Alchymista - E

Michael Scott
The Alchemyst
The Secrets of the Immortal
Nicholas Flamel
© 2007 by Michael Scott
Translation © Zuzana Zabrodska, 2008
Jacket Illustration © 2007 by Michael Wagner
ISBN 978-80-242-2024-6
Věnováno Claudette
iamque opus exegi
Jsem mýtus.
Smrt nade mnou nemá moc, nemoci těla ani ducha se mě
nedotknou. Podívejte se na mě a jen stěţí odhadnete, kolik mi
vlastně je. Pravda je, ţe jsem se narodil Léta Páně 1330, před více
neţ 670 lety.
Svého času jsem zastával různé profese, byl jsem lékařem i
kuchařem, knihkupcem i vojákem, učitelem jazyků a chemie,
dokonce muţem spravedlnosti i zlodějem.
Ale především jsem byl uznávaným alchymistou, a nejen tak
ledajakým.
Byl jsem nejvíce uznávaný alchymista všech dob. Nejmocnější
králové a vládcové ţádali mé sluţby a rady, ale také sám papeţ
vyuţíval mých znalostí. Dovedl jsem totiţ proměnit běţné kovy ve
zlato nebo obyčejné kamení v nejvzácnější drahokamy. A to není
všechno. S pomocí knihy starodávné magie jsem odhalil tajemství
věčného ţivota.
Na ničem z toho ale nyní nezáleţí, protoţe unesli mou ţenu
Perenelu a knihu ukradli.
Bez ní začneme oba stárnout a během jediného cyklu Měsíce
zemřeme. Jestli to dojde tak daleko, potom zlo, proti kterému jsem
tak dlouho bojoval, zvítězí a starobylé bytosti získají opět vládu nad
světem a vymaţou lidstvo z povrchu zemského.
Ale já se bez boje nevzdám, jsem přece nesmrtelný Nikolas
Flamel, alchymista.
Z deníku Nikolase Flamela, alchymisty
čtvrtek 31, května
San Francisco, můj současný domov
ČTVRTEK
31. května
KAPITOLA 1
„Dobrá, to mi tedy řekni, proč by někdo nosil kabát v San
Franciscu uprostřed léta?“ řekla Sofie Newmanová a popošla s
mobilem k výloze.
„Jaký druh kabátu?“ zeptala se zvědavě její kamarádka Ela, která
vţdy věděla všechno o aktuálních módních trendech.
Sofie si pečlivě utřela ruce do utěrky za zástěrou a vyšla zpoza
baru prázdné kavárny. Zastavila se u okna a pozorovala, jak z auta na
protější straně ulice vystupují prapodivní pánové. „Těţké černé
vlněné kabáty, dokonce s rukavicemi a klobouky. A taky mají
brýle.“ Namáčkla obličej na sklo a dodala: „To uţ je fakt moc divný,
i na tohle potrhlý město.“
„Třeba jsou to funebráci?“ navrhla Ela. Ve sluchátku to praskalo a
šumělo a Sofie v pozadí slyšela Elinu oblíbenou depresivní hudbu.
Lacrimosa nebo Amorphis, pomyslela si Sofìe. Ela se nikdy úplně
nepřenesla přes gotické nebo punkové období.
„Moţná,“ odpověděla nepřesvědčené Sofie. Ještě před chvílí se
bavily s kamarádkou o běţných dívčích záleţitostech, kdyţ se v ulici
objevilo tohle neobvyklé auto. Bylo dlouhé a elegantní, jako by sem
zabloudilo ze starého černobílého filmu. Kdyţ projíţdělo kolem
výlohy kavárny, Sofii na chvíli oslepily sluneční paprsky, které se
odráţely od tmavých skel limuzíny.
Sledovala vůz aţ na konec ulice, kde se pomalu otočil, vracel se a
bez jakéhokoliv znamení nakonec zastavil před knihkupectvím na
druhé straně ulice.
„Jé, třeba je to mafie,“ dramaticky podotkla Ela. „Táta zná jednoho
mafiána, ale ten má Toyotu Priuse,“ dodala.
„Tohle teda určitě není Prius,“ odfrkla Sofie a znovu se zahleděla
směrem přes ulici. Dva velcí muţi, navlečení do těţkých kabátů,
rukavic a klobouků s velkými slunečními brýlemi, vystoupili z auta.
„Neochladilo se u vás v San Franciscu?“ vtipkovala Ela, „třeba je
jim jen zima?“
Sofie se podívala na teploměr u baru a opáčila: „Je tu 27 stupňů,
Elo, a to je teprve čtvrt na tři. Věř mi, zima jim být nemůţe. Spíš
naopak, musí jim být pěkně horko,“ dodala Sofie. „Počkej, něco se
děje.“
146
Postranní dveře auta se otevřely a neohrabaně vylezl další muţ. Byl
dokonce ještě větší neţ ti dva předchozí. Kdyţ zavíral dveře,
sluneční světlo na moment osvítilo jeho tvář a Sofie si všimla, ţe je
mrtvolně bledý.
„Tak, teď bys měla vidět, co vylezlo z té limuzíny,“ komentovala
ţivě děj své kamarádce. „Obrovský chlap s bledou kůţí. To je ono,
moţná mají nějakou koţní nemoc!“ řekla Sofie vítězoslavně.
„Já jsem viděla v televizi, ţe existují lidé, kteří vlivem poruchy
koţního pigmentu nemůţou na slunce…“ spustila Ela, ale Sofie ji uţ
neposlouchala. Z auta totiţ vystupovala čtvrtá postava. Tentokrát
malý, elegantní pán ve skvěle padnoucím šedém obleku. Vypadal
sice trochu staromódně, ale i Sofie poznala, ţe oblek byl ušit na míru
u prvotřídního krejčího. Vlasy měl ten člověk vzadu svázané do
culíku, coţ zvýrazňovalo ostré rysy jeho tváře. Upravený plnovous
trojúhelníkového tvaru byl prošedivělý, a naopak účelně zakrýval
ústa a bradu.
Sofie ho pozorovala, jak se postavil pod pruhovanou markýzu,
která zakrývala venku vystavené knihy. Všimla si, ţe i on má
rukavice, a kdyţ zvedl knihu s barevným obalem, zaleskly se na jeho
zápěstí perleťové knoflíčky.
„Jdou do knihkupectví,“ sdělila Sofie své kamarádce.
„Do toho, co v něm pracuje Josh?“ zeptala se Ela a přitom se
snaţila, aby to vyznělo nezaujatě.
Sofie si záměrně nevšímala zájmu své kamarádky o její dvojče.
Vlastně vţdycky jí to přišlo přinejmenším divné, ţe se zakoukala
právě do jejího bratra.
„Jo přesně tam, zavolám mu, co se tam děje, pak se ozvu,“ a
ukončila hovor. Odloţila mobil a spíš jen tak mimoděk si mnula
ucho po dlouhém hovoru. Fascinovaně pozorovala malého podivína
v šedém obleku. Bylo na něm něco nepopsatelně zvláštního. Moţná
je to módní návrhář, pomyslela si, nebo filmový producent. Třeba
sám nějaký spisovatel. Věděla, ţe někteří umělci se oblékají velice
svérázným způsobem. Rozhodla se, ţe pár minut počká, a pak teprve
Joshovi, svému dvojčeti zavolá, aby zjistila, o co tady jde.
Právě se chystala vrátit k baru, kdyţ se malý pán otočil a Sofìe
měla pocit, ţe se dívá přímo na ni. Stál ve stínu pod markýzou a
vypadalo to, ţe jeho oči září jako dvě hvězdy.
Sofìe si byla jistá, ţe ji nemůţe vidět, vţdyť stála na druhé straně
ulice za výlohou, od které se odráţelo odpolední slunce. V šeru
146
uvnitř kavárny musela být zvenčí neviditelná. A přesto na krátký
okamţik, kdy se jejich oči střetly, cítila, ţe jí celým tělem projíţdí
mráz. Chtěla setřást ten nepříjemný pocit, pohodila hlavou, aţ jí do
obličeje spadlo pár pramenů vlnitých blonďatých vlasů. Ten kontakt
trval jen krátký okamţik, pak se muţ otočil, ale Sofìe se nemohla
zbavit silného dojmu, ţe si ji zcela jistě prohlíţel.
Ještě neţ zmizel se svými společníky ve dveřích knihkupectví,
Sofìe uţ tušila, ţe jeho příchod nevěstí nic dobrého.
Máta!
A zkaţená vajíčka!
„To je odporný zápach!“ Josh Newman stál uprostřed sklepa pod
obchodem s knihami a snaţil se zhluboka nadechnout. Odkud to
můţe být? Podíval se okolo na knihami přeplněné police a
přemýšlel, jestli za ně nezalezlo nějaké zvíře a neuhynulo. Co jiného
by to mohlo způsobit? Malý sklep měl vţdycky zvláštní atmosféru,
bylo to tu cítit zatuchlinou. Vzduch tu byl suchý a těţký vůní starých
pergamenů smíchaný s výraznějším pachem koţených vazeb knih a
zaprášených pavučin. Josh miloval tu vůni, připadalo mu, ţe kolem
sebe rozlévá pohodu a klid, stejně jako vůně skořice a hřebíčku o
Vánocích. Máta.
Ostrý a jasný závan máty projel celým prostorem malého sklepa.
Byla to výrazná vůně právě otevřené zubní pasty nebo mátového
čaje, který servírovala jeho sestra naproti v kavárně. Intenzivní
aroma přebilo i těţký odér kůţe a papíru, a bylo tak silné, ţe cítil, ţe
kaţdou chvílí musí kýchnout. Josh si raději vyndal z uší sluchátka
svého iPodu, protoţe nic není tak nepříjemné jako kýchat se
sluchátky.
Vajíčka.
Zkaţená vajíčka – poznal zápach síry, typický pro pukavce, který
ihned překryla čistá vůně máty. Bylo to odporné. Josh cítil, jak mu
zápach pohlcuje celý jazyk a ústa a ţe ho začíná svědit hlava, jako
kdyby po ní něco lezlo. Josh se to snaţil překonat a prodrbal si
střapaté blond vlasy, aţ mu přeběhl mráz po zádech. Asi se vrací
odpadová voda, napadlo ho.
Sluchátka si uţ zpátky nenasadil a začal kontrolovat seznam knih v
ruce, pak se znovu podíval na police před ním. Kompletní dílo
Charlese Dickense, 27 svazků, červená koţená vazba. Tak a to uţ
snad ne, kde to k čertu můţe asi být!
146
Josh pracoval v knihkupectví uţ téměř dva měsíce, ale stále ještě
neměl ani tu nejmatnější představu, kde co najít. Nebyl tu ţádný
systém…, tedy systém v tom zřejmě byl, ale nikdo kromě Nicka a
Perry Flemingových, majitelů obchodu, do něj ještě nepronikl. Oba
majitelé našli jakoukoli knihu během minutky a nezáleţelo na tom,
jestli nahoře v obchodě nebo dole ve sklepě.
Mátová vlna spolu se zápachem pukavců během sekundy vyplnila
malý sklepní prostor. Josh se rozkašlal a začal slzet. Tohle přece není
moţné! Rychle zastrčil seznam knih do jedné kapsy u svých dţínů, a
do druhé mobil, a začal si přes stohy knih a krabic klestit cestu k
východu. Uţ v tom smradu nemohl vydrţet ani minutu, rukama si
přitom mnul oči, které ho neskutečně pálily. Chytil se zábradlí a
škrábal se téměř poslepu nahoru. Nutně uţ potřeboval závan
čerstvého vzduchu, protoţe hrozilo, ţe se pozvrací. Čím blíţe však
byl ke dveřím ze sklepa, tím byl zápach horší.
Vystrčil hlavu z poklopu ven a v ten okamţik si uvědomil, ţe uţ
nic nikdy nebude jako dřív.
146
KAPITOLA 2
Josh se díval otvorem ze sklepa a oči mu slzely z intenzivního
pachu síry a máty. Na první pohled bylo patrno, ţe obvykle prázdné
knihkupectví je přeplněné. Naproti Nicku Flemingovi, majiteli
obchodu, stáli čtyři muţi. Tři z nich vypadali ohromně velcí a
neohrabaní, poslední byl sice drobnější a malé postavy, ale vypadal o
to zlověstněji. Joshe hned napadlo, ţe jsou to lupiči, kteří přepadli
knihkupectví.
Jeho šéf Nick stál uprostřed obchodu a sám čelil všem čtyřem
nezvaným hostům. Normální, obyčejný člověk, průměrný svou
váhou i výškou, na kterém vlastně nebylo vůbec nic zvláštního,
kromě očí, které byly tak světlé, ţe vypadaly jako úplně bezbarvé.
Černé vlasy nosil ostříhané na jeţka a téměř vţdycky měl strniště,
jako kdyby se neholil pár dní. Chodil v jednoduchých černých
dţínách a sepraném černém tričku s reklamou na koncert, který se
konal před dvaceti pěti lety, a okopaných farmářkách. Na levém
zápěstí měl levné digitální hodinky a na pravém těţký členitý
stříbrný náramek, z obou stran obloţený dvěma chatrnými
barevnými náramky přátelství. Proti němu stál malý elegantní muţ v
šedivém obleku.
Josh si uvědomil, ţe ani jeden z nich nic neříká…, a přece se mezi
nimi něco dělo. Oba muţi stáli klidně s rukama u těla, předloktí
ohnutá a dlaně otočené nahoru. Nick stál uprostřed místnosti,
zatímco muţ v šedém obleku si vybral pozici blíţe ke dveřím a
obklopil se svými společníky v černých kabátech. Prsty obou muţů
se pohybovaly, jako by bláznivě běhaly po klávesnici. V Nickových
dlaních se tvořilo něco jako chomáč zeleného kouře, pak se to stočilo
do sloţitého ornamentu a sklouzlo na podlahu, kde se to kroutilo
jako had. Z rukou Nickova protivníka kapala nějaká hnusná do
ţlutava obarvená hmota, která vypadala odpudivě a špinavě.
K zápachu máty a síry v místnosti se přidal kouř. Josh cítil, ţe se
mu obrací ţaludek a rychle polkl, jindy by mu stačil jen slabý závan
pukavců, aby se mu dělalo zle.
Prostor mezi oběma muţi se plnil spirálami zeleného a ţlutého
kouře a tam, kde se střetly, tam to jiskřilo, syčelo a prskalo. Nickovy
prsty se pohnuly a v dlani se mu znovu objevila další zelená spirála
kouře velká asi jako pěst. Rychle do ní foukl a ona se roztočila a
146
vyletěla do vzduchu, kde se zamotávala a rozmotávala zhruba v
úrovni očí, na půl cesty mezi Nickem a muţem v šedém obleku.
Krátké tlusté prsty druhého muţe ve svém rytmu vytvořily vlastní
ţlutou kouli energie, kterou také vypustily do prostoru. Zelená
spirála se okamţitě omotala kolem ţluté koule a v momentě, kdy se
jí dotkla, došlo k jiskřivé reakci… Neviditelná exploze odhodila oba
muţe mezi regály. Popraskaly ţárovky, zářivky se roztříštily a na
zem se snesl déšť skleněných střípků. Dokonce i dvě výlohy se
rozletěly na kousky i malé skleněné tabulky popraskaly.
Nick se svalil na podlahu blízko vchodu do sklepa, přesněji téměř
přistál na hlavě Joshovi, který tam stál v šoku, neschopný pohybu s
očima plnýma hrůzy. Kdyţ se Nick vyškrábal na nohy, zatlačil Joshe
zpátky do sklepa. „Zůstaň dole, ať se děje cokoliv,“ zasyčel s
neidentifikovatelným akcentem. Narovnal se a otočil. Josh viděl, ţe
stočil svou dlaň nahoru a foukl do ní. Pak jako by něco prudce hodil
doprostřed místnosti.
Josh si mohl krk vykroutit, aby vysledoval, kam to směřoval, ale
zdálo se, ţe se nic neděje…, ale pak jako by někdo vysál všechen
vzduch z místnosti. Všechny knihy vylétaly z polic a nakupily se
uprostřed místnosti na velké neuspořádané hromadě. Zarámované
obrazy byly strţeny se zdí a s těţkým vlněným kobercem také
skončily na kupě.
Pak to všechno vybouchlo.
Dva z muţů v kabátech dostali plný zásah. Josh sledoval, jak
knihy, některé velmi těţké a tvrdé, jiné měkké a ostré, lítaly
vzduchem jako rozzlobení ptáci. Soucitně se otřásl při pomyšlení, ţe
jeden z muţů dostal tvrdý zásah velkým slovníkem do tváře.
Odhodilo mu to klobouk a sluneční brýle a odkrylo jeho mrtvolně
šedou tvář s očima z vyleštěných černých kamenů. Police s
milostnými romány skončila na jeho druhém společníkovi a
rozlomila mu brýle na dvě části. Josh objevil, ţe i ten druhý má oči,
které vypadají jako dva kameny.
A pak si uvědomil, vţdyť jsou to kameny!
Otočil se k Nickovi a uţ se chtěl vyptávat, kdyţ se na něj šéf
podíval a poručil: „Zůstaň dole! Přivedl si golemy.“ Nick se skrčil,
kdyţ na něj muţ v šedém obleku poslal tři ţluté ostré noţe, které
pronikly regály s knihami jako nic a zabodly se do dřevěné podlahy.
Všechno čeho se dotkly, však začalo okamţitě tlít a rozpadat se.
146
Papír zčernal, koţené vazby popraskaly a dřevěná podlaha a police
vysychaly, trouchnivěly a postupně se rozsypaly.
Nick potom hodil další neviditelný balon energie do rohu
místnosti. Josh pozoroval jeho pohyb, a kdyţ ta nepozorovatelná
energie letěla prostorem, zachytila záblesk slunečního svitu a na
chvíli ji Josh viděl jako letící smaragdovou kouli, která kdyţ uletěla
dosahu slunečních paprsků, znovu zmizela. Tentokrát byl efekt při
dopadu na zem daleko dramatičtější. Nic nebylo slyšet, ale zato se
celá budova otřásla v základech. Stoly se pod levnými broţovanými
knihami rozlétly na kousíčky a místnost se naplnila bizarními
konfetami z jednotlivých stránek. Dva muţi v kabátech – golemové
– byli vymrštěni na police, které se na ně i se zbylými knihami
sesunuly. Třetí z nich, ten největší, byl odhozen tak silně, ţe proletěl
dveřmi aţ na ulici.
A v tichu, které pak následovalo, zazněl rukavicemi tlumený
potlesk. „Koukám, ţe jsi tuto techniku zdokonalil, Nikolasi,“ řekl
muţ v šedém obleku se zvláštní intonací.
„Ano, Johne, trochu jsem trénoval,“ odpověděl Nick, který se
pomalu posouval ke dveřím do sklepa a ukazoval Joshovi, ať sleze
víc dolů. „Věděl jsem, ţe mě dříve či později najdeš.“
„Ano, to máš pravdu, hledáme tě uţ velmi dlouho, Nikolasi. Máš
něco, co patří nám a my to chceme zpátky.“
Tenký prouţek ţlutého kouře vrazil do stropu nad Nickem a
Joshem a kusy černé rozkládající se sádry se snášely dolů jako černé
vločky.
„Spálil jsem to,“ řekl Nick, „uţ je to dávno, co jsem ji zničil.“
Strčil Joshe dolů, pak přitáhl padací dveře a také sklouzl do sklepa.
„Na nic se neptej,“ varoval Joshe a jeho světlé oči zářily v šeru jako
dvě hvězdy. „Teď na to není čas.“ Chytil Joshe za rameno a tlačil ho
směrem k nejtmavějšímu zákoutí sklepa, tam se oběma rukama opřel
o pár polic, které se posunuly stranou a odhalily za nimi tajné
schody. Nick pobídl Joshe, aby pokračoval dál do tmavého tunelu.
„Rychle, teď rychle, ale potichu,“ varoval ho. Následoval Joshe a
knihovnu za sebou přitáhl právě ve chvíli, kdyţ se poklop do sklepa
proměnil v černou zapáchající tekutinu, která stékala dolů po
schodech s nezaměnitelným ostrým zápachem síry.
„Nahoru,“ Nickův hlas zněl povzbudivě. „Vede to do prázdného
obchodu vedle nás, ale nemáme moc času. Dee brzy přijde na to,
kam jsme zmizeli.“
146
Josh přikývl, věděl, ţe čistírna vedle byla celé léto prázdná. Měl
snad tisíc otázek, ale ţádná z moţných odpovědí, které se mu honily
hlavou, nebyla uspokojivá. Všechny totiţ obsahovaly to jediné
strašné slovo – magie. Právě byl svědkem toho, jak dva muţi po sobě
hází něco jako energetické koule a noţe. A viděl, jakou zkázu to
způsobilo.
Josh na vlastní oči viděl kouzla a čáry, ale kaţdý přece ví, ţe ta
neexistují.
146
KAPITOLA 3
Co je to za odporný puch? Sofie chtěla právě telefonovat, kdyţ se
zhluboka nadechla a úplně ztuhla, jelikoţ jí v nose začalo strašně
pálit. Cítila něco hrozně odporného. Odloţila telefon, nahnula se nad
otevřené nádoby s čaji a snaţila se zbavit toho nepříjemného
zápachu.
Pracovala v kavárně U kávového hrnečku od té doby, co přijeli s
bratrem na prázdniny do San Francisca. Byla to pohodová práce, nic
zvláštního. Většina zákazníků byli milí lidé, jenom občas přišel
nějaký neotesanec a výjimečně opravdový sprosťák. Pracovní doba
byla dobrá, plat také ušel a leccos se dalo dohnat na spropitném.
Hlavní výhodou ale byla skutečnost, ţe její bratr pracoval jen přes
ulici. V prosinci jim bylo patnáct a začali si šetřit na vlastní auto.
Spočítali si, ţe jim to zabere přinejmenším dva roky, kdyţ si však
nebudou kupovat ţádná CD ani DVD, hry, oblečení ani boty, které
byly Sofiinou opravdovou slabostí.
Obvykle byli v kavárně na směně ještě další dva lidé, ale jedna z
nich dnes odešla domů, protoţe jí nebylo dobře a Bernice, majitelka,
pospíchala po obědě nakupovat do velkoskladu čerstvé zásoby čajů a
kávy. Slíbila, ţe bude zpátky do hodiny, ale Sofie dobře věděla, ţe to
bude trvat minimálně dvakrát déle.
Během léta si Sofìe zvykla na vůně různých exotických čajů a
kávy, které prodávala. Dokázala rozeznat Earl Grey od Darjeelingu
nebo vyjmenovat rozdíly mezi kávou z Jávy a Keni. Měla ráda
kávovou vůni, i kdyţ její hořká chuť ji příliš nezaujala. Zato
milovala čaje. Za posledních pár týdnů tady vyzkoušela všechny,
převáţně ty bylinné a ovocné nebo s neobvyklými příchutěmi.
Ale co cítila teď, to bylo nadmíru nechutné.
Skoro jako pukavce.
Sofie si přivoněla k lístkům Assamu a ucítila jejich vůni, odtud
tedy ten zápach nevychází.
„Myslím, ţe by se měl pít, ne inhalovat.“
Sofie se otočila a viděla přicházet Perry Flemingovou. Byla to
vysoká, elegantní dáma, která vypadala na čtyřicet, ačkoliv jí
pravděpodobně bylo mnohem víc. Bylo bezesporu jasné, ţe musela
být za mlada velice krásná, ještě stále byla oslňující. Měla ty
nejjasnější a nejčistší zelené oči, jaké kdy Sofìe viděla, dokonce si
146
dlouhou dobu myslela, ţe Perry nosí kontaktní čočky. Perry mívala
černé havraní vlasy, ale teď uţ je měla protkané stříbrnými
pramínky. Většinou je nosila v dlouhém ohonu, který dosahoval aţ
pod pas. Měla perfektní úsměv, a kolem očí se jí značily malé
vrásky. Byla vţdycky o hodně lépe oblečená neţ její manţel, i dnes
měla na sobě hedvábné mátově zelené letní šaty bez rukávů, které
dokonale ladily s barvou jejích očí.
„Jen mi přišlo, ţe nějak divně páchne,“ řekla Sofie a přičichla si
znovu. „Ale teď uţ voní normálně,“ dodala „ale před chvílí smrděl
jako… jako zkaţená vajíčka.“
Podívala se na Perry, ale úplně ji vylekaly Její vytřeštěné oči, které
jako by viděly ducha. Perry zírala směrem přes ulici a právě v ten
moment popraskaly okenní tabulky a vysypaly se na chodník. Na
ulici se kroutily obláčky zeleného a ţlutého kouře a ve vzduchu
zaváněly pukavce. Sofie ucítila ještě další pach, silnější a ostrou vůni
máty.
Perryiny rty se pohnuly a zašeptala: „Ne, teď ne… ne tady.“
„Paní Flemingová … Perry?“
Perry se otočila k Sofii a v očích měla hrůzu. Její obvykle
bezchybná angličtina měla najednou zvláštní přízvuk. „Zůstaň tady,
ať se stane cokoliv, zůstaň tu a schovej se.“
Sofie uţ otevírala pusu, aby se zeptala, co to má všechno
znamenat, kdyţ dveřmi knihkupectví proletěl jeden z těch velkých
muţů z auta a přistál přímo na ulici. Uţ neměl klobouk ani brýle a
Sofie viděla jeho mrtvolnou kůţi a oči jako dvě černé kuličky. Muţ
se krčil uprostřed ulice jako malé dítě a pak zvedl ruku, aby si
chránil tvář před sluncem.
V Sofii by se krve nedořezal, protoţe kůţe na ruce toho muţe se
začala hýbat. Pomalu se jako by rozpouštěla a roztěkala do jeho
rukávu. Tál jako sněhulák na slunci s tím rozdílem, ţe tady zůstávala
blátivá stopa.
„Golem,“ zašeptala Perry. „Paneboţe, on vytvořil golema.“
Sofii vyschlo v krku a zdálo se jí, ţe se jí jazyk ani nevejde do úst.
Kdyţ se trochu vzpamatovala z toho, co viděla, zeptala se: „Gluma,
toho z Pána prstenů?“
Perry uţ byla na cestě ke dveřím a vysvětlovala: „Ne, golema,“
řekla uţ skoro nepřítomně, „muţe vytvořeného z hlíny.“
To Sofii moc nepomohlo, ale s hrůzou a zmateně sledovala, jak se
to stvoření – gólem – šourá z dosahu slunečních paprsků pod
146
markýzu před obchodem. Jako obrovský slimák za sebou nechával
slizkou blátivou stopu, která na prudkém odpoledním slunci
okamţitě usychala. Ještě předtím, neţ zalezl zpátky do knihkupectví,
si Sofie všimla, ţe jeho tvář ztratila tvar a kůţe popraskala.
Připomínala spíš vysušenou zem v buši.
Perry vyběhla na ulici a po cestě si rozpustila vlasy, ale místo toho,
aby jí splývaly po zádech, vlály za ní jakoby v jemném vlahém
vánku. Ale vítr toho dne vůbec nefoukal.
Sofie se na chvíli zarazila, ale pak sebrala koště a vyřítila se za
Perry přes ulici. Byl tam přece její bratr.
Knihkupectví bylo převrácené naruby.
Kdysi uklizené, uspořádané police a stoly byly převrácené a
rozházené po celé místnosti. Knihovny byly rozbité, police
přepůlené, bohatě zdobené mapy a tisky se válely zničené po zemi.
Ve vzduchu visel pach rozkladu a trouchniviny, papír a dřevo
vyschly a rozpadaly se, dokonce ani strop nebyl ušetřen, omítka
opadávala po kusech a odhalovala dřevěné trámy a dráty
elektrického vedení se volně pohupovaly.
Malý muţ v šedém obleku stál uprostřed místnosti a s odporem si
čistil prach z rukávu kabátu, zatímco jeho dva golemové
prozkoumávali sklep. Třetí gólem, poničený a popraskaný od
sluníčka se neohrabaně opíral o pobořenou knihovnu. Kousky
šedého zaschlého bláta pomalu odpadávaly z toho, co ještě zbylo z
jeho rukou.
Muţ v šedém obleku se otočil, kdyţ Perry a Sofie vtrhly do
knihkupectví. Zdvořile se uklonil a řekl: „Á, madam Perenela. Uţ
jsem se divil, kde jste.“
„Kde je Nikolas?“ chtěla vědět Perry. Vyslovila jméno Nikolas s
jasným francouzským přízvukem. Perryiny vlasy se přitom najeţily,
jako by nahromadily veškerou statickou elektřinu, a bílo modře
jiskřily.
„Dole ve sklepě, předpokládám. Mí sluhové ho tam hledají,“
odvětil muţ v šedém obleku.
Sofie chytla koště oběma rukama, proklouzla za zády Perry a
plíţila se podél zdi na druhou stranu místnosti. Kde je Josh? Neměla
nejmenší tušení, co se tu děje, a bylo jí to jedno. Musela prostě najít
bratra.
146
„Vypadáte ohromně jako vţdy,“ řekl muţ v šedém obleku a přitom
nespustil z Perry oči. „Nezestárla jste ani o den.“ Znovu ji sloţil
poklonu, staromódní vznešený pohyb, který mu očividně nedělal
sebemenší problémy. „Vţdycky jsem vás rád viděl,“ dodal.
„Přála bych si říci to samé o vás, Dee,“ odpověděla Perry a udělala
pár dalších kroků ode dveří. Prolétla očima celou místnost a řekla:
„Poznávám váš odporný zápach.“
Dee zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Dávám přednost výrazu
vůně síry. Je tak…,“ zarazil se, „tak dramatická.“ Pak rychle otevřel
oči a jeho úsměv se vytratil. „Přišel jsem si pro knihu, Perenelo. A
neříkej mi, ţe jste ji zničili,“ hned dodal. „Tvé neobyčejně dobré
zdraví a zjev je víc neţ dostatečným důkazem toho, ţe to není
pravda.“
Jakou knihu, divila se Sofie, obchod byl přece plný knih.
„Jsme stráţci knihy,“ řekla Perry a něco v jejím hlase přinutilo
Sofii, aby se na ní podívala. Zastavila se a zírala s vytřeštěnýma
očima a otevřenou pusou, protoţe Perry byla obklopena stříbrnou
mlhou, kterou vytvářela její pokoţka jako pavučinové vlákno. Místy
bledá a svítící hmota postupně ztuhla a zhoustla a nakupila se okolo
jejích rukou, takţe to vypadalo jako rytířské rukavice. „Nikdy ji
nedostanete,“ zvedla hlas Perry.
„Ale ano, moje milá,“ řekl klidně Dee. „Během let jsme našli
všechny ostatní poklady, jen kniha ještě zbývá. Teď si to ulehči a
řekni mi, kde je…“
„Nikdy!“
„Věděl jsem, ţe mi to neřekneš,“ poznamenal Dee a pak se jeden z
těch velkých golemů na Perry vrhl. „Lidé jsou tak předvídatelní,“
dodal spíš pro sebe Dee.
Nick a Josh se snaţili otevřít dveře čistírny, kdyţ viděli Perry a
Sofii, jak uhánějí přes ulici ke knihkupectví. „Rychle, otevři ty
dveře,“ zachrčel Nick a sahal pod triko, kde mu na krku visela
jednoduchá látková taštička. Vytáhl z ní malou knihu s měděnou
vazbou.
Mezitím Josh konečně praštil do zástrčky, která se přece jen
ulomila a oba se dostali ven na ulici. Nick ještě po cestě hledal
rychle něco v kníţce a Josh si všiml zdobného písma a
geometrických vzorů na tlustých zaţloutlých stránkách.
146
Dostali se do knihkupectví přesně včas, aby viděli explodovat
golema, který se dotkl Perry. Velká rána.
Hrubý prášek zaplnil místnost a těţký černý kabát spadl na
podlahu. Zbyl po něm jen malý vzdušný vír, který na chvíli roztočil
prach u země, a pak zmizel.
Příchod Nicka a Joshe na okamţik odvedl Perryinu pozornost, a
ten krátký moment stačil, aby si Dee zakryl levou rukou oči a hodil
na zem malou skleněnou kouli.
Bylo to, jako by v místnosti vybouchlo slunce.
Záblesk byl neskutečně ostrý a oslepující, zaplnil knihkupectví a se
světlem přišel i zápach pálících se vlasů a spáleného masa,
doutnajícího listí, ohořelého kovu smíchaný s ostrými výpary
benzínu.
Josh spatřil sestru právě v okamţiku, kdyţ Dee házel kouli na zem.
Výhled mu částečně zakrýval Nick a jeho ţena, ti byli světlem
strţeni k podlaze. Najednou všechno vypadalo jako sloţené z
černobílých nehybných obrazů… Viděl, ţe Nick upustil knihu s
kovovým zdobením…, viděl, jak dvě černé šmouhy obklopily Perry
a slyšel ji jen lehce vykřiknout…, viděl, jak Dee zvedl knihu,
zatímco Nick slepě šmátral po podlaze.
„Tak vidíš, prohrál jsi, Nikolasi,“ zasyčel triumfálně Dee, „prohrál
jsi, jako vţdy. Teď si beru s sebou dvě tobě nejcennější věci, tvou
milovanou ţenu a tvou knihu.“
Josh vyskočil a ještě dřív, neţ si to uvědomil, přistál na Johnu Dee,
kterého tím přinejmenším překvapil. Ačkoliv bylo Joshovi teprve
patnáct, byl docela vysoký a dobře stavěný. Byl dokonce dost velký i
na zadáka, přestoţe byl v týmu nejmladší. Povalil Johna Dee na zem
a Johnovi vypadla kniha z ruky. Josh ucítil kovovou vazbu pod
svými prsty a chňapl po ní. Naneštěstí se Dee rychle vzpamatoval,
zvedl Joshe do vzduchu a odhodil ho do rohu. Josh přistál na
hromadě knih, která sice zmírnila jeho pád, z nárazu se mu však
udělaly mţitky před očima.
Šedý obrys Johna Dee se objevil nad Joshem a ruka sáhla po knize.
„Myslím, ţe tohle je moje.“
Josh ji stiskl silněji, ale Dee mu ji jednoduše vykroutil z ruky.
„Necháš mého bratra na pokoji.“ Sofie práskala Johna Dee přes
záda koštětem, co slovo, to rána.
Dee se na ni skoro ani nepodíval, v jedné ruce drţel knihu a druhou
chytil koště, zamumlal pár slov a koště se v Sofiiných rukou
146
rozpadlo na malé třísky. „Máš štěstí, ţe mám dneska dobrou náladu,“
sykl, „jinak bych z tebe nadělal to samé.“ Pak Dee a jeho zbývající
golemové, co mezi sebou vlekli Perry, práskli za sebou dveřmi a
zmizeli. Následovalo dlouhé ticho, ve kterém se po chvíli zřítila k
zemi i poslední police s knihami.
146
KAPITOLA 4
„Předpokládám, ţe zavolat policii nemá moc smysl.“ Sofie se
opírala o vratkou, nahnutou knihovnu a snaţila se překonat šok z
toho, čeho byla svědkem. Byla sama překvapená, jak její hlas zní
klidně a rozumně. „Měli bychom jim oznámit, ţe unesli Perry…“
„Perry je v bezpečí… alespoň zatím,“ řekl Nick, který seděl na
jedné z niţších příček ţebříku. Hlavu měl poloţenou v dlaních a
zhluboka dýchal, občas zakašlal a snaţil se vyčistit si plíce od prachu
a zápachu. „Ale máš pravdu, na policii nemůţeme,“ usmál se chabě.
„Nevím, co bychom jim řekli, aby tomu rozuměli.“
„Mám pocit, ţe my tomu taky moc nerozumíme,“ řekl Josh, který
seděl na jediné zbylé, nezničené ţidli. I kdyţ neměl nic zlomeného,
byl pomlácený a věděl, ţe během příštích pár dní bude na dálku zářit
všemi moţnými barvami. Naposled se tak cítil, kdyţ se přes něj
dostali tři soupeři na fotbalovém hřišti. Vlastně teď se cítil hůř,
protoţe tenkrát alespoň věděl, co se děje.
„Myslím, ţe tu došlo k úniku plynu,“ opatrně navrhoval Nick, „a
co jsme tu všichni viděli, nebylo nic jiného neţ skupinová
halucinace.“ Zastavil se a čekal, co řeknou dvojčata.
Josh a Sofie, oba ještě otřeseni, zvedli hlavy a nevěřícně se na něj
podívali. „Tak to je dost slabý,“ nakonec utrousil Josh.
„To teda jo,“ souhlasila Sofie.
Nick pokrčil rameny a pokračoval: „Vlastně jsem si myslel, ţe je to
docela věrohodné vysvětlení. Vysvětlilo by to ten zápach, výbuch v
obchodě a … a všechny ty divné věci, co si myslíte, ţe jste moţná
viděli.“
Sofie si uţ dávno uvědomila, ţe dospělým vymýšlení výmluv
opravdu nejde. „My jsme to ale všechno na vlastní oči viděli,“
ohradila se. „Golemy jsme si nevymysleli!“
„Coţe jsme si nevymysleli?“ zeptal se Josh.
„Ti velcí chlápci byli golemové, jsou vyrobeni z hlíny,“ vysvětlila
mu Sofie. „Perry mi to řekla.“
„Aha, tak Perry,“ zamumlal Nick. Prohlédl si zdevastovaný obchod
a zakroutil hlavou. Netrvalo ani čtyři minuty a knihkupectví je úplně
zničeno. „Divím se, ţe přivedl golemy, jsou většinou nespolehliví v
teplejších krajích. Ale svůj účel splnili. Získal to, proč přišel.“
146
„Knihu?“ zajímalo Sofii. Zahlédla ji u Joshe, neţ mu ji Dee zase
vyrval. Stála v obchodě plném knih, a její otec vlastnil obrovskou
knihovnu velice starých tisků, nikdy však předtím neviděla ţádnou
podobnou. Byla vázaná jakoby v nějakém matném kovu.
Nick přikývl. „Uţ ji hledá dlouho,“ řekl tiše a jeho oči jako by se
ztrácely v dáli. „Velmi dlouho.“
Josh se pomalu zvedl na nohy, ale strašně ho bolela záda. Podal
Nickovi dvě zaţloutlé pomačkané stránky. „No, alespoň ji nedostal
celou. Kdyţ mi ji vytrhl z ruky, asi jsem ji drţel za ty dvě stránky.“
Nick hmátl po těch dvou stránkách s neskrývanou nadějí. Padl na
kolena, odsunul zbytky knih a polic, aby si udělal místo. Tam
opatrně poloţil obě stránky, jednu vedle druhé. Jeho dlouhé prsty se
chvěly, kdyţ stránky uhlazoval. Dvojčata k němu přiklekla, kaţdé z
jedné strany, upřeně se dívala a snaţila se pochopit, co vidí. „A
mimochodem, určitě si nevymýšlíme ani tohle,“ zašeptala Sofie a
ukazováčkem poklepala na stránky.
Tlusté zaţloutlé stránky byly zhruba deset centimetrů široké a
patnáct dlouhé a vypadaly jako z lisované kůry. Na povrchu se jasně
a zřetelně rýsovaly úponky listů a obě stránky byly pokryty
nepravidelným hranatým písmem. První písmeno nahoře v levém
rohu kaţdé stránky bylo nádherně vykresleno zlatou a červenou
barvou a zbytek textu byl napsán černým inkoustem s mírným
nádechem červené.
A slova se pohybovala.
Dvojčata sledovala, jak se písmena na stránkách mění jako malincí
broučci. Tvarovala se a přeskupovala, aţ po chvíli začala připomínat
čitelný a rozpoznatelný jazyk, něco jako latinu nebo středověkou
angličtinu, ale za okamţik se zase rozplynula a srovnala do
starověkých symbolů připomínající egyptské hieroglyfy nebo keltské
znaky.
Nick si povzdechl: „Ne, to se vám opravdu nezdá.“ Sáhl si pod
triko pro triedr, uvázaný na tenkém černém provázku. Pouţil skla
jako lupu a začal číst pohybující se a tvarující se slova. „Ha!“
„Dobré zprávy?“ zeptal se Josh.
„Výborné zprávy. Chybí mu závěrečná část rituálu.“ Nick zmáčkl
Joshovo pohmoţděné rameno tak pevně, aţ ho to zabolelo. „Jestli
chceš něco vědět, tak kdybys chtěl vybrat dvě nejdůleţitější stránky,
aby kniha ztratila smysl, nemohl bys vybrat lépe.“ Nick se ale rychle
146
přestal smát. „Ale aţ to Dee zjistí, vrátí se a já ručím za to, ţe
tentokrát nepřijde jenom s golemy.“
„Kdo byl ten muţ v šedém obleku?“ chtěla vědět Sofie. „Perry mu
také říkala Dee.“
Nick sloţil stránky a vstal. Sofie k němu vzhlédla, ale jak se na něj
podívala, uvědomila si, ţe najednou vypadá staře a unaveně,
neuvěřitelně unaveně.
„To byl John Dee, jeden z nejmocnějších a nejnebezpečnějších lidí
na světě.“
„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ oponoval Josh.
„Uţ jenom zůstat neznámý v této moderní době je samo o sobě
opravdovou mocí. Dee je alchymista, kouzelník, čaroděj a
woodoošaman, a to není to samé.“
„Kouzla a čáry?“ tázavě odfrkla Sofie.
„Myslel jsem, ţe nic takového neexistuje,“ dodal sarkasticky Josh,
a pak si najednou připadal hloupě. Vţdyť před chvílí viděl na vlastní
oči, jak po sobě dva muţi hází energetické koule.
„Právě jste viděli bytosti vzniklé pomocí kouzel. Golemové jsou
bytosti z bláta a hlíny, přivedené k ţivotu jednoduchým kouzlem.
Vsadím se, ţe v tomto století je méně neţ tucet lidí, který pouze
golema spatřil, a to pomíjím skutečnost, ţe nikdo setkání nepřeţil.“
„A tyhle stvořil Dee?“ zeptala se Sofie.
„Stvořit golema je, jak jsem jiţ řekl, jednoduché kouzlo a je tak
staré jako lidská rasa. Rozpohybování těţší hmoty a její ovládání je
uţ mnohem sloţitější,“ vzdychl Nick. „ale ne zřejmě pro doktora
Dee.“
„Co je to za člověka?“ trvala na odpovědi Sofie.
„Dr. Dee byl dvorním kouzelníkem královny Alţběty I. v Anglii.“
Sofie se nevěřícně zasmála, ne úplně přesvědčená, jestli dobře
slyší. „Ale to bylo před mnoha stoletími, a tomu muţi nemůţe být
víc neţ padesát.“
Nick se chvíli šoural po obchodě, přemístil různé knihy, aţ našel
tu, co hledal Anglie v dobách královny Alžběty. Otevřel ji na straně,
kde byla zobrazena královna Alţběta I. a na druhé straně muţ s
ostrými rysy a trojúhelníkovým plnovousem. Měl jiné šaty, ale
nebylo pochyb, ţe je to tentýţ muţ, kterého dnes potkali v
knihkupectví.
Sofie si vzala knihu od Nicka: „Píšou tu, ţe se narodil v roce
1527,“ řekla zaraţeně, „to by znamenalo, ţe je mu skoro pět set let.“
146
Josh se postavil vedle své sestry a upřeně se díval na obrázek, pak
zvedl hlavu a prohlédl si tu spoušť v místnosti. Kdyţ se zhluboka
nadechl, stále cítil tu zvláštní vůni… kouzel. To bylo ono, co celou
dobu cítil, ne mátu nebo pukavce, ale vůni kouzel. „Dee vás zná,“
řekl Josh pomalu, „a zná vás velmi dobře, ţe ano?“ dodal. Nick
pomalu procházel obchodem sem a tam, tu zvedl nějakou knihu, aby
ji zase upustil zpátky na zem. „No ano, zná mě,“ řekl „a zná i Perry.
Známe se uţ dlouho… velmi dlouho.“ Opět se zadíval na dvojčata a
jeho téměř bezbarvé oči vypadaly potemněle a ustaraně. „Teď jste do
toho bohuţel zapletení, takţe období lţí a zakrývacích manévrů
přeskočíme. Jestli máte přeţít, musíte znát pravdu.“
Dvojčata se na sebe zděšeně podívala, obě si uvědomila spojení:
„Jestli máte přeţít…“
„Moje skutečné jméno je Nikolas Flamel a narodil jsem se ve
Francii v roce 1330. Perry se jmenuje Perenela a ve skutečnosti je o
deset let starší neţ já. Ale nikdy jí to do očí neříkejte,“ rychle dodal.
Josh uţ zase cítil, jak mu ţaludek burácí a uţ chtěl říct, ţe je to
všechno nesmysl. Chtěl se smát a rozčilovalo ho, ţe jim Nick
vypráví takovou hloupou historku, ale pak si uvědomil, ţe ho bolí
celé tělo, ţe letěl přes celou místnost, aniţ se ho někdo dotkl.
Vzpomněl si na golema, který se dotkl Perry – Perenely – a jak se při
tom doteku proměnil v prach.
„Co… co jste zač?“ Sofie se zeptala dřív, neţ to mohl Josh
zformulovat. „Co jste zač, vy a Perenela?“
Nick se usmál, ale jeho tvář zůstala naprosto chladná a váţná, a na
okamţik se podobal Johnu Dee. „My jsme stráţci,“ řekl jednoduše.
„Jednou, je to uţ velmi dávno, jsme byli obyčejní lidé, ale pak jsem
koupil jednu knihu, Knihu mága Abraháma, která se zkráceně
nazývá Kodex. V té době se všechno změnilo. Perenela se změnila, i
já jsem se změnil a stal jsem se stráţcem a alchymistou.
Postupně se ze mě stal nejmocnější alchymista všech dob. Uznávali
mě nejrůznější králové a vládcové a dokonce i papeţ. Objevil jsem
tajemství kamene mudrců, které jsem našel v knize starodávných
kouzel. Naučil jsem se, jak proměnit běţné kovy ve zlato nebo
obyčejné kameny ve vzácné drahokamy. Ale dokázal jsem toho víc,
daleko víc. Našel jsem v Kodexu recept na lektvar, který odeţene
všechny nemoci a dokonce i smrt. Moje ţena a já jsme se tak stali
prakticky nesmrtelnými.“
146
Zvedl vytrţené stránky Kodexu a řekl: „A tohle zbylo z Kodexu.
Dee a ostatní jeho druhu po něm pátrali po staletí. A teď ho mají, a
Perenelu také,“ dodal hořce.
„Ale říkal jste, ţe ta kniha je k ničemu bez těchto stran,“ připomněl
Josh rychle.
„To je pravda. V knize je dost tajemství, aby to Johna Dee zabavilo
na stovky let, ale tyto stránky jsou nejdůleţitější,“ souhlasil Nick.
„Dee si však pro ně přijde.“
„To není všechno, ţe? Mám pocit, ţe je v tom něco víc,“ řekla
Sofie. Věděla, ţe jim ještě něco tají, dospělí to tak vţdycky dělají.
Rodičům trvalo celé měsíce, neţ jim řekli, ţe léto stráví v San
Franciscu.
Nick se na Sofii podíval poněkud stroze a znovu jí připomněl
pohled, který ji předtím věnoval Dee. V tom pohledu bylo něco
studeného a nelidského. „Ano… je tu ještě něco,“ neochotně přiznal
Nick. „Bez Kodexu budeme já a Perenela stárnout. Lektvar
nesmrtelnosti se musí vařit kaţdý měsíc čerstvý, takţe za dvacet osm
dní měsíčního cyklu zestárneme a zemřeme. A jestli se tak stane, tak
zlo, proti kterému jsme tak dlouho bojovali, zvítězí. Starobylé bytosti
opět ovládnou Zemi.“
„Starobylé bytosti?“ zaujalo Joshe, jeho hlas zněl nalomeně a
podstatně výš neţ obvykle. Namáhavě polkl, aby měl alespoň pocit,
ţe se jeho srdce vrátilo zpátky, tam kam patří. Den, který začal jako
kaţdý jiný, normální čtvrtek se změnil v něco divného a děsivého.
Josh ve svém ţivotě hrál spoustu her a četl mnohé knihy, a v nich
„starobylé bytosti“ vţdycky znamenaly něco starodávného a
nebezpečného. „Starobylý znamená starodávný?“ ujistil se raději.
„Ano, velmi starý a letitý,“ potvrdil Nick.
„Tím myslíte, ţe je více takových, jako je Dee a jako jste vy?“
zeptal se Josh a zkřivil obličej, kdyţ ho sestra kopla do holeně.
Flamel se otočil, aby se podíval Joshovi do tváře a jeho oči se
rozzlobeně zaleskly. „Přesně tak, jsou tu další jako Dee a také další
jako já, ale Dee a já nejsme na stejné straně a nikdy jsme nebyli,“
dodal hořce. „Vybrali jsme si absolutně odlišné cesty, a ta jeho vede
velmi temnými stezkami do záhuby. Je také nesmrtelný, i kdyţ
nevím přesně, jak k tomu přišel. Ale oba jsme původem lidé.“ Otočil
se k pokladně, která leţela zpola otevřená na podlaze a začal z ní
vytahovat peníze, potom pokračoval: „Ale ti, kterým Dee slouţí,
146
nejsou a nikdy nebyli lidského rodu.“ Zastrčil peníze do kapsy a
sebral ze země odřené koţené sako. „Musíme odtud zmizet.“
„Kam půjdete a co budete dělat?“ zeptala se Sofie.
„A co bude s námi?“ dokončil myšlenku Josh, stejně tak jako to
často dělala ona.
„Nejdřív vás musím dostat do bezpečí dřív, neţ si Dee uvědomí, ţe
mu něco chybí a pak se vydám hledat Perenelu.“
Dvojčata se na sebe podívala. „Proč nás musíte uklidit do
bezpečí?“ zeptala se Sofie.
„My přece nic nevíme,“ poznamenal Josh.
„Aţ Dee zjistí, ţe Kodex není kompletní, vrátí se pro chybějící
stránky a můţu vám zaručit, ţe nenechá ţádné ţijící svědky.“
Josh se začal smát, ale smích jako by mu umíral v krku, kdyţ si
uvědomil, ţe se jeho sestra ani neusmála. „Vy říkáte…,“ najednou
měl sucho v puse, „vy tvrdíte, ţe by nás zabil?“
Nikolas Flamel naklonil hlavu na stranu a zvaţoval odpověď.
„Ne,“ řekl nakonec, „nezabil.“ Josh si s úlevou oddychl.
„Můţete mi věřit,“ pokračoval Nick, „ţe Dee vám můţe způsobit
horší věci, neţ je smrt, mnohem horší.“
146
KAPITOLA 5
Dvojčata stála na ulici u knihkupectví, sklo z rozbitých oken a
výloh křupalo pod jejich nohama a pozorovala, jak Nick vytahuje
klíče. „Ale my přece nemůţeme jen tak odejít,“ řekla rozhodně
Sofie.
Josh přikývl. „Nikam nepůjdeme.“
Nick Fleming – nebo vlastně Flamel, jak uţ o něm začínali
přemýšlet – otočil klíčem v zámku a ještě se zkusil opřít o dveře
obchodu, jestli to vůbec má cenu. Slyšeli, ţe uvnitř stále padají další
knihy na podlahu. „Měl jsem to tu rád,“ zamumlal Nick.
„Připomínalo mi to mou úplně první práci.“ Otočil se k dvojčatům a
řekl: „Nemáte na vybranou. Jestli chcete přeţít zbytek dne, musíte
zmizet, a hned.“ Pak se otočil, oblékl si odřenou bundu a pospíchal
přes ulici ke kavárně. Josh a Sofie si vyměnili vystrašené pohledy a
zamířil za ním.
„Ty, máš odtud klíče, ţe?“ zeptal se Nick.
Sofie přikývla a vytáhla dva klíče s klíčenkou, na které byl
zobrazen most Golden Gate. „Podívejte, kdyţ se Bernice vrátí a
zjistí, ţe je kavárna zavřená, pravděpodobně zavolá policii nebo tak
něco.“
„To je moţné,“ kývl Nick. „Necháme tu vzkaz,“ navrhl „něco
krátkého – ţe jste museli náhle a naléhavě odjet, něco v tom smyslu,
ţe nastala krizová situace nebo něco podobného. Napiš, ţe jsem jel s
vámi. Načmárej to, aby to vypadalo, ţe jsme museli odjet narychlo.
Vaši rodiče jsou stále na vykopávkách v Utahu, ţe?“ Rodiče dvojčat
jsou archeologové a v poslední době pracují pro univerzitu v San
Franciscu.
Sofie kývla. „A ještě tam budou minimálně půl roku.“
„Bydlíme teď u tety Agnes v Pacific Heights,“ dodal Josh.
„Tetička – průšvih!“
„Nemůţeme se jen tak sebrat a zmizet, bude nás čekat k večeři,“
upozornila Sofie. „Kdyţ se zpozdíme jen o pět minut, zachvátí ji
panika. Minulý týden, jak se rozbila tramvaj, a my jsme přijeli o
hodinu později, uţ stačila zavolat rodičům.“ Tetičce Agnes bylo 84
let a přes její věčné panikaření, kterým je dohání k šílenství, ji mají
moc rádi.
146
„Pak budete muset vymyslet také nějakou výmluvu pro ni,“ uzavřel
úvahy Nick, právě kdyţ vcházeli do kavárny.
Josh se zarazil, neţ vstoupil do chladného, sladce vonícího šera
malé kavárny. Stál na chodníku, batoh přes rameno a rozhlíţel se.
Pokud byste si právě nevšimli třpytícího se, rozbitého skla, které
bylo rozsypané všude před knihkupectvím, všechno vypadalo úplně
normálně jako kaţdé jiné odpoledne. Ulice byla klidná a tichá,
vzduch těţký s jemným závanem blízkého moře. Na druhé straně
zátoky, za přístavní hrází zahoukala loď a hluboký zvuk se pomalu
ztrácel v dálce. Všechno víceméně vypadalo, ţe se tu před půl
hodinou vůbec nic nestalo. A přece – něco se změnilo.
Nic uţ nikdy nebude takové jako dřív. V posledních třiceti
minutách se Joshův pečlivě srovnaný svět neodvolatelně obrátil
naruby. Byl obyčejným studentem druhého ročníku, ne příliš
výjimečným, ale vůbec ne hloupým. Hrál americký fotbal, zpíval –
špatně – v kamarádově skupině, měl pár dívek, které se mu líbily, ale
ještě ţádnou opravdovou přítelkyni. Příleţitostně hrával počítačové
hry, ze kterých měl nejraději Quakea, Doom a Unreal Tournament.
Miloval Simpsonovi a uměl zpaměti hlášky skoro ze všech epizod.
Měl také rád Shreka, i kdyţ by to nikdy nepřiznal. Také si myslel, ţe
poslední Batman je docela v pohodě a X-men jsou výborní. Josh byl
prostě normální kluk.
Ale takoví puberťáci se přece neobjeví uprostřed souboje dvou
neobyčejně starých čarodějů.
Kouzla neexistují, jsou to jenom filmové speciální efekty. Triky
jsou pro show s králíky a holubicemi, někdy s tygry a někdy také
David Copperfield rozřeţe někoho na půl nebo levituje na veřejnosti,
ale nic takového jako čáry v současném světě neexistuje.
Ale jak si tedy vysvětlí, co se právě v knihkupectví stalo? Viděl,
jak se police mění v zetlelé dřevo, knihy se rozpouštějí na kaši, cítil
zápach zkaţených vajec, kdyţ Dee vyslovil formuli a příjemnější
vůni máty, kdyţ Nick Flamel vyslovil svou.
Josh se roztřásl na jasném odpoledním slunci a zalezl do kavárny.
Otevřel batoh a nahmatal letitý laptop. Potřeboval pouţít připojení v
kavárně, protoţe se chtěl podívat, co se dá najít o doktorovi Johnu
Dee, Perenele a zvláště o Nikolasovi Flamelovi.
Sofie zatím načmárala vzkaz na zadní stranu ubrousku a okusovala
konec tuţky, kdyţ si ho po sobě pozorně četla.
146
Paní Flemingová na tom není dobře. V knihkupectví unikal plyn.
Jeli jsme do nemocnice. Pan Fleming je s námi. Všechno ostatní je v
pořádku. Zavoláme později.
Aţ Bernice dorazí a zjistí, ţe je kavárna zavřená v odpolední
špičce, určitě nebude nadšená. Sofie tušila, ţe moţná přijde i o práci.
Povzdechla si a pak podepsala vzkaz kudrlinkou, kterou aţ roztrhla
ubrousek. Papír přilepila na kasu.
Nikolas se jí díval přes rameno a četl její sdělení: „To je dobré,
velice dobré, a vysvětluje to, proč je knihkupectví také zavřené.“
Podíval se letmo na Joshe, který bláznivě ťukal něco na klávesnici.
„Musíme jít!“
„Jen kontroluju mail,“ zahuhlal Josh, odpojil přístroj ze zásuvky a
zavřel ho.
„Teď kontroluješ mail?“ zeptala se nevěřícně Sofie.
„Ţivot jde dál. E-maily se kvůli nikomu nezastaví.“ Pokusil se
zavtipkovat, ale nepodařilo se mu to.
Sofie sáhla po své tašce a dţínové bundě a naposledy se rozhlédla
po kavárně. Najednou měla pocit, ţe ji neuvidí pěkně dlouho, ale to
je přece směšné, pomyslela si. Zhasla světla a vedla bratra a Nicka
ke dveřím, kde zapnula alarm.
Pak zatáhla za dveře a ty se zavřely. Zamkla a klíče hodila do
schránky na dopisy. „A co teď?“ zeptala se.
„Nyní potřebujeme nějakou pomoc a úkryt, kde se schováme, neţ
přijdu na to, co uděláme s vámi.“ Flamel se usmál. „My jsme byli
vţdycky dobří ve skrývání, Perry a já se schováváme uţ přes půl
tisíciletí.“
„A co Perry?“ chtěla vědět Sofie. „Dee jí… neublíţí, ţe ne?“
Docela se s tou vysokou, šarmantní ţenou během posledních pár
týdnů spřátelily, Sofie ji měla ráda a nechtěla, aby se jí něco stalo.
Flamel zavrtěl hlavou. „Dee jí neublíţí. Perry je mocnější neţ on.
Nikdy jsem plně nestudoval umění čar a kouzel, ale Perry ano.
Jediné, co teď Dee můţe udělat, je zabránit jí v pouţívání její síly.
Ale v příštích dnech začne stárnout a síly jí budou ubývat.
Předpokládám, ţe za týden, moţná za dva, bude Dee schopen pouţít
svou sílu proti ní. Ale i pak bude opatrný. Určitě ji bude velice dobře
střeţit, a místo bude navíc chráněno mnoha obrannými kouzly a
amulety.“
Flamel viděl, ţe se Sofie tváří zmateně. „Kouzelnické překáţky,“
vysvětloval, „ruší pouţívání jiných kouzel nebo zamezí vstupu
146
neohlášených návštěv. John Dee není zrovna dvakrát statečný a útočí
pouze, je-li přesvědčen o svém vítězství. Ale nejdřív určitě zkusí
zjistit hloubku jejích rozsáhlých a výjimečných znalostí. Jeho touha
po poznání byla vţdycky jeho největší sílou… a také slabostí.“ Prsty
mimoděk poklepával na kapsy, jako by něco hledal. „Moje Perry se
dokáţe o sebe postarat. Jednou mi připomeňte, abych vám vyprávěl,
jak se postavila dvěma řeckým upírům.“
Sofie přikývla, ačkoliv nevěděla, co tím vlastně chtěl říci.
Po cestě Nick našel, co hledal, a nasadil si malé kulaté sluneční
brýle. Ruce zastrčil do kapes koţené bundy a začal si pískat, jako by
neměl vůbec ţádné starosti. Podíval se na ně přes rameno a řekl:
„No, tak jdeme, ne?“
Dvojčata si vyměnila nepřítomné pohledy a pospíchala za ním.
„Prověřil jsem ho na internetu,“ sdělil tiše Josh a rychle mrknul na
Sofii.
„Tak to jsi tam dělal, myslela jsem si, ţe maily nebudou tak
důleţité,“ zašeptala Sofie.
„Všechno, co řekl, sedí, je ve Wikipedii a Google našel zhruba
dvacet tisíc odkazů na jeho jméno, a více neţ deset tisíc na Johna
Dee. Dokonce i Perenela tam je a Kodex a všechno. Našel jsem
dokonce, ţe kdyţ umřel, jeho hrob prohledali lovci pokladů, a ti ho
našli prázdný – ţádné tělo ani poklad. Podle všeho stále vlastní dům
v Paříţi.“
„Ale stoprocentně nevypadá ani trochu jako nesmrtelný
kouzelník,“ zašeptala Sofie.
„Stěţí si pamatuju, jestli vůbec vím, jak kouzelník vypadá,“ tiše
namítl Josh. „Jediný, kterého znám, je David Copperfield.“
„Ale já nejsem kouzelník,“ řekl Flamel, aniţ se na ně podíval.
„Jsem alchymista, muţ vědy, i kdyţ ne v takovém pojetí v jakém ji
znáte vy.“
Sofie přidala, aby Nicka dohonila. Natáhla se po jeho ruce, aby ho
zpomalila, ale elektrický náboj jí projel do konečků prstů. „Aau!“
ucukla a prsty se jí zachvěly. „Co to má znamenat?“
„Omlouvám se,“ vysvětloval Nick. „To je nepříjemný důsledek po
tom…, řekněme po tom, co byste nazvali magie. Moje aura –
elektrické pole, které obklopuje celé tělo – je stále nabitá. Jenom
jednoduše reaguje, kdyţ se dotkne tvé aury.“ Usmál se zeširoka, aţ
ukázal svůj dokonale pravidelný chrup. „Také to ovšem znamená, ţe
i ty musíš mít dost silnou auru.“
146
„Co je to aura?“ zeptala se ihned Sofie.
Flamel ušel po chodníku několik dalších kroků, neţ odpověděl.
Otočil se a ukázal na okno, které upoutávalo pozornost
kolemjdoucích svítícím slovem ‚TATTOO‘. „Vidíš to… vidíš tu
záři, která obklopuje ten nápis?“
„Ano, a co má být?“
„Kaţdý člověk má něco podobného, co září kolem jeho těla. Kdysi
dávno to lidé ještě viděli naprosto zřetelně a pojmenovali to aura.
Slovo samotné pochází z řečtiny a znamená dech. Během evoluce
většina lidí ztratila schopnost auru vidět, ale jsou někteří, kteří to
stále dokáţou.“
Josh při té historce posměšně odfrkoval.
Flamel se na něj přes rameno zadíval. „Je to pravda. Lidé dokonce
auru vyfotili, například jeden ruský pár, jmenovali se Kirlianovi.
Elektrické pole se totiţ tvoří kolem kaţdého ţijícího organismu.“
„Jak to vypadá?“ chtěla vědět Sofie.
Flamel poklepal na sklo výlohy obchodu a řekl: „Přesně takhle,
záře, která se rozprostírá kolem tvého těla. Kaţdá aura je jiná,
jedinečná – má různou barvu a různou sílu. Některá silně září a jiná
jen tak mihotá. Navíc některé aury září jen kolem hlavy a jiné
člověka obestírají jako obal.
Z aury člověka můţete odvodit spoustu věcí jako, jestli není
nemocný nebo nešťastný, rozčílený nebo jestli má strach.“
„A vy, vy ty aury vidíte?“ uţasle se ptala Sofie.
Dvojčata velmi překvapilo, kdyţ Flamel zavrtěl odmítavě hlavou.
„Ne, nevidím. Perry je vidí někdy, ale já ne. Umím zato zaměřit a
usměrnit energii. To bylo to, co jste viděli předtím v knihkupectví –
čistá aurická energie.“
„Myslím, ţe bych to chtěla také umět,“ řekla Sofie.
Flamel se k ní rychle obrátil se slovy: „Dávej si pozor na svá přání.
Kaţdé pouţívání jakékoliv moci má své následky.“ Natáhl ruku a
Sofie a Josh se přiblíţili. Nickova ruka se viditelně třásla, a kdyţ se
mu podívali do očí, viděli, ţe jsou zalité krví. „Kdyţ pouţijete
aurickou energii, spálíte zhruba tolik kalorií, jako byste uběhli
maratón.“
„Je to podobné jako vybité baterie. Pochybuji, ţe bych proti
Johnovi Dee vydrţel o moc déle.“
„Dee je tedy silnější neţ vy?“
146
Nick se hořce usmál. „Nesrovnatelně silnější.“ Vrazil ruce zpátky
do kapes koţené bundy a pokračoval dál ulicí. Sofie a Josh teď šli
kaţdý po jedné jeho straně. V dálce nad střechami se tyčil slavný
most. „Dee strávil posledních pět století rozvíjením svých
schopností, a já se snaţil celou tu dobu své skrýt, soustředil jsem se
pouze na těch pár věcí, které byly potřeba, abychom přeţili. Dee byl
vţdycky velmi mocný a děsím se toho, čeho můţe být schopný
dnes.“ Zastavil se pod kopcem, zdálo se, ţe váhá kudy dál, pak náhle
zahnul doleva a zamířil ke Kalifornské ulici. „Určitě bude dostatek
času na otázky později, ale nyní si opravdu musíme pospíšit.“
„Jak dlouho znáte Johna Dee?“ Josh trval alespoň na nějakých
odpovědích.
Nikolas Flamel se znovu nešťastně usmál a pravil: „Dee byl uţ
dospělý, kdyţ jsem ho přijal do učení. V těch dobách jsem ještě
míval učedníky a na mnohé z nich jsem byl velice pyšný. Měl jsem
sen vytvořit celou generaci alchymistů, vědců, astronomů, astrologů
a matematiků, kteří by vytvořili nový svět. Dee byl pravděpodobně
jeden z nejlepších studentů, co jsem kdy měl. Myslím, ţe to jiţ můţu
prohlásit s přihlédnutím na okolnost, ţe ho znám téměř pět set let – i
kdyţ během posledních pár desetiletí jsme se moc nestýkali.“
„Co se stalo, ţe se obrátil proti vám?“ chtěla zas vědět Sofie.
„Chamtivost, závist… a Kodex, kniha mága Abraháma,“ odvětil
Flamel. „Touţil po ní strašně dlouho a teď ji získal.“
„Ne tak docela,“ připomněl Josh.
„Máš pravdu, nezískal úplné znění,“ usmál se Flamel. Stále
pokračovali v chůzi a dvojčata, kaţdé z jedné strany, naslouchala
Nickovu vyprávění. „V dobách, kdy byl Dee v Paříţi a mým
učedníkem, dozvěděl se o Kodexu. Jednoho dne jsem ho přistihl při
pokusu knihu ukrást a došlo mi, ţe se přidal ke starobylým bytostem,
které patří k temným silám. Já jsem tenkrát odmítl sdílet s ním
tajemství, ukrytá v knize, a strašně jsme se pohádali. Té noci na nás,
na mě s Perry, poslal první útočníky, aby nás odstranili. Naštěstí to
byli lidé, a tak jsme si s nimi lehce poradili. Pak nám nezbývalo nic
jiného neţ vzít knihu, sebrat těch pár drobností, co jsme měli, a utéct
z Paříţe. Ale od té doby je nám neustále v patách.“
Kdyţ dorazili k přechodu pro chodce, Flamel zmlkl, uţ nebyli
sami. Na zelenou tu čekali tři lidé, a tak Nick mrkl na Joshe a Sofii,
aby se teď na nic neptali. Padla zelená a všichni přešli ulici a na
druhé straně se oddělili, Nick a dvojčata šli vpravo, ti ostatní vlevo.
146
„Kam jste se tenkrát vydali, kdyţ jste tak narychlo Paříţ opustili?“
zajímalo Joshe.
„Do Londýna,“ odpověděl Nick krátce. „Dee nás tam skoro dostal,
bylo to v roce 1666,“ pokračoval po chvíli. „Poslal za námi ten
nejmocnější běs – Ohnivého muţe, kruté a ne příliš bystré stvoření,
které téměř zničilo celé město. V historii je to událost známá jako
Velký poţár.“
Sofie a Josh se na sebe podívali, oba uţ slyšeli o velkém poţáru v
Londýně, učili se o něm ve škole. Sofie se v duchu divila, ţe tu
klidně stojí a poslouchá muţe, který tvrdí, ţe je pět set let starý a
který mluví o známých historických událostech, jako kdyby je sám
zaţil. A navíc, ona mu to věří!
Nick pokračoval: „Dee uţ nás také skoro dostihl a zajal v Paříţi v
roce 1763, a pak znovu v roce 1835, kdyţ jsme bydleli v Římě. Také
jsme tam tehdy pracovali v obchůdku s knihami, vţdycky to bylo mé
oblíbené povolání,“ opět ztichl, protoţe okolo procházela skupinka
japonských turistů. Japonci stáli kolem svého průvodce se zářivě
ţlutým deštníkem a pozorně poslouchali. Kdyţ byli dostatečně
daleko, Nick opět začal vyprávět o událostech, které se staly před
více neţ sto padesáti lety. Zdálo se, ţe jeho vzpomínky jsou stále
ţivé, i kdyţ někdy ne zrovna příjemné.
„Utekli jsme do Irska a mysleli jsme, ţe nás na tom malém
ostrůvku na úplném kraji Evropy nikdy nenajde. Ale bohuţel to
nebyla pravda, pronásledoval nás jako lovecký pes, který nepustí
svou stopu. Tenkrát uţ dokázal způsobit nejrůznější lidské pohromy
a do Irska s sebou přivedl hlad a mor, které poslal po naší stopě.
Ovládání pohrom však není lehké a v jeden okamţik se mu vymklo z
rukou. Hladomor pak zanechal zemi ve zbídačelém stavu. Během
velkého hladomoru v roce 1840 zemřelo v Irsku více neţ milión
lidí.“ Nickova tvář ztuhla v podivné grimase při vzpomínce na tuto
smutnou událost. „Pochybuji, ţe si Dee vůbec kdy připustil výčitky
nad tím neštěstím, které způsobil. Ale lidská rasa pro něj nikdy nic
neznamenala, neměl pro lidi nic neţ opovrţení.“
Sofie se podívala na svého bratra a viděla, jak se urputně soustředí,
aby vstřebal tu velkou záplavu informací. Věděla, ţe hned jak to jen
bude moţné, bude si chtít ověřit všechny detaily na internetu. „Ale
Dee vás nikdy nechytil,“ namítla Nickovi.
„Ne, alespoň do dnešního dne ne.“ Pokrčil rameny a smutně se
usmál. „Asi to bylo nevyhnutelné, uznávám. Během dvacátého
146
století se k nám dostával blíţ a blíţ. Stal se z něj velmi mocný muţ,
jelikoţ se zdokonaloval nejen ve staré magii, ale i v moderních
technologiích. Perry a já jsme se docela dlouho schovávali na
Newfoundlandu, neţ na nás poštval vlkodlaky a od té doby se
ţeneme od města k městu. Začali jsme na východním pobřeţí v New
Yorku v roce 1901 a postupně jsme se stěhovali na západ. Myslím,
ţe to byla jenom otázka času, kdy nás najde,“ dodal.
„Kamera, video, telefon a internet způsobují, ţe je stále těţší zůstat
v anonymitě.“
„Ta kniha … Kodex, to je to, co Dee celou dobu chtěl?“ chytil se
Josh.
„Kniha mága Abraháma,“ ujasnil Nick.
„Jo, co je na ní tak zvláštního?“ chtěl vědět Josh.
Nick se náhle uprostřed chodníku zastavil, aţ ho dvojčata přešla a
musela se otočit a vrátit. Úplně obyčejně vypadající muţ rozpřáhl
ruce, jako kdyby se chtěl dvorně uklonit. „Jen se na mě podívejte!
Jsem starší neţ Amerika. To je to, co je tak zvláštního na Kodexu.“
Nick ztišil hlas a rychle pokračoval: „Ale víte co – tajemství věčného
ţivota je pravděpodobně to nejmenší ze všech tajemství uvedených v
Kodexu.“
Sofie si najednou uvědomila, ţe bratra drţí za ruku, a ten ji jemně
mačká a bez jediného slova nebo pohledu ví, ţe je stejně vyděšený
jako ona.
„S Kodexem Dee můţe změnit celý řád světa,“ dodal Nick.
„Změnit, jak můţe změnit svět?“ Sofie nepoznávala svůj hlas, byl
tichý, skoro jako by šeptala, a najednou se květnový vzduch zdál
nepříjemně studený.
„Jak by ho chtěl změnit?“ zajímalo Joshe.
„Přetvořit svět,“ vysvětloval Flamel. „Dee slouţí starobylým
bytostem z temnot a ty chtějí tento svět vrátit do dávné podoby,
kterou uţ neznáme ani z legend a bájí. Do podoby, kterou měl před
tisíci lety, kdy lidé byli otroky… nebo potravou.“
146
KAPITOLA 6
Dr. Dee dával přednost vynálezu poslední doby – mobilnímu
telefonu, přestoţe existovaly jiné, staletími osvědčené způsoby
komunikace. Usadil se pohodlně do chladného koţeného interiéru
své limuzíny a otevřel mobil. Tohle si musí vyfotit, madam Perenela,
jeho zajatec. To je obrázek jako dělaný pro dokumentaci. Perenela
byla v bezvědomí zhroucená mezi dvěma tajícími golemy. Dee
vymačkal číslo a poslal fotku, pak naklonil hlavu dopředu a prohlíţel
si tuto okouzlující ţenu, která seděla naproti němu. Zajetí Perenely
byl zcela výjimečně šťastný zásah osudu, ale věděl, ţe se mu to
povedlo jen kvůli tomu, ţe vyčerpala tolik energie na zničení jeho
golema. Zamyšleně se podrbal ve svých vousech a uvaţoval, ţe bude
muset brzy stvořit více golemů. Dva zbývající, kteří seděli naproti,
během toho krátkého času, který strávili venku na odpoledním
slunci, se začali rozpouštět a bláto z nich venku na slunci kapalo,
kudy jen šli. Golem po pravé straně Perenely dokonce ještě teď
pouštěl černý prouţek bahna na koţené sedadlo.
Moţná by měl příště vytvořit něco jiného neţ golemy. Ta tupá
stvoření dokonale pracovala v chladnějším klimatu, ale byla zvláště
nevhodná pro teplé a vlhké léto na západním pobřeţí Ameriky.
Zamyslel se a vzpomínal, jestli ještě zná formuli na stvoření
mrchoţrouta.
Perenela ho však zaměstnávala jiným, poměrně závaţným
problémem. Vůbec nevěděl, jaké má schopnosti a jak mocná je
čarodějka.
Dee vţdycky Perenelu spíše obdivoval, byla to vysoká a šarmantní
Francouzka. Kdyţ přišel do učení k Flamelovi, alchymistovi,
podceňoval ji, ale brzy zjistil, ţe je přinejmenším stejně tak mocná
jako její manţel – vlastně v některých ohledech byla daleko
mocnější. Ty schopnosti a dovednosti, které udělaly z Flamela
skvělého alchymistu, jako smysl pro detail, znalost starodávných
jazyků, jeho nekonečná trpělivost, mu pomohly, aby se také stal
mocným čarodějem a šamanem. Chyběla mu však pouze ta kapka
představivosti, která je pro tento druh činnosti potřebná. Nicméně
Perenela byla jednou z nejmocnějších čarodějek, které kdy potkal.
Dee si sundal jednu ze šedých koţených rukavic a nechal ji
spadnout na vedlejší sedadlo. Nahnul se nad Perenelou a zabořil prst
146
do rozteklé hlíny jednoho ze zbývajících golemů, pak nakreslil
spirálovitý ornament na hřbet její levé ruky. Ten samý znak
zrcadlově opsal na její druhou ruku a znovu své prsty namočil v
rozteklém lepivém blátě, aby namaloval tři vlnky na Perenelině čele,
kdyţ tu náhle otevřela jasně zelené oči.
„Madam Perenelo, nemůţu ani vyslovit, jaké je to pro mě potěšení,
ţe vás znovu vidím.“
Perry otevřela ústa, aby promluvila, ale ţádná slova nebyla slyšet.
Pokusila se pohnout, ale nejen ţe ji silně drţely paţe golemů z obou
stran, ale zdálo se, ţe ji vůbec neposlouchají svaly.
Dee si všiml jejího pokusu a řekl: „Ach, musíte prominout, má
drahá, ale dovolil jsem si proti vám pouţít ochranné kouzlo.
Jednoduché, ale vydrţí, neţ vymyslím něco… trvalejšího.“ Dee se
usmál, ale v jeho tváři nebyl ani náznak nějakého citu. Jeho telefon
začal vibrovat a hrát úvodní melodii z Akt X a on ho zvedl.
„Promiňte, má drahá,“ omluvil se Perenele.
„Uţ jste dostala fotku?“ zeptal se Dee do telefonu. „Ano, já jsem si
myslel, ţe vás to pobaví. Legendární Perenela Flamelová v našich
rukou. Samozřejmě jsem si jist, ţe si Nikolas pro ni přijde. A my
budeme připraveni. Tentokrát neunikne.“
Perenela slyšela z telefonu na druhé straně nakřáplý smích.
„Ano, určitě,“ Dee vyndal z vnitřní kapsy knihu v měděné vazbě.
„Máme Kodex, konečně.“ Začal při hovoru obracet tlusté
opotřebované stránky. Jeho hlas se tišil a nebylo jasné, jestli mluví
stále do sluchátka nebo sám k sobě. „Cenné vědomosti nasbírané za
desetitisíce let v jedné vzácné knize.“
Najednou úplně ztichl, telefon mu vypadl z ruky a spadl na
podlahu auta.
Na konci knihy chyběly dvě stránky, které někdo násilně vytrhl.
Dee zavřel oči a olízl si rty rychlým pohybem svého drobného
jazyka. „Ten kluk,“ zaskřehotal, „ty stránky musí mít ten kluk.“
Otevřel oči a začal rychle prohlíţet předešlé stránky. „Moţná
nebudou tak důleţité…,“ zamumlal, ale stále očima přejíţděl
tvarující se a pohybující se text. Rty se pohybovaly, jak soustředěně
četl jasně barevně dekorovaná počáteční slova kaţdé stránky, která
dávala tušit její další obsah. Potom se zarazil a ruce, ve kterých drţel
knihu, se roztřásly. Kdyţ zvedl hlavu, oči mu ţhnuly rozčílením.
„Chybí mi závěrečná část rituálu,“ zařval vztekle. Kolem jeho hlavy
začaly tancovat ţluté jiskry a jedno z postranních oken popraskalo do
146
mozaiky, jako by venku mrzlo. Z jeho úst vycházel kouř ţluto-bílé
energie a připomínal hladové zvíře před miskou ţrádla. „Okamţitě to
obrať! Jedeme zpátky,“ vyštěkl na řidiče. Pak se zarazil a dodal:
„Vlastně ne, počkej, Flamel není ţádný hlupák, teď uţ budou dávno
pryč.“ Natáhl se na zem pro telefon a snaţil se trochu sebrat a nabýt
opět svou sebejistotu, přičemţ se záměrně vyhýbal Pereneliným
očím. Zhluboka se párkrát nadechl, coţ ho viditelně zklidnilo a
vytočil volané číslo. „Máme menší problém,“ řekl odměřeně do
telefonu, jeho hlas zněl chladně a bez nějaké známky rozčílení.
„Vypadá to, ţe nám chybí pár stránek z konce knihy. Jsem si jistý, ţe
to není nic důleţitého. Moţná ţe byste mi ale mohla pro kázat
laskavost,“ řekl jen tak mimochodem. „Mohla byste vyřídit
Morriganě, ţe bych rád vyuţil jejích sluţeb.“
Dee si všiml, ţe při zmínce o Morriganě se Pereneliny oči hrůzou
rozšířily, coţ ho pobavilo. „Vyřiďte jí, ţe potřebuji její speciální
schopnosti a výjimečné dovednosti.“ Pak zacvakl telefon a podíval
se na Perenelu. „Bylo by to o tolik jednodušší, kdybyste mi Kodex
jednoduše dali. Ale to vy ne, tak teď přijde Morrigana a vy víte, má
drahá, co to znamená.“
146
KAPITOLA 7
První si té krysy všimla Sofie. Dvojčata vyrůstala v New Yorku a
většinu prázdnin strávila v Kalifornii, a tak je krysa ani
nepřekvapovala. Kdyţ ţijete v San Franciscu, coţ je přístavní město,
docela rychle si zvyknete na přítomnost těchto stvoření, zvláště brzy
ráno nebo pozdě večer, kdy vylézají z tmavých kanálů a stok. Sofie
se jich nijak zvlášť nebála, i kdyţ jako všichni ostatní slýchávala
odmala různé strašidelné historky, místní pověsti a příběhy na
způsob ‚jedna paní povídala‘, ve kterých krysy měly vyloţeně
zápornou roli. Sofie věděla, ţe jsou téměř neškodné, pokud je
nezaţenete do pasti, a někde četla, ţe dokáţou vyskočit do velkých
výšek. Také věděla z nedělního magazínu, ţe v Americe je zhruba
stejné mnoţství krys jako lidí. Ale tato byla jiná.
Hladká a černá, spíš neţ obvykle špinavě hnědá, nehybně se krčila
na začátku úzké uličky mezi domy. Sofie by mohla přísahat, ţe její
oči jsou jasně červené a ţe je sledují. Asi je to zaběhnutý domácí
mazlíček.
„Aha, ty sis také všimla,“ komentoval Nick, chytil ji za ruku a táhl
dopředu. „Sleduje nás.“
„Kdo?“ zmateně se zeptal Josh a přitom se začal rychle otáčet.
Očekával, ţe uvidí dlouhé auto Johna Dee, ale poblíţ nebylo ţádné
auto a nevypadalo to, ţe by si jich vůbec někdo všímal. „Kde?“ chtěl
vědět Josh.
„Ta krysa tamhle mezi domy,“ řekl Nikolas rychle. „Teď se tam
ale nedívej!“
Ale uţ bylo pozdě, Josh se otočil a zíral na krysu. „Krysa? To
nemyslíte váţně, krysa a sledovat nás!“ Díval se na ni a počítal, ţe se
kaţdou chvíli otočí a odběhne pryč, ale nic takového se nestalo.
Krysa jen zvedla hlavu, drze se na Joshe podívala a z její huby
vyčnívaly ostré špičaté zuby. Josh se otřásl, hady a krysy nesnášel
úplně stejně, i kdyţ o něco hůř na tom byli pavouci a škorpióni.
„Ale krysy přece nemají červené oči?“ podíval se na svou sestru,
která se, pokud věděl, nebála vůbec ničeho.
„Ne, většinou ne,“ odpověděla Sofie.
Kdyţ se otočil zpět, zjistil, ţe mezi domy uţ stojí dvě úplně černé
krysy a třetí právě vylezla ze stinného zákoutí a usadila se vedle
dvou zbývajících.
146
„Dobrá,“ připustil Josh odevzdaně, „uţ jsem viděl chlapíky
uplácané z hlíny, myslím, ţe můţu uvěřit i ve slídící krysy. Umí
mluvit?“ divil se nahlas.
„Nebuď směšný,“ vyhrkl Flamel. „Jsou to přece krysy.“
Josh si ale pomyslel, ţe to není tak úplně nesmyslná otázka.
„Poslal je za námi Dee?“ vydechla Sofie.
„Stopuje nás. Krysy sledují náš pach od knihkupectví. Dee pouţívá
jednoduché kouzlo, trochu podobné věštění z koule, které mu
dovoluje vidět to, co vidí ony. Krysy nejsou zrovna bystré, ale
tomuto účelu poslouţí dobře. Teď kdyţ chytly naší stopu, nás budou
následovat, dokud nepřekročíme řeku. Ale to není to, co mě teď
trápí. Podívejte se nahoru.“
Všichni zvedli hlavu a viděli neobyčejně velké hejno černých
ptáků, které se shlukovalo na přilehlých střechách okolních domů.
„Vrány,“ dodal krátce Nick.
„Tuším, ţe je to špatné znamení,“ řekla Sofie. Od chvíle, kdy Dee
vešel do knihkupectví, marně čekala na nějaké dobré zprávy.
„Ne, není to dobré a můţe to být ještě horší, ale myslím, ţe to
zvládneme. Uţ tam skoro jsme.“ Zahnul doleva a vedl dvojčata
přímo do centra exotické čínské čtvrti. Prošli kolem Sam Wong
hotelu, pak zahnuli doprava do úzké postranní uličky, která hned
zabočila do ještě uţší. Ve srovnání s relativně čistými hlavními
třídami byly tyto uličky zaházené krabicemi a otevřenými
odpadkovými koši, které neskutečně smrděly příznačným
sladkokyselým puchem kazících se zbytků. V úzkém prostoru, ve
kterém se pohybovali, byl zápach ještě nesnesitelnější, vzduch tu byl
plný létajícího hmyzu a na obou stranách se tyčily vysoké budovy,
které vrhaly úzkou ulici do temného stínu.
„Myslím, ţe se mi dělá špatně,“ stěţovala si Sofie. Před pár dny
říkala svému bratrovi, ţe za dobu, co pracuje v kavárně, se jí
neskutečně zlepšil čich. Vytahovala se, ţe je schopná rozeznat i
takové vůně, které nikdy předtím necítila. Nyní toho začala litovat,
protoţe vzduch tu byl zamořený smradem zkaţeného ovoce a ryb.
Josh jen přikývl. Soustředil se, aby dýchal jen ústy, ale stejně
znamenal kaţdý nádech utrpení.
„Uţ tam skoro jsme,“ uklidňoval je Flamel, který vypadal, jako by
necítil nic neobvyklého.
Dvojčata uslyšela podivný škrábavý zvuk a kdyţ se otočila, jejich
pohled se zastavil na pěti černých krysách, které se škrábaly přes
146
vršky odpadků za nimi. Nad jejich hlavami se usadila velká vrána na
drátech, které se táhly přes ulici z jedné strany na druhou.
Flamel se náhle zastavil před obyčejnými, neoznačenými
dřevěnými dveřmi, které byly tak zanesené prachem a špínou, ţe
téměř splývaly se zdí. Nebyla tam ani ţádná klika nebo otvor pro
klíč. Flamel rozpřáhl doširoka paţe a poloţil dlaně na jen jemu
známé místo a zatlačil. Dveře se otevřely. Vzal Sofii a Joshe za ruce,
zatáhl je dovnitř a zavřel za nimi dveře.
Po hrozném zápachu na ulici voněla chodba přímo nádherně. Sofie
ucítila sladkou vůni jasmínu a další těţké exotické aroma. Zhluboka
se nadechla. „Bergamot,“ oznámila, kdyţ rozpoznala pomerančový
nádech, „a Ylang-Ylang a taky pačuli, myslím.“
„Výborně, to bylo strhující,“ ocenil Flamel.
„Zvykla jsem si na vůni koření a bylinek v kavárně. Měla jsem
ráda exotické čaje.“ Zarazila se, protoţe si uvědomila, ţe mluví, jako
by se tam uţ nikdy neměla vrátit a opět ucítit všechny ty ohromné
vůně. Právě v tuto dobu přicházejí první odpolední zákazníci,
objednávají si svá kapucína a latté, ledové nebo bylinkové čaje.
Musela zahnat slzy, které se jí najednou draly do očí. Kavárna jí
začala chybět, moţná také proto, ţe byla úplně obyčejná, normální a
skutečná.
„Kde to jsme?“ začal Josh. Díval se kolem, protoţe si uţ zvykal na
přítmí, které tu panovalo. Stáli uprostřed dlouhé úzké, dokonale čisté
chodby. Zdi byly obloţené hladkým světlým dřevem a na zemi
leţely bílé sloţitě pletené rákosové koberečky. Na druhé straně
chodby byly jednoduché dveře, které vypadaly jako z papíru. Josh uţ
chtěl udělat krok ke dveřím, ale Flamel ho svým ţelezným stiskem
ruky zadrţel.
„Ani se nehni,“ varoval. „Čekej, dívej se, a pak teprve jednej.“
„Budeš-li mít neustále tyto tři věci na paměti, moţná přeţiješ příštích
pár dní.“ Zalovil ve svých kapsách a vytáhl čtvrťák. Poloţil ho na
palec a cvrnknul ho do vzduchu. Mince se točila a točila, aţ začala
padat směrem ke dveřím.
Najednou něco sotva slyšitelně zasyčelo – a kovovou minci projela
šipka s neskutečně ostrou špičkou. Ta minci vystřelila zpět do
vzduchu a přišpendlila ji na protější zeď.
„Opustili jste obyčejný pozemský a hlavně bezpečný svět, který
jste znali,“ řekl váţně Nikolas a podíval se dvojčatům do očí. „Nic tu
není takové, jaké se zdá. Musíte se naučit všeho si všímat a
146
pozastavit se i nad nejobyčejnějšími věcmi. Musíte počkat, neţ
uděláte první krok a hlavně pořád se mějte na pozoru. Já jsem se to
naučil skrze alchymii, ale vám by to nijak nepomohlo, kdyţ jste se
do toho všeho připletli tak náhle a náhodně.“ Ukázal do prostoru
před nimi. „Řekněte mi, co vidíte?“
Josh nejprve uviděl malou díru ve zdi, byla nepatrná a
zamaskovaná, ţe vypadala jako suk ve dřevěném obloţení. Kdyţ si
ale všiml té první, uvědomil si, ţe jich je tam ve zdi nejméně další
tucet. Přemýšlel, jestli se v kaţdé z nich skrývá malá šipka, která je
schopná prorazit kus kovu.
Sofie si všimla, ţe podlaha nenavazuje souvisle na zeď. Na třech
rozdílných místech nalevo i napravo blízko podlaţní lišty byla určitě
mezera.
Flamel přikývl. „Velmi dobře. Teď se dívejte. Spatřili jsme, co
dokáţou šipky, ale je tu i další ochrana před neoprávněným
vniknutím…“ Vytáhl z kapsy kapesník a hodil ho na podlahu poblíţ
jedné z mezer. Ozvalo se jednoduché kovové klapnutí – a ze zdi se
vynořila velká půlměsícová čepel, která vmţiku rozřezala kapesník
na cáry a zase se schovala zpátky do skrýše.
„Takţe kdyţ tě nedostanou šipky pak …“ začal Josh.
„Pak tě dostanou noţe,“ završila Sofie. „A jak se tedy dostaneme
ke dveřím?“
„Nedostaneme,“ řekl Nikolas a otočil se doleva, kde zatlačil do zdi
a před nimi se otevřela velká vzdušná místnost.
Dvojčata ihned místo poznala, bylo to „dojo“, škola bojových
umění. Odmalička chodili na hodiny taek-won-da a jak se stěhovali
se svými rodiči od univerzity k univerzitě všude vypadaly školy
bojového umění úplně stejně. Dokonce mnohé z univerzit měly své
kluby bojových umění a jejich rodiče vţdy trvali na tom, aby se
zapsali do toho nejlepšího. Sofie i Josh uţ měli červený pásek, jednu
úroveň pod černým.
Jediné, co tady bylo jiné, byla výzdoba. Celá místnost vypadala
velice jednoduše a prostě, zdobená pouze odstíny bílé a krémové
barvy. Na zemi leţely jen černé koberečky, ale nejvíce nápadná byla
osoba oblečená v bílém tričku a bílých dţínách, která k nim seděla
zády uprostřed místnosti. Jedinou jásavější barvu tu měly její na
jeţka ostříhané vlasy.
„Máme problém,“ Flamel tiše promluvil a očividně oslovil sedící
osobu.
146
„Vy máte problém, to není moje věc,“ odpověděla stroze, aniţ se
otočila, ale její hlas zněl velmi mladě a ţensky s jemným keltským
nebo irským přízvukem, pomyslela si Sofie.
„Dnes mě našel Dee.“
„To byla stejně jen otázka času.“
„Přivedl si na mě golemy.“
Na chvíli nastalo ticho, ale ta osoba se stále neotočila. „Vţdycky to
byl blázen. Nikdo nepouţívá golema ve vlhkých a teplých oblastech.
To je ta jeho arogance.“
„Zajal Perenelu.“
„Á, to je nepříjemné, ale on jí neublíţí.“
„A ukradl Kodex.“
Osoba se pomalu zvedla na nohy a konečně se otočila. Dvojčata
byla překvapená, ţe hledí do tváře dívce ne o moc starší neţ ona. Její
kůţe byla bledá s pihami a její kulaté tváři vévodily zelené oči.
Barva vlasů byla tak zářivá, aţ se Sofie v duchu tázala, jestli si je
barví nebo ne.
„Kodex?“ je to irský přízvuk, rozhodla se Sofie. „Knihu mága
Abraháma?“ Nikolas přitakal.
„Pak máš pravdu, máme opravdu problém,“ konečně souhlasila ta
osoba.
Flamel sáhl do kapsy pro zbývající dvě, Joshem vytrţené stránky.
„No, má skoro celou knihu, ale chybí mu část závěrečného rituálu.“
Mladá ţena zasyčela, jako kdyţ utíká pára z vařícího hrnce a po její
tváři se rozlil rychlý úsměv. „A tu zřejmě bude chtít.“
„Samozřejmě,“ potvrdil Nick.
Josh zaujatě pozoroval mladou rusovlasou dívku, která stála
perfektně zpříma a klidně jako většina učitelů bojových umění.
Podíval se stranou na Sofii a zlehka zvedl obočí v tiché otázce a
bradou ukázal k dívce. Sofie zavrtěla hlavou. Oba byli zvědaví, proč
Nikolas zachází s tou dívkou s takovým respektem. Sofie také
dospěla k závěru, ţe jí na ní něco nesedí, ale nemohla přijít na to, co
to přesně je. Měla obyčejnou tvář – moţná lícní kosti byly trochu víc
vystouplé, brada také trochu špičatější – ale smaragdově zelené oči
by dokázaly upoutat pozornost kaţdého. A pak si to uvědomila, ta
dívka ještě nemrkla.
Mladá ţena se najednou zaklonila a zhluboka se nadechla. „Takţe
proto cítím oči vetřelců?“
Flamel znovu přikývl. „Krysy a vrány jsou všude okolo.“
146
„A tys je dovedl sem?“ V jejím hlase byla zřetelná výčitka.
„Strávila jsem roky, neţ jsem to tu přetvořila k obrazu svému.“
„Kdyţ teď Dee získal Kodex, ty víš, co s ním udělá.“
Dívka souhlasně přikývla a stočila své zelené oči na dvojčata.
„A tohle je kdo?“ zeptala se, jako by si nakonec uvědomila jejich
přítomnost.
„Ti byli u toho, kdyţ nás Dee napadl. Pomohli mi a tento mladík
přitom zvládl nepozorovaně vytrhnout stránky z knihy. To je Sofie a
její dvojče Josh.“
„Dvojčata?“ Dívka přistoupila se zájmem blíţ. Prohlédla si zblízka
oba dva a řekla: „Nejsou identičtí, ale je vidět určitá podoba.“
Otočila se na Flamela a začala: „Nemyslíš, ţe jsou…?“
„Myslím, ţe je to zajímavá náhoda,“ tajemně dodal Nikolas.
Podíval se na Joshe a Sofii a uvedl: „Dovolte mi, abych vám
představil Scathach, asi vám toho o sobě moc nepoví, a tak vám
alespoň řeknu, ţe patří ke starobylým bytostem a ţe trénovala
kaţdého válečníka nebo hrdinu, které znáte z pohádek a legend za
poslední dva tisíce let. V mytologii najdete její jméno jako princeznu
bojovnici, stín, ničitelku démonů, tvůrce králů nebo-“
„Dost, říkejte mi Scatty,“ zastavila Flamela a její tváře se začaly
zbarvovat do barvy jejích vlasů.
146
KAPITOLA 8
Dr. Dee se zabořil do sedačky svého auta a dost neúspěšně se
pokoušel zvládnout vztek. Vzduch uvnitř byl opět těţký a zamořený
zápachem síry, tenké chomáčky ţlutobílého kouře krouţily kolem
jeho prstů a pomalu skapávaly na podlahu. Zklamal, neuspěl, a
přestoţe ti, kterým slouţil, byli za jiných okolností zvláště trpěliví,
jelikoţ spřádali plány uţ po staletí, trpělivost jim přece jen začínala
docházet. Soucit a porozumění nepatřily navíc rozhodně k jejich
znalostem a vlastnostem.
Perenela se nemohla kvůli obrannému kouzlu hýbat, ale pozorovala
jeho oči, které se plnily kombinací nenávisti a něčeho, co byl moţná
i strach.
„Trochu se nám to komplikuje,“ zahuhlal Dee, „a já nenávidím
komplikace.“
Dee drţel v klíně jednoduchý stříbrný pohár, nalil do něj trochu
sodovky – jedinou tekutinu, kterou měl po ruce. Pracoval raději vţdy
s čistou vodou, ale technicky fungovala kaţdá kapalina.
Nahnul se nad pohár, do kterého se bez hnutí zadíval a vypustil
trochu své aurické energie. Pak zamumlal první slova jasnovidecké
formule – kouzla, které umoţňuje vidět očima někoho jiného.
Chvíli to vypadalo, ţe se nic neděje a ve vodě se odráţel pouze
jeho vlastní obraz, ale pak se kapalina zčeřila a začala bublat, jakoby
při varu. Poté se zase zklidnila, odraz v poháru uţ nebyl John Dee,
ale ukazoval se prapodivně zúţený pohled fialově šedé a zelenkavě
černé barvy. Zorné pole bylo blízko nad zemí a pohybovalo se tak
rychle, ţe se kaţdému nutně muselo dělat zle.
„Krysy,“ ušklíbl se Dee, úzké rty se mu zkroutily znechucením.
Nesnášel, kdyţ musel pouţívat krysy.
„Nemůţu uvěřit, ţe jsi je sem přivedl,“ řekla rozzlobeně Scatty,
zatímco uţ házela do batohu plno věcí.
Nikolas Flamel stál ve dveřích Scattyiny loţnice se zaloţenýma
rukama. „Vše se přihodilo moc rychle, bylo to dost zlé, uţ kdyţ Dee
získal Kodex, ale pak jsem zjistil, ţe mu dvě stránky chybí a věděl
jsem, ţe dvojčata budou mít potíţe.“
146
Při slově dvojčata Scatty zvedla hlavu od balení. „Ona jsou ten
pravý důvod, proč jsi přišel, ţe?“
Flamel najednou zpozoroval něco strašně zajímavého na zdi a
udiveně na to zíral.
Scatty rázně přešla místnost, podívala se do vedlejší místnosti, aby
se ujistila, ţe Josh a Sofie jsou stále ještě v kuchyni a nemohou je
slyšet. Potom vtáhla Flamela dovnitř a zavřela dveře.
„Ty máš něco za lubem, poznám to,“ trvala na svém. „Tohle je o
něčem víc, neţ jen o ztrátě Kodexu, o Johna Dee by ses mohl
postarat sám.“
„Nebuď si tak jistá. Uţ je to dlouho, co jsem naposledy bojoval,
Scathach,“ oponoval tiše Nikolas. „Jediná magie, kterou teď
praktikuji, je vaření elixíru mládí pro sebe a Perenelu. Výjimečně
vyrobím trochu zlata nebo šperků, kdyţ potřebujeme peníze.“
Scatty si nevěřícně odkašlala a uculila se, pak se vrátila zpátky k
balení. Převlékla se do kalhot vojenského stylu, martenů a černého
trička, přes které si vzala černou vestu se spoustou kapes a zipů.
Další kalhoty narvala do batohu, našla jednu ponoţku a vydala se
hledat druhou pod postel.
„Nikolas Flamel,“ hulákala zpod postele, „nejmocnější alchymista
na celém známém světě. Nezapomeň, ţe já jsem stála vedle tebe,
kdyţ jsme bojovali s démonem Fomorem, a ty jsi byl ten, kdo mě
zachránil před sklepeními An-Cha-or-Thanach, a ne naopak.“
Vylezla vítězoslavně zpod postele s hledanou ponoţkou. „Kdyţ
Petrohrad terorizovaly rusalky, ty sám si je zahnal a kdyţ Černá
Annis ruinovala Manitobu, byl jsi to ty, kdo ji porazil. Sám jsi čelil
armádě neţivých a strávil jsi více neţ půl tisíciletí studováním
Kodexu. Nikdo jej nezná lépe neţ ty i se všemi legendami a příběhy,
které v něm jsou.“ Scatty se najednou zarazila, zalapala po dechu a
vytřeštila oči. „To je ono, má to co dělat s jedním proroctvím…“
Flamel se natáhl a namáčkl ukazováček na Scattyinu pusu, aby uţ
neřekla ani slovo. Tajemně se usmál a nakonec se zeptal: „Věříš
mi?“
„Stoprocentně,“ odpověděla bez zaváhání Scatty.
„Pak mi věř dál. Chci, abys chránila dvojčata a také je naučila, co
umíš,“ dodal.
„Trénovala je? Víš, co po mě ţádáš?“ ujistila se Scatty.
Flamel přikývl. „Chtěl bych, abys je připravila na to, co přijde.“
146
„A co to přesně je?“ zeptala se Scatty „Nemám ponětí,“ usmál se
Flamel, „kromě toho, ţe to nebude nic dobrého.“
„Jsme v pořádku, mami, opravdu, nic nám není.“ Sofie natočila
mobil tak, aby Josh také slyšel. „Ano, paní Flemingové nebylo
dobře. Asi něco špatného snědla, ale uţ je to lepší.“ Sofie cítila
kapky studeného potu vzadu na zádech. Nebylo jí příjemné, ţe musí
mámě lhát, i kdyţ jejich matka byla tak ponořená do práce, ţe je
nikdy nekontrolovala.
Jejich rodiče byli archeologové, byli známí po celém světě pro své
objevy, které změnily pohled na moderní archeologii. Patřili mezi
první ve svém oboru, objevili existenci nového druhu hominidů, pro
které se vţilo označení hobiti z ostrova Flores v Indonésii. Josh
vţdycky vtipkoval, ţe rodiče ţijí hluboko v minulosti a byli opravdu
šťastni jen tehdy, pokud stáli po kolena v bahně archeologického
naleziště. Přitom oba dva věděli, ţe je jejich rodiče nekonečně
milují, ale také ţe jim jednoduše nemohou porozumět… nebo
čemukoliv v moderním světě.
„Pan Fleming bere svou ţenu do jejich domu na venkově a poţádal
nás, jestli bychom je nemohli doprovodit. Samozřejmě jsme to
nemohli odmítnout, uděláme si malé prázdniny. Ano, řekli jsme to
tetě Agnes. Souhlasila, kdyţ budete souhlasit vy. Řekni, ţe můţeme,
mami prosím.“
Otočila se k Joshovi a ukázala, aby drţel palce. Dlouho se před tím
domlouvali, co by asi měli říci tetě i matce, a pak teprve zavolali.
Nevěděli, co by dělali, kdyby s tím jejich matka teď nesouhlasila.
Sofie uvolnila palce a ukázala Joshovi, ţe mají vyhráno. „Ano
mami, dostala jsem v kavárně volno a nebudeme nikomu na obtíţ.
Samozřejmě mami, máme tě rádi a vyřiď to i tátovi.“ Sofie
poslouchala a následně hlásila Joshovi: „Táta našel tucet
pseudoarctolepis sharpi ve skoro zachovalém stavu.“ Josh tomu
vůbec nerozuměl, ale Sofie po chvíli vysvětlila: „Jsou to velmi
vzácní prvohorní korýši.“
Její bratr na srozuměnou přikývl. „Řekni tátovi, ţe je to skvělé, ţe
mu to přejeme. Zavoláme si,“ zakřičel do telefonu.
„Máme vás rádi,“ znovu řekla Sofie, aby konverzaci ukončila a pak
zavěsila. „Nelíbí se mi, kdyţ jí musíme lhát,“ okamţitě vyhrkla.
„Já vím, mně taky, ale dokáţeš si představit, ţe bychom jí řekli
pravdu?“ Sofie pokrčila rameny a uznala, ţe ne.
146
Josh se otočil zpátky ke dřezu, kde na odkapávači leţel jeho
notebook a hned vedle něj mobil. Byl připojený k internetu přes
mobil, protoţe tu nikde nebyla pevná linka, natoţ wi-fi.
Scatty ţila nahoře v prvním patře v malém dvoupokojovém bytě s
kuchyní na jednom konci chodby a s loţnicí a koupelnou na druhém.
Obě místnosti byly spojené malou pavlačí, odkud měla výhled
rovnou na tělocvičnu do-jo. Zatímco Flamel v loţnici zasvěcoval
Scatty do děje posledních hodin, dvojčata byla v kuchyni na druhé
straně chodby.
„Jak na tebe působí?“ zeptal se jakoby mimochodem Josh a zadíval
se soustředěně do počítače. Uţ se připojil, ale přenosová rychlost
byla neskutečně pomalá. Pouţil Altavistu a několikrát zkusil napsat
jméno dívky, ale trvalo to chvíli, neţ přišel na správný pravopis
jejího jména. „Tady to je, páni, 27 tisíc odkazů, říkají ji stín nebo ta
ze stínu,“ řekl a pak rychle nepřítomně dodal, „myslím, ţe je hustá.“
Sofie si hned všimla jeho aţ příliš nenuceného tónu. Vytáhla obočí
a zasmála se. „Kdo? Myslíš ta dvou tisíciletá válečnice? Nemyslíš,
ţe je na tebe příliš stará?“ poškádlila bratra.
Josh začal pomalu rudnout, aţ byly jeho tváře červené jako
Scattyiny vlasy. „Hele, ještě zkusím Google,“ otočil se a prsty uţ mu
běhaly po klávesnici. „46 tisíc odkazů na Scathach,“ oznámil.
„Vypadá to, ţe ona je také opravdová. Podívám se do Wikipedie, co
se tam o ní píše,“ pokračoval a pak si uvědomil, ţe si ho Sofie
nevšímá a něco pozoruje. Obrátil se na ni a zjistil, ţe vyloţeně na
něco za oknem zírá.
Na střeše protějšího domu stála krysa a upřeně se na ně dívala.
Během chvíle se k ní připojila další a pak další.
„Uţ jsou tady,“ zašeptala Sofie.
Dee se přemáhal, aby mu oběd zůstal v ţaludku. Dívat se na svět
krysíma očima byla vţdycky nepříjemná záleţitost. Vyţadovalo to
ohromné úsilí a vůli udrţet to malé stvoření s malinkatým mozečkem
soustředěné na jednu věc. Zvláště v zapadlé uličce plné zkaţeného a
rozkládajícího se jídla to byl obdivuhodný výkon. Dee byl najednou
neskonale vděčný, ţe nepouţil plnou sílu kouzla, coţ by mu
umoţnilo nejen vidět, ale i slyšet a také cítit všechno, co by krysa
potkala. Při té myšlence se otřásl.
Připomínalo to sledování staré, špatně naladěné černobílé televize.
Obraz se komíhal, třásl a skákal s kaţdým pohybem zvířete. Krysy
146
se totiţ mohou pohybovat nejen po zemi, ale i svisle po zdech nebo
na laně neskutečnou rychlostí.
Nakonec se obraz přece jen ustálil.
Přesně před ním v ohraničeném fialovošedém zorném poli stála ta
dvě lidská mláďata, která viděl v knihkupectví. Chlapec a dívka – tak
kolem patnácti – dostatečně podobní, aby mohli být sourozenci.
Náhle mu projela hlavou myšlenka, která ho úplně vyvedla z míry,
bratr a sestra, moţná… ţe by mohli být i něco víc. Ne, to ne, určitě
ne!
Zahleděl se znovu do poháru s vodou a celou svou vůlí se
soustředil, aby přiměl krysu stát naprosto klidně. Dee se díval na
mladou dívku a chlapce, a snaţil se určit, jestli jeden z nich můţe být
starší neţ ten druhý. Pohled skrze krysí očí byl ale příliš zamlţený a
zkreslený, ţe si nemohl být jistý.
Ale kdyby byli stejně staří…, to by znamenalo, ţe jsou to dvojčata.
To by bylo opravdu zvláštní. Znovu se na ně podíval a zavrtěl
hlavou, patřili k lidské rase. Potlačil myšlenku o dvojčatech a
soustředil se na jediný rozkaz, který zasáhl krysy v okruhu jednoho
kilometru kolem místa, kde stál Josh a Sofie. „Na ně, zničte je,
totálně.“
V ten samý okamţik vzlétlo do vzduchu hejno krákorajících vran a
ozvalo se pleskání tisíců křídel.
Josh pozoroval s otevřenou pusou, jak velká krysa bez
sebemenších problémů přeskočila zhruba dvoumetrovou uličku a
špičaté zuby jí zlověstně čouhaly z huby. Nakonec se zmohl na
zvolání: „Paneboţe!“ a odskočil od okna… V ten moment krysa
vrazila s dunivou ránou do skla a pomalu sklouzávala dolů o jedno
patro níţ, kde se zmateně a překvapeně zapotácela.
Josh chytil Sofii za ruku a táhl ji z kuchyně přes spojovací chodbu
do loţnice. „Máme problém!“ vykřikl a zastavil se.
Dole pod nimi viděl, ţe se tři velcí golemové prodírají úzkými
dveřmi z uličky, zanechávají za sebou bahnitou stopu a za nimi se
dovnitř ţene klikatá řada krys.
146
KAPITOLA 9
Tři golemové se neobratně potáceli chodbou, kde konečně na konci
uviděli dveře. Zamířili k nim. Ostré šipky, dlouhé jen pár centimetrů,
sršely ze zdí a zasekávaly se hluboko do jejich hliněného těla, ale to
je ani na moment nezpomalilo.
Úplně jiný účinek naštěstí měly půlměsícové čepele blízko
podlahy. Ostří několikrát klapla, kdyţ se vysunula ze zdi a rozkrájela
kotníky hliněných stvoření. První z nich se zhroutil na podlahu a
bylo slyšet, jak se rozplácl. Druhý chvíli vrávoral na jedné noze, pak
se převáţil dopředu, kde stála zeď a svezl se na zem. Na stěně za
sebou zanechával blátivou stopu. Čepele ale nezahálely a znovu
klaply a rozpůlily neobratné stvoření na dvě části, které se pak
postupně měnily do svého původního blátivého stavu. Hroudy bahna
se válely úplně všude.
Třetí gólem, největší ze všech, se zastavil. Jeho černé kamenné oči
se hloupě dívaly z jedné strany na druhou po jeho zničených
společnících, pak se otočil a vrazil svou obrovskou pěstí přímo do
zdi, nejdříve doprava a pak doleva. Celá část zdi na levé straně
spadla a ukázal se průchod do tělocvičny. Golem vstoupil dovnitř a
nehybnýma a klidnýma očima se rozhlíţel kolem.
Mezitím se uţ krysy také dostaly dovnitř, přičemţ většina z nich
přeţila i smrtící záplavu ostrých šipek i půlměsícových čepelí.
Dr. John Dee seděl ve své limuzíně, která jela čím dál rychleji, a
právě se soustředil na jediného zbývajícího golema. Řídit umělou
bytost bylo o mnoho lehčí. Golemové byli stvoření bez vůle a
rozumu, vytvořená jen z hlíny a štěrku, který jim dodával tu
správnou konzistenci. Přivést je k ţivotu byla záleţitost primitivního
kouzla s formulí, která se napsala na kus papírku a vloţila do jejich
úst. Kouzelníci a mágové oţivovali golemy různých tvarů a velikostí
po tisíce let. Pravděpodobně se objevili ve všech světových
pohádkách a legendách o zombie a chodících mrtvých. Sám Dee
rozšířil příběh o největším golemovi, o velkém praţském Golemovi.
Za jednoho zimního večera to vyprávěl Mary Shelleyové, lordu
Byronovi, básníku P. B. Shelleymu a záhadnému doktoru Polidorovi,
kdyţ navštívili jeho hrad ve Švýcarsku v roce 1816. Zhruba půl roku
po tomto setkání napsala Mary příběh o novodobém Prométheovi,
146
ale kniha se dostala do širšího povědomí jako Frankenstein.
Monstrum v její knize bylo stejně jako gólem vytvořeno z
neuţitečných součástí a přivedeno k ţivotu pomocí magické vědy.
Golem je prakticky nezranitelný většinou známých zbraní, ačkoliv
náhlý pád nebo proud vzduchu můţe poničit jeho hliněnou podstatu,
zvláště pokud je jiţ ztvrdlá a suchá. V mírném pásu jejich hlína jen
stěţí vyschne, a proto jsou schopni snést neskutečné rány a útoky.
Ale v horkém a vlhkém podnebí jejich kůţe změkne a stanou se
poměrně zranitelní, proto je také tak rychle dostaly skryté čepele.
Někteří při tvorbě golema pouţívají sklo nebo zrcátko namísto očí,
ale Dee měl raději vyleštěné černé kameny, to mu také umoţňovalo
velice ostrý obraz všeho, co vidí gólem, i kdyţ jen černobíle.
Dee tedy přinutil golema, aby zvedl hlavu nahoru. Přímo nad ním
na úzkém balkóně, ze kterého se dala přehlédnout celá tělocvična,
stála ta lidská mláďata s bledými a vyděšenými obličeji. Dee se
zasmál a gólem napodobil pohyb rtů. Nejdříve se vypořádá s
Flamelem, pak se postará o svědky.
Vtom se objevil Nikolas Flamel následován příznačně červenými
vlasy válečnice Scathach.
Úsměv mu zmrznul na rtech a srdce mu kleslo do ţaludku. Proč je
tam Scathach? Vůbec neměl tušení, ţe je rusovlasá válečnice ve
městě nebo vůbec na tomto kontinentu. Naposledy o ní slyšel, kdyţ
zpívala v dívčí kapele v Berlíně.
Dee pozoroval golemovýma očima Flamela a Scathach. Oba se
přehoupli přes zábradlí a přistáli přímo před hliněným stvořením.
Scathach promluvila přímo k Johnovi Dee – ale tento konkrétní
gólem neměl uši, a tak Dee nevěděl, co říká. Moţná nějakou
výhruţku nebo alespoň slib, ţe toho bude litovat.
Flamel nechal Scatty, aby se vypořádala s golemem a zamířil ke
dveřím, které byly úplně černé a obsypané krysami.
Moţná uţ také není tak dobrá, jak bývala, utěšoval se Dee zoufale,
moţná čas zapracoval proti její síle.
„Měli bychom jim pomoci,“ naléhal Josh.
„A udělat co?“ zeptala se Sofie, výjimečně bez stopy ironie v hlase.
Oba stáli na balkóně a pozorovali, co se dole děje. Byli překvapeni,
kdyţ se Flamel se Scatty přehoupli přes zábradlí jako nic a aţ příliš
nepřirozeně pomalu dopadli na zem. Rusovlasá dívka sama čelila
obrovskému golemovi, zatímco Nick běţel ke dveřím, kde se
146
nashromáţdilo ohromující mnoţství krys. Vypadalo to, ţe se ta krysí
havěť bázlivě zdráhá přelézt práh.
Mohutný gólem bez varování zaútočil na Scatty svou ohromnou
pěstí, pak následoval masivní výpad levou nohou.
Josh chtěl varovně vykřiknout, ale neţ stačil něco zavolat, Scatty
uhnula. V jednu chvíli stála přímo před ohromným monstrem a v
zápětí se mrštně vyhnula kopnutí, pod kterým se protáhla na druhou
stranu a neskutečně rychle otevřenou dlaní zasadila golemovi ránu
přímo do čelisti. Ozvalo se podivné křupnutí, jeho dolní čelist
odpadla a tím odhalila otvor, ve kterém dvojčata jasně uviděla
zaţloutlý kousek papíru.
Golem se divoce pustil do boje se Scatty, která v kruhu rychle
uhýbala, aby zůstala mimo dosah. Hliněné monstrum kolem sebe
kopalo hlava nehlava, a přitom na několika místech zasáhlo
vyleštěnou podlahu, kterou tak rozštípalo aţ na třísky.
„Musíme jí pomoct!“ naléhavě vykřikla Sofie.
„Jak?“ kroutil hlavou Josh, ale Sofie uţ běţela do kuchyně pro
nějakou vhodnou zbraň. Za chvíli se objevila s malou mikrovlnnou
troubou. „Sofie,“ divil se Josh, „co s tím chceš proboha dělat?“
Sofie hodila mikrovlnku přes zábradlí tak, ţe přesně přistála na
golemovi, ze kterého odpadávaly kousky bahna všude po podlaze.
Zastavil se, zmateně a dezorientované koukal kolem sebe. Scatty
vyuţila jeho nepozornosti a znovu zaútočila. Dvojčata ani nestačila
počítat její údery, rukama i nohama ze všech stran. Golem se stal
ještě zmatenějším. Kdyţ se zmohl na protiútok, dostal se tak blízko
ke Scatty, aţ jí rozcuchal krátké červené vlasy. Ta ale vyuţila jeho
výpadu, chytila ho za paţi a jednoduchým chvatem sloţila golema k
zemi. Parkety opět zapraskaly, kdyţ se monstrum svalilo na podlahu.
Scatty rychlým pohybem ruky a s dokonalou přesností vytáhla
čtvereček papíru z golemovy tlamy.
V té chvíli se gólem vrátil do svého původního blátivého stavu, po
celé místnosti se rozlila páchnoucí kapalina a špína, a v tom všem se
válela mikrovlnná trouba.
„Myslím, ţe ji tady stejně nikdo nepouţíval,“ zhodnotil situaci
Josh.
Scatty zamávala na dvojčata a ukazovala jim čtvereček papíru.
„Kaţdé magické stvoření je udrţováno v pohybu formulí, kterou
najdete buď uvnitř nebo na jeho těle. Jediné, co zbývá udělat, je
zničit ji. Zapamatujte si to.“
146
Josh rychle mrknul na svou sestru a věděl, ţe si myslí totéţ. Pokud
se ještě někdy náhodou setkají znovu s nějakým golemem, rozhodně
mu nebudou strkat ruce do tlamy nebo někam poblíţ.
***
Nikolas se mezitím opatrně dostal aţ k zástupu krys u dveří. Věděl,
ţe podceňování těchto tvorů by mohlo být osudné, neměl nejmenší
potíţe s bojem nebo se zničením umělých magických stvoření.
Stejně nikdy pořádně neţila, ale zdráhal se zabíjet ţivé, i kdyţ se
jednalo jen o krysy. Perry by neměla takové výčitky, tím si byl jist,
ale on byl alchymista příliš dlouho, byl určen k tomu, aby chránil
ţivot, ne ho ničil. Věděl, ţe krysy jsou pod vlivem Johna Dee. Ta
ubohá zvířata byla určitě vyděšená k smrti… nic by je však
nezastavilo před moţností ublíţit mu.
Flamel se přikrčil k podlaze, obrátil svou pravou dlaň nahoru a
mírně pokrčil prsty. Potom pomalu foukl do dlaně, kde se okamţitě
objevila malá zelená mlhová koule. Pak stočil ruku dolů a mrštil
koulí na vyleštěnou podlahu tak silně, aţ ji prorazil. Zelená hmota se
rozplácla na podlaze a zůstala po ní velká louţe. Pak Nick zavřel oči
a jeho aura se rozzářila okolo celého těla. Soustředil se, aby usměrnil
svou aurickou energii tak, aby proudila skrze jeho prsty do podlahy.
Ta začala také zářit.
Dvojčata vše pozorovala seshora a dohadovala se, co to vlastně
Nikolas dělá. Oba viděli jen jasnou zelenou záři, která vycházela z
jeho těla jako mlha, ale nemohli přijít na to, proč ta chlupatá banda
krys shromáţděná přede dveřmi jednoduše nepronikne dovnitř.
„Moţná je tam nějaké ochranné kouzlo, které jim brání vejít,“
hádala Sofie a instinktivně tušila, ţe její bratr přemýšlí o tom samém.
Scatty důkladně trhala na malinkaté kousky cár ţlutého papíru,
který vytáhla z golemovy tlamy, slyšela Sofiina slova a houkla: „Je
to samozřejmě obranné kouzlo, které má za úkol drţet hmyz a
hlodavce od domu. Vţdycky jsem ráno přišla a byla tu spousta můr a
dalšího hmyzu, trvalo to věky, neţ jsem to tu pořádně vytřela.
Obranné kouzlo jim nedovolí vejít, ale stačí, aby se první krysa
dostala přes práh a kouzlo bude zrušeno. Pak sem vrazí všechny.“
146
Nikolas Flamel věděl, ţe ho John Dee pravděpodobně pozoruje
skrze oči krys, a proto vzal tu největší, téměř tak velkou jako kočka.
Příliš se nehýbala, a tak se nad ni nahnul. Pravou ruku měl stále
zavrtanou do podlahy a levou ukázal přímo na krysu. Zvíře sebou
trhlo a vypadalo to, ţe její oči se zalévají ţlutým světlem.
„Johne Dee, dnes jsi udělal tu největší chybu ve tvém dlouhém
ţivotě. Já si pro tebe přijdu,“ slíbil nahlas Flamel.
Dee se odvrátil od poháru, do kterého uţ delší dobu upřeně hleděl a
viděl, ţe Perenela Flamelová je vzhůru a pozorně ho sleduje.
„Ach, madam Perenelo, vzbudila jste se přesně včas, abyste viděla,
jak moji miláčci porazí vašeho manţela. A jako speciální bonus
nakonec zatočím i s tím škodlivým hmyzem Scathach, a také
konečně dostanu ty chybějící stránky.“ Dee si nevšiml, ţe se
Pereneliny oči rozšířily, kdyţ zmínil jméno starověké válečnice.
„Nakonec to, myslím, bude úspěšný den,“ obrátil pozornost opět k
poháru, aby zadal největší kryse krátký povel: „Vpřed a zabíjej.“
Dee zavřel oči, kdyţ se krysa vrhla dopředu a dostala se přes práh.
Zelené světlo proudilo z Nikolasových prstů, rozprostíralo se po
podlaze a kopírovalo jednotlivé parkety. V okamţiku, kdy se krysa
dostala dovnitř, začaly z podlahy růst větvičky, větve, listy a
nakonec také kmeny stromů. Během mrknutí oka vyrašily z podlahy
stromy a okamţitě rostly aţ ke stropu. Některé byly tlusté jako prst,
jiné jako pěst a jeden u dveří uţ téměř zatarasil vchod.
Krysy se zděšeně obracely a utíkaly na všechny strany, pištěly,
kdyţ se dostaly nazpět do chodby, snaţily se dostat přes ostří čepelí,
která se opět dala do pohybu.
Flamel se namáhavě naklonil zpátky, vstal a oprašoval si při tom
ruce. „Jedno z nejstarších tajemství alchymie je,“ oznámil
dvojčatům, která se ještě nevzpamatovala z údivu, „ţe kaţdá ţivá
buňka, od nesloţitějších organismů aţ po jednotlivý lístek, v sobě
nese semínko svého stvoření.“
„DNA,“ zašeptal Josh, ale nepřestal zírat na rostoucí prales za
Nickovými zády.
Sofie také pozorovala, co se to stalo v dříve tak čisté a uklizené
tělocvičně. Teď byla špinavá, znečištěná bahnitou vodou, dokonale
vyleštěné hladké parkety byly zlámané a popraskané, protoţe skrze
146
ně prorůstaly stromy. „Chcete nám říct, ţe alchymisté vţdycky
věděli o DNA?“ zeptala se.
Nikolas potěšené přikývl. „Přesně tak. Kdyţ v roce 1953 Watson a
Crick oznámili, ţe objevili cosi, co nazvali ‚tajemstvím ţivota‘,
pouze znovuobjevili něco, co alchymisté znali jiţ pradávno.“
„Takţe mi chcete tvrdit, ţe jste nějak probudil DNA této dřevěné
podlahy a přinutil z ní vyrůst stromy,“ řekl Josh a dalo mu práci, neţ
vybral vhodná slova. „Jak?“ dodal ještě.
Flamel se otočil, aby se podíval na své dílo, které uţ ovládlo celou
místnost. „Tomu se říká magie,“ řekl, „a já jsem si myslel, ţe to uţ
nedokáţu…, dokud mi to Scatty nepřipomněla,“ dodal s úsměvem.
146
KAPITOLA 10
„Počkat, to myslíte váţně, ţe neumíte řídit?“ nevěřícně se zeptal
Josh, a zároveň se snaţil, aby to vyznělo úplně klidně. „Ani jeden z
vás v ţivotě neřídil auto?“ zkusil znovu.
Josh a Sofìe si sedli na přední sedadla terénního auta, které si
Scatty půjčila od jednoho svého ţáka bojových umění. Josh se rozjel
a jeho sestra drţela mapu na klíně.
Nikolas a Scathach seděli vzadu a Nick začal: „Nikdy jsem se to
nenaučil,“ a pokrčil rameny.
„Nikdy na to nebyl čas,“ přidala krátce Scatty.
„Ale Nick nám řekl, ţe je ti víc neţ dva tisíce let,“ řekla Sofìe a
podívala se na mladou dívku vzadu.
„Přesně dva tisíce pět set sedmnáct v lidském počítání času,“
pronesla neochotně Scatty. „A na kolik vypadám?“ podívala se do
Nickových jasných očí.
„Na sedmnáct a ani o den víc,“ pohotově vrátil Nick.
„A za tu dobu jsi nenašla čas, aby ses naučila řídit auto?“
neodbytně pokračovala Sofie, která to chtěla umět uţ od svých deseti
let. Byl to také jeden z důvodů, proč si oba s Joshem našli na léto
práci, aby našetřili na své vlastní auto. Jinak mohli strávit úţasné léto
s rodiči na vykopávkách.
Scatty nervózně pokrčila rameny. „Chtěla jsem, ale měla jsem moc
práce,“ vymlouvala se.
„Je vám ale jasné, ţe bych neměl řídit bez instruktora?“ řekl Josh,
aniţ od někoho očekával odpověď.
„Víte, nám je patnáct a půl, a oba umíme řídit,“ podotkla Sofie.
„Teda, tak trochu,“ rychle dodala.
„A umíte jezdit na koni?“ zeptal se Flamel, „nebo řídit kočár s
koňmi nebo dostavník?“
„No, to ne ale…,“ namítla Sofie, ale Scatty ji přerušila.
„A co řecký vozík taţený koněm a přitom vystřelit šíp nebo tasit
meč? Nebo lítat na drakovi a přitom střílet prakem.“
„Nemám ponětí, jak to vypadá a snad to ani nechci vidět nebo o
tom víc vědět,“ odpověděla Sofie.
„Tak vidíte, vy znáte a umíte určité věci,“ řekl Nikolas, „zatímco
my máme jiné, z určitého pohledu starší, ale také uţitečné
dovednosti.“ Po straně mrknul na Scatty a dodal: „I kdyţ po pravdě
146
řečeno, opravdu nevím, jestli se dnes ještě hodí umění jezdit na
drakovi.“
Josh zastavil na křiţovatce a za chvíli měl odbočit doprava na
hlavní silnici, která vedla k mostu Golden Gate. „Já jenom nemůţu
pochopit, jak jste mohli proţít celé dvacáté století bez auta. Jak jste
cestovali z jednoho místa na druhé?“ zeptal se nechápavě.
„Autobusem, vlakem,“ pousmál se Nick, „veřejná doprava je
absolutně anonymní způsob přepravy, aţ na letadla a lodě. Vlastnit
auto znamená spoustu papírování, coţ můţe naše nepřátele, a je
jedno, kolik jich je, dovést přímo k nám.“ Trochu se zarazil a
tajemně dodal: „A mimo to jsou další, mnohem starší způsoby
cestování.“
Josh se chtěl zeptat na dalších tisíc otázek, ale musel se pořádně
soustředit na řízení velkého auta. Věděl uţ, jak se auto řídí, ale
jediné, které zatím řídil, byl otlučený starý dţíp, kdyţ doprovázeli
rodiče na vykopávkách. V opravdovém provozu nikdy za volantem
neseděl a bál se, ţe nabourá. Sofie sice namítla, ať to bere jako
počítačovou hru, ale to pomohlo pramálo. Kdyţ nabouráte ve hře,
prostě začnete znovu, ale tady by nehoda mohla stát ţivoty.
Provoz na mostě byl pomalý, protoţe prostřední pruh zatarasila
dlouhá šedá limuzína, která měla zjevně technické problémy. Kdyţ
přijeli blíţ, Sofie si všimla, ţe se uvnitř krčí na sedadlech dvě osoby
v tmavých oblecích. Uvědomila si to a zatajila dech při myšlence, ţe
by mohlo jít o golemy. Oddechla si, aţ kdyţ auto minuli, a zjistila,
ţe muţi vypadají spíš jako zmatení účetní. Josh mrknul na sestru a
zašklebil se, ale Sofie věděla, ţe ho napadlo totéţ.
Sofie se otočila, jak jí jen bezpečnostní pás dovolil, a podívala se
dozadu na Scatty a Nicka. V tmavém klimatizovaném interiéru auta
vypadali tak obyčejně. Flamel vypadal jako stárnoucí hipík a Scatty
by pro spíš vojenský styl oblečení docela zapadla i do kavárny, kde
pracovala Sofie. Rusovlasá dívka si podepřela rukou bradu a upřeně
hleděla skrz zatemnělá okna přes záliv k Alkatrazu.
Nikolas naklonil hlavu, aby se také podíval, a tiše pronesl: „Uţ
jsem tam také dlouho nebyl.“
„My jsme tam byli na výletě celkem nedávno,“ oznámila Sofie.
„Mně se to líbilo,“ dodal Josh rychle. „Ale Sofii moc ne.“
„Bylo to strašidelné.“
146
„A to by také mělo,“ uznal tiše Nick. „Je to domov neobyčejné
společnosti duchů a duší, které nikdy nenašly klid. Naposledy jsem
tam byl, abych pomohl mimořádně odpornému hadímu muţi.“
„Já snad ani nechci vědět, kdo byl ten hadí muţ,“ zabručela Sofie a
pak se zarazila. „Víte co, ještě před pár hodinami bych si vůbec
nepomyslela, ţe něco podobného řeknu.“
Nikolas Flamel se pohodlně opřel do sedačky a sloţil ruce na
prsou. „Vy víte, ţe vaše ţivoty, tvůj a tvého bratra, se navţdycky
změnily.“
Sofie kývla. „No, teprve si to skutečně začínám uvědomovat.
Všechno se událo tak rychle, je těţké něco takového tak snadno
přijmout. Hliněná monstra, čáry a kouzla, knihy kouzel, krysy…“
Pohlédla na Scatty a přidala: „Antické bojovnice.“
Scatty chápavě kývla hlavou.
„A také šest set let starý alchymista…,“ zarazila se Sofie, protoţe jí
náhle prolétla hlavou znepokojující myšlenka. Podívala se z Nicka
na Scatty a zase zpátky, a pak jí chvilku trvalo, neţ zformulovala
otázku, na kterou se chtěla zeptat. Zadívala se opět tázavě na
Nikolase a vyhrkla: „Jste vůbec lidé?“
Nikolas se zašklebil jako malý kluk a odpověděl: „Ale ano, moţná
o trošku víc neţ to. Narodil jsem se a vţdycky zůstanu člověkem.“
Sofie si oddechla a podívala se na Scatty. „A ty…?“
Scathach se na ni zadívala svýma velkýma zelenýma očima a na
chvíli se v její tváři objevilo něco starodávného, něco záhadného.
„Ne,“ řekla velice tiše. „Nepatřím k lidské rase. Můj lid je trochu z
jiného těsta, jsme starobylé rasy. Vládli jsme Zemi dávno předtím,
neţ první předci člověka slezli se stromů. Dnes si o nás můţete číst v
bájích a legendách v podstatě kaţdého národa. Starobylé rasy jsou
pohádkové bytosti jako vlkodlaci, upíři, obři, draci, netvorové všech
tvarů a velikostí. V příbězích vystupujeme jako bohové nebo
jednoduše ti starobylí, kteří vědí.“
„Ty jsi tedy bohyně?“ zašeptala Sofie.
Scatty se zachichotala a vysvětlila: „Ne, nikdy jsem nebyla bohyně,
ale někteří mého druhu dovolili lidem, aby je uctívali jako bohy. Jiní
se postupně bohy stali, kdyţ lidé o jejich dobrodruţství vyprávěli.“
Trochu se zamračila a pokračovala: „Jsme jen jiný biologický druh,
starší neţ člověk, s jinými schopnostmi a dovednostmi.“
„Co se stalo se starobylými rasami?“
146
„Spoustu věcí změnila potopa, mimo jiné samozřejmě,“ začala
Scatty.
„Země je o moc starší, neţ si lidé vůbec dokáţou představit,“ přidal
se tiše Nikolas. „Stvoření, která kdysi kráčela po tomto světě, se stala
legendami. Legendy a mýty, kterým dnes jiţ nikdo nevěří, ţe vůbec
kdy existovaly.“
Sofie pomalu sklonila hlavu. „Naši rodiče jsou archeologové.
Vyprávějí nám občas o některých nevysvětlitelných objevech a
nejasnostech, se kterými se setkali.“
„Pamatuješ na to místo v Texasu, něco jako Taylor,“ skočil Josh
Sofii do řeči, přitom zpomalil, aby mohl vjet do vedlejšího pruhu
dálnice. Nikdy předtím neřídil nic tak velkého a stále se obával, ţe
do někoho nabourá. Párkrát uţ se mu to skoro povedlo a byl
přesvědčen, ţe jednomu autu urazil postranní zrcátko, ale jel dál,
aniţ na to upozornil.
„Taylor Trail,“ upřesnila Sofie, „u řeky Paluxy v Texasu. Viděli
jsme tam dinosauří stopy vedle lidských ve stejném kusu kamene;
prý vznikly ve stejném období zhruba před miliónem let.“
„Ano, i já jsem je viděl,“ přidal se Nikolas, „a také další na jiných
místech světa. Prozkoumal jsem podobnou stopu v Antilopím údolí v
Utahu, která je asi pět miliónů let stará.“
„Táta říká, ţe podobné stopy často mohou být padělky, které mají
zmást odborníky,“ vyhrkl Josh. Přemýšlel, co by asi táta řekl na věci,
které dnes zaţili.
Flamel přikývl a pokračoval: „To je sice pravda, ale pro vědu
mnohdy věci, kterým nerozumí, jednoduše neexistují. Ale ne na
všechno je moţné tak rychle zapomenout. Můţete zapomenout na to,
co jste dnes viděli, nebo tvrdit, ţe to byla jenom překroucená fakta?“
Sofie zavrtěla hlavou.
Josh vedle ní jen pokrčil rameny. Nelíbilo se mu, kam konverzace
směřuje. Nevěřil, ţe by lidé a dinosauři mohli ţít vedle sebe ve stejné
době. Celá teorie zněla nepřesvědčivě, a hlavně byla proti všemu, co
je rodiče učili, ale někde ve skrytu duše věděl, ţe i archeologové,
jeho rodiče nevyjímaje, kaţdý rok odkrývají neuvěřitelné objevy.
Před pár lety byl v Indonésii nalezen nový druh člověka, drobnějšího
a menšího neţ dnešní lidé, přezdívá se mu hobit. V Německu byly
odkryty kosti zvláštního druhu trpasličího dinosaura, ve Wyomingu
našli 165 miliónů staré dinosauří stopy a teprve nedávno byly
objeveny nové prehistorické druhy ţivočichů v jeskyních v Izraeli.
146
Ale to, co naznačoval Flamel, by byla revoluční informace. „Chcete
říct, ţe lidé ţili na Zemi s dinosaury ve stejné době?“ řekl Josh a sám
byl překvapený, ţe ho to tak rozčílilo.
„Snaţím se vám říct, ţe lidé ţili pohromadě s bytostmi daleko
divnějšími a staršími, neţ jsou dinosauři,“ řekl Flamel váţně.
„Jak to můţete vědět?“ oponovala Sofie. Tvrdil přece, ţe se narodil
před sedmi sty lety, pak tedy nemohl zaţít dinosaury… nebo mohl?
Sofii se hlavou honily protichůdné myšlenky, na jednu stranu chtěla
Nickovi věřit, ale na druhou jako by jí něco bránilo přijmout to, co
říkal.
„Je to všechno napsané v Kodexu… a během ţivota mě vítr zavál
na taková místa, kde jsem potkal stvoření, která jsou povaţována za
mytologická, bojoval jsem s bájnými netvory a čelil jsem monstrům,
za které by se ţádný moderní horor nemusel stydět.“
„Minulé pololetí jsme ve škole brali Shakespeara a tam je jedna
citace,“ Sofie se mračila, jak se snaţila vzpomenout: „Na zemi i nebi
je více věcí,“ Nikolas potěšen přikývl „o kterých jsi ani nesnil,“
dokončil citaci. „Hamlet, dějství první, scéna pátá. Znal jsem dobře
Willa Shakespeara, byl by z něj alchymista s výjimečným
talentem…, ale pak upadl do spárů Johna Dee. Chudák Will, víte, ţe
postava Prospera v Bouři je inspirována Johnem Dee?“
„Shakespeara jsem nikdy neměla ráda,“ zamumlala Scatty.
„Nekoukalo z něj nic dobrého.“
„Vy jste osobně znali Shakespeara?“ ţasl nevěřícně Josh a
nedokázal zamaskovat jistou dávku ironie v hlase.
„Byl nakrátko mým učedníkem, ale opravdu jen krátce,“ nenucené
odpověděl Flamel. „Ţiju uţ dlouho a měl jsem hodně učedníků,
někteří dosáhli velkých úspěchů a. stali se slavnými, ale většina z
mých ţáků byla zapomenuta. Potkal jsem spoustu bytostí, lidského i
jiného druhu, smrtelné i nesmrtelné nebo stvoření jako Scathach,“
dodal Nick.
„Na světě je víc bytostí jako ty… více starobylých ras?“ zeptala se
Sofie, přičemţ se podívala na rusovlasou dívku.
„Víc neţ si myslíš, ačkoliv já se snaţím s nimi nestýkat,“ řekla
neochotně Scatty. „Mezi starobylými jsou i tací, kteří nepřijali
skutečnost, ţe náš čas skončil, ţe tento věk patří lidem. Někteří
chtějí, aby se vrátil řád, který panoval za starých časů a věří, ţe Dee
a jemu podobné loutky jim k tomu pomohou. Říká se jim „starobylí
z temnot“.“
146
„Nevím, jestli jste si toho všimli,“ přerušil je Josh, „ale nezdá se
vám, ţe je tu najednou okolo nezvykle velké mnoţství ptáků?“
Sofie se otočila zpátky dopředu a dívala se předním oknem ven,
zatímco Nick a Scatty pozorovali situaci zadním oknem.
Černí ptáci, především vrány, se pomalu slétali na pilony a nosná
lana mostu, aţ zaplnili skoro veškerá volná místa. Byli jich tisíce a
stále přilétali další a další.
„Přilétají od Alkatrazu,“ usoudil Josh a sklonil hlavu, aby se
podíval směrem přes rozbouřené moře k ostrovu, nad kterým se
objevil černý mrak.
Obrovské hejno vran se vznášelo nad opuštěnou věznicí a vypadalo
jako kouř, který se klikatí nad spáleništěm, ale tento dým nemizel,
naopak spíš krouţil okolo ostrova a zvětšoval se jako předzvěst
něčeho neblahého.
„Vrány,“ polknul těţce Josh. „Musí jich být tisíce.“
„Desítky tisíců,“ opravila ho Sofie. Podívala se na Nicka a zeptala
se: „Kde se tu vzaly?“
„To jsou Morriganiny děti,“ odpověděl záhadně.
„Budou potíţe,“ dodala Scatty. „Velké potíţe.“
Pak najednou, jakoby na rozkaz, se mrak zlověstně vydal od
ostrova směrem přes záliv k mostu.
Josh stáhl zatemněné okno a všichni slyšeli chraplavé krákorání
ptáků, které připomínalo zlověstný afektovaný smích. Doprava se
zpomalovala, někteří lidé dokonce zastavili, aby si vyfotili
neobvyklý jev svými telefony nebo digitálními fotoaparáty.
Nikolas Flamel se nahnul dopředu a poloţil levou ruku na Joshovo
rameno. „Měl bys jet rychleji,“ oznámil váţně. „A nezastavuj, ať se
děje cokoliv, ani kdyţ do něčeho narazíš. Prostě jeď dál tak rychle,
jak jen můţeš. Musíš nás co nejrychleji dostat přes most.“
Něco v Nickově nepřirozeně škrobeném hlase vyděsilo Sofii víc,
neţ kdyby křičel. Hledala útěchu u Scatty, ale ta byla ponořená do
svého batohu. Válečnice vytáhla krátký luk a spoustu šípů, které
poloţila vedle sebe na sedadlo. „Zavři si okno, Joshi,“ řekla klidně.
„Přece nechceme, aby se něco dostalo dovnitř.“
„Hádám, ţe máme problém?“ skoro zašeptala Sofie, přičemţ se
dívala na alchymistu.
„Zatím ne, ale budeme mít, pokud nás ptáci doţenou,“ řekl Flamel
a snaţil se o úsměv. „Můţu si půjčit tvůj telefon?“
146
Sofie vytáhla mobil z kapsy a otevřela ho. „Chystáte se na nějaké
kouzlo?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Ne, jdu telefonovat. Doufejme, ţe ne do hlasové schránky.“
146
KAPITOLA 11
Bezpečnostní dveře se otevřely a černá limuzína zahnula na
příjezdovou cestu. Golem, který řídil, profesionálně protáhl auto
skrze úzký vjezd do podzemní garáţe. Perenela Flamelová se
nahnula na stranu, převáţila se na téměř rozteklého golema vpravo a
rozstříkla tím pohybem špinavě páchnoucí bahno.
Dr. Dee seděl přímo naproti a s odporem ve tváři se odsunul od
golema, jak nejdál to jen šlo. Opět s někým mluvil po telefonu, ale
tentokrát jazykem, kterým se na Zemi nemluvilo více neţ tři tisíce
let.
Trochu bláta z golema stříklo i na Perryinu pravou ruku a pomalu
stékalo a mazalo ornament, který Dee nakreslil na její kůţi.
Svazující kouzlo bylo napůl zrušeno. Perry mírně sklonila hlavu,
protoţe podobná šance by se nemusela opakovat. Aby však mohla
pořádně nasměrovat svou aurickou energii, potřebovala obě ruce, a
naneštěstí znak, který jí Dee nakreslil na čelo, jí znemoţňoval
mluvit. Ale přece jen nebyla naprosto bezmocná.
Perenela Delamerová se vţdycky zajímala o magii, dokonce dříve
neţ potkala chudého knihkupce, který se později stal jejím
manţelem. Byla sedmou dcerou sedmé dcery a v malé vesnici na
severu Francie, kde vyrostla, ji povaţovali vţdy za zvláštní. Její
dotek léčil – nejen lidi, ale i zvířata – uměla mluvit s mrtvými a
někdy trochu viděla do budoucnosti. Vyrůstala však v době, kdy se
podobné schopnosti nenosily a lidé na ně nahlíţeli s notnou dávkou
podezíravosti, proto se své zvláštnosti naučila schovávat. Kdyţ se
přestěhovala do Paříţe, viděla, jak si různí šarlatáni vydělávají na
ţivobytí předpovídáním budoucnosti na trhu za katedrálou. Rozhodla
se, ţe to také zkusí. Usadila se v malém stánku na dohled katedrály
Notre Dame a díky svým černým vlasům si zvolila jméno Chat Noir
– Černá kočka. Netrvalo dlouho a uznávali ji široko daleko jako
velice talentovanou. Její klientela se brzy změnila, uţ k ní nechodili
trhovci a jejich zákazníci, ale váţení obchodníci a dokonce i šlechta.
Blízko jejího stánku seděli písaři a přepisovači, muţi, kteří se ţivili
tím, ţe psali dopisy pro všechny, kdo neuměli ani číst, ani psát.
Někteří z nich, jako štíhlý tmavovlasý muţ s neobvykle zářícíma
očima, občas prodal i nějakou knihu. Od prvního setkání s tímto
muţem Perenela Delamerová věděla, ţe si ho vezme a ţe spolu
146
budou ţít dlouhý a šťastný ţivot. Nikdy by ji ale tenkrát nenapadlo,
jak dlouhý vlastně můţe být.
Vzali se půl roku od prvního setkání a uţ spolu ţili více neţ 600
let.
Nikolas, jako všichni vzdělaní muţi té doby, se velice zajímal o
alchymii, která v sobě skrývala kombinaci vědy a magie. Jeho zájem
vzbudily knihy s různými návody a lektvary k odkoupení nebo k
přepsání. Perenela, na rozdíl od většiny ţen v té době, uměla číst a
plynně hovořila několika jazyky. V řečtině byla dokonce lepší neţ
její manţel, který ji často ţádal, aby mu četla. Perenela rychle
vyuţívala informací, které se jí naskytly, a brzy si osvojila
starodávný systém čar a kouzel. Začala procvičovat a rozvíjet svoje
schopnosti. Naučila se, ţe je nutné soustředit a usměrnit energii,
která vyplývá z aury kaţdého člověka.
V době, kdy se k nim dostal Kodex, kniha mága Abraháma, byla
Perenela jiţ docela slušnou kouzelnicí, ačkoliv nikdy neměla dost
trpělivosti na matematiku a výpočty, které byly pro alchymii
nezbytné. Přesto to byla právě ona, kdo přišel jednoho zimního
večera, při čtení neustále se měnícího jazyka Kodexu, na
překvapující věc. Kniha nebyla pouze historií, která se kdy stala, ale
především soubor tradic, kouzel, zaříkávání a vědeckých poznatků.
Prohlíţela si stránky knihy jednu po druhé, a kdyţ sledovala slova,
která se formovala a opět mizela, na okamţik zahlédla zásadní
vzorec pro kámen mudrců. Zároveň si uvědomila, ţe se v knize
skrývá recept na věčný ţivot.
Manţelé pak strávili dalších dvacet let cestováním po všech zemích
Evropy, pak na východ do Ruska, na jih do severní Afriky nebo do
Arábie, aby dešifrovali a přeloţili výjimečný rukopis. Seznámili se s
mnoha kouzelníky, vědmami z nejrůznějších zemí, kde studovali
místní magii. Nikolas se zajímal o kouzla a čáry jen povrchně, více
ho uchvátila alchymie. V Kodexu, ale i v jiných knihách, byla
spousta náznaků, které se týkaly přesné formule, jak vytvářet zlato z
kamení a diamanty z uhlí. Perenela se naopak učila veškeré
kouzelnické dovednosti. Je to však uţ dávno, co je naposledy
zkoušela.
Seděla vzadu v limuzíně a snaţila se vzpomenout na trik, který ji
naučila jedna striga – čarodějnice ze Sicílie. Bylo sice původně
určené na zneškodnění rytířů v brnění, ale kdyţ ho trochu
přizpůsobí…
146
Zavřela oči a soustředila se. Zavrtala svůj malíček do sedadla a
začala jím pomalu krouţit. Dee se plně věnoval svému mobilu a
nevšiml si malé ledově bílé jiskry, která vystřelila do prvotřídní kůţe
sedačky. Výboj pokračoval přes pruţiny sedačky do dalších
kovových částí auta. V motoru to jemně zabzučelo, otáčející se kola
zaskřípala a poklice se uvolnily, odletěly, a pak se elektrický systém
auta zbláznil. Okna se samovolně otevírala a zavírala, střecha se
pootevřela a následně zabouchla, stěrače skřípaly přes suché čelní
sklo tak rychle, ţe se zlomily, a klakson začal houkat v
nepravidelném rytmu. Světla uvnitř se střídavě rozsvěcela a
zhasínala, malá televize v levé stěně za zapnula a samovolně
projíţděla všechny dostupné kanály.
Vnitřek auta byl vyplněn statickou elektřinou, která se zhmotnila
do jiskřících paprsků a ty tančily všude okolo. Dee odhodil mobil a
mnul si prsty, jako by dostal elektrickou ránu. Telefon spadl na
koberec na podlaze auta a rozletěl se na kousíčky rozteklého plastu a
rozţhaveného kovu.
„Ty…!“ spustil Dee, kdyţ se podíval na Perenelu, ale v ten
moment auto zastavilo a uţ se ani nepohnulo. Z motoru se vyvalily
plameny, které vyplnily vnitřek auta škodlivými výpary. Dee se
opřel do dveří, ale ty byly zamčené. Zuřivě zavyl, sevřel ruce v pěsti
a nechal se ovládnout vztekem. Zápach kouře, hořícího plastu a
gumy přebil náhle pach síry a jeho ruka se přeměnila v obří zlatou
kovovou rukavici. Dee vrazil do dveří, v podstatě je vyrval z pantů a
vyhrnul se ven z limuzíny.
Stál v podzemních garáţích Enoch Enterprises, velké firmy v San
Franciscu. Ten podnik vlastnil a sám řídil. Rozčíleně pozoroval, jak
jeho, na zakázku vyrobené auto, za sto padesát tisíc dolarů, rychle
likviduje oheň. Intenzivní ţár zkroutil předek auta do nepravidelného
kovového shluku a čelní sklo se roztékalo jako z vosku. Golem,
který řídil, stále seděl za volantem, ţár se ho nijak nedotkl aţ na to,
ţe upekl jeho tělo do ţelezné tvrdosti.
Pak se spustil poţární systém a ze stropu začala stříkat studená
voda.
Dee byl promočený a svíjel se v kouři záchvatem kašle, pak se
vzpamatoval, utřel si uslzené oči a oběma rukama jediným pohybem
uhasil oheň. Vykouzlil lehký vánek, který odvál nepříjemný kouř a
sklonil se, aby se podíval dovnitř zčernalého auta. Sám se však
obával, co uvnitř najde.
146
Ze dvou golemů, kteří původně seděli vedle Perenely nezbylo nic
víc neţ popel, ale po ní jako by se slehla zem.
Dee se sloţil k zemi, opíral se jenom o zničené auto a vztekle
mlátil do špinavých zbytků spálené gumy a plastu. Nebyl schopný
získat Kodex v celém znění a teď mu utekla i Perenela. Mohlo se stát
něco horšího?
Najednou za sebou uslyšel kroky. Dee sledoval, jak se blíţí špičaté
boty s jehlovými podpatky, a uţ znal odpověď na svou otázku.
Souhrn nešťastných událostí ještě zdaleka neskončil. Nasadil
nejdokonalejší úsměv, kterého byl v danou chvíli schopen, strnule se
vydrápal na nohy a otočil se na jednu z mála starobylých bytostí,
které ho opravdu děsily.
„Morrigana, jaké potěšení.“
Za dávných časů ji v Irsku říkali Vraní bohyně a jako taková byla
uctívána. Keltové se jí báli, protoţe přinášela smrt a zkázu. Kdysi
byly tři sestry, Badb, Medb a Morrigana, ale na zbývající dvě se uţ
dávno zapomnělo. Dee měl své podezření, co se jim asi mohlo stát,
aby Morrigana mohla vládnout sama.
Zastavila se vedle něj, byla větší neţ on, vlastně většina bytostí
byla vyšší, ale ona vypadala, oblečená od hlavy k patě v černém peří
opravdu majestátně. Na její vestě zářilo mnoţství stříbrných cvočků,
a proto také trochu působila jako středověký oděv do boje. I na
rukavicích na straně k prstům měla našité stříbrné obdélníčky, ale
rukavice měly na prstech ustřiţené konce, aby vynikly Morriganiny
dlouhé černé nehty, ostré jako břitva. Pásek měla těţký, koţený
pobitý velkými stříbrnými ozdobami a přes sebe měla dlouhý plášť,
který splýval aţ na zem a který byl ušit z vraního peří. Kapuce ji
padala do obličeje, zpola ho zakrývala, a proto její tvář vypadala
ještě bledší neţ obvykle. Měla černé oči, dokonce i její rty byly
černé, a přes dolní ret vykukovaly nezvykle dlouhé špičáky.
„Předpokládám, ţe tohle je tvoje,“ pronesla drsně Morrigana; její
hlas byl trhaný a nepravidelný, jako vraní krákorání.
Perenela Flamelová přistoupila opatrně blíţ, protoţe dvě obří vrány
seděly na jejích ramenou a velké, ostré zobáky jí drţely nebezpečně
blízko očí. Stěţí se dostala z hořícího auta, oslabená pouţitím magie,
kdyţ ji napadli ptáci.
„Ukaţ mi ji,“ přikázala Morrigana. Dee sáhnul do kabátu a vyndal
knihu v kovové vazbě. K jeho údivu bohyně po ní nesáhla. „Otevři
ji,“ řekla.
146
Zmatený Dee přidrţoval knihu před Morriganou a s posvátnou
úctou otáčel stránky.
„Kniha mága Abraháma,“ zašeptala Vraní bohyně, naklonila se, ale
stránek se ani nedotkla. „Chci vidět konec, obrať ji na poslední
stranu.“
Dee neochotně obrátil knihu na poslední list. Kdyţ Morrigana
viděla poškozené stránky, zasyčela s odporem. „Takové zneuctění.
Přeţila deset tisíc let bez sebemenšího poškození, a teď tohle.“
„Ten kluk je vytrhl,“ vysvětloval Dee, kdyţ zavíral Kodex.
„Postarám se, aby za to trpěl.“ Vraní bohyně zavřela oči a
naklonila hlavu na stranu, jako by naslouchala. Její rty se hýbaly a
nakonec se usmála, coţ odhalilo celou hrůzu jejích špičatých zubů.
„Bude trpět a uţ brzy, moje děti uţ je skoro mají. Všichni budou
trpět,“ slíbila.
146
KAPITOLA 12
Josh uviděl mezeru mezi dvěma auty a mířil přímo k ní. Nohu měl
aţ na podlaze a auto stále zrychlovalo, ale ten prostor nebyl
dostatečně široký, jak se původně zdál. Velké terénní auto proto
srazilo zrcátka aut po obou stranách. „Pane boţe…“ Josh
automaticky sundal nohu z plynu.
„Nezpomaluj,“ přikázal Flamel přísně. Drţel v ruce Sofiin mobil a
mluvil s někým hrdelně chraplavým jazykem, který nepřipomínal
ţádnou ze známých řečí.
Josh se tedy raději nedíval do zpětného zrcátka a řítil se přes most.
Snaţil se nevšímat si troubení a rozčíleného nadávání za sebou,
soustředil se pouze na přejíţdění z jednoho pruhu do druhého.
Sofie se opřela o palubní desku a pozorovala s přimhouřenýma
očima další škody. Viděla odletět další zrcátko, které se chvíli točilo
na kapotě jejich auta a viditelně poškrábalo černý lak, pak zmizelo
daleko za nimi. „Na to vůbec nemysli!“ zasykla, kdyţ zahlédla
italské sportovní auto, které očividně mířilo do stejné mezery mezi
auty jako Josh. Řidič italského auta s nevkusným počtem zlatých
řetězů kolem krku se rozhodl s nimi závodit a přidal plyn. Nestihl to.
Josh se mu trefil jen do pravého nárazníku, ale lehký sporťák to
roztočilo a odmrštilo stranou, poničil tak čtyři další auta. Josh jel dál.
Flamel se otočil na zadní sedačce a pozoroval chaos, který za
sebou nechali. „Říkal jsi, tuším, ţe umíš řídit,“ zabručel.
„Já ale umím řídit,“ oponoval Josh a jeho hlas zněl překvapivě
klidně a vyrovnaně, „jenom jsem netvrdil, ţe nějak zvlášť dobře.
Myslíte, ţe si někdo zapsal naši poznávací značku?“ zeptal se. Tohle
vůbec nevypadalo jako jedna z jeho počítačových her. Dlaně se mu
potily i na čele se mu objevovaly další krůpěje potu. Svaly v pravé
noze chvílemi vypovídaly sluţbu, jak neustále stál na plynu.
„Myslím, ţe teď máme důleţitější problémy,“ zašeptala Sofie.
Vrány totiţ sesedaly na zábradlí mostu. Tisíce jich přiletělo v jedné
černé vlně, krákoraly a šum jejich křídel byl tak silný, ţe to znělo
jako praskání. Vznášely se nad auty, některé klesaly více, aţ přistály
na jejich střechách, kde zobáky klepaly do oken. Auta do sebe
naráţela a zastavovala po celé délce mostu.
146
„Zapomněly, co hledají,“ řekla Scatty, přičemţ neustále pozorovala
ptáky. „Bezesporu hledají nás, ale zapomněly náš popis, mají tak
malé mozečky,“ dodala mimochodem.
„Něco určitě rozptýlilo pozornost jejich velitelky,“ usoudil
Nikolas. „To byla určitě Perenela,“ řekl potěšené. „Docela by mě
zajímalo, co udělala. Jistě něco dramatického. Vţdycky měla smysl
pro teatrálnost.“
Ale během jeho řeči se ptáci opět zvedli do vzduchu a jeden z nich
zpozoroval ujíţdějící černé auto. Tentokrát zaznělo krákorání jako
vítězný řev.
„Vracejí se,“ rychle upozornila Sofie. Uvědomovala si, ţe jí srdce
tluče v nezvykle rychlém tempu, a kdyţ se otočila na Flamela a
Scatty, jejich tváře jí klidu nepřidaly.
Scathach lakonicky pronesla: „Teď teprve máme problémy.“
Velký mrak černých vran se přibliţoval k terénnímu autu, které se
jako jediné a poslední ještě pohybovalo.
Téměř veškerá doprava na mostě se zastavila, lidé seděli jako
přimrzlí strachem ve svých autech a hleděli na nezkrotné hejno vran,
které je míjelo. Josh s plynem na podlaze docílil rychlosti téměř 120
km v hodině a uţ si začínal být za volantem jistější, moţná proto, ţe
do ničeho alespoň minutu nevrazil, a konec mostu uţ byl na dohled.
Radostně se zašklebil, dokáţou to.
Pak ale na kapotě přistála obrovská vrána.
Sofie vyděšeně zaječela a Josh strhnul volant na stranu. Pokoušel
se tím shodit zlověstně působící zvíře z auta, ale vrána se svými
pařáty zahákla na kapotě. Dvěma krátkými skoky se přiblíţila k
oknu, nahnula hlavu a zírala na Joshe se Sofií. Její oči prapodivně
zářily a najednou ťuk, zobákem začala klepat do čelního skla, na
kterém se postupně objevovaly známky po jejím útoku.
„To je ale divné, zobákem by to okno neměla prorazit,“ řekl Josh a
snaţil se udrţet auto na vozovce.
Vrána znovu zaútočila zobákem do skla a objevila se další díra.
Pak se ozvala dunivá rána a hned potom další a na střeše přistáli
další tři ptáci. Kovová střecha se prohýbala a klepala, kdyţ do ní
vrány klovaly.
„Nemám ráda vrány,“ povzdechla si Scathach. Znovu prohrabala
svůj batoh a vytáhla nunčaky – dvě dřevěné tyče, dlouhé asi 30 cm,
které jsou spojeny deseticentimetrovým řetězem. Nervózně si jimi
146
poklepávala o dlaň druhé ruky. „Škoda ţe nemáme sklápěcí střechu,“
řekla Scatty. „Mohla bych vylézt a zjistily by, jak chutnají nunčaky.“
Flamel ukázal na střechu, kterou pronikaly stále silněji paprsky
slunce; vrány nepřestávaly klovat do střechy auta. „Moţná se uţ brzy
dočkáš, kromě toho to nejsou obyčejné vrány. Ty tři na střeše a jedna
vpředu jsou Morriganiny miláčkové, průzkumné vrány.“
Jeden z velkých ptáků klovl do předního okna a tentokrát jeho
zobák prošel skrz úplně. „Teď nevím, co se dá dělat…,“ začala
Scatty, ale pak se Sofie nahnula dopředu a zapnula stěrače, které se
pohnuly a nepřipravené zvíře smetly stranou. Rusovlasá válečnice se
usmála a řekla: „No samozřejmě, tohle je také moţnost.“
Situace byla váţná a další ptáci přilétali k terénnímu autu, aţ ho
úplně obklopili. Nejdříve desítky a pak stovky černých vran seděly
na střeše, kapotě a všude, kde se mohly udrţet. Kdyţ jedna odpadla,
další tucet ji nahradil.
Všichni uvnitř slyšeli tu podivnou směsici krákorání a klování, to
jak ptáci ničili kapotu, skla, dveře. Vytrhali veškeré gumové části,
dokonce rozcupovali na cáry i rezervní pneumatiku upevněnou
vzadu. Na přední kapotě jich bylo tolik, ţe Josh uţ téměř neviděl,
kam jede, a začal zpomalovat.
„Jeď, nezpomaluj!“ zakřičel Nick. „Jestli teď zastavíš, jsme
opravdu ztraceni.“
„Ale já nic nevidím!“
Flamel se nahnul na přední sedačku a pravou ruku natáhl vpřed.
Najednou si Sofie všimla, ţe má pod zápěstím malé tetování ve tvaru
kříţe protnutého kruhem. Na krátký okamţik se zdálo, ţe symbol
zazářil a alchymista lusknul prsty. V jeho dlaních se objevila syčící
ohnivá koule. „Zavřete oči,“ přikázal Nick. Ani nepočkal, jestli
uposlechli, a mrštil ji na sklo. I přes zavřené oči dvojčata postřehla
jasný záblesk, který ozářil vnitřek auta.
„A teď jeď,“ rozkázal Nikolas.
Kdyţ dvojčata znovu oči otevřela, většina ptáků z kapoty byla pryč
a ti, co zůstali, působili zmateně a překvapeně.
„To je nezadrţí na dlouho,“ řekla Scatty.
Podívala se na střechu auta právě ve chvíli, kdy jí pronikl velký
ostrý zobák. Chytila nunčaky a volným koncem, který byl připevněn
krátkým řetězem, vší silou praštila do ptačího zobáku. Ozvalo se
překvapené zakrákorání a zobák – teď uţ mírně ohnutý – zmizel.
146
Sofìe byla zvědavá, a tak se nahnula k bočnímu zrcátku, aby se
podívala, co se za nimi děje. Při Joshově zuřivé jízdě byl zázrak, ţe
ještě nějaké zrcátko měli. Houpalo se smutně na kusu drátu, přesto
Sofie zjistila, ţe přilétá stále více a více ptáků, kteří nahrazují místa
těch, kteří byli z auta smeteni. V ten okamţik jí přepadla beznaděj: to
nemůţou zvládnout, takové mnoţství nemůţou odrazit.
„Poslouchejte,“ náhle upozornil Nick.
„Nic neslyším,“ řekl Josh nasupeně.
Sofie uţ chtěla reagovat stejně, ale vtom si toho zvuku všimla.
Kůţe se jí jako by zjeţila a hluboký zvuk téměř na hranici
slyšitelnosti se rychle blíţil. Zněl jako vítr, nejdřív jemně a klidně, a
pak hlasitěji, téměř rozzlobeně, a do auta se vinula zvláštní vůně.
„Co je to za vůni?“ divil se Josh.
„Voní to trochu jako pomeranče,“ poznamenala Sofie a zhluboka
se nadechla.
„Spíš jako granátová jablka,“ řekl Nikolas. A pak se zvedl vítr.
Svištěl přes celou zátoku, teplý a cizokrajný, voněl po kardamonu a
růţích, limetách a lékořici, aţ doletěl k mostu, kde zvedal ptáky z aut
a rozmetával je na všechny strany. Nakonec se granátový vítr dostal
aţ k autu, které bylo ještě před chvílí celé obsypané černými ptáky.
Najednou se po nich slehla zem a všude se rozlévala omamná vůně,
která připomínala pouštní oblasti.
Sofie sáhla po tlačítku, aby stáhla poškrábané a poničené okénko,
vyklonila hlavu z auta a snaţila se zapamatovat tu bohatou vůni.
Závan větru odnášel obrovské hejno vran vysoko do nebe, a pokud
některá unikla, pravděpodobně jedna z Morriganiných speciálních
mazlíčků, prudký poryv ji zachytil a zahnal zpět. Zespoda vypadalo
velké hejno jako tmavý mrak… a pak se oblak rozplynul a nad nimi
se objevilo čisté modré nebe.
Sofie se podívala zpět na most, který byl naprosto neprůjezdný.
Auta stála ve všech směrech a pruhy zablokovaly desítky
nabouraných vozidel. Nakonec to mělo i jednu výhodu, protoţe
nikdo neměl zájem sledovat jejich jízdu po silnici. Všechna auta byla
potečkovaná ptačím trusem. Sofie se podívala na Joshe a s hrůzou si
uvědomila, ţe krvácí ze spodního rtu. Vytáhla z kapsy kapesník
naslinila konec a přiloţila ho na bratrovu tvář. „Teče ti krev!“
Josh odstrčil její ruku a řekl: „Nedělej to, je to odporný.“
Dotkl se malíčkem opatrně svého rtu a dodal: „Musel jsem se
kousnout. Ani jsem to necítil.“ Vzal si od sestry papírový kapesník a
146
utřel si krev. „Nic to není,“ rychle se usmál. „Viděla jsi tu spoušť, co
po sobě vrány nechaly?“ Sofie přikývla. Josh ohrnul nos a řekl: „Teď
to teprve bude pořádný smrad!“
Sofie se opřela do sedadla, ulevilo se jí, ţe je Josh v pořádku.
Trochu se vyděsila, kdyţ viděla na jeho obličeji krev. Najednou ji
napadlo, ţe to byla Nickova práce, a tak se otočila a zeptala: „To vy
jste zavolal ten vítr?“
Nick se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, takovou moc nemám,
neumím ovládat ţádný z ţivlů. Tyto schopnosti náleţí téměř
výhradně starobylým bytostem, a jen velmi málo lidí mělo moţnost
se to naučit.“
Sofie se otočila ke Scatty, ale bojovnice také zavrtěla hlavou. „To
je nad mé omezené schopnosti,“ řekla.
„Ale vy jste přece přivolal ten vítr?“ trvala na svém Sofie.
Flamel jí podal zpátky telefon a řekl: „Já jsem jen poţádal o
pomoc.“
146
KAPITOLA 13
„Tady zatoč,“ navigoval Nick.
Josh sundal nohu z plynu a zabočil s poškrábaným a téměř
rozloţeným terénním autem na polní cestu, která byla jen tak tak
dostatečně široká. Poslední půl hodinu strávili jízdou na sever od San
Francisca a poslouchali zprávy hysterických svědků ptačího útoku na
mostě a některá ještě podivnější vysvětlení expertů-ornitologů.
Nejcitovanější teorie byla spojena s globálním oteplováním a tvrdila,
ţe sluneční radiace ovlivnila přirozené chování ptáků a jejich
orientační smysl.
Flamel je vedl na sever k Mill Valley a hoře Tamalpais, brzy však
z dálnice odbočili a jeli po menší okresní silnici. Doprava zde byla
mizivá, téměř nulová, a brzy byli na silnici jediným autem na dohled.
Nakonec musel Josh na úzké klikaté cestě zpomalit natolik, ţe se
téměř vlekli. Stáhl okénko a zíral do hustého porostu, který je široko
daleko obklopoval.
„Zastav, minuli jsme odbočku,“ řekl Nick. Přejeli neoznačenou
cestu, Nick si toho všiml pozdě, a proto musel Josh kousek zacouvat,
aby mohl zabočit.
Josh se podíval na Sofii, kdyţ zatáčel na hrubou neupravenou lesní
cestu. Měla ruce klidně sloţené v klíně, ale – Josh poznal podle
bílých kloubů, ţe je to jen zdání. Její nehty ještě před pár hodinami
upravené byly polámané a okousané, coţ svědčilo o velkém napětí,
které na ni působilo. Sáhl jí po ruce a zmáčkl ji, odpověděla stejným
gestem. Strávili spolu spoustu času, a tak nemuseli říci jediné slovo,
aby si rozuměli. Jejich rodiče trávili dlouhé týdny i měsíce na
cestách za prací a dvojčata se brzy naučila, ţe mohou spoléhat jen na
sebe navzájem. Často se stěhovala ze školy do školy, od města k
městu, a někdy bylo hrozně těţké najít si nové přátele nebo si udrţet
ty staré, ale vţdycky věděla, ţe ať se stane cokoliv, vţdycky budou
mít jeden druhého.
Stromy po obou stranách křivolaké zarostlé cesty rostly vysoko do
nebe a porost na cestě stále houstl. Ostruţiny a jiné pichlavé keře
poškrábaly boky auta a ţahavé kopřivy s jedovatým břečťanem
vytvořily téměř neproniknutelnou bariéru.
146
„V ţivotě jsem něco takového neviděla,“ mumlala Sofie. „To
prostě není normální.“ Pak se zarazila, protoţe si uvědomila, co řekla
a otočila se na Nicka. „Protoţe to prostě není normální!“
Nikolas zavrtěl hlavou a najednou vypadal staře a unaveně. Měl
velké šedé kruhy pod očima a vrásky na čele a kolem úst vypadaly
daleko hlubší. „Vítejte v našem světě,“ zašeptal.
„Tamhle v houští se něco hýbe,“ hlasitě oznámil Josh. „Něco
velkého…, ale opravdu velkého.“ Po všem, co dnes zaţil, jeho
fantazie začala pracovat na plné obrátky. „A udrţuje to s námi
tempo.“
„Pokud zůstaneme na cestičce, budeme v bezpečí,“ pronesl Flamel
nevzrušeně.
Sofie se zadívala do lesa a nejdřív neviděla vůbec nic, pak si
uvědomila, ţe to, co povaţovala za stín, je vlastně nějaké stvoření.
Kdyţ se pohnulo, sluneční paprsek, který si našel cestu skrze hustý
porost, odhalil jeho chlupatou srst. Sofie zaregistrovala plochý
čumák a velké zatočené zuby.
„Je to kanec – teda spíš divočák,“ opravila se a pak uviděla tři další
napravo.
„Vidím je i tamhle vlevo,“ upozornil Josh. Čtyři mohutná zvířata
se blíţila z porostu vlevo. Podíval se do zpětného zrcátka a dodal: „A
jsou i za námi.“
Sofie, Scatty a Nikolas se otočili, aby se podívali dozadu na dva
ohromné divočáky, kteří je sledovali podél cesty za nimi. Sofie si
uvědomila jejich nepřirozenou velikost, kaţdý z nich byl velký asi
jako poník. Měli vyvinuté svaly a zuby, které vykukovaly z dolní
čelisti, byly mimořádně dlouhé a tlusté jako zápěstí, alespoň neţ se
zuţovaly do jehlově ostrých konců.
„Nevěděl jsem, ţe v Americe ještě ţijí divoká prasata,“ řekl Josh,
„alespoň ne v Mill Valley v Kalifornii.“
„Divočáci ţijí v Americe všude,“ řekl Flamel nepřítomně. „Poprvé
je sem přivezli Španělé v 16. století.“
Josh přeřadil, sundal nohu z plynu a teď se opravdu vlekli jako
hlemýţď. Cesta zde končila. Keře, stromy a ostatní porost se tu
rozpínaly natolik, ţe cestu úplně zatarasily. „Konec cesty,“ oznámil
Josh, zastavil auto a zatáhl za ruční brzdu. Podíval se okolo a
uvědomil si, ţe divočáci se také přestali pohybovat a ţe je zaujatě
pozorují. Dokonce i ti dva vzadu. Byli v pasti. Co teď, přemýšlel.
Mrkl na Sofii a věděl, ţe přemýšlí o tomtéţ.
146
Nikolas se naklonil dopředu mezi sedadla a pozorně si prohlédl
úplně zarostlou ztracenou cestu. „Myslím, ţe tohle je tu jen proto,
aby to odradilo opováţlivce, kteří dojedou tak daleko. A kdyby byl
někdo opravdový blázen, mohl by se tady pokusit vystoupit z auta.“
„Ale my nejsme ţádní opováţlivci ani blázni,“ dodala Scatty. „Co
tedy budeme dělat my?“ Pohlédla na divočáky a přemýšlela nahlas:
„Tenhle druh jsem uţ neviděla po staletí. Vypadají jako galští
váleční kanci, a pokud jsou to oni, pak jsou prakticky nezničitelní.
Za kaţdým, kterého můţeme vidět, se schovávají v houští minimálně
tři další, a to nepočítám jejich pány.“
„Tohle nejsou galští kanci, a tito nepotřebují pány,“ řekl opatrně
Flamel, přičemţ mu do řeči lehce pronikal francouzský přízvuk.
„Podívejte se na jejich zuby.“
Všichni se zadívali na obrovské zvíře stojící za jejich autem. „Mají
na nich nějaké symboly,“ řekla Sofie, „něco jako ornamenty.“
„Spirály,“ vydechla překvapeně Scatty a podívala se na Flamela.
„To jsou Tore Alka?“
„Ano, přesně tak,“ přitakal Nick. „Stvoření, jeţ vznikla spojením
lidských tvorů a zvířecího rodu.“
„Něco jako vlkodlaci, myslíte?“ ptal se Josh Scatty netrpělivě
zatřásla hlavou. „Ale ne, ne jako vlkodlaci.“
„To se mi ulevilo,“ poznamenal Josh, „protoţe na chvíli jsem si
myslel, ţe mluvíte o lidech, kteří se přeměňují ve vlky.“
„Vlkodlaci jsou Tore Madra,“ pokračovala Scatty, jako by ho
neslyšela. „Jsou to dva odlišné klany.“
Sofie se pozorně zadívala na nejbliţšího kance. Pod jeho prasečími
rysy začínala vidět lidskou tvář a jeho oči chladné, ale jasně modré v
sobě ukrývaly oči inteligentního tvora.
Josh se otočil zpátky k volantu a pevně ho chytil. „Tore Alka…
jsou samozřejmě naprosto odlišní od vlkodlaků, jak jsem to mohl jen
přehlédnout,“ zamumlal.
„A co teď budeme dělat?“ zeptala se Sofie.
„Pojedeme dál,“ odpověděl klidně Nikolas.
Josh ukázal na neprůjezdnou cestu a řekl: „A co s tímhle?“
„Prostě jeď,“ poţadoval Nick.
„Ale-“ začal Josh.
„Věříš mi nebo ne?“ zeptal se uţ podruhé za tento den Nikolas.
Dvojčata se na sebe podívala, pak zpátky na Flamela a současně
přikývla. „Pak tedy pokračuj,“ poţádal Nick.
146
Josh zařadil rychlost, uvolnil ruční brzdu a vozidlo se pomalu
rozjelo. Nárazník se dotkl zdánlivě neprůjezdné přírodní zábrany… a
ta zmizela. V jednu chvíli to vypadalo, jako kdyţ keře spolkly přední
část auta.
Terénní auto zmizelo v houští a na okamţik se ochladilo a vše
potemnělo. Vzduch byl cítit po hořkosladkém zápachu karamelu… a
pak se znovu objevila doprava se stáčející cesta.
„Jak…,“ začal Josh, ale Nick ho nenechal dopovědět.
„Byla to jen iluze,“ vysvětloval. „Nic víc neţ iluze. Trocha
odraţeného a ohnutého světla zobrazí okolní stromy a keře v cloně z
vodní páry a kaţdá kapka pak působí jako zrcadlo a taky trochu
magie.“
„Stále jsme v Severní Americe, ale vstoupili jsme na území jedné z
nejmocnějších a nejstarších představitelek starobylých ras. Myslím,
ţe alespoň na nějakou dobu tu budeme v bezpečí.“
Scatty vydala ne příliš zdvořilý zvuk a řekla: „No, máš pravdu, ona
je stará, ale tím ostatním si nejsem tak jista.“
„Scathach, chci aby ses k ní chovala slušně a zdvořile,“ řekl Flamel
příkře a otočil se k mladě vypadající, ale tisíce let staré ţeně, která
seděla vedle něj.
„Kdyţ já ji nemám ráda, nevěřím jí.“
„Budeš muset zapomenout na vaše staré sváry.“
„Pokusila se mě zabít, Nikolasi,“ oponovala Scatty. „Nechala mě v
podsvětí. Trvalo mi sto let, neţ jsem našla cestu ven.“
„To uţ je víc neţ tisíc pět set let, pokud se dobře pamatuji,“
připomněl jí Nick.
„Mám sloní paměť,“ zabručela Scatty a v té chvíli vypadala jako
malé rozmazlené dítě.
„O kom to tu mluvíte?“ chtěla vědět Sofìe a pak Josh prudce
zabrzdil.
„Není to vysoká ţena s černou kůţí, ţe ne?“ zeptal se Josh.
Sofìe se otočila, aby se podívala na cestu přes popraskané přední
okno a Nick a Scatty se také nahnuli dopředu.
„Jo, to je přesně ona,“ sklíčeně přitakala Scatty.
Přímo před autem uprostřed cesty stála vysoká a mohutná ţena,
která vypadala jako vytesaná z masivního kusu černého kamene. Její
tvář byla obdélníkového tvaru s výraznými rysy, vystouplé lícní
kosti, rovný špičatý nos, vystrčená brada a rty téměř neviditelné.
Vlasy měla jako lehké, jemné bílé chmýří, které vypadalo jako těsná
146
čepice. A její oči byly ţluté jako máslo. Na sobě měla jednoduchou
černou róbu z třpytícího materiálu, která jemně vlála ve vánku.
Zvláštní bylo, ţe jemný vítr zřejmě nepůsobil na nic jiného okolo,
kromě jejích šatů, po kterých se po celé délce vlnily duhové barvy.
Sofie si všimla, ţe ţena nemá ţádné šperky, zatímco kaţdý nehet
měla namalovaný jinou barvou.
„Nevypadá na víc neţ deset tisíc let,“ zamumlala Scatty.
„Chovej se slušně,“ připomněl Flamel.
„Kdo je to?“ zeptala se opět Sofie, přičemţ nemohla z té ţeny
spustit oči. Vypadala zdánlivě jako člověk, něco v ní však působilo
rušivě, jako z jiného světa. Stála tam uprostřed cesty naprosto klidně
s hlavou arogantně nakloněnou na stranu.
„Toto je,“ oznamoval Nikolas se známkou upřímné úcty v hlase,
„jedna ze starobylých bytostí, známá jako Hekaté.“
„Bohyně tří tváří,“ hořce dodala Scatty.
146
KAPITOLA 14
„Zůstaňte v autě,“ nařídil Nick. Otevřel dveře a vystoupil na
posekaný trávník.
Scatty sloţila ruce a usadila se tak, aby viděla ven skrz popraskané
přední sklo. „To mi naprosto vyhovuje,“ od –
Flamel si její uštěpačné poznámky nevšímal, a neţ stačila říct ještě
něco jiného, zabouchl dveře. Zhluboka se nadechl a pokoušel se
sebrat všechny síly, aby mohl předstoupit před vysokou elegantní
ţenu, která stála obklopená bezlistými stromy sekvojí.
V houští se to zatřáslo a jeden obzvláště velký Tore Allta se objevil
přímo před alchymistou. Flamel se zastavil, uklonil se a pozdravil
stvoření jazykem, který nebyl určen pro lidské ucho. Najednou se
všude objevili další divočáci s jasnýma a inteligentníma očima. V
odpoledním slunci jim srst na zádech a krku zářila jemně červeným
nádechem a z jejich velkých zahnutých zubů stékaly potoky slin.
Flamel si dával pozor, aby se uklonil kaţdému z nich. „Nevěděl
jsem, ţe v Americe ještě existují nějací vznešení Tore Allta,“
poznamenal zdvořile tentokrát jiţ anglicky.
Hekaté se téměř neznatelně usmála a řekla: „Nikolasi, vy byste
přece měl vědět lépe neţ kdokoliv jiný, ţe aţ my tu nebudeme, aţ
všichni starobylí i lidé zmizí ze Země, pak ji Allta klany získají pro
sebe. Nezapomeňte, ţe tento svět patřil původně těmto rodům.“
Hekaté promluvila velmi hlubokým, skoro muţským hlasem s
přízvukem, který v sobě spojoval zvýrazněné sykavky starých Řeků
a perské hrtanové souhlásky.
Nikolas se znovu uklonil a podotkl: „Vím, ţe jsou tyto klany velice
početné v Evropě, vlkodlaci čili Tore Madra zejména a v Indii
zaţívají renesanci Tore Tiogar a dokonce vím i nových rodech Tore
Leon v Africe. A to vše díky Vám.“
Hekaté se pousmála a ukázala své rovné zuby. „Klany mě stále
uctívají jako bohyni a já pro ně dělám, co je v mých silách.“
Neviditelný vítr rozkomíhal její šaty, ţe změnily barvu do zelena se
zlatými pramínky. „Ale pochybuji, ţe jste přišel, abyste se mnou
vedl konverzaci o mých dětech.“
„Máte pravdu, nepřišel.“ Flamel se rychle podíval směrem k
poničenému autu. Josh a Sofie ho pozorovali celou dobu s očima
146
dokořán, aby jim nic neuniklo. Scathach seděla na zadním sedadle a
její tvář byla zvenku sotva viditelná. Měla zavřené oči a předstírala,
ţe spí. Flamel ale věděl, ţe bojovnice nepotřebují spánek. „Chtěl
bych vám poděkovat za vítr přízraků, který jste nám poslala.“
Teď byla Hekaté na řadě, aby se uklonila. Její pravá ruka se
pohnula a odkryla malý mobilní telefon schovaný v dlani. „Taková
malá uţitečná věcička. Vzpomínám si na doby, kdy jsme svěřovali
své vzkazy větru nebo cvičeným ptákům. Zdá se to jako včera,“
dodala. „Jsem ráda, ţe má lest byla úspěšná. Naneštěstí jste ale
odhalili svou stávající skrýš. Morrigana a Dee uhodnou, kdo poslal
vítr a jsem si jistá, ţe vědí, kde je mé sídlo.“
„Uvědomuji si to a velice se omlouvám, ţe jsem Vám způsobil
potíţe.“
Hekaté pokrčila rameny a ten nepatrný pohyb rozvlnil opět její
róbu, kterou proběhly všechny barvy duhy. „Dee se mě bojí. Bude
zuřit, vztekat se, vyhroţovat a moţná i zkusí pár menších kouzel a
zaříkání, ale nepůjde proti mně. Alespoň ne sám…, ale ani s
Morriganou. Bude potřebovat nejméně další dvě starobylé bytosti,
aby se mi postavil a ani potom si nemůţe být jist úspěchem.“
„Ale je samolibý a teď má Kodex,“ namítl Nick „Ale ne celý,
alespoň tak jste to říkal,“ ujistila se Hekaté.
„Ano jistě, ne celý,“ Nikolas vytáhl dvě zbývající stránky zpod
svého trička a šel je předat Hekaté. Ale ţena se náhle stáhla a zvedla
ruce, jako by si chránila oči, přitom vydávala syčící zvuk, jako kdyţ
se vaří voda. V tu chvíli divočáci obklopili Flamela ze všech stran a
vycenili na něj své nebezpečně smrtící zuby.
Sofie se nadechovala k výkřiku a Josh uţ křičel, v tom okamţiku
však vystoupila z auta Scathach a šíp měla namířený přímo na
Hekaté. „Odvolej je,“ zařvala.
Tore Alka se ani nepodívali jejím směrem a Hekaté se rozváţně
otočila, sloţila ruce na prsou, pak se podívala na Scathach, která
napjala tětivu k prasknutí. „Ty si myslíš, ţe tohle mi ublíţí?“
rozesmála se bohyně.
„Špička šípu je namočená v krvi Titána,“ odvětila tiše Scatty, ale
její hlas se nesl po okolí. „Jeden z tvých rodičů, jestli si dobře
vzpomínám, a toto je jedna z mála zbývajících moţností jak tě zničit,
jestli se nemýlím.“
146
Dvojčata sledovala oči bohyně, které se na chvíli změnily ve zlatá
zrcadla a odráţely všechno, na co se dívala. „Schovej ty stránky,“
nařídila Hekaté alchymistovi.
Flamel okamţitě schoval stránky zpátky pod triko. Bohyně cosi
zamumlala a Tore Alka zmizeli v okolním křoví, kaţdý však věděl,
ţe se tam stále schovávají. Hekaté se pak obrátila k Flamelovi.
„Nezranili by vás bez mého přímého rozkazu.“
„Jistěţe ne,“ řekl Nikolas zdvořile, ale příliš tomu nevěřil. Všiml si
svých kalhot a bot, které pokryly sliny divočáků. Byl si jistý, ţe ty
vyprat nepůjdou.
„Neukazujte Kodex – nebo jakoukoliv jeho část – v mé
přítomnosti… nebo v přítomnosti jakékoliv starobylé bytosti. Máme
k němu, řekněme… averzi,“ dodala, přičemţ se pečlivě snaţila volit
správná slova.
„Já s ním ţádný problém nemám,“ řekla Scathach a sklopila šíp.
„Ty také nejsi z první generace,“ připomněla jí Hekaté. „Stejně
jako Morrigana jsi z druhé generace. Ale já jsem byla u toho, kdyţ
mág Abrahám napsal první mocná slova své knihy. Viděla jsem ho
při tvoření jednoho z nejstarších kouzel ze stránek Kodexu.“
„Velice se omlouvám,“ řekl rychle Flamel, „nevěděl jsem to.“
„Také nebyl důvod, proč byste měl,“ usmála se Hekaté, ale nebylo
v tom nic směšného. „Kniha je chráněna tajemným kouzlem, které je
tak silné, ţe většina mého druhu nesnese pouhý pohled na jednotlivé
stránky. Těm, co přišli po nás, ačkoliv jsou naší krve,“ a ukázala
směrem ke Scatty, „pohled na Kodex nevadí, ale dotknout se ho také
nemohou. Jen ti, co pocházejí z opic – lidská stvoření – mohou. Byl
to poslední Abrahámův vtípek. Oţenil se s jednou z prvních ţen a
myslím, ţe si chtěl být jistý, ţe jen jeho potomci budou moci
vyuţívat jeho znalostí.“
„Nám říkají lidská stvoření?“ divil se tiše Josh a jeho hlas se
ztrácel v šepotu.
„Lidská stvoření – lidská rasa – lidé,“ dodala Sofie, ale hned
umlkla, protoţe Flamel pokračoval.
„Je to důvod, proč mi byla kniha svěřena?“
„Vy nejste první z lidské rasy, kdo… kdo se stará o Kodex,“
opatrně volila slova Hekaté. „V první řadě ta kniha nikdy neměla
spatřit světlo světa,“ znechuceně dodala a jejími šaty projely nitky
červené a zelené barvy. „Bojovala jsem za to, aby všechny stránky
146
byly odděleny od zbytku a vrţeny do nejbliţší sopky i se samotným
Abrahámem.“
„A proč tedy nebyla zničena?“ zeptal se Nikolas.
„Protoţe Abrahám měl také dar vidět budoucnost. Vlastně viděl
spirálu času a předpověděl, ţe jednou přijde den, kdy Kodex a vše,
co je v něm ukryto, bude potřeba.“
Scatty poodešla od auta a postavila se vedle Flamela, ale stále
drţela svůj luk a věděla, ţe Hekatiny máslové oči ji bedlivě sledují.
„Ke knize mága Abraháma vţdycky patřil stráţce,“ vysvětlila
Scathach. „Někteří se stali velice známými hrdiny, jiní byli méně
známí – jako ty – a ostatní byli zapomenuti.“
„Pokud byl určen člověk, aby vzácnou knihu chránil, protoţe
bytosti vašeho druhu se na ni nemohou ani podívat, natoţ se jí
dotknout, pak je zřejmé, ţe člověk byl rovněţ předurčen k tomu, aby
ji ukradl,“ přemýšlel Nikolas. „Dee.“
Hekaté přikývla a řekla. „Zákeřný nepřítel Dr. John Dee.“
Flamel cítil chladné suché stránky pod svým tričkem a uvědomil si,
ţe ačkoliv měl Kodex v drţení více neţ půl tisíciletí, jen stěţí se
dostal pod povrch některých tajemství. Stále ještě nepřišel na to, kdy
byl vytvořen a neustále svou domněnku posouval dále a dále do
minulosti. Kdyţ se k němu kniha dostala, myslel si, ţe je stará pět set
let. Později, kdyţ ji začal hlouběji studovat, posunul dobu vzniku o
tři sta let a pak o tisíc. Zhruba před sto lety ve světle nových objevů
v Egyptě usoudil, ţe by mohla být stará pět tisíc let. A nyní zde stála
Hekaté, které bylo více neţ deset tisíc let, a tvrdila, ţe byla u toho,
kdyţ mág Abrahám dával knihu dohromady. Ale jestli se jí nikdo ze
starobylých bytostí nemůţe dotknout, pak co byl Abrahám, její
autor? Patřil ke starobylým bytostem nebo lidem nebo byl nějaká
jiná mýtická bytost, které kdysi ţily na Zemi?
„Proč jste přišel za mnou?“ zeptala se Hekaté. „Vím, ţe jste přišel
o knihu od okamţiku, kdy opustila vaše drţení, ale nemůţu Vám
pomoci získat ji zpět.“
„Přišel jsem z jiného důvodu,“ vysvětloval Flamel, udělal dalších
pár kroků od auta a ztišil hlas, coţ donutilo Hekaté naklonit se k
němu blíţ. „Kdyţ na mě Dee zaútočil, ukradl Kodex a unesl Perry,
na pomoc mi přišli dva lidé. Mladý muţ a jeho sestra,“ a pak se Nick
na chvíli odmlčel. „Dvojčata,“ dodal po dramatické pomlce.
„Dvojčata?“ hlesla Hekaté, ale její tvář zůstala absolutně bez
výrazu.
146
„Dvojčata. Podívejte se na ně a řekněte, co vidíte.“
Hekatiny oči se podívaly směrem k autu. „Chlapec a dívka,
oblečeni v tričku a dţínách, coţ je ošuntělá uniforma tohoto věku. To
je to, co vidím.“
„Podívejte se pozorněji,“ ţádal Flamel. „A vzpomeňte si na
věštbu,“ dodal.
„Znám to proroctví. Nepoučujte mě o mé vlastní minulosti!“
Hekatiny oči zazářily a na okamţik změnily barvu a vypadaly černě
a strašidelně. „Lidé? To je nemoţné.“ Minula Flamela, jako by byl
vzduch, a blíţila se k autu. Nejdříve si prohlíţela Sofii a pak Joshe.
Dvojčata si všimla, ţe její panenky jsou dlouhé a úzké, jako kočičí
a ţe za svými rty schovává špičaté zuby jako jehly.
„Stříbrná a zlatá,“ najednou vyhrkla Hekaté a podívala se na
alchymistu, malým špičatým jazykem si přejela rty a znovu se
otočila ke dvojčatům. „Vystupte z té věci.“
Josh a Sofìe si vyměnili pohledy s Nickem, a kdyţ kývl, oba
vystoupili a postavili se vedle sebe.
Hekaté se natáhla nejdříve po dívčině ruce, ale Sofìe se zprvu
ostýchala, neţ ji podala. Bohyně vzala její levou dlaň do své pravé
ruky a obrátila ji, pak sáhla po Joshově, který podal ruku bez
zaváhání. Snaţil se chovat nenucené, jako kdyţ není vůbec nic
divného dotknout se deset tisíc let staré bohyně, a ţe to vlastně dělá
kaţdý den. Docela ho překvapilo, ţe její kůţe je poměrně hrubá a
drsná.
Hekaté řekla jediné slovo v řeči, kterou se mluvilo před příchodem
lidí na Zemi.
„Pomeranče,“ zašeptal Josh, který najednou cítil nejen jejich vůni,
ale i chuť.
„Ne, ne je to zmrzlina,“ řekla Sofìe, „čerstvě natočená vanilková
zmrzlina.“ Otočila se na bratra a… zjistila, ţe na ni kouká jako na
zjevení.
Kolem Sofie se rozprostíral stříbrný závoj, jako druhá kůţe přesně
kopíroval kaţdý záhyb a kloub. Kdyţ mrkla, její oči odráţely
všechno jako malá zrcadla.
Závoj, který obklopil Joshe, měl naopak zlatavou barvu a
soustřeďoval se převáţně kolem hlavy a rukou a pulsoval pravidelně
se srdečním rytmem. Jeho oči vypadaly jako dvě malé zlaté mince.
146
Dvojčata i přes tu podivnou záři, která obklopovala jejich těla,
necítila vůbec ţádnou změnu. Cítila pouze tu vůni ve vzduchu – vůni
pomeranče a vanilkovou zmrzlinu.
Bohyně beze slova pustila jejich ruce a záře okamţitě mizela.
Hekaté se vrátila k alchymistovi, chytila ho za rameno a oba odešli z
doslechu.
„Scatty, máš ponětí, co to mělo znamenat?“ zeptala se Sofie. Hlas
se jí ještě trochu třásl, ale stále cítila tu příjemnou vůni vanilky na
jazyku i ve vzduchu.
„Hekaté zkoumala vaši auru,“ řekla jednoduše Scathach.
„To byla ta zlatá záře, která poletovala okolo Joshe?“ hádala Sofie
a dívala se na bratra.
„Tvoje byla stříbrná,“ okamţitě vyhrkl Josh.
Válečnice zvedla kamínek a hodila ho do houští. Zasáhla něco
tvrdého, co okamţitě uteklo hlouběji do porostu. „Většina lidí má
auru smíchanou z několika barev. Jen zřídka najdete někoho s jasnou
jednobarevnou aurou.“
„Jako naše?“ podotkla Sofie.
„Jako vaše,“ řekla smutně Scatty. „Poslední, koho jsem znala, kdo
měl čistě stříbrnou auru, byla dívka, kterou znáte jako Johanku z
Arku.“
„A co zlatá aura?“ chtěl hned vědět Josh.
„Ta je ještě vzácnější,“ řekla Scatty. „Poslední, koho si pamatuji se
zlatou aurou byl…,“ zamračila se, kdyţ se snaţila vzpomenout.
„Ano, ten mladičký král, Tutanchamon.“
„Proto byl pochován s takovou kopou zlata?“
„Mohl to být jeden z důvodů,“ souhlasila Scatty. „Neříkej mi, ţe jsi
znala krále Tutanchamona,“ pošťuchoval Josh.
„Nikdy jsem ho nepotkala,“ řekla Scatty, „ale trénovala jsem
chudinku Johanku a bojovala jsem při ní v Orleans. Říkala jsem jí, ţe
nemá jezdit do Paříţe,“ dodala tiše s bolestí v očích.
„Moje aura je vzácnější neţ tvoje,“ popichoval Josh sestru, spíš
aby prolomil posmutnělou náladu. Díval se na válečnici a ještě se
zeptal: „A co to přesně znamená, kdyţ má někdo jednobarevnou
auru?“
Kdyţ se Scathach k němu opět obrátila, její tvář se zdála klidná.
„To znamená, ţe máte výjimečné schopnosti. Všichni velcí
kouzelníci a čarodějové, hrdinní vůdcové, talentovaní umělci měli
čistou nebo jednobarevnou auru.“
146
Dvojčata na sebe pohlédla a znejistěla. Tohle bylo trochu moc
divné a ještě víc je děsila Scattyina tvář, která postrádala vůbec
nějaký výraz. Sofie najednou vykulila oči a řekla: „Právě jsem si
uvědomila, ţe oba Johanka z Arku i Tutanchamon zemřeli brzy, ţe?“
„Velmi brzy,“ vystřízlivěl rychle Josh, kdyţ se snaţil vzpomenout
na historická fakta. „Oba zemřeli, kdyţ jim bylo devatenáct.“
„Ano, přesně tak,“ přitakala Scatty a otočila se k místu, kde stál
Nikolas s bohyní tří tváří.
„Lidští tvorové,“ zavrčela, „se stříbrnou a zlatou aurou.“ Její hlas
zněl zároveň zmateně i rozzlobeně. „To uţ se několikrát stalo,“
uklidňoval ji Flamel. „Myslíte, ţe to nevím?“
Stáli na břehu bublajícího potůčku, který se klikatil mezi stromy a
mířil k osmiúhelníkovému jezírku s lekníny, kde pod vodou plaval
veliký japonský červenobílý kapr.
„Nikdy jsem dohromady neviděl dvě tak silné aury a nikdy u
dvojčat. Skrývají v sobě neuvěřitelný potenciál,“ naléhavě prohlásil
Flamel. „Nemusím vám připomínat Kodex, ţe? ‚Dva, kteří budou
jedno a jeden, který bude vše‘ – jedno z prvních proroctví, která
Abrahám vyslovil.“
„Znám tu věštbu,“ zasyčela Hekaté. Její šaty začaly prolínat
červené a černé prouţky. „Byla jsem u toho, kdyţ to ten starý blázen
předpověděl.“
Flamel se chtěl na něco zeptat, ale nakonec raději mlčel.
„A bohuţel se nikdy nemýlil,“ spíš pro sebe zamumlala Hekaté.
„Věděl, ţe se Danu Talis potopí a zůstane pod vlnami, a také, ţe náš
věk skončí.“
„Ale také předpověděl, ţe váš čas znovu přijde,“ připomněl
Flamel. „Aţ přijdou dva, co jsou jeden a jeden, který je vším, a aţ se
slunce a měsíc spojí.“
Hekaté naklonila hlavu a její úzké panenky pomrkávaly směrem k
Joshovi a Sofii. „Zlatá a stříbrná, Slunce a Měsíc.“ Otočila se k
Flamelovi a zeptala se: „Vy věříte tomu, ţe se jich ta věštba týká?“ a
ukázala na dvojčata.
„Ano, myslím,“ řekl prostě Nikolas, „já musím.“
„Proč?“
„Protoţe, kdyţ uţ nemám Kodex, Dee můţe začít s návratem
starobylých z temnot. Jestli se proroctví týká těchto dvojčat, pak s
146
řádným výcvikem budou schopni tomu zabránit…, a navíc by mi
pomohli zachránit Perenelu.“
„A co kdyţ se mýlíte?“ zeptala se nahlas Hekaté.
„Pak jsem ztratil lásku svého ţivota a tento svět a všichni lidé na
něm jsou ztraceni. Ale jestli máme mít nějakou naději na úspěch,
potřebuji vaši pomoc.“
Hekaté si povzdechla. „Je to uţ dlouho…, velmi dlouho, co jsem
naposledy někoho učila.“ Obrátila se a podívala na Scatty. „A minule
se mi to moc nepovedlo.“
„Tentokrát je to jiné. Teď budete pracovat s vyloţenými talenty, s
ryzí a nezkaţenou sílou. Ale nemáme moc času.“ Flamel se zhluboka
nadechl a promluvil formálně ve starodávném jazyku potopené Danu
Talis. „Dcero Titána Persa a Titánky Asterie, jsi bohyní čar a kouzel,
ţádám tě, abys probudila jejich magickou sílu.“
„A kdyţ to udělám, co se stane dál?“ zeptala se Hekaté.
„Pak je budu učit patero kouzelných umění. Společně znovu
získáme Kodex a zachráníme Perenelu.“
Bohyně se zasmála, ale znělo to spíš naříkavě a rozčíleně. „Měj se
na pozoru, Nikolasi Flamele, alchymisto, abys nevytvořil něco, co
nás zničí všechny.“
„Uděláte to?“
„Musím o tom popřemýšlet, neţ odpovím.“
Sofie a Josh seděli na druhé straně mýtiny a oba si současně
uvědomili, ţe na ně bohyně a Nikolas zírají. Oběma přitom projel
mráz po zádech.
146
KAPITOLA 15
„Ten dům je nějaký divný,“ řekla Sofie a namířila si to
se svým mobilem u ucha do bratrova pokoje. „Nemůţu tu
nikde najít signál,“ stěţovala si. Procházela po místnosti
a sledovala displej, ale nic se nedělo.
Josh se nepřítomně podíval na sestru a zopakoval: „Divný dům?“
A pak velmi pomalu vyslovil: „Sofie, my jsme uprostřed stromu! To
bych řekl, ţe je tu něco v nepořádku.“
Kdyţ Hekaté a Flamel ukončili svůj dlouhý rozhovor, ona beze
slova zmizela v lese, a tak bylo na Nickovi, aby všechny dovedl do
sídla bohyně. Řekl jim, aby tu nechali auto a vedl je úzkou
prošlapanou cestičkou dolů. Zaujatě pozorovali zvláštní rostliny a
dřeviny všude kolem – velké barevné květy, které sledovaly kaţdý
jejich pohyb, víno, které se plazilo jako hadi a traviny, které dávno
od dob oligocénu neexistovaly, aţ vyšli z šera na prostranství, kde
stál Hekatin dům. Podívali se nahoru, a dost dlouho jim trvalo, neţ si
uvědomili, co to vlastně vidí.
Přímo před nimi stál uprostřed široké nerovné planiny strom,
obklopený nejrůznějšími druhy barevných květin, které čerstvě
někdo nasekal. Výškou a obvodem by se vyrovnal mrakodrapu a
nejvyšší větve s listy zasahovaly do mraků, které je obklopovaly jako
bílá mlha. Kořeny stromu, které připomínaly obří prsty, vystupovaly
ze země a tvořily oblouky velikosti aut. Kůra zkrouceného a
sukovitého stromu byla popraskaná velkými rýhami a puklinami a
přes větve visely dlouhé šlahouny vína, které jako obrovské roury
obmotávaly kmen stromu a visely z jeho větví.
„Tohle je Hekatin domov,“ vysvětlil Flamel. „Jsme jediní lidé,
kteří jej za poslední dva tisíce let vidí. I já jsem o něm jenom četl.“
Scatty pobavily zaraţené tváře dvojčat a šťouchla do Joshe. „Kde
jste si mysleli, ţe bydlí? V maringotce?“
„Já jsem… teda jako, já nevím…, nemyslel jsem, ţe…,“ začal
Josh. Ten pohled byl odzbrojující a z toho mála, co věděl o botanice,
tušil, ţe ţádná ţijící věc nevyroste do takových rozměrů. Ţádná
normální věc, opravil se.
Sofie si říkala, ţe strom vypadá jako nějaká stará ţena, která se
hrbí věkem. Pro Flamela to bylo všechno všední, mluvil o dávné
minulosti a dva tisíce let staré válečnici nebo desetitisícileté bohyni,
146
čísla pro něj nic neznamenala. Ale kdyţ tu všichni stáli a dívali se na
stromový palác bohyně Hekaté, to bylo něco jiného.
Dvojčata uţ dřív viděla hodně staré stromy. Rodiče je vzali na
místa, kde mohli vidět tři tisíce let staré obří sekvoje a dokonce s
tátou týden kempovali v Bílých horách na severu Kalifornie, kde si
mohli zblízka prohlédnout Metuzalémův strom, kterému je více neţ
pět tisíc let. Říká se, ţe to je nejstarší strom na Zemi. Kdyţ stáli před
Metuzalémovou borovicí, která byla také pokroucená a sukovitá,
bylo celkem jednoduché uvěřit jejímu stáří, ale Hekatin stromový
dům vypadal mnohem a mnohem starší.
Šli po hladkém téměř vyleštěném kamenném chodníčku, který je
dovedl ke vchodu. Čím více se přibliţovali, tím více si uvědomovali
jeho velikost, v kůře viděli stovky oken, ze kterých zářilo světlo.
Nakonec došli k velkým, upraveným, dvoukřídlým dveřím, které
byly minimálně šest metrů vysoké, ale jednoduše se otevřely při
lehkém doteku lidské ruky. Všichni čtyři vstoupili do rozlehlé kulaté
haly a zarazili se.
Vnitřek stromu byl dutý, a tak přímo od vchodu měli moţnost
pozorovat vysoko nad nimi mraky, které se nahoře shlukovaly u
vršku stromu. Vnitřkem kmene vedlo jemně zdobené vyřezávané
schodiště a kaţdý pár schodů vedl ke dveřím, ze kterých se linulo
světlo. Ze zdí proudily na mnoha místech stovky vodopádů, které se
dole slévaly do ohromného jezírka, jeţ zabíralo většinu haly. Vnitřní
stěny byly hladké a nezařízené, jen ovinuté vínovými větvemi, které
proráţely na povrch. Joshovi připadaly trochu jako tepny.
Dům byl navíc úplně prázdný a opuštěný.
Vůbec nikdo nešplhal po vysokém schodišti, nic lidského ani
nadpřirozeného na dohled nebylo, dokonce ani ţádný ptáček nebo
hmyz tu nelítal.
„Vítejte v Ygdrasilu,“ řekl Nikolas a ustoupil, aby mohli vejít dál.
„Vítejte ve Stromu světa.“
Josh hypnotizoval svůj mobil, ale displej zůstával prázdný. „A
všimla sis,“ zeptal se Sofie, „ţe tu nejsou ţádné zásuvky?“
„To je hloupost, musí tu být,“ řekla Sofie rozhodně. Přešla k
posteli a klekla si. „Vţdycky jsou někde za postelí.“
Ale tady skutečně ţádné nebyly.
Dvojčata se postavila doprostřed Joshova pokoje a rozhlíţela se
kolem. Jeho pokoj byl zrcadlově postavený k jejímu a všechno od
146
vyleštěné podlahy aţ po hladké stěny tu bylo vytvořené z medově
zbarveného dřeva. V oknech nebylo ţádné sklo a dveře byly z tak
tenkého dřeva, ţe vypadalo jako lehká kůra. Jediným nábytkem v
místnosti byla postel. Na vyřezávané posteli, na madraci leţely
koţešinové přehozy a podobné předloţky se rozprostíraly vedle
postele. Vzorek však nepřipomínal ţádné ţijící zvíře, tedy alespoň ne
takové, které by dvojčata kdy viděla.
Uprostřed pokoje samozřejmě vyrůstal další kmen. Vysoký a štíhlý
elegán s dočervena zbarvenou kůrou rostl přímo z podlahy a jeho
větve se vzpínaly aţ ke stropu, kde jej pokryly zvláštním vzorem. Na
jedné straně pokoje obalovaly větve tmavě zelené listy, zatímco na
druhé aţ popelavě šedé. Kaţdou chvíli nějaký spadl na zem a stal se
součástí jemného koberce.
„Kde to k čertu jsme?“ divila se Sofie, přitom si neuvědomila, ţe
myšlenku vyslovila nahlas.
„V Kalifornii?“ řekl Josh, ale tón jeho hlasu napovídal, ţe tomu
sám moc nevěří.
„Po všem, co jsme dnes viděli?“ zeptala se Sofie. „Nemyslím, ţe je
to Kalifornie. Jsme uprostřed stromu, který je větší neţ celá
univerzita v San Franciscu i s veškerými jejími objekty a prostorami.
Uprostřed stromu, vedle kterého by Metuzalémský strom vypadal
jako právě zasazený. A nesnaţ se mi tvrdit, ţe je to budova, která
jenom vypadá jako strom. Všechno je tu vyrobeno výhradně z
přírodních materiálů.“ Nadechla se a podívala se okolo. „Myslíš, ţe
je stále ţivý?“
Josh zavrtěl hlavou a odpověděl: „Nemůţe být, celý vnitřek je
dutý. Moţná kdysi byl ţivý, ale nyní je to jenom skořápka.“
Sofii to nepřesvědčilo. „Hele, nic tu není moderní ani umělý, ţádné
plasty, ţádné kovy, dokonce ani papír, všechno vypadá jako
vyřezané ze dřeva. Nejsou tu ani svíčky nebo lucerny.“
„Také mi chvíli trvalo, neţ jsem přišel na to, k čemu jsou ty
nádoby s olejem,“ řekl Josh. Neřekl ale, ţe původně uvaţoval o tom,
ţe by se z nich napil. Myslel, ţe je to něco voňavého a sladkého,
moţná nějaký ovocný dţus, ale pak uvnitř uviděl knot.
„Můj pokoj je úplně stejný jako tvůj,“ pokračovala Sofie. Znovu
zvedla mobil a dodala: „Není tu signál a podívej,“ ukázala na displej,
„vlastně můţeš sledovat, jak rychle se vybíjí baterie.“
Josh se nahnul k Sofii tak blízko, ţe nebylo poznat, čí vlasy jsou čí
a zíral na obdélníkový displej. Sloupec v pravém rohu klesal dílek za
146
dílkem. „Myslíš, ţe proto je i můj iPod vybitý?“ zeptal se Josh a
vyndal ho ze zadní kapsy. „Dneska ráno jsem ho vyndal ze zásuvky,
a teď ho ani nezapnu.“ Pak se podíval na hodinky a ukázal je sestře.
Měl mohutné digitálky army stylu, jejichţ displej byl úplně prázdný.
Sofie se trochu zděšeně podívala na svoje hodinky a řekla: „Moje
ještě jdou,“ a pak si uvědomila, jak hloupá to byla poznámka. Její
hodinky nebyly digitální, ale natahovací.
„Takţe něco tu vysává energii,“ zamumlal Josh. „Nějaká síla ve
vzduchu?“ Nikdy o ničem, co by mohlo vytáhnout energii i z baterií,
ale neslyšel.
„To je tohle místo,“ řekla Scathach. Objevila se ve dveřích jako
duch, převlečená ze svého černého zřejmě bojového úboru do
zelenohnědých kalhot, vysokých bot a trička bez rukávů, které
odhalovalo její svalnaté paţe. U nohy měla krátký meč, luk přes levé
rameno a z toulce se šípy byl vidět jen konec nad její hlavou. Sofie si
všimla keltsky působící spirály vytetované na Scattyině pravém
rameni. Sofie vţdycky touţila po tetování, ale věděla, ţe jí to máma
nikdy nedovolí.
„Opustili jste realitu a vešli jste do říše stínů,“ řekla Scatty. „Tyto
říše existují částečně ve vašem světě a částečně v jiném čase a
prostoru,“ dodala a stále zůstávala stát přede dveřmi.
„Proč nejdeš dál?“ zeptala se Sofie.
„Musíte mě pozvat dovnitř,“ odpověděla se zvláštním úsměvem
Scatty.
„Pozvat tě dovnitř?“ Sofie se otočila na bratra a tázavě zvedla
obočí…
„Musíte mě pozvat,“ zopakovala Scatty, „jinak nemůţu přejít přes
práh.“
„To je jako upíři,“ řekl Josh, kterému najednou vyschlo v krku. Po
všem, co dnes zaţili, byl skoro připravený věřit i na upíry, ačkoliv by
se jen nerad s nějakým potkal. Podíval se na Sofii a dodal: „Upír smí
vkročit do domu jen tehdy, pokud ho někdo zevnitř pozve dál. Pak ti
vysají krev…“ Zadíval se na Scatty a panenky se mu rozšířily
podezřením. „Ale ty nejsi.“
„Nemám ráda ten termín,“ ohradila se příkře Scatty.
„Scatty, prosím, vejdi,“ řekla Sofie, neţ její bratr stihl podotknout
něco dalšího.
Bojovnice přeskočila práh a uţ byla v pokoji. „Ano, jsem ten, koho
byste nazvali upírem.“
146
„Paneboţe,“ zašeptala Sofie. Josh se pokoušel postavit mezi svou
sestru a Scatty, ale Sofìe ho odstrčila. I kdyţ měla svého bratra ráda,
byly chvíle, kdy by ho nejraději nakopla, a přesně tak se cítila nyní.
Věděla, ţe to myslí dobře, ale někdy byl Josh aţ moc ochranářsky
zaloţený.
„Nemůţete věřit všemu, co se o nás píše,“ řekla Scatty a přesunula
se k oknu, odkud měla rozsáhlé zahrady jako na dlani. Kolem
proletěl veliký, ţlutobílý motýl. Dosahoval téměř rozměrů talíře a
velice se podobal motýlům, kteří ţili na Zemi před tisíci lety snad v
prvohorách, v období Jury.
„Hekaté vytvořila svou říši s neuvěřitelnou dávkou magie a pro její
ochranu pouţívá velké mnoţství kouzel,“ pokračovala, „ale na
kouzla a čáry, jako na cokoliv jiného, platí určité zákony. Potřebují
energii a berou ji, kdekoliv to jde, dokonce i z malých baterií vašich
elektronických hraček. Kdyţ uţ není po ruce ţádný jiný zdroj, berou
ţivotní sílu toho, kdo je stvořil. Proto kaţdé uţití kouzla oslabuje
kouzelníka, který ho pouţil.“
„Chceš říct, ţe tady nefungují ţádné elektronické přístroje?“ divila
se nahlas Sofie, ale hned zavrtěla hlavou. „To je hloupost, Hekaté má
mobil. Viděla jsem, kdyţ ho ukazovala Nickovi. Jak je moţné, ţe se
jeho baterie nevybijí?“
„Hekaté je bohyně nepředstavitelně mocná, a proto je víceméně
imunní proti vlivu svých vlastních čar a kouzel. Dokáţu si představit,
ţe má mobil neustále u sebe, a proto baterie vydrţí. Nebo ho
jednoduše ukrývá mimo svou říši, ve vašem světě s nějakým
sluţebníkem. Mnoho starobylých má sluţebníky mezi lidmi.“
„Jako jsou Flamel a Dee?“ chtěla vědět Sofie.
„Nikolas neslouţí ţádné starobylé bytosti,“ pomalu odpověděla
Scathach. „Kodex je jeho pánem. Na druhé straně Dee… no, vlastně
nikdo přesně neví, komu nebo čemu Dee slouţí.“ Podívala se na
dvojčata přes rameno a její pohled těkal z jednoho na druhého. „Brzy
se asi budete cítit velice vyčerpaně, začnou vás bolet svaly a moţná i
hlava. To se magické pole krmí silou vaší aury, ale nemusíte se bát,
vaše aury jsou výjimečně silné. Jen se snaţte hodně pít.“ Scatty
přešla k druhému oknu a nahnula se dopředu.
„Vím, ţe tam někde venku jsou, ale nevidím je,“ řekla po chvíli.
„Kdo?“ divila se Sofie.
„Tore Alka,“ odvětila Scathach.
146
„Opravdu jsou ti divočáci podobní vlkodlakům? Teda lidé, kteří se
mohou přeměnit v divočáky?“ zeptala se Sofìe. Myslela na to, ţe její
bratr nepromluvil od chvíle, kdy Scatty vešla dovnitř. Celou dobu na
ni zíral, oči vykulené hrůzou a rty měl sevřené do skoro neviditelné
čárky. Sofìe věděla, co ten výraz znamená, byl vyděšený a určitě
myslel na všechny ty příběhy o upírech, které četl nebo viděl v
televizi.
„Ne, nejsou, tedy ne tak docela,“ řekla Scatty. „Vím, ţe vám
Nikolas jiţ řekl, ţe předtím neţ lidé získali nadvládu nad Zemí, tento
svět patřil jiným stvořením, jiným rasám. Ale i mezi starobylými
rasami byly klany jako Tore klany – vlčí nebo kančí výjimečné.
Mohly se proměnit ze zvířecí podoby do lidské a zpět.“ Scatty se při
vyprávění posadila na kraj postele a natáhla si nohy a pak
pokračovala: „Kdyţ se objevili první lidé, byly to právě tyto klany,
které učily lidi pracovat se dřevem a kamenem a rozdělat oheň.
Lidská stvoření je uctívala jako bohy, proto také na mnohých
nálezech z té doby figurují bohové ve zvířecích formách. Vzpomeňte
si na malby v jeskyních, kde jsou vyobrazeni tvorové, kteří nejsou
ani zvířata, ani lidé, ale něco mezi tím. Určitě jste viděli i sochy
egyptských bohů: Sobeka, Bastety nebo Anubise. Mají lidská těla,
ale hlavy jsou zvířecí. Dalším důkazem jsou tance, kde lidé
předstírají, ţe jsou různá zvířata, to jsou vzpomínky na to, kdy
polozvířecí klany ţily dohromady s lidmi.“
„Teriantropové,“ řekla Sofie nepřítomně.
Scatty se na ni podívala.
„Bohové s napůl lidskou a napůl zvířecí podobou,“ vysvětloval
Josh. „Říkal jsem, ţe naši rodiče jsou archeologové.“ Pak rychle
obrátil pohled na rusovlasou dívku a vyhrkl: „Vysáváš lidem krev?“
„Joshi!“ zašeptala Sofie.
„Ne, neţivím se krví,“ odpověděla tiše Scathach. „Ne teď a ani
nikdy předtím.“
„Ale upíři…“
Scatty se postavila a dva kroky ji dovedly přímo před Joshe.
Nebyla tak vysoká jako on, ale v té chvíli vypadala obrovská. „Je
mnoho druhů upírů, mnoho rodů, stejně tak jako polozvířecích klanů.
A je pravda, ţe některé z nich se ţiví lidskou krví.“
„Ale ne ty,“ řekla rychle Sofie, neţ měl Josh moţnost pokračovat
dalšími, ne příliš taktními otázkami.
146
„Ne, nepatřím k tomu druhu. My se ţivíme…, řekněme, ţe my se
ţivíme jinak,“ řekla se zatrpklým výrazem Scatty. „Vlastně málokdy
máme potřebu jíst,“ dodala a otočila se. „Všechno, co jste se naučili,
všechny mýty a legendy vašeho světa v sobě mají zrnko pravdy. Uţ
jste dnes viděli některé divy a zázraky a ve dnech, které přijdou,
uvidíte další.“
„Co tím myslíš, ve dnech, které přijdou?“ přerušil ji Josh. Jeho hlas
nepřirozeně stoupal s kaţdým slovem. „My přece jdeme domů nebo
ne?“ Ale uţ kdyţ tu otázku vyslovil, uvědomoval si odpověď.
„Časem,“ řekla válečnice, „ale ne dnes a určitě ne zítra.“
Sofie poloţila ruku na bratrovu paţi, aby mu zamezila v další
otázce. „Co jsi to říkala o mýtech a legendách?“ zeptala se místo
něho.
Někde uvnitř domu se rozezněl zvon jasným a vysokým hlasem a
ten zvuk se pomalu linul celým domem.
Scathach si ho nevšímala a řekla: „Chci, abyste si pamatovali, ţe
všechno, co znáte nebo si myslíte, ţe znáte o mýtech a legendách,
nemusí být úplně smyšlené, ale také nemusí být celá pravda. V kaţdé
legendě je zrníčko pravdy a nedělám si iluze o tom, ţe většinu svých
znalostí máte z televizních seriálů. Xena nebo Drákula toho měli
hodně na svědomí. Všichni minotauři nejsou zlí a Medusa
neproměnila kaţdého, kdo se na ni podíval, v kámen. Ne všichni
upíři pijí krev a polozvířecí klany jsou hrdé a starobylé rasy.“
Josh se pokusil o úsměv, ale stále byl otřesený odhalením, ţe
Scatty je upírka. „A příště nám povíš, ţe existují duchové, ţe?“ dodal
ironicky.
Scatty se tomu nezasmála, ba naopak zůstala naprosto váţná a
řekla: „Vstoupili jste do říše stínů, to je svět duchů. Oba byste odteď
měli věřit svým instinktům, zapomenout na to, co víte nebo si
myslíte, ţe víte o bytostech a stvořeních, která potkáte. Nikomu
nevěřte, kromě sebe navzájem,“ dodala.
„Snad můţeme věřit tobě a Nickovi, ne?“ řekla Sofie.
Zvon zazvonil znovu, tentokrát ploše a pichlavě jakoby z dálky.
„Nevěřte nikomu,“ zopakovala Scathach, a dvojčata si uvědomila,
ţe na otázku vlastně neodpověděla. Obrátila se ke dveřím a dodala:
„Myslím, ţe bychom měli jít na večeři.“
„Můţeme tu vůbec něco jíst?“ zeptal se Josh.
„To záleţí na spoustě věcí,“ odvětila Scatty.
„Jako na čem?“ zděšeně vyhrkl Josh.
146
„To záleţí na tom, co se podává, samozřejmě. Já třeba nejím
maso.“
„Proč ne?“ chtěla vědět Sofie, ale spíš ji zajímalo, jestli by se
neměli vyhnout nějakému zvláštnímu prehistorickému masu.
„Jsem vegetariánka,“ pronesla suše Scathach.
146
KAPITOLA 16
Perenela Flamelová seděla v rohu místnosti bez oken a s rukama
kolem nohou si tiskla kolena k bradě. Poloţila bradu na kolena a
poslouchala hlasy. Zněly tlumeně, ale přesto v nich poznala hořkost,
zklamání a rozčílení.
Perry se soustředila na zvuky, které slyšela. Nechala volně
rozprostřít svou auru a zamumlala jedno malé kouzlo, které se
naučila od inuitského šamana. Původně bylo určené k tomu, aby
šaman slyšel ryby plující pod arktickým ledem a medvědy, kteří se
přibliţovali po ledových pláních téměř neslyšně. Jednoduché kouzlo
fungovalo, kdyţ jste se soustředili pouze na jeden ze smyslů a ostatní
jako byste uzavřeli. Perry sledovala okolí, které se postupně pomalu
propadalo do temnoty, aţ byla úplně slepá. Dál ztrácela čich a také
hmat. Věděla, ţe kdyby v ústech měla cokoliv, nebyla by schopná
rozeznat i chuť. Zůstal jen sluch, který se neskutečně zbystřil. Ve
zdech za sebou slyšela pohyb brouků a jiného hmyzu, slyšela myší
škrábání při pokusu prodrat se dřevěným obloţením někde vysoko
nad ní a věděla, ţe kolonie termitů se snaţí prokousat cestu
vzdálenými parketami. Také ale slyšela dva hlasy, vysoké a tenké,
jako kdyby někde v dálce vycházely ze starého a špatně naladěného
rádia. Perry naklonila hlavu na stranu směrem k hlasům, jako by
měla naváděcí zařízení. Slyšela skučení větru, třepetání prádla a
vysoký tón z křiku ptáků. Předpokládala, ţe hlasy přicházejí
odněkud ze střechy. Pak se soustředila víc a sluch se zostřil, hlasy
vyčistily, a mohla s určitostí říci, ţe patří Johnu Dee a Morriganě.
Perry zřetelně slyšela strach v hlasu muţe, který ji tu věznil, a zlost v
hlase Vraní bohyně.
„Musí za to zaplatit. Musí zaplatit za všechno!“
„Ale ona patří ke starobylé rase. Je nedotknutelná, ať se vám to líbí
nebo ne,“ řekl Dee, který se neúspěšně snaţil uklidnit Morriganu.
„Nikdo není nedotknutelný Zasáhla tam, kde ji nikdo nechtěl. Moji
miláčci téměř to auto dostali, kdyţ je její vítr doslova smetl pryč.“
„Flamel, válečnice Scathach a ti dva lidští tvorové unikli a
zmizeli,“ ozvěna nesla větu a Perry se soustředěně zamračila, aby ji
neuniklo jediné slovíčko. Měla radost, ţe Nikolas poţádal o pomoc
Scathach, která byla v kaţdém případě hrozivý nepřítel. „Vypadá to,
jako by zmizeli z povrchu zemského.“
146
„Zmizeli z povrchu zemského,“ zavrčela Morrigana. „Dovedl je do
Hekatiny říše.“
Perry nevědomky kývla. Samozřejmě, kam jinam by Nikolas mohl
jít. Vstup do Hekatiny říše v Mill Valley je k San Franciscu nejblíţe,
a přestoţe bohyně nepatřila mezi jejich přátele, rozhodně nebyla
spojená s Johnem Dee nebo jinými zlými silami.
„Musíme jít za nimi,“ prohlásila bezvýrazně Morrigana.
„To je nemoţné,“ namítl rozumně Dee. „Nemám ani schopnosti,
ani moc proniknout ochrannými kouzly Hekatina království.“ Pak se
odmlčel, aby nabral dech, a dodal. „A vy také ne. Patří k první
generaci starobylých, a vy jste, pokud se nemýlím, z druhé
generace.“
„Ale na západním pobřeţí jsou i další starobylí,“ vítězoslavně
pronesla Morrigana.
„Co navrhujete?“ Horký pot polil Johna Dee a jeho nepříjemné
rozpoloţení bylo patrné podle jeho původního britského přízvuku v
hlase.
„Vím, kde teď spí Bastet,“ pyšně pronesla Morrigana.
Perenela seděla opřená o chladnou zeď a pomalu se jí navracely
všechny potlačené smysly. Hmat přišel první, následoval čich a
nakonec zrak. Chvíli trvalo, neţ si zvykla na příšeří okolo, a tak
zatímco čekala, aţ se barevné mţitky před očima rozplynou, dávala
si dohromady, co právě slyšela.
Souvislosti byly hrozivé. Morrigana byla připravená vzbudit Bastet
a napadnout Hekaté, aby dostala zbývající stránky Kodexu.
Perry se při tom pomyšlení otřásla. Nikdy Bastet neviděla, ale také
neznala nikoho, kdo by ji za poslední tři století potkal a setkání
přeţil. Věděla však moc dobře, co se o ní povídá. Bastet jedna z
nejmocnějších členů starobylých ras, byla uctívána za dob
starověkého Egypta a určitě ještě dříve, moţná uţ na úsvitu lidských
dějin. Měla tělo krásné mladé ţeny s hlavou kočky, Perry bohuţel
vůbec netušila, jak rozsáhlé jsou její schopnosti a magická síla.
Události nabraly překvapivě rychlý spád. Dělo se něco velkého.
Před mnoha lety, kdyţ Nick a Perry objevili tajemství nesmrtelnosti,
uvědomili si, ţe jejich extra dlouhé ţivoty jim umoţňují vidět věci z
úplně jiné perspektivy. Uţ neplánovali dny nebo týdny dopředu, ale
velmi často vymýšleli své plány na desetiletí. Perry si uměla
představit, ţe starobylé bytosti, jejichţ ţivoty byly nesrovnatelně
146
delší, mohli jednoduše počítat ţivot na staletí. To pro ně ale také
znamená, ţe události se pro ně mění s nepředstavitelně pomalou
rychlostí.
Ovšem teď byla Morrigana zpět. Naposledy ji ve světě lidí spatřili
za první světové války v zákopech u Sommy a před tím slídila po
krví zbrocených polích ve válce Jihu proti Severu. Vraní bohyně
byla spojená se smrtí, která se kolem ní linula jako nepříjemný
zápach. Byla ale také jednou z těch, kteří věřili, ţe lidé přišli na svět
jen proto, aby jim slouţili.
Nikolas a dvojčata byli u Hekaté v bezpečí, ale na jak dlouho?
Bastet patřila také ke starobylým první generace. Její moc musela
být přinejmenším rovnocenná s Hekatinou…, a jestli se spojí Vraní
bohyně s Kočičí bohyní a připojí se k tomu alchymistické schopnosti
Johna Dee, není jisté, zda Hekaté proti takové přesile svou říši
ubrání.
A co potom bude s Nikolasem, Scathach a dvojčaty?
Perenela cítila, jak se jí slzy derou do očí, ale rychle je zahnala.
Nikolasovi bude 28. září 677 let a je schopný se o sebe postarat,
ačkoliv co se týče kouzel, jeho moc je hodně omezená a někdy je
poměrně dost zapomětlivý. Loni v létě dokonce zapomněl mluvit
anglicky a vrátil se ke své rodné francouzštině. Trvalo to téměř
měsíc, neţ ho opět přiměla, aby mluvil anglicky. Předtím také prošel
obdobím, kdy podepisoval šeky v řečtině nebo aramejštině, a
Perenela se při té vzpomínce musela usmát. Nikolas mluvil dobře
šestnácti jazyky a dalšími deseti by se také, sice s obtíţemi, ale
domluvil. Psát uměl v dvaceti dvou jazycích, i kdyţ v poslední době
neměl moc šancí procvičovat lineární písmo beta, klínové písmo
nebo hieroglyfy.
Přemýšlela, co asi právě dělá. Samozřejmě ji bude hledat, ale také
musí ochránit dvojčata a zbývající stránky, které Josh vytrhl z
Kodexu. Potřebuje mu poslat zprávu a dát mu vědět, ţe je v pořádku,
a varovat ho před nebezpečím, které přijde.
Jedna z prvních neobyčejných schopností, na které Perenela
Delamerová přišla ještě jako velice mladá, byla schopnost, ţe dokáţe
mluvit s mrtvými, respektive s jejich stíny. Vlastně aţ ve svých
sedmnácti letech zjistila, ţe ne kaţdý vidí nejasné černobílé postavy,
které ona potkávala denně. V předvečer jejích sedmých narozenin
zemřela její milovaná babička Mamom. Perenela sledovala její
146
zestárlé tělo, které lehce zvedli z postele, kde strávila poslední chvíle
svého ţivota, a vloţili ji do rakve.
Děvčátko šlo s pohřebním procesím malým městečkem
Quimperem aţ ke hřbitovu s výhledem na moře. Viděla, jak malá
rakev klesá níţ a níţ do země, a pak se vrátila domů.
A Mamom seděla na posteli s očima jako vţdycky zářícíma
nějakou neplechou. Jediný rozdíl byl v tom, ţe Perenela uţ nikdy
neviděla babičku úplně jasně, vţdycky byla černobílá a její obraz se
jako by třepetal nebo jemně blikal.
Tenkrát si Perenela uvědomila, ţe vidí duchy, a kdyţ se k ní
Mamon otočila a usmála, věděla, ţe oni ji vidí také.
Nyní seděla v malé cele bez oken, natáhla nohy a oběma rukama se
opřela o chladnou betonovou podlahu. Během let si vypěstovala
určitou obranu, aby se ochránila před nechtěnými kontakty s
mrtvými.
Duchové, zvláště ti velmi staří, mohou být neobyčejně
nevychovaní, jak velmi brzy zjistila. Objevují se totiţ v těch
nejneočekávanějších a nejnevhodnějších momentech. Obzvláště
milují koupelny, které jsou pro ně dokonalým místem. Jsou klidné a
tiché se spoustou lesklých povrchů, ve kterých se můţe odráţet
jejich obraz. Perenela si vzpomněla na příhodu, kdy si čistila zuby a
duch jednoho amerického prezidenta se objevil v zrcadle nad
umyvadlem. Tenkrát skoro spolkla zubní kartáček.
Docela rychle přišla i na to, ţe duchové nerozeznávají určité barvy
– modrou a zelenou a některé odstíny ţluté, a tak záměrně tyto barvy
podporovala ve své auře. Postupně si vytvořila z těchto barev štít,
díky kterému se stala neviditelnou pro říši stínů a její obyvatele.
Teď se ale soustředila na svou auru přesně s opačným cílem.
Přirozená barva její aury byla ledově bledá, coţ na mrtvé působilo
jako červená barva na býka, ale přes původní barvu leţela vrstva
jasně modré, smaragdově zelené a petrklíčově ţluté, a ty nyní musela
jednu po druhé odstranit. Nejprve odbourala ţlutou, pak zelenou a
nakonec modrou.
Potom přicházeli duchové, přitahováni její jasnou aurou jako můry
na světlo. Najednou bylo kolem ní plno, muţi, ţeny i děti, měli na
sobě šaty z různých období. Perenela si je prohlíţela, jako by se stále
nerozhodla, co nebo koho hledá. Zamítla ţeny a dívky v dlouhých
sukních z 18. století, ale také muţe s těţkými botami a opasky u
boků, kteří vypadali na 19. století, a soustředila se na duchy oblečené
146
podle módy 20. století. Nakonec si vybrala muţe v moderní
uniformě nějaké ostrahy objektu. Opatrně přinutila ostatní, aby si
stoupli stranou a zavolala si muţe blíţ.
Perenela věděla, ţe lidé se vţdycky báli duchů a v moderních
civilizovaných společnostech ještě více, ale nebyl ţádný důvod.
Duch není nic víc neţ pozůstatek lidské aury, která je spjata s
určitým místem.
„Můţu vám nějak pomoci, mladá paní?“ Jeho hlas byl zvučný s
náznakem východního pobřeţí, moţná pocházel z Bostonu. Duch
před ní stál jako voják, narovnaný a v pozoru. Vypadal asi na šedesát
let, i kdyţ mohl být i starší.
„Mohl byste mi říct, kde to jsem?“ zeptala se Perenela.
„Ale jistě, jste v suterénu ředitelství Enoch Enterprises, západně od
Telegraph Hill. Přímo nad námi je… věţ,“ prohlásil pyšně.
„Vypadá, ţe to víte přesně.“
„To bych měl. Pracoval jsem tu třicet let. Nesídlila tu vţdycky
jenom tato firma, samozřejmě, ale místa jako toto, vţdycky
potřebovala ostrahu. Za mé sluţby se sem nikdo nikdy nevloupal,“
zahlásil.
„Na to můţete být pyšný, pane…?“
„To jsem.“ Duch se odmlčel a jeho obraz se rychle rozkmital.
„Miller. To bylo mé jméno. Jefferson Miller. Uţ je to dávno, co se
mě někdo na ně naposledy ptal. Co pro vás můţu udělat?“ zeptal se
duch hlídače Millera.
„No, uţ jste toho hodně udělal, alespoň vím, ţe jsem stále v San
Franciscu.“
Duch se na ní zadíval a zeptal se: „A čekala jste něco jiného?“
„Myslím, ţe jsem usnula a bála jsem se, ţe mě odvezli z města,“
vysvětlila.
„Drţí vás tu někdo proti vaší vůli?“
„Ano, přesně tak.“ odpověděla Perry.
Jefferson Miller se nahnul k Perry a poznamenal: „To, není dobré.“
Pak se zarazil a jeho obraz se opět rozkmital. „Ale obávám se, ţe
vám nemůţu pomoci – vidíte, jsem duch.“
Perenela přikývla. „Já vím,“ a usmála se. „Jen jsem si nebyla jistá,
jestli to víte vy.“ Jeden z důvodů, proč duchové zůstávají v místech,
se kterými byli zaţiva spjati, je ten, ţe si neuvědomí, ţe jsou mrtví.
146
Starý hlídač se zasmál. „Víte, já jsem zkoušel mnohokrát odejít, ale
něco mě sem stále táhne. Moţná jsem tu strávil příliš mnoho času,
kdyţ jsem byl ještě naţivu.“
Perenela znovu kývla. „Mohla bych vám třeba pomoci odejít, jestli
chcete. To bych pro vás mohla udělat já.“
Jefferson Miller přikývl. „To bych byl moc rád. Moje ţena Ethel
zemřela o deset let dříve neţ já a někdy se mi zdá, ţe ji slyším, jak
mě volá.“
„Moţná se vás pokouší zavolat domů. Myslím, ţe zvládnu přetrhat
vazby, které vás tu drţí.“
„A je něco, čím bych Vám to mohl oplatit, madam?“ nabídl se na
oplátku duch hlídače Millera.
Perenela se usmála a řekla: „No, je tu jedna věc… Moţná byste
mohl předat vzkaz mému manţelovi.“
146
KAPITOLA 17
Sofie a Josh následovali Scathach, vedla je Hekatiným domem na
večeři. Všude, kudy procházeli, bylo patrné, ţe jsou uvnitř stromu.
Podlahy zdi i strop byly ze dřeva a na mnoha místech vyráţely nové
výhonky a zelené listy, jako by byl strom stále ţivý.
Sofie se rozhlíţela a ruku lehce poloţila na bratrovo rameno.
Prostory v domě se skládaly z mnoha pokojů, které se téměř
nepostřehnutelně přelévaly jeden do druhého. Kdyţ je míjeli, všimla
si, ţe většina místností byla nevybavená a skoro ve všech rostl
uprostřed podlahy strom s hnědočervenou kůrou. Prošli kolem
jednoho pokoje, většího neţ všechny ostatní, kde uprostřed nebyl
strom, ale oválný rybníček. Na jeho hladině plavaly bílé květy
leknínů, které vypadaly jako velké nehybné oči. Další z místností
byla zaplněna dřevěnými zvonkohrami, které visely z větví stromu.
Kaţdá měla jinou velikost a tvar, na některých byly dokonce
vyřezané různé ornamenty, jiné byly hladké bez ozdob. Tiše a klidně
visely, dokud se Sofie nepodívala dovnitř, pak se rozpohybovaly a
vydávaly zvláštní zvuk. Znělo to jako vzdálený šepot. Sofie zmáčkla
bratrovo rameno, aby upoutala jeho pozornost, ale Josh se díval
přímo před sebe se soustředěným výrazem, jako kdyţ o něčem
zuřivě přemýšlí.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se nakonec Josh.
„Jací všichni? Tady ţije jenom Hekaté,“ odpověděla Scatty.
„Starobylé bytosti bývají většinou dost samotářské.“
„Ţije jich ještě hodně?“ podivovala se Sofie nahlas.
Scatty se zastavila před dveřmi a přes rameno se podívala zpátky
na dvojčata. „Víc neţ si myslíte. Většina z nich nechce mít s lidmi
nic společného a jen málokdy vyjde ze svých říší. Jiní, hlavně ti, co
se s příchodem lidí nesmířili, chtějí vrátit řád do starých kolejí, a
prostřednictvím sluţebníků, jako je Dee, na tom pracují.“
„A co ty?“ chtěl vědět Josh a opět poloţil otázku dost netaktně.
„Také bys chtěla, aby se vrátily staré časy?“
„Já jsem si nikdy nemyslela, ţe by ta doba byla tak úţasná,“ řekla
Scatty a pak dodala: „Zvláště ne pro lidskou rasu.“
Nikolas seděl venku na terase, která byla vytvořena z ohromné
větve stromu. Tam ho také trojice našla. Větev byla alespoň tři metry
146
široká a svaţovala se aţ k jezírku ve tvaru půlměsíce, kde se
zarývala do země. Sofie se podívala dolů, kdyţ se blíţili k
Nikolasovi, a vyděsilo ji, ţe skrze kroutící se vodní řasy vidí ve vodě
malé téměř lidské tváře s doširoka otevřenýma očima a ústy. Na
terase bylo připraveno pět vysokých dřevěných ţidlí okolo kulatého
stolu, na kterém byly prostřeny nádherně ručně vyřezávané misky,
šálky a poháry. Na talířích uţ měli teplý nakrájený chléb a tlusté
plátky tvrdého sýra, uprostřed stolu stály dvě velké mísy s ovocem –
jablka, pomeranče a obří třešně. Alchymista vzal opatrně jablko a
začal okrajovat zelenou slupku, ale protoţe zde nebylo nic
kovového, nebylo to nic lehkého. Na stole leţel kamenný černý
pazourek, který Nikolas pouţil místo noţe. Sofie si všimla, ţe z
kousků slupek vytvořil tvary podobné písmenům.
Scatty si sedla vedle alchymisty. „Hekaté s námi nebude večeřet?“
zeptala se a natáhla se pro kousek okrájené jablečné slupky.
„Myslím, ţe se převléká k večeři,“ řekl Flamel a začal krájet další
kousek slupky, aby nahradil ten, který Scatty právě ţvýkala. Podíval
se na Sofii a Joshe a řekl: „Prosím, sedněte si, naše hostitelka tu bude
co nevidět, a pak se najíme. Musíte být strašně vyčerpaní,“ dodal.
„Já jsem unavená,“ přiznala Sofie. Uvědomila si, ţe je vyčerpaná
před notnou chvílí, a teď uţ jen stěţí drţela otevřené oči. Také se
trochu bála, protoţe únavu způsobila kouzla, která vyuţívala její
energii, jak jim před chvílí vysvětlila Scatty.
„Kdy se vrátíme domů?“ chtěl vědět Josh, který si nechtěl přiznat,
ţe je také ubitý únavou. Dokonce i kosti ho bolely a cítil se, jako by
na něj lezla chřipka.
Nikolas ukrojil kousek jablka a řekl: „Je mi to moc líto, ale teď se
nějakou dobu domů nedostanete.“
„Proč ne?“ vyhrkl Josh.
Flamel si povzdechl, poloţil pazourek i jablko a opřel ruce o stůl.
„Právě v tuto chvíli ani Morrigana ani Dee nevědí, kdo jste, a proto
jste vy i vaše rodina v bezpečí.“
„Naše rodina?“ zeptala se Sofie. Necítila se dobře při zmínce, ţe by
rodiče mohli být v nebezpečí. Josh reagoval se stejným překvapením
a jeho rty se pevně sevřely do bílé čárky.
„Dee je velmi důkladný,“ řekl Flamel. „Chrání tisíce let staré
tajemství a rozhodně ho nezastaví jen vaše smrt. Všichni, kdo vás
znají nebo jen s vámi přišli do kontaktu, by mohli mít… nehodu.
146
Dokonce bych se vsadil, ţe i kavárna vyhoří do základů jednoduše
proto, ţe jsi tam jednou pracovala. Moţná ţe i Bernice zahyne v
plamenech.“
„Ale ona s tím přece nemá vůbec nic společného,“ zděšeně vyhrkla
Sofie.
„Ano, ale to Dee neví, a je mu to jedno. Pracuje s temnými silami
uţ příliš dlouho, a proto jiţ pro něj lidská rasa neznamená o mnoho
více neţ zvířata.“
„Ale my nikomu neřekneme, co jsme viděli,“ začal Josh, „a nikdo
by nám stejně nevěřil…,“ a jeho věta zůstala nedokončená.
„A kdyţ to nikomu neřekneme, pak to nikdo nebude vědět,“ řekla
Sofie. „Nikdy o tom nebudeme mluvit a Dee nás nikdy nenajde.“ Ale
uţ kdyţ ta slova vypustila z úst, věděla, ţe je to beznadějné. Ona i
Josh byli v pasti tím, co věděli o Kodexu a Nikolasovi.
„Stejně by vás našel,“ rozumně vysvětloval Nick. Podíval se na
Scatty a zeptal se: „Jak dlouho by mohlo trvat, neţ je Morriganini
špehové vyslídí?“
„Ne moc dlouho,“ řekla a stále ţvýkala slupku od jablka. „Moţná
pár hodin, nejdříve by vás vystopovali ptáci nebo krysy a Dee by vás
potom dodělal.“
„Kdyţ se vás jednou dotkne kouzlo, navţdy vás to změní.“ Flamel
předpaţil pravou ruku a ukázal jim jemný náznak zeleného kouře,
který z ní stále vycházel. „Zanecháváte stopu.“ Foukl do zeleného
kouře, který se následně rozplynul a zmizel.
„Chcete říct, ţe jsme cítit kouzly?“ divil se Josh.
Flamel přikývl. „Jste cítit divokou magií. Kdyţ se vás předtím
Hekaté dotkla, cítili jste to také.“
„Pomeranče,“ řekl Josh.
„Vanilkovou zmrzlinu,“ dodala Sofie.
„A co jste cítili, kdyţ jsem bojoval s Johnem Dee?“ zeptal se
Nikolas.
„Mátu a pukavce,“ okamţitě odpověděl Josh.
„Kaţdý kouzelník má svou vlastní vůni, řekněme magickou stopu.
Musíte se naučit poslouchat své smysly. Lidé pouţívají pouze
pramalou část kapacity svých smyslů. Jen stěţí něco vidí, málokdy
něco slyší, nikdy nic necítí a myslí si, ţe jediný zdroj zkušeností je
přes dotek. Jediné, co opravdu umí, je řeč, kolik toho jen namluví.
Napovídají toho tolik, ţe to nahrazuje nedostatky smyslů. Aţ se
146
vrátíte do svého světa, budete schopni rozpoznat lidi, kteří byli v
kontaktu s magií v jakékoliv formě.“
Ukrojil si kousek jablka a dal ho do pusy. „Budete si všímat
zvláštních vůní, moţná někdy ucítíte i zvláštní chuti nebo uvidíte
záři kolem jejich těla.“
„Jak dlouho ta schopnost přetrvá?“ byla zvědavá Sofie.
Natáhla se přes stůl a sebrala z misky pár třešní, které byly téměř
tak velké jako rajčata. „A přestane to vůbec někdy?“
Flamel zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, nikdy to nepřestane, ba naopak
tato schopnost časem ještě zesílí. Uvědomte si, ţe odteď uţ nikdy nic
nebude takové, jak jste byli zvyklí.“
Josh se hlasitě hluboce zakousl do jablka, aţ mu šťáva tekla po
tvářích. „To neznělo moc optimisticky,“ řekl a smutně si utíral
rukávem pusu.
Nikolas se chystal něco podotknout, ale všiml si přicházející
postavy a okamţitě byl na nohou. Scatty se také mrštně postavila, a
Sofie rychle oba následovala. Josh zůstal sedět aţ do té doby, neţ ho
sestra chytla za rameno a v podstatě násilím zvedla ze ţidle. Pak se
podívala na bohyni tří tváří.
Ale tohle nebyla Hekaté.
Ţena, kterou viděli odpoledne, byla vysoká a elegantní, středního
věku s vlasy střiţenými do hladké přiléhavé helmy a kůţí hladkou a
mladistvou. Tato ţena byla o hodně starší, ale opravdu o dost.
Podobnost s Hekaté tu ovšem byla, a tak Sofie hádala, ţe to bude její
matka nebo dokonce babička. Ačkoliv byla také vysoká, přibliţovala
se opatrně po široké větvi a opírala se o bohatě zdobenou dřevěnou
hůl, která byla asi tak velká jako Sofie. Tvář měla vrásčitou, oči
hluboko vpadlé se zvláštním ţlutým nádechem. Neměla vůbec ţádné
vlasy, a tak dvojčata mohla vidět hlavu tetovanou sloţitými obrazci.
Její šaty se podobaly těm, které viděli na Hekaté před pár hodinami,
ze stejného materiálu, který působil kovovým dojmem a běhaly po
něm černočervené barvy s kaţdým pohybem.
Sofie zamrkala, pak oči úplně zavřela, aby je za chvíli zase
otevřela, ale stejně viděla slabý náznak mlhy okolo přicházející
osoby. Jak se ţena blíţila, nechávala za sebou chomáčky mlhy.
To musela být její aura, jak o tom před chvílí mluvil Nick.
Bez pozdravu nebo jen pohledu na ostatní si sedla přímo naproti
Flamelovi. Teprve kdyţ se usadila, sedli si ostatní. Dvojčata se
146
dívala střídavě na Nicka a starou ţenu a divila se, kdo to jen můţe
být a co se to vlastně děje.
Ţena zvedla ze stolu dřevěný pohár, ale nenapila se. Uvnitř stromu
za jejími zády se něco pohnulo a objevili se čtyři vysocí muţi s
podnosy plnými jídla. Přišli blíţ, poloţili je doprostřed stolu a tiše se
vzdálili. Všichni čtyři si byli podobní, ţe museli být příbuzní, ale
dvojčata zaujaly jejich tváře. Bylo v nich něco neobvyklého, rysy
jejich obličejů a tvar hlavy působily nepřirozeně. Celo se svaţovalo
aţ k očím, nosy měli krátké a spláclé, lícní kosti vystouplé a brada
jim klesala aţ příliš ostře. Za tenkými rty se rýsovaly ţluté zuby.
Muţi byli oblečeni jen do půl těla a chodili bosí. Na sobě měli pouze
koţený kilt, který byl ozdobený obdélníkovými kovovými plíšky. Na
hrudi, nohou a hlavě jim rostly hrubé červenohnědé chlupy.
Sofie si uvědomila, ţe na ně vyloţeně zírá, a uhnula pohledem
jinam. Muţi vypadali jako nějací předchůdci člověka, ale Sofie
uměla rozeznat neandrtálce od kromaňonce a její otec měl v
pracovně sádrový odlitek lebky Australopiteka, Pekingského člověka
a většiny velkých opic. Ale tito lidé nepatřili k ničemu, co kdy
viděla. Potom si všimla, ţe mají modré oči, jasně modré, které
vypadaly neskutečně inteligentně.
„To jsou Tore Allta,“ řekla a úplně ztuhla překvapením, kdyţ se na
ni všichni podívali. Ve svých úvahách si totiţ neuvědomila, ţe
poslední větu vyřkla nahlas.
Josh, který si podrobně podezřívavě prohlíţel cosi, co mohla být
ryba, nakonec napíchnul na vidličku pořádný kus dušeného masa,
podíval se za odcházejícími sluhy a ledabyle podotkl: „Já to věděl
hned.“
Sofie ho pod stolem kopla do nohy a zasykla: „No, to jsi teda
nevěděl. Celou dobu tady pozoruješ večeři.“
„Mám hlad, co je na tom divného,“ řekl a pak se naklonil blíţ a
dodal: „Ty hnědočervené chlupy a prasečí nosy je prozradily. Myslel
jsem, ţe sis toho všimla.“
„Byla by velká chyba, kdyby vás slyšeli,“ přerušil je tiše Nikolas.
„Také není správné soudit je podle zjevu nebo komentovat, jak
vypadají. Na tomto místě, v tomto čase vládnou jiné standardy a jiná
kritéria. Tady slova mohou zabíjet – doslova.“
„Nebo vás kvůli nim mohou zabít,“ dodala Scatty, která plnila svůj
talíř různými druhy zeleniny, z nichţ některé dvojčata vůbec
146
neznala. Scatty kývla směrem ke stromu a znovu začala: „Ale máte
pravdu, jsou to Tore Allta ve své lidské podobě. Jsou také
pravděpodobně nejlepší bojovníci všech dob.“
„Budou vás tu provázet po celou dobu, co zde zůstanete,“
promluvila náhle ţena. Její hlas zněl překvapivě pevně a jistě na to,
ţe vycházel z tak křehce vypadajícího těla.
Flamel se uklonil a zdvořile odpověděl: „Bude nám ctí.“
„To nemusí,“ vyštěkla stařena. „Nebudou vás doprovázet pro vaši
ochranu, ale abych si byla jistá, ţe opravdu opustíte mou říši.“
Poloţila ruce s dlouhými nehty na stůl a Sofie si všimla, ţe má kaţdý
nehet namalovaný jinou barvou a s ornamenty, které měla předtím
Hekaté. „Nemůţete tu zůstat,“ oznámila najednou ţena. „Musíte
odejít.“
Dvojčata se na sebe podívala a v očích se jim značila jediná otázka,
proč je jen ta ţena tak nepřátelská?
Scathach otevřela pusu, ţe uţ něco řekne, ale Flamel ji chytil za
rameno, a proto zůstala zticha. „To byl vţdycky náš záměr,“ řekl
klidně. Večerní slunce probleskovalo korunami stromů a Nickovy
světlé oči v tom světle vypadaly jako zrcadla. „Kdyţ mě Dee napadl
v mém obchodě a ukradl Kodex, zjistil jsem, ţe vlastně nemám kam
jinam jít.“
„Měl jsi jít na jih,“ řekla stařena, její šaty teď byly úplně černé s
červenými vlákny, které vypadaly jako ţíly. „Tam by vás přivítali
lépe. Chci, abyste odešli.“
„Neměl jsem jinou moţnost neţ přijít k vám, zvláště kdyţ jsem
zjistil, ţe se proroctví začíná naplňovat,“ pokračoval Flamel, jako by
ţena nic neřekla. Dvojčata sledovala rozhovor pozorně a neuniklo
jim, ţe při zmínce o proroctví se Nickův pohled na kratičký okamţik
stočil jejich směrem.
Stařena otočila hlavu a podívala se svýma máslově zbarvenýma
očima na dvojčata. Na její svraštělé tváři se objevil úsměv, který
ukázal drobné ţluté zuby. „Přemýšlela jsem o tom, a jsem
přesvědčená, ţe věštba nemluví o lidech – a zvláště ne o lidských
mláďatech,“ dodala opovrţlivě.
Opovrţení v jejím hlase přimělo Sofii reagovat. „Byla bych ráda,
kdybyste o nás nemluvila, jako bychom tu nebyli,“ řekla.
„Kromě toho,“ začal Josh, „vaše dcera nám chtěla pomoci. Proč na
ni nepočkáme? Uvidíme, co nám řekne ona.“
146
Stařena se na něj podívala a její obočí se tázavě zvedlo. „Moje
dcera?“
Sofie si všimla, ţe Scattyiny oči se rozšířily překvapením nebo
varováním, ale Josh pokračoval.
„Ano, ta ţena, kterou jsme poznali odpoledne. Mladší – vaše
dcera? Nebo moţná vaše vnučka? Ona nám chtěla pomoci.“
„Nemám ani dceru, ani vnučku!“ řekla ţena a její šaty se blýskaly
černou a červenou v různých odstínech. Rty stáhla zpět a zavrčela
nějaká nesrozumitelná slova. Její ruce nyní vypadaly jako dva pařáty
a vzduchem se linula svěţí citrusová vůně. V pařátech ţeny se
objevila spousta tancujících malých kuliček zeleného světla.
A pak Scathach prudce zapíchla dýku s dvojím ostřím doprostřed
stolu. Dřevo se rozpůlilo s hřmotným praskáním a mnoţství třísek
poletovalo vzduchem. Misky s jídlem skončily na zemi, stařena
ustoupila a zelená svítící kapalina stékala z jejích prstů na zem, tekla
syčivě dolů po větvi a nakonec se vstřebávala do kůry stromu.
Čtyři muţi se najednou objevili za zády stařeny, v rukou měli
vyřezávané meče, které trochu připomínaly šavle. Další tři muţi
tentokrát ve své prasečí podobě se vynořili z křovin okolo a šplhali
po větvích nahoru, aby se dostali za záda Scatty a Flamelovi.
Dvojčata ztuhla překvapením a strachem a vůbec netušila, co se
právě přihodilo. Nikolas se ani nepohnul, pouze pokračoval v
okrajování jablka. Scathach klidně uloţila dýku zpět do pochvy,
sloţila ruce na prsou a začala rychle něco stařeně vykládat. Sofie i
Josh viděli její pohybující se rty, ale jediné, co slyšeli, byl zvuk
podobný bzučení komárů.
Stařena neodpověděla. Její tvář vypadala jako maska, nebyl v ní
vůbec ţádný výraz, který by naznačoval další pohyb, ale nakonec se
otočila a se svými ochránci pomalu beze slova odcházela. Tentokrát
Scatty i Flamel zůstali sedět.
Pak následovalo dlouhotrvající ticho, ve kterém se Scatty ohnula
na zem a posbírala nějaké spadané ovoce a zeleninu. Oprášila je,
hodila do jediné zbývající misky, která zůstala v celku, a začala jíst.
Josh uţ chtěl vyslovit otázku, která trápila i Sofii, ale protoţe ho
sestra pod stolem umlčela, nakonec neřekl ani slovo. Sofie si byla
vědoma, ţe se stalo něco strašně nebezpečného a ţe to byla víceméně
Joshova chyba.
146
„Myslím, ţe to dopadlo docela dobře, co říkáte?“ ozvala se po
chvíli Scatty.
Flamel dokončil okrajování a konzumování jablka, očistil pazourek
o jeden z okolních listů. „To záleţí na tom, jak definujeme slovo
dobře,“ odvětil.
Scatty ţvýkala syrovou mrkev a řekla: „Stále jsme naţivu a stále v
Hekatině říši, mohlo by to být horší. Slunce zapadá, naše hostitelka
potřebuje spát a ráno z ní bude úplně jiná osoba. Pravděpodobně si
vůbec nevzpomene, co se tu dnes stalo.“
„Co jsi jí řekla?“ zeptal se Flamel. „Nikdy jsem se nenaučil jazyk
starobylých ras.“
„Jednoduše jsem ji připomněla starodávnou povinnost pohostinství
a ujistila jsem ji, ţe ta uráţka byla neúmyslná a byla vyřčena z
nevědomosti, coţ především není ţádný zločin proti nějakému
zákonu.“
„Bojí se jít proti pravidlům…,“ zamumlal Flamel a podíval se
směrem ke kmeni obrovského stromu. Uvnitř byli vidět Tore Alka,
největší z nich stále stáli ve dveřích, a blokovali cestu dovnitř.
„Je vţdycky bojácná, kdyţ se schyluje k večeru. Je to doba, kdy je
nejzranitelnější,“ řekla Scathach.
„Bylo by fajn, kdyby nám někdo řekl, co se tu vlastně stalo,“
skočila jim Sofie do řeči. Nesnášela, kdyţ dospělí mluvili mezi
sebou a ignorovali jejich přítomnost. A přesně to se nyní dělo.
Scatty se usmála a najednou její upíří zuby vypadaly velmi dlouhé.
„Tvému bratrovi se podařilo urazit bohyni a chybělo jen málo a
skončil za svůj prohřešek jako zelený sliz.“
Josh nechápavě zavrtěl hlavou. „Ale já jsem neřekl nic, co…,“
protestoval. Podíval se na Sofii, u které vţdycky našel podporu, a
přehrával si znovu v hlavě celou předchozí konverzaci. „Řekl jsem
jen, ţe její dcera nebo vnučka nám slíbila pomoc.“
Scathach se nepatrně usmála. „Neexistuje ţádná dcera nebo
vnučka. Ţena ve středním věku, kterou jste potkali odpoledne, byla
Hekaté. Stařena, která přišla k večeři, byla také Hekaté a ráno uvidíte
mladou dívku a bude to také Hekaté.“
„Bohyně tří tváří,“ připomněl jim Nikolas.
„Hekaté je odsouzena k tomu, aby se kaţdý den budila jako panna,
odpoledne proţila jako dospělá a večer strávila jako stařena. Kaţdý
146
den se musí vyrovnávat se stárnutím jako kaţdá jiná ţena, a proto je
velice citlivá na svůj vek.“
Josh ztěţka polkl a řekl: „To jsem nevěděl.“
„Nebyl důvod, proč bys měl – snad kromě toho, ţe tě tvá
nevědomost málem zabila nebo moţná něco horšího.“
„Ale co jsi to provedla š tím stolem?“ ptala se Sofie a pozorovala
zničený kulatý stůl, který byl rozpůlený přesně v místě, kam Scatty
zabodla svou dýku. Dřevo kolem dokola vypadalo vysušeně a
práchnivě.
„Ţelezo,“ konstatovala jednoduše Scatty.
„Jeden z překvapujících vedlejších efektů kovů,“ vysvětloval
Flamel, „mají schopnost zvrátit i ta nejmocnější kouzla. Objev ţeleza
kdysi opravdu znamenal konec vlády starobylých ras na Zemi.“
Zvedl a ukázal jim černý pazourek. „Proto jsem krájel jablko tím
kamenem. Bytosti jako Hekaté jsou nervózní v přítomnosti
ţelezných věcí.“
„Ale ty s sebou nosíš ţelezné nástroje a zbraně,“ obrátila se Sofìe
na Scatty.
„Patřím k druhé generaci – ne jako chudáci z první generace, jako
Hekaté. Ţelezo snáším vcelku dobře.“
Josh si olízl suché rty. Vzpomněl si na to, ţe mohl skončit jako
zelený sliz, a stále slyšel jemný bzukot, který vydávala svítící zelená
kapalina v Hekatiných rukou. „Kdyţ si říkala, ţe mě chtěla proměnit
ve sliz, to jsi nemyslela váţně, ţe ne?“
Scatty ale přikývla a řekla: „Myslela, lepkavý zelený sliz. Docela
odporné. A myslím, ţe oběti zůstává dokonce nějaká míra vědomí,
alespoň na nějakou dobu.“ Mrkla na Flamela a dodala: „Nepamatuji
si nikoho, kdo by takto naštval někoho ze starobylých bytostí a přeţil
to bez újmy na zdraví, co ty Nikolasi?“
Flamel vstal a podotkl: „Doufejme, ţe si to ráno nebude pamatovat.
Teď si běţte odpočinout a pořádně se vyspěte. Zítra nás čeká dlouhý
den.“
„Proč?“ zeptala se dvojčata dvojhlasně.
„Protoţe zítra, jak doufám, přesvědčím Hekaté, aby probudila vaše
magické schopnosti. Jestliţe máte mít nějakou šanci na přeţití
nadcházejících dnů, musím vás naučit, jak se o sebe postarat. Musíte
ovládnout základy magie.“
146
KAPITOLA 18
Nikolas sledoval Scatty, která vedla dvojčata do nitra stromu. A
kdyţ se dveře za nimi zavřely, jeho bezbarvé oči prozradily, jak
velké starosti se mu honily hlavou. Josh měl opravdu namále, stačila
kratičká chvíle a Hekaté by ho proměnila v bublavou kapalinu.
Vůbec netušil, jestli by to pak ráno ve své mladé podobě napravila.
Přemýšlel, ţe musí dostat dvojčata z jejího dosahu ještě předtím, neţ
je jejich nevědomost a nezkušenost dostane do velkých problémů.
Flamel opustil rozbitý stůl, ale nevracel se zpět do dutin stromu.
Zvolil cestu po klesajících větvích dolů k jezírku. Sestoupil ze
stromu a pokračoval po úzké neupravené cestičce. Na zemi viděl
nespočet stop, některé patřily Hekatiným stráţcům v jejich zvířecí
podobě a jiné připomínaly spíš stopy lidské, a některé dokonce byly
prapodivnou směsicí obojího. Věděl, ţe ho neustále někdo sleduje,
kaţdý jeho pohyb byl pod dozorem stvoření, která neviděl, a
předpokládal, ţe Tore Allta nejsou jediní Hekatini sluţebníci.
Pomalu se procházel okolo vodní hladiny a dýchal zhluboka, aby
se uklidnil a trochu si odpočinul. Dalo by se říci, ţe dnešek byl
výjimečně rušný a během svého dlouhého ţivota opravdu mnoho
takových dní nezaţil. Byl právem vyčerpaný.
Od chvíle, kdy Dee unesl Perry, ukradl Kodex a objevila se
dvojčata, věděl, ţe jedno z prvních proroctví, které v knize četl před
více neţ půl tisíciletím, se začíná naplňovat.
„Dva, kteří jedno jsou, a jeden, který je vše,“ opakoval si pro sebe.
V Kodexu byla spousta nejasných a záhadných sdělení a
nesrozumitelných formulací, většina z nich se zabývala zničením
Danu Talis, pradávného domova starobylých ras, ale byla tam i série
proroctví, která se týkala návratu starobylých bytostí z temnot,
zničení a zotročení lidí.
„Přijde čas, kdy knihu seberou.“
No, to byl spíš vlastní výklad toho, co bylo v knize uvedeno.
„… královnin sluţebník s pomocí vrány.“
To určitě mluví o Dr. Johnu Dee. Byl osobním kouzelníkem
královny Alţběty. Vrána je určitě Vraní bohyně Morrigana.
„Pak starobylí vystoupí z temnot …“
146
Nikolas věděl, ţe Dee spolupracoval s temnými silami, aby pomohl
starobylým bytostem z temnot k jejich návratu. Slyšel nepotvrzené
zprávy, ţe stále více a více z nich opouští své stinné říše za
hranicemi světa a opět prozkoumávají svět lidí.
„…a nesmrtelný musí trénovat smrtelné, protoţe dva, kteří jsou
jedno, se musí stát jedním, který je vše.“
Nikolas Flamel byl ten nesmrtelný z věštby. O tom nebylo pochyb.
Dvojčata – „dva, kteří jsou jedno“ – musí být ti smrtelní, které má
učit. Ale neměl ponětí, co znamená část: „Jeden, který je vším.“
Náhodou a vlivem okolností se k němu dvojčata dostala a byl
přesvědčen, ţe je musí ochránit, zvlášť nyní, kdyţ jim bylo souzeno
hrát zásadní roli ve válce proti silám zla. Nikolas si uvědomoval, jak
neskutečně riskoval, kdyţ dvojčata přivedl k bohyni tří tváří, navíc
za doprovodu Scathach. Odvěký spor bojovnice s bohyní byl starší
neţ většina známých civilizací. Hekaté však byla jednou z
nejmocnějších a nejnebezpečnějších starobylých bytostí, a proto byla
schopná probudit magickou sílu, která se skrývala v kaţdém ţivém
stvoření. Naneštěstí její metabolismus, jako u většiny starobylých, je
ovlivněn slunečním a měsíčním cyklem. Během dne stárla a fakticky
umírala, kdyţ slunce zapadlo, aby se ráno znovu narodila s krásou a
elánem mladé dívky. Tento typický rys ovlivňoval její myšlení a
náladu, a někdy se stalo, ţe starší Hekaté zapomněla, co mladší
předtím slíbila. Alchymista doufal, ţe ráno bude schopen přesvědčit
mladou bohyni, aby probudila výjimečné magické schopnosti
dvojčat.
Nikolas věděl uţ dávno, ţe kaţdý má v sobě magickou sílu, která
aţ jednou pronikne na povrch, sama od sebe se vynasnaţí
zdokonalovat a stává se mocnější.
Děti například – i kdyţ velmi zřídka – demonstrují své neobvyklé
schopnosti, většinou telepatii nebo telekinezi nebo kombinaci
obojího. Některé si uvědomí, co se děje, a pokoušejí se své
schopnosti kontrolovat a cvičit, zatímco jiné jim nikdy neporozumí.
Magická energie nekontrolovaná a netrénovaná prýští z člověka ve
vlnách a pohybuje nábytkem, klepe na cizí dveře, vyrývá různé
ornamenty do zdí a stropů. Pak lidé obvykle mluví o přítomnosti
„poltergeista“ v domě. Byl přesvědčený, ţe pokud Hekaté probudí
magii ve dvojčatech, pak on určitě pouţije své vědomosti nabité za
více jak 600 let studia, aby je naučil jejich schopnosti kontrolovat a
146
rozvíjet. Samozřejmě ţe je nenaučí jen se bránit, ale připraví je na
všechno, co je můţe potkat v příštích nejistých dnech.
Stále se procházel okolo jezírka, hleděl do zelených vod, kde
červení a bílí koi kapříci plavali sem a tam a pod nimi se objevovaly
tváře podobné lidským s očima velkýma, ale prázdnýma a s ústy
plnými malých špičatých zubů. Původně chtěl téměř mimoděk
ponořit do vody pár prstů, ale kdyţ si všiml těch tváří, raději od toho
upustil.
Všechny kouzelné knihy zaznamenaly čtyři základní elementy:
vzduch, vodu, zemi a oheň. Ale Nikolas za dlouhá léta svého ţivota
přišel na to, ţe magických elementů je v podstatě pět. Pátou silou je
čas, největší ze všech kouzel. Starobylí totiţ mohou kontrolovat
všechny předchozí ţivly, ale pátá síla byla obsaţena pouze v
Kodexu…, a to byl také jeden z důvodů, proč Dee a ti, se kterými se
spojil, jej chtěli získat. Chtějí s jeho pomocí získat kontrolu i nad
časem.
Nikolas strávil spolu s Perenelou většinu ţivota studováním
základních ţivlů. Perenela se učila rozličné druhy kouzel, zatímco on
se zaměřil na různé formule a poučky, které spíše spadaly do
vědeckého bádání. Naučil se vyrobit zlato z obyčejných kovů nebo
diamanty z uhlí, ale v tom bylo pramálo kouzel. Byl to spíš komplex
různých receptů, jejichţ příprava vyţadovala měsíce, ale proces
výroby byl aţ neuvěřitelně jednoduchý. Jeden den byl chudý a druhý
bohatý, ţe se mu o tom nikdy ani nezdálo. Perry mu radila, aby
zakládal nemocnice, podporoval sirotčince a školy v jejich rodné
Paříţi. To byly dobré časy… ne, více neţ to – byla to úţasná doba.
Ţivot byl o tolik jednodušší neţ nyní. Nevěděli nic o starobylých
rasách nebo o černé magii, která však byla také mimo jiné ukryta v
Kodexu.
V posledních letech se Nikolas budil v noci s myšlenkou, která mu
nedala znovu usnout. Kdyby tenkrát věděl o knize, co ví dnes, byl by
pokračoval v objevování tajemství, která ho zavedla aţ ke kameni
mudrců? Tato cesta ho definitivně přivedla do kontaktu se
starobylými – zejména těmi, co se snaţí o návrat na Zem – a přivedla
mu do cesty Dr. Johna Dee. Donutila je zfalšovat vlastní smrt a utéci
z Paříţe, a v podstatě strávit skrýváním půl tisíciletí. Studium
Kodexu je ale také oba učinilo nesmrtelnými, a proto si většinu nocí,
kdy se touto otázkou trápil, odpověděl, ţe by to udělal znovu. Věděl,
146
ţe i kdyby měl informace, které má dnes, ţe by přesto pokračoval ve
studiu a bádání, aby se z něj stal alchymista.
Ale byly i okamţiky – jako právě teď – kdy by odpověď zněla ne.
Uvědomoval si tíhu situace, moţná ztratí Perenelu, pravděpodobně i
ţivoty nevinných dvojčat a ne tak úplně nevinné Scathach – i kdyţ jí
by nebylo lehké zabít – a také tu byla moţnost, ţe uvrhne zkázu na
celé lidstvo, pokud se mýlí nebo pokud selţe.
Nikolas se otřásl chladem při této myšlence. V knize mága
Abraháma našel mnoho příběhů, které zprvu vypadaly jako pohádky,
mýty a legendy, ale během století výzkumu přišel na to, ţe jsou
pravdivé. Všechny ty příběhy byly zaloţené na faktech a všechny, o
kterých se domníval, ţe jsou smyšlené pohádky, popisovaly skutečné
dění a aktuální události.
Starobylé rasy existují. Stvoření, která vypadají jako lidé – ale mají
sílu bohů. Vládla o tisíce let dříve, neţ se první lidští tvorové na
světě objevili. Původní lidé je uctívali jako bohy a démony a během
času vznikly civilizace, které stály na systému uctívání starobylých
ras, ať uţ jednotlivců nebo celých skupin. Bohové a bohyně starého
Egypta, Řecka, sumerská, toltécká nebo keltská kultura existovala.
Modlili se ke stejným bohům s jinými jmény, kteří byli jednoduše
zástupci starobylé rasy.
Pokolení těchto bytostí se později rozdělilo na dvě části. Jedni,
kteří se s lidmi naučili ţít a spolupracovali s nimi a druzí, pro které
byli lidé jen niţší nedokonalý článek, dobrý pouze k tomu, aby jim
slouţil nebo v některých případech určený jako potrava. Trvalo celá
století, neţ válka mezi těmito dvěma skupinami starobylých bytostí
skončila. Zástupci lidí příleţitostně bojovali na jedné nebo druhé
straně a jejich oběti jsou zaznamenány ve slavných eposech a
legendách jako O Gilgamešovi, legendárním CuChulainovi, O
Hippolitovi, O Beowulfovi nebo O Iljovi Muromci.
Nakonec se ukázalo, ţe válka můţe zničit celou planetu, a v tom se
objevil záhadný mág Abrahám, který pomocí mocných kouzel
donutil všechny starobylé i ty, kteří podporovali lidské plémě, aby
zmizeli z povrchu zemského. Většina z nich jako Hekaté odešli
dobrovolně, uchýlili se do vlastnoručně vytvořených říší a od té doby
se s lidmi stýkali pramálo nebo vůbec. Jiní, jako Morrigana, ačkoliv
byli neuvěřitelně oslabeni, pokračovali ve svých výpadech do světa
lidí a pracovali na znovuobnovení starého řádu. Další, jako Scathach,
146
začali anonymně ţít mezi lidmi. Alchymista postupně zjišťoval, ţe
Kodex, který obsahoval kouzla, jeţ ukončila vládu starobylých, také
obsahuje kouzla, která dokáţou vše zvrátit a pomoci jim k návratu.
Pokud se obnoví na Zemi vláda starobylých ras, pak bude lidská
civilizace 21. století smetena během několika hodin, protoţe opět
propukne válka. Uţ se to kdysi stalo a lidé to zaznamenali jako
biblickou potopu.
Dee teď má Kodex a jediné, co mu chybí, jsou zbývající dvě
stránky, které má Nikolas schované pod tričkem. Věděl, ţe Dee a
Morrigana se nezastaví před ničím, jen aby ty stránky získali.
„Kéţ bych věděl, co mám dělat, Perry by to určitě věděla,“ vyslovil
polohlasně své přání.
Najednou to začalo v jezírku bublat a Nikolas slyšel: „Madam mě
poţádala, abych Vám vyřídil…“ a další bubliny se prodíraly na
povrch, „… ţe je v pořádku.“
Flamel couvnul od břehu, protoţe z vody vycházely chomáčky bílé
mlhy, bublinky praskaly a v mlze se začal objevovat překvapující
tvar starého muţe v hlídačské uniformě. Obraz se vznášel a otáčel
nad rybníčkem a zbytky večerního slunce způsobovaly, ţe kaţdá
kapka vody a bublina vypadala jako duhová kulička.
„Vy jste duch?“ zeptal se Nikolas.
„Ano pane, to jsem. Nebo alespoň byl jsem, dokud mě paní
Flamelová neosvobodila.“
„Vy mě znáte?“ zeptal se znovu Nick. Napadlo ho, ţe by to mohl
být jeden z triků, který na něj Dee přichystal, ale hned to zavrhl. Dee
byl sice mocný, ale ne natolik, aby se dostal přes Hekatin obranný
systém.
Mlha se rozšiřovala a houstla. „Ano pane, já vás znám, jste Nikolas
Flamel, alchymista. Paní Flamelová mě poţádala, abych vás našel.
Řekla, ţe bych Vás mohl najít právě tady. Zjistila to od Johna Dee.“
„Nestalo se jí nic?“ chtěl rychle vědět Nick.
„Ne, je v pořádku. Ten malý muţík, kterému říkají John Dee, se jí
bojí, ale ta druhá ţena ne.“
„Jaká ţena?“
„Vysoká, nosí plášť z černého peří.“
„Morrigana,“ řekl smutně Flamel.
„Ano, a vzkaz…?“ Z rybníčku vyskočila ryba a postava se
rozdělila na tisíc kapiček, které visely ve vzduchu a kaţdá z nich v
146
sobě měla kousek ducha, coţ vytvořilo obrovské puzzle. „Paní
Flamelová říkala, ţe musíte odejít… a odejít hned. Vraní bohyně
shromaţďuje své síly, aby zaútočila na tuto říši.“
„Ale ona neuspěje. Je z druhé generace, nemá tolik magické síly,“
oponoval Nick.
Další ryba vyskočila a rozházela zamrzlé kapky. Duchův hlas slábl
a dozníval s kaţdou další bublinou. „Paní Flamelová chtěla, abych
Vám také vyřídil, ţe Vraní bohyně zamýšlí vzbudit Bastet.“
146
KAPITOLA 19
Scathach stála u dveří Sofiina pokoje a dívala se na dvojčata svýma
zelenýma očima. „Teď si pořádně odpočiňte,“ zopakovala Nickovu
radu. „Zůstaňte v pokojích,“ dodala. „Moţná zvenku uslyšíte divné
zvuky, ale nevšímejte si jich. Nic se vám nemůţe stát, pokud
zůstanete ve svých pokojích.“
„O jakých zvucích to mluvíš?“ opět se vyptával Josh. Jeho
představivost pracovala na plné obrátky a litoval všech těch hodin,
které strávil hraním her jako Doom a Quake, díky nimţ byl teď
hloupě vyděšený.
Scatty chvíli trvalo, neţ odpověděla. „Výkřiky, moţná zvířecí vytí
nebo smích.“ Usmála se. „A opravdu věřte mi, nechtějte vědět, co se
to venku děje,“ řekla. „Dobrou noc,“ řekla naprosto váţně bez
sebemenší stopy vtipkování.
Josh počkal, aţ Scathach zajde za roh na konci chodby, a hned se
otočil k Sofii. „Musíme odtud pryč!“ vyhrkl.
Sofie skousla rty tak silně, ţe se jí na dolní ret obtiskly oba přední
zuby a přikývla: „Myslela jsem na to samé.“
„Myslím, ţe jsme se dostali do pěkně nebezpečné situace,“ rychle
dodal Josh.
Sofie opět přikývla. Události dostaly takový spád, ţe během
odpoledne téměř nestačila popadnout dech. V jednu chvíli pracovala
v kavárně a v druhou utíkají přes San Francisco s muţem, který
tvrdí, ţe je šest set let starý alchymista a s dívkou, která vypadá
stejně stará jako ona, a přesto Flamel přísahal, ţe je to
dvatisícepětsetletá bojovnice. A také upírka. „Stále se dívám po
skrytých kamerách,“ zamumlala a rozhlédla se po pokoji.
„Kamery?“ překvapeně vyhrkl Josh, ale hned pochopil, co měla
sestra na mysli. „Myslíš jako pořad pro televizi?“ Necítil se při tomto
nápadu moc dobře a okamţitě začal červenat. Co kdyţ se zesměšnil
před celým národem? To by se pak uţ nikdy nemohl ukázat ve škole.
Zadíval se do rohů místnosti, ale ţádné neviděl. Většinou byly za
zrcadly, ale tady ţádná zrcadla nebyla, ale to nemuselo nic
znamenat, jelikoţ nové druhy jsou jiţ tak malé, ţe jsou prakticky
neviditelné. A najednou ho napadlo: „Ale co ti ptáci?“
146
Sofie souhlasila. „Stále se k nim vracím. Všechno ostatní mohou
být jen speciální efekty. Tore Alka mohou být cvičená zvířata a
namaskovaní muţi, co se stalo ve Scattyině bytě mohly být také triky
a cvičené krysy. Ale ptáci? Na to jich bylo příliš mnoho a
rozcupovali auto na cáry.“ Nakonec ptáci ji utvrdili v tom, ţe jsou
opravdu ve váţném nebezpečí…, protoţe ptáci byli skuteční, pak i
všechno ostatní muselo být skutečné.
Josh zavrtal ruce do zadních kapes u dţínů a stoupl si k
otevřenému oknu. Hustý porost dosahoval aţ do výše oken. Nebylo v
nich ţádné sklo, a přesto do pokoje nelítaly ţádné můry, kterých
bylo venku za vlahého večera plno. Josh odskočil od okna, to kdyţ
se na větvi poblíţ okna objevil zářivě modrý had tlustý jako jeho
zápěstí. Měl jazyk dlouhý skoro dvacet centimetrů a vystrkoval ho
přesně jeho směrem. Had za chvíli zmizel, kdyţ tu se objevila
zvláštní blikající záře, která se stále přibliţovala. Ve chvíli, kdy
prolétla okolo okna, by Josh přísahal, ţe v ní viděl zhruba tucet
malinkatých okřídlených vil velkých asi jako ukazováček. A světlo
vycházelo z nich. Vyschlo mu v krku. „Tak dobře, předpokládejme,
ţe tohle všechno je skutečné… Všechno – kouzla, starobylé rasy,
kouzelníci a pohádková stvoření – pak se ale musím vrátit k původní
myšlence, ţe se odsud musíme co nejrychleji dostat.“
Sofie přistoupila k oknu, postavila se po boku bratra a poloţila mu
ruku na rameno. Přece jenom byla jeho starší sestra, i kdyţ jen o
dvacetosm sekund – méně neţ půl minuty, jak Josh vţdycky
nezapomněl připomenout – ale jejich rodiče trávili příliš mnoho času
pryč z domova, ţe se Sofie dokonale vţila do role o hodně starší
sestry. Josh byl sice uţ teď asi o pět centimetrů vyšší neţ ona, ale
vţdycky pro ni bude její mladší bratr. „Souhlasím, alespoň bychom
to měli zkusit,“ řekla unaveně.
Něco v Sofiině hlasu donutilo Joshe, aby se na ní podíval. „Ty
tomu nevěříš, ţe se odsud dostaneme?“ podivil se Josh.
„Zkusíme to a uvidíme,“ řekla Sofie. „Určitě nás ale budou hledat.“
„Flamel říkal, ţe Dee je schopný vystopovat nás velice rychle, a
myslím, ţe to platí i o Flamelovi a Scathach.“
„Flamel nemá důvod, proč by nás sledoval,“ upozornila Sofie.
„Ale Dee má,“ řekl Josh. „Co by se asi stalo, kdybychom šli domů
a Dee by nás tam se svými lidmi našel?“ přemýšlel nahlas Josh.
146
Sofie se zamračila a řekla: „Taky mě to napadlo. Flamel říkal, ţe
dokáţeme vidět magickou auru, která obklopuje lidi.“
Josh přikývl.
„Ale Hekaté ještě neprobudila naše schopnosti,“ zamračila se
znovu a zkoušela si přesně vzpomenout na Nikolasova slova.
„Flamel řekl, ţe je z nás cítit divoká magie.“
Josh se nadechl a snaţil se ucítit alespoň něco. „Nic necítím. Ţádné
ovoce, ani pomeranče, ani vanilkovou zmrzlinu. Moţná to z nás není
cítit, ale bude, jestli Hekaté probudí naše schopnosti.“
„Kdyţ se nám podaří dostat domů, můţeme okamţitě odjet za
našima do Utahu. Mohli bychom tam zůstat aţ do konce prázdnin,
neţ se všechen ten zmatek přeţene.“
„To není špatný nápad,“ souhlasil Josh. „Nikdo nás uprostřed
pouště nenajde. To jsem si nikdy nepomyslel, ţe se mi bude nakonec
líbit představa, ţe strávíme léto v poušti, kde je horko, nuda a písek.“
Sofie se podívala ke dveřím a řekla: „Je tu ale jeden problém.
Tohle místo je hotové bludiště. Myslíš, ţe bys našel cestu zpátky k
autu?“
„No, myslím, ţe ano,“ přikývl Josh. „Vlastně určitě k němu
trefím.“
„Tak v tom případě můţeme vyrazit.“ Sofie ještě zkontrolovala,
jestli má v kapse svůj vybitý mobil a řekla: „Jdeme sbalit tvé věci a
mizíme.“
Dvojčata se zastavila u dveří a chvíli sledovala chodbu, ve které se
vůbec nic nedělo. Byla temná aţ na pár nepravidelně rozmístěných
shluků dlouhých krystalů, které vydávaly mléčně bílé světlo.
Někde z dálky se ozýval zvuk, který připomínal něco mezi
smíchem a jekotem, jejich kroky do Joshova pokoje byly díky
gumovým podráţkám tenisek téměř neslyšné.
„Jak jsme se do tohohle namočili?“ divil se nahlas Josh.
Sofie zůstala u dveří a sledovala chodbu, zatímco Josh sbíral
všechny své věci. „Myslím, ţe jsme jen byli ve špatnou chvíli na
špatném místě,“ řekla, ale uţ v momentě, kdy to vyřkla, začínala mít
pocit, ţe je to určitě nějak jinak. Něco se dělo a mělo to něco
společného s věštbou, o které se Nikolas předtím zmínil, a oba do
toho byli nějak zapletení.
Dvojčata vyklouzla z pokoje na chodbu a procházela kulatými
místnostmi, dávala si na čas, aby pořádně prozkoumala, jestli někdo
146
není na obzoru. Oba se neustále zastavovali a poslouchali hlasy,
které mluvily neznámými řečmi nebo hudbu, kterou hrály neznámé
nástroje. Výrazné a vysoké zavytí bláznivého smíchu je na chvíli
donutilo zmizet v nejbliţší moţné místnosti, ale za chvíli zase
pokračovali dál. Kdyţ vylezli z místnosti, všimli si, ţe krystaly uţ
nezáří bílým světlem, ale krvavě červeným.
„Jsem moc rád, ţe jsme se vyhnuli tomu, co tu teď proběhlo,“ řekl
třaslavým hlasem Josh.
Sofie jen zabručela na souhlas. Josh ji vedl, šel dva kroky před ní,
ale drţel ji za ruku. „Jak víš, kudy máme jít?“ zašeptala a přiblíţila
se k jeho uchu. Všechny místnosti se jí zdály úplně stejné.
„Kdyţ jsme poprvé přišli do domu, všiml jsem si, ţe podlahy a zdi
jsou tmavé, ale pak jsme šli dál chodbami, a ty byly stále světlejší a
světlejší. Uvědomil jsem si, ţe procházíme různými odstíny dřeva,
jako letokruhy. Jediné, co musíme, je najít chodbu, která vede do
tmavého konce.“
„Chytré,“ řekla ohromeně Sofie.
Josh se na ní podíval přes rameno a zakřenil se. „Říkal jsem ti, ţe
všechny ty video hry nebyly jen ztráta času. Jediná moţnost, jak se
neztratit v bludišti, je dávat pozor na detaily, třeba vzorek na stropě
nebo na zdech, ale také si dělat poznámky, kudy jsi prošla, aby ses v
případě potřeby mohla vrátit.“ Vyšli na chodbu a Josh pokračoval:
„A jestli se nemýlím, tak hlavní brána by měla být… tady!“ ukázal
vítězoslavně.
Dvojčata utíkala pryč přes otevřený prostor před velkým
stromovým domem a směřovala k cestičce, která vedla zpátky k
autu. I přes tmu neměli naštěstí ţádné problémy a cestu našli. Na
obloze svítil velký měsíc, zaléval okolní krajinu svým jasným bílým
světlem. Sofie mohla na nebi napočítat milióny jasných hvězd, které
zkombinované se stříbrným prachem vysoko nad nimi dávaly noci
zvláštní šedý nádech.
Nebyla zima, přesto se Sofie otřásla. Něco s touto nocí nebylo v
pořádku. Josh si sundal mikinu s kapucí a hodil ji Sofii přes ramena.
„Hvězdy vypadají jinak,“ zašeptala Sofie. „Svítí tak jasně.“
Zaklonila hlavu a dívala se na nebe skrz ohromné větve Ygdrasilu.
„Nevidím Velký vůz, ani Polárku nemůţu najít.“
146
„A včera byl měsíc v novu,“ řekl Josh a kývnul k místu, kde
vylézal nad vršky stromů měsíc v úplňku. „Včera nebyl vidět,
alespoň v našem světě,“ dodal váţně.
Sofie pozorovala měsíc a přemýšlela, co je na něm tak divného.
Pokusila se rozpoznat nejznámější krátery, ale pak na to přišla a
srdce se jí skoro zastavilo. Třesoucí rukou ukázala na měsíc a řekla:
„Tohle totiţ není náš měsíc!“
Josh zvednul hlavu k měsíci a mţoural do jeho oslnivé záře. Pak
konečně uviděl, o čem jeho sestra mluví. „No, ano povrch je… jiný,
hladší,“ rychle usoudil. „Nejsou tam krátery. Nevidím ani Keplerův,
ani Koperníkův, dokonce ani kráter Tycha de Brahe.“
„Joshi,“ začala Sofie, „myslím, ţe tohle je nebe, jak vypadalo před
tisíci lety a moţná před stovkami tisíc let.“ Znovu zaklonila hlavu a
zadívala se na nebe. Joshe vylekalo, ţe její tvář za měsíčního světla
vypadala tak bledě, skoro strašidelně mrtvolně, a tak se s notnou
dávkou znepokojení rychle odvrátil. Vţdycky si byli se sestrou velmi
blízcí, ale za posledních pár hodin si teprve uvědomil, jak je pro něj
opravdu důleţitá.
„Neříkala Scathach, ţe Hekaté tuto říši vytvořila?“ zeptal se Josh.
„Vsadím se, ţe předlohou jí byl náš svět, jak si ho pamatovala.“
„Takţe je to noční obloha a měsíc v podobě, kterou znala před
tisíci lety,“ řekla s obdivem. Přála si, aby s sebou měla svůj foťák a
mohla tak udělat pár snímků toho hladkého a neporušeného povrchu
měsíce.
Dvojčata pozorovala nebe, kdyţ se přes měsíc mihnul stín, černý
obrys, který mohl způsobit nějaký pták. Ale rozpětí jeho křídel bylo
příliš velké a spíš vypadal jako létající had s křídly.
Josh chytil Sofii za ruku a táhnul ji směrem k autu. „Opravdu
nemám z tohohle místa dobrý pocit,“ zabručel.
Auto našli přesně tam, kde ho nechali, tedy uprostřed cesty.
Měsíční svit osvítil celou zkázu, kterou auto utrpělo při ptačím
náletu. Popraskané přední sklo, nenapravitelné jizvy na kapotě,
škrábance a díry po celém povrchu, střecha posetá stovkami malých
děr na místech, kde ji ptáci prorazili svými zobáky. Jeden stěrač visel
na kousku gumy, o druhý museli někde přijít a obě postranní zrcátka
také chyběla.
Dvojčata si pozorně prohlédla škody a začala na ně doléhat celá
tíha situace. Sofie přejela prsty pár škrábanců na okně, na straně
146
spolujezdce a myslela na to, ţe pár milimetrů skla ji ochránilo před
útokem vraních zobáků.
„Tak jedeme,“ řekl Josh, otevřel dveře a vklouzl za volant. Klíčky
zůstaly v zapalování, tam kde je nechal.
„Cítím se trochu provinile, ţe beze slova utíkáme od Nikolase a
Scatty,“ řekla Sofie, kdyţ otevřela dveře a nastoupila. Přemýšlela a
dospěla k názoru, ţe se stejně nesmrtelnému alchymistovi a
bojovnici bude lépe dařit bez nich. Byli více neţ schopni postarat se
sami o sebe a poslední věc, kterou potřebovali, byli dva puberťáci,
kteří by jim překáţeli.
„Omluvíme se jim, jestli je ještě někdy uvidíme,“ řekl Josh. Ale
osobně by byl raději, kdyby k tomu nikdy nedošlo. Video hry byly
moc fajn, ale kdyţ tě někdo zabije ve hře, jednoduše začneš znovu,
ale tady nebyly ţádné druhé šance a příliš mnoho moţností, jak přijít
k úhoně, a to Joshovi nedělalo dobře.
„Víš, jak se odsud dostaneme?“ zeptala se Sofie.
„Jistě.“ Josh se usmál a zuby se mu zableskly v měsíčním svitu.
„Dám zpátečku, a nic na světě nás nezastaví.“
Otočil klíč v zapalování. Ozvalo se kovové kliknutí následované
ukňouraným zvukem, který rychle utichl. Josh otočil klíčem znovu,
ale tentokrát se ozvalo pouze kliknutí.
„Joshi…,“ začala Sofie.
Trvalo mu chvilku, neţ si uvědomil, co se stalo. „Baterie je vybitá.
Asi ze stejného důvodu jako naše telefony. Něco z ní vytáhlo
veškerou energii,“ zabručel Josh. Opřel se do sedačky a hleděl přes
popraskané přední okno. „Podívej, přijeli jsme tou cestou za námi,
nezahnuli jsme ani doprava ani doleva. Měli bychom to zkusit pěšky,
co myslíš?“ Obrátil se na sestru, ale ona se na něj nedívala. Sofie
totiţ sledovala něco, co se dělo před nimi. „Ty mě neposloucháš.“
Sofie mu vzala hlavu do dlaní a otočila ji k přednímu sklu. Josh se
podíval, zamrkal a ztěţka polkl. Zamkl dveře a zeptal se: „Co
budeme dělat?“
Před nimi se totiţ objevilo stvoření, které nevypadalo ani jako had,
ani jako pták, ale jako něco mezi tím. Zvíře bylo velké jako větší
dítě. V měsíčním světle se zdála jeho hadí kůţe jako kropenatá a
jeho roztaţenými netopýřími křídly pronikala měsíční záře tak, ţe
viděli kosti i ţíly. Na nohou mělo dlouhé drápy, kterými rylo v zemi
a vzadu dlouhý ocas. Zvlášť je upoutala hlava, která byla dlouhá a
146
úzká s velkýma kulatýma očima, a v pootevřené tlamě se blýskala asi
stovka malých bílých zubů. Natočilo hlavu na jednu stranu, pak na
druhou a několikrát cvaknulo zuby. Přiskočilo blíţ k autu.
Dvojčata zaregistrovala pohyb kousek za příšerou a tam se
postupně z nebe snášela další, dokonce větší neţ ta první. Sloţila
křídla a chvíli nehnuté stála, ale pak se otočila čelem k autu.
„Třeba jsou také vegetariáni,“ zlehčoval situaci Josh, ale uţ se
nakláněl přes sedadlo dozadu a hledal něco, co by mohl pouţít jako
zbraň.
„Nevypadají, koukni na ty zuby,“ neblaze odtušila Sofie. „Myslím,
ţe jsou to pterosauři,“ dodala, kdyţ si vzpomněla na velkou
zavěšenou kostru, kterou viděla v Texaském centru přírodních věd.
„Jako pterodaktylové?“ zeptal se Josh, kdyţ se vrátil na svou
sedačku. Bohuţel našel jenom malý hasicí přístroj.
„Pterosauři jsou daleko starší,“ vysvětlila Sofie.
A třetí příšera přistála vedle a jako tři shrbení staříci se začali
přibliţovat k přední části auta.
„Asi jsme měli zůstat v pokojích,“ povzdechla Sofie. Všichni je
varovali, ţe budou v bezpečí, pokud zůstanou ve svých pokojích. A
po všem, co viděli, mohli vědět, ţe v noci je tato říše nebezpečné a
smrtící místo. Nyní měli před sebou něco, co se po světě pohybovalo
v období Křídy.
Josh uţ otevíral pusu, aby něco poznamenal, ale pak si to
rozmyslel, raději vytáhl pojistku z hasicího přístroje a připravil se na
útok. Vůbec nevěděl, co se stane, kdyţ na ně vystříká obsah
přístroje, ale doufal, ţe jim to dá dostatek času, aby odtud zmizeli.
Tři příšery se rozdělily. Jedna stála před autem a další dvě obsadily
pozice po obou stranách u dveří.
„Teď by se hodilo pár kouzel,“ řekla nervózně Sofie. Cítila, jak jí
srdce bije jako o závod, a také jí pěkně vyschlo v krku. Seděla tam
téměř bez dechu a hlava se jí točila kolem.
Největší pterosaurus se nahnul přes kapotu a opíral se o ni svými
velkými křídly. Jeho dlouhá hadí hlava se zadívala přímo dovnitř a
pomalu přecházela pohledem ze Sofìe na Joshe a zpátky. Kdyţ
dvojčata uviděla jeho hlavu zblízka, uvědomila si, ţe jeho tlama
vypadá obrovská a zuby nekonečné.
Josh si připravil hubici přístroje k jedné větší díře ve skle a zamířil
na pterosaura. Jeho oči těkaly zleva doprava, aby viděl, co dělají
146
další dva ptakoještěři a ruce se mu neskutečně potily, aţ skoro
nemohl hasicí přístroj udrţet.
„Joshi,“ šeptala Sofìe, „udělej něco, prosím tě, a hned!“
„Třeba je pěna z přístroje vyděsí a oni utečou,“ odpověděl Josh,
automaticky ztišil hlas téměř do šepotu, „nebo je otráví nebo něco
jiného…“
„A proč byste to dělali?“ pterosaurus naklonil hlavu a podíval se na
Joshe. Jeho tlama se hýbala a zuby cinkaly. Slova doplňovaly různé
netypické zvuky a pomlky, ale dvojčata tomu rozuměla. „My přece
nejsme vaši nepřátelé,“ dodal ptakoještěr.
146
KAPITOLA 20
I na Bel Air, část Los Angeles, která je známá svou extravagancí,
byl tento dům přece jenom výjimečný. Velký a rozlehlý, postavený z
bílého mramoru, s jedinou příjezdovou, soukromou cestou. Pozemek
zabíral kolem šedesáti akrů a byl obklopený čtyřmetrovou zdí s
elektrickým plotem. Dr. John Dee čekal deset minut před zavřenou
branou, zatímco ozbrojený hlídač kontroloval jeho doklady a další
prozkoumával kaţdý kousek jeho auta, dokonce i zespodu pomocí
malé kamery. Dee byl rád, ţe si limuzínu vypůjčil i se šoférem,
jelikoţ si nebyl jistý, co by hlídači provedli golemovi z hlíny.
Dee odletěl ze San Francisca svým soukromým letadlem pozdě
odpoledne. Limuzína, kterou mu zařídili z kanceláře, ho vyzvedla na
letišti Burbank, nedávno přejmenovaném na letiště Boba Hopa. Pak
ho řidič vezl na danou adresu přes Sunset Boulevard, kde zaţil
nejstrašnější dopravu od dob, kdy ţil ve viktoriánském Londýně.
Poprvé ve svém dlouhém ţivotě měl pocit, ţe se události vymykají
jeho kontrole. Všechno se dělo příliš rychle a podle jeho zkušeností,
to byla přesně ta situace, kdy můţe docházet k chybám. Tlačili na něj
určití lidé – no vlastně ne tak úplně lidé, řekněme bytosti, které
přímo dychtily po výsledcích. Dnes ho donutily zaútočit na Flamela,
přestoţe jim vysvětloval, ţe potřebuje ještě pár dní na přípravu. A
měl pravdu. Jediný den plánování navíc by mu umoţnil zajmout
nejen Perenelu, ale i Nikolase a měl by celý Kodex. Dee varoval své
nadřízené, ţe Nikolas Flamel je všemi mastmi mazaný, ale nikdo ho
neposlouchal. Dee ho znal lépe neţ kdokoliv jiný. Během stovky let
se mu několikrát přiblíţil na dosah, ale pokaţdé se Nikolasovi a
Perenele podařilo uprchnout.
Seděl v klimatizované limuzíně, pohodlně opřený do sedadla, a
vzpomínal na dobu, kdy poprvé spatřil slavného alchymistu Nikolase
Flamela.
John Dee se narodil v roce 1527. Ţil za vlády Alţběty I., slouţil jí
v mnoha ohledech, jako poradce, překladatel, matematik, astronom a
osobní astrolog. To on jí vybral datum korunovace a zvolil poledne
15. ledna 1559. Předpověděl mladé princezně, ţe bude vládnout
dlouho a nakonec její vláda trvala 45 let.
122
Dee byl ale i její korunní vyzvědač. Sbíral informace pro královnu
po celé Evropě a stal se nejvlivnějším a nejmocnějším agentem na
celém starém kontinentě. Jako nejproslulejší učenec a vědec,
kouzelník a alchymista byl vítán na dvorech králů a v sídlech
šlechty. Otevřeně přiznával, ţe mluví jen anglicky, latinsky a řecky,
ačkoliv ve skutečnosti ovládal dobře dalších dvanáct jazyků a
rozuměl nejméně dalším dvanácti, dokonce arabštině a trochu staré
čínštině. Brzy pochopil, ţe lidé jsou často velmi sdílní, kdyţ nevědí,
ţe jim rozumíte kaţdé slovo a toho dokázal bravurně vyuţít. Dee
podepisoval své zprávy a depeše důvěrně kódem 007, a připadalo mu
nádherně komické, ţe po stovkách let vytvořil lan Fleming postavu
Jamese Bonda a dal mu stejné krycí jméno.
John Dee byl jedním z nejmocnějších kouzelníků své doby.
Ovládal umění probouzet mrtvé, umění čarodějné, matematiku a
astrologii, jasnovidectví a čtení budoucnosti. Jeho cesty po Evropě
ho dovedly téměř ke všem velkým kouzelníkům té doby, coţ
zahrnovalo i legendárního Nikolase Flamela, který byl známý
alchymista.
Dee se o Nikolasovi, o kterém si všichni mysleli, ţe zemřel v roce
1418, dozvěděl úplnou náhodou. Ovlivnilo to celý jeho další ţivot a
mnoha způsoby se to projevilo v historii světa.
Nikolas a Perenela se vrátili do Paříţe na začátku 16. století a
pomáhali chudým a nemocným v nemocnicích, které před více neţ
sto lety sami zaloţili. Ţili a pracovali prakticky ve stínu velké
katedrály Notre Dam. Dee byl v Paříţi na tajné misi pro královnu.
Kdyţ spatřil hubeného tmavovlasého muţe a jeho ţenu se zelenýma
očima, kteří spolu pracovali v nemocnici, okamţitě je poznal. Dee
byl jedním z mála lidí, kteří získali kopii Flamelova mistrovského
díla Soubor filozofie, které obsahovalo rytinu s jeho podobou. Dee se
doktorovi a jeho ţeně představil a nazval je pravými jmény a ani
jeden z nich to nepopřel. Samozřejmě ţe uţ také slyšeli o slavném
Dr. Johnu Dee. Perenela byla odměřená, ale Nikolas byl rád, ţe se
mu naskytla příleţitost vzít anglického kouzelníka do učení. Dee
okamţitě opustil Anglii a strávil další čtyři roky v Paříţi s Nikolasem
a Perenelou.
V Paříţi v roce 1575 se také poprvé dozvěděl o existenci
starobylých ras.
Byl pohrouţen do studia ve svém malém podkrovním pokoji
Flamelova domu, kdyţ tu se z komína najednou spustila příšera,
123
která vypadala jako ze zlého snu. Na koberec před krbem se sypaly
saze i ohořelé kusy dřeva, jak se stvoření prodíralo dovnitř. Byl to
gargoyl, starodávný druh draka, obývající stoky a hřbitovy většiny
evropských měst. S černýma oválnýma očima a mramorovou kůţí se
podobal sochám a bustám, které zdobily katedrálu přímo naproti
domu, jen tento byl ţivý a opravdový. Promluvil archaickou formou
řečtiny a pozval ho na schůzku nahoře na střeše Notre Dame. Dee
okamţitě poznal, ţe se takové pozvání neodmítá a následoval příšeru
do noci. Gargoyl dlouhými kroky zamířil ke zdem katedrály. Někdy
šel po dvou, většinou po čtyřech, úzkými průchody, skrytými
pasáţemi a nakonec i kanály ho dovedl dovnitř. Gargoyl ho vedl po
tisíci a jednom kamenném schodu, aţ konečně stanuli na střeše
gotického chrámu.
„Čekej zde,“ přikázal a pak uţ neřekl vůbec nic. Splnil svou misi a
usadil se na okraji střechy, naklonil se přes okraj a úplně přítomnost
Johna Dee ignoroval. Křídla pohodlně sloţil přes ramena, ocas
trochu stočil dozadu a na čele se mu objevily malé rohy. Sledoval
náměstí dole a hledal příhodnou kořist mezi lidmi, kteří se toulali
nocí a neměli kam jít. Kdyby se někdo podíval nahoru, nerozpoznal
by ţivoucí příšeru od nespočetných kamenných chrličů, které
zdobily budovu.
Dee se odváţil na kraj střechy a shlédl celé město jako na dlani.
Celá noční Paříţ teď leţela pod ním, tisíce mihotavých světel krbů,
lamp a svíček, jejichţ kouř se zvedal přímo k nebi. Nespočetné
mnoţství světýlek, která dělila pouze černá křivka Seiny. Z výšky
Dee slyšel všechen ruch města – to nízké bzučení, které připomínalo
včelí úl. Cítil zápach, který visel nad ulicemi – kanály, hnijící ovoce,
zkaţené maso a lidský i zvířecí pot, a dokonce zápach samotné řeky.
Stál a trpělivě čekal za slavným růţovým oknem, protoţe jedna z
nejdůleţitějších věcí, které se studiem magie naučil, byla trpělivost.
Jako učenec vyuţíval příleţitost stát na střeše nejvyšší budovy v
Paříţi a litoval, ţe si s sebou nevzal svůj skicák. Cítil se spokojeně,
kdyţ se díval okolo, a snaţil se vrýt si do své výjimečné paměti
kaţdý detail. Vzpomněl si na svou nedávnou návštěvu Florencie,
kam přijel prozkoumat zápisníky Leonarda da Vinciho. Byly
napsány zvláštní šifrou, kterou se nikomu nepodařilo rozluštit. Jemu
trvalo méně neţ hodinu, neţ kód prolomil. Nikoho totiţ předtím
nenapadlo, ţe Leonardo nepouţil jen šifru, ale ţe navíc poznámky
napsal zrcadlově. Zápisky byly plné úţasných kreseb budoucích
124
objevů a vynálezů: zbraně, které střílejí mnohokrát za sebou,
obrněný dostavník, který se pohybuje bez koňského spřeţení,
prostředek, který se umí pohybovat pod hladinou moře. Ale jeden
vynález zastínil ty ostatní, alespoň z pohledu Johna Dee. Postroj,
který podle da Vinciho umoţní člověku létat jako pták. Dee úplně
nevěřil, ţe by to mohlo fungovat, ale nic si nepřál víc neţ létat. Nyní,
kdyţ se díval na Paříţ z takové výšky, si představoval, jaké by to
bylo nasadit si da Vinciho křídla a letět nad střechami města.
Náhlý pohyb přerušil jeho snění. Otočil se na sever, kde se na
noční obloze pohyboval stín, obklopený malými tečkami. Tečky
mohly být ptáci, ale ptáci přece nelétají v noci. Dee věděl, ţe toto je
důvod, proč sem měl přijít. Soustředil se tedy na velký stín, který se
přibliţoval, a snaţil se přijít na to, co to můţe být. Kdyţ se postava
dotkla střechy, uviděl ţenu s popelavou tváří, oblečenou v černém,
dlouhém plášti z vraního peří.
Tu noc John Dee poprvé potkal Morriganu. Tenkrát se dozvěděl o
starobylé rase a o tom, jak byli vyhnáni z tohoto světa kouzlem z
knihy mága Abraháma a také, ţe kniha je v drţení Nikolase Flamela.
Té noci se ještě dozvěděl, ţe mezi starobylými bytostmi jsou tací,
kteří se chtějí vrátit na svět a znovu zaujmout místo, které jim po
právu náleţí – jako vládci a páni lidstva. Vraní bohyně mu tehdy
slíbila, ţe jednoho dne získá kontrolu nad celým světem, bude pánem
impéria od pólu aţ k pólu, od východu slunce do jeho západu.
Jediné, co pro to musí udělat, je ukrást Nikolasi Flamelovi knihu a
předat ji starobylým bytostem.
Tenkrát se stal Dr. John Dee nástrojem starobylých ras z temnot.
Pověřili ho úkolem, který ho zavedl do nejodlehlejších koutů světa
a dokonce i říší, které s ním sousedí. Musel bojovat s nejrůznějšími
stvořeními, duchy, příšerami a upíry, kteří měli právo na existenci
pouze v nočních můrách a snech nebo s těmi, kteří byli pozůstatkem
dávných časů, neţ se objevili na Zemi lidé. Vedl armádu příšer do
bitev, které si ani neumíme představit, a strávil nejméně desetiletí,
aby se dostal ze zapomenuté ledové země. Mnohokrát ho napadlo, ţe
tento způsob ţivota není zrovna bezpečný, ale nikdy se vlastně
opravdu nebál. Aţ nyní.
Seděl před vchodem rozlehlého domu v Bel Air, v Los Angeles, ve
dvacátém prvním století a cítil, jak k němu přichází strach, který
nikdy nepoznal. Zamlada přesně netušil, jakou moc mají bytosti,
kterým slouţí, ale po čtyřech a půl století v jejich sluţbách se
125
dozvěděl a naučil mnohé. Nyní uţ věděl, ţe smrt je zřejmě to
nejmenší zlo, které ho můţe potkat.
Ozbrojený hlídač ustoupil a vysoká kovová vrata se pohnula a
uvolnila vjezd autu, které pokračovalo po dlouhé bílé kamenné
příjezdové cestě. Postupně se před ním skrz stromy objevoval velký
dům obloţený mramorem. Byla uţ noc, přesto nikde nebylo vidět
jediné světlo a Dee si na chvíli pomyslel: třeba nikdo není doma. Pak
si uvědomil, ţe ta osoba – to stvoření – za kterým přijel, nepotřebuje
světlo a dává přednost temnotě.
Auto zatočilo k hlavnímu vchodu, kde světla osvítila trojici lidí,
která stála u vstupních schodů. Kdyţ auto na štěrkové cestě konečně
zastavilo, jeden z trojice přistoupil ke dveřím auta a otevřel je. Ve
tmě bylo téměř nemoţné všímat si jakýchkoliv detailů, ale hlas sluhy
byl muţský a mluvil s těţkým přízvukem. „Dr. Dee, předpokládám.
Já jsem Sinuhet. Prosím, pojďte dál. Uţ vás očekáváme.“ Potom se
otočil a začal stoupat po schodech.
Dee vylezl z auta, oprášil si svůj velmi drahý oblek a následoval
Sinuheta do domu. Uvědomoval si, ţe mu srdce bije na poplach, ale
věděl, ţe to prostě musí podstoupit. Další dvě postavy kráčely dva
kroky za ním, kaţdá z jedné strany. Nikdo z nich nic neřekl, ale Dee
věděl, ţe jsou to stráţci a nepřísahal by na to, jestli jsou to vůbec
lidé.
Jako zkušený kouzelník, Dee ihned poznal těţkou, příliš sladkou
vůni, která se linula domem. Kadidlo, vzácná a velmi drahá
aromatická látka z Blízkého východu, která se pouţívala ve
starověku v Egyptě, Řecku, a dokonce i v Číně. Dee cítil, jak se mu
hrnou slzy do očí a nos ho začíná svědit. Starobylé bytosti měly vůni
kadidla obzvlášť v oblibě, ale jeho z ní bolela hlava.
Tři tmavé postavy vedly Johna Dee do velké haly, a John si přitom
stihl všimnout Sinuheta, malého štíhlého muţe bez vlasů s olivovou
pletí. Vypadal, ţe pochází z Blízkého východu, moţná z Egypta
nebo Jemenu. Zavřel velké vchodové dveře a řekl pouze dvě slova:
„Počkejte zde.“ Pak zmizel ve tmě a nechal Johna Dee ve společnosti
zbylých dvou stráţců, kteří však nemluvili vůbec.
Dee se rozhlédl a v pološeru viděl, ţe hala je zařízena velmi prostě.
Nebyl tu nábytek, ani obrazy nebo zrcadla, a dokonce ani závěsy v
oknech. Věděl, ţe starobylé bytosti, které se rády objevují ve světě
lidí a většinou tam nezpůsobují nic dobrého, ţijí v podobných
domech po celém světě. I kdyţ mají obvykle neobyčejné schopnosti,
126
jejich moc je na Zemi velmi omezená kvůli častému výskytu
ţelezných předmětů, které sniţují jejich kouzelnou energii. Tak jako
je olovo jedovaté pro lidi, tak ţelezo bylo smrtelné pro starobylé
bytosti. Dee věděl, ţe se nemusí namáhat hledáním náznaku
ţelezných předmětů uvnitř domu. Vše tu pravděpodobně bude
vyrobené ze zlata nebo stříbra, od klik u dveří po kohoutky v
koupelnách.
Starobylé rasy si cení soukromí, mají rády tichá a odlehlá místa –
malé ostrůvky, pouště, země jako Švýcarsko, některé části bývalého
Sovětského svazu, severní části Kanady, himalájské chrámy nebo
brazilskou dţungli. Pokud ţijí ve městě, jejich dům je pevnost
obehnaná vysokými zdmi a plotem, hlídaná ozbrojenými hlídači a
psy.
Kdyby náhodou měl někdo dost štěstí nebo by byl dost velký
blázen, aby se dostal aţ k domu, potká mnohem starší a strašidelnější
stráţce, a kontakt s nimi můţe být i smrtelný.
„Tudy, prosím.“
Dee byl rád, ţe dokázal ukrýt úlek, kdyţ na něj Sinuhet promluvil,
vůbec totiţ neslyšel, ţe se malý muţ vrátil. V duchu se ptal, jestli
půjdou nahoru, nebo dolů, protoţe ze svých zkušeností dělil
příslušníky starobylých ras do dvou skupin. Jedni dávali přednost
výškám tedy střechám a půdám, a druzí naopak sklepením.
Morrigana patřila do první skupiny, proto ji poprvé potkal na střeše
chrámu.
Sinuhet se postavil ke světlu a Dee uviděl jeho oči, které byly
namalované černou barvou. Horní víčka měl úplně černá a od koutků
se táhly dvě rovnoběţné čáry aţ k uším a na bradě měl namalované
tři svislé čáry Vedl Johna Dee ke skrytým dveřím přímo pod širokým
schodištěm, které otevřel pomocí klíče a hesla v jazyku krále
Tutanchamona. Pokračovali chodbou a po chvíli, kdyţ dveře úplně
zaklaply, tu byla tma, ţe by se dala krájet. Dee se zastavil a slyšel
vzdalující se kroky, které určitě vedly ke schodům dolů.
Dolů. Dee si uvědomil, ţe ho Morrigana poslala ke stvoření, které
ţije ve sklepeních a tunelech. „Potřebuji světlo,“ řekl zřetelně a
nahlas. „Nerad bych spadl dolů ze schodů a polámal si kosti.“ Jeho
hlas se v těsném prostoru odráţel ode zdí.
„V celém domě není elektřina, Johne Dee. Ale slyšel jsem, ţe jste
schopný kouzelník. Pokud si přejete vytvořit světlo, máte povolení
tak učinit.“
127
Dee natáhl mlčky ruku, z té vyskočila modrá jiskra a vytvořila
malou svítící kouli. Koule bzučela a syčela, pak se roztočila a
vyrostla do rozměrů hroznového vína a vydávala studené modré
světlo. Dee sestupoval po schodech dolů s rukou nataţenou před
sebe, aby viděl, kam šlape.
Počítal schody, ale rychle to vzdal, protoţe ho rozptýlily malby na
stěnách, na stropu a dokonce i na zemi. Chodba připomínala
egyptské hrobky, ale na rozdíl od všech, které Dee za svůj ţivot
viděl, tady nebyly kresby a malby vybledlé, odřené nebo jinak
zničené a pokryté vrstvou jemného písku, ale vypadaly jako nové.
Barvy trochu zkreslovalo modré světlo, kterým si svítil na cestu, ale i
tak byly jasné, dobře zřetelné a veškeré tvary dokončené. Obrázky a
hieroglyfy se ostře rýsovaly na podkladu a jména bohů byla
zvýrazněná zlatem.
Náhlý závan vzduchu způsobil, ţe se modrá světelná koule v rukou
Johna Dee roztančila, a tím se rozkomíhaly i stíny okolo. Jeho nos
zachytil nepříjemný zápach něčeho zatuchlého, téměř mrtvolného.
Schody ústily v rozlehlém klenutém sklepení. Dee cítil, jak mu pod
nohama něco křupe, a tak sklonil hlavu, aby se podíval. Bledé modré
světlo ozářilo podlahu, která byla pokrytá spoustou malých bílých
kostiček, jeţ vytvořily koberec jak ze slonoviny. Dlouhou chvíli
trvalo, neţ si Dee uvědomil, ţe jsou to kosti myší a krys. Některé
byly tak staré, ţe se při došlapu rozpadly na bílý prášek, ale jiné byly
docela čerstvé. Dee pokračoval v cestě za svým tichým průvodcem a
v hlavě se mu honila otázka, na kterou raději nechtěl slyšet odpověď,
a tak neochotně snášel s kaţdým dalším krokem praskání kostiček.
Zvedl ruku výš, aby si místnost prohlédl. Na rozdíl od chodby bylo
sklepení nezdobené, na zdech proráţela vlhkost, u země zas zelená
plíseň a strop byl potečkovaný něčím, co vypadalo jako houby.
„Vypadá to, ţe tu máte problém s vlhkem,“ řekl Dee jen proto, aby
prolomil rostoucí ticho.
„Nikomu tu nevadí,“ odpověděl tiše Sinuhet.
„Sídlíte tu uţ dlouho?“ divil se Dee a rozhlíţel se okolo.
„Tady?“ muţ se zastavil, jako by přemýšlel. „Nejsme tu moc
dlouho. Méně neţ sto let.“
V tmavém koutě se něco pohnulo. „A zřejmě tu nebudeme o moc
déle. Proto jste přišel, Johne Dee, ţe ano?“ Hlas zněl jako něco mezi
kočičím vrněním a vzrušeným vrčením, ale bylo patrné, ţe vybírá s
velkými obtíţemi slova, kterým by Dee rozuměl. Téměř proti své
128
vůli Dee zvedl ruku, aby osvítil vysoké štíhlé stvoření, které se ve
tmě blíţilo. Postupně objevoval celou hrůznou postavu, která byla
bosá s černými špičatými nehty připomínající drápy, potom výše
viděl těţký bílý kilt, ozdobený drahými kameny a šperky a na prsou
široké pruhy s egyptskými znaky, aţ se nakonec dostal aţ k hlavě.
Věděl, co uvidí, přesto se neubránil vzdechu, který v šoku z pohledu
na Bastet vyrazil z jeho úst. Tělo bylo ţenské, ale hlava, která
dosahovala ke stropu, byla kočičí. Měla hladkou lesklou srst, velké
ţluté oči, dlouhé vousky a trojúhelníkové uši. Kdyţ otevřela tlamu,
ukázala ve světle dlouhé ţluté zuby. Toto byla bytost, kterou uctívaly
celé generace starověkého Egypta.
Dee ztěţka polkl a hluboce se uklonil. „Vaše neteř Morrigana
posílá pozdravy a poţádala mě, abych Vám předal vzkaz, ţe nadešel
čas pomsty na té, co má tři tváře.“
Bastet přistoupila blíţ a poloţila ostré drápy na jeho exkluzivní
oblek, jemná látka tím utrpěla nenávratné škody. „Přesně…, řekni mi
přesně, co vzkazuje má neteř,“ poţadovala.
„Jak jsem řekl,“ zvedl hlavu a díval se do hrůzostrašné tváře. Její
dech páchnul po rozkládajícím se mase. Dee vyhodil modrou
světelnou kouli do vzduchu, kde visela a točila se jako malá hvězda.
Potom pomalu odsunul Bastetinu tlapu ze svého saka, ale oblek uţ
byl stejně na cáry.
„Morrigana chce, abyste se k ní připojila v útoku na Hekatinu říši,“
řekl jednoduše Dee.
„Pak je tedy čas,“ vítězoslavně oznámila Bastet.
Dee přikývl a stíny se při tom pohybu roztančily po stěnách. „Je
čas,“ souhlasil „čas, kdy se starobylé bytosti vrátí na Zemi a znovu jí
ovládnou.“
Bastet vydala vysoký a děsivý zvuk, nato se z temnot za jejími
zády zformovala armáda koček různých druhů a velikostí. Kočky se
shromaţďovaly kolem své paní v neustále se zvětšujícím kruhu.
„Nastal čas lovu,“ oznámila, „je čas krmení.“
Kočky natáhly hlavy a radostně zamňoukaly. Mňoukání se zdálo i
Johnovi Dee hrozivé a děsivé, protoţe znělo jako pláč ztracených
dětí.
129
KAPITOLA 21
Kdyţ se Josh a Sofie vrátili ke stromu, čekala Scathach
u otevřených velkých dveří. Jeden pterosaurus poskakoval
za nimi a další dva krouţili nad jejich hlavami a vířili okolo prach.
Nikdo nic neřekl, ale dvojčata věděla, ţe byla slušně a nenásilně,
přesto nekompromisně dovedena zpátky do domu.
V noci vypadala Scattyina tvář daleko bledší a její vlasy daleko
tmavší. Její ústa ukazovala náznak pobaveného úsměvu, ale kdyţ
promluvila, zněl její hlas naprosto neutrálně. „Chcete váţně slyšet,
jak to bylo od vás nezodpovědné a nebezpečné?“
Josh se nadechl a chtěl odpovědět, ale Sofìe ho chytla za ruku a
umlčela. „Chtěli jsme jen domů,“ řekla bez okolků unaveně. Věděla,
co jim na to bojovnice odpoví.
„To ale nemůţete,“ řekla Scathach a otočila se.
Dvojčata se u dveří zarazila a pak se podívala na pterosaura, který
naklonil hlavu na stranu a podíval se na ně svýma velkýma úzkýma
očima. Slyšeli v hlavách uklidňující slova: „Nebojte se, Scathach víc
štěká, neţ kouše.“ Ptakoještěr otevřel tlamu a ukázal stovky
trojúhelníkových zoubků, coţ měl být pravděpodobně úsměv.
„Myslím, ţe se o vás bála,“ ozval se opět hlas v jejich hlavách. Pak
se pterosaurus otočil, udělal pár poskoků a s mohutným mávnutím
křídel se vznesl do vzduchu.
„Nic uţ neříkej,“ varovala Sofie bratra. Joshovy komentáře a
poznámky je vţdycky dostaly do problémů. Sofie měla schopnost
poznat situace, ve kterých bylo záhodno mlčet, ale její bratr se nikdy
neudrţel, a svými neuváţenými postřehy se dostával do
nepříjemných situací.
„Nejsi moje máma, nemusím tě poslouchat,“ odfrkl Josh, ale jeho
hlas se třásl. Neměl rád hady od doby, kdy byli s tátou kempovat a
potkal chřestýše. Naštěstí byl smrtící had naţraný, a tak Joshe nechal
na pokoji. Potom měl noční můry s hady ještě několik týdnů, i dnes
se mu o nich někdy zdá, to kdyţ je pod tlakem, třeba před
zkouškami. Velký pterosaurus s hadí hlavou patřil do jeho nejhorších
snů, a kdyţ se skutečně vynořil ze tmy, cítil, ţe mu srdce tluče tak
rychle, ţe mu aţ pulzuje kůţe na prsou. Kdyţ se k němu dlouhá úzká
hlava přiblíţila, zdálo se mu, ţe určitě omdlí. I teď mu ještě stékal
studený pot po zádech.
130
Dvojčata následovala Scatty do domu, nyní si byla vědoma pohybů
v temných zákoutích a stinných místech. Podlaha jim pod nohama
vrzala, dřevěné zdi pracovaly a praskaly, jako by se dům pohyboval,
rostl, měnil se. Hlasy a křiky, které předtím slyšela, zcela jistě
umlkly.
Scathach je dovedla do prázdné kulaté místnosti, kde na ně čekal
Nikolas. Stál z tváří odvrácenou, s rukama za zády a díval se ven do
tmavé noci. Jediné světlo v místnosti pocházelo ze svitu obrovského
měsíce, který začal zapadat za obzor. Jedna strana místnosti byla
zalitá jeho bledým stříbrným svitem, a druhá se topila v tmách.
Scatty přešla na druhou stranu a postavila se po boku alchymisty.
Sloţila ruce na prsou a otočila se k dvojčatům. V její tváři uţ opět
nebyl vůbec ţádný náznak emocí.
„Něco vás mohlo zabít,“ řekl pomalu Nikolas, aniţ se otočil.
„Nebo něco horšího.“
„Nemůţete nás tu drţet,“ řekl Josh rychle a jeho hlas zněl aţ příliš
hlasitě v tichu, které je obklopovalo. „Nejsme vaši zajatci.“
Alchymista se na něj podíval přes rameno. Na očích měl své
drobné kulaté brýle, které v přítmí skrývaly jeho oči za stříbrnými
skly. „Ne, to nejste,“ řekl tiše s notnou dávkou francouzského
přízvuku. „Jste zajatci situace, okolností nebo náhody, jestli věříte v
něco takového.“
„Já tedy ne,“ zamumlala Scatty.
„Já také ne,“ řekl Nikolas a otočil se. Sundal si brýle a zmáčkl si
kořen nosu. Pod jeho bledýma očima se objevily tmavé kruhy a rty
měl staţené do tenké čárky. „My všichni jsme svým způsobem
zajatci – zajatci osudu a okolností. Před téměř sedmi sty lety jsem si
koupil odřenou knihu z druhé ruky, napsanou v nesrozumitelném
jazyce. Toho dne jsem se také stal zajatcem, uvězněným stejně jako
za mříţemi neproniknutelného vězení. Josh mě neměl před dvěma
měsíci poţádat o práci a Sofie nikdy neměla začít pracovat v kavárně
naproti. Ale oba jste to udělali, a protoţe jste učinili taková
rozhodnutí, stojíte tu dnes se mnou.“ Zarazil se a podíval se na
Scatty. „Samozřejmě, ţe existuje celá teorie o předurčenosti, o tom,
ţe vám bylo souzeno potkat mě a Perenelu, a tím se zapojit do
našeho dobrodruţství.“
Scathach přikývla a dodala: „Váš osud.“
„Říkáte, ţe neexistuje něco jako svobodná vůle,“ zeptala se Sofie.
„Ţe to, co se nám stalo, bylo naplánováno?“ a zavrtěla nevěřícně
131
hlavou. „Tomu nevěřím ani na minutu.“ Ta myšlenka ji děsila,
protoţe popírala všechno, čemu aţ doteď věřila. Moţnost, ţe by
budoucnost byla předurčená, se jí prostě zdála příliš absurdní.
„Já také ne,“ řekl vzdorovitě Josh.
„A přece,“ začal znovu velmi obezřetně Nikolas, „co kdyţ vám
řeknu, ţe kniha mága Abraháma – napsaná před více neţ deseti tisíci
lety – mluví o vás?“
„To není moţné,“ vyhrkl vyděšeně Josh.
„Nu!“ roztáhl Nikolas doširoka ruce a pokračoval: „Tohle všechno
je moţné? Nepotkali jste dnes v noci draky, okřídlené stráţce
Hekatiny říše? Neslyšeli jste jejich hlasy v hlavě? Nejsou také oni
neskuteční? A co Tore Alka, nejsou také oni neskuteční? To všechno
jsou stvoření, která existují jen v pohádkách a mýtech.“
„A co my?“ zeptala se Scathach. „Nikolasovi je téměř sedm set let
a já jsem tak stará, ţe jsem zaţila zrody i pády celých civilizací.
Podle vás také neexistujeme?“
Josh ani Sofie nevěděli, co říci, protoţe jejich existenci popřít
nešlo.
Nikolas přistoupil k dvojčatům a poloţil jim ruce na ramena. Nebyl
o mnoho vyšší, přímo se jim díval do očí. „Musíte se konečně smířit
s tím, ţe jste uvězněni v tomto neskutečném světě, ze kterého není
úniku. Pokud teď odejdete, přinesete pouze zkázu vaší rodině a
přátelům, a je velmi pravděpodobné, ţe to ani sami nepřeţijete.“
„Mimoto,“ dodala hořce Scathach „jestli se věštba týká opravdu
vás dvou, pak byste tu měli zůstat.“
Dvojčata se dívala střídavě na Scatty a Flamela, který přikyvoval.
„To je pravda. V Kodexu jsou uvedena mnohá proroctví, o některých
uţ nyní vím, ţe jsou pravdivá, jiná se týkají událostí, které se teprve
stanou. Ale jedna věštba mluví konkrétně ‚o dvou, kteří jedno jsou.“
„A vy myslíte, ţe ti dva jsme…?“ nedokončila svou otázku Sofie.
„Přesně tak, věřím, ţe věštba mluví o vás dvou, vlastně jsem o tom
přesvědčen.“
„Ale to také znamená, ţe vás Dee a jeho spojenci nepřestanou
hledat, budou se vás snaţit zabít nebo dostat na svou stranu,“ dodala
Scatty.
„Proč?“ Joshovi najednou vyschlo v ústech. „Proč bychom pro ně
byli tak důleţití?“
Alchymista se obrátil na Scatty, aby mu pomohla, a ona přikývla a
povzbudila ho: „Řekni jim to. Měli by to vědět.“
132
Dvojčata zmateně těkala pohledy z jednoho na druhého a nervózně
čekala, aţ jim někdo vysvětlí, co by měla vědět. Šestý smysl jim
říkal, ţe se konečně dozví něco zásadního, co jim moţná pomůţe
pochopit celou situaci. Sofie sáhla po bratrově ruce a stiskla ji.
„Proroctví říká, ţe ti dva, co jednou jsou, mohou bud pomoci
zachránit svět, nebo ho naopak zničit.“
„Co to znamená, zachránit, nebo zničit?“ doţadoval se Josh jasné
odpovědi. „To jsou přece naprosté protiklady.“
„V Kodexu jsou pouţitá slova podobná babylonskému symbolu,
který lze vyloţit oběma způsoby,“ vysvětloval Nikolas. „Vlastně
jsem si vţdycky myslel, ţe to značí, ţe jeden z vás má moc svět
zachránit, zatímco druhý ho můţe zničit.“
Sofie dloubla bratra do ţeber a s úsměvem poznamenala: „To bys
byl určitě ty.“
Flamel udělal pár kroků stranou a pokračoval: „V příštích
hodinách, aţ se Hekaté probudí, ji znovu poţádám, aby probudila
vaše magické schopnosti, a doufám, ţe tak učiní.“ Potom se odmlčel
a dodal: „Pak odtud budeme muset odejít.“
„Ale kam půjdeme?“ vyhrkl Josh téměř současně se Sofií.
„Myslíte, ţe nám Hekaté nedovolí, abychom tu zůstali?“
„Já upřímně doufám, ţe se najdou další z řad starobylých bytostí
nebo nesmrtelní z lidského rodu, kteří mi pomohou rozvíjet a
trénovat vaše schopnosti. Ale teď zpátky k vaší otázce, ne,
nemůţeme se tu dlouho zdrţovat. Dee a Morrigana se setkali s
jednou z nejstrašnějších bohyní, která se k nim připojila. Probudili
Bastet.“
„Egyptskou bohyni s kočičí hlavou?“ ujišťovala se Sofie.
Flamel několikrát překvapeně zamrkal, neţ odpověděl: „Přesně tak,
jak to víš?“
„Vţdyť víte, ţe naši rodiče jsou archeologové. Kdyţ jsme byli
malí, vyprávěli nám místo pohádek na dobrou noc starověké mýty a
legendy.“
Alchymista pokyvoval hlavou a pokračoval: „Právě teď, kdyţ tu
mluvíme, Bastet a Morrigana shromaţďují veškeré své síly, aby
napadly Hekatinu říši. Řekl bych, ţe se pokusí zaútočit během noci,
kdy Hekaté spí a je nejzranitelnější, ale zatím tu po nich není ani
vidu, ani slechu, a brzy bude svítat. Budou mít jen jeden pokus, proto
se musí pečlivě připravit. V tuto chvíli nevědí, ţe jsme s jejich
133
plánem obeznámeni, a co je důleţitější, ani netuší, ţe víme o Bastet.
Proto také budeme ve výhodě.“
„Ale jak to všechno víte?“ divila se Sofie.
„Perenela mi to vzkázala,“ vysvětloval Nick a aby zamezil další
otázce, která se nabízela, hned pokračoval: „Je to mocná kouzelnice
a pověřila nehmotnou duši, aby mi předala vzkaz.“
„Nehmotnou duši?“ upřesňovala Sofie, „tím myslíte jako ducha?“
Přitom si uvědomila, jak je najednou jednoduché tomu uvěřit,
přestoţe před krátkou dobou by se podobné myšlence pouze
zasmála.
„Ano,“ přikývl Flamel.
„Co se stane, aţ dojde k útoku? Víte, jak by ten útok měl vlastně
vypadat?“ zajímalo Joshe.
Flamel se otočil na Scatty a řekl: „Kdyţ naposledy starobylé rasy
mezi sebou válčily, nebyl jsem ještě na světě, ale ty víš, co to
obnáší.“
„Ano, já jsem to zaţila,“ začala zasmušile Scatty. „Většina lidí ani
nevěděla, ţe se něco děje.“ Pokrčila rameny a pak pokračovala:
„Mnoţství energie, která se kouzly uvolnila, způsobilo klimatické a
geologické změny: zemětřesení, tornáda a hurikány, a také déšť.
Tenkrát hodně pršelo – a já nesnáším déšť, proto jsem se taky
odstěhovala z Hibernie.“
„Musíme něco udělat,“ řekla rozrušeně Sofie. „Musíme lidi
varovat.“
„A co bychom jim měli sdělit?“ zeptal se Flamel. „Ţe se schyluje
ke kouzelnické bitvě, která můţe způsobit zemětřesení a záplavy? To
asi není informace, kterou bys mohla zavolat do novin nebo na
meteorologickou stanici.“
„Musíme…“ přemýšlela Sofie.
„Ne, musíme vás a zbývající stránky Kodexu odtud dostat,“
důrazně uzavřel alchymista.
„A co Hekaté?“ napadlo Joshe. „Bude schopná se sama ubránit?“
„Proti Johnovi Dee a Morriganě ano, ale s Bastet na jejich straně to
tak jisté není,“ odpověděla Scatty. „Nevím, jak mocná je Hekaté,“
dodala.
„Víc, neţ si myslíš.“
Všichni se obrátili ke dveřím, kde stála mladá dívka, ne starší neţ
jedenáct let, která ospale zamrkala a široce zívala. Promnula si své
jasně ţluté oči a podívala se na své hosty. Pak se usmála a ukázala
134
své zářící bílé zuby, které ještě zvýrazňovaly kontrast s její černou
pokoţkou. Měla na sobě krátké šaty, které vzdáleně připomínaly
antickou tógu, ze stejného lesklého materiálu, který večer měla
stařena, ale tentokrát byla tkanina propletená zlatými a zelenými
prouţky. Vlasy měla stejně bílé jako den předtím, jemně zvlněné na
ramena.
Alchymista se uklonil a pozdravil: „Dobré ráno. Nemyslel jsem si,
ţe vstáváte před svítáním.“
„Jak bych mohla spát, kdyţ se tu děje tolik věcí?“ ptala se bohyně.
„Dům mě probudil.“
„Dům…?“ začal Josh
„Dům je…,“ řekla Hekaté prostě, „ţivý.“
Joshe zase napadlo asi tucet poznámek, které mohl v tu chvíli
pronést, ale vzpomněl si na zelený sliz a velice chytře usoudil, ţe
bude lepší protentokrát mlčet.
„Dozvěděla jsem se, ţe Morrigana a moje sestra Bastet se chystají
napadnout můj dům,“ ušklíbla se dívka.
Nikolas mrknul na Scatty, která udělala téměř nepozorovatelné
gesto, z kterého Nick pochopil, ţe také neví, jak se to Hekaté
dozvěděla.
„Uţ jste určitě pochopili, ţe vše, co se děje v domě, kaţdé slovo
řečené nebo zašeptané nebo dokonce kaţdou myšlenku,“ dodala
Hekaté a po straně mrkla na Joshe, „jednoduše slyším.“ Dívka se
zasmála a na chvíli vypadala jako její starší verze, protoţe rty se
usmály, ale oči zůstaly chladné a bez emocí. Vešla do místnosti a
Softe si všimla, ţe pokoj reaguje na její přítomnost. Ve dveřích, kde
stála, vyrazily zelené větvičky a pupeny a na prahu se objevily malé
zelené kytičky. Bohyně tří tváří se zastavila před Nikolasem a
podívala se do jeho ustaraných očí. „Dala bych přednost tomu,
kdybyste mi nezpůsobil ţádné problémy. Dala bych přednost
moţnosti, kdybych nemusela bojovat se svou sestrou a neteří. A
určitě by se mi líbilo víc, kdybych si nemusela vybírat, na které
straně stát.“
Scathach sloţila své ruce na prsou a jízlivě bohyni řekla: „Vţdycky
ses nerada rozhodovala a vybírala stranu, Hekaté, není divu, ţe máš
tři tváře.“
Sofie sledovala Hekaté, kdyţ Scathach mluvila, a na chvíli uviděla
něco tmavého a neskutečně starého v očích mladé bohyně.
135
„Přeţila jsem tisíciletí, protoţe jsem se řídila svým vlastním
názorem,“ vyštěkla Hekaté. „Kdyţ se pak jednalo o důleţitou věc,
vybrala jsem si stranu, na které jsem bojovala.“
„A teď?“ zeptal se velice opatrně Nikolas. „Myslím, ţe je čas
vybírat opět. Ale jen vy můţete posoudit, jestli tato bitva za to stojí.“
Hekaté si nevšímala poloţené otázky a obrátila se k dvojčatům. Její
malá ruka protnula vzduch a odhalila jejich svítící aury. Bohyně
naklonila hlavu na stranu a dívala se a pozorovala stříbrné bublinky,
které obklopovaly Sofii, a zlaté paprsky, které běhaly nahoru a dolů
kolem Joshe. „Moţná máte pravdu,“ řekla posléze, „tito dva můţou
být z proroctví uvedeném v tom proklatém Kodexu. Je to uţ strašně
dávno, co jsem viděla tak čisté aury. Skrývají úţasné, nevyuţité
moţnosti.“
Flamel přikývl. „Kdybych měl čas, náleţitě bych je připravoval a
trénoval a postupně probouzel jejich přirozené síly…, ale okolnosti
stojí proti mně a čas je to jediné, co nemám. Je ve vašich silách
uvolnit jejich potenciál. Můţete udělat to, co normálně trvá léta,
během okamţiku.“
Hekaté se přes rameno podívala na alchymistu. „A také to má
dobré důvody, proč to trvá léta,“ řekla pohrdavě. „Lidé pouţívají své
smysly jen málo. A vy navrhujete probudit jejich smysly k
absolutním moţnostem. To neudělám. Neunesli by mnoţství vjemů,
které by se na ně sneslo. Zbláznili by se z toho, pokud by je to
rovnou nezabilo.“
„Ale –“ začal Flamel.
„Neudělám to!“ Otočila se k němu zády a řekla dvojčatům: „To co
ţádá, by vás mohlo zabít – pokud byste měli štěstí,“ otočila se a
odešla. Na zemi po ní zůstávaly stopy, ve kterých se zelenaly čerstvé
mladé výhonky.
136
KAPITOLA 22
Dvojčata jako by ztratila řeč a aţ po chvíli začal Josh: „Co tím
myslela, ţe by nás to mohlo zabít?“
Ale Nikolas kolem něj spěchal za Hekaté a jen přes rameno
vysvětloval: „To přehání, snaţí se vás vyděsit.“
„No dobře, to se jí teda povedlo,“ spíš pro sebe zahuhlal Josh.
Podíval se na Scatty, ta se ale otočila a vešla do zahrady. „Hej,“
zavolal a pospíchal za ní: „Vrať se, chci se na něco zeptat!“ Rozčílilo
ho, jak ho ignoruje a uţ byl unavený tím, ţe s ním kaţdý jednal jako
s dítětem. On a jeho sestra si přece zaslouţili alespoň nějaká
vysvětlení. „Joshi,“ varovala ho Sofie.
Ale její bratr uţ mířil ven do zahrady, a kdyţ Scatty dohnal, chytil
ji za rameno. Bylo to poprvé, co se jí vůbec dotkl. Scatty ve vteřině
chytila jeho ruku, otočila ji a zkroutila, ţe narazil na zem, aniţ si
stačil všimnout, co se děje. Leţel na trávě a téměř bez dechu zíral na
Scattyin dlouhý meč, který pevně drţela namířený mezi jeho oči.
Kdyţ promluvila, byl její hlas o něco málo silnější neţ šepot:
„Minulou noc se ti povedlo urazit bohyni a dnes se ti podařilo
rozčílit jednu bytost z druhé generace – a to ještě nezačalo svítat.“
Válečnice sklonila meč a vloţila ho zpět do pochvy, pak se podívala
na překvapenou Sofii, která ani nezaregistrovala, ţe by se Scatty
vůbec pohnula. „Vţdycky se chová takto?“ zeptala se Scatty
„Co tím myslíš?“ nerozuměla Sofie.
„Tak nerozváţně, bláznivě a neopatrně…? Mám pokračovat?“
„Není potřeba. Ano, většinou se chová přesně tak. Někdy dokonce
i hůř.“ Kdyţ byli menší, vţdycky si z Joshe utahovala, ţe dřív jedná,
neţ myslí, zatímco ona naopak. Její bratr byl impulzivní a
lehkováţný, ale aby k němu byla spravedlivá, také byl důvěryhodný
a loajální.
Scathach postavila Joshe na nohy a poradila mu: „Jestli míníš
pokračovat v tomto duchu, tak v našem světě moc dlouho
nepřeţiješ.“
„Já jsem se jen chtěl zeptat na pár věcí,“ vysvětloval Josh.
„Máš štěstí, protoţe ještě před pár stoletími bych tě pravděpodobně
zabila. Bývala jsem docela vznětlivá,“ připustila Scatty, „ale cvičím
svou trpělivost a sebekontrolu.“
137
Josh si projíţděl rukou přes kříţ a docházelo mu, ţe pokud by ho
Scatty sloţila na kamenný chodník, opravdu se mu mohlo něco stát.
Pak si uvědomil, ţe to byl zřejmě důvod, proč s ním praštila do
trávy, a aby změnil téma rozhovoru, ještě trochu otřeseně řekl: „To
vypadalo jako judo.“
„Nebo něco podobného…“
„Kde ses naučila judo?“ zajímalo Joshe.
„Já jsem se ho neučila. Vytvořila jsem vzdáleného předchůdce
většiny bojových umění, která se dnes trénují,“ řekla rusovlasá
bojovnice se zelenýma očima. „Vlastně by vám neuškodilo, kdybych
vám ukázala pár jednoduchých chvatů.“
„Myslím, ţe bychom mohli zvládnout víc neţ jen jednoduché
chvaty,“ namítl Josh. „Chodili jsme dva roky na taek-won-do, kdyţ
jsme bydleli v Chicagu a taky máme za sebou rok karate v New
Yorku… nebo to bylo v Bostonu?“
„Ty jsi vytvořila judo?“ zeptala se Sofie, která se také snaţila, aby
z jejího hlasu nebylo znát vzrušení.
„Ne, Kano Jigoro zaloţil moderní školu juda, ale je vytvořená na
systému jujitsu, které je podobné aikidu, které se vyvinulo zhruba ve
14. století. V té době jsem ţila v Japonsku. Veškerá bojová umění
mají stejné kořeny, a to jsem já,“ řekla skromně Scatty. „Tak pojďte,
zkusíme, co ve vás je, trocha taek-won-da a karate se vţdycky hodí.
Alespoň si ukrátíme čas, neţ se vrátí Nikolas.“
„A kam šel?“ ptala se Sofie a otočila se ke dveřím do domu. Co
tam asi dělá? „Myslíš, ţe se snaţí přesvědčit Hekáte, aby probudila
naše schopnosti?“
„Ano, přesně,“ potvrdila Scatty.
„Ale Hekaté říkala, ţe nás to můţe zabít!“ vyděšeně připomněl
Josh. Začal podezírat Flamela, ţe má své vlastní plány a ţe ty vůbec
nesouvisí s jejich ochranou. Flamel určitě něco chystá.
„Bohyně jenom hádala,“ řekla Scatty. „Vţdycky měla tendenci
přehánět a zveličovat.“
„A Nikolas si myslí, ţe nám ţádné nebezpečí nehrozí?“ chtěl vědět
Josh.
„Ne, jistě to úplně neví,“ usmála se Scatty. „Ale věřte mi, vám uţ
nebezpečí hrozí dávno, jediný rozdíl je v tom, ţe budete ve
smrtelném nebezpečí, aţ Hekaté vaše schopnosti probudí.“
138
Nikolas následoval Hekaté, která za sebou nechávala stopy ve
formě rostoucích mladých výhonků, větviček a lístků, které rostly
všude, kde se dotkla zdí nebo kudy prošla. Nikolas za ní volal:
„Potřebuji vaši pomoc, tohle nemůţu udělat sám.“
Bohyně si ho nevšímala. Zatočila do dlouhé přímé chodby a
pospíchala kupředu. Na místech, kde se dotkla podlahy, rostly
chomáčky nové trávy, rostly rychle, a kdyţ Flamel dorazil na jejich
místo, uţ dosahovaly výšky kolen. Jak postupoval dál chodbou,
prodíral se trávou, která postupně dosahovala aţ k pasu a náhle byl
celý prostor plný vysokých ostrých travin. Svazky jemně ševelily a
vydávaly zvuky, jako by mluvily.
Nikolas dal průchod svému rostoucímu vzteku a jeho aura začala
jasně zářit. Sevřel pravou pěst a následně roztáhl prsty, které
uvolnily do vzduchu těţkou vůni máty. Tráva se před ním poloţila a
vytvořila průchod, jako by ji zasáhl nějaký poryv větru. Právě včas,
aby mohl zahlédnout, jak mladá bohyně mizí do postranních dveří.
Kdyby se o chvíli opozdil, téměř určitě by místnost minul. Byla
naprosto stranou, odlehlá od ostatních.
„Tak uţ toho mám dost,“ křikl za ní Nikolas a vešel do dveří.
Hekaté se k němu obrátila. Za posledních pár minut, co utíkala
chodbou, viditelně zestárla a vypadala jako patnáctiletá dívka. Ve
tváři se jí značilo znechucení a ve ţlutých očích zloba. „Jak se
opovaţuješ se mnou takhle mluvit!“ Zvedla ruce a pohrozila: „Víš,
co bych ti mohla udělat.“
„To byste si nedovolila,“ řekl Flamel s překvapujícím klidem, i
kdyţ se tak vůbec necítil.
„A proč ne?“ zeptala se udiveně Hekaté. Nebyla zvyklá, ţe by ji
někdo odporoval.
„Protoţe já jsem stráţce knihy.“
„Té knihy, o kterou jsi přišel?“ opáčila ironicky.
„Jsem také průvodce a ochránce, který se objevuje v proroctvích,
uvedených v knize,“ dodal Flamel. „Jsem předposlední stráţce. O
dvojčatech se také mluví v Kodexu a vy jste znala mága Abraháma –
pak tedy víte, jak spolehlivá jsou jeho proroctví a věštby.“
„Také se mýlil,“ zabručela bohyně.
„Jako stráţce a ochránce vás ţádám, abyste udělala to, co podle
mého pomůţe zachránit nejen starobylé rasy, ale i lidské pokolení.
Chci, abyste probudila magickou sílu dvojčat.“
139
„Můţe je to zabít,“ bránila se nevýrazně Hekaté. Ve skutečnosti jí
bylo jedno, jestli ta lidská mláďata přeţijí či nikoliv.
„To je moţné,“ připustil neochotně Nikolas a přitom se mu po těle
rozléval nepříjemný pocit, „ale pokud nám nepomůţete, pak nemají
ţádnou šanci.“
Bohyně se otočila a přešla k oknu. Na druhé straně svaţujícího se
trávníku Scatty ukazovala dvojčatům sérii úderů a Softe a Josh se
snaţili napodobovat její pohyby. Flamel se připojil k Hekaté u okna
a oba pozorovali jejich snaţení.
„V jakém to ţijeme světě,“ povzdechla si Hekaté, „kdyţ všechno –
včetně budoucnosti lidské rasy – leţí na bedrech dvou lidských
mláďat.“
„Víte, jak lidé vytlačili starobylé rasy a obhájili tak své místo na
Zemi?“ zeptala se.
„Kvůli objevu ţeleza, jestli se nepletu,“ odpověděl opatrně
Nikolas.
„Ano, kvůli ţelezu. Přeţili jsme pád Danu Talis, potopu a dokonce
i dobu ledovou a pak před zhruba třemi tisíci lety jeden jediný
člověk, který do té doby pracoval pouze s bronzem, začal
experimentovat s novým kovem. Jeden muţ a podařilo se mu smést
celé rasy a od základu změnit způsob ţivota. Za velkými změnami
vţdycky stojí jedna jediná osoba.“ Hekaté dokončila myšlenku a dál
sledovala dění na trávníku. „Stříbrná a zlatá, nejvzácnější aury,“
mumlala si pro sebe. „Pokud to udělám a oni to nepřeţijí, budete je
mít na svědomí. Dokáţete s tím ţít, Nikolasi Flamele?“
„Uţ jsem starý, velmi starý,“ odpověděl Nikolas. „Máte představu,
kolik přátel jsem pochoval za ta století?“
„A pocítil jste jejich ztrátu?“ ptala se Hekaté s notnou dávkou
opravdové zvědavosti v hlasu.
„Kaţdého z nich.“
„A cítíte to ještě?“
„Ano, kaţdý den.“
Bohyně natáhla ruku a poloţila ji na Nikolasovo rameno. „Pak jste
stále člověk, Nikolasi Flamele. Den, kdy vám to bude jedno, ve vás
zemře poslední kousek lidství, a stanete se tím, čím je Dee.“ Obrátila
svůj pohled zpět do zahrady a dívala se, jak dvojčata zkouší útočit na
Scatty, ta s lehkostí odvracela veškeré pokusy, aniţ se téměř pohnula
z místa. Z dálky vypadali jako obyčejná trojice mladých lidí, která
140
nacvičuje nějaký nový druh tance, ale Hekaté věděla, ţe na těchto
třech není nic obyčejného.
„Udělám to,“ souhlasila nakonec, „probudím jejich schopnosti, ale
zbytek je na vás. Musíte je trénovat a učit, jak s nimi zacházet.“
Flamel sklonil hlavu, aby bohyně neviděla, ţe se mu oči zalily
slzami. Jestliţe dvojčata přeţijí, a Nikolas byl přesvědčen, ţe ano,
pak bude mít šanci, i kdyţ stále velmi malou, ţe ještě uvidí Perenelu.
„Řekněte mi,“ odkašlal si a pokračoval, „co se stalo tomu kováři –
tomu, který přišel na výrobu ţeleza před třemi tisíci lety?“
„Zabila jsem ho,“ stručně pronesla Hekaté. Její ţluté oči byly
upřímné a nevinné. „Jeho objev nás zničil. Co jiného jsem mohla
dělat? Ale stejně uţ bylo příliš pozdě. Tajemství výroby ţeleza se uţ
začalo šířit světem.“
Flamel se podíval na Joshe, který chytil sestru za nohu a ona se mu
zahákla za nohy a během chvilky ho sloţila na zem. Jejich jasný a
veselý smích se nesl ranním vzduchem. Nikolas si z celého srdce
přál, aby tentokrát nebylo příliš pozdě.
141
KAPITOLA 23
Sanfranciské kočky opustily město ještě za tmy.
Samotářky, páry, domácí mazlíčci i divoké pouliční kočky, dobře
krmené i vyhublé, zkrátka kočky všech tvarů a velikostí, čistokrevné
i kříţené, dlouhosrsté i krátkosrsté se pohybovaly jako stíny v tichém
zástupu. Zaplavily mosty, třídy, tunely a střechy a všechny mířily na
sever.
Míjely bez povšimnutí šokované a vyděšené noční flamendry,
obcházely krysy a myši nebo ptačí hnízda, aniţ by se zastavily a
něco ulovily. Nakonec i přes jejich tichý pohyb, neobyčejný průvod
způsoboval neobvyklý zvuk.
Tu noc totiţ San Francisco znělo štěkáním a vytím stovek psů.
***
Dr. John Dee nebyl spokojený.
A dokonce se trochu bál. Bylo jednoduché mluvit o útoku na
Hekatinu říši, ale něco úplně jiného bylo sedět u vchodu jejího
neviditelného království a pozorovat tisíce koček a ptáků, kteří
přicházeli na příkaz svých paní Bastet a Morrigany. Co zmůţou tato
malá stvoření proti mocným starodávným kouzlům Hekaté?
Dee seděl ve velkém černém autě po boku Sinuheta, muţe který
vystupoval jako Bastetin sluţebník. Ani jeden z nich nepromluvil
během krátkého letu soukromým letadlem Johna Dee z L. A. do San
Francisca. Dee by se rád starého muţe vyptal na hodně věcí. Za svůj
ţivot však získal dost zkušeností se sluhy starobylých ras, aby věděl,
ţe nemají – stejně tak jako on sám – rádi jakékoli otázky.
Zhruba ve dvě hodiny dorazili ke vstupu do Hekatina království a
přesně včas, aby viděli přilétat první Morriganiny miláčky. Ptáci
přistávali ze severu a východu v dlouhých a širokých tmavých
hejnech za zvuku šumění křídel. Posedali si na okolní stromy Mill
Valley, aţ některé větve pod jejich tíhou praskaly a padaly na zem.
Kočky dorazily na místo aţ po pár hodinách, vylézaly ze stínů v
nekončícím proudu různobarevných koţešin a zastavily se před
skrytým vchodem do Hekatiny říše. Dee se podíval z okna auta, ale
neviděl na zem, protoţe široko daleko seděly kočky.
142
Kdyţ konečně východní horizont začínal blednout a barvit se
červánky, Sinuhet vytáhl malou černou sošku, kterou nosil v sáčku
na krku, a poloţil ji na přední desku.
Byla to nádherně ztvárněná egyptská kočka, ne o moc větší neţ
malíček. „Je čas,“ řekl klidně.
Oči malé černé kočky se červeně rozzářily.
„Uţ přichází,“ řekl Sinuhet.
„Proč jsme nezaútočili dřív, kdyţ Hekaté ještě spala?“ zeptal se
Dee. Navzdory stovkám let, které strávil studiem starobylých ras, si
uvědomil, ţe ve skutečnosti o nich ví velmi málo. Ale měl dobrý
pocit z toho, ţe oni toho věděli srovnatelně málo o lidech.
Sinuhet ukázal rukou nahoru na shromaţďující se ptáky a dolů na
kočky. „Potřebovali jsme počkat na naše spojence,“ vysvětlil krátce.
Dee přikývl. Předpokládal, ţe Bastet se právě teď blíţí skrz různé
říše hraničící s lidským světem. Bohuţel averze, kterou většina
starobylých ras chovala k ţelezu, jim neumoţňovala vyuţívat
moderních vymoţeností. Letadla nebo auta byla zkrátka mimo jejich
dosah. Na jeho rtech se objevil lehký cynický úsměv, proto
potřebovali lidi, jako je on nebo Sinuhet, aby pro ně pracovali.
Spíš cítil, neţ viděl obrovské mnoţství ptáků. Všichni otočili hlavy
na západ. Dee se podíval tím samým směrem, ale zprvu viděl pouze
černočernou noc. Potom se vysoko na obloze objevila prapodivná
tečka, která se pomalu zvětšovala a zakrývala nejdříve jednotlivé
hvězdy a posléze celá souhvězdí. Přicházela Morrigana.
Dee věděl, ţe v kaţdé legendě je zrnko pravdy, a kdyţ pozoroval
přilétat ze západu postavu s nepřirozeně bílým obličejem v plášti z
vraního peří, který se okolo ní rozprostíral jako velká křídla, hádal,
ţe přesně tak vznikly legendy o upírech. Za svůj ţivot totiţ potkal
hodně upírů – těch opravdových – ale ţádný z nich nebyl tak děsivý
jako Vraní bohyně.
Morrigana přistála přesně před černým autem, kde se kočky
rozutekly na poslední chvíli, aby jim neskončila na zádech. V šeru
byla viditelná jen její bílá oválná tvář, zatímco její oči černé jako
uhel vypadaly jako díry vypálené do papíru.
Potom kočky zamňoukaly a zvuk se nesl dlouze nočním vzduchem
a ze stínů vystoupila Bastet. Kočičí bohyně na sobě měla bílé
bavlněné šaty v egyptském stylu a drţela oštěp, který byl stejně tak
dlouhý jako ona sama. Kráčela skrz záplavu koček, které se před ní
rozestupovaly a za ní opět shlukovaly. Z výšky se dívala na
143
Morriganu, které se uklonila a řekla: „Má neteři, nadešel čas, ţe
ano?“
„Ano, nastal čas,“ odpověděla Morrigana a rovněţ se zdvořile
uklonila. Vyhrnula si plášť a odhalila dlouhý luk, který ji visel přes
rameno. Sundala luk a vyndala šíp z toulce u boku.
Pak se obě bohyně jako jedna otočily a pustily se směrem ke
zdánlivě neprůchodnému porostu, následovány jejich ptáky a
kočkami.
„Teď to teprve začíná,“ řekl s radostí Sinuhet, který uţ sbíral své
zbraně – dva bohatě zdobené egyptské bronzové meče – a vystoupil
z auta.
Nebo končí, pomyslel si Dee, ale své obavy si prozřetelně raději
nechal pro sebe.
144
PÁTEK
4. června
KAPITOLA 24
Josh a Sofìe stáli na okraji lesa a pozorovali trojici malých
okřídlených stvoření, která kupodivu vypadala jako draci otáčející se
ve víru tance při prvních paprscích úsvitu. Josh se podíval na Sofii a
hned se zase odvrátil. „Nechci, abys to podstupovala,“ řekl rychle.
Sofìe ho chytila za ruku a zeptala se: „Proč ne?“ Přesunula se
přímo před něj, aby se jí musel dívat přímo do očí. Přes jeho levé
rameno viděla Flamela, Scatty a Hekaté, kteří stáli před
neuvěřitelným Ygdrasilem a sledovali je. Všude okolo pobíhaly
tisíce Tore Alita ve svých lidských i zvířecích podobách a
připravovaly se na bitvu. Divočáci měli záda a boky chráněny tvrdou
kůţí místo brnění a v lidské podobě měl kaţdý bronzovou dýku nebo
meč. Na nebi krouţila velká hejna různých druhů draků a létajících
ještěrů a ve vysoké trávě okolo se něco neviditelného neustále
hýbalo a proplétalo. Ochránci zaujímali své pozice okolo stromu,
šplhali do širokých větví, jiní stáli v oknech s luky a šípy.
Sofie pohlédla do bratrových jasně modrých očí. Viděla v nich svůj
obraz a náhle si uvědomila, ţe se mu hrnou slzy do očí. Chtěla ho
pohladit po tváři, ale rychle ji chytil ruku a zlehka zmáčkl. „Nechci,
aby se ti něco stalo,“ řekl prostě.
Sofie jen přikývla, protoţe nevěděla, co by v tu chvíli měla říci.
Cítila úplně to samé k bratrovi, jen to neuměla vyjádřit.
Nad jejich hlavami proletěli tři obrovští pterosauři, kteří svými
křídly všude kolem rozvířili prach. Ani Josh, ani Sofie se nad sebe
nepodívali a dál stáli proti sobě.
„Nikolas říkal, ţe to není úplně bezpečné,“ pokračoval Josh, „a
Hekaté tvrdila, ţe je to nebezpečné a ţe můţeme umřít. Nechci, abys
riskovala tohle probuzení, nechci o tebe přijít,“ rychle dokončil.
„Musíme to udělat. Nikolas říkal, ţe-“
„Nevím, jestli mu můţeme úplně věřit,“ přerušil ji Josh. „Mám
pocit, ţe něco chystá. Aţ příliš ochotně přemlouval Hekaté, aby
probudila naše síly navzdory všem rizikům.“
„Ale říkal, ţe je to naše jediná šance,“ trvala na svém Sofie.
„Včera tvrdil, ţe se musíme dostat z knihkupectví, abychom byli v
bezpečí…, a teď najednou nás musí trénovat, abychom se byli
schopni ubránit Johnovi Dee a silám zla. Věř mi Sofie, Nikolas
Flamel má svůj vlastní cíl.“
314
Sofiin pohled sklouzl k alchymistovi. Znala ho uţ pár měsíců a
vzpomínala na první zápis ve svém deníčku, který o něm tvrdil, ţe je
v pohodě. Samozřejmě si teprve teď uvědomovala, ţe ho vůbec
nezná. Člověk, kterého povaţovala za Nicka Fleminga, byl
podvodník. Lhář. Flamel jako by věděl, ţe ho pozoruje, záměrně
opětoval její pohled a neuhnul. Sofie měla pocit, jako by slyšel
kaţdičké jejich slovo a moţná i myšlenku.
„Kaţdopádně nemusíme tím probuzením projít oba dva,“
pokračoval Josh. „Podstoupím to já.“
Sofie se znovu podívala do jeho očí a řekla: „A jak si myslíš, ţe se
budu cítit já, kdyţ se ti něco stane?“
Tentokrát bylo těţké pro Joshe najít uspokojivou odpověď.
Myšlenka, ţe by se něco mohlo stát Sofii, se tu vynořila před malou
chvílí, ale naprosto ho vyděsila.
Sofie vzala bratrovy ruce do svých a rozhodla: „Od chvíle, kdy
jsme se narodili, děláme všechno společně,“ řekla váţně. „A protoţe
naši byli tak často pryč, vţdycky jsme se mohli spoléhat jen na sebe
navzájem. Ty jsi se vţdycky staral o mě a já o tebe. Nedovolím, abys
tím probuzením prošel beze mě. Uděláme to, jako všechno ostatní,
společně.“
Josh se dlouze a pevně podíval na Sofii a zeptal se: „Jsi si jistá?“
„Nikdy jsem si nebyla jistější,“ odpověděla klidně Sofie.
Oba dva věděli, ţe mezi nimi zůstalo něco nevyřčeného, ale ani
jeden z nich nechtěl zůstat pozadu, kdyby se během rituálu něco
pokazilo.
Josh nakonec souhlasil, pak stiskl Sofiinu ruku a oba se obrátili a
přesunuli se k nedaleko stojící trojici.
„Jsme připraveni,“ řekli současně.
„Morrigana uţ je tu,“ informovala oba Scatty, kdyţ následovali
Nikolase a Hekaté skrz obrovské dveře do stromového domu.
Převlékla se do černých kalhot, černého trička bez rukávů a těţkých
vojenských bot. Na zádech měla připevněné dva krátké meče, jejichţ
rukojeti lehce vystupovaly nad jejími rameny. Tváře a oči měla
pomalované černým uhlem a její hlava tak vypadala jako lebka.
„Přivedla s sebou Bastet a se svou armádou uţ překročily hranice
Hekatiny říše.“
314
„Ale Hekaté je můţe zadrţet, ne?“ zeptala se Sofìe. Měla jen matné
tušení o jejích schopnostech, ale pouhá myšlenka, ţe by mohlo
existovat něco ještě mocnějšího neţ ona, byla děsivá.
Scatty pokrčila rameny a řekla: „To netuším. Mají
několikanásobnou převahu, jejich armáda je obrovská.“
„Armáda?“ ozval se Josh. „O jaké armádě je řeč? Další
golemové?“
„Tentokrát to nejsou golemové, ale ve vzduchu ptáci a na zemi
kočky.“
Sofie se nejistě zasmála. „Ptáci a kočky… co ti zmůţou?“
Scatty mrkla po Sofii a bělmo v jejích očích se zablesklo v
kontrastu s černým maskováním. „Vţdyť jsi viděla, co udělali ptáci s
autem, neţ jsme sem přijeli.“
Sofie vyděšeně kývla a cítila, jak se jí dělá špatně od ţaludku.
Hejno černých špinavých vran, které zničilo přední sklo a pro
klovalo díry do kovové kapoty, jí bude ve snech pronásledovat aţ do
konce ţivota.
„Tak tedy, představte si, kdyţ se shromáţdí desetitisíce ptáků…“
„Desetitisíce ptáků?“ zašeptala Sofie.
„No, moţná spíš statisíce,“ pokračovala Scatty a zahnula do úzké
chodby. „Draci odhadují mnoţství na půl miliónu.“
„A co jsi to říkala o kočkách?“ zeptal se Josh.
„Ano, těch je víc, neţ bychom mohli spočítat.“
Josh se podíval na sestru a začalo mu docházet, do jakého
nebezpečí se dostali. Můţou v tomto podivném světě zemřít a nikdo
se to nikdy nedozví. Cítil, jak se mu hrnou slzy do očí, a rychle je
zahnal. Jejich rodiče stráví zbytek ţivota pátráním, co se jim vlastně
přihodilo.
Chodba, kterou šli, se ještě zúţila a strop byl tak nízko, ţe všichni
museli jít se skloněnými hlavami. Nebyly tu ţádné schody nebo
nerovnosti, ale chodba se ve spirále stáčela a klesala. Dvojčata si
uvědomila, ţe musejí směřovat hluboko pod stromový dům. Zdi
ztmavly a uţ nebyly tak hladké, objevovaly se v nich různé kořeny a
kořínky, které zasahovaly do prostoru a pletly se jim do vlasů.
Vzduch tu byl těţký a vlhký, načichlý zeminou, rozkládajícími se
listy i novými výhonky.
„Ten dům ţije,“ podivovala se Sofie, kdyţ opět zahnuli do další
zatáčky a pokračovali kolem zkroucených a sukovitých kořenů
velkého stromu nad nimi. „Ţije, i kdyţ se pohybujeme uvnitř, se
314
všemi místnostmi a okny a jezírky – stále je to ţivý strom!“ Ta
myšlenka byla zároveň udivující i strašidelná.
„Tento strom vyrostl ze semínka Ygdrasilu, Stromu ţivota,“ řekla s
úctou tiše Scatty a proplétala se mezi vyčnívajícími kořeny.
Zhluboka se nadechla, aby nasála vůni, a začala vysvětlovat: „Před
tisíci lety, neţ byla potopena Danu Talis, jen několik starobylých
bytostí mohlo zachránit alespoň něco málo z flóry a fauny. A jenom
Hekaté a Odinovi se podařilo vzkřísit semínko Ygdrasilu. Odin
stejně tak jako Hekaté měl moc nad kouzly.“
Josh se zamračil a pokoušel se vzpomenout, co všechno ví o
Odinovi. Nebyl to ten jednooký severský bůh? Ale neţ měl čas se
zeptat, Hekaté zmizela do prostoru za směsicí provázaných kořenů.
Nikolas se zastavil a čekal, aţ ho zbývající trojice dojde. Pod jeho
očima se objevily velké tmavé kruhy a na čele se prohlubovala
hluboká vráska. Kdyţ konečně promluvil, vypadalo to, ţe svá slova
volí velice obezřetně. Byl nervózní, protoţe se do jeho jinak
bezchybné angličtiny prodíral silný francouzský přízvuk. „Přál bych
si, abyste to nemuseli podstoupit,“ řekl, „ale musíte mi věřit, ţe
ţádná jiná moţnost bohuţel neexistuje.“ Pak poloţil jednu ruku na
Sofiino rameno a druhou na Joshovo a jejich aury se na chvíli
rozsvítily zlatou a stříbrnou barvou a ve vzduchu to zavonělo
vanilkovou zmrzlinou a pomeranči. „Obávám se, ţe uţ tím, kdyţ jste
pomohli mně a Perenele, jste se dostali do strašného nebezpečí. Kdyţ
nebo spíš až Hekaté probudí vaše magické schopnosti, naučím vás
obranná kouzla a jsou tu i další bytosti, ke kterým vás chci vzít, aby
vás školily v pateru elementární magie, a tak dokončily vaši
přípravu.“
„Budou z nás kouzelníci?“ zeptala se Sofie. Měla pocit, ţe by měla
být nadšená, ale neustále měla na paměti Scattyina slova, ţe aţ
Hekaté probudí jejich schopnosti, budou v nebezpečí ještě větším.
„Kouzelníci, čarodějové, šamani, bojovníci, válečníci a
zaříkávači,“ usmál se Flamel. Podíval se zběţně přes rameno a otočil
se zpět k dvojčatům. „Teď běţte dovnitř a udělejte přesně to, co vám
řekne. Vím, ţe máte strach, ale zkuste být klidní. Řeknu vám, ţe mít
strach není ţádná ostuda,“ a znovu se přátelsky usmál, ale usmívala
se jen ústa, nedokázal rozzářit ustarané oči. „Aţ vyjdete z této
místnosti, budete úplně jiní lidé.“
314
„Nechci být jiná,“ zašeptala Sofie. Jediné, co opravdu chtěla, bylo,
aby se vše vrátilo do stavu před pár hodinami. Do stavu, kdy bylo
všechno úplně obyčejné a nudné. Dala by za to nevím co!
Flamel odstoupil od vchodu a postrčil dvojčata dovnitř. „Naneštěstí
od chvíle, kdy jste zavadili pohledem o Johna Dee, jste se začali
měnit, a to uţ zvrátit nejde.“
***
Uvnitř byla tma a zdi tvořily shluky provázaných kořenů. Sofie
cítila, ţe Joshova ruka našla její a vzájemně si tak dodávali odvahu.
Dvojčata pokračovala do hloubi místnosti, která byla zřejmě větší,
neţ se původně zdálo, jejich oči se postupně přizpůsobovaly šeru a
tmě uvnitř. Prostor měl nádech do zelena. Kořeny všude pokryl
bohatý mech, který lehce světle zeleně světélkoval a vyvolával
dojem, ţe jsou pod vodou. Bylo tu vlhko jako v tropech, dokonce se
jim na těle a ve vlasech objevily kapky vody, které vypadaly jako
pot. Oba se zachvěli, přestoţe tu nebyla zima.
„Měli byste to povaţovat za čest.“ Hekaté stála v zeleném rohu
před nimi. „Neprobudila jsem schopnosti nikoho z lidí po mnoho
generací.“
„Kdo byl…“ začal Josh, ale pak mu selhal hlas. Trochu zakašlal a
začal znovu. „Kdo byl poslední člověk, který podstoupil probuzení?“
Snaţil se, aby to znělo přirozeně, protoţe nechtěl ukázat bohyni, ţe
se bojí.
„To uţ je nějaký čas – ve dvanáctém století, podle vašeho měření
času – muţ, který pocházel ze Skotska. Ale uţ si nepamatuji jeho
jméno.“
Oba dva sourozenci instinktivně věděli, ţe Hekaté nemluví pravdu.
„Co se mu stalo?“ neubránila se Sofie otázce.
„Zemřel.“ Sklepením se ozvalo zvláštní vysoké zachichotání.
„Spadla na něj ledová kroupa a ta ho zabila.“
„To ale musela být velká kroupa,“ zašeptal Josh.
„Ano, to byla,“ zamumlala Hekaté. V ten moment si dvojčata
uvědomila, ţe ve smrti toho muţe měla určitě prsty bohyně. V
Joshových očích najednou vypadala Hekaté jako mstivé rozmazlené
dítě.
„Tak, co se teď bude dít?“ zeptal se Josh. „Máme si sednout nebo
lehnout?“
314
„Vy nebudete dělat nic,“ vyhrkla bohyně, „a to, co se tu bude dít,
není zrovna legrace. Po tisíc generací jste se vy lidé snaţili
dobrovolně vzdálit od všeho, co s výsměchem nazýváte kouzly. Ale
kouzla jsou pouze vyuţíváním celého spektra vašich smyslů. Lidé se
odstřihli od smyslů a nyní jsou schopni vidět jen velmi malou část
viditelného spektra, slyšet jen nejhlasitější zvuky, jejich čich je
překvapivě ubohý a chuť dokáţou opravdu rozlišovat snad jen
sladkou a kyselou.“
Josh i Sofie si uvědomovali, ţe se Hekaté pohybuje okolo nich.
Neslyšeli ji přecházet, ale rozeznávali z jakého směru na ně mluví,
ale kdyţ se ozvala zezadu, oba dva téměř nadskočili.
„Kdysi lidé potřebovali všechny své smysly, aby přeţili.“ Pak se
Hekaté odmlčela a kdyţ znovu promluvila, byla tak blízko, ţe Sofie
cítila, jak jí její dech čepýří vlasy. „Pak se svět změnil. Danu Talis
zmizela pod vlnami, věk veleještěrů skončil a přišla doba ledová a
lidé rostli a vyvíjeli se, aţ se stali civilizovanými a kultivovanými
jedinci.“ Z jejích úst to ale vyznělo jako kletba. „Lidské pokolení
zlenivělo a arogance převládla v jejich chování. Zjistili, ţe jiţ
nepotřebují všechny své smysly a postupně je ztráceli.“
„Chcete říct, ţe jsme ztratili magické schopnosti, protoţe jsme
zlenivěli?“ ozval se nevěřícně Josh.
Sofie potlačila chuť bratra kopnout, protoţe v posledních dnech se
choval příliš neopatrně, netaktně a vypadalo to, ţe je brzy skutečně
dostane do velkých problémů. Nervózně čekala na reakci bohyně,
která klidně a nevzrušeně odpověděla, jako by se nic nestalo.
„Kouzla, jak tomu říkáte, nejsou nic jiného neţ smysly podepřená
představivost, které dává určitý tvar aurická síla. Vy dva máte
výjimečný potenciál a alchymista má pravdu, mohli by z vás být
největší kouzelníci všech dob. Ale je tu problém,“ pokračovala
Hekaté a místnost se trochu prosvítila. Dvojčata viděla uprostřed
místnosti stojící ţenu, přesně pod chuchvalcem kořenů, stočených ve
tvaru sevřené ruky, které visely ze stropu. „Lidé se naučili ţít bez
svých smyslů. Mozek odděluje takové mnoţství informací, o kterých
se vůbec nedovíte, a proto si neuvědomíte, ţe ţijete jakoby v mlze.
Já sice můţu probudit váš spící potenciál, ale je tu riziko – velké a
reálné riziko – ţe vás to v důsledku zahltí.“ Pak se zastavila a po
chvíli se zeptala: „Jste připraveni to riskovat?“
„Já jsem,“ okamţitě řekla Sofie ještě předtím, neţ mohl její bratr
zaprotestovat. Bála se, ţe kdyby udělal nějakou ze svých obvyklých
314
ironických poznámek, bohyně by mu to tentokrát neodpustila, a
provedla mu něco odporného a moţná i smrtícího.
Bohyně se otočila k Joshovi, který se v šeru snaţil pohlédnout Sofii
do tváře. V zeleném světle vypadala nezdravě sinale. Probuzení bude
nebezpečné, moţná i smrtelné, ale nemohl tím nechat Sofii projít
samotnou, a tak vzdorovitě odpověděl: „Jsem připravený.“
„Pak můţeme začít,“ oznámila bohyně.
314
KAPITOLA 25
Dee počkal, aţ i ten poslední pták a poslední kočka zmizeli za
branami Hekatiny říše, potom teprve vystoupil z auta a pomalu je
následoval. Sinuhet, Bastetin věrný sluţebník, uţ šel dávno napřed.
Oddaně následoval svou paní, ale Dee ani zdaleka nevěřil úspěchu
celé akce, a bylo mu to pěkně proti srsti. Věděl, ţe hnát se do boje
mezi prvními nikdy nebyl dobrý nápad, protoţe ti, co většinou
přeţili, bojovali aţ v zadních řadách. John Dee předpokládal, ţe
Hekatini stráţci se shromáţdili přímo za neviditelnou hranicí, a také
proto nijak dopředu nepospíchal. Jednoduše nemusel být první, kdo
se s nimi utká. Není ani trochu zbabělý, je pouze opatrný, v duchu
omlouval svůj postoj. Právě opatrnost byla vlastnost, díky které
přeţil bez úhony celá staletí. Bohuţel nemohl strávit v pozadí celou
bitvu, jeho nadpřirozené velitelky ho jistě očekávají na bitevním
poli. Malý muţík si tedy přitáhl k sobě svůj hříšně drahý kabát, který
ho chránil před chladným ranním vzduchem, a překročil hranici.
Všude leţela mrtvá těla, a ani jedno z nich nebylo lidské.
Morriganini miláčci se sice mimo lidský svět proměnili v něco
velmi podobného lidským tvorům, ale ne tak úplně. Nyní vypadali
tak trochu jako jejich velitelka. Vysocí a štíhlí s křídly podobnými
netopýřím, která navazovala na téměř lidské tělo průhlednou blánou.
Na jejich koncích ovšem měli smrtící drápy a hlavy zůstaly ptačí.
Pokračoval dál v cestě a viděl několik kočičích těl, která zůstala
leţet ve všudypřítomném koberci z peří, zřejmě po útoku něčeho
strašlivého. Také kočky změnily podobu. Po vzoru své paní Bastet,
měly tělo téměř lidské s kočičí hlavou. Jejich ruce byly kombinací
lidských a kočičích, i na jejich koncích se místo nehtů špičatěly
drápy ostré jako břitva.
Dee se rozhlédl kolem a zjistil, ţe nikde není ani náznak, ţe by při
útoku padl některý z Hekatiných obránců a dostal strach. Co nebo
kdo můţe chránit Hekatino království? Sáhl pod svůj kabát a vytáhl
obrovský meč, který byl za dávných časů nazýván Exkalibr. Cítil se
o něco bezpečněji a vydal se na cestu k velkému stromu, který uţ
nedaleko vystupoval z ranní mlhy. Sluneční paprsky přitom dodaly
starodávnému černému ostří meče téměř krvavou barvu.
314
„Ptačí muţi,“ zamumlala Scatty, a zaklela v dávnověké formě
keltštiny z dob svého mládí. Nesnášela ptačí muţe, naskakovala jí z
nich kopřivka. Stála u vchodu do Ygdrasilu a pozorovala z lesa
vystupující armádu. V mytologii kaţdého národa se objevují příběhy,
kde se lidé mohou měnit v ptáky a ptáci na sebe berou lidskou
podobu. Za svůj dlouhý ţivot se Scatty setkala s mnoha bytostmi a
jednou uţ jí smrt dýchala na záda, kdyţ bojovala se Sirénou, ptákem,
který měl hlavu nádherné ţeny. Od té doby byla alergická na ptačí
peří. Uţ teď cítila, jak ji svědí kůţe a šimralo ji v nose, kaţdou chvíli
mohla kýchnout. Morriganini bojovníci se těţce pohybovali dopředu,
vypadali strašně, jako zástup hrbáčů, který šourá nohama. Jako
válečníci nestáli za nic, ale velmi často v bitvách uspěli díky své
početní převaze.
Pak se objevili Bastetini kočičí lidé. Na rozdíl od shrbených
Morriganiných sluţebníků se pohybovali pomalu a ladně, neslyšně
se přikrádali blíţ a blíţ. Někteří stáli na dvou nohách, ale většina z
nich chodila po čtyřech. Přesně odtud, jak Scatty věděla, pramenily
všechny velké kočičí legendy, se kterými se můţeme setkat v Africe
nebo Indii. Bohuţel na rozdíl od ptačích lidí, byli Bastetini bojovníci
neústupní, neuvěřitelně rychlí a mrštní a jejich drápy způsobovaly
strašné škody. „Hepčí,“ Scathach kýchla, na kočky měla také alergii.
Prapodivná armáda se najednou zastavila, moţná se s respektem
zarazila před mohutným stromem nebo jen byla zmatená, kdyţ
viděla jediného obránce v otevřených dveřích. Všichni chvíli
zaraţeně přešlapovali a pak se jakoby na jeden povel zformovali do
dlouhé řady a vyrazili na Scatty.
Válečnice si protáhla krk a ramena a v rukou se jí jakoby
mávnutím proutku objevily dva krátké meče. Zvedla je nad hlavu a
zkříţila je do písmene X.
To bylo znamení, na které čekali Tore Alka, létající draci a ještěři.
Z nebe se snášely stovky strašných příšer, které se sluncem v zádech
krouţily nad přicházející armádou. Jejich křídla zvedala obrovské
víry prachu, který oslepoval ptačí i kočičí lidi. Všichni zmateně
pobíhali okolo. Pak Tore Allta, kteří se skrývali ve vysoké trávě a za
zkroucenými kořeny stromu, zaútočili na nepřítele. Scatty pospíchala
do hlubin stromového domu, zvuky bitvy, která venku zuřila, ji
připomněly čas krmení divoké zvěře v sanfranciské zoo.
314
„Uţ nemáme moc času,“ zakřičela Scatty na Flamela z konce
chodby.
„Kolik jich je?“ zeptal se Nikolas smutně.
„Strašně moc,“ odpověděla, zarazila se a dodala: „Tore Allta a
ještěři je nezadrţí příliš dlouho.“
„A Morrigana a Bastet?“
„Ty jsem ještě neviděla, ale určitě jsou na cestě, a aţ dorazí, pak
…“ Větu nedopověděla, ale věděla, ţe kdyţ Hekáte probouzí
schopnosti dvojčat, nemůţe se soustředit na to, co se děje venku a
nikdo tak nebude schopný postavit se dvěma mocným starobylým
bytostem.
„Ony přijdou, já vím,“ odevzdaně pronesl alchymista.
Scatty se postavila vedle Flamela. Znali se jiţ přes tři sta let, a
přestoţe byla téměř o dva tisíce let starší neţ on, brala ho jako svého
otce, jelikoţ toho pravého si uţ dávno nepamatovala. „Seber
dvojčata a utečte. Zdrţím je tady. Zkusím vám získat tolik času,
kolik to jen půjde.“
Alchymista poloţil ruku na její rameno a jemně ho stiskl. Mezi
nimi na chvíli zajiskřila energie a kolem obou se na chvíli objevily a
zazářily aury. Flamel pak promluvil nevědomky ve své rodné
francouzštině. „Ne, to neuděláme. Kdyţ odejdeme, tak všichni
společně. Potřebujeme dvojčata, Scatty – nejen ty a já, ale celý svět
je potřebuje. Věřím, ţe jen ona jsou schopna postavit se temným
silám a zabránit jim, aby uchvátily svět a dosáhly svého vysněného
cíle.“
Scatty se podívala do přítmí komnaty, kde před chvílí zmizeli Josh
a Sofie. „Neţádáš od nich zrovna málo. Kdy jim řekneš celou
pravdu?“ zeptala se.
„V pravý čas,“ začal Nick.
„Ale čas je něco, co zrovna moc nemáš,“ zamumlala Scatty. „Začal
jsi stárnout. Vidím ti to ve tváři, okolo očí a vlasy máš také
šedivější.“
Flamel přikývl. „Já vím, elixír nesmrtelnosti přestává fungovat.
Perenela a já budeme bez elixíru ţivota s kaţdým dnem starší o jeden
rok. A na konci měsíce zemřeme. Ale pak to bude stejně jedno.
Pokud temné síly uspějí, svět lidí přestane existovat.“
„Tak se musíme postarat o to, aby se to nestalo,“ řekla Scatty a
otočila se k Flamelovi zády, klekla si, napřímila záda, ruce vystrčila
do prostoru a dlaněmi svírala rukojeti mečů, které měla poloţené na
314
klíně v pozici lotos. Jestli se kočičí nebo ptačí lidé dostanou aţ sem,
budou se muset utkat s ní, neţ najdou Hekaté – a válečnice se
rozhodla, ţe kaţdý za takovou opováţlivost draze zaplatí.
Hekaté dala Flamelovi malou věcičku vyrobenou z větví
Ygdrasilu, kterou teď drţel v obou rukách. Zaujal místo přímo před
vchodem do místnosti, kde bohyně vykonávala starodávný rituál.
Pokud by některý z útočníků prošel přes Scatty, musel by porazit i
Flamela, neţ by se dostal dovnitř. Scatty bude bojovat svými meči,
rukama a nohama, ale jeho zbraně byly pravděpodobně daleko
ničivější. Zvedl ruce a v úzké chodbě zavoněla máta právě v
okamţiku, kdy se rozsvítila jeho aura a obklopila ho zeleným
světlem. Byl stále velmi mocný, ale kaţdé kouzlo ho oslabovalo a
ubíralo mu ţivotní sílu a čas. Scatty měla pravdu, začal stárnout.
Cítil, ţe ho bolí tu a tamhle a jinde zas píchá, včera ještě ţádné
obtíţe nepociťoval. Dokonce se mu zhoršoval zrak, jeho oči neviděly
tak dobře, jak býval zvyklý. Pokud bude nucen pouţít kouzelnou
moc, zrychlí to proces stárnutí, ale byl odhodlán dát Hekaté tolik
času, kolik bude potřebovat. Podíval se přes rameno a snaţil se
proniknout tmou, která v místnosti panovala. Co se tam můţe dít?
„Začneme se starším z vás,“ oznámila Hekaté.
Sofie věděla, ţe Josh se zhluboka nadechuje, aby protestoval, ale
rychle mu sevřela prsty dokonce tak silně, ţe ucítila drobné kůstky
prstů jemně křupat. Josh ji na oplátku kopl do kotníku.
„Je to tradice,“ pokračovala bohyně. „Sofie.“
Odmlčela se a za chvíli dodala: „Jaké je vaše rodinné jméno, jméno
vašich rodičů?“
„Newman… a moje maminka je Sára a táta Richard.“ Bylo tak
divné jmenovat rodiče jmény.
Komnatu rozjasnilo zelené světlo a oba dva viděli obrys Hekaté
před svítícími zdmi. Její tvář byla ve stínu, přesto se v jejích očích
odráţelo zelené světlo jako v kouscích skla. Natáhla ruku a poloţila
ji na Sofiino čelo. „Sofie, dcero Sáry a Richarda, z rodu Newmanů,
lidské rasy.“
Začala anglicky, ale postupně přecházela do zpěvného jazyka,
který předcházel příchodu lidí na Zemi. Kdyţ začala, Sofiina aura
začala zářit, mlhavé stříbrné světlo obklopilo její tělo. Sofie cítila
studený vánek a uvědomila si, ţe uţ neslyší Hekatin hlas. Viděla, ţe
bohyně hýbe ústy, ale nebyla schopná rozpoznat slova přes zvuky
314
svého vlastního těla. Slyšela svůj dech, nádech i výdech, slyšela
tlukot srdce a dokonce krev proudící v ţilách. Na spáncích cítila
nepříjemný tlak, jako by jí rostl mozek do stran, a bolest projíţděla
po celé délce páteře a postupovala do všech kostí.
Pak se místnost začala prosvětlovat. Hekaté – nyní vypadala starší
– stála ve stínu se zářícím a jiskřícím světlem za sebou. Sofii poté
napadlo, ţe vlastně vidí Hekatinu auru. Pozorovala světlo, které se
točilo a ohýbalo okolo Hekatiných rukou a protékalo dál do prstů a
pak se zděsila, protoţe ucítila, jak jí proniká světlo do hlavy. Zatočila
se jí hlava a cítila se dezorientovaná, ale pak uslyšela bzučení v
uších, a Hekatina slova najednou začala dávat smysl, „…probouzím
v tobě tvou ohromnou moc …“ Bohyně vzala Sofiinu hlavu do dlaní,
její dotek zároveň studil i pálil, a pokračovala: „Toto jsou smysly,
které lidé zavrhli,“ poloţila zlehka palce na Sofiiny oči.
„Ostrý zrak.“
Sofiin pohled se rozjasnil, potemnělá komnata se rozsvítila, kaţdý
stín detailně vystupoval. Viděla kaţdé vlákno a steh na Hekatině
hábitu, dovedla rozpoznat jednotlivé vlasy a sledovat malé vrásky,
které se na jejím obličeji prohlubovaly a prodluţovaly.
„Čistý sluch.“
To bylo jako by si Sofie vyndala vatu z uší. Najednou opravdu
slyšela. Připomnělo jí to rozdíl mezi posloucháním hudby z jejího
mobilu a na věţi, kterou měla v pokoji. Kaţdý zvuk se
mnohonásobně zintenzívnil a zesílil, slyšela bratrův dech, který
pronikal jeho nosními dírkami, praskání ţivoucího stromu nad nimi
nebo škrábání neviditelných stvoření, která se prodírala mezi kořeny
v hlíně. Nahnula hlavu mírně na stranu a vnímala zvuky vzdálené
bitvy, křik ptáků, vrčení koček i zvuky divočáků.
„Jasnou chuť.“
Hekatiny prsty se dotkly Sofiiných rtů, ta si po nich přejela
jazykem a uvědomila si, ţe jí brní jazyk. Cítila zbytky ovoce, které
předtím snědla a zjistila, ţe i vzduch tu má určitou chuť – bohatou a
zemitou – a nakonec v něm rozpoznávala i drobné kapičky vody.
„Citlivý hmat.“
Sofiina kůţe se probudila k ţivotu. Začala vnímat materiál, ze
kterého měla oděv, bavlněné tričko, tvrdou dţínovinu kalhot, zlatý
řetízek se znamením zvěrokruhu na krku, teplé bavlněné ponoţky –
všechno zanechávalo na pokoţce jiný dojem.
„Jemný čich.“
314
Sofie se napřímila pod náhlým náporem různých vůní a pachů,
které ji zaplavily. Kořeněná mystická vůně Hekáte, jílovitá země
okolo, Joshův čtyřiadvacetihodinový deodorant, který uţ přestával
účinkovat, jeho údajně neutrální gel do vlasů, a dokonce i vůni
mátové pasty, kterou si před nějakou dobou čistila zuby.
Sofiina aura se rozzářila a stříbrná mlha vystupovala z kaţdičkého
kousku jejího těla jako ranní opar nad vodní hladinou. Zahalila její
tělo jako velký stříbrný mrak. Sofie zavřela oči a zaklonila hlavu.
Barvy, pachy, a zvuky k ní doléhaly ze všech stran a byly čím dál
tím silnější, jasnější a hlasitější. Zbystřené smysly způsobily, ţe
většina vjemů byla téměř bolestivá, ale to nebyla ani bolest. Hlava ji
třeštila, kosti tlačily, kůţe svědila, všechno bylo aţ příliš intenzivní.
V záplavě nezvladatelných vjemů Sofie bezděčně vystřelila ruce do
obou stran…, a vznesla se asi deset centimetrů nad špinavou
podlahu.
„Sofie?“ zašeptal Josh a v jeho hlase zřetelně zaznělo zděšení,
které tentokrát nebyl schopen zamaskovat. „Sofie …“ Jeho sestra
zahalená ve vlnícím se stříbrném oparu se mu vznášela přímo před
očima. Světlo, které zářilo z jejího těla, bylo tak silné, ţe na zdech
kruhové místnosti vytvořilo ze stínů černé plochy, zatímco zbytek
zaplavila stříbrná vlna Sofiiny aury. Celé to působilo jako scéna ze
strašného hororu.
„Nedotýkej se jí,“ zakázala přísně Hekaté. „Její tělo se nyní snaţí
přizpůsobit náporu vjemů. To je nejnebezpečnější část rituálu.“
Joshovi vyschlo v ústech a nebyl téměř schopen slova.
„Nebezpečná část… co tím chcete říct?“ Něco v hlavě mu říkalo, ţe
jeho nejhorší noční můra by se mohla vyplnit.
„Ve většině případů si lidský mozek po probuzení smyslů
nedokáţe poradit s takovým mnoţstvím vjemů.“
„Ve většině případů?“ zašeptal šokovaný Josh.
„No, skoro v kaţdém případě,“ řekla Hekaté a v jejím hlase se
objevil náznak lítosti. „Proto jsem to nechtěla udělat.“
Josh se chystal na otázku, u které předem věděl, ţe se bojí
odpovědi. „Co se stane pak?“
„Mozek se úplně uzavře a osoba upadne do komatu, ze kterého se
nikdy neprobudí.“
„A Flamel tohle všechno věděl?“ chtěl vědět Josh. Cítil obrovský
nával vzteku, který v něm neuvěřitelně rychle narůstal. Alchymista
314
věděl, ţe rituál probuzení je s největší pravděpodobností zanechá v
komatu, a stejně chtěl, aby tím prošli. Vztek ho úplně zevnitř
spaloval, přiţivován rovnoměrně strachem a pocitem zrady od
někoho, koho povaţoval za přítele. Ale mýlil se.
„Předpokládám,“ začala Hekaté, „ţe vám řekl, ţe je to
nebezpečné.“
„Ale neřekl nám všechno,“ vyhrkl Josh.
„Nikolas Flamel nikdy nikomu neříká všechno,“ dodala bohyně.
Jedna strana její tváře byla ozářena stříbrným světlem Sofiiny aury a
druhá zůstávala ve stínu. Najednou se Hekatin nos zachvěl a oči
nepřirozeně vytřeštily.
Podívala se na strop, odkud visely kořeny, a vzdychla: „Ne, to ne“
Sofiiny oči se také otevřely a pak otevřela i ústa a zakřičela:
„Hoří!“
„Oni zapálili Strom ţivota!“ zanaříkala nevěřícně Hekaté a její
obličej se měnil do kruté pomstychtivé masky. Odstrčila Joshe na
stranu a vyběhla ven na chodbu. Josh zůstal o samotě s dívkou, která
bývávala jeho dvojče. Díval se, jak se vznáší v prostoru, a nevěděl,
co má dělat. Bál se jí i dotknout, aby nezpůsobil nějakou strašnou
katastrofu. Jediné věděl zcela jistě: poprvé za celý jejich ţivot jsou
odlišní, a to způsobem, který ani trochu nedokázal pochopit.
314
KAPITOLA 26
„Musíme jít,“ Nikolas chytil Joshe za rameno, zatřásl s ním, coţ
pomohlo, aby se vrátil do reality, Josh se podíval na Nikolase a po
tvářích se mu linuly slzy, které si předtím neuvědomoval. „Sofie…“
zašeptal.
„… bude v pořádku,“ řekl pevně Nikolas. Z chodby zněly výkřiky
lidí i zvířat a nárazy mečů a nad vším zněl‘ Scattyin pobavený
smích. Flamel sáhl po Sofii, která se stále vznášela, a jeho aura
zazářila bílo zelenou barvou v momentě, kdy se dotkl její ruky.
Jemně ji stáhl zpátky na zem, a jakmile se dotkla podlahy, vypadalo
to, ţe ji opustila veškerá síla a Nikolas ji chytil, ještě předtím neţ
upadla do bezvědomí.
Josh stál okamţitě u své sestry, chytil sestru za obě ruce a
odstrkoval Flamela. Jiskry a elektrické výboje ze Sofiiny blednoucí
aury zajíţděly do jeho rukou jako malé jehličky, ale jemu to
nevadilo. Kdyţ zvedl hlavu a podíval se na Flamela v jeho tváři se
značila neskutečná zlost. „Vy jste to věděl,“ obvinil Nicka, „vy jste
věděl, jak je to nebezpečné a ţe má sestra můţe navţdy zůstat v
komatu.“
„Věděl jsem, ţe se to nestane,“ řekl klidně Nikolas a sklonil se k
Joshovi. „Její aura – a tvá – jsou prostě neobyčejně silné. Věděl
jsem, ţe to oba dva přeţijete. Nikdy bych vás záměrně neohrozil ani
nepostavil do situace, která by vám ublíţila. To přísahám.“ Nikolas
chtěl zkontrolovat Sofiin pulz a sáhl po jejím zápěstí, ale Josh ho
odstrčil. Nevěřil mu, chtěl, ale jeho slova mu zněla poněkud falešně.
Oba vyskočili, jako by je opařil, protoţe se z chodby ozvalo kočičí
zakvílení, které následoval Scattyin hlas: „Uţ bychom odtud opravdu
měli vypadnout. A hned teď!“
Vzduchem se šířil zápach kouře a dokonce i do komnaty se začaly
valit obláčky dýmu.
„Musíme jít. Promluvíme si o tom později,“ řekl autoritativně
Flamel.
„To bychom měli,“ odpověděl Josh.
„Pomůţu ti ji nést,“ nabídl alchymista.
„Ne, ponesu ji sám,“ odmítl Josh a vzal sestru do náruče. Neměl v
úmyslu svěřit Sofii nikomu jinému. Sám byl překvapený, jak je
314
lehká, ale stejně byl rád za všechny ty měsíce poctivého tréninku
amerického fotbalu, který mu zlepšil kondici.
Alchymista sebral krátkou věc, kterou nechal opřenou o zeď u
vchodu, a roztočil ji ve vzduchu před nimi. Konce začaly svítit
zeleně a nechávaly za sebou ve vzduchu zelenou kouřovou stopu.
„Připraven?“ zeptal se Nikolas.
Josh se Sofií v náručí přikývl.
„Ať se stane cokoliv, ať uvidíš cokoliv, hlavně se nezastavuj a
neotáčej. Téměř všechno, co potkáš, aţ vyjdeme ven, tě bez ostychu
zabije.“
A oba vyšli na chodbu.
Josh se zastavil hned po pár krocích, jelikoţ uviděl Scatty s jejími
krátkými meči, jak stojí uprostřed úzké chodby. Před ní se
shromáţdil zástup těch nejstrašnějších stvoření, která Josh kdy viděl.
Stvoření, která nebyla ani lidská, ani zvířecí, ale někde uprostřed
prazvláštní přeměny. Lidé s hlavami koček se vrhali na Scatty a další
s vraními hlavami na ni útočili svými zobáky.
„Scatty – dolů!“ zakřičel Flamel. Aniţ počkal, jestli ho vůbec
slyšela, vystrčil ruku a vypustil krátkou točící se věc na nepřítele.
Jeho aura zářila zeleně a všude byla cítit máta. Na konci hůlky se
objevila do smaragdová zbarvená svítící koule, která vystřelila
dopředu s nepřeslechnutelným prásknutím. Scatty se jen tak tak
stihla přikrčit, aby se vyhnula zásahu, koule kolem ní proletěla a
zasáhla strop téměř nad její hlavou. Koule zanechala na stropě
světlou skvrnu, ze které začala kapat zářivá zelená lepkavá kapalina.
Před Scatty se objevila zjizvená hlava mourovaté kočky, která se
snaţila přiblíţit. Střídavě otevírala tlamu, ze které vystupovaly
blýskající se špičáky, a ve chvíli, kdy se chtěla vrhnout na Scatty,
kapka lepkavé a mazlavé látky ze stropu spadla na její hlavu.
Stvoření jako by se zbláznilo, mrsklo sebou zpátky do chodby, kde
napadalo vše, co se mu dostalo do cesty. Přiblíţil se ptačí muţ a byl
také zasaţen zářivou svítící směsí. Jeho křídla během chvíle
vypadala jako cedník. Objevily se na nich díry a trhliny a stvoření se
vrhlo zpět se strašným krákoráním. Josh si v tom shonu všiml, ţe
zelené mazlavé světlo kapající ze stropu pálí všechno a kaţdého, kdo
se přes ně snaţí projít, ale nijak neporušuje strukturu dřeva nebo
kořenů. Uvědomoval si, ţe by měl zřejmě dávat větší pozor na to, co
vidí okolo, ale veškerý jeho zájem nyní směřoval k sestře. Sofie
314
zprudka a rychle dýchala a za jejími zavřenými víčky bylo vidět, ţe
jí oči rychle kmitají sem a tam.
Scatty se narovnala a přesunula se směrem k Flamelovi a Joshovi.
„Velmi zajímavé,“ zamumlala, „nevěděla jsem, ţe tohle umíš.“
Flamel jí ukázal hůlku, kterou dostal od Hekaté a vysvětlil: „Tohle
usměrnilo mou sílu.“
Scatty kývla a rozhlédla se: „Vypadá to, ţe jsme v pasti.“
„Hekaté odešla tudy,“ ukázal Nikolas směrem ke zdánlivě
neproniknutelně zarostlé bariéře, vytvořené z kořenů. „Viděl jsem ji,
kdyţ pospíchala z komnaty a prošla přímo tudy.“ Přistoupil k
zátarasu a strčil do něj ruku, která zmizela aţ po loket.
„Půjdu první,“ oznámila Scatty. Josh si přitom všiml, ţe i kdyţ
před chvílí zuřivě bojovala se smrtícími zobáky ptáků a ne o moc
bezpečnějšími drápy koček, neměla na sobě jediný škrábanec,
dokonce ani jediný vlas na její hlavě nebyl rozcuchaný. Ani nebyla
nijak udýchaná – ačkoliv pokud je opravdu upírka, pak moţná ani
dýchat nepotřebuje, pomyslel si. Scatty vytasila své meče připravené
na všechno, co mohlo čekat na druhé straně, a kdyţ se dotkla zdi,
zmizela za mnoţstvím spletených kořenů.
Flamel a Josh si sotva vyměnili pohledy a hned se znovu objevila
Scattyina hlava. „Vzduch je čistý.“
„Budu ti krýt záda, běţ!“ řekl Flamel a ustoupil, aby nechal
Joshovi dostatek místa. „Dám pozor, aby nás nikdo nesledoval.“
Josh jen přikývl, stále nevěřil Flamelovi natolik, aby mu něco řekl.
Pořád se na něj velice zlobil, ţe ohrozil ţivot jeho sestry, ale také
poznal, ţe nyní bojuje, aby je ochránil, a přitom se dostává do velmi
nebezpečných situací. Josh přistoupil ke zdi ze spletených kořenů,
zavřel oči…, a prošel na druhou stranu. Ucítil zatuchlinu a chlad, pak
otevřel oči a uviděl Scatty, která stála přímo před ním. Objevili se v
nízké úzké místnosti, která byla tvořena výhradně spletenými kořeny
Ygdrasilu. Prostor osvětloval zelený mech, který tlumeně svítil,
takţe Josh viděl, ţe Scatty stojí u úzkého schodiště s nepravidelnými
schody vedoucími nahoru do tmy. Scatty naklonila hlavu na stranu,
jako by něco poslouchala, ale neţ se Josh stačil zeptat, co to je,
Flamel prošel zdí. Usmíval se a z hůlky se ještě nepatrně zeleně
kouřilo. „To by je mělo na chvíli zabavit.“
„Takţe uţ pojďme,“ zavelela Scatty, hned jak se alchymista
objevil.
314
Schodiště bylo velmi úzké a Josh musel jít po straně se skloněnou
hlavou. Tisknul k sobě Sofii, aby jí neotloukal nohy nebo hlavu o
drsnou dřevěnou zeď. Dvakrát prověřoval kaţdičký krok, protoţe
nechtěl riskovat, ţe by upadl nebo sestru upustil. Všiml si, ţe schody
byly vytesány z kůry velkého stromu, a přemýšlel, kolik tajných
chodeb, místností nebo zapomenutých komnat v sobě tak velký
strom, jako je Ygdrasil, skrývá. Asi hodně, usoudil. Jestlipak Hekaté
ví o všech? Ale pak mu myšlenky sklouzly k praktičtějším věcem,
jako kdo vyrobil toto schodiště. Nějak si nedovedl představit, ţe by
ho vytesala do ţivoucího stromu sama bohyně.
Čím více stoupali, tím více cítili hořký pach hořícího dřeva a zvuky
venku zuřící bitvy byly stále hlasitější. Kočičí výkřiky se podobaly
více lidským hlasům, ale ptačí krákání znělo děsivěji. To všechno se
mísilo s hlubokými tóny, které vydávali divočáci a k tomu všemu se
přidal sykot ještěrů. Nyní se čtveřice dostala nad zem a ţár a kouř
zesílil. Ke všem zvukům z venku přibyl další, hluboký basový zvuk,
který připomínal nářek.
„Musíme si pospíšit,“ pronikl Scattyin pokyn příšeřím. „Opravdu,
musíme si hodně pospíšit…“ A Joshe pěkně vyděsil tón, kterým to
řekla. Nucené klidný hlas bojovnice působil hůř, neţ kdyby panicky
křičela. „Teď musíme být opatrní, dosáhli jsme východu. Jsme na
konci jednoho z nejtlustších kořenů asi třicet metrů od kmene
stromu,“ dodala.
Josh zabočil za poslední roh a našel Scatty ve svitu ranního slunce,
které sem pronikalo skrz závěs psího vína. Otočila se k němu, její
vlasy dostaly ve svitu slunečních paprsků zlatavou barvu, a v ten
okamţik si Josh uvědomil, ţe tam stojí s krátkými meči opravdová,
děsivá starověká válečnice. Bezesporu jí skutečně byla. Všude okolo
sílila vřava boje, ale zřetelněji neţ všechno ostatní sem doléhalo
naříkavé praskání a chrčení, které vypadalo, ţe souvisí s chvěním
hluboko pod nimi. „Co je to za zvuk?“ zeptal se Josh.
„Nářek Ygdrasilu,“ odpověděla smutně Scatty. „Hekatini nepřátelé
zapálili Strom ţivota.“
„Ale proč?“ Joshovi připadala celá myšlenka strašlivá a nedokázal
pochopit, proč by někdo chtěl zničit starodávný strom, který nikdy
nikomu neublíţil. A tento skutek v něm vzbudil pohrdání ke všem,
kteří se řadili k temným silám a jejich přisluhovačům.
314
„Hekatina moc je neoddělitelně spjatá s Ygdrasilem, její kouzlo ho
vzkřísilo a podporovalo v růstu. Oni věří, ţe pokud ho zničí, padne s
ním i ona.“
Flamel vylezl na poslední schod a připojil se k nim. Jeho vyhublá
tvář zčervenala námahou a po skráních mu stékaly čůrky potu.
„Stárnu,“ řekl se smutným úsměvem. Podíval se na Scatty a zeptal
se: „Jaký je plán?“
„Jednoduchý, musíme se odtud dostat, jak nejrychleji to půjde.“
Roztočila meč v levé ruce a namířila jeho ostří ven. Flamel a Josh se
podívali skrz psí víno a na protější straně bitevního pole uviděli
Johna Dee, který se opatrně prodíral vysokým porostem. V ruce
drţel meč s černou čepelí, která zářila a jiskřila studeným modrým
světlem.
„Dee,“ vydechl Nikolas, „nikdy jsem si za celý ţivot nemyslel, ţe
jednou budu tak rád, ţe ho vidím. To je dobrá zpráva.“
Oba dva, Josh i Scatty se na něj překvapeně podívali.
„Dee je člověk…, coţ znamená, ţe se sem musel dostat, jak to
dokáţou jen lidé,“ vysvětloval alchymista.
„Auto,“ přikývla Scatty, „zřejmě ho nechal přímo před branami
říše.“
Josh se chtěl zeptat, jak ví, kde ho nechal, ale pak si uvědomil, ţe
odpověď uţ zná. Kdyby ho zaparkoval uvnitř, vybila by se mu
autobaterie.
„Podívejte,“ upozornila je Scatty.
Pozorovali jednoho z obřích Tore Allta, jak se zezadu plíţil
vysokou trávou k Johnovi Dee. Přestoţe byl stále ve své zvířecí
podobě, uţ se postavil na zadní nohy a dosahoval trojnásobné výšky
neţ normální dospělý člověk.
„On ho zabije,“ zamumlal Josh.
Meč, který drţel Dee v obou rukách, se rozzářil zářivě modrou
barvou, pak Dee stvoření překvapil úkrokem dozadu, rychle se otočil
a zamával mečem. Náhlý pohyb zřejmě divočáka překvapil, a tak
utrţil ne příliš nebezpečnou ránu. Ale kdyţ se čepel dotkla jeho
kůţe, místo zmrzlo a zledovatělo a brzy se celá jeho horní končetina
v ranním slunci leskla ledovými krystalky. Led pohltil zanedlouho
jeho hrudník a pokračoval dolů k masivním nohám a nahoru k hlavě.
Během mrknutí oka se z obávaného bojovníka stal kus ledu, který
prolínaly modré ţilky. Dee se zvedl ze země, oprášil svůj drahý plášť
314
a pak bez varování ledový kvádr rozmlátil mečem. Roztříštil
nepřítele na milión blýskajících se kousků.
„Jeden z mečů, které vládnou ţivlům,“ poznamenala smutně
Scatty, „Exkalibr, ledový meč. Myslela jsem, ţe je navěky ztracen.
Byl vhozen do jezera, kdyţ Artuš zemřel.“
„Vypadá to, ţe ho Dee našel,“ zabručel Flamel.
Josh uţ nebyl ani překvapený, kdyţ uslyšel, ţe král Artuš ve
skutečnosti existoval, a začínal v duchu uvaţovat o tom, které další
legendární postavy opravdu ţily.
Sledovali, jak Dee spěchá zpět do úkrytu houští a směřuje k
protilehlé straně stromového domu, kde byla bitva nejţivější. Kouř
byl čím dál silnější. Ostrý a hustý dým stoupal krouţivě kolem
stromu a nesl s sebou pach starých, dávno zapomenutých míst a
koření. Dřevo praskalo a rupalo, míza se vařila a prskala a hluboký
naříkavý zvuk byl nyní tak silný, ţe otřásal celým stromem.
„Vyčistím nám cestu,“ řekla Scatty a vylezla z úkrytu. Téměř v ten
samý okamţik si jí však všimla trojice ptačích muţů a dvojice
kočičáků, kteří běţeli po všech čtyřech.
„Musíme jí nějak pomoci!“ zvolal zoufale Josh, ale vůbec ho
nenapadalo, co by mohli udělat.
„To je Scathach, vůbec nepotřebuje naši pomoc,“ vysvětloval
Flamel. „Odvede je od nás pryč…“
Scathach zamířila do trávy, běţela lehce jako vánek a ani její těţké
boty nevydávaly na měkkém podkladu ţádný zvuk. Pětice útočníků
se vydala za ní.
„Najde místo, kde bude mít krytá záda, aby ji nemohli zezadu
překvapit a dostali se k ní pouze z jedné strany, a pak se s nimi
utká,“ dodal Nikolas.
Josh pozoroval Scatty, která se jiţ otočila a bojovala s pěticí tvorů.
Za zády měla mohutný zkroucený dub. Kočičáci ji dohonili rychle a
vrhli se na ni se svými smrtícími drápy, ale její meče byly rychlejší.
Ptačí lidé byli o hodně menší, i kdyţ vypadali také zlověstně se
svými pařáty a roztaţenými křídly, kterými zmateně mávali jako
rozzuření krocani. Scatty zabodla levou rukou meč do země, chytla
roztaţené křídlo jednoho z nich a obratně jím mrskla do hloučku
kočičáků. Vrána se instinktivně snaţila dostat z dosahu koček,
mlátila do nich křídly, a tak netrvalo dlouho a zvířata začala bojovat
mezi sebou. Další dva ptačí lidé okamţitě přispěchali na pomoc
314
prvnímu a hrozivě krákorali. Scatty vytáhla meč ze země a pokynula
Flamelovi a Joshovi.
Flamel poklepal Joshovi na rameno, aby ho upozornil, ţe teď je
jeho čas. „Běţ co nejrychleji ke Scatty!“
Josh se k němu obrátil a řekl: „A co vy?“
„Chvíli počkám a pak půjdu za tebou, kdyby si tě někdo všiml,
zastavím ho.“
Přestoţe je Flamel dostal do takového nebezpečí, Josh uţ ani
trochu nepochyboval, ţe mu bude opravdu krýt záda. Přikývl a
prolezl zástěnou z plazivých rostlin ze skrýše. Sofii mačkal na svou
hruď a soustředil se na kaţdý krok, aby nezakopl o kořeny nebo
jinou nepravidelnost v terénu. Venku zněla vřava boje ještě
pronikavěji a Sofie se mu začala vrtět v náruči. Její oči pod víčky
kmitaly a Josh se musel hodně snaţit, aby se mu nevysmekla.
„Zůstaň v klidu, nehýbej se,“ uklidňoval ji naléhavě, ačkoliv mu
blesklo hlavou, jestli ho vůbec slyší nebo vnímá. Uhnul mírně
doprava, aby obešel hlouček zápasících pololidí, ale nemohl si
nevšimnout, ţe v případě váţného zranění se vraceli do svých
původních ptačích a kočičích podob. Jedna zmatená kočka a dva
potrhaní havrani se sbírali ze země a pozorovali, jak je pomalu míjí.
Josh slyšel těţké kroky za sebou a věděl, ţe alchymista běţí za ním.
Cítil ve vzduchu vůni máty, která pramenila z Nikolasových kouzel.
Ještě dalších deset nebo patnáct kroků a bude v bezpečí u Scatty. Ale
v okamţiku, kdy k ní dorazil, viděl její vytřeštěné oči a věděl, ţe se
muselo stát něco strašného. Otočil se a spatřil vysokou ţenu s kočičí
hlavou, která měla na sobě staroegyptský oděv. Přeskočila nejméně
šest metrů jako nic a přistála na zádech Nikolase Flamela, kterého
tím doslova zadupala do země. Zahnutý dráp o velikosti srpu
vystřelil do vzduchu a v mţiku rozpůlil Flamelovu hůlku od Hekaté.
Pak se obrovská bytost zlověstně napřímila a vítězoslavně zavrčela.
314
KAPITOLA 27
Do podzemní kobky si pro Perenelu přišli čtyři malí stráţci,
oblečení v černé kůţi a s motocyklistickými helmami, které
zakrývaly jejich hlavu i tvář. Nevěděla jistě, jestli jsou to lidé, ale
určitě nebyla schopná rozpoznat ani náznak nějaké aury, dokonce ani
tlukot srdce nebo jejich dech. Kdyţ se kolem ní shlukli, cítila závan
něčeho starého a mrtvolného, jako pukavců nebo přezrálého ovoce.
Myslela si, ţe by to mohla být simulakra – umělé bytosti, které se
pěstují ve velkých sudech s tlející bublající kapalinou. Perenela
věděla, ţe Dee měl největší sen vytvořit armádu svých věrných a
strávil spoustu času experimentováním s umělými lidmi. Zkoušel
všechny známé moţnosti, stvořil golemy, simulakra i homunkuly.
Čtveřice ji beze slova pouze s nevraţivými gesty vytáhla z cely a
všichni vyrazili dlouhou úzkou chodbou, která byla osvětlená jen
chabě. Perenela se záměrně nikam nehnala, měla dostatek času
sebrat veškerou svou sílu a vstřebávala dojmy z tohoto místa.
Jefferson Miller, její přítel – duch stráţného – jí řekl, ţe se nachází
ve sklepeních Enoch Enterprises, na západ od Telegraph Hill a
blízko známé Coit Tower. Tušila, ţe je hluboko pod zemí, na zdech
se sráţela vlhkost a vzduch byl tak studený, ţe se jí tvořila pára u
pusy. Nyní měla šanci načerpat sílu, dostala se pryč z cely, která byla
opatřena mnoha obrannými kouzly a která jako by ještě vysávala její
energii. Perenela zoufale vzpomínala na kouzlo, které by mohla
pouţít na své hlídače, ale kontakt s Jeffersonem Millerem ji opravdu
vyčerpal a třeštila jí hlava, to vše ztěţovalo schopnost soustředění.
Náhle se před ní zatřepetal obraz, prapodivný tvar. Z páry, která ji
šla od úst, kdyţ dýchala, se vytvořila známá tvář.
Perenela zkontrolovala, jestli si hlídači něčeho nevšimli, ale ti
pokračovali dál. Zhluboka a z celých plic se nadechla, zadrţela dech,
aby vzduch dostatečně ohřála, a pak pomalu vydechla. Z mlhy se
vynořila tvář Jeffersona Millera.
Perenela se zamračila. Tenhle duch by měl být uţ dávno na druhé
straně. Pokud… pokud se nevrátil, aby jí něco sdělil.
Nikolas!
Ve vteřině si uvědomila, ţe její manţel je v nebezpečí. Perenela se
znovu nadechla a upřeně se soustředila na Nikolase. V mysli ho
viděla jasně, jeho úzkou spíš utrápenou tvář, světlé oči a nakrátko
314
ostříhané vlasy. Usmála se při vzpomínce na jejich mladá léta, kdy
měl ještě husté černé vlasy, které byly delší neţ její. Vţdycky je
nosil vzadu na krku svázané fialovou sametovou stuhou. Pomalu
vydechla a pára se ve vzduchu opět zformovala do tváře Jeffersona
Millera. Perenela se zadívala do jeho očí a viděla, ţe její manţel je
uvězněný pod tlapou bohyně s kočičí hlavou.
Zaplavilo ji zděšení a v tu ránu její vyčerpání a bolest hlavy
zmizely. Její prošedivělé vlasy se najeţily a postavily jakoby ve
větru a po celé délce jiskřily modrobílou statickou elektřinou. Její
ledově bílá aura se rozzářila a obklopila její tělo jako
neproniknutelný krunýř. Příliš pozdě si hlídači uvědomili, ţe se něco
děje. Snaţili se ji dotknout, ale kdyţ se jejich ruce přiblíţily zářící
auře, byli odhozeni jako by dostali elektrický šok. Jeden hlídač se
dokonce pokusil na Perenelu skočit, ale neţ se k ní dostatečně
přiblíţil, Perenelina aura jím mrštila přímo proti zdi takovou silou, ţe
přišel o svou helmu. Postava se sesunula k zemi a ruce a nohy
zkroutila do nepřirozené pozice. Kdyţ se Perenela podívala do jeho
tváře, poznala, ţe se opravdu jedná o simulakru. A tento chudák
nebyl ani dodělaný. Jeho tvář a hlava se skládaly jednoduše pouze z
čistého masa, byl plešatý, bez očí, nosu, uší i úst.
Ţena utíkala chodbou a zastavila se aţ u olejově vyhlíţející louţe
na zemi. Sehnula se nad ní, dotkla se ukazováčkem a malíčkem
špinavé kapaliny a plně se soustředila. Její bílá aura zasyčela při
dotyku s vodou a z louţe se jemně zakouřilo. Pak se kapalina
rozjasnila a vyčistila a Perenela se dívala na obraz, který letmo
zahlédla v očích ducha.
Nikolas leţel pod Bastetinými tlapami. Za nimi viděla Scatty, která
se snaţila probojovat blíţ přes zástup neustále útočících ptačích a
kočičích nepřátel. Josh stál zády ke stromu a v ruce nepřirozeně
svíral větev, kterou mával jako při baseballu, ale efektivně zasahoval
vše, co se dostalo příliš blízko. Sofie leţela u jeho nohou a pomalu se
probouzela a zmateně mrkala.
Perenela zkontrolovala obě strany chodby, ale nikde nikdo nebyl.
Slyšela vzdálené zvuky na kamenné podlaze a věděla, ţe přicházejí
další hlídači. Mohla utéci a schovat se nebo bojovat se stráţci,
protoţe se jí uţ nějaká síla vrátila. Ale to by nepomohlo Nikolasovi
ani dětem.
Znovu se podívala na vzdálenou scénu a viděla Hekáte, která na
druhé straně prostranství čelila kombinovanému útoku Morrigany,
314
jejích ptačích přisluhovačů a kočičáků. Všimla si i Johna Dee, který
se pomalu kradl za zády Hekaté, v rukách drţel jedovatě modře
zářící meč. Za nimi hořel naříkající Ygdrasil a šlehaly z něj červené
a zelené plameny.
Ještě tu byla jedna věc, kterou mohla udělat. Něco zoufale
bláznivého a nebezpečného, a kdyţ to vyjde, zanechá ji to naprosto
vyčerpanou a neschopnou jakéhokoli odporu. Sluţebníci Johna Dee
ji pak pouze seberou ze země a odnesou pryč.
Perenela se dvakrát nerozmýšlela.
Sehnutá ke kaluţi špinavé vody poloţila pravou ruku dlaní na
levou dlaň a usilovně se soustředila. Její aura začala měnit tvar a
pohybovat se. Jako linoucí se kouř postupovala dolů jejími paţemi a
shlukovala se v dlani. Stékala k dlaním jako voda, která vyuţívá
záhybů a rýh v kůţi. Nakonec se světlo v dlaních shromáţdilo do
dokonalé koule, která se roztočila a začala růst. Zbytky energie, které
zbyly okolo Perenely, se rychle připojily a během mrknutí oka
Perenela dlaň otočila, mrštila koulí přímo do kaluţe a řekla tři slova:
„Sofie, probuď se!“
314
KAPITOLA 28
„Sofie, probuď se!“
Sofie otevřela oči a rychle je zase zavřela. Světlo bylo tak jasné a
ostré, zvuky bitvy neskutečně výrazné a hlasité, ţe si musela zacpat
uši.
„Softe, probuď se!“ ozvalo se znovu.
Sofìe byla ochromená tím, ţe slyší hlas znovu, ţe ji to donutilo
otevřít oči a podívat se okolo. Slyšela Perenelu, jako by stála přímo
vedle ní, ale nikde poblíţ ji neviděla. Opírala se o drsnou kůru dubu
za sebou a vedle ní Josh tlustou větví odháněl neúnavné útočníky.
Sofìe vrávoravě vstala, ale pro jistotu se přidrţovala stromu.
Poslední, co si pamatovala, byl nahořklý pach hořícího ţivého dřeva.
Věděla, ţe zakřičela: „Hoří!“, ale zbytek se rozplýval v neurčitých
obrazech – úzký tunel, polo-lidská a polozvířecí stvoření s kočičími
a ptačími hlavami – ale to se jí mohlo všechno jenom zdát.
Teprve, kdyţ se její oči přizpůsobily venkovnímu světlu,
uvědomila si, ţe to bohuţel není sen.
Byli naprosto obklopeni ptačími a kočičími lidmi, byly jich snad
stovky. Někteří kočičáci se plíţili v husté trávě a pokoušeli se
nepozorovaně zaútočit ze zálohy. Ptáci zaplnili větve nad nimi a
čekali na svou příleţitost. Někteří z nich skákali dolů na Joshe a
klovali ho svými ostrými zobáky.
Na druhé straně mýtiny hořel Ygdrasil. Letité dřevo praskalo a
rupalo, vroucí míza vystřelovala do vzduchu a vytvářela efekty jako
při ohňostroji. Přestoţe hořící větve odpadávaly, na jejich místech
neustále vyrůstaly nové a nové zelené výhonky. Sofie ale vnímala i
nový zvuk a po chvíli jí došlo, ţe slyší nářek Ygdrasilu. Nyní, se
zbystřenými smysly, se jí zdálo, ţe dokáţe rozlišit jednotlivá slova,
části písní a rýmů, které Strom ţivota křičel do světa. V dálce viděla
Hekaté, která se zoufale snaţila uhasit oheň, ale zároveň musela
odráţet Morriganin útok a výpady kočičích a ptačích lidí. Sofie také
postřehla, ţe na nebi uţ nelétají ţádní ještěři ani draci a ţe ani příliš
mnoho Tore Alka nezbylo, aby chránili svou paní.
Mnohem blíţ stále bojovala rusovlasá válečnice, která byla
obklopena asi tuctem nepřátel. Vypadala, jako kdyţ předvádí nějaký
záludný tanec, dva meče o sebe cinkaly, ale drţela útočníky v
dostatečné vzdálenosti. Scatty se snaţila dostat k místu, kde leţel
314
Flamel pod tlapami nejstrašnější bytosti, kterou kdy Sofie viděla:
Bastet, bohyně s kočičí hlavou. Díky svému neuvěřitelně dobrému
zraku mohla rozeznat jednotlivé Bastetiny vousky a uviděla i sliny,
které se jí hromadily v koutcích a chvílemi skapávaly na leţícího
alchymistu.
Flamel si všiml, ţe se Sofie dívá jeho směrem a snaţil se
nadechnout, coţ bylo v jeho situaci poněkud obtíţné s tak velkým
stvořením na zádech. Nakonec jen zašeptal: „Utíkejte!“
„Sofie, nemám moc času…“ Perenela mluvila k dívce, která jasně
slyšela její hlas ve své hlavě, coţ ji vrátilo k naprostému vědomí.
„Musíš mi pomoct. Musíš mi dovolit, abych mluvila tvými ústy…,“
ţádala Perry.
Josh si byl vědom, ţe jeho sestra procitla a snaţí se vyškrábat na
nohy. Trochu vrávorala s rukama přitisknutýma na uších, jako by
všechno okolo bylo strašně nahlas, a s očima zavřenýma. Všiml si,
ţe hýbe rty, jako by si povídala sama se sebou. Právě se bránil
dvěma ptačím zobákům a jednoho ptáka zasáhl přímo do hlavy.
Stvoření se zapotácelo a omráčeně se svezlo na zem. Druhé stále
krouţilo okolo a Josh si uvědomil, ţe neútočí na něj, ale ţe se snaţí
dostat k Sofii. Otočil se a máchnul po něm větví, ale v ten okamţik
se před ním objevil kočičák. Josh se snaţil vyuţít rozpohybované
větve, ale ztratil rovnováhu a minul. Kočičák toho vyuţil, vyskočil a
jeho otevřená tlama a drápy se k Joshovi nebezpečně přibliţovaly. S
hořkostí Josh musel uznat, ţe jsou opravdu v zoufalé situaci, a ţe
jestli se nestane zázrak, skončí to špatně. Věděl, ţe se musí dostat
zpět k Sofii, protoţe ji musí chránit…, ale v ten moment mu došlo,
ţe se mu to nemůţe povést. Zavřel oči jen chvíli předtím, neţ ho
krutý kočičák, který uţ byl na milimetr blízko, zasáhl do hrudníku.
Čekal, ţe ucítí prudkou bolest velkých ostrých drápů a uslyší zblízka
jeho vrčení…, ale nic takového se nestalo. Jediné, co slyšel, bylo
mírumilovné kočičí předení. Překvapeně otevřel oči a zjistil, ţe má v
náruči malé chundelaté kotě.
Sofie! Otočil se ustaraně a údivem téměř zkameněl. Sofiina aura
zářila čistě stříbrnou barvou a rozprostřela se rovnoměrně okolo
celého jejího těla. Na některých místech byla tak hustá, ţe odráţela
sluneční paprsky a vypadala trochu jako středověké brnění. Stříbrné
jiskry praskaly v Sofiiných vlasech a sršely z jejích prstů jako zářící
kapalina.
314
„Sofie?“ zašeptal Josh, ale jeho sestra byla v pořádku.
Pak se Sofie pomalu otočila a podívala se na Joshe, kterého
zaplavil šokující a nepříjemný pocit, ţe ho sestra nepoznává.
Ptačí člověk, který krouţil okolo, aby napadl Sofii, najednou
vyrazil se zobákem namířeným proti jejím očím. Sofie luskla prsty a
malinkaté stříbrné kapičky se roztočily ve vzduchu a zasáhly útočící
stvoření, které se zatočilo a zatřáslo a změnilo ve zmateného,
dezorientovaného drozda.
Sofie minula bratra a mířila k Bastet.
„Uţ ani o krok dál, děvčátko,“ přikázala Bastet a zvedla svou
obrovskou tlapu s drápy.
Sofie se usmála a doširoka otevřela oči a Josh si právě v ten
okamţik uvědomil, ţe poprvé v ţivotě má strach ze své vlastní
sestry. Věděl, ţe tohle není Sofie, tato hrůzu nahánějící bytost
nemůţe být jeho dvojče.
Kdyţ dívka promluvila, znělo to jako drsné krákorání. „Nemáš ani
tušení, čeho všeho jsem schopná!“
Bastetiny velké kočičí oči zamrkaly překvapením. „Ty mi nemůţeš
ublíţit, děvčátko.“
„Nejsem děvčátko a ty možná jsi hodně stará, ale v životě jsi
nepotkala nic, co by se mi alespoň trochu podobalo. Mám
prapůvodní sílu zvrátit veškerá tvá kouzla. Můžu navrátit všechna
zde bojující stvoření do jejich původních zvířecích podob.“ Sofìe
naklonila hlavu na stranu a udělala gesto, které Josh dobře znal. Jeho
sestra totiţ pozorně poslouchala, co jí někdo povídal. Potom natáhla
ruce k Bastet a řekla: „Copak by se stalo, kdybych se tě dotkla?“
Bastet rychle zavrčela příkaz na trojici velkých kočičáků, kteří se v
tu ránu vrhli na mladou dívku. Sofie vymrštila paţi a z ruky jí
vytryskl dlouhý proud stříbrné energie, který se nad její hlavou
roztočil jako dlouhý bič a zasáhl kočičáky. Zářící energie prskala po
jejich hlavách a prostupovala celým jejich tělem a stvoření se
zatřásla a následně se na jejich místech objevily obyčejné kočky.
Dvě krátkosrsté a jedna vypelichaná perská vyskočily na všechny
čtyři a za táhlého naříkavého mňoukání utíkaly pryč, jak nejrychleji
mohly.
Sofie nad sebou točila stříbrným bičem aurické energie a na
všechny strany dál rozstřikovala praskající stříbrné kapky. „Nyní
budeš mít možnost poznat, co všechno je v mých silách…“ dodala,
kdyţ se přibliţovala k Bastet.
314
***
Scatty zjistila, ţe ze tří jejích protivníků zbyla americká červenka,
domácí pěnkava a vrabec a z jednoho exoticky vyhlíţejícího
kočičáka se před jejíma očima stala zmatená siamská kočka.
Sofie práskala svým stříbrným bičem znovu a znovu a kapky
energie zasahovaly stále více a více bojujících stvoření, která se
postupně měnila do zvířecích tvarů. „Nech Nikolase na pokoji,“
řekla Sofie, ale její rty se nepohybovaly souměrně s tím, co bylo
slyšet. „Nech ho být, nebo zjistíme, jaká je tvá původní podoba,
Bastet, které také říkali Mafdet, Sekhmet a Menhit.“
Bastet pomalu odstoupila od alchymisty a napřímila se do své celé
výšky. Vytřeštila úzké kočičí oči a pevně sevřela tlamu. „Jiţ dlouho
mě nikdo nenazval těmito jmény. Kdo vlastně jsi – určitě ne
obyčejná dnešní dívka.“
Sofiina ústa se pohnula, ale chvíli trvalo, neţ následovala slova.
„Dej si pozor na tuto dívku, Bastet, neboť ona je tvá zkáza.“
Bastet najeţila srst a na jejích holých paţích jí naskočila husí kůţe.
Pak se pomalu otočila a beze slova zamířila zpět k hořícímu
Ygdrasilu. Poprvé za celá tisíciletí totiţ dostala strach.
Nikolas se namáhavě vyškrábal na nohy a vydal se vstříc Sofii,
Scatty a Joshovi. Zastavil se u Sofie a zašeptal: „Perenelo?“
Sofie se na něj podívala prázdným pohledem a její ústa se opět
pohnula a pak se jako ve filmu se špatně synchronizovaným
dabingem ozvalo: „Jsem v San Franciscu, drží mě v podzemí v
budově Enoch Enterprise. Zatím jsem v bezpečí a v pořádku. Vezmi
děti na jih, Nikolasi.“ Následovalo delší ticho, a kdyţ se hlas znovu
ozval, bylo slyšet, ţe uţ nemá příliš času. Sofiiny rty se pohybovaly
mnohem pomaleji, neţ Perenela mluvila, její stříbrná aura začala
blednout a oči se zavíraly. „Jděte na jih k čarodějnici.“
314
KAPITOLA 29
Dr. John Dee se necítil zrovna dobře, jelikoţ situace se nevyvíjela
tak, jak předpokládal, a bohuţel se schylovalo k tomu, ţe zřejmě
bude muset aktivně zasáhnout do bitvy. Od začátku se tomu chtěl
vyhnout.
Flamelovi, Scathach i dvojčatům se podařilo uniknout z hořícího
stromu a nyní bojovali na druhé straně mýtiny, nejméně dvě stě
metrů odtud. Kdyby se k nim chtěl dostat, musel by se probojovat
celou bitevní plání. Přestoţe se řady obránců výrazně ztenčily, Dee
neměl v úmyslu riskovat. Poslední Tore Alka ve svých lidských i
zvířecích podobách urputně bojovali s neustále početnějšími
kočičáky a ptačími lidmi. Draci uţ byli rozdrceni, pouze ještě tu a
tam nějaký létající ještěr mátl nepřítele, ale kdyţ vyčerpaně a
neohrabaně usedl na zem, byl to jeho konec. Mohutná Hekatina
armáda se zmenšovala a Dee předpokládal, ţe během příští hodiny
nezbyde v Severní Americe jediný Tore Alka.
Naneštěstí si nemohl tak dlouhé čekání dovolit, musel se co
nejdříve dostat k Flamelovi. Musí za kaţdou cenu získat chybějící
stránky Kodexu.
Schovával se v křoví, ve vysoké trávě a jeho pozornost upoutal boj
starobylých bytostí. Hekaté stála u vchodu do svého stromového
obydlí, kolem ní rozestavění osobní stráţci, kteří bojovali s ptačími
lidmi a kočičáky a ona sama čelila spojeným silám Morrigany a
Bastet.
Trojice naprosto ignorovala bojovou vřavu okolo a pro
nezúčastněného pozorovatele to vypadalo, ţe bohyně stojí naproti
sobě a pouze nepřátelsky na sebe hledí. Dee ovšem viděl mráčky
šedofialového kouře, který se nad Ygdrasilem shlukoval, a nebyl to
kouř plápolajícího stromu. Všiml si, ţe na hořícím Ygdrasilu uvadají
zvláštní bílé a zlaté květy, které po chvíli vzplanuly a změnily se v
černý popel. Na původně hladké a rovné vstupní cestě se objevovalo
mnoţství nevýrazných, ale početných hub a plísní.
Usmál se, nebude to uţ trvat dlouho a brzy strom zahyne. Hekaté
nemůţe sama příliš dlouho vzdorovat dvěma mocným starobylým
bohyním, své sestře a neteři. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo, ţe
bohyně tří tváří nevykazovala sebemenší známky únavy a barvy
jejích šatů se rychle měnily. Ačkoliv ve vzduchu čpěl zápach
314
spáleného dřeva, Dee cítil neviditelný vítr, který najednou zvedl
Morriganin plášť a zacloumal i s Bastet. Bohyně s kočičí hlavou
naklonila hlavu a opřela se proti poryvu větru.
Dee byl značně znepokojen, protoţe přes uvadající travnatý porost
se přibliţoval tmavý stín, který se postupně zformoval do hejna
malých létajících mušek a broučků. Roj hmyzu zamířil k Bastet a
usadil se na její srsti, navíc jí ta havěť zalézala do uší a nosu. Bohyně
nešťastně zavrčela a couvala od stromu, přitom se hystericky drbala
na hlavě. Vrhla se na zem a zmítala se v trávě v zoufalé snaze zbavit
se obtíţného hmyzu, coţ mělo přesně opačný efekt. Nakonec na
všech čtyřech nahrbila hřbet, pohodila hlavou dozadu a vydala
úpěnlivý výkřik, pak se otočila a zamířila na druhou stranu přes
bitevní pláň. Po cestě se plazila v trávě, skočila do vody, ale všechno
bylo marné. Aţ téměř v půlce rozlehlé mýtiny ji hmyzí mrak nechal
na pokoji. Zuřivě si drbala hlavu, tvář a ruce, čímţ si způsobila
nespočet hlubokých ran svými dlouhými drápy. Zanedlouho se
vydrápala z vody a vydala se zpět k Ygdrasilu, jenţe v ten okamţik ji
roj hmyzu – tentokrát ještě početnější neţ prve – opět zatarasil cestu.
Johnovi Dee proletělo hlavou, ţe moţná, ale jen moţná, Hekaté
můţe zvítězit a ubránit svou říši. Musel uznat, ţe rozdělit své dvě
příbuzné byl mistrovský tah a zajistit, aby se Bastet nemohla vrátit,
to bylo přímo geniální.
Kdyţ si Bastet uvědomila, ţe kaţdý pokus o návrat nemá smysl,
zlostně zařvala, obrátila se a namířila si to rovnou za Flamelem a
jeho skupinkou, která se bránila náporu pololidských útočníků. Dee z
uctivé vzdálenosti viděl, jak Bastet sloţila Flamela k zemi, coţ mu
dodávalo alespoň pocit zadostiučinění. Trochu se pousmál, ale
nevydrţelo mu to nadlouho. Stále byl uvězněn v nevýhodné pozici
na opačné straně mýtiny. Jak by jen mohl nepozorovaně projít kolem
Hekaté?
Ygdrasil se zmítal v plamenech, některé jeho ohořelé části padaly k
zemi, lepkavé proudy mízy vybuchovaly a prýštily z větví jako láva
při výbuchu sopky, Hekatiny síly však neubývaly. Dee naštvaně
skřípal zuby, jelikoţ veškeré jeho pozorování ukazovalo, ţe Hekaté
přivedla strom k ţivotu tím, ţe ho svázala se svou ţivotní silou. To
by znamenalo, ţe jeho růst, dával sílu Hekaté a Dee předpokládal, ţe
to bude fungovat i naopak. Zapálit Ygdrasil byl samozřejmě jeho
nápad, byl přesvědčen, ţe jak bude hořet, bude bohyně slábnout. Ale
skutečnost byla úplně jiná. Hořící strom pouze bohyni rozlítil a její
314
vztek z ní učinil téměř neporazitelného protivníka. Všiml si Hekatina
výrazu, který snad měl být úsměvem, a Morrigana zavrávorala a
ustupovala. Dee si začínal připouštět, ţe je pro ně tato bohyně v její
vlastní říši moţná příliš velké sousto.
Dospěl k názoru, ţe musí okamţitě něco podniknout.
Drţel se neustále ve stínu porostu a opatrně obcházel kolem
obrovského hořícího stromu. Jednou se dokonce musel skrčit a ukrýt,
kdyţ k němu křovím pronikl jeden kanec pronásledován
přinejmenším tuctem kočičáků a přinejmenším dvojnásobkem
ptačích lidí, z nichţ někteří na něm viseli za zobáky.
Dee vylezl z křovin aţ na druhé straně stromu. Napravo viděl, ţe se
něco děje s Flamelovou skupinou, jelikoţ kočky a ptáci se od nich
rozprchávali na všechny strany…, a pak mu to došlo, ţe to jsou
opravdu obyčejní ptáci a běţné kočky, a ne jejich pololidští
bojovníci. Bastetina a Morriganina kouzla byla zlomena. Přemítal,
jestli je Hekaté skutečně tak mocná, a rozhodl se. Musí to ukončit
sám.
Dr. John Dee zvedl slavný ledový meč, který celou dobu nepustil z
ruky, po celé jeho délce projelo modré světlo, zkroucení hadi
vyřezaní do rukojeti se pohnuli, a na okamţik se meč rozezněl, jako
by se do něj opřel vítr.
Dee meč pevně sevřel a ostří zabodl hluboko do rozbrázděné kůry
starodávného stromu.
Exkalibr lehce pronikl do dřeva a Dee ho zarazil hluboko aţ po
jílec meče. Dlouho to vypadalo, ţe se nic neděje, ale pak začal
Ygdrasil naříkat jako raněné zvíře. Nejdříve si začal hlubokým
tónem stěţovat, ale zvuk rychle přerostl v naléhavé a úpěnlivé
kňourání. Na místě, kde vyčnívala rukojeť se objevila modrá skvrna,
která se zvětšovala jako inkoustová kaňka a postupně prosakovala aţ
k zemi. Benzínově modré záblesky se rozbíhaly brázdami ve
stromové kůře a Ygdrasil úpěl čím dál více a vydával stále vyšší a
vyšší tóny, které chvílemi mizely za hranicemi lidského vnímání.
Zbylí Tore Alka, kteří přeţili, se vrhali na zem, zacpávali si uši a
zmítali se bolestí. Ptačí lidé zmateně pobíhali okolo a kočičáci
jednohlasně nespokojeně vrčeli a prskali.
Modrá skvrna se šířila jako rakovina po celém stromě a zahalovala
kůru tenkou vrstvou lesknoucích se ledových krystalků, které
odráţely sluneční paprsky. Oblohou problikávaly modročerné a
fialově zelené pruhy. Ledová nákaza se rychle šířila, uţ postihla celý
314
kmen a postupovala po větvích a vše, čeho se dotkla, měnila na
ledovou tříšť. Nezastavila se před ničím, dokonce ani před plameny,
které zamrzaly v originálně sloţitých tvarech, ale zanedlouho
popraskaly a rozpadly se na malinkaté střípky. Listy na větvích
ztvrdly a ztěţkly, aţ se nakonec odlamovaly a padaly rachotivě dolů
k zemi. Zledovatělé větve vydrţely o něco déle, ale čím mohutnější,
tím dříve se odlomily od kmene stromu, jako by je někdo odsekl.
Dee si musel dávat velký pozor, aby ho některá z padajících větví
nezasáhla. Jednou dokonce musel uskočit, aby se vyhnul zhruba
metrovému ledovému útvaru. Rychle se rozhodl, ţe je nejvyšší čas
vytáhnout meč z rány a běţel se schovat do bezpečí.
Ygdrasil umíral. Ze stromu se odlupovaly velké kusy zmrzlé kůry,
které při pádu připomínaly lavinu zledovatělého sněhu uvolněnou
vysoko v horách. Celou malebnou krajinu okolo pokryla vrstva
ostrých ledových sutin.
Dee z dálky pozoroval rozpadající se strom a snaţil se jej obejít.
Musí vidět Hekaté!
A jeho předpoklad se potvrdil. Bohyně tří tváří také umírala.
Stála naprosto klidně před rozsypávajícím se Ygdrasilem a její tvář
se rychle měnila z mladé na zralou, a ze zralé ve stařeckou. To vše se
odehrávalo v krátkém mţiku, coţ způsobilo, ţe její organismus se
nezvládal přizpůsobit tak rychlým změnám a její tvář vykazovala
nesymetrické znaky. Chvílemi měla mladé oči a stařeckou tvář nebo
tělo zralé ţeny s dívčí tváří a dívčíma rukama. Její věčně se měnící
šaty pozbyly veškerých barevných pruhů a odlesků a ztrácely se v
tak temně černé jako její kůţe.
Dee se postavil vedle Morrigany a společně tiše pozorovali, co se
před nimi dělo. Po chvíli se k nim připojila i Bastet a trojice
sledovala poslední chvíle a zkázu Hekaté.
Ygdrasil byl jiţ téměř celý modrý, pokrytý ledovou vrstvou.
Zledovatělé kořeny narušily hladký povrch země okolo a vytvořily
hluboké propadliny. V obrovském kmeni se objevily díry, které
odhalily kruhové místnosti uvnitř, jeţ také zachvátil led a mráz.
Hekatina tvář se přestávala měnit, kaţdá změna trvala déle a déle,
jelikoţ i ji začala pohlcovat ledová vrstva.
Morrigana pohlédla na meč, který Dee drţel v ruce a rychle se
odvrátila. „I po všech těch letech v našich sluţbách, Johne Dee, stále
nás občas dokáţete překvapit,“ řekla tiše. „Nevěděly jsme, ţe máte
ve svém drţení ledový meč.“
314
„Jsem rád, ţe jsem ho náhodou vzal s sebou,“ řekl Dee, aniţ by
přímo reagoval, „vypadá to, ţe Hekaté byla silnější, neţ jsme
původně předpokládali. Naštěstí alespoň můj odhad, ţe její sílaje
spojená s Ygdrasilem, byl správný,“ pochválil se.
Co nyní zbylo ze starodávného a úctyhodného stromu, byl masivní
ledový blok a Hekaté zůstala naprosto schovaná pod vrstvou
modrých krystalků, ačkoliv její naţloutlé oči vypadaly pod ledem
ţivě a jasně. Horní část stromu se začala v horkém slunci rozpouštět
a voda, která stékala po kmeni dolů, vytvářela hluboké rýhy.
„Viděl jsem vaše sluţebníky utíkat v jejich zvířecích podobách a
kdyţ jsem si uvědomil, ţe Hekaté má moţnost zlomit vaše kouzla,
věděl jsem, ţe musím něco udělat,“ řekl Dee.
„Ale to nebyla Hekatina práce,“ zavrčela náhle Bastet svým
typickým přízvukem, ačkoliv její hlas zněl jako zvířecí více neţ
obvykle.
Morrigana i Dee se na ni otočili s tázavým výrazem. Bohyně s
kočičí hlavou zvedla svou chlupatou tlapu a ukázala na opačnou
stranu bitevního pole. „To byla ta dívka. Někdo mluvil skrz její ústa,
někdo, kdo znal má pravá jména, někdo, kdo pouţil její silnou auru a
vytvořil z ní kouzelný bič čisté energie, který zlomil naše kouzla.“
Dee se podíval směrem, kam ukázala Bastet, a kde naposledy
zaznamenal Flamela a jeho skupinu okolo starého dubu, ale uţ tam
nebyli. Zrovna chtěl rozkázat zbylým bojovníkům, aby se vydali po
jejich stopách, kdyţ se vrávoravě z křoví vynořil Sinuhet. Starý muţ
byl zablácený a zakrvácený, ale nezdálo se, ţe by krev byla jeho.
Přišel o oba své bronzové meče, přičemţ jeden úplně ztratil a druhý
se rozpadl na půlky. „Flamel a ostatní uprchli,“ popisoval s
viditelnou námahou. „Sledoval jsem je aţ za hranice říše, ale ukradli
naše auto,“ dodal potupen.
Dee ucítil další nával vzteku, který ho úplně ovládl. Otočil se a
zuřivě sekl vší silou do zledovatělého Ygdrasilu. Modré ostří zasáhlo
starodávný strom, který se rozezněl jako smuteční zvony. Jediný tón,
vysoký zvuk, podobný lodní siréně se táhle a neblaze nesl
vzduchem… a potom začal Ygdrasil praskat. Po celé délce kmene se
objevovaly rozsáhlé praskliny a díry a během chvíle byl celý pokrytý
nepravidelnými vzory. Pak se zatřásl a zbortil se přímo na ledovou
sochu Hekaté. Z obou nezbylo víc neţ obrovská hromada zmrzlých
střepů.
314
KAPITOLA 30
Josh otevřel dveře velkého SUV a spadl mu kámen ze srdce,
protoţe klíčky byly naštěstí v zapalování. Otevřel zadní dveře a
čekal, aţ Nikolas se Sofií v náručí doběhne k autu. Nick poloţil
opatrně dívku na zadní sedadlo a pak uţ jen Scatty proletěla křovím,
které tvořilo hranici mezi oběma světy. Během vteřiny se dostala po
úzké cestě aţ k autu a na tváři se jí značil jemný úsměv. „Tak
takhle,“ řekla, kdyţ se usadila vzadu, „jsem se nepobavila za
posledních tisíc let ani jednou.“
Josh zalezl na místo řidiče, trochu si opravil sedadlo a nastartoval.
Silný motor zaburácel. Flamel rychle naskočil vedle Joshe, zabouchl
dveře a řekl: „Tak a teď rychle odsud!“
Josh zařadil rychlost, chytil oběma rukama volant potaţený pravou
kůţí a šlápl na plyn. Velké auto se pohnulo, Josh ho otočil a vyrazil
zpátky po úzké cestičce do civilizace. Kamínky odlétávaly od kol,
auto se otřásalo při nájezdu na kořeny nebo jiné nerovnosti, větve
škrábaly lak po stranách auta a zanechávaly v něm hluboké rýhy.
Cesta byla stále v šeru, i kdyţ v obou světech jiţ dávno vyšlo
slunce, a Josh, ač hledal téměř všude, nemohl najít, kde se zapínají
světla. Stále po očku pokukoval do zpětných zrcátek, jestli se v nich
neobjeví Morrigana nebo bohyně s kočičí hlavou. Očekával, ţe
kaţdým okamţikem nepřátelé určitě přejdou přes hranici. Naštěstí
nic takového se nestalo a auto rychle dojelo aţ na konec cesty, která
se napojovala na asfaltovou komunikaci. Josh zde zahnul doprava, a
aţ teprve tady zpomalil.
„Všichni jste v pořádku?“ zeptal se rozechvělým hlasem.
Nahnul zpětné zrcátko trochu dolů, aby dobře viděl na to, co se
děje vzadu. Jeho dvojče leţelo přes koţené sedačky s hlavou ve
Scattyině klíně. Bojovnice otírala Sofiino čelo kusem hadru, který
utrhla ze svého trička. Sofie měla úplně bledou kůţi, její oči pod
víčky zuřivě kmitaly a škubala sebou, jako by proţívala noční můru.
Scatty si všimla Joshova pohledu a povzbudivě se usmála. „Neboj
se, bude v pořádku,“ dodala.
„Neexistuje něco, čím byste jí mohl pomoci?“ Josh se tázavě otočil
na Flamela, který seděl vedle něj. Stále nevěděl, co si má o
alchymistovi myslet. Na jednu stranu je uvrhl do strašného
314
nebezpečí, ale na druhou Josh viděl, jak oddaně bojoval, aby je
ochránil.
„Ne, nemůţu dělat vůbec nic,“ řekl unaveně Nikolas.
„Je jednoduše vyčerpaná, nic víc.“ Také on vypadal úplně
odrovnaný. Na jeho šatech byly skvrny od bláta, ale i od něčeho co
mohla být krev. Z vlasů mu trčela ptačí pera a na obou rukách měl
četné škrábance od kočičích drápů. „Musíme ji nechat spát, a aţ se
za pár hodin probudí, bude v pořádku. Slibuji.“
Josh přikývl a raději se soustředil na silnici, která se vinula před
nimi, uţ nechtěl v hovoru s alchymistou pokračovat. Pochyboval, ţe
by jeho sestra vůbec kdy mohla být zase v pořádku. Viděl, jak se na
něj podívala u stromu, její oči vypadaly tak prázdně, a určitě ho
nepoznávala. Slyšel hlas, který vycházel z jejích úst, a nebyl to hlas,
který znal. Jeho sestra, dvojče, se naprosto a zásadně změnila.
Přijeli k rozcestí na Mill Valley, kde Josh opět zahnul doleva.
Neměl tušení, kam jedou, ale chtěl se co nejrychleji dostat co nejdál
od Hekatiny říše. Víc neţ to, samozřejmě, chtěl jet domů, chtěl zase
ţít normální ţivot, chtěl zapomenout, zapomenout na to, ţe vůbec
kdy narazil na inzerát v novinách, který ho dovedl k Nickovi.
Hledáme asistenta do knihkupectví. Nechceme čtenáře, ale
schopného pomocníka.
Poslal svůj ţivotopis a za pár dní mu zavolali, aby přišel na
pohovor. Softe s tím neměla vůbec nic společného a šla s ním jen
proto, aby mu dělala společnost. Kdyţ čekala před knihkupectvím,
rozhodla se zajít na čaj do kavárny naproti. Josh práci v knihkupectví
dostal a radostně to sděloval Sofii, ona mu na oplátku oznámila, ţe
sehnala brigádu v kavárně přes ulici. Budou pracovat v jedné ulici,
jen kousek od sebe – bylo to super! A úţasné to bylo do včerejška –
do dne, kdy tohle celé bláznovství začalo. Bylo těţké uvěřit, ţe to
bylo teprve včera. Znovu se podíval na Sofii do zrcátka. Nyní v klidu
odpočívala, vůbec se nehýbala, ale trochu se mu ulevilo, kdyţ zjistil,
ţe se jí trochu vrací barva do tváří.
Co jim to Hekaté způsobila? Ne, to byla Flamelova chyba.
Všechno to začalo alchymistou, za všechno mohl on. Bohyně
nechtěla probudit jejich schopnosti – věděla, ţe je to nebezpečné. To
Flamel ji přesvědčil a teď kvůli němu byla celá říše jen kousek od
zániku, a jeho sestra se mu naprosto odcizila.
Kdyţ Josh začal pracovat v knihkupectví a poznal Nicka Fleminga,
myslel, ţe je zvláštní, trochu podivín a excentrik, ale kdyţ ho poznal
314
blíţ, začal ho mít rád, dokonce ho obdivoval. Fleming byl vším, čím
jeho otec nebyl. Byl zábavný a zajímal se o všechno, co Josh dělal, a
jeho znalosti byly neuvěřitelně obsáhlé. Josh věděl, ţe jeho otec byl
nejšťastnější, kdyţ stál v přednáškové aule plné studentů nebo po
kotníky v bahně v nějakém archeologickém nalezišti.
Fleming byl jiný. Poslechl si vyprávění o Simpsonových, a na
oplátku mu řekl o Groucho Marxovi, pak pokračoval a seznámil ho s
filmy bratří Marxů. Společně sdíleli lásku k hudbě, i kdyţ vkus měli
absolutně odlišný. Josh přehrál Nickovi Green Day, Lamb a Dido a
Fleming mu doporučil Petera Gabriela, Genesis a Pink Floyd.
Fleming mu půjčil cédéčka Mika Oldfielda a Briana Eno a Josh mu
vysvětlil pravidla blogování a ukázal mu dokonce blog, který si
zaloţili se sestrou a začali mluvit o moţnosti prodávat knihy z
knihkupectví na webu.
Během času začal Josh brát Nicka jako svého staršího bratra,
kterého si vţdycky přál. A teď ho tento muţ zradil.
Vlastně Joshovi lhal hned od začátku. Nebyl ani Nickem
Flemingem. A někde vzadu v Joshově podvědomí se začala formovat
nepříjemná otázka. Snaţil se, aby nezvýšil hlas a stačil sledovat
silnici před nimi, ale zeptal se: „Věděl jste, ţe se tohle všechno
stane?“
Flamel se opřel do koţeného sedadla a otočil se na Joshe.
Alchymistova tvář byla částečně ve stínu, pevně oběma rukama
svíral bezpečnostní pás na prsou. „Co jsem měl vědět, ţe se stane?“
„Vy víte, uţ nejsem ţádné dítě,“ zvyšoval netrpělivě hlas Josh, „tak
se mnou tak nemluvte.“ Na zadním sedadle Sofie něco ze spaní
zamumlala a Josh se přinutil ztišit. „Jestli ta vaše drahocenná kniha
tohle všechno předpověděla?“ Všiml si, ţe se Scatty vzadu pohnula,
a uvědomil si, ţe se naklonila, aby také slyšela odpověď.
Flamelovi trvalo dlouho, neţ odpověděl. Nakonec začal: „Nejprve
byste o knize mága Abraháma měli vědět pár věcí.“ Viděl, ţe Josh uţ
otevírá pusu, aby nesouhlasně něco podotkl, a tak rychle pokračoval:
„Nech mě domluvit. Vţdycky jsem věděl, ţe je Kodex starý, ačkoliv
jsem si nikdy nebyl jistý, jak starý. Včera Hekaté vyprávěla, ţe byla
u toho, kdyţ ho Abrahám psal…, a to by znamenalo nejméně před
deseti tisíci lety. Svět tehdy vypadal úplně jinak. Starobylé rasy
vládly zemi. Náznaky vidíme v mytologii. Jestli těm historkám
věříte,“ pokračoval, „uměly létat, vlastnily lodě, které mohly
přeplout oceány, mohly kontrolovat počasí a dokonce dovedly k
314
dokonalosti to, co bychom dnes nazvali klonování. Jinými slovy
měly starobylé bytosti přístup k moderním poznatkům, a byly natolik
napřed, ţe bychom vše mohli nazvat magií.“
Josh začal nesouhlasně vrtět hlavou. Tohle bylo aţ příliš.
„A neţ řekneš, ţe to je příliš neuvěřitelné, neţ aby to byla pravda,
přemýšlej, jak daleko se lidstvo posunulo jen za posledních deset let.
Kdyby například někdo řekl tvým rodičům, ţe budou schopni nosit
celou svou sbírku desek v kapse, myslíš, ţe by tomu věřili? Dnes
máme telefony, které v sobě mají lepší procesory, neţ měly první
rakety posílané do vesmíru. Máme elektronické mikroskopy, kterými
jsme schopni uvidět jednotlivé atomy, běţně úspěšně léčíme
choroby, na které by lidé ještě před padesáti lety umírali. A to není
všechno, tempo vývoje se zvyšuje. Dnes jsme schopni věcí, které by
naši rodiče označili za nemoţné a naši prarodiče za nadpřirozené.“
„Ale stále jste neodpověděl na mou otázku,“ řekl Josh. Pozorně
kontroloval tachometr, aby nepřekročil povolenou rychlost, věděl, ţe
si nemůţou dovolit konfrontaci s policií.
„Co tím chci říct, je, ţe nevím, čeho všeho byly starobylé rasy
schopné. Nevím, jestli Abrahám opravdu předvídal události a napsal
to do Kodexu, nebo pouze psal události, které jednoduše viděl. Jestli
věděl, jaká bude budoucnost, nebo jestli ji opravdu viděl, kdo ví?“
Nikolas se zavrtěl v sedadle a zeptal se Scatty: „Ty to víš?“
Zavrtěla hlavou a usmála se. „Já patřím k druhé generaci, hodně
původních starobylých zmizelo dřív, neţ jsem se narodila, a Danu
Talis se potopila ještě dřív. Nemám tušení, čeho všeho byli schopni.
Jestli mohli vidět budoucnost?“ zarazila se a chvíli přemýšlela.
„Znala jsem starobylé, kteří měli ten dar. Sibyla určitě viděla věci
budoucí, a také Themis a Melampus. Také se ale mnohokrát mýlili, a
moţná častěji, neţ měli pravdu. Jestli jsem se během svých cest něco
naučila, tak to je vybrat si svou vlastní budoucnost. Viděla jsem
události, které otřásly světem, aniţ je někdo předpověděl, a také jsem
znala věštby většinou o konci světa, které se nevyplnily.“
Josh sjel na úzkou meziměstskou komunikaci, na první, kterou ten
den viděli.
„Ještě jednou vám zopakuji svou otázku,“ řekl netrpělivě Josh,
který vyloţeně zápasil s nutkáním zvednout hlas. „A tentokrát, mi
dejte jednoduše jen odpověď: ano – ne. Bylo všechno, co se nám
stalo, předpovězeno v Kodexu?“
„Ne,“ odpověděl Flamel rychle.
314
„Slyším v tom nějaké ale,“ dodala Scatty.
Alchymista přikývl. „Je tu malé ale. Nepíše se tam nic o Hekaté,
její říši, nic o Johnovi Dee, Bastet nebo Morriganě, ale …“ Nikolas
si povzdychl a pokračoval: „Je tam spousta proroctví o dvojčatech.“
„Dvojčatech?“ ozval se Josh. „Myslíte obecně o dvojčatech nebo
konkrétně o nás dvou se Sofií?“
„Kodex mluví o dvojčatech, o zlatu a stříbru, dva, kteří jedno jsou,
a jeden, který je vše. To znamená, ţe není náhoda, ţe máte čistě
zlatou a stříbrnou auru. Pak ano, jsem přesvědčen, ţe Kodex mluví
konkrétně o vás dvou.“ Nahnul se, aby lépe viděl na Joshe. „A jestli
se chceš zeptat, jak dlouho to vím, pak teprve od včerejška. Napadlo
mě to, kdyţ jste mi se Sofií přišli na pomoc do obchodu a Hekaté mé
podezření pouze o několik hodin později potvrdila, kdyţ nám
ukázala vaše aury. A můţu ti dát své slovo, ţe cokoliv jsem udělal,
bylo, abych vás ochránil.“
Josh znovu pochyboval, zda můţe Flamelovi věřit. Na jazyku se
mu objevila další otázka, ale Scatty mu poloţila ruku na rameno, neţ
stačil něco říct. „Já bych řekla jen toto,“ pronesla velice váţným
tónem s notnou dávkou keltského přízvuku, „znám Nikolase jiţ
velmi dlouhou dobu, Amerika v té době, kdy jsme se poznali, nebyla
ani kolonizována. Můţete o něm říci spoustu věcí, ţe je nebezpečný,
prohnaný, ba dokonce protřelý a smrtící, zkrátka skvělý přítel a
obávaný nepřítel, ale byl vychován v době, kdy slovo muţe mělo
nějakou váhu. Jestliţe ti teď dává své slovo, ţe tohle všechno udělal
pro vaši ochranu, myslím, ţe bys mu měl věřit.“
Josh zpomalil a auto plynule zabočilo za roh. Nakonec přikývl a
povzdechl si: „Já vám tedy věřím.“ Ale někde vzadu své mysli slyšel
stále poslední slova, která mu řekla Hekaté: „Nikolas Flamel nikdy
nikomu neříká celou pravdu.“ Měl velmi silný dojem, ţe to platí i v
tuto chvíli.
Nikolas náhle poklepal Joshovi na ruku. „Tady – tady zastav.“
„Proč? Co se děje?“ chtěla vědět Scatty a sahala po svých mečích.
Josh zapnul blinkr a zastavil auto mimo silnici u problikávající
cedule, která upozorňovala na malé občerstvení.
„Nic se neděje,“ usmál se Nikolas. „Jen si myslím, ţe je čas na
snídani.“
„Skvěle. Umírám hlady,“ řekla Scatty. „Snědla bych celé prase,
kdybych nebyla vegetarián samozřejmě.“
314
A kdybys nebyla upír, pomyslel si Josh, ale raději drţel jazyk za
zuby.
Sofie se vzbudila, kdyţ Flamel se Scatty objednávali něco k jídlu.
Najednou se z ničeho nic posadila. Josh úlekem skoro vyskočil, a
neubránil se ani malému výkřiku. Otočil se na předním sedadle, klekl
si, aby se mohl lépe natáhnout dozadu. „Sofie?“ opatrně se zeptal.
Trochu se bál, ţe znovu uvidí něco strašidelného a starodávného v
jejích očích.
„Asi bys nechtěl slyšet, co se mi zdálo,“ řekla jednoduše Sofie,
protáhla si ruce a krk, ve kterém prasklo, kdyţ otočila hlavou. „Au,
všechno mě bolí.“
„Jak se cítíš?“ No, alespoň to znělo jako jeho sestra.
„Jako by na mě lezla chřipka,“ odpověděla Sofie a rozhlédla se
okolo. „Kde to jsme? A čí je to auto?“
Josh se zašklebil, aţ se jeho zuby ve stínu zableskly. „Ukradli jsme
ho Johnovi Dee. A na druhou otázku: jsme někde na cestě z Mill
Valley zpátky do San Francisca, myslím.“
„Co se stalo?“ vyptávala se Sofie a Josh měl pocit, ţe je to opravdu
jeho sestra.
Usmál se a začal vyprávět: „Zachránila jsi nás svými novými
schopnostmi. Byla jsi neuvěřitelná, měla jsi něco jako stříbrný
energetický bič, kdyţ jsi zasáhla nepřítele, změnil se do své původní
zvířecí podoby,“ odmlčel se, to kdyţ viděl, ţe Sofie vrtí hlavou. „Ty
si to nepamatuješ?“
„Trochu. Slyšela jsem Perenelu, jak ke mně mluví a říká mi, co
mám dělat. Myslím, ţe jsem vlastně cítila, jak do mě proudí její
aura,“ řekla překvapeně. „Cítila jsem ji, dokonce jsem ji viděla nebo
alespoň něco takového.“ Najednou se zhluboka nadechla a
roztřeseným hlasem pokračovala: „Pak ale pro ni přišli. To je
všechno, co si pamatuji.“
„Kdo přišel?“ ptal se Josh.
„Nějací muţi bez tváří, hodně muţů. Viděla jsem je, jak ji táhnou
pryč.“
„Co tím chceš říct, ţe byli bez tváří?“ nerozuměl Josh. Sofiiny oči
se hrůzou rozšířily. „No, prostě neměli tvar.“
„Jako masky?“
„Ne, Joshi, ţádné masky. Jejich tváře byly hladké bez očí, bez
nosů, bez rtů, prostě jen hladká kůţe.“
314
Josh si představoval, jak asi museli vypadat, a rozhodně to nebyla
příjemná představa, a tak raději změnil téma. „Cítíš se nějak…
jinak?“ Snaţil se pečlivě vybírat ta správná slova.
Sofie se na chvíli zamyslela. Proč by se měla cítit jinak, co se to s
bratrem děje? „Jak jinak?“
„Pamatuješ? Hekaté probudila tvé schopnosti.“
„Ano, to si pamatuju.“
„Jaké to bylo?“ zeptal se jakoby mimochodem Josh.
V Sofiiných očích se na okamţik objevilo studené stříbrné světlo a
následovala odpověď: „Bylo to, jako by mi někdo zmáčkl v hlavě
vypínač a najednou jsem si připadala ţivá. Poprvé za svůj ţivot jsem
si připadala, ţe opravdu ţiju.“
Joshe zaplavila vlna nevysvětlitelné závisti. Koutkem oka viděl, ţe
Scatty s Flamelem se vracejí s plnými pytlíky jídla, a tak vyuţil
poslední momenty o samotě se svou sestrou, aby se zeptal: „A jak se
cítíš teď?“
„Mám hlad,“ řekla Sofie „strašný hlad.“
Jedli potichu: buritos, vajíčka, klobásy, housky a k tomu všemu
sodovku. Scatty měla ovoce a vodu.
Josh si nakonec utřel pusu ubrouskem a oprášil drobky z kalhot.
Bylo to první pořádné jídlo od včerejšího oběda. „Cítím se opět jako
člověk,“ podíval se stranou na Scatty a dodal: „Nic proti tobě.“
„To je v pořádku,“ ujistila ho Scatty. „Věř mi, nikdy jsem nechtěla
být člověkem, i kdyţ musím uznat, ţe někdy by to mělo i své
výhody,“ dodala trochu záhadně.
Nikolas sesbíral zbytky snídaně a schoval je do papírového sáčku.
Pak se naklonil dopředu a poklepal na obrazovku navigačního
systému na palubní desce. „Víš, jak s tím zacházet?“
Josh zavrtěl hlavou a odpověděl: „Jen teoreticky. Napíšeme tam cíl
trasy a pak nám to řekne, kudy se tam nejlépe dostaneme. Ale nikdy
jsem to nezkoušel. Táta v autě nic takového nemá,“ dodal. Richard
Newman měl pět let staré Volvo kombíka.
„Myslíš, ţe bys to mohl zkusit zprovoznit?“ zeptal se Flamel.
„Moţná,“ odpověděl nejisté Josh.
„Samozřejmě ţe to zvládne. Josh je počítačový génius,“ vloţila se
do debaty Sofie, pyšná na bratra, ţe rozumí počítačům.
„No, ale tohle není počítač,“ zamumlal její bratr, naklonil se blíţ a
zapnul navigaci. Velká obrazovka zablikala a mentorský hlas jim
314
radil, aby zadali adresu do systému, neţ se vydají na cestu a pak ji
potvrdili. Navíc se jich povýšenecky zeptal, jestli rozuměli varování,
ţe systém nemusí pracovat spolehlivě, pokud bude adresa zadána
během jízdy. Displej zablikal a označil místo, kde na neoznačené
cestě stalo jejich auto. Mount Tamalpais se objevilo jako malý
trojúhelník v rohu obrazovky a šipky ukazovaly na jih k San
Franciscu. Úzká cesta, která vedla k Hekatině říši, vůbec na mapě
nebyla.
„Potřebujeme na jih,“ prohlásil Nick.
Josh vyzkoušel knoflíky, dokud se nedostal do hlavního menu.
„Tak a teď potřebuju adresu.“
„Zadej tam poštu na rohu Signál Street a Ojai Avenue v Ojai.“
Scatty se na zadním sedadle zavrtěla. „Ale ne, prosím jen ne Ojai.
Řekněte mi, ţe jedeme jinam.“
Flamel se otočil a řekl: „Perenela mi radila, abychom jeli na jih.“
„Los Angeles je na jihu, nebo Mexiko, dokonce i Chile. Existuje
přece spousta krásných míst, které leţí odsud na jih.“
„Perenela mi řekla, abych zavedl děti k čarodějnici,“ trpělivě
vysvětloval Nick. „A ta ţije v Ojai.“
Sofìe si s bratrem vyměnili pohledy, ale nic neřekli.
Scatty se opřela a dramaticky si povzdechla. „Zeptám se: mělo by
to vůbec nějaký smysl, kdybych řekla, ţe tam nechci jet?“
„Bohuţel ne,“ odpověděl Nikolas.
Sofìe se vmáčkla mezi přední sedadla, aby se podívala na
obrazovku. „Jak dlouho to bude trvat, neţ se tam dostaneme?“
zeptala se nakonec.
„Minimálně zbytek dne,“ Josh se naklonil a letmo se podíval na
displej. Tam, kde se jeho vlasy dotkly Sofiiných, to jemně zajiskřilo.
„Potřebujeme se dostat na dálnici, pak přes most…“ Prstem sledoval
barevně označenou cestu. „Pak na 1150, která se postupně stáčí na
15.“ Potom překvapeně zamrkal, jako by nevěřil tomu, co vidí. „Po
té silnici pojedeme víc neţ čtyři sta kilometrů,“ řekl nervózně.
Zmáčkl další knoflík, který spočítal celou délku trasy. „Celá cesta
má zhruba šest set padesát kilometrů a bude trvat nejméně šest a půl
hodiny. Já jsem však řídil nejvíc tak dvacet kilometrů!“ zpanikařil
Josh.
„No, tak tohle bude pro tebe dobrá zkušenost, ne?“ uklidňoval
Joshe Nikolas a na tváři se mu značil nepatrný úsměv.
314
Sofìe se podívala z Flamela na Scatty a zeptala se: „Kdo je ta
čarodějnice, za kterou jedeme?“
Flamel zaklapl bezpečnostní pás a odpověděl: „Je to jedna z
nejmocnějších bytostí. Budete mít příleţitost seznámit se s
čarodějnicí z Endoru.“
Josh otočil klíčkem v zapalování a nastartoval. Podíval se do
zrcátka dozadu na Scatty a uštěpačně dodal: „Zase někdo, s kým jsi
bojovala?“
Scathach se ušklíbla. „Daleko hůř,“ zamumlala, „je to moje
babička.“
314
KAPITOLA 31
Hekatina říše se rozpadala. Na západě uţ zmizely mraky a také
velká část oblohy, jeţ po sobě zanechala pouze osamocené blikající
hvězdy, které jedna za druhou pomalu pohasínaly, a měsíc uţ také
neměl tak ostré tvary jako předtím.
„Nemáme moc času,“ podotkla Morrigana, kdyţ viděla, co se děje
na obloze.
Dee se na zemi snaţil posbírat co nejvíce ledových fragmentů
Hekaté, a i kdyţ slyšel náznak strachu v Morriganině hlasu, klidně
dodal: „Ještě máme čas.“
„Nemůţeme si dovolit tu déle zůstávat, říše zaniká,“ pokračovala
Morrigana tentokrát bez nějakého výrazu, ale Dee poznal podle toho,
jak svírala svůj plášť z vraního peří na ramenou, ţe je opravdu
nervózní.
„Co by se mohlo stát,“ divil se nahlas Dee. Nikdy neviděl bohyni v
takovém stavu, a uţíval si kaţdičkou chvíli její nepříjemné situace.
Morrigana zvedla hlavu a pozorovala přibliţující se temnotu. V
jejích očích se odráţelo světlo ze zbývajících hvězd. „Co by se stalo?
My bychom zmizeli s ní, pohltila by nás nicota stejně jako zbytek
říše,“ vysvětlila a dál sledovala hory v dálce, které se měnily v něco
jako prach. Ten následně stoupal vzhůru k černé obloze, aţ nakonec
úplně zmizel. „Opravdová smrt,“ zamumlala Morrigana tiše.
Zatímco Hekatin nádherný a dokonalý svět mizel v nicotě, která
postupně pohlcovala vzdálené kopce, stromy, oblohu i hvězdy, Dee
se probíral zbytky rozpouštějících se ledových střepů Ygdrasilu.
Bohyně vytvořila svou říši z ničeho a teď bez její přítomnosti, která
ji drţela pohromadě, se vše navracelo tam, odkud to vzešlo, do
nicoty. Vítr rozvál hory jako zrnka písku, lesy a houštiny postupně
bledly, problikávaly z posledních sil jako světla, která někdo
rozsvěcí a zhasíná, a přerostlý měsíc visící nízko na nebi ztrácel
definitivně svůj tvar a ostrost. Vlastně uţ nyní z něj zbylo jen velké
kolo bez ostrých kontur. Na východě vycházelo slunce, zlatá záře
zalévala stále modrou oblohu.
Vraní bohyně se otočila na svou tetu. „Jak dlouho to bude trvat,
neţ všechno navţdy zmizí?“ zeptala se.
Bastet zavrčela a pokrčila svými mohutnými rameny. „Kdo ví? Ani
já jsem nikdy neviděla zánik celé říše. Moţná minuty.“
314
„Víc ani nepotřebuji,“ řekl Dee a poloţil Exkalibr na zem.
Dokonale vyleštěné kamenné ostří fungovalo jako zrcadlo, ve kterém
viděl postupující temnotu, která přicházela ze západu. Našel tři
největší kusy ledu, které bývávaly Hekaté, a poloţil je na ostří meče.
Morrigana a Bastet se nad jeho rameny nahnuly a upřeně
sledovaly, co Dee dělá. „Co je tak důleţité, ţe to musíš udělat tady?“
zeptala se Bastet.
„Toto byl Hekatin domov,“ odpověděl Dee. „A přesně zde, na
místě její smrti, bude spojení nejsilnější.“
„Spojení…,“ zavrčela Bastet a pak přikývla. Najednou ji došlo, o
co se Dee pokouší, o nejtemnější a nejnebezpečnější kouzlo černé
magie.
„Nekromantika. Chystám se spojit s mrtvou bohyní, chci ji poloţit
pár otázek,“ zašeptal Dee. „Strávila na tomto místě tisíciletí, a těţko
bych našel lepší místo. Vsadím se, ţe Hekatino vědomí zůstává
spojené s její říší.“ Sáhnul po slavném meči. Černý kámen se rozzářil
ţlutým světlem a vytesaní hadi na rukojeti oţili. Vztekle zasyčeli,
jejich jazyky se rozkmitaly, poté se vše uklidnilo a hadi opět
znehybněli. Ledové kusy se rozpouštěly na čepeli, kapalina stékala
po povrchu kamenného ostří a pokrývala ho olejovým závojem.
„Teď uvidíme to, co bychom měli vědět,“ zamumlal Dee tajemně.
Voda na meči zabublala, zasyčela a zapraskala. V kaţdé bublině se
objevila Hekatina tvář. Mihotala se ve všech třech svých podobách,
jen máslové oči, které se na Johna Dee upřeně dívaly, zůstávaly stále
stejně nenávistné.
„Mluv se mnou,“ nařídil Dee, „přikazuji ti to. Proč k tobě Flamel
přišel?“
Hekatin hlas zněl jako bublání a šplouchání vody. „Aby před tebou
utekl.“
„Řekni mi o dětech, které s ním přišly.“
Na čepeli meče se objevily obrázky, jako ze starého filmu, které
ukazovaly Flamelův příjezd s dvojčaty z Hekatina pohledu. Obě děti
seděly v potlučeném a poškrábaném autě a v bledých tvářích se
zračil strach.
„Flamel věří, že ti dva jsou dvojčata z legendy v Kodexu.“
Morrigana a Bastet přistoupily blíţ, nyní uţ si nevšímaly
přibliţující se nicoty. Na západě jiţ nebyly ţádné hvězdy ani měsíc a
z velké části oblohy zůstala jen černočerná tma.
„A jsou?“ poţadoval Dee.
314
Další obrázek se vyjevil a ukázal čistě stříbrnou a zlatou auru
dvojčat.
„Měsíc a Slunce,“ zamumlal Dee. Nevěděl jestli má být tou
zprávou vyděšený, nebo nadšený, ţe se jeho podezření potvrdilo. Od
prvního momentu, kdy je spolu viděl, uvaţoval, jestli jsou ti dva
dvojčata.
„Mluví legenda o těchto dvojčatech?“ znovu vyštěkl otázku.
Bastet se sehnula k Johnovi Dee a její dlouhé vousky ho lechtaly
na tváři, ale neodváţil se riskovat natolik, aby je odstranil. Alespoň
ne teď, kdyţ je svou velkou hlavou a zuby tak blízko jeho obličeji.
Cítil vůni navlhlého kadidla z bohyně, coţ ho začalo nepříjemně
dráţdit v nose. Bastet se natáhla po meči, ale Dee její ruku zachytil.
Bylo to jako chytit lva za tlapu a její vytaţené drápy se náhle
přiblíţily aţ příliš těsně k jeho prstům. „Prosím, nesahejte na meč, je
to velmi sloţité kouzlo. Máme snad čas ještě na pár otázek,“ dodal a
kývl směrem k západnímu horizontu, kde se říše rozpadala na
barevný prach.
Bastet se podívala na černé ostří, přičemţ se v jejích úzkých očích
zablesklo. „Má sestra má – nebo moţná bych měla říct, ţe měla –
velice ojedinělý dar. Uměla probudit magické schopnosti druhých.
Zeptej se jí, jestli to udělala u těch lidských dvojčat.“
Dee přikývl, protoţe si uvědomil, proč Flamel dvojčata přivedl za
Hekaté. Vzpomněl si, ţe za starých časů se věřilo, ţe Hekaté má moc
nad kouzly a magií a hned se zeptal: „Probudila jsi magické
schopnosti dvojčat?“
Na meči zabublalo jednoduché: „Ne.“
Dee se překvapeně narovnal, jelikoţ spíš předpokládal opačnou
odpověď. Flamel tedy selhal?
Bastet nespokojeně zamručela: „Ona lţe!“
„Nemůţe lhát,“ řekl Dee. „Odpovídá přesně na to, na co se ptáme.“
„Viděla jsem tu dívku na vlastní oči,“ oponovala egyptská bohyně.
„Viděla jsem bič čisté aurické energie. Nikdy předtím jsem se ve
svém ţivotě nesetkala s takovou silou, ani za starých časů.“
Dr. John Dee se na ni přísně podíval. „Viděla jste dívku…, ale co
ten chlapec? Co dělal on?“
„Toho jsem si nevšimla.“
„Aha,“ zvolal vítězoslavně Dee a obrátil se opět k meči.
Morriganin plášť varovně šustil.
„Tohle bude poslední otázka, doktore,“ ozval se Morriganin hlas.
314
Trojice se podívala a zjistila, ţe nicota se blíţí a černočerná tma se
jiţ rozprostírá pár metrů před nimi. Dee se otočil rychle k meči a
zeptal se: „Probudila jsi dívčiny schopnosti?“
Další bublina praskla a na meči se objevily obrázky Sofie, která se
vznášela nad zemí s její stříbrnou aurou okolo. „Ano.“
„A chlapce?“
Na meči se objevil Josh schoulený v rohu tmavé komnaty a
odpověď zněla: „Ne.“
Morriganin pařát chytil Johna Dee za rameno a vytáhl ho na nohy.
Dee sebral meč a setřásl z něj zbývající kapky, které uţ dopadly do
neustále postupující nicoty.
Nesourodá trojice – kolosální Bastet, temná Morrigana a malý
muţík – utíkali pryč, zatímco za nimi upadal svět do prázdnoty.
Poslední bojovníci jejich armády – kočičáci a ptačí lidé – se okolo
bez cíle potulovali, ale kdyţ viděli své paní utíkat, otočili se a
kvapně je následovali. Zanedlouho všichni směřovali k východu, kde
zůstával zbytek Hekatiny říše. Sinuhet kulhal za Bastet a prosil ji,
aby se zastavila a pomohla mu.
Ale svět se bortil příliš rychle. Prázdnota pohltila ptáky i kočky,
starodávné stromy i vzácné květiny, kouzelná stvoření i mýtické
příšery. Pak zničila i poslední zbytky Hekatiných kouzel.
Nakonec nicota zachvátila slunce, nastala tma a říše nadobro
zmizela.
314
KAPITOLA 32
Morrigana s Bastet se prodraly hustým křovím a mezi sebou nesly
Johna Dee. Hranici překročily právě včas, protoţe za nimi zmizel i
listnatý porost a objevila se úzká cestička vedoucí k hoře Tamalpais.
Obě dvě klopýtly a Dee nakonec skončil v prachu na zemi.
„A co teď?“ zavrčela Bastet. „Prohráli jsme a oni vyhráli? Zničili
jsme sice Hekaté, ale stihla ještě probudit dívčiny schopnosti.“
John Dee se pracně zvedl na nohy a oprašoval si svůj rozedraný
drahý kabát. Všude z něj visely cáry a na zbývajících kusech, které
ještě drţely při sobě, byly patrné hluboké škrábance, dokonce objevil
díru velkou jako pěst. Opatrně otřel Exkalibr a vrátil ho zpět do
pochvy. „Teď není třeba, abychom si všímali dívky, ale důleţitý je
chlapec. On je náš klíč.“
Morrigana zavrtěla hlavou, aţ zašelestily tisíce peříček.
„Mluvíš v hádankách.“ Pohlédla vysoko na modrou ranní oblohu a
téměř současně se nad ní objevil šedý mrak.
„Ten chlapec viděl nesmírnou sílu, která se probudila v jeho sestře,
jak si myslíte, ţe se asi cítí? Moţná vyděšeně, rozzlobeně, sám. Ale
hlavně jí závidí.“ Podíval se na Morriganu a pak na Bastet. „Ale on
je přinejmenším také tak mocný jako ta dívka. Existuje ještě někdo
další na tomto kontinentě, kdo by pomohl Flamelovi probudit i
chlapcovy schopnosti?“
„Černá Annis bydlí v Catskills,“ uvaţovala nahlas Morrigana, ale v
jejím hlase zaznělo něco velmi ostraţitého uţ jen při vyslovení jejího
jména.
„Příliš nevypočitatelná,“ řekl Dee, „pravděpodobně by ho roztrhala
na cucky.“
„Slyšela jsem, ţe Persefona přesídlila do Kanady,“ podotkla
Bastet.
Dee zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Strávila v podsvětí moc dlouhý
čas a tvrdí se, ţe se zbláznila. Vzít k ní děti by bylo holé šílenství.“
Morrigana si přitáhla svůj kabát blíţ k tělu a mrak nad její hlavou
ještě zhoustl a klesl trochu níţ. „Pak uţ není nikdo v Severní
Americe. Potkala jsem v Rakousku Noktikulu a vím, ţe Erichtho se
skrývá v Thesálii.“
„Nemáte pravdu,“ přerušil ji Dee. „Je tu ještě někdo, kdo můţe
probudit chlapcovy schopnosti.“
314
„Kdo?“ zavrčela Bastet a svraštila čumák.
Dr. John Dee se otočil na Vraní bohyni a řekl: „Vy byste mohla.“
Morrigana ustoupila dozadu, její černé oči se rozšířily překvapením
a špičaté zuby se zaryly do tenkých rtů. Jejím pláštěm z peří se
honily vlny a peří o sebe šustilo.
„Mýlíš se,“ zasyčela Bastet. „Moje neteř je z druhé generace, nemá
takovou moc.“
Dee se obrátil tváří v tvář Morriganě. Věděl, ţe hraje nebezpečnou
hru, moţná i smrtící, ale rozhodně to na sobě nedal znát. „Kdysi to
moţná byla pravda, ale Morriganina moc je o hodně silnější, neţ
byla kdy dřív.“
„O čem to mluví?“ zeptala se Bastet neteře.
„Buď velice, ale velice opatrný, člověče,“ zaskřehotala Morrigana.
„O mé loajalitě snad nemůţe být pochyb,“ řekl Dee rychle.
„Slouţím vám jiţ více neţ pět set let. Hledám způsob, jak dosáhnout
vašeho cíle.“ Přistoupil k Morriganě. „Kdysi jste jako Hekaté měla
tři tváře. Jedna Morrigana, druhá Medb a třetí Badb. Na rozdíl od
Hekaté jste ovšem vy a vaše dvě sestry měly i tři těla. Vaše vědomí
je spojovalo. Zvlášť jste byly silné, ale společně neporazitelné.“ Pak
se Dee zarazil a jako by chvilku trvalo, neţ si srovnal myšlenky, ale
ve skutečnosti jen potřeboval čas, aby pod kabátem lépe uchopil
Exkalibr. „Kdy vás napadlo zbavit se sester a zabít je?“ zeptal se
čistě konverzačním tónem.
Morrigana vyskočila se strašným zakvílením, sápala se po Johnovi
Dee, ale hned se zastavila.
Před jejím krkem se objevil záblesk černého kamenného ostří,
kterým procházely modré jiskry. Dokonce i hadi na rukojeti se
probudili a syčeli na ni.
„Prosím vás,“ usmál se Dee „uţ jsem dnes zodpovědný za smrt
jedné starobylé bytosti. Nerad bych k tomu přidával ještě další.“
Nezapomněl při řeči sledovat Bastet, protoţe věděl, ţe se ho snaţí
obejít. „Morrigana má jistě moc probudit chlapcovy schopnosti,“
rychle a jasně oznámil. „Samozřejmě ţe má znalosti a sílu svých
dvou sester. Kdybychom mohli probudit chlapce a přesvědčit ho, aby
se přidal k nám, měli bychom velmi schopného spojence.
Nezapomeňte na věštbu: Ti dva jsou jeden a jeden je vsím. Jeden,
aby svět zachránil, a jeden, aby ho zničil.“
„A který z nich je ten chlapec?“ zeptala se Bastet. „Tím, kterým ho
učiníme,“ řekl Dee, který sledoval kaţdý pohyb Morrigany i Bastet.
314
Bastet však byla v mţiku za jeho zády a její obrovská tlapa ho
objala kolem krku. Jemně ho nadzvedla a donutila ho stoupnout si na
špičky, aby se mu podívala přímo do očí. Na chvíli přemýšlel o
pouţití meče, ale uvědomil si, ţe Kočičí bohyně je nepředstavitelně
rychlejší neţ on. Viděla by uţ jen pohyb jeho ramen a jednoduše by
mu odsekla hlavu od těla. To nebyl ochoten riskovat.
Bastet si prohlíţela svou neteř a posléze řekla: „Je to pravda? Medb
a Badb jsou mrtvé?“
„Ano,“ odpověděla Morrigana a dívala se do očí Johnu Dee. „Ale
já jsem je nezabila. Zemřely dobrovolně a od té doby ţijí uvnitř mě
samé.“ Na chvíli to vypadalo, ţe Morriganiny oči dostaly ţlutou a
pak červenou barvu, po starodávných bohyních, neţ se zase vrátily
ke své původní černé.
Dee měl silné nutkání zeptat se, jak se dovnitř Morrigany dostaly,
ale pak se rozhodl, ţe to snad ani nechce vědět a nyní stejně nebyla
na podobné otázky vhodná doba.
„Můţeš probudit schopnosti toho chlapce?“ zeptala se přímo
Bastet. „Ano, můţu.“
„Pak to udělej,“ přikázala Kočičí bohyně a obrátila svou pozornost
zpět na Johna Dee. Palcem mu tlačila do brady, aţ ji musel zaklonit.
„A ty, jestli ještě někdy zvedneš zbraň proti někomu ze starobylých
ras, ujišťuji tě, ţe strávíš příští tisíciletí v říši mé vlastní výroby. A
věř mi, ţe se ti to líbit nebude.“ Uvolnila své sevření a odhodila ho
pryč. Dee opět přistál v prachu cesty, ale stále drţel svůj meč.
„Řekni mi,“ přikázala Bastet, kdyţ se nad ním tyčila: „Kde jsou
Flamel a dvojčata teď? Kam odešli?“
Dee se postavil na nohy, ale stále cítil, jak se mu klepou kolena.
Opět oprášil svůj kabát, objevil v něm další díru a definitivně se
rozhodl, ţe uţ si nikdy nic koţeného nekoupí. „Bude potřebovat
cvičit dívčiny schopnosti. Hekaté je probudila, ale neměla čas naučit
ji obranná kouzla. Flamel ví, ţe bez nich a bez kontroly nad jejími
schopnostmi se dívka pod přívalem podnětů dříve či později
zblázní.“
„Dobrá, a kam tedy jedou?“ vrátila se Bastet k věci, sloţila své
obrovské ruce na prsou a zachvěla se. Morriganin mrak nad jejich
hlavami rostl a houstnul, ale zároveň se přibliţoval, aţ se téměř
dotýkal vršků stromů. Ve vzduchu byl cítit nádech
neidentifikovatelného koření.
314
„Flamel nezůstane nikde poblíţ, ví, ţe tu máme příliš mnoho špehů
a pomocníků.“
Morrigana zavřela oči, pomalu se otáčela a zvedla ruku. „Jedou na
jih, vidím zbytky její aury. Je neuvěřitelně silná.“
Dee vyuţil situace a hned se rychle ptal: „Která ze starobylých
bytostí ţije na jihu? Někdo, kdo se vyzná v elementární magii, kdo
ovládá ţivly.“
„Endor,“ okamţitě zareagovala bohyně s kočičí hlavou „v Ojai.
Strašná čarodějnice z Endoru.“
„Paní větru,“ dodala Morrigana.
Bastet se sklonila k tváři Johna Dee, aţ ucítil její zkaţený dech, a
řekla: „Víš, co máš dělat. Musíš získat zbývající stránky Kodexu.“
„A dvojčata?“ zeptal se křečovitě Dee.
„Pokud to půjde, zajmi je a přiveď, pokud ne – zabij je, aby Flamel
nemohl vyuţít jejich sil.“ Pak se obě bohyně otočily, vkročily do
šedého mraku, jenţ mezitím sestoupil na dosah, a byly pryč.
John Dee zůstal sám na osamělé opuštěné polní cestě. „Jak se mám
ale do Ojai dostat?“ rozzlobeně zvolal, ale odpovědi se nedočkal.
Zarazil ruce hluboko do kapes zničeného kabátu a vydal se pěšky
po úzké stezce zpátky do civilizace. Nenáviděl, kdyţ se k němu
bohyně chovaly jako k dítěti. Rozdají příkazy a beze slova zmizí.
Ale to se změní.
Starobylí si rádi myslí, ţe on, John Dee, je jejich loutka, jejich
spolehlivý nástroj k dosaţení cílů. Ale moc dobře si pamatoval, ţe
Bastet opustila Sinuheta, který byl jejím věrným společníkem více
neţ stovku let, a ani se za ním neohlédla. Byl přesvědčen, ţe by ho
potkal stejný osud, kdyby jim dal šanci.
Jenţe Dee měl plán, který mu zajistí, ţe uţ nikdy podobnou šanci
nedostanou.
314
KAPITOLA 33
Bylo uţ pozdní odpoledne, kdyţ Josh konečně zahnul na dlouhou a
klikatou silnici do malého městečka Ojai. V jeho tváři se zračila
únava po více neţ šest set padesáti kilometrech, které odřídil úplně
sám. Přestoţe původní odhad navigace činil šest a půl hodiny, celá
cesta nakonec zabrala téměř devět hodin. Řídit velkého Hummera na
dálnici bylo celkem jednoduché, tam cesta ubíhala rychle. Stačilo jen
sledovat směr, a šlo to jako po másle. Ovšem mimo dálnice to byla
Joshova noční můra, musel se hodně snaţit, aby neztratil kontrolu
nad velkým vozidlem. Vůbec nic nepřipomínalo ani jednu z jeho
počítačových her. Seděl zničeně za volantem v neustálém strachu a
úzkosti, ţe něco nebo někoho přejede nebo srazí. Černé auto samo o
sobě budilo dost pozornost a Joshe by nikdy nenapadlo, ţe bude
vděčný za kouřová okna. Byly by docela zajímavé reakce lidí, kdyby
věděli, ţe tak velké auto řídí patnáctiletý kluk.
Silnice se stočila doprava a před nimi se vynořila místní dlouhá
hlavní třída. Josh zpomalil před pár obchody ale nakonec musel
zastavit, jelikoţ na semaforu naskočila červená. Nahnul se přes
volant dopředu a snaţil se přes špinavé přední sklo, na kterém během
cesty skončila spousta hmyzu, pořádně prohlédnout okolí. První
dojmy, kdyţ se díval na opuštěnou ulici, naznačovaly, ţe Ojai je
kupodivu zelené město. V Kalifornii je jen málo zelených míst
během června, spíš všechno hnědne a vadne pod slunečním ţárem,
ale zde se tyčily vedle bílých kamenných domů všude kolem zelené
stromy. Přímo před nimi se nad poštou tyčila do nebe kamenná věţ a
nalevo se pod bílým podloubím schovávala řada obchůdků.
Josh se podíval do zpětného zrcátka a překvapeně zjistil, ţe ho
Scatty pozoruje.
„Myslel jsem, ţe jsi usnula,“ řekl tiše. Spící Sofie leţela stočená na
sedadle vedle Joshe, jelikoţ se s Flamelem prohodili jiţ před pár
hodinami. Nikolas teď tiše pochrupoval na zadním sedadle vedle
Scatty.
„Nepotřebuji spát,“ řekla prostě.
Josh uţ se chtěl opět ptát na tisíce otázek, které ho znovu napadaly,
ale místo toho raději pronesl jen jednu: „Víš, kudy máme jet?“
Scatty se nahnula dopředu, opřela ruce pohodlně o přední sedadlo a
na ně poloţila hlavu. „Stále rovně, kolem pošty, to je ta budova s
314
věţí, pak za Libbey parkem doprava na Fox street. Tam musíš
zaparkovat.“ Kývla hlavou doleva k obchodům v podloubí. „Jdeme
sem.“
„Tak tady ţije tvá babička?“
„Ano, tady,“ řekla krátce Scatty. „A ona je opravdu čarodějka?“
„Nejen čarodějka, ona je z původního rodu prvních čarodějek.“
„Jak ti je?“ zeptala se Sofie. Stála na chodníku a protahovala si
polámané tělo. Postavila se na špičky a zaklonila se, aţ jí pořádně
ruplo v zádech. „Teď je to mnohem lepší,“ řekla si spíš pro sebe,
zavřela oči a otočila tvář proti slunci, které stále stálo vysoko na
obloze bez mráčků.
„Jak se cítíš, bych se měl spíš ptát já tebe,“ řekl Josh, kdyţ vylézal
z auta. Zívnul a také se začal protahovat po dlouhé cestě. „Myslím,
ţe uţ nikdy nechci řídit,“ zamumlal tak tiše, ţe skoro šeptal. „Jsem
moc rád, ţe jsi v pořádku.“ Pak se zarazil a ostýchavě dodal: „Je ti
dobře, ţe jo?“
Sofie se natáhla, aby na bratra dosáhla, dotkla se jeho ruky a
odpověděla: „Myslím, ţe jo.“
Flamel vystoupil z auta a s prásknutím zavřel dveře. Scatty uţ
dávno stála ve stínu pod blízkým stromem. Z kapsy vydolovala
zrcadlové sluneční brýle a nasadila si je na nos. Alchymista si to
namířil za ní a Josh mezitím zapnul alarm. Světla jednou blikla, auto
píplo a bylo zamčeno.
„Musíme si promluvit,“ řekl Flamel tiše, ačkoliv postranní ulice
zela prázdnotou. Rukou si přejel své na krátko ostříhané vlasy a pak
se podíval na ty, které mu zůstaly v ruce, a rychle je setřásl na zem.
Zestárl o další rok, a to se mu vepsalo do tváře. Vrásky kolem očí se
viditelně prohloubily a stejně tak okolo úst. „Ta osoba, za kterou
jsme přijeli, se vám můţe zdát…,“ zarazil se a rozpačitě řekl:
„Zvláštní.“
„No, to mi povídej,“ zamumlala Scatty.
„Co tím míníte, ţe je zvláštní?“ zeptal se vyděšeně Josh. Po všem,
co zaţili, mohlo slovo zvláštní znamenat úplně cokoliv.
„Řekněme, ţe je trochu podivínská a občas nevrlá a náladová…, a
to všechno, kdyţ je v dobrém rozpoloţení,“ vysvětlila Scatty.
„A kdyţ zrovna nemá dobrou náladu?“ chtěl vědět Josh.
„No, to pak od ní chcete být hodně daleko!“
314
Joshovi se v hlavě opět honily stovky otázek, a tak se otočil k
Flamelovi a zeptal se na to nedůleţitější: „Tak proč za ní jedeme?“
„Protoţe mi to poradila Perenela,“ trpělivě odpověděl Nikolas,
„protoţe ovládá jeden z nejmocnějších elementů, vítr, a můţe Sofii
mnohé naučit, a také jí můţe poradit, jak se chránit sama před
sebou.“
„Před čím?“
„Sama před sebou,“ opakoval Flamel jakoby mimochodem, pak se
otočil a vykročil k hlavní třídě. Scatty vystoupila ze stínu a pomalu
ho následovala. „Proč jsem si s sebou nevzala opalovací krém, v
tomhle ţáru se vţdycky spálím,“ postěţovala si. „Počkejte ráno,
uvidíte, kolik mi naskáče pih.“
Josh se otočil zpátky k Sofii a začínal chápat, co všechno teď leţí
mezi ním a jeho sestrou. „Máš ponětí, o čem to Nikolas mluvil?
Ochrana sama před sebou? Co to znamená?“
„Myslím, ţe vím, Joshi,“ zamračila se Sofie. „Všechno kolem je
tak… hlasité, jasné a ostré. Je to jako by někdo zesílil veškeré zvuky.
Moje smysly jsou tak nastavené, ţe bys nevěřil, co všechno slyším.“
Ukázala na poškrábanou červenou Toyotu, která pomalu jela ulicí.
„Ta ţena v autě mluví do telefonu se svou matkou. Říká, ţe nechce k
večeři rybu.“ Ukázala na nákladní auto zaparkované na protější
straně ulice. „Vzadu na autě je nálepka, chceš říct, co je na ní
napsáno?“
Josh zamţoural a zjistil, ţe stěţí přečte poznávací značku.
„Kdyţ jsme předtím jedli, chuť jídla byla tak výrazná, ţe se mi
zvedal ţaludek. Poznala jsem jednotlivá zrníčka soli v mém
sendviči.“ Sehnula se a zvedla ze země lístek palisandru. „Cítím
kaţdý kousek lístku i se zavřenýma očima. Ale víš, co je nejhorší ze
všeho? Pachy a vůně,“ řekla a mimoděk se podívala na Joshe.
„No bezva…,“ zvolal Josh. Od doby, kdy dosáhl puberty, zkusil
kdejaký deodorant, který byl na trhu.
„Ne, to nejsi jen ty,“ zakřenila se Sofie, „ačkoliv ty bys opravdu
měl změnit deodorant, a myslím, ţe ponoţky bys měl rovnou spálit.
Ale mluvím o veškerých vůních a smradech, cítím je nepřetrţitě.
Zápach benzínu je odporný, horká guma pneumatik jakbysmet, ale i
potraviny nebo vůně květin je prostě příliš silná.“ Sofie se zastavila
uprostřed ulice a tón jejího hlasu se výrazně změnil. Podívala se na
bratra a z očí jí vytryskly slzy, aniţ věděla, kde se vzaly. „Všeho je
prostě hrozně moc, Joshi. Strašně moc. Připadá mi, ţe jsem
314
nemocná, je mi špatně, třeští mi hlava, oči a uši mě bolí a v krku jako
bych měla knedlík.“
Josh neohrabaně zkusil svou sestru obejmout, ale ta se odtáhla.
„Prosím, nesahej na mě, ani to nesnesu.“
Josh nevěděl, co na to říci, ale asi nebylo nic, co by se dalo dodat.
Připadal si hrozně, ţe nemohl Sofii nijak pomoci. Sofie byla vţdycky
tak silná, vţdy měla všechno pod kontrolou. Ona byla osobou, za
kterou šel vţdycky, kdyţ měl potíţe. A ona vţdycky měla radu nebo
odpověď.
Aţ doposud.
Flamel! Joshe opět zaplavila vlna vzteku. Tohle byla Flamelova
chyba. Nikdy mu to neodpustí. Podíval se dopředu a viděl, ţe se
Flamel a Scathach zastavili, aby na ně počkali.
Válečnice k nim pospíchala a přísně přikazovala: „Rychle, osuš si
oči! Nemůţeme na sebe takhle poutat pozornost.“
„Nemluv s mou sestrou…,“ začal Josh, ale Scatty ho pohledem
umlčela.
„Pojďme, musíme se co nejdřív dostat do obchodu mé babičky,
ona ti pomůţe. Je to jen přes ulici.“
Sofie si poslušně otřela oči do rukávu a šla za Scatty. Připadala si
nemoţná. Brečela tak zřídka – dokonce u konce ‚Titaniku‘ se smála
– tak proč brečí teď?
Probuzení jejích magických schopností vypadalo jako úţasný
nápad. Líbila se jí myšlenka, ţe bude schopná kontrolovat a
usměrňovat svou vůli, pracovat se svou aurickou energií a kouzlit.
Ale nic z toho se nestalo. Cítila se unavená a vyčerpaná ze všech
těch dojmů a vjemů, které na ni útočily ze všech stran. Všechno ji
bolelo, a proto brečela.
Nejvíc ze všeho se bála toho, ţe ta bolest nepřestane, ţe se to
nezlepší. Co by potom dělala, co by vůbec mohla dělat?
Sofie zvedla hlavu a zjistila, ţe Josh na ni zírá s otevřenou pusou.
„Flamel říkal, ţe čarodějka ti pomůţe,“ řekl nakonec.
„A co kdyţ to nedokáţe? Joshi, co pak budu dělat?“ Ale Josh
odpověď neznal.
Sofie a Josh přešli hlavní třídu a zastavili se v podloubí, které se
táhlo celým blokem podél silnice. Teplota vzduchu najednou klesla
na snesitelnou úroveň a Sofie si uvědomila, ţe tričko se jí lepí na
záda a ţe to studí.
314
Dohnali Flamela, který se zastavil před malým obchůdkem se
staroţitnostmi se zděšeným pohledem ve tváři. Obchod byl zavřený.
Beze slova poklepal na papírové hodiny, které byly přilepeny na
dveře zevnitř. Ručičky byly nastavené na půl třetí a rukou bylo
připsáno: Šla jsem na oběd, budu zpět ve 14:30.
Bylo skoro půl čtvrté.
Flamel a Scatty se nahnuli ke dveřím a hleděli dovnitř, zatímco
dvojčata se přitiskla k výloze. V obchodě byly vystavené skleněné
předměty jako vázy, mísy, talíře, těţítka, různé figurky a zrcadla.
Nepřeberné mnoţství zrcadel, byla úplně všude, různých tvarů a
velikostí od malinkých kulatých aţ po obrovská nástěnná. Hodně
skleněných předmětů vypadalo docela moderně, přesto bylo ve
výloze i pár kousků, které vypadaly opravdu jako staroţitné.
„Tak, a co asi teď budeme dělat?“ podivoval se nahlas Flamel.
„Kde jen můţe být?“
„Pravděpodobně šla na oběd a zapomněla se vrátit,“ řekla suše
Scatty a dívala se doleva i doprava po hlavní třídě. „Není tu moc
rušno, co?“ Bylo pozdní páteční odpoledne, přesto jen tu a tam
projelo nějaké auto a po ulici šlo sotva pár chodců.
„Můţeme prozkoumat restaurace,“ navrhl Flamel. „Co má ráda k
jídlu?“
„Neptej se,“ odpověděla Scatty rychle, „asi bys to nechtěl vědět.“
„Moţná, kdybychom se rozdělili…,“ začal Nikolas. Na to se Sofie
naklonila dopředu a zmáčkla kliku, v tom se rozezněl zvonek a dveře
se otevřely. „Super nápad, Sofie.“
„Viděla jsem to ve filmu,“ zamumlala. „Je tu někdo?“ zvolala a
vešla dovnitř. Nikdo neodpovídal.
Obchůdek byl maličká trojúhelníková místnost, ale stovky zrcadel
po stěnách – některá dokonce i na stropě – opticky zvětšovaly
prostor, ţe vypadal o mnoho větší.
Sofie zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. „Cítíte to?“
Josh zavrtěl hlavou. Zrcadla okolo na něj nepůsobila dobře a
nervozita jím prostupovala jako nějaká nemoc.
Neustále se k němu ze všech stran vracely odrazy jeho samého, ale
pokaţdé vypadal trochu jinak zdeformovaný. „Co cítíš,“ zeptala se
Scatty.
„Je to jako…,“ zarazila se Sofie, „jako kdyţ se na podzim pálí
dřevo.“
„Takţe tu byla.“
314
Dvojčata se na Scatty nechápavě podívala. „To je vůně čarodějky z
Endoru. To je pach jejích kouzel.“
Flamel stál u dveří a pozoroval ulici. „Nemohla odejít daleko, kdyţ
nezamkla. Podívám se po ní.“ Otočil se na Scatty a řekl: „Jak ji
poznám?“
Scatty se zasmála a v očích se ji objevilo tisíc rarášků. „Věř mi, aţ
ji potkáš, poznáš ji.“
„Dobře, za chvíli budu zpátky.“
Flamel vyrazil na ulici, kam právě přijela velká motorka a
rámusivě zastavila přímo před obchodem. Řidič se po chvíli sebral a
za zvuku silného motoru opět odjel, ale zvuk byl neuvěřitelný.
Všechny skleněné předměty uvnitř se rozklepaly a rozezvonily. Sofie
si zacpávala uši bolestí. „Nevím, jak dlouho to ještě vydrţím,“
šeptala zoufale.
Josh dovedl sestru k jednoduché dřevěné ţidli a přinutil ji, aby si
sedla. Klekl si k jejím nohám a hrozně ji chtěl chytit za ruku, ale bál
se na ni sáhnout. Ve své bezradnosti si připadal naprosto zbytečný.
Scatty popošla a zastavila se před Sofií. Poklekla tak, ţe jejich oči
byly ve stejné rovině. „Kdyţ Hekaté probudila tvé smysly, neměla
čas tě naučit, jak vyfiltrovat veškeré nepotřebné vjemy. Je to trochu
jako tvé smysly zapnout a vypnout. Teď je bohuţel máš neustále
zapnuté, ale nebude to tak napořád, to ti slibuju. S trochou cvičení a
několika základními kouzly se naučíš své smysly vypínat a zapínat,
kdyţ bude potřeba.“
Josh se díval na obě dívky a znovu si uvědomil, jak se mu sestra
vzdaluje. Odmalička si byli tak podobní, i kdyţ nebyli jednovaječná
dvojčata. Nesdíleli své pocity, jak se říká o dvojčatech, ţe cítí svou
bolest navzájem nebo ţe vědí, ţe je ten druhý v úzkých, ale v této
chvíli Josh cítil, ţe se Sofií není něco v pořádku. Přál si, aby pro ni
mohl něco udělat, aby jí ulevil od bolesti, kterou proţívala.
Scatty jako by uměla číst jeho myšlenky, najednou řekla: „Moţná
je tu něco, co by ti pomohlo.“ Dvojčata poznala náznak nejistoty v
jejím hlase. „Nebojte, nebude to bolet,“ dodala rychle.
„Myslím, ţe uţ to stejně nemůţe být horší,“ zašeptala Sofie. „Tak
do toho,“ souhlasila.
„Nejdřív musím mít tvé svolení.“
„Sofie…,“ začal Josh, ale sestra ho ignorovala.
„Jen to udělej, ať je to cokoliv,“ zopakovala Sofie. „Prosím,“
dodala naléhavě.
314
„Říkala jsem vám, ţe jsem to, co lidé nazývají upír.“
„Nechystáš se jí pít krev, ţe ne?“ zvolal vyděšeně Josh, při té
myšlence se mu aţ udělalo zle.
„Uţ jsem vám miliónkrát řekla, ţe můj druh nesaje krev.“
„Je mi jedno, co…,“ začal znovu Josh.
„Joshi,“ přerušila ho rozzlobeně Sofie, její aura při tom rozrušení
zablikala a zaplnila obchod sladkým aroma vanilkové zmrzliny.
Vystavená skleněná zvonkohra se rozcinkala v jemném vánku.
„Joshi, mlč!“ Otočila se na ţidli a řekla: „Co pro to mám udělat?“
„Dej mi svou pravou ruku.“
Sofie ji okamţitě natáhla a Scatty ji chytila do svých rukou. Pak
přikládala opatrně prsty své levé ruky k jejím, palec na palec,
ukazováček na ukazováček aţ po malíček. „Ti z klanu upírů, kteří
pijí krev,“ vyprávěla, přičemţ se soustředila na spojení jejich prstů,
„jsou opravdu tou nejslabší a nejpadlejší skupinou mého druhu.
Přemýšleli jste někdy, proč vlastně pijí krev? Jsou v podstatě mrtví –
jejich srdce nebijí a nemají potřebu jíst, takţe krev pro ně není
potrava.“
„A ty jsi také mrtvá?“ vyslovila Sofie otázku, kterou uţ měl Josh
dávno na jazyku. „Ne, to opravdu nejsem.“
Josh se podíval do zrcadla, ve kterém jasně uviděl Scattyin obraz.
Scatty si všimla jeho překvapení a pobaveně se usmála. „Nevěř těm
starým povídačkám o upírech, ţe se nezobrazují v zrcadlech,
samozřejmě, ţe je v nich můţeš vidět. Nakonec jsme přece z masa a
kostí.“
Josh bedlivě pozoroval Scatty, která tlačila své prsty k Sofiiným,
ale vypadalo to, ţe se nic neděje. Pak si všiml, ţe se objevila stříbrná
jiskra v zrcadle za Scatty a zjistil, ţe se v zrcadle Sofiina ruka odráţí
jasně stříbrným světlem.
„Má rasa, klan upírů,“ pokračovala tiše Scatty a stále kontrolovala
Sofiinu dlaň, „patří ke druhé generaci starobylých bytostí.“
Josh uviděl v zrcadle, ţe se stříbrné světlo shlukuje v Sofiině dlani.
„Nejsme jako původní starobylé rasy. Všichni jsme se narodili aţ
po zániku Danu Talis a nejsme jako naši rodiče. Jsme jiní v mnoha
ohledech, kterým nikdo nerozumí.“
„Uţ předtím jsi zmínila Danu Talis,“ zamumlala ospale Sofie. „Co
to je, nějaké místo?“ Cítila proud něčeho teplého a zklidňujícího ve
své ruce a přestala vnímat bodání a píchání tisíců jehliček.
314
„Za starých časů to byl střed světa. Ostrov nebo kontinent Danu
Talis, ze kterého starobylé bytosti vládly celému světu. Rozpínal se
od břehů dnešní Afriky po Severní Ameriku, aţ do mexického
zálivu.“
„Nikdy jsem neslyšela o Danu Talis,“ zašeptala Sofie.
„Ale ano, slyšela,“ řekla Scatty. „Keltové ji nazývali De Danann
Isle, ale moderní svět ji zná jako Atlantidu.“
Sofiina ruka v zrcadle ţhnula stříbrně bílým světlem. Vypadala
jako by měla rukavici. Kolem Scattyiny ruky se tvořila vrstva
jiskřiček a tvořila prapodivné prsteny kolem jejích prstů. Scatty se
zachvěla.
„Danu Talis zničila válka mezi vládnoucími dvojčaty – Sluncem a
Měsícem – která bojovala na vrcholku Velké pyramidy. Neuvěřitelná
magická síla, kterou svým bojem uvolnila, destabilizovala ţivotní
prostředí. Říká se, ţe tatáţ energie proudící atmosférou způsobila
změny druhé generace. Někteří z nás se pak narodili jako úplné
příšery, jiní zůstali v zajetí mezi různými tvary, a jen málo z nás
mělo výjimečné schopnosti jako například proměnit se do tvarů
zvířete, kdyţ bylo potřeba. Jiní, kteří postupně vytvořili klan upírů,
zjistili, ţe nejsou schopni nic cítit.“
Josh se příkře podíval na Scatty a vyštěkl: „Co tím chceš říct, ţe
nejste schopni nic cítit?“
Válečnice se usmála a podívala se na něho. Najednou její zuby
vypadaly děsivě dlouhé. „Necítíme ţádné emoce, nebo jen velmi
málo. Nemáme strach, nemůţeme milovat nebo zaţít to vzrušení z
radosti nebo štěstí. Nejlepší válečníci a bojovníci jsou ti, kteří
nejenţe nemají strach, ale také je nic nerozčílí nebo nevyvede z
míry.“
Josh ustoupil od Scatty a zhluboka se nadechl. Chytala ho křeč do
nohy a prsty ho brněly. Ale také se potřeboval vzdálit od upírky. V
tuto chvíli všechna zrcadla a vyleštěné skleněné plochy ukazovaly
stříbrné světlo, které proudilo ze Sofiiny ruky do Scattyiny paţe, kde
mizelo ještě předtím, neţ se dotklo lokte.
Scatty otočila hlavu na Joshe, který si uvědomil, ţe bělmo jejích
očí změnilo barvu na stříbrnou. „Upíři, kteří sají krev, ji nepotřebují,
to, co potřebují, jsou emoce a pocity, které krev nese.“
„Ty okrádáš Sofii o pocity,“ zašeptal Josh a zděšeně vykřikl:
„Sofie, zastav to…“
314
„Ne!“ vyhrklo jeho dvojče a otevřela oči, ve kterých bylo bělmo
stále stříbrné. „Víš co? Opravdu cítím, jak všechna ta bolest
ustupuje,“ vysvětlovala.
„Tvá sestra nemůţe unést veškeré vjemy, které se k ní dostávají.
Všeho je prostě příliš, coţ jí způsobuje bolest, a proto má strach. Já
jenom přijímám ten strach a bolest.“
„Proč by vlastně někdo chtěl cítit strach nebo bolest?“ přemýšlel
Josh nahlas. Ta myšlenka ho fascinovala i odrazovala zároveň. Něco
mu na tom prostě nesedělo.
„Třeba proto, aby se cítil ţivý,“ podotkla Scatty.
314
KAPITOLA 34
Ještě předtím, neţ Perenela otevřela oči, věděla, ţe ji přestěhovali
do daleko bezpečnějšího vězení. Poznala, ţe je to neblahé místo,
někde ve tmě a hluboko pod zemí. Cítila ve zdech staré zlo, které
bylo patrné téměř i ve vzduchu, který dýchala. Leţela klidně a
snaţila se rozvinout své smysly, ale všechno tu obklopila zlá vůle a
zoufalství, přes které se nemohla dostat. Navíc zjistila, ţe nemůţe
pouţít ţádná svá kouzla. Pozorně poslouchala, a kdyţ si byla
naprosto jistá, ţe je v místnosti sama, odváţila se otevřít oči. Byla v
cele.
Ze tří stran ji obklopovaly zdi z masivního betonu a na čtvrté straně
uviděla mříţe, za kterými byla celá řada dalších cel.
Byla ve vězení.
Snaţila se přijít na to, kam ji mohli odvést. Bylo nadmíru jasné, ţe
se nachází v prázdném vězeňském bloku, ale kde?
Pak se v dálce rozezněla táhlým a osamoceným zvukem lodní
siréna. Perenela se zachvěla, protoţe si uvědomila, kde ji Dee vězní.
Byla na skále, ve vězení, ze kterého se nikdo nikdy nedostal, v
Alkatrazu.
Pozorně si prohlédla malou místnost a zvlášť prostor kolem
vstupních mříţí. Na rozdíl od předchozího místa tady neviděla na
dveřích ani oknech ţádné ochranné symboly nebo amulety a
nemohla se ubránit lehkému úsměvu. Co si Dee myslí? Aţ se jí vrátí
síly, nic ji nezabrání, aby pouţila svou aurickou energii, ohnula
mříţe a jednoduše a bez problémů odtud odešla.
Chvíli trvalo, neţ přišla na to, ţe zvuk, který původně povaţovala
za kapání vody, byl způsoben něčím nebo někým, kdo se pomalu a
plíţivě přibliţoval. Přitiskla se ke mříţím, aby viděla co nejdříve,
kdo to sem jde. Spatřila pohybující se stín a přemýšlela, jestli jsou to
další z Deeových poloţivých sluţebníků nebo něco jiného. Ti by
nebyli schopní ji tu zadrţovat příliš dlouho. Z tmavé chodby se
rýsoval obrovský a neurčitý stín, který pomalu dostával určitější
tvary, aţ nakonec dorazil přímo před její celu. Perenela byla
najednou vděčná za mříţe, které ji dělily od této hrůzostrašné bytosti.
Před ní stálo stvoření, které se naposledy na zemi objevilo zhruba
tisíc let před postavením prvních egyptských pyramid. Sfinga,
obrovský lev s křídly orla a hlavou krásné ţeny. Sfinga se usmála,
314
nahnula hlavu na stranu a zakmitala dlouhým rozeklaným hadím
jazykem. Její oči byly úzké skoro ploché.
Tohle nebyla ţádná umělá bytost z dílny Johna Dee.
Sfinga byla jedna z dcer starodávné Echidny, jedné z nejpodlejších
starobylých bytostí, které se bály mnohé starobylé rasy dokonce i
temné síly. Perenelu napadlo, ţe by ráda věděla, komu vlastně Dee
slouţí.
Sfinga přiblíţila svou tvář k mříţím a vystřelila svůj dlouhý jazyk
směrem dovnitř. Ochutnala vzduch okolo a téměř se dotkla
Pereneliných úst. „Myslím, ţe ti nemusím připomínat, Perenelo
Flamelová,“ poznamenala jazykem Nilu, „ţe jedna ze speciálních
schopností mé rasy je, ţe dokáţeme pohltit veškerou aurickou
energii.“ Zapleskala křídly, které v tu ránu zaplnily celou chodbu. „V
mé přítomnosti nemáš vůbec ţádnou moc.“
Perenelu polil studený pot a uvědomila si, jak je Dee vynalézavý a
chytrý. Byla úplně bezmocným a bezbranným vězněm v Alkatrazu, a
věděla, ţe nikdo ještě nikdy odtud neunikl ţivý.
314
KAPITOLA 35
Nikolas otevřel dveře a zvonek zazvonil. Ustoupil zpět,
aby pustil do dveří celkem obyčejně vypadající starší ţenu
v šedé blůze a sukni. Vešla dovnitř, byla malá a trochu při
těle, vlasy naondulované a lehce zbarvené do modra. Oči
jí zakrývaly velké sluneční brýle a v rukou drţela sloţenou
slepeckou hůl.
Dvojčata si hned všimla, ţe zřejmě nevidí.
Flamel si odkašlal a řekl: „Dovolte mi, abych vám představil…,“
zarazil se a podíval se na ţenu, „promiňte, ale jak vám mám říkat?“
„Říkejte mi Doro, jako všichni.“ Promluvila newyorským
akcentem. „Scathach?“ obrátila se ke své vnučce. Ale po jméně
následovala slova v jazyku, který zněl jako spousta zvuků, nejvíc
připomínajících plivání a prskání. Sofie byla překvapená, protoţe
kupodivu těm zvukům rozuměla.
„Chce vědět, proč Scatty za ní nepřijela posledních tři sta
sedmdesát let osm měsíců a čtyři dny,“ překládala Joshovi. Nevšimla
si strachu a trochu i závisti, která se mihla v Joshově tváři, protoţe
pozorně pozorovala Scattyinu babičku.
Čarodějka se po úzké místnosti pohybovala překvapivě rychle,
pokyvovala hlavou zleva doprava, ale nikdy se nedívala přímo na
Scatty. Stále mluvila jako by nepotřebovala zastavit, aby nabrala
dech.
„Vyčítá Scatty, ţe uţ mohla být dávno mrtvá a ţe by si toho nikdo
nevšiml. Nikdo se o ní nezajímá. Proč nikdo nezavolal, nikdo
nenapsal, kdyţ byla naposledy v minulém století váţně nemocná?“
„Babi…,“ začala Scatty.
„Neříkej mi babi,“ přešla Dora do běţné řeči. „Mohla jsi napsat –
jakýmkoliv jazykem. Mohla jsi zavolat.“
„Ty nemáš telefon.“
„A co je špatného na mailu nebo faxu?“
„Babi, ty máš počítač nebo fax?“
Dora se zarazila. „Ne, nemám a k čemu by mi také byl?“
Dořina ruka se pohnula a vtom se s prásknutím roztáhla její hůl do
plné délky. Poklepala holí na sklo jednoho zrcadla a dodala: „A ty
nemáš jedno z těchto zrcadel?“
314
„No jo, babi,“ odpověděla zoufale Scatty a její tváře začaly pomalu
červenat, jak ji babička úspěšně ztrapňovala.
„Takţe jsi nenašla čas, aby ses podívala do zrcadla a promluvila si
se mnou. To máš tolik práce? Dovídám se o tobě jen od tvého bratra.
A kdy jsi naposledy mluvila se svou matkou?“
Scathach se otočila na dvojčata a raději změnila téma:
„To je moje babička, legendární čarodějka z Endoru. Babi, to je
Sofìe a Josh. A Nikolase Flamela jsi uţ poznala.“
„Ano, takový příjemný pán.“ Stále otáčela hlavu ze strany na
stranu a se zaujetím podotkla: „Dvojčata.“
Sofie a Josh se na sebe podívali a v očích se jim značila otázka, jak
to jen můţe vědět? Řekl jí to snad Nikolas?
Joshe zajímalo, proč čarodějka neustále pohybuje hlavou sem a
tam. Pokusil se sledovat směr jejich očí a zjistil, ţe pravděpodobně
vidí věci okolo prostřednictvím zrcadel. Téměř samozřejmě se dotkl
sestřiny ruky a kývl směrem k zrcadlům. Sofie okamţitě
porozuměla, co má bratr na mysli a souhlasně pohnula hlavou.
Dora si mezitím stoupla ke své vnučce, hlavou směřovala k
velkému vyleštěnému zrcadlu a řekla: „Ty jsi zhubla, určitě pořádně
nejíš.“
„Babi, vypadám úplně stejně posledních dva a půl tisíce let.“
„Takţe říkáš, ţe začínám být slepá, co?“ zeptala se babička a pak
vyprskla smíchy. „No tak, obejmi svou babičku po tak dlouhé době.“
Scathach objala opatrně Doru a políbila ji na tvář. „Ráda tě zase
vidím, babi. Vypadáš moc dobře.“
„Vypadám staře. Ţe vypadám staře?“
„Nevypadáš, babi. Ani o den starší neţ deset tisíc let,“ usmála se
Scatty.
Čarodějka štípla Scatty do tváře a dodala: „Poslední člověk, který
si ze mě dělal takhle srandu, byl úředník z finančního úřadu.
Proměnila jsem ho v těţítko. Myslím, ţe tu ještě někde je.“
Flamel diskrétně zakašlal a začal: „Madam…“
„Říkejte mi Doro,“ vyštěkla babička.
„Doro, víte, co se dnes stalo v Hekatině říši?“ Nikdy se s
čarodějkou nesetkal, ale slyšel o ní hodně vyprávět, a proto věděl, ţe
s ní musí jednat velice opatrně. Byla to slavná starobylá bytost, která
opustila Danu Talis, aby ţila s lidmi. Naučila je spoustu věcí ještě
dlouho předtím, neţ se Danu Talis potopila. Říká se, ţe to byla ona,
kdo vytvořila první lidskou abecedu ve starověkém Sumeru.
314
„Doneste mi ţidli,“ řekla Dora nikomu a všem. Sofie podala ţidli,
na které předtím seděla, a Scatty pomohla babičce, aby se posadila.
Čarodějka se nahnula dopředu a obě ruce opřela o svou bílou hůl.
„Samozřejmě ţe vím, co se stalo. Jsem si jistá, ţe všechny starobylé
bytosti na tomto kontinentě pocítily její smrt.“ Všimla si jejich
překvapení. „Vy jste to nevěděli?“ Natočila hlavu na stranu a přímo
se dívala na Scatty. „Hekaté zemřela a její říše jiţ neexistuje.
Pochopila jsem, ţe za její smrt je odpovědná bytost druhé generace a
nesmrtelný člověk. Hekaté musí být pomstěna. Ne teď, a moţná ne
brzy, ale byla členem naší rodiny a dluţíme jí to. Postarej se o to.“ A
Scatty se uklonila.
Čarodějka z Endoru vynesla rozsudek smrti klidně, jako by se
nechumelilo, a Flamel si v tu chvíli uvědomil, ţe tato ţena je daleko
nebezpečnější, neţ si myslel.
Dora otočila tvář do jiného směru a Flamel zjistil, ţe se dívá na její
obraz ve zdobeném zrcadle se stříbrným rámem. Dora poklepala na
zrcadlo a dodala: „Viděla jsem, co se dnes stalo, jiţ před měsícem.“
„A proč jsi Hekaté nevarovala?“ vykřikla Scatty.
„Viděla jsem jednu moţnou budoucnost. Jednu z mnoha. V těch
dalších Hekaté zabila Bastet a Morrigana Johna Dee nebo Hekaté
zabila vás, pane Flamele, a v zápětí Scathach zabila ji. Všechny
moţné cesty budoucnosti. A dnes jsem teprve zjistila, která z nich se
vyplnila.“ Podívala se po místnosti, ze zrcadla na vyleštěnou vázu a
pak na skleněný rámeček. „Takţe vím, proč jste přišli, a vím, co
chcete, abych udělala. Přemýšlela jsem o tom dlouho, o té
zodpovědnosti, kterou na mě vkládáte. Měla jsem na to skoro
měsíc.“
„A co my?“ zeptala se Sofie. „Byli jsme také v těch různých
verzích budoucnosti?“
„Ano, v některých,“ odvětila čarodějka.
„Co se stalo v těch ostatních?“ utekla otázka Joshovi dřív, neţ o ní
mohl popřemýšlet. Vlastně ani nechtěl vědět odpověď.
„Zabili vás golemové, Dee nebo ptáci a krysy, alespoň ve většině
případů. Pak jste také nepřeţili autonehodu, zemřeli při rituálu
probuzení nebo přestali existovat s Hekatiným královstvím.“
Josh ztěţka polkl: „My jsme přeţili pouze v jedné verzi
budoucnosti?“
„Ano, přesně tak.“
„To ale není moc dobré, ţe?“ zašeptal Josh.
314
„No, to není,“ prohlásila čarodějka klidně. „To vůbec není dobré.“
Pak následovala dlouhá pauza a Dora se dívala na vyleštěný povrch
jednoho stříbrného hrnce. Pak náhle znovu promluvila: „Nejdřív
byste měli vědět, ţe já nemám moc probudit chlapcovy schopnosti.
To musí udělat jiní.“
Josh zpozorněl a vystřelil další otázku: „Oni existují další, co by
mohli probudit mé schopnosti?“
Čarodějka jeho otázku přešla a pokračovala: „Dívka má velmi
silnou a čistou stříbrnou auru, kterou jsem jiţ věky nepotkala.
Potřebuje, aby ji někdo naučil ochranným prostředkům, jestli má
přeţít zbytek probuzení. Fakt, ţe je stále ještě soudná, přikládám její
pevné a silné vůli.“ Sofie si všimla, ţe se na ni čarodějka dívá ze
zrcadla na stropě. „A to udělat můţu, naučím jí kouzla a zaříkání pro
osobní ochranu před ní samotnou.“
„Děkuji,“ oddechl si Nikolas. „Vím, jak těţké pro ni musely být
poslední hodiny.“
Josh se nemohl na sestru podívat, v hlavě mu neustále znělo, ţe
proces probuzení ještě není u konce. Znamenalo to, ţe Sofie bude
trpět další bolestí? To mu lámalo srdce.
Scathach si klekla k babiččině ţidli a poloţila ruku na její. „Babi?
Dee a ti, kterým slouţí, nás pronásledují, protoţe chtějí dvě zbývající
stránky Kodexu,“ začala. „Myslím, ţe nyní uţ asi vědí nebo alespoň
tuší, ţe Sofie a Josh jsou dvojčata zmíněná v knize mága
Abraháma.“
Dora přikývla: „Dee to ví.“
Scathach mrkla na Flamela. „Pak tedy Dee nemá jen za úkol získat
stránky knihy, ale také buď zajmout, nebo zabít dvojčata.“
„Ano, to je pravda.“ potvrdila Dora.
„A pokud Dee uspěje, bude to znamenat konec světa?“ řekla Scatty
a obyčejnou větu jednoduše obrátila v otázku.
„Holčičko, svět uţ skončil nejednou předtím,“ odpověděla
čarodějka s úsměvem. „A jsem si jistá, ţe ještě mnohokrát skončí,
neţ naše slunce vyhasne.“
„Víš, ţe Dee chce přivést přívrţence temné magie z řad
starobylých bytostí zpátky na svět?“
„Ano, to vím.“
„V Kodexu se mluví tom, ţe temné síly můţe zastavit jen stříbro a
zlato,“ pokračovala Scatty.
314
„Kodex také mluví o tom, jestli mě paměť neklame, ţe jablka jsou
otrávená a ţáby se proměňují v prince. Nechceš věřit všemu, co se
píše v té knize,“ vyštěkla čarodějka.
Flamel si vzpomněl na část, kde se píše o jablkách. Myslel tehdy,
ţe pojednává o semínkách, která v určitém mnoţství mohou být
jedovatá. Ale nevzpomínal si, přestoţe knihu přečetl nejméně
stokrát, ţe by v knize narazil na zmínku o ţábách a princích. Tak rád
by se na to čarodějnice zeptal, ale to nebyl hlavní důvod, proč sem
přišli. „Doro, naučíte Sofii základy magie spojené s ţivlem, který
ovládáte, tedy větrem? Potřebuje se naučit alespoň to, aby se mohla
bránit případnému útoku.“
Dora pokrčila rameny a usmála se. „Copak mám na vybranou?“
Flamel očekával téměř všechno, ale ne tuto odpověď.
„Samozřejmě ţe máte na vybranou.“
Čarodějka z Endoru zavrtěla hlavou a odvětila: „Ne, tentokrát ne.“
Natáhla ruku a sundala si své tmavé brýle. Scatty se ani nehnula, a
Flamelovo překvapení prozradil pouze jediný sval na obličeji. Zato
dvojčata zděšeně ustoupila o krok při tom zjištění, ţe Dora nemá
vůbec ţádné oči.
Na jejich místě byly díry, ve kterých byly umístěny místo očí malá
zrcátka. Dora se jimi podívala přímo na dvojčata a vysvětlila:
„Vzdala jsem se svých očí, abych lépe viděla, abych získala
schopnost vidět spirálu času – minulost, přítomnost a moţnou
budoucnost. Je mnoho cest a mnoho verzí toho, co se stane, i kdyţ ne
zas tolik, kolik si většina lidí myslí. V posledních letech vidím určitý
směr a události se začínají spojovat. Nyní je pouze několik moţných
cest a většina z nich je děsivá,“ dodala smutně. „Ale všechny jsou
spojeny s vámi dvěma,“ ukázala na Sofii a Joshe. „Pak tedy nemám
příliš na vybranou. Tento svět je i můj. Byla jsem tu ještě před
příchodem lidí, dala jsem jim oheň a řeč, a neopustím je ani teď.
Pomůţu trénovat dívčiny schopnosti, aby byla schopná se sama před
sebou chránit a naučím ji, jak ovládat vítr neboli základy vzdušné
magie.“
„Moc vám děkuji,“ řekla opatrně Sofie do dlouhého ticha, které
nastalo.
„Neděkuj mi. To není dar. To, co tě míním naučit, je spíš prokletí.“
314
KAPITOLA 36
Josh odešel z obchodu, tváře mu hořely a v uších mu stále zněla
Dorina poslední slova: „Ty musíš odejít. To, co zde budu Sofii učit,
není pro lidské uši.“
Díval se střídavě z Flamela na Scatty a nakonec na svou sestru a
uvědomil si, ţe je z nich úplně jediný normální člověk. Dokonce i
Sofie, podle čarodějky z Endoru, nebyla uţ tak úplně člověk.
„Samozřejmě, to není problém. Počkám…,“ začal Josh, ale hlas ho
najednou zradil. Odkašlal si a zkusil to znovu: „Počkám naproti v
parku.“ Pak se otočil a odešel, přičemţ se snaţil vyhnout očím všech
přítomných, a přišlo mu, ţe dokonce i zvonek u dveří se mu
posmívá.
Ale problém tu byl a nejen tak ledajaký.
Sofie pozorovala odchod svého bratra a i bez svých probuzených
smyslů věděla, ţe je naštvaný a uraţený. Chtěla ho zastavit, jít za
ním, ale Scatty stála neústupně přímo před ní s varovně rozšířenýma
očima. Naznačila Sofii ukazováčkem u úst, ţe to nemá komentovat,
a kdyţ zavrtěla hlavou, Sofii bylo jasné, ţe by ničemu nepomohla.
Scatty chytla Sofii za rameno a vedla ji k čarodějce. Dora zvedla
ruce a překvapivě jemnými prsty se dotýkala Sofiiny tváře. S
kaţdým dotykem se Sofiina stříbrná aura probouzela k ţivotu,
blikala a šuměla.
„Kolik je ti let?“ zeptala se Dora.
„Patnáct. Vlastně patnáct a půl,“ odvětila Sofie, protoţe si nebyla
jistá, jestli ten půlrok hraje nějakou roli.
„Patnáct a půl,“ zopakovala Dora a zavrtěla hlavou. „Uţ si
nepamatuju dobu, kdy mi bylo patnáct.“ Sklonila hlavu a pak se
otočila na Scatty. „Vzpomeneš si na čas, kdyţ ti bylo patnáct?“
„Docela ţivě,“ zamračila se Scatty. „Nebylo to, kdyţ jsem tě
navštívila v Babylónu a ty jsi mě chtěla provdat za krále
Nabuchodonosora?“
„To určitě ne,“ řekla vesele Dora. „Myslím, ţe to bylo později.
Ačkoliv král by byl výborným manţelem,“ dodala. Podívala se zpět
na Sofii, která se viděla v jejích zrcadlových očích. „Jsou před námi
dvě hlavní věci, které tě musím naučit. První, abys byla schopná se
chránit před svými vlastními schopnostmi, to je docela jednoduché.
Druhá věc, abys poznala magii, která je spojená s nejdůleţitějším
314
ţivlem ze všech, ta je trochu sloţitější. Naposledy, kdyţ jsem školila
člověka, mu to trvalo šedesát let, neţ ovládl alespoň základy.
Nakonec ale stejně spadl z nebe při svém prvním letu.“
„Šedesát let?“ polkla Sofie. Znamená to, ţe se bude pokoušet celý
ţivot ovládnout vítr? Je tohle její osud?
„Ale babi, my nemáme tolik času. Pochybuju, ţe máme vůbec
celých Šedesát minut.“
Dora se dívala do zrcadla a její obraz se odráţel ve skle prázdného
rámečku. „Tak proč to neuděláš sama, kdyţ jsi takový expert, co?“
„Babi…,“ vzdychla Scatty.
„Neříkej mi babi tímto tónem,“ varovala Dora vnučku. „Udělám to
po svém, jestli dovolíš.“
„Nemáme čas na tradiční postup.“
„Nemluv se mnou o tradicích. Co vy mladí víte o tradicích? Věř
mi, aţ budu hotová, Sofie bude znát o elementární magii to, co já.“
Pak se otočila zpátky k Sofii. „Začneme od začátku: tvoji rodiče ještě
ţijí, ţe?“
„Ano,“ odpověděla překvapeně Sofie, která vůbec netušila, kam
Dora směřuje.
„Dobře. A se svou matkou jste v kontaktu?“
„Ano, mluvíme spolu skoro kaţdý den.“
Dora se podívala na Scatty a řekla: „Slyšíš to? Skoro kaţdý den.“
Vzala Sofiinu ruku a poklepala na její hřbet. „Moţná bys mohla pár
věcí naučit Scathach. A máš babičku?“
„Ano z tátovy strany. Většinou jí volám kaţdý pátek,“ dodala,
přičemţ si uvědomila, ţe je pátek a ţe babička dnes očekává její
telefon.
„Kaţdý pátek,“ zdůraznila čarodějka a zaměřila svůj pohled znovu
na Scatty. Válečnice uhnula očima a zaměřila se na zdobené
skleněné těţítko. Okamţitě ho ale odloţila, kdyţ uvnitř uviděla
malého muţe v obleku. Měl dokonce tašku na dokumenty v jedné
ruce a nějaké papíry v druhé, a stále ještě mrkal očima.
„Neboj se, tohle nebude bolet,“ řekla Sofii Dora.
Sofie pochybovala, ţe by to mohlo být ještě horší, neţ všechno,
čím doteď prošla. Svraštila nos, kdyţ ucítila pálené dřevo a okolo
rukou jí vál slabý vánek. Podívala se dolů a zjistila, ţe z rukou
čarodějky vychází tenké pavučinové vlákno, které se točilo a
prodluţovalo a zahalovalo Sofiiny prsty jako jemný obvaz. Pavučina
omotávala Sofiiny dlaně, pak zápěstí a pokračovala po paţi nahoru.
314
Nyní si uvědomila, ţe Dora ji chtěla jenom otázkami rozptýlit od
toho, co se dělo. Sofie se zahleděla do Dořiných očí a chtěla se
zeptat, ale nemohla otázku zformulovat. Bylo to, jako by ztratila řeč.
Navíc ji udivovalo, ţe místo toho, aby byla vyděšená, jejím tělem se
rozléval naprostý klid. Všimla si, ţe Flamel i Scatty pozorně sledují
celý proces a v jejich tvářích se značí děs a hrůza, tedy ve Scattyině
případě spíš něco jen lehce připomínajícího hrůzu.
„Babi…, jsi si jistá, tím co děláš?“ vyhrkla Scatty.
„Samozřejmě ţe ano,“ vyštěkla rozzlobeně Dora.
I během doby, kdy čarodějka odpovídala Scatty, Sofie slyšela její
hlas ve své hlavě. Šeptal jí dávná tajemství, starodávná kouzla,
prozrazoval celoţivotní zkušenosti v okamţiku kratším, neţ je
mrknutí oka.
„To není pavučina,“ vysvětlovala Dora šokovanému Flamelovi,
který se nakláněl dopředu a upřeně pozoroval, jak se Sofie balí do
něčeho, co prý není pavučina. „Je to směs hustého vzduchu a mé
vlastní aury. Veškeré mé vědění, zkušenosti, dokonce i mé zvyky.
Sofie je začíná absorbovat v momentě, kdy se dotknou její kůţe.“
Sofìe zhluboka dýchala a nasávala vůni dřeva do svých plic. Viděla
neskutečně rychle se měnící obrazy, v různé době a z různých míst,
obrovské kamenné zdi, lodě ze zlata, dinosaury a draky, město
vytesané v ledové hoře a tváře – stovky a tisíce tváří různých ras a z
různých období, některé lidské, jiné jen napůl, příšery i monstra.
Viděla všechno a všechny, které za svůj ţivot čarodějka z Endoru
potkala.
„Egypťané to pochopili špatně,“ pokračovala Dora, její ruce teď
kmitaly příliš rychle, neţ aby byl Flamel schopen to postřehnout.
„Bandáţovali mrtvé a nevšimli si, ţe já zahaluji ţivé. To bylo ještě v
době, kdy jsem měla učedníky, které jsem posílala do světa, aby
mým jménem lidi učili. Zřejmě někdo viděl tento proces a pokusil se
ho okopírovat.“
Sofìe najednou hleděla na tucet lidí, kteří byli stejně zabalení do
jemné pavučiny jako ona a mladá Dora se pohybovala okolo nich
oblečená v babylonském oděvu. Pochopila, ţe to byli kněţí a
kněţky, kteří uctívali čarodějku. Dora jim předávala trochu ze svého
ohromně obsáhlého vědění, aby mohli pomáhat učit ostatní.
Bílá jemná pavučina nyní obalovala Sofiiny nohy a svazovala je k
sobě. Automaticky zkříţila ruce na prsou, levou ruku na pravé
rameno a pravou na levé a Dora souhlasně přikývla.
314
Sofie zavřela oči a viděla mraky. Bez toho, aniţ věděla jak,
dokázala je pojmenovat: cirrus, cirrokumulus, altostratus,
stratokumulus, nimbostratus, kumulus.
Všechny byly jiné, kaţdý ojedinělý svým tvarem i kvalitami.
Najednou věděla, jak je pouţít, jak je vytvarovat a ovládat.
Obrazy v její hlavě zablikaly a měnily se.
Viděla drobnou ţenu pod jasně modrou oblohou, která zvedla ruku
a vytvořila mrak přímo nad svou hlavou. Déšť pak zavlaţil vysušené
pole.
Další obraz.
Vysoký muţ s plnovousem na útesu u moře natáhl ruku, přivolal
vítr a moře se rozestoupilo. Další záblesk.
Mladá ţena zastavila jediným gestem prudkou bouři. Blesk zamrzl
ve vzduchu, ona vběhla do dřevěného domu, zachránila dítě a o
vteřinu později blesk spálil dům na uhel.
Sofie pozorovala obrazy a učila se z nich.
Čarodějka z Endoru se dotkla Sofiiných tváří a dívka otevřela oči.
Pavučina na jejím těle byla protkaná stříbrnými prouţky. „Existují
bytosti, které ti budou tvrdit, ţe nejmocnější magie jsou svázány s
jinými elementy, jako je voda, oheň nebo země. Ale to není pravda.
Síla větru překoná všechny ostatní. Můţe udusit oheň. Můţe rozvířit
vodu v mlhu a roztrhnout zemi. Ale vítr má také schopnost oheň
oţivit, nebo popohnat loď přes vodní plochu a zemi vytvarovat.
Vzduch můţe vyčistit ránu, ale také přinést zhoubnou infekci. Vítr
můţe i zabíjet.“
Poslední část pavučiny uzavřela Sofiinu tvář v neproniknutelném
kokonu tak, ţe vypadala jako mumie.
„Dar, který ti dávám, je děsivý. Máš v sobě celoţivotní zkušenosti,
a to velmi dlouhého ţivota. Doufám, ţe alespoň některé ti pomohou
v temných dnech, které přicházejí.“
Sofie stála před čarodějkou, kompletně pokrytá bílou pavučinou.
Tohle nebylo jako probuzení u Hekaté. Proces byl daleko klidnější a
jemnější. Zjišťovala, ţe ví neuvěřitelné věci. Měla vzpomínky na
neobyčejná místa a výjimečné doby. Ale všechno se jí míchalo s
jejími vlastními vzpomínkami, a jiţ nyní měla problémy je oddělit.
Pak se objevil kouř a pára, která se odpařovala, tiše syčela.
Vtom se Dora obrátila na Scatty a řekla: „Pojď, obejmi mě
naposledy, dítě. Uţ tě znovu neuvidím.“
„Babi?“
314
Dora objala Scatty a přitiskla ústa k jejímu uchu. Její hlas byl
velmi tichý a šeptal: „Dala jsem té dívce velmi ojedinělou, ale
strašnou moc. Dej pozor, aby ji pouţívala pro dobro.“
Scathach přikývla, i kdyţ přesně nevěděla, co tím babička chtěla
říci.
„A zavolej své matce,“ dodala Dora starostlivě. „Dělá si o tebe
starosti.“
„Zavolám, babi.“
Kokon, který pracně vytvořila čarodějka okolo Sofie, se rozplynul
v obláčku páry a Sofiina aura stříbrně zářila do prostoru. Natáhla
ruce, roztáhla prsty a obchodem zašuměl lehký vánek.
„Opatrně. Jestli něco rozbiješ, zaplatíš to,“ varovala ji čarodějka.
Pak se všechny tři ţeny uvnitř podívaly ven, kde se začalo stmívat.
O něco později ucítil Nikolas nezaměnitelný zápach zkaţených vajec
a síry. „Dee!“
„Josh!“ zvolala Sofie s vytřeštěnýma očima. „Josh je venku!“
314
KAPITOLA 37
Doktor John Dee se konečně dopravil na jih do Ojai. Slunce
pomalu zacházelo za horu Topa Topa a zbarvilo oblohu do jemně
růţového odstínu. Strávil celý den na cestě, a tak se cítil unavený a
nazlobený. Měl silné nutkání někomu strašně ublíţit a hledal
jakoukoliv záminku.
V Hekatině říši se mu samozřejmě úplně vybil mobil a trvalo celou
věčnost, neţ se dostal k fungujícímu telefonu, aby kontaktoval
ústředí své firmy. Dokonce musel čekat další hodinu a půl, neţ pro
něj někdo přijel. Seděl potupně na kraji cesty, zatímco skupina řidičů
prohledávala Mill Valley, aby ho našla. Bylo skoro půl desáté, kdyţ
se vrátil zpět do své kanceláře v Enoch Enterprise, v centru San
Francisca.
Jako první zjistil, ţe Perenelu uţ jeho slouţící přestěhovali do
Alkatrazu. Jeho společnost totiţ nedávno odkoupila celý ostrov od
státu a uzavřela ho pro veřejnost. Záminkou samozřejmě byly opravy
a rekonstrukce celého vězení. Oficiální verze zněla, ţe z ostrova
bude historická památka nebo muzeum. Ve skutečnosti však Dee
zamýšlel přeměnit objekt k jeho původnímu účelu, a to k nejvíce
střeţenému vězení na světě. Hlavou mu prolétla myšlenka, aby
zaletěl na ostrov a promluvil si s Perenelou, ale rychle to zavrhl jako
zbytečnou ztrátu času. Jsou důleţitější věci, musí nejdříve získat
chybějící stránky Kodexu a dvojčata se stávala čím dál více prioritou
jeho snaţení. Ačkoliv Bastet řekla, ţe pokud je nebude moci
zajmout, ať je zabije, Dee přemýšlel o něčem úplně jiném.
John Dee samozřejmě znal slavnou věštbu z knihy mága
Abraháma. Všichni věděli, ţe dvojčata se jednou narodí: Dva, kteří
jsou jedno, a jeden, který je vsím. Jeden, který má moc svět zachránit
a druhý ho zničit. Ale hlavou se mu neustále honila otázka: který je
který? A mohly by být jejich síly zaměnitelné podle potřeby? Ve
světle těchto úvah bylo získání chlapce na jejich stranu stejně
důleţité jako zbývající stránky z knihy. Tu zlatou auru prostě musí
mít na své straně, rozhodl se Dee.
Ojai nebylo pro Johna Dee neznámým místem, na čas se tu kdysi
usadil a na přelomu dvacátého století tu strávil pár let. V té době
prohledával okolí, a hledal hřbitovy a pohřebiště kvůli artefaktům,
217
které se na nich daly najít. Nesnášel tuhle díru. Ojai bylo malé
městečko, příliš úzkoprsé a omezené, a v letních měsících se tu
vůbec nedalo dýchat, jak tu bylo horko. Dee se cítil daleko lépe
schován v anonymitě velkoměsta, kde se vše jednoduše ztratilo beze
stopy.
Ze San Francisca letěl firemní helikoptérou dolů do Santa Barbary,
kde si na letišti půjčil obyčejné auto, aby nebudil pozornost. Do Ojai
dorazil navečer, kdy slunce ve městě připravilo nezaměnitelnou
podívanou barev a stínů. Městečko se velice změnilo za posledních
sto let, co tu Dee nebyl, ale stejně se mu tady nelíbilo.
Zabočil na hlavní třídu a zpomalil. Cítil, ţe Flamel a ostatní jsou
velmi blízko, ale musel si počínat s maximální opatrností. Pokud je
cítí on, mohou si i oni uvědomit jeho přítomnost, zvláště Flamel a
Scathach. Stále neměl ani tu nejmenší představu, čeho všeho je
schopná čarodějka z Endoru. Uţ jenom skutečnost, ţe ţila v
Kalifornii a on o tom neměl sebemenší zprávy, byla velmi
znepokojivá, a Dee neměl rád překvapení. Celý den se snaţil spojit s
Morriganou, ale bez úspěchu. Přemýšlel, jestli to není neblahé
znamení. Během cesty ji volal v pravidelných intervalech, ale ani
jednou telefon nezvedla. Buď byla na internetu nebo hrála jednu ze
svých oblíbených nekonečných strategických her, na kterých byla
závislá. Nevěděl, kde je Bastet, a raději se o to nezajímal. Děsila ho
uţ jen zmínka o její existenci a John Dee obvykle ničil všechno a
všechny, kteří mu naháněli strach.
Uvědomoval si, ţe se Flamel s ostatními můţe schovávat kdekoliv
ve městě. Snaţil se přijít na to, kde by jen mohli být.
Uvolnil opatrně trochu energie, aby zaktivoval svou auru. Zamrkal,
protoţe mu do očí najednou vyhrkly slzy, ale rychle je zahnal. Lidé
ve vedlejším autě nebo ti, kteří přecházeli ulici, dokonce i lidé na
chodníku na druhé straně ulice, byli náhle ohraničeni různými
barvami svých aur. Některé vypadaly pouze jako jemný nádech
barevného kouře, jiné barvy byly syté a husté.
Nakonec je našel úplnou náhodou. Jel po hlavní třídě Ojai Avenue,
minul Libbey Park a v tom uviděl černého Hummera, který stál
zaparkovaný v postranní ulici. Ihned zabočil a zastavil přímo za ním.
Ve chvíli, kdy vystupoval z auta, zaregistroval slabý nádech čistě
zlaté aury, která směřovala od fontány z parku. Dee se škodolibě
usmál a pomyslel si: tentokrát mi neuniknou!
218
Josh Newman seděl u dlouhé, ne příliš vysoké fontány v Libbey
parku, přímo naproti obchodu se staroţitnostmi, a hleděl do vody.
Uprostřed vodní nádrţky byly umístěny dvě misky ve tvaru květů.
Jedna byla větší neţ druhá a voda z vrchní prýštila a přetékala do
druhé větší, která leţela pod ní. Z té se zas voda dál přelévala do
nádrţky. Zvuk proudící vody působil uklidňujícím dojmem a
poskytoval únik od ruchu dopravy z hlavní třídy.
Josh se cítil strašně osamělý a úplně zbytečný.
Poté, co ho čarodějka donutila odejít z obchodu, se chvíli procházel
ve stínu v podloubí, zastavil se před cukrárnou, kde ho lákala
čokoládová a vanilková zmrzlina. Stál venku a četl nabídku
exotických příchutí, přičemţ přemýšlel, proč aura jeho sestry voní po
vanilkové zmrzlině a jeho po pomerančích. Sofie ani zmrzlinu
neměla moc ráda, to on byl ten, kdo ji zboţňoval.
Prsty procházel menu a poklepal na borůvkovou s kousky
čokolády.
Josh strčil ruku do zadní kapes u dţínů…, a zpanikařil. Ztratil
peněţenku. Nenechal ji v autě? Pak se zarazil a uvědomil si, kde ji
nechal.
Najednou si s určitostí vybavil, ţe poslední místo, kde ještě měl
peněţenku, svůj vybitý mobil, iPod i notebook, byl pokoj ve
stromovém domě. Ztráta peněţenky sama o sobě byla nepříjemná,
ale ztráta notebooku byla přímo katastrofa. Měl v něm všechny své
maily, také všechny zápisky do školy, částečně i zpracované úkoly
na prázdniny, fotky za tři roky, které zahrnovaly výlet do Mexika
loni o Vánocích, a nakonec nejméně 60 GB hudby v MP3.
Nepamatoval si sice přesně, kdy naposled všechna data zálohoval,
ale věděl jistě, ţe to rozhodně v poslední době nebylo. Udělalo se mu
aţ špatně od ţaludku, a najednou ani ta zmrzlina nevoněla tak sladce
a lákavě.
Naprosto zoufale došel za nejbliţší roh a naproti poště, na
semaforu přešel ulici, pak zahnul doleva k parku.
IPod byl dárek od rodičů k Vánocům. Jak jim to jen vysvětlí, ţe ho
ztratil. A navíc v něm bylo dalších alespoň 30 GB hudby.
Ale asi úplně nejhorší bylo, ţe přišel o svůj mobil. Upíná noční
můra: měl v něm všechna telefonní čísla a věděl naprosto jistě, ţe ta
si nikdy nikam jinam nenapsal. Jeho rodiče se stěhovali velmi často a
se vším tím cestováním dvojčata strávila v jedné škole maximálně
dvě pololetí. Neměla problémy najít si nové kamarády – zvláště
219
Sofie – a stále byla v kontaktu se svými bývalými spoluţáky z
dřívějších let, přestoţe bydleli na druhé straně Států. Bez těchto
mailových adres a telefonů se s nimi uţ nikdy nespojí!
Jak by je jenom mohl jinak kontaktovat? Měl pocit, ţe celý jeho
dosavadní ţivot mizí do nenávratna.
V rohu za vstupem do parku našel pítko a naklonil se, aby se napil.
Na zdi visela vytesaná lví hlava a pod ní obdélníková cedulka s
nápisem: Láska je vodou ţivota, proto se napij zhluboka. Opláchl si
obličej a narovnal se. Podíval se směrem k obchodu a přemítal, co se
asi uvnitř děje. Stále miloval svou sestru, ale měla ještě ráda ona
jeho? Můţe ho mít ještě ráda, kdyţ je teď ve srovnání s ní…
obyčejný smrtelník?
Libbey park bylo tiché místo, určené k odpočinku. Josh slyšel děti
z nedalekého hřiště, ale jejich hlasy zněly jakoby z dálky. Ve stínu se
potkali tři muţi, všichni stejně oblečení v nátělníku, dlouhých
šortkách, bílých ponoţkách a sandálech. Jeden z nich vyndal pytlík s
pečivem a krmil čtveřici obtloustlých, líných holubů. Josh se posadil
na kraj nízké fontány a nahnul se, aby rukou dosáhl na vodní
hladinu. Po celodenním vedru, byla voda osvěţující a Josh si
namočil obě ruce a hlavu a cítil, jak mu studené kapky vody stékají
na krk.
Co teď bude dělat?
A je vůbec něco, co by mohl udělat?
Za zhruba dvacet čtyři hodin se jeho ţivot – a také ţivot jeho sestry
– změnil zásadně aţ k nepoznání. To, čemu věřil, ţe jsou jen
povídačky a pohádky, se ukázalo jako moţné a pravdivé. Mýty se
staly historií, legendy fakty. Skoro se vysmál Scatty do tváře, kdyţ
předtím zmínila, ţe záhadná Danu Talis je také nazývána Atlantida. I
ta pro něj byla vţdy jen pohádkou. Ale pokud byla skutečná
Scathach a Hekaté, Morrigana a Bastet, pak musela být i Danu Talis.
A celá práce jeho rodičů – archeologů – se jevila najednou jako
bezcenná.
Josh někde hluboko uvnitř také cítil, ţe ztratil svou sestru, jedinou
jistotu ve svém ţivotě, osobu, na kterou se mohl vţdycky
spolehnout. Sofie se změnila způsobem, který byl absolutně mimo
hranice jeho chápání. Proč Hekaté neprobudila i jeho schopnosti?
Měl trvat na tom, ţe půjde jako první. Jaké by to asi bylo mít
takovou moc? Jediné, k čemu to byl schopný přirovnat, byl
220
superhrdina v akčních filmech. Josh Sofii záviděl, i kdyţ věděl, ţe
její nové schopnosti ji trápí a způsobují bolest.
Josh si všiml, ţe si na druhou stranu kašny sedl nějaký pán, ale
nevěnoval mu větší pozornost. Soustředil se na zlomený kousek
jedné z mnoha modrých kachliček, které pokrývaly kašnu kolem
dokola.
Co jen bude dělat?
A vracela se mu stále stejná myšlenka: co mu vůbec zbývá dělat?
„Nejsi náhodou také oběť?“
Joshovi chvilku trvalo, neţ zjistil, ţe muţ napravo mluví na něj.
Pomalu se postavil na nohy a v hlavě mu znělo jediné moţné řešení:
svaté pravidlo, kdyţ vás osloví nějaký podivín, nikdy neodpovídejte
a nikdy se s ním vůbec nedávejte do řeči.
„Vypadá to, ţe jsme všichni oběti Nikolase Flamela, ţe?“
Josh překvapeně vzhlédl, a uviděl před sebou Johna Dee, muţe, o
kterém doufal, ţe ho jiţ nikdy v ţivotě neuvidí. Naposledy si ho
všiml v Hekatině říši, kdy měl v ruce Exkalibr. Nyní seděl naproti
němu a vůbec sem s tím svým dokonalým, drahým oblekem
nezapadal. Josh se rychle rozhlédl, jestli neuvidí golemy nebo krysy
nebo dokonce Morriganu někde ve stínu.
„Jsem úplně sám,“ řekl vesele Dee a zdvořile se usmíval.
Josh urputně přemýšlel, co dělat. Musí co nejdříve za Flamelem,
musí ho varovat, ţe Dee je v Ojai. Přemítal, co by se asi stalo, kdyby
jednoduše sebral nohy na ramena a utekl. Snaţil by se ho Dee
zastavit nějakým kouzlem před tolika lidmi? Josh se podíval na
trojici starších muţů na lavičce a došlo mu, ţe by si pravděpodobně
nevšimli ani toho, kdyby ho Dee proměnil ve slona.
„Dokáţeš si představit, jak dlouho jdu po Nikolasi Flamelovi,
Nicku Flemingovi nebo další stovce krycích jmen, která pouţíval?“
pokračoval Dee tiše, rádoby nezávazným, konverzačním tónem.
Nahnul se přes okraj kašny a prsty rozčeřil vodu. „Pátrám po něm jiţ
alespoň pět set let, a vţdycky mi nakonec proklouzl mezi prsty. Je
lstivý, a tím i nebezpečný. V roce 1666, kdyţ jsem ho v Londýně
téměř dopadl, zaloţil poţár, který málem vypálil celé město do
základu.“
„Nám ale říkal, ţe to vy jste způsobil Velký poţár Londýna,“
vyhrkl Josh. Navzdory svému strachu cítil, jak v něm roste
zvědavost. Pak si vzpomněl na jednu z prvních rad, kterou jim
Nikolas dal: „Nic není takové, jak se zdá. Všímejte si úplně všeho.“
221
Josh přemýšlel, jestli ta rada zahrnovala i samotného alchymistu a
všechno, co jim řekl. Slunce zapadlo za obzor a vzduch se rapidně
ochladil. Josh se otřásl chladem. Tři starší muţi se odšourali domů, a
ani jeden z nich nevěnoval pozornost tomu, co se děje u kašny. Josh
zůstal s Johnem Dee sám, ale co bylo zvláštní, necítil se nijak jeho
přítomností ohroţen.
Dee se snaţil usmát svými úzkými rty a řekl: „Flamel nikdy
nikomu neříká všechno. Dalo by se rovnou říci, ţe polovina z toho,
co tvrdí, je leţ, a ta druhá polovina také není úplně pravdivá.“
„Nikolas říkal, ţe spolupracujete se starobylými z temnot, a aţ
budete mít celý Kodex, přivedete je zpět na Zem.“
„Naprosto správně,“ přiznal Dee, coţ Joshe neuvěřitelně
překvapilo. „Nepochybuji ale,“ začal znovu Dee, „ţe to Nikolas jistě
nějak překroutil. Pracuji se starobylými rasami a samozřejmě hledám
zbývající stránky knihy mága Abraháma, která se prostě nazývá
Kodex. Ale všechno je to jen proto, ţe ji Nikolas se svou ţenou
ukradli z Královské knihovny v Louvrů.“
„Ukradli?“
„Dovol mi, abych ti něco o Nikolasi Flamelovi vyprávěl,“ trpělivě
odpověděl Dee. „Určitě ti toho také spoustu navyprávěl o mně. Ţil
mnoho ţivotů a ţivil se mnoha způsoby, byl vědcem i kuchařem,
knihkupcem, vojákem, učitelem chemie i jazyků, vykonavatelem
práva i zlodějem. Ale především je od počátku lhář, šarlatán a
podvodník. Ukradl Kodex hned, jak objevil, ţe je v něm ukryta
formule na elixír ţivota, ale také kámen mudrců. Od té doby vařil
elixír kaţdý měsíc, aby s Perenelou nezestárli ani o měsíc a zůstali
tak ve stejném věku, jako kdyţ připravil lektvar poprvé. Pouţíval
kámen mudrců k tomu, aby proměnil levnou měď a olovo na zlato a
kusy obyčejného uhlí na diamanty. Pouţil své, v celosvětovém
měřítku výjimečně rozsáhlé znalosti a vědomosti, pouze a jen pro
osobní prospěch. A to je celá pravda.“
„Ale co Scatty a Hekaté? Ony také patří ke starobylým rasám, ne?“
„Ano to patří, Hekaté byla z původních starobylých a Scathach je z
druhé generace, ale Hekaté byla známá kriminálnice. Vyhnali ji
z Danu Talis pro její experimenty na zvířatech. Předpokládám, ţe
dnes bys ji nazval genetickou inţenýrkou, protoţe stvořila pololidské
klany, jedním z mnoha příkladů jsou vlkodlaci, kteří se postupně
stali neštěstím pro malá lidská venkovská sídla. Myslím, ţe jsi
některé z jejích pokusů viděl v její říši, Tore Allta – divočáci, kteří se
222
proměňují do lidských podob. Scathach není nic jiného neţ ţoldák –
nájemný rváč. Její prokletí spočívá v tom, ţe vypadá stále jako
teenager a navţdy bude. Kdyţ Flamel viděl, ţe jsem mu v patách, a
blíţím se čím dál více, nezbylo mu nic jiného neţ poţádat tyto
bytosti o pomoc, protoţe nikdo jiný by mu ji neposkytl.“
Josh byl najednou beznadějně zmatený. Kdo tedy říká pravdu?
Flamel nebo Dee?
Byla mu zima, přestoţe ještě nebyla úplně noc. Mlha se pomalu
plíţila do města a vzduch voněl po vlhké zemi, a také trochu po
zkaţených vajíčkách. „A co vy? Opravdu se snaţíte přivést zpět
starobylé bytosti?“
„Ano, o to se snaţím,“ přiznal Dee. „Je to pravděpodobně ta
nejdůleţitější věc, kterou můţu pro tento svět udělat.“
„Flamel tvrdí, ţe starobylí – teda ti z temnot, jak říká – chtějí tento
svět zničit.“
Dee pokrčil rameny. „Věř mi, kdyţ ti říkám, ţe lţe, jako kdyţ
tiskne. Starobylí mají moc změnit tento svět k lepšímu…“ Dee
znovu namočil ruku do vody v kašně, vlnky se rozeběhly po vodní
hladině a vylekaný Josh viděl obrazy, které se začaly formovat ve
vodě. Kupodivu výjevy, které mu Dee ukazoval, zapadaly do jeho
chlácholivých slov. „Kdysi dávno byl na zemi ráj. Měli tu
neuvěřitelně vyspělé technologie, ale atmosféra byla nezkaţená
dnešními škodlivinami, voda byla čistá a moře neznečištěná.“
Josh se nyní díval na ostrov, nad kterým byla azurová obloha bez
mráčku. Aţ k obzoru vedly nekonečné lány zlaté pšenice a stromy
byly obsypané exotickými plody.
„Starobylé rasy nejenţe utvořily tento svět, ale také postavily na
začátek evolučního ţebříku primitivního člověka. Pak ale bláznivý
Abrahám získal neopodstatněné podezření a vyhnal starobylé z
povrchu zemského pomocí kouzel, která napsal do Kodexu.
Starobylí ale nezemřeli – je velmi těţké zabít starobylou bytost – a
tak jednoduše čekali. Věděli, ţe jednou přijde den a lidé přijdou k
rozumu a zavolají je zpět, aby Zemi zachránili.“
Josh nemohl odtrhnout oči od bublající vodní hladiny. Hodně z
toho, co mu Dee vyprávěl, znělo celkem věrohodně.
„Kdyby se nám povedlo přivést je zpátky, starobylí mají moc a
schopnosti přetvořit náš svět. Mohou například zúrodnit pouště.“
V kašně se vynořil obrázek velké písečné pouště, která se začala
zelenat rychle rostoucí trávou.
223
Další výjev ukazoval Zemi z vesmíru, vypadala stejně jako na
Googlu. Velké mnoţství mraků se shlukovalo nad Mexickým
zálivem a mířilo na Texas. „Mohou kontrolovat počasí,“ řekl Dee a
bouře se rozplynula.
Prsty Johna Dee se pohnuly a ve vodě se objevilo nemocniční
oddělení s mnoha prázdnými lůţky.
„Také mohou léčit nemoci. Vzpomeň si, ţe většinu z těchto bytostí
uctívali jako bohy a bohyně. A ty všechny se Nikolas snaţí zastavit,
zabránit jejich návratu na Zem.“
Joshovi trvalo celou věčnost, neţ se zmohl na krátkou otázku: „Ale
proč?“ Nemohl přijít na to, proč by Nikolas chtěl zabránit takovým
zjevným výhodám, které by to přineslo.
„Protoţe on a ti, kterým slouţí, starobylí jako Hekaté a čarodějka z
Endoru například, chtějí, aby svět upadl do chaosu a anarchie. Aţ se
tak stane, mohou oni vylézt ze stínů a prohlásit se za vládce světa,“
řekl Dee a zavrtěl smutně hlavou. „Nedělám to rád, ale musím ti říci,
ţe Flamelovi na tobě nezáleţí a nezáleţí mu ani na tvé sestře. Dnes
ohrozil její ţivot neskutečným způsobem, kdyţ tak drsně nechal
probudit její schopnosti. Starobylí, se kterými pracuji já, rozkládají
celý proces do tří dnů, aby zamezili rizikům v co nejširší míře.“
„Tři dny,“ zamumlal Josh. „Flamel tvrdil, ţe v severní Americe
není nikdo další, kdo by mohl probudit mé schopnosti.“ Stále nechtěl
věřit tomu, co mu Dee povídá…, a přece vše znělo tak neuvěřitelně
rozumně.
„Další leţ. Moji starobylí přátelé mohou probudit tvé smysly a
navíc to mohou udělat šetrně a bezpečně. Je to přece jenom velice
riskantní rituál.“
Dee pomalu vstal a přibliţoval se opatrně k Joshovi, stále dbal na
to, aby udrţel oční kontakt s Joshovou tváří. Mlha se začala kolem
kašny shlukovat a houstnout a s kaţdým jeho krokem měnila tvar.
Hlas Johna Dee zněl uklidňujícím a chlácholivým zvukem, kaţdá
slabika kopírovala bublající vodu. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Josh.“
„Josh,“ zopakoval Dee, „Joshi, kde je teď Nikolas Flamel?“
Joshovi se i přes jeho ospalost v hlavě rozezněl alarm – i kdyţ
velmi, ale velmi zdálky. Nemohl Johnovi Dee věřit, neměl by mu
věřit…, a stejně tolik z toho, co řekl, znělo tak přesvědčivě.
„Kde je Nikolas, Joshi?“ trval na své otázce Dee.
224
Josh začal vrtět hlavou. Přestoţe se mu zdálo, ţe všechno dává
konečně smysl, chtěl nejdříve mluvit se Sofií. Potřeboval vědět, co si
o tom myslí.
„Řekni mi, kde je Flamel?“ Dee zvedl Joshovu bezvládnou ruku a
poloţil ji do vody. Na hladinu vyplavaly bubliny, ve kterých se
objevil malý obchůdek zaplněný skleněnými předměty naproti
Libbey parku. Dee se vítězoslavně ušklíbl, vstal a podíval se směrem
k obchodu. Zaktivoval své smysly a najednou rozeznal všechny
jejich aury. Zelená Flamelova, šedá patřila Scathach, hnědá
čarodějce z Endoru a čistě stříbrná té dívce. A mám vás, pomyslel si
Dee. Teď jiţ neutečou, tentokrát nebudou ţádné chyby, ţádný útěk.
„Zůstaň tu a dívej se na ty pěkné obrázky,“ zamumlal Dee a
poplácal Joshe po ramenu. Ve vodě se značily exotické sloţité
geometrické obrazce, které na něj působily hypnoticky.
„Za chvíli se pro tebe vrátím,“ dodal Dee a pak bez jediného slova
nebo pohybu svalu zavolal svou čekající armádu.
Následně mlha zhoustla a ztmavla a ve vzduchu byl cítit silný pach
síry, ale také něčeho zvláštního a nezvyklého. Prach, vysušená hlína,
ale zároveň plíseň a vlhkost.
K Ojai se blíţila katastrofa.
225
KAPITOLA 38
Ruce Nikolase Flamela začaly vyzařovat zelené světlo, uţ kdyţ
otevíral dveře malého obchodu. Obličej se mu zkřivil do rozčílené
grimasy, protoţe zapomněl na zvonek u dveří, který se vesele
rozezněl.
Slunce zapadlo hluboko za obzor jiţ před dlouhou dobou, kdyţ
čarodějka z Endoru učila Sofii, a nepříjemná mlha se z kopců linula
dolů do údolí. Kroutila se nyní hlavní třídou, zahalovala stromy a
všechno nechávala navlhlé a orosené. Auta se jen pomalu plouţila,
protoţe jejich halogenová světla jen stěţí dokázala prosvítit tmavou
mlhu z hor. Ulice se úplně vylidnily, jelikoţ lidé oblečení v lehkých
letních šatech utíkali před chladem dovnitř.
Scatty se připojila k Flamelovi. Nesla v jedné ruce svůj krátký meč
a ve druhé nunčaky, které se volně pohupovaly na řetězu. „Tohle
nevypadá dobře, ba co víc, tohle vypadá špatně.“ Nadechla se
zhluboka a dodala: „Cítíš to?“
Flamel přikývl: „Síra, znamení, ţe to je práce Johna Dee.“
Scatty zachrastila nunčaky. „Uţ mě opravdu začíná štvát.“
Zdálky se ozval kovový náraz, to jak do sebe někde nabourala dvě
auta. Za jejich zády se rozeřval alarm z jiného auta a pak uslyšeli
výkřik, vysoký a děsivý, a za chvíli další a další.
„Přichází to, ať uţ je to cokoliv,“ řekl Nikolas se zamračenou tváří.
„Neměli bychom tu zůstávat, jsme tu jako v pasti,“ řekla Scatty.
„Musíme najít Joshe a dostat se k autu.“
„Dobrý nápad! Alchymista vţdy chrání vše ţivé.“ Nikolas se otočil
zpátky dovnitř. Viděl čarodějku z Endoru, která ještě něco naléhavě
šeptala Sofii do ucha. Kolem dívky se stále vznášely obláčky bílého
kouře a z rukou jí vystupovaly chomáčky pavučiny, které vypadaly
jako nesmotané obvazy.
Sofie se naklonila dopředu a políbila Doru na tvář, pak se obrátila a
pospíchala ke dveřím. „Musíme odsud zmizet,“ řekla udýchaně
„musíme odejít, a to hned.“ Neměla sebemenší tušení, co se děje
venku, ale její nově nabyté znalosti a vědomosti ji umoţnily
představit si, co za monstra by se v mlze mohla skrývat.
„A zavřete za sebou dveře,“ zvolala čarodějka.
V ten moment veškerá světla zablikala a zhasla. Ojai se ponořilo
do tmy.
226
Zvonek u dveří za nimi při odchodu opět zazvonil a všichni tři se
ocitli na liduprázdné ulici. Mlha natolik zhoustla, ţe řidiče v autech
donutila zastavit u chodníků, a tak na hlavní třídě nezbylo jediné
auto v pohybu. Město nepřirozeně ztichlo, coţ působilo zlověstným
dojmem. „Můţeš určit, kde přesně teď Josh je?“ zeptal se Nikolas.
„No, to nevím, ale říkal, ţe na nás bude čekat naproti v parku,“
zamţourala tím směrem ve snaze proniknout hustou mlhu, ale bylo
to marné, viděla stěţí jen na krok dopředu. Se Scatty a Flamelem po
boku vykročili směrem do vozovky. „Joshi?“ volala, ale mlha jako
by pohlcovala její slova. „Joshi,“ opakovala naléhavě.
Ticho. Nikdo neodpovídal.
Najednou ji něco napadlo. Zvedla pravou ruku a roztáhla prsty, ze
kterých vystřelil proud vzduchu. Naneštěstí byl příliš slabý, a tak s
mlhou nic neudělal, pouze se trochu kolem rozkomíhala a roztančila.
Sofie to zkusila znovu a tentokrát přes ulici vystřelil silný proud
vzduchu, který vytvořil úzkou uličku. Bohuţel také zasáhl přední
blatník opuštěného auta, které stálo uprostřed silnice, a zanechal v
kovu nepřehlédnutelnou, nepravidelnou prohlubeň. „Ajaj, asi budu
muset trochu trénovat,“ zabručela Sofie.
Do úzkého průchodu vešla z mlhy postava a pak druhá a třetí. A
ani jedna z nich nebyla ţivá.
Úplně nejblíţe trojici stála vysoká kostra ve zbytcích cárů modré
důstojnické uniformy U. S. kavalerie. Ve svých kostěných prstech
drţela něco, co zbylo z jejího meče. Kdyţ k nim otočila svou hlavu,
ozvalo se strašné praskání kostí.
„Nekromantika,“ Flamel vydechl. „Dee probudil mrtvé.“
Z mlhy se vynořila další postava, tentokrát napůl mumifikované
tělo muţe, který nesl ohromné kladivo. Za ním následovala další
mrtvola, jejíţ zbytky masa drţela kůţe. U boku měla pistolnický
koţený pás a ve chvíli, kdy spatřila Flamela, Scatty a Sofii, sáhla
svými kostěnými prsty po chybějících pistolích.
Sofie strachy ztuhla jako kus ledu a vítr, který stále prýštil z její
ruky, zeslábl a zmizel. „Oni jsou… mrtví,“ zašeptala. „Kostry,
mumie, všichni jsou mrtví.“
„Jo, to jsou,“ přikývla Scatty, jako by to nebylo dost zřejmé.
„Záleţí na tom, kde byli pochováni. Z mokré půdy získáš kostru…,“
vysvětlovala a roztočila nunčaky, protoţe se přibliţoval další
pistolník. Kdyţ došel téměř k nim a snaţil se zamířit puškou, Scatty
jednoduchým pohybem srazila jeho hlavu. „Ze suché půdy získáš
227
mumii. Ale místo, kde byli pochováni, jim nijak nezabrání v úmyslu,
aby tě zranili nebo zabili.“ Kostra důstojníka kavalerie se zlomeným
mečem se na ni vrhla, ale Scatty ho odrazila. Zrezavělá čepel jeho
zbraně se rozsypala na prach, přičemţ Scatty nezaváhala a máchla
znovu mečem, aby oddělila hlavu od těla. Ozval se zvuk kostí, které
se sesypaly na zem.
I kdyţ se mrtví loudali a šourali naprosto tiše, všude okolo zněly
výkřiky a jekot. I přes hustou mlhu obyvatelé pochopili, ţe se děje
něco neblahého a strach a panika zachvátily město. Obyčejní lidé si
všimli, ţe ulicemi prochází armáda mrtvých.
Mlha byla najednou přeplněná mrtvými těly, která přicházela ze
všech stran. Sbíhala se jako švábi na pivo okolo trojice, kterou
naprosto obklíčila uprostřed silnice. Mlhový opar se chvílemi točil a
vířil, takţe odkrýval stále přibývající armádu koster a mumií. Trojice
poznávala vojáky v roztrhaných modrých a šedých uniformách z
občanské války, farmáře ve staromódních lacláčích, kovboje v
obnošených vestách a odřených dţínových kalhotách. Zeny měly na
sobě dlouhé široké sukně, které byly zablácené a odrané, a
zlatokopové obleky z jelenice.
„Povolal všechny mrtvé ze hřbitova jednoho z těch opuštěných
měst, kde se scházela kdejaká sebranka,“ vysvětlovala Scatty, která
stála zády k Sofii a mávala meči. „Nikdo z nich nemá novější šaty
neţ do roku 1880.“ Dvě ţenské kostry ve svátečních šatech nebo
toho, co z nich zbylo, s čepci si to namířily s rozpraţenýma rukama
přes silnici přímo k nim. Scattyin meč se vymrštil a odsekl jim paţe,
coţ je naneštěstí ani nezpomalilo. Potom Scatty uklidila nunčaky,
které byly v této chvíli nepotřebné, a vytáhla druhý meč. Zaútočila
znovu, přitom ve vzduchu zformovala meče do X a odsekla kostrám
obě hlavy. Kostry se sesypaly bezvládně na zem, kde po nich zbyla
jen hromádka kostí.
„Joshi!“ zavolala znovu Sofie, tentokrát uţ velice zoufale. „Joshi,
kde jsi?“ Moţná ţe se k němu mumie a kostry dostaly dřív nebo se
před nimi objeví kaţdou chvíli s očima prázdnýma a civějícíma a
hlavou nepřirozeně zkroucenou na jednu stranu. Zatřásla hlavou, aby
zahnala ponuré myšlenky.
Flamelovy ruce svítily studeným zeleným ohněm a vzduch se
pomalu plnil vůní máty. Lusknul prsty a poslal do mlhy proud
hořícího zeleného světla. Mlţná clona zazářila smaragdovou a
tyrkysovou barvou, ale jinak kouzlo nemělo vůbec ţádný účinek.
228
Flamel hodil další malou svítící kouli přímo před dvě plouţící se
kostry, které se před ním objevily. Plameny pohltily mrtvé a seţehly
zbytky jejich šedé uniformy, ale kostry stále pokračovaly jeho
směrem. Kosti zlověstně klapaly a za nimi přicházely stovky a
stovky dalších.
„Sofie, jdi pro čarodějku! Potřebujeme její pomoc.“
„Ale ona nám nemůţe pomoct,“ řekla zoufale Sofie. „Uţ nemůţe
víc udělat, nemá ţádnou moc. Všechnu předala mně.“
„Všechnu?“ vydechl Flamel a skrčil se před úderem pěsti. Poloţil
ruku na hrudní koš kostry a odstrčil ji, čímţ ji poslal zpět do davu
mrtvých, kde se rozsypala. „Dobrá tedy, pak musíš něco udělat ty!“
„Ale co?“ zvolala vyděšeně Sofie. Co můţe patnáctiletá holka dělat
proti armádě mrtvých?
„Cokoliv!“
Paţe jedné mumie se objevila z mlhy a praštila ji přes rameno.
Bylo to jako rána ručníkem. Nakonec jí strach, odpor a zlost dodaly
potřebnou sílu. Přestoţe si právě v tu chvíli nemohla vzpomenout na
nic, co ji čarodějka naučila, něco se dělo. Snad se projevily dávné
instinkty nebo se probudila část znalostí a vědomostí, které převládly
nad Sofiiným vědomím. Téměř bez odporu nechala své pocity
proniknout ven a její aura se rozsvítila. Vzduch zalila vůně vanilky a
Sofie zářila stříbrným světlem. Zvedla pravou dlaň k ústům, foukla
do zavřené dlaně a pak pustila zadrţený dech z pěsti směrem do
centra přicházejících mrtvol.
Vytvořil se asi dva metry vysoký větrný vír, malinkaté tornádo,
které se z ničeho nic vynořilo přímo ze země. Vtáhlo do sebe
nejbliţší kostru a zpřelámalo a pomíchalo jí veškeré kosti, které
následně plivalo ven jako nestravitelné zbytky. Sofìe vytvořila druhý
a třetí vír, které tančily mezi kostrami a mumiemi, k nimţ přinášely
zkázu a zmatek. Sofìe zjistila, ţe můţe korigovat jejich směr pouhým
pohledem a ony bezpečně poslouchají.
V ten okamţik se z mlhy ozval Deeův hlas. „Líbí se ti má armáda,
Nikolasi?“ Ve vlhkém prostředí se jeho hlas nesl a rozptýlil, ţe se
nedalo přesně určit, odkud mluví. „Kdyţ jsem tu byl naposledy – to
je nejméně sto let – našel jsem malinký, nádherný hřbitov přímo pod
kopcem Tří sester. Nedaleko stálo město, které bylo jiţ dávno
opuštěné, ale hroby a jejich ostatky zůstaly.“
Flamel se zuřivě bránil pěstmi, škrábáním nehtů i kopáním. Mrtví
neměli moc velkou sílu, ale co jim scházelo v síle úderu, bohatě
229
dohnali počtem. Bylo jich prostě přespříliš. Pod Nikolasovým okem
se modral monokl a na rukou měl hluboké škrábance. Scatty se
pohybovala okolo Sofìe a chránila ji, zatímco ona kontrolovala své
větrné víry.
„Nevím, jak dlouho byl hřbitov plně funkční, ale určitě pár stovek
let. Netuším tedy kolik těl tam bylo pohřbeno. Stovky, moţná i
tisíce. A Nikolasi, vzkřísil jsem je a povolal všechny.“
„Kde jenom můţe být?“ procedil Flamel skrz zuby. „Musí být
blízko, velmi blízko, aby mohl ovládat své mrtvé. Musím zjistit, kde
stojí, abych mohl něco udělat.“
Sofie cítila vlnu únavy, která ji začala pohlcovat a v tu ránu se
jeden z jejich vírů začal zpomalovat, aţ úplně zmizel. Ostatní dva se
neúčelně točily ze strany na stranu, jak její síly ochabovaly. Druhý
zmizel a poslední rapidně ztrácel rychlost. Sofie byla vyčerpaná, toto
byla cena za kouzla, o které všichni mluvili. Nutně ale potřebovala
ještě nějakou chvíli vydrţet, musí najít svého bratra.
„Musíme se odsud dostat.“ Scathach chytila Sofii a podpírala ji. Ze
strany zaútočila další kostra, kterou jistým neomylným pohybem
svého meče poslala zpět.
„Josh,“ zašeptala unaveně Sofie. „Kde je Josh? Musíme ho najít.“
Mlha sebrala z hlasu Johna Dee veškerý výraz, který by ještě mohl
vyjadřovat škodolibou radost, kdyţ říkal: „A víš, co ještě jsem
objevil? Po těchto horách chodila spousta jiných stvoření za
posledních pár tisíc let. V zemi jsou tu milióny kostí, je tu přímo
muzeum kostí. A nezapomeň Nikolasi, ţe jsem především
nekromantik. Ten, který probouzí mrtvé.“
Z šedé, mlţné clony vylezl velikánský medvěd, nejméně dva a půl
metru vysoký. Bylo zřejmé, ţe uhynul před dlouhou dobou, protoţe
na jeho kostech visely jen zbytky chlupů. Sněhově bílé kosti jen
zveličovaly jeho tlamu a zuby velké jako dýky.
Za medvědem kráčela kostra šavlozubého tygra a za ním puma a
další medvěd, tentokrát menší a zachovalejší.
„Jedno jediné moje slovo je zastaví,“ zahřmělo. „Já chci ty stránky
Kodexu.“
„Ne!“ řekl neústupně Nikolas. „Odkud to jen zní? Kde se sakra
schovává?“
„Kde je můj bratr?“ zakřičela Sofie nešťastně a zaječela, protoţe ji
ve vlasech skončila ruka jedné mrtvoly. Scathach ji usekla u zápěstí,
230
ale ruka se zamotala do vlasů a vytvořila bizarní sponku. „Co jsi
udělal mému bratrovi?“
„Tvůj bratr zvaţuje své moţnosti. Vaše strana není jediná v tomto
boji. Nyní, kdyţ mám toho chlapce, potřebuji jen ty zbývající
stránky.“
„Nikdy!“ zvolal Nikolas.
Obří medvěd a tygr se řítili davem mrtvých těl, která odhazovali na
strany a šlapali po nich samou nedočkavostí, aby uţ byli u Flamela,
Scatty a Sofie. První k nim dorazil tygr. Jeho zářivě bílá lebka byla
obrovská a z huby mu vyčnívaly dva nejméně patnácticentimetrové
zahnuté zuby. Flamel se postavil před Sofii, aby ji chránil.
„Dej mi ty stránky, Nikolasi, nebo na město vypustím všechny
mrtvé.“
Nikolas zuřivě pátral v paměti po kouzlu, které by zastavilo
blíţícího se tygra. Hořce teď litoval, ţe se více nevěnoval studiu
kouzel. Lusknul prsty a na zem před tygra spadla malá svítící
bublinka.
„To je vše, co dokáţeš, Nikolasi? Pane boţe, ty opravdu ztrácíš
formu.“
Bublina praskla a rozprostřela se na silnici v chladně zelenou
skvrnu.
„Musí být hodně blízko, kdyţ nás vidí,“ řekl Nikolas spíše pro
sebe. „Potřebuju ho alespoň na moment zahlédnout.“
Velká přední tlapa šavlozubého tygra se dotkla zeleně svítícího
povrchu a přilepila se k němu. Tygr ji zkoušel zvednout, ale tenké
prouţky zelené a lepkavé hmoty ho drţely na místě. Zavrávoral a
poloţil na zem i druhou přední tlapu, která se také přilepila.
„Myslím, ţe ještě nějakou sílu mám,“ ozval se Nikolas.
Nakonec ale nápor davu mrtvolné armády, která se mačkala na
tygra, pomohl k jeho odlepení a ohromnou silou posunul tygra
kupředu. Flamel stihl akorát zvednout ruce, neţ velké stvoření
přistálo na jeho těle s otevřenou hubou plnou nebezpečných a
nelítostných zubů.
„Sbohem, Nikolasi Flamele,“ zavolal Dee. „Zřejmě budu muset
sebrat zbývající stránky z tvého mrtvého těla.“
„Ne,“ zašeptala Sofie. Ne, to přece nemůţe takhle skončit. Hekaté
probudila její schopnosti, čarodějka z Endoru ji předala veškeré své
znalosti a vědomosti, musí být něco, co můţe udělat. Sofie otevřela
ústa a vydala zoufalý výkřik, přičemţ se slabě rozsvítila její aura.
231
KAPITOLA 39
Josh se probudil a v uších mu zněl Sofiin výkřik.
Pak chvíli trvalo, neţ si uvědomil, ţe je u fontány v Libbey parku.
Kolem něj se rozprostírala hustá, smradlavá mlha, která se různě
kroutila a točila. K jeho úděsu se v mlze pohybovala mrtvá těla v
polorozpadlých cárech místo oblečení.
Sofie!
Musí se dostat za svou sestrou. Napravo, přímo uprostřed
šedočerné mlhy jiskřila zelená a stříbrná světýlka, která trochu
osvětlovala mlhu zevnitř a vrhala strašidelné stíny. Sofie byla někde
v té mlze a Flamel se Scatty jakbysmet a určitě bojují s těmi
neţivými monstry. Věděl, ţe by měl být s nimi.
Kolem Johna Dee ţhnula sytě ţlutá aura. Syčela, prskala a praskala
jako pálící se omastek a všude se šířil zápach pukavců. Dee k němu
stál zády, lokty se opíral o zídku vedle pítka, ze kterého Josh předtím
pil. Pozorně pozoroval události, které se děly na ulici, a tak silně se
soustředil, aby mohl ovládat to nepřeberné mnoţství mrtvých, ţe se
tou námahou úplně chvěl. Kdyţ se Josh trochu rozkoukal, zjistil, ţe v
mlze nejsou jen šourající se kostry a mumie, ale i další stvoření.
Uviděl torza medvědů, tygra, divoké kočky a vlků.
Slyšel Flamela a Sofiin výkřik, a první, co ho napadlo, bylo rovnou
skočit na Johna Dee. Nakonec to neudělal, protoţe si uvědomil, ţe
by neměl ţádnou šanci se k němu ani dostatečně přiblíţit. Co by
zmohl proti tak mocnému kouzelníkovi? Není jako jeho sestra, nemá
ţádnou speciální moc.
Ale to vůbec neznamená, ţe by byl k ničemu.
Sofiin výkřik vyslal na šavlozubého tygra závan prudkého
mrazivého vzduchu, který ho proměnil v prach a zarazil i nejbliţší
kostry. Velký medvěd padl na zem a přitom svým velkým tělem
zavalil tucet dalších mrtvých. Vítr také vyčistil část prostoru před
nimi od mlhy a Sofie poprvé uviděla mnoţství nepřátel, kterému
čelili. Nebyly tu desítky nebo stovky šourajících se mrtvol, ale
armáda tisíců zombie, které tu kdysi ţily. Mezi nimi se pohybovaly
kostry zvířat, které lidé lovili po staletí v nedalekých horách. Uţ
nevěděla, co by ještě mohla dělat. Poslední kouzlo ji naprosto
232
vyčerpalo, aţ spadla na Scatty, která ji musela levou rukou zachytit,
zatímco v pravé stále drţela svůj meč.
Flamel se unaveně vydrápal na nohy. I jeho kouzla naprosto
vyčerpala, dokonce tak, ţe za posledních pár minut viditelně
zestárnul. Vrásky okolo očí se prohloubily a vlasy prořídly. Scathach
věděla, ţe uţ dlouho nevydrţí.
„Dej mu ty stránky, Nikolasi,“ naléhala.
Nikolas jen neústupně zavrtěl hlavou a řekl: „Nedám. Nemůţu.
Strávil jsem celý svůj ţivot ochranou knihy před takovými, jako je
on.“
„Jsi ten, který chrání ţivot,“ připomněla mu.
Flamel znovu zavrtěl nesouhlasně hlavou. Opíral se lokty o kolena
a ztěţka sípavě dýchal. Jeho kůţe mrtvolně pobledla, jen tváře byly
rozpálené do červena. „Tohle je výjimka, Scathach. Kdybych mu ty
stránky dal, pak bych k smrti odsoudil všechny – i Perry a zbytek
světa.“ Narovnal se a otočil zpátky k davu mrtvých a všichni věděli,
ţe se naposledy pokusí je alespoň na chvíli zastavit. „Mohla bys
odsud dostat Sofii?“
Scatty odpověděla: „Nemůţu ji nést a přitom bojovat.“
„Můţeš se probojovat pryč alespoň ty sama?“
„To bych asi zvládla,“ řekla opatrně.
„Pak běţ! Uteč! Běţ k ostatním starobylým bytostem, kontaktuj
další nesmrtelné z řad lidí a řekni jim, co se tu stalo. Začněte bojovat
proti těm z temnot, dokud je ještě čas.“
„Já vás tu nenechám,“ řekla neoblomně Scatty. „Jsme v tom
všichni společně a zůstaneme aţ do konce, ať uţ nás čeká cokoliv.“
„Je čas zemřít, Nikolasi Flamele,“ zvolal Dee ze tmy před nimi.
„Neboj se, postarám se o to, aby se Perenela o dnešku dozvěděla se
všemi detaily.“
Davem koster, mumií a zvířat pak projelo vzrušení, a jako jeden se
všichni najednou vydali kupředu.
V tu chvíli se z mlhy vynořilo další monstrum.
Velké, černé, výhruţně houkající se dvěma velkýma ţlutobílýma
očima a další desítkou menších blikajících. Jelo přímo k fontáně v
Libbey Parku, do které narazilo a její dekorativní zdobení rozbilo na
kusy, přitom pod sutí pohřbilo i Johna Dee.
Dee stačil pouze trochu uhnout, neţ velký černý Hummer narazil
do zdi a totálně ji zdevastoval. Auto zůstalo zaseklé v rozbité zdi,
kola ve vzduchu, ale motor stále burácel. Otevřely se dveře u řidiče a
233
zevnitř vylezl Josh. Opatrně se skrčil k zemi a drţel si rukou hrudník,
kam se mu zaryl bezpečnostní pás.
Ojaiská hlavní třída byla plná mrtvých, které nyní nikdo
nekontroloval. Bez Johna Dee to ale byly jen chodící kosti.
Josh vrávoravě běţel přes ulici, přičemţ se vyhýbal zmateným
kostrám a mumiím. Něco mu praskalo pod nohama, ale raději se ani
nepodíval, co to bylo.
Najednou byla armáda mrtvých pryč. Ozval se nesmírný rámus,
jako kdyţ se sype ţelezo a sype kamení a pak nastalo ticho. V tom
tichu mrtví mizeli, jako by je odnášel vítr. Koho asi povolá Dee
nyní?
Z mlhy se blíţil stín. Flamel shromáţdil poslední zbytky své
energie do slušné zelené koule. Sofie se také narovnala, aby se
pokusila zmobilizovat poslední síly a Scattyiny svaly se napjaly
očekáváním. Jednou jí předpověděli, ţe zemře v exotických krajích.
Přemýšlela, jestli je Ojai dostatečně exotické místo.
Stín se blíţil a dostával konkrétní podobu.
Flamel zvedl ruku, Sofie svolala vítr a Scatty zvedla svůj meč. A z
noční mlhy vystoupil Josh. „Naboural jsem auto a myslím, ţe uţ ho
nikdy nikdo nedá dohromady,“ řekl.
Sofie radostně vykřikla. Běţela k bratrovi, ale její výkřik se
proměnil v hrůzu kvůli kontuře, která se rýsovala za Joshem. Kostra
velkého medvěda se zvedla ze země a chystala se na Joshe zaútočit.
Scatty se rozeběhla, odhodila Joshe na stranu do hromádky kostí.
Její meče zarazily rozmáchnutí medvědí tlapy a z obou lítaly jiskry.
Zaútočila znovu a odsekla tlapu o délce větší neţ celá její paţe.
Jedno zvíře za druhým pomalu vstávalo ze země. Dva velcí vlci, z
jednoho nezbylo o moc více neţ jen kosti a druhý se zbytky
seschlého masa, se vynořili z mlţné clony.
„Tudy. Pojďte. Rychle!“ Ozval se ulicí hlas čarodějky z Endoru a
do noci zasvítily otevřené obdélníkové dveře obchodu. Scatty
pomohla Flamelovi a Josh napůl nesl svou sestru k nedalekému
obchůdku se staroţitnostmi. Čarodějka stála ve dveřích, slepě se
dívala do noci a svítila starou petrolejovou lampou. „Musíme vás
odsud dostat.“ Řekla klidným hlasem. Zavřela za nimi dveře a
zamkla. „To je nezadrţí nadlouho,“ zamumlala.
„Ale říkala jste, ţe… ţe uţ nemáte ţádnou moc,“ zaprotestovala
Sofie.
234
„To také nemám,“ usmála se Dora, aţ ukázala své bílé dokonalé
zuby. „Ale moc má toto místo.“ Prošli obchodem do malé tmavé
místnosti. „Víte, co je na Ojai tak zvláštního?“ zeptala se.
Něco narazilo do dveří, aţ se veškeré skleněné věci vevnitř otřásly
a zacinkaly.
„Je postavené na průsečíku magických čar, které tomuto místu
dávají mimořádnou moc.“
Josh otevřel pusu a snaţil se zformulovat otázku, ale sestra ho
předběhla. „Jsou to energetické dráhy, které protínají některá místa
na Zemi,“ vysvětlovala tiše.
„Jak to víš?“ divil se Josh.
„Nevím, hádám, ţe mě to naučila čarodějka. Spousta slavných
budov a starověkých kulturních památek je postavená na křiţovatce
těchto drah.“
„Přesně tak,“ souhlasila potěšené Dora. „Sama bych to nevysvětlila
lépe.“ Malý sklad byl skromný a téměř prázdný aţ na předmět
obdélníkového tvaru, který byl opřený o zeď a zastřený zaţloutlými
stránkami místních novin.
Znovu a znovu se ozývaly další nárazy do výlohy, to kosti naráţely
do skla a znervózňovaly skupinku vevnitř.
Dora sundala noviny a odkryla velké zrcadlo. Bylo přinejmenším
dva metry vysoké a přes metr široké, sklo celé šmouhaté a
pokřivené. „A víte, co mě táhlo do Ojai především?“ zeptala se.
„Potkává se tu sedm těchto energetických drah a tvoří bránu.“
„Tady?“ zašeptal Flamel. Samozřejmě věděl o existenci
energetických drah a čar, a slyšel i bránách, které byly za dávných
časů pouţívány jako velice rychlý transportní systém, ale vůbec
netušil, ţe ještě nějaké stále existují.
Dora podupala na zem a upřesnila: „Přesně tady. A víte, jak se
taková brána pouţívá?“
Flamel zavrtěl hlavou.
Dora se natáhla po Sofii. „Dej mi ruku, dítě.“ Vzala Sofiinu ruku a
poloţila ji na sklo. „Ty můţeš bránu otevřít.“
Zrcadlo se okamţitě probudilo k ţivotu, nejdříve stříbrně zasvítilo
a pak se vyjasnilo. Od této chvíle ale neukazovalo jejich odraz, ale
spíš jednoduchý malý sklep.
„Kam to vede?“ zeptal se Flamel.
„Do Paříţe,“ odpověděla Dora.
235
„Francie,“ usmál se Nikolas. „Sladký domov,“ a bez váhání prošel
zrcadlem. Nyní ho všichni viděli na druhé straně. Zamával jim a
pokynul, aby si pospíšili.
„Nesnáším cestovní brány,“ zabručela Scatty. „Mám z nich
mořskou nemoc.“ Proskočila bránou a postavila se vedle alchymisty.
Kdyţ otočila svůj obličej zpátky k zrcadlu, vypadala, ţe bude kaţdou
chvíli zvracet.
***
Medvědí kostra nakonec prorazila dveře malého obchůdku a
vymotávala se ze závěsů u dveří. Vlci a pumy ji následovali dovnitř.
Sklo se sypalo, zrcadla praskala, těţítka a skleněné ozdoby padaly na
zem a zvířata se neohrabaně prodírala přes police dozadu.
Pomlácený a pořezaný Dee vtrhnul za nimi, odstrkoval kostry
zvířat na stranu. Jedna puma po něm vyjela, ale Dee ji udeřil přes
čumák. Kdyby měla oči, jistě by překvapeně zamrkala.
„A mám vás,“ zvolal škodolibě. „Jste v pasti, uţ nemáte, kam
utéci!“
Kdyţ ovšem vstoupil do skladu, uvědomil si, ţe mu přece jenom
znovu unikli. Chvíli mu trvalo, neţ si uvědomil, ţe zrcadlo, ve
kterém se zpět dívají dvě postavy, a stařena, jeţ tiskne dívčinu ruku k
jeho povrchu, znamená jediné. „Brána mezi posvátnými magickými
místy,“ zašeptal. Jistě zrcadla vţdycky fungovala jako brány mezi
světy nebo místy. Někde tam na druhé straně muselo být také jedno
takové zrcadlo, se kterým bylo toto místo spojeno.
Ţena chytila dívku a prostrčila ji zrcadlem. Sofie udělala kotrmelec
a skončila u Flamelových nohou, pak se otočila a podívala se zpátky.
Její ústa se pohybovala a volala na bratra, ale ten to neslyšel.
„Joshi,“ přikázal Dee a soustředěně se na chlapce podíval, „ani se
nehni.“
Josh se otočil zpátky k zrcadlu, jehoţ obraz se začínal rozmazávat
a rozostřovat.
„Řekl jsem ti přece celou a úplnou pravdu o Nikolasi Flamelovi,“
naléhal Dee. Potřeboval chlapce rozptýlit ještě na pár chvil, neţ
zrcadlo ztratí svou sílu. „Zůstaň se mnou. Můţu probudit tvé
schopnosti. Udělám tě mocným a neporazitelným. Můţeš pomoci
změnit svět, Joshi. Změnit ho k lepšímu!“
236
„Já nevím…,“ nabídka to byla lákavá, velice lákavá, ale věděl, ţe
kdyby se přidal k Johnovi Dee, navţdy by ztratil svou sestru. Nebo
ne? Kdyby Dee probudil jeho schopnosti, pak by si byli se Sofií zase
podobní. Moţná ţe mu Dee nabízí moţnost, jak si zase porozumět se
sestrou.
„Podívej,“ řekl Dee se zadostiučiněním a ukázal na vadnoucí obraz
v zrcadle. „Oni tě tu nechali, znovu tě opustili, protoţe ty nejsi
jedním z nich. Uţ pro ně nejsi důleţitý.“
Zrcadlo se ale opět stříbrně rozzářilo… a Sofie se vrátila. „Joshi?
Musíme si pospíšit,“ řekla naléhavě, na Johna Dee ani nepohlédla.
„Já…,“ začal Josh „ty jsi se pro mě vrátila?“
„Samozřejmě ţe ano! Jsi můj bratr. Nikdy bych tě neopustila.“ Pak
ho pevně chytla za ruku a prošli zrcadlem.
Dora poté upustila jakoby náhodou zrcadlo, které celou dobu
drţela a z brány zůstala jen hromádka střepů. „Ouha.“ Otočila se k
Johnovi Dee, sundala své černé brýle a odhalila zrcátka svých očí.
„Měl byste teď jít. Máte zhruba tři vteřiny.“
Za chvíli celý obchod vybuchl a Dee se tak tak stihl dostat ven
včas.
237
KAPITOLA 40
Filmaři způsobili zmatek v malebném městečku Ojai.
V pátek způsobil natáčecí štáb společnosti Enoch Studios dopravní
chaos a více neţ zmatek v centru městečka Ojai. Filmaři natáčeli
scény pro nový horor, ale efekty byly pro místní obyvatele tak
realistické, ţe vyděšeně volali na místní pohotovostní čísla. Obsahem
telefonátů byla tvrzení, ţe lidé vidí po ulicích chodit mrtvoly.
John Dee, ředitel Enoch Films, která je divizí Enoch Enterprise, se
upřímně omlouvá za zmatek, který byl způsoben výpadkem
elektrického proudu a pro toto období netypickou mlhou, právě ve
chvíli, kdy se chystali natáčet. „To jistě dodalo speciálním efektům
opravdu velice strašidelný ráz,“ řekl jeho mluvčí. V této souvislosti
opilý mladík autem narazil do historické kašny v Libbey parku a
poničil i nově opravenou pergolu. Dee slíbil, ţe nechá místo opravit
do původního stavu.
Zdroj Ojai, městské noviny
Místní staroţitnosti zničeny explozí
Výbuch plynu v pátek v noci zničil ţivnost dlouholeté ojaiské
obyvatelky Dory Kouzelné. Elektrický zkrat zapálil chemikálie,
kterými majitelka obchodu čistila, leštila a opravovala staroţitné
předměty. Slečna Kouzelná byla v době exploze v zadní místnosti
obchodu a z události vyšla bez zranění. Očividně ji nezajímá fakt, ţe
jí k smrti chyběl jenom krůček. Situaci okomentovala: „Víte, kdyţ
někdo ţije tak dlouho jako já, uţ vás toho moc nepřekvapí.“ Vitální
dáma má v plánu znovu otevřít obchod ještě před prázdninami.
Zdroj: Ojai Online
238
KAPITOLA 41
Hluboko v podzemí, stále uvězněná v Alkatrazu, leţela Perenela
Flamelová na tvrdém úzkém lůţku. Tvář měla otočenou ke tmavé
zdi. V chodbě slyšela kroky sfingy, která neustále pochodovala po
kamenné podlaze sem a tam. Vzduch tu byl těţký a připomínal pach
terária a kočičího pavilónu v zoo zároveň. Perenela se otřásla, jelikoţ
v cele byla zima a kousek od její tváře stékal po zdi tenký prouţek
zeleně zbarvené vody. Kde je asi Nikolas? Jestlipak se mu něco
nestalo?
Perenela se bála, ale ne o sebe, jelikoţ věděla, ţe ji Dee z nějakého
důvodu potřebuje ţivou, jinak by ji tu nevěznil. Počítala s tím, ţe
dříve nebo později se s ním opět setká. Dee měl jednu obrovskou
slabinu, a tou byla jeho arogance. Určitě ji podceňuje, a to bude její
moment překvapení, aţ proti němu zaútočí. Měla na mysli jedno
zvlášť ošklivé kouzlo, které se kdysi naučila na úpatí Karpat v
Transylvánii a které si šetřila přímo pro něj. Kde je Nikolas?
Obávala se, ţe se stalo něco neblahého buď dětem, nebo
Nikolasovi. Perenela jen obtíţně určovala čas a ještě horší bylo
neztratit představu, kolik času jiţ uplynulo. Podle vrásek, které
přibývaly na jejích rukou, hádala, ţe zestárla zhruba o dva roky, coţ
by znamenalo dva dny reálného času. Bez elixíru mládí budou s
Nikolasem stárnout rychlostí jednoho roku za den. Uţ jim zbývá
necelý měsíc, neţ zestárnou natolik, ţe zemřou.
Co se stane, pokud zemřou? Nikdo se nepostaví Johnovi Dee, který
na svět vypustí ty z temnot, a nastane chaos a lidstvo zanikne.
Kde je Nikolas?
Perenela zahnala slzy z očí. Neměla v úmyslu dopřát sfinze pohled,
který by ji jistě potěšil. Starobylé bytosti neměly ani ponětí o síle
lidských emocí a citů, povaţovaly je za největší lidskou slabost.
Perenela ale věděla, ţe právě emoce jsou nadějí a velkou silou
lidstva.
Zamrkala a na moment se zarazila, neţ si uvědomila, co vidí.
V tenkém čůrku, který po zdi stékal, se objevilo něco známého.
Soustředila se a snaţila se poskládat dohromady to, co se jí před
očima odehrávalo.
239
Voda se pomalu zformovala do tváře Jeffersona Millera, ducha
bezpečnostní sluţby. Na mechem porostlé zdi se objevil téměř
neznatelný nápis.
Flamel. Děti.
Slova vydrţela krátce a zmizela během mrknutí oka. V bezpečí.
Nyní se musela Perenela velmi drţet, aby se nerozplakala štěstím.
Flamel a děti byli v bezpečí! Ojai. Brána. Paříţ.
„Děkuji,“ artikulovala bezhlasně, kdyţ se objevila znovu duchova
tvář, která se rychle rozplývala se stékající vodou. Perenela měla
snad tisíc otázek – ale alespoň teď dostala i nějaké odpovědi. Nikolas
a děti jsou v bezpečí. Očividně dorazili do Ojai a setkali se s
čarodějkou z Endoru. Musela otevřít bránu, která spojuje Ojai s
Paříţí. Zřejmě také pomohla Sofii a předala ji znalosti a vědomosti,
které byly spojené s jedním z nejmocnějších ţivlů – vzduchem.
Perenela věděla, ţe čarodějka nemá moc probudit Joshovy
schopnosti – ale v Paříţi a i jinde na starém kontinentu ţijí další
starobylé bytosti a jiní nesmrtelní, kteří budou schopni pomoci
probudit Joshe, a bude tak moţné vycvičit dvojčata v magii
základních elementů.
Převrátila se na záda a podívala se na sfingu, která se právě
posadila před její celu. Lidskou hlavu si opřela o obrovské lví tlapy a
křídla měla volně sloţená na zádech. Líně se usmála a vytáhla svůj
dlouhý černý hadí jazyk, který kmital ze strany na stranu.
„Uţ to brzy skončí, Perenelo Flamelová,“ zašeptala sfinga.
Perenela se na ni také usmála, ale úsměvem, který byl spíš děsivý,
a odpověděla: „Právě naopak. Teď to teprve všechno začíná.“
Konec prvního dílu
240
POZNÁMKA AUTORA
Nikolas a Perenela Flamelovi byli skuteční lidé, stejně tak jako
doktor John Dee. Vlastně všechny postavy v této knize, kromě
dvojčat, jsou zaloţené na skutečných historických nebo
mytologických základech.
Kdyţ jsem začal přemýšlet o Alchymistovi, zprvu jsem plánoval,
ţe hlavní postavou bude doktor John Dee, který mě odjakţiva
fascinoval. Alţbětinská doba byla sama o sobě dost výjimečná,
přesto v ní John Dee dokázal vyniknout. Byl jedním z
nejzajímavějších lidí svého času a veškeré informace o jeho ţivotě se
zakládají na pravdě. Byl alchymistou, matematikem, zeměpiscem,
astrologem i astronomem. Opravdu to byl on, kdo vybral datum
korunovace královny Alţběty I., a také byl součástí její tajných
sluţeb. Jako královnin špeh podepisoval své zprávy kódem „007“.
Dvě nuly symbolizovaly královniny oči a sedmička byla velice
podobná osobnímu podpisu Johna Dee. Existují i určité důkazy, ţe
Shakespearův Prospero z Bouře je inspirován právě tímto učencem.
Soubor knih o alchymistovi se mi honil v hlavě a v poznámkách po
několik let, a připadalo mi logické, ţe by kniha měla být o něm.
Během doby, kdy jsem pracoval na dalších knihách, jsem se stále k
té myšlence vracel. Přidával jsem další materiály, sbíral světové
mýty a legendy a vytvořil jsem velký sloţitý systém, na kterém stojí
celý příběh. Hledal jsem místa pro jednotlivé scény, navštěvoval a
vracel se na ta jiţ objevená, fotografoval jsem místa nová, zkrátka
všechna, která jsem chtěl v knize pouţít.
Kaţdý příběh začíná nápadem, ale jsou to postavy, které ho sunou
dopředu. Nejdříve mě napadla dvojčata. Vţdycky jsem věděl, ţe
hlavní roli budou hrát bratr a sestra. Dvojčata vţdy byla něco
zvláštního v mytologickém smyslu. V legendách kaţdého národa
najdete mýtus nebo pohádku o dvojčatech. Jak jsem čím dál více
uvaţoval o postavách, přešel jsem k těm vedlejším jako je Scathach,
Morrigana, později Hekaté nebo čarodějka z Endoru. Problém ovšem
byl, ţe jsem stále neměl svého hrdinu, toho moudrého učitele, který
dvojčata všemu naučí. Přestoţe John Dee je úţasná postava, bohuţel
na tohle se prostě nehodil.
Potom jsem na podzim v roce 2000 navštívil Paříţ. Je docela těţké
se v tom městě nad Seinou ztratit, alespoň pokud víte, kde je řeka,
nebo pokud máte na dohled některou dominantu, jako je Eiffelova
věţ, Sacré-Coeur nebo Notre Dam. Přesto se mi to podařilo. Odešel
jsem od Notre Dámu, přešel řeku po Pont D’Arcole, a mířil k Centre
Pompidou. Někde mezi bulvárem Sebastopol a Rue Beaubourg jsem
se ztratil. Tedy ne tak úplně, věděl jsem zhruba, kde jsem, ale začalo
se stmívat a neměl jsem z toho dobrý pocit. Zahnul jsem do úzké
Rue du Montmorency a našel jsem dům, na kterém stálo Hostel
Nikolase Flamela. Vpředu byla pamětní deska z roku 1407, na které
jsem se dočetl, ţe Flamel se svou ţenou Perenelou tu kdysi ţili, coţ
také znamenalo, ţe to byl jeden z nejstarších domů v Paříţi.
Vešel jsem dovnitř, kde byla kouzelná restaurace, toho dne jsem
tam také povečeřel. Byl to zvláštní záţitek, jedl jsem ve stejné
místnosti, kde kdysi legendární Nikolas Flamel ţil a pracoval. Trámy
na stropě vypadaly původní, coţ znamenalo, ţe to jsou moţná ty
samé, které kdysi viděl také Nikolas Flamel. Ve sklepě pod
restaurací určitě oba skladovali jídlo a víno a malou loţnici měli
přímo nad mou hlavou.
Něco málo jsem uţ o Nikolasi Flamelovi věděl. Dee, který totiţ
měl jednu z největších knihoven v celé Anglii, ve své sbírce vlastnil i
knihu Nikolase Flamela, kterou očividně studoval.
Flamel byl bezesporu jedním z neznámějších alchymistů své doby.
Alchymie je zajímavá kombinace chemie, botaniky, medicíny,
astronomie a astrologie. Má dlouhou a obdivuhodnou historii,
studovali ji staří Řekové a Číňané, a dokonce se povídá, ţe na jejím
základě vznikla moderní chemie. Stejně jako v případě Johna Dee,
tak i veškeré detaily o Nikolasově ţivotě jsou pravdivé. Něco málo o
něm víme z toho, co napsal sám, ale ještě za jeho ţivota o něm psali
druzí, a nebylo jich málo.
Narodil se v roce 1330 a ţivil se jako knihkupec a opisovač, psal
dopisy a kopíroval knihy pro své zákazníky. Jednoho dne koupil
zvláštní knihu, která nesla název Abrahámova kniha. Nikolas Flamel
nám zanechal podrobný popis knihy v měděné vazbě, která byla
napsaná na materiálu velmi podobnému stromové kůře.
Za doprovodu své ţeny Perenely strávil na cestách po Evropě více
neţ dvacet let, přičemţ se snaţil přeloţit Abrahámovu knihu, která
byla napsána neznámým písmem.
Nikdo přesně neví, co Nikolas Flamel na cestách zaţil, ale jedno je
jisté, kdyţ se vrátil zpět do Paříţe, byl neobyčejně bohatý. Tato
skutečnost se samozřejmě rychle roznesla a začalo se mluvit o tom,
ţe objevil dvě největší tajemství alchymie v Abrahámově knize.
Tajemství kamene mudrců, který promění obyčejné kovy ve zlato a
tajemství věčného ţivota. Ani Nikolas ani jeho ţena nikdy nic z toho
nepotvrdili, ale také nikdy nevysvětlili, jak ke svému bohatství přišli.
Nikolas a Perenela nadále ţili v ústraní svým obyčejným klidným
ţivotem, navíc dávali hodně peněz na charitu, zaloţili nemocnice,
kostely a sirotčince.
Podle záznamů zemřela dříve Perenela, a ani ne po roce ji roku
1418 následoval Nikolas. Jeho dům byl prodán a nový majitel ho
zdevastoval hledáním Flamelova pokladu. Nikdy se nic nenašlo.
Později došlo k vyloupení Flamelovy hrobky, a tím se přišlo na to,
ţe je prázdná. Jestli byli pohřbeni tajně jinde, nebo jestli vůbec nikdy
nezemřeli, zůstává otázkou. Paříţí se šířily povídačky a legenda o
nesmrtelném Nikolasi Flamelovi vznikla téměř vzápětí.
V dalších letech se tu a tam objevovaly zprávy, ţe Flamelovi byli
spatřeni na různých místech Evropy.
Pak jsem konečně vylezl z restaurace v hostelu Nikolase Flamela a
prohlíţel si ten starý dům. Před šest seti lety zde ţil a pracoval jeden
z nejznámějších alchymistů světa, muţ odevzdaný vědě, který získal
neuvěřitelné bohatství, ale také se ho uměl vzdát. Jeho dům byl
zachován úctyhodnými obyvateli Paříţe, kteří po něm a jeho ţeně
dokonce i pojmenovali ulici (Rue Nicolas Flamel a Rue Perenelle,
které se nacházejí ve čtvrtém obvodu).
Nesmrtelný.
A v ten moment jsem věděl, ţe učitelem dvojčat nebude Dee, ale
Nikolas a Perenela. Kdyţ jsem stál před jejich domem v Paříţi, toho
mokrého podzimního večera, všechny části knihy se harmonicky
pospojovaly a vznikl Alchymista (Tajemství nesmrtelného Nikolase
Flamela).
PODĚKOVÁNÍ
Na obálce knihy se většinou objeví pouze jedno jméno, ale za ním
se skrývá další desítka lidí, kteří dílu pomáhali na svět. Proto musím
poděkovat zvlášť a kaţdému z následujících jmen, jejichţ účast při
mé autorské práci povaţuji za rovnocennou, a proto v nijak
preferovaném pořadí děkuji:
Kristě Marino, netrpělivější editorce na světě, která mi řekla:
„Trochu perspektivněji…“
Franku Weimannovi, z Literary Group, který řekl: „Tohle
prodám.“ A také to udělal.
Michaelovi Carrollovi, který to četl první i poslední, a vţdy si budu
pamatovat jeho: „Musíme si promluvit o tomhle…“
O. R. Mellingovi, který mi stále opakoval: „Ještě jsi to
nedokončil?“
Claudette Sutherlandové, která mi stále radila: „Měl bys opravdu
zváţit…“
A nakonec, samozřejmě Barrymu Krostovi z BKM, který je
stoprocentně Alchymistův dědeček, coţ by následně znamenalo, ţe
John Sobanski je jeho synovcem.
O AUTOROVI
Michael Scott je jedním z nejúspěšnějších irských spisovatelů,
odborník na mytologii a folkloristiku. Je mistrem fantasy, sci-fi,
hororu a dokonce ho Irish Times nazvaly králem fantasy ţánru na
ostrovech. Ţije a píše v Dublinu, můţete navštívit jeho stránky:
www.dillonscott.com
Hlavní vchod do Hostelu
Nikolase Flamela (Auberge Nicolas
Flamel) v ulici Montmorency v
Paříži.
Michael Scott
ALCHYMISTA
Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela
Z anglického originálu The Alchemyst /The Immortal Nicholas Flamel/
vydaného v Random Children’s Books a division of Random House, Inc.
New York
pod značkou Delacorte Press v roce 2007 přeloţila Zuzana Zábrodská
Grafická úprava českého vydání dle anglického originálu David Dvořák
Redigovala Stanislava Zábrodská
Sazba a příprava pro tisk Typograf, s. r. o. Praha
Vydala Euromedia Group k. s. – Kniţní klub v Praze 2008
jako svou 4037. publikaci
Odpovědná redaktorka Alena Peisertová
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 400
Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
Pro čtenáře fantasy od 12 do 112 let
www.euromedia.cz