O klacíkách pana „Jáši“

Transkript

O klacíkách pana „Jáši“
Loutkář
O klacíkách pana „Jáši“
Jiří a Ondřej Suchých vzpomínají na svého otce
– loutkáře i pábitele
text Jindřich Rosendorf | foto ............................
„To koukám jak zajíc do mraveniště!“ Svérázné vyjádření údivu a zároveň jedna z nejčastějších ‚hlášek‘
pana Jaroslava Suchého (1903–1995). Rodák z Klatov, vyučený truhlář, jenž při pobytu ve Francii
začátkem dvacátých let získal i certifikát modeláře, profesí po většinu života železničář, rodem kutil,
muzikant i vynálezce, ale duší především loutkář. Zapálený natolik, že často říkával: „Loutky jsou moje
druhá rodina.“ Ve své skutečné rodině Jaroslav Suchý s manželkou Růženou vychoval dva slavné nositele
svého příjmení – zakladatele legendárního Semaforu Jiřího Suchého a o čtrnáct let mladšího novináře,
spisovatele, moderátora a kreslíře Ondřeje Suchého. Tatínka oba bratři oslovovali, prý na jeho přání,
Jášo. A letos, dvacet let po jeho odchodu, se podíleli na vzniku výstavy nazvané JAROSLAV SUCHÝ –
LOUTKÁŘ A VYNÁLEZCE v Muzeu loutek v Plzni.
„L
outkami byl doslova posedlý, patřily
k jeho životodárným injekcím. Sám si
je vyráběl, měl jich spoustu, ale na žádné výstavě nikdy předvedeny nebyly. Tahle
je úplně první,“ ujišťuje Jiří Suchý. Expozice
2 | xantypa
ukazuje nejen vlastnoručně vyrobené loutky
pana Suchého, kterým on sám říkal klacíky
a mezi nimiž nechybí ani jeho oblíbený šestiruký kouzelník, který valí oči z balonků
a vyfukuje cigaretový dým, ale i fotografie,
dokumenty a celou paletu ,hlášek‘, jimiž prý
Jáša hýřil. Potvrzují to i synové s tím, že právě specifický tatínkův humor a jeho kumštýřské zaujetí pomohly nasměrovat také
jejich životní dráhy. „Když dnes vyprávíme
prosinec 2015
o našem otci, jeho citáty i kutilské nápady
pokaždé vzbuzují mimořádné veselí,“ tvrdí
Ondřej Suchý. „Moudra typu ‚Nevěř slepotě, dokud vidíš‘ nebo ‚Pamatuj, že já nikdy
nelhu, a lhu-li, pak jedině tehdy, musím-li se
vyhnout pravdě‘, případně vynálezy ‚Kterak
omládnout aneb Plastická operace bez skalpelu‘ nás provázely dětstvím, dospíváním
i dospělostí. Řvali jsme smíchy, když Jáša
poněkud neuctivě třeba prohlásil o jedné
paní, že má nohy jak zastřelená veverka. On
ovšem zůstával ledově klidný. Tím nás rozesmával ještě víc,“ vzpomíná Ondřej.
prosinec 2015
Jaroslav Suchý byl i vášnivým
muzikantem, před válkou exceloval v kavárenském orchestru na
bubny, které si sám vyrobil, psal
písňové texty a skládal, v klatovském biografu hrál na housle a hudebně tak podmalovával děj ještě
němých filmů. „To díky Jášovi
a naší mamince, protože doma
se také hodně zpívalo, jsem od
dětství nasával hudbu. Od tatínka jsem měl svou první kameru, protože byl i nadšeným amatérským filmařem,“ ohlíží se Jiří Suchý.
Celý život s loutkami
„Své první loutkové představení sehrál
údajně ve svých šesti letech a loutkářem zůstal téměř do konce života,“
bilancuje Pavel Vašíček, režisér, dramaturg a autor studie JAROSLAV SUCHÝ
na tři sta loutek, nebyly to ovšem marionety, maňásci či tehdy – po sovětském vzoru
– čerstvě expandující javajky. Šlo naopak
o velmi neobvyklý typ loutek, táhlové klávesnicové loutky, které bychom mohli označit i jako spodové marionety. Jejími vzdálenějšími příbuznými by mohly být loutky
používané v tzv. ‚divadle v jeslích‘, jež bylo
populární v 19. století především v řemesl-
– LOUTKÁŘ PÁBITEL, otištěné v katalogu k výstavě. „V oněch šesti letech si prý vyrobil
plošné loutky z kartonových vystřihovánek,
později v dospělosti jeho ambice zamířily
výš. Celkem se pod jeho rukama zrodilo
nických komunitách, nebo polské ‚lalky na
pastykách‘. Příbuznými v přímé linii byly
patrně loutky francouzského loutkáře Henriho Signoreta, který spolu s přáteli provozoval v letech 1888–1892 tzv. Malé divadlo
www . xantypa . cz
|3
v Galerii Viviene, a jimž vzdal hold sám
Anatol France.“
Jaroslav Suchý však, podle Pavla Vašíčka,
pravděpodobně nevycházel z historických
vzorů, ale – částečně asi i ve spolupráci se
synem Jiřím – dospěl k jejich konstrukci
samostatně! Nikdo z klasiků světové literatury jim sice hold nevzdával, jeho aktivit si
nicméně – dle svědectví synů – všiml klasik
českého loutkářství Josef Skupa. „Skupa nabízel tatínkovi místo ve svém Divadle Spejbla a Hurvínka. On však, dodnes pořádně
nevíme proč, odmítl. Asi chtěl zůstat svůj,“
komentuje dávnou příhodu Ondřej Suchý.
Jak dál připomíná Pavel Vašíček, založil
Jaroslav Suchý na přelomu let 1948 a 1949
loutkové divadélko Modrá trojka, později
se jmenovalo Modrá scénka. Název se odvíjel od jeho civilního povolání u železnice,
jejímž zaměstnancům se tehdy přezdívalo
„modrá armáda“.
„Hráli, což je z dnešního pohledu kuriózní,
i ve výkladních skříních v Praze na Václavském náměstí, nejčastěji v domě obuvi Baťa,
ale třeba i v obchodním domě Bílá labuť, dále
4 | xantypa
pro cestující v čekárnách hlavního nádraží či
ve speciálně upraveném vagonu, ale samozřejmě také v řadě škol, školek i jinde. A to
nikoli pohádky, ale hlavně naučné, didaktické
scénky pro děti. Třeba jedna z nejoblíbenějších – jak se chovat u zubaře a pečovat o chrup
– se jmenovala AŤ BOLÍ ČI NEBOLÍ, PŘIJĎ!“ Řada
repertoárových čísel byla spjata se železnicí.
Do roku 1985 odehrálo „modré“ divadélko
Jaroslava Suchého, které se v závěru činnosti přejmenovalo na Kukátko, až patnáct tisíc
představení,“ shrnuje Pavel Vašíček.
Dobrodinec malých bytů
Podle Ondřeje Suchého by se nemělo zapomínat ani na Jášovo vynálezectví, třeba při
výrobě úsporného nábytku. V rozhlasovém
pořadu u příležitosti svých devadesátin třeba přiznal: „Jako truhlář jsem se nejvíc vyvztekal hlavně v nábytku. To byl normální
kredenc, který když se otevřel, měl na druhý
straně ve dvířkách knihovnu. A když se ty
dvířka otevřely, tak vzadu pak byly peřiny,
gauč a ještě malej stolek. Pěkný to bylo!“
Pak už vůbec není divu, že u jednoho z člán-
ků, které o panu Suchém kdysi v novinách
vyšly, stál titulek: DOBRODINEC MALÝCH BYTŮ…
„Výstava měla původně trvat do 31. prosince, díky značnému zájmu bude prodloužena do konce března,“ upozorňuje ředitelka
plzeňského Muzea loutek Markéta Formanová. Připomíná zároveň, že ve „světové premiéře“ je tu k vidění dokumentární film NA
POČÁTKU BYLA LOUTKA režiséra Václava Fořta,
v němž se vzpomínky obou Jášových synů
prolínají s dokumentárními materiály. Promítnout si tu lze i kuriózní zdravotnickou
agitku CHALOUPKA NA MOČÁLE, kterou amatérský filmař pan Suchý před šestačtyřiceti
lety natočil s mladými členy jím vedeného
loutkářského kroužku. Komentář k ní tehdy
namluvil syn Jiří.
Jaroslav „Jáša“ Suchý měl rád loutky, život
i humor. Ten si přitom udržel až do konce, na
čemž se shodují oba jeho synové: „Po devadesátce mluvil Jáša často o smrti, ale dělal si
z ní jenom srandu. Například: ‚Až umřu, radujte se se mnou!‘ Stalo se tak v jeho dvaadevadesáti letech, 30. července 1995, ale my
jsme se neradovali. Promiň, Jášo!“
prosinec 2015

Podobné dokumenty

meetingpoint 3 CZ.indd

meetingpoint 3 CZ.indd v předminulém století má svůj původ právě v tomto: vůně neznámého, černé plátno, které dovoluje jakoukoli projekci, protože stejně vše pohltí. Jak s tímto vším hodnotit divadelní stránku? Je možné ...

Více

TJ Slavoj Koleč

TJ Slavoj Koleč se vydařil Slavii Jesenice, kde po bodech toužil MFK Dobříš. Ten však musel už od 50. minuty hrát bez vyloučeného Budinského. Roli favorita splnil i FK Králův Dvůr, který hostil sestupem ohrožený S...

Více

Ceník automatických pohonů RIB a LIFTMASTER

Ceník automatických pohonů RIB a LIFTMASTER Ceník automatických pohonů RIB a LIFTMASTER Platnost od 27.8.2012 Ceny jsou uvedeny bez DPH

Více