Carodej - E-knihy Sedlák

Michael Scott The Magician
The Secrets of the Immortal Nicholas Flamel
© 2008 by Michael Scott
Translation © Zuzana Zabrodskâ, 2008
Jacket Illustration © 2008 by Michael Wagner
ISBN 978-80-242-2270 7
Pro Courtney a Piers
Hoc opus, hic labor est
Je to pravda. Umírám.
Já i moje ţena Perenela kaţdým dnem stárneme o jeden rok. Podle
mého skromného odhadu nám nyní zbývá necelý měsíc ţivota.
Ale není to aţ tak krátká doba, jak se zdá.
Dee a temné síly, jimţ slouţí, uvěznili Perenelu, získali Kodex –
knihu mága Abraháma – a jistě uţ vědí, ţe nám nezbývá mnoho
času.
Na druhou stranu ale nemohou jen v klidu očekávat náš konec,
jelikoţ i my máme na své straně pár trumfů. Určitě jiţ pochopili, ţe
Sofie a Josh jsou dvojčata zmíněná ve starodávné věštbě, která mluví
o zlaté a stříbrné auře a sourozencích, kteří mají moc zachránit
svět… nebo ho zničit. Sofiiny magické schopnosti probudila Hekaté
dříve, neţ její říše zanikla i s ní, ale Joshovy jiţ probudit nestihla.
Nakonec jsme Johnovi Dee unikli a skrýváme se v Paříţi, v mém
rodném městě. Zde jsem poprvé objevil Kodex a začal dlouhý a
nelehký úkol – jeho překlad. Cesta za jeho pochopením mě zavedla
ke starobylým bytostem a rasám, které pro většinu lidí patří jen do
bájí a legend. Pomocí knihy jsem také odhalil záhadu kamene
mudrců a nakonec i tajemství nesmrtelnosti. Miluju Paříţ. Skrývá
věci, které zůstávají smrtelníkům utajeny, ale je také domovem
mnoha nesmrtelných, nejen z řad starobylých bytostí, ale i lidí. Zde
najdu způsob, jak probudit Joshovy schopnosti, také pomohu Sofii s
ovládáním její moci.
Musím to zvládnout.
Pro jejich dobro – a pro naději, kterou dávají celému lidstvu.
Z deníku Nikolase Flamela, alchymisty
Sobota 2. června
v Paříži, ve městě mého mládí
SOBOTA
2. června
KAPITOLA 1
Charitativní aukce nezačala před půlnocí a předcházela jí honosná
večeře. Byly právě čtyři hodiny ráno a draţba se konečně chýlila k
závěru. Na stěně visela velká plochá digitální obrazovka a před ní
stál draţitel z řad známých osobností – herec, který ztvárnil roli
Jamese Bonda na poměrně dlouhou dobu. Celková částka, za kterou
zatím byly předměty vydraţeny, dosahovala jednoho milionu eur, ale
ještě se čekalo na zlatý hřeb večera. Vybrané peníze měly směřovat
na charitativní účely.
Herec ohlásil poslední kus: „Pár japonských Kabuli masek z
počátku 19. století.“ Přeplněnou místností projela vlna vzrušení.
Masky byly nejzajímavější poloţkou celé aukce a očekávalo se, ţe se
jejich cena vyšplhá na půl milionu eur.
Vzadu za všemi přihlíţejícími stál nakrátko ostříhaný pán se
sněhobílými vlasy, který byl připraven zaplatit za masky i
dvojnásobek předpokládané ceny.
Niccolo Machiavelli se v davu nikdy nemačkal, i tentokrát stál
stranou s rukama sloţenýma na prsou tak, aby si nepomačkal svůj
luxusní černý oblek, ušitý na míru z nejjemnějšího hedvábí.
Kamenně šedýma očima si prohlíţel ostatní účastníky aukce a
postupně dospěl k závěru, ţe je zde jen pět opravdových soupeřů,
kteří stojí za povšimnutí: dva podobně vášniví sběratelé jako on,
jeden bezvýznamný člen nejmenované evropské královské rodiny,
americký herec populární v osmdesátých letech a obchodník se
staroţitnostmi, který pravděpodobně zastupoval svého klienta.
Zbytek společnosti se skládal z různorodé směsice známých i méně
známých osobností světového zábavního průmyslu, sportu, politiky,
ale i obyčejných lidí, kteří podporovali kaţdou charitativní akci.
Všichni kromě pěti váţných zájemců, podle Niccoly, byli buď
unaveni, nebo jiţ utratili své peníze, nebo zkrátka neměli zájem o
poněkud nesympaticky vyhlíţející masky.
Machiavelli sbíral masky velmi dlouho a konkrétně po tomto páru
touţil více neţ po jiném, jelikoţ by skvěle dotvořil jeho japonskou
sbírku. Naposledy byly masky na prodej v roce 1898 ve Vídni a
tenkrát ho přeplatil princ z dynastie Romanovců. Machiavelli to
přijal klidně, byl trpělivý, jelikoţ věděl, ţe jeho čas přijde. Aţ princ a
všichni jeho potomci vymřou, masky se opět dostanou na trh a
Niccolo bude jistě poblíţ, aby je koupil. To byla jedna z nesporných
výhod nesmrtelnosti.
„Můţeme začít na 100 tisících?“ zaznělo místností.
Machiavelli zachytil pohled vyvolávajícího herce a sotva znatelně
kývl. „Pan Machiavelli, náš věrný a velkorysý sponzor a mecenáš,
nabízí sto tisíc eur.“
V místnosti se rozezněl zdvořilý potlesk a mnozí lidé se otočili,
aby na Niccolovu počest zvedli skleničku. Odpověděl distingovaným
kývnutím hlavy.
„Nabízí někdo 110 tisíc?“ rozezněl se sálem zvučný hlas, na coţ
reagoval jeden ze sběratelů, který nenápadně zvedl ruku.
„120 tisíc?“ pohled opět směřoval k Machiavellimu, jenţ bez
zaváhání přikývl.
Během několika příštích minut se cena postupně zvedla na 250
tisíc eur a ve hře zůstali pouze tři váţní zájemci: Machiavelli,
zapomenutý americký herec a obchodník se staroţitnostmi.
Machiavelliho rty se pohnuly náznakem úsměvu, ačkoliv se usmál
jen zřídka. Masky budou brzy mé, pomyslel si. V tu chvíli ale ucítil v
kapse svého saka vibrace mobilního telefonu a úsměv na tváři mu
zkameněl. Na moment ho napadlo volání prostě ignorovat, vţdyť dal
personálu striktní instrukce, aby ho vyrušovali jen ve zcela
výjimečně naléhavých případech, coţ se zřejmě právě stalo.
Nakonec neodolal a vytáhl z kapsy svou ultratenkou Nokii a
podíval se na velký LCD displej, kde pomalu pulzoval obrázek
meče.
Niccolo přišel i o zbytek humoru, kterým ještě před chvílí oplýval,
protoţe věděl, ţe Kabuli masky nezíská ani v tomto století. Rychle
se otočil a rázně odešel z místnosti. Venku zvedl sluchátko a za
sebou uslyšel uţ jen větu, která měla být původně mířena jemu:
„Prodáno za 260 tisíc eur.“
„Ano, poslouchám,“ řekl do telefonu Machiavelli, který se vrátil k
italštině svého mládí.
V telefonu zapraskalo a zahučelo a z druhého konce světa, z Ojai,
na sever od L. A., se ozvala italština se silným anglickým
přízvukem, a navíc s dialektem, jímţ se v Evropě nemluvilo po více
neţ čtyři sta let. „Potřebuji tvou pomoc,“ volající se nepředstavil, a
ani nemusel.
Machiavelli věděl, ţe je to nesmrtelný čaroděj, který probouzí
mrtvé, Dr. John Dee, jenţ je zároveň také jeden z nejmocnějších a
nejnebezpečnějších muţů na světě.
Niccolo vyběhl z malého hotelu na rozlehlé dláţděné náměstí Pláce
de Tertre, kde se zastavil, aby konečně nabral dech na chladném
nočním vzduchu.
„Co pro tebe můţu udělat?“ zeptal se opatrně. Neměl Johna Dee
rád a věděl, ţe ten pocit je oboustranný, oba ale slouţili bytostem,
které vyuţívaly temných sil, a to také znamenalo, ţe byli během
staletí nuceni spolupracovat. Machiavelli také trochu Johnovi Dee
záviděl, ţe je mladší, a hlavně, ţe tak i vypadá. Niccolo Machiavelli
se narodil ve Florencii v roce 1463, tedy o šedesát let dříve neţ Dee.
„Flamel je zpátky v Paříţi,“ oznámil suše Dee. Machiavelli
zpozorněl a zeptal se: „Odkdy?“
„Před chvílí prošli branou zrcadel, která spojuje Ojai s Paříţí.
Nevím přesně, kde se objeví, ale má s sebou Scathach,“ pokračoval
Dee.
Tvář Niccoly Machiavelliho se při zmínce o Scatty zkřivila do
nepřirozeného šklebu. Naposledy, kdyţ se s ní setkal, ho protlačila
dveřmi, které byly náhodou zavřené. Strávil potom téměř měsíc
vyndáváním třísek z horní poloviny těla a přinejmenším týden se
nebyl schopný ani posadit.
„Má s sebou i dvě děti, Američany,“ upřesnil Dee a jeho hlas se
chvílemi ztrácel a vypadával. „Dvojčata,“ dodal.
„Co prosím?“ zeptal se Niccolo, jelikoţ měl pocit, ţe špatně
rozuměl.
„Dvojčata,“ vyhrkl znovu Dee „dívka se zlatou a chlapce se
stříbrnou aurou. Jistě víš, co to znamená.“
„To samozřejmě vím,“ zamumlal Niccolo. To znamenalo
především potíţe.
„Hekaté stihla probudit dívčiny schopnosti, neţ její říše spolu s ní
zanikla, a mám důvodné podezření, ţe čarodějka z Endoru předala
dívce znalosti magie vzdušného elementu.“
„Co přesně po mně chceš?“ ptal se obezřetně Machiavelli, přestoţe
uţ si to dovedl matně představit.
„Najdi je,“ vyštěkl Dee. „Zajmi je, a já přiletím nejbliţším spojem.
Bohuţel tam budu nejdříve tak za 14 aţ 15 hodin.“
„Co se stalo se zrcadlovou bránou?“ divil se nahlas Niccolo.
„Čarodějka z Endoru ji zničila,“ řekl hořce Dee, „a mě také skoro
zahubila. Měl jsem veliké štěstí, ţe jsem unikl jen s pár modřinami a
škrábanci,“ dodal Dee a bez rozloučení ukončil hovor.
Niccolo Machiavelli zavřel své véčko a zamyšleně jím klepal do
dolního rtu. Nějak se mu nezdálo, ţe by měl Dee štěstí – kdyby ho
čarodějka z Endoru chtěla zabít, ani on, legendární John Dee, by
neunikl. Machiavelli se otočil a směřoval na druhý konec náměstí,
kde na něj trpělivě čekal jeho řidič. Jestli Flamel, Scathach a
americká dvojčata utekli do Paříţe pomocí zrcadlové brány, pak zde
bylo pouze pár míst, kde se protínaly energetické dráhy tak, aby
vytvořily vhodné přistávací místo. Nemělo by být nijak zvlášť těţké
najít je a zajmout.
Pokud se to podaří ještě dnes v noci, přemýšlel Niccolo, pak bude
mít k dobru nejméně patnáct hodin, aby na svých zajatcích pracoval.
Během té doby mu jistě řeknou všechno, co vědí. Přes půl milénia
na tomto světě naučilo Niccolu, jak být velmi přesvědčivý.
KAPITOLA 2
„Kde to přesně jsme?“ ptal se Josh Newman. Díval se kolem sebe a
snaţil se pochopit, co se právě stalo.
V jednu chvíli byl v obchodě čarodějky z Endoru v Ojai… a v další
ho Sofie protlačila zrcadlem. Cítil se dezorientovaný a raději zavřel
oči, a kdyţ je znovu otevřel, zjistil, ţe stojí v malém kumbále. Všude
byly plechovky barev, spousta ţebříků, hromady rozbitých hliněných
nádob a balíky hadrů špinavých od barev. Uprostřed toho všeho stálo
obyčejné špinavé zrcadlo napevno přidělané ve zdi. Jediná slabá
ţárovka osvěcovala ponurou místnost svým ţlutým světlem.
„Jsme v Paříţi,“ odvětil Nikolas potěšeně, „v mém rodném městě.“
„Jak je to moţné?“ pokračoval ve vyptávání Josh. Podíval se na
Sofii, ale ta uţ přitiskla hlavu ke dveřím a zaujatě poslouchala, co se
děje venku. Otočil se na Scathach, ale ta zavrtěla hlavou a obě ruce
přitiskla k ústům. Vypadala, ţe se kaţdou chvílí pozvrací. „Jak jsme
se sem dostali?“ obrátil se znovu na Flamela.
„Naše Země je protkaná neviditelnými energetickými čarami,“
vysvětloval Flamel. „Tam, kde se dvě nebo více čar protíná, vzniká
brána. Energetické brány jsou dnes velice vzácné, ale za dávných
časů je starobylé bytosti pouţívaly, aby jednoduše a rychle cestovaly
z jedné strany světa na druhou, stejně tak, jako jsme to udělali my
před chvílí. Čarodějka otevřela bránu v Ojai a my jsme se v
okamţiku ocitli v Paříţi.“
„Nenávidím brány,“ stěţovala si Scatty. I v šeru malé místnosti
vypadala stále zeleně. „Měli jste někdy mořskou nemoc?“ zeptala se.
Josh zavrtěl hlavou: „Ne, nikdy.“
Sofie naklonila hlavu ode dveří a upřesnila: „Josh má mořskou
nemoc i v bazénu.“ Zakřenila se a znovu přilepila ucho ke dveřím.
„Je mi špatně, přesně jako při mořské nemoci, moţná ještě o něco
hůř,“ vysvětlovala Scathach.
Sofie zvedla hlavu, aby se podívala na alchymistu, a řekla: „Máte
nějakou představu, kde v Paříţi bychom mohli být?“
„Na nějakém hodně starém místě,“ odvětil Flamel a připojil se k
Sofii u dveří.
Sofie nesouhlasně zavrtěla hlavou a udělala krok zpátky. „To si
nemyslím,“ řekla. Snaţila se poskládat myšlenky, pocity a dojmy,
které ji zaplnily díky jejím zbystřeným smyslům i vědomostem, které
jí předala čarodějka. Tahle budova nepůsobí staře, ale kdyţ se
pořádně zaposlouchala, slyšela nářek bezpočtu duchů. Kdyţ se dlaní
dotkla zdí, téměř okamţitě rozeznávala slabé hlasy, šeptané písně a
vzdálený zvuk varhan. Sundala ruku ze zdi a zvuky najednou ustaly.
„Je to kostel,“ řekla a pak se zamračila. „Je to nový kostel…
moderní, tak z konce 19. století, moţná i pozdější. Ale postavili ho
na místě, kde stával daleko starší.“
Flamel se zarazil u dřevěných dveří a podíval se přes rameno. Ve
špatném světle jeho rysy působily ostře aţ hranatě, jeho hlava
vypadala skoro jako lebka se zapadlýma očima. „V Paříţi je spousta
kostelů,“ řekl. „Ačkoliv mám pocit, ţe vím o jednom, na který by
tento popis seděl,“ dodal a sáhl po klice.
„Počkejte,“ rychle řekl Josh, „nemyslíte, ţe by tu mohl být alarm?“
„Ale vůbec ne, kdo by instaloval alarm v kostele?“ řekl
sebevědomě Nikolas a otevřel dveře.
V ten okamţik se alarm rozburácel a ozvěna ho nesla široko daleko
kamennými chodbami. Naproti se rozblikalo červené světlo.
„Honem pryč!“ zařval Flamel, který se snaţil překřičet houkání.
Sofie a Josh následovali Flamela, a Scatty šla pomalu poslední a s
kaţdým krokem si stěţovala.
Dveře vedly do úzké chodby, která pokračovala dalšími dveřmi.
Flamel bez otálení otevřel i druhé dveře a spustil tím další alarm.
Zahnul doleva k velkému otevřenému prostoru, který byl cítit po
svíčkách a kadidle. Nyní zahlédl ve světle blikajících červených
světýlek obrovská vrata s nápisem VÝCHOD a zamířil přímo k nim.
„Nesahejte…“ varoval znovu Josh, Nikolas byl rychlejší a silně na
vrata zatlačil. V ten okamţik se spustil třetí alarm a nad dveřmi se
rozblikalo další červené světlo.
„Já tomu nerozumím, proč nejsou otevřená?“ ptal se zmatený
Flamel. „Tenhle chrám býval vţdycky otevřený.“ Otočil se a podíval
se kolem. „Kde jsou všichni? Kolik je hodin?“ zeptal se.
„Jak dlouho trvá cestování pomocí zrcadlových energetických
bran?“ zeptala se Sofie. „Jen okamţik.“
Sofie se podívala na hodinky a rychle počítala: „V Paříţi je o devět
hodin více neţ v Ojai, ţe?“ Flamel přikývl.
„V tom případě jsou tu zhruba čtyři hodiny ráno, proto je kostel
zavřený.“
„Policie uţ bude na cestě,“ řekla Scatty sklíčeně a sáhla po páru
svých nunčaků. „Nerada bojuju, kdyţ mi není dobře,“ zamumlala.
„Co teď uděláme?“ chtěl vědět Josh.
„Můţu se pokusit pomocí silného větru rozbít vchodové dveře,“
navrhla Sofie.
„To ani náhodou,“ zakázal Flamel. Jeho tvář byla ponořena do
stínu, ale pobíhaly po ní odlesky červeného světla alarmu. Otočil se a
ukázal přes řady dřevěných lavic ke zdobenému oltáři, který
vystupoval z bílého kamene. Světlo svíček odkrývalo modrozlatou
mozaiku a kupoli, která se tyčila nad oltářem. „Tohle je národní
památka. Nenechám tě, abys ji zničila.“
„Kde to jsme?“ zeptala se jednohlasně dvojčata, zatímco se
rozhlíţela kolem sebe. Nyní se jejich oči trochu přizpůsobily šeru a
dvojčata si všimla malých postranních oltářů, soch v koutech a
spousty svíček. Mohla rozeznat sloupy, které vedly nahoru vysoko
do tmy. Budova to tedy byla obrovská.
„Tohle je bazilika Sacré-Coeur.“
Niccolo Machiavelli seděl vzadu v černé limuzíně a vkládal do
notebooku souřadnice, které odpovídaly místům, kde se protínaly
energetické čáry. Sledoval mapu míst, která se mu postupně
ukazovala na obrazovce. Paříţ je velmi starobylé město. První
osídlení se datuje před více neţ dvěma tisíci lety, i kdyţ ještě daleko
předtím ţili lidé na malém ostrůvku u Seiny. Proto také, jako většina
nejstarších měst, byla i Paříţ postavena tam, kde se protínají celé
skupiny energetických drah, přímo křiţovatka linek.
Machiavelli potvrdil poţadavek a na obrazovce se objevila mapa
Paříţe se všemi známými energetickými čárami. Věděl, ţe potřebuje
tu, která spojuje Paříţ s USA. Nejdříve vymazal všechny čáry, které
nemířily ţádoucím směrem, aţ mu nakonec zbylo šest moţností.
Sledoval dokonale upraveným nehtem dráhu dvou přímek, které
spojovaly západní pobřeţí Ameriky a Paříţ. Jedna končila na místě,
kde stála katedrála Notre-Dame a druhá v neméně známé, ale
modernější bazilice Sacré-Coeur na Montmartru.
Kterou ale pouţil Flamel? vrtalo hlavou Machiavellimu.
Najednou noční Paříţí pronikl zvuk řvoucích alarmů a Machiavelli
okamţitě stáhnul kouřové okno. Chladný noční vzduch pronikal do
auta, ale nakonec v dálce nad střechami zahlédl na opačné straně od
Pláce du Tertre blikající červená světla poplašného zařízení. Uţ znal
odpověď na svou otázku.
Usmál se, ale pohled na jeho úsměv byl děsivý. Zapnul speciální
program a čekal, aţ ho počítač načte. Vloţte heslo.
Prsty jen proletěly nad klávesnicí, kdyţ napsal: Rozpravy o prvních
deseti knihách Tita Livia. Na toto heslo by nikdo nepřišel, jelikoţ se
nejednalo zrovna o jedno z jeho známějších děl.
Na obrazovce se objevil docela obyčejně vypadající text, napsaný
částečně latinsky, řecky a italsky. Svého času všichni čarodějové a
kouzelníci museli svá kouzla a zaříkání schraňovat v ručně psaných
knihách, kterým se říkalo grimoáry. Machiavelli vţdycky obdivoval
nejmodernější technologie a v dnešní době dával přednost
uchovávání dat na hard disku.
A nyní jen potřeboval Flamela a jeho přátele trochu zaměstnat…
„Slyším sirény,“ hlásil Josh s tváří přitisknutou na dřevěných
dveřích.
„Míří sem dvanáct policejních aut,“ doplnila Sofie, která jen
nahnula hlavu na stranu a zavřela oči. Joshovi to samozřejmě
okamţitě připomnělo její zbystřené smysly.
Nyní slyšela, viděla i cítila vše, co bylo za hranicemi obyčejných
smrtelníků, jako je on.
„Nemůţeme si dovolit, aby nás zavřeli,“ řekl zoufale Flamel.
„Nemáme pasy, peníze a ani alibi. Musíme prostě zmizet!“
„Ale jak?“ zeptala se dvojčata.
Flamel se poškrábal na hlavě a přemýšlel: „Musí tu být další
východ…,“ a po chvíli se zarazil a nasával podivný pach.
Josh pozoroval, jak všichni reagují na něco, co on necítil. „Co… co
to je?“ naléhal a najednou ucítil slabý závan něčeho zvířecího, co
připomínalo zoologickou zahradu.
„Malér,“ povzdychla ne příliš nadšeně Scathach, zandala nunčaky
a vytáhla meče. „Velký malér.“
KAPITOLA 3
„To je jako jednotka rychlého nasazení, nebo co?“ zeptal se Josh.
Na Scattyiných rtech se objevil letmý úsměv, který však odhalil
její dlouhé upírské špičáky. „To je francouzská tajná bezpečnostní
sluţba něco jako CIA.“
„Tajná sluţba! To je opravdu super,“ sarkasticky dodal Josh.
„Ten zápach se stupňuje, je čím dál silnější,“ poznamenala Sofie.
Kvůli probuzeným smyslům cítila ostrý zápach intenzivněji.
Usilovně se snaţila co nejvíce soustředit, a nakonec se ji podařilo
usměrnit svou aurickou energii, která kolem ní utvořila řídkou bílou
mlhu. Blonďaté vlasy jí stříbřitě jiskřily a oči se opět proměnily ve
stříbrné mince.
Josh téměř nevědomky opatrně odstoupil od své sestry, moc dobře
si pamatoval, kdy ji naposledy viděl v tomto stavu a upřímně ho to
děsilo.
„To znamená, ţe uţ je blízko. Určitě si pomůţe nějakým kouzlem,
aby nás tu zadrţel,“ okomentovala situaci Scatty. „Nikolasi…?“
„Ještě chvíli, potřebuju ještě trochu času.“ Flamelovy prsty svítily
smaragdově zelenou barvou, linul se z nich kouř, který se stáčel do
podivných obrazců okolo zámku u dveří. Uvnitř se ozvalo hlasité
cvaknutí, ale kdyţ se alchymista pokusil dveře otevřít, ani se
nepohnuly. „Asi víc neţ chvilku,“ mumlal Flamel.
„Pozdě,“ zašeptal Josh, zvedl ruku a ukázal do tmy. „Něco se tam
hýbe.“
Na opačné straně baziliky Sacré-Coeur najednou zhasly všechny
svíčky. Chodba potemněla, jako by se jí přehnal nepostřehnutelný
průvan, který s sebou odnesl veškeré zbývající světlo. I z knotů
mohutných a silných svíček se ve chvíli vinul jen obláček lehkého
šedivého kouře, který zůstal viset ve vzduchu. Vůně vosku náhle
zesílila, a to tak, ţe téměř zastřela ten podivný, všudypřítomný hadí
odér.
„Já vůbec nic nevidím…,“ zpanikařil Josh.
„Je tady, přichází!“ zakřičela Sofie.
Před nimi se po studených dlaţdicích blíţila obrovská postava,
která jen vzdáleně připomínala člověka. Vysoká, mohutná a téměř
beztvará příšera s bíle orámovanou ţelatinovou koulí na širokých
ramenech se pomalu dotvářela přímo před jejich očima. Během
okamţiku se od těla s patřičným mlasknutím oddělily dvě končetiny,
které by se jen s notnou dávkou představivosti daly nazvat rukama.
„Golem!“ zděšeně vykřikla Sofie. „Voskový gólem!“ doplnila.
Napřáhla ruku a její aura zazářila. Z prstů začal foukat studený vítr
přímo na voskovou postavu, které ovšem prudký nápor větru ani
trochu nevadil.
„Kryjte Nikolase!“ nařídila Scathach, která jiţ vytáhla své dva
meče a vyrazila do boje. Hned první dva údery ale skončily tak, ţe
zaseknuté meče zůstaly vězet ve voskovém těle. Musela napnout
všechny své síly, aby zbraně vyprostila z voskového zajetí. Zaútočila
znovu a kusy vosku začaly lítat do vzduchu. Vosková figura se
obrátila na bojovnici, a ta musela ustoupit dozadu před drtivým
úderem bambulovitých pěstí. Na zem padaly další kusy vosku, ale
Scathach stále ustupovala.
Josh chytil jednu ze skládacích dřevěných ţidlí, které stály opřené
u prodejní přepáţky s dárkovými předměty, a vší silou jí praštil do
hrudi voskového nepřítele. Ţidle se do vosku zasekla a nepřirozeně
čněla z těla, ale Joshovi se alespoň podařilo upoutat pozornost
monstra. Zvedl další ţidli a vší silou jí praštil do zad protivníka.
Třísky lítaly kolem, ale velká část dřevěných částí se zasekla ve
vosku. Vypadaly jako bizarní dikobrazí ostny.
Sofie ztuhla. Zoufale se snaţila vzpomenout na nějaké kouzlo
magie, do které ji jen před pár hodinami zasvětila čarodějka z
Endoru. Pamatovala si její slova, ţe vzduch je nejmocnější ze všech
ţivlů a na vlastní oči viděla, co udělala s armádou mrtvých, kterou v
Ojai proti nim poslal Dee. Ale neměla ani tušení, co by pomohlo
proti této voskové příšeře. Uměla roztočit malinké tornádo, ale
nechtěla riskovat poničení vzácné baziliky.
„Nikolasi!“ zavolala Scatty, která nyní bojovala svými nunchaky,
protoţe meče visely ve voskové kreatuře. Nunchaky – dva kusy
dřeva spojené krátkým řetězem, zanechávaly ve vosku rýhy, ale
jinak také neměly valný účinek. Scatty se napřáhla k mohutnému
úderu, který ale uvěznil její poslední zbraň ve voskovém těle. Kdyţ
Josh obrátil pozornost voskového monstra na sebe, otočilo se a
vyrvalo druhý konec nunchaků ze Scattyina sevření, Scatty ta síla
odmrštila několik metrů do prostoru.
Ruka, která měla jen palec a spojené prsty, vypadala jako obrovský
palčák, chytila Joshe za rameno a bolestivě ho zmáčkla. Josh se
bolestí sloţil na kolena.
„Joshi!“ zakřičela Sofie a ozvěna nesla její výkřik po celé bazilice.
Josh se snaţil ruku setřást, ale byla příliš kluzká a Joshovy prsty se
pouze zanořily do bílého vosku. Pak začal vosk tát a obalovat
Joshovo rameno a pokračoval k hrudníku, kde tuhnul, a Josh uţ
nemohl ani pořádně dýchat.
Sofie si uvědomila, ţe musí něco udělat a vykřikla „Joshi, skrč se!“
Zvedla dřevěnou ţidli a mrštila ji směrem k voskovému monstru. Jen
o kousek minula bratrovu hlavu, ale trefila přesně voskovou paţi
zhruba v místech, kde by byl loket, pokud by vosková kreatura
nějaký měla. Hrana ţidle se zasekla hluboko do ruky, ale alespoň zas
upoutala nepřítelovu pozornost. Nechal zničeného Joshe na pokoji.
Josh na kolenou pozoroval vyděšeně, jak se dvě voskové paţe blíţí
k Sofii a jdou jí po krku.
Sofie hrůzou zaječela. Její oči rychle zamrkaly a proměnily se ve
stříbrné mince. V momentě, kdy se k ní voskové ruce těsně
přiblíţily, její aura zazářila a vosk se začal rozpouštět a kapat na
podlahu. Sofie natáhla svou ruku a roztaţenými prsty se dotkla
hrudníku útočníka, ponořily se do něj jako do rozteklého másla.
Josh se krčil vedle Flamela a rukama si chránil oči před pronikavou
stříbrnou září Sofiiny aury. Viděl svou sestru, jak přistoupila ještě
blíţ k voskové postavě s rukama do široka roztaţenýma, stříbrné
světlo ho oslepovalo, ale i přesto zaregistroval, ţe neviditelný ţár
mění protivníka v obrovskou kaluţ vosku. Na zem se sesypaly
Scattyiny zbraně, následovaly zbytky ţidlí, které původně trčely ve
voskovém těle.
Zářivé stříbrné světlo Sofiiny aury zablikalo a vtom uţ byl Josh na
nohách, aby sestru chytil, neţ by vyčerpáním upadla. „Točí se mi
hlava,“ řekla unaveně. Byla skoro v bezvědomí a třásla se v zimnici.
Obvyklá vůně vanilky, vůně její aury, najednou voněla hořkokysele.
Scatty se vrhla doprostřed voskové kaluţe, aby posbírala své
zbraně. Meče nejprve otřela, neţ si je opět připevnila na záda a
nunchaky vrátila do pouzdra po boku. Potom se obrátila k Sofii.
„Zachránila jsi nás,“ řekla váţně. „To je dluh, na který
nezapomenu.“
„Mám to,“ vyhrkl Flamel. Poodstoupil ode dveří a všichni
pozorovali spirály zeleného kouře, které se linuly ze zámku. Nikolas
strčil do dveří, a ty se otevřely. Svěţí noční vzduch proudil dovnitř a
odnášel pronikavý zápach rozteklého vosku.
„No, mohl jsi nám trochu pomoci,“ brblala Scatty. Flamel se
ušklíbl a otřel si ruce do kalhot, na kterých zůstaly zelené skvrny.
„Věděl jsem, ţe máte situaci plně pod kontrolou,“ řekl a vyšel ze
dveří před baziliku. Ostatní ho beze slova následovali.
Zvuk policejních sirén sílil, ale před vchodem bylo prázdno.
Bazilika stojí na nejvyšším místě v Paříţi, a tak si alespoň na
moment uţili nádherný pohled na noční město. Nikolasova tvář se
rozzářila potěšením: „Domove, sladký domove!“
„Proč mají evropští čarodějové takovou zálibu v golemech?“ divila
se Scatty. „Nejdříve Dee, teď Machiavelli. To nemají ţádnou
fantazii?“
Flamel překvapeně odpověděl: „To nebyl gólem, ti potřebují
formuli ukrytou někde na těle.“
Scatty přikývla, tohle přece věděla. „Ale co to tedy…?“
„To byl tulpa.“
Scattyiny jasně zelené oči se překvapením rozšířily. „Tulpa!
Machiavelli je opravdu tak mocný?“
„Zřejmě ano.“
„Co je tulpa?“ ptal se Josh Flamela, ale odpověděla jeho sestra. To
opět Joshovi připomnělo, jak velká propast se mezi nimi vytvořila,
kdyţ Hekaté probudila její schopnosti.
„Je to iluzorní fantom, magické stvoření, které je ovládáno jen
silou vůle,“ vysvětlila Sofie, jako by to byla naprosto běţná věc.
„Přesně tak,“ souhlasil Nikolas, který se zhluboka nadechl.
„Machiavelli věděl, ţe v kostele bude určitě spousta svíček, tak vosk
probudil k ţivotu.“
„Ale musel vědět, ţe nás to nezastaví, ne?“ podotkla Scatty.
Nikolas vyšel z podloubí a postavil se na poslední z 221 schodů,
které vedly na ulici hluboko pod nimi. „Ó ano, věděl, ţe nás to
nezastaví,“ řekl trpělivě. „Chtěl nás zabavit, neţ se sem dostane
sám.“ A ukázal dolů pod schody.
Dole pod nimi se úzké uličky Montmartru začaly plnit houkajícími
policejními auty. Desítky francouzských četníků vyskákaly na ulici a
zaplnily spodní okraj schodů. Stále přijíţděla další a další auta ze
všech moţných směrů, aby obklíčila celou oblast. Jedna věc byla ale
zvláštní a překvapující. Nikdo z nich nezamířil nahoru.
Flamel, Scatty a dvojčata policii ignorovali, jediný, kdo je zajímal,
byl vysoký bělovlasý muţ ve smokingu, který se pomalu ubíral po
bílých schodech nahoru. Zastavil se v okamţiku, kdy je spatřil
vycházet z baziliky. Opřel se o nízké zábradlí, zvedl pravou ruku v
lenivém gestu na pozdrav.
„Nechte mě hádat,“ řekl Josh, „tohle musí být ten Niccolo
Machiavelli, ţe?“
„Nejnebezpečnější nesmrtelný na starém kontinentu,“ ponuře dodal
Flamel. „Věřte mi, ţe vedle tohoto muţe se jeví Dee jako amatér.“
KAPITOLA 4
„Vítám vás opět v Paříţi, alchymisto.“
Sofie a Josh vyskočili překvapením, protoţe Machiavelli byl stále
dost daleko, aby ho takto jasně slyšeli. Bylo zvláštní, ţe se zdálo,
jako by zvuk jeho hlasu přicházel zezadu. Oba dva se otočili, ale nad
nimi stály pouze dvě od měděnky zelené, bronzové jezdecké sochy.
Socha ţeny na koni vpravo se zvednutou paţí s mečem a muţ vlevo
s ţezlem.
„Čekal jsem na vás.“ Hlas zněl, jako by vycházel z úst sochy muţe.
„To je laciný trik,“ potichu okomentovala Scatty a snaţila se
přitom odstranit ocelovou špičkou co nejvíce vosku z bot. „Není to v
podstatě nic jiného neţ břichomluvectví.“
Sofie se nejisté usmála. „Myslela jsem, ţe ta socha opravdu
mluví,“ přiznala a cítila se trochu trapně.
Josh se také usmál a přemýšlel o tom, ţe by si ze sestry mohl opět
utahovat, ale pak mu svitlo. „No, já myslím, ţe by mě ani moc
nepřekvapilo, kdyby ta socha opravdu promluvila.“
„Náš starý známý doktor Dee vás pozdravuje,“ Machiavelliho hlas
se rozléhal prostorem kolem baziliky, jako by stál před nimi.
„Takţe přeţil Ojai,“ pokračoval Nikolas v konverzaci, aniţ změnil
intonaci. Stál vzpřímeně a hrdě s rukama leţérně za zády a
nenápadně pomrkával po Scatty. Pak prsty jeho pravé ruky začaly
poskakovat po dlani druhé ruky. Scatty odvedla dvojčata trochu
stranou a schovala se s nimi ve stínu podloubí. Stála mezi
sourozenci, poloţila jim ruce na ramena a jejich aury při doteku jako
by oţily stříbrnými a zlatými jiskřičkami. Přitáhla k sobě jejich hlavy
a téměř neslyšitelně zašeptala: „Machiavelli je mistr lţí, nesmí nás
slyšet.“
„Nemůţu říct, ţe bych vás tu rád viděl, signore Machiavelli nebo
nyní je z vás Francouz, monsieur?“ zeptal se tiše Nikolas a pomalu
se nahýbal přes kamenné zábradlí, pod kterým stále ještě dost daleko
po bílém schodišti postupoval Machiavelli.
„Ano, v tomto století jsem Francouz,“ odpověděl zřetelně
Machiavelli. „Miluju Paříţ. Je to mé nejoblíbenější město v Evropě,
po Florencii pochopitelně.“
Zatímco Nikolas pokračoval v nezávazné konverzaci, rukama
schovanýma za zády, aby je Machiavelli neviděl, pohyboval v
určitých nejasných sekvencích.
„Nikolas se pokouší o nějaké kouzlo?“ ptala se téměř neslyšně
Sofie.
„Ale ne, pokouší se mi něco říct,“ odpověděla Scatty. „Jak?“
zašeptal Josh. „Magie nebo telepatie?“
„Znaková řeč.“
Dvojčata na sebe pohlédla a Josh se hned zeptal: „On umí
znakovou řeč? Jak to?“
„Vypadá to, ţe zapomínáš, ţe je uţ na světě značně dlouho,“ řekla
Scatty a škodolibě se usmála, coţ opět odhalilo její dlouhé špičáky.
„Kromě toho kdysi v 18. století pomáhal s vytvořením znakové řeči
ve Francii,“ dodala mimochodem.
„A co říká?“ chtěla vědět Sofie. V rozsáhlých znalostech čarodějky
z Endoru nemohla najít nic, co by ji pomohlo porozumět
Nikolasovým gestům.
Scathach se zamračila, a řekla: „Sofie, mlha.“ Zavrtěla hlavou a
dodala: „Chce po tobě, abys vytvořila mlhu, to nedává smysl.“
„Ale dává,“ odvětila Sofie a v tu chvíli se jí v mysli začaly
objevovat výjevy mlhy v různých variacích.
Niccolo Machiavelli se zastavil a zhluboka se nadechl. „Moji lidé
obklíčili celou oblast,“ řekl a opět se vydal směrem k alchymistovi.
Uţ byl značně zadýchán a jeho srdce bubnovalo jako na poplach.
Opravdu by si měl občas zajít do posilovny.
Uţ samotné vytvoření voskového fantoma ho dost vyčerpalo.
Nikdy předtím nevytvořil něco tak velkého, a nikdy z auta, které se
proplétá úzkými a přeplněnými uličkami Montmartru. Nebylo to
důstojné řešení, na které by byl zrovna pyšný, ale potřeboval za
kaţdou cenu zdrţet Flamela na místě, dokud nepřijede. A to se mu
nakonec povedlo. Nyní byl celý kostel obklíčený, další četníci byli
na cestě a Machiavelli povolal všechny dostupné agenty. Jako šéf
tajné sluţby si to mohl dovolit, a dokonce i více. Uvalil přísné
informační embargo, aby se o události nedozvěděl tisk. Byl hrdý na
to, ţe má situaci pevně ve svých rukách a ţe se dokáţe dokonale
ovládat. Jediné, co ho trochu rozladilo, bylo, ţe se cítil opravdu
vyčerpaný, ale uţ Nikolase Flamela brzy zajme, také Scathach a děti,
a bude po všem. Bude to jeho triumf tam, kde Dee selhal.
Později nechá do médií uniknout informaci, ţe národní památka
byla terčem útoku zlodějů, ale ţe pachatelé byli dopadeni. Těsně
před svítáním, aby se stihlo ještě ranní vydání, nechá uniknout další
informaci, ţe zoufalí zloději přemohli stráţníky při cestě na stanici a
podařilo se jim uniknout. Uţ je nikdy nikdo neuvidí. „Dostal jsem tě,
Nikolasi Flamele.“ Flamel se postavil přímo na schody a ruce
schoval do zadních kapes otrhaných černých dţínů. „Myslím, ţe
kdyţ jste naposledy prohlásil něco podobného, chystal jste se vloupat
do mé hrobky.“
Machiavelli se překvapením zastavil. „Jak to víte?“ Před více jak
tři sta lety za černočerné noci Machiavelli otevřel hrobku
Flamelových. Snaţil se najít důkaz, ţe jsou opravdu mrtví a ţe byli
pochováni s knihou mága Abraháma. Protřelý Ital nebyl nijak zvlášť
překvapený, kdyţ zjistil, ţe obě rakve jsou plné kamení.
„Perry a já jsme stáli ve tmě téměř na dosah, kdyţ jste otevíral naši
hrobku. Věděl jsem, ţe někdo přijde…, jen bych nikdy neuhádl, ţe
zrovna vy. Docela jste mě zklamal, Niccolo,“ dodal Nikolas.
Bělovlasý muţ pokračoval po schodech nahoru. „Vţdycky jste si
myslel, ţe jsem lepší, neţ opravdu jsem, Nikolasi.“
„Ano, věřím, ţe kousek dobra je v kaţdém člověku,“ zašeptal
Flamel. „Dokonce i ve vás.“
„Ve mně ne, alchymisto, ve mně uţ ne, a uţ dlouhou dobu.“
Machiavelli se zastavil a ukázal na policii a těţkooděnce, kteří se
shromáţdili dole pod schody a řekl: „Vzdejte se a nic se vám
nestane.“
„Ani si nemůţu vzpomenout, kolikrát jsem uţ slyšel tuto větu,“
smutně řekl Nikolas. „A vţdycky dotyční lhali,“ dodal hořce.
Machiavelliho hlas zpřísněl. „Můţete to vyřídit se mnou nebo
počkat, aţ přijede Dee. A moc dobře víte, ţe ten anglický čaroděj
nemá ţádnou trpělivost.“
„Ještě máme jednu moţnost,“ řekl Nikolas a pokrčil rameny. Na
rtech se mu mihl úsměv. „Nemusím nic vyřizovat ani s jedním z
vás.“ Napolo se otočil, ale pak se podíval zpátky dolů. Výraz jeho
tváře nesmrtelného Itala vyděsil, aţ v leknutí ustoupil. Na chvíli totiţ
uviděl v jasně zeleně ţhnoucích Flamelových očích něco
starodávného a neústupného. Nyní to byl Flamelův hlas, který šeptal,
a přesto byl zřetelný Machiavellovým uším. „Bylo by lepší,
kdybychom se uţ nikdy nepotkali.“
Machiavelli se pokusil o smích, který nakonec vyzněl trapně a
třaslavě. „To zní jako výhrůţka…, ale věřte mi, nejste v pozici,
kdybyste mohl vyhroţovat.“
„To není výhrůţka,“ řekl Flamel, a ustoupil od schodů. „To je
doporučení.“
Studenou vlhkou paříţskou noc najednou zaplnila bohatá vůně
vanilky a Niccolo Machiavelli věděl, ţe něco je špatně.
Sofie stála vzpřímeně, oči zavřené, ruce u těla. Dlaně měla
vytočené směrem ven a zhluboka dýchala. Snaţila se uklidnit
splašený tlukot srdce a pustila uzdu představivosti. Kdyţ ji čarodějka
bandáţovala jako mumii, předala jí tím tisíce let svých zkušeností za
nemyslitelně krátkou dobu. Cítila, jako by se jí zvětšila hlava pod
tíhou všech vzpomínek staré čarodějky, a od té doby ji téměř
neustále třeštila hlava, krk měla ztuhlý a napjatý a objevila se tupá
bolest mezi očima. Ještě před dvěma dny byla úplně obyčejná
americká holka s hlavou plnou puberťáckých starostí – jako domácí
úkoly, poslední hudební hity, klipy, favorizovaní kluci, telefonní
čísla kamarádů, oblíbené webové stránky, odkazy a blogy a teď?
Teď ví věci, které by vědět neměla, vlastně které by neměl vědět
ţádný člověk.
Sofie Newmanová získala veškeré vzpomínky čarodějky z Endoru,
věděla, co kdy čarodějka viděla, slyšela nebo za celá tisíciletí
udělala. Byl to zmatek, nepřehledná směsice vzpomínek, myšlenek,
přání, postřehů, obav a tuţeb, které se míchaly s bizarními výjevy,
strašidelnými obrazy a nesrozumitelnými zvuky. Bylo to, jako kdyţ
pustíte dohromady tisíc filmů. A mezi těmito vjemy byly rozházeny
vzpomínky na situace, ve kterých čarodějka pouţila svou moc – sílu
nejmocnějšího z ţivlů vzduchu. Vše, co Sofie musela nyní udělat,
bylo najít tu konkrétní vzpomínku, kdy čarodějka vytvořila mlhu.
Ale jak a kde ji najít?
Snaţila se nevnímat Flamelův hlas, který se nesl pod nimi,
přehlíţela kyselý zápach bratrova strachu a cinkání Scattyiných
mečů. Musela se soustředit jen na mlhu.
San Francisko bývalo často zahaleno do mlhy a Sofie v duchu
viděla most Golden Gate, jak vystupuje z husté mlhy. Vzpomněla si
na poslední podzim, kdyţ byli všichni i s rodiči v katedrále sv. Pavla
v Bostonu. Vystoupili na Tremont Street a padla taková mlha, ţe
téměř pohltila celý park Common. Další vzpomínka se vkrádala.
Mlha v Glasgow, pomalu padající mlha ve Vídni, hustá zapáchající
ţlutá mlha v Londýně.
Sofie se zamračila. Nikdy nebyla ani ve Skotsku, ve Vídni nebo v
Londýně. Ale to znamená…, ţe to jsou vzpomínky čarodějky.
Obrazy, myšlenky a vzpomínky se v mysli objevovaly jedna po
druhé, nejprve v rozpitých konturách, ale postupně se vyjasňovaly.
Sofie spatřila, jak stojí vedle muţe v šatech typických pro 19. století.
Viděla ho jasně, jako by seděl před ní právě teď. Měl dlouhý nos,
vysoké čelo s šedivými vlnitými vlasy. Seděl u stolu, před ním tlustá
sloţka naţloutlých papírů, pak namočil pero do inkoustu a chystal se
na jeden z nich něco napsat. Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe to
není její vzpomínka a ţe to neviděla nikde v televizi ani ve filmu. To
byla vzpomínka čarodějky. Zadívala se na toho člověka pozorněji,
všechny ostatní vzpomínky ustoupily do pozadí. Ten muţ byl slavný
anglický spisovatel Charles Dickens, který právě začínal práci na
nové knize. Spisovatel zvedl hlavu a usmál se na ni, pak pohnul rty,
ale Sofie neslyšela ţádný zvuk. Naklonila se přes muţovo rameno a
viděla, jak píše: Míhaje všude, ať se podívám dolů po řece nebo
nahoru, všude je mlha. Písmena za sebou plují a spojují se v
elegantních vlnovkách. Venku se opravdu rozpíná neprůhledná a
hustá mlha, která se vine okolo špinavých oken a pokrývá zemi
neproniknutelným bílým kobercem.
A opravdu pod podloubím u vchodu do baziliky Sacré-Coeur se
ochladilo, vlhkost prostoupila vzduch a přibyla sladká vůně vanilky.
Ze Sofiiných roztaţených prstů se pomalu řinula bílá krémově hustá
hmota, která směřovala dolů k jejím nohám. Za zavřenýma očima
Sofie pozorovala spisovatele, jak znovu namáčí pero do inkoustu a
pokračuje. Mlha se plíží…, mlha leží…, mlha se snáší…, mlha v
očích a v ústech…
Hustá bílá mlha začala prýštit ze Sofiiných prstů a rychle
postupovala po kamenné dlaţbě, vypadala jako hustý kouř. Proudila
a stáčela se v mohutných spirálách, které postupně pohlcovaly okolí.
Pronikla mezi Flamelovýma nohama a zamířila dolů po schodech,
které pokryla v celé jejich šíři, a neustále houstla a kypěla.
***
Niccolo Machiavelli stál na schodech k bazilice Sacré-Coeur a
viděl valící se mlhu, hustou jako mléko. Pozoroval ji, jak sílí a
houstne naprosto nepřirozenou rychlostí, a v ten okamţik věděl, ţe
Flamela tentokrát nezajme. Kdyţ se k němu mlha dostala dosahovala
uţ do výše jeho prsou, vlhká s vůní vanilky. Zhluboka se nadechl a
poznal vůni magie.
„Pozoruhodné,“ okomentoval nahlas, ale mlha ztlumila jeho hlas a
jeho obvykle bezchybná kultivovaná francouzština dostala přízvuk
drsnější italštiny.
„Nech nás na pokoji,“ zahřměl Flamelův hlas z mlhy.
„To zní jako další výhrůţka, Nikolasi. Věř mi, kdyţ říkám, ţe
nemáte ani tušení, jaké síly se proti vám spojily. A tvé laciné triky
vás nezachrání.“ Machiavelli vytáhl svůj mobil a vytočil uloţené
číslo. „Útok, teď hned!“ Kdyţ zavěsil, téměř se rozběhl. Pohyboval
se potichu v luxusních botách s koţenou podráţkou, zatímco zezdola
se ozýval dupot těţkých vojenských bot po kamenných schodech.
„Přeţil jsem uţ mnohé,“ pokračoval Nikolasův hlas, ale
Machiavelli si uvědomil, ţe se ozývá z místa, odkud to neočekával.
Zastavil se a obrátil se doleva, pak doprava, přičemţ zkoušel
prohlédnout skrze hustou mlhu.
„Svět se neustále vyvíjí, ty ne, Nikolasi,“ udrţoval Machiavelli
konverzaci. „Mohl jsi nám uniknout v Americe, ale tady v Evropě,
nemáš ţádnou šanci. Je tu příliš mnoho starobylých bytostí, příliš
mnoho nesmrtelných, kteří tě znají. Nemůţeš se tu moc dlouho
skrývat. Najdeme si tě.“
Machiavelli téměř vyběhl posledních pár schodů, vedly přímo před
vchod do baziliky. Nebyla tu vůbec ţádná mlha. Nadpřirozená mlha
začínala nahoře u prvního schodu a směřovala dolů, bazilika pak
vypadala jako plující ostrov nad mořem z mraků. Machiavelli vběhl
dovnitř, ale uţ před tím věděl, ţe Flamel s ostatními unikl.
Pro tentokrát!
Ale Paříţ uţ dávno není městem Nikolase Flamela. Město, které ho
kdysi i s jeho ţenou uctívalo jako patrony chudých a nemocných,
město, které po nich pojmenovalo ulice, to uţ bylo navţdy pryč.
Paříţ nyní náleţela Machiavellimu a starobylým bytostem z temnot,
jimţ slouţil. Pohlíţel shora na své oblíbené město a přísahal si, ţe se
Paříţ stane pastí ne-li hrobkou legendárního alchymisty.
KAPITOLA 5
Perenelu Flamelovou probudily hlasy duchů.
Ţena nehybně leţela na úzké vězeňské pryčně, ve studené cele,
hluboko pod dávno opuštěným vězením. Leţela a naslouchala
šepotům a nářkům stínů okolo. Rozeznávala více jak desítku jazyků,
kterým rozuměla, a pár dalších, které uţ někdy slyšela, a dokonce
některé, jeţ jí byly naprosto neznámé.
Se zavřenýma očima se soustředila na hlasy a snaţila se vybrat
jeden nebo několik, kterým by rozuměla. A pak najednou ji napadlo,
ţe slyší duchy. Jak je to jen moţné?
Venku před celou sedí sfinga, monstrum se lvím tělem, orlími
křídly a hlavou překrásné ţeny. Jedna z jejích výjimečných
schopností je, ţe pohlcuje jakoukoliv magickou energii i auru
ostatních, kdo jsou na blízku. Naprosto vysála Perenelinu auru, a
nechala ji tím bezmocnou, uvězněnou v tomto strašném vězení.
Perenele přelétl přes tvář letmý úsměv, kdyţ si uvědomila, ţe je
vlastně sedmou dcerou sedmé dcery. Narodila se se schopností
komunikovat s duchy. Viděla je a slyšela daleko dříve, neţ začala
cvičit a usměrňovat svou aurickou energii. Tento dar neměl nic
společného s magií, a proto nad ním neměla sfinga ţádnou moc a
nemohla jí ho ani vzít. Za dlouhá staletí se Perry naučila pomocí své
aury blokovat vjemy spojené s duchy. Podporovala ve své auře
barvy, které ji naopak pomáhaly chránit se před duchy. Stala se pro
ně v podstatě neviditelná jako kdokoliv jiný. Ale sfinga pohlcovala
její energii a tento štít, který si proti duchům vytvořila, se rozplynul
jako pára nad hrncem a odhalil její duši spirituálnímu světu.
A nyní se duchové blíţili.
Perenela poprvé viděla ducha své milované babičky, kdyţ jí bylo
sedm. Věděla, ţe se duchů nemusí bát, můţou být velice neodbytní,
dokonce dost často i otravní, někdy sprostí, ale nic z toho nezmění
fakt, ţe nemají hmotnou podstatu, tedy tělo. Dokonce by se dalo říct,
ţe některé duchy, které potkala za svůj ţivot, by nazvala přáteli.
Během let se k ní někteří totiţ vraceli znovu a znovu, protoţe věděli,
ţe je vidí, slyší a pomůţe. Často si Perenela pomyslela, ţe to dělají
jen kvůli tomu, ţe se cítí osaměle. Mamom, babička se objevovala
pravidelně kaţdých deset let, jen aby ji zkontrolovala.
Na druhou stranu, i kdyţ duchové v reálném světě neměli fyzickou
podstatu, nebyli bezmocní.
Perry se soustředila na otlučenou zeď, ke které byla právě otočená.
Po zdi stékaly prouţky do zelena zbarvené vody, která smrděla jako
rez a sůl, dvě nejdůleţitější věci, které zapříčinily zkázu vězení
Alkatrazu. Dee udělal chybu, tak jak předpokládala, byla tu
především jeho nezměrná arogance. Zřejmě se domníval, kdyţ ji
uvězní hluboko pod zemí, ve starém vězení a nechá ji hlídat sfingou,
ţe bude naprosto bezmocná. Nemohl se však víc mýlit. Alkatraz je
vězení duchů.
A Perenela mu ještě ukáţe, kam aţ sahají její moţnosti.
Zavřela oči, odpočívala, poslouchala hlasy duchů a pak pomalu
hlasem tak tichým, ţe byste si ho spletli s dechem, začala s nimi
mluvit a volat je k sobě.
KAPITOLA 6
„Je mi fajn,“ ospale zamumlala Sofie. „Opravdu, neboj se,“ dodala.
„Ale nevypadáš tak,“ nespokojeně procedil mezi zuby Josh. Uţ
podruhé za posledních pár dní nesl sestru v náručí. Opatrně
sestupoval ze schodů baziliky Sacré-Coeur, aby nezakopl a neupustil
ji. „Flamel nám říkal, ţe pokaţdé, kdyţ pouţiješ svou moc, oslabí tě
to,“ dodal. „A opravdu vypadáš vyčerpaně.“
„Je mi dobře…,“ opakovala Sofie. „Poloţ mě na zem.“ Ale v tu
chvíli jí ztěţkla víčka a uţ neřekla ani slovo.
Skupinka se tiše prodírala hustou bílou mlhou s vanilkovou vůní,
Scathach kráčela první a Flamel kryl všem záda. Všude okolo slyšeli
dusot těţkých bot a rozkazy francouzských policistů, i těch ze
speciálních sil. Někteří se přiblíţili na dosah a Josh se musel
dokonce dvakrát přikrčit, kdyţ uniformovaný stráţník běţel kolem.
Scatty se najednou vynořila z husté mlhy a přitiskla si buclatý prst
ke rtům. Vlhkost udělala své a její nakrátko ostříhané červené vlasy
vypadaly jako skleněné. Dokonce i její obvykle bledá kůţe se zdála
ještě bělejší. Ukázala svými zdobenými nunchaky s vyřezávanými
ornamenty doprava, kde se mlha rozptylovala, a téměř před nimi se
objevil četník. Stál dostatečně blízko, téměř by se ho mohli dotknout.
Na jeho uniformě dokonce viděli jednotlivé kapičky vody ze Sofiiny
mlhy. Za četníkem Josh rozeznal skupinu francouzských policistů,
všichni postávali u staromódního kolotoče. Upřeně pozorovali
schody nahoře a Josh věděl, ţe se podivují té neobvyklé Sofiině
mlze, která se znenadání rozprostřela okolo baziliky. Četník drţel v
ruce zbraň, hlaveň namířenou nahoru k nebi, ale prst v pohotovosti
na spoušti, a Josh si uvědomil, v jak velkém nebezpečí se ocitli.
Nejenţe jsou pronásledováni Flamelovými nesmrtelnými nepřáteli, z
nichţ jen málokdo má lidské geny, ale ţe nyní nemohou očekávat
pomoc ani od lidí.
Sestoupili moţná o další desítku schodů a mlha se rozplynula. V
jednu chvíli Josh se Sofií v náručí viděl jen hustou bílou hmotu
všude okolo, a pak jako by prošel závěsem, stál naproti malé galerii a
kavárně s obchodem se suvenýry hned vedle. Otočil se a za sebou
uviděl masivní bílou zeď z mlhy, za ní rozeznával jen podle matných
obrysů skupiny policistů.
Scathach s Nikolasem také vystoupili z mlhy a Scatty nabídla
Joshovi pomoc: „Jestli dovolíš, vezmu ji.“
Josh se pokusil protestovat, Sofie je jeho dvojče, má přece
odpovědnost, ale byl tak vyčerpaný. Chvílemi uţ dostával křeč do
lýtek a svaly na rukách ho z únavy přímo bolely. Nesl sestru celou
dobu dolů po nekonečných schodech.
Scatty lehce převzala Sofii z Joshových rukou.
„Bude v pořádku, ţe?“ ujišťoval se Josh a díval se do Scattyiných
jasně zelených očí.
Zkušená keltská válečnice se uţ chystala odpovědět, ale Nikolas
zavrtěl hlavou, aby mlčela. Poloţil levou ruku na Joshovo rameno,
ale mladík ji setřásl. Jestli si Flamel gesta všiml, pak ho beze slova
přešel. „Jen potřebuje spát. Vyčerpalo ji, kdyţ vytvořila mlhu po tak
krátké době, co zničila tulpu. Úsilí, které vynaloţila, úplně vysálo
její fyzickou sílu, musí si jen odpočinout a spát,“ řekl Flamel.
„To vy jste ji ţádal, aby vytvořila mlhu,“ vyčetl mu hned Josh.
Nikolas roztáhl ruce a pokrčil rameny: „Co jiného jsem mohl
dělat?“
„Já… já nevím,“ připustil Josh. „Mohl jste vymyslet něco jiného.
Viděl jsem vás vrhat zelené energetické noţe.“
„Mlha nám umoţnila útěk, aniţ jsme museli někomu ublíţit,“
obhajoval své rozhodnutí Flamel.
„Kromě Sofie,“ vyčítavě opáčil Josh.
Flamel se na něj dlouze podíval a pak se odvrátil. „Pojďme,
nemáme moc času.“ Kývl směrem k postranní uličce, která vedla
strmě dolů. Pospíchali nocí, Scatty bez známky námahy nesla Sofii a
Josh se snaţil udrţet s nimi tempo, protoţe nemínil opustit místo po
boku sestry.
„Kam teď?“ zeptala se Scatty.
„Potřebujeme zmizet z ulic města,“ zamumlal Flamel. „Vypadá to,
ţe všechny četníky v Paříţi povolali k Sacré-Coeur. Viděl jsem
dokonce zvláštní sloţky a muţe v civilu, kteří určitě patřili k tajné
sluţbě. Aţ přijdou na to, ţe nejsme nahoře v bazilice,
pravděpodobně obklíčí a uzavřou celou oblast. Budou pročesávat
ulici po ulici, dokud nás nenajdou.“
Scathach se pousmála a na chvíli ukázala dlouhé špičáky, které jí
vyčuhovaly přes rty. „No a přiznejme, nejsme zrovna nenápadní,
ţe?!“
„Musíme najít místo, kde …“ začal Nikolas.
Na rohu se objevil mladý stráţník, nevypadal na víc neţ na
devatenáct let. Byl vysoký, hubený s neohrabanými pohyby. Tváře
měl jasně červené a čerstvě mu začal rašit knír. Jednu ruku drţel na
opasku a druhou si přidrţoval čepici. Okamţitě zůstal stát, vţdyť do
nich téměř vrazil, a snaţil se ovládnout rozčilení. Nervózně a
těţkopádně se pokoušel vytasit zbraň a pak zakřičel: „Hej, stůjte, ani
hnout!“
Nikolas se k němu naklonil a Josh uviděl chomáčky zeleného
kouře ještě předtím, neţ alchymista strčil rukou do stráţníkovy
hrudi. Smaragdově zelené světlo proletělo kolem stráţníkova těla a
muţ se pomalu sloţil na zem.
„Co jste to udělal?“ zeptal se Josh s notnou dávkou paniky a
strachu v hlasu. Díval se na mladého muţe na zemi a najednou se mu
udělalo špatně a celý se třásl. „Vy jste ho …, nezabil jste ho, ţe ne?“
„Ale ne,“ unaveně kývl Nikolas. „Jen jsem přehltil jeho auru, je to
něco jako elektrický šok. Za chvíli se probudí a bude ho jen trochu
bolet hlava.“ Přitiskl si prsty na čelo a snaţil se ho trochu masírovat.
„Doufám, ţe ho bude hlava bolet méně neţ mě,“ dodal Flamel.
„Víš, ţe právě tohle,“ začala Scatty, „ta tvá malá přehlídka kouzla
na nás upozorní Machavelliho, ţe ano?“ Zhluboka se nadechla a i
Josh kolem sebe ucítil vůni máty. Vůni Nikolasových kouzel.
„A co jsem měl dělat?“ nesouhlasně odsekl Flamel. „Ty jsi měla
plné ruce.“
Scatty znechuceně protáhla ústa a řekla: „Mohla jsem se o něj
postarat. Nezapomínej, kdo tě dostal z Lubljanky, z vězení, s oběma
rukama svázanýma za zády!“
„O čem to sakra mluvíte? Kde je Lubljanka?“ zeptal se úplně
zmatený Josh.
„V Moskvě,“ odpověděl Nikolas a jen úkosem se podíval na Joshe.
„Neptej se, je to velmi dlouhý příběh,“ řekl rychle.
„No, jednoduše ho chtěli zastřelit jako špeha,“ doplnila Scatty se
škodolibou radostí.
„Je to velmi dlouhý příběh,“ zopakoval Flamel.
Josh uţ dál nevyzvídal, následoval Flamela a Scatty ulicemi
Montmartru a vzpomínal na to, co mu včera řekl Dee o Nikolasovi v
Ojai.
Žil mnoho životů a živil se mnoha způsoby, byl vědcem i kuchařem,
knihkupcem, vojákem, učitelem chemie i jazyků, vykonavatelem
práva i zlodějem. Ale především je a vždycky byl lhář, šarlatán a
podvodník.
A taky špión, doplnil Josh. Napadlo ho, jestli i tohle Dee ví.
Pozoroval toho obyčejně vypadajícího muţe se světlýma očima, v
obnošených dţínech, tričku a v ošuntěle koţené bundě. Určitě by
prošel jakýmkoliv místem na světě, aniţ by si ho kdokoliv všiml. A
přesto byl vším, jen ne obyčejným muţem. Narodil se totiţ v roce
1330, tvrdil, ţe všechno dělá pro dobro lidstva. A hlavně schovává
Kodex před Johnem Dee a strašnými nesmrtelnými monstry, která si
říkají Starobylé rasy z temnot.
Ale komu slouţí Nikolas Flamel? zajímalo Joshe. Kdo vlastně je
Nikolas Flamel?
KAPITOLA 7
Niccolo Machiavelli naštvaně sestupoval ze schodů od baziliky
Sacré-Coeur, mlha se za ním točila a ulpívala na plášti. Musel se
hodně přemáhat, aby na sobě nedal znát rozladění nad svým
neúspěchem. Vzduch se začínal vyjasňovat, ale přesto v něm stále
visela vůně vanilky. Machiavelli zaklonil hlavu a zhluboka se
nadechl, natáhl vůni, aby si ji dokonale zapamatoval. Pozná ji
kdykoliv, je jedinečná jako otisk prstu. Věděl, ţe kaţdý na světě má
svou vlastní auru – elektrické pole okolo těla – a pokud je energie
usměrněna a zacílena, reaguje s endorfiny a adrenalinem dotyčného a
vytvoří jedinečnou a typickou pachovou stopu, která představuje
něco jako jeho podpis. Machiavelli ještě jednou natáhl vůni, cítil
téměř i chuť vanilky. Čisté, jasné a nezaměnitelné aroma vanilky,
vůně nezkušené netrénované a divoké magie.
V té chvíli Machiavellimu došlo, ţe Dee mluvil pravdu. Tohle byla
vůně magie jednoho z legendárních dvojčat.
„Chci mít neprodyšně uzavřenou celou oblast,“ vyštěkl
Machiavelli do hloučku velitelů jednotek stráţníků, kteří se
shromáţdili pod schody na náměstí. „Prohledejte kaţdou ulici, uličku
i zákoutí od Rue Custine po Rue Caulaincourt, od bulváru de Clichy
po bulvár de Rochechouart a Rue Clignancourt. Musíme je najít za
kaţdou cenu!“
„To máme uzavřít celý Montmartre?“ podivil se vysoký opálený
komisař a následovala chvilka ticha, během které hledal policista
podporu u ostatních kolegů, ale všichni se jeho pohledu opatrně
vyhýbali. „Turistická sezóna je v plném proudu,“ oponoval dál
komisař a znovu se odváţně otočil na Machiavelliho.
Machiavelli se na něho podíval s chladným výrazem, který
neprozrazoval vůbec ţádné emoce, stejně jako ty masky, které sbíral.
Šedé oči se zabodly do muţovy tváře, ale kdyţ promluvil, hlas plně
kontroloval, mluvil tiše, snad jen o trochu hlasitěji neţ šeptem. „Víte,
kdo jsem?“ zeptal se nevzrušeně.
Policista, veterán francouzské legie, cítil v ţaludku při pohledu do
Machiavelliho očí něco studeného a nepříjemného. Těţce polkl a
odpověděl: „Ano, vy jste Monsieur Machiavelli, nový šéf Ústředního
velitelství tajné sluţby. Ale tohle je záleţitost policie, pane, ne tajné
sluţby. Nemáte právo…“
„Právě teď se z toho stala záleţitost tajné sluţby,“ skočil mu do
řeči Machiavelli. „Mám pověření přímo od prezidenta, a zavřu
klidně celé tohle město, bude-li potřeba. Chci ty lidi najít. Dnes v
noci jsme zabránili velké katastrofě,“ mávl rukou směrem k bazilice.
Právě se začala vynořovat z řídnoucí mlhy. „Kdo ví, jakou další akci
plánovali. Chci mít na stole zprávu do hodiny a pak kaţdou další
hodinu, dokud je nenajdete,“ dokončil Machiavelli. Bez jakéhokoliv
dalšího vysvětlování se odvrátil a zamířil ke svému autu, kde na něj
čekal řidič v tmavém obleku se zaloţenýma rukama na mohutném
hrudníku. Řidič beze slova vystoupil z auta, aby otevřel dveře šéfovi.
Oči měl napůl schované za velkými zrcadlovými brýlemi, na rukách
černé koţené rukavice a poté, co zavřel dveře za Machiavellim,
rovněţ nasedl do auta. Ruce poloţil na volant a trpělivě čekal na
instrukce.
Sklo, které oddělovalo přední část řidiče od zadní, sjelo dolů a
Machiavelli bez okolků spustil: „Flamel je zpátky v Paříţi. Za kým
tady můţe jít?“
Dagon, netvor, který slouţil Machiavellimu jiţ téměř čtyři sta let,
ţil s tímto jménem jiţ po tisíciletí. I přes téměř lidskou podobu
ovšem nikdy nebyl člověkem. Otočil se dozadu a sundal si zrcadlové
brýle. Ve špatném světle, ve vnitřním prostoru auta vypadaly jeho
oči jako rybí, velké a kulaté za průhledným filmem. Dagon neměl
oční víčka. Za tenkými rty se při mluvení ukázaly dvě řady malých
zkaţených zubů. „Kdo by tady mohl být jejich spojenec?“ zeptal se
Dagon, přičemţ při vyslovené otázce přešel z mizerné francouzštiny
do ještě horší italštiny, a pak do prapodivného bublání, coţ byla jeho
původní vodní řeč z dávno ztraceného období mládí.
„Flamel a jeho ţena byli vţdycky samotáři,“ řekl Machiavelli.
„Proto také tak dlouho přeţili. Podle mých záznamů a zpráv z
nejdůvěryhodnějších zdrojů zde neţili od konce osmnáctého století.“
Vytáhl tenký černý notebook a přiloţil prst na čtečku otisku prstu.
Přístroj pípnul a obrazovka se probudila k ţivotu.
„Jestliţe přišli energetickou branou, pak museli odejít narychlo a
bez přípravy,“ řekl mlaskavě Dagon. „Bez peněz, bez pasů, bez
oblečení, kromě toho, co mají právě na sobě.“
„Přesně,“ zašeptal Machiavelli. „Takţe budou muset najít nějakého
spojence.“
„Člověka nebo nesmrtelného?“ zeptal se Dagon.
Machiavellimu chvíli trvalo, neţ si utřídil myšlenky a pak
odpověděl: „Pravděpodobně nesmrtelného. Je jen mizivá šance, ţe
by zde znali nějaké smrtelníky.“
„Takţe nyní, kteří nesmrtelní ţijí v Paříţi?“ znovu naléhal Dagon.
Prsty bělovlasého Itala chvíli běhaly po klávesnici, to jak zadával
různé zkratky, aţ se nakonec na displeji objevil adresář s názvem
Temp. Obsahoval řadu obrázků a fotek v různých formátech, a také
spoustu tmp souborů. Machiavelli najel na jeden z nich a zmáčkl
enter. Uprostřed obrazovky se objevilo přihlašovací okno s nápisem:
zadejte heslo.
Hubené prsty napsaly na klávesnici heslo: Rozpravy o prvních
deseti knihách Tita Livia.
A neproniknutelná databáze, chráněná 256 bitovým AES
bezpečnostním kódováním, které pouţívá i většina vlád pro přísně
utajené spisy a dokumenty, se otevřela. Niccolo Machiavelli získal
během dlouhého ţivota velké bohatství, ale tento jediný soubor
povaţoval za poklad nejcennější. Měl na kaţdého nesmrtelného
člověka, který ještě v jednadvacátém století ţil, něco. Informace pro
něj sbírala hustá síť špehů a informátorů po celém světě, a většina z
nich ani nevěděla, pro koho pracují. Projíţděl seznam jmen a
přemýšlel o tom, ţe ani starobylí, kterým slouţí, nevědí, ţe podobný
seznam má. Věděl, ţe někteří by nebyli zrovna potěšení, kdyby
zjistili, ţe má také záznamy o všech ţijících starobylých bytostech,
dokonce i o těch, které přešly k těm z temnot. Má informace o jejich
sídlech, oblíbených místech, atributech, a to o všech, co ţijí na zemi
nebo v přilehlých říších.
Informace, jak Machiavelli moc dobře věděl, představovaly klíč k
moci.
Ačkoliv měl ve svých záznamech celé tři stránky věnované
Nikolasovi a jeho ţeně Perenele, opravdových a důleţitých
informací zde bylo jen pár. Našel stovky záznamů, kde je spatřili od
jejich údajné smrti v roce 1418. Viděli je téměř na kaţdém
kontinentu světa, kromě Austrálie. Posledních sto padesát let ţili v
Severní Americe. První potvrzený a ověřený záznam jejich
přesídlení do Ameriky byl pořízen v roce 1901, kdy je zaznamenali v
Buffalu v New Yorku. Machiavelli přeskočil do podkapitoly Známí
nesmrtelní spojenci, a zjistil, ţe je prázdná.
„Nic nemám, vůbec ţádný záznam o jakýchkoliv svazcích nebo
spojenectvích s dalšími nesmrtelnými.“
„Ale teď je zpět v Paříţi,“ řekl Dagon a v koutku úst se mu při řeči
vytvořila bublina. „Vyhledá staré přátele. Lidé se chovají jinak, kdyţ
jsou mimo bezpečí známého prostředí,“ dodal. „Přestávají být
ostraţití, a je úplně jedno, jak dlouho tu Flamel nebyl, stále povaţuje
toto město za svůj domov.“
Niccolo Machiavelli vzhlédl přes svůj počítač a uvědomil si, jak
málo ví o svém věrném zaměstnanci. „A kde je vlastně tvůj domov?“
zeptal se.
„Je pryč, navţdy ztracen.“ Obrovské kulaté oči jako by se přitom
zaleskly.
„Proč se mnou zůstáváš?“ podivoval se Machiavelli nahlas. „Proč
nejdeš hledat ostatní svého druhu?“
„Ti jsou jiţ také nenávratně pryč. Jsem poslední a mimochodem
my dva jsme si dost podobní.“
„Ale ty nejsi člověk,“ namítl opatrně Machiavelli.
„A vy jste?“ zeptal se Dagon s očima do široka otevřenýma a
nehybnýma.
Machiavelli se dlouze díval do Dagonových očí, nakonec přikývl a
vrátil se ke své obrazovce. „Takţe, hledáme někoho, koho Flamelovi
znali, kdyţ tu ještě ţili. A víme, ţe ve městě nebyli od osmnáctého
století, tím to zúţíme na výběr nesmrtelných, kteří zde tehdy
pobývali.“ Prsty vyťukal omezující specifikaci a počkal na výsledek.
„Jenom sedm. Pět z nich je na naší straně.“
„A ti dva zbývající?“
„Kateřina Medicejská ţije na Rue du Dragon.“
„Není Francouzka,“ zamumlal slizce Dagon. „Ne, ale byla matkou
tří francouzských králů,“ řekl Machiavelli a velmi neobvykle se
usmál. „Ale ta je loajální jen sama k sobě…“ Jeho hlas zněl téměř
neslyšně, kdyţ narazil na druhé jméno. „Ale co to máme zde?“
Dagon se ani nepohnul.
Niccolo Machiavelli otočil notebook, aby i sluha viděl z
propagačního letáku fotografii muţe, který přímo hleděl do objektivu
fotoaparátu. Prameny hustých kudrnatých vlasů černých jako havraní
peří padaly na ramena a uprostřed obličeje zářily jasně modré oči.
„Já toho muţe neznám,“ řekl Dagon.
„Ale já ho znám velmi dobře. To je člověk, nesmrtelný, kdysi
známý jako hrabě de Saint-Germain, čaroděj, vynálezce, muzikant, a
také alchymista.“ Machiavelli zavřel program a zaklapl notebook.
„Saint-Germain byl také učedníkem Nikolase Flamela a zřejmě
právě ţije v Paříţi,“ završil vítězoslavně.
Dagon se usmál a odkryl své ostré zuby. „A Flamel ví, ţe tu SaintGermain ţije?“
„To vůbec netuším. Jen stěţí lze odhadnout, jak rozsáhlé znalosti a
vědomosti má Nikolas Flamel.“
Dagon si opět nasadil sluneční brýle a dodal: „A já myslel, ţe vy
víte všechno.“
KAPITOLA 8
„Potřebujeme si odpočinout,“ přiznal konečně Josh. „Lip neujdu
ani krok.“ Zastavil a opřel se o dům, kolem kterého právě šli.
Předklonil se, rukama se podpíral o kolena a chvíli zhluboka dýchal.
Kaţdý nádech představoval nepředstavitelnou námahu, a dokonce se
mu začaly dělat černé mţitky před očima. Vypadalo to, ţe se kaţdou
chvíli pozvrací. Cítil se podobně v minulosti jako po namáhavém
tréninku a ze zkušenosti věděl, ţe pomůţe na chvíli si sednout, a také
se napít.
„Má pravdu,“ obrátila se Scatty na Flamela. „Musíme si
odpočinout, třeba jen na chvilku.“ Celou dobu nesla Sofii v náručí.
Tmavý horizont se začal na východě, nad paříţskými střechami
jemně prosvětlovat ranním rozbřeskem a na ulici se začali objevovat
první lidé na cestě za prací. Skupinka se drţela sice v tmavých
zákoutích ulic, a tak si jich zatím nikdo nevšiml, ale to se mohlo
velice rychle změnit. Brzy se ulice zaplní nejdříve Paříţany a posléze
i turisty.
Nikolas stál u ústí úzké tmavé uličky, ostatní tak viděli jenom jeho
obrys. Přelétl pohledem celou ulici, pak se k nim otočil a řekl:
„Musíme dál! Kaţdá vteřina zdrţení hraje pro Machiavelliho a
dostává ho blíţ a blíţ.“
„Ale my uţ nemůţeme,“ protestovala Scatty. Podívala se na
Flamela a na okamţik jako by jí oči zeleně zazářily. „Dvojčata si
potřebují odpočinout,“ naléhala a pak klidněji dodala: „A ty taky,
Nikolasi, vypadáš strašně vyčerpaně.“
Alchymista se zamyslel a nakonec souhlasil. „Samozřejmě máš
pravdu. Odpočineme si.“
„Moţná bychom si mohli najít nějaký hotel, ne?“ navrhoval Josh.
Byl hrozně unavený, všechny svaly ho bolely, v očích a v krku ho
pálilo, hlava třeštila.
Scatty zavrtěla hlavou. „To je nesmysl, chtěli by naše pasy…“
Sofie sebou zamlela a Scatty ji opatrně poloţila na zem a opřela o
zeď.
Josh se okamţitě postavil po jejím boku a řekl: „Jsi vzhůru?“ A v
jeho hlase zněla notná dávka úlevy.
„No, já jsem vlastně tak úplně nespala,“ odpověděla Sofie. V krku
měla sucho a i mluvení ji vyčerpávalo. „Vím o všem, co se dělo, ale
bylo to, jako bych se na všechno dívala zvenku. Skoro jako kdyţ se
koukáš na televizi.“ Přitiskla ruce na kříţ zad a snaţila se protáhnout.
„Au, tohle bolí.“
„Co tě bolí?“ okamţitě reagoval Josh. „Všechno.“ Sofie se
zkoušela narovnat, ale svaly jako by ji neposlouchaly a hlava ji
neskutečně bolela.
„Je tady někdo, nějaký váš známý, který by nám mohl pomoct?“
zeptal se Josh a očima těkal z Flamela na Scatty. „Nějací nesmrtelní
nebo spřátelené starobylé bytosti?“
„Nesmrtelní a starobylí jsou úplně všude,“ řekla Scatty. „Ale jen
málokdo z nich je opravdu přátelský,“ dodala naprosto váţně.
„Máš pravdu, tady v Paříţi ţije spousta nesmrtelných,“ souhlasil
pomalu Flamel, „nemám však nejmenší tušení, kde je hledat, a i
kdybych věděl, nevím, jestli stojí na naší straně. Perenela by to
věděla,“ smutně dodal.
„Myslíš, ţe by to věděla tvoje babička?“ zeptal se Josh Scatty.
Bojovnice na něj pohlédla a řekla: „Jistě, ta ano.“ Pohlédla na Sofii
a zeptala se: „Myslíš, ţe bys mohla ve svých nových vzpomínkách
najít něco o nesmrtelných nebo starobylých bytostech v Paříţi?
Cokoliv.“
Sofie zavřela oči a snaţila se ze všech sil, ale obrazy a scény jako
třeba oheň, který sršel z krvavě rudé oblohy, nebo obrovská
pyramida se zploštělým vrcholkem, která měla být smetena velkou
vlnou, všechno bylo chaotické a děsivé. Zavrtěla hlavou, ale hned
přestala, protoţe kaţdý pohyb strašně bolel. „Vůbec se nedokáţu
soustředit,“ vzdychla. „Cítím, ţe mám hlavu úplně přeplněnou a ţe
mi kaţdou chvíli musí nutně prasknout.“
„Čarodějka by to moţná věděla,“ uvaţoval Flamel nahlas, „ale
spojit se s ní nemůţeme. Pokud vím, nemá telefon.“
„A co její sousedé nebo přátelé?“ zkusil Josh. Obrátil se na svou
sestru a řekl: „Já vím, ţe nechceš na nic myslet, ale tohle je
důleţité!“
„Nemůţu…“ odmítala Sofie, odvracela pohled od bratra a vrtěla
hlavou.
„Tak nemysli, jen odpověz,“ vyhrkl Josh. Rychle se nadechl, ztišil
hlas a pomalu a zřetelně se zeptal: „Ségro, kdo je nejlepším přítelem
čarodějky v Ojai?“
Sofiiny jasné oči se opět zavřely, zavrávorala, jako by měla znovu
omdlít. Pak otevřela oči, zavrtěla hlavou a odpověděla: „Nemá tam
ţádné přátele. Ale kaţdý ji tam zná. Moţná bychom měli zavolat do
vedlejšího obchodu…,“ navrhla. Pak si ale uvědomila: „Ale tam je
teď strašně pozdě.“
Flamel přikývl. „Sofie má pravdu, v tuhle noční dobu budou mít
zavřeno.“
„Dost moţná,“ souhlasil Josh, pokračoval s nebývalým vzrušením
v hlase, „ale kdyţ jsme opouštěli Ojai, nechali jsme celé město ve
zmatku a chaosu. Nezapomeňte, ţe jsem naboural do fontány v
Libbey parku, to uţ muselo vzbudit něčí pozornost. Vsadím se, ţe
policie i tisk jsou jistě na nohou. A novináři budou mít moţná nějaké
reakce, určitě zpovídali lidi na místě. Jestli je tedy čarodějčin obchod
zničený, určitě hledají nějaký trhák.“
„To máš nejspíš pravdu, to by mohlo vyjít…,“ uvaţoval nahlas
Nikolas. „Potřebuji jen zjistit jméno místních novin.“
„Ojaiský deník, 646-1476,“ vysypala okamţitě Sofie jako z
rukávu. „To si pamatuju…, teda to si pamatuje čarodějka,“ dodala a
otřásla se. Měla tolik vzpomínek, tolik různých myšlenek a obrazů
lidí, míst, která nikdy neměla existovat, ale také naprosto obyčejné
vzpomínky jako telefonní čísla, recepty, jména a adresy lidí, o
kterých Sofie nikdy ani neslyšela, obrazů televizních pořadů, filmů.
Dokonce si vzpomněla na všechny písničky Elvise Presleyho.
Ale všechno to byly vzpomínky čarodějky z Endoru, a právě teď
dělalo Sofii velké potíţe vzpomenout si na vlastní telefonní číslo. Co
by se asi stalo, kdyby čarodějčiny vzpomínky byly tak silné, ţe by
přebily její vlastní? Snaţila si připomenout tváře rodičů a před očima
se jí míhaly tisíce a tisíce tváří a postav, některé vytesané do kamene,
hlavy a busty obrovských soch, jiné namalované na zdech budov,
nebo vyleptané ve skle a vyryté do hlíny. Sofie začala panikařit. Proč
si sakra nemůţe vybavit podobu rodičů? Zavřela oči a zamyslela se,
kdy je naposledy viděla. Asi před třemi týdny neţ odjeli na
vykopávky do Utahu. Před očima Sofie se míhaly další a další
postavy a předměty: kousky pergamenů, útrţky rukopisů nebo
popraskaných maleb, tváře vypadaly jako na sépiových fotografiích
nebo rozmazané jako v novinách…
„Sofie?“
A pak se v jasných barvách jejich tváře objevily, Sofie cítila, ţe
čarodějčiny vzpomínky blednou, ustupují a nahrazují je její vlastní.
Najednou si vzpomněla i na svůj telefon.
„Ségra?“
Sofie otevřela oči a uviděla znepokojenou bratrovu tvář. Stál přímo
proti ní a díval se jí zblízka do tváře.
„Je mi fajn,“ zašeptala. „Jen jsem se snaţila na něco důleţitého
vzpomenout.“
„Coţe?“
Sofie se pokusila o úsměv a řekla: „No jo, na své telefonní číslo.“
„Tvoje telefonní číslo? Proč proboha?“ zarazil se a po chvíli dodal:
„Nikdo si přece nepamatuje své číslo, kdy jsi prosím tě naposledy
volala sama sobě?“
Dvojčata seděla naproti sobě v prázdné kavárně, poblíţ stanice
metra u Gare du Nord. Ruce si oba ohřívali o šálek horké čokolády.
Obsluhu obstarával za pultem pouze jeden špatně oholený mladík s
visačkou obrácenou vzhůru nohama, stálo na ní Roux.
„Potřebuju si dát sprchu,“ řekla Sofie sklesle. „Potřebuju si umýt
vlasy a vyčistit zuby, a také se převléct. Připadá mi to jako věčnost,
co jsem se naposled myla.“
„Myslím, ţe je to pár dnů, ale i tak nevypadáš zrovna nejlíp,“
souhlasil Josh. Natáhl se a odhrnul sestře pramen blonďatých vlasů z
obličeje.
„Taky se tak cítím,“ zašeptala Sofie. „Pamatuješ loni v létě, kdyţ
jsme byli na Long Beach, jak jsem si dala celou zmrzlinu, pak chilli
párek a nakonec hranolky a velké pivo?“
Josh se zakřenil a odpověděl: „A ještě si dojedla moje křidýlka a
mou zmrzlinu! Ten volejbal po tom všem nebyl zrovna dobrý
nápad.“
Sofie se usmála při té vzpomínce, ale hned zváţněla. I kdyţ tenkrát
bylo téměř nesnesitelné horko, třásla jí zimnice, na zádech se jí
sráţely kapičky potu a ţaludek cítila jako by v něm měla těţkou
cihlu. Naštěstí se tenkrát v autě nepřipoutala, ale přesto byl výsledek
naprosto nechutný. Auto se v podstatě nedalo pouţívat několik
dalších týdnů. „A takhle se nějak cítím právě teď: zimnice a všechno
mě neskutečně bolí.“
„No tak se prosím snaţ nepozvracet,“ zamumlal Josh. „Nemyslím,
ţe by to na naši tichou a vstřícnou obsluhu udělalo dobrý dojem.“
Roux pracoval v kavárně čtyři roky a za tu dobu byl dvakrát
přepaden. Dost často mu tady lidé vyhroţovali, ale naštěstí se mu
nikdy nic nestalo. Kavárna s otvírací dobou po celou noc přitahovala
různé typy lidí, někteří byli nebezpeční, jiní jen podivíni. Roux
zkušeným okem odhadoval čtveřici těchto nočních zákazníků, zdála
se mu přinejmenším podezřelá. Dva teenageři, špinaví aţ hrůza
vypadali vyčerpaně a vyděšeně. Starší muţ, moţná jejich děda,
přemýšlel Roux, nebyl v lepší formě. Jen čtvrtý člen skupiny –
rusovlasá zelenooká mladá ţena v černém tílku, černých vojenských
kalhotách a těţkých botách vypadala svěţe a upraveně. Divil se, v
jakém vztahu asi můţe být k těm ostatním. Určitě to není jejich
příbuzná, na to nevypadá, ale ti dva mladí se dost podobají, moţná
jsou to i dvojčata.
Roux se chvíli zdráhal, kdyţ stařík vytáhl kreditku, aby zaplatil za
dvě čokolády. Lidé většinou platili tak malou útratu hotově, a tak ho
samozřejmě napadlo, ţe je kradená.
„Došly mi eura,“ řekl stařík s úsměvem. „Mohl byste mi projet
kartu na dvacet a zbytek mi dát v hotovosti?“ Roux si všiml, ţe jeho
francouzština je zvláštní, staromódní, skoro jako ze starého filmu.
„Je to přísně proti všem předpisům…,“ začal Roux, ale při dalším
pohledu do neústupných očí rusovlasé dívky si to rozmyslel.
Vypadalo to, ţe se pokouší o úsměv Scattyiným směrem a dodal:
„Myslím, ţe kdyţ udělám jednu výjimku, nic se nestane.“ Uvaţoval,
ţe u kradené karty by transakce terminálem stejně neprošla.
„To bude od vás moc milé,“ usmál se zdvořile Flamel. „A mohl
byste mi dát nějaké drobné na telefon?“
Roux si naúčtoval 8 euro za dvě horké čokolády a do terminálu
naťukal částku 20 euro. Překvapeně zjistil, ţe jde o americkou kartu,
přestoţe by se vsadil, ţe podle přízvuku je její majitel stoprocentní
Francouz. Chvíli to trvalo, neţ transakce proběhla, ale nakonec účet
vyjel. Roux odečetl částku za dva nápoje a podal Flamelovi zbytek v
jednoeurových a dvoueurových mincích. Pak se vrátil zpět k
učebnici matematiky, kterou měl schovanou pod pultem. Tentokrát
se spletl v odhadu této skupiny, nebylo to poprvé a určitě ani
naposledy, pomyslel si. Zřejmě přijeli jedním z ranních vlaků,
nebylo na nich nic zas tak neobvyklého.
No, moţná ne na všech. S hlavou skloněnou do učebnice se musel
pohledem neustále vracet k rusovlasé dívce. Stála k němu zády a
mluvila s tím starším muţem. Pak se pomalu a nenucené otočila, a
podívala se na něj. Usmála se a ten jemný náznak úsměvu přinutil
mladíka, aby se stydlivě zaryl pohledem hlouběji do knihy.
Flamel stál u pultu kavárny a sledoval Scatty. „Potřebuju, abys tu s
nimi zůstala,“ řekl klidně, přičemţ plynule přešel z francouzštiny do
latiny. Očima mrkl směrem ke dvojčatům, která právě vychutnávala
svou čokoládu. „Dohlídni na ně, aby se jim nic nestalo. Já půjdu najít
telefon.“
Bojovnice přikývla. „Buď opatrný. Kdyby se cokoliv stalo a my se
ztratili, sejdeme se zpátky na Montmartru. Machiavelli by určitě
nepředpokládal, ţe bychom se tam vrátili. Budeme čekat před jednou
z restaurací – třeba La Maison Rose – kaţdou celou hodinu po dobu
pěti minut.“
„Domluveno. Ale pokud se nevrátím do poledne,“ pokračoval tiše,
„chci, abys dvojčata odvedla pryč.“
„Neopustím tě,“ pevně zamítla.
„Pokud se do té doby neukáţu, bude zřejmé, ţe mě Machiavelli
dostal,“ řekl váţně Nikolas. „A ani ty bys mě nebyla schopná
vysvobodit od armády jeho přisluhovačů.“
„Myslím, ţe jsem i dříve čelila větším armádám.“
Flamel chytil Scatty za rameno a poloţil na něj ruku: „Dvojčata
jsou teď nejdůleţitější. Musíme je ochránit za kaţdou cenu. Pokračuj
v trénování Sofiiných schopností a najdi někoho, kdo bude schopen
probudit ty Joshovy. A pokud budeš moci, zachraň mou drahou
Perenelu. Kdybych zemřel, řekni jí, ţe můj duch si ji najde.“ Pak neţ
mohla cokoliv říct, se Nikolas obrátil a bez dalších slov odešel ze
dveří vstříc rannímu rozbřesku.
„Pospěš si…,“ zašeptala Scatty, ale Flamel ji uţ slyšet nemohl.
Věděla, ţe kdyby ho chytili, navzdory tomu, co právě řekl,
prohledala by celé město, dokud by ho nenašla. Zhluboka se
nadechla, podívala přes rameno a zjistila, ţe mladík za pultem na ni
vyloţeně zírá. Na krku měl vytetovanou pavučinu a po celé délce
obou uší měl jednu náušnici vedle druhé. Napadlo ji na okamţik, ţe
ho to asi muselo bolet. Vţdycky touţila po piercingu, ale její kůţe se
bohuţel hojila příliš rychle, a tak nemohla navléknout náušnici skrz,
protoţe dírka ihned zarostla.
„Něco k pití?“ zeptal se Roux, který se nervózně usmíval a
piercing měl i v jazyku. „Vodu,“ odpověděla Scatty. „Jistě. Perrier,
perlivou nebo neperlivou?“
„Z kohoutku a bez ledu,“ dodala Scatty, otočila se a přisedla si ke
dvojčatům. Obrátila ţidli, ruce poloţila na opěradlo před sebou a
opřela si o ně hlavu.
„Nikolas šel hledat telefon. Zkusí se dovolat mé babičce, aby
zjistil, jestli tu někoho nezná. Nevím, co budeme dělat, jestli se mu
to nepodaří.“
„Proč?“ zeptala se Sofie.
Scatty zavrtěla hlavou a vysvětlila: „Musíme se dostat z ulice. Měli
jsme štěstí, ţe jsme unikli ze Sacré-Coeur dřív, neţ policie obklíčila
celou oblast. Určitě uţ našli toho omráčeného četníka, takţe nám
jsou v patách, a všichni mají náš popis. Je to opravdu jen otázka
času, neţ nás někdo na ulici pozná.“
„A co se stane potom?“ přemýšlel nahlas Josh.
Scathach se usmála, ale v jejím úsměvu bylo něco děsivého.
„Potom teprve poznají, proč mi říkají bojovnice.“
„Ale co se stane, kdyţ nás chytí?“ trval na svém Josh. Stále mu
moc nedocházelo, ţe je hledá celá francouzská policie. Bylo daleko
přijatelnější uvěřit, ţe je honí nějaká mýtická nestvůra nebo nějaký
nesmrtelný. „Co se s námi stane?“
„Odvedli by vás k Machiavellimu. Pro starobylé bytosti z temnot
máte dost velkou cenu.“
„Coţe…?“ Sofie se rychle podívala na bratra. „Co by s námi
udělali?“
„To ani nechtěj vědět,“ vyhrkla upřímně Scatty. „Ale můţeš mi
věřit, ţe by to nebylo nic příjemného.“
„A co ty?“ zeptal se Josh.
„Nemám mezi těmi z temnot přátele,“ odpověděla klidně Scatty.
„Stojím proti nim jako jejich nepřítel více neţ dva a půl tisíce let.
Dokáţu si představit, ţe pro mě jiţ dávno mají přichystanou nějakou
speciální říši, kde by mě uvěznili. Prostředí velmi vlhké a studené,
protoţe moc dobře vědí, ţe to nenávidím.“ Usmála se a trochu
křečovitě dodala: „Ale ještě nás nemají, a určitě nás nedostanou
zadarmo.“ Pohlédla letmo na Sofii a podotkla: „Vypadáš strašně.“
„To uţ mi řekl Josh,“ opáčila Sofie, ohřívala si ruce o šálek s
horkým nápojem a čas od času upila. Těţce dýchala a při hlubokém
nádechu vnímala kaţdou sloţku bohatého kakaového aroma. V
ţaludku jí kručelo, coţ jí připomnělo, ţe uţ je to věčnost, co
naposledy jedli. Čokoláda chutnala tak hořce, aţ se jí hrnuly slzy do
očí. Dokonce si vzpomněla, ţe někde četla o evropské čokoládě, ţe
má daleko větší obsah kakaa neţ běţně prodávaná v Americe.
Scatty se nahnula a ztišila hlas. „Potřebuješ si od toho stresu po
tom všem odpočinout a načerpat nové síly. Cestování pomocí
energetických bran je náročné a organismus se musí vyrovnat s
časovým posunem, jako kdyţ letíte na druhý konec světa letadlem,
teda alespoň takhle mi to lidé popisovali.“
„No jo, a předpokládám, ţe na tebe to takhle nepůsobí, co?“
zamumlal Josh. V jejich rodině si z něj vţdycky utahovali, ţe se
musí aklimatizovat, i kdyţ jede autem z jednoho města do druhého.
Scatty zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, nemám s tím problém, zásadně
totiţ nelétám. V ţivotě mě nikdo do ničeho podobného nedostane.
Létání je jen pro stvoření, která se narodila s opravdovými křídly. I
kdyţ nepopírám, ţe jednou jsem letěla na čínském drakovi jménem
Long.“
„Čínský drak Long?“ nevěřícně zopakoval Josh. „Jo, je to hodný
čínský drak,“ řekla Sofie. Scathach se otočila k Sofii a řekla:
„Vytvoření mlhy muselo stát velké úsilí a navíc to spálilo strašně
moc tvé aurické energie, je velmi důleţité, abys své schopnosti
nepouţila nyní tak dlouho, jak to jen půjde.“
Trojice se opět opřela do svých ţidlí, kdyţ Roux obešel pult a
přinesl Scatty sklenici vody. Poloţil ji ostýchavě na konec stolu,
pokusil se o další nervózní úsměv a pak rychle odešel.
„Myslím, ţe se mu líbíš,“ řekla Sofie laškovně.
Scatty se otočila a chvíli mladíka pozorovala. Pak se pousmála.
„Má piercing,“ řekla tak nahlas, ţe ji musel slyšet i mladík za
pultem. „Nemám ráda kluky s piercingem.“
Obě dívky se bavily při pohledu na červenajícího se Francouze.
„Proč je důleţité, aby Sofie nepouţívala nějakou dobu své
schopnosti?“ chtěl vědět Josh a tím vrátil pozornost k předešlé
konverzaci. Cítil, ţe se mu opět v hlavě rozezněl alarm, který ho
varoval před moţným nebezpečím.
Scatty se nachýlila opět přes stůl a dvojčata také. „Kdyţ totiţ
spálíte veškerou svou aurickou energii, pak se vaše moc začne ţivit z
vaší ţivotní síly.“
„Co přesně to znamená?“ zeptala se Sofie.
„Slyšeli jste uţ o spontánním samovznícení?“
Sofie netušila, ale Josh přikývl. „Já ano. Lidé v těchto případech
začnou bez vysvětlení hořet, jsou to staré pohanské pověry.“
Scatty nesouhlasně zakroutila hlavou: „To právě nejsou. Během
lidské historie se to stalo mnohokrát.“ Po chvíli tiše dodala:
„Dokonce jsem jich i pár viděla. Můţe se to stát velmi snadno, v
momentě, oheň obvykle začne v ţaludku a plicích a postupně
zachvátí celé tělo, ze kterého v mţiku zbude jen trocha popela.
Musíš teď být opatrná, Sofie. Vlastně ráda bych, kdybys mi slíbila,
ţe své schopnosti znovu nepouţiješ, i kdyby se stalo cokoliv.“
„A Flamel tohle všechno věděl,“ zeptal se okamţitě Josh, který jen
stěţí kontroloval hněv v hlase.
„Samozřejmě,“ odpověděla tiše Scatty.
„Ale neměl pocit, ţe by to bylo tak důleţité, abychom to věděli,
ţe?“ vyštěkl Josh ironicky. Roux za pultem zvedl oči od učebnice,
kdyţ slyšel hlasitější zvuky hlasu. Josh se zhluboka nadechl a
pokračoval uţ šeptem: „Co ještě nepovaţoval za důleţité, aby nám to
sdělil?“ doţadoval se od Scatty odpovědi. „Co ještě přichází jako
neţádoucí příznaky s tímto úţasným darem?“ vyhrkl rychle s
důrazem na poslední slovo.
„Všechno se přihodilo strašně rychle, Joshi,“ řekla Scatty. „Prostě
nebyl čas na vysvětlování, na přípravu vás dvou.
Ale chci, abyste si pamatovali, ţe Nikolasovi na vás záleţí a udělá
všechno pro to, aby vás ochránil.“
„Nepotřebovali jsme ţádnou ochranu, neţ jsme ho potkali,“
oponoval Josh.
Kůţe na Scattyině tváři se vypjala a svaly na krku ztuhly stejně
jako ramena a v jejích zelených očích se objevilo něco temného a
strašidelného.
Sofie roztáhla paţe, jednu poloţila na Joshovu a druhou na
Scattyinu ruku. „Dost, přestaňte,“ řekla unaveně. „Neměli bychom
bojovat mezi sebou.“
Josh se uţ chystal odpovědět, ale pohled do ustarané a vyčerpané
sestřiny tváře ho vyděsil, a tak poslušně přikývl: „OK.“ A po chvíli
dodal: „Prozatím.“
Scatty také přikývla a řekla: „Sofie má pravdu.“ Podívala se na
Joshe a dodala: „Je to opravdu nespravedlivé a vyloţeně nešťastné,
ţe to všechno leţí jen na Sofii. Škoda ţe tvé schopnosti nemohla
Hekaté také probudit.“
„Není ti to ani z poloviny tak líto jako mně,“ poznamenal Josh, a
nedokázal zastřít hořkost, kterou cítil. Přes všechno, co zaţil a viděl,
přes všechno to nebezpečí, si nepřál nic jiného, neţ aby měl stejnou
moc jako jeho sestra. „Není ale přece pozdě, ţe ne?“ dychtivě chtěl
vědět.
„Tvé schopnosti můţou být probuzeny kdykoliv, ale já nevím, kdo
má tu moc je probudit. Musí to být nějaká starobylá bytost, a ani
těch, které mají tuto konkrétní moc a schopnost, není mnoho,“
vysvětlovala Scatty.
„Kdo to dokáţe?“ dál naléhal Josh a zarytě se díval na Scatty, ale
odpověděla Sofie.
„V Americe to můţou provést Černá Annis nebo Perona.“
Josh i Scatty se otočili k Sofii, která zamrkala překvapením. „Znám
jenom jména, ale ani nevím, kdo to je.“ Najednou se jí oči zalily
slzami. „Mám všechny ty vzpomínky…, které ani nejsou moje.“
Josh se natáhl po Sofiině ruce a jemně ji stiskl.
„Jsou to vzpomínky čarodějky z Endoru,“ přitakala Scatty, „a
můţeš být jen ráda, ţe nevíš, kdo je Černá Annis nebo Persefóna.
Zvláště ta první,“ dodala posmutněle. „Jsem dokonce dost
překvapená, jestli má babička věděla, kde sídlí, ţe ji ještě nechala
ţít.“
„Ţije v Catskills,“ znovu vyhrkla Sofie, ale Scatty ji štípla do ruky.
„Au!“
„Jen jsem tě chtěla rozptýlit,“ vysvětlovala Scatty. „Uţ na ni
nemysli. Jsou určitá jména, která by se neměla ani nahlas
vyslovovat, a tohle je jedno z nich.“
„To je jako, kdyţ se řekne: ‚nemyslete na slony‘,“ řekl Josh, „a pak
nakonec nemůţeš myslet na nic jiného neţ na slony.“
„Na všechno zapomeňte,“ pronesla Scatty. „Před výlohou stojí dva
policisté, kteří na nás zírají skrz sklo. Ale nedívejte se tam!“ vyhrkla
naléhavě. Ale bylo pozdě.
Josh se automaticky otočil, a ať uţ četníci viděli na jeho tváři
jakýkoliv výraz – šok, hrůzu, vinu, strach – tak přesně znamenal
signál, aby vrazili dovnitř. Jeden z nich vytáhl pistoli z opasku a
druhý horečnatě mluvil do vysílačky a vytahoval obušek.
KAPITOLA 9
Nikolas s rukama hluboko zaraţenýma v kapse koţené bundy a s
nepříliš čistými kalhotami a kovbojskými botami vypadal celkem
nenápadně i mezi lidmi spěchajícími do práce nebo bezdomovci,
kteří začali vylézat do ulic Paříţe. Četníci se shlukovali pomalu na
kaţdém rohu, zuřivě mluvili do svých vysílaček a Nikolase si vlastně
vůbec nikdo nevšímal.
Nebylo to poprvé, co ho někdo honil nebo sledoval v těchto
ulicích, ale vţdycky tu míval známé, přátele nebo spojence, kteří mu
mohli pomoct. Vrátil se sem s Perenelou na konci sedmileté války v
roce 1763, protoţe jeden z jeho starých přátel potřeboval pomoc a
Flamelovi nikdy nikomu pomoc neodmítli. Naneštěstí Dee je tu
objevil a pronásledoval ulicemi s celou armádou černě oděných
zabijáků, z nichţ ani jediný nebyl lidského původu.
Tenkrát unikli. Ale zmizet nyní moţná nebude tak lehké. Paříţ se k
nepoznání změnila. Kdyţ baron Hausmann město v devatenáctém
století přetvořil, zničil také dost velkou část původního středověkého
osídlení, právě tu, kterou Flamel tak dobře znal. Téměř všechny
alchymistovy skrýše, úkryty a bezpečné domy, tajné pasáţe, uličky a
podkroví byly pryč. Kdysi tu znal kaţdý metr, kaţdou uličku a
průchod, ale nyní znal tytéţ běţné věci jako kaţdý turista.
A v této chvíli je navíc nepronásledoval jen Machiavelli, ale celá
francouzská policie a tajná sluţba. Dee byl navíc na cestě a Nikolas
věděl, ţe aţ dorazí do Paříţe, nebude se štítit ničeho.
Nikolas se zhluboka nadechoval a vnímal studený paříţský vzduch
blíţícího se svítání. Podíval se na své levné digitální hodinky, které
byly stále nastavené na americký čas. Bylo na nich za deset minut
půl deváté večer, coţ znamenalo, jak rychle spočítal, ţe v Paříţi je
půl šesté ráno. Na chvilku ho napadlo seřídit hodinky na
greenwichský čas, ale pak to zavrhl. Před několika měsíci se pokusil
posunout hodinky při změně na letní čas, ale ty jako by se zbláznily,
začaly pípat a blikat. Trápil se tím asi hodinu, samozřejmě bez
úspěchu, pak přišla Perenela a během třiceti sekund vše spravila.
Nikolas je nosil jen kvůli odpočítání času. Kaţdý měsíc vymazal
počítadlo, kdyţ uvařil novou dávku elixíru ţivota, a nastavil nových
720 hodin. Během všech těch staletí zjistili, ţe se účinek elixíru
shodoval s lunárním cyklem, a proto měli zhruba necelý měsíc na
výrobu dalšího. Během daného měsíce pomalu a postupně stárnuli,
ale téměř neznatelně, a kdyţ se znovu napili elixíru, veškeré účinky
stárnutí se vyrušily. Vlasy ztmavly, vrásky zmizely nebo se zjemnily,
svaly se zpevnily, smysly zbystřily a bolest svalů i kloubů zmizela.
Bohuţel receptura se nedala jednoduše zkopírovat, ale kaţdý měsíc
bylo sloţení jedinečné a kaţdý elixír fungoval pouze jednou. Kniha
mága Abraháma byla sepsána v jazyku, který předcházel lidskou
rasu, písmo se neustále měnilo, takţe se do jediné knihy vešlo
nezměrné mnoţství znalostí. Ale kaţdý měsíc se na straně sedm
tohoto rukopisu v kovové vazbě objevil nový recept na elixír ţivota
nebo mládí, chcete-li. Kroutící se písmo zůstalo klidné asi hodinu, a
pak se opět měnilo a míhalo jako vţdycky.
Jen jedinkrát se Flamelovi pokusili pouţít lektvar dvakrát. Ale
tenkrát byly účinky úplně opačné. Lektvar dvakrát uţitý proces
stárnutí urychlil. Naštěstí si jen Nikolas trochu usrkl bezbarvého,
téměř obyčejného nápoje, kdyţ si Perenela všimla, ţe se objevují pod
jeho očima kruhy a vrásky na čele se prohlubují, dokonce i vousy mu
začaly vypadávat. Vyrazila mu hrnek z ruky dřív, neţ se mohl znovu
napít. Nicméně vrásky uţ mu zůstaly a hustý plnovous, na který byl
tak pyšný, uţ nikdy nenarosil.
Nikolas s Perenelou dovařili poslední elixír o půlnoci minulou
neděli, přesně před týdnem. Nikolas zmáčkl knoflík na hodinkách a
našel odpočítávání, na kterém stálo 116 hodin a 21 minut, při dalším
zmáčknutí knoflíku se objevil čas, který zbývá – 603 hodin, 39
minut, zhruba dvacet pět dní. A během té chvíle utekla další minuta.
Oba budou stárnout a slábnout, a samozřejmě kdykoliv pouţijí svou
moc celý proces tím ještě urychlí. Jestli se mu nepodaří znovu získat
knihu do konce měsíce a neuvařit další elixír, oba dva zestárnou
natolik, ţe zemřou.
A celý svět bude zničen s nimi.
Pokud…
Policejní auto projelo okolo se zapnutou sirénou. Potom druhé a
třetí. Jako kaţdý na ulici i Flamel se za houkajícími auty otočil, aby
zjistil, kam míří. Poslední, co by potřeboval, bylo zbytečně na sebe
upoutávat pozornost a vyčuhovat z davu.
Musí znovu získat Kodex. Přesněji zbytek knihy, připomněl si,
zatímco volnou ruku mimoděk přitiskl na hruď. Pod tričkem
schovával v bavlněném pytlíku, který mu před více neţ pěti sty lety
ušila Perenela, právě Knihu mága Abraháma. Ušila jednoduchý
pytlík, staţený tenkou kůţí, která udrţela celý svazek. Bohuţel nyní
obsahoval pouze jeho dvě poslední stránky, které se Joshovi podařilo
vytrhnout při boji s Johnem Dee. Tyto dvě stránky ovšem
obsahovaly závěrečnou část rituálu, který by vrátil vládu nad světem
a lidmi starobylým bytostem z temnot, kterým John Dee slouţí.
Nikolas tohle však nedopustí, k tomu nesmí dojít.
Dva četníci se na rohu otočili a středem ulice se vraceli zpět. Na
některé kolemjdoucí se pátravě dívali, jiné sledovali, dokonce
nahlíţeli do výloh, ale kolem Nikolase prošli, aniţ mu věnovali
podrobnější pohled.
Nikolas věděl, ţe nyní je nejdůleţitější ochránit dvojčata, někam je
schovat, to však znamená, ţe musí nutně v Paříţi najít nějaké
nesmrtelné. V kaţdém městě na světě ţijí lidé, kteří se z určitých
důvodů dovedou vyhnout působení času. Tito nesmrtelní přeţívají
století někdy i tisíciletí a určitě jsou i v Paříţi, jen je najít.
Nesmrtelní měli rádi anonymitu velkých měst, kde bylo jednodušší
splynout s davem a neustále se měnícími obyvateli.
Kdysi, uţ je to velmi dávno, přišli Nikolas s Perenelou na to, ţe v
kaţdé legendě a báji je zrníčko pravdy. Kaţdá rasa nebo národ si
předávala mýty a pohádky o lidech, kteří měli výjimečně dlouhé
ţivoty, a to právě byli ti nesmrtelní.
Ve svém dlouhém ţivotě se alchymista setkal se třemi absolutně
odlišnými druhy lidí, kteří nepodléhali vlivu času. Ti nejstarší
(Antikové, praotcové lidstva, prapředci), kterých jiţ je na světě jen
pár, se zrodili na samém úsvitu lidských dějin a byli svědky celé
lidské historie, coţ z nich udělalo více a někdy také méně neţ lidi.
Další byli takoví, jako on a Perenela, kteří objevili tajemství
nesmrtelnosti. Samotná alchymie byla za lidského věku
nespočetněkrát objevena a zapomenuta, aby znovu a znovu
vycházela na světlo, a jedno z jejích nejţádanějších tajemství
představoval i elixír ţivota. Nikolas nakonec přišel na to, ţe zdrojem
základů alchymie a vlastně i moderní vědy je kniha mága Abraháma
zvaná Kodex.
Třetí skupina čítala lidi, kterým byla nesmrtelnost z nějakého
důvodu darována. Do této kategorie spadali ti, kteří buď náhodou,
nebo záměrně přišli do cesty některé starobylé bytosti, jeţ zůstala ve
světě lidí i po zániku Danu Talis. Starobylé bytosti vţdycky hledaly
lidi s výjimečnými schopnostmi, které by mohly vyuţít k dosaţení
svých cílů, a na oplátku jim nabízely za jejich sluţby dar
nesmrtelnosti. To je dar, který je jen málokdo schopen odmítnout,
ale znamená také celoţivotní závazek. Starobylí si tím pojistili
absolutní loajalitu a věrnost. Pokud totiţ nebyli se svými sluţebníky
spokojeni, mohli svůj dar kdykoliv vzít zpátky stejně lehce a rychle,
jako jej poskytli.
Nikolas si uvědomoval, ţe pokud kdy potkal jakékoli nesmrtelné v
Paříţi, existuje velmi reálné nebezpečí, ţe nyní budou stát na straně
těch z temnot.
Procházel kolem internetové nonstop kavárny, která na výloze
inzerovala vysokorychlostní připojení a lokální i mezinárodní hovory
za nejlepší ceny, a to vše v deseti jazycích. Strčil do dveří a vstoupil.
Do nosu ho okamţitě praštil zápach nemytých a zpocených lidí,
zatuchlých věcí, levných parfémů a zkaţeného jídla. Celá ta směsice
v malém prostoru, kde bylo vedle sebe poskládáno příliš mnoho
počítačů. V internetové kavárně bylo překvapivě ţivo, seděla tu
skupinka studentů, kteří zde zřejmě strávili celou noc u počítačů, na
nichţ Nikolas viděl logo World of Warcraft. U ostatních počítačů
seděli s váţnými výrazy mladí muţi i ţeny, kteří se upřeně věnovali
pouze obrazovkám. Cestou k pultu vzadu místnosti Nikolas postřehl,
ţe většina mladých lidí zde chatuje nebo píše maily. Trochu se
pousmál, protoţe pouze před několika dny, přesně v pondělí
odpoledne, kdyţ zrovna v knihkupectví nebyla ani noha, mu Josh asi
hodinu vysvětloval rozdíl mezi těmito dvěma způsoby komunikace.
Josh mu dokonce zřídil vlastní e-mailovou adresu, o které Nikolas
pochyboval, ţe ji vůbec kdy pouţije. Ale zdálo se mu, ţe perspektivu
mají moţná chatovací programy.
Za pultem stála mladá Číňanka v obnošených prostříhaných šatech,
Nikolase napadlo, ţe se hodí akorát tak do koše, ale pravděpodobně
stály celé jmění. Měla tmavě nalíčené oči a zaujatě si lakovala nehty.
Alchymista přistoupil k pultu.
„Tři eura za čtvrt hodiny, pět za půl, sedm za pětačtyřicet minut,
deset za hodinu,“ zaskřehotala neskutečně špatnou francouzštinou,
aniţ se na něj podívala.
„Potřebuji si zavolat do ciziny.“
„Hotově nebo kreditkou?“ zeptala se se stále skloněnou hlavou nad
svými nehty, a Nikolas si všiml, ţe si je nelakuje, ale maluje fixou.
„Kreditkou.“ Chtěl raději ušetřit hotovost pro případ, ţe by musel
někde kupovat něco k jídlu. I kdyţ on jedl málokdy, Scatty téměř
nikdy, musel ale myslet na dvojčata.
„Běţte do druhé budky a řiďte se návodem na zdi.“
Nikolas vlezl do prosklené budky a zavřel za sebou dveře. Výkřiky
studentů od počítačové hry utichly, ale uvnitř to silně zapáchalo
dějícími potravinami. Rychle si přečetl návod a vylovil kreditku,
kterou před chvílí koupil čokoládu dvojčatům. Byla na jméno Nick
Fleming, jméno které pouţíval posledních deset let. Napadlo ho,
jestli mají Dee nebo Machiavelli takové zdroje informací, ţe by byli
schopni ho vystopovat skrz kreditní kartu. Věděl, ţe je to víc jak
pravděpodobné. Ale co by jim to řeklo? Jedině, ţe je v Paříţi, coţ
stejně uţ dávno věděli, a přes tvář mu přelétl lehký náznak úsměvu.
Postupoval podle instrukcí na zdi a vytočil nejdříve mezinárodní
kód, pak číslo, které Sofie našla v čarodějčiných vzpomínkách a
vědomostech. Linka zapraskala, pak v ní cvaklo a nakonec i přes
více neţ pět tisíc kilometrů dálky začal telefon vyzvánět. Na druhé
zazvonění ho kdosi zvedl a mladý ţenský hlas s neuvěřitelnou
jasností řekl: „Ojaijské noviny, co pro vás můţeme udělat?“
Nikolas záměrně nasadil silný francouzský akcent a odpověděl:
„Dobré ráno…, nebo pro vás raději dobrý večer. Jsem moc rád, ţe
jsem vás ještě zastihl v práci. Jsem monsieur Montmorency a volám
z Paříţe, z Francie. Jsem novinář deníku Le Monde a právě jsem si
všiml na internetu, ţe jste měli v Ojai docela vzrušující večer.“
„Páni, zprávy se šíří rychle, pane …“
„Montmorency.“
„Ach ano, Montmorency. Máte pravdu, byl to zajímavý večer. Co
byste chtěl vědět?“
„Rádi bychom do večerního vydání zahrnuli krátkou zprávu.
Můţete mi říct, jestli tam máte někoho, kdo by nám mohl poskytnout
více informací?“
„Vlastně všichni naši reportéři jsou nyní ve městě.“
„A myslíte, ţe byste mě mohla přepojit? Chtěl bych krátký popis
událostí přímo z místa a moţná nějaký komentář místních.“ Kdyţ se
Nikolas nedočkal okamţité reakce, raději rychle dodal: „Samozřejmě
vás uvedeme jako zdroj veškerých informací, nemusíte se bát.“
„Tak chvíli počkejte, zkusím vás přepojit na některého z našich
reportérů na místě.“
„Merci. Je to od vás velice milé.“
V telefonu kliklo a následovala dlouhá pomlka. Nikolas
předpokládal, ţe mladá ţena mluví s nějakým reportérem, jestli
hovor přijme. Po chvíli v telefonu opět cvaklo a ţena se ozvala:
„Přepojuji vás…“ Ještě neţ stačil poděkovat, ozval se na druhé
straně muţský hlas.
„Michael Carrol, Ojaijské noviny. Prý voláte z Paříţe?“ Nikolas si
nemohl nevšimnout notné dávky nevěřícnosti v hlase reportéra.
„Ano to volám, pane Carrole.“
„Zprávy se šíří rychle,“ řekl novinář stejně jako předtím ţena v
redakci.
„Internet,“ řekl nevýrazně Nikolas. „Na YouTube je uţ i video.“
Nepochyboval, ţe někdo uţ uveřejnil video přímo z místa výbuchu
na internetu. Otočil se a podíval po osazenstvu internetové kavárny.
Ze svého místa viděl minimálně šest obrazovek a kaţdá z nich v
jiném jazyce. „Mám za úkol získat pár slov pro naši kulturní stránku.
Jeden z našich editorů si oblíbil vaše krásné malebné městečko a
často přiváţí neuvěřitelné kousky vyrobené ze skla, které prodává
malý obchůdek na hlavní třídě. Nevím, jestli ho znáte, ale prodávají
jen zrcadla a skleněné výrobky,“ dodal Flamel.
„Kouzelné staroţitnosti,“ Michael Carrol okamţitě vyhrkl. „To
víte, ţe je znám. Ale je mi líto, celý obchod byl zničen při explozi.“
Flamel najednou ztratil řeč. Hekaté zemřela, protoţe do její říše
přivedl dvojčata, postihl čarodějku z Endoru stejný osud? Těţce
polkl a sebral odvahu, aby se zeptal: „A majitelka? Slečna
Kouzelná? Ona je…?“
„Je v pořádku,“ řekl novinář a Flamelovi spadl kámen ze srdce.
„Před chvílí jsem s ní dokonce mluvil. Má pozoruhodně dobrou
náladu na někoho, kdo přišel při explozi o obchod a málem o ţivot.“
Zasmál se a dodal: „Doslova řekla, ţe kdyţ někdo ţije tak dlouho
jako ona, uţ ho nic moc nepřekvapí.“
„Máte ji stále někde poblíţ?“ chtěl vědět Flamel, přičemţ se snaţil
potlačit svou radost, ţe se čarodějce nic nestalo. „Myslíte, ţe by
chtěla učinit krátké prohlášení pro francouzské noviny? Řekněte jí,
ţe volá Nikolas Montmorency. Uţ jsme spolu jednou mluvili, určitě
si mě bude pamatovat,“ zkusil Nikolas.
„Zeptám se…“
Hlas ztichl a z dálky Nikolas slyšel, ţe reportér opravdu volá
Dořino jméno. V pozadí také slyšel policejní sirény poţárníky a
záchranku, a také utichající výkřiky a nářky vystrašených lidí.
A všechno to byla jeho vina.
Rychle zavrtěl hlavou. Ne, to nebyla jeho vina. Za to mohl Dee.
Ten nikdy neměl smysl pro umírněnost ve svém jednání. Téměř
vypálil Londýn v roce 1666, vyhladověl Irsko v roce 1840, zničil
téměř celé San Francisko v roce 1906, a nyní poslal na Ojai armádu
mrtvých z místních hřbitovů. Ulice musely být přeplněné lidskými
kostmi a těly. Nikolas uslyšel nejasný hlas reportéra, který předával
telefon.
„Monsieur Montmorency?“ ozvala se Dora perfektní
francouzštinou.
„Madam, nejste zraněná?“
Dora ztišila hlas a raději přešla na zastaralou formu francouzštiny,
která je pro dnešní uši nesrozumitelná. „Není zase tak jednoduché
mě zabít,“ řekla rychle. „Dee unikl, zraněný, pomlácený a velmi, ale
opravdu velmi rozzuřený. Jste v pořádku a v bezpečí? A Scathach
také?“
„Scatty je v pořádku. Nicméně setkali jsme se s Niccolo
Machiavellim.“
„Takţe on ještě ţije. Dee ho musel varovat. Buďte opatrní,
Nikolasi. Machiavelli je zákeřnější, neţ si umíte představit. Je
dokonce nebezpečnější neţ Dee. Teď si musím pospíšit,“ řekla Dora
naléhavě. „Tenhle novinář začíná mít podezření. Asi si myslí, ţe
vám dávám zajímavější příběh neţ jemu. Co potřebujete?“
„Potřebuji vaši pomoc, Doro. Potřebuji vědět, komu tu můţeme
důvěřovat. Musím dostat děti z ulice, do bezpečí, jsou strašně
vyčerpané.“
„Hmm,“ linka zašustila, jako kdyţ se skládá papír. „Nevím, kdo
teď ţije v Paříţi, ale zjistím to,“ odpověděla rozhodně. „Kolik tam
máte hodin?“
Nikolas se podíval na hodinky a rychle spočítal: „Půl šesté ráno.“
„Dostaňte se k Eiffelově věţi. Počkejte deset minut přesně v sedm
hodin. Jestli najdu někoho důvěryhodného, najde vás tam. Jestli se
nikdo neobjeví, vraťte se v osm a potom v devět. Jestli tam nikoho
nepotkáte v devět, pak v Paříţi není nikdo, komu byste mohli věřit.
Pak si budete muset pomoci sami.“
„Tisíceré díky, madam Doro,“ řekl tiše. „Jsem vaším dluţníkem.“
„Nejste, mezi přáteli přece nejsou ţádné dluhy,“ podotkla Dora. „A
Nikolasi, pokuste se ohlídat mou vnučku, aby se nedostala do
ţádných potíţí.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ odpověděl Flamel. „Ale víte,
jaká je, vypadá to, ţe se na ní problémy lepí. Ačkoliv právě teď hlídá
a chrání dvojčata nedaleko v kavárně. Tam se snad nemůţe nic stát.“
KAPITOLA 10
Scathach zvedla nohu, opřela ji o sedátko ţidle a kopla ji směrem
ke dveřím právě ve chvíli, kdy se dva četníci snaţili dostat dovnitř.
Oba se div nepřerazili o ţidli, která k jejich údivu zničehonic
přiletěla. Jeden z nich upustil vysílačku, druhému vyletěl z ruky
obušek. Vysílačka doskákala aţ k Joshovým nohám. Všichni slyšeli
nesrozumitelné výkřiky, které z ní vycházely. Josh se nahnul a vylil
na ni zbytek horké čokolády. Chvilku to jiskřilo, ale nakonec zvuk
utichl.
V ten moment uţ byla Scatty na nohách, a aniţ se otočila, zvedla
ruku a ukázala na mladého číšníka. „Ty, zůstaň, kde jsi. Ať tě ani
nenapadne volat policii.“
Joshovo srdce bilo na poplach, chytil sestru a vytáhl ji od stolu.
Snaţil se ustoupit k zadní části kavárny, přičemţ dbal na to, aby stál
mezi ní a policisty u dveří.
Jeden z policistů zvedl zbraň a chystal se zamířit jejich směrem, ale
Scatty byla rychlejší. Nunchaky zasvištěly vzduchem, zasáhly hlaveň
takovou silou, ţe zbraň ze stráţníkovy ruky vyrazily. Druhý muţ se
pomalu vyškrábal na nohy a vytáhl dlouhý černý obušek. Scatty s
neuvěřitelnou lehkostí změnila směr uprostřed pohybu a
třiceticentimetrový kus tvrdého dřeva zasáhl stráţníkův obušek.
Rozpadl se. Scatty se opět rychle obrátila a druhý konec nunchaků
bleskově a neomylně skončil v její nataţené ruce.
„Dneska opravdu nemám dobrou náladu,“ řekla dokonalou
francouzštinou. „A věřte mi, kdyţ to říkám, myslím to váţně.
Nechtějte se mnou bojovat.“
„Scatty…“ sykl Josh naléhavě.
„Teď ne,“ vyštěkla bojovnice anglicky. „Nevidíš, ţe mám práci?“
„No právě, asi jí budeš mít ještě víc,“ vykřikl Josh. „O hodně víc,
podívej se ven!“
Na místo totiţ dorazila speciální jednotka v černých uniformách s
helmami a štíty. V rukách měli ti černooděnci obušky a mířili ulicí
přímo ke kavárně.
„RAID,“ zašeptal vystrašeně prodavač.
„Jsou jako SWAT,“ řekla Scatty anglicky, „jen moţná tvrdší a
nemilosrdnější.“ Vypadala potěšené. Letmo mrkla na Rouxa a
francouzsky vyhrkla: „Jsou tu zadní dveře?“
Roux byl vyděšený k smrti, nevěřícně zíral na blíţící se jednotku
speciálně vycvičených policistů, zareagoval aţ poté, co mu Scatty
zakrouţila nunchaky před obličejem. Závan rozprouděného vzduchu
ho donutil mrknout. Scatty zopakovala tentokrát anglicky: „Jsou tu
zadní dveře?“
„Ale, jistě jsou.“
„Takţe vyveď ven mé přátele.“
„Ne…,“ začal Josh.
„Pomůţu ti,“ řekla Sofie a hlavou jí prolétlo tisíc kouzel spojených
se vzdušnou magií, „něco mě napadne.“
„Ne!“ protestoval Josh a sáhl po Sofiině ruce právě ve chvíli, kdy
její vlasy stříbřitě zajiskřily.
„Okamţitě ven!“ zařvala Scatty a najednou se zdálo, ţe zestárla.
Rysy její tváře se zostřily a zvýraznily a zelené oči jako by odráţely
všechno, co stálo před ní. V tu chvíli v ní bylo něco hrozně
starodávného aţ prehistorického, jako by byla někdo jiný. „Tohle
zvládnu sama.“ Roztočila nunchaky, a tím vytvořila
neproniknutelnou bariéru mezi sebou a stráţníky. Jeden z nich ještě
zkusil hodit po Scatty ţidli, ale ta skončila rozštípaná na kousky.
„Rouxi, okamţitě je odveď ven!“ přísně nařídila Scatty.
„Pojďte, tudy,“ řekl vyděšený mladík anglicky. Protáhl se kolem
dvojčat a vedl je úzkou chladnou chodbou na malý smradlavý dvorek
s přeplněnými popelnicemi, rozlámanými ţidlemi a tím, co zbylo z
vánočního stromečku. Za nimi se ozývaly rány a vřava
neutichajícího boje.
Roux ukázal na červené dveře a s bledou tváří anglicky
pokračoval: „Ty vedou do postranní uličky. Dejte se doleva a dojdete
na Rué de Dunkerque, dejte se vpravo a dovede vás to na stanici
metra Gare du Nord.“ V tom se za nimi ozvala obrovská rána, kterou
následoval zvuk praskajícího skla. „Vaše kamarádka je teda v
průšvihu,“ zabručel nešťastně. „RAID totálně zruší celý obchod. Jak
to všechno vysvětlím majiteli?“
Další otřes a ohlušující zvuk, který způsobil, ţe dokonce i taška ze
střechy se uvolnila a roztříštila se na dvorku.
„Běţte, běţte!“ Roux odemknul zámek a otevřel dveře.
Sofie a Josh si ho nevšímali. „Co budeme dělat?“ zeptal se Josh.
„Utečeme, nebo zůstaneme?“
Sofie zavrtěla hlavou. Podívala se na Rouxa a ztišila hlas, aby ji
neslyšel: „Ale my nemáme kam jít – nikoho tu neznáme, kromě
Scatty a Nikolase. Nemáme pasy ani peníze!“
„Vţdycky můţeme jít na vyslanectví.“ Josh se otočil k číšníkovi.
„Je v Paříţi americká ambasáda?“
„Samozřejmě, na Avenue Gabriel, vedle hotelu de Crillon.“ Mladík
se instinktivně přikrčil, kdyţ se ozvala hrozná rána, která opět otřásla
celou budovou. Všude okolo se zvířil prach, sklo v oknech
popraskalo a ze střechy začaly padat další tašky.
„A co na ambasádě asi řekneme?“ doţadovala se Sofie odpovědi.
„Budou chtít vědět, jak jsme se sem dostali.“
„Únos?“ navrhl Josh, ale pak se mu udělalo zle, protoţe mu hlavou
probleskla myšlenka, co by tomu řekli rodiče.
„A co naši? Jak jim tohle můţeme kdy vysvětlit? Co jim chceš
říct?“
V tom uvnitř zacinkalo nádobí a slyšeli, jak se sype na zem,
následoval další hlasitý praskot a roztříštěné sklo.
Sofie naklonila hlavu na jednu stranu a snaţila se rukou urovnat
vlasy za ucho. „To byla hlavní výloha.“ Sofie zaváhala a uţ to
vypadalo, ţe se vydá zpátky dovnitř. „Měla bych jí pomoci.“ Z rukou
se jí začaly linout chomáčky mlhy, kdyţ dorazila ke dveřím.
„Ne, to nesmíš!“ Chytil ji za ruku Josh a dostal ránu od statické
elektřiny. „Nemůţeš pouţít své schopnosti,“ zašeptal naléhavě. „Jsi
příliš unavená, pamatuješ, co říkala Scatty. Mohla bys začít hořet.“
„Ale ona je náš přítel – nemůţeme ji v tom nechat,“ vzlykala Sofie.
„Alespoň já ne.“ Josh byl vţdycky samotář, dělalo mu problémy
najít si kamarády, dokonce i ve škole. Sofie na rozdíl od svého bratra
byla přátelská a se svými kamarády zůstávala v kontaktu, i kdyţ se
přestěhovali na druhý konec Států. Dokonce uţ brala Scatty jako
někoho bliţšího neţ jen kamarádku. Je pochopitelné, ţe i kdyţ svého
bratra milovala nade vše, vţdycky chtěla sestru, a Scatty si získávala
její důvěru čím dál víc.
Josh poloţil ruce Sofii na ramena a namáhavě ji otočil, aby se mu
podívala do očí. Uţ v tomto útlém věku byl o hlavu vyšší neţ ona a
díval se dolů do sestřiných modrých očí, které odráţely jeho obraz.
„Ona není naše kamarádka, Sofie,“ řekl tiše a váţně. „A nikdy jí
nebude, je to dva a půl tisíce let staré… cosi. Dokonce připustila, ţe
je upír. Vidělas přece, jak se před chvílí celá změnila. Není ani
člověk, a nikdy jím nebude. A… ani si nejsem jistý, ţe všechno, co o
ní vyprávěl Flamel, je pravda. Nevěřím tomu.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se Sofie. „Co to má znamenat?“
Josh otevřel pusu, aby odpověděl, ale přerušila ho série otřesů z
rachotícího nádobí a praskajícího nábytku. Roux byl k smrti
vyděšený a za hlasitého naříkání se vydal do postranní uličky.
Dvojčata si ho vůbec nevšímala.
„Co jsi tím chtěl říct?“ poloţila Sofie otázku znovu.
„Dee říkal…“
„Dee!“
„Mluvil jsem s ním v Ojai. Kdyţ jste byli v obchodě u čarodějky z
Endoru.“
„Ale on je náš nepřítel.“
„Jenom proto, ţe to řekl Flamel,“ opáčil rychle Josh. „Sofie, Dee
mi řekl, ţe Flamel je kriminálník a Scathach je v podstatě obyčejný
ţoldák. Také mi vyprávěl, ţe byla za své zločiny prokleta a musí do
konce ţivota zůstat v těle teenagera.“ Zavrtěl hlavou a rychle
pokračoval hlasem, ve kterém zněla lítost: „Ségra, nic o těch lidech
nevíme… o Flamelovi, Perenele ani o Scathach. Jediné, co opravdu
víme, je, ţe z tebe udělali jiného člověka – nebezpečně jiného
člověka. Táhnou nás přes půlku světa a podívej, kde teď jsme.“
Zatímco mluvil, celá budova se otřásala a ze střechy padaly tašky
jako prapodivný déšť, který se na zemi rozstřikoval do tisíců ostrých
úlomků. Josh vykřikl, kdyţ ho jeden ostrý úlomek zasáhl a zranil.
„Nemůţeme jim věřit, Sofie. Neměli bychom.“
„Joshi, nemáš ani tušení, jakou moc mi dali…“ Sofie chytila
bratrovu paţi a ve vzduchu doteď plného zapáchajících a kazících se
potravin se objevila jemná a sladká vůně vanilky a po chvíli i
pomerančů, kdyţ zazářila na moment Joshova zlatá aura. „Mohla
bych ti vyprávět neuvěřitelné věci, Joshi. Vím, všechno, co věděla
čarodějka z Endoru.“
„A je ti z toho špatně!“ vykřikl Josh naštvaně. „A nezapomeň, ţe
kdyţ ještě jednou pouţiješ svou moc, můţeš v podstatě vybuchnout.“
Obě aury dvojčat zářily, jedna stříbrně druhá zlatě. Sofie zavřela
oči a zavalila ji vlna různých pocitů. Těkavé myšlenky a nápady se
vloudily do jejího vědomí, zamrkala svýma modrýma očima a
najednou si uvědomila, ţe to jsou myšlenky jejího bratra. Okamţitě
odtáhla ruku z jeho paţe a pocity, myšlenky i nápady zmizely.
„Ty závidíš!“ zašeptala nevěřícně. „Závidíš mi mé schopnosti!“
Josh se začervenal a potvrdil Sofii její slova, ještě neţ odpověděl:
„To není pravda!“
V ten moment ze dveří vyletěl policista zvláštní jednotky a skončil
na dvorku. Štít, který mu chránil obličej byl prasklý od shora aţ dolů
a neměl jednu botu. Ani se nezastavil, a jak nejrychleji mohl,
odkulhal kolem dvojčat pryč. Dlouho byl slyšet zvuk chůze střídavě
těţké boty a bosé nohy.
Nakonec vylezla ze zničené kavárny na dvorek Scatty. Kroutila
nunchaky jako Charlie Chaplin svou hůlkou a na hlavě neměla ani
zkřivený vlásek. V očích jiskřila nebývalá ţivost a jejich zelená
barva jako by zjasnila. „Tak a teď mám o hodně lepší náladu,“
oznámila.
Dvojčata se zvědavě podívala do chodby za bojovnicí, ale tam se
nikdo a nic ani nepohnulo.
„Ale vţdyť jich bylo nejméně deset…“ začala Sofie.
Scatty pokrčila rameny a upřesnila: „Vlastně dvanáct.“
„Plně ozbrojeni…“ řekl Josh. Podíval se na Sofii, pak na Scatty a
těţce polkl. „Ty jsi je ale… nezabila, ţe ne?“
Zapraskalo dřevo a vevnitř se zřítilo něco, co ještě zůstalo stát i po
celé té bitvě.
„Ale ne, budou v pořádku,“ usmála se Scatty.
„Jak si to dokázala…?“ nevěřícně kroutil hlavou Josh.
„Jsem válečnice,“ jednoduše odpověděla Scatty.
Sofie zaregistrovala koutkem oka nějaký pohyb a uţ se chystala
vykřiknout. V chodbě se objevila postava, která svými dlouhými
prsty chytila Scatty za rameno. Bojovnice se ani nepohnula.
„To tě nemůţu nechat ani chvilku o samotě?“ pronesl Nikolas,
který vystoupil na dvorek. Kývnul směrem do uličky a dodal: „Asi
bychom měli rychle zmizet.“ A uţ všechny postrkoval ke dveřím.
„Přišel jste o bitku,“ vytkl mu Josh. „Bylo jich deset.“
„Dvanáct,“ opravila ho rychle Scathach.
„Já vím,“ řekl alchymista s ironickým úsměvem, „jenom dvanáct,
to neměli šanci.“
KAPITOLA 11
„Utekli?!“ vyštěkl doktor John Dee do mobilu. „Byli obklíčeni. Jak
vám mohli proklouznout?“
Na druhé straně Atlantiku se ozval klidný hlas Niccoly
Machiavelliho, který byl znám naprostou a téměř dokonalou
sebekontrolou, ačkoliv koutky úst nasvědčovaly tomu, ţe je
rozčílený. „Vidím, ţe jste velice dobře informován.“
„Mám své zdroje,“ vyjel Dee, přičemţ se jeho rty zkřivily do
posměšné grimasy. Věděl, ţe to bude pro Machiavelliho hodně
nepříjemná zpráva, ţe i on má ve svých řadách zrádce.
„Pokud vím, měl jste všechny na dosah i v Ojai,“ pokračoval
Machiavelli formálně, „v pasti, obklíčené armádou mrtvých a přece
unikli. Jak vám mohli proklouznout?“
Dee se opřel do koţeného sedadla své limuzíny, z části protoţe
auto zrychlilo, ale také, aby si rozmyslel další postup. Mobilní
telefon lehce osvětloval jeho tvář, přičemţ lícní kosti mu ve slabém
světle vystoupily natolik, ţe vypadal trochu jako kozel bez očí. Ty
zůstaly ve stínu. Dee zneklidněl, protoţe neřekl Machiavellimu o
armádě mrtvých a o pouţití nekromantiky v Ojai. Byl tohle způsob
nesmrtelného Itala, jak mu připomenout, ţe i on má svého muţe v
jeho sluţbách?
„Kde jste nyní?“ zeptal se Machiavelli.
Dee se podíval z okna limuzíny a pokusil se zachytit nápisy na
tabulích, které rychle míjeli. „Někde na 101, na cestě do LA. Mé
letadlo je natankováno a připraveno k odletu hned, jak dorazím.“
„Dobře, já budu pracovat na tom, abych je zajal, neţ dorazíte do
Paříţe,“ oznámil Machiavelli, a neţ měl moţnost pokračovat, linka
zapraskala. Po chvíli ticha dodal: „Myslím, ţe se pokusí
zkontaktovat Saint-Germaina.“
Dee se narovnal jako struna. „Hraběte de Saint-Germaina? On se
vrátil do Paříţe? Myslel jsem, ţe zemřel v Indii, kdyţ hledal ztracené
město Ophir.“
„Očividně ne. Bydlí na Champs-Elysées a vlastní dva domy na
předměstí, o kterých víme. Všechny sledují mí muţi, a jestli se
Flamel pokusí o kontakt, dozvím se to.“
„Tentokrát se postarejte o to, aby neunikli,“ rozkázal Dee. „Ti,
kterým slouţíme, by stávající situací nebyli zrovna potěšeni,“ a
ukončil hovor dřív, neţ mohl Machiavelli reagovat. Pak se nechal
unést chvilkovým pocitem radosti. Kruh se začíná uzavírat, brzy je
bude mít ve své moci.
„Nemůţe být přece tak dětinský,“ mumlal si ve své rodné italštině
Machiavelli. „Vţdycky musí mít poslední slovo.“ Díval se na
zdevastovanou kavárnu, lépe řečeno na to, co z ní zbylo, a zavřel
mobil. Vypadalo to, ţe se tudy přehnalo tornádo. Kaţdý kousek
nábytku byl zlomený nebo nějak poničený, okna vymlácená, a
dokonce i strop byl popraskaný. Na zemi se válely zbytky rozbitého
nádobí, hrnečky, talířky, skleničky, společně s rozházenými
kávovými zrny, čajovými lístky a sladkým pečivem. Machiavelli se
ohnul a zvedl vidličku. Byla zatočená do perfektního písmene S.
Odhodil ji stranou a vydal se napříč troskami. Scathach lehce
porazila dvanáct nejlépe trénovaných muţů v plné zbroji z elitní
speciální jednotky. Trochu doufal, ţe za dobu, co se neviděli, ztratila
alespoň něco ze svých pověstných bojových schopností, bohuţel
zřejmě doufal marně. Válečnice byla ve smrtící formě jako vţdycky.
Uvědomoval si, ţe dostat se k Flamelovi a dětem bude obzvlášť
obtíţné, kdyţ bude Scathach poblíţ. Za celý dlouhý ţivot se s ní
setkal přinejmenším šestkrát a pokaţdé jen téměř zázrakem vyvázl
ţivý. Naposledy ji potkal ve zruinovaném zmrzlém Stalingradě v
zimě 1942. Kdyby tam nebyla, jeho muţi by tenkrát město dobili.
Tehdy si slíbil, ţe ji zničí, moţná nyní přišel čas, aby svůj slib splnil.
Ale jak zničit nezničitelnou? Co nebo kdo by se mohl postavit
bojovnici, která cvičila k boji kaţdého hrdinu v dějinách lidstva,
která bojovala v kaţdém velkém konfliktu a válce, a jejíţ styl je
základem téměř všech bojových umění světa?
Vylezl ze zruinovaného obchodu a zhluboka se nadechl, aby
vyčistil plíce od zbytků prachu, štiplavé vůně kávy a kyselého mléka
ve zničeném prostoru. Kdyţ se přiblíţil zpátky k autu, Dagon mu
otevřel dveře a Machiavelli se zamyšleně díval na svůj odraz v jeho
tmavých brýlích. Neţ nastoupil do auta, prohlédl si znovu celou
situaci na ulici. Policie uzavírala přilehlé ulice, elitní jednotky se
formovaly a policisté v civilu nasedali do aut. Velel francouzské
tajné policii, měl pod palcem všechny uniformované muţe zákona, v
podstatě malou soukromou armádu, která čítala stovky muţů a ţen, a
ti by bez otázek uposlechli jakýkoliv rozkaz. A přece by ani jeden z
nich neobstál proti Scathach, a Machiavelli to věděl. Dospěl k
jedinému moţnému řešení, které nyní přicházelo v úvahu. Otočil se
ke svému sluhovi a řekl: „Najdi Valkýry.“
Dagon ztuhnul, coţ bylo více neţ neobvyklé, jelikoţ zřídka
ukazoval jakékoli emoce. „Je to moudré?“ zeptal se.
„Je to nutné,“ odpověděl Niccolo.
KAPITOLA 12
„Čarodějka říkala, ţe se máme dostat pod Eiffelovu věţ v sedm a
počkat tam deset minut,“ seznamoval Nikolas za pochodu ostatní s
tím, co jim poradila Dora. „Kdyţ se tam s nikým nesejdeme, máme
to zkusit znovu v osm a pak v devět,“ pokračoval Nikolas.
„S kým se tam máme sejít?“ chtěla vědět Sofie, která musela skoro
běţet, aby udrţela tempo s Flamelovými dlouhými kroky. Byla
vyčerpaná a chvilka klidu v kavárně jí jen připomněla jak moc. Nohy
jako by měla z olova a v boku jí strašně píchalo.
„To nevím. S kýmkoliv, koho bude čarodějka schopná
zkontaktovat,“ pokrčil rameny alchymista.
„Za předpokladu, ţe je v Paříţi někdo, kdo bude ochoten
poskytnout ti pomoc,“ řekla opatrně Scatty. „Jsi nebezpečný nepřítel,
ale moţná ještě nebezpečnější je stát po tvém boku. Smrt a zkáza
vţdycky následují tvé kroky.“
Josh se letmo podíval na sestru, protoţe věděl, ţe právě tato slova
určitě slyšela. Sofie záměrně odvrátila pohled jinam, ale Josh věděl,
ţe ji poslední výrok příliš nepotěšil.
„No, kdyţ se nikdo neobjeví,“ shrnul Flamel, „pak se uchýlíme k
plánu B.“
Scathach se ironicky zasmála a řekla: „Ani by mě nenapadlo, ţe
máme nějaký plán a ty uţ mluvíš o plánu B?“
„No, ještě jsem ho nevymyslel,“ zašklebil se Nikolas, ale vzápětí
zváţněl. „Kdyby tu tak mohla být Perenela, určitě by věděla co
dělat.“
„Měli bychom se rozdělit,“ vyhrkl Josh.
Flamel, který je vedl ulicemi se podíval dozadu přes rameno. „No,
to si nemyslím.“
„Musíme,“ stál si za svým Josh. „Dává to smysl,“ ale hned jak to
dořekl, napadlo ho, proč alchymista nechce, aby se rozdělili.
„Josh má pravdu,“ potvrdila Sofie. „Policie hledá skupinku čtyř
lidí. Určitě uţ mají náš přesný popis. Dva teenageři, rusovlasá dívka
a starý muţ. To není zrovna běţné.“
„Starý?!“ Nikolas se očividně cítil lehce uraţený, protoţe v jeho
hlase se objevil francouzský akcent. „Scatty je o dva tisíce let starší
neţ já!“
„To jsem, ale rozdíl je v tom, ţe já na to nevypadám,“ pošťouchla
Nikolase Scatty. „Souhlasím s rozdělením, je to dobrý nápad.“
Josh se zastavil na rohu úzké ulice a podíval se doleva i doprava.
Všude okolo se proháněla policejní auta se sirénami.
Sofie si stoupla k bratrovi a Josh uviděl, ţe i přes podobnost, která
byla nepřehlédnutelná, se jí značí vráska na čele a obvykle blankytně
modré oči má zakalené, jen duhovku obtékala stříbrná čára. „Roux
říkal, ţe vlevo se dostaneme na Rué de Dunkerque a vpravo na
metro.“
„Nemám dobrý pocit z toho rozdělení…“ trochu se zdráhal
Nikolas.
Josh se k němu otočil a řekl pevně: „Nemáme jinou moţnost. Sofie
a já půjdeme…“ začal, ale Nikolas zavrtěl hlavou a přerušil ho. „OK,
souhlasím, ţe se rozdělíme, ale policie hledá dvojčata.“
„Nevypadáme zas aţ tak podobně,“ namítla Sofie rychle. „Josh je o
dost větší neţ já.“
„A oba máte dlouhé blond vlasy a jasně modré oči, a ani jeden
nemluvíte francouzsky,“ dodala Scatty. „Sofie, ty půjdeš se mnou.
Dvě dívky nebudou upoutávat tolik pozornosti. Josh půjde s
Nikolasem.“
„Neopustím Sofii…,“ zaprotestoval Josh. Začal panikařit jen při
pouhé myšlence, ţe by ho někdo měl oddělit od sestry, a navíc v
tomto cizím městě.
„Se Scatty jsem v bezpečí,“ usmála se vřele Sofie. „Příliš se o mě
bojíš, a já vím, ţe tobě se také s Nikolasem nic nestane.“
To Josh si tak jistý nebyl. „Radši bych zůstal se sestrou,“ namítl
znovu.
„Jen nech jít holky spolu, je to takhle nejlepší,“ uklidňoval ho
Nikolas. „Je to minimálně bezpečnější.“
„Bezpečnější?“ znovu se ozval Josh nevěřícně. „Na tomhle není
bezpečné vůbec nic.“
„Joshi!“ zvedla hlas Sofie. Pouţila přesně ten tón, který občas
slýchávali od matky. „Přestaň!“ Pak se otočila k bojovnici a podotkla
uţ klidněji: „Ale stejně bys měla něco udělat se svými vlasy. Jestli
má policie náš popis, budou hledat rusovlasou dívku v černém
oblečení.“
„To máš pravdu.“ Scattyina ruka provedla rychlé gesto a najednou
v ruce drţela krátký nůţ. Otočila se k Flamelovi a řekla: „Budu
potřebovat kus nějakého hadru.“ Bez jediného dalšího slova obrátila
Nikolase a zvedla jeho obnošenou koţenou bundu. Několika
přesnými pohyby vyřízla z jeho černého trička čtverec, který si
zavázala na hlavě tak, aby přikryla své nápadné vlasy.
„To bylo mé nejmilejší tričko,“ postěţoval si Flamel.
„Nenahraditelný kousek,“ pokračoval a pohazoval s nepříjemným
pocitem rameny. „A teď mi táhne na záda.“
„Nebuď taková citlivka. Koupím ti nové,“ odpověděla Scatty a
chytila Sofii za ruku. „Půjdeme tudy, uvidíme se u věţe.“
„Trefíš tam?“ zeptal se Nikolas, ale Scatty se jen zasmála. „Bydlela
jsem tu skoro šedesát let, pamatuješ? A dokonce v době, kdy tu věţ
stavěli.“
Flamel přikývl a dodal: „Tak zkuste být nenápadné.“
„Zkusíme.“
„Sofie…“ začal Josh.
„Já vím,“ odpověděla, „budeme opatrné.“ Otočila se a rychle bratra
objala, přičemţ zajiskřily obě jejich aury. „Všechno bude v pořádku,
neboj,“ řekla tiše, jako by četla obavy, které se zračily v Joshových
očích.
Josh se přinutil usmát a kývl. „Jak to víš? Kouzlo?“
„Ne, prostě to vím,“ odpověděla jednoduše a její oči na chvilku
stříbrně zasvítily. „Všechno se to děje z nějakého důvodu, vzpomeň
si na věštbu. Neboj se, všechno dopadne dobře.“
„Věřím ti, kdyţ to říkáš,“ ukončil debatu Josh, ale pravda to
nebyla. „Buď opatrná a pamatuj – ţádný vítr.“
Sofie ho znovu objala a slíbila: „Ţádný vítr.“ Pak se otočila a
pospíchala se Scatty pryč.
Nikolas s Joshem sledovali, jak obě dívky mizí z dohledu směrem
k metru. Potom se obrátili a zamířili na druhou stranu. Ještě neţ zašli
za první roh, Josh se naposledy otočil a zjistil, ţe sestra udělala totéţ.
Oba zvedli ruce a zamávali.
Josh počkal, dokud se Sofie neodvrátila, a pak teprve svěsil ruku.
Nyní byl opravdu sám. V cizím městě, tisíce kilometrů od domova s
muţem, kterému nedůvěřoval a kterého se začínal bát.
„Neříkala jsi, ţe víš kudy jít?“ zeptala se Sofie.
„Uţ je to nějakou dobu, co jsem tu byla naposledy,“ připustila
bojovnice. „Ulice se trochu změnily.“
„Ale tvrdila si, ţe jsi tu ţila, kdyţ věţ stavěli…“ V tom se zarazila,
protoţe si uvědomila, co právě řekla. „A kdy to vlastně bylo?“
„Roku 1889, pár měsíců nato jsem se odstěhovala.“
Scathach se zastavila před stanicí metra a zeptala se na cestu
prodavačky novin a časopisů. Drobná Číňanka mluvila špatně
francouzsky a Scatty rychle přešla do jiného jazyka. Sofie si
najednou uvědomila, ţe ten jazyk poznává. Mandarínština. Ţena
vylezla zpoza přepáţky a s úsměvem ukazovala ulicí dolů. Mluvila
tak rychle, ţe Sofie nebyla schopná pochytit jednotlivá slova, i přes
znalosti jazyka, které získala od čarodějky. Skoro to znělo, jako by
ţena zpívala. Scathach jí poděkovala a uklonila se, coţ ji ţena
opětovala.
Sofie chytila bojovnici za paţi a táhla ji pryč. „Tak to by bylo,
hlavně na sebe neupozorňovat, ţe?“ mumlala nespokojeně. „Lidé se
uţ začínali zastavovat a zírat na tebe.“
„A na co zírali?“ zeptala se upřímně zmatená Scatty.
„Aha, moţná ţe jim nepřišlo zrovna normální, kdyţ běloška mluví
plynně čínsky a nakonec se ještě ukloní,“ vysvětlovala ironicky
Sofie. „Bylo to docela pěkné představení.“
„Jednou bude kaţdý mluvit mandarínsky a poklona je jen znak
dobrého vychování,“ řekla klidně Scatty a vedla je po směru, který
jim ţena ukázala.
Sofie po boku Scatty pokračovala: „Kde jsi se vlastně naučila
mandarínsky?“
„V Číně. Vlastně kromě mandarínštiny se domluvím i jazykem wu
a jiţní kantonštinou. Na dálném východě jsem strávila spoustu času.
Mívala jsem to tam moc ráda.“
Chvíli šly potichu, aţ se Sofie opět zeptala: „Kolik řečí vlastně
umíš?“
Scathach se zamračila, přivřela oči jako by přemýšlela a pak
odpověděla: „Šest nebo sedm…“
Sofie přikývla: „Šest nebo sedm to je docela úctyhodné. Naši
chtějí, abychom se učili španělsky a táta nás učí základy latiny a
řečtiny. Ale mě by asi nejvíc lákala japonština. Jednou bych se tam
moc chtěla podívat.“
„… šest nebo sedm set řečí,“ pokračovala Scatty a pak se upřímně
zasmála při pohledu na zkoprnělou Sofiinu tvář. Zavěsila se do Sofie
a dodala: „No, předpokládám, ţe pár z nich uţ budou mrtvé jazyky,
kterými dnes nikdo nemluví, takţe se vlastně ani nedají počítat, ale
nezapomeň, ţe uţ jsem na světě nějaký ten pátek.“
„Opravdu ţiješ dva a půl tisíce let?“ zeptala se Sofie a nevěřícně se
dívala na dívku, která šla vedle ní a nevypadala ani o den starší neţ
na sedmnáct let. Najednou ji přišlo směšné, ţe se ptá zrovna na tohle,
nikdy předtím by ji to ani nenapadlo. Byl to ale jen další příklad
toho, jak se jí za posledních pár dní naprosto změnil ţivot.
„Dva tisíce pět set sedmnáct let podle lidského počítání času,“
usmála se Scatty se rty u sebe, aby nevynikly její upírsky dlouhé
špičáky. „Hekaté mě jednou nechala ve zvláště nepříjemné a odporné
podsvětní říši, tehdy mi trvalo celá staletí, neţ se mi podařilo najít
cestu ven. A kdyţ jsem byla mladší, strávila jsem spoustu času v
říších a světech, kde čas ubíhá v jiném rytmu, neţ počítají lidé. V
panství Lyonesse, na ostrově Hy Brasil, v zemi Tir Na Nog. Čas se v
kaţdém světě měří jinak, takţe opravdu počítám jen dobu strávenou
ve světě lidí. Kdo ví, třeba se do podobných světů s Joshem podíváte
a zaţijete to na vlastní kůţi. Jste výjimeční a mocní a budete ještě
víc, aţ se naučíte ovládat magii spojenou se všemi ţivly. Jestli sami
nepřijdete na tajemství nesmrtelnosti, můţe se stát, ţe vám
nesmrtelnost někdo nabídne jako dar. Pojď, tady přejdeme.“ Scatty
chytila Sofiinu ruku a táhla ji přes ulici.
Bylo něco málo po šesté ráno, doprava však uţ začínala houstnout.
Dodávky začaly doručovat potraviny pro restaurace a ve vzduchu se
začínala linout vůně čerstvého chleba, pečiva a ranní kávy. Sofie
poznávala známé vůně jako croissanty a překapávanou kávu, coţ jí
připomínalo malou kavárnu, ve které ještě před pár dny servírovala
hostům snídani. Do očí se jí začaly hrnout slzy, zaháněla je
pomrkáváním. Od té doby se toho tolik stalo, a přitom jsou to pouhé
dva dny. „Jaké to je ţít tak dlouho?“ podivila se nahlas. „Osamělé,“
řekla tiše Scatty.
„Jak dlouho…, jak dlouho budeš ţít?“ zeptala se opatrně.
Scatty pokrčila rameny a usmála se: „Kdo ví? Pokud si dám pozor,
budu pravidelně cvičit, dodrţovat ţivotosprávu, moţná dalších pár
tisíc let.“ Pak ale úsměv z její tváře vymizel. „Ale nejsem
nezranitelná ani nepřemoţitelná. Jsou způsoby, jak mě zabít.“ V tom
si všimla, ţe Sofii přes tvář přejel závan znepokojení a rychle jí
stiskla ruku: „Ale to se nestane. Dokáţeš si představit kolik lidí,
nesmrtelných, starobylých bytostí, pololidských klanů a jiných
netvorů se mě pokoušelo zabít?“
Sofie zavrtěla hlavou.
„No, vlastně ani já nemám konkrétní představu, ale byly jich tisíce,
moţná i deseti tisíce a stále jsem tady, co to o mně vypovídá?“
„Ţe jsi dobrá?“
„Ha, jsem lepší neţ to. Jsem nejlepší ze všech, jsem válečnice.“
Scathach se zastavila a podívala do výlohy obchodu s knihami, ale
Sofie si všimla, ţe i tehdy Scattyiny zelené oči sledují vše, co se děje
v okolí.
Sofie se ubránila nutkání, aby se otočila a jen se tiše zeptala:
„Sleduje nás někdo?“ Docela ji překvapilo, ţe se nebojí. Věděla ale,
asi instinktivně, ţe pokud je se Scatty, nic se jí nemůţe stát.
„Ne, nezdá se. Já jen tak ze zvyku,“ usmála se Scatty. „Ale přesně
tyhle návyky mě udrţely naţivu po celá staletí.“ Odvrátila se od
výlohy a Sofie se tentokrát do Scatty zavěsila.
„Nikolas tě nazval i jinými jmény, kdyţ jsme tě poprvé viděli…“
Sofie se kabonila, jak se snaţila vzpomenout na dobu před dvěma
dny, kdy jim Nikolas představoval Scatty ještě v San Francisku.
„Nazval tě princeznou bojovnicí, stínem, ničitelkou démonů nebo
stvořitelkou králů.“
„To jsou jen slova,“ zamumlala Scatty skromně a vypadalo to, ţe ji
přijde trapné o tom mluvit.
„To zní jako víc neţ jen slova,“ trvala na svém Sofie. „Zní to jako
tituly, ocenění, která sis zaslouţila?“
„Dobře, dávali mi různá jména,“ přiznala Scathach, „jména, která
pouţívali mí přátelé, jiná mí nepřátelé. První byla bojovnice, pak
jsem se stala stínem, jelikoţ jsem se dokázala dostat nepozorovaně
téměř kamkoliv. Dokonce jsem jako první pouţívala různé druhy
převleků.“
„To zní jako ninja bojovník,“ usmála se Sofie, kdyţ poslouchala
vyprávění bojovnice. Hlavou jí ale prolétávaly obrázky a vzpomínky
čarodějky z Endoru, Scattyiny babičky, které potvrzovaly vše, o čem
Scatty mluvila.
„Pokoušela jsem se cvičit ninji, ale nikdy nebyli tak dobří, jak se
povídalo. Ničitelkou démonů jsem se stala, kdyţ jsem zabila
hinduistického démona Raktabiju a stvořitelkou králů poté, co jsem
pomohla na trůn králi Artušovi,“ dodala a hned zváţněla. „To byla
velká chyba, a ne má první ani poslední.“ Smutně se zasmála a
pokračovala: „Udělala jsem spoustu chyb.“
„Táta vţdycky tvrdil, ţe z chyb se můţeš poučit.“
Scatty odsekla: „Já ne!“ A v jejím hlase zaznělo něco hořkého a
smutného.
„Vypadá to, ţe jsi to neměla v ţivotě lehké,“ tiše podotkla Sofie.
„No, moc ne,“ připustila válečnice.
„Měla jsi někdy nějakého přítele…,“ zastavila se Sofie a hledala
slova, kterými by lépe vyjádřila, co ji napadlo. „Myslím jako kluka?“
Scathach se na ni podívala skoro dost příkře, ale pak se odvrátila a
zadívala se do výlohy. Sofie si chvíli myslela, ţe si prohlíţí
vystavené boty, ale pak jí došlo, ţe válečnice pozoruje vlastní odraz
ve skle. Přemýšlela, co asi Scathach v obraze vidí.
„Ne,“ nakonec odpověděla Scatty. „V mém ţivotě nikdy nebyl
přítel, ani nikdo tak blízký nebo zvláštní,“ usmála se smutně.
„Starobylé bytosti ze mě mají strach a snaţí se mi vyhnout, pokud to
jen jde. A já jsem se zas vţdycky snaţila drţet si odstup od lidského
pokolení. Není lehké pozorovat, jak lidé stárnou. Vidíš, jak se na
nich podepisují roky ţivota a nakonec umírají. To je prokletí
nesmrtelnosti: sledovat, jak se svět mění, vše stárne, vadne a
odchází. Vzpomeň si na to Sofie, aţ ti někdo nabídne dar
nesmrtelnosti,“ dořekla a poslední slova zněla téměř jako kletba.
„Zní to spíš dost osaměle,“ pronesla Sofie opatrně. Nikdy předtím
ji ani nenapadlo, jaké to je být nesmrtelná. Sledovat, jak se vše okolo
mění, a hlavně se smířit s tím, ţe všichni blízcí odejdou a člověk
zůstane sám. Chvíli šly pár kroků naprosto potichu, kdyţ Scatty opět
pronesla: „Ano, to je to pravé slovo, můj ţivot je osamělý.“
„Vím, jaké to je,“ řekla zamyšleně Sofie. „Naši jsou skoro pořád
pryč a my se stěhujeme z místa na místo tak často, ţe je téměř
nemoţné udrţet si přátele. Moţná proto jsme si s Joshem tak blízcí.
Nemáme nikoho jiného neţ sami sebe,“ pak se na moment odmlčela.
„Moje nejlepší kamarádka Ela bydlí v New Yorku,“ pokračovala
Sofie. „Stále si telefonujeme, chatujeme nebo posíláme maily, ale
naposledy jsme se viděly o Vánocích. Ela mi sice pošle fotku,
kdykoliv si obarví vlasy na jinou barvu, takţe vím, jak vypadá, ale
není to ono. Josh se dokonce někdy ani neobtěţuje, aby se znovu a
znovu seznamoval s novými lidmi.“
„Přátelé jsou důleţití,“ souhlasila Scatty a lehce zmáčkla Sofiinu
ruku. „Ale zatímco přátelé přicházejí a odcházejí, rodina ti vţdycky
zůstane.“
„A co tvá rodina? Čarodějka z Endoru zmínila tvou matku a
bratra.“ Kdyţ o nich Sofie mluvila, objevovaly se jí v hlavě obrazy
čarodějčiných vzpomínek. Starší ţena s ostře řezanou přísnou tváří s
očima krvavě červenýma a mladý muţ s kůţí popelavě sinalou a
zářivými rudými vlasy.
Válečnice pokrčila rameny a neochotně odpověděla: „Moc spolu
nemluvíme. Mí rodiče patřili mezi starobylé bytosti, které se
narodily a vyrostly na ostrově Danu Talis.
Kdyţ má babička Dora odešla mezi lidi, aby jim pomáhala a učila
je, nikdy jí to neodpustili. Mí rodiče, jako většina starobylých
bytostí, povaţovali lidskou rasu za méněcennou, a jen o málo vyšší
ve vývoji neţ zvířata. Můj otec lidi nazýval kuriozitou ve vývoji
druhů.“ Přes tvář jí přeletěl náznak znechucení, kdyţ to dořekla.
„Vţdycky byli v zajetí předsudků. Nakonec byli naprosto šokovaní,
kdyţ jsem jim oznámila, ţe také odcházím mezi lidi, abych za ně
bojovala a chránila je tam, kde budu moci.“
„Proč?“ zeptala se Sofie.
Scatty ztišila hlas: „Uţ tehdy mi bylo jasné, ţe budoucnost je spjata
s lidským pokolením, věk starobylých bytostí se chýlil ke konci.“ Po
straně se podívala po Sofii, která zjistila, ţe Scattyiny oči se lesknou,
skoro jako by v nich byly slzy. „Rodiče mě tehdy varovali, ţe kdyţ
opustím domov, zostudím rodinné jméno a oni se mě zřeknou,“
Scattyina slova pomalu slábla aţ zanikla.
„Ale ty jsi stejně odešla,“ uhádla Sofie.
Válečnice přikývla. „Odešla, nemluvili jsme pak spolu více neţ
tisíc let…, aţ se jednou dostali do problémů a potřebovali mou
pomoc,“ dodala se smutným pousmáním. „Od té doby spolu občas
mluvíme, ale stejně mám pocit, ţe jsem pro ně velké zklamání a
ostuda rodiny.“
Sofie stiskla jemně její ruku, aby jí vyjádřila podporu. Nebylo jí
příjemné, co jí právě válečnice vyprávěla, ale zároveň si uvědomila,
ţe se jí svěřila s něčím naprosto osobním a soukromým. Sofie měla
pocit, ţe něco podobného ani nikdy Scatty nikomu předtím neřekla.
„Je mi to líto, nechtěla jsem ti připomenout něco tak bolestného a
nepříjemného.“
Scatty naopak chápavě stiskla Sofiinu ruku a řekla: „To je dobrý,
není to tvoje chyba ale jejich. Více neţ dva tisíce let a stále se mi to
vybavuje, jako by to bylo včera. Uţ je to dlouho, co se někdo
obtěţoval zeptat se na cokoliv z mého ţivota. A věř mi, nebyly to
jenom špatné chvilky. Zaţila jsem pár úţasných a báječných
dobrodruţství,“ dodala uţ veseleji. „Vyprávěla jsem ti uţ o době,
kdy jsem měla dívčí hudební skupinu? Byla jsem hlavní zpěvačkou.
Byly jsme něco jako trochu ponuřejší a punkovější Spice Girls, ale
nakonec jsme se dostaly jen k předělávkám hitů zpěvačky Tori
Amos. Měly jsme úspěch hlavně v Německu. Problém byl v tom, ţe
jsme všechny byly upírky.“
Nikolas a Josh zahnuli na Rué de Dunkerque a zjistili, ţe se to zde
policisty jenom hemţí. „Jdeme dál,“ nařídil Nikolas neústupně, kdyţ
Josh intuitivně zpomalil. „A chovej se normálně.“
„Normálně?“ zamumlal Josh. „Uţ si ani nepamatuju, co to slovo
znamená.“
„Půjdeme rychle, ale nepoběţíme,“ vysvětloval trpělivě Nikolas.
„Jsi úplně nevinný, vůbec netušíš, co se děje, jsi student, který jde na
přednášku nebo na brigádu. Podívej se na policii, ale nezírej na ně.
Kdyţ se na tebe někdo podívá, neuhýbej rychle očima, jen nech
pohled plynule sklouznout na další předměty nebo osoby. To by
udělal kaţdý normální kolemjdoucí. Pokud nás někdo zastaví, budu
mluvit já. Neboj, všechno bude v pořádku.“ Kdyţ si všiml Joshova
naprosto skeptického výrazu, široce se usmál. „Věř mi, snaţím se
chovat nenápadně jiţ velmi dlouhou dobu. Tajemství je v tom, ţe se
pohybuješ tak, jako bys měl na to být tu svaté právo. Policisté jsou
trénovaní, aby si všímali lidí, kteří vypadají podezřele.“
„A nemyslíte, ţe právě protoţe tu jsme, vypadáme podezřele?“
zeptal se Josh.
„Zdá se, ţe sem zapadáme, to nás dělá neviditelné.“
Trojice policistů, kolem které prošli, jim nevěnovala druhý pohled,
coţ potvrdilo Nikolasova slova. Kaţdý z nich měl jinou uniformu a
vypadalo to, ţe se hádají.
„Dobře,“ řekl Nikolas, kdyţ odešli z dosahu.
„Co je dobře?“
Nikolas lehce kývnul hlavou k policistům za nimi a vysvětlil:
„Viděl jsi ty uniformy?“ Josh přikývl.
„Francie má docela sloţitý systém stráţců zákona, a v Paříţi je to
moţná ještě komplikovanější. Je tu státní policie, četníci a městská
policie. Machiavelli očividně povolal všechny sloţky, aby nás chytil,
ale to byla chyba. Počítal s tím, ţe všichni lidé jednají s tak
vypočítavě chladným rozumem jako on. Určitě si myslel, ţe čím více
muţů nasadí, tím dříve nás dostane. Předpokládal, ţe policisté
nebudou dělat nic jiného, neţ nás hledat, ale to se spletl. Mezi
jednotlivými sloţkami panuje velká rivalita, a nepochybuji, ţe kaţdý
by chtěl zásluhy za dopadení nebezpečných kriminálníků připsat
právě sobě.“
„Takţe teď jste z nás udělal nebezpečné kriminálníky?“ podotkl
Josh, přičemţ do jeho hlasu prosakovala hořkost, která se nedala
přeslechnout. „Ještě před dvěma dny jsme byli se Sofií normální a
šťastní lidé. A nyní se na nás podívejte, stěţí svou sestru poznávám.
Honí nás neuvěřitelné příšery a monstra, a aby toho nebylo málo,
nyní i policie. Udělal jste z nás kriminálníky, pane Flamele. Ale to
není poprvé, co máte problémy se zákonem, ţe?“ vyhrkl Josh a ruce
raději strčil hluboko do kapes, kde sevřel pěsti, aby se mu netřásly.
Byl k smrti vyděšený a hladový, coţ způsobilo zbrklý a zbytečně
drzý výpad proti Nikolasovi. Věděl, ţe nikdy předtím si na ţádného
dospělého takhle nedovolil.
„Ne, není,“ odpověděl mírně Nikolas, ale jeho oči se nebezpečně
zaleskly. „Ale kriminálníkem mě nazývali pouze mí nepřátelé. Zdá
se, ţe…“ dodal po delší pauze, „ţe jsi mluvil s Johnem Dee. A jediné
místo, kde jsi ho mohl potkat, bylo Ojai, protoţe jedině tam jsem tě
neměl na očích.“
Joshe ani nenapadlo popírat to. „Narazil jsem na něj, kdyţ jste vy
tři zůstali v obchodě u čarodějky,“ připustil vzdorovitě. „A řekl mi o
vás docela hodně.“
„O tom není pochyb,“ zamumlal Flamel. Počkal, aţ přejede asi
tucet studentů na kolech a mopedech a rychle přešel ulici. Josh
pospíchal za ním.
„Říkal, ţe nikdy nikomu neřeknete celou a úplnou pravdu.“
„Souhlasí,“ potvrdil Flamel. „Kdyţ lidem řekneš všechno,
odebereš jim právo a příleţitost, aby se to naučili sami.“
„Řekl, ţe jste knihu mága Abraháma z Louvrů ukradl vy.“
Nikolas udělal pár kroků, neţ odpověděl: „No, musím uznat, ţe to
je také pravda, ačkoliv to nebylo tak jednoduché, jak by si Dee přál.
V 17. století totiţ kniha na čas padla do rukou kardinála Richelieu.“
Josh zavrtěl hlavou: „Kdo to zase je?“
„Ty jsi nikdy nečetl Tři mušketýry?“ zastavil se Nikolas. „Ne, ani
jsem neviděl film.“
Flamel zavrtěl nevěřícně hlavou a pokračoval: „Mám jeden výtisk
v knihkupectví…,“ pak se zarazil a vzpomněl si, ţe naposledy viděl
svůj obchod ve čtvrtek a nyní je celý nenávratně zničený. „Richelieu
se objevuje jak v knize, tak ve filmu. Je to skutečná, historicky
podloţená postava, známá jako 1’Eminence Rouge – rudá eminence.
Název je odvozen od kardinálského červeného šatu,“ vysvětloval.
„Byl jedním z hlavním ministrů krále Ludvíka XIII., ale v podstatě
vládl celé zemi. V roce 1632 se Johnu Dee podařilo dostat nás do
pasti ve staré části města. Obklíčili nás jeho tajní (neţiví sluţebníci –
ghúlové pod zemí, vrány ve vzduchu a skotské upírky) v ulicích.“
Nikolas se otřásl při té vzpomínce a pohlédl na nebe kolem, jako by
znovu očekával příchod zmíněných monster. „Dokonce jsem uţ
začínal přemýšlet o moţnosti celý Kodex zničit, neţ aby padl do
rukou Johna Dee. Pak Perenela navrhla poslední moţnost, která ještě
zbývala. Dát knihu do rukou někoho mocného, kdo by knihu hlídal
jako oko v hlavě za nás. Bylo to jednoduché a vynikající řešení.“
„Co jste s ní udělal?“ zeptal se uţ zvědavě Josh.
Flamelovy zuby se zableskly v letmém úsměvu: „Vyţádal jsem si
audienci u kardinála Richelieu a knihu jsem mu ukázal.“
„Vy jste mu tu knihu donesl. Věděl, o jakou knihu se jedná?“
„Samozřejmě ţe věděl. Kniha mága Abraháma byla obecně známá
– nebo spíš nechvalně známá bude výstiţnější.“
„Věděl kardinál, kdo jste?“ zeptal se netrpělivě Josh. Poslouchal
Flamela a bylo snadné mu uvěřit. A pak si Josh vzpomněl, jak
přesvědčivě působil John Dee v Ojai.
Flamel se usmál a vzpomínal: „Kardinál Richelieu si myslel, ţe
jsem jeden z potomků Nikolase Flamela. Takţe kdyţ jsme mu
předloţili knihu, přijal ji a uloţil ve své knihovně.“ Nikolas ve
vzpomínce potřásl hlavou. „Bylo to nejbezpečnější místo v celé
Francii.“
Josh se zamračil a podotkl: „Ale kdyţ se do ní podíval, musel si
přece všimnout, ţe se text mění před očima.“
„Perenela na knihu pouţila speciální kouzlo, podobné kouzlům
lásky, která jsou ostudně jednoduchá, ale přesto jsem se je nikdy
nenaučil. Nicméně kardinál nakonec viděl, to co chtěl, knihu ručně
psanou v řeckých a aramejských znacích.“
„Dostal vás tehdy Dee?“
„Chybělo málo. Nakonec jsme unikli po Seině v bárce. Sám Dee
stál na mostě Pont Neuf s desítkou mušketýrů, kteří na nás stříleli.
Naštěstí všichni minuli, navzdory své úţasné pověsti byli mizerní
střelci,“ doplnil. „A potom po několika týdnech jsme se s Perenelou
do Paříţe vrátili a vloupali se do knihovny a ukradli svou knihu zpět.
Tak v tom měl Dee pravdu, jsem zloděj. Ale ukradl jsem jen to, co
mi patřilo,“ uzavřel Nikolas.
Josh kráčel v tichosti dál, a nevěděl čemu věřit. Chtěl věřit
Flamelovi. Pracoval vedle něj v knihkupectví a během té doby si k
němu vytvořil pouto, měl ho rád a respektoval ho. Opravdu mu chtěl
věřit…, ale stejně mu nemohl odpustit, ţe Sofii vystavil takovému
nebezpečí.
Flamel se rozhlédl po celé ulici a potom poloţil ruku Joshovi na
rameno. Vedl ho mezi auty ranní špičky přes Rué Dunkerque. „To
jen pro případ, ţe by nás někdo sledoval,“ vysvětlil tiše. Jeho rty se
jen neznatelně pohybovaly, kdyţ mluvil.
Kdyţ se ocitli na druhé straně ulice, Josh rychle setřásl Nikolasovu
ruku a řekl: „Ale hodně z toho, co Dee říkal, dávalo smysl.“
„To nepopírám, to jistě dávalo,“ odpověděl Nikolas s ironickým
úsměvem. „Dr. Dee měl velmi barevný a bohatý ţivot, během
kterého byl mágem i matematikem, alchymistou a zvědem. Ale nech
mě dodat i to, ţe byl vţdycky mizera a lhář, mezi kterými je
rozhodně králem. Je mistr lţí a intrik, také se v tom vycvičil v jedné
z nejnebezpečnějších dob – ve Zlatém věku královny Alţběty. Moc
dobře si uvědomuje, ţe nejlepší leţ je ta, která je obalená okolo
zrnka pravdy.“ Nikolas se zastavil a sledoval davy lidí, které
proudily okolo nich. „Co ti ještě řekl?“
Josh na chvíli zaváhal, přemýšlel o tom, zda Nikolase seznámit s
celou debatou, kterou vedl s Johnem Dee v Ojai. Pak si ale
uvědomil, ţe uţ stejně řekl dost, aby si Flamel udělal obrázek, takţe
je to jedno. „Dee říkal, ţe Kodex uţíváte jen pro své dobro.“
Nikolas přikývl. „To je dobrý argument. Pouţíváme s Perenelou
recept na elixír ţivota, to je pravda. Také vyuţívám formuli kamene
mudrců, abych proměnil běţné kovy ve zlato a uhlí v diamanty. Víš,
prodejem knih si člověk moc nevydělá. Ale vţdycky jsme vyrobili
jen tolik, kolik jsme opravdu potřebovali. Nejsme chamtiví.“
Josh pospíchal krok před Flamelem, ale kdyţ domluvil, zprudka se
otočil. „Ale všechno přece není jen o penězích,“ vyhrkl. „Kniha
skýtá neuvěřitelné moţnosti, které by lidstvu pomohly. Dee říkal, ţe
obsahuje kouzla, která by mohla vytvořit ráj na zemi, která umí
vyléčit všechny nemoci, a dokonce uzdravit ţivotní prostředí.“
Nemohl pochopit, ţe by si někdo něco takového nepřál.
Flamel se zastavil a jeho oči byly téměř na úrovni chlapcových.
„Ano, v knize jsou kouzla, která tohle všechno svedou a dokonce
ještě víc,“ řekl váţně. „Narazil jsem v ní na kouzla, která by mohla
zemi spálit na popel, jiná zase zúrodní pouště. Ale Joshi, i kdybych
ta kouzla svedl, coţ nesvedu, kniha nebyla určena mě, já nemám
právo tato kouzla pouţít.“ Flamelovy bledé oči se zapíchly do
Joshových, a Josh nepochyboval, ţe mluví pravdu. „Perenela a já
jsme pouhými stráţci knihy. Jednoduše nám byla svěřena, dokud se
nenajde právoplatný majitel, ten nebo ti budou vědět, jak knihu
pouţít.“
„Ale kdo to je? A kde jsou?“
Nikolas Flamel poloţil obě ruce na Joshova široká ramena a
zahleděl se do jeho jasně modrých očí. „No, já jsem doufal,“ řekl
velmi tiše a opatrně, „ţe byste to mohli být vy, ty se Sofií. Vlastně
sázím všechno – svůj i Perryin ţivot a přeţití celé lidské rasy – ţe
jste to vy.“
Josh stál naproti Flamelovi, díval se do jeho očí, ve kterých četl
upřímnost jeho slov, a přišlo mu, ţe tu stojí naprosto sami. Lidé
okolo jako by vymizeli, zešedivěli. Těţce polkl a zeptal se: „A vy
tomu opravdu věříte?“
„Celým svým srdcem,“ odpověděl upřímně Flamel.
„Všechno, co jsem udělal, bylo pro vaši ochranu. Chtěl jsem vás
ochránit a připravit na to, co má přijít. Musíš mi věřit, Joshi! Vím, ţe
jsi rozzlobený kvůli tomu, čím prošla Sofie, ale nikdy bych
nedopustil, aby se jí něco stalo.“
„Ale ona mohla zemřít nebo upadnout do komatu,“ zabručel Josh.
Flamel zavrtěl hlavou. „Kdyby byla obyčejný člověk, pak ano,
mohlo se to stát. Ale já jsem věděl, ţe není obyčejná a ani ty nejsi,“
dodal.
„To kvůli našim aurám?“ poloţil další otázku Josh, který se snaţil
z Flamela dostat co nejvíce informací, dokud mohl.
„Protoţe vy jste dvojčata z věštby.“
„A jestli se pletete? Myslel jste na to? Co se stane, jestli nemáte
pravdu?“
„Pak se starobylé bytosti z temnot vrátí na svět a ovládnou ho.“
„A bylo by to tak strašné?“ podivil se Josh nahlas.
Nikolas otevřel pusu, aby odpověděl, ale rychle ji zase zavřel,
uváţlivě spolknul, co měl na jazyku. Přesto si Josh mohl všimnout
záblesku hněvu v jeho očích. Nakonec se Nikolas namáhavě přinutil
k úsměvu a jemně Joshe otočil do ulice. „Co vidíš?“ zeptal se.
Josh zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Nic zvláštního… jen davy
lidí, kteří míří do práce. A policisty, kteří nás hledají,“ dodal.
Nikolas chytil Joshe za rameno a otočil ho na druhou stranu.
„Nepřemýšlej o nich jako o davu,“ ostře ho napomenul. „To je
přesně úhel pohledu Johna Dee, vidí lidský druh jako dav. Já vidím
individuality, kaţdého jedince se svými starosti a radostmi, rodinou a
blízkými přáteli a kolegy. Vidím lidské jedince.“
Josh zavrtěl hlavou. „Já to nechápu.“
„Dee a ostatní starobylé bytosti z temnot, kterým slouţí, vidí lidi
jako otroky.“ Flamel se zarazil a tiše dodal: „Nebo jako potravu.“
KAPITOLA 13
Perenela leţela na zádech a nehybně hleděla na strop nad sebou.
Přemýšlela, kolik lidí uvězněných v Alkatrazu asi demo totéţ. Kolik
vězňů asi sledovalo praskající spáry a trhliny na kamenné zdi,
představovalo si různé tvary ve vlhkých mapách nebo kapkách vody.
Hádala, ţe skoro všichni.
Pokračovala dál ve svých niterných úvahách. A kolik z nich slyšelo
různé hlasy? Byla si jistá, ţe mnoho vězňů slyšelo hlasy,
představivost pracuje na místě, jako je Alkatraz. Určitě spoustě z
nich se zdálo, ţe slyší šepot, tichá slova i celé věty, ale pokud neměli
stejný dar jako Perenela, nic z toho opravdu neexistovalo.
Perenela slyšela hlasy duchů celého Alkatrazu. Pozorně
poslouchala a dokázala rozlišit stovky a moţná dokonce tisíce hlasů.
Muţi a ţeny, i děti – zvuk jejich výkřiků, nářků, volání po
milovaných blízkých. Někteří opakovali neustále svá jména, jiní
znovu a znovu přísahali, ţe jsou nevinní nebo proklínali své
ţalářníky. Perry se zamračila, protoţe ani jeden z nich nebyl tím,
koho hledala.
Zdálo se, ţe ji zvuky naprosto pohltily, aţ nakonec našla a vybrala
jeden hlas hlasitější neţ ostatní, silný a sebevědomý, který pronikl
všemi ostatními zvuky jako dýka. Perenela se na něj soustředila a
brzy rozpoznala konkrétní slova a jazyk.
„To je můj ostrov.“
Byl to muţský hlas velmi starého Španěla, který hovořil velice
spisovně. Perenela soustředila pohled na strop a potlačovala ostatní
hlasy. „Kdo jsi?“ zazněla chladnou celou slova, která vyšla z jejích
úst jako chomáček kouře a způsobila, ţe ostatní duchové zmlkli.
Následovalo dlouhé ticho, jako by ducha překvapilo, ţe na něj
někdo mluví. Potom hrdě odpověděl: „Byl jsem první Evropan, který
připlul k tomuto zálivu a první, který zde přistál.“
Přímo nad Perryinou hlavou se začala formovat tvář – nejasná na
drsném podkladu mezi trhlinami a pavučinami. Pouze vlhké mapy a
zelený mech rámovaly její obrysy do konkrétního tvaru.
„Pojmenoval jsem toto místo ostrov de los Alcatraces.“
„Ostrov pelikánů,“ řekla Perenela a její slova byla jen o málo
hlasitější neţ dech.
Tvář na stropě se trochu zjasnila a Perry viděla atraktivního muţe s
dlouhou úzkou tváří a tmavýma očima. Na stropě se objevily kapky
vody, jako by se Španělovi objevily slzy v očích.
„Kdo jste?“ zeptala se Perenela znovu.
„Jsem Juan Manuel de Ayala a objevil jsem Alkatraz.“
Na chodbě se ozvaly kroky velkých tlap a ve vzduchu zesílil hadí
odér a zápach zkaţeného masa. Perenela utichla, neţ se zápach a
kroky vzdálily, a pak se podívala opět nahoru. Tvář dostala ještě
konkrétnější rysy, trhliny vytvořily hluboké vrásky na muţově čele a
okolo očí. Námořník, uvědomila si Perenela. Vrásky okolo očí jsou
způsobené častým mţouráním do velkých dálek.
„Proč jste tady?“ podivila se nahlas. „Vy jste tu zemřel?“
„Ale ne, ne tady,“ úzké rty se pousmály. „Vrátil jsem se, protoţe
jsem se do tohoto ostrova zamiloval od prvního momentu, co jsem
ho spatřil. Bylo to Léta Páně 1775 a já jsem se plavil na lodi San
Carlos. Dokonce si pamatuju i měsíc, bylo to v srpnu, a to přesně
pátého.“
Perenela přikývla. Uţ dříve se setkala s duchy, jako byl Ayala.
Lidé, kteří byli natolik ovlivněni nebo zasaţeni silným vztahem k
určitému místu, se na něj vraceli znovu a znovu nejen ve svých
snech, ale někdy i po smrti. Jejich duše se pak stávala stráţcem a
opatrovníkem místa, které pro ně mělo tak velkou cenu.
„Dohlíţím na toto místo jiţ po generace a vţdycky budu.“
Perenela se bez hnutí dívala do tváře, která vystupovala ze stropu.
„To pro vás asi musí být dost skličující pozorovat, ţe se z vašeho
krásného ostrova stalo místo plné bolesti a utrpení,“ vyzvídala
opatrně.
Něco v tváři se pohnulo a jedna kapka vody spadla Perenele na
tvář.
„Těţká doba, smutné dny, ale všechny jsou naštěstí, díkybohu,
pryč.“
Duchovy rty se pohybovaly a Perenela slyšela jeho šepot ve své
hlavě. „V Alkatrazu nebyl ţádný člověk uvězněn uţ od roku 1963, a
od roku 1971 je na ostrově naprostý klid a mír.“
„Ale nyní je na vašem milovaném ostrově další vězeň,“ řekla s
určitou námahou klidně Perenela. „Vězeň, kterého hlídá stvoření
hrůznější, neţ kdy tento ostrov viděl.“
Výraz ve tváři na stropě se změnil a vodnaté oči se zúţily a
zamrkaly: „Kdo? Vy?“
„Drţí mě tu proti mé vůli,“ odpověděla Perenela. „Jsem poslední
vězeň na Alkatrazu a nehlídá mě lidský ţalářník, ale sfinga.“
„Ne, to nemůţe být pravda!“
„Podívejte se sám!“
Zbytky omítky na stropě zapraskaly a dolů na Perenelinu tvář se
sesypala vlhká sádra. Kdyţ pak otevřela oči, tvář ze stropu zmizela a
zanechala za sebou jen vlhkou skvrnu.
Perenela se usmála.
„Co tě potěšilo, člověče?“ ozval se hlas, který nebyl ničím lepším
neţ hadím syčením, jedna z řečí, která předcházela lidskou rasu.
Sfinga se lenivě posadila a Perenela hleděla na stvoření v chodbě,
vzdálenost mezi nimi však byla necelé dva metry.
Po generace se lidé snaţili zachytit obraz této bytosti na zdech
nebo keramice. Ryli její podobu do kamene, kreslili na pergameny,
ale nikdo z nich se ani z daleka nepřiblíţil strašlivému vzezření
skutečné sfingy.
Tělo tvořila mohutná svalnatá postava lva, na kůţi byly patrné
hluboké rány, které utrţila za svůj dlouhý ţivot. Z ramen jí
vystupovala dvě mohutná orlí křídla, která nyní klidně spočívala na
jejích zádech. Peří na nich bylo špinavé a otrhané. Na krku seděla
malá skoro křehce vypadající hlava mladé krásné ţeny. Sfinga
přistoupila k mříţím cely a dlouhým hadím jazykem zakmitala přímo
před Perenelou. „Nemáš ţádný důvod se smát, člověče. Dozvěděla
jsem se, ţe tvůj manţel a válečnice jsou obklíčeni v Paříţi. Brzy
budou uvězněni, a tentokrát se Dr. Dee postará o to, aby uţ neunikli.
Starobylé bytosti totiţ udělily doktorovi povolení, aby je nadobro
alchymisty zbavil.“
Perenela cítila, jak se jí obrátil ţaludek naruby při těchto slovech.
Po dlouhá desetiletí se snaţily starobylé bytosti z temnot, aby
Nikolase i ji zajaly ţivé. Jestli sfinga mluví pravdu a v zabití
Nikolase nestojí nic v cestě, něco se změnilo. „Nikolas unikne jako
vţdy,“ odpověděla sebevědomě.
„Tentokrát nebude mít šanci,“ lví ocas se prohnal prostorem sem a
tam a rozvířil chuchvalce prachu všude okolo. „Paříţ patří Italovi,
Machiavellimu, a brzy se k němu připojí i anglický čaroděj.
Alchymista se jim oběma nemůţe vyhnout.“
„A děti?“ zeptala se Perenela, přičemţ se jí oči nebezpečně zúţily.
Jestli se něco Nikolasovi a dětem stane, pak…
Křídla sfingy sebou zaplácala a rozvlnila vlhký, těţký a zatuchlý
vzduch. „Dee věří, ţe děti mají moc, ţe jsou moţná i dvojčata z
proroctví a legend. Také věří, ţe je můţe přesvědčit, aby nám
slouţila, neţ aby následovala toho bláznivého starého knihkupce.“
Sfinga se zhluboka nadechla a pokračovala: „Ale jestli neudělají, co
jim nařídíme, pak budou potrestáni.“
„A co bude se mnou?“
Sfinga otevřela svá ústa a odhalila čelist plnou krutých a špičatých
zubů, mezi kterými kmital černý hadí jazyk. „Ty jsi moje,
čarodějko,“ zasyčela. „Starší mi tě dali jako dar za mé sluţby za
minulá tisíciletí. Aţ zajmou a zabijí tvého manţela, pak mi dovolí
pohltit všechny tvé vzpomínky. Bude mi potěšením. Míním si uţít
kaţdou i tu nejbezvýznamnější z nich. Aţ s tebou skončím, nebudeš
si pamatovat vůbec nic, ani své jméno.“ Sfinga propukla v hurónský
smích, jenţ syčel a posměšně se odráţel od holých kamenných zdí
chodby.
Najednou dveře cely bouchly.
Náhlý silný zvuk sfingu vyděsil, v tu ránu zmlkla. Otočila malou
hlavu a kmitajícím jazykem prozkoumávala okolní vzduch.
Další dveře se s prásknutím zavřely.
A pak další a další.
Sfinga se obrátila, aţ drápy zajiskřily při náhlé změně směru.
„Kdo je tam?“ zaskřehotal její hlas do kamenného koridoru.
Najednou se začaly postupně otevírat a hlasitě zavírat všechny
přilehlé dveře horního ochozu. Působilo to jako výbuch, postupující
hluboko do nitra vězení. Ze stropu se snášela směs omítky, sádry a
prachu.
Sfinga naštvaně bručela a syčela, aţ se odebrala pryč, aby
vypátrala zdroj všeho toho zmatku a rachotu.
Perenela se chladně usmála a zvedla nohy zpět na lavici. Leţela s
rukama pod hlavou a odpočívala. Alkatraz patřil Juanovi Manuelovi
a vypadalo to, ţe si míní své právo na ostrov vydobýt i nyní.
Perenela slyšela mlátit dveře cel, praskat dřevo a při otřesech zdí
věděla, ţe z pana de Ayaly se stal poltergeist.
Velice hlučný duch.
Také si uvědomovala, co de Ayala pro ni dělá. Sfinga se ţivila
Perenelinou aurickou energií, vše, co bylo potřeba, aby se její síly
trochu zregenerovaly, bylo dobré udrţet sfingu určitou dobu co
nejdál od cely. Zvedla levou ruku a snaţila se soustředit. Mezi prsty
se objevil náznak ledově bílých jisker, které ale hned vyhasly.
Brzy.
Uţ brzy.
Perenela sevřela ruku v pěst a pomyslela si, ţe aţ se jí vrátí síly,
rozburácí Alkatraz, aţ se z toho sfinga zblázní.
KAPITOLA 14
Důmyslně navrţená a krásná Eiffelova věţ se tyčila více neţ 300
metrů nad Joshovou hlavou. Svého času sepsal v jednom ze svých
školních projektů deset divů moderního světa. Ţelezná věţ byla na
jeho čestném druhém místě a tenkrát si slíbil, ţe ji jednou musí vidět
naţivo.
A nyní, kdyţ byl konečně v Paříţi, si ji zatím ani pořádně
neprohlédl.
Stál téměř přesně pod prostřední částí věţe, postavil se na špičky,
díval se vlevo a vpravo, vyhlíţel svou sestru mezi překvapivě
velkým mnoţstvím turistů, kteří si přivstali. Kde sakra je?
Josh měl strach.
Co strach, byl vyděšený k smrti.
Posledních pár dní mu odhalil skutečnou podstatu strachu. Před
čtvrtečními událostmi se Josh obával neúspěchu v testu nebo
veřejného zesměšnění ve třídě. Měl i jiné obavy, zvláštní
nekonkrétní myšlenky, které přicházely za tmavých nocí, kdy ho
napadalo, kdyţ se díval do stropu, co by se stalo, kdyby jeho rodiče
měli nějakou nehodu. Sára a Richard Newmanovi byli archeologové
a paleontologové. Jejich práce nepatřila ke zvláště nebezpečným, ale
někdy je zavedla do zemí zmítajících se v náboţenských nebo
politických nepokojích. Jindy se naopak dostávali na vykopávky na
územích, která často suţovaly hurikány nebo zemětřesení. Jindy
pobývali v sopečných oblastech, protoţe při náhlém pohybu
zemských desek se mnohdy objeví archeologicky významná
naleziště.
Ale mezi jeho nejhlubší a nejtemnější obavy patřily situace, kdyby
se něco stalo Sofii. Jeho sestra sice byla o dvacet osm vteřin starší,
ale on, protoţe byl větší a silnější, o ní vţdycky přemýšlel jako o
menší, kterou musí chránit. Byla to jeho povinnost.
Nyní z určitého pohledu se jeho dvojčeti přihodilo něco strašného.
Změnila se k nepoznání a Josh nebyl schopen ani zdaleka pochopit
jak moc. Byla daleko podobnější Flamelovi a Scathach a ostatním
jejich druhu, a to více neţ jemu. Byla něco víc neţ jen člověk.
Poprvé v ţivotě se cítil opravdu sám. Ztrácel svou sestru, ale stále
tu byla moţnost, ţe by si mohli být opět podobní. Musí najít někoho,
kdo probudí jeho schopnosti.
Josh se otočil, právě ve chvíli, kdy se objevila Sofie se Scatty na
širokém mostě, který vedl přímo k věţi. Pocítil nepopsatelnou úlevu.
„Tady jsou,“ ukazoval Flamelovi, který se díval na druhou stranu.
„Já vím,“ řekl Nikolas se silným francouzským přízvukem, který
byl velmi neobvyklý. „A nejsou samy.“
Josh odtrhnul pohled od blíţících se dívek a zeptal se: „Co tím
chcete říct?“
Nikolas lehce kývl a Josh se tím směrem podíval. Dva autobusy
turistů právě dorazily na Náměstí Joffre a vypouštěly pasaţéry ven.
Turisté – Američané, jak Josh usuzoval z jejich oblečení se
shlukovali okolo, zabráni do ţivého hovoru a smíchu. Jejich kamery
a fotoaparáty uţ cvakaly, zatímco se je snaţili průvodci zformovat
do určitého tvaru. Třetí zářivě ţlutý autobus zpomalil a zastavil.
Vychrlil více neţ tucet dychtivých japonských turistů ven na
chodník. Josh byl zmatený, podíval se na Nikolase a přemýšlel, jestli
myslí turisty.
„Ten v černém,“ řekl nepřátelsky Flamel a bradou pokynul směrem
k přicházející postavě.
Josh se podíval, kam Flamel ukázal, a uviděl muţe v černém, který
se rychle přibliţoval od Champ de Mars. Vypadalo to, ţe mu nečiní
sebemenší potíţe postupovat davy turistů, z nichţ mu ani jeden
nevěnoval pozornost. Jeho tělo se opatrně kroutilo a obracelo jako
tělo tanečníka, kdyţ se proplétal davem, aby se téměř nikoho ani
nedotkl. Josh hádal, ţe muţ je zhruba jeho postavy i váhy, ačkoliv
bylo téměř nemoţné skrz jeho černý koţený tříčtvrteční kabát, který
kolem něj vlál, odhadnout, jaká je ve skutečnosti jeho konstituce.
Límec měl zvednutý a ruce hluboko v kapsách. Joshovi ztuhnul
úsměv na rtech, co teď budou dělat?
Sofie konečně dorazila aţ k nim a šťouchla bratra do paţe. „Jste
tady,“ řekla udýchaně. „Nějaké problémy?“
Josh ukázal hlavou směrem k blíţícímu se muţi v černém kabátu a
řekl: „No, to se ještě neví.“
Scathach se postavila po boku dvojčat a její dech, jak si Josh všiml,
nebyl ani trochu zrychlený Vlastně to vypadalo, ţe vůbec nedýchá.
„Problém?“ zeptala se Sofie a usmála se na Scatty.
Válečnice se také usmála, i kdyţ ne tak vřele, a odpověděla:
„Záleţí na tom, jak byste definovali termín problém,“ zamumlala.
„Ale ne, úplně naopak,“ najednou zhodnotil Nikolas a na tváři se
mu objevil široký upřímný úsměv. Oddychl si úlevou a vysvětlil: „Je
to přítel. Starý přítel a velmi dobrý k tomu.“
Muţ v černém kabátě byl nyní natolik blízko, ţe dvojčata viděla
jeho malou kulatou tvář, s pěkně opálenou kůţi, piercing a modré
oči. Husté černé vlasy po ramena měl sčesané dozadu z čela. Čím
více se přibliţoval, tím více natahoval kroky, aţ nakonec rozpřáhl
ruce a objal Nikolase typicky francouzským způsobem s rychlými
polibky na obě tváře.
Dvojčata si všimla, ţe nosí stříbrné prsteny téměř na všech prstech
ruky i na palcích a v uších mu svítily stříbrné pecky. Široký úsměv
odhalil jemně zaţloutlé nerovné zuby.
„Mistře,“ řekl, „vy jste se vrátil.“ Rychle zamrkal, aby zahnal
vlhkost v očích a na chvíli se zdálo, ţe jeho oči zazářily rudě a ve
vzduchu se objevila vůně páleného listí.
„A ty jsi nikdy neodešel,“ odpověděl přátelsky Nikolas. Stál s
rukama nataţenýma a opřenýma o muţova ramena a kriticky si
prohlíţel jeho rysy. „Vypadáš moc dobře, Francisi. Lépe neţ kdyţ
jsem tě posledně viděl.“ Otočil se a levou ruku ponechal na rameni
neznámého muţe. „Scathach si určitě pamatuješ.“
„Ale jistě, kdo by zapomněl na neporazitelnou válečnici?“
Modrooký muţ přistoupil blíţ, chytil Scattyinu ruku a staromódním
způsobem si ji přitáhl ke rtům a políbil.
Scathach se nahnula dopředu a štípla muţe do tváře tak silně, ţe to
na ni nechalo červený otisk. „Uţ minule jsem ti říkala, abys mi to
nedělal.“
„Přiznej, ţe se ti to líbí,“ poštuchoval Scatty. „A tohle tedy musí
být Sofie a Josh. Čarodějka mi o nich vyprávěla,“ dodal.
Muţ s jasně modrýma očima, které se téměř nepohnuly a
nemrkaly, si pečlivě prohlíţel obě děti. „Dvojčata z proroctví,“
zamumlal, přičemţ se trochu zamračil, jak se na ně soustředěně
díval. „A jsi si jistý?“
„Jsem,“ odpověděl pevně Nikolas.
Neznámý přikývl a uklonil se. „Dvojčata z proroctví,“ zopakoval,
„jsem poctěn, ţe vás můţu poznat. Dovolte mi, abych se představil:
Jsem hrabě de Saint-Germain,“ prohlásil dramaticky, pak se zarazil,
téměř jako by předpokládal, ţe jeho jméno budou znát.
Dvojčata se na něj nevzrušeně dívala s naprosto klidnými tvářemi.
„Ale všichni mí známí mi říkají Francis.“
„Můj nejoblíbenější ţák,“ radostně dodal Nikolas. „A určitě můj
nejlepší ţák. Uţ se známe velice dlouho.“
„Jak dlouho?“ zeptala se automaticky Sofie, ačkoliv uţ kdyţ
otázku poloţila, odpověď se jí objevila v paměti.
„Zhruba tři sta let,“ řekl Nikolas.
„Francis se u mě učil alchymistou, ale rychle mě překonal,“
odpověděl Nikolas. „Jeho specialitou je výroba šperků.“
„Všechno, co vím o alchymii, jsem se naučil od svého mistra
Nikolase Flamela,“ rychle dodal Saint-Germain.
„V osmnáctém století byl Francis úspěšným zpěvákem a
hudebníkem. A co děláš v tomto století?“ chtěl vědět Nikolas.
„No, musím přiznat, ţe jsem trochu zklamán, ţe jste o mně
neslyšel,“ řekl muţ perfektní angličtinou. „Očividně nestíháte
sledovat nejnovější hudební trendy a ţebříčky. Měl jsem pět hitů,
které se umístily na první pozici jak ve státech, tak tři z nich i v
Německu. A vyhrál jsem cenu MTV za objev roku.“
„Objev?“ zašklebil se Nikolas přátelsky. „Ty?“
„Víte, ţe jsem byl vţdycky muzikant, ale v tomto století, Nikolasi,
jsem rocková hvězda!“ řekl hrdě. „Jsem Germain!“ Kdyţ mluvil,
podíval se na dvojčata, zvednul obočí a kývl, jako by čekal, ţe na
toto sdělení budou nějak reagovat.
Oba zavrtěli hlavou. „Nikdy jsme o vás neslyšeli,“ řekl Josh aţ
příliš upřímně.
Saint-Germain pokrčil rameny a vypadal dost zklamaně. Přitáhl si
límec kabátu aţ k uším a bručel si: „Pět nejlepších hitů…“
„A jakou muziku hrajete?“ zeptala se Sofie, která se zároveň
kousala do tváře, aby se nezačala smát, při pohledu na ztrápenou tvář
Saint-Germaina.
„Dance, techno, elektronickou hudbu nebo něco podobného …“
Sofie a Josh zavrtěli znovu hlavami. „Tak to neposloucháme,“
odpověděl Josh, ale Saint-Germain uţ věnoval svou pozornost
něčemu jinému. Hlavu měl natočenou k Avenue Gustava Eiffela, kde
u kraje silnice zastavila dlouhá černá limuzína značky mercedes. Za
ní se objevily tři dodávky, které očividně patřily k ní.
„Machiavelli!“ rozzlobeně vyhrkl Flamel. „Francisi, oni tě
sledovali.“
„Ale jak…“ začal hrabě.
„Pamatuj, ţe máme co dočinění s Niccolou.“ Flamel se rychle
rozhlédl a zhodnotil situaci. „Scathach, vezmi dvojčata, jděte se
Saint-Germainem. A chraňte je svými ţivoty.“
„Ale můţeme zůstat a bojovat,“ řekla Scatty.
Nikolas zavrtěl hlavou a ukázal směrem k turistům. „Je tu příliš
mnoho lidí. Někdo by mohl být zabit nebo zraněn. Ale Machiavelli
není Dee, je víc diskrétní. Určitě nepouţije kouzla na veřejnosti,
pokud to nebude nevyhnutelně nutné. To můţeme vyuţít ve svůj
prospěch. Jestliţe se rozdělíme, půjde po mně. Já jsem ten, koho
chce. A nejen já.“ Sáhl pod triko a vyndal látkovou tašku.
„Co to je?“ zeptal se Saint-Germain.
Nikolas mu odpověděl, ale přitom se díval na dvojčata. „Kdysi
ukrývala celý Kodex, ale ten má nyní Dee. Joshovi se povedlo
vytrhnout dvě stránky z konce knihy a ty jsou teď uvnitř. Na
stránkách je závěrečný rituál,“ dodal významně. „Dee a ti, kterým
slouţí, poslední stránky nutně potřebují.“ Melancholicky pohladil
tašku a pak ji rychle podával Joshovi. „Opatruj ji,“ řekl.
„Já?“ Josh se zmateně podíval z Flamela na látkový pytlík, ale ani
se nepohnul, aby si ji vzal.
„Ano ty, vezmi si ji,“ nařídil Flamel.
Josh se neochotně natáhl a přijal poslední dvě stránky Kodexu,
které jim zbyly. Látka, která je obalovala zapraskala a zajiskřila,
kdyţ si ji strkal pod tričko. „Proč já?“ zeptal se a rychle se podíval
na Sofii. „Teda, myslím, ţe by Scathach nebo Saint-Germain byli
lepší…“
„Ty jsi ty stránky zachránil, Joshi. A jen ty máš právo je
opatrovat.“ Flamel chytil Joshe za rameno a podíval se do jeho očí.
„Věřím ti, ţe na ně dáš pozor.“
Josh přitlačil ruku na látkový pytlík pod tričkem, aby se ujistil, ţe
je tam, kde má být. Kdyţ se Sofií začali pracovat v knihkupectví a v
kavárně, jejich otec pouţil tutéţ větu: „Věřím ti, ţe na ni dáš pozor.“
A mluvil o Sofii. V tu chvíli se Josh cítil pyšný, ţe dostal takový
úkol, ale zároveň se také trochu bál. Nyní se jenom bál, ţe se něco
pokazí.
Dveře mercedesu se otevřely a z místa řidiče vystoupil muţ v
černém obleku se zrcadlovými brýlemi, které odráţely ranní oblohu.
Zprvu se zdálo, ţe muţ má místo brýlí dvě velké díry v obličeji.
„Dagon,“ opovrţlivě odfrkla Scathach, její špičáky se najednou
ukázaly v celé své parádě. Sáhla po své tašce, odkud chtěla vyndat
nějakou svou zbraň, ale Nikolas ji chytil za paţi a zarazil.
„Tohle není ta správná chvíle.“
Dagon otevřel další dveře, ze kterých vylezl Niccolo Machiavelli. I
přestoţe byl ještě hodně daleko, nedal se v jeho tváři přehlédnout
výraz vítězství.
Za jejich autem se naráz otevřely dveře všech dodávek, ze kterých
vyskakovali těţce odění i běţní policisté a rozeběhli se k věţi.
Turisté začali křičet a nejméně tucet lidí pod Eiffelovkou otočil své
kamery směrem k policistům.
„Je čas zmizet,“ řekl Flamel rychle. „Vy půjdete přes řeku, já je
odlákám opačným směrem. Saint-Germaine, starý příteli,“ Nikolas
téměř zašeptal, „asi budeme potřebovat menší rozptýlení, abychom
opravdu zmizeli. Něco mimořádného.“
„Kam půjdete?“ chtěl vědět Saint-Germain.
Flamel se usmál a řekl: „Tohle bylo mé město dlouho předtím, neţ
se zde objevil Machiavelli. Snad některé z mých starých skrýší ještě
existují.“
Germain ho ale varoval: „Hodně se to tu změnilo od té doby, co
jste tu byl naposledy.“ Během těch slov vzal do svých rukou
Flamelovu levou dlaň, do které přitlačil svůj palec. Sofie i Josh stáli
dostatečně blízko, aby si všimli, ţe kdyţ palec odsunul, zůstal na
Nikolasově dlani obraz malého černého motýla. „Dovede vás zpět ke
mně,“ dodal Saint-Germain záhadně. „A nyní jste chtěli něco
velkolepého?“ Potěšené se usmál a vyhrnul si rukávy koţeného
kabátu. Kůţi na rukách měl pokrytou asi tisícem vytetovaných
malých motýlků, které tvořily celé náramky a točily se aţ k
předloktí. Spojil prsty svých rukou a protáhl zápěstí, aţ v nich
zapraskalo jako pianista před koncertem. „Viděli jste show, kterou
Paříţ přivítala nové milénium?“
„Milénium?“ Dvojčata se na něj nechápavě podívala.
„Milénium. Rok 2000, ačkoliv milénium se mělo slavit aţ v roce
2001,“ dodal.
„Jo aha,“ řekla Sofie a podívala se na bratra, který byl stále
zmatený, proč zmiňuje zrovna nové milénium.
„Rodiče nás vzali na Times Square,“ řekl Josh. „Proč?“
„Pak jste ale přišli o něco opravdu výjimečně velkolepého tady v
Paříţi. Aţ se příště dostanete k počítači, mrkněte na internet.“ Saint-
Germain si rychle promnul ruce a začal. Stál přímo pod Eifellovou
věţí, zvedl ruce nad sebe a okolí zaplnila vůně páleného listí.
Sofie a Josh pozorovali vytetované motýly na Germainových
rukách. Nejdříve se stáhli, potom zakmitali a zablikali, jejich křídla
se rozpohybovala, tykadla napřímila… a pak tetování uletělo z jeho
kůţe.
Nekonečný proud malinkatých rudých a bílých motýlků
vystartoval ze Germainovy opálené pokoţky do chladného
paříţského ranního vzduchu. V kruzích vyletěli nahoru v nekonečné
spirále, která vypadala jako tančící jiskřičky. Postupně obalily nohy,
podpěry, traverzy i šrouby kovové věţe tak, ţe skoro celá
světélkovala.
„Ignis,“ zašeptal Saint-Germain, zaklonil hlavu a z tlesknutím
spojil ruce k sobě.
Potom se celá věţ otřásla obrovským ohňostrojem, jehoţ praskání
a jiskření nebylo moţné přehlídnout široko daleko.
Germain se radostně usmál na dvojčata, která v úţasu hleděla na
světelnou podívanou a řekl: „Teď uţ mě znáte. Jsem hrabě de SaintGermain, mistr ohně!“
KAPITOLA 15
„Ohňostroj,“ v úţasu vykřikla Sofie.
Eiffelovu věţ pokryl proud světla velkolepého ohňostroje. Modré a
zlaté světlice dosahovaly aţ do výšky 324 metrů, které má věţ, kde
se rozprskly do modrých květů a jiných obrazců. Jednotlivé duhové
světelné dráhy syčely, praskaly, proplétaly se jednotlivými částmi
věţe. Tlusté spojovací traverzy se rozsvítily bílými ohňovými efekty,
zatímco o něco níţe spadal z kovových částí na zem ledově modrý
gejzír.
Účinek byl nebývalý, ale nakonec Germain lusknul prsty obou
rukou a celá věţ se proměnila v bronzovou, zlatou, zelenou a
nakonec modrou, coţ působilo fenomenálně v ranním slunci.
Světelné paprsky směřovaly nahoru dolů po kovové konstrukci.
Rachejtle, kola, fontány, zlatý déšť, svíce z kaţdého patra a z
vrcholku pršely červené, bílé a modré jiskry, které postupně
dosahovaly niţších pater jako bublající kapalina, která protéká
vnitřkem věţe.
Davy lidí byly hypnotizovány světelnou show. Shromáţdily se
dole v obrovském údivu, kamery a fotoaparáty cvakaly, auta se
zastavovala na silnicích a řidiči vylézali ven. Všichni se snaţili
zachytit jedinečný okamţik alespoň svými telefony. Během několika
málo vteřin se dav neskutečně rozrostl. Stovky lidí stály a dívaly se s
otevřenými ústy, během minut přibývali další a další přihlíţející.
Přibíhali z okolních obchodů i domů.
Nikolase a jeho přátele spolkl v tu ránu dav.
Machiavelli dával na odiv své pocity jen výjimečně, ale ta chvíle
právě přišla. Vší silou praštil do kapoty auta, aţ ho ruka zabolela.
Sledoval rostoucí dav a věděl, ţe se jeho lidé nebudou moci dostat k
Flamelovi včas, ţe mu znovu unikne.
Všude vybuchovaly rachejtle, doplňovaly je praskání a syčení
ohňostroje, rakety vystřelované vysoko do nebe, kde se rozprskly a
na zem se snášely paprsky světla. U kaţdé ze čtyř nohou věţe se
ozývalo další a další práskání a bouchání.
„Pane!“ Mladý policejní kapitán se zastavil před Machiavellim a
zasalutoval. „Jaké jsou rozkazy? Můţeme se probít davem, ale určitě
budou ranění.“
Machaivelli zavrtěl hlavou. „Ne, to nedělejte.“ Dee by to udělal, to
věděl. Dee by se nerozmýšlel strhnout třeba celou věţ, zabít stovky
lidí, jen aby dostal Flamela. Napřímil se, ale i tak byl schopen
rozeznat pouze koţený kabát Saint-Germaina a Scathach pobízející
děti k ústupu. Postupně se rozplynuli a ztratili v mimořádně
početném davu. Ale kdyţ se podíval znovu, překvapilo ho, ba
dokonce šokovalo, ţe Flamel zůstal stát tam, kde ho zprvu viděl,
téměř uprostřed pod Eiffelovou věţí.
Flamel zvedl pravou ruku a na dálku mu pokynul, aţ se v ranním
slunci zableskl jeho stříbrný náramek, který nikdy nesundával.
Machiavelli chytil zbrkle policejního kapitána za rameno, otočil ho
s překvapující silou a svými dlouhými prsty ukázal na Flamela:
„Tamtoho. Kdyţ dneska nechytnete nikoho jiného, stačí, kdyţ
přivedete jeho. A chci ho ţivého a nezraněného!“
Zatímco dával rozkaz kapitánovi, Flamel se obrátil a pospíchal k
západní noze věţe, směrem k Mostu ďIéna, ale tam neběţel přes
most jako ostatní, ale zahnul doprava na Quai Branly.
„Rozkaz, pane!“ kapitán zasalutoval a zařval: „Za mnou!“ Všichni,
co stáli za ním, se rozeběhli za Flamelem.
Dagon se postavil po boku Machiavelliho a zeptal se: „Chcete,
abych sledoval Saint-Germaina a Stín?“ Otočil hlavu s pohyby nosu,
jako by začmuchal, aţ zazněl divný vlhký zvuk. „Cítím jejich pach.“
Niccolo Machaivelli lehce zavrtěl hlavou, kdyţ nastupoval zpátky
do auta. „Ne, dostaň nás pryč odsud dřív, neţ se tu objeví tisk. SaintGermain je naprosto předvídatelný. Určitě míří do jednoho ze svých
domů a všechny jsou pod neustálým dohledem. Musíme jen doufat,
ţe dostaneme Flamela.“
Dagonova tvář byla nečitelná, kdyţ zavíral dveře auta za svým
pánem. Neţ nastoupil sám, otočil se za Flamelem, kterého viděl
běţet v dálce, pak ho pohltil okolní dav. Policie byla jen kousek za
ním. Běţeli rychleji, i přes těţkou výzbroj, ale Dagon věděl, ţe
během století se Flamel vyhnul jak lidským, tak nadpřirozeným
nepřátelům, kteří byli legendami a mýty daleko dřív, neţ opice slezly
ze stromů. Vzpomněl si, ţe Flamel se setkal s nestvůrami a monstry,
které dokonce nemají právo ţít ani v nočních můrách, a přece vţdy
unikl. Dagon nevěřil, ţe by policie mohla kdy alchymistu chytit.
Pak sklonil hlavu, zavětřil znovu a zachytil pach Scathach. Stín se
vrátil!
Nepřátelství mezi ním a Scathach se táhlo po tisíciletí. On byl
posledním svého druhu, protoţe… jedné děsné noci před dvěma
tisíci lety Scathach zničila celou jeho rasu. Za jeho velkými
zrcadlovými brýlemi se mu oči naplnily lepkavými bezbarvými
slzami. Přísahal si, ţe ať uţ se stalo mezi Flamelem a Machiavellim
cokoliv, tentokrát bude pomsta na Scathach patřit jemu.
„Pojďte rychle, ale neutíkejte,“ nařídila Scathach. „SaintGermaine, běţ první, Sofie s Joshem uprostřed, já vás budu krýt a
sledovat, co se děje za námi.“ Scattyin tón nenechával ţádný prostor
na další debatu.
Mířili přes most a pak doprava na Avenue de New York. Po pár
odbočeních doleva i doprava se dostali do úzké uličky. Stále bylo
brzo po ránu a světla tu bylo málo. Teplota najednou znatelně
poklesla a dvojčata si všimla, ţe prsty Saint-Germainovi ruky lehce
přejely zeď, na níţ zanechaly jemné jiskřičky.
Sofie se zamračila, snaţila se uspořádat své vzpomínky a mezi
nimi najít ty, které patřily čarodějce z Endoru. Chtěla se dozvědět
něco o jejich zachránci. Všimla si, ţe Josh se na ni po očku dívá a
zvedá tázavě obočí.
„Tvoje oči se zas změnily na stříbrné, ale jenom na chvíli,“ řekl
tiše.
Sofie se podívala za sebe, jak daleko je Scathach, pak dopředu na
muţe v koţeném kabátu. Oba se zdáli být dostatečně daleko, aby
něco slyšeli, myslela si. „Snaţila jsem se jen vzpomenout, co vím o
Saint-Germainovi…“ Pak zavrtěla hlavou a dodala: „Co o něm ví
čarodějka z Endoru.“
„A co je s ním?“ řekl Josh. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Je slavný francouzský alchymista,“ zašeptala, „a vedle Flamela
pravděpodobně jeden z nejzáhadnějších muţů lidské historie.“
„Je člověk?“ podivil se nahlas Josh, ale Sofie pokračovala.
„Nepatří ke starobylým bytostem ani k druhé generaci. Je člověk.
Ani čarodějka o něm moc neví. Poprvé ho potkala v Londýně v roce
1740. Okamţitě poznala, ţe je nesmrtelný, a on tvrdil, ţe sám objevil
tajemství nesmrtelnosti, kdyţ studoval u Nikolase Flamela.“ Sofie
rychle potřásla hlavou. „Ale nemyslím si, ţe tomu čarodějka úplně
uvěřila. Tvrdil jí, ţe během svých cest po Tibetu zdokonalil formuli
nesmrtelnosti, která nepotřebuje obnovovat kaţdý měsíc. Ale kdyţ
ho poţádala o recept, řekl, ţe ho ztratil. Patrně umí všechny jazyky
světa, a to plynule, byl vynikajícím hudebníkem a uměl vyrábět
šperky, za coţ byl náleţitě uznáván.“ Oči jí opět zazářily stříbrně,
kdyţ vzpomínky bledly. „A čarodějka ho nemá ráda, ani mu nevěří.“
„Pak bychom také neměli,“ zašeptal Josh naléhavě.
Sofie souhlasně přikývla. „Ale Nikolas ho má rád, a očividně mu
dost věří,“ řekla pomalu. „Proč asi?“
Josh posmutněl. „Uţ jsem ti předtím říkal, ţe bychom Flamelovi
neměli věřit. Něco kolem něj nehraje.“
Sofie raději spolkla odpověď a odvrátila se. Věděla, proč se Josh
na alchymistu zlobí. Záviděl jí, ţe její schopnosti byly probuzeny, a
také věděla, ţe mu nemůţe odpustit nebezpečí, které plyne z celého
procesu. Ale to ještě neznamená, ţe nemá pravdu.
Úzká vedlejší ulice napojovala na širokou avenue lemovanou
stromy. Ačkoliv bylo ještě brzy na ranní dopravní špičku, ohromná
světelná show a ohňostroj okolo Eiffelovky zastavily jakoukoliv
dopravu široko daleko. Vzduchem se neslo houkání klaksonů a
sirény policejních vozů. Hasičský vůz byl uvězněn mezi auty,
intenzita zvuku sirény stoupala a zase klesala, ale vůz neměl ţádnou
šanci projet. Saint-Germain si to namířil přímo přes ulici, nepodíval
se ani doleva ani doprava, protoţe v kapse hledal tenký černý mobil.
V mţiku ho otevřel a zmáčkl tlačítko rychlé předvolby. Na druhém
konci někdo zvedl telefon a Germain rychle něco zabrumlal.
„Voláte někoho na pomoc?“ zeptala se Sofie, kdyţ zavřel telefon.
Saint-Germain zavrtěl hlavou a řekl: „Objednávám snídani.
Umírám hlady.“ Palcem ukázal zpátky k věţi, která stále ţila
světelným představením a dodal: „Vytvoření něčeho podobného,
jestli se to tak dá říct, spálí spoustu kalorií.“
Sofie kývla, a najednou jí bylo jasné, proč ji kručí v břiše od doby,
kdy vytvořila mlhu.
Scathach doběhla dvojčata a zařadila se vedle Sofie, právě ve chvíli
kdy míjeli Americkou katedrálu. „Vypadá to, ţe nás nikdo
nesleduje,“ řekla a samotnou ji to překvapilo. „Očekávala bych, ţe
Machiavelli někoho za námi pošle.“ Palcem si třela dolní ret a
okusovala nehty, kdyţ přemýšlela o všech souvislostech.
Sofie automaticky máchla po Scattyině ruce a řekla: „Nekousej si
ty nehty.“
Scathach zamrkala překvapením a pak pomalu oddálila ruku od
úst. „Starý zlozvyk,“ zamumlala. „Velmi starý.“
„Co se bude dít teď?“ zeptal se Josh.
„Musíme se někde schovat, dostat se z ulice a odpočinout si,“ řekla
váţně Scathach. „Půjdeme ještě daleko?“ zavolala na SaintGermaina, který stále určoval cestu.
„Za pár minut jsme tam,“ řekl, aniţ se otočil. „Mám poblíţ jeden z
mých menších domů.“
Scathach přikývla. „Aţ se tam dostaneme, schováme se, dokud se
Nikolas neobjeví, odpočineme si, převlíkneme se.“ Přikrčila nos,
kdyţ mrkla na Joshe a důrazně dodala: „A taky umyjeme.“
Josh se trochu začervenal a trochu rozzlobeně opáčil: „Chceš jako
říci, ţe smrdím?“
Sofie poloţila ruku na bratrovu, ještě neţ válečnice stačila cokoliv
odpovědět, a řekla: „Jen trochu, ale pravděpodobně my všichni.“
Josh odvrátil pohled, očividně naštvaný a pak se podíval zpátky na
Scathach a vyhrkl: „Předpokládám, ţe ty nikdy nesmrdíš.“
„Ne,“ řekla klidně Scatty. „Ţádný pot, upíři jsou v tomto směru
daleko dokonalejší neţ lidé.“
Pak pokračovali v tichosti aţ na Rue Pierre Charron, která protíná
Champs-Elysées, hlavní tepnu Paříţe. Nalevo uviděli Vítězný
oblouk, doprava stála v obou směrech a řidiči si ţivě povídali a
zeširoka gestikulovali vedle svých aut. Všechny oči visely na věţi,
kde stále probíhal ohňostroj.
„Co myslíte, ţe o tom napíšou v novinách?“ zeptal se Josh.
„Eiffelova věţ náhle propukla ve velkolepý ohňostroj.“
Saint-Germain se letmo podíval přes rameno a poznamenal:
„Pravda je, ţe to není zas aţ tak neobvyklé. Věţ je docela často
osvětlená nějakým ohňostrojem, třeba na Nový rok nebo výročí pádu
Baštily. Dokáţu si představit, ţe budou psát o tom, ţe ohňostroj
připravovaný na příští měsíc právě na toto výročí se spustil omylem
předčasně.“ Zastavil se a rozhlédl se, jelikoţ zaslechl někoho volat
své jméno.
„Nedívej se tam…“ varovala Scatty, ale příliš pozdě. Dvojčata i
Saint-Germain se obrátili za zavoláním.
„Germain.
Hej, Germaine…“
Dva mladíci, kteří stáli vedle svého auta, na něj ukázali a zavolali
jménem.
Oba byli oblečení v dţínech a tričku a vypadali dost podobně s
vlasy sčesanými dozadu a velkými slunečními brýlemi. Nechali stát
své auto uprostřed stojící kolony a vydali se s něčím, o čem si Josh
myslel, ţe vypadá jako velké dlouhé čepele noţů, vstříc Germainovi.
„Francisi,“ varovala ho Scatty naléhavě, ale uţ se připravovala k
boji. Předstoupila, kdyţ první z nich došel na dosah a začala.:
„Dovol mi…“
„Pánové.“ Saint-Germain se postavil čelem k oběma muţům s
širokým úsměvem na tváři, ačkoliv dvojčata za ním viděla, ţe mu v
dlaních za zády tančí rudé plamínky.
„Včera to byl výborný koncert,“ řekl udýchaně první mladík.
Mluvil anglicky, ale se silným německým přízvukem. Sundal si
sluneční brýle a podával pravou ruku. Josh poznal, ţe to, co před
chvílí povaţoval za nůţ, je jen tenké pero. „Myslíte, ţe byste se mi
mohl podepsat?“
Plamínky okamţitě zmizely ze Saint-Germainových rukou. „Ale
samozřejmě,“ řekl a potěšeně se usmíval. Chytil pero a vyndal
krouţkový blok z vnitřní kapsy kabátu. „Uţ máte nové CD?“ zeptal
se, kdyţ otevíral blok.
Druhý muţ se stejnými brýlemi vyndal černočervený iPod ze zadní
kapsy a odpověděl se stejným přízvukem: „Máme, včera jsme ho
koupili přes iTunes.“
„A nezapomeňte sledovat, kdy vyjde DVD z koncertu, mělo by to
být během měsíce. Bude tam pár pěkných bonusů, několik remixů a
jedna velká speciální lahůdka,“ dodal Saint-Germain, kdyţ vytvořil
dva květnaté autogramy a vytrhl stránku z bloku. „Hrozně rád bych
si popovídal, chlapci, ale spěchám. Díky za vaši přízeň, váţím si
toho.“
Potřásli si rukama a oba mladíci odběhli zpátky ke svému autu,
přičemţ si vzájemně porovnávali podpisy.
Saint-Germain se upřímně a široce usmíval, pak se zhluboka
nadechl a otočil se k dvojčatům. „Říkal jsem vám, ţe jsem slavný.“
„A brzy budeš mrtvý slavný, jestli se nedostaneme z téhle ulice,“
připomněla mu Scathach. „Nebo také jen mrtvý,“ dodala ironicky.
„No jo, uţ jsme tady,“ zabručel Saint-Germain. Vedl je přes
Champs-Elysées a dál do postranní uličky, pak zahnul do úzké
uličky z vysokými zdmi po celé délce. Cesta se točila kolem zadních
dveří velkých domů a budov, aţ se zastavili zhruba v půli. SaintGermain vyndal klíč a vloţil ho do nepopsaných, nenápadných dveří.
Oprýskaná zelená barva se loupala v dlouhých cárech ze dveří a
odhalovala staré dřevo pod ní. Spodní část byla dokonce okopaná a
popraskaná od otevírání a zavírání.
„Mohla bych ti poradit, aby sis pořídil nové dveře?“ řekla Scatty.
„Tyhle jsou nové.“ Usmál se rychle Saint-Germain.
„Dřevo je strašně zničené, ale pod ním je solidní ocel s
bezpečnostním zámkem páté třídy.“ Ustoupil a nechal projít jako
první dvojčata. „Vstupte a nechť je můj dům i vaším domovem.“
Dvojčata vešla a byla trochu zklamaná tím, co vevnitř našla. Za
dveřmi byl malý dvůr čtyřpatrové budovy, která byla od sousedních
oddělena vysokou zdí s ostnatým drátem nahoře. Sofie s Joshem
očekávali něco mnohem více exotického nebo nápadnějšího, ale
všechno, co se zde nacházelo, byla neupravovaná zahrada se
spadanými listy. Uprostřed dvora stála otřesná kamenná fontána, ale
místo vody byla zanesená spadaným listím a zbytky ptačích hnízd.
Všechny rostliny v květnících a košíkách, které ji obklopovaly, byly
uschlé nebo usychající.
„Zahradník má dovolenou,“ řekl Saint-Germain bez jakékoliv
známky studu. „Moc mi to s květinami nejde.“ Zvedl pravou ruku a
roztáhl prsty, z kaţdého z nich vyšlehl jinak barevný plamínek.
Potěšené se pousmál a barvy se promítly do jeho tváře v různé
intenzitě odstínů. „Přiznávám, ţe mě zajímá trochu něco jiného.“
Scathach se zastavila u vchodu a ještě jednou zkontrolovala
příchozí cestu, naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se. Kdyţ se
ujistila, ţe za nimi nikdo nešel, zavřela dveře a otočila klíčem v
zámku.
„Ale jak nás Flamel najde?“ zeptal se Josh. Přestoţe byl ostraţitý a
opatrný v přítomnosti alchymisty, v Saint-Germainově byl ještě
nervóznější.
„Dal jsem mu malého průvodce,“ vysvětlil tajemně Saint-Germain.
„Nestalo se mu nic, ţe ne?“ zeptala se Sofie Scatty.
„Určitě ne, bude v pořádku,“ odpověděla, ačkoliv z tónu jejího
hlasu se daly vyčíst obavy a oči ji také prozradily. Kdyţ se pomalu
odvracela od vrat, kterými přišli, najednou celá ztuhla a ústa jako by
ji spadla a odhalila její strašné a dlouhé upíří špičáky.
Náhle se totiţ otevřely zadní dveře domu a na dvůr vystoupila
postava. Sofiina aura v tu ránu jasně stříbrně zazářila, coţ ji
převáţilo do bratrovy náruče. Efekt byl jako při dominu, jeho aura
ho okamţitě obklopila zlatě-bronzovým obalem. Oba se drţeli
oslepeni sílou svých zářících aur a do toho zazněl Scattyin výkřik.
Byl to ten nejstrašnější zvuk, který kdy předtím slyšeli.
KAPITOLA 16
„Stůj!“
Nikolas nezastavoval a běţel dál, zabočil doprava do ulice Quai
Branly.
„Stůj, nebo střelím!“
Flamel věděl, ţe policista nevystřelí, nemohl. Machiavelli ho chtěl
dostat ţivého.
Těţké kroky a kovové cvakání zbraní se blíţilo, a Nikolas téměř
slyšel své pronásledovatele dýchat. Začínal z divokého tempa těţce
lapat po dechu, a v boku ho ostře píchalo. Receptura z Kodexu ho
drţela naţivu a v kondici, ale neměl šanci soupeřit s dobře
trénovaným a zdravým policejním důstojníkem.
Nikolas Flamel se naráz zastavil, coţ způsobilo, ţe do něj policista
skoro narazil. Alchymista stál klidně a téměř v neznatelném pohybu
se pomalu podíval přes levé rameno dozadu. Kapitán vytáhl strašnou
černou pistoli, kterou drţel v pohotovosti v pevném sevření oběma
rukama. „Ani se nehni. Ruce nad hlavu.“
Nikolas se pomalu otočil, aby stál tváří v tvář důstojníkovi, a
klidně řekl: „No, tak se rozhodněte, co mám dělat.“
Muţ pod svým plastikovým štítem zmateně zamrkal.
„Buď se ani nehnu, nebo zvednu ruce, obojí najednou nejde.“
Policista hlavní pistole ukázal na ruce a Flamel je poslušně zvedl
nad hlavu. Dalších pět příslušníků speciální jednotky dorazilo na
místo. Namířili na alchymistu různé druhy zbraní a obklíčili ho ze
všech stran. Nikolas s rukama nad hlavou pomalu opětoval pohled
kaţdému z nich. Vypadali jako neodbytný hmyz ve svých černých
uniformách, helmách, maskách a štítech.
„Na zem. Lehni si na zem a hned!“ rozkázal kapitán. „Ruce
nahoru.“
Nikolas pomalu poklekl na kolena.
„Teď si lehni! Tváří k zemi!“
Alchymista leţel na studené paříţské ulici, obličejem přitisknutým
na špinavý chodník. „Roztáhni ruce.“
Nikolas udělal, co mu poručili. Policisté se přeskupili a rychle ho
obešli, ale stále si drţeli určitou vzdálenost.
„Máme ho!“ Zaznělo z úst policejního důstojníka do mikrofonu,
který měl připevněný před rty. „Ne pane, ani jsme se ho nedotkli.
Ano pane, okamţitě.“
Nikolas si přál, aby u něj nyní byla Perenela, určitě by věděla co
dělat. Ale předně kdyby byla s ním, vůbec by se do této šlamastyky
nedostal. Perenela byla bojovník. Často ho právě ona donutila, aby
konečně přestali utíkat a bojovali. Byla to ona, kdo ho vţdy donutil
pouţít za půl tisíciletí nabyté znalosti alchymie a její magické
schopnosti, aby se postavili starobylým bytostem z temnot. Perenela
chtěla, aby shromáţdil nesmrtelné, starobylé bytosti a druhou
generaci, kteří stáli na straně lidí, a vytáhli do války proti silám zla,
Johnovi Dee a všem jeho druhu. Ale on to neudělal, čekal celý svůj
ţivot na to, aţ se objeví dvojčata předurčená v Kodexu.
„Dva, kteří jsou jedno, a jeden, který je vším.“
Nikdy nepochyboval, ţe ten den přijde. Věděl, ţe na dvojčata
jednou narazí. Předpovědi v Kodexu se nikdy nemýlily, ale jako
vţdy slova Abrahámova byla nejasná a mnohoznačná, napsaná
různými formami starodávných a zapomenutých jazyků.
Ti dva, kteří jsou jedno, a jeden který je vším.
Přijde čas, kdy kniha bude ukradena.
A královnin muž se spojí s vránou.
Starobylí vystoupí ze stínů.
Pak nesmrtelný musí učit smrtelné.
Dva, kteří jsou jedno, se musí stát jedním, co je vším.
A Nikolas věděl a nepochyboval, ţe on je ten nesmrtelný, protoţe
kdysi mu to předpověděl muţ s hákem místo ruky.
Před pěti sty lety Nikolas a Perenela Flamelovi cestovali po celé
Evropě, aby se pokusili porozumět záhadné knize v kovové vazbě.
Nakonec ve Španělsku potkali prapodivného muţe s jednou rukou,
který jim pomohl přeloţit alespoň část neustále se měnícího textu.
Muţ s hákem jim ukázal, ţe tajemství věčného ţivota se vţdy
objevuje na sedmé stránce Kodexu za úplňku, zatímco lektvar na
transmutaci čili změnu kompozice materiálu najdou jedině na stránce
čtrnáct. Kdyţ jim tenkrát přeloţil první věštbu, podíval se na
Nikolase svýma černýma havraníma očima a hákem se dotkl jeho
hrudi.
„Alchymisto, tady je napsaný tvůj osud,“ zašeptal. Záhadná slova
předpovídala, ţe jednoho dne najde dvojčata…, ale věštba neříkala,
ţe skončí čelem k chodníku na paříţské ulici obklíčený houfem
ozbrojených a velmi nervózních členů speciální jednotky.
Flamel zavřel oči a zhluboka se nadechl. Své roztaţené prsty tlačil
do kamenné podloţky a zdráhavě popustil uzdu své auře.
Tenounký pramínek zlatozelené energie, která vytryskla z jeho
prstů, se okamţitě vstřebal do kamenných kostek. Nikolas cítil jak
aurická energie proniká chodníkem do země pod ním. Tenounké
vlákno energie se proplétalo zemí jako ţíţala a hledalo a hledalo, aţ
nakonec nalezlo, co potřebovalo – hemţící se chomáček
nekonečného ţivota. Pak uţ to byla jen jednoduše záleţitost
transmutace, základního principu celé alchymie, přetvořit glukózu a
fruktózu, svázat řetězce k sobě glykosidickou vazbou, a na světě je
sacharóza. Ţivot se hemţí, přetváří a míří vstříc sladkému cukru.
Policejní kapitán zvýšil hlas. „Seberte ho a prohledejte.“
Nikolas slyšel blíţící se kroky dvou dalších policistů, kaţdý z
jedné strany. Přímo před jeho obličejem se objevily naleštěné špičky
masivních černých koţených bot.
A potom Nikolas uviděl mravence, který se zdál být nezvykle
velký, ale to bylo způsobeno tím, ţe ho viděl tak zblízka. Vylezl
spárou v chodníku a mával tykadly. Pak se za ním objevil druhý a
třetí.
Alchymista přitiskl palce k prostředníčkům obou rukou a pak
lusknul prsty. Sotva postřehnutelné jiskry vyletěly z jeho rukou a do
vzduchu se uvolnila mátová vůně. Jiskřičky obklopily všech šest
muţů speciální jednotky a Nikolas pak přeměnil malinkaté částečky
na cukr.
V tu ránu se začal chodník okolo Flamela černat. Neuvěřitelné
mnoţství mravenců se vyhrnulo ze země, kaţdý hledal svou cestičku
nahoru kamennými škvírami v chodníku. Zaplavili místo jako
lepkavý sirup, přelívali se po botách policistů, aţ začali lézt po jejich
nohách nahoru. Během chvilky byli muţi speciální jednotky
ochromeni, překvapení nebo v šoku zůstali stát bez hnutí. Jejich
obleky a rukavice je ještě chvíli chránily před náporem hmyzu, ale
brzy se začali drbat, kdyţ malí drobečkové zalézali do nejmenších
děr a otvorů v tvrdém materiálu uniforem. Muţi brzy začali řvát,
panicky se drbat a škrábat. Marně do sebe vráţeli, sundávali výzbroj,
rukavice, helmy, štíty, tisíce mravenců zaplavily jejich těla.
Policejní kapitán pozoroval, jak si jejich vězeň, naprosto netknutý
jediným mravencem, sedá a oprašuje kalhoty, aţ se nakonec postavil
na nohy. Kapitán se pokusil namířit na Nikolase zbraň, ale mravenci
ho kousali a lechtali do zápěstí, dlaní i prstů, takţe nebyl schopný
udrţet zbraň a v klidu zamířit. Chtěl muţi nařídit, aby si sedl, ale
přes jeho rty pobíhali další a další mravenci, a on věděl, pokud se je
pokusí otevřít, okamţitě vlezou dovnitř. Rukou sáhl na helmu a
snaţil se ji dostat z hlavy, stejně tak masku, obě po chvíli hodil na
zem. Zuřivě si drbal záda, to jak neodbytný hmyz prolézal podél jeho
páteře. Potom si projel na jeţka ostříhané vlasy a napočítal
přinejmenším dalších deset mravenců i na hlavě. Někteří bláznivě
pobíhali po tváři a další mířili k očím, které raději rychle zavřel.
Kdyţ je znovu otevřel, zajatec jiţ mířil ke stanici Pont de IʼAlma,
ruce v kapsách a vypadal, ţe se vůbec nic nestalo.
KAPITOLA 17
Josh se vší silou snaţil, aby udrţel oči otevřené. Před nimi mu
tančily černé mţitky, a kdyţ zvedl ruku k obličeji, stále viděl odraz
své vlastní zlaté aury. Natáhl ruku a našel sestřinu, kterou chytil do
své. Jemně ho na oplátku stiskla a Josh se k ní naklonil, aby zjistil,
ţe i ona má oči otevřené.
„Co to bylo?“ zamumlal, přičemţ byl sám příliš šokovaný a
otupělý, aby ho to vyděsilo.
Sofie zavrtěla hlavou. „Bylo to jako výbuch.“
„Slyšel jsem vykřiknout Scathach,“ dodal Josh. „A mně se zdálo,
ţe vidím někoho přicházet z domu…“ poznamenala Sofie.
Oba se otočili k zadním dveřím do domu. Scathach stála ve dveřích
a objímala mladou ţenu. Pevně ji drţela a pohupovala s ní ze strany
na stranu. Obě ţeny se smály, aţ se zalykaly radostí ze shledání.
Vzrušeně mluvily ve francouzštině přímo ďábelskou rychlostí.
„Myslím, ţe se znají,“ řekl Josh a pomáhal sestře na nohy.
Dvojčata se podívala na hraběte, který stál opodál, s rukama
zkříţenýma na prsou a potěšeně se usmíval. „Jsou to staré
přítelkyně,“ vysvětloval. „Dlouho se neviděly… hodně dlouho.“
Saint-Germain si odkašlal a zdvořile řekl: „Johanko.“
Obě ţeny se postavily bok po boku a ta, kterou nazval Johankou, s
hlavou tázavě nakloněnou na stranu pohlédla na hraběte. Nedalo se
vůbec odhadnout, kolik jí je. Měla na sobě obyčejné dţíny a bílé
tričko, vysoká byla zhruba jako Sofie, ale skoro nezdravě hubená. Z
dokonale opáleného obličeje vystupovaly velké šedé oči. Vlasy měla
hnědé s mírným nádechem do červena a ostříhané v krátkém
chlapeckém stylu. Po tvářích se jí kutálely slzy, které rychle dlaní
stírala. „Francisi?“ zeptala se.
„Tohle jsou naši hosté.“
Mladá ţena drţela Scattyinu ruku a přistoupila k Sofii. Jakmile se
ocitla blíţe, Sofie cítila mezi nimi náhlý tlak, jako by ji nějaká
neviditelná síla odpuzovala. Pak najednou její aura zazářila stříbrně a
vzduch prostoupila sladká vůně vanilky. Josh chytil Sofiinu ruku a v
ten moment se i jeho aura rozsvítila a přidala pomerančové aroma.
„Sofie… Joshi,“ začal Saint-Germain. Dvůr obohatila navíc sladká
vůně levandule, kdyţ se objevila praskající stříbrná aura krátkovlasé
ţeny. Záře sílila a mohutněla, působila kovově a odráţela okolí,
měnila tvar do prsního plátu, krunýře, rukavic, bot, aţ se nakonec
zformovala do úplného středověkého brnění. „Rád bych vám
představil svou ţenu Johanku.“
„Tvou ţenu!“ zavýskla Scatty překvapeně.
„… kterou vy a historie zná jako Johanku z Arku.“
Snídaně byla naservírovaná na dlouhém vyleštěném dřevěném
stole v kuchyni. Ve vzduchu se linula vůně čerstvě upečeného chleba
a uvařené kávy. Talíře byly plné čerstvého ovoce, palačinek, housek,
zatímco na staromódním sporáku se smaţila vajíčka s klobásami.
Joshův ţaludek se dovolával jídla hned, jak vstoupil do místnosti a
uviděl všechno to jídlo. Ústa se mu zalila slinami, coţ mu jen
připomnělo, jak dlouho uţ nic nejedl. Jediné, co stihli v kavárně, neţ
dorazila policie, bylo pár loků horké čokolády.
„Jezte, jezte,“ řekl Saint-Germain, který uţ si vzal do jedné ruky
talíř a do druhé tlustý croissant, do kterého se s chutí zakousl a všude
okolo na dlaţbu padaly drobečky. „Musíte umírat hlady.“
Sofie se nahnula k bratrovi. „Můţeš mi naloţit talíř s jídlem? Já
bych si potřebovala promluvit s Johankou. Musím se jí na něco
zeptat.“
Josh se rychle podíval na mladě vypadající ţenu, která vykládala
hrnečky z myčky na nádobí. Díky jejím krátkým vlasům bylo
opravdu těţké určit její věk. „Opravdu si myslíš, ţe je to Johanka z
Arku?“ Sofie zmáčkla bratrovi ruku a odpověděla: „Potom všem, co
jsme viděli, pochybuješ?“ Pak se otočila ke stolu a kývla. „Chtěla
bych jen ovoce a vločky.“
„Ţádná vajíčka nebo párky?“ zeptal se překvapený Josh. Jeho
sestra byla jediná na světě, kdo byl schopný sníst víc párků a
klobásek neţ on sám.
„Ne,“ zamračila se a oči se jí trochu zakalily. „Je to zvláštní, ale
jen při myšlence na maso se mi dělá špatně.“ Sebrala housku a
vstala, ještě neţ Josh stačil cokoliv říct. Postavila se k Johance, která
nalévala kávu do vysokých skleniček. Sofie si přičichla a
okomentovala: „Havajská Kona káva?!“
Johančiny šedé oči zamrkaly překvapením a naklonila hlavu na
stranu. „Přesný odhad, to se hned tak nevidí.“
Sofie se zakřenila a pokrčila rameny. „Pracovala jsem v kavárně.
Poznala bych tuto vůni kdekoliv na světě.“
„Já jsem si ji zamilovala, kdyţ jsme byli na Havaji,“ řekla Johana.
Mluvila s jemným americkým přízvukem. „Šetřím si ji pro zvláštní
příleţitosti.“
„Já mám moc ráda její vůni, ale na chuť je příliš hořká.“
Johanka usrkla trochu z hrnečku a poznamenala: „Ale vsadím se,
ţe jsi ke mně nepřišla, abychom mluvily o kávě.“
Sofie zavrtěla hlavou. „Ne, to teda ne. Já…“ zarazila se, protoţe si
uvědomila, ţe tuto ţenu právě potkala, ale chystala se jí zeptat na
něco neskutečně osobního. „Můţu se tě na něco zeptat?“ řekla
rychle.
„Na cokoliv,“ upřímně odpověděla Johanka a Sofie jí věřila, ţe to
tak myslí. Zhluboka se nadechla a slova vyhrkla rychleji, neţ si to
mohla rozmyslet.
„Scathach mi jednou řekla, ţe jsi byla poslední, koho znala s čistě
stříbrnou aurou.“
„Taky proto tvá aura tak reaguje s mojí,“ řekla Johanka s oběma
rukama okolo hrnečku a dívala se na Sofii. „Omlouvám se, má aura
přehltila tu tvou. Můţu tě naučit, jak se tomu bránit nebo jak se toho
vyvarovat,“ usmála se a odhalila své krásné rovné zuby. „I kdyţ
šance, ţe bys ještě někdy potkala někoho s čistě stříbrnou aurou, jsou
opravdu minimální.“
Sofie nervózně dloubala do pečiva a pak se zeptala: „Prosím tě
promiň, ale ty jsi opravdu… opravdová Johanka z Arku, ta Johanka z
Arku?“
„Ano, to jsem. Jeanne dArc.“ Ţena se krátce staromódně uklonila.
„La Pucelle, panna Orleánská, k tvým sluţbám.“
„Ale já jsem myslela,… chci říct, ţe vţdycky jsem o tobě četla, ţe
jsi zemřela.“
Johanka sklonila hlavu a usmála se. „Scathach mě zachránila.“
Natáhla se a dotkla se Sofiiny paţe. Okamţitě se před Sofiinýma
očima objevily obrazy z Johančiny minulosti. Scathach na
obrovském koni, v černobílé zbroji se dvěma ostrými meči.
„Scathach si jednoduše probila cestu davem, který se přišel podívat
na mou popravu. Nikdo se jí nemohl postavit. V panice a zmatku mě
sebrala přímo před očima popravčích.“
Vzpomínky se míhaly Sofiinou hlavou. Johanka v otrhaných šatech
se opírala o Scatty, bojovnice na vystrojeném černém koni si probíjí
cestu.
„Samozřejmě, kaţdý přesvědčivě vyprávěl, ţe Johanka zemřela,“
přidala se k nim Scatty. Opatrně loupala ananas ozdobným noţem na
jednotlivé kousky. „Nikdo – ani Angličan, ani Francouz – by nikdy
nepřipustil, ţe panu orleánskou zachránila a odvezla přímo před
očima snad pěti set těţce ozbrojených rytířů jediná bojovnice.“
Johanka se natáhla, sebrala z rukou Scatty kousek oloupaného
ananasu a hodila si ho do pusy. „Scatty mě vzala k Nikolasovi a
Perenele,“ pokračovala. „Ti mě přijali a starali se o mě. Při útěku mě
zasáhli a za dobu vězení jsem hrozně zeslábla. Ale i přes Nikolasovu
nejlepší péči, bych zemřela, kdyby nebylo Scatty.“ Stiskla ruku své
přítelkyně a oči se ji zalily slzami.
„Johanka ztratila hodně krve,“ řekla Scathach. „Nikolas s
Perenelou se strašně snaţili, aby jí bylo lépe, ale nic nepomáhalo.
Pak Nikolas uskutečnil první krevní transfúzi.“
„Čí krev Johanka dostala?“ zeptala se Sofie, ale náhle ji došlo, ţe
ví odpověď. „Tvojí?“
„Scattyina upíří krev mě zachránila, a také mě učinila
nesmrtelnou,“ usmála se Johanka. Sofie si všimla, ţe její zuby jsou
normální, ne špičaté a dlouhé jako Scattyiny. „Naštěstí to nemělo
ţádné vedlejší účinky spojené s upírstvím. Ale jsem vegetariánka,“
dodala, „posledních pár století.“
„A vdala ses,“ řekla Scatty vyčítavě. „Kdy jste se vzali, a jak, a
proč jste mě nepozvali?“ jedním dechem vysypala všechny otázky,
které ji leţely na jazyku.
„Vzali jsme se před čtyřmi roky na Sunset Beach na Havaji, při
západu slunce samozřejmě. Všude jsme tě hledali, kdyţ jsme se
rozhodli,“ řekla Johanka rychle. „Opravdu jsem tě tam chtěla mít,
chtěla jsem, abys byla má druţička.“
Scattyiny oči se zúţily, jak vzpomínala. „Před čtyřmi lety…
myslím, ţe jsem byla v Nepálu. Honila jsem mizeru Yettiho,
odporného sněţného muţe,“ dodala, kdyţ uviděla Sofiiny a
Johančiny nechápající oči.
„Nemohli jsme tě najít, ani ti nijak poslat zprávu. Tvůj mobil byl
vypnutý, a e-maily se vracely, ţe máš plnou schránku.“ Johanka
chytila Scatty za ruku a řekla: „Pojď, ukáţu ti alespoň fotky.“ Pak se
ještě otočila k Sofii a poradila jí: „Ty bys teď měla něco sníst.
Potřebuješ doplnit energii, co jsi spálila. Hodně pij, vodu, dţus, ale
ţádný kofein, čaj, kávu, nic, co by tě drţelo vzhůru. Aţ se najíte,
Francis vám ukáţe vaše pokoje, kde se můţete umýt a pořádně si
odpočinout.“ Pomalu si Sofii prohlédla od hlavy aţ k patě a dodala:
„Donesu ti nějaké věci, máš zhruba mou velikost, a aţ si odpočineš,
promluvíme si o tvé auře.“ Johanka zvedla ruku a roztáhla prsty a
okolo se objevila praskající rukavice brnění. „Ukáţu ti, jak ji
kontrolovat a jak jí dát tvar, který si přeješ.“ Rukavice se změnila v
kovový pařát dravého ptáka s dlouhými drápy, který se nakonec
vstřebal zpět do Johančiny ruky. Pouze nehty zůstaly stříbrné.
Rychle se naklonila k Sofii a políbila ji krátce na tváře. „Ale nejdřív
si musíš odpočinout. A teď,“ řekla zpátky ke Scatty, „ti ukáţu ty
fotky.“
Obě ţeny pospíchaly z kuchyně a Sofie se vrátila ke stolu, kde
Saint-Germain něco náruţivě vyprávěl jejímu bratrovi. Josh jí podal
talíř s hromadou ovoce a chlebem. Jeho vlastní talíř byl přeplněný
vajíčky a uzeninou, z čehoţ se Sofii zvedal ţaludek, a tak se přinutila
dívat jinam. Nimrala se v ovoci a poslouchala, o čem je řeč.
„Ne, jsem člověk, nemůţu probudit tvé schopnosti,“ říkal SaintGermain, kdyţ si k nim přisedla. „Na to je potřeba nějaká starobylá
bytost nebo někdo velice schopný z druhé generace,“ usmál se a
ukázal své mizerné zuby. „Ale neboj se, Nikolas určitě někoho
najde, kdo toho bude schopen.“
„A je někdo tady v Paříţi, kdo má takovou moc?“
Hrabě se zamyslel a odpověděl: „Machiavelli by to věděl, to jsem
si jistý. Ví všechno. Ale já o nikom takovém nevím.“ Otočil se k
Sofii, lehce se uklonil. „Dozvěděl jsem se, ţe tvé schopnosti byly
probuzeny legendární Hekaté a čarodějka z Endoru, má stará dobrá
učitelka, tě zasvětila do vzdušné magie.“ Zavrtěl hlavou a dodal:
„Jak se jí vede? Nikdy mě neměla ráda,“ postěţoval si.
„To stále nemá,“ vyhrkla Sofie, dřív neţ si uvědomila, co řekla.
Zčervenala a dodala: „Promiňte. Moc se omlouvám, nevím proč
jsem to řekla.“
Hrabě se zasmál a vysvětlil: „Ale Sofie, ty jsi to vlastně neřekla…
teda ne opravdu. To čarodějka. Bude ti to chvíli trvat, neţ rozlišíš a
uspořádáš její vzpomínky od svých. Volala mi dneska ráno a řekla
mi, ţe ti nejen předala své znalosti magie, ale veškeré své vědomosti
a vzpomínky. Její technika učení – mumifikování – je velice
nebezpečná a uţ dlouho ji nikdo nepouţil.“
Sofie rychle pohlédla na bratra, který pečlivě pozoroval hraběte a
poslouchal pozorně kaţdé slovo. Všimla si záchvěvu a napětí na jeho
krku, jak v rozčilení tlačil čelisti k sobě.
„Měla sis potom odpočinout, a to alespoň 24 hodin, aby tvé
vědomí i podvědomí mělo čas vstřebat náhlý příval cizích
vzpomínek, myšlenek a pocitů.“
„Na to nebyl čas,“ zamumlala Sofie.
„No, ten je teď. Najezte se a já vám ukáţu vaše pokoje. Můţete
spát, jak dlouho budete chtít. Tady se vám nemůţe nic stát. Jste tu v
bezpečí. Nikdo ani neví, ţe jste tady.“
KAPITOLA 18
„Jsou v Saint-Germainově domě u Champs-Elysées.“ Machiavelli
si přitiskl mobil k uchu, opřel se do černého koţeného křesla a díval
se z okna. V dálce za všelijak zkosenými střechami vystupoval vršek
Eiffelovy věţe. Ohňostroj jiţ ustal, ale zbytky duhově zbarvených
mraků stále visely ve vzduchu. „Nebojte se, doktore, dům je pod
neustálým dohledem. Saint-Germain, Scathach a dvojčata jsou
uvnitř. Nikdo jiný tam není.“
Machiavelli oddálil telefon, protoţe v něm nepříjemně praskalo
jakoby statickou elektřinou. Letadlo doktora Johna Dee právě
startovalo z malého soukromého letiště na severu L. A. Zastaví se,
aby natankovalo v New Yorku, a pak bude přímo pokračovat do
Paříţe. Praskání ustalo a z mobilu se ozval silný a pevný hlas Johna
Dee. „A alchymista?“
„Zmizel nám v Paříţi. Moji muţi ho obklíčili a měli na dosah, ale
nějak se mu povedlo je obalit cukrem, který k nim přilákal snad
kaţdého mravence v Paříţi. Zpanikařili a nechali ho utéct.“
„Transmutace,“ poznamenal Dee. „Voda se skládá ze dvou atomů
vodíku a jednoho kyslíku, sacharóza se skládá ze stejných prvků.
Přeměnil vodu na cukr, je to laciný trik – očekával bych od něj
daleko víc.“
Machiavelli projel rukou své nakrátko ostříhané sněhobílé vlasy.
„Já bych řekl, ţe to od něj bylo velice chytré,“ řekl tiše. „Šest
policistů skončilo v nemocnici.“
„Vrátí se k dvojčatům,“ připomněl Machiavelli Johnovi Dee. „A
nyní víme přesně, kde jsou, to znamená, ţe také víme, kam Flamel
půjde.“
„Nic nepodnikejte, dokud se tam nedostanu,“ rozkázal Dee.
„A máte nějakou představu, kdy to asi…“ začal Machiavelli, ale
linka uţ byla hluchá. Machiavelli si nebyl jistý, zda Dee zavěsil nebo
vypadl signál. Protoţe znal anglického čaroděje uţ nějakou dobu,
hádal, ţe zavěsil, byl to přesně jeho styl. Vysoký elegán zaklapl
mobil o své tenké rty a schoval ho do kapsy. Neměl v úmyslu
poslechnout jeho příkazy, chtěl dopadnout Flamela a dvojčata dřív,
neţ letadlo z Los Angeles přistane v Paříţi. Udělá to, v čem Dee
selhával po staletí, a za odměnu mu starobylé bytosti splní vše, po
čem touţí.
Machiavelliho mobil znovu zavibroval, vyndal ho a podíval se na
displej, na kterém se objevila neobvykle dlouhá řada čísel. Číslo
nebylo podobné vůbec ţádnému, které kdy viděl, neznačilo to nic
dobrého. Ředitel tajné sluţby se zamračil, protoţe pouze pár
vyvolených jako prezident nebo několik vysoce postavených členů
kabinetu a lidé v jeho osobních sluţbách znali jeho číslo. Přijal
hovor, ale nepromluvil.
„Anglický čaroděj se domnívá, ţe se pokusíš zajmout Flamela a
dvojčata předtím, neţ přijede.“ Hlas na druhém konci mluvil řecky a
navíc dialektem, který nikdo na zemi neslyšel po tisíciletí.
Niccolo Machivelli se napřímil a s respektem řekl: „Pane?“
„Prokaţ Johnovi Dee veškerou podporu. Nic proti Flamelovi
nepodnikej, dokud se k tobě nepřipojí.“ Potom linka ztichla.
Machiavelli opatrně poloţil mobil na malý stolek a znovu se opřel
do křesla. Ruce drţel před obličejem a vůbec se nedivil, ţe se mu
třesou. Naposledy mluvil se svým pánem před více neţ 150 lety.
Byla to starobylá bytost, která mu zaručovala nesmrtelnost od
začátku 16. století. Mohl ho nějakým způsobem Dee kontaktovat?
Machiavelli zavrtěl hlavou. To bylo dost nepravděpodobné. Spíš Dee
kontaktoval svého pána a poţádal ho o laskavost, aby přetlumočil
jeho poţadavek. Ale Machiavelli slouţil jednomu z nejmocnějších
starobylých bytostí z temnot… To ho přivedlo zpět k myšlence, která
ho trápila celá století: komu slouţí Dee?
Kaţdý člověk, kterému byl propůjčen dar nesmrtelnosti, byl svázán
se svým pánem. Bytost, která mu nesmrtelnost poskytla, mu ji
kdykoliv můţe odejmout. Machiavelli takový případ dokonce jednou
viděl. Sledoval zdravě vypadajícího mladého muţe stárnout a šedivět
během mrknutí oka, postupně se rozpadl na hromádku kostí a
prachu.
Machiavelliho seznam obsahoval nesmrtelné propojené s jejich
pány, ať jiţ to byly starobylé bytosti na jakékoliv straně. Bylo pouze
několik málo jedinců jako Flamel, Perenela, Saint-Germain, kteří za
svou nesmrtelnost nevděčili starobylým bytostem, a proto nebyli s
nikým spojeni. Oni nesmrtelnost získali svým vlastním přičiněním.
Nikdo nevěděl, komu slouţí Dee. Ale očividně to byl někdo
mocnější neţ Machiavelliho pán, coţ z něj dělalo ještě
nebezpečnějšího člověka.
Machiavelli se nahnul a zmáčkl knoflík na telefonu na stole.
Okamţitě se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Dagon, jehoţ sluneční
brýle odráţely holé stěny.
„Nějaké zprávy o alchymistovi?“
„Nic. Dostali jsme video z bezpečnostní kamery na stanici Pont de
I’Alma a na kaţdé další stanici na trase a teď je analyzujeme, ale
bude to chvíli trvat.“
Machiavelli přikývl. Čas byl právě to, čeho se mu nedostávalo.
Mávl rukou s dlouhými prsty a dodal: „No, moţná nevíme, kde je
teď, ale víme, kam míří. Do Saint-Germainova domu.“
Dagonovy rty se od sebe lepkavě oddělily. „Ten dům je pod
pečlivým dohledem. Všechny vchody i východy jsou hlídány, jsou
tam dokonce muţi v chodbách pod budovou. Nikdo nemůţe vejít
nebo odejít, aniţ bychom si toho nevšimli. Ve vedlejších ulicích jsou
dvě dodávky speciálních sloţek, které čekají jen na váš rozkaz, a
budou uvnitř ve vteřině.“
Machiavelli vstal a obešel stůl. Pomalu procházel s rukama za zády
malou neokázalou kanceláří. Ačkoliv to bylo jeho oficiální sídlo
kanceláře, trávil tu málo času, proto tu měl pouze stůl, dvě křesla a
telefon. „Ale mě by spíš zajímalo, bude to stačit?“
„Flamel unikl z obklíčení šesti trénovaných policistů, kteří ho měli
na dostřel, tváří k zemi, leţícího na chodníku. A víme, ţe SaintGermain – pán ohně – je uvnitř. Ráno jsme viděli malou ukázku jeho
schopností.“
„Ten ohňostroj byl neškodný,“ řekl Dagon.
„Ale jsem si jistý, ţe by se stejnou lehkostí rozpustil celou věţ.
Nezapomeň, ţe přeměňuje uhlí na diamanty.“
Dagon přikývl.
Machiavelli pokračoval: „Také víme, ţe schopnosti té malé
Američanky byly probuzeny, a něco málo z její síly jsme uţ také
viděli. Mlha na Sacré-Coeur byla slušná práce na někoho tak
netrénovaného a mladého.“
„A ještě je tu Stín,“ doplnil Dagon.
Machiavelliho tvář se proměnila ve znechucenou masku. „A ještě
je tu Stín,“ zopakoval.
„Porazila dvanáct těţce ozbrojených muţů ráno v kavárně,“ řekl
bezvýrazně Dagon. „Viděl jsem jí čelit celým armádám, a přeţila
století v podsvětí. Flamel ji zřejmě pouţívá, aby chránila dvojčata.
Musíme ji zničit dřív, neţ vyrazíme proti ostatním.“
„Máš pravdu.“
„Ale na to bude potřeba armáda.“
„Moţná ne. Nezapomeň, ţe lest a intrika svedou někdy víc neţ
hrubá síla,“ zacitoval.
„Kdo to řekl?“ zeptal se Dagon.
„Já v jedné ze svých knih, uţ je to dávno, ale jak to platilo na dvoře
Medicejů, tak to platí i nyní.“ Podíval se nahoru a dodal: „Uţ jsi
poslal pro Valkýry?“
„Jsou na cestě.“ Dagonův hlas zněl opět mlaskavě a lepkavě.
„Nevěřím jim.“
„Nikdo jim nevěří.“ Machiavelli se usmál, ale v jeho úsměvu
nebyla ani špetka veselí. „Slyšel jsi někdy tu příhodu, jak Hekaté
uvěznila Scathach v podsvětí?“
Dagon se ani nepohnul.
„Hekaté pouţila Valkýry. Jejich nešváry a nepřátelství se Stínem
sahají do doby, neţ byl potopen Danu Talis.“ Machiavelli poloţil
ruku na rameno svého sluhy a postavil se velmi blízko, aţ musel
dávat pozor, aby dýchal ústy. Dagon byl načichlý rybinou, byl jí
přímo prolezlý, jako by ji vylučoval s potem. „Já vím, ţe Scathach
nenávidíš, a nikdy jsem se tě neptal proč, ačkoliv mám určité
podezření. Je zřejmé, ţe ti způsobila velké trápení. Nicméně bych
chtěl, abys zapomněl na své pocity, nenávist je jednou z
nejneuţitečnějších emocí. Úspěch je nejlepší odvetou. Potřebuju tě
po boku, a to soustředěného na jedinou věc. Na vítězství. Jsme velice
blízko, tak blízko našemu cíli – návratu starobylých ras na svět.
Nech Valkýry, ať se se Scathach vypořádají. Jestliţe selţou, pak je
tvá. To ti slibuji.“
Dagon otevřel ústa a odhalil čelist plnou malých špičatých zubů.
„Ony neselţou. Chtějí přivést draka Nidhogga.“
Niccolo Machaivelli překvapením zamrkal. „Nidhogg… je volný?
Jak?“
„Strom Ygdrasil byl zničen.“
„Jestli pustí Nidhogga na Scathach, pak opravdu neselţou.
Nemůţou.“
Dagon si sundal své zrcadlové brýle. Jeho oči byly velké a bez
víček jako oči ryby a upřeně zíraly na Machiavelliho. „A kdyţ ztratí
kontrolu nad Nidhoggem, můţe zničit celé město.“
Machiavellimu chvíli trvalo, neţ si to uvědomil a pak přikývl. „To
byla jen malá cena za zničení Stínu.“
„Jako bych slyšel Johna Dee.“
„Hm, ale já nejsem ani zdaleka jako ten anglický čaroděj,“ řekl
Machiavelli nazlobeně. „Dee je nebezpečný fanatik.“
„A vy nejste?“ zeptal se klidně Dagon.
„Já jsem jenom nebezpečný,“ odpověděl Niccolo.
Doktor John Dee pohodlně seděl na měkkém koţeném sedadle a
pozoroval blýskající se světýlka Los Angeles, která se míhala pod
nimi. Zkontroloval zdobené kapesní hodinky a přemýšlel, jestli jiţ
má Machiavelli hovor se svým pánem za sebou. Počítal, ţe nejspíš
uţ ano. Škodolibě se usmál a napadlo ho, co si asi o tom všem bude
záludný Ital myslet. Kdyţ nic jiného, alespoň pozná, kdo tu velí.
Nebylo třeba ţádného velkého důvtipu, aby věděl, ţe Machiavelli
půjde po Flamelovi a dětech sám. Ale Dee strávil uţ příliš mnoho
času, aby Flamela dostal, a nyní, téměř na konci, si to nenechá nikým
vzít…, a rozhodně ne někým takovým, jako je Niccolo Machiavelli.
Zavřel oči, letadlo vzlétlo a měl v ţaludku divný pocit.
Automaticky sáhl po papírovém pytlíku, který leţel vedle na sedadle.
Strašně rád létal, ale jeho ţaludek měl proti tomu vţdycky námitky.
Jestli ale všechno půjde podle plánu, brzy bude vládnout celé
planetě, a nebude muset létat vůbec, protoţe kaţdý přiletí k němu.
Letadlo prudce stoupalo a Dee těţce polkl, na letišti snědl smaţené
kuře obalené v těstíčku a teď toho z duše litoval. A sycený nápoj,
kterým to zapil, byl bezesporu také špatný nápad.
Dee se nemohl dočkat, aţ se na Zemi vrátí starobylé bytosti.
Moţná by mohly znovu vystavit síť energetických bran, a pak by
létání nebylo vůbec nutné. Zavřel oči a soustředil se na všechny
moţné výhody, které se s nimi navrátí. Kdysi dávno starobylé bytosti
vytvořily ráj na zemi. Všechny starodávné knihy a listiny, mýty a
legendy ze všech koutů planety mluví o tom, jak báječné ty časy
byly. Pán mu slíbil, aţ se staré časy vrátí, znovu promění Zemi do té
dávné podoby. Zvrátí účinky globálního oteplování, spraví ozónovou
díru a zúrodní pouště. Sahara rozkvete, ledovce na jihu roztají a
odhalí bohatou zemi pod nimi. Dee uţ přemýšlel o tom, ţe by své
hlavní město zaloţil na Antarktidě u břehů jezera Vanda. Starobylé
bytosti si mohou obnovit své staré říše v Sumeru, Egyptě, Střední
Americe nebo Kambodţi. Se znalostmi obsaţenými v Kodexu bude
dokonce moţné z mořského dna vyzvednout dávno zaniklý ostrov
Danu Talis.
Samozřejmě, Dee dobře věděl, ţe lidi se zas stanou otroky a někteří
skončí jako potrava pro ty bytosti, které ještě stále potřebují jíst. Ale
to je nepatrná cena za ostatní výhody.
Letadlo přestalo stoupat a ţaludek se uklidnil. Otevřel oči,
zhluboka dýchal a mrkl na hodinky. Těţko uvěřit, ţe jen hodiny –
doslova hodiny – ho dělí od zajetí alchymisty, Scathach, a navíc i
dvojčat z proroctví. Ti dva byli jako bonus. Aţ dostane od Flamela ty
dvě chybějící stránky z Kodexu, svět se navţdy změní.
Nikdy neporozuměl, proč Flamel se svou ţenou tak zarputile
bojoval, aby zabránil starobylým bytostem v navrácení starodávných
civilizací. Ale určitě se ho zeptá…, předtím neţ ho zabije.
KAPITOLA 19
Nikolas Flamel se na chvíli zastavil na Rue Beaubourg a pomalu se
otočil, jestli ho nikdo nesleduje. Očima prozkoumal celou ulici a
ujistil se, ţe za ním nikdo nejde, musel mít naprostou jistotu. Nasedl
do vlaku ve stanici Saint-Michel Notre Dame, pak přešel most přes
Seinu a zamířil k monstróznímu, ocelově skleněnému centru
Pompidou. Dával si načas, často se zastavoval, chvíli šel po jedné
straně ulice, pak po druhé. Zastavil se u novinového stánku, aby si
koupil ranní tisk, jinde na rychlou na kávu v bufetu, ale stále pozorně
sledoval, jestli si ho někdo nevšímá víc, neţ je nutné. Prozatím
nenašel nic a nikoho podezřelého, a tak se zdálo, ţe ho nikdo
nesleduje.
Paříţ se hodně změnila od dob, kdy tu ţil. San Francisko nyní zval
svým domovem, ale Paříţ byla přece jen město, kde se narodil, a uţ
navţdy to bude jeho město. Ještě před pár týdny mu Josh nahrál
mapu do počítače v knihkupectví a ukázal mu, jak ji pouţívat.
Nikolas trávil hodiny tím, ţe procházel známými paříţskými ulicemi,
hledal budovy spojené s mládím, dokonce našel i místo, kde měl
hrobku.
Zvláště ho tehdy zajímala jedna ulice. Našel ji v programu a vydal
se na virtuální procházku, tehdy ho nenapadlo, jak brzy bude mít
příleţitost projít ji skutečně.
Nikolas zahnul vlevo z Rue Beaubourg na Rue de Montmorency –
a naráz se zastavil, jako by se mu do cesty postavila zeď.
Zhluboka, ale přerývaně se nadechl a jeho srdce se rozeběhlo jako
o závod. Příval pocitů a vzpomínek byl výjimečně silný. Ulice byla
natolik úzká, ţe se sem ještě ranní sluneční paprsky nedostaly, a
proto zůstala zahalena v šeru. Po obou stranách se tyčily vysoké
většinou bílé a bezové domy, v jejichţ oknech se vyjímaly košíky a
květníky plné nejrůznějších popínavých rostlin. Chodníky lemovaly
černé kovové sloupky, které zamezovaly autům, aby zde parkovaly.
Nikolas pomalu procházel ulicí. Prohlíţel si ji očima, kterýma ji
viděl kdysi, a vzpomínal.
Před více neţ šesti sty lety tu ţili s Perenelou. Před očima se mu
míhaly obrazy středověké Paříţe, nepředstavitelný nepořádek, který
leţel všude před dřevěnými i kamennými domy, úzké uličky s
věčným průvanem, trouchnivějící mosty, chátrající stavení a ulice,
které byly jen o něco lepší neţ stoky. Bývalo tu rušno, vtíravý
neobyčejný hluk šuměl městem a nezaměnitelný zápach, který nad
ním visel, se nedal přehlédnout. Nemohl zapomenout na směsici
nemytých a nemocemi zmítaných těl a špinavých zvířat.
Na konci Rue de Montmorency nakonec Nikolas našel, co hledal.
Moc se to tu nezměnilo. Kamenné zdivo, kdysi světlé ztmavlo
sazemi a smogem, se pomalu drolilo a rozpadávalo. Tři dřevěná okna
a dveře byly nové, ale samotná budova patřila k těm nejstarším v
celé Paříţi. Přímo nad vchodovými dveřmi uprostřed visela modrá
kovová cedule s číslem 51a nad ní se nacházela omšelá kamenná
deska s oznámením, ţe to byl kdysi dům Nikolase a Perenely
Flamelových. Nad vchodem se tyčil štít, na kterém stálo, ţe to býval
Hostel Nikolase Flamela. Nyní se zde nacházela restaurace.
To kdysi býval jeho domov.
Stoupl si k oknu a předstíral, ţe čte menu, ale chtěl vědět, jak to
vypadá uvnitř. Interiér byl samozřejmě kompletně přestavěn, a určitě
ne jednou, ale tmavé trámoví na bílém stropě vypadalo stejně jako to
původní, na které se tak rád a často díval před šesti sty lety.
Uvědomil si, jak šťastní tu s Perenelou byli.
A v bezpečí.
Jejich ţivoty byly o hodně jednodušší, nevěděli nic o starobylých
bytostech, o jejich rozdělení na síly dobra a zla, neměli ani tušení o
Kodexu nebo nesmrtelných, kteří ho chrání a brání po staletí.
A navíc oba dva byli ještě úplně normální lidé.
Do letitého kamenného zdiva byly vyryty různé druhy symbolů,
obrázků a slov, nad kterými, jak předpokládal, si lámali hlavu učenci
po celá staletí. Většina ze znaků nic neznamenala, jejich důleţitost
by se dala přirovnat k denní nabídce poledního menu, ale bylo tam
pár symbolů, které měly mimořádný význam. Rychle se podíval
doleva i doprava, ale v ulici nebyla ani noha. Vztáhl pravou ruku a
sledoval záhyby písmene „N“, které bylo vyryto do zdi nalevo od
prostředního okna. Kolem písmene se objevil známý zelený dým.
Potom stejným způsobem obkresloval písmeno „F“ na protější straně
okna. Chytil se rámu okna a vyskočil na parapet. Pak pravou rukou
sáhl vysoko nad hlavu a prsty nahmatal další tvary písmen ve starém
kameni. Pomocí své aury působil v určité posloupnosti na konkrétní
znaky a… kámen pod jeho prsty změkl a zteplal. Zatlačil a prsty
zajely do zdi jako do másla. Nahmatal předmět, který zde do pevné
ţuly pečlivě ukryl jiţ v patnáctém století. Vytáhl ho a seskočil dolů z
římsy. Rychle předmět obalil výtiskem Le Monde, pak se otočil a
zamířil pryč, aniţ se ohlédl.
Dříve neţ se opět vydal na rušnější Rue Beaubourg, obrátil levou
ruku vzhůru. Uprostřed dlaně jako v síti viděl dokonalý obrázek
černého motýla, který Saint-Germain vytlačil do jeho kůţe. „Dovede
vás zpátky ke mně,“ řekl.
Nikolas zakrouţil ukazováčkem na tetování a řekl: „Vezmi mě zpět
k Saint-Germainovi,“ zamumlal. „Doveď mě k němu.“
Tetování na jeho kůţi se zachvělo a černá křídla se pohnula. Pak se
najednou motýl odlepil od kůţe a třepotal křídly před Nikolasem.
„Chytré,“ zamumlal Nikolas, „dokonce velmi chytré.“ A vydal se za
motýlem.
KAPITOLA 20
Perenela Flamelová vyšla z vězeňské cely. Dveře nikdy nebyly
zamčené. Nebylo nutno, aby byly, protoţe přes sfingu stejně nikdo
neměl šanci proklouznout. Ale nyní byla sfinga pryč. Perenela se
zhluboka nadechla, nakyslý zápach toho stvoření, odporná
kombinace hada, lva a orla slábl a do chodby se vkrádal typický
závan Alkatrazu – sůl, rez, vůně řas, moře a kamení. Pustila se
chodbou doleva, rychle kolem dalších cel. Byla na skále, ale neměla
nejmenší tušení, kde přesně v tomto obrovském komplexu je. Ţili s
Nikolasem v San Francisku dlouhá léta, nikdy je však nelákalo
navštívit tento nešťastný ostrov plný ztracených duší. Jediné, čím si
byla jistá, bylo, ţe se nachází hluboko pod povrchem země. Jediné
světlo sem přicházelo z nepravidelně blikajících úsporných zářivek
před celami. Perenela se kradmo usmála, protoţe věděla, ţe světlo tu
nebylo kvůli ní. Sfinga se bála temnoty, pocházela totiţ z dob, kdy
ve stínech a tmě ţily opravdové příšery a monstra.
Sfingu odvedl hluk, který způsobil duch Juana Manuela de Ayaly.
Vydala se prozkoumat, co vydává takové prapodivné a podezřelé
zvuky, proč se třesou mříţe a práskají dveře, proč ty zvuky najednou
zaplnily celou budovu. Kaţdou minutou, kdy se sfinga vzdalovala,
Perenelina aura sílila. Nemohla jí stále vyuţít – potřebovala by
nejprve chvíli spát a najíst se – ale alespoň uţ nebyla bezbranná. Jen
se musela drţet co nejdál od sfingy.
Uslyšela prásknutí dveřmi vysoko nad sebou a úplně se jí zastavil
dech, kdyţ uslyšela kroky obrovských tlap. Pak začal odbíjet zvon,
pomalu a rozváţně. Zvuk se nesl osamoceně do dáli. Perenela si
oddechla, protoţe klapot kovově tvrdých drápů po kamenné chodbě
se opět vzdaloval, to jak se sfinga obrátila a šla prozkoumat zvonici.
Perenela si se zkříţenýma rukama třela paţe a třásla se. Měla na
sobě lehké letní šaty bez rukávů a normálně by byla schopná bez
problémů srovnat teplotu pomocí své aury, ale síly se jí vracely
pomalu, a tak se zdráhala pouţít je zbytečně. Speciální schopnost
sfing vycítit a pohltit veškerou magickou energii byla obrovská.
Pereneliny měkké sandály nevydávaly na vlhké kamenné podlaze
ţádný zvuk. Procházela opatrně chodbou, ale nebála se. Ţila více neţ
šest set let, a zatímco se Nikolas věnoval alchymii, ona se soustředila
na kouzla a magii. Tato záliba jí zavedla do někdy velice
nebezpečných končin nejen na zemi, ale i v některých říších, které s
ní sousedí.
Někde v dáli se ozval zvuk rozbitého skla, které se sesypalo na
zem. Slyšela sykot sfingy a její zoufalé zavytí, ale naštěstí velmi
daleko. Perenela se usmála, de Ayala odvádí výbornou práci,
maximálně sfingu zaměstnává a je jedno, jak úporně ho bude hledat,
nikdy ho nenajde. Ani stvoření, jako je sfinga, nemá moc nad duchy
nebo poltergeisty.
Perenela věděla, ţe se musí dostat do vyšších pater, na čerstvý
vzduch a na slunce, tam se její aura nabije daleko rychleji. Aţ bude
nahoře, otevřou se jí moţnosti pro pouţití jednoduchých kouzel,
triků a zaříkávání, které pak udělají ze ţivota sfingy peklo.
Kdysi potkala jednoho skytského kouzelníka, který tvrdil, ţe
pomáhal postavit pyramidy pro ty, jeţ přeţili zkázu Danu Talis a
usadili se v Egyptě. Tento muţ ji naučil velmi jednoduché a účinné
kouzlo, které ničilo a rozbíjelo kámen. Perenela by ani na chvilku
neváhala zbortit celou pevnost na hlavu sfingy. Pravděpodobně by
stejně přeţila – sfingy se prakticky nedají zabít – ale jistě by ji to
alespoň na čas zastavilo.
Perenela před sebou uviděla zrezivělé ţelezné schody a zamířila k
nim. Uţ se chystala na ně vstoupit, kdyţ si všimla na prvním schodě
něčeho podezřelého. Přes kovovou plochu se táhlo tenké šedivé
vlákno. Perenela se okamţitě v nakročení zastavila, a pak opatrně
vrátila nohu tam, kde předtím stála. Přikrčila se a opět se pozorně
podívala na schody. Z tohoto úhlu uviděla tenká téměř neviditelná
vlákna pavučin, která proplétala celou šířku schodů. Kaţdý, kdo by
se pokusil na schody vstoupit, by se chytil do pasti. Ustoupila a
snaţila se dohlédnout co nejdál do tmavého prostoru. Pavučinová
vlákna byla příliš tlustá na obyčejné pavouky, navíc to vypadalo, ţe
se na vláknech třpytí stříbrné kapičky. Perenela znala asi tucet
různých stvoření, která byla schopná příst pavučiny, ale nechtěla by
zde potkat ani jedno z nich, ne teď a ne tady, kdyţ se jí síly teprve
pomalu vracely.
Obrátila se a zamířila na druhý konec dlouhé chodby, ve které
svítila pouze jedna zářivka na začátku a druhá na konci. Nyní, kdyţ
věděla o pavučinách, viděla je úplně všude, nataţené přes strop, na
zdech a celá hnízda v tmavých rozích. Pavučiny ale nakonec
vysvětlovaly, proč nepotkala ţádnou havěť nebo hmyz. Jediného
mravence, komára, mušku nebo můru, dokonce ani krysy. Aţ se v
hnízdech vylíhnou mladí, bude se to tu hemţit pavouky…, tedy
pokud pavučiny tkali pavouci. Během svého dlouhého ţivota se
Perenela setkala se starobylými bytostmi, které byly s pavouky
spojené jako Arachné nebo záhadná a děsivá Pavouci ţena, ale ani
jedna z nich, pokud věděla, nebyla na straně Johna Dee a sil z
temnot.
Perenela pospíchala kolem otevřených dveří, ve kterých se leskla
velká pavučinová síť. V tu chvíli ale ucítila nový hořkokyselý
zápach. Zpomalila a pak zastavila. To bylo něco jiného, nebyl to
pach sfingy. Otočila se zpátky ke dveřím a přiblíţila se tak blízko,
jak jen mohla, aniţ by se dotkla pavučiny. Zahleděla se dovnitř a
chvíli trvalo, neţ si její oči přivykly na šero a temno uvnitř a další
chvíli trvalo, neţ jí došlo, co vidí.
Vetala.
Perenelino srdce začalo přímo bušit, aţ sama cítila vibraci těla. V
místnosti visel ze stropu minimálně tucet stvoření, jejichţ končetiny,
něco mezi lidskými nohami a ptačími pařáty, byly hluboko
zapuštěny do měkkého kamene na stropě. Jejich vyhublá lidská těla
byla zabalena v průsvitných netopýřích křídlech. Obličeje, ačkoliv
vzhůru nohama, byly vesměs nádherné tváře mladých muţů a ţen,
moţná ještě nedospělých. Vetaly.
Perenela znovu neslyšně zopakovala to zakleté slovo. Upíři z
dálného východu, přesně řečeno z Indie. A tento druh na rozdíl od
Scathach se ţivil krví a lidským masem. Ale co dělají tady? A ještě
důleţitější otázka vyvstala v její mysli: jak se sem dostaly? Vetaly se
vţdycky drţely svého regionu a kmene. Perenela nikdy neslyšela ani
o jediné, která by opustila rodnou zem.
Perenela se pomalu otáčela a prohlíţela si další otevřené místnosti
ve špatně osvětleném koridoru. Co dalšího se asi schovává v celách
Alkatrazu?
Co to jen má Dee v plánu?
NEDĚLE
5. června
KAPITOLA 21
Sofiiny přerušované výkřiky probudily Joshe z hlubokého
bezesného spánku. Automaticky vyskočil z postele a
bezmyšlenkovitě se snaţil v absolutní tmě posbírat veškeré své
svršky.
Sofie znovu hrozivě a srdceryvně vykřikla.
Josh tápal po loţnici, a neţ narazil na dveře, pořádně si natloukl
kolena o ţidli. Pode dveřmi pronikal pouze tenký prouţek světla,
který naznačoval, ţe na chodbě je rozsvíceno. Sofiin pokoj byl přímo
přes chodbu.
Kdyţ je Saint-Germain odvedl nahoru a dal jim vybrat pokoje,
Sofie okamţitě zvolila ten s výhledem na Champs-Elysées, jelikoţ ze
svého pokoje viděla nad střechami i Vítězný oblouk. Josh si vybral
pokoj na druhé straně chodby, který měl okna do zuboţené zahrady.
Pokoje byly malé, s nízkými stropy a se zkosenými zdmi
připomínajícími podkroví. Kaţdý z nich měl ale vlastní koupelnu se
sprchovým koutem, ve kterém tekla buď úplně studená, nebo horká
voda. Kdyţ se Sofie sprchovala, Joshovi netekla voda vůbec. I kdyţ
Josh slíbil sestře, ţe se za ní staví, aţ se umyje a převlékne, sedl si
nakonec na postel a téměř v mţiku usnul spánkem vyčerpaných.
Sofie vykřikla potřetí a Joshovi se při tom výkřiku aţ nahrnuly slzy
do očí.
Přiskočil ke dveřím a jedním pohybem je otevřel. Vyběhl úzkou
chodbou směrem k Sofiinu pokoji. Prudce otevřel dveře a…, zarazil
se.
Johanka z Arku seděla na kraji Sofiiny postele. Oběma rukama
drţela Sofii za ruku. V místnosti sice nesvítila ţádná světla, přesto tu
nebyla úplná tma. Johančiny ruce zářily studeným stříbrným
světlem, coţ působilo, jako by měla světle šedé rukavice. Josh bez
hnutí pozoroval dění uvnitř, Sofiina ruka získala tutéţ barvu a
strukturu jako Johančina a prostorem se linula vůně vanilky a
levandule.
Johanka se otočila na Joshe, který úplně ztuhnul, kdyţ zjistil, ţe
její oči září jako velké stříbrné mince. Josh nakročil k posteli, ale
Johanka zvedla prst ke rtům a lehce zavrtěla hlavou, aby dala jasně
najevo, ţe má být zticha. Její zářící oči pomalu bledly. „Sofie spí,“
řekla. Josh si nebyl úplně jistý, jestli opravdu nahlas promluvila,
nebo její hlas slyšel jen ve své mysli. „Její noční můry odcházejí, a
uţ se nikdy nevrátí,“ dodala a znělo to jako příslib.
Za Joshovými zády zapraskalo dřevo, a kdyţ se otočil, zjistil, ţe
Saint-Germain schází po úzkém schodišti na konci chodby. Francis
ze spodních schodů pokynul Joshovi, a ačkoliv se jeho rty
nepohnuly, jasně slyšel jeho hlas. „Moje ţena se o Sofii postará,
neboj se. Pojď se mnou.“
Josh zavrtěl hlavou a řekl: „Měl bych tu zůstat.“ Nechtěl nechat
Sofii samotnou s tou podezřelou ţenou, ale zároveň cítil, ţe Johanka
sestře neublíţí.
„Teď pro ni stejně nemůţeš nic udělat,“ řekl nahlas Saint-Germain.
„Obleč se a přijď do podkroví, mám tam pracovnu.“ Obrátil se a
zmizel na schodech směrem nahoru.
Josh se ještě jednou podíval na Sofii, která nyní v klidu odpočívala,
její dech se zpomalil a ve světle Johančiných očí si všiml, ţe i černé
kruhy pod očima na sestřině tváři mizí.
„Běţ,“ řekla Johanka, „ještě mám pár věcí, které chci Sofii říct.
Soukromých věcí.“
„Ale ona spí…,“ začal Josh.
„Stejně jí je povím,“ zamumlala ţena. „I tak si je bude pamatovat.“
Ve svém pokoji se Josh pak převlékl. Hromádka připravených věcí
leţela na ţidli pod oknem. Našel zde spodní prádlo, dţíny, tričko i
ponoţky. Hádal, ţe oblečení patří hraběti, protoţe byl zhruba stejně
velký jako on. Josh si spěšně navlékl černé stylové dţíny a tričko a
vklouzl do bot. Podíval se zběţně do zrcadla a neubránil se úsměvu.
Nikdy by ho nenapadlo, ţe si kdy na sebe vezme tak drahé oblečení.
V koupelně vybalil kartáček na zuby a umyl si tvář studenou vodou.
Projel prsty odrostlé blonďaté vlasy a sčesal si je z čela. Nasadil si
hodinky a šokovalo ho, ţe uţ je něco po půlnoci, a tudíţ neděle ráno.
Prospal celý den a většinu další noci.
Kdyţ odcházel z pokoje, zastavil se u sestry, aby zkontroloval, co
se tam děje. Vůně levandule byla tak pronikavá, ţe mu aţ zaslzely
oči. Sofie leţela nehybně na posteli a pravidelně, klidně dýchala.
Johanka zůstala po jejím boku, drţela ji za ruku a něco tiše mumlala.
Josh ovšem nepoznával ani náznakem jazyk, kterým mluvila. Ţena
pomalu otočila hlavu a podívala se na něj, přičemţ Josh zjistil, ţe její
oči vypadají opět jako stříbrné disky. Pak se odvrátila a plně se
věnovala Sofii.
Josh se na dvojici mladých ţen ještě chvíli díval a pak odešel.
Kdyţ čarodějka z Endoru předávala Sofii své znalosti vzdušné
magie, poslali ho ven, a nyní se toho dočkal znovu. Začínal si
uvědomovat, ţe v tomto magickém světě, není místo pro obyčejné
lidi, jako je on, pro někoho bez jakýchkoliv výjimečných schopností.
Josh pomalu vystoupal po úzkých točitých schodech do SaintGermainovy pracovny. Ať uţ předpokládal, ţe uvnitř najde cokoliv,
rozhodně si nepředstavoval obrovskou bohatě osvícenou místnost ve
dřevě a chrómu. Podkroví bylo prostorné rozlehlé po celé délce
domu a záměrně projektované do jedné velké místnosti. Na jednom
konci se pod klenutým oknem rozprostírala Champs-Elysées. Interiér
zaplňovalo mnoţství hudebních nástrojů, některé akustické, jiné
elektronické, ale nikde nebylo ani vidu, ani slechu po hraběti.
Z jednoho konce místnosti na druhý se táhnul velký stůl, na kterém
stála řada počítačů a notebooků, obrazovek a monitorů různých tvarů
a velikostí, syntetizátorů a mixáţních pultů, kláves a jiného
elektronického vybavení včetně elektronického bubeníka.
U protější stěny stála na stojanech trojice kytar a kolem obrovské
LCD obrazovky byly poskládány několikeré klávesy připravené k
pouţití.
„Jak je ti?“ zeptal se Saint-Germain.
Joshovi chvíli trvalo, neţ určil, odkud hlas přichází. Muzikant leţel
na zádech pod stolem s hrstí kabelů v ruce.
„Je mi fajn,“ řekl Josh a cítil docela překvapeně, ţe je to vlastně
pravda. Uţ dlouho mu nebylo lépe. „Ani si nepamatuju, kdy jsem
měl naposledy příleţitost si jenom lehnout.“
„Oba jste byli vyčerpaní, fyzicky i duševně. A myslím, ţe průchod
energetickou branou z vás vysál poslední zbytky sil. Ne ţe bych to
někdy zkusil,“ dodal hrabě. „Abych řekl pravdu, docela mě
překvapilo, ţe jste ještě schopni stát na vlastních nohách,“ zamumlal,
kdyţ pustil kabely na zem. „Spal jsi zhruba čtrnáct hodin.“
Josh se sehnul a přiklekl k hraběti na zem. „O co se tu pokoušíte?“
„Přesunul jsem monitor a vypadl mi kabel, a nemůţu přijít na to,
který z nich to je.“
„Měl byste je barevně odlišit páskou,“ poradil Josh. „Tak to
alespoň dělám já.“ Narovnal se a chytil jeden konec kabelu, který
vedl k širokoúhlému monitoru. Nadzvedl ho a pak ho zas pustil,
chvíli s ním kroutil, aţ nakonec řekl: „Je to tenhle.“ A kabel se
zavrtěl v Saint-Germainově ruce.
„Tisíceré díky!“ zajásal vděčně hrabě.
Monitor najednou probliknul k ţivotu a objevily se na něm
nejrůznější páčky a ţebříčky.
Saint-Germain se postavil na nohy a oprášil si kalhoty. Na sobě
měl černé oblečení podobné Joshovu. „Koukám, ţe ti sedí,“ pokýval
hlavou. „A vypadáš v tom dost dobře. Měl bys nosit černou barvu
častěji.“
„Díky za šaty…“ Pak se zarazil a dodal: „Vůbec nevím, jak vám to
ale vrátíme.“
Francis se upřímně zasmál a vysvětlil: „To není půjčka, to je dar.
Nechci je zpátky.“
Neţ stačil Josh ještě jednou poděkovat, Saint-Germain začal hrát
na klávesy. Josh sebou úplně trhl, kdyţ ze schovaných postranních
reproduktorů zazněly první tóny. „Ţádné strachy, podkroví je
naprosto zvukotěsné,“ uklidnil ho hrabě. „Sofii to nevzbudí.“
Josh kývnul k monitoru a zeptal se: „Vy skládáte celou svou hudbu
na počítači?“
„Tak nějak,“ odpověděl Saint-Germain a rozhlédl se po místnosti.
„Dnes jiţ můţe skládat kdekdo, nepotřebuješ nic víc neţ počítač,
nějaký software, trpělivost a velkou fantazii. Kdyţ náhodou
potřebuju pár ţivých nahrávek pro závěrečnou mixáţ, najmu si
muzikanty, ale většinu věcí si dělám sám tady.“
„Jednou jsem si stáhnul mixáţní program,“ připustil Josh. „Ale
nikdy jsem nic pořádného nevytvořil.“
„A co skládáš?“
„No, nenazval bych to skládáním… pospojoval jsem pár
ambientních rytmů a melodií.“
„Poslechnu si rád, co jsi vytvořil.“
„O všechno jsem bohuţel přišel. Ztratil jsem počítač, mobil i iPod,
kdyţ zničili Ygdrasil.“ Jenom to nahlas vyslovit, představovalo
neskutečné utrpení. A nejhorší bylo, ţe ještě ani do důsledků
nepromýšlel, o co všechno vlastně přišel. „Měl jsem tam letní projekt
do školy, veškerou hudbu, a to bylo zhruba devadesát giga. Bylo tam
i pár pirátských kopií, které uţ nikdy neseţenu,“ povzdychl si.
„Přišel jsem také o stovky fotek, ze všech míst, kde jsme byli s
našima. Rodiče jsou vědci – archeologové a paleontologové,“ a
dodal, „a tak jsme s nimi navštívili pár opravdu zajímavých míst.“
„To musí bolet,“ řekl soucitně hrabě. „A co zálohování.“
Postranní pohled na Joshovu tvář prozradil celou odpověď, víc
hrabě nepotřeboval. „Pouţíváš PC nebo Mac?“
„Vlastně obojí. Táta má doma PC, ale na většině škol, kde jsme se
Sofií byli, pouţívali Macy. Sofie má raději Mac, já asi spíš PC,“
odpověděl Josh. „Kdyţ se něco porouchá, jsem schopný si to sám
opravit.“
Saint-Germain se vypravil na druhý konec stolu, kde se sehnul a
něco pod ním urputně lovil. Vytáhnul tři notebooky různých
velikostí a od různých výrobců a vyrovnal je na podlahu. Trochu
teatrálním gestem na ně ukázal a řekl: „Vyber si.“
Josh zamrkal překvapením a zopakoval: „Vyber si?“
„Ano, všechna jsou to PC,“ pokračoval Saint-Germain, „mně uţ k
ničemu nejsou. Přešel jsem kompletně na Macy.“
Josh zmateně přeskakoval pohledem z hraběte na notebooky.
Hlavou se mu honilo, ţe tohoto muţe poznal před krátkou chvílí a ţe
ho vůbec nezná, a přesto mu nabízí jeden ze tří velmi drahých
notebooků. Zatřásl hlavou a zdvořile odpověděl: „Děkuji, ale to
nemůţu přijmout.“
„Proč ne?“ trval na svém hrabě.
Joshe přitom nenapadal ţádný sdělitelný důvod, a proto mlčel.
„Potřebuješ počítač a já ti jeden nabízím. Byl bych rád, kdyby sis
ho vzal.“ Saint-Germain se usmál a podotkl: „Vyrostl jsem v době,
kdy obdarování a přijetí pozorností bylo cosi jako umění. Uţ dávno
jsem zjistil, ţe v tomto století lidé opravdu nevědí, jak se s podobnou
situací na úrovni vypořádat.“
„Já jen nevím, co na to říct.“
„No a co třeba děkuji?“ navrhl hrabě.
Josh se usmál. „Ano, dobrá tedy… děkuji,“ řekl stydlivě. „Děkuji
moc.“ Uţ během své neuvěřitelně krátké děkovací řeči věděl, který
notebook chce: malý, necelé dva centimetry tlustý přístroj se
sedmnáctipalcovým displejem.
Saint-Germain se nahnul za stůl a vylovil tři zdroje, které hodil na
podlahu k notebookům. „Nepouţívám je. A asi uţ nikdy nebudu.
Skončil jsem s formátováním disků a zbylé počítače věnoval
místním školám. Opravdu si vyber, který chceš. Brašnu najdeš také
pod stolem.“ Zmlknul a v očích se mu objevily jiskřičky, kdyţ
poklepal na jeden, na který se Josh díval a dodal s úsměvem: „Mám
k němu ještě náhradní vysoko kapacitní baterii. Byl to můj
oblíbený.“
„No, jestli je opravdu nepouţíváte.“
Saint-Germain přejel prstem po malém černém notebooku, aţ v
prachu vytvořil linku. Zvedl prst, aby Josh viděl černou špinavou
skvrnu. „Věř mi. Nepouţívám je.“
„Dobře… dík… teda… mockrát děkuji. Nikdy předtím mi nikdo
nedal podobný dárek,“ řekl, kdyţ sbíral ze země malý počítač a
prohlíţel si ho ze všech stran. „Vezmu si tedy tenhle… jestli teda
můţu…“
„Můţeš. Je v něm všechno, co můţeš potřebovat. Standardní
software, bezdrátové připojení a dokonce automatický konvertor
evropské a americké sítě. Navíc v něm najdeš všechna má alba,“ řekl
hrabě. „Takţe můţeš znovu začít svou hudební sbírku, a nahrál jsem
tam i poslední koncert. Podívej se, je opravdu dobrý.“
„Jasně, mrknu na to,“ řekl Josh a zapnul notebook do sítě, aby
nabil baterii.
„Pak mi dej vědět, jak se ti líbil. A buď upřímný,“ dodal.
„Opravdu?“
Hrabě se na chvíli zamyslel, a pak zavrtěl hlavou. „Ne, alespoň ne
tak úplně. Řekni mi, jen pokud se ti to bude líbit. Nemám rád
negativní recenze, i kdyţ by se mohlo zdát, ţe po téměř tři sta letech
bych si na ně mohl uţ zvyknout.“
Josh otevřel notebook a zapnul ho. Počítač zavrněl, displej
zablikal. Josh se naklonil a opatrně sfoukl prach z klávesnice. Kdyţ
přístroj pípnul, na obrazovce se postupně objevil obrázek SaintGermaina na pódiu, obklopeného asi tuctem nástrojů. „Vy máte na
pozadí sám sebe?“ zeptal se Josh nevěřícně.
„Proč ne, je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek,“ řekl
muzikant.
Josh kývl na displej, a pak se podíval po podkroví. „To opravdu
umíte hrát na všechny ty nástroje?“
„Ano, na kaţdý z nich. Začal jsem s houslemi jiţ pradávno, pak
jsem přesedlal na spinet a později na flétnu. Ale snaţil jsem se drţet
krok s dobou a vţdy jsem se učil zvládat nové a nové nástroje. V
šestnáctém století jsem se učil pouţívat nejnovější housle i piano – a
tady to vidíš, po čtyři sta letech dělám stále totéţ. Tato doba je pro
muzikanty skvělá. S veškerou moderní technologií můţu konečně
sám hrát všechny party, které slyším v hlavě.“ Přejel po klávesnici a
v prostoru zazněl celý sbor z mnoha skrytých reproduktorů.
Josh vyskočil. Jednotlivé hlasy byly tak jasné a čisté, ţe se musel
podívat přes rameno.
„Nahrál jsem do počítače různé samply, které pak pouţívám při
skládání.“ Saint-Germain se otočil zpět k monitoru a jeho prsty se
roztančily po klávesnici. „Nemyslíš, ţe ten ohňostroj včera ráno
vydal některé opravdu fascinující zvuky? Různé druhy praskání a
prskání. Moţná ţe opět dozrál čas na nějakou tu ohňostrojovou
skladbu.“
Josh procházel místností a prohlíţel si zarámované zlaté desky,
podepsané plakáty a obaly CD. „Ani jsem nevěděl, ţe uţ nějaká
existuje,“ podotkl.
„George Friedrich Händel, 1749, Hudba ke královskému
ohňostroji. To byla úţasná noc! A nezapomenutelná hudba!“ SaintGermainovy prsty zahrály část melodie, která se zdála známá i
Joshovi. Uvědomil si, ţe ji moţná slyšel v nějaké televizní reklamě.
„Starý dobrý George,“ zavzpomínal hrabě. „Nikdy jsem ho neměl
rád,“ dodal.
„Čarodějka z Endoru vás také nemá ráda,“ podotkl Josh trochu
ostýchavě. „Proč?“
Saint-Germain se usmál. „Čarodějka nemá ráda nikoho. Mě ale
obzvlášť, protoţe jsem se stal nesmrtelným díky svému vlastnímu
úsilí a na rozdíl od Nikolase a Perenely nepotřebuji ţádný tajný
recept z knihy, abych zůstal naţivu.“
Josh se zamračil. „Tím chcete říct, ţe jsou různé druhy
nesmrtelnosti?“
„Ano, dokonce mnoho druhů, stejně jako je hodně druhů
nesmrtelných. Nejnebezpečnější jsou ti, kteří získali nesmrtelnost
díky své loajalitě k některé starobylé bytosti. Ten dar je samozřejmě
jen propůjčený, jejich pán můţe kdykoliv dar sluhovi a poddanému
odebrat.“ Lusknul prsty, aţ se Josh lekl. „Výsledkem je okamţité
stárnutí. Nebývalé zestárnutí, které dotyčný většinou nepřeţije.
Taková hrozba pak zasluhuje velkou dávku oddanosti.“ Obrátil se
zpátky ke klávesnici a vytvořil udýchaný zvuk pronásledovaného
člověka a nechal ho zaznět z reproduktorů. Podíval se na Joshe, který
se k němu připojil u monitoru. „Ale skutečný důvod, proč mě
čarodějka z Endoru nemá ráda, je, ţe já obyčejný člověk jsem se stal
mistrem ohně.“ Natáhl levou ruku a z kaţdého prstu vyšlehl
plamínek rozdílné barvy. Podkrovní studio okamţitě zaplnila vůně
páleného listí.
„A proč by jí to mělo vadit?“ zeptal se Josh, který fascinovaně
pozoroval tančící plamínky. Chtěl – zoufale moc chtěl – umět něco
takového.
„Moţná proto, ţe jsem se to tajemství naučil od jejího bratra.“
Hudba se změnila, zněla najednou nepříjemně disharmonicky.
„Dobře, místo naučil, jsem měl spíše říci ukradl.“
„Vy jste ukradl tajemství ohně!“ řekl Josh. Hrabě de SaintGermain vesele přikývl. „Ano, Prométheovi.“
„A v nadcházejících dnech ho můj strýc bude chtít zpět.“ Scattyin
hlas vyděsil oba dva, téměř nadskočili. Ani jeden z nich ji neslyšel
vstoupit dovnitř, ne nadarmo se jí říkalo Stín. „Nikolas dorazil,“
řekla prostě, obrátila se a odešla.
KAPITOLA 22
Nikolas Flamel seděl v čele kuchyňského stolu a ruce si ohříval o
misku s horkou polévkou. Před ním stála z poloviny prázdná láhev
vody, vysoká sklenice a talíř plný chleba a sýrů. Vzhlédl od polévky
a usmál se při pohledu na Joshe, který přicházel s hrabětem a Scatty.
Sofie seděla naproti Johance a Josh rychle vklouzl na místo vedle
ní, zatímco Saint-Germain se rozváţně posadil vedle své ţeny. Jen
Scathach zůstala stát, opřela se o dřez za alchymistou a hleděla z
okna ven do noci. Josh si všiml, ţe má stále na hlavě kus Nikolasova
obnošeného trička, který mu předtím vyřízla ze zádové části.
Josh se soustředil na alchymistu. Vypadal strašně vyčerpaně a
staře. Dokonce v jeho nakrátko ostříhaných vlasech rozpoznal lesklé
stříbrné vlasy, ty tam dříve nebyly. Jeho pleť byla aţ děsivě bledá,
coţ jen umocňovalo tmavé kruhy pod očima a hluboké vrásky na
čele. Šaty měl zmačkané a zacákané od deště, a na rukávu saka, které
přehodil přes dřevěnou ţidli, měl dokonce obrovskou skvrnu od
bláta.
Nikdo nepromluvil, dokud Nikolas nedojedl polévku a neulomil si
pár kousků chleba a sýra. Přeţvykoval pomalu a systematicky, pak si
nalil vodu ze zelené lahve do skleničky a pomalými krátkými loky
pil. Kdyţ skončil, otřel si ústa do ubrousku, a potom všem si se
zadostiučiněním oddychl. „Děkuji,“ kývl na Johanku. „Bylo to
naprosto dokonalé.“
„Máme tu spoustu jídla, Nikolasi,“ řekla starostlivě. Její vystrašené
šedé oči vypovídaly, ţe Nikolas vypadá opravdu strašně. „Měl by sis
dát něco víc neţ jen polévku, chléb a sýr.“
„Bylo to tak akorát,“ řekl. „Potřebuji si odpočinout a nechtěl jsem
toho sníst moc, abych mohl klidně spát. Můţeme si dát velkou
snídani ráno. Moţná ţe ji i sám ráno uvařím.“
„Nevěděl jsem, ţe umíte vařit,“ poznamenal Saint-Germain.
„Neumí,“ zabručela Scathach.
„Myslel jsem, ţe sýr před spaním znamená těţké spaní a přivolá
noční můry,“ řekl Josh a podíval se na hodinky. „Je téměř jedna
hodina ráno.“
„Bohuţel, nepotřebuji jíst před spaním sýr, abych měl noční můry.
Viděl jsem jich většinu na vlastní oči,“ usmál se Nikolas, ačkoliv v
tom nebylo vůbec nic k smíchu. „Není na nich nic děsivého.“ Pak se
podíval na Joshe a Sofii a dodal: „Jste v pořádku?“
Dvojčata se na sebe navzájem podívala a kývla. „A odpočinutí?“
„Spali celý den a většinu noci,“ přidala Johanka.
„Dobře,“ přikývl Flamel, „budete potřebovat všechny síly.
Mimochodem máte pěkné šaty,“ pochválil dvojčata. Josh měl stejné
šaty jako hrabě, Sofie bílou bavlněnou košili a modré dţíny, které na
konci ohnuté odhalovaly kotníkové boty.
„Johanka mi je dala,“ vysvětlila Sofie.
„Sedí téměř dokonale,“ řekla starší ţena. „Brzy projdeme můj
šatník a vybereme ti něco na převlečení na cestu.“
Sofie se místo díků usmála.
Nikolas se obrátil na Saint-Germaina. „Ten ohňostroj na Eiffelově
věţi včera byl inspirující, prostě výborný nápad.“
Hrabě se uklonil a odpověděl: „Děkuji, mistře.“ Ale bylo znát, ţe
je se sebou nadmíru spokojený.
Johanka se zachichotala a bezděčně dodala: „Čekal na příleţitost,
která by něco podobného omluvila, celé měsíce. Měli jste vidět tu
podívanou, kterou přichystal na Havaji, kdyţ jsme se brali. Čekali
jsme, aţ zajde slunce, pak Francis rozsvítil oblohu skoro na hodinu.
Bylo to nádherné, ačkoliv úsilí, které vynaloţil, ho vyčerpalo téměř
na celý týden.“
Na tváři hraběte se objevil náznak ruměnce, natáhl se a láskyplně
sevřel manţelčinu ruku. „Výraz tvé tváře za to rozhodně stál,“
poznamenal.
„Kdyţ jsme se setkali naposledy, ještě jsi oheň neovládal tímto
způsobem,“ začal pomalu Nikolas. „Jestli si dobře vzpomínám, měl
jsi určité schopnosti, ale rozhodně ne nic takového, co jsi předvedl
včera. Kdo tě to naučil?“
„Nějaký čas jsem strávil v Indii, ve ztraceném městě Ophiru,“
odpověděl hrabě a rychle se podíval na alchymistu. „Stále si vás tam
pamatují. Věděl jste, ţe na vaši počest na hlavním náměstí postavili
vaši a Perenelinu sochu?“
„To jsem nevěděl, ale slíbil jsem ţeně, ţe ji tam ještě jednou někdy
vezmu,“ řekl Nikolas odevzdaně. „Ale co to má společného s
ovládnutím magie ohně?“
„Někoho jsem tam potkal… někoho, kdo mě navedl na správnou
cestu,“ odpověděl neochotně hrabě. „Ukázal mi, jak pouţít tajné
schopnosti, které jsem získal od Prométhea.“
„Ukradl,“ opravila Scatty.
„No, on je ukradl první,“ vyštěkl Saint-Germain.
Flamel praštil rukou do stolu dost velkou silou, aby se zakymácela
láhev s vodou a jen Scathach sebou netrhla. „To by stačilo!“ vyštěkl
a na chvíli rysy obličeje prozradily jeho opravdový věk, lícní kosti
vystoupily a zvýraznily ve výrazu tváře celou lebku. Jeho světlé oči
ztmavly, zešedly, zhnědly a nakonec zčernaly. Pak opřel lokty
unaveně o stůl a s hlubokým povzdechem schoval hlavu do dlaní. Ve
vzduchu se přitom vznášela jemná vůně máty, ale jakoby s
hořkokyselým nádechem. „Promiňte. To bylo nemístné a
neomluvitelné, neměl jsem na vás křičet,“ omluvil se do ticha, které
výstup následovalo. Kdyţ sňal ruce z obličeje usmál se, ale úsměv k
aţ unaveným očím nedosáhl. Pohledem zavadil postupně o kaţdého
kolem stolu a nakonec skončil u šokovaných tváří dvojčat. „Musíte
mi odpustit. Jsem unavený, strašně unavený. Mohl bych nyní prospat
celý týden. Pokračuj prosím, Francisi, kdo tě to naučil?“
Hrabě se zhluboka nadechl a začal: „Tenkrát mi řekl, ţe…“ a
vypadalo to, ţe přemýšlí, jak by to podal. „Řekl, ţe jeho jméno
nesmím nikdy nahlas vyslovit,“ dokončil ve spěchu.
Flamel poloţil lokty na stůl, prsty spojil dohromady a bradu opřel o
spojené ruce. S kamenným výrazem pozoroval tvář hraběte a s
lhostejným výrazem v obličeji znovu opakoval: „Kdo to byl?“
Neústupně poţadoval odpověď na svou otázku.
„Dal jsem mu své slovo,“ nešťastně namítl Saint-Germain. „Byla
to jedna z podmínek, na které trval, kdyţ mě zaučoval. Říkal, ţe v
některých slovech je velká síla a některá jména způsobují vibrace
nejen v lidském světě, ale i v okolních říších, a přivolávají neţádoucí
pozornost.“
Scathach přistoupila k alchymistovi a poloţila mu ruku lehce na
rameno. „Nikolasi, ty víš, ţe je to pravda. Existují slova, která by
nikdy neměla zaznít, a jména, která by nikdy neměla být řečena.
Názvy a jména prastarých prokletých věcí i stvoření a nemrtvých.“
Nikolas přikývl. „Jestliţe jsi dal té osobě své slovo, pak bys ho měl
samozřejmě dodrţet. Ale řekni mi jedno,“ zarazil se, přičemţ se na
hraběte ani nepodíval. „Tahle tajemná osoba, kolik má rukou?“
Saint-Germain se najednou narovnal na ţidli a překvapený výraz v
jeho tváři prozradil pravdu. „Jak to víte?“ zašeptal.
Alchymistova tvář se zkřivila. „Před šesti sty lety jsem ve
Španělsku potkal muţe, který mě zasvětil do tajemství Kodexu. Také
odmítl říct své jméno.“ Flamel se rychle podíval na Sofii, jejíţ oči se
rozšířily poznáním. „Máš vzpomínky čarodějky z Endoru, jestli ti na
mysli vytanulo jméno, bude pro nás všechny lepší, pokud ho nahlas
neřekneš.“
Sofie zavřela pusu tak rychle, aţ se kousla do rtu. Samozřejmě
věděla jméno, o kterém Flamel a hrabě mluvili. Také věděla, kdo a
co byl zač. Navíc, kdyby ji Flamel nevaroval, uţ by bývala jméno
vyslovila.
Flamel se otočil k Saint-Germainovi. „Víš, ţe Sofiiny schopnosti
byly probuzeny. Čarodějka z Endoru ji zasvětila do základů vzdušné
magie, a já udělám vše pro to, aby oba, Josh i Sofie, zvládli magii
všech ţivlů, co nejdříve to půjde. Vím, kde hledat mistry elementů
země a vody. A ještě včera jsem uvaţoval o moţnosti hledat nějakou
starobylou bytost, která vládne ohni – Maui nebo Vulkana, dokonce
tvého starého známého Prométhea. Nyní ale doufám, ţe to nebude
nutné.“ Na chvíli zmlknul, aby se pořádně nadechl. „Myslíš, ţe bys
mohl zasvětit Sofii do magie ohně?“
Saint-Germain překvapením zamrkal. Sloţil ruce na prsou a
podíval se z dívky na svého někdejšího mistra a zavrtěl hlavou.
„Nejsem si jistý, jestli můţu, a uţ vůbec, jestli bych měl.“
Johanka přistoupila k manţelovi a pravou ruku poloţila na jeho
paţi. Otočil se, aby se na ni podíval, a ona téměř neznatelně kývla.
Její rty se nepohnuly, a přece ji kaţdý zřetelně slyšel. „Francisi, ty to
ale musíš udělat.“
Hrabě se uţ dál nerozmýšlel ani vteřinu a řekl: „Udělám to… ale je
to opravdu moudré?“ zeptal se váţně.
„Je to nutné,“ řekla Johanka krátce. „Bude toho na ni moc…“
uklonil se Sofii a omluvil se: „Promiň, nechtěl jsem o tobě mluvit,
jako bys tu nebyla.“
Vrátil se pohledem k Nikolasovi a dodal s pochybami: „Sofie stále
zápasí se vzpomínkami čarodějky z Endoru.“
„Uţ ne. To uţ jsme zvládly.“ Johančino sevření manţelovy paţe
ochablo, jak se otočila k ostatním u stolu a nakonec se podívala na
Sofii. „Zatímco spala, mluvila jsem k ní, pomohla jsem jí uspořádat
vzpomínky a oddělit je od vlastních myšlenek. Nemyslím, ţe by ji
odteď nějak moc trápily.“
Sofie byla v šoku: „Ty jsi byla v mé hlavě, kdyţ jsem spala?“
Johanka lehce nesouhlasně zatřásla hlavou: „Nebyla jsem v tvé
hlavě…, jen jsem s tebou mluvila a navedla tě, co dělat a jak.“
„Viděl jsem tě mluvit…“ začal Josh, a pak se zamračil. „Ale Sofie
vypadala, ţe spí. Nemohla tě slyšet.“
„Slyšela mě,“ stála si na svém Johanka. Podívala se přímo na Sofii
a poloţila ruku na stůl. Kolem jejích prstů se objevily stříbrné
chomáčky, malé svítící tečky tancovaly nad kůţí jako kapičky rtuti a
mířily přes stůl k Sofiiným rukám. Kdyţ se přiblíţily, Sofiiny nehty
začaly zářit stříbřitě, a pak kapičky obalily celé její prsty.
„Můţeš být Joshovo dvojče, ale my dvě jsme sestry, ty a já. Jsme
ryzí stříbro. Vím, jaké to je slyšet v hlavě cizí hlasy, vím, jaké to je
vidět neuvěřitelné, poznat, co nikdo jiný neví.“ Johanka se podívala
na Joshe a potom na alchymistu. „Během Sofiina spánku jsem
promlouvala přímo k jejímu podvědomí. Naučila jsem ji jak ovládat
čarodějčiny vzpomínky, zkušenosti a vědomosti, jak potlačit hlasy a
obrazy, které se neustále vtírají do mysli. Naučila jsem ji, jak se má
chránit.“
Sofie pomalu zvedla hlavu a s očima překvapením vykulenýma
řekla: „Tak to je to, co je jinak!“ Byla zároveň překvapená i
ohromená. „Uţ neslyším ţádné hlasy.“ Podívala se na Joshe a
dodala: „Začalo to, kdyţ mi čarodějka předala své zkušenosti.
Slyšela jsem tisíce hlasů, některé šeptaly, jiné křičely v tolika
jazycích, co jich jen existuje. Skoro jsem jim i rozuměla. Teď jsou
všechny pryč.“
„Pořád tam jsou,“ vysvětlila Johanka. „Vţdycky tam budou, ale
odteď je budeš schopná zavolat jen, kdyţ budeš potřebovat jejich
pomoc nebo radu. Také jsem tě začala učit ovládat vlastní auru.“
„Ale jak je to moţné, kdyţ celou dobu spala?“ zaútočil Josh, který
byl celou situací velmi vyvedený z míry.
„Jen vědomá část lidské psychiky v noci spí – nevědomí je
vţdycky ve střehu.“
„Co myslíš tím ovládáním aury?“ zeptala se Sofie zmateně.
„Myslela jsem, ţe je to jen to stříbrné elektrické pole kolem mého
těla.“
Johanka elegantním pohybem pokrčila rameny. „Tvá aura můţe
být tak silná jako tvá fantazie. Můţeš ji formovat, míchat, tvarovat
podle své chuti,“ a zvedla levou ruku. „Přesně tak dokáţu tohle.“ V
mţiku se objevila kolem její ruky kovová rukavice středověkého
brnění. Kaţdý spoj i záhyb byl propracován do všech detailů,
dokonce spodní strany prstů byly lehce potaţené rzí. „Zkus to,“
navrhla Johanka.
Sofie natáhla ruku a soustředěně se na ni zadívala.
„Představ si rukavici,“ radila Johanka. „Zapoj fantazii.“
Malinkatý stříbrný náprstek se objevil na Sofiině malíčku, ale za
chvíli se rozplynul.
„No dobře, moţná to chce ještě trochu cvičit,“ připustila Johanka.
Mrkla na Saint-Germaina, a pak na alchymistu. „Neţ Sofii Francis
začne zasvěcovat do magie ohně, ráda bych ji ještě naučila něco víc
ohledně formování její aury.“
„A tohle zasvěcení do magie ohně… je nebezpečné?“ pátral hned
Josh a pohledem přeskakoval z jednoho na druhého. Stále měl před
očima v naprosto ţivých barvách, co se stalo, kdyţ Hekaté probudila
schopnosti sestry, a to, ţe mohla umřít. A jak slyšel od čarodějky,
totéţ se mohlo stát při zasvěcování do vzdušné magie. Kdyţ mu
nikdo neodpověděl, obrátil se na Saint-Germaina a zeptal se ho
přímo: „Tak, je to nebezpečné?“
„Ano,“ řekl hudebník. „Velmi.“
Josh zavrtěl hlavou. „Pak ale nechci, aby-“
Sofie ho chytila za ruku a zmáčkla jeho paţi. Podíval se na ni a
zjistil, ţe Sofiina ruka je obalená drátěnou rukavicí. „Joshi, já to
musím podstoupit.“
„Ne, to nesmíš.“
„Musím.“
Josh se podíval do tváře své sestry a uviděl její tvrdohlavý výraz,
který tak dobře znal. Nakonec se odvrátil a uţ neřekl nic. Nechtěl,
aby sestra pokračovala v učení další magie, a nejen protoţe to bylo
nebezpečné, ale také protoţe to více prohlubovalo propast, která se
mezi nimi vytvořila.
Johanka se nyní otočila k Flamelovi a nesmlouvavě řekla: „Teď si
ale musíš odpočinout.“
Alchymista odpověděl: „Uţ jdu.“
„Očekávali jsme tě dříve,“ podotkla Scathach. „Uţ jsem si myslela,
ţe tě budu muset jít hledat.“
„Motýl mě sem zavedl jiţ před několika hodinami,“ vysvětlil
Nikolas unaveně, hlas uţ mu dokonce chvílemi selhával vyčerpáním.
„Kdyţ jsem poznal, kde jste, čekal jsem do tmy, neţ se přiblíţím pro
případ, ţe by dům sledovali.“
„Machiavelli ani neví, ţe tento dům existuje,“ řekl sebejistě SaintGermain.
„Perenela mě před lety naučila jednoduché krycí kouzlo, ale
funguje jen za deště. Pouţívá kapky vody k lámání světla okolo
člověka,“ pokračoval Nikolas. „Nakonec jsem se ale rozhodl, ţe
jistější bude zahalit se pláštěm noci, aby mě nikdo neviděl.“
„A co jste dělal celý den?“ zeptala se Sofie.
„Procházel jsem se městem a hledal své staré úkryty a skrýše.“
„Určitě je většina z nich zničená, ţe?“ poznamenala Johanka.
„Většina, ale ne všechny.“ Flamel se sehnul a zvedl z podlahy
předmět zabalený v novinách. Docela slušně to břinklo, kdyţ ho
poloţil na stůl. „Dům na Montmorency stále stojí.“ Scatty se
podívala na dvojčata a vysvětlila: „Tam stojí dům, ve kterém ţili s
Perenelou v patnáctém století. Strávili tam docela pěkné chvíle.“
„Byli jsme tam šťastní,“ upřesnil Flamel.
„A stále stojí?“ zeptala se Sofie uţasle.
„Je to jeden z nejstarších domů v Paříţi,“ řekl pyšně Flamel.
„A co jste dělal pak?“
Nikolas pokrčil rameny. „Kaţdý den člověk nemá šanci navštívit
muzeum de Čluny. Asi jsem chtěl vědět, ţe si mě lidé stále pamatují
– to jaký jsem skutečně byl.“
Johanka se usmála. „Je tu dokonce ulice, kterou pojmenovali po
tobě – Rue Flamel. A jiná je na počest Perenely. Ale nějak se
nemůţu zbavit dojmu, ţe to není ten hlavní důvod, proč jsi šel do
toho muzea,“ řekla Johanka s vrozenou ţenskou intuicí. „Nikdy jsi
mi nepřipadal příliš sentimentální.“
Alchymista se usmál. „Dobře, nebyl to ten hlavní důvod,“ připustil.
Sáhnul do kapsy svého saka a vytáhl úzký válcovitý předmět.
Všichni se nahnuli, aby dobře viděli, dokonce i Scatty přistoupila
blíţ. Flamel otočil oběma konci a vyndal roličku starého stočeného
pergamenu. „Před téměř šesti sty lety jsem ho ukryl ve své hrobce,
protoţe jsem tušil, ţe se jednou bude hodit.“
Pomalu rozvinul zaţloutlý pergamen na stůl. Červeným inkoustem,
který trochu zanikal na špinavém a zeţloutlém podkladu, byl na
pergamenu nakreslený oválný tvar s kolečkem uvnitř. Kolečko
obklopovaly tři linky, které tvořily nejasný trojúhelník.
Josh se naklonil blíţ. „Mám pocit, ţe uţ jsem něco podobného
někdy viděl.“ Zamračil se. „Není něco takového na dolarové
bankovce?“
„Nevšímej si toho, jak to vypadá,“ řekl Flamel. „Je to schválně
nakreslené tak, aby to skrylo svůj pravý obsah.“
„Co je to?“ zeptal se Josh.
„Je to mapa,“ vyhrkla najednou Sofie.
„Ano, je to mapa,“ souhlasil Nikolas. „Ale jak to víš? Čarodějka z
Endoru tohle nikdy neviděla.“
„Ne, to nemá nic společného z čarodějčinými znalostmi,“ usmála
se Sofie. Natáhla se přes stůl tak, ţe se vlasy dotýkala bratrových, a
ukázala do pravého horního rohu pergamenu. Červeným inkoustem
zde byl nakreslený malý a těţko rozpoznatelný kříţ. „Tohle totiţ
vypadá jako velké S,“ řekla s prstem namířeným do horní části kříţe.
„A na druhé straně je stoprocentní J jako jih.“
„Sever a jih,“ souhlasil Josh rychle. „Jsi génius, Sofie!“ Podíval se
na Nikolase a zopakoval: „Je to mapa.“
Alchymista přikývl: „Velmi dobře. Je to mapa veškerých
energetických drah v Evropě. Města a vesnice se mohly k nepoznání
změnit, ale dráhy zůstaly stejné.“ Drţel v rukách čtvercový
pergamen a dodal: „To jsou naše pasy a doklady na cesty po Evropě
a hlavně zpátky do Ameriky.“
„Doufejme, ţe ještě budeme mít šanci je pouţít,“ zamumlala
skepticky Scathach.
Josh se dotkl rohu novinového papíru, kterým byl obalený další
předmět uprostřed stolu. „Co je tohle?“
Nikolas smotal pergamen zpátky do roličky a schoval do kapsy
saka. Pak začal rozbalovat jednotlivé vrstvy papíru.
„Na konci čtrnáctého století jsme byli s Perenelou ve Španělsku,
kdyţ nám jednoruký muţ odkryl první tajemství Kodexu,“ začal
Nikolas vyprávět, přičemţ zazněl z jeho slov silný francouzský
přízvuk.
„První tajemství Kodexu?“ zeptal se Josh.
„Viděl jsi jeho text – věčně se měnící text, který se transformuje v
určité matematické posloupnosti. Není to náhodné. Posloupnost je
spjatá s pohyby hvězd a planet a fázemi měsíce.“
„Něco jako kalendář?“ podotkl Josh.
Flamel přikývl na souhlas. „Jako kalendář. Kdyţ jsme pochopili
ten rytmus, věděli jsme, ţe se můţeme konečně vrátit zpátky do
Paříţe. Byli jsme smířeni s tím, ţe nám bude trvat celý ţivot –
vlastně několik ţivotů – knihu přeloţit, ale alespoň jsme se
dozvěděli, kde začít. Poprvé jsem tedy přeměnil pár kamenů v
diamanty a nějaké na zlato a započali jsme naši dlouhou cestu zpátky
domů. Zhruba v té době jsme samozřejmě jiţ vzbudili pozornost
temných sil a Bacon, neúprosný předchůdce Johna Dee, nám byl v
patách. Raději jsme tehdy zvolili pomalejší způsob cestování po
vedlejších cestách a vyhnuli jsme se i obvyklým průsmykům v
horách, o kterých jsme věděli, ţe je sledují. Nicméně zima ten rok
přišla dříve, neţ jsme předpokládali, a věřím, ţe v tom měli prsty
naši nepřátelé, a tak jsme zůstali odříznuti v Andoře. Tehdy jsem
našel tohle…“ Nikolas se dotkl předmětu, který leţel před ním.
Josh se podíval na sestru a zvedl obočí v tiché otázce. Andora?
Artikuloval. Sofie byla daleko lepší v zeměpisu neţ on.
„Jedna z nejmenších zemí na světě,“ vysvětlila šeptem, „v
Pyrenejích mezi Španělskem a Francií.“
Flamel mezitím rozbalil většinu papíru a pokračoval: „Neţ jsem
‚zemřel‘, schoval jsem to hluboko do kamenné zdi nad okenní
parapet v domě na Montmorency. Nikdy jsem nepomyslel, ţe bych
to mohl znovu potřebovat, aţ nyní.“
„Do kamenné zdi?“ zmateně zopakoval Josh. „Řekl jste do
kamenné zdi?“
„Ano, změnil jsem molekulární strukturu mramoru a vtlačil
předmět do kamenného bloku, a pak jsem vše vrátil do původního
stavu. Jednoduchá transmutace. Ve skutečnosti to pak obnáší stejnou
sílu jako vmáčknout oříšek do zmrzliny.“ Roztrhl poslední kousek
novin a odhalil, co se skrývalo pod nimi.
„Je to meč,“ zašeptal s obdivem Josh. Díval se na krátkou úzkou
zbraň, která jako by se uhnízdila v novinách. Hádal, ţe mohl být asi
padesát centimetrů dlouhý s rukojetí ve tvaru jednoduchého kříţe
obaleného prouţky černé kůţe. Čepel vypadala jako z nějakého
šedého třpytivého kovu. Ne, vůbec ne kovu, došlo Joshovi. „Čepel je
z kamene,“ řekl nahlas a zamračil se. Připomnělo mu to něco, s čím
uţ se někdy setkal.
Kdyţ ale Josh upozornil na to, ţe meč je kamenný, Johanka a
Saint-Germain okamţitě odstoupili od stolu. Johančina ţidle se
převrátila, jak se mladá ţena překotně snaţila dostat z dosahu ostří.
Za Flamelem dokonce Scathach nesouhlasně zasyčela jako kočka a
ukázala své upíří zuby. Kdyţ promluvila, její hlas se třásl a
prosakoval nějaký výrazný barbarský přízvuk. Skoro to vypadalo, ţe
se zlobí… nebo bojí. „Nikolasi,“ řekla velice pomalu, „co máš v
plánu s touhle špinavou, prokletou věcí?“
Alchymista si jí nevšímal. Podíval se na Joshe a Sofii, kteří zůstali
jako jediní sedět u stolu. Byli překvapení reakcí ostatních a netušili,
co to všechno znamená.
„Existují čtyři mocné meče,“ vysvětloval zaujatě Flamel. „Kaţdý z
nich je spjat s jedním ţivlem: zemí, vzduchem, ohněm a vodou.
Traduje se, ţe jsou starší neţ všechny starobylé rasy. Meče měly
během lidského věku různá jména. Exkalibr, Joyeuse, Mistelteinn,
Curtana, Durendal a Tyrfing. Jeden z nich pouţil naposledy ve světě
lidí Karel Veliký, který s sebou do bitvy táhl Joyeuse.“
„Tohle je Joyeuse?“ zašeptal Josh. Sofie mohla být dobrá v
zeměpisu, ale historie to byla jeho parketa, a doba Karla Velikého ho
přímo fascinovala.
Scathach se nepříjemně zasmála: „Joyeuse je nádherný meč.
Tohle… je hnus.“
Flamel se dotkl rukojeti a jemné krystalky v kamenné čepeli zeleně
zajiskřily. „Tohle není Joyeuse, i kdyţ tento meč také patřil Karlu
Velikému. Vím, ţe ho císař sám schoval v Andoře někdy v devátém
století.“
„Je jako Exkalibr,“ poznamenal Josh, který si najednou uvědomil,
proč mu připadá meč povědomý. Podíval se na Sofii a dodal: „Dee
má Exkalibr, pouţil ho, aby zničil Ygdrasil.“
„Exkalibr je meč ledu,“ pokračoval Flamel. „Tohle je jeho dvojče –
Klarent – meč ohně. Je to jediná zbraň, která obstojí v souboji s
Exkalibrem.“
„Je prokletý,“ pronesla nekompromisně Scathach. „Já se ho ani
nedotknu.“
„Ani já ne,“ přidala se rychle Johanka a Saint-Germain souhlasně
kývl.
„Neţádám nikoho z vás, aby ho nesl nebo s ním bojoval,“ vyhrkl
Nikolas. Otočil mečem, aţ se rukojeť dotkla Joshových prstů, a pak
se podíval na ostatní. „Víme, ţe Dee a Machiavelli přicházejí a Josh
je jediným z nás bez zvláštních schopností, které by ho proti nim
uchránily. Do doby, neţ se nám podaří jeho schopnosti probudit,
potřebuje zbraň. Chci, aby měl tento meč.“
„To nemyslíš váţně, Nikolasi!“ vykřikla zděšeně Scathach. „Co
myslíš, ţe děláš? Vţdyť je to netrénovaný člověk…“
„… s poctivou zlatou aurou,“ dořekl Flamel. „A udělám všechno,
aby se mu nic nestalo,“ a přisunul meč Joshovi. „Vezmi si ho, je
tvůj.“
Josh se naklonil dopředu a cítil látkový pytel s posledními dvěma
stránkami Kodexu, který se mu přitiskl k tělu. Tohle bude druhý
dárek, který mu alchymista kdy dal. Jedna část v něm touţila
okamţitě dar přijmout, protoţe Nikolasovi chtěl věřit, ţe to s nimi
myslí dobře, a přesto to nebylo tak úplně jednoduché, aby se tomu
poddal. I přes jejich dřívější debatu na ulici se někde v pozadí
Joshovy mysli objevovaly obrazy s Ojai, kdy u fontány mluvil s
Johnem Dee. Pamatoval si přesně jeho slova, ţe polovina toho, co
Flamel řekne, je leţ a druhá půlka také není úplná pravda. Schválně
sklouznul pohledem z meče na Flamela. Alchymista na něj nehybně
hleděl světlýma očima a Josh nebyl schopen z jeho tváře vyčíst ani
ten nejnepatrnější náznak emocí. Co má asi za lubem, přemýšlel.
Kam tím vším míří? V paměti mu vyskočila další slova Johna Dee:
„Je a vţdycky byl lhář, šarlatán a podvodník.“
„Ty ho nechceš?“ zeptal se Nikolas. „Jen si ho vezmi,“ a posunul
rukojeť blíţ.
Téměř proti vůli Josh sevřel hladkou koţenou rukojeť meče. Zvedl
ho – přestoţe nebyl moc dlouhý, byl překvapivě těţký – a otočil.
„Nikdy jsem v ruce meč neměl,“ řekl. „Nevím, jak…“
„Scathach tě naučí základy,“ uklidnil ho Flamel, ale na Scatty se
přitom ani nepodíval, takţe to působilo trochu jako rozkaz. „Naučí tě
co a jak, základní pózy a výpady. Jen se zkus sám mečem nezranit,“
dodal.
Josh si najednou uvědomil, ţe se radostně široce usmívá, a chtěl
okamţitě přestat, ale moc to nešlo. Zdálo se, ţe meč v jeho rukách
ţije vlastním ţivotem, bylo to ohromné. Švihnul zápěstím a meč
rozvířil proud vzduchu. Pak se Josh podíval na Scatty, Francise a
Johanku a všiml si, ţe všichni ostraţitě sledují ostří, kaţdý pohyb a
úsměv z tváře mu pomalu vymizel. „Proč se ho tolik bojíte?“
Sofie poloţila ruku na bratrovo rameno a oči se jí zablyštěly
stříbrně, protoţe pouţila čarodějčiny znalosti. „Klarent,“ začala, „je
zlá a prokletá zbraň, někdy se jí dokonce říká meč zrádců. Tímto
mečem zabil Mordred krále Artuše.“
KAPITOLA 23
Nahoře ve své loţnici se Sofie posadila u okna a dívala se dolů na
Champs-Elysées. Široká tříproudová, mokrá od deště se leskla jako
jantarové kamínky, to jak odráţela okolím bílá a červená světla lamp
a semaforů. Sofie zjistila na hodinkách, ţe jsou téměř dvě hodiny,
neděle ráno, ale doprava dole byla stále rušná. To v San Francisku uţ
byly touto dobou ulice opuštěné.
Ten rozdíl jí opět připomněl, jak daleko jsou od domova.
Kdyţ byla mladší, měla takové období, kdy byla nespokojená sama
se sebou, s tím co dělá, kde ţije. Myslela si, ţe všechno, co se jí týká,
je neskutečně nudné. Hrozně se snaţila, aby byla víc stylová, jako
její kamarádka Ela, která měnila barvu vlasů kaţdý týden a v šatníku
měla vţdy nejnovější trendy oblečení. Sofie tehdy sesbírala vše, co
se jí podařilo najít z různých magazínů a časopisů, o dalekých
evropských městech, která ţijí módním průmyslem jako Londýn,
Paříţ, Řím, Milán nebo Berlín. Tehdy se zapřísáhla, ţe nebude
kopírovat ostatní, ale vytvoří si vlastní styl. Tato fáze jí ovšem
vydrţela asi měsíc. Móda je drahá záleţitost a kapesné, které s
bratrem dostávali, bylo velmi omezené.
Stále však chtěla navštívit ta známá města velkého světa. Dokonce
s Joshem přemýšleli, ţe si před vysokou dají rok pauzu a vyjedou na
cestu do Evropy. A nyní zde byli, v jednom z nejkrásnějších měst
světa, a ona neměla sebemenší chuť jít ven a prozkoumat ho. Jediná
věc, po které touţila, byla vrátit se domů do San Franciska.
Ale kam by se vlastně vrátila?
Ta myšlenka ji aţ zamrazila.
Ačkoliv docela hodně cestovali a často se stěhovali, vţdy věděla,
co ji v následujících měsících čeká. Zbytek roku byl ještě před pár
dny nakreslen jasnými barvami v nudném monotónním stylu. Rodiče
měli na podzim znovu začít učit na univerzitě a oba s Joshem by se
vrátili do školy. V prosinci by vyjeli na kaţdoroční výlet do
Providence, Rhode Island, kde táta pravidelně posledních dvacet let
přednášel na speciálních vánočních kurzech na Brownově univerzitě.
Jednadvacátého prosince, na jejich narozeniny, by odjeli do New
Yorku. Prohlédli by si vánoční výzdobu, obchody, obdivovali by
vánoční stromek v Rockefellerově centru, a pak by šli bruslit.
Poobědvali by ve Stage Door Deli macesy s knedlíčkovou polévkou
a k tomu sendviče velké jako hlava a mezi nimi by jako vţdy leţel
kus dýňového koláče. Štědrý večer a celé svátky by strávili u tety
Kristýny na Long Islandu. To byla jejich dlouholetá rodinná vánoční
tradice. A teď?
Sofie se zhluboka nadechla. Nyní měla schopnosti a moc, zdaleka
však všemu nerozuměla. Měla přístup ke vzpomínkám, které v sobě
míchaly pravdu, mýty a legendy. Znala tajemství, kterými by mohla
přepsat učebnice dějepisu. Ale nejvíc ze všeho si přála, aby existoval
způsob, kterým by se vrátila v čase do čtvrtečního rána…, neţ tohle
všechno začalo. Do doby, neţ se jim změnil celý svět.
Sofie opřela čelo o studenou sklenici. Co je asi všechny čeká? Co
bude dělat… a nejen nyní, ale i v budoucnu? Bratr neměl jasno, co
chce v ţivotě dělat, kaţdý rok přišel s jiným nápadem – chtěl být
programátorem, designérem nových her, fotbalistou, doktorem nebo
hasičem, ale ona vţdycky věděla, čím chce být. Znala odpověď
naprosto jistě od první chvíle, kdy se jí učitelka v první třídě zeptala:
Čím chceš být, aţ vyrosteš, Sofie? Chtěla studovat archeologii a
paleontologii jako rodiče. Cestovat po světě a zapisovat nálezy,
moţná by učinila pár zajímavých objevů, které by pomohly objasnit
historii člověka. Ale to se nikdy nestane. Uvědomila si, ţe téměř přes
noc se její sen rozplynul, studium archeologie a historie nebo
zeměpisu je k ničemu… nebo alespoň nyní pro ni nesmyslné.
Náhle ji přepadl nával lítosti, pálilo ji vzadu v krku a slzy se jí
kutálely po tvářích. Přitiskla dlaně na obličej a pomalu slzy utřela.
„Ťuk, ťuk…“ Joshův hlas ji trochu vyvedl z míry. Otočila se a
podívala na bratra, který stál ve dveřích. V jedné ruce drţel kamenný
meč a ve druhé malý notebook. „Můţu jít dál?“ zeptal se opatrně.
„Nikdy předtím ses přece neptal,“ usmála se.
Josh vešel do pokoje a posadil se na kraj velké postele. Opatrně
poloţil meč k nohám na podlahu a notebook opřel o kolena. „Hodně
se toho změnilo, ségra,“ řekl tiše a jeho oči vypadaly ustaraně.
„Právě jsem přemýšlela o tom samém,“ souhlasila Sofie. „Alespoň
to se nezměnilo.“ Dvojčata totiţ často myslela na tytéţ věci, a
dokonce v tutéţ chvíli. Znali se tak dobře, ţe si mohli navzájem
doplňovat věty. „Přála bych si, abychom mohli vrátit čas před to
všechno, co se stalo v posledních dnech.“
„Proč?“
„Protoţe bych nemusela být taková… protoţe bychom nebyli
rozdílní.“
Josh se zahleděl do sestřiny tváře a mírně nahnul hlavu na stranu.
„Ty by ses vzdala toho všeho?“ zeptal se tiše. „Svých schopností,
veškeré té moci a vědomostí?“
„Jistě, mrknutím oka,“ řekla Sofie bez váhání. „Nelíbí se mi, co se
mi děje. Nikdy jsem po ničem podobném netouţila.“ Hlas se jí
zlomil, ale pokračovala: „Chci být normální, Joshi. Chtěla bych být
znovu obyčejným člověkem. Chtěla bych být jako ty.“
Josh sklonil hlavu. Otevřel notebook a soustředil se na otevření
souboru.
„Ale ty nechceš, ţe?“ řekla pomalu, přičemţ přemýšlela, co
znamená to dlouhé ticho, které následovalo. „Ty bys chtěl tu moc,
chtěl bys umět formovat svou auru a ovládat ţivly, ţe ano?“
Josh se zarazil, hleděl na displej a pomalu přitakal: „Myslím, ţe to
musí být… úţasné.“ Pak zvedl pohled a v očích se mu odráţela
svítící obrazovka. „Ano, chtěl bych to umět,“ znovu připustil.
Sofie otevřela pusu, aby mu pověděla, aby mu řekla, ţe netuší, po
čem touţí. Chtěla mu vysvětlit, jak jí bylo špatně a jak strašně se
bála, ale pak si to rozmyslela. Nechtěla se s bratrem hádat, a do té
doby, neţ to zaţije sám, stejně neuvěří.
„Kde jsi sebral ten počítač?“ změnila téma, kdyţ notebook zapípal.
„Francis mi ho dal,“ řekl prostě Josh. „Ty jsi byla v bezvědomí,
kdyţ Dee zničil Ygdrasil. Vrazil do něj Exkalibr a strom zledovatěl a
sesypal se k zemi jako sklo. A jestli si pamatuješ, měl jsem tam s
sebou notebook, iPod a mobil, všechno zůstalo uvnitř,“ řekl lítostivě.
„Přišel jsem o všechna data, včetně našich fotek.“
„A hrabě ti jen tak dal nový notebook?“
Josh souhlasně kývl. „Dal mi ho, dokonce trval na tom, abych si ho
vzal. Je to můj šťastný den.“ Bledé světlo z displeje osvítilo zespodu
Joshovu tvář, která na chvíli vypadala dost strašidelně. „Přesedlal na
Macy, zřejmě je k nim lepší hudební software, a tak uţ PC vůbec
nepouţívá. Tenhle našel zaprášený někde pod stolem v pracovně,“
pokračoval s očima přilepenýma k počítači. Rychle mrknul na sestru,
a protoţe si její mlčenlivost vyloţil jako pochyby, dodal: „Je to
pravda, fakt!“
Sofie se vyhnula jeho pohledu. Věděla, ţe bratr nelţe, a to nemělo
nic společného s jejími nově nabytými schopnostmi. Vţdycky
poznala, kdyţ Josh neříkal pravdu, zato on, coţ bylo divné, nikdy
nepoznal, kdyţ lhala ona…, coţ stejně nedělala moc často, a kdyţ
tak jen pro jeho vlastní dobro. „Takţe co teď děláš?“ zeptala se.
„Procházím maily,“ usmál se. „Ţivot jde dál…“ začal.
„… a e-maily nikdo nezastaví,“ dokončila větu Sofie. Byla to jedna
z nejoblíbenějších Joshových hlášek, které ji vytáčely.
„Tam jich je,“ zamumlal Josh. „Osmdesát na Googlu, šedesát dva
na Yahoo, dvacet na AOLu, tři na Fast-Mailu…“
„Nikdy jsem nepochopila, proč potřebuješ tolik mailových adres,“
podotkla Sofie. Zvedla nohy nahoru, rukama objala kolena a poloţila
na ně hlavu. Bylo fajn bavit se s bratrem o normálních věcech, coţ ji
připomínalo, jak by to asi všechno mělo vypadat…, a vypadalo do
čtvrtečního odpoledne přesně do čtvrt na tři. Pamatovala si i čas,
mluvila tehdy se svou kamarádkou Elou z New Yorku, kdyţ spatřila
přijíţdějící limuzínu zpoza rohu. Dívala se na hodiny přesně předtím
neţ muţ, o kterém jiţ nyní věděla, ţe se jmenuje Dr. John Dee,
vystoupil z auta.
Josh zvedl hlavu a zváţněl: „Máme dva maily od mamky a jeden
od táty.“
„Přečti je nahlas, začni s tím starším.“
„OK, mamka poslala první v pátek prvního června. Doufám, ţe se
oba chováte slušně. Jak je paní Flemingové? Uţ se jí daří lépe?“ Josh
se zmateně podíval na Sofii, která si povzdechla.
„Nepamatuješ? Řekli jsme mamce, ţe v knihkupectví zavřeli,
protoţe se Perenele udělalo špatně.“ Potřásla hlavou a dodala: „Uţ si
vzpomínáš?“
„Stalo se tolik věcí,“ připomněl Josh, „nemůţu si pamatovat
všechno. Kromě toho to je tvá doména.“
„Pak jsme našim řekli, ţe nás Nikolas a Perenela pozvali do svého
pouštního domu, abychom s nimi nějakou dobu zůstali a pomohli
Perry.“
„Takţe,“ mrknul Josh na sestru s prsty připravenými na psaní. „Co
mamce odpovíme?“
„Napiš jí, ţe jsme v pořádku, ţe se Perenela cítí o mnoho lépe.
Nezapomeň o nich mluvit jako o Nickovi a Perry,“ připomněla.
„Díky,“ uznale řekl Josh a proklikal se zpět na Perenelu, kterou
opravil na Perry. Prsty mu při psaní skákaly po klávesnici. „OK, tak
další?“ pokračoval. „Zase od mamky ze včerejška. Zkoušela jsem
volat, ale odpovídá mi pouze hlasová schránka. Je všechno v
pořádku? Volala vaše teta Agnes. Říkala, ţe jste se ani doma
nestavili pro věci nebo toaletní potřeby. Napište mi číslo, kam vám
můţu zavolat. Máme o vás strach.“ Josh se ustaraně podíval na Sofii
a zeptal se: „A co jí odpovíme teď?“
Sofie se kousala do spodního rtu a nahlas přemýšlela. „Měli
bychom jí říct…“ váhala. „Napiš, ţe jsme měli osobní věci uţ v
práci. Ví, ţe tam míváme věci na převlečení. To není leţ. Nerada jí
lţu.“
„Mám to,“ řekl Josh, kdyţ rychle naťukal, co Sofie vymyslela.
Dvojčata měla věci ve skřínce v zadní místnosti za knihkupectvím
pro případ, ţe by šli večer do kina nebo na pochůzky po
Embarcadero.
„Dál jí napiš, ţe tu bohuţel není signál, ale hlavně neprozraď, kde
jsme,“ usmála se.
Josh vypadal otráveně a poznamenal: „Tím myslíš, ţe nemáme
mobily…“
„Já svůj stále mám, ale je úplně vybitý. Napiš mamce, ţe jí
zavoláme hned, jak někde najdeme signál.“
Josh pokračoval, aţ nakonec klepl na enter. „Je to všechno?“
„Ano, pošli to.“
„Hotovo!“
„Neříkal jsi, ţe psal také táta?“ znejistěla Sofie.
„Ano, ale je to pro mě.“ Otevřel mail, rychle ho přelétl a pobaveně
se usmál. „Poslal fotku fosilií nějakých ţraločích zubů, které našel.
Vypadají dost dobře. Také má nějaké nové přírůstky do mé sbírky
koprolitů.“
„To je odporné. Zkamenělé exkrementy! Proč nemůţeš sbírat třeba
známky nebo mince jako kaţdý normální kluk? Je to dost podivné.“
„Podivné?“ Josh zvedl hlavu a najednou jako by do něj něco vjelo.
„Podivné! Já ti řeknu, co je dost ujetý. Jsme v domě s dva tisíce let
starou upírkou – vegetariánkou, nesmrtelným alchymistou, dalším
nesmrtelným, který je muzikant a ovládá magii ohně, dále s
francouzskou hrdinkou, která údajně zemřela někdy v půlce
patnáctého století.“ Nohou strčil do meče na podlaze a dodal: „A
ještě nesmíme zapomenout na meč, který údajně zabil krále Artuše.
To je podivné.“ Joshův hlas postupně nabíral na intenzitě, pak
přestal, přerývaně se nadechl a uklidnil se. Nato se usmál. „Myslím,
ţe v porovnání s tímhle vším je má sbírka zkamenělých hovínek
úplný čajíček!“ Jeho úsměv přešel do veselého smíchu a Sofie se
také usmála, a pak se oba smáli, aţ se popadali za břicho. Josh
nakonec dostal škytavku, a proto se musel smát ještě víc, uţ jim
tekly slzy a všechno je bolelo.
„Uţ dost, přestaň,“ úpěla Sofie. Ale Josh znovu škytl a oba se opět
váleli v téměř hysterickém smíchu.
Museli vynaloţit nezměrné úsilí, aby se uklidnili a našli opět
sebekontrolu, ale bylo to poprvé od probuzení Sofiiných schopností,
co se s ní Josh cítil opět velmi blízký. Předtím se většinou spolu
zasmáli alespoň jednou za den. Naposledy, kdyţ šli spolu do práce
ve čtvrtek ráno. Rozesmál je pohled na drobného muţe v elastických
kalhotách na kolečkových bruslích, kterého táhnul přerostlý
dalmatin. Vše, co potřebovali, bylo najít věci, kterým se mohli
zasmát, ale bohuţel za posledních pár dní jich bylo opravdu málo.
Sofie zváţněla první a znovu se obrátila k oknu. Viděla Joshův
odraz ve skle a počkala, aţ se pohledem vrátí k počítači, a pak teprve
promluvila: „Jsem docela překvapená, ţe jsi dál nic nenamítal, kdyţ
Nikolas navrhl, ţe by mě měl Francis zasvětit do magie ohně.“
Josh zvedl oči od displeje a podíval se do sestřiny tváře, kterou
viděl v okně. „Bylo by to k něčemu, kdybych v tom pokračoval?“
zeptal se váţně.
Sofie okamţik přemýšlela. „Ne, asi ne,“ připustila nakonec.
„Taky si myslím. Stejně bys to podstoupila.“ Sofie se otočila a
podívala se bratrovi přímo do očí. „Já to ale musím udělat.“
„Já vím,“ odpověděl Josh. „Já uţ to vím.“
Sofie zamrkala překvapením. „Ty to víš?“
Josh zavřel notebook a poloţil ho na postel. Pak zvedl meč, poloţil
ho přes kolena a nepřítomně hladil jeho hladkou čepel. Kámen
kupodivu nestudil, právě naopak. „Byl jsem… naštvaný, vystrašený
– ne vystrašený, ale vyděšený k smrti, kdyţ Flamel donutil Hekaté,
aby probudila tvé schopnosti. Neřekl nám nic o nebezpečí, které je s
tím spojené. Neřekl nám, ţes mohla zemřít nebo upadnout do
komatu, a já mu to nikdy nezapomenu.“
„Byl si ale dost jistý, ţe se nic nemůţe stát.“
„Dost jistý nestačí.“
Sofie přikývla, ale raději, aby celou situaci ještě nezhoršila, neřekla
nic.
„Pak, kdyţ ti předala veškeré své vědění čarodějka z Endoru, měl
jsem o tebe strach znovu. Ale moţná ani ne tolik strach o tebe, ale…
měl jsem strach z tebe,“ připustil velmi neochotně.
„Joshi, jak tohle můţeš vůbec říct?“ zeptala se Sofie upřímně
šokovaná tím, co jí bratr řekl. „Jsme dvojčata.“ Pohled do bratrovy
tváře ji ovšem umlčel.
„Ty jsi neviděla to, co já,“ pravdivě doznal. „Viděl jsem tě čelit
ţeně s kočičí hlavou. Tvé rty se hýbaly, ale kdyţ si mluvila, slova
byla jakoby zpomalená a kdyţ jsi se na mě podívala, nepoznala jsi
mě. Nevím, kdo nebo co jsi byla – ale tehdy jsi rozhodně nebyla
moje sestra. Byla jsi jako posedlá.“
Sofie zavřela oči a po tvářích se jí valily slzy velké jako hrachy.
Měla jen letmé vzpomínky, slabé obrazy jakoby ve snu, které
odpovídaly tomu, o čem mluvil Josh.
„Pak v Ojai jsem tě sledoval, kdyţ si vytvářela a řídila větrné víry a
dnes – včera – jsi vytvořila mlhu úplně z ničeho.“
„Ale já nevím, jak ty věci dělám,“ zamumlala.
„Já vím, Sofie, já vím,“ vstal a přešel k oknu a přehlédl paříţské
střechy. „Já uţ tomu rozumím. Hodně jsem o tom přemýšlel. Tvé
schopnosti byly probuzeny, ale abys je uměla kontrolovat, ovládat,
musíš ještě trénovat a cvičit. Je to jediný způsob, abys byla v
bezpečí. Právě nyní jsou totiţ tvé netrénované schopnosti pro tebe
stejným nebezpečím jako pro naše nepřátele. Johanka ti ale včera
pomohla, ne?“
„Ano, hodně mi pomohla. Uţ neslyším všechny ty hlasy. Je to
obrovská úleva. Ale to není všechno, je tu ještě něco jiného, ţe?“
zeptala se Sofie.
Josh otočil meč v rukách, ostří téměř černé v šeru a malé blyštivé
tečky svítily do tmy jako hvězdy. „Stále nemáme skutečné ponětí, do
jakých potíţí jsme se dostali,“ začal pomalu. „Ale víme, ţe jsme v
nebezpečí, v opravdovém nebezpečí. Je nám patnáct – neměli
bychom myslet na to, ţe nás někdo můţe zabít… sníst… nebo něco
horšího!“ Ledabyle mávnul ke dveřím a dodal: „Já jim nevěřím.
Jediná osoba, které věřím, jsi ty… ty, jediná.“
„Ale Joshi,“ namítla velmi opatrně Sofie. „Já jim věřím, jsou dobří.
Scatty bojovala za lidské pokolení více neţ dva tisíce let, Johanka je
milá slušná ţena.“
„A Flamel schovává Kodex po staletí,“ vyhrkl Josh. Dotkl se hrudi
a Sofie slyšela zašustění stránek v pytlíku, který Flamel Joshovi
svěřil. „V té knize jsou recepty a návody, které by mohly vytvořit ráj
na Zemi, které by mohly vyléčit kaţdou nemoc.“ Všiml si náznaku
pochybností v Sofiiných očích a přitlačil. „A ty víš, ţe je to pravda.“
„Čarodějka to ví a její vědomosti mi také říkají, ţe je tam spousta
lektvarů, které mohou tento svět naprosto zničit.“
Josh rychle zavrtěl hlavou. „Myslím, ţe vidíš to, co oni chtějí, abys
viděla.“
Sofie ukázala na meč a vítězoslavně se zeptala: „Ale proč by ti
Flamel dával ten meč a zbývající stránky z Kodexu?“
„Já si myslím…, ne já vím, ţe nás vyuţívají. Akorát ještě nevím na
co. Zatím.“ Viděl, jak Sofie nesouhlasně vrtí hlavou. „Kaţdopádně
budeme potřebovat tvé síly, abychom se sami ochránili před
nebezpečím.“
Sofie se natáhla a zmáčkla bratrovu ruku. „Víš, ţe bych nikdy
nikomu nedovolila, aby ti ublíţil.“
„Já vím,“ kývl věřícně Josh. „Alespoň ne úmyslně. Ale co se stane,
kdyţ tě zase něco posedne, jako v Hekatině říši?“
Sofie kývla. „Pak nad tím nemám ţádnou kontrolu,“ připustila
Sofie. „Byla jsem jako ve snu, pozorovala jsem někoho, kdo vypadal
jako já.“
„Náš fotbalový trenér říká, ţe neţ dokáţeš řídit ostatní, musíš se
naučit řídit sám sebe. Ségra, kdyţ se naučíš ovládat svou auru a
schopnosti, pak uţ s tebou nikdy nikdo nebude moci manipulovat.
Budeš neskutečně mocná. A já, protoţe mé schopnosti zatím nejsou
probuzené, já se naučím ovládat tenhle meč.“ Zakrouţil mečem a
pokusil se ho roztočit, ale ostří sklouzlo a udělalo hlubokou rýhu do
zdi. „Jejda!“
„Joshi!“
„Co je? Nikdo si toho nevšimne.“ Rukávem se snaţil díru
zamaskovat, ale omítkou se mu podařilo dostat aţ na cihlu.
„Jen to zhoršuješ a určitě jsi udělal i rýhu do ostří meče.“
Josh si pořádně prohlédl zbraň na světle, ale nenašel jedinou
známku po zásahu.
Sofie pomalu pronesla. „Já si stejně stále myslím…, ne jsem
přesvědčena, ţe se ohledně ostatních mýlíš.“
„Sofie, musíš mi věřit.“
„Já ti věřím, ale nezapomeň, ţe čarodějka tyhle lidi zná a důvěřuje
jim.“
„Sofie,“ řekl Josh téměř zoufale, „my o čarodějce také vůbec nic
nevíme.“
„Ale Joshi, já o čarodějce vím úplně všechno,“ řekla Sofie s
pohnutím. Poklepala si ukazováčkem na spánek. „A někdy si přeju,
abych nevěděla. Její celý ţivot, tisíce let jsou uvnitř mé hlavy.“ Josh
otevřel pusu a chystal se oponovat, ale Sofie zvedla ruku, aby ho
zastavila. „Takţe co udělám? Budu spolupracovat se SaintGermainem a naučím se všechno, co mě bude chtít naučit.“
„Zároveň na něj můţeš dohlédnout a zkus zjistit, co mají s
Flamelem za lubem.“
Sofie to ignorovala a dodala: „Moţná pak příště, aţ nás někdo
napadne, budeme schopni se sami ubránit.“ Znovu pohledem přejela
krásné paříţské střechy. „Alespoň tady jsme v bezpečí.“
„Ale na jak dlouho?“ namítl Josh.
KAPITOLA 24
Dr. John Dee zhasnul světlo a vyšel z obrovské loţnice na balkon.
Opřel se o kovové zábradlí a díval se na noční Paříţ. Nedávno pršelo
a vzduch byl vlhký a lezavě studený s kyselým nádechem Seiny a
výfukových plynů. Nenáviděl Paříţ.
Vţdycky to tak ale nebylo. Kdysi byla Paříţ dokonce jeho
nejoblíbenější město v celé Evropě. Měl na ni ty nejkrásnější a
nejzajímavější vzpomínky. Nakonec právě zde se stal nesmrtelným.
Ve sklepeních hluboko pod Bastilou, pevností, která slouţila jako
vězení, ho vraní bohyně vedla ke starobylé bytosti, která mu nabídla
věčný ţivot za bezmeznou a naprostou oddanost.
Dr. John Dee sbíral pro starobylé rasy informace, slídil, podnikl
mnoho nebezpečných misí do nespočetných říší, z nichţ jen některé
sousedily s lidským světem. Bojoval s armádami mrtvých i
nemrtvých, pronásledoval různé netvory nehostinnými pustinami a
ukradl pár zajímavých předmětů uctívaných a vysoce ceněných
některými civilizacemi. Časem se stal nepostradatelným starobylých
bytostí z temnot, jelikoţ ţádná mise pro něj nebyla nemoţná, ţádný
úkol neproveditelný… kromě Flamela. Anglický čaroděj selhal v
polapení Nikolase a Perenely Flamelových, a selhával znovu a znovu
a nezapomenutelně několikrát právě v tomto městě.
Zůstávalo mu utajeno jako jedno z největších tajemství, jak mu
Flamelovi dokázali unikat tak dlouho. Pracovala pro něj celá armáda
lidí i nelidí, zvířat i bytostí za hranicemi lidského chápání. Jeho síť
agentů byla nesmírná, ptáci ve vzduchu, krysy, kočky nebo psi na
zemi. Měl k dispozici stvoření z dávných legend a mytologie, a
přesto se mu nepodařilo Flamelovy dostat uţ po více neţ čtyři sta let.
Ani poprvé zde v Paříţi, ani jinde v ostatních městech Evropy i
Ameriky. Vţdy jako by byli o krok vepředu a mnohdy odjíţděli z
místa ve chvíli, kdy přijíţděl. Téměř to působilo, jako by je někdo
varoval. Ale to bylo samozřejmě naprosto vyloučené. Dee totiţ své
plány nesvěřoval vůbec nikomu.
Dveře za ním se otevřely a zase zavřely. Dee ucítil nezaměnitelný
hadí zápach a bez ohlédnutí řekl: „Dobrý večer, Niccolo.“
„Vítejte v Paříţi.“ Niccolo Machiavelli promluvil latinsky.
„Doufám, ţe vaše cesta byla příjemná. Líbí se vám pokoj?“
Machiavelli na letiště poslal auto, které Johna Dee vyzvedlo.
Doprovázela je policejní eskorta aţ do jeho velkého domu ve městě
na Pláce du Canada.
„Kde jsou?“ vyštěkl nezdvořile Dee, aniţ odpověděl na otázku
svého hostitele, čímţ záměrně dával najevo svou převahu. Mohl být
o pár let mladší neţ Ital, ale on tu velí.
Machiavelli vyšel z pokoje na balkon a přistoupil k Johnovi Dee.
Nechtěl si pomačkat oblek, a tak stál s rukama spojenýma za zády.
Vysoký, elegantní, dokonale oholený Ital s nakrátko ostříhanými
bílými vlasy vypadal trochu nepatřičně vedle malého muţe s ostře
řezanou tváří, do špičky střiţeným plnovousem a šedými vlasy
staţenými vzadu do ohonu. „Všichni jsou stále v Saint-Germainově
domě a před chvílí se k nim připojil i Flamel.“
Dr. Dee se nenápadně podíval na Machiavelliho a kousavě
poznamenal: „Jsem překvapen, ţe jste se je nepokusil zajmout sám.“
Machiavelli si prohlíţel město, které měl pod kontrolou a klidně
odvětil: „Myslel jsem, ţe nechám poslední krok k jejich zajetí na
vás.“
„Chcete spíš říci, ţe vám nařídili, abyste to nechal na mě, ţe?!“
vyhrkl Dee.
Machiavelli na to neřekl nic.
„Saint-Germainova rezidence je obklíčena?“
„Úplně.“
„A uvnitř je pouze pět lidí? Ţádný personál, ochranka?“
„Alchymista a Saint-Germain, dvojčata a Stín.“
„Scathach je trochu problém,“ zamumlal Dee.
„Moţná bych měl řešení,“ navrhl opatrně Machiavelli. Počkal, aţ
se k němu anglický čaroděj se šedýma očima, v nichţ se odráţela
ulice, zvědavě otočil. „Poslal jsem pro Valkýry, největší nepřátele
Scathach. Před chvíli dorazily.“
Na tváři Johna Dee se objevil ne příliš častý úsměv, poodstoupil od
Machiavelliho a lehce se uklonil. „Valkýry – opravdu výborný
nápad.“
„Jsme na stejné lodi,“ uklonil se Machiavelli na oplátku.
„Slouţíme stejným pánům.“
Dee se uţ chystal vkročit zpátky do místnosti, kdyţ se zastavil a
otočil na Machiavelliho. Najednou zavanul lehký zápach zkaţených
vajíček a síry, který pak chvíli ve vzduchu visel jako zlověstné
znamení. „Nemáte ani tušení, komu slouţím,“ sykl.
Dagon otevřel vysoké dvoukřídlé dveře a ustoupil. Niccolo
Machiavelli a Dr. John Dee vešli do knihovny obloţené
vyřezávaným dřevem a přivítali své hosty.
V místnosti jiţ stály tři mladé ţeny.
Na první pohled si byly tak podobné, ţe by mohly být trojčata.
Vysoké, hubené s blond vlasy na ramena, dokonce i oblečení měly
stejné. Jednoduchá tílka pod lehkými koţenými saky doplňovaly
modré dţíny zastrčené pod koleny do vysokých bot. Tváře měly s
vystupujícími lícními kostmi, hluboce posazené oči a špičaté brady.
Lišily se jen podle barvy očí. Různého odstínu modrých očí si musel
všimnout kaţdý. Nejsvětlejší byly safírové a nejtmavší aţ téměř
modro fialové. Všechny vypadaly maximálně na šestnáct sedmnáct
let, ale ve skutečnosti byly starší neţ většina známých civilizací.
Nazývaly se Dísy nebo také Valkýry.
Machiavelli se zastavil uprostřed místnosti a postupně se podíval
na kaţdou z nich, přičemţ se je snaţil nějakým způsobem od sebe
rozeznat. Jedna seděla u velkého piana, druhá se uvelebila na
pohovce a třetí se opírala o okenní parapet a hleděla do tmy, zatímco
v rukách drţela neotevřenou knihu v koţené vazbě. Jakmile se
přiblíţil, ţeny se obrátily a Machiavelli si všiml, ţe lak na nehtech se
shoduje s barvou očí. „Děkuji vám, ţe jste přišly,“ uvedl se latinsky,
protoţe latina s řečtinou byly jazyky, kterým rozuměly téměř veškeré
starobylé bytosti.
Dívky se na něj lhostejně podívaly.
Machiavelli mrknul na Dagona, který vešel do knihovny a zavřel
za sebou dveře. Sundal si sluneční brýle, které odhalily jeho velké
kulaté oči bez víček. Promluvil rychle řečí, kterou by těţko dokázal
jakýkoliv člověk vyloudit ze svých úst.
Ale Valkýry ho také ignorovaly.
Dr. John Dee si dramaticky povzdechl. Posadil se do velkého
koţeného křesla a spráskl ruce s hlasitým plácnutím. „To by stačilo,“
řekl anglicky. „Přišly jste kvůli Scathach. Nyní je čas, abyste řekly,
jestli ji chcete, nebo ne.“
Dívka u piana se na Johna Dee podívala. Jestli si Angličan všiml,
ţe přetočila hlavu nepřirozeným způsobem, nedal to na sobě znát.
„Kde je?“ zeptala se stroze, ale perfektní angličtinou.
„Velmi blízko,“ řekl Machiavelli, přičemţ se velice pomalu
pohyboval po místnosti.
Tři dívky obrátily pozornost na něj a sledovaly ho jako kočka myš.
„Co tady dělá?“
„Chrání alchymistu Flamela, Saint-Germaina a dva lidi,“ popsal
Machiavelli situaci. „My chceme jen lidi a Flamela, Scathach je
vaše.“ Na moment ztichl a pak dodal: „Můţete mít i Saint-Germaina,
jestli ho chcete. Nemá pro nás ţádnou cenu.“
„Stín. Chceme jenom ji,“ řekla Valkýra u piana a prsty přeběhla po
klávesách a vyloudila nádhernou melodii.
Machiavelli přešel stranou k servírovacímu stolku a nalil kávu ze
stříbrné konvice. Podíval se na čaroděje s tázavě zvednutým obočím
a zároveň zdvihl i šálek. Dee zavrtěl hlavou. „Měly byste vědět, ţe
Scathach je stále v dobré formě,“ pokračoval Machiavelli, přičemţ
mluvil k dívce u piana. Její téměř fialové oči se zúţily, ţe tvořily
skoro ploché čárky. „Včera ráno si lehce poradila s jednotkou
speciálně trénovaných policistů.“
„Člověče,“ téměř s odporem vyštěkla Valkýra. „Ţádný člověk se
nemůţe postavit Stínu.“
„Ale my nejsme z lidského rodu,“ řekla ţena u okna.
„Jsme Valkýry,“ dokončila třetí dívka, která seděla naproti Johnovi
Dee. „Jsme hrdinky, bojovnice, vládkyně mrtvých válečníků.“
„Ano, ano, ano,“ přerušil ji Dee netrpělivě. „My víme, kdo jsou
Valkýry. Podle dobových záznamů zřejmě největší bojovnice, které
kdy svět viděl. Ale my chceme vědět, jestli dokáţete porazit Stín.“
Valkýra u piana se obrátila, elegantně sklouzla ze ţidle a přešla po
koberci k čarodějovi. V mţiku stály obě sestry po jejím boku a
teplota v knihovně se najednou citelně sníţila.
„Vysmívat se nám, Dr. Dee, by vám mohlo být osudné,“ zahrozila
jedna z nich.
Dee si znovu povzdechl a znovu opakoval otázku: „Dokáţete
porazit Scathach?“ Sáhl po telefonu a dodal: „Protoţe jestli ne, jsem
si jistý, ţe se najdou jiní, kteří to rádi zkusí. Můţu zavolat
Amazonky, samuraje nebo bohatýry.“
Teplota v místnosti, zatímco mluvil, stále rapidně klesala. Z jeho
úst se nakonec linula pára a na obočí a vousu se mu tvořily malé
ledové krystalky.
„Dost těch triků!“ Dee lusknul prsty a jeho aura ţlutě zazářila. V
knihovně bylo najednou příjemně teplo a ve vzduchu se vznášel
těţký odér pukavců.
„Není ţádný důvod pro znevaţování nejlepších válečnic. Dísy
porazí Stín,“ řekla dívka vpravo.
„Jak?“ vyštěkl Dee.
„Máme něco, co nemá ţádný jiný bojovník.“
„Mluvíte v hádankách, upřesněte to,“ řekl netrpělivě Dee.
„Řekněte mu to,“ přidal se Machiavelli.
Valkýra s nejsvětlejšíma očima se otočila po směru jeho hlasu, a
pak zase zpět. Její dlouhé prsty namířily k jeho obličeji. „To ty jsi
zničil Ygdrasil a osvobodil našeho domácího miláčka, který byl tak
dlouho uvězněn v kořenech stromu světa.“
V očích čaroděje se něco rychle mihlo a svaly okolo koutků sebou
trhly. „Nidhogg?“ podíval se na Machiavelliho. „Vy jste to věděl?“
Machiavelli přikývl: „Ano, samozřejmě.“
Valkýra s nejtmavšíma očima přistoupila k Johnovi Dee a zblízka
se mu podívala do tváře. „Ano, vypustil jsi Nidhogga, poţírače
lidských těl.“ S hlavou stále blízko čarodějovy tváře se otočila a
pohlédla na Machiavelliho. Její sestry udělaly totéţ a společně řekly:
„Vezmi nás tam, kde se Stín a ti ostatní skrývají, a pak odejděte. Aţ
zavoláme Nidhogga, Scathach zkáze neunikne.“
„Umíte to stvoření ovládat?“ zeptal se Machiavelli zvědavě.
„Ve chvíli, kdy pohltí Stín, nejdřív její vzpomínky a pak její tělo a
kosti, bude potřebovat spát. Po takové lahůdce, jako je Scathach,
bude zřejmě spát celá staletí. Pak ho znovu chytíme.“
Niccolo Machiavelli přikývl. „Ještě jsme nemluvili o vaší
odměně.“
Valkýry se usmály a i Machiavelli, který jiţ viděl mnohé, poznal
zhnusení a nenávist v jejich tvářích. „Nepotřebujeme ţádnou
odměnu,“ řekla Valkýra s tmavýma očima. „Uděláme to, abychom
obnovily čest svého klanu a pomstily poníţení a potupu naší rodiny.
Scathach-Stín zničila mnohé naše sestry.“
Machiavelli kývl. „Rozumím. Kdy zaútočíte?“
„Za úsvitu.“
„Proč ne rovnou?“ poţadoval Dee. „Jsme stvoření šera. V tom
mezidobí mezi dnem a nocí jsme nejsilnější,“ řekla jedna z nich.
„Tehdy jsme neporazitelné,“ dodala druhá sestra.
KAPITOLA 25
„Ještě jsem si nezvykl na evropský čas,“ řekl Josh.
„Proč?“ zeptala se Scathach. Stáli v plně vybavené tělocvičně v
suterénu Saint-Germainova domu. Na jedné straně byla nalepená
zrcadla, která odráţela mladého muţe a upírku před nejmodernějšími
posilovacími stroji.
Josh se podíval na hodiny na zdi a vysvětlil: „Jsou tři hodiny
ráno…, měl bych usínat únavou, ale jsem naprosto svěţí. No a doma
je teprve šest večer, coţ by odpovídalo.“
Scathach kývla. „To je jen jeden z důvodů. Další je, ţe kolem tebe
jsou lidé jako Nikolas a Saint-Germain a zvláště tvá sestra a Johanka.
I kdyţ tvé schopnosti ještě nebyly probuzeny, jsi ve společnosti lidí,
kteří mají velice silné aury. Tvá vlastní pak sbírá trochu té síly od
ostatních a dodává ti energii. Ale jen to, ţe se necítíš unavený,
neznamená, ţe bys neměl odpočívat,“ dodala. „A také pij hodně
vody. Aura spaluje hodně tekutin a je potřeba je doplňovat.“
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila Johanka. Scathach byla
oblečena v černé, zatímco Johanka měla na sobě bílé tričko s
dlouhým rukávem, volné bílé kalhoty a světlé tenisky. Ovšem stejně
jako Scatty si přinesla meč. „Myslela jsem, ţe byste uvítali
pomocníka,“ řekla téměř ostýchavě.
„Myslela jsem, ţe jsi šla spát,“ řekla Scatty.
„V poslední době moc nespím, a pokud ano, mám neklidné sny.
Vidím v nich všude ničivé poţáry.“ Smutně se usmála a dodala: „Je
v tom trochu ironie, protoţe můj manţel je mistr ohně, přesto mě v
noci budí sny o ohni a zkáze, kterou můţe přinést.“
„Kde je Francis?“
„V pracovně, skládá. Bude tam celé hodiny, nejsem si jistá, jestli
vůbec ještě někdy spí. Nyní ale,“ změnila téma a mrkla na Joshe,
„jak ti to jde?“
„Stále se učím, jak vůbec meč drţet a zaujmout výchozí pozici,“
zamumlal Josh a připadal si strašně trapně. Viděl nespočet filmů, a
tak si myslel, ţe ví, jak se bojuje s mečem. Nikdy by si však
nepomyslel, ţe jen drţet ho, je tak těţké. Scathach se posledních
třicet minut snaţila naučit ho správně Klarent tasit a drţet ho, aniţ by
ho upustil, ale moc velký úspěch nezaznamenala. Pokaţdé, kdyţ se
pokusil mečem máchnout, mu vyklouzl z ruky. Dokonale vyleštěná
dřevěná podlaha byla proto plná škrábanců a záseků. „Je to těţší, neţ
jsem myslel,“ nakonec přiznal Josh. „Vůbec nevěřím, ţe se to vůbec
kdy naučím.“
„Hlavu vzhůru, máš toho nejlepšího učitele,“ řekla sebejistě
Johanka. „Dokázala vycvičit z obyčejné venkovské holky obávanou
bojovnici.“ Zakrouţila zápěstím a její dlouhý meč, téměř tak dlouhý,
jako byla ona sama, zavířil vzduchem, aţ vydal téměř lidský sten.
Josh se pokusil napodobit její pohyb, ale Klarent se mu opět
vymknul z ruky a zabodl se ostřím do podlahy a chvíli se kymácel
sem tam.
„Promiň,“ zamumlal provinile Josh.
„Prosím tě, zapomeň na všechno, co si myslíš, ţe víš o zacházení s
mečem,“ nařídila Scathach. Podívala se přitom na Johanku a dodala:
„Příliš se kouká na televizi. Myslí si, ţe mečem můţe kroutit jako s
taktovkou.“
Johanka si povzdychla. Přehodila obratně svůj dlouhý meč a
nabídla ho rukojetí Joshovi. „Vem si ho.“
Josh zvedl pravou ruku a dotkl se rukojeti.
„Moţná bude jednodušší chytit ho oběma rukama,“ navrhla malá
Francouzka.
Josh jako by radu neslyšel, pevně chytil Johančin meč. Ze všech sil
zabral, aby ho zvedl z jejích rukou, ale nepovedlo se mu to. Meč byl
neuvěřitelně těţký.
„Uţ vidíš, proč jsme stále na začátku,“ řekla Scatty. Vytrhla meč
Joshovi z rukou a hodila ho Johance, která ho lehce chytila.
„Začneme s tím, jak zbraň drţet.“ Johanka se postavila po Joshově
pravici, Scathach po levici. „Stůj zpříma, dívej se před sebe.“
Josh se díval do zrcadla, kde jasně viděl sám sebe vedle Scatty,
zatímco kolem Johanky z Arku se rozprostíral slabý stříbrný opar.
Několikrát zamrkal a pořádně zavřel oči, ale kdyţ je otevřel, stříbrná
mlha nezmizela.
„To je má aura,“ vysvětlila Johanka, která uhádla Joshovu otázku
dřív, neţ otevřel pusu. „Většina lidí ji nevidí, ale někdy je viditelná
na fotkách nebo v zrcadlech.“
„A stejnou má i Sofie?“ zeptal se Josh.
Johanka zavrtěla hlavou. „Ale ne, ani zdaleka není jako Sofiina,“
řekla, čímţ ho překvapila. „Aura tvé sestry je o hodně silnější.“
Johanka zvedla svůj dlouhý meč, několikrát jím máchla a nakonec
ho poloţila ostřím na zem špičkou mezi chodidla a ruce opřela o
jílec. „Tak teď přesně opakuj po nás… a pomalu.“ Zvedla meč a
natáhla pravou ruku dopředu. Na druhé straně udělala Scathach totéţ
jen s oběma svými kratšími meči.
Josh chytil svůj kamenný meč a zvedl ruku. Ještě neţ ji úplně
natáhl, začala se mu ruka pod tíhou třást. Zaťal zuby a vší silou se
snaţil udrţet ruku v klidu. „Je příliš těţký,“ vydechl, kdyţ mu ruka
klesla a protahoval si rameno. V paţi mu hořelo trochu jako po
prvním fotbalovém tréninku po letních prázdninách.
„Zkus to takhle. Sleduj.“ Johanka mu ukázala, jak chytit zbraň
oběma rukama.
Josh zjistil, ţe s oběma rukama je lehčí udrţet meč bez hnutí
nahoře. Zkusil to znovu i s jednou rukou a tentokrát vydrţel asi půl
minuty, neţ mu svaly začaly vypovídat sluţbu. S dalším
povzdechem ruku sklonil. „Jednou rukou mi to prostě nejde,“
postěţoval si.
„Časem to půjde,“ odsekla Scatty, která uţ trochu ztrácela
trpělivost.
„Zatím tě tedy naučím, jak ovládat meč oběma rukama – východní
styl.“
Josh kývl. „To snad bude jednodušší.“ Celé roky strávil cvičením
taekwonda, a vţdycky chtěl začít kendo – tradiční japonské umění
boje s mečem, ale rodiče vţdy říkali, ţe je to příliš nebezpečné.
„Potřebuje jen trochu cvičit,“ usoudila váţně Johanka a se svýma
jasnýma a lesknoucíma očima sledovala Scattyin odraz v zrcadle.
„Jak dlouho?“ zeptal se Josh.
„Alespoň tři roky.“
„Tři roky?“ zhluboka se nadechl Josh. Utřel si zpocenou ruku do
kalhot pak druhou a znovu se chytil meče. Pak se na sebe podíval do
zrcadla a pokračoval v tréninku. „Doufám, ţe si Sofie vede lépe neţ
já,“ zamumlal spíš pro sebe.
Hrabě de Saint-Germain přivedl Sofii do malé střešní zahrady.
Pohled na noční Paříţ odtud byl velkolepý. Sofie se naklonila přes
zábradlí, aby dohlédla dolů na Champs-Elysées. Doprava se konečně
utišila a město bylo klidné. Zhluboka nabírala vlhký a studený
vzduch, ve kterém se nesl typický nádech Seiny vyplněný
nespočetnými bylinkami v různých květináčích a truhlících všude
okolo. Sofie si začala třít paţe a trochu se zachvěla.
„Je ti chladno?“ zeptal se hrabě.
„Trochu,“ odpověděla, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to není spíš
nervozitou. Věděla, ţe sem přišli, aby ji Saint-Germain zasvětil do
tajemství ohně.
„Po dnešní noci ti uţ nikdy nebude zima,“ slíbil Saint-Germain.
„Mohla bys projít Antarktidou jen v kraťasech a tričku, a stejně by ti
bylo teplo.“ Setřásl dlouhé vlasy z čela a utrhl lísteček z květináče. V
dlani pak rozemlel zelený lístek a promnul ruce. Vzduchem zavoněla
máta. „Johanka hrozně ráda vaří. Pěstuje si sama tady nahoře snad
všechny druhy bylinek a koření,“ vysvětlil a zhluboka natáhl vůni.
„Je tu asi tucet druhů – máta, oregáno, tymián, šalvěj nebo bazalka.
A samozřejmě levandule. Miluje levanduli, připomíná jí mládí.“
„Kde jste se s Johankou potkali? Tady ve Francii?“
„Nakonec jsme se dali dohromady tady, ale věř nebo ne, poprvé
jsem ji viděl v Kalifornii v roce 1849. Já jsem tam vyráběl trochu
zlata a ona pracovala v misii, starala se o kuchyni a nemocnici, kde
lidé, kteří odešli na západ hledat zlato, vţdy dostali alespoň
polévku.“
Sofie za zamračila. „Vy jste vyráběl zlato v době Zlaté horečky?
Proč?“
Saint-Germain pokrčil rameny a vypadal trochu vyvedený z míry.
„Jako skoro kaţdý v Americe ve čtyřicátém osmém a devátém roce
jsem i já odešel hledat zlato na západ.“
„Myslela jsem, ţe dokáţete zlato vyrobit. Nikolas to alespoň umí.“
„Výroba zlata je dlouhý a namáhavý proces. Myslel jsem, ţe bude
daleko jednodušší ho vykopat ze země. Ve chvíli kdy se alchymista
dostane k nějakému zlatu, není pro něj uţ problém ho rozmnoţit. To
jsem měl také v úmyslu. Bohuţel jsem ale koupil kus země, která
byla k ničemu. Tak jsem tam začal s výrobou, a pak jsem půdu
prodal dalším, kteří právě dorazili.“
„Ale to je odporné,“ řekla šokovaná Sofie.
„Byl jsem mladý a nerozváţný,“ omlouval se Saint-Germain. „A
také hladový, coţ asi není ţádná omluva,“ dodal. „Kaţdopádně
Johanka pracovala v Sacramentu, a neustále potkávala lidi, kteří ode
mě koupili kus naprosto nepouţitelné země. Myslela si o mně, ţe
jsem šarlatán, a tím jsem také byl. Já ji zase povaţoval za jednu z
oněch strašných samaritánů, kteří neustále pomáhají všem, i kdyţ o
to nestojí. Ani jeden jsme tehdy nevěděli, ţe ten druhý je nesmrtelný,
a na první pohled jsme se nesnášeli. Během let jsme na sebe
několikrát narazili a aţ za druhé světové války jsme se znovu potkali
tady v Paříţi. Johanka bojovala v hnutí Odporu a já jsem byl
americký špion. Tehdy jsme pochopili, ţe jsme jiní neţ ostatní.
Válku jsme přeţili a od té doby jsme stále spolu, ačkoliv Johanka se
dost drţí v ústraní,“ zavtipkoval. „Nikdo, ani ţádný z mých fanoušků
nebo bulvár netuší, ţe jsme se vzali. Mohli bychom pravděpodobně
fotky z obřadu prodat za malé jmění, ale Johanka nestojí o pozornost
veřejnosti.“
„Proč ne?“ Sofie věděla, ţe spousta celebrit si cení své soukromí,
ale zůstat v naprosté anonymitě jí přišlo divné.
„Upřímně… je to pochopitelné. Vzpomeň si, naposledy, kdyţ byla
slavná, ji chtěli upálit na hranici.“
Sofie chápavě přikývla. Najednou touha být neviditelná vypadala
naprosto rozumně. „Jak dlouho znáte Scathach?“ změnila téma.
„Pár století. Kdyţ jsme se s Johankou dali dohromady, zjistili jsme,
ţe máme hodně společných známých. Všechny nesmrtelné,
samozřejmě. Johanka ji ale zná déle. Ačkoliv si nejsem jistý, jestli
vůbec existuje někdo, kdo Stín opravdu zná,“ dodal s upřímným
úsměvem. „Vţdycky je tak…“ zarazil se, kdyţ hledal to správné
slovo. „Samotářská?“ navrhla Sofie.
„Ano, samotářská.“ Přehlédl noční město a smutně zavrtěl hlavou.
Pak se přes rameno podíval na Sofii. „Víš kolikrát stála úplně sama
proti starobylým bytostem z temnot, kolikrát šla do strašlivého
nebezpečí, aby proti nim ochránila tento svět?“
Ale kdyţ Sofie začala vrtět hlavou, do mysli se jí vkrádaly
nejrůznější obrazy a úlomky čarodějčiných vzpomínek, ve kterých
figurovala Scathach.
Scathach v drátěné košili stála sama na mostě se dvěma
lesknoucími se meči a čekala na blíţící se netvory, kteří se podobali
slimákům.
Scathach v plné zbroji ve dveřích obrovského hradu s rukama
sloţenýma na prsou. Její meč zabodnutý u nohou v zemi a před ní
armáda velkých ještěrů.
Scathach oděná do tulení kůţe a koţešin balancuje na plovoucí kře,
zatímco ji obkličují stvoření, která jako by byla vytesána z ledu.
Sofie si olízla rty. „Proč… proč to všechno dělá?“
„Protoţe to je celá ona. Je to její podstata.“ Hrabě se na Sofii mile
podíval a smutně se usmál. „A protoţe umí jen to. Ale teď…“ rychle
změnil řeč. Ruce znovu třel o sebe a k nebi letěly jiskry a uhlíky.
„Nikolas chce, abych tě zasvětil do tajemství ohně. Jsi nervózní?“
zeptal se.
„Trochu. Uţ jste někdy někoho učil?“ zeptala se Sofie váhavě.
Saint-Germain se culil na celé kolo, aţ ukázal celý chrup. „Ne,
nikoho. Budeš můj první student… a pravděpodobně také poslední.“
Sofie cítila, jak ji ţaludek poskočil a najednou se to všechno
nejevilo jako moc dobrý nápad. „Proč poslední?“
„No, moţnosti, ţe potkám někoho dalšího, jehoţ schopnosti budou
probuzeny, jsou mizivé. Navíc šance najít někoho s takovou aurou,
jako máš ty, je více neţ nepravděpodobná. Stříbrná aura je
neskutečně vzácná. Johanka byla poslední mezi lidmi, kdo ji měl, a
narodila se v roce 1412. Jsi velmi výjimečná Sofie Newmanová.“
Sofie těţce polkla, vůbec se tak necítila.
Hrabě si sedl na obyčejnou dřevěnou lavičku, která stála u komína.
„Posaď se vedle mě a já ti řeknu, co vím.“
Sofie si přisedla a dívala se přes střechy města do dáli. Do její
mysli začaly mimovolně proudit vzpomínky na Paříţ, nebyly však
její. Panorama bylo jiné, nízké budovy okolo masivní pevnosti a k
nebi stoupal kouř z tisíců komínů. Záměrně se od vzpomínek
odpoutala, protoţe si uvědomila, ţe viděla Paříţ očima čarodějky z
Endoru tak, jak si ji pamatovala ona.
Saint-Germain se posunul a otočil, aby viděl na Sofii. „Dej mi
ruku,“ řekl tiše. Sofie mu podala pravou ruku a okamţitě pocítila, jak
jí tělem proniká teplo. Uţ jí nebyla zima. „Nyní mi dovol, abych ti
předal to, co mi sdělit můj učitel magie ohně.“ Kdyţ začal mluvit,
zvedl ukazováček a krouţil s ním po Sofiině dlani. Sledoval
jednotlivé čáry a záhyby na její kůţi. „Můj učitel mi řekl, ţe se
najdou bytosti, které budou tvrdit, ţe nejmocnější magie jsou
svázány s jinými ţivly, jako je vítr, voda nebo země. Ale to není
pravda. Síla ohně překoná všechny ostatní.“
Během jeho slov se vzduch před nimi začal míhat jako za horkého
letního odpoledne. Sofie pozorovala obláčky kouře, které se
roztočily a tančily podle slov hraběte. Vytvářely dokonce obrazy,
symboly a scény. Chtěla zvednout ruku a dotknout se jich, ale raději
zůstala klidně sedět. Pak střecha domu postupně mizela a mizela celá
Paříţ okolo, jediné, co zůstalo, byl tichý a monotónní SaintGermainův hlas a všudypřítomné létající jiskřičky a plamínky, ze
kterých se začaly vynořovat konkrétní obrazy.
„Oheň pohlcuje vzduch. Můţe ohřát vodu, aţ se vypaří, a také
můţe svou silou rozervat zemský plášť.“
Sofie sledovala scénu, na které sopka chrlila rozţhavenou lávu
vysoko do vzduchu. Černočervená roztavená hmota a bílé horké
jiskry sršely dolů na zablácené kamenné město…
„Oheň je ničitel, ale také stvořitel. Pralesy potřebují oheň, aby se
oţivily. Některá semena dokonce díky poţáru vzklíčí.“
Plamínky se zformovaly před jejíma očima do lístků a Sofie
uviděla zpustošený a vyhořelý les, stromy poznamenané ničivým
poţárem. Ale úplně dole na zemi rašily z popela pomalu zelené
výhonky nových rostlinek.
„Za dávných věků oheň dával lidem teplo, pomáhal jim přeţít
drsné a chladné klimatické podmínky.“
Z ohně vystoupil další obraz, tentokrát pustá nehostinná krajina,
skalnatá a pokrytá sněhem, ale Sofie uviděla ve skále jeskyni, která
byla zalita příjemným ţlutočerveným světlem…
Ozvalo se náhlé prásknutí a paprsek tenký jako tuţka vystřelil k
nočnímu nebi. Sofie zaklonila hlavu a sledovala proud světla výš a
výš, aţ zmizel mezi hvězdami.
„Tohle je tajemství ohně.“
Sofie přikývla. Její kůţe se chvěla, a kdyţ se podívala dolů, spatřila
drobné ţlutozelené plamínky, které vycházely ze SaintGermainových prstů. Přeskočily na její ruku a obtočily zápěstí.
Plápolaly a třepetaly se, ale nepálily, ba naopak byly heboučké jako
pírko a příjemně chladily. Na kůţi zanechávaly slabou černou stopu
jako od sazí. „Vím, jak důleţitý je oheň. Mamka je archeoloţka,“
řekla Sofie zamyšleně. „Říkala, ţe lidé začali svou cestu k civilizaci,
teprve, kdyţ začali tepelně upravovat maso.“
Na tváři hraběte se objevil úsměv. „Můţeš za to poděkovat
Prométheovi a čarodějce z Endoru. To oni přinesli oheň mezi lidi.
Vaření masa umoţňovalo jeho lepší strávení a vyuţití nutričních
látek, a tak lidé začali zpracovávat maso zvířat, která lovili. Oheň je
také ohříval v jeskyních a odháněl dravce, a Prométheus jim rovněţ
ukázal, jak stejný ţivel pouţít k tvrzení nástrojů a zbraní.“ Pak sebral
Sofiinu ruku a drţel ji skoro jako doktor, kdyţ měří tep. „Oheň řídil
dějiny kaţdé velké civilizace od starodávných říší aţ po současnost.
Bez slunečního tepla by totiţ tahle planeta byla jen samá skála a
led.“
Před Sofiinýma očima se opět rozehrála hra obrazů, která se
vytvořila z kouře a jiskřiček. Jednotlivé výjevy se kroutily a vlnily v
klidné noční atmosféře.
… šedohnědá planeta, která se otáčela ve vesmíru, a kolem které
obíhal jediný měsíc. Nebyly tu ţádné mraky, ţádná modrá voda ani
zelené kontinenty a zlaté pouště. Všude jenom šeď. Dole byla
viditelná jen slabá ohraničení velkých útvarů v nekonečném moři
pevné horniny. Sofie si najednou uvědomila, ţe se dívá na Zemi,
moţná daleko předaleko v budoucnosti. Hrůzou vydechla, čímţ
rozfoukla dým a scénu s ním.
„Magie spojená s ohněm je nejsilnější za svitu slunce,“ hrabě
pohnul pravou rukou a ve vzduchu nakreslil známý symbol. Před
nimi visel kruh s ostny, který připomínal slunce. Saint-Germain do
něj fouknul a obraz se rozpadl na svítící jiskry. „Bez ohně nejsme
nic.“
Levou ruku hraběte nyní celou obklopil plamen, ale stejně drţel
Sofii za zápěstí. Červenobílé plamínky se vinuly okolo Sofiiných
prstů k dlani. Všechny prsty vypadaly jako malé svíčky v různých
barvách – červená, ţlutá, zelená, modrá a bílá – a přece necítila
bolest ani strach.
„Oheň můţe léčit, můţe uzavřít ránu nebo vypálit infekci,“
pokračoval Saint-Germain váţně. „Jeho moc je naprosto odlišná od
magie ostatních ţivlů, protoţe jako jediná je přímo napojená na
čistotu a sílu tvé aury. Téměř kaţdý je schopný se naučit základy
magie ostatních ţivlů – země, větru, vody. Kouzla a zaříkání si lze
zapamatovat nebo napsat do knih, ale síla plápolajícího ohně je v
tobě samotné. Čím čistější aura, tím silnější plamen, a to znamená
Sofie, ţe si budeš muset dávat velký pozor, jelikoţ tvá aura je
výjimečně silná. Pokud povoláš sílu ohně, bude to síla neuvěřitelně
mocná. Varoval tě Flamel před nadměrným vyuţíváním schopností,
vysvětlil ti, ţe pak můţeš sama vzplát?“
„Scatty mi řekla, co se můţe stát,“ řekla Sofie.
Saint-Germain přikývl. „Nikdy si nezahrávej s ohněm, pokud jsi
unavená nebo jinak oslabená. Pokud nad ním ztratíš kontrolu, otočí
se proti tobě a spálí tě v mţiku na popel.“
V Sofiině pravé ruce nyní hořela velká ohňová koule. Všimla si, ţe
ji brní levá ruka a rychle ji zvedla z lavičky, kde zanechala kouřící a
opálený otisk ve dřevě. S tichým prasknutím se na dlani objevil
modrý plamínek a z kaţdého prstu vyšlehl další.
„Jak to, ţe necítím ţár?“ podivila se Sofie.
„Jsi chráněná svou aurou,“ vysvětlil hrabě. „Můţeš plamen
libovolně tvarovat, stejným způsobem, jak ukazovala Johanka
formování stříbrných předmětů ze síly aury. Můţeš vytvořit ohnivé
koule nebo vystřelit ohnivé šipky.“ Lusknul prsty a po střeše se
rozprskly velké kulaté jiskry. Potom zvedl ukazováček a namířil na
nejbliţší a z prstu vyšlehl plamínek ve formě šipky, která zasáhla
jiskru ničivým úderem. „Aţ budeš mít své schopnosti úplně pod
kontrolou, budeš schopná povolat sílu ohně pouhou myšlenkou, ale
do té doby potřebuješ nějaký spouštěč.“
„Spouštěč?“
„Normálně trvá celé hodiny meditace, neţ soustředíš svou auru k
bodu, který chceš rozsvítit. Ale kdysi před dávnými a dávnými časy,
někdo netrpělivý vytvořil spouštěč. Zkratku. Viděla jsi mé motýlky,
ne?“
Sofie kývla. Vzpomněla si na tucty malých tetování, která má
hrabě kolem zápěstí a na paţi.
„Ti jsou můj spouštěč.“ Saint-Germain zvedl dívčinu ruku. „A nyní
ty budeš mít svůj.“
Sofie se podívala na ruce, ze kterých zmizely plameny. Zanechaly
na kůţi jen černé šmouhy od sazí. Otřela ruce o sebe, ale jen popel
rozmazala.
„Dovol,“ hrabě zvedl konvičku a zatřásl jí. Uvnitř zašplouchala
voda. „Natáhni ruce,“ a polil je. Jakmile se voda dotkla Sofiiných
rukou, zasyčelo to, ale popel se smyl. Saint-Germain vytáhl čistý
kapesník ze zadní kapsy dţínů, namočil ho v konvi a utřel zbývající
špínu. Kolem Sofiina zápěstí, kde ji Saint-Germain drţel, saze
zůstaly. Tlustý černý pruh zůstal kolem zápěstí jako náramek.
Saint-Germain znovu lusknul prsty a z jeho ukazováčku a malíčku
vyšlehly plamínky. Vzal znovu Sofiinu ruku a přiblíţil plamínky k
zápěstí.
Sofie se podívala dolů a zjistila, ţe má do kůţe vypálené tetování.
Tiše zvedla ruku a otáčela ji, aby prozkoumala vzorovaný náramek,
který nyní měla kolem ruky. Dva pásky, zlatý a stříbrný, zapletené
do jednoho vytvořily téměř keltský vzor. Na spodní straně zápěstí,
kde Saint-Germain drţel palec, byl pravidelný kruh s červenou
tečkou uprostřed.
„Aţ budeš chtít přivolat sílu ohně, zmáčkni palcem ten kruh a
soustřeď svou auru,“ vysvětlil hrabě. „Mělo by to fungovat téměř
okamţitě.“
„A to je všechno?“ zeptala se překvapeně Sofie.
Saint-Germain kývl. „To je všechno. Proč, co jsi čekala?“
Sofie zavrtěla hlavou. „Já nevím, ale kdyţ mě zasvěcovala
čarodějka z Endoru do větrné magie, zabalila mě do obvazů jako
mumii.“
Saint-Germain se ostýchavě usmál. „No, já nejsem čarodějka z
Endoru, samozřejmě. Johanka mi vyprávěla, ţe ti čarodějka předala
veškeré své vzpomínky a vědomosti. Nemám tušení, proč to udělala,
určitě to nebylo nutné. Ale nepochybuji, ţe jistě měla své důvody.
Kromě toho, já nevím, jak to udělala – a ani nevím, jestli bych chtěl,
abys znala všechny mé myšlenky a vzpomínky,“ dodal s úsměvem.
„Některé z nich ani nejsou moc pěkné.“
Sofie se usmála. „To se mi ulevilo, nechtěla bych vstřebávat další
várku cizích vzpomínek.“ Ruku drţela stále před sebou a přitiskla
palec na kruh na spodní straně zápěstí a téměř okamţitě zadýmal
kouř z jejího malíčku, pak se jí nehet zbarvil do oranţova a vyšlehl
čistý plamínek. „Jak jste věděl, co máte dělat, jak mě to naučit?“
„No, v první řadě jsem býval alchymista. Předpokládám, ţe dneska
by mě označili za vědce. Kdyţ mě Nikolas poţádal, abych tě zasvětil
do ohňové magie, neměl jsem tušení, jak postupovat, a tak jsem to
pojal jako kaţdý jiný experiment.“
„Experiment?“ zamrkala Sofie. „Mohlo se to zvrtnout?“
„Jediné nebezpečí, které hrozilo, bylo, ţe by to jen nefungovalo.“
„Děkuji,“ řekla nakonec Sofie s úsměvem. „Čekala jsem něco
daleko dramatičtějšího, ale jsem moc ráda, ţe to nakonec bylo tak…“
zarazila se, protoţe hledala vystihující výraz, „tak obyčejné.“
„Upřímně, nesouhlasím s tím obyčejným. Kaţdý den se přece
člověk neučí, jak ovládnout oheň. Co třeba, ţe to bylo neobyčejné?“
navrhl Saint-Germain.
„No, to také.“
„To je pro dnešek vše. Jsou různé triky a pomůcky, které tě můţu
naučit – a také naučím. Ale aţ zítra. Ukáţu ti, jak vytvořit koule,
bochánky, prstýnky z plamene. Ale od chvíle, kdy máš vlastní
spouštěč, můţeš sílu ohně zavolat kdykoliv.“
„A musím k tomu něco říkat?“ zeptala se Sofie. „Musím se naučit
nějaké zaříkávadlo nebo kouzlo?“
„Jako co?“
„No, kdyţ jste rozsvítil Eiffelovu věţ, říkal jste něco jako ‚egnis.‘“
„Ignis,“ upřesnil hrabě. „Latinský výraz pro oheň. Ne, nemusíš
říkat vůbec nic.“
„Proč jste to tedy řekl u věţe?“
Saint-Germain se zasmál a řekl: „Jen jsem myslel, ţe to bude znít
stylově.“
KAPITOLA 26
Perenela Flamelová byla zmatená.
Plíţila se tmavými chodbami a zjistila, ţe všechny cely v tomto
patře ostrovního vězení jsou plné různých netvorů a stvoření z
temných příběhů starých mýtů a legend. Perenela viděla asi tucet
druhů upírů a jiných pololidských stvoření, také strašidla, troly,
skřítky. V samostatné cele spalo mládě Minotaura, kdeţto naproti
němu dva exempláře kanadského lidoţravého windiga vedle trojice
rohatých japonských démonů Oni. Celá další chodba cel patřila
pouze drakům od neškodných jednohlavých aţ po saně chrlící ohně.
Perenela si nemyslela, ţe tu jsou vězněni, protoţe ani jedna z cel
nebyla zamčená, ale všichni spali. Navíc všechny vchody byly
zabezpečeny třpytivou stříbrnou pavučinou. Nebyla si ovšem jistá,
zda pavučina měla drţet stvoření uvnitř a také z jakého důvodu.
Ţádné druhy podle jejích zkušeností k sobě nechovaly náklonnost,
spíš naopak. Minula místnost, kde pavučina ve vchodu byla
roztrhaná na cáry. Uvnitř nikdo nebyl, ale na zemi se válely kosti,
které rozhodně nebyly lidské.
Všechna tato stvoření byla z různých koutů země a z legend a
mytologií různých civilizací. O některých druzích, jako byla
windigo, slyšela jen vyprávět, ale alespoň pocházely z Ameriky. Jiná
stvoření, alespoň pokud věděla, se nikdy v Novém světě neobjevila a
zůstávala v bezpečí svých rodných zemí nebo říších, které v těch
místech sousedily s lidským světem. Japonští draci by se rozhodně
za normálních okolností nesetkali s keltskými draky.
Něco se tu chystá.
Perenela zašla za roh a ucítila závan větru, který projel jejími vlasy.
Vystavila tvář proudu vzduchu a zhluboka natahovala vůni mořských
řas a soli. S rychlým pohledem přes rameno, pospíchala dál chodbou.
Dee musel všechny druhy posbírat, shromáţdit dohromady, ale
proč? A moţná co je důleţitější, jak se mu to mohlo povést? Jen
zajetí jednoho exempláře indického upíra byl téměř nemoţný úkol,
ale dvanácti? A jak se mu povedlo oddělit mládě Minotaura od jeho
matky?
Dokonce i Scathach, jak byla odváţná a obávaná, by se raději
vyhnula setkání s tímto stvořením s hlavou býka, pokud by to bylo
moţné.
Perenela přišla ke schodišti. Vůně mořského vzduchu nyní sílila,
závan větru byl ostřejší, ale chvíli váhala, neţ poloţila nohu na první
schod. Raději se ještě sklonila a zkontrolovala zblízka, jestli opět
někde nevisí nějaká stříbrná pavučina. Stále se nesetkala s tím, co
vytvořilo tajemná vlákna, která vyšperkovala cely v celém patře, a to
ji nesmírně zneklidňovalo. Dalo se předpokládat, ţe stvoření, která
pavučiny utkalo, zřejmě spí… ale to také znamenalo, ţe se dříve
nebo později probudí. Aţ se tak stane, celé vězení se bude hemţit
pavouky, nebo také něčím horším, a Perenela chtěla v ten okamţik
uţ být venku.
Cítila, ţe se jí trochu vrací síly, alespoň tolik, aby se sama ubránila.
Byla si ovšem vědoma, ţe ve chvíli, kdy by své schopnosti pouţila,
okamţitě by tím sfinze vyslala signál, kde se právě nachází. Zároveň
by ji pouţití magie vyčerpalo a zase by zestárla. Věděla, ţe má pouze
jedinou šanci se sfinze postavit, a rozhodně ji nechtěla zahodit.
Musela být na to připravená a v nejlepší moţné kondici. Stoupala dál
po vrzajících kovových schodech a zastavila se před zrezavělými
dveřmi. Zastrčila si vlasy za ucho a přitiskla hlavu ke
zkorodovanému kovu. Slyšela jen tlukot vln o skálu, která neustále
síle moře ustupovala. Chytila oběma rukama kliku a opatrně se do
dveří opřela. Kovové panty vydaly neskutečný skřípající zvuk, při
kterém běhal mráz po zádech. Perenela zatajila dech, kdyţ se zvuk
pomalu nesl chodbami.
Vešla na prostorný dvůr, který byl ohraničený zchátralými a
polorozbořenými budovami. Vpravo viděla pomalu klesat slunce za
obzor. Vybarvilo pusté kamenné nádvoří teplým oranţovým světlem.
S úlevou si povzdychla, roztáhla doširoka ruce a tvář nastavila
slunečním paprskům. Zavřela oči a lehce zaklonila hlavu, aby
vychutnala znovu nabitý pocit volnosti. Po celé délce jejích černých
vlasů jiskřila statická energie, která zvedla vlasy z ramen, to jak se
její aura nabíjela. Vítr ze zálivu byl příjemně chladný a Perenela
dýchala zhluboka, aby se zbavila nepříjemného pachu vlhkosti,
hniloby a nestvůr, které spaly hluboko pod povrchem.
Najednou ji přitom napadlo, co mají všechna ta stvoření dole
společného: všechna jsou nestvůry, monstra a strašidla, která škodí
lidem.
Kde jsou všechna dobrá strašidla, skřítkové, víly, elfové, huldry a
Inari? Dee shromáţdil pouze lovce, predátory a škůdce. Anglický
čaroděj shromáţdil armádu netvorů.
Zezdola se ozvalo děsivé zavytí. Výkřik, který otřásl celým
ostrovem, dokonce i pod svýma nohama Perenela cítila vibrace
kamenných bloků. „Čarodějnice!“
Sfinga objevila, ţe Perenela utekla.
„Kde jsi, vědmo?“ V tu ránu byl čerstvý vzduch zkaţený odérem
sfingy.
Perenela se otočila, aby zavřela dveře, kdyţ spatřila nějaký pohyb
dole v šeru. Příliš dlouho se opájela pohledem do slunce. Před očima
ji tančily zlaté kruhy a nebyla schopná zaostřit. Zavřela oči na chvíli,
a kdyţ je znovu otevřela, zahleděla se do tmavé hlubiny.
Dole se míhaly stíny, sbíhaly se po zdech a shromaţďovaly pod
schody.
Perenela zatřásla hlavou. Tohle nebyly ţádné stíny. Bylo to
ohromné mnoţství stvoření, tisíce moţná deseti tisíce. Rozeběhly se
po schodech nahoru a zarazily se pouze před světlem.
Tehdy si Perenela uvědomila, co jsou zač. Pavouci – obávaní a
smrtící – a najednou jí přišlo logické, proč jsou pavučiny tak
rozdílné. Viděla rozzuřený proud sklípkanů, tarantulí, černých vdov,
hnědých poustevníků, slíďáků a cedivek. Věděla, ţe se nikde
nevyskytují na jednom místě dohromady… coţ znamenalo, ţe
cokoliv je svolalo a nyní ovládalo, zřejmě sídlí někde dole.
Perenela zabouchla dveře a zarazila je kusem kamenného bloku.
Pak se obrátila a utíkala, co ji nohy stačily. Uběhla ale sotva deset
metrů, kdyţ tu se dveře rozletěly náporem obrovské masy pavouků.
KAPITOLA 27
Josh unaveně otevřel dveře do kuchyně a vešel do dlouhé místnosti
s nízkým stropem. Sofie se ohlédla od dřezu a pozorovala bratra, jak
se vyčerpaně sesunul na ţidli. Kamenný meč přitom pustil na zem a
opřel hlavu o poloţené ruce na stole.
„Jak to šlo?“ zeptala se Sofie.
„Stěţí se můţu hýbat,“ zamumlal. „Bolí mě ramena, záda, ruce
dokonce i hlava,“ postěţoval si. „Mám na dlani puchýře, ţe nemůţu
téměř sevřít pěsti,“ ukázal sestře zničené ruce. „Nikdy by mě
nenapadlo, ţe to bude tak těţké.“
„Ale něco ses naučil, ne?“
„Jo, naučil jsem se drţet meč,“ řekl zklamaně.
Sofie mu přes stůl poslala talíř plný toastů a Josh okamţitě zbystřil.
Narovnal se, sebral jeden kousek a strčil ho do pusy. „Ale chuť k
jídlu ti zůstala,“ zavtipkovala Sofie. Chytila jeho pravou ruku a
otočila ji, aby se znovu podívala na puchýře. „Au, to musí bolet,“
řekla soucitně. Mezi palcem a ukazováčkem na dlani se na do
červena zbarvené kůţi vyjímal velký puchýř, který musel být dost
nepříjemný.
„Říkal jsem ti,“ řekl Josh s plnou pusou, „potřebuju nějakou
náplast.“
„Můţu něco zkusit?“ zeptala se Sofie, ale neţ stačil odpovědět,
třela jiţ své ruce o sebe. Potom palec levé ruky přitiskla na pravé
zápěstí, zavřela oči a soustředila se… z malíčku vyšlehl plamínek
studeného modrého světla.
Josh přestal kousat a zíral.
Neţ mohl cokoliv namítnout, Sofie přejela prstem jeho zrasovanou
dlaň. Pokusil se uhnout, ale Sofie mu drţela ruku s překvapující
silou. Kdyţ ji nakonec pustila, rychle ji přitáhl k sobě.
„Cos to udělala…“ spustil a pak se podíval na ruku. Zjistil, ţe
puchýř zmizel a zanechal po sobě jen letmý obrys na místě, kde se
vyskytoval.
„Francis mi vysvětlil, ţe oheň můţe léčit.“ Sofie zvedla ruku a z
jejích prstů se krouţily obláčky šedého dýmu a pak se konečky
rozhořely. Kdyţ sevřela ruku v pěst, plamínky zmizely.
„Já myslel, ţe…“ Josh ztěţka polknul a začal znovu. „Nevěděl
jsem, ţe jste uţ začali se zasvěcováním do magie ohně.“
„Začali a skončili.“
„Skončili?“
„Uţ jsme hotovi.“ Sofie znovu třela dlaně o sebe, aţ okolo lítaly
malé jiskřičky. Josh znovu ţvýkal toust a nevěřícně se na sestru
díval. Kdyţ byly probuzeny její schopnosti nebo při zasvěcení do
větrné magie, hned poznal rozdíl, zvláště ve výrazu jejích očí a tváře.
Dokonce si všiml, ţe oči jemně změnily barvu, ale tentokrát neviděl
vůbec nic. Vypadala úplně stejně jako předtím…, ale nebyla stejná.
Magie ohně ji od něj vzdálila ještě více. „Nevypadáš jinak,“ řekl.
„Taky se necítím jinak, kromě toho, ţe je mi tepleji,“ odpověděla.
„Uţ mi není vůbec zima.“
Tak tohle je nyní moje sestra, pomyslel si Josh. Vypadá stejně jako
jakákoliv jiná holka, kterou znal, a přece… na celé planetě nebyl
nikdo, kdo by se jí jen trochu podobal. Ovládala totiţ dokonce hned
dva přírodní ţivly.
Moţná tohle je z toho všeho nejděsivější: nesmrtelní lidé jako
Flamel a Perenela, Johanka a nesmírně sebevědomý Saint-Germain
nebo dokonce Dee, všichni vypadali tak normálně a obyčejně. Patřili
k těm lidem, které na ulici bez povšimnutí přejdete a nevěnujete jim
další pohled. Scathach se svými červenými vlasy a trávově zelenýma
očima vţdycky upoutá pozornost, ale ona není člověk.
„Bolelo to?“ zeptal se nakonec zvědavě Josh.
„Vůbec ne,“ usmála se Sofie. „Skoro mě to zklamalo. Francis
vlastně jako by umyl mé ruce ohněm…, a skoro bych zapomněla –
podívej, co mám,“ řekla a ukázala bratrovi pravou ruku a odhrnula
rukáv.
Kolem zápěstí Josh uviděl vzor vypálený do kůţe. „To je tetování,“
řekl se zřetelnou závistí v hlase. Vţdycky totiţ mluvili o tom, ţe si
pořídí tetování společně. „Máma vyletí z kůţe, aţ to uvidí.“ Pak
zvědavostí nevydrţel a zeptal se: „Kdes to vzala a proč?“
„To není opravdové tetování, to je vypálené ohněm,“ vysvětlovala
Sofie, přičemţ obracela zápěstí, aby se pochlubila.
Josh najednou chytil její ruku a ukázal na červenou tečku se zlatým
kruhem na spodní straně zápěstí. „Uţ jsem něco podobného někdy
viděl,“ řekl pomalu, zamračil se, jak se snaţil vzpomenout.
Sofie kývla. „Také mi to chvíli trvalo, ale pak jsem si vzpomněla,
ţe Nikolas má na ruce něco podobného,“ řekla Sofie. „Kruh, ve
kterém je kříţ.“
„To je ono,“ zavřel oči Josh. Poprvé si všiml Flamelova tetování na
zápěstí, kdyţ u něj v knihkupectví začal pracovat. I kdyţ ho tenkrát
strašně zajímalo, proč má tetování na tak zvláštním místě, nikdy
nebyla vhodná příleţitost, aby se na to zeptal. Otevřel oči a znovu se
podíval na Sofiin vzor. V tu chvíli ho napadlo, ţe je to něco jako
cejch, který zanechává magie. Značka, která ukazuje na kaţdého,
kdo můţe ovládat přírodní elementy. A to se mu vůbec nelíbilo. „K
čemu to potřebuješ?“
„Pokud chci pouţít magii ohně, zmáčknu červený puntík a
soustředím auru do představy, kterou potřebuji. Saint-Germain tomu
říká spouštěč – taková zkratka k povolání ohně.“
„Zajímalo by mě, k čemu potřebuje Flamel takový spouštěč,“ řekl
zamyšleně Josh.
Konvice klapla a Sofie se obrátila od stolu. Napadla ji přesně ta
samá otázka. „Moţná bychom se ho mohli zeptat, aţ se probudí.“
„Jsou ještě nějaké toasty?“ zeptal se Josh. „Mám ještě hlad.“
„Ty máš pořád hlad.“
„No, po tom tréninku s mečem si to zaslouţím, ne?“
Sofie zabodla do toastu vidličku a drţela ji před sebou. „Podívej,
co umím,“ řekla. Sáhla na zápěstí a její ukazováček vzplál.
Zamračila se, jak se soustředila a usměrnila oheň do tenkého
modrého plamene, kterým pak přejela přes chleba a opekla ho.
„Chceš ho opéct z obou stran?“
Josh ji fascinovaně pozoroval s lehkým nádechem zděšení.
Pamatoval si z hodin fyziky, ţe toasty se opékají při 150 stupních
Celsia.
KAPITOLA 28
Machiavelli seděl ve svém černém autě vedle Dr. Johna Dee.
Naproti seděly tři Valkýry a Dagon na místě řidiče se svými
typickými velkými slunečními brýlemi, které zakrývaly dokonale
jeho oči bez víček. V autě byl cítit jeho jemně nakyslý rybí odér.
Zazvonil mobil, který přerušil nepříjemné a dlouhotrvající ticho.
Machiavelli přijal hovor, aniţ se podíval na displej, kdo volá. Téměř
okamţitě mobil opět zacvaknul. „Vzduch je čistý, mí muţi se stáhli a
všechny okolní ulice jsou zajištěné. Ţádný civilista se k domu
nedostane.“
„Ať se bude dít cokoliv, nevstupujte do domu,“ řekla Valkýra s
fialovomodrýma očima. „Aţ vypustíme Nidhogga, nebudeme ho mít
pod kontrolou, dokud se nenaţere.“
John Dee se nahnul dopředu, a na chvíli se zdálo, ţe mladou ţenu
poklepe po koleni. Pohled do její tváře ho ovšem varoval, aby to
nedělal. „Flamel a děti nesmí za ţádných okolností utéct.“
„To zní jako výhruţka, doktore,“ řekla bojovnice nalevo. „Nebo
jako rozkaz.“
„A my nemáme rády výhruţky,“ dodala její sestra vpravo. „A
nepřijímáme rozkazy.“
Dee pomalu zamrkal. „Není to ani výhruţka, ani rozkaz. Je to…
ţádost,“ řekl po chvíli.
„Jsme tu jen a pouze kvůli Scathach,“ promluvila znovu prostřední
Valkýra. „O nic jiného nestojíme.“
Dagon vystoupil z auta a otevřel dveře. Valkýry vylezly ven do
předjitřního šera a bez jediného pohledu zpět se pomalu vydaly
postranní uličkou. Vypadaly jako tři obyčejné mladé dívky, které se
vracejí domů z celonoční párty.
Dee si přesedl naproti Machiavellimu a řekl přátelsky: „Jestli
uspějí, postarám se, aby se naši pánové dozvěděli, ţe Disir byly váš
nápad.“
„Nepochybuji o tom.“ Machiavelli se na anglického čaroděje při
těch slovech ani nepodíval a stále sledoval Valkýry. „A jestli selţou,
pak řeknete totéţ, a tak se zbavíte jakékoliv odpovědnosti za
neúspěch,“ dodal. „Svalit vinu na někoho jiného, myslím, ţe na tento
princip jsem přišel jiţ dvacet let předtím, neţ jste se narodil.“
„Netvrdil jste, ţe přivedou Nidhogga?“ ignoroval Machiavelliho
řeč.
Niccolo Machiavelli svými dokonale upravenými nehty zaťukal na
okno a řekl: „Také přivedly.“
Jak Valkýry postupovaly tmavou úzkou a dláţděnou uličkou,
změnily se. Celá proměna proběhla, jakmile prošly několika
tmavými úseky. Na začátku vypadaly jako tři mladé ţeny, oblečené
do lehkých koţených sak, dţin a pevných bot… a v malé chvíli
uličkou jiţ procházely Valkýry – bojovnice. Měly polodlouhé ledově
bílé kabáty vyrobené z podobného materiálu jako drátěné košile,
kovové boty po kolena s bodáky na špičkách a na rukách těţké
rukavice z kůţe a kovu. Hlavu chránila kulatá helma, která zakrývala
obličej aţ k ústům. Na širokém bílém opasku na bocích visely meče
a noţe a kaţdá z nich v ruce nesla další široký meč, zatímco na
zádech měla připevněnou svou druhou zbraň: oštěp, dvouhlavou
sekeru nebo bojové kladivo.
Zastavily se před ztrouchnivělými zelenými dveřmi a jedna z nich
se podívala zpátky směrem k autu a ukázala tázavě na dveře svou
rukou obalenou těţkým kovem.
Machiavelli zmáčknul knoflík, a okénko sjelo dolů. Zvedl palec a
přikývl. I přes svůj ţalostný vzhled to skutečně byly zadní dveře do
domu hraběte de Saint-Germaina.
Všechny tři sáhly do koţených pytlíků, které měly připevněné na
opascích a vyndaly plnou ruku plochých kamenů, které poloţily před
dveře.
„Pokládají runy,“ vysvětloval Machiavelli. „Volají Nidhogga…
monstrum, které jste osvobodil. Stvoření, které samotné starobylé
bytosti uvěznily mimo hranice světa.“
„Nevěděl jsem, ţe je uvězněný v kořenech stromu světa,“
zamumlal Dee.
„To jsem velice překvapen, myslel jsem, ţe víte všechno,“ dodal
Machiavelli škodolibě. Otočil se v sedadle, aby se podíval čaroději
do tváře. V chabém osvětlení viděl, ţe Dee vypadá bledě a na jeho
čele se objevují krůpěje potu.
Po staletí Machiavelli cvičil sebeovládání a sebekontrolu, coţ mu v
tuto chvíli zabránilo dát najevo, jak se cítí, a neusmál se. Místo toho
se zeptal: „Proč jste zničil Ygdrasil?“
„Byl hlavním zdrojem Hekatiny síly,“ odpověděl čaroděj tiše s
očima upřenýma na Valkýry, které ustoupily ode dveří. Poloţily
kameny k zápraţí, tiše mezi sebou mluvily a ukazovaly na jednotlivé
znaky.
„Byl tak starý jako celá Země, a přesto jste ho zničil bez mrknutí
oka, bez pomyšlení na následky. Proč jste to udělal?“ podivil se
nahlas Machiavelli.
„Udělal jsem, co bylo nutné a nevyhnutelné.“ Slova Johna Dee
mrazila jako led. „Vţdycky jsem dělal vše, co bylo nutné, aby se
starobylé rasy vrátily zpátky na svět. A budu v tom pokračovat.“
„Ale nepřemýšlíte o následcích svých činů,“ řekl Niccolo
Machiavelli tiše. „Kaţdý skutek má následky a souvislosti. Ygdrasil,
který jste zničil, prorůstal do řady dalších říší. Nejvyšší větve
zasahovaly do říše Asgard a kořeny hluboko do Niflheimu – říše
mlhy.“ Viděl, ţe se čaroděj necítí moc dobře, coţ ho neskutečně
bavilo.
„Vy jste totiţ nejen vypustil Nidhogga, ale také zničil nejméně tři
další říše, a moţná i více, kdyţ jste do Ygdrasilu zarazil Exkalibr.“
„Kdo vám to řekl?“
„Máte hodně nepřátel,“ pokračoval Machiavelli úlisně, přičemţ
záměrně přešel poslední otázku. „Hodně velmi nebezpečných
nepřátel. Slyšel jsem, ţe bytost jménem Hel, jen taktak unikla zkáze
ve své říši, přeţila a pochopil jsem, ţe se nevzdá, dokud vás
nezničí.“
„Ta mě neděsí,“ vyštěkl Dee, ale hlas se mu trochu třásl.
„Ale měla by,“ zamumlal Machiavelli. „Aspoň mě děsí.“
„Můj pán mě ochrání,“ řekl sebevědomě čaroděj.
„Musí být velmi mocný, aby vás ochránil před Hel, nikdo, kdo se jí
postavil, zatím nepřeţil.“
„Můj pán je výjimečně mocný,“ vyhrkl Dee.
„Těším se na to, aţ se dozvím, kdo to je.“
„Aţ bude po všem, moţná vás představím,“ řekl Dee. Kývl
směrem k uličce. „A mohlo by to být velmi brzy.“
Runové kameny na zemi zasyčely a zašuměly.
Byly to nepravidelné ploché kusy černého kamene s linkami,
čtverečky a vlnovkami. Nyní jednotlivé obrazce rudě ţhnuly a
vycházel z nich tmavě červený dým, který se kroutil v nehybném
předjitřním vzduchu.
Jedna z Valkýr si pomohla špičkou meče, aby posunula tři runové
kameny blíţ k sobě. Další odstrčila ocelovou špičkou boty jeden
kámen a přistrčila jiný na jeho místo. Třetí na hromadě našla
poslední runový kámen a mečem ho posunula na konec řady run.
„Nidhogg,“ zašeptaly Valkýry, volaly jméno noční můry, jejíţ
jméno vyskládaly pomocí starodávných znaků na runových
kamenech.
***
„Nidhogg,“ zašeptal Machiavelli. Podíval se přes rameno Johna
Dee směrem, kde seděl dopředu natočený Dagon. Ten vypadal, jako
by se ho vůbec nic netýkalo z toho, co se dělo po jeho levici. „Vím,
co o něm vyprávějí legendy, ale Dagone, co to vlastně opravdu je?“
„Můj lid ho nazýval poţírač mrtvých těl,“ řekl bublavým a slizkým
hlasem řidič. „Byl na zemi daleko dřív, neţ má rasa ovládla veškerá
moře, a my jsme byli mezi prvními, kdo na Zemi přišel.“
Dee se rychle otočil na sedadle a podíval se na řidiče. „Kdo jsi?“
Dagon si otázky nevšímal a pokračoval: „Nidhogg byl tak
nebezpečný, ţe rada starších vytvořila strašnou říši Niflheim, svět
mlhy, který ho pohltil. Nezlomitelné kořeny Ygdrasilu ho pak
spoutaly na věčnost.“
Machiavelli neuhnul pohledem a neustále sledoval červenočerný
dým, který se linul z kamenů. Zdálo se mu, ţe se v kouři začíná
formovat nějaký tvar. „Proč ho starobylé rasy nezabily?“
„Nidhogg je jedna z nejmocnějších zbraní,“ odpověděl Dagon.
„Na co potřebovaly starobylé bytosti zbraň?“ podivil se
Machiavelli. „Jejich moc byla téměř neomezená. Neměli přece ţádné
nepřátele.“
Ačkoliv Dagon seděl se svýma rukama lehce opřenýma o volant,
jeho ramena se pohnula a hlava otočila téměř celá dokola. Nyní se
díval přímo do tváře Johnovi Dee a směrem k Machiavellimu.
„Starobylé bytosti nebyly první na Zemi,“ řekl jednoduše. „Byli tu
i… jiní.“ Poslední slovo vyslovil pomalu a opatrně. „Starobylé rasy
pouţily Nidhogga a další prastvoření jako zbraně ve velké válce a
nakonec své nepřátele naprosto zničily.“
Zkoprnělý Machiavelli se podíval na stejně šokovaného čaroděje,
protoţe pro oba to bylo nové zjištění.
Dagon otevřel ústa a při troše představivosti by se to moţná dalo
povaţovat za úsměv, jelikoţ odhalil řady svých zubů. „Moţná byste
měli vědět, ţe posledně, kdyţ Disir pouţily Nidhogga, ztratily nad
ním kontrolu. Všechny je poţral. Trvalo to celé tři dny, aby ho opět
ho chytily a uvěznily v kořenech Ygdrasilu. Během té doby ovšem
poţral a zničil celou civilizaci Anasazi v Novém Mexiku. Vypráví
se, ţe Nidhoggovi nestačilo ani deset tisíc lidí, chtěl stále další a
další.“
„Umí jej tedy Valkýry ovládat?“ poţadoval Dee odpověď.
Dagon pokrčil rameny. „Třináct nejlepších disirských bojovnic ho
v Novém Mexiku nezkrotilo.“
„Moţná bychom měli…“ začal Dee.
Machiavelli najednou ztuhnul. „Uţ je pozdě,“ zašeptal. „Je tady.“
KAPITOLA 29
„Jdu spát.“ Sofie Newmanová se zastavila ve dveřích z kuchyně. V
ruce drţela sklenici vody, podívala se zpět ke stolu, kde seděl její
bratr, a dodala: „Francis prý mě zítra naučí pár uţitečných triků a
kouzel. Slíbil, ţe mi také ukáţe, jak vytvořit ohňostroj.“
„Skvělé, uţ nikdy nebudeme muset kupovat rachejtle na Den
nezávislosti.“
Sofie se unaveně usmála. „Nezůstávej dlouho vzhůru, uţ skoro
svítá.“
Josh strčil do pusy další toast. „Stále jsem si nezvykl na časový
posun,“ zahuhlal s plnou pusou. „Ale za pár minut budu nahoře.
Scatty chce pokračovat ráno s mým tréninkem. Opravdu se na to
těším.“
„Lháři.“
Josh souhlasil: „No, ty máš magii, aby tě ochránila…, všechno, co
mám já, je kamenný meč.“
Z jeho hlasu zřetelně zazněla hořkost a Sofie se ze všech sil
snaţila, aby to nijak nekomentovala. Uţ ji začínalo unavovat
Joshovo věčné stěţování, ţe on nemá ţádnou speciální moc. Nikdy
se nikoho neprosila, aby její schopnosti byly probuzeny, nechtěla
znát tajemství ohně ani větru. Ale stalo se, a ona se s tím snaţila
vyrovnat. Josh se s tím bude muset rovněţ smířit. „Dobrou noc,“
řekla, nechala bratra samotného v kuchyni a zavřela za sebou dveře.
Kdyţ Josh dojedl poslední toast, sebral talíř a sklenici a odnesl je
do dřezu. Pustil teplou vodu na talíř a postavil ho do přihrádky
odkapávače vedle keramického dřezu. Nalil si sklenici přefiltrované
vody z konve a přešel ke dveřím. Otevřel je a vkročil do malé
zahrady. Ačkoliv jiţ téměř svítalo, necítil se ani trochu unavený, ale
pak si znovu připomněl, ţe prospal velkou část dne. Přes vysokou
zeď neviděl mnoho z paříţské oblohy kromě teplého oranţového
světla pouličních lamp. Díval se nahoru, ale na nebi neviděl ţádné
hvězdy. Sedl si na schod a zhluboka natahoval evropský vzduch,
který byl chladný a vlhký, skoro jako v San Francisku, i kdyţ
postrádal ten nádech soli, který měl tak rád. Místo toho zde cítil řadu
neznámých pachů, z nichţ jen málokteré byly opravdu příjemné.
Cítil, ţe zřejmě kýchne, protoţe ho v nosu něco lechtalo a oči mu
zaslzely. Ve vzduchu visel pach přetékajících popelnic a zkaţeného
ovoce, dokonce si všiml i odpornějšího zkaţenějšího pachu, který se
mu zdál známý Zavřel ústa a pořádně natáhl vzduch do nosu. Snaţil
se přijít, co to jen je. Něco, s čím se setkal nedávno…
Had.
Josh vyskočil na nohy, jako by ho něco píchlo. V Paříţi nebyli
hadi, nebo ano? Josh cítil, ţe někde uvnitř prsou mu zrychluje srdce.
Měl z hadů hrůzu, aţ mu tuhla krev v ţilách, zhruba od svých deseti
let. Tenkrát stanovali s tátou v národní rezervaci Wupatki v Arizoně,
kdyţ uklouzl na cestě a sjel dolů a skončil přímo v hnízdě chřestýše.
Kdyţ se usadil prach, zjistil, ţe leţí vedle téměř dvoumetrového
hada. Zvíře zvedlo svou trojúhelníkovou hlavu a zíralo na něj
černýma očima asi ne déle neţ vteřinu, ale Joshovi se to zdálo jako
věčnost. Pak se Josh vzpamatoval a vydrápal se ven. Byl tak
vyděšený, ţe stěţí mohl dýchat, ale ani nevykřikl. Nikdy nepřišel na
to, proč ho had nenapadl, i kdyţ táta mu vysvětloval, ţe chřestýši
jsou v podstatě velice plaší a ţe byl pravděpodobně právě po jídle.
Měl noční můry celé týdny po této události a byl schopný vzbudit
celou rodinu, kdyţ ucítil hada někde v okolí.
A přesně to nyní cítil.
Navíc zápach sílil.
Josh začal couvat zpět dovnitř. Najednou uslyšel škrábání, jako
kdyţ běţí veverka nahoru po kmeni stromu. Pak se přímo proti němu
nahoře třímetrové zdi, na druhé straně malé zahrady, objevily pařáty
velké jako jeho paţe. Pomalu se posunovaly, téměř jako by
vyčkávaly na rozkaz, pak se ale najednou hluboko zasekly do starých
cihel zdi jako drápy dravce do kořisti.
Josh ztuhnul, veškerý ţivot jako by z něj odešel s posledním
výdechem.
Drápy následovaly mohutné končetiny pokryté hustou smyčkovou
usní, a pak se nad zdí objevila strašná hlava.
Byla dlouhá a měla trojúhelníkovitý tvar s dvěma kulatými dírami
na konci krátkého čenichu přímo nad obrovskou tlamou. Na kaţdé
straně lebky upoutávaly pozornost velké černé oči utopené v
hlubokých kulatých důlkách. Josh neschopný pohybu, dokonce
téměř neschopný se znovu nadechnout hrůzou, stál zkoprnělý u
vchodu a měl pocit, ţe mu srdce bije tak intenzivně, ţe se téměř jeho
údery otřásá. Sledoval velkou hlavu, která se líně rozhlíţela vpravo i
vlevo, a odporný hadí jazyk sebou kmital tam a sem. Najednou se
jazyk zastavil a pomalu, velice pomalu příšera sklonila hlavu dolu a
pohlédla na Joshe. Vystrčila znovu špičku jazyka, jako by
ochutnávala vzduch okolo, a do široka otevřela tlamu, která byla tak
velká, ţe by spolkla Joshe jako malinu. Uvnitř se tyčily zuby velké
jako dýky, ostré a zahnuté a navíc zkaţené.
Josh se chtěl otočit, rozeběhnout se a křičet na celé kolo, ale
nemohl se ani pohnout. Na stvoření, které lezlo přes zeď, bylo něco
hypnotického. Celý ţivot ho fascinovali dinosauři, sbíral různé
zkameněliny, vajíčka, kosti, zuby a dokonce koprolity a nyní stál
tváří v tvář ţivoucímu dinosaurovi. Část jeho mozku dokonce určila
druh, kterému se příšera podobala. Byl to komodský varan, také
zvaný drak. V přírodě tento plaz nedorůstal více neţ tři metry, ale
Josh právě odhadoval, ţe tento plaz bude minimálně třikrát tak
dlouhý.
Cihly zapraskaly a pomalu se začaly rozpadat na prach. Křupání a
sypání nepřestávalo a pomalu jako při zpomaleném opakovaném
záběru Josh sledoval, jak celá zeď pod příšerou nahoře puká a padá k
zemi. Kovové dveře se rozpadly na dvě části, vypadly z pantů a
spadly směrem na fontánu, do které vykously velkou díru. Příšera
neohroţeně spadla na zem, přičemţ spoušť a kamenná sprcha se jí
vůbec nedotkla. Rachot konečně probral Joshe ze šoku a začal po
schodech couvat dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se Nidhogg stavěl na
nohy a pomalu se sunul ke vchodu. Josh za sebou prásknul dveřmi a
zasunul zástrčky. Kdyţ se otáčel od dveří, uviděl přes kuchyňské
okno bílou postavu, která drţela v ruce něco jako meč a právě
procházela dírou ve zdi.
Josh sebral kamenný meč z podlahy a zamířil do haly. „Vzbuďte
se!“ křičel s hlasem plným hrůzy. „Sofie! Flamele! Všichni!“
Dveře za ním se zatřásly. Josh se ještě podíval přes rameno a viděl
obří hadí jazyk odlamovat dřevěné desky okenních rámů.
„Pomoc!“
Sklo zařinčelo a jazyk se podral do kuchyně, projíţděl okolo talířů,
které strhával na zem, rozhazoval hrnce a pánve a převrhoval ţidle.
Kovové nádobí syčelo, kdyţ se jich jazyk dotknul, dřevo zčernalo a
hořelo, umělá hmota se tavila. Kdyţ na podlahu dopadly sliny, měly
podobný účinek jako kyselina, která do kamene a dlaţdic vyleptává
díry.
Josh instinktivně mečem zaútočil proti jazyku. Klarent se ho stěţí
dotkl, ale kmitající část netvora zmizela zpět v jeho tlamě. Chvíli se
nic nedělo a pak příšera vrazila do kuchyně celou hlavu. Dveře se
rozletěly na třísky, stěny po stranách praskaly a kameny se drolily.
Hlava se stáhla ven a dalším mohutným pohybem vytvořila
mohutnou díru místo vstupních dveří. Celý dům se přitom neblaze
otřásl v základech.
Na Joshovo rameno dopadla ruka a jemu se téměř zastavilo srdce.
„Podívej, cos provedl, teď si ho akorát naštval.“
Scathach nakráčela do zpustošené kuchyně a zastavila se v otvoru,
který příšera vytvořila. „Nidhogg,“ řekla Scatty a Josh si nebyl jistý,
jestli vůbec mluví k němu. „To znamená, ţe Valkýry nebudou
daleko,“ skoro jako by z toho měla radost.
Scathach uskočila zpět, kdyţ Nidhogg znovu vrazil svou hlavou
dovnitř. Jeho nozdry se zachvěly a bílý jazyk praštil do hrnců, před
kterými před chvilkou stála Scatty. Na dlaţdice skáply sliny z tlamy
Nidhogga a úplně je roztavily. Scattyiny meče vystřelily dopředu a
blýskaly se šedostříbrně. Na rozeklaném jazyku se v tu ránu objevily
dvě hluboké rány.
Scathach nespustila oči z netvora a téměř klidně řekla: „Vzbuď
ostatní a dostaň je pryč z domu. Já se o tohle postarám.“
A pak se oknem dovnitř dostala obrovská tlapa s drápy a obtočila
se kolem těla válečnice v pevném sevření. Narazila Scatty na zeď tak
velkou silou, aţ opadala omítka. Její ruce byly sevřené u těla a
uvězněné v sevření, takţe nemohla pouţít meče. V otvoru ve
zdevastované části domu se objevila Nidhoggova hlava, otevřela
tlamu a jazyk se vymrštil směrem ke Scatty. Aţ se ten kyselinou
pokrytý jazyk omotá kolem bezbranné bojovnice, stáhne ji s sebou
do obrovské tlamy.
KAPITOLA 30
Sofie téměř letěla se schodů dolů a z jejích rukou sršely modré
jiskry a z prstů šlehaly modré plameny.
Před chvílí stála v koupelně před zrcadlem a čistila si zuby, kdyţ se
celý dům najednou otřásl v základech. Slyšela bortící se cihly, které
ve vteřině následoval bratrův výkřik. Nesl se tichým domem a byl to
bezesporu nejstrašnější zvuk, který kdy slyšela.
Rozeběhla se chodbou kolem Flamelova pokoje, kdyţ se dveře
otevřely. Zprvu skoro nepoznala zmateně vypadajícího starého
muţe, který stál ve dveřích. Kruhy pod očima měl tak tmavé, ţe
téměř působily jako modřiny, a jeho pleť byla sinalá aţ nezdravě
naţloutlá. „Co se děje?“ zamumlal, ale Sofie kolem něj proletěla
jako vítr a nedala mu ţádnou odpověď. Vše, na co byla schopná
myslet, bylo, ţe Josh zůstal dole sám.
A pak se dům otřásl znovu.
Cítila otřesy zdí i podlahy. Všechny obrázky pověšené na stěně se
vychýlily a posunuly.
Vyděšená Sofie běţela po schodech, které brala po dvou do
prvního patra. Johanka vylezla ze své loţnice, v jednom okamţiku
měla na sobě saténové zelenomodré pyţamo a při dalším mrknutí jiţ
byla v plné zbroji i s dlouhým mečem v ruce. „Stůj, zůstaň tu,“
vyhrkla rychle s výrazným francouzským přízvukem.
„Ne,“ vykřikla Sofie, „tam dole je Josh, má potíţe!“
Johanka se k Sofii přidala a brnění cinkalo a klapalo, jak
pokračovaly po schodech dolů. „O. K., ale drţ se za mnou a po mé
pravici, abych vţdycky věděla, kde jsi,“ přikázala Francouzka.
„Viděla jsi Nikolase?“
„Je vzhůru, ale nevypadá dobře.“
„Je vyčerpaný. Neměl by se v tomto stavu pokoušet o ţádná
kouzla. Zabilo by ho to.“
„Kde je Francis?“
„Pravděpodobně v podkroví. Pracuje přes noc. Ale pracovnu má
zvukotěsnou a na uších určitě sluchátka, takţe mu do uší bijí bubny.
Pochybuji, ţe si něčeho všiml.“
„Určitě cítil ty otřesy.“
„Zřejmě to bude brát jako dobrou basovou linku.“
„A nevíme, kde je Scatty,“ řekla Sofie. Ze všech sil se snaţila
nepodléhat panice, která ji pomalu sţírala zevnitř.
„S kapičkou štěstí je dole v kuchyni s Joshem. Jestli je, pak je Josh
v pořádku,“ dodala Johanka. „Teď pojď za mnou.“ V rukách drţela
meč přímo před sebou v pohotovosti a ostraţitě scházely posledních
pár schodů. Sestoupily dolů do dláţděné haly a Johanka se zastavila
tak prudce, ţe do ní Sofie skoro vrazila. Ukázala na vchodové dveře,
kde uviděly mlhavě rozmazanou bílou postavu za sklem. Pak se
ozvala rána a skrz dveře projela sekyra, po chvíli se dveře pod
náporem rozpadly na třísky a změť střepů. Do haly vstoupily dvě
osoby.
Ve světle zdobeného křišťálového lustru Sofie zpozorovala, ţe jsou
to mladé ţeny v bílé zbroji. Tváře měly schované pod přilbicemi.
Jedna z nich drţela v ruce meč a sekyru, druhá meč a oštěp. Pak uţ
jen instinktivně stiskla palcem pravé zápěstí a roztáhla prsty a
natáhla ruku. Přímo před dvě mladé ţeny dopadl proud
modrozelených plamenů, který okamţitě vytvořil solidní ohňovou
zelenou oponu.
Zeny prošly plameny, aniţ se na chvíli zarazily, ale zastavily se,
kdyţ uviděly Johanku v brnění. Podívaly se jedna na druhou a
očividně byly trochu vyvedené z míry. „Ty nejsi ta člověčí dívka se
stříbrnou aurou. Kdo jsi?“ poţadovala odpověď jedna z nich.
„Tohle je můj dům a myslím, ţe bych se měla ptát já!“ řekla
Johanka váţně. Natočila se k dvojici bokem, meč stále v obou
rukách. Pomalu krouţila osmičku špičkou ostří mezi vetřelkyněmi.
„Nepleť se do toho, ţeno. Mezi námi není ţádný spor,“ řekla jedna.
Johanka zvedla meč tak, ţe špička směřovala vzhůru. „Přišly jste
do mého domu, abyste mi řekly, ţe mám stát stranou,“ řekla
nevěřícně. „Kdo jste…, co jste?“ ptala se.
„Jsme Valkýry,“ řekla klidně ţena s mečem a oštěpem. „Přišly
jsme pro Scathach. Máme letitý spor pouze s ní. Ale nestavte se nám
do cesty, nebo ponesete následky.“
„Stín je má přítelkyně,“ řekla Johanka.
„To z tebe ovšem dělá našeho nepřítele, ţeno.“
A bez upozornění obě Valkýry naráz zaútočily. Johančin meč se
oháněl, kov řinčel a rychlost pohybů byla téměř nepostřehnutelná,
jak blokovala údery mečů a vyhýbala se útoku sekyrou nebo bodnutí
oštěpu.
Valkýry ustupovaly a rozbíhaly se, aţ skončily kaţdá na jedné
straně. Johanka musela otáčet hlavou, aby postřehla pohyby kaţdé z
nich.
„Bojuješ dobře, ţeno.“
Johančiny rty se stočily do nelítostného úsměvu. „Měla jsem toho
nejlepšího učitele. Trénovala mě samotná Scathach.“
„Myslela jsem si to, poznávám ten styl,“ řekla druhá Valkýra.
Johanka sledovala obě bojovnice pozorně a dodala: „Nemyslela
jsem, ţe mám nějaký styl.“
„Ani Scathach nemá.“
„Kdo jsi?“ zeptala se znovu Valkýra. „Za dobu, co jsme na světě,
nám dokázala čelit jen hrstka. A nikdo z nich nebyl člověk.“
„Jsem Johanka z Arku,“ opověděla jednoduše.
„Nikdy jsme o tobě neslyšely,“ řekla bojovnice. Zatímco mluvila a
odváděla pozornost, druhá původně po Johan čině levici napřáhla
ruku a pokusila se vrhnout oštěp…
Zbraň jí vzplanula v ruce.
Se zoufalým zavytím odhodila zbraň stranou. Kdyţ dopadla na
zem, byla téměř na popel a její kovový hrot se s bubláním tavil.
Sofie stála na posledním schodě a překvapením zamrkala.
Nevěděla, ţe umí něco podobného.
Valkýra po Johančině pravici zamířila do útoku s mečem i sekyrou
děsivě krouţícími ve vzduchu. Krveţíznivý nápor úderů a výpadů
donutil Johanku k ústupu.
Druhá Valkýra se zaměřila na Sofii.
Sofie byla vysílená tím, ţe spálila oštěp a roztavila kovový hrot.
Opírala se o zábradlí, aby neupadla, a přitom myslela na to, ţe musí
pomoct Johance a dostat se k Joshovi. Zatlačila znovu silně na
symbol na spodní straně zápěstí a pokusila se zaktivovat veškeré
zbývající síly a soustředit svou auru, aby ovládla sílu ohně. Z její
ruky ovšem vyšel pouze krouţek dýmu, ale ţádný plamen.
Valkýra rázně došla tak blízko, ţe se zastavila přímo proti Sofii,
která stála na schodech. Tváře měly téměř ve stejné rovině a jejich
pohledy se setkaly. „Takţe, ty jsi ta z člověčího rodu se stříbrnou
aurou, po které tak zoufale touţí anglický čaroděj.“ Zpod kovové
masky byly viditelné téměř fialové oči s výrazem největšího
opovrţení.
Sofie se pomalu přerývaně nadechla a postupně narovnala. Natáhla
obě ruce se sevřenými dlaněmi v pěsti. Zavřela oči. Zhluboka se
párkrát nadechla, aby se uklidnila, a představila si rukavice z
plamenů. Viděla sama sebe sráţet ruce k sobě a vytvořit ohňovou
kouli a pak ji vystřelila směrem k bojovnici, která stála před ní. Kdyţ
ale otevřela oči, tak nad její kůţí tančily slabé náznaky modrého
plamene. Spojila ruce k sobě a jiskřičky neškodně dopadly drátěnou
košili bojovnice jako zlatý déšť.
Valkýra poklepala mečem o svou kovovou rukavici a řekla: „Ty
tvé ubohé triky mě neochromí.“
Z kuchyně se ozvala strašná rána, která znovu otřásla celým
domem. Velký zdobený lustr v hale se začal kývat ze strany na
stranu a jednotlivé části o sebe cinkaly jako prazvláštní zvonkohra
při míhajícím se světle.
„Joshi,“ zašeptala Sofie. Strach ji dodal sílu i odvahu. Tahle
nádhera jí brání, aby se dostala k bratrovi a zlost jí pomalu projíţděla
celým tělem. Vzpomněla si na to, co jí předtím na střeše říkal SaintGermain, ukázala prstem na Valkýru a usměrnila své emoce do
jediného paprsku.
Z prstu vyšlehla mohutná ţlutočerná ohňová šipka, která se
rozprskla o brnění Valkýry. Oheň se rozšířil po celém jejím těle a
náraz ji porazil na kolena. Vykřikla nesrozumitelná slova, která zněla
trochu jako vlčí zavytí.
Na druhé straně haly Johanka vyuţila vyrušení své protivnice,
zaútočila plnou silou, aţ donutila Valkýru ustoupit ke zničeným
vchodovým dveřím. Obě byly zhruba stejné konstituce, a zatímco
Johanka měla výhodu delšího a těţšího meče, její protivnice měla
dvě zbraně. Ale Johanka jiţ nebyla v té kondici, co kdysi, jelikoţ jiţ
dlouho nedrţela meč v rukách. Cítila, ţe jí rychle ubývají síly, svaly
bolí, a to nejen na rukách, ale i jinde pod tíhou brnění, které měla na
sobě. Věděla, ţe uţ nemá mnoho času, musí to rychle skončit.
Valkýra před Sofií se pomalu zvedala. Přední část její drátěné
košile, která dostala přímý zásah Sofiiny šipky, byla roztavená a
jednotlivé krouţky stékaly na zem jako z vosku. Válečnice strhla
celou roztavenou hmotu a zahodila ji. Pod ní zůstala prostá bílá
halena na mnoha místech propálená a potrhaná s kusy kovových
jiskřiček vrytých do plátna. „Děvčátko,“ zašeptala hrozivě, „teď tě
naučím, ţe si nikdy nemáš hrát s ohněm.“
KAPITOLA 31
Dlouhý a lepkavý jazyk Nidhogga kmital ven a dovnitř jeho
obrovské tlamy, která se blíţila ke Scathach. Bojovnice byla
uvězněná v jeho pařátech, kde se v naprostém tichu vší silou snaţila
uvolnit z jeho sevření. Vrtěla se sem a tam, nohy jí klouzaly po
mokrých dlaţdičkách. Ruce měla sevřené u těla, takţe nemohla ani
pouţít své pověstné meče.
Josh věděl, ţe kdyby se jen na chvíli zamyslel, nikdy by nebyl
schopný provést, co měl v plánu. Zápach netvora mu zvedal ţaludek
a jeho srdce bilo na poplach, ţe téměř nebyl schopný lapit dech.
Rozeklaný jazyk vystřelil přes stůl a zanechal za sebou ve dřevě
propálenou linku. Prorazil ţidli, kdyţ mu stála na cestě ke Scattyině
hlavě.
Vše, co musí udělat, připomínal si Josh neustále, bylo představit si
Nidhoggův jazyk jako fotbalový míč. Nad hlavou drţel Klarent
oběma rukama, jak mu ukazovala Johanka, připravený k úderu.
Vyrazil dopředu výpadem, který ho téměř celou sezónu ne příliš
úspěšně učil jeho trenér.
Ale uţ kdyţ vyskočil, věděl, ţe špatně odhadl vzdálenost. Jazyk se
pohyboval příliš rychle a byl příliš daleko. Jako poslední zoufalý
pokus Josh hodil mečem vpřed.
Plochá kamenná čepel zasáhla Nidhoggův masivní jazyk a hluboko
se zasekla.
Léta taekwonda se konečně vyplatila, kdyţ Josh dopadl na tvrdou
dlaţdičkovou podlahu. Dopad nebyl přímo měkoučký, ale podařilo
se mu ho zbrzdit dlaněmi a obratně se skulil přes hlavu a skončil
opět na nohách jen kousek od masitého jazyka, ze kterého kapalo
něco jako kyselina a ve kterém trčel jeho meč.
Chytil rukojeť, a vší silou zatáhl, aby meč uvolnil. Ozval se zvuk
jako při rozepínání suchého zipu, jen silnější, a meč byl opět v
Joshových rukách. Na jazyku to zasyčelo a zašumělo a ten se rychle
stáhl do tlamy. Josh tušil, ţe musí pokračovat, jinak budou oba dva
zakrátko mrtví. Nejdříve zapíchl špičku do velké tlapy kousek nad
první kloub. Kdyţ se ostří lehce zanořilo do plazí, skoro krokodýlí
kůţe, začala celá zbraň vibrovat a vydávat nepříjemně vysoký zvuk,
při kterém Joshovi trnuly zuby. Do ruky jako by mu pronikala vlna
tepla a pokračovala dál do hrudníku. O chvíli později cítil náhlý
příval energie a síly, který zahnal veškerou bolest a únavu. Kuchyň
nebo to, co z ní zůstalo, zalila jasná zlatá záře jeho vlastní aury.
Navíc jemný náznak zlatého světla se objevil i okolo kamenného
ostří, kdyţ ho vytáhl z netvora.
„Drápy, Joshi, musíš mu useknout dráp,“ zanaříkala Scatty, kdyţ s
ní Nidhogg prudce zatřásl. Z rukou přitom upustila dva meče, které
se sesypaly na zem. Josh švihnul mečem a pokusil se odseknout
dráp, ale těţký meč se jen nevinně odrazil od tlusté a tvrdé kůţe.
Zkusil to znovu a tentokrát to v místě úderu zajiskřilo.
„Hej, opatrně,“ vyjekla Scatty, kdyţ se meč sklouznul a skončil jen
kousek od její hlavy. „Pamatuj, ţe je to jedna z mála zbraní, které mě
mohou zabít.“
„Promiň,“ procedil Josh přes zaťaté zuby. „Nikdy jsem nic
podobného nezkoušel.“ Znovu zaútočil a jiskry sršely přímo do tváře
bojovnice. „Proč to musí být dráp?“ postěţoval si, kdyţ lehce
škrábnul neskutečně tvrdou kůţi netvora.
„Můţeš ho zabít jedině jedním z jeho vlastních drápů,“ řekla
Scathach hlasem překvapivě klidným. „Pozor! Ustup!“
Josh se otočil právě ve chvíli, kdy se velká hlava vrhla dopředu,
přičemţ strhla další stěnu kuchyně. Nidhoggův bílý jazyk opět
vyrazil dopředu, tentokrát pro Joshe. Pohyboval se neuvěřitelně
rychle a nebylo, kam se schovat, a kdyby se schoval, stejně by zasáhl
Scatty. Postavil se rovně, aby neztratil rovnováhu, stiskl pevně
rukojeť meče a zvedl ho před obličej. Vyděšeně zavřel oči, kdyţ
viděl přibliţující se jazyk, ale pak je opět otevřel. Jestli má umřít,
bude to s otevřenýma očima.
Je to jako ve videohře, pomyslel si, akorát tahle hra byla
doopravdy. Skoro jako ve zpomaleném záběru viděl, jak se
rozeklaný bílý jazyk omotal kolem ostří meče, jako by ho chtěl
vytáhnout z Joshových rukou. Ale Josh se nemínil tak lehce vzdát a
sevřel ještě pevněji.
Kdyţ se ale jazyk dotkl kamenného meče, začaly se dít věci.
Nestvůra ztuhla, začala se nekontrolovatelně třást v pravidelných
intervalech a syčela, jako by upouštěla páru. Kyselina ze slin bublala
na čepeli a meč se také rozkmital jako vidličková ladička, rozehřál
se, aţ to sálalo, a rozsvítil se ledově bílým světlem. Josh raději zavřel
oči…
… a zpod víček viděl několik rychle mizejících obrazů. Zničenou a
zdevastovanou krajinu, kde široko daleko byla jen černá kamenitá
pláň, sem tam bublalo jezírko plné ţhnoucí červené lávy, zatímco na
nebi byly tmavé mraky, ze kterých se sypaly jiskry a popel. Přes
celou oblohu bylo propletené mezi mraky něco jako kořeny
obrovského stromu. Ty kořeny byly zdrojem toho ledově bílého
popela, to ony se rozpadaly, práchnivěly, umíraly…
Nidhogg najednou odtáhl svůj rozeklaný jazyk, nyní černý a
spálený.
Josh zalapal po dechu, otevřel oči a jeho aura znovu zářivě
zasvítila. Nyní silně a výrazněji, aţ ho to oslepovalo. Zpanikařil a
začal nepříčetně mávat mečem před sebou. Couval, aţ za zády ucítil
kuchyňskou zeď. Stále zuřivě mrkal a chtěl si protřít oči, ale
neodvaţoval se pustit meč ze svého sevření. Všude okolo slyšel
padat cihly, sypat se omítku a praskat dřevo. Všechny ty rány ho
přinutily ohnout záda a skrčit se, jako by očekával, ţe shora na něj
spadne strop nebo něco jiného. „Scatty?“ zakřičel.
Ale ţádná odpověď se neozvala.
Zavolal znovu a silněji: „Scatty!“
Zamţoural a s mizícíma mţitkami před očima viděl, jak netvor
táhne Scatty pryč z domu. Jeho jazyk byl nyní černohnědý jako
opálený od ohně a visel bezvládně po straně velké tlamy. Nidhogg
drţel bojovnici v drtivém sevření, a jak si dělal cestu poničenou
zahradou pryč, Josh uviděl celou jeho děsivou velikost. Nestvůra
ještě dlouhým ocasem zdevastovala postranní část domu a rozmlátila
jediné ještě zbývající okno. Pak se postavila na zadní nohy, jako
cvičený pes, a odkolébala se uličkou, aţ téměř zašlápla postavu v
bílém brnění, která zde očividně stála na stráţi.
Josh vylezl dírou na zahradu a zastavil se. Podíval se přes rameno a
zjistil, ţe útulná kuchyně se za pár okamţiků proměnila v ruinu. Pak
pohledem sklouzl na meč ve své ruce a usmál se. Zastavil toho
netvora a sám. Měl ze sebe dobrý pocit, zahnal netvora a zachránil
svou sestru a ostatní v domě… kromě Scatty.
Zhluboka se nadechl, seskočil ze schodů a vydal se zahradou do
uličky pronásledovat netvora. „Nemůţu uvěřit, ţe ji jdu zachránit,“
mumlal si pro sebe. „Ani ji nemám rád. No, … alespoň ne zas tolik,“
vyvracel si své rozhodnutí.
KAPITOLA 32
Niccolo Machiavelli byl odjakţiva velice opatrný.
Přeţil, a dokonce prosperoval ve velmi nebezpečných dobách jako
například na dvoře medicejském ve Florencii v patnáctém století. V
časech, kdy intriky patřily ke způsobu ţivota a násilné smrti a vraţdy
byly na denním pořádku. Jeho nejznámější kniha Princ byla jedna z
prvních, která opěvovala prohnanost, podvody a lţi jako dokonale
přijatelné metody pro získání osobních cílů, zvláště pro vládce.
Machiavelli přeţil, protoţe na sebe neupozorňoval, byl obezřetný a
důsledný, chytrý a nade všechny prohnaný.
Tak co ho to jen napadlo přivolat Valkýry? Ony nemají ve svém
slovníku něco jako nenápadnost, a neznají význam výrazu opatrný.
Jejich představa vítězství byla spjata s Nidhoggem –
nekontrolovatelnou nestvůrou z dávných věků – kterého přivedly do
srdce moderního velkoměsta.
A on jim to dovolil.
Nyní se v ulicích ozývalo tříštící se sklo, praskající dřevo a
rozpadající se cihly a kameny. Všechny alarmy domů i aut houkaly v
celé oblasti a lidé široko daleko rozsvěceli v oknech, ačkoliv nikdo
se ještě neodváţil ven.
„Co se tam sakra děje?“ podivoval se nahlas Machiavelli.
„Nidhogg poţírá Scathach?“ navrhl nepřítomně odpověď Dee,
protoţe zrovna začal bzučet jeho mobil, coţ ho vyrušilo.
„No, to nepoţírá!“ vykřikl Machiavelli náhle. Rozrazil dveře u auta
a snaţil se vylézt ven, přičemţ táhnul za límec i Angličana.
„Dagone! Okamţitě ven z auta!“
Dee se snaţil vymanit, ale Machiavelli ho táhnul ven a pryč od
auta. „Zbláznil jste se?“ zahulákal doktor.
Najednou se roztříštilo sklo, jak Dagon vyskočil předním sklem,
setřásl zbytky střepů a ladně se připojil k dvojici muţů. Dee se ani
jeho směrem nepodíval, ale všiml si, co zneklidnilo Machiavelliho.
Přímo k nim úzkou uličkou mířil na zadních nohách vzpřímený
Nidhogg, který v tlapě svíral tělo rusovlasé postavy.
„Zpátky!“ zvolal Machiavelli, a vrhl se na zem, přičemţ strhl
Johna Dee s sebou.
Nidhogg klidně přešel přes německé auto, přičemţ jedna jeho noha
skončila přímo uprostřed jeho střechy a zamáčkla ho do chodníku.
Okna se rozsypala a střepy vystřelily okolo jako šrapnely. Auto se
uprostřed prohnulo a kola se zvedla ze země.
A nestvůra zmizela v ulicích Paříţe.
O vteřinu později zbývající Valkýra v bílém doslova přeletěla přes
vrak auta, aniţ se ho byť špičkou nohy dotkla, a následovala
Nidhogga.
„Dagone?“ zašeptal Machiavelli, kdyţ se pomalu zvedal. „Kde
jsi?“
„Jsem tady.“ Řidič lehce a hladce vyskočil nahoru. Oklepával ze
svého černého obleku zbytky střepů, sundal si zlomené tmavé brýle a
odhodil je na zem. V jeho očích se mihly všechny moţné barvy
spektra. „Drţel ve spárech Scathach,“ řekl, uvolnil si kravatu a
rozepnul první knoflík u košile.
„Je mrtvá?“ zeptal se Machiavelli.
„Neuvěřím tomu, dokud to sám neuvidím.“
„Souhlasím. Jiţ dříve se tolikrát šířily zvěsti o její smrti a vţdycky
se zase objevila! Potřebujeme její tělo.“
Dee se vydrápal na nohy z bahnité louţe, do které ho určitě
Machiavelli strhl schválně, pomyslel si podezíravě. Z boty setřásl
bláto a podotkl: „Jestli ji Nidhogg dostal, pak je mrtvá a my jsme
uspěli.“
Dagonovy rybí oči se sklonily dolů a podívaly se do čarodějovy
tváře. „Vy zaslepený, arogantní blázne! Něco v domě vystrašilo
Nidhogga, a to natolik, ţe utekl, a nemohl to být Stín, protoţe tu uţ
měl ve svých spárech. A nezapomeňte, ţe Nidhogg je stvoření, které
nezná strach. Tři Valkýry vešly do budovy – a jen jedna vyšla ven!
Uvnitř se muselo stát něco strašného.“
„Dagon má pravdu, je to katastrofa. Musíme znovu úplně
přehodnotit naši strategii.“ Machiavelli se otočil ke svému věrnému
sluhovi. „Slíbil jsem ti, jestliţe Valkýry selţou, pak je Scathach tvá.“
Dagon kývl. „A vy jste vţdycky své slovo dodrţel.“
„Stál jsi po mém boku téměř čtyři sta let, vţdycky maximálně
loajální a vděčím ti za svůj ţivot a dluţím ti svobodu. Proto tě
propouštím ze svých sluţeb,“ řekl formálně Machiavelli. „Najdi Stín
a její tělo… a pokud bude ještě naţivu, udělej s ní, co uznáš za
vhodné. Nyní jdi a opatruj se, starý příteli.“
Dagon se otočil ve směru, kam Nidhogg odešel, a pak se zarazil a
znovu se obrátil k Machiavellimu. „Jak jste mě to nazval?“
Ital se usmál a klidně zopakoval: „Můj starý příteli. Buď opatrný.
Scathach je nadmíru nebezpečná a zničila jiţ příliš mnoho mých
přátel.“
Dagon přikývl, sundal si boty a ponoţky, přičemţ odhalil své
tříprsté končetiny spojené blánou. „Nidhogg zamíří k bezpečí řeky.“
Naráz se Dagonova ústa otevřela, coţ zřejmě měl být úsměv. „A ve
vodě jsem doma já.“ Pak se definitivně obrátil a zmizel z dohledu,
přičemţ byly slyšet jen jeho pleskavé bosé kroky.
Machiavelli se podíval zpět na zruinovaný dům a přemýšlel. Dagon
měl pravdu, Nidhogga muselo něco strašně vyděsit. Co se uvnitř
stalo? A kde jsou ostatní Valkýry?
Ozvaly se kroky a najednou z uličky vystoupil Josh Newman a v
ruce drţel kamenný meč, kolem kterého stále problikávala zlatá záře.
Nepodíval se ani vlevo, ani vpravo a rovnou se vydal kolem
rozšlápnutého auta po zvuku alarmů ostatní aut, které začaly houkat,
kdyţ nestvůra kolem prošla.
Machiavelli se zadíval na Johna Dee. „Předpokládám, ţe to je ten
americký chlapec?“ Dee souhlasně kývl.
„Viděl jste, co měl v ruce? Vypadalo to jako meč,“ řekl pomalu.
„Kamenný meč. Určitě ne Exkalibr?“
„Nebyl to Exkalibr,“ odpověděl Dee stručně. „Ale určitě to byl
meč s kamennou čepelí.“
„Říkám, ţe to nebyl Exkalibr.“
„Jak to víte?“ poţadoval jasnou odpověď Machiavelli.
Dee sáhl pod kabát a vytáhl krátký kamenný meč, velice podobný
tomu, který nesl Josh. Ostří se slabě třáslo a vibrovalo téměř
neznatelně. „Vím to, protoţe Exkalibr mám já,“ vyštěkl Dee.
„Chlapec má jeho dvojče, Klarent. Vţdycky jsme Flamela
podezřívali, ţe ho má v drţení.“
Machiavelli zavřel oči a zvedl hlavu k obloze. „Klarent, není divu,
ţe Nidhogg utekl z domu.“ Zavrtěl hlavou a pomyslel si, zda by se
mohlo stát ještě něco horšího.
Zabzučel mobil Johna Dee, aţ oba muţi nadskočili. Čaroděj téměř
telefon rozlomil, kdyţ ho otevřel. „Coţe?“ vyhrkl po chvíli.
Poslouchal další okamţik a pak velmi opatrně mobil zacvaknul.
Následovalo krátké ticho, a kdyţ znovu promluvil, jeho hlas byl
tichý jen o trochu hlasitější neţ šepot. „Perenela se dostala ze zajetí a
nyní se volně pohybuje po Alkatrazu.“
Machiavelli zatřásl hlavou, otočil se a vyrazil směrem k ChampsElysées. Jeho otázka jiţ byla zodpovězena. Situace se ještě mohla
zhoršit, a také se zhoršila. Nikolas Flamel děsil čaroděje, ale
Pereneliny schopnosti zas dělaly starosti jemu.
KAPITOLA 33
„Nejsem ţádná malá holčička!“ Sofie Newmanová byla vzteky bez
sebe. A ovládám mnohem víc neţ jen magii ohně, „Valkýro!“ Jméno
ji vyskočilo v mysli a najednou se objevily i ostatní informace, které
znala o těchto stvořeních čarodějka z Endoru. Dora jimi
opovrhovala. „Vím, kdo jste,“ vyštěkla a oči jí zazářily stříbrně.
„Disir!“
I mezi starobylými bytostmi byly tyto bojovnice nevítané. Nikdy
neţily na Danu Talis. Dávaly přednost severním zamrzlým končinám
na špičce světa, tam, kde foukal jen studený vítr a rozprostíraly se
ledové pláně.
V neblahých dobách po pádu Danu Talis byl svět vzhůru nohama a
přišla doba ledová, která zachvátila většinu země. Ledovce pluly
téměř veškerými oceány od severu k jihu a lidé se uchýlili do úzkého
pruhu nezamrzlé zelené krajiny kolem rovníku. Celé civilizace
vymřely v důsledku změny klimatu a řádu světa. Navíc se přidal
hladomor a nemoci. Hladina oceánů stoupla a zaplavila pobřeţní
města, zatímco ve vnitrozemí se šířil led a mráz, který vyhladil celé
vesnice i města.
Klan Disir rychle zjistil, ţe mají výjimečné schopnosti oproti
ostatním, kteří nesnášejí nové klima tak dobře. Jejich styl ţivota jim
přinesl výhodu, kterou vyuţívaly nad ostatními rasami a
civilizacemi. Nájezdné skupiny krutých válečnic rychle ovládly
většinu severněji poloţených zemí, zotročily si města, která ještě
přeţila. Nelítostně se zbavily kaţdého, kdo se jim postavil a brzy si
vyslouţily další jméno: Valkýry – vyznavačky smrti.
V krátkém čase dobily téměř celou severní polokouli a vytvořily
obrovskou ledovou říši. Zbylé zotročené lidi donutily, aby je uctívali
jako bohyně, a dokonce poţadovaly oběti. Jakýkoliv vzdor nebo
nesouhlas byl tvrdě potlačován. Počasí se ještě zhoršovalo, a tak se
Valkýry začaly dívat čím dál tím víc k jihu, kde přeţívaly zbytky
svobodné lidské civilizace.
Obrazy se střídaly v časové souslednosti v Sofiině mysli, aţ
nakonec viděla, jak vláda Valkýr jedné noci skončila. Najednou
věděla, co se tehdy před tisíciletími stalo.
Čarodějka tehdy spojila své síly s extrémně nepříjemnou a
zákeřnou bytostí Kronem, který mohl hýbat časem. Musela tehdy
obětovat své oči, aby viděla neviditelné, aby rozpoznala kroutící se
spirálu času, ale nikdy toho ani v nejmenším nelitovala. V průběhu
deseti tisíc let vybrala z kaţdého milénia jediného bojovníka, kterého
pak Kronos poslal zpět do doby ledové.
Sofie tušila, ţe čarodějka trvala na Scathach, své vlastní vnučce,
která také cestovala časem zpět.
Byla to ona, kdo vedl útok na základnu Valkýr, která se nacházela
na vrcholku světa v ledovém městě. Scathach zabila jejich královnu
Brynhildru, tím, ţe ji vrhla do samotného jícnu sopky.
Do svítání, neţ se slunce objevilo nad vrcholky hor, síla a moc
Valkýr byla navţdy zlomena. Jejich ledové město se rozpustilo a z
celé rasy přeţilo jen pár bojovnic, které zmizely do strašlivé ledové
říše mimo svět lidí, kam je ani Scathach nechtěla pronásledovat.
Valkýry, které přeţily, ovšem pojmenovaly noc na Ragnaròk,
soumrak bohů a přísahaly pomstu Stínu.
Sofie přiblíţila ruce k sobě a v dlani se jí zjevil malinkatý vír.
Oheň a led zničily Valkýry kdysi, co kdyby zkusila ohřát vítr pomocí
ohně? Zrovna kdyţ ji to napadlo, Valkýra se natáhla a se zvednutým
mečem nad hlavu a připravená k úderu, řekla: „Dee tě chce ţivou,
ale neřekl, ţe nezraněnou.“
Sofie přitiskla ruce k ústům, zmáčkla tetování na spodní straně
zápěstí a silně foukla. Vír z dlaně se přenesl na podlahu a sílil. Otočil
se jednou dvakrát a pak… zachytil Valkýru.
Sofie rozpálila vzduchový vír na teplotu taviči pece a bojovnice se
v něm zmítala, otáčela, stoupala a klesala. Vrazila do křišťálového
lustru a rozbila všechny ţárovky kromě jedné. V náhlém šeru byl
vidět tancující větrný vír rozpálený do oranţova. Valkýra dopadla na
zem a okamţitě byla zas na nohách, i kdyţ se na ní snášely zbytky
střepů jako skleněný déšť. Její obvykle bledá kůţe byla červená jako
ošklivě spálená od slunce a obočí měla úplně seţehnuté. Beze slova
vyrazila mečem do útoku a ostří těţkého meče proťalo zábradlí jen
kousek od Sofiiny ruky. „Scatty!“
Sofie slyšela bratra volat z kuchyně. Má potíţe, to bylo to jediné,
na co mohla myslet. „Scatty!“ ozvalo se znovu.
Valkýra se znovu mohutně napřáhla, ale zachytil ji další vařící vír,
který jí vyrazil meč z ruky. Točila se ve víru a směřovala ke své
sestře, která zahnala Johanku do kouta a srazila ji na kolena.
Vypadalo to, ţe jiţ dlouho nevydrţí a ţe se Valkýra připravuje ke
smrtícímu úderu, kdyţ vtom vír zachytil i druhou bojovnici a vtáhl ji
dovnitř. Obě se pak zmítaly uvnitř, aţ spadly na jednu hromadu.
„Johanko, ustup!“ zakřičela Sofie.
Z prstů ji sršela mlha, která se stáčela a kroutila na podlaze. Tlusté
provazce a šňůry kouřové konzistence se obmotávaly kolem Valkýr
jako řetězy horkého vzduchu. Sofii to stálo nemalé úsilí, ale ještě
mlhu zhustila a omotávala ji rychleji a rychleji kolem bránících se
ţen. Po chvíli před nimi stál velký kokon podobný mumii, ve kterou
proměnila čarodějka z Endoru Sofii při zasvěcení do magie.
Sofie cítila, jak slábne, víčka byla těţká a ramena jí táhla dolů jako
obrovský kámen. Z posledních sil tleskla rukama a srazila teplotu
mlhovém zámotku tak, ţe okamţitě zmrznul v ledovou kru.
„Tak, tam byste se měly cítit jako doma,“ zašeptala skřehotavě
Sofie. Pak se jí vyčerpáním podlomily kolena, ale rychle opět vstala
a zamířila do kuchyně. Johanka natáhla paţi a zarazila ji. „Půjdu
první,“ a vydala se ke dveřím. Pak se ještě podívala zpět přes rameno
na ledový kvádr, ve kterém stály dvě Valkýry. „Zachránilas mi
ţivot,“ řekla tiše.
„Porazila bys ji,“ odpověděla jistě Sofie.
„Moţná,“ připustila Johanka. „Ale moţná ne. Uţ nejsem tak
rychlá, jako jsem bývala. Ale to nic nemění na faktu, ţe jsi mi
zachránila ţivot,“ zopakovala, „a to je věc, která se nezapomíná.“
Natáhla levou ruku, poloţila na dveře do kuchyně a lehce zatlačila.
Dveře se pootevřely.
A pak vypadly z pantů.
KAPITOLA 34
Hrabě de Saint-Germain scházel po schodech ze svého
podkrovního studia, v uších nejmodernější sluchátka a oči upřené na
malý displej MP3 přehrávače, který nesl v rukách. Právě se snaţil
vytvořit nový seznam oblíbených filmových skladeb. Gladiátor,
přirozeně… Skála… Hvězdné války, ale jen první díl… Cid,
samozřejmě… Vrána, moţná…
Zastavil se na schodě a automaticky narovnal obrázek na zdi, který
byl nakřivo. Pokračoval dál dolů a zjistil, ţe i zarámovaná zlatá
deska je posunutá. Podíval se dál po stěnách schodiště a najednou
mu došlo, ţe všechny obrazy a rámy jsou nakřivo. Zamračil se a
sundal sluchátka…
Vtom uslyšel Joshe volat Scattyino jméno…
Pak řinkot padajícího kovu…
A uvědomil si, ţe vzduch je přesycený vůní vanilky a levandule…
Rozeběhl se po schodech do dalšího patra, kde našel vyčerpaného
alchymistu, který se sotva drţel na nohou, ve dveřích svého pokoje.
Nikolas mu jen mávl, aby pokračoval, a zašeptal: „Rychle.“ Francis
se kolem něj mihl a uţ byl na schodišti do haly…
Hala byla úplně zruinovaná.
Zbytky dveří zoufale visely na pantech. Ze staroţitného
křišťálového lustru zbyla jediná blikající ţárovka. Tapety visely ve
velkých roztrhaných cárech a obnaţovaly omítku pod nimi. Zábradlí
bylo na kusy a dlaţba rozbitá a na několika místech úplně rozdrcená.
Uprostřed toho všeho navíc stál velký ledový kvádr. Saint-Germain
se k němu opatrně přiblíţil a přejel prsty studený hladký povrch. Byl
tak chladný, ţe se mu jeho prsty k němu přilepily. Rozeznal uvnitř
dvě postavy v bílém, jeţ zamrzly s uštěpačným posměškem na tváři
a s modrýma očima, které ho pozorovaly.
V kuchyni zapraskalo dřevo a on se otočil a zamířil za zvukem. V
rukách uţ mu tou dobou ţhnul dostatečně velký modrobílý plamen,
který se stále zvětšoval.
Pokud si hrabě myslel, ţe hala byla dost poničená, nemohl ani
tušit, co ho čeká v kuchyni.
V této místnosti totiţ chyběla celá jedna stěna.
Sofie a Johanka stály uprostřed trosek. Jeho ţena podpírala třesoucí
se dívku a pevně ji drţela. Johanka na sobě měla saténové
modrozelené pyţamo a stále drţela svůj meč v ruce, kterou měla
chráněnou kovovou rukavicí. Podívala se přes rameno, kdyţ SaintGermain vstoupil do kuchyně. „Přišel jsi o všechnu zábavu,“ řekla
francouzsky.
„Omlouvám se, nic jsem neslyšel,“ odpověděl. „Co se stalo?“
„Seběhlo se to tak rychle, během pár minut bylo po všem. Sofie a
já jsme dole zaslechly nějaký hluk. Dostaly jsme se dolů právě, kdyţ
dvě ţeny rozmetaly vchodové dveře a probouraly se dovnitř. Byly to
Valkýry a řekly, ţe přišly pro Scathach. Jedna z nich napadla mě a
druhá se vrhla na Sofii.“ I kdyţ mluvila prazvláštní formou
francouzštiny, stejně ztišila hlas a téměř zašeptala: „Francisi… ta
dívka. Ona je neuvěřitelná. Propojila magii ohně s větrem, aby je
porazila. Pak je zabalila do mlhy a proměnila v kus ledu.“
Saint-Germain zavrtěl hlavou. „Není moţné pouţít magii dvou
ţivlů zároveň…,“ řekl, ale jeho hlas pomalu ztrácel na intenzitě.
Důkaz Sofiiny moci totiţ stál uprostřed haly. Vzpomněl si na staré
legendy, které vyprávěly, ţe kdysi nejmocnější starobylé bytosti
mohly míchat jednotlivé druhy magie mezi sebou. Ale také podle
nejstarších mýtů to byl důvod, tedy jeden z důvodů, zkázy Danu
Talis.
„Josh je pryč.“ Sofie se najednou vymanila z Johančina sevření a
otočila se k hraběti. Pak si všimla, ţe ve dveřích stojí Nikolas opřený
o rám a tvář má sinalou, jako by téměř neţil. „Něco odneslo Joshe,“
řekla zoufale vyděšeně. „A Scatty je pronásleduje.“
Alchymista se přišoural blíţ s rukama zkříţenýma kolem trupu,
jako by mu byla zima, a rozhlédl se. Pak se sklonil a zvedl ze země
meče, které leţely mezi troskami. Kdyţ se podíval na ostatní, všichni
viděli, ţe se jeho oči lesknou slzami. „Je mi to tak líto,“ řekl.
„Strašně líto, ţe jsem vás do toho zatáhl a zapříčinil tak všechno to
neštěstí a poničení vašeho domu. Je to neodpustitelné.“
„To se opraví,“ odpověděl zlehka hrabě. „Alespoň budeme mít
výmluvu, proč celý dům nově zařídit.“
„Nikolasi,“ ozvala se váţným hlasem Johanka, „co se tu stalo?“
Alchymista si přitáhl jedinou nezničenou ţidli a sesunul se na ní.
Naklonil se dopředu s rukama opřenýma o kolena a díval se na
Scattyiny blýskající se meče. Obracel je pořád dokola a nakonec
odpověděl: „Ty v tom ledu jsou Valkýry. Scattyini nejzarytější
nepřátelé, ačkoliv mi nikdy vlastně neřekla, proč ji tak nenávidí.
Vím, ţe ji napadaly po staletí a vţdy se přidaly na stranu jejích
protivníků.“
„A ony dokázaly tohle?“ Saint-Germain se rozhlédl po
zdevastované kuchyni.
„Ne. Ale očividně s sebou dovedly někoho, kdo to udělal.“
„Co se stalo Joshovi?“ poţadovala odpověď Sofie. Neměla ho
nechávat samotného v kuchyni, měla na něj počkat. Porazila by to,
co napadlo dům, ať uţ to bylo cokoliv.
Nikolas zvedl Scattyinu zbraň. „Myslím, ţe bychom se měli spíš
ptát, co se stalo Scathach. Znám ji uţ nějaké to století a nikdy by
neupustila své meče. Bojím se, ţe něco sebralo…“
„Meče… meče…“ Sofie se odtáhla od Johanky a začala
prohledávat ruiny. „Kdyţ jsem šla spát, Josh přišel z lekce boje s
mečem se Scatty a Johankou. Kamenný meč, který jste mu dal, měl s
sebou.“ Pomohla si trochu malým větrným vírem, aby zvedla těţký
kus nábytku a odhodila ho stranou, ale ani pod ním nenašla Joshův
meč. Kde jen mohl být? Pocítila záchvěv naděje. Nikolas měl
pravdu, kdyby byl zajat, meč by jistě zůstal na zemi. Narovnala se a
ještě jednou prohlédla místnost. „Klarent tu není.“
Hrabě přešel k díře, kde bývaly dveře do zahrady, která jestli
předtím byla neupravená, tak nyní byla k nepoznání. Z fontány byl
vytrţen blok kamene a celá byla rozlomená v půli. Chvíli mu trvalo,
neţ poznal v prazvláštním kovovém útvaru do písmene U vchodové
bezpečnostní dveře. Pak mu teprve došlo, ţe tu chybí celá jedna zeď.
Z téměř třímetrové zdi zbyla jen hromada suti. Zbytky cihel a prachu
byly rozházené po celé zahradě, skoro jako by zvenku do zdi někdo
vrazil a celou ji povalil.
„V zahradě bylo něco velkého, něco velmi velkého,“ řekl hrabě
nikomu přímo, ale zároveň všem.
Flamel zvědavě zvedl pohled a zeptal se: „Není ve vzduchu něco
cítit?“
Saint-Germain se zhluboka nadechl a s jistotou odpověděl: „Had.
Ale není to charakteristický pach Machiavelliho.“ Vystoupil ven do
zahrady a znovu se pořádně nadechl. „Venku je to ještě silnější,“ pak
se rozkašlal. „Ten zápach je ale daleko zkaţenější,“ zvolal zvenku.
„Je to něco starého, velmi starého.
Pak jeho pozornost přilákaly houkající alarmy aut. Přešel zahradu,
vystoupal na hromadu a rozhlédl se na obě strany do uličky. Alarmy
zněly převáţně zleva a na konci cesty byla rozsvícená světla v
oknech. Všiml si i černého vozu nebo spíš jeho rozpláclého vraku.
„Ať uţ to bylo cokoliv, co napadlo náš dům,“ řekl, kdyţ se vracel
do kuchyně, „tak na konci ulice po něm zbylo auto za dvě stě tisíc
euro, které se nyní hodí akorát na vrakoviště.“
„Nidhogg,“ zašeptal Flamel vyděšeně. Přikývl, najednou to dávalo
smysl. „Valkýry s sebou přivedly Nidhogga,“ řekl. Pak se zamračil.
„Ale ani Machiavelli by nedovolil něco podobného. Na to je příliš
opatrný.“
„Nidhogg?“ promluvily Sofie a Johanka současně, přičemţ se na
sebe podívaly.
„Je to nestvůra, která vypadá jako drak – kříţenec mezi dinosaurem
a hadem,“ vysvětlil Nikolas. „Ale pravděpodobně je starší neţ celá
tato planeta. Myslím, ţe Nidhogg dostal Scatty a Josh ho
pronásleduje.“
Sofie zavrtěla nesouhlasně hlavou. „To by nikdy neudělal – to by
nemohl – z hadů má hrůzu.“
„Tak potom, kam se poděl?“ poloţil jednoduchou otázku
alchymista. „A kde je Klarent? Je to jediné moţné vysvětlení. Vzal
svůj meč a vydal se za Scatty.“
„Ale já jsem ho slyšela volat Scatty na pomoc.“
„Slyšela jsi ho volat její jméno. Moţná volal, aby věděl kudy se
vydat.“
Saint-Germain kývl: „To dává smysl. Valkýry chtěly pouze
Scathach. Nidhogg ji dostal a odešel. Josh musel jít za ním.“
„Mohlo to být naopak. Ta nestvůra mohla sebrat Joshe a Scatty se
vydala za ním,“ navrhovala Sofie. „To je přesně její styl.“
„Nidhogg neměl ţádný důvod, proč by ho měl Josh zajímat. Jeho
by prostě jen seţral. Ne, on odešel ze své vůle.“
„To ukazuje na obrovskou odvahu,“ poznamenala Johanka.
„Ale Josh není ţádný hrdina…“ začala Sofie. Ale uţ kdyţ to řekla,
věděla, ţe to není úplně pravda. Vţdycky se za ní ve škole postavil a
chránil ji. Ale proč by šel a hledal Scatty? Věděla, ţe ji ani nemá
příliš v lásce.
„Lidé se mění,“ oponovala Johanka. „Nikdo nezůstává stále
stejný.“
Hluk zvenku stále rostl, disharmonická směs policejních,
hasičských sirén a sanitek se přibliţovala. „Nikolasi, Sofie, musíte
rychle zmizet,“ naléhal hrabě. „Myslím, ţe nás čeká setkání s policií
se spoustou dotěrných otázek, na které nemáme odpovědi. Jestli vás
tu najdou – bez papírů – obávám se, ţe vás bez dalších okolků
zadrţí.“ Vytáhl koţenou peněţenku na dlouhém řetízku a řekl: „Tady
máte nějaké peníze, budou se hodit.“
„To nemůţu…,“ začal Nikolas.
„Vezměte si to,“ trval na svém Saint-Germain. „Kdyţ pouţijete
kreditní kartu, Machiavelli vás vystopuje během okamţiku,“
pokračoval. „Nedokáţu odhadnout, jak dlouho nás policie zdrţí. Ale
aţ odejdou, potkáme se u pyramidy v Louvrů v šest večer. Pokud
tam nebudu v šest, pokusím se přijít o půlnoci, nebo znovu v šest
ráno.“
„Děkuji, starý příteli.“ Nikolas se pak obrátil k Sofii. „Vezmi si
věci a sbal i Joshovy navíc, cokoliv tě napadne, ţe byste mohli
potřebovat, uţ se sem nevrátíte.“
„Pomůţu ti,“ řekla Johanka a obě pospíchaly z místnosti.
Alchymista se svým bývalým učněm stáli uprostřed zruinované
kuchyně a slyšeli kroky obou mladých ţen po schodech nahoru.
„Co uděláš s tím ledovým útvarem v hale?“ zeptal se Nikolas.
„Ve sklepě máme velký mrazák. Schovám je tam, dokud policie
neodejde. Myslíte, ţe Valkýry uvnitř jsou ještě ţivé?“
„Jsou téměř nezničitelné, prakticky se nedají zabít. Jen dej pozor,
aby neroztály.“
„Za nějakou dobu je hodím do Seiny, při troše štěstí neroztají dříve
neţ doputují k Rouenu.“
„Co řekneš policii?“ Nikolas mávl rukou a rozhlédl se kolem, „jak
vysvětlíš, co se tu stalo?“
„Havárie plynu?“ navrhl hrabě.
„Tak to je dost slabý,“ odvětil Nikolas s úsměvem, protoţe pouţil
stejné spojení jako dvojčata, kdyţ navrhoval něco podobného po
devastaci knihkupectví.
„Slabý?“
„Ano, řekněme neuspokojivé.“
„Pak tedy řeknu, ţe jsem se právě vrátil domů a našel tu spoušť,“
rozhodl Saint-Germain. „Navíc je to docela dost blízko pravdě,
jelikoţ nevím, jak se to stalo.“ Pak se uličnicky usmál a dodal:
„Mohl bych prodat příběh a fotky bulváru. Tajemné síly zničily dům
rockové hvězdy.“
„Nikdo by to nebral váţně, působilo by to jako reklamní tah.“
„No ano, taky si myslím. Byla by to výborná reklama.“ Ve dveřích
do kuchyně nebo lépe tam, kde bývávaly, se objevily Sofie s
Johankou. Obě se převlékly do dţin a tenkých svetrů a na zádech
měly batohy.
„Jdu s nimi,“ řekla Johanka, neţ stačil Saint-Germain vyslovit
otázku, kterou jiţ měl na jazyku. „Budou potřebovat průvodce a
ochránce.“
„Mělo by smysl nějak ti to rozmlouvat?“ zeptal se hrabě.
„Ne,“ odpověděla jednoduše jeho ţena.
„Taky si myslím,“ objal manţelku hrabě. „Prosím, dávej na sebe
pozor, buďte opatrní, velmi opatrní. Machiavelli a Dee museli být
zoufalí, kdyţ do města vpustili Valkýry a Nidhogga. A zoufalí muţi
dělají nerozumné věci.“
„Přesně tak,“ reagoval Nikolas. „Máš pravdu, ale nerozumní muţi
dělají také velké chyby.“
KAPITOLA 35
Josh se nepřestával otáčet a dívat přes rameno, aby si zapamatoval
cestu. Vzdaloval se čím dál víc od Saint-Germainova domu a
začínalo ho znepokojovat, jestli bude schopný najít cestu zpátky. Ale
nyní se uţ vrátit nemohl, nemohl nechat Scatty napospas té příšeře.
Navíc, pokud uvidí Vítězný oblouk na konci Champs-Elysées, snad
najde i dům hraběte. Jako další moţnost se jevilo sledovat policejní
sirény, hasičské vozy a sanitky, které jely směrem, odkud běţel.
Snaţil se moc nepřemýšlet o tom, co dělá, protoţe kdyby se
zamyslel, uvědomil by si, ţe pronásleduje dinosauřího netvora úplně
cizím městem, a pak by zřejmě přestal, a Scatty by…
Nebyl si úplně jistý, co by se pak stalo Scatty, ale ať uţ by to bylo
cokoliv, rozhodně by to nebylo nic dobrého.
Pronásledování Nidhogga nebylo nijak těţké. Příšera se
pohybovala stále rovně, nehleděla na ulice, zdi, zákoutí, mířila
neustále souběţně se Champs-Elysées, za sebou nechávala jen zkázu
jako tornádo. Auta, která se mu dostala do cesty, skončila jako
placaté kovové vraky, v úzkých uličkách rozbíjel pohyby svého
dlouhého ocasu skla a vráţel do kovových mříţí a rolet obchodů. K
tomu všemu se samozřejmě neustále přidávaly nové a nové houkající
alarmy, které jen zvyšovaly chaos a zmatek.
Najednou Josh před sebou zahlédl bílou postavu, která ho zaujala.
Josh si vzpomněl, ţe postava stála i před Saint-Germainovým
domem. Usoudil, ţe je to zřejmě někdo, kdo netvora ovládá, a nyní
to vypadalo, ţe svého domácího mazlíčka také nemůţe dohonit… To
ale znamená, ţe nad ním bílá postava ztratila kontrolu. Vzhlédl na
oblohu a snaţil se určit, kolik můţe být hodin. Přímo před ním se
obloha začínala rozjasňovat úsvitem. To znamená, ţe míří na
východ. Co se asi stane, aţ se celé město probudí a zjistí, ţe se
ulicemi prohání prehistorické monstrum? Propukne panika, určitě
povolají policii a armádu. Josh viděl na vlastní oči, ţe rána mečem
neměla ţádný účinek a měl neblahý pocit, ţe střely nebudou o
mnoho úspěšnější.
Ulice se zuţovaly a příšera musela zpomalit, jelikoţ po obou
stranách vráţela do zdí. Josh zjistil, ţe dohání postavu v bílém.
Myslel, ţe je to muţ, ale nevsadil by se, nedalo se to rozeznat.
Běţel lehce, ani se nezadýchal. Konečně měl dojem, ţe se vyplácí
všechny ty týdny a měsíce fotbalových tréninků. Sportovní boty,
které měl na sobě, nevydávaly ţádný zvuk na silnici, a proto
předpokládal, ţe postava v bílém neví, ţe je sleduje. Nakonec kdo by
byl tak bláznivý a pronásledoval takové monstrum pouze s mečem
na svou ochranu? Nicméně kdyţ se dostal blíţ, uviděl, ţe ta osoba
také nese v jedné ruce meč. Navíc v druhé ruce si všiml předmětu,
který vypadal jako přerostlé kladivo. Došlo mu, ţe se dívá na bojové
kladivo, které znal z Word of Warcraft. Útočná a děsivá zbraň trochu
připomínající středověký palcát. Přiblíţil se ještě více a zjistil, ţe
postava má na sobě bílou drátěnou košili, kovové boty a kulatou
helmu, která kryje částečně i krk. Zvláštní bylo, ţe ho to ani moc
nepřekvapilo.
Pak se najednou v mţiku postava změnila.
Jako mávnutím kouzelného proutku se z válečníka v plné zbroji
stala mladá blonďatá ţena, ne o moc starší neţ on, v koţeném saku,
dţínách a vysokých botách. Na její výjimečnost ukazovaly pouze
meč a kladivo. Zmizela za roh.
Josh zpomalil, jelikoţ nechtěl do té mladé ţeny vrazit, a kdyţ o
tom tak přemýšlel, uvědomil si, ţe zřejmě ani vůbec nebude mladá.
Najednou se ozvala strašná rána, někde před ním se sypaly cihly a
sklo. Josh přidal, zahnul za roh a zastavil se. Příšera se totiţ v úzké
uličce zasekla. Josh se opatrně přibliţoval. Vypadalo to, ţe netvor se
pustil další úzkou přímou uličkou, ale vůbec nebyla přímá, na konci
zatáčela a ještě více se zúţila. V čele stály dva domy, jejichţ vyšší
patra na obou stranách čněly do prostoru nad chodníky. Nidhogg
vrazil mezi domy a z kaţdého urval pořádný kus, jak se snaţil dostat
dál. Vlastní silou se uvěznil v malém prostoru. Zmítal sebou doprava
doleva a na chodníky padaly cihly a střepy z oken. Za jedním oknem
si Josh všiml náhlého pohybu. Uvnitř jako přimraţený stál najednou
muţ, který se s hrůzou v očích díval ven z okna. Kus betonu
velikosti klasického kanape spadl příšeře na hlavu z přilehlého
domu, ale ta si toho stěţí všimla. Josh neměl ponětí, co by se dalo
dělat. Musel se dostat ke Scatty, ale to by znamenalo příšeru
nějakým způsobem obejít, a tady místa nazbyt nebylo. Pozoroval
blonďatou ţenu, která se blíţila k Nidhoggovi. Bez ostychu mu
vyskočila na záda a vyšplhala téměř k hlavě s rukama do široka
roztaţenýma se zbraněmi v pohotovosti.
Chystá se to zabít, pomyslel si Josh a spadl mu kámen ze srdce, jak
si oddychl. Moţná pak bude příleţitost dostat se blíţ a osvobodit
Scatty.
Ţena se zhoupla po krku příšery a švihla zbraněmi po Scattyině
bezvládném těle.
Josh zděšením vykřikl, ale naštěstí výkřik zanikl v houkání sirén.
„Pane, máme nahlášenou… událost.“ Policejní důstojník se sinalou
tváří podával telefon Machiavellimu. „Velitel tajné sluţby chce
mluvit přímo s vámi.“
Dee chytil muţe za ruku a otočil ho k sobě.
„Co se děje?“ zeptal se perfektní francouzštinou, kdyţ Machiavelli
pozorně poslouchal hlasu v telefonu, přičemţ se snaţil odpoutat od
ruchu na ulici tím, ţe druhou rukou si zacpával volné ucho.
„Nejsem si jistý, pane. Musí to být nějaký omyl.“ Důstojník se
pokusil o chabý třesoucí se úsměv. „O pár ulic dál, lidé hlásí, ţe
viděli nějakou příšeru. Navíc se prý zasekla v domě. Nemoţné, já
vím…“ Jeho hlas se ztrácel, kdyţ se otočil k tomu, co zbylo z
mohutného třípatrového domu, a kde nyní ze strany trčela obrovská
díra.
Machiavelli vrazil telefon zpátky do ruky policisty. „Seţeňte mi
auto.“
„Auto?“
„Auto a mapu,“ nařídil.
„Ano, pane. Můţete si vzít moje.“ Policejní důstojník přijel na
místo mezi prvními, kdyţ vyděšení lidé začali telefonovat o pomoc.
Spatřil Machiavelliho a Johna Dee, kdyţ utíkali z uličky, poblíţ
zdroje toho všeho hluku. Proto je také zastavil, protoţe předpokládal,
ţe mají něco společného s tím, co vypadalo jako exploze. Jeho
podezření se brzy ukázalo jako liché a nešťastné, jelikoţ zjistil, ţe
ten zablácený starší muţ s bílými vlasy a v potrhaném obleku je
vlastně hlava francouzské tajné sluţby.
Policista odevzdaně předal klíčky a otrhanou a vybledlou mapu
paříţského centra. „Omlouvám se, ţe nic lepšího nemám,“ řekl
provinile.
Machiavelli převzal věci od policisty a řekl: „Můţete jít.“
Mávl ke křiţovatce a dodal: „Postarejte se, aby se tu nestala další
nehoda a nepouštějte tisk ani civilisty k objektu. Jasné?“
„Ano, samozřejmě, pane,“ odpověděl policista a odešel vděčný, ţe
nepřišel o práci. Nebylo radno dostat se do kříţku s jedním z
nejmocnějších muţů ve Francii.
Machiavelli rozevřel mapu přes kapotu auta. „Jsme tady,“ ukazoval
čarodějovi. „Nidhogg míří přímo na východ, ale někde musí přejít
Champs-Elysées, aby se dostal k řece. Jestli bude pokračovat stále
stejným směrem, pak se dá předpokládat, ţe se tak stane…“ jeho prst
se zabodl do mapy a dodal: „Někde tady.“
Oba muţi nasedli do malého auta a Machiavelli se na chvíli
rozhlédl, aby si ujasnil všechny kontrolky. Ani se nepokoušel
vzpomenout, kdy naposledy řídil. Vţdy se o to staral Dagon.
Nakonec zařadil skřípavě rychlost a rozjel se, proti pravidlům se
otočil a propletl napříč mezi auty a zanechal za sebou gumovou
stopu pneumatik.
Dee seděl tiše v sedadle spolujezdce, jednu ruku na bezpečnostním
pásu a druhou opřenou o palubní desku. „Kdo vás učil řídit?“ zeptal
se, kdyţ přejeli obrubník.
„Karl Benz,“ vyštěkl Machiavelli. „A je to jiţ velice dlouho,“
dodal.
„A kolik kol to auto tenkrát mělo?“
Dee zavřel oči a křečovitě je tak chvíli nechal, alespoň neţ projeli
křiţovatkou, přičemţ jen o kousek minuli blíţící se náklaďák.
„Takţe, co uděláme, aţ najdeme Nidhogga?“ zeptal se Dee. Snaţil se
soustředit na něco jiného, jen aby nemusel myslet na Machiavelliho
strašné řidičské schopnosti.
„To je váš problém,“ vyhrkl Machiavelli. „Nakonec vy jste ten,
kdo ho osvobodil.“
„Ale vy jste povolal Valkýry, proto je to z větší části vaše chyba.“
Machiavelli prudce šlápl na brzdy, které zaskřípaly, motor chcípnul
a auto se zastavilo.
„Proč jsme zastavili?“ doţadoval se Dee. Machiavelli ukázal z
okýnka. „Poslouchejte!“
„Přes ty sirény neslyším nic.“
„Poslouchejte,“ zopakoval Machiavelli. „Něco sem jde,“ ukázal
doleva. „Tamhle.“
Dee stáhl okénko. I přes houkání sirén, slyšeli padající kameny a
cihly doplněné ostrými zvuky rozbitého skla.
Josh bezmocně přihlíţel, jak ţena nahoře na netvorově krku
mečem švihá po Scattyině bezvládném těle.
V tu chvíli se Nidhogg otřásl ve snaze osvobodit se ze sevření
okolních budov, a Valkýra minula jen o kousek Scattyinu hlavu.
Natahovala se čím dál více z krku netvora, chytila se výrůstku tlusté
pevné kůţe a naklonila se přes velké nehybné oko a snaţila se
zapíchnout špičku meče do Scatty. Příšera se znovu pohnula a meč
sklouzl a zabodl se do její tlapy, dost blízko pařátu, který svíral
bezvládnou válečnici. Nidhogg si toho ale asi ani nevšiml, jelikoţ
nereagoval, ale Josh si všiml, jak ostří těsně minulo Scatty. Valkýra
se nahnula ještě víc, a tentokrát Josh věděl, ţe Scatty určitě zasáhla.
Musí něco udělat! Je Scattyinou jedinou nadějí. Nemůţe tu jenom
stát a dívat se, jak někoho, koho zná, zabijí. Rozeběhl se. Vzpomněl
si, ţe předtím v domě, kdyţ zasáhl Nidhogga mečem, ţe se vůbec nic
nestalo, ale kdyţ zapíchne meč špičkou do jeho tlusté kůţe, moţná…
Chytil Klarent oběma rukama, jak mu to ukazovala Johanka, a
zrychlil na posledním úseku k netvorovi. Chvíli předtím, neţ meč
zabodl do dlouhého ocasu, cítil, ţe se slabě rozhučel.
Do jeho rukou začalo okamţitě proudit teplo a šířilo se dál do
prsou. Ve vzduchu zavonělo kyselé pomerančové aroma, pak se zlatě
rozzářila Joshova aura a následně vybledla do červeno oranţového
odstínu, který sršel z meče zaseknutého do tlusté ještěří kůţe.
Josh otočil Klarent a vytáhl ho. Rána svítila jasně červeně okolo
šedohnědé kůţe, ale téměř okamţitě tuhla do velkého černého
strupu. Nějakou dobu trvalo, neţ si šok uvědomil i zbytek
Nidhoggova těla a hlavně jeho primitivní nervový systém. Potom se
příšera najednou zvedla na zadní, syčela a zoufale zapištěla.
Postupně se uvolnila ze zajetí a všude okolo lítaly cihly, navíc ještě
tašky ze střech, a také podpůrné trámy. Josh si musel dávat velký
pozor a ustoupit dozadu. Nakonec se sehnul a chránil si hlavu, jak se
trosky snášely na zem. V ten okamţik si pomyslel, ţe by měl vlastně
štěstí, pokud by ho zabila jenom střešní taška. Zatím neočekávané a
nevyzpytatelné pohyby Nidhogga rozhodily Valkýru na jeho zádech.
Drţela se zuby nehty, dávno jiţ upustila kladivo, a snaţila se
nespadnout dopředu přímo pod obrovské tlapy netvora. Josh zůstával
leţet na zemi, kolem něj stále padaly cihly, ale on vytrvale pozoroval
mohutný strup, který se šířil z rány na ocase Nidhogga. Monstrum se
opět zvedlo, prorazilo rohový dům a zamířilo přes Champs-Elysées.
Joshovi se docela ulevilo, kdyţ zahlédl znovu Scattyino tělo, sice
stále nehybné, ale alespoň věděl, ţe ji Nidhogg nikde nepohodil nebo
neseţral.
Zhluboka se nadechl, vyskočil na nohy a rychle sebral meč. Znovu
ucítil mravenčení, které mu pronikalo tělem a které aktivovalo
kaţdičký jeho nerv. Chvíli jen stál a lehce se třásl, jak jím
prostupovalo. Pak se otočil a znovu se vydal za netvorem. Cítil se
naprosto skvěle. I kdyţ ještě stále nezačalo úplně svítat, viděl jasněji
neţ kdykoliv předtím. Dokázal rozpoznat tisíce vůní a pachů, které
patřily městu, a také zatuchlý ještěří zápach Nidhogga. Sluch se mu
také nepředstavitelně zbystřil tak, ţe byl schopný rozeznat sirény
jednotlivých sanitek, hasičských vozů i policie. Cítil kaţdou spáru v
chodníku pod nohama přes gumovou podráţku tenisek. Máchnul
mečem před sebou ve vzduchu. Zabzučelo a zahučelo to a Joshovi se
zdálo, ţe slyší vzdálený šepot a jednotlivým slovům téměř rozuměl.
Poprvé v ţivotě se cítil tak nabitý energií a sebevědomím, ţe by
dokázal cokoliv. Věděl, ţe podobný pocit zaţila Sofie, kdyţ byly
probuzeny její schopnosti. Ale na rozdíl od ní, protoţe byla vyděšená
a zmatená přívalem různých podnětů, Josh se cítil… úţasně.
Líbilo se mu to, chtěl se tak cítit pořád. Přál si to více neţ cokoliv
jiného na světě.
***
Dagon běţel uličkou, zvedl Valkýřino kladivo a následoval
chlapce.
Viděl záři Joshovy aury a došlo mu, ţe bude také velice mocný,
ačkoliv jestli jsou obě dvojčata z dávné legendy, to byla jiná otázka.
Očividně alchymista i Dee byli přesvědčeni, ţe jsou, ale Dagon
věděl, ţe Machiavelli – jeden z nejúţasnějších lidí, se kterými kdy
pracoval – si nebyl úplně jistý. Navíc ten chvilkový náznak
chlapcovy aury rozhodně nestačil, aby ho to přesvědčilo. Zlatá a
stříbrná aura byly vzácné – ačkoliv ne tak vzácné jako aura černá.
Dagon během věků potkal minimálně čtvero dvojčat s měsíční a
sluneční aurou, a ještě víc jednotlivců.
Ale co nevěděli ani Dee, ani Machiavelli, bylo, ţe Dagon kdysi
viděl ta originální dvojčata.
Byl na Danu Talis v dobách konce, kdyţ probíhala závěrečná bitva.
Toho slibného dne si oblékl zbroj svého otce, v den, kdy všichni
věděli, ţe budoucnost ostrova visí na vlásku. Jako všichni ostatní se
ale vyděšeně stáhnul, kdyţ z pyramidy Slunce začaly šlehat k nebi
stříbrné a zlaté blesky symbolizující největší moc. Magie ţivlů
kompletně zničila starodávnou zemi ve středu všeho světa a roztrhla
ji na kusy.
Dagon jiţ věky téměř nespal, ani neměl postel. Stejně jako ţralok,
dokázal spát za pohybu. Jen zřídka se mu něco zdálo, ale pokud se
tak stalo, vracel se mu stále tentýţ sen: noční můra v ţivých barvách
toho osudného dne, kdy oblohu křiţovaly zlaté a stříbrné blesky a
starý svět skončil.
Strávil řadu let v Machiavelliho sluţbách. Byl svědkem mnoha
zázraků i hrůz během té doby a oba stáli u mnoha nejdůleţitějších a
nejzajímavějších momentů světových dějin.
Právě teď chvíli si Dagon začínal myslet, ţe tato noc bude také
patřit k těm nezapomenutelným.
„Podívejte, tohle se nevidí kaţdý den,“ zamumlal Dee.
Čaroděj a Machiavelli sledovali Nidhogga, který prorazil dům na
levé straně Champs-Elysées, porazil stromy, které lemovaly ulici, a
nasměroval si to přímo napříč vozovkou. Ve spárech stále drţel
rusovlasou válečnici a na jeho zádech se horko těţko drţela zbývající
Valkýra. Dva nesmrtelní tam stáli a pozorovali spoušť, kterou
způsobil Nidhoggův ocas. Netvor pohybujícím se ocasem sejmul
semafory a zmizel do další ulice.
„Míří k řece,“ řekl Machiavelli.
„Ale co se stalo s tím chlapcem?“ zamyslel se Dee.
„Moţná se cestou ztratil,“ začal Machiavelli, „nebo ho ušlapal
Nidhogg. Nebo moţná ne,“ dodal, kdyţ Josh vylezl přes pokácené
stromy na širokou silnici. Rychle se rozhlédl vlevo a vpravo, ale
široko daleko se nepohybovalo ţádné auto. Ani se nepozastavil, kdyţ
uviděl špatně zaparkované policejní auto, jednou stranou na
chodníku, a zamířil přes silnici na druhou stranu. V ruce stále svíral
meč a za ním zůstávala cestička z kouřově zlatých paprsků.
„Ten chlapec přeţil,“ řekl obdivné Dee, „a také má kuráţ.“
O chvíli později se na ulici objevil Dagon, v ruce drţel Valkýřino
kladivo a následoval Joshe. Kdyţ si všiml Johna Dee a
Machiavelliho v autě, zvedl druhou ruku v pozdravném gestu, ale
těţko říct, jestli na uvítanou nebo na rozloučenou.
„A co dál?“ chtěl vědět Dee.
Machiavelli otočil klíčkem v zapalování a zařadil jedničku. Auto
poskočilo, Machiavelli přidal plyn a motor zaúpěl. „Rue de
Marignan se napojuje na Avenue Montaigne. Myslím, ţe se tam
dostaneme dřív neţ Nidhogg,“ řekl a zapnul sirénu.
Dee přikývl. „Moţná byste mohl přehodit rychlost.“ Na jeho rtech
se objevil škodolibý, ne příliš častý úsměv. „Pak pojedeme rychleji.“
KAPITOLA 36
„Vy nemáte garáţ u domu?“ nadhodila Sofie udiveně, kdyţ
nastupovala do malého černočerveného Citroenu, nasedla dozadu za
Nikolase, který seděl na místě spolujezdce vedle Johanky.
„Původně to byly stáje. V předchozích stoletích nikdy nebyly stáje
poblíţ domu. Předpokládám, ţe šlechta neměla ráda koňský pach.
Není to tak zlé, ačkoliv za deštivých nocí, kdyţ musíte běţet ještě tři
bloky, je to trochu nepohodlné, přiznávám. Kdyţ ale vyráţíme ven
třeba na večeři, většinou jezdíme metrem.“
Johanka vyjela neomylně z garáţe a zahnula doprava, na druhou
stranu od zdemolovaného domu, ke kterému rychle přijíţděly
hasičské vozy, sanitky, policejní auta a tisk. Kdyţ odešli, Francis se
šel nahoru převléknout. Logicky uvaţoval, ţe všechna ta publicita
udělá divy při prezentaci jeho nového alba.
„Pojedeme přes Champs-Elysées a pak k řece,“ řekla Johanka a
zkušeně se proplétala úzkou klikatou uličkou. „Jsi si jistý, ţe právě
tam Nidhogg půjde?“
Nikolas Flamel si povzdychnul. „Jen hádám,“ připustil. „Nikdy
jsem ho na vlastní oči neviděl – a neznám ani nikoho, kdo by setkání
s ním přeţil – ale na svých cestách jsem potkal podobná stvoření, a
všechna byla druhově spřízněná s mořskými ještěry. Je vyděšený,
moţná i zraněný. Určitě bude hledat chladivou vodu a hojivý účinek
bahna.“
Sofie se nahnula dopředu mezi sedadly. Snaţila se soustředit na
Nidhogga nebo alespoň to, co o něm věděla čarodějka, ale i v jejích
vědomostech toho příliš o prehistorickém netvoru nebylo. Jediné, co
našla, bylo, ţe byl zajat a drţen v kořenech stromu světa, který Dee
zničil pomocí…
„Exkalibru,“ zašeptala.
Alchymista se zavrtěl a otočil na Sofii. „Co je s ním?“
Sofie se zamračila, jak se snaţila vzpomenout. „Josh mi předtím
řekl, ţe Dee zničil Ygdrasil pomocí Exkalibru.“ Flamel kývl.
„A vy jste tvrdil, ţe Klarent je jeho dvojče.“
„Ano, to je pravda.“
„Má i srovnatelnou moc?“ zeptala se.
V Nikolasových zasedlých očích se blýsklo. „Myslíš, ţe kdyţ
Exkalibr mohl zničit něco tak starodávného jako strom světa, pak by
mohl Klarent zabít Nidhogga?“ Uţ při svých slovech souhlasně
kýval. „Starodávné zbraně předcházely starobylým bytostem a měly
nevídanou moc. Nikdo vlastně neví, kde se vzaly, i kdyţ alespoň o
některých víme, ţe je starobylé bytosti měly v drţení a pouţívaly je.
Jiţ jenom fakt, ţe se tyto zbraně dochovaly do dnešních dnů,
dokazuje, jak nezničitelné byly.“ Pak ještě zamyšleně dodal: „Jsem
si jistý, ţe Klarent by mohl zranit a moţná i zabít stvoření, jako je
Nidhogg.“
„A myslíte si, ţe Nidhogg je zraněný?“ řekla Johanka a všimla si
mezery mezi auty a okamţitě toho vyuţila a plynule se zařadila do
proudu aut, i kdyţ auta za ní nespokojeně houkala.
„Něco ho vyhnalo z domu.“
„Pak sám víš, co jsi právě potvrdil,“ řekla Johanka.
Flamel přikývl. „Víme, ţe Scatty by se nikdy prokletého meče
nedotkla. Z toho vyplývá, ţe Josh zranil Nidhogga – dostatečně na
to, aby zoufale pobíhal po Paříţi. V tom případě ho také nyní
pronásleduje.“
„A Machiavelli a Dee?“ poznamenala Johanka.
„Ti pravděpodobně pronásledují Joshe.“
Johanka se prodrala z krajního pruhu a dodala: „Pak tedy musíme
doufat, ţe ho nedohoní.“
Sofii najednou napadla nepříjemná myšlenka. „Josh se uţ s
čarodějem setkal…“ zarazila se, kdyţ si uvědomila, co říká.
„V Ojai, já vím,“ řekl Flamel, čímţ ji docela překvapil. „Řekl mi
to.“
Sofie se opřela. Byla překvapená, ţe Josh něco takového
alchymistovi řekl, a trochu se červenala, kdyţ znovu promluvila.
„Myslím, ţe na něj Dee udělal dojem.“ Cítila se strašně, kdyţ to
říkala, jako by bratra zradila, ale pokračovala, protoţe nyní nebyl čas
na tajemství. „Dee mu o vás řekl pár věcí. A myslím, ţe mu Josh asi
i uvěřil,“ dopověděla ve spěchu.
„Já vím,“ řekl tiše Flamel. „Ten anglický čaroděj umí být velice
přesvědčivý.“
Johanka zpomalila a musela dokonce zastavit. „Tohle nevypadá
dobře,“ zamumlala. „V tuto dobu by tu mělo být téměř prázdno.“
Právě totiţ vjeli do dopravní zácpy, která se táhla po ChampsElysées přímo před nimi aţ do nedohledna. Jiţ podruhé za poslední
dva dny doprava v Paříţi zkolabovala. Lidé stáli u svých aut a
zvědavě okukovali velkou díru v domě přes ulici. Právě přijela
policie a snaţila se situaci dostat pod kontrolu. Řídili dopravu a
snaţili se uvolnit místo sanitkám.
Johanka se nahnula přes volant a svýma studeně šedýma očima
posuzovala, co se tu stalo. „Tady přešel ulici a odešel tudy,“ ukázala
a rychle dala blinkr a zahnula doprava do úzké Rue de Marignan.
Projeli kolem zničeného semaforu a pokračovali dál. „Nevidím je.“
Nikolas se napřímil, snaţil se dohlédnout co nejdál. „Kam ta ulice
vede?“
„Na Rue Francois, přímo před Avenue Montaigne,“ odpověděla
Johanka. „Šla nebo jela jsem tudy snad tisíckrát, znám to tu jako své
boty.“ Projeli kolem zhruba dalších deseti aut a na kaţdém bylo
vidět, ţe tudy proběhlo něco strašného. Kapoty byly zkroucené jako
folie, okna popraskaná nebo rozbitá. Z chodníku vystupovala velká
kovová koule, která zřejmě kdysi byla kolo. Stále byla připevněná
řetězem ke stojanu.
„Johanko,“ řekl Nikolas velice potichu, „myslím, ţe bychom si
měli pospíšit.“
„Nerada jezdím rychle.“ Podívala se rychle na alchymistu, a ať uţ
viděla jakýkoliv výraz na jeho tváři, okamţitě šlápla na plyn. Motor
malého auta zakvílel a auto zrychlilo. „Co se děje?“ naléhala.
Nikolas se kousl do spodního rtu. „Teď mě napadl další moţný
problém,“ připustil nakonec.
„Jaký problém?“ zeptaly se Johanka a Sofie zároveň.
„Váţný.“
„Horší neţ Nidhogg?“ Johanka přeřadila na nejvyšší rychlost. Sofii
přišlo, ţe to nemá ţádný smysl, jelikoţ auto jelo stále stejně rychle, a
dokonce ţe by tam rychleji byla pěšky. Opřela se do sedadla a
zpanikařila strachem a starostí o bratra. Musí se k němu dostat co
nejdřív.
„Dal jsem Joshovi zbývající dvě stránky Kodexu,“ řekl Nikolas.
Obrátil se dozadu na Sofii a s nadějí se zeptal: „Myslíš, ţe je má u
sebe?“
„Pravděpodobně ano,“ odpověděla okamţitě a pak kývla. „Ano,
určitě je má u sebe. Naposledy, kdyţ jsme spolu mluvili, tak měl
pytlík na krku pod tričkem.“
„A jak k tomu Josh přišel, ţe nyní chrání zbylé dvě stránky
Kodexu?“ zeptala se Johanka. „Myslela jsem, ţe knihu nikdy nedáš z
dohledu.“
„Svěřil jsem mu je.“
„Tys mu je dal?“ řekla překvapená Johanka. „Proč?“
Nikolas se odvrátil a podíval se na ulici, kde se stále válely
důsledky Nidhoggovy cesty Paříţí. Kdyţ se otočil zpět na Johanku,
jeho tvář byla zarmoucená a provinilá. „Předpokládal jsem, ţe pokud
je mezi námi jediný, kdo není ani nesmrtelný, ani starobylá bytost,
ani nebyly probuzeny jeho schopnosti, pak se ho v podstatě netýká
ţádný střet, kterému budeme muset čelit, a tedy také nebude cílem
útoku, stále je jen člověk. Myslel jsem, ţe stránky budou u něj v
bezpečí.“
Něco na tomto prohlášení Sofii znepokojovalo, ale nedokázala to
přesně určit. „Josh by Johnovi Dee stránky nedal,“ řekla s jistotou.
Nikolas se znovu obrátil dozadu a Sofii se naskytl pohled do jeho
očí, který byl děsivý. „Je mi líto, ale věř mi, ţe Dee vţdycky dostane,
co chce,“ řekl hořce. „A co nemůţe mít – to zničí.“
KAPITOLA 37
Machiavelli zastavil auto napůl na obrubníku. Pustil brzdu, ale
nechal zařazenou rychlost, a auto poskočilo dopředu a motor
zastavil. Stáli na parkovišti na břehu Seiny, blízko místa, kde
předpokládal, ţe se Nidhogg objeví. Chvíli bylo ticho a jen znovu
nastartovaný motor vydával hluk. Dee zhluboka vzdychl a
poznamenal: „Jste ten nejhorší řidič, jakého jsem kdy potkal.“
„Dovezl jsem nás na místo, tak kde je problém? Víte, ţe vysvětlit
tohle všechno bude velice sloţité,“ změnil Machiavelli téma, aniţ
nechal čaroděje znovu zareagovat na své řidičské schopnosti.
Ovládal mnohá tajná a sloţitá umění a nauky, po celá staletí
manipuloval s politiky a s celými společnostmi, mluvil plynule asi
tuctem jazyků, programoval v pěti různých počítačových jazycích, a
byl jedním z mála světových expertů na kvantovou fyziku. Přesto
jeho řidičské schopnosti byly chabé. Bylo to trapné a zahanbující, ale
bylo to tak. Stáhl okénko na své straně a uţíval si závanu čerstvého
chladného vzduchu. „Můţu samozřejmě uvalit na celou záleţitost
informační embargo z důvodu ochrany celonárodní bezpečnosti, ale
celé se to vymyká z rukou a ututlat něco tak velkého a zmateného
nebude jednoduché.“ Povzdychl si a pokračoval: „Video s
Nidhoggem procházejícím paříţskými ulicemi jiţ pravděpodobně
bude na internetu ke staţení.“
„Lidé to budou povaţovat za podvrh,“ řekl sebevědomě Dee.
„Kdysi jsem si myslel, ţe jsme v maléru, kdyţ kamera zachytila
sněţného muţe, ale celá záleţitost pak byla označená za kachnu.
Jestli jsem se něco za ta léta naučil, pak to, ţe lidé jsou mistři v
ignorování fakt, která mají naservírovaná přímo před očima.
Přehlíţeli naši existenci celá staletí, starobylé bytosti a jejich časy
pro ně nejsou víc neţ mýty a legendy, a to vše navzdory jasným
důkazům. Kromě toho,“ dodal potěšené, přičemţ si zamyšleně
projíţděl plnovous, „všechno se nám začíná spojovat a zapadat do
sebe. Máme téměř celou knihu, a aţ dostaneme zbývající stránky,
přivedeme zpět na svět starobylé bytosti z temnot, léta zapomenuté,
vyhnané a podceňované. Konečně znovu získají postavení, které jim
náleţí.“ Dee lehce mávl rukou. „Pak se nebudete muset starat o tyto
malicherné problémy, jako například cokoliv vysvětlovat médiím.“
„Zřejmě jste zapomněl, ţe máme i další problémy, jako například
alchymistu a Perenelu. Oni nejsou zrovna malou komplikací.“
Dee vyndal z kapsy mobil a zamával jím ve vzduchu.
„To uţ je v pořádku, postaral jsem se o to. Někomu jsem zavolal a
udělal, co jsem měl udělat jiţ dávno.“
Machiavelli po očku pozoroval čarodějovu tvář, ale nic neřekl. Ze
zkušenosti věděl, ţe lidé mají tendenci vyplňovat ticho při hovoru, a
také věděl, ţe Dee tak rád poslouchá svůj hlas.
John Dee hleděl přes špinavé přední sklo směrem k řece, pár
kilometrů po proudu, přímo za jejím ohybem, stála gotická katedrála
Notre-Dame, kterou právě muselo osvětlovat vycházející slunce.
„Nikolase a Perenelu jsem poprvé potkal zde v tomto městě téměř
před pěti sty lety. Byl jsem jejich učedník, student – to jste nevěděl,
ţe? To jistě není ve vašich pověstných záznamech, a nedívejte se na
mě tak překvapeně,“ řekl a smál se Machiavelliho překvapenému
výrazu. „Vím o vašem seznamu jiţ dlouho. Můţu vás ubezpečit, ţe
má kopie je ještě doplněná o novější údaje,“ dodal. „Ale ano, já jsem
studoval u legendárního alchymisty zde v Paříţi. Brzy jsem
pochopil, ţe Perenela je daleko mocnější a nebezpečnější neţ její
manţel. Potkal jste ji někdy?“ zeptal se nejednou.
„Ano,“ odpověděl Machiavelli otřeseně. Byl šokovaný, ţe
starobylé bytosti – nebo to byl jen Dee? – věděly o jeho tajných
záznamech. „Ano, ale potkali jsme se pouze jednou. Utkali jsme se
spolu, vyhrála,“ řekl krátce. „Udělala na mě dojem.“
„Je to výjimečná ţena, a nezapomenutelná. I v době, kdy se
narodila, ji její pověst předcházela. Čeho jen mohla dosáhnout,
kdyby se postavila na naši stranu. Nikdy jsem nepochopil, co vidí na
alchymistovi.“
„Nikdy jste nepochopil, čeho jsou lidé schopni z lásky, ţe?“ zeptal
se tiše Machiavelli.
„Vím, ţe Nikolas přeţil a sílil jen díky Perenele. Abychom zničili
alchymistu, musíme udělat jediné, zabít jeho ţenu. Můj pán a já jsme
to vţdycky věděli, ale mysleli jsme si, ţe pokud je lapíme
dohromady, vyuţijeme jejich spojené znalosti, a ţe to stojí za ten
risk.“
„A co se změnilo?“
„Uţ to za ten risk nestojí. Alespoň uţ ne dnes v noci,“ dodal Dee
velice tiše. „Nakonec jsem udělal něco, co jsem měl uskutečnit uţ
dávno,“ řekl a jeho hlas zněl téměř lítostivě.
„Johne,“ vyštěkl Machiavelli naléhavě. „Co jste provedl?“
„Poslal jsem do Alkatrazu Morriganu. Perenela se nedoţije
zítřejšího svítání.“
KAPITOLA 38
Josh nakonec dohonil netvora na břehu Seiny. Nevěděl přesně,
kolik toho uběhl, moţná několik kilometrů – ale bylo mu jasné, ţe za
normálních okolností by toho nebyl schopný. Sprintoval celou
poslední ulici, vzpomínal na její název – asi Rue de Marignan, a
vůbec ho to neunavilo. Nyní zatáčel doleva na Avenue Montaigne a
stále nebyl ani zadýchaný. Bylo to tím mečem.
Cítil ho jemně vibrovat a bzučet, kdyţ běţel, slyšel šepot a
vzdechy, které zněly jako mlhavé přísliby. Pokud ho namířil před
sebou na Nidhogga, šepot zesílil a meč se viditelně v jeho rukách
chvěl. Kdyţ ho namířil jinam, všechno ustávalo.
Meč ho táhl k netvorovi.
Během své cesty po ničivých stopách Nidhogga v úzkých uličkách,
kolem zmatených, šokovaných a k smrti vyděšených Paříţanů se
Joshovi hlavou na hraně vědomí a podvědomí honily zneklidňující
myšlenky.
… byl ve světě, kde nebyla ţádná země, plaval v oceánu, který byl
široký, ţe by zaplavil celou planetu. Okolo se pohybovala stvoření,
vedle kterých Nidhogg vypadal malinkatý a neškodný…
… houpal se vysoko ve vzduchu, svázaný tlustými kořeny, které se
mu zařezávaly do kůţe, a všude dole byla zničená a spálená
pustina…
… byl zmatený a ztracený na místě plném malých domečků a ještě
menších stvoření, bolest se šířila jeho tělem a kolem páteře ho
pálilo…
…byl…
Nidhogg.
Jméno mu najednou vytanulo na mysli a v šoku, ţe nějakým
neznámým způsobem vidí vzpomínky a zkušenosti netvora, se téměř
zastavil. Věděl, ţe tento úkaz je spojený s mečem. Předtím, kdyţ
zabodl zbraň do netvorova jazyku, zahlédl záblesk jeho světa,
děsivou souhru obrazů bizarní krajiny, a teď, poté, co ho bodnul
znovu, zachytil útrţky jeho ţivota, které by si jen stěţí dovedl
představit.
Pomalu mu docházelo, ţe vidí to, co kdysi v minulosti zahlédl
Nidhogg, a navíc cítil i bolest, kterou zraněný netvor zaţíval nyní.
Musí to být tím mečem, pomyslel si.
Joshe napadlo, jestli tohle dokáţe jeho meč, pak Exkalibr jeho
dvojče musí mít podobnou moc. Zdali také dokáţe přenášet pocity,
emoce, vzrušení nebo vzpomínky, kdyţ ho někdo pouţije? Co pak
musel cítit Dee, kdyţ vrazil Exkalibr do odvěkého stromu světa?
Jaké obrazy viděl, co asi musel zaţít a dozvědět se? Josh přemýšlel,
jestli to nebyl ten pravý důvod, proč Dee zničil Ygdrasil. Moţná ho
zničil, aby mohl zaţít a vidět všechno to vědění, které v sobě skrýval
strom, který tu byl od počátku věků.
Josh se rychle podíval na kamenný meč a tělem mu projel výboj
jako od elektrického proudu. Tato zbraň dávala svému majiteli
nepředstavitelnou sílu, a to bylo děsivě lákavé. Určitě to fungovalo
jako droga, člověk cítí nutkání meč pouţít znovu a znovu, aby získal
větší znalosti a vědomosti. Můţe se stát to nutkání
nekontrolovatelné? To byla strašná představa.
Ale proč mu alchymista takovou zbraň dal?
Okamţitě se mu v mysli objevila odpověď: protoţe Flamel to
nevěděl! Meč byl pouhým nehybným kusem kamene, dokud něco
nezasáhl nebo do něčeho nebo někoho nebodl – pak se teprve
probouzel k ţivotu. Josh pokyvoval hlavou, uţ věděl, proč se SaintGermain, Johanka ani Scatty nechtěli meče dotknout.
Cestou k řece, přemýšlel, co by se stalo, kdyby se mu povedlo
Nidhogga mečem zabít. Co by asi cítil, co by se mu objevilo před
očima?
K jakému poznání by došel?
Nidhogg prošel bez velkých potíţí mezi stromy a vydal se přes
ulici k přístavu. Zastavil se na parkovišti na nábřeţí téměř přesně
před Johnem Dee a Machiavellim a stoupl si na všechny čtyři. Velká
hlava praještěra se houpala ze strany na stranu a bezvládně z ní visel
jeho jazyk. Byl tak blízko, ţe oba muţi mohli vidět Scattyino tělo ve
spárech netvora, a poslední Valkýru, která se drţela na jeho krku.
Nidhoggův ocas sebou švihal sem a tam, naráţel do aut okolo, která
zanechával promáčklá a spláclá, a zasáhl i nedaleko stojící autobus,
kterému prorazil motor. Ozvala se rána, kterou způsobila jen
proraţená pneumatika.
„Myslím, ţe bychom měli vystoupit z auta…,“ začal Dee, a uţ
sahal po dveřích. Oči nespouštěl ani na chvilku z kmitajícího ocasu a
viděl, ţe dokonce převrátil těţké BMW na střechu.
Machiavelli vystřelil ruku a chytil čarodějovu paţi velice pevně aţ
bolestivě. „Ať vás to ani nenapadne. Ani se nehněte a nedělejte nic,
co by upoutalo jeho pozornost.“
„Ale ten ocas.“
„Trpí bolestí, proto jím tak mlátí. Ale vypadá to, ţe jiţ zpomaluje.“
Dee naklonil trochu hlavu a skutečně Machiavelli měl pravdu. Na
Nidhoggově ocasu bylo něco divného. Téměř celá jeho třetina
zčernala, jako by ji někdo spálil. Jen během té krátké doby, co ho
Dee pozoroval, se černá kapalina šířila po netvorově kůţi, a postupně
tuhla v tvrdý jakoby kamenný obal. Dr. John Dee si v tu ránu
uvědomil, co se stalo.
„Ten kluk ho bodnul Klarentem,“ řekl, aniţ se podíval na Itala.
„Co se děje, to je jenom reakce.“
„Neříkal jste, ţe Klarent je meč ohně, ne kamene?“
„I oheň má spoustu podob,“ vysvětloval Dee. „Kdo ví, jak ostří
plné energie zareaguje ve styku se stvořením, jako je Nidhogg?“
Zíral na netvorův ocas a pozoroval rostoucí černou krustu. Kdyţ
černá kapalina tuhla, zahlédl známky červeného ohně. „Je to láva,“
poznamenal podiveně. „Je to láva, která na povrchu tuhne a oheň
hoří uvnitř Nidhoggova těla.“
„Není divu, ţe ho to bolí,“ zamumlal Machiavelli.
„Snad vám ho není líto?“ uštěpačně vyhrkl Dee.
„Já jsem nikdy nevyměnil své lidství za nesmrtelnost, doktore.
Nikdy na své kořeny nezapomenu.“ Jeho hlas zpřísnil a objevil se
znechucený tón. „Vy jste tak usilovně pracoval, abyste se podobal
svému pánovi, ţe jste zapomněl, jaké to je být člověkem, cítit se
člověkem. A my lidé,“ zdůraznil slovo lidé, „máme schopnost cítit
bolest druhých. Je to jedna z věcí, která pozvedla lidi nad starobylé
bytosti, a učinila je opravdu velkými a výjimečnými.“
„A je to také velká slabost, která je naprosto zničí,“ řekl jednoduše
Dee. „Dovolte mi, abych vám připomněl, ţe tohle stvoření není
lidského rodu. Mohlo by vás rozšlapat a ani by si toho nevšimlo.
Nicméně, teď není čas na hádky. Ne nyní před naším velkým
vítězstvím. Ten kluk totiţ pro nás zřejmě vyřešil celý problém,“
oznámil Dee. „Nidhogg se pomalu mění v kámen.“ Potěšené se
zasmál. „Jestli teď skočí do řeky, tíha ocasu ho stáhne na dno – a
Scathach vezme s sebou.“ Podíval se na Machiavelliho a posměšně
dodal: „Předpokládám, ţe váš lidský soucit se nerozšířil na Stín, aby
vám jí nebylo nakonec líto.“
Machiavelli se ušklíbl a odpověděl: „Vědět, ţe Scathach leţí na
dně Seiny, uvězněná ve spárech netvora, mi naopak udělá velikou
radost.“
Dva nesmrtelní seděli nečinně v autě, sledovali stále pomalejší
pohyby netvora, přičemţ ocas jiţ jen táhl za sebou. Vše co nyní stálo
mezi Nidhoggem a vodou, byla jedna z lodí se skleněnou střechou –
Bateaux-Mouches – která vozila turisty na výletní plavby po řece.
Dee kývl směrem k lodi. „Aţ vleze na tu loď, klesnou všichni ke
dnu, a Nidhogg se Scathach navţdy zmizí z povrchu zemského.“
„A co Valkýra?“
„Jsem si jistý, ţe umí plavat.“
Machiavelli se usmál, coţ nebylo příliš časté. „Takţe čekáme jen
na…“
„… na to, aţ Nidhogg doleze k lodi,“ dokončil Dee, zrovna, kdyţ
se ve velké díře mezi stromy objevil Josh a zamířil přes parkoviště.
Josh doběhl k Nidhoggovi a jeho meč začal hořet, dlouhé oranţové
plameny šlehaly z jeho ostří. Joshova aura zapraskala a zlatě zazářila
a vzduch provoněla vůní pomerančů.
Najednou z Nidhoggových zad sklouzla Valkýra a opět se
proměnila do bílé bojové podoby, dokonce ještě neţ dopadla na zem.
Obešla Joshe, rysy tváře se zkřivily do odporné kruté masky.
„Začínáš mě opravdu štvát, kluku,“ vyštěkla ve stěţí srozumitelné
angličtině. Zvedla svůj meč do výšky oběma rukama a vrhla se na
Joshe. „Udělám tomu konec!“
KAPITOLA 39
Obrovské chomáče mlhy padaly nad celým sanfranciským zálivem.
Perenela Flamelová sloţila ruce na prsou a sledovala noční oblohu,
která se plnila ptáky. Velké hejno se vzneslo nad městem a shluklo v
jeden velký pohybující se mrak, a pak se jako rozlitý inkoust
rozdělilo na tři samostatné ptačí útvary letící přes záliv k ostrovu.
Perenela věděla, ţe někde v tom neskutečném mnoţství různých
ptáků je Vraní bohyně. Morrigana míří na Alkatraz.
Perenela stála uvnitř vyhořelého domku pro dozorce, kam se jí
podařilo utéct před pavouky. Přestoţe domek vyhořel před více neţ
třiceti lety, cítila zde stále odér spáleného dřeva, ohořelé omítky a
roztavených trubek.
Věděla, ţe pokud by se soustředila a potlačila ostatní smysly,
slyšela by hlasy jednotlivých dozorců i s jejich rodinami, které v
domku po staletí pobývaly.
Perenela se ale soustředila na něco jiného. Dívala se do noci,
snaţila se odhadnout v nočním šeru mnoţství ptáků, rychlost a určit
kolik asi zbývá času, neţ se dostanou k ostrovu. Hejno bylo
obrovské, ale houstnoucí mlha znemoţňovala určit něco bliţšího.
Hádala, ţe má nanejvýš deset či patnáct minut. Přitiskla malíček k
palci, přičemţ mezi nimi prolétla jiskra. Perenela kývla. Síly se jí
vracely, ale ne dostatečně rychle. Z dosahu sfingy bude stále silnější
a mocnější, ale aura se dobíjí v noci daleko pomaleji. Také si
uvědomovala, ţe stále není ani zdaleka tak silná, aby se mohla utkat
s Morriganou a jejími mazlíčky.
Ale to neznamenalo, ţe tu bude jen bezmocně sedět a čekat na
smrt. Za léta svého ţivota se naučila spoustu uţitečných věcí.
Cítila chladný závan větru, jak jí čechrá dlouhé černé vlasy a v tom
se před ní zatřepotal obraz ducha Juana Manuela de Ayaly. Visel ve
vzduchu a nejprve se zobrazoval velice matně, jak ovšem shlukoval
neviditelné pevné částečky a kapičky vody, obraz dostával konkrétní
kontury. Jako většina duchů, které Perenela potkala, i Ayala měl na
sobě šaty, ve kterých se cítil nejpohodlněji za svého ţivota: volné
plátěné tričko zastrčené do kalhot po kolena. Jeho nohy se pod
koleny stejně rozplývaly a podobně jako jiným duchům mu nohy
končily u kotníků, neměl chodidla. Za svého ţivota lidé málokdy
věnují pozornost svým nohám. „Tohle kdysi bývalo to nejkrásnější
místo na světě,“ řekl s pohledem nehybně upřeným přes záliv na San
Francisko.
„Stále je,“ řekla Perenela, která se otočila, aby se podívala přes
vodu, kde město svítilo a blikalo spoustou malých mihotajících
světýlek. „Nikolas a já jsme tu byli doma po celých deset let.“
„Ale ne, nemyslím město!“ řekl duch pohrdavě.
Perenela se postranně podívala na Juana Manuela. „O čem to tedy
mluvíte?“ zeptala se zdvořile. „To město je krásné.“
„Kdysi jsem stál přímo tady na tomto místě a pozoroval moţná
tisíce ohňů, které hořely na pobřeţí. Přišel jsem, abych je všechny
poznal.“ Španělova podlouhlá tvář se zkřivila do zřejmě bolestného
výrazu. „Naučili mě toho hodně o této zemi, o tomto místě, mluvili
se mnou o svých bozích a posvátných bytostech. Myslím, ţe to byli
právě tito lidé, kteří mě svázali s touto zemí. Vše, co vidím nyní,
jsou jen světla. Nevidím hvězdy, nevidím kmeny ani jednotlivce,
kteří by se shromáţdili nebo ohřívali u společných ohňů. Kam se
podělo to místo, které jsem miloval?“
Perenela kývla směrem ke vzdáleným světýlkům. „Je stále tam. Jen
se rozrostlo.“
„Změnilo se k nepoznání,“ řekl de Ayala, „a vůbec ne k lepšímu.“
„Také jsem viděla proměny světa, Juane,“ promluvila Perenela
velice tiše. „Ale chci věřit tomu, ţe se změnil k lepšímu. Jsem starší
neţ vy. Narodila jsem se v době, kdy bolest zubů dokázala zabíjet,
kde ţivot byl krátký a krutý a smrt byla často bolestivá. V době, kdy
jste objevoval tuhle zemi, průměrná délka ţivota zdravého jedince
nebyla více neţ třicet pět let. Nyní je dvojnásobná. Bolest zubů jiţ
nezabíjí – alespoň ne za normálních okolností,“ dodala s úsměvem.
Vzpomněla si, ţe dostat Nikolase k zubaři bylo v podstatě nemoţné.
„Lidé uskutečnili ohromné věci za posledních pár set let, a vytvořili
neobyčejné divy.“
Juan Manuel se objevil přímo před jejíma očima, aby si byl jistý
její pozorností. „A jak v tom všem spěchu tvořili, ignorovali veškeré
přírodní zázraky okolo, opomíjeli záhady, krásu mýtů a legend.
Procházeli mezi nimi bez povšimnutí a zanechávali je za sebou v
zapomnění. Vţdycky to tak ale nebylo.“
„To nebylo,“ přiznala smutně Perenela. Podívala se přes záliv,
město pomalu mizelo v mlze a světla dostávala magickou a éterickou
záři. Bylo to najednou tak jednoduché, vidět pobřeţí, jak muselo
vypadat za dávných časů…, a jak moţná bude znovu vypadat, jestli
zemi znovu ovládnou starobylé bytosti z temnot. Za dávných časů
lidé opravdu věřili, ţe existují pololidská stvoření a jiné rasy jako
upíři, vlkodlaci, obři, kteří ţijí v tmách a stínech. Mnohdy vysoko v
horách nebo v hlubokých lesích ţily bytosti mocné jako sami
bohové. Na zemi pobývali ghúlové, kteří se ţivili mrtvými těly, lesy
se opravdu hemţily vlky, a pod mosty ţila o mnoho děsivější
stvoření neţ trolové. Kdyţ se vandrovníci vraceli z cest, vyprávěli
neuvěřitelné příběhy o netvorech a monstrech, které potkali, o
zázracích a divech, které viděli, nikdo je nezpochybňoval. Dnes lidé
ničemu nevěří, ani fotografie, video nebo očitý svědek, je
nepřesvědčí a vše označí za padělek nebo zfalšování důkazů.
„A nyní takové monstrum míří k mému ostrovu. Cítím to,“ oznámil
smutně Juan Manuel. „Blíţí se rychle. Kdo je to?“
„Morrigana. Vraní bohyně.“
Juan Manuel se obrátil k Perenele. „Uţ jsem o ní slyšel. Někteří z
irských a skotských námořníků v mé posádce se jí báli. Jde si pro
vás, ţe?“
„Ano, přesně tak,“ usmála se smutně Perenela.
„Co s vámi udělá?“
Perenela nahnula hlavu na stranu a přemýšlela. „No, zkusili mě
uvěznit, to se nepovedlo. Předpokládám, ţe ti, kterým Dee slouţí,
budou poţadovat daleko dlouhodobější, moţná konečné řešení.“
Přerývaně se zasmála. „Uţ jsem byla v horších patáliích…“ Její hlas
ji ale zradil a musela několikrát polknout, neţ mohla pokračovat.
„Ale vţdycky jsem měla po boku Nikolase. Dohromady jsme byli
neporazitelní. Kdyby tu jen mohl být se mnou.“ Zhluboka se
nadechla, zklidnila dech a zvedla obě ruce před obličej. Okolo prstů
se objevily chomáčky její ledově bílé aury. „Ale já jsem nesmrtelná
Perenela Flamelová, a rozhodně se nevzdám bez boje.“
„Řekněte mi, jak vám můţu pomoci,“ nabídl se de Ayala zdvořile.
„Uţ jste pro mě udělal dost. Jen díky vám jsem se dostala z dosahu
sfingy.“
„Tohle je můj ostrov. A vy jste nyní pod mou ochranou.“ Pak se
ale omluvně usmál a dodal: „Ovšem tentokrát si nejsem jistý, jestli
ptáky vyděsím práskáním dveří. A není toho o moc víc, co ještě
můţu udělat.“
Perenela opatrně přešla z jedné strany zničeného domku na druhou.
Stála u jednoho z vysokých obdélníkových oken a hleděla zpátky na
vězení. Nyní, kdyţ padla noc, byl vidět proti černo fialovému nebi
pouze neostrý obrys budovy. Shrnula si situaci: byla v pasti na
ostrově, který se hemţil pavouky, v chodbách dole se potulovala
sfinga, a cely byly plné stvoření ze všech děsivých a temných
příběhů, které kdy existovaly. Navíc její síly byly oslabené a
Morrigana tu mohla být kaţdým okamţikem. Říkala Juanovi
Manuelovi, ţe uţ zaţila horší situace, ale právě teď si na ţádnou z
nich nemohla vzpomenout.
Duch připlul k Perenele a přes jeho průsvitné tělo byla vidět
pokřivená budova vězení. „Řekněte, jak vám můţu být nápomocen?“
„Jak dobře znáte ostrov?“ zeptala se Perenela.
„Ha, znám tu kaţdý kout. Znám kaţdou skrýš, zpola dokončené
tunely, vykopané vězni, tajné chodby i místnosti, staré indiánské
jeskyně hluboko ve skále. Můţu vás schovat, ţe vás nikdy nikdo
nenajde.“
„Morrigana je příliš mocná… a pak jsou tu ti pavouci. Našli by
mě.“
Ayala se opět postavil, nebo spíš připlul přímo před Perenelinu
tvář. A ve stínu byly vidět pouze jeho hluboké tmavé oči. „Ale ti
pavouci nejsou pod kontrolou čaroděje.“
Perenela překvapením ustoupila o krok zpět. „Nejsou?“
„Začali se sem stahovat teprve před pár týdny. Nejprve jsem si
všiml pavučin u dveří a napříč schodišti. Kaţdé ráno zde bylo více a
více pavouků. Přilétali na vláknech pavučin, které vítr nesl
vzduchem. Předtím tu také byli stráţci, kteří vypadali jako lidé…
ačkoliv to nebyli lidé,“ dodal rychle. „Strašná stvoření s prázdným
pohledem.“
„Homonkuli,“ doplnila Perenela a zatřásla se. „Stvoření, která Dee
pěstuje v obrovských nádobách plných sádla. Co se s nimi stalo?“
„Bylo jim uloţeno, aby vyčistili koridory od pavučin a udrţovali
tak všechny dveře. Jeden z nich zavrávoral a upadl do pavučiny,“
pokračoval de Ayala, a v šeru se objevil záblesk jeho zubů v rychlém
úsměvu. „Vše, co z něj zbylo, bylo pár roztrhaných hadrů. Ani kosti
nezůstaly,“ dodal s dramaticky ztišeným hlasem.
„To bylo proto, ţe homonkuli nemají kosti,“ zamyšleně vysvětlila
Perenela. „Takţe co sem ale všechny ty pavouky povolává?“
De Ayala se obrátil k vězení a začal: „Nejsem si jistý…“
„Myslela jsem, ţe o ostrově víte všechno, co se jen dá,“ s úsměvem
podotkla Perenela.
„Hluboko pod budovou, tam dole téměř na úpatí skály, je několik
podzemních jeskyní. Myslím, ţe je původní obyvatelé ostrova
pouţívali jako sklad potravin. Zhruba před měsícem sem ten malý
Angličan –“
„Dee?“
„Ano ten, přivezl něco uprostřed noci. Zavřel to dole v jeskyních a
celé místo začaroval a zaplnil různými magickými předměty a
amulety. Ani já nemůţu proniknout celou tou magickou bariérou.
Ale jsem přesvědčený, ţe ať uţ sem táhne pavouky cokoliv, je to
určitě zavřené tam dole v jeskyních.“
„Můţete mě vzít k těm jeskyním?“ zeptala se naléhavě Perenela.
Uţ slyšela zřetelně pleskání a třepotání blíţících se křídel tisíců
ptáků.
„Ne, to nemůţete,“ vyhrkl Ayala. „Chodby tam dole jsou plné
pavouků, a kdo ví, co ještě dalšího tam Dee ukryl.“
Perenela automaticky chlácholivě natáhla paţi po námořníkově
ruce, ale paţe jen projela jeho průsvitným tělem a rozvířila drobné
kapičky vody ve vzduchu. „Jestli Dee něco uvěznil v tajných
sklepeních Alkatrazu a chodby ochránil před nepovolanými
návštěvníky takovými kouzly, ţe ani nehmotná duše jimi neprojde,
pak musíme zjistit, co to je.“ Pak se usmála a dodala: „Nikdy jste
neslyšel rčení, ţe nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“
„Ne, ale slyšel jsem, ţe blázni se bezhlavě ţenou tam, kam se bojí
vstoupit i andělé.“
„Pojďme tedy, rychle, neţ dorazí Morrigana. Vezměte mě zpátky
do Alkatrazu.“
KAPITOLA 40
Valkýřin meč máchnul směrem k Joshově hlavě.
Všechno se dělo tak rychle, ţe neměl ani čas se bát. Josh
zaregistroval útočný pohyb a instinktivně zareagoval. Zvedl Klarent
a otočil jím tak, ţe ho vodorovně drţel nad hlavou. Valkýřina zbraň
se dotkla krátké kamenné čepele a skřípavě po ní sjíţděla za
mohutného doprovodu jisker, které padaly na Joshovu hlavu, kde ho
pálily jako tisíc malých jehliček. Bolest ho ale rozzuřila, i kdyţ mu
síla úderu podlomila kolena. Pak Valkýra ustoupila, napřáhla se a
krouţivým pohybem projela mečem ve vzduchu. Znělo to jako
zakvílení, kdyţ meč projel kolem a blíţil se k Joshovi… a Josh věděl
s nepříjemným pocitem, ţe tomu úderu nebude schopný zabránit.
V tu chvíli se Klarent rozkmital v Joshově ruce.
Otočil se.
A pohnul.
Nával tepla vystřelil do jeho rukou, ţe ho úplně rozbrněly, svaly se
napjaly a prsty pevně objaly rukojeť. Meč vystřelil do vzduchu a
přímo proti kovovému ostří Valkýřiny zbraně, kterou stočil na stranu
v dalším výbuchu jisker.
Modré Valkýřiny oči se překvapením rozšířily a neochotně
ustoupila. „Ţádný člověk není schopný něčeho takového,“ podivila
se. Její hlas byl tichý téměř nad hranicí slyšitelnosti. „Kdo jsi?“
Josh se pomalu zvedl a ani on si nebyl úplně jistý tím, co se právě
stalo. Věděl jen, ţe to má něco společného s tím mečem. Jako by
začal ţít svým vlastním ţivotem a není pochyb, ţe ho zachránil.
Obrátil oči k vyděšené bojovnici a pohledem těkal mezi její maskou
a lesknoucím se stříbrným mečem. Před sebou oběma rukama drţel
Klarent, snaţil se o postoj, který viděl u Johanky a Scatty, ale meč se
neustále samovolně vrtěl a cukal sebou. „Jsem Josh Newman,“
odpověděl prostě.
„Nikdy jsem o tobě neslyšela,“ řekla ţena nevýrazně. Rychle se
ohlédla přes rameno, kde se Nidhogg šoural k řece. Jeho ocas byl
nyní téměř celý pokrytý černou kamennou krustou tak, ţe se jen stěţí
pohyboval.
„Moţná si nikdy neslyšela o mně,“ řekl Josh, „ale tohle,“ zvedl
meč demonstrativně nahoru, „je Klarent.“ Josh pozoroval, co to
sdělení udělá s Valkýrou, která jen ještě víc vykulila své modré oči.
„A jak vidím, o tom jsi uţ slyšela.“
Valkýra volně roztočila meče v ruce a začala Joshe pomalu
obcházet. Josh se otáčel s ní, aby jí viděl do tváře. Uvědomoval si, co
dělá – otáčela ho záměrně, aby stál zády k netvorovi – ale neměl
tušení, jak by tomu mohl zabránit. Valkýra se zastavila teprve, kdyţ
se zády téměř dotýkal Nidhoggovi kůţe.
„V rukách mistra, můţe být tento meč opravdu nebezpečný,“ řekla
bojovnice.
„Nejsem ţádný mistr,“ řekl Josh nahlas a byl moc rád, ţe se jeho
hlas neklepe. „Ale nemusím jím být, protoţe Scathach mi řekla, ţe
tohle je jedna z mála zbraní, který ji opravdu můţe zabít. Aţ doteď
jsem tomu úplně nerozuměl, ale nyní to uţ chápu. A pokud můţe
zabít ji, pak hádám, ţe podobný účinek bude mít na tebe.“ Palcem
ukázal přes rameno za svá záda. „Podívej, co jsem udělal té příšeře
jedinou ranou. Stačí tě jen škrábnout ostřím.“ Čepel se v tu chvíli
rozkmitala v jeho rukách a jako by souhlasně zamručela.
„Nemáš ani šanci se ke mně tak blízko dostat,“ vysmívala se,
přiskočila a mávala před ním svým mečem v hypnoticky se
opakujících pohybech. Pak najednou zprudka zaútočila několika
rychlými výpady.
Josh neměl ani čas se pořádně nadechnout. Zastavil tri rány,
Klarent se pohyboval tak, aby ochránil svého drţitele před zraněním.
Kaţdý kontakt kamenné čepele s Valkýřiným mečem doprovázely
mohutné výboje jisker a s kaţdým dalším úderem Josh cítil vibrace v
celém svém těle a věděl, ţe nebude schopen vzdorovat příliš dlouho.
Valkýra byla prostě příliš rychlá. Další rána zasáhla jeho paţi mezi
ramenem a loktem. Klarent zbrzdil a stočil úder v poslední chvíli,
takţe Joshe zasáhla jen plochá část čepele a ne špičaté ostří.
Okamţitě ovšem ocítil strašnou bolest. Celá paţe byla neovladatelná
od konečků prstů aţ po rameno.
Z návalu bolesti se mu udělalo zle a dostal strach, kdyţ si
uvědomil, ţe umře. Klarent vypadl z jeho ruky a s řinkotem skončil
na zemi.
Kdyţ se Valkýra zasmála, Josh si ještě všiml, ţe její zuby jsou
špičaté jako jehličky. „Snadné, příliš snadné. Legendární meč z tebe
totiţ neudělá mistra.“ Vítězoslavně zvedla meč ze země a namířila
ho na Joshe, kterého tím nutila přiblíţit se víc a víc Nidhoggovi. Josh
zavřel oči, kdyţ Valkýra zvedla ruce k nebi a z jejích úst se ozval
strašný vítězný výkřik: „Odin!“
„Sofie,“ zašeptal Josh.
„Joshi!“
Dva bloky odtud, uvězněná v dopravní zácpě, seděla na zadním
sedadle v autě Sofie Newmanová. Najednou se napřímila a tělem jí
projela nevídaný strach, který ji aţ zvedl ţaludek. Uvnitř hrudníku jí
začalo srdce bít jako o závod, protoţe věděla, ţe bratr má potíţe.
Nikolas se otočil dozadu a chytil ji za ruku: „Řekni mi, co se
stalo?“
Do očí jí vyhrkly slzy a vzlykavě vysvětlovala: „Josh,“ přerývaně
zaznělo z jejích úst, jak skoro nemohla mluvit. „Josh je v nebezpečí,
ve strašném nebezpečí.“ Auto se v tu ránu zaplnilo vše přehlušující
vůní vanilky, kdyţ zazářila její aura. Na konečcích blonďatých vlasů
se objevily malé jiskřičky, které praskaly jako celofán. „Musíme si
pospíšit, musíme se k němu rychle dostat!“
„Nepojedeme nikam,“ řekla Johanka smutně. Kolona v ulici se
totiţ ani nepohnula.
Sofii zamrazilo, přepadnul ji naléhavý pocit, ţe Josh umírá.
„Chodník,“ oznámil Nikolas rozhodně. „Vezmi to po chodníku.“
„Ale co chodci –“
„Uhnou, kdyţ zatroubíš.“ Znovu se obrátil k Sofii. „Uţ jen pár
minut,“ řekl chlácholivě, neţ poskočil, jak auto vjelo přes obrubník
na chodník. Téměř současně začala Johanka troubit.
„To uţ bude pozdě. Určitě musí být něco, co můţete udělat,“
naléhavě zakvílela Sofie směrem k alchymistovi. „Cokoliv?“
Nikolas vypadal strašlivě unaveně a staře, vrásky hluboko vryté do
čela i kolem očí, ale jen nešťastně zavrtěl hlavou. „Nemůţu dělat
vůbec nic,“ připustil neochotně.
Mezi Joshem a Valkýrou se najednou objevily prskající jiskry,
které se rychle rozrostly v mohutný ţlutobílý a zapáchající oheň.
Ohromný ţár donutil Joshe ustoupit k Nidhoggově tlapě, na niţ
vylezl, ale stejně mu plameny lehce opálily obočí i řasy a dokonce i
konečky jeho blond vlasů. Valkýra na tom ovšem nebyla lépe,
musela také ustoupit a plameny ji oslepovaly.
„Joshi!“
Někdo volal jeho jméno, ale děsivé plameny přímo před jeho tváří
naprosto zaměstnávaly jeho pozornost. Blízkost ohně probudila i
Nidhogga, jehoţ vrávoravý krok shodil Joshe na kolena, čímţ málem
skončil v ohni. Plameny ale zmizely tak rychle, jako se objevily.
Josh se zhroutil na zem, aţ se praštil do rukou i kolen.
Nezapomenutelný odér zkaţených vajec zamořil okolí, Joshovi
slzely oči a teklo mu z nosu, ale i přesto uviděl Klarent a natáhl se
pro něj právě ve chvíli, kdyţ někdo znovu zavolal jeho jméno.
„Joshi!“
Valkýra se ještě jednou vrhla na Joshe s namířeným mečem, ale
zasáhl ji mohutný ţlutý plamen, který se šířil po její zbroji a začal ji
poţírat, aţ po kusech opadávala. Pak se mezi ní a Joshem znovu
rozhořela ohnivá zeď.
„Joshi!“ Znovu zaznělo jeho jméno, a na jeho rameno dopadla
ruka, aţ povyskočil. Vykřikl zároveň leknutím i bolestí, která
vystřelovala z pohmoţděného ramene. Vzhlédl, aby se podíval
dotyčnému do tváře a zjistil, ţe se nad ním naklání Dr. John Dee.
Z rukou čaroděje sršel špinavý naţloutlý kouř, a ruce jiţ měl jen
místy zakryté otrhanými šedými rukavicemi. Dokonce i jeho obvykle
upravený a čistý elegantní oblek vypadal nyní jako obnošený kus
hadru. I přesto se na něj Dee usmíval. „Myslím, ţe nejlepší bude,
kdyţ nyní odejdeme.“ Ukázal směrem k ohni. „Nebude to hořet
věčně, to neumím ani já.“ Uţ v momentě, kdy spolu mluvili, se
Valkýra snaţila mečem protnout plameny, i kdyţ oheň se obaloval i
kolem kovové čepele jako kolem vytyčeného cíle. Dee postavil Joshe
na nohy a táhnul ho od ohně.
„Počkejte,“ vyhrkl chraplavě Josh. „Scatty…“ zakašlal, protoţe se
nadýchal kouře a pak zkusil znovu: „Scatty je uvězněná.“
„Uţ není,“ řekl Dee rychle a poloţil ruku kolem chlapcových
ramen, zčásti aby ho podepřel, a také aby ho lépe směroval k autu.
„Není?“ zamumlal Josh zmateně.
„Nidhogg uvolnil sevření, kdyţ jsem vytvořil tu ohnivou bariéru
mezi tebou a Valkýrou. Viděl jsem ji, ţe se dostala z jeho spárů,
vyskočila na nohy a utekla po nábřeţí pryč.“
„Ona… utekla pryč?“ To znělo divně, vůbec se to ke Scatty
nehodilo. Byla v bezvědomí, její tělo bezvládné, naposledy, kdyţ ji
viděl. Snaţil se soustředit, ale hlava mu třeštila a všechny svaly na
obličeji jako by tím ţárem ztuhly.
„Ani legendární bojovnice se nemůţe postavit stvoření, jako je
Nidhogg. Hrdinové přeţijí, aby se mohli vrátit do boje, ale vědí, kdy
vzít nohy na ramena.“
„Ona mě tu nechala?“
„Asi ani nevěděla, ţe jsi tady,“ rychle vysvětlil Dee a jiţ strkal
Joshe na zadní sedadlo špatně zaparkovaného policejního auta. Pak
vklouzl hned vedle něj a poklepal šedovlasého řidiče na rameno.
„Můţeme jet.“
Josh se napřímil. „Počkejte… ztratil jsem Klarent,“ řekl.
„Věř mi,“ uklidňoval ho Dee, „teď se pro něj nemůţeš vrátit.“
Nahnul se dozadu, aby se Josh mohl podívat z okýnka. Valkýra ve
své kdysi bílé zbroji, nyní opálené a rozpadlé, právě prošla
utichajícími ţlutými plameny. Všimla si Joshe v autě a namířila si to
k nim, přičemţ vydávala nesrozumitelné zvuky, které zněly jako vlčí
vytí.
„Niccolo,“ řekl Dee naléhavě. „Ona je opravdu rozzlobená. Měli
bychom jet, a to hned.“
Josh se podíval z blíţící se Valkýry na řidiče a vyděšeně zjistil, ţe
je to tentýţ muţ, kterého viděl na Sacré-Coeur.
Machiavelli otočil klíčkem v zapalování tak prudce, aţ to
zaskřípalo a auto se pohnulo dopředu a chcíplo.
„No, to je skvělé,“ zabručel Dee. „To se prostě musí stát mně.“
Josh sledoval čaroděje, který se nahnul z okýnka, přitáhl ruku k
ústům a ostře do ní foukl. Ţlutá kouřová koule z jeho dlaně dopadla
na zem, dvakrát se odrazila jako míč a pak vybuchla, kdyţ se
Valkýra přiblíţila. Na obličeji se jí rozprskla lepkavá kapalina
špinavě medové barvy i konzistence, která skapávala v dlouhých
vláknech, na zem, kam ji pomalu lepila. „To by ji mohlo zastavit…“
začal Dee, ale Valkýřin meč jednoduše přeřízl lepkavá vlákna.
„Nebo moţná ne,“ dopověděl čaroděj.
I přes bolest, kterou cítil, si Josh nemohl nevšimnout, ţe
Machiavelli znovu zkusil nastartovat auto a znovu se mu to
nepovedlo. „Můţu to zkusit já,“ zamumlal a drápal se přes sedadlo
dopředu, poté co si Machiavelli přesedl vedle. Jeho pravé rameno ho
stále bolelo, ale alespoň se mu vrátil cit do ruky a měl pocit, ţe nemá
nic zlomeného. Bude to jen další modřina do rostoucí sbírky. Otočil
klíčkem v zapalování, sešlápl plyn a zároveň zařadil zpátečku právě
v okamţiku, kdy se valkýra dostala k autu. Najednou byl strašně rád,
ţe se učil řídit na tátově starém otlučeném volvu, které ještě nebylo s
automatickou převodovkou. Vzduchem zasvištěl Valkýřin tlustý
meč, zasáhl dveře a prorazil je jen kousek od Joshovy nohy. Kdyţ
auto couvlo, Valkýra chytila meč oběma rukama. Ostří vodorovně
projelo napříč dveřmi, pak blatníkem ve výšce nad motorem.
Odlupovalo kovové části auta, jako by byly z papíru. Valkýře se
povedlo také prorazit přední pneumatiku u řidiče, kdyţ se ozvala
dutá rána.
„Nezastavuj!“ zařval Dee. „To mě ani nenapadlo,“ zdůraznil Josh.
S naříkajícím motorem a pleskavým zvukem přední proraţené
pneumatiky Josh vymanévroval auto z nábřeţí…
… právě ve chvíli, kdy se na druhé straně parkoviště objevil lehce
poškrábaný Johančin citroen.
Johanka dupla na brzdu a auto se téměř okamţitě zastavilo na
vlhkém kamenném povrchu. Sofie, Nikolas a Johanka zmateně
pozorovali, jak Josh ve velké rychlosti pozpátku ujíţdí v otlučeném
policejním autě pryč od Nidhogga a Valkýry. Zřetelně viděli i Johna
Dee a Machiavelliho v tomtéţ autě, kdyţ Josh uvolnil ruční brzdu,
otočil auto a odjel z parkoviště.
Na chvilku se zdálo, ţe Valkýra stojí na prostranství nad vodou
zdivočelá a opuštěná. Pak ale zaregistrovala nové příchozí a obrátila
svou pozornost na ně. Rozeběhla se s mečem vysoko nad hlavou a
děsivým válečným pokřikem přímo k nim.
KAPITOLA 41
„Postarám se o ni,“ řekla Johanka a znělo to skoro potěšené.
Dotkla se Nikolasova rukávu a kývla k místu, kde bylo Scattyino
bezvládné tělo stále uvězněné v tlapě Nidhogga. „Zachraň
Scathach.“ Příšera byla nyní uţ méně neţ dva metry od hrany
nábřeţí a stále se pomalu posouvala ke svému vysněnému bezpečí ve
vodě.
Drobná Francouzka vzala svůj meč a vylezla z auta.
„Další človíček s mečem,“ vyštěkla Valkýra opovrţlivě a ostří
namířila na Johanku.
„Nejsem obyčejný člověk,“ řekla Johanka a jednoduše odvrátila
útok, přičemţ se mečem dotkla zbytků zničeného Valkýřina brnění
na rameni. „Jsem Johanka z Arku!“ Mávala a točila obratně dlouhým
mečem, přičemţ vytvořila kolem sebe kruh a donutila bojovnici
ustoupit před sílou útoku. „Jsem panna orleánská.“
Sofie a Nikolas se opatrně přibliţovali k Nidhoggovi. Sofie si
všimla, ţe celý jeho ocas zkameněl a kamenná krusta postupovala
dál po jeho zádech a do nohou jako strašná infekce. Těţký kamenný
ocas poutal stvoření k zemi, Sofie viděla, jak napíná své obrovské
svaly, jak se vší silou snaţí dostat k vodě. Navíc v chodníku za ním
zůstával vyrytý otisk jeho tlap i ocasu, který vlekl za sebou.
„Sofie,“ vykřikl Flamel, „potřebuji tvou pomoc!“
„Ale Josh…“ začala Sofie, viditelně dost znepokojeně.
„Josh je pryč,“ vyhrkl Nikolas. Sehnul se, aby ze země zvedl
Klarent, přičemţ sykl překvapením, ţe je meč tak horký. Zamířil k
Nidhoggovi, kterého chtěl očividně zasáhnout, aby se zastavil, ale
ostří se jen neškodně svezlo po zkamenělé kůţi. „Sofie, pomoz mi
osvobodit Scatty a pak se vydáme za Joshem. Pouţij své
schopnosti.“
Alchymista znovu švihl mečem po Nidhoggovi, ale opět bez
úspěchu. Jeho nejobávanější scénář se začínal naplňovat: Dee dostal
Joshe… a Josh měl zbývající dvě stránky Kodexu. Nikolas se
podíval přes rameno na Sofii, která stála bez hnutí a vypadala
vyděšeně a zmateně.
„Sofie, pomoz mi!“
Sofie poslušně zvedla ruce, zmáčkla tetování na spodní straně
zápěstí a pokusila se probudit magii ohně k ţivotu. Nic se ale
nestalo. Nemohla se vůbec soustředit, myslela jen na bratra a na to,
co by se mu mohlo stát. Proč jenom odešel s Johnem Dee a
Machiavellim? Co ho to napadlo? Nevypadalo to, ţe by ho k tomu
nějak donutili – to on řídil jejich auto!
„Sofie!“ zavolal znovu Nikolas.
Ale ona ví, ţe Josh byl v nebezpečí, ve velkém a opravdovém
nebezpečí. Před chvílí to cítila někde hluboko uvnitř svého těla, jako
pokaţdé, kdyţ měl Josh potíţe. Tenkrát, kdyţ se Josh téměř utopil na
Pakala beach, se v noci probudila a lapala po dechu, kdyţ si zlomil
ţebra při fotbalové zápase v Pittsburgu, cítila neomylně ostrou bolest
na levé straně hrudníku, bolelo to při kaţdém nadechnutí.
„Sofie!“
Co se stalo? V jednu chvíli byl její bratr ve smrtelném nebezpečí…
a pak…?
„Sofie!“ zkusil znovu naléhavě Flamel.
„Co je?“ vyhrkla a obrátila se k alchymistovi. Najednou ji přepadla
ohromná vlna hněvu, Josh měl pravdu – celou dobu to věděl. Tohle
všechno byla Flamelova chyba.
„Sofie,“ začal znovu daleko opatrněji Nikolas. „Potřebuju tvou
pomoc. Nezvládnu to sám.“
Sofie se zkoumavě podívala na alchymistu, který byl skrčený u
země. Kolem něj se vytvořila studená zelená mlha. Tlusté jasně
zelené vlákno se obtočilo kolem Nidhoggovy nohy a zmizelo do
země. vypadalo to, ţe Nikolas chce příšeru spoutat. Kolem druhé
nohy se volně obmotal druhý, daleko slabší provazec, který ovšem
při Nidhoggově kroku prasknul a rozplynul se ve vzduchu. Za
dalších pár kroků stáhne Scatty – její kamarádku – do hlubin řeky.
Sofie se probudila a uvědomila si, ţe tohle nedopustí.
Díky svému strachu a vzteku získala sílu, která ji pomohla se
soustředit. Kdyţ znovu zmáčkla ornament na zápěstí, z kaţdého
prstu vyšlehl plamen. Poslala oheň na Nidhogga, kde se svezl po
jeho zádech, a jinak neměl sebemenší účinek. Zároveň zkusila
pokropit netvora ledovými kroupami, ale ani to neslavilo velký
úspěch. Nidhogg stále mířil blíţ a blíţ k vodě.
Tak tohle nefungovalo, snad bude mít větší šanci vítr, pomyslela si.
Miniaturní tornáda ovšem do příšery jen lehce strčila a odrazila se.
Procházela vzpomínky čarodějky z Endoru a našla způsob, jakým
Hekaté zneškodnila nájezd mongolské hordy. Rychle vyvolala silný
proud větru, kterým do očí netvora vrhla veškerou špínu a prach z
okolní silnice i chodníku. Nidhogg zakroutil očima a v tu ránu se
přes jeho oči přetáhly průhledné blány, které zřejmě působily jako
ochrana proti nepřízni počasí.
„Nic nefunguje!“ zaječela Sofie, kdyţ monstrum neustále vleklo
Scatty vstříc vodním hlubinám. „Co mám dělat?“
Valkýřin meč vystřelil proti Johance, která se sehnula a těţká čepel
přeletěla nad její hlavou a zasáhla citroen. Přední sklo popraskalo a
rozsypalo se na prášek, přičemţ odpadly i stěrače.
Johanku popadl amok, protoţe svého 2CV Charlestona milovala.
Francis jí chtěl koupit nové auto v lednu k narozeninám. Tehdy jí
přinesl asi tunu katalogů, aby si jedno vybrala. Všechny je odsunula
na stranu a řekla mu, ţe si vţdycky přála tohle malé tradiční
francouzské auto. Prohledal celou Evropu, neţ našel dokonalý
model, a také za něj utratil malé jmění, neţ ho zrekonstruoval do
původního stavu. Kdyţ jí ho poprvé ukázal, bylo obvázané třemi
stuhami v barvě trikolory – modrou, bílou a červenou.
Další Valkýřin úder opět neminul auto, tentokrát zanechal
hlubokou rýhu na jeho kapotě, a po další ráně odpadlo přední kulaté
světlo, které původně nad obloukem předního kola a blatníkem
vypadalo jako oko.
„Dokáţeš si představit,“ zeptala se Johanka s očima do široka
otevřenýma zlostí, přičemţ znovu zaútočila na Valkýru. Ke kaţdému
slovu přidala jeden úder, „jak těţké je sehnat k tomuhle autu
originální náhradní díly?“
Bojovnice ustoupila a zoufale se snaţila o obranu před Johančiným
krouţícím mečem. Do stran lítaly zbytky jejího rozpadajícího se
brnění, zatímco malá Francouzka se neustále přibliţovala. Zkoušela
různé techniky a styly boje, ale nic Johanku nezastavilo, ba ani
nezpomalilo v jejím krutě neústupném útoku.
„Moţná ti dojde,“ pokračovala Johanka a tlačila Valkýru k řece,
„ţe nemám ţádný známý bojový styl. To bude tím, ţe mě trénovala
největší bojovnice všech dob. Učila mě samotná Scathach, kterou
moţná znáš jako Stín.“
„Můţeš mě porazit,“ řekla pochmurně Valkýra, „ale mé sestry mou
smrt pomstí.“
„Tvé sestry?“ řekla Johanka se závěrečným nelítostným úderem,
který rozpůlil Valkýřin meč na dvě části. „Nejsou to ty dvě Valkýry,
které momentálně tvoří zajímavé umělecké dílo v ţivotní velikosti v
kusu ledu u nás v hale?“
Valkýra odevzdaně ustoupila k zídce na břehu Seiny a opřela se o
ni. „To není moţné. Jsme neporazitelné!“
„Nikdo není neporazitelný.“ Johanka se naplocho dotkla helmy
ohromené Valkýry, která tam jen zničeně a nevěřícně stála, pak
přikročila blíţ a ramenem do ní strčila a shodila ji do řeky. „Pouze
myšlenka je nesmrtelná,“ zašeptala drobná Francouzka.
Valkýra stále drţela zbytky svého meče, kdyţ se šplouchnutím
dopadla do špinavé vody, přičemţ Johanku polila od hlavy aţ k patě.
Sofie byla zmatená. Její moc proti Nidhoggovi selhala… ale co
potom Josh…? Nemá ţádné schopnosti. Ten meč. Měl meč.
Sofie sebrala Klarent z Flamelových rukou a v tom okamţiku se
její aura probudila k ţivotu, začala praskat a vyzařovat dlouhé ledově
stříbrné paprsky kolem jejího těla. Pocítila náhlý nával různých
emocí, propletenou směsici myšlenek, odporných myšlenek,
temných vzpomínek a pocitů muţů a ţen, kteří se meče dotkli v
minulosti. Chtěla okamţitě meč s odporem odhodit, ale věděla, ţe je
pravděpodobně jedinou Scattyinou šancí. Nidhoggův ocas byl
poraněný, tudíţ tam ho musel zasáhnout Josh. Ale před chvílí byla
svědkem alchymistova úderu proti tvrdé kůţi a nemělo to sebemenší
účinek.
Pokud ale…
Dohonila monstrum a zapíchla špičku nejprve do ramene. Účinek
se dostavil téměř okamţitě. Kolem ostří se rozhořel černočervený
oheň a netvorova kůţe okamţitě začala kamenět. Sofiina aura
zazářila jasněji neţ kdy dřív a v hlavě se jí objevily neznámé vize a
neskutečné obrazy. Pak se její aura přehltila vzpomínkami a
zablikala, přičemţ došlo k malému výbuchu, který vznesl Sofii do
vzduchu a poslal přes parkoviště. Sofie vykřikla, ještě předtím neţ
dopadla na plátěnou střechu Johančino auta, coţ zbrzdilo její pád a
ona se propadla na přední sedadlo vedle řidiče.
Nidhogg byl jako v křeči, otevřel své pařáty, krátce předtím, neţ
zkameněly.
Johanka zamířila mezi nohy nestvůry, chytila Scatty okolo pasu a
vytáhla ji z Nidhoggových spárů. V tu chvíli si ani nevšimla, ţe
kousek od její hlavy došlápla obrovská tlapa netvora.
Nidhogg zavyl a naříkavý zvuk se nesl ulicemi města, kde spouštěl
alarmy aut i domů. Brzy houkaly alarmy všude okolo, netvor se ještě
pokusil otočit hlavu za Johankou, která nesla Scatty pryč, ale jeho
starodávné tělo se jiţ celé proměnilo v tvrdý černý kámen. Socha
měla dokonce otevřenou tlamu, ze které děsivě vystupovaly zuby
jako velké noţe.
V tu chvíli z ničeho nic praskl poblíţ kus nábřeţí a pod nohama
zkamenělého netvora se jeho vahou začal drolit povrch. Kamenný
monument se převaţoval čím dál více dopředu, aţ nakonec spadl
dolů na upevněnou turistickou loď, kterou probořil v půli a zmizel ve
vlnách Seiny. Po vodě se pak široko daleko rozutekly vysoké vlny,
které vyprávěly o zkáze starověkého titána.
Scatty leţela na zemi na nábřeţí blízko hrany, která ji dělila od
vody, byla promočená ohromným šplouchnutím, ale pomalu
přicházela k sobě. „Takhle špatně jsem se necítila uţ hodně dlouho,“
stěţovala si. Pokusila se sednout, ale marně. Johanka ji pomohla a
pevně ji přidrţovala. „Poslední, co si pamatuju, bylo…“ Scattyiny
zelené oči se okamţitě ţivě otevřely. „Nidhogg… Josh.“
„Snaţil se tě zachránit,“ řekl Flamel, který se unaveně šoural ke
Scatty s Johankou. „Bodnul Nidhogga, tím ho zpomalil dost na to,
abychom se sem dostali včas. Pak Johanka pro tebe bojovala se
zbývající Valkýrou.“
„Všichni jsme bojovali, abychom tě zachránili,“ řekla Johanka.
Poloţila ruku kolem ramen Sofie, která se vyprostila ze zničeného
auta se spoustou modřin a odřenin a s velkým šrámem na předloktí,
ale jinak se zdála být v pořádku. „Nakonec Nidhogga dorazila
Sofie.“
Scathach se pomalu zvedla na nohy a protahovala krk na obě
strany, přičemţ se rozhlédla okolo. „A Josh?“ zeptala se. Její oči se
rozšířily vyděšením. „Kde je Josh?“
„Mají ho Dee a Machiavelli,“ řekl Flamel s tváří sinalou
vyčerpáním. „A přesně nevíme, jak k tomu došlo.“
„Musíme se vydat za nimi, a to rychle,“ naléhala Sofie.
„Jejich auto bylo nabourané, nemohli se dostat daleko,“ řekl
Flamel. Podíval se zpátky na citroen. „Obávám se, ţe tvé také
dostalo co proto.“
„A já jsem ho měla tak ráda…“ postěţovala si Johanka.
„Musíme odsud zmizet,“ řekla rozhodně Scatty. „Brzy tu bude
policie a my nemáme čas na jejich otázky.“
A pak najednou se jako ţralok z hlubin vynořil Dagon, vyskočil z
řeky. Vypadal více jako ryba neţ člověk, na dlouhém krku měl
dokonce ţábry, oči doširoka otevřené a kulaté, obtočil kolem Scatty
ruce, pevně ji chytil a stáhl do vody. „Konečně jsi má. Pomsta bude
sladká.“
Zmizeli pod hladinou Seiny s nepatrným šplouchnutím a uţ se
znovu neobjevili.
KAPITOLA 42
Perenela následovala ducha Juana Manuela de Ayaly, který ji vedl
bludištěm rozbořených stavení Alkatrazu. Snaţila se drţet ve stínu,
krčila se u zpola rozpadlých zdí a opatrně nakukovala do otevřených
dveří, neustále ve střehu, kdyby se někde něco pohnulo.
Nepředpokládala, ţe by se sfinga vypravila ven z vězení – navzdory
svému děsivému vzhledu, byly sfingy zbabělá stvoření, která se bála
temnoty. Na druhou stranu dole v celách za pavučinami spala řada
těch, kteří se počítali mezi noční tvory.
Vchod do tunelu byl téměř přímo pod věţí, která kdysi bývala
jedinou zásobárnou pitné vody pro celý ostrov. Její kovový plášť byl
zkorodovaný mořskou solí, ptačími výkaly i časem, takţe se na
mnoha místech vytvořily drobné díry, ze kterých kapala voda. Půda
okolo zalévaná vodou z věţe proto jako jediné místo na ostrově
nevypadala pustě.
De Ayala ukázal na úzkou klikatou cestičku vedle jedné z nohou
vodárenské věţe. „Najdete tam šachtu, která vede do tunelu pod
námi. Existuje ještě jeden vstup dole pod útesem,“ řekl duch, „ale ten
je přístupný jen po moři za odlivu. Ten také pouţil Dee, kdyţ na
ostrov přivezl svého vězně. Neví totiţ o tomto druhém vchodu.“
Perenela sebrala kousek zkorodovaného kovu, aby seškrábala špínu
a hlínu z popraskaného betonového příklopu. Čistila spáry a přitom
neustále sledovala blíţící se ptáky, jestli uţ nepřilétli na ostrov.
Bohuţel přes vítr, který se proháněl opuštěnými budovami a naráţel
do zrezivělých kovových částí vodárenské věţe, bylo téměř nemoţné
zachytit jakýkoliv jiný zvuk. Chomáčky husté bílé mlhy, které jiţ
dávno pohltily San Francisko a most Golden Gate, nyní dosáhly
ostrova. Jako neblahé znamení se všude rozprostřel solí prosáklý
mrak, který zanechal na veškerém povrchu slizce vlhký povlak.
Při odstraňování hlíny se de Ayala najednou objevil přímo nad
jedním místem, kde ukázal: „Tady,“ řekl tiše jako by jí chtěl vyjevit
nějaké tajemství. „Vězni objevili právě tady tunel a rozhodli se
prokopat k němu šachtu. Pochopili, ţe po desítkách let, kdy tu kapala
voda z věţe, bude půda měkká a nebude příliš těţké se jí prokopat.
Naneštěstí, kdyţ dosáhli tunelu pod námi, byl příliv a tunel byl
zatopený, a tak svého snaţení zanechali.“ Usmál se v dokonalém
úsměvu, ve kterém ukázal všechny zuby, které za svého ţivota ani
neměl. „Kdyby jen vydrţeli o trochu déle, neţ přijde odliv.“
Perenela pokračovala v práci, odhazovala stále více hlíny a pod ní
se objevovala stále větší část poklopu. Nakonec pod betonový
poklop vsunula kus mohutné tyče a zapáčila. Kvádr se ani nepohnul.
Celou vahou se opřela, a pak kdyţ ani to nepomohlo, sebrala velký
kámen a hodila ho na páčidlo. Rána se ale nesla celým ostrovem jako
úder zvonu.
„To přece není moţné,“ zabručela. Stále se zdráhala pouţít své
kouzelnické schopnosti, protoţe tím by odhalila svou pozici na
ostrově sfinze, ale v tuto chvíli neměla jinou moţnost. Několikrát
sevřela pravou pěst a uvolnila trochu svou auru, která se okamţitě
shlukla v dlani. Vypadala jako kapička rtuti. Pak poloţila obě ruce
lehce, téměř jemně, na poklop a nasměrovala všechnu sílu přímo do
těţkého tvrdého materiálu. Beton se proměnil v měkkou skoro
mýdlovou hmotu a pomalu se rozpouštěl jako vosk. Kapky mazlavé
hmoty pomalu stékaly dolů do temného prostoru.
„Uţ jsem dlouho mrtvý, a myslím, ţe uţ jsem viděl leckteré divy a
zázraky, ale nikdy nic podobného jako nyní,“ poznamenal ohromený
duch.
„Skytský kouzelník mě kdysi tohle kouzlo naučil za to, ţe jsem mu
zachránila ţivot. Je to docela jednoduché, opravdu,“ řekla Perenela.
Nahnula se nad díru a téměř okamţitě se odvrátila se slzícíma očima.
„Pane boţe, to je puch!“
Duch Juana Manuela se postavil přímo nad díru. Otočil se a usmál:
„Já nic necítím.“
„To buďte rád, ţe necítíte,“ zamumlala Perenela a potřásla hlavou,
jelikoţ si uvědomila, ţe duchové mívají prazvláštní smysl pro
humor. Tunel byl zamořený zápachem dějících ryb a řas, směsicí
ptačích a netopýřích výkalů, plesnivého dřeva a rzi. Byl tu cítit také
ještě další pach, hořký a štiplavý, téměř jako ocet. Perenela se ohnula
a utrhla kus ze spodní části šatů a udělala si z něj roušku přes nos a
ústa.
„Je tam něco jako ţebřík,“ oznámil Ayala, „ale buďte opatrná,
určitě bude zničený a na mnoha místech bez příček.“ Pak najednou
zvedl oči nahoru. „Ptáci právě přilétli k jiţnímu cípku ostrova. A
něco dalšího také. Nějaké zlo. Cítím to.“
„Morrigana.“ Perenela se naklonila nad otvor a luskla prsty. Z
konečků prstů ji vytryskl tenounký paprsek bílého světla, který se
snášel dolů, aţ zmizel v temnotě, přičemţ osvětlil svým mléčným
světlem zbrázděné a vlhké zdi šachty. Díky světlu si Perenela také
prohlédla zmíněný ţebřík, který sestával z jen pár centimetrů úzkých
schůdků vraţených do zdi. Všechny byly samozřejmě kluzké a
pokryté slizkou vrstvou zapáchající hmoty. Opřela se opatrně o první
schůdek a zatřásla jím, vypadal stabilně, a tak se vydala dolů.
Otočila se a opatrně vsunula jednu nohu do otvoru. Našla příčku a
téměř v ten moment ji noha podklouzla. Vytáhla nohu ven, sundala
si boty s tenkou podráţkou a připevnila je k pásku. Uţ slyšela třepot
křídel tisíců moţná deseti tisíců ptáků, kteří se s kaţdou vteřinou
blíţili. Věděla, ţe její malá magická výpomoc, kdyţ rozpustila
poklop a osvítila šachtu, odhalila Morriganě její pozici. Uţ měla
opravdu jen zlomek času, neţ ptáci dorazí…
Znovu vsunula nohu do šachty a bosou nohou nahmatala příčku.
Byla studená a kluzká, ale alespoň jiţ byla schopná se na ní udrţet.
Chytila se dlouhé ostré trávy a nohou našla další stupínek, a pak
další, aţ i rukama chytila kluzkou příčku. Ušklíbla se s odporem,
protoţe mezi prsty ji projela odporná mazlavá hmota. Pak se usmála,
protoţe ji napadlo, jak hodně se změnila. Kdyţ byla malá, vyrůstala
na venkově ve Francii, často se procházela v malých jezírkách
mořské vody na útesech, sbírala a jedla syrové mušle. Bosá se
procházela ulicemi, ve kterých bylo bahno a špína po kotníky.
Změnila se.
Raději zkoušela opatrně kaţdou příčku, ale pokračovala bez
zaváhání dál dolů. V jednu chvíli se pod ní příčka zlomila a ta padala
dolů do temnoty. Vypadalo to, ţe snad ani nikdy nedopadne.
Perenela se přitiskla ke zdi, která zapáchala a cítila, jak její letní šaty
nasakují vlhkost. Křečovitě se drţela a opatrně hledala další
stupínek. Na okamţik se jí aţ zastavilo srdce, to kdyţ se příčka v
levé ruce pohnula, a téměř to vypadalo, ţe vypadne, nakonec přece
jen vydrţela.
„To bylo o fous. Uţ jsem si myslel, ţe se ke mně připojíte,“
pronesl duch de Ayaly, jehoţ hlava se objevila na zdi před jejím
obličejem.
„Tak snadno umřít nehodlám,“ poznamenala Perenela pochmurně a
pokračovala v sestupu do temnoty dole. „Bylo by docela ironií
osudu, kdybych po všech těch usilovných útocích Johna Dee a těch z
temnot, které jsem úspěšně přestála, zemřela při pádu.“ Podívala se
do nejasné tváře před sebou a zeptala se: „Co se děje nahoře?“
Hlavou kývla nahoru k otvoru šachty, který byl viditelný jen díky
chuchvalcům mlhy, které se tudy snášely dolů.
„Ostrov pokryli ptáci,“ oznámil duch. „Jsou jich snad statisíce, sedí
téměř na kaţdém volném místě. Vraní bohyně zmizela v budově
vězení, nepochybně hledá sfingu.“
„To jiţ nemáme příliš času,“ uvaţovala nahlas Perenela. Udělala
další krok a noha se zabořila po kotníky do hustého mazlavého
bahna. Konečně dosáhla dna šachty. Bláto bylo nyní mrazivě studené
a chlad pomalu pronikal celým tělem. Navíc přes prsty na nohou jí
něco přelezlo. „Kudy teď?“ řekla odhodlaně.
Mlhavě bílá paţe Juana Manuela se objevila před ní a ukazovala
doleva. Uvědomila si, ţe stojí u ústí vysokého nahrubo
vyhloubeného tunelu, který pozvolna klesá. De Ayalův obraz slabě
osvěcoval pavučiny, které lemovaly zdi chodby. Byly tak husté a
silné, ţe to působilo, jako by zdi vymalovaly stříbrně.
„Já uţ dál nemůţu,“ řekl najednou chraplavě duch. „Dee místo
ochránil neuvěřitelně silnými obrannými kouzly a amulety, přes
takovou bariéru neprojdu. Cela, kterou hledáte, je zhruba deset kroků
před vámi na levé straně.“
I kdyţ se Perenela bránila pouţívat magii, věděla, ţe nyní nemá na
vybranou. Neměla za ţádných okolností v plánu vkročit do
černočerného tunelu, aniţ by věděla, co ji tam čeká. Luskla prsty a
nad jejím pravým ramenem se rozsvítila bílá ohnivá koule.
Proměnlivé kmitající světlo ozářilo tunel a kaţdou pavučinu
vykreslilo s neuvěřitelnou přesností. Vlákna byla nataţená i napříč
ode zdi ke zdi a tvořila tlustý závěs. Perenela viděla i chomáče a
hnízda v zákoutích a napadlo ji, kolik zde asi těch pavouků je.
Vykročila dopředu a světlo nad jejím ramenem se pohybovalo s ní,
a pak uviděla první z ochranných prvků, které sem Dee umístil. Z
blátivého povrchu na zemi vystupovaly vysoké špičaté kovové hroty
na dřevěných tyčích podobné oštěpům. Na kaţdém hrotu byl
namalován starodávný mocný symbol, jeden z hranatých hieroglyfů
dávno zaniklé májské civilizace ze střední Ameriky.
Všimla si, ţe hrotů je nejméně tucet a na kaţdém jiný symbol.
Věděla, ţe jednotlivé značky jsou neškodné, ale dohromady tvoří
téměř neproniknutelný silový štít, který zasahuje celou délku tunelu
jako systém neviditelných paprsků. Připomnělo ji to komplikované
systémy laserových paprsků v bankách. Bariéra v tunelu ale neměla
ţádný účinek na člověka, vše, co cítila, bylo jemné brnění a napětí
vzadu na krku, ale pro starobylé bytosti, druhou generaci a jiná
magická stvoření byla neproniknutelná. Dokonce ani Ayala,
nehmotný duch, nedokázal do tunelu vstoupit.
Perenela nakonec poznala některé ze symbolů na hrotech, viděla je
v Kodexu nebo vyryté na stěnách rozpadlého chrámu v Palenque v
Mexiku. Většina z nich byla starší neţ lidstvo samo a byla hojně
uţívána rasami, které obývaly Zemi za dávných časů. Mocná slova,
mocné značky, které dokázaly svázat, omezit nebo spoutat, a hlavně
ochránit cokoliv buď nadmíru cenného, nebo výjimečně
nebezpečného.
Měla ovšem velmi silný pocit, ţe se v tomto případě jedná o to
druhé.
Také se podivovala, kde Dee našel tyto starodávné mocné
symboly.
Perenela se vydala tunelem, čvachtala mazlavým bahnem, které jí
protékalo mezi prsty. Všechny pavučiny se rozkmitaly a zavlnily a
ozval se zvuk podobný ševelícímu listí ve větru. Musí tu být
přinejmenším tisíce pavouků, honilo se Perenele hlavou. Nebála se
jich, jiţ se za ţivot setkala s daleko horšími a děsivějšími tvory, ale
byla obezřetná, jelikoţ předpokládala, ţe tu budou i velice jedovaté
druhy jako hnědí poustevníci, černé vdovy nebo dokonce
jihoameričtí sklípkani. Takové kousnutí by ji jistě oslabilo nebo
moţná i zabilo.
Perenela vytrhla jednu dlouhou tyč s hrotem z bláta a pouţila ji ke
strhávání pavučin. Čtvercový symbol na špičce zazářil červeně a
pavučinová vlákna při doteku syčela a prskala. V cestě se objevil
stín, ve kterém bylo, jak Perenela předpokládala, pavouci hnízdo.
Pavouci se před svítícím znakem stáhli do tmy a rozutekli.
Pokračovala chodbou dál a dál a pokaţdé poklepala na hroty, aby
oklepala bláto a odkryla symbol. Nakonec se jí podařilo odhalit
důmyslný vzorec kouzel, který Dee pouţil. Dospěla k závěru, ţe
jestliţe Angličan podstoupil takovou námahu a potíţe, aby zde něco
uvěznil, pak to musí být něco nebo někdo, koho neumí ovládat.
Perenela to rozhodně musí najít a vypustit. Čím více se však blíţila k
cele a osvětlovala světlem za jejím ramenem chodbu, tím více ji
napadalo, ţe zde Dee uvěznil něco, čeho by se měla obávat i ona,
něco starodávného, hrůzostrašného a krvelačného.
Najednou ji přepadl strach, jestli nedělá obrovskou chybu.
Kolem dveří do cely byly vyryté a nakreslené další symboly, které
i jí byly na pouhý pohled nesnesitelné. Ostré a špičaté linie vypadaly,
jako by se kroutily a plazily po skále, ale nebyly nepodobné písmu v
knize mága Abraháma. V Kodexu se ale písmena a slova měnila v
jazycích, kterým většinou rozuměla nebo je alespoň poznávala, ale
tyto symboly byly nepřátelské a tvořily naprosto nepředstavitelné
tvary.
Sehnula se a nabrala hrst bahna, aby jím následně zakryla znaky.
Teprve aţ úplně obalila všechny starobylé a mocné symboly blátem,
vstoupila do dveří a pustila před sebe svítící kouli, aby zjistila, co je
uvnitř.
Chvíli Perenele trvalo, neţ si opravdu uvědomila, co vidí. V ten
okamţik jí prolétlo hlavou, ţe zrušení a smazání ochranných prvků,
které Dee do tunelu umístil, moţná nebyl úplně šťastný nápad.
Celá místnost byla jeden velký pavučinový kokon a uprostřed cely
se na jediném pavučinovém vláknu ne silnějším neţ její ukazováček
houpal velký pavouk. Byl obrovský, moţná stejně tak velký jako
celá vodárenská věţ, která dominovala ostrovu na povrchu. Vzdáleně
připomínal tarantuli, ale celé tělo mu pokrývaly jasně fialové chlupy,
které na koncích lehce šedivěly. Jeho nohy byly tlustší neţ Perenelin
pas a ve středu těla seděla velká téměř lidská hlava. Byla hladká,
kulatá bez nosu i uší a místo úst měla jen vodorovnou rýhu. Stejně
jako tarantule měla hlava nahoře osm k sobě posazených očí.
Potom se jedno zaţloutlé oko po druhém pomalu otevíralo a
všechny pohlédly na vetřelkyni. Bez hnutí na Perenelu zíraly, po
chvíli se otevřela tlama a pavouk vystrčil dva obrovské špičáky.
„Madam Perenela. Vědma, jaké potěšení,“ procedila.
„Areop-Enap,“ řekla udiveně Perenela. Poznala pavouci bohyni,
která patřila ke starobylým bytostem. „Myslela jsem, ţe jste po
smrti.“
„Chcete říct, ţe jste myslela, ţe jste mě zabila!“
Pavučina se zachvěla a děsivé stvoření se začalo sápat po Perenele.
KAPITOLA 43
Doktor John Dee se nahnul dopředu ze zadního sedadla policejního
auta. „Tady zahni,“ nařídil Joshovi. Kdyţ uviděl výraz v obličeji
mladého muţe, rychle dodal: „prosím.“
Josh šlápl na brzdu a auto zavrzalo, přední pneumatika úplně
odpadla a rotující kovová část kola rámusila po silnici, aţ jiskry
lítaly.
„A teď tudy,“ ukázal Dee do úzké uličky, která byla z obou stran
osázená popelnicemi. Josh pozoroval Johna Dee ve zpětném zrcátku
a zjistil, ţe se ohlíţí, jako by předpokládal, ţe je bude Valkýra
sledovat.
„Je za námi?“ zeptal se Machiavelli. „Nevidím ji,“ řekl Dee
nakřáplé, „ale raději bychom měli zmizet z ulic.“
Josh trochu zápasil, aby si udrţel kontrolu nad řízením. „V tomhle
stejně nedojedeme příliš daleko,“ začal a narazil do první popelnice,
ta srazila druhou a ta třetí, aţ se po ulici široko daleko rozsypaly
odpadky. Ostře zatočil, aby se vyhnul přímo jedné z povalených
popelnic a v motoru se začaly ozývat divné rány. Auto poskočilo a
pak najednou úplně zastavilo, z kapoty se při tom kouřilo. „Všichni
ven!“ zavelel Josh. „Myslím, ţe to začíná hořet,“ vylezl z auta,
Machiavelli a Dee na druhou stranu. Pak se otočili a běţeli od auta.
Po zhruba deseti metech se ozvala tupá rána a auto vybuchlo a začalo
opravdu hořet. K nebi stoupal černý hustý dým.
„Úţasné,“ ironicky se ušklíbl Dee. „Teď uţ Valkýra definitivně ví,
kde nás hledat. A určitě nebude v dobrém rozmaru, aţ nás najde.“
„No, určitě ne, potom co jste jí udělal,“ poznamenal Machiavelli
posměšně.
„Já?“ odvětil Dee a znělo to skoro překvapeně.
„Ano, já nejsem ten, kdo ji chtěl upálit,“ připomněl mu
Machiavelli.
Joshovi to připomínalo hádku dvou malých dětí. „Dost uţ,
přestaňte!“ Josh se obrátil k oběma muţům. „Kdo byla… ta ţena?“
„To,“ odpovídal Machiavelli s váţným výrazem, „byla Valkýra.“
„Valkýra?“
„Někdy se jim také říká Disiry.“
„Disiry?“ Josh si uvědomil, ţe ho odpověď ani tolik nepřekvapuje.
Ani ho vlastně nezajímalo, kdo to byl, podstatné bylo, ţe ho chtěla
rozpůlit mečem. Moţná je to všechno jen sen, napadlo ho najednou.
Pak všechno, co se stalo od chvíle, kdy Dee a golemové vstoupili do
knihkupectví, nebylo víc neţ jen noční můra. Pak pohnul pravou paţí
a pohmoţděné rameno zaprotestovalo. Obličej se mu zkřivil bolestí.
Kůţe na spálené tváři se napínala, a kdyţ si olízl vyprahlé a
popraskané rty, uvědomil si, ţe se mu to bohuţel nezdá. Byl naprosto
vzhůru a tohle všechno představovalo ţivoucí noční můru.
Ustoupil od obou muţů a podíval se na obě strany. Stály tu na
jedné straně vysoké domy a na druhé budova, která vypadala jako
hotel. Zdi byly počmárané několika vrstvami různobarevných
graffiti, některé dokonce i na popelnicích. Postavil se na špičky a
pokusil se objevit nějaký orientační bod jako Eiffelovu věţ nebo
Sacré-Coeur, nebo něco, podle čeho by odhadl, kde je. „Musím
zpátky,“ řekl, zatímco se pomalu vzdaloval od obou rozhádaných
muţů. Podle Flamela to byli nepřátelé – zvláště Dee. A přesto ho
právě tento muţ právě zachránil ze spárů Valkýry.
Dee se otočil a podíval na Joshe a jeho šedé oči se zaleskly. „Proč,
Joshi? Kam chceš jít?“
„Zpátky za sestrou.“
„A také k Flamelovi a Saint-Germainovi? Řekni mi, co pro tebe
můţou udělat?“
Josh ustoupil o další krok. Vzpomněl si, ţe Dee umí vrhat ohnivé
šipky, jiţ to viděl dokonce dvakrát – jednou v knihkupectví a
podruhé při souboji s Valkýrou – a nebyl si jistý, jak daleko je
čaroděj schopný šipky poslat. Ještě další jeden nebo dva kroky, otočí
se a rozeběhne pryč. Mohl by se zeptat na směr prvního člověka,
kterého potká. Eiffelovu věţ zná kaţdý. Přemýšlel, jak se
francouzsky řekne: kde je? Oú est? Nebo moţná qui est? Nebo to
znamená kdo je? Zavrtěl lehce hlavou a zalitoval, ţe nedával větší
pozor v hodinách francouzštiny. „Nepokoušejte se mě zastavit,“
začal a uţ se otáčel.
„Jaké to bylo? Co jsi cítil?“ zeptal se najednou Dee.
Josh se zarazil a pomalu se obrátil k čarodějovi. Okamţitě věděl, o
čem je řeč. Zjistil, ţe jeho prsty se automaticky sevřely okolo
neviditelného jílce meče.
„Jaké to bylo drţet Klarent a cítit všechnu tu nespoutanou sílu
proudit celým tělem. Jaké to bylo poznat myšlenky a emoce jednoho
z nejstarších stvoření světa, kdyţ jsi ho probodl?“ Dee sáhl pod kabát
a vytáhl dvojče Joshova meče – Exkalibr. „Je to ohromný pocit, ţe?“
Obrátil meč v rukách a kamenným ostřím projel modročerný náboj
energie. „Vím, ţe jsi viděl Nidhoggovy myšlenky a vzpomínky.“
Josh kývl. Stále je viděl v ţivých barvách, nepředstavitelně
skutečné obrazy se mu honily hlavou. Byly tak neobvyklé a bizarní,
ţe by si je jen stěţí mohl vymyslet sám.
„Na chvíli si zaţil ten boţský pocit uvidět svět za hranicemi
představivosti, poznat cizí emoce a nechat je proudit svým tělem.
Viděl jsi minulost, pradávné časy… moţná i Nidhoggovu vlastní říši,
ţe?“
Josh pomalu přikývl, přičemţ přemýšlel, jak to všechno můţe Dee
vědět.
Čaroděj se o krok přiblíţil k Joshovi a pokračoval: „Na okamţik si
měl příleţitost ochutnat, jaké to je s probuzenými schopnostmi –
ačkoliv intenzitou se to nedá vůbec srovnávat,“ rychle dodal. „A ty
přece stojíš o to, aby byly tvé schopnosti probuzeny?“
Josh souhlasně kývl. Napětím téměř nedýchal a jeho srdce bilo
jako o závod. Dee měl pravdu. Ve chvílích, kdy drţel v ruce Klarent,
se cítil neuvěřitelně ţivý jako nikdy předtím. „Ale to není moţné,
alespoň ne zde v Paříţi,“ dodal rychle.
Dee se zasmál. „To není pravda, můţeme to provést ještě dnes a
tady,“ završil vítězoslavně.
„Ale Flamel říkal…“ začal Josh, ale cítil, jak se jeho tep zrychluje
vzrušením. Kdyby mohly být jeho schopnosti probuzeny…
„Flamel říká spoustu věcí a pochybuji, ţe ještě sám ví, co z toho je
pravda.“
„A vy to víte?“ vyhrkl Josh.
„Vţdycky.“ Dee ukázal placem přes rameno na Machiavelliho.
„Ten Ital není ţádný můj kamarád,“ řekl tiše a nehnuté hleděl do
Joshových zmatených očí. „Zeptej se ho, jestli tvé schopnosti mohou
být probuzeny ještě dnes.“
Josh se otočil k Machiavellimu. Vysoký šedovlasý muţ vypadal
lehce ustaraně, ale souhlasně přikývl. „Anglický čaroděj má pravdu,
můţe k tomu dojít ještě dnes. Myslím dokonce, ţe bychom byli
schopni najít někoho během hodiny.“
Dee se vítězně usmíval a obrátil se znovu k Joshovi. „Je to jen na
tobě. Takţe jak se rozhodneš – chceš jít zpátky k Flamelovi a jeho
planým slibům, nebo chceš konečně probudit schopnosti, které v
tobě dřímají?“
I kdyby by měl následovat temnou cestu černé magie, která pomalu
skapávala z ostří Exkalibru, Josh se jiţ rozhodl. Vzpomněl si na
pocity a sílu, která mu proudila tělem, kdyţ drţel v ruce Klarent.
Navíc kdyţ Dee popisoval, ţe tyto pocity se ještě ani nedají srovnat s
těmi, které přijdou po probuzení magických schopností, pak jeho
odpověď byla více neţ jasná.
„Jak se rozhodneš?“ naléhal Dee.
Josh se zhluboka nadechl a místo odpovědi řekl: „Co musím
udělat?“
KAPITOLA 44
Johanka se prosmýkla úzkou zatáčkou svým otlučeným citroenem,
zastavila a zablokovala uličku. Nahnula se přes volant a zkoumala
přes popraskané přední sklo, jestli někde neuvidí něco podezřelého,
co by naznačovalo, ţe je tu past.
Sledovat Joshe bylo aţ příliš snadné, stačilo neztratit brázdu,
kterou do silnice vrylo přední kolo bez pneumatiky. Na chvíli ji sice
přepadla panika, kdyţ se zdálo, ţe ji ztratila ve změti postranních
uliček, pak se ale nad střechy zvedl hustý černý dým, který jí ukázal
cestu. Zavedl je do malé uličky, kde stálo hořící policejní auto.
„Zůstaňte tu,“ nakázala vyčerpanému Flamelovi a strachem o
bratra sinalé Sofii, kdyţ vystupovala z auta. V ruce volně nesla svůj
dlouhý meč a vydala se uličkou. Hravě si poklepávala čepelí o
druhou ruku, jelikoţ si byla téměř jistá, ţe dorazili pozdě. Dee,
Machiavelli a Josh uţ byli určitě pryč, ale chtěla se na vlastní oči
přesvědčit.
Pomalu kráčela prostředkem uličky, jelikoţ si velmi dobře
uvědomovala, ţe za rozházenými popelnicemi se lehce můţe skrývat
útočník. Johanka byla ještě v šoku ze ztráty Scatty. V jednu chvíli
stála po boku své staré přítelkyně a za moment se z hlubin řeky
objevil tvor, který vypadal více jako ryba neţ člověk a stáhl ji pod
hladinu.
Johanka si otřela slzy. Znala Scathach více neţ pět set let a na
začátku té doby byly nerozlučné jako sestry. Vydávaly se spolu za
dobrodruţstvím po celém světě, do zemí a koutů, které ještě nikdo
neprozkoumal. Na západě se setkaly s původními kmeny, které stále
ţily podle tisíciletých prověřených tradic předků. Objevily ztracené
ostrovy, skrytá města a zapomenuté země, Scatty ji dokonce vzala do
některých říší za hranicemi lidského světa, kde bojovaly bok po boku
s dávno vyhynulými příšerami. Tam také její nejlepší přítelkyně
porazila
mnohá
stvoření,
která
byla
pouze
součástí
nejstrašidelnějších lidských mýtů a legend. Věděla, ţe Scatty se nic
nevyrovná, ale její přítelkyně přesto vţdy upozorňovala, ţe není
neporazitelná. Zdůrazňovala, ţe je sice nesmrtelná, ale ne
nezranitelná. Johanka si vţdycky představovala, ţe pokud jednou
Scatty přijde o ţivot, pak za dramatických a výjimečných okolností,
v nějaké závěrečné bitvě…, ale určitě ne tak, ţe ji stáhne pod
špinavou hladinu přerostlý rybí muţ.
Johanka pro svou přítelkyni truchlila a ještě bude, ale ne nyní. Ještě
tu jsou věci, které musí nejprve dokončit.
Johanka z Arku byla válečnicí od útlého mládí, stála mnohokrát v
čele velké francouzské armády. Viděla ve válce umírat příliš mnoho
svých přátel i blízkých a věděla, ţe pokud nechá ţal a smutek
ovládnout svou mysl, nebude schopná dalšího boje. Právě teď
musela především ochránit Nikolase a Sofii. Později bude ještě čas
smutnit a řádně se rozloučit se Scathach, kterou také zvali Stín. A
později bude také čas najít stvoření, které Flamel nazval Dagon.
Malá Francouzka prošla kolem doutnajících zbytků policejního
auta a sehnula se, aby si pozorně prohlédla stopy, které na dlaţbě
zanechali ti, co vystoupili z auta. Slyšela, ţe vzadu bouchly dveře.
Nikolas i Sofie vystoupili z potlučeného citroenu a pomalu se vydali
za ní. Nikolas nesl Klarent. Johanka ho zřetelně slyšela bzučet, kdyţ
se blíţili k dohořívajícímu autu, a přemýšlela, jestli je stále ještě
propojen s chlapcem.
„Vyběhli z auta a zastavili se právě tady,“ řekla, kdyţ se postavili
vedle ní, aniţ zvedla hlavu. „Dee s Machiavellim stáli naproti
Joshovi, který byl tady,“ ukázala. „Proběhli kaluţí, a tady jsou ještě
jejich stopy.“
Sofie a Nikolas se sehnuli, aby se na vlastní oči přesvědčili. Pak
přikývli, ačkoliv Johanka věděla, ţe nemůţou vůbec nic vidět.
„A tohle je docela zajímavé,“ pokračovala. „V jednom okamţiku
se Josh otočil a zamířil na druhou stranu od obou stojících muţů,
těţiště měl na špičkách, téměř jako by se chtěl rozeběhnout a utéci
pryč. Ale podívejte sem,“ ukázala na otisky bot, které byla schopná
vidět jen ona. „Nakonec ale všichni tři odešli společně. Dee a Josh šli
vpředu a Machiavelli je následoval.“
„Můţeš je vystopovat?“ zeptal se Flamel.
Johanka pokrčila rameny. „Na konec ulice moţná, ale dál…“
Znovu zvedla ramena, narovnala se a oprášila si ruce. „…Dál to
bude prakticky nemoţné, stop je tam příliš mnoho.“
„Co budeme dělat?“ zašeptal Nikolas. „Jak tedy najdeme Joshe?“
Johančiny oči sklouzly z Flamela na Sofii. „My nemůţeme…, ale
Sofie by mohla.“
„Jak?“ zeptala se Sofie.
Johanka ve vodorovném gestu protnula rukou vzduch před sebou,
kde zanechala letmý záblesk světla a okolím se najednou nesla vůně
levandule. „Je jeho dvojče, měla by být schopná následovat jeho
auru.“
Nikolas poloţil obě ruce na Sofiina ramena a donutil ji, aby se mu
podívala přímo do očí. „Sofie!“ vyhrkl. „Sofie, podívej se na mě.“
Sofie zvedla své zarudlé oči a podívala se do alchymistových
unavených očí. Byla úplně rozhozená, myšlenkami se neustále
vracela k nebezpečí, které hrozilo bratrovi. Navíc Scatty byla pryč.
Všechno se rozpadalo.
„Sofie,“ řekl Nikolas velice tiše, tentokrát se jeho oči potkaly se
Sofiinými a kontakt vydrţel. „Potřebuji, abys teď byla silná.“
„Proč? Nemá to cenu,“ řekla rezignovaně. „Jsou pryč.“
„Nejsou,“ trval jistě na svém Nikolas.
„Ale Scatty…“ zaškytala Sofie.
„… je jedna z nejnebezpečnějších ţen na celém světě,“ dokončil za
ni Flamel. „Přeţila více neţ dva tisíce let a porazila tvory daleko
obávanější, neţ je Dagon.“
Sofie nevěděla, jestli se snaţí přesvědčit sám sebe nebo ji. „Viděla
jsem tu věc odvléci Scatty do řeky a my jsme tam čekali nejméně
deset minut. Neobjevila se. Musela se utopit.“ Hlas ji selhával a
cítila, ţe jí po tvářích znovu kanou slzy. V krku ji pálilo a zvedal se
jí ţaludek.
„Jiţ jsem na vlastní oči viděl, ţe přeţila horší situace, o hodně
horší situace.“ Nikolas se pokusil o chabý úsměv. „Myslím, ţe
Dagon bude ještě nemile překvapený. Scatty je jako kočka, nesnáší
vodu. Seina je tu docela prudká, určitě je to odneslo dál po proudu,
ale ona nás najde.“
„Ale jak? Vţdyť vůbec neví, kde jsme.“ Sofie nesnášela, kdyţ
dospělí lhali. Dalo se to vţdycky dobře poznat.
„Sofie,“ uzavřel váţně Nikolas. „Jestli je Scathach naţivu, ona nás
najde. Věř mi.“
A v tu chvíli si Sofie uvědomila, ţe alchymistovi nedůvěřuje.
Johanka poloţila ruku na Sofiino rameno a jemně ho stiskla.
„Nikolas má pravdu. Scatty je…“ Usmála se a celý její obličej se
jakoby rozsvítil. „Ona je výjimečná. Její teta ji jednou nechala v
podsvětí, trvalo jí století, neţ našla cestu ven, ale nakonec to
dokázala.“
Sofie pomalu přikývla. Věděla, ţe říkají pravdu – čarodějka z
Endoru znala Scatty lépe neţ Johanka s alchymistou dohromady, ale
také dokázala vycítit, ţe se o ni oba velmi bojí.
„Nyní Sofie,“ shrnul Nikolas, „potřebuju, abys našla svého bratra.“
„Já? Jak to mám jako udělat?“
„Slyším sirény,“ naléhavě oznamovala Johanka. Podívala se zpátky
uličkou a dodala: „Spoustu sirén.“
Flamel si toho nevšímal a neustále se díval Sofii do očí. „Ty ho
dokáţeš najít,“ trval na svém. „Jste dvojčata, to je nejhlubší spojení,
jaké můţe být. Vţdycky jsi přece poznala, kdyţ měl potíţe nebo byl
v nebezpečí, ţe?“
Sofie kývla.
„Nikolasi…“ zdůraznila Johanka, „nemáme moc času.“
„Vţdy jsi cítila jeho bolest, nebo kdyţ byl rozčilený i zoufalý,
nemýlím-li se.“ Sofie znovu souhlasila.
„Jste spojeni výjimečným poutem, ty ho dokáţeš najít.“
Alchymista obrátil Sofii na druhou stranu a řekl: „Josh stál přímo
tady. Dee a Machiavelli někde v těchto místech.“
Sofie byla zmatená a uţ ji to začínalo štvát. „Ale teď jsou pryč a
odvedli ho s sebou.“
„Nevypadá to, ţe by ho nutili jít kamkoliv, myslím, ţe s nimi šel
dobrovolně,“ řekl Nikolas tiše.
Ta slova zasáhla Sofii jako rána z čistého nebe. Josh by ji přece
nikdy neopustil, nebo ano? „Ale proč?“
Flamel lehce pokrčil rameny. „Kdo ví. Dee vţdy uměl být velice
přesvědčivý a Machiavelli je mistrem manipulace. Ale my je
můţeme vystopovat. Jsem si tím jistý. Tvé probuzené smysly jsou
ostřejší neţ kdykoliv předtím, Sofie. Podívej se ještě jednou: Josh
stál zde, přímo před tebou, vidíš ho…“
Sofie se zhluboka nadechla a zavřela oči, pak je znovu otevřela.
Stále neviděla nic výjimečného, stála v uličce s hromadou
rozházených odpadků, zdi byly počmárané graffiti a kolem se linul
kouř vyhořelého auta.
„Má zlatou auru,“ pokračoval Nikolas. „Dee má ţlutou…
Machiavelliho aura je šedá nebo špinavě bílá.“
Sofie zavrtěla hlavou. „Nic nevidím,“ začala.
„Pak dovol, abych ti pomohl,“ Nikolas poloţil na její rameno ruku
a najednou byl štiplavý odér kouře nahrazený svěţí vůní máty. V tu
ránu se kolem jejího těla rozsvítila její aura, praskala a prskala jako
rachejtle, stříbrná barva byla navíc pro tknutá jasně zelenou
smaragdovou barvou Flamelovy aury.
A pak spatřila… něco.
Přímo před sebou uviděla nejasný nádech Joshova obrysu. Vypadal
jako duch, nehmotný, z malinkatých částeček lesklého zlatého
prachu, a kdyţ se pohnul, zanechával za sebou slabou zlatou stopu
ve vzduchu. Nyní uţ věděla, co hledá, a také rozpoznala i stopy po
auře zbylých dvou muţů.
Pomalu zamrkala, jako by se bála, ţe stopy zmizí, ale zůstaly viset
ve vzduchu před jejíma očima a dokonce barvy ještě zjasněly.
Joshova aura byla nejzářivější ze všech. Natáhla ruku, aby se dotkla
bratrovy zlaté paţe, ale zlatý opar se rozvířil, jako by zafoukal vítr.
„Vidím je,“ zašeptala nevěřícně. Nikdy by ji nenapadlo, ţe bude
něčeho podobného schopná. „Vidím jejich obrysy.“
„Kam šli?“
Sofie sledovala barevná vlákna ve vzduchu, která vedla na konec
uličky. „Tudy,“ řekla a vydala se za nimi s Nikolasem.
Johanka z Arku se ještě jednou naposledy podívala na zničené auto
a potom následovala Sofii a alchymistu.
„Na co myslíš?“ zeptal se Flamel, kdyţ viděl Johančinu ustaranou
tvář.
„Přemýšlím, ţe aţ bude po všem, opravím auto do jeho původní
podoby a uţ nikdy ho nevytáhnu z garáţe.“
„Něco se děje,“ řekl Flamel, kdyţ procházeli ulicemi Paříţe.
Sofie se úzkostlivě soustředila, aby neztratila z dohledu zbytky
bratrovy aury, a tak si Flamelových slov nevšímala.
„Také mě napadlo, ţe něco není v pořádku,“ poznamenala
Johanka. „Je tu příliš velké ticho.“
„Přesně tak,“ podíval se Nikolas okolo. Kde jsou všichni Paříţané,
kteří v tuto dobu normálně míří do práce. Kde jsou turisté lační vidět
co nejvíce památek, neţ se město probudí a přeplní lidmi. Na ulici
bylo pouze pár spěchajících postav, které spolu vzrušeně
rozmlouvaly. Vzduchem se nesl zvuk sirén a všude se rojili policisté.
Pak si to Nikolas uvědomil. Nidhoggova cesta městem zřejmě
neunikla médiím a lidé byli varováni, aby raději nevycházeli ze
svých domovů. Docela ho zajímalo, jak zástupci města ten chaos
lidem vysvětlí.
Sofie bezmyšlenkovitě následovala svítící paprsky Joshovy aury,
kterou doplňovala vlákna pozůstatků aur Niccoly Machiavelliho a
Johna Dee. Vráţela do lidí a neustále se nepřítomně omlouvala, aniţ
spustila oči z barevných svítících šmouh. Po chvíli si celá vyděšená
uvědomila, ţe čím více slunce stoupá na obloze, tím je těţší sledovat
barevnou zářící stopu. Uţ nemá příliš času.
Johanka dohnala alchymistu a potichu se archaickou formou
francouzštiny zeptala: „Opravdu vidí odraz jejich aury?“
„Ano, vidí,“ odpověděl stejnou řečí Nikolas. „Ta dívka je
neobyčejně mocná, a ještě nemá ponětí o tom, co všechno dokáţe.“
„Máš nějaké tušení, kam jdeme?“ zeptala se Johanka a rozhlíţela
se kolem. Měla pocit, ţe se pohybují někde v okolí Paláce de Tokyo,
ale nesoustředila se příliš na cestu, zato pozorovala policejní auta na
silnici.
„Vůbec nevím,“ zamračil se Nikolas. „Jen mi přijde zvláštní, ţe
Machiavelli vede chlapce postranními uličkami, předpokládal bych,
ţe ho vezme na stráţnici.“
„Nikolasi, oni chtějí toho chlapce pro sebe, nebo spíš ti, kterým
slouţí. Co přesně říká proroctví? Dva, kteří jsou jedno, a ten jeden je
vším. Jeden, který můţe zachránit svět a druhý ho zničí. Ten chlapec
má pro ně ohromnou cenu.“ Aniţ pohnula hlavou, mrkla k Sofii a
dodala: „A ta dívka také.“
„Já to přece vím.“
Johanka poloţila volně ruku na alchymistovu paţi. „Pak také víš,
ţe nesmíme dopustit, aby ti dva padli do rukou Johna Dee.“
Flamelova tvář ztuhla v ustaranou masku. „To také vím.“
„Co budeme dělat?“
„Cokoliv budeme muset,“ řekl posmutněle.
Johanka vytáhla z kapsy černý mobil. „Zavolám Francisovi,
alespoň bude vědět, ţe jsme v pořádku.“ Rozhlédla se, aby našla
nějakou dominantu v okolí, podle které by určila, kde přesně jsou.
„Moţná uţ vím, kde jsme.“
Sofie zahnula do tak úzké uličky, ţe by se sem moţná ani dva lidé
vedle sebe nevešli. V šeru viděla zřetelněji lehce svítící stopy aur.
Dokonce zachytila nehmotný obrys bratrovy postavy, coţ ji
povzbudilo. Moţná jsou jiţ blízko.
Pak najednou ale všechny odrazy zmizely, jako by se do země
propadly.
Zmateně a vyděšeně se zastavila. Co se stalo? Dívala se dopředu i
zpátky, za sebou viděla cestu z paprsků, po které přišla, ale uprostřed
uličky se najednou zastavili. Znovu přímo před ní stál obrys Joshova
těla, tlumeně svítící, jako kdyby tu stál jeho duch. Mţourala, mrkala,
soustředila se usilovně na jeho auru…
Díval se dolů s otevřenými ústy.
Sofie ustoupila. Přímo pod nohama měla velký kovový poklop s
vytlačenými písmeny I. D. C. Nad místem se u země vznášely
třpytivé tečky zbytků aur, které obkrouţily kaţdé písmeno jinou
barvou.
„Sofie?“ začal Nikolas.
Ucítila vlnu vzrušení a úlevu, ţe bratra neztratila. „Zalezli tady
dolů,“ řekla.
„Dolů?“ ujistil se alchymista, ţe dobře rozuměl a zbledl. Jeho hlas
se ztišil téměř do šepotu. „Určitě?“
„Přesně tak,“ odpověděla Sofie, šokovaná výrazem Nikolasovy
tváře. „Proč? Co se děje? Co je tam dole? Kanalizace?“
„Stoky a… horší.“ Alchymista najednou vypadal strašně staře a
unaveně. „Pod poklopem jsou legendární paříţské katakomby,“
zašeptal.
Johanka se sehnula a ukázala na místo, kde byla přerušená
zablácená linka. „Ano, tohle někdo nedávno otevřel.“ Podívala se
nahoru s posmutnělou tváří. „Máš pravdu, zavedli ho dolů do Říše
mrtvých.“
KAPITOLA 45
„Přestaňte! Dost uţ!“ Perenela praštila starobylou pavoučí bohyni
přes hlavu plochou částí kovového hrotu, který sebrala v tunelu.
Starodávný symbol moci jasně zazářil bílým světlem a pavouk
ustoupil dozadu do cely. Hlava mu zasyčela, jako by na něj vylila
kyselinu a lehce se z ní kouřilo.
„To bolí!“ vyštěkla Areop-Enap, kterou úder víc naštval neţ zranil.
„Vţdycky jste mi působila bolest, při našem posledním setkání jste
mě dokonce téměř zabila.“
„Ale dovolte mi, abych vám také připomněla, ţe kdyţ jsme se
naposledy potkaly, tak mě vaši stoupenci chtěli obětovat, aby
aktivovali vyhaslou sopku. Nemůţete se divit, ţe mě to trochu
rozzlobilo.“
„Nechala jste na mě spadnout celou horu,“ zašišlala pavoučice díky
svým dlouhým špičákům. „Mohla jste mě zabít.“
„Byl to jen malý kopeček,“ upřesnila Perenela. Měla pocit, ţe
Areop-Enap je ţenského rodu, ale nebyla si úplně jistá. „Uţ jste
přeţila horší věci.“
Všechny pavouci oči byly namířeny na hrot se symbolem, který
třímala Perenela v ruce. „A můţete mi alespoň říct, kde to jsem?“
„Na Alkatrazu nebo spíš pod ním, na ostrově v Sanfranciském
zálivu na západním pobřeţí Ameriky.“
„V Novém světe?“ udiveně se zeptala Areop-Enap.
„Ano, v Novém světě,“ odpověděla Perenela s úsměvem.
Samotářské pavouci stvoření často prospalo celá staletí, a tím
propáslo velké milníky lidských dějin.
„Co tady děláte vy?“ zeptala se znovu pavouci bohyně.
„Jsem tu vězněná, stejně tak jako vy,“ ustoupila o krok zpět. „Kdyţ
schovám hrot, neuděláte něco bláznivého, ţe?“
„Jako co například?“
„Jako ţe na mě znovu skočíte.“
Všechny chlupy na pavoucích nohou se naráz postavily a po chvíli
se znovu poloţily. „Příměří?“ navrhla Areop-Enap.
Perenela souhlasně kývla. „Příměří. Vypadá to totiţ, ţe
momentálně máme stejného nepřítele.“
Pavoučice se posunula ke dveřím cely. „Víte, jak jsem se sem
dostala?“
„Doufala jsem spíš, ţe mi to řeknete vy,“ přiznala Perenela.
S některýma očima stále sledujícíma ţhnoucí symbol na hrotu
udělala opatrný krok do tunelu. „Poslední místo, které si pamatuju,
byl Igup, ostrov v Polynésii,“ dodala.
„Mikronésii,“ opravila Perenela. „Oblast změnila název před více
neţ sto padesáti lety. Jak dlouho jste spala?“ zeptala se.
„Nejsem si jistá… kdy jsme se to naposledy potkaly a měly to
drobné nedorozumění v lidském počítání času, vědmo?“ dodala
tázavě.
„To bylo, kdyţ jsme s Nikolasem prozkoumávali Pompeje a pak
ruiny Nan Madolu,“ odvětila hned Perenela. Měla téměř dokonalou
paměť. „To je asi před sto lety,“ doplnila.
„Asi někdy potom jsem si trochu zdřímla,“ řekla Areop-Enap, a
vydala se do tunelu. Za ní se cela začala hemţit pavouky, spoustou
pavouků. „Pamatuji si, ţe jsem se vzbudila z velice příjemného snu,“
vzpomínala. „A uviděla jsem čaroděje Johna Dee…, ale nebyl sám.
Byl tam ještě někdo další – něco dalšího, co mu dávalo instrukce.“
„Kdo to byl?“ zeptala se naléhavě Perenela. „Zkuste si to vybavit,
pavouci bohyně, je to velice důleţité.“
Pavoučice zavřela všechny oči jedno po druhém a pokoušela se ve
vzpomínkách najít, co se přesně stalo. „Nemůţu si to připomenout,
něco mi brání,“ řekla, kdyţ se naráz znovu otevřely všechny její oči.
„Bylo to něco velice mocného. Ať jiţ to byl kdokoliv, byl chráněný
výjimečně účinným štítem mocných kouzel.“ Pavoučice si prohlédla
tunel a zeptala se: „Tudy?“
„Ano tudy,“ ukázala Perenela hrotem. I kdyţ se domluvily na
příměří, neměla v úmyslu vzdát se své jediné obrany a zůstat proti
ohromné pavouci bohyni, jedné z nejmocnějších starobylých bytostí,
beze zbraně. „Zajímalo by mě, proč vás uvěznil.“ Najednou ji něco
napadlo, ţe se naráz zastavila tak rychle, ţe se pavoučice o ní lehce
otřela, čímţ ji málem povalila na zem obličejem do bláta. „Kdybyste
si musela vybrat mezi návratem starobylých bytostí na Zem nebo
ponecháním světa v rukách lidí, jaká by byla vaše volba?“
„Vědmo,“ obřadně odpověděla pavoučice, přičemţ odhalila své
děsivé zuby ve výrazu, který měl být moţná i úsměv, „já jsem byla
mezi starobylými bytostmi, které volily, ţe bychom měly svět nechat
dvounoţcům z rodu opic. Pochopila jsem, ţe náš čas na zemi vypršel
a naše nafoukanost jej téměř zničila. Bylo na čase ustoupit do pozadí
a nechat svět lidem.“
„Jestli to chápu dobře, nebyla byste tedy pro návrat starobylých
bytostí do světa lidí?“
„Ne.“
„A kdyby došlo k boji, ke komu byste se připojila – k starobylým
bytostem z temnot, nebo k lidem?“
„Kouzelnice,“ Areop-Enap řekla váţně. „Stála jsem i dříve na
straně lidí. Stejně tak jako můj druh, Hekaté a čarodějka z Endoru,
jsem pomohla ke vzniku civilizace na této planetě. I přes svůj
vzhled, podporuji lidský druh.“
„A proto vás Dee uvěznil. Nemohl si dovolit, aby se k lidem
připojil někdo tak silný a mocný jako vy.“
„Pak tedy k bitvě dojde velice brzy,“ usoudila pavouci bohyně.
„Ale ani Dee, ani starobylé bytosti z temnot nezmůţou nic bez
knihy…“ hlas pavoučici zeslábl a zanikl. „Oni dostali knihu?“
„Velkou část,“ potvrdila zoufale Perenela. „A měla byste vědět i
zbytek pravdy. Je vám známá věštba, která se týká legendárních
dvojčat?“
„Samozřejmě. Ten starý blázen Abrahám vţdycky něco blábolil o
dvojčatech a zapisoval svá nesrozumitelná proroctví do Kodexu.
Nikdy jsem nevěřila ani slovu a za celá ta léta, co jsem ho znala,
nikdy se nic nevyplnilo.“
„Nikolas našel ta dvojčata.“
„Aha,“ pavoučice se na chvíli odmlčela po tom zjištění, pak jako
by pokrčila rameny, i kdyţ vlastně ţádná neměla a zamrkala očima.
„Takţe Abrahám měl nakonec v něčem pravdu, no to je poprvé.“
Zatímco se Perenela brodila po kotníky bahnem a popisovala
stvoření, která našla v celách nahoře, všimla si, ţe i přes ohromnou
velikost se pavouci bohyně pohybuje nad vrstvou bahna a špíny. Za
nimi se po zdech a stropě rozbíhaly milióny pavouků, kteří
následovali svou velitelku. „Divím se, ţe vás Dee rovnou nezabil.“
„Nemohl,“ řekl velký pavouk nevýrazně. „Moje smrt by rozvířila
spoustu dalších říší. Na rozdíl od Hekaté, mám přátele a hodně z nich
by pátralo, kdo za mou smrtí stojí. Dee netouţí po rozruchu.“ AeropEnap se zastavila na místě, kde Perenela shodila první hrot se
symbolem. Obrovskou nohou ho otočila a pozorně prohlédla
blednoucí znak. „Je to zvláštní,“ zašišlala znovu. „Tato mocná slova
a znaky byla starodávná jiţ v době, kdy jsme vládli zemi. Myslela
jsem, ţe všechna byla zničena a zapomenuta. Jak jen se k nim
anglický čaroděj mohl dostat?“
„Napadlo mě úplně to samé,“ přiznala Perenela. Otočila hrot v
dlani a zadívala se na čtvercový hieroglyf. „Moţná je jen odněkud
opsal.“
„Ne,“ odmítla obří pavoučice. „Jednotlivé znaky jsou mocné, to je
pravda, ale Dee je pouţil v konkrétní a speciální kombinaci, která mě
udrţela v cele. Pokaţdé, kdyţ jsem se pokusila o útěk, jako bych
narazila do pevné zdi. Kdysi jsem uţ ten vzorec viděla, ale bylo to v
časech dávno před pádem Danu Talis. Vlastně, kdyţ o tom tak
přemýšlím, tak naposledy jsem tu kombinaci viděla ještě předtím,
neţ jsme celý ostrov vytvořili a vyzvedli z mořského dna. Někdo
musel Johnovi Dee poradit, někdo, kdo ví, jak vytvořit magické pole,
někdo, kdo tyhle symboly na vlastní oči viděl.“
„Nikdo neví, komu Dee slouţí, která starobylá bytost nad ním drţí
ochrannou ruku,“ řekla Perenela zamyšleně. „Nikolas promarnil celá
desetiletí, aby zjistil, kdo rozkazuje anglickému čarodějovi.“
„Je to někdo velice starý,“ poznamenala Pavouci bohyně, „alespoň
tak starý jako já, moţná ještě starší. Některá z prvotních starobylých
bytostí, snad.“ Všechny pavoučí oči opět dohromady zamrkaly a
pavouk pokračoval: „Ale to není moţné, z nich nikdo nepřeţil pád
Danu Talis.“
„Vy jste přeţila.“
„Já ale mezi ně nepatřím,“ řekla Areop-Enap prostě.
Dorazily na konec tunelu a de Ayala se ukázal před nimi. Byl jiţ
celá staletí duchem, viděl jiţ různé zázraky a monstra, ale nikdy nic
jako Aerop-Enap, a v šoku z toho pohledu zůstal nehybně viset ve
vzduchu bez schopnosti jediného slova.
„Juane,“ řekla Perenela přátelsky. „Mluvte se mnou.“
„Vraní bohyně je tu,“ řekl nakonec. „Je téměř přímo nad námi, sedí
nahoře na vodárenské věţi jako sup. Ceká, aţ vylezete nahoru.
Pohádala se se sfingou,“ dodal Juan. „Sfinga tvrdila, ţe starobylé
bytosti vás daly jí, Morrigana naopak, ţe Dee vás nechal jí.“
„Milé, ţe jsem na roztrhání,“ okomentovala ironicky Perenela a
podívala se do temné šachty. Pak mrkla na pavouka a dodala:
„Zajímalo by mě, jestli o vás ví.“
„To je nepravděpodobné,“ řekla pavouci bohyně. „Dee neměl
jediný důvod, proč by jí to měl říct, a s tolika magickými tvory na
ostrově, nemůţe rozpoznat mou auru.“
Perenelina ústa se protáhla do rychlého úsměvu, který rozsvítil její
tvář. „Takţe ji překvapíme?“ zeptala se uličnicky.
KAPITOLA 46
Josh Newman se zastavil a ztěţka polknul. Uţ to vypadalo, ţe se
kaţdou chvíli pozvrací. Ačkoliv tady dole byl chládek a vlhko, potil
se a vlasy se mu lepily na čelo. Tričko měl mokré a studilo ho na
zádech kolem páteře. Tak takhle vypadal stav za hranicí strachu, kdy
uţ nebylo místo ani na zkoprnělost nebo ztuhlost.
Uţ dost špatné bylo, kdyţ pomalu lezli dolů do kanálů. Dee odtáhl
poklop bez sebemenší námahy, všichni ustoupili při prvním nárazu
zápachu, ve kterém se mísila špína a plyn. Kdyţ to přešlo, Dee
zmizel v otvoru, následován Joshem a Machiavellim. Po krátkém
kovovém ţebříku slezli dolů a zastavili se na začátku tunelu, který
byl úzký jen tak, aby jím prošel jeden člověk a menší postavy, pouze
Dee jím mohl jít vzpřímeně. Tunel se svaţoval a Josh vyjekl, kdyţ
mu tenisky zalila studená voda. Zápach byl strašný a Josh se snaţil
ani nemyslet na to, čím se právě brodí.
Na chvíli zápach kanálu přebil typický pukavcový odér čarodějovy
magie, kdyţ vykouzlil svítící kouli studeného modrobílého světla.
Poskakovala a tancovala zhruba dvacet centimetrů před ním. Úzký
klenutý tunel osvítilo nevýrazné popelavé světlo, které vytvořilo na
zdech různé nepochopitelné obrazce a dlouhé stíny. Čvachtali vodou
stále vpřed, Josh slyšel kolem pohyb, a kdyţ se podíval, uviděl
červená bodová světýlka, která vystupovala z temnoty. Doufal, ţe
jsou to pouze krysy.
„Nemám rád…“ začal Josh, jeho hlas byl zkreslený akustikou
úzkého tunelu, ţe ho ani sám nepoznával. „Nemám rád stísněné
prostory.“
„Já také ne,“ přidal se Machiavelli přiškrceným hlasem. „Kdysi
jsem strávil krátký čas ve vězení a nikdy na to nezapomenu.“
„Bylo to tak zlé jako tady?“ zeptal se Josh.
„Horší.“ Machiavelli šel za Joshem a naklonil se k němu, kdyţ
dodával: „Zkus nepanikařit. Tohle je jen spojovací tunel, za chvíli se
teprve dostaneme do katakomb.“
Josh se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, ale puchem se mu
zvedal ţaludek. Musí si dávat pozor, aby dýchal jen pusou,
připomněl si. „A v čem to bude jiné?“ zamumlal skrze zaťaté zuby.
„Paříţské katakomby zrcadlově kopírují ulice nahoře,“ vysvětlil
Machiavelli. Opět se naklonil, ţe ucítil jeho teplý dech u ucha.
„Nejširší část katakomb je vysoká aţ čtyřicet pět metrů.“
Machiavelli měl pravdu, o chvíli později dorazili na konec
otlučeného a klaustrofobního spojovacího tunelu.
Před nimi se otevřel prostor s vysokou klenbou, který byl dost
široký, aby jím projelo i auto. Vysoké cihlové zdi byly lehce
osvícené a lemované černými trubkami různých průměrů. Někde v
dálce byla slyšet šplouchající a z výšky padající voda.
Josh cítil, ţe jeho klaustrofobie ustupuje. Sofie měla občas
nepříjemný pocit na velkých otevřených prostranstvích, on naopak
neměl rád stísněná uzavřená místa. Agorafobie a klaustrofobie.
Zhluboka se nadechl, vzduch byl stále cítit odpady, ale alespoň jiţ ne
tak pronikavě, a tak se tu dalo i dýchat. Přitáhl si k nosu přední část
trička a přičichl: smrdělo neskutečně. Aţ se odsud dostane, jestli
vůbec, bude muset všechny věci spálit, včetně módních desénových
dţínů od Saint-Germaina. Rychle nechal tričko zase spadnout na
tělo, protoţe si uvědomil, ţe téměř odhalil obal na provázku, ve
kterém nesl dvě zbývající stránky Kodexu. Nezávisle na tom, co se
právě děje, nechtěl čarodějovi stránky dát, alespoň ne do té doby,
kdy si bude jistý, naprosto jistý, ţe jeho úmysly jsou čestné.
„Kde to jsme?“ podivoval se nahlas a podíval se zpět na
Machiavelliho. Dee právě odešel zhruba do poloviny širokého
prostoru, nad jeho rukou se stále otáčela velká svítící koule.
Vysoký Ital se rozhlédl a přiznal: „Nemám tušení. Je tu zhruba dva
tisíce sto kilometrů chodeb, coţ je asi tisíc tři sta mil,“ rychle
převedl, kdyţ uviděl Joshův nechápavý výraz. „Ale nemusíš se bát,
neztratíme se. Většina z nich má názvy, které jsou viditelně
připevněné na zdech, stejně jako nahoře na zemi.“
„Názvy chodeb?“
„Ano, paříţské katakomby jsou jedním z divů tohoto města,“
usmál se Machiavelli.
„Pojďte!“ zaskřehotal Dee a jeho hlas se odráţel od zdí sklepení.
„Víte, kam jdeme?“ zeptal se Josh tiše. Ze zkušenosti věděl, ţe se
musí nějak zabavit, aby nemyslel na stísněnost tunelů a tíhy země,
která byla nad ním. Jinak by skončil jako uzlíček nervů stočený
někde v koutě.
„Míříme dolů, do nejhlubší a nejstarší části katakomb. Tam budou
probuzeny tvé schopnosti.“
„A víte, za kým tam jdeme?“
Machiavelliho obvykle nepřístupná tvář se zkroutila do podivného
výrazu. „Jen z vyprávění. Nikdy jsem se s ním nesetkal.“ Ztišil hlas
na hranici slyšitelnosti, chytil Joshe za rukáv a stáhl ho zpět. „Ještě
není pozdě na návrat,“ řekl.
Josh překvapeně zamrkal. „To by se Johnovi Dee nelíbilo.“
„Pravděpodobně ne,“ souhlasil Machiavelli s měkkým úsměvem.
Josh byl zmatený. Dee říkal, ţe Machiavelli není jeho přítel, a bylo
zřejmě, ţe tito dva muţi spolu v mnoha věcech nesouhlasí. „Ale já
jsem myslel, ţe vy a Dee stojíte na stejné straně.“
„My oba jsme ve sluţbách starobylých bytostí, to je pravda… ale
já jsem nikdy nesouhlasil s metodami, které anglický čaroděj
pouţívá.“
Před nimi Dee zahnul do malého tunelu a zastavil se u úzkých
kovových dveří, na kterých visel tlustý zámek.
Vrazil do otvoru zámku jeden ze svých nehtů, ze kterého vytryskla
zapáchající ţlutá energie, zámek cvakl a dveře se otevřely. „Pospěšte
si,“ zavolal dozadu netrpělivě.
„Ta… osoba, za kterou jdeme,“ ptal se pomalu Josh, „opravdu
můţe probudit mé schopnosti?“
„O tom nepochybuji,“ odpověděl Machiavelli tiše. „Je to pro tebe
opravdu tak důleţité?“ zeptal se a Josh si uvědomil, ţe ho
Machiavelli pozorně sleduje.
„Schopnosti mé sestry, jsme dvojčata, byly probuzeny,“
vysvětloval Josh. „Chtěl bych… potřebuju, aby mé schopnosti byly
probuzeny, pak budeme opět stejní.“ Podíval se na vysokého
šedovlasého muţe. „Dává to smysl?“
Machiavelli přikývl, ale jeho obličej byl opět nečitelná maska. „Ale
tohle není jediný důvod, ţe?“
Chlapec se na něj dlouze zadíval a pak se odvrátil. Machiavelli to
odhadl dobře, nebyl to ten jediný důvod. Kdyţ drţel v ruce Klarent,
na okamţik okusil, jaké to je po probuzení, jaké to je cítit vše s
neuvěřitelnou intenzitou. Na krátký okamţik měl pocit, ţe je
konečně naplněný ţivotem a sílou… a víc neţ cokoliv jiného touţil
po tom, aby to mohl zaţít znovu.
Dee je vedl do dalšího tunelu, který byl, jestli to ještě šlo, uţší neţ
ten první. Josh cítil, ţe se mu opět zvedá ţaludek a srdce mu bije na
poplach. Chodba se kroutila a svaţovala dolů a výškové rozdíly byly
vyrovnávány nepohodlnými schody. Materiál okolo byl znatelně
starší, schody nepravidelné a zdi zpuchřelé a drolivé. Na některých
místech musel Josh dokonce jít po straně, aby se protáhl.
V jednu chvíli ho přepadla panika, jelikoţ se zasekl ve zvláště
úzkém ohybu a nemohl dál. Cítil, ţe ho opouští síly, přestával dýchat
a strach ho naprosto ovládnul. Pak k němu Dee natáhl ruku a hrubě
jím trhl dopředu, aţ mu roztrhl černé tričko. „Uţ jsme téměř u
konce,“ zabručel čaroděj. Zvedl trochu ruku, aby více osvítil prostor
stříbrnou zářící koulí, a odhalil časem ohlodané děravé cihlové zdi.
„Počkejte chvíli, musím popadnout dech.“ Josh se ohnul a s
rukama opřenýma o kolena zhluboka dýchal. Nakonec pochopil, ţe
kdyţ se soustředí na svítící kouli, nebude si tolik všímat zdi a stropu,
které na něj doslova padaly, a pak bude mu lépe. „Jak víte, kudy
máme jít?“ zasípal. „Uţ jste tu někdy byl?“
„Kdysi jsem tu uţ byl… je to ale strašně dávno,“ odvětil Dee s
úšklebkem. „Právě nyní však jen následuji světlo.“ Ledově studené
světlo proměnilo čarodějův úsměv v něco děsivého.
Josh si vzpomněl na trik, který ho učil fotbalový trenér. Poloţil
ruce na břicho, kde měl ţaludek, a stlačil, kdyţ se nadechl a narovnal
se. Hned mu bylo o trochu lépe. „Kdo tam dole na nás čeká?“ ptal se
znovu Josh.
„Trpělivost, človíčku, trpělivost.“ Dee se podíval přes Joshe tam,
kde stál Machiavelli. „Jsem si jistý, ţe náš italský přítel se mnou
bude souhlasit, ţe se člověk naučí trpělivosti, kdyţ se stane
nesmrtelným. Je to jedna z nesporných výhod. Existuje jedno pěkně
rčení: Kdo si počká, ten se dočká.“
„Coţ není vţdycky úplně pravda,“ zamumlal Machiavelli, kdyţ se
Dee otočil.
Na konci chodby se znovu objevily kovové dveře. Vypadaly, ţe je
nikdo neotevřel po desetiletí a zkorodovaný kov se zakusoval do
oprýskaného pískovce okolo. V bílém světle rezavé skvrny působily
na světlém kameni, jako by byly od zaschlé krve.
Svítící koule se točila ve vzduchu, zatímco Dee projíţděl svým
zářícím ţlutým nehtem okraje dveří, které tím vystoupily. Ve
vzduchu se opět objevil závan pukavců, který zaplnil sklepení.
„Co je za těmi dveřmi?“ ptal se Josh. Nyní, kdyţ dokázal trochu
ovládnout svůj strach, cítil i vlnu vzrušení a zvědavosti. Aţ budou
jeho schopnosti probuzeny, uteče a vrátí se zpátky k Sofii. Otočil se,
aby se podíval na Machiavelliho, ale ten zavrtěl hlavou a ukázal
dopředu. „Doktore Dee?“ namířil otázku Josh na anglického
čaroděje.
Dee konečně otevřel nízké dveře a vysadil je z pantů. Kolem nich
se drolil kámen, jak se pomalu otevíraly. „Jestli se nemýlím, a já se
téměř nikdy nemýlím,“ dodal čaroděj, „pak se tudy dostaneme do
legendárních katakomb Paříţe.“ Dee opřel dveře o zeď a vkročil
dovnitř.
Josh musel sklonit hlavu a následoval ho. „Nikdy jsem o nich
neslyšel.“
„Jen málo lidí mimo Paříţ o nich ví,“ řekl Machiavelli, „a přece
jsou jedním z divů tohoto města. Přes dvě stě padesát kilometrů
tajných chodeb a labyrintů. Katakomby kdysi byly pískovcové
chodby, které jsou nyní plné.“
Josh prošel vchodem, narovnal se a rozhlédl.
„… kostí.“
Josh ucítil, jako by se mu něco protáhlo kolem ţaludku a těţce
polkl. V ústech rozpoznával kyselou a hořkou chuť ţaludečních šťáv.
Přímo před jeho očima, jak daleko dohlédl v šeru tunelu, byly zdi,
strop a dokonce i podlaha z vyleštěných lidských kostí.
KAPITOLA 47
Nikolas právě zvedal poklop, kdyţ zazvonil Johančin mobil,
vysoká stupnice rádoby ptačího zpěvu všechny šokovala, ţe
nadskočili. Alchymista upustil poklop s klapnutím, přičemţ jen
taktak stačil uskočit, aby mu nespadl na nohu.
„To je Francis,“ uklidnila všechny Johanka a otevřela telefon. Se
svým manţelem mluvila extrémně rychlou francouzštinou a po chvíli
mobil zase zaklapla. „Je na cestě sem,“ oznámila. „Říkal, ţe za
ţádných okolností nemáme lézt dolů do paříţských katakomb bez
něj.“
„Ale my nemůţeme čekat,“ protestovala Sofie.
„Sofie má pravdu. Měli bychom –“ začal i Nikolas.
„Počkáme,“ rozhodla Johanka a velitelský tón jejího hlasu
naznačoval, ţe zde není prostor na diskuzi. Dala najevo, ţe kdysi
opravdu vedla armádu do boje a dupla na poklop.
„Ale to je nedosáhneme,“ zoufale podotkla Sofie.
„Francis říkal, ţe ví, kam mají namířeno,“ uklidňovala Johanka.
Pak se otočila k alchymistovi. „Navíc tvrdil, ţe ty to víš také, je to
pravda?“ ţádala vysvětlení.
Nikolas se zhluboka nadechl a pak smutně přikývl. Ranní světlo z
jeho tváře smylo veškerou ţivotní energii a zanechalo v ní barvu
vybledlého šedého chodníku. Kruhy pod očima vystoupily jako
velké modřiny a navíc to vypadalo, jako by se naplnily a vytvořily
úplné pytle. „Myslím, ţe to tuším.“
„Kam jdou?“ zeptala se Sofie. Pokoušela se zůstat klidná.
Sebeovládání jí šlo vţdycky lépe neţ bratrovi, ale nyní měla pocit, ţe
kaţdou chvíli ztratí zbytek sebekontroly a začne hlasitě řvát z pocitu
beznaděje. Jestliţe alchymista opravdu ví, kam Josh jde, proč uţ
dávno nevyrazili za ním.
„Dee vede Joshe za někým, kdo probudí jeho schopnosti,“ řekl
Flamel pomalu, přičemţ očividně pečlivě volil ta správná slova.
Sofie se zamračila, byla zmatená. „A to je špatné? Není to přesně,
co jsme chtěli?“
„Ano, to je to, co jsme chtěli, ale rozhodně ne, jak jsme to chtěli.“
Ačkoliv ve tváři nebylo čitelné, co si Nikolas opravdu myslí, v jeho
očích se značila bolest. „O mnoho více závisí na tom, kdo nebo co
jeho schopnosti probudí. Je to nebezpečné a můţe to mít smrtící
následky.“
Sofie se pomalu k němu obrátila. „A přesto jste chtěl, aby Hekaté
probudila naše schopnosti?“ Začínala mít pocit, ţe Josh měl ve všem
pravdu: Flamel je oba vystavil nebezpečí. Teď to ví.
„Bylo to nezbytné pro vaši ochranu. Bylo tu určité nebezpečí, ano
to přiznávám, ale ani jednomu z vás nehrozilo nebezpečí od bohyně
samotné.“
„O jakém nebezpečí tu tedy mluvíte?“
„Většina starobylých bytostí nebyla zrovna vstřícná a štědrá vůči
těm, které nazývaly člověčí rasou. Jen málo z nich poskytovalo své
dary bezpodmínečně, spíše naopak poţadovaly splnění určitých
podmínek nebo závazků,“ vysvětloval Flamel. „Největší z darů,
které starobylé bytosti lidem mohou nabídnout, je nesmrtelnost.
Vědí, ţe lidé touţí po věčném ţivotě. Oba, Dee i Machiavelli, slouţí
svým pánům z temnot, kteří jim zaručili nesmrtelnost.“
„Slouţí?“ ujišťovala se Sofie, ţe rozuměla dobře a těkala pohledem
z alchymisty na Johanku.
„Ano, jsou jejich sluţebníky,“ přidala Johanka, „někdo by dokonce
mohl říct, ţe otroky. Je to cena, kterou museli zaplatit za
nesmrtelnost a moc.“
Johančin telefon opět zazvonil stejným vyzváněcím tónem, a kdyţ
hovor přijala, zeptala se francouzsky: „Francois?“
„Sofie,“ pokračoval Flamel tiše, „dar nesmrtelnosti můţe být stejně
rychle kdykoliv odebrán, a pokud k tomu dojde, všechna ta
nadpřirozeně získaná léta ţivota člověka doţenou během vteřiny.
Někteří páni z temnot dokonce po probuzení schopností z člověka
učiní o něco lepší zombie.“
„Ale Hekaté mi nedala nesmrtelnost, kdyţ probudila mé
schopnosti,“ oponovala Sofie.
„Na rozdíl od čarodějky z Endoru, Hekaté se o lidské pokolení
nezajímala po nesčetně generací. Vţdy zůstala neutrální ve válkách
mezi námi, kteří jsme bránili lidský svět, a pány temnot.“ Hořký
úsměv se mu mihl na rtech. „Moţná kdyby si zvolila nějakou stranu,
byla by dnes naţivu.“
Sofie se podívala do alchymistových světlých očí a napadlo ji, ţe
kdyby je Nikolas nezavedl do Hekatiny říše, starobylá bohyně by
byla také stále naţivu. „Říkáte tedy, ţe Josh je v nebezpečí,“ shrnula
nakonec.
„V příšerném nebezpečí.“
Sofiin pohled sklouzl z Flamelovy tváře. Josh byl v nebezpečí
nikoliv kvůli Johnovi Dee a Machiavellimu, ale kvůli Flamelovi,
který je oba vystavil této neblahé situaci. Tvrdil, ţe je chrání, a není
to tak dlouho, co tomu bezmezné věřila, ale nyní? Teď nevěděla, co
si o tom všem má myslet.
„Pojďte,“ vyhrkla Johanka, kdyţ skončila hovor. Chytila Sofii za
ruku a táhla ji za sebou uličkou zpátky na hlavní třídu. „Francis tu
bude co nevidět.“
Flamel se naposledy podíval na poklop, pak schoval Klarent pod
kabát a pospíchal za nimi.
Johanka je vedla z postranní uličky na Avenue du President
Wilson, pak rychle zatočili na Rue Debrouse a mířili zpět k řece.
Ulicemi se nesly sirény policejních aut i sanitek a nad hlavami jim
létaly helikoptéry. Venku bylo téměř pusto a nikdo nevěnoval
pozornost třem utíkajícím lidem.
Sofie se třásla, protoţe celá scéna vypadala jako ze surrealistického
filmu. Připomínalo to válečné dokumenty, které viděla v televizi.
Na konci Rue Debrouse narazili na Saint-Germainovo auto, které
tu na ně čekalo. Černé nenápadné BMW, které nutně potřebovalo
umýt. Přední a zadní dveře byly pootevřené, a okénko na straně
řidiče se spouštělo dolů, uţ jak se blíţili. Saint-Germain se na ně
přátelsky usmíval. „Nikolasi, měl bys domů jezdit častěji, chaos
vládne celému městu. Je to tak vzrušující. Nezaţil jsem něco
podobného po staletí.“
Johanka vklouzla na sedadlo vedle manţela, zatímco Nikolas se
Sofií si sedli dozadu. Saint-Germain šlápnul na plyn, ale Nikolas se k
němu nahnul a poznamenal: „Ne tak rychle. Nepotřebujeme na sebe
upoutávat pozornost.“
„Ale v celé té panice v okolí stejně nepojedeme nijak pomalu,“
ukázal ven hrabě. Vzdálil se od kraje vozovky a zařadil se do pruhu
po Avenue de New York. Řídil s jednou rukou na volantu a s druhou
opřenou o sedadlo, aby se mohl pohodlněji otáčet, kdyţ mluvil s
alchymistou.
Sofie se rezignovaně opřela hlavu o okénko a zírala bezděčně na
řeku po levé straně. V dálce na druhé straně nyní rozeznávala tvar
Eiffelovy věţe, která vystupovala nad střechami. Cítila se vyčerpaná
a hlava se jí točila. Nevěděla, co si má o alchymistovi myslet.
Nemůţe být přece tak špatný, nebo ano? Saint-Germain a Johanka,
Scatty také očividně, všichni ho respektovali. Dokonce Hekaté a
čarodějka z Endoru ho měly rády. V hlavě se jí mihly vzpomínky, o
kterých věděla, ţe nejsou její, ale kdyţ se pokusila na ně soustředit,
rozplynuly se. Byly to vzpomínky čarodějky z Endoru a instinktivně
věděla, ţe byly důleţité. Měly něco společného s katakombami a
stvořením, které ţije tam dole, hluboko…
„Oficiální policejní informace zní, ţe část katakomb se propadla a
strhla s sebou pár domů,“ oznamoval hrabě. „Policie tvrdí, ţe to
poškodilo potrubí a do města unikly plyny jako metan a oxid
uhelnatý, a proto je centrum města uzavřeno a lidé evakuováni. Lidé
mají zůstat doma a nevycházet ven.“
Nikolas se opřel o sedadlo a zavřel oči. „Byl někdo zraněn?“ zeptal
se.
„Jen pár škrábanců a modřin, ale zatím nic váţného.“
Johanka na to jen v úţasu zavrtěla hlavou a dodala: „Kdyţ
vezmeme v úvahu, co se před chvílí prohnalo ulicemi města, je to
malý zázrak, ţe se nikomu nic nestalo.“
„Nějaké zprávy o Nidhoggovi?“ zeptal se Nikolas.
„Ţádné na hlavních kanálech, ale nějaké fotografie z mobilů se
objevily na blogách. Navíc Le Monde a Le Figaro tvrdí, ţe mají
exkluzivní fotografie toho, čemu říkají ‚tvor z katakomb‘ a ‚nestvůra
z hlubin‘.“
Sofie se naklonila dopředu a sledovala výměnu informací. Střídavě
se dívala na Flamela a Saint-Germaina. „Brzy vyjde celá pravda
najevo. Co se stane potom?“
„Nic,“ řekli oba muţi naráz.
„Nic? Ale to přece není moţné.“
Johanka se otočila na sedadle spolujezdce a potvrdila: „Ale to je
přesně to, co se stane. Tohle všechno bude smeteno pod koberec a
ututláno.“
Sofie se podívala na Flamela, který souhlasně pokyvoval. „Většina
lidí tomu stejně neuvěří, Sofie. Budou to povaţovat za trik nebo
novinářskou kachnu. Ti, kteří tomu budou věřit a tvrdit, ţe je to
pravda, budou povaţováni za konspirační teoretiky. A můţeš si být
naprosto jistá, ţe Machiavelliho lidé jiţ pracují na zabavení a zničení
jakýchkoliv důkazů.“
„Během pár hodin,“ dodal Saint-Germain, „se bude o dnešní ranní
události mluvit jako o nešťastné nehodě. Svědkům, kteří viděli
netvora, se budou ostatní smát nebo jejich svědectví přejdou jako
hysterii.“
Sofie nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nejde přeci navţdy zamaskovat
něco takového.“
„Starobylé bytosti to dělají po tisíciletí,“ řekl hrabě, natočil
postranní zrcátko tak, aby viděl na Sofii. V šeru uvnitř auta se jí
skoro zdálo, ţe Saint-Germainovy modré oči lehce září. „A musíš si
uvědomit, ţe lidé opravdu nechtějí věřit na kouzla a čáry. Nechtějí si
připustit, ţe mýty a legendy byly téměř vţdy postavené na
skutečných událostech.“
Johanka se natáhla a poloţila ruku na manţelovu paţi. „Ale já s tím
úplně nesouhlasím, lidé vţdy věřili na magii. Jen posledních pár
století na to trochu zapomněli. Myslím, ţe lidé chtějí věřit, protoţe
hluboko uvnitř vědí, ţe magie existuje. Vědí, ţe kouzla a čáry tu
vţdycky byly, jsou a budou.“
„Já jsem také kdysi věřila na kouzla a čáry,“ řekla Sofie tiše.
Obrátila svůj pohled opět ven na město, ale ve skle viděla v jasných
barvách vymalovaný dětský pokoj, svůj pokoj před pěti moţná šesti
lety. Nepamatovala si, kde tenkrát bydleli, Scottdale snad nebo
moţná Raleigh, stěhovali se příliš často, aby to poznala. Seděla
uprostřed postele obklopená oblíbenými kníţkami. „Kdyţ jsem byla
malá, četla jsem o princeznách a černokněţnících, rytířích a
kouzelnících. Přestoţe jsem tehdy věděla, ţe jsou to jen pohádky,
chtěla jsem, aby kouzla byla skutečná. Aţ dosud,“ dodala hořce.
Pohnula hlavou, aby se mohla podívat alchymistovi do tváře. „Jsou
všechny pohádky skutečné?“
Flamel kývnul. „Ne úplně všechny, ale v podstatě kaţdá legenda je
postavená na skutečném příběhu. Kaţdý mýtus má v sobě zrnko
pravdy.“
„I ty strašidelné?“ zašeptala Sofie.
„Zvláště ty strašidelné.“
Nad jejich hlavami se ozvala trojice helikoptér, jejichţ rotory
rozklepaly vnitřek auta. Flamel počkal, aţ přeletěly, a pak se
naklonil dopředu. „Kam jedeme?“
Hrabě ukázal rovně dopředu a doprava. „Je tu ještě jeden tajný
vchod do katakomb na Trokadéro. Vede přímo dolů do zakázaných
chodeb. Zkontroloval jsem to na starých mapách. Myslím, ţe Dee je
vede skrz kanály do spodních chodeb. My takto získáme nějaký čas
navíc.“
Nikolas se opřel do sedadla, sáhl po Sofiině ruce a lehce ji stiskl.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl.
Ale Sofie mu nevěřila.
Vchod do katakomb byl pod obyčejným poklopem na zemi a
tvořila ho jednoduchá kovová mříţka. Byl částečně zakrytý mechem
a trávou, schovaný za stromy u bohatě zdobeného a malovaného
kolotoče na jednom konci zahrad. Za normálních okolností by byly
nádherné zahrady zaplavené turisty, ale dnes ráno tu bylo pusto a
prázdno. Dřevění koně kolotoče se svými slunečníky osamoceně
poskakovali nahoru a dolů.
Saint-Germain prošel úzkou cestu a vedl je po sluncem zhnědlé
trávě. Zastavil se nad neoznačenou obdélníkovou kovovou mříţkou.
„Nepouţil jsem tento vchod od roku 1941.“
Poklekl, chytil mříţ a přitáhl ji. Ani se nepohnula.
Johanka se podívala na Sofii a vysvětlila: „Kdyţ jsme bojovali ve
francouzském odboji proti Němcům, měli jsme tam dole základnu.
Mohli jsme se vynořit během mţiku kdekoliv ve městě.“ Poklepala
palcem u nohy na mříţ. „Tohle bylo jedno z často pouţívaných míst.
I během války zde bylo vţdycky hodně lidí a my jsme tak mohli
lehce splynout s davem.“
Ve vzduchu se najednou objevila bohatá podzimní vůně páleného
listí a mříţ ve Francisových rukách ţhnula nejprve rudě, a po chvíli
aţ bíle. Kov se pomalu tavil a kapky padaly dolů do šachty. Hrabě
vytrhl zbytek roštu z díry a hodil ho na stranu. Potom sklouzl do
otvoru. „Je tu ţebřík,“ oznámil ostatním.
„Sofie, teď ty,“ pobídl Nikolas. „Půjdu hned za tebou. Johanko,
mohla bys nás krýt vzadu?“
Francouzska přikývla. Chytila okraj dřevěné lavičky, která stála
opodál, a přitáhla ji přes trávník. „Zakryju díru, aţ vlezu dovnitř.
Netouţíme přece, aby za námi spadli neočekávaní návštěvníci, ţe?“
usmála se.
Sofie opatrně vlezla do díry, nohama našla první příčku ţebříku a
pomalu zmizela pod povrchem. Očekávala, ţe šachta bude
nepříjemně zapáchat odpady, ale byla docela suchá, jen trochu
zatuchlá. Začala počítat stupínky, ale někde okolo sedmdesáti dvou
ztratila přehled, i kdyţ podle rychle se zmenšujícího otvoru nahoře
dokázala odhadnout, ţe klesají hluboko do podzemí. Neměla strach –
alespoň ne o sebe. Neměla strach z tunelů a malého prostoru, ale
věděla, ţe Josh je špatně snáší. Jak mu asi teď bylo? Ucítila
nepříjemný pocit v ţaludku, jako by se jí obracel. Vyschlo jí v ústech
a najednou věděla, nějak instinktivně, ţe přesně tak se právě cítí
bratr. Cítila, ţe Josh je vyděšený k smrti.
KAPITOLA 48
„Kosti,“ vydechl Josh. Prohlíţel si chodbu kolem dokola.
Stěna naproti němu byla celá z lebek. Byly jich snad stovky.
Některé zaţloutlé s více či méně tmavými skvrnami, jiné naprosto
vybělené. Dee si to namířil dál tunelem a světelná koule házela
tančící a kroutící se stíny na prázdné oční důlky lebek, které
vypadaly, jako by oţily a sledovaly ho.
Josh vyrostl mezi kostmi, nebál se jich. V pracovně jeho otce byla
spousta koster. Dokonce jako děti si se Sofií hráli v depozitáři muzea
se zbytky kostí, ale všechny byly zvířecí nebo dinosauří. Josh jednou
pomáhal sloţit ocas dravce, který měl být vystavený v Americkém
muzeu přírodních věd. Ale tyto kosti… byly… všechny…
„To jsou lidské kosti?“ zašeptal.
„Ano,“ řekl tiše Machiavelli, a v jeho hlase se nyní objevil náznak
italského přízvuku. „Tady dole jsou kosti a jejich zbytky
přinejmenším šesti miliónů těl. Moţná i více. Katakomby vznikly
těţbou přírodních zdrojů zvláště mramoru.“ Ukázal palcem nahoru a
dodal: „Stejného kamene, ze kterého jsou postaveny ulice Paříţe.
Město stojí na labyrintu tunelů a chodeb.“
„Jak se sem dostaly?“ zeptal se Josh třesoucím se hlasem. Odkašlal
si, ruce nervózně spojil za zády a pokusil se vypadat leţérně, ačkoliv
byl přímo vyděšený, „vypadají dost staře, jak dlouho tu jsou?“
vyzvídal.
„Jenom pár století,“ opověděl překvapivě Machiavelli. „Na konci
osmnáctého století byly paříţské hřbitovy přeplněny. Tenkrát jsem tu
náhodou na čas byl,“ dodal s koutky úst zkroucenými odporem.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl. Paříţ měla tolik mrtvých, ţe je
hřbitovy nemohly pojmout a hroby byly často jen hroudy země s
viditelnými kostmi. Paříţ moţná byla jedno z nejkrásnějších měst na
světě, ale také jedno nejšpinavějších. Dokonce horší neţ Londýn, coţ
uţ mluví samo za sebe.“ Zasmál se a ozvěna jeho smích odráţela od
zdí s kostí a lebek aţ zvuk úplně zdeformovala v něco strašidelně
nerozpoznatelného. „Městem se šířil nepopsatelný zápach a skutečně
tu tehdy ţily krysy velké jako psi. Nemoci byly nevyhnutelnou
součástí ţivota a lidé na ně často umírali. Nakonec se přišlo na to, ţe
přeplněné hřbitovy mají co dělat se zamořením města a bylo
rozhodnuto je vyprázdnit. Vyhloubené chodby pod městem byly jen
logickým řešením.“
Josh se podíval na zdi z kostí, přičemţ se snaţil nemyslet na to, ţe
patřily lidem, kteří pravděpodobně zemřeli na nějakou strašnou
nemoc. „Kdo je sloţil do takových vzorů?“ zeptal se Josh a ukázal
na stěnu, kde byly lidské kosti různých velikostí poskládané do tvaru
slunce s jednotlivými paprsky.
Machiavelli pokrčil rameny a odpověděl: „Kdo ví? Někdo, kdo
chtěl uctít památku mrtvých nebo se jen snaţil uspořádat něco, co
zde leţelo bez ladu a skladu. Lidé nemají rádi chaos, vţdy se snaţili
věci srovnat, aby měly nějaký řád a systém.“
Josh se na něj podíval. „Vy je, tedy nás, nazýváte lidmi?“ Ukázal
na Johna Dee, který téměř došel na konec chodby a bezpochyby byl
mimo doslech. „Dee pouţívá termín lidská rasa.“
„Nepleť si mě s ním,“ ušklíbl se Machiavelli s dotčeným
ušklíbnutím.
Josh byl zmatený. Který z čarodějů byl mocnější – Dee nebo
Machiavelli? Myslel si, ţe je to Dee, ale od začátku tušil, ţe
Machiavelli tahá v zákulisí za neviditelné nitky. „Scathach o vás
říkala, ţe jste ještě nebezpečnější a mazanější neţ Dee,“ řekl nahlas
Josh, zatímco přemýšlel.
Machiavelliho tvář se přímo rozsvítila potěšeným úsměvem. „To je
ta nejkrásnější věc, kterou o mně kdy řekla.“
„A je to pravda? Jste nebezpečnější neţ Dee?“
Machiavellimu chvíli trvalo, neţ odpověděl. Potom se usmál a ve
vzduchu zavanul jeho typický hadí pach. „Samozřejmě,“ přiznal
neskromně.
„Pospěšte si, tudy,“ volal Dee zpátky. Jeho hlas se zdeformoval
úzkou chodbou a nízkými stropy. Znovu se otočil a mířil dál tunelem
z kostí, přičemţ světlo se od nich neustále vzdalovalo. Josh se chtěl
za ním rozeběhnout, protoţe odmítal zůstat sám v naprosté tmě, ale
Machiavelli lusknul prsty a v dlani se mu rozhořel klidný plamínek
šedobílého světla.
„Ne všechny tunely jsou jako tento,“ pokračoval Machiavelli a
ukázal na kosti uspořádané do pravidelných obrazců na zdech. „V
některých z nich jsou naházené kosti bez ladu a skladu.“
Prošli ohybem tunelu a našli Johna Dee, který na ně netrpělivě
čekal. Neřekl ani slovo, pouze nohou poklepával o zem. Pak se
odvrátil a pokračoval dál.
Josh se soustředil na jeho záda a zvláště na světelnou kouli, která
mu poskakovala nad ramenem. Zaměření pozornosti jinam od
úzkého prostoru a zdí, které na něj s kaţdým krokem téměř padaly,
byla jediná moţnost, jak si uchovat alespoň trochu jasnou mysl.
Všiml si také, ţe na některých kostech jsou vyryté znaky jako
grafitti, která vznikla před staletími. Navíc si byl vědom toho, ţe
jediné stopy, které zde byly viditelné v tlusté vrstvě prachu na zemi,
byly malé otisky drahých bot Johna Dee. Těmito tunely nikdo
neprošel uţ věky, byl nucen připustit.
„Dostanou se sem dolů někdy normální lidé?“ zeptal se
Machiavelliho, přičemţ se spíše snaţil udrţovat konverzaci v
nepříjemném okolním tichu, neţ ţe by opravdu stál o odpověď.
„Ano, část katakomb je otevřená veřejnosti,“ odvětil Machiavelli.
Zvedl ruku a tenký plamínek osvítil sloţité obrazce na zdech a
mihotající světlo je probudilo k ţivotu. „Ale pod městem jsou
kilometry tunelů a většina z nich ani nikdy nebyla zmapována. Vstup
do těchto chodeb je samozřejmě nebezpečný a zakázaný, ale lidi
stejně stále láká objevovat nebo prozkoumat něco, co ještě nikdo
nezmapoval. Těmto lidem se říká katafilové. Dokonce tu máme
speciální policejní jednotku, která prochází tunely.“ Machiavelli pak
ale mávnul rukou, a i kdyţ se plamínek prudce rozkymácel, nezhasl.
„Ale ani na jednu z těch skupin lidí zde nenarazíme. Tato oblast je
úplně neznámá. Jsme hluboko pod městem, na místech prvních dolů,
které byly vyhloubeny před staletími.“
„Hluboko pod městem,“ zopakoval Josh pomalu. Shrbil se, jako by
cítil, ţe na jeho ramena dopadá celá váha Paříţe nad ním. Tisíce tun
zeminy, betonu a oceli jako by ho zaráţely do země. Klaustrofobie
ho začínala ovládat, cítil, jak se na něj kácí zdi. vyschlo mu v krku,
popraskaly rty a jen stěţí se dokázal nadechnout. „Myslím,“ zašeptal,
„snad bych se radši vrátil zpátky nahoru, jestli to není problém.“
Ital zamrkal překvapením. „To teda problém je, Joshi.“ Machiavelli
sáhl na Joshovo rameno a stiskl ho. Chlapec ucítil vlnu tepla, která
mu pronikla tělem. Jeho aura zapraskala a v chodbě zavoněly
pomeranče smíchané s Machiavelliho hadím odérem. „Na návrat je
uţ pozdě,“ řekl klidně Machiavelli. Ztišil hlas téměř na hladinu
slyšitelnosti a dodal: „Jiţ jsme zašli příliš daleko, odtud uţ není cesta
zpět. Buď opustíš katakomby s probuzenými schopnostmi nebo-“
„Nebo co?“ zeptal se Josh, ale pak mu došlo, jak ta věta končí a
zpanikařil.
„Nebo katakomby neopustíš vůbec,“ odvětil Machiavelli prostě.
Chodba se opět stáčela a svaţovala dolů. Zdi byly stále bohatě
zdobené ornamenty z kostí, ale tentokrát vzory připadaly Joshovi
povědomé. Podobaly se těm, které kdysi viděl v otcově pracovně a
vypadaly jako májské symboly nebo aztécké znaky, ale co by dělalo
středoamerické písmo v katakombách Paříţe?
Na konci tunelu na ně opět Dee čekal. Oči se mu leskly a jiskřily
odráţejícím světlem, a jeho kůţe vypadala nezdravě šedě. Kdyţ
promluvil, objevil se mu v hlase výrazný anglický akcent, ţe i Josh
měl v té rychlosti potíţe s rozpoznáním, co vlastně říká. Těţko říci,
zda je čaroděj tak nervózní nebo vzrušený, ale ani jedno Joshe příliš
neuklidnilo, spíš naopak.
„Tohle je významná chvíle, která navţdy změní tvůj ţivot, chlapče.
Nejenom ţe budou probuzeny tvé schopnosti, ale také se setkáš se
starobylou bytostí, kterou ještě lidská rasa nezapomněla, a jejíţ
odkaz stále ţije v legendách. Je to velká čest.“ Sklonil hlavu a zvedl
ruku, nad kterou plula světelná koule. Světlo odhalilo dva vysoké
sloupy do oblouku sloţené klenutí z kostí, které tvořilo vstupní rám.
Za vchodem se rozprostírala černočerná tma. Dee ustoupil o krok a
rozkázal: „Jdi první!“
Josh zaváhal, Machiavelli chytil jeho paţi a na krátký okamţik ji
stiskl. Tichým hlasem mu naléhavě udělil pár rad: „Ať se uvnitř
stane cokoliv, nesmíš dát najevo strach a za ţádnou cenu nepodléhej
panice. Závisí na tom tvůj ţivot i duševní stav. Je to jasné?“
„Ţádný strach ani panika,“ opakoval Josh. Dýchal rychle a
zhluboka. „Ţádný strach ani panika.“
„Běţ!“ Machiavelli pustil Joshovu paţi a strčil ho směrem k
Johnovi Dee a ke vchodu. „Nechť jsou tvé schopnosti probuzeny,“
řekl. „A ať to stojí za to,“ dodal.
Něco v Machiavelliho hlase donutilo Joshe naposledy se
ohlédnout. Na tváři Itala uviděl téměř lítostivý výraz, coţ ho
přimělo, aby se zastavil. Dee zavětřil další problém a se ţhnoucíma
šedýma očima a rty, které se zkřivily do odporného šklebu, řekl: „Ty
nechceš probudit své schopnosti?“
A Josh měl opravdu jednu jedinou odpověď na tuto otázku.
Znovu letmo pohlédl zpátky na Machiavelliho, zpola zvedl ruku,
aby na rozloučenou zamával, zhluboka se odevzdaně nadechl a
prošel otvorem lemovaným kostmi do temnoty. Kdyţ za ním prošel
Dee, prostor se trochu rozsvítil a Josh zahlédl kruhovou širokou
místnost, vypadala jako celá vytesaná z jedné obrovské kosti. Hladké
zdi, vyleštěný naţloutlý strop a dokonce podlaha ve stejném odstínu
a ze stejného materiálu jako venkovní chodby.
Dee postrčil Joshe dopředu a poloţil ruku na jeho záda. Josh udělal
dva kroky a zastavil se. Posledních pár dní ho naučilo očekávat
překvapující věci – zázraky a divy, netvory a příšery, a tohle bylo
pro něj… zklamání.
Ve sklepení nikdo nebyl. Uprostřed stál pouze dlouhý kamenný
podstavec ve tvaru kvádru. Světelná koule čaroděje osvítila objekt,
přičemţ si Josh na něm všiml i ve špatném světle kaţdého
vytesaného detailu. Na mramorovém podstavci leţela socha velkého
muţe v antickém brnění z kůţe a kovu, se širokým mečem, který byl
téměř dva metry dlouhý. Kdyţ se Josh postavil na špičky, viděl, ţe
socha má na hlavě helmu, která zakrývá celou tvář.
Josh se rozhlédl. Dee stál napravo od dveří a Machiavelli, který
vešel dovnitř, zaujal pozici nalevo. Oba bedlivě sledovali kaţdý jeho
krok. „A co… co se teď bude dít?“ zeptal se a jeho hlas zněl v těch
stěnách tlumeně a nevýrazně.
Ani jeden muţ nepromluvil. Machiavelli sloţil ruce na prsou,
nahnul hlavu na stranu a přimhouřil oči.
„Kdo je to?“ zeptal se Josh a ukázal palcem na sochu.
Nepředpokládal, ţe mu Dee odpoví, ale kdyţ se obrátil k Italovi,
zjistil, ţe se Machiavelli nedívá na něho, ale za něj. Okamţitě se
otočil… právě ve chvíli, kdy se z temných stínů zhmotnili dva
tvorové, kteří by nedělali ostudu v ţádném hororu.
Příšerky byly bílé, od zářivě bílé kůţe aţ po dlouhé rovné vlasy,
které přes záda spadaly aţ na zem. Nebylo moţné určit jejich
pohlaví, ale byly velké asi jako lidské děti, aţ nepřirozeně hubené s
velkou hlavou. Měly vysoké čelo a vystupující lícní kosti. Na hlavě
také upoutávaly pozornost nápadně velké uši a drobné výrůstky rohů,
které se značily nad čelem. Pak ti tvorové na Joshe namířili své
kulaté oči, které neměly ţádné zornice, a kdyţ se pohnuli dopředu,
Josh si uvědomil, ţe mají něco s nohama. Jejich stehna se stáčela
dozadu, a u kolen se nohy jako by obrátily a končily kozími kopyty.
Stvoření se rozdělila, kaţdé prošlo z jedné strany kolem podstavce
a Josh měl sto chutí před nimi ustoupit, ale potom si vzpomněl na
Machiavelliho radu a zůstal stát na místě. Zhluboka se nadechl a
pozorně si prohlédl prvního tvorečka a zjistil, ţe není zas aţ tak
děsivý, jak se zprvu zdálo. Byl tak malý, ţe vypadal aţ křehce. Měl
matné tušení, kdo jsou: viděl jejich obrazy na úlomcích antické
keramiky, které měla jeho máma na policích v pracovně. Byli to
faunové nebo satyrové nepamatoval si, jaký je mezi nimi rozdíl.
Tvorečkové kolem něj krouţili a natahovali se po něm svými
ledově zbarvenými dlouhými prsty se špinavými černými nehty.
Dotýkali se jeho potrhaného trička, lepili se na jeho dţíny.
Rozmlouvali spolu vysokými pisklavými hlásky, téměř za hranicí
slyšitelnosti, při těch zvucích aţ trnuly zuby. Jeden kostnatý dlouhý
prst šťouchl Joshe do břicha a jeho aura zajiskřila a zazářila zlatými
jiskrami. „Hej!“ vykřikl. Tvorečkové uskočili, ale ten jediný dotek
zvýšil tempo Joshova srdce a jeho samotného najednou pohltil
bezejmenný strach. S tímto pocitem se nikdy předtím nesetkal, ani si
ho nedokázal vzdáleně představit. Bylo to, jako by obţivly všechny
jeho noční můry najednou a děs se mu zavrtával pod kůţi a
zanechával ho roztřeseného a vzlykajícího, politého studeným
potem. Druhý faun přikročil blíţ a poloţil chladnou ruku na Joshovu
tvář. V tom se jeho srdce rozeběhlo jako o závod a ţaludek se mu
zvedal v bezmezné vlně paniky.
Oba tvorečkové se navzájem chytili a poskakovali, aţ se otřásali,
coţ znamenalo jediné – skvěle se bavili.
„Joshi!“ Machiavelliho rozkazovačný tón pronikl Joshovými
panikou zatemněnými smysly a umlčel smích faunů. „Joshi,
poslouchej mě. Poslouchej můj hlas, soustřeď se na něj. Satyrové
jsou jednoduchá stvoření a ţiví se nejprimitivnějšími lidskými
emocemi. Jeden z nich vyvolává strach a druhý šíří hrůzu. Jmenují se
Phobos a Deimos.“
Při zmínce svých jmen oba satyrové začali ustupovat, aţ zmizeli v
temnotě za podstavcem, odkud svítily jen jejich vodnaté kulaté oči,
ve kterých se odráţelo světlo ze zářící koule Johna Dee.
„Jsou to stráţci spícího boha.“
A pak se s praskotem kamene socha pomalu posadila a obrátila
hlavu na Joshe. Pod helmou se rozsvítily dvě velké krví podlité oči.
KAPITOLA 49
„Tohle je nějaká říše za hranicemi světa?“ zeptala se Sofie s
vyděšeným výrazem a zadrţovaným dechem.
Stála ve vchodu do dlouhé rovné chodby, jejíţ zdi byly vyzdobené
a vyloţené lidskými kostmi, nebo to alespoň tak vypadalo. V
prostoru svítila jediná nízko energetická ţárovka a vyplňovala jej
slabým ţlutým světlem!
Johanka stiskla Sofiinu paţi a usmála se. „Ne, jsme stále v našem
světě. Vítej v paříţských katakombách.“
Sofiiny oči na moment zazářily stříbrně, kdyţ Sofiino vědomí
zaplavily vzpomínky čarodějky z Endoru. Dora znala katakomby
dobře, velice dobře. Sofie zavrávorala při dalším návalu vzpomínek:
muţi a ţeny oblečení jen v hadrech hloubili tunely a šachty,
dohlíţely na ně stráţe v uniformách římských centurionů. „Tohle
byly doly,“ zašeptala Sofie.
„Ano, kdysi dávno,“ potvrdil Nikolas. „A nyní je to hrobka
miliónů Paříţanů a jednoho.“
„Spícího boha,“ dopověděla Sofie s nakřápnutým hlasem. Tohle
byl jeden ze starobylých bytostí, kterého čarodějka zároveň
nenáviděla i litovala.
Saint-Germain a Johanka byli překvapeni Sofiinými znalostmi a
vědomostmi. Dokonce i Flamel vypadal vyvedený z míry.
Sofie se začala třást. Chytila se za pokrčené paţe a snaţila se stát
vzpříma, i kdyţ to při přicházejících neblahých vzpomínkách bylo
těţké. Spící bůh býval kdysi…
…na hořícím bitevním poli, viděla osamělého bojovníka v brnění z
kovu a kůţe, nesl meč dlouhý jako on sám, bojoval s dinosaury a
tvory z jurského období.
… u bran starodávného města, stejný bojovník čelil početné hordě
opicích muţů, zatímco zástup zajatců utíkal druhou branou.
… na schodech neskutečně vysoké pyramidy, bojovník bránil ţenu
s dítětem před stvořeními napůl ptačími a zpola hadími.
„Sofie…“
Třásla se, studený pot se jí linul po zádech, zuby jí cvakaly o sebe
v zimnici. Obrazy se změnily, upravené a čisté brnění bojovníka bylo
zničené a špinavé blátem i rzí. I bojovník se změnil.
… Nelítostně se prodíral primitivní vesnicí, všude led a mráz, vyl
jako zvíře, zatímco v koţešinách zabalení lidé od něj utíkali nebo se
strachem krčili, kde se dalo.
… Bojovník jel jako vůdce armády sloţené ze zvířat,
nezařaditelných tvorů i lidí, táhli na zářící město uprostřed opuštěné
pouště.
… velký bojovník stál uprostřed obrovské knihovny plné
pergamenů, map a svitků, knih v kovové, koţené i látkové vazbě.
Knihovna hořela a vydávala takový ţár, ţe kovové vazby knih se
tavily. Strhával další a další police a ničil v plamenech tisíce knih.
„Sofie!“
Dívčina aura zazářila a zašustila jako celofán a alchymista ji chytil
za rameno a silně stiskl. „Sofie!“
Flamelův hlas ji nakonec vymanil z transu vzpomínek, které
nebyly její. „Já jsem… já jsem viděla…“ zachraptěla. Cítila, jako by
ji škrábalo v krku a kousla se do jazyka, ţe v ústech cítila chuť krve.
„Neumím si ani představit, co jsi viděla,“ řekl tiše alchymista. „Ale
myslím, ţe vím, koho jsi viděla.“
„Kdo je to?“ vydechla těţce. „Kdo je ten bojovník v brnění z kovu
i kůţe?“ Tušila, ţe kdyby se zamyslela, jistě by jí jméno vytanulo na
mysli, ale to by ji jen vrhlo zpět do vzpomínek na násilím přeplněný
svět bojovníka, a to nechtěla.
„Je to Mars, mstitel.“
„Římský bůh války,“ dodala trpce Johanka z Arku.
Aniţ by se podívala nebo otočila, Sofie zvedla levou ruku a
ukázala dolů do úzkého tunelu. „On je tam dole,“ řekla tiše.
„Jak to víš?“ zeptal se Saint-Germain.
„Cítím ho,“ řekla dívka a otřásla se. Třela dlaněmi své paţe. „Je to,
jako by po mé kůţi běhalo něco studeného a lepkavého. A přichází
to odtamtud.“
„Chodba vede přímo do středu katakomb,“ řekl hrabě.
„Do ztraceného antického města Lutecia.“ Začal pohotově třít ruce
o sebe, přičemţ na zem padaly jiskřičky a pak se vydal do tunelu a
Johanka hned za ním. Sofie je chtěla následovat, ale pak se zarazila a
podívala na alchymistu. „Co se s tím bohem stalo? Kdyţ jsem ho
viděla poprvé, byl obráncem lidí. Co ho změnilo?“
Nikolas zavrtěl hlavou. „Nikdo neví. Odpověď moţná leţí v
čarodějčiných vzpomínkách,“ navrhl. „Museli se znát.“
Sofie začala vrtět hlavou. „Ne, nechtějte, abych na něj myslela…,“
začala, ale uţ bylo pozdě. Uţ při posledních Nikolasových slovech
se jí do mysli vkrádala série strašných obrazů. Viděla vysokého
krásného muţe, který stál sám nahoře vysoké dech beroucí pyramidy
s rukama napřaţenýma k nebi. Přes ramena měl přehozený
neobyčejný plášť z barevného peří. Pod pyramidou se rozpínalo
obrovské kamenné město, které obklopovala hustá dţungle. Město
slavilo, v širokých ulicích se radovaly zástupy lidí v jasně barevných
šatech, s nápadnými šperky, pestrými plášti z peří a pokrývkami
hlavy. Barvy se jako by vyhýbaly jednomu zástupu lidí v bílých
hábitech, který se táhl středem města širokou hlavní třídou. Kdyţ se
Sofie podívala lépe, zjistila, ţe lidé jsou k sobě připoutáni lanem z
kůţe upevněném k jejich krkům. Stráţci s biči a oštěpy je vedli k
pyramidě.
Sofie se ztěţka nadechla, mrkla a výjev zmizel. „Znala ho,“ řekla
chladně. Neřekla ovšem alchymistovi, ţe čarodějka z Endoru boha
války milovala…, ale to bylo strašně dávno, ještě dříve, neţ se
změnil a vryl se do podvědomí všech jako Mars Ultor, Mstitel.
KAPITOLA 50
„Sláva Martovi, bohu války,“ zvolal Dee hlasitě a zřetelně.
Josh úplně ztuhlý strachem pozoroval hlavu sochy, která se pomalu
obrátila k anglickému čaroději. Aura čaroděje se okamţitě probudila
k ţivotu. Zazářila ţlutě a utvořila kolem něj lehký opar. Pod helmou
se rudě rozhořely Martovy oči, které se opět stočily Joshovým
směrem a upřeně se na něj zadívaly. Oba mlhově bílí satyrové se
vykradli ze stínů a postavili se za podstavcem, přičemţ z Joshe také
nespouštěli oči. I jen letmý pohled na ta malá stvoření vháněl
Joshovi do ţil pocity strachu a hrůzy a zřetelně viděl, ţe jeden z nich
si labuţnicky olízl tenké rty jazykem. Za takový by se nemusela
stydět ţádná příšera. Uhnul pohledem a snaţil se soustředit na
antického boha.
Machiavelli mu předtím řekl: „Nesmíš dát najevo strach a za
ţádnou cenu nepodléhej panice.“ Ale to se lehko řekne. Přímo před
ním, téměř na dosah, stála starobylá bytost, kterou uctívali staří
Římané jako boha války. Josh nikdy neslyšel o Hekaté nebo
čarodějce z Endoru, a nic o nich nevěděl, ale tohle bylo něco úplně
jiného. Nyní mu došlo, co Dee myslel tím, ţe tato bytost nebyla
lidskou rasou zapomenuta. Tohle je Mars, starobylá bytost, po které
byla pojmenována planeta.
Josh se pokusil zhluboka nadechnout a uklidnit své na poplach
bijící srdce, ale třásl se tak silně, ţe stěţí dýchal. Podlamovala se mu
kolena a vypadalo to, ţe kaţdou chvílí omdlí. Silou vůle k sobě tiskl
čelisti a donutil se dýchat nosem. Pokoušel se vší silou vzpomenout
na dechová cvičení, která se naučil na hodinách bojového umění.
Zavřel oči a sloţil ruce okolo pasu. Měl by být schopný tuto situaci
zvládnout, uţ se setkal s jinými starobylými bytostmi, čelil
nemrtvým a bojoval dokonce s prehistorickým netvorem. O co horší
to ještě můţe být?
Narovnal se, otevřel oči a podíval se na sochu boha… aţ na to, ţe
uţ to nebyla socha. Tohle bylo ţivé. Kolem jeho těla sice byla šedivá
vrstva, která pokrývala celé jeho tělo i šaty, ale jinak to uţ byla ţivá
bytost. Jediná barva na celém kolosu byly rudě ţhnoucí oči zpod
hledí, které naprosto zakrývalo Martovu tvář.
„Velký Martě, nadešel čas,“ řekl Dee rychle, „čas pro starobylé
bytosti, aby se vrátily zpět na Zemi a ovládly svět lidí.“ Nadechl se a
dramaticky oznámil: „Konečně máme Kodex.“
Josh ucítil zašustění zbývajících stránek knihy pod tričkem. Co by
se asi stalo, kdyby věděli, ţe má ty dvě stránky? Probudili by i pak
jeho schopnosti?
Při zmínce o Kodexu se bohova hlava obrátila k Johnovi Dee,
přičemţ otvory v helmě se linuly obláčky rudého kouře.
„Věštba je téměř naplněna,“ pokračoval urychleně Dee. „Brzy
uskutečníme hlavní rituál, který osvobodí všechny ztracené bytosti a
vrátí jim místo králů a vládců na zemi, které jim patří. Brzy učiníme
ze světa ráj, kterým býval.“
Mars sundal nohu z podstavce za mohutného zvuku drolícího se
kamene a posadil se tak, ţe se díval přímo na chlapce. Josh si přitom
uvědomil, ţe kaţdým pohybem z boha odpadávají kusy povrchové
šedé hmoty.
Dee zvedl hlas a téměř křičel: „A první z proroctví v Kodexu se
také naplňuje. Našli jsme ty, kteří jsou jedno. Našli jsme dvojčata z
legendy.“ Ukázal rukou na Joshe. „Tento lidský jedinec má čistě
zlatou auru, jeho sestra ryzí stříbrnou.“
Mars nahnul hlavu na stranu, aby se znovu podíval na Joshe a
natáhl ruku. Byl stále zhruba v půlmetrové vzdálenosti, ale Joshova
aura zazářila v celé své kráse, zlaté světlo ozářilo celé sklepení a
zahnalo oba satyry pod podstavec. Zatuchlý vzduch byl okamţitě
provoněný pomeranči. Josh mţoural kvůli oslňující záři, kterou
vydávala jeho vlastní kůţe, a cítil, ţe mu stojí vlasy na hlavě a
praskají statickou elektřinou. Pozoroval v němém úţasu, jak opadává
šedá krusta z Martových prstů a odhaluje snědou pokoţku a svalnaté
tělo pod ní. Vlastní aura boha války zasvítila a zahalila ho do husté
tmavě červené aţ fialové mlhy. Jeho kůţe začala ţhnout agresivní
červenou, aţ lítaly malé jiskřičky, které se zabodávaly do jeho masa,
kde se chladily a utvářely špinavě bílý aţ popelavý povrch. Josh se
zamračil, vypadalo to, ţe Martova aura tuhne a tvoří tlustý krunýř,
který z něj udělá znovu kus kamene.
„Dívčiny schopnosti byly probuzeny,“ pokračoval Dee a jeho hlas
se odráţel od zdí. „Chlapcovy dosud ne. Jestli máme uspět a vrátit
vládu na zemi starobylým bytostem, musí být probuzeny i jeho
schopnosti. Martě, mstiteli, probudíš jeho schopnosti?“
Bůh války poloţil špičku meče na zem, a ta zajela lehce hluboko
pod povrch. Chytil oběma rukama rukojeť a nahnul se blíţ, aby si
Joshe dobře prohlédl.
Nesmíš dát najevo strach a za ţádnou cenu nepodléhej panice,
opakoval si Josh. Napřímil se a podíval se odváţně do úzkých
obdélníkových průduchů v Martově helmě. Na moment se Joshovi
zdálo, ţe zachytil obraz jasně modrých očí hluboko uvnitř, ale pak uţ
byly jen rudé a zářící. Joshova aura bledla a v tu chvíli opět vylezli
oba satyrové, vyskočili na podstavec a hleděli na chlapce. Tentokrát
si nešlo nevšimnout jejich hladových očí.
„Dvojčata.“
Joshovi chvíli trvalo, neţ si uvědomil, ţe antický bůh promluvil.
Jeho hlas byl překvapivě příjemný a zněl neskutečně unaveně.
„Dvojčata?“ A tentokrát otázka v jeho hlase byla jasná.
„A-ano,“ zakoktal Josh. „Mám dvojče, sestru Sofii.“
„Měl jsem také dvojčata – chlapce… ale to je uţ strašně dávno,“
řekl zamyšleně Mars, jeho hlas se pomalu ztrácel někde daleko.
Rudé oči pod helmou bledly a na povrch pronikala jasná modř. „Byli
to dobří chlapci,“ dodal, ačkoliv nebylo úplně jasné, komu to
vypráví. „Kdo z vás je starší?“ zeptal se. „Ty nebo tvá sestra?“
„Sofie,“ odpověděl Josh a ústy mu projel letmý úsměv při
vzpomínce na sestru. „Ale jen o dvacet devět sekund.“
„A máš rád svou sestru?“ zeptal se znovu Mars.
Josh byl otázkou překvapený, a začal: „Ano, ale… tedy
samozřejmě, ţe mám.“ A po chvíli dodal: „Je to přece má sestra,
navíc dvojče.“
Mars kývl. „Romulus, můj mladší syn, to také říkal. Přísahal mi, ţe
svého bratra Rema nade vše miluje. A pak ho zabil.“
Sklepení plné kostí najednou naprosto ztichlo.
Josh se podíval do očí, které skrývala helma, a spatřil modré oči,
které se plnily slzami. Cítil, ţe se mu také hrnou slzy do očí lítostí a
soucitem nad Martovou bolestí. Pak slzy boha války zasyčely a
vypařily se ve chvíli, kdy se oči zbarvily opět do ruda. „Probudil
jsem schopnosti svých synů, jejich auru, dal jsem jim moţnosti, o
kterých se obyčejným smrtelníkům můţe jen zdát. Jejich smysly
byly zbystřené k dokonalosti…, ale to zahrnovalo i emoce a nálady,
lásku, strach a nenávist.“ Zarazil se a po chvíli pokračoval: „Byli si
tak blízcí, do té doby, neţ prošli rituálem probuzení. To je zničilo.“
Následovala další, daleko delší pauza. „Moţná by bylo lepší,
kdybych tvé schopnosti k ţivotu neprobudil. Pro dobro tvé i tvé
sestry.“
Josh zamrkal překvapením a podíval se přes rameno na Johna Dee
a Machiavelliho. Italova tvář byla naprosto nečitelná, ale Dee
vypadal stejně ohromeně jako Josh. Copak bůh války, Mars, mstitel
odmítá probudit jeho schopnosti?
„Mocný Martě,“ začal čaroděj, „jeho schopnosti musí být
probuzeny…“
„Ať rozhodne sám,“ řekl přátelsky Mars. „Poţaduji.“
Záře zpod Martovy helmy zesílila, po slovech Johna Dee. „Ty
poţaduješ?!“
„Ve jménu svého pána, samozřejmě,“ dopověděl Dee. „Můj pán
poţaduje.“
„Tvůj pán nemá právo něco poţadovat, čaroději,“ zašeptal Mars.
„A jestli promluvíš ještě jednou,“ dodal, „pošlu na tebe své
společníky.“ Phobos a Deimos se vyšplhali na rameno boha války a
zahleděli se na čaroděje. Oba satyrové se radostně šklebili. „A věř
mi, ţe mohou způsobit strašnou smrt.“ Pak se otočil zpátky k
Joshovi. „Tato volba je jen na tobě. Můţu probudit k ţivotu tvé spící
schopnosti. Můţu tě učinit mocným, aţ nebezpečně mocným.“ V
rudých očích se zablesklo a zornice ţhnuly aţ do běla. „Je to
opravdu to, co chceš?“
„Ano,“ vyhrkl bez zaváhání Josh.
„Není to ale zadarmo, protoţe všechno má svou cenu.“
„Zaplatím cokoliv,“ okamţitě odpověděl Josh, ačkoliv neměl
tušení, co by po něm bůh války mohl chtít.
Mars přikývl svou velkou hlavou, přičemţ opět zazněl zvuk
praskajícího a drolícího se kamene. „Dobrá reakce, a jediná správná.
Byla by chyba ptát se na cenu.“
Phobos a Deimos vydávali prapodivné zvuky, které si Josh vyloţil
jako smích, a pochopil, ţe tu jiţ byli takoví, kteří se pokusili se
spícím bohem smlouvat a zaplatili cenu nejvyšší.
„Přijde čas, kdy ti připomenu, ţe mi něco dluţíš,“ řekl Mars a
podíval se přes Joshovu hlavu dozadu. „Kdo bude chlapcovým
mistrem?“
„Já,“ odpověděli oba muţi zároveň.
Josh se na oba nesmrtelné překvapeně podíval. Byl by asi radši,
kdyby ho učil Machiavelli.
„Čaroději, je tvůj,“ oznámil po chvíli rozmýšlení Mars. „Je tvůj,
protoţe tvé motivy jsou jasně čitelné. Chceš pouţít chlapce, aby se
na svět vrátily starobylé bytosti. Nemám o tom nejmenší pochybnost.
Ale ty…“ dodal s nahnutou hlavou k Italovi. „Tvá aura je nečitelná,
nedokáţu určit, co chceš. Moţná protoţe ses ještě nerozhodl.“
Znovu se ozval zvuk drolícího se kamene, to kdyţ se bůh postavil.
Byl přes dva a půl metru vysoký a helmou se téměř dotýkal stropu.
„Poklekni,“ nařídil Joshovi, který tak učinil. Mars uvolnil ze země
svůj dlouhý meč a otočil ho k Joshově tváři. Josh meč sledoval, aţ se
přiblíţil natolik, ţe skoro šilhal. Byl tak blízko, ţe viděl i sebemenší
detaily ostří, jako slabou vlnovku, která se táhla prostředkem čepele.
„Jaké je tvé rodové jméno a jak se jmenují rodiče?“
Joshovi vyschlo v krku, ţe jen stěţí mohl mluvit. „Rodové jméno?
Aha, příjmení je Newman. Můj otec je Richard a matka Sára.“ Na
mysli mu vytanula vzpomínka na Hekaté, která se Sofie ptala na
stejnou otázku. Bylo to pouze pár dní, ale měl pocit, ţe je to věčnost.
Mars přidal na intenzitě hlasu, aţ se Joshovi zdálo, ţe cítí brnění v
kostech. „Joshi, synu Richarda a Sáry, rodu Newmanových, lidské
rasy, probudím tvé spící schopnosti. Zjistíš, ţe to není dar, protoţe
zaplatíš svou daň. Pokud nezaplatíš, zničím tebe i všechno, co je ti
milé.“
„Zaplatím,“ řekl Josh ztěţka. Krev se mu vařila v ţilách a hnala se
mu do hlavy.
„Já vím, ţe ano.“ Velký meč se pomalu pohnul a dotkl se nejprve
Joshova pravého ramene, pak levého a vrátil se znovu k pravému.
Obrys aury probliknul okolo jeho těla a z blonďatých vlasů se mu
začalo zlatě kouřit. Navíc sklepem zaplnila pronikavá citrusová
vůně. „Ať je od této chvíle tvůj zrak ostrý.“
Joshovy oči se proměnily ve zlaté disky a okamţitě se mu zalily
slzami, které stékaly po tvářích. Měly barvu a hustotu, jako by byly z
roztaveného zlata.
„… tvůj sluch ať se zbystří…“
Kouř se začal linout z Joshových uší a jako by shořely špunty,
které do té doby ve zvukovodech měl. „… chuť nechť se zdokonalí.“
Josh otevřel ústa a zakašlal. Uvnitř se mezi zuby a jazykem
objevila nafialovělá mlha s jantarovými jiskřičkami. „… hmat
zjemní…“
Josh zvedl ruce k obličeji. Ţhnuly tak jasně, ţe byly téměř
průhledné. Mezi prsty jiskřilo a místo svých okousaných nehtů měl
vyleštěné kousky zrcadel.
„… a čich zesílí.“
Joshova hlava byla celá zahalená ve zlatém dýmu. Vyráţel z jeho
nosu, coţ vypadalo, jako by chrlil oheň. Aura jasně zářila a kolem
jeho ramen a hrudníku zhoustla.
Mars opět pohnul mečem a lehce poklepal na chlapcova ramena.
„Opravdu, tvá aura je jedna z nejsilnějších, které jsem kdy viděl,“
přiznal tiše bůh. „Je to ještě něco dalšího, co ti můţu dát – dar, za
který nic nechci. Moţná se ti bude hodit ve dnech, které přijdou.“
Natáhl levou ruku a poloţil ji na chlapcovu hlavu. Téměř okamţitě
Joshova aura zazářila nebývalou silou. Z jeho těla se rozletěly ohnivé
paprsky, koule a jiskry, které poskakovaly celým sklepením. Oba
satyrové se za pisklavého vřískotu vydali hledat úkryt před
nepříjemnou intenzivní září za mohutným podstavcem. Ale nebyli
dost rychlí a jejich světlá kůţe při zásahu světla zčervenala a
konečky sněhově bílých vlasů zčernaly a ztuhly. Sílící světlo
podlomilo kolena i Johnovi Dee, který si chránil oči svýma rukama v
rukavicích. Uhnul jen o kousek ohnivým koulím, které se odráţely
od zdí i stropu, kde zanechávaly prohlubně ve vyleštěných kostech.
Machiavellimu se podařilo uniknout plnému zásahu světla. Obrátil
se včas a zbaběle utekl z místnosti krátce předtím, neţ se Mars dotkl
chlapcovy hlavy. Schoulil se do klubíčka v hlubokém stínu za
dveřmi, zatímco otvorem na chodbu unikaly paprsky zlatého světla a
ohnivé koule se odráţely od zdí. Zamrkal, aby setřásl zbytkové
odrazy záře a lépe se přizpůsobil šeru v tunelu. Jiţ byl mnohokrát
svědkem probuzení, ale nikdy to nebylo tak dramatické. Co měl
Mars v plánu, jaký dar se rozhodl chlapci věnovat?
Potom i přes mţitky před očima uviděl na konci tunelu stříbrný
obrys a katakomby zalila vůně vanilky.
KAPITOLA 51
Vysoko na vršku vodárenské věţe na Alkatrazu seděla Morrigana.
Obklopovalo ji obrovské hejno jejích speciálně vyšlechtěných
vraních miláčků a krátila si dlouhou chvíli tichým zpěvem. Zpívala
melodii, kterou poprvé slyšeli uţ první lidé a která je uţ hluboko
zapsána v lidské DNA. Je to pomalá a klidná píseň, smutná a krásná
zároveň, … ale také nesmírně děsivá. Je to Morriganina píseň, která
vyvolává strach a hrůzu. Nesla se bitevními poli celými lidskými
dějinami a mnohdy byla poslední, co umírající lidé na tomto světě
slyšeli.
Vraní bohyně si přes sebe přetáhla plášť z peří a zahleděla se přes
mlhou pokrytý záliv směrem k městu. Cítila teplo všech lidí, kteří
ţili v San Francisku, a viděla jejich svítící aury. Kaţdá obsahovala
bohatou směsici strachu a starostí, okořeněnou šťavnatými a
chutnými emocemi. Spojila ruce a přitáhla k hlavě. Konečky prstů se
dotýkala černých rtů. Její předkové se ţivili lidskými pocity,
vzpomínkami, které chutnaly jako lahodné víno. Brzy… velmi brzy
se ty časy vrátí a bude moci znovu uţívat lahodné chuti.
Ale předtím ji ještě čeká výjimečná hostina.
Kdyţ ji Dee zavolal, ţe se konečně starobylé bytosti shodly na
tom, ţe je příliš nebezpečné nechávat naţivu oba Flamelovy, věděla,
ţe vědma bude její. Nakonec dostala svolení, aby ji zničila.
Měla v plánu Perenelu přenést do svého obydlí vysoko v horách
nad San Bernardinem a během příštích dní z ní vysát kaţdý cit i
vzpomínku. Perenela ţila téměř sedm set let, cestovala po celém
světě, navíc i za jeho hranice do různých říší, musela vidět divy a
zaţít hrůzy, o kterých můţe normální smrtelník jen snít. Věděla, ţe
vědma má i nebývalou paměť, určitě si pamatuje úplně všechno a
tohle všechno z ní vysaje. Aţ bude s legendární Perenelou
Flamelovou hotova, nezbude z ní víc neţ bezduché dítě. Bohyně
zaklonila hlavu a otevřela ústa, odkud jí vystupovaly dlouhé bílé
ostré špičáky, které působily kontrastně k černým rtům a malému
tmavému jazyku. Uţ brzy.
Morrigana věděla, ţe je Perenela v chodbách pod vodárenskou
věţí. Věděla i o druhém vchodu přístupném pouze za odlivu. A
přestoţe doba přílivu přijde aţ za několik hodin, byly útesy okolo
jeskyně zajištěné ostrými zobáky vran.
Pak najednou bohyně zavětřila.
Přes vůni soli, jódu a moře, korodujícího kovu, rozpadajících se
kamenů a vlhkého peří ucítila ještě něco dalšího… něco, co na toto
místo ani do této doby nepatřilo. Něco starodávného a lehce
nahořklého.
Vítr pomalu pohnul mlhou a před ní se stříbrně zaleskly kapičky
zkondenzované páry na tenkém vlákně. Morrigana překvapeně
zamrkala svýma černočernýma očima. Vítr přinesl další vlákno a pak
další a další, která se točila ve větru jako neblahá znamení. Vypadaly
jako pavučiny.
To ale jsou pavučiny.
Právě kdyţ usoudila, ţe něco není v pořádku, ze šachty vyskočil
obrovský pavouk. Přistál jistě na stěně věţe, přičemţ jeho nohy s
háčky na koncích se bezpečně zachytily na kovovém plášti. A
pomalu se blíţil k vraní bohyni.
Ptáci rozezněli vodárenskou věţ, jak se s hlasitým skřehotáním
vznesli k obloze. Ve vzduchu, kam unikli, se po chvíli zachytili do
sítí z pavučin a postupně popadali dolů na hlavu své temné paní.
Morrigana ovšem nezůstala dlouho uvězněná pod těly ptáků, ani
lepkavá pavučina ji nemohla na dlouho zadrţet. Pomocí svých
dlouhých ostrých nehtů si prorazila cestu ke svobodě, roztáhla plášť
a chystala se vznést. V ten moment ovšem velký pavouk dosáhl
vršku věţe a jednou nohou ji stáhl dolů.
Perenela Flamelová, která seděla na zádech pavouka, se nahnula
dopředu. Usmála se na Morriganu a řekla: „Myslím, ţe jsi mě
hledala.“
KAPITOLA 52
Sofie běţela, co jí síly stačily.
Uţ se nebála, nebylo jí špatně, ani se necítila unaveně. Jediné, na
co myslela, bylo dostat se k bratrovi. Josh byl přímo před ní, v
místnosti na konci tunelu. Viděla zlatou záři jeho aury, která svítila
do tmy, a cítila kyselou vůni pomerančů.
Odstrčila Nikolase, Johanku i Saint-Germaina, ignorovala jejich
výkřiky, které ji měly zastavit, a rozeběhla se ke klenutému zářícímu
vchodu. Vţdycky dobře běhala a měla na svém kontě nespočet
školních rekordů na sto metrů, ale nyní chodbou téměř letěla.
Kaţdým krokem její vlastní aura sílila, poháněná zlostí i silou vůle.
Praskala a jiskřila, aţ kolem jejího těla utvořila stříbrný obal. Její
probuzené smysly vnímaly kaţdý detail a během okamţiku stíny a
šero v tunelu zmizely a Sofie uviděla chodbu v celé její děsivé kráse.
Na její čichové buňky zaútočily různé pachy, jako síra, zatuchlost,
vlhkost, ale daleko výraznější nade všemi byla pomerančová vůně
bratrovy aury.
Sofie věděla, ţe přišli pozdě. Věděla, ţe Josh uţ podstoupil rituál
probuzení.
Prošla kolem skrčeného muţe u dveří, nevěnovala mu ţádnou
pozornost a vtrhla dovnitř… Její aura okamţitě ztuhla do kovové
skořápky, kdyţ se na ní řítila ohnivá koule, která se odrazila od
stěny. Po nárazu energie zavrávorala a chytila se rámu dveří, aby ji
to nevytlačilo zpátky na chodbu.
„Joshi,“ zvolala, ohromená pohledem, který se jí naskytl.
Josh klečel na zemi před tím, kdo mohl být pouze Mars. Vysoký
bůh drţel ve vzduchu svůj široký meč a špičkou se dotýkal stropu.
Pravou ruku měl poloţenou na hlavě jejího bratra. Joshova aura
zářila jako nezkrotný oheň a celého obklopila zlatým světlem, ze
kterého vystřelovaly ohnivé koule, šipky a chomáčky energie.
Všechny pak naráţely do zdí a stropu a okusovaly časem zaţloutlé
kosti a odkrývaly bílé pod nimi.
„Joshi!“ vykřikla znovu Sofie.
Mars pomalu obrátil hlavu a upřel na ni rudé oči. „Odejdi,“ nařídil.
Sofie zavrtěla hlavou. „Neodejdu bez svého bratra,“ procedila skrz
zaťaté zuby. Byla pevně rozhodnutá bratra neopustit, nikdy.
„Uţ není tvé dvojče,“ řekl Mars klidně. „Ode dneška jste rozdílní a
nic to nezmění.“
„Vţdycky to bude můj bratr,“ odpověděla Sofie prostě.
Poslala do místnosti ledově studenou mlhu, která se přelila přes
Joshe i antického boha. Při doteku s Joshovou aurou zasyčela, a ke
stropu stoupal šedý dým, který zamrznul nad Martovou tvrdou kůţí a
vytvořil ledové krystalky, od kterých se odráţelo ţluté světlo.
Mars pomalu sklonil meč a sebejistým hlasem se zeptal: „Máš
vůbec představu, kdo jsem?“ Nečekal na odpověď a dodal: „Kdybys
měla, začala by ses bát.“
„Jsi Mars, mstitel,“ řekla Sofie pomalu, přičemţ ji vydatně
pomáhaly čaroděj činy vzpomínky. „A byl jsi uctíván Římany,
předtím jsi byl vzýván Řeky jako bůh války Ares a předtím
Babyloňany, kteří ti dali jméno Nergal.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Mars, sundal ruku z Joshovy hlavy a jeho aura
okamţitě zablikala a zmizela i s ohnivou show.
Josh zavrávoral a Sofie ihned přiskočila, aby ho chytila dřív, neţ
upadne. Ve chvíli, kdy se ho dotkla, její aura zmizela a nechala ji
naprosto bezbrannou. Ale nyní jiţ byla příliš daleko za hranicí
strachu, a tak cítila pouze úlevu, ţe jsou s Joshem zase spolu.
Sehnula se a snaţila se bratra podpírat, ale byl větší neţ ona, tak to
šlo těţko. Pak se znovu podívala na vysokou postavu. „A neţ jste byl
Nergal, patřil jste mezi ty, kteří lidem pomáhali a chránili je. Byl jste
Huitzilopochtli. A vysvobodil jste lidské otroky a dovedl je do
bezpečí, neţ Danu Talis klesla na dno moří.“
Mars zavrávoral a ustoupil. Lýtky narazil do podstavce, na kterém
léta spal a sedl si. Masivní kámen zapraskal pod jeho mohutným
tělem. „Jak tohle všechno víš?“ zeptal se zmateně a v hlase se
objevilo něco třaslavého jako strach.
„Vím to, protoţe čarodějka z Endoru to věděla.“ Sofie se narovnala
a snaţila se postavit bratra na nohy. Jeho oči byly otevřené, ale
otočené dovnitř, a viditelné bylo pouze bělmo. „Čarodějka mi dala
veškeré své vzpomínky,“ vysvětlila Sofie. „Vím, co jste udělal…, a
proč vás proklela.“ Natáhla ruku a pomalu se dotkla jeho jakoby
kamenné kůţe. Zajiskřilo to. „Vím, proč tohle provedla s vaší
aurou.“
Přetáhla si kolem ramen bratrovu paţi a otočila se k Marsovi zády.
Flamel, Johanka a Saint-Germain právě doběhli ke dveřím. Johanka
namířila meč na Johna Dee, který bez hnutí leţel na zemi. Nikdo
nepromluvil.
„Jestli máš čaroděj činy vědomosti,“ začal Mars naléhat skoro
úpěnlivě, „pak také znáš zaříkání a kouzla. A víš, jak tu kletbu
zvrátit.“
Nikolas pospíchal, aby pomohl Sofii převzít Joshe, ale ona odmítla
pustit bratra z náručí. Ohlédla se přes rameno a pomalu odpověděla:
„Ano, vím jak ji zlomit.“
„Pak to udělej,“ rozkázal Mars. „Udělej to a já ti dám, co budeš
chtít. Můţu ti dát cokoliv!“
Sofie se na chvíli zamyslela. „Můţete mi odebrat probuzené
smysly? Můţete ze mě a bratra udělat znovu normální lidi?“
Následovalo dlouhé ticho a Mars pomalu promluvil. „Ne, to
nedokáţu.“
„Pak není nic, co byste pro nás mohl udělat.“ Sofie se otočila a se
Saint-Germainovou pomocí protáhla Joshe dveřmi do tmavé chodby.
Johanka prošla za nimi a Flamel zůstal stát sám ve dveřích.
„Počkej!“ zvolal Mars a celé sklepení se otřáslo. Phobos a Deimos
vylezli nepozorovaně zpoza podstavce a hlasitě pištěli. „Zvrátíš tu
kletbu, nebo…“ začal Mars.
Nikolas nakročil dopředu. „Nebo co?“
„Nikdo z vás neodejde z těchto katakomb ţivý,“ vyštěkl bůh.
„Nedovolím to. Jsem Mars, mstitel!“ Jeho oči opět ţhnuly krvavě
rudě, vstal a namířil ke dveřím, dlouhý meč se mu houpal po boku.
„Kdo jsi ty, ţe se mi opovaţuješ postavit?“
„Jsem Nikolas Flamel, a ty jsi jedna ze starobylých bytostí,“
pronesl, „které udělaly tu chybu, ţe uvěřily ve své boţství.“ Luskl
prsty a prachové částečky zelené barvy se jako prach snášely na
kostěnou podlahu. Hopsaly po hladké vyleštěné podlaze a
zanechávaly po sobě tenké zelené cestičky v naţloutlém povrchu.
„Jsem alchymista…, a dovol mi představit ti největší tajemství
alchymie, kterým je transmutace.“ Pak se obrátil a zmizel v otvoru.
„Ne!“ Mars vykročil a ihned se zabořil aţ po kotník do podlahy,
která se měnila v ţelatinovou hmotu. Udělal další krok a ztratil
rovnováhu, podlaha se pod jeho nohama rozpouštěla. Upadl a celou
svou váhou dopadl na zem, rozstříkl všude po zdech kašovitou kostní
hmotu. Mečem vysekl kus zdi tam, kde před chvílí stál Flamel.
Snaţil se postavit na nohy, ale podloţí se měnilo dál v lepkavou
polotekutou baţinu z kostí. Klečel, podpíral se rukama, pak zvedl
hlavu, a v této nedůstojné pozici oslovil Johna Dee, který se podobně
snaţil plazením dostat ke dveřím. „Tohle je tvá vina, čaroději!“ zavyl
nelítostně a celá místnost se třásla od jeho vzteku. Na zem pršely
kosti i kusy mramoru. „Ty jsi za všechno odpovědný.“
Dee se postavil na nohy a rukama se opřel o rám dveří. Z rukou
setřepával lepkavou hmotu, a čistil si i kalhoty.
„Přiveď mi ta dvojčata,“ vyštěkl Mars vztekle, „a já ti moţná
odpustím. Přiveď mi je oba dva, jinak.“
„Jinak co?“ zeptal se Dee klidně.
„Zničím tě, ani tvůj temný pán tě přede mnou neochrání.“
„Neopovaţuj se mi vyhroţovat!“ řekl Dee posměšně. „Já
nepotřebuji, aby mě můj pán ochraňoval.“
„Střeţ se mého hněvu, čaroději, právě jsi získal dalšího mocného
nepřítele.“
„Víš, co dělám s těmi, kteří mi vyhroţují?“ zeptal se Dee a krev mu
vzteky vřela v ţilách. „Ničím je!“ Prostor zamořil pach síry, a pak se
kostěné zdi začaly rozpouštět jako zmrzlina. „Flamel není jediný
alchymista, který zná tajemství transmutace,“ a sotva to vyslovil,
začaly ze stropu kapat obrovské kapky, které brzy boha války
pokryly mazlavou hmotou. Zbytky kostí padaly ve velkých ţlutých
cákancích.
„Zabijte ho!“ zavyl nešťastně Mars. Satyrové vyskočili na záda
starověkého boha s odhalenými zuby a připravenými drápy a velké
krvelačné oči namířili na anglického čaroděje.
Dee pronesl jediné mocné slovo a luskl prsty. Rozpuštěná kostěná
hmota okamţitě ztvrdla na kámen, a s ní i mocný bůh a oba satyrové.
Niccolo Machiavelli se objevil ve dveřích. Sloţil ruce na prsou a
prohlíţel si tu spoušť uvnitř. Uprostřed místnosti stál zkamenělý
Mars, mstitel, zachycený ve chvíli, kdy se snaţil vstát a najít
rovnováhu, s oběma satyry na zádech.
„Vypadá to, ţe katakomby získaly další podivnou kostěnou sochu,“
šeptal Ital. Dee se odvrátil. „Nejdříve jste zničil Hekaté, teď Marta,“
pokračoval Machiavelli. „Myslel jsem, ţe stojíte na naší straně.
Uvědomujete si,“ volal za Johnem Dee, „ţe jsme oba dva mrtví.
Selhali jsme. Nepodařilo se nám dostat Flamela a dvojčata. To nám
naši pánové z temnot neodpustí.“
„Ještě není po všem,“ zvolal Dee téměř na konci chodby. „Vím,
kam tenhle tunel vede, a vím, jak je dostaneme.“ Zastavil se a
podíval se zpět. Kdyţ znovu promluvil, znělo to uţ méně jistě, jako
by měl pochybnosti. Pomalu a neochotně pronesl: „Ale Niccolo…
musíme drţet při sobě. Musíme spojit své síly.“
„Co zamýšlíte?“ zeptal se Machiavelli.
„Společně povoláme stráţce města.“
KAPITOLA 53
Morrigana se horko těţko postavila na nohy, ale kolem pasu a
nohou uţ měla pavučinové vlákno tlusté jako lidská ruka. Se
svázanýma nohama se hledá rovnováha těţko, a proto znovu spadla.
Dostala se na okraj věţe a začala sklouzávat dolů, ale v zápětí ji
zachytilo další vlákno a pak další, které se omotalo kolem jejího těla,
za chvíli vypadala jako mumie. Perenela seskočila z pavoucích zad a
nahnula se k Morriganě. Ostrá čepel, kterou sebrala v chodbě,
vibrovala neviditelnou energií a lehce doutnala. Kouř měl barvu
červenobílou a pomalu stoupal k nebi. „Moţná se ti nyní chce křičet
a řvát,“ řekla Perenela s upřímným úsměvem. „Jen do toho.“
Morrigana poslechla. Uvolnila čelisti, černé rty odhalily její dlouhé
ostré špičáky a pak zavyla.
Nervy drásající výkřik se nesl ostrovem. Všechny okenní tabulky,
které ještě na Alkatrazu odolávaly zubu času, se roztříštily na
kousíčky a celá věţ se houpala jako ve větru. Ulice na pobřeţí se
probudily houkáním alarmů, které Morriganin zoufalý výkřik
aktivoval, a psi z okruhu sto šedesáti kilometrů najednou začali
ţalostně kňučet.
Ale její výkřik také donutil zbývající hejno vran vzlétnout do
vzduchu. Ozvala se ohlušující rána, kdyţ se k nebi vznesly tisíce
křídel, které doprovázelo hlasité krákorání. Většina ptáků ovšem
uvízla v pavučinových sítích, které visely všude mezi zničenými
budovami, v kaţdém okně, nataţené od jednoho konce ostrova na
druhý. Kdyţ chycení opeřenci dopadli na zem, postarali se o ně
pavouci různých druhů a velikostí. Zabalili je do stříbrných pavučin.
Během několika málo minut zavládlo na ostrově znovu ticho.
Pouze pár speciálně vyšlechtěných Morriganiných miláčků uniklo.
Šest velkých vran krouţilo nad ostrovem a pozorně se vyhýbalo
pavučinovým lepkavým sítím. Ptáci po chvíli odlétli směrem k
mostu přes záliv, rychle nabrali výšku a otočili se zpět k útoku. Nyní
se pohybovali nad pavučinami a krouţili nad vodárenskou věţí.
Dvanáctero černých očí upřeně sledovalo Perenelu s připravenými
ostrými zobáky a pařáty, které by si nezadaly s lecjakou dýkou.
Pomalu a tiše se snášeli níţ a níţ. Perenela sehnutá k Morriganě si
všimla pohybu nad hlavou a odrazu černých očí. Zvedla ostří se
symbolem a jediným slovem ho tím probudila k ţivotu. Rukou ve
vzduchu nakreslila nad sebou hořící trojúhelník, který zůstal viset ve
vzduchu. Nelítostní ptáci se přiblíţili, proletěli červeným ohnivým
symbolem… a zmizeli.
Proměnili se v šest dokonalých vajec, která padala dolů, ale
tenounká pavučinová vlákna je zachytila.
„Snídaně,“ potěšené poznamenala Areop-Enap, která slézala
pomalu z věţe dolů.
Perenela se opatrně posadila vedle zmítající se vraní bohyně a do
klína poloţila hrot se symbolem. Podívala se přes záliv směrem k
městu, které jiţ po více neţ deset let zvala domovem.
„Co chceš teď dělat, vědmo?“ vyzvídala Morrigana.
„Netuším,“ přiznala Perenela. „Vypadá to, ţe Alkatraz je v mých
rukách.“ Při těch slovech se téměř zdálo, ţe ji ta myšlenka pobavila.
„No vlastně, i v rukách Areop-Enap.“
„Ale stále tu jsi uvězněná, tedy pokud jsi neovládla umění létat,“
zaskřehotala Morrigana. „Tohle je pozemek Johna Dee. Zádní turisté
sem nyní nejezdí, ţádní rybáři zde nezastaví. Stále jsi vězněm, stejně
jako bys byla ve své cele. A sfinga stále prochází chodbami tam
dole. Přijde si pro tebe.“
Perenela se usmála. „Můţe to zkusit.“ Obrátila hrot, který ve větru
zašuměl. „Docela by mě zajímalo, v co by se proměnila ona: v
miminko, lví kotě nebo ptačí vejce?“
„Ty víš, ţe se Dee vrátí – a v plné síle. Neopustí svou armádu
příšer.“
„Na něj se také připravím,“ slíbila Perenela.
„Tohle nemůţeš vyhrát,“ vyprskla Morrigana.
„Lidé mně i Nikolasovi tohle opakovali za ta staletí mnohokrát, a
přece jsme stále tady.“
„Co uděláš se mnou?“ zeptala se nakonec vraní bohyně. „Víš, ţe ti
nedám pokoj, dokud nebudeš mrtvá.“
Perenela se usmála. Přitáhla hrot k ústům a lehce do něj foukla, aţ
se rozpálil do běla. „Také by mě zajímalo, co by to provedlo s
tebou?“ řekla zamyšleně. „Dítě nebo vejce?“
„Nevylíhla jsem se z vajíčka, ale narodila,“ řekla prostě Morrigana.
„Můţeš mi hrozit smrtí, ale tím mě nevyděsíš.“
Perenela vstala a zabodla hrot do země. „Nemám v úmyslu tě zabít.
Mám pro tebe daleko lepší trest.“ Podívala se na oblohu a vítr
načechral její dlouhé vlasy, které za ní vlály. „Často mě napadlo,
jaké to je umět létat, jaké to je vznést se k oblakům.“
„Je to úţasné, neexistuje lepší pocit,“ doznala upřímně Morrigana.
Perenela se mrazivě usmála. „To jsem si přesně myslela, proto ti
odeberu to, co je pro tebe nejdraţší: tvou svobodu a schopnost létat.
Mám pro tebe připravenou tu nejlepší celu.“
„Ţádné vězení mě nezadrţí,“ řekla opovrţlivě Morrigana.
„Bylo původně vytvořené pro Areop-Enap,“ řekla Perenela.
„Hluboko v podzemí, nikdy uţ neuvidíš sluneční světlo, ani se
nevzneseš k nebi.“
Morrigana vydala ţalostný zvuk a začala sebou mrskat ze strany na
stranu. Vodárenská věţ se otřásala a houpala, ale pavučiny velkého
pavouka byly pevné jako nejsilnější lana. Pak najednou vraní bohyně
utichla, vítr se zvedl a mlha se vlnila kolem obou ţen. V dálce
burácely alarmy pobřeţních částí San Franciska.
Z Morrigany pak vyšlo pár zvuků, které připomínaly pokašlávání,
a Perenele chvíli trvalo, neţ přišla na to, ţe se vraní bohyně směje.
Měla tušení, ţe se jí její odpověď určitě nebude líbit, ale zeptat se
musela: „Řekneš mi, co tě tak pobavilo?“
„Moţná jsi mě porazila,“ začala Morrigana, „ale ty uţ umíráš. Je to
napsáno v tvé tváři a na rukách.“
Perenela zvedla ruku k obličeji a pohnula hrotem, aby si v jeho záři
prohlédla kůţi. Ten pohled ji vyděsil. Zjistila, ţe má na ruce jiţ
tmavé stařecké skvrny, dotkla se své tváře, krku a prsty nahmatala
nové vrásky.
„Jak dlouho ještě potrvá, neţ elixír přestane fungovat, kolik času ti
ještě zbývá? Za jak dlouho zestárneš a zemřeš? Máš před sebou
poslední dny nebo lze ještě mluvit o týdnech?“
„I za pár dní se dá udělat mnoho věcí.“
„Poslouchej mě dobře, vědmo. Poslechni si pravdu. Anglický
čaroděj je v Paříţi. Zajal chlapce a na tvého manţela a ostatní
vypustil Nidhogga.“ Vykašlala další vlnu smíchu. „Poslali mě, abych
tě zabila, protoţe ty a tvůj manţel uţ nemáte ţádnou cenu. Klíčem k
budoucnosti jsou dvojčata.“
Perenela se nahnula k Morriganě. Hrot osvítil obě tváře a zbarvil je
do červena, aţ vypadaly jako strašidelné masky. „Máš pravdu.
Klíčem k budoucnosti jsou dvojčata – ale ke které budoucnosti? Té
pro starobylé bytosti z temnot nebo pro lidi?“
KAPITOLA 54
Niccolo Machiavelli udělal nejistý a opatrný krok vpřed a podíval
se dolů na Paříţ. Stál na střeše známé gotické katedrály Notre-Dame,
pod ním protékala řeka Seina, přes kterou se klenul most au Double,
a přímo před ním se rozprostíralo široké náměstí. Drţel se pevně
zdobené zdi a zhluboka, přerývaně natáhl vzduch, aby utišil své
burácející srdce. Právě vyšplhal tisíc a jeden schod z paříţských
katakomb aţ na vršek katedrály, tajnou cestou, o které Dee tvrdil, ţe
ji zná jen on. Nohy se mu třásly únavou a kolena bolela. Machiavelli
rád o sobě tvrdil, ţe je v dobré kondici – byl přísný vegetarián a
kaţdý den skutečně posiloval – ale tento výstup ho opravdu zmohl.
Navíc ho rozčilovalo, ţe tato vyčerpávající cesta na čarodějovi
nenechala ţádné následky. „Kdy jste říkal, ţe jste byl tady nahoře
naposledy?“ zeptal se konverzačním tónem.
„Neříkal,“ vyštěkl Dee. Stál nalevo od Machiavelliho ve stínu jiţní
věţe. „Ale jestli to musíte vědět, bylo to v roce 1575.“ Ukázal na
stranu a dodal: „Právě tady jsem poprvé potkal Morriganu. Zde na
této střeše jsem se dozvěděl pravdu o Nikolasovi Flamelovi a
existenci knihy mága Abraháma. Tudíţ je moţná příznačné, ţe zde
také všechno skončí.“
Machiavelli se nahnul a znovu se podíval dolů. Stál téměř přímo
nad západním rozetovým oknem. Náměstí pod nimi by se mělo
hemţit turisty, ale bylo strašidelně opuštěné. „A jak víte, ţe Flamel a
ostatní vyjdou tady?“ zeptal se.
Ve stínu se zablýskly čarodějovy špičaté zuby v odporné grimase.
„Víme, ţe chlapec trpí klaustrofobií a jeho smysly byly právě
probuzeny. Aţ se probere z transu, ve kterém ho Mars zanechal,
bude k smrti vyděšený a jeho zvýšená citlivost ho doţene téměř na
hranici nepříčetnosti. Pro jeho dobro ho Flamel bude chtít dostat
nahoru, jak nejdříve to jen půjde. A ze starého římského města pod
námi vede tajná chodba do katedrály.“ Najednou ukázal dolů na
pětičlennou skupinu, která přímo pod nimi vylezla z hlavních dveří.
„Vidíte?“ řekl vítězoslavně. „Nikdy se nemýlím.“ Pak se podíval na
Itala a řekl: „Víte, co musíme udělat?“
Machiavelli přikývl. „Vím.“
„Nevypadáte, ţe byste z toho měl radost.“
„Ničit krásnou budovu je zločin.“
„A zabíjení lidí není?“ zeptal se Dee udiveně.
„No, lidé se vţdy dají nahradit.“
***
„Musím si sednout,“ zasípal Josh. Aniţ čekal na odpověď, zhroutil
se ze Sofiiných a Saint-Germainových rukou na zem. Posadili ho na
hladký kulatý kámen na vydláţděném náměstí. Poloţil hlavu na
kolena a rukama se chytil za holeně. Třásl se tak silně, ţe patama
klepal o kámen.
„Nesmíme se ale zastavovat, musíme dál,“ naléhal Flamel, přičemţ
se nervózně rozhlíţel okolo.
„Dejte nám minutu,“ vyhrkla Sofie. Poklekla vedle bratra, natáhla
ruku, aby se ho dotkla, ale mezi jejich rukama došlo k výboji, aţ oba
nadskočili. „Vím, jak se cítíš,“ řekla tiše. „Všechno je tak… jasné,
hlasité a ostré. Šaty se zdají tak těţké a hrubé, boty příliš úzké, ale
zvykneš si. Zlepší se to, uvidíš.“ Josh procházel tím, čím ona teprve
před pár dny.
„Třeští mi hlava,“ zamumlal Josh. „Cítím se, jako by měla kaţdou
chvílí vybuchnout, jako by v ní bylo příliš mnoho informací. Mám
takové divné myšlenky…“
Sofie se zamračila. To nebylo dobré. Po probuzení byly její smysly
jen přehlcené, pouze kdyţ jí čarodějka z Endoru předala své
zkušenosti, měla pocit, ţe se jí hlava rozletí do stran. Pak ji něco
napadlo, vzpomněla si, ţe kdyţ bratra našla, Mars nad ním stál a
tisknul ruku na Joshovu hlavu. „Joshi,“ řekla potichu. „Kdyţ Mars
probudil tvé schopnosti, co řekl?“
Josh zavrtěl zoufale hlavou: „Já nevím.“
„Přemýšlej,“ řekla přísně, a všimla si, ţe při tom tónu jejího hlasu
Josh bolestí zkřivil obličej. „Prosím, Joshi,“ řekla tišeji. „Je to
důleţité.“
„Nerozkazuj mi, nejsi můj šéf,“ zamumlal s náznakem úsměvu.
„Já vím,“ usmála se Sofie, „ale jsem stále tvá starší sestra – takţe
mi to řekni!“
Josh se zamračil, ale vzpomínání mu způsobovalo neskutečné
utrpení. „Řekl… řekl, ţe probuzení schopností není dar, ale ţe za to
budu muset časem zaplatit.“
„Co dalšího?“
„Řekl… řekl, ţe moje aura je jedna z nejsilnějších, se kterými se
kdy setkal.“ Josh znovu viděl boha, kdyţ mu říkal tato slova, nyní
jako poprvé svými zbystřenými smysly. Všímal si kaţdého detailu na
jeho helmě, ornamentů na hrudi a vnímal i zřetelnou bolest v jeho
hlase. „Říkal, ţe mi také dá dar, který budu moţná potřebovat ve
dnech, které přijdou.“
„Nemám nejmenší tušení, co to bylo. Kdyţ poloţil ruku na mou
hlavu, měl jsem pocit, ţe se mě snaţí protlačit podlahou. Ten tlak byl
neskutečný.“
„Něco ti předal,“ řekla ustaraně Sofie. „Nikolasi,“ zvolala.
Ale nenásledovala ţádná odpověď, kdyţ se obrátila, zjistila, ţe
všichni tři strnule zírají směrem ke katedrále.
„Sofie,“ pronesl Nikolas váţně, aniţ se otočil, „pomoz svému
bratrovi na nohy. Musíme odsud zmizet, a to hned, neţ bude pozdě.“
Jeho klidný, rozváţný hlas ji vyděsil víc, neţ kdyby křičel. Chytila
Joshe v podpaţdí, i kdyţ to mezi nimi jiskřilo, zvedla ho a otočila.
Před nimi se objevily tři skrčené neforemné příšery.
„Myslím, ţe uţ je pozdě,“ odpověděla Sofie.
Za svůj dlouhý ţivot se Dr. John Dee učil ovládat nejen golemy,
ale také vytvářet a ovládat simulakra a homonkuli. Machiavelliho
specialita byl zase tulpa. Princip stvoření umělé bytosti byl
překvapivě podobný, pouze materiál se lišil.
Nicméně oba byli schopni přivést k ţivotu neţivé substance a
ovládat je pouhou silou vůle.
Nyní stáli bok po boku čaroděj vedle Itala na střeše staré NotreDame a soustředili se na jediné.
Chrlice a ostatní vytesané sochy z katedrály oţívaly jeden za
druhým za mohutného praskání a drolení kamene.
Chrlice se pohnuly jako první.
Jednotlivě i v párech, pak uţ jich byly tucty a stovky a všechny se
odlupovaly od budovy, jako by je někdo odkrajoval z dortu.
Vylézaly ze skrytých zákoutí i zapomenutých skulin a neviditelných
okapů. Měly různé podoby – draci, hadi, kozy, opice, kočky, psi i
nezařaditelné příšery pomalu slézaly po průčelí staré budovy.
Potom se přidaly sochy s nejzkřivenějšími výrazy v obličeji, které
jste kdy viděli. Lvi, tygři, opice i medvědi se postupně vytrhávali z
kamene a mířili dolů.
„Tohle není dobré, vlastně je to dost mizerná situace,“ zamumlal
Saint-Germain.
Kamenný lev vytesaný bez příkras dopadl na zem přímo před
hlavní vchod do katedrály a vydal se klapajícím krokem po hladké
dlaţbě vpřed.
Hrabě mávl rukou a lva zasáhla ohnivá koule, která ho celého
obalila…, neměla však ţádný účinek kromě toho, ţe spálila letitý
nános špíny a ptačího trusu. Lev se stále přibliţoval. Saint-Germain
vyzkoušel různé druhy ohňů, různých tvarů – šipky, ploty, koule,
chomáčky dýmu – ale všechno marně.
Dláţdění se hemţilo čím dál větším počtem oţivlých kamenných
příšer. Pár se jich i roztříštilo, ale většina přeţila. Rozptýlily se, aţ
zaplnily celé prostranství, a začaly se blíţit. Navíc to vypadalo, ţe se
je snaţí obklíčit, a zhatit sebemenší šanci k útěku. Některá stvoření
byla sloţitě a nádherně propracovaná do všech detailů, jiná zvětralá
časem jen stěţí drţela neurčitý tvar. Velké chrliče se pohybovaly
pomalu a s rozvahou, zatímco malé poskakovaly neposedně sem a
tam. Nakonec se ale všechny přibliţovaly v naprostém a děsivém
tichu aţ na zvuky, které vydávaly postupem po dláţděném náměstí.
Z davu se vydělilo stvoření napůl podoby lidské a zpola kozí, které
předběhlo zbytek zástupu. Šlo po čtyřech aţ ke skupině a svými
zdobenými rohy zaútočilo na Saint-Germaina. Johanka vyskočila a
mečem se po chrliči ohnala. Naneštěstí mečem proti kameni nic
nezmohla a kromě jisker, které se rozlétly okolo, se stvoření ani
nezpomalilo. Hrabě se snaţil na poslední chvíli uskočit, a pak udělal
tu velkou chybu. Praštil zvíře po hřbetu, kdyţ se přiblíţilo. Rukou
mu projela bolest a kozí muţ se snaţil zastavit, coţ se mu na
kluzkém povrchu nedařilo. Uklouzl a upadl na zem, přičemţ si
zlomil jeden ze svých rohů.
Nikolas vytáhl Klarent a chytil ho oběma rukama. Napadlo ho,
které zvíře asi zaútočí první. Medvěd s hlavou dívky se pohnul
dopředu a roztáhl pracky. Nikolas bodnul, ale meč jen neškodně
zaskřípal o kamennou koţešinu medvěda. Rychle znovu máchnul,
ale vibracemi meče ochrnula celá jeho paţe, téměř meč upustil na
zem. Medvěd napřáhl svou obrovskou pracku, projela těsně
vzduchem nad alchymistovou hlavou. Kamenné zvíře ztratilo
rovnováhu a toho Nikolas vyuţil a vlastní vahou přispěl k tomu, ţe
medvědí tlapy skončily na zemi, kde se roztříštily o dlaţbu.
Sofie stála před bratrem a zoufale se ho snaţila krýt. Dokonce
vypustila pár větrných vírů, které ale jen naráţely do kamenného
zástupu a vznesly do vzduchu jen pár novin.
„Nikolasi,“ ozval se zoufalý Saint-Germainův hlas, kdyţ je
kamenný zástup obklíčil a kruh se zuţoval. „Trochu kouzel a
alchymie by teď neškodilo.“
Nikolas natáhl pravou ruku, ve které se objevila zelená skleněná
koule. Po chvíli praskla a tekutina, která byla uvnitř, se opět vsákla
do alchymistovy kůţe. „Nemám dost síly,“ odpověděl alchymista
odevzdaně. „Transmutace tam dole v katakombách mi sebrala
zbytky sil.“
Chrlice uţ byly téměř na dosah, kámen skřípal a klapal po
dlaţebních kostkách kaţdým jejich krokem. Malé sochy byly
rozdrcené pod neohrabanými kroky velkých stvoření.
„Oni nás jednoduše smetou,“ zamumlal hrabě.
„Musí je ovládat Dee,“ zabručel Josh. Sloţil se v Sofiině náručí s
rukama na uších. Kaţdý krok, kaţdé zaskřípání kamene znamenalo
pro něj vyloţené utrpení.
„Je jich tu příliš mnoho, aby je ovládal jen jeden,“ řekla Johanka.
„Musí je ovládat oba, Dee i Machiavelli.“
„Ale musí být blízko,“ uvaţoval Nikolas.
„Velice blízko,“ upřesnila Johanka.
„Vůdce vţdy zaujme nejlepší pozorovací místo,“ řekl Josh a
samotného ho překvapilo, odkud to ví.
„Coţ znamená, ţe jsou na střeše katedrály,“ dedukoval Flamel.
Pak Johanka ukázala nahoru. „Vidím je. Tam mezi věţemi, přímo
nad západním rozetovým oknem.“ Hodila meč manţelovi a pak se
rozzářila její aura a vzduch zavoněl levandulí. Její aura tuhla a
získávala tvar, zatímco v levé ruce jí vyrostl luk a v pravé zářící šíp.
Natáhla luk a zamířila šípem nahoru a vystřelila.
„Zahlédli nás,“ oznámil Machiavelli. Po tvářích mu stékaly velké
kapky potu a rty měl promodralé úsilím, které vynaloţil na řízení
kamenné armády.
„Na tom nezáleţí,“ řekl Dee, aniţ uhnul pohledem ze stvoření,
která ovládal. „Jsou naprosto bezmocní.“ V jeho zorném úhlu stála
dole na náměstí pětice lidí, která byla obklíčena kamennými,
neustále se přibliţujícími sochami.
„Pak to tedy skončeme,“ procedil skrz sevřené zuby Machiavelli.
„Ale nezapomeňte, ţe ty děti potřebujeme ţivé.“ Najednou zmlkl,
všiml si totiţ tenkého stříbrného předmětu, který se k němu blíţil
vzduchem. „To je šíp!“ udiveně vyjekl, kdyţ se mu hrot hluboce
zarazil do stehna. Celou nohu od kyčle po prsty zachvátila bolest,
Machiavelli zavrávoral a upadl na střechu katedrály. Rukama si tiskl
ránu, která kupodivu nekrvácela, bolest byla přesto nesnesitelná.
Na zemi, hluboko pod nimi nejméně deset chrličů zamrzlo
uprostřed pohybu nebo úplně odpadlo. Popadaly na zem jako švestky
a ostatní do nich naráţely a kácely se přes ně. Nárazy kamene o
kámen odsekávaly kusy soch, a některé zvláště staré se úplně
rozdrolily na prach. Stále ale zbýval dostatečně početný zástup
kamenných stvoření, která se hrozivě stahovala kolem pětice lidí.
Nahoru na střechu dolétla další várka šípů, které se ale jen
neškodně odrazily nebo rozplácly o zeď.
„Machiavelli!“ zvolal Dee.
„Já nemůţu…“ Bolest v noze byla nepopsatelná a Italovi se po
tváři koulely slzy jako hrachy. „Nemůţu se soustředit.“
„Pak to budu muset dokončit sám.“
„Chlapec a dívka,“ slabým hlasem upozornil Machiavelli.
„Potřebujeme je ţivé.“
„Ne tak úplně. Dokáţu je přivést ze záhrobí. A ovládat pak jejich
těla.“
„Ne! To ne!“ zakřičel Machiavelli.
Dee si ho ale nevšímal a soustředil svou pozornost výhradně na
zástup chrličů a soch, který dole ovládal, a rozkázal: „Zabijte je.
Zničte je všechny!“
Kamenná armáda se pomalu jako jeden muţ pohnula kupředu.
***
„Johanko, ještě!“ zakřičel Nikolas. „vystřel znovu!“
„Nemůţu.“ Pleť drobné Francouzsky úplně zešedla vyčerpáním.
„Ty šípy jsou tvořené z mé aury, a uţ není z čeho brát.“
Chrlice se blíţily čím dál víc, prostor mezi nimi a Flamelovou
skupinkou se neustále zmenšoval. Všude znělo neblahé šoupání a
šourání těţkých kamenných nohou a i jiných částí kamene po
dláţděném náměstí. Jejich pohyb omezovala skutečnost, ţe některé
ani neměly nohy, zato měly pařáty, zuby, rohy nebo ohony s ostny.
Jejich síla ale byla v mnoţství a jednoduše by smetly kaţdého, kdo
by se jim připletl do cesty.
Josh zvedl jakousi malou kamennou hlavu, která musela být hodně
stará, neměla uţ ani konkrétní tvar a byla hodně oprýskaná a
ošlehaná časem. Hodil ji zpět do zástupu kamenných nepřátel.
Zasáhl větší chrlič, který se po ráně rozsypal na prach. Joshův obličej
se zkroutil bolestí, jakýkoliv zvuk byl pro něj utrpení, natoţ takový
rachot. Pak si ale uvědomil, ţe kamenná armáda má svou slabinu. S
rukama přitisknutýma na uši se mţouravě díval kolem, díky svým
probuzeným smyslům viděl kaţdičký detail kamenných soch. Kámen
odolával oceli i kouzlům…, ale přesto nebyl nezničitelný. Uvědomil
si, ţe kámen je starý a křehký a zauvaţoval: co můţe zničit kámen?
… V hlavě se mu objevila vzpomínka… rozhodně však nebyla
jeho vlastní… starodávné město, zdi se bortily, rozpadaly se na
prach…
„Mám nápad,“ zakřičel.
„Sem s ním, nutně potřebujeme něco, co bude fungovat,“ zvolal
Saint-Germain. „Je to nějaké kouzlo?“
„Je to spíš z přírodních věd,“ Josh se podíval na hraběte a řekl:
„Francisi, jak horký plamen umíš vypustit?“
„Hodně horký.“
„A ty Sofie, jak mrazivý proud vzduchu vytvoříš?“
„Hodně studený,“ řekla a pomalu jí docházelo, o čem její bratr
mluví. Kdysi v laboratoři dělali stejný experiment.
„Tak na co čekáte?“ zvolal Josh.
Zdobený drak s rozbitým netopýřím křídlem vystoupil z davu.
Saint-Germain na něj zamířil svůj plamen v plné síle, aţ ho rozpálil
do červena. Potom Sofie vypustila ze svých rukou arktický mrazivý
vítr.
Hlava kamenného draka popraskala a postupně se rozpadla.
„Ţár a chlad,“ zvolal Josh.
„Rozpínání a smrštění,“ smál se rozechvělý Nikolas. Pohlédl
nahoru, kde na střeše katedrály stál sotva viditelný Dee. „Jeden ze
základních principů alchymie.“
Saint-Germain zalil plamenem kance, který poskakoval k nim, a
Sofie ho zmrazila. Nohy mu pak odpadly, jako by je někdo odřízl od
těla.
„Ţár musí být větší,“ křikl Josh. „A proud vzduchu chladnější,“
řekl sestře.
„Zkusím to,“ zašeptala, ale oči jí uţ šedivěly únavou. „Nevím, jak
dlouho to ještě vydrţím.“ Podívala se na bratra. „Pomoz mi,“ řekla.
„Dovol mi pouţít tvou sílu.“
Josh se postavil za Sofii a obě ruce jí poloţil na ramena. Stříbrná i
zlatá aura zapraskaly, zazářily a propletly se. Johanka si uvědomila,
co dvojčata dělají, a vzala za ramena manţela. I jejich aury, červená
a stříbrná, se navzájem propojily. Kdyţ hrabě vystřelil oheň na
blíţící se chrliče, byl plamen tak silný, ţe kámen rozţhavil doběla.
Sofie pak vypustila ten nejmrazivější proud vzduchu, který kdy tato
planeta viděla. Saint-Germain se pomalu otáčel v kruhu a Sofie ho
následovala. Kámen praskal, starodávný materiál se rozpadal pod
neuvěřitelným ţárem, a kdyţ se ještě přidala mrazivá síla ze
Sofiiných rukou, účinek byl nevídaný. Rozţhavené sochy
vybuchovaly a rozpadaly se na mazlavou špinavou suť. Padla první
řada, pak druhá, třetí a další, aţ kolem v kruhu leţely trosky kamene
a prach.
Saint-Germain a Johanka vyčerpáním skončili na zemi, Sofie a
Josh pokračovali a mrazivou silou zničili i zbývající sochy a chrliče.
Poslední staletí slouţily k odvodu vody, kámen byl nahlodaný nejen
časem ale i vodou, materiál byl křehký a porézní. Za pomoci
Joshovy síly Sofie zmrazila veškerou vlhkost v chrlících, která je pak
roztrhala.
„Dva, kteří jsou jedno,“ zašeptal Nikolas, který se vyčerpaně krčil
na zemi. Díval se na dvojčata, jejichţ aury zářily kolem nich, stříbrná
a zlatá, propletené v jednu a v záři jako by se značilo starověké
brnění. Jejich spojené síly byly neuvěřitelné, a vypadalo to, ţe i
nevyčerpatelné. Nikolas v tu chvíli věděl, ţe tato síla můţe
ovládnout, přetvořit, ale i zničit svět.
Poslední z chrličů padl k zemi a roztříštil se, aury dvojčat vyhasly a
alchymistu poprvé napadlo, jestli rozhodnutí probudit schopnosti
Joshe a Sofie bylo opravdu to správné.
Na střeše Notre-Dame Dee a Machiavelli sledovali bezmocně
Flamela a ostatní, jak se prodírají kamennými troskami a míří k
mostu.
„Máme velký problém,“ procedil Machiavelli skrz zuby. Šíp z jeho
stehna zmizel, ale stále nemohl nohou hýbat.
„My?“ pronesl Dee povzneseně. „Tohle všechno je jen vaše chyba,
Niccolo. Nebo alespoň tak to bude stát v mé zprávě. A vy víte, co to
znamená, ţe?“
Machiavelli se postavil a narovnal se. Opřel se o zeď, aby
nenamáhal zraněnou nohu. „V mé zprávě bude stát něco jiného.“
„Nikdo vám neuvěří,“ opáčil Dee sebevědomě a odvrátil se.
„Všichni vědí, ţe jste mistr lţí a intrik.“
Machiavelli sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý diktafon. „Pak
mám tedy štěstí, ţe jsem si nahrál všechno, co jste řekl.“ A poklepal
na malý přístroj. „Je to automat, nahrál kaţdé vaše slovo, které jste
řekl.“
Dee se zastavil. Pomalu se otočil na Itala a prohlédl si tenký
diktafon. „Kaţdé slovo?“ zeptal se.
„Kaţdé,“ řekl váţně Machiavelli. „Myslím, ţe bytosti z temnot
uvěří mé zprávě.“
Dee zíral strnule na Itala, a po chvíli kývl. „Co chcete?“
Machiavelli ukázal směrem dolů na tu zkázu. Jeho úsměv byl
děsivý. „Podívejte, co ta dvojčata dokáţou…, a to jejich schopnosti
byly sotva probuzeny a nejsou pořádně ani cvičeny.“
„Co navrhujete?“ zeptal se Dee.
„Mezi námi, vy a já máme přístup k neuvěřitelnému vědění. Pokud
budeme pracovat spolu – spíš neţ proti sobě – měli bychom být
schopni dvojčata najít, zajmout a vycvičit k našim cílům.“
„Vycvičit je!“
Machiavelliho oči začaly zářit. „Jsou to dvojčata z legendy. Dva,
kteří jsou jedno, a jeden, který je vším. Aţ ovládnou magii všech
elementů a přírodních ţivlů, nikdo je nezastaví.“ Jeho úsměv se
změnil v téměř vítězný výraz. „A kdo je bude mít na své straně,
ovládne celý svět.“
Čaroděj se otočil a zamţoural na konec náměstí, kde právě uviděl
Flamela mezi troskami. „Myslíte, ţe tohle alchymista ví?“
Machiavelli se hořce zasmál. „Samozřejmě ţe to ví. Proč si
myslíte, ţe by je jinak učil a trénoval?“
PONDĚLÍ
4. června
KAPITOLA 55
Přesně ve 12:13 vyjel vlak ze severního paříţského nádraţí do
Londýna. Cesta trvá dvě hodiny a dvacet minut a vlak končí na St.
Paneras v Londýně.
Nikolas seděl naproti Sofii a Joshovi v první třídě a odděloval je
pouze stoleček. Saint-Germain jim koupil lístky pomocí
neidentifikovatelné kreditní karty a dal jim francouzské pasy s
fotografiemi, které ani vzdáleně nepřipomínaly ţádného z nich,
hrabě je však uklidňoval s úsměvem: „Řekněte, ţe jste v poslední
době hodně zestárli.“ Johanka běhala po nákupech celé dopoledne a
nakonec Joshovi a Sofii donesla batohy plné oblečení a toaletních
potřeb. Kdyţ se Josh podíval do svého batohu, zjistil, ţe obsahuje i
jeho malý notebook, který mu včera Saint-Germain dal. Bylo to
včera? Zdálo se to jiţ celou věčnost.
Nikolas roztáhl noviny, nasadil si levné brýle, které předtím koupil
v drogerii, a vlak vyjel ze stanice. Flamel drţel výtisk Le Monde a
dvojčata zřetelně viděla titulní stranu, na které se vyjímala fotka
zdevastované Paříţe po Nidhoggově útěku.
„Píše se tu,“ četl pomalu Nikolas, „ţe se propadla část katakomb.“
Otočil stranu s fotkou suti a kamení na známém náměstí před
katedrálou Notre-Dame. „Odborníci tvrdí, ţe pád a roztříštění
některých známých paříţských chrličů a soch způsobily kyselé deště,
které poničily jejich strukturu. Obě události spolu nesouvisí,“ dočetl
Nikolas a sloţil noviny.
„Takţe jste měl pravdu,“ přiznala Sofie, do jejíţ tváře se
nesmazatelně vryla únava, ačkoliv spala téměř deset hodin. „Dee a
Machiavelli to všechno zakryli, jako by se nic nestalo.“ Podívala se z
okna, vlak projíţděl a protínal koleje. „Paříţí včera prošel netvor,
chrliče a sochy slezly z budov dolů…, a v novinách se nic z toho
neobjeví, nikdy se to nestalo.“
„Ale stalo,“ řekl váţně Flamel. „A ty ses naučila magii ohně a
Joshovy schopnosti byly probuzeny. A včera jste se oba přesvědčili,
jak jste mocní, pokud stojíte při sobě.“
„Ale zemřela Scathach,“ vzpomněl smutně Josh.
Nevzrušený výraz Flamelovy tváře Joshe zároveň mátl i rozčiloval.
Podíval se na sestru a pak zpět na Nikolase. „Scatty,“ dodal
rozzlobeně. „Pamatujete? Utopila se v Seině.“
302
„Utopila?“ Flamel se usmál, a nové vrásky na čele i u očí se
prohloubily. „Ona je upírka, Joshi,“ řekl trpělivě. „Vůbec
nepotřebuje dýchat vzduch. Vsadím se, ţe ji pěkně rozzuřilo, kdyţ
spadli do vody. Nesnáší vodu,“ dodal. „Chudák Dagon, určitě neměl
šanci.“ Opřel se zády do pohodlného sedadla a zavřel oči. „Jedeme
na malý výlet, na místo kousek od Londýna a pak se pomocí mapy
energetických drah a bran dostaneme domů do San Franciska a k
Perenele.“
„Proč jedeme do Anglie?“ zeptal se Josh.
„Navštívíme nejstaršího člověka z nesmrtelných na světě,“ oznámil
alchymista. „Zkusím ho přesvědčit, aby vás oba zasvětil do magie
vodního ţivlu.“
„Kdo je to?“ chtěl vědět Josh a uţ vytahoval notebook, protoţe
první třída měla wi-fi.
„Král Gilgameš.“
Konec druhého dílu
303
AUTOROVA POZNÁMKA
O PAŘÍŽSKÝCH KATAKOMBÁCH
Katakomby pod Paříţí, do kterých se dostali Josh se Sofií, skutečně
existují. Je to výjimečný systém sklepení a chodeb, které dokonce,
jak Machiavelli správně poznamenal, mají i své názvy. Paříţ ročně
navštíví milióny turistů, většina z nich však o systému tunelů pod
městem vůbec neví.
Oficiálně se jim říká „Kamenolomy Paříţe,“ – doly, ale jsou
obecně známé jako katakomby a patří k divům tohoto města. Některé
útvary, jako zdi z kostí nebo do neuvěřitelných tvarů poskládané
lebky, jsou veřejnosti přístupné. Jejich vznik se datuje do
osmnáctého století, kdy všechna těla a kosti ze Hřbitova neviňátek
byly vyzdviţeny a přesunuty do vápencových chodeb a sklepení.
Brzy následovaly i ostatní hřbitovy a nyní se dokonce tvrdí, ţe je tam
dole pochováno více neţ sedm miliónů lidí. Není známo, kdo
vytvořil různé dekorace a uspořádání kostí, moţná některý řemeslník
anebo umělec chtěl vyzdobit místo mrtvým, kteří nemají ţádnou
hrobku, jeţ by nesla jejich jméno. Zdi z kostí, ozdobené lebkami jsou
zajímavým způsobem děsivé a někde jsou i dramaticky osvícené.
První, kdo zde těţili vápenec, byli Římané. Vytvořili první římské
osídlení, které nazvali Lutecia na ostrově města. Tam, kde stojí
katedrála Notre-Dame, kdysi stával monument věnovaný antickému
římskému bohu Jupiterovi. Od desátého století se z dolů v Paříţi těţil
vápenec ve velkém na stavbu hradeb a katedrály, posléze také na
královský palác Louvre. Katakomby slouţily léta jako skrýše pro
pašeráky a útočiště v nich našel bezpočet bezdomovců. V minulém
století za druhé světové války slouţily také jako úkryt nejen pro
francouzský odboj, ale základnu zde měla i německá armáda.
Speciální jednotka katafilů opravdu prochází katakombami, a
nedávno v nich objevila ilegální galerie a kina.
Oficiální název katakomb je Kostnice Denferta Rocherau a vchod
je přímo proti stejnojmenné stanici metra. Veřejnosti je přístupná jen
malá část, chodby jsou zrádné, úzké, často zatopené a plné děr a
propadlin.
Jsou proto ideálním místem pro úkryt spícího boha.
PODĚKOVÁNÍ
Čaroděj by nevznikl bez podpory mnoha lidí, a jejich seznam je
daleko delší, ale můj dík patří především…
Kristě Marino, Beverly Horowitz, Jocelyn Lange a Christine Labov
z Delacorte Pressu, bez jejich pomoci, trpělivosti i důvěry…
Bary Krostovi v BKM a Franku Reimannovi z Literary Group za
jejich podporu a rady… Zvlášť musím poděkovat: Libby Lavelle,
která dala hlas Perenele… Sarah Baczewski za nejlepší poznámky…
Jeromymu Robertovi, který se postaral o vzhled… Michaelovi
Carrolovi, který Čaroděje četl první i poslední…
A NAKONEC
Claudetite, Brooks, Robin, Mitch, Chris, Elaine, David, Judith,
Trista, Cappy, Andrea, Ron a samozřejmě Ahmet za všechno ostatní!
A určitě jsem ještě na někoho zapomněl…
Michael Scott
ČARODĚJ
Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela
Z anglického originálu The Magician /The Secrets of the Immortal
Nicholas Flamel/ vydaného v Random Children’s Books a division of Random
House Inc. New York pod značkou Delacorte Press v roce 2008
přeloţila Zuzana Zábrodská
Grafickou úpravu dle anglické předlohy navrhl pro české vydání David Dvořák
Redigovala Alena Peisertová
Sazba a příprava pro tisk Typograf, s. r. o. Praha
Vydala Euromedia Group k. s. – Kniţní klub v Praze 2008
jako svou 4497. publikaci
Odpovědná redaktorka Stanislava Zábrodská
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 472
Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
Pro čtenáře fantasy od 12 let do 112 let
www.euromedia.cz