Ladislav Nykl

Teorie koordinace mezi nižšími a vyššími psychickými funkcemi
Rogers (1902-1987) – Vygotskyj (1896-1934)
Ladislav Nykl
“Person-Centred Approach”, Lederergasse 17/7, A-1080 Vídeň, Austria
Lektor na Univerzitě Vienna a na Masarově univerzitě v Brně
http://members.aon.at/nykl/ e-mail: [email protected]
V tonto článeku předkládám teorii koordinace nižších a vyšších psychyckých funkcí ve spojení
myšlenek dvou významných vědců a sice C.R.Rogerse a L.S.Vygotského. Jak již název
naznačuje nejde o empirické studie nebo o konkrétní zkušenosti s klienty, ikdyž vycházím z
praktických zkušeností a vlastních prožitků. Vzájemným obohacením dvou myšlenkových
vědeckých proudů zde buduji novou teoretickou základnu, kterážto pozdvyhuje teorii
C.Rogerse a ujasňuje vlyv jeho tří proměnných na psychické pochody. Jsem přesvědčen, že
právě tato teorie bude zaplňovat mezeru v důkazech o důležitosti Rogersovského přístupu ve
všech odvětvích mezilidského styku. Zároveň se jedná o základnu pro další studie a srovnání,
jako např. srovnání s teorií psychického aparátu S.Freuda.
Jak vznikla tato teorie? Při mých studiích jsem byl upozorněn na knihu L.S.Vygotského
„Geschichte der höheren psychischen Funktionen“, která mě velice zaujala. Brzy jsem
pochopil zajímavé spojitosti s teorií osobnosti a s teorií „self“ C. Rogerse. Některé myšlenky o
těchto psychických pochodech jseme dále propracovali společně s Univ.Prof. Renatou
Motschnig na Vídeňské univerzitě (Nykl, Motschnig, 2002). Další propracování se nachází ve
dvou ještě neuveřejněných publikacích.
Zásadně se nejedná o spojení ale o využití dvou prvků z význačných theorií k vykrystalizování
nových myšlenek. Není mi známo, že by C.Rogers pro jeho tři proměnné našel funkční místo v
psychických strukturách tak, jako definoval např. introjekce ve struktuře osobnosti (Rogers,
1986, Rogers, 1995 a). A právě proto mě zaujaly myšlenky L.S.Vygotského, že z jeho theorií
jasně vyplývá funkční spojitost tří proměnných s dalšími psychickými funkcemi.
Snad ještě zůstává pro mnohé otázka, proč by se měl poradce zaměřený na člověka zabývat
těmito suchými teoriemi. S touto otázkou nás již konfrontuje V.J.Drapela (1997). Dovolte mi,
vyjádřit několik odpovědí:
Ø Pro poradce a terapeuta, který by se cítil být pohlcen teoriemi a cítil by, že jej v práci s
klienty tyto odvádí od konkrétního vztahu nejsou asi tyto teorie vhodné, nebo je jeho
poradenský výcvik nedokončený.
Ø Terapeut však má jistou povinost se zabírat novými teoretickými znalostmi a tedy i
znalostmi psychických pochodů.
Ø Věda sama nemá žádné vyhnutí, jestliže chce pochopit působení různých psychologických
škol a jestli chce tyto vědomosti také prakticky využívat.
Ø Teoretické poznatky jsou důležité pro ty odborníky, kteří stojí v řadách obhájců
jednotlivých směrů. Jedná se pak o poznání společné základny všech směrů a ujasnění
vlastních zdrojů.
Ø Každý psycholog, poradce, terapeut a sociální pracovník by měl být schopen nacházet v
literatůře nesrovnalosti, odbočení od původních směrů a nebo jejich zkreslení a dále si umět
vytvořit vlastní úsudky.
Tolik k zamyšlení se o teoretické základně, která by mohla sloužit k dalšímu vývoji
integrované psychologie. V tomto článku se budeme zajímat o shora vyhraněné téma, které má
obohatit naši představu o psychických pochodech a struktuře osobnosti. Předem několik vět o
C.R.Rogersovi a L.S.Vygotském abychom si přiblížili tyto dva genialní vědce.
Carl Rogers se narodil 8.1.1902 v Oak Park (Illinois - předměstí Chicaga) jako čtvrtý ze šesti
dětí. Jeho rodiče byli hluboce věřící a jeho otec, úspěšný obchodník. Když bylo Rogersovi 12
let, koupil jeho otec farmu. Carl se zajímal o zemědělství a později začal studovat agronomii na
univerzitě ve Wisconsin. Jeho náboženské zaměření ho po účasti na několika studentských
setkáních přivedlo ke změně studia na teologii. Po pobytu v Číně, jako jeden z vyvolených
studentů na World Student Christian Federation Conference v roce 1922, změnil Rogers
některé ze svých názorů a přešel na pedagogickou fakultu Columbia University.
Roku 1931 ukončil studium a pracoval 12 let v Rochesteru, New York v poradně pro děti,
které se dopustili trestných činů. V této době prodělal velký osobnostní vývoj, který vedl od
víry na přísná a neomylná vědecká tvrzení ke spolehnutí se na sebe sama a vlastní zkušenosti a
k pochopení podmínek osobnostního rozvoje.
V druhé polovině své činnosti v Rochesteru se Rogers setkal s několika osobami, které vnesly
do jeho pole kontraverzní názory Otto Ranka (Rogers, 1991, str. 12). Třídenní sympozium u
Otto Ranka považoval za klíčově významný ve vlastním vývoji, neboli za start ke
kompetentnímu terapeutovi. Změnu svého přístupu ke klientovi v době práce v Rochestru
charakterizuje otázkou hledání vztahu nikoliv metody: „Jaký mohu vytvořit vztah, aby jej tento
člověk dokázal využít k rozvoji své osobnosti?“ Jeho první studie „Clinical Treatment of the
Problem Child“ mu otevřela cestu na katedru Ohio State University (1940-1945) kde dostal
profesuru.
Době na Ohio State University následovalo 12 let výzkumu na University of Chicago a 4 roky
na University of Winsconsin. Svá poslední léta, od roku 1964, strávil Rogers v La Jolla, kde se
věnoval výzkumu práce v encountrových skupinách.
Jako osobě porozumíme Rogersovi z jeho následující věty: "Během mého celého pracovního
života jsem se pohyboval směrem, který jiní považovali za pošetilý a o kterém jsem sám často
pochyboval. Ale nikdy jsem toho nelitoval, že jsem se vydal po cestách, které mě přímo
oslovovaly, ikdyž jsem se tenkrát cítil osamělý či pošetilý." (Rogers, 1985, str. 38, 1990, 1995
b). Z díla C.Rogerse nás bude zajímat jeho teorie osobnosti a chování, specielně část ve které
graficky znázorňuje strukturu osobnosti (Rogers, 1986, 1995 a).
Ruský psycholog L.S.Vygotskij se narodil roku 1896, jeho otec byl bankovní úředník a matka
měla zálibu v umění. Jelikož byl přístup na univerzity pro studenty židovského původu v
carském Rusku drasticky omezen, byla to jen štastná náhoda, že se neobvykle nadaný
Vygotskij dostal na univerzitu. O jeho studiích je málo známo, začínal studovat medicínu pak
práva. Po zkončení studia se vrací do města Gomel‘. V lednu roku 1924 přednáší neznámí
Vygotskyj na „Všeruské konferenci o psychologii“ v Petrohradu. Jeho přednes upozornil
Nikolaeviče Kornilova na nadání a zaměření Vygotského a Kornilov jej zve na univerzitu do
Moskvy ke spolupráci při reformě psychologie. Později spolupracoval Vygotskij obzvláště s
Aleksandrem Romanovičem Lurjou a Aleksejem Nikolaevičem Leont’evem – všichni byli
známí jako „trojka“. Vygotskij vyučoval též na Leningradské univerzitě a tak často pracoval a
nocoval na svých cestách ve vlaku. Jeho genialita a komplexnost jeho myšlenek se ukazuje v
tom, že za pouhých deset let akademické dráhy vybudoval nedocenitelné teorie, které v
posledních letech zaujaly mnoho západních psychologů. Díla Vygotského jsou v posledních
letech pozorně překládána a vydávána. Nás bude zajímat pouze grafické znázornění
psychických pochodů (Vygotskij, 1992), které je v jistém souladu s teorií C.Rogerse.
Pri našem výzkumu budeme vycházet z teorie osobnosti C.Rogerse (1986), která je sepsána v
19 tézích. V poslední tézi je jednoduchou grafikou geniálně znázorněna komplexnost osobnosti
člověka, kterážto grafika a s ní spojená teorie nás bude dále zajímat. V grafice se jedná o dva se
protínající kruhy, přičenž jeden kruh znázorňuje zkušenost a druhý strukturu self. Celá
osobnost je pak rozčleněna na tři zóny.
Tafel I:
celá osobnost
struktura self zkušenost
II
I
a
b
III
c
Tafel II:
změněná osobnost
struktura self zkušenost
II
I
III
abc
Grafika 1. Rogersovo schematické znázornění osobnosti (Rogers, 1986, str. 452 ff)
Zóna I (část kde se kruhy přetínají) jsou asimilované organismické zkušenosti – jsou to
zkušenosti vlastní – jsou to flexibilní vztahy k symbolům a jiným struktůrám.
Zóna III jsou popřené, nebo též zapuzené, nebo vytěsněné organismické zkušenosti. Jsou to
zkušenosti, které nebyly zpracovány a začleněny do vědomé či vědomí přístupné struktury self
- ať již tato struktura byla zkreslená nebo ne.
Zöna II jsou cizí zkušenosti, jsou to v self organizované konstrukty jako svědomí, pověry,
zvyklosti, mechanicky naučené jednání, výrazy a postoje. Rogers mluví o introjekcích, což jsou
pod podmínkou naučené konstrukty. Jejich emotionální základna je zkreslená.
Zjednodušeně řečeno se v procesech self symbolizují vědomé nebo vědomí přístupné
zkušenosti, které vycházejí z aktualizační tendence a ovlivňují chování. Aktualizační tendence
je základní, ba jediná motivační síla organismu (Rogers, 1991), jejíž procesy se diferencují v
self a jsou dostupné vědomí.
V self nalézáme tedy v podstatě vyšší psychické funkce. Jestliže víme, že tyto vycházejí z
aktualizační tendence, tak budeme v souladu s představami L.S.Vygotského chápat nevědomé
a vědomí nepřístupné pochody aktualizační tendence jako nižší (niederen) psychické funkce.
Poznámka: Pozitivni změnu osobnosti vidíme v grafice tafel II, kde se zvětšuje část vlastních
zkušeností v souladu se zmenšováním zony II a III, což je vyjádřeno začleněním písmen a,b,c
do zóny I. Celá roztříštěná a zkreslená zkušenost se tak stává celistvá a její hodnoty ve
spojitosti s jejími symboly jsou asimilovány v zóně I. (Roders, 1986 a).
Na tomto místě jsme se přiblížili k teoriím L.S.Vygotského, který mluví o nižších a vyších
psychických pochodech a později se dostaneme i k funkci jejich spojení a vzájemné
koordinace. L.Vygotkij znázorňuje tyto dvě funkce graficky v obrazci trojúhelníka.
X
A
B
Grafika 2. Schema vyšších forem psychických pochodů (Vygotskij, 1992, Str. 186)
Z Grafiky vidíme s jakou neuvěřitelnou lehkostí znázornil L.Vygotskij psychické funkce mezi
dvěma body A a B – řekněme stimuli a reakce. Na spodní elementární rovině jsou tyto body
spojeny přímo, jsou to instinktivní pochody. Tyto procesy jsou na nejnižší úrovni ve spojitosti
s teorií C.Rogerse řízeny pouze aktualizační tendencí. Vyšší funkce je znázorněna tak, že A
nejprve najde svůj equivalent v symbolu vyšších psychických funkcí (X) a reakce pak
pokračuje dále pod vlivem tohoto symbolu k bodu B.
Jelikož obě funkce probíhají společně, leží přímo na dlani ta myšlenka, že se oba pochody
často nedostanou ke stejnému výsledku. Vygotskij mluví o volbě, což není uspokojující.
Nastává zde otázka jak tato volba probíhá. My se tedy budeme zajímat o funkci, která umožní
tuto volbu v kooperaci (ne v boji) obou psychyckých soustav tak, aby byly k sobě kongruentní.
Nás nejdříve zajímá, co nastává za předpokladu různých výsledků obou funkcí. Tuto otázku
jasně odpovídá C.Rogers, je to inkongruence, kterou jmenuje jako inkongrunci mezi self a
organismickou zkušeností. Nás však zajímá funkce, která umožňuje kooperaci obou
psychických pochodů a optimální vztah i k získaným dovednostem.
Též tutu myšlenku vzájemného ovlivňování najdeme již u L.S.Vygotského, Vygotskij zastávál
oproti mínění jiných psychologů (např. Bühler) ten názor, že mezi oběma funkcemi a
získáváním dovedností existuje vzájemný vztah, že původní instinkty nemizí beze zbytku nebo
nemizí vůbec a nejsou od jiných funkcí striktně odděleny. Jeho komplexnost myšlení poznáme
i v tom, že v protikladu k behavioristům vyzdvihuje též elementární důležitost pocitů
(Vygotskij, 1972). Píše: „Myšlení se zrovnatak nemůže emancipovat od těchto zákonů, jako
nějaký stroj nemůže zrušit přírodní zákony“ (Das eigentliche Denken kann sich ebenso wenig
von diesen Gesetzen emanzipieren, wie irgendwelche künstliche Maschine die Gesetze der
äußeren Natur aufheben kann.) (Vygotskij, 1992, Seite 187). L.Vygotskij je tedy názoru, že
původní instinky přecházejí do vyšších sfér, částečně se mění, částečně zůstavají nebo i mizí.
Tento pochod jmenuje německým slovem „Aufheben“ jelikož výraz zahrnuje všechny
jmenované možnosti.
Nám schází ještě jeden jediný krok. Předpokládám, že je čtenář již zvědav, jak se tato spojující
funkce dá definovat a co znamená. Mnozí již tuší, že tato funkce nemůže být nic jiného než
funkce tří Rogersových proměnných, totiž bezpodmínečné akceptace, empatického porozumění
a ryzosti neboli kongruence. Že tyto funkce mají svůj původ v elementární pocitové základně
snad není nutné dokazovat. Chci jen doplnit moje přesvědčení, že by se žádný organismus
nenarodil, kdyby v jeho aktualizační tendenci nebyla začleněna důvěra na život, která je
doprovázena množstvím základních pocitů. Tyto elementární schopnosti zůstávají, mohou se
rozvíjet, zároveň přecházejí do vyžších psychických funkcí a tvoří řídící základnu chování a
poznání a v rámci daného vývojového stupně koordinují jednotlivé funkce. K vývoji těchto
schopností lze jenom dodat, že pokud jedinci chybí schopnost komplexního vcítění, která se
vyvíjí z cítění, pak mu schází schopnost rozeznat hodnotu situace a vztahu.
Připojuji krátký popis tří rogersovských proměnných, jejichž instinktivní soulad se prezentuje
v osobnosti:
Akzeptance: Akzeptancí vyjadřujeme, že druhou osobu přijímáme pozitivně a bez podmínek,
bez hodnocení. Ne vše co tato osoba dělá je pozitivně přijímáno, ale osoba s jejími možnostmi
a celým potenciálem svých nadání a odpovědností.
Empatické porozumění: Empatické porozumění, jehož předpoklad je bezpodmínečná
akceptace, je schopnost jedince se vcítit do vnitřního pocitového světa druhého člověka a
symbolizovat pochopený význam tohoto pocitu aniž by bylo rozhodování druhé osoby
ovlivněno hodnocením jejich prožitků.
Ryzost - kongruence: Ryzost znamená, že se osoba dokáže „vcítit“ sama do sebe – být
autentickou – a je schopna bez zkreslení diferencovat a poznat jednotlivé pocity, jejich hodnotu
a význam pro komplexní situaci a vztah. Kongruence tedy znamená být otevřený a podpůrně
(förderlich) symbolisovat to, co prožívám.
Je nutní dodat, že pojem kongruence má více významů. Je to kongruence prožitku a self, dále
kongruence ve vztahu. V následující grafice je znázorněna kongruence všech proměnných:
EMP
AKC
KGR
RYZ
Grafika 3 Kongruence Rogersovských proměnných. (Motschnig, Nykl, 2002)
Za předpokladu, že tyto v nižších psychických funkcích zakotvené postoje (proměnné nebo
dispozice) jsou v dané situaci kongruentní, se dá s velkou jistotou předpokládat, že (často
intuitivní) reakce bude optimální k zachování skutečného vztahu a možného růstu obou
partnerů.
Poznámka: Snad je nutné ještě dodat, že komplexnost, vývoj a význam tří Rogersovských
proměnných jsou všeobecně podceňovány. Několik otázek pojících se s tímto tématem nám
může nastínit hloubku v pochopení a obtížnost ve vlastním vývoji: „Jak vyjádřím to, co nemohu
akceptovat?“ „Co znamená pro druhého nabídka empatie?“ „K čemu zavazuje nabídka
empatie?“ „Jak se liší kongruentní vztah v terapii a v partnerství?“ „Co je ryzí symbolizace?“
„Dají se tyto dispozice naučit, nebo pouze asimilovat?“ „Mohu bezpodmínečně akceptovat a
být empatický, pokud jsem to nikdy nezažil?“ „Mohu empaticky porozumět to, co jsem ještě
nikdy nezažil?“ „Jak odstraním vlastní introjekce, které zkreslují moje vnímání?“ „Jak se
zachovat při konfliktu?“
Na závěr shrnuji, že jsme ve struktuře psychických funkcí na základě teorií L.S. Vygotského
diferencovali spojitost s Rogersovskými proměnnými - také jmenovaných dispozice (Nykl,
2002).Tak jsme v souladu s teoriemi proslulého ruského psychologa L.S.Vygotského
zdůraznili důležitost a funkčnost Rogersovských proměnných, čímž se otevírají možnosti a
východiska pro integrovanou psychlogii.
Literatura:
DRAPELA, V.J. (1997). Přehled teorií osobnosti. Portál, Praha.
NYKL, L., MOTSCHNIG-PITRIK, R. (2002) „Eine Theorie zur Vereinigung der
Persönlichkeitstheorie von C.R.Rogers mit dem Gedankengut von L.S.Vygotskij".
„Psychologie in Österreich“ 5/ 2002, Seite 252-261, Wien.
ROGERS, C.R. (1985). Entwicklung der Persönlichkeit. Klett-Cotta, Stuttgart, 15. Auflage.
ROGERS, C.R. (1986). Die klientenzentrierte Gesprächspsychotherapie. Fischer Taschenbuch Verlag,
Frankfurt am Main.
ROGERS, C.R. (1991). Eine Theorie der Psychotherapie, der Persönlichkeit und der
zwischenmenschlichen Beziehungen. GwG Verlag, Köln, 3. Auflage.
ROGERS, C.R. (1994), H.J.FREIBERG. Sloboda učit‘ sa. Institút rozvoja osobnosti PERSONA,
Modra.
ROGERS, C.R. (1995 a). Client-centered therapy. Constable, London.
ROGERS, C.R. (1995 b). On becoming a person. Constable, London.
ROGERS, C.R. (1997 a). Encountrové skupiny. Institút rozvoja osobnosti PERSONA, Modra.
ROGERS, C.R. (1998). Způsob bytí. Portál, Praha.
VYGOTSKIJ, L., S. (1972). Die Lehre von den Emotionen. Eine psychologiehistorische Untersuchung.
Münster, Lit Verlag.
VYGOTSKIJ, L., S. (1992). Geschichte der höheren psychischen Funktionen. Münster Hamburg, Lit
Verlag.
Dr.Mgr.Ladislav Nykl, Ph.D.
psychoterapeut, ext. lektor na univerzitě v Brně a ve Vídni
Lederergasse 17/7
A-1070 Vídeň
tel. 0043-676-5194833
mail: [email protected]; [email protected]