Ukázka z knihy Až za hranice

devatenáctá kapitola
Prudký poryv větru pozvedl hromadu listí a jakoby kouzlem je stočil do vířivého kužele. Sofie sledovala, jak do víru vstupuje šedý kůň se sklopenou
hlavou, takže se listy začaly rozletovat do všech stran. Kůň se zastavil a zvědavě se podíval na Sofii. Pohled měkkých hnědých očí zvířete, ta jezírka
zklamání a smutku, se jí zařezával do srdce.
„Drožku, slečno?“ otázal se kočí.
„Ne, děkuji.“ Navzdory blížící se bouři půjde ke svému cíli pěšky. Drožkářův hlasitý dotaz ji polekal. Rozhlédla se kolem sebe. Určitě už na tomhle
železném zábradlí pod rozložitým bukem sedí víc než hodinu a myšlenky
a obavy jí víří hlavou jako to suché listí.
Byla sama v Berlíně, ve městě s milionem obyvatel. Vladimír přijel z Jeny
na víkend, pomohl jí najít byt a pak, navzdory jejím prosbám, ji tu nechal
samotnou.
Znovu se podívala, kolik je hodin. Měla ještě pár minut, než bude muset začít svou misi. Nepřítomně se dotýkala milovaných hodinek, které
jí Vladimír dal v den, který se zdál být stejně vzdálený jako období triasu.
S návalem zloby si pomyslela, že by tu měl být s ní, a ne poletovat z města
do města, od muzea k muzeu, z jedné skalnaté lokality na druhou. Vůbec
ho nechápala! Poslední semestr trval na Mnichově, tentokrát zase na Jeně.
Měl by být tady s ní v Berlíně.
Zahřmění jí připomnělo, proč tu vlastně je. Postavila se, urovnala si kabát,
smetla list z lemu svého prostého obnošeného oděvu a vyrazila pěšky proti
ostrému podzimnímu větru. Jednou rukou si pevně přidržovala klobouk
se závojem, druhou držela záhyb pláště. Sledovala čísla pěkných řadových
domů, které lemovaly celý blok. Každý byl svým způsobem jedinečný, zde
byl v okně květináč, támhle uháčkovaná záclona, jinde zase pěkně tvarované
klepadlo. Věděla jen to, že rezidence, po které pátrá, je na Potsdamerstrasse
číslo 40. Tam bydlí Weierstrassovi.
Zatímco váhala před číslem 40, domem velmi podobným všem ostatním,
přidržovala se dekorativního železného zábradlí na kamenném schodišti.
Její budoucnost závisela na tom, jak tato návštěva dopadne. Nikdo nepochyboval o tom, že Karl Weierstrass je matematickým géniem. Co však pro
ni bylo mnohem důležitější, byla jeho reputace učitele vynikajících badatelů. Souhlas profesora Weierstrasse byl vstupenkou do nejvyšších hájemství
světa matematiky.
Nuže, připravila se na tento okamžik tak důkladně, jak jen mohla. Nezbývalo už nic jiného než to zkusit.
Vystoupala po schodech, uchopila klepadlo a plně si vědoma svého osudového rozhodnutí zaklepala.
Dveře jí otevřela jakási žena. Byla vysoká a štíhlá, s výraznými rysy, šedivějící vlasy měla přísně stažené z obličeje a učesané na rovnou pěšinku, a nyní
se zlověstně tyčila nad Sofií. Sofie odhadovala, že je jí tak čtyřicet.
„Co si prosím přejete?“ Jakmile promluvila, hrozivý dojem vyvolaný její
výškou a robustní postavou se vypařil. Měla příjemný hlas a vlídné oči.
„Je profesor Weierstrass doma? Ráda bych si s ním promluvila o možnosti navštěvovat jeho přednášky.“ Sofie vyhrkla ta slova příliš rychle. Slyšela svůj silný přízvuk.
Žena vypadala poněkud překvapně, ale obřadně ustoupila a nechala
dveře dokořán. „Bratr ještě není doma. Ovšem, prosím, pojďte dál. Počasí
se docela horší a nezdá se, že by na vás čekal kočár.“
Jakmile se dveře zavřely, uslyšely, jak o ně udeřila sprška deště. „Bože, zdá
se, že bouře vyčkávala, dokud nenajdete úkryt.“ Žena ukázala na místnost
nalevo od haly. „Můžete tady počkat, dokud se počasí nezlepší.“
„Moc ráda bych počkala, než se pan profesor vrátí.“ Sofie mluvila tiše
a pomalu. Z haly se nehnula.
346
Až za hranice
19
1870
Berlín
Joan Spicciová
347
1870
Berlín
1870
Berlín
„Těžko říct, kdy Karl dorazí. Nejspíš je v hostinci obklopen půltuctem
studentů, s nimiž probírá nějakou matematickou větu nebo tak, a úplně
zapomněl na to, kolik je hodin.“ Silný úder hromu zatřásl domem. Ženiny
oči si Sofii rychle přeměřily. „Vy nemáte deštník.“
V malé hale se teď zjevila další žena přibližně stejného věku jako ta první
a se stejně výraznými rysy tváře a majestátní postavou. „Ach, Claro, máme
návštěvu. Jak milé.“ Její hlas byl rovněž příjemný.
„Ano. Tato mladá dáma hledá Karla. Něco kvůli jeho matematice.“ Clara se probírala obsahem stojanu poblíž dveří, ale očividně obsahoval jen
vycházkové hole. „Eliso, kde je ten Karlův velký černý deštník? Ten, co má
na rukojeti vyřezanou kachnu.“
„Opravdu! Kvůli matematice!“ Elise se na Sofii široce usmála, nevšímajíc si
sestřiných otázek. Pak jí podala ruku: „Jsem Elise, Karlova mladší sestra.“
„Sofie Kovalevská. Ráda bych u vašeho bratra studovala.“ Sundala si rukavičky a pak uchopila nabízenou teplou ruku.
„Náš bratr je v poslední době v jednom kole. Víte, že ho zvolili děkanem filozofické fakulty?“ Žena zářila pýchou. „Všechny ty jeho nové
povinnosti ho hodně zaměstnávají. A samozřejmě moc rád tráví nekonečné hodiny se svými studenty. Jen doufám, že se nepřepracuje. Před
pár lety se ocitl na pokraji nervového zhroucení. On, muž s takovou atletickou postavou!“
„Eliso, nech už toho,“ hubovala ji Clara. „Raději mi pomoz najít ten
deštník.“
Elisa zrovna ustoupila z nebezpečného místa před velkými dubovými
dveřmi, když se náhle rozletěly a dovnitř vtrhlo mohutné tělo. Sofie na toho
muže přímo zírala. Husté obočí se spojovalo nad jeho velkým nosem, jako
by byl hluboce zadumán nebo měl nějaké starosti. Jeho plešatějící hlava byla
navzdory chladu a mokru holá, obličej měl hladce oholený. Jeho rozložitá
a neskladná postava se Sofii kupodivu zamlouvala. Bylo mu nejspíš kolem
pětapadesáti. Spolu s ním vletěly dovnitř listy a vítr a z jeho kabátu skapávala na vyleštěnou podlahu voda. Když si obrovskou dlaní setřel dešťovou
vodu z obličeje, lehce se otočil, aby hodil šálu na sedátko, a jeho modré
zářící oči při tom zavadily o Sofiiny.
„Karle,“ Clara mu rychle brala kabát. „Zemřeš na zápal plic. Tohle je
slečna Kova… Kova…“
„Paní Sofie Kovalevská. Někteří Němci to vyslovují Kovalevsky – to je jedno. Přišla jsem studovat matematiku.“ Sofie mluvila odhodlaně, ale zjistila,
že se musí docela snažit, aby zpod svého závoje mohla hledět na toho muže,
muže, který byl mistrem kouzelníků jejího světa.
Jakmile se zmínila o matematice, zdálo se, že Weierstrass se už dozvěděl
dost. „Eliso, odveď dámu do obývacího pokoje.“ Zatřásl hlavou i tělem a jako
mokrý lev rozstříkal kapky na všechny strany. Ještě jednou letmo pohlédl
Sofiiným směrem. „Omluvte mě, za chvíli jsem u vás.“
Clara následovala bratra halou i nahoru po schodech.
Elise cosi zamumlala a zmizela v zadní části domu, ale okamžitě se vrátila
a odvedla Sofii do vkusně zařízeného salonu a pokynula jí, aby se posadila.
„Budete mít čas na čaj a trochu pečiva. Clara bude trvat na tom, aby se Karl
převlékl z mokrých šatů, než se s vámi setká.“ Podívala se na Sofii. „Proboha, zapomněla jsem si od vás vzít kabát a klobouk.“
„Jste velmi laskava. Raději bych si je ale ponechala. Je mi teď trochu zima.
Asi jsem nervózní. Nejspíš nebudu schopna sníst ani sousto, ale horký čaj,
to by bylo báječné posilnění.“
„Jste nervózní? Ze setkání s Karlem?“ Elise vypadala upřímně překvapena, když pokládala šálek kouřícího nápoje před Sofii.
Ta přitakala a slabě se usmála.
„Božínku, před Karlem nesmíte být nervózní. Nebyl to vždycky nabručený starý profesor.“ Elise jí podala smetanu a cukr. „Vlastně nikdy ani
nedokončil svá univerzitní studia. Otec zuřil a obvinil ho, že tráví víc času v pivnicích než v posluchárnách.“ Elise se uchichtla jako děvčátko, pak
usrkla ze svého šálku.
Sofie cosi zamumlala.
Hostitelka zavrtěla hlavou. „Ne že by otec neměl právo se zlobit. Karl se
lehkovážně účastnil víc než jednoho studentského duelu.“ V očích jí hrály
veselé jiskřičky. „Jenže je příliš odolný, příliš hbitý a příliš schopný se dokonale koncentrovat. Ani jeden z jeho soupeřů se ho kordem nikdy nedotkl.
Proto dodnes lituje, že nikdy nezískal ono tolik módní mužské znamení
cti – jizvu na tváři.“
Sofie zamrkala, neschopna srovnat si právě líčený obraz Weierstrasse
s tím, který získala od jeho matematických obdivovatelů. Snad mají ještě
jednoho bratra. Váhavě se zeptala: „Profesor Weierstrass nikdy nezískal
348
Až za hranice
Joan Spicciová
349
1870
Berlín
1870
Berlín
doktorát na základě dokončeného studia?“ Možná se jeho sestra nevyjádřila přesně.
Elise pyšně zavrtěla hlavou. „Ne, nezískal, ne tak, jak to dělají všichni
– na univerzitě pod vedením profesorů.“
„Jak podivuhodné!“ Sofie usrkla čaje.
Elise položila šálek z křehkého porcelánu na stůl. Rty si osušila vyšívaným
ubrouskem. Očividně se těšila z příležitosti rozhovořit se na jedno ze svých
oblíbených témat. „Karl dostal doktorát na základě své vědecké publikace.
Profesoru Kummerovi se jeho práce líbila, pozval ho do Berlína a nabídl
mu místo na univerzitě. To bylo vzrušení – a to bylo Karlovi už osmatřicet.
Tehdy jsme se Clara a já začaly starat o náš společný dům. Skoro se zhroutil.
Jsem si jista, že za to mohlo jeho přílišné ponoření se do matematiky.“
Řekla to tak, jako by se jednalo o nadměrné pití, pomyslela si Sofie. Někomu to tak možná může připadat.
Elise pokračovala. „Vůbec nechápu, jak něco tak chladně logického
může mít tak vysilující účinek, ale práce ho požírá. Když je ponechán sobě
samému, zapomene spát, jíst, odpočívat.“ Znovu se podívala na Sofii a po
chvíli tiše dodala: „Potřebuje, aby se o něj někdo staral.“
Karl Weierstrass odešel nahoru do velkého, útulného pokoje, který fungoval
jako jeho ložnice a druhá pracovna. Byl v skrytu duše potěšen, že za sebou
slyší Clařiny kroky. Jeho bezmezně milující sestry mu šly občas trochu na
nervy, ale vytvářely mu příjemný a tichý domov, dokonalé prostředí pro
matematika, jehož nerušily žádné rodinné problémy.
Tolik let ho nechali učit na gymnáziu. Žádné útulné pohodlí v mládí
nepoznal. Své dny zaplňoval výukou, večery zábavou s kamarády a pozdě večer se ztrácel v chladné kráse prací Abela a dalších matematiků. Sám
zvládl mistry.
Pak mu jednoho dne osud zaklepal na rameno. Úřady požadovaly, aby
každá škola jednou ročně poslala studii, která bude demonstrovat, že její
učitelé se dál aktivně vzdělávají ve svém oboru. Bylo to otravné, ale úřady
to vyžadovaly. Mohl by to Weierstrass poslat letos? Ostatní učitelé byli zavaleni důležitou prací.
Ovšemže by mohl napsat studii. A tak ji napsal. Jeho práce otřásla nejen základy poklidné matematické obce, ale značně rozčeřila také vody di-
ferenciálního počtu. Popsal funkci, která byla všude spojitá, přesto neměla
žádnou derivaci! Nejprve místní lidé a pak přední profesoři se předháněli
ve snaze jeho objev vyvrátit, ale nikomu se to nepodařilo. Způsobil zemětřesení, jehož prach se musel teprve usadit. Nyní znovu budoval základy,
jimiž otřásl.
S pocitem poměrně velkého uspokojení ze sebe sama a s hřejivými vzpomínkami se vracel do svého pokoje.
„Nezavírej ty dveře!“ Clařin hlas za ním zněl jako varování. „Jdu dovnitř.
Znám tě, Karle, uvidíš nějaký papír s nějakými čmáranicemi, sedneš si
k psacímu stolu a zcela zapomeneš, že na tebe čeká příjemná mladá dáma,
zapomeneš se svléct z těch mokrých šatů a smrtelně se nachladíš.“
Weierstrass se otočil. „Claro, ale no tak! Jednáš se mnou jako s děckem. Už to zachází příliš daleko. Počkej na mě dole.“ Jeho spokojenost
byla ta tam.
„Karle, prosím tě.“ Tón Clařina hlasu změkl. „Chci se něco dozvědět
o válce. Četla jsem noviny od začátku dokonce, ale vím, že skutečné novinky
se přetřásají v hospodách.“
„Takže to generál Pedtke ti popletl hlavu,“ škádlil ji Karl. „Žena tvého
věku, Claro, no tak!“
Clara silně zrudla. „Prosím tě, Karle, když se zeptám před Elisou, nemilosrdně si mě dobírá, ještě víc než ty. A generálovy dopisy jsou tak vágní.
Nevím, jestli mu nehrozí nebezpečí.“ Když prošla kolem něho dál do pokoje,
pustila se do rovnání jeho papírů.
Weierstrass se zastavil za paravánem a začal si svlékat mokré šaty. „Pochybuji, že bych zaslechl něco, co jsi ještě nečetla v novinách. Francie je na
lopatkách. Napoleona chytili – koneckonců není tak houževnatý, jako byl
jeho strýc. Impérium padlo. Hranice mezi našimi zeměmi jsou neprostupně
uzavřeny. Paříž se vzdala. Bismarck se snaží získat co největší podporu pro
spojení německy mluvících oblastí, zatímco Francouzi spojence nemohou
najít. Pro naše jednotky je to hračka.“ Zamyslel se a pak trochu zvýšil hlas.
„Ale jednu zajímavou věc jsem vlastně slyšel. Paříž je naprosto odříznuta, jak
jsem říkal. Přesto každý den vypouštějí balon s horkým vzduchem, plavidlo
dostatečně velké, aby neslo muže a nějaké zásoby. Představ si, jak tato zařízení létají přímo nad našimi liniemi a nesou muže, pár uprchlíků, poštu
a všechno další, co se do těch zavěšených košů vejde. To je úžasné!“
350
Až za hranice
Joan Spicciová
351
1870
Berlín
1870
Berlín
Když se Weierstrass vynořil zpoza paravánu v suchém oblečení, začal
pátrat v zásuvce po vlněné vestě, kterou mu Elise upletla. Sestře udělá radost, když ho v ní uvidí. „Budu rád, až ta válka skončí. V posluchárně je tolik
prázdných míst. Mladí muži jsou pryč. Mám už jen dvacet studentů. Před
válkou jsem měl padesát schopných mladých mužů, kteří ke mně chodili
na přednášky. Kde je ta vesta?“
„Karle, ta žena dole doufá, že u tebe bude studovat.“ Clara našla pěknou
šedou vestu, kterou hledal na špatném místě, a urovnala obsah zásuvky.
„Pokud se počet tvých studentů zmenšil, třeba bys mohl zvážit, že ji přijmeš.
Alespoň by z této hrozné války pro nás ženy vyplynulo nějaké dobro.“
„Pro smilování boží! Možná nemám dost studentů, ale to neznamená,
že přijmu unuděnou ruskou aristokratku. A z toho, co jsem se v novinách
o ruských studentkách dočetl, myslím, že s nimi nebudu chtít mít nic
společného. Jejich vláda tvrdí, že to jsou revolucionářky, které studují jen
z důvodů, jež nemohu před dámou zmínit, drahá sestro. Hergot, jestli za
ní půjdu, budu si muset vzít sako a kravatu.“
„Já čtu taky noviny, Karle,“ ozvala se Clara. „Obviňují Rusky, že studují
medicínu, aby mohly provádět potraty, a že studují politické vědy a zákony,
aby se mohly vrátit domů a kázat revoluci. Bůh ví, jaké zlé úmysly přičítají ženě, která chce studovat matematiku. Nejspíš si myslí, že chce vyrábět
bomby. Jaký nesmysl! Jen proto, že nějaké děvče touží po vzdělání, ji hned
začnou urážet.“
„Nejsem připraven mrhat časem s bohatou ženou, která roupama neví, co by dělala, a žije v iluzích, že bude studovat něco, na co nemůže být
připravena.“
„Karle, přestaň hudrovat, když ses s ní ještě nesešel. Dej jí alespoň šanci. A nestarej se o sako, vesta bude dobrá. Přišla neohlášena a tebe chytla
bouřka.“ Clara pohlédla na bratra a narovnala mu límec košile. „Myslím,
že vypadáš neodolatelně.“
Weierstrass nevědomky poškubával přední stranou své vesty, zatímco si
urovnával papíry na psacím stole ve své dolní pracovně. Vyrušilo ho lehké
zaklepání na dveře.
„Jsi připraven setkat se s paní Kovalevskou?“ Elisin hlas měl svůj obvyklý
nádech naléhavosti. „Už taky nějakou dobu čeká.“
Weierstrass přikývl, sotva pozdvihl hlavu od papírů. To setkání se už
nedalo oddalovat.
Když vzhlédl, uviděl před sebou malou postavu usazenou na velké kožené
židli. Ta žena si rozepnula, ale nesundala kabát, na aristokratku poměrně
obnošený a neelegantní kus oděvu. Když si poposedla, zahlédl prosté tmavé
vlněné šaty s čistým, ale už nenovým límečkem a s dlouhými rukávy. Jediný
viditelný šperk byly malé zlaté hodinky, které jí visely na jemném řetízku
kolem krku. Její klobouk byl jediným ústupkem módě. Ačkoli si Weierstrass
uvědomoval, že klobouky se závojem jsou letos v módě, nelíbil se mu. Stínil
jí tvář tak, že jí prakticky neviděl ani do očí, ani větší část tváře. V hale byla
taková tma, že ani tam si ji nemohl pořádně prohlédnout. Kapuce a pásek
na jejím kabátě znemožňovaly odhadnout, je-li při těle, štíhlá nebo něco
mezi. Weierstrass si mnul čelo. Ne že by ji potřeboval bůhvíjak vidět, aby
věděl, co je zač. Měl pravdu, je to mrhání časem. Před ním seděl ucouraný
snílek, který má bezpochyby stejně málo smyslu pro řád ve vědě jako pro
řád v módě. Špetka slitování ho přiměla k vlídnosti. Ta ubožačka je nejspíš
vdovou, která se snaží najít něco, co by v životě mohla dělat.
Nuže – bylo nutné se s celou záležitostí vypořádat. Odkašlal si. „Takže
vás tedy zajímá studium matematiky?“
„Ano, pane.“ Její hlas byl slabý a příjemný.
„Nechci být příliš ukvapený, ale naše univerzita ženy zásadně nepřijímá.
Jsem si jist, že není žádná naděje, že byste se k nám mohla zapsat.“
„Na něco takového nejsem připravena přistoupit, profesore.“
Odpověď byla okamžitá a rozhodná. Možná má v povaze více síly, než
prve odhadoval.
Pokračovala: „Velmi ráda bych navštěvovala vaše přednášky.“
„Mé přednášky.“
„Ano, pane. Abych mohla něco takového udělat, potřebuji povolení
od vedení školy. Samozřejmě ale nejprve potřebuji vědět, jestli mě přijmete.“
Weierstrass pomalu vydechl. „Jaké formální vzdělání v matematice
máte?“
„Studovala jsem přes rok v Heidelbergu. Můj matematický poradce,
jehož jsem tam měla, profesor Königsberger, mi doporučil, abych pokračovala ve studiu u vás.“
352
Až za hranice
Joan Spicciová
353
1870
Berlín
1870
Berlín
Zasáhlo ho to jako rána bleskem. „Königsberger! To byl jeden z mých
prvních studentů a jeden z nejlepších. Takže to on vás za mnou posílá?
A máte od něho nějaký dopis?“
„Ano, zde je. A ještě jeden dopis.“ Žena horlivě otevřela desky, které pevně svírala. Prolistovala nějaké papíry, pak se naklonila a položila na psací
stůl dva listy papíru. Profesorovi se stále nedařilo si ji prohlédnout; všiml
si jen, že má malé a pěkně formované ruce. Na prsteníku pravé ruky měla
jednoduchý zlatý prstýnek.
Dopisy vypadaly celkem opravdově. Weierstrass teď nevěděl, co si má
myslet. Dozajista bylo nutné být alespoň slušný. „Königsberger a Paul Dubois-Reymond vás oba doporučují. Nuže. Bratr Duboise-Reymonda, Emil,
patří zde v Berlíně k profesorskému sboru, takže uvidím, jestli se mi podaří
získat víc informací.“
Její tenounký hlas byl neodbytný. „Studovala jsem u profesora Helmholtze, když jsem byla v Heidelbergu. Je teď v Berlíně. Jsem si jista, že se
za mě zaručí. A je tu též profesor doktor Virchow, na patologii. Je to příbuzný mé rodiny.“
Všechna jména si pečlivě zapsal. „Vaše doporučení jsou vynikající, ale
než zvážím vaše přijetí na některé z mých přednášek, musím si udělat své
vlastní ohodnocení. Vyřešíte mi nějaké rovnice? Třeba se mé přednášky
ukáží jako nevhodné.“
„Velmi ráda to zkusím, pane.“ Ačkoli měla ruce sevřené, její hlas byl pevný. Projevila odvahu a důvěru ve své schopnosti. Jestli se její sebedůvěra
opírá o fakta, to se brzy zjistí.
Weierstrass se krátce probíral papíry na svém stole, než našel to, po čem
pátral: stránku se sedmi úlohami, první zadání pro všechny jeho potenciální
postgraduální studenty. Šlo o několik jednoduchých a pár velmi obtížných
problémů, které měly být výzvou pro ty mnohem talentovanější studenty.
Uchazeči na vypracování těchto úloh běžně dostávali týden nebo víc. Nebylo nijak neobvyklé, že dokonce i ti lepší studenti jeden nebo dva příklady
nevyřešili. Součástí učebního procesu, domníval se Karl, bylo studentům
ukázat, že metody a nástroje, o kterých bude ve svých kurzech přednášet,
jim pomohou zvládnout jinak nezdolatelné problémy. Pochyboval, že jeho
návštěvnice s nimi bůhvíjak pohne, ale poskytne jí to alespoň nějaké představy o tom, co to skutečně znamená studovat u Weierstrasse.
Jakmile dorazila do bytu, Sofie ihned sklidila z pracovního stolu v ložnici
všechny věci až na lampičku se stínítkem. Umístila složku s Weierstrassovými úlohami přesně na pravý roh stolu. Sundala obal z čistých bílých listů
papíru, které si cestou domů koupila, a položila je vedle složky. Otevřela
starou dubovou šatní skříň, která stála proti posteli, vytáhla z ní cestovní
zavazadlo s pracovními materiály a začala se jimi probírat; připravila si matematické sešity, pár vzácných učebnic a značně opotřebované matematické tabulky, obsahující integrály, hodnoty trigonometrických funkcí, známé
fyzikální konstanty a další údaje, představující nekonečné hodiny úporných
výpočtů generací matematiků. Tyto pomůcky si narovnala na postel tak, aby
na ně ze židle u pracovního stolu dosáhla. Ze dna zavazadla vytáhla tři tužky,
každou ořezanou na polovinu původní velikosti; už znovu potřebovaly ořezat. Hromadu upotřebených papírů, jejichž obrácená strana se dala použít
pro zkušební výpočty, umístila na levou stranu pracovní desky. Sundala si
límeček, rozepnula horní knoflíky šatů, vyhrnula si rukávy a upravila světlo
ke své spokojenosti; byla připravena začít. Posadila se vzpřímeně a sáhla
po Weierstrassově složce.
Rychle očima přelétla sedm zadaných úloh: pět bylo čistě teoretických,
poslední dvě byly aplikace. Pár úloh jí při prvním čtení připadalo povzbudivě snadných. Připomněla si, že si musí dávat velký pozor, aby neudělala
chybu někde v mnoha složitých, ale rutinních výpočtech, jichž bude dozajista třeba.
Nemohla se rozhodnout, kde má začít, a tak si list pečlivě přečetla ještě jednou. Zjistěte, zda některé z následujících tří nekonečných řad konvergují
354
Až za hranice
Joan Spicciová
Když jí podával přes stůl list papíru, komentoval to: „Ozvěte se znovu,
až tohle vyřešíte. Pak se rozhodneme, jaké další kroky ve svém studiu byste
měla podniknout.“
„Děkuji.“ Přelétla očima podávaný papír a založila si jej do složky, zlehka
vstala a odkráčela ke dveřím.
„Tak to je naposledy, co ji vidím,“ pomyslel si profesor v duchu a rovněž
vstal. O pár chvil později, když vyhlédl mezi záclonami ven z okna, si všiml
dvou věcí: za prvé, že přestalo pršet. A za druhé, že ta postava, neurčitě připomínající ženu, s níž právě mluvil, poskakuje po ulici a velmi okouzlujícím
dívčím způsobem při tom mává velkým pánským deštníkem.
355
1870
Berlín
1870
Berlín
a u konvergujících najděte součet. To bylo jednoduché. Všechny ty řady se daly zredukovat na geometrické řady. A vzpomněla si na podmínky, za nichž
tyto řady konvergují, a na vztah pro výpočet jejich součtu. První problém
dokázala vyřešit, aniž by vůbec musela nahlédnout do učebnic.
Další dva už představovaly větší výzvu. Derivujte Maclaurinův rozvoj funkce
sinus tak, abyste získali jeho rozvoj pro funkci kosinus. Najděte Taylorův rozvoj
funkce pro sinus v bodě A. V Maclaurinovi a Taylorovi, matematických gigantech z minulého století, jejichž dílo se stalo klasikou, se docela vyznala.
Další problém přišel od titána jejího vlastního století, Cauchyho. Cauchy
popularizoval podílové kritérium konvergence řad. Pomocí tohoto nástroje rozhodněte, jestli následující řady konvergují. S tím by neměla mít žádný problém.
Ovšem úloha číslo pět jí dá pořádně zabrat. Nikolaus Bernoulli v roce 1720
vyslovil hypotézu, že při derivaci funkce dvou proměnných je konečný výsledek
na pořadí prováděných parciálních derivací nezávislý. Reprodukujte a okomentujte Eulerův důkaz z roku 1755 o Bernoulliho domněnce. Sofie listovala svými
poznámkami a knihami, které si položila na postel. Bohužel neměla výtisk
tohoto důkazu a měla podezření, že matematická knihovna na univerzitě je
přístupná pouze studentům a profesorskému sboru. Bude na ten úsudek
tedy muset přijít sama.
Zadané úlohy rozhodně potvrzovaly zvěsti o tom, že Weierstrass vyžaduje od svých studentů, aby si dobře osvojili staré mistry.
Zbylé dva úkoly se zabývaly problémy praktické fyziky, jeden vedením
tepla, druhý popisem kmitající houslové struny. Bude si muset dát pozor,
aby do své funkce zahrnula všechny počáteční podmínky, vybrala ze svých
tabulek vhodný součinitel roztažnosti, a ujistila se, že funkce, kterou nakonec
bude derivovat, je konvergentní. Sofie si lehce oddechla úlevou; nebylo tu
nic nad její schopnosti. Znovu si připomněla, že si musí při každém kroku
svých výpočtů dát nesmírný pozor.
Weierstrass ve své pracovně nepřítomně hleděl na vzkaz od té tajuplné Rusky.
Psala v něm, že zadané úlohy dokončila a že by mu je ráda ukázala.
Od jejich setkání uběhly pouze dva dny. Včera večer se v hospodě zcela
náhodou sešel s Virchowem a zmínil se mu o ní.
„Myslím, že už jsem o ní něco zaslechl,“ Virchow se drbal na bradě. „Udělala docela dojem na Čebyšova, když navštívila jednu z jeho přednášek.“
„Skutečně! Četl jsem několik jeho studií. Je to vynikající matematik,
ačkoli jeho názory na diferenciální počet se mi příliš nelíbí.“ Weierstrass
upil piva.
Virchow přitakal na výraz souhlasu, pak pokračoval: „Jsem tak trochu
spřízněn s tetami ze strany její matky. Jsou nedílnou součástí intelektuální komunity kolem petěrburské univerzity. Jejich otec, Fjodor Fjodorovič Schubert, byl geolog, jehož práce o tvaru planety Země je velice
oceňována.“
Weierstrass plácl do stolu. „To mě podrž, já přece Schubertovu práci
znám. Citoval jsem ho v úvodním odstavci studie, kterou jsem publikoval
před devíti lety. Takže to je její dědeček!“ Karl pohlédl na Virchowa. „Schubert byl ale Němec.“
„Jejich rodina se odstěhovala do Ruska před mnoha generacemi,“ vysvětloval Virchow.
Jistě, jak ho Virchow upozornil, dědictví není zárukou ani schopnosti,
ani úctyhodnosti. Mezi mnohé prominentní ruské rodiny v poslední době vrazily klín různé ideologie. Mnozí z mladší generace a nemálo lidí ve
středním věku přijalo neortodoxní názory na politiku a opovrhlo pravidly
„civilizované“ společnosti.
Weierstrass se už rozhodl, že si pro přijetí té ženy vytvoří vlastní kritéria.
Ať už jsou její rodinné pozadí či současné politické postoje jakékoli, bude se
muset předvést především v matematice. Bylo zřejmé, že ji svými úlohami
dostatečně nevystrašil. Bude tu každou chvíli, on bude muset projít její práci
a s největší pravděpodobností jí říci přímo do očí, že na to nemá.
Profesor zaslechl zvonek. Clara otevřela dveře, jelikož služebná měla jako obvykle v neděli volno. Clara vzala Sofii kabát, umístila vrácený deštník
zpátky do stojanu u dveří a odvedla ji do pracovny.
Weierstrass povstal, aby ji pozdravil. Šel ihned k věci a otázal se: „Paní
Kovalevská, mohu se podívat na váš výkon?“ Vzal si od ní složku a naznačil
jí, aby se posadila naproti němu k psacímu stolu.
Ta žena měla opět černý hedvábný klobouk. Tu a tam se Weierstrass
podíval od stránek výpočtů na její zastíněný obličej. První úlohy vyřešila
brilantně. Dokonale zvládala trigonometrické i nekonečné řady.
Mezi úlohami, které dával k vyřešení, byl obtížný důkaz plný logických
úskalí. Právě ten skutečně měřil rozsah talentu dobrého studenta. Kdo byl
356
Až za hranice
Joan Spicciová
357
1870
Berlín
1870
Berlín
kompetentní, ale ne zcela nadaný, mohl onen důkaz pracně provádět a dojít
k závěru hrubou silou, dalo by se říci. Mnohem ambicióznější a talentovanější student mohl být v daném oboru dostatečně sečtělý, aby byl schopen
vytvořit důkaz podobný existujícím důkazům od vynikajících matematiků.
To znamenalo, že dotyčný student pochopil elegantní přístup a dokázal jej
aplikovat, což by vypovídalo o schopnosti, po níž profesor pátral u svých
nejlepších postgraduálních studentů.
Weierstrass svraštil čelo. Jak se tak na Sofiinu práci díval, ani jednu
z těchto metod neobjevil. Místo toho zde bylo cosi nového a neočekávaného. Položil si hlavu do dlaní. Je to správné? Minuty ubíhaly, zatímco se
nakláněl nad papíry, zapomínaje na svět kolem sebe, dokonce i na návštěvu
sedící na opačné straně jeho psacího stolu.
Nakonec se znovu narovnal a nevědomky povzdechl. Není o tom pochyb.
Tohle je originální, krátký, prozíravý a jasně předvedený důkaz. Důkaz, který
by očekával jen od toho nejnadanějšího vyspělého matematika.
Weierstrass nevěřícně hleděl na módní klobouk. Možná ta žena narazila
na nějakou studii v nedávno vydaném časopise, která mu unikla. Možná
má nadaného přítele, který jí pomáhal. Musí to zjistit.
Nechtěl vrhnout ani stín pochyb na její poctivost, když se pravda dala
zjistit mnohem zdvořilejším způsobem, a tak se jí pomalu otázal: „Paní,
přístup, který jste použila k tomu poslednímu důkazu, k tomu, k němuž
jsem navrhoval Eulerovu metodu, je zcela nový. Nebude vám vadit, když
mi své uvažování krok po kroku objasníte?“
Její gesta prozrazovala nervozitu. Jak se Weierstrass domníval, nebude
schopna svou práci vysvětlit. Sňala si rukavice, položila je na stůl před sebou, pak přešla na jeho stranu stolu. Naklonila se nad papíry a její klobouk
se dotkl jeho paže.
„Ach, promiňte mi to!“ prohlásila. Zatímco si sundávala klobouček, z účesu se jí uvolnila kudrlinka tmavých vlasů. Naklonila se nad papíry a malým
bledým prstem ukazovala na kroky, podle kterých při řešení toho problému postupovala. „Ukázala jsem, že lze vytvořit speciální funkci, a to tak, že
když se dvakrát použije věta o střední hodnotě, dojdeme k výsledku. Je mi
to líto, ale nedokázala jsem si na Eulerův důkaz vzpomenout, tak jsem si
vymyslela svůj vlastní.“ Mluvila rychle se silným přízvukem, zatímco upřeně
sledovala papír. V daný okamžik si Weierstrass sotva uvědomoval její ze-
vnějšek, zatímco sledoval její pregnantní a bezchybné uvažování. Dokázala
nalézt k tomuto starému Eulerovu problému zcela nový přístup. Naprosto
mimořádné. Opravdu zcela mimořádné!
Když dokončila své vysvětlení, málem lapala po dechu. Její oči vzhlédly.
Teď přišla řada na profesora, aby ztratil dech. Ty velké, uchvacující, inteligentní zelené oči! Její pleť byla tmavá, lehce naznačující spíš cikánské než
německé nebo ruské předky. Byla velmi mladičká, nádherných proporcí.
Měla plnou postavu a byla kouzelně malého vzrůstu.
Stále na ni upřeně hleděl. Cítil, jak mu do obličeje stoupá teplo, pak se
mu začaly potit ruce.
„Profesore, byl můj přístup chybný?“ Oči jeho návštěvnice zářily, její rty
se lehce usmívaly. Všimla si jeho rozpaků. Byl to kratičký a tichý okamžik
vzájemného pochopení. „Ten postup, který jsem použila, mi připadá dokonale jasný. Zapomněla jsem na něco? Možná je ta poslední substituce
neplatná. V čem je problém?“
Weierstrass se vzpamatoval. „Není tam žádná chyba. Váš důkaz je platný a rozhodně novátorský. Máte talent, ten vzácný nenaučitelný talent
vidět staré problémy novým způsobem.“ Odmlčel se, pak pomalu dodal:
„Postarám se o to, aby vaše záležitost byla přednesena před univerzitním
senátem.“
„Přijmete mě na své přednášky?“
„To rozhodně. Budete-li tvrdě pracovat a dostane-li se vám vedení, bude z vás prvotřídní matematik. Teď ještě přesvědčit univerzitní senát, že
vás mají přijmout.“
Jejich setkání skončilo. Když Weierstrass zavřel za odcházející ženou
dveře, radostně si tleskl. Cítil, jak jeho teutonská krev vře, když se ve svých
představách viděl jako rytíř vrhající se za barvy této dámy do boje.
Chvíli nato už se hlasitě smál. Smál se sám sobě. Choval se jako starý hlupák, a to vše kvůli páru očí, které prozradily neobvyklou genialitu duše.
358
Až za hranice
Joan Spicciová
Sofie vstoupila do svého bytu. Na věšáku visel dámský kabát. O zeď se
opíral kufr.
„Zdravím tě!“ Sofie rozpoznala Juliin hlas, který ji volal ze zadní části
bytu. V ten moment stála Julie před ní. „Už podruhé jsem musela žádat
paní domácí, aby mě pustila do tvého bytu. Měla jsi mi dnes odpoledne
359
1870
Berlín
1870
Berlín
přijít naproti na nádraží. Dalo by se říct, že nejsi příliš nadšena z toho, že
budu tvou spolubydlící.“
„Ach, Julie!“ Sofie padla do rozevřené náruče své přítelkyně.
„Proboha, ty jsi ale bledá. Cos dělala?“
„Práce. Nezastavila jsem se dnem ani nocí už víc než týden. Ale jsem
svými výsledky potěšena. Weierstrass souhlasil, že mě přijme za svou studentku.“
„Měla jsem to tušit, že se hned vrhneš do práce.“ Ukázala na pokoj kolem
sebe. „V tomhle bytě je strašný nepořádek. Všude se válejí knihy a papíry,
šaty jsou na zemi, a jediná známka nějakého jídla, kterou jsem tu našla, bylo
pár ztvrdlých žemlí. Dokonce ještě ani nemáš připravený samovar.“
„Nehubuj mě, jsi snad moje matka? Musela jsem pracovat každou minutu. Ale Weierstrass je potěšen.“ Sofie držela přítelkyninu ruku, když usedly
vedle sebe na divanu. „Proč jsi mi nedala vědět, že přijedeš?“
„Ale dala. Napsala jsem ti a požádala tě, abys na mě čekala u vlaku. Jenže
z té haldy neotevřených dopisů usuzuji, že už nějakou dobu nečteš poštu.“
„Myslím, že je to už déle než týden. Prostě jsem neměla volnou ani
minutku.“
„Já to všechno dám zase do pořádku,“ prohlásila Julie. „Tohle je určitě
jeden z nejponuřejších berlínských bytů. Je tu tak málo světla!“
„Ale zůstaneš tady?“ zeptala se Sofie váhavě.
„Většinu věcí už mám v druhé ložnici.“ Julie se postavila a zamířila ke
stolu, kde stál malý, studený samovar. „Napsala jsem několika berlínským
profesorům chemie. Dovolí mi chodit na jejich přednášky. Tak alespoň nebudu muset žádat o oficiální přijetí, což by nejspíš bylo stejně jen mrhání
silami. Jakmile se osvědčím a poznám své učitele, pak si vyberu jednoho
poradce a začnu pracovat na disertaci. Dozvěděla jsem se, že univerzita
v Göttingenu uděluje doktoráty na základě výzkumu a ústních zkoušek.
S doktorátem se budu moci vrátit domů a učit na vyšších stupních, nebo
možná pracovat v některé laboratoři.“
„Ovšem jestli tu není nějaký konkrétní profesor, u kterého bys tady
v Berlíně chtěla studovat, proč jsi nezkusila získat kontakty přímo v Göttingenu?“
„Já se nedokážu moc rychle spřátelit, Sofie. A taky se mi nelíbí žít o samotě. Můžu tady pracovat stejně jako na kterékoli jiné univerzitě.“ Trochu
ztišila svůj hlas. „Vladimír mě požádal, jestli bych si to nedokázala zařídit,
abych byla s tebou.“
„Aha, takže on se mnou být odmítá, ale na druhou stranu mi zároveň
nedůvěřuje, že bych dokázala žít sama. Takže mi posílá ošetřovatelku!“ Sofie
vstala a začala zuřivě popocházet po pokoji.
„Neobviňuj z toho Vladimíra. A já tady nejsem jako tvoje ošetřovatelka,
jsem tu jako přítelkyně a studentka. Nezůstanu tady, jestli mě tu nebudeš chtít.“
„Ach, Julie, samozřejmě že chci, abys tady zůstala.“ Sofie sebou opět hodila
na divan. „Jsem tak unavená. Mám nervy napjatější než struny u houslí.“
„Vybalila jsem svůj samovar a za chvíli nám oběma uvařím čaj. Jestli nejsi totálně vyčerpaná, doporučovala bych ti přečíst si poštu. Všimla jsem si,
že tam je víc než jeden dopis od Vladimíra a jeden od tvé sestry; ty ostatní
jsem nepoznala.“
Sofie se předklonila a rozvázala si boty. Dala si nohy nahoru a zakryla je
prořídlým přehozem, probrala se haldou dopisů a urovnala je podle razítka
odeslání. Horní dopis, ten nejstarší, byl od její sestry. Jak četla, sdělovala
zkráceně novinky Julii.
„Aňuta strávila poslední srpnové týdny ve Švýcarsku. Victor se prý zapletl do dělnických nepokojů mimo Paříž. Situace je teď dost divoká a na
obou stranách jsou mrtví. Policie to svaluje na skupinu Augusta Blanquiho a několik lidí zatkla. Victor se rozhodl uprchnout do Ženevy a Aňuta
jela s ním.“
Sofie spustila nohy zpět na podlahu. Seděla vzpřímeně na okraji divanu,
pevně svírala stránky v ruce a četla co možná nejrychleji. Julie zanechala
vybalování a stála nad ní.
„Jakmile Aňuta dorazila do Ženevy, napsala rodičům a poprosila je o svolení se za Victora provdat. Odmítli to. Odmítli jí poslat její křestní list či
veškeré další patřičné dokumenty. Odmítli uvolnit její věno.“
Julie promluvila tiše: „Dokážu jejich postoj pochopit. Nikdy se s tím
mužem nesetkali. Dozajista se od ostatních Rusů, kteří byli v Paříži, dozvěděli, že tenhle Jacklard žije s jejich dcerou – podle jejich názoru – ve velmi
hanebném vztahu. A ten muž nyní prchá před zákonem.“
„Umím si představit, co to muselo mou sestru stát, zapomenout na své
vlastní přesvědčení a prosit rodiče o svolení.“ Sofie držela dopis pevně v ru-
360
Až za hranice
Joan Spicciová
361
1870
Berlín
1870
Berlín
kou, zatímco hleděla do Juliiny nevinné tváře. „Hloupá rodičovská zákonná
opatření stojí Aňutě v cestě pomáhat muži, kterého miluje. Kdyby Victora
uvěznili, Aňuta, která není jeho právoplatnou manželkou, by neměla žádné
právo ho navštívit, ani pro něj vyhledávat pomoc. Kdyby byli oba uvězněni,
neměli by sebemenší šanci se uvidět či být informováni o osudech jednoho
či druhého. Zní to paradoxně, ale pokud se zapojují do nelegální činnosti,
je o to důležitější, aby byli legálně sezdáni.“
„Aňuta ho určitě moc a moc miluje.“ Julie, která teď vypadala mírně
zmateně, se posadila na židli naproti Sofii.
„To ano.“ Sofie si povzdechla. „Proč, to sice nechápu, ale je zřejmé, že
tomu tak je.“ Pak se vrátila k dopisům. „Poslouchej tohle. Aňuta dál sděluje, že v září, když císařství padlo a byla nastolena nová republika, se ona
i Viktor okamžitě vrátili do Francie. Ach, Aňuto! Ty blázne!“ Sofie málem
křičela. „Měla jsi zůstat v Ženevě!“
Když se trochu vzpamatovala, prohlásila: „Proboha, Julie, císařství skutečně padlo? Už několik týdnů jsem neviděla žádné noviny.“
„Ano. Císařovna uprchla do Anglie a ve Francii byla vytvořena nová republika. Victor Hugo je zpět v Paříži a plní tisk svými plamennými prohlášeními. Nová vláda stále bojuje s Prusy, ale jak dlouho se ještě udrží, to je
ve hvězdách. Ty jsi o tom nic neslyšela? Ne, zdá se, že ne.“
Sofie dál listovala stránkami dopisu. „Aňuta se v jednom odstavci také
zmiňuje o jakési nové organizaci, které říkají Internacionála. Ona a Victor
se k ní museli určitě připojit, i když to otevřeně neříká. Victor má nějaké
politické postavení v nové francouzské vládě. Byl prý zdrcující většinou zvolen za zástupce svého distriktu v Lyonu. Pak tu jsou další odstavce, samé
květnaté vychvalování jejího hrdiny. Jediné zajímavé na tom je, že Victor
se zná s Marxovým zetěm.“
„Nic o tom, jak se jim vede? Četla jsem, že pruská armáda obléhá Paříž.
A také dost děsivé zprávy o podmínkách, které ve městě panují.“ Julie opět
začala věnovat pozornost bublajícímu samovaru.
„Ano, tady, až ke konci. Nemají ani vindru. Victorův úřad mu skoro nic
neplatí. Oba dávají o večerech soukromé hodiny, ona ruštiny a ruské literatury, on matematiky. Někteří občané stále žijí víceméně normálně. Prý
se jí a Victorovi daří líp než mnoha jiným. Stále mají nějaké zásoby potravin. Tohle si poslechni – nemusela sáhnout po krysím masu, které se teď
prodává v mnoha obchodech s potravinami. Vyzkoušela nějakou novou
konzervovanou mrkev a píše, že je docela jedlá… – zbytek dopisu je jen
ujišťování, že jinak nemají žádné větší potíže. Její jedinou obavou je, že
Victor si příliš zahrává a mohli by ho zatknout. Je ve svém kritizování vlády
absolutně neústupný.“
Julie přinesla k divanu dva šálky čaje: „Musíš Aňutu přesvědčit, aby se
k nám tady připojila.“ Podala jeden Sofii.
„Ona Jaclarda nikdy neopustí. Přitom je to dle mého názoru náladový
a nepraktický snílek, který oplývá víc chvastounstvím než selským rozumem. Skutečně vůbec nechápu, co na něm Aňuta vidí. Tedy kromě toho,
že má velmi elegantní postavu a je to radikál, což ji odjakživa přitahovalo.
Má mnoho kontaktů v liberálním tisku. Když jsem byla v Paříži, ukázala mi
jeden z jeho článků. Píše docela obstojně, má to sílu i ducha, ale rozhodně
to není žádný Dostojevskij.“
Sofie na chvíli zaváhala a pozorovala víry v horké temné tekutině. „Nevím,
co mám dělat. Mám pocit, že Aňuta se vrhá do neštěstí. Myslíš, že bych se
měla pokusit za ní dojet?“
„Rozhodně ne,“ přísně odsekla Julie. „Tam pro ni nemůžeš udělat vůbec nic.“
Juliina rada se opírala o přísnou logiku. Po několika minutách ticha Sofie
s unaveným povzdechem odpověděla: „Máš pravdu. Nejvíc pomůže, když
se pokusím přesvědčit matku a otce, aby jim povolili svatbu. Odsud jí můžu alespoň trochu vypomáhat částí svého kapesného.“ Pak odložila sestřin
dopis stranou a vzala si další, který byl psaný jinou rukou. „Tak ráda bych
to probrala s Vladimírem.“ Sofie rozložila svinutý, téměř nečitelný papír.
„Vladimír píše, že mě nebude moci navštívit několik týdnů. Možná ne dřív
než na vánoční prázdniny.“
„Napiš mu, Sofie. Měl by o Aňutě vědět.“
362
Až za hranice
Joan Spicciová
Karl Weierstrass vyrazil na křížovou výpravu. Ta mladá žena musí být přijata na jeho univerzitu. Neustále vzpomínaje na své vlastní mladické obtíže, cítil se být povolán, aby podporoval a rozvíjel mladé talenty. A tohle byl
vskutku zvláštní případ.
Weierstrass kolem sebe systematicky shromažďoval přední vědce prestižní berlínské fakulty. Fyzik Helmholtz Kovalevskou znal jako studentku
363
1870
Berlín
1870
Berlín
z Heidelbergu a byl připraven se jí zastávat i zde v Berlíně. Fyziolog Emil
Dubois-Reymond dostal nadšený dopis o jejích schopnostech od svého
bratra Paula, který byl v Heidelbergu jedním z jejích profesorů matematiky.
Emil bude zastupovat svého bratra a podporovat její žádost před senátem.
Rudolf Virchow, profesor patologie, byl připraven bránit její charakter a také její reputaci génia. Weierstrass dosvědčí, že prověřil její matematické
schopnosti a je ochoten ji přijmout do své výuky.
Pouze profesor Kummer, geniální matematik a člen univerzitního senátu, Weierstrassův přítel a první stoupenec, stál silně proti nim. Kummer
nemínil na univerzitu přijmout žádnou ženu, ani nemínil žádné ženě dovolit navštěvovat přednášky matematiky. Katedra matematiky byla jeho
absolutistickým královstvím.
Zhnusen zkostnatělostí svého starého přítele a dobrodince, jeho slepým
lpěním na tradici, váhavě sděloval Weierstrass jeho rozhodnutí Sofii.
„Cožpak proti tomuto rozhodnutí neexistuje žádné odvolání?“ Sofie seděla
vzpřímeně na okraji divanu. Clara, jejíž oči žhnuly vztekem, seděla po jedné
její straně a Elise, smutná a bez elánu, seděla na druhé. Sofie na Clařino
pozvání strávila celé odpoledne čekáním na rozhodnutí senátu se sestrami,
které nyní na tyto špatné zprávy reagovaly s porozuměním a se zlostí.
„Obávám se, že nikoli.“ Weierstrass hleděl dolů na své velké ruce. „Možná,
kdyby Kummer proti vám nevystoupil, byla by tu šance navštěvovat přednášky matematiky. Ale ostatní členové senátu se mu na jeho vlastní půdě
postavit zkrátka nechtěli.“ Weierstrass chodil sem a tam před malým krbem.
„Víte, skandální na této situaci je to, že ostatní katedry na naší univerzitě
budou mít tento semestr ženské posluchačky. Kummer jim může zabránit,
aby byly přijaty jako řádné studentky, ale nemůže zabránit jednotlivým katedrám, aby přijaly ženy jako posluchačky. Slyšel jsem, že katedra chemie
podporuje jednu z vašich krajanek.“
„Ano, jmenuje se Julie Lermontovová. Je to moje přítelkyně,“ prohlásila Sofie tiše.
Profesorovy oči zjihly, když se na ni podíval. „Ani vám nedokážu říct,
jak moc je mi to líto, nebo jak se za svého kolegu stydím. Prosím, přijměte
mé nejhlubší omluvy.“
Sofie polkla těžké zklamání, které jí uvízlo v hrdle. „Pane, jestliže se nemohu odvolat k vedení univerzity, a jestliže mi není dovoleno dokonce ani
navštěvovat přednášky matematiky, bylo by možné, abych k vám chodila na
soukromé hodiny? V Rusku, když jsem začala studovat, mi byly přístupné
pouze soukromé hodiny. Zjistila jsem, že i za takových okolností dokážu
učinit značný pokrok.“
Weierstrass na ni upřeně zíral a jí se zdálo, že vidí první náznaky vstřícnosti.
Kula železo, dokud bylo žhavé. „Samozřejmě si uvědomuji, že to bude mít
velké nároky na váš volný čas. Já bych nabídla své služby, abych vám ulevila
od administrativních povinností, jak jen to bude třeba. Jako malou kompenzaci bych vám samozřejmě platila ekvivalent univerzitních poplatků.“
„Proč mě soukromé učení nenapadlo!“ Weierstrass se znovu posadil na
židli. „Budete ale muset věnovat studiu veškerou energii. A žádné placení!
Trvám na tom. Je to pro mě věc cti. Snad se mi tak podaří napravit neuvěřitelnou a hanebnou paličatost mé univerzity a mé katedry.“
„To je báječné!“ Elise se naklonila a lehce se dotkla Sofiiny ruky. „Budete
nás navštěvovat pravidelně. Mám takovou radost.“
Sofie cítila nával vzrušení. Bude mít výhradní pozornost toho nejgeniálnějšího matematika v Evropě.
„Lekce jednou týdně?“ Clara pohlédla od Sofie ke svému bratrovi. „Kdyby
Sofie chodila v neděli odpoledne, mohla by mít s tebou lekci a pak zůstávat
na večeři. Elise a já bychom opravdu uvítaly její společnost. Mohla byste
s sebou vzít vaši přítelkyni, tu zmíněnou studentku chemie.“
„A pan Kovalevsky by byl rovněž vítán,“ dodala Elise váhavě.
„Žádný pan Kovalevsky nepřijde,“ Sofie cítila, jak jí teplo stoupá do obličeje. Nemohla jim vysvětlovat situaci s Vladimírem. Tyto vlídné katolické
matrony by nejspíš nepochopily manžela, který není nikdy přítomen. Celá
nesvá sklopila oči.
„Ach, je mi to tak líto,“ řekla Clara vlídně. Ze Sofiina tónu pochopila, že
tím míní, že její manžel je mrtev. Sofie nenašla odvahu, aby ji opravila. Clara
se hned snažila tu trapnou situaci nějak přejít. „Karl, Elisa a já se budeme
těšit společnosti dvou mladých studentek. Prosím, řekněte ano.“
„Zdá se, že to máš všechno dokonale vymyšleno, Claro. Je tu ale ještě
jedna věc.“ Weierstrass pohlédl na Sofii. „Myslím, že lekce dvakrát týdně
by byly mnohem účinnější. Kromě diferenciálního počtu máte jen jeden
rok formální výuky. Vaše práce je geniální, to ano, ale budete potřebovat
ještě hodně dohnat, abyste měla stejné základy, jako mají mí studenti. Chci,
364
Až za hranice
Joan Spicciová
365
1870
Berlín
dvacátá kapitola
abyste začala číst práce o geometrii: práce Riemanna a Lobačevského. Pak
je tu Crellův Journal, posledních pár vydání…“
„Karle, prosím…“ přerušila ho Elise.
„Ano, jistě, detaily můžeme probrat později.“ A vzrušeně pokračoval:
„Budeme postupovat podle stejného učebního plánu, podle něhož postupuji s ostatními pokročilými studenty. Dám vám své poznámky dříve,
než s touto prací seznámím třídu. Sejdeme se jednou týdně a ještě jednou
v neděli. Bude vám to vyhovovat?“
„Taková domluva se mi moc líbí,“ potvrdila Sofie.
„Tedy ujednáno,“ Clara se postavila. „Dejme si něco k večeři. Povězte
nám, paní Kovalevská, jaké je vaše oblíbené jídlo?“
Clara propletla svou ruku se Sofiinou a obě následovaly do jídelny Elise
a Karla. Porážka se změnila ve výjimečné vítězství.
1870
Berlín
20
Sofie se skláněla nad papíry, rukávy županu vyhrnuté nad lokty. S pocitem
uspokojení odložila tužku. Paličatý integrál zahrnující druhou odmocninu
polynomu sedmého stupně byl konečně poražen.
Unaveně se narovnala a odsunula židli od stolu.
Posledních šest měsíců se prala s problémy jako během minulé noci.
Každý náročný problém byl postupně ještě složitější, každý tak či onak zahrnoval eliptické funkce, jejichž zdánlivě neškodné malé exponenty silně
komplikovaly výpočty a rozdrtily zdánlivě snadné vztahy.
Na dnešní hodinu s Karlem si vezme své ručně psané poznámky z několika jeho lekcí spolu s jeho vydanými studiemi z let 1849 a 1854, které
si opsala z Crellova žurnálu. Studovala zmíněná díla tak dlouho a s takovým soustředěním, že cítila, že by dokázala nakreslit přesný obrázek
každé stránky kompletně se všemi K, J, ∑ a π/2 přesně na místech, kde
se vyskytovaly.
Spokojena sama se sebou si promnula oči a protáhla se. Její snahy z posledních měsíců nepřišly nazmar. Mohla čestně prohlásit, že zná, pokud ne
přímo ovládá zacházení se třemi druhy eliptických funkcí, které Legendre
klasifikoval ve své knize Exercises du Calcul z roku 1820. Kopie této knihy byla
darem od Weierstrasse. Cenila si jí tolik, jako by si asi kterákoli jiná žena
cenila knihy francouzské poezie z rukou svého obdivovatele.
366
Joan Spicciová
Až za hranice
367
Jaro 1870
Berlín