Abstrakty příspěvků - Obnova buquoyské kulturní krajiny

Abstrakty příspěvků - Obnova buquoyské kulturní krajiny

Abstrakty příspěvků pracovního setkání Obnova buquoyské kulturní
krajiny uskutečněného 25. října 2011 v prostorách AKC, Husova 4a, Praha 1
Martin Krummholz: Buquoyové a jejich krajina na konci 18. a v 19. století
Impulzem projektu Obnova buquoyské kulturní krajiny byla primární identifikace
dosud nezpracovaných materiálů topografických sbírek Oddělení dokumentace
Ústavu dějin umění (ÚDU) AV ČR. Množství fotografií a plánů (předběžně
odhadováno na zhruba 1150 inventárních položek) zachycuje bývalé buquoyské
lokality, především Nové Hrady a Rožmberk a jejich bezprostřední okolí.
Jihočeská
„buquoyská
krajina“
byla
utvářena
v období
1780–1870
během několika etap, z nichž lze zatím spolehlivěji identifikovat: Nejstarší fázi dvou
posledních dekád 18. století éryJana Nepomuka Buquoye (1740–1803) a jeho ženy
Terezie rozené Paarové (1746–1818), a dále etapu kolem poloviny 19. století
související s osobností Jana Jiřího Jindřicha Buquoye (1814–1882).
Jan Jiří Jindřich Buquoy byl naprosto výjimečnou ukázkou múzického
aristokrata, který se osobně angažoval na proměnách svých sídel, jejich interiérů
i širšího okolí, a to včetně sebemenších detailů. Dokládá to jak dochovaná
korespondence, tak množství jeho vlastních kreseb.
Umělecké sklony a kulturní rozhled zdědil Jan Jiří Jindřich po své matce
Gabriele rozené Rottenhanové (1784–1863) – dědičce severočeského panství
Červený Hrádek. Na Červeném Hrádku se Jan Jiří Jindřich narodil a zdejší zámek
sloužil rodině jako oblíbené sídlo, spolu s pražským malostranským palácem resp.
letohrádkem
v Bubenči.
V první
třetině
19.
století
Rottenhanové
proměnili
červenohrádeckou zámeckou zahradu v krajinný park, v němž mj. vybudovali řadu
romantických zákoutí a staveb, s jejichž protějšky se lze posléze setkat
i na jihočeských panstvích. Obdobně sloužily za vzor též červenohrádecké interéry.
Gabriela Rottenhanová i její jediný syn projevovali živý zájem o umění
a architekturu. Pečlivě sledovali zahradní i interiérové úpravy sídel svých příbuzných
a známých a vzájemně si sdělovali své aktuální dojmy, v dopisech často
doprovázené kresbami. V případě sídel všech sester Jana Jiřího Jindřicha Buquoye
se jednalo o novostavby nebo na přelomu 20. a 30. let 19. století zásadně
přestavěné objekty (Terezie provd. Zessnerová – Dobříčany, Karolína provd.
Deymová – Nemyšl, Isabela provd. Trautmannsdorffová – Herálec).
Ještě před polovinou 19. století si Gabriela (se svým synem) vyhlédla
a zakoupila nedaleké severočeské panství Hauenštejn. Tamní hrad svou polohou
i zamýšlenými úpravami předjímal zásahy provedené později na Rožmberku. V druhé
polovině 19. století proběhla velkolepá přestavba Hauenštejna naopak pod vlivem
tehdy již realizovaných úprav Rožmberka.
Z dalších důležitých buquoyských lokalit je třeba zmínit jihočeské panství
LIbějovice. Zdejší pozdně barokní zámek zjevně plnil roli nejvýstavnější venkovské
rezidence rodu Buquoyů. S prodejem Libějovic Schwarzenberkům na samém
počátku 19. století souviselo vybudování nového zámku v Nových Hradech.
Jedním z cílů zahájeného projektu je objasnění stavební historie jednotlivých
buquoyských sídel a staveb v dobovém kulturně-sociálním kontextu a jejich funkce
v rámci rodové rezidenční sítě a celkové majetkové držby. Předmětem našeho zájmu
jsou rovněž širší umělecko- resp. kulturně-historické souvislosti, a to jak co se týče
vývoje evropské architektury tak i dobového fenomenu budování krajinných parků.
Jan Ivanega: Stavební aktivity Jiřího Jana Jindřicha Buquoye
v Rožmberku nad Vltavou
Příspěvek stručně připomněl hlavní stavební aktivity, k nimž došlo v Rožmberku
a jeho okolí z podnětu a za aktivní účasti klíčové postavy buquoyských dějin
19. století, hraběte Jiřího Jana Jindřicha Buquoye.
Na prvním místě stály stavební úpravy dolního hradu, k nimž došlo v několika
etapách během 40. a na prahu 50. let 19. století. V návaznosti na narození potomků
hraběte následně došlo k rozsáhlým přestavbám v areálu horního hradu. Vnitřní
prostor někdejší barokní sýpky, na jejímž místě je dnešní nový zámek vybudován, byl
postupně upraven pro obytné potřeby. Zároveň byla vybudována zprvu přízemní
cottage. Její zvýšení, k němuž došlo v roce 1856, bylo poslední výraznější stavební
úpravou v zámeckém areálu. Mimořádně zajímavé jsou i parkové úpravy okolí
nového zámku, které řídil Anton Krause (rodák z Erlaa u Vídně), jenž byl mimořádně
aktivní i v Nových Hradech. Dominantu zámecké zahrady tvořil starší skleník, který
v 50. letech doplnil drobný gloriet. Na zahradu navazoval vysoký most, projektovaný
rožmberským stavebním ředitelem Janem Roeslerem. Most vedl do vrchnostenského
parku v zámeckém lesním revíru Thomasberg. Ze sítě cest, která zde vznikla, se
hraběcí rodině a jejím hostům otevírala řada výhledů na vltavské údolí a město i hrad
Rožmberk.
Dalšími stavbami éry Jana Jiřího Buquoye v Rožmberku byly panská oratoř
v kostele Panny Marie a tzv. švýcarský domek. Jednotlivé objekty byly propojeny
vzájemnými pohledovými vazbami, jež svědčí o vědomém utváření krajiny.
Prameny uložené v OD ÚDU AV ČR umožňují prohloubit dosavadní poznání
všech zmíněných stavebních akcí. Vývoj dolního hradu ilustrují dvě mimořádně
cenné série plánů od Augusta Dellische, jež zachycují podobu areálu během
a po hlavních úpravách. Zároveň jsou přičiněním Zdeňka Wirtha v Praze uloženy
kresebné návrhy a dokumentace hradního mobiliáře, které doplňují výpověď
písemných pramenů z rodinného archivu Buquoyů (dnes SOA Třeboň). Zcela
zásadní význam pak má řada plánů horního hradu. Jedná se o průběžně pořizovaná
zaměření dílčích etap a četné skicy, respektive variantní návrhy, které umožňují
zpřesnit průběh dosud spíše rámcově známé výstavby.
Vedle zkoumání hlavních stavebních akcí směřuje projekt Obnova buquoyské
kulturní krajiny také k připomenutí menších staveb v krajině. V případě rožmberského
panství se jedná zejména o četné myslivny a lesovny, jež sloužily ke správě lesního
majetku. V řadě případů šlo o zajímavé stavby, jejichž podoba byla ovlivněna
vrchnostenskými sídly.
Dalším rozměrem projektu je pokus o "zalidnění" buquoyské kulturní krajiny.
Rádi bychom – v rámci možností – rekonstruovali sociální vazby a vzájemnou
interakci na stavbách činných řemeslníků a buquoyských vrchnostenských úředníků.
Již první sondy prokázaly nosnost tohoto přístupu. Na základě údajů z církevních
matrik, stavebních a účetních deníků, četných plánů a výjimečně dochovaných
pozůstalostí a korespondence lze sestavit biogramy řady aktérů buquoyské stavební
činnosti. Kromě zhodnocení jejich tvůrčího profilu umožňuje naznačený postup
poznat sociální a geografickou mobilitu, zejména mezi severočeskými a jihočeskými
statky rodu, ale i sňatkové a profesní strategie jedinců i celých rodin
Petr Šámal: Profese, diletantismus a reprezentace v prostředí Buquoyů
jako výtvarníků a objednavatelů umění
Příspěvek se zaměřil na výtvarné projevy v prostředí rodu Buquoyů (kresba,
malba, grafika), a to převážně v období do 50. let 19. století. Téma bylo nastíněno
prostřednictvím glos k činnosti jednotlivých osobností, a to jak z okruhu příslušníků
samotného
rodu,
tak
ze
skupiny
profesionálních
umělců,
kteří
pracovali
na buquoyských zakázkách. Stejně jako je tomu v řadě případů jiných rodů
v 19. století v Čechách, také u Buquoyů se vyprofilovaly osobnosti, jejichž výtvarná
činnost přesahovala běžné projevy aktivního vztahu nobility k výtvarnému umění.
Příslušný materiál ukazuje mj. na živé prolínání světa diletantské a profesionální
tvorby a jeho zpracování nabízí možnost tyto vztahy prozkoumat.
Nejstarší výraznou osobností výtvarného světa Buquoyů byl Ludvík Arnošt
(1783–1833), jehož tvorba je známá hlavně v oblasti české krajinářské grafiky první
čtvrtiny 19. stol. Pro rodové výtvarnictví byl příklad Ludvíka Arnošta jistě silným
podnětem, a to nejen proto, že se zapsal do dějin výtvarné pedagogiky jako autor
kresebných předloh, ale také samotným vstupem na veřejnou uměleckou scénu; ten
nebyl pouze jednorázový a krátkodobý, jako tomu bylo v případě některých
šlechtických diletantů na soudobých pražských výstavách. To s sebou neslo
i poněkud paradoxní genderový efekt – také mužský příslušník šlechtického rodu
mohl své aktivity do velké míry zasvětit výtvarné činnosti, běžněji provozované
a prezentované diletujícími šlechtičnami. Málo toho víme o vlastním výtvarném
vzdělání
Ludvíka
Arnošta,
spojovaném
zpravidla
s jeho
o
málo
starším
spolupracovníkem Antonínem Puchernou; prvotní edukace probíhala zřejmě
v 90. letech 18. stol. ve Vídni a dosud není jasné, kdo za ní stál.
Vrstevnicí Ludvíka Arnošta byla Gabriela Marie, rozená Rottenhanová
(1784–1863). Vnímáme ji především jako matku Jiřího Jana Buquoye, který je
jakýmsi středobodem výtvarných snah buquoyského rodu. Gabriela Marie je běžně
považována za žákyni Josefa Berglera; s ředitelem pražské akademie byla
v kontaktu spíše v dospělém a zralém věku, zatímco dříve prošla raným výtvarným
školením ve Vídni, a stejně jako v případě jejího budoucího švagra je otevřená
otázka, kdo byli její učitelé umění z této doby. Zkoumání souvislostí s výukou
u Josefa Berglera je nicméně přínosné z hlediska problematiky studijních možností
výtvarných umělkyň v 19. století v Čechách, odtržených od možnosti akademického
školení.
Vztah k výtvarnému umění u Jiřího Jana Jindřicha (1814–1882) byl velmi
intenzivní a odehrával se na různých úrovních. Podporován byl na prvním místě
matkou, která mu patrně zpočátku také zprostředkovala výtvarné vzory, na nichž
sama
vyrůstala.
Dalším
aspektem
jeho
uměleckého
růstu
byla
výuka
u profesionálních kreslířů (pravděpodobně František Wolf a František Taraba),
znalost uměleckých sbírek a studijní cesty vypovídající o jeho mimořádně vyvinutém
smyslu pro pozorování vnější skutečnosti. Z rozsáhlého fondu jeho kresebné
pozůstalosti se v referátu poukázalo na sešit kreseb z počátku 30. let 19. stol.
zachycující interiéry šlechtických sídel spjatých s rodinou matky. Převedení jedné
z kreseb do litografie vypovídá o záměrném šíření práce diletujícího příslušníka rodu.
Není jasné, zda se Jiří Jan věnoval také vlastní litografické práci. Pokud ano, je zde
možné uvažovat o přímém vlivu tehdy žijícího strýce Ludvíka Arnošta – jednoho
z průkopníků litografie v Čechách. Právě obor interiérových zobrazení představuje
podstatné téma při sledování tvorby v prostředí šlechtických rodů 19. století.
Okolnost spojování reprezentace s intimitou, která se v nich mnohdy projevuje, byla
ve své době citlivou záležitostí. Souvislost se zmíněnou litografickou reprodukcí
vyvolává otázku, pro jaký okruh zájemců byly tyto reprodukované varianty určeny.
Výtvarnou tvorbu Jiřího Jana lze sledovat z různých úhlů pohledu; její detailní
výzkum by mj. mohl přinést více světla do některých otázek stavebně-historického
vývoje buquoyských objektů a upřesnit roli, která Jiřímu Janovi příslušela při jejich
historizujících úpravách. Výtvarné nadšení Jiřího Jana bylo ale také klíčovým
faktorem pro vytvoření milieu profesionálních výtvarníků, pohybujících se v prostředí
buquoyského "dvora".
Vrstevníkem Jiřího Jana Jindřicha Buquoye byl Friedrich Ströbel (nar. 1814).
Tento „dvorní malíř Buquoyů“ se vyznačoval dobově charakteristickým oborovým
rozsahem, od drobné podobizny přes zobrazení interiéru, až po kopie obrazů
a nástěnné malby. Většina jeho známých prací z doby po absolvování pražské
akademie je spojena právě s rodem Buquoyů a zdá se, že angažmá tohoto malíře
ve 40. a 50. letech 19. století bylo výsledkem potřeby mít trvale k dispozici stálého
výtvarníka. Podstatnou součástí Ströbelovy práce jsou právě interiérová zobrazení,
která většinou aktuálně reagovala na stavební úpravy a výzdobné zásahy staveb pod
taktovkou Jiřího Jana. Ty patří ke kvalitnější skupině prací tohoto oboru v Čechách
a tvoří jakýsi předstupeň pozdějších objednávek Buquoyů u Rudolfa von Alta
(1812–1905) v 50. letech 19. století.
Práce tohoto proslulého vídeňského akvarelisty pro Buquoye tvoří samostatnou
kapitolu v naší problematice a je třeba jí věnovat zvláštní pozornost. Ani z hlediska
samotné malířovy tvorby jí nelze podcenit již proto, že buquoyský soubor představuje
zdaleka nejrozsáhlejší Altův cyklus interiérových pohledů, vytvořený pro jednoho
objednavatele.
Za protějšek tvorby Friedricha Ströbla pro Buquoye jsou považovány práce
staršího Josefa Schütze (1774–1851). Kromě skupiny interiérových pohledů je mu
přičítána rozsáhlá řada pohledů na buquoyskou krajinu s architektonickými motivy,
zachycující krajinný park v Terezině údolí i další místa. Tvorba Josefa Schütze pro
Buquoye je však ve své podstatě sporná: Soubor bezmála padesáti kvašových
obrazů je z velké části datován do období značně pokročilého věku tohoto milovníka
umění, známého do té doby spíše svým působením na pražském magistrátu
a úlohou ve výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění, než vlastní výtvarnou
tvorbou. Práce připisované Schützovi jsou pravděpodobně dílem jiného malíře,
jmenovitě Aloise Gustava Schulze (1805–1860), zaznamenaného také jako malíře
kulis pro zámecké divadlo v Nových Hradech. Známá tvorba tohoto Piepenhagenova
žáka – krajináře a malíře Stavovského divadla – formálně odpovídá souboru
buquoyských kvašů a ve prospěch jeho autorství vypovídá i srovnání signatur.
Studium skutečného podílu jednotlivých rukou na výtvarných pracích, spojených
s rodem Buquoyů, stejně tak hlubší studium rodové diletantské tvorby by mělo
přispět k poznání procesů výtvarné činnosti v tomto prostředí, v jehož kulturním
životě představovalo specifickou roli propojení vizuální reprezentace, vlastní výtvarné
činnosti a niterného vztahu k umění.
Petra Trnková: Buquoyové a fotografie v druhé polovině 19. století. Úloha
fotografie v budování buquoyské kulturní krajiny v 19. století
Záměrem příspěvku bylo představit základní tematický rámec a směr, kterým se
bude výzkum v oblasti vztahu Buquoyů k fotografii po polovině 19. století odvíjet.
Materiálovým východiskem jsou fotografie vztahující se k osobě a majetkům Jiřího
Jana Jindřich Buquoye, dnes především ve správě ÚDU AV ČR a SOA v Třeboni.
Již na základě prvních sond lze říci, že pro Jiřího Jana Jindřicha a jeho potomky
pracovala – velmi systematicky – celá řada místních i přespolních fotografů.
Příspěvek upozornil na čtyři soubory vytvořené v padesátých a šedesátých letech
19. století, které se dnes jeví zvláště pozoruhodnými. Jejich autory byli Andreas Groll
(1812–1872), Paul des Granges a Franz Polak. Poslední ze souborů zůstává
anonymní.
Hlavní prostor byl v příspěvku věnován prvnímu fotografovi, který se zde
prokazatelně objevil (asi už kolem roku 1857) a tím byl Andreas Groll – jedna
z předních osobností tehdejší vídeňské fotografické scény. Groll zde vytvořil dva,
na první pohled velmi odlišné soubory: Fotografie mobiliáře dolního hradu
v Rožmberku nad Vltavou (tj. fotografie muzejních exponátů) a dále fotografie
architektury a exteriérů v Rožmberku a Nových Hradech. První typ fotografií,
tematicky velmi úzce zaměřený a technicky nepříliš kvalitní, byl běžně distribuován
prostřednictvím Grollova ateliéru a dnes je součástí celé řady sbírek u nás
i v zahraničí. Dosud tyto fotografie ale zůstávaly až na marginální případy stranou
vědeckého
zájmu.
Druhý
typ
fotografií
představují
„privátní“
fotografie,
pravděpodobně dále nedistribuované, vytvořené naopak pouze pro osobní účely
objednavatele a jeho rodiny. V nedávné době byly objeveny desítky těchto fotografií,
které zásadním způsobem proměňují dosavadní obraz o práci fotografa Andrease
Grolla, což bylo v příspěvku také naznačeno. Prostřednictvím tohoto druhého typu
fotografií se navíc daří vzbuzovat zájem odborné veřejnosti o první soubor fotografií
exponátů dolního hradu, které byly – nejspíš vzhledem k jejich množství a nízké
technické kvalitě – dosud zcela opomíjeny.
Andreas Groll i další dva autoři zmínění v referátu jsou po fotografické stránce
v mnoha směrech velmi specifičtí, zcela odlišní a – zvláště Franz Polak a Paul des
Granges – téměř neznámí. Vyvstávají tak nejen otázky týkající se jejich profesní
dráhy, ale i zájmu objednavatele a jeho povědomí o tehdejší fotografické scéně.
Kateřina Doležalová: Konzervátorský průzkum historických plánů
a fotografií
V příspěvku byl představen konzervátorský průzkum plánů a fotografií
uložených v oddělení dokumentace ÚDU AV ČR. Zkoumán byl materiál týkající se
buquoyského panství, zejména oblasti Nových Hradů a Rožmberku. Tematicky
vybrané objekty byly rozděleny do dvou samostatných kategorií: 545 kusů plánů
a kreseb na papírové podložce a přes 600 kusů historických fotografií.
V rámci průzkumu byla provedena fotodokumentace přední i zadní strany
každého objektu, určení druhu papírové podložky u plánů, identifikace fotografických
technik, zaznamenání rozměrů. Důraz byl kladen na zjištění celkového stavu
poškození.
Průzkum indikoval nejkritičtější stav poškození u plánů na pauzovacích
papírech a u objektů, které byly v minulosti uloženy v nevhodných podmínkách.
V případě fotografií se nejčastěji vyskytují poškození jako blednutí a žloutnutí
obrazové části.
Tereza Cermanová: Plánované metody restaurování a konzervace
historických plánů a fotografií
V příspěvku byly představeny zvažované metody a technologické postupy
restaurování a konzervace poškozených historických plánů a fotografií. Zároveň bylo
upozorněno na zřízení a probíhající vybavování restaurátorského ateliéru a na stále
se zlepšující podmínky uložení sbírkového materiálu v depozitáři. Na základě
výsledků konzervátorského průzkumu byla zmíněna nejčastější poškození fotografií
a plánů, s nimiž se budou restaurátorky potýkat (blednutí a žloutnutí albuminových
fotografií, mechanicky poškozené pauzovací papíry; lepící pásky, staré opravy,
adjustace na nevhodné podložky). Následně byly popsány zamýšlené restaurátorské
postupy vedoucí k možnému řešení těchto hlavních problémů a ke zlepšení
fyzického stavu sbírkových předmětů. Největší prostor byl věnován metodě
odstraňování lepících pásek, starých oprav a podlepů pomocí gelů. Tato metoda
restaurátorky velmi zaujala a plánují její testování a aplikaci.