=onepage
&q&f=false>.
5
verbum = slovo a non = ne, tedy komunikace neužívající slov. Mezi prostředky verbální a
neverbální komunikace není ostrý předěl. Verbální komunikace (jazyk, řeč v užším smyslu) je
především nástrojem sdělování abstraktních obsahů, kdežto nonverbální komunikace (gesta,
výraz, držení a pohyby těla apod.) je nástrojem sdělování situací, emocí a snah. Další rozdíl
mezi verbální a nonverbální komunikací pak spočívá zejména v tom, že první je úmyslná,
druhá velmi často neúmyslná („řečí svého těla“ člověk sděluje nechtěně něco ze svých
vnitřních stavů). Komuniké, tedy obsah sdělení je každý pohyb těla, výraz tváře, ale i oblečení
atd. Tím vším sdělujeme, ať jsme si toho vědomi nebo ne. Verbální komunikace je tedy spíše
spojena s rozumem, nonverbální komunikace míří více do světa emocí. Proto i reakce na
neverbální signály mohou být někdy silnější než na slova. Nepatrný posunek dovede urazit
(např. klepání prstem na čelo), jiné gesto naopak vyjádří druhému nejen přízeň, např. podání
ruky, ale dokonce přímo třeba i lásku, např. poslání „polibku“ dítětem.
Neverbální komunikace může sloužit mnoha společenským účelům, které lze rozdělit do čtyř
skupin: napomáhající řeči, nahrazující řeč, vyjadřující postoje a vyjadřující emoce.
Z termínu mimoslovní komunikace lze tedy vyrozumět, že jde o jiný než slovní druh
sdělování. Jedná se zejména o: výraze obličeje, fyzické oddálení či přiblížení, dotyk, tělesné
pohyby, gesta, pohledy, tón řeči, úpravu zevnějšku apod.
Nonverbálně jsou sdělovány zejména pocity, emoce, postoje, sympatie nebo nesympatie a
mnoho dalšího slovy nevyjádřeného5.
Emoce - pocity, nálady, afekt - mimoslovní sociální komunikace je nejpřirozenějším
komunikačním kanálem pro sdělování citových stavů a emocí.
Zájem o sblížení - navázání intimnějšího styku - ze všech emocionálních stavů je to,
jak se zdá, právě kladný emocionální stav charakterizovaný jako náklonnost,
přitažlivost či touha po užším, intimnějším sblížení, co je nejzřetelněji sledováno
mimoslovními projevy.
Snaha vytvořit dojem o tom kdo skutečně jsem - jsme-li s někým v osobním styku,
pak můžeme pozorovat i slyšet mnohé. Některé nonverbální projevy ovlivňují naši
představu o něm automaticky, aniž si toho jsme vědomi.
Snaha záměrně ovlivnit postoj partnera v komunikaci - hovoříme-li o ovlivňování v
pojednání o nonverbální komunikaci, jedná se nejčastěji o sledování vlivu vzezření,
například úpravy zevnějšku, výrazu obličeje, bezprostředního dotyku, zaměření
pohledu, naklonění, gest a paralingvistických charakterů řeči apod. Důležitý je také
5
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha: Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-2470650-4.
6
vliv mimoslovní komunikace na představu adresáta o tom, zda ten, kdo mimoslovní
sdělení vysílá, je důvěryhodný a zda je mu možno věřit.
Veškerá mimoslovní komunikace se tedy podílí na tvorbě úsudku jednoho člověka o druhém
na základě vzbuzování určitých emocí.
2. DRUHY NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Pro orientaci člověka ve světě komunikace a pro jeho schopnost rozumět i sdělovat je nutné
mít povědomí o druzích a možnostech neverbální komunikace. Veškerá komunikace a tedy i
mimoslovní může sloužit i k manipulaci, které se lze lépe bránit se znalostí prostředků, které
k ní mohou být zneužity. Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi
předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, jak svého partnera a o vlastních
emocích, napětí a rozpoložení. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme
je také podvědomě. Mnozí z nás však pod tlakem konvenční morálky předstírají, že jsme jim
sympatičtí, že je něco zajímá, že všemu rozumí apod. Pak se snaží přizpůsobit i mimoslovní
komunikaci předstíranému dojmu. Podívejme se například do novin na fotografie politiků,
kde mnoho z nich používá naučeného gesta otevřených dlaní, kterým mimoslovně vyjadřují,
že nemají zbraň, jdou do věci s čistými, přátelskými úmysly. Často je patrné, že je to naučené
a záměrně použité gesto, které má vyslat pozitivní signály. Při čtení mimoslovní komunikace
se nelze spoléhat jen na výraz obličeje. Může poskytnout cenné informace, ale mnohé může
být účelově předstírané. Pokud se chceme orientovat podle řeči těla druhých lidí, pak si
můžeme být jisti pouze tehdy, když jsou alespoň tři projevy mimoslovní komunikace v
souladu, vyjadřují totéž. Když tři signály vyjadřují například rozpaky, pohodu, nervozitu,
agresivitu nebo oddanost. Jako pozitivní signály řeči těla, které vyjadřují vnitřní klid a
vyrovnanost, můžeme vnímat, když druhý člověk klidně a volně využívá prostor, který má k
dispozici, má uvolněný postoj, nesouměrné posazení, vizuální kontakt a působí přirozeně.
Negativními signály o tom, že něco není v pořádku, mohou být nevyužívání prostoru,
nervózní projevy, manipulace s předměty, roztěkanost, neklid, dotýkání se obličeje, zaťaté
pěsti, upjatost, afektovaný projev. Nervozitu poznáme podle rukou a podle nohou, podle
podvědomých pohybů, kterými druhá osoba uvolňuje svoje napětí. Ti, co nemluví pravdu či
předstírají, mívají méně gestikulace a více tzv. autokontaktů (mnou si ruce, tahají se za uši,
7
nos, dotýkají se tváří). Na nepřátelství lze usuzovat podle agresivních pohybů rukou a nohou,
někdy i úst, podle sevřených pěstí, chladného pohledu apod.
Signály sdělující, že chce partner uzavřít dohodu, jsou náhlé uvolnění napětí, zvýšený
zrakový kontakt, přiblížení se. Pokud je s námi někdo psychicky vyloženě v souladu, pak se
to projeví i souladem, zrcadlením v mimoslovní komunikaci. Můžeme pozorovat stejnou
polohu těla, podobné držení hlavy, ramen a rukou, podobné tempo a hlasitost řeči, podobnou
dynamiku těla. S takovým člověkem jsme si sympatičtí a oba máme dobrou vůli
spolupracovat s tím druhým.
Podrobná a z praxe vycházející je klasifikace neverbální komunikace J. Křivohlavého6, který
ji dělí následovně:
1. Proxemika – pohyb v prostoru
2. Kinezika – pohyby nohou, rukou, těla, hlavy…
3. Haptika – doteky, polibky,…
4. Posturologie – postoj, poloha
5. Gestika
6. Mimika
7. Pohledy očí
8. Paralingvistika – síla, výška, tón hlasu,…
9. Vizáž – oblečení, upravenost, líčení, doplňky…
Uvedené členění má svoje opodstatnění, neboť každá ze zmíněných oblastí neverbální
komunikace používá odlišné výrazové prostředky. Tyto by pak měly být navzájem v souladu.
Někteří odborníci diskutují o tom, že do dlouhodobých neverbálních projevů se pak zahrnuje i
způsob bydlení, výběr domu, bytu, nábytku, bytových doplňků apod., a také grafické a
výtvarné projevy.
2.1 Mimika
Mimika (z řeckého mimeomai, napodobovat, představovat) je vědomé vyjadřování výrazem
tváře, způsobené stahy obličejových svalů. Výrazů obličeje máme asi 20 000, ale umíme
přečíst jen asi 32. Jakmile je navázán zrakový kontakt, rychle prozkoumáváme obličej
druhého, abychom získali prostřednictvím signálů řeči těla další informace o jeho postojích a
6
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
8
záměrech. Současně oba dva formujeme své rysy do výrazů, které buď vyjadřují naše
opravdové pocity při setkání, nebo dojem, kterým si přejeme působit.
Svědčilo by o určité nemoci, kdyby se člověku při mluvení nepohnul ve tváři ani sval. Živá
řeč předpokládá i živý obličej: řečník přimhuřuje oči, sevře více či méně rty, živý je i pohyb
obočí, tvář je laděna do úsměvu nebo naopak rozhořčeně sevřená apod. Mimika je přirozená,
posluchač ji předpokládá, jde však o její míru, která je dána především obsahem řeči.
V celém průběhu interakcí s druhými náš obličej komunikuje a to, co sdělujeme, jsou zejména
emoce. Je třeba rozlišovat emoce pravé a emoce hrané. Mimika zřejmě jako jediná vyjadřuje
míru pocitu potěšení, souhlasu nebo sympatie, zatímco ostatní části těla v tomto směru
nepřidávají příliš mnoho dalších informací a už vůbec ne tak dobře čitelných. Mnoho
výzkumníků tvrdí, že mimika dokáže vyjádřit následující emoce:
štěstí - neštěstí,
neočekávané překvapení - splněné očekávání,
strach a bázeň - pocit jistoty,
radost - smutek,
klid - rozčilení,
spokojenost - nespokojenost až znechucení,
zájem - nezájem.
Argyle rozeznává tři základní typy funkcí mimických projevů7:
1. charakteristiku osobnosti - neznámé lidi posuzujeme především podle výrazu jejich tváře.
Výrazy v obličeji mohou být do určité míry kontrolovány, takže to, co ve tváři partnera
vidíme, bývá z části výsledkem jejich prezentace sebe sama.
2. emoce a interpersonální postoje - v lidské společnosti se jejich vyjadřování mění v
závislosti na kultuře a částečně je také řízeno kognitivními faktory osobnosti.
3. signály interakce - ty jsou podle Argylea velice snadno a účinně přenášeny různými
partiemi obličeje, překvapení či údiv nad partnerovým sdělením dáme najevo například
zvednutým obočím.
Nejsou to však jen emoce, co je možno pozorovat v obličeji. Mimikou sdělujeme i kulturně
tradovaná gesta (například tzv. zdvořilostní úsměv) a tzv. instrumentální pohyby (například
výrazy obličeje při kýchání).
Dva z nejvýraznějších neverbálních mimických projevů jsou smích a pláč, obojí jako projev
radosti, zejména ovšem smích a pláč i jako projev smutku. Hraný smích se výrazně liší od
7
HARTLEY, Mary. Řeč těla v praxi. Praha: Portál, 2004. 103 s. ISBN 80-7178-844-9.
9
přirozeného projevu a stejně tak i pláč. Intenzita pláče nemusí odpovídat skutečné intenzitě
smutku, existuje i hluboký žal provázený jen stékáním slz (tichý pláč). Smích může mít
různou povahu (jízlivý, zlomyslný, radostný atd.) a jeho slabší formou je úsměv a úsměšek. V
naší kultuře vyjadřuje úsměv radost, uspokojení, štěstí, lásku, je to tedy mimořádně pozitivní
prvek nonverbální komunikace.
V lidském obličeji lze rozlišovat tři zóny nonverbální komunikace:
oblast čela a obočí,
oblast očí a víček,
oblast dolní části obličeje, zahrnující tváře, ústa a nos.
Podle mnohých výzkumů se štěstí dá s velkou přesností (98%) určit z oblasti dolní části
obličeje. Tato přesnost se ještě zvyšuje, pokud se vezme v úvahu několik údajů z oblasti očí a
očních víček. Překvapení se dá správně určit v každé zóně obličeje. Nejpřesněji se však
identifikuje v oblasti čela a obočí (79%). Smutek a strach se dají s největší přesností určit v
oblasti očí a víček (63%). Rozčilení je rozloženo po celé ploše obličeje a je tedy třeba
sledovat všechny tři zóny najednou8.
2.2 Proxemika
Proxemika je druh neverbální komunikace, ve které se jedná o vyjádření vztahu mezi lidmi
prostřednictvím vzdálenosti, kterou vůči sobě vzájemně komunikující osoby zaujímají.
Mluvíme především o vzdálenosti horizontální a vertikální. Předmětem zkoumání proxemiky
je vzdálenost subjektů. Vertikální proxemika je nejčastěji používána za účelem získání vyšší
pozice. Zde můžeme připomenout polohu učitelské katedry vůči žákovským lavicím, stupínek
apod. Aby komunikace byla vyrovnaná, je potřebná stejná rovina očí, neboť ten, kdo je s
rovinou očí výše, má tendenci k nadřazenosti. Pokud chce např. učitel hovořit se žáky jako
rovný s rovnými, je třeba, aby se udržel mimo jejich osobní zónu, respektoval ji a přizpůsobil
svou výšku. Zatímco potřebuje-li žáky usměrnit, umírnit, pak je vhodné vstoupit do jejich
osobního prostoru a zůstat stát nad nimi.
I tak nevinným způsobem, jako je přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupení a tím i
oddálení se od ní, jí něco sdělujeme. Obdobné přiblížením se k nám či naopak odstoupením
od nás sděluje druhý člověk též něco sám. Je dobré to nepřehlédnout. Oproti mimice má tu
8
NICHOLS, Michael P. Zapomenuté umění naslouchat: Proč naslouchání vztahům prospívá. Praha: Návrat
domů, 2005. 300 s. ISBN 80-7255-106-X.
10
výhodu, že vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří spolu přicházejí do styku, se dá měřit
v metrech (tuto vzdálenost měříme v horizontální rovině, například na podlaze, ale také ve
vertikální, tj. svislé rovině, a to tak, že zjišťujeme, oč má jeden oči výše než druhý).
Naše vztahy k prostoru a způsoby, kterými ho využíváme při komunikaci, ovlivňuje několik
faktorů. Jde o postavení, kulturu, kontext, pohlaví a věk účastníků a předmět jejich
komunikace. Lidé stejného postavení udržují menší odstup než lidé nestejného postavení.
V případě nerovného postavení se člověk výše postavený může přiblížit k druhému blíže, než
se níže postavený může přiblížit k němu. Příslušníci odlišných kultur zacházejí s prostorem
odlišně. Např. Příslušníci severoevropských kultur a mnozí Američané při konverzaci udržují
dost značný odstup. V porovnání s nimi Jihoameričané a lidé blízkovýchodních kultur v
takových situacích stojí k sobě mnohem blíže. Lze snadno rozeznat, jak ti, kdo jsou zvyklí
normálně stát daleko od sebe, hodnotí přílišnou blízkost jako dotěrnost a přehnanou
důvěrnost. Stejně dobře lze poznat, že ti, kdo normálně stojí blízko sebe, pokládají větší
odstup za projev chladu a nepřátelství. Americký antropolog Edward Hall, který jako první
vytvořil koncepci proxemiky osobního prostoru, rozdělil komunikační prostor na čtyři
základní zóny9:
intimní zóna představuje odstup 45 cm a méně. V tomto prostoru je přítomnost
druhého nepřehlédnutelná. Je slyšet i cítit jeho dech. Intimní vzdálenost je využívána
například pro milování, zápas, uklidňování, ochranu apod. Takový styk je možno
pozorovat např. mezi matkou a dítětem, milenci, manžely atp.
osobní zóna je v rozmezí od 45 do 120 cm. Tato vzdálenost definuje naši "bublinu",
kterou se snažíme udržet nenarušenou vniknutím někoho druhého. V této vzdálenosti
stále ještě můžeme druhého držet za ruce. Do této sféry dovolujeme vstoupit jen
některým lidem.
společenská zóna je v rozmezí od 1,2 do 3,7 m. V této vzdálenosti ztrácíme pohled na
detaily, které máme ve vzdálenosti osobní. Používáme ji např. ve služebním styku, při
obchodním jednání, při diskusi ve skupině apod.
veřejná zóna je odstup větší než 3,7 m. Vystupuje-li někdo veřejně - jako například
herec na jevišti, učitel ve třídě apod., pak je potřeba, aby zaujal takovou vzdálenost,
aby byla zřetelně vidět celá jeho postava a pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru.
Takto uváděné vzdálenosti je nezbytné považovat pouze za orientační, neboť jejich přesnost
je dána dalšími faktory, jako je například temperament, národnost, socio-kulturní zvyklosti
9
Changing minds [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Social distance. Dostupné z WWW:
<http://changingminds.org/techniques/body/social_distance.htm>.
11
apod. Vzdálenost komunikujících osob je vyjádřením jejich sociální blízkosti, tedy blízkosti v
oblasti psychických postojů. Při prvním jednání s cizím člověkem udržujeme větší vzdálenost
než při druhém. Jinou vzdálenost však s toutéž osobou zaujímáme na ulici, při obchodním
jednání nebo v intimní situaci.
Setkají-li se dva lidé s rozdílnými představami o svých osobních zónách, je možno pozorovat
jev, kterému se v sociologii říká proxemický tanec. Tento „tanec“, při němž je hledána míra
vzájemného oddálení vyhovující oběma partnerům, připomíná do určité míry pohyb boxerů v
ringu10.
2.3 Haptika
Předmětem studia haptiky je dotek. Jde o kontakt tak říkajíc „kůže na kůži“. Je zjištěno, že
hmat je hned druhým smyslem za zrakem, s nejširším spektrem rozlišovacích schopností11.
Lze rozlišovat několik druhů dotyků:
1) funkcionálně-profesionální: dotyk ze specifických důvodů,
2) společenský: v kultuře zažité, ritualizované způsoby dotýkání se při společenském styku,
3) přátelsko-srdečný: vyjadřuje radost z přítomnosti druhého,
4) laskavě-intimní: vyjadřuje hluboký citový vztah, blízkost,
5) sexuálně-erotický: vyjadřuje fyzickou přitažlivost, sexuální vzrušení z přítomnosti
druhého12.
Zvláště u dětí je dotyk významným prvkem emočního, tělesného, sociálního a rozumového
vývoje. Existuje celá řada důkazů, že kojenci strádající nedostatkem tělesného kontaktu, jsou
nespokojení a trpí i citovým deficitem. Dotyky jsou jedněmi z prostředků neverbální
komunikace, které jsou nejvíce svazovány pravidly. Tato pravidla se mění podle vztahu mezi
účastníky komunikace. Přijatelnost dotyků značně závisí na situaci. Při kolektivních hrách se
děti i dospělí dotýkají více, než při neutrálních situacích. Dospělí stejného pohlaví se dotýkají
více. Dotyky rukama a předloktím jsou v západní kultuře běžné, zatímco dotyk spodní části
trupu je nepřijatelný13. Tato společenská a kulturní pravidla děti interiorizují a následně
usměrňují své chování podle dané situace. Přesto mezi pravidly dotýkání u dětí a dospělých je
10
LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s. ISBN 80-7219-004-0.
NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Praha: Grada, 2005. 171 s. ISBN 80-2470738-1.
12
LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s. ISBN 80-7219-004-0.
13
DOHERTHY-SNEDDON, Gwyneth. Neverbální komunikace dětí. Praha: Portál, 2005. 208 s. ISBN 80-7367043-7.
11
12
rozdíl. Dětské doteky tolerujeme snáze i v méně vhodných situacích až do věku, kdy se
očekává, že dítě chápe, co není vhodné.
Haptická komunikace je jedním z nejdůležitějších prostředků pro vytvoření zdravého
psychosociálního prostředí, pro uspokojení psychických a psychosociálních nároků
potřebných pro zabránění psychické deprivace a pro zdárný vývoj, výchovu i pro další
spokojený život. Pokud je člověk zbaven možnosti dotýkat se druhého, dochází u něj k
projevům tzv. taktilní deprivace. Výzkumy v této oblasti například odhalily, že existují
některé atraktivnější části našeho těla, které jsou více dotýkány, nebo že někteří lidé jsou
„dotekovější“, dotýkají se více než druzí. Muži se častěji dotýkají žen, ženy žen a nejméně
muži mužů. Dotýkání se je přátelský projev, lidé lhostejní se dotýkají méně. Doteky lze dělit
na přátelské, nepřátelské, podle dynamiky a intenzity. Některé mají smluvený a
formalizovaný charakter, jedná se například o pozdrav – podání ruky.
Dotyková komunikace je pravděpodobně nejprimitivnější formou neverbální komunikace.
Hmat se rozvíjí dříve než ostatní smysly, dokonce ještě v děloze dítě přijímá hmatové
podněty. Brzy po narození dítě zažívá mazlení, hlazení nebo popleskávání. Dítě vnímá a
zkoumá svůj svět a rychle se učí prostřednictvím dotyků sdělit celou řadu signálů.
Má-li člověk hlad, mluvíme o neuspokojené potřebě - frustraci. Je-li delší dobou zbaven
potravy, hovoříme o deprivaci. Člověk však může být zbaven nejen potravy. O sociální
deprivaci hovoříme tam, kde je člověk zbaven možnosti styku s druhými lidmi. O senzorickou
deprivaci jde tam, kde je člověk zbaven možnosti něco vidět, nebo slyšet atp. O taktilní
senzorickou deprivaci jde tehdy, když je člověk zbaven možnosti něčeho se dotýkat.
Významy dotyků jsou tedy veliké, zde je pět nejdůležitějších z nich:
Dotyk může vyjádřit pozitivní emoce jako podporu, ocenění, sexuální zájem
a náklonnost.
Dotyk často vyjadřuje hravost ve smyslu náklonnosti nebo také agresivity.
Dotyk může ovládat nebo usměrňovat chování, postoje nebo pocity druhého.
Vyžadujeme-li například pozornost, dotkneme se druhého, jako bychom chtěli říci
„podívej se na mne“.
Rituální dotyky se týkají pozdravů a loučení, například podání rukou, objetí nebo
položení ruky kolem ramen druhého.
Funkční dotyky jsou takové, které provádíme za účelem určitého úkonu, například při
odstranění smítka z obličeje nebo oděvu druhého, nebo pomáháme-li někomu
vystoupit z auta.
13
Dotyky mohou být buď přímé - typu „kůží na kůži“, nebo nepřímé, jako je tomu například při
poplácání partnera po rameni holou rukou, přičemž partner má na sobě kabát. Doteky, taktilní
kontakty v sociální interakci mohou být interpretovány jako projevy přátelství či nepřátelství
a můžeme je dělit do několika skupin:
údery nebo uhození - v hrubé formě jako projev agrese,
pohlazení, líbání a přidržování, případně objímání,
při zdravení a loučení vystupuje potřásání rukama, líbání nebo jiné komplikovanější
tělesné kontakty (např. určitý eskymácký kmen zdraví cizince úderem pěstí na hlavu a
na rameno),
držení se, např. za ruce, vyjadřuje přátelství,
směr pohybu druhého lze ovlivnit, když je veden za ruku nebo za loket, a ve spojení s
agresí, když je tahán nebo postrkován.
2.4 Posturologie
Posturologie nebo také posturika sleduje fyzický, tělesný postoj, držení těla a strukturu
vzájemného rozložení všech částí těla14. Tělesná poloha člověka a postoj při komunikaci se
nazývá pozitura. Pozitura zachycuje, co se s danou osobou dělo, děje a bude dít v následující
chvíli.
Správný vzpřímený postoj je tvořen dobrým kontaktem se zemí, nohy nesou váhu těla,
protitlakem nohou vůči podložce se pak spustí vzpřimovací reflex. Stabilita takového postoje
je dána plochou, kterou postojem zaujímáme, což je plocha mezi oběma chodidly.
Fyziologicky přirozené a stabilní je, když chodidla mají rozestup šířky kyčlí. Krajní polohy
nohou, tedy těsně u sebe nebo příliš široko od sebe, stabilitu snižují15. Postavení chodidel
jedince, pak ukazuje směr, který je dominantní pro jeho kontakt s okolím, směr, jakým bude
jedinec vyvíjet aktivitu nebo akci. Postoj měníme podle toho, jak situaci vnímáme a
přizpůsobujeme se ostatním. Ale náš navyklý způsob stání a chůze pravděpodobně zůstane
stejný. Vzpřímená a vyvážená postava vysílá pozitivní signály, signály stability. Lidé, kteří se
pohybují nebo stojí se vztyčenou hlavou a rozložitými a rovnými rameny, vysílají signály
14
MAREŠ, Petr; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: SPN, 1989. 265 s.
ISBN 80-04-21854-7.
15
TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace. Praha: Computer Press, 2003. 482 s. ISBN 80-7226-429-X.
14
sebeúcty a jistoty. Postoje jedince rozlišujeme na otevřené a uzavřené. Postoje dvou a více
osob vzájemně komunikujících dělíme na souhlasné a nesouhlasné.
Posturologie neboli řeč našich fyzických postojů, držení těla a polohových konfigurací, se dá
klasifikovat jako stání, ležení na břiše a na zádech, klečení a další. Pro určité situace je
určováno kulturními konvencemi (např. stání v pozoru při státní hymně). S držením těla
souvisí určité jeho pohyby, např. úklona, odvrat, přikrčení, vypnutí spojené s pohupováním na
špičkách a patách nohou (projev samolibosti a nadvlády) a další. Poloha, kterou člověk
zaujímá, když je sám, je obvykle poněkud odlišná od polohy, kterou zaujímá, když se
domnívá, že by mohl být někým vidět, případně když je ve společnosti druhého člověka nebo
více lidí. Příkladem může být poměrně uvolněný posed dospívajícího děvčete v situaci, kdy je
v místnosti sama (ohnutá záda, kolena od sebe, vpadlý hrudník, k sobě stažená ramena atp.), a
v situaci, kdy je ve společnosti a dívá se na ni pohledný mladík (rovná záda, vypjatý hrudník,
kolena u sebe, vypjatá ramena apod.).
Je možné se domnívat, že vzájemná poloha dvou lidí v rozhovoru naznačuje, zda a jak moc
jde hovořícímu o to, o čem hovoří, a nakolik je pro něj důležité naslouchajícího přesvědčit a
získat pro svůj názor. Poloha naslouchajícího zase naznačuje, do jaké míry ho zajímá to, co
partner říká, je-li stejného názoru či dívá-li se na věc jinak. Jinou vzájemnou polohu zaujímají
přátelé, jinou znepřátelení sokové16.
2.5 Kinezika
Předmětem studia kineziky (také nazývané kinetika nebo kineziologie) jsou pohyby těla a
jeho částí. S analogií řeči mluvené - lingvistiky a řeči pohybů přišel švédský psycholog Ray
Birdwhistell, který za základní pohybovou jednotkou v kinezice ustanovil jeden kin. Z kinů
jsou pak tvořeny kinomorfémy. Kinémy se kombinací v kinemorfy formují do vyšších
skladebních struktur (inspirace modelem fonémy – morfémy, jež utvářejí mluvenou řeč, je
více než zřejmá). Birdwhistell dokonce tvrdí, že školený lingvista – kineziolog by měl z
pouhého naslouchání hlasu posoudit, jaké neverbální projevy v jednotlivých fázích projev
doplňují17. Další vědci ovšem prokázali, že na to je systém neverbální komunikace až příliš
komplikovaný. Kinezika se snaží zachycovat pohyby nejen jedince, ale skupiny lidí. Nejde
16
Chovani.eu [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Řeč těla. Dostupné z WWW:
<http://www.chovani.eu/clanky/zobrazit/135-Rec_tela>.
17
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
15
samozřejmě o pohyby vykonávané při nějaké činnosti, ale pohyby užívané ke komunikaci. U
nich pak sledujeme, která část těla se pohybovala a v jakém rozsahu. Pohyby lze rozdělit na:
bodové (trvající několik vteřin) – kývnutí hlavou na souhlas,
pohybové pozice (5 - 20 min.) – podání ruky při pozdravu,
pohybové prezentace (řádově hodiny) – od vstupu osoby do komunikace, až po její
ukončení, např. návštěva.
Při setkání je kladen důraz na oddálení, výši očí, haptický kontakt, naklánění, pohledy, soulad
nonverbálních projevů, iniciativu. Poté lze sledovat jejich harmonii, nebo disharmonii,
koordinaci, či diskoordinaci a soulad, nebo nesoulad. Pohyby těla podporují verbální
komunikaci následujícím způsobem:
zvyšují důraz výpovědi,
přinášejí další informace o výpovědi,
ilustrují výpověď,
poskytují zpětnou vazbu od posluchače,
jsou signálem pro další udržování pozornosti,
kontrolují synchronizaci.
V praxi je velmi komplikované koordinovat současně pohyby celého těla, stejně jako vnímat
pohyby celého těla partnera v komunikaci coby odpovědi na chování mluvčího. Tato
dovednost vyžaduje velmi dobré pozorovací schopnosti, ale i naprostou soustředěnost a
mnohdy celý proces probíhá zcela nevědomě.
2.6 Gestika
Gesta a gestika bývají někdy řazeny jako součást kineziky, někdy je můžeme chápat jako
samostatnou obsáhlou oblast neverbální komunikace18. Gesta jsou pohyby se sdělovacím
účelem, které zastupují nebo doprovázejí slovní projev. Gestikulovat můžeme jakoukoli částí
těla, ačkoli většina gest je spojená s aktivitou horních končetin – rukou. Gesta jsou starší
formou sociální komunikace, než je řeč. Gesto jako sociálně komunikační prvek předchází
zrodu jazyka téměř o jeden milión let. Několik způsobů, jak pohyby rukou mohou ilustrovat
řeč:
lze jimi ukázat na objekty a na lidi včetně sebe sama,
18
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
16
mohou zobrazit prostorové vztahy (před, za),
znázorňují pohyby v prostoru,
udávají tempo nebo rytmus,
simulují tělesnou akci,
mohou nakreslit celý objekt,
mohou ukázat směr toku našich myšlenek.
Je běžné, že dokážeme zdálky poznat člověka podle jeho gestikulace, stejně jako ho poznáme
podle obličeje či hlasu. Vědci zjistili, že expresivní chování je ve vztahu s náladou. Například,
že lidé nadšení jsou v gestikulaci aktivnější než lidé v depresi. Základní model gestikulace
každého se ale ve svém základním rámci nemění. Relace mezi gesty a jinými aspekty lidské
osobnosti závisí na několika odlišných procesech:
1. Některá gesta odráží aktuální emocionální stav jako třeba úzkost, nebo obecný rys
chování, třeba agresivitu. Tato gesta jsou správně vnímána jako součást celku.
2. Lidé své chování kontrolují a manipulují se svými projevy, čímž mohou vyvolat úplně
opačnou představu o svém emocionálním stavu (např. když nervózní osoba při
pozdravu pevně stiskne ruku).
3. Gestikulační styl člověka je zčásti produktem jeho kulturního a sociálního prostředí.
Gesty se rozumí pohyby, které mají výrazný sdělovací účel, které doprovázejí slovní projevy
nebo je zastupují. Přes obrovský komunikační pokrok verbální formy sdělování zpráv
v mezilidském styku hrají gesta v sociální komunikaci dosud mimořádnou roli. Gesta
naznačují určitou ideu, která má být v sociálním styku sdělena. V řadě případů gesto obrazně
naznačuje to, co by bylo možno říci slovem, ale co je přece jen srozumitelnější, když se to
ukáže19. Gesta jsou specifická pro určitou kulturu, takže v prostředí jiných kultur si musíme
na jejich používání dávat pozor. Jižním národům nestačí ke gestikulaci ani obě ruce. Naopak
některým seveřanům, snad že je mráz naučil držet ruce v kapse, není zapotřebí ani posuněk
jedné ruky, nejsou na gestikulaci zvyklí. Také Arabové gestikulují nejen rukama, ale přímo
celým tělem, zatímco Angličané vystačí jen s drobnou gestikulací rukou, při níž se ruka
pohybuje jen od zápěstí ke špičkám prstů.
19
Krásný život [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Krásný život [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Tajemství
neverbální komunikace. Dostupné z WWW: Dostupné z WWW: <http://www.krasnyzivot.cz/zamestnani.211/tajemstvi-neverbalni-komunikace.20245.html>.
17
2.7 Řeč očí
Dobře známým činitelem neverbální komunikace je oční kontakt. Mnozí z nás vědomě nebo
podvědomě přijímají informace vysílané pohledem očí druhého člověka20. Oči nám říkají
mnoho o osobnosti člověka, na něhož se díváme. Podle obrazu v očích můžeme odhadovat
nejen psychický stav člověka, ale i jeho vlastnosti a také jeho vztah k nám. Jde jen o to si
všimnout, že oči jsou skutečně zrcadlem duše. Pohledy očí jsou jedinečným dorozumívacím
prostředkem. Zrakem přijímáme nejvíce údajů, díky kterým můžeme poznávat svět a
orientovat se v něm. Oči nám slouží jako21:
přijímač – zjišťujeme kde je kdo, co dělá, jak se tváří…
vysílač – ujišťujeme druhé, že jsme s nimi, že souhlasíme, máme je rádi…
Rozeznáváme čtyři základní funkce pohledů:
1. poznávací – kognitivní funkce – zaměřený pohled tam, kde hledáme určité informace,
2. řídící – regulující funkce – pohledem řídíme, co se děje v našem okolí,
3. organizující a koordinující funkce – vyzýváme k diskusi, tichu…,
4. vyjadřující – expresívní funkce – sdělujeme zaujetí, míru pozornosti…
Ve vzájemné interakci vždy záleží na osobnostních rysech účastníků konverzace, jejich
vzájemném vztahu a tématu diskuse. Při čtení pohledu není důležitá jen jeho intenzita.
Zaměřit bychom se měli i na22:
zacílení pohledu,
délku pohledu (déle sledujeme toho, o koho máme zájem),
pootevřenost víček (reagují spontánně, nelze je svévolně regulovat),
počet mrkání (výrazně vyšší ve stresu a nervozitě, naopak nižší při suverénním
jednání),
pootevření zornice (rozšířené zornice jsou při vyšším zájmu, otevřenosti, upřímnosti a
naopak. Velikost zorničky také hraje velmi důležitou roli jako signál přitažlivosti.),
vrásky a napnutí svalů kolem očí.
Lidé se častěji dívají na ty, které mají rádi. Bylo zjištěno, že se častěji díváme na člověka,
který nás nějakým způsobem odměňuje, např. vytvářením souhlasných reakcí. Pohledu se
užívá i při výzvě ke kontaktu. Podle pozorování existují v interakci dvě periody pohledu z očí
20
Portál [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Oční kontakt. Dostupné z WWW:
<http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3179>.
21
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
22
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha: Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-2470650-4.
18
do očí. První vzájemný oční kontakt je vyslán z větší vzdálenosti, ještě předtím, než dva lidé
zahájí interakci, a je jakýmsi společným prohlášením o budoucím setkání. Toto prohlášení
však musí doprovázet i další signály jako například úsměv nebo pokývání hlavou. Když se po
tomto úvodním pohledu k sobě budoucí účastníci komunikace blíží, většinou se vzájemnému
očnímu kontaktu vyhýbají a znovu se na sebe podívají až v okamžiku, kdy zaujmou
komunikační postoj. Během komunikace se oči téměř nepřetržitě pohybují v opakovaném
rytmu fixace na zajímavých místech, jako jsou oči nebo ústa. Tyto fixace trvají v průměru
třetinu sekundy a jsou spojeny s velmi rychlou oční rotací. Lidé pozorují svého partnera
dvakrát tolik při poslechu než při mluvení. Důvodem může být to, že mluvčí nechtějí být
ničím vytrháváni ze svého soustředění, a na partnera se dívají, jen když chtějí zaznamenat
partnerovu reakci na důležitou část svého sdělení. Pohled hraje ústřední roli ve všech
sociálních situacích už jen tím, že otevírá možnou cestu pro příjem vizuálních neverbálních
signálů. Ty jsou hlavní zpětnou vazbou v průběhu komunikace. Intenzita pohledu v interakci
je výsledkem střetu dvou sil: síly dívat se a síly vyhýbat se pohledu. Pokud se dvě osoby
navzájem mají v oblibě, pak je rovnováha porušena a pohled trvá déle23. Intenzitu pohledu
ovlivňují i rozdíly v dominanci a sociálním statutu. Ti, kdo vysílají delší pohledy, jsou
považováni za dominantnější. Je velmi pravděpodobné, že účelem dlouhého pohledu je
ustavení dominantního postavení, nicméně po jeho získání dominantní osoba často intenzitu
svého pohledu okamžitě redukuje. Prostřednictvím pohledu je signalizována i třetí důležitá
dimenze interpersonálních vztahů – hrozba. U zvířat často naznačuje hrozbu upřený pohled.
Pokud je reakce recipienta zcela opačná, tedy pokud sklopí oči, znamená to ve většině případů
snahu o smír či podvolení se.
Zrakové signály, které se užívají pro komunikování interpersonálních vazeb, v sobě
pravděpodobně obsahují mnohem víc než pouhý pohled. Sdružovací pohledy jsou obvykle
doprovázeny úsměvem, signály hrozby zamračenou či kamennou tváří. Smiřovací signály
jsou doprovázeny svěšením hlavy. Sexuální přitažlivost navíc disponuje neovladatelnými
neverbálními signály, jako je rozšiřování zorničky. Vyhýbání se pohledům lze interpretovat
jako nezájem. Pohledy očí jsou jedním z nejdůležitějších způsobů komunikace. Vhodně
voleným pohledem chválíme, povzbuzujeme, ale také napomínáme.
Signály sdělené očima se liší v závislosti na délce, směru a charakteru pohledu. V každé
kultuře existují dost striktní, i když nepsaná pravidla vhodné délky zrakového kontaktu. Je
nutno vědět, čemu je třeba věnovat pozornost, při pozorování řeči očí:
23
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
19
zaměření pohledu - sledování směru, kam je pohled zaměřen,
doba trvání bodového zaměření pohledu - jak dlouho „stojí“ oči, které se „zabodly“ do
určitého terče,
četnost pohledů na různé terče,
sled pohledů – sekvence,
celkový objem pohledů,
úhel pootevření očních víček,
průměr zornice,
mrkací pohyby,
tvary a pohyby obočí a tvary vrásek kolem očí.
Pomocí očního kontaktu řídíme průběh konverzace podle poměrně složitého systému
společenských pravidel. Osoba, která hovoří, se například očnímu kontaktu vyhýbá, ale na
konci své promluvy vzhlédne, jako by „předávala“ hovor svému partnerovi. Osoba, která
naslouchá, naopak oční kontakt většinou udržuje. Když vidíme, že člověk, s nímž mluvíme, se
na nás delší dobu nedívá, usoudíme, že nás asi neposlouchá. Ženy navazují a udržují zrakové
kontakty (když mluví, i když naslouchají) častěji a déle než muži. Platí to jak v případě
komunikace ženy se ženou, tak v případě komunikace ženy s mužem. Tato odlišnost může být
způsobena větší tendencí žen projevovat své emoce.
2.8 Paralingvistika
Paralingvistika je komunikování mimoslovními složkami hlasového projevu. Paralingvistické
hledisko hraje důležitou roli v lidské řečové komunikaci. Řeč vždy obsahuje paralingvistický
aspekt, jelikož je modulována hlasem24. Písemně nezaznamenatelné - nelingvistické, tedy
paralingvistické charakteristiky řeči, přehledně klasifikoval Křivohlavý, jenž v tomto oboru
neverbální komunikace rozlišuje25:
1. Hlasové dimenze:
hlasitost řeči (na škále od šeptání po vysokou hlasitost - křik),
výšku tónu řeči (od hlubokého hlasu po vysoký),
24
Paralingvistika. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation,
30. 5. 2008, 13:10, last modified on 28. 5. 2011 v 22:27 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Paralingvistika>.
25
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s. ISBN 17-297-87.
20
intonaci (od monotónního projevu až po přemrštěné intonování),
2. Časové charakteristiky hlasového projevu:
rychlost řeči (od pomalé po velmi rychlou),
objem řeči (sdělení formálně i obsahově chudé versus obsažné sdělení),
plynulost řeči (od mluvení se zámlkami a pomlkami až po velmi plynulé mluvení),
3. Interakční vztahy ve skupině při rozhovoru:
členění řeči (mluvení bez přestávek až přehnané členění – trhání řeči),
relativní délka slova (reakční čas, iniciační čas, čas souběžného rozhovoru, čas využitý
k rozhovoru),
4. Jiné než slovní akustické projevy:
chyby v řeči (od mimořádného množství chyb – přeříkávání se, nedokončování vět –
až po bezchybný projev),
správnost výslovnosti (od nedbalé výslovnosti po přehnaně správnou výslovnost),
kvalitu řeči (od velmi strohého projevu pokud možno v holých větách po velmi
upovídaný projev).
Vyšší nebo výše posazený hlas ve srovnání s hlasem hluboce posazeným je častěji vnímán
jako méně příjemný. Snadněji přitahuje pozornost. Spontánně je očekáván u žen různého
věku. Hluboký nebo níže posazený hlas většina lidí přiřadí k mužskému pohlaví. Je vnímán
jako příjemnější a zklidňující. Je tendence vnímat ho jako něco, co vzbuzuje jistotu a
vyvolává pocit ochrany a bezpečí. Na posluchače působí jako méně vyčerpávající 26.
Paralingvistika tvoří určitý přechod od mimoslovních k slovním způsobům sdělování. Nejde
zde však o to, co říkáme, ale jak to říkáme. Např. mlčení je sice absencí zvuku, ale není
absencí komunikace. Hlas je velice bohatým a obsažným projevem lidské sociální
komunikace. Netlumočí jen obsah sdělení, je rovněž velice účinným sdělovačem psychického
stavu hovořící osoby. Tento psychický stav se přitom zvlášť výrazně odráží na zbarvení hlasu,
v tónině, ve které je hovor veden, a v hlasitosti slovního projevu. Přízvuk a slovosled jsou
jedním z aspektů mimojazykového projevu. K dalším aspektům patří:
hlasitost řeči,
výška tónu řeči,
rychlost řeči,
objem řeči,
plynulost řeči,
26
TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace. Praha: Computer Press, 2003. 482 s. ISBN 80-7226-429-X.
21
intonace - melodie řeči,
chyby v řeči,
správnost výslovnosti,
kvalita řeči - věcnost hovoru,
členění řeči – frázování.
Patří sem také vokalizace - zvuky, které vydáváme, když pláčeme, šeptáme, říháme, zíváme
nebo ječíme. Změny těchto hlasových prvků něco sdělují. Například když mluvíme rychle,
sdělujeme něco jiného, než když mluvíme pomalu. I když slova jsou naprosto shodná, při
změně rychlosti (nebo hlasitosti, rytmu řeči nebo výšky tónu) se změní i významy, které druzí
budou vnímat27.
2.9 Vizáž
Slovo „vizáž“ pochází z francouzštiny, kdy „visage“ znamená tvář, obličej, tvářnost. V našich
podmínkách je slovo vizáž chápáno spíše jako výraz celkový vzhled. Hlavním smyslem
manipulace s vlastním vzhledem - vizáží je snaha poslat o sobě co nejpozitivnější informaci.
Lidé mají celkem jasnou představu o sociálním významu různých druhů oděvů a oblékání
přikládají poměrně velkou váhu, protože o sobě chtějí okolí vyslat co nejpřesnější,
nejpřesvědčivější signál.
Ne vždy pak tato informace musí odpovídat realitě ale tomu, co na sebe chce daný jedinec
prozradit. Toto „převlékání za někoho“ však může fungovat jen do určitého okamžiku. Během
komunikace jen vhodné oblečení rozhodně nestačí k tomu, abychom partnera přesvědčili o
sociální roli, již chceme hrát. Lidská vizáž je důležitá i proto, že je to první způsob, jak
konkrétní osobu identifikovat. Dalšími rozpoznávacími znameními jsou věk a pohlaví. Podle
nich se ostatní lidé orientují a rozhodují, jak budou v interakci s daným člověkem reagovat.
Přestože tyto informace podáváme nedobrovolně, můžeme je do určité míry upravovat, měnit
a v extrémních případech je lze změnit úplně. Prostřednictvím vzhledu je možné podávat
informace i o vlastnostech člověka. Je to proto, že jedinci s určitými osobnostními sklony
upřednostňují například různé barvy oblečení a typy doplňků. Společenští lidé a extroverti
preferují jasnější a sytější barvy, introvertní lidé naopak. Vzhledem manipulujeme s víceméně
27
Vokalizace. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 30.
1. 2009, 01:37, last modified on 30. 1. 2009, 01:37 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Vokalizace>.
22
jasnou představou o tom, jakou informaci tím podáváme. Modely, jak se obléci odpovídajícím
způsobem, získáváme již během socializace. Lidé často chtějí vizáží naznačit, že nejsou zcela
ztotožněni s určitou rolí. Mohou vyjadřovat určitý odstup tím, že svůj vzhled upraví navzdory
roli, kterou aktuálně hrají, a ten jí pak zcela neodpovídá28. Vzhled také hraje důležitou úlohu
při utváření a udržování vlastního obrazu. Odráží náš názor na sebe samé a produkuje
utvrzovací reakce z okolí. Vizáž můžeme rozdělit do dvou základních oblastí: Fyzický vzhled
a Oblečení a doplňky. Fyzický vzhled jedince je z velké části dán, tedy může jím být řízen jen
částečně. Každý člověk si svůj vzhled více či méně upravuje a podle toho je vnímán svým
okolím. Proto lze i fyzickou podobu považovat za jistou formu neverbální komunikace. Pro
současnou společnost a kulturu je fyzická atraktivita jednou z nejdůležitějších součástí
vzhledu a má velký vliv na chování obou pohlaví. Tělo, které člověk nosí, nebo lépe svůj
tělesný obraz, který prezentuje, výrazně ovlivňuje jeho názor na sebe sama a také chování k
ostatním lidem. Výzkumy potvrdily, že muži byli se svými těly spokojenější, když byli
vysocí, a ženy když byly o něco nižší než průměr, ovšem s dostatečně vyvinutými „ženskými“
proporcemi. Tělesná výška je člověku dána. Ale co člověk značně může ovlivnit je např.
podoba svého tělesného ochlupení, která v průběhu vývoje lidstva zaznamenala velké
množství různých změn. Nejspíš nikdo nenechává růst své vlasy jejich přirozenou cestou,
většina lidí si je stříhá a češe. Vlasy lze upravit mnoha způsoby, a většina těchto úprav je
známá nebo společensky přijatelná ve všech kulturách. Každý účes má sociální význam,
přestože v každém období dějin se tento význam mírně pozměňuje. Dlouhé vlasy u mužů byly
například ve středověku považovány za symbol síly a statečnosti. V osmdesátých letech 20.
století nosili dlouhé vlasy především mladí muži, kteří touto cestou ukazovali vzdor tehdejší
socio-politické době. Ostříhání vlasů reprezentuje návrat do společnosti a podřízení se jejím
konvencím. Opačný extrém, tedy oholená hlava, býval také nepřijatelný, protože to byl
poznávací znak skinheadů a podobných extrémních skupin. Oděv primárně funguje jako
ochrana svého nositele. Ve většině kultur slouží člověku k tomu, aby vysílal informace o jeho
osobnosti, sociálním statutu a příslušnosti. Jednotlivé kultury se stylem odívání poměrně
značně liší, stejně jako se liší v různých kulturách význam jednotlivých prvků oblečení29.
Každý má svůj charakteristický styl oblékání, lze tak rozeznat lidi konformní od rebelů apod.
Touto cestou jde do oděvů zakódovat jisté aspekty nositelovy osobnosti. Odlišně se kóduje
sociální status a skupinové členství, ty především dohodnutým stylem oblékání platným pro
28
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 319 s. ISBN 978-80-7367-387-1.
Význam oblečení [online]. 2009-10-01 [cit. 2011-06-21]. Min artikel. Dostupné z WWW:
<http://cs.minartikkel.com/V%C3%BDznam-oble%C4%8Den%C3%AD_38662/>.
29
23
konkrétní sociální skupinu. O tom, zda oblečením zakrýváme své tělo nebo naopak oblečením
tělo zdůrazňujeme, by se dalo dlouze polemizovat. Doplňky oblečení pak mají za úkol poutat
pozornost.
3. KOMUNIKACE PROSTŘEDNICTVÍM PŘEDMĚTŮ
Jde o signály vyrobené nebo připravené lidskýma rukama. Je to barva, dekorace prostoru,
naše oblečení, šperky, parfémy, které používáme, a dokonce i dárky, které dáváme.
Bylo prokázáno, že barvy mají vliv na naši psychiku a zcela jistě ovlivňují naše vnímání a
chování. Významy připisované barvám se v jednotlivých kulturách značně liší. V našich
podmínkách např. přístupnost, přátelskost a vlídnost podporuje tlumená růžová, korálově
červená a broskvová barva, pastelové barvy a barvy se žlutým základem. Pocit autority a
rozhodnosti navozuje vhodná kombinace světlých a tmavých barev30.
Lidé si dělají úsudek o tom, kdo jsme, částečně i podle našeho oblečení. Ať jsou takové
dedukce správné nebo chybné, ovlivňují jejich názory a reakce na naši osobu. Podle způsobu,
kterým se oblékáme, mohou druzí posuzovat - přinejmenším zčásti - například naše
společenské zařazení, naši serióznost, naše postoje (např. konzervativní nebo liberální), náš
zájem o konvenci, smysl pro styl, dokonce i naši kreativitu.
O svůj zevnějšek, jak je všeobecně známo, více pečují ženy než muži, protože je u nich
silnějším zdrojem sebecítění, a muži také přisuzují zevnějšku žen větší hodnotu než ženy
mužskému zevnějšku. Pokud se obličeje týče, v západní kultuře vyvolává pozornost
především pleť, oči, řasy a rty.
Šperky, které člověk nosí, rovněž vyjadřují určité signály. Běžnými příklady takových
specifických signálů jsou snubní nebo zásnubní prsteny. Podobně i odznaky politických stran
nebo zájmových organizací sdělují svá specifická sdělení. Jestliže nosíme například hodinky
Rolex nebo velké drahé kameny, druzí o nás pravděpodobně usoudí, že jsme bohatí. Muži,
kteří nosí náušnice, bývají posuzováni jinak než ti, kteří je nenosí. Také piercing a tetování
něco o člověku vypovídají.
Způsob úpravy účesu je dalším prostředkem komunikace, kterým vysíláme signál o tom, kdo
jsme, ať je to úsilí o udržení kroku s poslední módou, snaha šokovat své okolí nebo projev
30
VYMĚŤAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací. Praha: Grada, 2008. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4.
24
nezájmu o svůj zevnějšek. Jako jeden z příkladů mohou sloužit dlouhé vlasy u mužů, které
signalizují menší konzervativnost než vlasy krátké.
Způsob, kterým zdobíme své soukromé prostory, o nás také mnoho vypovídá. Podle výzdoby
našeho domu či bytu si o nás lidé mohou udělat mnoho úsudků. Nákladnost vybavení může
vyjadřovat naše postavení a bohatství, jeho sladěnost, náš smysl pro styl. Časopisy, které
máme v bytě, odrážejí naše zájmy. Uspořádání křesel kolem televize nebo mimo ni může
naznačovat, co televize pro nás znamená. Knihovny lemující stěny prozrazují, jak důležitá je
pro nás četba. V našem domově vlastně existuje jen velmi málo věcí, které by neposkytovaly
druhým informace o nás. Například počítače, televizory, zařízení kuchyně, olejové portréty
prarodičů, to vše vypovídá o lidech, kteří v domě žijí.
Čichová neboli olfaktická komunikace hraje velmi důležitou roli v obrovském počtu situací.
Existují určité, i když ne úplně přesvědčivé důkazy, že například vůně citrónu vyvolává pocit
zdraví, vůně levandule nebo eukalyptu zřejmě zvyšuje bdělost apod. Podobná zjištění vedla
ke vzniku a rozvoji aromaterapie. Lidé mají hustší koncentraci kožních pachových žláz než
převážná většina ostatních savců, a proto se tvrdí, že je jen na nás, jak dovedeme využít čich
ke komunikaci široké škály signálů. Dva nejdůležitější čichové signály jsou signály
přitažlivosti a identifikace.
Obdarovávání je jen málo vnímaným aspektem neverbální komunikace, ale ve skutečnosti
vysílá velmi významné signály. Dar může naznačovat stupeň intimnosti, který připisujeme
určitému vztahu. Pokud jej vnímáme jako velmi důvěrný, můžeme druhého obdarovávat tak
osobními věcmi, jako jsou pyžama nebo spodní prádlo, což by například v období navazování
známosti bylo velmi nevhodné. Dar také může vyjadřovat stupeň závazku. Drahý dar jako
šperk signalizuje mnohem větší sílu závazku než šála nebo deštník. Je samozřejmé, že
obdarovávání je zvyk, který má v každé kultuře poněkud odlišná pravidla. I dobře míněný
dar, který je zvolen bez vnímavosti ke kulturním normám, může selhat.
ZÁVĚR
Neverbální či nonverbální komunikace je velice důležitou složkou pro veškeré mezilidské
kontakty. I když v převážné většině je užívána na nevědomé rovině, tak se dá její působení
alespoň do určité míry regulovat a ovlivňovat. Při znalosti jednotlivých prvků neverbální
komunikace a jejich významů můžeme dokázat lépe rozumět svému okolí. Znalost neverbální
25
komunikace nám pomůže být vždy lépe v obraze a současně nám pomůže bránit se i
manipulaci, ke které může být neverbální komunikace a její prvky vědomě zneužívána.
Neverbální komunikace se dá do určité míry cvičit a trénovat díky čemuž se z nás může stát
mnohem přitažlivější partner pro komunikaci a samozřejmě při dovednosti zacházení s prvky
neverbální komunikace se nám bude lépe dařit dosahovat našich komunikačních i životních
cílů. Výzkumy ukazují, že pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s
verbálním sdělením, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu sdělení pětkrát větší.
Neverbální signály jsou často nevědomé, a snad proto je lidé často považují za závažnější
indikátory skutečných postojů mluvčího než to, co právě říká.
V neverbální komunikaci je tolik nuancí a možností, že v žádném případě není možné se je
všechny naučit z knih. Musíme se dívat kolem sebe a vnímat své okolí a postupně se učit
z každodenních situací.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Monografie
DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2001. 420 s.
ISBN 80-7169-988-8.
DOHERTHY-SNEDDON, Gwyneth. Neverbální komunikace dětí. Praha: Portál,
2005. 208 s. ISBN 80-7367-043-7.
HARTLEY, Mary. Řeč těla v praxi. Praha: Portál, 2004. 103 s. ISBN 80-7178-844-9.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. Praha: SPN, 1988. 216 s.
ISBN 17-297-87.
LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s.
ISBN 80-7219-004-0.
LEWIS, David. Tajná řeč těla. Praha: East Publishing, 1998. 229 s.
ISBN 80-7219-004-0.
MAREŠ, Petr; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole.
Praha: SPN, 1989. 265 s. ISBN 80-04-21854-7.
26
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd.1. Praha: Grada, 2003.
361 s. ISBN 80-247-0650-4.
NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Praha: Grada,
2005. 171 s. ISBN 80-247-0738-1.
NICHOLS, Michael P. Zapomenuté umění naslouchat: Proč naslouchání vztahům
prospívá. Praha: Návrat domů, 2005. 300 s. ISBN 80-7255-106-X.
TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace. Praha: Computer Press, 2003. 482 s.
ISBN 80-7226-429-X.
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 319 s.
ISBN 978-80-7367-387-1.
VYMĚŤAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací. Praha: Grada, 2008. 328 s.
ISBN 978-80-247-2614-4.
Elektronické zdroje
Neverbální komunikace. In Wikipedia: the free encyclopedia [online Wikipedia]. St.
Petersburg (Florida): Foundation, 2008, last modified on 12. 4. 2011 [cit. 2011-04-26].
Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Neverbální_komunikace>.
Forexample [online]. 17. 02. 2011 [cit. 2011-04-26]. První dojem. Dostupné z WWW:
<http://www.forexample.cz/view.php?nazevclanku=prvni-dojem-jak-udelat-tennejlepsi&cisloclanku=2011020022>.
Google knihy [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Řeč těla: jak neverbálně působit na
druhé a rozumět řeči těla. Dostupné z WWW:
<http://books.google.cz/books?id=SQ9PxAKqDUsC&pg=PA23&lpg=PA23&dq=%C
5%99e%C4%8D+t%C4%9Bla&source=bl&ots=Ei6sWdFlcX&sig=IFC1jwrOxCGW
v_FSCPZnwtfh0nc&hl=cs&ei=X62TenjEc3OswbBkt3FDQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=2&ved=0CCw
Q6AEwATgU#v=onepage&q&f=false
Changing minds [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Social distance. Dostupné z WWW:
<http://changingminds.org/techniques/body/social_distance.htm>.
27
Chovani.eu [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Řeč těla. Dostupné z WWW:
<http://www.chovani.eu/clanky/zobrazit/135-Rec_tela>.
Krásný život [online]. 2011 [cit. 2011-06-20]. Krásný život [online]. 2011 [cit. 201106-20]. Tajemství neverbální komunikace. Dostupné z WWW: Dostupné z WWW:
<http://www.krasny-zivot.cz/zamestnani.211/tajemstvi-neverbalnikomunikace.20245.html>.
Portál [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. Oční kontakt. Dostupné z WWW:
<http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3179>.
Paralingvistika. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg
(Florida) : Wikipedia Foundation, 30. 5. 2008, 13:10, last modified on 28. 5. 2011 v
22:27 [cit. 2011-06-21]. Dostupné z WWW:
<http://cs.wikipedia.org/wiki/Paralingvistika>.
Vokalizace. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) :
Wikipedia Foundation, 30. 1. 2009, 01:37, last modified on 30. 1. 2009, 01:37 [cit.
2011-06-21]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Vokalizace>.
Význam oblečení [online]. 2009-10-01 [cit. 2011-06-21]. Min artikel. Dostupné z
WWW: <http://cs.minartikkel.com/V%C3%BDznamoble%C4%8Den%C3%AD_38662/>.
28