Země mezi světlem a tmou

Země mezi světlem a tmou
Prošedivělý, vyhublý muţ se opřel o zeď nízkého stavení, choulícího se pod
skalním převisem. Lenivý kouř stoupal z komína a rozptyloval se v okolním stromoví.
Zapadající slunce natáhlo stíny a zalilo zlatavým purpurem hluboký les, přeťatý pěšinou.
Vydupaný, napůl zarostlý pás končil u pevných vrat neforemného domku, jehoţ zadní
stěnu tvořila mohutná skála.
Muţ si opřel kratší, špinavě bílou a bohatě vyřezávanou hůl o lavici, na níţ seděl,
lapaje poslední kousky světla svou zarostlou tváří. Sešívané šaty hovořily o svém nositeli
v rytmu úderů sekery, ale v ostrém kontrastu k tomu z krátkých rukávů vyčnívaly tenké
ruce, svaly takřka nepoznamenané. V šatu dřevorubce, jako by se skrýval nějaký písař.
S krátkým povzdechem vstal a opřel se o svou hůl. Pak se pár kroky protáhl, u
křoví na okraji mýtiny před domkem se zastavil a naposled pohlédl k nebi.
Pak s holí náhle sekl, aţ se vršek keře zřítil dolů. Většina hole mu zůstala v druhé
ruce, coby pochva a tenká čepel zachytila jakýsi zbloudilý sluneční paprsek.
„Tak vylez, lumpe jeden,“ dobromyslně prohodil hlubokým, chraplavým hlasem.
Kluk, ani ne desetiletý vylekaně vylezl zpod zříceného vršku. Bázlivě zamrkal a
polkl.
„Dobrej podvečír, starej pane…já sem tu…jahodí, vědí,“ umlkl pod přísným
pohledem hlubokých, zapadlých očí.
„Ţádné jahodí tu neroste a ty to moc dobře víš, Eljiku Hajladův. Jsi dost daleko
od máminy sukně.“
Pak se mrštně natáhl kupředu a jeho tenká paţe chytila zátylek malého narušitele.
„Co bys tomu řek, kdybych tě odtáhl do lesa a uvázal tě do tmy? He?“
Klučina se ošil a vytrhl neváţně míněnému sevření.
„To určitě…šak já se nebojím, ňákýho lesa. Ale pak bych to moh říct a strýc říkal,
ţe by si u vás, starej pane, výběrčí daní přišel na svý. Kdyby věďál, kde vás najít.“
Muţ povytáhl obočí a v dobrém rozmaru šťouchl kluka koncem krytu čepele do
hrudníku.
„I ty jeden udavači a vyděrači. Zdá se mi, ţe by ti lekce opravdu nezaškodila.“
Klučina se drze napřímil a prohodil.
„Tak mi ji daj, ale pak mě naučíte, jak lovit…jako vy.“ A pokynul špinavou rukou
k úhledně pověšené řadě baţantů a zajíců na stěně domku. „Dostanu se aspoň na pravou
cestu, ne? Budu konečně dělat nějakou uţitečnou věc.“
Starý lovec se neubránil pousmání.
„Dobře, ať mě lesní duch vezme, jestli se mi tvůj hadí jazýček nelíbí. Upaluj
domů a řekni mámě, ţe se zítra zastavím s těmi baţanty, jak mě prosila. Pak půjdeš se
mnou a ledaco tě naučím. Domluveno, mladý pane?“
Mládenec vyloudil na své tváři prapodivný výraz, jak se střetla radost s uraţenou
pýchou v krutém souboji.
„Domluvíno! Ale šprťouchlata si dělejte ze svý babičky. Nejsem ţádnej mladej
pán a vy to moc dobře víte!“
„Ech, omlouvám se, lovče-učedníku! Lepší?“
„Jo! To teda jo!“ vyrazil radostně Eljik a zmizel, jen se větve zazmítaly.
Lovec se pousmál a zamířil do domku.
1
Ϫ
„Tak ne, uvolni se a na chvíli zavři oči…sám dýchej…ale naslouchej dechu
lesa…no? Tak co?“ naklonil se šedivý vous mistra lovce ke svému pubertálnímu svěřenci.
Uhry posetá tvář plavovlasého kluka zrudla soustředěním. Pak natáhl paţi a
vyhrkl. „Tam! Tam je!“
Lovec se napřímil a do hluku lámaných větviček za prchající vysokou suše
prohodil.
„To bylo nadějné, ale pro příště…“, pohlédl do modrých očí svého učedníka,
„základem je nalezenou zvěř nevyplašit.“
Lovčík zarazil pohled do země a zašklebil se. Naštvaně nakopl šišku.
„No nic, ale máš cit a to je moc důleţité. Zbytek je uţ jen…hm, zábava. Tak pojď,
zábavy bylo dost, teď nám ulovíš večeři…No, pohyb Eljiku!“
Eljik, pohlédl na zapadající slunce, jeden z mnoha západů strávených s mistrem
lovčím Bakarinem za posledních pět let a s povzdechem vyběhl za rychle pochodujícím
učitelem.
Ϫ
Eljik si pohladil krátký vous a zavřel oči. Ruka s lukem setrvala v klidu,
s nezaloţeným šípem volně v dlani.
Tiše se usmál a zaloţil střelu. Pomalu natáhl tětivu. Oči stále zavřené, věnoval
pozornost Mistrovu šepotu.
„Strom, keř, kámen…to je nic, jen stín v pravém poledni, slabý a krátký. Ty, cíl a
střela…spjati osudem v této hodině smrti…to jsou jediné skutečné věci v celém
jsoucnu….cítíš ho? Buch buch…to je jeho srdce…a on slyší tvé…jen o tom ještě
neví…teď jste celek, obraz v rámu…a ty tam teď přidej ještě jednu maličkost…vloţ šíp
mezi vás…tak…jeden celek, spjati..cítíš to?“
„Ano Mistře…cítím.“ A chlad šípu vypálil cejch do jeho pocitů. Pomalu otevřel
oči…skoro ho viděl…jelena za silným křovím a kmeny stromů…spjati smrtí…plynule
pohnul paţí…jelen se rozběhl, snad vycítil nebezpečí…vše kolem se rozplynulo a on cítil
jeho rytmus.
Ještě kousek nechal doklouzat paţí a pak uvolnil ledový, pálící šíp.
Střela se mihla prostorem a zmizela v neprůhledné změti křovisek a kmenů.
Zvířecí výkřik proťal les.
Eljik sklonil luk a pohlédl do země, jako vţdy v tomto okamţiku v bázni před
chladivou perutí smrti, cítící její bezhlesý let od umírajícího zvířete.
Bakarin vedle něj váţně pokýval a zašeptal.
„Smrt chlapče…to je něco většího, neţ dohlédneme…je to brána i nenasytná
tlama…je to jeden z břehů řeky bytí.“
Po straně pohlédl na svého svěřence.
„Lidé si ji oškliví…ale musíš pohlédnout do umrlčí masky a zahlédnout krásu
černých zahrad za bělavými kostmi…je tam víc, neţ se zdá…je tam celý další svět.“
Eljik polkl a zakoktal se, začal znova.
„Pořád to ještě úplně nechápu, Mistře.“
2
„To bys byl geniální, nebo zrůda…ani o jedno nemám zájem…to pochopení,
skutečné pochopení přijde aţ s věkem.“ Poplácal jej po rameni, i kdyţ s tím měl trochu
potíţe. Eljik byl velmi vysoký, spolu se svým bratrem dvojčetem známí jako nejvyšší
výlupci v širém kraji.
„Zatím jen poslouchej a pamatuj si. Pojď, ještě něco stihneme, neţ padne noc.
Dnes musím na hřbitov, připravit hrob pro starého Hjágu. Pomůţeš mi.“
„Jak si přeješ, Mistře.“
„Jsi dobrý učedník, nejlepší co jsem měl.“
„A kolik jich bylo, nikoho takového neznám“
„Ech…to bylo…no dávno. Dosti o tom. Pojďme!“
Ϫ
Eljik strnule zíral na obrysy těla pod rubášem. V chladném vzduchu krypty se po
jeho těle proháněla husí kůţe. Mrtvola starého Hjágy, nepatrně zapáchající, přitahovala
jeho zrak jako magnet. Cítil mírné mrazení, sám ale nevěděl, zda příjemné či naopak.
Pomalu napřáhl paţi, lehce setrvávající těsně na rubášem. Skoro by věřil, ţe
z mrtvého cítí mrazivé závany.
V představách mu chlad obklopil paţi, aţ ji takřka přestával cítit. Světlo pohaslo a
nezřetelný chór hlasů cosi ševelil v okolním vzduchu, ledovém a skličujícím.
Dotek smrti…
Prudce sevřel pěst a zamrkal.
A zařval!
Mrtvola, starý Hjága, sebou škubnul!
Eljik zakopl o vlastní nohy a zřítil se na podlahu. S neuvědomělým skučením se
pozpátku snaţil odplazit.
Hjága se toporně vztyčil do sedu, rubáš sklouzl a Eljik, poprvé v ţivotě
zakoušející pravou hrůzu pohlédl do křečovitě se převalujících očí, pokrytých mázdrou.
Mrtvý otočil hlavu k mladému lovci a z úst mu vyrazil strašlivý jek.
Plný nezměrného utrpení a zoufalství.
Zmrazil v Eljikovi všechnu krev a nechal jej třesoucího se na chladné podlaze.
Mrtvola se zhroutila!
Jako loutka s přestřiţenými provázky.
Duté křachnutí dopadající hlavy doprovodily spěšné kroky ze schodů.
Mistr lovčí vběhl do nízké místnosti a rozhlédl se. Pak sevřel rty a pomohl
roztřesenému mladíkovi vstát.
„On…On…ţije!“ zadrmolil Eljik a křečovitě ukázal na Hjágu.
Bakarin přikročil k nehybnému tělu a zevrubně jej prohlédl. Otočil se k Eljikovi a
prohodil konejšivým hlasem.
„Je na druhém břehu, chlapče můj. Někdy, hm, víš někdy, se mrtví
pohybují…plyny a tak. Občas i unikající plyn vloudí nějaký zvuk…a fantazie…nu, to je
mocná věc.“
Eljik se na něj strnule zadíval a pak potřásl hlavou.
„Já nevím…bylo to strašně…já prostě nevím, Mistře.“
Bakarin jej podepřel při cestě po schodech a vzápětí se vrátil, aby přikryl rubášem
tělo.
3
Eljik uţ vcházel do dveří na vrcholu schodiště, kdyţ Mistr lovčí obratně švihl paţí
a tenká čepel čistě uťala leţící mrtvole hlavu.
Bakarin bez hnutí brvou vše vzápětí zakryl rubášem a dlouze pohlédl na mizející
záda svého svěřence.
V očích se mu zračil výraz, který Eljik neznal.
Hluboký respekt a obdiv.
Ϫ
„No jo, hrůza, já vím…tak šup tam s ní,“ prohodil Bakarin a mávl skrz opar ze
sušících se hadrů na krčmáře. Ten jen kývl a za chvíli se rozváţným krokem přiblíţil
se dţbánem v ruce. Mrkl na Eljika, choulícího se u stolu, s vlasy kryjícími skloněnou
hlavu. Jen třesoucí se ruka křečovitě svírající pohár, jezdící s ním bezmyšlenkovitě po
hrubém stole, naznačovala, ţe její majitel je při vědomí.
„Já mu kliďánko naleju, Báku, ale mám dojem, ţe mladej je zrovinka zralej do
postele.“ Naklonil se k lovci. „Nepotřebuju tu dneska nějaký problémy, chápeš?“ a hodil
mírně hlavou na opačný konec dlouhé místnosti, kde zachmuřeně jedla a popíjela čtveřice
vojáků.
Bakarin si je prohlédl spolu s hostinským, i kdyţ chvílemi je vlastně po očku
sledoval uţ od chvíle, kdy vešli. Byly to důstojníci královského jezdectva. Uţ slyšel, ţe
za vsí se k večeru utábořil oddíl vojáků z nepříliš oblíbeného Království, jehoţ formální
součástí byl i Eljikův domovský kraj. Obyvatelé Seldarských hor si vţdy ţili tak nějak po
svém a na oficiální podřízenost vzdálenému Osvícenému králi pohlíţeli jako na nutnou
nepříjemnost. Prakticky stálá nepřítomnost skutečné vojenské posádky, královskou
vojenskou moc reprezentoval uhrovitý mládenec jménem Nrjóg a tučný, dobromyslný
Hreng, jen posilovala pocit, ţe Království je cosi vzdáleného a neuchopitelného.
A teď tu byl jasný, takříkajíc hmatatelný důkaz moci říše vládnoucí nad jejich
horami. Většině horalů to náladu nezvedlo, spousta z nich nepokrytě uţ delší dobu dávala
najevo sympatie k takzvanému Zimnímu svazku, alianci tří sousedních zemí,
vzdorujících výbojným choutkám Osvíceného krále. Tato náklonnost k okolním zemím
byla ovšem z pohledu království pochopitelně pokládána za závaţný zločin.
Některým zlomyslným povahám se moţná zamlouval pohled na třesoucí se
kolena mladého Nrjóga a řeky potu, tekoucí po čele bledého Hrenga, kdyţ na náměstí
podávali hlášení zachmuřenému důstojníkovi právě, zčistajasna dorazivšího se svými
vojáky k městu. Vcelku se ovšem mezi horaly vplíţila velmi špatná nálada a co hůř, jak
to hodnotil Bakarin z pozice svých zájmů, mnozí přímo balancovali na hraně
vlastizrádných nápadů.
A to nebylo dobré. Mistr Lovčí měl osobní zájem na nudném klidu zdejšího kraje,
bez pozornosti sil Království.
Rozladěně sledoval hostinu členů válečné mašinérie dobyvačné říše. Nu, není
zbytí, bude se muset porozhlédnout po jejich nejvyšším velení. Ještě je pořád naděje, ţe
tahle nepříjemná návštěva nic neznamená. Podíval se na opilého a zlomeného učedníka.
Pak sevřel rty. Pokud dojde na nejhorší, bude muset změnit své plány.
Moţná i vbrzku navštívit Spící krásku.
Eljik pozvedl hlavu a kalným zrakem pohlédl na Mistra.
„Kdo je…škyt….spící kráska?
4
Bakarin trhl hlavou.
„I ty jeden! Slyšíš i stromy zpívat, co!?“
Eljik se zamračil.
„Tak…nemáte brumlat u mého ucha, kdyţ…škyt…nechcete
abych…škyt…škyt..ech, tak si to…nechte.“
„Přijmi mou omluvu, učedníku…Spící kráska je jedna jeskyně, moc zajímavá,
jednou tě tam vezmu.“
Eljik na něj zamrkal a pak pomalu kývl…a kývnutí zakončil zaduněním hlavy o
stůl. Vzápětí zachrápal.
Bakarin se zasněně usmál. Roste nám, jako plamen v suché stodole. Moţná je uţ
přece jen zralý na Spící krásku.
Stočil pohled na vojáky.
Asi je to dobře…kdoví kolik času zbývá.
Ϫ
Bakarin se nadzvedl na široké větvi v koruně starého dubu. Kus dál, za řekou se
rozkládal tábor s několika ohni a přecházejícími hlídkami.
Odhadl to na dobré dvě stovky vojáků, takţe celý praporec. A podle rozšiřování
zázemí měl neodbytný pocit, ţe další posily jsou na cestě…moţná se tu sejde celý prapor
jízdy. Pět praporců tvoří prapor…a pět praporů dává pluk…zapřemítal nad královskou
strukturou vojska.
Pak pozvedl hlavu, kdyţ vzdálený, nezřetelný hluk nabyl na síle. Po staré cestě
duněly kroky velkého mnoţství osob…jednotný rytmus, cinkání výzbroje…klapání kopyt.
Pak zahlédl příchozí, zpoza hradby stromů se vynořil pomalu klusající oddíl koní
s jezdci. V další chvíli se v opravovaném opevnění otevřela brána a zástup čtyřicítky koní,
jeden královský oddíl, v rámci královské posedlosti číslicí pět, pětina praporce, vjel do
leţení. Mezitím se zpoza stromů vynořil dlouhý had zásobovacích vozů.
Během několika dalších hodin, kdy v nepohodlném úkrytu setrval, zahlédl
příchod praporce pěchoty a zbytku praporce jízdy.
S velmi špatným pocitem se pak vydal temným lesem ke svému domku.
Tohle není nic dobrého. Slyšel nějaké zvěsti, ţe Zimní aliance chystá úder proti
Království…a Seldarské hory mohou rozhodně poslouţit jako brána do vnitřních níţin
říše. Jsou i lehčí cesty přes Tyrkysové pláně na jihu…jenţe tady v horách najdou útočníci
silnou podporu obyvatelstva. A stará opevnění jsou dlouhodobým nezájmem horalů a
nepřítomností vojska silně zanedbaná.
Na chvíli zadoufal, ţe to je třeba naopak, Královští moţná vyráţí do války proti
Alianci.
Ale rychle zaţehnal naději, to by neopravovali staré leţení. Chystají obranu.
Zatnul zuby a zasyčel kletbu do šumění nočního hvozdu.
A moţná mají i jiné úkoly…takzvané dílčí interní direktivy.
Náhlé neklidný, s pocitem ohroţení, přidal do kroku.
Jeho jiskřička je tak slabá a bezbranná…musí ještě hodně pracovat, neţ z ní
rozfouká plamen, na který všichni tak zoufale čekají.
Ale divoká, studená řeka je uţ u dveří a kdoví, kam její vlny udeří.
5
Ϫ
„Mistře…kam jdeme?“ Eljik se rozhlédl po okolním hlubokém porostu, tady, ve
skaliskách ještě nebyl.
„Musím ti ukázat jedno místo, velmi důleţité, musíš si zapamatovat cestu Eljiku.“
Učedník pokývl, měl výborný orientační smysl, nebude to problém.
Konečně došli před temný jícen jeskyně, vhryznuté ve skalní stěně na konci slepé
strţe. Vlhkost od potůčku vyvěrajícího ze zarostlé díry plnila vzduch pachem plísně a hub.
„Tady to je Eljiku. Přijde den, kdy tě sem pošlu, samotného a ty vstoupíš do té
jeskyně…je to zkouška lovce? Je ti cesta jasná?“
Učedník si promnul vous, pokývl a otřásl se před ledovým dechem z jeskyně.
Cosi ho na ní odpuzovalo i lákalo zároveň.
„Dnes tam teda nepůjdu, předpokládám?“
Bakarin se usmál.
„Jistě, to by přeci pak nebyla ta pravá zkouška, aţ nadejde čas.“
Pohlédl na jeskyni, pak odvrátil zrak a prohodil.
„A teď zpátky domů, povedeš nás.“
Eljik pokývl. Na cestě zpět zabručel.
„Slyšel jsem, ţe královští zatýkají horaly a zavírají je do pevnosti. Prý jich uţ pár
i pověsili…za velezradu. Byli i u strýce a tety, Ajkila skoro odvedli, rozbil dvěma z nich
hubu, “ vloudil se do jeho hlasu tón pýchy. „Ale pak se tam objevil nějakej velitel…“
„Říká se nějaký,“ bezmyšlenkovitě utrousil jeho Mistr.
„…jo, nějaký…no a ten si vzal Ajkila stranou a pak vykopl vojáky a naši měli uţ
klid. Brách..eh teda bratr říkal, ţe to byl nějaký magor.“
Otočil se k Bakarinovi a s úsměvem pokračoval.
„V komoře čapl bratrovi hlavu do dlaní, Ajkil říkal, ţe uţ šátral po pánvi, to
kdyby se chtěl s ním muchlovat, prej to někteří královští dělají, ale on jen stál, svíral jej
horkýma rukama a se zavřenýma očima tiše posykával…no prostě magořina…pak
otevřel očiska a byl z něčeho hrozně překvapenej, vypálil i s vojákama ven. Jak smrad.“
Bakarin prudce zastavil a uchopil Eljika za ruku.
„Který to byl! Popsal ti jej bratr! Musím ho najít!“
„Takovej malej, plešatej neřád…ale to je fuk, Perkida, co nosí vojáků pivo
z hospody, ho viděla po poledni, jak odjel s pár vojákama po starý cestě k níţinám. Jen
do sebe naházel u ní v hospodě jídlo, vzal si nějaký pivo sebou, prý ho má hrozně rád
říkala a ujíţděl, jak kdyby mu hořely kalhoty.“
Bakarin si promnul tváře a hořce si pomyslel. Zatracené dílčí interní direktivy!
Tak je to tady…
„Jaké dirkcivy?“ zamračil se jeho učedník.
„Nelez mi do duše bez svolení, ta je posvátná, učedníku!“ vyštěkl na něj naprosto
rozladěný Bakarin.
Eljik ucukl.
„Coţe? Mistře já…nevím o čem mluvíte!“
Bakarin zatěkal očima a prohrábl si vlasy.
6
„To nic, spletl jsem se…ach není čas teď něco vysvětlovat…musíš to pojmout
v ucelené formě…zatraceně! Prokletý čas! Proč je ho vţdycky tak málo!“ zakončil
Bakarin výkřikem do korun stromů, pak pohlédla na svého naprosto zmateného učedníka.
„Musíme domů. Hned!“
Eljik polkl a přikývl. Vzápětí vyrazili. Učedník plný otázek a Mistr s temným
mrakem, halícím jeho mysl.
Ϫ
Zazněl rozkaz a deset soudků se svalilo. Oběšenci zatančili poslední taneček a
pomalu se oddali větru. Velitel královských vojáků pozdravil mečem Znak na zdi hlavní
věţe a zavelel odchod.
Skrýgen si otřel rty kapesníčkem a otočil se ke svému přímému nadřízenému.
Vysoký, aristokraticky vyhlíţející důstojník shlédl k hrbáči v ušmudlaném kabátci a
pokývl k mrtvolám.
„Jsou tví,“ utrousil s neskrývaným odporem a zahalen do bělostného roucha
zdobeného zlatou linií kolem ramen odešel do věţe.
Skrýgen se křivě pousmál a sejmul svůj neforemný, třícípý klobouk. Odměřeně
výsměšným gestem se poklonil bělostným zádům a otočil se k čekajícím vojákům. Podle
jejich kyselých výrazů uţ věděli, co je čeká. Skrýgen se usmál a zvesela zašveholil.
„Tak, váţení pánové, očesejte mi ta jablíčka, jsou krásně zralá“ zamlaskal a
zamnul si ruce.
Vojáci se vydali k oběšencům.
Ϫ
Hrbáč si nalil víno a hodil nohy na stůl. S křivým úsměvem pod orlím nosem se
zahleděl na obraz Osvíceného krále. Pokynul mu číší.
„Nemáš moc úcty k našemu panovníkovi, Skrýgene!“ zasyčel jeho nadřízený.
Hrbáč pozvedl obočí a s uctivým tónem pronesl.
„Jen drobná vada na mé jinak krásné, oddané duši.“
Pak hodil na stůl svazek papírů.
„Seznam spoluspiklenců, místa schůzek, hesla. Nechť jasná spravedlnost udeří!“
Vysoký důstojník vstal a mávl paţí.
„Udeří, o tom nepochybuj!“ naklonil se přes stůl a tiše prohodil.
„Brzy se nám dostane vznešené návštěvy. A nepotřebuji, abys tady zamořoval
vzduch svými drzostmi. Pamatuj na své místo, poníţený sluţebníku Bílého řádu.“
Usedl a s chladným úsměvem pohlédl na zachmuřenou tvář toho skřeta před
sebou.
„Tvé hříchy minulosti nebyly zapomenuty ani prominuty. Pouze tolerovány,
dokud budeš věrně slouţit naší velké věci. A tvé drzosti mě vedou k myšlence, zdali si
nepřidáváš nyní další hřích nemístné pýchy. To by mohlo být…nebezpečné.“
Skrýgen sklonil hlavu.
„Nedovolil bych si tak hloupě hazardovat s mým ţivotem. Je mi velmi drahý,
mocný Aldwine.“
7
„Výborně. Tvé odporné dovednosti shledávám uţitečnými v těchto těţkých dnech.
Pro velké dobro jsme nuceni sáhnout i do bahna. Dodrţuj pravidla a tvá drahá věc
nedojde úhony.“
Naklonil se pro papíry, a zatímco je pročítal, prohodil.
„Přirozeně předpokládám, ţe naši informátoři opět spočinuli v míru a nebudou
nám tu někde pobíhat. Velmi nerad vzpomínám na tvé památné selhání.“
Skrýgen se ušklíbl.
„Navrátil jsem je původnímu řádu věcí, mocný. Také nerad na tuto drobnou
nepříjemnost vzpomínám.“
„Ano…věřím. Byl jsi tehdy přímo na hraně propasti. Příště bys uţ byl za ní.“
Hrbáč si povzdechl.
„Tak jsi pravil a já přijímám, ó mocný.“
Skrýgen pak po krátké odmlce roztrţitě uhladil skrčený okraj svého klobouku a
jen tak mimochodem zaševelil.
„Prve jsi zmínil nějakou vzácnou návštěvu…hm?“
Aldwin na něj bezvýrazně pohlédl.
„Brzy za námi dorazí Jeho magnificence, Patron Posvátného království.“
Skrýgen ztuhl a prudce vzhlédl k tváři svého nadřízeného. Aldwin se sebejistě
usmál a utrousil.
„Věřím, ţe je to pro tebe šok. Pro mne ovšem důvod k hrdosti. Velmi jsme
poslouţili Jeho záměrům. Důleţitost výsledků naší pilné práce si ţádá Jeho osobní
přítomnost. Všichni budeme jiţ brzy poţehnáni Jeho září.“ Lehce se ušklíbl a přezíravě
mávl rukou.
„Přirozeně aţ na hříšníky, jako jsi například ty.“
Hrbáč se křivě usmál a sladce pronesl.
„Sdílím radost dobrých sluţebníků naší velké věci, přesto, jak jistě chápeš,
neblahá podstata mého dávného svedení na scestí mne připravuje o určitý kousek radosti
z Jeho blaţené přítomnosti. Dovol mi odcestovat za neodkladnými záleţitostmi, ať
neposkvrním svou přítomností běloskvoucí aureolu Jeho přítomnosti. To bych nesnesl a
snad ani nepřeţil.“
Aldwin se tiše zasmál a zamyšleně utrousil.
„Nu to by se jistě mohlo stát…doslova.“
Pak zváţněl a tvrdě pronesl.
„Budeš nablízku, mnoho scestných duší bude potřebovat ulevit svému svědomí,
neţ navţdy odejde do lepšího světa. Budeme potřebovat tvé sluţby. Smíš se však drţet
opodál.“
Skrýgen lehce schlípl a zasténal.
„Jak si přeješ, mocný. Ţiji, abych slouţil věci Bílého řádu.“
Pak, na povolení svého nadřízeného vstal a vyšel ze dveří. Na chodbě se zastavil a
pohlédl na povýšený, znechucený výraz ve tváři Vrchního písaře.
S krátkým gestem rukou cosi nezřetelně zasyčel. Pak, s mnohem lepší náladou
vykročil k východu z hlavní věţe.
Za ním se ozývalo skučení svíjejícího se úředníka. Zvuky zvracení byly rajskou
hudbou pro Skrýgenovy uši.
S tichým pohvizdováním vyrazil nalézt spolehlivý úkryt někde v závětří před Jeho
vichřicí.
8
Ϫ
„Ale prosím tě, Eljiku, nemel nesmysly.“ Přezíravě prohodil vysoký mladík, aţ
na absenci vousů věrná kopie svého bratra. „Čeho se mám bát, ten řiťopich královská je
v trapu a jinak nic nedělám. Jsem poslušnej sluţebníček velkýho králíka.“
Eljik nakopl sud s vodou.
„Zapráskanej slejvák hoven na tebe, Ajáku! Prober se! Pověsili starýho Krychu,
ten chudák akorát u sebe nechal slejzat ty pašeráky. Jakejpak von byl nepřítel království.
A tys rozbil hubu jejich vojákovi a oficírovi! Vole smradlavá, to je útok na jejich
zatracenou autoritu. Vybít nás chtěj co nejvíc, ať tu zůstanou jen vystrašený ovce, aţ se
přiţene Zimní bouřka. Tys jim dal záminku jak hrom“
„No jo,“ práskl Ajkil sekerou do špalku. „Báka ti leje samý moudra do hlavy,
co?“
„Je chytrej a umí číst mezi řádkama!“
Ajkil se zamračil a tupě zahučel.
„A co to jako obnáší, todlencto čtení, vaše vašnosti, u velkého mudrce
študovaná?“
„Jdi do háje smradlavého! Moc dobře to víš a tímhle hraním si na blbečka ho ze
sebe jen opravdu děláš.“
„No budiţ, troška pravdy na tom bude, bráško. To zase ano.“
„Blbečku jeden komediantská,“ ušklíbl se Eljik, ale uţ v tom nebyl hněv.
Ajkil se lehce uklonil a poslal mu vzdušný polibek.
Pak se zachmuřil a rozpřáhl ruce.
„Co vidíš, bráško?“
Eljik se zmateně rozhlédl.
„Náš špinavý dvorek?“
Ajkil se ušklíbl a pak váţně pronesl.
„To taky…ale já tu vidím naši půdu. Naše území! Nikam nebudu utíkat. Tenhle
kus špinavé hlíny je můj domov. Jediné místo, co máme. Máma a táta jsou dávno mrtví a
strýc s tetou taky dřív nebo později odejdou…ale tohle…to tu bude pořád. Slunce nad
hlavou, vítr ve tváři a tahle hlína a kamení. Lidé pomíjejí Eli, ale země je něco pevného o
co se můţeš opřít. A nakonec v ní i spočinout. Copak to neslyšíš? Tu její píseň. Jako
matka, kterou si nepamatujeme, tak mi její zpěv zní. Tady jsem a tady budu. Součást
písně!“ zakončil, udýchaný z té spousty slov.
Eljik tiše zíral na svého bratra, dvojče. Pak se pomalu probral z ohromení.
„Já…já prostě nevím, co ti teď říct. Já ţádnou píseň neslyším. Jen prostě…sakra
nechci tě ztratit, bráško!“ nakopl kus drnu.
„Určitě ne, kvůli tomuhle kusu hlíny, zatraceně!“
Ajkil se usmál a vzal jej za rameno.
„To bude dobrý, bráško!“ houkl.
„Ale velký, smradlavý bude,“ utřel si Eljik z očí cosi, co by nikdy nepřiznal
nahlas.
Ajkil vzhlédl a zasyčel.
„Jdou sem chlapi ze vsi, potřebují okovat své vznešené oře…takţe uţ ţádný
študovaný slovíčka, jasan brácho? Jsme prostě další chlapi ze vsi, potřebuju makat a za
podezřelým ţonglérem se slovíčkama se budou bát chodit. Jasan?“
9
„Jasan, vole kulhavá!“ zabručel Eljik a vydal se k lesu.
Ajkil ho sledoval pohledem a na chvíli nechal vyplout na povrch tváře nejistý
výraz. Ve skrytu duše svým siláckým řečem také moc nevěřil…ale svou zem neopustí.
Tak si přísahal a přísahy se musí dodrţet za kaţdou cenu.
Otočil se k příchozím a zaburácel.
„Hé, nazdár chlapí, tak co ty vaše herký, jak jim to šlape?“
Ϫ
Bakarin sledoval trojici královských vojáků, jak kráčejí k jeho domku. Usazený
na lavičce, škubal baţanta.
Vojáci došli k němu a zastavili se. Kapitán v čele si sundal helmici a otíral si pot.
„Horko,“ prohodil a pak nasadil úřední tón.
„Mistr lovčí Báka, předpokládám?“
„Tak,“ kontroval Bakarin.
„Z vůle našeho panovníka, Osvíceného krále, přicházíme provést kontrolu v rámci
sčítání obyvatelstva Seldarských hor. Ţiješ tu sám, mistře lovčí?“
„Ano, důstojníku. Jen občas za mnou dochází můj učedník.“
„Jméno?“ prohodil lakonicky kapitán.
„Eljik, osvojenec mistra kováře Hajlada.“
Kapitán si zapsal poznámku do štosu papírů.
„Musíme provést prohlídku stavení,“ oznámil a pokynul vojákům. Ti vykročili
kupředu. Ruce na jílcích, sledovali chladnými pohledy lovce.
Bakarin jim otevřel úsluţně dveře a prohodil.
„Mám takový dojem, páni vojáci, ţe by se tu našlo i pár padlých opeřenců k poctě
vojenských sil našeho panovníka.“
Kapitán pokývl a suše pronesl.
„Tvá podpora ozbrojených sil naší říše bude přijata.“
Vojáci vešli do domku a chvíli jej prohledávali. Pak vyšli a jeden z nich
bezbarvým hlasem pronesl.
„Jsi schopný lovec, ve vojsku bys udělal kariéru.“
„Děkuju vojáku, ale uţ jsem starý na cestování.“
Voják kývl a evidentně to tím pro něj skončilo.
Kapitán sledoval, jak jeho vojáci posbírali darované baţanty a sluky. Pak lehce
pokývl.
„Hezký zbytek dne přeji, mistře lovčí.“
Bakarin poděkoval a sledoval, jak odcházejí. Po chvíli zajistil čepel skrytou ve
své holi a tiše vydechl.
Odhodil napůl oškubaného ptáka a pohlédl na soumračné nebe. V hlavě mu
běţely různé plány pro nejbliţší dny.
Ať se probíral kteroukoliv variantou, všude mu vycházela nutnost spěchu. Měl
nepříjemný pocit, ţe se děje něco váţnějšího, neţ prosté prosévání vzpurného
obyvatelstva. Něco pošimrávalo jeho cit pro nebezpečí. Kdysi by věděl mnoho věcí
s jistotou, dnes se mohl jen dohadovat. A to bylo k vzteku.
Vstal a vydal se do vsi. Potřebuje informace.
10
Ϫ
Eljik se zadýchaně opřel o rám dveří Mistrova domku. Popadal dech a zároveň
zajíkavě chrlil slova.
„Je to tady Mistře…uţ se to hýbe….za horama Zimní prorazili obranu a postupují
předhůřím…míří přímo k horám…kupci utíkají po staré cestě a …všude to roznášejí.“
Lačně se napil podané vody.
„Královští se rojí jak vosy, umisťují ty velké stroje za řeku a přesouvají celé
oddíly do lesů a skal.“
Bakarin zaklel jako dlaţdič a praštil dlaní do blízkého trámu.
„Aliance určitě vyslala své horské jednotky do lesů v horách. Teď to tu bude
jedno velké bitevní pole. Budou se vybíjet navzájem mezi skalisky a stromy, kaţdá strana
bude chtít kontrolovat okolí staré cesty, neţ dorazí první sled útoku.“
Poškrábal se na hlavě a zabručel.
„Co ti pitomci ve vsi?“
„Nevím, je to tam divoké, spousta vojáků, lidi panikaří.“
Bakarin si odplivl a zavrčel.
„To mě tak neznepokojuje, ale spíš se bojím buřičů mezi nimi, mohli by dostat
nějaký idiotský nápad, jako ţe teď je ta CHVÍLE.“
Podíval se pochmurně na Eljika.
„Je čas. Půjdeš za spící kráskou. Hned.“
Eljik zalapal po dechu.
„Ale…teď nemůţu, Mistře! Ajkil, rodina…musím být s nimi!“
Bakarin mu sevřel paţi.
„Ne, musíš do jeskyně, dokud to ještě jde. Aţ se bude kolem bojovat, bude těţké
projít. Přísahal jsi a já teď tvou učednickou přísahu vyzývám. Jdi a nenech se zastavit. Já
se o tvou rodinu postarám. Jdi!“
Eljik se na něj podíval se zoufalstvím a čímsi skoro chutnajícím po náhlé
nenávisti.
Bakarin se naléhavě naklonil k němu.
„Věř mi, chlapče! Tím jim nejvíc pomůţeš…po zkoušce budeš mít dost sil je
opravdu ochránit. Teď jen v tom chaosu padneš. Jdi! Ve jménu tvé cti a duše!“
Pak klesl hlasem a v očích se mu objevili slzy.
„Prosím…jsi naše jediná naděje, osamocená jiskřičko…prosím.“
Eljik s hlubokým šokem hleděl na jeho utrpení a zoufalství, aniţ si uvědomil, co
vůbec dělá, přikývl a objal svého Mistra.
„Půjdu…ochraň je.“
Bakarin se odtáhl a upřel do jeho očí svůj pohled. Pak tvrdým a vzdáleným
hlasem pronesl.
„Mistr Alkhamar ti přísahá Učedníku. Ţádná cena nebude dost vysoká. A teď jdi.“
Poté se smrtelnou váţností uchopil luk a toulec šípů.
„Pouţij dovednosti, jimţ jsem tě naučil, abys prošel. Zabíjej, pokud budeš muset.
Všichni jsou nepřátelé tvé domoviny a rodiny. Neváhej.“
Eljik ztuhle přikývl a přijal zbraň.
Pak se otočil a vyběhl.
11
Bakarin jej sledoval, dokud nezmizel mezi stromy. Pak zašel do domku a vybaven
po chvíli vyrazil ke vsi.
Musel splnit svou přísahu, děj se, co děj.
Náhrdelník, který jiţ roky neodloţil, náhle pálil jako neviditelný oheň a tíţí se
vyrovnal okolním horám.
Ϫ
Skrýgen mávl paţí a se zavrčením se vztyčil za chatrným krytem. Syčení donutilo
pětici zbývajících vojáků, sdílejících s ním úkryt, padnout k zemi.
Bez ohledu na dva šípy, míjející těsně jeho hlavu napřáhl paţi k padlému vojákovi
před krytem a druhou máchl k rebelům skrývajícím se za převráceným vozem.
S odpudivou čvachtavou ranou se čerstvá mrtvola rozlétla na krvavé cáry a
modrozelený klikatý plamen z jeho zkřiveného pařátu udeřil do vozu.
Vyšlehly plameny a nepřátelé, vesničtí rebelanti, s řevem vyběhli z krytu.
Ze zbytku shromáţděné síly vyslal neviditelný, mrazivý úder a srazil k zemi
jednoho z prchajících. Pak padl zpět a mávl rukou k vojákům.
Všichni se instinktivně přikrčili.
„Za nimi, tupostí bohatě obdaření synové vesnických idiotů. Za
nimi!“ zaskřehotal a promnul si bolavou ruku. Ten plamen byl trochu moc prudký.
Krapítek mi chybí cit, zapřemítal.
Pak se zvedl a shrbený doběhl ke stodole. Vběhl dovnitř a s veselým povzdechem
smekl klobouk.
„Mé drahé dámy je mi velkou ctí navštívit váš budoár. Naneštěstí přicházím
s nepříjemnou povinností.“ Pronesl a máchl paţí svírající jakýsi vyšívaný šátek.
„Jedna z vás bude muset přejít temnou řeku a z druhého břehu mi sladce zazpívat
o úkrytech vašich zlobivých muţů,“ dokončil proslov.
Šátek vzlétl jako osvobozená holubice
Pak prudce vzplál a v mrazivém závanu utíkající trojice mladých ţen padla k zemi.
Čtvrtá, svírající ještě dýku v napřaţené ruce se zhroutila mezi bloky sena po jeho levici.
„I ty čiperko udatná,“ usmál se něţně hrbáč a poklekl k třesoucí se a paralyzované
dívce, mladé a celkem hezké.
„V té tvé krásné hlavince bude určitě spousta pokladů. Ššš. Neboj se,“ poloţil
dlaň mezi její ňadra.
„Tvé srdéčko teď půjde spát…ţádný strach, prý to bolí jen poprvé.“ A vyslal
krátký puls moci. Kraťoučký a jednoduchý.
Dívka se vzepjala a padla zpět. Její srdce utichlo.
Skrýgen si zamnul ruce a začal se svým milovaným uměním.
Ϫ
Eljik stál před jeskyní. Temné zurčení a mrazivé závany jej zvaly dál. Nadechl se,
rozhlédl a na chviličku se zaposlouchal do lesa. Věnoval své myšlenky i rodině. Mistrovi
však věřil. Ať uţ má jmen kolik chce.
12
Zahlédl malého ptáčka, jak stoupal průrvou mezi hustým listovím nad skalní
stěnou. Čímsi jej ten pohled uchvátil. Cítil se podobně, obklopen stěnami stromů, letící
vstříc novým horizontům.
Cosi mu říkalo, ţe aţ vyjde ven z jeskyně, vše bude jiné.
Ptáček zmizel za stromy a slunce pohaslo, zakryto mrakem.
Vešel a tma jej spolkla.
Ϫ
Duté troubení nepřátelských rohů se odráţelo od okolních strmých kopců. Aldwin,
zasvěcenec Bílého řádu a nynější vrchní velitel Seldarské drţavy shlédl ze svého koně na
velitele obrany.
„Drţte linii Thereny,“ mávl paţí k řece za hradbou. „Brzy se vrátím. Udrţte se do
té doby, pak přejdeme do ofenzívy. Nějaké zprávy od průzkumných oddílů?“
Velitel obrany zavrtěl hlavou.
„Ne, Excelence. Ţádné nové zprávy, obávám se, ţe naše jednotky byly poraţeny
horskými oddíly nepřítele.“
„Budiţ, to je nepříjemné. Skrýgen a jeho psi uţ vyrazili?“
Důstojník královského jezdectva se zašklebil.
„Ano, Excelence, všechny stvůry jsou vypuštěny.“
„Pak snad trochu pročistí okolní lesy, drţte se. Světlo s vámi,“ a nechal jej políbit
svůj řádový prsten.
Pak popohnal koně a vyrazil směrem k níţinám. Za bránou se k němu přidala
pětice válečníků z jeho osobní gardy.
Brzy přešli do trysku.
Aldwin neustále popoháněl svého hřebce, nechtěl riskovat zpoţdění. Smluvené
místo setkání nebylo zrovna blízko po ruce.
A Patron cestuje rychle.
Rozladěný mistr nad všechny mistry Království je to poslední, co Aldwin, čelící
silnému útoku Aliance potřebuje.
Zatnul zuby a přes bolestivé následky ostré jízdy pokračoval ve zběsilém tempu
cesty.
Ϫ
Výkřiky a hukot plamenů změnily poklidný podvečer ve vsi v hrůzné divadlo
šílenství. Planoucí chalupy barvily louţe krve do oranţova. Leţící těla zmasakrovaných
vesničanů se míchala s občasnými padlými vojáky. Tam, kde postupující královské
jednotky narazily na skutečné vzbouřence, či ke všemu odhodlané obránce domovů.
Valsir, velitel úderného komanda zformovaného dle nouzové direktivy číslo tři,
Seldarské operace, vykoukl nad vysokou zdí, zespodu podepřen svými vojáky.
Přehlédl dvůr a zakončil pohledem na kovárnu, za jejímiţ pootevřenými vraty
zahlédl stíny na pozadí výhně.
Direktiva, vyhlášená Velitelem obrany, zněla jasně. Zajistit týl bráněné oblasti a
vyčistit prostor od potenciálně nepřátelských osob.
13
Valsir a další tři velitelé úderných skupin pojali direktivu velmi důkladně.
Rozhodli se rychlým úderem vyhladit veškeré obyvatelstvo blízké vsi.
Koneckonců, všichni tihle horalé byli tak nějak podezřelé, aţ nepřátelské osoby.
Seskočil dolů a mávl na své muţe.
„Nepřátelé v kovárně, třicet metrů vlevo. Herzi, Kyrgene, kovárna je vaše. Trule,
tvoje je stavení, padesát metrů na pravo.
Jeho podřízení kývli a skupinky se rozdělily.
Valsir s pomocí svých dvou pobočníků, jak je nazýval, přitlačil opuštěný povoz
ke zdi a vylezl na vršek. Spolubojovníci jej následovali. Vytáhli luky a šípy. Byli
nejlepšími střelci a vţdy poskytovali svému údernému komandu střeleckou podporu.
Rozdělili se a po zdi přeběhli na palebné pozice, aby kryli kaţdý svou skupinu.
Ders a Nuel zamířili na kovárnu, Valsir měl na starosti stavení.
Připravil se a krátce hvízdl.
Útok začal.
Ϫ
Skrýgen mávl paţí a sevřel vyzáblé prsty, jako by cosi svíral. Temně našedlý pruh
dýmu, co se omotal procházejícímu vojákovi kolem krku, viděl jen on.
Alianční voják zachroptěl a křečovitě svírající svůj krk se zhroutil pod nohy
zbytku své skupinky.
Skrýgen vyslal po škrtícím vlákně puls zastavující srdce a dalším máchnutím ruky
vyslal mezi zbylé nepřátele chomáček síly, který vcelku neškodně uprostřed zmatené
skupiny explodoval ve formě oslnivého záblesku.
Hrbáč, navýsost spokojený, poté krátkým pokynem vyslal mezi oslněné nepřátele
své dva, jak jim familiérně říkal, pejsky. I kdyţ sám přiznával, ţe coby přesné označení
těch bytostí to byl značně benevolentní výraz.
Páchnoucí bestie, s krvavýma očima, vypelichanou srstí a hnijícími ranami
odhalujícími flíčky kostí, vtrhly mezi vojáky Aliance a bez okolků začaly s jejich
odesíláním na druhý břeh.
Skrýgen pohladil malou opičku sedící na větvi vedle něj. Cvrnkl do prstenu,
navlečeného na uťatý prst, vše spojené propleteným zlatým řetízkem. Celá tato
okouzlující kompozice pak zdobila krk opičky.
„Dobře hlídej, Čtveráčku, dávej mému prstíku papat a já ti pak dám nějakou
pěknou kočičku, nebo králíčka.“
Čtveráček, půlmetrová, vypelichaná opička, vycenil ostré špičáky a se zlým
svitem v očích zavřeštěl.
„Dobře, dobře,“ zachechtal se Skrýgen. „Tak tedy kočičku a králíčka, i ty jeden
tvrdý obchodníku. A teď šup, počkej, aţ tě zavolám.“
Opice se mihla po větvích a byla pryč.
Skrýgen si promnul jizvu po amputovaném prstu a zabručel.
„Tak konečně úplně sám. Jen já, chrám velebné přírody a pár čerstvě zesnulých
neboţáků. Ach, jaká nádhera.“
Vylezl z křoví a odvolal své tiché bestie, zacákané krví.
Prohlédl si padlé vojáky a promnul si dlaně.
14
„Nebudete zrovna hezcí, tedy aţ na tebe krasavče,“ zakřenil se do vytřeštěných
očí muţe, jemuţ na počátku zastavil srdce.
„Ale ţenské stejně okouzlovat nebudete, mám pro vás jinou zábavu. Hola hej,
umrlče jen zajásej. Pod měsícem taneček s ţivými vytáčej…nebo jak to
bylo,“ bezmyšlenkovitě dokončil zmatený přednes. To uţ však jeho ruce hbitě pracovaly
a otevíraly pomocí odpudivých nástrojů malé otvory do lebek. Drobné, páchnoucí hrudky
tvrdé černé hmoty pokapané kapkami Skrýgenovy krve rychle mizely v hlubinách
mrtvých mozků, poháněny údery malého razidélka.
Nakonec hrbáč sroloval pás s nástroji a odtáhl mrtvoly do křoví.
Na chvíli strnul a jako by čenichal ve vzduchu.
„Oj, to je zajímavé…“ uklouzlo mu a ještě jednou zavětřil. Pak se nevěřícně
zašklebil.
„U černé hlubiny…hm.“
Otočil se ke svým bestiím.
„Na hlídku, štěňátka moje. Počkáme.“ S pohledem zaostřeným kamsi do dálky
polohlasem ještě utrousil.
„Začíná to tu být přímo štědré v poskytování nečekaných záţitků“
Usadil se na strom a začal si pomalu čistit zbývajících devět nehtů na rukou.
Ϫ
Aldwin seskočil z uříceného koně a hbitě poklekl. Bylo to těsné, jen sklonil hlavu,
následován svými gardisty, vybuchla mýtina před ním mlhou, hustou a mrazivou.
„Povstaň, věrný synu Světla.“ Ozval se hluboký hlas ledovou šedí rozpouštějící se
mlhy.
Aldwin zvedl oči a pohlédl na impozantní postavu v bělozlaté zbroji. Zářivě bílý
plášť, vysmívající se svým nadpozemským jasem tomu jeho, vlál v utichajícím větru.
„Vaše magnificence,“ zachroptěl Vrchní velitel Seldarské drţavy. „Je velkou ctí,
Vás přivítat.“
Pak sklouzl pohledem na tichou postavu v prosté, tyrkysové sutaně, jejíţ holá,
potetovaná lebka nezúčastněně klopila pohled k zemi. Ţádné reakce se nedočkal, tak
rychle přenesl pozornost na potácejícího se muţe ve stejném plášti, jako měl on. Kývl na
svého řádového bratra. Malý, plešatý muţík nepřítomně odpověděl, stále však vypadal
poněkud mimo.
Patron pokročil kupředu, a zatímco slunce, které konečně porazilo náhlou mlhu,
rozzářilo ještě více jeho plášť, zaburácel.
„K pevnosti, Aldwine. Čas nám není nakloněn.“
Aldwin přikývl a pokynul třem gardistům, aby přenechali své oře návštěvníkům.
V krátké chvíli vyrazili kupředu.
Rychle jako vítr.
Aldwin cítil pohyb síly, poznal, ţe mistr nad mistry po jeho boku něco provádí
s koňmi, ale tady jeho poznání končilo. Nevěděl co.
Koně však setřásli únavu a vyřítili se vpřed jako šílení.
Ϫ
15
Ajkil se vřítil do kovárny zezadu a hned se srazil s Hjutem, drţícím
dřevorubeckou sekeru.
„Co tady děláte!“ zařval mladý kovář a sevřel své kladivo.
Bjel vyšel ze stínu a zavrčel.
„Královští všechny vraţdí…přišel čas, kdy jim ukáţem…zimní jsou uţ blízko.“
„Seš s náma, nebo…“pozvedl starý meč zjizvený Gilhaj, veterán lovů na zločince.
Ajkil udělal úkrok vzad a na obranu pozvedl kladivo.
Ostrý výkřik zvenku všechny na chviličku zamrazil.
„Teta…“,zachrčel Ajkil a chtěl vyběhnout ven.
Dveře se rozlétly a dovnitř vpadla trojice vojáků. Bjel se otočil a okamţitě
zachroptěl. Hbitý meč mu vnikl do břicha.
Fjakl, tísnící se za dveřmi, shora obouruč bodl bodcem na uchycení plotu. Ostrý
konec ţelezné tyče vjel do zad královského vojáka a zaskřípěl na okrajích proraţených
krouţků zbroje.
Hjut zařval a máchl sekerou.
Ta se zachytila o trám nad výhní.
Mladý voják s chladným výrazem pokročil vpřed a ve stísněném prostoru bodl
prudce mečem.
Hjut padl na kolena, chrlící krev a pach fekálií z díry v břiše naplnil kovárnu.
Druhé bodnutí mířilo do místa, kde se stýkal jeho krk s trupem.
Proud krve ostře zasyčel ve výhni.
Ajkil se konečně otočil a vyběhl zadními dvířky ven, zatímco předními vyběhl za
zády vojáků Fjakl.
Zasyčení šípů, které jej kvílejícího srazily do prachu Ajkil zezadu neslyšel. Rány,
jak leţícího vzbouřence doráţeli další vojáci, čekající venku před kovárnou uţ ano.
Z kovárny se ozvalo pár ran a řinkot zbraní.
Pak ven zezadu vyklouzl zakrvácený Gilhaj a zbývající paţí mečem zablokoval
závoru.
Otočil se vrávoravě ke kováři a zachroptěl.
„Svině…svině…svi…“
A upadl.
Sněhobílý obličej kontrastoval s rozlévající se krví.
Ajkil se nevěřícně rozhlédl, hlavu plnou pohledu na krev a smrt kolem něj.
Zahlédl, jak ze dveří stavení vypadl pacholek Finkaj, neţ se rozptýlil prach
zvířený jeho dopadem, uţ nad ním stál voják a bořil meč do jeho těla.
Ostrý, kvílivý výkřik umírajícího Finkaje se Ajkilovi zařízl do srdce.
Padl na kolena, a zatímco se za řinkotu skla začaly v domě jeho rodiny rozlézat
plameny, bezmocně křičel a jeho slzy i ruce se zarývaly do hlíny. Do jeho milované, teď
zneuctěné, hlíny.
Se zoufalým sténáním vzhlédl k vojákovi, který se nad ním vztyčil. Poznal
jednoho z kovárny. Zatímco se krví postříkaná tvář zachmuřila a muţ pozvedl zbraň,
Ajkil s tváří znetvořenou nenávistí zaryčel.
„To je má ZEM!“
Mrštil proti nepříteli, proti jeho pohrdavému úšklebku, krvavé bláto ze svých
rukou.
16
„JE MOJE!“
Voják zmizel.
Ajkil vytřeštil oči a nechápavě pohlédl na úzkou, hlubokou díru v místě, kde
královský stál.
Zamrkal a protřel si tvář.
Odněkud z temné hloubky k němu přilétl krátký, děsivý výkřik.
Vstal, stále omámen.
Za ním vybuchla zem v malém gejzíru a spolkla přilétající šíp.
Ajkil uslyšel známou píseň. Jeho zem zpívala…divoce a tvrdě.
On sám zpíval s ní.
Najednou bolest ustoupila, smutek utichl…zůstal jen hněv. Velká síla a mocná
tíha vlastního já.
S chmurnou tváří se otočil a tleskl.
Klikatá puklina se zaduněním vzdáleného hromu rozčísla zemi a spolkla
přibíhající dvojici nepřátel.
Pak se zavřela a Ajkil cítil praskot, jak jeho půda drtila maso a kosti.
Dva výtrysky země pohltily šípy, jen kamínky kolem zabubnovaly. Zem chránila
svého pána, i kdyţ sám nedával pozor.
Ajkil se rychle rozhlédl a zaregistroval střelce.
Máchl paţí a hrst kamení vylétla jako z praku. Jen to zadunělo, jak smršť rozdrtila
vrcholek zdi a s ním i vojáka s lukem.
Ozvalo se hluboké troubení.
Ajkil si ho nevšímal a rozpřáhl ruce.
Přibíhali další nepřátelé, cítil jejich kroky na bezmocné, neosvojené půdě.
Sklonil ruce a s divokým šklebem vyzval zemi, aby mu pomohla zabít co nejvíc
vetřelců. Zalykal se nenávistí a zlobou. Jasná záře hněvu ho oslepovala a volala po cizí
krvi.
On i zem vyslyšeli to volání.
Zmizel v mohutném sloupu vířícího prachu, hlíny a kamení.
Ϫ
Skrýgen zvedl paţi a šestice tichých postav za ním strnula. Pomalu vysunul hlavu
z křoví a ze zarostlé stráně shlédl na procházející postavu. Přimhouřil oči a prudce se
nadechl, kdyţ zahlédl ostrý, dravčí profil neznámého.
„No to snad…“ bezhlesně splynulo z jeho rtů. Rychle vklouzl do křoví a zkříţil
pohled s prázdnýma očima jednoho z oţivlých umrlců.
„Velmistr…to snad není moţné…“ zachrčel a zavřel soustředěním oči.
Nic. Prudce vydechl, ani stopa síly, ţádný pohyb moci. No budiţ, poslední pokus.
Napřáhl dlaň obrácenou vzhůru a do přelévajícího se uzlu moci vydechl.
„Alkhamar!“
A pustil jej.
Posel zůstal viset na místě, párkrát sebou cuknul. A rozplynul se.
17
„Vsadil bych se…ta tvář, pohyby…ach, snad stáří přichází a mozkem mi
prohlodává křivolaké chodbičky demence…hm?“ zeptal se konverzačním tónem
nemrtvého vojáka Aliance. A vzápětí lehce zahrozil ukazovákem mlčenlivému protějšku.
„Ach ne, zesnulý příteli…má intuice mě málokdy zklame a mysli jsem stále
nadmíru mladistvé. Ne a ne, můj vychládlý bojovníku. Rozhodně cítím cosi zajímavého v
povětří. Nějakou kulišárnu. Vzhůru za záhadným pocestným!“
Tiše se vydali podél cesty, za muţem, který sám sešel z cesty a začal se plíţit
lesem.
Ϫ
Patron zarazil bujného oře na návrší nad pevností. Mlčky sledoval proudy útoku,
střely z katapultů a mrtvá těla, převalující se v řece. Útočníci právě překonali pevnůstky
na druhém břehu a teď sváděli tuhý boj o most. Pomalu, ale jistě zatlačovali obránce za
zdi pevnosti. Na vorech se další oddíly plavily přes řeku, aby v krátké chvíli dosáhli
břehu pod zdmi opevnění. Přes dopadající střely z pevnostních katapultů neochvějně
směřovaly vory k cíli.
Patron pokynul rukou ke scéně boje a smrti.
„Orwene, vyřeš tuto drobnou nepříjemnost.“
Otočil k Aldwinovi tvář skrytou za zlatou maskou ve stínu bělostné kápě.
„My se musíme vydat za důleţitější záleţitostí.“
Aldwin zamrkal, ale jinak nereagoval. Otočil koně a ujíţděl za Patronem směrem
ke vsi.
Orwen, malý, plešatý muţík si povzdechl a popohnal koně do trysku. Vyhlédl si
klidné místo kus proti proudu řeky.
Za ţádnou cenu nehodlal Patrona zklamat.
Ϫ
Valsir shromáţdil zbytek svých muţů a zatímco přibíhaly posily přivolané jeho
troubením, podezřívavě sledoval okolní rozrytou zem. To, co se před chvílí stalo,
bylo…šokující. A náhle je klid, po tom šílenci s nadlidskou mocí ani stopy.
Pátravě se rozhlédl, ale ţádný zlatobílý plášť nezahlédl. A zrovna teď by pomoc
některé Excelence ocenil.
Pokročil kupředu a gestem vydal pokyn rozptylujícím se skupinám posil. Část
vojáků zamířila ke kovárně, zbytek pomalu postupoval od hořícího stavení k zadním
stájím.
Valsir strnul.
Měl takový divný pocit…prudce sebou škubl!
Zem se pohnula!
V panice uskočil vzad a zapotácel se.
Země před ním explodovala!
V mohutném sloupu se vyřítila k nebi a rozlétla do okolí, jako květ chryzantémy,
neţ však stačila dopadnout, neviditelný tah ji v proudech stáhl zpět do mateřského sloupu.
18
Na krátkou chvíli se nad Valsirovou hlavou setkávaly nitky i silné proudy hlíny a
v podmanivém tanci utkaly pavučinu, aby byla vzápětí pohlcena sloupem.
Sloup se zbortil a v oblaku prachu se ze širokého kráteru vztyčila mohutná
postava.
Vířící hlína a kamení, vše jako zakleté v neustálém varu, vykreslilo čtyřmetrovou
sochu.
Pak socha pohnula hlavou a prašná tvář mladého muţe s očními důlky
naplněnými převalujícími se kameny shlédla k Valsirovi.
Bytost zařvala, duté zahučení a rachot drcených kamenů naplnil vzduch.
Valsir pocítil slabost v kolenou. Jen výcvik ho zachránil před zhroucením a
úprkem.
Světlo se mnou!!
Odhodil strach a s hlavou plnou mantry odvahy se postavil nepříteli.
Vytrhl meč a zařval na ostatní vojáky.
„Světlo s námi!“
Svět vyplnila jedna obrovská pěst.
V poslední chvíli zblízka viděl šílenou rychlostí tekoucí hlínu a ostré kamínky
tvořící skulpturu zaťaté pěsti.
Pak mu povrch pěsti pohltil hlavu a vrch trupu.
Jako bruska sedřel kůţi i maso.
Takřka ihned jeho tělo za tragického praskotu lámaných kostí vylétlo vzhůru.
Aby po chvíli prorazilo hořící střechu nedalekého stavení.
To uţ byl ale Valsir mrtev, stejně jako tucet dalších muţů, kterým se stvůra
věnovala vzápětí.
Pak se obří válečník konečně odpoutal a vykročil za dalšími vojáky Království.
Ϫ
Bakarin přelezl dvě těla, jejichţ ţivot před chvílí uhasil a vyhlédl zpoza stromů na
nedaleké stavení s kovárnou. Nemohl si nevšimnout krvavého divadla, rozpoutaného
spolubojovníky těch dvou, které překvapil na hlídce.
Zahlédl, jak ze stavení dvojice vojáků vleče starého Hajdala a jeho ţenu. U
kovárny zahlédl mladého Ajkila, vybíhajícího ze zadních dveří svého ohnivého království.
Pak se vše definitivně zvrhlo.
Ani Bakarin se nedokázal ubránit překvapení nad dalším vývojem situace, i kdyţ
samozřejmě znal potenciál svého učně a u jeho dvojčete předpokládal to samé.
Ovšem úroveň síly toho naprostého amatéra jej překvapila.
Tohle byla Ţivelná moc na velmi vysoké úrovni.
Vydechl, kdyţ viděl Ajkila zmizet v proudu země pod jejím povrchem.
Neuvěřitelné.
Na chvíli se vše uklidnilo a další vojáci, přivolaní troubením rohu zmateně
obsadili prázdný dvůr.
Pak explodovala země.
Bakarin byl uchvácen.
Ze zuřící půdy se zvedla mohutná postava tvořená hlínou a kamením.
19
Vztyčila se do čtyřmetrové výše a jediným rozmachem smetla nejbliţší strnulé
vojáky.
Jejich těla se rozlétla jako by nic neváţila.
Jedno dokonce prorazilo střechu hořícího stavení.
Ostatní vojáci s křikem ustupovali, zatímco tragicky neúčinné šípy mizely ve
vřícím těle netvora.
Vtělení Země, jak jej Bakarin pro sebe identifikoval, máchlo mohutnou paţí a
z jejího vířícího konce vylétl s jedovatým vytím proud kamenů.
Prorazil zeď kolem pozemku, a kde se potkal s vojáky, tam nechával odpudivou
spoušť rozdrcené zbroje a krvavých cárů.
Inkarnace, nyní se uţ podobající jakési karikatuře Ajkila, se definitivně
osvobodila z kráteru, v němţ se zrodila a vydala se k rozbité zdi a vojákům.
Zanechávající za sebou hluboké jámy, jak těţila při kaţdém kroku střelivo pro svůj proud
kamenů.
Škoda, ţe nemohl i Ajkila vzít do učení.
Ale oba dva by jeho velký plán zhatili. Jen jeden mohl být jejich poslední šancí…
A ten druhý bude clonou dýmu, jeţ Alkhamarovo ţivotní dílo skryje.
Kdysi by to bylo jiné a oba bratři by mohli být jeho nejlepšími ţáky. Potenciál by
měli.
Jenţe kdysi…bylo holt kdysi.
Bakarin zamyšleně pohladil náhrdelník.
S povzdechem se soustředil znovu na postup nadějného samouka.
Pak zahlédl mezi dalšími staveními bílý záblesk. Rychle poznal, co je blíţící se
jezdec zač.
Zaklel a jeho nálada prudce poklesla.
Náhle viděl naději na splnění své přísahy velmi černě.
Blíţící se Ochránce byl velmi špatná zpráva.
Přesto zůstal na místě a dál sledoval vývoj situace.
Ϫ
Eljik opatrně pokročil kupředu, ve vlhké temnotě jen tušil matný přísvit vepředu.
Koncem nohy opatrně ohmatal břeh kamenného koryta, kterým tekla ledová voda
potůčku. Nahmatal začátek kamenné desky, přemosťující vodní proud. Vydal se po ní na
druhý břeh a dál za vzdáleným svitem.
Po chvíli obešel skalní roh a vnořil se do úzké chodby, jejíţ stěny matně a vlhce
zrcadlily přísvit z dalšího prostoru.
Konečně se před ním rozevřel větší prostor, pouze tušený ozvěnou jeho kroků,
v ledovém dechu jeskyně opatrně udělal pár kroků k jemnému, sinale zelenavému
přísvitu.
V chaboučkém světle shlédl na nepravidelný kámen, ne větší neţ jeho pěst. Leţel si
tam, uprostřed dalšího kamení. Od svých bratrů se však odlišoval právě tím jemným
svitem, za kterým učedník kráčel.
Chvíli váhal, ale pak se osmělil a vzal jej. Byl ledový, jako by přišel z náruče
nejhlubší zimy.
Zároveň se okolí prosvětlilo nezřetelným šedavým světlem.
20
Tiché, duté zasténání meluzíny, spolu s mrazivým závanem jím otřáslo.
A náhle tam byla ona.
Ţena, stojící u kamenné stěny, postavené z nepravidelných kamenů spojených
maltou. Klonící hlavu, tvář skrytou za splihlými prameny rudých vlasů.
Znovu zasténala, jako by sama byla meluzínou.
„Kdo…,“Eljik si odkašlal a překonal nepříjemný pocit. „Kdo jsi? Já jsem Eljik…eh,
Bakarinův učedník.“
Ticho pohltilo ozvěnu jeho hlasu, kdyţ náhle ţena zvedla hlavu a doslova připlula
vzduchem aţ k němu…jako rychlá štika. Jen zalapal po dechu.
Bledá tvář, aţ šedavá a hluboce zapadlé oči, pouhé stíny. Chladný dech rozechvěl
jeho okolí a vzdálený hlas zasténal.
„Kdo tě vyslal?“
„Baka…“ pak se zadrhl a zkusil to znovu. „Alkhamar Bakarin mě poslal.“
Střelil pohledem na zem a s nepříjemným trhnutím si ověřil své podezření.
Ta ţena se vznášela nad zemí, okraj šatů vlnící se v ledovém vánku odhaloval
prázdnotu tam, kde by měly být útlé noţky.
Cosi mu řeklo, trochu pocit, trochu hluboká jistota, ţe ta ţena není hmotnější neţ
vzduch.
Veden náhlým popudem máchl rukou, a místo aby narazil na její pas, protnul jej,
jako dým.
Ochromující chlad mu sevřel paţí a on reflexivně ucukl.
Zároveň vyšlehlo silné, smaragdové světlo a odmrštilo v jediném výšlehu ten
přízrak vzad.
Bytost zaskučela a pak plochým hlasem promluvila.
„Alkhamarův učedníku…poznala jsem tvou moc. A skláním se. Existuji, abych tě
učila…taková je vůle Alkhamara, mého pána.“
Eljik polkl, také pochopil, ţe ten záblesk bylo jeho dílo, i chlad polevil. Kolem jeho
nohou se chvěla nejasná, sinalá linka. Uzavřený kruh, uvnitř něj bylo tepleji a cítil se
bezpečněji. Cítil ji, tu bariéru kolem a věděl, ţe ji postavil sám, jako by cihlu po cihle
vloţil do zdi.
Něco v něm bylo…cosi mimo vše, co poznal za svůj dosavadní ţivot ve vsi. Něco
mocného a nelidského…brnělo to skrytými moţnostmi. Ale strach necítil, začínalo se mu
to líbit. Ten pocit, kdyţ příjemně mrazivé svrbění přerostlo ve řvoucí proud, tryskající
z jeho ruky. Bylo to velmi…příjemné.
Jen tak mimochodem si povšiml, ţe kámen v jeho druhé ruce uţ před chvílí pohasl.
„Jak se jmenuješ…a co mě máš učit?“
„Jsem…,“ přízrak na chvíli zmateně zmlkl. „Jmenuji se…Larghenys.“
Opět na chvíli zavládlo ticho. Pak se přízrak doslova otřásl a silnějším hlasem
promluvil.
„Budu tě učit o tvé moci…o povaze sil mezi světy a v nich…budu tě učit jak
uchopit svůj veliký osud.“
„Co jsi?“
„Jsem…Alkhamarův sluţebník…“
„Jsi nějaký duch?“
Přízrak opět chvíli váhal, Eljik uţ pochopil, ţe otázky týkající se osoby té bytosti ji
jaksi dostávají do zmatku. O to víc ho tento směr debaty začal zajímat. I kdyţ uţ
21
samozřejmě hořel touhou, dozvědět se o sobě a své …moci…něco více. Přesto dospěl
k závěru, ţe krátké, zajímavé odbočení neuškodí.
„Byla jsem…člověk…teď ani duch, ani ţivá…odpoutaná mysl…musím slouţit…“
Na chvíli přízrak vybledl, ale pak se zase vrátil, hlas ještě monotónnější neţ na
počátku.
„Musíme začít…soustřeď se a vykonávej mé pokyny. Unikneme do říše mysli, kde
čas nebude naším pánem.“
Eljik ještě krátce zaváhal. Nebyl ţádný prosťáček, aby nevnímal moţné hrozby. Ale
pak se zaštítil přesvědčením, ţe jeho Mistr by mu nic špatného neuchystal. A touha
uchopit skrytou pravdu o sobě byla příliš silná. Následoval Larghenysiny pokyny.
V krátké chvíli ztratil pojem o svém okolí a vše vyplnil její hlas.
„Základní povaha toku Síly naším univerzem je nejlépe vyjádřena následujícím
modelem, věnuj pozornost zvýrazněným částem obrazce“
Eljik se soustředil na obraz, který se před ním v dosavadní temnotě říše jeho mysli
rozprostřel.
Byl to jen první z mnoha obrazů. Dychtivě se vrhl do studia.
Ϫ
Aldwin zarazil koně a vztyčil se ve třmenech. Se značným úţasem sledoval oblaka
prachu, křik a tlumený rachot. Přímo v jeho zorném poli se rozlétla zeď kolem většího
pozemku a v krvavém proudu vylétlo do vzduchu tělo, smetené jakýmsi proudem hlíny a
kamení.
Pak zahlédl vršek nelidské postavy, drtící jejich vojáky.
Přimhouřil oči a soustředil se, jak ho uţ kdysi v řádovém klášteře naučili.
Okamţitě uviděl svým zrakem místo zběsilého monstra zuřící proudy hnědavé síly,
vytvářející působivý spletenec plný erupcí a výtrysků.
Otočil se k Patronovi, který bez pohybu sledoval to zajímavé divadlo nečekané
přehlídky cizí Moci.
„Netušil jsem, ţe mají nepřátele k dispozici někoho nadaného Mocí. To je velmi
děsivý vývoj situace!“
Patron nereagoval a dál skryt za nehybnou maskou sledoval boj. Aldwin přidal
svému hlasu na naléhavosti.
„Orwen je sám proti mnoha, pokud na druhé straně bude stát někdo obdařený Silou,
můţe to mít pro něj fatální následky!“
Otočil koně.
„Musíme ho varovat!“
Patron zvedl ruku a Aldwinův kůň strnul.
„Zadrţ. Toto nesouvisí s tvými nepřáteli. Pojďme blíţe.“
Aldwin nedůvěřivě následoval pomalu ujíţdějícího Mistra nad mistry. Přemýšlel o
Jeho formulaci tvými nepřáteli. Co to znamená, má mu to naznačit skutečnou
nepodstatnost jejich útoku, jejich reálnou neschopnost zastavit předurčení jeho řádu, osud
rozšířit Světlo po celém světě?
Nebo je Jeho moc tak velká, ţe uţ je vzdálen hrubému a nízkému světu válek mezi
národy?
22
Aldwin zachmuřeně sesedl z koně a připojil se k Jeho magnificenci, skryti před
tvrdou bitvou nedalekým stavením.
Patron zatím poklekl a nabral trochu hlíny, promnul ji a nechal padnout na zem.
Pozvedl hlavu a pohlíţel na zeď stavení, jako by mohl vidět boj za ním.
I kdyţ zrovna on moţná opravdu můţe, napadlo Aldwina.
„Ta zem je jeho.“
Aldwin zamrkal a opatrně se zeptal, co tím Jeho magnificence zamýšlí?
„Kaţdá kapka potu i krve. Za všechny ty osamělé roky. Kaţdý jeho výdech, to vše,
prosyceno jeho láskou a majetnictvím prosáklo do půdy jeho drţavy. Nasyceno latentní
Silou zem oţivilo a umoţnilo mu dosáhnout ve chvíli nejvyšší potřeby jediným skokem
mistrovství v zemském aspektu Ţivelné moci.“
Vstal a dutě vydechl, se zvonivým podtónem dychtivosti v hlase.
„Úchvatné.“
Aldwin na něj chvíli zíral a pak zasténal to jediné, co ho napadalo.
„Kdo?!“
Patron na něj pohlédl. Aldwin dodal.
„Kdo to je, u Světla?! Jak to, ţe jsem si ho nepovšiml? Říkal jste, ţe to tu sytil
roky?!“
Jeho magnificence ho poklepala po rameni, Aldwin byl tím nečekaně lidským
gestem doslova šokován.
„Nemohl jsi, jsi výborný zasvěcenec Bílého řádu. Ale tak dobrý není nikdo z vás.“
Krátce se odmlčel, rozhlédl po okolní vsi, plné mrtvých a hořících ruin a pak
utrousil.
„Neměli jste tu rozpoutat masakr. Ve chvíli Orwenova nálezu jste se měli drţet v
povzdálí a vyčkat mého příchodu. Má dílčí direktiva hovořila jasně.“
Aldwin zahanbeně zachrčel.
„To musel být můj světský zástupce…neznal okolnosti. Já byl na cestě za Vámi.“
Patron to přešel bez jediného gesta, nakonec ale přece jen suše prohodil.
„Přijdete o mnoho vojáků a je to jen vaše chyba. Nezbývá neţ sečíst ztráty a
napravit co se dá.“
Pak jej minul a v chůzi kolem stavení vydechl.
„Pojď! Chci ho konečně vidět!“
Ϫ
Bakarin se nahnul a opřen o zábradlí u malé kůlny sledoval postup zemského
vtělení. Riskoval, aby se dostal co nejblíţe, ale potřeboval vědět.
Kdyţ na dvůr vešel rozbitou branou Ochránce, nevšímavý k okolní zkáze,
Bakarin napjatě sledoval nadcházející divadlo.
Na tom, co se tu nyní odehraje, závisí celý jeho plán.
Ϫ
23
Golem otočil hlavu a vykročil k vyzývavé postavě, drze čnící ve svém bělostném
plášti.
Taková arogance a výsměch v jeho říši budou potrestány.
Máchl paţí a vypustil k drzounovi proud hlíny s kameny. Uţ se mu mnohokrát
skvěle osvědčil.
Ten protivný chlap máchl mečem, blyštivým a velkým. A smrtící proud se kus
před ním rozprskl, jako rozsekané jablko. Ve vířícím oblaku trosek se blýskl meč a
bělostný háv.
Ϫ
Patron se vrhl vpřed. Další úder zeminy s kamením, smrtící a rychlý, jej minul a
takřka smetl Aldwina. Tan jen zavrávoral a se slabou variantou odpudivého štítu se
skutálel z malého náspu do nedalekého koryta s vodou pro dobytek.
Před Patronem se rozptýlil háv prachu a zeminy. Golem se tyčil jiţ jen kousek
nad ním.
Na poslední chvíli nastavil svůj meč a silný proud zemského střeliva udeřil do
nezřetelné polokoule, zhutnělé moci, tryskající ze špičky meče.
Krok za krokem…jen pár krůčků…kdesi v hloubi duše znělo Patronovi, zatímco
ztěţka kráčel proti urputnému tlaku ţivelné moci.
Jen pár krůčků…
Ϫ
Golem zacouval, ten bílý se dere vpřed. Takovou sílu vydal a ten…nebezpečný je
přesto stále blíţ a nepoškozený.
Ještě jednou ucouvl a dupl nohou do země. Projela jako máslem a pod zemí se
vydala v desítkách malých proudů ke svým cílům. Golem vytvořil novou nohu, bylo to
snadné, jako dýchání té jeho malé části, která mu dávala sílu a vůli k bytí.
Pak soustředil další úder na Nepřítele.
V hluboké a pomalé katedrále jeho spojeného já oţívaly střípky prastarého vědění.
Střepy mnoha bojů a válek.
Golem před sebou uviděl několik cest k vítězství, jeho malá, lidská část…ten
motor a srdce jeho bytosti…pomohla vybrat nejlepší řešení.
Golem znásobil sílu svého úderu, zatímco se kolem začala svírat jeho past.
Pohlcování země dosáhlo vrcholu. Padesát metrů vzdálený roh domu se propadl,
podryt mizející zeminou i drcenou skálou.
Mimo okruh boje se vztyčila šestice pitoreskních postav.
Golem vydal pokyn k úderu.
Ϫ
Aldwin se vrávoravě vztyčil z koryta. Mokrý a špinavý. Otřesený. Otočil hlavu a
uviděl několik klátivých postav mířících do zemní bouře zuřící kolem Patrona.
Nejbliţší postava otočila tvář a Aldwin polkl.
24
Byl to mrtvý voják z jeho posádky. Bezvládně kývající hlava, idiotsky rozevřená
ústa chrlící neustálý proud hlíny, vypouklé oči ronící bahnité slzy.
Nekromantea! Blesklo jeho hlavou. Zavrávoral, zoufale se snaţil vzpomenout na
vzdálené hodiny nedůleţité lekce…nekromanti uţ přece dávno nejsou! Skrýgen…to není
nikdo, dokáţe mrtvé jen vyslýchat…jen jednou mu mrtvý procitl a skoro ho
zabil…Nejsou! Ne a ne! Valilo se jeho hlavou, zatímco sloţil ruce a prsty na nich do
paměťového symbolu.
Mrtvák se otočil a zamířil k němu. Napřáhl zkrvavené ruce zakončené ostrými
střepinami kamení.
Prostorem zakvílela zkroucená moc, a coby slabý bělavý třpyt dopadla na mrtváka.
Aldwin vítězoslavně zavyl! Vzpomněl si! A Věčný sen dopadl na svůj cíl.
A rozplynul se!
Aldwin tomu nemohl uvěřit.
Zoufale se vyškrábal po náspu a začal utíkat těţkopádně dupajícímu mrtvákovi.
Pak se udeřil do nohy o jakési harampádí a rozbřesklo se mu i v hlavě.
To není opravdový oţivlý umrlec. To je posedlé tělo…Zemským ţivlem posedlé
tělo!
Kdyţ se před ním ze země vynořil další posedlý a mocným úderem jej smetl na
zeď kůlny, zoufale vzpomínal na vyšší lekce, které jako jeden z mála absolvoval v
chrámu Patronů.
Zařval a máchl paţemi k nejbliţšímu posedlému. Pokusil se uchopit tkanivo moci,
udrţující ho v chodu…protoţe tohle nebylo nic víc, neţ neţivá loutka řízená motorem
cizí moci.
Zahlédl, jak se zatím čtyři další přiblíţili k Patronovi, uzavřenému v souboji
s Golemem.
Pak uţ byl mrtvák u něj a on konečně uchopil strukturu síly…tady…teď uţ jen…
Zaskučel a trhl hlavou na stranu, kdyţ se zpoza rohu kůlny vynořil jakýsi starší
muţ, a tenkou čepelí mu probodl bok.
S ponurým šklebem s čepelí ještě zatočil a stáhl se zpět. Jen vzpomínka na jeho
nenávistný a zároveň pobavený výraz zůstala před očima jeho oběti.
Aldwin zalapal po dechu, ochromený odeznívající bolestí. Náhle, jako olovem
potaţené paţe klesly a on ztratil kontrolu nad mocí v loutce před ním.
Vůbec nechápal, co to bylo za chlapa…jak se mu to mohlo stát…
Chabě se pokusil srazit hlínou pokryté dlaně, které sevřely jeho hlavu…
Jemu…premiantovi v jeho kruhu…mistru moci…nadanému…
Jeho hlava vzápětí praskla a jako meloun se rozstříkla do okolí v krvavém gejzíru.
Loutka spráskla své nelidsky silné paţe a bez dalšího zaváhání se vydala ke svému
původnímu cíli.
Ϫ
Bakarin se stáhl a se spokojeným úšklebkem očistil čepel své zbraně. Vida, tak
tedy primitivní čepel v pravou chvíli skutečně zvrátí poměr vah. Byl spokojený, opravdu
spokojený s impulzivním skutkem, kterému nedokázal odolat. Patronův nohsled sešel ze
scény skutečně nápaditě.
25
Mistr lovčí se pátravě rozhlédl a v zákrytu se začal ubírat k lesu za pozemkem.
Poslední po čem touţil, bylo setrvávat v blízkosti souboje mezi Vtělením a Patronem ve
chvíli rozuzlení.
Ohlédl se a zrychlil. Začal mít trochu obavy, zda se mu jeho rozhodnutí ohledně
Patronova poskoka nevymstí.
Uţ nedokázal rozeznat, kde je Patron a kde Vtělení. Oba zmizeli ve víru kamení a
prachu.
Pach síry ve vzduchu jej přiměl prudce zrychlit a vykašlat se na krytí.
Ϫ
Orwen sledoval zmateně ustupující síly nepřítele. Rozkročen v řece, smáčený do
pasu, mával rukama v proudu a o sto metrů níţe bičovaly vodní biče nepřátele. Proud síly
spojující ho s vodním ţivlem byl jako nekonečné hlazení, studnice rozkoše.
Zasténal a na mohutném sloupu zpěněné vody rozmetal opoţděný člun Aliance.
Smrtící řeka vzápětí omotala úzké a pevné trubice vody kolem hrdel ztroskotaných
vojáků.
Orwen se otřásl a zakázal ţivlu nasát sílu z jejich smrti. Bylo to lákavé, ale…moc
dobře si pamatoval tuto poučku. Nechat i zprostředkované síly růst ze smrti jiných tvorů
je cesta do temnot. Ţivlům je to jedno, mohou slouţit Světlu i Temnotě…ale ten, kdo je
probouzí, pak splácí dluh.
Nechal ty víry moci zaniknout. Není nějaký temný proklatec, aby tu stvořil
Vodníka, to odpudivé napůl myslící Vtělení, baţící po síle ze smrti utopených.
Pozvedl paţe a mocná vlna vyrazila na břeh a definitivně obrátila leţení nepřítele
v chaos.
Mezitím se o kus níţe proud zastavil, vyčerpán přesunem vod k drcení tábora
aliance a otevřel tak cestu po dně pro výpad obránců.
Orwen se spokojeně zašklebil. Moc opět triumfovala a pevnost byla zachráněna.
Ještě nechal chvíli řádit své vzdálené vodní biče, ale pak se zarazil a přenesl svou
pozornost jinam.
Cosi vycítil…něco se v té vodě skrývalo…jakési tajemství…trpké a vzdálené.
Sklonil se blíţe k hladině a naslouchal, čichal, ochutnával.
Od pramene voda nesla jakousi pachuť, cosi divného…Orwen přivolal svého
koně.
Vzápětí se vydal proti proudu, vzhůru do lesů a skal. Cítil, ţe je to důleţité.
Postupujícímu útoku obránců uţ nevěnoval pozornost, nepředpokládal, ţe by se
vyplavená Aliance vzchopila k brzkému protiúderu.
Popohnal koně, chtěl co nejrychleji urazit vzdálenost, po kterou mu bude zvíře
ještě uţitečné.
Ϫ
Skrýgen se nerozhodně zastavil a sledoval vzdáleného muţe, jak se plíţí k okraji
vsi. Nechtěl být tak blízko. Patron…
26
Pak se rozhlédl a na chvíli zavřel oči…cosi ucítil. Něco vzdáleného, slabého…ale
povědomého.
Pak oči rozevřel …tak tam rozhodně musí!
Ihned vyrazil se svou tichou kohortou od vesnice.
Vzhůru do skal a lesů.
Ϫ
Golem ukročil vzad. Patron sloţitě zavířil ţhnoucí čepelí. Souboj dvou sil
rozlomil zem mezi nimi a trhlina zamířila hluboko, přehluboko.
Vzdálené plameny připoutaly pozornost Vtělení. Byly samozřejmě cizí silou,
avšak zakletou v tekoucí kámen.
Poručil a spokojeně cítil, jak magma vyrazilo vzhůru.
Patron uskočil a máchl mečem.
Vybuchující gejzír se rozštěpil a Patron začal vířit mezi dopadajícími stuţkami
hořící lávy v rytmu sloţitého tance, jeho čepel za sebou nechávala vlnivé stopy v dýmu a
prachu.
Kde přeťala linky hnědé moci, tam se kousek země stával bezduchým a prázdným.
Golem zařval a vrhl vpřed svou šestici pochopů.
Patron zavrávoral pod úderem první bahnem pokryté pěsti.
Ustál to a s otočkou rozsekl loutku ve výši pasu. Další rozťal lebku a třetí hladce
sťal, kdyţ se narovnával a otáčel.
Tvrdý úder jej zvedl ze země a vrhl o dobrý tucet metrů dál. Golemův zásah mu
rozpáral a zčásti zničila jeho bělostný plášť. Přes veškerou prudkost boje byl do teď stále
nadpozemsky čistý. Golemova pěst to změnila.
Sám však také utrpěl, ze zmíněné končetiny měl trosky. Plášť uvolnil své síly
poněkud prudce.
Patron ztěţka vstal a vstříc kulhajícím loutkám a golemovi v pozadí švihem meče
vypálil modrobílou, prskající kouli. S hlubokým vytím prolétla mezi loutkami, na své
dráze párající zemi jako rezavý hák jemné hedvábí a kůţi panny.
Trojice loutek se rozprskla, roztrhána průletem koule. Pak se střela setkala
s Vtělením a vše zmizelo v mohutném sloupu sutin, rozlétajícím se do okolí jako
všeničící vlna.
Patron vbodl meč do země a vykřikl. Zatímco se ničivá stěna sutin před ním
rozestoupila, kvílející meč vypálil do země vibrující svazek síly. Mocný a divoký.
Prostoupil všechny uzly osvojené země a dosáhl ke Golemovi.
Patron, s tváří strhanou únavou, vyrazil vpřed, kašlající z prachu. Masku ztratil ve
víru boje po úderu Vtělení.
Proběhl prach a před vrávorajícím Vtělením se rozmáchl a s výkřikem udeřil.
Ţhnoucí čepel proťala vířící povrch bytosti a uvolnila další zášleh síly.
Prach a dým vylétl jako hejno miliónů much. Bzučel a hučel, vše v okolí pokryl
v mţiku oka svíravým, paralyzujícím povlakem. Vojáci přibíhající z okolí k bitvě se
zhroutili, jako zasaţení bleskem.
Oko bouře zůstávalo zatím skryto zrakům ostatních ve vířícím oblaku.
Bakarin namáhavě pozvedl hlavu a touţebně pohlédl k nedalekému okraji lesa.
27
Tak…to je zlé… přes všechnu snahu jsem to nestihl. Zakrouţilo mu překvapeně
hlavou.
Pokusil se nahmatat náhrdelník, ale pak to vzdal, byl příliš ochromený zbytkovou
silou v okolním prachu. Povzdechl si, mohlo to být o kousek horší, ten prach, být o
trochu nabitější, mohl klidně i zabíjet.
Nezbylo neţ čekat. A doufat, ţe vyhraje hru o čas.
Ϫ
Orwen mávl paţí a drobné biče z malého potůčku obtékajícího jeho nohy
roztrhaly křovinatý závoj před vchodem do jeskyně, v níţ potůček pramenil.
Atmosféra toho místa jej znervózňovala. To nezřetelné cosi, co ho znepokojovalo,
vytékalo od tohoto pramene.
V té jeskyni bylo něco, co jej nutilo k nejvyšší obezřetnosti. Pátravě se rozhlédl
po okolních skalních stěnách, křoviskách a mohutných stromech mezi skalisky i na nich.
Odpudivá divočina. Orwen, naprosto dokonalý vzorek městského člověka z níţin v duchu
proklel zdejší hory. Jak se mu jen stýskalo po nerušeném výhledu do dáli, přes širá pole
aţ k vesničkám, na plochách rovných jako deska stolu.
Přetřel si holou hlavu a pak lenivým krouţivým pohybem ukazováčku nad
otevřenou dlaní stvořil bludičku a vyslal ji do jeskyně.
Mihotavé světélko zmizelo uvnitř.
Orwen zavřel oči a navázal s bludičkou spojení. Byl hrdý na svou dovednost
s tímto malým vyzvědačem. Měl dlouhou a bohatou praxi. Neříkal tomu špiclování, to ne.
Bylo-li to v zájmu řádu, byla to důleţitá práce. Bylo-li to soukromé sledování rozličných
lidí, mladých a krásných shodou okolností, byl to trénink.
Zahlédl, mihotavým svitem ozářenou, jeskyni. A postavu. Vysoký, mladý muţ
mířil ven z jeskyně. Vrávoral a potácel se.
Orwen zahlédl jeho tvář, nezřetelně, ale stejně jej poznal.
I kdyţ si ostříhal vlasy. A překvapivě rychle mu narostly vousy.
To je ten mladý kovář…ten s talentem. Patronův zájem v tomto kraji a jeho,
Orwenův objev.
Pokud ho přivede k Mistru nad mistry, ještě více získá.
Pousmál se.
A moţná ţe bude nakonec on poroučet tomu nadutému Aldwinovi z dobré rodiny.
A pak…hm, moc a peníze skryjí případná drobná zaškobrtnutí na cestě
k duchovní čistotě ve jménu Světla.
Tleskl a nechal bludičku vybuchnout ve vlně ochromujícího světla.
Je čas sklidit ovoce vedoucí ke sladké odměně.
Ϫ
Skrýgen tiše sledoval z hustého křoví toho plešatého šaška Orwena, věčně
namyšleného a věčně ublíţeného z podřadného postavení, do kterého se dostal svým
nezřízeným ţivotním stylem. Ten chlap byl šmírák, pederast, sodomita…nenapadlo jej,
28
co by ještě ten pomenší pytel hříchu nebyl. Snad jen nekrofil ne, a to jediné by Skrýgen
ještě dokázal pochopit s určitým shovívavým porozuměním.
Jak rád by vydal krátký pokyn a jeho rozmístění sluţebníci by vyrazili vpřed a …
sladce se zasnil.
A co když by to šlo?
Skrýgen sebou trhnul, opatrně se rozhlédl. Ten tlumený hlas nebyl jeho…svou
samomluvu dokázal za ty roky bezpečně rozeznat.
Skrýgen…hm, nekromant.
Konečně to uviděl. Přízrak, nezřetelné tělo v hávu. Tvář však poznal.
„Alkhamar!“ vydechl nekromant.
Přízrak se lehce zachvěl a jeho vzdálený hlas, Skrýgenem dobře vnímaný skrz
jeho nekromantické nadání zasyčel.
Tak…ale říkej mi Bakarin. Alkhamar padl s Černým řádem a jeho stín Bakarin
nyní tká gobelín pomsty.
„Poznal jsem tě na té cestě! Věděl jsem to…jak jsi ale přeţil?! Na všechny
z Černého řádu padl stín Gyr-grathu. Kdo nepadl v boji, vyschl a padl krátce na to, vysátý
jako šťavnatý plod. Ten proklatý kámen je tam pořád, jako ţába na prameni, sedí na
Ebenovém srdci v Paláci věčné noci.“
Přízrak se lehce vzdálil, aby vzápětí připlul blíţ.
Skreghyr…víš co to je?
Skrýgen se ušklíbl.
„Ne, neznám, mocný, jsem jen obyčejný nekromantský praktik.“
Přízrak se zaškaredil.
Právě teď ležím ochromený ve vsi a brzy mě čeká ošklivé setkání…můj plán se
trochu vymkl z mých rukou…čeká mě klíčová partie s velmi nejistým výsledkem. Nemám
čas na šarády.
Skrýgen pokývl hlavou a tiše zabručel.
„Nějaký ochranný talisman.“
Dost silný aby zastavil hladový spár Gyr-grathu, za určitou cenu ovšem.
„Jenţe…je tu sám Ochránce…“
Přízrak se zašklebil.
Patron, chtěl jsi říct…Skrýgene, malý a bezvýznamný praktiku, kterému umožnili
žít, jako prašivému psu v jejich službě. Malí a bezvýznamní mu říkají Patron, pojem
Ochránci jim nic neříká.
Skrýgen sevřel rty a přejel si jazykem přes zuby.
„Přesně tak…Co opravdu chceš, Bakarine. Asi tu nejsi jen na pokec.“
Dobře mě poslouchej…z té jeskyně vyjde mladý muž…budeš jej chránit a
pomáhat mu. Zavedeš jej na Hartogu, tam jej čeká správné vzdělání.“
Skrýgen se tiše rozesmál, jak jen mu to opatrnost dovolila.
„Tak to jsi mě pobavil…a proč bych měl něco tak nepravděpodobného podnikat?“
Protože ten mladík je poslední naděje Černého řádu na vzkříšení…poslední Velký
černý. A ty jsi, co jsi…a pomůžeš mu i z jiných důvodů.
Skrýgen zašeptal.
„Proč bych ho naopak nedovlekl svým pánům? Moţná by nade mnou úplně
zrušili moc Gyr-Grathu.“
Přízrak se zašklebil a mávl průsvitnou paţí.
29
Nějaký Skrýgen by to možná opravdu udělal…ale ty nejsi Skrýgen. Já shodou
okolností toho slabounkého nekrobabrala znal a moc si nejste podobní…a hlavně znám i
tebe, Lorde z řádu Lebky. Já tváře a obzvláště aury nezapomínám.
Nekromant zúţil oči.
„Chceš mě vydírat?“
Ne, chci s tebou uzavřít obchod…Tvůj bratr za bezpečí a dohled nad tím
mladíkem….ano, dýchej zhluboka, tvůj povedený bratříček je naživu. Byl uvězněn vůdci
Černého řádu…a teď mě dobře poslouchej! Je v pevnosti Hřmících vod. A ten mladík ti
dokáže časem otevřít cestu k němu. Takže jak sám vidíš, je to v tvém zájmu…a poslední
motivace…ten hoch je také nekromant. Takže už žádný Černý řád proti nekromantům
Lebky. Ne, budoucnost patří jediné, sjednocené síle Temnoty.
„Skrýgen“ pohlédl dolů na Orwena, táhnoucího od jeskyně bezvládné tělo.
Pak znovu pohlédl na přízrak.
„Chudák Čtveráček…“, povzdechl si.
Přízrak se zatvářil zmateně a nekromant se bezhlesně rozesmál.
„Můj spřízněnec, má můj prst s poutacím prstenem. Ţiví jej svou silou a GyrGrath, který na mě také nasadili, se můţe jít vycpat. Čekal jsem u zdroje na něco
zajímavého…a zdá se, ţe jsem se dočkal. Čtveráček asi bude muset dřív, nebo později
padnout ve jménu vyššího cíle.“
Pohlédl k bezvládnému mladíkovi u nohou Bílého. Přízrak sebou trhl a začal
blednout.
Obávám se, že můj čas vypršel…Soustřeď se na mé vnuknutí, už není čas.
Nekromant se zkroutil, jak otevřel svou mysl přívalu informací. Pak se otřepal, a
zatímco přízrak zmizel, vrátil pohled zpět ke svému novému svěřenci
„Ave, Velmistře…“zašeptal s úšklebkem.
A vydal pokyn k útoku.
Ϫ
Ochránce shlédl na leţícího mladíka. V pozadí se s rachotem zhroutila zničená
budova, ale jeho pozornost stále poutal mladý kovář, v bezvědomí a napůl zasypaný
v rozsáhlém kráteru. Pak pokročil kupředu, poklekl a zkontroloval jeho tep.
S úlevou se nerovnal a mávl k přibíhajícím vojákům
„Ještě ţije, ihned jej odneste do pevnosti, ale opatrně.“
S nečekanou láskyplností odhrnul ze strhané tváře pramen zaprášených vlasů a
zašeptal.
„Odpočívej, můj malý goleme, tvůj dlouhý ţivot teprve začíná. Světlo uţ nad
tebou bude bdít.“
Vojáci zvedli Ajkila a poloţili jej na improvizovaná nosítka. Ochránce se rozhlédl
po zničeném okolí, minul pohledem hořící trosky budov a lávová jezírka vydechující při
svém pomalém tuhnutí dusivé dýmy. Uţ dlouho neviděl bojiště po masivní bitvě moci.
Bylo to děsivé a zároveň povznášející.
Dvojice vojáků se zastavila nedaleko a velitel skupinky jej roztřeseně pozdravil.
„Vaše…ehm, Excelence…našli jsme nedaleko tohoto rebela.“
Patron na ně pohlédl, a zatímco ulpěl pohledem na zajatci, napůl bezvládném a
taţeném mezi dvěma vojáky, utrousil.
30
„Správně je to Vaše magnificence, důstojníku.“
Pak se jeho pohled střetl s rebelem a zprudka se nadechl.
„Alkhamar!“
Bakarin se narovnal v sevření vojáků a konečně volný od paralýzy, zabručel.
„Irael,...budiţ tedy.“ Prudce se nadechl a pak zachrčel, „Droh skreghyr!“
S pronikavou ranou se na jeho hrudi roztříštil náhrdelník a Alkhamar se prudce
vzepjal, strţen přívalem moci.
Oba vojáci, co jej drţeli, odlétli, mrtví dřív neţ dopadli na rozrytou zem, jen černá
moc projela naposledy po jejich tělech a jejich sílu dala svému pánu.
Irael pozvedl meč a bílá záře viditelná i ve světě smrtelníků jej obklopila jako háv,
zatímco náhlé setmění proměnilo okolí Alkhamara v pošmourné místo naplněné chladem.
A kdesi napůl cesty mezi nimi se objevil měňavý třpyt, viditelný pouze
zasvěceným. Síly byly vyrovnány a oba principy ustrnuly, neschopné zatlačit ten druhý
dál. Prozatím nastal pat.
Bílý pohodil hlavou a s pochmurným zadostiučiněním pronesl:
„Gyr-grath, Černý! Utíkal jsi jeho stínu dlouho.“ Zašklebil se a s malou dávkou
nedobrovolného obdivu zašeptal: „Skreghyr, to strašlivé vykleštění moci, ach, jak hloupí
jsme byli…věřili jsme, ţe skutečná moc nelze spoutat a utopit v hloubi duše.,“ ukázal
mečem na střepy náhrdelníku pod Alkhamarovýma nohama. „Přesto…to byl jen odklad
nevyhnutelného“
Ochránce pak švihl výhruţně čepelí a prohodil.
„Konec tvých zločinů! Za chvíli budeš jen bezvýznamný, prázdný a mrtvý vak,
černý vrahu!“
Alkhamar se ušklíbl a mávl rukou.
„Ach, ty můj Velký bílý, ty té propagandě snad opravdu věříš! To je tedy
skutečně neskonalé překvapení. Irael prosťáček. Úţasné!“ Uchechtl se, „a jaký tragéd a
řečník…děkuji za tvůj proslov, úchvatný, jaký patos, jaké zanícení… Padnu, ohó, to
jistě.“ Zašklebil se a odplivl si.
„Odpusť, tolik prachu kolem…No, dovol i mě malý proslov.“
Malým gestem zesílil svou obranu.
„Příliš pozdě jsem prozřel, propojit naši moc v tom proklatém kameni byla
tragická chyba. Dali jsme vám sami do rukou konečnou zbraň.“ Pokýval smutně hlavou a
roztrţitě rozkopl drn spálené hlíny. Pak zvedl tvář a sardonicky se zašklebil.
„To uţ teď nenapravím, ale ještě bych něco na srdci měl.“
A zároveň Alkhamar překonal další nával slabosti, cítil jak daleká kletba
objímající Ebenové srdce jako pavouk mušku, lačně saje jeho sílu a s ní i ţivot. Tam
daleko, v ruinách Paláce věčné noci. Za závojem oddělujícím světy byl konec nitky
ukotvené v jeho duši. Tam, na Primodiu, prvním ze všech lidských světů.
Irael chmurně pozvedl hlavu, cítil odliv síly na straně nepřítele.
Výboj moci vzniklé střetnutím protichůdných sil na půlce cesty mezi nimi rozryl
zemi. A hranice se posunula blíţe k Černému.
Irael pozvedl znovu meč a oslnivý záblesk se rozlil kolem.
Alkhamar mávl rukou a vzkřikl, přes smutnou bezvýchodnost své situace
vychutnávající svůj velký moment.
„Hle, Klenot jednoty!“
31
Mezi oběma starými nepřáteli vykvetl v jasné záblesku zářivý démant, tvořený
sloţitými liniemi, nehmotný jako stín.
Černá i bílá moc byly vsáty do struktury a zůstal jen sloţitý ornament, míchající
světlá i tmavá místa ve svém těle.
Irael sklonil svůj vyhaslý meč a nevěřícně vydechl.
„Klenot…myslel jsem, ţe je to jen mýtus.“
Náhle se vše kolem nich na kratičkou chvíli propadlo do mlhy.
Ϫ
Irael pohlédl na volný, civilní háv, do něhoţ byl oděn, opřel se dlaní o mramorový
stolek a mezi ozdobnými sloupy vyhlédl ke vzdáleným vrcholkům hor, pokrytým sněhem.
Na obloze plálo bolestivě známé slunce, zelený měsíc proráţel tyrkys nebes…
„Primodium,“ vydechl bílý.
Alkhamar se spokojeně zasmál a s hrdostí movitého majitele sbírky klenotů
provádějícího chudého sběratele, pronesl.
„Ó ano, můj milý, krátký výlet do naší domoviny, kterou jste zalily krví mého
řádu. Co se týká Klenotu, nikoliv, ţádný mýtus, skutečná, úţasná věcička,“ pozvedl dlaně.
„tyto ruce jej spolu s jinými vytesávaly z hrubé struktury vesmíru, já, poslední nositel
práva na jeho povolání…ke tvé smůle. Nebo spíše to byl nevyhnutelný osud?“
Lehce rozhodil rukama a pak vytáhl z volné róby trubičku z dýmového listí.
Vyšlehl plamínek a černý labuţnicky potáhl, zatímco se opřel v kamenném sedátku.
„Mimochodem, vítej u mě doma. Vznešený Palác věčné noci… moc hezká iluze,
ţe? Poslední dar probuzeného klenotu. Máme chvilku si civilizovaně popovídat, jako za
starých, zlatých časů, bez síly a moci…neţ na tebe vrhnu moc Klenotu,
samozřejmě,“ zazubil se Alkhamar a odklepl popel.
Ochránce se k němu s rozladěným výrazem otočil a rezignovaně usedl na okraj
stolku. Sloţil ruce do klína.
„Tak co teď…k čemu pouţiješ tu úţasnou moc…zničíš mě? K čemu to? Přijde
další Ochránce, ale to uţ ty budeš mrtvý a vysátý. Tak k čemu ti tento poslední vzdor
bude?“
Alkhamar si povzdechl.
„Víš, všechno mělo být jinak…ale neopatrnost si vybírá krutou daň…musím teď
prostě improvizovat.“ Zašklebil se a uhasil trubičku o okraj sedátka.
„Masakrem černých jste vychýlili rovnováhu sil…a to není nikdy dobré.“
Bílý se ušklíbl.
„Ach, mravokárce…vrah plný černé moci…ve jménu vyššího dobra jsme to
museli vykonat. Ne rádi, ne hrdí…ale vykonali jsme, co jsme ve jménu Světla udělat
museli. Byla jen otázka času, kdy udeříte vy, a netvrď mi opak!“
Černý se zamyslel a nerozhodně potřásl hlavou
„No, s čistým svědomím asi nemůţu…nu, i tak, vy jste nakonec byli ti agresoři.“
Pohlédl upřeně na svého bílého nepřítele.
„Byl to opravdu oříšek, můj milý… co teď, ptal jsem…stál jsem sám proti celé
bílé říši…naštěstí jsem našel klíčové místo k poslednímu mistrovskému protiúderu.“
Bílý unaveně pozvedl hlavu,
„Jak ses o tom dozvěděl…“
32
Alkhamar se čtverácky usmál. Pak vybafl.
„Poutník!“
Zasmál se do zamračené tváře.
„Věř nebo ne, ale i mezi těmi potetovanými, prázdnými hlavami jsem našel pár
sympatizantů…a jeden z nich byl dost schopný, aby se podíval na oblak budoucího a
našel mi chuchvalec linií na tomhle místě a v tenhle čas…místo mistrovského úderu…co
bych to byl za velmistra, kdybych nevyuţil šance.“
Chvíli sledoval nehybnou tvář svého protivníka. Pak tiše pokračoval.
„Víš, trvalo mi, neţ jsem pochopil, v čem tkví klíčovost tohoto časomísta. Ale
pak to bylo jako blesk z čistého nebe, úţasná šance…nejen na pomstu, ale i záchranu! A
v to…“, poklepal na opěrátko. „V to jsem uţ ani nedoufal, můj důkladný nepříteli.“
Opřel se a pousmál se nad rezignovaným povzdechem bílého.
„Věřím, ţe to bylo zlé…po zničení černých to muselo u vás vřít…boj o moc
uvnitř vašeho řádu…to si našinec nemůţe dovolit sebemenší slabinu, ţe? A ty ses se
všemi slabinami vypořádal…některé odstranil, jiné odloţil…“ Chápu tě“, dokončil
šeptem. Pak se usmál a vesele prohodil.
„Dosti o tvém selhání…promluvme si o důvodu, proč tohle dělám a proč zřejmě
přinesu vysokou osobní oběť.“
Irael, s nenávistným výrazem vyloudil pohrdavé zavrčení. Alkhamar mu pohrozil
prstem.
„Nevrč…ideály, to je to, co mě vede touto cestou.“
Naklonil se k němu blíţ.
„Víš, můj milý, za tím vaším Světlem je větší hrůza, neţ všechny temné hlubiny
co znám…a vy si to asi ani neuvědomujete…v tom lepším případě,“ pak se naklonil
kupředu a zasyčel.
„K´al-Trei!“
Irael ho nehnutě pozoroval, po chvíli ticha zabručel.
„Tu bajku znám…ale nevěřím…je to černá propaganda…světlo je dobro, ţivot.“
„Poţírači světů…veliké dobro, jen co je pravda…i tak vypadá víra ve světlo,
urvaná z řetězu a slintající šílenstvím…desítky mrtvých, zničených světů…já naopak těm
bajkám věřím doslova, viděl jsem slabou verzi tady, v tomhle paláci…a po nejlepší cestě
k dalším hrůzám neochvějně kráčíte dál.“
Bílý se vztyčil a zahřměl.
„Nesmysly a bláboly padlého zla…tak uţ udeř a ušetři mě této špíny!“
Alkhamar se pousmál.
„Ne, můj bělostný fanatiku, nerozdrtím tě. Jak jsi řekl, k čemu by mi to bylo. Víš,
já tě dokonce učiním šťastným.“
Zašklebil se a pohladil laškovně opěrátko.
„Největší kouzlo Klenotu je, ţe při své schopnosti vládnout oběma silami, můţe
stejně tak ovládnout a změnit cokoli, v čem je moc, ať ta nebo ta…a čím víc jí tam je, tím
snadněji to změní…“ Tiše se zasmál a ukázal na bílého prstem.
„A v tobě, můj nepříteli, je jí spousta…celý tvůj ţivot a okolí, vše je jí
provázáno…a já,“ odmlčel se, zatímco Irael sevřel rty a přimhouřil oči, „ já tě jednoduše
prokleju, upředu kolem tebe pavučinu klamu, která se skryje ve tvé vlastní moci,
nerozpoznatelná, neodstranitelná.“
Alkhamar vstal a naklonil se k strnule stojícímu Iraelovi.
33
„Nepoznáš temno ve své blízkosti, Bílý. Neucítíš nepřítele. Neuvěříš zlým
znamením. Vyvolený, můj vyvolený bude růst ve tvém stínu, nepoznán a tebou oblíben.
Rovnováha se vrátí. Zapomeneš na mě, zapomeneš na Klenot, zapomeneš na
podezření…Poslyš, co se tu opravdu stalo, byl tu divoký černý, mocný samouk, vzácný
to úkaz, chtěl pomoci nepříteli. Byl silný, zničil tvé sluţebníky ze zdejší parodie na Bílý
řád. Po slavném souboji jsi ho porazil a zahubil…a zachránil z jeho spárů to, co je ti
drahé. Zvítězil jsi a štěstí konečně naplnilo tvůj dům. Uţ není nic, co by tě v budoucnu
znepokojovalo. Aţ dořeknu kletbu, a gyr-grath mě zahubí, nechť se v popel proměním a
jsem bílými zapomenut.“ Alkhamar se nadechl a se spokojeným úsměvem vydechl, „tak
se staň ve jménu Klenotu.“
Mlha vše zahalila.
Ϫ
Irael se nadechl a zamrkal. Kolem se rozlétal jemný popel, vířil jako malý obláček
od střepů náhrdelníku, opuštěně leţících na zemi.
Ochránce se rozhlédl se po zničeném okolí. Pak sevřel rty. Divoký černý, kdo by
to jen čekal. A zrovna tady! Štěstí, ţe tu byl. Škoda Aldwina i Orwena. Ti dva jej
překvapili. Měli skutečný talent, moţná, ţe by jim za pár let nechal vymazat mysli a
započal by jejich výcvik ve skutečném Bílém řádu. Na Primodiu.
Potřásl hlavou a s těţkým srdcem učinil nezbytné rozhodnutí. Ve jménu vyššího
dobra.
Prostý lid nesmí ani koutkem mysli zapochybovat o nepřekonatelné moci Bílého
řádu. Bude nutné vypátrat všechny, kdo vědí o Aldwinově a Orwenově smrti a vymazat
jim mysl. Na Primodiu z nich pak budou uţiteční tupouni.
Pousmál se, nikdy neměl problém s lidovým označením Převychovaných
nevolníků, jak se jinak kulantně říkalo lidem bez nadání, na nichţ bylo aplikováno
vymazání mysli. Jen nadaní si uchovali přes ztrátu vzpomínek svou inteligenci.
Ostatní…no, alespoň zvládali základní úkony a prosté činnosti. Tvrdý, avšak uţitečný
nástroj, tyto zásahy do mysli. Samozřejmě ve sluţbách Světla, tedy skutečného dobra.
Vydal se do pevnosti. Někdo tam na něj čeká. A skrze něj pak najde toho druhého.
Ϫ
Orwen se vztyčil od omráčeného mladíka, ještě zadýchaný, jak ho vlekl z té
odpudivé jeskyně. Cosi se mu na tom kováři nelíbilo. Něco bylo špatně, ale nedokázal
přesně říct co.
Z křoví se vypotáceli dva vojáci. Krátce na ně pohlédl a zalapal po dechu. Ty šedé
tváře, cáry masa visící z lebek, vytřeštěné zašedlé bulvy. Zle potrhaná hrdla. Oţivlí
umrlci!
Naštěstí byl pilný student, určitě lepší než Aldwin, prolétlo mu koutkem mysli, ale
to uţ zbytkem své vůle upředl naučený vzor moci a vrhl k pomalým mátohám třpytivou
síť, která by měla zničit nečistou sílu, udrţující je na mrtvých nohou.
34
Rychlé pohyby zleva i zprava jej zaskočily. Zabije tě ten vlk, kterého neuvidíš!
Blesklo mu hlavou a prudce mrskl silou doprava. Rychlý a tichý zabiják ze záhrobí,
v mnohem lepším stavu neţ ti dva vpředu vzápětí odlétl vzad, obklopen plameny
tryskajícími z rozervané hrudi.
Útoku zleva se uţ však věnovat nestihl. Podobně dorasovaný umrlec, jako ti
vepředu, do něj udeřil a strhl jej k zemi. Vzápětí strašlivě silné čelisti hladce ulouply čtyři
prsty na dlani vztaţené k němu.
Tvrdý stisk páchnoucích rukou v mţiku rozdrtil Orwenovu průdušnici a páteř.
Vlastně to bylo velmi milosrdné. Vzápětí se totiţ jeho nemrtvý vrah začal na jeho těle
ţivit.
Pochvalný potlesk z křoví uţ zazníval jen pro nemrtvé uši. A pro omráčeného
Eljika, odnášeného do bezpečí dalším umrlcem.
Ϫ
„Vstáváme, mladý pane. Hop hej, nikdo se neflákej!“
Eljik vytřeštil oči a sáhl si na třeštící hlavu.
„Co?...Kdo?...“
„Jak dokonalé vyjádření pocitu existenciální nejistoty, jak pregnantní rozbor
situace našeho světa! Jsem uchvácen. Dovolte mi, mladý pane, abych vám pomohl.
Říkejte mi, strýček Skrýgen.“
Eljik zmateně pohlédl na skřeta před sebou.
„Kdo…jsi?“
„Jsem tvůj průvodce zlým světem. Posílá mě Alkhamar.“
Eljik potřásl hlavou a cosi udělal. Bolest zmizela. Skrýgen se křivě usmál.
„Hezké, rychlé a zručné…talent, chlapče, prostě talent.“
Eljik se zachmuřil.
„Je mrtvý.“
„Jo.“
„A On uţ má Ajkila.“
„Jo.“
„Je ztracený, bude z něj Bílý…Velký bílý…viděl jsem to, se zářícím mečem bude
kráčet v čele sil Světla nejstrašnější válkou, jakou Obrozené světy lidstva zaţily.“
„Hmmm…jo.“
Eljik se zamračil.
„Nic jiného neumíš?“
„Hmmm…ale jo, to víš, ţe umím, můj milý příteli s hlavou plnou nalitých
vědomostí. V pravý čas pak rád překvapím.“
„Jistě, nekromant…“
„Jo, tak nějak…ale teď uţ musíme vstříc osudu. Za chvíli tě bude hledat.“
Eljik vstal a rozhrnul křoví, krátce pohlédl na oţivlé umrlce a utrousil.
„Zbav se jich, vycítí je.“
„Jistě…kaţdá legrace jednou musí skončit. Škoda.“
Vykročili k vesnici, zatímco za nimi se nemrtví zhroutili, jako loutky, kterým
někdo ustřihne šňůrky. Po cestě Skrýgen přivolal Čtveráčka a vzal si svůj prsten.
Pak zamířili od vsi k pevnosti.
35
Ϫ
Eljik se usmál na Bílého. Irael jej poplácal po rameni a pak opustil místnost.
Eljikův úsměv rychle opadl. Podíval se na vysíleného bratra leţícího na posteli v rohu
místnosti. Silné kamenné zdi pevnosti kolem Eljika svíraly. Usmál se na Ajkila.
„Tak jak je, bráško?“
Ajkil se unaveně zašklebil.
„Jsem jak potrhaný hadr, ale zlepšuje se to. Brzy budu v pořádku. Otec to
říkal.“ Po očku mrkl na Eljika.
„Co tomu říkáš, v první chvíli jsem tomu vůbec nerozuměl. Otec…ţivý a
mocný…“
Eljik se usmál.
„Je to paráda…ţivý a mocný otec…Bílý…“ a mrtvá matka, Černá a zavražděná
naším drahým otcem během velké čistky na Primodiu, milý bratříčku! Ale už je pozdě ti
něco z toho vysvětlovat. Vidím, jak jej obdivuješ, jeho Světlo už zapustilo kořeny v tvé
duši…cesta osudu je vytýčena. A Eljik skryl své myšlenky za dalším úsměvem.
„Víš. Ajkile,…“
„No tak, víš, co si otec přeje…a neříkej, ţe se ti naše pravá rodná jména nelíbí!“
Eljik se znovu usmál, měl pocit, ţe mu uţ brzy tvář z té křeče upadne.
„Jasně, máš pravdu…Amrieli. Jsou to krásná a hrdá jména!“ a chutnají krví a
válkou… Zatímco podivný smutek obestřel jeho skrytou černou duši, ucítil jemné bodnutí.
Skrýgen byl nablízku a čekal na něj
„Jo, musíme být na náš pravý původ hrdí…Ederine,“ prohodil Amriel,
vychutnávající si zvuk bratrova pravého jména.
„Uţ půjdu, odpočívej.“
„Dobře, zase přijď.“
„Přijdu, to víš, ţe přijdu.“
A Ederin vyšel ze dveří.
Ϫ
Skrýgen plivl z hradby dolů a sledoval, jak slina zmizela ve vřícím proudu řeky.
Pak se otočil k Ederinovi.
„Tak jak?“
Ederin upíral svůj zachmuřený pohled k lesům.
„Vše jak má být, nikdo nic netuší. Na Primodiu se budu učit tajům bílého umění.
Myslím, ţe mi nebude dělat problém předstírat povrchní znalosti a moc, prostě jen
nebudu ţádný zázrak, určitě zklamání pro mého předrahého otce.“
„To je dobře. Musíš vydrţet toto období, aţ budeš volnější, vydáme se za
skutečným vzděláním…na Hartogu.“
„Budu muset být nenápadný jako stín. Pod svícnem samotného Světla… Stín…to
se mi líbí.“
Skrýgen se rozhlédl.
„Jo, zní to kouzelně. Uţ půjdu.“
36
„Jak se opravdu jmenuješ, vím, ţe Skrýgen není tvé pravé jméno.“
Skřet se otočil a chvíli studoval nehybnou tvář mladého Černého. Pak se lehce
uklonil.
„Durast z řádu Lebky, můj Lorde.“
„Bude válka, Duraste, budeš mi stát po boku?“
„To bych si rozhodně nenechal ujít, můj Lorde. Prozatím nashledanou, ještě je
před námi dlouhá cesta.“
Ederin se otočil zpátky k lesům a vychutnával stesk po dřívějším, jednoduchém
ţivotě.
Tam za ním, v budoucnosti, se sbírala mračna. Temná a divoká…
Konec
37